Jak přemýšlet o dělení rodinného majetku

natočil Josef Podlipný

 

Josefovi volal zoufalý šedesátiletý rentiér. Ten nyní, po letech budování svého bohatství, čelí neočekávané výzvě. Jeho syn, s nímž bylo dříve domluveno dělení majetku, začíná původní dohodu zpochybňovat.

Třaskavé téma dělení rodinného majetku v rodině vyvolává řadu otázek o spravedlnosti, emocích a významu majetku.

Vladimír i Josef poskytují pohled na to, jak se s otázkou dělení majetku pasují oni a jejich rodiny. Ukazuje se, že i v rodinách, kde existuje značné bohatství, je potřeba myslet na transparentnost a otevřenou komunikaci.

Nečekejte návod o třech krocích. Ani žádné jednoduché řešení. V tomto podcastu uslyšíte cenné zkušenosti a získáte inspiraci pro přemýšlení o rodinném majetku a vztazích v rodině.

 

 

Textový přepis

Vladimír

Dnes si s Pepou budeme povídat o tom, jak přemýšlet o dělení majetku. To je téma, které se jednoho dne bude týkat každého z nás.

Pepo, když to vezmeš ze své zkušenosti a zkušenosti svých známých. Kdy je vhodný čas o tom začít přemýšlet? Mám na mysli vzhledem k vyrůstající generaci. V kolika letech vašich dětí, které už jsou dneska dospělé, jste začali vy s Janičkou přemýšlet o tom, že dělení majetku začnete probírat i s dětmi?

Josef

My ten okamžik, kdy je potřeba začít o tomto diskutovat, v podstatě hledáme postupem času. Ani dnes si nejsem jist, jestli jsme začali včas nebo pozdě a pomohou mi to vysvětlit dva příběhy. První z nich se týká mého dobrého kamaráda, který mi volal tento týden. Chtěl poradit s komplikovanou situací v rodině, kdy v určitém okamžiku si byl on a jeho manželka jisti, že se dohodli o dělení majetku  a o budoucnosti rodinného bohatství. Rázem se to zkomplikovalo.

Vladimír

Pepo, kolik jim je let a kolik je dětem?

Josef

Řekněme, že je to třeba Milan, má 3 děti, dva syny a jednu dceru. Všichni jsou už dospělí. V podstatě všichni mají rodiny, ve dvou případech už i děti. Milanovi, tuším, bude 60 let. A Milan mi říká: „Teď jsem úplně v krizi. Vypadá to, jako kdybych vyhořel. Jediný, kdo při mně stojí, je moje manželka“. Odpověděl jsem: „No tak dobře, pojď k věci. Jaký tedy vznikl problém? Co se stalo? A on říká: „I přesto, že jsme o tom všem diskutovali už skoro pět let a před dvěma lety jsme se jasně domluvili, jak to bude vypadat poté, co z tohoto světa s manželkou odejdeme, se najednou synovi zdá, že to řešení je špatné. A že nezohledňuje naší rodičovskou investici do budování majetku a ochuzení jich jako dětí v této fázi. Jinými slovy mi vyčetl, že jsem věnoval více času budování majetku a méně času dětem a on nechce tuto chybu opakovat. A proto si přeje získat větší díl z majetku, aby ho měl sám se svou partnerkou pod kontrolou, pro své děti. A neopakoval tuto rodičovskou chybu.“

Vladimír

To vypadá jako moc zajímavý příběh, Pepo. Chápu to tak, že už v té rodině, kde jsou všichni plnoletí, bylo něco domluveno. A už jim není dvacet. Plnoletostí nemám na mysli dvacetileté, ale asi pětatřicetileté děti, takže už opravdu dospělé.  Bylo něco domluveno a teď se to znovu otvírá, protože jeden syn řekl, že ta domluva se mu nelíbí.

Josef

Ano.

Vladimír

Pokračuj dál. Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat.

Josef

V podstatě došlo ke konfliktu, který eskaloval až do té roviny, že se k synovi přidali i jeho sourozenci, a ještě získali podporu u rodičů Milana.

Vladimír

Svých prarodičů.

Josef

Svých prarodičů, což je pochopitelné. My s Janičkou jsme taky dědou a babičkou. Takže se také snažíme rozmazlovat spíše vnouče a stát na jeho straně. Ještě mu jsou pouhé dva roky, tak nebráníme vnouče proti jeho rodičům. Ani bychom to nikdy nechtěli dělat. Ale je pochopitelné, že budeme asi mít větší uznání pro jeho potřeby.

Vladimír

Kam tím směřuješ? Že to přináší konflikty?

Josef

Ano, že dělení majetku není snadná disciplína. A i když vlastně o tom Milan se svojí partnerkou a svými dětmi začali jednat před více než pěti lety, i přesto, že se na všem dohodli a byla absolutní rodinná shoda, tak mohou přijít okamžiky, kdy se ukáže, že shoda vzala za své.

Vladimír

To tak v rodinách bývá. Někdy stačí jedno špatně řečené slovo a rodiny spolu deset let nemluví. Zajímavý příběh upozorňující na to, že dělení majetku je opravdu citlivá záležitost a nemusí být nikdy v principu ukončena. Dokud neumřeme, tak nevíme, jak to dopadne.

Josef

A velmi složitá záležitost, komplikovaná na komunikaci dovnitř i vně rodiny.

Vladimír

A jak to Milan vnímal?

Josef

Velmi emočně. I já, když jsem přijel pak domů a Janička mě vítala, tak na mně poznala, že jsem prožil asi nějaký ne úplně standardní zážitek. Protože i Milanovi se podařilo vtáhnout do té problematiky i mě. On sám má psychologa, protože si s tím už neporadil sám. Má k ruce právníka a daňaře. Má k ruce jejich osobního poradce, který léta pomáhal i s budováním firmy. A i přesto se cítí vlastně osamocen. A v podstatě jediný jeho přítel je, jak řekl on sám, právě jeho manželka. Rozhodli se nyní na půl roku odletět s manželkou do Ameriky a jsou rozhodnuti se uzavřít komunikaci. Dát si čas na přemýšlení, dát i svým dětem čas na přemýšlení. A ptal se mě, jaký na to mám názor? Co bych udělal já?

Vladimír

A co bys udělal?

Josef

Velmi těžká otázka. Vlastně ještě mě teď napadlo, že… On položil v podstatě dvě otázky. Připomeň mi kdyžtak, že jsem na jednu zapomněl. Protože ta je také hodně důležitá. Otázka, co bych udělal já – já jsem říkal, že je potřeba to nenechat plynout, aby se to vyřešilo samo. Protože se to nevyřeší samo. A je potřeba se ptát, proč to vlastně syna napadlo. A co je tím zdrojem jeho námitky, že je to špatné řešení. Protože teprve když společnou diskusí zjistí, co je tím zdrojem, tak ho mohou řešit.

Vladimír

Souhlasím. Otevření komunikace, a když dojde k problému, tak ještě zintenzivnění komunikace. Moje zkušenost je úplně stejná. A když je někde nějaký průšvih, je potřeba tomu jít naproti. A uzavření může být spíš nebezpečné. To známe všichni. Někomu jsme něco slíbili, nepřijeli jsme nebo nezavolali.  A každým dnem se to zhoršuje, to naše černé svědomí. A po dvou měsících si říkáme, že už je hloupé volat. A uzavření se komunikaci asi nikdy nemůže být vhodné řešení. A v tomhle případě jednoznačně otevřená komunikace, myslím, může velmi pomáhat.

Josef

V podstatě tam hrozí zakonzervování problému, a jeho obtížné znovuotevření. A druhou radu jsem mu dal, nebýt na to sám. I přesto, jak jsem říkal, že má k ruce psychologa, rodinného právníka, daňaře a partnera, který pomáhal s budováním rodinného bohatství. Tak klidně přizvat další, ideálně nezávislou třetí osobu, která má buď v této oblasti nějaké zkušenosti, ať už vlastní nebo sdílené, ale hlavně má nadhled. Má ten odstup od toho problému a umí vyprovokovat diskusi. A přitom utlumit zavčas emoce.

Vladimír

A ta druhá otázka?

Josef

Říká: „Ty jo, Pepo, fakt skvělý, děkuju. Co jsem dlužen?“ A já jsem chvilku mlčel a pak jsem odpověděl: „Tak 40 milionů“. On chvilku mlčel a pak se zeptal: „To myslíš vážně?“ Říkám mu: „jo, protože jsem si uvědomil, že v podstatě velký úsek dálnice vůbec nevím, jestli jsem předjížděl nebo nepředjížděl. Tys mě tak vtáhnul do té problematiky, že jsem se věnoval víc tobě než řízení vozidla.“ A z toho plyne velké ponaučení. Když řešíme něco opravdu emočně náročného nebo složitého, je třeba najít i čas a správné prostředí. On riskoval můj život. A já vlastně taky.

Vladimír

Mluvíme o dělení majetku. Je dobré si uvědomit, že to je velmi emocionální téma, které nemusí být nikdy uzavřené. My také vlastně s Radkou máme nějakou představu, jak ten majetek můžeme dělit. Říkáme si: „tak třetinu majetku si asi necháme na sobě jako fyzické osoby až do konce našich dnů. A potom naše tři děti se o to rozdělí. Třetinu majetku máme pocit, že bychom měli směřovat k nějakým filantropickým aktivitám. A třetina možná bude nějaká rodinná nadace, která bude mít za úkol pomáhat rodině a dalším potomkům a pokolením, se posouvat v životě vpřed.“

Ale také si uvědomujeme, že to je něco, co se může měnit s naším vývojem. S tím, jak se o tom budeme bavit s dětmi. Nebo jak se o tom bavíme s dětmi. A je to proces. Není to prostě uzavřené téma, alespoň ne u nás. A z těch příběhů vyplývá, že je to podobné. Jak je to u vás? Vraťme se k vám. Dělení majetku, příběhy. Jaký to mělo vliv na vás? A co to vlastně znamená pro vás, pro vaši rodinu?

Josef

Já jsem slíbil ještě jeden příběh, který formoval vlastně to naše přemýšlení. Ten druhý příběh byl, když jsem se potkal s jedním rentiérem, který má také dospělé děti. V tomto případě dva syny. On říkal, že to má jasné. Každý ze synů už dostal řádově miliony. Vzhledem k velikosti majetku, rodinného bohatství, tohoto rentiéra jsem nejprve přemýšlel o dvou milionech dolarů. On mě ujistil, že tomu tak není a myslel miliony korun. A říkal: „po mém odchodu a mé partnerky veškerý majetek bude rozdělen mezi dvě nadace. Mohu klidně jmenovat. Sue Ryder a Dobrý anděl.“ Já jsem si říkal skvělý, to je mimořádně zajímavá inspirace, protože Dobrého anděla určitě zaslouží podporovat. Stejně tak jako Nadaci Sue Ryder. Ale pak, když jsme o tom začali diskutovat, tak jsme si uvědomili, že i toto řešení může mít určité slabiny. A jednou z hlavních slabin, která nás napadla je, že když využijeme nějaký model, který teď existuje, a zároveň chceme, aby rodinné bohatství přinášelo užitek ne nejbližší desítky let, ale třeba budoucí stovky let, tak je potřeba zachovat i nějakou kontinuitu. Myšlenku, vizi, nějaké poslání spojené s rodinným bohatstvím i pro budoucí generace. A nejsme si úplně jako rodina jisti, že to je spolehnutím na to, že to za nás někdo udělá. Právě třeba ta vybraná nadace. A vlastně uděláme maximum, co ze svých životů jsme jako správci povinni udělat.

