Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSMatematikou společnost bohatne – Jakub Nešetřil
natočil Josef Podlipný 
Pozvání Mezi Rentiéry přijal Jakub Nešetřil, úspěšný podnikatel, investor a filantrop. Jakub s partnery vybudoval technologickou společnost Apiary, kterou v roce 2017 koupil Oracle. Po úspěšném exitu Jakub založil veřejně prospěšný projekt Česko.Digital a nyní se pustil do dalšího – Matika Česku.
Jakub otevřeně sdílí příběh o tom, co znamená najednou zbohatnout, jak se mění pohled na smysl majetku, proč věří, že matematika činí společnost bohatší, a proč se rozhodl investovat nejen peníze, ale i čas a energii do vzdělávání a inovací.
V rozhovoru se dozvíte šokující fakta: učitelů matematiky a fyziky chybí tisíce, více než 80% pozic zůstává neobsazených déle než 7 měsíců. V některých regionech připadá jeden nový absolvent na 50 odcházejících pedagogů. Přesto Jakub věří, že Česko má potenciál být matematickou velmocí – stačí se vrátit k tomu, v čem jsme byli špičkoví.
Představte si společnost, kde matematika není strašákem, ale klíčem k úspěchu v 21. století. Kde AI a technologie nejsou hrozbou, ale příležitostí i pro naši malou zemi s velkým potenciálem. Jakub ukazuje možnou cestu – od Silicon Valley zpět do českých škol, od individuálního bohatství ke společenskému dopadu.
Proč považuje Jakub matematiku za klíčovou dovednost 21. století – a proč Česko v tomto směru ztrácí?
Jak lze zbohatnout a přitom neztratit pokoru – a proč první rok po prodeji firmy „neutratil nic“?
Jak přemýšlet o bohatství jako o nástroji svobody, ale i o zodpovědnosti vůči společnosti a rodině?
Tato epizoda vám odhalí, jak přemýšlet o majetku, vzdělání a budoucnosti jako investici do společnosti. Jak spojit osobní úspěch s pozitivním dopadem. A proč by vás měl zajímat projekt Matika Česku, i když nejste matematik.
Navštivte Matika Česku
Textový přepis
Josef Podlipný
Vítejte u dalšího dílu podcastu Mezi Rentiéry. Dnes je tady s námi vzácný host, Jakub Nešetřil.
Jakuba Nešetřila si můžete spojit s dráhou podnikatele, investora, mentora, filantropa, podporovatele vzdělání. Google vám může najít společnost Apiary, kterou se podařilo prodat nadnárodní společnosti Oracle v roce 2017?
Jakub Nešetřil
Myslím, že to tak je.
Josef Podlipný
Mě hned napadá jedna otázka. Jakube, co vlastně jste?
Jakub Nešetřil
Josefe, když jste to tak vyjmenovával, musím říct, že jsem u toho málem usnul, jak byl ten seznam dlouhý. Ale já bych na to odpověděl trošičku příběhem. Zázemím a rodinou pocházím z matematického prostředí. Oba moji rodiče jsou profesoři matematiky na vysoké škole a speciálně tatínek je celosvětově špičkový matematik. Vyrůstal jsem v takovém prostředí, když jedeme na dovolenou, tak protože je tam matematická konference. A když dostanu nové tričko, tak proto, že je z matematické konference. Měl jsem takovou představu, že moje svobodné rozhodnutí o tom, co budu dělat se životem, začíná, až budu mít PhD z matematiky. Pak začnu přemýšlet, co dál. Někdy chviličku před osmnáctinami jsem si založil vlastní firmu. Uměl jsem s počítačem jako mladý kluk a tenkrát na konci devadesátých let to byla úžasná příležitost, jak vydělávat peníze. Znalost počítačů nebyla rovnoměrně rozložená v té společnosti, takže to bylo velmi výnosné.
A mně podnikání a řízení firmy hrozně chytlo. Až tolik, že jsem málem nedostudoval, protože jsem přes den chodil do školy a po večerech dělal firmu. A ta firma mě bavila mnohem víc, takže jsem jí dělal až do rána a pak jsem chodil do školy nevyspalý. Vystudoval jsem informatiku, takže pro rodiče matematiky jablko nemohlo padnout daleko od stromu. Vždycky říkám, že kdybych nebyl jedináček, tak jsem černá ovce rodiny, protože nejsem matematik. Ale programování a informatika mě bavila. Protože já to vnímám, a myslím si, že dneska to spousta lidí vnímá jako bílé límečky, ale já je vnímám jako modré límečky. Programování je řemeslo, které něco vytváří. Já si programátory představuju třeba jako truhláře. Truhlář dělá objekt. My jako programátoři děláme digitální objekt. A v tomhle mě to hrozně bavilo, protože to je tvůrčí práce, kde vytváříte z ničeho něco nového. Potom ta tvůrčí práce přerostla v to, že když chcete opravdu dělat něco velkého, tak k tomu musíte mít firmu.
Takže jsem nějak měl i firmu, celosvětovou. A pak jsme ji v Americe prodali Oraclu. Jak jste říkal, Josefe. V momentě, kdy jsem tu firmu prodal a skokově jsem byl najednou nově bohatý, tak tam začíná možná trošičku ta část příběhu, o které si dneska budeme povídat. Protože já jsem s překvapením zjistil, že mě český stát nehodlá zdanit, ani korunou za firmu, kterou jsem prodal za několik miliard. A to už mi přišlo příliš. To jsem si připadal, že jsem něco z té společnosti získal, ale nic nevrátil zpátky. Takže jsem začal hledat způsob, jak se zdaním dobrovolně. Což pro mě znamenalo nějak tu část peněz z prodeje firmy přesměrovat zpátky do společnosti. Začal jsem hledat, do jakých organizací to poslat. Poté, co jsem měl už za sebou spoustu vyjednávání s venture kapitálem ze strany podnikatele, tak jsem najednou byl investor, který potřebuje najít, jak alokovat prostředky zpátky. S hrůzou jsem zjistil, jak špatně a těžko se v tom neziskovém sektoru hledá produktivita a efektivita, jako příležitosti k nějakým velkým efektivním investicím do pozitivního dopadu.
A tak nakonec jsem sérií různých analýz a přemýšlení dospěl k tomu, že to nejefektivnější, co můžu udělat, je, že kromě svých peněz dám i svůj čas a svoji zkušenost. Identifikoval jsem jednu velkou mezeru na trhu. Já jsem vždycky vnímal českou společnost jako velmi digitálně přátelskou, velmi pokrokovou. V Silicon Valley to pro mě byla konkurenční výhoda, že jsem měl R&D tady v Čechách. Ale měl jsem pocit, že v tom veřejném sektoru, ve státní správě, v neziskových organizacích, školách, nemocnicích, prostě v tom veřejném prostoru vůbec tuhle obrovskou naši národní výhodu nevyužíváme. Takže tenkrát to byla taková série myšlenek, skrz kterou jsem založil Česko Digital. Česko Digital byla dobrovolnická organizace, stále funguje, která sdružovala profesionály v IT, kteří jsou ochotni pomáhat veřejnému prostoru ho digitalizovat a posouvat do jedenadvacátého století. Tam je ten slogan: Skrz jedničky a nuly měníme Česko k lepšímu. Tak nějak myslím, že to je.
A to je organizace, kterou jsem řídil několik let. Ale od začátku jsem říkal, že jsem rozjezdový manažer a že tam prostě nevydržím deset let. Takže Česko digital jsem vybudoval, rozjel a potom úspěšně předal, z čehož mám velkou radost. Na rozdíl od mého komerčního startupu se mi tady opravdu podařilo předat to další generaci manažerů a pak jsem si dal pár let pauzu. Potom jsem založil nový nadační fond Matika Česku. A vlastně to propojuje dohromady tu myšlenku s tou předchozí, že mám pocit, že to, co nám trošku nejde v Čechách, je identifikovat věci, ve kterých jsme silní, ve kterých máme velký potenciál a potom do nich systémově investovat, právě protože to je naše konkurenční výhoda. My jsme skvělí v té identifikaci toho, co děláme špatně a kde nám to nejde a co bychom měli dělat líp. O tom si povídáme rádi a dlouze. Ale já jsem přesvědčený, že jsme digitální národ. Jenom si to o sobě nedokážeme říct.
A stejně tak, že jsme byli dlouhá léta, když já jsem vyrůstal a asi celá naše generace vyrůstala, tak jsme byli celosvětově matematicky na špičce. Opravdu v top desítce třeba. A tam už dneska skutečně nejsme. Ale myslím si, že na to stále máme potenciál, že tady máme jenom několik systémových problémů. To je teď nová věc, do které jsem se obul a ze které mám velkou radost.
Josef Podlipný
Jakube, vy jste se netajil tím, že v matematice české děti zaostávají. Teď jste zmínil svůj nový projekt. Nabízí se otázka, co vás k tomu vedlo, byť jste zmínil své rodiče a celou tu svou zkušenost, dráhu, která vás provázela od technologií až ke vzdělání. A co vás k tomu vedlo? Kde berete tu vášeň? Kde se bere ta energie, že jste se do toho celého pustil?
Jakub Nešetřil
Právě proto jsem to zkoušel uvést příběhem, protože já mám pocit, že když se mě ptáte, jestli jsem podnikatel, tak já říkám ano. V tom slova smyslu, že to je člověk podnikavý. A já mám pocit, že v češtině to má velmi jiný zvuk než to anglické slovo byznysman. Já už se třeba teďka momentálně, i díky tomu, že jsem zbohatnul na svém komerčním startupu, necítím tolik motivovaný hledáním mezer na trhu a finančních příležitostí v takovém tom tradičním slova smyslu. Ale samozřejmě mě vždycky nadchne a baví, když objevím něco, kde mám pocit, že je prostor něco posunout dál, zlepšit. To je jak v byznyse, tak i v tom neziskovém sektoru. U obojího si můžete říct – tady je v uvozovkách mezera na trhu, tady něco chybí, tady by něco opravdu zásadně mělo být. Takže mě na tom baví ta tvořivá práce. To stahuju zpátky ještě k tomu programování. Jsou programátoři, kteří jsou nadšeni z toho, že něco optimalizují a ono je to pětkrát efektivnější. To nikdy nebyl můj případ. Já jsem vždycky měl potřebu něco vytvořit a potom s tím chodit a všem to ukazovat a říkat: „tady jsem udělal dřevěnou mističku. Podívejte se, jaká je pěkná“. Takže mě baví to vytváření něčeho nového.
Vladimír Fichtner
Já to mám podobně, Jakube, protože jsem také začínal jako programátor. A taky mě bavilo, když najednou ta obrazovka začala dělat to, co jsem chtěl, aby dělala, přestože tam předtím nebylo nic. A když jsem to potom spojil v tom, co dělám dneska, Wealth managementu, tak to je vlastně pořád dávání kamínků dohromady, aby z toho vznikl obrázek. To jsou ta díla, která tvoříme. Vlastně z informací, které máme a je jich relativně hodně, se snažíme uspořádat, aby to najednou dávalo smysl, a ještě nás to bavilo.
Jakub Nešetřil
No jasně. To je druhá část. Já mám pocit, že v podnikání a obecně v tom, když je člověk podnikavý – alespoň pro mě to většinou funguje – že se snoubí racio toho, že opravdu něco najdu, identifikují, rozmyslím si, pochopím, ale potom tam ruku v ruce s tím musí přijít emoce toho, že to člověka baví. To je to, co tam skutečně dává tu energii, To, co mě motivuje, abych se těšil na to, že ráno vstanu a půjdu to zase dělat. V tomhle případě, já už jsem to říkal, jsou oba moji rodiče matematici. Já jsem se sice profesionálně matematice nikdy nevěnoval, ale myslím si, že jsem dospěl do fáze, kdy dokážu v matematice vidět krásu. Skutečně jsou části, které mě dokážou dojmout a kde mám pocit, že jsou elegantní, krásné a skoro slzičku uroním. A respektuju, že to není případ spousty lidí. Pro spoustu lidí je matematika buď přímo nepřítel, anebo něco, co se museli učit. Nebo v lepším případě něco, co třeba umí, ale nepovažují to za estetické.
Ale zároveň opravdu vidím nejenom na svém životě, ale i okolo sebe, jak moc průřezově matematika posouvá všechny tím, že prostě lidi učí strukturovaného myšlení. Tím, že je učí o tom, jak si vzít složitý problém a rozdělit si ho na části a vyřešit ho po částech. Učí takové přesnosti v přemýšlení. A to je něco, co mi přijde, že posouvá všechny dopředu, nezávisle na tom, jestli programují nebo dělají byznys, nebo dokonce třeba dělají i humanitní činnosti – novináři, sociologové. Prostě práci s daty. To je ve spoustě ohledech posouvá dopředu. Takže já bych řekl, že matematikou bohatne celá společnost.
Vladimír Fichtner
Ale má to jeden předpoklad, že to učí lidé, které to baví a umí to učit. Vraťme se k vašemu projektu na chviličku, protože tohle je základ. V každém oboru člověk potká lidi, kteří umí, a lidi, kteří neumí. Lidi, kteří umí, a ještě to umí sdílet. O čem je váš nejnovější projekt?
Jakub Nešetřil
Jak jsme se bavili o tom, jak máme racio a emoce, tak já vidím na jedné straně velmi intenzivní svoje přesvědčení a celoživotní zkušenost, že matika posouvá opravdu všechny dopředu, nezávisle na tom, jaký obor a jakou práci si vyberou. Ale když to protonu s tím raciem a s tím, co vidím za data a reálný objektivní stav toho, kde jsme dneska, tak učitelé matematiky a fyziky jsou dneska nejvíc nedostatkoví učitelé ze všech profesí. Chybí jich prostě několik tisíc. Ale vlastně co je ještě víc šokující? Víc než 85 % chybějících pozic jsou neobsazené víc než 7 měsíců. Systémově, dlouhodobě ti učitelé chybí. Když se do těch dat člověk ponoří ještě hlouběji, zjistí, že máme nejen velký problém, ale že stále roste. A roste dramaticky. Jsou regiony, kde máme třeba poměr mezi odcházejícími učiteli do důchodu, a přicházejícími 1:50.
Vyprodukujeme jednoho učitele fyziky na tři miliony lidí – spádovou oblast Praha, Střední Čechy. A 50 odejde do důchodu každý rok. Takže kdybychom zdesetinásobili úsilí, ne zdvojnásobili, ale zdesetinásobili, tak ani nepokrýváme civilizační úbytky. Když si to převedeme na globální oteplování, ozonovou díru, i kdybychom se desetkrát víc snažili, tak máme ještě stále pětinásobný problém. Ne všude a ve všech regionech je ta situace takhle vypjatá. Ale všude, ve všech regionech platí, že těch učitelů je zásadní nedostatek. Odchází jich neustále více, než jich přichází. A to, k čemu to vede, jsou dvě věci. Jednak učitelé matematiky a fyziky mají nejvyšší věkový průměr ze všech učitelů, takže to učí staří lidé, kteří by už třeba chtěli jít do důchodu. Ale nemůžou, protože pan ředitel je prosí na kolenou, aby neodcházeli, protože za ně nejde najít náhradu. A pak to učí lidé, kteří to učit nechtějí. Typicky lidé, kteří nemají žádnou aprobaci z matematiky a z fyziky. Ani je to třeba nebaví. Raději by učili něco jiného, ale není tam nikdo jiný. A to je, myslím si, skvělý předpoklad k tomu, aby to skutečně lidem zošklivili na celý zbytek života, když to učí někdo, kdo toho učit nechce.
Takže, když trošku udělám analýzu toho problému, tak je tady spousta věcí, co jde měnit a vylepšovat: jak budeme matematiku učit, metody, učebnice, knížky. Ale mě přijde, že všechny ty ostatní problémy jsou trošičku takové teoretické úvahy v situaci, kdy máme prostě učitele, kteří učit matematiku nechtějí, a problém se neustále zvětšuje. To je pro mě problém číslo jedna. Ten zbytek, až budeme mít dostatek učitelů, tak budeme moct vybírat ty kvalitní. Až budeme mít dostatek učitelů, tak tam bude nějaká konkurence mezi nimi, budeme moct třeba se bavit o tom, který z nich učí pokrokovějšími metodami, který víc pracuje na tom, aby inovovali ve vzdělávání. Ale momentálně to tak není. Libovolný učitel, nezávisle na tom, jestli učí dobře nebo špatně, prostě bude učit, protože za něj není žádná náhrada. A pak ještě máme spoustu učitelů, kteří aprobaci nemají, učit to nechtějí a stejně učí matematiku a fyziku. Proto je to pro mě ten problém číslo jedna, který jsem v tom identifikoval. A je to opravdu takový průsečík toho, že problém je dost akutní, velký, ale zároveň je v oboru, který já považuju v jednadvacátém století za klíčový. Já jsem do toho projektu přizval Michala Pěchoučka, kterého znám i ze startupové scény. Michal Pěchouček je zakladatel Centra umělé inteligence na ČVUT a velmi úspěšný programátor kybernetiky. Vlastně akademik.
A on na to má velmi pěkné přirovnání: „Já, jak pracuju v oboru umělé inteligence, ten se prostě každé 3 roky změní komplet od základu. Takže stačí, když jdu pracovat na chvilku někam do firmy a vrátím se zpátky do akademické sféry a pomalu nepoznám, kam jsem se to vrátil. Ale jediné, co zůstává a zůstane celé jednadvacáté století, je matematika. Ta se prostě nemění. Ta mi umožňuje být relevantní a ty zbytky se relativně rychle doučit“. Anebo právě proto, že ta matematika je konstantní. A to mě přijde, že je vlastně hrozně důležité. Hodně často mluvíme o tom, že jednadvacáté století se mění, že svět se mění čím dál tím rychleji. Teď jsou úzkosti z toho, že třeba to, co se učí děti ve škole, tak už nebude relevantní v momentě, kdy ze školy vyjdou ven. Ale matematika bude na konci jednadvacátého století, i za sto let ode dneška, základy ze základní a střední školy, stejné jako za sto let. Na to dám ruku do ohně! A to mi přijde v té měnící se době jako ohromný stabilizační prvek, který zároveň umožňuje se v té době vyznat. Vyznat se v elektronických systémech, počítačích, vyznat se právě v datech, v umělé inteligenci, pěstovat kritické myšlení, pěstovat to přesné racionální přemýšlení.
Je tak spousta věcí, které jsou na tom pozitivní. Nezávisle na tom, jestli se rozhodnete pro kariéru, která s matematikou souvisí nebo ne.
Vladimír Fichtner
O čem je váš projekt? Ne každý o něm slyšel. Kde se můžeme o něm dozvědět víc?
Josef Podlipný
Nebo ho podpořit?
Jakub Nešetřil
Ano, děkuji za otázky. My jsme založili právě proto Nadační fond Matika Česku (matikacesku.cz). Fond si klade za cíl tři věci. Jednak teď okamžitě podporujeme učitele matematiky tím, že jim přidáváme nějaké peníze ke mzdě. Protože jsme identifikovali jako největší problém to, že většina lidí nechodí učit, protože rozdíl mezi jejich platy v komerčním sektoru a ve školství je propastný. On je samozřejmě velký pro všechny učitele, ale v těchto specializacích je úplně největší. Takže to je taková krizová intervence. Sekundárně pracujeme na tom, abychom vůbec studium matematiky zpopularizovali. Protože vnímáme, že v tom společenském prostoru její popularita nebo renomé upadá, a myslím si, že dost nezaslouženě. Vlastně chceme ukázat na to, že matematika je opravdu skvělé vybavení do jednadvacátého století pro úspěšného člověka, nezávisle na tom, čemu se bude věnovat. Do třetice všeho dobrého, hledáme systémovou změnu, která umožní toto vyřešit dlouhodobě. Protože už si uvědomujeme, že přidávat učitelům teď z nadačního fondu je krátkodobá pohotovostní intervence, ale není to něco, co jde dělat příštích 40 let.
Tohle je taková naše road mapa, řekněme. Pokud by se k nám rádi někteří z vašich posluchačů přidali, tak budu moc rád, když se se mnou spojí. Kontakty jsou u nás na webu, určitě je najdete i skrz podcast. Ale to, co mi přijde ještě důležitější, je najít společnou řeč a průřezově mezi námi, řekněme podnikateli, úspěšnými investory a majiteli firem, abychom mluvili o tom, jakým způsobem matematika ovlivňuje nás a náš život v našem byznysu. Abychom společně mluvili do veřejného prostoru o tom, že tohle vzdělání je opravdu důležité. Pak se můžeme bavit o tom, co chcete dělat na vysoké škole a jakou specializaci si chcete vybrat. Ale na úrovni základního a středního školství – číst, psát a počítat – to zůstává. Dokonce bych řekl, že možná to číst a psát, s tím uvidíme, co udělá technologie v jednadvacátém století. Ale opravdu to jasné precizní myšlení, které matematika dává a učí, si myslím, že je základ.
Josef Podlipný
Přátelé, já bych vám teď rád zprostředkoval absolutní souznění tady ve studiu, kde přikyvujeme a doplňujeme se z hlediska tohoto projektu, kterému přejeme mnoho sil, podpory a úspěchu, protože to je určitě běh na dlouhou trať. To se nezmění za pár hodin, týdnů, měsíců, možná ani let. Nicméně, vy jste také před představením vašeho nového projektu Matematika Česku.cz.
Jakub Nešetřil
Matika, matika.
Josef Podlipný
Matika Česku.cz
Matika vs Matematika – je časté, že to lidé zaměňují? Že říkají matematika místo matika?
Jakub Nešetřil
Samozřejmě matematika je ten správný výraz, ale zároveň v mediální zkratce… matematika je přece jen opravdu dlouhé slovo. Když se ale podíváme na ty základní a střední školy, kdo z vašich dětí říká matematika?
Josef Podlipný
Těžko říct. Asi nikdo.
Jakub Nešetřil
No právě. Takže je to i trošičku odkaz na to základní a střední školství, které řešíme. Je to kratší, údernější a možná i provokativní tím, že to je lehoulince nespisovné. Možná proto si to lidé lépe zapamatují. Takže je to Matika Česku.
Josef Podlipný
Jakube, vy jste zmínil také svou zkušenost ze Silicon Valley. Já si vzpomínám na první zkušenost s Amerikou v roce 2009. Vy jste v San Franciscu strávil delší dobu, proto se vás zeptám na velmi jednoduchou otázkou – vidíte rozdíl v mentalitě amerických a českých investorů? Případně z pohledu nejen správy majetku, ale třeba i vzdělání, podpory rodiny a podobně?
Jakub Nešetřil
To je skvělá otázka. Já vás ještě doplním, Josefe, já jsem byl poprvé v Americe už jako jedenáctiletý kluk.
Josef Podlipný
Co to bylo za rok?
Jakub Nešetřil
No právě teď to lovím z hlavy, rok 1991. Právě díky tomu, že rodiče učili celý život na univerzitě, tak já jsem měl to štěstí, že hned v roce 1990 jsme se stěhovali do západního Německa a rok jsem chodil do školy v západním Německu. V roce 1991 jsme se stěhovali do Kanady. Já jsem rok chodil do školy v Kanadě. A po škole, když jsem dostudoval, tak jsem tři roky žil na Novém Zélandu. Moje manželka je z Nového Zélandu. Když jsme zakládali startup, žil jsem půl roku ve Velké Británii a potom se startupem jsme žili tři roky v Americe. Takže si myslím, že mám vícero srovnání, mezi jednotlivými kulturami. I když si uvědomuju, že drtivá většina z nich je anglosaských, takže jsou si poměrně podobné. Ale samozřejmě Amerika v tomhle, v podnikání a v investování speciálně, samozřejmě vyčnívá úplně zásadně. I v tom anglosaském světě, který i oproti nám je dost jiný. Vyčnívá třeba i v kontrastu oproti Kanadě. To je jako Česko a Slovensko, Amerika a Kanada. Člověk by si řekl, že to je jedno a to samé, ale ta Amerika je skutečně jako ten divoký západ, kde si představujeme kovboje. Tak to svým způsobem trochu odpovídá.
Je to divočina, je to právo silnějšího, ale zároveň se všichni příšerně snaží. Pracovní morálka je na úplně jiné úrovni a zároveň schopnost se prodat je neskutečná. Opravdu. Občas si říkám, že kdyby se české děti od mateřské školky, od čtyř let, učily vylézt na pódium a prodat se před svými spolužáky a odprezentovat, že by to možná vypadalo jinak.
My jsme měli uprostřed Silicon Valley kroužek ne českých, ale celoevropských CEO, kteří si tak vzájemně brečeli na rameni, jak jsou absolutně nemožní vedle těch amerických. Protože ti američtí CEO, ať už měli jakoukoliv specializaci, cokoliv vystudovali, tak byli desetkrát lepší obchodníci. I když já jsem nikdy obchodník nebyl a jsem programátor založením, tak programátoři v Americe jsou desetkrát lepší obchodníci než obchodníci v Čechách. V tomhle určitě vyčnívá ta schopnost sebe prodat.
Sebevědomí, výřečnost. To často interpretujeme jako hlasitost tady v Evropě, to je úplně na jiné úrovni. A pracovní morálka?
Josef Podlipný
Já jsem měl životní zkušenost ze San Francisca, tam jsem byl jenom krátce, a velmi jsem ocenil to, že i přesto, že je tam velmi silná až ostrá konkurence, tak je tam také velmi férová podpora. Vlastně taková žijící pulzující komunita, která nenechá lidi padnout. To si myslím, že je, alespoň já jsem to vnímal, jako velká příležitost pro každého, kdo by chtěl něco změnit k lepšímu. Vy, Jakube, planete vášní pro zlepšování, pro vzdělání, pro podporu. Pro smysluplnou aktivitu, která vám přináší radost. Takže já vás vnímám možná i víc než jako podnikatele, jako investora, který investuje čas, peníze, úsilí do toho, co mu dává smysl, co ho baví.
Když byste se na to teď díval, i na tento díl podcastu, jako investor, co byste v rámci investice svých zkušeností, znalostí, dovedností doporučil udělat pro to, abychom se srovnali s americkou mentalitou? Aby to nebylo jenom o frustraci, která plyne z toho, že jsou prostě daleko, daleko před námi?
Jakub Nešetřil
Josefe, to je těžká otázka. Spousta z těch rozdílů je kulturních, a kulturní rozdíly se těžko mění. Já bych třeba mohl říct, že moje oblíbená věc, o které právě mluvím, je identifikace toho, v čem jsme dobří. To si žádný Američan nedovolí říct „My, Američani, tohle neumíme. My, Američani, jsme v tomhle špatní. Moje firma tohle dělá špatně. Můj ředitel je v tomhle neschopný. Já tohle neumím.“ To se nedělá. Oni mluví o tom, co umí, o tom, v čem jsou dobří. To, co neumí, tomu tak hezky eufemisticky říkají, že tam je prostor pro zlepšení. A pořád mají pozitivní framework. Ale máte pravdu v jedné věci, a to jsem se skutečně také dost přistihl, že o tom přemýšlím, je tam skutečně vidět ohromný rozdíl v tom, když máte za sebou třeba 40 50 let kontinuální podpory inovací a podnikavosti, jako je právě Silicon Valley.
Třeba máte vybudovanou celou sérii spolků, institucí, investorů, aliancí, které existují a které jsou ta podpůrná síť, o které možná mluvíte. Já myslím, že oni i klidně rádi nechají někoho padnout. Mají takovou kulturu „fail fast“ = když to nefunguje, tak pojďme to zbankrotovat co nejrychleji, a jedeme něco nového. Je to vidět i v tom městě – vždycky se někde objeví nějaká kavárnička nebo restaurace a bum, za třičtvrtě roku už je tam něco jiného. Prostě buďto to funguje, anebo to nefunguje a jdeme s tím pryč. Ale zároveň je pravda, že tam opravdu je celá podpůrná síť toho, že tam jsou mentoři, zkušení lidé, systematická podpora inovací. I na místech ve velkých korporátních sedí lidé, kteří rádi vyhledávají novinky a nebojí se experimentovat. I když by jejich modus operandi mohl být mnohem víc zaměřený na to, aby neudělali chybu, tak to udělají rádi. V tomto ohledu to částečně nejde přeskočit, prostě musíme jenom vydržet.
Jedna z dalších aktivit, co dělám, tak pomáhám Czech Founders a České startupové asociaci. Což jsou tady dvě asociace startupů. Kéž by byla jedna, ale jsou dvě, nedá se nic dělat. Ale právě vidím, že takové aktivity tady vznikají až teď. Řekněme patnáct nebo dvacet let poté, co tady začaly první startupy. Teď se dostáváme do fáze, kdy zakladatelé těch firem už z firmy exitovali = odcházejí, posouvají se do další fáze a třeba některým z nich dává smysl podporovat ten inovační ekosystém. Někteří dělají mentory novým mladším podnikatelům a startupům. Tohle jsou věci, které přichází s časem. Ale kdybych vzal jednu věc, tak soustředit se na to, co nám jde a říct si, že v něčem chceme být nejlepší.
Já třeba myslím, že nedostatečně mluvíme o tom, že v rámci postkomunistické východní Evropy jsme jednoznačně na špičce. Že celý zbytek východní Evropy nám závidí a chce emigrovat k nám. Možná s výjimkou Poláků. Slováci, Rumuni, Maďaři. Nemluvím o Dálném východu. Všichni mají pocit, že Česká republika je ekonomický tygr, který jede, kde se lidé chovají racionálně a je to tak nějak nejvíc Německem nakažená část sovětského bloku. A tak když se prostě budeme identifikovat jako špička východní Evropy a budeme systematicky identifikovat věci, které nám jdou a potom se budeme snažit je otočit v konkurenční výhody, tak já myslím, že nám to jedině pomůže.
Josef Podlipný
Jakube, dnešním světem, a to nejenom technologickým, v čase nedávno minulém začal hýbat fenomén AI. Jak se díváte na budoucnost AI z pohledu třeba i podpory investic, vzdělání a dalších?
Jakub Nešetřil
Zase, já si myslím, že to je obrovská příležitost pro Českou republiku. Máme samozřejmě kontext toho, že jsme v Evropské unii, která není kulturně inovacím a podnikání tak nakloněná, jako jsou Spojené státy. Takže samozřejmě momentálně všechno, co se s AI děje, se děje buďto ve Spojených státech, anebo v Číně. A Evropa je v tomhle daleko. Ale v rámci té Evropy si myslím, že máme obrovskou výhodu právě v tom, že AI ještě víc než klasické programování, tak je opravdu matematika. Je to těžká matematika a myslím si, že v tomhle východní blok oproti tomu západnímu má výhodu. A zároveň, jak jsme se teď bavili o tom identifikování toho, co nám nejde, tak jsou zákaznické a prozákaznické služby. Prostě úroveň služeb tady ještě přece jen není tak vyspělá jako třeba v západní Evropě. Takže B2C startupy, které cílí přímo na konzumenty, těch moc v ČR není.
Rohlík je asi obrovská výjimka, mezi nimi. Klobouk dolů, protože právě to je spíš výjimka než pravidlo. Ale B2B, kde prodáváte dále do firem, do dodavatelského řetězce, ty nám jdou mnohem lépe, protože nepotřebují tu úroveň zákaznických služeb. V tomhle si myslím, že je obrovská výhoda pro nás, z toho AI, že tam je tvrdá matematika, že tam je spousta těžkého přemýšlení a zároveň je tam práce s daty. To má velký potenciál vybudovat z toho ohromnou hodnotu, aniž by to muselo být tažené dolů tím, že prostě neumíme sféru služeb. Takže já si myslím, že tam je velký potenciál. Samozřejmě jsme malá země, malý trh. V tomhle je prostě důležité vyhledávat příležitosti celosvětové. Ale díky tomu, že to je digitální, tak nám to nahrává do karet v tom, že to trošku smazává regionální a jazykové bariéry.
Přestává být tolik důležité, v jakém jazyce je původní zdroj dat. Nebo i tento podcast – kdybyste chtěli, můžete vysílat váš podcast v 15 jazycích po celém světě a bude to prakticky ve stejné kvalitě, jako je čeština. Podobně jako třeba covid hodně znormalizoval „remote“. Že prostě nejsem v Americe na místě, ale zavolám si s investory přes video call, tak si myslím, že to AI hodně posouvá, smazává jazykové rozdíly. Myslím si, že to je velká příležitost. Jakým způsobem se AI přepíše do vzdělávání, to je, myslím si, velká otázka. Samozřejmě si klademe všichni otázku, jakým způsobem se propíše do celého trhu práce a které profese zaniknou. Já stále vycházím z toho, že ve vzdělávání mám pocit, že je spousta rolí navíc oproti předávání informací jako takových. Je tam nějaká interpersonální motivace mezi učitelem a dětmi.
Je obrovský rozdíl, když svoje děti doma posadíte před Khan Academy a řeknete jim hrajte si, tak si budou samozřejmě první dva dny nadšeně hrát. A potom, když je to opravdu dobře zgamifikované jako třeba Duolingo, které moje děti vždycky jednou za čas chytnou, tak to třeba vydrží týden, dva týdny. A pak skončí. A tam právě nastupuje učitel, trošičku disciplína a to, že on žáky dokáže motivovat. Kvalitní učitel umí vyhledávat, jakým způsobem je motivovat, vyhledávat, kde jsou „bottle necky“ (úzká hrdla), a děti tomu třeba nerozumí. To je ta pedagogická práce.
Nemluvě o tom, že škola má samozřejmě spoustu dalších aspektů. Socializační aspekty toho, že se učím existovat v komunitě lidí a interagovat mezi nimi. Takže já myslím, že role školy je stále velká. Důležitější je spíš najít způsob, jak učinit učitele flexibilnější a inovativní v tom, jakým způsobem zařazují nové věci do výuky. To myslím, že je důležitější. Protože celý zbytek společnosti, to jednadvacáté století bude rychlé a bude se měnit rychle. A představa, že něco vystudují a potom to 60 let učím stejným způsobem, to prostě nebude fungovat.
Josef Podlipný
Vy jste zmínil, že jste v minulosti zbohatl, že jste chtěl také něco vracet společnosti, podporujete spoustu zajímavých projektů. Jak přemýšlíte vůbec o správě majetku, o bohatství, o penězích?
Jakub Nešetřil
Na jedné straně vnímám svůj osobní majetek samozřejmě jako svobodu. To vám asi řekne každý. Svoboda je takové dvousečné slovo. Samozřejmě představuje možnosti, ale zároveň i nějakou zodpovědnost sám za sebe. Ono to není zdaleka jenom pozitivní, jak si spousta lidí představuje. Koneckonců, v naší polistopadové svobodě se také spousta lidí utopila v té zodpovědnosti sama za sebe a v tom, že si musí rozhodnout, co budou dělat. Takže svoboda je to velká. A zároveň jsem stále ještě ve fázi, kdy si myslím, že se nechci posunout čistě do rentiérské fáze, kdy si budu užívat svoji svobodu a budu se věnovat svým koníčkům. Mám pocit, že jsem ještě dost mladý na to, abych se do něčeho opřel. Takže částečně hledám kvalitní partnery, na které můžu správu majetku svěřit a soustředit se na to, v čem si myslím, že jsem já dobrý. To je pro mě velká část. Potom samozřejmě hodně o tom přemýšlím, právě z té pozice, když bych to řekl až skoro marxistické, jako alokace kapitálu.
Třeba v neziskovém sektoru hodně vidím, a vlastně i z toho startupové ekosystému, jak těžké je vybírat ty projekty, které si zaslouží podporu a které si nezaslouží podporu. Jak složitá je role investora, který třeba řekněme v tom komerčním systému má ještě nějaká čísla, kterých se dokáže chytnout, nebo indikátory. Ale v tom neziskovém systému je to mnohem, mnohem složitější. A zase se vracím zpátky trošičku k tomu, že ty pokročilé ekonomiky, které už mají za sebou desítky let zkušeností, si začínají budovat nějaké know-how. Profesionalizaci, jak vypadá správa firem a organizací, jak vypadají správní rady, jak vypadají dozorčí rady a jaká je to zodpovědnost investorů a filantropie v tom, aby si vybírali skutečně projekty, které jsou dobře řízené. A to má násobný efekt nejenom na organizace samotné, ale na celý ten systém okolo nich. Protože v momentě, kdy třeba v neziskovém prostředí dostávají podporu projekty na základě toho, že jsou emocionálně lákavé, nebo že chytnou člověka za srdíčko, ale už tam není absolutně žádný dohled nad tím, jestli ty organizace efektivně hospodaří, jestli se snaží vyřešit nějaký problém, anebo jestli jenom chytají člověka za srdíčko, tak to celý zbytek toho systému táhne dolů s sebou.
Takže hodně přemýšlím o tom, jak vypadá profesionalizace i z pohledu investora, jehož zodpovědnost je kvalitně alokovat prostředky na ty nejlépe řízené projekty.
Josef Podlipný
Jakube, zkuste s našimi posluchači teď nasdílet na půdorysu vašeho přístupu k majetku nějaký recept nebo nějaký návod, jak tedy přistupovat k té správě, aby umožnila to všechno, co vy děláte. Nejenom zahořet vášní, ale dlouhodobě podporovat a dělat smysluplnou věc.
Jakub Nešetřil
Já si myslím, že každá organizace, ať už je komerční nebo nekomerční, tak by si měla být schopná říct tři priority, které se snaží udělat. Ne třicet, ale tři. A jak svým způsobem bude měřit to, jestli se jí to povedlo nebo nepovedlo. V nějakém časovém úseku. To si myslím, že je takové minimum. Potom samozřejmě lze koukat na kvalitu lidí, to je v obou světech zase enormně důležité. Kvalita řízení, kvalita managementu, reputace, řekněme i těch správních rad. A to si myslím, že je takový sekundární efekt, ale taková neúprosná prioritizace, co je vlastně nejdůležitější, to mi přijde nejdůležitější. To je asi to číslo jedna. Je spousta organizací, které vidím a které mají 10, 15, 20, 30 skvělých věcí, kterým se chtějí věnovat a ve skutečnosti potom neudělají nic, protože se rozptýlí a rozprostře ta pozornost.
Já mám v tomhle větu, kterou moc rád opakuju. Řekl mi ji můj první první šéf v GoodData před dvaceti lety. Product Manager. Říkal „Jakube, product management není o tom, co budeme teď dělat. Product management je o tom, co všechno si ještě můžeme dovolit nedělat“.
Josef Podlipný
To je dobré.
Jakub Nešetřil
Na základě zákazníků, trhu, konkurence atd., co všechno můžeme odložit na později? Je to takové to art of saying no / umění říkat ne. To je vlastně ta nejtěžší část prioritizace. Když člověk osekává, osekává, osekává, tak potom dojde k tomu úplně nejnutnější minimu. A to si myslím, že je něco, co tady spoustě organizací hodně chybí. Právě třeba v oblasti pozitivního dopadu a zlepšování společnosti.
Josef Podlipný
Jakube, chápu správně, že právě proto se snažíte na to nebýt sám a přizvat ke správě rodinného bohatství odborníky? Abyste měl čas na priority, chovat se a dělat to, co skutečně nejenom že vás baví, ale má nějaký pozitivní dopad?
Jakub Nešetřil
Já si uvědomuju, že nejsem expert zdaleka na všechno. Dokonce nejsem expert skoro na nic. Rozhodně to třeba není správa aktiv a investice a akciové trhy, to není moje specializace. Takže v tomhle mám obrovskou radost z toho, že spolupracuju s vámi a že mám jako partnera, nejenom na té úrovni klasického finančního hospodaření, ale právě třeba i diskuzím. Okolo toho, jakým způsobem se majetek promítá do rodiny, jakým způsobem o něm přemýšlet jako o vícegeneračním, jakým způsobem přemýšlet dlouhodobě o jeho spravování. Já mám hroznou radost z toho, že spolu spolupracujeme.
Vladimír Fichtner
Já bych řekl, Jakube, ale že vy tomu jdete naproti tím, že nejste ten, který by slepě přijímal něco, co je někde řečené a doporučené. Ale zajímáte se o věci a berete k tomu svoji rodinu. I když kluci jsou ještě relativně malí, tak přesto už s nimi některé věci řešíte. A to si myslím, že je dobrý příklad pro každého. Vědět, že matematika je důležitá v životě, ale i finanční gramotnost. Vědět, co je akcie, dluhopis, úrok, a že o ten majetek je potřeba se starat, aby měl šanci vydržet, fungovat a podporovat ty věci, které podporovat chceme.
Jakub Nešetřil
Vidíte, Vladimíre, tohle je důvod, proč jsme začali spolupracovat společně. Když jsem náhle zbohatnul a bylo to poměrně skokové, tak my jsme se s manželkou dohodli, že první rok neuděláme vůbec nic a budeme si jenom zvykat na tu novou realitu. Nebudeme nic nakupovat, nebudeme kupovat žádné jachty, pozemky, byty, nic. Budeme žít normálně, jako do té doby a budeme si zvykat na tu novou realitu. A potom, v průběhu toho roku jsme samozřejmě začali hledat partnery, se kterými bychom byli schopni spolupracovat. Obešel jsem samozřejmě ten trh, mluvil jsem se spoustou lidí. Ale přesně u vás ta diskuze nebyla o tom, jakým způsobem budeme spravovat kolik peněz a jak velký objem. Ale podmínka je, že to budeme dělat společně s celou rodinou a že si budeme povídat s vámi a s vaší manželkou, s vašimi dětmi a že si o tom budeme bavit průběžně. To byl přesně ten moment, kdy jsme se na sebe s manželkou podívali a říkali si tak tady chceme zůstat a tady chceme spolupracovat.
Vladimír Fichtner
To jsme rádi!
Josef Podlipný
Spousta mouder, inspirace. Ve svých poznámkách jsem našel takové tři body, které bych s vámi rád sdílel. Jakube, klidně mě doplňte, kdyby tam něco chybělo nebo bylo jakkoliv pozměněno.
Dnešní epizodou se neslo to, že matematika a vzdělání jsou klíčové pro budoucnost společnosti.
Jakub Nešetřil
Josefe, já tomu říkám tak, že matematikou společnost bohatne.
Josef Podlipný
Ano, to je určitě trefnější. Dále mě zaujalo to, že správa majetku není jen o číslech, ale je o hodnotách a vytváření něčeho, co dává smysl, co může dlouhodobě žít a je možné to předávat i mezi generacemi. Je tam nepochybně velmi důležitá rodina.
Jakub Nešetřil
Je to svoboda a zároveň je to příležitost vybrat si to, čemu se chce člověk věnovat a kam chce investovat. Jsou to takové spojité nádoby. Ten čas jsou peníze. Prostě kam chce člověk investovat čas a kam chce člověk investovat peníze. Anebo obojí.
Josef Podlipný
No a potom AI inovace, nové technologie pro někoho mohou vypadat jako hrozba, ale Jakub správně řekl, že je to příležitost. Pokud ji v tom uvidíme, tak máme velkou šanci to využít k dobru a k posunu do budoucna.
Jakub Nešetřil
Je to změna a každá změna je pro někoho hrozba, pro někoho příležitost. Je na nás, abychom si vybrali, co z toho to bude.