Co (ne)dělat s penězi po prodeji firmy

natočil Josef Podlipný

Prodáte svou firmu a na účtu svítí 8, 9 či 10místná částka.
Máte vyhráno? Ne tak docela.

Dokončili jste největší transakci svého života a to je vskutku úctyhodné.
Nicméně objevují se také nové otazníky.
A nesprávné odpovědi na ně stojí klidně i desítky či stovky milionů korun.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný v této epizodě sdílí hned několik příběhů úspěšných podnikatelů, kterým zanechal úspěšný prodej firmy poněkud hořkou pachuť v ústech.

Poučte se z chyb druhých, popřemýšlejte nad tím, jak se postarat o peníze, abyste mohli nově získané bohatství v maximální možné míře využít pro sebe, svou rodinu a svět kolem nás.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, tady je Vladimír Fichtner. Těším se, co si dneska Mezi Rentiéry s tebou, Pepo, budeme povídat.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem je starost spojená s prodejem firmy.

Rentiér získá velký balík peněz, a to mu změní život.

Mnohdy máme od těchto rentiérů informace, že ne úplně dobrým směrem.

 

Vladimír Fichtner

Těch příběhů je hodně. Jednodušších, složitějších. Můžeme přemýšlet, který vytáhneme.

Napadá mě Jarda, se kterým jsem se potkal před pěti, šesti lety. Říkal mi „Vladimíre, já jsem prodal už před rokem a od té doby mi peníze leží na účtu, protože se nějak nemůžu rozhodnout, co s tím.“

Začali jsme si povídat, říkali jsme si, jak o tom přemýšlet a podobně. On se pořád neuměl rozhodnout, pořád přemýšlel, jestli možná tohle, možná tamto.

A já jsem mu řekl „V pohodě klidně přemýšlejte. Je to 250 tisíc každý měsíc, to přemýšlení.“ V té době byla inflace 3 %, tedy tři miliony za rok děleno dvanácti = 250 tisíc.

Pokračoval jsem „Jenom kdybyste ty peníze zhodnocoval o inflaci, tak by to bylo dvě stě padesát tisíc. A o tolik přicházíte na projekty, které vy podporujete. Ty peníze tam nemáte.“ Protože je to člověk, který hodně dělá do filantropie a charity.

„To je asi blbý, že jo?“, říkal.

Mimo jiné také toto ho rozhýbalo. Nešli jsme na to příliš rychle, protože je potřeba o těchto věcech přemýšlet.

Řekl bych, že tento příběh byl o tom, jak nenechat přemýšlení o penězích, které získáme za prodej firmy až na okamžik, kdy přistanou na účtu.

Ty máš určitě spoustu příběhů, o kterých se dneska budeme bavit, tak sem s nimi.

 

Josef Podlipný

Mám podobnou zkušenost.

Jiří prodal firmu, a podobně jako Jarda, váhal co dál. Váhal ze dvou důvodů.

Hlavní důvod byl, že měl obavu někoho oslovit. Přizvat někoho k hledání řešení, protože si říkal, že doteď se mu dařilo uchránit sebe i rodinu před pozorností veřejnosti a různých poradců, kteří ho i tak před tím oslovovali a snažili se mu vnutit nějaké své vlastní řešení. Spíše produkty než řešení.

Zároveň si říkal „Co když to, že začnu i s rodinou přemýšlet o tom, co dělat s nějakým balíkem peněz, změní nějaké vnitřní nastavení nebo chování mých dět? Oni netuší totiž úplně přesně, za kolik jsem firmu prodal.“

Byl v podstatě paralyzovaný. Jednalo se o vyšší řády stovek milionů korun, které získal z prodeje firmy. A jediné, co ho rozpohybovalo, bylo naplňování jeho chlapeckého snu, když to řeknu jednoduše. Od malička toužil po tom mít jachtu a plavit se kdekoliv po světě. Bez jakýchkoliv omezení vzít na jachtu rodinu, přátele.

 

Díky tomu, že si nesl nálož stresu a starostí, co s tím balíkem peněz, tak se potrestal dvakrát. I koupí jachty. Potrestal se poprvé tím, že nerozmýšlel příliš o tom, jakou jachtu potřebuje. Jakou kubaturu motoru, jakého stáří, velikosti, kým předtím provozovanou, kým servisovanou, jestli s posádkou nebo bez posádky a spoustou dalších a dalších věcí. To si uvědomil až poté, co jachtu koupil.

