Časté chyby při plánování majetkových struktur

natočil Josef Podlipný

Pouze 10 % beneficientů považuje majetkové struktury za dobře vymyšlené.
Jak je možné, že je to tak málo?
Tvůrci bohatství při jejich zakládání zřejmě udělali jednu či více chyb.

Hledání rychlého řešení a přenechání klíčových rozhodnutí pouze zakladatelům rodiny jsou jedny z nich.

Josef Podlipný proto upozorňuje, že úspěšné řízení majetku vyžaduje zapojení více členů rodiny včetně vymyšlení toho, jak každý z nich může přispět ke správě majetku.

Vladimír Fichtner zase varuje před příliš rychlým zakládáním struktur bez jasného porozumění tomu, k čemu mají sloužit a kdo bude hrát jakou roli.

Oba zdůrazňují, že je nezbytné začít diskusí o účelu majetku a individuálních cílech všech členů rodiny, než se rozhodne o vhodné majetkové struktuře.

Pánové se dotknou také zdánlivě neviditelné administrativní či daňové neefektivity, která může vést k pozvolnému rozpadu majetku.

Pokud chcete vědět, jak postupovat při vytváření majetkových struktur, které odolají času a budou přínosné pro několik generací, tento díl podcastu „Mezi Rentiéry“ je pro vás ideální.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pojďme se podívat na nejčastější chyby a aspekty toho, když někdo začne řešit majetkové struktury a zapomene na to nejdůležitější.

 

Vladimír Fichtner

Začnu ještě trošinku z jiného úhlu pohledu.

V minulosti jsme se hodně potkávali při řešení investic s tím, že lidé chtějí konkrétní produkty.

Místo toho, aby řešili, proč je mají, jakou mají strategii, filosofii a na co ty produkty používají.

Produkty jsou hrozně lákavé, všichni je propagují a je jednoduché naskočit na to, že si je koupím.

Se strukturami mi to přijde podobné.

Je to něco konkrétního, uchopitelného, můžu si to odškrtnout.

„Tak mám tady svěřenský fond“ nebo „Tak mám tady holding“ nebo „Tak mám tady rodinnou nadaci“.

Člověk by si měl začít uvědomovat, že je to podobné jako s těmi investičními produkty. Měl by se ptát:

Proč to mám, k čemu to bude sloužit, kdo tam bude hrát nějakou roli?“ To jsou věci, které by měly být zodpovězeny dříve.

To je největší chyba, podle mě, jak jsi se ptal na chyby spojené se strukturami, že na to lidé jdou odzadu.

Místo od začátku, aby to měli nějak rozmyšlené.

My jsme s Radkou tu chybu udělali málem také. Když jsme prodávali podíl ve firmě, právní tým, který to s námi řešil, přišel s otázkou: „Neuděláme nějakou strukturu?“

Skoro jsme to udělali, akorát nám tam něco nesedělo, a proto jsme do toho nakonec nešli. Trvalo nám dva roky, než jsme přišli na to, v čem je problém. Protože nám to nikdo neřekl.

To je takové téma, proč by někdo říkal: „Rozmysli si to teď dva roky pořádně. A teprve pak přijď.“

On přijde o obchod na dva roky!

Když ale člověk potká nějakého profíka, který se tím zabývá dlouhodobě, když se podívá do zahraničí, jak tam tyto věci fungují, tak je to úplně standardní. K čemu to je, kdo tam bude? Je spousta přemýšlení před tím, než vznikne nějaká struktura.

Některá povídání s lidmi o jejich strukturách, které už měli vytvořené, jsme absolvovali spolu. Některá jsi absolvoval sám.

Co ty vnímáš jako chyby, které se objevují často. A proč?

 

Josef Podlipný

Skvělá otázka, Vláďo.

Další chybou je určitá míra zrychlení začátku, jít hned po řešení. I přesto, že když přemýšlíme o majetkových strukturách, tak bychom měli přemýšlet v kontextu ne jedné, ale několika budoucích generací. My ale chceme rychle najít řešení.

 

Vladimír Fichtner

Jsme podnikatelé, potřebujeme to mít dneska nebo zítra.

 

Josef Podlipný

Mnohdy je to ještě urychleno způsobem přemýšlení, že nám utíká nějaká příležitost. Nebo nás ohrožuje nějaké riziko, typu změna legislativy, zvýšená daňová náročnost nebo riziko, které se naplnilo u někoho z blízkých.

A my chceme, aby toto riziko nepostihlo náš majetek, naše rodinné bohatství.

Takže je tu určitá míra zkratkovitosti jednání i přemýšlení.

Prostě to chceme hned.

To je velmi častá příčina nezdaru.

Nicméně, jak jsi říkal, řešíme to ve vlastních rodinách, řešíme to s dalšími rentiéry.

Napadá tě krom produktového přemýšlení a příliš velké rychlosti hledání řešení na začátku ještě další kritická chyba, kterou často dělají rentiéři?

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi to zmínil, ale specificky bych to vytáhl.

To je dlouhodobost. Dlouhodobé přemýšlení je zásadní věc. Já se hodně často potkávám s přístupem, že člověk má tu strukturu, sám si jí založil a ovládá ji. Má ženu anebo nějaké dospělé dítě.

A já se ptám „Jak to bude za dvě generace? Kdo to bude ovládat, jak to vlastně bude fungovat? A bude to fungovat, když tam nebudete vy, když jsou pravidla struktury taková, že si tam můžete dělat co chcete? Aby nějaký v uvozovkách správce jednoho dne, až to nebudete vy, měl jakoukoliv volnost zacházení s majetkem? Nebo uděláte všechno pro to, aby vaše pokrevní linie 2., 3. generace od této chvíle měla takové znalosti a zkušenosti a schopnosti, že může mít tu volnost a nedojde k nějakému průšvihu?

Třetí problém je dlouhodobost. My jako podnikatelé jsme samozřejmě vždycky zaměřeni na krátkodobé výsledky.

Co je teď? Aha, něco se nedaří, tak musím to změnit.“ Přijde finanční krize nebo přijde covid nebo něco jiného. Někdo sedí v koutku a čeká, až to přejde.

Ale ti nejúspěšnější něco dělají, prostě vstanou a něco vymýšlí. Možná to není dobře, ale většinou to je tak, že něco vymyslí.

Jednou se to nepovede, podruhé a potřetí už to je dobré.

V tomhle mě nepřekvapuje, že máme podobný přístup.

Ale myslím si, že to není dobře, respektive, že to je velmi, velmi špatně.

 

Většina z nás nemá ale tu výhodu, kterou máš ty. Že jsi x-tá generace, sice s nějakou diskontinuitou, ale přeci jenom ve vaší rodině je něco z minulosti. Správcovství nebo to, co tam zanechaly předchozí generace. I když tam byla komunistická mezera.

Přijde mi, že dlouhodobost ti je přirozená, že to je něco, co prostě žiješ a ani si to nemusíš specificky říkat.

Mně přijde, že my podnikatelé první generace bohatství si musíme hrozně intenzivně připomínat, abychom nebyli zaměření na krátkodobé výsledky a na to, že něco bude už zítra, můžeme si to odškrtnout a půjdeme dál.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

Ještě bych k tomu doplnil, že i přesto, že někdo má možnost navázat na předchozí generace i na jejich zkušenosti, je potřeba si také uvědomit, že na ta rozhodnutí nesmí být sám.

Mám na mysli to, že si často myslíme, že jsme nejenom nesmrtelní, ale že naše zkušenosti a naše odpovědnost za rodinné bohatství nás opravňuje k tomu, že budeme na věky „kormidelníkem lodi“.

Trošku zapomínáme na to, že na palubě je víc pasažérů, že tam je víc beneficientů, kteří mají mít možnost vyjádřit se k tomu, k čemu rodinné bohatství má sloužit.

Co od toho očekávají a jakou roli by třeba chtěli v budoucnu také naplňovat svým příspěvkem.

To je další z kritických chyb, že rozhodnutí činí mnohdy otec zakladatel rodinného bohatství nebo matka zakladatelka rodinného bohatství. Byť obhajuje rozhodnutí tím, že přemýšlí o dalších generacích, že jim vytváří dostatečně volné podmínky pro to, aby s rodinným bohatstvím chtěly nakládat stejně odpovědně jako on nebo ona.

 

Vladimír Fichtner

Na schůzkách, které jsme spolu na toto téma absolvovali s lidmi, kteří o struktuře uvažují nebo už jí mají, jsme zažili, že říkali „Ale já to s těma děckama probírám“

Na poslední schůzce, kde jsme spolu byli, dcera klienta říkala hezky „No, trošku jsme to probírali,“

A byl tam krásně vidět ten přístup, kdy děti říkají „No, jak myslíš, tati.“

A to je úplně jiný způsob probírání.

