Josef Podlipný

Skutečně o bohatství a majetku přemýšlíte dlouhodobě?

 

My jsme dlouhodobostí tak trochu posedlí.

Na první pohled si můžete asi říci „to je jasné, co dlouhodobost znamená,“ ale máme jinou zkušenost.

Setkáváme se totiž s tím, že ne vždy se člověk dívá na své bohatství a majetek s dostatečně dlouhým strategickým nadhledem.

A to se může obrátit proti němu, nejen když přemýšlí o materiálním zajištění následujících generací, ale třeba i když zakládá nějakou „majetkovou strukturu.“

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí hned několik úhlů pohledu, které překvapí i člověka, který má delší investiční horizont.

Vedle zkušeností budovatele bohatství se v této epizodě dozvíte i cenné zkušenosti čtvrté, osmé či deváté generace bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Skutečně přemýšlíte dlouhodobě?

Tento titulek měl článek v Rentiérovi, jehož jsi autorem, Vláďo.

Co tě vedlo k této otázce?

 

Vladimír Fichtner

Zkušenosti s tím, co znamená slovo dlouhodobě v očích lidí, se kterými se potkáváme.

Protože pro nás jako podnikatele je přirozené, že dlouhodobě je rok, dva, tři, zítra, za týden, za měsíc.

Trošku to přeháním, ale není to padesát let. Nejsou to dvě, tři generace. Natož pak sedm generací.

Já si myslím, že je hrozně důležité si to začít uvědomovat. Pokud se chceme starat o to, aby majetek vydržel. Aby se nám nestalo, že za tři generace od nás majetek už v rodině nebude, což je častá věc, bohužel, musíme začít přemýšlet trošku jinak.

 

Josef Podlipný

Jak vypadalo tvé první seznámení s dlouhodobostí?

Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi začal o dlouhodobost opravdu intenzivně přemýšlet?

 

Vladimír Fichtner

První seznámení s dlouhodobostí bylo, když jsem začal vnímat, že v investičním světě existují produkty, které jsou tady 30 let nebo 50 let nebo 70 let.

PPF, kde jsem u Petra Kellnera začínal, tady byla v té době pár let. Já jsem velmi intenzivně vnímal, že nám něco chybí. PPF byla úspěšná, už si najímala různé konzultanty ze zahraničí, z Ameriky, ale byli to konzultanti. Nebyla to rodina, která by se dělila o své tajné know-how.

Dlouhodobost know-how při dlouhodobém investování, o kterém jsem vždycky přemýšlel, je nesmírně důležitá. To, jestli vytvářím know-how znovu a znovu a znovu. To se nám může stát, nebo naší třetí generaci. My jsme si o tom zrovna včera povídali s dcerou.

Říkal jsem jí „Když se my s mamkou nepodělíme o to, co jsme zažili, tak ty budeš začínat možná znova, jenom s větším majetkem na začátku. Ale uděláš ty chyby, co jsme udělali my na začátku.

Měl jsem 10 tisíc korun. Dal jsem to do nějakého certifikátu Ekoagrobanky a dodneška ten certifikát mám, ale peníze jsem nikdy neviděl. Ale ty vezmeš deset milionů nebo jiný číslo a přijdeš o to, uděláš tu chybu také. Protože jsme ti nenasdíleli některé věci.“

Když člověk začne přemýšlet nad dlouhodobostí, najednou si začne říkat, jak to vlastně funguje? Co je dlouhodobost v investičním světě?

Dneska se říká, že dlouhodobé produkty mají minimální investiční horizont sedm let. Akcie, že jsou na minimálně sedm let. To je houby dlouhodobost, s prominutím. Co to je za dlouhodobost?

30 nebo 20 let? Alespoň 30 let – to je lepší dlouhodobost.

Warren Buffett vydělal většinu svých peněz až po 65. Protože ta koule, kterou měl rozjetou a nabalovala se, se nabaluje dramaticky, až když už je dost velká.

Na začátku to vlastně není vidět. Až když máme majetek trošku větší, najednou vidíme, že tady přeskočilo deset milionů, támhle dvacet, támhle půl miliardy. Když je majetek pět miliard a o deset procent se zhodnotí, tak je to půl miliardy, pak to naskakuje rychle.

S dlouhodobostí jsem se tedy nejdřív potkal v investičním světě, kdy jsem začal poznávat, že to není rok, ani dva, ani pět, ani sedm, ani deset, ale dvacet nebo třicet.

Dneska už si myslím, že to je vícegenerační, to znamená desítky let.

Ty, Pepo, jsi příklad dlouhodobého přemýšlení o majetku. Vaše rodina, kde sice došlo k časovému přerušení díky komunismu, se o majetek stará už čtvrtou generaci.

Ty jsi G4, to je hezké. Jak to vnímáš, Pepo?

 

Josef Podlipný

My jsme se jako rodina setkali s dlouhodobostí v tom rozměru mezigeneračního správcovství. Poprvé, když jsme se potkali se zástupci německé dynastie, a vzpomínám si na to jako dnes, zástupce už páté generace říkal „No jo, vám se o tom přemýšlí, vy jste bohatí.“

Já jsem se ptal „Jak? Vždyť vy máte rodinné konsorcium, které generuje každý rok řádově miliardy eur, kde vidíte to naše bohatství?“

A on říkal „Ale nás je na ten majetek poměrně víc.“

Přidal tomu rozměr většího větvení rodiny a násobků jejích členů v dalších generacích.

Pak jsme měli čest se potkat se zástupcem osmé generace, pokud si vzpomínám správně. S panem Dupontem, který moc hezky popisoval, jak se jednotliví rodinní členové nevejdou ani do velkého sálu. Že by už potřebovali pomalu stadion, protože jich je opravdu velký počet.

Podobně se k tomu stavěl zástupce již deváté generace z Ameriky, který říkal „To je právě základ toho přemýšlení, protože když nebudete přemýšlet, jak má být spravován majetek, aby vydržel několik generací do budoucna, dáváte reálný základ k tomu, aby některá z nastupujících generací opět začínala z nuly.“

Jak ty, Vláďo, zpravidla říkáš „Z modráků do modráků nebo z rýžového pole do rýžového pole.“

To bylo naše rodinné seznámení s dlouhodobostí.

 

Vladimír Fichtner

Studie Williams Group, která zkoumala asi 3 200 rodin, přišla na to, že 70 % rodin přijde o majetek v druhé generaci. A 90 % ve třetí generaci.

A já nechci být v té kategorii, že o to přijdeme.

Nějak jsme se na to docela nadřeli, tak mi přijde škoda to nevymyslet, a nepřemýšlet o dlouhodobosti dopředu.

V článku, který jsem psal, jsem dal dohromady kolik je lidí v druhé generaci, ve třetí, čtvrté, páté, šesté, sedmé.

To si každý může spočítat sám, kolik bude dětí v každé generaci, jak to bude přibývat, jak potom začnou ti starší umírat a podobně.

Když máte dvě děti v generaci, tak za sedm generací v pokrevní linii, nemluvím o partnerech, ale jenom v pokrevní linii bude necelá stovka lidí. Sto lidí se bude muset o ten majetek dělit.

Když máte tři děti, jako máme my s Radkou, tam to vycházelo už na nějaké tisíce. To už je fakt hodně.

To je přesně to, co říkal pan Dupont nebo ti další, které jsi zmiňoval – majetek se dělí mezi hodně lidí.

To mě také zajímalo, ale možná se k tomu vrátím až za chvilku. Co je potřeba udělat pro to, aby byl majetek dostatečně velký a aby dělení bylo v pohodě?

 

Josef Podlipný

Je potřeba skutečně dlouhodobě strategicky o majetku a jeho správě přemýšlet.

My jsme v určitém okamžiku s Janičkou došli k závěru, že každé z dětí dostane 20 miliónů korun.

Ty, vždycky, když ten příběh zmiňuji u našich klientů, dodáváš, abych nezapomněl dodat kriticky důležitou informaci. Tak ji dodám i pro vás.

Těch 20 milionů korun je svěřeno. Reálnou hodnotu dvaceti milionů korun by měly naše děti předat i svým dětem. Každému jednomu svému dítěti.

Pokud se na to začneme dívat touto optikou mezigenerační správy majetku, je třeba si uvědomit dvě kriticky důležité informace.

První, že mezigenerační výměna se měří průměrným věkem mateřství žen. Když se podíváme do historických tabulek, zjistíme, že dříve nebylo problémem počít dítě těsně po osmnácti letech nebo dokonce „doschválit“ plnoletost, aby maminka ještě neplnoletá mohla oficiálně počít potomka.

Teď je naprosto běžné, že věk maminky je u hranice nebo nad hranicí třiceti let.

To je první klíčová informace: do budoucna se, pravděpodobně, i přes to, že se prodlužuje věk dožití, nebude potkávat tolik generací najednou.

Protože noví potomci budou přicházet do rodiny později, než bylo v minulosti zvykem.

Jinými slovy, počet let, který se počítal dříve na generaci, začínal někde u osmnáctky, dvacítky, pak překročil pětadvacet. Ty jsi zmiňoval dvacet osm let, ale podle posledních statistických údajů už bychom měli na jednu generaci počítat třicet let.

Už se nepotká 4, 5 generací, ale potkají se 3 generace.

Ty už si toho tolik nenasdílejí. Teď je přeci jen ještě možné přizvat k diskuzi prapraděda, praděda nebo prababičku, rodiče atd. Ještě to v některých rodinách je možné.

 

Vladimír Fichtner

Jen malá technická poznámka.

Každý se může zamyslet sám ve své vlastní rodině, kolik si toho nasdílel se svým dědou nebo babičkou, natož pak o majetku a zkušenostech s ním.

Ale i o čemkoliv jiném – v čem vyrostli, jak zažívali život. To předávání je velmi problematické, myslím, a mluvím i za svoji vlastní rodinu.

Pak se ztrácí to know-how, pak se ztrácí ta zkušenost.

To je to, proč po 3 generacích 90 % rodin už nemá nic. Protože se začíná znovu!

 

Josef Podlipný

Nepředávají se dostatečně mezigenerační zkušenosti, vzorce chování. Rizika, která byla spojena třeba se správou nebo s nabytím majetku.

Další moment je ta faktická generační výměna, když by velmi teoreticky v každé generaci, v pokrevní linii, byli tři potomci. Tak naše tři děti budou mít každý také tři děti. Teď se asi děsí, pokud nás poslouchají, protože to znamená třikráte 20 milionů. Jejich reálnou hodnotu.

To znamená, že nebude stačit za 30 let mít 60 milionů. Oni budou potřebovat nominálně nějakých 145 milionů.

Ty jsi hezky analyzoval i to, co je s tím z hlediska správy spojeno.

Jak tedy nahlížet na správu majetku, aby po větvení toho stromu, když tam je najednou 9 pokrevních členů nebo 12, nešli znovu do montérek? Co se musí udělat při správě majetku?

 

Vladimír Fichtner

9 i 12 lidí je ještě pořád v pohodě, až ty další generace tam začnou naskakovat.

Je asi nejlepší, když si každý spočítá, že to jsou opravdu velká čísla.

Ale ano, mě zajímalo nejenom kolik bude potomků, ale jestli jde udržet objem majetku na potomka.

V tom článku jsem si vzal vaši rodinu jako příklad. Říkal jsem, je 20 milionů na osobu, jak to půjde? A šlo to docela dobře, protože ta dlouhodobost, o které se dneska bavíme, není jenom o počtu lidí.

Ale také o tom, že výnosy se kumulují. Když to zjednoduším, došel jsem k tomu, že v principu stačí pro dvě děti v každé generaci na každého dospělého člena 2,5 % reálného výnosu.

 

Josef Podlipný

To znamená nad inflaci.

 

Vladimír Fichtner

Anebo 3,5 %, když má člověk tři děti a bude se to držet v každé generaci, u každého člena dál.

Pokud rodina dokáže spravovat peníze tím způsobem, že 2,5 až 3,5 % reálně ročně, to znamená nad inflaci, vydělá na majetku, tak je majetek udržitelný a nemusí se bát toho, že jich na to bude víc.

Jestliže přišel komentář, že je nás na to moc, tak to znamená, že předchozí generace nebo někdo někde udělal chybu a nedodržel dostatečnou výnosnost. Protože majetek možná jsou dnes miliardy, ale je na to 5 000 členů, je v nominální hodnotě a ne reálně. Je to hodnota, není to cash flow, které se z toho dostává. Proto najednou nevychází dostatečně moc peněz.

Když člověk přemýšlí dlouhodobě, proti němu jde počet osob v každé generaci nebo s každou generací větší a větší počet osob té rodiny. Ale co mě potěšilo, že pro něj neskutečně dobře pracuje složené úročení.

 

Josef Podlipný

Souhlasím. Mě teď napadá diskuse se zástupcem miliardářské české rodiny. Tomáš řekl, když jsme diskutovali o dlouhodobosti správy majetku pro budoucí generace, a poté, co si přečetl tvůj článek v Rentiérovi, že to je něco, co mu dává další důvod a smysl, jak spravovat majetek. I přesto, že je v řádech miliard nebo v jeho případě dokonce desítek miliard.

On říkal „Toho majetku je vlastně tolik, že ho ani několik generací do budoucna nemá šanci pozbýt.“

Ale najednou zjistil „Aha! Šanci ho pozbýt má. Protože my tam nemáme tyhle principy, nebavíme se o tom, jakou část a jakým strategickým přístupem budeme spravovat proto, aby žádná z budoucích generací, dokonce ani třeba desátá nebo patnáctá nastupující generace, nemusela jít znova do montérek.“

Jinými slovy, častou pastí pro rentiérská portfolia a jejich správu, pro naše rodinná bohatství, je samotná velikost rodinného bohatství.

Protože si můžeme myslet, že už je toho tolik, že není co řešit. Že se to prostě nedá spotřebovat. Dá.

 

Vladimír Fichtner

V jedné generaci ne, ale záleží na dalších generacích, jak to bude vypadat. Samozřejmě nemluvíme o tom, že když člověk udělá chybu s velkým majetkem, ta chyba najednou stojí stamiliony nebo miliardy.

 

Už jsme se také o tom bavili párkrát. Táta předal synovi rozjetou fabriku a najednou se zjistilo, že zmizela hodnota firmy 500 milionů, protože syn nevěděl, co s tím má dělat. Nastala insolvence a 30 let budovaný majetek zmizel.

To znamená, že v přechodu se pozapomnělo na předání, nebo předání neproběhlo tak, jak by mělo proběhnout. Nebo další generace neměla štěstí, to k tomu také patří. Možná by to bez něj ani předchozí generace nezvládla. Kdo ví. To je samozřejmě takový příklad, který nemůžeme nikdy už zpětně ověřit.

Ale zkušenost nám pomáhá. Když začneme přemýšlet opravdu dlouhodobě, najednou zjistíme, že možná bychom pro to měli něco udělat. Možná bychom se měli odpoutat od té dennodenní exekutivní práce a začít pracovat na něčem jiném.

A to na rodinném bohatství, ne jenom materiálním. Na vztahovém. Úplně z jiného úhlu pohledu. Ale nemusíme, jen je potom poměrně rozumná šance, že se to nepovede. Ne dneska, ale za pár generací od nás.

 

Josef Podlipný

Já si teď vzpomínám na některé z posledních diskusí u nás v rodině, když jsme k těm 20 milionům hledali rácio.

Ano, přiznávám, rácio jsme hledali až poté, co vznikla tahle částka. Bylo úsměvné, že jsme po mnoha diskusích došli k závěru, že bychom to nevymysleli jinak.

Takže jsme se prostě trefili, bylo tam štěstíčko. Na začátku nás k tomu vedlo to, že chceme udělat maximum pro to, aby naše děti mohly být co nejdříve samostatné. A zároveň udělat všechno pro to, aby po tom nemusely toužit. Aby pro ně byla rodina bezpečím, základem. A tahle diskuse nás vrátila do minulého století. Do čtyřicátých let, kdy začal americký psycholog, Abraham Maslow, diskutovat s vědeckou obcí o svých závěrech. O tom, jakým procentem byla u jím zkoumaných lidí naplněna určitá míra potřeby.

Až v 60. letech se to trošku zdeformovalo a dali tomu nálepku Maslowovy pyramidy.

 

Vladimír Fichtner

Maslow. Kdysi jsem to studoval na vysoké, měl jsem jeden semestr psychologie, takže něco mi to říká, ale moc si už nepamatuju.

Když byla naplněná na vysokou míru procent, ti lidé byli v pohodě, zjednodušeně.

 

Josef Podlipný

Ano.

Nejenom, že byli v pohodě, ale měli chuť i energii naplňovat další potřeby, až po tu nejvyšší potřebu seberealizace.

My jsme si říkali, že bychom měli udělat maximum i pro budoucí generace, aby základní vrstvy pomyslné pyramidy byly zajištěny, aby byla možnost získávat uznání, úctu, aby byla možnost seberealizace, musí být logicky naplněny potřeby pod touto vrstvou.

A tak jsme říkali, že v základní vrstvě potřebují bydlet. Potřebují mít dostatek majetku na energie, aby mohli svítit, topit, rozmnožovat se, cítit se v bezpečí. Aby jako rodina měli nějaké jistoty.

K tomu je potřeba nějaký majetek. Takže jsme zjistili, že když se z těch dvaceti milionů vyčlení nějaká část, která umožňuje třeba splácet poskytnutou půjčku na pořízení bydlení, nebo dopravního prostředku do rodiny, nebo na studium, ta rodina rozkvete. Jednotlivci mají základ už k dispozici a mohou růst. Protože mají příležitost.

 

Častá diskuse, kterou jsme vedli i s ostatními rodinami, byla v rovině úvěrů.

Já si vzpomínám, asi před sedmi lety jsem diskutoval s jednou americkou rodinou.

Říkali „My skoro neplatíme žádné daně.“

Ptal jsem se, jak je to možné? A odpověď byla „Protože všechno, co majetek generuje, generuje dovnitř struktury, dovnitř majetkové struktury. A my proti tomu máme od banky úvěrovou linku a z té financujeme naše potřeby. Náklady si promítneme proti příjmům a prostě pracujeme v podstatě s cizím kapitálem a vlastní kapitál nám roste.“

Oproti tomu zástupce české velmi bohaté rodiny, říká „Ideální život je bez úvěrů. Proč bych je měl mít, když na to mám, koupím si to z prostředků, které mám.“ Ale pak se zbaví určité míry nadvýnosu, kterou mu může generovat jeho vlastní kapitál. Za prvé.

A za druhé, třeba v období vyšší inflace, a zažili jsme to i v ČR, inflace ukusuje stejnou měrou z cizího i z vlastního kapitálu.

Dluh, který má hodnotu miliardy, už nemá hodnotu miliardy, protože z něj ukousla patnáctiprocentní inflace.

To je příběh, který ukazuje, že rozumná strategie – především z dlouhodobého hlediska mezigenerační správy – může zabránit tomu, že se majetek nejenom rozdrobí mezi jednotlivé členy rodiny. Ale že bude dlouhodobě spravován špatně.

 

Nicméně, Vláďo, ty máš určitě řadu dalších příběhů, které by bylo možné nasdílet s našimi posluchači. Ukázat je buď skrze tvůj článek v Rentiérovi, anebo způsob přemýšlení rentiérů.

Jaký význam má dlouhodobost při mezigenerační správě?

 

Vladimír Fichtner

Ještě je určitě jeden hezký příklad dlouhodobosti, se kterým docela často pracuji – a to je přemýšlení o dlouhodobosti nějaké majetkové struktury. Jestli tomu budeme říkat investiční holding nebo trust nebo svěřenský fond nebo něco podobného, je asi jedno.

Ale často se potkávám s tím, že rentiér řekne „Tady jsem vytvořil strukturu. Přeci to nebudu dávat nějakým správcům venku, když se o to můžu postarat sám.“

Já na to říkám „Jak dlouho se o to budete starat vy?“

Odpověď je „Dlouho, je mi pětapadesát let, bude to třicet let nebo padesát let nebo možná tolik ne.“

„A kdo bude potom?“ je moje další otázka

Slyším odpověď, že struktura umožňuje všechno.

Moje další otázka zní „A je to dobře, nebo je to špatně, že to umožňuje všechno? Co je v tom dlouhodobém horizontu to správné? Jak to bude vypadat 3 generace od této chvíle? Budete chtít, aby tu strukturu ovládal někdo, kdo s ní může udělat úplně cokoliv? A vy už tomu nezabráníte. Bude tak dobrý, jako jste Vy?“

Vidím před sebou obličej Petra, jak vypadal. „No, možná nebude tak dobrý jako já. Nikdo není tak dobrý, jako jsem já, že jo? To je jasný.“

Přemýšlení o dlouhodobost byla jedna z věcí, která nás s Radkou vedla k tomu, že jsme strukturu v okamžiku, kdy jsme prodávali firmu nebo podíl v ní, nezaložili. Protože jsme neviděli dál než na sebe. Jak to potom bude fungovat, když u toho nebudeme, nebo třeba u toho nebudeme chtít být nebo nebudeme moci u toho být.

Řekli jsme si, že potřebujeme první prozkoumat tu dlouhodobost. Teprve potom, co zjistíme, nebo do určité míry zjistíme, nikdy nezjistíme samozřejmě všechno, začneme přemýšlet o tom, co bude ta struktura.

 

Josef Podlipný

Často s rentiéry diskutujeme o dlouhodobosti. Můžeš nasdílet s našimi posluchači co je naše přidaná hodnota?

Čím pomáháme se s dlouhodobostí vypořádat a třeba i se vypořádat s nějakými krátkodobými výkyvy, které přicházejí. Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že přicházet i v budoucnu budou.

 

Vladimír Fichtner

Ta největší přidaná hodnota je, že na to člověk není sám.

Protože každý podnikatel to známe. Už není žádná centrála, kam bych šel a říkal „já tady mám nějaký problém, pojďte mi pomoct.“

Je to na mně. V našem případě to bylo na mně a na Radce, kdo jsme spolu založili byznys a stavěli ho.

Najednou, když na to nejsem sám, když si můžu o věcech povídat s někým, kdo má svoji vlastní zkušenost nebo další sdílenou zkušenost od dalších lidí, mohu se vyhnout mnoha chybám, které bych asi jinak udělal.

V podnikání to bylo stejně, samozřejmě. Dělali jsme chyby, dělali jsme věci, které byly slepou cestou. Přišli jsme na to a zatočili jsme včas. Vrátili jsme se kousek, udělali jsme pár kroků zpátky a pak zase pár velkých kroků dopředu.

V tomhle je to stejné, jenom máme méně času. Některé věci se neukážou hned, když je uděláme špatně, a proto je dobré se inspirovat.

Pokud někoho tato diskuse v tuto chvíli inspiruje, že si říká „Aha, to mě nikdy nenapadlo,“ je to přesně ten důkaz, jak na to nebýt sám. To je asi nejpodstatnější.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl opravdu to nejpodstatnější.

 

Pokud, vážení posluchači, přátelé, teď přemýšlíte, zda spravujete nebo spravujeme skutečně dlouhodobě naše rodinné bohatství, je to dobrý důvod nás oslovit. Při diskusi s vámi budeme objevovat odpovědi na tuto otázku, která je opravdu kriticky důležitá pro zachování rodinných bohatství i pro budoucí generace.

 

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hodně zajímavé diskuse nad otázkou „Skutečně spravujete rodinné bohatství dlouhodobě?“

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

 

První rok s nemovitostí ve Španělsku

Vladimír Fichtner sdílel své poznatky z výběru a koupě domu ve Španělsku v epizodě číslo 28.

Nyní se společně s Josefem Podlipným k tématu vrací a ohlíží se za prvním rokem vlastnění domu na jihu Španělska a práce na jeho rekonstrukci.

Spolupráce s místními partnery, způsob života a vývoj trhu nemovitostí jsou jen některá z témat, na něž v diskuzi přijde řeč.

Přemýšlíte nad koupí nemovitosti v zahraničí?
Zajímají vás rozdíly v pracovním stylu českých a španělských stavebních firem?
Nebo si jen chcete dát pozor na velkou past, která číhá na naivní Čechy v zahraničí (nejen ve Španělsku)?

Poslechněte si 28. a 63. díl podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Rok se sešel s rokem. Vy jste s Radkou a celou rodinou španělskou nemovitost vybírali, myslím si, velmi pečlivě. To už jsme sdíleli nejenom v měsíčníku Rentiér, ale i v jednom z předchozích dílů podcastu. Teď, když se na to podíváš optikou pohledu do zpětného zrcátka a zároveň i vpřed, protože ještě určitě nějaké naplánované aktivity jsou před vámi, na co jste za těch dvanácti měsíců přišli? A co chceš v tenhle okamžik za celou tvou rodinu nasdílet s našimi posluchači? Jak Konstantin Kinský správně říká „Jen vůl se učí z vlastních chyb. Chytrý nebo moudrý člověk se učí z chyb druhých.“

 

Vladimír Fichtner

Potvrdili jsme si, že je dobře diverzifikovat nemovitostní portfolio. V ČR jsme prodali už skoro všechno, kromě toho, kde bydlíme. Prodáváme poslední nemovitost, ve které bydlel syn, tak jsme ji v tom boomu prodat nemohli. Španělsko je fakt investičně zajímavé – cash flow výnosy, ceny…

 

Josef Podlipný

Ukazuje se to stále jako správná volba? Proč je správná?

 

Vladimír Fichtner

Radka už říká „Tak ještě to nemáme úplně hotový, ale mohli bychom se podívat už na nějakou další, ne?“ A to je. To je přesně známka toho, že ona jako obezřetný finanční ředitel a člověk, který v naší rodině má nemovitosti jako svoji vášeň a prostě jí baví, už to považuje za dobré. „To fungovalo, tak pojďme dál.“ A už jsme se byli opravdu dívat. Teď, když jsme tam byli tři měsíce, jsme se byli dívat na další nemovitosti.

 

Josef Podlipný

Vlastně říkáš, že dosavadní, více než dvanáctiměsíční, zkušenost potvrzuje správnost volby lokality a zároveň vás povzbuzuje k tomu, abyste nemovitostní portfolio ve Španělsku rozšiřovali.

 

Vladimír Fichtner

Ano. Je to ale samozřejmě spojené s tím, že už jsme tam našli správné partnery ve spoustě oblastí. Už máme správného realiťáka, na začátku jsme neměli.

 

Josef Podlipný

A byl nějaký „aha moment“ při výběru toho realiťáka? Na co jste si přišli?

 

Vladimír Fichtner

Je to jako v ČR, většina lidí neví, proč to dělá a nemá to hlavu a patu. Pak narazíte na některého, který řekne „Víte, kde to je? Nebudeme tam jezdit, dokud si neujasníme, co vlastně potřebujete a dokud já vám nebudu moct říct, že to je moc daleko od hlavní cesty. Když chcete sedm minut a je to dvanáct, tak já vám to řeknu dopředu. Nemusíme tam kvůli tomu jezdit, abych vás zlomil, když to uvidíte a možná se vám to bude líbit.“ Já bych neřekl, že to je jiné než v ČR. Jenom se mluví španělsky, většinou. To je trošku bariéra. Po třech letech jsem pochopil, že se budeme muset naučit my španělsky a angličtina není úplně nejlepší jazyk. Ne pro každého. S realiťákem mluvíme anglicky, s právníkem mluvíme anglicky. Třeba stavební firma je během roku až třetí parta, která pro nás začala dělat, ta správná. Ale to bylo stejné v ČR, když Radka začínala dělat nemovitosti. V ČR také až třetí parta byla ta, se kterou dodnes dělá a věří si, rozumí si. Jsou to kluci, kteří mají chuť přemýšlet a jsou poctiví. Funguje to.

 

Tady to bylo to samé, akorát speciálně v tom stavebnictví to bylo o té španělštině. Google translate – čeština/španělština – pro elektrikářské práce není úplně žádná legrace. Když řeknete napětí, tak napětí mezi lidmi znamená něco jiného než elektrické napětí. V té elektrikařině google translate překlady, které tam někdy byly… Ten kluk se zeptal, já mu řekl, ať to zkusí říct jinak. On to řek jinak, ale byl to stejný nesmysl. Říkám mu, tak jo, tak to udělej. Ale tak to bývá samozřejmě i v ČR, i když mluví stejným jazykem druhá strana, je to o něco jednodušší. Ale našli jsme skvělého kluka, který má kolem sebe všechny profese, ale trvalo to. První zkušenost vysloveně špatná, druhá – i když to bylo na doporučení – trošku lepší. A třetí skvělá, také na doporučení.

 

Co bylo ale zajímavé, a co jsme si vyhodnotili s rodinou, že byla jedna z věcí, která nás trošku ošálila, když protistrana mluvila česky. Tak jsme ztratili část zábran.

 

Josef Podlipný

Ostražitost?

 

Vladimír Fichtner

Ostražitost. Protože když mluví česky, je to kamarád. Jsi v tom prostředí cizinec, nikdo nemluví česky a najednou někdo mluví česky. Najednou nevíš, je to dobře, není to dobře? Nebo nemusí to být dobře. Vysloveně jsme si prošli tím, že jsme měli české řemeslníky, kteří fungovali ve Španělsku. Nefungovalo to! Fungovalo to velmi, velmi problematicky.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám, je to sice z jiného regionu, nicméně související s tím tvým příběhem. V Americe roste, a docela strmě, počet Američanů, kteří mluví jen španělsky.

 

A v okamžiku, kdy se podepisují smlouvy, tak obvykle jsou dvoujazyčné. Podobný příběh mi nedávno nasdílel jeden rentiér, který říkal „My jsme se na základě impulsu Vladimírovy rodiny také porozhlédli ve Španělsku a také tam kupujeme nemovitost. Ale v okamžiku, kdy jsme dostali na stůl smlouvu, která byla v anglickém a španělském jazyce, a vlastními silami jsme si přeložili do češtiny jak anglický, tak španělský text, jsme zjistili, že nejsou kompatibilní. Tak jsme silně znejistěli.“ Tím chci jenom říct, že jazyková vybavenost nebo podpora je určitě velmi důležitá.

Nicméně, teď nás možná poslouchají posluchači, kteří o Španělsku také uvažují. Byl tam nějaký další aha moment, který by bylo dobré s nimi nasdílet, aby byli lépe připraveni na koupi?

 

Vladimír Fichtner

Na knihu by to bylo, jak jich bylo hodně! Ale život ve Španělsku je klidný, takový pohodovější.

 

Josef Podlipný

Co je to klid a pohoda ve Španělsku?

 

Vladimír Fichtner

Objednali jsme soláry. Když jsme řešili soláry na střechu v ČR, zhruba stejně velké, přijela firma a začali někdy v sedm ráno na střeše. V létě bylo 35 stupňů a dělali do deseti večer, než to měli dokončené. Položené to měli, neměli všechno ještě napojené dole, ale prostě měli střechu hotovou. Už tam nemuseli. Ve Španělsku přijela firma v půl deváté ráno, má to půlhodinu ze své základny, a tak ve dvě odjela. Přijedeme zítra. Prostě nemají pocit, že jim život uteče mezi prsty, když něco nedodělají ten den.

 

Josef Podlipný

Takže je nutný jiný styl plánování?

 

Vladimír Fichtner

My máme dvoupatrovou nemovitost, 4 ložnice, 4 koupelny. Mysleli jsme, že bude mít zrekonstruováno všechno a máme jenom jedno patro. Letos budeme pronajímat jenom jedno patro, až příští rok druhé. Je to způsobené tím, že je všechno pomalejší a také tam nejsme samozřejmě od rána do večera. Není tam člověk 6 měsíců v kuse. I když by to asi šlo speciálně teď už s firmou, kterou máme. Ale!. Vlastně jsme zjistili, že stejně jako oni – nemusíme. Tak to bude za rok, a co? Není to žádný zásadní průšvih. Pojďme si trošku užít života, nejen práce. Takže tohle je pro mě, který vždycky pracoval docela hodně, takové nové. Nemusí se dělat 12 hodin denně!

 

Josef Podlipný

Ten aha moment byl „Aha, jde to dělat i jinak.“

 

Vladimír Fichtner

Na úkor práce, člověk může mít i větší radost ze života. Já myslím, že my jí tady ani nemůžeme tolik mít. Španělé také jsou usměvaví, jsou v pohodě a není problém udělat chybu. Což je pro to naše prostředí také divné. Viz ten příklad s tou smlouvou – no a co? Tak je tam rozdíl.

 

To pomalé tempo a dokonalost vystihuje jeden příběh, který jsme zažili s Radkou. Říkali jsme si, že půjdeme na kafe, pak se půjdeme projít po promenádě u moře a pak na oběd. Šli jsme na kávu, bylo půl jedenácté, jedenáct. Život ve Španělsku začíná později, tak o hodinu a půl než v ČR. Takže v půl jedenácté všichni mají snídani. Byly tři obsazené stoly asi z dvaceti v té kavárně. Trvalo půl hodiny, než jsme dostali kávu – každý jsme chtěli kávu a vodu. Půlhodiny trvalo pro tři stoly objednávka a přinesení kávy. Ale ta holka byla usměvavá a v pohodě.

My jsme chtěli zaplatit a další půlhodinu trvalo placení. Třikrát šla kolem nás a říká „Já jsem zapomněla.“ Potom nakonec, když jsem si potřeboval odskočit, tak jsem šel s ní a zaplatil jsem to tam na místě, protože jsem si říkal, že nestihneme už ani oběd. Ale nebylo to „promiňte, já jsem to neudělala schválně. Jsem taková pomalejší možná, nebo si to nepamatuju, tak se nezlobte“ To je takové hrozně osvobozující, že člověk nemusí být vždycky dokonalý. Má to něco do sebe. Přestože se to někomu, kdo vyrostl v české kotlině a s německým „pintlich“ přístupem k věcem, může zdát až divné. Ale já musím říct, že pro nás je to spíš „aha, to taky jde takhle?“ Potom člověk vidí úsměv na jejich tváři, vidí, jak mají prostor se sejít se svou rodinou a uvařit si spolu oběd a strávit spolu nějaký čas.

 

Když odjížděl kamarád, který tam se mnou byl týden, tak nás šéf stavební firmy pozval, ať přijdeme, že nám uvaří. My jsme přišli k němu domů, on tam měl navařeno pro nás a prostě jsme „španělsko-překladačsky“ se bavili o všem možném a bylo to o tom vztahu. Nebylo to o práci – zaměřím, dodám apod. Bylo to mnohem vlídnější, příjemnější, přátelštější. Takže je potřeba se obrnit trošku trpělivostí na jiný styl. Já musím říct, že pro mě to bylo spíš ze začátku „Ježišmarjá, to se nemůžeme domluvit.“ Druhá stavební firma, kterou jsme měli, tak jsme jim v listopadu říkali, že přijedeme v lednu, můžete nastoupit? A oni na to „až přijedete, tak se ozvěte.“

 

My jsme už s nimi prošli stavbu předtím, už měli zapsáno, už dali rozpočet. Tak jsme se na to ptali té holky, co nám je doporučila. Ona říkala „musíte říct konkrétní datum. Když řeknete v lednu, tak to je hrozně široký. Řekněte datum.“ Tak jsme řekli přijedeme 9. ledna, a oni „tak až přijedete, tak se ozvěte.“ Tak jsme přijeli 9. 1. a 10. dopoledne zavolal nebo napsal ten člověk „tak jak to vypadá?“ Říkám si, vždyť jste se nechtěli sejít. Já jsem přijel včera v noci, chtěl jsem volat, ještě není oběd, tak jsem chtěl volat, ať přijdete. No přišli. Podívali se znovu na to, co už si jednou zakreslili, znovu poslali další budget. No, legrace. Z budgetu na všechno kývli, že udělají, třetinu práce neudělali, budget, ale zůstal stejný. Takže legrace. Ale ta dokonalost tam není tak silná.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi zmínil nekonečnou sezonu teplíčka ve Španělsku, kvůli kterému tam také rád cestuješ. Je s tím třeba spojená obava ze sucha? Jak řešíte vodní zdroj a jak jste řešili tuto otázku?

 

Vladimír Fichtner

Voda je základ, a to velmi zásadní. My jsme postupem času přišli na to, že je potřeba se dívat na plodiny, které se v tom místě pěstují, protože to ukáže, co si místní myslí o suchu nebo nesuchu. Když máte někde olivy, tak tam moc vody nebude. Když tam je mango a avokádo, které jsou na vodu náročné, tak šance, že budete mít vodu a že má nějakou vydatnost, je rozumnější. Není to záruka, ale je to určitě to nejlepší, co můžete udělat jako místní. To je další poznatek, pracovat s místními. My jsme tam na začátek na pár týdnů vzali kluky, kteří nám stavebně pomáhali tady v ČR. Technologie, kterou se tam staví, je trošku jiná, materiály jsou trošku jiné. A až teď zpětně poznáváme, jak se najímali ty další španělské firmy, že to nefungovalo úplně dobře.

 

Že je potřeba znát to místní a vlastně najít si místní lidi, kteří fakt vědí „Tady je jasné, že bude dole voda, protože je to v dolíku a nemůžete tady dávat elektrické podlahové topení.“ A na to jsme přišli až když jsme ho položili a přišly deště. Přišel elektrikář „co tady máte, že to vypadává? Tady to topení musí být jiné“. To my jsme nevěděli, protože naše česká zkušenost nám v tom neporadila. Vyhledávat místní je samozřejmě komunikačně složitější, ale řekl bych, že to je hodně důležité. Nebo právník. Ptali jsme se proč právník funguje tak dobře, a jedna jeho kolegyně říkala, že je ze severu. On je vycepovaný, není tak „maňána“. Fungoval způsobem, který nám vyhovuje. Ne že bychom na něj nemohli nebo neměli dohlížet.

Musí si to člověk hlídat víc než tady, ale to neznamená, že není dobrý. Jenom to vyžaduje trošku víc energie. A je to spojené s tím „Udělal jsem chybu, tak to předělám.“ Otázkou je jen to, jak zásadní.

 

Josef Podlipný

V České republice, kde máme mnoholeté zkušenosti jako všichni rentiéři, se mění postupem času daňový režim a teď naposledy daňový balíček zdražil i danění nemovitostí. Jak velkou zkušenost máte s daňovým režimem ve Španělsku?

 

Vladimír Fichtner

Zatím relativně malou, ale ty daně jsou zatím docela příznivé.

 

Josef Podlipný

A můžeš s námi nasdílet nějaký detail z té dosavadní zkušenosti?

 

Vladimír Fichtner

Zatím ji máme malou, takže asi moc moc velký detail nevím. Není daň z dědictví, to je důležité, v Andalusii. Ta se začíná aplikovat, až pokud dědicové dostávají každý milion eur a více. Třeba v hodnotě nemovitosti. Když bude nemovitost za 4 miliony a budeš mít 4 děti a zemřeš, tak tak tam by se mohla začít aplikovat daň. Takže to je docela důležitá věc, kterou jsme s Radkou řešili hned od začátku. Aby tam nebyl takový problém. Jinak daně z nemovitostí, daně z nájmu jsou podobné jako u nás. Není to zásadní. Španělsko je relativně chudá země, alespoň jižní, v Andalusii, kde jsme. Je tam levně v porovnání s ČR. Výrobky jsou kvalitnější. To máme vyzkoušené. Prací prášky, které si Radka přivezla domů, když měla prázdné kufry, jsou stejné jako tady v ČR.

 

Panenka stojí o třetinu méně. Je tam levný život. V zimě člověk nemusí tolik topit, ještě ušetří za topení, je to ideální.

 

Josef Podlipný

Při minulých diskuzích jsme s našimi klienty sdíleli i možný důvod, proč jsou k dispozici nemovitosti ve Španělsku jako nějaká mezigenerační výměna současných vlastníků, možná i určitá míra chudoby v některých oblastech. Jak moc je rizikové to prostředí pro vlastníky nemovitostí, pokud tam nebydlí stále? Mám na mysli riziko squatterů. Riziko, že se do té nemovitosti nastěhuje někdo, kdo s ní nemá žádný vztah?

 

Vladimír Fichtner

To záleží na tom, co to je za nemovitost, kde je apod. My máme nemovitost „in the middle of nowhere“, kde lišky dávají dobrou noc. Ale nevím, co tam žije, co by dávalo dobrou noc. Ještě neznám Španělsko tak dobře. Tam žádný squatter není. To má 20 minut autem k prvnímu místu, kde může něco vyžebrat.

 

Josef Podlipný

S dobrou fyzičkou.

 

Vladimír Fichtner

Nebo k prvnímu kontejneru. To není úplně místo, kde by se něco takového dělo. Když máte byt v nějaké zástavbě, jasně, může se to stát. Ale když jsme se bavili s právníkem, říkal, že za 10 let se mu to stalo dvakrát. Trvá to 6 měsíců, než ty lidi vyženete. Případně si dejte security systém. My máme security systém, ale ne kvůli squatterům, spíš kvůli tomu, že jsme na relativně odlehlém místě. A mně stojí 50 eur za to, aby mi to online hlídal od rána do večera.

 

Josef Podlipný

I přes odlehlost toho místa, jak důležité jsou sousedské vztahy?

 

Vladimír Fichtner

Podobně jako v ČR, je to fajn. Ale já musím říct, že my máme vlastně za sousedy Brita, Belgičana, Švéda a dalšího Brita. Tam skoro žádný Španěl není. Občas je tam Španěl a ten mluví jenom španělsky, to zatím ještě neumíme dostatečně dobře, abychom se nějak dramaticky seznámili. Je to stejné jako jinde, s někým si člověk sedne víc, s někým méně. Ještě budeme budovat vztahy. Zatím jsme byli ti, kteří přinášeli hluk spojený s rekonstrukcí. Už se těším, až je budeme moct pozvat na party. To je důležitá věc. Když budete mít party, je potřeba pozvat všechny sousedy, protože pak nemůžou říkat, že je u nás „bordel“, protože dostali pozvání také. A to je jejich problém, že ho nevyužili. To jsou lehké insight informace, které člověk postupně poznává.

 

Josef Podlipný

Ty o španělském prostředí mluvíš jako o prostředí, které dává možnost si život užít a možná žít jiné hodnoty. Jak moc je to komunitní prostředí? Nebo podařilo se vám za ten rok už vplout do nějaké komunity a začít tam budovat vztahy?

 

Vladimír Fichtner

Že by Radka dostala pozvání na oběd od někoho, s kým dělá 10 let nemovitosti v ČR, kdo by jí uvařil, tak to nedostala zatím. Ani já. Ve Španělsku jsme ho dostali po pár měsících spolupráce. Je to jiné. A opravdu je to i o tom, že ti lidé udělají chybu, ale nedělají ji schválně. Není to „já to schválně neudělal nebo já to schválně udělám blbě.“ Prostě je to obráceně – třeba panty měly být na druhé straně, tak se to předělá. Když dělali klimatizaci, dávali ji na nějakou úroveň a bylo to moc vysoko na první pohled. Já si říkal, asi by to chtělo níž. Ráďa tam už nebyla a já jsem viděl na kameře, jak se jí to nelíbí. Ale vím, že v ČR by možná nešla do toho, aby to ti kluci snížili. Tam ten kluk řekl „Jo, tak já to dám níž“. Vlastně je jednodušší to napravování chyb, oni nemají problém chybu nebo nedokonalost nebo jiný názor přiznat. Nemají pocit, že to je útok na ně. Když mně někdo řekne, že jsem něco udělal špatně nebo že to mám předělat, tak se cítím ohrožen. Tam mi přijde, že to tak není. Schválně jsem to neudělal, tak já to předělám, v pohodě. To bylo příjemné, musím říct, Ne, že by se člověk rád potýkal s tím, že něco je nedokonalého, ale způsob napravování nebo přiznání nedokonalosti a napravování, je příjemnější.

 

Josef Podlipný

Nedokonalost v oblasti nemovitostí, developmentu někdy vede k tomu, že si to děláme takzvaně po svém. Setkali jste se i s tímhle způsobem, že stavebník si to udělal po svém? Prostě řekl „okej, máte to tady nějak namyšlený nebo namalovaný, ale já vím, že takhle je to líp.“ A vy jste přišli k hotovému. Je tam takový prvek?

 

Vladimír Fichtner

V předchozích stavebních firmách asi trošku jo, ale Radka si to moc nenechá líbit. V té poslední firmě vůbec. Ten kluk je fakt šikovný, chytrý, dělá skvěle. Teď už tam nejsme. Posílá mi, co dneska udělali, co se chystá, je to příjemné. Je to španělsky, já si to dám do překladače – už mám za sebou 60 dní španělštiny v Duolingo, tak už některé věci i rozumím 😊

 

Josef Podlipný

Vláďo, jak jsi správně řekl, rok ve Španělsku už vydal na knihu. My nemáme tolik času, abychom povídali celý příběh, který by se vešel do knížky. Pojď na závěr s našimi posluchači nasdílet jednu, dvě, tři věci, na které jste si přišli až za ten rok. Za to období nějaké zkušenosti.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí je investice. Kdo o tom uvažuje, tak španělský trh nějak neroste v ceně a je to cashflow trh. My ještě nevíme, jak to bude vypadat, jestli budeme mít výnos cashflow 5, 7, 10 nebo 12 %. Uvidíme, jak se nám bude dařit. To teprve bude za půl roku nebo za rok další podcast. Je to o cashflow. Ty ceny tam relativně stojí, není tam žádný velký posun. Nemovitost, kterou my jsme kupovali, rok a půl byla na trhu. Nemovitosti, na které jsme se byli podívat před rokem, tam pořád jsou za stejnou cenu nebo nižší cenu. Občas samozřejmě nějaká zmizí, to není tak, že ne.

 

Josef Podlipný

Takže je to o cashflow.

 

Vladimír Fichtner

Podle nás je to hodně cashflow trh. To je jedna věc. Místní znalost a zkušenost lidí je důležitá a je určitě lepší dělat s místními než s někým, koho si člověk přiveze z ČR. To je naše zkušenost, třeba má někdo jinou, ale naše zkušenost taková.

 

Josef Podlipný

A do třetice všeho dobrého, nebo zlého.

 

Vladimír Fichtner

Pohoda. Je to klidnější, já jsem tam byl tři měsíce, protože mě bolí klouby a v teple mě nebolí. Režim je pohodovější, klidnější. Mně to vyhovuje moc, takže poznávám nový způsob žití.

 

Josef Podlipný

Moc děkuji za příběh roku ve Španělsku. Dokonce mě mrzí, že tady s námi není Radka, protože si myslím, že i ona by měla k tomu co říct a je spolutvůrcem tohoto příběhu.

Pokud vás, posluchače, zajímá více detailů, tak věřím, že vám Vláďa, než vydají s Radkou knihu, o které hovořil, rád nasdílí další detaily.

Pokud si myslíte, že někoho z vašich blízkých toto téma může zaujmout, budeme rádi, když tento díl podcastu se svými kamarády nasdílíte. Přeji hezký den

 

Kdy a jak s dětmi začít mluvit o majetku

 

Většina rodinného bohatství se rozpustí s druhou či třetí generací. Častým důvodem je to, že první generace nedokáže předat své hodnoty a majetek tak, aby si ho ty budoucí generace vážily a měly ho jako pomocníka, a ne břímě.

V této epizodě se Vladimír a Josef ponoří do důležitého tématu, jak do správy majetku zapojit děti. Sdílí své osobní zkušenosti a výzvy, se kterými se potkali, když s dětmi diskutovali o rodinném bohatství.

Dozvíte se, proč a jak využívat při vzdělávání dětí hry a simulace, aby už od mládí pochytily důležité finanční koncepty. Role charity a filantropie je při zapojování dětí do správy majetku také velmi důležitá, protože jim vštěpuje smysl pro zodpovědnost a správcovství.

Zaposlouchejte se do této epizody a zjistěte, jak ve své rodině podporovat pozitivní a informovaný přístup ke správě majetku a zajistit hladký přechod bohatství na další generace.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, kdy a jak jsi začal řešit majetek se svými vlastními dětmi?

 

Vladimír Fichtner

Ve chvíli, kdy začalo být co řešit. Ve chvíli, kdy jsme prodali většinový podíl ve firmě, nastal čas začít řešit majetek i s dětmi.

 

Josef Podlipný

Poděl se s námi o nějakou podrobnost.

 

Vladimír Fichtner

Dětem bylo kolem 15, 25 a 26.

 

Josef Podlipný

Jaké byly začátky?

 

Vladimír Fichtner

Jaké byly? Hledali jsme cestu, jak na to.

Naše nevýhoda je, že jsme často první generace bohatství a nemáme to know-how od koho převzít.

Začátky byly takové, že zkusíme tohle a zkusíme tamto.

Mě tyhle věci obecně zajímají, takže jsem je začal studovat poměrně intenzivně díky tomu, že jsem přestal být ředitelem společnosti. Už jsem se stal jenom spolumajitelem a pro kolegy mentorem, řekněme, který dělá to, co ho baví. A nemusí už dělat to, co ho nebaví.

Začal jsem mít prostor na studium těchto věcí a vypadalo to, že jako první budeme řešit nějakou strukturu, nadační fond nebo svěřenský fond. Něco, co bylo spojeno s tou transakcí.

S Radkou jsme ale došli k tomu, že to je něco, co nám vůbec nevyhovuje. Já jsem pak zjistil, že většina těch struktur je dělaná velmi studeně, bez účasti dětí a další generace. Je to hodně řešené technicky.

A to je důvod, proč většina z nich, alespoň na západ od nás, dřív nebo později zkolabuje. Proč 80 % lidí následující generace říká „My vůbec nechápeme, proč to máme.“  To řešení je to pro ně trest a ne benefit.

10 % neví.

A 10 % říká „To je výborný, to máme dobře vymyšlený.“

S Radkou jsme postupně došli k tomu, že jedna z klíčových věcí je zapojit do starání se o majetek a do přemýšlení o majetku, děti. Co nejdříve. Pomoci tomu řešení, aby bylo multi-generační.

Nikoli „Tady jsem to vymyslel a berte nebo neberte.“ U nás to bylo takhle.

Ty máš za sebou ale mnohem víc generací rodinného bohatství.

Ty nejsi první generace, i když – jak se to vezme. Už jsi o tom vyprávěl kdysi v podcastu.

Jak to bylo u vás? Kdy jste začali zapojovat děti, Pepo?

 

Josef Podlipný

Pozdě. To je stručná odpověď.

A ano, máme spolu už epizody, kde sdílím větší detail. Teď to jen krátce připomenu.

My jsme získali část majetku v restituci, takže já zastupuji čtvrtou generaci naší rodové větve.

K tomu pozdě jenom doplním, že s určitou odpovědností jsme převzali majetek a jako součást rodinného bohatství jsme převzali i příběhy, které se s majetkem pojily. Jak vznikl, jaké souvislosti jsou spojeny s těmi předchozími generacemi. Pokora, respekt a zároveň chuť zachovat hodnotu majetku, anebo ho ještě zvětšit, zastínila právě tu včasnost zapojení dětí do jeho správy.

Vlastně jsem se pak nemohl divit tomu, když mi jeden z našich potomků řekl, že určitou součást majetku považoval za nechtěného sourozence. Za někoho, kdo jim vzal po určitý okamžik pozornost jejich otce, možná jim vzal i lásku jejich otce. Protože se věnoval něčemu, co v ten okamžik považoval za důležité. A nepovažoval za tolik důležité zapojit rodinu do diskuze o důležitosti nebo principech správy rodinného majetku.

Takže musím říct zcela upřímně – u nás jsme s tím začali později.

 

Vladimír Fichtner

Kolik zhruba bylo dětem, vzpomeneš si?

 

Josef Podlipný

V době, kdy jsme majetek v restituci získali, ještě děti nebyly na světě.

Ale když jsme ho zvětšovali, už postupně na světě byly.

Když už měly rozum z toho, co se kolem nich děje a mohly se k tomu i vyjádřit, já jsem ještě neměl stále dostatek sil a energie je k té diskuzi přizvat.

První taková větší zkušenost byla odmítnutím, kdy dcera řekla „Tati, nemůžeš se zlobit, že se na tuto část majetku díváme jako na nechtěného sourozence, kterému jsi věnoval větší pozornost. A možná jsi připravil po určitou dobu o svou pozornost nás. Své děti.“

 

Vladimír Fichtner

Kdy bys dnes, poté, co víš, se začal s dětmi bavit? Kolik by jim bylo?

 

Josef Podlipný

Neváhal bych už od věku třeba 7, 8 let.

S jistotou můžu říct, že od 10 let výše bych chtěl diskutovat s dětmi vše hlavně srozumitelně. Což by mohlo být přínosem.

Moc dobře si vzpomínám na příběh Filipa, který se s námi nedávno setkal. On vzpomenul svého nejmladšího potomka, syna, který společně s ním poslouchal náš podcast.

Ne proto, že by mu tatínek řekl „Tady si sedni a pojď poslouchat podcast Mezi Rentiéry.“

Ale proto, že se tam nějak nachomýtl. My jsme v tom díle opakovaně zmiňovali slovo rentiér.

A tak se syn svého tatínka ptal, co to vlastně je. Dílem si nabral něco z našeho podcastu. Když se ptala manželka, maminka tohoto ještě neplnoletého syna, co to vlastně je rentiér, syn pohotově zareagoval a začal jí to vysvětlovat.

Filip říkal, že bylo velmi příjemné si uvědomit, že i v tomto věku jeho syna, kterému je lehce nad hranicí 10 let, se o ta témata může zajímat.

 

Vladimír Fichtner

U nás to bylo tak, že my jsme s celou tou šíří majetku začali děti seznamovat tak, jak jsem říkal.

Ale třeba s finančními aktivy, co jsou akcie, dluhopisy, fondy apod., jsme s nimi hráli naši hru Finanční svoboda už od 10 let věku.

Eliška hrála ve druhé třídě na základní škole. V podobném věku, který jsi zmínil. V 7, 8 letech jsou děti úplně v pohodě. To my, dospělí, máme tu bariéru – co je ta akcie nebo ten dluhopis, dividenda.

Jim to je úplně jedno. Oni se v té hře naučí, jak to funguje. Stejně jako se v monopolech naučí slovo hypotéka. A hrají to jako hru.

Jde o to, jakým způsobem jim to představíme. Má to v sobě jednu krásnou věc, kterou jsi zmínil.

Když jim představím slovo akcie, dluhopis, dividenda, burza, pohyby na burze nahoru a dolu, v 7, 8, 10 nebo ve 12 letech nenásilně, přirozeně, hrou – mají pak sami motivaci se o to zajímat. To vím přesně od jednoho našeho klienta, který s námi hrál Finanční svobodu se svými syny i s manželkou.

Říkal mi, že pak se mnou mluvil a probírali jsme něco, kde padlo slovo dividenda nebo něco podobného.

A syn se ptal „Tati a my máme taky nějakou dividendu?“

Když jim dáme prostor, přináší to další generaci motivaci se něco dozvědět, protože oni jsou velmi zvídaví. Nám to dává možnost jim to vysvětlit v okamžiku, kdy to chtějí slyšet. Ne kdy jim to chceme nacpat do hlavy.

Jedna z nejhorších věcí, jak něco dělat s dětmi je „Tady si sedni a nauč se to.“

To dopadne jako ve škole, že jo? Když to dopadne dobře, tak se to nadrtí a za čtrnáct dní už to nevědí.

Ale když chtějí poznávat, je to základ toho, abychom mohli vůbec něco předat.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Rané počátky, které jsi mi právě připomněl, a je velmi příjemné na to zavzpomínat, byly také spojeny s hrou Finanční svoboda.

Určitě si vzpomeneš na naše první setkání, které proběhlo zhruba v roce 2005, 2006.

My jsme jako odměnu za to, že jsme začali tvořit nový koncept poradenství v bankovním prostředí, získali nejenom možnost si zahrát hru Finanční svoboda pod tvým vedením a tvých kolegů, ale získali jsme i tu hru a možnost hrát ji pak s dalšími.

Já jsem začal hrát se svými dětmi a se svou manželkou. Jako jedno z cenných poznání si uvědomuji, že tam zafungovalo to, co funguje i u monopolů. V okamžiku, kdy se hra hraje, všechny principy, všechna pravidla i samotné peníze, které jsou jenom papírky, mají obrovský význam. Až magický. Vtahují hráče do hry, do přemýšlení o různých strategiích, do hledání odpovědí na předchozí chyby.

Ale v okamžiku, kdy jsme hru uklidili, ležela ve skříni a ty bankovky neměly vůbec žádný význam. Byly zcela bezcenné.

Nicméně ta strategie a způsob přemýšlení hráčům v hlavách zůstaly. Takže aniž bychom na to přímo cílili, při hře jsme učili sami sebe, ale i naše děti, správcovskému přístupu.

Ne něco vlastnit a shromažďovat. Jak ty s oblibou říkáš – zaplavat si jako strýček Skrblík v mincích, ale přistupovat k majetku s pokorou. Hledat takovou strategii a takové principy, kterým budu rozumět a budu je schopen předávat i dalším generacím.

 

Vladimír Fichtner

Já jsem nedávno o víkendu s kolegyní Šárkou hrál s rodinou jednoho deseti miliardáře. S jeho dospělými i lehce nedospělými dětmi.

Hráli jsme simulaci života od 30 let do 60 a pak od 60 do 90 let, kdy se hraje rentiérský scénář.

Což je té rodině samozřejmě bližší, ale potřebovali se naučit i ty základní principy běžného investování.

Dohráli jsme – skvělý zážitek jako vždycky. A pak hned jsme měli první společnou schůzku o majetku. V průběhu té schůzky padaly opakovaně reference na to, co jsme před tím prožili ve hře. Jak to šlo nahoru, dolů, co se dělalo když, a jaké měli strategie, každý tým to hrál trošku jinak. To byla úplně úžasná věc.

Samozřejmě zážitek z té hry, jednoduchý pro pochopení, kdy je to prostě hra a za dvě minuty víš, jak to ty děti vtáhlo.

A o hodinu a půl později už řešíš reálné peníze. Ale máš tam tu hru, můžeš se zase k ní vrátit, můžeš si zahrát, zase prožít jiný scénář.

Připomnělo mi to moc zajímavé časy, kdy jsme to řešili s našimi dětmi.  A bylo to opravdu výborné.

Z mého pohledu je třeba začít relativně co nejdříve.

Většina lidí dělá tu chybu, že začne pozdě. Nebo si říká, že začne až to bude sám vědět, až bude mít všechny odpovědi.

Hups, nebudu je mít nikdy, to je ten problém. Pořád se mám co učit, dodneška se mám co učit. Přestože si myslím, že vím docela dost, tak také vím, že spoustu věcí ještě nevím. Je třeba dát si velký pozor na to, abychom nezačali pozdě.

 

Josef Podlipný

Mě teď napadají dvě otázky. Na které už jsi svým způsobem odpověděl.

Položím tu první.

Jak často se setkáváme s otázkou rentiéra, správce, budovatel rodinného bohatství, kdy má děti zapojit do diskuse o majetku, o jeho správě. Jak je to často?

 

Vladimír Fichtner

Málo. Relativně málo, protože většinou jsme to my, kteří vyprovokují tuto diskuzi. A řekneme, že je potřeba co nejdřív. Protože většina lidí myslí, že má čas.

Většina našich klientů je ve věku 50, 55, někdo 60. Mají děti od 18 do 30, řekněme.

A říkají si „Ještě nějaký čas, ještě vydržím nějakou dobu, ještě budu mít pořád šanci to předat v klidu.“

To je ale otázka, to nikdo nevíme!

Přestože ta proaktivní otázka přichází relativně málo, respektive souvisí s věkem dětí – čím starší, tím je to relevantnější. Když jsou děti pod 18, tak mám pocit, že všichni říkají „No tak ještě je čas a nemusíme“.

My ale doporučujeme to mít nastavené trošku jinak a přiměřeně věku začít děti seznamovat s některými věcmi. Mám také zkušenost s rodinou, kdy otci je 70, dětem 50, ale děti nevědí, ještě neměli čas se o tom pobavit.

Jak utíká čas, je to samozřejmě čím dál tím složitější. Člověk ve vyšším věku už nemá tolik energie, nemá možná tolik trpělivosti. A už má nalajnované, jak by to chtěl. A vlastně pustit do toho někoho dalšího, aby mu to trošku zbořil oponenturu té mladší generace už není tak jednoduché.

To vidím jako velmi problematickou záležitost do budoucna.

Protože pokud se nepodaří otci zakladateli děti zapojit intenzivněji, vzdát se své vedoucí úlohy, toho svého „LenOna“, který to všechno vybudoval, vytáhnul sám a dodneška spoustu věcí řeší za děti, tak ony nebudou vědět, co s tím.

Spadne jim to do klína a budou dělat stejné chyby jako my jsme dělali, když nám bylo 30.

Ale my jsme je dělali s deseti tisíci korun.

Oni to budou dělat se stamiliony. Tu chybu udělají stejnou. Prostě přijdou třeba o všechno nebo o půlku.

Xkrát jsme si tady o tom povídali. I zkušený podnikatel může přijít o spoustu peněz, když si nedá pozor.

Pro děti, které nemají tolik zkušeností, kterým rodiče nedali příležitost si to vyzkoušet nebo získat zkušenosti, to může být velmi nebezpečné.

Třeba to dopadne dobře, pracujeme na tom! Ale je to opravdu velmi složitá věc.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, docela častý příběh budovatelů rodinného bohatství, ať už to jsou ženy nebo muži, protože v jednom díle sdílíme i to, jak se ženy postupně zapojují do správy rodinného bohatství, bývá to, že budovatelé hledají své nástupce trošku přirozeně. Protože si říkáme, že asi nebudeme žít nekonečně dlouho, nebo nebudeme mít nekonečně dlouho tolik energie a elánu se o rodinné bohatství starat.

Proto býváme pyšní na to, když slovy jednoho z našich budoucích klientů, se děti stanou těmi malými šéfy. Nechají si vytisknout vizitku „malý šéf“. Chodí s námi do firmy a poznávají nějaké souvislosti byznysu, prostředí, ve kterém podnikáme.

Ale často zapomínáme díky tomuto nadšení, že to není jenom o byznysu. Že to je o osvojení principů, o hledání cest, o sdílení i toho špatného, nejenom toho dobrého. Nejenom pozlátka a ukazování, jak může tatínek nebo maminka jezdit v drahém voze a každý rok být na několika dovolených se svými dětmi. Na to mnohdy zapomínáme.

Vzpomínám si, že Tomáš, otec toho „malého šéfa“ říkal, že on už více let kolem sebe pozoruje mezi svými vrstevníky, že začínají dělat něco jinak než on.

Pravda, měl dílem štěstí, protože se mu podařilo za to období udržet rodinné bohatství velikosti více než miliardy.

Ale sám si teď uvědomuje, že už je to vlastně tak velké, že to není úplně jednoduché prodat. A že to je možná postavené tak, že i kdyby ten jeho syn byl už plnoletý, že by si obtížně poradil s tím, aby to rodinné bohatství spravoval.

Protože je to postavené hodně na Tomášovi, na jeho schopnostech, na jeho dovednostech, na jeho kontaktech.

A to není úplně jednoduché převzít. Tomáš tak zjistil, že i když si myslel, že svého syna zapojil včas, tím, že se stal jeho nepsaným malým šéfem na vizitce, nepřipravil ho ale na správu rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je úděl nebo problém většiny z nás.

Že dlouhou dobu s dětmi komunikujeme jen benefity, nebo ony vidí jenom benefity a nevidí starosti, nevidí nejistotu toho rozhodování.

My dneska, když se bavíme o majetku, tak ho řešíme společně. Řešíme cashflow, a že něco nevíme.  Děti najednou vidí, „Aha, tak nemusí jenom vědět, není to úplně jasné.“

Vidí, že některé věci zrají, a že k nim potřebujeme další informace. A nic se nestane mezi jedním měsícem a druhým, protože jsme neměli čas si ty informace získat. Nebo jsme měli jiné priority, které se najednou vyvrbily.

Lépe se seznamují se skutečnou realitou správcovství majetku, namísto toho, aby to bylo “Jasně, je to takhle, tady si uděláš trojčlenku a nemáš co řešit.“

Protože tak to může vypadat – „vždyť tatínek s maminkou to mají jasný. Oni to dokázali. Takže to bylo vždycky jednoduché. To se něco spočítá, někdo se najme, někam se něco prodá, je to hotovo.“

To je velmi špatný obrázek reality! A může v konečném důsledku na tu další generaci působit velmi destruktivně.

Takže zapojovat, zapojovat do starostí, do nejistoty, aby věděli, že to je normální!

 

Josef Podlipný

I vztah v rodině, manželský slib, je o dobrém i zlém. A mělo by to tak fungovat i při vtahování dětí do diskuse o správě rodinného bohatství.

To, jak můžeme pokazit vztah, vstup dětí do diskuze o správě rodinného bohatství, už jsme s vámi sdíleli.

Pojďme se teď alespoň krátce podívat na to, jak naopak můžeme podpořit vstup dětí do této diskuse.

My často mluvíme o charitě a filantropii jako o něčem, co může být velkou podporou a zároveň oporou těmto diskuzím.

Můžeš nasdílet toto téma s našimi posluchači?

 

Vladimír Fichtner

Když jsme tři roky žili ve Státech, zjistili jsme, že tam filantropie a charita je součástí běžného života každého.

Vysokoškoláci musí dělat charitativní činnost, mají to jako součást studia. Od základních škol se dělají různé charitativní akce.

Když jsme přijeli zpět do ČR, tak jsme něco takového uspořádali v místní škole.

To, co dělala americká škola, jsme pomohli vytvořit místní malé škole. Jedna třída na každém ročníku devítileté školy. Takže 200 žáků.

Rozjeli jsme akci, která v konečném důsledku vedla k tomu, že škola posbírala během deseti ročníků asi dva miliony korun. Což na takovou školu je úplný zázrak.

Spoustu věcí byli schopni pořídit a posunout se dál.

Ale co bylo pro mě nejhezčí, že procesu vytváření lepší budoucnosti se zúčastnila nejenom naše dcera, ale i její spolužáci a všechny děti, které prošly v průběhu let tou školou.

Vlastně se na tom podílely a zjistily, že to je něco, co k životu patří. Nebo co možná není tak cizí, jak to někdy vypadá.

Že se toho můžou zúčastnit, že to můžou sami vytvářet, a to je obrovská věc, co se týče charity a filantropie. To je něco, do čeho se dá zapojit i relativně mladá generace. Opravdu první, druhá třída klidně.

Mám na mysli dvě části. Nejenom rozdávání – tady máš nějaký rozpočet a můžeš to někomu věnovat. Popřemýšlej komu a začni odpovědně přemýšlet o tom, jak to rozdat nebo jak někomu pomoct.

Ale je velmi přirozené se zapojit i do toho, že musí ty peníze někde vzniknout, aby se mohla dělat filantropie. Nejlepší na to je vytvořit nějaký fond, nějakou nadaci, která bude mít jmění, jako má Nobelova nadace. Ne třeba té velikosti, ale ten koncept.

A z toho jmění, z jeho výnosů, když se o něj bude dobře starat, bude financovat právě filantropické aktivity. Což bude znamenat, že může být stabilita v příspěvcích, že to nebude jeden rok tolik a druhý rok nic, protože se firmě nedařilo.

Vlastní jmění nadace může generovat příspěvky a část z nich může jít na bohulibé účely. U filantropie je důležité, že má obě strany – jak rozdávání, tak starání se o majetek.

Najednou úplně jednoduchým způsobem dokážeme přitáhnout děti velmi mladého věku k tomu, aby to něco vydělávalo.

A jak to bude vydělávat?

No jako v té hře – dividendy, akcie, dluhopisy, hotovost, úrokové sazby.

Není to složitá věc. Je to velmi přirozené a dětem velmi blízké. Já jsem asi nepotkal dítě, které by to odmítalo nebo se považovalo za toho, kdo se účastnit nebude.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na jeden příběh, který mě dodnes rozesmává.

Dcera jednoho našeho rodinného přítele se o charitě vyjádřila, že to jsou druhé Vánoce.

Nebo další dítě opravdu nízkého věku řeklo „Teď jsem byl nejšťastnější na světě,“ nebo něco podobného. Už si nevzpomínám úplně doslovně.

Ale je velmi výhodné, že s charitou a filantropií jsou spojeny emoce.

Když dopřejeme našim dětem, našim partnerkám nebo partnerům a rodině, třeba i širší rodině, tento zážitek, ten emotivní náboj prožít, charita nebo filantropie k té emoci ještě přidá smysl.

Najednou si s emocí spojíme tu smysluplnost, že jsme opravdu zlepšili svět nebo někomu, kdo potřeboval, jsme pomohli.

Další level, který se nabízí díky tomu, že to je návykové a emoce jsou silné, velmi silné, takže máme chuť to zopakovat. Ne později, ale spíš dříve. A hlavně to opakovat pravidelně, a nás to logicky nutí k přemýšlení o tom, co pro to máme udělat.

Takže to není tak, že otec zakladatel přichází za dětmi a říká jim „Takhle, děti, fungovala Nobelova nadace nebo takhle funguje Harvardské univerzita.“

Oni prahnou přirozeně po tom najít princip, který se jim snadno spojí s tím příběhem.

A říkají si „Aha“. Ten „aha moment“ jim dává možnost osvojit si i roli správce, který se méně soustředí na vlastnictví a víc se soustředí na prospěch, který by rodinné bohatství mělo generovat. Ideálně nekonečně dlouho.

Kdo z vás, posluchačů, ještě nevyužívá filantropie a charity a vtažení rodinných příslušníků do této oblasti, neváhejte. Bude vás to všechny bavit a velmi vám to pomůže v dlouhodobé udržitelnosti vašeho rodinného bohatství.

Vláďo, co říct na závěr? Dnešním tématem bylo, kdy a jak řešit majetek s dětmi.

 

Vladimír Fichtner

Je to jako se vším.

Děti budou mít zájem, když budou mít motivaci.

Motivaci můžou získat, právě přestože se budou využívat prvky filantropie nebo charitativní činnosti. Jednak tím, že do rozdávání peněz budou zataženi. Třeba do organizace, jako to bylo ve škole, kde jsme to řešili s naší dcerou a se všemi jejími spolužáky, kteří opravdu to spoluorganizovali a spoluvytvářeli.

To je jedna z těch nejdůležitějších věcí, že tam je druhá strana. A to je starání se o peníze, aby mohly přinášet to dobro.

Hodně lidí vidí jenom rozdávání – někomu dáme. Ale je tak přirozené sklouznout na druhou stranu.

Stejně jako s dětmi třeba řešíme rodinnou banku. Rodinná banka řeší potřeby jednotlivých členů rodiny, když si na něco potřebují půjčit.

Zbytek rodiny hraje roli správců, a přirozeně se učí.

Půjčíme mu nebo mu nepůjčíme?

Kolik na tom vyděláme?

Je to hrozně jednoduché zatažení do hry.

Nemusí o tom člověk moc přemýšlet.

A je to opravdu bezbolestné, řekl bych.

Málo lidí ale si to uvědomuje. Lidé dávají dětem peníze nebo půjčují, ale nezatahují rodinu do procesu. To znamená, že ty děti jsou slepé, nevědí.

Že si můžou půjčit, a jak se vlastně půjčuje. Nevědí, jak být na druhé straně toho kapitálu. A pak jim to chybí. A to je škoda.

Začít co nejdříve dobře motivovat, využít k tomu filantropii, charitu a případně to, že si spolu popovídáme jako teď my dva. Občas s některými rodinami jen sdílíme zkušenosti a je to ve skutečnosti hrozně příjemné.

 

Josef Podlipný

Mně naše diskuse dala možnost si vzpomenout na doslovná slova toho malého chlapce, který řekl

„To byl nejlepší den v mým životě!

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Já se budu těšit, že se někdy při podobné diskuzi třeba společně potkáme. Mějte se krásně.

 

Od konfliktu ke spolupráci: Jak rodinný majetek může spojovat – Erika Matwij

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

V této epizodě se Erika podělila o své bohaté zkušenosti z více než 12 let s vedením úspěšných rodin v náročných časech a osvětlila složitou povahu konfliktů, které v rodinách často vznikají.

Společně s Josefem Podlipným a Vladimírem Fichtnerem se ponoříme do hluboce zakořeněných příčin konfliktů (od vnitřního napětí po vnější tlaky) a jejich dopadu na vztahy a rozhodovací procesy.

Erika také sdílí důležité nástroje a strategie na zvládání konfliktů, které mohou rodinám pomoci překonat turbulentní časy.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku: https://kongresrodinnychfiriem.sk/

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti nebo 58. epizodu Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi rentiéry.

Naším hostem je znovu, stejně tak jako u 53. a 58. dílu tohoto podcastu, Erika Matwij.

Eriko, vítej.

 

Erika Matwij

Děkuji, velmi se těším.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, tady je Vladimír Fichtner a také vás vítám.

Pojďme na to, ať se nezdržujeme a dáme Erice co nejvíce prostoru.

 

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků nejen jediná zástupkyně Slovenska, ale máš více než dvanáctiletou zkušenost s provázením úspěšných rodin.

Můžeš našim posluchačům přiblížit, s čím je ta zkušenost spojena?

 

Erika Matwij

Děkuji ještě jednou za pozvání, že tu mohu být s vámi.

Provázíme rodinné firmy a firmy ve dvou oblastech.

Jedna je nástupnictví celkově. Když se v rodině otevírá, co s rodinou firmou.

A druhá oblast jsou rodiny. Kdy se otevírá otázka, jak spravovat majetek, bohatství a vztahy v naší rodině, aby nám sloužily.

 

Josef Podlipný

Bohaté více než dvanáctileté zkušenosti ti určitě dopřály poznat spoustu těžkých chvil.

Kdy byli členové rodiny frustrováni nebo vznikly konflikty?

Které faktory nejčastěji způsobily tuto situaci?

 

Erika Matwij

Ano, máš pravdu.

Často jsme přizváni až když jsou konflikty dost vyostřené. Způsobuje to více principů nebo oblastí – vnitřní a venkovní konflikty. Když se pohybujeme na Maslowově pyramidě potřeb, velmi častokrát nejsou uspokojené základní lidské vnitřní touhy těch lidí.

Proto se spouští vnitřní konflikty, které ale spustí ty venkovní.

Nevím, jestli jsem byla srozumitelná nebo to bylo velmi složité?

 

Josef Podlipný

Můžeš to uvést na nějakém příkladu?

 

Erika Matwij

Ano.

Každý člověk touží být milovaný, touží po jistotě, touží být respektovaný, touží být akceptovaný, touží někam patřit. Univerzální touhy máme všichni identické, jen se různí to, jak jsou naplněné. Když je nenaplňuji a nemám je naplněné mámou, tátou, prostředím, rodinou, začínám je kompenzovat. Už se k těm vnitřním touhám přidá vnitřní konflikt. Co si mohu dovolit? Jak to mám s tím tátou? Jak to mám se sourozenci?

To se projevuje do toho, co je viditelné – do chování. Tím mohu spustit i vnější konflikty, které mohou způsobovat jiný názor, generaci, chování jiných lidí, ale mohou to být i peníze, vztahy atd.

Vnější konflikty jsou různé a na Maslowově pyramidě jde také o to, že když nemám zabezpečené bydlení, pořádné vzdělání pro děti a žít, jak chci, samozřejmě se v tom začnu točit.

Konflikty jsou téma hluboké a široké.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty se svou rodinou využíváš už nějakou dobu podpory Eriky.

Vzpomeneš si na nějaký okamžik, který možná naznačoval, že by nějaký konflikt mohl vzniknout?

Nebo pocit frustrace, který jste si v rodině potom sdíleli? Nebo tohle nenastalo?

 

Vladimír Fichtner

Nastalo, ale nebudu o tom mluvit veřejně.

Protože je potřeba, aby to zůstalo v rodině a rodina si to vyříkala.

Jen bych komentoval to, co říkala Erika, že často je přizvána se svým týmem v okamžiku, kdy už jsou konflikty vyostřené.

To u nás určitě není. A doporučuji každému to řešit včas. Není potřeba zvát si někoho, když už je pozdě. Když už je náprava hrozně složitá a bolestná.

Naše konflikty jsou, proti tomu, co jsme se bavili s Erikou, v principu legrační a relativně mělké. A proto se s nimi ještě dobře pracuje. Ještě za námi nezanechaly spáleniště.

Proto bych doplnil – čím dříve, tím lépe.

 

Josef Podlipný

Eriko, máš příklad, jak byla budoucnost nějaké konkrétní dynastie ovlivněna z pohledu konfliktu?

 

Erika Matwij

Umím říct několik různých konfliktů, které vyplývají například z vnitřního přesvědčení. Protože to je takový náš konflikt.

V jednom případě konflikt vznikl při tom, že otec, patriarchálně myslící, komunikoval a počítal jen se synem. Když se cokoliv dělo v rámci správcovství, majetku, když se mluvilo o financích, jediný partner byl mužský partner.

Dcera už z toho byla velmi naštvaná, až do frustrace. Když jsme to otevřeli a začali jsme otevírat očekávání a nastavení, jak by to chtěli mít, vybublalo to jako gejzír. Dovolím si říct, že otec na té rodinné radě zažil velmi mnoho „aha momentů“

Říkal, že by si ani nemyslel, že to dcera takto má, že by do toho chtěla jít.

Pročistilo se to. Ale ta rodinná rada začala obrovským konfliktem. Několik měsíců jsme potom „přeléčovali“ vnitřní zranění dcery. Protože se cítila nerespektovaná a neakceptovaná, že nemůže být hodna toho, aby se s ní otec o těchto věcech bavil.

Přesvědčení otce, že majetkové věci zařizují a dobře vedou jen muži, protože muži do toho nedávají emoce a jsou ti, kdo se má o to postarat, rozdělilo rodinu na dva tábory. Mužský a ženský, samozřejmě.

Tento konflikt se dostal na povrch, když jsme spolu začali pracovat.

Začalo to konfliktem, ale dobře to dopadlo. Došlo ke změně, ale trvalo to asi 3 nebo 4 měsíce, než dcera vnitřně přijala a „přeléčila“ si to, že otec to mohl dělat s dobrým úmyslem. Protože úmysl je hodně důležitý.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuji a věřím, že i za posluchače.

Jak lze identifikovat hlubší podstatu konfliktů, které nejsou zřejmé z prvních reakcí?

Můžeš se, Eriko, s námi podělit o pár tipů?

 

Erika Matwij

Projevuje se to chováním a komunikačně.

Už v minulých částech podcastu jsme se zmiňovali o komunikaci. Když něco není v pořádku a bublá nějaký vnitřní nevykomunikovaný, nevyřešený, konflikt mezi dvěma nebo třemi členy rodiny, tak „hážou“ komentáře.

Poznámky ve smyslu:

Aha, jasně.

To můžeš říct jenom ty.

To je jasné, že ty to takto máš.

To mi neříkej, že ty bys to dokázal, doteď jsi ještě nikdy včas nepřišel.

To jsou takové jemné příklady poznámek, které se můžou zdát, že jsou vtipné a nadlehčené. Ale co je za tím komentářem?

Je to trošku dehonestace druhé osoby, vysmívání se – když to tak opravdu pojmenuji.

Druhá osoba na to opravdu může reagovat negativně.

Tam v komunikaci vidíme, že není něco mezi nimi v pořádku.

Když nebudu zmiňovat skutečně konfrontační rozhovory, tak mlčení a neodpovídání je předzvěstí toho, že je někde zablokovaná komunikace a někde to vře.

Například:

Raději nebudu nic říkat, protože kdybych řekl, tak se neudržím.

Nemá to vůbec žádný smysl.

Tam je ztráta důvěry.

V chování se to například projevuje překříženýma rukama na hrudi. Opřením se o židli a pozice „

OK, já nevím, co s tím mám dělat. Dělejte si, co chcete.“

Ale v zásadě to není jedno.

Nebo to může být odchod v průběhu rozhovoru.

Nebo skákání do řeči. To je také nerespektování. Už jsem iritovaný, že nemůžu vydržet.

To je také začínající konflikt ve mně, protože už vře to, jak to mezi sebou máme, už je to napjaté. Už jsem na to přecitlivělý. Už mě to irituje. A vracím se k tomu. To není poprvé, co se nám to děje. Vracím se jak komunikačně, tak chováním.

Při chování je to v držení těla, třeba napjatý jako struna, na mimice je to hodně vidět. Celkově neverbální komunikace nám hodně ukazuje, že člověk není v pohodě, není k nám otevřený. Buď něco zadržuje, nebo s tím nechce nic dělat. Jakoby odchází a utíká z toho.

 

Josef Podlipný

Naši posluchači teď určitě napjatě čekají na ten „aha moment“ a jak na to.

Můžeš poradit strategii, jak si s takovou situací poradit?

Vláďo, tebe poprosím o doplnění, i přestože jsi říkal, že u vás to nebylo o žádném konfliktu a už vůbec ne o nějakých spáleništích.

Jestli ty jsi vnímal v dynamice diskuze ve své rodině nějakou strategii jako skvělou a velmi efektivně účinnou?

 

Vladimír Fichtner

Rád začnu.

Jak na to je jednoduché – ne sami!

Protože sám nikdy nebudu mít neutrální pozici.

Sám vždycky budu „šéf“, vždycky budu vyvýšený, aniž bych chtěl. O tom jsme se spolu bavili, Ty jsi certifikovaný kouč, ale přesto jsi to zažíval v rodině také. Řekni tedy svůj příběh, protože pro mě byl zajímavý a docela inspirativní.

Víš, který myslím?

 

Josef Podlipný

Já ho jen krátce uvedu a pak předám slovo Erice.

V určitém okamžiku rodinné diskuse jednotliví členové rodiny říkali

„Proč se máme svlékat donaha a tancovat před cizím člověkem, když ty jsi přeci kouč? Tak nám pomoz.“

Já jsem o tom dlouze přemýšlel. Ideální bylo, že k tomu dozráli i jednotliví členové rodiny a nebylo to jenom to, k čemu jsem dozrál já.

Uvědomil jsem si, že mi to nedovolí být u jednoho stolu na stejné úrovni.

I přesto, že budu říkat, v jaké roli v ten okamžik jsem, proč to říkám nebo proč ostatní vyzývám k nějaké reakci, tak mě to svazuje. Nedává mi to možnosti a tím pádem o ty možnosti připravuji i ostatní členy rodiny.

 

Vladimír Fichtner

Mě zaujalo to, že jste opravdu používali klobouky, aby bylo jasné, jaká role to je.

 

Josef Podlipný

Ale nepomohlo to.

 

Vladimír Fichtner

Pořád jsi to byl ty, pořád tě viděli, a je to jiné.

Být na to sám je prostě průšvih!

 

Erika Matwij

A víte proč, pánové?

Protože když jsme v rodině, jsme součástí problému. To je jedna věc. Ať jsme kdokoliv.

My jsme se bavili v předešlých podcastech o očekáváních.

V okamžiku, kdy jsem ve dvojroli, pokaždé na nás jsou jiná očekávání, než když prezentuji, v jaké jsem roli.

Ta očekávání nabíhají rodinným příslušníkům automaticky. Očekávají od nás, že jim budeme rozumět, že se přikloníme na jejich stranu, protože k nim máme blíž. A tak dále.

Když jim nenaplníme očekávání, spouštíme další konflikt, který už je směrem k nám.

Proto se učitelkám nedoporučuje, aby ve své třídě měly své děti.

To je princip, proč kouč a terapeut by neměli koučovat svoje děti.

Nemohou, protože jsou součástí terapeutických sezení, protože jsou součástí problému.

 

Vladimír Fichtner

Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Nedoporučuji.

 

Erika Matwij

Ano, nedoporučuju ani já.

 

Josef Podlipný

To je určitě jedna ze strategií.

Můžeš ještě přidat strategie, které opravdu pomáhají a jsou účinné?

 

Erika Matwij

Velmi často se setkávám s tím, lidé nechtějí řešit konflikty. Nechtějí do nich jít, bojí se jich.

Nechtějí do toho jít z různých důvodů. Nemají na to čas, takže se vymlouvají buď proto, že mají strach nebo tam mají nějaké předsudky, nějaká přesvědčení.

Při konfliktu nehledejme viníka, hledejme řešení!

 

Josef Podlipný

To je super strategie.

 

Erika Matwij

To je jedna ze strategií, které mohou být velmi jednoduché.

Není k tomu potřeba žádné školení. To je velmi jednoduchý princip – nehledejme odlišnosti, ale to, co máme společné.

Stejnost nás vždy sbližuje. Většinou, když slyším „ale my máme úplně odlišný názor,“ ukazujeme metodu šestky a devítky.

Dávám to do takové šedesát devítky. To je opravdu komunikační technika, že každý máme svůj úhel pohledu a nehledáme pravdu. Ale respektujeme, že „Já s mými zkušenostmi to můžu vidět takto, a ty s tvými zkušenostmi a zralostí to můžeš vidět jinak.“ Ale to neznamená, že je to špatně. Pojďme najít třetí bod, který nás spojuje. A to, že to chceme vyřešit. To, že se máme rádi. To, že chceme spravovat majetek, abychom byli bohatí a šťastní.

Ale když máme emoce, máme tendenci tu stejnost nevidět. Proto je dobré, když nás v tom někdo doprovází.

Proto je dobré si například zahrát takovou komunikační hru „Najděte co nejvíc společných bodů mezi slonem, stromem a smartphonem“, to jsme ještě nehráli, Vláďo.

To byste nevěřili, kolik společných bodů mezi stromem, slonem a smartphonem najdou hlavně děti.

Jak jsou kreativní, jak to tam vidí.

Najednou zjistíte, kolik mezi těmito třemi věcmi je společných bodů.

Když tyto tři věci mají nějaké společné body, je velká pravděpodobnost, že i mezi námi najdeme něco, co nás spojuje. To znamená, dělám krok k tomu druhému.

 

Zpětná vazba je další nástroj. Nemluvím o tom, jaký je ten člověk. Mluvím o tom, co potřebuju změnit v jeho chování. Také se k němu přibližuju.

Umím změnit mé chování, neumím změnit moji osobnost na počkání. Na to, abychom se dostali k sobě blíž.

Když se ptáš na způsoby a nástroje, tyto jsou takové nejrychlejší a nejefektivnější, které umí posluchači hned zavést do svého života.

 

Josef Podlipný

My jsme s Janičkou už čtvrtá generace, která se snaží chránit rodinné bohatství i přesto, že bohužel mému dědovi a babičce se to nepovedlo díky zásahu režimu.

Přemýšlíme o tom, jak se vyhnout některým konfliktům, které u nás nezažehly požár, po kterém by zbylo jen spáleniště, aby se jim vyhnuly ty další generace. Ale přece jenom nějaké tam byly a určitě ještě nějaké budou.

Eriko, napadá tě strategie nebo způsob, jak to udělat, aby nejenom s hodnotami, ale i s poznáním některých konfliktů a jejich řešením byl spojen odkaz, který se předává z generace na generaci?

 

Erika Matwij

Já osobně si myslím, že pokud budeme víc zvědaví, může nám to pomoct.

Kdybychom si zavedli v rodině, že před tím, než cokoliv řeknu, se nejprve zeptám, jak to máš Ty. To může být zachraňující.

Lidé hned říkají, jak to mají. Hodnotí, soudí, radí, říkají, jak to mají a potom nemáš možnost se v tom chovat, lavírovat, jak v tom chodit, protože každá odpověď bude špatná.

Tohle radím každému, s kým se potkám.

Před tím, než něco řekneš, se zeptej, jak to ten člověk má. Potom se zeptej, co potřebuje.

Co potřebuješ k tomu, aby to mezi námi v rodině bylo OK?

A potom bych navrhovala, aby řekl.

Pro to, abychom byli šťastní, dobře vycházeli, potkávali se, uměli společně spravovat to, co nám zůstalo, majetek a bohatství, přináším to, abychom se uměli dohodnout, když jsme v konfliktu. Toto já přináším do této věci, do tohoto vztahu za sebe. Co přineseš ty?

Takže víc se ptát než rovnou mluvit.

Hned mluvit, nálepkovat lidi jací jsou, vystřílet na ně všechny granáty, které mám a připomenout jim, v čem všem selhali, to umíme udělat na první dobrou. Ale to je taková choroba naší generace.

Tohle je také jedno doporučení, které může uchovat tradici, které může pomoct k lepšímu porozumění toho druhého, proč se tak chová. Proč to nechce spravovat. Proč nechce nějakým způsobem přiložit ruku k dílu. Jaké má přesvědčení o penězích. Jaké přesvědčení má o majetku. Čeho se obává a bojí.

A tahle komunikace, když budu zvědavý a budu se ptát, z jakého důvodu to tak má, nás může přiblížit. Můžeme najít to, kde se můžeme potkat, najít kompromis. V konfliktech máme různé strategie.

Kompromis je jednou ze strategií řešení konfliktů.

Ale kompromis není win win.

Ale může nám pomoct se přiblížit.

 

Vladimír Fichtner

Jenom bych dodal, a už jsme si o tom povídali trošku v minulých povídáních, že hrozně podstatné je, proč to dělám. Proč chci ten konflikt řešit anebo si říct nechci ho řešit. Ale také si uvědomit, co to znamená. Že rodina možná nebude fungovat, že zůstanu sám, protože se s dětmi pohádáme způsobem, který už do konce života nikdo z nás nerozchodí. Nebo se nebudeme bavit deset let.

Určitě jsme to viděli nejenom ve filmech, kolem nás se to tak občas stane. Nedávno jsem potkal jednoho člověka v Praze, který po sezení říkal

„Já se nechci změnit, ať se změní všichni ostatní.“

To prostě nejde!

Nechce?

Fajn, ale musí si uvědomit, že to má devastující účinky na zbytek rodiny a možná zůstane úplně sám.

Na začátku, i řešení konfliktu, je vždycky otázka „Proč to dělám, co chci, co mě dělá šťastným?“

Možná jsou to vztahy, možná jsou to děti, které k nám rády jezdí.

Samozřejmě, konflikty k životu patří a musí tam být.

Ale jde o to, aby nebyly devastující a aby vedly k otevření, nezůstaly pod povrchem.

To, co my se učíme jako rodina, když pracujeme s Erikou, nebo se svými kolegy a kolegyněmi, je chápat jak na to. Jak konflikty, které se otvírají, vyřešit, jak je nepohřbít, jak je nepřejít.

Ale jak se k nim postavit.

To nás baví.

 

Josef Podlipný

Přátelé, rodinné bohatství je dar. Dar, který je spojen s odpovědností. Komunikace je způsob, jak ten dar zachovat i dalším generacím.

 

Vyhodnocení spolupráce na investicích po 10 letech

 

V posledních týdnech jsme měli hned s několika klienty schůzku, na které jsme probírali naši spolupráci po 10 i více letech.

Jak na to klienti reagovali?
Co se dozvěděli?
Čekalo je nějaké překvapení?

Jak je naším zvykem, vše jsme detailně písemně zpracovali, a tak nyní v podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí klíčové věci, na které je třeba myslet při vyhodnocování dlouhodobé spolupráce s investičním poradcem či správcem majetku.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je význam zprávy o dlouhodobé spolupráci pro úspěšnou správu rodinného majetku a rodinného bohatství.

Než se pustíme do příběhů, pojďme přiblížit našim posluchačům, co vidíme jako dlouhodobou spolupráci. Je to rok, 2, 5 nebo 50?

 

Vladimír Fichtner

Určitě je to 50 let, ale to ještě nikdo nemáme za sebou. Někteří se ani nenarodili, i když u nás dvou to neplatí. Z našeho pohledu je to alespoň 10 let.

Dlouhodobá strategie, kterou propagujeme a děláme, musí mít výsledky. Na desetiletém horizontu už musí být vidět jasné výsledky. Je dobré zkontrolovat, prezentovat a prověřit, jestli to funguje nebo ne. Protože po roce, dvou, třech letech se to relativně těžko kontroluje.

Když někdo přijde a řekne, že za rok nebo za dva vyhodnotíme naši spolupráci, já se ptám „co budete vyhodnocovat za rok nebo dva? Výsledky nebudeme vyhodnocovat, protože jestli budeme v mínusu nebo v plusu, nezáleží na naší dlouhodobé strategii. To záleží na tom, co se bude dít kolem nás. Jestli Putin vtrhne na Ukrajinu, jestli přijde covid, jestli přijde vysoká inflace. A co se bude dít za rok nebo za dva, se dá velmi těžko předpovědět. Co můžete hodnotit za rok nebo za dva, je, jestli mluvíme srozumitelně. Jestli reagujeme na vaše dotazy, jestli vám to, o čem si povídáme, dává větší a větší smysl, nebo jestli jste víc a víc nervózní, zda to bude fungovat.

Můžete posoudit, kolik jsme si vzali odměnu za to, že spolu děláme.

Můžete posoudit, kolik jsme té odměny dostali od někoho jiného. A jestli tedy hájíme vaše zájmy nebo nehájíme.“

Proto si bereme odměnu jenom od našich klientů. Od nikoho jiného žádnou odměnu nemáme.

Jsou věci, které se dají posoudit po roce, dvou, třech, pěti, ale jakmile překročíme deset let spolupráce, začínají hrát roli i ta data. Desetiletka už může ukázat, jestli dokážeme mít úspěch, nebo ne. Na čem byl úspěch založen nebo co haprovalo. A jestli se to dá zlepšit.

To je samozřejmě potřeba dělat. Když to člověk neudělá a nechá správu jet dalších 10, 20, 30 let, může se stát, že to nebude fungovat, a to je špatně.

Věnovat se tomu a ověřovat to, co někdo dodává jako poradenství, je nesmírně důležité.

 

Josef Podlipný

Vláďo, pojďme teď k příběhům.

Napadá tě konkrétní příběh, který nasvítí důležitost zprávy o dlouhodobé spolupráci?

 

Vladimír Fichtner

Asi si, Pepo, vzpomeneš, jak jsme nedávno potkali jednoho člověka, Pavla. Přišel s tím, že prodal další firmu, a má dalších pár set milionů. My jsme zjistili, že už spolupracuje s jednou zahraniční bankou.

A tak jsem se zeptal, proč to neřeší s nimi?

Odpověděl, že si není jistý, zda to je to pravé. Už s nimi je víc jak deset let, ale bylo vidět, že tam nedošlo ke zhodnocení spolupráce. Že po deseti letech by to mělo vypadat tak, jak jsme to zažili s naším jiným klientem.

Deset let jsme soupeřili se švýcarskou privátní bankou, jestli oni budou mít mandát, nebo my. Měli jsme ho po částech oba, a nakonec po deseti letech přešel všechen k nám. Protože klientovi to předtím nevyhovovalo. Viděl to i v dlouhodobých výsledcích, ne v krátkodobých. Ne po roce nebo po dvou, to se ani s klientem nepoznáte. Ale po deseti letech, a to bylo krásné.

My jsme začínali na 30 milionech, oni měli 100 milionů v mandátu.

Pak to obě strany zvyšovaly až jsme došli na 300 a 300.

Pak už jsme zvyšovali jenom my. Měli jsme 500 milionů, oni zůstávali na 300.

Před rokem a půl klient prodal firmu a 500 milionů šlo jenom za námi.

Říkal „mě to tam u nich nějak nevyhovuje.“

Měl ale hezké srovnání. Mohl porovnávat náš přístup, jejich přístup, jejich výsledky, naše výsledky.

Na podzim v roce 2023 nám řekl, že to chce všechno pod jednou střechou a nějak mu to tam nefunguje. Že bude rád, když bude dělat s námi.

Náš cíl je, aby to vždy takhle dopadlo. Abychom měli jedničku s hvězdičkou ideálně, když budeme s někým soupeřit. Druhá strana může mít také jedničku s hvězdičkou. Budeme naopak ještě víc soupeřit a bude nás to udržovat v dobré kondici, abychom dělali co nejlepší práci pro rodinu, se kterou spolupracujeme.

My nikdy nechceme dojít k tomu, že klient po deseti letech spolupráce řekne „Já nevím, jestli když prodávám další část firmy, to mám dát k vám.“ To by mělo být úplně jasné!

Že to tak není, je příznak něčeho… Chytrý člověk tu spolupráci vyhodnocuje problematicky, možná na to nemá data, a proto je potřeba ta data získat a porovnat s nějakou alternativou.
Proto my děláme zprávu o dlouhodobé spolupráci po deseti a více letech spolupráce.

 

Josef Podlipný

Nejen, že si vzpomínám na setkání s tebou zmíněným klientem, vzpomínám si ještě na dalšího klienta.  Martina s rodinou, který spravuje už vyšší řády miliard majetku.

On trefně tuto oblast popsal asi těmito slovy.

„Dávejte mi tabulky a grafy, jaké chcete, já se rád někdy podívám na detail. Po čem ale toužím a budu toužit v kratším i delším období, je resumé. Já se potřebuju dozvědět, jak se nám společně podařilo naplňovat principy strategie. Jak jsme si poradili ve zlých časech, i jak si portfolio poradilo v dobrých časech. V době, kdy jsou vysoké úrokové sazby na vkladových účtech, nemusím být žádný génius, abych dosáhl zhodnocení portfolia ve výši úrokové sazby.“

Martin si zároveň uvědomuje, že byla období, a velmi pravděpodobně i budou, kdy nebude stačit jen tento um – umístit peníze na nějaký termínovaný vklad nebo spořicí účet.

Slovy Martina – resumé, které nastaví zrcadlo minulosti, je něco podobného, jako pro byznysmeny výroční zpráva nebo výkazy.

Potřebují je každý rok. Ne proto, aby uspokojili finanční úřad (ano, bohužel i pro něj slouží).

Někdy bohužel, protože mnoho z nich pak říká, že za to nedostávají to, co by rádi za odvedenou daň dostali.

Ale umožňují jim řídit a mít pod kontrolou byznys. Umožňují jim hledat dlouhodobě udržitelné principy, které jsou schopni předat i následující generaci. To je důvod, proč rentiéři oceňují zprávu o dlouhodobé spolupráci, protože jim do jisté míry připomíná princip, který běžně zažívají v byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi řekl výroční zpráva, a já bych se u toho zastavil.

Výroční zpráva je obvykle na roční bázi. Tím, že my děláme dlouhodobé věci, je to potenciálně nebezpečné. Je potřeba reportovat o majetku každý měsíc, pravidelně se potkávat – to je bez diskuse. Ale vyhodnocovat spolupráci po roce, kdy někdo řekne „Vloni se nám dařilo, vydělali jsme 14 %“, je velmi nebezpečné, když ten předchozí rok byl mínus 20 %.

Jde o to, co jsme udělali, jak jsme si poradili v té dané situaci. Jestli to člověku, se kterým pracujeme, dávalo smysl. To se opravdu dá vyhodnocovat.

Jestli jsme byli k dispozici, když on měl obavu o to, co se bude dít.

Jestli jsme reagovali při poklesu nějakým způsobem. Když přišel covid a trhy během jednoho měsíce spadly o 30 %, my jsme dvakrát nakupovali při poklesech. Pro všechny naše klienty, systematicky, protože jsme na to byli připravení. Ne tím, že jsme věděli, že to přijde. Ale že jsme měli systém a jenom jsme ho dodrželi.

Takové věci se dají vyhodnocovat. Jestli existuje systematičnost v přístupu.

Jestli jednomu říkám to, druhému ono a třetímu úplně něco jiného, pak v tom není žádný systém. To záleží, jak se vyspím, kdo kdy přijde a prostě to nemá hlavu a patu.

Systematičnost a povídání si o některých věcech nebo řešení některých věcí se dá vyhodnocovat i v kratším horizontu, ale v tom dlouhém už je to o něčem jiném.

 

Josef Podlipný

Pro někoho je výročí po pěti letech, někdo má rád kulatá výročí. Ať už životní nebo byznysová, nebo správy rodinného bohatství.

Když se budeme dívat spíše na ta kulatá výročí, třeba po deseti letech spolupráce, jaký klíčový, nejdůležitější prvek resumé tě napadá, který by v takovéto zprávě neměl chybět nikdy?

 

Vladimír Fichtner

Čistý výnos pro klienta po odečtení všech poplatků a nákladů s tím výnosem spojených.

Prostě: dal jsem půl miliardy, kolik mám dneska? Jaká byla inflace mezitím? Jestli mám víc než inflaci. Alespoň inflaci by to mělo udržet.

Potom záleží na strategii, jestli to bude o něco víc. Nemělo by to ale být méně než inflace.

 

Josef Podlipný

Leží před námi pomyslná zpráva o dlouhodobé spolupráci za deset let.

Vidíme, kolik jsme za těch deset let opravdu čistého vydělali nejenom v sumě peněz, ale v procentech.

A zároveň, kolik nám z toho ukousla reálná inflace.

Vidíme také, kolik jsme vydělali nad reálnou inflaci za období desetileté spolupráce.

Jaké další aspekty by taková zpráva měla mít?

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že hrozně důležité je porovnat, kolik vydělal klient a kolik vydělal ten, kdo mu s tím pomáhá.

Na spoustě řešení, která se mi dostávají do ruky, vidím, že obě strany vydělaly stejně. Klient vydělal 100 milionů, druhá strana také 100 milionů.

Oukej, to se mi tolik nelíbí. Chtěl bych vidět rozumný poměr. Ideálně samozřejmě ještě výnos porovnat i s inflací.

Opravdu vzít to, kolik jsem komu zaplatil, kolik jsem zaplatil na daních. To není triviálně na vyjetí z bankovnictví.

Kolik jsem zaplatil na daních nikde není vidět.

Pokud platím někomu fakturou za jeho poradenství, to také nemusí být vidět.

My doporučujeme, aby se tak dělalo z investičního účtu. Ale když klient řekne „já mám peníze někde jinde, nebudeme to brát z investičního účtu“, pak je potřeba všechno započítat. Opravdu vidět reálný skutečný výnos za delší dobu spolupráce.

A také, z čeho ten výnos přišel.

 

Josef Podlipný

Takže vlastně říkáš, že to resumé by mělo srozumitelně na první dobrou ukazovat odpovědi na tyto otázky.

Aby to příjemce zprávy nemusel někde dohledávat, dopočítat. Anebo se domnívat, nedej bože, jak to asi může vycházet.

 

Vladimír Fichtner

Zpráva o dlouhodobé spolupráci neznamená, že má být dlouhá.

Má být stručná, jasná, srozumitelná. Pár čísel, grafů.

Může mít 10 stránek, ale když tam je pár tabulek a grafů, textu bude na 2,3 stránky.

Je třeba pokrýt základní fakta.

 

Josef Podlipný

Vláďo, máme za sebou zpracovaných už několik zpráv o dlouhodobé spolupráci.

Uvedl jsi docela přesně i počet stran, které taková zpráva obsahuje – 10 stran detailních údajů.

Někdy resumé, někdy grafy, někdy tabulky.

Když bys měl, pokud možno srozumitelně, protože i ta zpráva je o srozumitelnosti, udělat průvodce skrz tu zprávu, jak by to průvodcovství vypadalo? Co se v té zprávě rentiér dočte?

 

Vladimír Fichtner

Na začátek je executive summary, na jedné a půl stránce.

Co jsme spolu zažili, kdy jsme začínali, s kolika penězi jsme začínali, jak fungoval přítok nebo odtok peněz. Jaké jsou výsledky v porovnání s inflací, včetně toho, kolik vydělal klient a kolik jsme vydělali na spolupráci my. Kolik byly naše tržby ze vzájemného vztahu.

Pak jdeme do detailu v každé kategorii.

Ukazujeme si, co se dělo v průběhu těch deseti let. Ukazujeme si rok po roce, jaké byly přítoky, odtoky peněz. Ukazujeme si, kolik třeba klient vybíral.

Řekl, že chce rentiérské portfolio, chce vybírat tolik. Porovnáváme to s původním plánem, jaký byl.

Podíváme se také, jestli původní očekávání v plánu, nastíněná před deseti a více lety, se daří naplňovat. Nebo jakým způsobem se situace vyvíjela. Jestli jsou grafy na začátku konzistentní s grafy po 10, 15 nebo 20 letech.

Samozřejmě je důležité, aby tam nějaká konzistence byla.

Díváme se na jednotlivé složky výkonnosti. Samozřejmě potřebujeme porovnat celkovou výkonnost čistou, ideálně ještě odečíst inflaci, vidět, kolik jsme vydělali nad inflaci. Porovnat, nebo diskutovat, z čeho výkonnost vznikla.

Za poslední roky od roku 2008, 2009 je jasné, že to bylo především z akciových strategií. Ukazujeme si, kolik jsme jich měli a jakou měly akciové strategie výkonnost.

Protože faktor alokace do akcií, toho koláče, nebo jak významná byla akciová složka, hraje velkou roli.

Díváme se také z hlediska ochrany bohatství, jak jsme se dokázali vyhnout různým průšvihům. Jestli jsme byli namočeni, a mám radost, že nebyli, v různých schématech, kde lidé v ČR přišli o více než 40 miliard Kč. Těch průšvihů bylo, od Arca Capital až po nějaké roboty, několik desítek.

 

Díváme se na to, když za námi přišel klient s tím, že má určitou nabídku, co jsme mu předtím řekli a jak se to naplnilo nebo nenaplnilo.

Díváme se na to, do jakých produktů se dalo vstoupit. Tím, že neprodáváme produkty žádné skupiny, ale pracujeme pro naše klienty, protože nám za to platí z velké části ze zisku, který jim pomůžeme vydělat po odečtení nákladů na ten zisk vynaložených. To nás samozřejmě motivuje, abychom vybírali rozumné produkty, ve kterých lidé mohou zůstat zainvestování a nemají z nich obavu. Což je důležitá součást, aby to fungovalo. Vybíráme produkty, ve kterých můžeme mít významnou část portfolia.

Ne 5 nebo 10 %, ale klidně 60 nebo 70 %.

Díky tomu jsme schopni potom deklarovat ve zprávě o dlouhodobé spolupráci, z čeho pochází výnos. Kde se naopak ubíralo – naše poplatky, poplatky třetích stran a další.

Ukazujeme základní informace o tom, jak náš vztah fungoval po skutečně číselné stránce.

Protože po deseti a více letech už dává smysl vyhodnocovat i čísla.

Po roce, po dvou ani po pěti u dlouhodobé strategie nedává smysl čísla vyhodnocovat.

Jestli mi někdo říká, že má pět let dobrou výkonnost, to mi nic neříká, u dlouhodobé strategie.

Dlouhodobá není pětiletá. To je velmi málo a teprve se uvidí, jestli bude mít dobrou výkonnost v desítkách let. Minimálně po deseti letech. To je nejisté, to se uvidí.

 

Josef Podlipný

Mluvíme hodně o mezigenerační správě. Z matematického hlediska je generace 25 let.

Možná, že se toho, Vláďo, ještě dožijeme, kdy druhá generace bude hodnotit spolupráci.

Věřím, že tomu tak bude. Pak možná i druhá generace bude nahlížet na deset let jako na krátké období. Protože jí půjde o udržitelnost rodinného bohatství za dobu ne 10 let ani ne 25, ale třeba 50 let. Aby měla co předat generaci po ní nastupující.

Jak jsi se zprávou nebo zprávami, které už jsme vygenerovali a projednali s našimi klienty, spokojen ty? A jak jsou s nimi spokojení klienti?

 

Vladimír Fichtner

Spokojen jsem, protože jsou spokojení klienti.

Skutečně správná otázka je, proč tomu tak je? Jak to, že jsou spokojeni?

Odpověď je z mého pohledu jednoduchá.

Protože od prvního dne, kdy děláme tenhle ten byznys, přemýšlíme, že se potkáme za 10, 20, 30 let. A musí to dávat smysl. Musíme dojít k tomu, aby si klient po 10, 20, 30 letech řekl „Jo, to je dobrý“.

My víme předem, že to není tak složité, vyhnout se průšvihům. Nemyslet na sebe, abych nahrabal co nejvíce na svých poplatcích.

Ale aby klient nepřišel o něco, aby rozumně vydělával, měl zároveň ochranu před různými scénáři budoucnosti, a i nadále nám platil.

Jestliže máme poplatek přímo od klienta na fakturu každý kvartál, on každý kvartál posuzuje, jestli nám zaplatí nebo ne.

Jestliže máme dvě třetiny našich dlouhodobých příjmů postavených na success fee, na tom, že opravdu jsme vydělali, nutí nás to k tomu, abychom skutečně vydělali.

Protože když nebudeme dosahovat výsledků, klient může kdykoliv říct „Nazdar, já si to jdu dělat sám, nebo si najdu někoho jiného“.

Já nevím o nikom, kdo by takovou zprávu dělal.

Ale vím, proč ji spousta lidí nedělá. Protože kdyby ukázali, kolik vydělali oni a kolik vydělal klient, došlo by k Aha momentu, že něco nedává smysl.

O tom jsem velmi, velmi přesvědčen. Je to způsobené tím, že nejsou přímo hodnoceni klientem, natož pak ze zisku. Jsou hodnoceni svou bankou nebo svou poradenskou firmou za to, kolik přinesou nových peněz.

 

Josef Podlipný

Vláďo, řekl jsi z pohledu rentiéra nesmírně cennou informaci. Že od samého začátku spolupráce probíhá tak, aby byl příjemný zážitek pro obě strany, když se sejdou u zprávy dlouhodobé spolupráce.

Pokud jí tak budeme říkat, po 10 a víceleté spolupráci.

Mě teď napadá jediné.

Pokud je pro vás, posluchače, tento podcast dostatečnou inspirací pro to, abyste se potkali s lidmi, kteří to s vámi myslí vážně, kteří chtějí být po nejbližší desítky let vašimi rovnocennými partnery a těší se na setkání tváří v tvář po 10 a více letech, budeme rádi, když nás oslovíte.

 

Vladimír Fichtner

Kteří se těší, ale pracují na tom celou dobu, aby to po těch letech dopadlo dobře.

To je nesmírně důležitou součástí.

My jsme firmu zakládali s tím, že chceme, aby to fungovalo.

Kdybychom si nastavili jinak naše odměny, pravděpodobně bychom vyrostli mnohem rychleji, než jsme rostli. Ale bylo by to na úkor klientů. Nebylo by to s nimi.

Já vždycky říkám „Já nevím, jestli to budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti.“ Můj děda umřel v 99 a půl letech. Do poslední chvíle přečet 4 tlusté knížky za týden. Fungovala mu hlava, tělo, rozum, všechno skvěle. Takže nějakou šanci mám a mě to baví.

Ale já potřebuji, aby to bavilo i druhou stranu. Aby s tím byla spokojená. Proto tolik času věnujeme tomu, aby to dávalo smysl. Pořád o tom přemýšlíme, když objevíme něco nového. Nemohli bychom to vyměnit? Funguje to dlouhodobě? Není to nic ve smyslu „Tak to prodáme a bude mít klid, peníze navíc“

Ne. Nás platí klient. Musí to dávat smysl. Musíme tam vydělat. To je alfa a omega.

Když vidím motivaci v bankách, je to hrozně krátkodobé. Tam jsou kvartální výsledky. Musí se udělat výsledek. A jestli se neudělá, nebudou bonusy.

Ale krátkodobý výsledek nemusí mít nic společného s dlouhodobým úspěchem. To vidíme na spoustě firem obchodovaných na burze, jak ždímají firmy a klienty krátkodobě. A dlouhodobě? Po nás potopa!

 

Josef Podlipný

Když někdo mluví o zkušenosti s bankami anebo s různými poradci, vždycky mi vytane na mysl jeden můj kamarád, který říkal: „Spousta lidí se nežene do vztahu proto, že ze statistických údajů si přečetla, že drtivá většina vztahů zkolabuje, zkrachuje. Ale neuvědomují si příčinu a nic nedělají pro to, aby vztah neskončil špatně.“

To, co jsi popsal velmi trefně, Vláďo, je od samého začátku na tom vztahu pracovat. Dělat všechno pro to, aby mohl být dlouhodobý, protože jen dlouhodobost může být zárukou dvou důležitých věcí.

Schopnosti předat to dál. To znamená naučit s tím pracovat i tu další generaci.

A abychom se na to opravdu mohli těšit. Těšit se na to výročí. Dělat to tak, aby mi to přinášelo stále radost. Aby to dávalo smysl oběma stranám, protože vždycky to musí být win win řešení.

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, aby s každým dalším rokem spolupráce, ten smysl byl silnější a silnější pro obě strany.

Aby to nedošlo k tomu, že po deseti letech spolupráce s někým řeknu „No, tak jsem prodal firmu. Co s tím?“

To nechápu. Vůbec nechápu, jak k tomu může dojít. Respektive chápu, ale k tomu nikdy nechci dospět.

 

Josef Podlipný

Otázka „Co s tím“ je relevantní, nicméně by byla velmi nebezpečná v okamžiku, kdyby byla ještě doplněna „a s kým?“

Když má úspěšný podnikatel už partnera, který ho provedl třeba i desítkami let, snáz se mu hledá řešení „co s tím“.

Vážení posluchači, pokud pro vás byl tento podcast inspirací, na rovinu říkám, že nemůžeme nasdílet, i kdybychom stokrát chtěli, detailní informace o rodinách úspěšných podnikatelů.

Můžeme vás s nimi propojit. Pokud budete mít zájem a my získáme tento souhlas od některého z našich významných klientů, rádi vás propojíme. Můžete nejenom navnímat zkušenosti s více i než desetiletou spoluprací s námi. Ale můžete získat náskok. Zkušenost budete mít dřív, než vaše zpráva po deseti letech spolupráce bude ležet mezi námi a vámi.

 

Vladimír Fichtner

Až budete přemýšlet, s kým udělat další krok ve správě rodinného bohatství, začněte tím, že si s ním projdete čísla o dosavadní spolupráci. Ideálně té dlouhodobé, delší než deseti let.

Ať vám to hezky připraví, můžete to vyhodnotit a třeba zjistíte, že to je ten správný parťák pro vás.

Nebo zjistíte, že ne.

Pak přijdete třeba mezi nás, Mezi Rentiéry.

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Jak se mění priority a cíle majitelů úspěšných firem

Potřeby a cíle majitelů firem se mění podle toho, jak stabilní mají byznys, jak velký mají majetek a kolik energie věnují správě svého majetku.

Někteří postupem času přicházejí na to, že jejich přístup k majetku může být nesystematický a začínají si uvědomovat, co je skutečně důležité.

Je velký rozdíl mezi těmi, kteří změnám jdou aktivně naproti, a těmi, kteří reaktivně záplatují problémy.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný na základě svých zkušeností a zkušeností klientů diskutují o ochraně rodinného bohatství, zapojení rodiny do rozhodovacích procesů a důsledné diverzifikaci investic.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, jak je zvykem, začneme příběhem.

Protože jsem se na tohle téma připravoval, bude první příběh ode mě.

My jsme se nedávno, a určitě si na to vzpomeneš, setkali s Filipem, který nás potěšil a zároveň překvapil.  Říkal totiž: „Pánové, já jsem se na vás těšil i přesto, že jsem od vás dostal pár pěkných dloubanců do žeber.“

Potom dopověděl, že ho na dva dny upoutala na lůžko střevní chřipka. A tak si téměř v kuse poslechl 25 dílů našeho podcastu. Kdyby byl nemocen déle, říkal, že by určitě dal všech 50. Což samo o sobě nebylo až tak důležité.

Když se Filip rozpovídal, říkal, že od nás potřebuje získat nezávislý pohled na to, co a jak v současné době dělá se svou rodinou a jejich rodinným bohatstvím. A poté, co jsme se setkali s několika zástupci této rodiny, Filip pokračoval další replikou ve smyslu: „Teď jsem si za tři hodiny našeho společného setkání poznamenal 7 aha momentů a 25 otázek, na které bych rád získal společně s vámi v budoucnu odpověď.“

To byl ještě mnohem silnější moment, který nasvítil, jak se úspěšní podnikatelé a jejich potřeby vyvíjejí v čase.

 

Vladimír Fichtner

Já bych tě, Pepo, trošinku opravil. Omlouvám se, ale myslím, že ten rozhovor nasvítil, že klient vlastně už něco zná a něco zažíval. Je už docela daleko se svou rodinou v přemýšlení jak dál a 10 let něco řeší.

Ale zjistil, že se potřebuje posunout dál a začít přemýšlet ještě o dalších věcech. A to je ten posun.

 

My typicky pracujeme se dvěma typy klientů.

Buď s námi začnou pracovat klienti, kteří už jsou schopni vytahovat 30, 50 milionů ročně ze své firmy a dávat je do finančních aktiv. Potřebují vědět jak na to. Ale firmu ještě neprodali a tam je krásně vidět vývoj.

Oni ze začátku řeší především firmu, to je jejich alfa a omega. Spolu se potkáváme hodinku, dvě měsíčně. Jim to stačí a budují nějaké znalosti. Ale vědí, a i my víme, že to nemusí být tak intenzivní znalost toho, co my děláme. Protože mají jinou prioritu, a to je firma.

Jak jde čas a roste finanční majetek, roste jeho důležitost. Někdy roste skokově ve chvíli, kdy člověk prodá firmu a najednou má 500 milionů nebo 5 miliard na účtu.

Roste potřeba větší znalosti této oblasti, věnovat větší energii do téhle oblasti.

Najednou, a to byl přesně případ Filipa, to, co bylo v minulosti a co mu pomáhalo v minulosti, nestačí. Protože tam se ukáže „Jo aha, tenhle moment – na tamto jsem ještě zapomněl, tohle jsem nepoznal, protože jsem to nikdy nedělal.“

To je přirozené. Dokud člověk nezažije některé věci, vlastně ho ani nenapadne, že je může řešit. Nebo že to může být téma nebo problém. Je v takové bublině.

Když to začne řešit s dětmi, zatáhne do té bubliny ještě své děti a vlastně jsou všichni slepí.

Dokud nepřijde někdo zvenku, neřekne druhý názor a nedá jim to zrcadlo. Najednou je tam „aha, sakryš, to jsme možná malinko podcenili.“

Já myslím, že vývoj souvisí s tím, jak důležitá jsou finanční aktiva. Jak moc je majetek postaven na jednom, typicky na jednom, byznysu. Anebo na dvou – byznysu a nemovitostech, často jen v ČR – a jestli se s tím něco nedá dělat.

Jak člověk poznává nová a nová zákoutí, objevuje nové otázky, nové aha momenty.

Mám radost, že to, co se nám daří, je pomáhat lidem ty AHA momenty objevovat včas a pokud možno se vyhnout těm průšvihovým. Nebo o nich minimálně vědět a způsobit menší problém.

 

Josef Podlipný

Děkuji za to trefné doplnění.

Dnes se budeme na toto téma hodně vzájemně doplňovat. Když říkáme, jak se mění priority a cíle, velmi častý případ je, že s nějakou dynamikou si naši klienti budují finanční majetek. Další pilíř začíná ale v okamžiku, kdy říkají „No jasně, to byl náš cíl už před 3, 5 lety.“

Když se jich pak ptáme, jak se jim podařilo nebo daří cíl naplňovat, mnohdy pokrčí rameny a říkají, že ani moc ne. Protože měli za tu dobu spoustu byznysových příležitostí, které se jim podařilo využít.

Velmi častým případem je, že úspěšní majitelé firem skáčí po byznys opportunities, po příležitostech, a nenacházejí povětšinou sami bez pomoci někoho dalšího smysl v budování struktury majetku trošku jinak, než na co byli zvyklí na začátku.

Napadá tě příběh, který by nasvítil nebezpečí takovéhoto přístupu?

 

Vladimír Fichtner

Potkáváme překvapivě spoustu lidí, kteří, přestože říkají, že chtějí chránit majetek a vědí, že už to nemusí zopakovat, už nemusí mít takovou energii, nemusí být taková příležitost na trhu, dobrá konstelace atd. Přestože už dospěli do fáze, kdy chtějí chránit majetek, tak mají svůj majetek jenom v koruně, a ještě všechen registrován v ČR.

To je z pohledu globálního pohledu na majetek sakra průšvih.

Proč?

Když bude koruna nejsilnější měnou na světě a ČR hvězdou, průšvih to není.

Ale když to tak nebude – z hospodářských důvodů, geopolitických důvodů. Když přijde jakýkoliv průšvih, může to znamenat, že místo toho, aby někdo odešel s rancem ven, odejde s ranečkem. A kdo ví, jestli si v něm něco ještě odnese.

Nepočítá s různými scénáři budoucnosti. Není důležité, jestli je nějaká pravděpodobnost scénáře, že Rus přijde až k nám nebo tady bude nějaký hospodářský průšvih. Jestli je pravděpodobnost 1,5 nebo 10 %, to je jedno.

Pokud to má nějakou šanci, já osobně to nechci riskovat. Nikdo z našich klientů, kteří už s námi spolupracují, nechce riskovat, že to takhle může dopadnout. V desítkách let, o kterých se bavíme, nikdo nevíme, jak to bude vypadat. Jediné rozumné řešení je diverzifikovat „na entou“. Mít majetek registrován v různých regionech, mít majetek investován v různých regionech atd.

Pravidel je vícero, ale „všechno se skrývá za nějakou diverzifikací“.

 

 

Josef Podlipný

Většina majitelů úspěšných firem na to dříve nebo později přijde.

My teď s vámi chceme nasdílet chyby, kterých se rentiéři dopouštějí. Protože ti chytří se učí z chyb druhých.

Jaké další chyby, které na životní pouti rentiéry potkávají, tě napadají, Vláďo?

S jakými chybami jsme se v minulosti měli šanci potkat?

 

Vladimír Fichtner

Já už jsem byl vyvolán a řekl jsem, že diverzifikace je jedna z důležitých věcí.

Teď zase já vyvolám tebe. Ať se vystřídáme, protože by byla škoda, kdybychom přišli o tvé zkušenosti a tvé názory.

Jaká je další chyba, kterou považuješ za důležitou, a se kterou se potkáváš u lidí, se kterými pracujeme?

 

Josef Podlipný

Nesmrtelnost.

Tvůrci rodinného bohatství si myslí, že tady budou zítra, stejně jako za padesát let. Moc to neřeší. Když se jich pak zeptáme na to, jaká mají řešení pro nepředvídatelné situace, v drtivé většině reagují, že závěť.

A když už, je to mnohdy jediné, co řeknou.

Někdo dokonce jen pokrčí rameny a říká, že by asi měl sepsat závěť.

V drtivé většině nikdo z nich nezmiňuje správce pozůstalosti nebo opatrovníka nebo jiné způsoby, jak být připraven a připravit rodinná bohatství i na nepředvídatelné události.

 

Vladimír Fichtner

Občas někdo přijde a řekne, že má svěřenský fond a má v něm veškerý majetek.

Já na to říkám, jestli ví, že to bude fungovat navždy? To je jenom jediný scénář budoucnosti. Všechno mít pod jednou střechou svěřenského fondu.

Zase všechno v jednom.

My s Radkou přemýšlíme o tom, že máme majetek na sebe. Nějaký bude v rodinné nadaci, další bude v nadaci vysloveně pro veřejné účely. Něco bude registrováno tady, něco bude registrováno venku.

Mixujeme dohromady přístupy i k držení, i k formě, i k investicím. Protože nevíme, co bude. Nevíme, co přinese budoucnost a nechceme se spoléhat na to, že bude dobře, že vše vždy vyjde.

 

Josef Podlipný

Děkuji za nahrávku.

Velmi často se stává, že někdo má už majetkovou strukturu, kterou jsi zmínil, a teprve až poté přizve k diskusi rodinu. Nastupující generaci.

Dělá to opačně.

Místo toho, aby přizval k diskusi nejprve rodinu, hledal s ní dlouhodobě udržitelná řešení a pak to, co těm řešením bude vyhovovat, on vytyčí hřiště a pak nutí hráče na malém hřišti hrát velký fotbal.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jen připomněl, Pepo, že se bavíme o tématu, jak se mění priority a cíle.

Malinko jsme odbočili do různých chyb, které mohou lidé dělat.

Ale já vím proč.

My cítíme, že zapojení rodiny je jedna z věcí, která se v průběhu času mění.

Ze začátku ji nezapojují vůbec, vidí jenom benefity a vůbec nevědí o starostech s tím spojenými.

Potom si řeknou „Aha, možná bych si s nimi měl začít o něčem povídat.“

Malinko si něco řeknou, třeba založí rodinnou banku nebo rodinnou radu. A najednou děti už vědí hodně. Za 20 let už řešíme majetky společně, jaké je cash flow atd.

Vyvíjí se i zapojení rodiny.

Zůstaňme u změn priorit, protože to je to téma, které budeme tentokrát probírat.

 

Josef Podlipný

Dodám k tomu, že priority a cíle se mění v mnoha případech reaktivně. Nikoli proaktivně. To znamená, že budovatelé rodinného bohatství to buď řeší příliš pozdě, anebo to řeší vynuceně. V reakci.

Najednou jim došlo, že jim docházejí síly.

Nebo: „Aha, moje manželka se pravděpodobně dožije více let než já. Takže bych jí měl nějak pomoc se správou rodinného bohatství. Také bych se měl zeptat i dětí, jak na to nahlížejí.“

Re-prioritizace a změna cílů, které zažívají úspěšní majitelé firem, by měla být vždycky spíše proaktivní než reaktivní.

To, co my v posledním čase zažíváme, a já osobně mám velkou radost, je, že při diskusích objevujeme společně s majiteli úspěšných firem oblast proaktivity.

Oni se dívají i na naše zkušenosti, na zkušenosti jiných, mnohdy třeba starších podnikatelů, a inspirováni změnou priorit a cílů začínají vstupovat do prostředí proaktivity, místo toho, aby jen hasili.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím.

Když ke změně priorit a cílů dochází plánovaně, včas, v klidu, když je prostor a energie, má to samozřejmě mnohem lepší výsledky, než když k tomu dochází ex-post.

Může to být v různých oblastech. Zažil jsem lidi, kteří za mnou přišli s tím, že teď koruna oslabila o 15 %, tak to všechno přehodili do dolaru. Přišli o 3 měsíce později a řekli, že dolar teďko oslabil a prodělali na tom, že to vyměnili. Ale báli se, že tady u nás to jde do kytek, že bude velký průšvih, že jim z majetku nic nezbyde.

Samozřejmě! Když to vyhodnocovali během čtrnácti dnů, během mediální masáže – jestli to byl covid nebo začátek války na Ukrajině, vždy to bylo stejné.

Koruna oslabila velmi prudce, tak honem, pojďme to pořešit.

Takhle by to vypadat nemělo. Ano, pokud jsem nic neudělal do téhle doby, mám to řešit, ale i v takovém okamžiku se to dá řešit rozumně. Ne pod tlakem emocí.

Je potřeba tomu jít trošku naproti, ale je to nepříjemné. Podnikatelé nemají rádi, když to nemají úplně pod kontrolou. Když budou dělat něco, co neznají, často to dopadne tímto způsobem. Udělají to špatně.

Panika není dobrý rádce!

 

Josef Podlipný

Vraťme se zpátky k našemu tématu, jak se mění priority a cíle.

Je dobré vzpomenout i na to, že se obvykle mění i s velikostí majetku anebo rodiny. Nemůžeme přeci chtít a očekávat od mladé slečny nebo mladého muže, který má to štěstí, že něco získal po předchozí generaci, aby hned na začátku měl stejné cíle a priority jako nějaký matador. Mnohdy třeba první generace budovatele majetku.

O to víc by pro něj, i pro kohokoliv z vás, mohlo být inspirací, když si uděláme alespoň modelovou retrospektivu, čím většinově majitelé úspěšných firem opravdu procházejí.

 

Neříkám, že to bude modelový popis, který bude platit na každého z vás.

Ale může vám to ukázat v čase významné milníky, kdy je potřeba se také zastavit. Bilancovat. Kdy je potřeba přemýšlet, nejenom hledat rychlá řešení.

Pojďme tedy začít s velmi jednoduchou modelovou retrospektivou.

Současní úspěšní budovatelé firem obvykle začínali v devadesátkách. Drtivá část z nich začínala z nuly. Od devadesátek ale už uplynulo nějaké období a mezi bohatými lidmi jsou majitelé rodinných holdingů s majetkem ve vyšších řádech desítek nebo stovek miliard.

Stejně tak milionáři anebo majitelé majetku stovek tisíc. I to je úspěch, pokud o ně nepřišli a budou je umět předat další generaci. Co ale je všem těmto rodinám společné?

V okamžiku, kdy vytvořili takový majetek, o který už nechtějí přijít, většinou hledají řešení, jak ten majetek ochránit.

 

Vladimír Fichtner

Hledají i nehledají.

Mě překvapil jeden klient, který mi říkal, že byl na konferenci o bohatství pořádané, myslím, Czechcrunch. Tam se bavil s úspěšnými TOP 100 podnikateli a říkal, že oni ale vůbec investovat neumí. Ten klient prodal, má půl miliardy, a protože už spolupracujeme nějaký rok, zná principy investování.

Ale ti podnikatelé, které tam potkal, mají jenom svoji firmu. Vědí jenom, jak investovat do firmy a nic jiného neřeší.

Když zabrousili na jiná témata, tak prý to bylo s výjimkou snad jednoho nebo dvou lidí velmi neprofesionální a bruslení po tenkém ledě.

Myslím, že hodně lidí samozřejmě na začátku buduje svoji firmu. A nejen na začátku, dlouho budují svoji firmu. Dlouho, dlouho, dlouho, než přijdou na to, že: „Aha, potomci.“ Ne každý chce přebrat firmu a přebrat ty starosti, které má předchozí generace.

Ze začátku většina z nás budovala firmy, pak nemovitostní portfolia, pak finanční aktiva.

To je přirozený průběh.

U finančních aktiv to nejdřív zkoušeli. Přišel nějaký bankéř, že má nabídku. Tak si koupili to nebo tamto. Pak si koupili nějakou akcii na české burze. Zjistili, že to je fajn akcie, ale že když prodají za 100 tisíc, ovlivní trh, protože česká burza je malinká. Je tam malý objem obchodů, že jeden člověk s ní může pohnout. Natož pak, když má 100 milionů nebo 500 milionů.

Co si bude kupovat, když se v ČEZu obchoduje nebo obchodovalo 200 milionů za den? On chce za 100 milionů koupit! Jak dlouho bude rozpouštět tu pozici nebo nakupovat, aby neovlivnil trh?

Postupně poznávají zákoutí finančních aktiv. Ale ne úplně rozumným způsobem.

Je to, řekl bych, až dětinské poznávání. Protože nemají žádný plán, nemají žádný cíl.

 

Pak se potkáme společně a oni najednou zjišťují: „Aha, existuje něco jako rentiérský plán nebo ochrana bohatství. A to by šlo, abychom se vyhnuli, pokud možno všem průšvihům? Co je pro to potřeba udělat?“

V hlavě se začíná rozsvěcet ochranářský modul, ale není vůbec prioritní. Prostě podnikají, chtějí riskovat, vždycky se jim to povedlo. Tak je to přirozené.

Ale ta ochrana už začíná vystrkovat růžky.

Často začínáme s tím, že první část majetku řešíme tak, aby byla opravdu dobře ochráněna, aby vydělávala. Vydělávala nad inflaci, ale aby měla minimální šanci pro nějaký průšvih.

Často začínáme s plánem ochrany bohatství, nebo s filozofií Wealth Protection – Ochrany bohatství, kterou jsme přinesli na trh.

Ta může vydržet do 100 milionů, 200 milionů, 500 milionů. To záleží na tom, kolik člověk potřebuje čerpat renty, jaké má výdaje apod. Dá se to spojit, samozřejmě – „tolik je potřeba a jak zajistit, aby bylo čerpání bezpečné a vydrželo nám a dalším generacím a byli jsme v pohodě?“

Po skoro dětinské hře s finančními aktivy, kdy: „občas něco vezmu, občas něco nevezmu, občas někde zůstanu. Protože Arcu měla spousta lidí. Pak už jim věřit nebudu a radši to dělat nebudu. Radši se vrátím do byznysu.“

Je tam takové poznání. Xkrát jsem potkal lidi, kteří říkali: „já jsem měl to akciové portfolio na české burze, tak jsme si s tím hráli. A ještě jsme měli něco v Americe. No a my jsme vlastně nevěděli, proč se to tak chová.“

Tomu říkám „dětinská hra“, protože takhle je to v pohodě, když je vám 20 let a máte prvních 100 tisíc, 200 stě tisíc a první milion. Klidně si s tím hrajte. S tím problém nemám.

Ale když máte prvních 100 milionů nebo 200, to už není úplně na hraní. Tam je potřeba poznat ochranu.

 

Josef Podlipný

Souhlasím, že fáze poznávání ochrany je klíčově spojená s někým, kdo má stejnou motivaci jako ten, kdo chce majetek chránit.

My se často při dalších diskusích potkáváme s klienty, kteří oceňují další inspiraci, kdy se jich ptáme „kdo další to s vámi řeší z rodiny?“ Další prioritou, dalším cílem obvykle bývá zapojení dalších členů rodiny. Nebývá to úplnou samozřejmostí, že by rentiéři rovnou za námi přicházeli a říkali: „já bych rád pozval manželku nebo manžela a dvě dospělé děti, aby byli součástí diskuse s vámi.“

Když postoupíme z tohoto kroku, že naše diskuse s rentiéry asi vede k většímu zapojení rodiny, co na to navazuje většinově? Mluvíme o modelu vývoje v čase rentiéra.

Už chrání, chrání s tím, kdo má stejnou motivaci, vtahuje další členy rodiny. Co je další prioritní cíl?

 

Vladimír Fichtner

Další členové rodiny se první baví o rodinném majetku. Ale pak se z něj začne vyčleňovat majetek pro další jednotlivé větve rodiny. Najednou vzniká investiční portfolio dcery, syna. Začínají to probírat společně s námi, i s tátou a mámou třeba, dohromady při schůzkách.

To je určitě další fáze.

Další fáze je: „máme už hodně, tak pojďme možná trošku do dynamičtější strategie. Místo toho, abychom měli 50, 60 % v akciích, budeme mít třeba 60, 70 nebo 75 % v akciích.“

Což znamená větší kolísavost portfolia, ale zase větší dlouhodobou výnosnost.

To, co je tam asi důležité, co se mění, je míra poznání.

My mluvíme o změně priorit a cílů, ale to souvisí s mírou poznání věcí, které člověk znovu a znovu objevuje.

To je téma, o kterém by se dalo povídat ještě další hodiny a hodiny.

Myslím, že jsme řekli to základní a pojďme si něco nechat na příště.

 

Josef Podlipný

To nejdůležitější je, že je to proces.

Změna priorit a cílů a vývoj v čase není žádný projekt, který by měl svůj začátek a konec.

Je to nekončící proces poznávání a hledání optimálních cest, které umožní rodině zachovat bohatství i pro další generace.

Pokud víte o někom, kdo přemýšlí o prioritách, o cílech a o ochraně rodinného bohatství, budeme rádi, když s ním tento podcast nasdílíte.

Těšíme se s vámi opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

My s Pepou se rádi potkáváme s těmi, kteří se chtějí posunout dál. Třeba se příště při diskusi o prioritách, cílech a o tom, co možná ještě nevíte, potkáme i spolu. Na slyšenou.

Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství – Erika Matwij

 

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto podcastu Erika zdůrazňuje nebezpečí tajných přání v rodině, dopad vzorců chování na očekávání ve vztazích a doporučuje otevřenou komunikaci i respekt k jedinečnosti každého člena rodiny.

Vladimír se zamýšlí nad vlivem vzorců chování na formování očekávání a zmiňuje důležitost investice do práce na rodinném bohatství.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku.

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij: Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude „Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.“

Eriko, vím, že když jsme se začali bavit o tomto tématu, tak jsi ocenila to slovo tajně.

Proč jsi ho ocenila?

Erika Matwij

Protože je to opravdu velmi častá záležitost, že někdo něco tajně chce, očekává. Neřekne to, a to je začátek konfliktu.

To je často spouštěč těch věcí, které nám jakoby nedovolují přibližovat se v rodině tomu druhému.  Vytvářet si domněnky. O domněnkách už jsme si povídali minule.

Takže tajné věci nikdy nepomáhají.

Josef Podlipný

Vláďo, Erika už nějakou dobu pomáhá i tvé rodině zjišťovat očekávání jednotlivých členů rodiny.

Můžeš na nějakém příkladu ukázat Eričin příspěvek, a jak se to povedlo?

Vladimír Fichtner

Možná to spojím s tím, co Erika říkala a na co jsi Ty položil otázku. To tajně.

Jedna z věcí, kterou jsme dělali s Erikou a s naší rodinou, byla nepsaná rodinná pravidla.

Erika nás sezvala, sedli jsme si kolem stolu. Všichni jsme dostali tužku a papír a Erika řekla „máte 15 minut na to, abyste napsali, jaká máte nepsaná pravidla, kterými se Vaše rodina řídí.“

Po 15 minutách se vrátilo 5 lidí a hádejte, kolik úplně jiných seznamů přineslo? Pět!

Bylo to velmi zajímavé poznání, protože tam se ukázala ta tajemství.

Co vlastně očekáváme? Aha, každý něco jiného.

Jak si myslíme, že rodina má fungovat nebo jaká pravidla má uznávat? Každý si myslí něco jiného.

Erika nám krásně ukázala, že když to zůstane schované, tak to může být přesně tak, jak před chviličkou řekla, zdrojem konfliktů.

Zjednodušený příklad: Když jsem celý život byl zvyklý mít kapra na vánoční večeři a teď přijdu k někomu a mám tam vinnou klobásu, asi to neřeknu, protože nechci kazit Vánoce. Ale zasáhne mě to, protože někdo nedodržel moje tajné přání mít kapra na večeři.

A za pár týdnů se to projeví. Někde se s ním chytnu a vyčtu mu i tohle. Protože jsme si neujasnili, co nám stojí za to dodržovat jako pravidla, která jsou společná pro všechny. A co nám třeba nestojí za to, že vezmeme nebo uděláme nějaký kompromis. Takže to slovo „tajné“ je nesmírně, nesmírně nebezpečné. Souhlasím.

Erika Matwij

Výborně to říkáš, Vláďo, jak se to může v běžném životě projevit. Zůstanu u kapra, ten příklad byl výborný. Kolikrát se nám stalo, že jsme někde byli i na takovéto večeři. My máme pravidlo, že jedna dobrá, kvalitní večeře má mít takové ingredience, postupy, takto to má být načančané, taková má být atmosféra. Takhle by měli lidi sedět.

A když něco z toho není, vy neumíte popsat a pojmenovat co vám vadí. Ale něco vám tam vadí, něco vám tam nesedí. Když odtud odcházíte, hostitel se mohl přetrhnout, ale vy řeknete „Bylo to fajn, ale …“

Nevíte, jaké k tomu zaujmout stanovisko. Něco vám v tom nesedí.

Toto s námi dělají tajná očekávání. Hostitel nám je nemůže naplnit, protože jsou tajná.

Jak se k sobě máme přiblížit, když nevíme, co máme udělat?

To, co říkal Vláďa, je opravdu v tom, že to bylo příjemné, bylo to pěkné, ale něco vadilo.

Potom všechno vynaložené úsilí toho druhého se nám jakoby rozplyne pod rukama a ten druhý může mít pocit, že nikdy nic neudělá dobře, aby ostatní byli opravdu spokojení.

Takové zacyklení se tam děje.

Vláďo, můžu použít jedno slovíčko, protože se mi sem hodí?

Vladimír Fichtner

Prosím! To by mě mrzelo, kdybychom tohle slovíčko nepoužili.

Erika Matwij

V tom druhém se může spustit „samonasírací“ proces. Tyhle procesy, tyto iritátory v nás potom dělají, že to naše chování je jiné, než v nitru chceme.

Josef Podlipný

Před několika lety jsem slyšel takový vtip. Doufám, že bude vtipný i pro vás zde přítomné ve studiu i pro naše posluchače.

Dcera říká mamince „Mami, já bych k letošním Vánocům chtěla pejska.“

A maminka se jen tak otočí z kuchyně a říká „Bude kapr, jako vždycky.“ 😊

Jak navázat jinak, než se zeptat, jestli máte z vlastní rodiny nebo od rentiérů, nebo i v rámci spolupráce s úspěšnými rodinami, nějaký příběh, který ukáže na to, že ta tajná přání a tajná očekávání negativně ovlivnila vztahy v rodině.

Vladimír Fichtner

Jestli můžu začít, já bych jen navázal na to krásné slovo, které my už v rodině používáme a měříme, kdy přijde. To slovíčko, které Erika použila – „samonasírací“ proces. A omlouvám se všem, kteří by to chtěli slyšet jinak, ale prostě takhle se to používá. Myslím, že je to něco, co jsme si ze začátku tolik neuvědomovali, jak je důležité.

Když něco nefunguje, tak to v nás bublá a vře. My to jenom nekomunikujeme, a proto to roste, roste, roste a pak ten vřed je najednou tak velký, že se někdy už nedá vyléčit.

Erika nás hezky provází tím, abychom snižovali šanci, že k tomu dojde.

To bych jen chtěl doplnit a už máš slovo zpátky.

Erika Matwij

Všechno navazuje na sebe, protože je to, jak se říká, jeden hrnec. Takže velmi děkuji.

Příklad, ano?

Očekávání, která máme, když je úplně konkrétně komunikujeme, tím si zabezpečíme, že se nám splní.

Když je mám tajné, tak potom je opravdu nefér očekávat od druhých, že je uhádnou, abych já byl šťastný.

Když to chci, můžu si to zvolit, protože je to moje rozhodnutí, ale potom není fér, znovu, podruhé, obviňovat druhé, že se mi netrefují do mého očekávání.

To, co potom uvolňujeme je „z jakého důvodu já mám tajné očekávání?“

Protože nemám pocit bezpečí – ve vztahu, v rodině, ve společnosti, v komunitě – abych to mohl říct, protože se mi vysmáli, byl jsem devalvovaný.

„Ty ještě do toho nemluv, vždyť jsi mladý.“

Hlavně když to říkáme směrem k majetku, k bohatství, k penězům, ke správě bohatství. Častokrát rodiče nechtějí k tomu přizvat děti, kterým je méně než 16 let. Velmi často udělají takové gesto, jako by odsouvali něco bokem. Můžeme odsunout prach, to je v pořádku. Ale když to uděláme směrem k lidské bytosti, tak se ten člověk opravdu cítí, a je jedno kolik má roků, odsunutý.

Toto spouští někdy nenaplněné očekávání, že není hodný ani toho, aby tam byl. Aby byl ve skupině. Tam se spouští hodně procesů a věřím tomu, že kdyby o tom rodiče věděli, co se v dětech spouští, častokrát to jde až do traumat. Potom se to ukazuje ve vztazích, v partnerských vztazích, v práci, v práci s nadřízenými atd.

Provází nás to životem. Potom je jasné, že to zůstává tajné, protože nechci, aby se mi někdo vysmíval, nechci být odsouvaný. Nechci být devalvovaný, že toho nejsem hoden, nejsem vystudovaný ekonom, nerozumím portfoliu, nerozumím financím, nikdy jsem ještě nevydělával tolik financí, nemám vlastní dům, nemám svoji rodinu. Je tam kopec věcí, které my odsuneme na chvilku, i když je dětem 20, 30 let. Ale rozhodujeme o nich.

Potom děti, nebo partneři mají tajná očekávaní, protože spoléhají na jedno jediné, proto jsou tajné. To spojuje nás všechny – to je touha, že jsem milovaný. Touha, že jsem milovaný, ve mně tajně vzbuzuje očekávání, že se mi to, doufám, naplní.

Ale mám strach to komunikovat, protože jsem zažil něco jiného.

Josef Podlipný

To je velmi zajímavé. Děkuji, Eriko.

Vláďo, když si vzpomeneš na odhalování tajných očekávání, jaká pravidla nebo dokumenty už jste ve tvé rodině díky pomoci Eriky aplikovali?

Vladimír Fichtner

Pravidla dáváme ještě dohromady. Ale řekl bych, že jedna z věcí, kterou už zažíváme je, že děti už neříkají „Jak myslíš, tati.“ To už tam nefunguje.

Josef Podlipný

Můžeš to zasadit do příběhu, aby si to i posluchači dokázali představit, v jakém je to kontextu?

Vladimír Fichtner

To si asi každý dokáže představit ve svém životě, když něco rozhodl a přišel za dětmi, seznámit je s něčím, co dělá. Včera jsme se bavili o nějakém novém projektu v rodině. Dříve, když jsme to probírali s Radkou a přizvali jsme k tomu děti, tak běžná reakce byla „No, jak myslíte.“

Protože oni nebyli součástí diskuze. Dneska už to tak není, dneska už je to o tom „já si myslím něco jiného.“ Nebo „já si myslím, že to je dobrý nápad.“

Už to není „Jak myslíš.“

Je to úplně jiný příběh. Rodina je najednou rovnocenná, členové rodiny jsou mnohem rovnoprávnější.

Josef Podlipný

Stalo se to samo, Vláďo, nebo jste k tomu museli nějak dojít? K tomu, jak to teď funguje?

Vladimír Fichtner

O tom jsem mluvil trošku minule. Začíná to samozřejmě u „otce zakladatele“ nebo „matky zakladatelky“. Musí si uvědomit, jestli chce být navždy ten jediný, který o všem bude rozhodovat anebo chce dát šanci naučit se ty věci i další generaci.

U mě to bylo o tom, že nechci být ten jediný. Chci dát prostor, možná nevím jak.

K tomu nám hodně pomáhá, mně osobně určitě hodně pomáhá, práce s Erikou a s jejími kolegy, protože celý život jsem to měl jinak.

To není věc, které se, i když si jí mentálně nebo rozumově už umím vysvětlit, zbavím ze dne na den.

Potřebuji se k tomu vracet a otvírat to. A to, že děti už neříkají „jak myslíš“, nebo že to říkají mnohem méně častěji a mnohem více diskuzi vedeme, i když tam Erika není, otevírá úplně nový formát nebo kvalitu komunikace. Protože najednou je to více jako rovný s rovným.

Josef Podlipný

Eriko, když diskutujeme o formálních pravidlech a dokumentech – co funguje či fungovalo v jiných dalších rodinách úspěšných budovatelů a ochránců rodinného bohatství?

Erika Matwij

Tato pravidla, na kterých se každý člen rodiny shodne, je dobré si zapisovat. Vytváříme na jedné straně, my tomu říkáme, Sedm zlatých pravidel. Nemusí jich být ale sedm.

K tomu přijdou nějaká morální pravidla, na kterých se tady a teď celá rodina shodla. Mají to společně vykomunikované, sedlo jim to a nějakým způsobem s nimi souzní.

Jeden z dokumentů, který vytváříme je Sedm zlatých pravidel, pokud nechtějí mít rodinnou ústavu.

Pokud chtějí mít rodinnou ústavu, ve které je zahrnuté, jakým způsobem se bude spravovat majetek, co s aktivními a co s pasivními členy rodiny, jakým způsobem se bude vybírat ten, kdo bude mít hlavní dozor nad majetkem, jakým způsobem se může někdo dostat k financím, kdo bude kontrolovat, že se dohody budou plnit. Jestli mají být písemné i právně podložené, nebo to takto stačí. Pro mě je nejvyšší stádium rodinná ústava, to je morální dokument rodiny.

To je pro mě více než právní dokument. Ale rozumím tomu, že právní věci mají též svoje obrovské opodstatnění. Tohle všecko se zapisuje do rodinné ústavy.

V jedné části se velmi podrobně věnujeme tomu, jakým způsobem se má rodina chovat k bohatství a jak má sloužit vlastnictví rodině. Co s tím a co se pod tím skrývá? Do toho patří i forma chování, komunikace, řešení konfliktů, rodinná setkání. Když je někdo ignoruje a nechodí, má mít stejné právo? Jakým způsobem se přičiňuje k tomu, že je rodinný krb stále živý a vroucí atd.?

Má to velmi podrobná specifika a jsou to pravidla.

Vladimír Fichtner

Není špatně mít na konci nějakou vizi rodinné ústavy nebo sedmi zlatých pravidel nebo něco podobného.

Já osobně za to nejcennější vnímám proces, kterým procházíme. Který nás učí nějakým způsobem se chovat. Tím, jak ustupujeme s Radkou do pozadí, dáváme prostor dětem, dáváme jim příklad, jak to oni mohou jednoho dne použít u svých rodin, a ty zase dál. Už se to může začít větvit, protože když jim o tom budeme říkat, ale nebudeme to dělat, bude to na ně mít úplně jiný dopad, než když uvidí způsob chování, který se může řetězit v dalších generacích a předávat.

Erika Matwij

Ano. Důvod, proč to zapisujeme je to, že co říkáš, s tím absolutně souhlasím.

Protože to čištění, nastavování a samotný proces je nesmírně bohatý. To je velmi vzácné.

Fakt je, že to děláme s primární rodinou. Máma, otec a děti.

Děti jsou v nějakém stádiu. Buď už jsou s partnery a už mají svoje rodiny. Anebo se zamilovávají a přivádějí do naší primární rodiny nové členy, kteří se postupně stávají součástí širší rodiny.

Rozdělujeme širší a užší rodinu.

Když přichází jiný člen z jiné primární rodiny s jinými dohodami a přesvědčeními, a my jsme zamilovaní až po uši, tehdy můžeme podlehnout emocím. Já vím, že emoce jsou krásné. Můžu to říct? Jsou to takové krásné svině. Někdy jsou naším zdrojem, ale někdy, v situacích, pokud nejsme sami se sebou sesouladění a nepoznáme sami sebe a svoje procesy, v ten okamžik jakoby vyraší. A když s nimi neumíme zacházet, jsme lehce ovlivnitelní.

Víte, jak je to ve vyjednávání, kdy se vracíte do hry? Když nasadíte brouka do hlavy! A ten brouk tam nějak putuje.

Takto může, s takovým broukem šikovná partnerka nebo partner říct, například:

„Já rozumím tomu, že jste se takhle dohodli. To je super, že vaše rodina se takto dohodla. Všechno je OK. Ale, zlato, nezdá se ti, že ty podle mě děláš víc, ty jsi megašikovný. Ale tvůj bratr, já nevím…

Ale jak jste se dohodli. Já vám do toho nebudu kecat.“

Toto se děje!

Proto je dobré sepsat ta zlatá pravidla. Když vznikne nějaký konflikt, nebo nedorozumění nebo napětí mezi dětmi, které jsou stále starší a mají svoje děti a přichází další generace, abychom se k tomu vrátili.

Abychom viděli, co nás tehdy spojilo. Co bylo to, co nás udrželo až doteď, i vlastnictví, i majetek. I to, že jsme byli OK a uměli jsme si ho užít. Proto je dobré to sepsat.

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi zmínila z pohledu očekávání, emoce i širší a užší rodinu.

Mě teď napadá otázka, jak rozpoznat okamžik, kdy očekávání jsou odstartována emocemi? Pokud nevystrčí ještě nad hlavou svůj obličej ten neandrtálec. Anebo pokud očekávání jsou podložena nějakým vzorcem chování, třeba nějakým historickým, třeba i odkazem rodiny. Jak to rozpoznat?

Ty to asi snáz rozpoznáš jako kouč. Ale co když v té rodině už nebudeš? Co bys poradila členům rodiny? Protože to není jenom o nestorech.

Erika Matwij

Určitě to není jen o nestorech, samozřejmě.

To, jak komunikujeme naše očekávání se vždy učíme od svých rodičů, protože naši rodiče se to naučili od svých rodičů. A prarodiče se to také naučili od svých rodičů a já to učím moje děti.
To znamená, že jsme se naučili nějakým způsobem komunikovat a chovat, a můžeme se to naučit i jinak.

Když budu k sobě autentický, přestanu hrát role a budu respektovat v rodině, že někdo jiný to může mít jinak, umím lépe vnímat to, jestli někdo přichází z pozice strachu nebo otevřenosti.

Toto je první moment. A když mi tam pak něco nesedí, tak je to velmi často to, že někdo překročil moje hranice.

Když neřekne a nekomunikuje svoje očekávání, a v těch očekávání je nejen to, co potřebuji od tebe a jak to potřebuji, ale i jak bych to chtěl. Tam já určuji svoje hranice. A když mi je někdo překračuje, začínám být na to citlivý.

Tehdy se v nás spouští ten iritátor – toto mi nesedí, to není pro mě OK.

Další bod.

V okamžiku, kdy mi naskočí automatismus a automaticky očekávám, že ty to tak budeš dělat, protože já bych to tak udělala, i moje máma to udělala. To je velmi často pozice obětování se. Moje máma se obětovala, protože táta pracoval, těžko pracoval, přinášel peníze a ona zůstala doma.

Ona to tajně automaticky ode mě očekává. Až tak tajně možná ne, protože občas mi to svými komentáři dává najevo.

To je to, na co ses ptal. Jak to zjistím?

Komentují to lidé: „Vždyť je to jasné. Ty bys neměla jít do práce, ty bys měla zůstat doma s dětmi. A přijdou pravidla. „Protože dobrá žena vytváří krb domova, nejde za kariérou. Ty bys měla vytvářet tady dětem a manželovi doma zázemí. To je tvoje odměna, i já jsem se obětovala“.

Toto byl jeden případ. Ale to bys nevěřil, kolik takových tajných očekávání, které jsou propletené s tradicí si neseme.

Když tohle řekneme, tak by nám to mělo ukázat „Aha, co já dávám, a co na to moje dítě?“ Děti, i když jsou dospělé, pod tímto břemenem s tím musí něco dělat.

Buď to přijmou za své, i když se v tom dobře necítí. Protože tato generace nebude dělat to, co děláme my. Oni mají svoje vlastní vnitřní prožívání, oni se často víc spojují se svými emocemi.

Můj ročník si nikdy nedovolil ke svým rodičům postavit se za sebe a říct to někdy i celkem nepěkně.

Tam je naším úkolem určit hranici.

„Slyším tě, ale způsob, jakým to říkáš už překračuje hranici. Tohle pro mě není OK. Pojďme si to říct jinak.“

Ale zároveň, když od nich očekávám, že budou dělat to, co já, budou dělat to co táta:

„Podívej, ani tvůj táta tohle nedělá, nikdy se tak nechoval. Podívej, naše rodina to dělala vždy takto. Naše rodina vždycky měla pozemky. Naše rodina nikdy nejezdila na dovolenou, protože to je vyhazování peněz.“

My chceme ochránit naše děti, ale jakou tíhu na ně dáváme těmito očekáváními? Očekávání mají velkou váhu v našem životě, ale nádherně s nimi lze pracovat, abychom se osvobodili, aby byla srozumitelná, aby se nám začala naplňovat.

Josef Podlipný

Vláďo, jak vnímáš vliv hodnot nebo kultury nebo nějakých vzorců chování na formování očekávání? To znamená nejenom na identifikaci, ale na formování? O hodnotách už jste v rodině hovořili.

Vladimír Fichtner

To, že jsme si s Erikou říkali na začátku, co od sebe navzájem očekáváme. To, že si říkáme pravidla, podle kterých chceme nebo nechceme fungovat. To je vlastně sdílení hodnot, které jsou pro každého z nás důležitá.

My ještě nejsme tak daleko, abychom měli všechno vyjasněné. Zatím to v nás provokuje nějakou diskuzi, emoce, někdy pozitivní, někdy bolestné.

Ale díky tomu, že máme u sebe svého kouče, nikdy nedopustí, aby to skončilo v negativním slova smyslu.

Každé setkání končí tím, jestli se chceme sejít znova příště. Je to na každém. A je to myšleno vážně. Všichni to ví, že to je myšleno vážně. Takže každý má tu možnost říct, že mu něco nevyhovovalo a podobně.

Ještě na všem pracujeme, ale ta práce je nesmírně zajímavá, protože už vidíme, co se děje i mezi tím, kdy tam Erika není. A ty hodnoty nás začínají ovlivňovat.

Ještě nejsme shodnutí na všem nebo ještě jsme daleko od toho, abychom byli shodnutí. Nebo měli Sedm zlatých pravidel nebo rodinnou ústavu, ale už nás to začíná formovat.

Ten způsob komunikace už nás začíná ovlivňovat, což je moc příjemné.

To, co jsi použila jako příklad před chviličkou. „Rozumím, že se ti to nelíbí, ale ten způsob mi nevyhovuje.

Pojďme se o tom pobavit někdy jindy. Nebo v jiném formátu.“ To už je něco, co začínáme používat.

Protože samozřejmě sklouzáváme k těm starým způsobům chování, ale už tam máme tu nápovědu, jak se s tím vypořádat. Což je skvělé.

Erika Matwij

Velmi mě těší, co slyším.

Josef Podlipný

Eriko, Vláďo, pojďte se teď podělit o nějaké rady, jak vytvořit prostředí, kde bude možné očekávání vyslovit a bude to naopak povzbuzovat jednotlivé členy rodiny k tomu, aby očekávání sdíleli.

Erika Matwij

Mně vždy velmi pomáhá vizualizace. Doporučuji, aby si rodiny zapisovali. Možná, aby měli flipchart, papír. Protože vizualizace pomáhá. Pomáhá utřídit, někde se v tom ukotvujeme.

Zároveň pomáhá určit si na začátku rozhovoru, diskuze, pravidla. Opravdu doporučuji, pokud to někdo z rodiny přinese.

„Byl bych rád, kdybychom se na tohle téma pobavili. Akorát mám trošku obavu, že mě nenecháte domluvit. V jednom kuse mi skáčete do řeči. A ty, táto, za mě vždy dokončíš větu, protože ty všechno víš nejlépe. Tak kdybychom se mohli dohodnout, že se o tomto budeme bavit, budeme se respektovat a necháte mě domluvit. Já jsem zvědavá i jak to má moje sestra, protože ona vždy celou dobu mlčí, když jsme u stolu.“

A potom to dodržet.

Myslím, že dávat naději druhým členům rodiny, že změna je možná, je věc, která může otevírat, že se víc a víc jednotliví členové rodiny budou k sobě přibližovat. Protože budou vědět, že mohli a nic se jim nestalo.

Když to skončilo, tak i tehdy se jim nic nestalo. Protože jim to nikdo nevrátil na grilovačce.

To není jen o procesu – ten má být posvátný. To, co my si tam povíme, jakou sílu potřebuji na to, abych tátovi řekla, když se ho bojím, protože se mi vysmívá, protože mě vždycky setřel. Máma za mě dokončila větu, protože mě chránila. A moje sestra raději nic neřekla a šla do ignorace, aby rušila všechno, co tam viděla a řekla si „Já nevím, mě je to jedno“, bylo pro ni bezpečnější než říct svůj názor.

Tak když se to trošku začíná otevírat, může to pro mě jako rodiče být složité. Ale pokud nechci děti ztratit, ve smyslu, že teď mluvíme o hojnosti, bohatství, správě toho, jak to má vypadat v budoucnosti, měl bych dodržet to, co tam zazní.

Když někdo chce, abych byl v ústraní a nechal jim prostor, mojí jedinou úlohou jako rodiče, i když jsem vždy musel být dominantní, rozhodný, protože jinak bychom nebyli tam, kde jsme. Musel jsem přinášet samostatná rozhodnutí a jít si za svým. Vyjednávat, být dravý atd. Ale tohle není byznys. Tohle je rodina a tam bych měl být v jiné roli a tam nechci být tvrdý byznysmen. Ale chci být laskavý táta, kterého mají rádi.

Když mám tento obrázek před sebou a zavřu oči, jsem laskavý otec a chci, aby mě milovali nejvíc na světě. Nedovolí mi to jít proti nim. Toto bych si měl nést ze setkání i dále. Nekomentovat, nevtipkovat o tom „jé ty ses rozplakal, ale to je v pohodě, to bylo na tom setkání.“ Pak už se dítě nikdy neotevře.

Je potřeba dodržet posvátnost toho setkání, že si někdo dal tu sílu, dopřál si odvahu (Teď to možná tak hrozivě zní, ale opravdu to tak je), že raději teď nebude nic říkal, aby se nemusel s tátou konfrontovat. Tak děti raději nic neříkají, přitom jim je 40 let a mají 3 děti.

To je někdy smutné. Jestli si tohle dovolíte, tak si to potom užijte, protože to je báječné. Tohle bych doporučila.

Josef Podlipný

Eriko, říkala jsi laskavý otec.

Vláďo, ty už ses, pokud si správně pamatuji, s námi podělil o to, že v rodině ty jsi ten laskavý otec a přísnější je spíš máma.

Když by ses měl podělit o nějakou radu, jak vytvořit prostředí, kde svá očekávání jednotliví členové rodiny rádi vysloví. A budete mít i možnost tomu očekávání porozumět a společně třeba hledat i nějaké řešení. Co tě napadá jako první?

Vladimír Fichtner

Mě nenapadá, že bych byl laskavý otec a máma byla přísná. Já jsem rozmazlují otec. To nevím, jestli to je to samé.

Erika Matwij

Je to trošku jiné, ale v zásadě ano.

Vladimír Fichtner

Nevím, jestli laskavost není spíš na straně Radky, protože dává prostor, tím dává zpětnou vazbu, která je férovější asi než moje.

Já myslím, jak říkala Erika, že je hrozně důležité si uvědomit co bude, když to neudělám. Co bude, když se nezměním? Co bude, když zůstanu tím, který všechno bude rozhodovat a dětem bude šedesát a já pořád všechno budu rozhodovat?

Laskavý otec to asi nebude. Asi to nebude otec, který dává svým dětem prostor, aby si našly svoji cestu, aby udělaly svoje chyby.

Což je někdy těžké sledovat. A všichni to tak máme, když se bavím s kamarády, úspěšnými podnikateli.

Všichni to chceme udělat správně, protože my víme.

Když si sám sebe představím před pětadvaceti lety, tak asi jsem nebyl lepší, spíš horší, možná.

A nějak to dopadlo.

Myslím, že je hrozně cenné si uvědomit, co bude, když do toho nepůjdeme. Jak to dopadne?

Šance, že rodina bude držet spolu. Šance, že děti budou schopny spolu komunikovat a bude se to dařit jak za našeho života, tak poté, co už tady nebudeme.

Určitě se dramaticky sníží, pokud si to neuvědomíme. Pokud na tom nebudeme pracovat, protože já to vnímám jako práci na rodinném bohatství, na vztahovém bohatství. Stejně důležitě jako práci na byznysu, který jsme kdysi s Radkou budovali a kterému ještě trošku pomáháme i nadále.

Najednou je to nový prostor, pro mě je to nová aktivita, která mě pohlcuje, fascinuje.

Uvědomuji si, jak málo jsme zatím do toho investovali – času, energie, peněz. Máme co dohánět. Investovat do toho je základ.

Asi jsem víc reflektoval to, co říkala Erika než tvoji otázku, ale já jsem to potřeboval říct.

Erika Matwij

Ty jsi mi teď nahrál.

Častokrát tajná očekávání otců a matek rodin je, a to jsou tajná očekávání, že ostatní se změní, ale oni nemusí. Toto ale nefunguje.

„Já se už stejně nezměním“ mi říkají a tajně očekávají, že to udělají všichni okolo. Rodina, vnuci, děti, partner. Ale staré status quo a nové status quo se nepotkává.

Takže potom je to spouštěč a iritátor, zacyklení konfliktů, které tam jsou a je to velká škoda.

Když budu tajně očekávat od sebe, že to dám, to je jiné očekávání, než když tajně očekávám, že to druzí udělají za mě.

Toto nefunguje, a přitom je to velmi časté tajné očekávání majitelů.

Vladimír Fichtner

Jen bych doplnil, že je dobré si srovnat v hlavě, co nás dělá šťastnými.

Jestli to, že si půjdeme zaplavat každé ráno do bazénu zlaťáků, jako strýček Skrblík.

Nebo jestli jsou to vztahy, jestli k nám děti rády jezdí, protože je s námi baví život a povídání.

To si každý musí srovnat v hlavě. Buď zůstat na své lodi a jet si pořád stejně, anebo možná něco začít měnit.

Vladimír Fichtner

Eriko, já bych rád ještě využil tuto příležitost, abychom ještě řekli, kdy bude tvůj další kongres.

Protože to může pro mnohé být příležitost, kam můžou, stejně jako já, vzít třeba některého ze svých potomků a začít otevírat oblasti, které možná doteď ještě nepoznávali.

Kdy je další kongres, kdy se na něj můžeme těšit?

Erika Matwij

Děkuji velmi pěkně.

Pro nás je to symbolické, protože my jsme se poznali na kongresu.

Máme ho vždy 19. září. V roce 2024 startujeme 5. ročník mezinárodního kongresu rodinných firem, kde máme jenom zahraniční speakery. Zvu vás srdečně a budu se velmi těšit.

Vladimír Fichtner

My tam určitě budeme.

Ostatní mohou najít link na tuto akci u našeho videa.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

Pokud vás toto téma bavilo stejně jako mě, poslechněte předchozí 53. díl, který hezky uvádí další část komunikace v rodině, s tímto tématem související.

 

ESG: Dobrá investice nebo nebezpečná pohádka?

ESG (Environmental, Social, Governance – environmentální, sociální a správní řízení) je poměrně populární téma a ovlivňuje naše firmy i investice.

Už v roce 2020 mělo iniciativy ESG zavedeno 88 % veřejně obchodovaných společností, 79 % společností podporovaných rizikovým a soukromým kapitálem a 67 % společností v soukromém vlastnictví. (zdroj NAVEX Global)

Vidíme také velký zájem o zodpovědné investování ze strany investorů zajímajících se o klimatické změny a sociální spravedlnost. Rok co rok navyšují investice do ESG fondů.

Má ale zelená nálepka ESG přidanou hodnotu pro naše investice nebo jde jen o nástroj k marketingu a prodeji investic?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí názor, že téma ESG je jistě zajímavé a nutné, ale rozhodně by nemělo ovlivňovat naše investiční rozhodnutí. Pokud tedy investujeme za účelem zhodnocení majetku.

Také profesor a světoznámý specialista na oceňování firem Aswath Damodaran není fanouškem ESG. Vidí problém ve tvrzení, že ESG povede k vyšší hodnotě zodpovědných firem, což také dokazují data. Dále poukazuje na to, že větší firmy působí více zodpovědné než ty menší, jelikož mají více prostředků na to, „aby hráli ESG hru”.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Rovnou Ti pokládám otázku, jako zkušenému investorovi a zároveň tomu, kdo radí mnoha úspěšným podnikatelům, jestli investovat do něčeho, co má nálepku ESG?

 

Vladimír Fichtner

Neinvestovat. Ale to vyžaduje vysvětlení.

Nálepka ESG mluví o dlouhodobé udržitelnosti podnikání. O tom, že bychom se měli chovat způsobem, který zanechá tuto planetu v takovém stavu, že s tím budou v pohodě i další pokolení.

To je téma, které je potřeba neustále zdvihat, přemýšlet o něm, věnovat se mu. Kdo chce začít, tomu můžu určitě doporučit knížku Billa Gatese Jak zabránit klimatické katastrofě. Nevím, jaký je přesný český překlad, originálně to je How to Avoid a Climate Disaster. Je to moc zajímavá knížka.

Zrovna Gates je člověk, který je postavený na datech, na tom, že spoustu věcí prozkoumal, do spousty věcí investoval své peníze a třeba o ně přišel.

Ale velmi zajímavě popisuje, jak přemýšlet.

Na druhou stranu ESG investování je velmi problematické téma. Já bych si asi vypůjčil slova profesora Damodarana (kdo se tomu věnuje, ví, že to je takový Warren Buffett dnešních dnů. Takový guru fundamentálního investování v Americe. Opravdu velmi chytrý chlapík.)

On říká, že ESG je nejvíce přeprodávaným a přehnaným konceptem v historii podnikání.

Protože lidé a firmy o něm mluví, mluví a mluví. Jenže nemají nic, čím by dokázali své argumenty podpořit.

Když jsem se poprvé začal potkávat s tímto tématem, tak mi přišlo jako velmi důležité. Dodnes si myslím, že to je důležité téma. Ale čím dál tím víc jsem si začal všímat toho, že v investičním světě se to začíná používat jako marketingový nástroj, aby někdo někoho do něčeho vrtal. Protože to je sexy. A to já vím, že je jeden z nejhorších způsobů, jak přemýšlet o svých investicích.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Mně to připomíná diskuse ať už ekonomů, tak filozofů anebo filozofických ekonomů, kde poukazují na to, že v okamžiku, kdy nejde nějakou myšlenku nebo tezi zpochybnit, tak od ní máme utíkat co největší rychlostí, protože nás může tato myšlenka zahubit.

Může nás dostat do situace, která může být dokonce zdánlivě bezvýchodnou a může pokřivit naše vnímání světa a hodnot. Když se vrátíme k ESG, jako k nálepce, která ukazuje na možné cesty, na možné východisko ze současné situace, abychom planetu zanechali budoucím generacím, pokud možno ve stejném nebo lepším stavu, než je nyní. Na co si myslíš, že z hlediska fundamentů stojí za to poukázat, co jsou kritická místa, která říkají, že je to něco těžko uchopitelného?

 

Vladimír Fichtner

Tím kritickým je právě uvědomit si, zda nekupuju nějakou investici jenom kvůli tomu, že má tu nálepku.

Když se díváme na mnohé produkty, které jsou v ESG nebo díky ESG – zodpovědnému investování – propagovány, tak to je bída s nouzí.

Velmi drahé na vnitřní náklady, s malou výkonností. Dívali jsme se i na dlouhodobá čísla. Porovnávali jsme výkonnost indexu SP500 s indexem ESG Leaders. Jeden index udělal od roku 2007 do konce roku 2022 výkonnost 150 % a druhý 100 %. ESG byl ten „špatný“.

V Americe už to dokonce došlo tak daleko, že před pár měsíci asi 19 státních zástupců vyzvalo společnost BlackRock, největšího asset manažera na světě, největšího správce fondů na světě, aby se zodpovídala za protlačování své ESG agendy na úkor povinností vydělávat peníze pro investory.

Už i na datech to začíná být postavitelné, že je koncept mediálně přehnaný.

 

To opravdu nejkritičtější je si uvědomit, jestli náhodou nekupuji investici jenom kvůli té nálepce. Nebo jak moc mě tato nálepka ovlivňuje.

To bych řekl, že je alfa a omega. Protože všechna data ukazují na to, že to není dneska korektně používaný koncept vůči investorům.

 

Josef Podlipný

Máš pravdu, termín greenwashing téměř zdomácněl. Protože dezinformace, a prominou všichni, kdo to mají dobře promyšlené, v tento okamžik šíří právě subjekty a podniky v tom smyslu, že jsou společensky nebo ekologicky prospěšní. Šíření dezinformací je vražedné, pokřivuje úplně celý trh.

Když se podíváme na ESG ještě z pohledu možné integrace, napadá tě, jestli vůbec existuje něco, co by ukazovalo nějakou šablonu, jak tyto principy integrovat do současného světa? Já o ničem nevím.

 

Vladimír Fichtner

Znovu bych připomněl to, co jsem říkal na začátku. Je to téma, kterému bychom se měli věnovat. Měli bychom se mu věnovat jako společnost, měli bychom o něm vědět, měli bychom vědět o klimatu, o nebezpečí oteplování a tak dále. Jednoznačně ano.

Ale nesmíme se nechat v investičním světě investičními marketingovými pohádkami pohltit. To neznamená nezkoumat to. V tuto chvíli je ale způsob vyhodnocování ESG nekonzistentní. Každý to dělá jinak.

Já jsem si to uvědomil, když jsem viděl, jak je to dobrý byznys. Když jsem viděl diskusi jedné velké poradenské firmy s několika dalšími hráči na trhu. Říkal jsem si „Aha, to bude hodně peněz, to bude hodně fee.“ Protože oni se snaží na tom byznysově urvat, co se dá.

Nechci nikomu upírat snahu o to, že to dělá správně, ale i bývalý CEO udržitelného investování v BlackRocku veřejně říká, že koncept ESG na Wall Street je v současnosti pouze placebo pro cílové zákazníky.

 

Bohužel to tak je, a je potřeba na to dávat velký pozor!

Věnujme se tomu, ale neberme to jako, že chceme zachránit planetu tak uděláme tohle.

Mnohem rozumnější je asi přemýšlet o tom, jak to dělat ve svém byznysu, jak planetu méně zatěžovat.

Je to takové přirozenější a měl by to dělat každý. Já vždy rád vidím prezentace Apple, kteří už ani nevím kolik let říkají, že toto je plně recyklovatelné, tohle na 99 % a podobně. Není to o tom, že lidé, kteří mají největší firmy světa, na to nemyslí.

Oni také mají děti a mají další pokolení. Ale nenechme se tím v tom investičním světě převálcovat. To bych řekl, že je asi nejkritičtější věc.

Co myslíš Ty, že je důležité?

 

Josef Podlipný

Investorský mi to připomíná diskusi s jedním úspěšným podnikatelem, říkejme mu Tomáš.

On říkal, že když se mluví o ESG, tak ho napadají dvě oblasti. První dotační programy a druhý investorské pobídky nebo nabídky pro investice.

K nabídce pro investice říkal, že někde četl, jak mladý začínající podnikatel opravdu navážno přišel za úspěšným byznysem se žádostí o investici do revoluční výroby brýlí. Neviditelných brýlí jako společenské zakázky, kdy spousta lidí řeší, že brýle jim hyzdí tvář. Nebo jim nějakým způsobem narušují jejich identitu.

A neviditelné brýle to všechno vyřeší.

 

Tomáš říkal, že bylo strašně vtipné, jak byl ten příběh popsán. Ten zkušený byznysmen se s tímto začínajícím podnikatelem viděl po více jak roce a ptal se ho „jak vypadá ten váš projekt?“

A on mu odpověděl „No, furt nevidím žádný problém, ale investora jsem ještě nesehnal.“

Proč to zmiňuju ve vztahu k ESG?

Tomáš říkal „pořád vidíme ten problém, pořád nám lidé a vědci ukazují, jak se planeta otepluje nebo se zhoršují podmínky pro život budoucím generacím. Ale řešení nevidíme nebo nediskutujeme o tom řešení, které by bylo možné změřit tak, že má opravdu prokazatelný přínos.“ V tom viděl Tomáš největší problém.

Podobně poukazoval na ESG a dotační tituly v té rovině, že se na tuto oblast a na toto téma nalepí spousta dalších subjektů a nákladů, které nám budoucnost ztěžují a prodražují.

 

To znamená pro nás, dlouhodobé investory, správce, kteří mají na paměti hlavně ochranu rodinného bohatství, které jsme vytvořili buď my, anebo i předchozí generace a díváme se z dlouhodobého hlediska na několik desítek nebo i stovek let do budoucna, že je téměř nesmysl se dívat na něco, co míří na krátkodobé období. Že teď tu nálepku dostanu. Teď řeknu, že mám společensky nebo ekologicky prospěšný projekt.

Jak to změřím? Jak vyhodnotím, jestli to je ten nejlepší z těch stovek projektů, které na světě jsou?

 

Vladimír Fichtner

Já určitě budu rád, co se týče té společenské části ESG, až třeba banky řeknou, že už nedávají kreditky, protože vědí a mají to změřené, že lidé, kteří mají kreditní dluhy nebo dluhy na kreditce, jsou nejvíce postižitelní tím, že spadnou do nějaké dluhové pasti.

Jak to, že máme milion lidí v exekuci v ČR?

 

Josef Podlipný

Protože si koupili už pátou televizi do své domácnosti, na záchod.

 

Vladimír Fichtner

Na úvěr.

Já tam potřebuji vidět takové posuny. Ne posuny typu „my už nic netiskneme.“ Ano, také je to dobře, fajn, neříkám, že ne.

Ale z pohledu klimatu, myslím si, že kniha od Billa Gatese mi velmi zajímavě zprostředkovala vstup do téhle oblasti. Lepší chápání klimatické změny, ke které míříme a její opravdu významné nebezpečí. Jsem schopen o tom teď mnohem lépe přemýšlet.

Já bych potřeboval, aby vznikly i v dalších oblastech takové studie, abychom se více věnovali tomu, jak na to. Jak tu společenskou zodpovědnost opravdu prosadit. Ne jenom jak se nálepkovat, že jsme nejlepší na světě. Ale přitom je to velmi pofidérní jak z hlediska výkonnosti. To je opravdu to, co mě na tom nejvíc štve. Že se to zneužívá jako marketingový nástroj. Protože lidi zajímá tahle ta oblast. Rozpor marketingu a reality a kvality těch produktů je v mnoha případech velmi problematický.

 

Josef Podlipný

Vláďo, chápu správně, že poukazuješ nejenom na ten zájem a růst popularity, ale i na to, že úspěšní podnikatelé chtějí společnosti něco vrátit zpátky. A může pro ně být i tohle určitou pastí, že jim někdo s nálepkou ESG prodá řešení, které bude mít ten přívlastek „Děláš něco prospěšného pro společnost.“ Přitom to může nenaplnit jejich očekávání.

Co bys takovýmto úspěšným podnikatelům poradil? Jak se dívat na nabídky, které mají nálepku ESG?

 

Vladimír Fichtner

Stejně jako na jakoukoliv jinou nabídku. To znamená, podívat se dovnitř, podívat se, jestli to dává smysl. Jakou to má výkonnost, jaké to má riziko, volatilitu a smysluplnost.

Pak se rozhodnout, jestli ji využiji nebo ne. Ale nenechat se ovlivnit tou nálepkou. Udělat si svůj due diligence průzkum, který řekne, zda to má nebo nemá smysl.

Není to tak, že produkty ESG automaticky vyřazujeme z toho, do čeho investujeme. V žádném případě, ale mají stejnou důležitost jako jiné produkty. Bohužel vidíme, že většina z nich smysl nedává.

Řekl bych, že tam je ještě jedna nebezpečná věc. A to, že ESG tlačí politicky. Nevím, jestli slovo politicky je to správné slovo.

 

Josef Podlipný

Regulatorně?

 

Vladimír Fichtner

Společensky. Je to takové důležité, tak to někdy zbytečně zatěžuje i podniky děláním reportu kvůli reportu. Místo toho, aby stejnou energii, soustředili na…

 

Josef Podlipný

Na prospěšnější činnost.

 

Vladimír Fichtner

Prospěšnější činnost, přesně. Na to, aby to opravdu udělali, aby něco posunuli vpřed.

Pamatuji si kluka, který byl vysoko ve struktuře jedné regionální bankovní skupiny. A ten říkal, že to je nejvíc přeprodávaný a nejmíň financovaný projekt. Měl k tomu opravdu blízko v rámci té bankovní skupiny. Lidé, kteří to dělají, to vědí. Je potřeba nenechat se regulací převálcovat a dělat něco za každou cenu příliš intenzivně. Ale najít rozumnou míru reakce na tyhle požadavky, které jsou regulatorně opravdu někdy za hranou rozumnosti. Jsou regulovány, tak je potřeba nějakým způsobem se chovat. Chce to najít opravdu rozumnou míru aktivity, abych měl energii na to skutečné a pravdivé posuzování dopadů a přemýšlení o tom, jak tohle téma uchopit.

Ale investičně se podle toho určitě nerozhodujte.

 

Josef Podlipný

Na závěr bych chtěl nasdílet ještě jeden kraťoučký příběh mého kamaráda Marka. Když jsem s ním nedávno diskutoval ESG, říkal, že na ESG mu pro jeho rodinu a jeho rodinné impérium přišly uchopitelné jen dvě věci. První, říkal, děláme – měříme spokojenost zákazníka a zákazník je pro nás opravdu na prvním místě.

V sociální rovině ESG se už dávno našli. A každý úspěšný podnikatel, který úspěšným chce být i v budoucnu, to nedělá jinak. To by nepřežil.

Říkal také ale, že v určitém okamžiku si uvědomil z hlediska government důležitost standardů řízení společnosti. Je naprosto běžné, že čím je korporát větší, a on přijde do určitých úrovní za jednotlivci a ptá se jich, co dělají a jak to dělají, má spousta z nich prázdné definice. Není schopna popsat svoji činnost.

 

To znamená, že když on by měl mít jako vlastník byznysu, jako řídící osoba schopnost tu roli předat někomu dalšímu, bude předávat nepopsaný list papíru.

Popíše jen svojí vlastnickou roli, akcionářskou roli, ale nebude mu schopen popsat procesní strukturu, řídicí strukturu, jak to všechno funguje, jaké to má pojistky atd. V ten okamžik si uvědomil, že nestačí mít ISO nebo něco, co bylo „vstupenkou“ do výběrových řízení, ale je potřeba mít velmi precizně popsané standardy řízení společnosti. A to byla určitě přínosná věc z hlediska pohledu na ESG.

 

Věřím, že i pro vás bude tento podcast přínosem především proto, že skrze nálepku ESG se budete dívat na fundamenty. Na jednotlivé instrumenty a nabídky, které vás na vaší životní cestě určitě potkají. A budete se snažit je vyhodnotit na základě zdravého selského rozumu.

 

Vladimír Fichtner

Já bych dodal, stejně kriticky jako na jakékoliv jiné.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám i s ESG zdravý selský rozum a udržitelnost vašich investic do budoucna.

 

Zapojení žen do správy rodinného bohatství

Jaká může být role žen, manželek při správě rodinného bohatství?

Mají zůstat jen u plotny a přenechat diskuzi o majetku mužům?

Ne, to si Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozhodně nemyslí a sdílí to na svých  osobních zkušenostech i zkušenostech svých klientů. To, co funguje, i to, co se najednou rozbilo.

Oba zdůrazňují, jak důležité je zapojení žen (či muže, když je tvůrcem bohatství žena) do rozhodování a komunikace ohledně majetku. Nejen z pohledu partnerského vztahu, ale také vzhledem k nastupující generaci.

Vladimír s Pepou se také shodují na tom, že klíčovým prvkem pro ženy, ale i muže, je vnitřní chuť a hlavně srozumitelná komunikace.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Ženy jsou součástí rodinného bohatství, a proto stojí za to začít nějakými příběhy z praxe.

Vláďo, můžeš přiblížit tuto otázku na své vlastní zkušenosti, na své vlastní rodině?

 

Vladimír Fichtner

Určitě, velmi rád.

Moje žena Radka byla velmi důležitou součástí toho, co dneska společně zažíváme. V roce 1998 nebo 1999, kdy jsme se potkali, mi řekla jednu z prvních věcí „Přečti si tady toho Kiyosakiho.“ Tehdy jsem byl zaměstnanec.

Já jsem říkal, že už jsem četl všechno a přeci nebudu číst nějakou knížku od nějakého Kiyosakiho. Pak jsem si jí přečetl, nebylo to úplně špatné, byla to docela zajímavá inspirace pro zaměstnance.

 

Pak mi řekla „už jsi udělal něco pro Petra Kellnera, kde jsi začínal, pak jsi udělal něco pro svého současného zaměstnavatele, co kdybys udělal něco pro sebe?“

 

A tak jsme založili firmu v roce 2003. Od té doby byla nezbytnou součástí budování nejenom materiálního bohatství, ale i toho lidského, intelektuálního. Human capital, jak se říká ošklivě anglicky.

A dodneška je. U mě to propojení fungovalo velmi intenzivně od samého začátku, protože byznys jsme budovali společně.

Radka potom začala dělat ještě rodinné nemovitosti. To byla její parketa někdy od roku 2013.

Do dneška věci spolu hodně probíráme. A já vidím, jaká je to pro mě obrovská výhoda. Protože moje žena má úplně jiný pohled na svět než já. Ale když se na něčem shodneme, nebo naopak oba máme s něčím problém, tak ani nepotřebujeme jít do velkého detailu, protože ta intuice nám v tom směru pomáhá. I to, jak jsme hodně jiní. Takže v naší rodině to určitě bylo velmi, velmi intenzivní od samého počátku.

Myslím si, že je škoda, že to není u většiny lidí, se kterými já se potkávám jako s klienty.

Ale věřím a myslím si, že se nám docela daří po nějaké době spolupráce s mužem, který vybudoval byznys a přichází za námi, začít zapojovat nejenom děti, ale i partnerku. Nebo druhého životního partnera, protože to má veliké kouzlo a velkou přidanou hodnotu.

Jak vidíš ty, Pepo? S čím jsi se potkal ve svém životě?

 

Josef Podlipný

Náš vztah s Janičkou začal také velmi intenzivně. A největší přidanou hodnotou mi bylo to, že se Janička mnoho let, teď už s menší intenzitou, doptávala.

Když jsme se poznali, ona netušila nic o našich rodinných majetkových poměrech. A já samozřejmě stejně tak o jejích.

Když za mnou poprvé přicestovala, měli jsme možnost spolu projíždět krajinou. A já jsem jí říkal „Sem Tě vezmu, tady ta místa dobře znám. To je náš les. Sem Tě vezmu, ale tady, to budeš zírat, tam jsou krásný remízky, neskutečná příroda a nejenom flóra, ale i fauna.“ Pamatuju si dobře, když jsme dorazili domů, že bezprostředně poté volala domů, aby rodiče neměli starost, jestli v pořádku dorazila.

Poodstoupila sice kousek dál, i přesto byla slyšet. A zaslechl jsem v tom rozhovoru samé pole, louky, lán a lesy.

Takhle to bylo na začátku, že poznávala postupně náš rodový majetek, který, jsme získali bezprostředně před tím, než jsme se seznámili. Ona chtěla poznat kořeny toho majetku, chtěla znát souvislosti, a to mi bylo velmi příjemné. Za A

Za B, bylo velmi poučné to, jak jsem musel nacházet srozumitelná slova a popis majetku i souvislostí tak, abych ji nevystrašil, neodradil, ale zároveň náš rodící se vztah nezkazil.

Což je stejně poučné teď, když se zamýšlíme nad nastupujícími generacemi, protože velikost majetku nebo složitost nějakého problému může vztah nebo rodinu posunout i nesprávným směrem.

 

Vladimír Fichtner

Já si jen uvědomuji jednu věc, kterou jsi říkal – že jsi měl spoustu otázek od své ženy. Spoustu dotazů. To jsme vlastně s Radkou zažili také.

Protože já jsem byl ten, který se pohyboval ve světě financí, už nevím osmým devátým rokem, v době, kdy jsme se potkali. Takže už jsem měl nějaký náskok. V devadesátkách spousta věcí šla hodně rychle dopředu. Jak je člověk prožíval, nejenom se je učil, ale prožíval.

Vznikla burza, tak jsem byl jeden z prvních na burze atd. Člověk to vzdělání dostával spíš praxí než čímkoliv jiným.

Takže jsem měl pro Radku spoustu a spoustu odpovědí, ale na spoustu dotazů jsem odpovědi neměl. To mě vedlo k tomu, že jsme začali některé věci vymýšlet společně. Nebo jsem se o ně začal zajímat.

Ten druhý element ve vztahu já považuji za nesmírně důležitý a prospěšný. Mimo jiné proto, že z mého pohledu jsou ženy spíše nositelem filozofie ochrany bohatství a ochrany majetku.

Spíš mají blíže ke správcovství než my muži, kteří jsme víc takoví dobrodruzi. Podnikání je nám blízké, pojďme zariskovat a uvidíme, jak to dopadne.

Ve firmě jsme to s Radkou bylo to samé. Já jsem byl byznys development člověk, který vymýšlel věci.

Ona byla především finanční ředitel a back office. Měla na starost, aby všechno fungovalo v zázemí.

U hodně žen vidím tu ochranářskou roli. U hodně žen podnikatelů, u dvojic, vidím často, že žena je finanční ředitel.

Prostě k tomu mají holky obecně blíž. Ne vždycky. Občas je to obráceně. Ale vidím to poměrně často.

Pro mě vysvětlit ženě, co je filozofie, se kterou pracujeme, je velmi jednoduché. Protože je to přirozené, chránit bohatství a přemýšlet o tom, jak o něj nepřijít.

U podnikatelů-mužů je to občas složitější.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Kdyby tady s námi seděla Janička, tak by se zřejmě teď pousmála, když řeknu, že my jsme procházeli obdobím „Proč“. Teď tím procházíme znovu s vnoučkem a mě to hodně připomíná naše rané počátky diskusí. Otázky i odpovědi na „Proč“ byly velmi zajímavé i z toho důvodu, že mě nutily o něčem víc přemýšlet, než jsem ta slova formuloval. Anebo našel očekávanou odpověď na otázku proč.

Takže jsem si nedělal zkrácené cestičky za cílem. My byznysmeni, podnikatelé, máme většinou touhu překonat nějakou překážku nebo znovu ukázat, že na to takzvaně máme.

A ne vždy si klademe otázku proč. Proč máme nějaký ten krok udělat a jestli tím neutrpí třeba rodina, vztah nebo nějaká jiná součást rodinného bohatství.

Fáze otázek „Proč“ nám, teď zpětně si uvědomuji, umožnila formulovat i obrysy rodinného bohatství jako celku.

Nicméně, pojďme se teď ještě od našich vlastních příběhů podívat na sdílenou inspiraci.

Napadá tě, Vláďo, někdo, u koho lze podobnou tematiku ženy versus správa rodinného bohatství nasvítit jejich příběhem? Sdíleným příběhem nějaké jiné rodiny?

My se potkáváme s velkým množstvím úspěšných podnikatelů, kteří buď zažívají teď, anebo v minulosti zažívali s velkou intenzitou, stejné téma.

 

Vladimír Fichtner

Určitě mě napadá několik párů, které vybudovaly byznys spolu. Zažívaly velmi podobné věci, jako jsme zažívali my s Radkou, často ve stejném gardu. Byznys development a sales měl manžel a finance a back office měla na starosti žena.

Tam si myslím, že v případě takových rodin, nebo to vidím při rozhovorech, je krásně vidět, jak to obohacuje i správu bohatého rodinného bohatství. Jak tam dochází k přirozenému tříbení názorů, tím, že se zapojí obě strany velmi, velmi silně.

My, když se s takovým párem potkáme s Radkou, i když jsme se předtím nikdy neviděli, pět hodin sedíme a povídáme si. Je to splynutí myslí. Ve Španělsku jsme přesně takhle potkali jeden pár. Nikdy jsme se předtím neviděli. Pak jsme si vyměňovali zkušenosti nebo my jsme se jich ptali na zkušenosti se Španělskem a jak tam na některé věci jít. Sedli jsme si na oběd a seděli jsme v plážovém klubu od oběda do večera, pět hodin. Pak už jsme museli jet, ale jinak bychom tam možná seděli ještě dva dny. Protože ti lidé zažili velmi podobné věci jako my. Proto bylo jednoduché si o nich povídat, protože jsme měli stejnou zkušenost. To je určitě jeden z typů lidí, se kterými se potkáváme. Když potkáme podnikatelskou dvojici, tak většinou i na první schůzku s námi přicházejí jako dvojice.

Ale není to tak vždy. Řekl bych, že je to méně časté, protože častější je muž, který byl lídrem budování majetku. Žena se víc starala o rodinu a rodinné zázemí.

Muž se většinou s námi potkává jako první. Naše přání je, to spolu absolvujeme pravidelně, Pepo, už na druhé schůzce si ideálně popovídat s dvojicí, když tam není nějaký silný důvod, proč ne. Myslíme, že ve správě rodinného bohatství – ve výrazu rodinné bohatství vnímám tu šíři, nejenom materiální bohatství, ale to vztahové a opravdu rodinné – ženy hrají opravdu velmi důležitou roli. Vidíme to na prezentaci strategického plánu rodinného bohatství. Často, dámy prominou, holka přichází s klukem, který podniká celý život a je jim přes padesát, s tím, že bude jen poslouchat. Manžel jí říkal, ať jde s ním, že neví, co od toho čekat.

Je nádherné sledovat, jak se oba zapojují už v průběhu prezentace a žena odchází s tím, že tomu rozuměla, dávalo to smysl a líbí se jí to.

Prožíváme ty schůzky spolu, Pepo. Určitě máš v hlavě nějaký příběh, o který se chceš podělit.

 

Josef Podlipný

Já se s posluchači rád podělím o příběh, který vypráví i tvé příběhy.

Začnu nejprve s rodinou Petra. Petr společně s manželkou Janou a jejich dětmi postupně nastavují optimální model správy rodinného bohatství. Aby každý z rodinných následovníků měl stejné možnosti. Možnosti využít více než půl miliardový rodinný majetek pro svůj rozvoj, pro zajištění zdraví, pro dobrý a bohatší život. A tím myslím hlavně duševní, nikoliv jen finanční.

Díky víceleté společné diskusi si Jana, manželka Petra, dobře uvědomuje, jak důležité je nacházet kompromisy. A že je to mnohem důležitější než samotné kompromisy. Jak důležité je, aby rodina fungovala. Proto říkala, že ona si přeje ze všeho nejvíc, aby si v rodině uměli naslouchat, aby se vzájemně respektovali, aby se vzájemně podporovali. Nechce, aby se ze správy majetku stalo něco, co bude spojeno se stresem.

Nejvíc ocenila, že na to není a nebude sama. Protože v okamžiku, kdy by na to byla sama, zmiňovala, že stres by se tam dřív nebo později dostavil. A to s velkou intenzitou.

Druhou rodinu, kterou jsi mi svým příběhem připomněl, představím jako Filipa v roli budovatele rodinného bohatství. Kde Filip s již dospělými syny spravuje téměř miliardový majetek. V určitém okamžiku, poté, co poslouchal naše podcasty, ze kterých má velkou radost, byl příjemně překvapen, když jeho nejmladší ještě neplnoletý syn, začal vysvětlovat své mamince, co/kdo je to vlastně ten rentiér.

A říkal si „Aha, já jsem zjistil, že i neplnoletý syn se už může s touto oblastí správy rodinného bohatství začít postupně seznamovat. Nebylo to pro něj nic, co by mu život kazilo, naopak ho to obohatilo a uměl reagovat na dotaz mé vlastní ženy.“

Filipova manželka měla v určitém okamžiku šanci poznat víc než jen rodinnou radu, která řeší benefity pro rodinné příslušníky. Měla možnost zjistit, že se může věnovat oblasti filantropie nebo poznat do většího detailu samotnou správu rodinného bohatství a byznys, který umožnil Filipovi a jí rodinné bohatství vybudovat.

Tou největší devizou bylo to, že z našich schůzek odcházely motivované páry. Páry motivované k dalšímu kroku, který umožní připravit rodinu na mezigenerační správu rodinného bohatství. Na diskusi o rodinném bohatství.

Nicméně, Vláďo, vzpomeneš si na úplně první okamžik, kdy sis uvědomil, jak důležité je zapojení žen do správy rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

U mě to určitě bylo s Radkou před řádově 25 lety. Už jsem o tom povídal, tak to nechci opakovat. Ale pak jsem se občas potkal se situací, jak už to v životě bývá, že my kluci umíráme dříve než holky, kdy zemřel zakladatel rodu. A žena nebyla vůbec v obraze, vůbec nevěděla, co se kolem majetku děje a nevěděla, co s tím.

Když existovali partneři ve firmě, třeba tři kluci ve firmě, tak to bylo řešitelné, protože jí se vším pomohli. Firmu nějakým způsobem převzali a šlo to dál. Ale měla samozřejmě starosti, protože ne všechen majetek je jenom ve firmě.

Dneska samozřejmě už většina lidí nemá majetek jenom ve firmě, i když pořád je to ještě častá věc. Ale tam, kde nebyl byznys partner, a kluk to dělal sám, to je velký, velký průšvih. Pokud už tam nenaskočí mladá generace, která je na to připravená a má čas dorůst.

Ale když ten průšvih přijde dřív, když úmrtí přijde nečekaně, při nehodě nebo vždycky se může něco stát, je to někdy téměř neřešitelná situace.

Vždy říkám těm holkám, se kterými se potkáváme „Statistika je neúprosná. Mějte nějakou představu o tom, co se děje. Nemusíte vědět zdaleka všechno, ale musíte tušit, co se děje. Musíte znát nějakou filozofii přístupu. A stejně jako to učíme vaše dospělé děti, jak přistupovat k té firmě, jak se bavit o majetku, úplně to samé je potřeba absolvovat se ženou podnikatele, protože potřebuje vědět stejně jako děti.“  Zrovna teď o víkendu jsem absolvoval jednu takovou diskusi. První, s relativně mladými dospělými, v jedné podnikatelské rodině

Jednoho dne se může žena spolehnout na to, že děti to pořeší místo ní. Ale dokud nemá jistotu, že už to zvládají, už jsou v pohodě, všechno mají pod kontrolou, musí být ona v obraze.

Tolik asi za mě.

Kde jsi se s ním potkal ty, Pepo? Jak tys to vnímal? Znáš spoustu lidí, spoustu příběhů kolem sebe.

 

Josef Podlipný

V rodině. To bych mohl říct podobně jako ty, ale neřeknu to. My jsme to měli s Janičkou díky fázi proč snazší, spoustu věcí jsme řešili spolu.

Nicméně, s velkou intenzitou jsem se s tímto tématem potkal u svého dobrého kamaráda, který nedělal úplně chybně to, co teď pojmenuji. Ale chybu si v určitém okamžiku uvědomil.

On dodnes říká, že úspěšný podnikatel má jako základ pohodovou rodinu, kde je pohodové klima, ideálně s minimem starostí, a proto si starosti domu nenosil. Nechával starosti za dveřmi venku. Domů vždy nakráčel s úsměvem, plný optimismu a energie. V určitém okamžiku si ale uvědomil, že to nemusí být úplně ten správný scénář.

Nejvíc si to uvědomil těsně po covidu. Říkal mi, „já dělám něco podobného, jako kdybych celé rodině nasazoval neustále roušku. Pak se nemůžu divit, že je zkosí i sebemenší bacil. Oni nebudou připraveni na reálný život. Nebudou připraveni na to převzít s nějakou mírou odpovědnosti byznys nebo za nějaký majetek.“

Proto nepřehánějme ochranu našich blízkých, může se to vymstít nám i jim.

To bych určitě rád spojil s touhle první zkušeností. Když se na to podíváme touto optikou, jak se mění přístup ke správě rodinného bohatství v souvislosti se specifickými potřebami žen, dá se to nějak definovat? Jak se ten přístup mění?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu ženy mají blíž k ochraně bohatství a ke správcovství jako takovému.

To, co my děláme, se moc nemění. Jenom je pro nás žena jednodušší partner, protože jí nemusíme o ochraně bohatství přesvědčovat. Kdežto podnikatele, který celý život podstupoval rizika a vydělal na tom spoustu peněz, dostat do mindsetu správce, do polohy mentálního správce, je někdy poměrně obtížné.

Jsme spolu i deset let a pořád se to učí, pořád mu nastavujeme zrcadlo, že k tomu, co on umí a je mu přirozené (podnikání, dynamika, agresivita, risk), je potřeba mít i druhou část. To je obezřetnost, dlouhodobý pohled, ochrana bohatství. Vydělávat, ale zároveň dobře chránit majetek, dobře diverzifikovat, nesázet všechno na jednu kartu.

Neřekl bych, že náš přístup se moc mění, ale zapojením žen získáváme v rodině dalšího spojence, který má správcovskou roli velmi často přirozenější. Proto i diskuse v rodině může probíhat nejenom o té dynamice, ale třeba i o správcovství a ochraně bohatství i v mezidobí, kdy se my s klientem nevidíme. Což si myslím, že je velmi cenné a prospěšné.

Mimo jiné proto, že ty diskuse samozřejmě dřív nebo později začínají sledovat děti, začínají být do nich zatahovány a vidí krásně ty dva pohledy.

 

Josef Podlipný

Já to cítím velmi podobně. Je to tak, že s našimi ženami se pojí větší komplexita a jdeme víc do šíře. Nejdeme jenom po nějakém konkrétním cíli vybudovat, spravovat a chránit další pilíř, jako finanční majetek.

U otců zakladatelů firem se často tito zakladatelé utíkali k vyřešení nějaké otázky nebo nějakého problému. Chtěli si uvolnit čas, ať se chtěli vzdát nějaké exekutivní role, nebo si chtěli uspořit čas díky tomu, že přizvou spolusprávce majetku anebo hledali svého nástupníka.

Když ho nemohli najít, prostě se vrhli na jinou činnost, která jim dělala radost. Ale zapojením žen se dostává do hry celá rodina. Otec zakladatel nemůže říct, nikdo z rodiny to nesplňuje, tak to ještě nějakých pár desítek let potáhnu já. Ale začíná díky diskusi s manželkou více vtahovat i do své hlavy témata rodiny, filantropie, a jak připravit děti na budoucnost.

Předtím to pro něj, většinou, nemělo tak velký význam. Najednou partnerství tam ukazuje významnost těchto oblastí – rodiny a filantropie.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že je to samozřejmě i obráceně. Pokud je byznys lídrem holka, i ona dostává od muže, který je třeba někde zaměstnán, zajímavou zpětnou vazbu na to, co se děje. Ten úplně jiný úhel pohledu. A rodině je vzájemná komunikace ke stejnému prospěchu. Takže to není o tom

Realita českého světa je, že my se v tuto chvíli jednoznačně potkáme mnohem více muže. 90 – 95 % našich klientů, se kterými se potkáváme, jsou primárně muži. My se snažíme do toho našeho povídání ženy dotáhnout co nejdřív, ale v obráceném gardu to funguje stejně. To vím z konkrétních příkladů, a to je skvělé.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem jsou ženy versus správa rodinného bohatství.

Napadá tě, co je klíčové pro posílení pozice a sebejistoty ženy při správě rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Určitě je důležité, aby si uvědomila, že jednoho dne to může být na ní. Takže vnitřní motivace. Ona musí chtít ty věci začít poznávat. Ne geniálně řešit, ale začít poznávat, seznamovat se. To bych řekl, že je moc důležitá věc.

A druhá věc, je kritické, aby komunikace probíhala ve srozumitelné formě. Nejlepší profesor na vysoké škole, kterého jsem měl, říkal „Mě nezajímá, co jsem napsal ve skriptech. Vysvětli mi to jako mladšímu bráchovi.“ Teprve tam pochopil, jestli tomu rozumíme nebo jenom jsme si něco nabiflovali.

Když jsme schopní vysvětlovat jednoduše, srozumitelně a ženy ze schůzek odcházejí s tím, že tomu rozumí, že to je dobré a nikdy si nemyslela, že by to vůbec mohlo být pro ni uchopitelné, tak z toho mám obrovskou radost.

Řekl bych vnitřní motivace, chuť a srozumitelnost.

Za tebe, Pepo, jaká je odpověď na tu samou otázku?

 

Josef Podlipný

Neřekl bych nic jiného.

Tady a teď začít komunikovat a využít svého partnera nebo partnerku, přesně jak jsi zmiňoval. Tím budovatelem může být klidně i žena, to není úplnou výjimkou. Začít komunikovat o rodinném bohatství v době, kdy na to má ještě chuť, kdy na to má energii. Ne v době, kdy musí něco předávat, protože by to sám nezvládl/a.

Nebýt na to sám.

Vážení posluchači, pokud vám tento díl podcastu přijde inspirativní a váš rodinný majetek má velikost alespoň v řádu stovek milionů korun, neváhejte nás požádat o nezávaznou konzultaci.

Možná právě pro vás máme připraveného pomocníka. Pomocníka v lepším zapojení žen do správy rodinného bohatství.

S Vláďou se na vás moc těšíme, oslovte nás a při osobním setkání si můžeme popovídat o vašem rodinném bohatství a o tom, co udělat, aby vydrželo i pro budoucí generace.

Pro dnešek děkuji za pozornost a přeji Vám hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

Proč i nejbohatší lidé světa milují hotovost

Při správě bohatství je potřeba počítat i s hotovostí a nástroji peněžního trhu.
Není to jen o investicích, firmách, nemovitostech, akciích, dluhopisech apod.

Na jednu stranu má hotovost své dobré důvody.
Na stranu druhou je vhodné zajistit, aby hotovost nebyla jediným řešením, protože si na ni brousí zuby třeba inflace.

Výhody i nevýhody hotovosti probírají Josef Podlipný s Vladimírem Fichtnerem v podcastu Mezi Rentiéry.

Dozvíte se, že hotovosti může sloužit k nákupům při propadech akcií. Jaký mají úrokové sazby vliv na držení hotovosti. Jak důležitá je role finanční gramotnosti a proč i o správě hotovosti diskutovat s rodinou.

Vladimír také upozorňuje na specifikum České republiky, které udělalo zbytečné vrásky nejednomu člověku s větší hotovostí.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi poprvé pocítil naléhavost myslet na hotovost a na peněžní trh třeba i ve svém vlastním portfoliu?

 

Vladimír Fichtner

Asi když jsem poprvé začal využívat nákupy při poklesech. Co to znamená? Vždy, když nějaké aktivum poklesne, typicky akcie, může být dobrý čas je přikoupit.

Když jsem nebyl ochoten kupovat za 100, tak když stojí 90, 80 nebo 70, a pořád jsou to rozumné akcie, může dávat smysl využívat poklesu k nákupům.

Tak to dělají zkušení investoři. Člověk zjistí, že když je pokles trošku delší a intenzivnější, nepoklesnou akcie o 10 %, ale třeba o 20 nebo 30 %, že mu může hotovost dojít, aby mohl nakoupit při poklesu.

Ještě jí má dost na to, aby nakoupil při 10% poklesu, někdy i dost, aby nakoupil při 20%. Poklesne to, koupím něco. Poklesne to, zase koupím. Ale na 30 nebo na 40 % už to nemusí být dost.

Tam jsem si asi uvědomil, když jsem začal potkávat dlouhodobější a významnější poklesy, že je dobré mít příležitost využít pokles k nákupu, když jsem ho chtěl využít. A velmi rychle mě to naučilo, že té hotovosti mám držet trošku víc.

Navrhuji, že budeme říkat hotovost, ale není to hotovost, co mám doma „ve slamníku“.

Ale jsou to třeba nástroje peněžního trhu nebo proti-inflační dluhopisy, které mají docela rozumnou likviditu, nebo jiné fondy peněžního trhu, termínované vklady, bankovní účty.

Zjednodušeně budeme říkat hotovost, bude to rychlejší, ale není to jenom cash.

Asi poprvé, kdy jsem to zažil, bylo pravděpodobně v letech 2000–2003, kdy byl velký pokles. Pak finanční krize přinesla podobné poklesy a pak už se to opakovalo častěji. Brexit přinesl nějaký pokles, Covid přinesl nějaký pokles a válka na Ukrajině přinesla také poklesy.

Josef Podlipný

Já si vzpomínám dílem na vlastní a dílem sdílenou zkušenost z realitního trhu v zahraničí.

Ta se týkala zkušenosti, kterou bylo možné převzít od Kiyosakiho.

Já jsem si tehdy plnou vahou uvědomil, že on říkal „Ti skutečně bohatí nepracují pro peníze“. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsme zainvestovali do oblasti realit. A ono se to nedařilo tak, jak jsme si od toho slibovali. Obrátka nepřišla v čase, kdy jsme chtěli.

Naskytly se další příležitosti a já jsem si pak následně znovu přečetl Kiyosakiho a říkal jsem si „Ty jo, ten chlápek se úplně trefil do černého, protože říká v jedné části, že skutečně bohatí lidé se učí.

Ne že by investovali proto, aby získali peníze. Ale oni investují proto, aby se něčemu novému naučili.“

Pokud bych neměl dostatek hotovosti, v tom zjednodušeném vyjádření, nemohl bych se učit. Musel bych třeba prodat to, co jsme zrealizovali za méně výhodnou cenu.

Nemohl bych se naučit marketingu a prodeji, abychom to prodali za cenu, kterou jsme si předsevzali, že je optimální.

A tím pádem bychom nezískali to, proč jsme do téhle části byznysu vstoupili.

Hotovost pro mě tehdy byla nástrojem, který mi umožnil se učit. Nebyla tím primárním důvodem, proč spravuji nějaký majetek.

Nicméně zpátky k důležitosti hotovosti. Proč ji tedy milují úspěšní podnikatelé? Třeba i ti, co mají majetky v hodnotě vyšších stovek milionů nebo dokonce desítek miliard.

Proč někdo s tak velkým majetkem miluje hotovost?

 

Vladimír Fichtner

Mně jenom spojení „miluje hotovost“ trošku připomíná strýčka Skrblíka, co si každé ráno šel zaplavat do bazénu plného zlaťáků. A bavilo ho to. To asi není ten případ.

Já myslím, že lidé mají rádi hotovost ve chvíli, kdy si uvědomí, nebo alespoň my podnikatelé často díky tomu máme šanci udělat nějaký obchod, který je třeba za mimořádně dobrých podmínek.

Na začátku své poradenské praxe jsem se často potkával, a dodneška se často potkáváme se s tím, že lidé si nechávají někdy až moc hotovosti, kdyby přišla nějaká příležitost.

Najednou zjišťuji „aha“ momenty. „Aha, když si otevřu účet ve Švýcarsku, mám tam nějaké investiční portfolio, tak si proti tomu můžu půjčit na lombardní úvěr. Druhý den můžu mít peníze v Čechách na účtu. A nemusím tu míru hotovosti, opravdové hotovosti, která není někde zavřená v nějaké dlouhodobější investici, mít třeba tak významnou, jak by bylo potřeba.“

Myslím, že pro nás podnikatele je typické, že máme rádi příležitosti. Proto buď hotovost máme, nebo hledáme způsob, jak jí mít. Je jedno, jestli máme první milion dolarů nebo deset milionů dolarů nebo sto milionů dolarů.

Diskuse o hotovosti, cashflow, je všudypřítomná, a jenom s velikostí majetku se zvyšují objemy obchodů, které člověk dělá.

Když jsem se bavil s člověkem, který má půl miliardu v investicích, on uvažuje v řádech vyšších desítek anebo nižších stovek milionů.

Najednou řekne „potřebuju nějakou hotovost zítra, 100 milionů.“ OK, je tam příležitost. Já myslím, že pro nás podnikatele je nejvíc ta příležitost. To je to, co nás asi zajímá.

 

Josef Podlipný

Já se často potkávám s tím, že úspěšní podnikatelé koukají na majetek z pohledu hodnoty jednotlivých aktiv, které jejich rodinné bohatství tvoří. A méně si všímají toho, jaké jim ta aktiva přinášejí příjmy a jak udržitelné jsou. Až do okamžiku, kdy hotovost potřebují.

To je například, jak jsi zmínil, že najednou potřebují třeba 100 milionů. Tam jim začne větší měrou docházet to, že je důležitější se dívat na otázku, jaké příjmy to generuje. A jak udržitelné jsou, než jenom na hodnotu majetku a jednotlivých aktiv.

Když nicméně budeme chtít rentiérům, našim posluchačům, poradit, jak velký podíl by hotovost měla mít v celkovém majetku? Z vlastní zkušenosti a z pohledu na obraz portfolií nejbohatších lidí na světě, jaký podíl má mít hotovost v celkovém majetku rentiéra nebo správce rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Já nerad říkám jedno schéma, které je univerzální. Protože situace může být velmi individuální. Na druhou stranu nemám rád, když se někdo vymlouvá a říká, že neví. Zjednodušeně, a neberte to prosím jako investiční radu, která musí být vždy individuální, ale jenom jako nasdílení zkušenosti.

Z mé zkušenosti vyplývá, že to může být třeba 10 až 25 % portfolia.

Proč 10 až 25?

Záleží na dvou faktorech.

Jeden faktor je samozřejmě míra potřeby. To znamená, jak moc třeba ještě vyhledávám příležitosti a chodí kolem mě. Tam je někdy potřeba hotovosti automaticky více.

Druhá potřeba nebo ten druhý faktor je výše úrokových sazeb. Když jsou úrokové sazby nízké, jako byly před rokem 2021, tak hotovost je vlastně zátěží pro portfolio. Protože nic nevydělává. Možná si vzpomenete, kolik jste měli úrokovou sazbu v bance. Nebo kdo měl víc jak milion euro ve švýcarské bance, tak měl – 0,8 %.

Sice vydělával na jiné části portfolia, ale na hotovosti prodělával. Šlo to vlastně do výkonnosti, resp. snižovalo to výkonnost celkového majetku.

Takže bylo potřeba vážit, kolik je ta příležitost a kolik je hotovost. Když jsou úrokové sazby nízké, tak to automaticky naznačuje trošku nižší míru hotovosti, protože je možná lepší využívat v tu chvíli třeba intenzivnější lombardní úvěr, o kterém jsem už trošku mluvil.

Když jsou úrokové sazby vyšší, řekněme, když byly sazby ČNB 7 % a ta hotovost vydělá 6,5 % v koruně. V dolaru v tom samém okamžiku třeba 5 %, tak nevadí, že mám 20 % v takovém typu aktiva, protože to vydělává 5 % nebo 6 %. A to není úplně špatné na rentiérské portfolio.

Tyhle dva faktory bych bral do úvahy při té konkrétní částce. Řekl bych, že se budu pohybovat mezi 10 až 25 %. A může to být méně a individuálně i více. Tohle je nejčastější odpověď na to, když to řešíme sami v rodině anebo s našimi klienty.

 

Josef Podlipný

Já k tomu jen dodám, že skutečně bohatý člověk měří hotovost i počtem let nebo možná i desítek let, po které mu hotovost dopřeje spokojený život bez ohledu na to, jestli jeho dosavadní majetek generuje hotovost další.

Vzpomínám si na jednoho kamaráda z Kanady, který říkal, že to zná jen z vyprávění, když jeho rodina utekla z ČR do Kanady. Bylo nesmírně důležité, aby měli dostatek hotovosti na přežití prvních pěti let. Protože prvních pět let tam teprve budovali něco, na čem teď funguje už druhá generace a funguje velmi dobře.

 

Vladimír Fichtner

Mluvíš o rentě, nebo o potřebách v příštích pěti, deseti letech.

To je samozřejmě také důležitý faktor.

 

Josef Podlipný

Neříkám tím pádem, že stačí jenom vydržet x měsíců platit běžné životní náklady. Ale je potřeba, aby se člověk poučil i z historie. I tento příběh českého emigranta do Kanady ukazuje, že pět let bylo potřeba na pět let života.

 

Vladimír Fichtner

Ano. To je asi dobré si uvědomit, že jako budoucí rentiér „mějte peníze na tři až šest měsíců vašich výdajů, dejte si je stranou jako železnou rezervu. Nebo na dvanáct, když je nějaká krize.“

Ale jako rentiér už je člověk trošku v jiné situaci. Souhlasím s tím, že mít peníze na klidně pět až deset let dopředu v takovém hotovostním instrumentu, který je součástí 10 až 25 %, o kterých mluvím. Z hlediska portfolia.

To souvisí s velikostí portfolia. Když máte miliardové portfolio nebo 500 milionů, tak vaše životní výdaje nejsou už tak významné. Je potřeba je mít, ale nejsou tak významné vzhledem k ostatním objemům obchodu.

Když máte 100 milionové portfolio a máte rentu 200 tisíc, tam už tolik rezervy nemáte. Tam je významné odložení dost peněz na rentu, abych jí nemusel řešit. Mít různé zdroje cashflow, aby tlaky na rentu byly menší. Nebo na to, že majetek musí vydělávat a odprodám ho v zisku. Tam záleží na velikosti majetku.

 

Josef Podlipný

Určitě, nepochybně záleží na velikosti majetku. Záleží i na dosavadní skladbě majetku.

Vzpomínám si na další příběh, kde Tomáš prodával část svého byznysu. Naštěstí si včas uvědomil, že současné výdaje rodiny extrémně narostou po prodeji tohoto byznysu. Protože velkou část z výdajů právě financoval jeho byznys.

Ten extrémní nárůst, abyste si dokázali představit, byl z původně uvažovaných 200 až 250 tisíc měsíčních nákladů o dalších 400 tisíc.

Tomáš říkal, že tohle jsou výdaje širší rodiny a potřebuje mít na financování spokojeného života ne 250 tisíc, ale skoro 700 tisíc.

 

Vladimír Fichtner

To by mě zajímalo, co byl ten detail. Pokud ho budeš vědět.

Jedna z věcí, která s tím souvisí a kterou vím je to, že nejlevnější je chodit do práce. Protože když najednou nechodíte do práce, nerozvíjíte podnikání, máte už nastavený rentiérský mód, najednou začínáte cestovat, užívat si. Chodíte víc na obědy s manželkou, a ne s byznys partnery.

Kdysi dávno, když jsem začínal v poradenství, Merrill Lynch a další americké firmy říkaly, že když člověk jde do „důchodu“, z amerického pohledu předčasného důchodu – Early retail moment. Když prodá firmu, tak se počítá s tím, že 70 % svých existujících životních nákladů bude potřeba financovat. Že ten koeficient je 0,7 proti současné životní úrovni z hlediska nákladovosti.

Realita je samozřejmě téměř dvojnásobná. Dneska už se ví, že to je nějakých 1,3 až 1,4.

Protože když nechodím do práce, je to drahé. Samozřejmě přibydou takové věci, že všichni naši členové rodiny mají auta ve firmě, mobily ve firmě, internet ve firmě.

Hups. Sto tisíc sem, sto tisíc tam.

 

Josef Podlipný

Zabezpečení ve firmě, myšleno zabezpečení majetku mnohdy, a spousta dalších a dalších nákladů. S tím určitě souhlasím.

Ještě to má jeden rozměr. S hotovostí je spojena i nezbytná finanční gramotnost. Mnoho z vás asi napadne spousta příběhů, kdy někomu spadla hotovost tzv. do klína. Výherce v loterii nebo někdo, kdo zdědil obrovský finanční majetek.

Ve valné většině to nepřineslo žádné štěstí, natož uspokojení životních potřeb. O tu hotovost pak záhy většinou příjemci buď přišli, anebo dostali bolestivou životní lekci.

Proto, abyste nedostali tuto bolestivou životní lekci, co bys poradil jako zkušený investor a správce? Jak pracovat s hotovostí? Jaká aktiva využít pro to, aby hotovost nepřinášela propad výkonnosti portfolia? Aby přinášela svobodu, i tu emoční, kterou jsi zmínil v některém z předchozích příběhů?

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka, ale tak na tři podcasty. Zkusím to trošku zestručnit.

Přestože hotovost do portfolia patří, měla by být jeho součástí, ne jeho základem. To je bod číslo jedna.

To znamená, dokážu si představit, že hotovosti definované na začátku, je v portfoliu 10–25 % u rentiéra. Ale to není všechno.

Potřebuji mít v portfoliu akciové produkty. Potřebuji mít další produkty. Asi relativně málo dluhopisů, protože ty, jak nám ukázaly i poslední roky, jsou poměrně nebezpečné. V dobách vysoké inflace spíš ztrácí na hodnotě. Takže dluhopisů není tolik potřeba.

Nemovitosti můžu mít a další investice. Hotovost má být součástí, ne jediným řešením.

Když peníze dostanu jednorázově, je dobré se na to připravit. Já vždycky říkám každému „otevřete si účet ve Švýcarsku, v klidu o tom popřemýšlejte a pojďme se potkat 6 měsíců před tím, než očekáváte, že peníze přistanou na vašem účtu.“

Protože v okamžiku, kdy přistanou, je potřeba se o ně začít starat s rozvahou, s rozmyslem. Ne v křeči, ve stylu „kam já to dám?“ Často si lidé nechají poslat peníze i do Čech, což já každému, co můžu, vymlouvám. Protože v tu chvíli to najednou vědí všichni. Na iDnes byl jeden z nejčtenějších článků, jak nějací lidé vyhráli 250 milionů ve Sportce. Byli z toho nešťastní, protože jim to přišlo do české banky, na malé město, na finančním úřadu to museli ještě řešit. A všichni to najednou věděli. Tady se ví všechno. V téhle malé zemi.

Josef Podlipný

Najednou měli spoustu přátel.

Vladimír Fichtner

Najednou měli spoustu přátel a vlastně spoustu průšvihů.

Já říkám „jděte do Švýcarska“. Tam si bankéři jdou sednout za to, že řeknou o někom, že má u nich peníze. Prostě to je ilegální. Oni můžou říct jenom „já se k tomu, jestli někdo u mě má peníze, nemohu vyjádřit.“ To je jediné, co mohou říct.

Připravte se na hotovost, v té sportce se člověk úplně nepřipraví, ale pořád dělejte vše s rozvahou. Nedělat nic rychle, radši to nikomu nějakou dobu neříct, pokud to jde. Když je ta hotovost větší než dva miliony euro, tak utečte do Švýcarska. Tam není co řešit.

 

Josef Podlipný

Je to vlastně dobrá zpráva pro všechny vrcholové manažery. Manažery, kteří mají třeba life changing bonus. Nebo pro ty z vás, úspěšných podnikatelů, kteří uvažují o částečném odchodu z byznysu. Nebo dokonce plném prodeji vašeho impéria, které jste léta budovali.

Co pak bude následovat, když nás takovýto rentiér osloví? Jak to bude vypadat, můžeš teď dát takovou maličkou ochutnávku, aby rentiéři věděli?

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba se systematicky zamyslet nad tím, co dál se svým životem. Jak přejdu z fáze budování do té správcovské. Nebo jestli chci přejít nebo nechci. Jakou mám životní situaci, jakou mám rodinnou situaci, jak chci zapojit další lidi?

První věc, kterou děláme, je takový strategický pohled na další život. Kdy si společně povídáme o věcech, na které člověk většinou nenajde parťáka. To je základ.

Nemusím zdůrazňovat, že jsme na té první schůzce my dva. Teprve v dalším kroku zapojíme kolegy, když se už začínáme bavit o konkrétních investicích. Ale na to společné povídání, co dál se životem a rodinnou situací a majetkem, je potřeba nadhled.

Jak říká jeden náš klient „pohled z deseti tisíc metrů“, ten strategický. Na tom je potřeba strávit 3, 6, 9 hodin.

To není jenom o tom, že se potkáme jednou na 3 hodiny, a podruhé na 3 hodiny, kde něco prezentujeme. To vše chce uzrát, chce to trošku zažít si to a říci „jo, to je ono.“ Málokdo z nás je schopen se rozhodnout hned a okamžitě.

Zároveň je důležité postupovat vpřed, nenechat to vyhnít, nenechat to ležet ladem. Neříct si „tak jsme se potkali, dobrý. A teď už jenom přijdou peníze.“

Ne. Je potřeba se penězům věnovat, aby nakonec nezůstaly jenom v hotovosti. Abych, když mám hotovost a přijde nějaká finanční krize, najednou nezačal řešit, kde mám ty peníze a nepřišel jsem o ně. Je to systémově důležitá instituce, nebo není? Všem těmto křečím se dá jednoduše vyhnout, když o tom člověk přemýšlí včas, v pohodě, v klidu, když do toho jde s rozvahou.

 

Josef Podlipný

Opět mi to připomíná Kiyosakiho, který říkal „Peníze jsou skvělý sluha, ale zlý pán. A když se naučíš vládnout ty jim, čeká na tebe bohatství.“

Ty jsi, Vláďo, zmínil, že by hotovost neměla být jediným řešením. Zároveň, že by měl úspěšný podnikatel včas začít tyto otázky řešit.

Budeme rádi, když s námi.

Co dalšího tě napadá, když se bavíme o rovině času, že je důležité při diskusích o hotovosti a jak s ní pracovat?

 

Vladimír Fichtner

Dneska ses ptal hodně, Pepo, ty mě. Já jsem Ti nedal moc prostor. Co napadá Tebe?

Josef Podlipný

Vážení přátelé, když se bavíme o veličině času, je potřeba se také zamyslet, kolik času chcete a jste ochotni věnovat hledání řešení.

A to nejen teď a tady. Ale pravidelně a po nějakou delší dobu, kterou bychom měli počítat ideálně v násobcích let.

Mé doporučení, byť se na to dívám stejně jako Vláďa, že není nic černobílé, a nemusí to platit právě pro vás, ale může vás to povzbudit k přemýšlení, je 5 hodin měsíčně. 5 hodin měsíčně my, nejenom vy, ale celá vaše rodina. Na to, abyste diskutovali o tom, jak s hotovostí pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že 5 hodin je skoro minimální čas. Bylo fascinující, když jsme potkali nedávno jednoho z našich nových klientů, že říkal „No, já nechci, aby majetek přinesl rodině nějaké starosti a problémy.“ Když jsi se zeptal na otázku, kolik tomu bude ochoten věnovat, řekl, že ochoten je. A rodina? „No, to nejde!“
Když to nejde, Petře, tak to nejde. Ale pak nemůžete čekat, že se něco změní. Že tu rodinu toto do toho zatáhnete, když nejste schopni to zrealizovat.

Jeden z našich již „starších“ klientů má už rodinu ve světě. Každý měsíc je přiveze a stráví pět, šest hodin spolu na rodinné radě. Nebo spolu s námi. To je vlastně víc, a je to o víkendu.
Mají své životy dospělé děti, ale přijedou z Evropy a jsou tady. Protože cítí, že je potřeba v tuto chvíli tomu věnovat víc energie, než se ta rodina prostě sehraje.

Ale to už jsme úplně v jiném tématu.

Tak teď zpátky k hotovosti.

 

Josef Podlipný

Když se vrátíme zpátky k tématu, jistě si vzpomenete, že jím bylo, proč i nejbohatší lidé světa stále milují hotovost a nástroje peněžního trhu.

Jednou z možných dalších odpovědí, která vás, věřím, také napadla je právě proto, že jim nabízí svobodu a čas.

Proto vám přeji, abyste měli ve svých portfoliích dostatek hotovosti, která vám umožní vyčlenit správný čas pro to, abyste vaše rodinná bohatství chránili mezigeneračně.

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

3 způsoby financování růstu firmy a rizika s nimi spojená

Je lepší sáhnout po bankovních úvěrech, po emisích dluhopisů nebo po prodeji části firmy?

To bylo téma diskuze Josefa Podlipného, Vladimíra Fichtnera a jednoho majitele úspěšné firmy.

Každý přístup k financování v sobě ukrývá příležitosti a někdy i fatální rizika. Kdo má sílu peněz a jak to ovlivňuje naše podnikání?

Vy máte nyní možnost vyslechnout si názory a konkrétní příběhy, abyste získali nadhled na tuto problematiku zásadní pro rozvoj firmy.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pojďme začít příběhem.

Jirka byznysově roste každý rok řádově o vyšší desítky miliónů, nebo stovky miliónů v některých letech.

V určitém okamžiku za námi přišel a říkal: „Tak pánové, jdu se za vámi poradit. A jdu se podělit o to, jak o tom přemýšlím.

Na naši otázku: „Jak tedy teď financujete růst svého podnikání?”, zmínil to, že primárně přes bankovní úvěry.

Vláďo, na co myslel Jirka v tom okamžiku, kdy k nám přišel? Co byla jeho motivace? Proč šel k nám?

 

Vladimír Fichtner

Jo, jo, vzpomínám si na Jirku. On mluvil o tom, že by ho zajímalo, jestli by nebylo lepší než bankovní úvěr, vydat třeba emisi dluhopisů nebo prodat část svojí firmy.

A to bylo to téma, o kterém jsme se bavili celé dvě hodiny, které jsme tomu věnovali.

Důležitost zapojení širší rodiny (nejen) do rozhodování o financování

Josef Podlipný

Přesně tak. Dvě hodiny jsme diskutovali nejenom různé možnosti, které Jirku napadaly, anebo my jsme věděli, že existují, ale hlavně jsme s Jirkou diskutovali rizika a změnu, kterou by podstoupil, kdyby využil pro růst svého podnikání jiný nástroj než bankovní úvěry.

Také jsme s Jirkou velmi diskutovali, jestli růst podnikání je jediná mantra, kvůli které přišel, nebo zda tam je ještě něco dalšího, co by s námi chtěl probrat.

Další téma Jirka nakonec definoval naprosto jasně: Udržitelnost rodinného bohatství a vtažení rodiny do hledání řešení.

A proč to zmiňuji?

Podle nás to není žádná odbočka z hlavního tématu. Zmiňuji to proto, že Jirka se přišel za námi dvěma poradit, ale přišel sám. Až při diskusi s námi si uvědomil, jak je nesmírně cenné, aby u majetkových diskusí a třeba i hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu byla širší rodina. Aby na rozhodnutí a na přemýšlení nebyl sám.

Tolik malá odbočka, ale pojďme se ale vrátit k tématu růstu byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Jirka se hlavně zajímal o financování růstu, takže pojďme se věnovat tomu financování.

On využíval velmi efektivně bankovní financování za velmi rozumných úrokových sazeb.

 

Josef Podlipný

Možná je dobré pro naše čtenáře připomenout, proč za velmi rozumných úrokových sazeb.

Jirka říkal, že jeho byznys má úvěrovou historii v několika bankách už mnoho let. Banky ho znají a je pro ně mnohem snadnější spočítat rizikovost další investice do jeho byznysu. Svá rozhodnutí opírají nejenom o jeho dosavadní zkušenost a jeho úspěchy, ale také o majetek, který zatím není úvěrem nijak zatížen.

Nepříjemná zkušenost s ukončením bankovního úvěru

Vladimír Fichtner

Jirka si správně uvědomuje jednu věc. Banka, která vám dává úvěr, může změnit názor a může vám ty peníze stáhnout.

Já jsem to zažil v roce 2008, kdy se k nám takhle zachovala ČSOB. Stáhla nám peníze z kontokorentu, přestože k tomu nebyl z naší strany žádný důvod. Ale protože jsme byli ve špatném sektoru, tak prostě v dobách přicházející finanční krize najednou kontokorent nebyl.

Jeden kamarád mi říkal, že to zažil úplně stejně se stejnou bankou. Ale co jsem potom zažil nebo slyšel, tak se to dělo ve více bankách. Nebyla to jenom ČSOB.

Ale kdybychom tenkrát neměli svoje peníze nebo někoho, kdo by nás podržel, tak už bychom možná nebyli.

 

Josef Podlipný

To znamená, že ses zničehonic dozvěděl, že nemáš kontokorent?

 

Vladimír Fichtner

Já jsem zavolal do banky a oni mi řekli: „No, ale tady už účet nemáte.

Říkám: „Jak účet nemám?”

No Vy ho máte na nedobytných pohledávkách na centrále.

Ptal jsem se: „Cože? Vždyť vám nedlužíme ani korunu.

Protože jsem vyrostl ve financích, tak jsem věděl, že musíme mít všechno zaplacené na korunu přesně včas. Ani jedno zpoždění.

No ale byli jsme ve špatném sektoru. Prostě banka si vyhodnotila segment, ve kterém jsme podnikali, jako nebezpečný a stáhla všechny úvěrové linky z tohoto segmentu bez ohledu na to, jestli byl někdo lepší nebo horší, schopnější se s tou krizí potkat nebo méně schopný.

My jsme propustili lidi. V prvním kvartále 2009 už jsme byli v zisku. Vůbec to banku nezajímalo.

Přišli jsme na centrálu a tam byl takový týpek typu exekutor a říkal: „Tak buď ten kontokorent zaplatíte hned nebo do roka nebo do dvou. Vyberte si. A tady máte ještě dozajišťovací směnky.”

Naprosto nechutný jednání. Bohužel to tak je. A je dobré to vědět.

Jirka si to uvědomuje. Přestože banka poskytuje nějaký úvěr, tak si to může rozmyslet, peníze stáhnout a on musí být připraven i na jinou variantu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, to je bolestivá zkušenost. Nicméně známe se už nějaká léta, tohle nebyl tvůj hlavní byznys. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Ne, to byla vzdělávací firma, kterou jsme měli spolu s mými kolegy Petrem Pavláskem a Karlem Kořeným, KFP s.r.o.

 

Josef Podlipný

Vážení čtenáři, a teď si představte, že by to byl váš hlavní byznys.

O to naléhavěji zní otázka hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu.

Pojďme se tedy podívat na možnosti, jak financovat růst byznysu a co to znamená z pohledu rizik i dalších faktorů.

Diverzifikace bankovního financování

Vladimír Fichtner

Co se týče bankovního úvěru, určitě je dobrá diverzifikace u více bank.

Nám v té nepříjemné situaci nabídla individuální řešení Raiffeisenbank a díky tomu jsme byli schopní to zvládnout.

Vím, že jeden můj kamarád, kterému banka stáhla 20 milionů z jeho primárního byznysu, našel řešení v jednom investorovi, který mu v tu chvíli půjčil. A v jednom odběrateli ze západního Německa, který mu poskytl vlastně šanci a peníze. Víceméně překlenovací úvěr.

Takže ukončení úvěru se dá vyřešit, ale je dobré nebýt závislý v tom úvěru jenom na jedné instituci. Je dobré nebýt závislý na jedné časové fixaci. Na jedné úrokové sazbě. Nějaký úvěr může být s proměnlivou úrokovou sazbou, nějaký s fixní úrokovou sazbou. Dá se to kombinovat.

Diverzifikace úvěrových zdrojů v rámci bankovního financování a v rámci různých tranší toho úvěru nemusí být špatná věc, která to riziko může snížit.

Emise firemních dluhopisů

Jirka přišel s tím: „Hele, co nějakou emisi dluhopisů vydat?” Byla to docela zajímavá diskuse, protože jsme si povídali o tom, co to vlastně znamená.

Já jsem říkal: „Jiří, za kolik si financujete dneska ten úvěr? A kolik si myslíte, že byste musel dát v dnešních dobách, v dnešních úrokových sazbách?

Bylo to v době, kdy úrokové sazby ČNB byly 7 %.

Tak kolik si myslíte, že byste musel platit úrok na dluhopisu, aby to pro někoho, kdo nechce riskovat, respektive si uvědomuje riziko privátního kapitálu, kolik byste musel dát, aby to dávalo smysl?

Z našeho pohledu byste musel nabídnout 12 až 15 % na výnos takového dluhopisu, aby tam byla proti sazbě ČNB nějaká rozumná přirážka.

 

Josef Podlipný

Ano, to si uvědomuji. A také si vybavuji překvapivý výraz Jirky, protože si nemyslel, že to bude takhle vysoký rozdíl oproti bankovnímu financování.

Ještě víc jsme navnadili k navazující diskusi Jirku, když jsme zmínili, jak vypadá financování třeba u developerů.

Nabídka financování developerského projektu s výnosem 32 %

Vladimír Fichtner

Já jsem říkal Jirkovi: „Jiří, já jsem teď dostal možnost odkoupit podíl od jednoho investora na velkém developerském projektu nad půl miliardy.”

Potkal jsem se s nějakým zprostředkovatelem, který to nabízel. A ten v principu nabízel roční výnosnost 20 %. Při takovém, řekněme, půl miliardovém obchodu.

Ten zprostředkovatel říkal: „No, Vladimíre, a to je dobrý, ne? Dvacet procent za rok.

Já jsem se ptal: „A proč se toho ten člověk vzdává, když je to tak dobré, tak výhodné?

Člověk se nesmí nechat zaslepit výnosností.

Pár dní po setkání s Jirkou mělo tohle povídání o developerském projektu ještě další pokračování.

Ten samý člověk se mi ozval a říkal: „Hele, ta výnosnost by mohla být i 32 %. My jsme to teď nějak přepočítávali a kdyby se tam ještě udělaly nějaký úpravy v projektu apod, tak by to mohlo být i 32 %.

Říkal jsem  sarkasticky: „Tak to je ještě lepší.

Samozřejmě si každý, kdo si někdy půjčoval peníze, dokáže představit, co znamená platit úrok 15, 20 nebo 30 %. To je smrtelný úrok. I pro skvěle fungující firmu to není vůbec žádná legrace.

Investoři do dluhopisů očekávají rizikovou přirážku a stabilitu

Bavili jsme se tedy s Jirkou o tom, že když chce vydat dluhopisy, aby se upsaly, musí mít rozumnou výnosnost.

Když jsou sazby od ČNB 6 nebo 7 % a v bance dostanete 6,5 % víceméně bez rizika, tak nemůže nabídnout 8. Musí to být nějaká větší přirážka.

Samozřejmě, když ten dluhopis nemá mezinárodní rating, tak nemůže být na mezinárodním trhu. Prostě je logické, že v době, kdy jsou sazby 7 %, je výnos třeba 12 až 15 % pro velmi rozumný projekt. Ne extrémně rizikový projekt typu developerského, o kterém jsem mluvil před chvílí.

 

Josef Podlipný

Vzpomínám si, že Jirka také ocenil navazující diskusi na úrokovou míru i z hlediska udržitelnosti tohoto typu financování.

Kdy jsme Jirkovi říkali, že vzhledem k tomu, že spousta korporátních dluhopisů má stále větší a větší problémy, lze očekávat, že některé emise, byť registrované a schválené Českou národní bankou, zkrachují.

To znamená, investoři přijdou třeba o všechny vložené prostředky, nejenom o zajímavé výnosy. Pak budou mít mnohem větší strach jít do dalších investic stejného typu anebo otočit investici, která doběhne své maturity. To znamená, že dluhopis skončí svou splatností.

Pak by logicky by měl Jirka mít zájem si tuto formu financování zachovat. Ale najednou mu ti investoři řeknou: „Hele Jirko, nezlob se. Sice to dopadlo dobře a my jsme za to rádi, ale my už do toho nejdeme.

Jirka si uvědomil, že i udržení tohoto typu financování růstu byznysu může být do budoucna velmi obtížné.

 

Vladimír Fichtner

Firemní dluhopisy mají v dobách vyšších úrokových sazeb menší míru stability a splatnosti. Některé firmy nebudou schopny splatit svoje dluhopisy.

Samozřejmě jsou na trhu i takoví podvodníci, kteří vydávají dluhopisy na s.r.o., které bylo včera založené, a už dneska si půjčuje dvacet pět milionů. O těch se ale nebavíme. Bavíme se o korektních podnikatelích.

S každým ztížením úrokového prostředí přichází složitější situace. Někdo, kdo si před pár lety vydával dluhopisy a půjčoval si za 4 nebo 5 %, najednou dnes už nemůže dávat 5 %t. To je to, o čem ty mluvíš. Ale musí nabídnout 10 nebo 12 %, aby to bylo konkurenceschopné.

Každý investor, který vidí, že korporátní dluhopisy fungují čím dál složitějším způsobem v těžkém prostředí s vyššími úroky, si uvědomuje, že je potřeba mít vyšší výnos, anebo že to riziko už nechce podstupovat, a proto neprodlouží úvěrovou linku.

Závěr našeho povídání s Jirkou byl:

Vydávání dluhopisů není úplně levná varianta a doba není úplně příznivá na to, aby to bylo jednoduché.

Je dobré vědět, že tato varianta existuje. Ale někdy jsou pro ni lepší časy a někdy zase složitější.

Zrovna teď je doba trošku složitější, jsou vysoké úrokové sazby a financování vydáváním dluhopisů není úplně triviální.

Financování pomocí private equity a venture kapitálu

Josef Podlipný

Jirka, vzpomínám si, zmínil i svou zkušenost s M&A transakcemi.

Nedávno kupovali za vyšší řády stovek milionů korun nějaký řetězec, který teď nebudeme specifikovat.

Jako poradenskou firmu využili jednu z velké čtyřky – KPMG, Ernst & Young, PWC a Deloitte. Nebudeme dělat reklamu konkrétní firmě.

Nicméně Jirka a jeho společník nabrali ve firmě i zkušenosti z této oblasti. Tak se zmínil o private equity a venture capital financování.

Byla to velmi spontánní reakce.

OK, tak korporátní dluhopisy ne. A co teda investice typu private equity a venture capital?

 

Vladimír Fichtner

Tam je potřeba vidět, že člověk musí platit ještě víc, v principu.

Tím, že se vzdám svého podílu ve své firmě, tj. nabídnu spolupodíl někomu dalšímu, kdo vlastně chce ještě víc, než je požadavek na dluhopisový výnos.

 

Josef Podlipný

Ještě víc ve financích anebo máš na mysli ještě nějaký jiný rozměr?

 

Vladimír Fichtner

První věc je výnos. Prostě 20, 30 % je něco, co je potřeba odevzdat někomu dalšímu, když ho pustím do své firmy.

Protože proto to podnikání děláme, že jo? 30 % výnosu – kde to jinde najdu?

Jenom ve svém vlastním podnikání, když se mi daří a funguje to dobře.

Ale to znamená, že se o to také musím podělit, když tam pozvu někoho dalšího jako spolupodílníka nebo spolumajitele nebo investora typu venture capital.

Tyto fondy potřebují dosahovat vysokou míru výnosnosti a počítají s tím, že některé projekty nevyjdou. Některé musí naopak přinést mnohonásobně více.

Takže v průměru 20, 30 % je takové minimum. Bez toho oni do toho úplně nepůjdou. A je samozřejmě otázka, jestli do toho člověk chce jít a dělit se s někým o taková procenta.

Prodejem podílu ztrácíte možnost vlivu

Josef Podlipný

Já k tomu přidám i jeden lidský emoční rozměr.

Vzpomínám si na známého, kterého jsem potkal v roce 2011 v Americe, a pak následně v pár letech následujících. Budu mu říkat česky Pavel. Logicky vám posluchačům dojde, že se jmenoval jinak, ale to teď není důležité.

Pavel zmínil velmi bolestivou zkušenost s investicí dalšího investora, kterého přizval ke svému podnikání. Měl síť restaurací. Byl původem šéfkuchař, opravdu srdcař. Vařil neskutečně božsky. To se nedá ani popsat. Už teď se mi sbíhají sliny, když pomyslím na některé jeho pokrmy.

Jeho investor nebo spoluinvestor ho v určitém okamžiku začal nutit měnit koncept jeho restaurací. Protože mu to přišlo byznysově zajímavější.

Pavel, i za cenu velké ztráty, musel skoro jednu pětinu toho řetězce restaurací zpeněžit. Prodat to, co budoval mnoho let, na co se fakt nadřel. To, co vydupal z hlíny, musel prodat, aby vyplatil toho investora. A už se na to místo nevrátil. Po pěti letech jsem se s ním viděl a bavili jsme se o tom, jestli se mu podařilo obnovit podnikání na tom místě.

A on říkal, že ne. Nemohl se těm lidem podívat do očí. Prodal restauraci, ve které byl v každém kvartálu osobně, aby se na něj podívali. Aby se s ním viděli, aby si mohli potřást rukou, aby mohli ochutnat něco, co opravdu připravoval se svým týmem.

A teď najednou tam bylo něco jiného. V jednom okamžiku třeba Starbucks. OK, možná se na něj nezlobili tolik, slovy Pavla, ale on se zlobil sám na sebe, že udělal tu chybu, že pustil do rodiny, do svého byznysu někoho, kdo má úplně jiné nastavení. Kdo se na jeho byznys díval jenom přes čísla.

Financování pomocí rodinné banky

Vladimír Fichtner

Já jsem teď potkal jednoho mladého kluka, který dělá docela zajímavý byznys. 17 let mu je, bude mu 18 teprve.

Přesně mluvil o nějakém financování. Dostal už nějaké peníze od rodičů nebo rodiče u něj zhodnocují. Rodinná banka prostě funguje docela dobře.

Říkal, že se domlouval s jedním klukem, který má také nějaké peníze, že by mu dal nějaký podíl.

A já jsem mu říkal „podíl je to poslední, co bys měl dávat. Nedávej podíl. Já sám jsem udělal tu chybu, že jsem v minulosti ho dal.“ Jestli něčeho opravdu lituji, tak je tohle, co říkáš ty o Pavlovi. Ten příběh mi to připomněl.

Každý má na svět trošku jiný pohled. Když přijdou těžké časy, najednou ty pohledy nemusí být vůbec sladěné. Obě cesty mohou být správné, ale nejsložitější je kompromisní cesta, kterou najednou někdo má pocit, že dělá. Abychom tedy udělali dobře všem, vezmeme nějakou střední cestu.

To nemusí znamenat – jedna cesta může být dobře, druhá může být dobře. Kompromisní, může být špatně.

Proto jsem mu říkal „Nepouštěj do toho byznysu nikoho dalšího. To je až poslední varianta, kterou někdy udělej.“

A on říkal, že to si musí napsat. To bylo moc příjemný povídání. Radil jsem mu „Jdi za rodiči, jdi do rodinné banky. A řekni si o víc peněz tam. Anebo když nechceš nebo rodinná banka už nemá dostatečný kredit anebo kreditní linku vůči tobě. Tak se domluv s tím člověkem, že mu dáš deset procent z toho, co ti půjčí.

Mluvíme o statisících korunách, ne o milionech nebo sta milionech nebo miliardách v tuto chvíli. Ale určitě může jednoho dne mluvit takovým způsobem.

Říkal jsem mu „vezmi si jasně definovaný úrok, ten mu zaplať, tomu člověku. A máš čistý stůl. Nemáš sporu o tom, že jsi splnil to, co jsi řekl. Nemusíš se za pár let s někým bavit o tom, že ty jsi myslel, že mu dáš podíl na nějakém byznysu. Ale ne podíl ve firmě, jenom podíl na tržbách atd. Vyhni se tomu.“

To je financování v malém. Ale věci, o kterých se bavíme, často vypadají, že se bavíme o miliardářích. Lidech, co mají stamiliony. Ale v mnoha případech všechno, o čem se bavíme z různých úhlů pohledů, je aplikovatelné i na někoho, kdo má mnohem menší objem majetku. Jednotky milionů, první statisíce anebo desítky milionů třeba.

 

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji a potvrdím to jedním krátkým příběhem Honzy z fitness sítí.

Honza vybudoval skvělý fitness. V jednom z nich jsem byl a nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to lepší než v zahraničí ty nejvyhlášenější gymy.

V určitém okamžiku Honza vzpomínal na trpkou zkušenost, kdy se mu naskytlo zněkolikanásobit síť fitness. Více jak ztrojnásobit.

Říkal si „No to je skvělý, prostě takhle to je rozjetý. Klientela si nás žádá, chce nás mít na víc místech v ČR.“ Přišel za ním investor s tímhle nápadem. Nový investor, který říkal „No ještě mám silného partnera, který to financuje. To je prostě dar“ Tehdy to nazval jako dar z nebes nebo dar shůry.

Až časem zjistil, že to byl dar, ale jenom pro jednu stranu. Protože ten další investor se dostal velmi přímou cestou k účetnictví jeho fitness sítě. A v účetnictví hledal možnost daňové optimalizace svých kontraktů. Takže náhle mu přinesl krabici plnou účtenek za nové stroje, které ale v jeho fitness nikde nebyly a nikdy nebyly. A nikdy ani nebudou. Protože on většinou vybudoval ta fitness s úplně novým vybavením, nepřebíral ta vybavení od předchozího provozovatele.

Když se ohradil, že to je nebezpečné, tak mu ten jeho parťák říkal: „To neřeš. Na to nikdo nepřijde. Daňově to je čistý, máš na všechno doklady.“

Ale to, že to fitness nebylo možné naplnit stroji stokrát ve větším počtu, vůbec ten byznysový parťák, neřešil.

Tak tehdy Honza udělal jediné. Přišel za svou rodinou a řekl „Jsem v těžkým průšvihu a potřebuji od vás půjčit, abych rychle vyplatil svého dosavadního parťáka.“ Podařilo se to a zachránil tu situaci!

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná jednu věc, se kterou jsem se potkal v oblasti filantropie. Je ale relevantní i pro tohle přemýšlení. A to je „power of money“ – síla peněz. Jakmile máte investora, který má příliš velkou sílu, může to začít zneužívat. V tom filantropickém ohledu já jsem se potkal, řekla mi to šéfka JP Morgan pro střední a východní Evropu, že někde v Londýně měla filantropickou aktivitu nebo byla tam nějaká charita. Myslím, že to bylo v jižním Londýně. Přišel investor, který říkal „Já vám dám hodně peněz, ale musíte to samé postavit v severním Londýně. Protože tam já jsem domácí a potřebuji, aby tam taky něco fungovalo.“

Oni neměli tu ambici to udělat, nebylo to jejich přirozené směřování. Neměli tam základnu, neznali tu situaci a tak dále a tak dále.

V principu přijali peníze, rozjeli tu aktivitu a ta o pár let později zkolabovala. A ten investor řekl „Já už z toho odcházím a už to dál nechci financovat.

Protože to nebylo přirozené, bylo to naroubované, takové umělé, tak to prostě nefungovalo dál. Je hrozně důležité si vždycky uvědomit to, kdo má tu sílu těch peněz.

Je jedno, jestli je to banka nebo akciový investor. Je třeba dávat na to pozor, aby síla nebyla příliš velká, pokud se ten investor nebo banka ukáže jako špatný parťák.

Když mám úvěrovou linku od banky, tak já vždycky vím, co budu dělat, když mi banka ty peníze stáhne. Vždycky to vím poté, co jsem zažil. Protože už to nechci nikdy zažít.

Mám nějakou záložní variantu, třeba přes lombardní úvěr ve švýcarské bance. Kdy vím, že proti portfoliu si půjčím peníze jednoduše rychle a nikdo mě nebude moci vydírat.

Na to je třeba si dávat velký pozor při financování. Aby se člověk nedostal do téhle situace, která někdy může být neřešitelná, pokud na ní nemyslí dopředu.

 

Josef Podlipný

Určitě to, co říkáš, je velmi důležité. Být připraven na změnu dosavadních podmínek financování vašeho byznysu je možná to nejcennější a nejdůležitější zároveň.

Mně to připomíná i příběh Radka, který měl v minulosti, a už nemá – protože prozřel, závodní stáj. V určitém okamžiku za ním přišel velmi úspěšný podnikatel a říkal „Můj syn závodí a ty máš skvělou stáj. Vidím, že máš výborné techniky, mechaniky, výborný vozový park, zkušenosti – u tebe ten můj synátor vyroste.“

Ten můj kamarád, Radek, říkal „Jo, to zní rozumně. Tak pojďme se nad tím konceptem sejít.“ V určitém okamžiku zjistil, že právě ta síla peněz by ho uvrhla do prostředí, které by neměl pod kontrolou. Které by bylo násobně více nákladově zátěží jeho dosavadnímu byznysu.

Najednou z nějakého okruhového závodního týmu by se stal závodní tým nadnárodní, který jezdí vytrvalostní závody. To je úplně o jiných autech, úplně o jiné technice, úplně o jiném týmu mechaniků, a hlavně o úplně jiných nákladech.

On i přesto, že ho to hrozně lákalo, protože miluje závodní auta, říkal „Ne, do toho nepůjdu. Promiň, na to nemám sílu.“

Kdyby tady teď seděl s námi, tak na něm bude to nadšení vidět, i přesto, že už tu stáj nevlastní.

Vzdal se té vidiny, že bude dělat něco za peníze někoho dalšího, protože věděl, že když by ten někdo další z toho najednou vystoupil, tak ty náklady Radkovi zůstanou.

 

Vladimír Fichtner

To samozřejmě může být výhoda třeba financování přes dluhopisovou emisi. Pokud dluhopisy rozprodává člověk větší mase investorů a ne jednomu velkému investorovi. Tam ta „power of money”, ta síla peněz je distribuovaná do většího množství lidí.

Ale samozřejmě může přijít někdo, kdo řekne ostatním majitelům dluhopisů „Já to od vás koupím“,  a ovládne to.

Pořád je potřeba dávat pozor na to, aby koncentrace financujícího kapitálu nebyla kriticky příliš vysoká. A abych věděl, co s tím budu dělat, když se mi ten parťák nebude líbit.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, a proto, vážení přátelé, je dalším nástrojem – ne vždy však vhodným – i prodej licence nebo franšíza. Která může ušetřit nějaké peníze při rozjezdu nového byznysu. I zde je potřeba ale myslet na to, že ani tento způsob financování nemusí být tím, co vám přinese klidné spaní.

Napadá tě nějaký příklad z téhle oblasti využití, třeba prodeje licence nebo franšízy?

 

Vladimír Fichtner

Mě ne, Pepo, ale tebe určitě ano. Tak povídej.

 

Josef Podlipný

Je to příběh, který bude opravdu velmi stručný.

Kateřina milovala pletení a šití. V podstatě byla už od dětství zřejmě módní návrhářkou. Prostě tu oblast milovala. Realizovala se v ní. Nejprve strojila panenky, pak strojila své kamarádky a sebe.

A nakonec si říkala „mně to vlastně jde, mám obrovský zájem, tak začnu prodávat franšízu.“

Jenže s prodejem franšízy přišly i další návrhářky, které měly úplně jiné nároky na materiál, na styl oblékání, na prostředí, ve kterém ta franšíza byla realizovaná, a úplně jinou klientelu. Tu dosavadní klientelu.

Protože také šily na ty panenky ve většině případech. Kateřina se najednou podívala na tu svoji franšízu a říkala „to už ale nejsem já, to už není můj odkaz.“ A tak ji dost bolestivě vlastně ukončovala.

Protože franšízant po ní chtěl část zmařené investice. On do toho vložil kapitál. A bohužel ve dvou případech do toho vložil kapitál zástupce rodiny, která měla svého rodinného právníka.

Kačku to hodně bolelo.

Bolelo ji to hlavně proto, že ona svůj vlastní byznys tím potrestala. V určitém okamžiku neměla na ty kvalitní materiály, které si nechala vozit z exotických krajin. Protože musela tzv. zaplácnout díru po odchozím franšízantovi.

Takže určitě i tento způsob má svá úskalí a svá rizika, byť může být někdy jako způsob vhodný pro financování byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Prostě všechno má své výhody i svá omezení. Ať je to investice nebo financování našeho byznysu, je potřeba se dobře zamyslet nad riziky předtím, než se do něčeho pustíme. Protože když se nad nimi nezamyslíme a necháme se jenom pohltit tím, že budu třikrát větší, může to mít nepříjemné konce.

 

Josef Podlipný

Pokud vás tato témata zajímají a pokud pro vás byl tento podcast přínosem, budeme rádi, když nás oslovíte anebo budete tento díl podcastu sdílet mezi vašimi přáteli.

Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti – Erika Matwij

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto rozhovoru vám Erika pomůže pochopit, jak správně nastavit komunikaci v rodině ohledně majetku a jakým způsobem můžeme přistupovat k bohatství.

Erika i Vladimír přiblíží osobní zkušenosti a příběhy, které ukáží úspěšnou a neúspěšnou komunikaci v rodině.

Mimo jiné se dozvíte, jaké klíčové otázky byste měli klást sobě i členům rodiny a jak začít plánovat pravidelná setkání rodiny ohledně majetku.

Pokud vás zajímá, jak bezkonfliktně otevřít dialog o rodinném majetku a zajistit, aby vaše děti byly připravené na budoucí výzvy, věnujte čas této epizodě podcastu Mezi Rentiéry.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem proběhne 19. září 2024, Hotel Château Bela, Slovensko.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tématem pro tento díl je, jak v rodině otevřít diskusi o majetku, abychom nezkazili rodinné vztahy a nepokazili život dětem.

Je to téma pro mnohé rodiny velmi důležité, ale většinově si to uvědomí, až když nastane nějaký problém.

Eriko, ty jsi nejen jedinou zástupkyní Slovenska, alespoň pokud mám správnou informaci, jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků. Jsi také více než 12letou průvodkyní mnoha úspěšných rodin. A to nejenom z pohledu podpory nestorů a nástupců, ale pomáháš i s komunikací v rodinách. Je to tak?

 

Erika Matwij

Je to tak, ano. Přesně jak říkáš, Pepo. Lépe bych to neřekla.

Provázíme členy rodin v rodinných firmách, když přijde otázka, co dál s rodinnou firmou. A tím, že tam existuje více variant, váže se na to strategie. Potom v rámci ní provázíme rodinné firmy.

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil, že Erika a její tým neprovází jenom rodinné firmy nebo lidi, kteří mají rodinné firmy. Je třeba průvodkyní i naší rodiny, za což jsme velmi rádi a těší nás to všechny.

Erika obecně pomáhá provázet lidi, kteří mají nějaký majetek těmi majetkovými záležitostmi. Když už firma není tak důležitou součástí rodinného majetku.

 

Erika Matwij

Ano, to je naše další část, velká část, kdy pracujeme se vztahy. Vztahy jsou klíčové v tomto stádiu v rámci vytváření bohatství.

Co se vztahy a jak se mít k bohatství – to je také velké téma, kterým provázíme rodiny. Tam už firemní část vypadne, ale pracujeme s rodinami.

Josef Podlipný

Eriko, dobré vztahy nebývají samozřejmostí. O to raději jsem, že jsi šla do vztahu s námi pro Českou republiku.

Můžeš přiblížit okamžik, kdy ses začala domlouvat na spolupráci s Vláďou?

 

Erika Matwij

Stalo se to po našem kongresu v Bratislavě.

 

Vladimír Fichtner

Výborný, nejlepší kongres, na kterém jsem byl.

 

Erika Matwij

To mě velmi těší, děkuji.

Vláďa se se svým synem zúčastnil našeho kongresu a po něm jsme navázali kontakt. Vláďa mi napsal, ocenil nás. Začali jsme se bavit o tom, jestli si o těchto tématech můžeme ještě povídat a jak to udělat. Vláďa nasadil svůj detektivní klobouk a zjišťoval, jak to děláme, jestli tam najde průnik pro sebe a pro klienty. Celkově myslím, že to téma ho zajímalo. A proto jsme se o tom začali víc bavit.

Vladimír Fichtner

Určitě. Bylo hrozně hezké, když jsme jeli se synem zpátky z Bratislavy, kde jsme se zúčastnili jenom dva, ale nás je pět v rodině. Volali jsme Radce, mojí ženě, a myslím, že tam byl druhý syn na druhé straně telefonu.

Volali jsme ještě z auta a chtěli jsme se jenom podělit o to, jak to fungovalo. A Radka říkala „Počkej, počkej, nech první Kubu, ať to řekne. A neříkej to ty první, ať ho neovlivníš.“

A já si dodnes pamatuji, co říkal Kuba. „.. viděl jsem, že ty věci, co táta řeší, takový ty vztahy a majetek a přemýšlení o tom, že asi to není tak divný, jak jsem si myslel. Protože tam byl celý sál takových lidí. A bylo to fakt zajímavý.“

To byl zajímavý střípek z naší cesty. Působilo to na nás velmi dobře.

To byl jeden ze způsobů, jak tu tvojí práci, Eriko, a práci tvojí firmy a tvých lidí představit části mé rodiny. Kdy jsem to nemusel rodině prodávat já. Ale mohl to prodávat syn své mámě a svým sourozencům. To samozřejmě zní úplně jinak, než když to otec zakladatel někomu cpe, aby do toho šli.

Byl to velmi příjemný způsob, jak začít poznávat jiný rozměr majetku, vztahů a vaši práci jako takovou. A bylo to fakt moc příjemné.

 

Josef Podlipný

Eriko, jak bys doporučila začít takovou otevřenou diskusi o rodinném bohatství a majetku jako jeho nedílné součásti v rodině?

 

Erika Matwij

Budu velmi pravděpodobně dnes velmi často vzpomínat otevřenou komunikaci. A předpokládám, že i naši posluchači tohle mohou číst v různých článcích a podcastech atd.

Opravdu umět otevřeně komunikovat a vést bezpečnou komunikaci a vytvářet bezpečnou atmosféru v komunikaci zase není tak jednoduché.

Mluvím o tom, že otevírat to můžeme začít kdykoliv, když nám to přijde na rozum, že asi tohle bych měl teď otevřít. Když přijde dobrá pohnutka, tak to rovnou i udělejte. Mám zkušenost, že to lidé často odkládají „Teď na to nemám tolik času, teď ještě vyřešíme toto a toto.“ Mezitím běží týdny a měsíce a toto se neotevírá. A potom přichází automatismy, potom přichází domněnky. A začínají se věty slovy: Vždyť jsem si to myslel…

Vždyť si to měl vědět…

Vždyť jsi s tím měl přijít ty…

Vždyť už jsem chtěl…

Tohle opravdu nepřináší dobrou a bezpečnou atmosféru.

Když se ptáš kdy – kdykoliv vás to napadne, měli byste otevřít, jak to mají ostatní členové rodiny a zeptat se na to.

Josef Podlipný

Vláďo, ty si určitě vzpomeneš na okamžik, jak si to otevřel ve své vlastní rodině. A jak si přizval k té otevřené diskusi Eriku.

Můžeš to teď přiblížit našim posluchačům?

 

Vladimír Fichtner

My jsme to poprvé otevřeli v okamžiku, kdy jsme se synem odjížděli na Eriky kongres. Protože do té doby to byla moje parketa se zajímat o tuhle tu část.

Já jsem si říkal, že to je takové nenásilné. Zajdeme si spolu s Kubou na večeři někam v Bratislavě. Bylo to příjemné prostředí a moc mě to potěšilo, jak se mu to líbilo.

Za to otevření je potřeba poděkovat Erice a jejímu týmu, protože oni to pomohli rodině trošku otevřít, jak jsem o tom říkal před chviličkou.

Pak už bylo jednodušší se potkat s Erikou společně s Radkou. Když jsme se bavili a byli jsme spolu na obědě na první nezávazné konzultaci.

Pak postupně, krok za krokem, už jsme pozvali celou rodinu. A rodina to schválila také.

U nás to funguje docela dobře v tom, že se rodina má opravdu šanci vyjádřit a já jsem věděl, že když se to někomu z nich nebude líbit, takže nemáme šanci pokračovat.

Je to potřeba vyzkoušet. Já vždycky říkám, když o tom mluvím s nějakými kamarády nebo klienty „Neřešte, jestli máte mít kouče, ale řešte jenom, kdo to má být. Jestli vám bude vyhovovat tenhle člověk nebo jiný člověk.“ My jsme si vyzkoušeli jednoho kouče, tam to nefungovalo, ale investovali jsme do toho půl dne s celou rodinou, abychom si to poznali.

Pak jsme s Erikou do toho investovali asi o něco víc. Kongres, jedno setkání a pak teprve s rodinou.

Ale to je asi individuální a je to na každém.

 

Co bych řekl, a říkáš i ty, Eriko, že se ty věci odkládají. Protože to není úplně jednoduchá záležitost. Najednou začít rodinu otvírat a stáhnout se z pozice šéfa, který všechno rozhoduje. Najednou zjistíte „Aha, jsem trošku v pozadí a všichni mají svoje slovo“.

Je to hodně o nás jako zakladatelích, abychom dali prostor.

Druhá věc, to já vidím u některých lidí, že když to neudělali a je jim 70 nebo 75, dětem je 50 a vůbec tam komunikace zatím neprobíhá. Pořád je to drajvované zakladatelem, který vychází z toho, že to bude dirigovat navždy. Ale všichni víme, že to tak bohužel není.

 

Moje velké a silné doporučení: „Nikdy není dost brzy“. Občas slyším „No, děti jsou ještě malé, 12, 15 let.“ OK, ale pořád je něco, co se s nimi dá probírat. Ve 12 letech mají věci srovnané v hlavě a samozřejmě se k nim musí přistupovat malinko jinak.

 

Erika Matwij

Děkuji ti za vykopnutý míč, jak se říká. Jedna z častých chyb v komunikaci je automatismus.

Automaticky si myslíme, že:

  • To děti vnímají
  • To děti vědí
  • To moje partnerka automaticky pochopila tak jako já
  • Ostatní to mají stejně jako já a že jim to nemusím říkat, vždyť bydlíme v jedné domácnosti

 

Ale tyto automatismy jsou opravdu jednou z chyb v otevřené komunikaci.

Takové to, když to tak mám já a automaticky předpokládám – tak frčím na domněnkách. Domněnky jsou začátek konce otevřené komunikaci, protože si vytváříme obrázek o situaci.

A z toho obrázku pak vychází naše reakce. Ta reakce může být poučující, může být obviňující. Tam potom komunikace opravdu začne váznout. Nevytváří se příjemné bezpečné prostředí na to, aby se členové rodiny cítili dobře, že můžou svobodně vyjádřit svůj názor i když ho mají jiný, než ho má papá nebo mamá

Naschvál jsem to tak řekla, že status toho, jak se kdysi říkalo hlava rodiny, nebo on nám zabezpečuje živobytí a kvůli tátovi se máme tak dobře.

Tam je strašně moc pravidel a takových presumpcí, které kolují v rodině. Nebo jsou tabuizované – „O tomto tátovi neříkejte, abyste ho nerozčílili. Tohle se neříká, protože to pochází ještě od babičky, a takové věci se nedělají.“

Vrátím se k tomu, co říkal Vláďa – začíná se otevírat s dětmi a zároveň je člověk, ne nadřazený. Ne šéf firmy, ne šéf rodiny, ale přiznává, že neví, jak to má uchopit. Toto se mu líbí, zve k tomu, jestli nepojedete s ním na kongres, jemu by se to líbilo. Byl by rád. Nabídnout toto, tam se to otevírá.

Děti, které už jsou velké, dospělé, se cítí, že se stávají spolu partnery. A i když táta pracuje, dělá velká rozhodnutí, má za sebou velkou firmu nebo postavil takovouto rodinu a všichni k němu vzhlížíme. Tak čím víc otevíráme to, že se v tom potřebujeme zorientovat, tím se víc přibližujeme k našim dětem. Člověčenstvím. To je pro nás důležité. Otevírat to jako člověk. Ne jako šéf.

 

Josef Podlipný

Děkuji vám oběma. Teď nás určitě poslouchá nějaká mamá či otcové od rodiny, jako spoluzakladatelé rodinného bohatství. Pokud dávají také takovou váhu tomu, že chtějí porozumět očekáváním a potřebám každého jednoho člena rodiny, jaké klíčové otázky, Eriko, by měli pokládat a případně jak?

 

Erika Matwij

Výborná otázka. Úplně nejvíc jednoduše, jak se dá. Já osobně si myslím, že čím jednodušeji komunikujeme, tím více jsme srozumitelní. Když je to ještě trošku propojené s emocemi a vztahy s blízkými, tak o to je to potřebnější a důležitější.

A otázky?
Očekávání.

Já mám zkušenost z praxe, že slovo očekávání je pro lidi takové tvrdé, i škaredé, že se jim nelíbí.

Jak to říct jinak? Očekávám mohu říct také jako potřebuji, byl bych rád, chci.

Toto očekávání my vyslovujeme denně stokrát i víc.

Když povím „chci, abys to udělal za mě“, nemusím to právě tak říct. „Byl bych rád, kdybys, můžeš mi to prosím podat?“

To jsou očekávání. Čekám.

Co jsou očekávání?

Čekám, že někdo nějakým způsobem se ke mně bude chovat nebo nebude chovat. Že něco se mi naplní a dostanu. Nebo nedostanu. To jsou milisekundové záležitosti. Očekávání máme na všechny členy rodiny.

Nejlepší je úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ A zároveň potom si počkat na odpověď.

 

Rodiče mají tendenci dokončit věty za děti. Ať jim je kolik let. Nejsme trpěliví. Mám tu zkušenost, že lidé jsou v současné době o mnoho víc netrpěliví. Skáčou si do řeči a nenechají druhé domluvit. Nemají trpělivost.

Takže když se někoho zeptáte, co by chtěl, počkejte na odpověď. Protože on má právo si to rozmyslet co nám řekne. A jak nám to řekne.

Laskavost k tomu, že když opravdu chci vědět, tak dám prostor, aby mi to opravdu řekl. Abych mu to mohl naplnit. Protože není nic jednoduššího, než když dostanu velmi konkrétní otázku a na ní dostanu velmi konkrétní odpověď.

Když se to ztotožňuje s mými morálními zásadami, s velkou radostí to splním. Abychom my dva byli OK.

Tak to mají všichni lidé. Akorát očekávání komunikujeme všeobecně, nejsme trpěliví, a už nám nabíhají domněnky.

Někdy ani dobře neposloucháme, protože my víme nejlépe, jak by to děti měly mít. Co by nám měly odpovědět, jak by se při tom měly chovat. Je tam hodně proměnných.

Mám naději, že jsem odpověděla na tvoji otázku…

Úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ Nebo „Jak to máš?“ Nebo úplně jednoduše „Co očekáváš ode mě. Co očekáváš od této situace?“

A počkat!

 

Josef Podlipný

Děkuji. Teď si otestujeme, jak to probíhalo v rodině Vládi. Protože Vláďa už se před mnoha díly svěřil našim posluchačům o projektu LenOn, kdy upozadil svou osobu nejenom ve firmě, ale částečně i v rodině.

Vláďo, jak pomohla Erika v tom okamžiku, kdy jsi formuloval otázky na členy rodiny tak, jak jsme teď diskutovali.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle! Hned jsem dostal vyhubováno, že nikoho nepustím ke slovu.

Vezměte si ji domů. To je hrozně nebezpečné – člověka to fakt mění 😊

To první, co jsme dělali, bylo, že jsme si sedli kolem stolu všichni a Erika se nás ptala, co od sebe očekáváte vzájemně. My jsme si to tam poprvé v životě z očí do očí, v tom nejužším kruhu, říkali.

Což bylo fascinující a hrozně zajímavé poznání, protože jsme slyšeli věci, které jsme nikdy neslyšeli. Přestože si myslíme, že jako rodina fungujeme dobře, jsme schopni spolu jet na dovolenou, jsme spolu schopni mít grilovačku odpoledne a povídat si večer.

Najednou se náš způsob komunikace díky práci Eriky a toho jejího týmu dostal úplně do jiné úrovně. V téhle jedné úrovni se pohybujeme zhruba pět hodin měsíčně při jedné seanci. Někdy čtyři, někdy pět, podle toho, jak to zvládneme a jak je to náročné.

Povídáme si opravdu o věcech, ke kterým bychom se asi nikdy nedostali. Ale nejsou tak složité. To není složité, ale člověk si na to nenajde čas. Díky tomu se rodina dostává do úplně jiného stádia přemýšlení. A najednou to spouští, i v době, kdy tam Erika není, jiný způsob komunikace v rodině.

Protože ona ví, jak nás provádět tím procesem, tak je to velmi příjemné a bezpečné. Když moc mluvím a skáču někomu do řeči, tak prostě ona mi řekne „Ne, nech je domluvit“. A děti vidí, že táta není ten, kdo musí domluvit. Ne. Mají zastání.

 

Josef Podlipný

Mají svůj prostor.

 

Vladimír Fichtner

Mně to pomáhá uvědomit si, „aha, musím se tohle učit“. A oni vidí, že mají prostor.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl pět hodin měsíčně.

Eriko, z tvé zkušenosti, kdy více než 12 let provázíš úspěšné rodiny, jak by měla být plánovaná tato pravidelná setkání rodiny, když se bavíme o pěti hodinách měsíčně?

Spousta našich posluchačů si to asi protne se svojí praxí podnikatele, kde prostě má nasdílené kalendáře x lidí. Tak se podívá a naplánuje to tam. Považuje za samozřejmost, že ti lidé přijdou, když to mají v kalendáři. Jak tohle funguje v rodině?

 

Erika Matwij

Když mě někdo osloví, popisuji mu proces, jak to probíhá. Říkám, že pokud do toho chtějí jít, je velmi dobré dodržet systematičnost pravidelného setkávání. Aby si na to udělali čas a možná i vzali dovolenou. Protože je to velmi důležitý projekt jejich života. Teď si nastavují věci, nastavují si pravidla. Jsou na to asi vytvořené synergie a atmosféra v rodině a že to chtějí. Když všichni chtějí, jak je to pro ně důležité? Když se určí dopředu 2,3,4 termíny, tak je vzájemné očekávání rodin, že jednou do měsíce se setkají na nejdůležitější projekt svého života!

 

Josef Podlipný

Děkuju, Eriko. Je to celé, a Vláďa to také potvrdil, o komunikaci.

Můžeš nasdílet s našimi posluchači nějaký příběh, který by ukázal na úspěšnou, ale v jiném případě i neúspěšnou komunikaci, která nepomohla tomu, že se začalo diskutovat o přáních, potřebách.

 

Erika Matwij

Vždycky na začátku setkání si domlouváme pravidla, pravidla fungování. Každý má právo říct svůj názor. Každý má právo říct, teď neumím odpovědět. Ale odpovím příště. To si píšeme. To není o tom, že řeknu nevím a potom to nekomunikuji s rodinou.

Ale vytvářím si časoprostor, že mohu odpovědět později. Je tam pravidel víc a když s tím rodina souhlasí, tak jdeme do procesu.

Řeknu dva příklady ze slovenského trhu, ale zároveň přinášíme příběhy i na naše kongresy. Právě na kongrese, kde byl i Vláďa, jsme přinesli tyto dva rodinné příběhy.

 

Jedno byla Patrizia Gucci, která má doživotní trauma z toho, že se nekomunikovalo. Rodiče jim nad hlavou prodali firmu a nikdo se jich neptal, nástupců, co chtějí s tou firmou. Ona to doteď velmi těžko prožívá. To byla jedna z ukázek, proč jsme i s Patrizií komunikovali, aby o tom přišla mluvit. A bylo i vidět, jak těžko o tom mluví. Potom to byl Stefan Hipp, kde na základě hodnot a rodinných rad doteď čtvrtá generace funguje a buduje firmu.

 

Když se vrátím na Slovensko, je vždy velká škoda že to nemohou úspěšné firmy teď přímo říct.

Mám před sebou jednu rodinnou firmu, kde byli tři synové. Jen jeden pracoval aktivně ve firmě. Dva byli mimo firmu. Mluvím o rodinné firmě, protože na Slovensku se věnujeme rodinným firmám, nejen rodinám.

 

V rodině jsme byli a otec byl zvědavý, jak synové chtějí spravovat majetek. Ještě ta firma byla aktivní a jeden syn v ní byl zaměstnaný. Nikdy se o tom nebavili. Ti synové byli hodně odlišní a otec ani nechtěl moc tohle téma otvírat. I byl dost autoritativní, tím pádem, co on řekl, to bylo. Byly mezi nimi takové latentní nesrovnalosti.

Když jsme to začali otevírat, na jednom tématu jsme někdy stáli 3,4 hodiny. Ale poprvé to dali ze sebe ven, protože cítili bezpečné prostředí. Já to tam celé držím, ty vztahy, aby se oni nepohádali. V pravé chvíli jsem to zastavila, odevzdala slovo, ošetřila jsem to, a tak dále.

A když otec řekl, toto je strašně dynamické, já se strašně bojím a nevím, jestli to nepřerušíme.

Tak všechny tři děti řekly „v žádném případě. Konečně se o tom bavíme. To je super, tati. Jen v tom prosím pokračujme“. Teď mi říkal, že ten rok a půl pro něj byl nesmírně výživný a obohacující a každému to doporučuje.

Druhá firma. Nerespektovali vzájemná pravidla ani dohody, které si navzájem mezi sebou dali. Rozhádali se. Když já jsem tam nebyla, ty konflikty se vyostřovaly, šly do vulgarismů. Takže nerespekt a ego, neumím to jinak nazvat, bylo vystupňované a opravdu už to byla hra o moc. Syn s otcem, když já jsem tam nebyla, nedokázali spolu komunikovat partnersky a nerespektovali vzájemné dohody, které si jako rodina dali.

Já jsem potom sama říkala, že tato setkání nepřinášejí efekt, a doporučila jsem jim jiné řešení.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuju za tyto dva příběhy.

Vážení posluchači, dnešním tématem je, jak v rodině otevřít diskuzi o majetku, abychom nepokazili rodinné vztahy nebo děti penězi.

Když by teď, ve sportovní terminologii, jste si v rámci hry měli vyměňovat míček a každý za sebe, byste měli říct 3x JAK.

 

Erika Matwij

Já si myslím, že výchova je velmi důležitá. Žít to a výchovu dětem odevzdávat přes náš příklad a hodnoty. Výchova k vděčnosti, k diskrétnosti, jaký máme vztah k penězům. Výchova k pravdivosti. Výchova k pracovitosti. K pozornosti a k úctě ke druhým. To jsou zároveň hodnoty, jak se já chovám k sobě, jak mluvím o těchto hodnotách, tak se to učí děti.

Takto mohu přes výchovu a vlastní příklad vštěpovat a ukazovat dětem, jak toto všechno ony můžou mít. Výchova k dodržování vlastního slova, k danému slovu. A tak dále, mohla bych pokračovat. Jaké já mám svoje hodnoty, tak je transparentně komunikovat.

Jaký já mám vztah k penězům a majetku. Jaké za tím mám vlastní přesvědčení. Jak o nich mluvím. Mluvím o nich devalvovaně, ale potom výchovou říkám dětem něco jiného? Potom kde je vlastní příklad spojitosti s hodnotou a výchovou? Být v tom opravdu kongruentní (v souladu se sebepojetím) a transparentní. Tedy partnerský a transparentní ve výchově. Tohle je pro mě první bod.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že určitě je hrozně důležité začít u sebe, potlačit svoje ego, o kterém mluvila Erika, které samozřejmě v nás je. Něco jsme vybudovali, něco jsme dali dohromady, tak ono to bez toho úplně nešlo. Ale uvědomit si, že asi už nejsme ředitelé zeměkoule. Že je dobré, aby zeměkouli začal řídit a otáčet někdo jiný a dát jim tu šanci. Začínat to u sebe – musím se stáhnout trošku do pozadí, dát jim ten prostor.

Druhá věc, musím to udělat včas. Nesmím to nechávat do 75, až na to nebudu mít sílu a energii. A hrozně důležitá je vzájemná otevřenost. To je jedna z věcí, kterou Erika do našich povídání rodinných hodně přináší, protože tam dává prostor dětem.

 

Erika Matwij

Další bod, který bych chtěla doplnit v našem rozhovoru, kde si navzájem s Vláďou jakoby doplňujeme body. Já to ego někdy vnímám jako sebeúctu. Jaká je moje vlastní sebeúcta? Protože když mluvím o egu, tak to je mocenské. To je něco, co mě ovládá, abych měl potřebu ukázat se, že jsem …

Každý tam má za tím svoje obrázky.

Moje vlastní sebeúcta je to, jakým způsobem se starám o vztah k sobě. Když mám dobrý vztah k sobě, a toto je jedna z otázek, které chci říct. Jaký mám vztah k sobě? Věnuju se sám sobě? Rozvíjím se? Pracuju s vlastní sebeúctou? Nebo jsem jen v pozici obviňování a poučování jiných lidí, že to nedělají a souzení a obviňování.

Takže jakým jiným způsobem bych to mohl dělat, a tak to učit děti. Bez ohledu na to, kolik jim je let. Aby měly zdravou sebeúctu, protože pak nebudou mít potřebu devalvovat jiné lidi. Ať mají peněz, kolik mají, jakkoliv velký majetek, jakékoliv bohatství.

 

Josef Podlipný

Eriko, moc děkuju. To bylo tak všezahrnující a věřím, že i pro vás posluchače, zajímavé téma.

Děkuji za sebe. Děkuji i za Vás posluchače oběma řečníkům. Eriko, tobě, že jsi za námi přijela z Bratislavy. A Vláďo, tobě, že jsi nasdílel i zkušenosti s tím, jak Erika pomohla tvé vlastní rodině a tobě.

Vážení posluchači, pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

Erika Matwij

Na viděnou.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.