Když rodina přijde o veškerý majetek

natočil Josef Podlipný

 

Josef Podlipný sdílí příběh své rodiny, která v 50tých letech přišla o majetek, a cestě k jeho obnově.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, tady je Vladimír Fichtner. Vítejte Mezi Rentiéry. Dneska jsem tu opět s Pepou Podlipným.

Ahoj Pepo.

Josef Podlipný

Ahoj Vláďo, a hezký den, vážení posluchači.

Vladimír Fichtner

Dneska si budeme povídat o tom, jaké to je přijít o majetek v rodině. A jaké to je ho získat zase zpátky.

A proto dneska budu zpovídat já Pepu.

Josef Podlipný

A já se na to těším.

Vladimír Fichtner

Pepo, ty jsi v jednom z prvních dílů mluvil o tom, že vlastně vaše rodina kdysi dávno měla docela velké úspěchy v podnikání nebo sedlačení. Že jste měli grunt, ale i byznys. Za první republiky ještě. Vaši prarodiče vlastně. Jak od tebe, tak od tvé ženy Jany. Majetek jste měli v rodech kdysi dávno. Protože vaši předkové byli úspěšní.

Ale přišel rok 1948, přišlo znárodňování a přišla i měnová reforma potom v roce 1953. A majetek, který generace tvých předků budovaly, najednou zmizel. Nebyl. A já musím říct, že jsi jeden z mála lidí, které znám, který v rodině má tento zážitek. A já bych se dneska rád zeptal, jaké to vlastně bylo. Jak jsi to prožíval ty, když ses to dozvěděl? Kdy ses to dozvěděl a už jsi měl na to dost rozumu? Tak jak jsi vlastně prožíval to, že rodina o  majetek přišla? Případně jak to prožívali tvoji rodiče nebo tvoji prarodiče z toho, co víš.

Jaké to bylo?

Josef Podlipný

Nevím, jestli úplně dospělácky. Ale dobře si pamatuju, když jsme už nesedlačili, ale obdělávali jsme malé políčko, ze kterého jsme společnými silami a dílem pomocí strojů vybírali hromady kamení, ale opravdu hromady kamení. A pěstovali jsme tam brambory a tuším potom i na části obilí. To už si nepamatuju úplně přesně. A já jsem se divil, proč se plahočíme na takovémhle poli, které není příliš velké. A proč tam stále vybíráme ty hromady kamení. Proč si nevybereme nějaký jiný kus úrodné půdy a nepěstujeme ty brambory tam? A dobře si vzpomínám, že tehdy spíš můj tatínek, než babička, protože ta to nesla mnohem bolestivěji. Tak mi vysvětloval, že tento pozemek máme vlastně přidělen a v podstatě můžeme být rádi za to, že ho máme. A že nám ani v minulosti nepatřil. Že to byl neobdělávaný pozemek, který byl tak někde mezi cestami. A tehdy jsem si teprve začal uvědomovat, že se asi stala v minulosti nějaká křivda. A pak jsem to nějaký čas jenom akceptoval, že se tak stalo a moc jsem to neřešil.

Doma v rodině se o tom tolik nemluvilo. Spíš v náznacích. Anebo občas, když babička zavzpomínala na měnovou reformu a na to, jak měli nachystané peníze na krásnou vilu. A pak jim z těch peněz zbyl možná tapetovací materiál. Prostě plná truhla bankovek, která byla vlastně téměř bez hodnoty nebo úplně bez hodnoty. Až později, když se začala připravovat legislativní úprava v roce 1991 jako pozemková reforma. Nevím přesně, jak se to jmenovalo, zákon o půdě, tuším. A otevírala se cesta k restitucím. To bylo vlastně období, kdy mi bylo 23 let, takže jsem byl ještě nezkušený a relativně mlád na to, abych se začal starat o nějaký majetek. Tak jsem byl v podstatě vlastně hozen do vody. A já jsem tomu šel v ústrety. On to vlastně odstartoval při rodinné…

Vladimír Fichtner

Pardon, Pepo. A teď mluvíš o tom, jak se k vám ten majetek vrátil. Nebo jak se mohl vrátit? Nebo ne?

Josef Podlipný

Nene, já mluvím o tom, jak jsem to prožíval.

Vladimír Fichtner

To bych chtěl totiž až za chvilku.

Mě pořád zajímá ještě víc jak ta rodina nesla to břímě ztráty majetku, kterou asi většina z nás považuje při pohledu do zpětného zrcátka jako ne úplně spravedlivou? Jak jste se s tím vyrovnávali? Jaké trauma to bylo?

Josef Podlipný

Rozumím otázce.

A napadá mě snad jediná stručná odpověď. Hrdě. Prostě to akceptovala jako fakt. A snažila se pečovat o nás – mladší nastupující generaci. To znamená děda s babičkou o své dva syny. A ti dva synové zase o své děti, tak aby to vlastně nepoznali. Aby je to nepoznamenalo do budoucího života. Aby nedělali rozhodnutí na základě nějaké předchozí křivdy. A nedej bože se nechtěli někomu mstít.

Spíše poukazovali na to, co se vlastně v těch těžkých dobách  stalo. Že i v těch těžkých časech, kdy děda byl neprávem obviněn a pohnán vlastně k soudu jenom za to, že neodvedl předepsané dávky. A snažil se pomoci svým blízkým nejenom v rodině, ale i bývalým anebo současným zaměstnancům, za které nesl s babičkou určitou míru odpovědnosti. Tak vlastně ukazovali tu lepší tvář toho, ne tu ošklivou. Ne tu bolestivou. Říkali, že vlastně stálo za to pomáhat těm lidem, že stálo za to nějaké dávky krátit. A schovat je někde. A dát je těm potřebným. A použít je samozřejmě i pro sebe.

A ukazovali, že to dobro se vyplácelo i v rodinách. Kde rodina, která byla v té příbuzenské linii, která byla méně zasažena těmi restriktivní opatřeními anebo tou ztrátou bohatství, tak vlastně pomohla té, která byla zasažena více.

Vladimír Fichtner

Takže rodina v těžkých časech objevovala to rodinné bohatství?

Josef Podlipný

Ano. A v podstatě to tu rodinu, tu širší rodinu, vlastně ještě více stmelilo. Místo toho, aby to vazby nějak rozbilo a udělalo z těch charakterních a morálně dobře nastavených lidí v uvozovkách mrzáky.

Vladimír Fichtner

No, takže taková ta věta, kterou taky jsem psal v mé knížce, citace zkušené staré paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. Tak vy jste tam vnímali ten jiný rozměr toho bohatství. Ten lidský rozměr a vztahový rozměr toho bohatství v rodině.

Josef Podlipný

Bylo období, kdy rodina neměla vůbec žádné peníze. Naopak měla dluhy a měla i vykonstruované dluhy typu, že když se něco neodvedlo, vázl na tom dluh a ten se musel buď splatit penězi, anebo zvýšenými dávkami.

Vladimír Fichtner

A ty jsi taky říkal, že babička o tom nerada mluvila. Že to pro ni bylo trauma, a docela veliké. Dostal jsi se někdy ke sdílení takových zážitků? Té traumatické části? Jestli chceš o tom mluvit, ale rozumím, že to nemusí být úplně jednoduché.

Josef Podlipný

Dostal. V okamžiku, kdy vlastně v roce 1991, už legislativa umožňovala podat žádost o vrácení alespoň části vydatelného majetku. Tak strýc Rudolf odstartoval diskuzi v rodině. A já, protože mě to už dříve zajímalo a cítil jsem se plný energie a elánu a zároveň jsem měl touhu opětovně získat to bohatství do rodinné správy. Tak jsem se k tomu přihlásil a říkal jsem. „Já si to beru za své. A pokud dostanu ten mandát od celé rodiny, a to znamená nikoliv od několika jednotlivých členů. Ale opravdu stoprocentním hlasováním. Tak se toho zhostím.“ Ale to jsem ještě netušil, jak to bude těžké.

Vladimír Fichtner

To znamená, tam nastaly dva okamžiky. V jeden okamžik se rodina dozvěděla o tom, že je možné dostat část toho majetku zpět. Nějakým způsobem o něj zabojovat. A to je taky okamžik, který mě zajímá. Jak jste tohle prožívali? Nebo rodiče nebo prarodiče? Nevím, kdo v té době ještě vlastně žil. Jak tohle na vás zapůsobilo? Pamatuješ si ten okamžik, kdy to přišlo?

Josef Podlipný

Pamatuju si to zcela přesně. Já jsem si to představoval, jak se říká mezi dětmi, jako Hurvínek válku.

Řekl jsem si fajn, legislativa to všechno popsala, tak to nebude nic složitého. Prostě do toho půjdem. A cítil jsem určitý závazek vůči těm předchozím generacím. Především těm nežijícím. A bohužel to byl závazek i vůči mému dědovi, který už ten čas nežil. To tzv. vybojovat, dosáhnout toho. A u babičky… V ten čas už bohužel nežil ani můj otec, tak jsem vnímal trošku jiné pocity. Ona na jednu stranu měla radost z toho, že se ta možnost objevila. Že tady je určitá příležitost se opět stát správci rodinného bohatství. Zároveň jsem viděl určité dvě obavy. První, aby ten okamžik, který bolestivě prožívala s dědou (ale spousta jiných rodin prožívala totéž, mnohdy třeba ještě horší a v horší podobě), tak abychom někdy v budoucnu neabsolvovali my. A ona to úplně neříkala, ale bylo to z toho, co popisovala, hodně cítit.

A druhá obava, která byla cítit ještě více. Abychom nebyli zklamaní, že se to vlastně nepovede. To znamená – moc tomu nevěřila, alespoň zpočátku, že vlastně ten majetek získáme.

Vladimír Fichtner

Takže pak přišla ta těžká práce, vybojovat to. Co to znamenalo? Co to obsahovalo? Jak to trvalo dlouho vůbec? A co možná bylo na konci. Když jsi měl v ruce nějaký papír a tam to bylo černé na bílém. A teď to té rodině představit. Jak to bylo? Jak ses to dozvěděl. Jak jsi to předal dál? Jak to zapůsobilo na tu rodinu.

Josef Podlipný

Snadno vypadající otázka, ale těžká odpověď. A já se ji pokusím rozdělit do dvou částí.

První část. Ta byla náročnější, než jsem čekal. On totiž zákon říká, že lze požádat o to, co lze doložit. A doložit bylo nutné i to, že jsme třeba darovali nebo naši předci, mí předci, darovali majetek v tísni. A za nápadně nevýhodných podmínek. A těch obratů zákonodárců tam bylo bezpočet.

To, co bylo možné doložit výpisem z pozemkových knih, různých registrů smluv, tak bylo vcelku snadné. Nicméně když někdo něco bral, tak bezpochyby neměl touhu o tom sepisovat rozsáhlé a velmi přesné protokoly. O tom, co si vzal. Takže o spoustě majetků v podstatě nebyly dohledatelné nebo snadno dohledatelné žádné doklady. A pak připadal v úvahu princip čestného prohlášení. Doložen nebo podpořen svědeckými výpověďmi. A to bylo těžké období. Těžké období. Ani ne tak z toho titulu, že jsme se museli nejprve domluvit, koho vlastně můžeme oslovit. Kdo tu svědeckou výpověď v podstatě může poskytnout. Kdo je k tomu oprávněn. Ale především těžké období, kdy jsem se s těmi lidmi setkával. A oni vzpomínali a popisovali to příkoří.

A při těch vzpomínkách bylo vidět, že znovu otevírám staré rány. A že je otevírám u těch lidí, což mi bylo velmi nemilé, protože já jsem za nimi přišel je žádat vlastně o pomoc. A teď jsem viděl, jak oni pomoc chtěli poskytnout, ale přitom je to, familiérně řečeno, úplně rozsekalo. Protože si znova vzpomínali na to, co se strašného dělo. Jak to ublížilo mnoha rodinám, třeba i jejich rodině.

No a potom, když jsem to sdílel dovnitř naší rodiny, tak se ty rány otevíraly znovu. A babička mnohdy plakala nebo třeba i tu komunikaci neměla chuť dokončit. Takže, shromáždit dostatečně neprůstřelné podklady pro to, aby té žádosti muselo být vyhověno, byl fakticky ten nejtěžší úkol.

Vladimír Fichtner

Co ti dávalo sílu to dotáhnout?

Josef Podlipný

V podstatě vlastně…Teď to bude znít jako sebemrskačství. Ale i ta bolest a ty příběhy, že jsem si vlastně teprve v ten okamžik uvědomil, že to vlastně je opravdu můj, náš závazek vůči těm předchozím generacím. A že to musíme vybojovat, že to za to stojí. Protože jinak by se asi, jak se říká, obrátili v hrobě. Kdybychom to vzdali, nebo kdybych to vzdal. Cítil jsem to jako povinnost. A vlastně čím více jsem se o tom dozvídal, tak tím více jsem cítil i určitý závazek. Ty příběhy vyprávět dál. A vyprávět je tak, jak jsem je slyšel. I přesto, že jsem něčemu z toho ani mnohdy nechtěl věřit. Přišlo mi to nemožné. Jak je možné, že se něco takového může dít? Jak je možné, že někomu můžu něco vzít? A přitom ho ještě potrestat za to, že jsem ho vzal na hůl, nebo že jsem mu ten majetek sebral. Jak je to možné?

Vladimír Fichtner

Díky za to sdílení. Ty příběhy patří ke každé rodině. Měly by patřit ke každé rodině a k jejímu bohatství. A teď nemluvíme o tom bohatství jenom finančním. Ale i to, jak třeba člověk vybudoval firmu. A jaké byly začátky. Tak je dobré to vnímat. Já jsem nedávno dostal v Kolíně od jednoho našeho klienta knížku. Jak fabrika, kterou on budoval, on nebo jeho rodina po revoluci, jak vlastně rostla a jaká byla její historie. Bylo to hrozně, hrozně zajímavé čtení. Jenom vzpomínat si na ty zážitky. Ale pojďme zpátky k tvému příběhu, který je nesmírně silný. Jaké to bylo, když ses dozvěděl, že se povedlo, nebo aspoň částečně povedlo? Jak to bylo? Jak jsi to zažíval? Kdy se to stalo? Pamatuješ si to? Jak jsi to předal té rodině? Jak jsi to předal babičce? Jestli žila v té době?

Josef Podlipný

No, v podstatě to byla radost. Radost a štěstí.

Vladimír Fichtner

A ty jsi vytáhl nějakou obálku? Jak se ta zpráva dostala k tobě?

Josef Podlipný

Obvykle to byla forma rozhodnutí buď soudu nebo pozemkového fondu. Ale už v okamžiku, kdy byly splněny ty zákonné podmínky, tak byla velmi vysoká pravděpodobnost, že dojde k naplnění. Snad až na případy, kdy třeba odmítli vydat, protože třeba část těch pozemků byla zastavěna podnikem, který odpovídal za státní hmotné rezervy. Nebo tam byl podnik se zahraniční majetkovou účastí. A zákon chránil ty zahraniční vlastníky. Tak až na tyto výjimky v podstatě už při splnění těch všech náležitostí bylo téměř jasné, že k tomu vydání dojde.

A potom, když jsme to měli černé na bílém, tak to bylo vlastně potvrzení, že jsme se vydali tou správnou cestou. A to nebylo jenom na mně. K tomu cíli dojít. To chtělo obrovskou podporu celé rodiny a mnohdy diskuze dlouho do noci. A přemýšlení, kde ten člověk asi může teď bydlet, kterého potřebujeme oslovit nebo jak se vlastně jmenoval, pokud ještě žil. A byla to spousta diskuzí, někdy více, někdy méně příjemných.

Vladimír Fichtner

Co na to babička? Na to finální rozhodnutí, protože ta určitě byla jeden z těch, kteří do poslední chvíle nevěřili. I když to bylo vysoce pravděpodobné vzhledem k tomu, co zažila. A jakou měla zkušenost historickou. Jak ta se to dozvěděla? Od koho? Nebo ty jsi jí to řekl?

Josef Podlipný

V podstatě jsme si to řekli vzájemně všichni. Nebylo to tak, že by se to dozvěděl někdo první a ten to šířil v rodině dál. A babička tehdy říkala, že je vlastně ráda, že to tak dopadlo. A my jsme se jako rodina tehdy i dohodli, že velkou část a prakticky „gro“ z toho majetku tak nebudem… Při statutu vydání se ctili i příbuzenské vztahy, i úmrtí mého otce, úmrtí dědy atd. Takže v podstatě ten výsledek mohl být tak, že každý dostal nějaký díl, který mu ze zákona náleží. A my jsme tehdy, a to jsem měl možná největší radost, pro určitou míru zjednodušení…Protože jsme věděli, že nás do budoucna čeká i scelování pozemků, tak jsme tomu chtěli jít nějak v ústrety. A tak jsme se dohodli, že v podstatě většinu, ne- li všechny pozemky, necháme vydat na babičku. Ne na někoho z nás. Byť babička se tomu v určitém okamžiku třeba i bránila, že to nemusí být úplně to nejšťastnější řešen. Ale nám to přišlo jako úplně nejvhodnější řešení. Ona v podstatě s dědou byla ta, která o ten majetek přišla.

Takže jsme vlastně i v té fázi té radosti a zadostiučinění, a zároveň toho závazku i vůči našim nastupujícím generacím, byli ochotni se semknout a říct. Babi, bude to na tebe. Na tebe to bude všechno napsané a pak se společně poradíme, co s tím budeme dělat dál.

Vladimír Fichtner

Fascinující příběh.

A poslední otázku mám, Pepo. I když bych tě poslouchal klidně ještě další hodinu. Myslíš, že by vaše rodina byla víc v pohodě, kdyby tenkrát už znala něco jako princip Ochrany bohatství- Wealth Protection. Že by to pomohlo?

Josef Podlipný

S odstupem času, Vladimíre vím, ne myslím, že by to pomohlo.

Tehdy jsem si to ale nemyslel. Tehdy jsem si myslel, že nešlo nic udělat. Že to prostě byl nějaký osud. Špatný okamžik v životě předchozích generací. Teď jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdy mnoho rodin, které potkal podobný osud, mělo tu možnost přemýšlet právě o možných scénářích. Přemýšlet o tom, jakou bohatství má pro nastupující generace, především pro ně, hodnotu? Co vlastně to bohatství tvoří a zároveň i jak je rozloženo. Jak je diverzifikované.

Takže by ten osud vypadal jinak. A o tom, co tvoří bohatství, jsem se přesvědčil právě v těch bolestivých fázích. To byly ty příběhy. To bylo to znovuobjevování toho, co se vlastně v minulosti dělo.  Ale do té doby jsme se o tom v rodině v podstatě moc nebavili. Tak jak jsem říkal, bylo to něco, co třeba ani nechtěl děda s babičkou anebo můj otec s maminkou moc otevírat. Protože v nás nechtěli zanechat určitou pachuť anebo pocit křivdy.

A přitom to vlastně patřilo k těm hodnotám bohatství, které je naší povinností předávat dalším generacím. Aby nezapomněli na to, že je důležité mít nějaký morální základ. Že je důležité pomáhat těm, kteří nemají třeba to štěstí, aby měli dostatek majetku pro spokojený život. Aby přemýšleli nad tím, že bohatství nemáme jenom pro sebe, ale že jsme odpovědni za to, že bude sloužit i nastupujícím generacím. A spousta dalších a dalších přínosů, které jsou se správou bohatství spojeny tak, že jsou vlastně zároveň závazkem pro toho, kdo se o to bohatství stará. Kdo je jeho správcem.

Vladimír Fichtner

Takže dneska jako rentiér víš, že Ochrana bohatství je něco k čemu vaše rodina směřuje.

Josef Podlipný

Ano, a budu rád, když i nastupující generace, naše tři děti a jejich děti. Teď už máme prvního vnoučka a vlastně budou ty příběhy a to bohatství schopni chránit i pro své budoucí potomky.

Vladimír Fichtner

Děkuju za sdílení těchto unikátních zážitků a zkušeností ve vaší rodině s námi všemi. Dneska jsme slyšeli, jaké to je přijít o majetek a zase se k němu dostat zpátky. Tak doufám, že i vás  dnešní diskuze zaujala.

Pokud vás něco konkrétně zajímá, dejte nám vědět. Je to téma, o kterém rádi popřemýšlíme. A třeba si o něm budeme povídat někdy příště.

Mějte se krásně, na shledanou.

Josef Podlipný

Hezký den a přeji vám, ať bohatství vaší rodiny ochráníte i pro budoucí generace.

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.