Prodal svou firmu a přišel o 400 milionů kvůli sázce na jednu kartu

natočil Josef Podlipný

Josef Podlipný přináší příběh svého kamaráda, který udělal po prodeji své firmy fatální chybu. Sice se díky ní hodně naučil, ale za cenu ztráty 80 % svého majetku.

Vladimír Fichtner upozorňuje na to, že podobné chyby se nevědomě dopouští většina majitelů úspěšných firem, což Josef ilustruje na příběhu jedné podnikatelky, která sázkou na jednu kartu ohrozila rodinné impérium.

Jak se takovým chybám vyhnout? V této epizodě se dozvíte nejen detaily obou příběhů, ale také přístup a několik doporučení, které ochraňují bohatství proti ztrátám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Začneme jako již obvykle příběhem.

Petr je můj letitý kamarád, úspěšný podnikatel a velký příznivec IT. Rozhodl se vložit velkou část financí z výtěžku prodeje vlastního byznysu ve zdravotnickém sektoru do nadějné technologické společnosti. Konkrétně to byla půl miliarda. Tato společnost poté čelila ztrátám. Už z toho je cítit, že šel s troškou rozmyslu a byznysových zkušeností do oblasti, kterou ne úplně znal. Ale nechtěl se spálit, šel do společnosti obchodované na burze. Už tehdy, když do ní vkládal téměř půl miliardy z prodeje svého léty budovaného podniku.

Když tato společnost čelila ztrátám na burze a následně bylo vidět, že nestíhá vývoj, který slíbila svým akcionářům a měla velké problémy i s bezpečnostními standardy, zjistil, jak velkou chybu udělal.

Vsadil na jednu kartu. Náhle se díval na zlomek své investice – půl miliardy vložil a v jeden okamžik měl méně než sto milionů.

Vláďo, takový příběh není asi úplnou výjimkou. Že i úspěšný podnikatel, který má za sebou desítky let dřiny a mnoho úspěchů spojených i s odříkáním, sbírání zkušeností, jistotou svých rozhodnutí, najednou zjistí, že dělá katastrofální chyby.

Co poradit úspěšným podnikatelům?

 

Vladimír Fichtner

Radit nám, úspěšným podnikatelům, je složité. Protože my víme všechno nejlépe. Vybudovali jsme si firmy, dokázali jsme něco vykopat z nuly. Máme díky tomu samozřejmě velké sebevědomí v tom, že věci dokážeme dobře odhadnout.

Máme pocit, že když se nám to podařilo jednou, je jasné, že se nám to podaří podruhé. Nebo potřetí.

A jsou tací, kterým se to podaří. Ale není jich zase tolik, jak to vypadá na první pohled. Protože to, že se nám něco podařilo, znamená, že jsme byli možná ve správný čas na správném místě. Že jsme měli nějaký věk, nějakou energii. Že chyby, které jsme dělali, byly ještě v prostředí, kdy se to dalo tolerovat a nemuselo nás to potopit. Dnes to prostředí už může být jiné.

Asi je dobré začít od sebe a dát trošinku více pokory do přemýšlení o tom, co dělat s půl miliardou. Protože sázka na jednu kartu má vždy i ten výnosový potenciál, z půl miliardy může být třeba miliard pět. Ale jak je vidět z tvého příběhu a příběhů mnoha dalších lidí, které znám, také to může

jít špatným směrem.

První věc, kterou je třeba si uvědomit je, že se to nemusí povést. Uvědomit si, jak významné to má pro mě důsledky, pokud se to nepovede. To je to zásadní.

Další věc, kterou bych doplnil, je prostě o tom přemýšlet. Nenechat se donutit okolnostmi, že zítra to musí být uděláno, nebo zítra musí být uzavřen obchod. Je potřeba si nechat trošku prostor.

Pokud je člověk pod tlakem, radši to nechat být, než udělat příliš rychle a nerozvážně rozhodnutí, které může znamenat, že se vzdám nějakého zisku. Ale také může znamenat, že přijdu třeba o 80 % toho, co jsem vydělal za celý život.

 

Josef Podlipný

Zmínil jsi, jak nebýt pod tlakem.

Petr také vzpomínal na okamžik, kdy byl pod velkým tlakem, nejen svým vlastním emočním, ale i rodinným. Proto také z této investice nakonec odešel. Odcházel sice na části, ale i tak utrpěl ztrátu.

Jeho ztráta byla vyšší než 400 milionů. Přišel o více než tři čtvrtiny vloženého kapitálu.

Se zbylými necelými 100 miliony se teď snaží pracovat úplně jinak. Možná, že nás poslouchá, pokyvuje a říká si „Ano, naučil jsem se mnohému i díky této zkušenosti“.

 

Vladimír Fichtner

Já řeknu, co jsem se já naučil z takových případů, které jsem viděl kolem sebe.

A to je, že od určitého okamžiku je potřeba chránit své bohatství. Nepřemýšlet tolik o tom, jestli vydělám dvojnásobek nebo trojnásobek během roku nebo dvou.

Tenhle případ je úplně typický pro to, aby si člověk uvědomil, jak důležitá je ochrana bohatství a filozofie, která nás a naše klienty provází celou dobu, co s nimi děláme.

Protože to jsou typicky lidé, kteří umí vydělat peníze. Postavili nějaké byznysy, které jsou úspěšné. A už o ně nechtějí přijít. Už dozráli v tom, že nemají tolik času, aby to zopakovali. Možná nemusí mít tolik štěstí, aby to zopakovali. Nemusí mít tolik energie, aby to zopakovali. Ochrana bohatství je ta nejdůležitější odpověď na toto téma, myslím.

 

Josef Podlipný

Vláďo, mluvíš o vlastní zkušenosti. Kdy ses setkal s důležitostí ochrany bohatství poprvé? Vzpomeneš si na ten okamžik?

Byla to tvá vlastní zkušenost, anebo ses s touto otázkou setkal díky péči o nějakého významného rentiéra, úspěšného podnikatele?

 

Vladimír Fichtner

Asi jsem to potkal poprvé v letech 2000–2003, kdy přišly dvouleté poklesy na trzích a akcie poklesly o více jak 50 %, technologické ještě více.

Tam jsem se poprvé začal setkávat s lidmi, kteří dali všechny své peníze do jednoho produktu. Nebyli diverzifikováni, ani nepřemýšleli o tom, proč ten produkt mají. Já si pamatuji, jak mě frustrovaly v novinách v roce 2000 tabulky, kde se psalo, kolik vydělávají akciové fondy. 30 % za rok. Díky tomu, na začátku roku 2000, spousta investorů zainvestovala peníze do akcií. Včetně mojí maminky třeba, která investicím nikdy nepřišla na kloub a bylo to pro ni vždycky těžké téma.

Ti lidé vzali svoje peníze a vsadili je na jednu kartu. Možná ne úplně, ale významně. Pak je samozřejmě trápily poklesy, které přišly. Protože nevěděli, jak na to, jak to udělat správně.

 

Ještě v Americe jsme zažili s rodinou jeden velký, velmi smutný příběh.

Šlo o americkou rodinu, která se nám stala velmi blízkou při našem tříletém pobytu v Americe. My jsme je potkali, když jim bylo asi sedmdesát. V té době se psaly zase takové novinové titulky, že akcie jsou skvělé, vyrostly ze svého dna v roce 2003 a vydělávají 20 % ročně a za pár let budete mít dvojnásobek.

Ten pár celý život neinvestoval a v roce 2007, rok před finanční krizí, si řekli, že vezmou všechny své peníze, které naspořili a nikdy neinvestovali (řekněme, že to bylo 300 tisíc dolarů), nepřemýšleli, jak je diverzifikovat, jestli mít dividendové akcie, nepřemýšleli o spoustě věcí, které člověk řeší, když chce ochranu bohatství a koupili si nějaké růstové akcie. O rok a půl později, někdy v březnu 2009, měli zhruba 40 % původní částky.

Namísto 300 tisíc měli asi 120 tisíc. Psychologický tlak na ně byl enormní.

Novinové titulky říkaly „Je konec světa“. Manželka toho pána, který zainvestoval, udělal tu investici, mu říkala „Prodej to, vždyť nebudeme mít vůbec nic na důchod“. Jeho čtyřicetiletý syn mu říkal „Táto, prosím tě, už to prodej. Vždyť nezůstane nic“.

A on opravdu prodal a přišel o velkou část svých úspor. Nejen, že nediverzifikoval nebo málo diverzifikoval, ale tu investici dělal pocitově. To celý život fungovalo, tak to udělal, je mu 70, tak to udělal.

Úplně tragický příběh, velmi negativní. Přitom stačilo tak málo! Stačilo vydržet třeba dalších 10 let. Skousnout to a vydržet. Dnes by měl dvojnásobek původní částky.

 

Josef Podlipný

Původní investované?

 

Vladimír Fichtner

Původní investované částky. Ne té, co měl při poklesu.

Diverzifikace jako taková, ochrana bohatství, rozumný přístup s rozmyslem k přemýšlení o penězích je nesmírně zásadní.

 

Josef Podlipný

Díky za velmi poutavý příběh, byť se smutným nádechem.

Zmínil jsi zdravý rozum, zmínil jsi diverzifikaci, zmínil jsi i emoce.

Občas, a v poslední době i docela často slýchám i od úspěšných podnikatelů – „Vždyť já to mám diverzifikované. Mám tam 20, 30, nebo třeba i vyšší desítky produktů, ve svém portfoliu.“
Co je vlastně diverzifikace?

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka.

Diverzifikace je rozložení majetku do různých typů majetku.

Nakrájení koláče majetku z různých úhlů pohledu, bych řekl.

Diverzifikace může být dle typu aktiv. Mám byznys, mám finanční aktiva, mám nemovitosti, třeba.

Může to být měnová diverzifikace. Mám korunová aktiva, eurová aktiva, dolarová aktiva.

Může to být diverzifikace podle toho, kde mám registrován majetek. Mám firmu v Čechách a bankovní účet v Čechách, investiční účet v Čechách. Tak mám všechno registrováno v ČR.

Je to dobře? Není to úplně dobrá diverzifikace. Možná je lepší mít část majetku registrovanou někde jinde. Ve Švýcarsku, v Americe, prostě někde jinde.

Diverzifikace může být spojená s tím, na koho je majetek napsaný. Dá se využít možná majetková struktura nebo holding apod.

Když přijdete na to, jakým způsobem se koláč majetku dá nakrájet, je to diverzifikace.

 

Josef Podlipný

Rozumím tomu tedy správně, že to je o různých způsobech krájení toho koláče? Ne prioritizace jednoho ze způsobů, které jsi zmínil – ať už měnu, registraci majetku, držbu, správu a tak dál?

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba se dívat na majetek z různých úhlů pohledu. A ty samozřejmě kloubit dohromady. Když budu mít peníze ve Švýcarsku, ještě to neznamená, že mám diverzifikaci. V rámci švýcarského účtu

chci ty peníze mít nějakým způsobem nakrájené do různých typů aktiv, a tak dále.

 

Josef Podlipný

Jaký by z pohledu českého investora, českého správce rodinného bohatství, měl být optimální poměr mezi domácím prostředím a mezinárodním prostředím? Mezi domácími a mezinárodními investicemi?

 

Vladimír Fichtner

To je asi individuální. Ale kdybych měl říct velmi zjednodušený pohled, a neberte ho prosím nikdo jako radu, protože tu člověk musí poskytnout jenom při dobré znalosti individuální situace daného investora. Z našeho pohledu mít polovinu peněz doma a polovinu třeba v dolaru dává velký smysl. Když říkám doma, tak myslím, že domácí měna je euro a koruna zhruba napůl.

Co to znamená pro to celkové rozložení kapitálu?

Čtvrtinu ze svého majetku mít v koruně, čtvrtinu v euru a polovinu v dolaru není špatná výchozí pozice, ze které začít. Přemýšlet, jestli to chci víc nebo méně, nebo jakým způsobem. Ale toto je zajímavá cílová fotografie, ke které se chcete přibližovat, když nevíte, jak na to.

 

Josef Podlipný

Tento podcast poslouchají úspěšní podnikatelé obvykle tvořící rodinná bohatství od devadesátých let. V ČR bohužel s přerušením následovnictví oproti rozvinutým zemím, kde mnoho dynastií už předává i zkušenosti se správou rodinných bohatství.

Když se podíváš na diverzifikaci nejbohatších lidí na světě, jaká aktiva jsou v jejich portfoliích zastoupena, jakou měrou a proč tak?

 

Vladimír Fichtner

Pokud se budeme dívat na statistiky, které jsou k dispozici, třeba UBS Family Office zveřejňuje pravidelně složení portfolií svých klientů. Znám více velmi úspěšných lidí, kteří mají s nimi své peníze uložené.

Je zajímavé, že 55 % majetku bývá ve finančních aktivech. Což v ČR není úplně typické.

V ČR je to často tak, že když mám svůj byznys, tak tam mám vlastně většinu majetku. A nemovitosti bývají často velkou částí finančních aktiv. I díky tomu, jakou máme zkušenost s privátními bankami, jsou zastoupena relativně málo.

To je to jiné, než je to ve světě. V 55 % finančních investic nemovitosti tvoří třeba 14 %, 19 % jsou byznysy a private equity. Pak tam jsou nějaké další a další menší podíly.

Je dobré vědět, že víc jak polovina je ve finančních aktivech.

 

Josef Podlipný

Ty se už mnoho let potkáváš s těmi úspěšnými, možná první generací úspěšných v ČR.

Proč je tak velký rozdíl mezi Českou republikou, českým investorem a americkým investorem třeba?

 

Vladimír Fichtner

Asi je to historická zkušenost. Prostě se to musíme ještě naučit. Máme tu zkušenost relativně krátkou, a ještě jsme se nepotkali s tím, co je ochrana bohatství, protože jsme první, kteří to řeší, nebo často první generace, která to řeší.

Je logické, že ze začátku má člověk nejvíc peněz ve své vlastní firmě. Protože to má pod kontrolou. Je poměrně logické, že další věc, kterou začne přidávat do majetku, jsou nemovitosti. Protože na ty si může sáhnout a má to pod kontrolou.

Kdežto spousta lidí má pocit, že finanční investice, což ve skutečnosti je podnikání někoho jiného, ať už Elona Muska nebo někoho dalšího, pod kontrolou tolik nemá.

To je nám jako podnikatelům nepříjemné.

Až do té chvíle, než přepneme z podnikatelského typu přemýšlení na správcovské přemýšlení. Protože jako správce chci něco jiného a chci trošku jiný přístup. Chci diverzifikaci.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Díky za tuhle nahrávku. Připomněl se mi příběh Kateřiny.

Kateřina je ambiciózní podnikatelkou, stále má ambice, nicméně teď s velkou pokorou vzpomíná na svou historickou zkušenost, kdy rodinu téměř připravila o veškerý majetek.

Možná tebe i naše posluchače zajímá, co udělala za chybu.

Ta chyba měla kořeny dílem v emocích, protože Kateřina převzala podnik od svých rodičů. Převzala ho v okamžiku, kdy podnik rostl. Zažíval obrovský boom. Ona převzala určitou odpovědnost za to, že růst zachová a dál bude budovat rodinné impérium.

Proto přitom, když investovala všechny rodinné prostředky do byznysu, nepřemýšlela. Ona to sama takhle řekla, že nepřemýšlela. Dělala to, co si myslela, že dělá správně.

Ty jsi zmínil, že mnoho z podnikatelů mělo do určitého okamžiku většinu svých prostředků ve svém vlastním byznysu. A Kateřina ještě do toho měšce přilévala.

Neustále přidávala další peníze. Zainvestovala postupně násobky stovek milionů do podniku, který už v ten okamžik měl hodnotu několik miliard.

V určitém okamžiku nastal ale zlom. Extrémně poklesla poptávka, objevila se mnohem silnější zahraniční konkurence, která začala Kateřinu a její rodinné impérium z trhu vytlačovat.

Navíc konkurence, kterou její otec chtěl v určitém okamžiku koupit, měla zájem koupit rodinné impérium od Kateřiny. Ale za zlomek ceny. Za hodnotu, která byla méně než třetinová v době, kdy to předával otec Kateřině.

Kateřina nejen mohla připravit rodinu o volné prostředky, ale čelila velmi emotivně náročnému období, kdy přišla za svými rodiči a říkala, že si neví rady.

Naštěstí její otec říkal, že jediná cesta je, aby na to nebyla sama. On sám se necítil být natolik silný, aby jí poradil, a tak Kateřina vyhledala poradce v této oblasti. Z velké čtyřky. Ti jí umožnili jejich rodinné impérium zachránit. Za cenu mnoha ústupků a v určitém okamžiku i finančních ztrát.

Kateřina zjistila, že emoce, která ji poháněla při investici, jí úplně zastínila to, že investuje jen do jednoho oboru. Zcela ignorovala diverzifikaci. Měla všechna vajíčka v jednom košíku.

 

Vladimír Fichtner

Měla všechno pod kontrolou, tak to máme. To je náš mindset a možná by to bez něj nešlo. Ale já myslím, že to je to poučení generací.

Proč se v Americe firmy tak často prodávají je, že lidé už vědí, že nechtějí mít všechna vejce v jednom košíku. Už vědí, že nechtějí sázet na jednu kartu. A my se to naučíme taky.

 

Josef Podlipný

Mohl bych tě teď poprosit o krátké shrnutí odpovědi na to, proč nevsadit na jednu kartu vše?

 

Vladimír Fichtner

Abychom o vše nepřišli.

 

Josef Podlipný

Děkuji. To, myslím, je opravdu velmi důležité poselství pro správce rodinného bohatství, kteří jsou mnohdy první generací. Ještě nemají zkušenost s tím, jak rodinná bohatství chránit.

Nepřijít o vše je určitě důležité, nejenom dělat, ale i předávat dalším generacím. Jinak budou budovat rodinná bohatství opět z nuly, jako většina úspěšných podnikatelů, kteří začínali v devadesátkách.

Vám posluchačům přeji, abyste nikdy nejen vy, ale i nastupující generace, nemuseli budovat Vaše rodinná bohatství opět z nuly. Proto diverzifikujte a poslouchejte náš podcast.