Josef Podlipný

Od konfliktu ke spolupráci: Jak rodinný majetek může spojovat – Erika Matwij

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

V této epizodě se Erika podělila o své bohaté zkušenosti z více než 12 let s vedením úspěšných rodin v náročných časech a osvětlila složitou povahu konfliktů, které v rodinách často vznikají.

Společně s Josefem Podlipným a Vladimírem Fichtnerem se ponoříme do hluboce zakořeněných příčin konfliktů (od vnitřního napětí po vnější tlaky) a jejich dopadu na vztahy a rozhodovací procesy.

Erika také sdílí důležité nástroje a strategie na zvládání konfliktů, které mohou rodinám pomoci překonat turbulentní časy.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku: https://kongresrodinnychfiriem.sk/

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti nebo 58. epizodu Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi rentiéry.

Naším hostem je znovu, stejně tak jako u 53. a 58. dílu tohoto podcastu, Erika Matwij.

Eriko, vítej.

 

Erika Matwij

Děkuji, velmi se těším.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, tady je Vladimír Fichtner a také vás vítám.

Pojďme na to, ať se nezdržujeme a dáme Erice co nejvíce prostoru.

 

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků nejen jediná zástupkyně Slovenska, ale máš více než dvanáctiletou zkušenost s provázením úspěšných rodin.

Můžeš našim posluchačům přiblížit, s čím je ta zkušenost spojena?

 

Erika Matwij

Děkuji ještě jednou za pozvání, že tu mohu být s vámi.

Provázíme rodinné firmy a firmy ve dvou oblastech.

Jedna je nástupnictví celkově. Když se v rodině otevírá, co s rodinou firmou.

A druhá oblast jsou rodiny. Kdy se otevírá otázka, jak spravovat majetek, bohatství a vztahy v naší rodině, aby nám sloužily.

 

Josef Podlipný

Bohaté více než dvanáctileté zkušenosti ti určitě dopřály poznat spoustu těžkých chvil.

Kdy byli členové rodiny frustrováni nebo vznikly konflikty?

Které faktory nejčastěji způsobily tuto situaci?

 

Erika Matwij

Ano, máš pravdu.

Často jsme přizváni až když jsou konflikty dost vyostřené. Způsobuje to více principů nebo oblastí – vnitřní a venkovní konflikty. Když se pohybujeme na Maslowově pyramidě potřeb, velmi častokrát nejsou uspokojené základní lidské vnitřní touhy těch lidí.

Proto se spouští vnitřní konflikty, které ale spustí ty venkovní.

Nevím, jestli jsem byla srozumitelná nebo to bylo velmi složité?

 

Josef Podlipný

Můžeš to uvést na nějakém příkladu?

 

Erika Matwij

Ano.

Každý člověk touží být milovaný, touží po jistotě, touží být respektovaný, touží být akceptovaný, touží někam patřit. Univerzální touhy máme všichni identické, jen se různí to, jak jsou naplněné. Když je nenaplňuji a nemám je naplněné mámou, tátou, prostředím, rodinou, začínám je kompenzovat. Už se k těm vnitřním touhám přidá vnitřní konflikt. Co si mohu dovolit? Jak to mám s tím tátou? Jak to mám se sourozenci?

To se projevuje do toho, co je viditelné – do chování. Tím mohu spustit i vnější konflikty, které mohou způsobovat jiný názor, generaci, chování jiných lidí, ale mohou to být i peníze, vztahy atd.

Vnější konflikty jsou různé a na Maslowově pyramidě jde také o to, že když nemám zabezpečené bydlení, pořádné vzdělání pro děti a žít, jak chci, samozřejmě se v tom začnu točit.

Konflikty jsou téma hluboké a široké.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty se svou rodinou využíváš už nějakou dobu podpory Eriky.

Vzpomeneš si na nějaký okamžik, který možná naznačoval, že by nějaký konflikt mohl vzniknout?

Nebo pocit frustrace, který jste si v rodině potom sdíleli? Nebo tohle nenastalo?

 

Vladimír Fichtner

Nastalo, ale nebudu o tom mluvit veřejně.

Protože je potřeba, aby to zůstalo v rodině a rodina si to vyříkala.

Jen bych komentoval to, co říkala Erika, že často je přizvána se svým týmem v okamžiku, kdy už jsou konflikty vyostřené.

To u nás určitě není. A doporučuji každému to řešit včas. Není potřeba zvát si někoho, když už je pozdě. Když už je náprava hrozně složitá a bolestná.

Naše konflikty jsou, proti tomu, co jsme se bavili s Erikou, v principu legrační a relativně mělké. A proto se s nimi ještě dobře pracuje. Ještě za námi nezanechaly spáleniště.

Proto bych doplnil – čím dříve, tím lépe.

 

Josef Podlipný

Eriko, máš příklad, jak byla budoucnost nějaké konkrétní dynastie ovlivněna z pohledu konfliktu?

 

Erika Matwij

Umím říct několik různých konfliktů, které vyplývají například z vnitřního přesvědčení. Protože to je takový náš konflikt.

V jednom případě konflikt vznikl při tom, že otec, patriarchálně myslící, komunikoval a počítal jen se synem. Když se cokoliv dělo v rámci správcovství, majetku, když se mluvilo o financích, jediný partner byl mužský partner.

Dcera už z toho byla velmi naštvaná, až do frustrace. Když jsme to otevřeli a začali jsme otevírat očekávání a nastavení, jak by to chtěli mít, vybublalo to jako gejzír. Dovolím si říct, že otec na té rodinné radě zažil velmi mnoho „aha momentů“

Říkal, že by si ani nemyslel, že to dcera takto má, že by do toho chtěla jít.

Pročistilo se to. Ale ta rodinná rada začala obrovským konfliktem. Několik měsíců jsme potom „přeléčovali“ vnitřní zranění dcery. Protože se cítila nerespektovaná a neakceptovaná, že nemůže být hodna toho, aby se s ní otec o těchto věcech bavil.

Přesvědčení otce, že majetkové věci zařizují a dobře vedou jen muži, protože muži do toho nedávají emoce a jsou ti, kdo se má o to postarat, rozdělilo rodinu na dva tábory. Mužský a ženský, samozřejmě.

Tento konflikt se dostal na povrch, když jsme spolu začali pracovat.

Začalo to konfliktem, ale dobře to dopadlo. Došlo ke změně, ale trvalo to asi 3 nebo 4 měsíce, než dcera vnitřně přijala a „přeléčila“ si to, že otec to mohl dělat s dobrým úmyslem. Protože úmysl je hodně důležitý.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuji a věřím, že i za posluchače.

Jak lze identifikovat hlubší podstatu konfliktů, které nejsou zřejmé z prvních reakcí?

Můžeš se, Eriko, s námi podělit o pár tipů?

 

Erika Matwij

Projevuje se to chováním a komunikačně.

Už v minulých částech podcastu jsme se zmiňovali o komunikaci. Když něco není v pořádku a bublá nějaký vnitřní nevykomunikovaný, nevyřešený, konflikt mezi dvěma nebo třemi členy rodiny, tak „hážou“ komentáře.

Poznámky ve smyslu:

Aha, jasně.

To můžeš říct jenom ty.

To je jasné, že ty to takto máš.

To mi neříkej, že ty bys to dokázal, doteď jsi ještě nikdy včas nepřišel.

To jsou takové jemné příklady poznámek, které se můžou zdát, že jsou vtipné a nadlehčené. Ale co je za tím komentářem?

Je to trošku dehonestace druhé osoby, vysmívání se – když to tak opravdu pojmenuji.

Druhá osoba na to opravdu může reagovat negativně.

Tam v komunikaci vidíme, že není něco mezi nimi v pořádku.

Když nebudu zmiňovat skutečně konfrontační rozhovory, tak mlčení a neodpovídání je předzvěstí toho, že je někde zablokovaná komunikace a někde to vře.

Například:

Raději nebudu nic říkat, protože kdybych řekl, tak se neudržím.

Nemá to vůbec žádný smysl.

Tam je ztráta důvěry.

V chování se to například projevuje překříženýma rukama na hrudi. Opřením se o židli a pozice „

OK, já nevím, co s tím mám dělat. Dělejte si, co chcete.“

Ale v zásadě to není jedno.

Nebo to může být odchod v průběhu rozhovoru.

Nebo skákání do řeči. To je také nerespektování. Už jsem iritovaný, že nemůžu vydržet.

To je také začínající konflikt ve mně, protože už vře to, jak to mezi sebou máme, už je to napjaté. Už jsem na to přecitlivělý. Už mě to irituje. A vracím se k tomu. To není poprvé, co se nám to děje. Vracím se jak komunikačně, tak chováním.

Při chování je to v držení těla, třeba napjatý jako struna, na mimice je to hodně vidět. Celkově neverbální komunikace nám hodně ukazuje, že člověk není v pohodě, není k nám otevřený. Buď něco zadržuje, nebo s tím nechce nic dělat. Jakoby odchází a utíká z toho.

 

Josef Podlipný

Naši posluchači teď určitě napjatě čekají na ten „aha moment“ a jak na to.

Můžeš poradit strategii, jak si s takovou situací poradit?

Vláďo, tebe poprosím o doplnění, i přestože jsi říkal, že u vás to nebylo o žádném konfliktu a už vůbec ne o nějakých spáleništích.

Jestli ty jsi vnímal v dynamice diskuze ve své rodině nějakou strategii jako skvělou a velmi efektivně účinnou?

 

Vladimír Fichtner

Rád začnu.

Jak na to je jednoduché – ne sami!

Protože sám nikdy nebudu mít neutrální pozici.

Sám vždycky budu „šéf“, vždycky budu vyvýšený, aniž bych chtěl. O tom jsme se spolu bavili, Ty jsi certifikovaný kouč, ale přesto jsi to zažíval v rodině také. Řekni tedy svůj příběh, protože pro mě byl zajímavý a docela inspirativní.

Víš, který myslím?

 

Josef Podlipný

Já ho jen krátce uvedu a pak předám slovo Erice.

