Josef Podlipný

Nikdo z nás není nesmrtelný.

Náhlá smrt či nehoda nemusí být jediná nečekaná situace, která zanechá starost o majetek na zbytku rodiny. Člověka dostane mimo hru i kousnutí klíštětem nebo nevydařená banální operace.

Co by se stalo s majetkem, kdyby člověk najednou nebyl?

Vladimír a Josef v této první části sdílí 3 velmi jednoduché a přitom extrémně důležité nástroje, které pomohou zabezpečit majetek a rodinu proti nečekané situaci.

Ve druhé části se pak soustředí na náročnější témata, která vyžadují delší přípravu a zajistí mezigenerační ochranu majetku.

 

 

Druhou část podcastu najdete zde

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, pojďme se rovnou podívat na to, jaké nečekané události máme na mysli? Co se může stát?

 

Vladimír Fichtner

Něco, co nečekáme.

Samozřejmě to trošku zlehčuji, ale je to opravdu věc, se kterou nikdo z nás nepočítá, že bude večer v černé kronice.

Ale občas to tak bývá. Jsou to události týkající se zdravotního stavu, neschopnosti fungovat až po to, že prostě nebudeme.

 

Josef Podlipný

Nejlépe si naši posluchači i my dva představíme takové události na nějakém konkrétním příběhu.

Vláďo, máš nějaký konkrétní příběh, který se bohužel týká právě té nečekané události?

 

Vladimír Fichtner

S těmi příběhy se potkáváme průběžně.

Teď v létě zemřel můj spolužák z gymplu, se kterým jsem seděl. Náhle, ze dne na den. Bylo mu 54 let.

Před pár lety se nám stalo, že klient, kterému bylo 46 let, měl autonehodu a také bohužel zemřel.

Nebo jsem zažil situaci, kdy jednoho našeho klienta kouslo klíště a byl tři měsíce úplně mimo provoz. Naštěstí to dopadlo dobře, bez jakýchkoliv následků. Ale nefungoval a nevypadalo to úplně dobře.

 

Spoustu z nás ovlivnilo, když před dvěma/ třemi lety zemřel Petr Kellner na Aljašce. Já jsem ho zažil/znal docela dlouho a musím říct, že mě to osobně velmi zasáhlo.

Jde o tyto události, asi je potkáváme všichni. I to patří k životu.

Spíš jde o to, co s tím… Respektive, jak nám přitom je nebo co se může dít v tu chvíli.

 

Ty se potkáváš se spoustou lidí a rodin, a určitě jsi také někdy byl poblíž takové události. Můžeš sám říct, jak to na ty lidi působilo. Na ty, kteří byli v pohodě, přežili, byli zdraví a jejich blízký buď odešel anebo měl závažné problémy. Jak to v takovou chvíli funguje? To si nikdy nechceme moc připouštět, že jo? O tom se normálně nebavíme na rodinné radě.

 

Josef Podlipný

Je těžké, když teď připomeneme třeba některému z vás posluchačů právě to, co jste před mnoha lety nebo dokonce i desítkami let prožívali. Proto se budeme s Vladimírem snažit pár příběhů, které se mi teď vybavily, spíše spojit rovnou s řešením.

Buď řešením, které opravdu rentiéři již měli vymyšlené, anebo které by bývalo pomohlo.

První takový příběh, který mě napadá, se týká mého opravdu velmi dobrého kamaráda. V tomto případě mám svolení říct jeho pravé jméno. Je to Martin. Martin šel na skoro banální operaci. A ta banální operace byla bohužel v následujících několika měsících, konkrétně to byly skoro čtyři měsíce, spojena s několika nutnými reoperacemi. Po celou dobu, a dokonce v první části období těch čtyř měsíců, neměl v podstatě šanci komunikovat s rodinou.

Když by byl býval Martin tehdy neměl řešení, které by umožnilo dále řídit jeho holdingovou společnost, když by jeho manželka, Katka, neměla šanci vyznat se v rodinném majetku a oslovit lidi klíčové pro to, aby některé úkony udělaly za Martina, protože k tomu měly plnou moc, tak by se Martin probouzel do jiného světa.

Možná by se probudil do světa, kde jeho firma, velmi úspěšná firma, už úspěšnou není. Anebo do světa, kdy jeho velmi spokojená rodina je vystresovaná, byť šťastná, že se probudil. Vystresovaná proto, že si neporadila se situací, kdy Martin neměl šanci rodině pomáhat tak, jako byli v minulosti zvyklí.

Ten úkon, který Martin udělal ještě před operací, byl ale vlastně prostý. V podstatě si sedl s rodinou a udělal určitou rekapitulaci toho, kde, co a jak funguje a kde jsou uloženy klíčové informace.

Není to nic světoborného. Zdravý selský rozum ho vedl k tomuto opatření. Zároveň ještě před tím, než šel na operaci, a znovu jen připomínám, byla to vcelku banální operace, uzavřel akcionářské dohody, které zajistily rodinu. Protože jeho manželka nechtěla nikdy ten jejich holding řídit, a rovnou to Martinovi opakovaně v minulosti říkala.

Máme tady příběh Martina a jeho rodiny. Ten příběh dopadl dobře, ale nemusel.

Vláďo, napadá tě nějaký příběh, který právě proto, že ta opatření rentiér neudělal včas, dopadl špatně?

 

Vladimír Fichtner

Určitě. Těch příběhů jsem zažil několik, ale nechci ani jeden otvírat, protože jsou doteď velmi bolestivé a emocionálně náročné.

Ale asi si to každý dokážeme představit. Když odejdeme ze dne na den a nemáme věci nachystané, připravené, ležíme v nemocnici neschopni komunikovat, tak své pozůstalé nebo ty, kteří kolem nás jsou, necháváme ve stavu, který přináší nejenom emocionální bolest z toho, co se nám stalo. Ale starosti, které by rodina mít nemusela. Starosti, kterým se dá někdy jednodušším, někdy složitějším způsobem zabránit. Anebo je minimalizovat.

Většina lidí, se kterými já si povídám a potkávám, nechce, aby jejich blízcí procházeli něčím zbytečně složitým. Nepotkal jsem takového člověka, který by si říkal „jen ať si to užijou.“ Nikdy.

Ale ne vždy tomu odpovídá řešení. Protože si samozřejmě všichni myslíme, že zítra tady budeme. Že zítra budeme v pořádku. To je přirozené, protože kdybychom si to nemysleli, asi by se nedalo úplně jednoduše chodit po světě.

Vždy, když vidím takovou situaci nebo když se dostanu k takové situaci, je to pro mě jenom připomínka – měl bys na tom pracovat, měl bys pro to něco udělat.

Proto jsme s mojí ženou Radkou už před pěti, šesti lety jmenovali správce pozůstalosti.

 

Josef Podlipný

Tady tě jenom krátce zastavím. Nám tady ve studiu je jasné, co znamená správce pozůstalosti, ale posluchačům to úplně jasné nemusí být.

Co to je správce pozůstalosti a co řeší? Jakou případnou bolest rodiny nebo správců rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je to jedna z těch jednoduchých věcí, které se dají zařídit během půlhodinky, hodinky u notáře. Řeší to správu majetku zemřelého mezi okamžikem úmrtí a okamžikem vypořádání dědictví.

Správce pozůstalosti se totiž stává správcem veškerých záležitostí zemřelého právě okamžikem úmrtí. Je to věc, která se musí pořešit u notáře. Potřebujete k ní jen jméno a asi rodné číslo nebo datum narození člověka, který se stává správcem pozůstalosti. A potřebujete se s tím člověkem o tom pobavit.

 

Nemusíte mu to nutně říct, ale doporučuju to, protože on to může také odmítnout. Myslím, že se snad dá i jmenovat pořadí, když by jeden odmítl, kdo by byl druhý.

Ale najednou je někdo, kdo vás zastupuje jako fyzickou osobu v okamžiku, kdy potřebujete jako akcionář jednat za svoji firmu, můžete svolat valnou hromadu a řešit třeba prodej firmy nebo jeho dotáhnutí, nebo nemovitost nebo cokoliv. Včetně maličkostí, které jsou k zasmání.

Pamatuju si, jak jsem byl na poště a tam nějaká paní řešila rozhlasové nebo televizní poplatky. Manžel zemřel, bylo to napsané na něj a jí bylo řečeno, že musí počkat, až bude vyřešeno dědictví. Zatím to musí všechno fungovat jako doposud. Stejně tak přihlášený mobil, a ještě tisíce maličkostí, které si ani nedokážeme představit, dokud nám někdo neodejde a nemusíme to řešit.

A jsou složité, zbytečně složité, když není správce pozůstalosti.

 

Musím říct, že tak, jak mě zasáhla smrt Petra Kellnera, tak jsem také zaregistroval pár dnů nebo pár týdnů poté informaci o tom, že jeho žena Renata je správcem pozůstalosti.

A tak jsem si říkal, no mám to dobře.

Je to relativní maličkost z hlediska zařízení, ale mám odškrtnuto a nemusím to dál řešit.

 

Josef Podlipný

Máme tedy za sebou správce pozůstalosti.

Pojďme se podívat na další možná řešení, jak být připraven nebo jak rodinu připravit na nečekané události.

 

Vladimír Fichtner

Já vždycky rád začínám od těch jednoduchých věcí, co můžu udělat rychle, co mě nestojí moc energie. To další, co jsme řešili s Radkou je, že jsme jmenovali opatrovníka. Vyjádřili jsme přání, kdo by měl být opatrovníkem v případě, že nebudeme schopni za sebe jednat. Opatrovník nenastupuje automaticky v případě, že mě kousne klíště a jsem v kómatu anebo jsem opravdu nezpůsobilý právně. Ale o opatrovníkovi musí rozhodnout soud. To je příliš citlivá záležitost. Soud, jako každá instituce, samozřejmě může přihlédnout a často přihlédne k vyjádření přání, že jsem si přál, aby opatrovníkem byl ten a ten člověk.

Kromě toho, že jsme jmenovali správce pozůstalosti, jsme při stejné návštěvě notáře také vyjádřili přání, kdo by měl být naším opatrovníkem. Každý sám za sebe s Radkou. Mohli jsme si odškrtnout i tu situaci, kdy žijeme, ale nejsme schopní za sebe jednat, protože ta je pro rodinu také samozřejmě velmi náročná a těžká.

 

Josef Podlipný

Mě napadá příběh, který se týká mého známého. Jmenuje se Karel. Karel zmínil, že i tvorba závěti, natož určení opatrovníka nebo správce pozůstalosti, které ty zmiňuješ, pro něj byl velmi náročný proces. Protože si uvědomoval, proti čemu se zajišťuje. Zároveň částečně do tohoto dění vtahoval i rodinu nebo její jednotlivé členy. A tehdy mi to řekl úplně, úplně naplno. „Já vlastně určuji, co bude, když já nebudu. Neznamená to, že se loučím s rodinou? Co když mě teď někdo, kdo by měl být mým opatrovníkem, bude chtít do toho stavu uvést? Aby se stal opatrovníkem?“

Napadaly ho různé myšlenky a jediné, co ho z tohoto kolotoče myšlenek, velmi těžkých myšlenek dostalo, byla má otázka, jestli má pojištěný majetek.

On říkal, no jasně, mám.

A proč ho pojišťuješ? – aby se nic nestalo! V ten okamžik měl šanci vybřednout z nějakého velmi pesimistického módu, kde litoval v rámci té naší diskuze, že tato opatření udělal.

 

Vladimír Fichtner

Tohle je zajímavý úhel pohledu, Pepo. Protože to je asi jedna z věcí, která nás odrazuje od toho tyto záležitosti řešit dopředu.

Moje zkušenost je, že je dobré to řešit, dokud má člověk plno síly a energie a nenechávat to moc na pozdě. Protože čím je člověk starší, a to vím z osobní zkušenosti, tím víc si to bere osobně. Tím víc má pocit, že se loučí. Když je někomu pětapadesát, tak to bere jinak, než když je mu pětasedmdesát nebo pětaosmdesát.

 

Josef Podlipný

A je plný síly.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Někdo už nemá šanci to změnit, už je mu dneska pětasedmdesát.

To, co říkáš ty, je myslím, dobrý návod.

Proč mám tu pojistku? No, aby se nic nestalo.

Zkusit to nebrat tolik osobně, což není samozřejmě triviální. Ale čím jsme víc v pohodě, čím máme víc energie a času před sebou, tak k tomu přistoupíme jednodušším způsobem.

Zatím jsme se bavili, nebo tady padlo několik věcí, které mohou pomoct v těžký okamžik.

Správce pozůstalosti byl z mého pohledu ten první.

Opatrovník, ten druhý. Oboje u notáře jednoduše zařízené a stojí to hodinu energie, to je všechno.

Ty jsi zmínil další důležitou věc – akcionářskou dohodu nebo dohodu společníků.

 

Josef Podlipný

Ano, ta se týkala Martina.

 

Vladimír Fichtner

To už je věc, která je trošku složitější. Můžeš říct, co to vlastně znamená? Jenom kdyby náhodou někdo nevěděl, a ještě se s tím termínem nepotkal?

 

Josef Podlipný

Martin měl majoritní podíl, tuším, že dokonce ještě stále má, v holdingu. A spoluakcionáři, spoluzakladatelé toho podnikání dílem získali svůj podíl darem od Martina na začátku, protože se velmi intenzivně podíleli na vzniku toho byznysu. Dílem zásluhou, že tomu byznysu pomohli růst a vzali si na sebe určitou odpovědnost za některé z oblastí. Další odpovědností, kterou si na sebe ti akcionáři vzali, byla právě odpovědnost plynoucí z akcionářské dohody. V podstatě se dopředu určilo, kdyby Martin náhle nebyl, jaké úkony a kdo bude vykonávat po určitou dobu. Než se akcionářský podíl, ať už formou vyřízeného dědictví nebo jakýchkoliv jiných úkonů, dostane do rukou budoucí oprávněné osoby.

 

To byla jedna varianta, kterou řešila akcionářská dohoda. Zároveň tam byly i opční programy, které umožnily některým ze tří spoluakcionářů získat majoritu. Ale bylo to domluveno dopředu.

Znamená to, že neriskovali to, že se náhle ze čtyř akcionářů sejdou zbylí tři a nebudou se umět dohodnout, co udělat se společností, co udělat se svými podíly, se svou odpovědností a působením ve firmě.

Bylo to domluveno dopředu. Všichni s tím byli nejenom srozuměni a seznámeni, ale byli svolní vykonat právě ty další následující úkony. Dokonce to tehdy Martin dotáhl tak daleko, že to byla dohoda, která byla i posvěcena rodinami akcionářů.

 

Vladimír Fichtner

Zase se tady objevuje jedna z důležitých věcí, kterou vnímám v tom, co jsi řekl.

Dopředu, bylo to domluveno dopředu. Když mám energii, nejsem v křeči, můžu ty věci řešit, je potřeba je řešit. Přestože to vypadá, že to vlastně zdržuje. Nezdržuje, protože to dramaticky zvyšuje šanci, že majetek bude zachován. Že vztahy, které mezi společníky a akcionáři i v rodinách jsou, budou dál fungovat.

Když máme čas si věci probrat, máme čas se o nich pohádat v pohodě, což se nám samozřejmě v byznysu jako partnerům stává, že se prostě musíme pohádat, aby z toho vypadlo něco rozumného. Tak z toho vypadne něco, co má kvalitu. Když jsme v křeči, když to musíme uzavřít pod nějakým nátlakem, když jsme nemocní a víme, že ta situace se bude jenom zhoršovat, nemáme prostor. Tam se nikdo z nás nechce dostat, být zahnán do kouta.

Akcionářská dohoda je třetí důležitá věc, naprostý souhlas.

 

Josef Podlipný

Já jsem u akcionářské dohody zmínil příběh, který končil dobře.

Zmíním ještě jeden, který zdánlivě mohl skončit špatně, protože akcionářská dohoda neexistovala.

Jeden velmi známý člověk, úmyslně neřeknu národnost, protože ta událost byla i v médiích zveřejněna, se ztratil při potápění. A slovo ztráta znamená, že o něm nikdo nevěděl, ani rodina, několik měsíců.

Ztratit se na několik měsíců znamená pravděpodobnost, že už ten člověk nežije. I přesto tento příběh končí dobře. Našel se, po několika měsících se náhle znovu objevil.

Měl ztrátu paměti, měl dost zásadní problémy paměť obnovit. I to se nakonec povedlo. Protože si to jeho rodina nepřála, nebyl prohlášen za mrtvého a po celou dobu jeho společníci museli nejenom ctít jeho předchozí přístup k podnikání a k řízení společnosti, ale byli paralyzováni tím, že si říkali, jak by se on rozhodl. A tak se nerozhodli vůbec.

Když se po více jak roce vrátil zpátky mezi své společníky, nenašel společnost, ze které odešel. Ta společnost byla slabá, nebyla schopna převzít konkurenta a musela se naopak proti převzetí od menšího konkurenta bránit.

Když se šel potápět, opak byl pravdou. Právě tento malý konkurent byl jeho společností okusován. A vím, že tehdy se on přímo vyjádřil, že udělal velkou chybu, když se na takovéto nepředvídatelné situace se svými společníky nepřipravil.

Přímo nezmínil akcionářskou dohodu, ale zmínil jako velkou chybu to, že si myslel, že má všechno pod kontrolou.

 

Vladimír Fichtner

Nepřipravil se dopředu.

Máme ještě tři věci, které je potřeba zmínit a které z našeho pohledu fungují, když k něčemu dojde.

Závěť, majetková struktura a to nejdůležitější, to si nechám až na konec.

 

Josef Podlipný

A protože je naše diskuse poněkud delší než jsme čekali, pokračování uslyšíte příští týden.

 

Druhou část podcastu najdete zde

Prodáte svou firmu a na účtu svítí 8, 9 či 10místná částka.
Máte vyhráno? Ne tak docela.

Dokončili jste největší transakci svého života a to je vskutku úctyhodné.
Nicméně objevují se také nové otazníky.
A nesprávné odpovědi na ně stojí klidně i desítky či stovky milionů korun.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný v této epizodě sdílí hned několik příběhů úspěšných podnikatelů, kterým zanechal úspěšný prodej firmy poněkud hořkou pachuť v ústech.

Poučte se z chyb druhých, popřemýšlejte nad tím, jak se postarat o peníze, abyste mohli nově získané bohatství v maximální možné míře využít pro sebe, svou rodinu a svět kolem nás.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, tady je Vladimír Fichtner. Těším se, co si dneska Mezi Rentiéry s tebou, Pepo, budeme povídat.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem je starost spojená s prodejem firmy.

Rentiér získá velký balík peněz, a to mu změní život.

Mnohdy máme od těchto rentiérů informace, že ne úplně dobrým směrem.

 

Vladimír Fichtner

Těch příběhů je hodně. Jednodušších, složitějších. Můžeme přemýšlet, který vytáhneme.

Napadá mě Jarda, se kterým jsem se potkal před pěti, šesti lety. Říkal mi „Vladimíre, já jsem prodal už před rokem a od té doby mi peníze leží na účtu, protože se nějak nemůžu rozhodnout, co s tím.“

Začali jsme si povídat, říkali jsme si, jak o tom přemýšlet a podobně. On se pořád neuměl rozhodnout, pořád přemýšlel, jestli možná tohle, možná tamto.

A já jsem mu řekl „V pohodě klidně přemýšlejte. Je to 250 tisíc každý měsíc, to přemýšlení.“ V té době byla inflace 3 %, tedy tři miliony za rok děleno dvanácti = 250 tisíc.

Pokračoval jsem „Jenom kdybyste ty peníze zhodnocoval o inflaci, tak by to bylo dvě stě padesát tisíc. A o tolik přicházíte na projekty, které vy podporujete. Ty peníze tam nemáte.“ Protože je to člověk, který hodně dělá do filantropie a charity.

„To je asi blbý, že jo?“, říkal.

Mimo jiné také toto ho rozhýbalo. Nešli jsme na to příliš rychle, protože je potřeba o těchto věcech přemýšlet.

Řekl bych, že tento příběh byl o tom, jak nenechat přemýšlení o penězích, které získáme za prodej firmy až na okamžik, kdy přistanou na účtu.

Ty máš určitě spoustu příběhů, o kterých se dneska budeme bavit, tak sem s nimi.

 

Josef Podlipný

Mám podobnou zkušenost.

Jiří prodal firmu, a podobně jako Jarda, váhal co dál. Váhal ze dvou důvodů.

Hlavní důvod byl, že měl obavu někoho oslovit. Přizvat někoho k hledání řešení, protože si říkal, že doteď se mu dařilo uchránit sebe i rodinu před pozorností veřejnosti a různých poradců, kteří ho i tak před tím oslovovali a snažili se mu vnutit nějaké své vlastní řešení. Spíše produkty než řešení.

Zároveň si říkal „Co když to, že začnu i s rodinou přemýšlet o tom, co dělat s nějakým balíkem peněz, změní nějaké vnitřní nastavení nebo chování mých dět? Oni netuší totiž úplně přesně, za kolik jsem firmu prodal.“

Byl v podstatě paralyzovaný. Jednalo se o vyšší řády stovek milionů korun, které získal z prodeje firmy. A jediné, co ho rozpohybovalo, bylo naplňování jeho chlapeckého snu, když to řeknu jednoduše. Od malička toužil po tom mít jachtu a plavit se kdekoliv po světě. Bez jakýchkoliv omezení vzít na jachtu rodinu, přátele.

 

Díky tomu, že si nesl nálož stresu a starostí, co s tím balíkem peněz, tak se potrestal dvakrát. I koupí jachty. Potrestal se poprvé tím, že nerozmýšlel příliš o tom, jakou jachtu potřebuje. Jakou kubaturu motoru, jakého stáří, velikosti, kým předtím provozovanou, kým servisovanou, jestli s posádkou nebo bez posádky a spoustou dalších a dalších věcí. To si uvědomil až poté, co jachtu koupil.

Říkal, že za prvé koupil velmi draho, a za druhé koupil něco, co nepotřebuje. On koupil obrovskou jachtu, na které mohl pořádat párty se stovkou lidí, ale nikdy tam stovka lidí nebyla.

Když ji potom chtěl prodat, tak ji prodal s obří ztrátou.

 

Druhé potrestání si uvědomil až vzápětí. Spočívalo v tom, že mu to vůbec nepřineslo radost. Celou dobu si nesl starost – i při koupi i při následném prodeji. A ještě stále neměl vyřešeno, co s těmi zbylými penězi udělá. I přesto, že už utrpěl nějakou ztrátu, tak říkal, že trošku tu starost vlastně otupil. Protože už nějaké peníze prošustroval a už nebylo moc co někde schraňovat. Takhle vystresovaný začal diskutovat s rodinou a přenesl logicky i tu stresovou zátěž na ostatní členy rodiny. Na svou drahou polovičku a na své čtyři děti. Jedno z dětí, jeho nejstarší dítě, mu řeklo zcela otevřeně, že je rádo, že udělal tu chybu a podělil se o ní, protože alespoň ono tu chybu už nikdy neudělá.

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu to také mluví o tom, řešit věci včas.

Samozřejmě to je těžké, ve chvíli, kdy prodáváš firmu, prodáváš své celoživotní dílo. Víceméně své dítě, které jsi vypiplal od nuly. To je proces a projekt, který je extrémně emocionálně náročný pro většinu lidí.

Pokud se na to už nepřipravili, pokud už neprodávají po několikáté, pokud už to pro ně není běžné. Pak je to velmi těžká věc, najít si prostor, co bude poté, po prodeji. Když ještě nevíte, že se to povede a jak to dopadne, to je také velmi náročné.

Moje zkušenost je, že půl roku dopředu už člověk tuší, že to může dopadnout. To už je ten čas, kdy by se měl začít o tom s někým bavit. Přemýšlet a vyhradit si na to čas. Protože, i když toho času je potřeba z mého pohledu osm, deset, možná dvacet hodin na pochopení věcí, je potřeba i čas mezi, kdy o tom člověk jenom přemýšlí, zvažuje.

Většina lidí to nemá tak, že to za osm hodin vyřeší a druhý den už se mohou věnovat něčemu jinému. Potřebujeme si to nechat projít hlavou, v klidu se s tou myšlenkou a řešením sžít. Mít šanci se k tomu vrátit a oponovat atd.

Přestože čistého času je to možná jeden týden, a to už je docela hodně, moje zkušenost je, že půl roku je dobrý čas.

Ty jsi také zažil spoustu lidí, kteří toto mají za sebou. Jak vnímáš, jak se řekne nečesky, lead time? Čas předem. Jak o tom uvažovat, než přijdou peníze na účet?

 

Josef Podlipný

Vnímám to stejně, a opět si pomohu příběhem Jiřího.

Jiří sám ve vztahu k té jachtě řekl, že tím, že to nesprávně časoval a nesl si do rozhodovacího procesu stresovou zátěž, udělal chybu. Pamatuji si dodnes jeho repliku – „jako kdybych kupoval bytový dům pro ubytování své rodiny – čtyř dětí a dvou dospělých.“ V jeho případě už dospělých dětí. Šestice členů domácnosti ale nepotřebuje bytový dům.

Rácio by mu dalo šanci se vyhnout koupi bytového domu, protože by věděl, že stačí koupit vícegenerační rodinný dům. Pokud by chtěl, aby se stal domovským přístavem pro všechny členy rodiny. Ale reagoval na nabídku, která byla sexy, výhodná. Ten, kdo mu nabízel tu jachtu, říkal, že takovou koupi neudělá za sto let. A on si zase říkal, že prachy na to má, je to v pohodě, chce to koupit. Jachta se mu líbila, dokonce se ani na ní nebyl podívat. Teď si uvědomuji, že říkal, že všechno viděl jenom na videu a na fotkách.

Prostě se chtěl zbavit té starosti, že mu někde ležely peníze. On neměl řešení a šel zkratkou. Zkratka říká, že rezignuji na to využít čas pro kvalitní rozhodování, ideálně se nechci rozhodovat sám a chci mít někoho na to, aby mi pomohl se rozhodnout.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím. Já myslím, že je potřeba prostě najít čas a mít šanci to promyslet v klidu, a případně některé věci začít řešit i s rodinou. Protože když nenajdeme prostor, budeme dělat věci pod tlakem. Mně přijde, že asi rozumnější to měl v našich příbězích Jarda.

Sice byl paralyzován, ale alespoň ty peníze neutratil, i když mu je inflace okusovala, a v dnešní době vysoká inflace by mu je ukusovala mnohem rychleji.

Ale měl aspoň šanci potom s tím pracovat. Kdežto Jiří koupil jachtu, za nějakou dobu prodal jachtu a přišel o dost peněz.

Je ale přirozené, že děláme emocionální rozhodnutí. To je určitě normální a patří to ke každému z nás. Když si alokujeme nějaký čas na přemýšlení, máme šanci dělat rozumnější rozhodnutí. Neříkám vždycky rozumné, ale rozumnější. Samozřejmě také uděláme chyby, to k životu patří, ale šance je menší.

Já vždycky říkám nevymýšlejte nic vymyšleného. Podívejte se na to, jak to dělají nejbohatší lidé na světě. To může být ten první příklad od čeho se odrazit.

Nemusíme všechno vymyslet, protože jak to bývá, jsme často první generace bohatství. A budeme dělat chyby i v tom, jak se o peníze budeme starat. Tak proč se nepoučit od někoho jiného? Nejlepší je poučit se z chyb někoho jiného, ne ze svých vlastních. Začněme třeba tím, že se podíváme společně na to, jak to dělají nejbohatší lidé na světě. Řekneme si, proč to asi tak dělají. A to už je něco, o čem můžete přemýšlet.

Chcete to úplně jinak? Chcete to úplně originálně, nebo jako většina těch bohatých, kteří k tomu došli po více generacích po nějakých zkušenostech? Tam si myslím, že může být první krok.

Jakou ty máš zkušenost, jako tom přemýšlet, co je ten první krok? Když už se řekne, budu o tom přemýšlet.

 

Josef Podlipný

Přemýšlet o tom s určitou dávkou pokory a respektu. Pomůžu si dalším příběhem, tentokrát Vítka.

Vítek se poradil. Nejednalo se vysloveně o prodej firmy, byl to výtěžek z částečného prodeje firmy. Měl k dispozici hotovost a dopředu řešil, co s tou hotovostí udělá. Ta hotovost byla ve vyšších řádech milionů dolarů.

Chtěl si splnit přání mít letadlo a také ho pilotovat. Přemýšlel o tom dopředu, takže pilotní výcvik zahájil ještě dřív, než peníze získal. Přemýšlel o tom dopředu, takže se radil s odborníkem, který mu dokonce mohl pomoci na sekundárním trhu koupit nějaké rozumné letadlo.

Ale i přesto udělal chybu. Protože k rozhodování nepřistupoval s určitou mírou respektu a pokory. Přistupoval k tomu jako zkušený podnikatel, byznysman, který vlastní obrovskou firmu. Vybudoval obrovský majetek, má spoustu kontaktů, přeci mu nikdo nebude nabízet nesprávné informace. Přece si zvolí to správné řešení sám.

Takže i přesto, že ukazoval na typ éra, které nebylo pro něj evidentně vhodné, a ani nebylo v rozumné cenové relaci. Pro letadla existuje tzv. blue book, což je definice, jak se různé typy letadel různého stáří pohybují v ceně na sekundárním trhu. A i přesto, že bylo x signálů a zdravý selský rozum by mu říkal tohle letadlo nekupuj, Vítek ho koupil.

V okamžiku, kdy ho koupil, chtěl ho tzv. ustájit. Někde hangárovat a servisovat, přišel za svým poradcem a do jisté míry i kamarádem, který mu radil, aby si tohle nekoupil a koupil něco jiného.

Ten jeho kamarád byl logicky trošičku rozmrzelý, protože viděl, že koupil přesně to, co mu radil nekupovat. A teď volá o pomoc, o záchranu – pojď mi to postavit, pojď mi to letadlo napravit, aby vůbec létalo nebo aby létalo tak, jak má. Pojď mi to hangárovat.

On ale řekl „kamaráde, to prostě nejde, zbav se toho éra a kup jiné. Ty jsi zvolil špatnou cestu, jistě originální a svou, ale špatnou.“

Takže Vítek udělal chybu, že k tomu nepřistupoval s pokorou a s respektem. Kdyby býval neobjevoval objevené – jak jsi správně říkal – a šel by racionální cestou, tak neudělal zbytečně koupi, prodej a následnou koupi dalšího letadla.

 

Vladimír Fichtner

A jak to dopadlo, Pepo?

 

Josef Podlipný

Ztráta byla ve vyšších desítkách procent na té první koupi.

 

Vladimír Fichtner

On opravdu koupil, prodal a koupil něco jiného?

 

Josef Podlipný

Ano. To bylo první zklamání nebo první poučení. A druhé, jak jsi správně říkal, je nejlépe se poučit z chyb druhých. Tak druhé poučení, věřím i pro vás ostatní, bylo, že i ta následná koupě jiného letadla byla v méně vhodný čas. Kdyby ho byl býval koupil před tři čtvrtě rokem, tak jak koupil to první, tak ho koupil výrazně levněji a v lepší konfiguraci.

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je třeba přemýšlet včas, co s těmi penězi budu dělat a inspirovat se u těch, kteří už to dělají dlouho.

Další věc, kterou často vidím, je začít se chovat trošku jinak. Méně jako podnikatel a více jako správce. Což je ale těžká změna. A proto ten půlrok, o kterém jsem mluvil už před chvílí. Ten čas dává trošku šanci, že se můžu vydat tím správcovským směrem.

Já vždycky říkám, když se potkáme a bavíme se s někým o těchto věcech. Přestaňte přemýšlet o tom, kolik vyděláte, ale začněte přemýšlet o tom, jak ty peníze ochráníte.

Vy je snad za rok vyděláte znovu? Postavíte další firmu? Tady to jste stavěl 30 nebo 20 let a tak máte pocit, že se vám to za rok podaří znovu? Už se to nemusí povést znovu!

A najednou si to ten člověk uvědomí, to aha! Ale přerod podnikatel versus správce je mentálně extrémně náročný. Často se ptám „Chcete výnos nebo ochranu? A nemůžete si vybrat jinak.“ Když je odpověď výnos, tak vím, že daný člověk ještě není v tom správném módu.

 

Josef Podlipný

S tím mám spojený příběh Romana.

Roman udělal částečně dobré kroky. Prodával firmu, jednu ze tří. Ty další jemu a celé jeho rodině zajišťovaly spokojený život. Z výtěžku prodeje firmy použil částečně finanční majetek tak, jak my říkáme, správným způsobem. Jako většina světových miliardářů chtěl chránit objem prostředků, chtěl z něj pravidelný příjem.

S druhou částí výtěžku z prodeje firmy, bylo to zhruba půl na půl, založil nadaci. V zahraničí, věnovanou zdravotnickému sektoru, výzkumu léku na jednu z největších metel lidstva.

Neuvědomil si ale v ten okamžik, že utracením té poloviny v nadaci stopne činnost té nadace. Kdyby byl býval o vložené polovině do nadace přemýšlel tak, že bude financovat výzkum z výtěžku peněz vložených do nadace, stejně jako o polovině, kterou v rámci finančního majetku pro sebe a pro svou rodinu chránil, tak nadace mohla fungovat dál.

 

Vladimír Fichtner

Takhle dostala nadace jednorázovou částku a byla nucená ji utratit. Nebyla donucena, ale prostě je pravděpodobně utratila, a pak najednou zjistila, že nemá příští rok ani na náklady.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Neměla ani na provozní náklady. V určitém okamžiku on dotoval z vlastního kapitálu chod nadace, aby překlenul to období. Říkal, že pro něj bylo nesmírně poučné to, že tak, jak nadaci rozjel, samozřejmě k sobě připoutal pozornost mnoha odborníků realizujících se v dané oblasti. Tak i ti odborníci na něj apelovali, aby tuto chybu už nikdy neudělal, protože najednou on chodil za různými svými obchodními partnery, výraznými osobnostmi, s prosbou o spolufinancování chodu nadace po určitou dobu. Aby přežil období, kdy tam znova může nasypat peníze a vlastně už to udělat správně.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že uvažování o investicích nebo o utrácení v uvozovkách, je také věc, kterou je potřeba se jako podnikatel naučit. Že najednou chci vlastně zachovávat tu podstatu, a žít nebo utrácet jenom to, co mi vydělá podstata, která zůstává v reálné hodnotě ošetřené o inflaci.

Z výnosů majetku, ne z podstaty.

To patří k přemýšlení a časovému horizontu, který si na to člověk má dát. A je na to potřeba dát velký pozor.

Poslední věc, kterou já vnímám, a je hodně, hodně důležitá. V tom půlročním horizontu, alespoň z toho, co já vidím a jakou mám vlastní zkušenost, se ani stihnout nedá, je začít přemýšlet o rodinném bohatství ne ve stylu finančním a monetárním, ale ve stylu vztahovém. Posun rodiny do další úrovně, aby to další generace, ty peníze a majetek nezkazilo atd.

A to mi přijde, že je práce na roky. To je dobré začít dělat ještě dřív, ale většina z nás na to nemá čas dřív, protože se věnuje byznysu.

Já musím říct, že to je něco, čemu se jako rodina věnujeme dneska už druhým rokem. A pořád mi přijde, že máme roky před sebou. Ale začínáme tomu věnovat čím dál tím víc energie. To je další věc, na kterou je dobré upozornit.
Je to další téma, už jsme se o něm bavili v minulosti, určitě se k němu ještě dostaneme, ale řekl bych, že to je potřeba také nepodcenit. Pokud člověk nechce riskovat, že se zkazí vztahy a atmosféra v rodině. Není to vůbec triviální, jak to může na první pohled vypadat. Člověk si řekne Jo, ten má najednou peněz, ale peníze štěstí nepřináší. Většině lidí.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, že při pohledu na rodinné bohatství mohou být peníze jeho nejméně důležitou součástí. Já se krátce vrátím k počátečnímu příběhu s Jiřím, kde jsem říkal, že tu stresovou zátěž vytvořila i obava, jak bude vnímat ten balík peněz rodina.

Kdyby Jiří postupoval podobně jako jiný rentiér, Lukáš, který mnoho let, ještě před prodejem firmy a opravdu mnoho let, diskutoval s rodinou, tuhle stresovou zátěž by určitě neměl. Protože by znal názor rodinných příslušníků. To je jedna z velkých výhod.

Druhá je, že nikdo z nás nechce být nejbohatším nebožtíkem na hřbitově, jak se říká. Děláme to pro další generace, a tudíž je dobré se minimálně jedné nastupující, pokud je to možné, tak třeba i dvou zeptat, jak oni na to nahlížejí. Jestli chtějí, aby se firma prodala, nebo jestli náhodou třeba nechtějí být v roli akcionářů do budoucna. Po prodeji, jak uvažují o využití peněz, jestli na to mají už nějaký názor nebo je něco inspirovalo, aby o tom diskutovala celá rodina.

O tohle všechno se my rentiéři připravíme, pokud s rodinou diskuzi nezačneme včas. Určitě souhlasím, jak říkáš, ideálně mnohem dřív než šest měsíců předtím, než získáme peníze z prodeje.

Na začátku jsme si řekli, že peníze z prodeje firmy nemusí být jenom radost. Abychom vám nabídli ještě jednu inspiraci, otevřu ještě jednu otázku. Už jsme se k ní několikrát dostali. Nebýt na rozhodnutí sám.

 

Ale v tu chvíli se má rozhodovat zkušený budovatel rodinného majetku, že někoho přizve, a dokonce to nemusí být vysloveně člen rodiny. Může to být pro něj neznámá osoba. Klidně na doporučení, ale stále neznámá osoba.

Máš nějaký příběh nebo návrh, jak na to jít? Když si přizvu někoho, abych na to nebyl sám, abych měl třeba i oponentní názor. Možná mi ze začátku nebude dělat úplně radost, protože bude říkat, že to, jak o tom přemýšlím, je špatně. Nebo že bych podstoupil příliš velké riziko. Jak na tohle jít?

 

Vladimír Fichtner

Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Států na různé investiční konference, tak mě velmi často překvapilo, jak často se různí investoři a správci peněz prezentují způsobem, jak přemýšlejí. Nějakou filozofií. Já jsem si říkal „tak ukažte výsledky, ukažte mi, co máte teď, já to chci okopírovat, to mě zajímá nejvíc apod.“

Postupem času jsem pochopil, proč to dělají. Protože filozofie a strategie je něco, s čím se může člověk lépe identifikovat. Když to řeknu, Ochrana bohatství, Wealth Protection, je filozofie, která je z našeho pohledu důležitá. To je něco, o čem si můžeme popovídat – jestli vám to sedí, nesedí. Máte tak větší šanci pochopit, co je obsahem této strategie a této filozofie.

Pak můžete jít za někým jiným, zeptat se na jeho filozofii a zjistíte, že chce dynamický růst a riskovat hodně. Nebo chce něco jiného a je to něco, o čem můžete uvažovat.

Moje doporučení je: nepřemýšlejte o nutně krátkodobých výsledcích nebo o nějakých produktech, ale přemýšlejte o způsobu, jak vám protistrana sedí.

Jestliže vždycky musí říkat to, co vy chcete slyšet, to je úplně jiné téma. Ale jestli filozoficky to sedí dobře, pak máte šanci se začít poznávat. Já vždycky říkám, i když spolu začneme, i když si spolu strávíme půl roku, stejně se budeme další dva tři roky poznávat podle toho, co přijde. Uvidíte, jak budeme reagovat, jestli vám to vyhovuje a podobně. Další důležitá věc při té spolupráci, kterou začnete někde řešit, nezavřít se do toho. Že deset let nemůžu z toho odejít. My říkáme každý kvartál „já nechci dál pokračovat.“ Skončí kvartál, my vám vyfakturujeme naše služby podle toho, jak jsme se domluvili. A když vám to nesedí, tak dál nepokračujeme.

Filozofii a strategii vnímat, nemít žádné jedovaté pilulky, proč bych nemohl odejít. Budovat si vztah a pak uvidíte. To je z mého pohledu to, co funguje.

Reference. Jasně, to jsou věci, které je potřeba také udělat.

 

Josef Podlipný

Já tě jen krátce doplním, opravdu krátce. Častá námitka, proč si nepřizvat někoho, byť odborníka zkušeného s referencemi, je „Přeci mu neřeknu takhle důležité a diskrétní informace typu velikost majetku anebo objem získaných peněz z prodeje třeba firmy atd.“

Já na to vždycky reaguji stejně: „není ani tak důležitá ta částka, je důležité právě to přemýšlení a sdílení strategií anebo nápadů, co s tím budu dělat.“ Protože je to pak velmi podobné, jestli z prodeje firmy získám miliardu, deset miliard anebo sedm set milionů. To má význam jenom z toho pohledu, že z toho plynoucí užitek může pomoci mnohem větší skupině lidí nebo nějaké komunitě. A vlastně mnohonásobně převyšuje potřeby. To je v podstatě jediný rozdíl, ten zásadní.

Ale kriticky důležité je přesně to, co jsi říkal. Poznat, jak o tom někdo přemýšlí, jak o tom někdo přemýšlel už několik generací před námi. Poučit se z jeho chyb a následovat to, co je následováníhodné. Diskutovat ano, ale nemusí to být nutně o přesných číslech. Prostě diskutovat o tom, jak o tom přemýšlím.

 

Vážení posluchači, dnes jsme se bavili o penězích z prodeje firmy. A mnohdy o starosti s tím spojené. To, co jsme si řekli, by mohlo pomoci i vám.

Upozornili jsme na to, že je důležité tomu věnovat dostatek času, ideálně s velkým předstihem, nejméně 6 měsíců.

Zároveň jsme si řekli pár dalších bodů, a Vláďo, já budu rád, když mě případně doplníš, pokud bych na něco zapomněl.

Nebýt na to sám,
přizvat si někoho, kdo nám pomůže s tím přemýšlením. Nemusí to nutně být s tím řešením, ale minimálně s tím přemýšlením.

Určitě o tom komunikovat v rodině, protože to neděláme jenom pro sebe.

 

Vladimír Fichtner

Je dobré se inspirovat u těch, kteří už to zažívají a dělají dlouho.

Je dobré místo výnosu za každou cenu začít hledat spíš ochranu bohatství.

A nejvíc přemýšlet o filozofii a strategii přístupu, kterou budu chtít mít.

A to mi může pomoct mít s těmi penězi mnohem méně starostí, než to vypadá v tuhle chvíli.

 

Josef Podlipný

Vážení rentiéři, jestli i vy o tomto tématu přemýšlíte, a budete chtít diskutovat jednotlivé varianty a nápady, které vám přišly do cesty, budeme rádi, když nás oslovíte. My s vámi v rámci diskuze budeme sdílet to, jak přemýšlíme my a rentiéři, kteří využívají naší péče.

Pro dnešek se s vámi loučím, přeji hezký den a opět někdy na slyšenou Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

 

Investice do nemovitosti v zahraničí jsou pro Čechy stále běžnější. Lidé si kupují nemovitosti ve Španělsku, Itálii, Chorvatsku. Občas někdo zamíří i za oceán.

Poslechněte si zkušenosti a postřehy Josefa Podlipného, který svou první americkou nemovitost koupil již před 13 lety a nyní vlastní hned několik nemovitostí na Floridě – ve Fort Lauderdale a Miami.

V tomto díle podcastu Mezi Rentiéry se mimo jiné dozvíte:

• Co je kritické pro výběr jakékoliv nemovitosti – i té v Americe
• S jakým výnosem z pronájmu můžete počítat
• Jaké jsou s investicí spojené náklady
• Jak s investorem v USA jednají poskytovatelé služeb
• Je lepší se o nemovitost starat osobně nebo mít správce
• Co skrývají americké daně z nemovitostí
• Na co myslet, když budete nemovitost využívat hlavně pro sebe

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, tady je Vladimír Fichtner. Vítejte opět Mezi Rentiéry.

Je tu druhá část našeho povídání o nemovitostech v Americe.

 

Josef Podlipný

Tady je Josef Podlipný a přesouváme se opět do Ameriky.

 

U bytu za více jak půl milionu dolarů můžete počítat s tím, že nájemní výnos je mezi třemi a půl až čtyřmi tisíci dolarů měsíčně. To je úplně v pohodě. Vůbec s vámi nikdo nediskutuje, pokud to není ve špatné lokalitě.

A to je další nebezpečná věc. V Čechách máme zkušenost, že vedle sebe může být téměř vybydlená nemovitost a luxusní nemovitost miliardáře. Tak si to obežene holt vyšší zdí a bude tam mít ochranku. Nějak zajistí výrazný odstup od těch dalších nemovitostí, tak, že nekoupí několik tisíc metrů pozemku, ale třeba několik hektarů. A netrápí ho to.

Ve Fort Lauderdale, když jsem tam poprvé přiletěl, se mi stala taková úsměvná věc. Šel jsem si zaběhat. A protože jsem ještě nebyl dostatečně znalý lokality, spletl jsem se ve světové straně a běžel jsem namísto k vodě od vody. Do vnitrozemí. A sám jsem přišel na to, že některé lokality jsou nebezpečné.

 

Vladimír Fichtner

Že se něco kolem mění – domy a lidé, i to, jak se na tebe koukají.

Tak ses naučil běhat rychleji.

 

Josef Podlipný

Ano, v určitém okamžiku to zrychlilo mé tempo.

 

Vladimír Fichtner

To znám, v Čechách je to hrozně nepředstavitelná věc. Lokalita je ale v Americe zásadní.

 

Josef Podlipný

Až potom, když jsem vše spojil v myšlenkovém pochodu s investicí do nemovitostí, jsem zjistil, že opravdu ob ulici může být dramatický skok nejenom ve schopnosti pronajímat a mít pravidelné cash flow.

Samozřejmě je klíčové i to, komu pronajímáte. Protože najednou zjistíte, že ..

Stojí ještě za to říct, než dopovím myšlenku, následující.

Já jsem byl trošku překvapen, že Američané, a nejen ti, co se tam narodili a žijí už několik generací, ale domestikovaní Mexičané, Španělé, multi-kulturní skupina, mají v mnoha případech třeba tři práce. Pokud nejsou vysloveně už několikátou generací bohatých správců rodinného bohatství. Já se k tomu potom vrátím. Ale je to důležité zmínit.

Protože najednou zjistíte, že v nějaké lokalitě ty tři práce jsou: jednou úklid, podruhé úklid, potřetí úklid. No a tím pádem ani tři práce nejsou schopny té ženě nebo muži nebo rodině vytvořit dostatečnou jistotu, že vám bude platit pravidelně nájem. Takže se začnou vyměňovat nájemníci nebo se tam sestěhuje další rodina, aby s nájmem pomohla.

To můžou být opravdu velké starosti a má to vliv i na cenu nemovitosti. A to velmi výraznou. O ulici dál může být cena třeba o 50 procent nižší.

 

Vladimír Fichtner

My jsme tohle zažili se školou. Do školy se chodí podle toho, kde bydlíte. A to, že si vymyslíte, že budete chodit do jiné školy? Ne, ne, ne. Vy bydlíte tady a chodíte do této školy. Prostě tak to je.

 

Josef Podlipný

I do kostela.

 

Vladimír Fichtner

Kdybychom chtěli chodit do jiné školy, tak bychom se museli přestěhovat. Jinak to nejde, respektive je to velmi netypické. Ti, kteří si můžou dovolit chodit do správné školy, tak si dovolí koupit správnou nemovitost. A proto se vytváří zóny, které jsou bonitnější, bohatší. A zóny, které jsou chudší. Protože tam ekonomika hraje velkou roli. Proti Čechám je to obrovský rozdíl, sociální rozdíly jsou obrovské. Vůbec si je tady většinou nedokážeme představit.

Takže pozor na lokalitu. Nestačí si říct pro a proti. Je to jedna z věcí, kterou musíte detailně řešit!

Pojďme dál, abychom se posunuli.

Josef Podlipný

Je dobré přemýšlet o tom, že i přesto, že koupíte set bytových jednotek v apartmánovém domu, i přesto, že vyberete správnou správcovská společnost, nemáte po starostech. Pokud nevyberete správnou správcovskou společnost a zůstanete na to sami, máte jednu starost navíc. Jednu zásadní starost. Protože ten velký apartmánový dům je velkým klientem pro různé společnosti, které dozorují kvalitu vzduchotechniky, kvalitu požárního zabezpečení a spoustu dalších a dalších věcí. Tím pádem, když zadavatel, který má pod střechou třeba tisícovku bytových domů, poptá nějakou firmu, může poptat velikou firmu. Když poptá velkou firmu, má velikou slevu. Ale na vás jako správce/vlastníky to klade jednu zásadní povinnost, na kterou v Čechách nejsme určitě zvyklí. Dostanete termín. V předstihu třeba měsíc. V tomto časovém úseku, v tento den od do, bude probíhat v celém baráku kontrola vzduchotechniky, zajistěte přístup do svých bytových jednotek. Pokud je máte pronajaté a nemáte tu smůlu, že nájemník má tři práce a skoro ani nespí, nebo spí v jedné z těch tří prací, je to řešitelné.

Pokud je nemáte pronajaté všechny, už nastává problém. Tam nefunguje režim, že vytvořím náhradní klíč, dám ho dole recepci a recepční to s tou firmou oběhne. Neexistuje!

Co se pak stane? Stane se to, že termín „marně proběhne“. A to neznamená, jako jsme zvyklí v Čechách, že se nic nestalo. Až bude příští revize, tak se tam podívají.

Ne, vy to musíte do určitého termínu dodat. Ale je daná firma nebo okruh firem, které musíte poptat. Ale tam už nepřicházíte jako vlastník tisíce bytových jednotek, ale jako vlastník sedmi bytových jednotek. Takže máte úplně jinou cenu, úplně jiné jednání. A vůbec s vámi nesmlouvají v tom duchu, že máte koupenou letenku za 14 dnů. Oni vám dají termín, a zařiďte si to.

Takže to je hned další starost, která vás přinutí až na úplné výjimky vybrat si správnou správcovskou firmu.

S tím je spojeno jedno negativum, které si ne každý uvědomí hned na začátku. Ale v okamžiku výběru nebo potvrzení správcovské firmy si to uvědomí, protože to má finanční dopad.

Z nájmu odevzdáte od pětadvaceti do padesáti procent té správcovské firmě. A neberte to, že jsou extrémně drazí, to je standard.

 

Vladimír Fichtner

Vždy, když vidím, že si někdo bere tady v Čechách méně, jako správcovská firma, říkám si, že z mého pohledu to není dlouhodobě udržitelný model. Protože když si bere deset procent z nájmu, tak musí jít do dalšího. Někde se to začne ukazovat, že servis není takový, jaký by měl být a podobně.

Takže ano, ve Španělsku je to podobné – pětadvacet až padesát procent. A je potřeba s tím počítat.

 

Josef Podlipný

S čím je určitě potřeba také počítat, a to se postupně dostáváme k tomu, co ukusuje z výtěžku nebo ze spokojenosti s kapitalizací naší investice.

Já začnu kapitalizací, protože to bude velké ukousnutí.

V Americe, podle toho, do jaké kategorie jako vlastníci spadnete z hlediska danění příjmů z nemovitosti, se daní i příjem z kapitalizace investice. To znamená z rozdílu mezi nabytím a pozbytím nemovitosti. Pokud máte tu smůlu, že koupíte špatně a potřebujete to prodat, nejenom, že koupíte špatně, ale chcete se toho rychle zbavit, máte trošičku štěstí, že zájemce seženete rychle. Ale zároveň s tím spojenou smůlu, že to všechno proběhne do roka od pořízení nemovitosti. Tak parkujete v daňové zátěži, která může být od deseti až po necelých 40 procent. Z rozdílu mezi cenou při nákupu a při prodeji. To je docela bolestivý zásah.

 

Vladimír Fichtner

Ale když to člověk prodal se ztrátou, tak to není téma.

 

Josef Podlipný

To je pravda. To je pozitivum amerického daňového systému, že lze i započítávat ztráty proti výnosům.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak.

 

Josef Podlipný

To v ČR není úplně zvykem, tím ale nechci vůbec říct, že finanční úřad v ČR se chová nějak špatně. To bychom si je hned znepřátelili. Ale spíše řeknu, že se v USA chovají příkladně pro celý svět. Když najdou chybu v daňovém přiznání, daňovým poplatníkem udělanou nebo společností, která ho vytváří, tak nejenom na tu chybu upozorní. Ale vrátí přeplatek třeba. To je super příkladný přístup.

 

Nicméně všechno si to zaplatíme. Napadl mě takový malý příběh, který mi pomůže poukázat na ty další daňové zátěže.

Kamarád je velmi zručný manuálně, mimo to je bedna. Takže mu nejenom myslí dobře hlava, ale je schopna správně ovládat i ruce a nohy. Logicky proto nepovažoval za příliš velkou výzvu, že si vymění něco v rámci elektroinstalace ve své nemovitosti.

Řekl si, že vše prostě koupí v nějakém hobby marketu a půjde si to vyměnit. Protože není kutil jako v příběhu „A je to“, ale opravdu je i trošku znalý, věděl, že to nebude samozřejmě vyměňovat pod proudem. Vypínal, vypínal, ale pořád tam byl proud. Nakonec přišel do místnosti, o které věděl, když kupovali nemovitost kdysi, že existuje, ale nevyužívají ji. Tam ještě také byla elektro skříň. Otevřel ji a vypnul všechno. Až na dva vypínače, které měly i světelnou a zvukovou signalizaci. Udělaly takové to píp píp píp, když je vypnul. V ten okamžik už nebyl proud tam, kde potřeboval něco vyměnit. Tak to vyměnil, a když už se jal to zapínat zpátky. Říkal mi, že bylo štěstí, že nezajistili hlavní vchod do nemovitosti. Protože se zvenku ozýval dupot, jako když dusají koně nebo býci. A najednou se rozrazily dveře a vběhla tam parta nabušených hasičů. Jak to vypnul, vyvolal požární poplach. Hned to vydalo signál. A on říkal: „Ježišmarja, moc se omlouvám, co jsme dlužni? Vy jste marně vyjeli, že jo?“ Jeden z hasičů ho tak poplácal po ramenou, a říkal „Vždyť platíte daně.“

Jednou z těch daňových zátěží je i místní daň. Místní daň slouží na budování infrastruktury, udržitelnost školství a spousty dalších věcí. Pohybuje se podle těch lokalit různě. Někde to může být 0,5 %, někde 1,5 %.

 

Vladimír Fichtner

Z čeho?

 

Josef Podlipný

Z tržní ceny nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

Děkuji. Někdo má pocit, že z nájmů nebo něčeho podobného. Ne! Z aktuální tržní ceny, která se mění neustále.

 

Josef Podlipný

Pak je samozřejmě klasická daň z nemovitosti. Ta klasická daň z nemovitosti je také různá. V lokalitě, o které jsem hovořil, je od 1,5 do 3 %. Konkrétně ve Fort Lauderdale je 1,5 % Ale tam to stoupalo, byla níž. Takže ta daň se vám mění pod rukama.

 

Vladimír Fichtner

Opět z aktuální tržní ceny.

 

Josef Podlipný

Je to z aktuální tržní ceny nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

A tu si nelze úplně vymyslet.

 

Josef Podlipný

Určitě, určitě.

 

Vladimír Fichtner

Ta je daná. Můj kamarád dělá v Texasu inspektora, který chodí po nemovitostech a říká: „támhle postavili bazén, tak to bude o 50 tisíc větší hodnota nemovitosti.“ Také říká, že teď už je to dobré, když jsou Google Maps „Podíváme se, co je nového a už nemusíme vykukovat za vrátky.“ Samozřejmě potom jdou a je potřeba to i vidět.

 

Daně se platit musí. Jsou někdy více a někdy méně rozumně využívané. Ale to daňové zatížení je poměrně velké.

Kolik je ten celek? Kolik je to daňové zatížení?

 

Josef Podlipný

Když se budeme držet úplně reálných minim, třeba ve Fort Lauderdale, 1,5 % z tržní ceny nemovitosti, to je prostě ložené. Další minoritní daně ani nebudu zmiňovat, potom je vlastně daň na turistický rozvoj lokality, kde ta nemovitost je. A federální daň.

To je dohromady 12 %, protože to je 2krát 6 % z příjmů.

 

Vladimír Fichtner

Takže z pohledu ceny nemovitosti nebo aktuální tržní ceny je to 3–5 % daně. Včetně lokální daně.

 

Josef Podlipný

No může to být spíš ke dvěma procentům, dvě, tři.

 

Vladimír Fichtner

Podle toho, kde to je. Takže dvě tři z pohledu aktuální tržní hodnoty a potom daň z příjmů.

 

Josef Podlipný

A tady je ještě potřeba říct, že z hlediska danění příjmů, o daňovém rezidentství rozhoduje i délka pobytu v Americe. A to i přerušovaného, spousta lidí to vůbec neřeší. Nebo možná to ani nevědí. Ale je dáno 183 dnů. Nepočítá se do toho, když je Amerika mezipřistáním. Ale i když tam jeden den přiletím a ten samý den odletím jenom proto, že jsem tam přiletěl třeba podepsat něco, k čemu jsem nemohl nikoho zmocnit. Tak je to den. To za prvé.

Za druhé, se do daňového testu počítají tři roky. Takže se z toho hlavního roku, kdy se to počítá, vezme 100 %, z dalšího roku se vezme jedna třetina a další část z toho třetího roku. A když součet překročit tuhle hranici (183 dní). No tak, vážení přátelé.

 

Vladimír Fichtner

Se stáváte americkým daňovým rezidentem.

 

Josef Podlipný

Daníme všechen příjem.

 

Vladimír Fichtner

To není vůbec žádná legrace. To byla jedna z věcí, proč my jsme nikdy do nemovitostí v Americe nešli. Ani jsme nezkoumali způsoby, jak do toho jít. Bylo tam právě nebezpečí daňového rezidentství, které jsme nechtěli riskovat.

 

Josef Podlipný

A pak tam jsou už takové nuance, na které je dobré myslet. Pokud budete chtít chránit rodinné bohatství i pro budoucí generace, tak vás logicky bude zajímat dědická daň. Americká dědická daň, progresivní zdanění majetku drženého ve Státech, a to nejenom nemovitostního, to mohou být třeba i finanční aktiva, končí na čtyřiceti procentech z hodnoty majetku.

 

Vladimír Fichtner

Ne ze zisku, ale z hodnoty majetku. Souhlasím.

 

Josef Podlipný

To není málo a ochrana proti této dani je titěrná. Vzhledem k tomu, že nemáme s USA smlouvu o dvojím zdanění.

 

Vladimír Fichtner

Pozor, máme smlouvu o dvojím zdanění, ale ne z pohledu dědictví. Ano, chybí tam ta klauzule na dědictví.

 

Josef Podlipný

To se bavíme o nižších desítkách tisíc dolarů. A všechno to, co to překročí, je spojeno s touto daňovou povinností. I přesto existují určité možnosti, jak majetek chránit.

Těm se dnes nebudeme věnovat. Jen upozorním na to, že i řešení zaparkování majetku do nějakého trustového uspořádání může vypadat na první pohled jako jednoduchý způsob, jak něčeho dosáhnout. Ale všechno to má souvislosti.

V Americe totiž existuje i takzvaná přenositelnost daně. Tu hodně propagují ti odborníci, které je dobré povolat si ku pomoci, aby vám našli optimální daňové řešení, třeba i právně daňové z hlediska vlastnictví.

A u přenositelnosti, která chrání daňový základ i pro budoucí generace, když se to předává, tam je ale nutná podmínka, že to drží vždy fyzická osoba. Nemůže to být trust. To už jsme si taky prošli, tohle jsme už poznali. A je to hodně důležité.

Co bych určitě na závěr chtěl říct, pokud tedy nemáš ještě dotazy.

I samotné nastartování pronájmu nemovitosti není závislé jenom na samotné koupi. Vy se musíte, vážení posluchači, registrovat. V podstatě se v Americe stanete podnikately. A pokud se neregistrujete a někdo zjistí, že pronajímáte. To nechcete.

 

Vladimír Fichtner

Regulace tam fungují. Jak máme občas pocit, že se v Čechách dá z toho nějak uniknout, to v USA nikoho nezajímá. A nestojí to za to, protože oni se tam s vámi nemažou.

Na to je potřeba dávat velký pozor a pečlivě to rozmýšlet před tím, než se do toho pustíte. Je třeba dělat to s velkou celkovou rozvahou. A hlavně s lidmi, kteří tomu rozumí. Ideálně s lokálními odborníky na různé oblasti. A třeba se před tím pobavit s Pepou, který vám k tomu řekne ještě i některé další věci.

Pepo, moc zajímavé povídání. Díky za sdílení spousty, spousty zkušeností a příběhů.

Z mého pohledu je možné k tomu americkému majetku přistoupit různým způsobem. Určitě je dobrý pro diverzifikaci. Určitě je důležité, abychom majetek v Americe a v dolaru jako rentiéři měli. A ne nutně úplně malý. My jako rodina zatím více využíváme finanční aktiva, protože nám to přijde jednodušší z mnoha úhlů pohledu. Do Ameriky se také díváme, ale ještě tam nejsme.

Vy jako rodina, Pepo, máte americké nemovitosti ještě pořád? Nebo už ne? Protože to možná není úplně patrné.

 

Josef Podlipný

Odpověď je ano. A důvod pro to je jeden hlavní – bezpečí a stabilita politického prostředí. Je to prostě lokalita, kde, kdyby se něco dělo, něco závažného, tak si myslím, že mohou být naše rodiny rentiérů v bezpečí.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím, to je docela zajímavá tečka. Budu se těšit zase někdy příště na povídání o nemovitostech v Americe.

 

Josef Podlipný

Děkuji, potěšení na mé straně. I s vámi se budu těšit. Pokud vás zajímají otázky ke správě nemovitostního portfolia v Americe anebo otázky na to, co udělat, abychom se případně vyhnuli starostem spojeným s tou správou, tak budeme rádi, když nás oslovíte anebo nasdílíte svůj příběh.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou zase někdy příště Mezi Rentiéry.

 

Josef Podlipný

I já děkuji, loučím se pro dnešek a přeji krásný den.

 

 

 

Investice do nemovitosti v zahraničí jsou pro Čechy stále běžnější. Lidé si kupují nemovitosti ve Španělsku, Itálii, Chorvatsku. Občas někdo zamíří i za oceán.

Poslechněte si zkušenosti a postřehy Josefa Podlipného, který svou první americkou nemovitost koupil již před 13 lety a nyní vlastní hned několik nemovitostí na Floridě – Fort Lauderdale a Miami.

V tomto díle podcastu Mezi Rentiéry se mimo jiné dozvíte 4 důvody pro investici do nemovitosti v USA.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a vítám Vás u podcastu Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se na další povídání Mezi Rentiéry.

 

Josef Podlipný

V dnešním díle se opět vrátíme k investicím do nemovitostí v zahraničí.

V několika minulých relacích jsme se věnovali investici do nemovitosti ve Španělsku.

Dnes se budeme více věnovat investicím do nemovitostí v Americe.

 

Vladimír Fichtner

Trochu se nám povídání protáhlo, takže tento díl bude rozdělený na dvě části.

 

To je skvělé téma, to mě hrozně zajímá. Když jsme žili v Americe 3 roky, bylo to v nesmírně zajímavé době, protože to bylo po finanční krizi.

V té době ceny nemovitostí spadly na polovinu, alespoň v jižním Texasu, kde jsme byli. Na Floridě to byl pokles i o 75 %. A nájmy vyskočily dramaticky nahoru, protože banky úplně zavřely úvěrové linky. A lidé, kteří chtěli bydlet, vlastně nedostali hypotéku a museli jít do nájmu.

Když jsme se s Radkou dívali na nemovitostní trh, navštěvovali jsme domy, kde nájemní výnosnost v té době v jižním Texasu byla 20 % ročně. Z ceny nemovitosti byl výnos 20 % ročně, 10 % by šlo na daně a náklady a tak dále a 10 % byl čistý dolarový výnos, což se nám moc líbilo.

Ale my jsme vlastně nikdy nepřišli na to, jak rozumně do těch amerických nemovitostí vstoupit. Měli jsme obavu z amerického daňového zákona, aby se na nás nějakým způsobem nevztahoval. A pak, když jsme přijeli domů, Radka začala dělat nemovitosti v Čechách a už jsme to pustili ze zřetele.

Ale když jsme se potkali my dva spolu po nějakých letech, kdy jsme se nevídali, tak mě zaujala tvoje zkušenost.

A protože jí máš velmi reálnou, vyzkoušenou, moje první otázka na tebe dneska je, jestli si vzpomeneš na okamžik, kdy jsi se k tomu dostal poprvé. Kdy sis řekl „Aha, to bychom mohli zkusit.“

Vzpomeneš si, co tě k tomu vedlo? Co bylo na začátku?

 

Josef Podlipný

Určitě. A vzpomenu si i díky tomu, že teď zhruba 5 let mě provází podobný pocit. Na začátku to bylo hodně o emocích. Nebylo tam příliš racionálního uvažování, byla to ta definice FOMO – obava ze ztráty příležitosti. Přesně jak jsi popsal, období poklesu cen nemovitostí ve Státech bylo znatelné. A protože nemovitostní krize se přelila ze Států do celého světa a určitou měrou zasáhla i české investory, minimálně stran informací, tak to bylo veřejně diskutované téma. Mnoho mých kamarádů a známých to téma zajímalo natolik, že si řekli, že to je vlastně příležitost. Měli volnou hotovost, ty peníze vzali, odletěli do Států a koupili pomalu první, co je napadlo. Nebo co jim cvaklo o nos. A během krátké doby se chlubili obrovským ziskem. Já jsem si říkal „nebudu blbej přeci – to fakt vypadá zajímavě. Ta příležitost tady je. “ A tím pádem to začalo poutat i mou/naši pozornost větší měrou.

 

Vladimír Fichtner

Takže to bylo po krizi.

 

Josef Podlipný

Bylo to po krizi, těsně po krizi.

 

Vladimír Fichtner

Takže v době poklesu cen, kdy jsi viděl, že už někdo začíná využívat tu příležitost. Jak to šlo dál?

 

Josef Podlipný

Teď jenom v rychlosti přeskočím do současnosti nebo do asi 5 let probíhajícího diskutování s dalšími potenciálními vlastníky nemovitostí v Americe. Posledních pět let se mě každou chvíli někdo ptá na něco ve spojitosti s už koupenou nemovitostí v Americe, anebo s tímto záměrem. A když se pídím po tom, co ho k té otázce vede, nebo k té investici, tak to je právě FOMO.

Protože si říká „To je super, vždyť to narostlo.“ A ano, já musím říct na reálné změně ceny, že koupě menší bytové jednotky/apartmánu za 165 tisíc dolarů před dvanácti lety, má teď reálnou hodnotu 550 tisíc dolarů. V podstatě více jak trojnásobek investované částky.

Vážení posluchači, to není úplně špatné. Má to ovšem mnoho háčků nebo s tím souvisejících informací, které si myslím, že stojí za to teď sdílet.

Určitě neberte naši dnešní diskuzi jako doporučení k tomu se buď vyvarovat koupě nemovitosti v Americe, anebo naopak na tuto vlnu naskočit a rychle koupit. Je to opravdu sdílení vlastních anebo těch převzatých zkušeností s tímto trhem nemovitostí v zahraničí.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom připomněl Španělsko, které pro nás bylo prvním nákupem zahraniční nemovitosti. My jsme tomu věnovali dva roky poměrně intenzivně, než jsme „vyzráli“ a řekli si „jdeme do toho“. Jak dlouho u tebe trval proces „dozrávání“ – přemýšlení, říkání si pro a proti? Jdu do toho – nejdu do toho.

 

Josef Podlipný

Mnohem kratší období. Naštěstí nebylo potrestáno tím, že by to byla definitivně chyba. Krátkost toho období přikládám právě té FOMO naléhavosti, že to prostě pokleslo o víc jak 50 %. Viditelně. Všichni to ví, a přitom jsou na tom trhu fakt velmi zajímavé nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

S dobrým výnosem.

 

Josef Podlipný

Ano, přesně jak říkáš, s dobrým výnosem, v dobré lokalitě. Má to hodně pozitiv a člověk pak snadno přehlédne určitá úskalí s tím spojená a zkrátí, někdy i nebezpečně, období rozhodování, poznávání prostředí, porady s odborníky i s těmi, kdo už tam jsou.

 

Vladimír Fichtner

Nám samozřejmě ve Španělsku pomohlo, když jsme se dívali na nemovitosti a sledovali jsme ten trh, že za měsíc pořád ty nemovitosti byly. Za 2 měsíce pořád byly za stejnou cenu nebo za nižší cenu. Za tři měsíce, za třičtvrtě roku.

Teď, když jsme se dívali na nemovitosti, které jsme pozorovali a navštěvovali začátkem roku 2023, tak jsou pořád v nabídce. A už je nenabízí jedna realitka, ale i druhá. Tak už víme, co bude další krok, že bude levnější cena. Protože je vidět, že to nemůžou prodat.

To se na trhu děje. Chápu, že to může zrychlit anebo naopak zpomalit ten proces.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím tomu, že rychlost procesu může být ovlivněna tím, co se děje na trhu. Ale ty nemáš jenom jeden apartmán. Vlastně to tak možná vyznělo, ale vím, že to portfolio je širší.

 

Josef Podlipný

Zkušenost začala s jedním apartmánem a samozřejmě nemohla skončit, protože poznáváním prostředí logicky každý z vás, posluchačů, investorů nebo správců portfolia zjistí, že vybudovat, ale hlavně spravovat portfolio s letovou časovou zátěží třeba deseti, jedenácti hodin, to není na jeden apartmán.

To je ideálně na kombinaci domů a apartmánů nebo investic typu, že něco koupíte, zrekonstruujete, případně doplníte nějaké prvky, které zvýší prodejní hodnotu a schopnost to poslat dál jinému koupěschopnému zájemci. Buď to spojíte s byznysem, anebo se správou většího portfolia. Takové minimum a optimum zároveň je o sedmi, deseti apartmánech. Tak, aby se to už dalo překlopit společnou recepcí, správcovskou společností, která se bude ideálně věnovat správě v jedné lokalitě. Nebo nemovitostem v několika blízkých lokalitách.

 

Vladimír Fichtner

Bude to pro ně důležité.

 

Josef Podlipný

A bude to pro ně důležité, přesně tak.

Tady si teď pomůžu jedním příběhem, který bude velmi krátký. Není můj, je převzatý.

Kamarád vlastní nemovitost ve Státech, konkrétně na Floridě, konkrétně v Miami. A rozesmál mě svým přístupem, byť je postaven na velmi racionální úvaze.

Ten, kdo mu pomohl nemovitost koupit a kdo se o nemovitost v Miami stará, je stejný subjekt, kterému dal příležitost následně tu nemovitost prodat.

Neřekli si kdy, ale prostě někdy v budoucnu. V podstatě mu řekl „jak dobře se o ni budeš starat, tak dobře ji pak prodáme, a ty z toho budeš mít opět provizi.“ Důležitost starání se o tu nemovitost, a i průběžné náklady spojené s realizací budoucího prodeje nemovitosti, spojil. Právě teď tu nemovitost prodávají, a ukázalo se jako velmi významné mít parťáka v Miami. Správce, který se o nemovitost bude starat se správným nastavením. Se stejnou motivací, jako má majitel, jako má správce nemovitosti.

 

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že každého zajímá u jakékoliv investiční příležitosti pro a proti.

Jak jsi procházel tím pro a proti. Trošku jsi už zmiňoval pro. Dobrá cena, dobré časy a určitě budou nějaká další pro.

A také budou nějaká proti. Jak jsi to nakonec vyhodnotil? Co byl ten poslední spouštěč, kdy sis řekl „Tak jo, jdu do toho“

 

Josef Podlipný

Pro a proti nemusí být, vážení posluchači, pro každého stejné. Někdo má jako hlavní motivaci, že chce být v politicky stabilním, klimaticky nastaveném, vzdáleností od svého předchozího domova lokalizovaném, prostředí.

Pro něj budou ta pro trošku jiná než pro někoho, kdo to bude brát čistě jako investici. To je potřeba si uvědomit.

 

Vladimír Fichtner

Možná má někdo rád vzrušení z hurikánové sezóny každý rok.

 

Josef Podlipný

Třeba to může být dobré pro lovce hurikánů.

 

Vladimír Fichtner

Pro někoho to může být proti, samozřejmě.

 

Josef Podlipný

Jasně, já ale znám takového člověka. Setkal jsem se s ním, pochází ze Slovenska, šéfuje kasínu a je amatérský lovec hurikánů. Já jsem vždycky říkal „V tomhle období bych tam nikdy neletěl.“ A on říkal „V tomhle období bych nikdy neletěl na Slovensko za svými rodiči.“

Ještě než se podíváme na všechna pro a proti. Za ta léta, protože ten trh sleduji, mám s tím nějakou míru zkušeností a spousta rentiérů se mnou své vlastní zkušenosti sdílí, jsem zjistil, co bývá tou racionální motivací nejčastěji. Úplně na piedestalu, hned nahoře, je investice. Proto se té hlavní motivaci, kterou jsem vysledoval i u ostatních rentiérů, budu věnovat možná nejvíce.

Pak hned poté se objevuje naplnění snu, přání rodiny k typu rekreace. Chci tam poslat top manažery z firmy a jejich rodiny. Chci tam dát příležitost cestovat kdykoliv rodinným příslušníkům.

To je druhá nejčastější motivace a hned řeknu třetí.

Tou je daňová optimalizace nebo sledování nějakého daňového motivátoru. U té se pak mnohokrát zastavím, protože neznalost prostředí a velká rozdílnost amerického prostředí významně zvyšuje míru skepse, kterou potom vlastník/správce nabyde, když najednou zjistí, že tady si musí něco vyřídit, tady na něco zapomněl. A je s tím spojeno penále nebo jsou s tím spojena nějaká omezení atd.

 

V daňové oblasti je Amerika prostě svá. To je asi nejlepší definice. Nicméně je čitelná. Je to potřeba definitivně vzít jako fakt a nebýt na to sám. Ideálně mít někoho z amerického prostředí. Tady jsou skvělé advokátní kanceláře, právníci, kteří mají dílem zkušenosti i třeba tím, že vystudovali americké právo.

Ale vážení posluchači, opravdu to myslím zcela vážně, jakmile budete řešit daňovou oblast – získejte parťáka na americké straně. Ušetří vám to spoustu starostí.

 

A poslední, čtvrtá je diverzifikace. Často investory vede k investici ve Státech právě to, že si říkají „v Čechách toho máme vlastně hodně,“ Ty jsi zmínil v tomto ohledu Radku, že jste se vrhli po návratu z USA na české prostředí. A ti investoři si to najednou v určitém okamžiku uvědomí. Pak poskočí kousek dál, mají třeba Španělsko. Španělsko není úplně blízko, ale i tak je to Evropa. A řeknou si „v Česku a Evropě toho máme už dost.“ No a co jiného zbývá potom? Můžou do Austrálie nebo do Japonska, nebo do té Ameriky, Kanady.

A Amerika je možná nejstabilnější z hlediska hospodářského vývoje i přístupu k řešení určitých otázek. My to mnohokrát diskutujeme i s rentiéry, když se bavíme o správě finančního kapitálu, a tam také řešíme diverzifikaci. Diverzifikaci jako čtvrtou motivaci rentiéři hodně vnímají. Pojďme na rizika a na přínosy, jestli nemáš doplňující dotaz.

 

Vladimír Fichtner

Skvělé. To byly 4 motivátory, o kterých jsi mluvil.

Pojďme si říct také, – my jsme byli v jižním Texasu, Ty mluvíš o Floridě – že Amerika je země velmi různorodá. Kalifornie je něco jiného než New York nebo než Havaj.  Můžeš ta pro a proti zařadit i do regionu? Abychom pro ty, kteří nás poslouchají, si přiblížili, o kterém regionu se bavíme v tvém případě.

 

Josef Podlipný

Bude to třeba, protože jsou s americkým kontinentem spojena i určitá specifika – ať už výše daňové zátěže anebo další. V mém případě se jedná o Floridu. Jedná se o dvě konkrétní lokace. Fort Lauderdale, což je oblast přezdívaná Americké Benátky. Je tam spousta vodních kanálů, takže pro milovníky vodních sportů, jachtingu a vůbec prostředí, které je opravdu podobné Benátkám. Až na ty gondoly, a Benátčany. Nicméně jsou tam velmi vlídní, přátelští lidé. Určitě doporučuju navštívit tuhle lokalitu. A pak kosmopolitní Miami, které nikdy neusíná. Najdete tam cokoliv, co si lze vůbec vymyslet. Tak to jsou tyhle dvě destinace.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle. Tak pojďme na ta proti. Většina lidí si asi dokáže představit důvody pro. Ale ta proti objevujeme až na místě, někdy až příliš pozdě.

 

Josef Podlipný

Já se pokusím to i trošku vyvážit, aby to nebyla jenom mínus. Abyste za pár vteřin nevypli tento podcast a neřekli si, že vás jenom strašíme.

Začnu jedním zásadním proti, protože jsem zmínil, že tou nejčastější motivací je investice. Tak v Americe opravdu velmi silně funguje jakási komunitní regulace, jak jsem si to sám nazval. Představte si, že budete kupovat třeba sedm apartmánů z apartmánového domu, který bude mít stovky apartmánů nebo bytových jednotek. To neznamená, že těch sedm bytových jednotek koupíte a pak je budete krátkodobě pronajímat.

 

Vladimír Fichtner

Že můžete dělat, co chcete.

 

Josef Podlipný

Protože vlastníci těch ostatních bytových jednotek se třeba dohodli, že krátkodobý pronájem je v této nemovitosti vyloučen. A přes to nejede vlak. To není tak, že si skoupíte nadpoloviční většinu a řeknete si „Dobře, tak do toho pustím několik miliard a koupím dvě patra ze tří. A tím pádem převážím ty ostatní.“

Ne. Ta nemovitost má specifika, která částí definují vlastníci nebo spoluvlastníci, uživatelé té nemovitosti. A může vám to velmi zkomplikovat život.

Znám případy, kdy někdo koupil bytovou jednotku, naštěstí jen jednu v tomto konkrétním příkladu, který mě teď napadl. A pak ji prodal naštěstí někomu, kdo se tam chtěl trvale přesídlit, takže neutrpěl žádnou ztrátu. Byla to pro něj jenom bolestivá zkušenost.

Protože se tím trápil a říkal, my to chceme prostě pronajímat. My chceme (řeknu k tomu to plus) mít třeba výtěžek kolem šesti, sedmi procent. To je ten standard, to je to nejmíň, bývá i větší.

 

Vladimír Fichtner

Takže vlastně cash flow výnos z nemovitosti, nájemní výnos.

 

Josef Podlipný

Ano. Takže třeba u takového bytu za více jak půl milionu dolarů můžete počítat s tím, že je to mezi třemi a půl až čtyřmi tisíci dolarů měsíčně. To je úplně v pohodě, vůbec s vámi nikdo nediskutuje. Pokud to není ve špatné lokalitě. To je další nebezpečná věc.

 

Vladimír Fichtner

Tak to byla první část o amerických nemovitostech a uslyšíme se opět za týden.

 

Podnikatel má úspěšnou firmu, která mu vyplácí každý rok zisk převyšující 100 milionů korun. Zdánlivě radost. Ale je to několikanásobně více, než utratí. A každý rok řeší, že vlastně neví, co s tím.

V této epizodě Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí své zkušenosti a příběhy, jak přemýšlet o majetku a jeho růstu, ať se jedná milion, deset, sto nebo pět set milionů ročně.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je 100 milionů ročně, pravidelně – a co s tím?

 

Vladimír Fichtner

To je hezké téma.

 

Josef Podlipný

Ale pro někoho, Vláďo, je to starost.

Já jsem se nedávno bavil s miliardářem, který nevypadal nikterak ustaraně, protože se vrátil z pobytu v zahraničí s celou rodinou.

Ale jako starost označil právě těch 100 miliónů ročně. A mluvím o muži ve věku ještě ani ne 50 let, plném síly. Říkal „Mám starost, prostě mám 100 milionů a každý rok přemýšlím co s tím.“

 

Vladimír Fichtner

Každý rok má dividendu 100 milionů z firmy, nebo ze svých byznysů.

 

Josef Podlipný

Každý rok přemýšlí, co s tím.

A mě napadla hned jedna protiotázka „OK, Igore, a co tedy s tím děláš?“

On na to opáčil „většinou to dopadne tak, že to strčím tam, odkud ty peníze přišly. To znamená zpátky do firmy.“

Odpověděl jsem „ok, ale ty říkáš každý rok 100 milionů, tak to vlastně díky tomu posiluješ ten stroj. A tím pádem z toho vypadává ne 100 milionů, ale stále víc. Takže mluvíš o 100 milionech reálné hodnoty – že je to furt víc, že tím i pokrýváš inflaci a tak.“

„Ne, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, já to tam prostě dám zpátky.“, říkal on.

Ptal jsem se dál, zda to ovlivní nějak hodnotu té firmy?

A on zase odpověděl „O tom jsem taky takhle nepřemýšlel. No asi moc ne.“

 

Vladimír Fichtner

Mělo by.

 

Josef Podlipný

Ale to byla jeho vlastní replika, že „asi moc ne.“

A když jsem se zeptal, jestli to ovlivní nějak jeho spokojenost, tak on řekl „No, zbavím se té starosti.“

 

Vladimír Fichtner

Mě zaráží, když člověk řekne, že neví, co s tím.

Že s tím má starosti. Z mého pohledu, když dostanete 100 milionů, je to možná příležitost.

Někdo to považuje za výzvu, pro někoho je to zodpovědnost. Z mého pohledu je to vždycky práce. Starat se o majetek je práce. A starat se o něj tak, aby se ten majetek nerozpustil, je těžká práce. Myslím, že pan Schwarzenberg o tom mluvil, několikrát jsem to slyšel. A tomu se dá pomoct tím, že člověk má nějaký systém, že o tom nějakým způsobem přemýšlí.

Otázky, které jsi měl na Igora, vlastně směřovaly z mého pohledu k tomu, jestli má nějaký systém.

Když za námi přichází klient (a máme takové klienty), který říká „mám tady dalších 100 milionů“, tak naše role je říct „tohle je ten systém, na ten jsme domluvení, a tohle je to řešení.“ A klient na to „Jasně, není problém“. Není to ale starost!

Takže první věc, která mě napadá, že to je práce. Je potřeba se o to postarat, ideálně, když k tomu využiji nějaký systém, který mám nastavený – filozofii přístupu, systém apod.

Jakou ty máš zkušenost s tím, jak se starat o 100 milionů, když je dostanu?

 

Josef Podlipný

Použiji příběh jiného rentiéra, v tomto případě ženy, která říká „Když si chci koupit novou kabelku, tak nepotřebuji čerpat z dividend, protože na to si vydělám. Ale když chci zajistit rodinu a zajistit si schopnost věnovat čas a energii chodu firmy a spoustě dalších jiných úkonů, tak pro to potřebuji vytvořit nějaké podmínky.“

Takže ona se na to dívá z pohledu užitku.

Říká „potřebujeme o sebe pečovat co se týče zdravotnictví, potřebujeme být v klidu, že máme na financování chodu rodiny, potřebujeme financovat z něčeho filantropii.“ A spoustu dalších a dalších potřeb si popíše, a jde jakoby od konce.

Když potřebuje tolik peněz – kolik, z čeho, jak pravidelně a s jakou jistotou bude čerpat? A tím pádem ji to definuje tu potřebnou velikosti majetku.

A když pak po diskusích, ať už v rodině s nějakým přizvaným odborníkem nebo třeba jen v rodině, dojde k závěru, že současné rozložení rodinného bohatství je příliš převáženo tu v byznysu, tu v nemovitostech, tu v alternativních investicích nebo dokonce i ve finančním majetku, tak ji to vede i k tomu, aby rizika spojená s výpadkem některých příjmů řešila. Takže ona potom hledá řešení i tak, že najednou zjistí, že je nesmysl to vrátit zpátky do byznysu. Když potřebuje posílit třeba složku finančního majetku, tak ji posílí, ale posiluje ji právě s tou jistotou, že z toho bude pravidelný příjem na financování potřeb.

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi říkal, že na to jde odzadu. Když se podívám na své poznámky, tak vlastně také říkají, že rozvoj rodinného bohatství je relativně ta poslední část, kterou mám v nějakém systematickém seznamu.

Na začátku jsem mluvil o systému, o důležitosti systematického přístupu. Protože když dělám něco, o čem vím, jak to chci dělat, nebo když vím, kam chci dojít, tak se ty věci dělají jednodušším způsobem.

Najednou starost o majetek není tak složitá, jak může vypadat. Najednou to není starost, ale je to OK, je to součást mojí práce a hotovo.

Je totiž dobré si uvědomit, že když se nestaráme o majetek, tak ten majetek zpustne. Zkuste nasekat celý rok trávu na zahradě u vašeho domu, zkuste ten dům nechat vypnutý dva roky a pak se tam jeďte podívat. A tak to je se vším majetkem. Je jedno, jestli to je firma – zkuste se nevěnovat vaší firmě dva roky, když jste tam doteď byl hlavní člověk, který o všem rozhodoval.

 

Josef Podlipný

Já jen doplním – zkuste nekomunikovat v rodině dva roky. Najednou nemáte rodinu!

 

Vladimír Fichtner

Takže ano, je to práce. Když chceme mít rozumné výsledky, tak je potřeba jet podle pravidel, alespoň to je moje zkušenost.

Pravidla mohou vést k tomu, že mají výsledek – někdy lepší, někdy horší. Tak to pravidlo trošku změním a půjdu dál.

S klientem, o kterém jsem mluvil, máme celkovou strukturu majetku. U toho majetku máme ale předtím domluvenou nějakou filozofii starání se. Alokaci majetku máme do různých typů aktiv – byznys, nemovitosti, finanční aktiva, měny, regiony. A první věc, kterou s klientem řešíme každý rok je, že se vždycky podíváme, jak jsme na tom. Jestli ten plán, který chceme mít, dodržujeme. A on se samozřejmě mění. Člověk si koupí nemovitost, tak vzroste váha nemovitosti, prodá nemovitost, zase to poklesne. Firmě se daří nebo nedaří, její ocenění v portfoliu je větší nebo menší.

První věc, kterou řešíme systematicky, je, jestli nám ta alokace a diverzifikace sedí.

A když ne, tak hotovostí, která přichází, upravujeme mezery, které kde vznikly.

 

To je první věc, kterou řešíme. Souvisí to s tím, že občas přichází nějaká příležitost na trh nemovitostí a možná tam člověk chce být trošku více investovaný. Nebo spadly akcie, tak si je chce nakoupit při poklesu. A tak dále. Sledujeme, co se děje, ale neustále máme na mysli ten velký obrázek, tu velkou strategii a to, aby nám ten obrázek seděl.

Není potřeba každý den sledovat, jestli mám v nemovitostech o procento víc nebo míň. Ale jednou za rok, když přijde dividenda, je dobré si říct, takhle to teď máme, zhruba. Pojďme vyplnit ty správné mezery!

To je podle mě první krok, který se mi velmi osvědčuje. Co tobě, Pepo?

 

Josef Podlipný

Já opět vzpomenu klientku Kateřinu, která říkala, že první krok je uvědomit si užitek na konci, a že proto to všechno dělá.

Tehdy jsem jí říkal „Kateřino, teď chvilku zapomeňte na to, co si za ty peníze všechno můžete pořídit vy nebo rodina. A zapřemýšlejte nad tím, čím jsou opravdu pro vás peníze, těch 100 milionů ročně v našem příkladu, vlastně důležité.“

A v okamžik, kdy si odpověděla na otázku, čím jsou pro ni důležité, a padaly různé příklady od svobody, volnosti rozhodování, nezávislosti na geopolitickém prostředí, ve kterém v současné době je majetek zaparkován a ve kterém žije celá rodina, tak se zvýšila naléhavost přesně toho, co jsi zmínil. Mít strategii!

I přes to, že ji v čase mohou upravovat. To je jasné. Ale hlavně ji mít.

 

Vladimír Fichtner

Protože když člověk nemá strategii, když neví, k čemu směřuje, vlastně neví, co má být výsledek. Když nevíš, že máš jít do Říma, kam půjdeš? Nevíš? Tak teď půjdeš jinam, na sever, na jih…

 

Když člověk neví kam směřuje, zvyšuje tu starost. Ta starost nezmizí.

Co s těmi penězi? Každý rok trávíš energii na tom, co s nimi budeš dělat – kam to teď dám? Támhle? Na to nemám čas, musím ještě něco řešit s dětmi nebo vnoučaty, a ve firmě. A najednou se ztrácí kouzlo elegantního řešení. Ne že by to nešlo vyřešit, ale je to náročné, bolí to. A je to zbytečné.

 

Josef Podlipný

Občas slýchám „Přes třísky nevidíš les.“

Tímto příkladem můžeme ukázat, že pak mohou uniknout zákonitosti nebo zdravý selský rozum nebo vyzkoušené praktiky, které fungují už mnoho generací.

Zrovna u Kateřiny jsme řešili to, co často říkají mořeplavci „Sebelepší vítr bez směru cíle? Nemá smysl vyplout.“

Je opravdu důležité si uvědomit, čím je pro nás rodinné bohatství důležité. Pokud je to právě bezpečí, svoboda, volnost rozhodování nebo zajištění životní úrovně, tak nám to dá šanci najít to správné řešení.

 

Vladimír Fichtner

U nás poté, co si odsouhlasíme filozofii a strategii, a přijdou nové peníze, většinou ten první krok bývá říct si, kde, co chybí a kde budeme něco posilovat. Kde je nějaká příležitost, třeba i větší, a třeba budeme malinko víc převážení. Ale už máme něco, čeho se můžeme chytit. Pevný bod ve vesmíru, podle kterého jedeme.

Další věc, kterou často řešíme, a ty jsi to už zmínil, je filantropie a charita. My neřešíme kolik půjde peněz do jakého projektu, ale kolik majetku to bude z těch nových peněz. Jak bude posílen fondový kapitál té charity nebo ta jistina, ze které se potom z výnosů financují filantropické nebo charitativní činnosti.

Protože to je další velká část „spotřeby“. Podporovat komunitu, podporovat věci, které mě baví a přinášejí mi štěstí. My víme, že ze 100 milionů jde 80 do filantropie. A ten filantropický kapitál má strukturu, investiční alokaci, diverzifikaci a podobně. A je jednoduché se o to postarat, protože už pravidla máme a víme, jak na ně.

 

Josef Podlipný

Zůstaňme ještě chvilku u čísel.

Ty jsi zmínil osmdesát milionů, které pomohou financovat filantropické cíle rodiny.

Mám tomu rozumět tak, že pokud je filantropickým cílem financování čtyřmi miliony na roční bázi, a pokud je nadace schopna zhodnocovat finanční kapitál osmdesát milionů tak, aby ty čtyři miliony mohla vydat, tak vlastně drží stále těch osmdesát milionů, ideálně i v reálné hodnotě nekonečně dlouho. A každý rok, opět v reálné hodnotě, má čtyři miliony na financování filantropické činnosti? Je to tak? Chápu to správně?

 

Vladimír Fichtner

Ano, ale to podstatné, co jsem chtěl zmínit, že přichází 100 milionů nových peněz a já řeším mimo jiné otázku, jestli to půjde na posílení nadačního jmění nebo na jiné účely. Jestli něco půjde do firmy, na Private Equity a podobně.

Je to další typ umístění peněz. Ale filantropie z našeho pohledu hraje v životě mnoha rentiérů větší a větší roli. Čím větší majetek je, tím víc zjišťuješ, že to opravdu neprojíš. Ano, možná si dám tři řízky k obědu, ale chci to hlavně vracet komunitě. Podělit se s dalšími lidmi o štěstí, které jsem měl. A ne nutně jenom se svojí rodinou.

Chtěl jsem zdůraznit, že v systému přístupu k novým penězům s rodinou nebo i s klienty řešíme, kolik z toho příkladu 100 milionů, půjde do filantropické části.

 

Josef Podlipný

A hlavní motivací není ani tak suma, která z těch osmdesáti milionů je jako výnos, ani těch osmdesát milionů. To hlavní je, že tím posouváte do lepších zítřků společnost, ve které žijeme, jednotlivé členy rodiny a také budujete odkaz, který budou i nastupující generace mít chuť předávat dál. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Rádi bychom.

 

Josef Podlipný

Filantropie je bezpochyby důležitá součást ochrany a budování rodinného bohatství. Tomuto tématu jsme se věnovali v podcastu číslo 32.

A teď se pojďme vrátit zpátky k otázce „co dělat se 100 miliony ročně, aby to nebyla starost?“

Řekli jsme si, že je dobré mít strategii, a je důležité vědět, proč tu strategii vytváříme. Je dobré na to nebýt sami, k pomoci si přizvat rodinu, ideálně i nějakého odborníka, aby to byla udržitelná strategie. A nebylo to zleva doprava, abychom prostě teď nevymysleli strategii, kterou za rok nebo dokonce za pár měsíců budeme měnit.

Napadá tě ještě něco, aby 100 miliónů opravdu přinášelo užitek a té starosti tam bylo pomálu?

 

Vladimír Fichtner

To je hodně spojené s tím, co od těch peněz očekávám. Já přemýšlím, jestli jsem někdy potkal takového člověka, ale asi ne.

Když sem po roce1989 začaly přicházet cizí filmy, rád jsem se koukal na strýčka Skrblíka. On si každé ráno nebo večer šel zaplavat do svých zlaťáků.

A já jsem asi nepotkal člověka, který by měl pocit, že si musí jít zaplavat do svých zlaťáků.

Naopak potkávám lidi, kteří něco budují. Jejich cílem není budovat bohatství, jejich cílem je mít dobrý produkt, který jim zjednoduší život a díky tomu zjistí, že mají úspěšnou firmu. Nebo chtějí budovat vztahy na vesnici, aby ta komunita byla víc spolu, lidi se znali, když někdo bude něco potřebovat.

 

Josef Podlipný

Aby si pomohli.

 

Vladimír Fichtner

Aby si pomohli a podobně. To je jedna z věcí, která by u jakékoliv částky – deseti tisíc, milionu jednoho nebo sto – měla být na začátku. Vlastně co je důležité? To, co jsi říkal ty nebo co mě dělá šťastným? A často člověk zjistí, že to není to, že v trezoru strýčka Skrblíka je o jednu řadu zlaťáků víc.

 

Josef Podlipný

Souhlasím.

Ne nadarmo se říká, že zlato oslepuje. Pak můžeme zapomenout na ty mnohonásobně důležitější věci. K budování komunity, aby se nám žilo dobře, chci na závěr říct jeden opravdu kraťoučký příklad.

 

Jednou jsme přijeli k mému opravdu dlouhodobému kamarádovi. Přijeli jsme dvěma auty a zaparkovali. Protože jsem věděl, že během nějaké hodinky budu odjíždět, tak on nezavřel bránu a nechal ji otevřenou. Diskutovali jsme asi necelých 30 minut a najednou měl telefonát. Volal mu soused a ptal se, jestli je doma? „Jo, proč? Potřebuješ něco?“ Soused mu ale řekl „Ne, koukám ale, že máš otevřenou bránu.“

Vytvářet si prostředí, které nám zajistí bezpečí nebo klid, dobré spaní nebo pomoc mezi sousedy, nemusíme nutně penězi.

Je důležité mít dobře srovnané hodnoty a vědět, k čemu jsou pro nás peníze důležité.

 

Vladimír Fichtner

Stálo by za to ještě dopovědět jednu věc.

Pokud nevíte, co se stamiliony, je to pro vás starost a pokud vás to trápí, je určitě spousta lidí, kteří vás o ně rádi připraví. A je to hned. Člověk si to ani neuvědomí a tam si koupí letadlo, jachtu a najednou zjistí, že udělal špatný obchod jenom proto, že chtěl mít tu starost z krku.

Mnohem rozumnější je přemýšlet o tom, co je pro mě důležité, co mě dělá v životě šťastným, jaký mám před sebou cíl.

 

To je jedna z věcí, kterou my s Pepou začínáme, když si s někým novým povídáme. Sedneme si ve třech nebo čtyřech, když tam jsou partneři na druhé straně stolu, a povídáme si. Protože tam je potřeba začít a neřešit, co teď udělám. Protože to, co teď udělám vede k nějakému produktu nebo k útratě, kterou jsem ani udělat nechtěl, jenom abych to měl ze stolu. To řešení, jak už jsem tady zmínil, potom ale není elegantní a nemá hlavu a patu. A za rok přichází další křeč.

Takže vyhněte se tomu a přemýšlejte o věcech trošku jinak. Pak to bude mnohem příjemnější a zjistíte, že to je de facto docela pohoda.

 

Josef Podlipný

A zároveň je to mezigeneračně přenositelné. Pokud budete dělat něco, co bude i nastupující generace považovat za vyhovující řešení, nemusíte mít obavu ani o sebe, ani o vaše rodinné bohatství, ani o své pravnuky, protože se postarají o sebe i o prostředí, ve kterém žijí.

Vážení posluchači, pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

 

 

Kam mám poslat dceru na školu?
Měla by jít někam u nás nebo v zahraničí?

To byly otázky, které Vladimír a Josef slyšeli na obědě s jedním úspěšným podnikatelem. V této epizodě se podělí o vlastní i sdílené zkušenosti nejen s výběrem školy, ale také s výchovou svých dětí.

Všichni chceme pro děti to nejlepší. Někdy ale bohužel to nejlepší z našeho pohledu není to nejlepší z pohledu samotných dětí. To je jen jedna z lekcí, které si můžete odnést z poslechu tohoto dílu.

Vladimír zmiňuje veletrh zahraničních středních škol od JK Education, který proběhne 20. 10. 2023 v Praze a 21. 10. 2023 v Brně. Více informací na https://jkeducation.com/cz/.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Jak to jde dohromady – děti a jejich podpora, třeba z hlediska vzdělání?

To je téma, které se nám znovu objevilo v okamžiku, kdy jsme diskutovali při obědě s rodinou rentiéra. S Honzou a jeho manželkou. A mně se v ten okamžik znovu vybavila diskuse v naší vlastní rodině, kdy jsme si říkali, že náš úkol je podpořit děti tak, aby dosáhly co nejlepšího vzdělání. Co nejlepších předpokladů pro budoucí život. A zároveň vytvořit podmínky, aby nemusely chtít být vždycky samostatné a měly chuť diskutovat v rodině se svými sourozenci.

Takže je připravit na život, na plnou samostatnost, na to, aby mohly vylétnout z hnízda a zároveň udělat všechno pro to, aby se do něj chtěly vracet.

Vladimír Fichtner

Možná bych ještě jenom doplnil, Pepo, že Honza je o něco mladší, než jsme my. A že jeho děti jsou ve věku kolem 13, 15, 17let.

A začínají řešit nebo už řeší střední školu, a jak na ní. Sešli jsme se mimo jiné, protože je zajímaly naše zkušenosti. Jak jsme to řešili my. Protože už děcka máme o něco starší. A jedna z věcí, která tam padla z naší strany (byl jsem tam i s Radkou), byla, že říkáme dětem, ať dělají, co je baví. Že nemusí dělat tu firmu, nemusí dělat něco, co nám se líbí. Ale hlavně ať dělají, co je baví, protože to máme vyzkoušené sami na sobě, že to je ono!

Když člověk dělá, co ho baví, tak se samozřejmě potká i s neúspěchy. To je prostě v životě normální. Ale má chuť je překonat. A když je překoná, tak my víme, že je zase o něco silnější, zase je o něco celistvější, zase je o něco, v konečném důsledku, šťastnější.

Jedna z věcí, kterou my jsme řešili, když naše dcera přemýšlela o škole, bylo to, že přišla s tím, že chce studovat v zahraničí. Bylo to samozřejmě tím, že když jí bylo pět, šest, sedm, tak jsme strávili tři roky ve Státech. A ona chodila do první třídy ve Státech. Díky tomu mluví anglicky skoro líp než česky. Ne, že by česky mluvila špatně, ale angličtina je také její přirozený jazyk.

A vlastně už odmalička přemýšlela o tom, že až přijde střední škola, tak by možná mířila do Států. Což se změnilo trošku za Trumpa, kdy začala vnímat, že ta společnost je taková nekonsenzuální. Že se jí do té americké společnosti moc nechce zpátky. Ale díky jedné věci si našla něco v Británii. A o tom jsme si vlastně řekli, že na to musíme dneska upozornit. Protože se to možná může někomu hodit. A to je veletrh zahraničních středních škol.

Josef Podlipný

Přesně tak. Honza s Helenou se nás v podstatě ptali, kde můžou získat informace. A kde mohou i děti získat informace a bavit se buď s těmi, kteří již studují, anebo s těmi, kteří jim budou průvodci při získávání vzdělání.

Vladimír Fichtner

My jsme jim sdíleli zkušenost s JK Education – veletrhem středních zahraničních škol, který si naše dcera našla sama. Respektive, možná jsem to viděl někde já na billboardu, a říkal jsem jí o tom. Ona se na to podívala, a řekla „Tam bych chtěla jít.“

To byl první důležitý moment. Řekl jsem jí „Tady je nějaký podnět, ale je na tobě, jestli se vůbec na něj podíváš.“ A ona projevila ten zájem. V tu chvíli to nebylo, že tatínek s maminkou berou dceru, aby se podívala, co oni chtějí. Ale ona chtěla a potřebovala tam jenom dovézt.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji, veletrh dává smysl, ať je jakéhokoliv typu a v jakémkoliv místě na světě (pokud to není zrovna v Americe a museli byste absolvovat let mnoho hodin). Nejenom proto, že na jednom místě máte koncentrováno několik zástupců různých škol, ale i proto, že každá z těch prezentujících se škol vytváří dostatečné podmínky právě na samotnou diskusi. Je to nejenom o jejich sebeprezentaci, ale je to mnohdy i o odpovědích na konkrétní dotazy. O získání kontaktů.

My jsme při výběru střední školy u naší nejstarší dcery tuto možnost nevyužili. A myslím si, že tím trošku proces výběru utrpěl. I přesto jsme umožnili dceři, aby se potkala se studenty konkrétních vybraných preferovaných škol a s jejich rodiči. A získala na to nějaký nadhled a jejich názor. V podstatě jsme suplovali ten veletrh tak, že se potkala s vícero zástupci z vícero škol. A tady to máte na jednom místě, takže ideální příležitost.

Možná by stálo za to říct, kde naši posluchači najdou informaci, kde veletrh je, a znovu zopakovat, o co se jedná a v jakém termínu veletrh bude. Tak, aby pokud je to zajímá, si to rovnou někde mohli poznamenat anebo začít vyhledávat.

Vladimír Fichtner

Já vlastně nevím, kdy a kde bude. Vím, že ho pořádalo JK Education a jmenuje se Veletrh zahraničních středních škol. Asi se to dá vygooglit pod tímhle termínem.

Když jsme na něm byli my, bylo to někdy v říjnu nebo v listopadu, na podzim. Aby byla docela dlouhá doba na to, aby si to děcko rozmyslelo a prošlo všechny přípravné fáze a od dalšího školního roku mohlo nastoupit. Pokud se dělá veletrh i nadále, a já myslím, že ano, tak bude někdy na podzim.

Bylo to zajímavé, mohlo tam být třicet škol možná z celého světa. Z Británie, nějaká z Evropy, z Ameriky. Nevím, jestli tam byla nějaká i z Asie, mám pocit, že ne. Ale Evropa a Amerika byly zastoupeny určitě.

Bylo to skvělé, protože to bylo koncentrované v jednom místě, stánek od stánku. Všichni měli prezentační materiály, se všemi se dalo mluvit, se všemi se daly domluvit kontakty. Naši dceru zaujala jedna škola, potom přišla a řekla „tohle by mě možná zajímalo víc.“

A bylo na nás dospělých domluvit další kroky, s tím, že předběžný zájem asi máme. Fungovalo to tak, že zástupci školy potom přijeli do Prahy, byla to britská škola, a měli zhruba hodinový pohovor s naší dcerou za naší přítomnosti v angličtině. Můj pocit byl, že to je hlavně o té angličtině, aby zjistili, jestli se to dítě vůbec domluví. Protože někdy to samozřejmě může být problém. A druhá věc byla zjistit „proč to chceš.“ Takové pochopení motivace. Nebyla na to zapotřebí žádná příprava, prostě byl to jeden podvečer, kdy jsme se s nimi sešli na hodinku. Oni si spolu povídali, dcera se ptala na nějaké věci, které ji zajímaly. Protože tam byly i otázky „Co zajímá tebe a proč?“ Řekli potom, že dají vědět. Přemýšlím, jaké bylo to časování. Tohle mohlo být tak měsíc dva po veletrhu, ale možná to bylo už začátkem roku.

Řekli, že uzavírají přihlášky někdy v dubnu, ale že bychom si to mohli přijet na dva dny vyzkoušet nanečisto. Protože to byla taková klasická internátní škola britského typu, tak my jsme si řekli, že jo. Nebo spíš dcera řekla, že by chtěla. A znovu tam zdůrazním rozměr toho jejího rozhodnutí, ne našeho.

Ona řekla, že by chtěla, jestli je to možné. A my jsme v tom neviděli problém. Já jsem se postaral o logistiku, ubytování a letenky. A ona šla do školy udělat nějaké vstupní pohovory, už formálnějšího typu. Ale taky se tam na jednu noc ubytovala a přespala na tom intru. Bavila se tam se spolužáky, podívala se, jak to tam vůbec vypadá, jestli by se jí to líbilo nebo ne a podobně.

A byl to pro ni moc zajímavý zážitek, ze kterého vyplynulo, když jsme přijeli zpět, že by chtěla. Přijela a udělala přijímačky, na počítači něco nějakou hodinu ťukala. A oni řekli, že by to bylo možné.

Tak takhle vypadal ten proces. Byl hodně otevřený, ale nejdůležitější, co my jsme tam vnímali s Radkou, že to bylo o naší dceři, která o tom rozhodovala, ne o nás.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, vždycky by to mělo být o našich dětech, ne o nás. Pokud se budou děti snažit žít životy k obrazu svých rodičů, tak nemusí být šťastné. Nemusí mít tu pravou radost a budou mít tím pádem logicky menší dostatek motivace studium dotáhnout. A hlavně z toho studia maximum vytěžit. Ať už se pouští vaše děti do střední školy nebo univerzitního studia, je důležitá především radost a láska k té podstatě. Proč vlastně na tu školu jdou.

My máme mnoho zkušeností ze zahraničí, ať už ze Španělska, Itálie, Německa a dalších zemí. A pokaždé se nám vracely dospělejší děti. Pokaždé přicházel člověk sice stejné tváře a stejného jména, ale z hlediska nastavení se zásadně větším rozhledem a schopností nejenom se pídit po odpovědích na otázky, které mnoho studentů vůbec ani nenapadnou. Ale především schopností něco tomu obětovat. Vzpomenu na příběh, který není o našich dětech, ale o dceři jednoho mého dobrého kamaráda. Ten říkal, že když jeho dcera prožívala své první prázdniny po studiu na střední škole, mezinárodní střední škole, tak se vrátila ze srazu se svými spolužačkami ze základky, a byla taková rozpačitá. A rodiče se ji ptali, co se stalo. Neužila si to? Vrátila se o několik hodin dřív, než původně plánovala.

A ona jim říkala „Tati, mami, já jsem s nimi nevěděla o čem povídat. My jsme úplně někde jinde.“

To neznamená, že se nad ně nějak povyšovala. Ale najednou na věci a problematiku života a ekonomiku a jazykovou výbavu nahlížela úplně jinak, z jiné perspektivy.

A vyprávěla o tom, jak probíhá studium, což nadchlo i naši nejstarší dceru Denisku, právě v těch superlativech té osvobozující možnosti dělat něco samostatně. Dělat něco v týmu, dělat něco s odborným dohledem, dělat něco ve firmě, do které třeba do budoucna může chtít nastoupit. Dělat něco s maximální podporou, kde i ti učitelé, i ti profesoři, kteří vytvářejí podmínky k tomu, aby to studenty bavilo, tím také žijí. Na nich je vidět, že to je radost. A zároveň je to i závazek pro rodiče, nejenom splnit sen dětem, ale být jim dobrými diskutéry, dobrými podporovateli, protože se opravdu vrací najednou jiní lidé do té rodiny.

Vladimír Fichtner

My jsme to zažili v první třídě, když naše dcera chodila ve Státech do první třídy základní školy. Tehdy jsme zažili šok, když přinesla vysvědčení na konci semestru nebo roku. A tam byla kategorie leadership. Jestli je dobrý vůdce, prostě lídr.

A tady v ČR jsme zažili naopak, že byla dcera kritizována, že třídu vede. Že se staví do pozice toho „bosse“. Ne že by chtěla, ale prostě má to v sobě. V USA to byl leadership.

Takže ono to hodně mluví o tom, co chceme. My jsme to viděli v těch Státech i v té základní škole. Potom vlastně nakonec nenastoupila do Británie, bylo to před covidem, tak jsme nakonec byli rádi z nějakého osobního důvodu. Ale vybrala si tady v Praze American Academy, americkou školu s americkým titulem, americkým způsobem výuky a americkými učiteli.

Připadala si na začátku, jako by se vrátila trošku do Texasu. Protože tam bylo hodně lidí z Texasu. A my jsme v Texasu žili. Takže se tam cítila jako ryba ve vodě.

A bylo hrozně příjemné vidět způsob výuky, který není rakousko – uherský, 100 let starý: tady dělej tohle, takhle to vymysli, tady si zapamatuj tohle, protože nic jiného neumíme.

A přestože školy měla v Čechách docela dobré, tak často to bylo o tomhle. Nebo to bylo o tom, že lidé, kteří učili angličtinu, měli s naší dcerou fakt osobní problém. Protože ona uměla skvěle. A oni místo toho, co umí ti Amíci, aby ji přitáhli a stala se jejich pomocníkem a dali jí prostor, tak jí to dávali sežrat. Což je úplně neuvěřitelné. My jsme zažili ten americký systém, jak základní, tak i ten střední tady. A bylo vidět, jak roste. Přesně to, co ty říkáš. Člověk je vychovávaný v tom, že si může vybrat předměty, může si po prvním týdnu školy rozmyslet, jestli mu učitelé vyhovují nebo ne. Nebo jestli nechce jiný předmět. Učitel soutěží o pozornost, ne, že si ji vynucuje. To je úplně jiný přístup. A podle nás přístup, který je pro dnešní život mnohem důležitější, než pamatovat si všechno a nabiflovat se, a vlastně moc nepřemýšlet.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji. Děláme to proto, aby děti žily lepší život, než se daří žít nám anebo našim rodičům. A je potřeba si uvědomit, že prostředí se mění. Když dáme možnost našim dětem, aby si v tom novém prostředí, o kterém ještě nevíme, jak bude vypadat za pár let nebo za pár desítek let, dobře poradily a dáme jim možnosti, a příklad i naší podporou, tak máme velkou šanci, že stejně spokojený a radostný život budou zažívat i naše vnoučata.

A tím pádem několik budoucích generací, které se budou starat o rodinné bohatství, jehož nejdůležitější součástí nejsou peníze, ale právě vztahy a schopnost si poradit v těch zítřejších výzvách, o kterých opravdu nevíme, jaké přijdou.

Mě zaujal i příběh s tou angličtinou. A vzpomněl jsem si na příběh mého opravdu letitého kamaráda Oldy, který říkal, že jeho syn už v útlém věku, ještě než nastupoval na střední školu, uměl několik světových jazyků. Angličtinu možná nejlépe ze všech, určitě lépe než češtinu, i přestože jsou to Češi. A v okamžiku, kdy docházelo k nějakému výkladu, tak opravil svoji učitelku. No to jste měli vidět, co se stalo. Přesně jak jsi říkal, byl v podstatě perzekvován za to, že řekl správně to, co si nejenom myslel, ale to, co výkladové i stran znalosti jazyka, bylo přesné.

V mezinárodní zahraniční střední škole by proběhlo s velkou pravděpodobností to, že by zapojil vyučující ostatní spolužáky do diskuse a hledali by společně odpověď na to, jestli má ten žák pravdu anebo do jaké míry tu pravdu má, anebo se mýlí.

Vladimír Fichtner

Aktivita není považována za osobní útok na učitele.

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vladimír Fichtner

To mi přijde jako důležitá věc, ale když to nezažijete, nebo když to dítě nezažije a jenom vyrůstá ve společnosti, která říká „Dělej, co ti řeknou“, pak se nemůžeme divit, že společnost je hloupější, že je manipulovatelná, nemá vlastní názor a někdo jim ho prodá.

Josef Podlipný

Tady je určitě na místě připomenout, že i na tuzemských středních i vysokých školách je spousta velmi kvalitních profesorů. Lidí, kteří to žijí tzv. srdíčkem a možná ten systém jim nedává tolik možností, jako zažívají naše děti. A věřím, že i vaše děti na zahraničních školách. Možná už rezignovali z nějakého důvodu, ale také je to dílem nás rodičů.

Je potřeba si dát ruku na srdce a vystoupit z toho módu „Tady máte mé dítě a vraťte mi zpátky inteligenta.“ Je potřeba také tomu vyjít vstříc. A přesně jak jsi začal ten příběh, Vláďo, zeptat se dětí, co jim vlastně přináší radost, co chtějí dělat, co je láká víc a co méně. Nabídnout jim naší maximální podporu a otevřenou diskusi, aby se na to necítily být samy.

Protože čím víc se tomu budou věnovat, tím je to bude více vtahovat. A někdy to může být až o závislosti. A my bychom měli být právě ti, kteří jim dají šanci prožít i dětský život jako dítě. Proč to zmiňuju? Protože mě napadl další příběh.

Více to vnímala maminka té dívky. Tatínek byl hodně strukturovaný, hodně tvrdý manažer vycvičený v nadnárodní společnost, s tvrdým drilem, direktivou. Ale maminka to prožívala víc emočně, tak jak to většinou maminky prožívají, ona říkala „My jsme jí ukradli dětství.“ A co tím myslela bylo to, že vše nechali na ní. Oni jí vyslali do školy, kterou si sice vybrala, ale pak jí v tom nechali žít a nebyli toho součástí. Takže ta dcera se po několika letech studia, samozřejmě s nějakými přestávkami, kdy s rodinou komunikovala, vrátila jako dospělý člověk. A marně vzpomínala na to, kdy si hrála, kdy se přitulila k rodičům, kdy sdílela nějaké trable nebo nějaké otázky, na které neznala odpověď. Ona to všechno řešila sama se sebou, anebo když bylo velké štěstí se svými spolužačkami nebo spolužáky.

Proč to zmiňuji? I přesto, že se nám podaří vytvořit podmínky pro to, aby naše děti dělaly něco, co jim bude přinášet radost, prosím, nenechávejme to jen na školském systému, na kolektivu, ve kterém se děti budou pohybovat. Buďme toho součástí, protože pak by se mohlo stát to, co tehdy říkala Kateřina „My jsme naší dceři ukradli dětství.“

Vladimír Fichtner

To je vždycky na zváženou, jak moc jim dát samostatnost, jak moc do toho zasahovat. Ale vždycky je důležité mít otevřenou komunikaci. Dcera, když nešla do Anglie, vybrala si American Academy tady v Praze – zase si to vybrala sama. Sama se šla podívat na celý studijní den a tak dále. Bylo to její rozhodnutí, že se přihlásí. Na nás bylo to zaplatit, samozřejmě.

A když potom něco nefungovalo, což je samozřejmě vždycky, tak my jsme byli připraveni se o tom bavit. Bavili jsme se, a říkali „A budeš to nějak řešit, nebo potřebuješ nějakou naší intervenci?“ A ona na to „Ne, to je dobrý. Jenom jsem chtěla, abyste to věděli. Co se třeba děje a co mi tam vyhovuje, co mi nevyhovuje.“

A když toho bylo víc, ptali jsme se „Tak chceš jinou školu nebo ne?“ Bylo tam hrozně znát, že si vybrala ona a  bude bojovat, dokud to půjde. Našla si nějakou svoji cestu. A to bylo asi to nejcennější vidět. Je potřeba nechat si tam komunikaci, nechat si otevřené dveře. Tohle, když si vybírala, bylo jí 14 nebo 15 let. Člověk by si řekl „No to ještě rozhodnu za ní. Když si vzpomenu sám na sebe ve čtrnácti letech. Kam půjdu studovat?“ „No ty půjdeš na gympl, to je jasný.“ Prostě tak to bývalo.

Zažít to, že si vybere sama nebo naše všechny děti si vybíraly samy, to bylo myslím pro jejich život nesmírně důležité.

Ať to dopadlo různě, cesty těch dětí byly různé, ale byly to jejich cesty. A to je na tom asi to nejcennější. Dát jim prostor.

Josef Podlipný

Když jsme u prostoru na vzdělání dětí, ještě mě napadá jeden takový příběh.

Jitka zmínila své děti, už jedno z nich s diplomem, a říkala „My jsme asi někde v minulosti udělali možná trošku chybu. Měli jsme třeba s těma dětma víc hovořit o tom, co vlastně budou studovat. Protože nám by se vlastně hodilo, kdyby třeba studovali hotelovou školu, nebo něco ekonomického. A ne třeba práva nebo medicínu.“

Ale vzápětí si odpověděla na to, jestli udělali nebo neudělali chybu tím, že říkala „Ale ne, vlastně. My jsme udělali dobře, protože jsme jim do toho moc nemluvili. Dali jsme jim ty možnosti.“ I přesto se často, především rodiny, které mají byznys nebo už rozsáhlý majetek, rodinné bohatství, třeba předané z předchozích generací, samozřejmě logicky zajímají o to, jestli děti budou jejich pokračovatelé.

A tady mě napadá další příběh, kde trefně popsal Pavel, který říkal „my jsme vlastně i těm dětem dávali možnost se na tom podílet. Jestli chceš, tak můžeš na brigádu do firmy. Nebo – přijď, bude porada tak si tam sedneš, můžeš poslouchat, jestli tě to fakt zajímá. Protože seš toho součástí. Občas o tom diskutujeme s maminkou doma a ty se ptáš. Jestli chceš, tak přijď. Jestli nechceš, nemusíš chodit, je to v pohodě.“ A vlastně takovou cestou nanečisto si něco zažít, dokonce třeba i u konkurence. Máme síť hotelů, to neznamená, že musí syn nebo dcera procházet provozem těch vlastních hotelů. Ať klidně odletí do zahraničí a jde dělat management dokonce i u konkurence. Proč ne. Naopak.

A tak, jak nedávno říkal pan Konstantin Kinský, úplně trefně „Nejlépe je učit se z chyb druhých, ne z těch chyb vlastních.“

Takže udělejme maximum pro to, aby se naše děti učily z chyb druhých a učily se hlavně dělat to, co budou dělat rády.

Vladimír Fichtner

Souhlasím.

Josef Podlipný

Celá řada hezkých příběhů, s vámi posluchači jsme se o ně podělili a budeme rádi, když se i vy s námi podělíte o vaše příběhy nebo o otázky, které vás napadají v této oblasti.

A pokud vám přijde zajímavé toto téma, právě třeba pro vaše děti, určitě dejte možnost dětem, aby si poslechly tento podcast. A přemýšlely si o tom. Nedávejte jim to jako návod, který jste objevili anebo našli vy. Když to bude pro děti zajímavé, věřte podle našich příběhů a vlastních zkušeností, že to bude zajímavé i pro vás.

3. část diskuze o prodeji firem se soustředí na samotnou realizaci a život po dokončení prodeje.

Vladimír Fichtner upozorňuje na jednu možnou překážku při prodeji firmy, kterou je možné překonat správným mentálním nastavením.

Josef Podlipný připomíná, jak v průběhu prodeje pracovat s informacemi, které sdílíte s týmem či dodavateli.

Dále se v této epizodě dozvíte, že prodejem firmy starosti nemusí končit a naopak se mohou začít zvětšovat, když si předem nepoložíte jednu zásadní otázku.

Objevíte i hledisko, na které prodávající příliš nemyslí, a jsou jím po prodeji firmy často nemile zaskočeni.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Máme za sebou fázi diskusí, přípravnou fázi diskusí, mezi společníky a třeba i širšími rodinami.

Máme za sebou už i druhou fázi. Vybrali jsme zkušeného poradce, který nás provede realizační fází. A teď je ta třetí fáze, kdy opravdu už na to nejsme sami a poradce nám pomáhá se všemi úkony, které jsou potřebné pro to, abychom získali na trhu správného kupujícího a prodali za nejférovější cenu a podmínek, které budou pro obě strany přijatelné.

A tak, jak jsme si už v předchozím díle řekli, je to období plné kompromisů, plné vyjednávání. Co je kriticky důležité sledovat v této realizační fázi?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že důležité je se na ni opravdu dobře připravit. Vnitřně. Mít dost síly na ten proces je náročné. Ten proces trvá dlouhé měsíce. 12 až 18 měsíců klidně může být doba, kdy takový proces může trvat. Samozřejmě záleží na velikosti firmy, oboru, poradci, zájemcích, fázi ekonomického cyklu. Těch faktorů je hodně.

Ale je dobré si uvědomit, že to nebude za dva měsíce. I když jsem slyšel o různých start-upech v Americe, které se prodaly během dvou nebo tří měsíců. To nebývá typické. Opravdu je potřeba vědět, že to nebude 6 měsíců, to je extrémně krátká doba. To může být u menší firmy možná, která má 30 lidí a jasný definovaný produkt. Ale tam, kde je trošku větší firma, tak to je dlouhý proces. To by měl trošku naznačit poradce, když si ho vybírám ve výběrové fázi. Ono je dobré říct, jak to bude dlouho trvat, co od nás budete očekávat?

On se samozřejmě snaží prodat a říct „to nějak přežijete, to zvládneme společně“. Ale sdělit, jak těžký ten proces je, je velmi náročné. Je potřeba jenom vědět, že to bude těžké.

Když se ty s někým bavíš o prodeji, když chystá prodej, co mu říkáš, v téhle fázi?

Josef Podlipný

Co se týče délky té fáze, tak jsme plně ve shodě. I ze zkušenosti vyplývá, a vnímají to tak i prodávající – několik týdnů diskutovali spolu mezi společníky, pak několik týdnů, to znamená už dohromady několik měsíců, trval výběr hlavního parťáka, který je provede tím složitým obdobím.

A teď si říkájí, tak už ho máme a mělo by to běžet strašně rychle A vlastně jsou nedočkaví a zapomínají na kritické dvě věci, ke kterým dojdou s profesionálním poradcem velmi, velmi rychle. Ale s méně profesionálním to může být docela problematické.

Že je potřeba pro tuto třetí fázi mít správně definované milníky. Konkrétně, do kdy a co se má stát, aby kontrolovali ten průběh a věděli, na kdy mají být připraveni. I se svojí vlastní časovou kapacitou nebo se svým týmem.

A druhá velmi důležitá věc je zachování určité roviny důvěrnosti celého procesu, protože v této třetí fázi už nejde úplně odstínit všechny lidi z firmy od tohoto procesu. Protože se najednou ve firmě může objevit zástupce týmu poradenské společnosti nebo dokonce i zástupce kupujícího a bude se snažit se dostat do většího detailu, než mu byl předložen doposud.

A bude se snažit přesvědčit se, že případná rizika, která podstupuje kupující koupí, jsou pro něj přijatelná.

Takže tady je velmi důležité si dopředu definovat tento způsob komunikace a zachování určité důvěrnosti. Protože ta realizační fáze ještě neznamená, že bude zakončena úspěchem.

Vladimír Fichtner

Přesně tak. A nesmí to tu firmu rozhodit mezitím, což je velká výzva samozřejmě.

Ta realizační fáze se samozřejmě dá rozdělit.

První poradce by měl přijít s tzv., často se tomu říká indikativními nabídkami, kde vlastně se dá ten zbytek firmy ještě poměrně dobře od toho odstínit. Už neodstíníte finančního ředitele, pokud není jeden z partnerů. Někteří lidé už možná o tom budou muset vědět. Ale je to minimum. Protože ty indikativní nabídky se dělají vlastně, řekl bych, téměř z veřejně dostupných informací. Nebo z výročních zpráv. Prostě se zatím jde ještě po povrchu.

Ale v těch dalších fázích už samozřejmě přichází detail a tam nevyhnutelně se o tom dozví ta firma. To je samozřejmě velmi rychlé, dozví se o tom odběratelé, dodavatelé a je potřeba být obezřetný. Ale nevyhneme se tomu. Jenom je potřeba vědět, co budu dělat, když… Připravit se na to. A v tom je samozřejmě těžší tahle fáze. No tak to budete prodávat. A co bude dál?

Správný poradce vám pomůže se i na tuhle situaci připravit, ale neudělá jí za vás. Některé věci prostě musíte dělat vy.

Josef Podlipný

Já si teď vzpomínám na příběh, kde byl exkluzivní dodavatel nějaké technologie toho prodávaného subjektu, a v této fázi muselo být diskutováno i s ním, jestli se z té smlouvy po prodeji firmy nebude chtít vyvázat. Protože sice tam byla exkluzivita, ale na té technologii byl postaven primárně ten byznys firmy. Jinými slovy, pokud by poté, co bude firma koupena, ten exkluzivně zastoupený subjekt dodávající technologii, řekl „Smlouva mi umožňuje ukončit, protože jste firmu prodali“, tak by vlastně kupující velmi utrpěl.

Vladimír Fichtner

Já bych k té realizační fázi ještě doplnil jednu důležitou věc.

Je dobré do ní vstupovat s tím, že se to nemusí povést. Prostě to tak může být. Ale co by se mělo povést v každém případě, i když se nakonec firma neprodá, je získat informace, jak se to dělá. Co chtějí ti kupující, když přijdou do té firmy. Vlastně získat v tom procesu de facto konzultace od těch dalších lidí, kteří do toho procesu jsou zapojení a  jsou mimo firmu, jak tu firmu postavit, aby to příště vyšlo.

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vladimír Fichtner

A to je výhra. To není prohra. Ale je dobře do toho procesu mentálně vstoupit s tím.

Protože když do toho člověk vstoupí s tím, no tak to je jasný, za rok nebo za dva roky bude prodáno a nepovede se to, tak je to velký balvan neúspěchu. Který na vás leží a je velmi nepříjemný. Ale prostě tak to je. Spousta krát to nedopadne. Spousta krát to nedopadne kvůli nám, protože se nedomluvíme za společníky, nebo najednou si to rozmyslíme uprostřed procesu, protože si řekneme, co budeme dělat a tak dál a tak dál.

Už jsme o tom mluvili, takže berte to jako skvělou školu, jak ty věci případně ve firmě do budoucna nastavit, aby byla likvidnější. Neznamená to, že jí máte prodat. Třeba se to nepovede. Necháte si ji, ale vytvoříte jí trošku jinak, aby, když by bylo potřeba, kdybyste se rozhodli, nebo vaše děti jednoho dne, aby bylo možné ji vůbec prodat.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuju. Ze sta procent většinou prodávající vnímá tento proces jako příležitost buď zrealizovat to, co si předsevzal anebo vytvořit další hodnotu, protože on získá právě tím setem otázek a diskuzí o těch parametrech, které sleduje kupující, návod, co má dělat.

Vladimíre, napadá tě nějaký konkrétní příběh, který by ještě tuto fázi, třetí fázi přiblížil našim posluchačům?

Vladimír Fichtner

V té realizační fázi se řeší ještě jedna extrémně důležitá věc. A to je, jak dlouho my v té firmě ještě budeme poté, co ji převezme někdo nový.

A to je zásadní otázka, protože já mezi svými známými nebo lidmi, které sleduju z dálky, tak snad znám jenom jediný příběh, kdy to dopadlo dobře. Je to určitě minorita těch příběhů.

Kdy ti lidé, kteří původně vlastnili firmu, v té firmě zůstali i pod novým majitelem a našli tam novou perspektivu, nové obzory. Pokud si pamatuju, tak vím, že o tom mluvili původní majitelé Papiriusu, kteří se z té firmy dostali, koupila je americká firma. A oni tam vyrostli nějakým způsobem a mluvili o tom, že je to bavilo.

Ale většinou je to pro nás proces, který je nesmírně frustrující, protože když si tu firmu 10, 20, 30 let budujete a všechno rozhodujete a najednou nemůžete, protože nějaká centrála vám do toho začne mluvit, tak to je fakt těžké.

Takže v té realizační fázi, vždy, když se o tom bavíme s někým, já říkám: „Zkuste tu firmu mít připravenou tak, abyste tam nebyli zapotřebí. Nebo abyste tam byli co nejméně zapotřebí, protože čím kratší dobu tam budete muset být, tím kratší dobu z pohledu možné životní frustrace se budete trápit“.

A šance, že to tak bude, je vysoká. Opravdu to není jednoduché skousnout, protože najednou vy máte nějakou představu, nějak jste fungovali.

Ty jsi ale říkal příběh člověka, který byl nadšený, že přišel finanční investor a ukázal mu úplně jiné úhly pohledu. Někdy to je o tom, že ten nový investor chce krátkodobé výsledky. Vy jste to budovali dlouhodobě, a to je úplně jiný mindset a úplně jiné přemýšlení.

Takže v té realizační fázi je potřeba říct co ta firma dělá, jaké má dodavatele, odběratele. Všechno vám poradce poradí. Ale jedna z kritických věcí jste vy. Jak dlouho v té firmě budete? Jak budete v souladu s potenciálním kupujícím? Já říkám, lepší, když byste tam měli být delší dobu. Tak si vezměte nižší cenu s někým, kdo vám sedí a s kým budete chtít jet na dovolenou. Ne s někým, kdo je úplně mentálně proti vám. Sice vám nabídne vyšší cenu, ale řekne „pět let tady ještě budete“. To nemusíte přežít, když vám zmizí radost ze života, tak to nestojí za to.

Takže to je ještě jedna věc k té realizační fázi, kterou bych určitě doplnil a která je hodně důležitá.

Josef Podlipný

Potvrzuji, je to velmi důležitá otázka. Je dobré si už na samém počátku, kdy se pouštíme do diskusí o prodeji firmy, uvědomit, že to není událost v životě, ale že je to proces. A je potřeba si zodpovědně říct, jak dlouho a jakou měrou chceme být součástí toho procesu.

Co je dobré připomenout, je to, že stejně tak jako prodávající jde do určitého rizika, tak i kupující jde do určitého rizika. A samozřejmě, pokud budete jako prodávající součástí toho procesu co nejdéle, tak se většinou odráží v ceně. Tak jak říkal Vláďa. Je to prostě tak, že když se dohodnete, že třeba ještě budete v roli nějakého poradce nebo dokonce exekutivní nějakou dobu, obvykle to jsou řády let, pracovat pro ten nový byznys, že už nemáte opravdu to kormidlo pevně v rukou. Tak to má vliv na cenu. Má to ale vliv i na váš život.

Vladimír Fichtner

Ještě, Pepo, bych se tě chtěl zeptat na tvoji zkušenost s jednou věcí.

Procesu v realizační fázi je potřeba se věnovat. Když je více společníků, tak to, co já jsem viděl, že bylo vždycky nejúspěšnější, bylo, když jeden ze společníků se vyvázat z jakékoliv jiné činnosti, kterou dělal ve firmě, nebo téměř vyvázat, a vzal si to za své.

V takových případech jsem viděl největší energii, nejlepší obchody, nejlepší dotažení do konce, nejmenší frustraci také. Prostě je potřeba se té realizační fázi věnovat. Když je víc společníků, tak tímhle způsobem téměř na sto procent alespoň jeden z nich. Když je člověk sám, tak je to složitější. Speciálně pokud ještě má řídící roli. Ale když se tomu nebudu věnovat kolik? To je ta zkušenost 20–50 procent času. 20 procent času je málo, podle mého.

Co ty si myslíš o věnování se tomu procesu realizace?

Josef Podlipný

V průměru se pohybuje nebo budete pohybovat někde mezi třiceti až padesáti procenty vašeho času. To znamená, že nesmí trpět vaše rodina. Nesmíte trpět vy, nesmí trpět firma, jinak to v podstatě za to nestojí.

A je dobré se mezi společníky dohodnout o tom, kdo jaké pravomoci a kompetence si převezme. A dobrou cestou je určitě dohoda určit někoho, kdo tu skupinu vlastníků, ten vlak, táhne jako hlavní tahoun.

To neznamená, že ostatní nevědí, co se děje a nemají právo korigovat jednotlivé kroky. Znamená to spíše, že mají svého generálního zástupce, který se tomu primárně věnuje a kterému pomohou vědomě a dohodou vlastně zmenšit jeho úvazek.

To znamená vytvořit časový prostor, který je opravdu až někde k padesáti procentům.

Máme za sebou tři fáze: přípravnou, výběr poradce – už na to nejsme sami a realizační, kterou procházíme skrze nějaké milníky a vyhodnocení úspěšnosti. Spolupráce s poradenskou firmou. Blížíme se ke čtvrté fázi. A mě teď napadlo, že ty jsi vlastně obsah té čtvrté fáze už řekl při popisování těch důležitých vstupů do třetí fáze. Nebudu tě zkoušet, jestli si na to teď vzpomeneš, rovnou to řeknu.

Ty jsi, Vláďo, říkal správnou věc. Měli byste si říct, co je to minimum, za které vlastně jste ochotni prodat, co je to minimum, proč to vlastně všechno děláte.

To minimum může být: „nemám nástupce, blížím se k nějakému věku, kdy už nechci být tak aktivní a potřebuju ke spokojenému životu své rodiny, svých dětí a jejich dětí – dalších x generací – nějaký finanční majetek“. A je dobré se dívat na to, co vlastně potřebujete, co od toho očekáváte.

Můžete jít klidně optikou, zjednoduším to teď, když si řeknu, že rodina, ta širší rodina potřebuje třeba vyšší miliony měsíčně příjmu. Tak z toho jde dopočítat, stejně tak jako z vyšších stovek tisíc měsíčně příjmu, jaký finanční majetek potřebuji z prodeje té firmy získat. Abychom žili takovým životem, jaký si přejeme žít.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že to je dobrá nebo výborná připomínka. Protože co si budeme povídat, když máme firmu a potřebujeme nějaké peníze, tak je tam máme, že jo. Tak si je vytáhneme prostě podle toho, co je potřeba. A když se s Pepou bavíme s lidmi, se kterými se potkáváme třeba pracovně, tak naše otázka je „a kolik vlastně potřebujete?“ A odpověď je „Já nevím, protože to nemusím řešit.“

Josef Podlipný

Přesně tak, anebo „Žiju skromně, stačí mi 100 tisíc“.

Vladimír Fichtner

To se zdá jako triviální a není to vůbec triviální. Srovnat si v hlavě nejenom co potřebuju finančně, třeba pro rodinu. Ale ono to souvisí s tou druhou věcí, o které jsme už trošku mluvili. S tím, co budu dělat.

Chci poté, co jsem podporoval charitativně nějaké věci, chci mít svou nějakou filantropii, svou aktivitu? A aby to mohlo fungovat, možná to musí mít nějakou velikost. Možná bych měl založit nějaké nadační jmění, z jehož výsledků činnosti nebo výnosů se bude financovat nějaký filantropický projekt. Dlouhodobě funkční. Aha, tak to je taky minimální částka, kterou potřebuji. Takže potřebu na život, potřebuju možná na filantropii, možná, ale mě to baví. Protože nejsem sportovec, který v pětatřiceti už nemůže dál pokračovat. Ale ten byznys se dá dělat pořád, že?

Takže možná budu chtít založit nějaký další byznys nebo se něčeho zúčastnit. Ale na to potřebuju peníze.

Nebo chci začínat s nulou a jít do bankrotu? Ne, už jsem ten investor, nebo můžu být ten investor. Můžu tam mít vlastní peníze, ale to je taky nějaký balík.

A najednou si uvědomím, aha, to jsou ty věci, o kterých je dobré si povídat společně, tak jak to děláme. S firmami, se kterými se potkáváme. Často je to věc, která vypadá, že přichází až po té realizační fázi, ale ta naše zkušenost je, že by měla přijít dlouhé měsíce předtím, než dopadne ten obchod. Protože obvykle si 4 až 6 měsíců s lidmi, kteří to chtějí dělat správně, předem povídáme nebo v průběhu toho procesu prodeje povídáme o tom, jak to je, jak by to mohlo být, kolik to je.

Protože je to téma, které není úplně běžné, není složité, ale je dobré, když vás někdo do něj posune, pomůže, napoví.

Josef Podlipný

Určitě, doplním jenom krátce. Tato fáze, byť je čtvrtá v pořadí, tak je vlastně nultou fází a zároveň pak čtvrtou realizační poté, co už získáte finanční majetek.

Nultou fází se stává proto, že dává vám, vlastníkům, budovatelům byznysu, úspěšným budovatelům a tvůrcům rodinného bohatství odpověď na otázku proč? Proč jste vlastně celý život něco tvořili? Proč jste možná investovali víc času byznysu než sobě nebo rodině? A proč vlastně se pouštíte vůbec do přemýšlení o prodeji firmy? Odpověď na otázku, proč a jak to bude vypadat poté, co úspěšně dotáhnete prodej firmy, je opravdu velmi, velmi důležitá.

Nejenom proto, jak říkal Vláďa, že si najednou uvědomíte „Aha, my vlastně všechna auta máme služební, tankujeme do nich vlastně ze služebních peněz. A některé dovolené jsou reprezentativního charakteru a trávíme je třeba na kongresu, ale dílem si je užijeme i s rodinou“. A najednou zjistíte, že v podstatě se vám prodejem firmy může docela zásadně změnit život.

To, jak se vám změní, jestli vám přinese ty světlé zítřky a spoustu klidného spánku nebo naopak starosti navíc, záleží na tom, jak odpracujete tu nultou fázi a všechny fáze po ní následující.

Vladimír Fichtner

Nultou fázi nového života, řekněme.

Už jsme skoro na konci Nasdíleli jsme spoustu zajímavých příběhů, věřím tomu, že zajímavých příběhů, našim posluchačům.

A my se často potkáváme ještě s jednou otázkou.

Pepo, Vladimíre, co je ta vaše role? A teď je to vysloveně o našem byznysu. Možná pár příběhů na tohle téma, jenom aby si lidé dokázali představit, co znamená ta naše role.

Já, když se mě někdo zeptá, tak říkám „My nejsme ti poradci, kteří by to prodávali. Ale my jsme často u té diskuse na začátku. A pak jsme u té nulté fáze, o které jsme se bavili, toho nového života. Ale jsme tady i v průběhu“.

Jeden můj klient prodával ne firmu, ale opravdu velký unikátní pozemek, vyjednával s nadnárodní firmou a po tři čtvrtě roce vyjednávání, se rozhodli dramaticky zvýšit cenu prodeje na dvojnásobek. On mi zavolal a říkal „Vladimíre, co si myslíte, jak budou reagovat ti Američani?“

A to byla ta diskuse, ne proto, že bych byl chytřejší než on. Ale prostě má nějakého dalšího parťáka do diskuse. A když se to někde zaseklo, tak mi zavolal. Jiný klient zavolal ve chvíli, kdy byl s poradcem nespokojený a povídali jsme si o tom, co je ta jeho role, co je ta naše role, co je role toho poradce. A on po dvou hodinách, kdy tam byl i jeho společník, řekl „díky, nám to pomohlo urovnat si trošku myšlenky“.

Takže ta naše role je trošku dál.

Pepo, ty si začínal naše povídání o prodeji příběhem o čtyřech lidech, s kterými se dneska bavíš. Co vlastně je to, o čem si povídáte?

Josef Podlipný

Je to diskuse, která umožňuje všem čtyřem si vyjasnit jejich očekávání, sladit se.

Diskuse, která umožňuje být připraveni na ty jednotlivé fáze. To, co je hlavním přínosem, je určitý nadhled a diskuse, která je někdy facilitovaná. Někdy okořeněná zkušeností vlastní anebo našich klientů, rentiérů.

Která vlastně je plna inspirace a obohacuje ty diskutující. To oceňují rentiéři asi nejvíc. V podstatě na to nejsou sami.

Vážení posluchači, máme za sebou čtyři fáze, jak se dobře připravit na prodej firmy a ubránit naše emoce, naše rodiny i nás samotné, v určité míře zklamání z realizace prodeje firmy.

A vlastně v závěru jste zjistili, stejně tak jako my diskutující s Vladimírem, že to v podstatě nejsou jen čtyři fáze, ale že ta jedna, kterou to celé končí, je zároveň nultou fází, kterou to celé začíná.

Proto, aby všechny fáze a váš průběh skrze tyto fáze byl co nejpohodovější a nejúspěšnější, je důležité ale včas začít diskutovat o vašich očekáváních, o vašem nastavení.

My budeme rádi součástí této diskuse a budeme rádi, když nás při úvahách o prodeji firmy včas oslovíte a zajistíte si úspěšný prodej.

Je lepší pustit se do prodeje firmy sami nebo s pomocí profesionála?

My v České republice jsme zvyklí, že si všechno vyřešíme sami. Něco nemáme, no tak si to vyrobíme. Něco neumíme, tak se to naučíme.

Jenže většina z lidí prodává svou firmu jednou za život. Riziko, že se něco nepovede, je příliš velké. Zkušený poradce ho sice neodstraní ze 100 %, ale několikanásobně zvýší šance, že se životní transakce podaří.

Vladimír a Josef se v této epizodě věnují druhé fázi prodeje ze čtyř – výběru toho správného partnera a jeho prověření, aby se prodej firmy nikde nezadrhnul.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pojďme tedy ke druhé fázi.

Je to fáze výběru nějakého parťáka. Nebýt na to sám.

Máš nějakou konkrétní zkušenost z této fáze, jak si s ní někdo poradil? Buď dobře, anebo, že si pak říkal, že to mohl udělat lépe?

Vladimír Fichtner

Můj dobrý kamarád, a jsem rád, že i klient, prodal už tři velké firmy. On říká „musíš někoho mít. A když už uděláš tři transakce, no tak možná můžeš zvažovat…

.. Třetí firmu jsem si prodával sám. Ale byl to tak náročný proces, že čtvrtou asi nebudu prodávat sám“. Jemu je 50, takže ještě má šanci, že pár firem vybuduje a pár firem prodá.

Říkal, že ten prodej, i procesně, i když ho znám, i když vím co a jak, i když vím, že to bude emocionální, je fakt hukot a nechci to příště dělat sám.

My jsme v Čechách zvyklí, že si všechno vyřešíme sami. Něco nemáme, no tak nás k tomu donutil život – tohle si potřebuju naprogramovat, protože na to není běžně dostupný software. Tohle potřebuji vyrobit, protože na to není mašina, tak si ji vyrobím. Jsme zvyklí na tu improvizaci, na to, že sami všechno zvládneme.

Ale tohle se dá dělat, když máte šanci se učit, roky to budovat. Ale když děláte jednorázový obchod, který hodně lidí dělá jenom jednou za život, tak to učení se sám na svých vlastních chybách může být opravdu drahé. Nebo třeba to vůbec nemusí dopadnout. Což nás v konečném důsledku může dostat do časového tlaku. Protože věk nezastavíme a jednoho dne prostě se k tomu budeme muset vrátit.

To je příběh, který je nejsilnější, od člověka, který to zažil už x krát velmi úspěšně. A také zažil to špatné.

A to je možná už podkapitola výběru poradce. Když dělali první transakci, protože je jich několik společníků, vlastně to poradenství podcenili. Prostě si vzali kluka, který to asi dělá, říkali si.

Tak to bývá občas. Potkali ho někde a ten to asi dělá, tak to zkusme.

Jakou ty máš zkušenost s výběrem? Nebo nějaký příběh k tomu máš?

Josef Podlipný

Mě teď vytanul na mysli Petr – prodej firmy za více než miliardu v elektrotechnickém průmyslu.

Viděl jsem se s Petrem v době, kdy to řešil a pak asi necelých pět let poté. Petr na to období často vzpomínal. Já si teď vzpomínám na dvě věci, které pokaždé zmiňoval, když na to vzpomínal.

První byla ta, že ve fázi výběru poradce měl už jednu velmi vážnou nabídku. Nabídku jiné firmy, která se v tom oboru realizovala s jinými produkty, ale v podstatě pro stejné zákazníky nebo velmi podobnou skupinu zákazníků.

Všem to dávalo smysl, ale on i přesto oslovil poradce. Ti mu předložili nabídky. Samozřejmě ty nabídky jsou honorované, i přesto, že ve většině případů až z té realizované kupní ceny a většinově. Tak on si to pak spočítal. A říkal „Sakra, budeme prodávat něco kolem 1 a půl miliardy, když si tam propočtu tu jejich odměnu, znamená to, že tyhle peníze zaplatím jim. A nemůžu je užít sám.

A tak tehdy došel k závěru, že když má tedy toho vážného zájemce a v podstatě se skoro znají jako přátelé, tak že to zvládne.

Jenže v tom čase, jak jsem říkal, potkali jsme se zhruba po pěti letec, se stalo, že ta kupující strana získala další kapitál tím, že získala finančního investora. Pod finančním investorem si představme nějaký třeba privat equity fond nebo někoho, kdo neinvestuje tak, že to chce držet nekonečně dlouho. Ale investuje na 7,10 let a po těch deseti letech je už dopředu nastaven na to, že to prodá. A prodá to se ziskem.

A ten můj kamarád po celou dobu těch pěti let v té prodané firmě ale byl zavázán. Že tam bude působit, že ji někam dotáhne.

A teď najednou tam přišel zástupce toho privat equity fondu a řekl mu „No víš, my bychom potřebovali ale přidat plyn. A máme takovou představu, že se budou dělat tato opatření. Protože potřebujme tu firmu dostat z bodu A do bodu B. A ten je bodu A velmi vzdálen“. Nakonec se to povedlo, opravdu tu firmu vyšponovali tak, že při prodeji toho akcionářského podílu, z toho privat equity fondu, to bylo prodáno za téměř desetinásobek té původní ceny.

A ten kamarád si říkal, že asi měl vybírat déle. A je škoda, že si nevybral zástupce toho privat equity fondu, protože by mu bývalo nevadilo, kdyby tu firmu ještě vlastnil. Možná těch 10 nebo 15 let. A mohl ji prodat za více násobek.

Ale jemu paradoxně nešlo ani tak o ty peníze. I když ho to samozřejmě trápilo, jak na začátku chtěl ušetřit, ale jeho hrozně bavilo, jak oni do té firmy vnesli ten nový vítr. Jako finanční investor, který prostě má primární motivaci zvednout hodnotu firmy.

Vladimír Fichtner

Zůstaňme možná u toho poradenství.

To znamená, že měl jenom jednoho zájemce, a to velmi často vidím také. Zrovna teď se dvěma klienty řešíme prodej jejich firem. A ten jeden říká „s těma jsem mluvil, měli by zájem. To jsou naši odběratelé, dodavatelé, strategičtí partneři. Tak to vypadá, že jo. A pojďme do toho. Je zbytečný hledat poradce“.

Ale ten, o kterém jsem mluvil před chviličkou, který už prodal tři firmy, říká „Když nemáš 2 kupující, ani to neotvírej, ten proces. Do poslední chvíle se o to musí prát dva vlčáci, kteří to chtějí. Protože jedině potom uděláš dobrý obchod. To, že se s někým znáš, vůbec neznamená, že ti dá dobrou cenu. Protože ten kupující je kapitalista, chce vydělat, chce zisky. A pravděpodobně v těch větších firmách, nadnárodních, existuje oddělení, které se jmenuje Mergers and acquisitions, akvizice zjednodušeně. A to má úplně jiný názor na akvizici vaší firmy než ten váš byznys partner, s kterým si rozumíte. A dokonce jste spolu párkrát byli na dovolené, protože je to fajn chlap“.

Prostě to tak je. A když si člověk nevezme poradce, který mu v tomhle pomůže si to ujasnit. Který pomůže dát dohromady více poptávky, tak může dopadnout přesně tak, jak si říkal ty. Že vlastně ta cena nemusí být zdaleka tak dobrá, protože když je jedna nabídka, když poptává jenom jeden člověk, jedna firma, tak si opravdu může dělat co chce. A vy nemáte to srovnání, protože ta cena je vždycky výsledkem nějakého tržního procesu. A když ten trh potlačíte tím, že řeknete „Jo, tak já se s ním domluvím“, velmi pravděpodobně vy budete tahat za kratší konec, protože to asi nebude poprvé, co on dělá nějakou akvizici.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuju. A vlastně i příběh toho kamaráda byl o tom, že on si vybral strategického investora, který potřeboval získat trh nebo konkrétní produkt prodat podobným zákazníkům. A když by si byl býval vybral finančního investora, který by mu pomohl zvednout hodnotu firmy, tak v podstatě mohli být spokojeni všichni.

Vladimír Fichtner

Ale co se týče poradenství, tak je potřeba neudělat tu chybu jako ten můj kamarád, který si řekl „No, tak jsme někoho potkali, a tak jsme ho vzali“.

Jak na to?

Josef Podlipný

Ty máš vlastní zkušenost. Pojď se teď s našimi posluchači podělit o to, jak na to.

Není to žádná sofistikovaná věda. Je to zdravý selský rozum.

Já tě kdyžtak doplním.

Vladimír Fichtner

Asi první je si uvědomit, že poradce chci, v principu. Potom se porozhlédnout, kdo to dělá v těch transakcích. To nejpodstatnější, co můžete zjistit, jsou dvě věci.

Jednak jestli ten tým, který bude s vámi, nebo ta firma, které je ten tým součástí, dělala nějakou obdobnou transakci ve stejném sektoru, ve stejném oboru, ve stejné velikosti, ve stejném regionu jako jste vy.

Josef Podlipný

Já jen doplním. Hodí se i ve stejném čase. Protože jinak se prodává firma v době recese, jinak v období růstu.

Vladimír Fichtner

Perfektní doplnění.

Takže to nejlepší, co může vám někdo říct je „já mám tuhle konkrétní zkušenost. Teď jsem v posledním roce dvou přesně takovou firmu, jako jste vy prodávali. Máme zmáklé, kdo jsou zájemci. Víme, co chtějí ideálně“.

Josef Podlipný

Souhlasím.

Vladimír Fichtner

Ten náš trh je bohužel malý, takže je potřeba se koukat spíše na region. Někdy některá firma je hodně unikátní, tak je potřeba se koukat prostě na celý svět. A to už je něco, co samozřejmě někteří poradci nedohlédnou, třeba nemají tu konkrétní zkušenost.

Takže, řekl bych ta transakční zkušenost s podobným byznysem, jako je ten váš.

Druhá věc je, a to je moje osobní zkušenost také, konkrétní tým, který s vámi bude dělat. Protože se nechcete dostat do situace, kterou jsme určitě každý z nás zažil. A já opakovaně. Když jsem měl poprvé audit, tak jsme si vzali firmu z velké čtyřky. Velkou nadnárodní firmu, protože oni to umí, že jo.

A oni k nám poslali lidi, kteří se začínali učit. A my jsme je učili, co mají vlastně v té firmě objevit, hledat. Takže je potřeba dohlédnout si na to, aby ten tým byl dostatečně seniorní. A samozřejmě, že může mít nějaký juniory. Ale musí tam být někdo, kdo to potáhne, kdo je fakt dobrý a kdo vám to ukáže. A na koho, zase konkrétní zkušenost, si vezmete vysloveně reference. Řeknete „chci reference, ukažte mi reference“.

Já jsem pak těm lidem, se kterými oni dělali předtím podobné transakce, volal. A dokonce mi jeden z těch lidí řekl, že oni nebyli moc dobří, tlačili na mě … Dali mi referenci na člověka, který s nimi nebyl spokojený. Takže neberte ani ty reference na lehkou váhu. Opravdu zvedněte telefon, zavolejte tomu člověku a zeptejte se.

Josef Podlipný

Zase jenom doplním krátce. Musí tam být chemie, musíte si s těmi lidmi opravdu sednout. S každým z toho týmu. Nejenom se šéfem toho týmu, protože ten tam nemusí být 100 % svého času.

A druhá důležitá poznámka. Musí klást ty správné otázky, protože je třeba si uvědomit, že v okamžiku prodeje většinou vy o prodávané firmě víte násobně víc než poradenská firma a kupující.

A pokud zjistíte, že se poradci ptají nesprávně, nebo na části vašeho byznysu, které nejsou příliš důležité, samozřejmě je vaše výsostné právo je na to upozornit. A pokud zjistíte, že jsou úplně mimo, tak se s nimi rozejít. Protože oni vám pomohou jenom tehdy, pokud se budou správně ptát. A pak vám pomohou vytvořit obraz firmy pro kupujícího co nejvěrnější.

Vladimír Fichtner

Já bych ještě ale doplnil jednu věc, se kterou jsem se potkal právě nedávno, když jsme proces prodeje probírali s jedním z mých klientů. On říkal „No, oni ti poradci …já jsem čekal, že budou vědět fakt všechno, já ale vím mnohem víc“. A já jsem říkal „Vašku, nikdo neví tolik jako ty o tom byznysu. Nikdo nemá ty vazby jako máš ty. Naše role jako podnikatele, který chce prodat, není přehodit tu zodpovědnost na poradce, a čekat od něj první poslední. Naše role je pomoci mu se svými znalostmi, kontakty, co nejvíc posunout ten byznys. Protože nikdo jiný takovou znalost nemá“.

Takže dejte si pozor na to, abyste neočekávali od poradce všechno. Já od něj očekávám, a říkal jsem to Vaškovi, proces, nějakou systematiku. Očekávám, že ti ušetří spoustu času na přípravy materiálů, co je v tom procesu potřeba. Ale neočekávám, že bude vědět všechno na světě. A už vůbec ne, že bude vědět víc než ty.

Josef Podlipný

Určitě. A zase jenom dodám. Očekávejte od zkušeného poradce, že bude klást i nepříjemné otázky typu: Bude firma mít stejnou hodnotu, když vy jako vlastník nebo vlastníci z firmy odejdete?

Nebo: máte ty klíčové lidi ve firmě nějak motivované? Je tam třeba nějaký life changing bonus nebo něco, co sníží míru rizika, že kupující pak zjistí, že po finální realizaci koupě klesá obrat, odcházejí zákazníci, odcházejí nejlepší lidé.

Když vám nebudou klást tyhle někdy nepříjemné otázky, tak se může stát, že jenom vyplní vaše přání. A to bude všechno. Ale v podstatě vás nepřipraví na konfrontaci s kupujícím.

Vladimír Fichtner

Ještě jsem zažil jednu věc, co se týče poradců. Protože v každém případě já doporučuju vždycky udělat si i výběrové řízení na poradce. Někdy méně formálnější, někdy více. Ale prostě potkat se s několika, stejně jako při prodeji je dobré mít aspoň 2 vážné zájemce. Tak tady také alespoň 2 vážné zájemce. Aby podmínky, které si člověk nastaví, smluvní podmínky, obchodní podmínky, aby byly co nejrozumnější.

Ale je důležitá ještě jedna věc. Neposuzujte nutně kvalitu poradce podle toho, za jakou cenu řekne, že se ten váš byznys prodá. Protože to, že vám řekne třeba nejnižší cenu, kterou on si myslí, vůbec neznamená, že je špatný. Možná je právě ten, který je jediný v obraze. A říká to korektně.

To je také zkušenost, kterou jsem zažil. Je potřeba na to dát velký pozor. Protože je to takové přirozené, zeptat se, za kolik si myslíte, že prodáme. Tak to dám do tabulky, a ten to má za nejvíc.

Ty zkušenosti z transakcí, zkušenosti z týmu a trh rozhodne, jaká bude cena. Ne to, co bude v tabulce. Ta snese všechno.

Takže opatrně s ptaním se na to, za kolik by se to asi dalo prodat. A braní toho čísla od poradce jako významného nebo jediného kritéria, podle kterého posoudím kvalitu poradce. To je velmi, velmi nebezpečné.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Nemělo by to být jediné kritérium.

Mezi důležité informace by to však patřit mělo, protože už v této fázi byste si jako prodávající měli říct, jestli to je vlastně v kontextu s tou vaší představou, s vaším zadáním.

Poradce vám může v určitém okamžiku ušetřit spoustu trápení a času, protože se může stát, že opravdu i jím nižší odhadovaná cena, zatím odhadovaná, je reálnou cenou. A vy zbytečně nebudete absolvovat mnoho měsíců dalšího vyjednávání jenom proto, abyste ve finále řekli, že vám to za to nestojí, a budete pracovat dál.

Vladimír Fichtner

K poradcům bych řekl jednu poslední věc, kterou mám z praxe jako důležitou.

Je dobré si ujasnit vnitřně nebo mezi společníky svoji minimální cenu.

Co vlastně potřebuji, abych mohl žít to, co chci žít, aby mě bylo dobře, aby rodině bylo dobře atd.

Nemusíte ji nikomu říkat, ale třeba ve smlouvě s poradenskou firmou může být vhodné říct: Platíme nějakou cenu, ale pokud nebude minimálně něco, v objemu transakce, tak nechceme platit success fee. To je možná jedna z věcí, kterou bych tam doplnil.

Asi už mě nic důležitějšího nenapadá.

Josef Podlipný

Máme za sebou fázi přípravnou.

Máme už téměř za sebou fázi výběru poradce, abychom na to nebyli sami.

Jak dlouho tato druhá fáze asi může trvat?

Vladimír Fichtner

V hrubém čase několik týdnů, několik málo jednotek měsíců. A říkám v hrubém čase, čistého času týden, dva.

Ale když se tomu budu věnovat od rána do večera a nebudu tam mít prostor o tom malinko přemýšlet. Určitě se to dá udělat do 14 dnů, dá se to udělat do měsíce. Ale když příliš tlačím na pilu, tak neudělám tak dobrý byznys ani s tím poradcem. Takže je dobré mít prostor, to je moje zkušenost.

Co ty si myslíš, jakou ty máš zkušenost?

Josef Podlipný

Mám zkušenost, v průměru to prosím berte, vážení posluchači, že zhruba pět až osm týdnů trvala tahle fáze.

Drtivá většina podnikatelů prodává svou firmou jen jednou za život. To vyvolává hodně nejistot.

Jedná se o transakci, ve které se může udělat spousta chyb, které mohou stát měsíce času a miliony. Vyplatí se ji nepodcenit, a proto si nyní poslechněte zkušenosti s prodejem firmy vlastní i zprostředkované.

Tento díl je první část série, ve které se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný věnují prodeji firmy. Získejte ihned kompletní sérii zdarma.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Já jsem se nedávno, Vláďo, a sdílím tuto informaci s vámi posluchači, potkal se čtyřmi spoluvlastníky, kteří vlastní každý jednu čtvrtinu firmy. Od samého počátku, firmu založili před necelými čtrnácti lety. A všichni mají shodu, že by mohli právě v tento okamžik uvažovat o prodeji firmy. Není to tak, že ji musí prodat, ale všem to dává nějaký smysl.

Vláďo, ty máš také zkušenosti se spoustou rentiérů, kteří buď již firmu nebo firmy prodali. Nebo o tom uvažují. A teď je podle mě ideální čas se o naše zkušenosti, ať už vlastní nebo sdílené, podělit s našimi posluchači.

Pojďme se podívat, navrhuji, na tuto čtveřici vlastníků podrobněji. A zkusme to vždycky propojit s nějakou další zkušeností a s návrhem, co nám přijde rozumné v roli vlastníků prodávajících dělat a kdy?

Vladimír Fichtner

No tak jo, pojďme se na to podívat. Protože souhlasím s tebou, Pepo, tu zkušenost mám podobnou.
První generace lidí, kteří vybudovali firmy, už má věk na to, aby odcházela z těch byznysů, a ne vždycky má následovníky. Hodně lidí to řeší, sám jsem to řešil také s Radkou. Myslím, že to je velmi zajímavé téma, které je velmi aktuální.

Josef Podlipný

Super.

První schůzka, kterou jsem absolvoval se dvěma zástupci té čtveřice, a řekněme, že jim budeme říkat Martin a Michal, probíhala tak, že Martin starší a Michal mladší spoluvlastník říkali jednotně: „Chceme najít tu správnou cestu, jak o prodeji firmy uvažovat a jak firmu prodat. A zatím, protože s tím nemáme žádné zkušenosti, hledáme tu správnou cestu a zároveň hledáme i tu správnou cenu, za kterou vlastně firmu prodat.“ A bylo evidentní, že teprve sondují, že teprve získávají informace, jak vůbec na tu danou oblast nahlížet.

A když jsem se jich na pár věcí doptával, bylo vidět, že ani v rámci té předchozí diskuze neměli úplně jednoznačně jednotný názor.

To znamená, první otázka zní. Než začnu hledat nějakého parťáka, měl bych nejvíc diskutovat se svými společníky o tom, jak na to každý jednotlivec nahlíží, a hledat nějakou společnou paralelu?

Vladimír Fichtner

Určitě. Ale je to téma, které je nesmírně náročné. Je to téma, které vlastně jde trošku mimo ten byznys. A pokud je člověk ještě součástí toho byznysu na dennodenní bázi, tak je moje zkušenost, že lidi na to najdou relativně málo času. Což je špatně. Prostě když budujete 14 let nebo 20 let nebo 30 let svoji firmu, tak je potřeba si na ten poslední kilometr najít dost času a energie, aby to dopadlo dobře.

Ty transakce jsou velmi náročné. Naši první klienti, se kterými jsme se potkali, když prodali svoji firmu už před více jak patnácti lety, mi popisovali svoji zkušenost s prodejem, vlastně říkali, že poprvé k tomu přistoupili tak jako mimochodem. Byli zapojeni ještě do toho byznysu. Byznys rostl, měli co dělat. A přestože si najali poradce, tak nevěnovali čas tomu, kdo bude ten poradce. Nevěnovali čas tomu, jak firmu připravit na prodej. Nevěnovali čas ani své vzájemné diskuzi. A dopadlo to tak, že po dvou letech nic nedopadlo.

Oni to ale nevzdali a z toho prvního neúspěchu se poučili způsobem, že dalších pět let potom vysloveně firmu už připravovali s tím, že věděli, co mají dělat. Věděli, jak mají firmu připravit na prodej. Věděli už také mnohem lépe, jak si třeba vybrat poradce, který jim poradí. A po pěti letech se jim to potom opravdu povedlo.

Ale podcenili to, na co ses ptal na začátku. A to je ta energie a čas tomu věnovaný. Pojďme to udělat. Co z toho bude, co budeme dělat dál a tak dále a tak dále. Protože tenhle proces vyvolává hodně hodně emocí a není vůbec jednoduchý.

Josef Podlipný

Často slýchám, a je to i obsahem otázek, jestli je pravda, že 20 až 30 procent z těch firem, které jsou na prodej, je opravdu úspěšně prodáno.

Jsou to jen čísla, nemusí to nikomu nic říct, já jsem si z toho ale vzal ponaučení v tom smyslu, že je potřeba být dobře připraven. Věnovat tomu čas, věnovat tomu ty diskuse především mezi vlastníky. A mít toho správného poradce.

Pojďme zkusit prodej firmy rozfázovat do nějakých fází. Od prvotních diskusí mezi vlastníky, až po výběr vhodného nebo vhodných poradců. A ideálně úspěšný prodej firmy.

Než budeme u té první fáze, tak se zeptám, jestli ti to přijde rozumné a jestli bys doporučil ještě nějakou změnu.

Vladimír Fichtner

Aby to nevypadalo tak, že já mám zkušenost a ty ne, Pepo. Ty máš stejné zkušenosti s prodejem. A vím, že někdy jsi byl i na straně vlastníků a vysloveně jsi je zastupoval při prodejním procesu, což je velmi intenzivní činnost.

Takže možná bych se měl začít ptát já tebe, které jsou ty správné fáze, které máš na mysli.

Ale ještě, než se pustíme do toho detailu. Řekl bych ještě jednu důležitou věc, vztaženou k číslu, které jsi říkal. 20-30 procent obchodů možná dopadne a hodně jich nedopadne. Ten proces je opravdu náročný. Je náročný pro nás jako majitele. Vzdáváme se svého dítěte, vzdáváme se něčeho, co jsme celý život budovali. Když je nás víc v té firmě, každý jsme jiný, samozřejmě. Takže každý také často má jinou roli v té firmě. Někdo je prodejce, někdo je technik, někdo je zase provozní ředitel. Každý máme trošku jiný úhel pohledu, jinou rodinu, jinou vizi o tom, co budeme dělat.

A ten proces vyvolává opravdu hodně nejistot. Takže často ty transakce nedopadnou, protože na naší straně vlastně si to rozmyslíme nebo se nedomluvíme.

My jsme s naším klientem před pěti lety začali proces prodeje, jsou tam dva velcí společníci ve firmě. Najali jsme poradce, všechno začalo a pak si to ani ne v polovině procesu, možná ve třetině, ten druhý společník rozmyslel. Že to vlastně nechce. Přestože jsme si říkali, že časy jsou dobré, bylo to 2017, 2018, v takovém tom boomu. Všechno bylo optimistické, ideální čas na prodej.

Tak ten druhý společník si to rozmyslel. To je to, co se stává. Nyní po letech, už je to 5, 6 let, se k tomu vrátili. Respektive mezitím to ještě zkoušeli sami, oslovili nějaké své odběratele, dodavatele, strategické partnery.

Nešlo jim to. Mimo jiné proto, že to zkoušeli sami a nemají na to čas, prostě netáhnou to dopředu. A když se mě ten Petr ptal, co s tím má dělat, že to nikam nesměřuje, nějak to nejde.

Říkal jsem mu „Zavolejte těm lidem, co jste si vybrali jako poradce před pěti nebo šesti lety. A nechte je, ať vám s tím procesem pomůžou.“ A to je možná ta první fáze, nevím.

Přemýšlet o tom, jestli mi s tím může někdo pomoct, když jsi se ptal na ty fáze. A možná ještě ta předtím je takové to vnitřní přemýšlení – Chci to udělat?

Jakou ty máš s tím zkušenost? Co je ta úplně startovací fáze?

Josef Podlipný

Já se k té startovací fázi, té diskusi především mezi vlastníky, dostanu oklikou. Dostanu se vlastně z té fáze, která byla emočně opravdu velmi náročná. Jednalo se tehdy o prodej z chemicko-technologického průmyslu. Prodávaná byla opravdu velmi úspěšná firma. Dokonce i ve skvělé době.

A majoritní vlastník v určité fázi vyjednávání, už s tím vážným zájemcem, když se občas ta jednání zadrhla, a někdy i zadrhla dost zásadním způsobem právě mezi společníky, byť on byl majoritní a zjednodušeně řečeno měl i právo téměř přetlačit ty své společníky – ale nedošlo k tomu, tak ale říkal: „Kdybych neměl podporu z vnějšku, tak bych to už nikdy nechtěl absolvovat. Bylo to extrémně náročné časově, bylo tam mnoho vyhrocených debat. V určitém okamžiku a několikrát poté jsem měl chuť bouchnout do stolu a od toho jednání odejít – a už se k němu nikdy nevrátit. Nestálo mi to za to“.

Tady mě napadá to, že vzájemně výhodná dohoda mezi prodávajícím, ať už je na straně prodávajícího čtveřice jako v tom prvním příběhu vlastníků a jejich poradci, a kupujícím, který je také obvykle zastoupen nebo podporován nějakým poradcem, vždycky musí docházet k nějakým kompromisům na jedné nebo na druhé straně, aby mohlo dojít k vzájemně výhodné dohodě. V podstatě by měly obě strany odcházet od jednacího stolu ve stavu win win. A proto, aby bylo možné dělat nějaké kompromisy, je potřeba, aby každá z těch jednajících stran měla představu o tom, jaký je ideální stav. Jak si představují finální výsledek, co jsou ty kritické klíčové parametry, které chtějí dosáhnout?

A vzpomenu-li si na vyjednávání z toho chemicko-technologického průmyslu, tam mezi kritické klíčové parametry patřilo to, že bude stejně zacházeno se zákazníky prodávané firmy, až se stane součástí velkého konsorcia, jako doposud.

Nebo tam byly kritické milníky, že nějakou dobu bude část z akcionářů fungovat v té nové společnosti, resp. v té společnosti, která tu prodávanou koupí.

A spousta dalších parametrů, ke kterým museli dospět prodávající dřív, než přišli k jednacímu stolu. Jakmile se tato otázka objevila až u jednacího stolu s kupujícím, tak to obvykle bylo velmi třaskavé téma. Najednou to vzbudilo obrovské emoce a bylo vidět, že někdo je s tím oukej a někdo naopak je tím velmi nemile překvapen a nechce být vůbec vtahován do této diskuze.

Vladimír Fichtner

Takže první fáze z tvého pohledu je ujasnit si, co chci? Co jsou kritické věci a co od toho očekávám?

Josef Podlipný

Ano. A také si říct, v jakém čase to chci zrealizovat. Jestli jsem limitován nějakým časem. Protože je ideální hledat řešení v okamžiku, kdy prodávající jsou ještě aktivní. Nemusí být nutně v exekutivní roli ve firmě, ale mají ještě dostatek energie a chuti se tomu nějakou dobu věnovat.

Buď, že to ještě nedopadne a řeknou si „Pojďme hledat cesty, jak tu prodávanou společnost ještě zvednout co do hodnoty a vlastně akceptu případným kupujícím“.

Anebo jak pomoct kupujícímu, aby dosáhl výsledku, ke kterému míří, za který je ochoten zaplatit. Protože je potřeba si uvědomit, že i kupující vstupuje do velkého rizika. On nezná, jak ta firma funguje, on neví na kom je závislá. Nejsou to jenom zákazníci a dodavatelé, ale i top manažeři nebo nejlepší a dlouhodobě působící odborníci, které když ztratí, může ztratit velkou část hodnoty firmy. A málokdo z těch prodávajících právě při těchto diskusích si ve větší míře uvědomuje, že hodnota firmy je spojena s lidmi.

Vladimír Fichtner

Určitě nebýt pod tlakem je velká výhoda.

Příklad firmy nebo společníků, kteří si rozmysleli před pár lety, že budou firmu prodávat a teď teprve se k tomu vrátili, je zrovna příklad lidí, kteří jsou omezeni věkem. Už jim je dneska přes sedmdesát, přestože jsou aktivní. Ta firma hodně na nich stojí, když jsme se naposledy o tom bavili před pár dny, říkal jsem jim, že nemají šanci už to odložit o dalších 5 let. Je to tak. Biologické hodiny a energie ubývá, a s tím nic neuděláte.

To je ta situace, do které se nechtěli dostat, ale před pár lety si to rozmysleli. Nedá se nic dělat, ale teď už nemůžete. Pokud nenajdete někoho zevnitř, kdo si tu firmu od vás koupí jako manažer nebo zaměstnanec, musíte hledat venku. Anebo se musíte smířit s tím, že firma po třiceti letech nebude. To se stát může.

Ale vraťme se k těm fázím, to mi přišlo jako zajímavý nápad.

První byla rozmyslet si, co chci. Ty kritické body.

Josef Podlipný

Je to ta přípravná fáze, kdy teprve diskutujeme jako společníci.

Vladimír Fichtner

Přípravná fáze: Co chci, co od toho očekávám.

Josef Podlipný

A hned po ní následující je samozřejmě také velmi náročná.

Potřebujeme si buď říct, že na to půjdeme sami, že to zvládneme a vybereme potenciálního vlastníka, kupujícího. Toho nejlepšího v daném čase za těch podmínek, které jsme si odsouhlasili. Anebo, že najdeme zkušeného poradce. To znamená fáze, kdy potřebujeme na to nebýt sami, obvykle.

A buď si na to troufneme, anebo budeme mít někoho ku pomoci.

A třetí fází, nikoli však poslední, je fáze realizační.

No a nesmíme zapomenout na tu poslední, kterou bychom také měli řešit s dostatečným předstihem.

Co vlastně budeme dělat s těmi finančními prostředky, které získáme z prodeje firmy? O tom přemýšlet až v okamžiku, kdy jsou peníze na účtu, může být pro někoho docela stresující, anebo dokonce pozdě.

Vladimír Fichtner

A já bych dodal, že v té fázi, o které jsi mluvil jako o té poslední, je ještě to, co budeme dělat? Říká se, že jenom dva lidé ze sta, kteří prodají svoje firmy, odjedou na pláž a už nikdy nic nedělají.

A já myslím, že to máme v DNA, prostě potřebujeme něco dělat. A musíme si něco najít. To je součástí emocí, i když je to někde skryto hodně vzadu, tak vlastně víme, že odejdeme. Víme, že už v té firmě třeba po dvou třech letech nebudeme. A je zcela logické, že tam někde vzadu je nějaký trpaslík v hlavě, který říká „Co budeš dělat, co bude vlastně s tebou?“

A to podle mě, podle mých zkušeností, nahrává té emoční síle toho procesu. Protože je to o nás. Nejenom o našich dětech = té firmě, ale o nás jako osobách. Co bude dál?

A to je nám nepříjemné.

V novém díle podcastu Mezi Rentiéry se Vladimír a Josef zaměřují na poměrně neznámou postavu v životě úspěšných podnikatelů a rentiérů – rodinného důvěrníka.

Probíráme zásadní význam důvěrníka / kouče pro udržení harmonie, efektivní komunikace a řešení výzev, které mohou v rodinách vzniknout.

V epizodě se bavíme o situacích, se kterými se rodiny mohou potkat a ukazujeme, jakým způsobem důvěrník může zásadně změnit pohled na tíživé problémy a zablokovanou komunikaci.

Nevynecháme ani praktickou stránku věci.

Představíme 5 kritérií, která byste měli brát v úvahu při výběru svého rodinného důvěrníka nebo kouče. Jak poznat tu nebo toho, kdo přinese do rodiny neutralitu, nadhled a podporu jejích členů?

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vladimíre, ty už máš vlastní zkušenosti. Nebo alespoň jsi na začátku diskuse s rodinným koučem a důvěrníkem. Můžeš s námi nasdílet to, jak se vlastně této otázce jako rodina věnujete? A proč hlavně se jí věnujete?

Vladimír Fichtner

Možná začneme tím proč.

Protože to je samozřejmě něco, co člověku dojde až časem. Ve firmě to máme jednoduché. Když se nám něco nebo někdo nelíbí, tak jako majitelé, se s tím rozloučíme. Protože je to jednoduché. Samozřejmě nějakou dobu s tím bojujeme. Samozřejmě, snažíme se najít společnou cestu k sobě. Ale když to nefunguje, tak to řešení je: „Nefunguje to, já si dokážu představit, že to nebudeme dělat společně“. A rozejdeme se.

Takovéhle řešení v rodině ale už tak jednoduché není, pokud si nechceme rodinu zavřít na dlouhou dobu. Zavřít vztahy. Jak už to tak bývá, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, jak se říká. Naše přemýšlení, jak vlastně rodinu zvládnout, ty vztahy, jak to nezkazit, je mnohem složitější a mnohem citlivější. A co si budeme povídat, asi každý jsme to někdy zažili. Stačí někdy jedno křivé slovo, jeden zvýšený hlas, prostě nějaký konflikt je hned na světě. A nemusí být úplně jednoduchá cesta ven.

Když jsme o tom přemýšleli s Radkou, vlastně to přišlo v okamžiku, kdy to byla taková shoda náhod. U nás to přišlo v okamžiku, kdy se vrátila jedna naše kamarádka z dlouholetého pobytu v zahraničí. A já jsem si říkal. No, já bych vlastně potřeboval sám něco probrat. Měl jsem nějaké zdravotní problémy a trošku jsem se v tom plácal. Říkal jsem si, vždyť ona mi dělala kouče vlastně, tak to bychom se mohli potkat. Mohli bychom se vidět po tom, co tady 8 let nebyla. A zároveň bychom se možná mohli vrátit k tomu koučování.

Začínalo to vlastně mojí myšlenkou na koučování mě samotného. A Monika pak přijela, povídali jsme si a jak to tak fungovalo, protože mě koučovala v minulosti, velmi dobře a rychle našla cestu, jak mě dostat z nějaké křeče. Takovým tím nenásilným, příjemným způsobem, který hodně spočívá v naslouchání. A v kladení zrcadla před nás: „můžeš s tím něco udělat nebo nemůžeš, nebo co pro to můžeš udělat?“ Hrozně příjemný.

Já jsem si po téhle zkušenosti uvědomil, a de facto hned jsme se s Monikou a s Radkou domluvili, že bychom to mohli udělat pro celou rodinu. Že by si mohla popovídat s každým z nás a pak bychom se mohli sejít společně. A prostě začít řešit některé věci za její přítomnosti. Anebo individuálně.  Protože některé věci člověk nechce řešit ani s rodinou, chce je řešit sám se sebou. A možná s někým, kdo je vedle něj. Takže takhle to „proč“ začínalo u nás.

No a ty Pepo, máš nějaké proč? Jak to začínalo u tebe? Nebo používáte v rodině rodinného kouče nebo někoho, s kým se občas poradíš?

Josef Podlipný

Přiznám se, že přímo profesionála, rodinného důvěrníka nebo kouče má rodina nevyužívá. Nebo nevyužíváme.

Nicméně, často se radíme s třetí osobou nebo s přáteli. A to i s profíky na danou oblast, ať už stran psychologie nebo koučingu.

Tím spouštěčem u nás byla v podstatě moje letitá zkušenost s koučinkem. Protože koučování, i významných top manažerů velkých korporací anebo podnikatelů, jsem se věnoval jako své zálibě vedle hlavního byznysu.

Přišlo mi fér vracet společnosti to, co jsem měl možnost za léta praxe v oblasti financí a správy majetku získat, tak takto vracet. I formou vhledu do toho, jak tvořit strategie, jak tvořit týmy, jak stabilizovat prostředí, jak vytvářet vhodné prostředí pro rozvoj jednotlivců nebo skupin.

A vzpomínám si, že pro mě v minulosti bylo asi nejsilnějším motivem proč využívat koučování, ať už na straně koučovaného nebo kouče to, že kouč má extrémně velký přínos právě v tom, že má nadhled. Že není součástí nějakého procesu nebo nějakého hledání řešení, a nemusí to být nutně problém.

Pokud je empatický, umí naslouchat a je vidět, že respektuje všechny účastníky té diskuse a všem dává stejný prostor, tak má velký přínos.

Nicméně jeden úplně nejkritičtější přínos, který jsem v minulosti objevil a věřím, že i pro vás posluchače může být zajímavým impulzem je, že když jsem si povolal třetí osobu, toho kouče k naší rodinné diskusi, tak jsem mohl být součástí diskuse. V podstatě na stejné úrovni jako všichni ostatní diskutující zástupci rodiny. Protože, když jsi iniciátor diskuse, tak i když říkáš „Teď si přendávám klobouk za člena rodiny a teď zase za správce“, nebo za toho, kdo to nějak drivuje, stejně tě všichni vnímají jako někoho, kdo odstartoval diskusi.

A neberou tě jako toho, který sedí na stejné úrovni u stejného stolu.

Tak to je nejvyšší level přínosu koučování. Protože na to mnohdy zapomínáme. Říkáme si, že nám komunikace v rodině funguje bezva, nebo vždyť vlastně není co zkazit. Tak holt uděláme pár chyb. Vždycky jsme to překonali. Ale nebudeme součástí té diskutující skupiny.

Vladimír Fichtner

To je výborný úhel pohledu.

To jsem si ještě tolik neuvědomil. Ale souhlasím, protože jakmile tu diskusi zahájím já, tak jsem v jiné roli. Jsem v roli toho lídra a je to tak vnímané. A to neznamená, že jím chci být. Ale děti, speciálně děti, to tak vnímají.

To je fantastický pohled!

U nás ta story ohledně kouče vlastně pokračovala trošku tak, že Monika se pobavila s klukama, ale pak začala mít zdravotní problémy a potřebovala se soustředit na sebe. Takže jsme vlastně nedotáhli ten koučovací proces a to, že by se Monika stala naším dlouhodobým rodinným koučem. Jak jsme původně plánovali.

Ale už jsme byli v takové fázi, že jsme si řekli, že to je fakt dobrý. Kluci říkali „Jo, my jsme si popovídali, to bylo dobrý“. A vlastně i oni se toho stali součástí. Tak jsme si řekli „pojďme hledat“. A nějakou dobu nám to trvalo.

Josef Podlipný

Vladimíre, to ztotožnění se celé rodiny, že toto je ta správná cesta, to už proběhlo. Říkal jsi, že Monika s vámi nemohla tu cestu absolvovat. Co jste si řekli, že budete vnímat jako klíčové vlastnosti důvěrníka, rodinného kouče, aby mohl Moniku nahradit? Jak jste na to šli? Diskutovali jste o tom v rodině nebo jak jste vybírali toho nového kouče? Ať už je to žena nebo muž.

Vladimír Fichtner

My jsme na to nešli nijak sofistikovaně. Neřekli jsme si žádná kritéria, která budeme hledat. Prostě jsme se s někým potkali a buď nám to fungovalo nebo nefungovalo.

Nechali jsme si udělat workshop pro rodinu. A děti pak řekli „No, já jsem se ani nedostal ke slovu, nějak mi to nefungovalo a nebylo to ono“. Bylo to na pocitech rodiny. Ale neřešili jsme to nějak specificky.

Josef Podlipný

Ale nebyl to vysloveně pokus/omyl.

Vladimír Fichtner

Šli jsme po někom, kdo má reference, že dělá tyhle věci. Šli jsme po někom zkušeném, ale ono to tak občas funguje, že ta chemie nezafunguje. Přitom ale ten důvěrník musí mít opravdu důvěru.

Ty jsi použil jednou slovo kouč a podruhé slovo důvěrník. Z našeho pohledu, my ještě vlastně nevíme, jaké slovo používat, ale skoro se blížíme k tomu důvěrníkovi. To je člověk, který k nám má blízko, zná nás jako své boty a umí nám pomoct s námi samými. S každým individuálně i s tou rodinnou dynamikou vztahovou, která je někdy  pohodová a někdy je prostě náročná.

Myslím si, že fungujeme jako rodina docela příjemně. Ale uvědomil jsem si, když jsme grilovali před týdnem, a došli jsme k jednomu okamžiku, kdy najednou se tam začal rozvíjet nějaký konflikt, a já jsem najednou nevěděl, jak fungovat, aby to bylo ku prospěchu věci.

Protože jakmile začnou různé invektivy a člověk řekne špatně slovo a ten druhý si to vyloží úplně jinak, bere si to jako osobní útok, což nebyl můj cíl.

Tak jsem radši odešel z té komunikace, než bych přiléval oleje do ohně. Říkal jsem si. No, to je přesně to, kdy se potřebuji poradit. Kdybych tady já teď měl toho kouče. Tak on by mi pomohl to zvládnout.

Jak už jsem říkal, většinou ty věci vznikají, protože chceme něco dobrého. Ale každý pod tím dobrým vnímáme něco jiného. A může to být cesta do pekla. Takže to byla taková chvíle, kdy jsem viděl, že proto to chci. Jsme relativně na začátku, ještě nemáme všechny ty mechanismy vytvořené, nemáme pravidla. Ale to je něco, na čem chceme dělat. To je teď cesta, která je před námi.

Jak jste na tom vy, Pepo? Protože ty jsi sám koučoval, máš mnohem víc zkušeností v téhle oblasti. Já se v té oblasti psychologie cítím velmi nejistý. A ve firmě jsme s Radkou ji řídili, jak jsme chtěli. A prostě bylo to o nás dvou. My jsme se domluvili a hotovo. A bylo to dost direktivní.

Ale v té rodině to jde do určité chvíle, ale od 12, 13 let dítěte už to nefunguje. Alespoň to je naše zkušenost. A učím se, jak být partner, jak být na stejné úrovni, jak respektovat toho druhého. A neumím to tolik, jak bych potřeboval. Na to se těším, vysloveně na to, že část toho, jak se třeba chovám, posunu zase o kousek dál.

Josef Podlipný

Mě zaujalo to, co jsi řekl v podstatě v několika posledních větách: „A učím se“.

Musím říct, že já se učím celý život a rád se dělím o tuto zkušenost i s manželkou, i s dětmi, i s přáteli. Protože určitá míra pokory dává šanci poznávat nové pohledy, nové cesty a nezavírat se možnostem něco zlepšovat.

I přesto, že se stále učím, učíme se všichni jako celá rodina. Tak dílem ze zkušeností, dílem z chyb i sdílených od ostatních, a samozřejmě i dílem z procesu koučování, protože v tom procesu je asi nejhezčí, když ta chemie funguje. Pak v podstatě během koučovacího rozhovoru je kouč chvíli na straně kouče, ale někdy si to ani neuvědomí, je koučovaný. A takhle si to krásně předávají. A může to být pak pro obě strany opravdu mimořádně přínosné.

Ale i díky té zkušenosti jsem si definoval určité parametry, které by měl rodinný důvěrník nebo kouč opravdu splňovat. A o ty parametry se rád podělím s vámi posluchači i s tebou.

Ale ještě než to udělám, tak chci říct, proč se mi stále dostává ta definice na jazyk – důvěrník a kouč.

On totiž kouč, pokud nezachová důvěrnost informací, tak v podstatě není správný kouč. Ta důvěrnost informací je kritická. Něco jako zpovědní tajemství. Je to v podstatě ještě víc, než je dáno zákonem nebo nějakým morálním kodexem. Protože ten důvěrník komunikuje samostatně s jednotlivci. Přesně jak jsi popisoval. S jednotlivými členy rodiny. Potom komunikuje s rodinou, ale totéž dělá i s jinou rodinou. A vlastně pomáhá na takovém  půdorysu „multi family office“.

Pomáhá vlastně vícero rodinám díky své zkušenosti, ale někdy i díky sdílené praktice nebo praktikování té zkušenosti.

Vladimír Fichtner

Než řekneš ta pravidla, která si myslím, že všichni rádi uslyší, pojďme si říct ještě pár příkladů, jak jsme toho kouče zažili. Protože potom se v těch pravidlech možná člověk líp najde. Těch příkladů, které já mám před sebou a které jsme probírali třeba s klienty, je relativně hodně.Kdy by se kouč hodil. Řeknu jednu malou věc, ale také ne nedůležitou.

Když jsme koupili nemovitost ve Španělsku, věděli jsme, že je potřeba ji přestavět. Když tyhle věci Radka dělá v Čechách, tak většinou řekne našim klukům. A oni v principu vybourají, co je potřeba, připraví to a pomáhají v téhle oblasti.

A když jsme se chystali do Španělska poprvé na bourání, tak jsme si říkali, že možná je můžeme vzít taky. Oni říkali. Jo, tak jo. A my najednou jsme se s Radkou začali bavit o tom, jestli jim máme za to zaplatit nebo ne?

Josef Podlipný

Zajímavá otázka.

Vladimír Fichtner

Já jsem říkal jo, Radka ne. V principu jsme se dohadovali, každý jsme měli argumenty na jednu i na druhou stranu. A víceméně takováhle diskuse vyvolávala mezi námi zbytečné napětí. Pak jsme to probrali s Erikou, s naší koučkou, důvěrnicí, a ona říkala, že to je jednoduché. A jak to máme udělat tedy?

Vezměte rodinu dohromady, všechny, nejenom kluky, ale i vaši dceru. Řekněte, že máte tenhle problém, tenhle spor názorů. Zeptejte se jich, jak si to oni představují. A i když odpověď bude u jednoho, já bych chtěl zaplatit. A u druhého já bych nechtěl. A všichni s tím budete v pohodě, tak to tak klidně udělejte. Protože ten problém není o tom, co je pravda. Ale o tom, aby ta komunikace byla transparentní, otevřená. A aby k ní všichni mohli rovným dílem přispět. My jsme najednou si s Radkou řekli „aha, no tak to by nás nikdy nenapadlo“. A je to maličkost, kterou ten kouč ví, protože má prostě 20 nebo 30 let zkušeností v téhle oblasti. Nebo při práci s rodinami jako jsme my. A najednou zmizel jeden velký balvan.

No úžasné. Jaké ty máš příklady?

Josef Podlipný

Já dám dva příklady.

Vzpomínám si, kdy jsme společně navštívili jednu širokou rodinu na Moravě. V podstatě čtyři samostatné rodiny dohromady tvořili desítky účastníků diskuse. A byť úsměvné, ale zároveň velmi inspirující, byly zmínky dvou okamžiků.

Jeden okamžik se týkal nedobré situace v podstatě v období těsně před Vánoci. Na Vánoce se většina z nás těší především proto, že obdaruje své blízké a vidí jim radost v očích a dojetí. A je díky tomu několikrát odměněna. Protože došlo při rodinné diskusi k nějakému konkrétnímu konfliktu, tak v podstatě si ty Vánoce pokazili. Dokonce i v uvozovkách zapomněli na některé dárky, které, jak obvykle bývá, kupujeme třeba i v průběhu roku. Protože nás to prostě napadne.

A druhý příběh. Ten se týká téže rodiny, kde tatínek něco popisoval. Otec, zakladatel rodiny. A dcera kývala „Tati, ale takhle to nebylo“. A bylo evidentní, že tatínek se na to díval ze svého úhlu pohledu. Tak, jak on to vnímal, nebo tak, jak byl v podstatě naprogramován z hlediska té komunikace. Anebo jak to programově chtěl řešit. A je evidentní, že už u proběhnuvší komunikace v minulosti si nevšiml toho, že to tak ale není.

To znamená, že ostatní členové té diskuse, ostatní členové rodiny to vnímají odlišně. A podobná reakce dokonce několik desítek minut poté zazněla i mezi partnery, kdy bylo vidět, že manžel něco říkal své partnerce. A ona říkala. Ale tak to není. A v ten okamžik je nesmírně důležité mít právě tu třetí osobu, toho profíka na své straně, který to zavčasu identifikuje a pomůže s řešením téhle té situace. Tak abychom nemuseli z té situace utíkat.

Vladimír Fichtner

Přesně tak, abychom nemuseli utíkat nebo abychom se nedostali do sporu, který znamená zkažené Vánoce. Ale nejde o zkažené Vánoce, může být zkažený víkend nebo cokoliv.

Josef Podlipný

Může být zkažená harmonie. To je možná důležité říct.

Vladimír Fichtner

A z toho víkendu člověk chce odcházet, usínat a říct bylo to fajn. Bylo to hezký odpoledne.

Ještě možná dva krátké příklady, než se dostaneme k těm k těm pravidlům.

Bavil jsem se s jedním známým, který má následující situaci. Je rozvedený, má dvě děti, dospělé děti z prvního manželství. A teď má už několik let novou ženu. A ta má také děti z prvního manželství zhruba stejného věku. On říkal „No a jak vlastně to mám dělat, tu komunikaci v rodině o majetku. Já se teď bavím s těma svýma dětma, biologickýma, ale vlastně nechci ty nový děti šidit. A já nevím jak na to“. Řekl jsem mu „Dám vám kontakt, protože to není téma, které je jednoduché. A jenom potřebujete někoho dalšího, s kým si o tom popovídat“.

A jiný člověk, s kterým se známe přes 20 let říká se mi svěřil, že má problém, snacha začala pít. A už je to déle trvající. A nevědí, co s tím. Já neříkám, že kouč to vyřeší. V žádném případě. Ale najednou na to nemusí být člověk sám. Může dostat nějakou radu od někoho, kdo má přece jenom trošku víc nabito v téhle oblasti. A zvyšuje šanci, že to dopadne lépe nebo dobře. A proto z našeho pohledu je kouč absolutně skvělá věc.

Ale pojďme na to, jak ho případně vybrat a co hledat v těch kritériích.

Josef Podlipný

Ještě než si řekneme, jak ho vybrat a co hledat v kritériích, tak mě napadl jeden kraťoučký příběh a inspiroval jsi mě k tomu s tím alkoholem.

Naši dobří známí, oba lékaři a velmi významní lékaři, měli určité období problém v rodině, protože jejich dcera propadla drogám. Sice lehkým, ale i tak návykové látce. Já si vzpomínám, řekněme že to je Pavel, mi řekl: „Po odborné stránce vím přesně, jak na to. Po rodičovské nevím vůbec nic“. I přesto, že si na pomoc povolali psychologa a následně právě kouče, jim dlouho trvalo, než si opětovně našli cestu k dceři. Někde se to prostě pokazilo. Oni nevěděli kde a potřebovali si tu cestu k dceři najít. Ale dát i jí možnost, aby si našla opětovně cestu k nim jako k rodičům i ke svým sourozencům. A říkal, že nejvíc mu pomohlo to, že kouč ho upozornil na to, že řeší tu problematiku jako celek. A nedaří se jim určit konkrétní dílčí problémy, které jim dají možnost to posouvat tím správným směrem anebo objevovat tu správnou cestu.

Vladimír Fichtner

To se mnou udělala Monika, když jsem měl ty zdravotní problémy, a já chodím rád lézt. Ona tehdy říkala  „tak doktor ti řekl, že sice to bolí, ale že nebude vadit, když budeš to tělo zatěžovat. Doktorka ti to řekla jasně. Ne, není to zdravotní téma. Tak můžeš jít lézt. Chceš?“ Já na to, že chci. „Co pro to můžeš udělat?“ Zavolat synovi, že jdeme zítra lézt. „No tak, můžeš to udělat? No tak to udělej. Tady a teď“. A bylo vyřešeno. A věci, se kterýma jsem se potýkal měsíce, byly během tříhodinové diskuse pryč. A od té doby opravdu jsem jiný člověk v tomhle.

Pojďme ale na ta pravidla.

Josef Podlipný

Vážení posluchači. Věřím, že jsme vám dali spoustu námětů a odpovědí na otázku proč?

Proč mít rodinného důvěrníka nebo kouče.

A co byste měli mít na mysli, když si ho vybíráte, vám teď v krátkosti v pěti bodech napovím nebo napovíme.

Musí odpovídat potřebám a hodnotám rodiny. To je klíčové. Protože my to děláme právě pro sebe a pro tu rodinu a ideálně i pro nastupující generace. To znamená, aby i jednotliví členové rodiny, budoucí nástupníci při správě rodinného bohatství měli chuť v tom pokračovat. K nedostatečnému pokroku a zklamání z výsledků může vést chyba kouče víc než chyba účastníků diskuse.

Takže je potřeba, aby byl kouč opravdu velmi zkušeným a aby pomáhal průběžně řešit vše, co rodina považuje za důležité. Jakmile bude docházet k určité frustraci, že se to vlastně neposouvá tím správným směrem, tak to určitě ten správný důvěrník nebo kouč není.

Co může nastat, a bohužel často se to může podařit i zkušenému kouči, je zhoršení nebo prohloubení konfliktu. Protože konflikt sám nás může až paralyzovat. Nechceme diskutovat, nechceme už znovu otevírat nějakou konfliktní otázku, a i přes zkušenosti kouče se nám třeba nedaří odblokovat nějaká jednání. To je jediný okamžik, kdy je potřeba, abyste vytrvali. Protože zkušenosti kouče se neukáží okamžitě. Ten konflikt bude nějakou dobu se asi vracet nebo tzv. doutnat. Podobně jako když skončíte s grilováním nebo opékáním buřtíků, tak popel také vyhasne okamžitě.

Tak zkusme pracovat s tou dynamikou i s tím konfliktem a dejme tomu čas. To je mé doporučení.

S tím souvisí další vlastnost kouče. Kouč nesmí nikdy narušit dynamiku a pocit dostatečnosti, bezpečí a soukromí rodiny. To znamená, že když ta rodina má chuť řešit problémy tak, že se k nim nevrací, tak by kouč neměl nutit násilím tu rodinu ke změně jejich chování. Měl by jim naopak ukazovat cesty. Co jim vlastně pomůže k tomu, aby touto dynamikou fungovali dál.

A poslední důležitá vlastnost kouče. Musí být empatický a musí naslouchat. Protože pokud rodina zjistí, že není slyšená a není respektována, tak v podstatě nikdy nemůže mít důvěru v pomoc kouče ani v sebe sama. Protože se neposouvá tím správným směrem.

Proto bych vám, vážení posluchači a nám rentiérům, všem rentiérům chtěl popřát, abychom ať už vlastními silami v rodině anebo s pomocí rodinného důvěrníka nebo kouče našli vždy dostatek prostoru pro naslouchání a pro vzájemný respekt.

Ten nám totiž umožní řešit věci dlouhodobě. A především mezigeneračně.

To bylo téma rodinný důvěrník nebo kouč. Pokud vás téma zaujalo nebo si myslíte, že by tuto inspiraci ocenila ať už starší generace nebo vaši vrstevníci, nebo dokonce i někdo mladší, anebo naopak se chcete podělit o inspiraci svou vlastní, budeme rádi, když tento odkaz nasdílíte a také s námi nasdílíte vaši inspiraci.

Pro dnešek se s vámi tedy loučím, opět někdy na slyšenou u podcastu Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

Kdo ji zkusil, nejspíš potvrdí, že filantropie patří mezi příjemnější části rentiérského života. Pocit, když člověk dá kus svého pro dobrou věc, je k nezaplacení.

Vladimír s Josefem v tomto díle podcastu Mezi Rentiéry sdílí své zážitky a zkušenosti s filantropií. Najdete v něm mimo jiné inspiraci:

• Nemusíte být rentiérem, abyste mohli pomáhat
• Jak do filantropie zapojit děti a využít ji ke stmelení rodiny
• Čím může být inspirací Nobelova nadace

Ať už se filantropii věnujete nebo hledáte způsob jak začít, poslechněte si tuto část, abyste získali jiný úhel pohledu, nakopnutí a náměty na přemýšlení.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude, jak v pozici správců, rentiérů, můžeme zlepšovat svět kolem nás.

Vladimír Fichtner

To je krásné téma, na to se těším.

Ale myslím si, že nemusíme zlepšovat svět jenom jako rentiéři. Já jsem určitě začínal, a naše rodina, jako budoucí rentiéři. A když na to bude prostor, tak se můžeme i o to podělit.

Josef Podlipný

Určitě, i já se těším a pojďme rovnou na to.

Když se řekne filantropie nebo charita – proč zrovna toto by měla řešit rodina, rentiér nebo správce rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Jak jsem říkal, já si nemyslím, že to je jenom téma pro rentiéry. Já myslím, že to je téma pro každého, komu jde o to, aby svět kolem nás byl lepší.

My jsme začínali s prvním projektem ve chvíli, kdy dcera šla do základní školy. A ta základní škola byla poměrně dost podinvestovaná, zničená předchozí paní ředitelkou. Tam nebyly ani míče na fotbal pro tělesnou výchovu. Tam nebylo nic. Ale nastoupilo tam rok nebo dva roky předtím nové vedení a dramaticky se snažilo to změnit.

Já jsem přišel za paní ředitelkou, protože jsem měl nějakou zkušenost, jak se podporovaly školy v Americe. To bylo vlastně v okamžiku, kdy jsme se vrátili z Ameriky. Přišel jsem za paní ředitelkou a ona čekala, co je zase za nějaký průšvih. Rodič, který si jde stěžovat. Já jsem se zeptal – s čím vám můžu pomoct? A ona na mě vytřeštila oči a říkala: Jak pomoct? Odpověděl jsem: „Já vím, že jste psali, že je problém tady s tím, támhle s tím. Pomohlo by vám posbírat třeba nějaké peníze do školy?“

A ona, že to by hodně pomohlo.

Tak já jsem s ní nesdílel projekt, který jsem viděl v Americe. Protože tam ty charitativní věci jsou typické a školy je často dělají a my jsme je tam zažili. Pak jsme to nazvali ve Všenorech Benefiční zábavné odpoledne, Benefice Všenory je současný název. Bylo to o tom, že se lidi, učitelé a rodiče, děcka dali dohromady. A něco vymysleli, nějaké aktivity, které té škole mohly přinést peníze navíc.

Nebylo to samozřejmě jenom o penězích, bylo to o tom, že to budovalo komunitu, budovalo to vztahy mezi těmi lidmi. A já musím říct, že za těch deset nebo možná už 11 let, co to pokračuje, ta tradice, u které jsem kdysi dávno měl tu šanci být na jejím úplném začátku, takže to nejvíc, co mě asi na tom těší, je, že těmi deseti ročníky prošli… (Malá škola, 200 dětí v celé škole)….všechny děti, které se toho zúčastnily, což byla celá škola vždycky, si odnesly, že něco takového je možné.

Že je možné se něčeho takového zúčastnit. Že něčemu takovému možné přispět. A už v jejich myslích, doufám, to zůstane navždy. A určitě někdo z nich bude i ten, který řekne. Hele, nemohli bychom něco udělat? A to mě na tom těší nejvíc.

Josef Podlipný

Zajímavé a inspirativní zároveň.

Vladimír Fichtner

Byl to úžasný zážitek a samozřejmě to mělo výborný vliv i na rodinu. Protože dcera, která tam chodila, se účastnila a doma jsme si o tom povídali. Bylo to náročné dát to dohromady, vymyslet ten model, roztlačit ten vlak. Ale kdo má trošku chuti a energie, tak to zvládne. Zapojit do toho ostatní a potom to taky předat, protože to nebylo o tom to dělat donekonečna. Hned první rok se nám podařilo dát dohromady 5, 6 lidí, kteří se na tom velmi aktivně podíleli. A po asi pěti, šesti letech jsem z toho vystoupil. Pak z toho vystoupily další dvě holky, které to dělaly. A už to nabralo novou energii, nové lidi a mám radost, že to pokračuje. Uvidíme, jak dlouho to bude pokračovat. Asi navždy. Ale vedení školy Všenory, Renata, Alena, jsou tam extrémně důležité.

Já si pamatuju, že jsme přišli za učiteli poprvé s paní ředitelkou Renatou. Ona jim představila ten koncept a všichni si řekli, zase nějaká práce navíc. Taková ta reakce no tak, co jste si tady vymysleli.

Potom, když jsme vybrali v prvním ročníku asi 150 tisíc pro takhle malou školu, to byly úplně neuvěřitelné peníze, které všem těm kantorům pomohly pořídit něco, co potřebovali do hodin. Oni neměli ani mapy, neměli míče na tělocvik. To si člověk říká, jak to je vůbec možné. No ale bohužel to tak bylo. A najednou to začalo i u těch učitelů dostávat kredit. Samozřejmě to trvalo 2, 3 roky, než se do toho zapojilo víc lidí. Ale to zapojení –  z toho mě doteď běhá mráz po zádech. Děcka, jak jsou zapojená, učitelé, komunita, rodiče. Na to jsem pyšný, že jsem u něčeho takového byl na začátku.

Josef Podlipný

Moc hezké, Vladimíre. Z toho příběhu určitě i posluchači zaregistrovali, že příklady táhnou. Důležité je začít. A  vlastně to přináší radost, když nějaký projekt nebo jednotlivce nebo nějakou charitu podpoříme.

Vladimír Fichtner

Ale ať to není jenom o mně. Nasdílej i nějaké své příběhy, zkušenosti, jak ty a jako rodina vnímáte tuhle oblast.

Josef Podlipný

Moc rád je řeknu. Širší rodina i přátelé si v podstatě notují, když se bavíme o této oblasti, a to v několika úhlech pohledu.

První, že vlastně pomáháme tvořit nějakou tradici, nějaký odkaz. Ať už přímo v rodině, přenositelný i mezigeneračně. Tak právě příkladem přitahujeme pozornost i dalších, kteří by mohli pomoct. A opakovaně se potkávám s postupem, který je trefný i na naši rodinu. Když jsme koupili třeba nový zahradní traktor nebo motorové nůžky a spoustu dalších a dalších pomocníků, tak to se členové rodiny vůbec nebránili přiložit ruku k dílu a zkrášlovat naši zahradu. Anebo něco udělat.

Ale to byla jenom první energie, ta první chuť. Vždyť to bude jednoduché, tak to prostě udělám. Tak pojezdím  traktorem zahradu.

Když jsem potom o pomoc žádal následně, tak vždycky byla nějaká důležitější věc – tu se připravovat do školy, tu pomoct mamince s vařením. Nebo nějaká jiná činnost, naléhavější, samozřejmě „důležitější“.

A shodli jsme se vlastně i v tom širším kruhu přátel, že když se to spojí s dobrovolničením, s nějakou dobrovolnou činností, že jdeme pomoct upravit třeba park u kojeneckého ústavu nebo to místo realizace není naše vlastní domácnost, tak najednou je tam ta energie, ta chuť i ta radost. Vůbec nikdo neřeší nějaký zástupný problém nebo nějakou námitkou se nesnaží vyhnout této práci. Ale naopak se pak chlubí tím, jak to bylo skvělý a kdy už tu událost zopakujeme.

A přitom to může být nesmírně poučné. Třeba návštěva nějakého „ústavu“, kde odloží maminky své dítě, ať už z toho důvodu, že jsou třeba drogově závislé nebo z jiného důvodu, a pak se podíváte na to malé nemluvně nebo už dospívající dítko, vidíte, o co všechno ho vlastně život nebo jeho rodiče připravili. A o to více si vážíte toho, co vám rodiče dali do vínku anebo co dáváte vy svým dětem nebo blízkým.

Může to být velmi silné emočně a zároveň svou pomocí můžete zlepšit prostředí právě i těm, kteří neměli štěstí, ať už majetkové nebo podporou rodiny.

Vladimír Fichtner

Mohu potvrdit, že zapojování do charitativních činností je mnohem vítanější než zapojování do nějaké práce kolem domu nebo nějakého vlastního majetku. S tím mám stejnou zkušenost.

A ono je to víc nabíjející, když se člověk podělí o svoji práci, svoji energii s někým jiným. A vidí výsledky, tak chápu, že z toho má lepší pocit než z posekané trávy na vlastní zahradě.

Josef Podlipný

Velkou výhodou této oblasti, když se jí věnujeme jako budovatelé rodinného bohatství nebo správci nebo jako rodina, je i to, že se vlastně tvoří přirozeně určitá komunita. Potkáváme se s ostatními, kteří se také na tu oblast koukají z pohledu určité společenské a individuální odpovědnosti. A tím pádem se můžeme vzájemně inspirovat. Což i pro vás, posluchače může být zajímavá výzva, pokud se chcete potkat s někým, kdo přemýšlí podobně. Nebo tu danou oblast objevuje, tak se můžete vlastně potkat s velmi dynamickou skupinou. S někým, kdo vám otevře další prostory. Máš i s tímhle zkušenost?

Vladimír Fichtner

Projekt, který jsme rozjeli jako rodina v té škole, ten byl vysloveně komunitní. Tam to bylo velmi silné.

Ale možná bych nasdílel ještě další příklad, spíš pro inspiraci, co se dá také dělat. A z čeho jsme měli nesmírně silné zážitky.

Před pár lety jsme začali dělat to, že jsme našim dětem dali částku sto tisíc korun s tím, že ji mohou rozdělit mezi projekty, které jsou jejich srdci blízké.

Oni to rozdělili, přemýšleli o tom a byli donuceni popřemýšlet, jak s penězi zacházet. A kde můžou přinést nějaké dobro, které je blízké jejich srdci.

Každý to udělal samozřejmě trošku jinak. Bylo to v září a my jsme od těch obdarovaných potom tajně získali individuální poděkování pro každé z našich dětí.

A to byl jediný dárek, který dostali pod stromeček. Někdo dostal knížku s věnováním, někdo dostal video s poděkováním. Někdo dostal děkovný dopis. A byly to nejhezčí Vánoce!

Josef Podlipný

A určitě hezká inspirace.

Vladimír Fichtner

My jsme to potom udělali i ve firmě. Každý z kolegů dostal bonus, který mohl věnovat. A to poděkování jsme zařídili stejně. Oni rozdali někomu peníze v září a na vánočním večírku, firemním, nedostali žádné dárky. Ale každý dostal individuální poděkování od toho obdarovaného. A byl to stejný zážitek.

Jedna z věcí, která samozřejmě trošku pomáhá, a teď se vrátím k rentiérskému pohledu na věc a k předávání majetku, když se ta rodina zúčastní takové věcí, tak souhlasím, že vidí perspektivu i jiného života.

A druhá věc je, učí se být štědrá. V rodině, i když se člověk snaží být spravedlivý, tak nikdy nebude dávat každému stejně. Protože jednomu je dvacet osm, druhému je osmnáct. Každý je jiné fázi života, každý si zvolil  svoji cestu, nějakou jinou.

A i když se snažíme, aby to bylo zhruba stejně, tak to prostě nedokážeme. To nejde. Ale ve chvíli, kdy rodina má tu štědrost, přístup, že nemá problém peníze někomu věnovat, tak ani potom neřeší, jestli tenhle nedostal o něco víc nebo o něco míň.

To je věc, kterou já jsem si kdysi přečetl v nějaké knížce, která se zabývá rentiérskými vztahy. A říkal jsem si, to je hrozně dobrý způsob, jak přispět k tomu, abychom snížili potenciál nějakých konfliktů do budoucna. Možná je nevymažeme, samozřejmě neznamená to, že to je automatické.

Ty máš určitě také další příklad, jak tě vidím.

Josef Podlipný

Já navážu na to, co jsi zmiňoval ohledně zaměstnanců ve firmě. Protože od toho okamžiku si ze mě opakovaně rodina dělala legraci, že jsem plačka. Já jsem totiž to poděkování dal u nás pod stromeček. A pak jsem se chtěl podělit o ten obsah, ale tak mě to dojalo, že jsem to nedočetl a musel jsem poprosit dalšího člena rodiny, aby to dočetl za mě. A bylo vidět, že dojetí v ten okamžik bylo na někom víc, na někom méně znát. Ale bylo vlastně v celé rodině. Bylo to moc silné a velmi, velmi hezké.

A druhý příklad, který mě napadá, se týká toho, jak vlastně děti přistoupily k myšlence trvalosti podpory. To, že mám možnost vyčlenit z rodinného bohatství nějakou částku a podpořit dobrou věc anebo někoho, kdo nemá to štěstí, že by měl dostatek. To je opravdu skvělý počin hodný následování. Nicméně mě se strašně líbilo, jak se najednou objevila sama od sebe v podstatě spontánně myšlenka, že to byl strašně emotivní a příjemný pocit a chtěl bych to dělat opakovaně. A jestli bude příště zase k dispozici takováhle suma?

Říkal jsem si : „No, nevím. Co udělat pro to, aby mohla být trvale? Kolik pro to vyčlenit třeba majetku a jak se hlavně o něj starat, aby to trvale generovalo takovýto objem financí anebo takovouto možnost podpory“.

To znamená trvale si dát třeba do kalendáře čas pro dobrovolničení. Trvale si odebrat zisk, ne podstatu finančního majetku. Něco, čím budu podporovat. Něco, co zaslouží dělat opakovaně.

A to bylo možná úplně nejvíc. Ne jenom nadšení a chuť se o to nadšení podělit, ale zároveň i hledání cesty pro trvalost. Pro to, aby to mohlo fungovat i mnoho generací do budoucna. Taková malá Nobelova nadace. Přitom ta nebyla vůbec zmíněna.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že je velké téma pro naši komunitu rentiérskou v ČR. Protože většina nadací, většina organizací, které dělají nějakou dobrovolnou činnost, stráví extrémně mnoho energie na získávání prostředků každý rok. Namísto toho, aby se věnovali tomu, co je baví, tomu, co je jejich srdci blízké. Pomoci bližnímu nebo nějaké aktivitě.

Už kdysi dávno, když jsem byl v dozorčí radě Nadace Charty 77, se většinou řešilo, kde vezmeme ty peníze. Hrozně moc často.

Takže když jsem se potkal s konceptem Nobelovy nadace, která je samofinancovatelná, která má kapitál, ze kterého živí samu sebe a všechny ty dobré věci, které podporuje, tak jsem si říkal, že to je něco, co je potřeba, abychom o tom mluvili v ČR.

Aby my jsme to přinášeli do hlav těch, kteří už mají majetek. A aby vlastně postupně vytvářeli větší nebo menší Nobelovy nadace. Které budou fungovat tak, že budou z kapitálu, které mají, generovat výnosy a z těchto výnosů financovat ty dobročinnosti.

Protože pak to může být opakovaně. Pak nezáleží na tom, jestli přijde úsporný balíček nebo jestli mají podnikatelé dobrý rok nebo špatný rok. Pak můžu kontinuálně budovat lepší svět a je to velmi zásadní věc.

A musím říct, že s Radkou tenhle cíl máme a směřujeme k němu. S některými našimi klienty už řešíme část  majetku jako nadační. A směřuje to přesně k této činnosti. Pokud něco dalšího chci v životě dokázat, tak je pomoci tuhle kontinuitu podpory a lepšího světa kolem nás rozjíždět. S těmi, kteří o to mají zájem.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, určitě se shodneme, že nestačí dobročinnost a dobrá chuť. Je potřeba vytvořit podmínky pro trvalou činnost tohoto typu.

Vláďo, napadá tě ještě nějaký příběh, který by mohl být inspirací pro rentiéry, naše posluchače?

Vladimír Fichtner

Myslím, že to, co jsem říkal – jednak zapojit se sám. A na to nepotřebuju peníze, na to potřebuju mít tu chuť a energii. Když jsme začínali, před deseti, jedenácti lety, tak to bylo jenom o tom. S čím můžu pomoct. A pak tomu věnovat čtyři, pět, možná osm hodin týdně. Což není úplně jednoduché. Druhá věc byla učit to někoho dalšího. Jak to rozdávání a obdarovávání zpět může fungovat. To si myslím, že máme každý prostor. A potom typ  Nobelovy nadace. To je asi další příklad. To jsou ty asi nejsilnější.

Ale tebe určitě napadá ještě nějaký příklad, jak tě znám.

Josef Podlipný

Mě napadá jeden příběh. Samozřejmě jsem se setkal v minulosti se spousty zástupců určitých konkrétních projektů nebo charitativních organizací. Bohužel ve valné části to bylo tak, že mě někdo třeba předložil projekt a potřeboval peníze, což je logické.

Vzpomínám na dva takové konkrétní příklady. Zmíním jenom jeden z nich, protože ten byl nejsilnější.

Když jsem se podíval na ekonomiku toho projektu, tak jsem v podstatě zjistil, že by až na provozní financování těch, kteří se o ten projekt starají, byl samofinancovatelný. A tuto námitku jsem v určité části diskuse vznesl. A  předkladatel toho projektu byl evidentně velmi zaskočen. Byla to žena velkých zkušeností v této oblasti. A i přesto tím byla zaskočená. Nicméně nejprve určitou míru zklamání vystřídalo nadšení, protože říkala „No jo, vy vlastně máte pravdu“. Já jsem totiž poukázal na to, že ona nepřichází s projektem podpory příjemců té služby, tj. té charity. Ale že přichází s projektem pomoct hendikepovaným, ať už fyzicky nebo psychicky, s určitým omezením fungujícím lidem, kteří se podílí na činnosti té dobrovolnické/charitativní organizace. A to je jiný příběh.

Říkal jsem. Když to zarámujete, děláme tuto oblast. Benefitem jsou tito spokojení zákazníci. Příjemci té naší činnosti. A nedostává se nám na financování zaměstnanců, kteří by jinak sehnali velmi obtížně zaměstnání. Protože by je nezaměstnal nikdo, kdo by nezískal buď nějakou dotaci od státu anebo neměl podobný problém mezi blízkými.

To znamená, neměl to pochopení. Tak určitě seženete někoho, kdo vám s tím pomůže. Ale pokud ho budete shánět každý rok, tak se může stát, že vaše organizace nepřežije několik blízkých let anebo desítek let. A velmi pravděpodobně nepřežije okamžik, kdy bude nedostatek prostředků. A všichni, kdo je mají, se budou snažit zachránit to, co je kritické.

A tak jsem jí říkal „trošku zužte služby, které poskytujete. Dělejte jenom to, co je opravdu kriticky důležité. A místo toho část finančního majetku investujte. A je jedno, jestli zvolíte strategii podobnou Nobelově nadaci nebo Harvardské univerzitě nebo jakémukoliv jinému inspirací naplněného projektu. Jestli začnete s koupí nemovitostí, anebo naopak s dobrou strategií ochrany finančního majetku, to je na cestě, kterou si zvolíte. Ale určitě si vytvořte základ, zdroj budoucího příjmu, abyste nebyli závislí jenom na těch, kteří budou nadšeni tou vaší myšlenkou. A budou ochotni vám pomoci.“

Pak jsem se s touto ženou viděl, to bylo po pěti nebo po sedmi letech, spíš blíž k té sedmičce. A ona mi ukazovala, jak se jejich projekt posunul a přicházela za mnou s tím nápadem, že se budou spolupodílet na projektu, o kterém věděla, že ho pomáháme podporovat finančně. Ne s potřebou financí. A to bylo nesmírně obohacující a bylo to v podstatě odměnou za tu naši předchozí diskusi. I přes to, že jsme ji finančně podpořili.

A musím přiznat, že za období těch sedmi let, jsme ji podpořili jenom jednou. Možná, že podruhé už se zdráhala přijít s tou prosbou, protože si říkala, že už nás prokoukli, že vlastně potřebujeme financovat zaměstnance a ne ten projekt samotný. Nebo už právě věděla jak na to a nepřišla.

Nicméně opravdu velmi zajímavé bylo to, jak změnili mindset, jak změnili nastavení toho projektu. A v podstatě z projektu, který byl závislý na penězích od dárců, se dostali do situace, že měli samofinancující se projekt.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že samofinancující se projekt je inspirací nejenom pro ty, kteří chtějí dělat charitativní filantropickou činnost, ale i pro naše rentiérská portfolia. V principu to, co řešíme každý z nás je taková jakoby Nobelova nadace. Chceme prostě, aby náš majetek vydělával peníze. Aby se jistina zhodnocovala minimálně o inflaci. Aby výnos, který je nad inflaci, jsme rozdělili pro nějaké projekty. Jednak pro rodinu. A jednak pro projekty, které dává smysl podporovat. To je něco, co si myslím, že je inspirací pro všechny a pojďme na tom pracovat.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, chceme-li dlouhodobě podporovat dobré věci a měnit svět kolem nás a vlastně nastavit i dobře odkaz ve své vlastní rodině, určitě stojí za to se postarat především o naše rodinná bohatství tak, aby byla schopna generovat dostatek prostředků na tuto podporu.

A zároveň se věnovat generacím, které po nás budou tuto činnost chtít dělat i nadále.

Pro dnešek se s vámi loučím. Přeji Vám krásný den a pokud i vy se chcete podělit o inspiraci z této oblasti, budeme rádi, když nás oslovíte.

Mějte hezký den. A za mne, Josefa Podlipného, někdy na slyšenou.

Vladimír Fichtner

Pokud vás zajímá tahle oblast nebo znáte někoho dalšího, koho by naše povídání v této oblasti mohlo inspirovat, budeme rádi, když s ním nasdílíte tento pořad a dnešní kapitolu.

Já se s vámi budu těšit zase někdy na shledanou.

V portfoliích rentiérů najdeme i investice, které nepatří mezi tradiční byznys, nemovitosti a finanční aktiva.

Vladimír a Josef tentokrát nasdílí své zkušenosti s půdou, veterány a uměním.

Vedle konkrétních příběhů si odnesete i inspiraci, jak se na alternativní investice dívat a na co u nich dávat pozor.

 

 

Přepis podcastu

Vladimír Fichtner

Pokud jsme doteď neinvestovali do půdy, co by měl být první krok, jak o tom přemýšlet.?Jak o tom strategicky přemýšlet ve smyslu, kolik by měla mít třeba procent v portfoliu? UBS Global Family Office říká, že v nemovitostech a v pozemcích je 12 procent majetku. Ok, tak si můžu říct, na kolik jsou mi bližší nemovitosti, půda a jak to budu chtít navážit. To je asi individuální.

Neříkám, že u někoho nemůže být půda 60 % nebo 100 %. Určitě může a je dobře, když to tak je pokud je to vaše vášeň. Pokud vás to baví, pokud je to vaše rodinná historie, to k tomu přispívá. Takže není určitě sporu tady v tom. Ale jak začít?

Josef Podlipný

Je dobré se podívat nejenom na ta pozitiva, která tady již byla zmíněna. Ale podívat se i na rizika spojená právě s vlastnictvím půdy.

Jedním z těch hlavních rizik je riziko finančních závazků a riziko využití té půdy. Co míním těmi finančními závazky? S půdou jsou spojeny samozřejmě závazky typu nejenom její koupě, ale i daňové. A upřímně, když se změní daňová struktura nebo výše daně k půdě, co může vlastník půdy udělat? No, maximálně ji může prodat. Nemůže s tou půdou odejít do daňového ráje. To prostě nejde. Takže prvním takovým zásadním rizikem, které je potřeba vnímat, je riziko finanční zátěže.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že to je v daném místě, že to je nepřenositelný statek. Který prostě nevezmeš a neodstěhuješ ho někam dál. To mi přijde i z pohledu geopolitického, daňového. Mluví se o různých úsporných balíčcích a majetkových daních. Rozumím, to je dobré vnímat.

Josef Podlipný

Dalším rizikem jsou regulatorní nebo politická nebo ekonomická rozhodnutí, která jsou mimo moc vlastníka správce půdy.

Drtivou většinu posluchačů určitě zasáhla delší dobu existující kauza výkupu pozemků rodiny paní Havránkové pro dálnici. Paní Havránková, měl jsem tu čest se s ní potkat, doufám, že se na mě nebude zlobit za to, že jsem ji zmínil v našem podcastu. V podstatě na začátku vystupovala jako správce půdy, jako vlastník a měla zájem o dohodu. Ale protože k té dohodě ta druhá strana nebyla příliš nakloněna, ale vystupovala z moci síly, tak v podstatě se z toho stala obrovská kauza, která trvala strašně dlouho.

Nicméně poučení, které z té kauzy plyne, je to, že pokud někdo ukáže na nějaký kousek na mapě a rozhodne se, že daná oblast nebude pro ten účel, pro který teď je určena, využitelná, nebo patřit tomu současnému správci/vlastníkovi, tak s tím v podstatě vlastník/správce nemá mnoho co udělat.

Může se soudit, může se bránit jakoukoliv jinou cestou než soudní, může proklamovat svoje vlastnictví, ale přinese mu to v podstatě jen starosti.

Možná, že nakonec i odměnu za to, že vytrval, ale klidný spánek mu to určitě nenabídne. Což věřím, že paní Havránková by potvrdila.

Rizikem správy je to, že musí probíhat i pravidelná péče, aby hodnota půdy netrpěla. To už jsme si řekli.

A omezená diverzifikace, že to není přenositelné.

A s tím souvisí i riziko vyšší moci, riziko třeba živlu. Když přijde na nějakou oblast povodeň nebo záplava, a nezaměňovat prosím záplavu za povodeň. To neznamená, že se vylije vodní tok, ale klidně na kopci může pršet tolik srážek, že to zaplaví úrodnou část z té půdy. No tak co zbude. Mnohdy neúrodná možná výměra desítek nebo vyšších desítek hektarů. Kterou bude ten vlastník pracně dostávat do kondice třeba několik let.

Vladimír Fichtner

Skvěle. To znamená – půda není určitě pro každého. Musíš mít chuť s ní pracovat, chuť budovat majetek i v této oblasti. A co je ti odměnou za ta všechna rizika, o kterých jsi před chvilkou mluvil?

Josef Podlipný

Je to hodně o pocitech. Máš možnost se posadit do lesa a poslouchat zpěv ptáků, šumění stromů. Máš možnost se posadit někde na remízek, dokonce určit, kde bude na té půdě tak, abys ji zajistil proti nějakým sesuvům. Právě splachu té úrodné vrstvy půdy.

Máš možnost hovořit se subjektem, který na té půdě hospodaří, a v podstatě ovlivnit i to, k čemu ta půda je určena.

Je tam mnoho velmi příjemných benefitů s tím spojených. Nesmí však převážit ty příjemné pocity nad ráciem, protože správce musí o té půdě přemýšlet i vícegeneračně. A co když ta budoucí, ne ta nastupující generace, ale třeba sedmá generace nebude mít k půdě vůbec žádný vztah? Co když pro ně to bude naopak danajský darem?

Vladimír Fichtner

No, podle úsměvu na tvé tváři vidím, že půda do tvého portfolia, do portfolia tvé rodiny, určitě patřit bude. A je to součástí vašeho DNA, což je skvělé.

Pro mě není tak atraktivní, protože jí tolik nerozumím. Protože jsem vyrostl v jiném zázemí. Ale myslím si, že je skvělé mít dobré vlastníky půdy, kteří půdu využívají tak, abychom její benefity mohli využívat desítky nebo stovky let. Tak za to ti děkuji.

Josef Podlipný

Vůbec není zač. Já na závěr ještě s půdou spojím jedno paradigma, které je opravdu věčné.

Spousta lidí říká. Hele, vlastně půda je jedinečný investiční instrument, protože planetu nepřifoukneš.

A má pravdu. Opravdu půdy, až snad na vypalování pralesů nebo odvodňování nějakých bažin, nelze na planetě vytvořit víc. Je potřeba však nezapomenout na jeden klíčový faktor. Půda většinou slouží k nějaké produkci. Co když se změní zemědělství za nejbližší desítky nebo stovky let tak, že se bude všechno vytvářet uměle? A půda možná nebude vůbec potřeba. Anebo výrazně menší měrou, než je nyní. Je potřeba nahlížet na tuto část portfolií jako správce a přemýšlet podobnou logikou, jako kdybychom si pokládali otázku. Co před sto lety bylo nejvýrazněji zastoupeno v akciovém portfoliu. Co tam bylo hodně v indexu?

Vladimír Fichtner

Železnice.

Josef Podlipný

A jsou tam i nyní?

Vladimír Fichtner

Malinko.

Josef Podlipný

Uvidíme, jak to bude s půdou. Nicméně pojďme ještě na další části portfolií rentiérů.

Nejenom půdu, ale třeba i umění nebo veterány mohou rentiéři mít ve svém portfoliu.

Vladimír Fichtner

To mi bereš témata z úst. To je další věc, na kterou jsem se chtěl zeptat. Protože ty jsi člověk, který umění a autům docela rozumí, a baví ho. A máš mezi svými kamarády a známými spoustu lidí, kteří tyhle oblasti i pro svou rodinu využívají. Co mají tito lidé společného?

Josef Podlipný

Já jsem o tom v čase minulém přemýšlel a myslím si, že to jsou hodně požitkáři. Představil jsem si teď v podstatě dvě tváře.

Jeden muž vlastní veterány. Žije tím a jakmile nějakého uloví, takzvaně, přiveze ho a buď zrestauruje anebo minimálně uvede v lepší kondici. Tak je vidět, že se nesmírně těší na to, až se v tom veteránu projede.

Nejenom na to, že se v něm uvelebí ve své hale nebo garáži. Ale opravdu se s ním projede, až bude venku krásné počasí nebo až pojede na sraz.

A to je druhé takové specifikum, že vlastníci veteránů a vlastně i umění vytvářejí určitou komunitu. Je to něco podobného, jako když se potkávají motorkáři na silnici. Oni se v životě neviděli, ve většině případech. Nebo přes tu přilbu nejsou schopni rozeznat, jestli to je právě ten kamarád Franta nebo ta kamarádka Kačka. Ale vždycky se pozdraví. Stejně tak to dělají autobusáci.

Jenom taková úsměvná příhoda. Kamarád vlastní obytný vůz. Teď už myslím v hodnotě někde kolem dvaceti milionů. Mirku, pokud bych se mýlil, tak se předem omlouvám. Ale vždycky to byl takový vůz, který zepředu vypadal jako autobus. A měl hroznou srandu z toho, jak ho všichni autobusáci anebo kamioňáci zdraví. A teprve když projížděl okolo, tak viděl, jak se podívali, jako co to je? Dřív, teď už je to běžné…

Nicméně zpátky k tomu, co je společným rysem. Určitě je to požitkářství a určitá komunita.

Vladimír Fichtner

To znamená, že důležitým předpokladem, abych se mohl stát investorem do umění nebo do aut, nebo možná do známek nebo nějakých dalších oblastí, které jsme zmiňovali, je chuť tuto oblast poznávat. Musí vás to bavit?

Josef Podlipný

Určitě.

Vladimír Fichtner

Protože obecně ten trh umění i tedy veteránů, to jsou relativně malé trhy. V porovnání se všemi finančními toky na světě, jsou to relativně malé trhy, relativně uzavřené. Asi. Dá se do nich vůbec dostat zvenku?

Josef Podlipný

Myslíš do těch komunit?

Vladimír Fichtner

Můžu být vůbec začátečník, který se v téhle oblasti začne orientovat. Kde mám začít?

Josef Podlipný

Takže pokud by to byl třeba veterán, tak navštívím nějaká muzea, pojedu na nějaký veterán klub, na nějaký sraz. Potkám se s pár vlastníky. Fajn je zabrousit i do nějaké firmy, která se věnuje restaurování těch vozů, protože pak teprve si, byť nadšenec anebo začínající nadšenec uvědomí, že to je také náročný koníček. A to velmi náročný. Nejenom na údržbu a shánění náhradních dílů, ve většině případech i jejich výroby. Ale i na shánění vlastně specialistů, kteří mi s tím pomohou.

V drtivé většině vlastníci těch veteránů nejsou všeumělové, nejsou znalí všech řemesel. I když se o to pokouší. A s respektem k tomu veteránu, který vlastní nebo k uměleckému předmětu, třeba k obrazu, se samozřejmě nebude pouštět do toho, že přemaluje Picassa. Anebo opraví první fordku sám ve své garáži.

Co je dobré připomenout, a to teď mluvím ze zkušenosti převzaté, nikoliv vlastní. Vše je pomíjivé, nejenom naše láska k tomu historickému vozu nebo k tomu obrazu. Ale i tržní optimismus nebo sentiment k tomu danému uměleckému předmětu.

Co tím mám na mysli? Můj dobrý kamarád, znalec uměleckých předmětů, obrazů, vyprávěl příběh, ze kterého v podstatě na první dobrou nevyplynulo to poučení, které pak řeknu. A v tom příběhu byla pointa taková, že říkal. Hele, mě vlastně jako znalce strašně mrzí, že díla starých mistrů nejsou oceňována tak, jako moderní umění.

Já jsem tomu nepřikládal v ten okamžik moc velký význam, protože jsme se bavili úplně o něčem jiném. On mi popisoval příběh, kde velká sbírka byla v dědickém řízení rozdrobená a jeden z vlastníků dílčí části té velké sbírky si řekl o ocenění. A byl vyděšen, že hodnota toho jeho dílku byla extrémně malá, nebo vůbec neznamenala ten poměr z toho celkového majetku, který se dělil.

Vladimír Fichtner

Byla malá, protože bylo rozdrobeno.

Josef Podlipný

A tak jsem nepřikládal té tezi, kterou jen v rychlosti zopakuji, že díla starých mistrů nejsou tak dobře oceňována, příliš velkou váhu.

A až později jsem si říkal. Aha. To znamená, že když teď budu mít vlastnictví z části v dílech starých umělců. A oni budou oceňováni třeba ve vyšších desítkách nebo dokonce stovkách milionů, tak to neznamená, že to tak bude i v budoucnu.

Co když ten tržní optimismus zasáhne velkou měrou nějaká úplně jiná umění. Jiné umělce. A najednou ten Rembrandt nebo jiný starý umělec nebude mít tak velkou hodnotu, jako měl doposud.

Problém to není pro toho, kdo se tím kochá. Kdo to nechá putovat po výstavách nebo to má ve své rodinné sbírce. A i další generace to chtějí držet v budoucnu dál.

Nicméně problém nastane v ten okamžik, kdy je to právě třeba sbírka. Jak ji rozdělím mezi budoucí nastupující generace. To už není úplně jednoduché zadání.

Vladimír Fichtner

Rozumím. No, to, co říkáš všechno o umění, o autech, možná o dalších alternativních investicích tohoto typu, známky apod. Tak asi malinko vysvětluje, proč z pohledu UBS Global Family office, rozdělení majetku bohatých lidí je v těchto typech instrumentů řekněme řádově jednotky procenta majetku.

Ale znám člověka, který má v autech třicet procent majetku. A baví ho to. Je to jeho vášeň.

Ono záleží na tom člověku, jestli ho to baví a jestli to vlastně dokáže přenést do rodiny. Protože pokud ne, tak to dopadne jako s tou sbírkou, kterou jsi zmiňoval. Která asi v průběhu dědictví se rozpadla na kousky a ztratila hodnotu. Ten majetek může být spojovatel, pokud to se ti lidi snaží dát dohromady. A drží to tu rodinu společně. Ale taky vlastně může ztratit hodnotu, pokud se rozpadne ta rodina. Nebo pokud se rozpadnou zájmy  jednotlivých dědiců. Vlastně my jako rentiéři určitě hledáme způsoby, jak rodinu dávat dohromady. Nebo spousta z nás určitě. To je možná zajímavý úhel, jak o tom taky přemýšlet.

Máme něco společného? Máme něco, co řešíme společně. Otázkou je, jestli se to dá předat. Jestli ta vášeň pro auto, když mám holku nebo dvě, které to nezajímá, jestli je to přijatelné. Ale možná jo, když ji budu odmalička dávat na sedačku spolujezdce a jezdit po srazech, tak se to asi dá i vypěstovat. Což je zajímavý úhel pohledu.

A hlavně ty máš auta rád, veterány a podobně. Tak taky jsi určitě na spoustě fotek, když ses někde svezl. Tak já jsem kolem tebe projížděl a fotil. Zrovna nedávno jsme s dcerou jeli a říkala – podívej, takový krásný auto, starý. A celou dobu fotila, natáčela, co jsme jeli za ním a předjížděli.

Takže je to radost. Nebo ten majetek z pohledu investičního by měl dělat radost asi jako každý majetek. Člověk by k němu měl mít nějaký vztah, ale asi je k tomu taky potřeba nějakou specifickou chuť se do toho pustit. Protože bez toho to asi nejde. Není to tak, že když mě do teď veteráni neberou, tak si řeknu, že chci být sběratel starých aut. Protože to pravděpodobně dopadnu špatně jako v jakékoliv oblasti, do které se pustím. Nemám ani chuť jí poznávat. Tak si mě tam asi dřív nebo později někdo vychutná jako amatéra, který vůbec netuší, která bije.

Josef Podlipný

Určitě musím souhlasit.

Ať jsme mluvili o zlatu, o diamantech, o poli, o veteránech nebo o umění. Mám tím na mysli třeba umělecké předměty nebo obrazy. Nestačí tam investovat jenom s vidinou budoucích zisků. Je potřeba se na to dívat ideálně jako správce. Přemýšlet o tom, jestli takováto součást portfolia má nebo bude mít význam i pro budoucí generace. A tím pádem, jestli bude dělat radost nejenom tomu současnému pořizovateli.

To bych vám chtěl, rentiérům, našim posluchačům, přát nejvíce. Aby to přinášelo radost nejen vám, ale i budoucím generacím. Protože pokud ne, tak by z radosti mohla být pouze starost.

Vladimír Fichtner

K takovým slovům není co dodat, Pepo. Díky moc, že jsi se podělil o své zkušenosti i z těchto méně tradičních investičních oblastí. Já se budu těšit zase někdy Mezi Rentiéry na shledanou.

Josef Podlipný

Potěšení na mé straně. Někdy příště opět na slyšenou Mezi Rentiéry.