Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSJak harmonizovat osobní život a správu rodinného bohatství, abychom předcházeli vyhoření
natočil Josef Podlipný 
K čemu je majetek, když vás zničí tlak, tempo a pocit, že vše musíte zvládnout sami?
Správa rodinného bohatství je zodpovědnost, která se navenek může tvářit jako svoboda, ale vevnitř často vře tlakem, očekáváním, přetížením.
V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný zamýšlejí nad tématem, které se přímo netýká výnosů, struktur ani dědictví – a přesto může ovlivnit vše: syndrom vyhoření a vnitřní harmonie člověka, který majetek spravuje.
Dozvíte se, jak se pod tlakem rozpadl život úspěšného investora, který měl vše pod kontrolou – až do kolapsu.
Proč mají některé rodiny „digitální detox“ jako pevnou součást kalendáře.
A proč je pro dlouhodobou pohodu správce majetku důležitější kouč, terapeut nebo dobře nastavené rodinné rady než dokonalé Excel tabulky.
Zjistíte, že digitální detox, kalendářové bloky a pravidelná terapie jsou účinné nástroje, jak dlouhodobě zvládat tlak.
Delegace není ztráta kontroly – ale může představovat cestu, jak se vrátit k tomu důležitému.
Pokud máte pocit, že toho máte občas až nad hlavu, je to epizoda přesně pro vás.
Josef Podlipný
Dnes si budeme povídat o syndromu vyhoření a harmonizaci osobního života a správy majetku.
Vladimír Fichtner
To má něco společného s tvým infarktem?
Josef Podlipný
Naštěstí ne. Ale když jsme připravovali tohle téma, tak jsem si položil řečnickou otázku, proč hodně investorů a správců rozsáhlého majetku má vlastní zkušenost se syndromem vyhoření.
Vladimír Fichtner
Přemýšlím o našich klientech, jestli někoho znám, kdo měl problém se syndromem vyhoření. Napadá mě odpověď, že nikoho neznám, protože má nás, abychom mu pomáhali a abychom vyhořeli případně dřív my než on. Když vezmu stovku našich významných klientů, je možné, že se to ke mně nedostalo, ale myslím si, že tohle by se dostalo. To je věc, která trvá měsíce. Stalo se, že klienta kouslo klíště a byl na tom fakt špatně pár měsíců, ale naštěstí se z toho dostal bez jakýchkoliv následků. Ale vyhoření si u nikoho vůbec neuvědomuju. Možná je to i věkem? Vyhoření přichází asi i ve věku kolem padesáti?
Ty máš praktické zkušenosti, vím, že jsi někoho dokonce koučoval, kdo měl nějaké trable…
Josef Podlipný
Vrcholového manažera nadnárodní společnosti, který si prošel syndromem vyhoření. Vrátil se do oboru po několika letech, kdy udělal restart svého života. Na více jak rok a půl odcestoval a věnoval se sám sobě. Byl více jak půl roku v buddhistickém chrámu. I ten návrat byl ne úplně snadný, a i jeho koučink byl velkou výzvou. Ne že by se to nedalo zvládnout, ale zmiňuji to proto, že si také vzpomínám na investora Michala, který zkolaboval z přepracování. Prostě se složil na poradě, kde byli jenom členové vedení a jeho asistentka. Když odcházela z místnosti s objednávkou, on na ni chtěl ještě zavolat, chtěl jít v ústrety tomu, aby ho ještě slyšela a nezavřela dveře. Zvedl se a skácel se. Byl několik měsíců hospitalizován. A to byla velká lekce pro jeho rodinu, pro něho samotného, pro rodiny všech členů vedení, kteří byli na té poradě, protože zjistili, že on neměl v harmonii svůj osobní život se svým profesním životem. Pod tou obrovskou mírou tlaku zkolaboval. Dál Michal začal neřešit všechno a všude. Do té doby musel být u každé události, u každé aktivity. Nesmělo se stát cokoliv, i úplně pidi aktivita bez jeho souhlasu.
Vladimír Fichtner
Mikro management.
Josef Podlipný
Nejenom to, ale on se snažil stihnout nemožné – být na několika místech najednou, a ještě k tomu být s rodinou a vychovávat děti.
Vladimír Fichtner
To mi připomíná jednu složku, kterou jsme měli ve firmě, kde bylo napsáno „Ke schválení“ a všechno muselo jít přes mě.
Josef Podlipný
Měl jsi štěstí.
Vladimír Fichtner
Naštěstí mě žena dokázala odvádět i k fyzickým pracím, které bylo potřeba řešit, tak jsem to vyvažoval a nebyl jsem zavřený jenom u počítače. Také jsem byl ve fázi one man show a všechno jsem musel já, než přišel nový generální ředitel. Ten začal pracovat s týmem. A tým roste před očima a je hrozně hezké to sledovat. Mnohem příjemnější z mého osobního pohledu.
Josef Podlipný
Když jsme u syndromu vyhoření, tak ten má z medicínského i psychologického hlediska spoustu příznaků. Já je tady nebudu jmenovat, protože nejsem na tu oblast odborníkem. Nicméně vzpomínám si i na rodinu Moniky a Jaroslava, kteří v reakci na to, že tyto příznaky byly jimi a jejich poradcem identifikovány, si naordinovali tzv. digitální detox a mají ho pravidelně.
Vladimír Fichtner
Co to znamená?
Josef Podlipný
Monika by to řekla slovy: „Mobil využíváme pro to, abychom si na mapách našli kratší cestu do cíle nebo k tomu, abychom se informovali, kde se sejdeme a v kolik hodin, ale ne k tomu, abychom konzumovali obrovské množství informací každý den, každou hodinu, každou minutu, včetně noci. Prostě mobil slouží jenom k nějakému účelu, který nám usnadní život, ne k tomu, abychom byli informacemi zahlceni“. Velmi si to pochvalují a dělají to jako pravidelnou aktivitu v každém roce. V konkrétním období to mají normálně v kalendáři. Mají digitální detox. Když mi to vyprávěla, ptal jsem se Moniky, co to znamená – to v tomto okamžiku nebudete k zastižení, nedovolám se vám ani? Nebo když vám pošlu e-mail, tak to prostě nezjistíte? Ona říkala „Jo, ani maily nečteme. Ale když to bude důležité, tak pošli zprávu na WhatsApp, tam máme zapnutou notifikaci a když uvidíme, čeho se to týká, tak umíme zareagovat. Ale pokud nám pošleš e-mail, tak to prostě zapadne mezi další hromadu desítek nebo stovek zpráv, které nám přicházejí“.
Tuším, že i ty máš pro období, kdy někam vycestuješ, velmi pragmaticky definovanou zprávu pro ty, kteří ti něco posílají. Co jim píšeš?
Vladimír Fichtner
V out of office mám napsáno, že teď tady nebudu a jestli to je důležité, tak jsou tady kolegové. Pokud nestačí kolegové, tak mi to pošlete ještě jednou, až přijedu zpátky, protože já nebudu číst všechny zprávy dva nebo tři týdny zpátky.
To jsem rád, že to také detoxikuje. Něco dodržuji.
Josef Podlipný
To je určitě jeden ze způsobů, jak harmonizovat osobní život se životem správce majetku nebo byznysmena a správce majetku. Máme kombinace mnoha rolí a každá role po nás něco vyžaduje. A chceme-li se té role nějak zhostit, zcela logicky to znamená, že nám nezbývá příliš času. Čas je veličina, která se nedá nikde koupit. Nedá se ošálit a i přesto, že existuje spousta technik time managementu, ty nejjednodušší nevyužíváme.
Jednou z těch technik, paradoxně velmi jednoduchých, je mít pravidelné přestávky. Třeba i v byznysových jednáních nebo mít bloky v kalendáři. Tady mám samostatný blok, který je pro sport. Tady mám samostatný blok, který je jenom pro mě. Medituji, vnímám svůj vlastní dech. Tady mám samostatný blok pro rodinu, tady mám samostatný blok pro byznys, pro správu majetku. Jakmile si takhle zpřehledníme život, neznamená to, že se toho musíme dogmaticky držet. Když v bloku pro sport někdo z rodiny potřebuje odvézt k lékaři, neřeknu „Víš co? Přijď za půl hodiny. Až docvičím, pak tě odvezu“. To samozřejmě tak není, ale vede nás to k disciplíně, ke způsobu, jak být v harmonii, jak se trošičku uklidnit a nesnažit se dělat to, co dělal Michal. Být u každé jedné události, ať to byla událost v rodině nebo ve firmě.
Vladimír Fichtner
Jako otec zakladatel mám občas takové tendence, ale učím se, abych takový nebyl. Pomáhá mi v tom třeba i rodinný kouč. To je dobré.
Josef Podlipný
Jak ti pomáhá? Pojď tohle sdílet s našimi posluchači.
Vladimír Fichtner
Tak, že na rodinných radách mluvím jako poslední a neskáču nikomu do řeči. Učím se mlčet. To jde samozřejmě jen tehdy, kdy mě Erika okřikne. A je to příjemné, protože najednou dávám prostor dalším lidem. Radka si ten prostor vybuduje, ta ví, jak na mě. Ale děti třeba ne. Ty nemají tu „odvahu“. Ale já najednou vidím, jak rostou, když já nezakrývám nebo ne zastiňuji ten jejich růst. Někdy říkají věci, s kterými souhlasím, s některými nesouhlasím, ale rostou před očima, protože se formují samy. A to je důležité.
Určitě mi pomáhají takové věci, že jdu na procházku jednou dvakrát denně s pejskama. Pomáhá mi to, že mě baví práce se dřevem. Když Radka potřebuju do nějaké nemovitosti dřevo, tak já rád udělám desku do kuchyně/koupelny nebo něco podobného, protože mě to baví.
Mám věci, které mě odvádějí od činnosti hlavou nebo k jiné činnosti, k přemýšlení o byznyse. Tak přichází přemýšlení o tom, abych to nezkazil. Nechce se mi zkazit deska za 200 euro, jestli díru udělám blbě. Dřív mě to stresovalo, teď mě to už hrozně baví, když to vidím. Když má Radka nějakou nemovitost, já tam chci mít někde nějaký svůj podpis – to je deska v koupelně, obložení stěny. Všichni ostatní na tom 2 měsíce makají a já si tam udělám za dva dny něco, čím se potom můžu chlubit, že jsem to udělal. Vždycky přijdu na jiné myšlenky. Anebo na zahradě ve Španělsku. Celou zimu je člověk na zahradě nebo většinu zimy může být na zahradě. To mě také docela baví. Tak si hledám nějaké své věci
I když to nemám asi tolik v těch blocích. Ale vím, že ty to v blocích máš, když vidím tvůj kalendář.
Josef Podlipný
Mám to v blocích…
Vladimír Fichtner
Budu mluvit o tom, kdy začíná den tvůj. To aby všichni pochopili, proč jsi měl infarkt. Kdy začíná tvůj den? Jen se pochlub.
Josef Podlipný
Nejsou všechny dny stejné. Některé mohou začít třeba ve 4 ráno. Některé i lehce později.
Vladimír Fichtner
Čtvrtá generace bohatství, sedlák to má v genech. Prostě musí k těm zvířatům vstát ve čtyři ráno. A dodneška to má v sobě.
Josef Podlipný
Ještě před kohoutkem. V každém případě dělám aktivity, které mi dělají radost. To mohu dělat podobně jako ty na zahradě, s přáteli, s rodinou, na kole, v lese, jenom proto, že si dlouhodobě uspořádávám život. A prioritizuji mezi aktivitami. V hlavě, ale někdy i na papíře, si říkám „Je to důležité? OK! Je to naléhavé a důležité? Pokud je to naléhavé a důležité, tak to musí mít nějaké místo v plánu a ideálně je potřeba se tomu věnovat co nejdříve, protože bych na to stejně myslel“. A pokud některá z těch aktivit spadne do kategorie nenaléhavé a nedůležité.
Vladimír Fichtner
Tak má smůlu.
Josef Podlipný
Přesně, to jsi řekl správně. Tak má smůlu. Má smůlu ten, kdo to řeší, protože v ten okamžik se věnuje něčemu, co mu jen ubírá energii a čas na to naléhavé a důležité. A má smůlu ta aktivita, když to díky své zkušenosti a znalosti neřeší. Protože to většinou buď takzvaně vyhnije, vyřeší se to samo. Anebo se ukáže, že to ani nebylo potřeba řešit, že to je opravdu nedůležité Tahle práce v blocích a v prioritách, takový audit času jak rodinného, tak byznysového, mi pomáhá k větší spokojenosti. Také mi pomohla reagovat, i přesto, že jsem procházel infarktem. Byl jsem schopen i v tomhle těžkém období schůzky odvolat. Zajistit nějakou prioritní linku i skrze delegaci aktivit, protože jestli si vzpomeneš, tak hned následující den jsme natáčeli podcast. To nešlo natočit z JIPu.