Takže jsme si najednou uvědomili, že ta včasnost diskuze v rodině je kriticky důležitá, protože vtáhnout naše děti i jejich partnery včas do té diskuze nám dává také čas vymyslet ta nejlepší možná řešení. Která nejenom, že si vezmou za vlastní naše děti a jejich partneři. Ale i oni budou ochotni předávat svým nastupujícím generacím. A na to je potřeba vždycky čas. Takže v podstatě my ještě nemáme hotovo. My stále objevujeme ten model a cizelujeme ho, jak by v budoucnu měl vypadat. A určitě souhlasím s tím, co jsi zmiňoval, jak o tom přemýšlíte s Radkou a s vašimi třemi dětmi. Že se také snažíme pojmenovat určitou oblast majetku, která má sloužit rodině. Pak určitou oblast majetku, která má sloužit těm, kteří neměli to štěstí, že se mohou spolehnout na něco, co jim dali do vínku buď jejich předchozí generace anebo se podařilo vybudovat jim. A pak také něco, co je schopno zohlednit nenadálou potřebu rodiny. Protože nikdo nejsme nesmrtelní. Můžeme onemocnět, nebo můžeme mít potřebu jiného charakteru. A je dobré i myslet na tyto okamžiky. Aby se pak právě neobjevily ty konflikty, ty třaskavé okamžiky, kdy někdo potřebuje víc. A někdo jiný by měl třeba obavu, že on by byl krácen o své nároky. Nápad na rozdělení většiny majetku mezi dvě nadace nám přišel skvělý. Ale až teprve poté, co jsme o něm začali diskutovat a přemýšlet, jsme zjistili, že má své slabiny. A tím pádem jsme zjistili, že ta diskuse, pokud je vedena s dostatečným časovým předstihem, i třeba v nižším věku dětí, je nesmírně obohacující, protože nikdo nevíme, kolik máme vyměřeno.

Vladimír

Jo jo, máme stejnou zkušenost. Když se řekne dělení majetku nebo dědění majetku, většina lidí si představí jak to budu dělat? Dám všem stejně? Nebo dám někomu víc nebo míň? Nebo nechám to na poslední chvíli? Napíšu to do závěti? Ale to, co tady říkáš, to jak to řešíte v rodině, je proces, který trvá a není triviální. Mám velmi podobnou zkušenost. A já bych k tomu dodal, že když ho řešíme včas, nám se nesmírně osvědčuje ta témata zvedat komunikačně v okamžiku, kdy o nic nejde. Kdy je opravdu možnost se podívat z nadhledu. Když jsme nedávno s rodinou diskutovali třeba rodinnou nadaci a co by byla její role? Protože člověk nikdy neví, jaká bude zdravotní situace apod. Vlastně jsme to diskutovali v okamžiku, kdy o nic nešlo. Co když bude někdo nemocný, bude mít nemoc, jejíž vyléčení bude stát padesát milionů? Jak to budeme řešit?

Ale protože nejde o reálný případ, je možné se povznést na toto téma, odosobnit se a diskutovat ho racionálně. A jeden z našich synů najednou říkal: „No jo, je dobře samozřejmě v té rodině pomoc a když by byl nějaký průšvih, tak tím majetkem některé věci posunout vpřed. Ale co když ti bude devadesát? Má to ještě cenu ti dávat padesát milionů?“ To je fascinující, že v ten okamžik, kdy člověku není devadesát a není nemocný, tak se o tom dá mluvit bez emocí a v klidu. Neznamená to, že to tak dopadne. Možná i když člověku bude devadesát a rodina se v padesáti shodne, že mu ty peníze dá. Nebo nedá, naopak, tak třeba až přijde na věc, tak se to změní. Já nevím. To uvidíme, to je ten proces a ta nejistota. Ale je hrozně dobře si tyhle věci probírat v čas. A dělení majetku je emočně extrémně náročné, je potřeba mu dát čas a prostor. Je potřeba se k těm myšlenkám vracet. A je potřeba nechat komunikační linku otevřenou, protože když to neuděláme, tak se nám ty rodiny můžou rozpadnout. A to nechceme. Je tam něco, Pepo, ještě dalšího, co bys řekl na závěr z tvých zkušeností? Co by tam ještě stálo za to doplnit pro ty, kteří o dělení majetku přemýšlí?

