Převod majetku na děti je velký krok.

Není divu, že ho mnozí úspěšní majitelé firem odkládají.

Josef Podlipný přináší zajímavý pohled, kterým se na majetek můžete dívat, a díky tomu lépe nastavit majetkové vztahy (nejen) v rodině.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner a vítejte Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dobrý den, mé jméno je Josef Podlipný a také Vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Pepo, dneska bych se tě rád zeptal na jednu věc, kterou jsem zjistil nedávno. O které ty mluvíš a mně přišla úplně fantastická. A to je, že nemusíme možná řešit vlastnictví a jestli všechen majetek převedeme na někoho z našich dětí nebo ne, případně ho zavřeme do nějaké struktury. Protože to je nesmírně závažná otázka – jak to bude s převodem majetku. Možná mezitím ale můžeme řešit něco jiného, a to je správcovství spojené s majetkem.

Vlastně, my jsme se s Radkou tomu tématu trošku vyhýbali. A oddalovali ho tím, že jsme začali řešit rodinnou banku. A vlastně jsme tím tak trošku dali přístup k našemu majetku a k penězům našim dětem. Takže si můžou z té banky půjčit za nějakých podmínek a principů, které je potřeba dodržovat. A díky tomu jsme nemuseli řešit, jestli někomu něco dáme. Protože dětem je 28, 27, 17 a my máme pocit, že o tom potřebujeme ještě přemýšlet.

Ty jsi nedávno při jedné schůzce řekl, že není potřeba řešit vlastnictví za každou cenu a okamžitě. A že vlastně můžeme řešit správcovství. A já jsem si říkal, že to je hrozně zajímavá myšlenka. Můžeš se podělit o tuhle myšlenku s našimi posluchači?

Josef Podlipný

Určitě rád.

Možná ale než začnu s tou myšlenkou, tak je potřeba si říct, že existují v základě tři role… Ale asi nalezneme i více než tři.

Vlastník, správce a uživatel.

My jsme před časem začali diskutovat o těchto třech rolích a hledali jsme, co je jejich charakteristikou. Co jsou tzv. pozitiva a negativa, když v té roli člověk je. To bylo nesmírně obohacující. Pro nějaké zjednodušení vždycky pomáhají příklady. Pomáhaly i naší diskusi. Já jsem to tehdy uváděl na příkladu služebního auta. Ne každý tento zážitek má, ale drtivá většina podnikatelů nebo i manažerů, zaměstnanců má nějakou zkušenost se služebním autem.

To služební auto, když vlastním, tak si říkám, umístil jsem do toho kapitál. A nemusí mě zajímat možná ani kdo s tím autem jezdí. Nemusí mě tolik zajímat, jestli to auto je obouchané, protože daňově optimalizují a po nějakém čase to auto možná v rámci operativního leasingu pošlu k jinému majiteli. A prostě dívám se na to jako vlastník.

Druhý protipól může být uživatel. To je člověk, který do toho nevložil žádný kapitál. Jenom z toho čerpá užitek. Takže ani jeho tolik netrápí, jestli to auto je špinavé nebo čisté, jestli je natankované nebo s prázdnou nádrží. Trápí ho to samozřejmě jen v okamžiku, kdy spěchá na schůzku a zjistí, že tam opravdu není ani na dojezd k benzínce.

Mezi nimi je správce. Správce si přivstane, aby to auto vyluxoval. Aby se mu v něm dobře jelo. Dívá se, jestli nemá sjeté pneumatiky, nebo jestli pravidelně absolvuje s autem kontrolu. Aby až v něm pojede anebo poveze svou rodinu, která je mu nadevše drahá, ji nepřipravil o život nebo o nějaký dobrý zážitek. Správce se na to dívá úplně jinak, protože on chce čerpat užitek, ale zároveň chce zachovat podstatu, která ten užitek zajišťuje.

A v ten okamžik jsem si říkal, že je vlastně strašně důležité vytáhnout toho vlastníka i uživatele do role správce. A v ten okamžik si budou rozumět. A není důležité, jestli jsem teď vlastníkem nebo jen uživatelem.

Mnohem důležitější je, abychom uměli uchopit roli správce a dívat se na majetek, na rodinné bohatství, jako správce.

Vladimír Fichtner

Velmi inspirující.

Vlastník, správce, uživatel. Rozlišovat, kdo je kdo. To je velmi zajímavá inspirace. A jak jsi na to přišel, že by měly existovat tyhle role? Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis říkal, že je něco špatně? Nebo co byl ten spouštěč takového přemýšlení?

Josef Podlipný

Nebyl to jediný spouštěč. Ale pamatuji si to dodnes, protože to byl okamžik, kdy jsem se rozloučil s bývalým hospodářem na našich pozemcích, na poli. Já jsem přijel na to pole, aniž bych měl nějaké hluboké znalosti jako zemědělec. Díval jsem se na tu půdu a přišlo mi, že ta půda je v určité malé svrchní vrstvě v podstatě příjemná na omak. Zabořil jsem prsty až po dva články, ale dál jsem se nedostal. Ta půda dole byla téměř zabetonovaná. A tak jsem si říkal, jak dlouho bude schopna rodit? Není to náhodou tak, že ten uživatel pouze čerpá z té půdy energii? A po určitém období nám vlastníkům tu půdu vrátí a řekne: „Hele, nezlobte se, ale tady prostě nic neroste, maximálně pejřka. Tak si to vezměte a čau“.

Říkal jsem si, že je potřeba, aby i ten uživatel se o půdu staral jako její správce, aby oral, hnojil, měnil osevní systém tak, aby tam nebyla stále tatáž plodina. Ale aby ta půda dostala možnost si oddechnout.

Vladimír Fichtner

Takže sis to poprvé uvědomil při nějaké konfrontaci s tím správcem, který se staral o vaši půdu. A co jsi mu řekl a jak na to reagoval?

Josef Podlipný

Byl to první, a věřím i poslední, důvod tykání. On byl starší než já, dobře se znal s mým otcem, bohužel v té době už nežijícím. Já jsem nevěděl, jak mu to při vykání říct, aby to bylo stručné sdělení. Nacvičoval jsem si to nějak a říkal jsem si: tak přijdu za ním a řeknu:

„Vy, Pepo, (byl také jako já Josef) odvádíte tu práci špatně. Já tady vidím chyby a nelíbí se mi to jako vlastníkovi. Omlouvám se touto cestou Josefovi za to, že jsem využil statutu tykání proto, abych mu to řekl velmi stručně a srozumitelně. Takže jsme si potykali a vzápětí jsem mu řekl, že takto si nepředstavuji hospodaření na našich pozemcích. A že pokud se něco zásadně nezmění, budeme se muset rozejít. A věřím, že v dobrém, protože pro něj to může být poučení, aby nepřišel o další pozemky, které má pronajaté.

Vladimír Fichtner

A co on na to?

Josef Podlipný

No, potěšen nebyl.

Argumentoval tím, jak drahé stroje koupil, jak moc se snaží, aby ta půda byla stále půdou úrodnou. Ale po asi dvouminutové konfrontaci, kdy jsme si v rámci dialogu vyměnili názory, uznal, že ta chyba nastala. A sám vlastně hledal cestu, jak to napravit. I přesto jsme se rozešli, ale v dobrém.

Vladimír Fichtner

Takže už je jiný správce nebo jiný uživatel, který má více správcovský přístup?

Josef Podlipný

Ano, přesně tak. A ten naopak přichází s tím: „Co bychom ještě mohli udělat, aby ta půda vydržela rodit? Ne jen pro tu nastupující generaci – naše děti, ale třeba pro sedmou generaci, která bude nastupovat po nás“.

Vladimír Fichtner

Z toho plyne asi i jedna věc, že vlastně správcem nemusíš být vždycky jenom ty. Jenom musíš dohlédnout na to, aby ten uživatel měl, pokud možno, správcovství přístup. Ten podobně dlouhodobý přístup, jako máte vy v rodině.

Josef Podlipný

Anebo ho do té role přitáhnout. Inspirovat ho, aby o tom chtěl přemýšlet jako správce, to je velmi důležité.

Vladimír Fichtner

Tak to je asi důležité ve všech oblastech. Jestli se bavíme o půdě, nemovitostech, finančních aktivech. Prostě správcovský přístup k majetku někoho jiného je úplně jiný, než když ti prodám za každou cenu cokoliv co mám na skladě a po mně potopa.

Josef Podlipný

Přesně. Teď jsi vlastně uhodil hřebíček na hlavičku. Vlastník většinou na ten majetek pohlíží tak, že i jemu nese nějaký užitek. A v podstatě ho moc nezajímá, co bude poté, až o ten užitek ztratí zájem. Ať už svým odchodem z tohoto světa nebo jakýmkoliv jiným rozhodnutím.

Kdežto správce chce, aby to udělal v tom módu, jak to mají nastaveno už ve svém DNA šlechtické rody. Kdy šlechtické rody přebírají majetek se závazkem předat ho dalšímu rodinnému příslušníkovi nebo správci, nástupníkovi, což nemusí být nutně rodinný příslušník, v lepším stavu, než ho převzali. A to je úplně jiné nastavení.

Vladimír Fichtner

A teď mě, Pepo, hrozně zajímá a věřím tomu, že naše posluchače také, jak jsi tuhle myšlenku správcovství začal sdílet v rodině? Asi tomu pomohly vaše předchozí generace, které mohly ten majetek budovat. Takže už asi něco máte v sobě. Nějakou myšlenku, předávání bohatství a správcovství. Ale stejně. Kdy jsi to poprvé otevřel třeba se svými dětmi? Kolik jim bylo? Jak jsi to otevřel? Máš nějakou inspirace pro nás? Tip, příběh, jak tys to řešil, který by nás mohl trošku inspirovat?

Jak na to můžeme jít třeba my.

Josef Podlipný

Nebyla to žádná řízená diskuse. V podstatě to vyplynulo tak nějak samo. Tím, jak se bavíme o správě rodinného bohatství a s tím spojenými strastmi i radostmi. A mezi ty příběhy logicky patří právě i příběh rozloučení se s jedním z hospodařících subjektů. Tak děti v určitém okamžiku samozřejmě měly šanci nejenom navnímat to, jak k tomu přistupujeme s Janičkou (s manželkou). Ale v podstatě i k tomu říct to své. Jestli by to chtěly také tak. Co chtějí, aby po nich zůstalo, byť jsou ještě mladí a nemusí tuto otázku řešit. Nicméně je vlastně osvobozující  poslouchat to, jak o tom přemýšlejí. A velkou výhodou pro celou rodinu je, že se vlastně vzájemně inspirujeme. Takže není to jenom předání inspirace od současných správců nebo spolutvůrců rodinného bohatství, ale je to v podstatě vzájemná inspirace, která tento dialog, o tom stát se správcem a jak se stát správcem, popohání kupředu. My jsme v podstatě vlastně všichni správci, a jen někdo je vlastníkem. A v určitém okamžiku jsme zjistili, že není důležité tolik to vlastnictví, ale že je mnohem důležitější si vyzkoušet tu roli správce.

Vladimír Fichtner

Přesto, Pepo, někdy jste tu diskusi v rodině s dětmi museli začít. Napadne tě nějaký příklad, jak jste na to šli? Nebo jste v rodině měli ten příklad, který jsi nám tady před chviličkou říkal, o tom služebním voze? Nebo co jsou tipy, o které se můžeš podělit? Zkušenosti, které by se nám mohly hodit, až budeme s našimi dětmi mluvit o tom správcovství? Protože přirozenější role jsou uživatel a majitel. To vlastně řeší většina lidí, jestli dají něco  dětem nebo nedají. A to správcovství? My sami na něj ještě nejsme zvyklí. Je to nový koncept, takže my sami se vlastně učíme být správci. A vy tím, že už to za sebou máte v několika generacích, to správcovství vnímáte určitě silněji. Přirozeně to vnímáte silněji, ale my ostatní ne. Jsme první generace, která to vlastně řeší, natožpak abychom to uměli s dětmi nějak sdílet nebo je do toho zatáhnout. Máš tedy nějaký nápad, myšlenku, typ, zkušenost?

Něco jako: Tohle se mi osvědčilo, tohle naopak bylo úplně jako špatný.

Josef Podlipný

Já to uvedu na příkladu. My jsme s manželkou vlastně s dětmi v určitém okamžiku přemýšleli o našem rodinném sídle. Teď to ještě umocnila nastupující energetická krize. Říkali jsme si, že máme obrovský barák a v podstatě na sebe koukáme jen my dva. Ještě s námi žije moje maminka, což je vlastně také velká výhoda v určité mezigenerační rozdílnosti, v názorech a náhledech na věc. Ale vlastně zcela racionálně, jako vlastníci, bychom si mohli říct, že možná nastává okamžik, kdy bychom mohli tuto nemovitost opustit a koupit jinou. Nebo dvě jinde. Menší. Tak, aby nám vyhovovaly.

V určitém okamžiku, nejprve společně s Janičkou, a pak jako celá rodina, jsme došli k závěru, že by to byla velká chyba. Že vlastně správce se na tu nemovitost nedívá jenom jako vlastník z hlediska toho, jaký užitek přináší jemu, ale v podstatě jako ten správce, který zajišťuje hodnotu rodinného bohatství i pro další generace. A říkali jsme si, že to je vlastně fajn, že se můžeme v téhle nemovitosti potkávat všichni. Bez jakýchkoliv omezení. Můžou sem za námi přijet děti, mohou tady přespat, mohou přijet děti i s vnoučaty. Zatím jenom s jedním vnoučetem. A v podstatě nám dávalo víc a víc smysl, aby se celá široká rodina o tu nemovitost starala jako o nějaký klenot. O něco, co je pevným bodem na té zeměkouli, kam se vždycky mohou sjet a tam spolu strávit čas, diskutovat a užívat si život a vlastně se vzájemně inspirovat. Takže jsme vlastně tu roli správců převzali i z hlediska rozhodnutí o tom, jestli tuto nemovitost budeme v rodině držet, anebo jestli ji v nějaký správný okamžik prodáme.

Vladimír Fichtner

Co se týče té nemovitosti, tak vlastně taky nasdílím jednu zkušenost. Když jsme jezdili na dovolené v minulosti, tak jsme vlastně pořizovali, řekněme, čtyři pokoje. Pro nás a naše děti už jako dospělé anebo téměř dospělé. A vlastně jsme přišli třeba ze sjezdovky nebo z pláže, všichni zalezli do svého pokoje, a tím skončila komunikace. A od určité chvíle jsme pochopili, že potřebujeme jiný prostor. Třeba pronajmout si celou chalupu, kde jsou čtyři ložnice, ale všechno ostatní je společné, a my se můžeme vlastně potkávat, žít a komunikovat.

Takže dobře rozumím tomu, co říkáš. Proto si už dneska velmi pečlivě vybíráme prostory, které mají to společné.

Ale pojďme ještě na jednu věc. Jaké tři kroky je třeba udělat, abychom se při tom předávání konceptu správcovství – vlastníků – uživatelů vlastně nespálili. Nebo abychom to udělali dobře, abychom to dětem vysvětlili dobře. Jsou nějaké věci, co je potřeba udělat? Nebo co se tobě ve vaší rodině osvědčilo? Co jsou věci, které mohou pomoci ten správcovství koncept podpořit v rodině?

Josef Podlipný

Určitě mezi první patří diskutovat o rozdílnosti těch rolí. A pojmenovat opravdu ty rozdíly a zároveň ty společné vlastnosti, kdy vždycky je tam nějaký průnik.

Druhá věc je hledat v tom udržitelnost a dlouhodobost. Jak v té diskusi, ale i v právě v těch rolích. I jako vlastník budu zřejmě chtít po nějaké období ten majetek nebo nějakou tu hodnotu vlastnit. Stejně tak jako správce. Stejně tak jako uživatel budu chtít, aby ta hodnota nezanikla, protože právě z té hodnoty mi plyne ten požitek. Takže dlouhodobost a udržitelnost.

A třetí. Komunikovat. To je v podstatě nejdůležitější prvek. Ta komunikace totiž umožní vyvarovat se chyb. A já to uvedu na jedné chybě, o které jsem přesvědčen, že právě chybou může být.

My často přemýšlíme o tom, jakou právně daňovou strukturu spojit s majetkem. A většinou o tom přemýšlíme právě v roli vlastníka, nikoliv správce. Je velmi osvobozující se přesunout do té role správce, protože v ten okamžik si můžeme uvědomit, že určitý typ právně daňové struktury majetku může zkomplikovat život těm budoucím správcům, kteří to budou chtít předat zase těm dalším a dalším a dalším generacím.

A jako příklad uvedu časově omezenou existenci svěřenského fondu.  Svěřenský fond, mohu se mýlit, posluchači  mě opraví anebo se na mne nebudou zlobit, pokud to řeknu nesprávně, ale tuším, že může existovat jen 99 let. Ne déle. Ale já si přeju, aby správa rodinného bohatství mohla existovat třeba sedm generací. S sedm generací se, vážení posluchači, určitě do devadesáti devíti let nevejde. A stejně tak majetek vzít a někam ho darovat celý přeci nezajistí dlouhodobost a udržitelnost toho správcovské módu. Jak mohu chtít po sebelépe nastavené nadaci nebo nějakém třetím subjektu, aby následoval odkaz rodiny a jejich budoucích generací? I po stovky let do budoucna? Nemohu to po nich chtít.

Vladimír Fichtner

Myslím, že to je velmi inspirativní povídání, Pepo. Při jedné z diskuzí, kterou jsme měli s další rodinou, kterou jsme potkali, padla otázka, a možná by stálo za to touto otázkou dneska skončit. Zní: Proč by děti neměly být vlastně nejdřív vlastníci?

Josef Podlipný

Protože vlastnictví svazuje. Mnohem bohatší přemýšlení má správce. On nemá hranice. Představte si, že vlastníte nemovitost. Ta nemovitost je na konkrétní adrese,  nepřesunete jí někam jinam. Ale když tu nemovitost budete spravovat, můžete dojít k závěru, že to nemusí být nutně právě tato nemovitost. Že to může být nějaká jiná. Nebo že to ani nemovitost nemusí být. Že by to měl být třeba dílem nemovitý majetek, dílem finanční majetek a dílem třeba byznys. Správce se na tu budoucnost dívá bez určitých bariér. Vlastník je omezen.

Vladimír Fichtner

Skvěle, Pepo, děkuji ti za dnešní povídání a vám všem děkuji za to, že jste se dneska připojili Mezi Rentiéry. Mějte se krásně. Vladimír Fichtner se s vámi dnes loučí.

Josef Podlipný

I já se s vámi loučím a znovu na slyšenou někdy příště.

Všichni teď už víme, že naše bohatství ohrožuje inflace.
To platí ale jen pro bohatství, které nic nevydělává.

Pokud je bohatství „uloženo“ ve firmě, nemovitostech, pozemcích, akciích, dluhopisech, fondech nebo kryptoměnách, pokud je uloženo ve zlatých mincích, stříbru, známkách, obrazech, starých autech nebo ve vínu, číhají na něj úplně jiní zabijáci.

O některé z nich se s vámi podělíme v tomto podcastu.

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný a se mnou je tu opět Vladimír Fichtner.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, i já Vás rád vítám opět Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešní téma bude „4 zabijáci rentiérského bohatství“.

Když se řekne 4 zabijáci, tak mě hned napadá, jestli jsou to zabijáci z vnějšku, na které je potřeba se připravit? Obezřetně se dívat kolem dokola, jestli na mě něco útočí, anebo to mohou být dokonce i zabijáci zevnitř?

Vladimír Fichtner

Dneska si budeme povídat spíš o tom, co se skrývá v nás a co může nás, jako rentiéry, ohrožovat. Takže věřím tomu, že jsou to spíš ty vnitřní zabijáci.

Josef Podlipný

Ty máš, Vladimíre, zkušenost nejenom s budováním rentiérského bohatství, rodinného bohatství, ale i s jeho ochranou. Jaký zabiják je podle tebe opravdu ten největší? Nebo možná ten, se kterým se rentiéři setkávají nejčastěji?

Vladimír Fichtner

Já jsem si to dlouhou dobu neuvědomoval, ale postupem času, jak člověk získává majetek sám, jak se potkává s více a více rentiéry, tak se to vlastně začalo klubat. Uvědomil jsem si spolu s kolegy, protože to nebylo jenom moje poznání, ale poznání týmu, že jedním z největších nebezpečí a potenciálních zabijáků našeho rentiérského bohatství je myšlenkové nastavení podnikatel versus myšlenkové nastavení správce. Protože podnikatel a správce peněz nebo správce majetku, to jsou vlastně úplně jiné disciplíny. A kdo si to neuvědomí, kdo se o svůj majetek, který vytvořil, i nadále bude starat jenom jako podnikatel, může potkat některé nepříjemnosti, které možná na ten majetek mohou mít poměrně devastující vliv. Ale to jsi určitě potkal, Pepo, také, nebo ne? Určitě jsi potkal lidi, kteří to podnikání žijí dnes a denně a nedokáží si představit něco jiného. A vlastně ještě nemají dost. Ještě jsou v té rozletové fázi a chtějí budovat nadále. A pro ně to správcovství není moc zajímavé. Nebo máš jinou zkušenost?

Josef Podlipný

Nikoliv. Mám stejnou zkušenost. My oba jsme, Vladimíre, blíženci, to asi můžeme posluchačům prozradit. Říká se, že blíženci mají i sami v sobě vnitřní rozpor. Vladimíre, jak těžké je vybalancovat ve vlastní hlavě, při správě ochranného bohatství právě ten vnitřní rozpor? Byznysmen, podnikatel, který budoval a stále chce i to bohatství budovat a správce – ochranář, který chce už nějakou část toho majetku chránit. A možná zkusme nejprve pojmenovat tyhle dvě osoby, které jsou pak v jedné. Jakou mají charakteristiku ty osoby?

Vladimír Fichtner

My jako podnikatelé musíme být netrpěliví. Pořád chceme něco měnit, aby to bylo lepší. Děláme to proto, aby  naše byznysy a naše myšlenky, které jsme dali dohromady, rostly. Aby firma rostla. Protože je logické, že jde nahoru nebo dolů, ale nikdy to není tak, že se nic neděje a je stabilní. Prostě víme, že musíme. Musíme růst. Musíme jako podnikatelé neustále podstupovat rizika, protože když je nepostoupíme, tak šance, že se neprosadíme, je vysoká. Takže podnikatel ještě možná navíc musí neustále pozitivně myslet. Velmi intenzivně, protože kdyby pozitivní myšlení nebylo naší součástí, tak bychom to museli vzdát už po prvním týdnu. Nebo měsíci nebo roce. Prostě nevydrželi bychom to dvacet let. Takže netrpělivost, neustálá změna, přijímání rizika, pozitivní myšlení a také zaměření na růst. To je podnikatel, to je moje DNA.

A správce to má trošku jinak. Správce je možná více blízký tobě. A určitě už delší dobu než mně. I díky tomu, jakou máte rodovou historii, řekni ten správcovství pohled Ty. I to, jak se liší od toho podnikatelského.

Josef Podlipný

Správce, jak ty Vladimíre s oblibou říkáš, už má vlastně dost. Má dost toho adrenalinu a má dost sebeuspokojení v tom smyslu, že vlastně si nepotřebuje neustále dokazovat, že to zvládne on nebo jeho skvělý tým. A nechce se spoléhat na to, že bude mít neustále, i svým způsobem, štěstí, že se podaří opět překonat překážky. Takže je oproti podnikateli naopak velmi trpělivý, zvažuje všechna, možná i ta nejméně pravděpodobná, rizika a snaží se těmto rizikům vyhnout nebo jejich dopad maximálně snížit. A snaží se nebýt na rozhodnutí z hlediska ochrany bohatství sám. Snaží se do té diskuse vtahovat i rodinu a blízké přátele. Kdežto u podnikatele to je přece jen mnohdy sólová hra. Protože prozradit něco, co je v podstatě ještě na světě nerealizovaného, může podnikateli přinést velkou míru rizika, že to udělá někdo za něj. Udělá to dřív. Správce se nebojí diskutovat, a naopak se nebojí přijmout i názory jiných, což je ale těžké.

Vladimír Fichtner

Pojďme, Pepo, ten individualistický přístup ještě probrat za chviličku, protože to je jeden z těch dalších zabijáků, o kterých se bavíme. Pojďme ještě zůstat u podnikatele versus správce. Pro podnikatele ta mantra byl: růst, růst, růst. Pro správce…

Josef Podlipný

Zachování hodnoty.

Vladimír Fichtner

OK.

Josef Podlipný

I pro budoucí generace.

Vladimír Fichtner

V tom smyslu ochrany bohatství, vlastně zachování hodnoty v reálné podobě.

Josef Podlipný

A hodnotami v tomto případě není míněn jenom finanční majetek. Hodnotou je právě i ten příběh, kde se ten finanční majetek vzal, jaký s ním je spojen odkaz. Jaké jsou závislosti jednotlivých osob, třeba v širší rodině, na tom majetku.

Vladimír Fichtner

Ještě bych možná přidal jednu věc. Jako podnikatel jsem se vždycky díval dopředu a měli jsme nějakou vizi na rok, na dva, na pět, ale i na deset na dvacet let. Ale správce má ten horizont ještě asi o něco delší, ne?

Josef Podlipný

Tam to jsou spíše generace dopředu, takže správce vlastně přemýšlí třeba o pěti až sedmi generacích dopředu, což jsou v podstatě stovky let.

Vladimír Fichtner

Doufám, že už teď je jasnější, kdo je podnikatel a kdo je správce. A že je také zřejmé, jak těžké je to skloubit sám v sobě. Ty ses ptal, jaké to je –  ty dvě osoby vevnitř. Z mého pohledu, mi pomohly asi dvě věci.

Jednak to bylo okamžik, kdy jsme měli šanci prodat majoritu ve firmě. Já jsem viděl, že ta firma už nemusí být jenom o mně a o Radce, ale o dalších lidech, de facto generaci, která ji může vést dál. Získali jsme v ně velkou důvěru. Takže to nástupnictví, přestože nebylo z rodiny, hodně pomohlo v tom, že jsme najednou začali mít šanci se vůbec bavit o tom správcovství. Nebo vůbec přijít na to, že ten koncept existuje. Mít na to prostor byla jedna z důležitých věcí. A druhá věc, že jsme si řekli: „ Už máme dost na to, aby jsme ty věci začali i chránit.“

To neznamená, že ten podnikatelský duch tam není, že ten podnikatelský duch neexistuje nebo zmizel. Ale ten správcovský dneska už má větší váhu v tom našem rodinném přemýšlení než ten podnikatelský. Protože to už jsme vlastně dali někomu dalšímu, ať to žene dál.

Takže asi to nám pomohlo. Co pomůže každému je těžko říct, ale vidím u lidí, kteří už jsou firmy pryč a zůstávají jenom jako akcionáři, ne jako výkonný management, že je to pro ně jednodušší. Máme klienty, kteří mají velké majetky a jsou jenom akcionáři.A máme ty, kteří jsou i těmi výkonnými řediteli, a tam není prostor prostě přemýšlet jinak. Mně přijde, že je těžké to dostat do té své hlavy a porovnat se s tím konfliktem. Ale ten, kdo už je v pohodě, jenom akcionář, toho prostoru má víc.

Josef Podlipný

Posluchačům jsme vysvětlili, co je podnikatelský přístup. V čem je vlastně to podnikatelské přemýšlení tím zabijákem?

Vladimír Fichtner

Tím hlavním zabijákem je zůstat v tom podnikatelském módu, který ale znamená, že velmi riskuji. Sázím na jednu kartu. Sázím na to, že moje firma to vždycky zvládne. A mám v pomyslném košíku jenom jedno vejce. Sice zlaté vejce, ale ono se občas stane, že to prostě už nezvládnu. Přijdou vnější okolnosti. Může se stát něco se mnou. Nikdo z nás si nemyslí, že večer nebo druhý den bude v černé kronice, že se mu něco stalo při autonehodě nebo něco podobného. Ale stává se to. A pak to může být velký průšvih pro celý majetek. Takže toto je první potenciální zabiják bohatství. A stalo se nám, že klient zahynul ve čtyřiceti šesti letech při autonehodě. Stalo se, že člověk odešel během roku a pak už nemáte na nic čas, když onemocníte. Teď řešíme s jedním klientem zapojení jeho rodiny, jeho dětí – padesátiletých dětí – do toho majetku.

Ale jeho žena je těžce nemocná a on na to nemá vůbec myšlenky. Zcela přirozeně, protože chce být s ní každou vteřinu, kterou může. A dělají všechno pro to, aby to zvládli. Takže je dobré tomu jít trošku naproti, dokud můžu a dokud je všechno v pohodě.

Josef Podlipný

Díky Vladimíre, příklad každého, ať už utrpení nebo složité situace, může těm ostatním pomoct, protože budou připraveni na to, když by je to potkalo samotné.

Vladimír Fichtner

To je moje zkušenost, ale možná tam hrají roli i třeba partneři nebo partnerky těch lidí, se kterými pracujeme. Ty máš velkou zkušenost i z této oblasti.

Josef Podlipný

My to s manželkou máme tak, že Janička je víc opatrná. A tím pádem jsme se v tom myšlení potkali v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že ten majetek už je větší, než jsme původně byli zvyklí. Dílem samozřejmě díky našim předkům. A za druhé ten podnikatelský mind set, že může z toho majetku odebrat velkou část, kterou se nám třeba za našich životů už nemusí podařit znovu vybudovat. Takže my jsme se v podstatě v určitém okamžiku shodli nejenom z titulu opatrnosti a nastavení mé manželky, ale i z titulu velikosti majetku. A dopadu toho rizika z hlediska jeho případné obnovy. Takže ano, je pak velmi silné nebýt na to sám. A v konfrontaci s těmi ostatními členy rodiny si odpovědět na otázku, jestli už máme dost a k čemu vlastně ten majetek má sloužit.

Vladimír Fichtner

Já myslím Pepo, že hezky navazuješ na toho druhého „zabijáka“ rodinného bohatství. A to je individualismus. Vy s Janou jste velmi silný pár a probíráte věci společně. My s Radkou jsme taky vybudovali byznys společně, a tak jsme zvyklí ty věci neustále probírat. A oba víme poměrně dost. Když potkávám manželské páry, kdy často ten kluk bývá ten salesman, technik, a holka ten finanční ředitel, protože je potřeba tu kasu chránit, tak si myslím, že tam druhý zabiják rentiérského bohatství nehrozí. Ale tam, kde ten kluk postavil firmu se svými partnery, a ne s životním partnerem, tak tam vidím, jak to je hodně postavené jenom na té jedné osobě. A jak je relativně těžké pro tu rodinu vlastně se dostat do hry. Protože často ten patriarcha si to řeší jak on potřebuje a nikdo v rodině nemá nutně pocit, že to má pomáhat řešit.

Ale to může být velmi nebezpečné právě v okamžiku, kdy se něco stane. A proto my se chceme s partnery našich klientů aspoň jednou za rok sejít, chvilku si popovídat. Jenom vlastně vědět, kdo jsme. A aby ten kluk svojí ženě řekl: „Tohle jsou lidi, se kterými děláme deset let. Jsem s nimi spokojený a když bude nejhůř, tak tady je na ně kontakt. Zavolej a projdete to spolu možná znovu, jako jsme to prošli my, ale jsou to lidi, kterým důvěřuji“.

Takže individualismus může být opravdu nebezpečný a někdo k tomu má větší dispozice, někdo menší podle toho, jak ta firma vlastně vyrostla.

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuju. Dvě hrozby pro rodinné bohatství jsme si už řekli. Dvě nám ještě zbývají. Jaké to jsou?

Vladimír Fichtner

Jedna je nezkušenost správce. Protože ne každý má rodovou historii, jako máte vy, Pepo, v rodině. A my ostatní nemáme na čem stavět. My můžeme stavět jenom na tom, co se teď naučíme, co se dozvídáme. A já vždycky říkám, že u nás, v tom našem byznyse se potkáváme se spoustou zajímavých inspirativních lidí, a tudíž i se spoustou zajímavých přístupů, pohledů a myšlenek. A ty můžeme vlastně sdělovat dál, pokud jsou relevantní pro jinou situaci, v jiné rodině. A díky tomu se učíme mnohem rychleji, než kdybychom šli sériově metodou pokusů a omylů jenom sami za sebe. Tak to by nám trvalo generace jenom v naší rodině to zvládnout. Takže to je asi jedna z věcí, kterou také hodně klienti oceňují. To povídání, kdy se dozvídají něco zajímavého ne nutně od nás, ale de facto od jiných úspěšných lidí.

Josef Podlipný

Rozumím tomu správně, že je to hodně o inspiraci?

Vladimír Fichtner

Určitě. Vzájemná inspirace, že to řešení není jednobarevné, černobílé, ale je vícevrstvé a těch věcí, které je potřeba řešit, je hrozně moc. Takže ano, inspirace, myslím si, ta vzájemná inspirace je jedna z věcí, která nás všechny posouvá nesmírně dopředu. Souhlasím.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty jsi zmínil nezkušenost správce. Já bych se chtěl zeptat, jak ty poznáš, že ten, kdo inspiraci poskytuje, je zkušeným. Máš nějaký takový indikátor nebo něco, co můžeme poradit i posluchačům? Jak v podstatě si z té inspirace vybrat něco, co nás opravdu může inspirovat a nasměrovat tím správným směrem.

Vladimír Fichtner

Možná je malinko jednodušší popsat, jak poznám, když je nezkušený. A ono to souvisí s tou první charakteristikou podnikatel versus správce. Nezkušený správce má třeba veškerý majetek nebo převážnou část jenom v ČR, nebo jenom v české koruně. Prostě tady je firma, tady mám nemovitosti a vlastně jsem v pohodě až do té doby, než přijde nějaký průšvih na koruně nebo než přijde válečný konflikt až k nám. Nezkušený správce se chová víc jako podnikatel, riskuje. Aniž by to tušil, tak vlastně riskuje víc, než by měl. Správce uvažuje ve scénářích. Koruna bude silná, koruna bude slabá, nebo dokonce zkolabuje. Mám to vyřešené? A správce říká, ano, mám to vyřešené. Možná to nebude geniální řešení, protože neuteču den před kolapsem, ale bude to rozumné, to zvládneme. Nezkušený správce nepřemýšlí moc ve scénářích, prostě má jeden scénář a podle toho jede, protože na to je zvyklý z podnikání. Já jsem řekl u podnikatele, že musí mít pozitivní myšlení.

Jako správce musíme být trošku paranoidní. Ne příliš, abychom z toho onemocněli, ale musíme hledat ty potenciální průšvihy předem, protože když už ten průšvih přijde, pak už nic nevyřešíte. Nebo extrémně málo. Speciálně když máte velký majetek. Když budete mít 100 tisíc korun, tak si je možná ještě vyberete z bankomatu a utečete někam. Ale se sto milionem už to neuděláte úplně jednoduše. Takže na to je potřeba dávat pozor. A takhle já poznávám spíš tu nezkušenost.

Josef Podlipný

Děkuju. S tím určitě souhlasím. Věřím, že to pomůže i vám, posluchačům. A Vladimíre, poslední, čtvrtý zabiják.

Vladimír Fichtner

No, ten je jednoduchý. Možná už to tady trošku vyplynulo: Mít málo času na majetek. Jak říká pan Schwarzenberg: O majetek je potřeba se starat. A není to jednoduché, ale pokud si nenajdete čas, tak nenajdete čas vlastně vůbec se stát správcem.

Josef Podlipný

Omlouvám se, ale teď mě hned napadla otázka. Určitě nás poslouchá řada úspěšných podnikatelů, zaměstnaných lidí s rodinami, s koníčky, se spoustou zájmů. Jaký čas vlastně máš na mysli? Kolik času má věnovat správce ochraně rodinného bohatství? Dá se to takhle zjednodušeně říct?

Vladimír Fichtner

No, já bych řekl, že většinu. Je to stejně jako s tím podnikáním. Když mu budu věnovat sto padesát procent svého času, tak mám šanci, že to vydrží. Samozřejmě přeháním. Vím, že to je jenom 100 procent, ale prostě musí to být extrémní nasazení. A pokud se chci stát úspěšným správcem, musím tomu věnovat velkou energii. Anebo samozřejmě musím mít inspiraci a třeba intenzivní komunikaci s někým dalším, kdo mi to  správcovské know-how pomůže vybudovat. Protože nechci dělat chyby, nechci jet sériově, potřebuju to třeba rychleji.

Josef Podlipný

Vladimíre, určitě teď drtivou většinu posluchačů zajímá, jak to máš ty. Kolik času věnuješ ochraně bohatství?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že dneska tak už půlku času. Tak dva dny.

2-3 dny z pracovního týdne. O víkendu to neřeším.

Josef Podlipný

Takže 2-3 dny z pracovního týdne.

Vladimír Fichtner

Ale to je o tom, že čtu, zajímám se o věci. Už to není jen tím, že jsem opustil tu exekutivní roli ve firmě a vlastně neřeším e-maily a kalendář. Dělám, co mě baví, potkávám se se spoustou zajímavých inspirativních lidí, a to je součást správcovství. To, že se sejdeme společně my dva s dalšími třemi, čtyřmi zajímavými lidmi a čtyři hodiny si s nimi povídáme o tom, co všechny z nás zajímá a nemáme předem připravenou agendu. Tak prostě to je 4 hodiny v týdnu. A když o tom přemýšlíme s Radkou nebo se bavíme s dětmi o majetku, řešíme rodinnou banku, to jsou všechno prvky, které je potřeba do toho započítat. Do času stráveného na téma majetku. Není to dennodenní rutina – ráno přijdu, otevřu počítač, odpovím na e-maily, podívám se na schůzky, co tam mám v kalendáři. Ne. Je to povídání o tom, jestli budeme mít nemovitost ve Španělsku nebo nebudeme, nebo něco jiného. A jak se dětmi budeme bavit o různých věcech apod. Takže to, že já trávím dneska víc než polovinu času správcovstvím neznamená, že takto s tím musí někdo začít. Já jsem začínal na pár hodinách. Ale musíte začít. Dvě hodiny měsíčně, čtyři hodiny měsíčně, osm hodin měsíčně. Začněte! Nečekejte.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, máme za sebou čtyři zabijáky rentiérského bohatství. Možná, že vás napadnou i další. Nicméně pojďme si zopakovat ty čtyři zabijáky rentiérského bohatství, se kterými je potřeba určitě pracovat, Vladimíre.

Vladimír Fichtner

První je podnikatel versus správce. Nastavit si ty správné myšlenky v hlavě. Druhý je individualismus, nebýt na to všechno sám. To může být nebezpečné – být sám na věci. Třetí věc je nezkušenost správce a relativně pomalé získávání zkušeností nějakým sériovým způsobem. A čtvrtým zabijákem je prostě nenajít si čas.

Josef Podlipný

A protože se naplnil čas i tohoto podcastu, tak se s vámi loučí Mezi Rentiéry Josef Podlipný. Mějte hezký den a znovu se těším na slyšenou.

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

Každý rok se v našem týmu díváme do zpětného zrcátka. Co se stalo? Co má vliv na bohatství naše i našich klientů?

Hledáme poučení, která si můžeme vzít z minulosti. Vybíráme taková, která můžeme použít i v letech následujících.

Poslechněte si zlatá pravidla pro správu rentiérského bohatství.

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a i já vás vítám dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem je stále opakující se diskuse. Každý rok se díváme do zpětného zrcátka, co se stalo. Hledáme poučení společně s našimi rentiéry a zároveň se díváme dopředu na ten rok, který probíhá. Obvykle je možné určit nějaká zlatá pravidla, něco, co tuto diskusi každý rok vlastně provází. Jaká to jsou pravidla, Vladimíre, která by měl každý rentiér mít na mysli?

Vladimír Fichtner

Děkuju za otázku. Velmi zajímavá otázka.

Těch pravidel je určitě povícero, ale pojďme si alespoň nějaká shrnout.

Jedna z věcí, kterou každý den zažíváme, je přehršel informací o tom, co se bude dít za týden, za měsíc, za rok. Předpovědi jednoho analytika, druhého analytika a třetího specialisty. A všichni se předhání. A všichni máme pocit, že všichni vědí, co bude a jaká bude budoucnost. Realita je taková, že to nikdo neví.

Josef Podlipný

Vladimíre, je to jako s předpovědí počasí?

Vladimír Fichtner

Je to horší.

Předpověď počasí má alespoň nějakou šanci na to, aby to vyšlo. Ale tyhle…Já nevím, jestli Warren Buffett to kdysi řekl, že se dívá na finanční kanály jen, když se chce pobavit.

Já musím říct, že dneska už ve svém věku, a po té zkušenosti, kterou mám víc jak třiceti let v investičním světě, tak to vnímám velmi podobně.

Když někdo řekne předpověď, tak si řeknu: Tak to je asi scénář. Nedávno se objevilo: „Česká koruna zkolabuje“. A všichni hned začali řešit, co bude, když česká koruna zkolabuje. Protože to řekla, myslím, Nomura, řekl jsem si a říkal jsem to i kolegům: Tak jestli něco nebude, tak že česká koruna dneska nezkolabuje, protože to někdo předpověděl. A ta šance, že se to vyplní, je malá. Není to tak, že si myslím, že bychom s tímto scénářem neměli pracovat. Ale není to jenom jediný scénář.

První pravidlo, které doporučujeme každému, je: Nedívejte se na předpovědi, co přesně přijde. Nehledejte skvělou křišťálovou kouli, která vám bude věštit budoucnost přesně.

Naopak. Přemýšlejte scénářově. A to je druhé pravidlo.

Josef Podlipný

To znamená, Vladimíre, když je něco předpovězeno, ať už s jakoukoliv pravděpodobností, tak bychom na to měli nahlížet tak, že to rozšiřuje seznam možných scénářů.

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Naprosto přesně to říkáš, Pepo. Pokud někdo dodneška nemyslel na to, že koruna může zkolabovat, tak dělal velkou chybu. My jsme na to mysleli a myslíme na to dlouhodobě. A proto ta řešení, která doporučujeme, s tím počítají. S tímto scénářem. Ale není to jediný scénář, s kterým počítat. Protože, co když se nenaplní? To není o tom, jaká je ta pravděpodobnost. Možná je to 1 %, že se naplní tento scénář kolapsu, možná 5 %. No a co, že to je v uvozovkách jenom pět procent? Já nechci s malou pravděpodobností zchudnout, když budu mít všechno v koruně. A všechno v ČR. I když je to jen malá pravděpodobnost.

Josef Podlipný

Rozumím. Napadá mě, že teď řadu posluchačů asi vystraší to, že seznam těch scénářů může být opravdu veliký. A může dokonce i trvale bobtnat. Existuje opět nějaké pravidlo, které umožní nenechat na sebe nasypat stovky, tisíce nebo stovky tisíc scénářů tak, aby se v tom člověk ještě nějak zorientoval?

Vladimír Fichtner

První, co je důležité si uvědomit je, co jsou ty závažné a kritické scénáře. Já myslím, že ty to říkáš Pepo, nebo nějaký tvůj kamarád, říká. „Když se na mě řítí stádo slonů, neřeším komáry“.

Takhle je potřeba o tom přemýšlet. Přemýšlet o těch zásadních, nejdůležitějších věcech.

Například měna bude slabá, kolabující nebo silná. Nebo nebude dělat nic. Bude tam, kde je pořád.

Inflace? Bude nízká nebo dokonce záporná? Dlouhodobě normální, kolem dvou, tří procent. Nebo vysoká? Tři scénáře. Není jich víc a je to otázka inflace. A je to zásadní, jestli naše bohatství, to finanční, setrvává nebo nesetrvává.

Bude válka nebo nebude válka? Postihne nás válečný konflikt? To je to důležité!

Když jsme před pár lety mluvili o tom, že geopolitika je důležitá, tak to moc lidí nebralo vážně. Protože měli pocit, že se jich to nemůže nikdy dotknout. Ale není zas tak složité si říct: bude nebo nebude válka? Jenom je potřeba o tom začít přemýšlet.

Josef Podlipný

Začít přemýšlet o scénářích je určitě snazší disciplína, než se s těmi scénáři a případnou úvahou, že by se mohly naplnit, vypořádat. Mám tím na mysli, že každý z nás, správců rodinného bohatství, více nebo méně čelí svým emocím. A pokud si mezi těmi scénáři představím válku nebo opravdu nějaký dramatický vliv na rodinu, na sebe sama, tak to asi s těmi emocemi může zásadně cloumat. Co bys poradil z hlediska emocí správcům rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Emoce, to je výborný bod, Pepo. A myslím, že každý si může vzpomenout na to, co zažíval, když začala válka. Jak prožíval tenhle okamžik i z pohledu toho, co se bude dít s mým majetkem. Znám lidi, kteří se na nás obraceli a říkali: „Vladimíre, já mám všechno tady, v korunách, v ČR. Co s tím mám teď udělat? Ale já to mám hlavně v nemovitostech a v byznysu.“

Já říkal: Nic. Prodáte nemovitost ze dne na den? Prodáte ji tak, že zítra budete mít v hotovosti 300 milionů na úctu a můžete s tím něco dělat? Neprodáte. Firmu? Taky ne. Tak co s tím chcete dělat? Nic. Už je pozdě.“ V covidu to bylo podobné. Akcie začaly padat, koruna začala oslabovat. A čtrnáct dní potom, co koruna oslabila o 15 procent, jsem potkal lidi, kteří přehodili všechny peníze do cizí měny. O tři měsíce později koruna posílila. A oni říkali: „Já jsem na tom prodělal patnáct procent.“

A já jsem říkal: „No, když jednáte v emocích, v křeči, časovém presu, tak se nedivte, že to vaše rozhodnutí není úplně rozumné“.

Takže co k emocím? Přemýšlet o tom včas. Ne až když to přijde. To už je pozdě. Kdy začne hořet, tak přemýšlet o tom, kde je nouzový východ, je prostě pozdě. Většina lidí se vrhne k tomu jednomu nouzovému východu a tam se ušlapou. Přestože ty ostatní jsou prázdné. Protože tak se chováme, to máme v genech. To nezměníme.

Takže emocím je potřeba jít naproti včasným přemýšlením. Přemýšlením o možných scénářích budoucnosti. A strategickým připravování se na ty scénáře. A ne jednáním ve zmatku a v křeči. Co budu dělat, když… Bohužel, to už se často nedá dělat nic.

Josef Podlipný

Naše diskuse se, vážení posluchači, dnes hodně točí kolem scénářů. A není úplně výjimkou, že scénáře mohou vést nás, správce rodinného bohatství, i k určité taktice nebo strategii. Mám tím na mysli to, že když budeme přemýšlet o jednom z mnoha scénářů, že třeba koruna oslabí, tak budeme čekat na okamžik, kdy zkonvertujeme třeba z dolaru do koruny. A budeme čekat a čekat, až přijde ten správný okamžik. Je tohle správný způsob? Čekat, čekat a snažit se trefit nějaké pomyslné dno nebo strop?

Vladimír Fichtner

Není. Zjednodušeně.

Josef Podlipný

A proč?

Vladimír Fichtner

Protože trefit ten správný okamžik je sice přáním nás všech, ale jako správce je potřeba si uvědomit, že bych to musel dělat celý život. Ne v jednom okamžiku. Ale celý život bych musel trefovat ty správné věci ve správný okamžik. A jako správce je potřeba se naučit přemýšlet jinak. Je potřeba se naučit přemýšlet systematičtěji a strategičtěji. Potřebuju za rok mít nějaké peníze třeba v dolaru, protože dítě půjde studovat do Ameriky. Pokud se na to chci připravit, a neřešit, že mám všechen majetek v koruně, třetinu těch dolarů vyměním dneska, třetinu za půl roku a třetinu za rok. A možná mezitím se pohne dolar. Ale já si rozložím to rozhodnutí v čase. To je systematický přístup, který mohu uplatňovat desítky let. A nezklame mě. Není geniální. Mnohem geniálnější a profitabilnější je pořídit si křišťálovou kouli, která funguje. Vědět, že teď je nejlepší čas pro příštích 12 měsíců nakoupit dolar. A všechno koupit dneska. Bohužel je potřeba najít prodejnu, kde prodávají ty správné křišťálové koule.

Já jsem ji ještě nenašel.

Josef Podlipný

Pro nezávazné setkání se mnou navštivte adresu https://www.fichtner.cz/mezi-rentiery/ setkání. A teď zpět k tématu.

Často slýchám, že když už se někdo dopracuje ke křišťálové kouli, k ní nemá ten správný návod. Co je tím správným návodem, jak dlouhodobě zvolit správnou strategii? Je to o tom hledat inspiraci všude, kde inspiraci lze nalézt. Nebo je to víc o tom diskutovat o těch způsobech a nebýt na to sám?

Vladimír Fichtner

Ta diskuse je vždycky důležitá, určitě. Zapojení rodiny, anebo spíš možná ještě zapojení dalších lidí, od kterých se můžu něco naučit, inspirovat. Podívat se, jak mají svůj majetek rozložený ty nejbohatší rodiny světa apod. To jsou dneska statistiky, které se dají dohledat a můžeme si říkat: Aha, proč oni mají v těch finančních aktivech 65 % a proč já mám všechno ve firmě a v nemovitostech? A přemýšlet o tom. Ne hned vědět, je to tak nebo tak. Ale přemýšlet o tom, v čem to je. Kde může být zakopaný pes. Takže inspirace zvenku, od jiných rodin, od dalších úspěšných lidí je to, co může pomáhat. Samozřejmě potom třeba i vnitřní inspirace v rodině. Když rodina tu zkušenost nemá z předchozích generací, je těžké jí tam hledat. Ale je potřeba poznávat třeba s dětmi nebo s životními partnery, jak o tom přemýšlet a tu inspiraci hledat.

Takže systematičnost, přemýšlení dopředu, neřešení požárů. Ale chápání toho, že požár může přijít.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty jsi zmínil systematičnost, ale zároveň jsi zmínil i rodinnou diskusi. Jak zapojit rodinu do diskuze o tom, co dělat strategicky, dlouhodobě, udržitelně.

Vladimír Fichtner

No, jedna z věcí, která je poměrně náročná, je předání zkušeností. Nám je dneska přes 50, už máme zkušeností na rozdávání. Ale podělit se o ně s dětmi, o tom, co může být během třiceti let, co se může stát a podobně, není triviální. Protože některé věci je potřeba zažít. Každý žijeme v jiné době, každý žijeme s jinými zkušenostmi, s jinými informacemi.

A jedna z věcí, třeba, která se nám osvědčuje, když pomáháme rodinám a našim nástupcům, je mít trošku časový přesah nad věcmi. Třeba zažít si v nějaké simulaci sto dvacet let života s investicemi. A během víkendu, během dvoudenního hraní si v principu ty děti samy zažijí že… Z pár korun se dají udělat desítky milionů. Nebo z desítek milionů se dají udělat stovky milionů jenom tím, že člověk má nějaký systém, jakým může k investování přistupovat.

A že si zažije poprvé to, čemu se říká dlouhý investiční horizont. Protože když něco děláš dobře šedesát let,  začínáš s 200 tisíci korunami a skončíš opravdu s desítkami nebo možná někdy i se stovkami miliónů. Jenom proto, že máš systém. Naučíš se, co máš dělat při poklesech. Ta prostá zkušenost, i když je simulována, zažít  120 let, je k nezaplacení. Je nesmírně obohacující.

A nám se osvědčuje vlastně u všech budoucích generací. Všichni naši klienti a jejich děti, které dosáhnou věku cca 16,17 let, vlastně takovýto víkendový kurz podstupují. Ten má pak nějaké návazné moduly. Ale tohle je  skvělý přístup, jak dětem ukázat časový horizont. Díky tomu, že jim je teď sedmnáct nebo třicet, je zatím nepochopitelný, protože oni vidí jen pár let dopředu. A taky pár let zpátky. Ale ještě nemají tu zkušenost.

Josef Podlipný

Vladimíre, mě jen napadá otázka: když žijou těch několik třicet letech nanečisto, tak oni společně nějakou dynamikou té skupiny objevují ta řešení? Nebo jedou podle nějakých pravidel?

Vladimír Fichtner

V podstatě je objevují sami.

Josef Podlipný

Vladimíre, spolu jsme teď diskutovali o tom, jaká jsou zlatá pravidla pro rentiérská portfolia, pro bohatství tak, aby byla rodinná bohatství ochráněna i pro další generace. Do čeho tedy v tomto roce investovat a hlavně jak investovat tak, aby ta rodinná bohatství neutrpěla?

Vladimír Fichtner

Investovat systematicky, s rozvahou, dobře o tom přemýšlet. Já vždy říkám lidem, kteří prodávají své firmy: Pojďme se začít bavit o tom, co s těmi penězi uděláte. Půl roku před tím, než je dostanete na účet. To je možná termín, který není úplně přesný. Ale v tom posledním půl roce už to člověk tuší. Bude to v lednu, pojďme se sejít v létě. Přemýšlet o tom dopředu, trošku se naučit, jak vlastně přemýšlet. Ne o byznysu, ale o finančních aktivech. Co s nimi dělat, kolik dát do nemovitostí, kolik nechat v nějakém byznysu, do private equity, do dluhopisů nebo jiných věcí, které zatím člověk nepoznal, to se nenaučíte ze dne na den. O tom je potřeba se dozvědět, nechat to pracovat, přemýšlet.

Máš jinou zkušenost s lidmi, s kterými se potkáváš? Jak dlouho to trvá?

Josef Podlipný

Potvrzuji, že je potřeba si udělat z času i inspirace svého přítele. Nikoliv svého protivníka. Protože čím méně času budu mít na rozhodování, tím více budou řídit moje další kroky emoce.

Vladimír Fichtner

Já si pamatuju jednoho klienta, kterého jsme potkali. Je to pár let zpátky. A on už měl v té době více jak 100 milionů korun na účtu nebo v hotovosti. S kýmkoli se potkal, tak mu jeho řešení nedávalo smysl. Tak radši nedělal nic. Tenkrát to tolik nevadilo, protože byla inflace „jenom“ 3 %. Ze sta milionů jsou to tři miliony ročně, dvě stě padesát tisíc měsíčně. A to ho potom přimělo k tomu, že… by, sakra, měl zrychlit v tom přemýšlení. Dvě stě padesát tisíc mít nebo nemít na filantropické věci, které on hodně podporuje. Tak co říkáte? To je hřích. Proč jsem to neudělal dřív? Proč jsem o tom nepřemýšlel dřív?  To už se nedá dohnat.

A je jasné, že každého z nás zajímá, do čeho konkrétně investovat. Aby to naše bohatství, finanční bohatství, bylo ochráněno. Můžete si něco koupit, ale nebude to mít hlavu a patu.

Naše zkušenost je taková, že poté, co 5, 10 let někdo něco dělá se svými penězi, a pak přijde za námi, nevidíme žádnou strategii. To je jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Prostě kdo šel kolem a mohl něco prodat a měl dost prodejní argumentace, tak něco prodal. A podle toho ta řešení vypadají.

Ne. Pojďte na to jinak. Přestaňte se zajímat o to, jaké jsou předpovědi. Pracujte s různými scénáři budoucnosti. Připravte se na to, že mohou přijít emoce. A že to všechno se dá vyřešit nějakým systematickým přístupem. Strategií, která má nadhled, dlouhodobou filozofii. Třeba filozofii Ochrany bohatství, nebo jinou. Ochrana bohatství je to, co nám je blízké. I lidem, se kterými pracujeme.

Ale to nejdůležitější je, musíte mít systém, který vytrvá desítky let. A nebudete ho každé 2 roky předělávat, protože jinak se nedočkáte úspěchu.

Josef Podlipný

Ještě mě napadá, že řada správců rodinného bohatství říká, že nechce vyměnit starost za starost. V podstatě starost to bude tehdy, pokud tomu přemýšlení budeme věnovat nedostatek času, nebo na to budeme sami.

Vážení posluchači, dnes jsme diskutovali o tom, co udělat, a hlavně jak se chovat, aby vaše rodinná bohatství byla ochráněna. A aby je bylo možné předat i budoucím generacím.

Opět se s vámi budeme těšit v příštím díle podcastu.

Mé jméno je Josef Podlipný a přeji Vám hezký den.

Vladimír Fichtner

Mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se s Vámi opět někdy Mezi Rentiéry.

 

Majitelé firem řeší jeden problém za druhým.
Nejprve COVID, pak energetická krize, inflace, tlak na mzdy atd.
Do toho ještě poklesy na akciích a dluhopisech.
Starost za starostí.

Ale dá se s tím něco dělat. V tomto díle uslyšíte hned 3 způsoby, jak zajistit, aby vás finanční aktiva rodinného bohatství netrápila a mohli jste klidněji spát.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači. Vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný a se mnou je tu dnes Vladimír Fichtner. Ahoj Vláďo.

Vladimír Fichtner

Ahoj Pepo a dobrý den všem.

Josef Podlipný

V tomto díle uslyšíte tři způsoby, jak zajistit, aby vás  rodinné bohatství netrápilo.

Mezi Rentiéry v podstatě stále hledáme optimální řešení, jak nevyměnit jednu starost za starost druhou. A přitom vidíme především u úspěšných podnikatelů, u úspěšných a bohatých rentiérů, že mají takové vnitřní pnutí, takový boj vnitřní. Jestli se spolehnout na své vlastní schopnosti a svou zkušenost. Anebo využít pomoci druhých. I třeba těch, kteří jim nabízejí adopci zdravého selského rozumu.

Proč se tohle děje? Mezi rentiéry, mezi úspěšnými podnikateli, kteří vybudovali obrovské bohatství a jsou si vědomi své odpovědnosti i vůči ostatním generacím?

Vladimír Fichtner

To je zajímavá otázka.

Tak určitě je to proto, že to, co jsme vybudovali, známe. Známe každý šroubek, když jsme tu firmu postavili od nuly. Se svými partnery nebo někteří z našich klientů třeba se svými rodiči. A tak nám nic neunikne a víme, že máme všechno pod kontrolou. Respektive myslíme si, že máme vše  pod kontrolou až do chvíle, kdy přijde nějaký neočekávaný průšvih.

Pro někoho to byl COVID. Pro někoho to může být krize, která přišla v energiích a v dalších oblastech. A to prostředí je velmi nepředpověditelné. Najednou se ukazuje, že firmy, které za COVIDu prosperovaly, tak mohou zkrachovat i díky tomu, jak naplnily sklady zbožím, o které byl při COVIDu obrovský zájem. A protože my máme ty věci pod kontrolou, tak máme pocit, že se nám nic stát nemůže.

Ale ona je to taková iluze. Bohužel to tak není a čím jsme starší, tím máme méně energie, méně invence. Pokud nemáme další následovníky, kteří by to za nás vzali a dokázali překonat různá nebezpečí, tak koncentrovat majetek jen do jednoho byznysu, jednoho sektoru, do své vlastní firmy,  vlastně založené na nás, může být velmi nebezpečné a potenciálně zničující.

Na to je potřeba myslet. Ale to je ten důvod, proč se nám nechce z toho našeho zaběhnutého stylu.

Když se člověk podívá na trošku delší horizont, najednou si uvědomí, že chce, aby majetek překonával nebo zvládl desítky nebo možná stovky let. To, co jsme vybudovali se ženou, vlastně nechceme, aby zmizelo s námi, až odejdeme. Budeme rádi, když se o ten majetek budou děti rády starat a budou vědět, jak na to. A když se budou starat způsobem, že i třeba další pokolení budou vědět, jak na to. A když budou taky schopni s tím majetkem pomáhat jiným lidem, kteří třeba neměli takové štěstí. To je ale najednou jiná hra, a zajímavá hra. Jiná a pro nás neznámá. Nebo pro většinu z nás. Ne každý má to štěstí, že měl v rodině předky, kteří by nasdíleli, jak se starat o majetek. Jako třeba ty, Pepo. A nevím, jestli jsem odpověď na tvoji otázku.

Josef Podlipný

Odpověděl a děkuji za odpověď. Dnes je těžká doba. Uvědomujeme si to všichni, a to především ti, kteří spravují nějaké bohatství. Co nejčastěji v dnešní těžké době rentiéři řeší a jaké mají trápení?

Vladimír Fichtner

Asi různé. Volal mi jeden dlouholetý klient, kterému říkám: „Jak se máš, Zdenku?“

A on : „Hele, já nevím. Nějaký dobrý zprávy bych potřeboval“. No a vlastně řešil něco ve firmě, také něco v rodině, nějaké zdravotní starosti. Řešil něco se svými padesátiletými dětmi, a já jsem ho zastihl v takovém okamžiku, kdy toho trápení bylo docela dost.

Jiný klient, který měl svého partnera ve firmě, se kterým prodali firmu před pěti, šesti lety, mi říkal: „ Já jsem rád, že děláme společně, protože ten můj parťák zainvestoval v COVIDu do nějakých technologických věcí a teď vidí, jak má mínus padesát, osmdesát procent. A je z toho takový jako dost přešlý. Majetek, který budoval a budovali ho společně, tak najednou vidí, jak se mu drolí pod rukama a neví jak dál.“

Takže těch starostí je určitě hodně a jsou různého typu. Od rodinných, zdravotních až po ty byznysové. A já jsem měl radost, že jsem Zdeňkovi říkal: „ Hele, tak jo, tak nějakou dobrou zprávu pro tebe mám.“

Josef Podlipný

Jaká to byla dobrá zpráva?

Vladimír Fichtner

No, ta zpráva byla o tom, že portfolio, které máme a ke kterému jsme si řekli filozofii, která spočívá především v ochraně bohatství – vydělávat, ale přitom chránit… A pokud bych si měl vybrat, tak má hlavně ochránit bohatství dlouhodobě před různými vlivy, včetně inflace. Tak, že ta filozofie funguje. Že ty roky, které nejsou úplně triviální –  COVID, rok 2022 s energetickými krizemi a válkou na Ukrajině apod.,  byly další docela zásadní testovací roky na to, jestli filozofie Ochrany bohatství dělá to, co má.

Tak to byla ta dobrá zpráva pro Zdenka a pro spoustu našich klientů, kteří v těch těžkých a náročných časech řeší různé věci.

Pak mi jeden klient říkal: „ No, jsem rád, že můžu klidně spát, že jsem v pohodě. Díky.“

To samozřejmě velmi potěší, protože to je ten důvod, proč jsme si tuto filozofii zvolili, proč ji děláme společně a proč ji aplikujeme na část majetku, který už má být ochráněn.

Josef Podlipný

Při této informaci mě, Vladimíre, napadá jedna otázka, která asi napadá i vás posluchače.

Slíbili jsme tři způsoby co udělat pro to, aby právě v těch především těžkých časech rentiér neměl to trápení. Anebo ho alespoň netrápilo tak, že přijde o klidný spánek a bude mít možnost se  svobodně rozhodovat. Co si myslíš, že mezi ty tři způsoby patří určitě?

Vladimír Fichtner

Asi jeden z nejdůležitějších je scénářové přemýšlení. Ne přemýšlení s křišťálovou koulí v ruce a věštění, co bude zítra. A řízení se podle toho. Protože kdybychom věděli, co bude zítra, tak samozřejmě na to člověk může vsadit a vydělat obrovský balík peněz. Ale ono to tak není.

Josef Podlipný

Vladimíre, promiň, já tě teď stopnu. Posluchače určitě zaujalo scénářové přemýšlení. Pojďme na nějakém konkrétním příkladu ukázat, jak vlastně to scénářové přemýšlení funguje.

Vladimír Fichtner

My dnes vlastně říkáme, že naši klienti mají v portfoliu, podle svého investičního profilu, 10 až 25 % proti-inflačních dluhopisů. Dluhopisů, které vynášejí inflaci. Kolik je inflace, si každý může zkontrolovat. Kolik byla v průběhu roku 2022, si každý může najít. My jsme ty dluhopisy začali klientům doporučovat v roce 2019, kdy ještě inflace byla velmi nízká. A třeba na euru se tenkrát účtovaly záporné úroky a vypadalo to, že se to může stát i na koruně.

My jsme si vlastně v té době řekli, jaké mohou být scénáře vývoje ekonomiky včetně inflace.

Takže první scénář byl o tom, že vše bude status quo. Ekonomiky pojedou. V roce 2019, všechno bylo růžové, v pohodě, ekonomiky rostly, nezaměstnanost nízká, ale inflace byla také nízká a dokonce to vypadalo, že může být záporná. Řekli jsme si, že když přijde takový scénář a třeba bude záporná inflace, že proti-inflační dluhopisy jsou skvělé, protože ty nesou přinejhorším nulu. My už jsme viděli v té době, že na euru se účtovaly mínusové záporné sazby.

A kdyby to nastalo i na koruně, my bychom mohli mít nulu, což je mnohem lepší, samozřejmě. Takže jsme si řekli, že pro takový scénář záporné inflace je to vlastně dobrý produkt, který patří do portfolia. Ne jediný produkt v portfoliu, ale takový, který do toho portfolia patří.

Druhý scénář, který jsme zvažovali, že může obecně v ekonomikách přijít, je třeba náročný scénář stagflace, kdy ekonomika neroste nebo klesá a inflace přitom je vysoká. A zjistili jsme, že i pro tento scénář proti-inflační dluhopisy jsou zajímavé.

Další scénář, o kterém jsme přemýšleli, je scénář pomalého růstu. Třeba jako v Japonsku. A když jsme se podívali, jestli by se nám proti-inflační dluhopisy hodily i do tohoto scénáře, zjistili jsme, že ano.

A když jsme promítli všechny ty tři scénáře dohromady a podívali se na produkty, které fungují ve všech třech scénářích rozumně (ne geniálně, rozumně. Geniálně fungují ty, které vyjdou), tak tam proti-inflační dluhopisy patřily.

To je třeba jeden příklad konkrétního použití scénářového přemýšlení.

Jiný příklad může být přemýšlení o tom, jestli zajišťovat nebo nezajišťovat korunu.

Josef Podlipný

A zajišťovat nebo ne zajišťovat?

Vladimír Fichtner

No, my o tom přemýšlíme ve scénářích 🙂 Co se bude dít, když koruna bude posilovat. Respektive jaké prostředí bude, když koruna bude posilovat. Co se bude dít, když bude oslabovat? A co se bude dít, když nepůjde  dramaticky ani nahoru, ani dolů. A v tom dlouhodobém horizontu nám vychází, že nejrozumnější je nezajišťovat korunu pro dlouhodobé investice, protože v tom případě je ochrana majetku nejbezpečnější. Při zajišťování totiž koruna v okamžiku, kdy přicházejí náročné časy – třeba válka nebo COVID, najednou začala oslabovat. Lidé byli nervózní a utíkali všichni do dolaru. A kdo měl zajištěnou korunu, tak vlastně to, že koruna oslabovala, respektive posiloval dolar, mu v portfoliu nepomáhalo. Ono to šlo proti němu, akcie klesly o 30 procent a koruna mu nepomohla. Respektive síla dolaru, protože měl korunu zajištěnou do dolaru. V roce 2022, když akcie klesly o 20 procent, ale dolar posílil v určitém okamžiku třeba o 15 až 20 procent. Tak v našich portfoliích vlastně se tyhle dva trendy proti sobě započítaly a naše portfolia byla na nule. Například.

A je fascinující pozorovat, jak to funguje dobře. Když je nervozita, tak koruna je nervózní s celým tím zbytkem světa. Dolar posiluje. A i když akcie klesají, tak v korunovém vyjádření nám to v tom portfoliu tak nevadí. A to chceme – když bude dobře a koruna bude silná, tak bude dobře i v těch největších akciích na světě. Ty pojedou nahoru třeba mnohem víc. Deset procent, osm procent ročně. A koruna? Že by deset procent ročně proti dolaru neustále v příštích padesáti let posilovala? Asi ne. U těch akcií ta šance je dlouhodobě, podotýkám dlouhodobě, asi rozumná.

Protože když se člověk na ten svět podívá scénářově, tak zjistí, že nevydělá nejvíc. Protože nejvíc vyděláte, když vsadíte na jeden scénář. Ale při scénářovém myšlení ochráníte. A to je to, co člověku přináší klid a mír.

Josef Podlipný

Scénářové přemýšlení zní fajn. Je to o tom, že mezi možnými scénáři se prioritizuje. A některé se, dejme tomu, ani do těch úvah nezahrnují. Anebo se pracuje třeba i s těmi nejméně pravděpodobným scénáři.

Vladimír Fichtner

My pracujeme i s těmi nejméně pravděpodobnými. Protože riziko je to, co jsme ještě neviděli. Ne to, co už tady bylo. Takže je potřeba pracovat s takzvanými černými labutěmi. S něčím netypickým a tím, co samozřejmě nevíme zda přijde. Ale je proto třeba portfolio důsledně diverzifikovat. Proto nemáme v proti-inflačních dluhopisech sto procent majetku. Protože se třeba nenaplní inflační scénář.

Viděli jsme, že se naplňoval, a my jsme na to reagovali. Máme teď  u klientů deset až dvacet pět procent majetku v proti-inflačních dluhopisech. Ale původně to bylo sedm a půl až dvacet. A to zvýšení jsme udělali až na podzim 2021, kdy proti-inflační dluhopisy končily. Nebo vlastně na konci roku, když jsme viděli, že už ta inflace začíná probublávat a že je docela vysoké nebezpečí, že by nová vláda nemusela s vydáváním proti-inflační dluhopisů pokračovat. Což se potvrdilo. A my jsme tam díky tomu malinko ještě včas přidali.

Ale bylo to, jak se v angličtině říká „Nice to have“, malinko něco navíc. To není základ té strategie. My o těch scénářích přemýšlíme, díváme se, co se děje kolem nás, ale nesázíme na ten základ. Protože jakmile člověk vsadí, tak musí přijít jeden scénář. Pak vydělá. A když přijde druhý scénář, může také zbankrotovat. A to nechceme.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, scénářové přemýšlení zní jako dobrý recept na to nemít trápení při správě rodinného bohatství. A jaký druhý způsob, Vladimíre, by bylo dobré aplikovat tak, aby to trápení buď nenastalo, anebo bylo co nejmenší.

Vladimír Fichtner

Nemít trápení je docela silné slovo. Ale určitě chceme snížit jeho míru, když člověk s něčím pracuje.

Josef Podlipný

Klidně spát, možná tomu říkejme.

Vladimír Fichtner

Klidně spát. I portfolio, které máme, může klesnout. Může klesnout samozřejmě podle toho, co se bude dít. My nemůžeme jít proti trhu. Ale snažíme se najít co největší počet období, kdy je v pohodě. A nemusí se to vždycky povést. Naše portfolio může být mínus 20, 30 %. To se může stát, není to nemožné, ale musíme být v klidu. Pořád musíme vědět, proč tam jsme. Musíme vědět předem, že jsme s tím scénářem počítali. A musíme v tu chvíli dělat to, co máme předpřipravené. To znamená předpřipravenost kroků v těch scénářích. To jsem nezmínil. Taky jedna z důležitých věcí, jak reagovat. Když přišel COVID, akcie klesly. Portfolia klesla o 20, 30 procent. Nebo akciové indexy. A my jsme při COVIDu, když ten pokles byl asi měsíční –  konec února až konec března, mám pocit ve 2020 – tak my jsme dvakrát při poklesech nakupovali do portfolií.  Nevěděli jsme kde to skončí.

Někdo říkal: „No, já ještě počkám.“ My jsme dvakrát při poklesech přikupovali, protože máme předem s klienty domluvenou strategii, jak se budeme chovat, když nastane takovýto scénář.

Josef Podlipný

Napadá mě otázka. Dá se tedy říct, že klid a štěstí přeje připraveným?

Vladimír Fichtner

Určitě. To je moc důležitá věc a víme to všichni, když testujeme nějaké věci, zkoušíme si nějaké věci nanečisto. Já si pamatuju, když jsem to zažil poprvé – proč to testování je důležité. Byl jsem ve USA, v sídle naší americké investiční společnosti, pod kterou jsem tenkrát dělal. Byly jsme v nějakém sedmnáctém patře, a přišel požární poplach. Já jsem šel k výtahu a zmáčkl jsem tlačítko. A všichni  říkali: „Nene, tady po těch schodech.“ A mně to vůbec nedošlo. Prostě člověk každý den jel nahoru výtahem, jel dolů výtahem. Jenom ti silní jedinci chodili pěšky. To já nebyl. A tam při tom požárním poplachu jsem si to uvědomil, proto je to potřeba trénovat. Aby člověk neudělal tu chybu, kterou dělá svými pravidelnými zvyky, kterými může být ovlivněný. No, takže připravenost různých scénářů. A důležitá věc je připravenost, jak v nich budu reagovat. To jsem ještě nezmínil, ale také je nesmírně důležitá.

Josef Podlipný

Takže máme scénářové přemýšlení, máme situační řízení nebo recept na to, jak reagovat při nějaké změně. To jsou dva způsoby, jak zajistit, pokud možno, to klidné spaní. Jaký třetí způsob by bylo dobré zmínit pro nás rentiéry?

Vladimír Fichtner

Filozofie ochrany bohatství – Wealth Protection. To je další věc, která je důležitá. A je to o tom si uvědomit, jestli už mám dost nebo jestli s částí svého majetku už mám dost. A jestli už je čas chránit. Když člověk přijme tuhle filozofii nebo si uvědomí, že to je jedna z těch filozofií, která může provázet nejenom jeho, ale i následující generace. Protože ochránit majetek, vydělat, ale také ochránit, to je důležité dlouhodobě. Je něco, co je neustále dobré si připomínat, speciálně ve chvíli, kdy jsme podnikatelé, kteří chtějí pořád nějaký růst a někam běžet za nějakým novým cílem. Přijde okamžik, kdy si většina z nás řekne: „Už je to dost, je to v pohodě, tak tohle chci chránit.“ To neznamená, že nemůžu mít byznys, že nemůžu investovat do startupů, že nemůžu být andělský investor, který jde do nějakých dobrodružstvích. Že si nemůžu spekulovat na nějaké investici nebo krypto světě nebo něčem podobném. Ale to je jiný balíček peněz. To je jiný majetek. Tam si hraju, tam spekuluji. A tady chráním, takže k tomu určitá ochrana bohatství patří.

Josef Podlipný

Co takovýto rentiér, který strategii ochrany bohatství aplikuje na tu část, kde už má tzv. dost, vidí ve zpětném zrcátku teď? V těžkých dobách, v čase, kdy může kolabovat i jeho vlastní byznys. Anebo ho naopak láká nějaká příležitost? Tak co vidí při pohledu na tu chráněnou část rodinného bohatství, když se dívá do zpětného zrcátka.

Vladimír Fichtner

V tom zpětném zrcátku, když jsou těžké časy, tak většinou člověk vidí větší pohodu a větší klid. Když americké indexy klesly v roce 2022 o nějakých 20, ale také 30, 35 procent v těch nejnižších okamžicích, tak ta rentiérská portfolia byla třeba mínus 5 procent, 7 procent. Ale když se k nim přidaly ještě proti-inflační dluhopisy, které vydělaly 15, 18 procent za rok, a nebylo jich málo v tom portfoliu. Přidaly se dividendové akcie, které u těch největších firem klesaly mnohem méně, to znamená přidala se i tato část té strategie. Tak najednou zjistíte, že  portfolio není v poklesu. Ale že je třeba na nule nebo lehce v plusu. Záleží na tom, v jakém okamžiku v roce 2022 jsme byli. Ale proti tomu, co se dělo v tom trhu to byla velká pohoda. A to je hrozně příjemné vidět. Takže my vlastně přemýšlíme, co se bude dít, když přijde krize. Které firmy to nejlépe zvládnou? To je přesně to přemýšlení scénářového typu.

Jak to bude, když bude dobrá doba? Výsledkem je, myslím, docela velká spokojenost našich klientů v časech těžkých. Kde se hodně projevuje síla ochrany bohatství. A to aby to netrápilo. Ale i v časech dobrých, kdy výnosy nejsou tak raketové, jako když vsadíte na jednu akcii, která jde nahoru, jsou výnosy příjemné. A to je důležité. Jsou dostatečné na to, aby si úspěšní podnikatelé řekli: „To je dobrý, to mi stojí za to.“

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuju. Vážení posluchači, teď už víme, co dělat pro klidný spánek, i když jsme rentiéři a spravujeme rodinné bohatství s odpovědností nejenom vůči sobě samým, ale i vůči nastupujícím generacím.

My pro vás máme přichystanou řadu zajímavých témat, a proto budeme rádi, když nás budete poslouchat a také hodnotit. Když nám poskytnete zpětnou vazbu a inspiraci pro další díly podcastu. A když budete tento podcast sdílet. Přeji vám úspěšný den a hodně zdraví.

Vladimír Fichtner

Na shledanou.