Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSJak podporovat děti ve vzdělání a rozvoji
natočil Josef Podlipný 
Kam mám poslat dceru na školu?
Měla by jít někam u nás nebo v zahraničí?
To byly otázky, které Vladimír a Josef slyšeli na obědě s jedním úspěšným podnikatelem. V této epizodě se podělí o vlastní i sdílené zkušenosti nejen s výběrem školy, ale také s výchovou svých dětí.
Všichni chceme pro děti to nejlepší. Někdy ale bohužel to nejlepší z našeho pohledu není to nejlepší z pohledu samotných dětí. To je jen jedna z lekcí, které si můžete odnést z poslechu tohoto dílu.
Vladimír zmiňuje veletrh zahraničních středních škol od JK Education, který proběhne 20. 10. 2023 v Praze a 21. 10. 2023 v Brně. Více informací na https://jkeducation.com/cz/.
Textový přepis
Josef Podlipný
Jak to jde dohromady – děti a jejich podpora, třeba z hlediska vzdělání?
To je téma, které se nám znovu objevilo v okamžiku, kdy jsme diskutovali při obědě s rodinou rentiéra. S Honzou a jeho manželkou. A mně se v ten okamžik znovu vybavila diskuse v naší vlastní rodině, kdy jsme si říkali, že náš úkol je podpořit děti tak, aby dosáhly co nejlepšího vzdělání. Co nejlepších předpokladů pro budoucí život. A zároveň vytvořit podmínky, aby nemusely chtít být vždycky samostatné a měly chuť diskutovat v rodině se svými sourozenci.
Takže je připravit na život, na plnou samostatnost, na to, aby mohly vylétnout z hnízda a zároveň udělat všechno pro to, aby se do něj chtěly vracet.
Vladimír Fichtner
Možná bych ještě jenom doplnil, Pepo, že Honza je o něco mladší, než jsme my. A že jeho děti jsou ve věku kolem 13, 15, 17let.
A začínají řešit nebo už řeší střední školu, a jak na ní. Sešli jsme se mimo jiné, protože je zajímaly naše zkušenosti. Jak jsme to řešili my. Protože už děcka máme o něco starší. A jedna z věcí, která tam padla z naší strany (byl jsem tam i s Radkou), byla, že říkáme dětem, ať dělají, co je baví. Že nemusí dělat tu firmu, nemusí dělat něco, co nám se líbí. Ale hlavně ať dělají, co je baví, protože to máme vyzkoušené sami na sobě, že to je ono!
Když člověk dělá, co ho baví, tak se samozřejmě potká i s neúspěchy. To je prostě v životě normální. Ale má chuť je překonat. A když je překoná, tak my víme, že je zase o něco silnější, zase je o něco celistvější, zase je o něco, v konečném důsledku, šťastnější.
Jedna z věcí, kterou my jsme řešili, když naše dcera přemýšlela o škole, bylo to, že přišla s tím, že chce studovat v zahraničí. Bylo to samozřejmě tím, že když jí bylo pět, šest, sedm, tak jsme strávili tři roky ve Státech. A ona chodila do první třídy ve Státech. Díky tomu mluví anglicky skoro líp než česky. Ne, že by česky mluvila špatně, ale angličtina je také její přirozený jazyk.
A vlastně už odmalička přemýšlela o tom, že až přijde střední škola, tak by možná mířila do Států. Což se změnilo trošku za Trumpa, kdy začala vnímat, že ta společnost je taková nekonsenzuální. Že se jí do té americké společnosti moc nechce zpátky. Ale díky jedné věci si našla něco v Británii. A o tom jsme si vlastně řekli, že na to musíme dneska upozornit. Protože se to možná může někomu hodit. A to je veletrh zahraničních středních škol.
Josef Podlipný
Přesně tak. Honza s Helenou se nás v podstatě ptali, kde můžou získat informace. A kde mohou i děti získat informace a bavit se buď s těmi, kteří již studují, anebo s těmi, kteří jim budou průvodci při získávání vzdělání.
