Cesta k 10 miliardám, se kterými teď pomáháme klientům

natočil Josef Podlipný

 

V březnu 2024 jsme ve Fichtner Wealth Managers dosáhli 10,3 miliard korun v poradenském mandátu. Vladimír Fichtner a celý tým již 20 let s velkou pokorou budují s náročnými klienty důvěru založenou na tvrdých výsledcích.

V této epizodě Vladimír sdílí důležité milníky náročné, ale vzrušující cesty plné výzev. Zdůrazňuje důležitost správné komunikace, naslouchání a propojení s klienty při dlouhodobé péči o peníze a finanční aktiva.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi spoluzakladatel Fichtner Wealth Managers, a proto je mi dnes milou povinností se tě zeptat, jaká byla cesta k deseti miliardám, se kterými pomáháme našim klientům při jejich správě?

 

Vladimír Fichtner

Jaká byla cesta?

Náročná. Nějakou dobu to trvalo – dvacet let. A vzrušující, plná výzev.

Ale protože jsme zakládali firmu s Radkou, ona jako finanční ředitelka a já jako řekněme akviziční director a člověk, který se staral o klienty, naše motivace byly protisměrné.

Já jsem chtěl utrácet, abychom měli na akvizice. A ona chtěla samozřejmě držet kasu, aby nebyl někde nějaký problém.

Po diskusích ve firmě a dohadech v pracovní době jsme už neměli sílu se hádat soukromě 😊

Takže nám to vlastně pomohlo trošku zlepšit náš rodinný život, už jsme neměli sílu nic jiného řeši.

Byla to příjemná cesta.

 

Josef Podlipný

10 miliard je bezesporu významný milník. Je těch 10 miliard celý kapitál našich klientů?

 

Vladimír Fichtner

Ne, ne, ne.

To je majetek, se kterým jim my pomáháme. Jejich majetek je větší, řekněme asi 30 miliard. Často ještě zavřený v jejich firmách, které se neprodávají, nebo možná se do budoucna budou prodávat. Ale my máme na starosti zhruba třetinu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, posluchače bude určitě zajímat, co se od té více než dvacetileté historie muselo stát – jaké klíčové kroky a jaká strategie vedla k deseti miliardám.

 

Vladimír Fichtner

Náš největší klient, od něhož máme v poradenském mandátu jeden a půl miliardy korun, říká:

„Vy jste moji správci majetku.“

Mě asi nejvíc těší, že konkrétně s ním jsme začínali na třiceti milionech korun před deseti lety. A postupem času jsme budovali, i v porovnání třeba se švýcarskou konkurencí, naši reputaci. Naše výsledky jsme dávali dohromady takovým způsobem, že klient se víc a víc přikláněl na naši stranu. Zhruba před půl rokem říkal „já to asi chci řešit jenom s vámi. Švýcary už nebudu chtít.“
To mě těší.

Nejde tolik o čísla, ale spíš o důvěru, kterou budujeme a na které jsme to postavili. A dělali jsme to tak od začátku.

Od začátku jsme klientům říkali, že děláme pro ně, a proto nám také oni platí za naše poradenské služby každý kvartál na fakturu. Z velké části na základě toho, co jsme opravdu vydělali, po odečtení nákladů na ten výdělek vynaložených.

S tím je asi spojená také důvěra, že dáváme ruku do ohně společně.

My si myslíme, že naše strategie budou fungovat a jsme ochotní do té sázky dát naši ruku nebo tržby naší firmy, abychom ukázali, že to myslíme vážně.

Proto jsme udělali, když přišla vysoká inflace, inflační doložku. Protože říkáme klientům, my vám pomůžeme překonávat inflaci dlouhodobě. A inflační doložka dramaticky snižuje naše poplatky. Ale my říkáme, že to bude fungovat, my tomu věříme, takže není potřeba se toho bát.

Myslím, že to jsou prvky, které posilují důvěru a posilovaly ji v průběhu celých dvaceti let.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty mluvíš velmi strukturovaně o procesu postupného budování důvěry. Zároveň jsi zmínil určitou míru proaktivity, nikoliv jenom reaktivitu spolupráce s klientem.

Co dalšího bys ještě přidal k těm opravdu klíčovým aktivitám, které pomohly třeba u největšího klienta mnohonásobně zvednout mandát?

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že toto je náš dlouhodobý pohled na svět. Nás nikdy neovlivňovalo to, jestli příští kvartál budeme mít ty nejvyšší zisky. A nikdy jsme nešli naproti tomu, abychom je vykázali.

Aby nás trápilo, že trh je v poklesu, nebo měli příliš velkou radost, že je v růstu.

Často to vidím u firem obchodovaných na burze, že o tom, jakým způsobem se firma bude chovat, jak bude vnímaná, vlastně rozhodují kvartální výsledky.

Ne. Pro nás je důležité, a pro mě osobně speciálně, že tady budu za 20 let a že se klientovi budu schopen podívat do očí a říct mu: „Podívejte, tohle jsem pro vás odpracoval. Tým, který jsme dali s Radkou dohromady, vám přinesl takové benefity a jsme vděční za to, že jste nám za naše služby platili. To je ten náš podíl na vašem zisku.“

Řekl bych, že v „uvidíme se za 20 let“ je ta dlouhodobost.

Ne že bychom se neviděli každý měsíc, ale uvidíme se také za 20 let, a musí to fungovat. To je něco, co nás neustále nutí přemýšlet o tom, co děláme, jak to děláme, co máme předělat. Protože ta dvacetiletá cesta byla samozřejmě plná různých nástrah a slepých cest. A že se nám něco nepovedlo? Jasně, ale vždy jsme měli motivaci, když se něco nepovedlo, vstát, vymyslet něco nového nebo předělat to a posunout se dál.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, možná jste o dlouhodobosti slyšeli mě a Vláďu diskutovat v jiném z dílů podcastu. Tady padlo dvacet let. U dlouhodobosti a mezigenerační správy rodinných bohatství přemýšlíme i v násobcích desítek let, třeba třiceti letech.

Co bylo tou největší výzvou? Nebo největšími výzvami proto, aby se z několika desítek nebo stovek milionů objevilo více než deset miliard v pomoci se správou našim klientům? Co bylo tou výzvou?

Vladimír Fichtner

Výzvou bylo začít. Ale za to může Radka. Děkuji, že mě „donutila“ svým přístupem.

Respektive nedonutila, ale prostě řekla „Už jsi udělal něco pro Petra Kellnera, už jsi vydělal něco pro Američany. Co kdybys udělal něco pro svoji rodinu?“

Tak jsem najednou z korporátu začal podnikat.

Začátek byl těžký, to asi každý zná. Možná ne každý. Po třech měsících jako sales man jsem přišel domů a říkal „No, bylo to dobrý setkání. Mám z toho dobrý pocit.“  Tak to bylo první měsíc, druhý měsíc, třetí měsíc. Pořád to samé – mám z toho dobrý pocit.

A Radka se zeptala „A kdy budeme mít na chleba?“

Začátek nebyl tak úplně jednoduchý.

Po dvou letech jsme vlastně firmu téměř rozpustili.

 

Josef Podlipný

Takže tam byla nějaká výzva, že jste museli překonat nějaké překážky?

 

Vladimír Fichtner

Ty přicházely opakovaně, to si asi každý dokáže představit.

Ale my jsme zakládali firmu ještě s jedním partnerem.

On po dvou letech řekl, že to nějak nejde a vrátí se ke svému byznysu. Říkal „Nechte si to s Radkou, já za to nic nechci. Ono to nějak nefunguje. Tak dělejte, jak potřebujete.“

Po dvou letech, když jsme zkoušeli nějaké věci a nešlo to moc dobře, respektive to šlo jenom pár lidem v týmu, jsme s Radkou převzali firmu společně. Pak to pár let pořád ještě byla taková spíš živnost.

Člověk jede na dovolenou s počítačem a s telefonem, je pořád k dispozici. Když budou klienti něco potřebovat, aby se o to náš několika členný tým dokázal postarat.

To byly začátky.

Asi největší milník přišel v roce 2008, kdy jeden z existujících klientů, který s námi investoval dva miliony korun, přišel a říkal: „Tak jsem se svými partnery prodal firmu a něco bychom s tou půl miliardou potřebovali udělat.“

Já jsem mu říkal, že my jsme ale jen taková živnost. Já jsem se staral v minulosti o velké peníze, takže vím, co a jak, ale nemám na to vybudovanou infrastrukturu. Navrhl jsem, že pro ně udělám výběrové řízení na to, jak se starat o ty peníze. Já vím, co by vám měli nabídnout ti, kteří přijdou, ti privátní bankéři.

Pozvali jsme Švýcary, Francouze, Čechy, Slováky. Oni měli šanci během dvou dnů odprezentovat mně a partnerům té prodané firmy své pohledy, odpovídali na otázky. Po těch dvou dnech, které byly pro mě překvapivě opravdu tragické, z pohledu vystoupení těch privátních bank, jsem jim řekl:

„Kluci, já vám to budu dělat.“

A oni na to, že to by bylo dobře.

Já si pamatuji na jednu prezentaci, po které jeden z účastníků, z těch, kteří prodali firmu, řekl:

„No, pane řediteli, já jsem vám rozuměl jenom dvě věty: Dobrý den a děkuji za pozornost. A nic mezitím. Protože to nemělo obsah.“

Oni sice nevěděli, jak zacházet s těmi financemi, ale byli to úspěšní podnikatelé, nebyli hloupí. Věděli a měli nějaký pocit pro to, jestli to může fungovat nebo to nebude fungovat.

A bylo to opravdu tragické.

Poplatkově, komunikačně, výsledkově.

Tam byl další milník. Děkuji všem privátním bankám, které se zúčastnily výběrového řízení, protože nebýt jich, a stačila jedna, která by byla dobrá, a byznys s rentiéry jsme nikdy neřešili.

 

Josef Podlipný

Takže velkou výzvou bylo zareagovat na konkrétní potřebu rentiéra či rentiérů.

Tak, jak o tom vyprávíš, váš tandem a postupně rozrůstající tým se s těmi výzvami dobře popasoval, protože 10 miliard je na světě. Respektive už je tato hranice pokořena.

Když se podíváš na to, jak se časem budování tohoto čísla měnila náročnost klientů, jaké výzvy tě tam napadají?

 

Vladimír Fichtner

Náročnost klientů byla pořád velká, od začátku. Ale to zároveň bylo skvělé.

To byl skvělý podnět pro to, abychom pracovali na tom, že další kvartál zase budeme moci zaslat fakturu.

Protože náš vztah s klientem vlastně funguje na kvartální bázi. Odpracujeme něco a vyúčtujeme podle domluvených podmínek, z velké části ze zisku, který vyděláme a jedeme dál.

Ta výzva platí. Jsem placen napřímo od našeho klienta, musím mu dokázat, že mám přidanou hodnotu. A ty faktury nejsou úplně nízké. To nás posouvalo vpřed.

A samozřejmě tým, který jsme s Radkou postupně kolem sebe vytvářeli. V letech 2008, 2009, 2010 přišli kolegové, kteří jsou dneska v managementu společnosti – Klára Pánková, Tomáš Tyl, Vojta Horák. To jsou ti, kteří přišli v době před rokem 2010. Pak byla další vlna kolegů, kteří posunuli firmu vpřed, protože to tak bývá, že většinou to jsou lidé, kteří to posouvají vpřed. V letech 2014, 2015, 2016 to byli Šárka Tothová – šéfka account manažerů, Honza Valášek – dneska ředitel. S Vaškem Krajňákem jsme se potkali někdy v té době.

A potom, když jsme došli k tomu, že budeme pracovat pro rentiéry, že to je naše největší přidaná hodnota, jsme se potkali s tebou, v roce 2021.

My už jsme se znali dlouho, ale v byznysu jsme se společně potkali tehdy.

Milníky a výzvy byly řešené díky týmu, který postupně přicházel a nabaloval se. Spousta lidí samozřejmě odcházela, jak to bývá, protože si to nesedlo z nějakého důvodu.

Ale tohle, to je základ. Já jsem hrozně rád, že dneska už nemám exekutivní funkci, že nechodím na management meetingy. Ten tým už posouvá firmu dál, než bychom to dokázali my dva s Radkou.

Protože co si budeme povídat, dlouhou dobu to byla taková One Man Show.

Co jsem řekl, to bylo. A nechtěl jsem moc slyšet jiný názor.

Dneska Honza Valášek buduje sílu týmu na tom, že využívá silné stránky všech lidí v týmu.

To je něco, co jsem já neuměl tak dobře. A on to umí mnohem lépe.

Takže milníků spousta a velké milníky samozřejmě spojené s lidmi.

 

Josef Podlipný

Naše posluchače, Vláďo, věřím zaujalo to, jak jsi zmiňoval, že výzva přichází každé čtvrtletí, kdy obhajujeme budoucí existenci spolupráce s každým jedním klientem.

A zároveň je určitou výzvou i rostoucí náročnost našich klientů i náročnost naslouchání a hledání optimálního řešení.

Můžeš nasdílet, jak je těžké se popasovat s rolí dobrého posluchače a dobrého rádce?

 

Vladimír Fichtner

Já si pamatuji, a to bylo už hodně, hodně dlouho zpátky, jak jsem nebyl dobrým posluchačem. I kdy se to změnilo. Bylo to někdy na podzim roku 1998. Ještě když jsem byl v korporátu. Přijeli jsme na prezentaci jedné poradenské firmy, respektive tenkrát byla jenom jedna – OVB Allfinanz.

My jsme tam s mým ředitelem, Kanaďanem, prezentovali, co se stalo v krizi. Bylo to v srpnu, září, zkrachovala firma LTCM, (myslím Long Term Capital Management). Akciové trhy spadly asi o dvacet procent.

My jsme tam přijeli a začali jsme prezentovat grafy, anglické texty a byli jsme nejchytřejší na světě.

Hodinu jsme měli prezentaci, které, jak se ukázalo později, těch 200 lidí v sále, kteří tam byli jako top výběr z OVB Allfinanz, asi nikdo nerozuměl.

Po naší prezentaci se zvedl ředitel, pan Žemlička tenkrát, dodnes si ho pamatuji a říkal: „Vážení kolegové, tak jste to slyšeli tady od pánů. Tak na to všechno zapomeňte.“

Já jsem si říkal „Ježíšmariá, jak to? Vždyť my jsme nejchytřejší na světě. Jak na to zapomeňte? My jsme tady řekli taková moudra. Tady můj kanadský šéf, že jo? Copak já ještě? Ale on přece tomu rozumí!“

 

Ale pro mě to byl blesk z čistého nebe a já jsem po tom velmi intenzivně přemýšlel. Proč to nešlo, proč ta reakce pana Žemličky byla taková, jaká byla? A zjistil jsem. O dva nebo tři roky později jsem dostal šanci na reparát.

Zase jsem stál před těmi lidmi, tenkrát už jich bylo možná 400, bylo to v hotelu Pyramida. Zase si to pamatuji, úplně to vidím před sebou, ten sál a já jsem skončil prezentaci.

Pan Žemlička vstal a říkal „Tak jste to slyšeli, jděte a šiřte to dál.“

V těch dvou, třech letech došlo k tomu, že jsem začal slyšet. Ne jenom, že mám uši, ale že jsem začal vnímat, co ta druhá strana říká. A byla to pro mě velká, obrovská škola. Na to, jak je důležité vnímat protistranu a dávat si pozor na to, co říká. Ne co si myslím, že říká.

Zapsat si ideálně slovo od slova a teprve později se k tomu vrátit a přemýšlet o tom a nedělat závěry příliš rychle.