Co my dneska v naší rodině už probíráme na rodinných radách, je mnohem hlubší pohled. A dostáváme se mnohem blíž k sobě, povídáme si o věcech, o kterých jsme si ještě před dvěma lety nepovídali.

My jsme jeli se synem ze Španělska autem, což je skvělá zkušenost, protože je člověk pětadvacet hodin zavřený v jednom prostoru a má šanci si povídat.

My jsme si nepustili za celou dobu rádio, protože si máme co říct, a tak často se nevidíme. Fakt to bylo příjemné, až jsme byli překvapení, jak nám to povídání šlo.

Mně udělala radost jedna věc, když jsme si povídali a syn řekl „No hele, tohle bych ti před dvěma lety neřekl.“

A já jsem pochopil, že jsme se dostali hlouběji, že pracujeme intenzivně na tom, aby to nebylo

„Jak myslíš, tati“, ale „Já mám taky názor. Jsem rád, že o něm uvažuješ a že to můžeme společně vymýšlet.“

Takže pozor na to, aby vaše „Já to s nimi probírám“ nebylo jen formální, což jsme viděli.

 

Josef Podlipný

Ano, vzpomínám si na tuhle diskusi rodiny o více než miliardovém majetku.

A také si vzpomínám skoro až na napětí, řekl bych, v okamžiku, kdy jsem vyslovil otázku

„A co by se stalo, když by tady najednou ten konkrétní tvůrce a hlavní propagátor a řídící osoba toho rodinného bohatství nebyl?“

 

Vladimír Fichtner

To bylo velmi, velmi silné.

Ale často to tak je. Že si člověk přemýšlí, vymyslí si strukturu, někdo mu něco poradil, tak si to odškrtává. Hotovo. Můžeme jet.

Na Západě 80 % lidí z dalších generací považuje struktury za trest té předchozí generace.

10 % neví.

A jenom 10 % říká „To bylo výborný, to, co předchozí generace vymyslely.“

Hezky o tom píše James Hughes ve své knížce Family Wealth.

Určitě doporučuji třeba i takovou literaturu, protože musím říct, že se potkávám hodně s tím, že přestože nemáme tu znalost v naší české a moravské kotlině, ve slovenské možná částečně také, tak se relativně málo snažíme o tom něco dozvědět.

 

Josef Podlipný

S tím musím bohužel souhlasit.

Rentiéři nejčastěji řeší to, jestli majetek zachovat jako celek, nebo ho rozdělit. Když rozdělit, tak komu a jaké dílky. Pak řeší to, jestli a jak snížit administrativní či daňovou zátěž, způsob investování a určitou míru flexibility.

Nicméně zapomínají vlastně na to nejdůležitější.

S kým a pro koho to řeší, a proč.

Pojďme se teď podívat na to proč.

Proč je důležité pochopit právě osobní preference, obavy a cíle těch beneficientů, kterých se to rodinné bohatství a majetkové struktury týkají anebo budou týkat?

 

Vladimír Fichtner

Já se vždycky ptám nebo se společně ptáme na schůzkách „K čemu to je, co je účel toho bohatství. Co pro vás rodinné bohatství vůbec znamená?

Potřebujeme, aby se ten člověk zamyslel nejenom sám, ale aby se zeptal dalších lidí vedle sebe, které má. Nebo další generace nebo předchozí generace, pokud ta se třeba podílela na tvorbě a oni převzali už firmu, kterou rodiče založili kdysi dávno.

Účel – co pro ně rodinné bohatství znamená a k čemu je – to by mělo být úplně na začátku diskuse.

Další krok by měly být možná role – pro koho to je, kdo co očekává, ale také jak se kdo bude podílet. Ne na benefitech, to si dokáže představit každý, že chce nějaký benefit. Ale na tom, aby rodinné bohatství zůstalo zachováno a aby se mohlo dál rozvíjet.

 

Josef Podlipný

Padly dvě velmi důležité části.

  • Aspekt účelu.

Určitě souhlasím a doplním, že je třeba se každého jednoho člena rodiny zeptat na ten účel, ideálně nejprve každého zvlášť. A potom o tom diskutovat i jako rodina, protože se mohou vzájemně inspirovat jednotliví členové. Mohou na základě toho, co uslyší třeba od svého sourozence říct „Hmm, takhle jsem o tom nepřemýšlel, a to je vlastně zajímavý. To je i pro mě důležité.“

  • Role

Vždy je třeba řešit, kdo, co a za jakých podmínek by měl řešit nejenom ve fázi, až to bude. Ale i v té fázi, než to bude. Protože přemýšlet a diskutovat o majetkových strukturách je práce na fulltime.

Tím pádem, pokud je někdo v exekutivní roli, třeba v nějaké velké holdingové společnosti, měl by si uvědomit, že asi nemá tolik času převzít na sebe i roli spolutvůrce nebo drivera, v ten okamžik diskuse o majetkových strukturách.

 

Vladimír Fichtner

Občas se potkáváme s tím, že někdo řekne „No tak já jsem tady založil tu strukturu. A to je nejlepší řešení, ke kterému jsem došel.“

A když se začneme bavit o tom účelu, vlastně zjišťujeme, že těch účelů je více.

Něco financuje životní styl rodiny.

Něco financuje dobročinnou aktivitu.

Něco je určeno na cokoli dalšího. Ale těch účelů může být vícero.

My vždycky říkáme „Jděte krok za krokem, vyřešte účel, vyřešte role a pak řešte, jak bude strukturován ten majetek.“ Ne z pohledu toho, co v něm bude. Ale jestli bude v nějaké struktuře, nebo jestli část toho majetku bude na fyzickou osobu nebo na druhou fyzickou osobu nebo na rodinu. A ty se budou o majetek dělit. Vlastně tam vzniká velmi důležitá věc. Když mám majetek spojený s účelem a jiný majetek spojený s jiným účelem a další majetek spojený s dalším účelem, můžu v rámci té každé skupiny rozumně optimalizovat náklady daně, můžu si tam hlídat cashflow.

Co přináší největší neefektivitu při správě majetku je, když majetek musí začít přeskakovat z jedné struktury nebo z jednoho účelu do druhého.

Tam chybí peníze, potřebuji, aby se tam nasypaly apod.

Za chvíli už nikdo neví, co se děje. Často to vede ke zbytečným neefektivitám, které administrativně zatěžují rodinu, často i daňově.

 

Josef Podlipný

Ty vlastně říkáš, že vrcholem pyramidy je diskuse o účelu.

Pak bych měl hledat skrze role účastníků té diskuse zařazení jednotlivých částí aktiv majetku k jednotlivým účelům tak, aby majetkový celek nemusel do budoucna mít nějakou konkrétní závislost jeden na druhém. Aby na sobě neparazitovaly. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

To neznamená, že se to nemůže stát, ale zkusím to vymyslet tak, aby se to nestalo, nebo abych to minimalizovat. Přeci nechceš ze svého amerického realitního portfolia najednou vytahovat pod tlakem peníze a financovat něco v ČR. Tobě to nemusím říkat určitě. To jsem slyšel od tebe 😊

 

Josef Podlipný

Určitě nechci, protože je to extrémně administrativně, ale hlavně daňově velkou zátěží pro ten majetek.

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že tím, že člověk nepřemýšlí dopředu o filozofii řešení, o účelovosti majetku, o tom, co je pro nás rodinné bohatství, o rolích, jaké kdo bude v generaci hrát, tak to je přesně důvod, proč po třech generacích majetek často zmizí.

Protože to nemá žádný fundament, to nemá žádné základy, na kterých by to drželo. Prostě je to postavené na takové špičce a dokud tam jsem, tak to nějak drží.

Co si budeme povídat – dokud jsem v byznyse, ta vajíčka, co s nimi žongluji, nějak posbírám, občas něco spadne, ale nějak to zvládnu.

Ale se strukturou se to ukáže bohužel až po nějaké době.

Pokud my jako první generace nepoložíme dobré základy, je šance, že tři generace od nás, naši potomci, se zase vrátí do modráků. Jak se říká „Z rýžového pole do rýžového pole během tří generací.“

Je evidentní, že je to po celém světě téma, které se opakuje.

Pokud tomu nepoložíme základy, které mají promyšlenou logiku a filozofii, tak se nemůžeme divit, že majetek zmizí.

 

Josef Podlipný

Pokud vás toto téma zajímá a chtěli byste se dozvědět něco víc, budeme rádi, když nás oslovíte. My samozřejmě přidáme nejen vlastní, ale i sdílenou zkušenost k dalším otázkám, které je třeba si klást předtím, než začneme diskutovat o majetkových strukturách.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v IPB, ČSOB i České spořitelně. Protože je sám rentiérem a spravuje rodinné bohatství jako 4. generace bohatství, jedná s novými klienty jako rovný s rovným a představuje jim naši filozofii.