Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSNástupnictví v rodině
natočil Josef Podlipný 
Vladimír a Josef sdílí své zkušenosti s předáváním otěží v rodině a zapojením partnerů i dětí do péče o majetek.
Dozvíte se…
- Jakou klíčovou věc si Vladimír u nástupnictví uvědomil
- Kde je často „zakopaný pes” při řešení majetku v rodině
- Na jakou překážku si dát pozor, aby vás zbytečně nesvedla z cesty
- Zvolit svěřenecký fond, nadaci nebo něco jiného?
- 3 kroky pro rozhýbání nástupnictví v rodině
Textový přepis
Josef Podlipný
Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiér a partner Fichtner Wealth Managers.
Vladimír Fichtner
Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner. Jsem zakladatel Fichtner Wealth Managers a rentiér.
Josef Podlipný
Dnešním tématem bude nástupnictví.
Josef Podlipný
Vladimíre, nástupnictví je často opakované téma mezi rentiéry. A my jsme se podělili o toto téma článkem Goodbye Lenon v časopise Rentiér, který vydáváme pro naše klienty. Proč Goodbye Lenon?
Vladimír Fichtner
No to je hezká otázka, Pepo.
Ono to nástupnictví, o kterém se tolik mluví zcela přirozeně, protože jsme většinou první generace bohatství, je nám 50, 60 a potřebujeme to začít řešit. Síly ubývají. Tak totiž začíná u každého z nás.
Já jsem na to nepřišel, mě to musel někdo poradit. Měl jsem oběd s jedním konzultantem, který po chvilce, kdy se se mnou bavil u oběda, pochopil, že je potřeba mi nasdílet nějaký příběh.
A vyprávěl svůj příběh. Vystudoval medicínu, chirurga nebo ortopeda, tady si nejsem jistý. A šel na kliniku a zjistil, že ty zajímavé operace dělá jenom přednosta kliniky. Protože to bylo na Slovensku, on je taky Slovák, říkal: Len on. A pochopil, že je v žebříčku asi třicátý sedmý v řadě a než se dostane k těm zajímavým operacím, tak uplyne příliš mnoho doby, než aby na to chtěl čekat. Tak si říkal, Goodbye Lenon a odešel. A začal dělat konzultanta, dnes velmi úspěšného člověka. Ale asi by se nikdy nedočkal, kdyby zůstal v té pozici, kde byl. Anebo by to byla dlouhá, velmi dlouhá cesta.
A jak říkám, protože mě velmi rychle odhalil už při tom obědě, tak myslím, že věděl, že správně udeřil hřebík na hlavičku. A ukázal mi to zrcadlo, že ten Lenon není jenom v jeho příběhu. Ale že je také ve mně. A on mi to neřekl. Mně to došlo po nějakém čase, když jsme ty věci začali řešit ve firmě a v rodině. Tak vlastně člověku to musí někdy dojít.
Většinou byznys a nástupnictví je o tom, že musí začít v naší hlavě. U mě to bylo stejně. Prostě musel jsem začít sám se sebou a říci si. Vlastně já nechci být jediný, kdo všechno řeší. Musím to nějak dát dohromady.
Josef Podlipný
Rozumím. Co bylo ale tím prvním impulzem, co odstartovalo toto myšlení? Tento myšlenkový pochod. Nechci na to být sám. Nechci být tím jediným.
Vladimír Fichtner
Já jsem to měl možná trošku jednodušší, protože byznys jsme stavěli s mojí ženou Radkou a de facto od začátku společně. Potom, když ona začala dělat nemovitosti, tak zase jsem jí já trošku pomáhal. A my jsme vždycky byli na to dva. Ale u klientů jsme se často potkávali s tím, že tu oblast majetku řeší jenom jeden člověk. Většinou jsou to kluci a ti ví všechno. A zbytek rodiny ví relativně málo. Někdy někdo něco ví, ale není netypické, když máme první dvě schůzky, kde si povídáme o souvislostech toho majetku s každým novým klientem, tak já se zeptám na konci: „A kdo ví teď, Honzo, tolik, co my?“ A on: „Asi nikdo.“ A to je příznak toho, že je potřeba to řešit. To je příznak toho, že Lenon, Len-on, hraje příliš velkou roli. A je potřeba ho první dostat ze hry.
Josef Podlipný
Dostat ze hry sám sebe. To je obtížná výzva. Jaké překážky jsi musel překonávat pro to, aby ses této výzvy zhostil?
Vladimír Fichtner
Největší překážkou jsem byl já sám, samozřejmě. Protože nikdo ty věci neudělá tak dobře jako já. Ale možná jsem jediný, kdo to tak má. Já jsem musel začít tady. A začít si uvědomovat, že jsou kolem mě lidi, kteří jsou lepší. Jsou nejen možná zkušenější, ale mají už dneska víc energie. Mají nové myšlenky, které by mě ani nenapadly. A měl jsem to štěstí, že jsem takové lidi potkal jak ve firmě, tak vlastně, že i v rodině jsme tomu tak nějak šli trošku naproti. A věřím tomu, že dáváme rozumný prostor i dětem zapojit se do hry. Protože asi nejhorší, co může v nástupnictví být, je nalinkovat tu cestu pro zbytek rodiny. „Tak jak já si přeju, a tady to máte, berte nebo neberte.“ To může znamenat z mých zkušeností v principu velký problém pro rodinu.
Vy si něco vymyslíte, vymyslíte nějakou strukturu právní. Řeknete si, „dcera bude tady, syn bude tady, manželka tady. Takhle to máme nalajnované.“ Uděláte víkendové setkání, kde jim to všem předvedete, a najednou zjistíte, že to není jejich cesta. Že to není to, co oni chtějí. Že mají o své budoucnosti, o tom svém majetku úplně jiné představy, jak s ním zacházet. A že jste se fakt netrefili.
Proto si myslím, že začátek je nejdůležitější u sebe. Ale jakou ty máš zkušenost, Pepo.
Josef Podlipný
U mě to přemýšlení je možná o tom, že jsem nedal dostatek prostoru rodině. Začalo to v okamžiku, kdy mi nejstarší dcera řekla „Tati, co to na mě zkoušíš?“ Myslela to vlastně v dobrém. A potom k tomu dodala. „To sis zase přečetl nějakou chytrou knížku, viď? Anebo jsi mluvil s nějakým chytrým člověkem. Anebo jsi byl na nějakém školení nebo kurzu?“ A až časem mi došlo, že mi vlastně sdělila, že to nebylo o autenticitě toho sdělení anebo té chuti vtáhnout do nějakého děje rodinu. Ale že to bylo o prostoru, který té rodině dávám. A tak, jak jsem se zahleděl do práce, do byznysu, do kultivace přátelství se svými kamarády, tak jsem občas zapomínal na to, že vlastně každý ten střípek v té mozaice vlastně tvoří jednu velkou rodinu. Takže podobně jsem začal v určitém okamžiku brát jako člena rodiny nemovitostní portfolio. Podobně jsem jako člena rodiny začal brát svou vlastní práci. Podobně jsem jako člena rodiny začal brát byznys. A snažil jsem se rozdělovat ten čas mezi ty jednotlivé členy rodiny tak, abych neriskoval to, z čeho mají strach i rodiče, kteří mají druhého potomka.
Říkají si. Sakra, jak to udělat, aby ten náš prvorozený nebo ta prvorozená nezačala na toho druhého svého sourozence žárlit? Je pochopitelné, že v určitém okamžiku především maminka bude věnovat více péče tomu mladšímu sourozenci. Protože potřebuje nakrmit, potřebuje přebalit, potřebuje utěšit a ten starší už se o sebe asi umí trošku postarat nebo už si tím prošel. A to je právě chyba. Chyba je věnovat příliš mnoho péče jenom jednomu z těch sourozenců. Každý by měl zažít vlastně tu možnost konfrontovat svoje názory s tím druhým, inspirovat se, přemýšlet si o tom a hlavně by k tomu měl dostat dostatek času a prostoru.
Vladimír Fichtner
A proč ti dcera řekla „Co to na mě zkoušíš?“
Josef Podlipný
Protože já jsem v čase předtím věnoval výrazně víc svého času a péče právě tomu, aby dopadla dobře restituce. Abychom se vypořádali s novými výzvami a s tím, jak jsme získali určitý majetek. Tak přišla i odpovědnost. Podobně jako s narozením dětí. Kdy jsme si s manželkou říkali, co teď vlastně budeme dělat? Co bychom měli dělat, abychom neudělali mnoho chyb. To se nedá nikde přečíst. To je vlastně vždycky poprvé. A tak jsme se vlastně společně o tom bavili. Jak budeme vychovávat děti, jak budeme hospodařit, kde budeme žít? A já jsem na to zapomněl v okamžiku, kdy jsem právě třeba vystupoval jako zástupce rodiny v tom restitučním procesu. Já jsem se začal plně věnovat jiné oblasti a zapomněl jsem na to, že tam jsou i členové rodiny, kteří už žijí. A žijí v té rodině.
Vladimír Fichtner
Takže jsi za dcerou přišel s něčím jako: „Tak, tady je to na nalinkované.“
Josef Podlipný
S nápadem tak teď už je to tady a pojďte mi s tím pomoct. Nebo pojďte to se mnou řešit. Což byla chyba. Já jsem nevyslechl jejich názor, jak to vnímají oni. Já jsem si jenom říkal – naše povinnost je získat zpátky to, co našim předkům vzali. A opřel jsem se do toho. Až moc velkou silou. Tu energii jsem věnoval prakticky jenom jedním směrem. V určitém okamžiku. A když mi dcera dala tuto zpětnou, tak jsem si prvně myslel, že asi nejsem uvěřitelný. Když jsem jí něco řekl. Asi to je tím. A nebylo to tím. Bylo to právě tím, že jsem o tu rodinu přestal pečovat, že jsem na to byl sám. Že jsem v okamžiku vyřizování těchto záležitostí byl „Len on“.
Vladimír Fichtner
Ta moje zkušenost toho procesu Len On je… První krok je ujasnit si to v hlavě sám se sebou. A druhý krok je vlastně podělit se o to s tou rodinou. Nějakým způsobem. A řekl bych, že ten proces, který procházíme…Protože to je neustálý proces budování té rodiny. A toho vztahu k majetku a předávání zkušeností. A vzájemné získávání zkušeností na různé úrovni, věku a různé úrovni v té rodině. Tak je, že když už se rodina shodne na tom, že Len on nemá být ten jediný, který ty věci řeší. Tak je potřeba, aby tam, alespoň u nás tak funguje, aby tam byl lídr. Který táhne ten proces nástupnictví dál. Ne proto, aby o něm rozhodoval, ale aby udržoval tu kontinuitu. Aby nutil, v uvozovkách, tu rodinu: „Pojďme si popovídat o těch věcech. Pojďme se sejít. Pojďme se posunout dál“. Protože jinak v tom dennodenním shonu, vlastně na to není čas. A je těžké na to najít čas.
Takže ten druhý krok, který já vnímám, že je důležitý, je mít v rámci té rodiny někoho, kdo proces nástupnictví táhne dál. Já musím říct, že je to něco, v čem jsem se docela našel, co mě baví a baví mě si o tom číst. Baví mě se zúčastnit kongresů na toto téma. Baví mě o tom se bavit s našimi klienty, protože tam člověk dostává spoustu dalších podnětů, jak některé věci řešit. A baví mě to sdílet nejenom s rodinou, ale třeba s dalšími lidmi kolem sebe. Takže to bych řekl, že je druhý krok, alespoň u nás v rodině. Mít někoho, kdo to táhne trošku.
Josef Podlipný
Tak jak se o tom bavíme, to vypadá, že je to vcelku snadné. Někdo dá ten impuls, pokud si na to nepřijdeme sami. A pak je to o té energii a pravidelně, důsledně a systematicky se vracet k té věci a řešit to ideálně s celou rodinou. A byly nějaké překážky, na které bychom měli naše posluchače připravit, že s velkou pravděpodobností i je potkají?
Vladimír Fichtner
Když jsme prodali majoritu ve firmě, tak vlastně první věc, se kterou jsme se potkali, byly komentáře od našich právníků. „Tak, měli byste postavit nějakou strukturu. Nějakou soukromou nadaci, svěřenský fond nebo něco podobného“. A my jsme s Radkou řekli. „No tak to asi jo, protože jsme slyšeli, že se to tak dělá“. A já jsem se naštěstí v té době začal o to téma hodně zajímat. Protože to začalo řešit hodně našich klientů a my jsme s Radkou postupně dospěli k tomu, že.. Ale postupně znamená po dlouhých měsících nebo půl roce, tři čtvrtě roce, že vlastně ta struktura je hrozně studená záležitost… Oni nám představili nějaké řešení. A my jsme nějak do toho nešli, pocitově nám to nějak nesedělo. A až postupem času jsme si uvědomili, že ta struktura je hrozně studená věc. A že to je přesně ta cesta, a to vím teď až zpětně, že to je přesně ta cesta k tomu: „tady to máte a berte nebo neberte“.
Což ta rodina nemusí vůbec skousnout. A my jsme vlastně postupem času začali s tou rodinou řešit úplně jiné věci. Rodinnou banku. A bavit se o tom majetku. A vzdělávat se vzájemně. Jezdit spolu třeba na nějaké kongresy, apod. A strukturu dodneška nemáme, přestože už dva roky bychom ji mohli mít.
Ono to daňově zase nedává v ČR zatím tolik smysl, nám tak přijde. Ale hlavně to nedává lidsky smysl. A jestliže jsem se něco dozvěděl od lidí, kteří to dělají dlouhé roky na Západě, v Americe. Tak to, že ty struktury často jsou vnímány jako něco umělého, naroubovaného, technického, co nemá vlastně se vztahy v té rodině a s tím, aby to fungovalo, nic společného. Že to má být obráceně. Že první ta rodina si musí povídat a pak společně vytvořit něco takového. Ale až po nějaké době. To je alespoň moje zkušenost. Nevím, jak to vnímáš ty.
Josef Podlipný
Já to vnímám podobně. My jsme si na tohle přišli úplně mimo diskuzi o majetku, o bohatství a o nástupnictví. V okamžiku, kdy jsme vybírali dům a náš dobrý kamarád architekt říkal. „To je fajn, že se vám tento dům líbí. Vezměte si projekt a do projektu si malujte cesty, kudy budete chodit. Až přijedete s nákupem, kudy budete chodit s dětmi, kudy půjdete na zahradu, kudy půjdete k jezírku, k bazénu. A neklaďte si překážky v těchto cestách, kde je těch čar obyčejnou tužkou nejvíc. A stejně tak si neklaďte překážky v příjemném žití v tom domě.“ Jinými slovy není důležité vybrat dům, ale je důležité vybrat dům, ve kterém se všichni budou cítit spokojeni.
Takže jsme do toho zapojili celou rodinu. Nebylo to jenom o tom, že jsme si řekli s manželkou, že právě tento dům je v ideálním místě s ideálními sousedy, v ideální cenové relaci. Ale první, po čem jsme prahli, jestli se nám tam bude dobře žít. Takže souhlasím. Došli jsme k tomu sice trošku jiným způsobem, ale vlastně jsme získali také odpověď na to, jestli je důležitější ta podstata, to aby s tím všichni byli OK. A chtěli takto předávat i třeba to bohatství i svým nastupujícím generacím dál. A teprve následně řešit vlastně tu formu, jestli to bude právní forma nadace nebo svěřenský fond, nebo úplně něco jiného. To není vlastně v tenhle okamžik tak důležité.
Souhlasím i s tím, že vlastně když se někdo uchýlí k tomu, že se orientuje víc na tu formu, tak si vlastně vytvoří bariéry, omezí si to hřiště. Najednou nevidí za ten obzor a uniká mu spousta souvislostí. A omezuje vlastně nejenom sebe, ale i ty ostatní. Takhle, jak se o tom bavíme, to možná neprožívá každý rentiér. Někteří rentiéři už jsou v pozdějším věku a potřebují to řešit rychle. Potřebují najít nějaké řešení, jak ty své následovníky připravit na okamžik, kdy o to bohatství už bude nutné pečovat v jiné generaci. Někteří s tím teprve začínají a mají ještě mnoho času.
Co je taková nejlepší linka? Jak na to jít? V jakém čase a s jakými posloupnými kroky. Můžeme udělat takové malé shrnutí?
Vladimír Fichtner
No můžeme to zkusit. A musíš mi pomoct případně.
První věc z mého pohledu je určitě začít u sebe. Prostě je potřeba Lenona dostat ze hry. Respektive dát mu novou roli. Ne roli ředitel zeměkoule, kterou zastával dodneška. Taky jsem někdy v minulosti dostal takové tričko a měl jsem hroznou radost, že všichni mají pravdu, že jsem ředitel zeměkoule.
Josef Podlipný
Hlásím se. Já jsem dostal ponožky.
Vladimír Fichtner
Tak to jsme měli asi podobné zkušenosti, nebo naše rodiny
Takže začít u sebe. Ujasnit si, kdo bude ten lídr. A to si myslím, že je druhý důležitý krok.
Josef Podlipný
Tady se rovnou doptám. Vláďo, jak vypadal ten proces? Ujasnění si, kdo bude ten lídr? Bylo to o ochotě převzít na sebe to lídrovství anebo o nějakém hlasování? Nebo to vyplynulo nějak přirozeně?
Vladimír Fichtner
No, já myslím, že alespoň pro mě to byl dobrý podnět, na čem pracovat dál. Pracovat na firmě bylo kdysi to nejdůležitější. Teď je pro mě důležité pracovat na tom, aby to fungovalo. Majetek, rodina, aby všechno bylo v pohodě. A pro mě je to dostatečně zajímavá intelektuální výzva, abych přestal být tím ředitelem zeměkoule.
Takže já jsem se toho chopil vlastně tak nějak přirozeně. Nebylo to o žádném hlasování, kdo to povede. A myslím si, že není nutné o tom hlasovat. Když se člověk dostatečně stáhne z té ředitelské role nebo ředitele zeměkoule. Já jsem to viděl, teď jsme byli s jedním z mých synů na jednom kongresu rodinných firem. A když jsme jeli zpátky tak jsme volali ženě a druhému synovi. Dcera byla ve škole. „A jaké to bylo?“ – moje žena se první zeptala syna. Ještě než začneš ty, otče, tak nech svého syna říct co a jak. A bylo hrozně zajímavé slyšet jeho odpověď.
On říkal. „No já jsem viděl poprvé, že ty věci co táta chce, to povídat si v rodině o majetku a nějak o tom přemýšlet a nějak tu rodinnou banku řešit, že vlastně řeší spousta dalších lidí. Tam bylo 120 nebo 130 dalších zajímavých, chytrých, úspěšných lidí, rodin. Takže to možná nebude taková úplně blbost.“
A co to znamená pro to lídrovství. Lídrem může být někdo, kdo věří té myšlence. A je otázka, jestli ji dokážeme dostatečně v té rodině sdělit. Aby se lídrem stal někdo jiný. U mě to tak není. Takže proto jako druhý krok vidím, že to musí mít nějakou hybnou sílu. Někoho, kdo to posouvá dál. Amatérsky, profesionálně. To je jedno. Ale někoho, kdo to posouvá. To je podle mě druhý krok. Co může být další krok? Napadá tě něco?
Josef Podlipný
Jít do toho a nebát se omylů. A možná někdy názorových střetů. Ta diverzita, různorodost. A vytvořit i čas a prostor na to přemýšlení je velmi důležité. Myslím si, že se vyplatí tomu tu energii věnovat. Protože sice se říká: Nikdy není pozdě. Ale někdy opravdu pozdě už může být. Když si jen vezmeme, kolik zkušeností jsme nabyli za naše životy. Tak předat ty zkušenosti tak, abychom je jenom nepředali násilím. Tak tady to máš, vem si to a dělej si s tím, co chceš. To také zabere nějaký čas a sebere to nějakou energii.
Já jsem paradoxně mnohdy slýchal i od velmi úspěšných podnikatelů, miliardářů. Na to je ještě čas. Já je chci ochránit tomu byznysovému tlaku, ne vždy příjemnému byznysovému prostředí. A chci jim dopřát dětství, spokojený život manželky nebo manžela. I mezi ženami jsou rentiérky a úspěšné podnikatelky. Na to nesmíme zapomínat. A popravdě řečeno, ženy se obvykle dožívají i vyššího věku, takže většina majetku možná do budoucna přejde právě do rukou žen.
A my bychom neměli jako muži zapomínat na to, že je na to musíme také nějak připravit. Nenechat je na to potom samotné.
Vladimír Fichtner
Já bych řekl, Pepo, ještě jednu věc důležitou.
Když se řekne nástupnictví, tak to, co já vidím v té obecné rovině, že často podnikatelé mají pod slovem nástupnictví, nástupnictví ve firmě. Že to je ta škatulka. Je to nástupnictví ve firmě. A ta moje zkušenost je ale úplně jiná. A podle mě by měla být jiná. My bychom si měli uvědomit, že to je nástupnictví ve starání se o majetek. Ve firmě nemusím být manažer, nemusím být generální ředitel. Ale můžu ji pořád vlastnit. A musím vědět, co s ní mám dělat jako vlastník. Stejně jako s loukou, polem, s nemovitostmi, s jakýmkoliv typem majetku, s finančními aktivy.
Takže to je asi možná další důležitá věc, kterou chci zařadit do přemýšlení o nástupnictví. Není to nástupnictví ve firmě, aby byl někdo z dalších potomků skvělým generálním ředitelem. Může to být. Ale zdaleka není to téma nástupnictví takhle úzké, podle mého názoru.
Josef Podlipný
Určitě souhlasím.
Uslyšíme se příště a já se na to moc těším. Mé jméno je Josef Podlipný a těším se znovu na slyšenou s vámi.
Vladimír Fichtner
Mé jméno je Vladimír Fichtner a budu se s vámi těšit Mezi Rentiéry zase příště.