Edukace dětí o penězích a investování

natočil Josef Podlipný

 

Jak pomoci dětem neopakovat chyby naše, ani těch druhých?

Jak dětem nenáročnou formou povědět o akciích, dluhopisech a finančním světě?

Můžeme to nechat na škole, ale sami asi víte, že od učitelů nezazní ty důležité věci.

V tomto díle podcastu se dozvíte, že učení dětí formou hry může být přínosem pro rodinné bohatství.

Tady pak najdete více informací o workshopu pro děti.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové. Mé jméno je Josef Podlipný. Vítejte Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, i já vás dnes vítám Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Vladimíre, dnešním tématem je edukace dětí. Proč je edukace dětí tak důležitým tématem?

Vladimír Fichtner

Cílem edukace je vlastně vyhnout se těm chybám, které jsme dělali my, když jsme byli o třicet let mladší a když jsme neměli žádné zkušenosti. V našem případě to tenkrát tolik nevadilo, protože jsme měli první tisícikoruny nebo desetitisíce korun. A když jsme něco nezvládli, měli jsme před sebou 30 let, kdy byla šance, že to nějak doženeme a nebude to průšvih. Ale dneska, když je člověk rentiér, vlastně není ve hře tisíc nebo deset tisíc korun, ale jsou ve hře desítky nebo stovky milionů, nebo někde miliardy. A tam má ta chyba samozřejmě mnohem větší důsledky. Když jsme byli mladí a přišli jsme o všechno, nemuselo to být depresivní. Když ale přijdu o všechno, co dali dohromady moji rodiče, to samozřejmě může mít obrovský vliv na kvalitu života do budoucna. Protože když se něco takového stane a dítě přijde o všechno, co rodiče dali dohromady v krvi a potu, tak to spousta lidí může brát depresivně. A to my nechceme, aby některé z našich dětí se dožilo takového stavu.

Josef Podlipný

Mě napadá ještě jeden rozměr. Vzpomněl jsem si na slova Mariana Jelínka, kterého tímto zdravím. On hezky popisuje to, že se majetek může stát zdrojem potěšení. Což je ale u určité velikosti majetku i velké riziko, protože pokud je ten majetek třeba v řádech miliard, tak si někdo může právě tu radost ze života kupovat v podstatě těmi drahými auty, domy, drahokamy, loděmi, letadly atd. A zapomene pak na to, že je důležitá radost z té cesty – z té správy majetku. A edukace vlastně může pomoct v tom, aby měl ten člověk právě radost, nejenom potěšení. Aby vlastně měl ten prožitek, protože prožitek je schopen předat. Potěšení asi předá obtížně, protože to je jak na vlnách. Jsem potěšen — dostal jsem třeba nějaký dar, a v ten okamžik, jakmile ho mám, tak už potěšení jde trošku stranou. Podobně jako když dáme dítěti nějakou hračku, nejprve si s ní velmi intenzivně hraje, ale za pár hodin nebo dnů už tu hračku nemůže najít, protože už ho tolik nezajímá. Pomáhá edukace právě i v této oblasti opravdu intenzivně?

Vladimír Fichtner

Já v knížce Rodinné bohatství píšu o jedné staré paní, která řekla: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. A edukace, myslím ta správně zaměřená, pomáhá nejenom v tom, jak se starat o majetek, ale jak z toho „nezblbnout“. Jak si nekupovat štěstí za peníze, protože to vlastně úplně nejde. Jak si budovat sebevědomí jiným způsobem než tím, že si koupím drahé auto nebo jedu na super luxusní dovolenou. To vlastně každý, kdo má to štěstí a dostane se k většímu majetku, velmi rychle pozná, že to není o těch penězích. Ale více o vztazích a rodině, a to bohatství se skrývá v něčem jiném. A to by mělo být součástí každé dobré edukace také.

Josef Podlipný

Jak to celé vzniklo?

Vladimír Fichtner

Edukace u nás ve firmě vznikla kdysi dávno, protože v té době jsme měli ještě malé děti. Neřešili jsme ji sami pro sebe, ani jsme nebyli rentiéry. Ale vznikla vlastně jako nutný byznys koncept, o kterém jsme museli přemýšlet.  Když jsme před dvaceti lety začínali s poradenstvím, relativně brzy jsme zjistili, že podle mnohých statistik ve chvíli, kdy zemře patriarcha rodu, který se o majetek stará, ve více než 80 % případů majetek odchází od jeho poradce k nějakému dalšímu. My jsme si tehdy uvědomili, že je to především proto, že nikdo nepracuje s těmi nástupci. Z pohledu poradenských firem. Protože ty pracují s tím jedním člověkem, který to všechno řídí, a  nástupci jako by neexistovali. Takže když přijde úmrtí a místo jednoho člověka jsou dědicové, kteří nemají žádný vztah k tomu primárnímu poradci, je nové výběrové řízení. A protože se nástupcům ten původní poradce nikdy nevěnoval, tak oni se většinou obrátí na někoho jiného, kdo je nepřehlížel. Což je zcela přirozené a logické.

Takže u nás byla vlastně edukace na začátku vyprovokována tím naším byznys přemýšlením, že za 20 let takhle nechceme dopadnout. Že se nechceme vlastně ocitnout v okamžiku, že budeme mít od klientů peníze v mandátu, a najednou nebude nic, protože jsme na vzdělávání dětí a na komunikaci s dětmi vlastně vůbec nemysleli. A edukace je vlastně jednoduchý způsob, jak se těm dětem představit. Takhle to vzniklo alespoň u nás, v našich hlavách na začátku.

Josef Podlipný

Chápu, je to zcela logický důvod. Pojďme se teď podívat na edukaci dětí z pohledu zakladatelů rodinného bohatství, z pohledu rodičů.

Vladimír Fichtner

Možná jsme měli štěstí, že se naše děti k tomu přichomýtly. Jeden z našich projektů, který jsme dělali s našimi partnery Karlem Kořeným a Petrem Pavláskem, byla hra Finanční svoboda. A naše děti tuhle finanční simulaci, kde formou hry poznávají akcie, dluhopisy, dividendy, nemovitosti a podobně, vlastně testovaly samy na sobě –  abychom věděli, jak hru vyladit a co tam udělat jinak, v čem udělat něco dalšího. A vlastně jsme při tom zatažení dětí do prostředí peněz hrou začínali poznávat tu edukaci jako takovou. A teprve později jsme zjistili, že nám to, že něco v té hře poznali, vlastně pomáhá komunikovat i dále o penězích a majetku. A zjistili jsme, že to je vlastně jednoduchý koncept, představit něco formou hry. A potom na to navázat v praxi.

Josef Podlipný

Chápu správně, že vám to jako zakladatelům rodinného bohatství, Tobě a Radce, usnadnilo život?

Vladimír Fichtner

Jednoznačně. A z toho, co vím a vidím, protože dneska máme edukační programy pro děti, když jim je deset,  patnáct, dvacet let nebo třicet nebo pětatřicet nebo pětačtyřicet let. Umíme pracovat s dětmi různých věkových kategorií i různých znalostí a zkušeností. To, proč naši klienti i my opakovaně využíváme tyto edukační programy pro naše děti je, že nám to jako rodičům usnadňuje život.

Josef Podlipný

Pravidelně děláme workshopy s těmi nejmenšími dětmi, které jsi zmínil, i s těmi dospělými, které jsou dokonce víkendové. Můžeš nasdílet 1, 2, 3 příběhy právě z tohoto dění? Hraní té deskové hry a v podstatě vzájemné edukace?

Vladimír Fichtner

Těch příběhů mám opravdu hodně..

Josef Podlipný

Proto jsem řekl 3.

Vladimír Fichtner

Já jsem asi jeden z prvních velmi intenzivních zážitků s malými dětmi a s touto hrou, Finanční svoboda, měl ve Spojených státech, kde jsme tři roky žili. Tu hru jsme vlastně nabídli škole, kam naše dcera chodila do první třídy. protože měli program finanční gramotnosti. Takže jsme jim nabídli, že tou hrou můžeme oživit jejich poznání této oblasti. A poté, co jsme tam s těmi dětmi hráli dvě hodiny ve škole (dodneška mám natočené video s jejich reakcemi), bylo hrozně příjemné vidět, že děcka v první třídě byla schopna po dvou hodinách mluvit o akciích, dluhopisech, dividendách. O penězích. Jako o tématu, které je najednou zajímá.

Josef Podlipný

Promiň, teď mě napadla otázka a posluchače to určitě bude zajímat. Je to tak, že se museli na takovouhle hru nějak připravit?

Vladimír Fichtner

Ne, vůbec ne. Ale asi nejzajímavější byla reakce paní učitelky, která byla původem designérka a umělecky orientovaná žena, Ta říkala: „No, ale ty dividendy a akcie, vždyť to je hrozně nebezpečný“. Prostě měla tam  bariéru toho reálného života a průšvihů, které asi už zažila. Mohlo jí být možná pětačtyřicet. A protože jsme byli ve Státech po finanční krizi, tak hodně těch příběhů z finanční krize a podobně měla ještě v čerstvé paměti. A bylo fascinující, jak ona vlastně už odmítala se něco dozvědět, protože měla klapky na očích. Když tomu nerozumíte a jdete do toho, tak to je špatně. Ale když tomu rozumíte, je to naopak. To je stejné jako s kladivem. Můžete s ním něco rozbít anebo s ním můžete zatlouct hřebík a postavit si dům. Je to stejné. Ale bylo to fascinující, vidět ten kontrast prvňáčků versus dospělého člověka. Ty děti si z toho něco vzaly. A ona jen opakovala, že to je přece nebezpečné. A přitom to byla hodina finanční gramotnosti, kde měla ty děti učit a něco jim předávat. A to se stalo vícekrát.

Josef Podlipný

Skvělý příběh, pojďme k dalšímu.

Vladimír Fichtner

Kolegyni v New Yorku se stalo něco jiného. Ona byla taková drobná, a po jedné hodině finanční gramotnosti, kterou v té škole vedla, tam přišel takový velký chlap, asi původem Ir, měl obrovská ramena, a říkal: „Vy jste ta co učí moje děti tady tu finanční gramotnost nebo tu hru?“ A ona: No, to jsem já.“ Fakt drobná holčina. A říkala si, co je? A on pokračoval: „No, ještě nikdy jsem nezažil, jako že by se můj kluk začal zajímat o akcie, nebo něčí kluk tak brzo a úplně. Nádhera. Děkuji vám, usnadnila jste mi život“.

To se stává opakovaně, když člověk totiž něco prožije, protože ta hra je zážitek. Její celé kouzlo je, že vypadá jako hra, ale ve skutečnosti je to poměrně blízká simulace dlouhodobého finančního investování. Takže je to zážitek, který vás během dvou hodin nebo dvou dnů provede třiceti, šedesáti, devadesáti lety zkušeností. Když je to ten víkendový kurz, tak těch zkušeností je 180 let za dva dny. A pro dámy vždycky říkám: „ale žádné vrásky„. Děti začínají jako bankéři, kteří se starají o pět tisíc korun měsíčně nějakému klientovi. A na konci, po devadesáti letech vidí desítky milionů. Které udělaly samy. A to v nich najednou provokuje tu motivaci, dozvědět se něco víc.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, mluvíme o hře Finanční svoboda. Mluvíme o edukaci dětí. Vladimíre, jak moc je klíčové vedení těch dětí, té skupiny, právě při hraní té deskové hry? Je to tak, že si prostě jako rodič mohu koupit deskovou hru, nastudovat si návod a začít to hrát se svými dětmi? Nebo je lepší využít nějakého odborného vedení? A proč?

Vladimír Fichtner

Naším cílem bylo, aby to byla jednoduchá hra, kterou si může každý koupit a může vzdělávat svoje děti.

Josef Podlipný

A povedlo se to?

Vladimír Fichtner

Nepovedlo.

Dělali jsme ji i ve Státech, dělali jsme i americkou verzi. Ale jsme víc ti technici. Ta simulace tam je silnější než samotná hra. Můžete to zkusit na https://financnisvoboda.cz/  – zdravím Karla Kořeného, který jí dneska má na starosti.

Ale neznám moc lidí, kteří by to sami dobře zvládli, protože ta hra a její mechanismy jsou relativně složité. Na druhou stranu, během dvou minut do ní dokážeme dostat děcka na nějakém společném workshopu. A potom, když chtějí hrát dál, tak už je to něco jiného. Ale je dobré ty mechanismy poznat nějakou jednodušší formou, než si číst ne úplně triviálně daná dohromady pravidla, jak s tou hrou zacházet.

Josef Podlipný

Rentiéři, rodiče, pokud budete chtít pomoct dětem v edukaci, tak určitě využijte naší nabídky a přihlaste děti na workshop Finanční svoboda. Ať už ten víkendový pro dospělé děti, nebo ten pro malé děti, který je o několika hodinách hry a vzájemné edukace.

Nicméně pojďme zpátky k tématu. Edukace je určitě klíčová, protože nám pomáhá připravovat třeba děti na budoucí ochranu rodinného bohatství. Co se pod tím významem edukace ještě může všechno schovávat?

Vladimír Fichtner

Tak my tam vidíme především v té první fázi, že je to ten zážitek. Ty jsi se mě ptal na několik příkladů a já bych ještě uvedl další jeden příklad, na který si vzpomínám a byl taky hrozně zajímavý. V té hře se můžete i spálit a udělat něco špatně. A já si pamatuju skupinu bankéřů v jedné bance, která taky využívá tu hru pro vzdělávání svých bankéřů. Přišli a říkali: „jé tady jsou nějaký Monopoly nebo Dostihy a sázky„, tak se začali těšit, protože si nejdříve mysleli, že budou nějakém nudném školení. Ale začali jsme hrát. A ten první začátek je třeba od třiceti let klienta do šedesáti. A ve čtyřiceti letech ta jedna skupinka bankéřů zbankrotovala. Protože neměli pojistku pro klienta a přišel prostě nějaký životní průšvih, který se může stát vždycky. A oni tak seděli nad těmi kartičkami, měli nějaký majetek, ale ne moc. A najednou se cash flow rodiny dramaticky změnilo, protože ten, kdo živil tu rodinu, tak zemřel. A oni po pěti minutách, kdy vlastně nevěděli, co s tím, vzali ty karty, a tak je všechny strčili doprostřed stolu. A řekli „to nejde„.

A to je právě ten učící mechanismus. Že si natlučete. Že se vám to nepovede, ale vlastně nic se nestane. Jenom ten zážitek s vámi zůstane. A příště si říkáte: musím na to dávat větší pozor. Takže to je jeden úhel pohledu. Ten příběh byl velmi poučný tím, jak byla ta bolest u těch lidí evidentní. A věřím tomu, že už si vždycky na to dávali pozor. Příště.

Ale edukace není jenom o hraní, edukace je i o dalších věcech, v konečném důsledku. A já bych se možná přenesl na konec té edukace. Je to o tom, že už dneska s rodinami, které mají dospělé děti a ty děti už mají část svého majetku, si o tom majetku povídáme společně. My jako poradenská firma máme tři klienty: dceru, syna a otce s matkou. Ale setkání o majetku máme společná. Ta zajímavá edukace, která tam probíhá, je vlastně přenos zkušeností z patriarchy na dospělé děti, kterým je třicet a třiatřicet, nebo dneska už skoro ke čtyřicítce.

A je nesmírně zajímavé a jednoduché vidět ten přenos know-how a zkušenosti, a i společné vytváření zkušeností v situacích, ve kterých se ocitáme. Zažili jsme spolu covid, zažili jsme spolu energetickou krizi, nějakou další, problémy na trzích nebo naopak euforii. A my jsme to nesdíleli jenom s otcem. Ale otec to sdílel s celou rodinou. Byli u toho všichni tři, v tomto případě, a tam se ta edukace dostává ještě do úplně jiné úrovně. Takže, na začátku nějaký zážitek nanečisto vyzkoušet a na konci společné povídání o majetku, jak se o něj staráme, proč se o něj staráme. Hledání argumentů a vytváření vlastně rodinného know-how. To jsou ty dva extrémy. Začátek a konec, kam třeba my s Radkou bychom to určitě rádi dovedli až budou děti o něco starší, do fáze, že každý má svůj majetek a část je rodinná. A vlastně si o něm povídáme s nějakým naším poradcem společně.

Josef Podlipný

Vladimíre, pojďme ještě dát jeden příklad.

Vladimír Fichtner

Vzpomínám si na příběh jedné rodiny, se kterou pracujeme a oni přivedli své osmi a desetileté syny na celodenní hraní Finanční svobody. A ti kluci si to nesmírně užívali. Ten mladší ještě víc než ten starší. Bylo vidět, že byl pro to opravdu zapálený. Byla tam spousta malých dětí, ale rodiče těchto dvou tam zůstali taky, aby viděli, co se tam vlastně děje. Aby si také zahráli. Ale byly to dva týmy. Máma s tátou a oba kluci, všichni si to užívali, bylo to fakt pěkný. Ani se jim nechtělo domů. O měsíc později jsme se potkali s tím klientem a on říkal „Vladimíre, moc vám děkuju za to hraní„. A já jsem věděl, že to je dobrý, že to byl dobrý zážitek. A on říkal – „nejenom, že to byl dobrý zážitek, ale dneska, když já třeba něco řeším po telefonu s vámi, nebo jdou zprávy a děti slyší slova jako akcie nebo dividendy nebo dluhopisy, tak zbystří. A pro mě to je příležitost, jak vlastně s nimi některá témata otvírat. Nenápadným, přirozeným způsobem, protože oni přijdou a ptají se.  A co to vlastně je? Nebo jak to funguje? A já jsem pořád nevěděl, jak na to. Jak začít tu diskusi a jestli ještě není moc brzy a jestli ještě nestojí za to počkat. A díky tomu hraní jste ten prostor vlastně otevřeli a naše rodina si o těch věcech začíná povídat společně, i když klukům je ještě málo. Nejdeme do velkého detailu, ale když je tam zájem, když je tam něco konkrétního, tak já vím, že můžu na něco navázat a děkuji vám za to“.

Josef Podlipný

Takže v podstatě edukace dětí 8, 10 let jim prodlužuje dětství, protože oni se vrací znova do toho období, kdy se ptají proč?

Vladimír Fichtner

Pepo, a jaké máš ty zkušenosti s edukaci v rodině?

Josef Podlipný

Opět budu mluvit v pozitivech o deskové hře Finanční svoboda. Pamatuji si jako dnes, když jsme v roce 2006, kdy jsme se viděli v podstatě poprvé, a objevovali tuto oblast v bance, tehdy v ČSOB jako bankéři, jsme na závěr dostali darem tuto deskovou hru. My jsme ji několikrát hráli doma s dětmi a já jsem jim potom vlastně tento zážitek zprostředkoval i na školách. Tam, kam děti chodily, tak jsem to hrál i s jejich spolužáky a spolužačkami. Bylo nesmírně obohacující a zároveň zavazující pro všechny účastníky i právě pro jejich učitele v tom dál pokračovat.

Takže se pak několikrát ta kola otáčela a děti si říkaly o přídavek. Bylo to skoro jako divadelní představení, kde všichni tleskají a chtějí ještě přidat, ještě přidat, protože to všichni vnímali jako něco, co jim vlastně v podstatě chybí. Myslím si, že edukace, ať už je jakéhokoliv typu, je nesmírně užitečná. Protože v hlavě toho dítěte, ať je to malé dítě ve věku deseti let, anebo už dospělé dítě, které už má i svou vlastní rodinu, to opakovaně vzbuzuje zájem o tuhle oblast.

A ten zájem je vlastně základem k tomu nedělat chyby. Když se o něco budu zajímat a budu to neustále zkoumat, budu o tom ochoten s někým diskutovat, nebude to oblast, které se budu bát. Pak mám velkou šanci ochránit rodinné bohatství. A nám jako rodině to nesmírně pomohlo, i když děti jsou od sebe několik let. Nejmladší dceři teď už je vlastně pětadvacet, synovi šestadvacet a nejstarší dceři už přes třicet let. Ale i přesto, že jsou k sobě lety relativně blízko, samozřejmě jejich zájmy mohly být rozdílné. Jejich vhled do této oblasti mohl být rozdílný a nám ta hra, ta diskuse, pomohla všechny dostat v podstatě na stejnou úroveň. Najednou jsme se bavili o tématech, která nás zajímala společně, o kterých jsme mohli společně diskutovat, objevovat ty jednotlivé oblasti. Takže nesmírně cenná zkušenost a určitě doporučuji všem rodičům tohle absolvovat. My na to rádi s manželkou Janičkou vzpomínáme. A s dětmi také.

Vážení posluchači, máme shodu s Vladimírem a doufám, že i s Vámi, že edukace je opravdu klíčová.

Je klíčová pro vás. Pro vás rentiéry, je klíčová pro vaše nástupce, pro budoucí generace. A je klíčová pro zachování hodnot. A k hodnotám rodinného bohatství určitě nepatří jenom peníze. Budete-li chtít edukovat Vaše děti, budeme rádi, když nás oslovíte. Pro dnešek se s vámi loučím. Mé jméno je Josef Podlipný a přeji vám hezký den.

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

Workshop dlouhodobého investování pro děti

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.