Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSCo rod Kinských dělá jinak než 90 % rodin s majetkem – Francesco Kinský dal Borgo
natočil Josef Podlipný 
Na závěr roku 2025 přinášíme vánoční dárek a pomyslnou třešničku na dortu.
Je nám velkou ctí, že na jubilejní a zároveň předposlední epizodu podcastu Mezi Rentiéry přišel hrabě Francesco Kinský dal Borgo a sdílí s námi své zkušenosti a pohled na mezigenerační správu majetku.
Většina rodin s významným majetkem řeší stejnou otázku: Jak předat bohatství další generaci, aniž by rodinu rozdělilo? Zákon má jasnou odpověď – rovný díl každému. Ale co když právě takové „spravedlivé“ řešení zničí to, co předchozí generace budovaly?
Hrabě Francesco Kinský dal Borgo spravuje rodinný majetek, jehož počátek sahá k 12. století, a čítá tisíce hektarů lesů, dva zámky, pilu a tradici, která přežila konfiskace, války i totalitní režimy.
V rozhovoru s Josefem Podlipným odhaluje, proč jeho rodina záměrně nejde cestou zákona a místo dělení majetku rozděluje výnosy. „Mnohem důležitější než rozdělit majetek, je spravedlivě rozdělovat výnos z toho majetku,“ vysvětluje Francesco princip, který může zachránit rodinné bohatství i po generace.
Francesco varuje před příklady, kdy hlava rodiny drží moc do 90 let věku. Druhá generace buď přestane mít zájem, protože má vlastní kariéru, nebo se nikdy nenaučí převzít odpovědnost. Otázka „kdy“ je klíčová a málokdo ji řeší včas.
Dozvíte se také, jak psaná pravidla minimalizují nejhorší emoce – frustraci a pocit nespravedlnosti – které ničí rodiny bez ohledu na velikost majetku. A především získáte praktický rámec, jak začít diverzifikovat postupně z výnosů, aniž byste riskovali rozpad fungujícího celku.
Tato epizoda není o šlechtických rodech. Je o každé rodině, která stojí před otázkou: Co předám, jak to předám, a kdy to předám? Francesco a Josef sdílejí odpovědi, které přežily staletí.
Textový přepis:
Josef Podlipný:
Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači. Jmenuji se Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry. Protože se budeme bavit o mezigenerační správě, o rodině, je dnešním hostem velmi povolaná osoba. A já jsem rád, Francesco, že tě můžu přivítat ve studiu. Vítám mezi námi rentiéry hraběte Francesca Kinského Dal Borgo, šlechtice. Francesco, vítej!
Francesco Kinský dal Borgo:
Dobrý den, děkuji, že jsem mohl být tady a vítám také posluchače.
Josef Podlipný:
Francesco, mnoho rodin – ať už podědily majetek nebo ho vybudovaly téměř anebo zcela z nuly, mnohdy v devadesátkách, řeší stejnou otázku: jak to předat další generaci? Ta otázka spojuje, ale mnoho rodin také rozděluje. My se dneska budeme bavit hodně o tom, jaké máme zkušenosti ve vlastních rodinách a co můžeme nabídnout našim posluchačům, aby nedělali chyby, které jsme buď udělali, nebo o kterých jsme slyšeli. Ideálně, aby přemýšleli o inspiraci, kterou s nimi dneska nasdílíme. Francesco, když se řekne rodinné bohatství, hodně lidí vidí čísla, ale ty o tom mluvíš úplně jinak. Kde je skutečný smysl. podle tebe, v mezigenerační správě rodinného bohatství?
Francesco Kinský dal Borgo:
Kdybych řekl, že rodinné bohatství není o penězích, byl bych lhal. Jo, peníze jsou zdroj bohatství, ale nejsou jediné bohatství. Protože až rodina dostane ty peníze, potom si dokáže vytvořit, nebo ve spousta příkladech, si chce vytvořit příběh. A ten příběh, když pokračuje po mnoho generací, se stane identitou těch rodin, a tzv. tradice. A tradice je pokračování identity dané rodiny. Peníze jsou důležité, protože se stanou zdrojem, aby ta identita mohla pokračovat a fungovat. Já si vždycky říkám, že peníze musí sloužit rodině, ne obráceně. Peníze můžou být zdrojem bohatství, ale můžou i vést k rozpadu rodiny. Anebo prostě může přijít situace, když se rodina chce chovat spravedlivě, ale neúmyslně zničí, co se předem vybudovalo. A to je, myslím si, něco, co by se mělo, pokud možno ovlivnit, nebo udělat to tak, aby se to nestalo.
Josef Podlipný:
Francesco, u rodů s dlouhou historií, jako je tvůj starobylý šlechtický rod, je poměrně důležitá otázka kontinuity. Pojď nám trošičku přiblížit tu tradici. Tradici tvého rodu. O co vlastně pečujete? Co to je? Mnoho lidí si tě určitě spojí s jízdárnou, nedávno zrekonstruovanou zmodernizovanou pilou, s hradem Kost, ale také s Karlovou Korunou. Pojď nám maličko nechat ochutnat, co se vlastně té tradice týče, co ti dělá radost, co třeba i starost. Pojď nám to přiblížit, prosím.
Francesco Kinský dal Borgo:
To je ale velký kus. Já budu zkusím být stručný. Takže rodina Kinských sahá do 12. století, v té době jsme byli neznámí a začali jsme pomaličku budovat bohatství. Byl jeden hlavní budovatel rodinného bohatství, Radslav Starší, který ještě před třicetiletou válkou byl jeden z nejbohatších „Čechů“ v té době. A pak se každý z našich předků snažil nechat svůj buď malý nebo velký otisk. A když jsi zmínil zámek Karlova koruna, který je dneska hlavní sídlo rodiny, historické sídlo rodiny. Ten byl vybudován v roce 1723, protože náš předek František Ferdinand Kinský byl hofmistr-nejvyšší kancléř českého království, měl titul jako dneska je ministr, ale dostal také ještě titul Nejvyšší lovčí. A to znamená, že se musel starat o to, aby o všechny honitby bylo dobře pečováno, když přišel král nebo císař, aby měl kde lovit a aby se udržoval správný ceremoniál.
Proto Karlova koruna nebyla postavena jako zámek k bydlení, ale barokní lovecký zámek, který musel sloužit k největšímu vrcholu ceremoniálu, což byl halali. Potom postupně rodina začala kolem nebo přímo v něm bydlet. A dneska máme úžasné dílo. Bylo to úžasné od začátku, protože to bylo dílo od Santiniho, mimo jiné jediný necírkevní projekt od Santiniho. To je unikátní. A jsem hrozně rád, že po restituci a po dlouhé době jsme mohli díky evropským fondům udělat v rámci tří let to, co bychom jinak asi dělali let třináct. Takže dneska můžeme nabídnout úplně zrekonstruovanou jízdárnu, která má samostatnou výstavu pro turisty, pro návštěvníky, ale take slouží jako prostor pronájmu pro různé typy akcí jako svatby, firemní akce, eventy a koncerty. Samozřejmě vedle toho stále je zámek, který slouží také pro akce a máme tam rodinné muzeum. Konečně se po dlouhých letech vrátili koně na zámek, a to je speciální, protože koně vždycky patřili k našemu rodu. Kinští byli vždycky známi tím, že chovají koně, že mají koně, že jezdí na koních. My jsme spojení se začátkem Velké pardubické – můj pradědeček byl milovník koní, on jezdil každý den.
Ale když máte zámek, já vždycky říkám, není to vyhráno, vy si to musíte dovolit. A vždycky to takhle bylo. Je sranda, když lidé říkají, že máte zámek a jak to je skvělé a úžasné … A je to úžasné, ale nikdy zámky a hrady nebyly dělané, aby vydělávaly peníze. Byly vybudované, proto, že si to ti lidé to mohli dovolit a protože ho potřebovali na určitý účel. Buď defenzivní nebo k reprezentaci. A stále to platí i dneska. I když dneska jsme nuceni trošku hledat balanc, aby památky měly také ekonomický účel, což se dřív neřešilo. Ale stále platí dneska to, co před tím, že ekonomický motor firmy jsou lesy.