Josef

Ono to tady už padlo a já to možná teď jenom vypíchnu. Určitě nepřemýšlet o tom sám. Někdo to musí zastřešit. Někdo to musí tzv. táhnout nějakým směrem. A parkovat třeba nevyřešená témata, prioritizovat, pomoc vlastně té diskusi. Pokud to není třetí osoba, nestranná ideálně, tak to je obvykle někdo ze zakladatelů toho rodinného bohatství. Takže nebýt na to sám.

Vladimír

Nebýt na to sám a mít nějakého leadera v tom procesu. To bych řekl, že to je vlastně druhá věc. Protože já to vidím u nás v rodině. A proč o tom budeme diskutovat? Pojedeme radši na kolo nebo na vodu.  Někdo to musí táhnout. A je dobře si říct, kdo to bude dělat.

Josef

Jak říkáš, nebýt na to sám a mít leadera. V podstatě mít shodu na tom leaderovi. A nesmí se jmenovat a ty ostatní utlačovat. A třetí věc, která je důležitá. Řešit to na nečisto, ale neřešit to jenom jednou. Zkusit to vyřešit až do konce té dějové linky. Zmiňoval jsi příklad té nemoci. Poté, co se to takzvaně vyřeší, tak to zkusit řešit znova. Od začátku, protože ta diskuze je nesmírně obohacující, a najednou se objevují i další alternativy řešení, nové zkušenosti.

Vladimír

Přesně tak, životní zážitky.

Josef

A vlastně každý by měl mít právo se k tomu vyjádřit. Skoro i povinnost. V podstatě vtahovat rodinu do toho hledání řešení tak, aby to finální řešení bylo všech. Ne že z pětičlenné rodiny třeba tři přehlasují dva. To musí být shoda všech pěti. Ideálně i jejich partnerů anebo širší rodiny. A další moment, který je hodně důležitý, tak se dělit o inspiraci a také být otevřeni inspiraci z vnějšku. Protože někdo to už právě teď prožívá. A možná objevil něco, nějaké riziko, o kterém jsme se vůbec nebavili. Ale je relevantním rizikem. A někdo naopak to může předat jako impuls pro přemýšlení někomu jinému. Být otevření a dělit se zároveň o inspiraci. To bych určitě chtěl vyzdvihnout.

Vladimír

Takže mi chceš říct, že neexistuje žádné jednoduché řešení? Vzor, kde si škrtám a mám hotovo?

Josef

Existuje. Ale musíš vystoupit z role správce. Pokud se budeš chtít k majetku stavět pouze jako vlastník, tak existuje. Vezmeš seznam majetku. Tady napíšeš Láďa, tady napíšeš Radka, tady napíšeš Kuba atd. Velmi jednoduché. Takhle to předáš notáři a máš to vyřešené. Ale budeš přistupovat k rodinnému bohatství jako majitel, jako vlastník. Ne jako někdo, kdo je zodpovědný za to, že ten majetek bude zachován i pro budoucí generace. Pokud chceš být v roli správce, přendáš si ten pomyslný klobouk na hlavě. Tak jednoduché řešení opravdu neexistuje.

Vladimír

Pepo, moc děkuju. Dneska jsme si povídali o dělení majetku. Možná trošku netradiční formou. Věřím tomu, že vás to zaujalo. A budeme rádi, když nám napíšete, co dalšího vás zajímá. Protože si rádi povídáme o tom, co zajímá právě vás. Mějte se krásně, na shledanou.

Josef

I já Vám přeji hezký den a znovu na slyšenou.

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.