Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSDiskuze o majetku začíná, když je dětem osm – ne padesát
natočil Josef Podlipný 
Odpovědnost dětí za majetek nevzniká v den „velkého odhalení“.
Rodí se roky – v rozhovorech, zkušenostech a drobných chybách.
V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný pouštějí do tématu, které řeší snad každý majitel významného majetku: Jak vychovat děti, aby majetek nezničily – a naopak se staly jeho zodpovědnými správci.
Místo teorie ale přinášejí syrové zkušenosti – od dětských her přes rodinnou banku až po hluboké rozhovory.
Otevřeně popisují největší riziko: odkládání dialogu na chvíli „až budou děti připraveny“. Velké odhalení majetku a možností i zodpovědnosti s ním spojených totiž může působit značně demotivačně. Nástupci mají pocit, že nikdy nedosáhnou úrovně zakladatelů, a raději se stáhnou.
Naopak společná, dlouhodobá a otevřená diskuse umožňuje dětem postupně převzít odpovědnost, učit se na vlastních chybách a chápat hodnotu nejen peněz, ale i času, práce a důvěry.
Pokud nechcete, aby vaše děti jednou stály před vaším majetkem jako před cizím hradem bez klíče, poslechněte si tuto epizodu.
Textový přepis
Josef Podlipný
Vláďo, k dnešnímu tématu se nabízí položit hned na úvod otázku:
Jak podpořit děti, aby se staly zodpovědnými správci rodinných bohatství?
A co tě v posledních letech třeba v této oblasti překvapilo nebo nejvíc posunulo?
Vladimír Fichtner
Dát jim co nejdřív odpovědnost, co nejdříve si s nimi začít povídat. To je asi jedna z nejdůležitějších věcí.
My jsme začínali hrát hru Finanční svoboda, kterou jsme vymýšleli, a tak jsme ji testovali na klucích, když jim bylo 14-15 let. Dcera hrála potom když jí bylo 7-8. Tak nějak ve druhé třídě to zkoušela.
Tak se poprvé seznamovali formou hry s pojmy jako akcie, dividendy, dluhopisy.
A potom jsme zakládali rodinnou banku, když dceři bylo 15, klukům bylo 25. Přijde mi, že relativně včas. Možná jsme mohli ještě dřív, to nevím, ale do té doby jsme to nevěděli.
Co u vás, jak to bylo, kdy vy jste začínali?
Josef Podlipný
Nás k tomu brzkému začátku diskuzí s dětmi, a hlavně nás rodičů mezi sebou, přivedlo to, že jsme si říkali: „Je potřeba nastavit takové prostředí, ve kterém budeme diskutovat o penězích jako o něčem, co není samozřejmost.”
Co sice může zdánlivě vypadat, že i nám spadlo do klína, protože jsme dílem zrestituovali majetek, takže jsme přišli k nějaké části bohatství díky úsilí našich předků. A pak díky poměrně důležitému kroku naší generace, kdy jsme se o to znovu přihlásili.
Ale i přesto byla důležitým spouštěčem té diskuze mezi mnou a manželkou, Janou, právě ta fáze uvědomění si, že peníze nejsou samozřejmost.
A potřebujeme, aby i děti to takhle vnímaly, aby se k tomu hlásily, aby považovaly tohle vědění naopak za samozřejmost.
Když jsme byli na úplném začátku, to nejmladší dceři bylo ještě pod deset let, tak jsme si říkali – ale jak s těmi dětmi mluvit?
Nejstarší dcera je o více jak čtyři roky starší než ta nejmladší. A syn je o rok starší než ta nejmladší.
Recept byl mluvit otevřeně se všemi najednou i přesto, že mezi nimi byl věkový rozdíl. Mluvit otevřeně o všem, co nás napadalo, i přesto, že jsme sami na mnoho otázek neznali odpověď, hledali jsme ji vlastně společně.
Teď s odstupem času se ukazuje, že to byla ta správná cesta, že ta otevřenost komunikace nás sblížila a dala nám všem takový větší klid v tom objevování, ve způsobu, jak vychovat děti, nebo jak je podpořit na cestě k zodpovědnosti.
Vladimír Fichtner
Ty ses mě ptal na začátku, co mě překvapilo, anebo posunulo, nejvíc.
Ta důležitost bavit se společně byla asi taková, až mě překvapilo, jak to bylo důležité, a jakou roli to hrálo v našem posunu jako rodiny. Protože hrozně rád teď slyším od dětí, čas od času to přijde: „tak jako my si nepovídá nikdo.“
Z těch souputníků, co znají, z těch lidí. A já to vidím i u některých našich známých, kamarádů, klientů, že někdy tu diskuzi nechávají, že ještě není čas. Ještě jsou na to moc mladí. U sousedky mě to vlastně překvapilo.
Říkala: „Hele, co mám dělat tady s těma penězma. Tady mám nějaký ty protiinflační dluhopisy, tak mi to bude končit. A tady mám pro kluky stavební spoření. ”
Říkám: „Teď oni už jsou dospělí, to už je jejich.”
„No, to já jim to musím říct, co s tím mají dělat. ”
Já říkám: „A není to obráceně? Neměli by se oni zapojit? ”
Protože ona moc nechce ty věci řešit investičně. Pro ni je to „Řekni mi, co mám udělat, já to udělám”, ale vlastně nechce tomu rozumět, je to pro ni takové těžké téma.
A já říkám: „No možná by oni by mohli pomoct i tobě, potom kdyby se začali zajímat.”
„No, ale oni ještě studujou.”
No tak studujou, no. My, když jsme začínali s rodinnou bankou, tak dceři bylo patnáct. A samozřejmě tam dlouhou dobu seděla a nic neříkala. Ale byla součástí toho, učila se, prostě.
Takže mě překvapilo, jak relativně hodně lidí to nechává na později. Ale moje zkušenost je, že čím později, tím je to složitější, protože není čas. Jakmile děcka mají své vlastní děti, své rodiny, tak kdy se sejdeme? Od teďka naplánujeme první volný víkend kdy? Za tři čtvrtě roku?
Takže jak to lidi nechávají na později, já si vždycky říkám, a co bude ten spouštěč? Co bude ten okamžik?
A někdy to vidím, že rodičům je 75, dětem je 50, a ještě se nebavili. A to je úplně… Ty děti přichází o 25, 30 let, v tomto případě zkušeností, které mohly nasávat.
Co tebe překvapilo v posledních letech v této oblasti?
Josef Podlipný
Mě překvapuje vlastně stále, a teď naposledy při nedávné vyjížďce na kole. Jsme parta takových tří nadšenců, nepotkáme se tak často, o to víc manželky nemají rády tyto okamžiky, protože pak nás nezastaví. My drmolíme různá témata a mudrujeme, jak říkají.
A při jednom našem posledním mudrování, jsme seděli u jedné hospůdky a diskutovali jsme právě na tohle téma. Jsme každý jiný i přesto se vzájemně obohacujeme, a to velmi. Já ty kluky fakt mám rád.
Vedle u stolku seděla poměrně už zralá skupinka rodičů. Byly to dvakrát dva partneři. A my jsme asi, jak jsme byli zabraní do té diskuze, byli tak hluční, že prostě jim neuniklo to téma i jeho podstata.
Až v jeden okamžik se jedna z těch dám osmělila a říkala. „Víte, nás to tak strašně pohltilo, to, o čem se bavíte, že bychom toho chtěli být součástí, jestli si můžeme přisednout“.
No a my jsme vlastně zjistili, a to mě neustále překvapuje, že se stále opakuje stejná chyba, kterou jsi už pojmenoval.
Prostě se diskuze v té rodině s těmi nástupci odkládá a chystá se takzvané velké odhalení.
A já vlastně z vlastní zkušenosti to nemohu říct, protože my jsme žádné velké odhalení před dětmi neudělali. Ale ze zkušeností jiných rodin mohu říct, že to je možná to nejhorší, co můžeme udělat sami sobě a našim dětem.
Chystat velké odhalení.
Chystat nějaký okamžik, a je jedno jestli ho plánujeme na věk dětí 20, 35 nebo 50, kdy je s něčím konfrontujeme. S nějakou realitou, která už je rozjetým vlakem a v podstatě jim lajnujeme jejich život, v podstatě jim říkáme, co od nich očekáváme, v podstatě jim říkáme, jak mají žít, co mají dělat.
A to ve většině případů znamená, že vlastně vznikly nějaké bariéry, které ty generace, pokud chtějí, tak to je ještě radost, musí překonávat. A někdy jsou ty bariéry tak vysoké, nebo ty příkopy tak hluboké, že ty generace ani nechtějí už najít tu cestu k sobě.
A to mě vlastně neustále překvapuje. I přesto, že o tom nemluvíme jenom my dva, mnoho moudrých hlav o tom píše, mluví, natáčí se videa, dokonce si myslím, že i na některých vysokých školách se to do jisté míry buď učí anebo aspoň naznačuje.
A i přesto jsou velká překvapení stále nachystána pro některé nástupce. A pak to je i velké překvapení pro nestory, pro ty rodiče, kteří najednou zjistí, že asi udělali něco špatně.
Vladimír Fichtner
A co udělali špatně? V čem je ten problém?
Josef Podlipný
Že to nežijí s těmi dětmi průběžně.
Že je nevedou třeba od nějakého příspěvku, nějakého kapesného až po diskuzi nad rozpočtem, třeba i vyčleněnou částí majetku nebo rodinným rozpočtem. Až po spolurozhodování o budoucnosti rodinného bohatství, mnohdy o jeho neúplně zanedbatelné části, co se majetku týče.
Prostě není to něco, co by kontinuálně vznikalo a umožňovalo těm dětem seznamovat se s tím, umožňovalo dětem využít diskuzi se svými rodiči, umožňovalo také dětem hledat své vlastní cesty a dělat své vlastní chyby.
Prostě najednou to velké odhalení udělá zkratku. Zkratku k tomu, že teď tady něco je a pojď se toho nějak ujmout. Pojď se stát toho, pokud se budeme bavit o majetku, nějakým uvědomělým správcem. No, jak může být uvědomělý, když k tomu nedoputoval diskuzi s rodiči?
Vladimír Fichtner
My, když jsme se začali bavit s dětmi o majetku, tak bylo evidentní, že oni to vnímají, že to je náš majetek, který jsme si vybudovali. A že na něj oni nemají žádný nárok.
A nám vlastně nejvíc pomohlo, ne to, že jsme si povídali o majetku, který jsme vybudovali. Ale to, že jsme založili rodinnou banku, kde oni začali využívat její zdroje, půjčky. Proto, aby mohli řešit to, co je baví. Řešit to, co je láká, aby si hledali svoji cestu.
Takže oni si napůjčovali peníze, které by jim v bance nikdy nepůjčili, respektive museli by čekat možná do 50 let věku místo do 30, aby mohli začít budovat svoji cestu.
A u nás to určitě v tuhle chvíli je takové, že právě to, že si jdou svojí cestou, že si dělají svoje chyby, prožívají svoje vítězství, tak to je z našeho pohledu nejvíc posouvá k tomu, aby jednoho dne třeba byli aktivnější ve správě celého majetku.
Ale my jim to nenutíme. Když chtějí, bavíme se o tom, co kdo dělá a sdílíme ty zkušenosti, ale každému necháváme prostor, aby si je budoval sám.
Nejlepší je, když tu cestu hledají sami. To je asi zatím naše zkušenost.
Josef Podlipný
Vláďo, ty jsi řekl poměrně důležitou věc, vést děti k samostatnosti a nabídnout jim to, že si mohou hledat vlastní cestu.
To je v podstatě i recept, který se i mně a Janě jevil jako jeden z možných. Možná jeden z nejsprávnějších.
My jsme ne úplně od začátku promyšleně, ale intuitivně a pak už promyšleněji, vedli děti k tomu, aby si uvědomily hodnotu času, aby si uvědomovaly a stále uvědomují hodnotu práce. Aby si vážily názoru jeden druhého, aby si uměly naslouchat.
A nám vlastně úplně nejvíc pomohlo to, že ty diskuze se odehrávaly společně. Že to nebyla diskuze otec s dcerou nebo matka se synem nebo matka s dcerou. Ty diskuze samozřejmě vždycky probíhaly a probíhat budou „one to one“ nebo v nějaké užší skupině rodiny.
Ale ty, které jsme chtěli dostat do nějaké pravidelnosti, do nějakého rytmu a chtěli jsme je spojit s nějakým očekávaným přínosem, tak ty jsme řízeně absolvovali všichni dohromady.
Vladimír Fichtner
To společná diskuze je neuvěřitelně silná, souhlasím. To je asi jedna z nejlepších věcí, kterou jsme zavedli, že jsme se o věcech začali bavit společně a vlastně minimálně se bavíme mimo to společné fórum.
Protože, i když se člověk baví na tom společném fóru, tak stejně si věci vykládáme různě, ale kdybychom se bavili jeden na jednoho, tak jednak to může vyvolávat zbytečná podezření „A co vy jste si tamhle domluvili …“. Ale takhle se lépe ty myšlenky tříbí, upřesňují, co kdo myslel a podobně. Někdo se zapojí víc, někdo méně, někomu to trvá nějakou dobu. Tak se k tomu vrátíme, to nevadí vůbec.
Je to relativně pomalá cesta, to je asi pro mě jako podnikatele trošku nové. Já bych potřeboval, aby to bylo zítra, nebo pozítří, nebo za týden, ale trvá to roky.
Ale dneska už po asi pěti letech, kdy jsme začali rodinnou banku, mi přijde, že sklízíme neuvěřitelně sladké plody toho vzájemného poznávání. A opravdu mám velkou radost vždycky, když slyším.
„No, takhle si nikdo nepovídá, jako my.“
A s tím oceněním, není to, že si musíme povídat, ale že to je dobrý. Takhle si nikdo nepovídá – oni nejsou tak daleko, jako my.
A to je hrozně hezké slyšet.
Josef Podlipný
Je moc hezké slyšet i od tebe, jak dlouho si povídáte, kdy jste zahájili tu diskuzi o rodinné bance, a to je opět jedna z důležitých připomínek, která vede i k odpovědi na otázku, proč je tedy tak nebezpečné to velké odhalení v rodině.
To byla také jedna z otázek té skupinky, která se k nám připojila na výletě na kole. Já jsem začal větu, a Marek, jeden z trojice mých přátel, ji dokončil a dokončil ji excelentně.
Tak já možná budu spíš citovat Marka. Marek vlastně říkal:
„No, ono je to o tom, že když ty děti budou připravené, tak neztratí motivaci. Motivaci diskutovat, hledat cesty, a třeba se i postarat o to, co se nám rodičům, mnohdy dílem štěstí, podařilo vytvořit.“
A říkal, že právě i on vnímá jako největší riziko toho velkého odhalení, že je to tak velké, že to může být až demotivační.
Děti se na to můžou dívat tou optikou – to jste vybudovali vy, rodiče. My si nezasloužíme toho být ani součástí. Může je to i odrazovat od nějaké aktivity, od nějaké chuti toho součástí být.
Protože je potřeba připustit to, že udělat chybu s dvěma sty tisíci, dvěma miliony nebo dvěma sty miliony anebo dvěma miliardami, je poměrně rozdílné.
Když přijdu o deset procent ze dvou miliard, no tak je to dvě stě milionů. A to mnoho z nás nevytvoří třeba ani za jednu celou generaci.
A teď najednou děti nemají třeba ještě tolik zkušeností, mají riskovat, že udělají takovou chybu, že vlastně spálí část užitku, který vytvořili jejich rodiče.
To je velká výzva. Není to ani čtrnáct dnů, co jsem diskutoval s jedním velmi moudrým mužem, je to můj fakt blízký přítel, kamarád, který přišel o svého syna. Tragicky. Je to mnoho let poté, co se to stalo.
Povídali o jeho dceři a synovi, který už bohužel nežije.
A já říkám: „No víš, on měl těžké vystoupit z tvého stínu. On se snažil. Ale bylo to pro něj hrozně těžké.“
A kamarád mi na to říkal: „Jo, a víš, že si teď uvědomuji, že jsem udělal chybu. Velkou chybu. Kdybych to mohl vrátit, tak se budu chovat jinak.“
A přitom nedělal nic, jako tou optikou rodiče, který na to nahlíží, jiného rodiče. Nedělal nic špatného tomu synovi. Nekazil jeho život, nedával mu do cesty nějaké překážky, neházel mu klacky pod nohy, familiárně řečeno.
Vladimír Fichtner
A co by dělal jinak?
Josef Podlipný
Víc by se bavili na té partnerské úrovni. Víc by mu naslouchal, víc by ho vtahoval, víc by ho nechal dělat vlastní chyby, aby je syn nemusel skrývat. A víc by ho vlastně pustil postupně k tomu, aby to hned neviděl jako něco velikého. Jako obrovskou výzvu, kterou musí zvládnout.
Takže tohle by určitě dělal jinak. A proto si myslím, že to riziko náhlého odhalení je opravdu nebezpečné. Já ho vnímám, možná po absenci otevřeného dialogu v rodině, jako jedno z nejnebezpečnějších.
Když se na to podíváme i optikou dovedností, jaké hodnoty a dovednosti si myslíš, že pomáhají ať už rodičům, tak jejich dětem v tom, aby se staly zodpovědnými?
Vladimír Fichtner
Z toho, co vidím v praxi, tak nejdůležitější je dát jim šanci jít svou cestou, dělat svoje vlastní chyby.
Věci, které děláme, ať v podnikání, nebo ve vztazích, tak vždycky přijde nějaká těžká doba.
A my jsme vždycky říkali dětem, dělejte hlavně to, co vás baví.
A teď si uvědomuji, že to je vlastně to, že ty těžké časy se potom překonávají s mnohem větší jednoduchostí, když dělám, co mě baví. No tak mě to štve, dneska fakt jsem naštvaný, ale dělám, co mě baví, tak se k tomu ráno zase rád vrátím.
To je základ. Z mého pohledu nejdůležitější, my jsme si o tom povídali, rodinná banka tady byla už několikrát tématem. Pro naši rodinu rodinná banka byla to nejdůležitější, co jsme mohli udělat. Protože to dalo dětem příležitost jít svojí vlastní cestou, aniž bychom jim do toho kecali, aniž bychom jim něco kritizovali, aniž by tam muselo docházet k soupeření starého pohledu na věc a nového pohledu na věc, který by vyvolával zbytečné pnutí.
Prostě máte tady šanci za nějakých podmínek získat kapitál, který musíte vrátit do rodinné banky. A je to vaše cesta. Jděte po ní.
Je úplně nádhera sledovat, jak si procházejí všechny radosti i strasti vlastní odpovědnosti. Nikdo jim do toho nekecá. Určitě se bavíme víc i na rodinných radách o tom, co jsme udělali jako chyby v životě a v podnikání, a co nás stálo jaké peníze.
K tomu se také začínáme dostávat mnohem víc, když oni mluví o tom, že tamhle to jsem zkazil a tamhle to jsem zkazil. To je normální. Jinak nejde jít dopředu.
Ale důležité je aspoň trochu víc toho udělat dobře než zkazit. V pohodě. Nikdo učený z nebe nespadl.
Tím, že získávají tu vlastní zkušenost, protože ta se nedá získat jinak než ji opravdu odžít, tak dneska už dospěláci rostou před očima úplně neuvěřitelně. A z toho máme radost.
Josef Podlipný
Já k tomu jen připojím pár informací, byť některé budou opakováním toho, co si řekl, Vláďo, což podepisuju.
My na jedné z našich formálních listin, se kterými pracujeme, stále se k ní vracíme, máme napsáno, že charakter a hodnoty přetrvají, i když peníze zmizí.
K tomu závěru nás kdysi vedl výrok Warrena Buffetta, který říkal, že integrita je důležitější, než inteligence a energie vložená do nějaké činnosti do nějakého procesu.
A tou integritou se mi podaří hezky navázat na to, co jsi řekl. Ono to je totiž i o naší roli.
O nějaké roli modelu. Je potřeba si uvědomit, že vlastní příklad je silnější než slova. Náš příklad. Když se budeme chovat tak, jak mluvíme, tak v tom nebudeme dělat sami sobě, svým partnerkám nebo partnerům, ale ani našim dětem zmatek. Nebudeme jim tvořit zmatek v hlavě. Prostě to, co říkám, tak také činím.
A výchova k samostatnosti je poměrně důležitá. Protože nejenom podporou vlastních projektů nabízí i flexibilitu správy rodinného bohatství. A ukazuje, že je flexibilita nutná. Že je potřeba.
A také ukazuje na to, že my chceme rodinné bohatství využívat pro celou rodinu. A umožňuje dívat se na rodinné bohatství i tou optikou, že by mělo přinášet užitek také někomu dalšímu. Širší rodině, nějaké komunitě nebo prostředí, ve kterém žijeme a žít chceme dále.
Tím se dostávám oklikou opět k otevřené komunikaci. Otevřená komunikace je velmi důležitá, protože dává větší šanci na dlouhodobý úspěch.
Když si o čemkoliv umíme promluvit, o vlastních i cizích chybách, a nebrání nám v diskuzi to, že bychom chtěli jenom sdělovat, ale také nasloucháme, tak máme snadnější cestu i k nějaké majetkové struktuře pravidel, k něčemu, co tvoříme pro budoucí generace. Nejenom pro tu, která je součástí diskuze, ale i pro tu, která je třeba ještě nenarozenou.
Tím pádem, a to oceňujeme v naší rodině, a i naši přátelé úplně ze všeho nejvíc, tou otevřenou diskuzí opravdu myslíme na třeba pátou, šestou sedmou generaci, která přijde po nás.
Velmi pravděpodobně nebude schopna úplně jasně pochopit, co nás k nějakým diskuzím a rozhodnutím vedlo, protože ne všechno je předatelné jedna ku jedné.
Ale tím, že zachováváme i za tou otevřenou diskuzí nějakou stopu, která je nejenom mluvena, ale i psána, tak budujeme nějaký odkaz.
Vladimír Fichtner
Co říct závěrem?
U nás se určitě osvědčilo začít včas, bavit se otevřeně všichni společně. Rodinná banka je pro nás jeden z nejlepších nástrojů. Ale uvědomujeme si, že nás ještě spoustu věcí čeká, že to není nikdy za námi. A že se máme ještě pořád hrozně moc co učit.