Naše firma má 8 200 hektarů lesů a díky tomu, že je hodně i smíšený a máme i nemalý poměr dubu, jsme mohli docela přežít kůrovcovou kalamitu. Pila vznikla tak, že můj otec měl myšlenku na stavbu pily, abychom přidali hodnotu co nejvíc našemu dřevu. A bylo to klíčové rozhodnutí, které se ukázalo jako dobré. Právě dneska, po třiceti letech skoro, jsme ve fázi, když tu pilu nejenom zmodernizujeme, ale rozšíříme, že to bude další klíčový okamžik. A doufám, že moje děti budou moct říct, že jsme udělali dobré rozhodnutí. A ne naopak. Hrad Kost, to je další unikát, o který se můžeme starat, pečovat. A ten nepřišel z rodu Kinských, ale z rodu Dal Borgo. To je italská strana, která měla také vazby v Čechách, protože Dal Borgové se spojili s rodem Netolických. Měli majetek v Čechách, a to byl důvod, proč se moje babička seznámila s mým dědečkem přímo v Čechách. Ona žila v Toskánsku celý rok, ale jednou za rok v létě přijela na Vlčí pole, na zámek, a tam strávili léto. Takhle se seznámili. Myslivost je také tradiční věc spojená s rodem Kinských, o to se také staráme a nabízíme různé myslivecké aktivity.
Josef Podlipný:
Francesco, ty jsi mi nedávno prozradil, že tě úplně pohltily perkusní hony, že to je tvoje láska, i přesto, že sestra, pokud si pamatuju dobře, miluje koně …
Francesco Kinský dal Borgo :
… Musím tě, pardon, opravit. To jsou parforsní hony. Perkusní jsou instrumenty, zbraně. Ale parforsní hony, to pochází z francouzských slov par force – po tlaku. Jde o to, že na koni se tlačí ta zvěř do kouta, dokud ji psi nechytí. Pak je okamžitý halali, kdy se ta zvěř usmrtí.
Anebo jak to dělali angličani potom, že ta akce byla spíš o sportu. Překonávat všechny překážky a nebylo tak důležité chytit zvěř. Třeba dneska Francouzi jsou jediní v Evropě, kde se opravdu může lovit aktivně, skutečně lovit na koních. My to děláme jako falešný lov. Jeden jezdec táhne dopředu stopu a psi ji musí hledat a jezdci nesmí bloudit. Nejenom, že musí ovládat ty psy, musí stíhat ještě samozřejmě absolvovat veškeré překážky, které ten terén má. Ale máš pravdu, že v rodině moje sestra je ta, která od malička jezdí, dělala veškeré disciplíny, které se dají absolvovat. Začala od military, pak šla na parkour a ve finále dělá soutěžní drezuru. Pro mě koně vždycky byly spojení s tím, že já se budu věnovat myslivosti. Pak jsem přišel na to, že na koních se dá i lovit. To jsem mohl spojit jezdění na koni venku, protože mě nebaví moc jezdit v jízdárně. Takže je tam ta vášeň a jsem také rád, že můžeme být pokračovatelé tradice, které bohužel ubývá.
Josef Podlipný:
Já si vzpomínám, že můj tatínek byl určitou dobu v takové nepatrné nemilosti u svého otce, u dědy, protože měl velký respekt z koní. V rodině byli mnoho let angličtí plnokrevníci a děda byl velmi dobrý v parkuru, ale otec se prostě koní zjednodušeně řečeno bál.
Když už děda nežil, tak si otec asi chtěl dokázat, že už odvahu nabil, a koupil oslíka. Ne velkého koně, ale oslíka. To ale byl zuřivý bojovník za svá práva, který navíc každou chvíli úplně nepředpokládaně vyhodil obě kopyta. A bylo zajímavé pozorovat, jak s ním, a se svou obavou, otec bojuje. Ale protože byl menší a přišel tím pádem asi otci jako snadněji dosažitelný cíl, tak si nakonec spolu vybudovali vztah. A v podstatě se z toho stala vášeň. Potom se oba na sebe těšili a bylo vidět, že jsou kámoši.
Francesco Kinský dal Borgo:
To je hezký příběh. Z toho plyne, že je potřeba si dávat bacha na ty malé, , protože nejsou klidní že?
Josef Podlipný:
Nicméně, když se dostaneme zpátky k rodinnému bohatství, ty jsi ho moc hezky popsal. My se často setkáváme s tím, že rodiny, které spravují rozsáhlý majetek, mnohdy se spoléhají jen na investiční strategii a poněkud zapomínají na strategii, která se točí kolem lidského kapitálu. My se tady dneska vlastně chystáme bavit i o rodinné governance, o rodinných radách, o rodinné ústavě. Prostě o způsobu, jak přispět, nepokazit t a umožnit kontinuitu, dlouhodobost a mezigenerační správu. A hlavně zachovat dobré vztahy v rodině, protože o ty nám jde především.
Když se spolu podíváme na otázku, proč rodiny možná často selhávají v komunikaci a jestli rodinná rada jako nějaký poradní orgán funguje a pomáhá i při správě tak rozsáhlého rodinného bohatství, jako si ho popisoval ty ve vašem starobylém rodu. Jak by ses postavil k této otázce? A promítni do toho prosím vaše zkušenosti. Jak rodinná rada u vás funguje?
Francesco Kinský dal Borgo:
My nemáme tzv. rodinnou radu. U nás to funguje tak, co se týče byznysu v Česku, že existuje firma, která má představenstvo. Členové představenstva jsou čtyři, já jsem jeden z nich, jinak je to bratranec, můj otec a jeho starší bratr. Jsme čtyři, kteří sedíme a řešíme ten byznys. Co se týče rodinných vztahů, to je samozřejmě jinak, ale každá rodina je jiná a má svůj příběh. Myslím si, že důležitější než řešit tu rodinnou radu, je řešit vztahy a pravidla, protože vztahy vždycky nejsou konstantní. Prostě jsou lepší, pak horší, jsme lidi, nejsme roboti a jsme ovlivnění emocemi. Emoce jsou různé, o tom můžeme vyprávět potom, ale já si myslím, že stabilitě nejvíce pomáhají pravidla.
Když jsou jasná pravidla, to pomůže odstranit spor. My jsme se nedávno rozhodli, že budeme chtít udělat nějaká pravidla, která budou platit pro další generace. Proto jsme vytvořili, ne rodinnou radu, ale dejme tomu rodinný statut.
Ten statut řeší právě ty mě velice důležité otázky, které jsou: co, kdo, kdy a co kdyby. Protože ten status řeší, který majetek bude řešit kdo, za jaké podmínky ho bude spravovat, pak co se stane, když třeba potomek nebude chtít, nebude mít potomky, různé případy. Ve finále nejtěžší, jak to můžu říct, nám to trvalo dlouho docela, protože jsme chtěli udělat návod, který byl naráz striktní, ale i flexibilní, aby neomezoval ostatní generace. Ale chtěli jsme řešit dvě věci. Chtěli jsme, aby se ten majetek nerozdrobil. Zabránit fragmentaci. To byl jeden velký účel. A druhý účel, jsme chtěli co nejvíc pokud možno zabránit sporům v rámci rodiny.
Fragmentace majetku, aspoň to je můj názor, je jedna z největších hrozeb, rizik, kterou má každá rodina, která dokázala něco vybudovat. Protože dneska i stát, respektive legislativa, tě nutí k fragmentaci tím, že dědický zákon jasně říká, že nemůžeš prostě nechat méně než tohle každému sourozenci. Ale ve finále si mnoho lidí myslí, když se baví o dědictví, že musí nechat tohle a tohle, protože jinak by to bylo nespravedlivé. A já si myslím, že právě ta otázka spravedlnost nebo nespravedlnost je špatně pochopená nebo špatně položená.
Josef Podlipný:
Francesco, ty mluvíš velmi dobře o jasných pravidlech. Já k tomu jenom pro posluchače dodám vlastní zkušenost. Musí to být taková akceptovatelná pravidla, která ideálně vytvořila právě ta rodinná rada, která…
Francesco Kinský dal Borgo:
…Neporušuje zákon. Nemůžeme porušit zákony, zákon je prostě benchmark. Navíc prostě musí být ta pravidla akceptovaná. Jak řešit tu spravedlnost nebo nespravedlnost, na to je ta rodina, která sama si to vytvoří.
Já si to přirovnávám s tím, jak se říká: „dávej člověku rybu, on se nají jeden den. Nauč ho rybařit a bude spokojený celý život“. A to je podobné, protože když rozdělíš majetek, aby každý měl něco, aby měl svůj kus, ve finále se stane co? Že rozbiješ jednotku, která to generuje.
