3 způsoby, jak se připravit na nečekané životní situace

natočil Josef Podlipný

Nikdo z nás není nesmrtelný.

Náhlá smrt či nehoda nemusí být jediná nečekaná situace, která zanechá starost o majetek na zbytku rodiny. Člověka dostane mimo hru i kousnutí klíštětem nebo nevydařená banální operace.

Co by se stalo s majetkem, kdyby člověk najednou nebyl?

Vladimír a Josef v této první části sdílí 3 velmi jednoduché a přitom extrémně důležité nástroje, které pomohou zabezpečit majetek a rodinu proti nečekané situaci.

Ve druhé části se pak soustředí na náročnější témata, která vyžadují delší přípravu a zajistí mezigenerační ochranu majetku.

 

 

Druhou část podcastu najdete zde

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, pojďme se rovnou podívat na to, jaké nečekané události máme na mysli? Co se může stát?

 

Vladimír Fichtner

Něco, co nečekáme.

Samozřejmě to trošku zlehčuji, ale je to opravdu věc, se kterou nikdo z nás nepočítá, že bude večer v černé kronice.

Ale občas to tak bývá. Jsou to události týkající se zdravotního stavu, neschopnosti fungovat až po to, že prostě nebudeme.

 

Josef Podlipný

Nejlépe si naši posluchači i my dva představíme takové události na nějakém konkrétním příběhu.

Vláďo, máš nějaký konkrétní příběh, který se bohužel týká právě té nečekané události?

 

Vladimír Fichtner

S těmi příběhy se potkáváme průběžně.

Teď v létě zemřel můj spolužák z gymplu, se kterým jsem seděl. Náhle, ze dne na den. Bylo mu 54 let.

Před pár lety se nám stalo, že klient, kterému bylo 46 let, měl autonehodu a také bohužel zemřel.

Nebo jsem zažil situaci, kdy jednoho našeho klienta kouslo klíště a byl tři měsíce úplně mimo provoz. Naštěstí to dopadlo dobře, bez jakýchkoliv následků. Ale nefungoval a nevypadalo to úplně dobře.

 

Spoustu z nás ovlivnilo, když před dvěma/ třemi lety zemřel Petr Kellner na Aljašce. Já jsem ho zažil/znal docela dlouho a musím říct, že mě to osobně velmi zasáhlo.

Jde o tyto události, asi je potkáváme všichni. I to patří k životu.

Spíš jde o to, co s tím… Respektive, jak nám přitom je nebo co se může dít v tu chvíli.

 

Ty se potkáváš se spoustou lidí a rodin, a určitě jsi také někdy byl poblíž takové události. Můžeš sám říct, jak to na ty lidi působilo. Na ty, kteří byli v pohodě, přežili, byli zdraví a jejich blízký buď odešel anebo měl závažné problémy. Jak to v takovou chvíli funguje? To si nikdy nechceme moc připouštět, že jo? O tom se normálně nebavíme na rodinné radě.

 

Josef Podlipný

Je těžké, když teď připomeneme třeba některému z vás posluchačů právě to, co jste před mnoha lety nebo dokonce i desítkami let prožívali. Proto se budeme s Vladimírem snažit pár příběhů, které se mi teď vybavily, spíše spojit rovnou s řešením.

Buď řešením, které opravdu rentiéři již měli vymyšlené, anebo které by bývalo pomohlo.

První takový příběh, který mě napadá, se týká mého opravdu velmi dobrého kamaráda. V tomto případě mám svolení říct jeho pravé jméno. Je to Martin. Martin šel na skoro banální operaci. A ta banální operace byla bohužel v následujících několika měsících, konkrétně to byly skoro čtyři měsíce, spojena s několika nutnými reoperacemi. Po celou dobu, a dokonce v první části období těch čtyř měsíců, neměl v podstatě šanci komunikovat s rodinou.

Když by byl býval Martin tehdy neměl řešení, které by umožnilo dále řídit jeho holdingovou společnost, když by jeho manželka, Katka, neměla šanci vyznat se v rodinném majetku a oslovit lidi klíčové pro to, aby některé úkony udělaly za Martina, protože k tomu měly plnou moc, tak by se Martin probouzel do jiného světa.

Možná by se probudil do světa, kde jeho firma, velmi úspěšná firma, už úspěšnou není. Anebo do světa, kdy jeho velmi spokojená rodina je vystresovaná, byť šťastná, že se probudil. Vystresovaná proto, že si neporadila se situací, kdy Martin neměl šanci rodině pomáhat tak, jako byli v minulosti zvyklí.

Ten úkon, který Martin udělal ještě před operací, byl ale vlastně prostý. V podstatě si sedl s rodinou a udělal určitou rekapitulaci toho, kde, co a jak funguje a kde jsou uloženy klíčové informace.

Není to nic světoborného. Zdravý selský rozum ho vedl k tomuto opatření. Zároveň ještě před tím, než šel na operaci, a znovu jen připomínám, byla to vcelku banální operace, uzavřel akcionářské dohody, které zajistily rodinu. Protože jeho manželka nechtěla nikdy ten jejich holding řídit, a rovnou to Martinovi opakovaně v minulosti říkala.

Máme tady příběh Martina a jeho rodiny. Ten příběh dopadl dobře, ale nemusel.

Vláďo, napadá tě nějaký příběh, který právě proto, že ta opatření rentiér neudělal včas, dopadl špatně?

 

Vladimír Fichtner

Určitě. Těch příběhů jsem zažil několik, ale nechci ani jeden otvírat, protože jsou doteď velmi bolestivé a emocionálně náročné.

Ale asi si to každý dokážeme představit. Když odejdeme ze dne na den a nemáme věci nachystané, připravené, ležíme v nemocnici neschopni komunikovat, tak své pozůstalé nebo ty, kteří kolem nás jsou, necháváme ve stavu, který přináší nejenom emocionální bolest z toho, co se nám stalo. Ale starosti, které by rodina mít nemusela. Starosti, kterým se dá někdy jednodušším, někdy složitějším způsobem zabránit. Anebo je minimalizovat.

Většina lidí, se kterými já si povídám a potkávám, nechce, aby jejich blízcí procházeli něčím zbytečně složitým. Nepotkal jsem takového člověka, který by si říkal „jen ať si to užijou.“ Nikdy.

Ale ne vždy tomu odpovídá řešení. Protože si samozřejmě všichni myslíme, že zítra tady budeme. Že zítra budeme v pořádku. To je přirozené, protože kdybychom si to nemysleli, asi by se nedalo úplně jednoduše chodit po světě.

Vždy, když vidím takovou situaci nebo když se dostanu k takové situaci, je to pro mě jenom připomínka – měl bys na tom pracovat, měl bys pro to něco udělat.

Proto jsme s mojí ženou Radkou už před pěti, šesti lety jmenovali správce pozůstalosti.

 

Josef Podlipný

Tady tě jenom krátce zastavím. Nám tady ve studiu je jasné, co znamená správce pozůstalosti, ale posluchačům to úplně jasné nemusí být.

Co to je správce pozůstalosti a co řeší? Jakou případnou bolest rodiny nebo správců rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je to jedna z těch jednoduchých věcí, které se dají zařídit během půlhodinky, hodinky u notáře. Řeší to správu majetku zemřelého mezi okamžikem úmrtí a okamžikem vypořádání dědictví.

Správce pozůstalosti se totiž stává správcem veškerých záležitostí zemřelého právě okamžikem úmrtí. Je to věc, která se musí pořešit u notáře. Potřebujete k ní jen jméno a asi rodné číslo nebo datum narození člověka, který se stává správcem pozůstalosti. A potřebujete se s tím člověkem o tom pobavit.

 

Nemusíte mu to nutně říct, ale doporučuju to, protože on to může také odmítnout. Myslím, že se snad dá i jmenovat pořadí, když by jeden odmítl, kdo by byl druhý.

Ale najednou je někdo, kdo vás zastupuje jako fyzickou osobu v okamžiku, kdy potřebujete jako akcionář jednat za svoji firmu, můžete svolat valnou hromadu a řešit třeba prodej firmy nebo jeho dotáhnutí, nebo nemovitost nebo cokoliv. Včetně maličkostí, které jsou k zasmání.

Pamatuju si, jak jsem byl na poště a tam nějaká paní řešila rozhlasové nebo televizní poplatky. Manžel zemřel, bylo to napsané na něj a jí bylo řečeno, že musí počkat, až bude vyřešeno dědictví. Zatím to musí všechno fungovat jako doposud. Stejně tak přihlášený mobil, a ještě tisíce maličkostí, které si ani nedokážeme představit, dokud nám někdo neodejde a nemusíme to řešit.

A jsou složité, zbytečně složité, když není správce pozůstalosti.

 

Musím říct, že tak, jak mě zasáhla smrt Petra Kellnera, tak jsem také zaregistroval pár dnů nebo pár týdnů poté informaci o tom, že jeho žena Renata je správcem pozůstalosti.

A tak jsem si říkal, no mám to dobře.

Je to relativní maličkost z hlediska zařízení, ale mám odškrtnuto a nemusím to dál řešit.

 

Josef Podlipný

Máme tedy za sebou správce pozůstalosti.

Pojďme se podívat na další možná řešení, jak být připraven nebo jak rodinu připravit na nečekané události.

 

Vladimír Fichtner

Já vždycky rád začínám od těch jednoduchých věcí, co můžu udělat rychle, co mě nestojí moc energie. To další, co jsme řešili s Radkou je, že jsme jmenovali opatrovníka. Vyjádřili jsme přání, kdo by měl být opatrovníkem v případě, že nebudeme schopni za sebe jednat. Opatrovník nenastupuje automaticky v případě, že mě kousne klíště a jsem v kómatu anebo jsem opravdu nezpůsobilý právně. Ale o opatrovníkovi musí rozhodnout soud. To je příliš citlivá záležitost. Soud, jako každá instituce, samozřejmě může přihlédnout a často přihlédne k vyjádření přání, že jsem si přál, aby opatrovníkem byl ten a ten člověk.

Kromě toho, že jsme jmenovali správce pozůstalosti, jsme při stejné návštěvě notáře také vyjádřili přání, kdo by měl být naším opatrovníkem. Každý sám za sebe s Radkou. Mohli jsme si odškrtnout i tu situaci, kdy žijeme, ale nejsme schopní za sebe jednat, protože ta je pro rodinu také samozřejmě velmi náročná a těžká.

 

Josef Podlipný

Mě napadá příběh, který se týká mého známého. Jmenuje se Karel. Karel zmínil, že i tvorba závěti, natož určení opatrovníka nebo správce pozůstalosti, které ty zmiňuješ, pro něj byl velmi náročný proces. Protože si uvědomoval, proti čemu se zajišťuje. Zároveň částečně do tohoto dění vtahoval i rodinu nebo její jednotlivé členy. A tehdy mi to řekl úplně, úplně naplno. „Já vlastně určuji, co bude, když já nebudu. Neznamená to, že se loučím s rodinou? Co když mě teď někdo, kdo by měl být mým opatrovníkem, bude chtít do toho stavu uvést? Aby se stal opatrovníkem?“

Napadaly ho různé myšlenky a jediné, co ho z tohoto kolotoče myšlenek, velmi těžkých myšlenek dostalo, byla má otázka, jestli má pojištěný majetek.

On říkal, no jasně, mám.

A proč ho pojišťuješ? – aby se nic nestalo! V ten okamžik měl šanci vybřednout z nějakého velmi pesimistického módu, kde litoval v rámci té naší diskuze, že tato opatření udělal.

 

Vladimír Fichtner

Tohle je zajímavý úhel pohledu, Pepo. Protože to je asi jedna z věcí, která nás odrazuje od toho tyto záležitosti řešit dopředu.

Moje zkušenost je, že je dobré to řešit, dokud má člověk plno síly a energie a nenechávat to moc na pozdě. Protože čím je člověk starší, a to vím z osobní zkušenosti, tím víc si to bere osobně. Tím víc má pocit, že se loučí. Když je někomu pětapadesát, tak to bere jinak, než když je mu pětasedmdesát nebo pětaosmdesát.

 

Josef Podlipný

A je plný síly.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Někdo už nemá šanci to změnit, už je mu dneska pětasedmdesát.

To, co říkáš ty, je myslím, dobrý návod.

Proč mám tu pojistku? No, aby se nic nestalo.

Zkusit to nebrat tolik osobně, což není samozřejmě triviální. Ale čím jsme víc v pohodě, čím máme víc energie a času před sebou, tak k tomu přistoupíme jednodušším způsobem.

Zatím jsme se bavili, nebo tady padlo několik věcí, které mohou pomoct v těžký okamžik.

Správce pozůstalosti byl z mého pohledu ten první.

Opatrovník, ten druhý. Oboje u notáře jednoduše zařízené a stojí to hodinu energie, to je všechno.

Ty jsi zmínil další důležitou věc – akcionářskou dohodu nebo dohodu společníků.

 

Josef Podlipný

Ano, ta se týkala Martina.

 

Vladimír Fichtner

To už je věc, která je trošku složitější. Můžeš říct, co to vlastně znamená? Jenom kdyby náhodou někdo nevěděl, a ještě se s tím termínem nepotkal?

 

Josef Podlipný

Martin měl majoritní podíl, tuším, že dokonce ještě stále má, v holdingu. A spoluakcionáři, spoluzakladatelé toho podnikání dílem získali svůj podíl darem od Martina na začátku, protože se velmi intenzivně podíleli na vzniku toho byznysu. Dílem zásluhou, že tomu byznysu pomohli růst a vzali si na sebe určitou odpovědnost za některé z oblastí. Další odpovědností, kterou si na sebe ti akcionáři vzali, byla právě odpovědnost plynoucí z akcionářské dohody. V podstatě se dopředu určilo, kdyby Martin náhle nebyl, jaké úkony a kdo bude vykonávat po určitou dobu. Než se akcionářský podíl, ať už formou vyřízeného dědictví nebo jakýchkoliv jiných úkonů, dostane do rukou budoucí oprávněné osoby.

 

To byla jedna varianta, kterou řešila akcionářská dohoda. Zároveň tam byly i opční programy, které umožnily některým ze tří spoluakcionářů získat majoritu. Ale bylo to domluveno dopředu.

Znamená to, že neriskovali to, že se náhle ze čtyř akcionářů sejdou zbylí tři a nebudou se umět dohodnout, co udělat se společností, co udělat se svými podíly, se svou odpovědností a působením ve firmě.

Bylo to domluveno dopředu. Všichni s tím byli nejenom srozuměni a seznámeni, ale byli svolní vykonat právě ty další následující úkony. Dokonce to tehdy Martin dotáhl tak daleko, že to byla dohoda, která byla i posvěcena rodinami akcionářů.

 

Vladimír Fichtner

Zase se tady objevuje jedna z důležitých věcí, kterou vnímám v tom, co jsi řekl.

Dopředu, bylo to domluveno dopředu. Když mám energii, nejsem v křeči, můžu ty věci řešit, je potřeba je řešit. Přestože to vypadá, že to vlastně zdržuje. Nezdržuje, protože to dramaticky zvyšuje šanci, že majetek bude zachován. Že vztahy, které mezi společníky a akcionáři i v rodinách jsou, budou dál fungovat.

Když máme čas si věci probrat, máme čas se o nich pohádat v pohodě, což se nám samozřejmě v byznysu jako partnerům stává, že se prostě musíme pohádat, aby z toho vypadlo něco rozumného. Tak z toho vypadne něco, co má kvalitu. Když jsme v křeči, když to musíme uzavřít pod nějakým nátlakem, když jsme nemocní a víme, že ta situace se bude jenom zhoršovat, nemáme prostor. Tam se nikdo z nás nechce dostat, být zahnán do kouta.

Akcionářská dohoda je třetí důležitá věc, naprostý souhlas.

 

Josef Podlipný

Já jsem u akcionářské dohody zmínil příběh, který končil dobře.

Zmíním ještě jeden, který zdánlivě mohl skončit špatně, protože akcionářská dohoda neexistovala.

Jeden velmi známý člověk, úmyslně neřeknu národnost, protože ta událost byla i v médiích zveřejněna, se ztratil při potápění. A slovo ztráta znamená, že o něm nikdo nevěděl, ani rodina, několik měsíců.

Ztratit se na několik měsíců znamená pravděpodobnost, že už ten člověk nežije. I přesto tento příběh končí dobře. Našel se, po několika měsících se náhle znovu objevil.

Měl ztrátu paměti, měl dost zásadní problémy paměť obnovit. I to se nakonec povedlo. Protože si to jeho rodina nepřála, nebyl prohlášen za mrtvého a po celou dobu jeho společníci museli nejenom ctít jeho předchozí přístup k podnikání a k řízení společnosti, ale byli paralyzováni tím, že si říkali, jak by se on rozhodl. A tak se nerozhodli vůbec.

Když se po více jak roce vrátil zpátky mezi své společníky, nenašel společnost, ze které odešel. Ta společnost byla slabá, nebyla schopna převzít konkurenta a musela se naopak proti převzetí od menšího konkurenta bránit.

Když se šel potápět, opak byl pravdou. Právě tento malý konkurent byl jeho společností okusován. A vím, že tehdy se on přímo vyjádřil, že udělal velkou chybu, když se na takovéto nepředvídatelné situace se svými společníky nepřipravil.

Přímo nezmínil akcionářskou dohodu, ale zmínil jako velkou chybu to, že si myslel, že má všechno pod kontrolou.

 

Vladimír Fichtner

Nepřipravil se dopředu.

Máme ještě tři věci, které je potřeba zmínit a které z našeho pohledu fungují, když k něčemu dojde.

Závěť, majetková struktura a to nejdůležitější, to si nechám až na konec.

 

Josef Podlipný

A protože je naše diskuse poněkud delší než jsme čekali, pokračování uslyšíte příští týden.

 

Druhou část podcastu najdete zde

O autorovi Josef Podlipný

Ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně. Vedle majetku v ČR vybudoval i rozsáhlé nemovitostní portfolio v USA.
Ačkoliv by pracovat nemusel, pomáhá Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu úspěšným lidem chránit a zhodnocovat rodinné bohatství.
Josef Podlipný je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován.