Archives for Leden 2023

 

Josef Podlipný sdílí příběh své rodiny, která v 50tých letech přišla o majetek, a cestě k jeho obnově.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, tady je Vladimír Fichtner. Vítejte Mezi Rentiéry. Dneska jsem tu opět s Pepou Podlipným.

Ahoj Pepo.

Josef Podlipný

Ahoj Vláďo, a hezký den, vážení posluchači.

Vladimír Fichtner

Dneska si budeme povídat o tom, jaké to je přijít o majetek v rodině. A jaké to je ho získat zase zpátky.

A proto dneska budu zpovídat já Pepu.

Josef Podlipný

A já se na to těším.

Vladimír Fichtner

Pepo, ty jsi v jednom z prvních dílů mluvil o tom, že vlastně vaše rodina kdysi dávno měla docela velké úspěchy v podnikání nebo sedlačení. Že jste měli grunt, ale i byznys. Za první republiky ještě. Vaši prarodiče vlastně. Jak od tebe, tak od tvé ženy Jany. Majetek jste měli v rodech kdysi dávno. Protože vaši předkové byli úspěšní.

Ale přišel rok 1948, přišlo znárodňování a přišla i měnová reforma potom v roce 1953. A majetek, který generace tvých předků budovaly, najednou zmizel. Nebyl. A já musím říct, že jsi jeden z mála lidí, které znám, který v rodině má tento zážitek. A já bych se dneska rád zeptal, jaké to vlastně bylo. Jak jsi to prožíval ty, když ses to dozvěděl? Kdy ses to dozvěděl a už jsi měl na to dost rozumu? Tak jak jsi vlastně prožíval to, že rodina o  majetek přišla? Případně jak to prožívali tvoji rodiče nebo tvoji prarodiče z toho, co víš.

Jaké to bylo?

Josef Podlipný

Nevím, jestli úplně dospělácky. Ale dobře si pamatuju, když jsme už nesedlačili, ale obdělávali jsme malé políčko, ze kterého jsme společnými silami a dílem pomocí strojů vybírali hromady kamení, ale opravdu hromady kamení. A pěstovali jsme tam brambory a tuším potom i na části obilí. To už si nepamatuju úplně přesně. A já jsem se divil, proč se plahočíme na takovémhle poli, které není příliš velké. A proč tam stále vybíráme ty hromady kamení. Proč si nevybereme nějaký jiný kus úrodné půdy a nepěstujeme ty brambory tam? A dobře si vzpomínám, že tehdy spíš můj tatínek, než babička, protože ta to nesla mnohem bolestivěji. Tak mi vysvětloval, že tento pozemek máme vlastně přidělen a v podstatě můžeme být rádi za to, že ho máme. A že nám ani v minulosti nepatřil. Že to byl neobdělávaný pozemek, který byl tak někde mezi cestami. A tehdy jsem si teprve začal uvědomovat, že se asi stala v minulosti nějaká křivda. A pak jsem to nějaký čas jenom akceptoval, že se tak stalo a moc jsem to neřešil.

Doma v rodině se o tom tolik nemluvilo. Spíš v náznacích. Anebo občas, když babička zavzpomínala na měnovou reformu a na to, jak měli nachystané peníze na krásnou vilu. A pak jim z těch peněz zbyl možná tapetovací materiál. Prostě plná truhla bankovek, která byla vlastně téměř bez hodnoty nebo úplně bez hodnoty. Až později, když se začala připravovat legislativní úprava v roce 1991 jako pozemková reforma. Nevím přesně, jak se to jmenovalo, zákon o půdě, tuším. A otevírala se cesta k restitucím. To bylo vlastně období, kdy mi bylo 23 let, takže jsem byl ještě nezkušený a relativně mlád na to, abych se začal starat o nějaký majetek. Tak jsem byl v podstatě vlastně hozen do vody. A já jsem tomu šel v ústrety. On to vlastně odstartoval při rodinné…

Vladimír Fichtner

Pardon, Pepo. A teď mluvíš o tom, jak se k vám ten majetek vrátil. Nebo jak se mohl vrátit? Nebo ne?

Josef Podlipný

Nene, já mluvím o tom, jak jsem to prožíval.

Vladimír Fichtner

To bych chtěl totiž až za chvilku.

Mě pořád zajímá ještě víc jak ta rodina nesla to břímě ztráty majetku, kterou asi většina z nás považuje při pohledu do zpětného zrcátka jako ne úplně spravedlivou? Jak jste se s tím vyrovnávali? Jaké trauma to bylo?

Josef Podlipný

Rozumím otázce.

A napadá mě snad jediná stručná odpověď. Hrdě. Prostě to akceptovala jako fakt. A snažila se pečovat o nás – mladší nastupující generaci. To znamená děda s babičkou o své dva syny. A ti dva synové zase o své děti, tak aby to vlastně nepoznali. Aby je to nepoznamenalo do budoucího života. Aby nedělali rozhodnutí na základě nějaké předchozí křivdy. A nedej bože se nechtěli někomu mstít.

Spíše poukazovali na to, co se vlastně v těch těžkých dobách  stalo. Že i v těch těžkých časech, kdy děda byl neprávem obviněn a pohnán vlastně k soudu jenom za to, že neodvedl předepsané dávky. A snažil se pomoci svým blízkým nejenom v rodině, ale i bývalým anebo současným zaměstnancům, za které nesl s babičkou určitou míru odpovědnosti. Tak vlastně ukazovali tu lepší tvář toho, ne tu ošklivou. Ne tu bolestivou. Říkali, že vlastně stálo za to pomáhat těm lidem, že stálo za to nějaké dávky krátit. A schovat je někde. A dát je těm potřebným. A použít je samozřejmě i pro sebe.

A ukazovali, že to dobro se vyplácelo i v rodinách. Kde rodina, která byla v té příbuzenské linii, která byla méně zasažena těmi restriktivní opatřeními anebo tou ztrátou bohatství, tak vlastně pomohla té, která byla zasažena více.

Vladimír Fichtner

Takže rodina v těžkých časech objevovala to rodinné bohatství?

Josef Podlipný

Ano. A v podstatě to tu rodinu, tu širší rodinu, vlastně ještě více stmelilo. Místo toho, aby to vazby nějak rozbilo a udělalo z těch charakterních a morálně dobře nastavených lidí v uvozovkách mrzáky.

Vladimír Fichtner

No, takže taková ta věta, kterou taky jsem psal v mé knížce, citace zkušené staré paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. Tak vy jste tam vnímali ten jiný rozměr toho bohatství. Ten lidský rozměr a vztahový rozměr toho bohatství v rodině.

Josef Podlipný

Bylo období, kdy rodina neměla vůbec žádné peníze. Naopak měla dluhy a měla i vykonstruované dluhy typu, že když se něco neodvedlo, vázl na tom dluh a ten se musel buď splatit penězi, anebo zvýšenými dávkami.

Vladimír Fichtner

A ty jsi taky říkal, že babička o tom nerada mluvila. Že to pro ni bylo trauma, a docela veliké. Dostal jsi se někdy ke sdílení takových zážitků? Té traumatické části? Jestli chceš o tom mluvit, ale rozumím, že to nemusí být úplně jednoduché.

Josef Podlipný

Dostal. V okamžiku, kdy vlastně v roce 1991, už legislativa umožňovala podat žádost o vrácení alespoň části vydatelného majetku. Tak strýc Rudolf odstartoval diskuzi v rodině. A já, protože mě to už dříve zajímalo a cítil jsem se plný energie a elánu a zároveň jsem měl touhu opětovně získat to bohatství do rodinné správy. Tak jsem se k tomu přihlásil a říkal jsem. „Já si to beru za své. A pokud dostanu ten mandát od celé rodiny, a to znamená nikoliv od několika jednotlivých členů. Ale opravdu stoprocentním hlasováním. Tak se toho zhostím.“ Ale to jsem ještě netušil, jak to bude těžké.

Vladimír Fichtner

To znamená, tam nastaly dva okamžiky. V jeden okamžik se rodina dozvěděla o tom, že je možné dostat část toho majetku zpět. Nějakým způsobem o něj zabojovat. A to je taky okamžik, který mě zajímá. Jak jste tohle prožívali? Nebo rodiče nebo prarodiče? Nevím, kdo v té době ještě vlastně žil. Jak tohle na vás zapůsobilo? Pamatuješ si ten okamžik, kdy to přišlo?

Josef Podlipný

Pamatuju si to zcela přesně. Já jsem si to představoval, jak se říká mezi dětmi, jako Hurvínek válku.

Řekl jsem si fajn, legislativa to všechno popsala, tak to nebude nic složitého. Prostě do toho půjdem. A cítil jsem určitý závazek vůči těm předchozím generacím. Především těm nežijícím. A bohužel to byl závazek i vůči mému dědovi, který už ten čas nežil. To tzv. vybojovat, dosáhnout toho. A u babičky… V ten čas už bohužel nežil ani můj otec, tak jsem vnímal trošku jiné pocity. Ona na jednu stranu měla radost z toho, že se ta možnost objevila. Že tady je určitá příležitost se opět stát správci rodinného bohatství. Zároveň jsem viděl určité dvě obavy. První, aby ten okamžik, který bolestivě prožívala s dědou (ale spousta jiných rodin prožívala totéž, mnohdy třeba ještě horší a v horší podobě), tak abychom někdy v budoucnu neabsolvovali my. A ona to úplně neříkala, ale bylo to z toho, co popisovala, hodně cítit.

A druhá obava, která byla cítit ještě více. Abychom nebyli zklamaní, že se to vlastně nepovede. To znamená – moc tomu nevěřila, alespoň zpočátku, že vlastně ten majetek získáme.

Vladimír Fichtner

Takže pak přišla ta těžká práce, vybojovat to. Co to znamenalo? Co to obsahovalo? Jak to trvalo dlouho vůbec? A co možná bylo na konci. Když jsi měl v ruce nějaký papír a tam to bylo černé na bílém. A teď to té rodině představit. Jak to bylo? Jak ses to dozvěděl. Jak jsi to předal dál? Jak to zapůsobilo na tu rodinu.

Josef Podlipný

Snadno vypadající otázka, ale těžká odpověď. A já se ji pokusím rozdělit do dvou částí.

První část. Ta byla náročnější, než jsem čekal. On totiž zákon říká, že lze požádat o to, co lze doložit. A doložit bylo nutné i to, že jsme třeba darovali nebo naši předci, mí předci, darovali majetek v tísni. A za nápadně nevýhodných podmínek. A těch obratů zákonodárců tam bylo bezpočet.

To, co bylo možné doložit výpisem z pozemkových knih, různých registrů smluv, tak bylo vcelku snadné. Nicméně když někdo něco bral, tak bezpochyby neměl touhu o tom sepisovat rozsáhlé a velmi přesné protokoly. O tom, co si vzal. Takže o spoustě majetků v podstatě nebyly dohledatelné nebo snadno dohledatelné žádné doklady. A pak připadal v úvahu princip čestného prohlášení. Doložen nebo podpořen svědeckými výpověďmi. A to bylo těžké období. Těžké období. Ani ne tak z toho titulu, že jsme se museli nejprve domluvit, koho vlastně můžeme oslovit. Kdo tu svědeckou výpověď v podstatě může poskytnout. Kdo je k tomu oprávněn. Ale především těžké období, kdy jsem se s těmi lidmi setkával. A oni vzpomínali a popisovali to příkoří.

A při těch vzpomínkách bylo vidět, že znovu otevírám staré rány. A že je otevírám u těch lidí, což mi bylo velmi nemilé, protože já jsem za nimi přišel je žádat vlastně o pomoc. A teď jsem viděl, jak oni pomoc chtěli poskytnout, ale přitom je to, familiérně řečeno, úplně rozsekalo. Protože si znova vzpomínali na to, co se strašného dělo. Jak to ublížilo mnoha rodinám, třeba i jejich rodině.

No a potom, když jsem to sdílel dovnitř naší rodiny, tak se ty rány otevíraly znovu. A babička mnohdy plakala nebo třeba i tu komunikaci neměla chuť dokončit. Takže, shromáždit dostatečně neprůstřelné podklady pro to, aby té žádosti muselo být vyhověno, byl fakticky ten nejtěžší úkol.

Vladimír Fichtner

Co ti dávalo sílu to dotáhnout?

Josef Podlipný

V podstatě vlastně…Teď to bude znít jako sebemrskačství. Ale i ta bolest a ty příběhy, že jsem si vlastně teprve v ten okamžik uvědomil, že to vlastně je opravdu můj, náš závazek vůči těm předchozím generacím. A že to musíme vybojovat, že to za to stojí. Protože jinak by se asi, jak se říká, obrátili v hrobě. Kdybychom to vzdali, nebo kdybych to vzdal. Cítil jsem to jako povinnost. A vlastně čím více jsem se o tom dozvídal, tak tím více jsem cítil i určitý závazek. Ty příběhy vyprávět dál. A vyprávět je tak, jak jsem je slyšel. I přesto, že jsem něčemu z toho ani mnohdy nechtěl věřit. Přišlo mi to nemožné. Jak je možné, že se něco takového může dít? Jak je možné, že někomu můžu něco vzít? A přitom ho ještě potrestat za to, že jsem ho vzal na hůl, nebo že jsem mu ten majetek sebral. Jak je to možné?

Vladimír Fichtner

Díky za to sdílení. Ty příběhy patří ke každé rodině. Měly by patřit ke každé rodině a k jejímu bohatství. A teď nemluvíme o tom bohatství jenom finančním. Ale i to, jak třeba člověk vybudoval firmu. A jaké byly začátky. Tak je dobré to vnímat. Já jsem nedávno dostal v Kolíně od jednoho našeho klienta knížku. Jak fabrika, kterou on budoval, on nebo jeho rodina po revoluci, jak vlastně rostla a jaká byla její historie. Bylo to hrozně, hrozně zajímavé čtení. Jenom vzpomínat si na ty zážitky. Ale pojďme zpátky k tvému příběhu, který je nesmírně silný. Jaké to bylo, když ses dozvěděl, že se povedlo, nebo aspoň částečně povedlo? Jak to bylo? Jak jsi to zažíval? Kdy se to stalo? Pamatuješ si to? Jak jsi to předal té rodině? Jak jsi to předal babičce? Jestli žila v té době?

Josef Podlipný

No, v podstatě to byla radost. Radost a štěstí.

Vladimír Fichtner

A ty jsi vytáhl nějakou obálku? Jak se ta zpráva dostala k tobě?

Josef Podlipný

Obvykle to byla forma rozhodnutí buď soudu nebo pozemkového fondu. Ale už v okamžiku, kdy byly splněny ty zákonné podmínky, tak byla velmi vysoká pravděpodobnost, že dojde k naplnění. Snad až na případy, kdy třeba odmítli vydat, protože třeba část těch pozemků byla zastavěna podnikem, který odpovídal za státní hmotné rezervy. Nebo tam byl podnik se zahraniční majetkovou účastí. A zákon chránil ty zahraniční vlastníky. Tak až na tyto výjimky v podstatě už při splnění těch všech náležitostí bylo téměř jasné, že k tomu vydání dojde.

A potom, když jsme to měli černé na bílém, tak to bylo vlastně potvrzení, že jsme se vydali tou správnou cestou. A to nebylo jenom na mně. K tomu cíli dojít. To chtělo obrovskou podporu celé rodiny a mnohdy diskuze dlouho do noci. A přemýšlení, kde ten člověk asi může teď bydlet, kterého potřebujeme oslovit nebo jak se vlastně jmenoval, pokud ještě žil. A byla to spousta diskuzí, někdy více, někdy méně příjemných.

Vladimír Fichtner

Co na to babička? Na to finální rozhodnutí, protože ta určitě byla jeden z těch, kteří do poslední chvíle nevěřili. I když to bylo vysoce pravděpodobné vzhledem k tomu, co zažila. A jakou měla zkušenost historickou. Jak ta se to dozvěděla? Od koho? Nebo ty jsi jí to řekl?

Josef Podlipný

V podstatě jsme si to řekli vzájemně všichni. Nebylo to tak, že by se to dozvěděl někdo první a ten to šířil v rodině dál. A babička tehdy říkala, že je vlastně ráda, že to tak dopadlo. A my jsme se jako rodina tehdy i dohodli, že velkou část a prakticky „gro“ z toho majetku tak nebudem… Při statutu vydání se ctili i příbuzenské vztahy, i úmrtí mého otce, úmrtí dědy atd. Takže v podstatě ten výsledek mohl být tak, že každý dostal nějaký díl, který mu ze zákona náleží. A my jsme tehdy, a to jsem měl možná největší radost, pro určitou míru zjednodušení…Protože jsme věděli, že nás do budoucna čeká i scelování pozemků, tak jsme tomu chtěli jít nějak v ústrety. A tak jsme se dohodli, že v podstatě většinu, ne- li všechny pozemky, necháme vydat na babičku. Ne na někoho z nás. Byť babička se tomu v určitém okamžiku třeba i bránila, že to nemusí být úplně to nejšťastnější řešen. Ale nám to přišlo jako úplně nejvhodnější řešení. Ona v podstatě s dědou byla ta, která o ten majetek přišla.

Takže jsme vlastně i v té fázi té radosti a zadostiučinění, a zároveň toho závazku i vůči našim nastupujícím generacím, byli ochotni se semknout a říct. Babi, bude to na tebe. Na tebe to bude všechno napsané a pak se společně poradíme, co s tím budeme dělat dál.

Vladimír Fichtner

Fascinující příběh.

A poslední otázku mám, Pepo. I když bych tě poslouchal klidně ještě další hodinu. Myslíš, že by vaše rodina byla víc v pohodě, kdyby tenkrát už znala něco jako princip Ochrany bohatství- Wealth Protection. Že by to pomohlo?

Josef Podlipný

S odstupem času, Vladimíre vím, ne myslím, že by to pomohlo.

Tehdy jsem si to ale nemyslel. Tehdy jsem si myslel, že nešlo nic udělat. Že to prostě byl nějaký osud. Špatný okamžik v životě předchozích generací. Teď jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdy mnoho rodin, které potkal podobný osud, mělo tu možnost přemýšlet právě o možných scénářích. Přemýšlet o tom, jakou bohatství má pro nastupující generace, především pro ně, hodnotu? Co vlastně to bohatství tvoří a zároveň i jak je rozloženo. Jak je diverzifikované.

Takže by ten osud vypadal jinak. A o tom, co tvoří bohatství, jsem se přesvědčil právě v těch bolestivých fázích. To byly ty příběhy. To bylo to znovuobjevování toho, co se vlastně v minulosti dělo.  Ale do té doby jsme se o tom v rodině v podstatě moc nebavili. Tak jak jsem říkal, bylo to něco, co třeba ani nechtěl děda s babičkou anebo můj otec s maminkou moc otevírat. Protože v nás nechtěli zanechat určitou pachuť anebo pocit křivdy.

A přitom to vlastně patřilo k těm hodnotám bohatství, které je naší povinností předávat dalším generacím. Aby nezapomněli na to, že je důležité mít nějaký morální základ. Že je důležité pomáhat těm, kteří nemají třeba to štěstí, aby měli dostatek majetku pro spokojený život. Aby přemýšleli nad tím, že bohatství nemáme jenom pro sebe, ale že jsme odpovědni za to, že bude sloužit i nastupujícím generacím. A spousta dalších a dalších přínosů, které jsou se správou bohatství spojeny tak, že jsou vlastně zároveň závazkem pro toho, kdo se o to bohatství stará. Kdo je jeho správcem.

Vladimír Fichtner

Takže dneska jako rentiér víš, že Ochrana bohatství je něco k čemu vaše rodina směřuje.

Josef Podlipný

Ano, a budu rád, když i nastupující generace, naše tři děti a jejich děti. Teď už máme prvního vnoučka a vlastně budou ty příběhy a to bohatství schopni chránit i pro své budoucí potomky.

Vladimír Fichtner

Děkuju za sdílení těchto unikátních zážitků a zkušeností ve vaší rodině s námi všemi. Dneska jsme slyšeli, jaké to je přijít o majetek a zase se k němu dostat zpátky. Tak doufám, že i vás  dnešní diskuze zaujala.

Pokud vás něco konkrétně zajímá, dejte nám vědět. Je to téma, o kterém rádi popřemýšlíme. A třeba si o něm budeme povídat někdy příště.

Mějte se krásně, na shledanou.

Josef Podlipný

Hezký den a přeji vám, ať bohatství vaší rodiny ochráníte i pro budoucí generace.

 

Vladimír a Josef sdílí základní principy, které  je dobré dodržovat, abyste své bohatství ochránili pro další generace.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiér a partner Fichtner Wealth Managers.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, jsem rentiér a zakladatel Fichtner Wealth Managers.

Josef Podlipný

Dnes si budeme povídat o tom, jak je Ochrana bohatství důležitá. Jak vlastně princip Ochrany bohatství vznikl. A budeme si také povídat o tom, jaké základní principy je potřeba dodržovat, abyste bohatství byli schopni ochránit i pro budoucí generace. A v neposlední řadě se budeme věnovat tomu, kdo principy Ochrany bohatství vlastně vymyslel?

Vladimíre. Ty jsi koncept Ochrany bohatství vytvořil. Co tě k tomu vedlo?

Vladimír Fichtner

Už je to nějakou dobu zpátky. A vedly mě k tomu asi historické zkušenosti, které jsem měl, když jsem začínal dělat poradenství v roce 2003. A ten koncept vznikal postupně. Asi skutečný zrod nastal možná, když jsme poprvé začali řešit peníze pro lidi, kteří prodali firmu za stovky milionů korun a bylo potřeba je ochránit. A ten termín jsem začal používat v roce 2008, 2009, protože se jsme se ocitli uprostřed finanční krize. A ani peníze v bankách tenkrát nemusely zůstat zachovány.

Ale jak to vlastně vzniklo nebo proč vzniklo ten koncept? Já už jsem říkal, že to bylo kvůli historickým zkušenostem. Protože já už jsem toho stejně jako ty, Pepo, zažil v těch investicích hodně. Kdysi dávno to začínalo, a ještě do dneška mám nějaký certifikát Ekoagrobanky, která existovala. A já jsem si ho koupil za 10 tisíc korun. To byl možná plat nebo dva. Nevím, to už si nepamatuju. Někdy v roce 1994, 1995, možná. Koupil jsem si certifikát Ekoagrobanky, který měl  na sobě napsaný nějaký výnos. Dodneška ten certifikát mám, protože po roce 1996 Ekoagrobanka šla do nucené správy a peníze se nevrátily.

Taky jsem zažil… Česká národní investiční společnost Litoměřice. Litoměřické fondy se tomu říkalo, a to byly fondy, které ještě vznikly před tím, než existovaly jiné fondy. A investovaly do nemovitostí. Taky myslím, že po roce 1996, 1997 nějaké prostě zmizely. Tam jsem zainvestoval, ale včas jsem ještě vybral. Protože se ke mně dostala nějaká informace, že to možná nepřežije.

Takže když to vezmu třicet let zpátky, tak těch průšvihů, fatálních ztrát peněz tam bylo hrozně moc. A bylo jedno, v čem to bylo. V poslední době to bylo v kryptoměnách, předtím to bylo ve zlatě, předtím to bylo v akciích, předtím to bylo …. Pořád se někde dá přijít o peníze. Arca Capital nedávno. Lidi přišli o 18 miliard korun, což není úplně málo.

A vlastně já, když jsem začal stavět poradenství, tak jsem si říkal, jak zabránit tomu, aby se lidi potkali s tím fatálním průšvihem. Kdy přijdeš o všechno. A to bylo vlastně na začátku toho přemýšlení o tom, jak radit lidem, na co si dávat pozor. Ta krize, fatální průšvihy, totální ztráta veškerého majetku, byla velkou inspirací pro to, jak to dělat jinak.

Ale vaše rodina taky zažila fatální průšvih ještě mnohem více historicky.

Josef Podlipný

Ano, dobře vzpomínám na to, když dědeček s babičkou vyprávěli, jak přišli o velkou část svého majetku, který chtěli použít na nákup vily. A pak si s tím mohli vytapetovat dům, protože bohužel zažili padesátá léta dvacátého století. Měnovou krizi. Kdy došlo k tomu, že mzdy a majetek se přepočítal koeficientem pět ku jedné. To znamená narostly sice pětinásobně mzdy, ale peníze se přepočítávaly v opačném poměru. A dokonce pamatuju si, pokud si pamatuju tu částku dobře, tak byla směšně nízká. S tímto poměrem pět ku jedné si mohli vyměnit tehdy pouze 300 korun. Vše, co bylo nad tuto hranici, tak bylo v poměru padesát ku jedné, což vlastně znamená devadesáti osmi procentní ztrátu hodnoty majetku. A to byla velmi bolestivá ztráta pro všechny. Stejně tak si pamatuju období, kdy byla devadesátá léta. Šest milionů lidí se zapojilo do kuponové privatizace. Anebo když dolar klesl z nejvyšších hodnot přes 40 korun na méně než 15 Kč.

A stejně tak si pamatuju slova jednoho mého dobrého kamaráda, který říkal: „NWR, OKD. Dyť je to díra do země. To ti nikdo nemůže sebrat, o to nemůžeš přijít.” A bohužel krach se týkal i NWR. Týkal se i společnosti OKD. A proto se ptám. Ta strategie Wealth Protection, Vladimíre, byla odpovědí na tyto problematické okamžiky minulosti? Anebo také trošku reakcí na to, že jsme prostě nepoučitelní.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že byla hlavně odpovědí na to, že když mám někomu radit, co má dělat s penězi, tak potřebuju dobře spát. Já potřebuju být v klidu. A abych dobře spal, tak musí moji klienti dobře spát. A když budou v pohodě i v dobách krizových, tak to bude ono. Takže to byl vlastně ten samý začátek přemýšlení, jak to udělat, aby se nám dobře spalo.

Josef Podlipný

A jak to udělat, aby se nám dobře spalo? Vladimíre.

Vladimír Fichtner

No tak těch kroků je asi několik. My, když se potkáváme s lidmi, kteří za námi přichází, tak jedna z věcí, kterou se jich ptáme je, jestli už mají dost.

Josef Podlipný

Tohle je, vážení posluchači, velmi důležitý bod. Podnikatelé jsou jakého nastavení, Vladimíre? Zkuste popsat krátce rozdíl mezi podnikatelem a správcem.

Vladimír Fichtner

Tak jako podnikatel chci všechno hned. Nic nepočká do zítřka. Všechno je možné přes noc nebo přes víkend. A riziko vyhledávám, protože to je ta příležitost, která mi pomůže byznys posunout do další úrovně. Takže netrpělivost, rychlost, vyhledávání rizika. A růst jako mantra. Pro mě jako podnikatele je růst, růst a růst. Pak přijde ale okamžik, kdy si člověk uvědomí, že má dost. U většiny lidí. Neříkám, že u všech. U někoho to nepřijde třeba. Ale u těch, se kterými se potkáváme, za námi přichází a říkají. „O tohle bych fakt už nerad přišel.“ Co uděláme pro to společně, aby se to nestalo, aby tam nenastal ten fatální průšvih. A oni si dál jedou své byznysy, start-upy, nebo něco dalšího. Ale začínají hledat i tu Ochranu bohatství. Takže první věc je, říci si, mám dost a začít se chovat trošku jinak. A když jsi mluvil o tom podnikateli versus správci, tak to je součástí toho procesu. Ta druhá věc je uvědomit si, že jako podnikatel jsem jinak nastaven z pohledu mého vnitřního DNA, než jako bych měl být jako správce.

A ty jsi vlastně taky správce rodinného majetku? A dostal jsi, nebo vybojoval jsi v restituci zpátky, majetek, který předchozí generace budovaly. Jak ty vnímáš rozdíl správce versus podnikatel? Protože se spoustou podnikatelů se bavíš, znáš je, máš dlouhé zkušenosti. Jak ty tam vnímáš rozdíl podnikatel vs. správce? Růst. Ochrana.

Josef Podlipný

Já použiju nikoliv svou vlastní myšlenku. Protože se mi strašně líbila. Rovnou říkám – je převzatá ze šlechtického rodu. Tehdy nejmenovaný zástupce šlechtického rodu řekl, že správce přebírá majetek s tím, že ho předá další generaci v lepším stavu, než ho převzal. A já jsem se k tomu začal podobně stavět v okamžiku, kdy jsme ten majetek budovali anebo kdy jsme ho převzali. Protože jsem si říkal, že vlastně musím napravit do jisté míry i tu křivdu. Naše rodiny z maminčiny strany tak byly orientovány na sklárny, továrny, mimo jiné tvořily i vánoční ozdoby na stromeček, a také je s naší rodinou spojena výroba Hořických trubiček. A z druhé strany, z otcovy, je to zase grunt. Je to odpovědnost za to, že uživí zvířata, a že plodiny, které vysejí, také sklidí. A že vlastně z toho jejich podnikání a hospodaření bude mít profit i široká obec dalších, kteří se zase živí něčím jiným. Takže určitá odpovědnost a zároveň závazek. Další generaci předat majetek v lepším stavu, než jsem ho převzal.

Vladimír Fichtner

A ten mindset v angličtině, to nastavení myšlenkové. Podnikatel versus správce, dlouhodobý správce, ten, o kterém mluvíš. Šlechtický přístup řekněme k rodovému majetku. Nebo vím, že ty máš taky takový přístup v rodině a máš na čem stavět, protože už jseš Xtá generace, sice s nějakým přerušením. Jak vnímáš ten konflikt vlastně podnikatelského přístupu s ochranou bohatství.

Josef Podlipný

Je velký. Ne každý rentiér si ho uvědomí včas. Ten konflikt je především v tom, že podnikatel dělá to, čemu rozumí a obvykle ještě říká: „To, na co si mohu sáhnout. To, co mám pod plnou kontrolou.“ A tak se snadno stane to, že má tzv. všechna vajíčka v jednom košíku. Dělá to, co mu jde, to, co mu přináší radost a uspokojení. A když se jednou spálí, věří si, že příště nikoli.

A správce? Ten se už na ten košík dívá tak, že ne vždycky ten košík s těmi vajíčky určitě donese. Co když zakopne? Co když tam bude mít všechna vajíčka? Je schopen znovu poprosit ty slepičky, aby mu snesly další? Jsou vůbec nějaké slepičky? Jinými slovy, s velikostí majetku také roste i důležitost rozkládat to riziko a přemýšlet o různých scénářích, které mohou nastat. Mnoho filozofů říká „přemýšlet o neznámých neznámých“. Mně se líbí na tom konceptu, na strategii Ochrany bohatství, které jsi zakladatelem, právě to, že přemýšlí o scénářích. Nicméně pojďme posluchačům přiblížit, co to je přemýšlení o scénářích.

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka. Já to řeknu na příkladu proti-inflační dluhopisů a něčem, co jsme vytvářeli a vlastně sepsali do našeho časopisu Rentiér v létě 2020. Tady je. A v tomhle Rentiérovi jsme psali o tom, jaké jsou tři scénáře budoucnosti a jak se na ně připravit. To povídání bylo delší, ale já to popíšu na příkladu proti-inflační dluhopisů. Instrumentu, který dneska všem, kteří ho mají, nese výši inflace.

Josef Podlipný

Já tě jenom na chviličku stopnu. Kolik v tomto instrumentu mají klienti společnosti Fichtner?

Vladimír Fichtner

To je hezká otázka. Na to rád odpovídám. Podle jejich investičního profilu deset až dvacet pět procent svého finančního majetku. To znamená poměrně dost a řeknu, jak jsme se k tomu dostali.

Proti-inflační dluhopisy přišly na trh někdy v dubnu, květnu 2019. Myslím, že se poprvé vydávaly v červnu 2019. A v té době, když se přenesete zpátky v čase nebo si to vyhledáte, zjistíte, že inflace byla velmi nízká. Úrokové sazby byly nulové v principu. Když jste měli hotovost, nebylo s ní moc co udělat. A proti-inflační dluhopisy, když jsme se podívali na ty detaily, říkaly: Když bude inflace záporná, když bude takzvaná deflace a v té době už na euru taková situace existovala. A kdo měl velkou hotovost v euru, tak zažíval záporné úrokové sazby dokonce. To znamená že měl peníze v bance a tam mu účtovali mínus jedno procento. Ne plus, ale mínus.

A v proti-inflační dluhopisech se jasně psalo: Pokud bude inflace záporná, tak váš nejhorší možný výnos, který dostanete, je nula. Což všichni, kdo dostávali mínus jedna na euru za rok v procentech, tak by byli nadšení, kdyby měli jenom nulu. Takže proti-inflační dluhopisy byl dobrý produkt pro období záporné inflace.

Proti-inflační dluhopisy byl zároveň rozumný produkt pro normální inflaci ve výši dvou, tří, čtyř procent. Protože v každém okamžiku, každý rentiér potřebuje mít peníze na rok, na dva, na pět, na šest let. Na příští rentu v principu. Na své výdaje, a taková rozumná rezerva je klidně na pět, šest let. Vůbec není žádný problém. A v té době na pět, šest let uložit něco s rozumným výnosem, který by ochránil inflaci. Nic takového neexistovalo. Než přišly proti-inflační dluhopisy, které řekly, kolik bude inflace, tolik bude výnos toho dluhopisu. Super.

Takže pro scénář záporných sazeb nebo záporné inflace skvělý produkt. Pro normální ochranu krátkodobých a střednědobých peněz skvělý produkt. A pro vysokou inflaci úžasný produkt, protože pořád potřebujeme, aby ta hotovost alespoň nesla inflaci. Takže když jsme popsali tyto tři scénáře – nízká, normální a vysoká inflace – zjistili jsme, že proti-inflační dluhopisy jsou produkt, který v každém scénáři přináší rozumný výnos.

Tak jsme si řekli, není co řešit. Budeme je kupovat. A postupem času, protože na začátku limit na rodné číslo byl pět milionů korun v každé emisi. Což pro sta milionáře nebo miliardáře zas nebylo tak moc, tak bylo potřeba nakupovat každý rok, dokud ty dluhopisy trvaly. V posledním roce, kdy se vydávaly dluhopisy, v roce 2021 už byl limit 50 milionů na jedno rodné číslo v každém kvartále. Tak tam se dalo opravdu už nakoupit řádově za stovky milionů. Tak jsme nakupovali a tím jsme došli k tomu, že ten podíl v portfoliích našich klientů je deset až dvacet pět procent.

Ale proč o tom mluvím? Chci popsat to scénářové přemýšlení. Protože to je nesmírně důležitou součástí strategie Ochrany bohatství. Nepřemýšlet o tom, jaký scénář přijde, jestli bude válka, nebude válka, jestli bude měna silná nebo slabá, jestli bude inflace vysoká nebo nízká. Ale přemýšlet o všech scénářích v dané oblasti a vybrat řešení, kde se nepotkáme s fatálním průšvihem. Které bude rozumně fungovat v každém jednom z těch scénářů.

Josef Podlipný

Takhle, jak o tom, Vladimíre, mluvíš, tak to vypadá docela jako pesimistická práce. Přemýšlíš o rizicích a pak hledáš řešení. Je to opravdu tak pesimistická práce, anebo je to naopak zajímavé? Protože vlastně ten výsledek je nějaký mix, který obstojí v různých scénářích budoucnosti, kterou je těžké předvídat?

Vladimír Fichtner

No, je to zajímavá práce. Určitě je to práce, která nás baví, proto jí taky děláme. A je to něco, co.. Ono to souvisí vlastně s tím, že starat se o majetek je téma na ne na rok nebo na dva nebo na pět nebo na deset. To je na desítky let. A protože starat se o majetek je potřeba dlouhodobě, tak vůbec netušíme, jaký scénář budoucnost přinese. Takže my jsme pracovali se scénářem války ještě před tím, než přišla válka na Ukrajině. My jsme pracovali se scénářem inflace ještě předtím, než přišla vysoká inflace. Protože je to jeden ze scénářů budoucnosti. A máš pravdu, Pepo, že jedna z věcí, která je důležitá, která se s tím pojí, je, že někdy musíme hledat i ty černé scénáře. To je naše role. Pomáhat hledat i ty černé scénáře.

A někdy to není úplně příjemné, přemýšlet o nich. Ale to je naše práce. Přemýšlet nejenom o tom, když bude dobře. Tak to nějak dobře dopadne. Možná ne skvěle, ale dobře. Ale karty se rozdávají, když je špatně. Když je krize. Když je průšvih. Když se něco špatného děje. A proto je o tom potřeba přemýšlet dopředu.

Josef Podlipný

Dobře jsi mi nahrál na dubnové číslo Rentiéra. A podívejte se, je z roku 2020. V tomto dubnovém čísle měsíčníku Rentiér se píše. Cituji. „Nebezpečí číslo jedna. Dolar za 50 korun, v případě krize ano. Nebezpečí číslo dvě. Inflace umí být rychlá.“ To, jak rychlá je inflace, zažíváme všichni na vlastní kůži v ČR. Guvernér ČNB se netají tím, že může vystoupat i nad hranici dvaceti procent. Jak se v dnešní době, strategii Ochrany bohatství daří ochránit majetek rentiérů.

Vladimír Fichtner

No nejlépe to asi popsat komentářem jednoho z našich klientů. Ale ten komentář nepřichází jen od jednoho. Přichází od většiny z našich klientů. A to je: „Ty finanční aktiva nemusím řešit. Já vím, že tam mám klid, můžu se soustředit na jiné věci, které jsou v téhle té době důležitější.“ Takže ten klid. To, že se nám dobře spí, je ukázkou toho, že to funguje velmi rozumně. A já si nemyslím, že by to byla atomová elektrárna. Že přemýšlení o těch scénářích je něco co by se nedalo vymyslet. My naopak říkáme každému, s kým pracujeme. Naší rolí je to odpracovat a selským rozumem vysvětlit, co se bude dít a vtáhnout vás do toho přemýšlení, abyste věděli, co si myslíme a jak to může vypadat. A přemýšlení o těch scénářích je vždycky o tom, že se snažíme najít dvě nebo tři různé cesty. Měna bude slabá, stejná nebo silná. A jaké řešení máme zvolit. A v tomhle případě je to třeba řešení, které tzv. nehedžuje korunu proti dolaru.

Josef Podlipný

Možná pojďme Vladimíre vysvětlit posluchačům, co je nehedžuje. Pro nás dva to může být výraz, kterému rozumíme. Ale může nás poslouchat někdo, kdo se s hedgingem ještě nesetkal. Co to znamená?

Vladimír Fichtner

V Čechách už dneska hodně lidí řeší, že třeba investice do amerických akcií je jedna z věcí, která je zajímavá. Kvůli americké ekonomice a síle amerických firem a podobně. OK, s tím souhlasím. Ale většina českých fondů, které investují do amerických akcií, takzvaně zajišťují korunu. To znamená, že když koruna bude posilovat, tak na ně to nebude mít negativní vliv. Protože když koruna posiluje a máte dolarové akcie, tak vlastně ta síla koruny, respektive slabost dolaru vám vlastně ubírá z toho majetku a ten váš majetek je slabší.

Josef Podlipný

Za posluchače se zeptám, podle mě vás ta otázka také napadá. Vladimíre a proč se nezajistit na té koruně? Vždyť mám koruny, žiju v ČR, koruny vydělávám, utrácím, tak proč si tedy nemám tu korunu zajišťovat.

Vladimír Fichtner

Zajistěte si ji, pokud si myslíte, že ČR bude Švýcarskem střední a východní Evropy, že měna bude neustále jenom posilovat a že chcete vsadit na tento jeden scénář budoucnosti.

Josef Podlipný

Opět jsme u scénářů.

Vladimír Fichtner

Nezajišťujte si jí, pokud si myslíte, že může nastat i druhý scénář. Že ČR nebude Švýcarsko střední a východní Evropy, že se mu nebude dařit tak dobře a že koruna může i oslabovat. Protože my nevíme, jestli to bude tak nebo tak. Ale víme, že v jednom případě, když nebudeme zajišťovat, tak buď vyděláme méně peněz, anebo vyděláme více. Kdežto v tom druhém případě, když budeme zajišťovat, tak můžeme sbírat velké ztráty. Prostě sázka na jeden scénář vždycky může přinést i tu průšvihovou o část. Je to sázka. Prostě možná to vyjde nebo nevyjde a v desítkách let šance, že prožijeme oba scénáře, je vysoká.

A zase to souvisí trošku i s tou Ochranou bohatství. Jestli chcete růst, tak sázejte. Jděte do jednoho scénáře a většina bankéřů, co vím v privátních bankách, neřešila proti-inflační dluhopisy s klienty. Přestože to podle scénáře vyššího principu byla úplně jasná věc, kterou řešit. A proč ne? No pravděpodobně pracovali jenom s jedním scénářem, nebo z toho nic neměli. To už je jedno, to už bychom se dostali mimo naše povídání.

Takže Ochrana bohatství není nic dramaticky složitého. Je potřeba o tom přemýšlet. Je potřeba o těch rizicích přemýšlet dopředu a hledat řešení, která vlastně budou fungovat vždycky. Ne geniálně. Nejgeniálnější řešení je, že vezmu křišťálovou kouli, podívám se do ní, vidím, že tohle bude nejbohatší na světě za rok, tak si toho nakoupím hrozně moc. Je jedno, jestli je to krypto, zlato, akcie, nemovitosti, nebo něco jiného. Ale když nemám křišťálovou kouli a ta věštba nevyjde, tak to může mít až fatální důsledky. A na to je potřeba dávat pozor.

Josef Podlipný

Dnes jsme si povídali o Ochraně bohatství. Pro vás posluchače je to zdroj inspirace k tomu, jak vaše bohatství, kterého jste nabyli nebo které vám předali předchozí generace, ochránit i pro generace budoucí.

Vladimír vysvětlil, jak vlastně vznikl princip Ochrany bohatství. Proč a jaký přínos pro vás bude mít.

A velmi důležitou dějovou linkou diskuse o Ochraně bohatství bylo přemýšlení o různých scénářích. Pokud chcete přemýšlet o různých scénářích. A chcete inspiraci, která by vám pomohla ochránit vaše bohatství. Neváhejte nás oslovit.

Rádi se s vámi podělíme o inspiraci vlastní i sdílenou od našich klientů.

Znovu se budeme tedy těšit při dalším díle tohoto podcastu Mezi Rentiéry.

 

Seznamte se s protagonisty podcastu Josefem Podlipným a Vladimírem Fichtnerem.
Nahlédněte pod pokličku, co zajímavého pro posluchače v podcastu Mezi Rentiéry připravujeme.