Každý dostane něco a není jasný, jestli se tím dokáže uživit, jestli dostane něco funkčního a pak ještě, nedej bože, že se začnou hádat. To už je cesta do pekla. Když jsem poslouchal lidi, které znám kolem sebe, kteří řešili dědictví nebo i ty starší, většinou se stane co? A je jedno jestli člověk má obrovskou firmu nebo má jednou chalupu, jakmile to dostanou dvě dohromady, buď jeden koupí podíl druhému nebo se nedohodnou a v tom případě je to problém, protože majetek většinou chátra, anebo se musí rozhodnout, jak to prodat. Další příběh je, že každý má 50 %, z toho se jasně neuživí, a tak musí být rádi, když mají povolání, které jim umožňuje prostě živit ten majetek, který dostali.
Josef Podlipný:
Určitě souhlasím. Přátelé, ať už zvolíte jakákoliv pravidla, tak by to ale neměl být parlament, měl by to být dialog, který vedete v rodině. Ve vašem případě, Francesco, dialog dvou generací. Což mi trošku nahrává i na naší diskuzi, kterou už jsme absolvovali před tímto natáčením, kdy je tedy z tvého úhlu pohledu důležitá ta governance. Co by se dalo říct našim posluchačům, kdyby to měli řešit a dává to hluboký smysl, a kdy třeba můžou být spokojeni i bez toho, aniž by měli nějaká pravidla, rodinnou radu, rodinnou ústavu a tak dál? Co to vlastně mění? Co tu hru mění?
Francesco Kinský dal Borgo:
Takhle, za první je ten majetek.
Respektive, když rodina chce opravdu zachovat určitý majetek, a to může být firma, může to být budova. V našem případě je to zámek v rámci majetku, který chceme zachránit, chceme předat dalším generacím. Protože už se stal centrální v našem příběhu. To je prostě sídlo rodiny. Ale kdybychom se na to podívali čistě ekonomicky, z ekonomického pohledu, bylo by asi lepší ten zámek prodat a koupit prostě něco jiného.
Josef Podlipný:
Další hektary lesů
Francesco Kinský dal Borgo:
Nebo prostě jinou firmu, nebo nevím.
To je rozdíl mezi tím, kdo přemýšlí čistě ekonomicky. Dřív se to taky dělalo, šlechta velmi často prodávala zámky – koupila, prodávala, někdy je prohrála. Ale chci tím říct, že jedna věc je se podívat na majetek úplně studeným ekonomickým přehledem. V tom případě člověk může manipulovat podle toho, jestli se mu vyplatí nebo ne. A druhá věc je, když se člověk podívá na ten příběh. Když ten majetek se stal prostě součástí identity. Už to není jenom věc, ale už se stane srdcovou záležitostí. Už začnou problémy, protože v tom případě se udělají rozhodnutí, která nejsou čistě ekonomická. Já říkám problémy, ale nejsou problémy, to je i radost. Ale v tom případě se majetek stane centrálním. Musím to řešit nebo ne. Druhá věc, jestli chci to řešit, to je čistá otázka zase o příběhu. Dokážu předpokládat, že jsou rodiny, které ten příběh moc neřeší a je jim jedno, jestli stejné věci budou nebo nebudou za x generací. Jak se budou chovat po nich, je jim jedno. A jsou i někteří, ve finále, kteří si myslí, že každý potomek musí vybudovat svůj individuální a unikátní příběh. Nemusí být vázán k tomu, co bylo, k minulosti.
Ale to není náš příklad. Protože důvod, proč jsme se dostali tam, kam jsme se dostali a důvod, proč víme, kdo byl za námi, je od velmi brzo v historii, začali jsme pečlivě psát, kdo je kdo a o ten příběh jsme začali pečovat nebo se starat velice brzy. Dbali jsme na to, aby jméno pokračovalo. I díky tomu, že já vím, proč se jmenuji, jak se jmenuji, vím, kdo byl přede mnou, co dělal. A to je za mě skvělý, protože je to část mojí identity. Ale někdy to cítím jako velký batoh na záda, protože kdybych řekl, že kašlu na všechno a prostě budu někde v zahraničí a budu dělat úplně něco jiného, co si vybuduju já sám. To těžko. Už možná je pozdě, ale pak navíc si budu muset říct, budu ten první, který rozbíjí ten příběh, který rozetne ten řetěz. Je to těžký rozhodnutí.
Josef Podlipný:
Francesco, ty moc hezky popisuješ to, že každá rodina je jiná, každá rodina žije jiný příběh, tudíž asi nikdy nelze říct, že je nějaký učebnicový příklad, jak přistupovat k procesu, k rodinné governance, k rodinným radám, rodinným ústavám. A zároveň říkáš, že určitou výzvou k tomu něco třeba zformalizovat nebo se více zanořit do hloubky, tou výzvou je nepochybně to, že chci zachovat společný majetek. Zároveň musím počítat s tím, že od teď do budoucna se na té správě bude podílet vícečlenná skupina aktivních lidí, kteří chtějí, aby to pokračovalo. Zároveň je tam nepochybně ta nejdůležitější část, ambice kontinuity.
Francesco Kinský dal Borgo:
Ano. Protože někdo ji má a někdo ji nemá. Proto je to ta otázka, jak se bude dědit, kdo bude dědit, co se bude dědit. Myslím, že to je relevantní pro ty, kteří chtějí pokračovat kontinuitu nebo příběh. A pak se v tom případě je potřeba zamyslet na různé příklady.
Zamyslet se, komu bude majetek sloužit.
Já se vrátím k tomu, jak jsem říkal, že majetek musí sloužit rodině a ne opačně, ne naopak. Dá se předpokládat, že po 50 letech nebo víc budou těch potomků desítky, možná i stovky. A když každý bude čerpat z toho majetku, možná to bude stačit, ale v mnoha případech asi ne. A jsme zpátky u těch pravidel – kdo a v jakém případě může čerpat a kdo ne?
Josef Podlipný:
Přátelé, ať rodinné rady zavedete formálně anebo to budou setkání, jak Francesco mnohdy říká třeba i k narozeninám nebo nějaké události, která vám dá možnost pozvat na jedno místo celou rodinu, nepochybně mají i jednu velkou výhodu. Sníží riziko následnického chaosu, kdy nikdo neví, co se o něj přesně očekává, a dokonce i jednotliví členové mezi sebou nevědí, co jeden od druhého mají očekávat a jaké je jich poslání. To, co nás rodiny uvnitř spojuje, jsou nepochybně příběhy. Jsou to nějaké vize. A někdy to je i rodinná ústava.
Francesco, když teď srovnáme pohled naší rodiny, kde já zastupuju čtvrtou generaci, a na správě už se dneska podílí generace pátá. Věřím, že v brzké době se bude podílet i šestá generace, ale zatím je Kubíčkovi necelých pět let. I přesto už máme za sebou druhou aktualizaci rodinné ústavy a tys mi, ne snad úplně vyrazil dech, ale nalil jsi mi čistého vína, že rodinnou ústavu nemáte a ani nemáte akutní potřebu jí mít.
I přesto se zeptám, kde podle tebe rodinná ústava, protože víš, co to je a jak to funguje a k čemu to je. Kde pomáhá a proč ji vlastně tvá rodina nemá?
Francesco Kinský dal Borgo:
Tak já si myslím, že ta rodinná ústava pomůže v okamžiku, když je, dejme tomu, nezdravá situace. Když už začnou být problémy a ty problémy se musí řešit. Nějakým formálním způsobem.
To znamená, že ty mechanismy buď tam nejsou anebo prostě nefungují.
Ve zdravé situaci vždycky je někdo anebo je způsob, jak snížit tu konfrontaci, nebo řešit problémy.
Josef Podlipný:
Můžu jenom krátce vsuvku? Já si vzpomínám na jeden příběh, kdy jsi popisoval… Jak dobře vyjít z konfrontačního prostředí, kdy třeba i ve vaší čtveřici zasedajících zástupců dvou generací, je zcela rozdílný názor na nějakou věc. Můžeš to nasdílet s našimi posluchači?
Francesco Kinský dal Borgo:
Takhle, to je trik, který jsem si naučil v jednom semináři. Fungovalo to tak, že když je víc členů a každý si stojí za svým rozhodnutí, nebo za svým názorem a chce prostě vyhrát. Většinou to je, že já chci přesvědčit, že můj názor je správný a prostě nechci ustoupit.
Ten trik funguje takhle: Dobře, tady máme tužku. Pokud si myslím, že opravdu mám pravdu já a budeme to dělat podle mě, udělá se to tak. Ale já ti předám tu tužku, už jsem si vystřílel svoje náboje a příště budeš mít tu možnost ty. Jakékoliv rozhodnutí, jakékoliv téma, příště vím, že budu muset odstoupit já.
Jo, a obrácené. Pak to dostanu zpátky. Najednou si dobře rozmyslím, musím si rozmyslet, jestli to za to stojí, protože možná příště bude něco ještě vážnějšího a v tom případě nebudu mít to slovo. A to je za mě dobrý příklad, jak najít řešení v té situaci.
Ale napadá mě i jiný příklad, ale ten řešil vztahy mezi členy rodu. Já jsem pracoval mimo rodinu na začátku a vím, že to je úplně jiné pracovat pro neznámého člověka, který je tvůj šéf anebo kolega, a pracovat pro svého otce nebo s bratrancem. Je to za mě komplikovanější, protože tam se míchají emoce. A jeden příklad byl takový, že je mladší syn, který pracuje v rodinné firmě a jeho nejvyšší šéf je otec. A je normální, že občas vztahy nebo názory jsou jiné, takže přijde ta konfrontace. Ale už se nedá rozdělit ta emoce s tou čistě pracovní – jiný názor nebo myšlenky. Ten trik fungoval tak, že jsou čtyři židle, dvě a dvě proti sobě a v jedné řadě má sedět syn a otec proti sobě a moderátor jim řekne, tady prostě jste syn a otec, bavte se o tom problému jako syn a otec. Se všemi emocemi. A potom si sedněte vedle a už nejste otec a syn, ale jste ředitel nebo majitel firmy a manažer sekce. Řešíte stejný problém, ale nechte na té první židli ty emoce. To je také zajímavý trik.
Josef Podlipný:
Francesco, když jsme se se bavili o tom, že my máme již aktualizovanou rodinnou ústavu a vy ji nemáte, jak jsem už řekl, nemáte teď akutní potřebu ji mít, tak jsi mi už odpověděl, proč se tak děje. Ale pojď to nasdílet i s našimi posluchači, nebo ti můžu dát takovou nápovědu, jak jsem to vnímal já.
Já jsem vnímal to, že vy ty hodnoty, jako rodina, jako starobylý šlechtický rod, vy je žijete. Nepotřebujete je nikde vepsat, vy jimi žijete. Je to tradice, jenom ji doplňujete, aktualizujete, ale je to něco, o co se snadno můžete opřít. Naučíte se pár takových triků, o kterých jsi povídal. Ať už s tužkou, nebo s těmi židlemi. Je to ten hlavní důvod? Anebo je tam ještě nějaký jiný důvod?
Francesco Kinský dal Borgo:
Myslím, že jsi to řekl správně. Ale já bych to řekl trošičku jinak, aby to nevypadalo, že my máme nějaké tajné kouzlo, které ostatní nemají. Protože takhle to není.
Za prvé, my nemáme rodinnou ústavu, ale jak jsem ti řekl, my jsme došli k napsání nebo vybudovaní určitých pravidel. A to jsme dělali právě proto, že jsme cítili, že chceme ten statut. Chceme ovlivnit a eliminovat riziko budoucího sporu. A ještě chceme eliminovat riziko rozdrobení majetku, což neznamená, že se nesmí prodat nic, nebo musí to všechno zůstat monolitní, jak to je.
Ale my jsme řekli, dobře, je část majetku, se kterým se může čistě manipulovat. Prodávat podle potřeby, nebo respektive prodat, zvýšit, změnit. Ale pak je část majetku, ta historická část, která musí zůstat, jak je.
Josef Podlipný:
Tam je ta ambice, to je kontinuita.
Francesco Kinský dal Borgo:
My jsme nedělali nic jiného, než opakovali princip Fideicommis. Díky tomu…
Protože Václav Norbert Octavian na konci 17. století dělal to samýé Ten měl 16 potomků, a kdyby všem něco dal, já bych tady nestál a nemluvil o žádném příběhu, o žádném majetku, protože bychom ho neměli. On byl první, který řešil: „OK, něco dáme těm potomkům. Ale chlumecké panství, to se nedělí“.
My se snažíme dělat něco podobného. A teď zpátky k hodnotám. Ta nejdůležitější hodnota nebo myšlenka, kterou si myslím, že máme. Ale nemáme ji jenom my, která nás řídí, je vědomí, že to není o nás, jednotlivých členech rodu nebo o mně, že já mám určitý majetek a jsem bohatý. Je to o tom, že já jsem pokračovatel příběhů a moje snaha musí být, aby ta další generace dostala něco v lepším stavu, aby s tím mohla pokračovat.
Jestli já neudělám správné kroky, může všechno být začátek konce, jak se říká. Druhá generace se bude mít hůř. V tom případě ten příběh nepokračuje. My nejsme individualisti s tím, že já musím mít něco, jde o mě. Ale spíš jde o to, že já mám tu příležitost pokračovat v tradici, nebo majetku. Já se musím starat o to, aby majetek šel dál. Aby zbylo něco ideálně, aby bylo ještě lépe pro ty pokračování.
Když přemýšlíte takhle, občas přijdete na to, že i různé vztahy a rozpory a to, co vás nebaví v ten daný okamžik, prostě se nadechnete a řeknete: „mě to nebaví, mám toho plný zuby, ale prostě to spolknu, nebo udělám to tak, že nejde o mě. Ale abych měl něco, co budu předávat mému synovi nebo mé dceři a budu dělat. To je, si myslím, ta motivace.
Josef Podlipný:
Takže vlastně jinými slovy říkáš, že pocit spoluodpovědnosti dává šanci snáz rozpoznat malicherné otázky od těch důležitých, a proto tu rodinnou ústavu nutně nemusíte mít, ale stačí vám ten statut.
Já s vámi nasdílím i naši motivaci, proč my máme už aktualizovanou rodinnou ústavu. My se mnohému z toho, co Francesko moc hezky vypráví a spojuje to se zkušeností ze sedmnáctého století, a tudíž opravdu velmi hluboce zakořeněnou ve vzorci chování a hodnotami, my se s tím učíme žít. Teprve my to poznáváme a zjišťujeme, co je důležité, co více, co méně. Třeba jsme si kladli i otázku, jak a kdy a kdo nebo co, nebo za jakých okolností má při správě rodinného bohatství vykonávat, včetně životních partnerů pokrevní linie pokračovatelů rodových, neboli té takzvaně nukleární rodiny.
Máme dvě dcery, jednoho syna a oni budou mít nějaké své životní partnery a budou si potom řešit ve své mikrorodině to, co si přinesli z nějaké naší diskuze, z nějaké rodinné rady. A třeba přizveme životní partnery i k tomu celkově rodinnému dialogu a říkali jsme si, že to dává třeba smysl po deseti letech kontinuálního vztahu. Říct: teď jsi nejenom součást rodiny jako životní partner nebo partnerka našeho potomka, ale jsi i plnohodnotným členem, chceš-li být.
Francesco Kinský dal Borgo:
To je zajímavý. Pokračoval deset let jsi měl trpělivou vztahu. No, to je zajímavý
Josef Podlipný:
Ale co je mnohem důležitější než parametr těch deseti let, anebo tento přístup tak je, že jsme na tyto otázky hledali odpověď společně. Nebylo to tak, že jsme si sedli já s Janičkou jako s manželkou a neřekli jsme si, jak to teda uděláme, aby se děti cítily, že o tom přemýšlíme společně. Spravedlivě nebo aby my mezi sebou jsme neměli nějakého sváru, že na to ty jako žena máš jiný názor než já jako muž, nebo ty jako matka než já jako otec. Tím, že jsme o tom začali diskutovat společně, všichni, jsme vlastně hledali právě ta akceptovatelná pravidla. Způsoby, jak o tom přemýšlet. V mnoha případech jsme se neshodli. A my vlastně přemýšlíme v kontextu plné shody. To znamená, dokud nedojde ke konsenzu, tak se neudělá další krok.
Francesco Kinský dal Borgo:
To je riziko.
Josef Podlipný:
Což je velké riziko a velká výzva zároveň. A proto jsme potřebovali na některé procesy a na některé kroky mít společně přijatá pravidla, abychom se pokaždé nezdržovali tím, že budeme tak dlouho pracovat anebo vyčkávat, až k tomu konsenzu dojde.
Francesco Kinský dal Borgo:
A můžu se zeptat, jestli máte někoho externího, který funguje jako tzv. moderátor?
Josef Podlipný:
Ano. Pro některé případy využíváme buď facilitaci nebo moderaci. Je to poměrně důležité. Už v nějakém předchozím díle jsem sdílel i zkušenost, která je spojena i s mou další expertízou, protože jsem i profesionální kouč.
V určitém okamžiku jsme jako rodina stáli před otázkou, jestli přizvat externího člověka vně rodiny, který s rodinou nemá vůbec žádný vztah, jako kouče, jako moderátora, facilitátora.
I přesto, že jsem si myslel, že jsem si připravil dobrého advokáta ve své manželce, tak to vybouchlo hned při první zmínce. Ona si uvědomila, že to je velký vhled do našeho soukromí a řekla na moji výzvu, aby se ostatní nad tím zamysleli, že ona o tom přemýšlela a vlastně to nechce a proč… Teď budu parafrázovat její slova „proč se má svléct do naha před úplně cizím člověkem, odhalit nějaké niterné potřeby nebo třeba i starosti, když já jsem ten profík a měl bych si s tím poradit“. Pro mě bylo obrovskou odměnou, že jsme to nechtěli řešit hned, že jsem netlačil takzvaně na pilu. Když i jednotliví členové rodiny, tuším že to řekl někdo z dětí, došli k závěru, že to je fajn tam mít externistu, protože já v ten okamžik mohu z role kouče vystoupit a být u stolu naroveň s ostatními členy rodiny a být součástí debaty.
Francesco Kinský dal Borgo:
Jasně. A pak ten externí člověk vidí věci, který nevidí ten, který je v tom ponořený. A může být i brán jako opravdu nezávislý, nevázaný. Když to řekne člověk, který je mimo rodinu, to nemůže být bráno, že je na něčí straně. Rozumím, to je důležité.
Josef Podlipný:
Což mě přivádí i na další otázku, kterou stojí za to znovu zmínit, my už jsme ji trošku naťukli, a to je ta spravedlnost.
Většina rodin si klade nepochybně velmi důležitou otázku, jak to udělat, aby někoho neošidil nebo neošidila. Často to vede k postupnému, někdy dokonce rychlému, rozdělení.
Francesco Kinský dal Borgo:
Prostě řekne, ten pomyslný koláč takhle uděláme na určité kousky a každý dostane to, a je to. A je to spravedlivé. Jenomže potom se stane, že nemáte koláč.
Josef Podlipný:
Francesco, ty vidíš i v té své rodové historii, co to může způsobit, jaká jsou s tím spojená rizika, ale zároveň máš už za sebou mnohé diskuze a mnohé debaty. Aby přemýšlení o tom, jak to teda udělat, aby se to rozdělovat nemuselo. Anebo, a to je možná ještě důležitější, aby ta rodina vlastně tuhle otázku ani nepoložila na stůl, aby si dopředu udělala to cvičení, když ještě ten problém nemusí řešit.
Jak to je teda s tou spravedlností?
Francesco Kinský dal Borgo:
Za první, pokud ten problém se neřeší, je řešený, protože zákon tě vede k tomu, že budeš muset ten majetek rozdělit. A řekne přesně jak. Takže když si řekneš, že se nechceš držet zákonu, to je ten okamžik, že bys měl začínat řešit, jak to budeme chtít dělat. A my jsme k tomu přišli, protože jsme nechtěli, aby ten majetek byl rozdělený, nebo ne celý majetek rozdělený. To znamená, že nechtěli jsme se řídit podle zákona.
Pak jsme začali přemýšlet, tak co chceme? Znova: chceme, aby ten majetek sloužil pro rodinu. A přišli jsme na to, že místo toho, aby každý dostal kousek – aby to vypadalo spravedlivě, že to bude více spravedlivě, když každý nebo ti, které si řekneme, že na to mají nárok, dostane nějakou spravedlivou rentu místo toho majetku.
Já mám x peněz za rok, ale majetek, který je celý, je funkční, vygeneruje peníze, umožňuje ty peníze rozdělit a rozdávat co nejvíc spravedlivě.
A zpátky k příkladu ryba nebo rybařit. My chceme, aby majetek dokázal prostě kontinuálně vygenerovat peníze tak, aby mohly sloužit pro rodinu.
Josef Podlipný:
Za mě a věřím, že teď mluvím i za řadu z vás posluchačů, teď padla věta, která je klenotem a mohla by opravdu přežít mnoho generací do budoucna. Mnohem důležitější, než rozdělit majetek je spravedlivě rozdělovat výnos z toho majetku.
Stoprocentní souhlas, já jsem si to tady dokonce několikrát podtrhl.
To, že rozdělením majetku se ztrácí synergie a mnohdy vlastně i ta úspora z rozměru, z toho množství, to i na příkladu správy lesa přes 8 000 hektarů, je možné ukázat i v číslech. Takže to je velmi racionální debata. Když bude někdo spravovat i pouhých třeba 10 hektarů lesa, je úplně jiná disciplína, než když spravuje někdo vyšší tisíce nebo desítky tisíc hektarů lesa.
Francesco Kinský dal Borgo:
Spravovat 10 hektarů lesa je něco, co můžete dělat o víkendu a stojí to pouze čas a energie, peníze. Z toho se nemůžete uživit. Pokud nemáte aspoň 500 hektarů lesa, musíte mít vedle nějaký jiný job. Začne to prostě být full time profese od tisíce a víc hektarů.
Josef Podlipný:
Jinými slovy, rozdělit tu vaši správu lesa na více jak 8 dílů, už znamená, že potrestáme všech 8 nebo 10 dílů.
Francesco Kinský dal Borgo:
Přesně tak, ale pak další otázka je, který les? Jinou hodnotu má les, který je dubový. Nechci říct, že by byl monokultura, ale prostě přednostně dubový než lesy, které jsou spíš jako jehličí.
Další otázky – budeme dělit lesy, a kdo si vezme pilu? Budeme dělit památky, a tak jednomu dáme Kost, která má 60 tisíc návštěvníků ročně…někdy víc.
Anebo Karlova koruna, který má i míň, ale má víc možností udělat eventy. To se nedá. Bylo by to z mého pohledu příliš komplikované a nespravedlivé. Takže radši to udělat tak. Protože naše firma je taková, díky tomu, že ty věci fungují spolu. Ty synergie jsou a prostě spravujeme 8 000 hektarů dohromady s pilou, což je podstatně jiný a lepší, než spravovat 8 x 1 000 hektarů, který někdo prostě vlastní.
Josef Podlipný:
Byl jeden moment v tom, co jsi teďka říkal, který mě zaujal. Ty jsi řekl společně, a byla to diskuze o majetku, nebo informace týkající se majetku, a já k tomu ještě dodám ten rozměr společně jako rodina. Nepochybně je velkou výhodou, když se ten majetek nerozděluje, že na ty otázky, na ty výzvy vás je víc. Minimálně čtyři z vás, kteří mohou přinést nějakou novou myšlenku, nový nápad, jiný úhel pohledu.
A to, co když by se o ten dílek majetku staral jen Francesco, by Francesca možná nenapadlo, nebo by napadlo Francesca milovanou manželku, anebo Francesca, jeho manželku a jeho děti, tak by ale, když se na to podívá strýc, nebo otec nebo někdo další jako člen rodiny, by řekl no jo, jasně, to je dobrý nápad, pojďme to tak udělat.
Francesco Kinský dal Borgo:
Je tak, žejo? Když nepánuješ sám, je to vždycky trošku těžší nebo komplikovanější, protože musíš hledat tu dohodu. Ale výhoda je, že právě dostaneš jiný úhel pohledu a možná i díky tomu, že není to jenom tvoje rozhodnutí, prostě neděláš špatný rozhodnutí. Což když prostě rozhoduju jenom já, se dělá podle mého, to je 50 na 50. Když to jde dobře tak dostaneš aplaus, a když to nejde dobře, možná dostaneš stejně aplaus a to je ještě horší, protože nemáš tu správnou zpětnou vazbu.
Josef Podlipný:
Jasně. My se celou dobu bavíme o mezigenerační správě. A ve tvém případě se podílí na té mezigenerační správě dvě generace. A to už určitě přináší i nějaké emoce do té diskuze. Když se podíváš na rovinu emocí, které při správě zažíváte, jak to stran emocí funguje, jak si s tím radíte, a co jsou třeba takové největší emoční miny, které jsi buď zažil, anebo vnímal z vyprávění někoho jiného?
Francesco Kinský dal Borgo:
Určitě frustrace a pocit nespravedlivosti.
Frustrace, že musíš vysvětlit něco, proč máš tu vizi, nebo proč to chceš takhle dělat, a ostatní ti nerozumějí, nevidí, co vidíš ty.
A pak ten pocit nespravedlivosti, který je možná ještě horší. Proč se chovají ke mně tak, anebo já nemůžu a ten může? A proto říkám, že je dobré mít ideálně psaná, ale jasná pravidla, aby se co nejvíc limitovaly a ovlivnily špatné emoce.
A možná další bod, na to jsme ani nepřišli, je předání. Je mi jasné, co budu předávat anebo jak ho budu předat. Je ale stejně velká otázka v rámci mezigeneračního předání – kdy.
Protože znám spoustu příkladů, kdy furt drží majetek hlava rodů, kterému je 90.
A druhá generace se buď do toho nepřičlení, protože má svoji práci, svůj život a nechce poslouchat.
Anebo to chce udělat jinak, ale to nejde. Anebo celý svůj dospělý život prostě bude respektovat rozhodnutí hlavy rodu. A než dojde k tomu, že to bude na něm, už ani nemá ambice ani čas si vybudovat svoji cestu. To je za mě i klíčové, si dát zase pravidla, že předání bude v takovém okamžiku a bude to fungovat tak, abys mohl mohl mi tu plnou odpovědnost, kterou si zasloužil. A já ti do toho nebudu kecat, pokud se neptáš.
Josef Podlipný:
Ano. To je poměrně důležitá věc. Ty jsi teď zmínil potřebu dělat ty kroky a otevírat diskuze včas.
Francesco Kinský dal Borgo:
Ano je to důležitý.
Josef Podlipný:
Já k tomu dodávám zkušenost i z naší rodiny. To byl také impuls, proč jsme rodinnou ústavu aktualizovali. Tu první jsme tvořili o dětech a o vnoučatech bez nich. Oni toho nebyli aktivně součástí. A my jsme v určitém okamžiku zjistili, že to je na škodu. I přesto, že tam byla spousta, si myslím, pokrokových myšlenek, tak je dobré, aby toho součástí byly.
Když jsme v tom rozměru času, dodávám ještě jeden bod – nedělejme to našim dětem těžší. Protože potřebují mít dostatek času také připravovat své nástupce. A když je k tomu pomyslnému jednacímu stolu pozveme pozdě, tak jim už toho času také nedáváme mnoho. Já si myslím, že takové optimum na to přizvat nástupce a dát mu možnost dělat své vlastní chyby, hledat své vlastní cesty, je mít souběh třeba 20 let.
No ale to pak znamená, že když přizvete svého potomka v jeho třeba 40 letech věku, tak mu vlastně říkáte, že on bude ve vaší plnohodnotné roli, aby přizval své nástupce ve svých 60.
Francesco Kinský dal Borgo:
Podle mě, jak jsou různé fáze ve vývoji člověka nebo dětí, měly by být různé fáze, jak je angažovat.
První fáze by měla být prostě vybudovat vztah k majetku a k lidem, kteří tam pracují. To je, když jsou poměrně malí. Ideálně by se měli naučit přímo od rodiče, jaký máme vztah k majetku, k práci, která není jenom čistá práce. Prostě naučit se ten dobrý příklad. Brát s sebou do práci nebo do té aktivity, která souvisí s prací. Já třeba vezmu rád syna na lov, občas do kanceláře nebo jim ukážu práci na pile. Oběma řeknu, podívejte, váš dědeček vybudoval tu pilu a my jsme rádi a teď my to musíme zvýšit a podívejte, je tady nová budova a možná, že budete se o to muset starat vy. A oni už začnou přemýšlet, jestli já to budu chtít dělat, nebudu chtít dělat. Já jim říkám, že to si musíte dohodnout vy. Ale už jim dávám, snažím se předat radost a vztah k tomu, co máme. To je jejich styl života. Protože občas vedle toho, že jdeš do práce, a je to tvůj majetek, tvoje odpovědnost, je to styl života. A druhá věc, pak druhá fáze, je svoboda, dát dětem svobodu.
Když jim řekneš: dobře, můžeš studovat, co chceš, a ještě zkus jít do zahraničí nebo zkus si vybudovat svoji cestu A pak ta třetí fáze je návrat ideálně. Každá fáze má svoje kouzla nebo rizika, plusy a minusy a čas je vždycky klíčový. Jako třeba v mém případu. Já si myslím, že jsem se vrátil možná příliš brzo.
Ta výhoda je, že jsem přišel v nějaké době, kdy jsem pracoval v zahraničí a musel jsem se pochopitelně naučit skoro všechno o fungování firmy. Nejsem vystudovaný lesník, ani nemám MBA nebo jsem nestudoval marketing, turistiku a tak dále. První léta jsem strávil tím, že jsem musel si naučit jazyk, a to mi dalo hodně práce. A ještě fungování firmy. Ale měl jsem energii, byl jsem mladý, takže mi to nevadilo. Ale co mi chybilo, byla zkušenost. Občas si říkám, kdybych přišel do firmy pozdě, určitě bych získal největší zkušenost, a ještě bych si vybudoval pocit, že jsem si svou cestu vybudoval sám já. Takže občas mám takový pocit, že sice sedím tady, ale za to nemůžu já sám.
Ale říkám, je to velice individuální.
Josef Podlipný:
Chápu tedy správně, Francesco, že tím uspíšeným návratem možná částečně mohla utrpět sebedůvěra a naskočení už s nějakou mírou zkušeností. Musel ses skoro vše nebo většinu učit za pochodu. Podle mě tato pozitiva, abychom nebyli v negativním módu, ti dala možnost zrát. Zrát pod možností dohledu nebo mentoringu těch starších a bez tlaku?
Francesco Kinský dal Borgo:
To je důležité. Já si myslím, že je to lepší bez tlaku. I když určité povzbuzení typu: „chceme tě, rozmysli si to“ pro pokračovatele musí dát pocit, že je vítán. Ale když chcete opravdu zachovat a nalákat ambiciózní lidi, nebo ambiciózní pokračovatele, musíte jim taky na jeden okamžik jako jasně dávat pocit, že teď za to může, zasloužil si to. A ne je vodit, ale nemůžeš za to. Kdo je ambiciózní, většinou řekne dobře, v tom případě já se sbalím, udělám něco svého a jestli pak budeš chtít, tak mě zavolej a možná se vrátím.
Josef Podlipný:
Musí tam být oboustranná důvěra
Francesco Kinský dal Borgo:
A to je těžký. Chápu, když je to budovatel rodinného majetku, nechce se vzdát, cítí, že když tady nebude, tak ježíšmarja, co se stane. Zpátky k příběhu. Vím, že jsem nevybudoval nic, takže o mě nejde. Já můžu jenom pokračovat a předat to.
Josef Podlipný:
To mě přivádí k tvým slovům, která jsem si poznamenal, abych je nezkomolil, přišla mi velmi cenná. Při jedné z našich předchozích diskuzí jsi zmínil, že máte povinnost starat se o něco, co je větší, než jste vy. A zároveň jsme se bavili spolu o takovém příměru, že každý řetěz je tak slabý, jako jeho jeden článek.
To mě přivádí k otázce. Tvá rodina žije už více generací tradicí spojenou se zámkem Karlova Koruna, s hradem, s koni a s myslivosti
Francesco Kinský dal Borgo:
S určitou hodnotou.
Josef Podlipný:
Možné i přesto všechno, že je to hodně o tradici, je možné mluvit o moderní správě?
Francesco Kinský dal Borgo:
No ježišmarja, já budu používat slova mého strýce Constantina, když říkal, že šlechta byla skoro vždycky inovátory. Respektive, díky šlechtě se investovalo do vybudování rybníků, do nových strojů, aplikovaly se stroje do ekonomických činností. Prostě šlechta dotovala umění, hudbu a tak dále. Protože ta správa, firma, rodina, která nežije v aktuálním časem logicky umírá. Ale není v rozporu žít v moderní době s tradičními hodnotami.
Josef Podlipný:
Ty celou dobu říkáš, jak důležitá je určitá sounáležitost, že rodina chápe, proč to dělá. A nejenom ti čtyři zástupci, kteří se schází a pravidelně o tom debatují, považuji za poměrně důležité, aby každý člen rodiny věděl, proč se to děje. Zároveň, a to tady ještě nepadlo naplno, a proto to zmiňuji, říkáš, jak důležitý je leadership.
Francesco Kinský dal Borgo:
Vím, že jsme o tom měli debatu, ale já nechci říct, že musí být vždycky ten jeden, který řekne „bude se to dělat takhle“. Protože jinak se stane tyran. Ale když neřekneme lídr, minimálně měl by být tahoun. V každé generaci by bylo fajn, kdyby byl aspoň jeden, který je tahoun. Který se snaží ty ostatní vést k nějakému cíli, který možná nevymyslel on, ale bude dávat ten impuls a energii.
Josef Podlipný:
To znamená takový koordinátor…
Francesco Kinský dal Borgo:
Koordinátor, inovátor prostě blázen. Vizionář. A humor je také občas důležitý.
