Děti pod tlakem svých rodičů

natočil Josef Podlipný

 

Nastupující generace má zdánlivě vyhráno.
Čeká na ně rozsáhlý majetek.
Pokud je však nezlomí tlak spojený s tím, co jejich rodiče vybudovali.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner pokračují v příbězích, kdy druhá generace bohatství lituje, že ta první něco neřešila.

Nesdílení starostí a odpovědností mezi generacemi může vést k napětí a neschopnosti mladších členů rodiny vyrovnat se s očekáváními, která na ně jsou vědomě či nevědomě kladena.

Josef předává konkrétní příklady a doporučení, jak mohou rodiny lépe komunikovat a plánovat setkání tak, aby se všichni cítili zapojeni a motivováni k účasti.

Poslední dvě epizody podcastu Mezi Rentiéry jsou cenným zdrojem informací pro každého, kdo se chce vyhnout chybám při předávání rodinného majetku a zajistit, aby další generace byly dobře připraveny na budoucí výzvy.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Nyní se budeme věnovat dalšímu příběhu, kdy druhá generace bohatství lituje, že ta první něco nedělá. Pojďme na to.

 

Často se také objevuje obrácený obrázek.

Spousta následujících generací má problém s tím, že jim někdo nalinkoval cestu. Třeba majetkovou strukturou nebo svěřenským fondem, trustem. Je jedno, jak to budeme nazývat.

Na západ od nás 80 % lidí následujících generací říká, že struktura je pro ně za trest. 10 % neví, jestli to je dobře nebo špatně. A 10 % si pochvaluje, že to je to správné řešení.

Ale to také souvisí s tím, jak k tomu bylo přistoupeno. Jestli to byla vůle jednoho muže nebo ženy, řekněme zakladatele rodu. „Dělejte si, co chcete, třeba se zblázněte – já vám to říkám, takhle to bude.“

Narýsovat věci na dopředu, i na pár let, je složité. Je těžké vidět budoucnost, natož pak na desítky let.

Někdy druhá generace může litovat, nikoli, že někdo něco neřešil, ale že to řešil způsobem, který není úplně správný.

Ale vraťme se k tématu.

Když druhá generace lituje, že to ta první neřeší. Ještě máš další příklad?

 

Josef Podlipný

Ten příběh bude kratší.

Je o rodině, kde budovatelé rodinného bohatství, v tomto případě už druhá generace, převzali s určitou mírou odpovědnosti majetek od svých rodičů. A jejich děti nasvítily nedostatky související s převzetím a se současnou správou.

Prvním nedostatkem bylo, že dostali děti, a to znamená třetí generaci, pod obrovský tlak.

Děti říkaly „Vy jste nám strašně ztížili roli, jsme pořád ve stínu svých rodičů. Těžko se nám z toho stínu vystupuje, protože vy s námi nic nesdílíte.“

Rodiče na to odvětili „My vás ale chráníme před starostmi a problémy spojenými se správou.“

 

Nasvítili první problém, který nastal – nesdílení.

Nejen, že děti nebyly součástí, ale také viděly jen úspěch svých rodičů. A zároveň jim ještě rodiče dávali na odiv, jak je složité se vyrovnat s převzatou odpovědností, že se postarají o to, co jim nechali jejich rodiče.

V tomto případě tři děti mluví jeden jako druhý „my možná ani nebudeme umět vystoupit z vašeho stínu.“

 

Druhý moment, který prožívají teď úplně nejsilněji, je, že tomu jejich rodiče obětovali úplně všechno. I své zdraví.

Děti teď vidí, že nezažívají to, co zažívali jejich rodiče, když to přebírali od první generace.

Protože jejich rodiče jim říkají, že vděčí první generaci za to, že nebyli pod tlakem.

Že jim jejich rodiče řekli „Dělejte, co vám bude přinášet radost, co vám bude dávat smysl. Studujte si, jak budete chtít dlouho.“ Možnosti už tehdy měli, protože část rodové větve byla v diplomatických službách, takže je ani minulý režim úplně dramaticky neomezoval.

Teď tahle třetí generace – tři noví nástupci, jedna je dívka, dva chlapci – říkají, že se ale cítí pod tlakem.

Reakce rodičů byla – a proč?

Protože děti vidí, že rodičům docházejí síly. Taťka už má asi pětkrát bypass.

Mají o něj strach. Maminka se vydala z veškeré energie, když byl jejich tatínek v nemocnici reoperován a lékaři mu zachraňovali život.

Říkala „Já si to už nechci zopakovat, ani náhodou.“

Dostává tak svého manžela i své děti pod tlak tím, že říká, že už toho nechce být součástí. Ne, zapomeňte.

