Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti – Erika Matwij

natočil Josef Podlipný

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto rozhovoru vám Erika pomůže pochopit, jak správně nastavit komunikaci v rodině ohledně majetku a jakým způsobem můžeme přistupovat k bohatství.

Erika i Vladimír přiblíží osobní zkušenosti a příběhy, které ukáží úspěšnou a neúspěšnou komunikaci v rodině.

Mimo jiné se dozvíte, jaké klíčové otázky byste měli klást sobě i členům rodiny a jak začít plánovat pravidelná setkání rodiny ohledně majetku.

Pokud vás zajímá, jak bezkonfliktně otevřít dialog o rodinném majetku a zajistit, aby vaše děti byly připravené na budoucí výzvy, věnujte čas této epizodě podcastu Mezi Rentiéry.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem proběhne 19. září 2024, Hotel Château Bela, Slovensko.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tématem pro tento díl je, jak v rodině otevřít diskusi o majetku, abychom nezkazili rodinné vztahy a nepokazili život dětem.

Je to téma pro mnohé rodiny velmi důležité, ale většinově si to uvědomí, až když nastane nějaký problém.

Eriko, ty jsi nejen jedinou zástupkyní Slovenska, alespoň pokud mám správnou informaci, jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků. Jsi také více než 12letou průvodkyní mnoha úspěšných rodin. A to nejenom z pohledu podpory nestorů a nástupců, ale pomáháš i s komunikací v rodinách. Je to tak?

 

Erika Matwij

Je to tak, ano. Přesně jak říkáš, Pepo. Lépe bych to neřekla.

Provázíme členy rodin v rodinných firmách, když přijde otázka, co dál s rodinnou firmou. A tím, že tam existuje více variant, váže se na to strategie. Potom v rámci ní provázíme rodinné firmy.

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil, že Erika a její tým neprovází jenom rodinné firmy nebo lidi, kteří mají rodinné firmy. Je třeba průvodkyní i naší rodiny, za což jsme velmi rádi a těší nás to všechny.

Erika obecně pomáhá provázet lidi, kteří mají nějaký majetek těmi majetkovými záležitostmi. Když už firma není tak důležitou součástí rodinného majetku.

 

Erika Matwij

Ano, to je naše další část, velká část, kdy pracujeme se vztahy. Vztahy jsou klíčové v tomto stádiu v rámci vytváření bohatství.

Co se vztahy a jak se mít k bohatství – to je také velké téma, kterým provázíme rodiny. Tam už firemní část vypadne, ale pracujeme s rodinami.

Josef Podlipný

Eriko, dobré vztahy nebývají samozřejmostí. O to raději jsem, že jsi šla do vztahu s námi pro Českou republiku.

Můžeš přiblížit okamžik, kdy ses začala domlouvat na spolupráci s Vláďou?

 

Erika Matwij

Stalo se to po našem kongresu v Bratislavě.

 

Vladimír Fichtner

Výborný, nejlepší kongres, na kterém jsem byl.

 

Erika Matwij

To mě velmi těší, děkuji.

Vláďa se se svým synem zúčastnil našeho kongresu a po něm jsme navázali kontakt. Vláďa mi napsal, ocenil nás. Začali jsme se bavit o tom, jestli si o těchto tématech můžeme ještě povídat a jak to udělat. Vláďa nasadil svůj detektivní klobouk a zjišťoval, jak to děláme, jestli tam najde průnik pro sebe a pro klienty. Celkově myslím, že to téma ho zajímalo. A proto jsme se o tom začali víc bavit.

Vladimír Fichtner

Určitě. Bylo hrozně hezké, když jsme jeli se synem zpátky z Bratislavy, kde jsme se zúčastnili jenom dva, ale nás je pět v rodině. Volali jsme Radce, mojí ženě, a myslím, že tam byl druhý syn na druhé straně telefonu.

Volali jsme ještě z auta a chtěli jsme se jenom podělit o to, jak to fungovalo. A Radka říkala „Počkej, počkej, nech první Kubu, ať to řekne. A neříkej to ty první, ať ho neovlivníš.“

A já si dodnes pamatuji, co říkal Kuba. „.. viděl jsem, že ty věci, co táta řeší, takový ty vztahy a majetek a přemýšlení o tom, že asi to není tak divný, jak jsem si myslel. Protože tam byl celý sál takových lidí. A bylo to fakt zajímavý.“

To byl zajímavý střípek z naší cesty. Působilo to na nás velmi dobře.

To byl jeden ze způsobů, jak tu tvojí práci, Eriko, a práci tvojí firmy a tvých lidí představit části mé rodiny. Kdy jsem to nemusel rodině prodávat já. Ale mohl to prodávat syn své mámě a svým sourozencům. To samozřejmě zní úplně jinak, než když to otec zakladatel někomu cpe, aby do toho šli.

Byl to velmi příjemný způsob, jak začít poznávat jiný rozměr majetku, vztahů a vaši práci jako takovou. A bylo to fakt moc příjemné.

 

Josef Podlipný

Eriko, jak bys doporučila začít takovou otevřenou diskusi o rodinném bohatství a majetku jako jeho nedílné součásti v rodině?

 

Erika Matwij

Budu velmi pravděpodobně dnes velmi často vzpomínat otevřenou komunikaci. A předpokládám, že i naši posluchači tohle mohou číst v různých článcích a podcastech atd.

Opravdu umět otevřeně komunikovat a vést bezpečnou komunikaci a vytvářet bezpečnou atmosféru v komunikaci zase není tak jednoduché.

Mluvím o tom, že otevírat to můžeme začít kdykoliv, když nám to přijde na rozum, že asi tohle bych měl teď otevřít. Když přijde dobrá pohnutka, tak to rovnou i udělejte. Mám zkušenost, že to lidé často odkládají „Teď na to nemám tolik času, teď ještě vyřešíme toto a toto.“ Mezitím běží týdny a měsíce a toto se neotevírá. A potom přichází automatismy, potom přichází domněnky. A začínají se věty slovy: Vždyť jsem si to myslel…

Vždyť si to měl vědět…

Vždyť jsi s tím měl přijít ty…

Vždyť už jsem chtěl…

Tohle opravdu nepřináší dobrou a bezpečnou atmosféru.

Když se ptáš kdy – kdykoliv vás to napadne, měli byste otevřít, jak to mají ostatní členové rodiny a zeptat se na to.

Josef Podlipný

Vláďo, ty si určitě vzpomeneš na okamžik, jak si to otevřel ve své vlastní rodině. A jak si přizval k té otevřené diskusi Eriku.

Můžeš to teď přiblížit našim posluchačům?

 

Vladimír Fichtner

My jsme to poprvé otevřeli v okamžiku, kdy jsme se synem odjížděli na Eriky kongres. Protože do té doby to byla moje parketa se zajímat o tuhle tu část.

Já jsem si říkal, že to je takové nenásilné. Zajdeme si spolu s Kubou na večeři někam v Bratislavě. Bylo to příjemné prostředí a moc mě to potěšilo, jak se mu to líbilo.

Za to otevření je potřeba poděkovat Erice a jejímu týmu, protože oni to pomohli rodině trošku otevřít, jak jsem o tom říkal před chviličkou.

Pak už bylo jednodušší se potkat s Erikou společně s Radkou. Když jsme se bavili a byli jsme spolu na obědě na první nezávazné konzultaci.

Pak postupně, krok za krokem, už jsme pozvali celou rodinu. A rodina to schválila také.

U nás to funguje docela dobře v tom, že se rodina má opravdu šanci vyjádřit a já jsem věděl, že když se to někomu z nich nebude líbit, takže nemáme šanci pokračovat.

Je to potřeba vyzkoušet. Já vždycky říkám, když o tom mluvím s nějakými kamarády nebo klienty „Neřešte, jestli máte mít kouče, ale řešte jenom, kdo to má být. Jestli vám bude vyhovovat tenhle člověk nebo jiný člověk.“ My jsme si vyzkoušeli jednoho kouče, tam to nefungovalo, ale investovali jsme do toho půl dne s celou rodinou, abychom si to poznali.

Pak jsme s Erikou do toho investovali asi o něco víc. Kongres, jedno setkání a pak teprve s rodinou.

Ale to je asi individuální a je to na každém.

 

Co bych řekl, a říkáš i ty, Eriko, že se ty věci odkládají. Protože to není úplně jednoduchá záležitost. Najednou začít rodinu otvírat a stáhnout se z pozice šéfa, který všechno rozhoduje. Najednou zjistíte „Aha, jsem trošku v pozadí a všichni mají svoje slovo“.

Je to hodně o nás jako zakladatelích, abychom dali prostor.

Druhá věc, to já vidím u některých lidí, že když to neudělali a je jim 70 nebo 75, dětem je 50 a vůbec tam komunikace zatím neprobíhá. Pořád je to drajvované zakladatelem, který vychází z toho, že to bude dirigovat navždy. Ale všichni víme, že to tak bohužel není.

 

Moje velké a silné doporučení: „Nikdy není dost brzy“. Občas slyším „No, děti jsou ještě malé, 12, 15 let.“ OK, ale pořád je něco, co se s nimi dá probírat. Ve 12 letech mají věci srovnané v hlavě a samozřejmě se k nim musí přistupovat malinko jinak.

 

Erika Matwij

Děkuji ti za vykopnutý míč, jak se říká. Jedna z častých chyb v komunikaci je automatismus.

Automaticky si myslíme, že:

  • To děti vnímají
  • To děti vědí
  • To moje partnerka automaticky pochopila tak jako já
  • Ostatní to mají stejně jako já a že jim to nemusím říkat, vždyť bydlíme v jedné domácnosti

 

Ale tyto automatismy jsou opravdu jednou z chyb v otevřené komunikaci.

Takové to, když to tak mám já a automaticky předpokládám – tak frčím na domněnkách. Domněnky jsou začátek konce otevřené komunikaci, protože si vytváříme obrázek o situaci.

A z toho obrázku pak vychází naše reakce. Ta reakce může být poučující, může být obviňující. Tam potom komunikace opravdu začne váznout. Nevytváří se příjemné bezpečné prostředí na to, aby se členové rodiny cítili dobře, že můžou svobodně vyjádřit svůj názor i když ho mají jiný, než ho má papá nebo mamá

Naschvál jsem to tak řekla, že status toho, jak se kdysi říkalo hlava rodiny, nebo on nám zabezpečuje živobytí a kvůli tátovi se máme tak dobře.

Tam je strašně moc pravidel a takových presumpcí, které kolují v rodině. Nebo jsou tabuizované – „O tomto tátovi neříkejte, abyste ho nerozčílili. Tohle se neříká, protože to pochází ještě od babičky, a takové věci se nedělají.“

Vrátím se k tomu, co říkal Vláďa – začíná se otevírat s dětmi a zároveň je člověk, ne nadřazený. Ne šéf firmy, ne šéf rodiny, ale přiznává, že neví, jak to má uchopit. Toto se mu líbí, zve k tomu, jestli nepojedete s ním na kongres, jemu by se to líbilo. Byl by rád. Nabídnout toto, tam se to otevírá.

Děti, které už jsou velké, dospělé, se cítí, že se stávají spolu partnery. A i když táta pracuje, dělá velká rozhodnutí, má za sebou velkou firmu nebo postavil takovouto rodinu a všichni k němu vzhlížíme. Tak čím víc otevíráme to, že se v tom potřebujeme zorientovat, tím se víc přibližujeme k našim dětem. Člověčenstvím. To je pro nás důležité. Otevírat to jako člověk. Ne jako šéf.

 

Josef Podlipný

Děkuji vám oběma. Teď nás určitě poslouchá nějaká mamá či otcové od rodiny, jako spoluzakladatelé rodinného bohatství. Pokud dávají také takovou váhu tomu, že chtějí porozumět očekáváním a potřebám každého jednoho člena rodiny, jaké klíčové otázky, Eriko, by měli pokládat a případně jak?

 

Erika Matwij

Výborná otázka. Úplně nejvíc jednoduše, jak se dá. Já osobně si myslím, že čím jednodušeji komunikujeme, tím více jsme srozumitelní. Když je to ještě trošku propojené s emocemi a vztahy s blízkými, tak o to je to potřebnější a důležitější.

A otázky?
Očekávání.

Já mám zkušenost z praxe, že slovo očekávání je pro lidi takové tvrdé, i škaredé, že se jim nelíbí.

Jak to říct jinak? Očekávám mohu říct také jako potřebuji, byl bych rád, chci.

Toto očekávání my vyslovujeme denně stokrát i víc.

Když povím „chci, abys to udělal za mě“, nemusím to právě tak říct. „Byl bych rád, kdybys, můžeš mi to prosím podat?“

To jsou očekávání. Čekám.

Co jsou očekávání?

Čekám, že někdo nějakým způsobem se ke mně bude chovat nebo nebude chovat. Že něco se mi naplní a dostanu. Nebo nedostanu. To jsou milisekundové záležitosti. Očekávání máme na všechny členy rodiny.

Nejlepší je úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ A zároveň potom si počkat na odpověď.

 

Rodiče mají tendenci dokončit věty za děti. Ať jim je kolik let. Nejsme trpěliví. Mám tu zkušenost, že lidé jsou v současné době o mnoho víc netrpěliví. Skáčou si do řeči a nenechají druhé domluvit. Nemají trpělivost.

Takže když se někoho zeptáte, co by chtěl, počkejte na odpověď. Protože on má právo si to rozmyslet co nám řekne. A jak nám to řekne.

Laskavost k tomu, že když opravdu chci vědět, tak dám prostor, aby mi to opravdu řekl. Abych mu to mohl naplnit. Protože není nic jednoduššího, než když dostanu velmi konkrétní otázku a na ní dostanu velmi konkrétní odpověď.

Když se to ztotožňuje s mými morálními zásadami, s velkou radostí to splním. Abychom my dva byli OK.

Tak to mají všichni lidé. Akorát očekávání komunikujeme všeobecně, nejsme trpěliví, a už nám nabíhají domněnky.

Někdy ani dobře neposloucháme, protože my víme nejlépe, jak by to děti měly mít. Co by nám měly odpovědět, jak by se při tom měly chovat. Je tam hodně proměnných.

Mám naději, že jsem odpověděla na tvoji otázku…

Úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ Nebo „Jak to máš?“ Nebo úplně jednoduše „Co očekáváš ode mě. Co očekáváš od této situace?“

A počkat!

 

Josef Podlipný

Děkuji. Teď si otestujeme, jak to probíhalo v rodině Vládi. Protože Vláďa už se před mnoha díly svěřil našim posluchačům o projektu LenOn, kdy upozadil svou osobu nejenom ve firmě, ale částečně i v rodině.

Vláďo, jak pomohla Erika v tom okamžiku, kdy jsi formuloval otázky na členy rodiny tak, jak jsme teď diskutovali.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle! Hned jsem dostal vyhubováno, že nikoho nepustím ke slovu.

Vezměte si ji domů. To je hrozně nebezpečné – člověka to fakt mění 😊

To první, co jsme dělali, bylo, že jsme si sedli kolem stolu všichni a Erika se nás ptala, co od sebe očekáváte vzájemně. My jsme si to tam poprvé v životě z očí do očí, v tom nejužším kruhu, říkali.

Což bylo fascinující a hrozně zajímavé poznání, protože jsme slyšeli věci, které jsme nikdy neslyšeli. Přestože si myslíme, že jako rodina fungujeme dobře, jsme schopni spolu jet na dovolenou, jsme spolu schopni mít grilovačku odpoledne a povídat si večer.

Najednou se náš způsob komunikace díky práci Eriky a toho jejího týmu dostal úplně do jiné úrovně. V téhle jedné úrovni se pohybujeme zhruba pět hodin měsíčně při jedné seanci. Někdy čtyři, někdy pět, podle toho, jak to zvládneme a jak je to náročné.

Povídáme si opravdu o věcech, ke kterým bychom se asi nikdy nedostali. Ale nejsou tak složité. To není složité, ale člověk si na to nenajde čas. Díky tomu se rodina dostává do úplně jiného stádia přemýšlení. A najednou to spouští, i v době, kdy tam Erika není, jiný způsob komunikace v rodině.

Protože ona ví, jak nás provádět tím procesem, tak je to velmi příjemné a bezpečné. Když moc mluvím a skáču někomu do řeči, tak prostě ona mi řekne „Ne, nech je domluvit“. A děti vidí, že táta není ten, kdo musí domluvit. Ne. Mají zastání.

 

Josef Podlipný

Mají svůj prostor.

 

Vladimír Fichtner

Mně to pomáhá uvědomit si, „aha, musím se tohle učit“. A oni vidí, že mají prostor.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl pět hodin měsíčně.

Eriko, z tvé zkušenosti, kdy více než 12 let provázíš úspěšné rodiny, jak by měla být plánovaná tato pravidelná setkání rodiny, když se bavíme o pěti hodinách měsíčně?

Spousta našich posluchačů si to asi protne se svojí praxí podnikatele, kde prostě má nasdílené kalendáře x lidí. Tak se podívá a naplánuje to tam. Považuje za samozřejmost, že ti lidé přijdou, když to mají v kalendáři. Jak tohle funguje v rodině?

 

Erika Matwij

Když mě někdo osloví, popisuji mu proces, jak to probíhá. Říkám, že pokud do toho chtějí jít, je velmi dobré dodržet systematičnost pravidelného setkávání. Aby si na to udělali čas a možná i vzali dovolenou. Protože je to velmi důležitý projekt jejich života. Teď si nastavují věci, nastavují si pravidla. Jsou na to asi vytvořené synergie a atmosféra v rodině a že to chtějí. Když všichni chtějí, jak je to pro ně důležité? Když se určí dopředu 2,3,4 termíny, tak je vzájemné očekávání rodin, že jednou do měsíce se setkají na nejdůležitější projekt svého života!

 

Josef Podlipný

Děkuju, Eriko. Je to celé, a Vláďa to také potvrdil, o komunikaci.

Můžeš nasdílet s našimi posluchači nějaký příběh, který by ukázal na úspěšnou, ale v jiném případě i neúspěšnou komunikaci, která nepomohla tomu, že se začalo diskutovat o přáních, potřebách.

 

Erika Matwij

Vždycky na začátku setkání si domlouváme pravidla, pravidla fungování. Každý má právo říct svůj názor. Každý má právo říct, teď neumím odpovědět. Ale odpovím příště. To si píšeme. To není o tom, že řeknu nevím a potom to nekomunikuji s rodinou.

Ale vytvářím si časoprostor, že mohu odpovědět později. Je tam pravidel víc a když s tím rodina souhlasí, tak jdeme do procesu.

Řeknu dva příklady ze slovenského trhu, ale zároveň přinášíme příběhy i na naše kongresy. Právě na kongrese, kde byl i Vláďa, jsme přinesli tyto dva rodinné příběhy.

 

Jedno byla Patrizia Gucci, která má doživotní trauma z toho, že se nekomunikovalo. Rodiče jim nad hlavou prodali firmu a nikdo se jich neptal, nástupců, co chtějí s tou firmou. Ona to doteď velmi těžko prožívá. To byla jedna z ukázek, proč jsme i s Patrizií komunikovali, aby o tom přišla mluvit. A bylo i vidět, jak těžko o tom mluví. Potom to byl Stefan Hipp, kde na základě hodnot a rodinných rad doteď čtvrtá generace funguje a buduje firmu.

 

Když se vrátím na Slovensko, je vždy velká škoda že to nemohou úspěšné firmy teď přímo říct.

Mám před sebou jednu rodinnou firmu, kde byli tři synové. Jen jeden pracoval aktivně ve firmě. Dva byli mimo firmu. Mluvím o rodinné firmě, protože na Slovensku se věnujeme rodinným firmám, nejen rodinám.

 

V rodině jsme byli a otec byl zvědavý, jak synové chtějí spravovat majetek. Ještě ta firma byla aktivní a jeden syn v ní byl zaměstnaný. Nikdy se o tom nebavili. Ti synové byli hodně odlišní a otec ani nechtěl moc tohle téma otvírat. I byl dost autoritativní, tím pádem, co on řekl, to bylo. Byly mezi nimi takové latentní nesrovnalosti.

Když jsme to začali otevírat, na jednom tématu jsme někdy stáli 3,4 hodiny. Ale poprvé to dali ze sebe ven, protože cítili bezpečné prostředí. Já to tam celé držím, ty vztahy, aby se oni nepohádali. V pravé chvíli jsem to zastavila, odevzdala slovo, ošetřila jsem to, a tak dále.

A když otec řekl, toto je strašně dynamické, já se strašně bojím a nevím, jestli to nepřerušíme.

Tak všechny tři děti řekly „v žádném případě. Konečně se o tom bavíme. To je super, tati. Jen v tom prosím pokračujme“. Teď mi říkal, že ten rok a půl pro něj byl nesmírně výživný a obohacující a každému to doporučuje.

Druhá firma. Nerespektovali vzájemná pravidla ani dohody, které si navzájem mezi sebou dali. Rozhádali se. Když já jsem tam nebyla, ty konflikty se vyostřovaly, šly do vulgarismů. Takže nerespekt a ego, neumím to jinak nazvat, bylo vystupňované a opravdu už to byla hra o moc. Syn s otcem, když já jsem tam nebyla, nedokázali spolu komunikovat partnersky a nerespektovali vzájemné dohody, které si jako rodina dali.

Já jsem potom sama říkala, že tato setkání nepřinášejí efekt, a doporučila jsem jim jiné řešení.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuju za tyto dva příběhy.

Vážení posluchači, dnešním tématem je, jak v rodině otevřít diskuzi o majetku, abychom nepokazili rodinné vztahy nebo děti penězi.

Když by teď, ve sportovní terminologii, jste si v rámci hry měli vyměňovat míček a každý za sebe, byste měli říct 3x JAK.

 

Erika Matwij

Já si myslím, že výchova je velmi důležitá. Žít to a výchovu dětem odevzdávat přes náš příklad a hodnoty. Výchova k vděčnosti, k diskrétnosti, jaký máme vztah k penězům. Výchova k pravdivosti. Výchova k pracovitosti. K pozornosti a k úctě ke druhým. To jsou zároveň hodnoty, jak se já chovám k sobě, jak mluvím o těchto hodnotách, tak se to učí děti.

Takto mohu přes výchovu a vlastní příklad vštěpovat a ukazovat dětem, jak toto všechno ony můžou mít. Výchova k dodržování vlastního slova, k danému slovu. A tak dále, mohla bych pokračovat. Jaké já mám svoje hodnoty, tak je transparentně komunikovat.

Jaký já mám vztah k penězům a majetku. Jaké za tím mám vlastní přesvědčení. Jak o nich mluvím. Mluvím o nich devalvovaně, ale potom výchovou říkám dětem něco jiného? Potom kde je vlastní příklad spojitosti s hodnotou a výchovou? Být v tom opravdu kongruentní (v souladu se sebepojetím) a transparentní. Tedy partnerský a transparentní ve výchově. Tohle je pro mě první bod.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že určitě je hrozně důležité začít u sebe, potlačit svoje ego, o kterém mluvila Erika, které samozřejmě v nás je. Něco jsme vybudovali, něco jsme dali dohromady, tak ono to bez toho úplně nešlo. Ale uvědomit si, že asi už nejsme ředitelé zeměkoule. Že je dobré, aby zeměkouli začal řídit a otáčet někdo jiný a dát jim tu šanci. Začínat to u sebe – musím se stáhnout trošku do pozadí, dát jim ten prostor.

Druhá věc, musím to udělat včas. Nesmím to nechávat do 75, až na to nebudu mít sílu a energii. A hrozně důležitá je vzájemná otevřenost. To je jedna z věcí, kterou Erika do našich povídání rodinných hodně přináší, protože tam dává prostor dětem.

 

Erika Matwij

Další bod, který bych chtěla doplnit v našem rozhovoru, kde si navzájem s Vláďou jakoby doplňujeme body. Já to ego někdy vnímám jako sebeúctu. Jaká je moje vlastní sebeúcta? Protože když mluvím o egu, tak to je mocenské. To je něco, co mě ovládá, abych měl potřebu ukázat se, že jsem …

Každý tam má za tím svoje obrázky.

Moje vlastní sebeúcta je to, jakým způsobem se starám o vztah k sobě. Když mám dobrý vztah k sobě, a toto je jedna z otázek, které chci říct. Jaký mám vztah k sobě? Věnuju se sám sobě? Rozvíjím se? Pracuju s vlastní sebeúctou? Nebo jsem jen v pozici obviňování a poučování jiných lidí, že to nedělají a souzení a obviňování.

Takže jakým jiným způsobem bych to mohl dělat, a tak to učit děti. Bez ohledu na to, kolik jim je let. Aby měly zdravou sebeúctu, protože pak nebudou mít potřebu devalvovat jiné lidi. Ať mají peněz, kolik mají, jakkoliv velký majetek, jakékoliv bohatství.

 

Josef Podlipný

Eriko, moc děkuju. To bylo tak všezahrnující a věřím, že i pro vás posluchače, zajímavé téma.

Děkuji za sebe. Děkuji i za Vás posluchače oběma řečníkům. Eriko, tobě, že jsi za námi přijela z Bratislavy. A Vláďo, tobě, že jsi nasdílel i zkušenosti s tím, jak Erika pomohla tvé vlastní rodině a tobě.

Vážení posluchači, pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

Erika Matwij

Na viděnou.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.