Josef Podlipný

 

Josef Podlipný zažil na začátku června život ohrožující situaci – dostal srdeční infarkt. I když žije zdravým životním stylem, sportuje, chyběl kousek a nemusel se dožít svých 56. narozenin.

Naštěstí vše dopadlo dobře a Josef se s námi může podělit o své myšlenky a prožitky z průběhu infarktu a o přípravu, která mu přinášela klid, a také několik věcí, které na základě své zkušenosti změní ve své rodině.

Správa majetku v krizové situaci není jednoduchá. Vladimír Fichtner s Josefem zdůrazňují důležitost přípravy na krizové situace, jako je infarkt nebo jiné život ohrožující události. Jasně definované role, jako jsou správce pozůstalosti a opatrovník, mohou rodině pomoci zvládnout náročné situace s menším stresem.

Rodinná komunikace je v náročných chvílích vypjatá. Josef otevřeně sdílí, jak to probíhalo u něj a co by příště udělal lépe, aby jeho blízcí nebyli v takovém stresu.

Nečekaná situace může zastihnout i zdravého člověka, ale to neznamená, že bychom měli péči o zdraví podceňovat. Josef dokazuje, že investice do zdraví se vyplatí. Zároveň sdílí jednu drobnost, kterou podcenil a teoreticky se díky ní mohl infarktu vyhnout.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner.

A opět vás vítám Mezi Rentiéry.

Mám radost, že tu osobně opět vidím i Pepu Podlipného.

Ahoj, Pepo.

 

Josef Podlipný

Ahoj, Vláďo.

 

Vladimír Fichtner

Jak se máš?

 

Josef Podlipný

Ahoj, Vláďo, mám se skvěle, a i já vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Proč tak speciálně dneska vítám Pepu?

Protože Pepa mi před měsícem volal a ptal se „Sedíš?“

Já říkal „No, jsem v autě, sedím.“

„Já volám z JIP.“

Říkal jsem „Aha, OK.“ Ale měl svůj optimismus v hlase a úsměv, tak jsem věděl, že nic dramatického se neděje.

A Pepa pokračoval „Měl jsem infarkt.“

Jsme rádi, že jsi v pořádku, Pepo. Že jsi infarkt přežil, protože jak mi říkal můj pan doktor, infarkt je život ohrožující situace.

Jak je možné, že člověk jako ty, který sportuje, stará se o sebe, dostane infarkt?

 

Josef Podlipný

Lékaři říkají, že za to může zvýšený cholesterol.

Já říkám – možná pocit nesmrtelnosti, který u mě nebyl tak silný, ale když bych býval k tomu sebepečování přidal i nějaký pravidelnější monitoring, možná bych tomu předešel. Těžko říct. Člověk zpětně nemůže úplně hodnotit.

Ale čím jsem si zcela jist, tak i zdravého člověka to může potkat. I člověka, který by tím byl zcela překvapen. Jako úplně největší strachovou zátěží pro mě bylo to, že jsem si uvědomil „ale tohle se mohlo stát kdekoliv“. Mohl jsem být sám třeba na kole 120 kilometrů od baráku, nebo jsem mohl řídit supersport po okruhu. Nebo jsem mohl pilotovat letadlo. Nebo jsem mohl být v exotické zemi, kde vážně nechcete onemocnět, natož být operování.

Takže jak se to stalo? Nebo co toho bylo příčinou? Velmi pravděpodobně cholesterol.

 

Vladimír Fichtner

Tak co se stalo? Já jsem slyšel, co se stalo – trvalo to 37 minut, mám to nahrané. To jsi vyprávěl tři dny poté, cos mi volal poprvé.

Já bych potřeboval teď trošku v kostce, co se stalo, ale ne na třicet sedm minut.

 

Josef Podlipný

Zkrácenou verzi.

 

Vladimír Fichtner

Výrazně zkrácenou, protože mám spoustu jiných otázek, které si myslím, že jsou asi důležitější probrat.

Co se stalo? V tvých pětapadesáti letech, si dovolím doplnit.  Těsně před dalšími narozeninami.

 

Josef Podlipný

Budu konkrétní. Stalo se to 3. 6., narozeniny mám 5. 6. Kdybyste mi chtěli příští rok třeba pogratulovat.

Infarkt znamená, že srdce, ač se o něj staráte před tím dobře anebo špatně, se dostane do kritické situace, kdy není schopno anebo má ztíženou roli zásobovat okysličenou krví celé tělo, všechny orgány.

Začalo vysílat signály, které když budete sportovat a nebudete dělat něco, co by samo o sobě už vyvolávalo tyhle náročné stavy, vás určitě překvapí, i mě překvapily. Zničehonic špatné dýchání, rychlé bušení srdce, trnutí spodní čelisti, velká bolest v levé ruce. Velmi, velmi nepříjemný pocit, na který, protože už měl takové poslíčky v období předcházejícím, už jsem reagoval, jako že to není normální. Oslovil jsem telefonicky dva ze svých velmi dobrých přátel, oba jsou odborníci, to musím říct.

Jeden z nich je na slovo vzatý odborník, který i vede široký tým, když zachraňují životy lidem v období infarktu.

Právě tento člověk mi do telefonu řekl „To je jasný, musíš ke mně na kliniku, to je prostě infarkt.“ Takže to se stalo.

 

Vladimír Fichtner

OK, já jsem ještě chtěl tu část, jak jsi se sám odvezl do nemocnice. Mně přišla hrozná, když jsem to slyšel. Až na to, že tebe to uklidňuje.

 

Josef Podlipný

Prosím vás, teď to berte tak, že člověk v krizové situaci, ať je jakkoliv stár a moudrý, dělá chyby. Já si tu chybu uvědomuji. Standardní postup by byl zavolat rychlou, nechat se dovézt do obvykle nejbližšího zdravotnického zařízení. Můj postup byl částečně nerozumný, ale částečně také racionální.

Ta racionalita je spojena s tím, že jsem si řekl OK, já mám strach. Měl jsem ho. A strach nebudu mít tam, kde se cítím dobře. Mezi lidmi, kterým věřím, na pracovišti, které má nějaké renomé.

Druhá věc je, že já opravdu rád řídím auto. Jestli je rychlé nebo pomalé, teď není důležité. Uklidňuje mě to.

Náhoda tomu chtěla, do jisté míry i štěstěna, že v mezičase, kdy jsem se rozhodoval, co udělám, nastaly dva okamžiky.

První byl telefonát se záchrankou, kde mi řekli, kam mě dovezou. Tam já ale nechci. Takže jsem tenhle proces stopnul.

Druhý okamžik byl, že se mi udělalo najednou dobře. Fakt dobře. Najednou jako kdybych mohl zapomenout na tu předchozí událost.

Tak jsem se připravil, nasedl jsem, nerozumně, to připouštím, a zamířil do toho konkrétního zdravotnického zařízení, kde jsem měl i komplikované parkování.

Přijel jsem tam, tam všude mraky aut. Já jsem ještě hledal parkovací místo, až jsem najel do prostoru, kde se jedno uvolnilo. V protisměru byl hned někdo další, tak jsem na něj pokynul, že ne, to je moje.

 

Vladimír Fichtner

Pepa je hrozný slušňák. Asi jste to pochopili i z našich podcastů. Každého pustí, každému dá přednost. Ale teď tomu člověku nedal přednost.

 

Josef Podlipný

Ale slušně, on to pochopil. Pokračoval dál v hledání parkovacího místa, možná ještě dalších 15 minut.

Ale co vám musím říct. V ten okamžik, kdy jsem z auta vylezl a zamkl ho, už mi bylo zase špatně.

Takže na emergency jsem dokráčel velmi pomalým krokem a poté, co jsem jim sdělil příčinu mé návštěvy – nechlubil jsem se cestou autem, to věděl jejich nadřízený a to stačilo – mě hned usadili do kolečkového křesla. To jsem absolvoval poprvé a doufám, že naposledy ve svém životě. Není to nějaký hrozný zážitek, ale nechcete jezdit v kolečkovém křesle.

Po prvním natočeném EKG ta paní nebo slečna odběhla s výzvou ke mně: „Nezvedejte se, zůstaňte ležet.“ Vzápětí přiběhlo asi pět lidí, kteří už mě začali připravovat na vyšetřovací místnost. Kde už mě převlékli do anděla, jak tomu říkají (v tom oblečení nechcete chodit na veřejnosti). Napíchli mi žílu, připravovali mě na operaci a okamžitě jsem šel na operační sál.

 

Vladimír Fichtner

Co ti proběhlo hlavou?

 

Josef Podlipný

To je strašně zajímavá otázka.

Strach, který v určitém okamžiku byl, se přesunul do roviny rekapitulace. Nezapomněl jsem na něco?

Co budou dělat moji nejbližší?

Přežiju to?

Ale ne z pohledu, že tady ještě potřebuji nějakou dobu být, ne. To byl spíš takový mix racionálních vln a myšlenek, které říkaly:

„Tohle mám ošetřené, OK. O tomhle všichni vědí. No, možná ne úplně o všem.

Stihl jsem všechno dokončit? Jo, jo.

Následující den máme natáčení podcastu.

Mám nějaké schůzky. Stihl jsem je, než jsem dojel do zdravotnického zařízení nějak vyblokovat, aby mě ti lidé nesháněli?“

Prostě spousta myšlenek. Myslím si, že mnozí z vás, když to neprožíváte anebo jste to neprožili, a já vám přeju, abyste to nikdy neprožili, si řeknete – proč o tom takhle přemýšlel?

Já o tom nechtěl přemýšlet, ale to vám do té hlavy jde samo.

A co bylo hned z toho plynoucí ponaučení?

Přemýšlejte o tom všichni. Když se to neděje. To vám totiž umožní hledat řešení bez emoční nálože.

Jednou emoční náloží, která se stala v té dějové lince, kterou jsem teď popisoval, bylo to, že já jsem nebyl úplně takový hazardér (použiju tenhle výraz), že bych rovnou si řekl, že sednu za volant.

Já jsem volal svému jednomu z nejlepších kamarádů. On do telefonu hned řekl „já se jdu okamžitě převléknout a jedu pro tebe.“

Protože je nejenom velmi dobrý kamarád, ale také velmi moudrý člověk, vzápětí si uvědomil, že o svého kámoše nechce přijít. Nechce ho vést, protože by si možná neporadil s tím, kdyby zkolaboval v autě na cestě.

Tak mi volal „Hele, nezlob se, já do toho nemůžu jít. Má to tyhle důležitý konsekvence.“
Kdybych s ním tohle býval probíral dřív, než se to stalo, věděl bych, že mu ani nezavolám, protože to je blbost.

A asi bych přišel i na nápad raději najít jinou cestu než řídit sám.

 

Vladimír Fichtner

To, co mě zajímá a věřím tomu, že i mnohé posluchače je, co sis odškrtnul, že máš dobře?

 

Josef Podlipný

Samozřejmě půjdu od konce.

Kdyby to dopadlo špatně, správce pozůstalosti mám odškrtnuto. Prostě někdo by uměl pomoci rodině a nejbližším v té fázi, než by se přesunula vlastnická i správcovská role na další subjekty, na další lidi.

 

Vladimír Fichtner

Takže správce pozůstalosti u notáře máš jmenovaného. Všichni ví, kdo to je. Celá rodina je s tím v pohodě. A nenastane okamžik, kdy tvůj vlastnický podíl je zablokován do doby vypořádání dědictví, ať je to v nemovitosti, ve firmě, v holdingu, kdekoliv.

Nedochází tam k právnímu vakuu na dobu, někdy i několika let.

OK, super.

 

Josef Podlipný

Druhá věc, kterou jsem si odškrtl a zároveň byla výzvou k akci, je opatrovník.

Protože opatrovník vás zastupuje v době, kdy žijete a nemáte možnost, zjednodušeně řečeno, se o sebe sami postarat.

Vy určíte nebo projevíte přání, aby tím byly konkrétní osoby. Ale teprve soud rozhodne, že se tak opravdu stane. Ale to není za hodinu. To obvykle v ČR, možná v zahraničí to trvá jinak dlouho, ale v ČR je obvyklé, že to trvá třeba 5-6 týdnů. Pak teprve je opatrovník jmenován.

 

A proč to říkám? Tím pádem není nač čekat. Když se ten proces má spustit, je lepší ho spustit hned, než za x týdnů nebo měsíců a čekat na to, až teprve nastoupí člověk v roli opatrovníka.

Takže standard, ta pravidla, v rodině máme. Život ohrožující událost nebo něco v téhle dimenzi to automaticky spouští.

Ale já jsem, přátelé, měl velké štěstí a musím to takhle říct.

Nejenom, že jsem byl ve skvělých rukách. Naše zdravotnictví je na neuvěřitelně vysoké úrovni. Měl jsem i to štěstí, že mezi tou událostí a okamžikem, kdy i ti odborníci se klonili k tomu, že to má dobré vyhlídky, neuplynuly dny, týdny, měsíce nebo roky. Byly to spíše hodiny.

Takže ta akce, která tím byla vyvolána – jmenování opatrovníka – nebyla potřeba spouštět.

Takže bylo potřeba to stopnout, protože spouštěč je buď rodina, nebo zdravotnické zařízení.

 

Vladimír Fichtner

Spouštěč jmenování opatrovníka.

 

Josef Podlipný

Ano, té žádosti na soud.

Nebo někdo, kdo by teoreticky také opatrovníkem mohl být. To znamená třeba místní samospráva. Toto jsou vlastně hlavní zdroje spouštěče akce „Soude, jmenuj opatrovníka.“

 

Vladimír Fichtner

Máš jmenovaného opatrovníka u notáře. Respektive, vyjádřil jsi vůli, kdo by jím měl být. Soud může a často přihlédne k tomu, koho sis přál, v okamžiku, kdy nejsi schopen o tom rozhodovat sám.

A proces byl spuštěn, protože to trvá nějakou dobu. Anebo je dobré počítat s tím, že tam je 5, 6 týdnů mezera, což není tak kritické jako při správci pozůstalosti, kdy to můžou být dlouhé měsíce a klidně několik let.

 

Josef Podlipný

Z tohoto časového pohledu to vypadá, že to kritické není.

Nicméně to další, co jsem si právě ne úplně mohl odškrtnout, tak nasvítilo, že to kritické může být.

Protože najednou si uvědomíte – něco se stalo. Já jsem do té doby, než jsem už ležel na JIP po operaci, nic neřešil. Prostě tam je potřeba být nápomocen tomu profesionálnímu personálu, který se o vás stará než něco vyřizovat.

I když jako úsměvnou příhodu řeknu, že po cestě a předtím jsem volal se spoustou odborníků a lidí a přátel.

Jeden ze dvou na začátku jmenovaných mi volal v době, kdy jsem byl ve vyšetřovací místnosti, kde vás vyšetřují. Lékař, který mě přišel vyšetřit, viděl, kdo mi volá. Byl to o několik úrovní jemu nadřízený. Tak si myslím, že i lidsky, ale zároveň z tohoto logického důvodu, mi ten telefon podal.

A když jsme začali hovořit, tak říkal „Víte, já bych vás fakt potřeboval vyšetřit.“

Oklikou se dostávám k tomu, že když už jste v té klidovější fázi, když už ležíte na JIP, všichni vás monitorují a máte veškerou péči, začnete přemýšlet.

No a co dál?

A co dál vlastně? Tak koho informovat? Koho prvního? Jak ho informovat?

První, koho jsem informoval, byla pro někoho logicky, pro někoho méně logicky, moje manželka Janička.

To, že řeknete někomu něco s úsměvem i uklidněním a v dobré náladě nezabrání tomu, že na druhé straně se ten člověk nezhroutí.

Takže co jsem si v ten okamžik uvědomil, bylo přemýšlet o krizových situacích a mít pro každého, někdy bohužel přizvaného, účastníka krizové situace plán, co má pak dělat, když se to dozví. Na koho se má obrátit, na koho se může spolehnout?

To, když nemáte dopředu, tak na vás jenom někdo navalí krizovou situaci.

Já jsem ji v podstatě řekl „Jsem na JIP, jsem sice po operaci.“ Ale jí se honilo hlavou milion myšlenek, včetně té – Přežije to?

To nechcete dělat svým nejbližším. Ale když bychom měli, a to my nemáme, respektive tvoříme to právě, mustr, takový plán, situační řešení – když nastane, kdo se toho účastní, v jaké roli, co je potřeba udělat, co dřív, co později. Tak člověk možná méně zmatkuje, ale hlavně na to není sám

A plačící manželka na druhé straně aparátu nepřidá ani vám.

Takže v ten okamžik, i když jsem do toho telefonátu šel s přesvědčením, že ji uklidním, jsem byl sám během pár vteřin roztěkaný.

Takže hned začala jít tepovka ohromně nahoru atd. Co tím chci říct?

Pak ani nemůžete po manželce nebo po jiném blízkém člověku chtít, aby on informoval další. Ona plakala. Jak při tom, když budete plakat, máte někomu něco vysvětlit, natož ho uklidnit?

Takže pak se mi honilo hlavou, kdo bude další? Kdo bude třeba v ten okamžik “emočně silnější?“ A to není míněno v nedobrém slova smyslu.

To nejsou úvahy, které by se vám měly honit hlavou.

Úplně nejvíc se mi honilo hlavou po téhle zkušenosti, jak to přijme moje maminka.

Takže najednou rychlé přemýšlení – musí se u ní sjet celá rodina i s vnoučkem. Předtím se musím domluvit s lékařem, aby vystavil recept a zajistil nějakou lékařskou pomoc, když by byla potřeba, aby tam bylo nějaký sedativum. Aby v okamžiku, kdy člověk dostane tu emoční facku, aby to v podstatě přežil. Abych si pak nevyčítal, že já už jsem v pohodě, ale na vedlejší lůžko vezou moji maminku.

 

Vladimír Fichtner

Takže správce pozůstalosti, opatrovník, to obojí u notáře.

Potom rodinný plán, co dělat, když …Co má člověk dělat, když se to dozví.

 

Zajímavá inspirace určitě pro každého, kdo nás poslouchá. Co dalšího tě napadá?

 

Josef Podlipný

Pak už to bylo jedno za druhým. Já z toho vypíchnu jenom pár důležitých věcí.

Poté, co mě už následně vyšetřovali, velmi uklidňující bylo, že všechna vyšetření vycházela dobře. Až na vysoký cholesterol a tak dál. K němu se ještě vrátím.

Proč vycházela dobře?

Drtivá většina těch lékařů říkala „protože jste sportovec, protože žijete zdravým způsobem a máte to srdce vybaveno dostatečnými rezervami.“ To není, že bych se na to měl teďka nějak spoléhat a v podstatě na to žehrat. Vůbec ne.

Spíš to říkám z toho důvodu – berte to jako výzvu.

Pohybujte se. I kdybyste na to měli málo času, tak každých deset minut, kterých tomu budete věnovat, vám můžou zachránit možná i život. Minimálně životní podmínky po takové události. Nemusí to být nutně infarkt. Protože mě řekli při vyšetření srdce, a bylo jich mnoho po operaci, že to má spoustu limitů navíc. V podstatě byste nemusel nikdy už zaznamenat nějaká další omezení. Nebudou. Protože to srdce si s tím poradí. Zareagoval jsem včas, což byla také velmi důležitá deviza.

Nicméně pohyb, to je to důležité, co jsem si uvědomil, že to je fakt strašně důležité. I kdyby to měla být jen chůze se psem nebo rychlejší chůze nebo lezení po stěně. Vím, že ty rád lezeš, nebo plavání, prostě cokoliv.

 

Vladimír Fichtner

To jste zatím neměli v rodinné ústavě, ale ocitne se to tam?

 

Josef Podlipný

No jasně.

Jako programově podporovaná aktivita, rodinná, individuální, to je jedno.

Druhá věc, která je ještě důležitější, je pravidelný monitoring.

Já jsem se před zhruba pěti lety připravoval na závod Dolomitenmann. Nebudu zacházet do detailů, co to je. Jaké zážitky jsou s tím spojené.

Jenom řeknu, protože to byla náročná příprava, jsem také procházel komplexními prohlídkami, které mi řekly, že jsem zdravý člověk. Super. Neseš nějakou zátěž. Super. Ale od té doby komplexní pravidelný monitoring neprobíhal.

Samozřejmě mám spoustu přátel lékařů, takže když jsem cokoliv potřeboval, bylo to zařízeno. Ale aby vás někdo pravidelně monitoroval, odebral sedm, deset zkumavek krve, udělal všechny rozbory, vyšetřil vám srdce, plíce a spoustu jiných orgánů a životních funkcí, to vlastně ne.

 

Když by se to dělo, tak by se velmi pravděpodobně přišlo na to, že mám zvýšený cholesterol. Velmi pravděpodobně by se pak nemuselo stát to, že jedna z hlavních cév byla ucpaná z 95 %. 95 % je sakra hodně. Už zbývalo jen 5 %. Ucpala by se zcela. Což znamená, že sval je bohužel v případě srdce orgánem, který umírá, a s ním i ten člověk. To, že se něco takového stane, je nevratné.

Jizva, která tam vznikne, nebo ztráta schopnosti svalu pumpovat, je nevratná.

To není tak, že ochabne a pak ho znova jako napumpujete, znova ho nacvičíte.

Ne, to prostě ztratí svoji elasticitu, svoji výkonnost.

 

Vladimír Fichtner

Já si, Pepo, pamatuji, jak jsme se bavili a ty jsi říkal: „Jsem v pohodě, můžu dělat všechno. Ale kdybych neměl takové srdce, jako mám, kdybych se o sebe nestaral, v minulosti nesportoval a nehýbal se, jsou případy, kdy po infarktu člověk nemůže létat letadlem.“

 

Josef Podlipný

To je další důležitý moment, který jsem si uvědomil ve chvíli, kdy máte třeba v rámci holistického pohledu majetek tak daleko, že se k němu obtížně dostanete lodí. Autem to nejde. V ten okamžik je pro vás hodně důležité mít buď zajištěno, aby majetek fungoval sám. Nebo aby vás někdo uměl zastoupit. Anebo aby majetek byl, neříkám, že vždy snadno, ale nějak restrukturalizovatelný. To znamená vyměnitelný za jiné aktivum, které je pod kontrolou nebo by do budoucna pod kontrolou mohlo být.

Já jsem třeba nevěděl, že opravdu existuje pooperační stav na nekonečně dlouho, ne, dokud se to vyřeší, který zakazuje létání.

Pak je mezi stav, kde vy jste povinni říct, že musíte mít k dispozici kyslík, takže po celou dobu letu dýcháte kyslík. Pro případ, že dojde k nějakému zhoršení, tak ho musíte mít k dispozici. Nevím, jestli je tím vybavena každá letecká společnost. Samozřejmě vypadávající masky v havarijním systému tohle zajišťují, ale jestli může vypadnout jenom jedna, fakt nevím.

Pokud máte private jet, tak se i tohle dá pořešit. Není to problém, ale nechcete řešit tyhle starosti.

 

Vladimír Fichtner

Na mě to mělo vliv v tom, že jsem si říkal, že je dobře, že ujdu 10 tisíc kroků denně nebo něco podobného. Protože to není o tom, že infarkt přežiju. Spousta lidí přežila infarkt, ale jde o to, jak ho přežiju.

Člověk si říká, že infarkt se dneska asi dá zvládnout, když to člověk jako nepodcení. A má štěstí a rychle se dostane na sál a tak dále.

Ale následky můžou být. Záleží na tom, v jaké jsem kondici.

 

Josef Podlipný

To nepochybně. Záleží samozřejmě i na průběhu operačního výkonu i následné pooperační péče. To nepochybně. Tady s vámi nasdílím, a znovu budu chválit zdravotnictví. Dneska jsou schopni odoperovat vaše srdce tak, že vám zavedou vodič do ruky. V mém případě pravé. A operují vám srdce, a vy se díváte na monitor. Celou dobu to vidíte. Uklidňujícím hlasem vás provádějí tím procesem.

A i přesto, že vás upozorňují na to, že se může něco stát – nebudu vás strašit, co všechno – je to v podstatě uklidňující zážitek.

Nicméně nikoho by určitě neuklidnilo to, že i po úspěšné operaci může jít do plné invalidity.

A to souvisí přesně s tím pohybem a tím, co dělá člověk předtím.

 

Vladimír Fichtner

Z pohledu našeho povídání jsme si řekli o věcech, o kterých jsme se bavili v podcastech – správce pozůstalosti, opatrovník, koho informovat. Aha, to také nemáme pověšené v naší rodině.

To je inspirace.

Pohyb. Pravidelný monitoring jako něco, co se octne ve vaší rodinné ústavě. V naší určitě také. Na příští rodinné radě to určitě otevřu.

Aby majetek mohl fungovat bez tebe, což souvisí zase s mezigenerační předáním, s tím, jak je rodina zapojená, nebo jestli to je všechno na mně. A všechno mám v hlavě, ani já sám nevím, kde všechno mám.

Také se mi to stalo, když jsem se ptal jednoho klienta: „Karle, a kdo všechno ví o tom, co vlastně všechno máte?“

No asi nikdo.

Ani ta informace, kde, co všechno mám, komu jsem půjčil, vlastně není k dispozici.

Což vím, že u tebe a u vaší rodiny není ten případ. Ale vždy se dá něco zlepšit. A hlavně je třeba si uvědomit, že když to dělám všechno sám, dřív nebo později to skončí. Prostě nebudu tady.

Co s tím bude dál?

Nenechávat příliš dlouho to předávání.

Vím, že my zrovna na tom pracujeme docela intenzivně v rodinách, ale tahle událost, která se ti stala – a jsme rádi, že dobře dopadla – je, myslím, dobrá připomínka, že jsou věci, které je dobré nepodceňovat.

 

Josef Podlipný

Co ještě zmíním, byť to spousta z vás posluchačů určitě čte mezi řádky nebo mezi slovy.

I přesto, že budete v rodině mít skvělou komunikaci. Nebo možná právě proto, můžete žít v mylné představě, že jste si všechno vlastně řekli.

Ptejte se, jestli je to jasné a hlavně aktualizujte.

I za cenu, že vám to bude někdy připadat jako ztráta času. Vždyť to je vlastně prkotina, to přece nemusím říkat, na to si přijdou sami. Nebo to najdou.

No asi jo. Ale za jak dlouho? Jak moc stresu na ně naložíte? Tím, že to budou hledat anebo že to najdou pozdě?

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že v tomhle může být vzorem, nebo alespoň podle toho, co tak vnímám, britská královská rodina. Která má předem plány, co se bude dít, když.

V seriálu Koruna, který jsem sledoval, je kódové slovo… X znamená zemřel ten a ten. A všichni ví, co se bude kdy dít.

To je možná až příliš, možná to nemusíme dotáhnout do takové dokonalosti, ale z mého pohledu je to lepší písemně než „per huba“. Nějaká pravidla si říct a mít. Tady to otevřu a vím, co mám dělat. Je to příjemnější. Třeba na to člověk zapomene, že to má. Může se to stát.

Ale šance, že někomu to dojde. Hele, máme to v té knížce. Musíme to zažít, jo? Zatím to nemáme zažité a člověk nemá tu šanci tak často.

Já bych řekl, že je to skvělá příležitost, jak si o některých věcech povídat s rodinou, jak k tomu rodinu motivovat.

A věřím tomu, že třeba i tenhle podcast, když ho pustíte někomu dalšímu ve vaší rodině, může i vás i vaše děti a partnery motivovat k tomu, abyste si našli trošku času se zastavit. A pobavili se i o takových věcech. Protože to můžou mít ti, kteří zůstanou trošku jednodušší.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím a jenom z toho vypíchnu.

Hlavně o tom diskutujte, když se nic z těch rizik nenaplňuje. Když jste v klidu, v pohodě a můžete o tom přemýšlet a hledat různé cesty řešení.

Já to připodobním k jedné události, která se reálně stala už před mnoha lety. Když budete stát na rozpálené dálnici v koloně aut a najednou zničehonic vám přestane fungovat auto. Vy v autě budete mít své nejbližší, třeba i malé děti, nepůjde klimatizace. Bude tam hrozné vedro.

Co vám pomůže?

Vědět, že někomu můžu zavolat nebo že se podívám na nějaký manuál v autě, který mi řekne. Nejde zapalování? Tak se podívej, jestli nemáš spálenou někde tuhle pojistku, najdeš ji tam a tam.

Ale pokud to nebudete mít, budete bezradní, budete zmatkovat, všichni budou zmatkovat a někdo to může odnést.

 

Vladimír Fichtner

Diskuze o věcech, když o nic nejde, je mnohem příjemnější.

Já si pamatuju, jak jsme se s našimi dětmi bavili před pár lety, když jsme byli na pohřbu mého dědy, který se dožil devadesáti devíti a půl roku.

Když jsme šli zpátky z obřadu, tak jsme se ještě zastavili společně na oběd. Jenom s úzkou rodinou a bavili jsme se. Přišlo slovo na to, jak bychom kdo chtěli, kde bychom chtěli být pohřbeni.

Bylo to, že nikdo nemusí řešit, vždyť táta chtěl tohle. A pohádat se kvůli tomu, což jsem taky zažil, že se rodina pohádala. Vždyť to ten zemřelý nechtěl.

Proč? Já vím, že to je možná zbytečnost, ale vzruší to emoce, které přichází a které můžou rodinu dramaticky narušit.

Kvůli nesmyslu. Tomu člověku už je to asi jedno, ale pozůstalí to můžou řešit.

Takže asi to nejdůležitější je být připraven na různé scénáře, být připraven na různé okamžiky, být v pohodě a sportovat. Každé ráno. V kolik chodíš do bazénu? Ne, to radši říkat nebudeme. V kolik to je? V pět?

 

Josef Podlipný

Není úplnou výjimkou, když to je kolem páté nebo půl šesté. Když je to den, který začíná cestou do Prahy nebo někde po republice anebo dál, může to být i čtvrtá ranní.

Já vás nikoho nepřesvědčuju, že máte vstávat ve čtyři ráno a jít do bazénu.

Ale k čemu vás chci přimět – přemýšlejte, kdy najdete vhodný čas na pohyb. Protože vás to musí bavit. A když vás to nebude bavit, nebudete to chtít opakovat.

Zároveň vás chci vyzvat k tomu, abyste přemýšleli o rizicích, která lze nějak pojmenovat a ošetřit, protože to vám všem dá hodně klidu a času na hledání optimálních způsobů řešení.

A k čemu bych vás naposledy chtěl vyzvat? Přemýšlejte o těch věcech, když se to neděje.

 

Vladimír Fichtner

Jsme rádi, že tě máme, Pepo.

Díky moc za dnešní povídání.

S vámi všemi se budeme těšit někdy příště zase na shledanou Mezi Rentiéry.

Mějte se krásně.

 

Josef Podlipný

Já Vám přeji hezký den, mějte se krásně a ať vás provází jenom pozitivní události v životě.

 

Proč se někteří lidé rozhodnou spravovat svůj majetek sami, místo aby využili služeb odborníků? Jaká úskalí s tímto rozhodnutím souvisejí?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný v této epizodě předkládají odpovědi na základě svých dlouholetých zkušeností a zkušeností lidí, se kterými se potkali.

Josef sdílí příběh o člověku, který má úspěchy v různých oblastech života, ale při správě finančního majetku zažívá strach a obavy kvůli předchozím neúspěchům.

Vladimír upozorňuje, že správa finančních aktiv vyžaduje jiné dovednosti a přístup než podnikání, což si podnikatelé často neuvědomují.

Pokud přemýšlíte, zda svůj majetek budete spravovat sami nebo s pomocí odborníků, tato epizoda vám přinese hlediska a podněty, abyste mohli udělat lepší rozhodnutí.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je, proč se lidé starají o majetek sami.

Vážení posluchači, téma plné rozporů.

Rozpor, který je u tohoto tématu cítit asi nejsilněji, je na jedné straně strach. A na druhé straně tomu říkejme ego, hamižnost, úspěch, možná zkušenost.

Asi už teď, na začátku tohoto dílu podcastu, vnímáte, že mezi zkušeností a strachem není úplně pevné pouto.

Pojďme se tedy podívat na rozpory tohoto tématu a postupně se dostat do větší hloubky.

Začnu jednoduchým příběhem.

Znám člověka, který má za sebou mnoho úspěchů, ať už svých osobních, je to sportovec, tak i byznysových. A i přesto, když jsme nedávno před zhruba jeden a tři čtvrtě rokem otevřeli otázku správy finančního majetku, bylo vidět, že se úplně sesypal. Klepal se v podstatě strachy.

Říkal „Tohle je pro mě absolutně zapovězené téma. Nikdy, už nikdy do téhle oblasti neskočím. Protože jsem se pokaždé, když jsem do ní vkročil, spálil. A naposledy to vypadalo tak, že jsem zainvestoval a po několika málo měsících jsem se díval na hodnotu, která byla o desítky procent nižší. Vedle toho jsem se díval na svůj byznys, který byl o desítky procent vyšší. A říkám si. Stojí mi to za to? No nestojí.“

Ten člověk je opravdu paralyzován strachem.

Vláďo, ty máš zkušenost s rentiéry, kteří už jsou v péči Fichtner Wealth Managers třeba i více než deset let.

Jak se na toto dívají lidé, kteří mají k ruce experty a třeba už toto téma v minulosti diskutovali?

 

Vladimír Fichtner

Jak se na to dívají by bylo dobré se zeptat jich. Ale to, co já pozoruji, je určitě myšlenka „Nejsem na to sám.“

Protože pro většinu lidí, kteří podnikají, i pro člověka, kterého jsi zmínil, finanční aktiva bývají dvě třetiny majetku obvykle, když se podívám do světa na statistiku toho, jak mají rozložený majetek nejbohatší lidé světa.

Z nějakého důvodu k tomu ti lidé, kteří to dělají už x generací, došli.

Pro nás jako pro podnikatele jsou finanční aktiva příliš vzdálená.

Pro mě ne, protože podnikám v této oblasti. Ale pro většinu lidí je to neuchopitelné. Nemůžou to uchopit, přestože ve své podstatě buď investují do svého byznysu, nebo investují do byznysu jiných lidí, o kterých si často čtou v novinách, protože jsou úspěšnější než oni. Jejich firmy dosáhly třeba celosvětové působnosti.  Není to zas tak daleko z hlediska toho, do čeho investují, ale nemají to pod kontrolou. To je určitě jeden z důležitých faktorů toho, kdy lidé, se kterými my pracujeme, chtějí mít věci pod kontrolou. Ale nemusí to všechno odpracovat.

Naše role není říct: „Dejte sem nějaké peníze, zavřete oči a uvidíme, co z toho bude.“

Naopak.

My sdílíme všechno, co víme. My věci diskutujeme společně. My jsme tým, který úspěšný člověk, podnikatel, využívá proto, aby dostal odpovědi na to, co potřebuje. Stejně jako ve své firmě také nedělá všechno. Proč by to dělal, že jo? To by nikdy nemohl vyrůst tam, kam vyrostl.

Chtějí mít věci pod kontrolou i nadále. To platí pro naše klienty.

Chtějí o tom rozhodovat. To také platí.

Rozhodují oni. My říkáme: „Tohle doporučujeme. Tohle jsou plusy a mínusy, výhody, nevýhody. A tohle je naše jednoznačné doporučení.“

Dostáváme zpětnou vazbu a člověk má pořád věci pod kontrolou. Takže nemusí věci dělat sám a může sám posuzovat, jestli se toho má bát, nebo nemusí bát.

 

Většinou ta obava, kterou jsi zmínil, když se s ní potkávám, tak fungovala způsobem:

„Já jsem jim to dal a nevěnoval jsem se tomu.“

Ale ono to bez toho nejde.

O majetek je potřeba se starat. To všichni víme. Člověk nesmí slepě důvěřovat. Všichni naši klienti jsou velmi fokusovaní na to, jak to funguje, co se s majetkem děje. Na potřebu o tom vědět průběžně, potkat se, povídat si, chápat.

 

Josef Podlipný

Rozumím. První zmíněný příběh byl krátký. Já ho ještě zkusím doplnit a propojit s fiktivním jménem – třeba Milan.

Milan byl zástupcem správců, kteří se věnují správě finančního majetku sami. Nesvěřil to do rukou nikoho jiného. Když jsem se vyptával na důvody, proč tak činil, řekl vlastně dva.

První: „No, protože já přesně vím, co potřebuju. Proč bych to měl vysvětlovat někomu, komu ani nevěřím. Neznám ho, tudíž nevím, jestli mě bude dobře poslouchat. A jestli tu moji potřebu naplní a jestli je na to dostatečně připraven.“

Druhý důvod, který mi přišel, že byl u něj ještě silnější, zněl: „Já jsem schopen se rozhodnout ze vteřiny na vteřinu. Takhle narostl můj byznys. Akčnost.“ Měl pocit, že když přizve ke správě finančního majetku někoho dalšího, bude to vždycky závislé na tom, že se musejí potkat, že si to musejí vysvětlit atd. Teprve diskusí Milan zjistil, že se velmi mýlí.

 

Vladimír Fichtner

Asi první věc, ve které se Milan možná mýlí je ve stylu rozhodování.

V dlouhodobé správě finančního majetku nebo obecně asi jakéhokoliv majetku se správce rozhoduje jiným způsobem. Musí fungovat s rozmyslem, musí mít nějakou strategii, musí si věci nastudovat a připravit se na ně.

Ne že vidí článek o Tesle v novinách a jde si koupit její akcie nebo je jde prodat.

Způsob správcovského přemýšlení je úplně jiný. To je jedna z věcí, která je potenciálně velice, velmi nebezpečná, když by se přinesla z podnikatelského mind setu do správcovství.

Vždycky, když se o tom s někým bavím, říkám jeden zajímavý příklad. Příklad, který všichni asi známe.

Když máte nemovitost, my máme teď nemovitost ve Španělsku, tak se o ni můžete starat sami.

Jasně, můžete všechny dovézt, když přijedou na letiště. Můžete je ubytovat. Když budou odjíždět, můžete tam začít převlékat postele a vytírat.

Anebo máte správce.
Já si moc nedokážu představit lidi, kteří to budou dělat všechno sami. Mohou, jasně. Do určitého objemu majetku a objemu bohatství.

Ale od určitého objemu, to nechci dělat. Ale pokud to někdo chce dělat a je jedno, jestli v byznyse, ve finančních aktivech, nemovitostech, samozřejmě je to jeho volba.

Z mého pohledu je v životě víc věcí, které můžu dělat, než od rána do večera převlékat postele nebo studovat prospekty proti-inflačních dluhopisů nebo cokoliv dalšího.

Když vidím různé kauzy, jak přicházejí lidé v ČR o peníze – o stovky milionů, insolvence. Teď Roman Petr. Spousta úspěšných lidí je v tom namočená a s opravdu velkými objemy peněz.

Tak si říkám, jak to k tomu dospělo. Vždyť to by nemělo se stát. Ta odpověď je: možná to bylo příliš impulsivní, možná si to nikdo příliš prověřil.

Tím, že my připravíme podklady našemu klientovi, kde shrneme to, co vidíme, co jsme všechno našli, tak máme mnohem větší objektivitu než v impulzivní jednání. To je: „No tak jo, já ti věřím. Vypadáš seriózně.“

V tom může být starání se o peníze sám nebezpečné.

Jeden příklad, který jsem zažil. Mám pocit, že už jsem ho někdy zmiňoval, ale řeknu ho znovu, protože sem se hodí.

My jsme doporučovali našim klientům nakupovat proti-inflační dluhopisy jako součást portfolia. Ještě před tím, než přišla vysoká inflace. Ne, že bychom věděli, že přijde vysoká inflace, ale člověk má vždycky mít část svých peněz, které jsou likvidní a krátkodobé, ošetřené proti inflaci. Což není vůbec jednoduché. Proti-inflační dluhopisy to automaticky nabízely.

Potkal jsem jednoho klienta, který říkal: „Díky vám mám nakoupeno za 40 milionů.“

Já se ptal: Proč jenom za 40? Není to málo? Vzhledem k vašemu majetku byste mohl mít klidně za 200.“ On na to, že to nešlo. Byl limit 5 milionů korun na jedno rodné číslo v jedné emisi.

Já mu na to odvětil: „Tento limit platil na začátku, ale poslední rok nebo rok a půl byl limit 50 milionů na jedno rodné číslo.“

My jsme každou emisi, přestože ty podmínky byly skoro stejné, vždycky znovu prostudovali. Pamatuju si, jak mi kolega volal a říkal: „Vladimíre, tam se to změnilo z pěti na padesát milionů.“

Já mu říkal: „To bude asi nějaká tisková chyba, Petře. Zkuste zjistit víc.“

On na to ale řekl: „Volal jsem na ministerstvo financí a je to tak. Opravdu to zvýšili na 50 milionů.“

Proto naše doporučení byla jiná. Já neříkám, že zachytíme vždycky všechno na světě, v žádném případě určitě ne. Ale naše práce je odpracovat tu černou práci. Kdo to dělá sám, musí to odpracovat sám. Musí do toho zapojit rodinu nebo svůj tým. Kdo má desítky miliard, možná na to má tým.

 

Josef Podlipný

Rozumím.

Vrátím se zpátky k příběhu Milana.

U Milana bylo zřejmé, že se mýlil. A máš pravdu, minimálně v tom, že neměl s kým diskutovat strategii, neměl nikoho k ruce, kdo by mu pomohl oddělit zrno od plev. Nějaký balast, zbytečné informace nebo dokonce nepravdivé od těch, které pro něj budou prospěšné.

Bez zbytku souhlasím s tím, že se mýlil v tom, že bude akčnější především díky tomu, že byl také více náchylný na spontánnímu jednání. Která mohla být v mnoha případech chybou a třeba i fatální pro správu jeho rodinného bohatství.

Milan, vzhledem k tomu, že to je fiktivní jméno, tak se asi nebude zlobit, i když se v tom příběhu asi pozná, když prozradím, že jeho majetek je v řádech nižších miliard.

Udělat fatální chybu s takhle velkým majetkem, který je rozložen mezi nemovitosti, byznys a finanční aktiva už hodně bolí.

A třeba by Milan už nechtěl opakovat tu byznysovou pouť, znovu budovat majetek.

Nicméně připomenu i vám, posluchačům, že Milan také zmínil neochotu se potkávat s někým, koho nezná, a určitou obavu z toho, že ten člověk třeba ani nepochopí jeho potřeby, jeho přání a nebude na ně umět reagovat. Ať už díky absenci své expertízy anebo neschopnosti třeba dobře naslouchat.

I zde se Milan mýlil. A to hluboce.

Protože možná se i vám někdy stalo při vyprávění nějakého příběhu, nějakého zážitku nebo při popisování nějaké informace, že teprve při popisu a při dotazování se někoho, komu jste to vyprávěli, se vám to najednou v hlavě začalo utřiďovat.

Najednou jste přicházeli na nové věci, které vás do té doby vůbec nenapadly. A je to logické. Protože máme klapky na očích, možná někdy i na uších. Vzhledem k tomu, že právě to táhne dopředu nebo nakopává dopředu naše zkušenost.

Myslíme si, že víme všechno, že si vždycky poradíme. To vedlo k druhé fatální chybě, kterou Milan při správě rodinného bohatství v nižších řádech miliard už má za sebou.

Nicméně bavíme se o tom, proč i úspěšní lidé často tíhnou k tomu, že si budou majetek spravovat sami.

Co si myslíš, Vláďo, že může být dalším důvodem, proč nepřijmout někoho jiného? Dokonce mnohdy i lidé tají správu nebo i velikost majetku před svými nejbližšími, před svou rodinou.

 

Vladimír Fichtner

Jeden z dalších důvodů, z mého pohledu, je určitě i to, že jsme tu firmu vybudovali sami.

Tenhle přístup se nám osvědčil.

Na co zapomínáme je, že jsme tu firmu budovali třeba dvacet, třicet let. A postupně, jak rostla, jsme se učili ze svých chyb. Ty chyby, v porovnání s dneškem, byly relativně malé. Ale byly důležité na cestě.

Fór je ale v tom, že dneska majetek už není malý a chyby, kterých jsme se dopouštěli v minulosti, když podnikání rostlo, můžou mít mnohem významnější dopady. Dopustíme-li se jich jako správce.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

 

Vladimír Fichtner

Děláme to sami, protože nám to vyhovovalo. Vždycky to fungovalo, takže je to docela přirozená věc.

Druhá věc, samozřejmě, která není nepodstatná, je naše špatná zkušenost s tím, co nám kdo nabízel. Když se dneska zeptám nových klientů na proti-inflační dluhopisy, jestli je někdo má, je to minimum.

Mám je, Vladimíre, protože jsem slyšel váš podcast nebo jsem viděl vaši analýzu a stáhnul jsem si ji. Tak jsem si je koupil sám.

Ptám se, jestli privátní bankéři to nedoporučili?

A většinou slyším: „Mám čtyři privátní banky, ani jedna mi to nedoporučila.“

Proti-inflační dluhopisy jsou hezkým příkladem. Myslím si, že to byl jeden z mála produktů, který byl „zázračný“. Nemohl jít dolů, vydělal inflaci.

Takový produkt chci mít pořád v portfoliu na část svého majetku – pět nebo deset procent – který chci mít relativně likvidní, krátkodobě. Když by byly, pořád bych je nakupoval, od rána do večera.

Vždycky říkám: „Zeptejte se sami sebe, jestli máte proti-inflační dluhopisy. To byl absolutně jednoduchý koncept.“ A dozvídám se: „Nemám nebo bankéř říkal, že už jich víc nemají, takže mi nemůžou prodat.“

To je lež. To je absolutní lež. Nic takového neexistovalo.

Vždy, když slyším někoho, kdo má nějaký family office, tak se ptám: „Kolik máte proti-inflačních dluhopisů? Jak to, že je nemáte?“

Tam je potřeba odpracovat tu práci. Když je na to člověk sám, uteče mu víc věcí, než když je na to dohromady s nějakým týmem.

Navíc, když má ještě sto takových klientů, kteří každý mají podnět, na co se podívat, každý má zajímavý dotaz, každý provokuje nové úhly pohledu.

To je něco, co nám v našem přístupu dělá dobře. Protože máme spoustu zajímavých dalších „konzultantů,“ kteří nás svými dotazy provokují.“ Aha, tak na to bychom se měli podívat nebo támhleto ověřit. Tohle stop, tohle zkontrolovat.“

A to je také fascinující a nesmírně důležité.

Když to člověk řeší sám, samozřejmě mu to chybí.

 

Josef Podlipný

Já jen doplním kratičkou dějovou linku do příběhu rodiny Jiřího.

Jiří poté, co vyndal, takto familiárně to řeknu, z byznysu část finančních prostředků, majetku, který tam měl jako daňovou brzdu, váhal, co s tím bude dělat dál. První, co ho napadlo, protože šel po těch zkušenostech možná i částečně po „hamižnosti,“ rozjel projekty start-upového charakteru anebo investoval do start-upu někoho jiného, ale v příbuzném oboru.

Proč to udělal?

Protože se spoléhal na své zkušenosti. Neříkám, že v případě Jiřího to bylo vždy špatné rozhodnutí, nicméně když jsme před dvěma lety byli na kole spolu. Potkali jsme se úplnou náhodou, a on se mi chlubil s jednou start-upovou investicí, tak jsem mu říkal: „Jirko, ty se určitě neurazíš. Jsi o chloupek starší než já, tak si doufám můžu dovolit otázku. A co děcka? Jsou schopna v tom pokračovat?“

On na to, že to ani náhodou.

Říkal jsem mu „OK a už tam vidíš to riziko?“

Jirka byl červenější než po dojezdu s kolem.

Najednou říkal „Ty brďo, tak tos uhodil hřebíček na hlavičku. Já jsem vlastně zapomněl na to, že tady nebudu nekonečně dlouho a že mé zkušenosti jsou někdy na další generace nepřenosné.“

 

Vladimír Fichtner

A to je možná jeden z těch důvodů, proč nejbohatší lidé na světě mají majetek trošku jinak srovnaný než všechno ve svém byznysu nebo všechno v nemovitostech.

Proč využívají z velké části finanční aktiva. Protože se spravují mnohem jednodušeji, respektive ta znalost se přenáší mnohem jednodušším způsobem než posouzení start-upů.

To je opravdu velmi náročná disciplína.

 

Josef Podlipný

A jak na to, tedy? Jak přizvat další lidi? Jak poznám ty správné?

Vláďo, s tím máš letitou zkušenost. Mnoho i současných dlouholetých klientů při hodnocení spolupráce po více jak deseti letech, říkalo, proč jsou spokojenými klienty.

Nicméně, jak pozná člověk, že si vybral správně a kdy to má a jak vyhodnocovat?

 

Vladimír Fichtner

Asi je to jednoduché. V principu první věc je potřeba se potkat s x lidmi, kteří takové služby nabízejí.

V první fázi posoudit, jestli mě ti lidé poslouchají a slyší.

Ve druhé fázi posoudit, zda to, co mi navrhují, mi dává hlavu a patu. Zda to je nějaký plán, zda to má v sobě nějakou myšlenku, nějakou filozofii. Takže vidím, co by se asi mohlo dít. Nebo zda mi prodávají nějaké produkty. Hodně lidí sklouzne k tomu: „Tady jsou produkty.“

Ale to je jako by si člověk vybíral dlaždičky do koupelny, ještě nemá koupený pozemek a neví jaký barák bude kupovat. To je absolutní nesmysl.

A tu chybu, je fascinující, dělají lidé, kteří mají miliardy nebo stamiliony, stejně jako ti, co mají první statisíce.

Je to neuvěřitelné, jak to funguje stejně v obou segmentech. Na to je potřeba dát pozor.

Proto v první fázi vyhodnotit nějaký dokument, ideálně písemný plán. Klidně si za něj zaplatit, proč ne.

Jestli mi to dává smysl. Vezmu si dva tři plány, které mi někdo nabízí a řeknu si, co mi víc vyhovuje. Kde vidím větší přidanou hodnotu v tom, co probíhá v průběhu diskuse o plánu.

Hlavně opravdu doporučuji, nesoustřeďte se na to, jaký produkt tam bude. Soustřeďte se na filozofii, na způsob přemýšlení toho, kdo sedí proti vám. Protože to musí fungovat dobře – že vás ten člověk slyší, že přemýšlí podobně jako vy.

Když bude věci vyhodnocovat, tak bude určitě brát do úvahy váš úhel pohledu. Ale zároveň, a to bych třikrát podotknul – nechoďte do vztahu s kývačem nebo přikyvovačem.

Teď o tom psal jeden z minoritních akcionářů PPF. Že Petr Kellner neměl rád přikyvovače. Kdo měl stejný názor na všechno a souhlasil s tím, co Petr řekl, toho nepotřeboval.

My v žádném případě nejsme přikyvovači. Ale slyšíme, co nám lidé říkají, vnímáme, co potřebují.

Někomu to vyhovuje víc. Někomu to vyhovuje méně.

To už je vždycky otázka toho, jak nám to zapadne.

Ale tohle bych řekl jako základní věci. Co bys k tomu dodal, Pepo?

 

Josef Podlipný

Pokud i vám, posluchačům přišel trefný příměr dlaždiček kupovaných dřív, než vůbec koupíme pozemek anebo dům, já k tomu dodám jenom dvě věci.

Je také dobré přemýšlet, s kým v tom domě budeme bydlet. A ptát se i těch ostatních členů rodiny nebo širšího příbuzenstva, co i jim bude vyhovovat a přizvat je k této diskusi.

Ne třeba hned v první fázi, ale určitě v nějaké další fázi pokračování diskusí o tom, s kým to dělat i mezigeneračně.

Proto je důležité tam mít další členy rodiny. Nepochybně stejně tak důležitou je i fáze, kdy je potřeba se dívat na to, že všechno má své limity.

Když na něco budu sám, budu limitován minimálně svým časem. Čas se nedá nikde koupit.

To je jedna z mála, ne-li jediná veličina, kterou si prostě nikde na internetu nebo v kamenném obchodě nekoupíme. To fakt nejde. Už bylo mnoho pokusů, nejde to.

A když si čas nemůžeme koupit, je potřeba přemýšlet o tom, jak a kde čas efektivně vynaložíme nebo použijeme.

Když budu spravovat svoje nemovitostní portfolio sám a budu běhat mezi jednotlivými desítkami bytů, určitě nebudu mít čas na sebe a velmi pravděpodobně nebudu mít čas ani na rodinu.

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, proč se lidé o majetek starají sami.

Sdíleli jsme s vámi mnohé důvody, ale i řešení. Pokud vám řešení i důvody přijdou zajímavé, sdílejte je mezi svými blízkými a diskutujte i ve vlastní rodině.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

 

 

Nastupující generace má zdánlivě vyhráno.
Čeká na ně rozsáhlý majetek.
Pokud je však nezlomí tlak spojený s tím, co jejich rodiče vybudovali.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner pokračují v příbězích, kdy druhá generace bohatství lituje, že ta první něco neřešila.

Nesdílení starostí a odpovědností mezi generacemi může vést k napětí a neschopnosti mladších členů rodiny vyrovnat se s očekáváními, která na ně jsou vědomě či nevědomě kladena.

Josef předává konkrétní příklady a doporučení, jak mohou rodiny lépe komunikovat a plánovat setkání tak, aby se všichni cítili zapojeni a motivováni k účasti.

Poslední dvě epizody podcastu Mezi Rentiéry jsou cenným zdrojem informací pro každého, kdo se chce vyhnout chybám při předávání rodinného majetku a zajistit, aby další generace byly dobře připraveny na budoucí výzvy.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Nyní se budeme věnovat dalšímu příběhu, kdy druhá generace bohatství lituje, že ta první něco nedělá. Pojďme na to.

 

Často se také objevuje obrácený obrázek.

Spousta následujících generací má problém s tím, že jim někdo nalinkoval cestu. Třeba majetkovou strukturou nebo svěřenským fondem, trustem. Je jedno, jak to budeme nazývat.

Na západ od nás 80 % lidí následujících generací říká, že struktura je pro ně za trest. 10 % neví, jestli to je dobře nebo špatně. A 10 % si pochvaluje, že to je to správné řešení.

Ale to také souvisí s tím, jak k tomu bylo přistoupeno. Jestli to byla vůle jednoho muže nebo ženy, řekněme zakladatele rodu. „Dělejte si, co chcete, třeba se zblázněte – já vám to říkám, takhle to bude.“

Narýsovat věci na dopředu, i na pár let, je složité. Je těžké vidět budoucnost, natož pak na desítky let.

Někdy druhá generace může litovat, nikoli, že někdo něco neřešil, ale že to řešil způsobem, který není úplně správný.

Ale vraťme se k tématu.

Když druhá generace lituje, že to ta první neřeší. Ještě máš další příklad?

 

Josef Podlipný

Ten příběh bude kratší.

Je o rodině, kde budovatelé rodinného bohatství, v tomto případě už druhá generace, převzali s určitou mírou odpovědnosti majetek od svých rodičů. A jejich děti nasvítily nedostatky související s převzetím a se současnou správou.

Prvním nedostatkem bylo, že dostali děti, a to znamená třetí generaci, pod obrovský tlak.

Děti říkaly „Vy jste nám strašně ztížili roli, jsme pořád ve stínu svých rodičů. Těžko se nám z toho stínu vystupuje, protože vy s námi nic nesdílíte.“

Rodiče na to odvětili „My vás ale chráníme před starostmi a problémy spojenými se správou.“

 

Nasvítili první problém, který nastal – nesdílení.

Nejen, že děti nebyly součástí, ale také viděly jen úspěch svých rodičů. A zároveň jim ještě rodiče dávali na odiv, jak je složité se vyrovnat s převzatou odpovědností, že se postarají o to, co jim nechali jejich rodiče.

V tomto případě tři děti mluví jeden jako druhý „my možná ani nebudeme umět vystoupit z vašeho stínu.“

 

Druhý moment, který prožívají teď úplně nejsilněji, je, že tomu jejich rodiče obětovali úplně všechno. I své zdraví.

Děti teď vidí, že nezažívají to, co zažívali jejich rodiče, když to přebírali od první generace.

Protože jejich rodiče jim říkají, že vděčí první generaci za to, že nebyli pod tlakem.

Že jim jejich rodiče řekli „Dělejte, co vám bude přinášet radost, co vám bude dávat smysl. Studujte si, jak budete chtít dlouho.“ Možnosti už tehdy měli, protože část rodové větve byla v diplomatických službách, takže je ani minulý režim úplně dramaticky neomezoval.

Teď tahle třetí generace – tři noví nástupci, jedna je dívka, dva chlapci – říkají, že se ale cítí pod tlakem.

Reakce rodičů byla – a proč?

Protože děti vidí, že rodičům docházejí síly. Taťka už má asi pětkrát bypass.

Mají o něj strach. Maminka se vydala z veškeré energie, když byl jejich tatínek v nemocnici reoperován a lékaři mu zachraňovali život.

Říkala „Já si to už nechci zopakovat, ani náhodou.“

Dostává tak svého manžela i své děti pod tlak tím, že říká, že už toho nechce být součástí. Ne, zapomeňte.

 

Děti jsou pod tlakem nejenom proto, že mají strach, že bude těžké vystoupit ze stínu svých rodičů, ale zároveň jsou pod tlakem, že vidí, jak jejich rodičům docházejí síly a energie. A ještě toho nejsou stále plnohodnotně součástí.

 

Vladimír Fichtner

Znovu to připomíná důležitou věc – začít tyhle věci řešit včas.

Ale je přirozené, a ty jsi to řekl několikrát, že rodiče si myslí, že chrání děti před starostmi.

 

My jsme to dělali s Radkou stejně. Až jsem potkal, před možná už pěti, sedmi, osmi lety, to si už nepamatuju přesně, někoho, kdo říkal „Naopak, musíš právě s dětmi sdílet starosti, ne jenom radost a pohodu. Ony to vidí, ale musíš říct, že to nejde jednoduše. Že to vyžaduje nějakou energii.“

Od té doby jsme mnohem otevřenější, protože věci řešíme.

Vidím jednoho klienta, úplně ho mám před sebou, je mu dneska pětasedmdesát, a on pořád řeší všechno v rodině sám. To znamená, že následující generace nebo jeho žena to nikdy nebudou umět vyřešit, protože on je nevystavuje reálnému životu.

Až odejde, a přejme si, aby to bylo co nejpozději, ale každý z nás jednoho dne odejde, pro ně bude nesmírně složité vůbec se k těm věcem postavit. Nejen majetkovým, ale i rodinným.

Protože on v rodině spoustu věcí řeší za ostatní, a to je velmi nebezpečné.

 

Josef Podlipný

Možná by i pro vás posluchače bylo zajímavé slyšet, jak se odvíjela diskuze s trojicí zástupců třetí generace z našeho příběhu.

Protože se mě ptali, co jim poradím, jako čtvrtá generace?

Já ale nemám patent na rozum, opravdu nevím, jak si poradit v takové konkrétní dané situaci, ale i přesto jsme diskusí došli k pár věcem.

První věc je, že jim vadilo, když už jsou přizváni k nějaké diskuzi rodiny – to znamená rodičů, jich a třeba vrcholového managementu jejich holdingu, i byznysu – pokud se k něčemu nevyjádří, tak jsou prostě za ty hlupáky. Zjemnil jsem to, jejich výraz byl ostřejší.

Ptal jsem se, jestli našli nějaký způsob, jak se s tím vypořádat?

A oni, že doposud ne.

Prostě odcházejí „zpruzelí“, připadají si méněcenní a nechce se jim na další takové setkání.

Mě napadlo, co jsme diskutovali i ve vlastní rodině kdysi už pár let zpátky.  A to je, že je fér říct.

„Já si o tom teď potřebuju přemýšlet. Já jen budu poslouchat, a budu-li mít příležitost, tak až se k tomu vrátíme, řeknu, k čemu jsem dospěl.“

Oni na to, že to je dobrý, nevědí, jestli to u taťky projde, ale zkusí to.

Když jsem se s nimi viděl po x měsících, říkali, že jim to prošlo. A on je za to i pochválil a že se těší, až přijdou s nějakým nápadem nebo názorem.

Je normální přiznat, že v daný okamžik si nevím rady. Že na to nemám názor, že si to potřebuji nějak rozmyslet, získat k tomu ještě další informace, doptat se na něco.

 

Vladimír Fichtner

U nás některé věci v tomhle fungují trošku přirozeně, protože naše děti jsou třicet, dvacet devět a devatenáct let staré. To nejmladší je u těch diskusí, řekněme, třeba od patnácti let.

Dlouho nemělo co říct, prostě bylo přítomno. To neznamená, že nevnímalo. Naopak. Zpětně, když se o některých věcech bavíme, tak je vidět, že velmi poslouchalo a velmi vnímalo to, co se děje. A zapojuje se postupně.

Někdo to tak má. Potřebuje si věci zažít, trošku o nich přemýšlet. Někdo není na to, aby hned mluvil a všechno hned řešil.

Já myslím, že každý podnikatel to vidí i u sebe ve firmě, že má lidi, kteří na jakoukoliv otázku hned šmahem odpoví. A všechno v pořádku.

A jsou lidé, kteří neodpoví. Ale to neznamená, že nepřemýšlí. To neznamená, že to neřeší. A že ty věci neposouvají vevnitř u sebe, ale potřebují čas.

 

Josef Podlipný

Já jsem potom měl možnost mluvit i s jejich taťkou.

To byly nesmírně zajímavé rozhovory.

Říkal „Mě běží čas. Já potřebuju, aby se to stalo rychle a efektivně.“ Nesmírně ocenil to, když si mohl uvědomit, že čím víc je dostane pod tlak, tím horší rozhodnutí udělají všichni jako celek. Anebo to z něj nesejme možnost, aby jeho děti byly součástí hledání řešení.

A pak říkal „Já si musím udělat z času svého přítele.“

To znamená, že i na dalších setkáních, která vedou jako rodinná rada, říká: „Já chápu, tohle je opřeno o naši, myšleno jako rodičů, zkušenost nebo leccos jsme nabrali i od první generace, která nám ke správě majetek přidělila. Vy tu zkušenost nemáte, tak se nás doptávejte. Nebo si dejte čas, abyste o tom mohli přemýšlet.“

 

Vladimír Fichtner

Čas plyne v těchto věcech úplně jinak. Jako podnikatel chci všechno hned, zítra nejpozději. Protože musím reagovat na to, co se děje kolem mě, jinak firma nepřežije.

Ale já bych řekl, že v rodině je to přesně obráceně. Když tomu nedám čas, tak rodina nepřežije. Přejme si, abychom se nedostali pod tlak, že to musíme vyřešit v časovém presu.

Jděme tomu naproti. Když tomu nepůjdeme naproti, když tomu nedáme čas a dostatečný prostor, u druhé generace se nezapíšeme úplně dobře. A je to škoda.

 

Josef Podlipný

O tom, co je spouštěčem lítosti v přemýšlení druhé generace, že to první generace neřeší, bychom mohli diskutovat hodiny a hodiny, nebo dokonce dny a dny.

Mě napadá ještě jedna věc, která by vás, posluchače mohla zajímat.

Já jsem zmínil, že nastupující generace se cítila ve velmi nepříjemné, diskomfortní roli z hlediska vystoupení ze stínu svých rodičů. Následně jsem teprve zjistil, co to spustilo nejsilněji.

Spouštěč byl, že taťka s mamkou trvali na tom, že děti musí být na všech plánovaných setkáních. Neexistovala omluvenka.

Taťka to dokonce řekl slovy „Omluvenka je jenom smrt.“

Tím je dostali pod obrovský tlak. Neskutečně velký tlak. Vždyť oni mají taky svoje rodiny. Mají už svoje partnery, svoje děti, mají svoje starosti, mají svoje byznysy. A být pod tlakem, že musíš, je extrémní.  To nezvyšuje naléhavost, to zvyšuje ten tlak.

Pak to změnili a je to tak, že budou rádi, když přijdete. Tahle jednání budou velmi důležitá, ta jsou klíčová. Na všechna ostatní budeme rádi, když přijdete. Dokonce to platí i pro klíčová jednání.

 

Vladimír Fichtner

Je to podobné, jako když máš ve firmě výjezdní zasedání. Buď tam lidé musí jet, anebo se na to těší. A je potřeba hodně přemýšlet o tom, jak setkání udělat takové, aby se na to všichni těšili. Aby tam chtěli.

Když člověk přemýšlí o firmě, že vezme své top lidi někam, vymýšlí, kam je vezme, co tam bude za zážitky, jak to bude dělat, jestli dostanou nějaký dáreček nakonec. Chce, aby to fungovalo.

Rodina je to samé. Alespoň to je něco, k čemu já jsem dospěl.

Prostě musím víc přemýšlet, aby se děti chtěly zúčastnit, ne abych je nutil k nějaké účasti jak obsahem, tak formou a všemi úhly pohledu. Časem, ve kterém se to koná atd.

 

Josef Podlipný

Ty jsi, jak se říká, uhodil hřebíček na hlavičku.

Abychom zabránili, že druhá generace bude s lítostí vzpomínat na tu první, co neřešila, co jí způsobuje lítost, musíme dělat všechno, aby druhá generace chtěla být součástí hledání řešení, které přežije mnoho generací do budoucna.

To znamená poslouchat, nekritizovat. Dát všem prostor bavit se o rolích, které nastupující generace zajímají, ve kterých se budou cítit dobře. Hledat společná pravidla a hledat něco, co je opravdu společné. K čemu se budou chtít všechny generace sejít na jednom místě a opakovaně.

 

Vladimír Fichtner

A babička k tomu ještě měla vždycky něco dobrého k jídlu.

 

Josef Podlipný

A to je možná pro některé okamžiky to nejdůležitější.

 

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, když druhá generace lituje toho, co první generace neřeší.

 

Vladimír Fichtner

Určitě přemýšlejte o tom, jestli chcete, aby další generace litovaly toho, co děláte. Nebo, aby byly hrozně spokojené. My děláme všechno pro to, abychom s vámi sdíleli to nejlepší, co známe z našich vlastních životů nebo ze životů našich klientů, známých a kamarádů.

 

Doufám, že i to vám pomáhá, abyste nastavili i ve svém vlastním životě něco jinak.

Mějte se krásně a na shledanou.

 

Josef Podlipný

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

 

První generace bohatství dosáhla téměř nemožného…
Tvrdou prací a obětováním vybudovali rodinné bohatství, o kterém se jim možná ani nesnilo.

To ale neznamená, že jsou neomylní…
Občas udělají něco nebo něco neudělají, a tím svým dětem řádně zkomplikují život.

Josef Podlipný sdílí silný příběh dvou bratrů, kteří se museli tvrdě postavit svým rodičům. Tento konflikt téměř vedl k rozpadu rodinných vztahů.

Jak to dopadlo?
Dalo se tomu předejít?
Jaké ponaučení si z toho můžeme vzít mi pro své rodiny?
Co je pro členy rodiny důležitější více než samotný majetek?

To se dozvíte v tomto a následujícím díle podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je -Když druhá nebo třetí generace lituje, co předchozí generace nedělala anebo udělala.

 

Vladimír Fichtner

Nebo to neřeší.

 

Toto téma nás napadlo, protože jsi byl na zajímavé akci úspěšných lidí ve velmi uzavřené skupině. Probíraly se různé zkušenosti rodin, které mají nebo měli byznys a dneska řeší něco dalšího.

Potkal jsi se tam s několika nesmírně zajímavými příklady, o kterých jsme si řekli, že by stálo za to je nasdílet. Máš slovo, o čem to bylo?

 

Josef Podlipný

Děkuji. Kdykoliv bych byl tebou, Vláďo, vyzván na sdílení většího detailu, samozřejmě ho rád dodám. Pokud vás posluchače bude větší detail k příběhům anebo k naší diskusi zajímat, budeme rádi, když nám napíšete.

Prvním z příběhů, který mě hodně silně zasáhl, byl příběh dvou bratrů. Zmínili, že museli skoro, jejich slovy, dát nůž na krk svým rodičům, aby se vzdali majetku a jeho správy, nejenom řízení, v jejich prospěch.

To vyústilo v rodinnou krizi, která nakonec byla zažehnána. V určitý okamžik to nicméně vypadalo, že rodiče ztratí své dva syny.

Oba synové se shodli na tom, že tak, jak je nastavená správa majetku a jejich role při správě, jim nevyhovuje. Zároveň se shodli na tom, že možná až direktivní – ty tomu říkáš „Lenonovská“ – forma vedení rodiny jim neumožňuje se ani nadechnout. Vytlačuje je do nějakého prostoru, ve kterém se necítí dobře.

A protože ještě před sebou viděli mnoho, mnoho let budování svých vlastních rodin, nechtěli být takhle zotročeni majetkem. Chtěli se raději majetku i rodiny vzdát. To bylo strašně silné.

 

Vladimír Fichtner

Jedna poznámka a jedna otázka.

Říkáš „lenonovská“ forma řízení. Ne každý nás poslouchá od začátku, ne každý ví, kdo co znamená. „Len on“ přístup znamená, kdy je všechno o mně, kdy moje ego všechno opanuje, já rozhoduji o všem a rýsuji všem, jaký budou mít život. Lenonovský přístup egoistický přístup.

 

Josef Podlipný

Možná někdy až diktátorský.

 

Vladimír Fichtner

Moje otázka zní, kolik je, orientačně, let dětem a rodičům?

 

Josef Podlipný

Oba dospělí, už ženatí, oba s dětmi.

A věk? Jeden mladší, druhý starší – od třiceti pěti do lehce přes čtyřicet.

 

Vladimír Fichtner

Takže rodičům je šedesát, pětašedesát?

 

Josef Podlipný

Plus pětadvacet let až třicet, ano.

Můžeme si říct, že „žába na prameni“ z hlediska změn v rodině byla stále s menší a menší energií. Nedovolovala těm, kteří měli přehršel energie a chuti něco dělat, nejen pro sebe, ale pro celou rodinu, se rozvinout a přicházet s nápady a realizovat je.

 

Vladimír Fichtner

Já se schválně ptám na věk, protože vidím, když se potkáváme s našimi klienty nebo i mezi známými a kamarády, jak těžké je takové věci řešit, když je lidem už třeba pětasedmdesát. Jejich dětem je padesát.

 

To už moc nejde. Nebo nevidím moc úspěšných vzorů, které by to v tomhle věku ještě dokázaly rozumně řešit. Možná existují, nechci říct, že ne. Ale člověk už nemá tolik síly, nemá tolik energie.

 

My se potkáváme s otázkou „Kdy to mám s těmi dětmi začít řešit?“ velmi často. Téměř vždy, když máme schůzku, děti ještě nevědí, že rodina má určitý majetek. Tuší, protože si žijí dobře, ale netuší, že objem majetku je opravdu významný.

 

Padne vždy otázka „Jak jim to mám říct? A ještě počkáme…“

Já se vždycky ptám, kdy chtějí začít? Až jim bude pětasedmdesát, bude pozdě!

Proto jsem se na věk zeptal, přijde mi, že hraje svoji roli. Možná i v tomhle příběhu, který neznám do detailu. Ale ty jsi říkal, že na tebe zapůsobil velmi silně.

 

Josef Podlipný

Ještě dodám k tomu příběhu, že jsem v určitý okamžik ocenil odvahu těch kluků, že se postavili víc svému otci než oběma rodičům. Byť jejich maminka stála na straně otce.

Pak jsem si ale říkal, že už chápu, proč oba litují, že to první generace neřešila.

Protože i v jejich hlavě to vytváří určitý vzorec chování, který není úplně dobrý.

Oni chtěli, alespoň to tak formulovali, obětovat to nejcennější – vztahy a rodinu – aby se mohli realizovat, být v pohodě se svou vlastní rodinou a budovat rodinné bohatství.

To znamená riskovali, že začnou také z nuly. Tím nemám na mysli majetkově. Ale z nuly bez sdílené zkušenosti, od tatínka, od maminky, možná i od předchozí generace, kterou jim zatím ještě rodiče nenasdíleli. To by se mohlo stát velkou chybou.

Nakonec to dopadlo dobře. Protože si rodiče uvědomili, sice pod tlakem, ale uvědomili, že by přišli i oni o to nejcennější. O své potomky. Zabrzdili nebo dokonce zařadili zpátečku a prostor svým dětem vytvořili.

 

Vladimír Fichtner

Myslím si, že když druhá generace lituje, že první něco neřeší nebo neřešila, měli bychom toto mít vždycky na paměti, abychom tuto chybu neudělali.

Ty už jsi čtvrtá generace, ale já jsem zástupce té první generace. Nechci, abychom udělali chybu, která vede k tomu, že se děti postaví proti nám. To je v mé mysli úplně příšerná představa.

 

My jsme to s Radkou řešili čtyři, pět let zpátky. Když jsme si říkali, co od života chceme. Řekli jsme si – aby k nám děti rády jezdily, abychom byli společně v pohodě. Ale to bylo na začátku, že jsme si řekli, co vlastně chceme od života.

Zjistili jsme, že si nechceme jít každé ráno zaplavat do trezoru plného zlaťáků, jako to dělal strýček Skrblík. To nám nic nepřináší. Ale chceme, abychom byli společně a aby nás společně život bavil.

 

Myslím si, že je dobré slyšet o takových příbězích, které sdílíš a říct si, jestli to chceme nechat dojít takhle daleko. My určitě ne.

 

Josef Podlipný

Ani oni to nechtějí.

Já jsem měl možnost mluvit chvilku s oběma bratry samostatně. Pak jsme mluvili dohromady. A ještě jsme měli to štěstí, že v uzavřené skupince diskutujících lidí, se k nám přidal i zástupce šlechtického rodu. Který přinesl do diskuze i zkušenost mnoha generací, nejen dvou nebo čtyř.

 

Bylo zajímavé, jak jeden z bratrů reagoval na mou otázku. Oni už jsou ve věku, kdy mají začít připravovat postupně své nástupce.

Říkal jsem „Dobře, co jste identifikovali jako chyby, kterým se chcete vyhnout, které nechcete opakovat, aby nenastal stejný problém?“

Oni zmiňovali naslouchání, znát názor rodiny, vtáhnout ji do hledání odpovědí na otázky. Ptát se každý jeden druhého na to, co od toho očekává, co naopak nechce. Co mu brání, z čeho má strach nebo do čeho by s radostí rád vstoupil. Diskutovat a znát to ze všech úhlů pohledu a sdílet tyhle informace a mnoho dalšího.

Já jsem pokračoval „OK, a můžete vyloučit to, že neuděláte jinou, třeba dosud neobjevenou, chybu? Že vás vaše děti nepostaví před hotovou věc, podobně jako vaši rodiče?“ Jak jeden, tak druhý vyhrkli, že to vyloučit nemůžou, a naopak z toho mají strašný strach.

Zástupce šlechtického rodu do toho přinesl úplně skvělý pohled: „Protože vy se soustředíte na věci, které vám strach vytvářejí. Vy se soustředíte na rodinu, vám jde o to, aby rodina fungovala. Aby se o rodině dobře mluvilo. Aby neutrpěla rodina, kultura rodiny, i její pověst.

Jasně, pak máte strach, protože když by něco pověst pochroumalo, utrpí to, co pro vás má tak vysokou hodnotu. Je vidět, že máte strach i o ty peníze.“

Řekl vysloveně peníze, neřekl majetek nebo rodinné bohatství.

„Protože máte strach o peníze, byť můžete přijít se spoustou i lidsky pochopitelných argumentů, že to děláte pro blaho rodiny, pro to, abyste zajistili další potomky atd., máte strach o peníze. O ty také můžete přijít. Takže si dáváte nálož strachu, která vás dřív nebo později dovede k riziku, které může vyústit v to, že vás vaše děti postaví do stejné role, jako vy jste postavili svoje rodiče.

Rozhodni se: buď společná správa majetku, anebo dokonce vlastnictví a správa, nebo rodina, my, vaše děti.“

Oba souhlasili a ptali se „Co je tedy řešením?“

 

Protože my už jsme tohle téma diskutovali nejenom ve vlastní rodině, ale i se spoustou dalších našich klientů, říkal jsem jim: „To, že se budete dívat na jinou úroveň, na principy a charakterové vlastnosti, na něco, co vám umožní se trošku vzdálit majetku anebo té perspektivě, že rodinná pověst utrpí.

Když jdu po principech a hledám, které hodnoty přijme celá rodina. Každý jeden její člen a chce je dál posouvat do další generace a obhajovat je a pracovat s nimi. Pak je to úplně o něčem jiném. Rodina žije těmi hodnotami, společnými vizemi, společnými cíli a má méně důvodů si nenaslouchat, protože neřeší jen svůj strach o to, že přijde o pověst nebo o peníze.“

 

Skvělé bylo, že ten šlechtic říkal: „Takhle to přesně máme my. Když spravujeme majetek, nezveme ke správě všechny členy rodiny, tu rozvětvenou rodinu. To by bylo strašně nebezpečné, protože tolik lidí by do toho kecalo, že bychom se nikdy nedohodli. Dáváme příležitost se určité role chopit těm, kteří o to mají zájem. A všem ostatním, skrze přijatá pravidla, odsouhlasená samozřejmě všemi, dáváme závazek, že oni z toho budou jako beneficienti mít přínos. Také budou schopni ovlivňovat správu, kontrolovat ji. Jsou součástí, ale ne přímo exekutivní rolí. A funguje to. Protože jsme se na tom dohodli.

Jsou to přijatá pravidla, která se ale z generace na generaci mohou lehce upravovat tím, jak přichází změněná dynamika rodiny s novými členy rodiny.“

Říkal, že sice třeba partneři nebo partnerky pokrevní rodové linie nemají do všeho možnost mluvit, ale jsou posloucháni. Jejich názory, nápady a náměty nejsou nevyslyšeny, protože ti, co se o rodové bohatství starají, si řeknou, že to je dobré a jak se život mění, tak teď na to umí zareagovat.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že šlechtické rody jsou pro nás velmi zajímavou inspirací. Na druhou stranu oni řeší už tu široce rozvětvenou rodinu.

My řešíme většinou jako první generace nebo druhá generace, nebo možná čtvrtá generace, relativně menší rodiny. Musíme se učit přemýšlet o té filozofii, k čemu vlastně peníze jsou.

Proč jsou pro nás důležité, nebo co s nimi chceme? Vezmeme si je do hrobu? Ale rakev nemá kapsy. Tak co s nimi vlastně budeme dělat? Pro nás je ještě pořád důležité ujasnit si přístup k majetku.

Je to o tom, abychom všechno spotřebovali, nebo co s tím vlastně budeme dělat?

Postupem času si ujasněme věci, které dělají šlechtické rody, které zvládly mezigenerační výměnu nebo přesun. Protože spousta lidí, kteří měli velké majetky, to nezvládla.

Oni už to mají zažité v generacích, už to nemusí tolik diskutovat, oni už vědí, že jsou správci.

Oni už vědí, že to není o tom, že to všechno utratím a povedu si svůj život. Berou tu roli zodpovědně. Vědí, že starat se o majetek je náročná práce. Vědí, že k tomu patří nějaké vracení společnosti, pomáhání lidem, kteří neměli takové štěstí v životě apod. Tak to je pro většinu lidí, kteří mají majetek.

Pro mě je vždycky nesmírně zajímavé bavit se zástupci šlechtických rodů, ale pak vím, že si z toho musím vybrat ještě to, co potřebuju já teď. V tenhle okamžik, protože ještě jsem relativně na začátku.

 

Josef Podlipný

I když já jsem čtvrtou generací, rád s vámi posluchači nasdílím, co si ze zkušeností rodových dynastií vybírám já.

Mně se líbí, a pomáhá mi, dívat se na správu rodinného bohatství v širším kontextu. To znamená zjišťovat, co bude vyhovovat nejen mně, ale i nastupující generaci a generaci dětí našich dětí.

Pak mi přijde velmi rozumné racionálně přemýšlet o části rodinného bohatství, kterou pracovně nazývejme majetkem, tedy o aktivech. K tomu mě přivedla také jedna šlechtická rodová větev, kdy její zástupce říkal: „Určitou část majetku my nedělíme.“

Ptal jsem se, čím to je dané? Jestli tam mají rodové kořeny? Nebo jsou s tím spojený nějaké vzpomínky a nechtěli by o majetek přijít z toho důvodu?

Bylo zajímavé, že oni se na to dívají víc racionálně než přes emoce.

Říkal tehdy, že rácio jim velí nedělit majetek, který vydělává sám na sebe.

To je v podstatě taková Nobelova nadace, takové perpetuum mobile. Funguje to, je schopno to zachovat svou vlastní hodnotu, a ještě to něco generuje. A to něco to generuje pro rodinu, ale třeba i pro komunitu. Pro širší společnost. Je to schopno odevzdávat zpět té společnosti.

To říkal, že až na úplné výjimky, se nedělí. Chtějí to zachovat jako celek.

Já jsem si říkal, že to je pochopitelné. Když mi v autě funguje motor, tak co by mě mělo přesvědčit ho rozpůlit? Že budu mít dva? Ale ani jeden nebude fungovat.

To mi přišlo velmi moudré.

Stejně moudré mi přišlo přemýšlení, ke kterému jsme dospěli i ve vlastní rodině, když jsme se dívali na náročnost správy.

A teď to zjednoduším. Když budu mít tři bytové jednotky, byť na stejné adrese, asi se o ně musím starat sám. Protože sehnat firmu, která mi se správou těchto tří bytových jednotek pomůže, s veškerou administrativou kolem toho, a ještě spolu se spoustou dalších časově náročných úkonů, asi nenajdu.

Ale když budu mít portfolio 150, 200, 300 bytů nebo portfolio, které bude rozumně diverzifikované a jeho součástí bude finanční majetek ve stovkách milionů nebo dokonce miliard, můžu si vybírat. Vyberu si určitě ne rychle, ale po rozmyslu a po diskuzi v rodině.

Co tím získám?

Nemusím tomu věnovat tolik času a energie. Můžu věnovat čas sobě, rodině, komunitě. Můžu věnovat čas tomu, aby hodnoty a důležité charakterové vlastnosti a vize rodiny přežily z generace na generaci.

Pak snižuji míru rizika, že druhá nebo další generace bude o té předchozí přemýšlet v kontextu, že jí je líto, že něco neřešila.

 

Vladimír Fichtner

To byl velmi zajímavý příběh, co říkáte?

Další se od Pepy dozvíme příští týden.

Na shledanou.

 

 

Konzultant rodinných firem Dennis T. Jaffe se zeptal více než stovky rodin, které svá bohatství budují více než sto let, jak to dělají a co je důležité. Své poznatky shrnul do knihy Vypůjčeno od vašich vnoučat – Borrowed from Your Grandchildren.

Vladimír Fichtner, který se tématu rodinného bohatství věnuje v ČR, je z knihy tak nadšen, že Dennise pozval do Prahy na uzavřenou diskuzi s klienty Fichtner Wealth Managers.

V této epizodě Vladimír s Josefem Podlipným sdílí 4 oblasti, které Dennis T. Jaffe identifikoval jako důležité pro prosperující mezigenerační rodiny, a doplňují své osobní zkušenosti a zkušenosti dalších rentiérů…

Odkaz, vztahy, osoby a společnost mají kritický vliv na zachování majetku i stabilitu rodiny.

Pokud se chcete inspirovat od těch, kteří dokázali přežít více než 100 let, a vyhnout se zbytečným chybám, nenechte si ujít tuto rozsáhlou epizodu podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, ty ses začetl do knihy, o které mluvíš, že je jedna z nejlepších za mnoho let. Ne-li nejlepší. Představ nám tento zdroj inspirace, ze kterého v současné době čerpáš.

 

Vladimír Fichtner

Dennis T. Jaffe – americký konzultant a člověk, který má desítky let zkušeností s mezigeneračními přesuny – jednoho dne vymyslel, že se zeptá rodin, které přežily víc jak 100 let, jak to udělaly. A to je v té knížce.

Já ji používám jako svůj manuál, je to moc dobrá knížka. Mám radost, že jsme se s Dennisem domluvili, že za námi zajede do Prahy. Budeme mít šanci se s ním 3 dny potkávat, i spolu s našimi klienty, protože je to opravdu chlapík, který má obrovské zkušenosti.

To my, kteří jsme často první generace – na rozdíl od tebe – potřebujeme jako sůl, aby se s námi bavil někdo, kdo už má spoustu věcí za sebou.

Zmíněné 4 oblasti Dennis tak trošku srovnal ve svých materiálech, my od něj máme písemné svolení o tom mluvit a prezentovat to. Z toho mám radost.

On dal dohromady věci, o kterých i my přemýšlíme, a trošku je systematizoval.

To je vždycky příjemné, vidět před sebou nějaký systém.

My si o těch oblastech povídáme často, ale najednou vidíme, že o nich něco říká někdo, kdo to dělá opravdu dlouhou dobu, a že jsou fakt důležité.

 

Josef Podlipný

Já tu radost s tebou sdílím a sdílím to i s vámi, posluchači, teď velmi rád.

Potvrzuji, že inspirace z této oblasti není nikdy dost. I když jsi zmínil, že jsem zástupcem čtvrté generace, tak se stále učíme. Nejenom, že se učíme novinkám, učíme se od jiných rodových dynastií, které jsou třeba už sedmou, desátou, dvacátou generací.

Ale učíme se i pracovat s rodinnou dynamikou a využívat moudra, někdy i chyby, těch druhých.

Vláďo, pojďme rovnou na jednu z těch čtyř oblastí.

 

Vladimír Fichtner

Na začátku bych je vyjmenoval, abychom všichni věděli, o které jde.

První oblast je sdílený účel bohatství a identita. Odkaz rodiny, zjednodušeně.

Druhá oblast jsou pečlivě opečovávané rodinné vztahy.

Třetí oblast se týká nastávající nebo další generace, aby byla schopná a připravená na to převzít štafetový kolík.

A poslední je, co rodina může dělat a jak může používat rodinné bohatství pro pomoc ostatním lidem kolem sebe.

Čtyři zajímavé oblasti.

My se o nich v našich podcastech bavíme průběžně. A jsem rád, že jsme na ně také nějakým způsobem přišli. Ale tady jsou najednou, hezky srovnané.

 

Josef Podlipný

Přátelé, ať už jsme v roli správců nebo v roli budovatelů, kteří si osvojují um správce rodinného bohatství, logicky chceme zažívat úspěch.

Hlubší znalost těchto čtyř oblastí a receptů, ukazuje, jak si s nimi radí už mnoho generací rodin, které byly schopny se s tím vypořádat a o majetek nejen nepřišly, ale byly ho schopny i zvětšit. Zatím jsem měl možnost od tebe navnímat, že ty rodiny o svá rodinná bohatství nepřišly. Hlavně ale nepřišly o hodnoty, jeden o druhého.  Rodiny se nerozpadly. Jsou to sto a víceleté rodiny. Z dvaceti zemí – nejen z Ameriky, ale opravdu jsou rozeseté po celé planetě.

Mně by se líbilo, jestli si můžu vybrat, kdybychom začali tím důležitým – vztahy. Budováním a posilováním vztahů v rodině.

 

Vladimír Fichtner

To zásadní je, že na tom, aby rodina fungovala, je potřeba pracovat.

Když se dneska potkávám se spoustou lidí, tak často padne téma majetkových struktur.

„Jsem tady proto, že chci nějakou strukturu,“ nebo „jsem tady proto, že už něco mám a chtěl bych to nějak rozvíjet.“

Když si o tom začneme povídat, je krásně vidět, jak ti lidé nemají ujasněnu spoustu věcí, které by měli mít vyjasněné před tím.

Například:

K čemu jsou peníze dobré? = Účel majetku.

Co je pro nás důležité v životě = Filozofie starání se o majetek, rozdělení majetku/diverzifikace.

Majetková struktura tam někde na konci může být, ale je to jeden z posledních kroků, ne z prvních. Pokud chceme, aby to fungovalo dobře.

 

Josef Podlipný

Pokud nám záleží na rodinných vztazích.

 

Vladimír Fichtner

Přesně. Pokud chceme, aby to také mělo nějaké trvání a aby to podpořili i ostatní členové rodiny.

A aby to další generace braly jako pozitivum, a ne za trest. Což se stává v 80 % případů na západ od nás.

Dennis hezky mluví o tom, aby mohla fungovat rodina, že je potřeba vytvořit rodinnou strukturu, ne majetkovou. Něco, co pomáhá rodinu dávat dohromady.

V první generaci vyrůstáme všichni v jednom domě. Šance na to, že budeme sdílet spoustu myšlenek, spoustu filozofie, je poměrně vysoká.

Přijde ale další generace, děti se odstěhují, mají nové partnery a názory, a jednotnost se začíná trošku drolit. Protože nejsou všichni spolu.

Když si uvědomím: můj brácha, manželky ségra, rodiče, děti, jejich děti – jak tam dosáhnout nějaké jednoty?

Dennis krásně mluví o tom, aby to mohlo fungovat, že je dobré na to připravit základy. Postupem času a možná ne v první generaci.

Je potřeba mít organizovanou rodinnou strukturu. Někoho, kdo dává dohromady rodinná setkání. Kdo o nich přemýšlí, aby to lidi bavilo, kdo tomu dává agendu.

My se dneska bavíme každý měsíc s naším koučem, s Erikou, se kterou jsme také měli pár pořadů. Jako rodina se bavíme 5 hodin za měsíc. Když máme zasedání rodinné banky, jako minulý měsíc, tak jsme k tomu přidali ještě 4 hodiny.

Vytváříme podhoubí společné komunikace.

Ale nás je 5, je to relativně jednoduché svolat a dát dohromady. Ještě to nemusíme dávat dohromady dva roky dopředu – až bude rodinné setkání třiceti lidí. Bylo by fajn, kdyby přišli, respektive se na něj těšili, že to zase je a mohli se něčeho hezkého zúčastnit, co by je bavilo.

Učíme se spolu povídat, ale musíme se začít učit, alespoň to vnímám u naší rodiny, aby nás to bavilo co nejvíc. Aby to do budoucna všichni chtěli replikovat a takové akce se zúčastnili.

 

Josef Podlipný

Jen vám připomenu, že se bavíme o první ze čtyř oblastí – budování a posilování vztahů.

Vladimír Fichtner

Řekněme si, proč je důležité pečovat o vztahy.

Protože když jsou vztahy, může se sdílet. Můžou se sdílet zkušenosti, můžou se sdílet chyby, můžou se sdílet úspěchy.

To je základ toho, aby bohatství mohlo fungovat mezigeneračně. Protože jinak 70 % rodin ztrácí své rodinné bohatství už ve druhé generaci.

90 % rodin dokonce po třech generacích.

Šance, že rodinné bohatství nevydrží, je obrovská.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi mezi čtyřmi oblastmi také zmínil odkaz.

To znamená sdílení hodnot a cílů, i sladění identity v rodině.

Co bys nám k téhle oblasti dodal jako tu zkušenost, kterou v knize sdílí Dennis?

 

Vladimír Fichtner

To není jenom z té knihy, ale včera jsem byl na schůzce s jedněmi našimi velkými klienty.

Rodiče 65 let, děti 35–40 let.

Už spolu spolupracujeme dlouhou dobu. Oni se začínají bavit s Erikou Matwij o rodinné ústavě. A zasekli se v nějakém bodě.

 

Josef Podlipný

Zasekli, jako že tam došlo k nějakým nedorozuměním nebo nevěděli jak dál?

 

Vladimír Fichtner

Měli pocit, že úplně přesně nevědí, jak na tu ústavu jít a podobně. Jak vlastně vytvářet odkaz nebo pravidla hry.

Já jsem se zúčastnil právě této části schůzky a říkal jsem „My jsme začínali s Radkou tím, že jsme si povídali o tom, co chceme, co je pro nás důležité, co nás dělá šťastnými. A jak si dokážeme představit, k čemu ty peníze vlastně jednoho dne budou nebo jsou.“

 

Josef Podlipný

Já se jenom doptám. Věřím, že to zajímá i posluchače.

Co chcete v rovině – k čemu jsou peníze, k čemu mají sloužit, anebo i co chcete jeden od druhého?

 

Vladimír Fichtner

Obojí. To hodně souvisí.

Řekli jsme si, že štěstí nám přináší, když s námi děti komunikují a jsou s námi, rády k nám jezdí a děláme všechno pro to, aby to tak bylo.
Z pohledu majetku jsme si řekli: třetinu budeme mít asi na sobě až do konce života. Máme tři děti, potom každé zdědí desetinu. Tím, že se už o některých věcech bavíme dneska, budou asi vědět co s tím.

Druhá třetina majetku je pro rodinné účely, financování bydlení, zdravotní péče. Rodinná banka je součástí toho balíčku majetku, kdy můžou všichni přijít a říct rodinné bance, že by chtěli půjčit na nějaký projekt. A diskutujeme, jestli jo nebo ne, jakým způsobem to zafinancovat. To je druhá třetina majetku z hlediska účelu.

 

Josef Podlipný

Řekl jsi. Druhá třetina majetku, rodinná banka. V některém z předchozích dílů podcastu Vláďa sdílel zkušenost s rodinnou bankou. Ale to neznamená, že má bankovní licenci, jenom se to tak nazývá.

 

Vladimír Fichtner

Ani ji neplánujeme. Přesně tak. Ale včera mě potěšil syn. Začíná dělat nějaký byznys a psal člověku do Francie, protože má z Francie nějakou dodávku, že peníze už jsou připravené na Family bank account. A jde o to, že ještě potřebují vyřešit nějaké papírování.

Josef Podlipný

Aby to ČNB někde nezachytila a nechtěla pokutovat, že nemáte ještě licenci 😊

Vladimír Fichtner

To je krásné!

Josef Podlipný

Co ta třetí třetina?

Vladimír Fichtner

Třetí třetina je u nás určitě určená pro dobročinnost, filantropii.

Ta je pro nás jako rodinu důležitá.

My jsme diskutovali o tom, k čemu jsou peníze. Řekli jsme si třetiny – něco je pro nás s Radkou – náš životní styl, něco je pro rodinu a něco je dedikováno pro dobročinnost a filantropii. To nás dělá šťastnými.  Co od sebe očekáváme, jsi se ptal – to byla jedna z věcí, kterou jsme si také navzájem nás všech 5 probírali a dávali dohromady.

Takhle vytváříme, nebo jsme na cestě k vytváření odkazu.

Není to ještě úplně přesně definováno, co to je – ještě nemáme erb nebo motto.

Ale jdeme tam, směřujeme k tomu, abychom si to ujasnili.

Je to postupný proces, který zabere nějaký čas, ale my jsme se rozhodli, že tomu ten čas chceme věnovat.

 

Josef Podlipný

Mně to jen připomíná naši rodinnou diskusi, která se táhne už mnoho let. Diskusi o hodnotových základech, které nám dává smysl kultivovat a přesouvat z generace na generaci.

A bylo nesmírně silné se dozvědět, že část rodinného bohatství, kterou tvoří majetek, jsme získali tak, že někdo z našich pra pra pra předků neměl své rodové pokračovatele.

My jsme přes mnoho kolen, ani nevím, jestli můžu říct příbuzenských, získali jejich majetek.

Ale tak, že oni v hodnotovém nastavení měli důležitou misi zachovat majetek.

Takže ho mým pra pra předkům v podstatě dali. Ne prodali, dali. V podstatě jim ho, já teď už v rodině neříkám dali, ale diskutujeme o tom, že jim ho svěřili.

To je pořádná nálož.

My zodpovídáme za kvalitní správu svěřeného majetku, nejenom který naši předci vytvořili, ale který i získali s tím, že ho mají spravovat co možná nejlépe. S hodnotovým nastavením rodiny, která jim ho předala. A to už za to stojí, sdílet hodnoty a sladit identitu celé rodiny.

Nicméně, Vláďo, ty jsi s námi sdílel příběh ze včerejška. A naše posluchače určitě zajímá, jak na to ta rodina reagovala.

Vladimír Fichtner

Já jsem odcházel po hodině a půl, pěti nebo šestihodinové schůzky s Erikou, kdy si povídali dál už bez mé přítomnosti.

S Erikou jsem se bavil potom večer a říkala mi, že to bylo skvělé, protože jim to dalo takový centrální bod, podle kterého mohli jet. Odkaz a myšlenka, proč to vlastně děláme, pomohla diskusi zacílit a lépe strukturovat v dalších okamžicích.

Takže rodině se to velmi líbilo.

My s tím máme společné zkušenosti, Pepo, že to přemýšlení o účelu, k čemu je vlastně dobrý majetek, bývá součástí mnoha našich povídání s klienty.

 

Josef Podlipný

A mnoho našich klientů a věřím, že i vás, to jako první z otázek vlastně překvapí – že je to tak důležité. Je to velmi důležité.

Vladimír Fichtner

Řekni rovnou, proč.

Josef Podlipný

To je skvělá otázka.

Protože když si jednotliví členové rodiny vyjasní to proč, snáz se jim hledá společná diskuse a společná cesta k řešení.

Všichni míří jedním směrem nebo třeba vícero směry, na kterých dosáhnou shodu, a naplňují účel.

Vladimír Fichtner

V rodině, o které mluvím, měl tatínek představu, že majetek zůstane společný.

Ale děti ne, chtěly každý sám za sebe.

Když se začali bavit o účelu, tak zjistili, že asi chtějí rodinnou banku.

Ale to je společné!

Tím, že diskutovali o účelu, najednou zjistili, že mají nějaké průniky. Že to není tak, že tatínek chce, aby to zůstalo společně, a děti každé zvlášť část majetku.

Ale mají shodu, kterou neviděli. Protože se nebavili o tom, proč.

 

Josef Podlipný

Jen připomenu, že my čerpáme z inspirace rodin, které už přežily více než sto let. Zachovaly hodnotu rodinného bohatství, ještě ji pozvedly a zachovaly sounáležitost k rodině, která se neustále rozrůstá. A za sto a více let už je členů rodiny opravdu hodně.

Proč to Dennis nasvítil jako důležitou oblast?

 

Vladimír Fichtner

Protože když máte něco společného – filozofii, odkaz – tak se vám lépe mluví společně. Tak se lépe staráte i o svěřený majetek.

Dennis, respektive zástupce rodiny Hermés říká: Vy si ho půjčujete od budoucích generací, vy ho máte jenom svěřený“.

Proto název knížky je Burnout from your Grand Children = Vypůjčeno od vašich vnoučat.

Když člověk nemá společnou vizi, to asi každý víte ze své firmy, i z rodiny nebo svého klubu, z věcí, které prožíváte, tak se těžko zapojí.

Ale když tam je něco, co vás baví a naplňuje, a chcete se k tomu připojit, tak to je to fantastické.

Je také důležité vědět, že třeba odkaz, a také jsme to včera probírali v té rodině, není věc, která by teď vznikla a už nikdy se nezměnila. Každá generace, i my v průběhu našeho života, ho můžeme upřesňovat a dávat dohromady lepší definici, nebo to, co se nám líbí více. Něco se nám třeba líbit přestane.

Ale důležité je, že další generace se zapojí, ne ta první a druhá. Tu už máme zapojenou. Ale ta následující, až dospěje, se bude moci vyjádřit k odkazu a formovat ho podle toho, co pro ni bude důležité.  A vlastně tam překlenout můstky mezi generacemi tak, že se do toho zapojí i další lidé nebo další generace. A přitom ještě budou zapojeny i generace předchozí. To je hrozně fascinující, když se to povede, samozřejmě.

Ne vždycky se to povede.

Josef Podlipný

To mohu potvrdit.

V některém z předchozích dílů podcastu jsem sdílel větvení od impulsu na začátku, od nějaké myšlenky, přes činy k návyku až k budování budoucnosti skrze charakterovou vlastnost.

I proces naplňování odkazu je samo učící se pro rodinu. Když ho rodina začne naplňovat a bude o odkazu diskutovat, tak ho cizeluje, upravuje ho, vylepšuje anebo doplňuje o něco, co jí dává smysl.

 

Máme za sebou vztahy, odkaz.

Pojďme k intelektuálnímu potenciálu, k lidskému potenciálu rodiny a k jeho rozvoji.

To je třetí oblastí, kterou Dennis zmiňuje. A když to zmiňuje Dennis, znamená to, že to funguje už více než sto let.

 

Vladimír Fichtner

Protože se to dozvěděl od rodin, které více jak sto let existují a fungují.

Dennis ve své knížce shrnuje spoustu věcí, které je dobré dělat ve vztahu k dalším generacím.

Ale já bych využil toho, co jsme uvedli v článku, který nám dovolil přeložit. A přímo přečtu to, co on říká ve své knize.

Rodiny v jeho studii identifikovaly hodnoty a vlastnosti, které podporují u svých dětí. A těmito hodnotami jsou:

Štědrost neboli dávat zpět komunitě.

Respekt – vážit si lidí ze všech prostředí.

Pracovní morálka a dovednosti neboli schopnost rozvíjet, schopnost vydělávat si vlastní peníze, najít si práci, kde můžu uspět.

Sebeúcta a sebevědomí. Mít dobrý pocit ze sebe tím, že najdu svoji vlastní hodnotu nezávislou na materiální bohatství.

Finanční gramotnost. Moudře zacházet s penězi.

Zodpovědnost za bohatství ve stylu: je mi to svěřeno a není to moje, ale je to půjčeno od dalších generací.
Šetrnost. Utrácení, ale obezřetné.

A ocenění, ve stylu vážit si příležitostí, které bohatství nabízí.

Musím říct, že přemýšlím o tom, že to nechám vytisknout a bude to možná součástí naší rodinné ústavy.

Budu to brát na naši další rodinnou radu. Protože to jsou věci, které asi všichni vnímáme, že by tak měly být. Ale není špatné si je připomínat a mít je někde „na ledničce“ neustále před sebou.

 

Josef Podlipný

Rozumím.

Nepočítal jsem to, ale tuším, že to bylo osm bodů, tak řekněme, že to je „malé desatero“.

Pokud je i pro vás posluchače inspirací, možná vás zajímá, co z tvé zkušenosti, Vláďo, vnímáš jako nejčastější hendikep těch rodin, co trpí nejvíce?

Ty se potkáváš se spoustou rodin, potkáváme se s nimi společně a samozřejmě bych měl také znát odpověď.

Ale zkus se teď zamyslet a nasvítit něco z toho malého desatera, co takto vnímáš.

 

Vladimír Fichtner

My jsme první generace a potkáváme se se spoustou lidí také z první generace.

Co trpí nejvíc, je v tuhle chvíli ještě těžko definovat. Protože máme relativně krátkou zkušenost.

S čím se dá ale jako první jednoduše začít, je finanční gramotnost.

To je relativně hodně jednoduchá věc, začít sdílet svoje zkušenosti s tím, jak se starat o majetek a o peníze.

Nebo podpořit děti v tom, že začnou investovat a pochopí, co svět finančních investic znamená a jak se můžou vyhnout různým průšvihům.

To si dokážu představit, že je docela jednoduché, s čím se dá začít klidně v deseti letech.

Samozřejmě i s mnoha dalšími věcmi se dá začít relativně včas. Se šetrností – neutrácím všechno, otočím korunu dvakrát, jestli si něco koupím nebo nekoupím.

Jestli si koupím každý druhý rok nové drahé auto, děti to samozřejmě vidí. A je to pro ně vzor toho, jak se asi má žít.

Jestli si koupím auto rok ojeté, které má najeto třicet tisíc a je levnější, děti to taky vnímají.

Pracovní morálka, dovednosti, to všechno děti kopírují od nás, ať chceme nebo nechceme.

Můžu vzít jeden bod za druhým, ale řekl bych, že trpí nejvíc to, co sami neděláme.

To je asi nejpodstatnější.

S Radkou jsme začali podporovat, a vymysleli, charitativní akci pro školu. Malou školu, kam dcera chodila a ta akce spustila řetězec, který už trvá desátým nebo jedenáctým rokem. Každý rok ta škola posbírá 200 tisíc korun. Což pro školu, která má jenom jednu třídu v každém ročníku základní školy, je docela dost.

A dává to dohromady komunitu. Děti se učí, že něco takového existuje.

To je něco, co už nemusíme dětem vysvětlovat, že to existuje. Protože viděly, že jsme to spoluvytvářeli nebo vymysleli. Ony se na tom spolupodílely.

Nedávno bylo výročí téhle akce, konala se opět, a dcera říkala „V sobotu tam jdeme.

A já jsem říkal „Aha, vidíš, já jsem to ani neměl v kalendáři, protože už se neúčastním.“ Ale těší mě, že tradice pokračuje, že to vlastně je hrozně fajn.

Takže trpí to, co neděláme.

Jestliže z toho seznamu něco neděláme, nemůžeme si dělat iluze, že naše děti to budou dělat jinak.

 

Josef Podlipný

Už chápu, proč malé desatero bude viset na lednici. Protože se tím zvýší autenticita. Bude to ukazovat, že to sami budete také dělat.

Vláďo, i když jsi zmínil v posledním příběhu už i čtvrtou oblast, pojďme ještě chviličku zůstat u rozvoje lidského kapitálu.

Proč je rozvoj lidského kapitálu tak důležitý?

Vladimír Fichtner

Protože když se rozvíjí, má větší šanci pojmout postupně budovanou zkušenost. Učit se z chyb, které už někdo udělal, nebo ze svých vlastních.

Ale musí na to mít výbavu. Musí na to mít rozhled, musí na to mít samozřejmě také chuť.

Proto investovat do nastávající generace, zpřístupňovat jim možnosti – třeba prostřednictvím půjčky z rodinné banky – může být velmi důležité.

To, že jsme poskytli synovi kapitál z rodinné banky, aby mohl začít svůj developerský projekt, mu umožnilo začít možná o 20 let dříve, než by to udělal v běžném životě.

Protože by mu nikdo nepůjčil. My jsme si domluvili podmínky a věříme tomu, že kapitál se nám vrátí. Proto on může získávat zkušenosti už teď, když mu je 30, ne až ve chvíli, kdy mu bude 50. Když by sám třeba už měl kapitálu dost, anebo by už byl lépe úvěrovatelný prostřednictvím bankovní instituce.

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji. Přátelé, ať už se rozhodnete rozvíjet lidský kapitál tak, že dopřejete nástupcům získávat vlastní zkušenost a učit se třeba i vlastními chybami. Nebo se postavíte k rozvoji lidského kapitálu v roli mentora či kouče a budete pomáhat nástupníkům i sami sobě, je nesmírně cenné myslet i na čtvrtou oblast.

Vláďo, co je tou čtvrtou oblastí?

 

Vladimír Fichtner

Dávat zpět společnosti.

 

Josef Podlipný

Co je myšleno dávat zpět společnosti?

Byznysmen si možná řekne, že to je myšleno jako firmě. Co to znamená?

 

Vladimír Fichtner

Ano, slovo společnosti má vlastně dvojí význam. V tomto případě to je myšleno společnosti jako society, to znamená svému okolí.

 

Josef Podlipný

Takže nějaké komunitě nebo zaměstnancům?

 

Vladimír Fichtner

Komunitě, někomu, kdo neměl třeba takové štěstí.

Pamatuji se na příběh, který nám vyprávěl jeden náš klient, jak vzal rodinu a pomáhali bezdomovcům.

 

Josef Podlipný

Aby věděl každý člen rodiny, každé dítě, co jako rodina podporují, koho podporují.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak.

My jsme se hodně soustředili na podporu školních aktivit nebo vytváření dobročinných akcí v rámci škol. To nás docela baví. Protože tak se hezky multiplikuje ten efekt. To není o tom, že škola posbírala nějaké peníze. Ale všechny děti, které se toho zúčastnily v průběhu minimálně deseti let, možná už jedenácti nebo dvanácti, všechny vědí, že to existuje. Patří to k životu a odnášejí si z toho nějaký zážitek.

 

Josef Podlipný

Nepochybně vás teď napadá odpověď i na to, proč je to tak důležité.

Protože zlepšujeme svět, ve kterém žijeme a ve kterém budou žít i nastupující generace.

Jaké další odpovědi jsou důležité na otázku Proč.  V čem je to tak důležité?

 

Vladimír Fichtner

Charita, filantropie je zajímavá v tom, že do ní lze vtáhnout děti, i když jsou velmi malé.

 

Josef Podlipný

Ano, s tím souhlasím.

Řekni klidně věk.

 

Vladimír Fichtner

Dcera chodila do druhé třídy a začínala poznávat, že se dá něco zorganizovat. Začínala to vnímat. A už měla dost rozumu na to, aby se zúčastnila a něco v rámci té akce vytvářela. Je moc příjemné poznávat, že mohu dělat dobro sám i svou vlastní činností, že si mohu vybrat, komu pomůžu překonat nějakou starost.

To byl další učící moment. Třeba ve chvíli, kdy jsme každému našemu dítěti přidělili nějaké peníze na to, aby je rozdělily podle svých preferencí někomu, koho chtějí podpořit.

To byl další krásný učící moment ve stylu, že musely přemýšlet, co s tím. Koho podpoří, něco vybrat.

Dostaly zodpovědnost za rozdělení těch peněz. Učí se efektivitě, jestli to dávalo větší nebo menší smysl, protože se o tom následně bavíme.

Samozřejmě to do budoucna může být tak, a to myslím, že už je potom téma pro další generace víc, než mezi první a druhou, že filantropie otvírá příležitosti zúčastnit se smysluplných projektů i členům rodiny, které třeba nebaví byznys. Nebo jim nic neříká, nebo si zvolili jinou cestu.

Ale filantropie je může hezky pomoci zapojovat.

Poslední věc, která není nedůležitá, je, že správná filantropie nemá vycházet z toho, že něco dávám, ale že mám kapitál. Ten vyčlením a jeho výnosy nebo část výnosů jde na dlouhodobou podporu projektů.

A to znamená, že se rodina může učit, jak se starat o kapitál – aby něco vynášel a mohl podporovat něco dobrého.

Je od toho, že jsem spolutvůrce, participuji na něčem, co se vytváří a rozhoduji o věcech, a nakonec přemýšlím o tom, jak kapitál spravovat, aby mohl i nadále přinášet dobro.

Je to oblast, která je velmi zajímavá, a i v knížce Dennise velmi podporovaná.

 

Josef Podlipný

To podtrhuji. Dává to možnost učit se přes generace z chyb předchozích generací, ale i z příběhů, které žijí z generace na generaci a dávají dobrý základ udržitelnosti.

Ty jsi končil myšlenku tím, že rodina se naučí spravovat rodinné bohatství tak, aby měla dostatek energie, ale i prostředků na to, aby mohla dávat společnosti zpátky, vracet společnosti zpátky. Nekonečně dlouho. Aby nebyla odkázána na to, že přemluví další, aby toho byli součástí.

Máme za sebou čtyři oblasti.

Pojďme je teď ve zkratce shrnout.

První oblastí, kterou jsme začali, byly vztahy.

 

Vladimír Fichtner

Druhou oblastí byl odkaz nebo důvod, proč existujeme, proč máme majetek a v čem chceme, aby pomáhal.

 

Josef Podlipný

Třetí oblastí byl rozvoj lidského kapitálu, který je důležitou součástí rodiny a zachování rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

A čtvrtou oblastí je filantropie, charita – podpora lidí, kteří neměli tolik štěstí jako my.

 

Josef Podlipný

Věřím, že i pro vás tyto čtyři oblasti, které jsme s vámi sdíleli spolu s příběhy, mohou být dobrou inspirací.

Pokud vás napadá z vlastní zkušenosti nebo z jiného zdroje inspirace ještě něco, co by mohlo pomoci nám i dalším rodinám, budeme rádi, když s námi tyto informace budete sdílet. Nebo budete sdílet mezi své přátele tento díl podcastu.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že se máme všichni ještě v mnohém co učit. Věřím tomu, že i tahle knížka, kterou já osobně považuju za jednu z nejpraktičtějších, kterou jsem v této oblasti objevil, vám v tom pomůže.

Doufám, že vám v tom pomůže i naše povídání, které pro vás pravidelně s Pepou připravujeme.

Mějte se krásně a na viděnou a na slyšenou.

 

Volby do Evropského parlamentu jsou za dveřmi.
Jak dopadnou?
Pozitivně či negativně?

To není tak důležité jako to, zda je váš majetek připraven i na nepříjemné scénáře, kdyby k nim v Evropě došlo.

V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný věnují aktuálním geopolitickým a ekonomickým rizikům, kterým čelí Evropa, a jak se na ně můžete jako správci rodinného bohatství připravit.

Vladimír zdůrazňuje, že je klíčové řešit možné scénáře bez ohledu na jejich pravděpodobnost. Pro udržení a ochranu rodinného majetku je nezbytné přemýšlet v dlouhodobém horizontu desítek let.

Josef doplňuje příběhy z amerického nemovitostního trhu a upozorňuje na důležitost mít dostatečnou hotovost a diverzifikované portfolio, které umožní překonat krizová období.

Vladimír a Josef diskutují také o výhodách finančních aktiv, která jsou snadno přenositelná a likvidní, což umožňuje rychle reagovat na měnící se podmínky.

Důležitým tématem je i to, jak se evropské akcie a investice liší od amerických a proč je důležité mít majetek rozložený v různých regionech a měnách. Rodinné bohatství by mělo být chráněno před regionálními riziky tím, že část aktiv bude mimo Evropu.

Pokud vás zajímá, jak se připravit na budoucí rizika a zajistit, aby vaše rodinné bohatství bylo chráněno i v nejistých dobách, nenechte si ujít tuto epizodu podcastu Mezi Rentiéry. Vladimír a Josef nabízejí cenné rady a strategie, jak diverzifikovat majetek a být připraven na různé scénáře budoucnosti.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi nedávno sdílel svoji zkušenost s poslechem jednoho podcastu, který popisoval, jak funguje Evropa a jaká se nám v současné době objevují rizika ve spojení s její funkčností nebo nefunkčností – těžko říct.

Můžeš s námi nasdílet svůj zážitek z poslechu tohoto podcastu?

 

Vladimír Fichtner

Ten podcast hodně mířil ke geopolitickým nejistotám. K válce na Ukrajině – jestli je větší nebo menší šance, že se posune kousek dál a jestli dopadne až k nám.

Byl poměrně negativní v tom, že odpověď byla „Jasně, to je možné“.

Já jsem si uvědomil, jak je důležité moc neřešit s jakou mírou pravděpodobnosti se něco stane nebo nestane. Ale řešit, jestli to je možný scénář. Jestli to má 1%, 5% nebo 15% pravděpodobnost je vlastně jedno.

To souvisí s tématem „Evropa tahá za kratší konec“ v našem dlouhodobém přemýšlení, kdy jako správci majetku a správci rodinného bohatství musíme přemýšlet v řádu minimálně desítek let. Minimálně. Vždy si vzpomenu na to, jak je minimální investiční horizont pro akciové fondy prezentován na 7 let. Tak se vždycky směju, jak je to naivní a hloupě prezentované.

To jsou desítky let, jak má člověk přemýšlet o majetku. Je důležité si uvědomovat, že budoucnost úplně neznáme, může přijít cokoliv. Že teď Evropa tahá za kratší konec? Za 20 let to může být obráceně nebo to může být ještě horší. To nikdo z nás neví.

To samozřejmě má nebo může mít na způsob přemýšlení správce bohatství důležité dopady. Jak o tématu Evropa tahá za kratší konec přemýšlíš ty?

 

Josef Podlipný

Jako správce. A někdo, kdo cítí určitou odpovědnost za mezigenerační ochranu, kde my přemýšlíme o správě rodinného bohatství v kontextu třech a více nastupujících generací.

To znamená díváme se na 90 let dopředu a více.

Přesně, jak říkáš, někdy se díváme do minulosti dílem štěstí, někdy dílem prozřetelnosti a pojmenováváme určitá rizika, kterým se chceme ideálně vyhnout anebo zmírnit jejich dopad na naše rodinné bohatství.

Já si vzpomínám na jedno z rizik, které jsme zjistili z oblasti amerického nemovitostního trhu. Protože znám člověka, který utrpěl na majetku v Americe robustní ztrátu. Jeho majetek během několika málo měsíců poklesl o více jak 60 %. To byla velmi bolestivá zkušenost. Jenom proto, že byl schopen zajistit životaschopnost nejenom bohatství rodiny, ale i životních potřeb rodiny z jiných zdrojů, tak nemusel prodávat.

Kdyby tehdy byl býval musel prodávat, tuto ztrátu, která do jisté míry v určitém období byla jen účetní ztrátou, by opravdu realizoval.

 

 

Vladimír Fichtner

Zůstal by v poklesu, kdyby prodával.

 

Josef Podlipný

Nepochybně by získal bolestivou zkušenost, která by ho paralyzovala, a možná i jeho potomky a potomky potomků. Protože taková informace se v rodině třeba i po mnoho generací neutají.

Je dobré si říct, že i Amerika v ten okamžik v uvozovkách tahala za kratší konec provazu z pohledu nemovitostní krize.

 

Vladimír Fichtner

Takže to byla nemovitostní krize. 60 % nebo 50 % poklesu si dokážu představit na akciovém trhu. Také jsem to už dvakrát zažil během dvou let.

Když jsi říkal, že to bylo během měsíce, pomyslel jsem si, že to budou asi spíš nemovitosti, tam to bylo mnohem rychlejší.

 

Josef Podlipný

Ano, přesně tak. Stejně tak se mi nedávno opět potvrdilo, že geopolitická rizika na nás číhají opravdu kdekoliv. To znamená i v Evropě, i v ČR.

Jeden český, velmi úspěšný, podnikatel se tak vydal směrem opačným, do Ameriky.

Za více než miliardu buduje výrobní závod v Americe. Protože to je jeden ze zdrojů, jak rodinné bohatství zachovat co do hodnoty, a hlavně schopnosti generovat další kapitál.

 

Vladimír Fichtner

Když bude průšvih tady, tak má ještě americký byznys nebo v Americe nějakým způsobem alokovaný majetek.

To mě zajímalo, když jsi mluvil o příkladu nemovitostní krize, že to ten člověk vyřešil. Díky čemu vyřešil tu svoji krizi? Díky tomu, že měl jiný majetek v jiných typech aktiv nebo na jiném kontinentu?

 

Josef Podlipný

Neměl na jiném kontinentu, ale měl jiný typ aktiv. A měl dostatečně velkou cash. On tehdy říkal, že pro ně jako záchranné kolo, které jsme zvyklí vídat na lodích, bylo v tom, že měli dostatečnou cash. Z hotovosti mohli v pohodě překlenout tohle období, a dokonce ještě využít momentu poklesu na dokoupení některých aktiv, která jim chyběla.

 

Vladimír Fichtner

Když mluvíš o hotovosti, to je jedna z věcí, se kterou se potkáváme opakovaně při našem poradenství.

My říkáme, že je dobré mít nějakou hotovost. Ale z pohledu podnikatele, mít hotovost, která vydělává relativně málo, i když teď už je to lepší, není úplně žádoucí.

Vždyť by to mohlo vydělávat ve firmě, ne? Mohlo by to přinášet 20, 30 %, tak proč to mít uloženo jenom za 5 %. A před pár lety za 0?

To ale člověk pochopí až když projde různými krizemi, když projde situacemi, které se bez hotovosti řeší velmi špatně. Třeba dojde k tomu, že v poklesu musí prodat nebo nemůže nakoupit v poklesu, protože ten pokles přináší příležitosti. Ať je v jakékoliv oblasti – nemovitostech, akciích, čemkoliv – jakémkoliv aktivu byznysu, který máme. Prostě někdy to jde nahoru, někdy to jde dolů – ten cyklus je přirozený.

Když na něj nejsem připravený, když nemám část peněz v hotovosti nebo takových instrumentech, které se dají zlikvidnit bez ztráty kytičky v daném okamžiku, a koupit při poklesu, tak nemůžu tolik vydělávat. A jsem i nečinný. V krizi to není úplně dobrá strategie, nemít co dělat a sedět jenom v koutku až to přejde.

Když nemám hotovost, můžu jen doufat.

 

Josef Podlipný

Nicméně, pojďme zpátky k tématu – Evropa tahá za kratší konec provazu.

Já si vzpomínám na nedávnou diskusi, kdy mě už starší člověk, který se narodil v Americe, osvětlil, jak pevným základem je Deklarace nezávislosti. Americká ústava, na kterou přísahá každý nový i stávající prezident Ameriky. Jak je právo a zákonem vymahatelné prostředí v Americe v kontrastu s jinými zeměmi nebo kontinenty na světě. A to je dobré si připomenout.

Když se díváme na geopolitiku a na to, kde, co a jak dlouho tahá za kratší konec provazu, protože jsem zmiňoval zkušenost z nemovitostní krize, která byla původem z Ameriky přelita do celého světa, tak to netrvalo vlastně zas tak dlouho.

To prostředí se s tím vyrovnalo relativně za krátké období. Proto je dobré nejenom nasvítit to, co v daný okamžik tahá za kratší konec provazu. Je důležité se i podívat, jak asi dlouho to za ten kratší konec provazu bude tahat. A co je toho příčinou.

U Evropy vcelku logické příčiny určitě najdeme.

Je to v podstatě sdružení mnoha ekonomických, politických a lidských zájmů mnoha zemí. Ty země a jejich zástupci se s tím učí pracovat. Než doběhneme Ameriku, kde už to funguje, bude nějakou dobu trvat.

 

Vladimír Fichtner

Naše evropská akčnost je samozřejmě složitější. Když se sejde 27 lidí kolem stolu a začne rozhodovat o firmě, a každý může říct ne, to úplně nejde.

 

Josef Podlipný

Totéž je při správě našich rodinných bohatství. Je potřeba přemýšlet v rovině tří a více generací. Až to budou tři další generace, to znamená po mně jako zástupci 4. generace to bude již 7. generace a další, těch, kteří budou rozhodovat nebo spolurozhodovat o tom, jak bude vypadat správa rodinného bohatství, bude také mnohem více.

A je potřeba vytvořit podmínky, aby žádný z nich, ze zástupců budoucí generace, neměl pocit, že tahá za kratší konec provazu.

 

Vladimír Fichtner

Můžeme diskutovat o Evropě, zda tahá a jak dlouho bude tahat, za kratší konec provazu. Určitě její proexportní politika je narušována tím, že Američané zavírají svůj trh. Číňané zavírají svůj trh. Evropa stárne, takže produkci, kterou nebude moct vyvézt, těžko umístí doma, protože starší populace už nemá tolik potřeb a tak dále a tak dále.

Situace v Evropě se určitě v tuto chvíli zhoršuje. Třeba se jednoho dne zlepší, to uvidíme. Ale není jednoduchá.

A k tomu geopolitika, kterou máme. Válka, kterou máme za dveřmi.

To všechno by mělo vést k přemýšlení, co s tím. Co můžu já jako správce bohatství s tím řešit?

Přenést třeba byznys do Ameriky a diverzifikovat v téhle oblasti není vůbec jednoduché. Založit byznys nebo fabriku – ne že by to nešlo, ale vyžaduje to hodně, hodně energie. Je v tom také hodně rizik.

Nemovitosti je možné si pořídit v Americe nebo v jiných lokacích, nejenom v ČR nebo Evropě.

Někomu se to povedlo, spoustě lidí se to nepovedlo, protože to nemovitostní prostředí je hodně specifické a je dobré znát lokalitu.

Pro většinu lidí nejjednodušším řešením, jak vyřešit to, o čem mluvíme, je diverzifikace majetku. Nevsadit všechno najednou na jeden region, jednu měnu, jednu legislativu.

Je jednoduché řešení mít ve svém koláči rodinných aktiv nejenom byznys a nemovitosti, které mám obvykle doma nebo poblíž, ale i finanční aktiva.

Když si založím účet ve Švýcarsku, které je mimo Evropskou unii, na tom účtu si budu nakupovat americká aktiva (americké akcie, dluhopisy, firmy, které produkují nějaké bohatství v Americe), mám poměrně jednoduchou a hezky rychlou cestu, jak se některým věcem vyhnout. Některým rizikům, která tady jinak na mě a na můj rodinný majetek mohou číhat.

Z tohoto úhlu pohledu je dobře si to uvědomovat a přemýšlet o tom.

Jak o tom přemýšlíte vy, Pepo?

 

Josef Podlipný

Velkou výhodou je mít finanční aktiva. Nejenom, že jsou snáz přenositelná mezi jednotlivými zeměmi, mezi jednotlivými jurisdikcemi, mezi jednotlivými daňovými systémy, ale skýtají i tu výhodu, že obvykle mají lepší likviditu. To znamená, jsou snáz vyměnitelná za jinou třídu aktiv.

A tak, abychom netahali za kratší konec provazu, také umožňují snáz reagovat na měnící se podmínky, které se možná v budoucnu budou měnit ještě s větší dynamikou.

To znamená, že chceme-li udělat něco pro další generace, měli bychom je na to připravit nejenom vlastní zkušeností, ale i skladbou majetku. Tak, aby uměli tahat za delší konec provazu. Aby měli schopnost využít určitou míru příležitosti a také chránit rodinné bohatství proti dopadu nenadálých událostí.

Protože to, co jsme si před několika lety spíše nechtěli, než nemohli, představit se stalo realitou. Třeba válku na Ukrajině. Náznaky, že takový konflikt může vzniknout, samozřejmě byly. Ale v podstatě jsme si to zakázali. Řekli jsme si, že to je přece blbost.

Ukazuje se, že v geopolitickém dění, i přestože o některých rizicích víme, že existují a říkáme si, že to je nesmysl a všichni racionálně myslící se tomu budou chtít vyhnout, stejně mohou nastat.

Jediné, co nás je schopno uchránit proti tomu, abychom tahali za kratší konec provazu, je vysoká míra diverzifikace našich rodinných bohatství, našich majetků. A vysunutí části majetku do prostředí, které se chová jinak. Které nám nabídne možnost tahat za delší konec provazu. Anebo reagovat na tato rizika.

 

Vladimír Fichtner

Já bych ještě dodal jednu věc.

Z našeho úhlu pohledu to o finančních aktivech čeští podnikatelé tolik neznají. Není to úplně obvyklé téma.

Přitom generace rodin, které už si nechávají spravovat peníze dlouhodobě a o kterých existují statistiky, jasně ukazují, že bohaté rodiny celého světa mají ve finančních aktivech řekněme dvě třetiny svého majetku.

Jak je to možné?

 

Josef Podlipný

Teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku.

Spousta z už úspěšných podnikatelů vnímá diskusi o finančních aktivech tak, že budou tahat za kratší konec provazu.

Říkají „Ale já tomu nerozumím. Já se v téhle oblasti nepohybuju jako zkušený investor, budu tahat za kratší konec provazu“ a stále tím pádem směrují kapitál, správu a majetek do toho, čemu rozumějí, co znají. A zvyšují míru rizika.

Receptem, a skvělým receptem, který od tebe slýchám často a slýchá to i většina našich klientů, ať už stávajících nebo potenciálních, je podívat se na skladbu majetku nejbohatších lidí na světě. A položit si otázku „Proč bych to tak neměl mít?“

A důsledně hledat odpověď na otázku „Proč bych to tak neměl mít?“

Ne, proč to tak mám mít, ale proč bych to tak neměl mít?

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím.

My jsme neměli, většina z nás, šanci mít zkušenosti předchozích generací díky tomu, jaká mezera tady vznikla za komunistů.

Proto je dobré se inspirovat venku. Nevymýšlet vymyšlené.

A říct si „proč bych to neměl mít já?“

A možná „jaká bude moje cesta k nějakému řešení, a kdy tam dojdu?“

Když to spojíme s ochranou bohatství a správcovstvím, tak to jsou přesně věci a přemýšlení, jestli Evropa tahá za kratší konec nebo netahá, úplně irelevantní.

Nikdo nikdy nevíme, co v příštích desítkách let bude. Proto se musíme chovat způsobem, který nám umožní, i kdyby byl největší průšvih, z téhle země odejít ne s batůžkem, ale s pořádným rancem. Sice tady něco za sebou zanecháme, ale někde jinde budeme připraveni. Nebudeme muset začínat úplně od nuly, což já určitě nechci.

 

Josef Podlipný

Pojďme zpátky k tématu.

 

Vladimír Fichtner

Co se týče válečného konfliktu, Pepo, když jsi mluvil o tom, že to se stát nemůže, že to člověk vytěsňuje.

To je něco, s čím jsme my pracovali dlouhodobě. To není nic nového pod sluncem, že tady může být válka.

Naposledy, kdy jsme to intenzivně diskutovali před válkou, bylo v roce 2019, kdy jsme se sešli s našimi 16, 17 největšími klienty, a povídali jsme si o různých tématech.

Tohle tam bylo jedno z témat. A zásadní poučení z toho je – nevymýšlejte míru pravděpodobnosti nějakého scénáře, vymýšlejte scénář.

Může se stát tohle nebo tohle? Jak se na to připravit? Může to naše rodinné bohatství přežít, nebo ne?

Ale přemýšlet, jestli to bude nebo nebude pravděpodobné, je irelevantní. To ať dělají statistici nebo analytici, kteří chtějí být v novinách.

Ale my potřebujeme vymyslet scénář a řešení, které scénář rozumně přežije.

 

Josef Podlipný

Opakuje se diskuse o tom, že něco je levné, zajímavé a měl bych to mít v portfoliu.

A poslední dobou se tato diskuse opakuje právě v kontextu s Evropou.

 

Vladimír Fichtner

S evropskými akciemi, zjednodušeně řečeno. Pokud má člověk svůj byznys tady, pokud má své nemovitosti tady, je potřeba, aby finanční aktiva měl někde jinde jako další nohu svého rodinného bohatství.

Proto jsme i my pro většinu našich klientů evropské nebo akcie EU, bez Británie, už strategicky vyřadili z koláče našich řešení. A je jedno jak jsou levné.

Prostě já nemůžu, i kdyby to tady bylo nejlevnější na světě, riskovat budoucnost svého rodinného bohatství tím, že budu mít byznys, nemovitosti i evropské akcie, všechno najednou.

Hodně lidí, hodně investorů má ten domácí focus.

Koupí si radši české akcie, tomu rozumí. Nebo evropské, to je blízko.

Ale to je úplně proti veškeré logice a ochraně bohatství a dlouhodobé ochraně bohatství proti různým scénářům.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, pokud toto téma pro Vás je a bylo přínosem, budeme rádi, když tento díl podcastu nasdílíte se svými blízkými a přáteli.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den a opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

A já jenom dodám, pokud máte chuť se o takových věcech dozvědět něco víc a případně se s námi, se mnou a s Pepou potkat osobně, stačí si na našich stránkách najít kontakt na Pepu a oslovit ho.

Mějte se krásně a zase někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner i Josef Podlipný začínali ve světě financí v roce 1991. Za více než 30 let nasbírali spoustu zkušeností a potkala je příjemná i nepříjemná překvapení. Některé z nich sdílí v této epizodě podcastu Mezi Rentiéry.

Vladimír vzpomíná na své první setkání s klientem, který prodal firmu a přišel s 500 miliony, a jak ho překvapila úroveň prezentací privátních bank. Ty byly často nesrozumitelné a zaměřené více na prodej produktů než na skutečné potřeby klientů. To vedlo Vladimíra k vytvoření úspěšného modelu, který je založen na dlouhodobém úspěchu a odměňování za výsledky.

Josef přidává své zkušenosti z devadesátých let, kdy bankovnictví teprve začínalo. Mluví o tom, jak klienti často nedostávali, co potřebovali, i když jasně vyjadřovali své požadavky. Upozorňuje také na to, jak málo lidí je připraveno na nepředvídatelné situace, a jak je důležité mít plán pro případnou ztrátu energie či elánu.

Dalším překvapením je krátkodobost versus dlouhodobost. Vladimír popisuje, jak je důležité mít dlouhodobou vizi a co jej zklamalo na přístupu některých bankéřů movitých lidí.

Na závěr se Josef zamýšlí nad tím, jak málo rodin přemýšlí o udržení rodinného bohatství v dlouhodobém horizontu a jak důležité je předávat zkušenosti a know-how mezi generacemi.

Nenechte si ujít epizodu plné konkrétních zkušeností Vladimíra a Josefa, kteří ve finančním světě strávili více než polovinu svého života.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Nedávno jsme se potkali s redaktorem Forbesu, který s námi dělal rozhovor. Máme nové číslo měsíčníku Rentiér s tématem 10 miliard, o které pomáháme pečovat našim klientům – to je meta, která je za námi.

A je za námi také skvělá otázka redaktora: Co nás za těch 30 let zkušeností překvapilo?

To je tématem dnešního podcastu.

 

Vladimír Fichtner

V roce 2008 jsem se potkal poprvé s tím, že jeden z našich klientů se svými společníky prodal svoji firmu, přišel s tím, že má najednou 500 milionů a potřeboval by s tím pomoct.

To mě hodně překvapilo. Říkal jsem mu „my na to nejsme jako firma úplně zařízení. My jsme spíš taková živnost.“ Tenkrát nás bylo 5, 6, na každou dovolenou jsem si bral počítač a čtyřiadvacet hodin zapnutý telefon. Kdyby něco bylo, abych to mohl řešit. To asi znáte, jak to funguje, když člověk začíná.

Pokračoval jsem „s miliardami jsem pracoval, ale v mojí vlastní firmě to zatím nemám nachystané.

Ale pomůžu udělat výběrové řízení na privátní banku, která by se o to mohla starat. Já rozumím té finanční a investiční části. Vy zase rozumíte jiným věcem jako společníci ve firmě. Pozveme švýcarské, francouzské, slovenské a české privátní banky. Po dvou dnech jejich prezentací a nějakých nabídek vyhodnotíme co a jak.“

A tam přišlo jedno z mých největších překvapení, které jsem za těch 30 let zažil.

A to, jak špatné byly ty dva dny z pohledu prezentací.

Byly tak špatné, že jedna prezentace skončila tím, že jeden ze společníků, který prodal firmu, řekl „Pane řediteli,“ a to byl český ředitel české privátní banky, „já jsem vám rozuměl jenom dvě věty –

dobrý den a děkuji za pozornost.“

Protože celá ta prezentace byla extrémně sofistikovaná. Ale špatně sofistikovaná – prošpikovaná finančními termíny, grafy a tabulkami, které byly, řekněme, příliš intenzivní z pohledu klienta.

Z mého pohledu odborníka ještě navíc ani nebyly moc relevantní.

Nejen, že byly nesrozumitelné, ještě to byly relativně nesmysly.

Dva dny prezentací skončily tím, že jsem říkal těm klukům, kteří prodali firmu „kluci, já vám to budu dělat.“

A oni „Tak jo.“

Bylo to překvapení, ale ve skutečnosti to byl docela boost pro náš byznys, kdy jsme poprvé začali dělat větší peníze, které nás teď dovedly k našemu prvnímu milníku deseti miliard v mandátu od našich klientů.

 

Bylo to ale významné překvapení. Překvapilo mě, jak privátní banky prodávaly produkty, jak hrozně intenzivní ten prodej produktů byl a jak to bylo vidět i v prezentacích. Jak nebyly ochotné jít do success fee pro klienty. To jsme my potom zavedli. Ne tak, že bychom si ho vymysleli z hlavy. Ale proto, že jsme s klientem a jeho společníky tohle za dva dny prezentací privátních bank zažili.

Když jsme si řekli, že to pro ně budu dělat, domluvili jsme se, že mi musí pomoct v nastavení, jak jim to bude vyhovovat.

Proto cenový model, kde dvě třetiny našich tržeb jsou postaveny na success fee.

Prostě když uspějeme dlouhodobě, budeme mít extra bonus navíc.

Je to významná součást tržeb firmy. Dáváme ruku do ohně společně s klientem.

To, co on investuje, z toho my očekáváme výsledky. A jsme ochotní za ně nést odpovědnost.

To ty banky nebyly.

O pár let později, když přijela jedna velká zahraniční banka a prezentovala nějaký produkt, měla prezentaci na 40 slajdů. Na straně 35 bylo, že očekává výnosnost 6,5 % toho produktu.

A malým písmem tam bylo uvedeno, že stát to bude 3,5 % ročně.

Podotýkám, že to bylo asi na straně 30, 31. Někde mám tu prezentaci ještě schovanou.

Ptal jsem se „A ten výnos je jistý?“

„No, není úplně, to záleží na tom, jaké budou tržní podmínky.“

„A ty náklady jsou jisté?“

„Ty jsou jisté, ty budou určitě.“

Říkal jsem „Ale já dělám pro klienty na bázi success fee. Já potřebuji, aby struktura produktu byla nákladově postavená také na success fee. Když to bude fungovat, tak zaplatím“ nevím, jestli třeba půl procenta – ale to těžko. „Když to nebude fungovat, nezaplatím.“

A ten bankéř měl upřímnou náladu a říkal „Vladimíre, to bychom se neuživili.“

Ale přitom 30 stránek prezentace před tím bylo „Jsme nejlepší banka na světě, nejchytřejší na světě.“

To byla jedna z věcí, která mě hodně překvapila.

Co překvapilo tebe, Pepo?

 

Josef Podlipný

Já pro naše posluchače, protože ty jsi to zabalil do takového dlouhého příběhu, připomenu několik překvapení, které jsi zmínil.

Srozumitelnost, která nebyla.

Rozdílná motivace předkladatele a příjemce informace – zákazníka.

Prodej produktů i vysoká sebedůvěra předkladatele nějakého řešení.

Já k tomu přidám zkušenost, která má počátek v devadesátém prvním roce, v devadesátkách. Bankovnictví teprve vznikalo. Já, jako zástupce rodové dynastie, který už cítil určitou míru odpovědnosti za rodinné bohatství, jsem do banky nastupoval s několika motivacemi. Jedna ze základních motivací byla zjistit, jak to prostředí funguje. Na jakých základech může nabízet svoje služby, produkty a péči o klienty.

Neméně důležitou motivací bylo také přispět k tomuto prostředí, protože já jsem věděl, co chci.

Nevěděl jsem to třeba úplně jasně, ale věděl jsem určitě, co nechci.

Mě překvapilo několik věcí.

První.

V devadesátém prvním jsem nastoupil do banky a teprve v devadesátém pátém a šestém jsme začali segmentovat klienty.

To znamená pojmenovávat určité skupiny klientů, kteří měli podobné nebo stejné potřeby. Ale co se dělo v tom období 1991 až 1996?

No, stále jsme nabízeli produkty reaktivně – máš nějakou potřebu, tady máš řešení.

Máš nějakou jinou potřebu? Tady máš řešení.

Důležitá věc, která mě také překvapila, trošku souvisí s motivací.

I přesto, že klienti říkali, co chtějí, ve většině případech nedostávali, co potřebovali.

Protože existovaly plány a ty se musely plnit. Rok za rokem byly ty plány ostřejší. To prvopočáteční nadšení z devadesátek v poradenském prostředí trošku vyprchalo.

Byla to spíš honba za výsledky.

Dobře si vzpomínám na to, jak mi jednou, to jsem byl ještě v roli VIP bankéře, klient Karel řekl:

Pepo, zní to dobře. A já mám na tebe vlastně jenom dvě otázky.

„Máš to taky? A můžeš udělat něco s tím odměnovým systémem?

Já jsem ochoten zaplatit za výsledek. Ale proč mám platit dopředu?“

Nemohl jsem udělat nic s odměnovým systémem, ale co jsem nabízel, jsem opravdu měl. Alespoň v tomto jsem uspokojil jeho potřebu.

A poslední věc, na kterou narážím především v poslední době, a která mě napadla při otázce, co mě překvapilo za dobu třiceti let je, jak si všichni myslíme, že jsme nesmrtelní.

 

Vladimír Fichtner

Co to znamená?

 

Josef Podlipný

Že tady budeme za 10, 20, 50, 100 let stále.

Když se bavíme s úspěšnými podnikateli, s vámi, kteří jsou nositeli rodinného bohatství, mnohdy budovatelé i z nuly, málo z dotázaných řekne:

„Na nepředvídatelné situace jsem připraven/naše rodinné bohatství je připraveno, protože mám jmenovaného správce pozůstalosti. Protože mám jmenovaného opatrovníka. Protože máme akcionářskou dohodu. Protože s rodinou diskutuji o majetkové části našeho rodinného bohatství. Protože už mnoho let diskutujeme, a já na to mám ještě energii, s nástupci rodinného bohatství.“

Málokdo takhle reaguje.

Většina reaguje.

„To je zajímavá otázka. Položil mi ji už někdo v minulosti?

No asi ne. Vy jste možná úplně první. A já si o tom teď jdu přemýšlet.“

Kolikrát se nás i člověk s právním vzděláním ptá, co to je vlastně správce pozůstalosti.

Je tristní, když si myslíme, že jsme nesmrtelní nebo že budeme mít dostatek energie stále. V podstatě na sebe šijeme bič.

Protože ve většině případů pak začneme řešit naléhavou věc až v okamžiku, kdy nás drtí. Svým dopadem anebo vyšší mírou rizika, že se stane.

Každému z nás dojde, že jednou z tohoto světa nutně musíme odejít.

Proč to máme řešit až v okamžiku, kdy si to začneme uvědomovat? S velkou silou ztráty energie, elánu? Anebo když z našeho okruhu přátel odcházejí ti, na které s radostí vzpomínáme, jak s nimi byl život fajn?

Pojďme k dalším zkušenostem, protože 30 let je dlouhých. A to, co nás překvapilo za dobu třiceti let, určitě nebylo jen toto.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, která mě také překvapovala v minulosti hodně, je takový fokus na krátkodobost versus dlouhodobost. Uvedu jeden konkrétní příklad.

Když jsme začínali firmu, v roce 2003 s mojí ženou Radkou, tak jsme měli vizi, že za 20 let se lidem podíváme do očí. A budeme schopni se nestydět za výsledky.

Měli jsme dlouhodobý přesah, a dodnes to tak máme.

Můj děda žil do 99,5 roku, do posledního týdne přečetl čtyři tlusté knížky za týden, cvičil. Hlava i tělo mu fungovalo. Tak já doufám, že mám nějakou šanci, abych se za dalších 40 let byl schopen podívat lidem do očí a být hrdý na to, co jsme společně dokázali.

Pamatuji si na jednu diskuzi s člověkem z velké české banky, se kterým jsme byli na obědě. Byznysově jsme se neznali do velkého detailu. On byl na pozici „board mínus dva“, takže poměrně vysoko v bance.

 

Nějak přišla diskuse na to, co bude ta banka dělat, když hypoteční úvěry zdraží a lidé nebudou mít na vyšší splátky při refixacích.

On mi řekl větu, která mi dodnes zní v hlavě: „Vladimíre, já mám krátkodobou motivaci. Tahle situace nepřijde dřív jak za tři roky. A to já už tady nebudu. Mě zajímají kvartální výsledky.“

To je pro mě dodnes šokující věta, kterou mi řekl někdo, kdo mě znal hrozně málo. A přijde mi to hrozně smutné, když někdo, kdo se v tom byznysu pohybuje, myslí na to, jak jenom vyždímat za každou cenu protistranu, pro kterou pracuje. Přijde mi to hrozné.

To je věc, která mě v průběhu těch let hodně, hodně překvapila.

 

Josef Podlipný

Když jsme u těch negativních emocí, já přidám jednu pozitivní, co mne překvapilo.

Překvapilo mě, jak společnosti, především z bankovního prostředí, investují obrovské peníze do toho, aby se způsobem své komunikace posunuly blíž klientům, blíž k potřebám trhu.

Typicky schopností naslouchat i srozumitelností komunikace.

Ale v podstatě to nikdy nevydrží.

Já si vzpomínám na to období, kdy jsme se poprvé seznámili, v roce 2005/2006.

Tehdy si nejmenovaná banka koupila know how, nahlédla tobě a tvým společníkům do hlavy. A šla cestou ke zlepšení, ale skokovému zlepšení poradenství a péče o soukromé osoby.

A teď si kladu otázku, kolik z toho získaného know how do dneška přežilo. Kde přesně to skončilo, kdo z toho žije dál?

A kdo z těch prvních klientů, kteří s námi zažili první zkušenosti změn – a říkali „wow, to je zajímavý“, zažívá ten pocit stále?

Slíbil jsem pozitivní emoci a teď to skončilo trošku negativně. Za to se vám omlouvám.

Nicméně je to fakt.

Překvapilo mě, jak velké peníze se investují do toho, aby se prostředí zlepšilo.

A zároveň s tím mě překvapilo, jak malá výdrž byla spojena s tím, aby to bylo zachováno a přežilo to několik generací.

Malá výdrž mě ale překvapuje i u nás, správců rodinných bohatství. V podstatě my tlačíme na pilu, chceme výsledky hned. Dáváme tomu málo času, málo své energie. Mnoho věcí nečteme. Podepsali jste někdy miliardový kontrakt, abyste si to nepřečetli? Aby vám k tomu nedal váš finanční ředitel, váš daňař a váš právník rozklad? A pak jste se na to nedívali ještě se svými společníky?

Pokud to dopadlo dobře, máte sakra velké štěstí.

Ale je mnoho případů, kdy to nedopadlo dobře. A přitom mnoho z opravdu zkušených úspěšných lidí, kteří vytvořili miliardový nebo desetimiliardový majetek, je ochotno jít do něčeho bez strategie. Nemá strategii.

Jde za příběhem nebo svojí zkušeností. To je další věc, která mě často překvapuje, že slyším nějaký příběh.

Říkám si, to zní zajímavě. Možná, že to vím jenom já nebo ten, co mi to sděluje. Tohle prostředí docela znám, tak do toho asi půjdu, ale nemá to žádnou hloubku, nemá to žádnou strategii, nemá to žádnou strukturu. Pak se nemůžu divit, že něco z toho dopadne, ale něco také ne.

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná jednu věc, která mě překvapila v posledních letech, když už jsme prodali majoritu ve firmě a začal jsem se zajímat více o rodinné bohatství ze širšího úhlu pohledu.  A to je, jak málo rodinného bohatství přežije vícegeneračně.

Už ve druhé generaci, v 70 % případů se majetek ztratí a ve třetí generaci je to dokonce v 90 %.

To pro mě bylo docela šokující poznání.

Ale uvědomil jsem si, že není divu, když se ty zkušenosti z generace na generaci předávají špatně.

Třetí generace, která nikdy neslyšela příběhy od svého dědečka a babičky, prostě ty peníze ztratí. A i druhá generace, pokud se tomu člověk nevěnuje, na to vlastně doplatila, protože mezigeneračně přenos know how je velmi slabý.

A začíná to samozřejmě u nás, zakladatelů generace. Že jsme nepoložili ty správné základy, že jsme si na to nenašli čas, protože jsme měli spoustu jiných priorit. A začali jsme možná věci řešit až příliš pozdě.

Takže to bylo překvapení pro mě, jak je jednoduché o to přijít.

I když jsme na tom makali 20, 30 let, během dalších dvou generací většina zmizí. No to je strašidelné!

A já jsem si řekl, že my to nebudeme – ta naše rodina. Řekli jsme si to s dětmi a pracujeme na tom, aby to bylo jinak.

 

Josef Podlipný

Těch překvapení je za třicet let opravdu hodně a věřím, že až s vámi nasdílíme překvapení za 40, 50, možná 60 let, tak jich bude ještě víc.

Za mě poslední překvapení, které bych rád přidal do tohoto výčtu, je překvapení, že málo z nás začíná od konce. Od myšlenky na to, jak si představuje, že to bude vypadat na konci.

Buď na konci, kdy už nebudeme mít dostatek sil to ovlivňovat, nebo na konci, až se něco podaří vytvořit. A přitom v drtivé většině i samotný byznys začíná myšlenkou na to, co chci dokázat.

Vladimír Fichtner

To byla překvapení, které jsme my s Pepou zažili za posledních 30 let.

Ta velmi intenzivní, na která jsme si byli schopni vzpomenout a která v nás zanechala nějakou silnou vzpomínku.

Překvapení určitě bylo více. My o nich popřemýšlíme a když budete mít zájem, podělíme se o další. Dejte nám vědět, jestli vás takovéto téma zajímá a já se budu těšit zase někdy příště na shledanou.

 

Josef Podlipný

Přejeme vám, aby vaše překvapení byla, pokud možno, jen pozitivní.

Opět někdy na slyšenou a na viděnou.

 

Vybudovat rodinný majetek není vůbec jednoduché.
Přijít o něj jde velmi snadno…

Jak to zařídit, aby o něj rodina následně nepřišla?
Až 70 % rodin ztrácí své bohatství již ve druhé generaci.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí své zkušenosti a poznatky ohledně udržitelnosti rodinného majetku. Sdílí příběhy ze svých rodin a zdůrazňují význam vlastnictví a správy majetku.

V této epizodě se dozvíte, jak je důležité předávat know-how a hodnoty mezi generacemi a jak nedostatečná komunikace v rodině může vést ke ztrátě majetku.

Vladimír i Josef poukazují na důležitost motivace a zapojení všech členů rodiny do procesu správy rodinného bohatství.

Mezi body patří i to, jak děti připravit na budoucí výzvy a jakým způsobem mohou rodinné rady a pravidelné setkávání přispět k udržení rodinného bohatství.

Pokud vás zajímá, jak zajistit, aby rodinné bohatství zůstalo v rodině i po několik generací a jakým způsobem efektivně předávat hodnoty a znalosti, nenechte si ujít tuto epizodu podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, dnešním tématem je, proč během dvou a více generací majetek z rodiny mizí a co udělat pro to, aby se tak nestalo.

Naše rodiny už nějaké rodinné bohatství chrání. Vytvořily ho.

Kdy ses poprvé setkal s definicí, že už druhá generace ze 70 % o majetek přichází?

 

Vladimír Fichtner

Já jsem se poprvé setkal s jiným rčením. A to „z modráků do modráků během tří generací“ nebo „z rýžového pole do rýžového pole během tří generací“ – evidentně je to po celém světě stejné.

Tři generace tedy byla informace, kterou jsem získal jako první.

 

Josef Podlipný

Kdy to bylo?

 

Vladimír Fichtner

Hned jak jsem se začal zajímat o to, jak spravovat svůj rodinný majetek z celostního pohledu. Bylo to mezi prvními větami v každé knížce.

Postupem času jsem zjistil, že to není až ve třetí generaci, ale že po třetí generaci už vydrží jenom 10 % původního majetku. Ale už po druhé generaci je vysoká míra pravděpodobnosti, že jenom 30 % původních rodin zůstane materiálně bohatých.

To znamená, že 70 % už to v druhé generaci nezvládne. Když jsem to sdílel s našimi dětmi, docela je to zaujalo, protože jak jsem jim zdůraznil, oni jsou ta druhá generace.

Začali jsme si o tom povídat, co pro to můžeme udělat a jakým způsobem se posunout vpřed.

Naposledy jsme si o tom povídali včera a mám to ještě v čerstvé paměti.

Já jsem říkal „Tohle je ten problém a musíme nebo musíte na to dávat pozor, abychom si vlastně nezapomněli nějaké věci předat. Protože základní problém je v tom předání, že jsme málo zvyklí jako rodiny si předávat know how správy majetku a budování majetku mezi sebou.“ Ptal jsem se dětí „Co víte o svých prarodičích, o babičce a dědovi, o tom, jak přemýšleli o různých věcech, natožpak o penězích?“

Děti odpovídaly „Babička dělá dobrou bábovku.“ V principu nevíme nic, děti vědí hrozně málo. Protože to není věc, která by se normálně řešila. Když jsme si povídali dál, tak děti řekly

„My jsme na tom dobře. Myslíme, že máme dobře vymyšlené a v porovnání s mnoha jinými jsme mnohem dál.“

A já jsem si uvědomil, jak málo jsme jim ještě s Radkou byli schopní předat, protože se bavíme intenzivně o různých věcech možná rok. Pět hodin měsíčně. Ale máme před sebou ještě tolik práce!

Potěšilo mě, když jeden syn a dcera říkali „Já to mám jasný, já bych šel do Fichtner. Já to nemusím tolik řešit – šel bych se poradit.“

A tak jsem říkal, to je v pořádku, to je OK.

Uvědomil jsem si, že potřebujeme ještě nové oblasti, o které se s dětmi dělit a jak přemýšlíme, protože těch věcí je relativně hodně. Za 30 let jsme s Radkou načerpali spoustu zkušeností a některé věci ještě neumíme ani sami. Třeba být akcionáři firmy, ve které máme podíl. Místo toho, abychom byli manažeři – generální ředitel nebo finanční ředitel.

Odtáhnout se od firmy a být jenom akcionář. Jasně rozlišovat, kdo je akcionář, kdo je představenstvo, kdo je dozorčí rada.

To jsou věci, které se teprve učíme, protože jsme celý náš profesní život ve firmě, nebo skoro celý život prožili velmi intenzivně vevnitř firmy.

My jsme nepotřebovali rozlišovat, kdo je kdo. Měli jsme všechny klobouky na hlavě najednou, a to nás posouvalo rychle vpřed.

Ale když se to předává dál, tak některé věci není nutné předávat. Děti nemají ambici dělat něco ve firmě, ale akcionáři, to by chtěli být.

A jak na to?

To byla moc zajímavá diskuse. Já s Radkou vidíme, že máme spoustu věcí ještě, které musíme řešit, ale musíme si na to najít čas.

Vy ale takové diskuse také vedete, Pepo. Ty jsi čtvrtá generace. Mně přijde, že máte víc nabito, že máte větší zkušenosti. Jak vy řešíte předávání know how, aby nezmizel majetek v další generaci?

 

Josef Podlipný

Nevím, jestli máme větší zkušenosti. Nicméně proto, že naše rodové kořeny patří do půdy, a protože jsme dříve obhospodařovali celek – statky a také obchod, sklářství a tudíž továrnictví – tak je to takový mix různých postřehů a sdělení, kterých se nám dostalo od předchozích generací. Nicméně i přesto, že jsme naslouchali a vnímali, tak ty první krůčky k poznání začaly hodně intenzivně s výchovou našich dětí. A vzpomínám si moc dobře na jeden příběh, který jsem pak opakovaně používal, když jsem se bavil i s ostatními rodiči, kamarády a kamarádkami.

Naše dítě slavilo narozeniny a jak to bývá, dostalo dárky od rodičů a od prarodičů. Nemělo příliš touhu se o ty dárky hned s těmi ostatními dětmi dělit. Bydleli jsme na vesnici, tam to je taková jedna velká rodina.

My jsme si říkali, co je toho příčinou? Jestli to, že jsme ještě nenaučili naše dítě se dělit o nějaké vlastnictví, nebo co je příčinou?

A poprvé jsme udělali chybu. A právě proto si to pamatuju tak dlouho, protože jsme využili své rodičovské autority. Tehdy jsme Denisce, naší nejstarší dceři, nakázali, aby se o ty dárky podělila. Aby hračky půjčila ostatním, aby si s tím mohly hrát.

Až později, naštěstí v době, kdy už jsme vychovávali druhé dítě, syna, jsme přišli na to, že když dítě pozná pocit, co je to vlastnit, tak se naprosto spontánně, bez zábran, rádo dělí.

Vůbec mu to nečiní žádný problém.

Ale my jsme Denisce nedali šanci poznat pocit, že ty hračky vlastní. V podstatě si je skoro ani neosahala. My už jsme chtěli, ať i ty ostatní si jdou s tím také hrát. Půjč jim to.

Potom, když jsme to přenesli na správu rodinného bohatství, jsme si uvědomili, že nestačí ukazovat cestu, jak se dělit o užitek z majetku a nestačí diskutovat o zlepšování světa kolem nás. Je potřeba i dát ochutnat vlastnictví. To znamená nejít zkratkou ke správě, ale dát ochutnat vlastnictví. Aby si člověk majetek nebo rodinné bohatství, které není vždy opřeno o majetek, ten nebývá nejdůležitější součástí, uvědomil hodnotu toho, že existuje něco v rodinném bohatství.

To bylo naše první silné seznámení, že je dobré podpořit i pocit vlastnictví, aby si člověk snáz od vlastnictví došel ke sdílení.

 

Vladimír Fichtner

Jak jste tedy řešili v praxi, aby poznali majetek nebo vlastnictví?

 

Josef Podlipný

Tím, že se na ně musela část rodinného bohatství také převést. Nejen s nimi sdílet zkušenost se správou, ale dát jim tu možnost.

 

Vladimír Fichtner

Tady to je, starej se.

 

Josef Podlipný

Získávat vlastní zkušenost, dělat vlastní chyby.

Ne nadarmo se říká, a to patří do myšlenky statkářů: „Zasej myšlenku, sklidíš čin. Zasej čin, sklidíš návyk. Zasej návyk, sklidíš charakter. A zasej charakter, sklidíš osud.“

Mnoho lidí si myslí, že k osudu může jít zkratkou. Že jenom nasdílí nějaké myšlenky a už formuje osud. Ale to nefunguje.

 

Vladimír Fichtner

Inspirativní – já jsem věděl, že jste dál. To je super.

Já vidím tu zodpovědnost dneska ještě víc. Třeba v rámci první generace, kdy se jako firma často potkáváme s jedním z partnerů, pokud nebudovali firmu společně, často to bývá muž. Žena je taková, že se stará o děti a o zázemí. Finance a majetek řeší manžel.

A dokud neotevřeme účet pro tu ženu ve Švýcarsku, aby ona sama se starala, aby ona věděla, jak se do banky dostat a co se tam děje. Dokud s ní nezačneme probírat věci, tak spoluvlastnictví, přestože často mívají lidé společné jmění manželů, je takové vzdálené. Druhý partner se mu nevěnuje, protože to dělá partner a nemusím to dělat.

Ale jakmile to má, ten přístup se mění.

Rozumím tomu, že když se to tímhle způsobem pořeší i s další generací, má to pravděpodobně stejný vliv. Respektive vy už to vidíte, my jsme ještě tak daleko nedospěli.

Ale je to dobrá inspirace.

 

Josef Podlipný

Tak jak jsem říkal – v rukou dítěte nepůjčená hračka dalším dětem neudělá tolik škody.

Ale v rukou dospělého, pokud rodinné bohatství je tou hračkou, a nechci ji ani půjčit někomu dalšímu nebo se podělit o užitek, už může nadělat škodu velkou

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, kterou jsem si uvědomil při našem včerejším povídání s rodinou, je, jak málo času je na ta společná povídání.

My jsme včera po zasedání rodinné banky řešili, kdy bychom mohli jet na společnou dovolenou. A podotýkám, že natáčíme začátkem dubna. Do konce roku jsme nenašli společný víkend – tři děti, jejich partneři, my s Radkou. Nenašli jsme víkend, kdy bychom mohli společně vyrazit na prodloužený víkend. První termín jsme našli na Vánoce, a až po Vánocích někam pojedeme. Z různých důvodů, které nemá cenu popisovat.

Ale krásně jsem si uvědomil, jak s přibývající rodinou bude čím dál tím těžší nacházet společný čas. A to naše děti ještě nemají svoje děti. A ještě partnerské vztahy nejsou takové, že by pořád byly u všech babiček, dědečků a rodina by se rozrůstala.

Bude to čím dál tím složitější. Uvědomil jsem si, že když někdo přemýšlí tak, že děti teď nemají čas, protože mají kroužky atd., že to je ale jediný čas, kdy jsme my schopni jim ho řídit.

Tak jsem si říkal, že jsme asi měli začít, když bylo klukům patnáct. To ale dceři bylo pět.

 

V patnácti, šestnácti už je dítě docela vnímavé. Už začíná být schopno se nějakým způsobem vyjadřovat, něco řešit. Musí se předávání toho know how přizpůsobit, samozřejmě.

My jsme to ze začátku řešili jednak finančním vzděláváním a charitativními počiny, které jsou pro různý věk v pohodě.

Jak jste ten začátek řešili vy, Pepo? To, abyste si našli čas? Ty už máš vnoučka, tak už zažíváš širší rodinu intenzivnější.

 

Josef Podlipný

Výhodou kořenů statkářů je to, že obvykle generačně ta rodina držela vždycky velmi semknuta, i široká rodina. To znamená i se zaměstnanci a jejich rodinami.

A to se dědí po generace. Takže přirozeně, i v okamžiku, kdy už děti nebydlely s námi. Byť mají trvalou adresu stále u nás všechny tři. Vždy je to táhlo domů a nebylo tak těžké najít společný termín setkání.

Ale mít to na mnoho měsíců dopředu zablokované a jisté, je stále těžší.

A proto, když jsi mluvil o té konstantě času, o možnosti naplánovat něco, aby tam byli všichni, a ještě navíc o víkendu, tak mně úplně běhal mráz po zádech.

Protože jsem si říkal, že víkend je svatý. Pokud už vznikají další samostatné větve rodin, tak do toho my se snažíme nemluvit, pokud to jen trošku jde. Protože to bereme, že i my chceme mít víkend pro své plánování.

Ale i přesto je dobré nějaký čas naplánovat.

Teď to vidíme s vnoučkem, na kterého je v podstatě pořadník. Protože má babičku a dědu z jedné strany, babičky a dědy z druhé strany, a navíc spoustu lidí, kteří by se s ním rádi pomazlili a rádi by mu něco předali. Nejenom formou daru, který je materiální podoby. Není jednoduché najít čas.

 

Chtěl jsem spíš ještě doplnit jednu věc k té diskuzi.

Nesmírně cenné mi přijde nejenom najít čas, ale přijde mi mnohem cennější diskutovat.

Protože málo rodin to, co se dozví, ať už četbou, setkáním s někým inspirativním nebo rozhovorem partnerů, pak sdílí dál.

Co je ještě víc – uvědomit si ještě předtím, než inspiraci získávám, že to chci sdílet dál.

To je úplně jiný zážitek.

Přátelé, pokud se chystáte na nějaké setkání, na konferenci nebo číst zajímavou knížku, dopředu si řekněte, že to budete sdílet s rodinou. Uvidíte, že z četby nebo ze setkání budete mít úplně jiný zážitek.

 

Vladimír Fichtner

Je tam ještě druhá část.

Rodina musí být motivovaná na to, aby měla chuť přijímat ty informace.

Aby se informace neztrácela, její předávání musí být udělané zajímavým způsobem, spojené možná s něčím dalším.

Co se týče plánování rodinných rad, které máme každý měsíc, obvykle na pět hodin, i s naším koučem, vždy je děláme ve všední den. Takže rozumím tomu, co říkáš – víkendy si chceme držet.

Ale tohle bylo takové, že chceme společně někam vyrazit a mít společný zážitek. A začali jsme plánovat evidentně pozdě, letošní rok už to nebude. Možná na Vánoce.

Musí tam být motivace i na druhé straně. Proto my s dětmi sdílíme, že druhá generace přijde ze sedmdesáti procent o bohatství a třetí z devadesáti, protože tam to předávání nefunguje dobře.

Překvapilo mě, jak děti byly v tuhle chvíli spokojené, že pro to už děláme hodně.

My s Radkou jsme si říkali, že ale tolik jsme si ještě nepředali. Ale oni to nevědí, samozřejmě. Oni nemají v hlavě tu zkušenost. Je vidět, že budeme muset s Radkou trošku víc přemýšlet, co vlastně chceme předat. Vytvořit si nějakou linii příběhů, některé samozřejmě děti znají a už se smějí „Jo, to zase bude o tomhle.“

Musíme tomu dát trošku větší řád. Asi to uděláme v rodinné ústavě – myslím, že prací na rodinné ústavě bude příležitost si tam začít tyhle věci upravovat, upřesňovat, předávat.

 

Josef Podlipný

Když jsi mluvil o linii, mám jednu inspiraci.

My se snažíme, aby komunikace měla dějovou linku. To znamená, aby příběhy bylo možné zasadit do nějakých předávek myšlenek, pak je realizovat, proměnit je v činy a pak teprve z toho získat návyk.

Protože teprve návyk je spojen i s motivací, chutí to dělat. Když jsme v té návykové rovině, tak ukazujeme dějovou linku od závislosti přes nezávislost až po vzájemnost.

Co to znamená?

Závislost je období, kdy se děti mohly spolehnout na to, že tady byl vždycky rodič, nebo prarodiče. Vždycky táta nebo máma něco udělali.

A ano, pokud bychom to přehnali, mohlo se také snadno stát, že si pak řekli „Ale ty za to můžeš, protože tys to udělal, nebo tys to udělala.“

Nezávislost se začala objevovat v okamžiku, kdy dostaly svobodu rozhodování. Staly se odpovědnými za svoje činy. Kdy se začaly učit i správcovství, nejenom vlastnictví, to znamená od vlastnictví ke správě.

Potom je vzájemnost. Vzájemnost je, že si uvědomí nejen děti, ale i dospělí – a mnohdy si to ani dospělí neuvědomí – že když jich na to bude víc a využijí svůj um a svůj talent při správě rodinného bohatství, bude z toho profitovat celá široká rodina.

Bude snáz možné uchovat hodnotu rodinného bohatství. A pokud si připomeneme, že součástí rodinného bohatství není jen majetek, budou tudíž i snáz uchovatelné příběhy nebo poučení, která si neseme z předchozích generací. Ale pokud se od té první linky, kde jsem závislý, přes nezávislost nedostanu ke vzájemnosti, vlastně ochudím další generaci o tuto schopnost. A nemůžu se pak divit, že třetí generace jde zpátky na rýžové pole.

 

Vladimír Fichtner

K tomu mě napadají dvě poznámky. Jedna je, že dcera od té doby, co si začala vybírat střední školu, už si řešila věci sama. Vybírala si sama a šla tam, kam chtěla ona.

Určitě v tom pomohlo to, že první tři roky svého školního života prožila v Americe, kde je ta samostatnost fascinující. Jak jsou děti v patnácti letech, co jsme tam zažili, když jsme chodili do škol, samostatné. Ve srovnání s českými dětmi to je úplně neporovnatelné. Když jsme měli studenty jako brigádníky, kteří nám pomáhali řešit finanční gramotnost a finanční svobodu v Americe. Ptali jsme se, jestli dvacet hodin nebude moc jako brigáda?

A oni na to, že by chtěli čtyřicet.

Úplně jiné mentální přemýšlení, asi tam trošku dcera tou nezávislostí načuchla.

Opravdu od patnácti let si řeší svoji školu, kam půjde, zařídí si to komplet. Střední školu, vejšku, bydlení na vejšce. Všechno si zařizuje sama. Vůbec nic neřešíme my. Když chce, tak se poradí a když nechce, tak se neporadí.

Máme z toho velkou radost, protože nemůže říct „Vy jste…“, ona může říct „Já jsem to chtěla a nebylo to úplně ono. Ale já jsem si to vybrala.“ To je skvělé.

Druhá věc, která mě k tomu napadá.

Včera jsme hezky zažili tu vzájemnost, kdy jeden z našich synů přišel s tím, že by se také chtěl pustit do podnikání. Všech pět nás tam sedělo a on nám přednesl svůj projekt. A bavili jsme se třeba o jeho rizicích, všichni jsme mu říkali nějaký komentář. Protože nám říkal „Hele, pojďte mi s tím pomoct. Nebo řekněte mi, co si o tom myslíte.“

Radka, já, druhý brácha, který podniká už několik let, ale i ségra, která je mladší, všichni jsme k tomu něco řekli. Bylo fascinující vidět sílu toho týmu, té rodiny, která je mnohem silnější, než kdyby to byla diskuse jeden na jednoho.

Kdyby přišel za mnou, já bych mu řekl, že tohle vidím jako riziko nebo tohle.

Teď něco řekl brácha, něco Radka, každý něco dodal a komunikace provokuje další myšlenky.

Myslím, že výstup byl jednoznačně kvalitnější. Což vzhledem k tomu, kolik mi je, už trošku umím posoudit.

 

Josef Podlipný

Společně dělat na něčem, co je větší a lepší, to je nejvíc. To je tak adrenalinové, že na to všichni účastníci pak dlouho vzpomínají a chtějí to znova. A je to návykové.

Nicméně mě ještě zaujalo v rámci našeho rozhovoru, když jsi zmínil zkušenost s rolí vlastníka společnosti, akcionáře.

To je nepochybně další důležitá věc, kterou bych s vámi, posluchači, a mezi námi, rád sdílel.

Velká část úspěšných podnikatelů, kteří v ČR vybudovali opravdu neskutečně velký majetek, a tudíž rozumný základ k ochraně rodinného bohatství, neumí, anebo si to dostatečně neuvědomuje, předat zkušenost s vedením. Předává zkušenost s řízením.

Tady je nepochybně důležité si uvědomit, jaký je mezi tím rozdíl.

Řízení je ta spodní hranice – důsledku nějakých činů. To znamená, že říkám, jak chci něco dělat, aby to bylo efektivní. A je potřeba si uvědomit, co jsem řekl. Je to ta spodní hranice.

Ta horní hranice je vedení, kdy říkám, čeho chci dosáhnout. To je úplně jiný mindset.

Když nebudou naše nástupnické struktury – to zní strašně – když naše děti nebudou schopny vést a budou jenom řídit, jak po nich máme chtít, aby zachovaly hodnotu rodinného bohatství, co se majetku týče?

Jak po nich můžeme chtít, aby zachovaly mnohem důležitější součásti rodinných bohatství, jako jsou třeba příběhy a poučení, když nebudou pamatovat na to, čeho tím chtějí dosáhnout? Půjdou jenom po efektivitě.

No sakra, když půjdu jen po efektivitě, tak ti řeknu jenom to, co si myslím, že ti teď pomůže vyřešit problém. Ale nepůjdu po podstatě, která ten problém vyvolává, která je mnohem hlouběji a bude se opakovaně vracet.

 

Vladimír Fichtner

Skvělé!

Spousta zajímavých inspirací i pro mě, Pepo, díky za ně dneska.

 

Josef Podlipný

Jsem rád, pokud to bude i vás, posluchače, inspirovat.

Na závěr se s vámi podělím o jednu otázku, kterou je dobré si klást a pokládat i dalším.

„Kolik lidí si na sklonku života přeje, aby byli bývali trávili více času v byznysu nebo v zaměstnání anebo sledováním internetu?“

Nikdo.

Nikdo si to nepřeje.

Všichni si přejí komunikovat více s rodinou, se svými blízkými, se svými přáteli.

Myslí na ty, kteří jsou příjemci benefitů z jejich rodinného bohatství, a myslí také na ty, kterým jsou vděčni za to rodinné bohatství.

Když si budete klást tuto otázku, určitě dáte dobrý základ tomu, abyste rodinné bohatství po dobu dalších generací chránili. A to vám ze srdce přeji.

 

Vladimír Fichtner

Tak to byl krásný závěr dnešního podcastu, který se věnoval tématu, proč majetek zmizí během dvou nebo tří generací a co můžeme udělat pro to, aby se to nestalo. Toto téma je samozřejmě natolik bohaté, že se určitě nevejde do jednoho podcastu a my se k němu budeme s Pepou opakovaně vracet. Mějte se krásně, na shledanou.

 

Josef Podlipný

Na to se moc těším. Přeji hezký den a na shledanou.

 

Podnikatel, který již prodal 3 firmy v hodnotě převyšující miliardu, prozradil 5 nástrah při prodeji firmy.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner pozvali několik majitelů úspěšných firem na uzavřenou schůzku.
Tématem byl prodej firmy.
To pozitivní.
I to negativní.
Z úst člověka, který prodej několikrát úspěšně absolvoval.

Přesný obsah schůzky nemůžeme kvůli mlčenlivosti replikovat.

Můžeme s vámi ale nasdílet několik zásadních poznatků, abyste se vyhnuli slepým uličkám a prodej dopadl k vaší maximální spokojenosti, ať už se chystáte prodávat sami nebo s poradcem.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pět nástrah při prodeji firmy jsme nedávno probrali při diskuzi s několika zástupci rodinných bohatství a s jedním velmi zkušeným člověkem, který má za sebou již tři prodeje.

Jak jsme se k této diskuzi dostali, bych teď rád sdílel s vámi, posluchači.

Před časem nás oslovil zástupce trojice akcionářů a hledal způsob, jak se vyvarovat chyb.

My jsme ho po úvodní diskuzi společně s jeho parťáky dovedli k jednomu ze zástupců velké čtyřky.

Jirkovi, to je zástupce té trojice akcionářů, to nestačilo a prahl po diskuzi s někým, kdo už za sebou má několik takovýchto aktivit a je ochoten sdílet moudra, zkušenosti a nástrahy. Pojďme se teď Vláďo, podívat na nástrahy, které jsme slyšeli nedávno, prakticky týden zpátky.

 

Vladimír Fichtner

Ještě si připomeňme, v jakém prostředí jsme to dělali.

Nejenom, že přijel člověk, který je naším klientem a už prodal tři velké firmy, on jich prodal ve skutečnosti víc. Ale skutečně vážné byly tři. Bylo skvělé, že přijal naše pozvání a přijel se podělit. Pak tam byli zástupci tří rodinných firem. Jeden měl s sebou syna. Bylo to moc příjemné.

Diskuse, kde nás bylo osm nebo devět byla velmi otevřená, velmi pohodová.

 

Je potřeba říct, že jsme člověka, který se s námi dělil o ty zkušenosti, zvali i do podcastu.

Ale on říkal, že vše nemůže uvádět veřejně. Je spousta věcí, které má podepsané, že nemůže říct. A nebyl by schopen rychle vyhodnotit, co může a nemůže.

 

Proto bylo naše setkání velmi intimním sdílením věcí, které nepatří nikam dál.

Ale o některé se podělit můžeme.

 

Josef Podlipný

Jak jsi řekl, bylo to intimní prostředí. Vyrazili jsme kousek za Prahu a vytvořili jsme podmínky pro diskuzi, kde jedna z prvních nástrah, kterou nám Tomáš sdělil, byla, že to trvá dlouho.

Co je dlouho, Vláďo?

 

Vladimír Fichtner

Třeba čtyři roky.

Ten příběh je hrozně zajímavý a barvitý, zkusme ho v krátkosti nasdílet. Tomáš se svými byznysovými partnery zkoušel firmu prodat jednou. Trvalo to dva roky a z nějakých důvodů se to nepovedlo. Pak se na to vrhli znovu a trvalo to další dva roky. Ještě je potřeba si uvědomit, že většina transakcí je postavená tak, že prodávající dostane třeba polovinu ceny a druhá polovina je závislá na tom, jak se bude firmě dařit naplňovat výsledky, které byly prezentovány původními akcionáři v byznys plánech.

Když se naplní výsledky, člověk dostane ještě druhou část kupní ceny, ne nevýznamnou.

Když vezmu celý proces, dva roky to trvá od prvního jednání až po uzavření smlouvy.

Další dva roky se ještě podílím na tom, jestli má firma správné výsledky, jsem ještě součástí vedení, velmi často. Někdy i tři roky.

Tam se vyplácejí bonusy za to, že se naplní výsledky, které byly původně prezentovány novým majitelům nebo potenciálně novým majitelům.

Vlastně se na tom, jak se firmě daří, podílím ještě dva roky poté, co jsem podepsal prodejní kontrakt.

Od prvního okamžiku trvá čtyři roky, kdy si ještě z firmy beru, když se mi to opravdu daří naplňovat. A to je docela dlouhá doba.

Hodně lidí si myslí „teď to prodám, tak za šest měsíců mám peníze na účtu“.

Takhle to úplně nefunguje.

Možná existují výjimky, ale to jsou opravdu dramatické výjimky.

Většinou to trvá mnohem delší dobu a je potřeba s tím počítat.

Co si o tom časování, Pepo, vybavuješ ty? O čem všem jsme si povídali? Protože těch informací bylo hodně. Co Tě k té první nástraze ještě napadá?

 

Josef Podlipný

Když se bavíme o nástraze, snadno sklouzneme k jinému očekávání, když se potkáme se zástupcem poradenské firmy. Ta řekne, že to bude trvat x měsíců, od jedné etapy k druhé, od druhé ke třetí atd.

A ono to vypadá, že to je jako jízdní řád. Ze stanice do stanice, má to odjezd, má to příjezd, možná nějakou čekací dobu.

Život ale přináší úplně jiný obraz. A Tomáš zmínil dva, které souvisí s touto nástrahou.

Když se ptal své manželky, jak ho vnímala v tomto období čtyř let, jeho manželka mu řekla, že byl nejvíc nervózní, jak ho za život poznala.

A druhý, když si uvědomil, že po nějakou dobu museli jako společníci ve firmě dál fungovat. Sdílel, jak to bylo náročné – pro někoho více, pro někoho méně. Protože v té firmě funguje, ale už není jejím vlastníkem. Už mu někdo říká, co se tam má odehrát, s jakou dynamikou a s jakým cílem.

I přesto, že Tomáš zmiňoval, že dostali určitou míru volnosti. Ale i s ní bylo cítit obrovské zklamání, protože se zmínil, že kupující firma si je kupovala v podstatě kvůli jejich firemní kultuře, mimo jiné.

Když jsme se ptali, jestli se firemní kultura opravdu zachovala v novém celku, řekl, že vlastně ne.

 

A to, vážení přátelé, není jednoduché si přiznat. Je to naše dítě. A najednou vidíme, že už to dítě není takové, jak jsme ho poznali anebo vychovali. Že se mění.

Pojďme k další nástraze, jestli tě nenapadá něco dalšího k tomu, že to trvá dlouho.

 

Ty už jsi naznačil otázkou na mě další nástrahu – časování.

 

Vladimír Fichtner

To padlo na našem společném obědě, kdy jeden z účastníků, který prodával v minulosti, říkal

„Já vždycky mám chuť prodat, když mě to nebaví, když to nejde. A když to jde, tak si říkám, proč bych prodával? To je přece hřích.“

To byl hrozně zajímavý komentář.

Protože je přirozené, že když se něco daří, člověk si říká, že to tak půjde do nekonečna.

Když se to nedaří, je otrávený a nechce se mu do práce a nechce to řešit a nejradši by to prodal.

Co tam padlo, a moje zkušenost je úplně ta samá, je potřeba prodávat, když to člověka baví. Když je ta trajektorie příjemná, růstová, když všechno funguje. Protože i když se jako majitel budete setkávat s potenciálně novými majiteli, tak z vás vyzařuje ta energie, to pozitivní, radost a že výsledky za každý kvartál jsou o něco lepší.

To není nedůležitá součást prodejního procesu – jak se tváříte, jestli přicházíte unavený a myslíte na všechno, co vás čeká, až skončí jednání.

V investičním světě, ve kterém se my pohybujeme, funguje to stejné.

My rádi nakupujeme, když jsou ceny dole – jako investoři. Ne, když letí nahoru.

Když jsou ceny dole, spadnou akcie o padesát procent během dvou let. To se nejlépe nakupuje. Proč?

Protože platíme nejnižší cenu.

Ale když prodávám svou firmu, nechci, aby byla za nejnižší cenu. Nechci, aby to bylo v době deprese, kdy jsou všichni špatní.

Chci naopak, aby to bylo v dobrých časech, když si to můžu vybrat. Někdy nás k tomu, abychom to udělali jindy, donutí okolnosti – zdraví, rodinná situace atd.

Ale když si můžu vybrat, je dobře to udělat samozřejmě v období rozkvětu.

I když se mi v tu chvíli fakt nechce, protože si říkám, že budoucnost je zářná a zítřky skvělé.

Jak to vnímáš ty, Pepo? Co jsi slyšel při našich diskuzích na tom obědě ty?

 

Josef Podlipný

Ty jsi mnohé už řekl, já tě jen doplním.

Tomáš moc hezky nasvítil to, že je dobré přemýšlet o prodeji v okamžiku růstu. Přesně jak jsi říkal, kdy mě to baví, kdy je tam pozitivní náboj. A nejenom proto, že se o všem přemýšlí a diskutuje snáz.

I proto, vážení posluchači, že na druhé straně je někdo, kdo uvažuje o koupi. My ještě neznáme úplně jeho hlavní motiv. Když uvažuje o koupi, ví podstatně méně, než víte vy jako prodávající.

Aby získal důvěru v naše byznys strategie, naše plány, naše tabulky a předpoklady a požadavky, za kolik chceme firmu prodat, chce se také podívat na nějaký vývoj.

Nejsnáze se dokazuje, že jsme vývoj předpokládali správně, když je v období růstu. Když to bude v období stagnace nebo dokonce poklesu, budu tomu kupujícímu říkat „Zatím se to nevyvíjí tak, jak bych si přál, ale to se jednou zlomí, nebojte. Když to koupíte, to bude výhra v loterii.“ To se nám bude těžko shánět někdo, kdo by měl opravdu vážný zájem. Pokud nebude chtít naši firmu jen koupit a zlikvidovat jako svoji silnou konkurenci.

A to přece nechceme, aby naše skvělá práce padla vniveč anebo šla tzv. na porážku.

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba uvědomit si i chuť zaplatit nějakou cenu z té druhé strany.

Když jsou dobré časy, všichni kupující platí vyšší ceny. Protože i oni jsou v dobrém rozmaru a v dobrém módu, a i oni na svých číslech vidí dobré časy.

Když se časy zhorší, je přirozené – a ze statistik za poslední roky je to krásně vidět – že ceny jsou mnohem horší, než byly v časech dobrých.

I na to je potřeba myslet, když si člověk říká „Teď bych to nejradši prodal, protože to nejde.“ Anebo „No, teď to prodávat určitě nebudu, když to takhle jede.“

Je to obráceně, naopak. Opravdu si dejte na tuto nástrahu velký pozor, není úplně intuitivní se jí vyhnout, ale když se nad tím člověk trošku zamyslí, je to srozumitelné.

 

Josef Podlipný

Ideální je řešit to, když nemusím.

Pak se mi nabízí podstatně větší volnost. A i přesto, že to nabízí větší volnost, jsme s Tomášem narazili na třetí důležitou nástrahu.

Tou je míra zapojení.

 

Vladimír Fichtner

Fascinující bylo, když Tomáš říkal, že se on jako jeden ze společníků věnoval procesu prodeje čtyři roky na sto procent svého času. Respektive pravděpodobně víc.

Říkal, že čtvrtý rok už chodil na ambulanci za kamarádkou, aby mu dala nějaké kapačky, aby vůbec přežil. Byl opravdu unavený.

I přesto, že ho to bavilo, přestože to byl proces, který ho zajímal. A samozřejmě bylo ve hře hodně peněz. Když řekneme miliarda – něco takového.

Jako společníci se rozhodli, že se tomu budou věnovat a mělo to velmi, velmi pozitivní dopady na celý proces.

 

Josef Podlipný

Mně se líbilo, jak Tomáš popisoval, že se do této role dostal strašně rychle, že ho to bavilo a viděl užitek. Vzal to na sebe i přesto, že mezi ním a jeho společníky funguje komunikace tak, že zabouchají na stěnu a řeknou „Pojďme se teď potkat a pojďme si tady něco říct.“

To znamená, že komunikace mezi společníky byla i před prodejem, i ve fázi přípravy prodeje, skvělá.

A i přesto se dohodli na tom, že to jeden z těch tří na sebe vezme.

Oni z něj sejmou jeho povinnosti jako CEO, jestli si pamatuju dobře, a dají mu možnost tu loď provést rozbouřený mořem. Protože rozbouřené moře to opravdu bylo.

Tomáš zmiňoval hodiny a hodiny prezentací, kde musel být koncentrován na výsledek, ale nejen na výsledek. I na to, co se dozvídal, takže musel velmi intenzivně naslouchat. A potkával se s velkým množstvím zájemců.

 

Vladimír Fichtner

Většina lidí, které znám, dělá tu chybu, že si najde poradce a věnuje se tomu hodinu týdně nebo tři hodiny týdně. Později v tom procesu možná půl týdne.

Ale znám jenom málo lidí, kteří se tomu věnovali na sto procent času, nebo ještě o něco více.

To se potom projeví samozřejmě ve výsledku.

Představte si, že se kupující potkává s poradcem, kterého jste si zvolili, a ten mu prezentuje nějaké výsledky. Anebo se potká s vámi jako člověkem, který to vybudoval. Zná každé zákoutí, každé riziko, které někde je.

Ne že by si vás poradci nevzali s sebou. K procesu vás samozřejmě vezmou.

Ale pokud na setkání s investorem jdete ze své provozní porady, ze svých běžných starostí, nikdy to nebude tak skvělý výsledek, jako když se tomu budete věnovat od rána do večera.

 

Josef Podlipný

Teď jsi mi připomněl Tomášovo sdílení, jak jejich poradce neměl příliš v lásce zástupce určité země. Nebudu schválně jmenovat, ale jeho negativní nastavení ovlivnilo komunikaci se zájemci z této země.

To znamená, že neměl rád třeba Francouze, a proto se také choval úplně jinak k francouzským zájemcům než třeba k americkým.

To by se Tomášovi nemohlo stát. Možná, nevím, ale míra takového rizika je určitě nižší.

 

Vladimír Fichtner

Tomáš se tomu hlavně věnoval sám.

Takže byl schopen i to, co se mu nelíbilo v práci poradce, včas korigovat a přijít na to, že se věci mají změnit nebo udělat trošku jinak, věnovat se zájemcům a tak dále.

Je dobré si uvědomit, že prodej firmy může být vyvrcholením toho, co člověk budoval velkou část svého života.

Když se mu budu věnovat s pečlivou náležitostí po dobu několika let, výsledek může být úplně jiný, než když to bude taková „bokovka“.

Teď jsem se potkal s jedním klientem, který k tomu přistoupil právě pasivnější způsobem. Pořád svoji firmu řídí, řeší nějaké starosti v rodině, prostě nemá čas. A úplně je to vidět, když si povídáme o našich investičních věcech, tak prostě nemá ten fokus.

A on říkal „ti poradci nedělají takovou práci, jak bych si představoval.“ Jasně, že nedělají, protože on nedělá tolik, on nemá ten prostor. To není, že by nechtěl, ale má nové obchody, má tým, musí něco přidávat.

Prostě nemá tolik času a tolik energie a prodejní proces je složitý, výrazně složitější. Nebude určitě tak úspěšný, jako když se tomu člověk věnuje na sto procent.

 

Josef Podlipný

Přátelé, při diskuzi o třetí nástraze a o míře zapojení jsme opakovaně kroužili kolem zájemců. Zájemce Tomáš zmínil jako čtvrtou důležitou nástrahu, na kterou je nutné myslet.

 

Vladimír Fichtner

Neodmítat nevěsty, tak bych to nazval.

Když už vás někdo osloví, že by možná měl zájem o vaši firmu, je dobré říct „My možná teď asi prodávat nechceme, ale můžeme se potkat a můžeme vám nějaké věci říct.“

Ale to nesmí být konec toho řešení. Většina zájemců se formuje z řad velkých firem. Je dobré vědět, že mají svá oddělení na fúze a akvizice. Lidé, kteří v těch odděleních pracují, mají za úkol identifikovat možné subjekty pro převzetí. Přemýšlet o nich, ideálně je sledovat. Ne vždy se musí hned podařit všechno. Ne vždy musí být dobrá doba na to, kdy lověk chce prodat.

Ale už v souvislosti s tím, co jsme říkali v prvním bodě – když jsou dobré časy, potkávejte se s nimi.

Na našem společném obědě jeden z účastníků řekl „Jo, já jsem se s nimi potkal. No a oni se od té doby neozvali.“ Je dobré se ozvat sám.

Domluvit si na první schůzce, co budou další kroky. Nabídnout „Až budeme mít výsledky za další rok, můžeme zase uspořádat dvouhodinové setkání, kdy vám řekneme, co a jak.“

 

Josef Podlipný

Já jen doplním, že vám nic neudělá, když se pochlubíte. Když se podělíte o výsledky vaší práce a vašeho týmu.

Tomu, komu tyto informace poskytnete, to udělá přinejmenším radost, protože mu ušetříte spoustu práce a starostí. Možná z toho do budoucna vznikne základ diskuze buď o akcionářském podílu ve vaší firmě, nebo dokonce o koupi vašeho byznysu někým, kdo to myslí vážně.

Protože když s informacemi, které vy proaktivně někomu poskytnete, bude pracovat, tak to asi myslí vážně.

Ten, kdo si o ně řekne, to ještě nemusí myslet vážně. On potřebuje třeba jenom získat nějaké informace, zorientovat se na trhu.

Ale když zjistíte, že mu něco dáte, on to zpracuje a bude na to reagovat, tak to velmi pravděpodobně myslí vážně.

 

Vladimír Fichtner

A určitě nepodceňujte i lidskou část téhle té diskuze.

Proč? Na druhé straně jsou také lidé, jako jsme my. Když s nimi začnete komunikovat, samozřejmě k sobě máte blíž. Můžete si začít budovat vztahy. Budovat větší důvěru navzájem, a to pro prodejní proces, pokud jste na straně prodejců, je vždycky dobře.

 

Josef Podlipný

Když jsme u budování důvěry a budování vztahů, tak nástrahou, někdy možná i výhodou, může být, že v tomto procesu se objevují také kostlivci ve skříni.

 

Vladimír Fichtner

Výhodou?

 

Josef Podlipný

Protože my jako vlastníci byznysu jdeme za tím cílem.

Holt někdy tam je nějaká malá mrtvolka. Někdy si ji možná ani nevšimneme, protože na sebe jsme stejně nároční jako na svoje okolí. A všichni jedou ve vysokém tempu.

A třeba se něco někde rychle zaúčtuje nebo se rychle někde založí.

Ale teprve při hloubkové analýze našeho byznysu se najednou může zjistit, že ten kostlivec ve skříni je třeba nedotažené licenční řízení, nebo je tam třeba nedotažený proces ochrany nějakého patentu.

Nebo je tam právně vágní formulace z hlediska dodavatelsko-odběratelských vztahů, nebo tam máme něco, do čeho jsme se zamilovali. Je to součást byznysu, ale ten prodávající nám řekne, že to má zápornou hodnotu.

 

Vladimír Fichtner

A výhoda, o které jsi mluvil?

 

Josef Podlipný

Že to objevím.

Teprve v tomhle procesu na to přijdu, jinak bych si toho nevšiml.

Firma jede, má dynamiku a já, než tu skříň otevřu, ať je uspořádaná jakkoliv dobře, nevím, že jeden z milionů dokumentů je rozbuškou v mém byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím, teď už rozumím tomu úhlu pohledu.

Na tom obědě krásně padlo to, že součástí byznysu byl i takový „startup“, který ti původní majitelé převzali nebo koupili. A měli pocit, že má přidanou hodnotu, ale bylo to úplně z jiného oboru, než dělali oni.

Když přišel investor, řekl, že tohle nechce, že to není to, co dělají. Jde o úplně jiný segment a pro něj to má mínus hodnotu. Vy říkáte plus 5 milionů euro a my říkáme mínus jedno milion euro. My to nechceme, pro nás je to záporné.

Vždycky, když se bavíme s lidmi, kteří chtějí prodávat, říkáme jim „soustřeďte se na váš core byznys, na to, co děláte, na to, co je vaše největší přidaná hodnota. To ukažte, na tom pracujte.“ Když někdo má poradenskou firmu, nemusí na to mít vlastní budovu.

Něco jiného je, když má výrobní fabriku, to je úplně jiná story.

Ale když má někdo poradenskou firmu, proč by měl ve firmě tu nemovitost? To nikoho nezajímá. Jeho zajímá core byznys – kolik má klientů, jak jsou spokojeni a jestli je to opakující se byznys, nebo jestli pořád hledají někoho nového jako klienta.

Ale budova tam vůbec nepatří.

Nebo kdybych si koupil do firmy startup na cokoli, co nemá nic společného se mnou, tak nový klient hledá většinou něco focusovaného. Nehledá konglomerát, který má tisíc oblastí, tisíc sektorů.

Nejlepší obchodní nabídky k nám přicházejí, když přichází specialista na tuto oblast, který umí ocenit kvalitu, kterou máme.

 

Josef Podlipný

Když jsme u kostlivců, já jsem sdílel zkušenost s tím, kdy může být nalezený kostlivec do jisté míry výhodou.

Nicméně tebe určitě napadají případy, kdy ten kostlivec ukázal na něco, co je potřeba odstranit.

 

Vladimír Fichtner

Je dobré si uvědomit, že kupující se vrací ve vašem účetnictví roky zpět, klidně 5 let, někdy i déle.

To je na něm. Čím dřív si na to člověk začne dávat pozor, tím méně starostí potom má při nějaké transakci, kterou začne vyjednávat.

Neznamená to, že to tu transakci zruší, ale může to zbytečně narušit důvěru.

Proto je dobré si takové věci hlídat.

 

Josef Podlipný

Prodej firmy je o důvěře. Vy už důvěru ve firmu máte a s kupujícím ji teprve budujete. Proto je dobré se vyvarovat těmto pěti nástrahám, které jsme s vámi sdíleli, anebo alespoň jejich vliv mírnit.

Pojďme si je zopakovat.

Trvá to dlouho – řekli jsme si asi čtyři roky.

 

Vladimír Fichtner

Druhá nástraha – přemýšlím o prodeji, když to firmě nejde, namísto abych přemýšlel, když to firmě jde.

 

Josef Podlipný

Zmínili jsme třetí nástrahu – Vaši míru zapojení do prodejního procesu.

 

Vladimír Fichtner

Čtvrtou nástrahou bylo odmítání případných zájemců nebo neudržování průběžného kontaktu s nimi.

 

Josef Podlipný

A pátou diskutovanou nástrahou byli kostlivci ve skříni.

Čím je skříň větší, tím vyšší pravděpodobnost je, že tam nějakého kostlivce najdete.

 

Vladimír Fichtner

Nástrah při prodeji firmy je samozřejmě mnohem více.

My jsme dneska probrali prvních pět. Určitě je to téma, ke kterému se budeme vracet, ale také záleží na vás, jestli budete chtít.

Napište nám komentář a my se budeme těšit na vaše podněty.

 

Josef Podlipný

A jestli právě teď přemýšlíte o prodeji firmy, oslovte nás. Rádi vám s ním pomůžeme.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Josef Podlipný

Na shledanou a přeji hezký den.

 

Pouze 10 % beneficientů považuje majetkové struktury za dobře vymyšlené.
Jak je možné, že je to tak málo?
Tvůrci bohatství při jejich zakládání zřejmě udělali jednu či více chyb.

Hledání rychlého řešení a přenechání klíčových rozhodnutí pouze zakladatelům rodiny jsou jedny z nich.

Josef Podlipný proto upozorňuje, že úspěšné řízení majetku vyžaduje zapojení více členů rodiny včetně vymyšlení toho, jak každý z nich může přispět ke správě majetku.

Vladimír Fichtner zase varuje před příliš rychlým zakládáním struktur bez jasného porozumění tomu, k čemu mají sloužit a kdo bude hrát jakou roli.

Oba zdůrazňují, že je nezbytné začít diskusí o účelu majetku a individuálních cílech všech členů rodiny, než se rozhodne o vhodné majetkové struktuře.

Pánové se dotknou také zdánlivě neviditelné administrativní či daňové neefektivity, která může vést k pozvolnému rozpadu majetku.

Pokud chcete vědět, jak postupovat při vytváření majetkových struktur, které odolají času a budou přínosné pro několik generací, tento díl podcastu „Mezi Rentiéry“ je pro vás ideální.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pojďme se podívat na nejčastější chyby a aspekty toho, když někdo začne řešit majetkové struktury a zapomene na to nejdůležitější.

 

Vladimír Fichtner

Začnu ještě trošinku z jiného úhlu pohledu.

V minulosti jsme se hodně potkávali při řešení investic s tím, že lidé chtějí konkrétní produkty.

Místo toho, aby řešili, proč je mají, jakou mají strategii, filosofii a na co ty produkty používají.

Produkty jsou hrozně lákavé, všichni je propagují a je jednoduché naskočit na to, že si je koupím.

Se strukturami mi to přijde podobné.

Je to něco konkrétního, uchopitelného, můžu si to odškrtnout.

„Tak mám tady svěřenský fond“ nebo „Tak mám tady holding“ nebo „Tak mám tady rodinnou nadaci“.

Člověk by si měl začít uvědomovat, že je to podobné jako s těmi investičními produkty. Měl by se ptát:

„Proč to mám, k čemu to bude sloužit, kdo tam bude hrát nějakou roli?“ To jsou věci, které by měly být zodpovězeny dříve.

To je největší chyba, podle mě, jak jsi se ptal na chyby spojené se strukturami, že na to lidé jdou odzadu.

Místo od začátku, aby to měli nějak rozmyšlené.

My jsme s Radkou tu chybu udělali málem také. Když jsme prodávali podíl ve firmě, právní tým, který to s námi řešil, přišel s otázkou: „Neuděláme nějakou strukturu?“

Skoro jsme to udělali, akorát nám tam něco nesedělo, a proto jsme do toho nakonec nešli. Trvalo nám dva roky, než jsme přišli na to, v čem je problém. Protože nám to nikdo neřekl.

To je takové téma, proč by někdo říkal: „Rozmysli si to teď dva roky pořádně. A teprve pak přijď.“

On přijde o obchod na dva roky!

Když ale člověk potká nějakého profíka, který se tím zabývá dlouhodobě, když se podívá do zahraničí, jak tam tyto věci fungují, tak je to úplně standardní. K čemu to je, kdo tam bude? Je spousta přemýšlení před tím, než vznikne nějaká struktura.

Některá povídání s lidmi o jejich strukturách, které už měli vytvořené, jsme absolvovali spolu. Některá jsi absolvoval sám.

Co ty vnímáš jako chyby, které se objevují často. A proč?

 

Josef Podlipný

Skvělá otázka, Vláďo.

Další chybou je určitá míra zrychlení začátku, jít hned po řešení. I přesto, že když přemýšlíme o majetkových strukturách, tak bychom měli přemýšlet v kontextu ne jedné, ale několika budoucích generací. My ale chceme rychle najít řešení.

 

Vladimír Fichtner

Jsme podnikatelé, potřebujeme to mít dneska nebo zítra.

 

Josef Podlipný

Mnohdy je to ještě urychleno způsobem přemýšlení, že nám utíká nějaká příležitost. Nebo nás ohrožuje nějaké riziko, typu změna legislativy, zvýšená daňová náročnost nebo riziko, které se naplnilo u někoho z blízkých.

A my chceme, aby toto riziko nepostihlo náš majetek, naše rodinné bohatství.

Takže je tu určitá míra zkratkovitosti jednání i přemýšlení.

Prostě to chceme hned.

To je velmi častá příčina nezdaru.

Nicméně, jak jsi říkal, řešíme to ve vlastních rodinách, řešíme to s dalšími rentiéry.

Napadá tě krom produktového přemýšlení a příliš velké rychlosti hledání řešení na začátku ještě další kritická chyba, kterou často dělají rentiéři?

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi to zmínil, ale specificky bych to vytáhl.

To je dlouhodobost. Dlouhodobé přemýšlení je zásadní věc. Já se hodně často potkávám s přístupem, že člověk má tu strukturu, sám si jí založil a ovládá ji. Má ženu anebo nějaké dospělé dítě.

A já se ptám „Jak to bude za dvě generace? Kdo to bude ovládat, jak to vlastně bude fungovat? A bude to fungovat, když tam nebudete vy, když jsou pravidla struktury taková, že si tam můžete dělat co chcete? Aby nějaký v uvozovkách správce jednoho dne, až to nebudete vy, měl jakoukoliv volnost zacházení s majetkem? Nebo uděláte všechno pro to, aby vaše pokrevní linie 2., 3. generace od této chvíle měla takové znalosti a zkušenosti a schopnosti, že může mít tu volnost a nedojde k nějakému průšvihu?“

Třetí problém je dlouhodobost. My jako podnikatelé jsme samozřejmě vždycky zaměřeni na krátkodobé výsledky.

„Co je teď? Aha, něco se nedaří, tak musím to změnit.“ Přijde finanční krize nebo přijde covid nebo něco jiného. Někdo sedí v koutku a čeká, až to přejde.

Ale ti nejúspěšnější něco dělají, prostě vstanou a něco vymýšlí. Možná to není dobře, ale většinou to je tak, že něco vymyslí.

Jednou se to nepovede, podruhé a potřetí už to je dobré.

V tomhle mě nepřekvapuje, že máme podobný přístup.

Ale myslím si, že to není dobře, respektive, že to je velmi, velmi špatně.

 

Většina z nás nemá ale tu výhodu, kterou máš ty. Že jsi x-tá generace, sice s nějakou diskontinuitou, ale přeci jenom ve vaší rodině je něco z minulosti. Správcovství nebo to, co tam zanechaly předchozí generace. I když tam byla komunistická mezera.

Přijde mi, že dlouhodobost ti je přirozená, že to je něco, co prostě žiješ a ani si to nemusíš specificky říkat.

Mně přijde, že my podnikatelé první generace bohatství si musíme hrozně intenzivně připomínat, abychom nebyli zaměření na krátkodobé výsledky a na to, že něco bude už zítra, můžeme si to odškrtnout a půjdeme dál.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

Ještě bych k tomu doplnil, že i přesto, že někdo má možnost navázat na předchozí generace i na jejich zkušenosti, je potřeba si také uvědomit, že na ta rozhodnutí nesmí být sám.

Mám na mysli to, že si často myslíme, že jsme nejenom nesmrtelní, ale že naše zkušenosti a naše odpovědnost za rodinné bohatství nás opravňuje k tomu, že budeme na věky „kormidelníkem lodi“.

Trošku zapomínáme na to, že na palubě je víc pasažérů, že tam je víc beneficientů, kteří mají mít možnost vyjádřit se k tomu, k čemu rodinné bohatství má sloužit.

Co od toho očekávají a jakou roli by třeba chtěli v budoucnu také naplňovat svým příspěvkem.

To je další z kritických chyb, že rozhodnutí činí mnohdy otec zakladatel rodinného bohatství nebo matka zakladatelka rodinného bohatství. Byť obhajuje rozhodnutí tím, že přemýšlí o dalších generacích, že jim vytváří dostatečně volné podmínky pro to, aby s rodinným bohatstvím chtěly nakládat stejně odpovědně jako on nebo ona.

 

Vladimír Fichtner

Na schůzkách, které jsme spolu na toto téma absolvovali s lidmi, kteří o struktuře uvažují nebo už jí mají, jsme zažili, že říkali „Ale já to s těma děckama probírám“

Na poslední schůzce, kde jsme spolu byli, dcera klienta říkala hezky „No, trošku jsme to probírali,“

A byl tam krásně vidět ten přístup, kdy děti říkají „No, jak myslíš, tati.“

A to je úplně jiný způsob probírání.

Co my dneska v naší rodině už probíráme na rodinných radách, je mnohem hlubší pohled. A dostáváme se mnohem blíž k sobě, povídáme si o věcech, o kterých jsme si ještě před dvěma lety nepovídali.

My jsme jeli se synem ze Španělska autem, což je skvělá zkušenost, protože je člověk pětadvacet hodin zavřený v jednom prostoru a má šanci si povídat.

My jsme si nepustili za celou dobu rádio, protože si máme co říct, a tak často se nevidíme. Fakt to bylo příjemné, až jsme byli překvapení, jak nám to povídání šlo.

Mně udělala radost jedna věc, když jsme si povídali a syn řekl „No hele, tohle bych ti před dvěma lety neřekl.“

A já jsem pochopil, že jsme se dostali hlouběji, že pracujeme intenzivně na tom, aby to nebylo

„Jak myslíš, tati“, ale „Já mám taky názor. Jsem rád, že o něm uvažuješ a že to můžeme společně vymýšlet.“

Takže pozor na to, aby vaše „Já to s nimi probírám“ nebylo jen formální, což jsme viděli.

 

Josef Podlipný

Ano, vzpomínám si na tuhle diskusi rodiny o více než miliardovém majetku.

A také si vzpomínám skoro až na napětí, řekl bych, v okamžiku, kdy jsem vyslovil otázku

„A co by se stalo, když by tady najednou ten konkrétní tvůrce a hlavní propagátor a řídící osoba toho rodinného bohatství nebyl?“

 

Vladimír Fichtner

To bylo velmi, velmi silné.

Ale často to tak je. Že si člověk přemýšlí, vymyslí si strukturu, někdo mu něco poradil, tak si to odškrtává. Hotovo. Můžeme jet.

Na Západě 80 % lidí z dalších generací považuje struktury za trest té předchozí generace.

10 % neví.

A jenom 10 % říká „To bylo výborný, to, co předchozí generace vymyslely.“

Hezky o tom píše James Hughes ve své knížce Family Wealth.

Určitě doporučuji třeba i takovou literaturu, protože musím říct, že se potkávám hodně s tím, že přestože nemáme tu znalost v naší české a moravské kotlině, ve slovenské možná částečně také, tak se relativně málo snažíme o tom něco dozvědět.

 

Josef Podlipný

S tím musím bohužel souhlasit.

Rentiéři nejčastěji řeší to, jestli majetek zachovat jako celek, nebo ho rozdělit. Když rozdělit, tak komu a jaké dílky. Pak řeší to, jestli a jak snížit administrativní či daňovou zátěž, způsob investování a určitou míru flexibility.

Nicméně zapomínají vlastně na to nejdůležitější.

S kým a pro koho to řeší, a proč.

Pojďme se teď podívat na to proč.

Proč je důležité pochopit právě osobní preference, obavy a cíle těch beneficientů, kterých se to rodinné bohatství a majetkové struktury týkají anebo budou týkat?

 

Vladimír Fichtner

Já se vždycky ptám nebo se společně ptáme na schůzkách „K čemu to je, co je účel toho bohatství. Co pro vás rodinné bohatství vůbec znamená?“

Potřebujeme, aby se ten člověk zamyslel nejenom sám, ale aby se zeptal dalších lidí vedle sebe, které má. Nebo další generace nebo předchozí generace, pokud ta se třeba podílela na tvorbě a oni převzali už firmu, kterou rodiče založili kdysi dávno.

Účel – co pro ně rodinné bohatství znamená a k čemu je – to by mělo být úplně na začátku diskuse.

Další krok by měly být možná role – pro koho to je, kdo co očekává, ale také jak se kdo bude podílet. Ne na benefitech, to si dokáže představit každý, že chce nějaký benefit. Ale na tom, aby rodinné bohatství zůstalo zachováno a aby se mohlo dál rozvíjet.

 

Josef Podlipný

Padly dvě velmi důležité části.

• Aspekt účelu.

Určitě souhlasím a doplním, že je třeba se každého jednoho člena rodiny zeptat na ten účel, ideálně nejprve každého zvlášť. A potom o tom diskutovat i jako rodina, protože se mohou vzájemně inspirovat jednotliví členové. Mohou na základě toho, co uslyší třeba od svého sourozence říct „Hmm, takhle jsem o tom nepřemýšlel, a to je vlastně zajímavý. To je i pro mě důležité.“

• Role

Vždy je třeba řešit, kdo, co a za jakých podmínek by měl řešit nejenom ve fázi, až to bude. Ale i v té fázi, než to bude. Protože přemýšlet a diskutovat o majetkových strukturách je práce na fulltime.

Tím pádem, pokud je někdo v exekutivní roli, třeba v nějaké velké holdingové společnosti, měl by si uvědomit, že asi nemá tolik času převzít na sebe i roli spolutvůrce nebo drivera, v ten okamžik diskuse o majetkových strukturách.

 

Vladimír Fichtner

Občas se potkáváme s tím, že někdo řekne „No tak já jsem tady založil tu strukturu. A to je nejlepší řešení, ke kterému jsem došel.“

A když se začneme bavit o tom účelu, vlastně zjišťujeme, že těch účelů je více.

Něco financuje životní styl rodiny.

Něco financuje dobročinnou aktivitu.

Něco je určeno na cokoli dalšího. Ale těch účelů může být vícero.

My vždycky říkáme „Jděte krok za krokem, vyřešte účel, vyřešte role a pak řešte, jak bude strukturován ten majetek.“ Ne z pohledu toho, co v něm bude. Ale jestli bude v nějaké struktuře, nebo jestli část toho majetku bude na fyzickou osobu nebo na druhou fyzickou osobu nebo na rodinu. A ty se budou o majetek dělit. Vlastně tam vzniká velmi důležitá věc. Když mám majetek spojený s účelem a jiný majetek spojený s jiným účelem a další majetek spojený s dalším účelem, můžu v rámci té každé skupiny rozumně optimalizovat náklady daně, můžu si tam hlídat cashflow.

Co přináší největší neefektivitu při správě majetku je, když majetek musí začít přeskakovat z jedné struktury nebo z jednoho účelu do druhého.

Tam chybí peníze, potřebuji, aby se tam nasypaly apod.

Za chvíli už nikdo neví, co se děje. Často to vede ke zbytečným neefektivitám, které administrativně zatěžují rodinu, často i daňově.

 

Josef Podlipný

Ty vlastně říkáš, že vrcholem pyramidy je diskuse o účelu.

Pak bych měl hledat skrze role účastníků té diskuse zařazení jednotlivých částí aktiv majetku k jednotlivým účelům tak, aby majetkový celek nemusel do budoucna mít nějakou konkrétní závislost jeden na druhém. Aby na sobě neparazitovaly. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

To neznamená, že se to nemůže stát, ale zkusím to vymyslet tak, aby se to nestalo, nebo abych to minimalizovat. Přeci nechceš ze svého amerického realitního portfolia najednou vytahovat pod tlakem peníze a financovat něco v ČR. Tobě to nemusím říkat určitě. To jsem slyšel od tebe 😊

 

Josef Podlipný

Určitě nechci, protože je to extrémně administrativně, ale hlavně daňově velkou zátěží pro ten majetek.

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že tím, že člověk nepřemýšlí dopředu o filozofii řešení, o účelovosti majetku, o tom, co je pro nás rodinné bohatství, o rolích, jaké kdo bude v generaci hrát, tak to je přesně důvod, proč po třech generacích majetek často zmizí.

Protože to nemá žádný fundament, to nemá žádné základy, na kterých by to drželo. Prostě je to postavené na takové špičce a dokud tam jsem, tak to nějak drží.

Co si budeme povídat – dokud jsem v byznyse, ta vajíčka, co s nimi žongluji, nějak posbírám, občas něco spadne, ale nějak to zvládnu.

Ale se strukturou se to ukáže bohužel až po nějaké době.

Pokud my jako první generace nepoložíme dobré základy, je šance, že tři generace od nás, naši potomci, se zase vrátí do modráků. Jak se říká „Z rýžového pole do rýžového pole během tří generací.“

Je evidentní, že je to po celém světě téma, které se opakuje.

Pokud tomu nepoložíme základy, které mají promyšlenou logiku a filozofii, tak se nemůžeme divit, že majetek zmizí.

 

Josef Podlipný

Pokud vás toto téma zajímá a chtěli byste se dozvědět něco víc, budeme rádi, když nás oslovíte. My samozřejmě přidáme nejen vlastní, ale i sdílenou zkušenost k dalším otázkám, které je třeba si klást předtím, než začneme diskutovat o majetkových strukturách.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

 

V březnu 2024 jsme ve Fichtner Wealth Managers dosáhli 10,3 miliard korun v poradenském mandátu. Vladimír Fichtner a celý tým již 20 let s velkou pokorou budují s náročnými klienty důvěru založenou na tvrdých výsledcích.

V této epizodě Vladimír sdílí důležité milníky náročné, ale vzrušující cesty plné výzev. Zdůrazňuje důležitost správné komunikace, naslouchání a propojení s klienty při dlouhodobé péči o peníze a finanční aktiva.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi spoluzakladatel Fichtner Wealth Managers, a proto je mi dnes milou povinností se tě zeptat, jaká byla cesta k deseti miliardám, se kterými pomáháme našim klientům při jejich správě?

 

Vladimír Fichtner

Jaká byla cesta?

Náročná. Nějakou dobu to trvalo – dvacet let. A vzrušující, plná výzev.

Ale protože jsme zakládali firmu s Radkou, ona jako finanční ředitelka a já jako řekněme akviziční director a člověk, který se staral o klienty, naše motivace byly protisměrné.

Já jsem chtěl utrácet, abychom měli na akvizice. A ona chtěla samozřejmě držet kasu, aby nebyl někde nějaký problém.

Po diskusích ve firmě a dohadech v pracovní době jsme už neměli sílu se hádat soukromě 😊

Takže nám to vlastně pomohlo trošku zlepšit náš rodinný život, už jsme neměli sílu nic jiného řeši.

Byla to příjemná cesta.

 

Josef Podlipný

10 miliard je bezesporu významný milník. Je těch 10 miliard celý kapitál našich klientů?

 

Vladimír Fichtner

Ne, ne, ne.

To je majetek, se kterým jim my pomáháme. Jejich majetek je větší, řekněme asi 30 miliard. Často ještě zavřený v jejich firmách, které se neprodávají, nebo možná se do budoucna budou prodávat. Ale my máme na starosti zhruba třetinu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, posluchače bude určitě zajímat, co se od té více než dvacetileté historie muselo stát – jaké klíčové kroky a jaká strategie vedla k deseti miliardám.

 

Vladimír Fichtner

Náš největší klient, od něhož máme v poradenském mandátu jeden a půl miliardy korun, říká:

„Vy jste moji správci majetku.“

Mě asi nejvíc těší, že konkrétně s ním jsme začínali na třiceti milionech korun před deseti lety. A postupem času jsme budovali, i v porovnání třeba se švýcarskou konkurencí, naši reputaci. Naše výsledky jsme dávali dohromady takovým způsobem, že klient se víc a víc přikláněl na naši stranu. Zhruba před půl rokem říkal „já to asi chci řešit jenom s vámi. Švýcary už nebudu chtít.“
To mě těší.

Nejde tolik o čísla, ale spíš o důvěru, kterou budujeme a na které jsme to postavili. A dělali jsme to tak od začátku.

Od začátku jsme klientům říkali, že děláme pro ně, a proto nám také oni platí za naše poradenské služby každý kvartál na fakturu. Z velké části na základě toho, co jsme opravdu vydělali, po odečtení nákladů na ten výdělek vynaložených.

S tím je asi spojená také důvěra, že dáváme ruku do ohně společně.

My si myslíme, že naše strategie budou fungovat a jsme ochotní do té sázky dát naši ruku nebo tržby naší firmy, abychom ukázali, že to myslíme vážně.

Proto jsme udělali, když přišla vysoká inflace, inflační doložku. Protože říkáme klientům, my vám pomůžeme překonávat inflaci dlouhodobě. A inflační doložka dramaticky snižuje naše poplatky. Ale my říkáme, že to bude fungovat, my tomu věříme, takže není potřeba se toho bát.

Myslím, že to jsou prvky, které posilují důvěru a posilovaly ji v průběhu celých dvaceti let.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty mluvíš velmi strukturovaně o procesu postupného budování důvěry. Zároveň jsi zmínil určitou míru proaktivity, nikoliv jenom reaktivitu spolupráce s klientem.

Co dalšího bys ještě přidal k těm opravdu klíčovým aktivitám, které pomohly třeba u největšího klienta mnohonásobně zvednout mandát?

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že toto je náš dlouhodobý pohled na svět. Nás nikdy neovlivňovalo to, jestli příští kvartál budeme mít ty nejvyšší zisky. A nikdy jsme nešli naproti tomu, abychom je vykázali.

Aby nás trápilo, že trh je v poklesu, nebo měli příliš velkou radost, že je v růstu.

Často to vidím u firem obchodovaných na burze, že o tom, jakým způsobem se firma bude chovat, jak bude vnímaná, vlastně rozhodují kvartální výsledky.

Ne. Pro nás je důležité, a pro mě osobně speciálně, že tady budu za 20 let a že se klientovi budu schopen podívat do očí a říct mu: „Podívejte, tohle jsem pro vás odpracoval. Tým, který jsme dali s Radkou dohromady, vám přinesl takové benefity a jsme vděční za to, že jste nám za naše služby platili. To je ten náš podíl na vašem zisku.“

Řekl bych, že v „uvidíme se za 20 let“ je ta dlouhodobost.

Ne že bychom se neviděli každý měsíc, ale uvidíme se také za 20 let, a musí to fungovat. To je něco, co nás neustále nutí přemýšlet o tom, co děláme, jak to děláme, co máme předělat. Protože ta dvacetiletá cesta byla samozřejmě plná různých nástrah a slepých cest. A že se nám něco nepovedlo? Jasně, ale vždy jsme měli motivaci, když se něco nepovedlo, vstát, vymyslet něco nového nebo předělat to a posunout se dál.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, možná jste o dlouhodobosti slyšeli mě a Vláďu diskutovat v jiném z dílů podcastu. Tady padlo dvacet let. U dlouhodobosti a mezigenerační správy rodinných bohatství přemýšlíme i v násobcích desítek let, třeba třiceti letech.

Co bylo tou největší výzvou? Nebo největšími výzvami proto, aby se z několika desítek nebo stovek milionů objevilo více než deset miliard v pomoci se správou našim klientům? Co bylo tou výzvou?

Vladimír Fichtner

Výzvou bylo začít. Ale za to může Radka. Děkuji, že mě „donutila“ svým přístupem.

Respektive nedonutila, ale prostě řekla „Už jsi udělal něco pro Petra Kellnera, už jsi vydělal něco pro Američany. Co kdybys udělal něco pro svoji rodinu?“

Tak jsem najednou z korporátu začal podnikat.

Začátek byl těžký, to asi každý zná. Možná ne každý. Po třech měsících jako sales man jsem přišel domů a říkal „No, bylo to dobrý setkání. Mám z toho dobrý pocit.“  Tak to bylo první měsíc, druhý měsíc, třetí měsíc. Pořád to samé – mám z toho dobrý pocit.

A Radka se zeptala „A kdy budeme mít na chleba?“

Začátek nebyl tak úplně jednoduchý.

Po dvou letech jsme vlastně firmu téměř rozpustili.

 

Josef Podlipný

Takže tam byla nějaká výzva, že jste museli překonat nějaké překážky?

 

Vladimír Fichtner

Ty přicházely opakovaně, to si asi každý dokáže představit.

Ale my jsme zakládali firmu ještě s jedním partnerem.

On po dvou letech řekl, že to nějak nejde a vrátí se ke svému byznysu. Říkal „Nechte si to s Radkou, já za to nic nechci. Ono to nějak nefunguje. Tak dělejte, jak potřebujete.“

Po dvou letech, když jsme zkoušeli nějaké věci a nešlo to moc dobře, respektive to šlo jenom pár lidem v týmu, jsme s Radkou převzali firmu společně. Pak to pár let pořád ještě byla taková spíš živnost.

Člověk jede na dovolenou s počítačem a s telefonem, je pořád k dispozici. Když budou klienti něco potřebovat, aby se o to náš několika členný tým dokázal postarat.

To byly začátky.

Asi největší milník přišel v roce 2008, kdy jeden z existujících klientů, který s námi investoval dva miliony korun, přišel a říkal: „Tak jsem se svými partnery prodal firmu a něco bychom s tou půl miliardou potřebovali udělat.“

Já jsem mu říkal, že my jsme ale jen taková živnost. Já jsem se staral v minulosti o velké peníze, takže vím, co a jak, ale nemám na to vybudovanou infrastrukturu. Navrhl jsem, že pro ně udělám výběrové řízení na to, jak se starat o ty peníze. Já vím, co by vám měli nabídnout ti, kteří přijdou, ti privátní bankéři.

Pozvali jsme Švýcary, Francouze, Čechy, Slováky. Oni měli šanci během dvou dnů odprezentovat mně a partnerům té prodané firmy své pohledy, odpovídali na otázky. Po těch dvou dnech, které byly pro mě překvapivě opravdu tragické, z pohledu vystoupení těch privátních bank, jsem jim řekl:

„Kluci, já vám to budu dělat.“

A oni na to, že to by bylo dobře.

Já si pamatuji na jednu prezentaci, po které jeden z účastníků, z těch, kteří prodali firmu, řekl:

„No, pane řediteli, já jsem vám rozuměl jenom dvě věty: Dobrý den a děkuji za pozornost. A nic mezitím. Protože to nemělo obsah.“

Oni sice nevěděli, jak zacházet s těmi financemi, ale byli to úspěšní podnikatelé, nebyli hloupí. Věděli a měli nějaký pocit pro to, jestli to může fungovat nebo to nebude fungovat.

A bylo to opravdu tragické.

Poplatkově, komunikačně, výsledkově.

Tam byl další milník. Děkuji všem privátním bankám, které se zúčastnily výběrového řízení, protože nebýt jich, a stačila jedna, která by byla dobrá, a byznys s rentiéry jsme nikdy neřešili.

 

Josef Podlipný

Takže velkou výzvou bylo zareagovat na konkrétní potřebu rentiéra či rentiérů.

Tak, jak o tom vyprávíš, váš tandem a postupně rozrůstající tým se s těmi výzvami dobře popasoval, protože 10 miliard je na světě. Respektive už je tato hranice pokořena.

Když se podíváš na to, jak se časem budování tohoto čísla měnila náročnost klientů, jaké výzvy tě tam napadají?

 

Vladimír Fichtner

Náročnost klientů byla pořád velká, od začátku. Ale to zároveň bylo skvělé.

To byl skvělý podnět pro to, abychom pracovali na tom, že další kvartál zase budeme moci zaslat fakturu.

Protože náš vztah s klientem vlastně funguje na kvartální bázi. Odpracujeme něco a vyúčtujeme podle domluvených podmínek, z velké části ze zisku, který vyděláme a jedeme dál.

Ta výzva platí. Jsem placen napřímo od našeho klienta, musím mu dokázat, že mám přidanou hodnotu. A ty faktury nejsou úplně nízké. To nás posouvalo vpřed.

A samozřejmě tým, který jsme s Radkou postupně kolem sebe vytvářeli. V letech 2008, 2009, 2010 přišli kolegové, kteří jsou dneska v managementu společnosti – Klára Pánková, Tomáš Tyl, Vojta Horák. To jsou ti, kteří přišli v době před rokem 2010. Pak byla další vlna kolegů, kteří posunuli firmu vpřed, protože to tak bývá, že většinou to jsou lidé, kteří to posouvají vpřed. V letech 2014, 2015, 2016 to byli Šárka Tothová – šéfka account manažerů, Honza Valášek – dneska ředitel. S Vaškem Krajňákem jsme se potkali někdy v té době.

A potom, když jsme došli k tomu, že budeme pracovat pro rentiéry, že to je naše největší přidaná hodnota, jsme se potkali s tebou, v roce 2021.

My už jsme se znali dlouho, ale v byznysu jsme se společně potkali tehdy.

Milníky a výzvy byly řešené díky týmu, který postupně přicházel a nabaloval se. Spousta lidí samozřejmě odcházela, jak to bývá, protože si to nesedlo z nějakého důvodu.

Ale tohle, to je základ. Já jsem hrozně rád, že dneska už nemám exekutivní funkci, že nechodím na management meetingy. Ten tým už posouvá firmu dál, než bychom to dokázali my dva s Radkou.

Protože co si budeme povídat, dlouhou dobu to byla taková One Man Show.

Co jsem řekl, to bylo. A nechtěl jsem moc slyšet jiný názor.

Dneska Honza Valášek buduje sílu týmu na tom, že využívá silné stránky všech lidí v týmu.

To je něco, co jsem já neuměl tak dobře. A on to umí mnohem lépe.

Takže milníků spousta a velké milníky samozřejmě spojené s lidmi.

 

Josef Podlipný

Naše posluchače, Vláďo, věřím zaujalo to, jak jsi zmiňoval, že výzva přichází každé čtvrtletí, kdy obhajujeme budoucí existenci spolupráce s každým jedním klientem.

A zároveň je určitou výzvou i rostoucí náročnost našich klientů i náročnost naslouchání a hledání optimálního řešení.

Můžeš nasdílet, jak je těžké se popasovat s rolí dobrého posluchače a dobrého rádce?

 

Vladimír Fichtner

Já si pamatuji, a to bylo už hodně, hodně dlouho zpátky, jak jsem nebyl dobrým posluchačem. I kdy se to změnilo. Bylo to někdy na podzim roku 1998. Ještě když jsem byl v korporátu. Přijeli jsme na prezentaci jedné poradenské firmy, respektive tenkrát byla jenom jedna – OVB Allfinanz.

My jsme tam s mým ředitelem, Kanaďanem, prezentovali, co se stalo v krizi. Bylo to v srpnu, září, zkrachovala firma LTCM, (myslím Long Term Capital Management). Akciové trhy spadly asi o dvacet procent.

My jsme tam přijeli a začali jsme prezentovat grafy, anglické texty a byli jsme nejchytřejší na světě.

Hodinu jsme měli prezentaci, které, jak se ukázalo později, těch 200 lidí v sále, kteří tam byli jako top výběr z OVB Allfinanz, asi nikdo nerozuměl.

Po naší prezentaci se zvedl ředitel, pan Žemlička tenkrát, dodnes si ho pamatuji a říkal: „Vážení kolegové, tak jste to slyšeli tady od pánů. Tak na to všechno zapomeňte.“

Já jsem si říkal „Ježíšmariá, jak to? Vždyť my jsme nejchytřejší na světě. Jak na to zapomeňte? My jsme tady řekli taková moudra. Tady můj kanadský šéf, že jo? Copak já ještě? Ale on přece tomu rozumí!“

 

Ale pro mě to byl blesk z čistého nebe a já jsem po tom velmi intenzivně přemýšlel. Proč to nešlo, proč ta reakce pana Žemličky byla taková, jaká byla? A zjistil jsem. O dva nebo tři roky později jsem dostal šanci na reparát.

Zase jsem stál před těmi lidmi, tenkrát už jich bylo možná 400, bylo to v hotelu Pyramida. Zase si to pamatuji, úplně to vidím před sebou, ten sál a já jsem skončil prezentaci.

Pan Žemlička vstal a říkal „Tak jste to slyšeli, jděte a šiřte to dál.“

V těch dvou, třech letech došlo k tomu, že jsem začal slyšet. Ne jenom, že mám uši, ale že jsem začal vnímat, co ta druhá strana říká. A byla to pro mě velká, obrovská škola. Na to, jak je důležité vnímat protistranu a dávat si pozor na to, co říká. Ne co si myslím, že říká.

Zapsat si ideálně slovo od slova a teprve později se k tomu vrátit a přemýšlet o tom a nedělat závěry příliš rychle.

 

Josef Podlipný

My spolu často rádi diskutujeme s budoucími klienty a s rentiéry, a docela často od nich slýcháme věty typu „To je zajímavý, na to se mě ještě nikdy takhle nikdo nezeptal.“

Jak těžké je klást otázky tak, aby byly nejenom srozumitelné, ale zároveň, abychom s odpovědí uměli pracovat?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu to není tak těžké, pokud nechce člověk za každou cenu prodat nějaký investiční produkt.

Protože když mám motivaci prodávat produkt, tak já nepotřebuji slyšet, co toho člověka zajímá. Já mu potřebuju něco vnutit.

To bylo také vidět krásně na těch privátních bankách. Jen chtěly vnutit to, co dělaly, ale že ti kluci – firemní partneři, měli nějakou potřebu, že o tom chtěli nějak přemýšlet, že chtěli chápat logiku, proč tam je tohle anebo tohle, nikoho nezajímalo.

Privátní bankéři měli čárku za to, že dostanou peníze pod mandát, za to, že „zkásnou“ nějaké poplatky. Tady dejte sto milionů, my si vezmeme tři procenta, tenkrát to bylo takhle, a je to v pohodě.

Ve chvíli, kdy má člověk tu správnou motivaci, která je jiná než prodej produktu, ale je o budování vztahu a toho, že tady chci být s vámi za dvacet let a chci vidět ty správné výsledky, najít správné otázky není tak složité.

Na začátku, v roce 2003, když jsme začínali, jsme se ptali klientů: Čím jsou pro vás důležité peníze?

Dneska se ptáme: Čím je pro vás rodinné bohatství? Co pro vás znamená?

To je ve skutečnosti skoro stejná otázka.

Tenkrát to bylo s menšími klienty. Měli jsme méně zkušeností, ale podstata byla v principu stejná.

Další otázka byla: Co vlastně potřebujete? Co s těmi penězi chcete dělat? Tady jsou nějaké cíle.

To je dnes stejné.

Jaké jsou vaše priority?

Když to člověk myslí vážně, druhá strana si řekne „Aha, on mi nechce nic nacpat za každou cenu. Nebo jsou ti lidé často z toho šokovaní. Ale v tom hezkém slova smyslu. Myslím, že to bylo to, co nás provázelo prvními deseti miliardami.

 

Josef Podlipný

Ty hezky popisuješ jako příběh, který kontinuálně navazuje jeden krok za druhým, vevíce než dvacetileté historii, jak se postupně s našimi klienty budovala důvěra.

 

Vladimír Fichtner

První práci, kterou odvedeme a za kterou si účtujeme, to je strategický plán bohatství nebo před dvaceti lety finanční plán.  To máme vždy doprovázeno garancí vrácení ceny z jakéhokoliv důvodu. Poté, co odprezentujeme řešení, jehož vstupy jsme se dozvěděli od klienta, máme 30 dní na to, aby si člověk řekl

„Chci to nebo nechci to nebo chci vrátit peníze“ Protože on samozřejmě neví, co mu přesně přineseme.

Obor, který děláme se vyvíjí. Před dvaceti lety nikdo nevěděl, co je finanční plán. Dnes nikdo neví, co je strategický plán bohatství. Za pár generací to budeme vědět.

Ale to bude chvilku trvat, takže naše propojení s tím klientem je velmi intenzivní už od začátku.

Člověk na druhé straně neriskuje svoje peníze, protože první se bavíme o filozofii, o tom, jestli jsme sladění. Jestli přemýšlíme podobně, jako by přemýšlel on.

Protože já říkám „Nepůjde to hned. Ale naším cílem je, abychom dosáhli situace, kdy vy si řeknete

Já bych to dělal stejně.“

Ne na základě toho, že vám vytlučeme díru do hlavy, prostě vymyjeme mozek.

Ale na základě toho, že máme písemně prezentované argumenty a máme zkušenosti, reference a tak dále a tak dále. V klidu, nespěcháme.

Každý potřebuje jiný čas, někomu to trvá měsíc, někomu to trvá dva roky, než se sejdeme znovu. To se může stát.

Ale my jsme trpěliví, my děláme dlouhodobý byznys. My tady i za 20 let budeme a chceme to dělat.

 

Já nevím, jestli to budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti. Warren Buffett je mi hezkým vzorem.

Můj děda se dožil devadesáti devíti a půl roku, přečetl čtyři hodně tlusté knížky za týden. Někdo mi říkal, nebyly pořád stejné?

Ne, pokaždý to bylo něco nového, co přišlo do knihovny. Hlava mu fungovala, tělo mu fungovalo. Bylo to skvělé. Takže nějakou šanci, že u toho budu, mám. Baví mě to, a to je asi jedna z věcí, kterou jsem nezmínil, ale mě to celou dobu hrozně bavilo.

Myslím, že Radku trošku méně, protože hlídala kasu a často jsme tím bříškem šoupali o dno, jak se říká. Cashflow nebylo tak silné, protože jsme neměli produkty, které by rychle vydělaly rychlé peníze.

Tak jsme si počkali. A nevadilo nám to.

 

Josef Podlipný

Deset miliard, se kterými pomáháme našim klientům, je milník, který je už za námi.

Před námi je řada dalších, protože míříme k cíli 100 miliard, se kterými chceme pomáhat klientům. Když jsi teď mluvil o propojení s klientem, já bych chtěl pro naše posluchače nasdílet i to, že propojení není jenom v komunikaci, srozumitelnosti a naslouchání. Propojení je i v rovině referencí. Dáváme k dispozici, samozřejmě po souhlasu našich klientů, i možnost setkat se s některým z našich klientů a podiskutovat o předchozích deseti nebo třeba dvaceti letech spolupráce, abyste se i vy mohli dozvědět detaily, jak to všechno probíhalo, a k jaké spokojenosti.

 

Vladimír Fichtner

Podotýkám, že reference probíhá bez naší účasti. Prostě předáme vzájemné kontakty po souhlasu obou stran.

 

Josef Podlipný

Vláďo, 10 miliard za 20 let, nemohlo to být rychleji?

 

Vladimír Fichtner

To je otázka.

Ne při našem způsobu přemýšlení a fungování.

My potřebujeme i pro sebe jít krok za krokem a naslibovat nic, co nemůžeme splnit, ale budovat věci a dávat je dohromady tak, aby pro naše klienty, kteří jsou nároční, fungovaly.

V průběhu let jsme vlastně nikdy nepracovali s každým, kdo šel okolo. Pro nás bylo důležité si sednout. Muselo to fungovat.

Nebrali jsme a nebereme ani nadále každého klienta, se kterým se potkáme. Snažíme se velmi rychle poznat, jestli jsme nebo nejsme nastaveni stejně.

Ať máme 10 miliard nebo 100 miliard, pořád budeme pracovat pro pár desítek klientů.

A pracovat s někým, s kým je vám dobře, je úplně něco jiného než s někým, koho nemusíte. Na schůzku s ním nechcete vlastně jít, už vás to trápí měsíc dopředu, že zase bude ta schůzka.

Řekl bych, že i to, že si vybíráme, s kým budeme pracovat, přispívá k tomu, že to nešlo rychleji.

Možná by to šlo rychleji, ale krok za krokem.

 

Josef Podlipný

Takže je to od samého začátku fér – vybírá si klient, stejně tak si vybíráme i my.

 

Vladimír Fichtner

My věříme tomu, že je. A zdá se, že tomu věří i naši klienti.

 

Josef Podlipný

My často klademe možná pro někoho podivnou otázku. Klientům, budoucím klientům, rentiérům – jestli hledají řešení, kdy chtějí být den za dnem bohatšími, anebo chtějí své rodinné bohatství, či alespoň jeho část pro budoucí generace chránit.

Je tohle klíčové rozřazovací kritérium, které umožňuje se zamyslet nad tím, jestli ten partnerský vztah může fungovat dlouhodobě?

 

Vladimír Fichtner

Náš způsob přemýšlení o penězích, o majetku a o jeho správě je hodně spojený s tím, jestli člověk už má dost.

A pokud nemá dost, pořád má svoji firmu nebo podstupuje různé výzvy nebo vstupuje do různých rizikovějších projektů, kde má šanci na dramatický výnos. Ale samozřejmě také občas může přijít o ne úplně málo peněz.

Pro nás je důležitý rozumný dlouhodobý výnos na takové úrovni, aby i sedmá generace od této chvíle měla peněz v rodině pořád dost. I když jich bude v rodině místo čtyř nebo pěti v té době už sto nebo tisíc.

To záleží na počtu potomků v každé generaci.

Takže dobré výnosy, ale zároveň ochrana bohatství. Protože když mám dost, vím, že už je potřeba chránit. Můžu si někde hrát nějakou růstovou hru, něco, co mě bude bavit a naplňovat, a kde se realizuji.

Ale my pomáháme především s ochranou a rozumným výnosem spojeným s malou mírou rizika.

 

Josef Podlipný

Já k tomu ještě dodám jednu důležitou informaci. Testujeme, jestli rentiér spravování rodinného bohatství chce být součástí.

Protože určitě neděláme pro rentiéry, kteří řeknou: „Tady to máte. Dohodli jsme se na nějakých parametrech a uvidíme se za rok nebo za pět let. Zhodnotíme a řekneme si, jestli budeme pokračovat dál.“

 

Vladimír Fichtner

To je skvělá poznámka. Vždycky a od samého začátku jsme klienty brali do hry.

Říkali jsme „My vám řekneme všechno, co víme my. Jenom si řekněte tu úroveň, kde máme přestat. Ale jestli chcete i ten poslední excelový model, se kterými pracujeme, nemáme s tím problém.“

Protože když lidé rozumí tomu, co se děje s majetkem, mohou mnohem lépe a s mnohem větší důvěrou říci že, tak to dává smysl.

Chtějí ušetřit čas, potřebují, abychom my odvedli tu černou práci. Potom to schválí.

A protože máme poplatky hodně postavené na success fee, že se to opravdu daří, jsou tím v pohodě.

 

Josef Podlipný

Vláďo, co bys řekl na závěr dnešního tématu jako takovou třešničku na dortu. Nebo hlavní tečku, která by mohla být klíčovým impulsem pro to, proč přemýšlet o spolupráci s námi.

 

Vladimír Fichtner

Víme, že důvěru je potřeba si zasloužit a že na ní si musíme počkat.

Že to není tak, že dneska se sejdeme, prezentace byla skvělá a zítra se rozjíždíme naplno.

Ale krok za krokem. Máme prostor. Máme čas. Nemáme žádný tlak.

 

Josef Podlipný

Nemáme žádné tajné know how.

 

Vladimír Fichtner

Nemáme žádné tajné know how. Všechno je transparentní.

My víme, že důvěru, a znovu to zdůrazním, si musíme zasloužit, že na ní musíme pracovat. Krok za krokem, kvartál za kvartálem.

Nejlépe to lidé poznají na sobě, a všichni mohou posoudit, jestli slyšíme i je.

Když nám něco řeknou, jestli to slyší v naší komunikaci i zpátky.

Nebo jestli jim cpeme naše myšlenky, které s nimi nemají co dočinění.

My na tom určitě budeme pracovat i nadále. Krok za krokem, kvartál za kvartálem. A budeme se těšit, že se třeba setkáme společně s vámi.

 

Josef Podlipný

Vláďo, moc děkuji za nasdílení příběhu, jak se dostat k deseti miliardám, které pomáháme našim klientům spravovat,.

S vámi, posluchači, se těším znovu někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.