Říkal, že za prvé koupil velmi draho, a za druhé koupil něco, co nepotřebuje. On koupil obrovskou jachtu, na které mohl pořádat párty se stovkou lidí, ale nikdy tam stovka lidí nebyla.

Když ji potom chtěl prodat, tak ji prodal s obří ztrátou.

 

Druhé potrestání si uvědomil až vzápětí. Spočívalo v tom, že mu to vůbec nepřineslo radost. Celou dobu si nesl starost – i při koupi i při následném prodeji. A ještě stále neměl vyřešeno, co s těmi zbylými penězi udělá. I přesto, že už utrpěl nějakou ztrátu, tak říkal, že trošku tu starost vlastně otupil. Protože už nějaké peníze prošustroval a už nebylo moc co někde schraňovat. Takhle vystresovaný začal diskutovat s rodinou a přenesl logicky i tu stresovou zátěž na ostatní členy rodiny. Na svou drahou polovičku a na své čtyři děti. Jedno z dětí, jeho nejstarší dítě, mu řeklo zcela otevřeně, že je rádo, že udělal tu chybu a podělil se o ní, protože alespoň ono tu chybu už nikdy neudělá.

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu to také mluví o tom, řešit věci včas.

Samozřejmě to je těžké, ve chvíli, kdy prodáváš firmu, prodáváš své celoživotní dílo. Víceméně své dítě, které jsi vypiplal od nuly. To je proces a projekt, který je extrémně emocionálně náročný pro většinu lidí.

Pokud se na to už nepřipravili, pokud už neprodávají po několikáté, pokud už to pro ně není běžné. Pak je to velmi těžká věc, najít si prostor, co bude poté, po prodeji. Když ještě nevíte, že se to povede a jak to dopadne, to je také velmi náročné.

Moje zkušenost je, že půl roku dopředu už člověk tuší, že to může dopadnout. To už je ten čas, kdy by se měl začít o tom s někým bavit. Přemýšlet a vyhradit si na to čas. Protože, i když toho času je potřeba z mého pohledu osm, deset, možná dvacet hodin na pochopení věcí, je potřeba i čas mezi, kdy o tom člověk jenom přemýšlí, zvažuje.

Většina lidí to nemá tak, že to za osm hodin vyřeší a druhý den už se mohou věnovat něčemu jinému. Potřebujeme si to nechat projít hlavou, v klidu se s tou myšlenkou a řešením sžít. Mít šanci se k tomu vrátit a oponovat atd.

Přestože čistého času je to možná jeden týden, a to už je docela hodně, moje zkušenost je, že půl roku je dobrý čas.

Ty jsi také zažil spoustu lidí, kteří toto mají za sebou. Jak vnímáš, jak se řekne nečesky, lead time? Čas předem. Jak o tom uvažovat, než přijdou peníze na účet?

 

Josef Podlipný

Vnímám to stejně, a opět si pomohu příběhem Jiřího.

Jiří sám ve vztahu k té jachtě řekl, že tím, že to nesprávně časoval a nesl si do rozhodovacího procesu stresovou zátěž, udělal chybu. Pamatuji si dodnes jeho repliku – „jako kdybych kupoval bytový dům pro ubytování své rodiny – čtyř dětí a dvou dospělých.“ V jeho případě už dospělých dětí. Šestice členů domácnosti ale nepotřebuje bytový dům.

Rácio by mu dalo šanci se vyhnout koupi bytového domu, protože by věděl, že stačí koupit vícegenerační rodinný dům. Pokud by chtěl, aby se stal domovským přístavem pro všechny členy rodiny. Ale reagoval na nabídku, která byla sexy, výhodná. Ten, kdo mu nabízel tu jachtu, říkal, že takovou koupi neudělá za sto let. A on si zase říkal, že prachy na to má, je to v pohodě, chce to koupit. Jachta se mu líbila, dokonce se ani na ní nebyl podívat. Teď si uvědomuji, že říkal, že všechno viděl jenom na videu a na fotkách.

Prostě se chtěl zbavit té starosti, že mu někde ležely peníze. On neměl řešení a šel zkratkou. Zkratka říká, že rezignuji na to využít čas pro kvalitní rozhodování, ideálně se nechci rozhodovat sám a chci mít někoho na to, aby mi pomohl se rozhodnout.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím. Já myslím, že je potřeba prostě najít čas a mít šanci to promyslet v klidu, a případně některé věci začít řešit i s rodinou. Protože když nenajdeme prostor, budeme dělat věci pod tlakem. Mně přijde, že asi rozumnější to měl v našich příbězích Jarda.

Sice byl paralyzován, ale alespoň ty peníze neutratil, i když mu je inflace okusovala, a v dnešní době vysoká inflace by mu je ukusovala mnohem rychleji.

Ale měl aspoň šanci potom s tím pracovat. Kdežto Jiří koupil jachtu, za nějakou dobu prodal jachtu a přišel o dost peněz.

Je ale přirozené, že děláme emocionální rozhodnutí. To je určitě normální a patří to ke každému z nás. Když si alokujeme nějaký čas na přemýšlení, máme šanci dělat rozumnější rozhodnutí. Neříkám vždycky rozumné, ale rozumnější. Samozřejmě také uděláme chyby, to k životu patří, ale šance je menší.

Já vždycky říkám nevymýšlejte nic vymyšleného. Podívejte se na to, jak to dělají nejbohatší lidé na světě. To může být ten první příklad od čeho se odrazit.

Nemusíme všechno vymyslet, protože jak to bývá, jsme často první generace bohatství. A budeme dělat chyby i v tom, jak se o peníze budeme starat. Tak proč se nepoučit od někoho jiného? Nejlepší je poučit se z chyb někoho jiného, ne ze svých vlastních. Začněme třeba tím, že se podíváme společně na to, jak to dělají nejbohatší lidé na světě. Řekneme si, proč to asi tak dělají. A to už je něco, o čem můžete přemýšlet.

Chcete to úplně jinak? Chcete to úplně originálně, nebo jako většina těch bohatých, kteří k tomu došli po více generacích po nějakých zkušenostech? Tam si myslím, že může být první krok.

Jakou ty máš zkušenost, jako tom přemýšlet, co je ten první krok? Když už se řekne, budu o tom přemýšlet.

 

Josef Podlipný

Přemýšlet o tom s určitou dávkou pokory a respektu. Pomůžu si dalším příběhem, tentokrát Vítka.

Vítek se poradil. Nejednalo se vysloveně o prodej firmy, byl to výtěžek z částečného prodeje firmy. Měl k dispozici hotovost a dopředu řešil, co s tou hotovostí udělá. Ta hotovost byla ve vyšších řádech milionů dolarů.

Chtěl si splnit přání mít letadlo a také ho pilotovat. Přemýšlel o tom dopředu, takže pilotní výcvik zahájil ještě dřív, než peníze získal. Přemýšlel o tom dopředu, takže se radil s odborníkem, který mu dokonce mohl pomoci na sekundárním trhu koupit nějaké rozumné letadlo.

Ale i přesto udělal chybu. Protože k rozhodování nepřistupoval s určitou mírou respektu a pokory. Přistupoval k tomu jako zkušený podnikatel, byznysman, který vlastní obrovskou firmu. Vybudoval obrovský majetek, má spoustu kontaktů, přeci mu nikdo nebude nabízet nesprávné informace. Přece si zvolí to správné řešení sám.

Takže i přesto, že ukazoval na typ éra, které nebylo pro něj evidentně vhodné, a ani nebylo v rozumné cenové relaci. Pro letadla existuje tzv. blue book, což je definice, jak se různé typy letadel různého stáří pohybují v ceně na sekundárním trhu. A i přesto, že bylo x signálů a zdravý selský rozum by mu říkal tohle letadlo nekupuj, Vítek ho koupil.

V okamžiku, kdy ho koupil, chtěl ho tzv. ustájit. Někde hangárovat a servisovat, přišel za svým poradcem a do jisté míry i kamarádem, který mu radil, aby si tohle nekoupil a koupil něco jiného.

Ten jeho kamarád byl logicky trošičku rozmrzelý, protože viděl, že koupil přesně to, co mu radil nekupovat. A teď volá o pomoc, o záchranu – pojď mi to postavit, pojď mi to letadlo napravit, aby vůbec létalo nebo aby létalo tak, jak má. Pojď mi to hangárovat.

On ale řekl „kamaráde, to prostě nejde, zbav se toho éra a kup jiné. Ty jsi zvolil špatnou cestu, jistě originální a svou, ale špatnou.“

Takže Vítek udělal chybu, že k tomu nepřistupoval s pokorou a s respektem. Kdyby býval neobjevoval objevené – jak jsi správně říkal – a šel by racionální cestou, tak neudělal zbytečně koupi, prodej a následnou koupi dalšího letadla.

 

Vladimír Fichtner

A jak to dopadlo, Pepo?

 

Josef Podlipný

Ztráta byla ve vyšších desítkách procent na té první koupi.

 

Vladimír Fichtner

On opravdu koupil, prodal a koupil něco jiného?

 

Josef Podlipný

Ano. To bylo první zklamání nebo první poučení. A druhé, jak jsi správně říkal, je nejlépe se poučit z chyb druhých. Tak druhé poučení, věřím i pro vás ostatní, bylo, že i ta následná koupě jiného letadla byla v méně vhodný čas. Kdyby ho byl býval koupil před tři čtvrtě rokem, tak jak koupil to první, tak ho koupil výrazně levněji a v lepší konfiguraci.

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je třeba přemýšlet včas, co s těmi penězi budu dělat a inspirovat se u těch, kteří už to dělají dlouho.

Další věc, kterou často vidím, je začít se chovat trošku jinak. Méně jako podnikatel a více jako správce. Což je ale těžká změna. A proto ten půlrok, o kterém jsem mluvil už před chvílí. Ten čas dává trošku šanci, že se můžu vydat tím správcovským směrem.

Já vždycky říkám, když se potkáme a bavíme se s někým o těchto věcech. Přestaňte přemýšlet o tom, kolik vyděláte, ale začněte přemýšlet o tom, jak ty peníze ochráníte.

Vy je snad za rok vyděláte znovu? Postavíte další firmu? Tady to jste stavěl 30 nebo 20 let a tak máte pocit, že se vám to za rok podaří znovu? Už se to nemusí povést znovu!

A najednou si to ten člověk uvědomí, to aha! Ale přerod podnikatel versus správce je mentálně extrémně náročný. Často se ptám „Chcete výnos nebo ochranu? A nemůžete si vybrat jinak.“ Když je odpověď výnos, tak vím, že daný člověk ještě není v tom správném módu.

 

Josef Podlipný

S tím mám spojený příběh Romana.

Roman udělal částečně dobré kroky. Prodával firmu, jednu ze tří. Ty další jemu a celé jeho rodině zajišťovaly spokojený život. Z výtěžku prodeje firmy použil částečně finanční majetek tak, jak my říkáme, správným způsobem. Jako většina světových miliardářů chtěl chránit objem prostředků, chtěl z něj pravidelný příjem.

S druhou částí výtěžku z prodeje firmy, bylo to zhruba půl na půl, založil nadaci. V zahraničí, věnovanou zdravotnickému sektoru, výzkumu léku na jednu z největších metel lidstva.

Neuvědomil si ale v ten okamžik, že utracením té poloviny v nadaci stopne činnost té nadace. Kdyby byl býval o vložené polovině do nadace přemýšlel tak, že bude financovat výzkum z výtěžku peněz vložených do nadace, stejně jako o polovině, kterou v rámci finančního majetku pro sebe a pro svou rodinu chránil, tak nadace mohla fungovat dál.

 

Vladimír Fichtner

Takhle dostala nadace jednorázovou částku a byla nucená ji utratit. Nebyla donucena, ale prostě je pravděpodobně utratila, a pak najednou zjistila, že nemá příští rok ani na náklady.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Neměla ani na provozní náklady. V určitém okamžiku on dotoval z vlastního kapitálu chod nadace, aby překlenul to období. Říkal, že pro něj bylo nesmírně poučné to, že tak, jak nadaci rozjel, samozřejmě k sobě připoutal pozornost mnoha odborníků realizujících se v dané oblasti. Tak i ti odborníci na něj apelovali, aby tuto chybu už nikdy neudělal, protože najednou on chodil za různými svými obchodními partnery, výraznými osobnostmi, s prosbou o spolufinancování chodu nadace po určitou dobu. Aby přežil období, kdy tam znova může nasypat peníze a vlastně už to udělat správně.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že uvažování o investicích nebo o utrácení v uvozovkách, je také věc, kterou je potřeba se jako podnikatel naučit. Že najednou chci vlastně zachovávat tu podstatu, a žít nebo utrácet jenom to, co mi vydělá podstata, která zůstává v reálné hodnotě ošetřené o inflaci.

Z výnosů majetku, ne z podstaty.

To patří k přemýšlení a časovému horizontu, který si na to člověk má dát. A je na to potřeba dát velký pozor.

Poslední věc, kterou já vnímám, a je hodně, hodně důležitá. V tom půlročním horizontu, alespoň z toho, co já vidím a jakou mám vlastní zkušenost, se ani stihnout nedá, je začít přemýšlet o rodinném bohatství ne ve stylu finančním a monetárním, ale ve stylu vztahovém. Posun rodiny do další úrovně, aby to další generace, ty peníze a majetek nezkazilo atd.

A to mi přijde, že je práce na roky. To je dobré začít dělat ještě dřív, ale většina z nás na to nemá čas dřív, protože se věnuje byznysu.

Já musím říct, že to je něco, čemu se jako rodina věnujeme dneska už druhým rokem. A pořád mi přijde, že máme roky před sebou. Ale začínáme tomu věnovat čím dál tím víc energie. To je další věc, na kterou je dobré upozornit.
Je to další téma, už jsme se o něm bavili v minulosti, určitě se k němu ještě dostaneme, ale řekl bych, že to je potřeba také nepodcenit. Pokud člověk nechce riskovat, že se zkazí vztahy a atmosféra v rodině. Není to vůbec triviální, jak to může na první pohled vypadat. Člověk si řekne Jo, ten má najednou peněz, ale peníze štěstí nepřináší. Většině lidí.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, že při pohledu na rodinné bohatství mohou být peníze jeho nejméně důležitou součástí. Já se krátce vrátím k počátečnímu příběhu s Jiřím, kde jsem říkal, že tu stresovou zátěž vytvořila i obava, jak bude vnímat ten balík peněz rodina.

Kdyby Jiří postupoval podobně jako jiný rentiér, Lukáš, který mnoho let, ještě před prodejem firmy a opravdu mnoho let, diskutoval s rodinou, tuhle stresovou zátěž by určitě neměl. Protože by znal názor rodinných příslušníků. To je jedna z velkých výhod.

Druhá je, že nikdo z nás nechce být nejbohatším nebožtíkem na hřbitově, jak se říká. Děláme to pro další generace, a tudíž je dobré se minimálně jedné nastupující, pokud je to možné, tak třeba i dvou zeptat, jak oni na to nahlížejí. Jestli chtějí, aby se firma prodala, nebo jestli náhodou třeba nechtějí být v roli akcionářů do budoucna. Po prodeji, jak uvažují o využití peněz, jestli na to mají už nějaký názor nebo je něco inspirovalo, aby o tom diskutovala celá rodina.

O tohle všechno se my rentiéři připravíme, pokud s rodinou diskuzi nezačneme včas. Určitě souhlasím, jak říkáš, ideálně mnohem dřív než šest měsíců předtím, než získáme peníze z prodeje.

Na začátku jsme si řekli, že peníze z prodeje firmy nemusí být jenom radost. Abychom vám nabídli ještě jednu inspiraci, otevřu ještě jednu otázku. Už jsme se k ní několikrát dostali. Nebýt na rozhodnutí sám.

 

Ale v tu chvíli se má rozhodovat zkušený budovatel rodinného majetku, že někoho přizve, a dokonce to nemusí být vysloveně člen rodiny. Může to být pro něj neznámá osoba. Klidně na doporučení, ale stále neznámá osoba.

Máš nějaký příběh nebo návrh, jak na to jít? Když si přizvu někoho, abych na to nebyl sám, abych měl třeba i oponentní názor. Možná mi ze začátku nebude dělat úplně radost, protože bude říkat, že to, jak o tom přemýšlím, je špatně. Nebo že bych podstoupil příliš velké riziko. Jak na tohle jít?

 

Vladimír Fichtner

Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Států na různé investiční konference, tak mě velmi často překvapilo, jak často se různí investoři a správci peněz prezentují způsobem, jak přemýšlejí. Nějakou filozofií. Já jsem si říkal „tak ukažte výsledky, ukažte mi, co máte teď, já to chci okopírovat, to mě zajímá nejvíc apod.“

Postupem času jsem pochopil, proč to dělají. Protože filozofie a strategie je něco, s čím se může člověk lépe identifikovat. Když to řeknu, Ochrana bohatství, Wealth Protection, je filozofie, která je z našeho pohledu důležitá. To je něco, o čem si můžeme popovídat – jestli vám to sedí, nesedí. Máte tak větší šanci pochopit, co je obsahem této strategie a této filozofie.

Pak můžete jít za někým jiným, zeptat se na jeho filozofii a zjistíte, že chce dynamický růst a riskovat hodně. Nebo chce něco jiného a je to něco, o čem můžete uvažovat.

Moje doporučení je: nepřemýšlejte o nutně krátkodobých výsledcích nebo o nějakých produktech, ale přemýšlejte o způsobu, jak vám protistrana sedí.

Jestliže vždycky musí říkat to, co vy chcete slyšet, to je úplně jiné téma. Ale jestli filozoficky to sedí dobře, pak máte šanci se začít poznávat. Já vždycky říkám, i když spolu začneme, i když si spolu strávíme půl roku, stejně se budeme další dva tři roky poznávat podle toho, co přijde. Uvidíte, jak budeme reagovat, jestli vám to vyhovuje a podobně. Další důležitá věc při té spolupráci, kterou začnete někde řešit, nezavřít se do toho. Že deset let nemůžu z toho odejít. My říkáme každý kvartál „já nechci dál pokračovat.“ Skončí kvartál, my vám vyfakturujeme naše služby podle toho, jak jsme se domluvili. A když vám to nesedí, tak dál nepokračujeme.

Filozofii a strategii vnímat, nemít žádné jedovaté pilulky, proč bych nemohl odejít. Budovat si vztah a pak uvidíte. To je z mého pohledu to, co funguje.

Reference. Jasně, to jsou věci, které je potřeba také udělat.

 

Josef Podlipný

Já tě jen krátce doplním, opravdu krátce. Častá námitka, proč si nepřizvat někoho, byť odborníka zkušeného s referencemi, je „Přeci mu neřeknu takhle důležité a diskrétní informace typu velikost majetku anebo objem získaných peněz z prodeje třeba firmy atd.“

Já na to vždycky reaguji stejně: „není ani tak důležitá ta částka, je důležité právě to přemýšlení a sdílení strategií anebo nápadů, co s tím budu dělat.“ Protože je to pak velmi podobné, jestli z prodeje firmy získám miliardu, deset miliard anebo sedm set milionů. To má význam jenom z toho pohledu, že z toho plynoucí užitek může pomoci mnohem větší skupině lidí nebo nějaké komunitě. A vlastně mnohonásobně převyšuje potřeby. To je v podstatě jediný rozdíl, ten zásadní.

Ale kriticky důležité je přesně to, co jsi říkal. Poznat, jak o tom někdo přemýšlí, jak o tom někdo přemýšlel už několik generací před námi. Poučit se z jeho chyb a následovat to, co je následováníhodné. Diskutovat ano, ale nemusí to být nutně o přesných číslech. Prostě diskutovat o tom, jak o tom přemýšlím.

 

Vážení posluchači, dnes jsme se bavili o penězích z prodeje firmy. A mnohdy o starosti s tím spojené. To, co jsme si řekli, by mohlo pomoci i vám.

Upozornili jsme na to, že je důležité tomu věnovat dostatek času, ideálně s velkým předstihem, nejméně 6 měsíců.

Zároveň jsme si řekli pár dalších bodů, a Vláďo, já budu rád, když mě případně doplníš, pokud bych na něco zapomněl.

Nebýt na to sám,
přizvat si někoho, kdo nám pomůže s tím přemýšlením. Nemusí to nutně být s tím řešením, ale minimálně s tím přemýšlením.

Určitě o tom komunikovat v rodině, protože to neděláme jenom pro sebe.

 

Vladimír Fichtner

Je dobré se inspirovat u těch, kteří už to zažívají a dělají dlouho.

Je dobré místo výnosu za každou cenu začít hledat spíš ochranu bohatství.

A nejvíc přemýšlet o filozofii a strategii přístupu, kterou budu chtít mít.

A to mi může pomoct mít s těmi penězi mnohem méně starostí, než to vypadá v tuhle chvíli.

 

Josef Podlipný

Vážení rentiéři, jestli i vy o tomto tématu přemýšlíte, a budete chtít diskutovat jednotlivé varianty a nápady, které vám přišly do cesty, budeme rádi, když nás oslovíte. My s vámi v rámci diskuze budeme sdílet to, jak přemýšlíme my a rentiéři, kteří využívají naší péče.

Pro dnešek se s vámi loučím, přeji hezký den a opět někdy na slyšenou Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.