Vladimír Fichtner
My jsme jim sdíleli zkušenost s JK Education – veletrhem středních zahraničních škol, který si naše dcera našla sama. Respektive, možná jsem to viděl někde já na billboardu, a říkal jsem jí o tom. Ona se na to podívala, a řekla „Tam bych chtěla jít.“
To byl první důležitý moment. Řekl jsem jí „Tady je nějaký podnět, ale je na tobě, jestli se vůbec na něj podíváš.“ A ona projevila ten zájem. V tu chvíli to nebylo, že tatínek s maminkou berou dceru, aby se podívala, co oni chtějí. Ale ona chtěla a potřebovala tam jenom dovézt.
Josef Podlipný
Určitě potvrzuji, veletrh dává smysl, ať je jakéhokoliv typu a v jakémkoliv místě na světě (pokud to není zrovna v Americe a museli byste absolvovat let mnoho hodin). Nejenom proto, že na jednom místě máte koncentrováno několik zástupců různých škol, ale i proto, že každá z těch prezentujících se škol vytváří dostatečné podmínky právě na samotnou diskusi. Je to nejenom o jejich sebeprezentaci, ale je to mnohdy i o odpovědích na konkrétní dotazy. O získání kontaktů.
My jsme při výběru střední školy u naší nejstarší dcery tuto možnost nevyužili. A myslím si, že tím trošku proces výběru utrpěl. I přesto jsme umožnili dceři, aby se potkala se studenty konkrétních vybraných preferovaných škol a s jejich rodiči. A získala na to nějaký nadhled a jejich názor. V podstatě jsme suplovali ten veletrh tak, že se potkala s vícero zástupci z vícero škol. A tady to máte na jednom místě, takže ideální příležitost.
Možná by stálo za to říct, kde naši posluchači najdou informaci, kde veletrh je, a znovu zopakovat, o co se jedná a v jakém termínu veletrh bude. Tak, aby pokud je to zajímá, si to rovnou někde mohli poznamenat anebo začít vyhledávat.
Vladimír Fichtner
Já vlastně nevím, kdy a kde bude. Vím, že ho pořádalo JK Education a jmenuje se Veletrh zahraničních středních škol. Asi se to dá vygooglit pod tímhle termínem.
Když jsme na něm byli my, bylo to někdy v říjnu nebo v listopadu, na podzim. Aby byla docela dlouhá doba na to, aby si to děcko rozmyslelo a prošlo všechny přípravné fáze a od dalšího školního roku mohlo nastoupit. Pokud se dělá veletrh i nadále, a já myslím, že ano, tak bude někdy na podzim.
Bylo to zajímavé, mohlo tam být třicet škol možná z celého světa. Z Británie, nějaká z Evropy, z Ameriky. Nevím, jestli tam byla nějaká i z Asie, mám pocit, že ne. Ale Evropa a Amerika byly zastoupeny určitě.
Bylo to skvělé, protože to bylo koncentrované v jednom místě, stánek od stánku. Všichni měli prezentační materiály, se všemi se dalo mluvit, se všemi se daly domluvit kontakty. Naši dceru zaujala jedna škola, potom přišla a řekla „tohle by mě možná zajímalo víc.“
A bylo na nás dospělých domluvit další kroky, s tím, že předběžný zájem asi máme. Fungovalo to tak, že zástupci školy potom přijeli do Prahy, byla to britská škola, a měli zhruba hodinový pohovor s naší dcerou za naší přítomnosti v angličtině. Můj pocit byl, že to je hlavně o té angličtině, aby zjistili, jestli se to dítě vůbec domluví. Protože někdy to samozřejmě může být problém. A druhá věc byla zjistit „proč to chceš.“ Takové pochopení motivace. Nebyla na to zapotřebí žádná příprava, prostě byl to jeden podvečer, kdy jsme se s nimi sešli na hodinku. Oni si spolu povídali, dcera se ptala na nějaké věci, které ji zajímaly. Protože tam byly i otázky „Co zajímá tebe a proč?“ Řekli potom, že dají vědět. Přemýšlím, jaké bylo to časování. Tohle mohlo být tak měsíc dva po veletrhu, ale možná to bylo už začátkem roku.
Řekli, že uzavírají přihlášky někdy v dubnu, ale že bychom si to mohli přijet na dva dny vyzkoušet nanečisto. Protože to byla taková klasická internátní škola britského typu, tak my jsme si řekli, že jo. Nebo spíš dcera řekla, že by chtěla. A znovu tam zdůrazním rozměr toho jejího rozhodnutí, ne našeho.
Ona řekla, že by chtěla, jestli je to možné. A my jsme v tom neviděli problém. Já jsem se postaral o logistiku, ubytování a letenky. A ona šla do školy udělat nějaké vstupní pohovory, už formálnějšího typu. Ale taky se tam na jednu noc ubytovala a přespala na tom intru. Bavila se tam se spolužáky, podívala se, jak to tam vůbec vypadá, jestli by se jí to líbilo nebo ne a podobně.
A byl to pro ni moc zajímavý zážitek, ze kterého vyplynulo, když jsme přijeli zpět, že by chtěla. Přijela a udělala přijímačky, na počítači něco nějakou hodinu ťukala. A oni řekli, že by to bylo možné.
Tak takhle vypadal ten proces. Byl hodně otevřený, ale nejdůležitější, co my jsme tam vnímali s Radkou, že to bylo o naší dceři, která o tom rozhodovala, ne o nás.
Josef Podlipný
Vážení posluchači, vždycky by to mělo být o našich dětech, ne o nás. Pokud se budou děti snažit žít životy k obrazu svých rodičů, tak nemusí být šťastné. Nemusí mít tu pravou radost a budou mít tím pádem logicky menší dostatek motivace studium dotáhnout. A hlavně z toho studia maximum vytěžit. Ať už se pouští vaše děti do střední školy nebo univerzitního studia, je důležitá především radost a láska k té podstatě. Proč vlastně na tu školu jdou.
My máme mnoho zkušeností ze zahraničí, ať už ze Španělska, Itálie, Německa a dalších zemí. A pokaždé se nám vracely dospělejší děti. Pokaždé přicházel člověk sice stejné tváře a stejného jména, ale z hlediska nastavení se zásadně větším rozhledem a schopností nejenom se pídit po odpovědích na otázky, které mnoho studentů vůbec ani nenapadnou. Ale především schopností něco tomu obětovat. Vzpomenu na příběh, který není o našich dětech, ale o dceři jednoho mého dobrého kamaráda. Ten říkal, že když jeho dcera prožívala své první prázdniny po studiu na střední škole, mezinárodní střední škole, tak se vrátila ze srazu se svými spolužačkami ze základky, a byla taková rozpačitá. A rodiče se ji ptali, co se stalo. Neužila si to? Vrátila se o několik hodin dřív, než původně plánovala.
A ona jim říkala „Tati, mami, já jsem s nimi nevěděla o čem povídat. My jsme úplně někde jinde.“
To neznamená, že se nad ně nějak povyšovala. Ale najednou na věci a problematiku života a ekonomiku a jazykovou výbavu nahlížela úplně jinak, z jiné perspektivy.
A vyprávěla o tom, jak probíhá studium, což nadchlo i naši nejstarší dceru Denisku, právě v těch superlativech té osvobozující možnosti dělat něco samostatně. Dělat něco v týmu, dělat něco s odborným dohledem, dělat něco ve firmě, do které třeba do budoucna může chtít nastoupit. Dělat něco s maximální podporou, kde i ti učitelé, i ti profesoři, kteří vytvářejí podmínky k tomu, aby to studenty bavilo, tím také žijí. Na nich je vidět, že to je radost. A zároveň je to i závazek pro rodiče, nejenom splnit sen dětem, ale být jim dobrými diskutéry, dobrými podporovateli, protože se opravdu vrací najednou jiní lidé do té rodiny.
Vladimír Fichtner
My jsme to zažili v první třídě, když naše dcera chodila ve Státech do první třídy základní školy. Tehdy jsme zažili šok, když přinesla vysvědčení na konci semestru nebo roku. A tam byla kategorie leadership. Jestli je dobrý vůdce, prostě lídr.
A tady v ČR jsme zažili naopak, že byla dcera kritizována, že třídu vede. Že se staví do pozice toho „bosse“. Ne že by chtěla, ale prostě má to v sobě. V USA to byl leadership.
Takže ono to hodně mluví o tom, co chceme. My jsme to viděli v těch Státech i v té základní škole. Potom vlastně nakonec nenastoupila do Británie, bylo to před covidem, tak jsme nakonec byli rádi z nějakého osobního důvodu. Ale vybrala si tady v Praze American Academy, americkou školu s americkým titulem, americkým způsobem výuky a americkými učiteli.
Připadala si na začátku, jako by se vrátila trošku do Texasu. Protože tam bylo hodně lidí z Texasu. A my jsme v Texasu žili. Takže se tam cítila jako ryba ve vodě.
A bylo hrozně příjemné vidět způsob výuky, který není rakousko – uherský, 100 let starý: tady dělej tohle, takhle to vymysli, tady si zapamatuj tohle, protože nic jiného neumíme.
A přestože školy měla v Čechách docela dobré, tak často to bylo o tomhle. Nebo to bylo o tom, že lidé, kteří učili angličtinu, měli s naší dcerou fakt osobní problém. Protože ona uměla skvěle. A oni místo toho, co umí ti Amíci, aby ji přitáhli a stala se jejich pomocníkem a dali jí prostor, tak jí to dávali sežrat. Což je úplně neuvěřitelné. My jsme zažili ten americký systém, jak základní, tak i ten střední tady. A bylo vidět, jak roste. Přesně to, co ty říkáš. Člověk je vychovávaný v tom, že si může vybrat předměty, může si po prvním týdnu školy rozmyslet, jestli mu učitelé vyhovují nebo ne. Nebo jestli nechce jiný předmět. Učitel soutěží o pozornost, ne, že si ji vynucuje. To je úplně jiný přístup. A podle nás přístup, který je pro dnešní život mnohem důležitější, než pamatovat si všechno a nabiflovat se, a vlastně moc nepřemýšlet.
Josef Podlipný
Určitě potvrzuji. Děláme to proto, aby děti žily lepší život, než se daří žít nám anebo našim rodičům. A je potřeba si uvědomit, že prostředí se mění. Když dáme možnost našim dětem, aby si v tom novém prostředí, o kterém ještě nevíme, jak bude vypadat za pár let nebo za pár desítek let, dobře poradily a dáme jim možnosti, a příklad i naší podporou, tak máme velkou šanci, že stejně spokojený a radostný život budou zažívat i naše vnoučata.
A tím pádem několik budoucích generací, které se budou starat o rodinné bohatství, jehož nejdůležitější součástí nejsou peníze, ale právě vztahy a schopnost si poradit v těch zítřejších výzvách, o kterých opravdu nevíme, jaké přijdou.
Mě zaujal i příběh s tou angličtinou. A vzpomněl jsem si na příběh mého opravdu letitého kamaráda Oldy, který říkal, že jeho syn už v útlém věku, ještě než nastupoval na střední školu, uměl několik světových jazyků. Angličtinu možná nejlépe ze všech, určitě lépe než češtinu, i přestože jsou to Češi. A v okamžiku, kdy docházelo k nějakému výkladu, tak opravil svoji učitelku. No to jste měli vidět, co se stalo. Přesně jak jsi říkal, byl v podstatě perzekvován za to, že řekl správně to, co si nejenom myslel, ale to, co výkladové i stran znalosti jazyka, bylo přesné.
V mezinárodní zahraniční střední škole by proběhlo s velkou pravděpodobností to, že by zapojil vyučující ostatní spolužáky do diskuse a hledali by společně odpověď na to, jestli má ten žák pravdu anebo do jaké míry tu pravdu má, anebo se mýlí.
Vladimír Fichtner
Aktivita není považována za osobní útok na učitele.
Josef Podlipný
Přesně tak.
Vladimír Fichtner
To mi přijde jako důležitá věc, ale když to nezažijete, nebo když to dítě nezažije a jenom vyrůstá ve společnosti, která říká „Dělej, co ti řeknou“, pak se nemůžeme divit, že společnost je hloupější, že je manipulovatelná, nemá vlastní názor a někdo jim ho prodá.
Josef Podlipný
Tady je určitě na místě připomenout, že i na tuzemských středních i vysokých školách je spousta velmi kvalitních profesorů. Lidí, kteří to žijí tzv. srdíčkem a možná ten systém jim nedává tolik možností, jako zažívají naše děti. A věřím, že i vaše děti na zahraničních školách. Možná už rezignovali z nějakého důvodu, ale také je to dílem nás rodičů.
Je potřeba si dát ruku na srdce a vystoupit z toho módu „Tady máte mé dítě a vraťte mi zpátky inteligenta.“ Je potřeba také tomu vyjít vstříc. A přesně jak jsi začal ten příběh, Vláďo, zeptat se dětí, co jim vlastně přináší radost, co chtějí dělat, co je láká víc a co méně. Nabídnout jim naší maximální podporu a otevřenou diskusi, aby se na to necítily být samy.
Protože čím víc se tomu budou věnovat, tím je to bude více vtahovat. A někdy to může být až o závislosti. A my bychom měli být právě ti, kteří jim dají šanci prožít i dětský život jako dítě. Proč to zmiňuju? Protože mě napadl další příběh.
Více to vnímala maminka té dívky. Tatínek byl hodně strukturovaný, hodně tvrdý manažer vycvičený v nadnárodní společnost, s tvrdým drilem, direktivou. Ale maminka to prožívala víc emočně, tak jak to většinou maminky prožívají, ona říkala „My jsme jí ukradli dětství.“ A co tím myslela bylo to, že vše nechali na ní. Oni jí vyslali do školy, kterou si sice vybrala, ale pak jí v tom nechali žít a nebyli toho součástí. Takže ta dcera se po několika letech studia, samozřejmě s nějakými přestávkami, kdy s rodinou komunikovala, vrátila jako dospělý člověk. A marně vzpomínala na to, kdy si hrála, kdy se přitulila k rodičům, kdy sdílela nějaké trable nebo nějaké otázky, na které neznala odpověď. Ona to všechno řešila sama se sebou, anebo když bylo velké štěstí se svými spolužačkami nebo spolužáky.
Proč to zmiňuji? I přesto, že se nám podaří vytvořit podmínky pro to, aby naše děti dělaly něco, co jim bude přinášet radost, prosím, nenechávejme to jen na školském systému, na kolektivu, ve kterém se děti budou pohybovat. Buďme toho součástí, protože pak by se mohlo stát to, co tehdy říkala Kateřina „My jsme naší dceři ukradli dětství.“
Vladimír Fichtner
To je vždycky na zváženou, jak moc jim dát samostatnost, jak moc do toho zasahovat. Ale vždycky je důležité mít otevřenou komunikaci. Dcera, když nešla do Anglie, vybrala si American Academy tady v Praze – zase si to vybrala sama. Sama se šla podívat na celý studijní den a tak dále. Bylo to její rozhodnutí, že se přihlásí. Na nás bylo to zaplatit, samozřejmě.
A když potom něco nefungovalo, což je samozřejmě vždycky, tak my jsme byli připraveni se o tom bavit. Bavili jsme se, a říkali „A budeš to nějak řešit, nebo potřebuješ nějakou naší intervenci?“ A ona na to „Ne, to je dobrý. Jenom jsem chtěla, abyste to věděli. Co se třeba děje a co mi tam vyhovuje, co mi nevyhovuje.“
A když toho bylo víc, ptali jsme se „Tak chceš jinou školu nebo ne?“ Bylo tam hrozně znát, že si vybrala ona a bude bojovat, dokud to půjde. Našla si nějakou svoji cestu. A to bylo asi to nejcennější vidět. Je potřeba nechat si tam komunikaci, nechat si otevřené dveře. Tohle, když si vybírala, bylo jí 14 nebo 15 let. Člověk by si řekl „No to ještě rozhodnu za ní. Když si vzpomenu sám na sebe ve čtrnácti letech. Kam půjdu studovat?“ „No ty půjdeš na gympl, to je jasný.“ Prostě tak to bývalo.
Zažít to, že si vybere sama nebo naše všechny děti si vybíraly samy, to bylo myslím pro jejich život nesmírně důležité.
Ať to dopadlo různě, cesty těch dětí byly různé, ale byly to jejich cesty. A to je na tom asi to nejcennější. Dát jim prostor.
Josef Podlipný
Když jsme u prostoru na vzdělání dětí, ještě mě napadá jeden takový příběh.
Jitka zmínila své děti, už jedno z nich s diplomem, a říkala „My jsme asi někde v minulosti udělali možná trošku chybu. Měli jsme třeba s těma dětma víc hovořit o tom, co vlastně budou studovat. Protože nám by se vlastně hodilo, kdyby třeba studovali hotelovou školu, nebo něco ekonomického. A ne třeba práva nebo medicínu.“
Ale vzápětí si odpověděla na to, jestli udělali nebo neudělali chybu tím, že říkala „Ale ne, vlastně. My jsme udělali dobře, protože jsme jim do toho moc nemluvili. Dali jsme jim ty možnosti.“ I přesto se často, především rodiny, které mají byznys nebo už rozsáhlý majetek, rodinné bohatství, třeba předané z předchozích generací, samozřejmě logicky zajímají o to, jestli děti budou jejich pokračovatelé.
A tady mě napadá další příběh, kde trefně popsal Pavel, který říkal „my jsme vlastně i těm dětem dávali možnost se na tom podílet. Jestli chceš, tak můžeš na brigádu do firmy. Nebo – přijď, bude porada tak si tam sedneš, můžeš poslouchat, jestli tě to fakt zajímá. Protože seš toho součástí. Občas o tom diskutujeme s maminkou doma a ty se ptáš. Jestli chceš, tak přijď. Jestli nechceš, nemusíš chodit, je to v pohodě.“ A vlastně takovou cestou nanečisto si něco zažít, dokonce třeba i u konkurence. Máme síť hotelů, to neznamená, že musí syn nebo dcera procházet provozem těch vlastních hotelů. Ať klidně odletí do zahraničí a jde dělat management dokonce i u konkurence. Proč ne. Naopak.
A tak, jak nedávno říkal pan Konstantin Kinský, úplně trefně „Nejlépe je učit se z chyb druhých, ne z těch chyb vlastních.“
Takže udělejme maximum pro to, aby se naše děti učily z chyb druhých a učily se hlavně dělat to, co budou dělat rády.
Vladimír Fichtner
Souhlasím.
Josef Podlipný
Celá řada hezkých příběhů, s vámi posluchači jsme se o ně podělili a budeme rádi, když se i vy s námi podělíte o vaše příběhy nebo o otázky, které vás napadají v této oblasti.
A pokud vám přijde zajímavé toto téma, právě třeba pro vaše děti, určitě dejte možnost dětem, aby si poslechly tento podcast. A přemýšlely si o tom. Nedávejte jim to jako návod, který jste objevili anebo našli vy. Když to bude pro děti zajímavé, věřte podle našich příběhů a vlastních zkušeností, že to bude zajímavé i pro vás.