Rozdíly mezi Private Equity a Public Equity – Tomáš Tyl

natočil Josef Podlipný

Na burzách veřejně obchodované akcie firem (public equity) zná spousta investorů.

Neveřejně obchodované firmy (private equity) mezi investory tak běžné nejsou, a to vytváří mylné představy a nedorozumění.

Lidé si myslí, že je bezpečnější investovat do private equity, protože nevidí denní kolísání cen. Ale ve skutečnosti je to mnohem náročnější a rizikovější prostředí než u veřejně obchodovaných akcií.

V této epizodě Tomáš Tyl, šéf analytického oddělení Fichtner Wealth Managers, vysvětlí rozdíly mezi těmito dvěma aktivy, abyste mohli lépe určit, zda patří do vašeho majetkového portfolia či nikoliv, případně v jaké míře.

 

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tomáši, pojď přiblížit našim posluchačům, jak moc jsou rozdílné tyto dva světy.

 

Tomáš Tyl

Začněme možná public equity, to znamená veřejně obchodovanými akciemi. Protože to je něco, co naši posluchači určitě hodně znají. To jsou akcie, které můžeme vidět, jak se obchodují na veřejných trzích. To, že se obchodují na trzích znamená, že každý den můžeme vidět, jak jsou oceněné a jak se pohybuje jejich cena. To je jeden velký rozdíl oproti private equity.

Když si vezmeme private equity obecně, jsou to vlastně všechny byznysy, které nejsou na veřejném trhu. To znamená, není s nimi obchodováno. My tedy nevíme přesně, jakou mají cenu. To může vytvářet v lidech různé mylné představy o tom, jak svět private equity vlastně funguje.

 

Vladimír Fichtner

V čem mylné?

 

Tomáš Tyl

Mylné mohou být představy v tom, jak vnímají lidé rizika private equity.

Vybavuji si, že jsem dostal jednou dotaz od potenciální klientky v době, kdy byly akciové trhy na maximech a úrokové sazby nízko. Zněl asi takto: „No, ten akciový trh už je vysoko, akcie se zdají drahé, jsou nebezpečné a hodně kolísají. Dluhopisy nic nevynáší, na spořícím účtu mi nic nedají. Neměla bych zkusit private equity, není to bezpečnější?“

Zamyslel jsem se, co vlastně lidi vede k představě, že private equity je bezpečné.

Je to právě to, že nevidí denně, jak ceny neveřejně obchodovaných společností kolísají. U akcií to vidíme a trh okamžitě oceňuje, jaké vyhlídky má, jak je dobrý.

Samozřejmě někdy může dojít na trzích k mániím. To znamená, že byznysy jsou oceňovány hodně draze. Akcie vyrostou příliš, nafukuje se nějaká bublina. Někdy je zase na trhu deprese. Akcie se oceňují nízko. Ale celkově dlouhodobě funguje, že akcie dlouhodobě rostou podle toho, jak rostou zisky společností, protože akciový trh je trh firem. A firmy generují své zisky. Ale krátkodobě to může značně kolísat, a to některé lidi znervózňuje.

Svět private equity je jiný v tom, že to jsou společnosti, které se neobchodují na trzích, a tudíž neznáme aktuálně jejich cenu. V obecné definici je svět private equity poměrně široký.

Jsou to prostě firmy, které máte jako podnikatelé – s.r.o nebo akciovky. To jsou neveřejně obchodované firmy, jen některé jsou větší, o některých se víc mluví. To je celý svět private equity.

Každý podnikatel ví, že nezná přesně cenu firmy v každém okamžiku. Dokud nejedná o prodeji.

 

Vladimír Fichtner

Říkáš tedy, že veřejně obchodovatelné akcie v nás vyvolávají mnohem větší emoce pokud nevíme, proč investujeme a nejsme si úplně jistí. Protože jdou nahoru nebo dolů a my nechceme, aby nám to uteklo, když to roste a často kupujeme na vrcholu, když jsme nezkušení.

Naopak, když to klesá a dobrá investice se stává levnější, tak my víme, že si ji rádi koupíme. Ale někteří lidé jsou emocemi tolik napnutí, že prodají při poklesu.

Ale private equity nemá cenu viditelnou každý den, a tak tu emoci nezpůsobuje. Může působit jako stabilnější, řekněme. Protože tam člověk dá peníze a za deset let buď nějaké najde anebo nenajde.

 

Tomáš Tyl

Je to tak. Samozřejmě vy jako podnikatelé a kdo máte firmy víte, že v tom je hodně emocí, je to hodně náročné a cena může být nejistá. Ale ten, kdo to nezná a jen se dívá na private equity, o kterém se teď hodně hovoří, které může být někdy až trochu trendy a sexy, má představu, že to je jednoduché. Fondy, které se tím zabývají příliš nekolísají, ale lidé už nevidí to, že jsou v nich firmy, jejichž hodnota se smrskne na nulu, nebo úplně zmizí.

Tím, že to není denně oceňováno a nevidíme ceny, mohou z toho mizet pro vnějšího pozorovatele emoce. A může se to zdát vše mnohem bezpečnější.

Realita je ale taková, že jsou to malé a menší firmy a rizika jsou vlastně daleko větší než na akciovém trhu.

 

Josef Podlipný

Tome, poděl se s námi o vlastní zkušenost z pohledu analytika.

Jak je vůbec těžké analyzovat vhodnost private equity investice? Je to vůbec možné?

 

Tomáš Tyl

To je samozřejmě náročná práce. Kdokoliv, kdo prodává firmu anebo kupuje něčí firmu ví, že to je velmi náročné na čas.

Je potřeba udělat tzv. due diligence – důkladnou prohlídku firmy. Zjistit, jak je financovaná, její očekávání, byznys plán apod., ale i řadu dalších aspektů z hlediska právního. Jestli firma není v nějakých sporech atd. Kontrola je to velmi, velmi náročná.

Na akciovém trhu je výhoda, že podobné ocenění dělá velké množství lidí a z toho pak vzniká cena na trhu.

Dostáváme tak informace o tom, jak oceňují ostatní. Informace jsou také mnohem transparentnější. Veřejně obchodované firmy musí o sobě dokládat informace a tyto informace se dají najít. Najít informace o private equity firmě, která v takové míře důkladně nedokládá, rozhodně nejde.

To vás musí pustit dovnitř jako potenciálního kupce a spolupracovat, aby někdo něco takového mohl zjistit.

To je jeden aspekt toho, že je to mnohem náročnější.

Druhá věc je ta, že menší firmy a jejich osud je mnohem těžší odhadnout. Jakákoliv valuace a hodnocení závisí na tom, jestli se představy a očekávání naplní.

U velkých akciových firem, které jsou už na trhu etablované a jsou ve své vyspělé fázi to také není jednoduché, ale je jednodušší mít nějaká očekávání. U malých firem je to mnohem komplikovanější.

Proto manažeři private equity fondů, které se zaměřují na tento typ investic, a většinou na firmy, které už jsou před vstupem na burzu nebo ve vyspělé fázi investování a už se dá od nich ledacos očekávat, se snaží najít z 10 firem jednu skvělou. Když fond investuje do deseti firem, předpokládá se, že jenom jedna bude skvělá, dvě až tři budou dobré a zbytek bude nějakým způsobem ucházející nebo dokonce zkrachuje. Ta jedna skvělá vydělá na zbytek, nebo dvě až tři dobré dohromady vydělají na zbytek.

To jsou lidé, kteří se zabývají tím, že zkoumají tyto firmy, viděli jich mnoho, viděli mnoho investičních záměrů, potkali mnoho lidí. I oni vědí, že jejich šance najít skvělou firmu, která vydělá a nebude se jenom tak potácet, je 1:10 na tu opravdu skvělou a dvě až tři hodně dobré.

I oni vědí, že spousta firem, které vyberou, nebude nějak zajímavá investice, nebo dokonce skončí špatně. Jsou na to experti.

Pro člověka, který není v tomto oboru expert a nemá síto těch informací, vybrat dobrou firmu je ještě mnohem těžší.

Platí tedy, že spousta private equity firem prostě skončí. Neprojde. Když jsou to malé firmy, ve fázi seed nebo start-up, tak neprojdou takzvaným údolím smrti. Skončí. Nebo když už jsou na tom lépe a přežijí to, budou generovat nezajímavý zisk, budou fungovat, ale nebudou dramaticky růst a nebude to až tak zajímavá investice.

Takových firem je ve výsledku většina. Najít ty skutečně dobré je opravdu obtížné.

Proto je tak náročné investovat do tohoto segmentu. V obecném pojmu private equity znamená jakoukoliv firmu. Ještě se tento pojem používá pro vyspělé společnosti. Ale obecně je důležité si uvědomit, že kdokoliv je podnikatel a má velkou část svého majetku v private equity, tak jeho firma je investicí.

Josef Podlipný

Je to přímá investice.

Tomáš Tyl

Je to přímá investice do private equity.

Někdo má více firem, u typických rentiérů/podnikatelů je tato složka portfolia nebo jejich majetku hodně naplněná jejich vlastní firmou.

Když mám/založím firmu, dávám nějaký čas, peníze a všechno do private equity. Nepotřebuji potom do portfolia dostávat tolik na sílu cizí projekty, protože tam mám vlastní firmu.

Vladimír Fichtner

Obvykle mám až moc private equity.

Když buduji firmu, mám tam veškerý majetek, buduji ho v té firmě. Když se s někým potkáváme ještě než prodá, často v koláči majetku vidíme, namísto 10 % v private equity, což je takové dobré pravidlo, 90 nebo 95 %. Protože ještě nenastala další fáze, kdy by začal přemýšlet o správcovství majetku.

Tomáši, ty jsi mluvil o veřejně obchodovaných firmách a těch, co jsou na burze i těch, co nejsou na burze. O tom, že je trošku zrádné vnímat, že jsou stabilnější ty, co nejsou na burze. Protože sice jejich cena se nemění v ocenění fondu uvnitř, a přijde až za deset let, ale mezitím se toho může hodně stát a firma může zmizet ze světa.

Jedna věc je zdání klidu u firem, které nejsou na burze, ale to je jenom zdání. Uvnitř to není pravda.

Druhá věc, která s tím souvisí a kterou jsi naznačil, je likvidita té investice. Když máme veřejně obchodované akcie, a to je jedno, jestli to je ETF, Apple nebo něco jiného, můžeme každý den prodat a koupit. Kdežto u private equity fondů, když tam jednou člověk dá peníze, co může od takové investice čekat?

Tomáš Tyl

Opět to záleží na formě private equity. Obecně platí, že likvidita je vždy hodně nízká. To znamená, dostat se rychle k penězům je problém. Naopak vlastní podnikání často spíš další peníze potřebuje v nějakých fázích. A někdy z toho peníze přicházejí, ale nedá se s tím počítat. Záleží na tom, jak se byznysu daří,
a to nikdo nedokáže dopředu dohlédnout.

Zatímco na veřejně obchodovaných trzích, na burzách je možné okamžitě prodat cokoliv, pokud se pohybujeme na velkých vyspělých trzích. Samozřejmě se může stát na nějaké menší burze nebo u hodně malých akcií, že tam bude problém s likviditou. Ale při běžném investování jsou investice likvidní okamžitě.

U private equity to může být velmi problematické. Kdo má vlastní firmu ví, že to může být proces na roky, než se najde vhodný kupec. A než se firma prodá.

Pokud jsou to nástroje jako VC fondy nebo private equity fondy, tam likvidita v zásadě také příliš není.

Jsou dohodnuté podmínky – jednak kdy se budou dávat peníze, v jakých fázích, a potom peníze přicházejí podle toho, jak fondy postupně vyprodávají/exitují firmy, které nakoupily. Podle toho potom přicházejí peníze.

Chtít peníze mimo tyto podmínky může být výrazně sankcionováno. A je to logické, protože správce fondu potřebuje počítat s tím, že mu jednak přijdou peníze, které mu byly přislíbeny od investorů. A jednak, že si najednou někdo nevzpomene a nebude potřebovat vybrat větší část, protože v takovou chvíli by sám fond nemohl peníze z těch firem dostávat.

Takže likvidita je tam velmi nízká. V zásadě je vždy potřeba počítat, že jsou to dlouhodobé investice a nepočítat s tím, že se k těm penězům můžeme dostat rychle.

Josef Podlipný

Tomáši, máš nějaký příklad, na kterém by šel ukázat ten zásadní rozdíl mezi public equity a private equity?

Tomáš Tyl

Určitým dobrým příkladem toho rozdílu je IPO na trzích.

IPO je Initial Public Offering, to znamená první moment, kdy akcie vstupuje na burzu. Tedy z private equity světa, z neveřejného, se dostává na veřejně obchodovaný trh.

Potom už s akciemi obchodují na sekundárním trhu investoři.

To je populární věc, protože když přicházejí nové akcie na burzu, často se o tom mluví. Většinou dochází k tomu, když je to hodně populární firma, že nejdřív v tom upisování její akcie prudce vyrostou. Ve chvíli, kdy už transparentně uveřejňuje informace a mluví o ní a analyzuje ji dramaticky více lidí, tak se ukáže situace, která není třeba až tak dobrá.

Na tohle třeba byla dobrá studie Goldman Sachs, která říkala, že většina IPO jsou šmejdy. Většina firem, které se dostanou na burzu, to znamená ty private equity, které byly vypiplané k tomu, aby se dostaly do veřejně obchodované světa, potom zaostávají za celým trhem.

Jsou období, kdy to tak není, v letech 2020, 2021 byla na trhu horečka po start-upech a nových firmách, všechno bylo sexy, a díky tomu vyrostly ceny IPO poměrně hodně.

Ale už potom v průběhu roku 2021 a hlavně v roce 2022 indexy sledující nové IPO výrazně klesaly. Řada firem se dostala do problémů. Tam se někdy překlápí ten svět a ukazuje se, že třeba valuace firem byly vyhnány nahoru, firmy byly předražené. Byly představeny veřejnosti, prodány a pak už se ukázalo, že to zase taková sláva není. A prošly si nějakou korekcí.

Já jsem jednou napsal o té studii Goldman Sachs a o IPO a někdo mi napsal, že ale ty dnešní největší firmy jako Apple, také jednou byly IPO.

To je pravda. Když se podíváme na Apple, tak je to zrovna krásná ukázka, že investovat do něj v době IPO a držet ho doteď by nebylo tak slavné.

Mnohem lepší by bylo dlouhou dobu držet index a Apple nakoupit až v období 2000 až 2007, kdy cena byla nejzajímavější. Ale předtím jeho vývoj nebyl až tak zářivý.

Ano, všechny skvělé velké firmy, které teď máme, byly jednou v minulosti IPO. Ale u řady z nich nebyl vhodný okamžik vstoupit do nich v době IPO, ale až později.

Na to pozor – IPO přesně ukazují ten rozdíl. Když se najednou posvítí, je vidět, že ne každá firma je dobrá.

Některým firmám se může samozřejmě dařit i po IPO. Ale my proto IPO nemáme do portfolia moc rádi, protože u řady firem je problém v tom, že na jedné straně jsou ti, kdo tu firmu mají. Často to bývá právě private equity fond, který tu firmu na burzu dostává. Ví o ní všechno a ví, že teď je dobrá doba ji prodat.

Proti tomu stojí veřejnost, která o ní má mnohem méně informací, ale ví, že se jí ti lidé chtějí v tuhle chvíli zbavit. Z našeho pohledu IPO bývá většinou výhodné pro ty informovanější. A ne pro ty, kdo nakupují. Proto se tomu radši vyhýbáme.

WeWork je krásný příklad, který se nedávno tak trochu dopsal. Firma, která už už skoro byla velmi očekávané IPO, mluvilo se o ní. Ale došlo k tomu, že se problémy ukázaly ještě než vstoupila na burzu.
A vstup na burzu padl. Ukázalo se, že na tom vůbec není tak dobře. Ale kdyby se to neprojevilo, už směřovala k prodeji na burze a ten příběh by byl zase stejný. Ukázalo by se to později a investoři, kteří by ji koupili, by potom zplakali nad výdělkem. Tady k tomu nedošlo.

Private equity má někdy takový punc, že to jsou chytré investice na akciovém trhu.Do něj dává peníze každý, ale ti chytří jdou do private equity. Ale pozor. To je opravdu jenom pro zkušené, velmi chytré. Když do toho jdou běžní investoři, často nakupují předražené firmy a nevědí, jak moc předražené jsou. IPO a jejich osud nám ukazuje, že často dost.

Vladimír Fichtner

To je přesně úhel pohledu, který ukazuje na rizika. Ale také na to, proč do private equity investic jsou typické poměrně významné minimální investice.

Do spousty private equity fondů musíte vstoupit s tím, že tam dáte milion dolarů. Ekvivalent asi 23 milionů korun.

Protože to je minimální investice, co to znamená? Že je to jen pro určitý typ investora.

Ty jsi psal v našem časopise celý seriál o private equity a v titulku jsi uvedl, že je to vhodná investice „pro stamilionáře a miliardáře“ nebo podobně. Že to není úplně pro běžného člověka.

Tomáš Tyl

Je to tak. Je takový paradox, že veřejně obchodované firmy jsou opravdu ohromné, to jsou kolosy. A private equity, až na nějaké výjimky, je všechno to, co je menší než ty veřejně obchodované akcie. Jsou samozřejmě i velké private equity fondy, které třeba zakladatelé nechtěli dát na burzu z nějakého důvodu.

Ale private equity segment jsou úplně malé firmy a dramaticky menší. Ale na to, abychom do nich investovali, potřebujeme mnohem více peněz.

Právě proto, že to je mimo burzu. Protože si nemůžeme koupit jednu akcii, jeden podíl. Protože je složitější oceňování. Je takový paradox, že ty úplně nejmenší firmy jsou dostupné pro ty úplně největší investory.

Logika je ta taková, že se s vámi nikdo nebude bavit o tom, že přijdete do jeho firmy, dáte mu tisícovku a on vám dá jednu akcii té své firmy.

Když budete chtít přijít jako investor, musíte dát skutečně peníze, které jsou pro toho člověka signifikantní a pomůžou mu s podnikáním. Proto jsou investice do private equity tak náročné na kapitál, protože musí mít nějaký smysl.

Vladimír Fichtner

Ty jsi řekl, Tomáši, jednu hezkou věc. Něco ve stylu „malé firmy mohou nakupovat vlastně jenom velcí investoři“. To může vyvolat takový pocit, že zase ti bohatí mají nějaké výhody. Ale ono private equity investování, z hlediska výkonnosti fondů, průměrných výkonností nebo jejich rozptylu, to není tak úplně ložená věc, že to je vždycky bombička. Je to tak?

Tomáš Tyl

Rozhodně. Říká se třeba, že výnos vlastní firmy je někde kolem třiceti procent. Ale pokud se jí daří.

Pak je tady řada dalších firem, jejichž hodnota se ztrácí apod.

Když je byznys úspěšný, tak to samozřejmě je zajímavé. Ale když vy investujete do private equity, tak zákonitě nemáte vždy jen šťastnou ruku.

Každý, kdo investuje do private equity ví, že to není o tom, že vyberu jenom vítěze. Vyberu spoustu firem a doufám, anebo se snažím, aby tam bylo i několik vítězů. A ti to vytáhli nahoru.

Proto potřebuji hodně peněz, jednak potřebuji velkou částku a jednak těch firem potřebuji víc.

Na druhou stranu je to hodně o schopnostech. Když se budeme bavit o segmentu VC fondů a private equity fondů, kam člověk může jít jako investor bez toho, aniž by se na to musel sám podílet.

Protože když máme vlastní podnikání, musím do toho dát hodně vlastní práce.

Nebo andělští investoři – dávají peníze, ale také svojí práci.

Ale když už bych chtěl investovat do private equity „bezpracně“, tak půjdu formou podílníka nějakého private equity fondu.

Když do toho fondu půjdu jako limited partner, tedy ten, kdo dává jenom peníze, ale nepodílí se na výběru, tak to je jakoby „bezpracné“ investování tímto směrem.

Ale i v takové chvíli, když se podíváme, jaké jsou výnosy investorů, tak je složité to dopočítat. Protože u private equity fondů se obvykle uvádí výkonnost jako vnitřní výnosové procento. Ale není to tak jednoduché, že já dám jednorázově nějakou částku a za nějaký okamžik mám x násobek. A tudíž si z toho spočítám výnos tak, jak to jde na běžných trzích.

Protože já na začátku řeknu, že dám nějakou částku, ale neposílám jí najednou.

Anebo, když je to ještě zabalené ve fondu, tak jí pošlu najednou, ale ona nějaký čas leží nezainvestovaná.

Pak je složité dopočítat, když bych vzal celou dobu investice do fondu a dobu, kdy jsem měl ten kapitál vázaný, jaký mám skutečný výnos. Protože sice dostanu informaci o vnitřních výnosových procentech, která jsou třeba poměrně vysoká a zdá se, že je 20, 30 % vnitřní výnos.

Ale když si to přepočítám, protože moje peníze nějakou dobu ležely, pak mi je zase nějakou dobu vraceli, tak výnos ve výsledku není až takový.

Různé studie, které jsem k tomu viděl a četl, byly o tom, že nadvýkonnost private equity segmentů oproti veřejně obchodovaným akciím dlouhodobě může být kolem 4 %.

Problém je, že výsledky těch fondů se značně liší. Když se podíváme na akciový trh, můžeme do něj investovat formou třeba pasivních produktů ETF, které kopírují burzu, dělají to, co index. Anebo formou aktivně řízených fondů, ty budou mít vždy výnos plus mínus trh.

Některé ho trochu překonají, některé trochu zaostanou, ale nebude to úplně jinak. Ten rozdíl bude poměrně nízký.

U private equity fondů je ten rozptyl ohromný. Ze statistik vyšel výnos od mínus 2 % do plus 20 %.

A máte jen omezené množství peněz pro to, jaké fondy nakoupit, protože mají minimální vstupní náklady apod.

Když do nich dáte peníze, prostě jich koupíte jenom omezené množství. Když budete mít smůlu a vyberete manažera, který udělá mínus 2 %, tak je to velký zásah. Uteče vám velký výnos toho portfolia.

A to je to riziko. Riziko je, že to je hodně závislé na schopnostech manažera. Jako běžný investor nejste schopni se podívat do toho fondu a říci „ty a ty firmy, které on nakoupil, budou lepší než tamty“. Protože víme, že i pro ty experty je tohle složité, je to náročný proces.

Musíte se spoléhat na to, že vyberete dobrého manažera. A když vám to nevyjde, tak to dopadne špatně.

Proto je důležité diverzifikovat. Nakoupit, když už by člověk šel touto cestou, která vám umožní nakoupit více manažerů. Pak ještě ve více časových momentech. Protože někdy je čas pro private equity lepší a někdy horší.

Diverzifikovat i v průběhu času a tím pádem je to ještě o to více finančně náročné.

Proto nám z toho vychází, že smysluplné to začíná být s majetkem v řádu stamilionů, miliard. Protože v menším majetku můžu trefit dobrého manažera, protože si koupím jeden private equity fond, na který mám.

Ale nemůžu jich koupit dostatečné množství. Abych mohl koupit dostatečné množství a dostal se k průměrnějšímu výsledku, který může být třeba zajímavější, do toho musím dát opravdu velké množství peněz. Abych měl jistotu, abych dostatečně diverzifikoval, aby to prostě nebyla sázka na to, že jsem správně vybral private equity manažera. Nebo dokonce, že jeho prodejce si vybral mě, protože ty nejlepší fondy tady samozřejmě nekrouží kolem běžných klientů.

To je ten problém. A proto je to pro velké klienty, abych mohl diverzifikovat a nespekuloval.

 

Josef Podlipný

Tomáši, můžeš na závěr shrnout plusy a mínusy za public equity a private equity? Zároveň zkus stručně charakterizovat typického investora.

 

Tomáš Tyl

Plusy a mínusy.

Public equity, jsou velké firmy, můžete tam snadno diverzifikovat, je tam jednoduchý přístup, velká likvidita.

Nevýhoda je emoční. Vidíte, jak jde cena nahoru a dolů. Může vás to kolísání rozhodit. Někoho to může svádět k tomu, aby hodně nakupoval, spekuloval a pak se mu to vymstí. A samozřejmě jsou to ty staré nudné akcie. Pro někoho to může být velká nevýhoda.

Private equity výhoda je, že potenciální výnos může být vyšší, ale potřebujete zkušenosti. Potřebujete informace, je to náročnější, je potřeba do toho dát více času.

Nevýhoda je určitě jednoznačně likvidita. Je to náročnější na kapitál, takže není to vhodné pro každého. A výsledky nejsou zase tak úžasné, někdy jsou trochu přeceňované. Když na to tedy nemám, pro moje portfolio to neznamená takovou tragédii.

 

Není to navíc Wealth Protection, je to mimo Wealth Protection.

Ochrana může být tam, kde máte velkou diverzifikaci, velké firmy apod. Tady z principu jsou taková rizika, že to Wealth Protection není.

Je tam potenciální nadvýnos, ale je riziko, že když do toho půjdu bez dostatečných zkušeností, znalostí a s nesprávnými lidmi, tak z toho získám daleko méně, než bych chtěl.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji. K tomu typickému investorovi – souhlasil bys s tím, že pro private equity by mohl být typický investor ten, kdo už má Wealth Protection strategii pro větší část svého rodinného bohatství?

Tomáš Tyl

Určitě je to tak, že private equity ve smyslu podnikání, je vhodné pro toho, koho podnikání baví, koho zajímá, kdo firmu má.

A je potřeba si uvědomit, že pokud už nějakou firmu mám, tak jsem v private equity hodně. A měl bych vybudovat Wealth Protection.

A z druhé strany, pokud jsem se dostal k hodně penězům, primárně je základ Wealth Protection a potom si můžu říct, že z části půjdu do private equity, pokud mě to zajímá, pokud mě to baví a pokud chci.

Není to takové, že musím jít do private equity, protože o tom každý mluví a utíkají mi tady výnosy. To určitě ne.

Mnohem důležitější je budovat Wealth Protection a private equity může být doplněk. Anebo to může být moje firma. Nebo kdo už firmu prodal, tak firmy dalších lidí.

Ale tohle je důležité.

 

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.