Vladimír Fichtner
A jak poznáváš, co je důležité?
Josef Podlipný
Je to o míře dopadu. Co se stane, když to neudělám? To je primární, jak na to nahlížet. Pokládat si otázky „co všechno se může stát, když to neudělám? Když to nezměním, na koho to bude mít vliv? A zároveň mám to na koho delegovat?“ Důležitost je o mnoha otázkách, není to jen o jediné. A ta naléhavost? Má to nějaké jiné řešení?
Vladimír Fichtner
Ty jsi na začátku mluvil o tom, že znáš relativně dost lidí, kteří vyhořeli. Já jsem říkal, že si mezi našimi klienty vůbec neuvědomuji, že by někdo takový byl. A napůl v žertu jsem mluvil o tom, že to je možná tím, že mají nás a my jim ty stresy přebíráme. A některé věci řešíme Může to být tím?
Josef Podlipný
Myslím si, že velkým dílem ano. Zkusím to vysvětlit na jednom příkladu, který používá většina z těch, kteří mají vlastní byznys. Nemusí to být nutně korporát. Asi si vybavíte, co je 360 hodnocení. To znamená, že nechám hodnotit sám sebe svým podřízeným, tím, kdo je na stejné úrovni a tím na vyšší úrovni. Ideálně pravidelně, třeba každý kvartál, měsíc nebo pololetí, prostě pravidelně. Zároveň hodnotím sám sebe. Pak konfrontuji tuhle zpětnou vazbu, to nastavení zrcadla s tím, jak se na sebe dívám já a jak se na mě dívají druzí. Výsledkem je: „Tohle už nedělej, tohle dělej dál a tohle dělej lépe“. Když na to nejsem sám a tenhle nástroj, hodnocení toho zrcadla, využívám pravidelně, syndrom vyhoření mě velmi pravděpodobně mine. Protože se stále zlepšuji, stále rostu, stále jsem součástí nějakého vývoje. Syndrom vyhoření většinou spočívá v tom, že jsem pod stále větším tlakem a nevím, jak z toho ven. Je toho moc, nevím, jak to vyřešit a i to, co mi nedávno přinášelo radost, mě jen stresuje.
Neznám žádné východisko. Jdu ze stresu do stresu. A ve finále si uvědomím, že už mi nedělá nic radost. Paradoxně ani manželství, ani péče o děti, ani rodinná událost, ani sport. Člověk opravdu fakticky vyhoří, nemá žádnou pozitivní motivaci.
Vladimír Fichtner
Mně v minulém roce docela pomohlo, že mi moje rodinná koučka poradila, abych absolvoval psychoterapii. Od té doby se každých 14 dní potkám se svou terapeutkou. Najednou jsem pochopil, že jsem se těm Američanům ve filmech, co pořád leží v těch terapeutických křeslech, možná neměl tolik smát a spíš jsem měl zkoumat, proč tam sedí nebo leží. Protože mně to úplně vlilo novou krev do žil. Hrozně zajímavá zkušenost. De fakto to zavádíme v rodině, jeden z našich synů říká „To musíš ale v tom křesle sedět nebo ležet a povídat si od 30. Protože když tam jdeš v pětapadesáti nebo v padesáti, tak víš, kolik toho už máš v hlavě. To se těžko rozpouští“. Příští týden jedeme společně do Bratislavy, protože mám terapeutkou v Bratislavě, Ale stojí mi to za to, zajet tam každých 14 dní a strávit tam čas, protože je fakt výborná. Zkoušel jsem někoho v Praze, ale nebylo to úplně ono.
Takže jsem se vrátil. Zavádíme to v rodině také jako součást zdravého životního stylu.
Josef Podlipný
Vláďo, plně souhlasím. Uhodil jsi hřebíček na hlavičku, protože mnoho z nás se především Američanům směje, jak má každý druhý cvokaře. A přímo takhle to drtivá většina lidí říká, ale ti znalí vědí, že mají parťáka, mají prostor. To je možná ještě přesnější definice. Mají prostor být sami se sebou, pokládat otázky sám sobě nebo díky vedení někoho dalšího. Prostor o tom přemýšlet. Mají na to čas, protože v ten okamžik, kdy pravidelně jednou za čtrnáct dnů o něčem mají prostor přemýšlet, tak se zanoří. Jdou do hlubiny myšlenek, které by jinak ignorovali a dřív nebo později by je mohly doběhnout. Já si myslím, že pokud budeme chtít dlouhodobě harmonizovat osobní život s životem správce rodinného bohatství, tak bychom na toto opravdu neměli zapomínat. Protože míra odpovědnosti za to, že správu rodinného bohatství takzvaně odfláknou, je velká a není to jenom o velikosti majetku. Je to o velikosti rodiny. Je to o měnící se dynamice rodiny. O měnícím se světě kolem nás.
Je to o spoustě výzev, které před námi, ale i před nastupujícím generacemi, stojí. A je toho prostě moc. Život se zrychluje. Nejenom tím, jak stárneme, ale i fakticky. Vezměte si jenom AI. Využití tohoto přístupu znamená, že jsme schopni obrovské množství informací ve velmi krátkém čase nějak zpracovat, vyhodnotit a ještě na to třeba navázat nějaké kroky. Samozřejmě se nesmí ztrácet zdravý selský rozum. Ale co když zdravý selský rozum ovlivní právě ten stres, že prostě řekneme „neotravuj mě, s tím“. Protože jsme pod tlakem. A ten otravující je nedejbože náš potomek nebo naše partnerka nebo náš partner. To je průšvih. To si zaděláváme na průšvih nejenom z hlediska harmonie rodiny, ale i harmonie sebe sama.
Protože už máš cesty s osobním koučem i s osobním terapeutem prošlapané, jaké jsou způsoby, které pomáhají k harmonizaci osobního života a života správce rodinného bohatství?
Vladimír Fichtner
Ten nejdůležitější způsob je mít správnou ženu. Ta vás pohlídá. Alespoň u nás to tak funguje. Radka vždycky, když viděla, že toho mám v hlavě moc, říkala ok, tak si sedneme, srovnáme si ty věci spolu. Já jsem věděl, že za ní můžu přijít. Dělali jsme také ten byznys společně, takže to samozřejmě pomáhalo. Když viděla, že toho mám moc, tak říkala „Potřebuju na zahradě támhleto pomoct a támhle pokácet nějaký strom“. Takže myslím, že životní parťák je první věc, která může hodně pomáhat. Druhá věc je mít kolem sebe lidi, kteří pomáhají s těmi dalšími věcmi. Já jsem předal firmu další generaci. Nemyslím rodinné, ale dalšímu generálnímu řediteli před čtyřmi lety. Najednou jsou věci mnohem lepší z pohledu mého života a rovnováhy. Protože když je člověk ve firmě, prostě tam je od rána do večera. Když mu jde o to, aby to fungovalo.
To všichni znáte – to nemusím asi popisovat. Trvá nějakou dobu, než se z toho člověk vyváže a najme někoho, komu může věřit. Nám to chvilku trvalo, než jsme našli toho správného, ale teď jsem z toho nadšený. Obklopit se dalšími lidmi – ať to je manažer nebo terapeut nebo někdo, kdo mi pomáhá s investicemi nebo s něčím dalším. Nemít to jenom na sobě, ale být kontrolní prvek víc než ten výkonný. Jak to máš ty?
Josef Podlipný
Souhlasím se vším, co jsi říkal. Jen doplním, že otevřená komunikace je určitě dobrým základem toho, aby život byl plný harmonie. Otevřená komunikace uvnitř rodiny i vně. Prostě mluvit. Mluvit o věcech, možná i o problémech. Delegace není ztráta kontroly, na to je potřeba myslet. Mnohdy si myslíme, že když spravujeme nějaký byznys nebo rozsáhlý majetek, tak když na někoho něco deleguje, ztrácíme kontrolu. Není to pravda. Naopak, pokud delegujeme to, co je delegovat vhodné, získáváme čas na to, abychom se věnovali tomu, co je mimořádně důležité. Ať už z hlediska strategie anebo naléhavosti a důležitosti. A beze zbytku souhlasím s tím, co jsi říkal. Životní partner/ka, děti by měli být ti, kteří od nás uslyší to, co si myslíme, bez jakýchkoliv přikrášlení a bez jakýchkoliv omáček. Stejně tak bychom měli mít my tu příležitost poslouchat také. K harmonii určitě patří nejenom mluvit, ale i poslouchat.
Vladimír Fichtner
Třeba podcast Mezi Rentiéry.
Josef Podlipný
Ano, pokud je pro vás podcast Mezi Rentiéry inspirací, budeme rádi, když nás budete poslouchat i do budoucna.