3 investiční inspirace z Nobelovy nadace pro rentiéry a podnikatele

natočil Josef Podlipný

 

Nobelova nadace vznikla v roce 1900. Od té doby neustále vyplácí odměny v řádech milionů, a přesto drží podobný majetek jako na začátku.

Jak je to možné?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný přináší lekce dlouhodobého investování z jedné z nejznámějších nadací světa a odkrývají tajemství portfolia, které vyplácí nekonečnou rentu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vladimíre, ty s Nobelovou nadací jako inspirací pracuješ už mnoho let, čím může být pro rentiéra Nobelova nadace právě tou inspirací?

Vladimír Fichtner

Děkuji, že to připomínáš.

Je pravda, že ta myšlenka vznikla možná už před dvaceti lety. A mimo jiné proto, že Nobelova nadace se chová jako zodpovědný rentiér. Respektive dneska už se chová jako zodpovědný rentiér.

Nebylo tomu tak vždy.

Nobelova nadace totiž žije a rozdává jenom z toho, co vydělá, a přitom ještě udržuje hodnotu nadačního jmění na stejné úrovni i v porovnání s inflací. To znamená, že reálně je hodnota jmění pořád stejná.

Josef Podlipný

Rozumím.

Vladimír Fichtner

A to je to, jak by měl přemýšlet o svém majetku rentiér.

Udržovat hodnotu majetku v reálném vyjádření na stejné úrovni, minimálně. A utrácet jenom to, co vydělá. Nebo část toho, co vydělá.

To si myslím, že je první věc, proč by měla být Nobelova nadace pro nás rentiéry zajímavým vzorem.

Josef Podlipný

O Nobelově nadaci se v posledních měsících či letech hodně mluví. Kdy ty ses k ní dostal a proč jsi studoval právě Nobelovu nadaci jako inspiraci?

Vladimír Fichtner

Dostal jsem se k ní asi hned na začátku, kdy jsme začal dělat naše investiční poradenství a Wealth Management, v roce 2003. Protože jsem zjišťoval, že lidé mají relativně málo peněz v akciových strategiích. Přemýšlel jsem, čím to je, a pochopil jsem, že nemají jenom inspiraci, že se nedívají tolik ven.

A začal jsem hledat inspiraci venku. Nebyla to jenom Nobelova nadace, byly to i americké univerzity, které mají nadační jmění a starají se o ně. A proto nás a naše klienty ta myšlenka provází 15, 20 let. Nejenom poslední roky. Protože to je něco, co mimo jiné patří k ochraně bohatství a filozofii, kterou my preferujeme a kterou jsme tak trošku dali dohromady.

Josef Podlipný

Rozumím.

A co na to říkají rentiéři, se kterými jsi právě tuto inspiraci potom sdílel?

Vladimír Fichtner

nejdříve je to samozřejmě překvapí. Protože jsou zvyklí sázet na jednu kartu. A mít všechno v jednom košíku, vydělávat velké peníze.

Ale to platí až do té chvíle, než prodají, nebo když mají mimo firmu už dostatečně velký objem peněz, o který už nechtějí přijít.

Pak se najednou stávají tak trošku těmi správci a začínají naslouchat i té správcovské inspirace. Nobelova nadace je skvělý správce jako inspirátor.

Josef Podlipný

Znamená to tedy, že rentiéři, kteří získají větší objem finančního majetku, si kladou jiné otázky, než ti, kteří ho mají třeba nepatrný anebo teprve ten majetek budují?

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že to neplatí pro všechny, ale pro většinu z těch, co já znám, tak ano.

Josef Podlipný

A můžeš se s námi a s našimi posluchači podělit o jeden příběh, který ti teď vytane na mysl? A je spojen s  otázkou jiného náhledu na majetek rentiéra?

Vladimír Fichtner

Poprvé jsem to asi potkal v roce 2008, kdy jeden z mých kamarádů, který měl jednotky milionů korun přišel s tím, že prodal firmu a má teď stovky milionů. A co s tím? Jak o tom má přemýšlet?

Tam jsem měl poprvé šanci nastavit tu strategii hned od začátku právě u někoho, kdo najednou dostal větší objem majetku a kdo vlastně tu strategii chtěl.

Protože věděl, že pokud si neřekneme jasný cíl a nějaké parametry, jak toho cíle dosáhnout, a budeme všechno řešit ze dne na den podle toho, jak se vyspíme, tak to nemusí mít dobré konce.

Josef Podlipný

Zůstaňme u tebe a tvé rodiny. Když sis toto uvědomil, co jsi změnil při správě nebo ochraně rodinného bohatství? K čemu to inspirovalo přímo tebe?

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, kterou Nobelova nadace jasně deklaruje je, že chce vydělávat zhruba 3 % nad inflaci. To znamená, když je dlouhodobě inflace 3 %, tak oni chtějí vydělávat šest. Kdyby byla dlouhodobě deset, tak budou chtít vydělávat třináct.

A druhá věc, že vlastně utrácí zhruba jenom… na svůj provoz a na ocenění půlku z toho výnosu. Půlku z těch šesti procent (v dobách inflace 3 % + 3% výnos) .

A ta druhá půlka, to je právě ta inflace, o kterou se navýší hodnota toho majetku.

Takže když je tříprocentní inflace, oni vydělají šest, tři nechají v majetku, aby to majetek navýšilo o inflaci a tři utratí na různé věci.

Josef Podlipný

Jinými slovy neutratíš víc, než vyděláš nad zhodnocení, které pokryje reálnou hodnotu nebo respektive zajistí reálnou hodnotu té podstaty.

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Takže v tom to bylo zajímavou inspirací i pro naši rodinu.

Josef Podlipný

Vladimíre, rozumím. Co se ale fakticky změnilo při správě rodinného bohatství? Můžeš uvést jeden, dva příklady?

Vladimír Fichtner

Když člověk podniká, tak ten cílový výnos má stanovený někde jinde. Chce vydělávat 30 %, 20 % ročně.

Ale ve chvíli, když člověk má peníze, kdy už „má dost“  a už se místo podnikatele stává více správcem, tak je dobré přemýšlet o nastavení, které může dlouhodobě vydržet. Které má fungovat skutečně desítky nebo stovky let.

A nadace, která funguje dneska už přes 100 let, tak má za sebou zajímavé příběhy, zajímavá poučení. Nejenom ta, o kterých jsem mluvil, ale ještě se dostaneme určitě i k dalším.

A správné nastavení toho, co od toho majetku očekávám, je pro skutečně dobré starání se o ten majetek nesmírně podstatné. Když řeknu, že chci 20 procent, tak zároveň totiž říkám, nevadí mi ztráta a riziko. A to třeba Nobelova nadace nechce.

Josef Podlipný

Vladimíre, chápu tedy správně, že jsi slevil z dosavadního cíle výkonnosti?

Vladimír Fichtner

A rizika.

Josef Podlipný

A rizika.

Vladimír Fichtner

To je to, co my jako podnikatelé vnímáme málo, protože to riziko potřebujeme podstupovat. Potřebujeme jít mu naproti, protože jinak bychom neuspěli. Máme v hlavě často výnos, výnos, výnos.

Ale ten výnos nikdy není bez rizika. A všichni, kdo podnikání nezvládli, tak to ví. My jsme to zvládli, tak si myslíme, že jsme neprůstřelní, že to vždycky vyjde. A že nám se bude vždycky dařit. Ale bohužel to tak není.

Josef Podlipný

Pojďme ještě k další inspiraci. Čím může být Nobelova nadace inspirací právě pro rentiéra. A pro někoho, kdo má za sebou životní pouť plnou zkušeností, ať už vzestupů, tak pádů?

Vladimír Fichtner

Nobelova nadace má velmi zajímavou historii struktury portfolia.

Alfred Nobel, když odkazoval své nadaci peníze, což bylo někdy v roce 1899 nebo 1898, říkal, že by peníze v nadaci měly být investovány pouze bezpečným způsobem. A v té době bezpečná byla hotovost, dluhopisy a nemovitosti.

Takže se předpokládalo, že peníze, které Alfred Nobel věnoval nadaci, budou investovány do těchto tří typů finančních a nefinančních aktiv. Nemovitosti, hotovost, dluhopisy.

Josef Podlipný

Když nás teď poslouchá rentiér a říká si: Mám hotovost, dluhopisy, nemovitosti. Je tedy v bezpečí rodinné bohatství tohoto rentiéra?

Vladimír Fichtner

To platilo někdy do čtyřicátých, padesátých let minulého století. Tato struktura portfolia.

A pak přišla situace, která tady v ČR se objevila možná v roce 2019.

Najednou se v těch čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století přihodilo to, že hotovost přestala nést. Byly nízké úrokové sazby.

Dluhopisy také přestaly nést. Měly nízké výnosy, nízké úroky, a dokonce když začaly růst úrokové sazby, tak ceny dluhopisů začaly klesat. Dokonce, což se dlouhou dobu předtím nestalo.

A nemovitosti také dosáhly svého vrcholu a nájemní výnosnost nemovitostí se ukázala, že je nesmírně nízká. Když si vzpomenete na rok 2019 v České republice, tak možná vám to bude něco připomínat. Tohle se stalo Nobelově nadaci, řekněme v padesátých letech dvacátého století.

Josef Podlipný

Vladimíre. Pojďme rovnou posluchačům prozradit, co tedy s tím Nobelova nadace udělala.

Vladimír Fichtner

Ti, kteří rozhodovali o Nobelově nadaci, byli před zajímavým rozhodnutím. Buď vzhledem k nízkým výnosům, které se v portfoliu začaly projevovat, nadace skončí během deseti, dvaceti let, protože hodnota majetku prostě začala klesat. Anebo budou muset změnit investiční strategii a budu do té strategie muset přidat akciové investice, které si Alfred Nobel ale původně nepřál.

Nakonec v roce 1953 zástupci Nobelovy nadace, kteří o tom mohli rozhodnout, se rozhodli, protože mnohem důležitější je zachovat odkaz Alfreda Nobela. A intelektuální bohatství lidstva neustále oceňovat.

A rozhodli se, že změní investiční strategii. Od té doby mají akcie v portfoliu Nobelovy nadace zhruba 55% podíl, plus mínus. Ale padesát pět procent je neutrální pozice.

Zajímavé je, že třeba nemovitostí mají 10 %. Což není tak daleko od toho, jak to mají největší a nejbohatší lidé ve Švýcarsku. Což je dost jiné, než to máme my v Čechách. Ale je to zajímavá inspirace. A od té doby se Nobelova nadace stala skutečně dlouhodobě udržitelná, ta její myšlenka. A skutečně dlouhodobě samo financovatelná.

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuji moc za zajímavý příběh.

Vážení posluchači, s inspirací z Nobelovy nadace je spojen právě i odkaz. A ten může být dalším zajímavým prvkem. Protože při ochraně bohatství je důležitý právě odkaz. Když získáme shodu i mezigenerační shodu na tom, že odkaz spojený s rodinným bohatstvím je právě to klíčové. Tak nám to usnadní budoucí změny, ať už struktury portfolia nebo případně úpravu strategie. A přispěje to bezpochyby, na příkladu Nobelovy nadace je to vidět, k zachování rodinného bohatství a umožnění naplňování odkazu.

Vladimír Fichtner

Pepo, já bych se chtěl zeptat Tebe, kdy poprvé jsi se setkal s myšlenkou Nobelovy nadace a s tím, že možná může být inspirací pro tvoji rodinu nebo pro tvé známé? V tom, jak se stará o peníze nebo jakou má strukturu portfolia? Kde jsi to poprvé potkal ty? Nobelovu nadaci a její myšlenky? Nebo kterou část vlastně jsi potkal poprvé?

Josef Podlipný

Je zajímavé, že my jsme v rodině, ani já osobně, Nobelovu nadaci v minulosti nevnímali až tak jako něco, co je hodné našeho zřetele. Abychom čerpali inspiraci pro správu rodinného bohatství. Vnímali jsme ji jako neuvěřitelně skvělý počin někoho, kdo vybudoval nějaký rodinný majetek a spojil ho s opravdu skvělým odkazem. To ano. Jako příklad. Ale nedívali jsme se na to jako na něco, co je dobré zkoumat a zjišťovat, čím nám to může prospět.

Až v době, kdy jsme uvažovali o studiích našich dětí. A začali jsme se dívat na to, jak je financovaný Harvard nebo nějaké světově známé univerzity. Tak jsme se v podstatě v ten okamžik začali vracet k myšlence Alfreda Nobela a jeho odkazu. Protože jsme si říkali, že velká část rodičů dětí, které studují Harvard, jim studium financují. Anebo alespoň spolufinancují. A nemuseli by. Protože když se podíváte na ekonomiku Harvardu, tak zjistíte, že ona je v podstatě samofinancující se. To je zajímavý model.

Oni pracují se svým finančním majetkem, ale i finančním majetkem, který je vložen třeba do nemovitostí investičního charakteru tak dobře, že jsou schopni zachovat majetek. Mnoho desítek, stovek let ta univerzita s velkou pravděpodobností bude existovat na tomto světě i pro třetí, čtvrtou generaci po nás následující.

Vladimír Fichtner

Takže to není jenom Nobelova nadace, ale spousta dalších nadací, třeba amerických vzdělávacích institucí, jako jsou univerzity.

Josef Podlipný

Takže my jsme se do téhle oblasti dostali vlastně přes otázku vzdělání. Říkali jsme si, že to je ten skvělý model. A tak jsme začali víc zkoumat Nobelovu nadaci, a právě jsme přišli i do roku1953, který ty jsi zmínil. Říkali jsme si, co se tam vlastně změnilo? A co je vedlo k té změně?

A zjistili jsme, že ta síla toho odkazu je neuvěřitelně důležitá právě pro budoucí přístup k tomu rodinnému bohatství.

Takže my jsme se nechali velmi inspirovat tím samotným odkazem spojeným s rodinným bohatstvím a soustředili jsme naši diskusi, s velkou pokorou k našim předkům, právě na to, aby existoval nějaký odkaz. Byl všemi vnímán jako přijatelný a bylo tudíž možné rodinné bohatství zachovat i třeba pro sedmou po nás nastupující generaci.

Vladimír Fichtner

Takže odkaz byl to první, co vás inspirovalo. … Kdy jsi v průběhu života slyšel poprvé o té strategii? Vzpomeneš si třeba na tu změnu?. Aha, takovouhle změnu museli udělat. Protože v Čechách to fungovalo dost podobně. Spousta lidí akcie vynechávala. A do dnešní doby, myslím, že často vynechává, že to není úplně přirozená alternativa.

Většina z nás budovala svoje firmy, potom nemovitostní portfolio. A pak ty akcie…U mě to tak není, protože akcie jsou můj byznys, tak je přirozené se do nich dostávat. Ale hodně lidí, které znám a kamarádů, tak ty akcie pro ně byly také jako poslední v řadě v principu.

A ty jsi se taky potkal nejenom v rodině, ale se spoustou lidí velmi zajímavých. Vnímal někdo tu story  Nobelovy nadace? Nebo vyprávěl jsi jim jí někdy. Když ty jsi se s ní potkal? Tohle mě zajímá ještě.

Josef Podlipný

Z investiční strategie jsme na Nobelovu nadaci a na změny ve struktuře portfolia začali koukat v okamžiku, kdy jsme si říkali, že jsme získali v restituci nějaký majetek. A babička, i přestože byla ráda, měla zároveň strach, aby nepřišel znovu rok, kdy rodiny o majetek přijdou. Říkali jsme si, co vlastně tehdy mohli udělat jinak? Naši prarodiče nebo naši rodiče, aby o ten majetek nepřišli?

Říkali jsme si, asi nemít všechna vajíčka v jednom košíku. To znamená nemít třeba veškerý majetek v nemovitostech, nemít všechno v Čechách. A říkali jsme si, že vlastně podobně na to asi nahlížel i Alfred Nobel, byť vlastně nemovitosti zmiňoval v kontextu se zemí, které nejvíce věřil. Hotovost zmiňoval s měnou, které nejvíce věřil.

Ale pak přišla ta změna a najednou to portfolio bylo velmi zajímavě diverzifikované. Rozkládalo riziko, které by vlastně mohlo potkat některou ze složek toho portfolia. Takže jsme vlastně se nechali inspirovat i tím, že jsme začali ten koláč krájet na více dílků. A na každý ten dílek jsme se dívali tak, aby mohl fungovat, pokud možno v různých budoucích scénářích. Nejenom v jednom, na který vsadíme, že nám tady bude dobře. A že právě třeba v oblasti nemovitostí, půdy, lesů atd. budeme schopni zachovat hodnotu rodinného bohatství. A z toho prospěchu se těšit nejen my, ale i ti, kteří mají méně štěstí. Nemají třeba takový majetek, protože je potřeba rentiérství spojit i se správou rodinného bohatství. Takže také pomáhám, že se dělím o tu radost.

Vladimír Fichtner

S Nobelovou nadací hodně souvisí právě i to, jak nedělat tolik chyby. A to, co se mi hodně líbí na Nobelově nadaci jako na inspiraci pro rentiéry, je právě ten jasně stanovený a rozumný cíl.

Protože jedna z věcí, kterou vidím u hodně institucí dneska,  i u církví, třeba, které přebírají majetek nebo dostávají peníze od státu, aby se začaly starat vlastně o majetek samy. A financovat svoji budoucnost samy. Tak vidím, jak těžké je, aby ta instituce měla rozumný cíl. A to je jedno, jestli to je město, obec, kraj, církev.

Přemýšlel jsem, čím to je. A uvědomil jsem si, že na rozdíl od Nobelovy nadace ti lidé, kteří zastupují tyhle organizace, vlastně nemají tu zkušenost dlouholetou. Nikdo je neučil, co by měli chtít, jak by měli fungovat. A proto čas od času slyšíme – tady ten měl dvě miliardy tam a tam a asi o to přijde. Tady ten udělal tuhle chybu, tihle investovali tady a přišli o 100 milionů. A proto změnili strategii.

Já jsem si uvědomil, že Nobelova nadace je právě zajímavá v tom, že jí jednak řídí lidi, kteří vědí, co dělají a vědí, co chtějí. A mají takovou nit, podle které se orientovat, už kdysi dávno vytyčenou a na ní staví. Máš ty nějakou zkušenost s institucemi, které vlastně nebyly schopny říci strategii a dodržovat ji? Nebo i rentiér, to je to samé. Ale u těch institucí, když tu instituci zastupuje pětičlenná rada nebo dvanáctičlenný orgán, tak vlastně s nimi je velmi těžké najít společnou řeč na dlouhodobé investování. A dlouhodobé udržení cesty. Což je v případě Nobelovy nadace podle mě skvělá inspirace pro nás, jako pro všechny rentiéry.

Josef Podlipný

Nevím, klidně mě zastav, pokud bych neodpověděl přesně na tu otázku. Ale pokud jsem pochopil správně, tak uvedu příběh jednoho známého, který se spálil při investici části svého finančního majetku. A vlastně napadají mě dva příběhy. Tak nejprve ten jeden, který mě napadl první.

Tento člověk, říkejme mu třeba Jiří, část svého finančního majetku spojil s cílem, který zmatematizoval. Řekl si – očekávám od toho finančního majetku zhodnocení mezi devíti, deseti procenty ročně. A toto byl vlastně jediný nebo jeden možná ze dvou důvodů, proč investoval do korporátních dluhopisů. Přišlo mu to jako dobrý nápad. No až do okamžiku, než začal stále častěji číst o podobném prostředí, nakonec dokonce o tom, kam investoval. Že přináší také vyšší míru rizika.

On totiž s tím cílem nespojil tu druhou otázku, kolik je za to ochoten zaplatit. Za to, že získá těch devět až deset procent. A tím zaplacením nemám na mysli jenom nějaký poplatek tomu, kdo mu to zprostředkoval nebo poradil. Ale mám na mysli i klidný spánek, čas věnovaný analýze toho, do čeho investoval a sledování spousty dalších a dalších, někdy třeba i nefinančních investic z jeho strany.

Kdyby si tehdy řekl. Devět až deset procent, to je to, co očekávám. Ale jsem ochoten za to zaplatit nějakou konkrétní sumu. A zároveň ale chci být v klidu, nemám potřebu to dávat do nějaké kategorie nedobytných pohledávek. No tak by tuto investici neudělal. Hledal by nějakou jinou a velmi pravděpodobně by i nějakou jinou blízko tomuto výnosu možná našel. A když ne, tak by zjistil, že to není pro něj. A třeba by slevil právě z toho očekávaného výnosu, protože by s tím cílem spojil tu druhou otázku, kolik je za to ochoten zaplatit.

Vladimír Fichtner

To znamená, stejně jako Nobelova nadace, si neujasnil předem nějakou dlouhodobou výnosnost, riziko takové parametry. Nejenom ty výnosové, ale i ty riskantní a rizikové, a dobré spaní apod. Přišel o ty peníze nebo jak to dopadlo?

Josef Podlipný

No bohužel přišel. Přišel o celou investici a nejenom, že ho to zklamalo, na nějaký okamžik to paralyzovalo jeho rozhodování. Protože si říkal, že se raději vrátí do té oblasti, které rozumí. On hodně rozumí investicím do nemovitostí. Takže začal mnohonásobně rychleji zvětšovat portfolio v oblasti nemovitostí.

Vladimír Fichtner

A sází všechno na jednu českou kartu.

Josef Podlipný

Teď už ne. Ale v podstatě dlouho, několik let, sázel na v podstatě jednu kartu.

Vladimír Fichtner

No dobře, a ten druhý příběh?

Josef Podlipný

No a ten s těmi nemovitostmi souvisí. V podstatě investor, který měnil strukturu svého portfolia, nebyl jako rentiér, jako správce připraven na to, co bude dělat s penězi, které při prodeji části portfolia získá.

Neměl tu vizi, nepracoval s nějakým odkazem a neměl pevně danou nějakou strategii. Takže mu přistály na účet stovky milionů korun z prodeje dvou bytových domů. A on začal být netrpělivý. Říkal si, že všichni okolo vydělávají a on nemůže za žádnou cenu donutit tu svoji banku, aby s těmi stovkami milionů něco dělala.

Bylo to období, kdy v bankách nebyl zájem o hotovost. Úrokové sazby byly téměř u nuly. V Německu dokonce záporné. A tak říkal – co s tím budu dělat? A když už to trvalo několik měsíců, když už to trvalo přes rok, tak znova investoval do nemovitosti. A polovinu investice spálil. Protože investoval do špatné nemovitosti. Sice se to nabízelo jako skvělá investice v lokalitě, která byla zajímavá, ale až následně zjistil, že byla zatížena různými břemeny, stavební uzávěrkou a spoustou rizik, které mu ti, kteří ho přizvali do té investice, poněkud zatajili.

Sice se soudil a částečně vysoudil svoje finanční prostředky zpátky. Ale jak se říká – na holé dlani chlup nenajdeš. Takže těžko hledal nějaký ten finanční chlup na těch v uvozovkách holých investorech nebo spolu investorech. A jenom, pokud si dobře vzpomínám, mě říkal, že pracoval s jedinou jistotou a to, kolik zaplatí svému advokátovi. A bylo to ve vyšších řádech milionů, které zaplatil.

Vladimír Fichtner

To znamená, když to vrátíme k příběhu Nobelovy nadace, tak nepřemýšlel strategicky o tom, co se s penězi stane poté, co je dostane na účet. A jakmile je dostal, tak začal být ve větší a větší křeči. Tím, že to neměl předpřipravené, tak začal být ve větší a větší křeči. Co vlastně teď bude? Utíká mu příležitost, peníze nevydělávají. A vlastně nastoupil do něčeho, do čeho by možná v normálních časech, kdyby nebyl pod tlakem, ani nenastoupil.

Což je také důležitý odkaz Nobelovy nadace. Prostě přemýšlet strategicky, v klidu, dlouhodobě. Myslím, že pro spoustu lidí, kteří prodávají firmy (a o tom si budeme někdy taky povídat),  hodně lidí dělá tu chybu, že když prodává firmu, tak dělá jenom na té firmě. Dělá jenom na to, aby prodejní cena byla co nejlepší. A nepřipraví se půl roku dopředu, co udělá s těmi penězi. No ale to je téma na jindy.

Josef Podlipný

Vladimíre, celou dobu se bavíme o inspiraci, kterou můžeme čerpat z odkazu Alfreda Nobela. Pojďme teď pro naše posluchače shrnout, v čem tedy může rentiér být inspirován Nobelovou nadací?

Vladimír Fichtner

Tak první věc je, že Nobelova nadace se chová jako rentiér, chce dlouhodobě udržovat hodnotu majetku v reálném nastavení. A to je první inspirace.

Druhá věc je, že je samo- financovatelná. Má dlouhodobě udržitelný provoz, protože utrácí zhruba jenom polovinu toho, co vydělá. Když je tříprocentní inflace, tak vydělává zhruba šest procent. Půlku z toho utratí a půlku nechává na to, aby se jistina zvedla o inflaci.

Dále určitě platí to, že Nobelova nadace si umí rozumně stanovit své strategické cíle. A už taková podmnožina, ale pro české prostředí ne nedůležitá, má v akciových strategiích zhruba 55 procent majetku, v nemovitostech zhruba deset procent majetku a velmi důsledně diverzifikované.

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuji. Vážení posluchači, věřím, že pro Vás  to také byla velmi zajímavá inspirace Nobelovou nadací. Pokud by Vás, naše vážené posluchače, napadlo něco, co by mohlo další rentiéry inspirovat, budeme rádi, když se o tuto inspiraci s námi podělíte. Pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den. Na slyšenou.

Vladimír Fichtner

A příště zase někdy Mezi Rentiéry. Mějte se krásně, na shledanou.

O autorovi Josef Podlipný

Ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně. Vedle majetku v ČR vybudoval i rozsáhlé nemovitostní portfolio v USA.
Ačkoliv by pracovat nemusel, pomáhá Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu úspěšným lidem chránit a zhodnocovat rodinné bohatství.
Josef Podlipný je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován.