Proč během 2 generací majetek z rodiny mizí a co s tím

natočil Josef Podlipný

Vybudovat rodinný majetek není vůbec jednoduché.
Přijít o něj jde velmi snadno…

Jak to zařídit, aby o něj rodina následně nepřišla?
Až 70 % rodin ztrácí své bohatství již ve druhé generaci.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí své zkušenosti a poznatky ohledně udržitelnosti rodinného majetku. Sdílí příběhy ze svých rodin a zdůrazňují význam vlastnictví a správy majetku.

V této epizodě se dozvíte, jak je důležité předávat know-how a hodnoty mezi generacemi a jak nedostatečná komunikace v rodině může vést ke ztrátě majetku.

Vladimír i Josef poukazují na důležitost motivace a zapojení všech členů rodiny do procesu správy rodinného bohatství.

Mezi body patří i to, jak děti připravit na budoucí výzvy a jakým způsobem mohou rodinné rady a pravidelné setkávání přispět k udržení rodinného bohatství.

Pokud vás zajímá, jak zajistit, aby rodinné bohatství zůstalo v rodině i po několik generací a jakým způsobem efektivně předávat hodnoty a znalosti, nenechte si ujít tuto epizodu podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, dnešním tématem je, proč během dvou a více generací majetek z rodiny mizí a co udělat pro to, aby se tak nestalo.

Naše rodiny už nějaké rodinné bohatství chrání. Vytvořily ho.

Kdy ses poprvé setkal s definicí, že už druhá generace ze 70 % o majetek přichází?

 

Vladimír Fichtner

Já jsem se poprvé setkal s jiným rčením. A to „z modráků do modráků během tří generací“ nebo „z rýžového pole do rýžového pole během tří generací“ – evidentně je to po celém světě stejné.

Tři generace tedy byla informace, kterou jsem získal jako první.

 

Josef Podlipný

Kdy to bylo?

 

Vladimír Fichtner

Hned jak jsem se začal zajímat o to, jak spravovat svůj rodinný majetek z celostního pohledu. Bylo to mezi prvními větami v každé knížce.

Postupem času jsem zjistil, že to není až ve třetí generaci, ale že po třetí generaci už vydrží jenom 10 % původního majetku. Ale už po druhé generaci je vysoká míra pravděpodobnosti, že jenom 30 % původních rodin zůstane materiálně bohatých.

To znamená, že 70 % už to v druhé generaci nezvládne. Když jsem to sdílel s našimi dětmi, docela je to zaujalo, protože jak jsem jim zdůraznil, oni jsou ta druhá generace.

Začali jsme si o tom povídat, co pro to můžeme udělat a jakým způsobem se posunout vpřed.

Naposledy jsme si o tom povídali včera a mám to ještě v čerstvé paměti.

Já jsem říkal „Tohle je ten problém a musíme nebo musíte na to dávat pozor, abychom si vlastně nezapomněli nějaké věci předat. Protože základní problém je v tom předání, že jsme málo zvyklí jako rodiny si předávat know how správy majetku a budování majetku mezi sebou.“ Ptal jsem se dětí „Co víte o svých prarodičích, o babičce a dědovi, o tom, jak přemýšleli o různých věcech, natožpak o penězích?“

Děti odpovídaly „Babička dělá dobrou bábovku.“ V principu nevíme nic, děti vědí hrozně málo. Protože to není věc, která by se normálně řešila. Když jsme si povídali dál, tak děti řekly

„My jsme na tom dobře. Myslíme, že máme dobře vymyšlené a v porovnání s mnoha jinými jsme mnohem dál.“

A já jsem si uvědomil, jak málo jsme jim ještě s Radkou byli schopní předat, protože se bavíme intenzivně o různých věcech možná rok. Pět hodin měsíčně. Ale máme před sebou ještě tolik práce!

Potěšilo mě, když jeden syn a dcera říkali „Já to mám jasný, já bych šel do Fichtner. Já to nemusím tolik řešit – šel bych se poradit.“

A tak jsem říkal, to je v pořádku, to je OK.

Uvědomil jsem si, že potřebujeme ještě nové oblasti, o které se s dětmi dělit a jak přemýšlíme, protože těch věcí je relativně hodně. Za 30 let jsme s Radkou načerpali spoustu zkušeností a některé věci ještě neumíme ani sami. Třeba být akcionáři firmy, ve které máme podíl. Místo toho, abychom byli manažeři – generální ředitel nebo finanční ředitel.

Odtáhnout se od firmy a být jenom akcionář. Jasně rozlišovat, kdo je akcionář, kdo je představenstvo, kdo je dozorčí rada.

To jsou věci, které se teprve učíme, protože jsme celý náš profesní život ve firmě, nebo skoro celý život prožili velmi intenzivně vevnitř firmy.

My jsme nepotřebovali rozlišovat, kdo je kdo. Měli jsme všechny klobouky na hlavě najednou, a to nás posouvalo rychle vpřed.

Ale když se to předává dál, tak některé věci není nutné předávat. Děti nemají ambici dělat něco ve firmě, ale akcionáři, to by chtěli být.

A jak na to?

To byla moc zajímavá diskuse. Já s Radkou vidíme, že máme spoustu věcí ještě, které musíme řešit, ale musíme si na to najít čas.

Vy ale takové diskuse také vedete, Pepo. Ty jsi čtvrtá generace. Mně přijde, že máte víc nabito, že máte větší zkušenosti. Jak vy řešíte předávání know how, aby nezmizel majetek v další generaci?

 

Josef Podlipný

Nevím, jestli máme větší zkušenosti. Nicméně proto, že naše rodové kořeny patří do půdy, a protože jsme dříve obhospodařovali celek – statky a také obchod, sklářství a tudíž továrnictví – tak je to takový mix různých postřehů a sdělení, kterých se nám dostalo od předchozích generací. Nicméně i přesto, že jsme naslouchali a vnímali, tak ty první krůčky k poznání začaly hodně intenzivně s výchovou našich dětí. A vzpomínám si moc dobře na jeden příběh, který jsem pak opakovaně používal, když jsem se bavil i s ostatními rodiči, kamarády a kamarádkami.

Naše dítě slavilo narozeniny a jak to bývá, dostalo dárky od rodičů a od prarodičů. Nemělo příliš touhu se o ty dárky hned s těmi ostatními dětmi dělit. Bydleli jsme na vesnici, tam to je taková jedna velká rodina.

My jsme si říkali, co je toho příčinou? Jestli to, že jsme ještě nenaučili naše dítě se dělit o nějaké vlastnictví, nebo co je příčinou?

A poprvé jsme udělali chybu. A právě proto si to pamatuju tak dlouho, protože jsme využili své rodičovské autority. Tehdy jsme Denisce, naší nejstarší dceři, nakázali, aby se o ty dárky podělila. Aby hračky půjčila ostatním, aby si s tím mohly hrát.

Až později, naštěstí v době, kdy už jsme vychovávali druhé dítě, syna, jsme přišli na to, že když dítě pozná pocit, co je to vlastnit, tak se naprosto spontánně, bez zábran, rádo dělí.

Vůbec mu to nečiní žádný problém.

Ale my jsme Denisce nedali šanci poznat pocit, že ty hračky vlastní. V podstatě si je skoro ani neosahala. My už jsme chtěli, ať i ty ostatní si jdou s tím také hrát. Půjč jim to.

Potom, když jsme to přenesli na správu rodinného bohatství, jsme si uvědomili, že nestačí ukazovat cestu, jak se dělit o užitek z majetku a nestačí diskutovat o zlepšování světa kolem nás. Je potřeba i dát ochutnat vlastnictví. To znamená nejít zkratkou ke správě, ale dát ochutnat vlastnictví. Aby si člověk majetek nebo rodinné bohatství, které není vždy opřeno o majetek, ten nebývá nejdůležitější součástí, uvědomil hodnotu toho, že existuje něco v rodinném bohatství.

To bylo naše první silné seznámení, že je dobré podpořit i pocit vlastnictví, aby si člověk snáz od vlastnictví došel ke sdílení.

 

Vladimír Fichtner

Jak jste tedy řešili v praxi, aby poznali majetek nebo vlastnictví?

 

Josef Podlipný

Tím, že se na ně musela část rodinného bohatství také převést. Nejen s nimi sdílet zkušenost se správou, ale dát jim tu možnost.

 

Vladimír Fichtner

Tady to je, starej se.

 

Josef Podlipný

Získávat vlastní zkušenost, dělat vlastní chyby.

Ne nadarmo se říká, a to patří do myšlenky statkářů: „Zasej myšlenku, sklidíš čin. Zasej čin, sklidíš návyk. Zasej návyk, sklidíš charakter. A zasej charakter, sklidíš osud.“

Mnoho lidí si myslí, že k osudu může jít zkratkou. Že jenom nasdílí nějaké myšlenky a už formuje osud. Ale to nefunguje.

 

Vladimír Fichtner

Inspirativní – já jsem věděl, že jste dál. To je super.

Já vidím tu zodpovědnost dneska ještě víc. Třeba v rámci první generace, kdy se jako firma často potkáváme s jedním z partnerů, pokud nebudovali firmu společně, často to bývá muž. Žena je taková, že se stará o děti a o zázemí. Finance a majetek řeší manžel.

A dokud neotevřeme účet pro tu ženu ve Švýcarsku, aby ona sama se starala, aby ona věděla, jak se do banky dostat a co se tam děje. Dokud s ní nezačneme probírat věci, tak spoluvlastnictví, přestože často mívají lidé společné jmění manželů, je takové vzdálené. Druhý partner se mu nevěnuje, protože to dělá partner a nemusím to dělat.

Ale jakmile to má, ten přístup se mění.

Rozumím tomu, že když se to tímhle způsobem pořeší i s další generací, má to pravděpodobně stejný vliv. Respektive vy už to vidíte, my jsme ještě tak daleko nedospěli.

Ale je to dobrá inspirace.

 

Josef Podlipný

Tak jak jsem říkal – v rukou dítěte nepůjčená hračka dalším dětem neudělá tolik škody.

Ale v rukou dospělého, pokud rodinné bohatství je tou hračkou, a nechci ji ani půjčit někomu dalšímu nebo se podělit o užitek, už může nadělat škodu velkou

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, kterou jsem si uvědomil při našem včerejším povídání s rodinou, je, jak málo času je na ta společná povídání.

My jsme včera po zasedání rodinné banky řešili, kdy bychom mohli jet na společnou dovolenou. A podotýkám, že natáčíme začátkem dubna. Do konce roku jsme nenašli společný víkend – tři děti, jejich partneři, my s Radkou. Nenašli jsme víkend, kdy bychom mohli společně vyrazit na prodloužený víkend. První termín jsme našli na Vánoce, a až po Vánocích někam pojedeme. Z různých důvodů, které nemá cenu popisovat.

Ale krásně jsem si uvědomil, jak s přibývající rodinou bude čím dál tím těžší nacházet společný čas. A to naše děti ještě nemají svoje děti. A ještě partnerské vztahy nejsou takové, že by pořád byly u všech babiček, dědečků a rodina by se rozrůstala.

Bude to čím dál tím složitější. Uvědomil jsem si, že když někdo přemýšlí tak, že děti teď nemají čas, protože mají kroužky atd., že to je ale jediný čas, kdy jsme my schopni jim ho řídit.

Tak jsem si říkal, že jsme asi měli začít, když bylo klukům patnáct. To ale dceři bylo pět.

 

V patnácti, šestnácti už je dítě docela vnímavé. Už začíná být schopno se nějakým způsobem vyjadřovat, něco řešit. Musí se předávání toho know how přizpůsobit, samozřejmě.

My jsme to ze začátku řešili jednak finančním vzděláváním a charitativními počiny, které jsou pro různý věk v pohodě.

Jak jste ten začátek řešili vy, Pepo? To, abyste si našli čas? Ty už máš vnoučka, tak už zažíváš širší rodinu intenzivnější.

 

Josef Podlipný

Výhodou kořenů statkářů je to, že obvykle generačně ta rodina držela vždycky velmi semknuta, i široká rodina. To znamená i se zaměstnanci a jejich rodinami.

A to se dědí po generace. Takže přirozeně, i v okamžiku, kdy už děti nebydlely s námi. Byť mají trvalou adresu stále u nás všechny tři. Vždy je to táhlo domů a nebylo tak těžké najít společný termín setkání.

Ale mít to na mnoho měsíců dopředu zablokované a jisté, je stále těžší.

A proto, když jsi mluvil o té konstantě času, o možnosti naplánovat něco, aby tam byli všichni, a ještě navíc o víkendu, tak mně úplně běhal mráz po zádech.

Protože jsem si říkal, že víkend je svatý. Pokud už vznikají další samostatné větve rodin, tak do toho my se snažíme nemluvit, pokud to jen trošku jde. Protože to bereme, že i my chceme mít víkend pro své plánování.

Ale i přesto je dobré nějaký čas naplánovat.

Teď to vidíme s vnoučkem, na kterého je v podstatě pořadník. Protože má babičku a dědu z jedné strany, babičky a dědy z druhé strany, a navíc spoustu lidí, kteří by se s ním rádi pomazlili a rádi by mu něco předali. Nejenom formou daru, který je materiální podoby. Není jednoduché najít čas.

 

Chtěl jsem spíš ještě doplnit jednu věc k té diskuzi.

Nesmírně cenné mi přijde nejenom najít čas, ale přijde mi mnohem cennější diskutovat.

Protože málo rodin to, co se dozví, ať už četbou, setkáním s někým inspirativním nebo rozhovorem partnerů, pak sdílí dál.

Co je ještě víc – uvědomit si ještě předtím, než inspiraci získávám, že to chci sdílet dál.

To je úplně jiný zážitek.

Přátelé, pokud se chystáte na nějaké setkání, na konferenci nebo číst zajímavou knížku, dopředu si řekněte, že to budete sdílet s rodinou. Uvidíte, že z četby nebo ze setkání budete mít úplně jiný zážitek.

 

Vladimír Fichtner

Je tam ještě druhá část.

Rodina musí být motivovaná na to, aby měla chuť přijímat ty informace.

Aby se informace neztrácela, její předávání musí být udělané zajímavým způsobem, spojené možná s něčím dalším.

Co se týče plánování rodinných rad, které máme každý měsíc, obvykle na pět hodin, i s naším koučem, vždy je děláme ve všední den. Takže rozumím tomu, co říkáš – víkendy si chceme držet.

Ale tohle bylo takové, že chceme společně někam vyrazit a mít společný zážitek. A začali jsme plánovat evidentně pozdě, letošní rok už to nebude. Možná na Vánoce.

Musí tam být motivace i na druhé straně. Proto my s dětmi sdílíme, že druhá generace přijde ze sedmdesáti procent o bohatství a třetí z devadesáti, protože tam to předávání nefunguje dobře.

Překvapilo mě, jak děti byly v tuhle chvíli spokojené, že pro to už děláme hodně.

My s Radkou jsme si říkali, že ale tolik jsme si ještě nepředali. Ale oni to nevědí, samozřejmě. Oni nemají v hlavě tu zkušenost. Je vidět, že budeme muset s Radkou trošku víc přemýšlet, co vlastně chceme předat. Vytvořit si nějakou linii příběhů, některé samozřejmě děti znají a už se smějí „Jo, to zase bude o tomhle.“

Musíme tomu dát trošku větší řád. Asi to uděláme v rodinné ústavě – myslím, že prací na rodinné ústavě bude příležitost si tam začít tyhle věci upravovat, upřesňovat, předávat.

 

Josef Podlipný

Když jsi mluvil o linii, mám jednu inspiraci.

My se snažíme, aby komunikace měla dějovou linku. To znamená, aby příběhy bylo možné zasadit do nějakých předávek myšlenek, pak je realizovat, proměnit je v činy a pak teprve z toho získat návyk.

Protože teprve návyk je spojen i s motivací, chutí to dělat. Když jsme v té návykové rovině, tak ukazujeme dějovou linku od závislosti přes nezávislost až po vzájemnost.

Co to znamená?

Závislost je období, kdy se děti mohly spolehnout na to, že tady byl vždycky rodič, nebo prarodiče. Vždycky táta nebo máma něco udělali.

A ano, pokud bychom to přehnali, mohlo se také snadno stát, že si pak řekli „Ale ty za to můžeš, protože tys to udělal, nebo tys to udělala.“

Nezávislost se začala objevovat v okamžiku, kdy dostaly svobodu rozhodování. Staly se odpovědnými za svoje činy. Kdy se začaly učit i správcovství, nejenom vlastnictví, to znamená od vlastnictví ke správě.

Potom je vzájemnost. Vzájemnost je, že si uvědomí nejen děti, ale i dospělí – a mnohdy si to ani dospělí neuvědomí – že když jich na to bude víc a využijí svůj um a svůj talent při správě rodinného bohatství, bude z toho profitovat celá široká rodina.

Bude snáz možné uchovat hodnotu rodinného bohatství. A pokud si připomeneme, že součástí rodinného bohatství není jen majetek, budou tudíž i snáz uchovatelné příběhy nebo poučení, která si neseme z předchozích generací. Ale pokud se od té první linky, kde jsem závislý, přes nezávislost nedostanu ke vzájemnosti, vlastně ochudím další generaci o tuto schopnost. A nemůžu se pak divit, že třetí generace jde zpátky na rýžové pole.

 

Vladimír Fichtner

K tomu mě napadají dvě poznámky. Jedna je, že dcera od té doby, co si začala vybírat střední školu, už si řešila věci sama. Vybírala si sama a šla tam, kam chtěla ona.

Určitě v tom pomohlo to, že první tři roky svého školního života prožila v Americe, kde je ta samostatnost fascinující. Jak jsou děti v patnácti letech, co jsme tam zažili, když jsme chodili do škol, samostatné. Ve srovnání s českými dětmi to je úplně neporovnatelné. Když jsme měli studenty jako brigádníky, kteří nám pomáhali řešit finanční gramotnost a finanční svobodu v Americe. Ptali jsme se, jestli dvacet hodin nebude moc jako brigáda?

A oni na to, že by chtěli čtyřicet.

Úplně jiné mentální přemýšlení, asi tam trošku dcera tou nezávislostí načuchla.

Opravdu od patnácti let si řeší svoji školu, kam půjde, zařídí si to komplet. Střední školu, vejšku, bydlení na vejšce. Všechno si zařizuje sama. Vůbec nic neřešíme my. Když chce, tak se poradí a když nechce, tak se neporadí.

Máme z toho velkou radost, protože nemůže říct „Vy jste…“, ona může říct „Já jsem to chtěla a nebylo to úplně ono. Ale já jsem si to vybrala.“ To je skvělé.

Druhá věc, která mě k tomu napadá.

Včera jsme hezky zažili tu vzájemnost, kdy jeden z našich synů přišel s tím, že by se také chtěl pustit do podnikání. Všech pět nás tam sedělo a on nám přednesl svůj projekt. A bavili jsme se třeba o jeho rizicích, všichni jsme mu říkali nějaký komentář. Protože nám říkal „Hele, pojďte mi s tím pomoct. Nebo řekněte mi, co si o tom myslíte.“

Radka, já, druhý brácha, který podniká už několik let, ale i ségra, která je mladší, všichni jsme k tomu něco řekli. Bylo fascinující vidět sílu toho týmu, té rodiny, která je mnohem silnější, než kdyby to byla diskuse jeden na jednoho.

Kdyby přišel za mnou, já bych mu řekl, že tohle vidím jako riziko nebo tohle.

Teď něco řekl brácha, něco Radka, každý něco dodal a komunikace provokuje další myšlenky.

Myslím, že výstup byl jednoznačně kvalitnější. Což vzhledem k tomu, kolik mi je, už trošku umím posoudit.

 

Josef Podlipný

Společně dělat na něčem, co je větší a lepší, to je nejvíc. To je tak adrenalinové, že na to všichni účastníci pak dlouho vzpomínají a chtějí to znova. A je to návykové.

Nicméně mě ještě zaujalo v rámci našeho rozhovoru, když jsi zmínil zkušenost s rolí vlastníka společnosti, akcionáře.

To je nepochybně další důležitá věc, kterou bych s vámi, posluchači, a mezi námi, rád sdílel.

Velká část úspěšných podnikatelů, kteří v ČR vybudovali opravdu neskutečně velký majetek, a tudíž rozumný základ k ochraně rodinného bohatství, neumí, anebo si to dostatečně neuvědomuje, předat zkušenost s vedením. Předává zkušenost s řízením.

Tady je nepochybně důležité si uvědomit, jaký je mezi tím rozdíl.

Řízení je ta spodní hranice – důsledku nějakých činů. To znamená, že říkám, jak chci něco dělat, aby to bylo efektivní. A je potřeba si uvědomit, co jsem řekl. Je to ta spodní hranice.

Ta horní hranice je vedení, kdy říkám, čeho chci dosáhnout. To je úplně jiný mindset.

Když nebudou naše nástupnické struktury – to zní strašně – když naše děti nebudou schopny vést a budou jenom řídit, jak po nich máme chtít, aby zachovaly hodnotu rodinného bohatství, co se majetku týče?

Jak po nich můžeme chtít, aby zachovaly mnohem důležitější součásti rodinných bohatství, jako jsou třeba příběhy a poučení, když nebudou pamatovat na to, čeho tím chtějí dosáhnout? Půjdou jenom po efektivitě.

No sakra, když půjdu jen po efektivitě, tak ti řeknu jenom to, co si myslím, že ti teď pomůže vyřešit problém. Ale nepůjdu po podstatě, která ten problém vyvolává, která je mnohem hlouběji a bude se opakovaně vracet.

 

Vladimír Fichtner

Skvělé!

Spousta zajímavých inspirací i pro mě, Pepo, díky za ně dneska.

 

Josef Podlipný

Jsem rád, pokud to bude i vás, posluchače, inspirovat.

Na závěr se s vámi podělím o jednu otázku, kterou je dobré si klást a pokládat i dalším.

„Kolik lidí si na sklonku života přeje, aby byli bývali trávili více času v byznysu nebo v zaměstnání anebo sledováním internetu?“

Nikdo.

Nikdo si to nepřeje.

Všichni si přejí komunikovat více s rodinou, se svými blízkými, se svými přáteli.

Myslí na ty, kteří jsou příjemci benefitů z jejich rodinného bohatství, a myslí také na ty, kterým jsou vděčni za to rodinné bohatství.

Když si budete klást tuto otázku, určitě dáte dobrý základ tomu, abyste rodinné bohatství po dobu dalších generací chránili. A to vám ze srdce přeji.

 

Vladimír Fichtner

Tak to byl krásný závěr dnešního podcastu, který se věnoval tématu, proč majetek zmizí během dvou nebo tří generací a co můžeme udělat pro to, aby se to nestalo. Toto téma je samozřejmě natolik bohaté, že se určitě nevejde do jednoho podcastu a my se k němu budeme s Pepou opakovaně vracet. Mějte se krásně, na shledanou.

 

Josef Podlipný

Na to se moc těším. Přeji hezký den a na shledanou.

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v IPB, ČSOB i České spořitelně. Protože je sám rentiérem a spravuje rodinné bohatství jako 4. generace bohatství, jedná s novými klienty jako rovný s rovným a představuje jim naši filozofii.