Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSOd her k portfoliu – jak své děti (i dospělé) naučit investovat s rozvahou, ne se strachem 1/2
natočil Josef Podlipný 
Hra jako první krok k odpovědnosti.
Vlastní portfolio jako pokračování.
A správa rodinného bohatství jako pomyslný cíl.
V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry si Vladimír Fichtner a Josef Podlipný povídají o tom, jak přirozeně rozvíjet finanční dovednosti svých dětí – od her až po reálnou správu majetku.
Vladimír sdílí své zkušenosti s deskovou hrou Finanční svoboda, kterou hraje s dětmi na školách i s rodinami klientů, a vysvětluje, proč se děti učí nejlépe, když si „osahají“ investování v bezpečném prostředí hry.
Josef přidává příběhy ze své rodiny i klientských zkušeností, kde se z hraní stala skutečná škola investičního myšlení.
Společně ukazují, že hra nemusí být jen zábava, ale simulace reality, která rozvíjí zodpovědnost, sebevědomí a kritické myšlení.
Dozvíte se také, jaké další kroky podniknout, když jsou děti starší. Poznáte také nástroj, který spojuje generace, učí diskutovat, půjčovat si, odpovědně rozhodovat a chápat, že „v rodině nic není nárok“.
Pokud chcete, aby vaše děti (nebo partner či partnerka) jednou uměli spravovat rodinné bohatství s klidem a rozumem, nenechte si tuto epizodu utéct.
Textový přepis
Josef Podlipný
Vladimíre, já vím že ses na tohle téma moc těšil. Pojďme rovnou začít na ostro otázkou, kdy si začít hrát?
Vladimír Fichtner
Co nejdříve. Co se týče peněz, děti hrají rády Dostihy a sázky, Cashflow od Kiyosakiho. Ve chvíli, kdy už umí trošku počítat, můžou si hrát s akciemi, dluhopisy, dividendami. Takže z mého pohledu, co se týče hraní se skutečnými investicemi, třeba hraní hry Finanční svoboda, je to kolem osmi let, nejpozději v deseti. Já to asi hrával i dřív. Když byla dcera ve škole v Americe, tak jsme to hráli ve druhé třídě. A tady v Česku jsem to hrál s dětmi také ve druhé třídě. Musí se to trošku zjednodušit, ale cíl té hry je, aby motivoval. Motivace je základ toho, aby se člověk něco naučil. Když má dobrou motivaci, tak se naučí. Když ho hra baví, něco se naučí. Když je hra dělaná tak, aby dobře simulovala investiční prostředí, to znamená to, co dělají akcie a dluhopisy, jak fungují dividendy, nebo další věci, které v té hře můžou být schované v pokročilejších scénářích, je to to nejlepší, co člověk může pro své dítě udělat.
Vystavit ho, pokud možno, reálnému prostředí v herní podobě, protože ono ho to baví. A my máme vyzkoušeno na elektronické verzi, kterou jsme kdysi testovali v Americe, že stačilo si zahrát zhruba 700 let investičního života a děti, které to hrály, nepotřebovaly k tomu žádnou teorii. Naučily se ty principy jenom hraním. Desková verze hry má 30 let nebo může tam být malinko déle. Stačí si ji zahrát 20krát, 30krát a ty principy přejdou do krve nenásilně. A pak už je to jenom kousíček k tomu, aby se člověk začal starat o svoje vlastní portfolio.
Josef Podlipný
Určitě potvrzuji. My jsme měli také tu výhodu, že jsme poznali hru skrze historickou spolupráci, kde jsme se potkali poprvé kolem roku 2005, 2006. Když jsme se pak dívali zpětně, ale i do budoucna, tak jsme poznali, že podobného smýšlení jsou i tak významní investoři jako Warren Buffett, který okolo roku 2011 nechal vytvořit animovaný seriál Secret Millionaires Club, kde hraje on hlavní roli. Je průvodcem čtyřem dětem a skrze seriál je učí tomu všemu, co jsi zmínil. Také jsi zmínil Kiyosakiho, který předělal Cashflow 101 na hru Cashflow for Kids, ke které se také Warren Buffett hlásí, že jí provedl své vlastní děti anebo děti přátel. Tou největší výhodou je to, že se tam odehrává to postupné osvojování si dovedností. Nejenom to učení se nějakých pravidel, ale opravdu postupně si to ty děti osahávají a někdy nevědomky se učí dobrým postupům. Zapisuje se jim nějaký vzorec chování, což je poměrně důležité.
Ještě vzpomenu na jednu událost, kdy i dospěláci, kteří to hráli s dětmi a byli vedení zkušeným koučem, pohořeli, říkali, že tohle by měla být snad povinnost. Projít tím, protože nám to velmi pomohlo, abychom měli o čem diskutovat. Máme společná témata.
Vladimír Fichtner
Je důležité také to, že hra Finanční svoboda, desková finanční hra, je simulací reality. Ale když se použije v té plné verzi, pravidla jsou moc složitá. To mi říkala jedna paní učitelka na škole, kde jsem minulý týden se svojí dcerou procházel celý den a hráli jsme s různými třídami druhého stupně. Říkal jsem jí, že jim ukážu, jak se to dá hrát, jak se dají představit pravidla během dvou minut a jak si to děti můžou užít. Takže je to spíš simulace než hra. Je potřeba k ní přistoupit obezřetně a ideálně s nějakým průvodcem, který vás provede začátkem. Ale když se člověk rychle dostane k tomu, že začne rozdávat dětem peníze a říkat jim, ať koupí akcie nebo dluhopisy, nebo si je nechají a uvidíme, kolik kdo bude mít na konci, tak jsou hned ve hře a baví je to a užívají si to.
Už jsem to někde říkal, pamatuju si na osmiletého syna jednoho z našich klientů, kdy si přišli zahrát s námi a s několika dalšími rodinami. Hráli rodiče a osmiletý a desetiletý. Kluci hráli spolu a rodiče hráli taky spolu. Ten osmiletý byl úplně nadšený, hrozně ho to bavilo. Potom se tatínek se mnou jednoho dne bavil po telefonu, nějak padlo slovo dividenda z jeho úst a ten osmiletý u toho byl. Když potom položil telefon, tak se syn zeptal táty „tati a my máme taky nějaké dividendy?“ To je přesně ten okamžik, kdy má dítě zájem se něco dozvědět, je učitelné, chce něco vědět. To je ta příležitost. Takže ta hra vyvolává tu příležitost něco spolu diskutovat, něco otevírat a je to úplně jiný způsob než říct „tak pojďte, dneska vám něco řeknu a tady si pište poznámky“.
A mnohem lepší je, když dítě poznává svět hrou, jak říkal už Komenský. Je to způsob, který nás všechny baví. A je nejlepší.
Josef Podlipný
Určitě souhlasím, hra bez pochyby posiluje důvěru v sebe sama, buduje odpovědnost, učí kritickému myšlení a je dobré na tu hru také navázat realitou. To, Vláďo, mnohokrát zmiňuješ. Ne si jenom hrát, ale také nechat projevit nabyté dovednosti a zkušenosti při vlastní správě. Jak nahlížíš na tuhle oblast?
Vladimír Fichtner
To je jedna z věcí, která může dětem hodně pomoct, když dostanou peníze, o které se mají začít starat. Podotýkám, že nemusí dostat peníze, které jsou jejich, ale dostanou peníze, o které se mají začít starat. To jsou dvě různé věci. Může to být část rodinného portfolia, o které se postarejte a sejdeme se za rok, uvidíme, nasdílíme si svoje zkušenosti. Ve chvíli, kdy se staráme o cizí peníze, nebo o rodinné peníze, tak mohu k tomu mít nějaký přístup. Může mě to trošku svazovat možná, ale to k tomu patří. Majetek není úplně triviální. A člověk by k něm neměl přistupovat úplně lehkovážně.
Existuje i druhý model. Ne, že se starám o část rodinných peněz, a to může být milion, dva, tři nebo pět nebo větší část. Ale může to být také o tom, že dostanu svoje peníze, abych se o ně staral a abych si vybudoval jednoho dne nějakou rentu. Tam může být možná výhoda této cesty, že můžu být odvážnější. Můžu víc to dělat, jak chci. Když si to ztratím, tak jsem to ztratil. To je moje chyba. Když to zdesetinásobím, zase je to moje plus. Obě cesty mají něco společného, ale většina lidí, se kterými se znám, začíná tím, že si začnou s dětmi povídat, když to děti zajímá.
Začnou je brát třeba na schůzky s námi. Ale tam vidím, jak ta motivace není tak silná, jako když už mají svůj vlastní žeton ve hře. Jakmile mají svoje vlastní peníze, a ty jsou v nějakém objemu, najednou se zajímají. Protože jde o jejich peníze, nebo o jejich zodpovědnost. Když jsou jenom přizváni k diskuzi o tom, jak vypadá rodinné portfolio, motivace tam je ve dvou třetinách vlažná. Ale jakmile se přetočily peníze i k dětem, a měly začít spravovat svoje portfolio, úplně jsem viděl na těch samých lidech, které to moc nebaví, jak se začínají zajímat, jak se mají starat.
Co s tím dělat? A proč to dělám? Pustit je k zodpovědnosti co nejdřív, relativně, si myslím, že má svoje kouzlo. A jak jste to dělali vy?
Josef Podlipný
Teď jsi mi připomněl vzpomínku, kdy jsem se jako dlouhodobý investor a myslím si strukturovaný správce a nositel rodinného know-how maličko zastyděl. Tehdy po pěti letech naše nejstarší dcera převzala odpovědnost za část majetku a jeho správu, a ukázala, že dosáhla nadvýnosu 12 % oproti tomu, jak bylo spravované celé rodinné portfolio. Možná vám teď přijde, že 12 % za pět let není tak velký rozdíl. Já jsem ani tak neřešil těch 12 %. Největší radost, přátelé, Vláďo, mi udělalo to, že dcera nezmiňovala jako výhodu to, že díky té své vlastní zkušenosti vlastní odpovědnosti, dosáhla o 12 % větší výnos, byť to bylo matematicky vidět a bylo to všem zřejmé. Ale ona vlastně zmiňovala jako největší výhodu, kterou v tom viděla a povzbudilo to i její sourozence, že má podstatně větší jistotu při rodinných diskuzích o správě rodinného bohatství. O tom, co dělat, když…i v diskuzích se svými sourozenci a se svými kamarádkami.
Takže jí to udělalo mnohem zralejší investorkou a to ona zmiňovala jako výhodu, že toho si nejvíc váží. Takže musím říct, že jsem byl zároveň výrazně víc potěšen tím faktem, než kdyby řekla jenom „no tak koukejte, tady jsem prostě to zhodnotila o 12 % víc, kdybyste bývali poslouchali mě, tak jsme měli o 12 % víc z celkového majetku“. A ona to nezmínila. Bylo to vidět. V těch číslech to bylo vidět. A i v tom, jak vysvětlovala, jak tomu došla, jakých pravidel se držela a jak na to nahlížela. Ale ta seniorita, ta vlastní zkušenost jí vybavila schopností velmi srozumitelně argumentovat a také jí nabídla tu svobodu, že nemusela jen mluvit. Dokonce, když nám to prezentovala, ukázala to a říkala, že ji zajímá, co z toho vyčteme. A poslouchala. Protože si byla vědomá toho, že k tomu nějak došla. A tu cestu umí velmi dobře popsat.
Takže vlastní zkušenost je nepochybně velmi důležitá. A pokud hrajete nebo chcete hrát s vašimi dětmi, určitě navrhuju to, co už Vláďa zmínil. Bezprostředně po tom zážitku to začít proměňovat v realitu. A pak opakovaně. Pak si znovu zahrát, pak diskutovat a zase to proměňovat v nějakou realitu. I kdyby to měla být jen diskuze o nějakém spolupodílení se na rozhodování o rodinném bohatství. I to je velmi důležité.
Vladimír Fichtner
Když jsme byli my mladí, to už je fakt dlouho, byl problém dostat se k informacím. Internet neexistoval, respektive ne v České republice. A když se potom začal objevovat, informací tam bylo pomálu. Tekly tokem, který dneska si asi nikdo nedokáže představit, jak byl pomalý. Většina informací, které já jsem sbíral, byla buď z nějakých amerických investičních časopisů a pak samozřejmě jsem měl tu šanci dělat v oboru, anebo z knížek. Dneska informací mají děti hrozně moc a vlastně potřebují poznávat, čemu věřit, čemu nevěřit. A nejlepší je si to vyzkoušet. Vyzkoušet, že tamhle jsem se spálil a tady také. Mnohem jednodušší, a méně zraňující je vyzkoušet si to na menších částkách a vědět že tohle je kapitál, který není důležitý a zkusíme to.
Nedávat mu příliš velkou důležitost, ale říct si, že tohle je školné. Zkuste si najít někoho, kým byste se chtěli inspirovat, nebo kdo by vás motivoval. Je tam potřeba vážit zodpovědnost, i většina dětí to tak vnímá. V konečném důsledku by se měly starat zodpovědně o svůj majetek. Nám taky trvalo chvilku, než jsme se naučili vyhýbat se problémům. Také mám ve sklepě ještě certifikát Ekoagrobanky, který jsem si koupil za 10 000, což byl můj dvouměsíční plat. Pořád tam leží a už nikdy z něj ty peníze nedostanu.
Naše děti můžou mít v uvozovkách nevýhodu, že toho kapitálu můžou mít víc k dispozici a můžou udělat stejné chyby, když se na investování nepřipraví, jako jsme dělali my. Akorát s větším objemem, to je normální. A nelze jim to vyčítat
Josef Podlipný
Vláďo, ty často zmiňuješ, že zabránit těmto chybám se vám dařilo díky zavedení rodinné banky. My jsme už v mnoha epizodách tohoto podcastu rodinnou banku zmínili, vysvětlovali jsme její principy. Nicméně teď podle mě stojí za to ji znovu připomenout. Jenom hlavními konturami. V čem rodinná banka pomohla tvé rodině? I tobě samotnému.
Vladimír Fichtner
Rodinná banka už není hra. Už to není o investicích, které spravuju ve finančním světě. Ale je to nástroj, jak dát členům rodiny možnost něco zkusit. Podnikatelský projekt nebo filantropický projekt nebo další projekty, na které by děti samy zatím neměly kapitál. A jak začít sbírat zkušenosti v praxi z těchto oblastí. Třeba z toho, jak se buduje byznys nebo z toho, jak může vypadat rozumná filantropie. Nebo z různých oblastí. V rodinné bance, když sedí kolem jednoho stolu nás pět, tak to zajímavé je, že jeden přichází a má zájem o nějaký projekt a prezentuje ho. Říká: „potřeboval bych na to nějaké peníze“. A ostatní jsou ti, kteří rozhodují o tom kapitálu, ptají se, přemýšlí o tom, jestli se ten kapitál vrátí nebo nevrátí, jaký mají zástup.
Prostě učí se být na obou stranách toho kapitálu. Jak na straně toho, kdo kapitál využívá – to je ten zájemce. Tak na straně správce kapitálu, který přemýšlí o tom, jestli už nepůjčili moc, aby o to nepřišli. Nebo to nebyla příliš velká část, nebo – jak to vlastně máme zajištěné. A to jsou obě strany mince, které je důležité poznávat v praktickém životě. Protože když se umím dobře starat o kapitál, tak to rodině pomůže. Stejně jako když ho umím dobře využít pro různé projekty, tak to také rodině nebo mně osobně pomůže. V tom je to asi důležité. Samozřejmě rodinná banka má jiná kritéria na půjčování peněz do byznysu než standardní banka, která by na ty projekty možná nikdy nepůjčila. Nebo by to trvalo dalších 20 let, než by to dítě, kterému je dneska 30, mělo nějaký credit score, které by mu umožnilo začít podnikat.
Josef Podlipný
Já se musím přiznat, že my jsme principy rodinné banky, a jak ty je velmi pragmaticky popisuješ, za což ti náleží velké díky, a věřím, že i od vás posluchačů, jsme začali aplikovat v době, kdy jsme si říkali, že vlastně potřebujeme vytvořit prostředí, ve kterém budeme diskutovat o podpoře členů rodiny, nebo o nějakých projektech všichni dohromady. A proč nás to napadlo, byl vlastně tehdy velmi pragmatický důvod. Protože jsme viděli jednu rodinu, kde byl konflikt. Tam bylo spojeno několik manželství, teď jsou to sezdaní rodiče, ale každý si přinesl z předchozího manželství, v případě může dokonce ze dvou manželství, několik dětí. Ale dělo se to, že prostě ten pokrevní potomek přišel za svým tátou a žádal ho o nějakou pomoc. A pak přišel pokrevní potomek za svou mámou a žádal nějakou pomoc.
A protože hospodařili se společným majetkem, vždycky, pokud to nebyl úplný nesmysl, se snažili nějak vyhovět. Ale pak se o tom dozvěděli ti další sourozenci, a považovali za samozřejmost, že i oni můžou přijít i s blbostí a mají nárok na to, že jim bude pomoženo. Tak si říkali, že tohle to nechtějí riskovat. Přestože my jsme spolu s mojí ženou více než 30 let, jsme stále jedna a tatáž rodina se třemi potomky, ale i přesto jsme říkali, že to fakt nechceme riskovat. Nechceme riskovat to, že by vznikl nějaký konflikt v rodině, který by mohl ze začátku být třeba jenom takovým neškodným, který ale, jak říká naše společná kamarádka a vaše koučka, pak „vybublá“ v tom nejméně vhodném okamžiku. Takže my jsme principy rodinné banky začali aplikovat právě společnou diskuzí.
A vidíme že to nese ovoce. Mnohdy, a to jsi ty zmiňoval, kdy jsi popisoval princip rodinné banky a úplně jsi mi četl myšlenky, ty děti si to vymyslí samy. My to zpovzdálí pozorujeme a jsme šťastní, že jsme toho součástí. Ta největší odměna za aplikaci rodinné banky je v tom, že to je samoučící se proces. Že se učíme jeden od druhého.
Mnohdy i ten téměř bezhraniční … prostor. K informacím se dostanete rychle. Ke všem. Jestli chcete studovat skripta nebo přednášky Harvardu, dostanete se k nim. Ani na Harvard nemusíte chodit. A spoustu dalších a dalších můžete diskutovat s profesory po celém světě. Aswad Damodaran, teď jenom ho zmíním, protože s ním třeba syn něco diskutoval, aniž jsme to vůbec tušili a pak přinesl nějaký závěr na rodinnou radu. Wow! To je prostě super. A to, co ho k tomu ponouklo, že to přinesl na tu rodinnou radu byla právě předchozí diskuze. Diskuze rodinných členů v tomto případě na rodinné radě, ale na principu rodinné banky.
Nicméně také jsi zmínil chyby, které často rodiče dělají. Třeba právě v tomhle procesu. Napadají tě nějaké? Možná ty nejkritičtější?
Vladimír Fichtner
Největší chybou je, že to neřešíme s dětmi. Že jim nedáme tu možnost. Že si nezahrajeme tu hru, nepoňoukneme tu jejich motivaci. Že je chráníme, aby se o to nemusely starat. Ale to znamená, že až umřeme, tak ty děti budou ztracené. Takže je to taková ne úplně rozumná ochrana. Ale ještě k té rodinné bance. Tam největší chyba je prezentovat to jako nárok. Že máte nárok. Ty jsi to řekl. Prostě není nárok na to, že ti půjčím. Naše dcera to poznala už v sedmnácti letech, když si přišla půjčit a my jsme řekli, že ten, kdo nemá příjem, asi nemá na to, abychom dostali peníze zpátky. A ona zjistila, že si nemůže jen tak půjčit.
Bylo potřeba vymyslet jak na to. A bylo nádherné sledovat, jak se do toho zapojili kluci tenkrát i se svými partnerkami. Co a jak udělat, aby to šlo. Vymysleli to, ale uvědomovali si, jak byli na obou stranách – na straně žadatele, a na straně půjčovatele, zjednodušeně. A hodně se při tom učili. Ale jediná věc, která z toho nesmí vypadnout je, že rodinná banka je tady pro každého, kdo si na ní chce činit nárok. To neexistuje. Je to instituce, ať je formální, nebo neformální a mezi první a druhou generací to nemusí být nějak extra formální. Ale není to nároková záležitost.
Očekává se, že peníze vrátíte zpátky. Když se nevrátí, co se bude dít? Je potřeba to dotáhnout do konce, aby všichni si uvědomovali důsledky. To jsou asi ty největší věci. Neřešit vůbec starání se o majetek a investování, pořád to odkládat, než to s dětmi začnu probírat. Protože to nejcennější, co v této oblasti máme, je čas. Čas nám pomáhá spoustu věcí se naučit, ale musíme tomu být vystaveni. Když tomu nejsme vystaveni, začít se učit ve 40 letech, co mám dělat s penězi, to je fakt pozdě. A ještě když jsem k tomu donucen nějakou tragickou událostí, zakladatel rodu zemře, já zdědím velký balík peněz a vůbec nevím co s tím. Sednu na lep každému, kdo jde kolem, protože vůbec nechápu, o co jde.
Josef Podlipný
Ještě k chybám přidám jednu, už byla zmíněna, i přesto si zaslouží její připomenutí. Absence reálných simulací, nebo reálné správy třeba dílčí části majetku, bývá častou chybou. O něčem se jen bavíme, ale další krok to už umožňuje si vyzkoušet. Hra je vždycky víc než teorie. Je dobré hrou začínat. Jaký další princip, Vláďo, bys přidal?
Vladimír Fichtner
Začít co nejdřív. Jednoznačně čas hraje v náš prospěch. Dávat pozor na motivaci hráčů a účastníků, ať už se starají o portfolio nebo hrají. Hra podporuje motivaci. Využijme ji k tomu, abychom se posunuli dál, protože nutit někomu něco je vždy složitější. Ale ještě jednu věc bych dodal, o které jsme se nebavili. My se často bavíme o dětech a rodičích, ale ne ve všech rodinách, to je jako v našich rodinách, že naše partnerky jsou nezbytnou součástí rozhodování i o investičních věcech a mají své slovo. Ale u spousty lidí, se kterými se potkávám, hraje roli jenom jeden. Často je to muž, zakladatel firmy a žena není tolik vtažená, speciálně do investičního procesu.
Nedávno jsem slyšel krásný komentář od manželky jednoho z našich klientů, která si přišla zahrát Finanční svobodu s námi a se svojí dospělou dcerou.
Nechtělo se jí, protože se bála, že jí bude někdo posuzovat, že něco neumí, že tomu vůbec nerozumí. Prostě měla z toho obavu. Jako dospěláci máme větší obavy z věcí, kde děti nemají tu bariéru. To je také důležité. Když začneme brzo, tak tam ta bariéra neexistuje. Pro děti je to hra. Když my dospěláci ty bariéry máme, ta máma vlastně nechtěla jít jako padesátiletá, která s investicemi neměla vůbec žádnou zkušenost. Pak říkala „Doporučte to, Vladimíre, každému!“ Když budete někoho potřebovat, dejte mu na mě telefon, já mu to ráda povím.“ Prostě vtahujte je do toho, my mluvíme o dětech, ale vtahujte do toho i své životní partnery. My víme ze statistických tabulek, že muži umírají dříve. Já mám vždy velkou radost, když máme schůzku a už tam není jenom muž, ale i žena nebo i děti.
Včera jsem měl schůzku s jednou rodinou, kde do té doby, než jsme se poznali řešil investice jen ten muž. Nikdy jeho žena nebyla součástí řešení. Teď je na každé naší schůzce, vždycky si povídáme, není tak proaktivní, ale je vidět, že slyší důležité věci, přijímá je. A včera to byla ona, kdo řekl: „Vladimíre, nešlo by, abyste se potkal na příští schůzce už s tím naším 18letým synem? Aby vás poznal, aby začal chápat, co tady vlastně se probírá a řeší?“ A já jsem si říkal, že to je ono! Byli před třičtvrtě rokem na Finanční svobodě, zahráli si s námi a teď to postupuje dál. A to je úplně úžasné. To si myslím, že je prozíravý přístup, protože ta žena ví, že v tom nezůstane jednoho dne sama. Bude tam mít svého syna, který spolu s ní, pravděpodobně, jak to ze statistik vychází, může jednoho dne převzít tu správu. Kterou dneska pořád ještě nejvíce baví tátu, investuje a je v tom velmi aktivní.
Ale ona už tuší, co se děje. Už má přístupy k účtu, už něco schvaluje a tak dále. Takže nezapomínejme i na partnerky, protože pro ně to je velmi důležité.
Josef Podlipný
To je hezká nahrávka. Na závěr této epizody bych rád připomenul, že odpovědnost roste s vlastní kůží ve hře nebo v dění. Pokud chcete být zodpovědnými správci vašich rodinných bohatství, určitě nasdílejte tuto epizodu mezi své rodinné členy. Ať si ji poslechnou. Možná jim dodá chuť být součástí další hry. Nebo možná první hry, kterou může rodina proměnit v realitu. A my, pokud budete chtít, se i na něco zeptat, budeme rádi za vaše dotazy nebo příležitost si hru zahrát přímo s vámi.
Vladimír Fichtner
Já doufám, že zažijete to, co já. Vždycky když jdu někam do školy zahrát si Finanční svobodu nebo s nějakými našimi klienty, děti se učí neuvěřitelně rychle. Netrvá jim ani moc dlouho, kdy začnou porážet rodiče. Zatím ve hře, ale jak říkal Pepa, realita je jenom kousek od toho.