Archives for Listopad 2023

Svět se mění.

Máme válečné konflikty, umělou inteligenci, inflaci i zvyšování cen energií. K tomu jsou drahé peníze a nejasná situace na realitním trhu.

Pro mnohé je to něco, co zažívají poprvé. I bohatí úspěšní lidé jsou v takových podmínkách paralyzováni nebo dokonce podlehnou svým emocím a následně toho litují.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný již za více než 30 let na finančních trzích nasbírali spoustu zkušeností.

Jak tedy nahlížejí na tyto „bezprecedentní” změny ve světě?

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Když už jsem položil řečnickou otázku v názvu tématu, zeptám se Tě, jak to vnímají nejčastěji lidé, se kterými se potkáváš?

 

Vladimír Fichtner

To záleží na tom, jak dlouho se známe, to je to nejdůležitější.

Pamatuji sám na sebe, když jsem měl poprvé zainvestováno v zahraničí. Měl jsem nějakou izraelskou společnost a v Izraeli začal podobný konflikt jako teď. Nikdo nevěděl, jestli bude válka nebo co se bude dít. Já si to dodneška pamatuji. Byl jsem na investiční konferenci v Polsku, večer mám na pokoji puštěné CNN a jsem v šoku, co se děje. A tak jsem volal kolegům do Ameriky. Oni říkali „Co řešíš? Když ta akcie spadne na nějakou cenu, tak jí koupíme víc, protože fundamentálně je zajímavá. Až se to uklidní, tak se to vrátí nebo to zase vyroste, a tak ji třeba prodáme. Ale není potřeba z tohoto konfliktu panikařit.“ A já jsem byl téměř blízko panickému stavu!

To bylo skoro před třiceti lety.

Během dalších 30 let jsem zažíval takové události znovu a znovu, zažívali jsme je s klienty. Člověk tak dojde k tomu, že je potřeba přemýšlet, jak nemít paniku, když taková událost přijde. Co přijde, nikdo neví.

Proto je to u mě o časové zkušenosti, mé nebo klientů s námi. Když je někdo s námi rok, vnímá to jinak, než když je s námi 10 nebo 20 let.

Ty máš dlouhé zkušenosti také, jak si to vnímal? Nebo pamatuješ na takovou první událost, že jsi říkal „Co budu dělat?“

 

Josef Podlipný

Pamatuji. Nebyla určitě jedna z prvních, nicméně byla velmi silná.

Vzpomínám si, když v roce 2019, na zlomu roku 2019 a 2020, mi volal Jirka.

Jirka je manažer a majoritní vlastník holdingové společnosti.

Říkal „Covid. O všechno přijdeme. A já jsem nestihl najít řešení, které by mě proti tomu ubránilo.“

 

Paradoxně byl méně vyděšen z covidu a jeho dopadu, ale více z toho, že si náhle a velmi naléhavě uvědomil, a ještě navíc na něj tlačila i rodina, že jeho společnost může být ve velkém ohrožení. Oborově i tím, jak může covid zasáhnout do chodu společnosti.

Mimo jiné působil i v oboru HORECA, to znamená hotely a tak dále. Teď už částečně vystoupil z tohoto oboru. Tehdy říkal „cestovní ruch – to se všechno zastavuje! Jaký to bude mít dopad na nás jako rodinu?“

Neřekl přímo termín rodinné bohatství, ale já jsem to tak vnímal.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že je dobře si z takových událostí vzít uvědomění si toho problému. Dneska, když si otevřu jakékoliv médium, už se mi ani do toho nechce koukat. Protože je to nepříjemné, lidsky nepříjemné.
I když z pohledu řešení, které máme jak v naší rodině nebo pro naše klienty, se mi spí dobře, protože s těmi událostmi počítám dopředu. Ne že přijdou, ale že mám být připraven i na takový scénář.

To důležité je uvědomit si, že většinou to není tak fatální průšvih, jak vypadá. Ale může být a je potřeba se na to připravit, kdyby byl.

Samozřejmě se jednou může stát, že přijde i fatální průšvih a kdo nebude připraven včas, může mít úplně smůlu. Je dobré využít různé události k prozření „aha, něco jsem zanedbal. Pojďme si o tom popřemýšlet, popovídat a nějak to řešit.“

Je dobře, když je to jako signál „pozor!“ a většinou není dobré panické jednání.

 

Pamatuji si, že když přišel covid, akciové trhy začaly klesat a koruna začala také klesat. Respektive dolar stoupat. Protože dolar je vždy takovou záchrannou lodí, do které každý nastoupí, když je nějaká globální nejistota.

Poté, co dolar během čtrnácti dnů vystoupal, posílil o 15 procent, lidé si ho koupili. Hlavně ti, kteří si říkali „abych o něco nepřišel, tu hotovost dám alespoň do dolaru. Alespoň něco. To se dá udělat rychle.“

Nebyli to naši klienti, ale někdo, s kým jsme byli v kontaktu. Když jsme spolu potom mluvili o tři čtyři měsíce později, říkali „já jsem koupil ten dolar, ale ono se to vrátilo zpátky na původní úroveň, a já tam mám 15 procent, teď…“

Já na to říkám, že když je to impulzivní jednání, ne vždy vede k dobrým výsledkům.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

Ne nadarmo se říká už mnoho generací, že strach může být dobrým rádcem, ale zlým pánem.

I když dnes nám mohou připadat světové změny anebo změny v našem přímém okolí bezprecedentní, z historického pohledu až se podíváme za rok, za dva, za pět, za deset nebo dokonce mezigeneračně, už nám jako bezprecedentní nemusejí vůbec připadat.

Já mám podobný příběh.

Ten příběh se týká mého dlouholetého kamaráda, který se neuchýlil k tomu, že by dělal měnovou konverzi, ale jako velmi naléhavé vnímal to, že rychle něco prodá. A to se týkalo jeho velkého bytového domu. Prostě cítil potřebu okamžitě se té nemovitosti zbavit, protože vnímal nějaké riziko. Byla to nemovitost v zahraničí, v Irsku.

Později po několika letech toho rychlého náhlého rozhodnutí litoval.

 

Vladimír Fichtner

Proč?

 

Josef Podlipný

Protože ztratil více než 40 procent hodnoty té nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

Jak to?

 

Josef Podlipný

Byl vylekán vývojem na trhu a neměl řešení, které mu zajistí spokojený život. On měl v té nemovitosti v Irsku většinu svých peněz. Kdyby měl už tehdy určitou znalost strategie Ochrany bohatství/ Wealth Protection, kterou oceňují rentiéři napříč republikou, zřejmě by ho tolik nevyděsilo. Anebo by neměl, a to je to lepší řešení, většinu svého majetku v irské nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

Když člověk prožívá ty dennodenní titulky, které samozřejmě prodávají emoce – čím větší emoce, tím lépe se prodává reklamní čas apod. Je potřeba si uvědomit, co je byznys médií. Byznys médií je strašit, protože na tom se nejlépe vydělává.

Je tedy logické, že někdy je člověk impulzivní, rychlý. Někdo to řešil, když přišla válka na Ukrajině, někdo s covidem, někdo v brexitu. Znám finanční instituce, které po vyhlášení překvapivého výsledku brexitu vyprodávaly akcie. Krátkodobě, úplně nesmyslně. Velké finanční instituce v ČR. Nechápu proč, ale to je jedno.

 

Anebo bylo vidět, že tam není žádná dlouhodobá strategie. Když vezmu jenom ty velké věci a jdu zpátky, byla dluhová krize, pokles na burzách 2000-2003, před tím si vzpomínám na roky1998, 1997.

 

Jednak v Čechách se dělo spoustu věcí – brutálně vyskočily úrokové sazby, inflace vyskočila. Já si pamatuji, že jsem ukládal za 200 procent overnight korunu tenkrát. V měnové krizi v ČR, to si mnozí už ani nepamatují.

Pak si vzpomínám, když přišla válka v Perském zálivu, že jsem byl na koleji a ve dvě ráno jsem poslouchal rádio. Tam najednou říkali, že začala válka. Poprvé v životě jsem vnímal …“Aha, válka takhle v přímém přenosu.“

Ale je potřeba si říct, že generace před námi, možná tvoji předci a lidé starší než my, prožívaly podobné věci. Jen některé z nich určitě byly ještě horší.

 

Josef Podlipný

Určitě. Minimálně měnová reforma zasáhla majetky mnoha rodin v České republice nebo v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Pojďme teď jen krátce zarámovat to, co se diskutuje tady a teď.

Svět se mění. To je nutné určitě připustit.

Máme tady válečné konflikty, máme tady umělou inteligenci, ceny energií a drahé peníze. Docela dlouho byly velmi levné a většina z nás si na to zvykla.

Také máme vysokou inflaci, která zasahuje do našich životních nákladů, do našich životů. Je to pro mnohé něco, co zažívají poprvé. My už leccos pamatujeme, takže si pamatujeme ty historické události, které jsi popisoval. Teď se hodně mluví o AI, o umělé inteligenci. Jak jako rentiér, jako investor s dlouholetou zkušeností na to nahlížíš?

 

Vladimír Fichtner

AI je pro mě podobné, jako byl internet před dvaceti lety a internetová bublina. Kdy se povídalo o tom, jak to bude skvělá věc.

Stačilo mít jenom doménu, něco .com a člověk byl multimilionář nebo měl desítky milionů dolarů. Vydělal jen na tom, že si zaregistroval doménu a někomu ji prodal. Nadšení z internetu nebralo konce a bylo extrémní.

Možná to bylo příliš brzy, možná o dvacet let dřív. Protože ceny těch konkrétních internetových firem nebo technologických firem v tu chvíli vyskočily hodně vysoko. A pak se třeba 15 let vracely na svoji úroveň. Pokud vůbec existovaly, protože mnohé z nich zkrachovaly.

Já si pamatuji, někdy v roce 2000, před tím, než praskla internetová bublina v březnu 2000. Jsem byl na konferenci a tam vystupoval jeden člověk. V té době pro mě starý, sedmdesátiletý.

 

Josef Podlipný

Člověk se zkušenostmi, řekněme.

 

Vladimír Fichtner

Člověk se zkušenostmi, který 40 let dělal portfolio manažera. On říkal tomu plnému auditoriu v Americe, plnému nadšených lidí, kteří všichni chtěli internet a všichni na tom chtěli vydělávat. A všichni se viděli jako multimiliardáři za pár dní.

Říkal jim „Víte, pro mě ten internet je něco jako železnice. Já jsem historik. Původně jsem vystudoval historii. Vím, že před sto lety železnice byla hrozně silné a sexy téma. Každý chtěl akcie železničních firem.“

Když se člověk podívá zpětně na to, tak kdo na tom vydělal? Krátkodobě ti, co dodávali pražce, koleje, vagóny, lokomotivy. Protože to všechny železniční společnosti potřebovaly. Ti všichni na tom vydělali. Dlouhodobě na tom vydělali ti, kteří se po železnici naučili vozit svoje zboží.

 

A on v té době před dvaceti pěti lety říkal „Já vnímám internet podobně. Nejzajímavější budou ti, kteří se po něm naučí vozit svoje zboží.“

Úplně prorocké. A teď přichází AI, a já to vidím podobně.

Ten, kdo se naučí AI používat ve svém byznyse a posunout svůj byznys díky tomu vpřed. Myslím, že to bude podobné.

Ale možná jsme utekli od toho světa změn.

Je to o tom mít trošku nadhled možná. Vnímat historickou zkušenost, ale hlavně se z té zkušenosti poučit.

To znamená, nesmím věci řešit příliš pozdě, ale nesmím je řešit moc pod tlakem nebo impulzivně. Respektive, musím udělat všechno pro to, abych to nemusel řešit pod tlakem a příliš rychle a impulzivně.

 

Josef Podlipný

Určitě je potřeba být připraven na neočekávané události. To tady bylo řečeno hned několikrát. A to Tvé musím já jen doplním – musím hledat řešení a něco dělat.

Docela častý přístup i bohatých úspěšných lidí je, že jsou paralyzováni strachem nebo obavou. A čekají na vhodnou příležitost. Ze zkušenosti lze k tomu dodat, že se nemusejí nikdy dočkat, protože na trzích se mění a stále měnit bude spousta veličin.

Pokud budeme jako investoři čekat na ten okamžik, který nám přijde nejvhodnější, většinou budeme pravděpodobně tu investici zahajovat, ať bude mířená kamkoliv, v okamžiku, kdy už bude téměř na svém vrcholu. Anebo právě médii prezentovaná jako investice vhodná.

 

Vláďo, když se podíváme na jedno z témat, které se skloňuje v posledním čase stále častěji – cena peněz. Vnímáš jako důležitý parametr dívat se právě na cenu peněz při hledání vhodných řešení?

A možná to zasaďme i do kontextu použití strategie Ochrany rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Já bych se ještě vrátil k jedné věci, nebo ji zdůraznil. Člověk by si neměl nechat vnutit nějaké řešení okolnostmi, které jsou kolem něj a které zvolí příliš rychle.

Aby k tomu nedošlo, je potřeba přemýšlet scénářově. Máme tady určitě lidi, kteří nás poslouchají poprvé a neslyšeli naše předchozí diskuse, proto považuji za důležité to říct.

Když chci chránit bohatství, nemusím přemýšlet o tom, jaká budoucnost přijde. Ale jaké verze budoucnosti mohou přijít.

Zjednodušeně musím počítat s tím, že koruna bude oslabovat, koruna bude stejná jako dneska nebo koruna bude posilovat.

Nemůžu se soustředit jenom na to, že bude slabá nebo silná. Protože když se to nepovede v dlouhém horizontu, ve kterém se staráme o majetek, což jsou desítky let, určitě mohou nastat všechny tři scénáře. Proto je hrozně důležité volit scénář, který bude fungovat vždy.

Podobně je to s úrokovými sazbami. Úrokové sazby mohou být vysoké. A mohou zůstat vysoké nebo se mohou opakovaně vracet na vysoké úrovně 10, 15, 20 % nebo víc.

Mohou být stejné jako dneska, což není zas tak vysoké z pohledu dlouhodobé historie.

A to je potřeba si říct. Dlouhodobé úrokové sazby v Americe jsou na 6 %. To je normální úroková sazba. Když je inflace tři procenta, sazby jsou šest procent. Dluhopisy, které vydávají firmy, musí platit třeba osm nebo deset procent.

To není divné prostředí, to je dlouhodobě normální.

Co bylo historicky poměrně divné prostředí, bylo období posledních cca deseti let, kdy sazby byly extrémně nízké, někdy dokonce záporné.

Ale není podstatné odhadovat, jaké budou zítra nebo pozítří. I když to může být dobře, když to odhadnu. To bude skvělé, když budu vědět, kam koruna nebo sazba půjde.

Potkal jsem se s jedním klukem, který má velkou několika miliardovou firmu. Měl hodně exportu a řešil, aby nevykrvácel na tom, když by se koruna pohnula špatným směrem. Proti němu. Aby mu náhodou náklady nevzrostly a cena produkce nebo cena exportu nepoklesla.

Používal takzvané zajišťovací instrumenty, kdy se ho pohyb koruny tolik netýkal, nemusel se mu tolik věnovat.

Ale jemu vadilo, že mu tam zbývala část v jeho byznysu, té nezahedgované produkce, kterou neměl zajištěnou korunou. Že to netrefoval, a špatně to odhadoval.

Já jsem se s ním bavil a řekl jsem mu „Ty máš miliardovou firmu a řešíš, jestli ročně dva miliony korun vyděláš nebo proděláš na pohybu měny. Kde Tě každý den naštve, když se to nepovede, a když se povede, tak máš chvilku radost. Ale stejně potom máš jiné starosti, které musíš řešit. Je potřeba jenom mít trošku nadhled a řešit ty podstatné věci. To podstatné jsou scénáře. Pracuješ s různými scénáři. Máš to tady zajištěné, věnuj se jiným věcem. Nebo se věnuji rodině, když to není tak zásadní.“

Ale nás jako podnikatele samozřejmě trápí, když něco nevyhrajeme. Když to neodhadneme, nemáme pravdu. Ale v tom dlouhém horizontu to tak je, že nevíme, co bude pravda. Někdy tak zbytečně trávíme energii na čtení křišťálové koule, a dokonce se na ni i spolehneme.

 

Josef Podlipný

My už se nějaký čas bavíme s rentiéry o konceptu nekonečné renty, a teď mi přijde vhodný čas ho připomenout. U jednoho z rentiérů jsem zaznamenal, že právě nervozita v jeho rodině i u něj samotného vzrostla v okamžiku, kdy si uvědomil, že je ohroženo cashflow. Že rizika, která vnímal jako rostoucí, ohrožují i jejich spokojený život.

A když se bavíme s rentiéry o konceptu nekonečné renty, tak zpravidla je nekonečná renta závislá na trvalé nebo dlouhodobé výplatě dividend.

Když se podíváme na dlouhodobost a udržitelnost výplaty dividend, co může být takovou dobrou cestou nebo zárukou, že se na takovouto rentu můžeme spolehnout?

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že to už je jiné téma, na další podcast. Ale jenom ukážu nebo naznačím jeden kamínek v mozaice, který využíváme a který je právě v těch globálních nejistotách takovou dobrou kotvou pro vnitřní klid.

A to je třeba to, že v akciové části portfolií, finančních aktivech, investujeme do největších firem na světě. Proč?

Protože mají největší cashflow. Protože většinou těžké období využijí k tomu, aby získaly tržní podíl na úkor těch slabších nebo středně slabých. Anebo, aby si je koupily.

Velké firmy mají velkou šanci přežívat. Není to tak, že se spolehnu na jednu. Protože každá firma je ta nejlepší na světě a může zkrachovat. To je potřeba vědět. Diverzifikované portfolio největších firem světa, z velké části amerických, je jednou ze součástí mozaiky řešení konceptu a Ochrany bohatství, které my propagujeme.

Přišel jsem s ním kdysi dávno a vede k tomu, že emočně těžké časy, které vidíme kolem nás, jsou v titulcích a není úplně jednoduché je sledovat, se nás v portfoliu netýkají. Alespoň v téhle části můžeme mít klid a pohodu.

 

Josef Podlipný

Přátelé, ať se budete dívat na měnící se svět jako na zdroj obav nebo výzvu. Co vám můžeme určitě doporučit, a ze zkušenosti věřím, že by takto mluvily i dynastie z různých rozvinutých zemí, je nedívat se na změny z hlediska současnosti. Hledejte řešení, která vydrží desítky nebo stovky let.

My vám nabízíme diskusi o strategii Ochrany bohatství. Budou-li vás zajímat řešení, která vás uchrání právě před strachem, který by vás mohl někdy i paralyzovat, budeme rádi, když nás oslovíte.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

Některé firmy se budují pro exit, jiné pro dlouhodobé držení v rodině.

Co se stane s rodinnou firmou, když její budovatel bude chtít, nebo bude nucen, odejít?
Pro zbytek rodiny i samotnou firmu může nastat velmi nepříjemná situace.

Josef Podlipný takovou tragédii viděl u manželky jednoho úspěšného podnikatele. Proto sdílí poněkud netradiční způsob, jak se jí vyhnout. Vladimír Fichtner přidává osobní zkušenosti, jak jeho rodina získala nezávislost na firmě.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry se dozvíte, na co myslet při přípravě rodiny na převzetí rodinné firmy či rodinného holdingu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Začneme, jak je již zvykem, příběhem.

Příběh se týká Andrey. S Andreou jsem mluvil před pár lety stejně jako před pár měsíci. To, jak popisovala příběh, kterým si prochází ona a její blízcí, vypadalo velmi podobně. Už pár let řeší velmi nepříjemné věci. Proč?

Protože její drahý manžel odešel z tohoto světa, náhle. Ukázalo se až po jeho odchodu, že nebyl vybrán správný nástupce. Že to, co společně s manželkou, ale hlavně on – to připouštím, budovali jako rodinné bohatství, je teď odkázáno na boj právníků. A na velmi porušené rodinné vztahy. Rodinný holding nemá téměř kdo řídit anebo se k tomu necítí být kompetentní.

To jsou určitě nepříjemnosti, které si nikdo z nás, budovatelů rodinného bohatství a správců, nepřejeme. Ani pro sebe, ani pro své blízké, pro další generace.

 

Vladimír Fichtner

To je téma, které je samozřejmě velmi citlivé. Když člověk něco buduje, byl by rád, aby to bylo zachované. My jsme měli asi to štěstí, že jsme nástupce do firmy našli v lidech, kteří už ve firmě pracovali. Ale ne v rodině.

Díky tomu ale nemáme pocit, že firma zmizí. Protože ji převzali mladší, šikovnější lidé s další energií. Nám to trošku pomohlo soustředit se víc na rodinu, povídání s ní a na nástupnictví s majetkem, řekněme. Na nástupnictví s majetkem se občas zapomíná.

Hodně se řeší nástupnictví ve firmách. Hodně konzultantů se na to specializuje. Ale přitlačit děti do toho, co chci já, aby dělaly, není úplně dobrá cesta pro budování rodinných vztahů a rodinného bohatství.

Někdy to skončí tak, že to člověk řeší sám. Pořád sám, myslí si, že je nesmrtelný. Myslí si, že bude mít pořád plno energie. A ono se bohužel jednoho dne ukáže, že neměl pravdu.

Když se bavíme o nástupnictví, Pepo, ty se setkáváš se spoustou lidí, šlechtických rodin, úspěšných podnikatelů. Za jak dlouho se dá takový nástupce vůbec připravit? Kdy se musí začít? Co jsi viděl kolem sebe nebo co je ta tvoje vlastní zkušenost?

Občas někdo přijde, a včera jsme se o tom bavili s naší koučkou Erikou u jednoho klienta, která to také potvrdila, že do tří měsíců by to chtěl mít vyřešené.

Doteď jsem to všechno řídil, řešil, rozhodoval a už mě to nějak přešlo, teď jsem nemocný, prostě mě to nebaví. Pojďte se domluvit, jak to bude.

Je to vůbec možné, za 3 měsíce nebo 6 měsíců?

 

Josef Podlipný

Jestli se ptáš na to, zda je možné, že někdo s takovýmto záměrem přijde? Tak ano, je to možné.

 

Vladimír Fichtner

Ale je možné to vyřešit během tří měsíců? Dobře vyřešit, ještě ke všemu?

 

Josef Podlipný

Ne, to není.

Pokud se vám to podaří dobře vyřešit během tří měsíců anebo dokonce dříve – výborně. Trefili jste jackpot. Možná ještě více než jackpot. A teprve třetí, ani ne druhá, ale třetí nastupující generace po vás vám vystaví známku, hodnocení. To totiž nepoznáte u druhé nastupující generace.

 

Vladimír Fichtner

Poznáte, když to nefunguje.

 

Josef Podlipný

Ano, poznáte, když to nefunguje.

 

Vladimír Fichtner

To, co funguje teď, ještě neznamená, že to bude fungovat dlouhodobě.

Ale zpátky k otázce.

Jaká je tvoje zkušenost? Jak dlouho dopředu by člověk měl o nástupnictví přemýšlet? Co jsi viděl kolem sebe a říkáš si – to je dobrý příklad, takhle by to mělo vypadat?

 

Josef Podlipný

Já se k délce nebo předstihu, kdy to začít řešit, dostanu trošičku oklikou. A důvod pro to mám, že poté, co vyřknu číslovku, nechci, aby upadli do deprese většinově všichni současní budovatelé a správci rodinného bohatství.

Je třeba si uvědomit, že tím, jak v ČR, v naší domovské kotlině, došlo k určitému přerušení generační předávky, generační správy, ve většině případech začala vznikat rodinná bohatství v devadesátých letech. Začala vzkvétat v rukách lidí, kterým je teď 55 až 75 let. Pro ně asi nebude úplně skvělou zprávou, když řeknu, že běžný standard z rozvinutých ekonomik, anebo i šlechtických rodin, je, že začínáme nástupce připravovat už od útlého věku. Někde dokonce už ve věku 0 až 15 let.

Podobnou číslovku použiji i pro úspěšné systémové řízení změny nástupnictví, které spotřebuje v průměru od pěti do patnácti let.

To znamená, chci-li tomu věnovat svůj čas, svoji energii a pomoci tomu, aby všechny zúčastněné strany byly OK s budoucím scénářem a mohly se na něm hlavně podílet, tak na to potřebují čas. A ochotu věnovat tomu čas a energii alespoň 5 let, ideálně 15.

 

Vladimír Fichtner

Já bych doplnil, Pepo, kromě časového horizontu 5 až 15 let ještě jednu důležitou věc, kterou jsi zmínil, ale já bych jí chtěl podtrhnout, aby nezapadla.

A to je – mít na to čas. Prostě nesmíte řešit firmu od rána do večera. Já, kdybych nepředal žezlo firmy před dvěma nebo třemi lety, už bych dneska na to nikdy prostor neměl. Protože bych musel řešit dennodenní starosti, které podnikání přináší. Neměl bych vůbec v hlavě kapacitu se tomu věnovat. Čas, čas je zásadní, ale je v kontrastu k budování, k řízení firmy. Jak si ho najdu? To není úplně legrace!

 

Josef Podlipný

Mě teď napadá takový trefný příměr z IT. Nástupnictví je totiž proces. Je to projekt, protože se něco mění.

To znamená, že po úspěšném dokončení procesu nebo projektu, říkejme tomu tak, se do provozního režimu překlápí nový systém. Nová pravidla a osoby v jiných rolích, než jsou nyní.

A tomu, přesně, jak jsi řekl, je potřeba věnovat čas. Stejně tak jako začíná každý projekt definicí cíle a obrazu, jak to má vypadat, když se cíl naplní.

I tady je jednou z hlavních nebo z těch nejbezpečnějších cest to, když si na začátku, než se do projektu pustíte, definujete cíl.

Když společně ideálně celá rodina diskutuje o cílovém stavu „Už to je,“ a když se tam najde i nástupce.

 

A jak to tedy vypadá, když už to je? Jak se v těch rolích všichni cítíme? Já, jako budovatel rodinného bohatství, jak se v té roli cítím? Co dělám?

 

Vladimír Fichtner

Já mám tip pro budovatele. Já se hrozně dobře cítím v roli mentora. Protože už dneska ve firmě nejsem od rána do večera a můžu se věnovat rozvojovým aktivitám, přemýšlení o budoucnosti a jak věci posouvat vpřed.

Najednou, díky tomu, že mám kapacitu, se otevírají úplně nové prostory. Občas přijde někdo a řekne „Vladimíre, mohl bych se s tebou poradit, prosím tě?“ A já říkám „Jo, samozřejmě.“ To mě hrozně baví.

Mnohem příjemnější je, když přijdou děti a řeknou „Hele, tati, co si myslíš o tomhle?“ Místo toho, abych jim něco nutil, což samozřejmě bylo mojí přirozeností dlouhou dobu. Než jsem si uvědomil, že to vlastně dětem nepomáhá. Ani kolegům. Místo toho, abych je nechal vyrůst. Samozřejmě v nějaké fázi budování byznysu to jinak nejde, člověk to prostě musí dělat sám a rozhodovat rychle.

Protože když se bude dvacet lidí bavit o tom, co se bude dít, tak to bude jako EU a nikam to nedojde.

Ale od určitého okamžiku, pokud chceme, aby ostatní lidé rostli, aby další generace stály za něco, jim musíme dát prostor. Já jsem zjistil, že dání prostoru dává zase prostor i mně. Dělat si věci, které mě baví víc, než odpovídat na maily a řešit starosti. Najednou dělám, co chci a baví mě to.

Zároveň vidím, jak to baví ty, kterým dávám prostor. Někdy jim to jde lépe, někdy hůř. Když si ale vzpomenu na to, co jsem před dvaceti nebo třiceti lety dělal za nesmysly, bylo to asi ještě horší než to, co vidím dneska. Vlastně to není žádný problém, protože to pomáhá nástupcům najít si svou cestu.

 

Josef Podlipný

Ty jsi teď krásně zakončil tu oblast mentorství. Pomáhá jim to najít si svou cestu.

Já bych to podtrhl hned několikrát a spojím to se dvěma příběhy.

Jeden je příběhem Martina. Martin už před mnoha lety dostal společně se sestrou možnost od svého otce převzít firmu. Taťka se tam občas objevil, mihnul se v té firmě a říkal „Ještě furt o tom přemýšlíte? Já už bych to měl dávno hotový, rozhodnutý.“

To jsou tzv. nevyžádané rady, to je nevyžádané mentorství.

Pokud se naučíme být mentory v okamžiku, kdy si o radu nebo o naši zkušenost naši parťáci řeknou, protože všem nám většinou jde o totéž, tak je to skvělé. To je jeden příběh.

Druhý podtrhne i to, jak naše zkušenost vznikala a jak jsme v našem DNA nastavení rychle se rozhodovat, abychom mířili k cíli.

Říkal jsem definujeme si nějaký cíl, jaký má být obraz budoucnosti. Když je to pro všechny přijatelný cíl, můžeme my otcové zakladatelé nebo matky zakladatelky rodinného bohatství, nabýt dojmu, že my víme, jak se k němu dostat. My nejlépe víme, jak se k tomu dostat a začne vykukovat diktátor, který bude jako Tito říkat, co přesně se má dělat.

Já si vzpomínám, a to je ten druhý příběh, když jsme v minulosti často jezdívali do Chorvatska, že mě překvapilo, jak na Tita lidé vzpomínají v dobrém.

Přitom byl fakt tvrdým diktátorem. Pod pohořím Biokovo je vytesáno v kameni „Tito.“

Když jsem zjišťoval, proč tomu tak bylo, zjistil jsem, že on nedovolil sejít ze správné cesty. Proč to říkám? Když už máte v rodině shodu na cíli a budoucím obrazu, je pochopitelně přijatelné, když zjistíte, že byste mohli sejít ze správné cesty, na to upozornit.

Ale je dobré s tím pracovat zároveň tak, že na to pouze upozorníme, ne že prosazujeme rychlý návrat na původní cestu, po které jsme podle nás šli správně.

Tomu pomáhá další prvek, který doporučuji dělat pro to, aby se nástupnictví nestalo pro rodinu a rodinné firmy rizikem.

To je rozhodnutí o základu vlastnické struktury. Jak si představujeme, že to do budoucna bude vypadat? Kdo bude v roli akcionáře, kdo v roli beneficienta? Protože to nám snáz umožní pochopit rozdílné pohledy na to, jak se k cíli dostat.

Jinak na nástupnictví bude nahlížet beneficient, který nebude ve firmě v manažerské roli, nebo u nemovitostního majetku ve vlastnické roli.

Jinak na to bude nahlížet někdo, kdo bude říkat „ale já musím každý den ráno vstát, přejet z domu od své vlastní rodiny do lesa a jít se podívat, jestli tam neřádí kůrovec. Co mi chceš mluvit do toho, jak to mám dělat, když ty jsi jenom beneficientem? Jenom příjemcem prospěchu.“ To, že se nám podaří definovat budoucí strukturu a jednotlivé role, nám umožní chápat různé úhly pohledu. Vždycky budou různé.

 

Vladimír Fichtner

Takové posunutí se do budoucna a definování cílů a rolí je, myslím, velmi zásadní. Když se dneska bavím o majetku s některými klienty, a o jejich dětech, tak oni říkají „ještě je na to čas, ještě je k tomu nebudeme brát. Ještě jsou malí, je jim teprve pětačtyřicet.“

Bohužel, občas se potkám s člověkem, kterému je 75 let a dětem 50, a oni se ještě nebavili o nástupnictví.

To je přesně ten okamžik, kdy už je pozdě.

 

Josef Podlipný

Nemusí být nutně pozdě.

 

Vladimír Fichtner

Nemusí být pozdě, pokud budeš mít dalších dvacet let dost energie a chuti. A je pravda, že lidé podnikatelského ducha musí pořád něco vymýšlet, tak ta šance, že jim to vydrží dlouho a nebudou mít čas myslet na nemoci, je vysoká.

To vidíme na úspěšných téměř stoletých – Warrenu Buffettovi a jeho partnerovi Charliemu Mungerovi, tomu je 99. A rozdává interview, je v pohodě. Tak dobře, není pozdě.

Nástupci v padesáti letech už nejsou tak jednoduše „ovlivnitelní“, tak zapojitelní, není to tak jednoduché. Je už tam další generace.

Ty jsi mi to jednou říkal „víš, oni by měli vychovat svoje nástupce, ne se teprve dostávat k nástupnictví.“ V jakém věku dětí se začít o těch věcech bavit?

 

Josef Podlipný

Určitě detailněji i o procesu nástupnictví a o tom, kdo by v tom procesu měl sehrát jakou roli, je dobré se bavit nejlépe od plnoletosti. S někým dokonce možná i dříve, dovedu si to představit. Ty jsi řekl, že v určitém věku jsme díky zkušenostem i díky úspěchům méně tvární, možná méně připraveni na změny a méně ochotní diskutovat.

 

Vladimír Fichtner

Starého psa novým kouskům nenaučíš.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Ale i starého psa lze novým kouskům naučit, pokud bude vědět, co mu to přinese. Když se potkáme s někým, kdo pomáhá zpátky do rodiny pejskovi, který zažil špatného pána, který mu ubližoval, tak ho učí poslouchat určité povely anebo chovat se správně díky tomu, že mu dává odpověď na to, proč to má dělat. Dává mu nějakou motivaci. Odmění ho za to, že se začne chovat jinak.

Tou určitou odměnou i nám, starým psům, když to tak můžu říct teď u stolu, může být právě to, že vymyslíme společně s rodinou nějaký systém. Na systému dosáhneme shody a pak se v tom systému/ procesu pohybujeme tak, jak jsme si společně vydefinovali. Dokonce máme i dopředu nastavená pravidla, jak řešit určité situace. Jak se vypořádat s určitými typy konfliktů, které logicky na cestě nastávat budou.

 

Vladimír Fichtner

Dobře, v nástupnictví je dobré mít jasný cíl, vizi.

 

Josef Podlipný

Vědět, jak vypadá ta budoucnost.

 

Vladimír Fichtner

Role.

 

Josef Podlipný

Ano, role. Postupy, principy a pravidla.

 

Vladimír Fichtner

Občas slyším od někoho, kdo nás poslouchá, ať řekneme nějaké další příklady, ještě trošku detailnější.

 

Řeknu cíl, který vidím a který se dá naplnit: o majetku se baví rodina společně, sedíme kolem stolu a říkáme si, co se děje a co se bude dít.

Vzpomínám si na jednu rodinu. Táta, 35leté jedno dítě, 40leté druhé dítě. Jeho dva synové. Máma je v kuchyni a občas přinese něco dobrého.

Je krásné vidět, jak se za naší přítomnosti rodina baví o majetku. Každý už má svoji část majetku, kterou řeší, ale vlastně se baví i o tom společném, o tom, co zdědí.

Je to nenásilné, je příjemné vidět, že to je přirozené. Došli tam postupně, viděli cíl. Já jsem jim říkal před deseti lety, že tak by to mohlo vypadat.

Tenkrát dětem bylo 30 a 25 let. Dostaly první milion, pak tři, dobře se o ně staraly. My jsme jim pomáhali v určitých věcech, oni se začali bavit společně o něčem.

Nebyl jen cíl, ale byly i kroky, které se postupně budovaly. Role, které si každý uvědomoval. Každý ve své roli máte svůj podíl a starejte se o své, ale vaše role je také se v rodině bavit společně. Přitom si vytvářeli pravidla, jak se chovat, co řešit, co je důležité. To bylo hrozně zajímavé.

 

Josef Podlipný

Ty jsi teď naznačil další důležitý prvek. On se prolíná všemi našimi tématy, o kterých diskutujeme. Je to čas. Je třeba definovat základní časovou osu, nějaké milníky. Kde kontrolujeme, jestli se nám to daří. Jestli se opravdu k budoucímu obrazu blížíme.

S tím souvisejí dvě pravidla.

1) Pokud se nám opravdu jedná o nástupnictví, ať už je to nástupník z rodiny anebo mimo ni. Měly by být definovány základní parametry pro výběr nástupce. A na těch parametrech by měla být všeobecná shoda. Něco jako malý tendr, výběrové řízení.

Když se tyto parametry definují, snáze se pak plní jak budoucím potenciálním nástupcům, tak se i snáze vyhodnocují celé rodině.

2) Mělo by existovat základní postupné předávání pozic, těch rolí.

Ty jsi zmínil požadavek – Vyřešme to za tři měsíce.

To postupné předávání určitě neumožní. Je velké riziko a velká míra pravděpodobnosti, že to selže, protože postupné předávání rolí umožní i těm…

 

Vladimír Fichtner

Umožní být mentor a ne direktor. To je hrozně podstatné. Dát tam prostor, dát čas.

Samozřejmě to je nepřirozené pro nás jako podnikatele, protože my potřebujeme mít všechno zítra nebo pozítří.

Stejně to většinou nedokážeme, stejně tak se věci posunou v čase, ale my jsme s tím smíření.

Ale když tak rychle nejde někdo jiný, tak se nám zdá, že je to hrůza a musíme zasáhnout.

Ale ne, jestliže máme cíl, máme jasné role, máme pravidla, tak to nejpodstatnější, které tomu musíme dát, je klid a čas. Aby to mohlo dopadnout dobře.

 

Josef Podlipný

Cíl, pravidla. Mnohdy pro budovatele rodinného bohatství je zkratka to, že má splněný cíl, pravidla, budoucí obraz. A má dokonce i pod kontrolu právní a daňový rámec.

A tady je dobré připomenout jednu důležitou věc. Každá role, každá pozice v rodině se musí cítit v bezpečí. To znamená, že diskuse o nástupnictví musí být nastavena tak, aby byla chráněna každá část rodinného bohatství. Aby vztahy nebyly diskusí o nástupnictví jakkoliv porušeny.

Hodně majitelů se soustředí na to, že to mají v mašličkách, posvěceno notářem, právníkem. A daňař jim řekne, že vybrali správné řešení, které nebude daňovou zátěží pro ně ani pro nastupující generace.

V podstatě se tím ujistí, že to řeší správně. A tím, jak se ujistí, že to řeší správně tam nastoupí jako direktiva – pojďme to už řešit! Zapomenou na to, že je potřeba diskutovat v rodině. Poznat různé pohledy ostatních účastníků diskuse. Nabídnout všem stejný pocit, že jsou jejich práva a jejich požadavky chráněny, že se cítí v bezpečí. To se běžně neděje.

Vážení posluchači, dnes jsme se věnovali hodně nástupnictví. Tématu, které se týká rodinných firem.

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy příště na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

 

Život je příliš krátký na špatná rozhodnutí ohledně lidí, se kterými spolupracujete.

Jak předem poznat, komu věnovat pozornost a komu ne, a vyhnout se tak potenciálnímu průšvihu?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí kritéria, podle kterých se sami rozhodují při výběru profesionálů.

V tomto díle se mimo jiné dozvíte jednoduchý způsob, jak odlišit arogantní všeumělce od těch, kteří to s vámi myslí vážně.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Určitě je dobré začít příběhem.

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná vysokou školu a pana profesora Jandoše. Učil technické zabezpečení automatizovaných systémů řízení, které jsem kdysi dávno vystudoval. Pan profesor byl známý tím, že chtěl po žácích, aby mu věci na zkoušce vysvětlovali. Ne aby mu vyprávěli jeho skripta. Kdo to nebyl schopen udělat srozumitelně, toho vyhodil. Říkal „vysvětli mi to jako mladšímu bráchovi.“

Jedna z prvních věcí, kterou já potřebuji od spolupracujících partnerů je, aby se mnou mluvili srozumitelně. Říkám jim „povězte mi to jako mladšímu bráchovi, mě nezajímají složitosti.“

Zažil jsem prezentaci privátní banky pro moje klienty. Když skončila, jeden z klientů říkal

„Tak já jsem vám, pane řediteli, rozuměl „Dobrý den“ a „Děkuji za pozornost“. Všechno ostatní mezi vůbec nevím, o čem jste tu těch 20 minut mluvil.“

Protože to byla samá hatmatilka, samá cizí slovíčka, naprosto nesrozumitelné.

První věc, kterou já chci je srozumitelnost. Řekněte mi to jako mladšímu bráchovi, nedělejte z toho příliš velkou vědu.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, jen krátce doplním, že s tím souvisí potřeba naslouchat.

 

Vladimír Fichtner

Naslouchání, to je skvělá věc. Já jsem si to poprvé uvědomil někdy hodně, hodně dlouho zpátky. Pětadvacet let zpátky, možná. Dělal jsem už portfolio manažera, a najednou jsem zjistil, že nemám žádného poradce na osobní finance. Neměl jsem ani stavební spoření, ani pojistku, přestože už jsem měl malé děcko. Přitom žádné úspory a tak dále, v té době.

Tak jsem si říkal, že asi budu potřebovat nějakého poradce. Poprosil jsem kamaráda, aby mi někoho doporučil, protože on znal všechny možné bankéře a poradce v Praze.

Doporučil dva nejlepší. Já jsem se setkal s jedním, ale nevěděl jsem, co si o tom myslet, nesedělo mi to. Setkal jsem se s druhým a zase mi to nějak nesedělo.

Potom jsem se náhodou potkal se třetím. Po chvilce mi řekl „Já nevím, ale zjistím vám to.“ Ten člověk poslouchal, co potřebuji. Byl to poradce, ne prodejce. Ti předtím věděli všechno na světě. Když jsem poznamenal „hm, to asi ne,“ tak hned vytáhli něco jiného.

Kdyby jim to nebylo hloupé, možná mi prodali ovčí rouno nebo zlaté hrnce.

Pochopil jsem, že potřebuji člověka, který není nejchytřejší na světě. Respektive, nehraje si na to, že ví všechno na světě. Ale řekne „Nevím, ale zjistím, protože slyším, co potřebujete.“

Proto je naslouchání a reakce na něj je nesmírně důležitá.

U mě hrálo roli i to, že ten člověk neblafuje a prostě neříká, že ví všechno. Protože ani já nevím všechno, a nestydím se za to.

To vyjadřuje určitou vnitřní sílu člověka, říct „nevím, v pohodě, ale zjistím.“ Potom jsem někde zjistil, že snad už Baťa tuhle větu používal. Nebo podobnou verzi, a učil své zaměstnance takto reagovat také.

 

Josef Podlipný

A velmi pravděpodobně před Baťou ještě někdo další.

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že v tom ještě mám jeden rozměr. A to, že nepotřebuji člověka, který říká to, co já chci slyšet.

Ale je naopak ochoten mít svůj názor, i proti mně. Někdy, když se člověk setká s rentiérem nebo nějaký profesionální dodavatel se setká s rentiérem, je tam až příliš velká servilita. Taková snaha zalíbit se.

A občas, když se s někým potkám já, je na druhé straně také snaha zalíbit se za každou cenu. Vlastně mi „nešlápnout na kuří oko“. Neříkat nic nepopulárního, co by se mi nemuselo líbit.

Ne, já oceňuji, když mi někdo říká něco, co se mi nemusí líbit. Ale musí pro to mít dobré argumenty. Já jsem ochoten o tom přemýšlet, nepotřebuji, aby někdo přemýšlel za mě. Ale jsem rád, když ten člověk odpracuje tu černou práci. Když řekne toto je trabl nebo zadání, protože mě dobře poslouchal, a tady jsou výhody, nevýhody. A tady je moje doporučení.

Mně je jasné, že doporučení není vždy černobílé, je potřeba vážit pro i proti. Ale nemám rád, když mi někdo řekne, vyberte si. Co s tím mám dělat? Tak to jsem si ho nemusel volat, aby mi pomohl, když mi řekne vyberte si.

To mi buď musí předat svoji celoživotní zkušenost, abych si mohl vybrat. Nebo proč mi říká vyberte si?

No, protože nemá sílu to rozhodnout nebo doporučit sám jednoznačně? Nebo si nevěří, aby to doporučil? Pro mě to je známka nejistoty, která se mi nelíbí. Respektive je to známka prodejního přístupu místo poradenského přístupu.

Když se bavíme o profesionálním dodavateli služeb, jde obvykle o poradce v této oblasti. Ale kdyby mi to řekl někdo na stavbě – vyberte si. Co s tím mám dělat, když to nedělám od rána do večera?

Jednoznačné, jasně formulované doporučení, srozumitelně a stručně přednesené – to já oceňuji.

 

Josef Podlipný

Má manželka, Janička, k tomu „vyberte si“ obvykle přidává příběh: ať si budu vybírat ze tří nebo ze sedmi svetrů, pokud bude venku 40 stupňů, nevyberu si.

Pojďme zpátky. Klient řekl, co potřebuje. A ty správně říkáš, že jen naplnění očekávání nemusí být správnou cestou. Proto je nesmírně cenné, když se poradce ptá, a to oceňuji já, proč je to pro mě důležité.

Nicméně je určitě ještě spousta dalších kritérií, která ti umožňují najít si správného parťáka. Třeba nejen pro tebe, ale i pro budoucí generace. Jaké další kritérium tě napadá?

 

Vladimír Fichtner

Mě napadá kritérium lež, která toho člověka odstřihne a už s ním nechci nikdy nic mít.

To se tak občas stává, když je člověk v obchodním rejstříku, tak volají.

Někdy nabízí akcie… Krejčí mi volal teď.

Ti lidé začnou ve stylu „já jsem na vás dostal kontakt od..“ a řeknou firmu, kde já nikoho neznám. Nebo minulý týden to byl maník s akciemi, který říkal „jak jsme se minule domlouvali.“ Nedomlouvali, protože vím, že se s nikým nedomlouvám tímto způsobem, aby mi zavolal. Zkoušel to, vymýšlel si. Prostě lhal.

 

Lžeš, nechci s tebou nic mít, vůbec nic. Uložím si tě do telefonu pod jménem Šmejd. Mám Šmejd UK, šmejd akcie, šmejd nevím co.

Prostě nechci s tebou nic mít.

 

Josef Podlipný

Kolik takových šmejdů v telefonu máš, Vláďo?

 

Vladimír Fichtner

Asi pět nebo šest.

 

Josef Podlipný

Tak to ještě jde.

Vladimír Fichtner

Já je většinou odpinknu, a oni už nevolají. Ale když to někdo zkouší opakovaně, tak si ho uložím a ať volá.

I když nejlepší strategií, když by na to člověk měl čas a chuť, je to, co mívá maminka mojí ženy. Je jí 77 let. Když jí někdo takto volá, ona si s nimi povídá. Dvacet minut, třicet minut. A pak řekne „Jo, fotovoltaiku? To já už mám, to mi dcera zařídila.“

 

Vysloveně jí baví si povídat. Je to inteligentní ženská, která ví, že člověk na druhé straně to na ní jenom zkouší. A ona se nenechá, ale vezme mu to nejcennější, co on má. A to je čas.

To já většinou neudělám, ale když se mi to někdy povede, tak si třeba čtvrt hodiny popovídám a baví mě na konec říct „víte, já mám na to firmu. To jste si mě asi moc neprogooglil. Já to nepotřebuju.“

Pak už mám klid, ale málokdy to takto udělám.

 

Když mi někdo lže na začátku nebo kdykoliv v průběhu nějakého vztahu, mě už ten člověk nezajímá, to se nedá vrátit. Může říct nevím, ale zjistím. Jasně! Ale něco si vymýšlet, to poznám dřív nebo později, a to je konec.

 

Josef Podlipný

Mám kamarádku, která má běhání jako svoji životní lásku, kromě svého partnera. Když jí někdo volá, tak se ptá, jestli nebude vadit, že u toho bude hlasitě dýchat. Ať klidně popíše, co nabízí – přesně jak říkáš. Protože běhá ráda, tak běhá dlouho, a na konci říká „Tak vám děkuji, ale už mi nevolejte.“

Opravdu nevolají, protože nikdo nechce trávit třičtvrtě hodiny, hodinu povídáním s někým, kdo mu do toho jenom hlasitě dýchá. A pak mu řekne, ať mu už nevolá.

Nicméně, určitě posluchače potěšilo, že jsi nasdílel, jak poznáš šmejdy a jak si je ukládáš do telefonu. Jak poznáš ty pravé partnery?

 

Vladimír Fichtner

Nehrají si na to, že jsou nejchytřejší na světě. A jsou ochotni odpracovat, co je potřeba a co potřebuji já.

Neúčtují mi za každé otevření dveří tři tisíce. Za to, že vůbec něco řeknu.

Občas člověk potká někoho, kdo něco pomáhá řešit a přijde něco nového, nová myšlenka. Já vždycky říkám „jestli mi budete chtít účtovat něco navíc, tak mi to řekněte dopředu. Já to zvážím a řeknu jo, tak jo, tak klidně se vydejte i tímhle směrem. Dejte mi nějaký rozptyl, kolik to může stát. A pak jsem ochoten to akceptovat.“

Ale nemám rád, když mi přijde faktura, která je třikrát větší, než jsme se původně domluvili. Aniž bych o tom věděl dopředu. A aniž bych úplně chápal proč. Někdy to chápu, samozřejmě. Ale nelíbí se mi to. Jsem rád, když je vztah transparentní a jasný. Když máme jasně domluvené podmínky. Když se tam něco může změnit, budu raději, když mi ten člověk zavolá.

S tím nemám problém, když mi řekne „já nevím, kolik to bude, možná 10 až 20 hodin. Tady je moje sazba.“ Okej, fajn. Ale když mi to přijde na faktuře dvakrát větší, to nemám rád.

 

Josef Podlipný

Když jsme u peněz, co stojí péče nějakého poradce, dodám ještě jeden rozměr. Já na poradcích oceňuji i to, že jdou do určité míry rizika, že se nedohodneme. Že se nepotkáme. A chtějí věnovat čas i své zkušenosti tomu, že se potkáme, že si povídáme, zjišťujeme, jestli jsme vzájemně kompatibilní. Zároveň zjišťujeme, jestli zkušenost i případná řešení, která by mi poradce mohl nabídnout, je pro mě vhodnou zkušeností a vhodným řešením.

 

Vladimír Fichtner

To, že věnuje čas mně, stejně jako já ho věnuji jemu. To, že za to nic neúčtuje nebo řekne „garance vrácení ceny nebo nic mi neplatíte, dokud se vám to nebude líbit.“ Vždy je nejtěžší začátek, samozřejmě. Nevíme, jestli si budeme sedět, jestli nám to bude vyhovovat.

Ne vždy je úplně jasné, co má být výstupem. Ale když mi někdo řekne „když se vám to nebude líbit, můžete mi to vrátit.“

To je super. Věnuji tomu svůj čas, to není málo. Ale on tomu také věnuje svůj čas. Takže jsme v tom společně. To je velmi sympatický přístup.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na Miloše. Miloš je kamarád, se kterým se opravdu mnoho let potkávám k různým tématům. Je to spíš takové přátelské popovídání si.

Když jsme se potkali úplně poprvé, protože jsme se seznámili na základě reference, Miloš říkal „oceňuji, že jste si na mě udělal čas. A kolik mě to bude stát?“

Já jsem říkal „Nic. Já do toho jdu s investicí mého času.“

Milošovi se to líbilo, říkal, že to je dobré!

Já jsem mu říkal „Miloši, stejně tak vy byste mně mohl říct, že mně budete účtovat svůj čas.“

A on říkal, že to se mu líbí ještě víc.

Od té doby jsou z nás opravdu letití přátelé.

Nicméně pojďme k dalšímu kritériu, které je fakt důležité mít na paměti.

Řekli jsme si o naslouchání.

Mluvili jsme o penězích.

Mluvili jsme o čase, o komunikaci, o otázkách proč.

Je ještě něco na co nesmíme zapomenout?

 

Vladimír Fichtner

Výkonnostní složka odměny. Ta mně vyhovuje, někdy to jde a někdy nejde. Když se něco povede, tak si ten člověk zaslouží třeba větší peníze. Vím, že musí něco odpracovat, ale když má výsledek, který je dobře měřitelný, tak mě baví, když ten člověk je ochoten do toho jít s tou měřitelnou složkou odměny. Ne vždy to jde, samozřejmě. Ale když to tak je, něco takového existuje.

 

Josef Podlipný

To znamená, máme stejnou motivaci, aby to dopadlo dobře.

 

Vladimír Fichtner

Přesně. Proto to my máme také ve firmě. Velká část naší odměny je success fee z toho, když se nám podaří udělat zisky pro klienty. Po odečtení nákladů na ten jejich zisk vynaložených.

Pamatuji si, jak jsem se potkal s jedním švýcarským bankéřem. On mi prezentoval nový produkt, který v sobě měl tři procenta pro banku, každý rok. Které si oni stáhnou. Výsledky byly nejisté. Já jsem říkal „potřebuji, aby tam nebyla tři procenta natvrdo, že si budete účtovat každý rok. Ať se bude vést jakkoliv. Ale aby to bylo podobně, jako to máme my s klienty. Aby tam byla velká složka toho úspěchu.

Když se to povede, tak si klidně vezměte tři procenta. Když se to nepovede, tak si vezměte 0,3 nebo 0,5 nebo jedno procento. Ale ne 3.“

Ten bankéř měl takový splín a říkal „Vladimíre, my bychom se ale neuživili.“

Divil jsem se „Tak vy jste reprezentant nejlepší banky na světě, všechny ty řeči, to není pravda? Dejte ruku do ohně se mnou! Když se chcete starat o ty peníze. Nebo když mi chcete dát nějaký produkt.“ Success fee tam, kde je možné, dává smysl a je dobře strukturované – to mě baví.

 

Josef Podlipný

Rozumím.

 

Vladimír Fichtner

Ty máš určitě také kritéria, která jsem třeba já nezmínil a která jsou důležitá.

 

Josef Podlipný

Jedno z těch kriticky důležitých kritérií je mít to na papíře. Mít možnost se k něčemu vrátit. Protože to, co si povíme, může v naší paměti uvíznout více nebo méně.

Nicméně to, co je na papíře, je něco, k čemu si můžeme dělat do budoucna poznámky. K čemu se můžeme vrátit. Takže to je důležité až v čase budoucím. Ne teď a můžeme na to navázat další kroky.

Myslím, že to je také ukázka, že to s vámi druhá strana myslí vážně a chce spolupracovat dlouho.

 

Vladimír Fichtner

S tím souvisí ještě jedna věc, Pepo. Chci mít čas si to rozmyslet.

Prostě, dejme to na papír, shrňme to. Udělejme nějaký executive summary, souhrn na pár řádků. Výhody, nevýhody – velmi stručně.

Klidně to rozepiš, jak jsi k tomu došel. To si můžu proskenovat, může mě to zajímat.

Ale chci mít čas si to rozmyslet.

Když volá maník „dneska musíte koupit ty akcie, protože zítra začíná mistrovství světa ve fotbale. A ten Adidas půjde nahoru.“ Tak to nikdo neví, že bude mistrovství světa ve fotbale? Nikde není nic písemného, všechno je na ucho a rozhodněte se teď hned, protože vám uteče mimořádná příležitost. Tak to nemusím.

 

Josef Podlipný

Na to máme zcela stejný názor.

Já jsem dostal nedávno nabídku na odběr plynu. Ta nabídka byla termínová – musel jsem se rozhodnout do nějakého termínu. Nebylo to sice do týdne. A vím, že to patří k marketingovým prodejním praktikám. V mojí hlavě to okamžitě odstartovalo potřebu si to ověřovat.

Někdo mi něco nabízí, co v čase vyprší. Sakra, pokud to se mnou myslí vážně a odběr plynu není na týden ani na rok. To je třeba na desítky nebo možná i stovky let, pokud nezměníme médium.

Tak proč to termínuje? Proč mi naopak srozumitelnou formou nedodá popis toho, proč tu změnu mám udělat? V čem je výhodná pro mě. A v čem je výhodná pro toho dodavatele?

To tam úplně nebylo. A ještě navíc v okamžiku, kdy jsem to začal zkoumat, tak jsem se ani k tomu ceníku, o který byla opřena, ta nabídka, snadno nedostal. Musel jsem ho složitou cestou dohledávat. Takže to, co ty říkáš, je možná jedna z těch sice účinných, ale rentiéry většinou vnímaných jako šmejdská praktika, která nevede k dlouhodobé spolupráci. Natož k výběru toho skvělého parťáka, se kterým budu mít po starostech.

Řekli jsme si mnohá kritéria, pojďme se teď podělit o ta nejdůležitější.

Tři, čtyři, každý za sebe, která si myslíme, že je potřeba mít vždycky na paměti, když si vybíráme vhodného parťáka pro budoucnost.

 

Vladimír Fichtner

„Nevím, ale zjistím“ – je dobrá známka, když to člověk říká.

 

Josef Podlipný

Písemně a s časem na přemýšlení – je pro mě důležité.

 

Vladimír Fichtner

Srozumitelnost, jednoduchost. A relativní stručnost. Někdy je možná více, někdy méně. Hlavně srozumitelnost – jako mladšímu bráchovi.

 

Josef Podlipný

Já miluju lidi, kteří skoro mlčí, jen pokládají otázky. A pak nakonec řeknou „To jsme si hezky popovídali“, protože naslouchali.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Naslouchání je extrémně důležité.

Jasná odměna – ideálně strukturovaná, když to je možné.

Na začátku vztahu garance vrácení peněz.

Nemusím přemýšlet, jestli se mi to bude líbit nebo nebude, prostě jdu do toho. Když se mi to líbit nebude, nebudu platit nic. Nebo mi ten člověk vrátí peníze.

 

Josef Podlipný

S odměnou určitě souvisí shodná motivace – success fee. Když se to povede, budou spokojené obě strany. Když se to nepovede, neměli bychom být spokojení ani na jedné straně.

 

Vladimír Fichtner

To, proč já hledám člověka na druhé straně jako profesionála je, že mi ušetří čas.

To je pro mě to nejdůležitější. Já nečekám, že bude nejchytřejší na světě, že bude vědět úplně všechno. Mně bude stačit, když mi ušetří čas, který já nemám nebo chci věnovat něčemu jinému.

 

Josef Podlipný

Já hledám člověka, který přistupuje k péči s pokorou a respektem a zároveň přináší i určitou míru oponentní názorů tak, aby ukazoval i možné cesty. Ne jediné možné, ale cesty, o kterých chce diskutovat, o kterých dává smysl přemýšlet.

 

Vladimír Fichtner

U cest bych řekl jasné doporučení. Když mám shrnuty plusy, mínusy, výhody a nevýhody, uvítám jedno doporučení.

A proč jsem zvolil jako poradce tuhle cestu?

 

Josef Podlipný

V dnešním díle jsme s vámi sdíleli názory, co je pro nás důležité při výběru partnera.

Pokud vám přijde důležitý tento díl podcastu pro vás nebo pro vaše přátele, budeme rádi, když ho budete sdílet dál.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na slyšenou.

 

Nikdo z nás není nesmrtelný.

Náhlá smrt či nehoda nemusí být jediná nečekaná situace, která zanechá starost o majetek na zbytku rodiny. Člověka dostane mimo hru i kousnutí klíštětem nebo nevydařená banální operace.

Co by se stalo s majetkem, kdyby člověk najednou nebyl?

Vladimír a Josef se v první části soustředili na jednoduché úkony, které můžete udělat, a v této druhé části se soustředí na náročnější témata, které vyžadují delší přípravu a zajistí mezigenerační ochranu majetku.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Máme ještě tři věci, které je potřeba zmínit a které z našeho pohledu fungují, když k něčemu dojde:

závěť, majetková struktura a to nejdůležitější, to si nechám až na konec.

To už jsou ale věci, které jsou složitějšího charakteru.

Když jsme se bavili o správci pozůstalosti a opatrovníkovi, to jsou jednoduché věci.

Akcionářská dohoda už je trošku složitější, ale není to žádná atomová elektrárna. Dá se to také vyřešit docela jednoduše a rychle. I když ne tak rychle jako hodinová návštěva u notáře.

Závěť svým způsobem také není úplně složitá, ale je tam potřeba to, co jsi říkal v jednom z příběhů na začátku dnešního povídání. A to dát dohromady nějakou inventuru.

 

Josef Podlipný

Určitě nejenom inventuru, ale dát dohromady i kvalitní komunikaci. Protože mnoho z rentiérů si myslí, že tím, že správně rozmyslí závěť a uloží ji u svého notáře, tak má vyřešeno.

Ne vždy tomu tak opravdu je. Protože poté, co je závěť otevřena a pozůstalí jsou s obsahem závěti seznámeni, může začít opravdu velmi nepříjemný okamžik pro pozůstalé. Kteří očekávali, že to bude vypadat jinak. Anebo dokonce i pro majetek samotný, pro rodinné bohatství, protože existují způsoby, jak je možné dokonce i závěť zpochybnit nebo dokonce napadnout.

Tím vůbec nechci říct, že je to úkon, který by rentiér neměl udělat. Spíše naopak. Měl by ho dobře promyslet. Měl by, pokud je to jen trošku možné, o něm komunikovat. A určitě, jak říkáš, měl by začít velmi pečlivou revizí rodinného bohatství. Ke kterému my oba dobře víme, nepatří jenom majetek. Peníze, které v rodinném bohatství jsou, nemusí být nutně tou nejdůležitější součástí. Je potřeba myslet na to, že závěť musí nutně zohlednit i to, že třeba někdo jako beneficient potřebuje z toho rodinného majetku víc, protože je dlouhodobě nemocen. Nebo potřebuje méně, protože je to bohém, zvyklý na svůj život a větší část majetku by mu mohla ten život vlastně zkazit. A dokonce ho připravit o radost, kterou díky svému bohémství prožívá. Je potřeba o tom takto přemýšlet.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Inventura materiálních hodnot na jedné straně, na druhé straně inventura toho, kdo by měl něco dostat a pak propojení obou stran mezi sebou. To je vlastně obsah závěti, která je na první pohled také relativně jednoduchým dokumentem. Ale řekl bych, že v pořadí, jak jsme se zatím bavili, ji považuji za tu složitější. Právě pro to přemýšlení, které je potřeba udělat.

Jednou jsem to probíral s kamarádem a říkal jsem, „no, tak teď jsme si o tom popovídali a kdo ví to, co vím teď já?“

A on odpověděl „Asi nikdo, a možná jsem ti neřekl úplně všechno, protože si to ani všechno já nepamatuju.“ Takže to je trošku složitější. Čím víc tomu věnujeme energie, tím je to potom jednodušší. A méně napadnutelné. Ano, protože i závěť může být napadnutelná. To se vztahuje ještě k tomu jednomu bodu, který jsem zatím neřekl. Závěť je tedy další nástroj.

Majetková struktura – co si pod tím představit?

 

Josef Podlipný

Každý si pod tím představí vlastně něco jiného.

Někdo je motivován k tvorbě majetkové struktury tím, že hledá optimální způsob vlastnictví a správy majetku kvůli daním. Říká si „OK – nejsem nesmrtelný. Někdy v budoucnu bude majetek spravovat někdo z rodiny, buď jako celek nebo jeho dílčí části.“ Pokud je ještě navíc rodina tzv. rozstřelena po celém světě, některé děti bydlí v Evropě, některé bydlí v zámoří nebo třeba v Austrálii, je o to důležitější řešit, jak v té dané zemi se přistupuje k dani dědické nebo k dani z benefitů z toho majetku, z výnosů.

Takže jeden takový úhel pohledu na strukturu je vyřešit daně.

Druhý pohled, který mě napadá a který jsme zvažovali i my s Janičkou v určitém okamžiku – a velmi intenzivně jsme o něm diskutovali v rodině – je vytvořit něco, co je spojeno s odkazem. V podstatě nějaké místo, kde se rodina má chuť scházet, ať je kdekoliv na světě. Ví, že to je vždycky bezpečný rodinný přístav, dům třeba. A je jedno, jestli to je ten, ve kterém se narodily děti nebo jejich rodiče.

 

Vladimír Fichtner

Jakou má dům spojitost s majetkovou strukturou?

 

Josef Podlipný

Pak je potřeba tento dům, pokud by to měl být právě ten bezpečný přístav, který překoná mnoho generací, dát do struktury, která bude mít správu a bude nedělitelná.

 

Vladimír Fichtner

Dobře, tedy majetková struktura. Ty jsi zmínil v jeden okamžik, že je to něco, co potkáváme u lidí, se kterými se bavíme. Oni říkají, že to už řešili, to mají namyšlené. Na první pohled to vypadá hrozně jednoduše. Protože postavit tu strukturu, je záležitost u zkušených právníků na pár týdnů, řekněme. I s nějakým rozmýšlením. Technicky to může být i rychlejší.

Ale skutečný fór struktury je zase v komunikaci s rodinou. Zase v tom, že to není vnucení vůle mně, otce zakladatele, všem ostatním. Ale většina struktur na západě je považována těmi následujícími generacemi za nepříjemnost, za něco, co nefunguje. 80 až 90 procent lidí to komentuje jako něco, co jim udělali rodiče nebo prarodiče „za trest.“

 

Josef Podlipný

Říkají naschvál.

 

Vladimír Fichtner

Naschvál, ano, to je to správné slovo.

To je jenom spojeno s tím, že ta struktura byla vytvořená z jednoho úhlu pohledu. Často bez nich. Když jsme s Radkou začali uvažovat o strukturách, protože to také byla první věc, která nás napadla, když jsme prodávali firmu. Tak co s tím? Uděláme nějakou strukturu? Právníci a daňaři nám navrhli nějaké řešení, jak by to mohlo vypadat – holding, rodinný fond a já nevím co dalšího. My jsme vlastně postupně až časem pochopili, že nám tam nevyhovuje jedna věc. A to, že to nemá v sobě lidskost. Že tam není rodina, je to technické řešení. A proto jsme se do toho nevrhli. Naopak jsme začali pracovat na rodině. O tom si budeme povídat za chvíli, že to je vlastně to nejpodstatnější.

K majetkovým strukturám se určitě  ještě dostaneme v nějakých dalších relacích. Ale myslím, že jako shrnutí by to mohlo stačit, co myslíš, Pepo?

 

Josef Podlipný

Já k tomu jen dodám krátce. Vzpomeňme na setkání s Honzou, kde jsme se ho ptali „A když jste, Honzo, popsal rodině řešení majetkové struktury, jak na to reagovala rodina?“ Vzpomínáš si, co nám Honza tehdy odpověděl, jak na to reagovali členové rodiny?

 

Vladimír Fichtner

„No, když myslíš, tati.“

 

Josef Podlipný

Ano. To je bohužel obvyklá odpověď členů rodiny, protože přistupují k otci nebo matce zakladatelům jako k respektovaným osobám s určitou mírou pokory.

Oni přece něco vytvořili. Tím pádem jejich děti jim „do toho teď nemají, co kecat.“ Bohužel ale toto je právě past, do které se může velmi snadno správce rodinného bohatství chytit ve chvíli, kdy nenaslouchá rodině. Když ji nepřizve k hledání optimálního řešení.

 

Vladimír Fichtner

Abychom nezapomněli na dnešní téma – jak vlastně struktura souvisí s nečekanou událostí?

 

Josef Podlipný

Zdánlivě souvisí přímo, ale i nepřímo.

Přímá souvislost je v tom, že nabízí řešení pro případ, že ten, kdo teď strukturu vůbec nepotřebuje, protože celé rodinné bohatství spravuje sám nebo společně s dalšími členy rodiny, náhle nebude. Anebo nebude schopen správy. Struktura v podstatě řeší určitou formu následovnictví.

Nepřímá souvislost spočívá v tom, že pro okamžik, kdy se chopí správcovství budoucí generace, které ne vždy budou chtít být v roli exekutivy – těch přímo řídících osob – potřebují mít vytvořené i jakési kontrolní nástroje. Nástroje, které umožní systém nějak pospravovat anebo upravit potřebám budoucích generací.

 

Protože nikdo přece nevíme, jak rychle se bude větvit generační strom. S jakými potřebami jednotlivé větve anebo plody na větvích budou pohlížet na rodinné bohatství. Co si o tom myslíš ty, Vladimíre?

 

Vladimír Fichtner

Majetková struktura může určitě pomoci překonat věci, o kterých jsi mluvil. Zastupovat akcionáře, kteří by jinak zdědili podíly třeba po mně ve firmě. A najednou by místo jednoho akcionáře byli tři, nebo čtyři. Najednou se struktura může postavit mezi dědice a firmu, a tu firmu zastupovat jednotným hlasem. Přesně takto to má spousta rodin na západ od nás, a je to osvědčená záležitost.

Především proto může struktura hrát dobrou roli v tom, že se nebude tříštit některá část majetku. Že nájemní dům, který mám, kde je 15 bytových jednotek, nebude mít najednou čtyři vlastníky. A po další generaci třeba 15 vlastníků, a pak už je to sdružení vlastníků. To známe z toho filmu, jak to dopadá.

Tak to funguje – čím více vlastníků, tím více je roztříštěná pozornost na to, aby se správa dělala efektivně. A to může být nepříjemné.

Strukturu proto vnímám především z pohledu zachování celistvosti. U toho typu majetku, kde to zachování celistvosti je důležité.

 

Josef Podlipný

Určitě ano, jen doplním, že struktura také umožňuje zachovat princip přenosu odpovědnosti. Odpovědnosti ke správě, a trošku upozadit vlastnictví.

Odpovědnost je klíčová pro to, aby rodinné bohatství přinášelo užitek i mnoha dalším generacím.

 

Vladimír Fichtner

Pořád tam roste komplexnost, od hodinové návštěvy notáře po nějaké přemýšlení. Majetková struktura je něco, co může také pomoci řešit některé věci do budoucna v našich rodinách.

Ale to už je nejen na měsíce, možná na roky rozmýšlení. Ty k tomu něco chceš dodat, Pepo?

 

Josef Podlipný

Často slýchám od rentiérů, byli jsme u několika takovýchto setkáních s rentiéry i spolu, že majetkovou strukturou to přemýšlení rentiéra začíná.

Je to pochopitelné, protože i my dáváme tvorbě majetkové struktury velkou důležitost. Zároveň jsi teď zmínil, že je to o diskusích a přípravách, které trvají možná mnoho let a že tím rentiéři začínají.

Nicméně, je majetková struktura něco, co vyřeší trable rodiny pro případ neočekávané události, když nebude mít ta předchozí řešení?

 

Vladimír Fichtner

Může v tom pomoci. Majetková struktura je způsob číslo 5.

Nejpodstatnější je ale způsob číslo 6. To je příprava rodiny a komunikace v rodině.

To je to, co je dlouhodobé. To je to, co je na roky určitě. Teď jsme se bavili s jedním člověkem, se kterým pracujeme, on říkal „s dospělými dětmi to budu řešit, ten majetek, který už dneska je významný, tak až tak za rok, až dostanou peníze za prodej další firmy.“

Já mu ale říkal „Honzo, ale to nejde. Je potřeba ty věci řešit dopředu. To prostě nemůžete ty děcka přece postavit před hotovou věc, najednou tady máte peníze, tady máte majetek.“

Z mého pohledu je potřeba dávat dohromady pohled na svět jako rodina. Co chceme s majetkem dokázat? Jak se o něj chceme starat? Zapojovat děti do starání, aby to nebylo, jako když úspěšný sportovec najednou vydělává stamiliony v mladém věku a neví, co s tím.

Spousta úspěšných sportovců, a speciálně ve Státech, zbankrotuje, protože na takovou situaci nejsou vůbec připraveni. Na to je potřeba dát velký pozor.

 

Je to proces, který je pro mě nesmírně obohacující, my jsme ho zahájili už před několika lety s rodinou. Je úplně nový, protože samozřejmě nikdo v tom nemá zkušenost tady v ČR. Nebo není ta zkušenost moc dlouhodobá. Ale musím říct, že je nesmírně příjemné vidět, jak děti získávají svoji sílu, své sebevědomí, svoje sebeuvědomění v tomhle procesu. A mít šanci být u toho je pro mě hrozně příjemné. Není to jednoduché, to neříkám, že to je jednoduché.

Proto si myslím, že to je proces na roky. A pořád máme, a doufám, že budeme mít pořád, o čem se bavit a co sdílet. Z pohledu důležitosti tohle já osobně považuji za to nejpodstatnější.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Vidím to úplně stejně. Mohu k tomu jen dodat dvě věci.

To nejtěžší na komunikaci v rodině je poslouchat. Nás přece vždycky napadnou ta správná řešení a rádi bychom je představili ostatním. Nicméně tím se můžeme připravit o spoustu ještě lepších řešení, které budou napadat ostatní členy rodiny. A to by byla velká škoda o tohle přijít.

A druhá s tím související věc, která mě zaujala jako myšlenka známého světového kouče dalších generací, byla: chcete-li dát svým dětem jen peníze, dejte jim raději drogy. Asi jim méně zkazíte život.

Já bych k tomu dodal – chcete-li pomoci dětem, svým partnerkám, partnerům a budoucím generacím dobře spravovat rodinná bohatství, komunikujte s nimi. Hledejte s nimi ta správná řešení.

Nebuďte na to sami. My jsme vám, vážení posluchači, nabídli 6 řešení, které vám pomohou připravit se na neočekávané události.

Vláďo, poprosím Tě, jestli bys je krátce shrnul.

 

Vladimír Fichtner

Mluvili jsme o jmenování správce pozůstalosti.

Jmenování opatrovníka.

O akcionářských dohodách nebo dohodách společníků.

O závěti.

Zmínili jsme majetkové struktury.

A to nejpodstatnější je rodina a komunikace s ní. Příprava na to, aby se stali správnými správci.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dnes to bylo o řešeních, která vám pomohou připravit vás samotné, vaše rodiny a rodinná bohatství pro případ neočekávaných událostí.

Opět někdy příště se s vámi budu těšit na slyšenou. Pro dnešek se loučím. Mé jméno je Josef Podlipný.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.