Josef Podlipný:
Být schopen si ze sebe i z ostatních udělat srandu.
Francesco Kinský dal Borgo:
Nebrat věci moc vážně, i když jsou.
Josef Podlipný:
Realita mezigeneračního stewardshipu, nebo průvodcovství rodiny, je určitě postavená na udržitelnosti, o které jsme už opakovaně hovořili. Na určité míře diverzifikace rizik, protože mít jenom zámek Karlova Koruna by bylo nepochybně velké riziko.
Francesco Kinský dal Borgo:
Ano, později by mohl ten kapitál dojít. Takže v našem případě máme určité riziko, protože 70 % bohatství celé firmy stojí čistě na půdě. My peníze vygenerujeme na 70 % díky lesům, a já si myslím, že je čas myslet na tzv. diverzifikaci. A je jasné, že diverzifikace se nedokáže vybudovat v rámci jedné generace, protože jinak bychom museli prodat různé věci, což nechceme. Ale za mě je dobré o tom přemýšlet a udělat to tak, že se budeme snažit ideálně posílit určité činnosti ve firmě, jako je třeba pohostinnost, služby, nejenom jako turistika, ale i akce, které nabízíme. Ale možná časem mít finanční prostory, abychom mohli investovat do jiné aktivity.
Protože jedna věc je přidat hodnotu na to, co máš, a my se snažíme to udělat s pilou. Proto nabízíme prostě dubové produkty, nejenom dubové, smrkové, borové a jsme diversifikovaní, protože náš trh je jak stavební, tak pro truhláře, pro interiéry, energetika. Jestli není i jiný sektor, do kterého můžeme jenom čistě investovat.
Josef Podlipný:
Jako akcionář třeba i geograficky jinde, nemusí to být nutně Česká republika. Ani třeba Evropa, může to být jinde. To dává nepochybně před rodinu před rodinou radu, nebo komitment, velké výsledky. A přesně jak říkáš, mnohdy vícegenerační, protože pod tlakem jenom vyměnit aktivum za aktivum nemusí nutně být pro rodinu výhodou. Navíc je poměrně důležité, aby i ta rodina uměla s těmi jinými třídami aktiv také nějak pracovat, aby i tam znala ten důvod, proč se to děje, proč se vlastně děje třeba nějaká změna. To je určitě klíčové. Já jen zopakuju, že ta tradice určitě usnadňuje rozhodování a pokud tu tradici teprve budujeme ve své vlastní rodině, tak nám nepochybně může pomoci nějaký společný projekt, rodinný projekt, filantropie třeba. Která dává možnost pozvat všechny členy rodiny, třeba životní partnery nebo malé děti k diskuzi o tom, co uděláme a proč to chceme vlastně dělat, a i přiložit ruku k dílu. Není to jenom to rozhodnutí, že někde podepíšu šek. Ale jdu na to místo, bavím se i s těmi příjemci pomoci nebo to může být i investice, nebo s příjemci kapitálu, aby mohli rozjet svůj byznys a aby se nám tady žilo lépe.
Josef Podlipný:
Francesko, my jsme se bavili o tradici správy rodového majetku. Zmínil si aktiva, která jsou v Čechách, to znamená spravovaná v naší krásné, ale relativně malé zemi. Spravovaná v české koruně a Karlova koruna v podstatě tomu dává ještě ten punc kulturního dědictví.
A i přesto všechno se zeptám, jak nahlíží vaše čtyřčlenná, skupina rozhodců na ta geopolitická rizika. Třeba na riziko měny? Naše rodina, a v rodu tvém si to také budete pamatovat, zažila i měnovou reformu jako takovou. Prostě peníze ztratily absolutně hodnotu. Zažili jsme vyvlastnění majetku, zažili jsme vysokou míru rozdělení společnosti, kde stačilo škrtnout takzvaně sirkou a už to ústilo v defenestraci, v osobní útoky, majetkové útoky a tak dál. Já si nepřeju, abychom my nebo naši potomci zažili něco podobného.
Francesco Kinský dal Borgo:
Ale může se stát.
Josef Podlipný:
Přesně, vyloučit to určitě nelze. Jak se na to díváte vy jako rodina?
Jak s tím pracujete?
Francesco Kinský dal Borgo
To je zajímavé, protože tzv. jsme se o tom spolu nebavili. Já maximálně můžu dát můj názor, který samozřejmě je vybudovaný tou naší zkušeností.
Protože to, že nám sebrali majetek a přišli jsme o život, protože jsme byli protestanti nebo katolíci anebo přišel režim a taky nám to sebral, to je prostě smůla. Nejsme v takové situaci jako jiné rodiny, které opravdu mají majetek v různých částech světa a už ho mají diversifikován. My jsme v uvozovkách malí, žijeme v Čechách. Já a bratranec žijeme v Čechách. Strýc, otec a moje sestra, sourozenci mého bratrance žijí v Itálii, takže my žijeme skutečně na tom majetku. Ty věci nejsou pro nás abstraktní investice nebo fabriky, prostě my s tím žijeme. Jsme opravdu spojení k teritoriu, jsme spojení k lidem – a to je riziko. Samozřejmě, jako už se to stalo, může se to stát znova, když nám stát sebere lesy, tak máme dvě možnosti – buď utíkat, anebo zůstat a přežít.
Kdybychom přemýšleli v tomhle pohledu, tak je to jasný: prodat většinu lesů, investovat do akcií nebo do různých jiných firem, ale pak nebudeme žít naším stylem života. Pak přijdeme o kontakt s teritoriem a ten historický majetek, o který nechceme přijít.
Vsadíme na dobu a stane se, co se stane. Doufám, že pokud se stane, co by se nemělo stát a co už se stalo, já nebo moji potomci se z toho dokážeme vyrovnat stejným elegantním způsobem, jak to dělali moje předkové. Teď mluvím o dědečkovi a jeho bratrovi a jeho sestře. Oni to prostě brali jako uzavřenou kapitolu, a měli sílu koukat dopředu a jít dál. A co si pamatuju já, můj dědeček si nikdy nestěžoval. Nikdy nebyl příliš naštvaný, že neměl, co by měl mít, nebo mohl svůj život strávit jinak. On to bral jako smůlu, ale s pozitivem sebrat se, dát se do kupy a jít dál. A to je i důvod, proč nás nikdy nenaučil česky, protože si opravdu nemyslel, že se někdy budeme vracet. Že to je uzavřená kapitola. Proč se učit česky, to je zbytečné.
Říká se, že historie se opakuje a je plná překvapení. A pro mě je jeden příběh docela silný, protože mě bylo řečeno, že dědeček, když žil v exilu v Itálii, myslím v roce 1970 něco, rozhodl se konečně se zbavit Československého občanství. Protože, jak jsem říkal, on to vyhodnotil, že se nikdy nebudeme vracet, že to je všechno ztracený. Šel na velvyslanectví v Římě a chtěl vrátit pas. A úředník po něm chtěl peníze za vojenský výcvik nebo vojenskou výuku, protože byl důstojník v Československé armádě v té době. A samozřejmě dědovi spadla brada a říkal, že ještě po mě budete chtít peníze, já vám nic nedám. Odešel, práskl dveřmi a ta věc skončila.
A nemusím říkat, co byla jedna z nejdůležitějších podmínek pro restituci – mít ten československý pas. Tak to je prostě náhoda, šťastná náhoda. Kdyby ten úředník po něm nic nechtěl, dneska bych nebyl tady. A to je prostě život.
Josef Podlipný:
Já z toho, Francesco, čtu, ale i z jiných našich diskuzí, jak nesmírně cenné je nelpět na vlastnictví. Protože to nám startuje strach, obavu, že o to přijdeme. Ale i přesto, že je osvobozující dívat se na to jako na správu, a na úkol předat to v lepším stavu, než jsem to převzal, tak zároveň mluvíš o vícegenerační snaze diverzifikovat. Vytvářet podmínky pro to, aby aktiva, ten pomyslný koláč, byl spravován tak, aby nesázel na jednu kartu. Chápu to správně, že tím pádem, nesázet na jednu kartu, může být výhledově i o aktivitách nebo aktivech, které budou mířit mimo Českou republiku, mimo Evropu nebo do jiné třídy aktiv?
Francesco Kinský dal Borgo :
Jasně, ale potom samozřejmě, jako, a to je velice individuální. Já třeba mám kamaráda, rodina je z Německo a oni se rozhodli, už myslím, že to je 30 let zpátky, prodat velkou část lesů, které měli v Německu a investovat do Nového Zélandu.
Takže kupovali nemalý majetek na Novém Zélandu a tam ho spravují. A on mi vyprávěl, jak se tam pracuje dobře a jak ty stromy rostou rychleji než tady. Jako diversifikace super. Ale potom jsem mu řekl, že tam tedy musí být. A jak to spravuje? To musí strávit půl roku tady a půl roku tam, anebo prostě pendlovat. To je 36 hodin letadlem, to není jednoduché. A co s dětmi a školami atd.?
Josef Podlipný:
Mě to jenom navozuje určité myšlenky návratu k budování amerického nemovitostního portfolia nebo investice do jiných tříd aktiv, typu tradiční finanční aktiva. Ono to spolu nese výzvy. Za prvé, vyrovnat se s tím že to funguje jinak než aktiva, se kterými už umíme pracovat.
Za druhé, že to funguje v jiném prostředí. A my si stokrát můžeme myslet, že podaná ruka nebo slovo platí stejně v Česku jako v Německu nebo v Americe, ale… má to jiná pravidla hry. Ono to má třeba i jiné náklady.
Francesco Kinský dal Borgo:
A pak, když investuješ to jiného podnikání, předpokládám že nemůžeš všemu rozumět.
Třeba já už po nějakou dobu rozumím trošku lesnictví nebo vím, jak to funguje s různými zámky, a hlavně tam jsem, tam koukám na ty věci a vidím, proč je neděláme takhle, nebo jsem tam. Kdybych investoval do nějakého fondu, anebo kdybych kupoval firmu, to je úplně jiná oblast, minimálně bych musel poslouchat. Tohle je riziko.
Josef Podlipný:
Tohle je disciplína, na kterou je potřeba nebýt sám, protože největší nebezpečí na nás číhá v okamžiku, kdy jsme si jisti svojí pravdou, nebo svými předchozími úspěchy a spoléháme se na to, že přijdou znovu. Anebo že budeme mít opět dostatek energie na to si vyhrnout ty rukávy a jít do toho s energií a zápalem jako ve svých 20, 30, 40 letech a dál už nebudu pokračovat.
Francesco Kinský dal Borgo:
Jednoduše řečeno, kdybych vytvořil takzvaný fond, kde každý rok ten majetek, který funguje, vygeneruje peníze, investuje jednu desetinu do toho a ten fond je tak dobře diversifikovaný, že vygeneruje úroky minimálně víc než inflace, ideálně dvojnásobě než inflace, no to už je vyhráno, že jo?
Josef Podlipný:
Přesně. A teď Francesco jsi řekl poměrně důležitou věc, která přímo souvisí i s předchozí diskuzí. Je dobré nebýt nečinní a začít něco dělat. A klidně to budujte postupně. Diversifikace se nemusí dít tak, že celý koláč změníte a začnete chvatně bez nějakého rácia vyměňovat jedno aktivum za druhé nebo jedno za vícero aktiv. Ale začněte pracovat s výnosy z aktiv a začněte budovat další nohu nebo další nohy. Každý stůl, který stojí na více nohách, je určitě stabilnější než ten, který vidíme na cocktail party, který sice vypadá robustně, ale zjistíte že tam je uzoulinká noha, která vede nahoru a jenom vypadá jako robustní konstrukce. Zkuste se o to opřít. Víte, že není úplně stabilní. Stejně jako naše portfolia nemusí být úplně stabilní, když nejsou dobře diversifikovaná.
Francesco, já od tebe poslouchám, a od mnoha rodin, které jsou i na úplném začátku, že neví, jak začít a někdo už tím několik generací žije. Co bys poradil rodinám, které si říkají při poslechu našeho podcastu, že to je fakt zajímavé. Co bys jim poradil, aby udělali teď, do týdne, do měsíce?
Francesco Kinský dal Borgo:
Určitě mluvit, scházet se. Nemusí to být velká skupina lidí, ale začít o tom mluvit, o tématu předání. Kdo, co, kdy? A co kdyby?
Pak díky té debatě, myšlenkám, které přijdou, jsem přesvědčen, že každá rodina si najde cestu. A samozřejmě, pokud to zvládnou sami, ideál.
Pokud to nezvládají sami, je dobré, že existují různý mechanismy, instituce, lidé, kteří nabízejí pomoc a mají i zkušenost.
Josef Podlipný:
Ty jsi říkal, že je potřeba mluvit společně s celou rodinou. Přizvat k diskuzi rodinu a ideálně pravidelně mluvit. Nezapomínat také sbírat to, co při mluvení padá za myšlenky. Protože někdy máme přirozenou touhu něco, co nás napadlo, ať už při diskuzi anebo ještě před ní, někomu sdělit. A zapomeneme poslouchat. Když nám potom někdo ukáže, že o tomhle všem se mluvilo, formou zápisu, tak si říkám, ale toho bych si vůbec nevšimnul. To je zajímavý. Sbírat příběhy a principy a klást jim do cesty nějaké překážky, které teď nejsou. A tím, že přitom diskutujeme, co kdyby potomek řekl: „já jsem sice nejstarší a jsem muž, ale já se téhle správě nehodlám aktivně věnovat, mě táhne srdce někam jinam“.
Francesco Kinský dal Borgo:
Přesně tak. Anebo když zjistíte, že možná je to i lepší, když to nedostal. Každý si musí vybudovat svoje pravidla, protože každý možná bude chtít něco jiného. Ještě, než se dostaneme k tomu, co kdyby, myslím že na prvním místě je, co vlastně chceme. Protože to, co chci já, neznamená, že to chtějí ostatní. Mít nějaký konsenzus, co chceme dělat s tím, co máme – to je první. Pak nastává to, jak to budeme dělat tak, aby to šlo, jak to chceme.
Josef Podlipný:
Ty si vlastně teď moc hezky ozřejmil to, že to, co chci já, nemusí být kompatibilní s tím, co chce další člen rodiny.
Francesco Kinský dal Borgo:
Zase, stane se v případě, že členové rodiny nežijou tím spolu. Vrátím se k hodnotám. My to máme jednoduchý, v uvozovkách, protože, je to jasný, s čím a co máme co dělat, pokračovat. Je to jasný, že chceme to předat. Je to jasný, že chceme, aby příběh, který trvá už 700 let, pokračoval. Ale je jenom otázka – jak. Ale pak možná jsou některé rodiny, které právě začínají a tam to možná není jasný.
Josef Podlipný:
Já k tomu dodám jeden takový pohled. Přátelé, rodina není dokonalá, když je bez chyb. Rodina z mého úhlu pohledu je dokonalá, když o chybách umí mluvit a zároveň, když zná potřeby rodiny a jednotlivců. A opět o nich dokáže mluvit.
Francesco Kinský dal Borgo:
Pak je další věc – jak často slyšíme, že rodina se nechá zničit právě tím majetkem.
Majetek není pak jako zdroj bohatství, ale je důvodem rozpadu rodiny. A jenom tohle by měl být důvod, proč si sednout a říct: „chceme hlavně, aby pokračovala rodina, chceme, aby pokračovaly vztahy, protože rodina pokračuje pouze, pokud jsou dobré stahy“. A v tom případě by majetek měl sloužit rodině a ne naopak. Ale všechno záleží na tom, jak si rodina postaví pravidla.
Josef Podlipný:
Francesko, už spolu diskutujeme přes hodinu a já věřím, že i naši posluchači ocení spoustu inspirace, spoustu otázek, na které je dobré včas hledat odpovědi. Přátelé, asi největší hrozbou je nečinnost, takže pusťte se do toho, začněte komunikovat. Neříkám, že jste nikdy nekomunikovali, ale na daná témata si klaďte ty správné otázky. My vám v tom rádi pomůžeme. Když jsme se připravovali, z našich diskuzí se narodil takový workbook, pracovní sešit, který komukoliv z vás rádi zadarmo nabídneme. Protože věříme, že to pro vás může být přínosem.
Já bych na úplný závěr, Francesko, ti chtěl moc poděkovat. A zároveň bych si přál od tebe slyšet, co si ty přeješ, aby si naši posluchači z našeho rozhovoru hlavně odnesl.
Francesco Kinský dal Borgo:
Já taky děkuji, že mám příležitost být tady. Chci, aby si odnesli, že je majetek, který musí sloužit rodině a ne naopak.
A hlavně, aby to nedošlo k rozpadu rodinu a vztahů kvůli majetku.
Josef Podlipný:
Přátelé, za sebe musím říct, že budu rád, když budete sdílet tuto epizodu se všemi, u kterých tušíte nebo víte, že jim jde o budoucnost, o kontinuitu a že jim může ten náš rozhovor pomoci.