Od konfliktu ke spolupráci: Jak rodinný majetek může spojovat – Erika Matwij

natočil Josef Podlipný

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

V této epizodě se Erika podělila o své bohaté zkušenosti z více než 12 let s vedením úspěšných rodin v náročných časech a osvětlila složitou povahu konfliktů, které v rodinách často vznikají.

Společně s Josefem Podlipným a Vladimírem Fichtnerem se ponoříme do hluboce zakořeněných příčin konfliktů (od vnitřního napětí po vnější tlaky) a jejich dopadu na vztahy a rozhodovací procesy.

Erika také sdílí důležité nástroje a strategie na zvládání konfliktů, které mohou rodinám pomoci překonat turbulentní časy.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku: https://kongresrodinnychfiriem.sk/

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti nebo 58. epizodu Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi rentiéry.

Naším hostem je znovu, stejně tak jako u 53. a 58. dílu tohoto podcastu, Erika Matwij.

Eriko, vítej.

 

Erika Matwij

Děkuji, velmi se těším.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, tady je Vladimír Fichtner a také vás vítám.

Pojďme na to, ať se nezdržujeme a dáme Erice co nejvíce prostoru.

 

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků nejen jediná zástupkyně Slovenska, ale máš více než dvanáctiletou zkušenost s provázením úspěšných rodin.

Můžeš našim posluchačům přiblížit, s čím je ta zkušenost spojena?

 

Erika Matwij

Děkuji ještě jednou za pozvání, že tu mohu být s vámi.

Provázíme rodinné firmy a firmy ve dvou oblastech.

Jedna je nástupnictví celkově. Když se v rodině otevírá, co s rodinou firmou.

A druhá oblast jsou rodiny. Kdy se otevírá otázka, jak spravovat majetek, bohatství a vztahy v naší rodině, aby nám sloužily.

 

Josef Podlipný

Bohaté více než dvanáctileté zkušenosti ti určitě dopřály poznat spoustu těžkých chvil.

Kdy byli členové rodiny frustrováni nebo vznikly konflikty?

Které faktory nejčastěji způsobily tuto situaci?

 

Erika Matwij

Ano, máš pravdu.

Často jsme přizváni až když jsou konflikty dost vyostřené. Způsobuje to více principů nebo oblastí – vnitřní a venkovní konflikty. Když se pohybujeme na Maslowově pyramidě potřeb, velmi častokrát nejsou uspokojené základní lidské vnitřní touhy těch lidí.

Proto se spouští vnitřní konflikty, které ale spustí ty venkovní.

Nevím, jestli jsem byla srozumitelná nebo to bylo velmi složité?

 

Josef Podlipný

Můžeš to uvést na nějakém příkladu?

 

Erika Matwij

Ano.

Každý člověk touží být milovaný, touží po jistotě, touží být respektovaný, touží být akceptovaný, touží někam patřit. Univerzální touhy máme všichni identické, jen se různí to, jak jsou naplněné. Když je nenaplňuji a nemám je naplněné mámou, tátou, prostředím, rodinou, začínám je kompenzovat. Už se k těm vnitřním touhám přidá vnitřní konflikt. Co si mohu dovolit? Jak to mám s tím tátou? Jak to mám se sourozenci?

To se projevuje do toho, co je viditelné – do chování. Tím mohu spustit i vnější konflikty, které mohou způsobovat jiný názor, generaci, chování jiných lidí, ale mohou to být i peníze, vztahy atd.

Vnější konflikty jsou různé a na Maslowově pyramidě jde také o to, že když nemám zabezpečené bydlení, pořádné vzdělání pro děti a žít, jak chci, samozřejmě se v tom začnu točit.

Konflikty jsou téma hluboké a široké.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty se svou rodinou využíváš už nějakou dobu podpory Eriky.

Vzpomeneš si na nějaký okamžik, který možná naznačoval, že by nějaký konflikt mohl vzniknout?

Nebo pocit frustrace, který jste si v rodině potom sdíleli? Nebo tohle nenastalo?

 

Vladimír Fichtner

Nastalo, ale nebudu o tom mluvit veřejně.

Protože je potřeba, aby to zůstalo v rodině a rodina si to vyříkala.

Jen bych komentoval to, co říkala Erika, že často je přizvána se svým týmem v okamžiku, kdy už jsou konflikty vyostřené.

To u nás určitě není. A doporučuji každému to řešit včas. Není potřeba zvát si někoho, když už je pozdě. Když už je náprava hrozně složitá a bolestná.

Naše konflikty jsou, proti tomu, co jsme se bavili s Erikou, v principu legrační a relativně mělké. A proto se s nimi ještě dobře pracuje. Ještě za námi nezanechaly spáleniště.

Proto bych doplnil – čím dříve, tím lépe.

 

Josef Podlipný

Eriko, máš příklad, jak byla budoucnost nějaké konkrétní dynastie ovlivněna z pohledu konfliktu?

 

Erika Matwij

Umím říct několik různých konfliktů, které vyplývají například z vnitřního přesvědčení. Protože to je takový náš konflikt.

V jednom případě konflikt vznikl při tom, že otec, patriarchálně myslící, komunikoval a počítal jen se synem. Když se cokoliv dělo v rámci správcovství, majetku, když se mluvilo o financích, jediný partner byl mužský partner.

Dcera už z toho byla velmi naštvaná, až do frustrace. Když jsme to otevřeli a začali jsme otevírat očekávání a nastavení, jak by to chtěli mít, vybublalo to jako gejzír. Dovolím si říct, že otec na té rodinné radě zažil velmi mnoho „aha momentů“

Říkal, že by si ani nemyslel, že to dcera takto má, že by do toho chtěla jít.

Pročistilo se to. Ale ta rodinná rada začala obrovským konfliktem. Několik měsíců jsme potom „přeléčovali“ vnitřní zranění dcery. Protože se cítila nerespektovaná a neakceptovaná, že nemůže být hodna toho, aby se s ní otec o těchto věcech bavil.

Přesvědčení otce, že majetkové věci zařizují a dobře vedou jen muži, protože muži do toho nedávají emoce a jsou ti, kdo se má o to postarat, rozdělilo rodinu na dva tábory. Mužský a ženský, samozřejmě.

Tento konflikt se dostal na povrch, když jsme spolu začali pracovat.

Začalo to konfliktem, ale dobře to dopadlo. Došlo ke změně, ale trvalo to asi 3 nebo 4 měsíce, než dcera vnitřně přijala a „přeléčila“ si to, že otec to mohl dělat s dobrým úmyslem. Protože úmysl je hodně důležitý.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuji a věřím, že i za posluchače.

Jak lze identifikovat hlubší podstatu konfliktů, které nejsou zřejmé z prvních reakcí?

Můžeš se, Eriko, s námi podělit o pár tipů?

 

Erika Matwij

Projevuje se to chováním a komunikačně.

Už v minulých částech podcastu jsme se zmiňovali o komunikaci. Když něco není v pořádku a bublá nějaký vnitřní nevykomunikovaný, nevyřešený, konflikt mezi dvěma nebo třemi členy rodiny, tak „hážou“ komentáře.

Poznámky ve smyslu:

Aha, jasně.

To můžeš říct jenom ty.

To je jasné, že ty to takto máš.

To mi neříkej, že ty bys to dokázal, doteď jsi ještě nikdy včas nepřišel.

To jsou takové jemné příklady poznámek, které se můžou zdát, že jsou vtipné a nadlehčené. Ale co je za tím komentářem?

Je to trošku dehonestace druhé osoby, vysmívání se – když to tak opravdu pojmenuji.

Druhá osoba na to opravdu může reagovat negativně.

Tam v komunikaci vidíme, že není něco mezi nimi v pořádku.

Když nebudu zmiňovat skutečně konfrontační rozhovory, tak mlčení a neodpovídání je předzvěstí toho, že je někde zablokovaná komunikace a někde to vře.

Například:

Raději nebudu nic říkat, protože kdybych řekl, tak se neudržím.

Nemá to vůbec žádný smysl.

Tam je ztráta důvěry.

V chování se to například projevuje překříženýma rukama na hrudi. Opřením se o židli a pozice „

OK, já nevím, co s tím mám dělat. Dělejte si, co chcete.“

Ale v zásadě to není jedno.

Nebo to může být odchod v průběhu rozhovoru.

Nebo skákání do řeči. To je také nerespektování. Už jsem iritovaný, že nemůžu vydržet.

To je také začínající konflikt ve mně, protože už vře to, jak to mezi sebou máme, už je to napjaté. Už jsem na to přecitlivělý. Už mě to irituje. A vracím se k tomu. To není poprvé, co se nám to děje. Vracím se jak komunikačně, tak chováním.

Při chování je to v držení těla, třeba napjatý jako struna, na mimice je to hodně vidět. Celkově neverbální komunikace nám hodně ukazuje, že člověk není v pohodě, není k nám otevřený. Buď něco zadržuje, nebo s tím nechce nic dělat. Jakoby odchází a utíká z toho.

 

Josef Podlipný

Naši posluchači teď určitě napjatě čekají na ten „aha moment“ a jak na to.

Můžeš poradit strategii, jak si s takovou situací poradit?

Vláďo, tebe poprosím o doplnění, i přestože jsi říkal, že u vás to nebylo o žádném konfliktu a už vůbec ne o nějakých spáleništích.

Jestli ty jsi vnímal v dynamice diskuze ve své rodině nějakou strategii jako skvělou a velmi efektivně účinnou?

 

Vladimír Fichtner

Rád začnu.

Jak na to je jednoduché – ne sami!

Protože sám nikdy nebudu mít neutrální pozici.

Sám vždycky budu „šéf“, vždycky budu vyvýšený, aniž bych chtěl. O tom jsme se spolu bavili, Ty jsi certifikovaný kouč, ale přesto jsi to zažíval v rodině také. Řekni tedy svůj příběh, protože pro mě byl zajímavý a docela inspirativní.

Víš, který myslím?

 

Josef Podlipný

Já ho jen krátce uvedu a pak předám slovo Erice.

V určitém okamžiku rodinné diskuse jednotliví členové rodiny říkali

„Proč se máme svlékat donaha a tancovat před cizím člověkem, když ty jsi přeci kouč? Tak nám pomoz.“

Já jsem o tom dlouze přemýšlel. Ideální bylo, že k tomu dozráli i jednotliví členové rodiny a nebylo to jenom to, k čemu jsem dozrál já.

Uvědomil jsem si, že mi to nedovolí být u jednoho stolu na stejné úrovni.

I přesto, že budu říkat, v jaké roli v ten okamžik jsem, proč to říkám nebo proč ostatní vyzývám k nějaké reakci, tak mě to svazuje. Nedává mi to možnosti a tím pádem o ty možnosti připravuji i ostatní členy rodiny.

 

Vladimír Fichtner

Mě zaujalo to, že jste opravdu používali klobouky, aby bylo jasné, jaká role to je.

 

Josef Podlipný

Ale nepomohlo to.

 

Vladimír Fichtner

Pořád jsi to byl ty, pořád tě viděli, a je to jiné.

Být na to sám je prostě průšvih!

 

Erika Matwij

A víte proč, pánové?

Protože když jsme v rodině, jsme součástí problému. To je jedna věc. Ať jsme kdokoliv.

My jsme se bavili v předešlých podcastech o očekáváních.

V okamžiku, kdy jsem ve dvojroli, pokaždé na nás jsou jiná očekávání, než když prezentuji, v jaké jsem roli.

Ta očekávání nabíhají rodinným příslušníkům automaticky. Očekávají od nás, že jim budeme rozumět, že se přikloníme na jejich stranu, protože k nim máme blíž. A tak dále.

Když jim nenaplníme očekávání, spouštíme další konflikt, který už je směrem k nám.

Proto se učitelkám nedoporučuje, aby ve své třídě měly své děti.

To je princip, proč kouč a terapeut by neměli koučovat svoje děti.

Nemohou, protože jsou součástí terapeutických sezení, protože jsou součástí problému.

 

Vladimír Fichtner

Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Nedoporučuji.

 

Erika Matwij

Ano, nedoporučuju ani já.

 

Josef Podlipný

To je určitě jedna ze strategií.

Můžeš ještě přidat strategie, které opravdu pomáhají a jsou účinné?

 

Erika Matwij

Velmi často se setkávám s tím, lidé nechtějí řešit konflikty. Nechtějí do nich jít, bojí se jich.

Nechtějí do toho jít z různých důvodů. Nemají na to čas, takže se vymlouvají buď proto, že mají strach nebo tam mají nějaké předsudky, nějaká přesvědčení.

Při konfliktu nehledejme viníka, hledejme řešení!

 

Josef Podlipný

To je super strategie.

 

Erika Matwij

To je jedna ze strategií, které mohou být velmi jednoduché.

Není k tomu potřeba žádné školení. To je velmi jednoduchý princip – nehledejme odlišnosti, ale to, co máme společné.

Stejnost nás vždy sbližuje. Většinou, když slyším „ale my máme úplně odlišný názor,“ ukazujeme metodu šestky a devítky.

Dávám to do takové šedesát devítky. To je opravdu komunikační technika, že každý máme svůj úhel pohledu a nehledáme pravdu. Ale respektujeme, že „Já s mými zkušenostmi to můžu vidět takto, a ty s tvými zkušenostmi a zralostí to můžeš vidět jinak.“ Ale to neznamená, že je to špatně. Pojďme najít třetí bod, který nás spojuje. A to, že to chceme vyřešit. To, že se máme rádi. To, že chceme spravovat majetek, abychom byli bohatí a šťastní.

Ale když máme emoce, máme tendenci tu stejnost nevidět. Proto je dobré, když nás v tom někdo doprovází.

Proto je dobré si například zahrát takovou komunikační hru „Najděte co nejvíc společných bodů mezi slonem, stromem a smartphonem“, to jsme ještě nehráli, Vláďo.

To byste nevěřili, kolik společných bodů mezi stromem, slonem a smartphonem najdou hlavně děti.

Jak jsou kreativní, jak to tam vidí.

Najednou zjistíte, kolik mezi těmito třemi věcmi je společných bodů.

Když tyto tři věci mají nějaké společné body, je velká pravděpodobnost, že i mezi námi najdeme něco, co nás spojuje. To znamená, dělám krok k tomu druhému.

 

Zpětná vazba je další nástroj. Nemluvím o tom, jaký je ten člověk. Mluvím o tom, co potřebuju změnit v jeho chování. Také se k němu přibližuju.

Umím změnit mé chování, neumím změnit moji osobnost na počkání. Na to, abychom se dostali k sobě blíž.

Když se ptáš na způsoby a nástroje, tyto jsou takové nejrychlejší a nejefektivnější, které umí posluchači hned zavést do svého života.

 

Josef Podlipný

My jsme s Janičkou už čtvrtá generace, která se snaží chránit rodinné bohatství i přesto, že bohužel mému dědovi a babičce se to nepovedlo díky zásahu režimu.

Přemýšlíme o tom, jak se vyhnout některým konfliktům, které u nás nezažehly požár, po kterém by zbylo jen spáleniště, aby se jim vyhnuly ty další generace. Ale přece jenom nějaké tam byly a určitě ještě nějaké budou.

Eriko, napadá tě strategie nebo způsob, jak to udělat, aby nejenom s hodnotami, ale i s poznáním některých konfliktů a jejich řešením byl spojen odkaz, který se předává z generace na generaci?

 

Erika Matwij

Já osobně si myslím, že pokud budeme víc zvědaví, může nám to pomoct.

Kdybychom si zavedli v rodině, že před tím, než cokoliv řeknu, se nejprve zeptám, jak to máš Ty. To může být zachraňující.

Lidé hned říkají, jak to mají. Hodnotí, soudí, radí, říkají, jak to mají a potom nemáš možnost se v tom chovat, lavírovat, jak v tom chodit, protože každá odpověď bude špatná.

Tohle radím každému, s kým se potkám.

Před tím, než něco řekneš, se zeptej, jak to ten člověk má. Potom se zeptej, co potřebuje.

Co potřebuješ k tomu, aby to mezi námi v rodině bylo OK?

A potom bych navrhovala, aby řekl.

Pro to, abychom byli šťastní, dobře vycházeli, potkávali se, uměli společně spravovat to, co nám zůstalo, majetek a bohatství, přináším to, abychom se uměli dohodnout, když jsme v konfliktu. Toto já přináším do této věci, do tohoto vztahu za sebe. Co přineseš ty?

Takže víc se ptát než rovnou mluvit.

Hned mluvit, nálepkovat lidi jací jsou, vystřílet na ně všechny granáty, které mám a připomenout jim, v čem všem selhali, to umíme udělat na první dobrou. Ale to je taková choroba naší generace.

Tohle je také jedno doporučení, které může uchovat tradici, které může pomoct k lepšímu porozumění toho druhého, proč se tak chová. Proč to nechce spravovat. Proč nechce nějakým způsobem přiložit ruku k dílu. Jaké má přesvědčení o penězích. Jaké přesvědčení má o majetku. Čeho se obává a bojí.

A tahle komunikace, když budu zvědavý a budu se ptát, z jakého důvodu to tak má, nás může přiblížit. Můžeme najít to, kde se můžeme potkat, najít kompromis. V konfliktech máme různé strategie.

Kompromis je jednou ze strategií řešení konfliktů.

Ale kompromis není win win.

Ale může nám pomoct se přiblížit.

 

Vladimír Fichtner

Jenom bych dodal, a už jsme si o tom povídali trošku v minulých povídáních, že hrozně podstatné je, proč to dělám. Proč chci ten konflikt řešit anebo si říct nechci ho řešit. Ale také si uvědomit, co to znamená. Že rodina možná nebude fungovat, že zůstanu sám, protože se s dětmi pohádáme způsobem, který už do konce života nikdo z nás nerozchodí. Nebo se nebudeme bavit deset let.

Určitě jsme to viděli nejenom ve filmech, kolem nás se to tak občas stane. Nedávno jsem potkal jednoho člověka v Praze, který po sezení říkal

„Já se nechci změnit, ať se změní všichni ostatní.“

To prostě nejde!

Nechce?

Fajn, ale musí si uvědomit, že to má devastující účinky na zbytek rodiny a možná zůstane úplně sám.

Na začátku, i řešení konfliktu, je vždycky otázka „Proč to dělám, co chci, co mě dělá šťastným?“

Možná jsou to vztahy, možná jsou to děti, které k nám rády jezdí.

Samozřejmě, konflikty k životu patří a musí tam být.

Ale jde o to, aby nebyly devastující a aby vedly k otevření, nezůstaly pod povrchem.

To, co my se učíme jako rodina, když pracujeme s Erikou, nebo se svými kolegy a kolegyněmi, je chápat jak na to. Jak konflikty, které se otvírají, vyřešit, jak je nepohřbít, jak je nepřejít.

Ale jak se k nim postavit.

To nás baví.

 

Josef Podlipný

Přátelé, rodinné bohatství je dar. Dar, který je spojen s odpovědností. Komunikace je způsob, jak ten dar zachovat i dalším generacím.

 

O autorovi Josef Podlipný

Josef ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně.
Protože je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí ve vší skromnosti a s pokorou tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován s láskou a oddaností. Jeho hlavním cílem je nejen zachovat hodnoty a majetek pro budoucí generace, ale také aktivně přispívat k budování lepší společnosti.
Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu navazuje spolupráci s novými klienty a představuje jim naši filozofii zaměřenou na dlouhodobou ochranu majetku.