Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství – Erika Matwij

natočil Josef Podlipný

 

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto podcastu Erika zdůrazňuje nebezpečí tajných přání v rodině, dopad vzorců chování na očekávání ve vztazích a doporučuje otevřenou komunikaci i respekt k jedinečnosti každého člena rodiny.

Vladimír se zamýšlí nad vlivem vzorců chování na formování očekávání a zmiňuje důležitost investice do práce na rodinném bohatství.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku.

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij: Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude „Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.“

Eriko, vím, že když jsme se začali bavit o tomto tématu, tak jsi ocenila to slovo tajně.

Proč jsi ho ocenila?

Erika Matwij

Protože je to opravdu velmi častá záležitost, že někdo něco tajně chce, očekává. Neřekne to, a to je začátek konfliktu.

To je často spouštěč těch věcí, které nám jakoby nedovolují přibližovat se v rodině tomu druhému.  Vytvářet si domněnky. O domněnkách už jsme si povídali minule.

Takže tajné věci nikdy nepomáhají.

Josef Podlipný

Vláďo, Erika už nějakou dobu pomáhá i tvé rodině zjišťovat očekávání jednotlivých členů rodiny.

Můžeš na nějakém příkladu ukázat Eričin příspěvek, a jak se to povedlo?

Vladimír Fichtner

Možná to spojím s tím, co Erika říkala a na co jsi Ty položil otázku. To tajně.

Jedna z věcí, kterou jsme dělali s Erikou a s naší rodinou, byla nepsaná rodinná pravidla.

Erika nás sezvala, sedli jsme si kolem stolu. Všichni jsme dostali tužku a papír a Erika řekla „máte 15 minut na to, abyste napsali, jaká máte nepsaná pravidla, kterými se Vaše rodina řídí.“

Po 15 minutách se vrátilo 5 lidí a hádejte, kolik úplně jiných seznamů přineslo? Pět!

Bylo to velmi zajímavé poznání, protože tam se ukázala ta tajemství.

Co vlastně očekáváme? Aha, každý něco jiného.

Jak si myslíme, že rodina má fungovat nebo jaká pravidla má uznávat? Každý si myslí něco jiného.

Erika nám krásně ukázala, že když to zůstane schované, tak to může být přesně tak, jak před chviličkou řekla, zdrojem konfliktů.

Zjednodušený příklad: Když jsem celý život byl zvyklý mít kapra na vánoční večeři a teď přijdu k někomu a mám tam vinnou klobásu, asi to neřeknu, protože nechci kazit Vánoce. Ale zasáhne mě to, protože někdo nedodržel moje tajné přání mít kapra na večeři.

A za pár týdnů se to projeví. Někde se s ním chytnu a vyčtu mu i tohle. Protože jsme si neujasnili, co nám stojí za to dodržovat jako pravidla, která jsou společná pro všechny. A co nám třeba nestojí za to, že vezmeme nebo uděláme nějaký kompromis. Takže to slovo „tajné“ je nesmírně, nesmírně nebezpečné. Souhlasím.

Erika Matwij

Výborně to říkáš, Vláďo, jak se to může v běžném životě projevit. Zůstanu u kapra, ten příklad byl výborný. Kolikrát se nám stalo, že jsme někde byli i na takovéto večeři. My máme pravidlo, že jedna dobrá, kvalitní večeře má mít takové ingredience, postupy, takto to má být načančané, taková má být atmosféra. Takhle by měli lidi sedět.

A když něco z toho není, vy neumíte popsat a pojmenovat co vám vadí. Ale něco vám tam vadí, něco vám tam nesedí. Když odtud odcházíte, hostitel se mohl přetrhnout, ale vy řeknete „Bylo to fajn, ale …“

Nevíte, jaké k tomu zaujmout stanovisko. Něco vám v tom nesedí.

Toto s námi dělají tajná očekávání. Hostitel nám je nemůže naplnit, protože jsou tajná.

Jak se k sobě máme přiblížit, když nevíme, co máme udělat?

To, co říkal Vláďa, je opravdu v tom, že to bylo příjemné, bylo to pěkné, ale něco vadilo.

Potom všechno vynaložené úsilí toho druhého se nám jakoby rozplyne pod rukama a ten druhý může mít pocit, že nikdy nic neudělá dobře, aby ostatní byli opravdu spokojení.

Takové zacyklení se tam děje.

Vláďo, můžu použít jedno slovíčko, protože se mi sem hodí?

Vladimír Fichtner

Prosím! To by mě mrzelo, kdybychom tohle slovíčko nepoužili.

Erika Matwij

V tom druhém se může spustit „samonasírací“ proces. Tyhle procesy, tyto iritátory v nás potom dělají, že to naše chování je jiné, než v nitru chceme.

Josef Podlipný

Před několika lety jsem slyšel takový vtip. Doufám, že bude vtipný i pro vás zde přítomné ve studiu i pro naše posluchače.

Dcera říká mamince „Mami, já bych k letošním Vánocům chtěla pejska.“

A maminka se jen tak otočí z kuchyně a říká „Bude kapr, jako vždycky.“ 😊

Jak navázat jinak, než se zeptat, jestli máte z vlastní rodiny nebo od rentiérů, nebo i v rámci spolupráce s úspěšnými rodinami, nějaký příběh, který ukáže na to, že ta tajná přání a tajná očekávání negativně ovlivnila vztahy v rodině.

Vladimír Fichtner

Jestli můžu začít, já bych jen navázal na to krásné slovo, které my už v rodině používáme a měříme, kdy přijde. To slovíčko, které Erika použila – „samonasírací“ proces. A omlouvám se všem, kteří by to chtěli slyšet jinak, ale prostě takhle se to používá. Myslím, že je to něco, co jsme si ze začátku tolik neuvědomovali, jak je důležité.

Když něco nefunguje, tak to v nás bublá a vře. My to jenom nekomunikujeme, a proto to roste, roste, roste a pak ten vřed je najednou tak velký, že se někdy už nedá vyléčit.

Erika nás hezky provází tím, abychom snižovali šanci, že k tomu dojde.

To bych jen chtěl doplnit a už máš slovo zpátky.

Erika Matwij

Všechno navazuje na sebe, protože je to, jak se říká, jeden hrnec. Takže velmi děkuji.

Příklad, ano?

Očekávání, která máme, když je úplně konkrétně komunikujeme, tím si zabezpečíme, že se nám splní.

Když je mám tajné, tak potom je opravdu nefér očekávat od druhých, že je uhádnou, abych já byl šťastný.

Když to chci, můžu si to zvolit, protože je to moje rozhodnutí, ale potom není fér, znovu, podruhé, obviňovat druhé, že se mi netrefují do mého očekávání.

To, co potom uvolňujeme je „z jakého důvodu já mám tajné očekávání?“

Protože nemám pocit bezpečí – ve vztahu, v rodině, ve společnosti, v komunitě – abych to mohl říct, protože se mi vysmáli, byl jsem devalvovaný.

„Ty ještě do toho nemluv, vždyť jsi mladý.“

Hlavně když to říkáme směrem k majetku, k bohatství, k penězům, ke správě bohatství. Častokrát rodiče nechtějí k tomu přizvat děti, kterým je méně než 16 let. Velmi často udělají takové gesto, jako by odsouvali něco bokem. Můžeme odsunout prach, to je v pořádku. Ale když to uděláme směrem k lidské bytosti, tak se ten člověk opravdu cítí, a je jedno kolik má roků, odsunutý.

Toto spouští někdy nenaplněné očekávání, že není hodný ani toho, aby tam byl. Aby byl ve skupině. Tam se spouští hodně procesů a věřím tomu, že kdyby o tom rodiče věděli, co se v dětech spouští, častokrát to jde až do traumat. Potom se to ukazuje ve vztazích, v partnerských vztazích, v práci, v práci s nadřízenými atd.

Provází nás to životem. Potom je jasné, že to zůstává tajné, protože nechci, aby se mi někdo vysmíval, nechci být odsouvaný. Nechci být devalvovaný, že toho nejsem hoden, nejsem vystudovaný ekonom, nerozumím portfoliu, nerozumím financím, nikdy jsem ještě nevydělával tolik financí, nemám vlastní dům, nemám svoji rodinu. Je tam kopec věcí, které my odsuneme na chvilku, i když je dětem 20, 30 let. Ale rozhodujeme o nich.

Potom děti, nebo partneři mají tajná očekávaní, protože spoléhají na jedno jediné, proto jsou tajné. To spojuje nás všechny – to je touha, že jsem milovaný. Touha, že jsem milovaný, ve mně tajně vzbuzuje očekávání, že se mi to, doufám, naplní.

Ale mám strach to komunikovat, protože jsem zažil něco jiného.

Josef Podlipný

To je velmi zajímavé. Děkuji, Eriko.

Vláďo, když si vzpomeneš na odhalování tajných očekávání, jaká pravidla nebo dokumenty už jste ve tvé rodině díky pomoci Eriky aplikovali?

Vladimír Fichtner

Pravidla dáváme ještě dohromady. Ale řekl bych, že jedna z věcí, kterou už zažíváme je, že děti už neříkají „Jak myslíš, tati.“ To už tam nefunguje.

Josef Podlipný

Můžeš to zasadit do příběhu, aby si to i posluchači dokázali představit, v jakém je to kontextu?

Vladimír Fichtner

To si asi každý dokáže představit ve svém životě, když něco rozhodl a přišel za dětmi, seznámit je s něčím, co dělá. Včera jsme se bavili o nějakém novém projektu v rodině. Dříve, když jsme to probírali s Radkou a přizvali jsme k tomu děti, tak běžná reakce byla „No, jak myslíte.“

Protože oni nebyli součástí diskuze. Dneska už to tak není, dneska už je to o tom „já si myslím něco jiného.“ Nebo „já si myslím, že to je dobrý nápad.“

Už to není „Jak myslíš.“

Je to úplně jiný příběh. Rodina je najednou rovnocenná, členové rodiny jsou mnohem rovnoprávnější.

Josef Podlipný

Stalo se to samo, Vláďo, nebo jste k tomu museli nějak dojít? K tomu, jak to teď funguje?

Vladimír Fichtner

O tom jsem mluvil trošku minule. Začíná to samozřejmě u „otce zakladatele“ nebo „matky zakladatelky“. Musí si uvědomit, jestli chce být navždy ten jediný, který o všem bude rozhodovat anebo chce dát šanci naučit se ty věci i další generaci.

U mě to bylo o tom, že nechci být ten jediný. Chci dát prostor, možná nevím jak.

K tomu nám hodně pomáhá, mně osobně určitě hodně pomáhá, práce s Erikou a s jejími kolegy, protože celý život jsem to měl jinak.

To není věc, které se, i když si jí mentálně nebo rozumově už umím vysvětlit, zbavím ze dne na den.

Potřebuji se k tomu vracet a otvírat to. A to, že děti už neříkají „jak myslíš“, nebo že to říkají mnohem méně častěji a mnohem více diskuzi vedeme, i když tam Erika není, otevírá úplně nový formát nebo kvalitu komunikace. Protože najednou je to více jako rovný s rovným.

Josef Podlipný

Eriko, když diskutujeme o formálních pravidlech a dokumentech – co funguje či fungovalo v jiných dalších rodinách úspěšných budovatelů a ochránců rodinného bohatství?

Erika Matwij

Tato pravidla, na kterých se každý člen rodiny shodne, je dobré si zapisovat. Vytváříme na jedné straně, my tomu říkáme, Sedm zlatých pravidel. Nemusí jich být ale sedm.

K tomu přijdou nějaká morální pravidla, na kterých se tady a teď celá rodina shodla. Mají to společně vykomunikované, sedlo jim to a nějakým způsobem s nimi souzní.

Jeden z dokumentů, který vytváříme je Sedm zlatých pravidel, pokud nechtějí mít rodinnou ústavu.

Pokud chtějí mít rodinnou ústavu, ve které je zahrnuté, jakým způsobem se bude spravovat majetek, co s aktivními a co s pasivními členy rodiny, jakým způsobem se bude vybírat ten, kdo bude mít hlavní dozor nad majetkem, jakým způsobem se může někdo dostat k financím, kdo bude kontrolovat, že se dohody budou plnit. Jestli mají být písemné i právně podložené, nebo to takto stačí. Pro mě je nejvyšší stádium rodinná ústava, to je morální dokument rodiny.

To je pro mě více než právní dokument. Ale rozumím tomu, že právní věci mají též svoje obrovské opodstatnění. Tohle všecko se zapisuje do rodinné ústavy.

V jedné části se velmi podrobně věnujeme tomu, jakým způsobem se má rodina chovat k bohatství a jak má sloužit vlastnictví rodině. Co s tím a co se pod tím skrývá? Do toho patří i forma chování, komunikace, řešení konfliktů, rodinná setkání. Když je někdo ignoruje a nechodí, má mít stejné právo? Jakým způsobem se přičiňuje k tomu, že je rodinný krb stále živý a vroucí atd.?

Má to velmi podrobná specifika a jsou to pravidla.

Vladimír Fichtner

Není špatně mít na konci nějakou vizi rodinné ústavy nebo sedmi zlatých pravidel nebo něco podobného.

Já osobně za to nejcennější vnímám proces, kterým procházíme. Který nás učí nějakým způsobem se chovat. Tím, jak ustupujeme s Radkou do pozadí, dáváme prostor dětem, dáváme jim příklad, jak to oni mohou jednoho dne použít u svých rodin, a ty zase dál. Už se to může začít větvit, protože když jim o tom budeme říkat, ale nebudeme to dělat, bude to na ně mít úplně jiný dopad, než když uvidí způsob chování, který se může řetězit v dalších generacích a předávat.

Erika Matwij

Ano. Důvod, proč to zapisujeme je to, že co říkáš, s tím absolutně souhlasím.

Protože to čištění, nastavování a samotný proces je nesmírně bohatý. To je velmi vzácné.

Fakt je, že to děláme s primární rodinou. Máma, otec a děti.

Děti jsou v nějakém stádiu. Buď už jsou s partnery a už mají svoje rodiny. Anebo se zamilovávají a přivádějí do naší primární rodiny nové členy, kteří se postupně stávají součástí širší rodiny.

Rozdělujeme širší a užší rodinu.

Když přichází jiný člen z jiné primární rodiny s jinými dohodami a přesvědčeními, a my jsme zamilovaní až po uši, tehdy můžeme podlehnout emocím. Já vím, že emoce jsou krásné. Můžu to říct? Jsou to takové krásné svině. Někdy jsou naším zdrojem, ale někdy, v situacích, pokud nejsme sami se sebou sesouladění a nepoznáme sami sebe a svoje procesy, v ten okamžik jakoby vyraší. A když s nimi neumíme zacházet, jsme lehce ovlivnitelní.

Víte, jak je to ve vyjednávání, kdy se vracíte do hry? Když nasadíte brouka do hlavy! A ten brouk tam nějak putuje.

Takto může, s takovým broukem šikovná partnerka nebo partner říct, například:

„Já rozumím tomu, že jste se takhle dohodli. To je super, že vaše rodina se takto dohodla. Všechno je OK. Ale, zlato, nezdá se ti, že ty podle mě děláš víc, ty jsi megašikovný. Ale tvůj bratr, já nevím…

Ale jak jste se dohodli. Já vám do toho nebudu kecat.“

Toto se děje!

Proto je dobré sepsat ta zlatá pravidla. Když vznikne nějaký konflikt, nebo nedorozumění nebo napětí mezi dětmi, které jsou stále starší a mají svoje děti a přichází další generace, abychom se k tomu vrátili.

Abychom viděli, co nás tehdy spojilo. Co bylo to, co nás udrželo až doteď, i vlastnictví, i majetek. I to, že jsme byli OK a uměli jsme si ho užít. Proto je dobré to sepsat.

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi zmínila z pohledu očekávání, emoce i širší a užší rodinu.

Mě teď napadá otázka, jak rozpoznat okamžik, kdy očekávání jsou odstartována emocemi? Pokud nevystrčí ještě nad hlavou svůj obličej ten neandrtálec. Anebo pokud očekávání jsou podložena nějakým vzorcem chování, třeba nějakým historickým, třeba i odkazem rodiny. Jak to rozpoznat?

Ty to asi snáz rozpoznáš jako kouč. Ale co když v té rodině už nebudeš? Co bys poradila členům rodiny? Protože to není jenom o nestorech.

Erika Matwij

Určitě to není jen o nestorech, samozřejmě.

To, jak komunikujeme naše očekávání se vždy učíme od svých rodičů, protože naši rodiče se to naučili od svých rodičů. A prarodiče se to také naučili od svých rodičů a já to učím moje děti.
To znamená, že jsme se naučili nějakým způsobem komunikovat a chovat, a můžeme se to naučit i jinak.

Když budu k sobě autentický, přestanu hrát role a budu respektovat v rodině, že někdo jiný to může mít jinak, umím lépe vnímat to, jestli někdo přichází z pozice strachu nebo otevřenosti.

Toto je první moment. A když mi tam pak něco nesedí, tak je to velmi často to, že někdo překročil moje hranice.

Když neřekne a nekomunikuje svoje očekávání, a v těch očekávání je nejen to, co potřebuji od tebe a jak to potřebuji, ale i jak bych to chtěl. Tam já určuji svoje hranice. A když mi je někdo překračuje, začínám být na to citlivý.

Tehdy se v nás spouští ten iritátor – toto mi nesedí, to není pro mě OK.

Další bod.

V okamžiku, kdy mi naskočí automatismus a automaticky očekávám, že ty to tak budeš dělat, protože já bych to tak udělala, i moje máma to udělala. To je velmi často pozice obětování se. Moje máma se obětovala, protože táta pracoval, těžko pracoval, přinášel peníze a ona zůstala doma.

Ona to tajně automaticky ode mě očekává. Až tak tajně možná ne, protože občas mi to svými komentáři dává najevo.

To je to, na co ses ptal. Jak to zjistím?

Komentují to lidé: „Vždyť je to jasné. Ty bys neměla jít do práce, ty bys měla zůstat doma s dětmi. A přijdou pravidla. „Protože dobrá žena vytváří krb domova, nejde za kariérou. Ty bys měla vytvářet tady dětem a manželovi doma zázemí. To je tvoje odměna, i já jsem se obětovala“.

Toto byl jeden případ. Ale to bys nevěřil, kolik takových tajných očekávání, které jsou propletené s tradicí si neseme.

Když tohle řekneme, tak by nám to mělo ukázat „Aha, co já dávám, a co na to moje dítě?“ Děti, i když jsou dospělé, pod tímto břemenem s tím musí něco dělat.

Buď to přijmou za své, i když se v tom dobře necítí. Protože tato generace nebude dělat to, co děláme my. Oni mají svoje vlastní vnitřní prožívání, oni se často víc spojují se svými emocemi.

Můj ročník si nikdy nedovolil ke svým rodičům postavit se za sebe a říct to někdy i celkem nepěkně.

Tam je naším úkolem určit hranici.

„Slyším tě, ale způsob, jakým to říkáš už překračuje hranici. Tohle pro mě není OK. Pojďme si to říct jinak.“

Ale zároveň, když od nich očekávám, že budou dělat to, co já, budou dělat to co táta:

„Podívej, ani tvůj táta tohle nedělá, nikdy se tak nechoval. Podívej, naše rodina to dělala vždy takto. Naše rodina vždycky měla pozemky. Naše rodina nikdy nejezdila na dovolenou, protože to je vyhazování peněz.“

My chceme ochránit naše děti, ale jakou tíhu na ně dáváme těmito očekáváními? Očekávání mají velkou váhu v našem životě, ale nádherně s nimi lze pracovat, abychom se osvobodili, aby byla srozumitelná, aby se nám začala naplňovat.

Josef Podlipný

Vláďo, jak vnímáš vliv hodnot nebo kultury nebo nějakých vzorců chování na formování očekávání? To znamená nejenom na identifikaci, ale na formování? O hodnotách už jste v rodině hovořili.

Vladimír Fichtner

To, že jsme si s Erikou říkali na začátku, co od sebe navzájem očekáváme. To, že si říkáme pravidla, podle kterých chceme nebo nechceme fungovat. To je vlastně sdílení hodnot, které jsou pro každého z nás důležitá.

My ještě nejsme tak daleko, abychom měli všechno vyjasněné. Zatím to v nás provokuje nějakou diskuzi, emoce, někdy pozitivní, někdy bolestné.

Ale díky tomu, že máme u sebe svého kouče, nikdy nedopustí, aby to skončilo v negativním slova smyslu.

Každé setkání končí tím, jestli se chceme sejít znova příště. Je to na každém. A je to myšleno vážně. Všichni to ví, že to je myšleno vážně. Takže každý má tu možnost říct, že mu něco nevyhovovalo a podobně.

Ještě na všem pracujeme, ale ta práce je nesmírně zajímavá, protože už vidíme, co se děje i mezi tím, kdy tam Erika není. A ty hodnoty nás začínají ovlivňovat.

Ještě nejsme shodnutí na všem nebo ještě jsme daleko od toho, abychom byli shodnutí. Nebo měli Sedm zlatých pravidel nebo rodinnou ústavu, ale už nás to začíná formovat.

Ten způsob komunikace už nás začíná ovlivňovat, což je moc příjemné.

To, co jsi použila jako příklad před chviličkou. „Rozumím, že se ti to nelíbí, ale ten způsob mi nevyhovuje.

Pojďme se o tom pobavit někdy jindy. Nebo v jiném formátu.“ To už je něco, co začínáme používat.

Protože samozřejmě sklouzáváme k těm starým způsobům chování, ale už tam máme tu nápovědu, jak se s tím vypořádat. Což je skvělé.

Erika Matwij

Velmi mě těší, co slyším.

Josef Podlipný

Eriko, Vláďo, pojďte se teď podělit o nějaké rady, jak vytvořit prostředí, kde bude možné očekávání vyslovit a bude to naopak povzbuzovat jednotlivé členy rodiny k tomu, aby očekávání sdíleli.

Erika Matwij

Mně vždy velmi pomáhá vizualizace. Doporučuji, aby si rodiny zapisovali. Možná, aby měli flipchart, papír. Protože vizualizace pomáhá. Pomáhá utřídit, někde se v tom ukotvujeme.

Zároveň pomáhá určit si na začátku rozhovoru, diskuze, pravidla. Opravdu doporučuji, pokud to někdo z rodiny přinese.

„Byl bych rád, kdybychom se na tohle téma pobavili. Akorát mám trošku obavu, že mě nenecháte domluvit. V jednom kuse mi skáčete do řeči. A ty, táto, za mě vždy dokončíš větu, protože ty všechno víš nejlépe. Tak kdybychom se mohli dohodnout, že se o tomto budeme bavit, budeme se respektovat a necháte mě domluvit. Já jsem zvědavá i jak to má moje sestra, protože ona vždy celou dobu mlčí, když jsme u stolu.“

A potom to dodržet.

Myslím, že dávat naději druhým členům rodiny, že změna je možná, je věc, která může otevírat, že se víc a víc jednotliví členové rodiny budou k sobě přibližovat. Protože budou vědět, že mohli a nic se jim nestalo.

Když to skončilo, tak i tehdy se jim nic nestalo. Protože jim to nikdo nevrátil na grilovačce.

To není jen o procesu – ten má být posvátný. To, co my si tam povíme, jakou sílu potřebuji na to, abych tátovi řekla, když se ho bojím, protože se mi vysmívá, protože mě vždycky setřel. Máma za mě dokončila větu, protože mě chránila. A moje sestra raději nic neřekla a šla do ignorace, aby rušila všechno, co tam viděla a řekla si „Já nevím, mě je to jedno“, bylo pro ni bezpečnější než říct svůj názor.

Tak když se to trošku začíná otevírat, může to pro mě jako rodiče být složité. Ale pokud nechci děti ztratit, ve smyslu, že teď mluvíme o hojnosti, bohatství, správě toho, jak to má vypadat v budoucnosti, měl bych dodržet to, co tam zazní.

Když někdo chce, abych byl v ústraní a nechal jim prostor, mojí jedinou úlohou jako rodiče, i když jsem vždy musel být dominantní, rozhodný, protože jinak bychom nebyli tam, kde jsme. Musel jsem přinášet samostatná rozhodnutí a jít si za svým. Vyjednávat, být dravý atd. Ale tohle není byznys. Tohle je rodina a tam bych měl být v jiné roli a tam nechci být tvrdý byznysmen. Ale chci být laskavý táta, kterého mají rádi.

Když mám tento obrázek před sebou a zavřu oči, jsem laskavý otec a chci, aby mě milovali nejvíc na světě. Nedovolí mi to jít proti nim. Toto bych si měl nést ze setkání i dále. Nekomentovat, nevtipkovat o tom „jé ty ses rozplakal, ale to je v pohodě, to bylo na tom setkání.“ Pak už se dítě nikdy neotevře.

Je potřeba dodržet posvátnost toho setkání, že si někdo dal tu sílu, dopřál si odvahu (Teď to možná tak hrozivě zní, ale opravdu to tak je), že raději teď nebude nic říkal, aby se nemusel s tátou konfrontovat. Tak děti raději nic neříkají, přitom jim je 40 let a mají 3 děti.

To je někdy smutné. Jestli si tohle dovolíte, tak si to potom užijte, protože to je báječné. Tohle bych doporučila.

Josef Podlipný

Eriko, říkala jsi laskavý otec.

Vláďo, ty už ses, pokud si správně pamatuji, s námi podělil o to, že v rodině ty jsi ten laskavý otec a přísnější je spíš máma.

Když by ses měl podělit o nějakou radu, jak vytvořit prostředí, kde svá očekávání jednotliví členové rodiny rádi vysloví. A budete mít i možnost tomu očekávání porozumět a společně třeba hledat i nějaké řešení. Co tě napadá jako první?

Vladimír Fichtner

Mě nenapadá, že bych byl laskavý otec a máma byla přísná. Já jsem rozmazlují otec. To nevím, jestli to je to samé.

Erika Matwij

Je to trošku jiné, ale v zásadě ano.

Vladimír Fichtner

Nevím, jestli laskavost není spíš na straně Radky, protože dává prostor, tím dává zpětnou vazbu, která je férovější asi než moje.

Já myslím, jak říkala Erika, že je hrozně důležité si uvědomit co bude, když to neudělám. Co bude, když se nezměním? Co bude, když zůstanu tím, který všechno bude rozhodovat a dětem bude šedesát a já pořád všechno budu rozhodovat?

Laskavý otec to asi nebude. Asi to nebude otec, který dává svým dětem prostor, aby si našly svoji cestu, aby udělaly svoje chyby.

Což je někdy těžké sledovat. A všichni to tak máme, když se bavím s kamarády, úspěšnými podnikateli.

Všichni to chceme udělat správně, protože my víme.

Když si sám sebe představím před pětadvaceti lety, tak asi jsem nebyl lepší, spíš horší, možná.

A nějak to dopadlo.

Myslím, že je hrozně cenné si uvědomit, co bude, když do toho nepůjdeme. Jak to dopadne?

Šance, že rodina bude držet spolu. Šance, že děti budou schopny spolu komunikovat a bude se to dařit jak za našeho života, tak poté, co už tady nebudeme.

Určitě se dramaticky sníží, pokud si to neuvědomíme. Pokud na tom nebudeme pracovat, protože já to vnímám jako práci na rodinném bohatství, na vztahovém bohatství. Stejně důležitě jako práci na byznysu, který jsme kdysi s Radkou budovali a kterému ještě trošku pomáháme i nadále.

Najednou je to nový prostor, pro mě je to nová aktivita, která mě pohlcuje, fascinuje.

Uvědomuji si, jak málo jsme zatím do toho investovali – času, energie, peněz. Máme co dohánět. Investovat do toho je základ.

Asi jsem víc reflektoval to, co říkala Erika než tvoji otázku, ale já jsem to potřeboval říct.

Erika Matwij

Ty jsi mi teď nahrál.

Častokrát tajná očekávání otců a matek rodin je, a to jsou tajná očekávání, že ostatní se změní, ale oni nemusí. Toto ale nefunguje.

„Já se už stejně nezměním“ mi říkají a tajně očekávají, že to udělají všichni okolo. Rodina, vnuci, děti, partner. Ale staré status quo a nové status quo se nepotkává.

Takže potom je to spouštěč a iritátor, zacyklení konfliktů, které tam jsou a je to velká škoda.

Když budu tajně očekávat od sebe, že to dám, to je jiné očekávání, než když tajně očekávám, že to druzí udělají za mě.

Toto nefunguje, a přitom je to velmi časté tajné očekávání majitelů.

Vladimír Fichtner

Jen bych doplnil, že je dobré si srovnat v hlavě, co nás dělá šťastnými.

Jestli to, že si půjdeme zaplavat každé ráno do bazénu zlaťáků, jako strýček Skrblík.

Nebo jestli jsou to vztahy, jestli k nám děti rády jezdí, protože je s námi baví život a povídání.

To si každý musí srovnat v hlavě. Buď zůstat na své lodi a jet si pořád stejně, anebo možná něco začít měnit.

Vladimír Fichtner

Eriko, já bych rád ještě využil tuto příležitost, abychom ještě řekli, kdy bude tvůj další kongres.

Protože to může pro mnohé být příležitost, kam můžou, stejně jako já, vzít třeba některého ze svých potomků a začít otevírat oblasti, které možná doteď ještě nepoznávali.

Kdy je další kongres, kdy se na něj můžeme těšit?

Erika Matwij

Děkuji velmi pěkně.

Pro nás je to symbolické, protože my jsme se poznali na kongresu.

Máme ho vždy 19. září. V roce 2024 startujeme 5. ročník mezinárodního kongresu rodinných firem, kde máme jenom zahraniční speakery. Zvu vás srdečně a budu se velmi těšit.

Vladimír Fichtner

My tam určitě budeme.

Ostatní mohou najít link na tuto akci u našeho videa.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

Pokud vás toto téma bavilo stejně jako mě, poslechněte předchozí 53. díl, který hezky uvádí další část komunikace v rodině, s tímto tématem související.

 

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.