 

Děti jsou pod tlakem nejenom proto, že mají strach, že bude těžké vystoupit ze stínu svých rodičů, ale zároveň jsou pod tlakem, že vidí, jak jejich rodičům docházejí síly a energie. A ještě toho nejsou stále plnohodnotně součástí.

 

Vladimír Fichtner

Znovu to připomíná důležitou věc – začít tyhle věci řešit včas.

Ale je přirozené, a ty jsi to řekl několikrát, že rodiče si myslí, že chrání děti před starostmi.

 

My jsme to dělali s Radkou stejně. Až jsem potkal, před možná už pěti, sedmi, osmi lety, to si už nepamatuju přesně, někoho, kdo říkal „Naopak, musíš právě s dětmi sdílet starosti, ne jenom radost a pohodu. Ony to vidí, ale musíš říct, že to nejde jednoduše. Že to vyžaduje nějakou energii.“

Od té doby jsme mnohem otevřenější, protože věci řešíme.

Vidím jednoho klienta, úplně ho mám před sebou, je mu dneska pětasedmdesát, a on pořád řeší všechno v rodině sám. To znamená, že následující generace nebo jeho žena to nikdy nebudou umět vyřešit, protože on je nevystavuje reálnému životu.

Až odejde, a přejme si, aby to bylo co nejpozději, ale každý z nás jednoho dne odejde, pro ně bude nesmírně složité vůbec se k těm věcem postavit. Nejen majetkovým, ale i rodinným.

Protože on v rodině spoustu věcí řeší za ostatní, a to je velmi nebezpečné.

 

Josef Podlipný

Možná by i pro vás posluchače bylo zajímavé slyšet, jak se odvíjela diskuze s trojicí zástupců třetí generace z našeho příběhu.

Protože se mě ptali, co jim poradím, jako čtvrtá generace?

Já ale nemám patent na rozum, opravdu nevím, jak si poradit v takové konkrétní dané situaci, ale i přesto jsme diskusí došli k pár věcem.

První věc je, že jim vadilo, když už jsou přizváni k nějaké diskuzi rodiny – to znamená rodičů, jich a třeba vrcholového managementu jejich holdingu, i byznysu – pokud se k něčemu nevyjádří, tak jsou prostě za ty hlupáky. Zjemnil jsem to, jejich výraz byl ostřejší.

Ptal jsem se, jestli našli nějaký způsob, jak se s tím vypořádat?

A oni, že doposud ne.

Prostě odcházejí „zpruzelí“, připadají si méněcenní a nechce se jim na další takové setkání.

Mě napadlo, co jsme diskutovali i ve vlastní rodině kdysi už pár let zpátky.  A to je, že je fér říct.

„Já si o tom teď potřebuju přemýšlet. Já jen budu poslouchat, a budu-li mít příležitost, tak až se k tomu vrátíme, řeknu, k čemu jsem dospěl.“

Oni na to, že to je dobrý, nevědí, jestli to u taťky projde, ale zkusí to.

Když jsem se s nimi viděl po x měsících, říkali, že jim to prošlo. A on je za to i pochválil a že se těší, až přijdou s nějakým nápadem nebo názorem.

Je normální přiznat, že v daný okamžik si nevím rady. Že na to nemám názor, že si to potřebuji nějak rozmyslet, získat k tomu ještě další informace, doptat se na něco.

 

Vladimír Fichtner

U nás některé věci v tomhle fungují trošku přirozeně, protože naše děti jsou třicet, dvacet devět a devatenáct let staré. To nejmladší je u těch diskusí, řekněme, třeba od patnácti let.

Dlouho nemělo co říct, prostě bylo přítomno. To neznamená, že nevnímalo. Naopak. Zpětně, když se o některých věcech bavíme, tak je vidět, že velmi poslouchalo a velmi vnímalo to, co se děje. A zapojuje se postupně.

Někdo to tak má. Potřebuje si věci zažít, trošku o nich přemýšlet. Někdo není na to, aby hned mluvil a všechno hned řešil.

Já myslím, že každý podnikatel to vidí i u sebe ve firmě, že má lidi, kteří na jakoukoliv otázku hned šmahem odpoví. A všechno v pořádku.

A jsou lidé, kteří neodpoví. Ale to neznamená, že nepřemýšlí. To neznamená, že to neřeší. A že ty věci neposouvají vevnitř u sebe, ale potřebují čas.

 

Josef Podlipný

Já jsem potom měl možnost mluvit i s jejich taťkou.

To byly nesmírně zajímavé rozhovory.

Říkal „Mě běží čas. Já potřebuju, aby se to stalo rychle a efektivně.“ Nesmírně ocenil to, když si mohl uvědomit, že čím víc je dostane pod tlak, tím horší rozhodnutí udělají všichni jako celek. Anebo to z něj nesejme možnost, aby jeho děti byly součástí hledání řešení.

A pak říkal „Já si musím udělat z času svého přítele.“

To znamená, že i na dalších setkáních, která vedou jako rodinná rada, říká: „Já chápu, tohle je opřeno o naši, myšleno jako rodičů, zkušenost nebo leccos jsme nabrali i od první generace, která nám ke správě majetek přidělila. Vy tu zkušenost nemáte, tak se nás doptávejte. Nebo si dejte čas, abyste o tom mohli přemýšlet.“

 

Vladimír Fichtner

Čas plyne v těchto věcech úplně jinak. Jako podnikatel chci všechno hned, zítra nejpozději. Protože musím reagovat na to, co se děje kolem mě, jinak firma nepřežije.

Ale já bych řekl, že v rodině je to přesně obráceně. Když tomu nedám čas, tak rodina nepřežije. Přejme si, abychom se nedostali pod tlak, že to musíme vyřešit v časovém presu.

Jděme tomu naproti. Když tomu nepůjdeme naproti, když tomu nedáme čas a dostatečný prostor, u druhé generace se nezapíšeme úplně dobře. A je to škoda.

 

Josef Podlipný

O tom, co je spouštěčem lítosti v přemýšlení druhé generace, že to první generace neřeší, bychom mohli diskutovat hodiny a hodiny, nebo dokonce dny a dny.

Mě napadá ještě jedna věc, která by vás, posluchače mohla zajímat.

Já jsem zmínil, že nastupující generace se cítila ve velmi nepříjemné, diskomfortní roli z hlediska vystoupení ze stínu svých rodičů. Následně jsem teprve zjistil, co to spustilo nejsilněji.

Spouštěč byl, že taťka s mamkou trvali na tom, že děti musí být na všech plánovaných setkáních. Neexistovala omluvenka.

Taťka to dokonce řekl slovy „Omluvenka je jenom smrt.“

Tím je dostali pod obrovský tlak. Neskutečně velký tlak. Vždyť oni mají taky svoje rodiny. Mají už svoje partnery, svoje děti, mají svoje starosti, mají svoje byznysy. A být pod tlakem, že musíš, je extrémní.  To nezvyšuje naléhavost, to zvyšuje ten tlak.

Pak to změnili a je to tak, že budou rádi, když přijdete. Tahle jednání budou velmi důležitá, ta jsou klíčová. Na všechna ostatní budeme rádi, když přijdete. Dokonce to platí i pro klíčová jednání.

 

Vladimír Fichtner

Je to podobné, jako když máš ve firmě výjezdní zasedání. Buď tam lidé musí jet, anebo se na to těší. A je potřeba hodně přemýšlet o tom, jak setkání udělat takové, aby se na to všichni těšili. Aby tam chtěli.

Když člověk přemýšlí o firmě, že vezme své top lidi někam, vymýšlí, kam je vezme, co tam bude za zážitky, jak to bude dělat, jestli dostanou nějaký dáreček nakonec. Chce, aby to fungovalo.

Rodina je to samé. Alespoň to je něco, k čemu já jsem dospěl.

Prostě musím víc přemýšlet, aby se děti chtěly zúčastnit, ne abych je nutil k nějaké účasti jak obsahem, tak formou a všemi úhly pohledu. Časem, ve kterém se to koná atd.

 

Josef Podlipný

Ty jsi, jak se říká, uhodil hřebíček na hlavičku.

Abychom zabránili, že druhá generace bude s lítostí vzpomínat na tu první, co neřešila, co jí způsobuje lítost, musíme dělat všechno, aby druhá generace chtěla být součástí hledání řešení, které přežije mnoho generací do budoucna.

To znamená poslouchat, nekritizovat. Dát všem prostor bavit se o rolích, které nastupující generace zajímají, ve kterých se budou cítit dobře. Hledat společná pravidla a hledat něco, co je opravdu společné. K čemu se budou chtít všechny generace sejít na jednom místě a opakovaně.

 

Vladimír Fichtner

A babička k tomu ještě měla vždycky něco dobrého k jídlu.

 

Josef Podlipný

A to je možná pro některé okamžiky to nejdůležitější.

 

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, když druhá generace lituje toho, co první generace neřeší.

 

Vladimír Fichtner

Určitě přemýšlejte o tom, jestli chcete, aby další generace litovaly toho, co děláte. Nebo, aby byly hrozně spokojené. My děláme všechno pro to, abychom s vámi sdíleli to nejlepší, co známe z našich vlastních životů nebo ze životů našich klientů, známých a kamarádů.

 

Doufám, že i to vám pomáhá, abyste nastavili i ve svém vlastním životě něco jinak.

Mějte se krásně a na shledanou.

 

Josef Podlipný

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.