 

Josef Podlipný

My spolu často rádi diskutujeme s budoucími klienty a s rentiéry, a docela často od nich slýcháme věty typu „To je zajímavý, na to se mě ještě nikdy takhle nikdo nezeptal.“

Jak těžké je klást otázky tak, aby byly nejenom srozumitelné, ale zároveň, abychom s odpovědí uměli pracovat?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu to není tak těžké, pokud nechce člověk za každou cenu prodat nějaký investiční produkt.

Protože když mám motivaci prodávat produkt, tak já nepotřebuji slyšet, co toho člověka zajímá. Já mu potřebuju něco vnutit.

To bylo také vidět krásně na těch privátních bankách. Jen chtěly vnutit to, co dělaly, ale že ti kluci – firemní partneři, měli nějakou potřebu, že o tom chtěli nějak přemýšlet, že chtěli chápat logiku, proč tam je tohle anebo tohle, nikoho nezajímalo.

Privátní bankéři měli čárku za to, že dostanou peníze pod mandát, za to, že „zkásnou“ nějaké poplatky. Tady dejte sto milionů, my si vezmeme tři procenta, tenkrát to bylo takhle, a je to v pohodě.

Ve chvíli, kdy má člověk tu správnou motivaci, která je jiná než prodej produktu, ale je o budování vztahu a toho, že tady chci být s vámi za dvacet let a chci vidět ty správné výsledky, najít správné otázky není tak složité.

Na začátku, v roce 2003, když jsme začínali, jsme se ptali klientů: Čím jsou pro vás důležité peníze?

Dneska se ptáme: Čím je pro vás rodinné bohatství? Co pro vás znamená?

To je ve skutečnosti skoro stejná otázka.

Tenkrát to bylo s menšími klienty. Měli jsme méně zkušeností, ale podstata byla v principu stejná.

Další otázka byla: Co vlastně potřebujete? Co s těmi penězi chcete dělat? Tady jsou nějaké cíle.

To je dnes stejné.

Jaké jsou vaše priority?

Když to člověk myslí vážně, druhá strana si řekne „Aha, on mi nechce nic nacpat za každou cenu. Nebo jsou ti lidé často z toho šokovaní. Ale v tom hezkém slova smyslu. Myslím, že to bylo to, co nás provázelo prvními deseti miliardami.

 

Josef Podlipný

Ty hezky popisuješ jako příběh, který kontinuálně navazuje jeden krok za druhým, vevíce než dvacetileté historii, jak se postupně s našimi klienty budovala důvěra.

 

Vladimír Fichtner

První práci, kterou odvedeme a za kterou si účtujeme, to je strategický plán bohatství nebo před dvaceti lety finanční plán.  To máme vždy doprovázeno garancí vrácení ceny z jakéhokoliv důvodu. Poté, co odprezentujeme řešení, jehož vstupy jsme se dozvěděli od klienta, máme 30 dní na to, aby si člověk řekl

„Chci to nebo nechci to nebo chci vrátit peníze“ Protože on samozřejmě neví, co mu přesně přineseme.

Obor, který děláme se vyvíjí. Před dvaceti lety nikdo nevěděl, co je finanční plán. Dnes nikdo neví, co je strategický plán bohatství. Za pár generací to budeme vědět.

Ale to bude chvilku trvat, takže naše propojení s tím klientem je velmi intenzivní už od začátku.

Člověk na druhé straně neriskuje svoje peníze, protože první se bavíme o filozofii, o tom, jestli jsme sladění. Jestli přemýšlíme podobně, jako by přemýšlel on.

Protože já říkám „Nepůjde to hned. Ale naším cílem je, abychom dosáhli situace, kdy vy si řeknete

Já bych to dělal stejně.“

Ne na základě toho, že vám vytlučeme díru do hlavy, prostě vymyjeme mozek.

Ale na základě toho, že máme písemně prezentované argumenty a máme zkušenosti, reference a tak dále a tak dále. V klidu, nespěcháme.

Každý potřebuje jiný čas, někomu to trvá měsíc, někomu to trvá dva roky, než se sejdeme znovu. To se může stát.

Ale my jsme trpěliví, my děláme dlouhodobý byznys. My tady i za 20 let budeme a chceme to dělat.

 

Já nevím, jestli to budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti. Warren Buffett je mi hezkým vzorem.

Můj děda se dožil devadesáti devíti a půl roku, přečetl čtyři hodně tlusté knížky za týden. Někdo mi říkal, nebyly pořád stejné?

Ne, pokaždý to bylo něco nového, co přišlo do knihovny. Hlava mu fungovala, tělo mu fungovalo. Bylo to skvělé. Takže nějakou šanci, že u toho budu, mám. Baví mě to, a to je asi jedna z věcí, kterou jsem nezmínil, ale mě to celou dobu hrozně bavilo.

Myslím, že Radku trošku méně, protože hlídala kasu a často jsme tím bříškem šoupali o dno, jak se říká. Cashflow nebylo tak silné, protože jsme neměli produkty, které by rychle vydělaly rychlé peníze.

Tak jsme si počkali. A nevadilo nám to.

 

Josef Podlipný

Deset miliard, se kterými pomáháme našim klientům, je milník, který je už za námi.

Před námi je řada dalších, protože míříme k cíli 100 miliard, se kterými chceme pomáhat klientům. Když jsi teď mluvil o propojení s klientem, já bych chtěl pro naše posluchače nasdílet i to, že propojení není jenom v komunikaci, srozumitelnosti a naslouchání. Propojení je i v rovině referencí. Dáváme k dispozici, samozřejmě po souhlasu našich klientů, i možnost setkat se s některým z našich klientů a podiskutovat o předchozích deseti nebo třeba dvaceti letech spolupráce, abyste se i vy mohli dozvědět detaily, jak to všechno probíhalo, a k jaké spokojenosti.

 

Vladimír Fichtner

Podotýkám, že reference probíhá bez naší účasti. Prostě předáme vzájemné kontakty po souhlasu obou stran.

 

Josef Podlipný

Vláďo, 10 miliard za 20 let, nemohlo to být rychleji?

 

Vladimír Fichtner

To je otázka.

Ne při našem způsobu přemýšlení a fungování.

My potřebujeme i pro sebe jít krok za krokem a naslibovat nic, co nemůžeme splnit, ale budovat věci a dávat je dohromady tak, aby pro naše klienty, kteří jsou nároční, fungovaly.

V průběhu let jsme vlastně nikdy nepracovali s každým, kdo šel okolo. Pro nás bylo důležité si sednout. Muselo to fungovat.

Nebrali jsme a nebereme ani nadále každého klienta, se kterým se potkáme. Snažíme se velmi rychle poznat, jestli jsme nebo nejsme nastaveni stejně.

Ať máme 10 miliard nebo 100 miliard, pořád budeme pracovat pro pár desítek klientů.

A pracovat s někým, s kým je vám dobře, je úplně něco jiného než s někým, koho nemusíte. Na schůzku s ním nechcete vlastně jít, už vás to trápí měsíc dopředu, že zase bude ta schůzka.

Řekl bych, že i to, že si vybíráme, s kým budeme pracovat, přispívá k tomu, že to nešlo rychleji.

Možná by to šlo rychleji, ale krok za krokem.

 

Josef Podlipný

Takže je to od samého začátku fér – vybírá si klient, stejně tak si vybíráme i my.

 

Vladimír Fichtner

My věříme tomu, že je. A zdá se, že tomu věří i naši klienti.

 

Josef Podlipný

My často klademe možná pro někoho podivnou otázku. Klientům, budoucím klientům, rentiérům – jestli hledají řešení, kdy chtějí být den za dnem bohatšími, anebo chtějí své rodinné bohatství, či alespoň jeho část pro budoucí generace chránit.

Je tohle klíčové rozřazovací kritérium, které umožňuje se zamyslet nad tím, jestli ten partnerský vztah může fungovat dlouhodobě?

 

Vladimír Fichtner

Náš způsob přemýšlení o penězích, o majetku a o jeho správě je hodně spojený s tím, jestli člověk už má dost.

A pokud nemá dost, pořád má svoji firmu nebo podstupuje různé výzvy nebo vstupuje do různých rizikovějších projektů, kde má šanci na dramatický výnos. Ale samozřejmě také občas může přijít o ne úplně málo peněz.

Pro nás je důležitý rozumný dlouhodobý výnos na takové úrovni, aby i sedmá generace od této chvíle měla peněz v rodině pořád dost. I když jich bude v rodině místo čtyř nebo pěti v té době už sto nebo tisíc.

To záleží na počtu potomků v každé generaci.

Takže dobré výnosy, ale zároveň ochrana bohatství. Protože když mám dost, vím, že už je potřeba chránit. Můžu si někde hrát nějakou růstovou hru, něco, co mě bude bavit a naplňovat, a kde se realizuji.

Ale my pomáháme především s ochranou a rozumným výnosem spojeným s malou mírou rizika.

 

Josef Podlipný

Já k tomu ještě dodám jednu důležitou informaci. Testujeme, jestli rentiér spravování rodinného bohatství chce být součástí.

Protože určitě neděláme pro rentiéry, kteří řeknou: „Tady to máte. Dohodli jsme se na nějakých parametrech a uvidíme se za rok nebo za pět let. Zhodnotíme a řekneme si, jestli budeme pokračovat dál.“

 

Vladimír Fichtner

To je skvělá poznámka. Vždycky a od samého začátku jsme klienty brali do hry.

Říkali jsme „My vám řekneme všechno, co víme my. Jenom si řekněte tu úroveň, kde máme přestat. Ale jestli chcete i ten poslední excelový model, se kterými pracujeme, nemáme s tím problém.“

Protože když lidé rozumí tomu, co se děje s majetkem, mohou mnohem lépe a s mnohem větší důvěrou říci že, tak to dává smysl.

Chtějí ušetřit čas, potřebují, abychom my odvedli tu černou práci. Potom to schválí.

A protože máme poplatky hodně postavené na success fee, že se to opravdu daří, jsou tím v pohodě.

 

Josef Podlipný

Vláďo, co bys řekl na závěr dnešního tématu jako takovou třešničku na dortu. Nebo hlavní tečku, která by mohla být klíčovým impulsem pro to, proč přemýšlet o spolupráci s námi.

 

Vladimír Fichtner

Víme, že důvěru je potřeba si zasloužit a že na ní si musíme počkat.

Že to není tak, že dneska se sejdeme, prezentace byla skvělá a zítra se rozjíždíme naplno.

Ale krok za krokem. Máme prostor. Máme čas. Nemáme žádný tlak.

 

Josef Podlipný

Nemáme žádné tajné know how.

 

Vladimír Fichtner

Nemáme žádné tajné know how. Všechno je transparentní.

My víme, že důvěru, a znovu to zdůrazním, si musíme zasloužit, že na ní musíme pracovat. Krok za krokem, kvartál za kvartálem.

Nejlépe to lidé poznají na sobě, a všichni mohou posoudit, jestli slyšíme i je.

Když nám něco řeknou, jestli to slyší v naší komunikaci i zpátky.

Nebo jestli jim cpeme naše myšlenky, které s nimi nemají co dočinění.

My na tom určitě budeme pracovat i nadále. Krok za krokem, kvartál za kvartálem. A budeme se těšit, že se třeba setkáme společně s vámi.

 

Josef Podlipný

Vláďo, moc děkuji za nasdílení příběhu, jak se dostat k deseti miliardám, které pomáháme našim klientům spravovat,.

S vámi, posluchači, se těším znovu někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

O autorovi Josef Podlipný

Ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně. Vedle majetku v ČR vybudoval i rozsáhlé nemovitostní portfolio v USA.
Ačkoliv by pracovat nemusel, pomáhá Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu úspěšným lidem chránit a zhodnocovat rodinné bohatství.
Josef Podlipný je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován.