Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSDiskuze o majetku začíná, když je dětem osm – ne padesát
natočil Josef Podlipný 
Odpovědnost dětí za majetek nevzniká v den „velkého odhalení“.
Rodí se roky – v rozhovorech, zkušenostech a drobných chybách.
V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný pouštějí do tématu, které řeší snad každý majitel významného majetku: Jak vychovat děti, aby majetek nezničily – a naopak se staly jeho zodpovědnými správci.
Místo teorie ale přinášejí syrové zkušenosti – od dětských her přes rodinnou banku až po hluboké rozhovory.
Otevřeně popisují největší riziko: odkládání dialogu na chvíli „až budou děti připraveny“. Velké odhalení majetku a možností i zodpovědnosti s ním spojených totiž může působit značně demotivačně. Nástupci mají pocit, že nikdy nedosáhnou úrovně zakladatelů, a raději se stáhnou.
Naopak společná, dlouhodobá a otevřená diskuse umožňuje dětem postupně převzít odpovědnost, učit se na vlastních chybách a chápat hodnotu nejen peněz, ale i času, práce a důvěry.
Pokud nechcete, aby vaše děti jednou stály před vaším majetkem jako před cizím hradem bez klíče, poslechněte si tuto epizodu.
Textový přepis
Josef Podlipný
Vláďo, to dnešní téma, k tomu se nabízí položit hned na úvod otázku.
Jak podpořit děti, aby se staly zodpovědnými správci rodinných bohatství.
A co tě v posledních letech třeba v této oblasti překvapilo nebo nejvíc posunulo?
Vladimír Fichtner
No, dát jim co nejdřív zodpovědnost, co nejdříve si s nimi začít povídat. To je asi jedna z nejdůležitějších věcí.
My jsme začínali hrát si hru Finanční svoboda, kterou jsme vymýšleli, tak jsme ji testovali na klucích, když jim bylo 14-15, dcera potom když jí bylo 7-8. Tak nějak ve druhé třídě to zkoušela.
Takže tam se poprvé seznamovali formou hry s pojmy jako akcie, dividendy, dluhopisy.
A potom rodinnou banku jsme zakládali, když dceři bylo 15, klukům bylo 25. Přijde mi, že relativně včas. Možná jsme mohli ještě dřív, to nevím, ale do té doby jsme to nevěděli.
No, co u vás, jak to bylo, kdy vy jste začínali?
Josef Podlipný
Nás k tomu brzkému začátku diskuzí s dětmi, a hlavně nás rodičů mezi sebou, tak přivedlo to, že jsme si říkali: „Je potřeba nastavit takové prostředí, ve kterém budeme diskutovat o penězích jako o něčem co není samozřejmost.”
Co sice může zdánlivě vypadat, že i nám spadlo do klína, protože jsme dílem zrestituovali majetek, takže jsme v podstatě přišli k nějaké části bohatství díky úsilí našich předků.
A pak poměrně důležitému kroku naší generace, kdy jsme se o to znovu přihlásili.
Ale i přesto byla důležitým spouštěčem té diskuze mezi mnou a manželkou, Janou, právě ta fáze uvědomění si, peníze nejsou samozřejmost.
A potřebujeme, aby i děti to takhle vnímali, aby se k tomu hlásili, aby považovali tohle vědění naopak za samozřejmost.
A když jsme na úplném začátku, a to bylo vlastně nejmladší dceři, přemýšlím, kdy ten začátek vlastně nastal, ale v podstatě se dá říct, že jí bylo ještě pod deset let.
Tak vlastně jsme si říkali. No, ale jak s těmi dětmi mluvit?
Oni jsou od sebe vlastně… Nejstarší dcera v podstatě je o více jak čtyři roky starší než ta nejmladší. A syn ten je o rok starší než ta nejmladší.
A v podstatě ten recept byl mluvit otevřeně se všemi najednou i přesto, že mezi nimi byl věkový rozdíl. Mluvit otevřeně o všem co nás napadalo, i přesto, že jsme sami na mnoho otázek neznali odpověď, hledali jsme ji vlastně společně.
A teď s odstupem času se ukazuje, že to byla ta správná cesta, že ta otevřenost té komunikace nás vlastně sblížila a dala nám všem takový větší klid v tom objevování, ve způsobu, jak vlastně vychovat děti, nebo jak je podpořit na té cestě k zodpovědnosti.
Vladimír Fichtner
Ty jsi se mě ptal na začátku, co mě překvapilo, nebo tak nějak byla ta otázka. Anebo posunulo nejvíc.
Ta důležitost bavit se společně, ta byla asi taková jako, až mě překvapilo, jak to bylo důležité, a jakou roli to hrálo v tom našem posunu jako rodiny. Protože hrozně rád teď slyším od dětí, čas od času to přijde: „No, tak jako my si nepovídá nikdo.“
Z těch souputníků, co znají, z těch lidí. A já to vidím i u některých našich známých kamarádů, klientů, že někdy tu diskuzi nechávají, že ještě není čas. Ještě jsou na to moc mladí. U sousedky mě to vlastně překvapilo.
Říkala: „Hele, co mám dělat tady s těma penězma. Tady mám nějaký ty protiinflační dluhopisy, tak mi to bude končit. A tady mám pro kluky stavební spoření. ”
Říkám: „Teď oni už jsou dospělí, to už je jejich.”
„No, to já jim to musím říct, co s tím mají dělat. ”
Já říkám: „A není to obráceně? Neměli by se oni zapojit? ”
Protože ona moc nechce ty věci řešit investičně. Pro ni je to takové, jako „Řekni mi, co mám udělat, já to udělám”, ale vlastně nechce tomu rozumět, je to pro ni takové těžké téma.
A já říkám: „No možná by to pomohlo, oni by mohli pomoct i tobě, potom kdyby se začali zajímat.”
„No, ale oni ještě studujou.”
No tak studujou no. My, když jsme začínali s rodinnou bankou, tak dceři bylo patnáct. A samozřejmě tam dlouhou dobu seděla a nic neříkala. Ale byla součástí toho, učila se, prostě.
Takže mě překvapilo, jak relativně hodně lidí to nechává na později. Ale moje zkušenost je, že čím později, tím je to složitější, protože není čas. Jakmile děcka mají své vlastní děti, své rodiny, no tak kdy se sejdeme? Od teďka naplánujeme první volný víkend kdy? Za tři čtvrtě roku?
Takže jak to lidi nechávají na později, já si vždycky říkám, a co bude ten spouštěč? Co bude ten okamžik?
A někdy to vidím, že rodičům je 75, dětem je 50, a ještě se nebavili. A to je úplně… Ty děcka přichází o 25, 30 let, v tomto případě zkušeností, které mohli nasávat.
Co tebe překvapilo v posledních letech v této oblasti?
Josef Podlipný
Mě překvapuje vlastně stále se dá říct, a teď naposledy při nedávné vyjížďce na kole. Jsme parta takových tří nadšenců, ne tak často se potkáme o to víc manželky nemají rádi tyto okamžiky, protože pak nás nezastaví. My drmolíme různá témata a mudrujeme, jak říkají.
A při tom jednom našem mudrování posledním, tak jsme seděli u jedné hospůdky a diskutovali jsme právě vlastně na tohle téma. Jsme každý jiný i přesto se vzájemně obohacujeme, a to velmi. A já ty kluky fakt mám rád.
A vedle u stolku seděla poměrně už zralá skupinka rodičů. Byly to dvakrát dva partneři. A my jsme asi, jak jsme byli zabraní do té diskuze, tak jsme byli tak hluční, že prostě jim neuniklo to téma i jeho podstata.
Až v jeden okamžik se ta jedna z těch dám osmělila a říkala. Víte, nás to tak strašně jako pohltilo, to, o čem se bavíte, že bychom toho chtěli být součástí, jestli si můžeme přisednout.
No a my jsme vlastně zjistili, a to mě vlastně neustále překvapuje, že se stále opakuje stejná chyba, kterou jste si už pojmenoval.
Prostě odkládá se ta diskuze v té rodině s těmi nástupci a chystá se takzvané velké odhalení.
A já vlastně z vlastní zkušenosti to nemohu říct, protože my jsme žádné velké odhalení před dětmi neudělali. Ale ze zkušeností jiných rodin mohu říct, že to je možná to nejhorší, co můžeme udělat sami sobě a našim dětem.
Chystat velké odhalení.
Prostě chystat nějaký okamžik a je jedno jestli ho plánujeme na věk dětí 20, 35 nebo 50, kdy je s něčím konfrontujeme. S nějakou realitou, která už je rozjetým vlakem a v podstatě jim lajnujeme jejich život, v podstatě jim říkáme, co od nich očekáváme, v podstatě jim říkáme, jak mají žít, co mají dělat.
A to ve většině případech znamená, že vlastně vznikly nějaké bariéry, které ty generace, pokud chtějí, tak to je ještě radost, musí překonávat. A někdy jsou ty bariéry tak vysoké, nebo ty příkopy tak hluboké, že ty generace ani nechtějí už najít tu cestu k sobě.
A to mě vlastně neustále překvapuje, že i přesto že o tom nemluvíme jenom my dva, mnoho moudrých hlav o tom píše, mluví, natáčí se videa, dokonce si myslím že i na některých vysokých školách se to do jisté míry buď učí anebo aspoň naznačuje.
A i přesto velká překvapení, stále jsou nachystána pro některé nástupce. A pak to je i velké překvapení pro ty nestory, pro ty rodiče, kteří najednou zjistí, asi jsme udělali něco špatně.
Vladimír Fichtner
A co udělali špatně? V čem je ten problém toho?
Josef Podlipný
Že to nežijou s těmi dětmi průběžně.
Že je nevedou třeba od nějakého příspěvku, nějakého kapesného po nějakou diskuzi nad rozpočtem, třeba i vyčleněnou částí majetku nebo rodinným rozpočtem. Až po spolurozhodování o budoucnosti rodinného bohatství, mnohdy o jeho neúplně zanedbatelné části, co se majetku týče.
Prostě není to něco, co by kontinuálně vznikalo a umožňovalo těm dětem seznamovat se s tím, umožňovalo těm dětem využít nějakou diskuzi se svými rodiči, umožňovalo také těm dětem hledat své vlastní cesty a dělat své vlastní chyby.
Prostě najednou to velké odhalení udělá zkratku. Zkratku k tomu že teď tady něco je a pojď se toho nějak ujmout. Pojď se stát toho, pokud se budeme bavit o majetku, nějakým uvědomělým správcem. No, jak může být uvědomělý, když k tomu nedoputoval tou diskuzi s rodiči?
Vladimír Fichtner
My, když jsme se začali bavit s dětmi o majetku, tak bylo evidentní, že oni to vnímají, že to je náš majetek, který jsme si vybudovali. A že oni nemají na něj žádný nárok.
A nám vlastně nejvíc pomohlo, ne to, že jsme si povídali o majetku, který jsme vybudovali. Ale to, že jsme založili rodinnou banku, kde oni začali využívat její zdroje, půjčky, proto aby mohli řešit to, co je baví. Řešit to, co je láká, aby si hledali tu svoji cestu.
Takže oni si napůjčovali peníze, které by jim v bance nikdy nepůjčili, respektive museli by čekat možná do 50 let věku místo do 30, aby mohli začít budovat svoji cestu.
A u nás to určitě v tuhle chvíli je takový, že právě to, že si jdou tou svojí cestou, že si dělají ty svoje chyby, svoje vítězství prožívají, tak to je z našeho pohledu nejvíc posouvá k tomu, aby jednoho dne třeba byli aktivnější ve správě toho celého majetku.
Ale my jim to nenutíme. Když chtějí, bavíme se o tom, co kdo dělá a sdílíme ty zkušenosti, ale každému necháváme ten prostor, aby si je taky budoval sám.
Nejlepší je, když tu cestu hledají sami. To je asi naše zatím zkušenost.
Josef Podlipný
Vláďo ty jsi řekl poměrně důležitou věc, vést děti k samostatnosti a nabídnout jim to, že si mohou hledat vlastní cestu.
To je v podstatě i recept, který se i mně a Janě jevil jako ten jeden z možných. Možná jeden z nejsprávnějších.
My jsme v podstatě ne úplně od začátku promyšleně, ale intuitivně a pak už promyšleněji, vedly děti k tomu, aby si uvědomili hodnotu času, aby si uvědomovali a stále uvědomují hodnotu práce Aby si vážili názoru jeden druhého, aby si uměli naslouchat.
A nám vlastně úplně nejvíc pomohlo to, že ty diskuze se odehrávaly společně. Že to nebyla diskuze, že otec s dcerou nebo matka se synem nebo matka s dcerou. Ty diskuze samozřejmě vždycky probíhaly a probíhat budou „one to one“ nebo v nějaké užší skupině rodiny.
Ale ty, které jsme chtěli dostat do nějaké pravidelnosti, do nějakého rytmu a chtěli jsme je spojit s nějakým očekávaným přínosem, tak ty jsme řízeně absolvovali všichni dohromady.
Vladimír Fichtner
To společná diskuze je neuvěřitelně silná a to souhlasím. To je asi jedna z nejlepších věcí, kterou jsme zavedli, že jsme se o věcech začali bavit společně a vlastně minimálně se bavíme mimo to společné fórum.
Protože i když se člověk baví na tom společném fóru, tak stejně si věci vykládáme různě, ale kdybychom se bavili jeden na jednoho, tak jednak to může vyvolávat zbytečná podezření.
A co vy jste si tamhle domluvili, a tohle.
Ale takhle se lépe ty myšlenky tříbí, upřesňují, co kdo myslel a podobně. Někdo se zapojí víc, někdo méně, někomu to trvá nějakou dobu. Tak se k tomu vrátíme, to nevadí vůbec. Je to relativně pomalá cesta, to je asi pro mě jako podnikatele takový jako.
Já bych potřeboval, aby to bylo zítra, nebo pozítří, nebo za týden, ale trvá to roky.
Ale dneska už po, já nevím, pěti letech vlastně, před pěti lety jsme začali rodinnou banku. Tak mně přijde, že sklízíme neuvěřitelně sladké plody toho vzájemného poznávání si. A opravdu mám velkou radost vždycky, když slyším.
No, takhle si nikdo nepovídá, jako my.
A s tím oceněním, není to jako, že musíme si povídat, ale to je dobrý, takhle si nikdo nepovídá. To oni nejsou tak daleko jako my.
A to je hrozně hezké slyšet.
Josef Podlipný
Je moc hezké slyšet i od tebe, jak dlouho si povídáte, kdy vlastně jste zahájili tu diskuzi o rodinné bance, a to je opět jedna z důležitých připomínek, která vlastně vede i k odpovědi na otázku, proč je tedy tak nebezpečné to velké odhalení v rodině.
To byla také jedna z otázek té skupinky, která se k nám připojila na tom výletě na kole. A já jsem vlastně začal větu, a Marek, jeden z té trojice těch mých přátel, tak ten ji dokončil a dokončil ji excelentně.
Tak já možná budu spíš citovat Marka. Marek vlastně říkal:
No, ono je to o tom, že když ty děti budou připravené, tak neztratí motivaci. Motivaci diskutovat, hledat cesty, a třeba se i postarat o to, co se nám rodičům, mnohdy dílem štěstí podařilo vytvořit.
A říkal, že právě i on vnímá jako největší riziko toho velkého odhalení, že je to tak velké, že to může být až demotivační.
Že vlastně ty děti právě se na to můžou dívat tou optikou. To jste vybudovali vy, rodiče. My si nezasloužíme toho být ani součástí. Že je to v podstatě může i odrazovat od nějaké aktivity, od nějaké chuti toho součástí být.
Protože je potřeba připustit to, že udělat chybu s dvou set tisíci, dvěma miliony nebo dvěma sty miliony anebo dvěma miliardami je poměrně rozdílné.
Když přijdu o deset procent ze dvou miliard, no tak je to dvě stě milionů. A to mnoho z nás nevytvoří třeba ani za jednu celou generaci.
A teď najednou ty děti nemají třeba ještě tolik zkušeností, mají riskovat, že udělají takovou chybu, že vlastně spálí nějakou část toho užitku, který vlastně vytvořili jejich rodiče.
To je velká výzva a zrovna ani to není čtrnáct dnů, co jsem diskutoval s jedním velmi moudrým mužem, je to můj fakt blízký přítel, kamarád, který přišel o svého syna. Tragicky. A nebudu jmenovat jeho jméno, protože by ho to určitě zasáhlo. I teď. A je to mnoho let poté, co se to stalo.
A vlastně jsme si povídali o jeho dceři, o jeho synovi, který už bohužel nežije. A já říkám.
No víš, on měl těžké vystoupit z tvého stínu. On se snažil. Ale bylo to pro něj hrozně těžké. A teď ten kamarád, bezejmenný, tak vlastně říkal.
Jo, a víš, že si teď uvědomuji, že jsem udělal chybu. Velkou chybu. Kdybych to mohl vrátit tak se budu chovat jinak.
A přitom nedělal nic, jako tou optikou rodiče, který na to nahlíží, jiného rodiče. Nedělal nic špatného tomu synovi. Nekazil jeho život, nedával mu do cesty nějaké překážky, neházel mu klacky pod nohy, familiárně řečeno.
Vladimír Fichtner
A co by dělal jinak?
Josef Podlipný
No, víc by se bavili na té partnerské úrovni. Víc by mu naslouchal, víc by ho vtahoval, víc by ho nechal dělat vlastní chyby, aby je syn nemusel skrývat. A víc by ho vlastně pustil postupně k tomu, aby to hned neviděl jako něco velikého. Jako obrovskou výzvu, kterou musí zvládnout.
Takže tohle by určitě dělal jinak. A proto si myslím, že to riziko náhlého odhalení je opravdu nebezpečné. Já ho vnímám jako možná po absenci otevřeného dialogu v rodině jako jedno z nejnebezpečnějších.
No nicméně když se podíváme i tou optikou dovedností.
Jaké hodnoty a dovednosti si myslíš že pomáhají právě ať už rodičům nebo jejich dětem v tom, aby se staly zodpovědnými?
Vladimír Fichtner
No z toho, co vidím v praxi, tak nejdůležitější je dát jim šanci jít svou cestou, dělat svoje vlastní chyby.
Jako ty věci, které děláme, ať to v podnikání nebo ve vztazích, tak vždycky přijde nějaká těžká doba.
A my jsme vždycky říkali dětem, dělejte, co vás baví hlavně.
A teď si uvědomuji, že to je vlastně to, že ty těžké časy se potom překonávají jako s mnohem větší jednoduchostí, když dělám, co mě baví. No tak mě to štve, dneska fakt jsem naštvaný, ale dělám, co mě baví, tak se k tomu ráno zase rád vrátím.
A to je ten základ. Takže z mého pohledu nejdůležitější, my jsme se o tom povídali, rodinná banka tady byla už několikrát tématem. Pro naši rodinu rodinná banka byla to nejdůležitější, co jsme mohli udělat. Protože to dalo dětem příležitost jít svojí vlastní cestou, aniž by jsme jim do toho kecali, aniž bychom jim něco kritizovali, aniž by tam muselo docházet k soupeření starého pohledu na věc a nového pohledu na věc, který by vyvolávalo zbytečné pnutí.
Prostě máte tady šanci za nějakých podmínek získat kapitál, který musíte vrátit do rodinné banky. A je to vaše cesta. Jděte s ní.
A úplně je nádhera sledovat, jak si prochází ty všechny radosti i strasti té vlastní zodpovědnosti. Nikdo jim do toho nekecá. Určitě se bavíme víc i na rodinných radách o tom, co jsme udělali jako chyby v životě a v podnikání, a co nás stálo, jaké peníze.
Takže k tomu se taky začínáme dostávat mnohem víc, když oni mluví o tom, že tamhle to jsem zkazil a tamhle to jsem zkazil. To je normální. Jinak nejde jít dopředu.
Ale důležité je aspoň trochu víc toho udělat dobře než zkazit. V pohodě. Nikdo učený z nebe nespadl.
Takže tím že oni získávají tu vlastní zkušenost, protože ta se nedá získat jinak než ji opravdu odžít, tak ti, dneska už dospěláci, už rostou před očima úplně neuvěřitelně. A tak z toho máme radost.
Josef Podlipný
Já k tomu jen připojím pár informací, byť některé budou opakováním toho, co si řekl Vláďo, což podepisuju.
V podstatě my na jedné z našich formálních listin, se kterými pracujeme, stále se k ní vracíme, tak máme napsáno, že charakter a hodnoty přetrvají i když peníze zmizí.
A v podstatě k tohle tomu závěru nás kdysi vedl výrok Warrena Buffetta, který vlastně říkal.
Že integrita je důležitější, než inteligence a energie vložená do nějaké činnosti do nějakého procesu.
A tou integritou se mi, podaří na to, co si řekl hezky navázat. Ono to je totiž i o naší roli.
O nějaké roli modelu. Je potřeba si uvědomit, že vlastní příklad je silnější než slova. Náš příklad. Když se budeme chovat tak, jak mluvíme, tak v tom nebudeme dělat sami sobě svým partnerkám nebo partnerům, ale ani našim dětem zmatek. Nebudeme jim tvořit zmatek v hlavě. Prostě to, co říkám, tak také činím.
A ta výchova k samostatnosti je poměrně důležitá, protože ona nejenom tou podporou vlastních projektů, v podstatě nabízí i tu flexibilitu té správy toho rodinného bohatství. A ukazuje, že je ta flexibilita nutná. Že je potřeba.
A také ukazuje na to, že my vlastně chceme to rodinné bohatství využívat pro celou rodinu. A umožňuje se na rodinné bohatství dívat i tou optikou, že by mělo přinášet užitek i někomu dalšímu. Širší rodině, nějaké komunitě nebo tomu prostředí, ve kterém žijeme a žít chceme dále.
A tím se dostávám oklikou opět k otevřené komunikaci. Ta otevřená komunikace je velmi důležitá, protože dává větší šanci na dlouhodobý úspěch.
Když si o čemkoliv umíme promluvit, o vlastních i cizích chybách, a nebrání nám v té diskuzi to, že bychom chtěli jenom sdělovat, ale také nasloucháme. Tak máme snadnější cestu i k nějaké majetkové struktuře pravidel, k něčemu, co tvoříme pro budoucí generace. Nejenom pro tu, která je součástí té diskuze, ale i pro tu, která je třeba ještě nenarozenou generací.
A tím pádem, a to oceňujeme v naší rodině, a i naši přátelé úplně ze všeho nejvíc. Tou otevřenou diskuzí opravdu myslíme na třeba pátou, šestou sedmou generaci, která přijde po nás.
Která velmi pravděpodobně nebude schopna úplně jasně pochopit, co nás třeba k nějakým diskuzím a rozhodnutím vedlo, protože ne všechno je předatelné jedna ku jedné.
Ale tím že zachováváme vlastně i za tou otevřenou diskuzí nějakou stopu, která je nejenom mluvenou ale i psanou stopou, tak vlastně tady budujeme nějaký odkaz.
Vladimír Fichtner
Co říct závěrem?
U nás se určitě osvědčilo začít včas, bavit se otevřeně všichni společně. Rodinná banka je pro nás jako jeden z nejlepších nástrojů. Ale uvědomujeme si, že nás ještě spoustu věcí čeká, že to není nikdy za námi. A že se máme ještě pořád hrozně moc co učit.