V určitém okamžiku rodinné diskuse jednotliví členové rodiny říkali

„Proč se máme svlékat donaha a tancovat před cizím člověkem, když ty jsi přeci kouč? Tak nám pomoz.“

Já jsem o tom dlouze přemýšlel. Ideální bylo, že k tomu dozráli i jednotliví členové rodiny a nebylo to jenom to, k čemu jsem dozrál já.

Uvědomil jsem si, že mi to nedovolí být u jednoho stolu na stejné úrovni.

I přesto, že budu říkat, v jaké roli v ten okamžik jsem, proč to říkám nebo proč ostatní vyzývám k nějaké reakci, tak mě to svazuje. Nedává mi to možnosti a tím pádem o ty možnosti připravuji i ostatní členy rodiny.

 

Vladimír Fichtner

Mě zaujalo to, že jste opravdu používali klobouky, aby bylo jasné, jaká role to je.

 

Josef Podlipný

Ale nepomohlo to.

 

Vladimír Fichtner

Pořád jsi to byl ty, pořád tě viděli, a je to jiné.

Být na to sám je prostě průšvih!

 

Erika Matwij

A víte proč, pánové?

Protože když jsme v rodině, jsme součástí problému. To je jedna věc. Ať jsme kdokoliv.

My jsme se bavili v předešlých podcastech o očekáváních.

V okamžiku, kdy jsem ve dvojroli, pokaždé na nás jsou jiná očekávání, než když prezentuji, v jaké jsem roli.

Ta očekávání nabíhají rodinným příslušníkům automaticky. Očekávají od nás, že jim budeme rozumět, že se přikloníme na jejich stranu, protože k nim máme blíž. A tak dále.

Když jim nenaplníme očekávání, spouštíme další konflikt, který už je směrem k nám.

Proto se učitelkám nedoporučuje, aby ve své třídě měly své děti.

To je princip, proč kouč a terapeut by neměli koučovat svoje děti.

Nemohou, protože jsou součástí terapeutických sezení, protože jsou součástí problému.

 

Vladimír Fichtner

Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Nedoporučuji.

 

Erika Matwij

Ano, nedoporučuju ani já.

 

Josef Podlipný

To je určitě jedna ze strategií.

Můžeš ještě přidat strategie, které opravdu pomáhají a jsou účinné?

 

Erika Matwij

Velmi často se setkávám s tím, lidé nechtějí řešit konflikty. Nechtějí do nich jít, bojí se jich.

Nechtějí do toho jít z různých důvodů. Nemají na to čas, takže se vymlouvají buď proto, že mají strach nebo tam mají nějaké předsudky, nějaká přesvědčení.

Při konfliktu nehledejme viníka, hledejme řešení!

 

Josef Podlipný

To je super strategie.

 

Erika Matwij

To je jedna ze strategií, které mohou být velmi jednoduché.

Není k tomu potřeba žádné školení. To je velmi jednoduchý princip – nehledejme odlišnosti, ale to, co máme společné.

Stejnost nás vždy sbližuje. Většinou, když slyším „ale my máme úplně odlišný názor,“ ukazujeme metodu šestky a devítky.

Dávám to do takové šedesát devítky. To je opravdu komunikační technika, že každý máme svůj úhel pohledu a nehledáme pravdu. Ale respektujeme, že „Já s mými zkušenostmi to můžu vidět takto, a ty s tvými zkušenostmi a zralostí to můžeš vidět jinak.“ Ale to neznamená, že je to špatně. Pojďme najít třetí bod, který nás spojuje. A to, že to chceme vyřešit. To, že se máme rádi. To, že chceme spravovat majetek, abychom byli bohatí a šťastní.

Ale když máme emoce, máme tendenci tu stejnost nevidět. Proto je dobré, když nás v tom někdo doprovází.

Proto je dobré si například zahrát takovou komunikační hru „Najděte co nejvíc společných bodů mezi slonem, stromem a smartphonem“, to jsme ještě nehráli, Vláďo.

To byste nevěřili, kolik společných bodů mezi stromem, slonem a smartphonem najdou hlavně děti.

Jak jsou kreativní, jak to tam vidí.

Najednou zjistíte, kolik mezi těmito třemi věcmi je společných bodů.

Když tyto tři věci mají nějaké společné body, je velká pravděpodobnost, že i mezi námi najdeme něco, co nás spojuje. To znamená, dělám krok k tomu druhému.

 

Zpětná vazba je další nástroj. Nemluvím o tom, jaký je ten člověk. Mluvím o tom, co potřebuju změnit v jeho chování. Také se k němu přibližuju.

Umím změnit mé chování, neumím změnit moji osobnost na počkání. Na to, abychom se dostali k sobě blíž.

Když se ptáš na způsoby a nástroje, tyto jsou takové nejrychlejší a nejefektivnější, které umí posluchači hned zavést do svého života.

 

Josef Podlipný

My jsme s Janičkou už čtvrtá generace, která se snaží chránit rodinné bohatství i přesto, že bohužel mému dědovi a babičce se to nepovedlo díky zásahu režimu.

Přemýšlíme o tom, jak se vyhnout některým konfliktům, které u nás nezažehly požár, po kterém by zbylo jen spáleniště, aby se jim vyhnuly ty další generace. Ale přece jenom nějaké tam byly a určitě ještě nějaké budou.

Eriko, napadá tě strategie nebo způsob, jak to udělat, aby nejenom s hodnotami, ale i s poznáním některých konfliktů a jejich řešením byl spojen odkaz, který se předává z generace na generaci?

 

Erika Matwij

Já osobně si myslím, že pokud budeme víc zvědaví, může nám to pomoct.

Kdybychom si zavedli v rodině, že před tím, než cokoliv řeknu, se nejprve zeptám, jak to máš Ty. To může být zachraňující.

Lidé hned říkají, jak to mají. Hodnotí, soudí, radí, říkají, jak to mají a potom nemáš možnost se v tom chovat, lavírovat, jak v tom chodit, protože každá odpověď bude špatná.

Tohle radím každému, s kým se potkám.

Před tím, než něco řekneš, se zeptej, jak to ten člověk má. Potom se zeptej, co potřebuje.

Co potřebuješ k tomu, aby to mezi námi v rodině bylo OK?

A potom bych navrhovala, aby řekl.

Pro to, abychom byli šťastní, dobře vycházeli, potkávali se, uměli společně spravovat to, co nám zůstalo, majetek a bohatství, přináším to, abychom se uměli dohodnout, když jsme v konfliktu. Toto já přináším do této věci, do tohoto vztahu za sebe. Co přineseš ty?

Takže víc se ptát než rovnou mluvit.

Hned mluvit, nálepkovat lidi jací jsou, vystřílet na ně všechny granáty, které mám a připomenout jim, v čem všem selhali, to umíme udělat na první dobrou. Ale to je taková choroba naší generace.

Tohle je také jedno doporučení, které může uchovat tradici, které může pomoct k lepšímu porozumění toho druhého, proč se tak chová. Proč to nechce spravovat. Proč nechce nějakým způsobem přiložit ruku k dílu. Jaké má přesvědčení o penězích. Jaké přesvědčení má o majetku. Čeho se obává a bojí.

A tahle komunikace, když budu zvědavý a budu se ptát, z jakého důvodu to tak má, nás může přiblížit. Můžeme najít to, kde se můžeme potkat, najít kompromis. V konfliktech máme různé strategie.

Kompromis je jednou ze strategií řešení konfliktů.

Ale kompromis není win win.

Ale může nám pomoct se přiblížit.

 

Vladimír Fichtner

Jenom bych dodal, a už jsme si o tom povídali trošku v minulých povídáních, že hrozně podstatné je, proč to dělám. Proč chci ten konflikt řešit anebo si říct nechci ho řešit. Ale také si uvědomit, co to znamená. Že rodina možná nebude fungovat, že zůstanu sám, protože se s dětmi pohádáme způsobem, který už do konce života nikdo z nás nerozchodí. Nebo se nebudeme bavit deset let.

Určitě jsme to viděli nejenom ve filmech, kolem nás se to tak občas stane. Nedávno jsem potkal jednoho člověka v Praze, který po sezení říkal

„Já se nechci změnit, ať se změní všichni ostatní.“

To prostě nejde!

Nechce?

Fajn, ale musí si uvědomit, že to má devastující účinky na zbytek rodiny a možná zůstane úplně sám.

Na začátku, i řešení konfliktu, je vždycky otázka „Proč to dělám, co chci, co mě dělá šťastným?“

Možná jsou to vztahy, možná jsou to děti, které k nám rády jezdí.

Samozřejmě, konflikty k životu patří a musí tam být.

Ale jde o to, aby nebyly devastující a aby vedly k otevření, nezůstaly pod povrchem.

To, co my se učíme jako rodina, když pracujeme s Erikou, nebo se svými kolegy a kolegyněmi, je chápat jak na to. Jak konflikty, které se otvírají, vyřešit, jak je nepohřbít, jak je nepřejít.

Ale jak se k nim postavit.

To nás baví.

 

Josef Podlipný

Přátelé, rodinné bohatství je dar. Dar, který je spojen s odpovědností. Komunikace je způsob, jak ten dar zachovat i dalším generacím.

 

Vyhodnocení spolupráce na investicích po 10 letech

 

V posledních týdnech jsme měli hned s několika klienty schůzku, na které jsme probírali naši spolupráci po 10 i více letech.

Jak na to klienti reagovali?
Co se dozvěděli?
Čekalo je nějaké překvapení?

Jak je naším zvykem, vše jsme detailně písemně zpracovali, a tak nyní v podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí klíčové věci, na které je třeba myslet při vyhodnocování dlouhodobé spolupráce s investičním poradcem či správcem majetku.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je význam zprávy o dlouhodobé spolupráci pro úspěšnou správu rodinného majetku a rodinného bohatství.

Než se pustíme do příběhů, pojďme přiblížit našim posluchačům, co vidíme jako dlouhodobou spolupráci. Je to rok, 2, 5 nebo 50?

 

Vladimír Fichtner

Určitě je to 50 let, ale to ještě nikdo nemáme za sebou. Někteří se ani nenarodili, i když u nás dvou to neplatí. Z našeho pohledu je to alespoň 10 let.

Dlouhodobá strategie, kterou propagujeme a děláme, musí mít výsledky. Na desetiletém horizontu už musí být vidět jasné výsledky. Je dobré zkontrolovat, prezentovat a prověřit, jestli to funguje nebo ne. Protože po roce, dvou, třech letech se to relativně těžko kontroluje.

Když někdo přijde a řekne, že za rok nebo za dva vyhodnotíme naši spolupráci, já se ptám „co budete vyhodnocovat za rok nebo dva? Výsledky nebudeme vyhodnocovat, protože jestli budeme v mínusu nebo v plusu, nezáleží na naší dlouhodobé strategii. To záleží na tom, co se bude dít kolem nás. Jestli Putin vtrhne na Ukrajinu, jestli přijde covid, jestli přijde vysoká inflace. A co se bude dít za rok nebo za dva, se dá velmi těžko předpovědět. Co můžete hodnotit za rok nebo za dva, je, jestli mluvíme srozumitelně. Jestli reagujeme na vaše dotazy, jestli vám to, o čem si povídáme, dává větší a větší smysl, nebo jestli jste víc a víc nervózní, zda to bude fungovat.

Můžete posoudit, kolik jsme si vzali odměnu za to, že spolu děláme.

Můžete posoudit, kolik jsme té odměny dostali od někoho jiného. A jestli tedy hájíme vaše zájmy nebo nehájíme.“

Proto si bereme odměnu jenom od našich klientů. Od nikoho jiného žádnou odměnu nemáme.

Jsou věci, které se dají posoudit po roce, dvou, třech, pěti, ale jakmile překročíme deset let spolupráce, začínají hrát roli i ta data. Desetiletka už může ukázat, jestli dokážeme mít úspěch, nebo ne. Na čem byl úspěch založen nebo co haprovalo. A jestli se to dá zlepšit.

To je samozřejmě potřeba dělat. Když to člověk neudělá a nechá správu jet dalších 10, 20, 30 let, může se stát, že to nebude fungovat, a to je špatně.

Věnovat se tomu a ověřovat to, co někdo dodává jako poradenství, je nesmírně důležité.

 

Josef Podlipný

Vláďo, pojďme teď k příběhům.

Napadá tě konkrétní příběh, který nasvítí důležitost zprávy o dlouhodobé spolupráci?

 

Vladimír Fichtner

Asi si, Pepo, vzpomeneš, jak jsme nedávno potkali jednoho člověka, Pavla. Přišel s tím, že prodal další firmu, a má dalších pár set milionů. My jsme zjistili, že už spolupracuje s jednou zahraniční bankou.

A tak jsem se zeptal, proč to neřeší s nimi?

Odpověděl, že si není jistý, zda to je to pravé. Už s nimi je víc jak deset let, ale bylo vidět, že tam nedošlo ke zhodnocení spolupráce. Že po deseti letech by to mělo vypadat tak, jak jsme to zažili s naším jiným klientem.

Deset let jsme soupeřili se švýcarskou privátní bankou, jestli oni budou mít mandát, nebo my. Měli jsme ho po částech oba, a nakonec po deseti letech přešel všechen k nám. Protože klientovi to předtím nevyhovovalo. Viděl to i v dlouhodobých výsledcích, ne v krátkodobých. Ne po roce nebo po dvou, to se ani s klientem nepoznáte. Ale po deseti letech, a to bylo krásné.

My jsme začínali na 30 milionech, oni měli 100 milionů v mandátu.

Pak to obě strany zvyšovaly až jsme došli na 300 a 300.

Pak už jsme zvyšovali jenom my. Měli jsme 500 milionů, oni zůstávali na 300.

Před rokem a půl klient prodal firmu a 500 milionů šlo jenom za námi.

Říkal „mě to tam u nich nějak nevyhovuje.“

Měl ale hezké srovnání. Mohl porovnávat náš přístup, jejich přístup, jejich výsledky, naše výsledky.

Na podzim v roce 2023 nám řekl, že to chce všechno pod jednou střechou a nějak mu to tam nefunguje. Že bude rád, když bude dělat s námi.

Náš cíl je, aby to vždy takhle dopadlo. Abychom měli jedničku s hvězdičkou ideálně, když budeme s někým soupeřit. Druhá strana může mít také jedničku s hvězdičkou. Budeme naopak ještě víc soupeřit a bude nás to udržovat v dobré kondici, abychom dělali co nejlepší práci pro rodinu, se kterou spolupracujeme.

My nikdy nechceme dojít k tomu, že klient po deseti letech spolupráce řekne „Já nevím, jestli když prodávám další část firmy, to mám dát k vám.“ To by mělo být úplně jasné!

Že to tak není, je příznak něčeho… Chytrý člověk tu spolupráci vyhodnocuje problematicky, možná na to nemá data, a proto je potřeba ta data získat a porovnat s nějakou alternativou.
Proto my děláme zprávu o dlouhodobé spolupráci po deseti a více letech spolupráce.

 

Josef Podlipný

Nejen, že si vzpomínám na setkání s tebou zmíněným klientem, vzpomínám si ještě na dalšího klienta.  Martina s rodinou, který spravuje už vyšší řády miliard majetku.

On trefně tuto oblast popsal asi těmito slovy.

„Dávejte mi tabulky a grafy, jaké chcete, já se rád někdy podívám na detail. Po čem ale toužím a budu toužit v kratším i delším období, je resumé. Já se potřebuju dozvědět, jak se nám společně podařilo naplňovat principy strategie. Jak jsme si poradili ve zlých časech, i jak si portfolio poradilo v dobrých časech. V době, kdy jsou vysoké úrokové sazby na vkladových účtech, nemusím být žádný génius, abych dosáhl zhodnocení portfolia ve výši úrokové sazby.“

Martin si zároveň uvědomuje, že byla období, a velmi pravděpodobně i budou, kdy nebude stačit jen tento um – umístit peníze na nějaký termínovaný vklad nebo spořicí účet.

Slovy Martina – resumé, které nastaví zrcadlo minulosti, je něco podobného, jako pro byznysmeny výroční zpráva nebo výkazy.

Potřebují je každý rok. Ne proto, aby uspokojili finanční úřad (ano, bohužel i pro něj slouží).

Někdy bohužel, protože mnoho z nich pak říká, že za to nedostávají to, co by rádi za odvedenou daň dostali.

Ale umožňují jim řídit a mít pod kontrolou byznys. Umožňují jim hledat dlouhodobě udržitelné principy, které jsou schopni předat i následující generaci. To je důvod, proč rentiéři oceňují zprávu o dlouhodobé spolupráci, protože jim do jisté míry připomíná princip, který běžně zažívají v byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi řekl výroční zpráva, a já bych se u toho zastavil.

Výroční zpráva je obvykle na roční bázi. Tím, že my děláme dlouhodobé věci, je to potenciálně nebezpečné. Je potřeba reportovat o majetku každý měsíc, pravidelně se potkávat – to je bez diskuse. Ale vyhodnocovat spolupráci po roce, kdy někdo řekne „Vloni se nám dařilo, vydělali jsme 14 %“, je velmi nebezpečné, když ten předchozí rok byl mínus 20 %.

Jde o to, co jsme udělali, jak jsme si poradili v té dané situaci. Jestli to člověku, se kterým pracujeme, dávalo smysl. To se opravdu dá vyhodnocovat.

Jestli jsme byli k dispozici, když on měl obavu o to, co se bude dít.

Jestli jsme reagovali při poklesu nějakým způsobem. Když přišel covid a trhy během jednoho měsíce spadly o 30 %, my jsme dvakrát nakupovali při poklesech. Pro všechny naše klienty, systematicky, protože jsme na to byli připravení. Ne tím, že jsme věděli, že to přijde. Ale že jsme měli systém a jenom jsme ho dodrželi.

Takové věci se dají vyhodnocovat. Jestli existuje systematičnost v přístupu.

Jestli jednomu říkám to, druhému ono a třetímu úplně něco jiného, pak v tom není žádný systém. To záleží, jak se vyspím, kdo kdy přijde a prostě to nemá hlavu a patu.

Systematičnost a povídání si o některých věcech nebo řešení některých věcí se dá vyhodnocovat i v kratším horizontu, ale v tom dlouhém už je to o něčem jiném.

 

Josef Podlipný

Pro někoho je výročí po pěti letech, někdo má rád kulatá výročí. Ať už životní nebo byznysová, nebo správy rodinného bohatství.

Když se budeme dívat spíše na ta kulatá výročí, třeba po deseti letech spolupráce, jaký klíčový, nejdůležitější prvek resumé tě napadá, který by v takovéto zprávě neměl chybět nikdy?

 

Vladimír Fichtner

Čistý výnos pro klienta po odečtení všech poplatků a nákladů s tím výnosem spojených.

Prostě: dal jsem půl miliardy, kolik mám dneska? Jaká byla inflace mezitím? Jestli mám víc než inflaci. Alespoň inflaci by to mělo udržet.

Potom záleží na strategii, jestli to bude o něco víc. Nemělo by to ale být méně než inflace.

 

Josef Podlipný

Leží před námi pomyslná zpráva o dlouhodobé spolupráci za deset let.

Vidíme, kolik jsme za těch deset let opravdu čistého vydělali nejenom v sumě peněz, ale v procentech.

A zároveň, kolik nám z toho ukousla reálná inflace.

Vidíme také, kolik jsme vydělali nad reálnou inflaci za období desetileté spolupráce.

Jaké další aspekty by taková zpráva měla mít?

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že hrozně důležité je porovnat, kolik vydělal klient a kolik vydělal ten, kdo mu s tím pomáhá.

Na spoustě řešení, která se mi dostávají do ruky, vidím, že obě strany vydělaly stejně. Klient vydělal 100 milionů, druhá strana také 100 milionů.

Oukej, to se mi tolik nelíbí. Chtěl bych vidět rozumný poměr. Ideálně samozřejmě ještě výnos porovnat i s inflací.

Opravdu vzít to, kolik jsem komu zaplatil, kolik jsem zaplatil na daních. To není triviálně na vyjetí z bankovnictví.

Kolik jsem zaplatil na daních nikde není vidět.

Pokud platím někomu fakturou za jeho poradenství, to také nemusí být vidět.

My doporučujeme, aby se tak dělalo z investičního účtu. Ale když klient řekne „já mám peníze někde jinde, nebudeme to brát z investičního účtu“, pak je potřeba všechno započítat. Opravdu vidět reálný skutečný výnos za delší dobu spolupráce.

A také, z čeho ten výnos přišel.

 

Josef Podlipný

Takže vlastně říkáš, že to resumé by mělo srozumitelně na první dobrou ukazovat odpovědi na tyto otázky.

Aby to příjemce zprávy nemusel někde dohledávat, dopočítat. Anebo se domnívat, nedej bože, jak to asi může vycházet.

 

Vladimír Fichtner

Zpráva o dlouhodobé spolupráci neznamená, že má být dlouhá.

Má být stručná, jasná, srozumitelná. Pár čísel, grafů.

Může mít 10 stránek, ale když tam je pár tabulek a grafů, textu bude na 2,3 stránky.

Je třeba pokrýt základní fakta.

 

Josef Podlipný

Vláďo, máme za sebou zpracovaných už několik zpráv o dlouhodobé spolupráci.

Uvedl jsi docela přesně i počet stran, které taková zpráva obsahuje – 10 stran detailních údajů.

Někdy resumé, někdy grafy, někdy tabulky.

Když bys měl, pokud možno srozumitelně, protože i ta zpráva je o srozumitelnosti, udělat průvodce skrz tu zprávu, jak by to průvodcovství vypadalo? Co se v té zprávě rentiér dočte?

 

Vladimír Fichtner

Na začátek je executive summary, na jedné a půl stránce.

Co jsme spolu zažili, kdy jsme začínali, s kolika penězi jsme začínali, jak fungoval přítok nebo odtok peněz. Jaké jsou výsledky v porovnání s inflací, včetně toho, kolik vydělal klient a kolik jsme vydělali na spolupráci my. Kolik byly naše tržby ze vzájemného vztahu.

Pak jdeme do detailu v každé kategorii.

Ukazujeme si, co se dělo v průběhu těch deseti let. Ukazujeme si rok po roce, jaké byly přítoky, odtoky peněz. Ukazujeme si, kolik třeba klient vybíral.

Řekl, že chce rentiérské portfolio, chce vybírat tolik. Porovnáváme to s původním plánem, jaký byl.

Podíváme se také, jestli původní očekávání v plánu, nastíněná před deseti a více lety, se daří naplňovat. Nebo jakým způsobem se situace vyvíjela. Jestli jsou grafy na začátku konzistentní s grafy po 10, 15 nebo 20 letech.

Samozřejmě je důležité, aby tam nějaká konzistence byla.

Díváme se na jednotlivé složky výkonnosti. Samozřejmě potřebujeme porovnat celkovou výkonnost čistou, ideálně ještě odečíst inflaci, vidět, kolik jsme vydělali nad inflaci. Porovnat, nebo diskutovat, z čeho výkonnost vznikla.

Za poslední roky od roku 2008, 2009 je jasné, že to bylo především z akciových strategií. Ukazujeme si, kolik jsme jich měli a jakou měly akciové strategie výkonnost.

Protože faktor alokace do akcií, toho koláče, nebo jak významná byla akciová složka, hraje velkou roli.

Díváme se také z hlediska ochrany bohatství, jak jsme se dokázali vyhnout různým průšvihům. Jestli jsme byli namočeni, a mám radost, že nebyli, v různých schématech, kde lidé v ČR přišli o více než 40 miliard Kč. Těch průšvihů bylo, od Arca Capital až po nějaké roboty, několik desítek.

 

Díváme se na to, když za námi přišel klient s tím, že má určitou nabídku, co jsme mu předtím řekli a jak se to naplnilo nebo nenaplnilo.

Díváme se na to, do jakých produktů se dalo vstoupit. Tím, že neprodáváme produkty žádné skupiny, ale pracujeme pro naše klienty, protože nám za to platí z velké části ze zisku, který jim pomůžeme vydělat po odečtení nákladů na ten zisk vynaložených. To nás samozřejmě motivuje, abychom vybírali rozumné produkty, ve kterých lidé mohou zůstat zainvestování a nemají z nich obavu. Což je důležitá součást, aby to fungovalo. Vybíráme produkty, ve kterých můžeme mít významnou část portfolia.

Ne 5 nebo 10 %, ale klidně 60 nebo 70 %.

Díky tomu jsme schopni potom deklarovat ve zprávě o dlouhodobé spolupráci, z čeho pochází výnos. Kde se naopak ubíralo – naše poplatky, poplatky třetích stran a další.

Ukazujeme základní informace o tom, jak náš vztah fungoval po skutečně číselné stránce.

Protože po deseti a více letech už dává smysl vyhodnocovat i čísla.

Po roce, po dvou ani po pěti u dlouhodobé strategie nedává smysl čísla vyhodnocovat.

Jestli mi někdo říká, že má pět let dobrou výkonnost, to mi nic neříká, u dlouhodobé strategie.

Dlouhodobá není pětiletá. To je velmi málo a teprve se uvidí, jestli bude mít dobrou výkonnost v desítkách let. Minimálně po deseti letech. To je nejisté, to se uvidí.

 

Josef Podlipný

Mluvíme hodně o mezigenerační správě. Z matematického hlediska je generace 25 let.

Možná, že se toho, Vláďo, ještě dožijeme, kdy druhá generace bude hodnotit spolupráci.

Věřím, že tomu tak bude. Pak možná i druhá generace bude nahlížet na deset let jako na krátké období. Protože jí půjde o udržitelnost rodinného bohatství za dobu ne 10 let ani ne 25, ale třeba 50 let. Aby měla co předat generaci po ní nastupující.

Jak jsi se zprávou nebo zprávami, které už jsme vygenerovali a projednali s našimi klienty, spokojen ty? A jak jsou s nimi spokojení klienti?

 

Vladimír Fichtner

Spokojen jsem, protože jsou spokojení klienti.

Skutečně správná otázka je, proč tomu tak je? Jak to, že jsou spokojeni?

Odpověď je z mého pohledu jednoduchá.

Protože od prvního dne, kdy děláme tenhle ten byznys, přemýšlíme, že se potkáme za 10, 20, 30 let. A musí to dávat smysl. Musíme dojít k tomu, aby si klient po 10, 20, 30 letech řekl „Jo, to je dobrý“.

My víme předem, že to není tak složité, vyhnout se průšvihům. Nemyslet na sebe, abych nahrabal co nejvíce na svých poplatcích.

Ale aby klient nepřišel o něco, aby rozumně vydělával, měl zároveň ochranu před různými scénáři budoucnosti, a i nadále nám platil.

Jestliže máme poplatek přímo od klienta na fakturu každý kvartál, on každý kvartál posuzuje, jestli nám zaplatí nebo ne.

Jestliže máme dvě třetiny našich dlouhodobých příjmů postavených na success fee, na tom, že opravdu jsme vydělali, nutí nás to k tomu, abychom skutečně vydělali.

Protože když nebudeme dosahovat výsledků, klient může kdykoliv říct „Nazdar, já si to jdu dělat sám, nebo si najdu někoho jiného“.

Já nevím o nikom, kdo by takovou zprávu dělal.

Ale vím, proč ji spousta lidí nedělá. Protože kdyby ukázali, kolik vydělali oni a kolik vydělal klient, došlo by k Aha momentu, že něco nedává smysl.

O tom jsem velmi, velmi přesvědčen. Je to způsobené tím, že nejsou přímo hodnoceni klientem, natož pak ze zisku. Jsou hodnoceni svou bankou nebo svou poradenskou firmou za to, kolik přinesou nových peněz.

 

Josef Podlipný

Vláďo, řekl jsi z pohledu rentiéra nesmírně cennou informaci. Že od samého začátku spolupráce probíhá tak, aby byl příjemný zážitek pro obě strany, když se sejdou u zprávy dlouhodobé spolupráce.

Pokud jí tak budeme říkat, po 10 a víceleté spolupráci.

Mě teď napadá jediné.

Pokud je pro vás, posluchače, tento podcast dostatečnou inspirací pro to, abyste se potkali s lidmi, kteří to s vámi myslí vážně, kteří chtějí být po nejbližší desítky let vašimi rovnocennými partnery a těší se na setkání tváří v tvář po 10 a více letech, budeme rádi, když nás oslovíte.

 

Vladimír Fichtner

Kteří se těší, ale pracují na tom celou dobu, aby to po těch letech dopadlo dobře.

To je nesmírně důležitou součástí.

My jsme firmu zakládali s tím, že chceme, aby to fungovalo.

Kdybychom si nastavili jinak naše odměny, pravděpodobně bychom vyrostli mnohem rychleji, než jsme rostli. Ale bylo by to na úkor klientů. Nebylo by to s nimi.

Já vždycky říkám „Já nevím, jestli to budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti.“ Můj děda umřel v 99 a půl letech. Do poslední chvíle přečet 4 tlusté knížky za týden. Fungovala mu hlava, tělo, rozum, všechno skvěle. Takže nějakou šanci mám a mě to baví.

Ale já potřebuji, aby to bavilo i druhou stranu. Aby s tím byla spokojená. Proto tolik času věnujeme tomu, aby to dávalo smysl. Pořád o tom přemýšlíme, když objevíme něco nového. Nemohli bychom to vyměnit? Funguje to dlouhodobě? Není to nic ve smyslu „Tak to prodáme a bude mít klid, peníze navíc“

Ne. Nás platí klient. Musí to dávat smysl. Musíme tam vydělat. To je alfa a omega.

Když vidím motivaci v bankách, je to hrozně krátkodobé. Tam jsou kvartální výsledky. Musí se udělat výsledek. A jestli se neudělá, nebudou bonusy.

Ale krátkodobý výsledek nemusí mít nic společného s dlouhodobým úspěchem. To vidíme na spoustě firem obchodovaných na burze, jak ždímají firmy a klienty krátkodobě. A dlouhodobě? Po nás potopa!

 

Josef Podlipný

Když někdo mluví o zkušenosti s bankami anebo s různými poradci, vždycky mi vytane na mysl jeden můj kamarád, který říkal: „Spousta lidí se nežene do vztahu proto, že ze statistických údajů si přečetla, že drtivá většina vztahů zkolabuje, zkrachuje. Ale neuvědomují si příčinu a nic nedělají pro to, aby vztah neskončil špatně.“

To, co jsi popsal velmi trefně, Vláďo, je od samého začátku na tom vztahu pracovat. Dělat všechno pro to, aby mohl být dlouhodobý, protože jen dlouhodobost může být zárukou dvou důležitých věcí.

Schopnosti předat to dál. To znamená naučit s tím pracovat i tu další generaci.

A abychom se na to opravdu mohli těšit. Těšit se na to výročí. Dělat to tak, aby mi to přinášelo stále radost. Aby to dávalo smysl oběma stranám, protože vždycky to musí být win win řešení.

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, aby s každým dalším rokem spolupráce, ten smysl byl silnější a silnější pro obě strany.

Aby to nedošlo k tomu, že po deseti letech spolupráce s někým řeknu „No, tak jsem prodal firmu. Co s tím?“

To nechápu. Vůbec nechápu, jak k tomu může dojít. Respektive chápu, ale k tomu nikdy nechci dospět.

 

Josef Podlipný

Otázka „Co s tím“ je relevantní, nicméně by byla velmi nebezpečná v okamžiku, kdyby byla ještě doplněna „a s kým?“

Když má úspěšný podnikatel už partnera, který ho provedl třeba i desítkami let, snáz se mu hledá řešení „co s tím“.

Vážení posluchači, pokud pro vás byl tento podcast inspirací, na rovinu říkám, že nemůžeme nasdílet, i kdybychom stokrát chtěli, detailní informace o rodinách úspěšných podnikatelů.

Můžeme vás s nimi propojit. Pokud budete mít zájem a my získáme tento souhlas od některého z našich významných klientů, rádi vás propojíme. Můžete nejenom navnímat zkušenosti s více i než desetiletou spoluprací s námi. Ale můžete získat náskok. Zkušenost budete mít dřív, než vaše zpráva po deseti letech spolupráce bude ležet mezi námi a vámi.

 

Vladimír Fichtner

Až budete přemýšlet, s kým udělat další krok ve správě rodinného bohatství, začněte tím, že si s ním projdete čísla o dosavadní spolupráci. Ideálně té dlouhodobé, delší než deseti let.

Ať vám to hezky připraví, můžete to vyhodnotit a třeba zjistíte, že to je ten správný parťák pro vás.

Nebo zjistíte, že ne.

Pak přijdete třeba mezi nás, Mezi Rentiéry.

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Jak se mění priority a cíle majitelů úspěšných firem

Potřeby a cíle majitelů firem se mění podle toho, jak stabilní mají byznys, jak velký mají majetek a kolik energie věnují správě svého majetku.

Někteří postupem času přicházejí na to, že jejich přístup k majetku může být nesystematický a začínají si uvědomovat, co je skutečně důležité.

Je velký rozdíl mezi těmi, kteří změnám jdou aktivně naproti, a těmi, kteří reaktivně záplatují problémy.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný na základě svých zkušeností a zkušeností klientů diskutují o ochraně rodinného bohatství, zapojení rodiny do rozhodovacích procesů a důsledné diverzifikaci investic.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, jak je zvykem, začneme příběhem.

Protože jsem se na tohle téma připravoval, bude první příběh ode mě.

My jsme se nedávno, a určitě si na to vzpomeneš, setkali s Filipem, který nás potěšil a zároveň překvapil.  Říkal totiž: „Pánové, já jsem se na vás těšil i přesto, že jsem od vás dostal pár pěkných dloubanců do žeber.“

Potom dopověděl, že ho na dva dny upoutala na lůžko střevní chřipka. A tak si téměř v kuse poslechl 25 dílů našeho podcastu. Kdyby byl nemocen déle, říkal, že by určitě dal všech 50. Což samo o sobě nebylo až tak důležité.

Když se Filip rozpovídal, říkal, že od nás potřebuje získat nezávislý pohled na to, co a jak v současné době dělá se svou rodinou a jejich rodinným bohatstvím. A poté, co jsme se setkali s několika zástupci této rodiny, Filip pokračoval další replikou ve smyslu: „Teď jsem si za tři hodiny našeho společného setkání poznamenal 7 aha momentů a 25 otázek, na které bych rád získal společně s vámi v budoucnu odpověď.“

To byl ještě mnohem silnější moment, který nasvítil, jak se úspěšní podnikatelé a jejich potřeby vyvíjejí v čase.

 

Vladimír Fichtner

Já bych tě, Pepo, trošinku opravil. Omlouvám se, ale myslím, že ten rozhovor nasvítil, že klient vlastně už něco zná a něco zažíval. Je už docela daleko se svou rodinou v přemýšlení jak dál a 10 let něco řeší.

Ale zjistil, že se potřebuje posunout dál a začít přemýšlet ještě o dalších věcech. A to je ten posun.

 

My typicky pracujeme se dvěma typy klientů.

Buď s námi začnou pracovat klienti, kteří už jsou schopni vytahovat 30, 50 milionů ročně ze své firmy a dávat je do finančních aktiv. Potřebují vědět jak na to. Ale firmu ještě neprodali a tam je krásně vidět vývoj.

Oni ze začátku řeší především firmu, to je jejich alfa a omega. Spolu se potkáváme hodinku, dvě měsíčně. Jim to stačí a budují nějaké znalosti. Ale vědí, a i my víme, že to nemusí být tak intenzivní znalost toho, co my děláme. Protože mají jinou prioritu, a to je firma.

Jak jde čas a roste finanční majetek, roste jeho důležitost. Někdy roste skokově ve chvíli, kdy člověk prodá firmu a najednou má 500 milionů nebo 5 miliard na účtu.

Roste potřeba větší znalosti této oblasti, věnovat větší energii do téhle oblasti.

Najednou, a to byl přesně případ Filipa, to, co bylo v minulosti a co mu pomáhalo v minulosti, nestačí. Protože tam se ukáže „Jo aha, tenhle moment – na tamto jsem ještě zapomněl, tohle jsem nepoznal, protože jsem to nikdy nedělal.“

To je přirozené. Dokud člověk nezažije některé věci, vlastně ho ani nenapadne, že je může řešit. Nebo že to může být téma nebo problém. Je v takové bublině.

Když to začne řešit s dětmi, zatáhne do té bubliny ještě své děti a vlastně jsou všichni slepí.

Dokud nepřijde někdo zvenku, neřekne druhý názor a nedá jim to zrcadlo. Najednou je tam „aha, sakryš, to jsme možná malinko podcenili.“

Já myslím, že vývoj souvisí s tím, jak důležitá jsou finanční aktiva. Jak moc je majetek postaven na jednom, typicky na jednom, byznysu. Anebo na dvou – byznysu a nemovitostech, často jen v ČR – a jestli se s tím něco nedá dělat.

Jak člověk poznává nová a nová zákoutí, objevuje nové otázky, nové aha momenty.

Mám radost, že to, co se nám daří, je pomáhat lidem ty AHA momenty objevovat včas a pokud možno se vyhnout těm průšvihovým. Nebo o nich minimálně vědět a způsobit menší problém.

 

Josef Podlipný

Děkuji za to trefné doplnění.

Dnes se budeme na toto téma hodně vzájemně doplňovat. Když říkáme, jak se mění priority a cíle, velmi častý případ je, že s nějakou dynamikou si naši klienti budují finanční majetek. Další pilíř začíná ale v okamžiku, kdy říkají „No jasně, to byl náš cíl už před 3, 5 lety.“

Když se jich pak ptáme, jak se jim podařilo nebo daří cíl naplňovat, mnohdy pokrčí rameny a říkají, že ani moc ne. Protože měli za tu dobu spoustu byznysových příležitostí, které se jim podařilo využít.

Velmi častým případem je, že úspěšní majitelé firem skáčí po byznys opportunities, po příležitostech, a nenacházejí povětšinou sami bez pomoci někoho dalšího smysl v budování struktury majetku trošku jinak, než na co byli zvyklí na začátku.

Napadá tě příběh, který by nasvítil nebezpečí takovéhoto přístupu?

 

Vladimír Fichtner

Potkáváme překvapivě spoustu lidí, kteří, přestože říkají, že chtějí chránit majetek a vědí, že už to nemusí zopakovat, už nemusí mít takovou energii, nemusí být taková příležitost na trhu, dobrá konstelace atd. Přestože už dospěli do fáze, kdy chtějí chránit majetek, tak mají svůj majetek jenom v koruně, a ještě všechen registrován v ČR.

To je z pohledu globálního pohledu na majetek sakra průšvih.

Proč?

Když bude koruna nejsilnější měnou na světě a ČR hvězdou, průšvih to není.

Ale když to tak nebude – z hospodářských důvodů, geopolitických důvodů. Když přijde jakýkoliv průšvih, může to znamenat, že místo toho, aby někdo odešel s rancem ven, odejde s ranečkem. A kdo ví, jestli si v něm něco ještě odnese.

Nepočítá s různými scénáři budoucnosti. Není důležité, jestli je nějaká pravděpodobnost scénáře, že Rus přijde až k nám nebo tady bude nějaký hospodářský průšvih. Jestli je pravděpodobnost 1,5 nebo 10 %, to je jedno.

Pokud to má nějakou šanci, já osobně to nechci riskovat. Nikdo z našich klientů, kteří už s námi spolupracují, nechce riskovat, že to takhle může dopadnout. V desítkách let, o kterých se bavíme, nikdo nevíme, jak to bude vypadat. Jediné rozumné řešení je diverzifikovat „na entou“. Mít majetek registrován v různých regionech, mít majetek investován v různých regionech atd.

Pravidel je vícero, ale „všechno se skrývá za nějakou diverzifikací“.

 

 

Josef Podlipný

Většina majitelů úspěšných firem na to dříve nebo později přijde.

My teď s vámi chceme nasdílet chyby, kterých se rentiéři dopouštějí. Protože ti chytří se učí z chyb druhých.

Jaké další chyby, které na životní pouti rentiéry potkávají, tě napadají, Vláďo?

S jakými chybami jsme se v minulosti měli šanci potkat?

 

Vladimír Fichtner

Já už jsem byl vyvolán a řekl jsem, že diverzifikace je jedna z důležitých věcí.

Teď zase já vyvolám tebe. Ať se vystřídáme, protože by byla škoda, kdybychom přišli o tvé zkušenosti a tvé názory.

Jaká je další chyba, kterou považuješ za důležitou, a se kterou se potkáváš u lidí, se kterými pracujeme?

 

Josef Podlipný

Nesmrtelnost.

Tvůrci rodinného bohatství si myslí, že tady budou zítra, stejně jako za padesát let. Moc to neřeší. Když se jich pak zeptáme na to, jaká mají řešení pro nepředvídatelné situace, v drtivé většině reagují, že závěť.

A když už, je to mnohdy jediné, co řeknou.

Někdo dokonce jen pokrčí rameny a říká, že by asi měl sepsat závěť.

V drtivé většině nikdo z nich nezmiňuje správce pozůstalosti nebo opatrovníka nebo jiné způsoby, jak být připraven a připravit rodinná bohatství i na nepředvídatelné události.

 

Vladimír Fichtner

Občas někdo přijde a řekne, že má svěřenský fond a má v něm veškerý majetek.

Já na to říkám, jestli ví, že to bude fungovat navždy? To je jenom jediný scénář budoucnosti. Všechno mít pod jednou střechou svěřenského fondu.

Zase všechno v jednom.

My s Radkou přemýšlíme o tom, že máme majetek na sebe. Nějaký bude v rodinné nadaci, další bude v nadaci vysloveně pro veřejné účely. Něco bude registrováno tady, něco bude registrováno venku.

Mixujeme dohromady přístupy i k držení, i k formě, i k investicím. Protože nevíme, co bude. Nevíme, co přinese budoucnost a nechceme se spoléhat na to, že bude dobře, že vše vždy vyjde.

 

Josef Podlipný

Děkuji za nahrávku.

Velmi často se stává, že někdo má už majetkovou strukturu, kterou jsi zmínil, a teprve až poté přizve k diskusi rodinu. Nastupující generaci.

Dělá to opačně.

Místo toho, aby přizval k diskusi nejprve rodinu, hledal s ní dlouhodobě udržitelná řešení a pak to, co těm řešením bude vyhovovat, on vytyčí hřiště a pak nutí hráče na malém hřišti hrát velký fotbal.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jen připomněl, Pepo, že se bavíme o tématu, jak se mění priority a cíle.

Malinko jsme odbočili do různých chyb, které mohou lidé dělat.

Ale já vím proč.

My cítíme, že zapojení rodiny je jedna z věcí, která se v průběhu času mění.

Ze začátku ji nezapojují vůbec, vidí jenom benefity a vůbec nevědí o starostech s tím spojenými.

Potom si řeknou „Aha, možná bych si s nimi měl začít o něčem povídat.“

Malinko si něco řeknou, třeba založí rodinnou banku nebo rodinnou radu. A najednou děti už vědí hodně. Za 20 let už řešíme majetky společně, jaké je cash flow atd.

Vyvíjí se i zapojení rodiny.

Zůstaňme u změn priorit, protože to je to téma, které budeme tentokrát probírat.

 

Josef Podlipný

Dodám k tomu, že priority a cíle se mění v mnoha případech reaktivně. Nikoli proaktivně. To znamená, že budovatelé rodinného bohatství to buď řeší příliš pozdě, anebo to řeší vynuceně. V reakci.

Najednou jim došlo, že jim docházejí síly.

Nebo: „Aha, moje manželka se pravděpodobně dožije více let než já. Takže bych jí měl nějak pomoc se správou rodinného bohatství. Také bych se měl zeptat i dětí, jak na to nahlížejí.“

Re-prioritizace a změna cílů, které zažívají úspěšní majitelé firem, by měla být vždycky spíše proaktivní než reaktivní.

To, co my v posledním čase zažíváme, a já osobně mám velkou radost, je, že při diskusích objevujeme společně s majiteli úspěšných firem oblast proaktivity.

Oni se dívají i na naše zkušenosti, na zkušenosti jiných, mnohdy třeba starších podnikatelů, a inspirováni změnou priorit a cílů začínají vstupovat do prostředí proaktivity, místo toho, aby jen hasili.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím.

Když ke změně priorit a cílů dochází plánovaně, včas, v klidu, když je prostor a energie, má to samozřejmě mnohem lepší výsledky, než když k tomu dochází ex-post.

Může to být v různých oblastech. Zažil jsem lidi, kteří za mnou přišli s tím, že teď koruna oslabila o 15 %, tak to všechno přehodili do dolaru. Přišli o 3 měsíce později a řekli, že dolar teďko oslabil a prodělali na tom, že to vyměnili. Ale báli se, že tady u nás to jde do kytek, že bude velký průšvih, že jim z majetku nic nezbyde.

Samozřejmě! Když to vyhodnocovali během čtrnácti dnů, během mediální masáže – jestli to byl covid nebo začátek války na Ukrajině, vždy to bylo stejné.

Koruna oslabila velmi prudce, tak honem, pojďme to pořešit.

Takhle by to vypadat nemělo. Ano, pokud jsem nic neudělal do téhle doby, mám to řešit, ale i v takovém okamžiku se to dá řešit rozumně. Ne pod tlakem emocí.

Je potřeba tomu jít trošku naproti, ale je to nepříjemné. Podnikatelé nemají rádi, když to nemají úplně pod kontrolou. Když budou dělat něco, co neznají, často to dopadne tímto způsobem. Udělají to špatně.

Panika není dobrý rádce!

 

Josef Podlipný

Vraťme se zpátky k našemu tématu, jak se mění priority a cíle.

Je dobré vzpomenout i na to, že se obvykle mění i s velikostí majetku anebo rodiny. Nemůžeme přeci chtít a očekávat od mladé slečny nebo mladého muže, který má to štěstí, že něco získal po předchozí generaci, aby hned na začátku měl stejné cíle a priority jako nějaký matador. Mnohdy třeba první generace budovatele majetku.

O to víc by pro něj, i pro kohokoliv z vás, mohlo být inspirací, když si uděláme alespoň modelovou retrospektivu, čím většinově majitelé úspěšných firem opravdu procházejí.

 

Neříkám, že to bude modelový popis, který bude platit na každého z vás.

Ale může vám to ukázat v čase významné milníky, kdy je potřeba se také zastavit. Bilancovat. Kdy je potřeba přemýšlet, nejenom hledat rychlá řešení.

Pojďme tedy začít s velmi jednoduchou modelovou retrospektivou.

Současní úspěšní budovatelé firem obvykle začínali v devadesátkách. Drtivá část z nich začínala z nuly. Od devadesátek ale už uplynulo nějaké období a mezi bohatými lidmi jsou majitelé rodinných holdingů s majetkem ve vyšších řádech desítek nebo stovek miliard.

Stejně tak milionáři anebo majitelé majetku stovek tisíc. I to je úspěch, pokud o ně nepřišli a budou je umět předat další generaci. Co ale je všem těmto rodinám společné?

V okamžiku, kdy vytvořili takový majetek, o který už nechtějí přijít, většinou hledají řešení, jak ten majetek ochránit.

 

Vladimír Fichtner

Hledají i nehledají.

Mě překvapil jeden klient, který mi říkal, že byl na konferenci o bohatství pořádané, myslím, Czechcrunch. Tam se bavil s úspěšnými TOP 100 podnikateli a říkal, že oni ale vůbec investovat neumí. Ten klient prodal, má půl miliardy, a protože už spolupracujeme nějaký rok, zná principy investování.

Ale ti podnikatelé, které tam potkal, mají jenom svoji firmu. Vědí jenom, jak investovat do firmy a nic jiného neřeší.

Když zabrousili na jiná témata, tak prý to bylo s výjimkou snad jednoho nebo dvou lidí velmi neprofesionální a bruslení po tenkém ledě.

Myslím, že hodně lidí samozřejmě na začátku buduje svoji firmu. A nejen na začátku, dlouho budují svoji firmu. Dlouho, dlouho, dlouho, než přijdou na to, že: „Aha, potomci.“ Ne každý chce přebrat firmu a přebrat ty starosti, které má předchozí generace.

Ze začátku většina z nás budovala firmy, pak nemovitostní portfolia, pak finanční aktiva.

To je přirozený průběh.

U finančních aktiv to nejdřív zkoušeli. Přišel nějaký bankéř, že má nabídku. Tak si koupili to nebo tamto. Pak si koupili nějakou akcii na české burze. Zjistili, že to je fajn akcie, ale že když prodají za 100 tisíc, ovlivní trh, protože česká burza je malinká. Je tam malý objem obchodů, že jeden člověk s ní může pohnout. Natož pak, když má 100 milionů nebo 500 milionů.

Co si bude kupovat, když se v ČEZu obchoduje nebo obchodovalo 200 milionů za den? On chce za 100 milionů koupit! Jak dlouho bude rozpouštět tu pozici nebo nakupovat, aby neovlivnil trh?

Postupně poznávají zákoutí finančních aktiv. Ale ne úplně rozumným způsobem.

Je to, řekl bych, až dětinské poznávání. Protože nemají žádný plán, nemají žádný cíl.

 

Pak se potkáme společně a oni najednou zjišťují: „Aha, existuje něco jako rentiérský plán nebo ochrana bohatství. A to by šlo, abychom se vyhnuli, pokud možno všem průšvihům? Co je pro to potřeba udělat?“

V hlavě se začíná rozsvěcet ochranářský modul, ale není vůbec prioritní. Prostě podnikají, chtějí riskovat, vždycky se jim to povedlo. Tak je to přirozené.

Ale ta ochrana už začíná vystrkovat růžky.

Často začínáme s tím, že první část majetku řešíme tak, aby byla opravdu dobře ochráněna, aby vydělávala. Vydělávala nad inflaci, ale aby měla minimální šanci pro nějaký průšvih.

Často začínáme s plánem ochrany bohatství, nebo s filozofií Wealth Protection – Ochrany bohatství, kterou jsme přinesli na trh.

Ta může vydržet do 100 milionů, 200 milionů, 500 milionů. To záleží na tom, kolik člověk potřebuje čerpat renty, jaké má výdaje apod. Dá se to spojit, samozřejmě – „tolik je potřeba a jak zajistit, aby bylo čerpání bezpečné a vydrželo nám a dalším generacím a byli jsme v pohodě?“

Po skoro dětinské hře s finančními aktivy, kdy: „občas něco vezmu, občas něco nevezmu, občas někde zůstanu. Protože Arcu měla spousta lidí. Pak už jim věřit nebudu a radši to dělat nebudu. Radši se vrátím do byznysu.“

Je tam takové poznání. Xkrát jsem potkal lidi, kteří říkali: „já jsem měl to akciové portfolio na české burze, tak jsme si s tím hráli. A ještě jsme měli něco v Americe. No a my jsme vlastně nevěděli, proč se to tak chová.“

Tomu říkám „dětinská hra“, protože takhle je to v pohodě, když je vám 20 let a máte prvních 100 tisíc, 200 stě tisíc a první milion. Klidně si s tím hrajte. S tím problém nemám.

Ale když máte prvních 100 milionů nebo 200, to už není úplně na hraní. Tam je potřeba poznat ochranu.

 

Josef Podlipný

Souhlasím, že fáze poznávání ochrany je klíčově spojená s někým, kdo má stejnou motivaci jako ten, kdo chce majetek chránit.

My se často při dalších diskusích potkáváme s klienty, kteří oceňují další inspiraci, kdy se jich ptáme „kdo další to s vámi řeší z rodiny?“ Další prioritou, dalším cílem obvykle bývá zapojení dalších členů rodiny. Nebývá to úplnou samozřejmostí, že by rentiéři rovnou za námi přicházeli a říkali: „já bych rád pozval manželku nebo manžela a dvě dospělé děti, aby byli součástí diskuse s vámi.“

Když postoupíme z tohoto kroku, že naše diskuse s rentiéry asi vede k většímu zapojení rodiny, co na to navazuje většinově? Mluvíme o modelu vývoje v čase rentiéra.

Už chrání, chrání s tím, kdo má stejnou motivaci, vtahuje další členy rodiny. Co je další prioritní cíl?

 

Vladimír Fichtner

Další členové rodiny se první baví o rodinném majetku. Ale pak se z něj začne vyčleňovat majetek pro další jednotlivé větve rodiny. Najednou vzniká investiční portfolio dcery, syna. Začínají to probírat společně s námi, i s tátou a mámou třeba, dohromady při schůzkách.

To je určitě další fáze.

Další fáze je: „máme už hodně, tak pojďme možná trošku do dynamičtější strategie. Místo toho, abychom měli 50, 60 % v akciích, budeme mít třeba 60, 70 nebo 75 % v akciích.“

Což znamená větší kolísavost portfolia, ale zase větší dlouhodobou výnosnost.

To, co je tam asi důležité, co se mění, je míra poznání.

My mluvíme o změně priorit a cílů, ale to souvisí s mírou poznání věcí, které člověk znovu a znovu objevuje.

To je téma, o kterém by se dalo povídat ještě další hodiny a hodiny.

Myslím, že jsme řekli to základní a pojďme si něco nechat na příště.

 

Josef Podlipný

To nejdůležitější je, že je to proces.

Změna priorit a cílů a vývoj v čase není žádný projekt, který by měl svůj začátek a konec.

Je to nekončící proces poznávání a hledání optimálních cest, které umožní rodině zachovat bohatství i pro další generace.

Pokud víte o někom, kdo přemýšlí o prioritách, o cílech a o ochraně rodinného bohatství, budeme rádi, když s ním tento podcast nasdílíte.

Těšíme se s vámi opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

My s Pepou se rádi potkáváme s těmi, kteří se chtějí posunout dál. Třeba se příště při diskusi o prioritách, cílech a o tom, co možná ještě nevíte, potkáme i spolu. Na slyšenou.

Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství – Erika Matwij

 

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto podcastu Erika zdůrazňuje nebezpečí tajných přání v rodině, dopad vzorců chování na očekávání ve vztazích a doporučuje otevřenou komunikaci i respekt k jedinečnosti každého člena rodiny.

Vladimír se zamýšlí nad vlivem vzorců chování na formování očekávání a zmiňuje důležitost investice do práce na rodinném bohatství.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku.

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij: Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude „Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.“

Eriko, vím, že když jsme se začali bavit o tomto tématu, tak jsi ocenila to slovo tajně.

Proč jsi ho ocenila?

Erika Matwij

Protože je to opravdu velmi častá záležitost, že někdo něco tajně chce, očekává. Neřekne to, a to je začátek konfliktu.

To je často spouštěč těch věcí, které nám jakoby nedovolují přibližovat se v rodině tomu druhému.  Vytvářet si domněnky. O domněnkách už jsme si povídali minule.

Takže tajné věci nikdy nepomáhají.

Josef Podlipný

Vláďo, Erika už nějakou dobu pomáhá i tvé rodině zjišťovat očekávání jednotlivých členů rodiny.

Můžeš na nějakém příkladu ukázat Eričin příspěvek, a jak se to povedlo?

Vladimír Fichtner

Možná to spojím s tím, co Erika říkala a na co jsi Ty položil otázku. To tajně.

Jedna z věcí, kterou jsme dělali s Erikou a s naší rodinou, byla nepsaná rodinná pravidla.

Erika nás sezvala, sedli jsme si kolem stolu. Všichni jsme dostali tužku a papír a Erika řekla „máte 15 minut na to, abyste napsali, jaká máte nepsaná pravidla, kterými se Vaše rodina řídí.“

Po 15 minutách se vrátilo 5 lidí a hádejte, kolik úplně jiných seznamů přineslo? Pět!

Bylo to velmi zajímavé poznání, protože tam se ukázala ta tajemství.

Co vlastně očekáváme? Aha, každý něco jiného.

Jak si myslíme, že rodina má fungovat nebo jaká pravidla má uznávat? Každý si myslí něco jiného.

Erika nám krásně ukázala, že když to zůstane schované, tak to může být přesně tak, jak před chviličkou řekla, zdrojem konfliktů.

Zjednodušený příklad: Když jsem celý život byl zvyklý mít kapra na vánoční večeři a teď přijdu k někomu a mám tam vinnou klobásu, asi to neřeknu, protože nechci kazit Vánoce. Ale zasáhne mě to, protože někdo nedodržel moje tajné přání mít kapra na večeři.

A za pár týdnů se to projeví. Někde se s ním chytnu a vyčtu mu i tohle. Protože jsme si neujasnili, co nám stojí za to dodržovat jako pravidla, která jsou společná pro všechny. A co nám třeba nestojí za to, že vezmeme nebo uděláme nějaký kompromis. Takže to slovo „tajné“ je nesmírně, nesmírně nebezpečné. Souhlasím.

Erika Matwij

Výborně to říkáš, Vláďo, jak se to může v běžném životě projevit. Zůstanu u kapra, ten příklad byl výborný. Kolikrát se nám stalo, že jsme někde byli i na takovéto večeři. My máme pravidlo, že jedna dobrá, kvalitní večeře má mít takové ingredience, postupy, takto to má být načančané, taková má být atmosféra. Takhle by měli lidi sedět.

A když něco z toho není, vy neumíte popsat a pojmenovat co vám vadí. Ale něco vám tam vadí, něco vám tam nesedí. Když odtud odcházíte, hostitel se mohl přetrhnout, ale vy řeknete „Bylo to fajn, ale …“

Nevíte, jaké k tomu zaujmout stanovisko. Něco vám v tom nesedí.

Toto s námi dělají tajná očekávání. Hostitel nám je nemůže naplnit, protože jsou tajná.

Jak se k sobě máme přiblížit, když nevíme, co máme udělat?

To, co říkal Vláďa, je opravdu v tom, že to bylo příjemné, bylo to pěkné, ale něco vadilo.

Potom všechno vynaložené úsilí toho druhého se nám jakoby rozplyne pod rukama a ten druhý může mít pocit, že nikdy nic neudělá dobře, aby ostatní byli opravdu spokojení.

Takové zacyklení se tam děje.

Vláďo, můžu použít jedno slovíčko, protože se mi sem hodí?

Vladimír Fichtner

Prosím! To by mě mrzelo, kdybychom tohle slovíčko nepoužili.

Erika Matwij

V tom druhém se může spustit „samonasírací“ proces. Tyhle procesy, tyto iritátory v nás potom dělají, že to naše chování je jiné, než v nitru chceme.

Josef Podlipný

Před několika lety jsem slyšel takový vtip. Doufám, že bude vtipný i pro vás zde přítomné ve studiu i pro naše posluchače.

Dcera říká mamince „Mami, já bych k letošním Vánocům chtěla pejska.“

A maminka se jen tak otočí z kuchyně a říká „Bude kapr, jako vždycky.“ 😊

Jak navázat jinak, než se zeptat, jestli máte z vlastní rodiny nebo od rentiérů, nebo i v rámci spolupráce s úspěšnými rodinami, nějaký příběh, který ukáže na to, že ta tajná přání a tajná očekávání negativně ovlivnila vztahy v rodině.

Vladimír Fichtner

Jestli můžu začít, já bych jen navázal na to krásné slovo, které my už v rodině používáme a měříme, kdy přijde. To slovíčko, které Erika použila – „samonasírací“ proces. A omlouvám se všem, kteří by to chtěli slyšet jinak, ale prostě takhle se to používá. Myslím, že je to něco, co jsme si ze začátku tolik neuvědomovali, jak je důležité.

Když něco nefunguje, tak to v nás bublá a vře. My to jenom nekomunikujeme, a proto to roste, roste, roste a pak ten vřed je najednou tak velký, že se někdy už nedá vyléčit.

Erika nás hezky provází tím, abychom snižovali šanci, že k tomu dojde.

To bych jen chtěl doplnit a už máš slovo zpátky.

Erika Matwij

Všechno navazuje na sebe, protože je to, jak se říká, jeden hrnec. Takže velmi děkuji.

Příklad, ano?

Očekávání, která máme, když je úplně konkrétně komunikujeme, tím si zabezpečíme, že se nám splní.

Když je mám tajné, tak potom je opravdu nefér očekávat od druhých, že je uhádnou, abych já byl šťastný.

Když to chci, můžu si to zvolit, protože je to moje rozhodnutí, ale potom není fér, znovu, podruhé, obviňovat druhé, že se mi netrefují do mého očekávání.

To, co potom uvolňujeme je „z jakého důvodu já mám tajné očekávání?“

Protože nemám pocit bezpečí – ve vztahu, v rodině, ve společnosti, v komunitě – abych to mohl říct, protože se mi vysmáli, byl jsem devalvovaný.

„Ty ještě do toho nemluv, vždyť jsi mladý.“

Hlavně když to říkáme směrem k majetku, k bohatství, k penězům, ke správě bohatství. Častokrát rodiče nechtějí k tomu přizvat děti, kterým je méně než 16 let. Velmi často udělají takové gesto, jako by odsouvali něco bokem. Můžeme odsunout prach, to je v pořádku. Ale když to uděláme směrem k lidské bytosti, tak se ten člověk opravdu cítí, a je jedno kolik má roků, odsunutý.

Toto spouští někdy nenaplněné očekávání, že není hodný ani toho, aby tam byl. Aby byl ve skupině. Tam se spouští hodně procesů a věřím tomu, že kdyby o tom rodiče věděli, co se v dětech spouští, častokrát to jde až do traumat. Potom se to ukazuje ve vztazích, v partnerských vztazích, v práci, v práci s nadřízenými atd.

Provází nás to životem. Potom je jasné, že to zůstává tajné, protože nechci, aby se mi někdo vysmíval, nechci být odsouvaný. Nechci být devalvovaný, že toho nejsem hoden, nejsem vystudovaný ekonom, nerozumím portfoliu, nerozumím financím, nikdy jsem ještě nevydělával tolik financí, nemám vlastní dům, nemám svoji rodinu. Je tam kopec věcí, které my odsuneme na chvilku, i když je dětem 20, 30 let. Ale rozhodujeme o nich.

Potom děti, nebo partneři mají tajná očekávaní, protože spoléhají na jedno jediné, proto jsou tajné. To spojuje nás všechny – to je touha, že jsem milovaný. Touha, že jsem milovaný, ve mně tajně vzbuzuje očekávání, že se mi to, doufám, naplní.

Ale mám strach to komunikovat, protože jsem zažil něco jiného.

Josef Podlipný

To je velmi zajímavé. Děkuji, Eriko.

Vláďo, když si vzpomeneš na odhalování tajných očekávání, jaká pravidla nebo dokumenty už jste ve tvé rodině díky pomoci Eriky aplikovali?

Vladimír Fichtner

Pravidla dáváme ještě dohromady. Ale řekl bych, že jedna z věcí, kterou už zažíváme je, že děti už neříkají „Jak myslíš, tati.“ To už tam nefunguje.

Josef Podlipný

Můžeš to zasadit do příběhu, aby si to i posluchači dokázali představit, v jakém je to kontextu?

Vladimír Fichtner

To si asi každý dokáže představit ve svém životě, když něco rozhodl a přišel za dětmi, seznámit je s něčím, co dělá. Včera jsme se bavili o nějakém novém projektu v rodině. Dříve, když jsme to probírali s Radkou a přizvali jsme k tomu děti, tak běžná reakce byla „No, jak myslíte.“

Protože oni nebyli součástí diskuze. Dneska už to tak není, dneska už je to o tom „já si myslím něco jiného.“ Nebo „já si myslím, že to je dobrý nápad.“

Už to není „Jak myslíš.“

Je to úplně jiný příběh. Rodina je najednou rovnocenná, členové rodiny jsou mnohem rovnoprávnější.

Josef Podlipný

Stalo se to samo, Vláďo, nebo jste k tomu museli nějak dojít? K tomu, jak to teď funguje?

Vladimír Fichtner

O tom jsem mluvil trošku minule. Začíná to samozřejmě u „otce zakladatele“ nebo „matky zakladatelky“. Musí si uvědomit, jestli chce být navždy ten jediný, který o všem bude rozhodovat anebo chce dát šanci naučit se ty věci i další generaci.

U mě to bylo o tom, že nechci být ten jediný. Chci dát prostor, možná nevím jak.

K tomu nám hodně pomáhá, mně osobně určitě hodně pomáhá, práce s Erikou a s jejími kolegy, protože celý život jsem to měl jinak.

To není věc, které se, i když si jí mentálně nebo rozumově už umím vysvětlit, zbavím ze dne na den.

Potřebuji se k tomu vracet a otvírat to. A to, že děti už neříkají „jak myslíš“, nebo že to říkají mnohem méně častěji a mnohem více diskuzi vedeme, i když tam Erika není, otevírá úplně nový formát nebo kvalitu komunikace. Protože najednou je to více jako rovný s rovným.

Josef Podlipný

Eriko, když diskutujeme o formálních pravidlech a dokumentech – co funguje či fungovalo v jiných dalších rodinách úspěšných budovatelů a ochránců rodinného bohatství?

Erika Matwij

Tato pravidla, na kterých se každý člen rodiny shodne, je dobré si zapisovat. Vytváříme na jedné straně, my tomu říkáme, Sedm zlatých pravidel. Nemusí jich být ale sedm.

K tomu přijdou nějaká morální pravidla, na kterých se tady a teď celá rodina shodla. Mají to společně vykomunikované, sedlo jim to a nějakým způsobem s nimi souzní.

Jeden z dokumentů, který vytváříme je Sedm zlatých pravidel, pokud nechtějí mít rodinnou ústavu.

Pokud chtějí mít rodinnou ústavu, ve které je zahrnuté, jakým způsobem se bude spravovat majetek, co s aktivními a co s pasivními členy rodiny, jakým způsobem se bude vybírat ten, kdo bude mít hlavní dozor nad majetkem, jakým způsobem se může někdo dostat k financím, kdo bude kontrolovat, že se dohody budou plnit. Jestli mají být písemné i právně podložené, nebo to takto stačí. Pro mě je nejvyšší stádium rodinná ústava, to je morální dokument rodiny.

To je pro mě více než právní dokument. Ale rozumím tomu, že právní věci mají též svoje obrovské opodstatnění. Tohle všecko se zapisuje do rodinné ústavy.

V jedné části se velmi podrobně věnujeme tomu, jakým způsobem se má rodina chovat k bohatství a jak má sloužit vlastnictví rodině. Co s tím a co se pod tím skrývá? Do toho patří i forma chování, komunikace, řešení konfliktů, rodinná setkání. Když je někdo ignoruje a nechodí, má mít stejné právo? Jakým způsobem se přičiňuje k tomu, že je rodinný krb stále živý a vroucí atd.?

Má to velmi podrobná specifika a jsou to pravidla.

Vladimír Fichtner

Není špatně mít na konci nějakou vizi rodinné ústavy nebo sedmi zlatých pravidel nebo něco podobného.

Já osobně za to nejcennější vnímám proces, kterým procházíme. Který nás učí nějakým způsobem se chovat. Tím, jak ustupujeme s Radkou do pozadí, dáváme prostor dětem, dáváme jim příklad, jak to oni mohou jednoho dne použít u svých rodin, a ty zase dál. Už se to může začít větvit, protože když jim o tom budeme říkat, ale nebudeme to dělat, bude to na ně mít úplně jiný dopad, než když uvidí způsob chování, který se může řetězit v dalších generacích a předávat.

Erika Matwij

Ano. Důvod, proč to zapisujeme je to, že co říkáš, s tím absolutně souhlasím.

Protože to čištění, nastavování a samotný proces je nesmírně bohatý. To je velmi vzácné.

Fakt je, že to děláme s primární rodinou. Máma, otec a děti.

Děti jsou v nějakém stádiu. Buď už jsou s partnery a už mají svoje rodiny. Anebo se zamilovávají a přivádějí do naší primární rodiny nové členy, kteří se postupně stávají součástí širší rodiny.

Rozdělujeme širší a užší rodinu.

Když přichází jiný člen z jiné primární rodiny s jinými dohodami a přesvědčeními, a my jsme zamilovaní až po uši, tehdy můžeme podlehnout emocím. Já vím, že emoce jsou krásné. Můžu to říct? Jsou to takové krásné svině. Někdy jsou naším zdrojem, ale někdy, v situacích, pokud nejsme sami se sebou sesouladění a nepoznáme sami sebe a svoje procesy, v ten okamžik jakoby vyraší. A když s nimi neumíme zacházet, jsme lehce ovlivnitelní.

Víte, jak je to ve vyjednávání, kdy se vracíte do hry? Když nasadíte brouka do hlavy! A ten brouk tam nějak putuje.

Takto může, s takovým broukem šikovná partnerka nebo partner říct, například:

„Já rozumím tomu, že jste se takhle dohodli. To je super, že vaše rodina se takto dohodla. Všechno je OK. Ale, zlato, nezdá se ti, že ty podle mě děláš víc, ty jsi megašikovný. Ale tvůj bratr, já nevím…

Ale jak jste se dohodli. Já vám do toho nebudu kecat.“

Toto se děje!

Proto je dobré sepsat ta zlatá pravidla. Když vznikne nějaký konflikt, nebo nedorozumění nebo napětí mezi dětmi, které jsou stále starší a mají svoje děti a přichází další generace, abychom se k tomu vrátili.

Abychom viděli, co nás tehdy spojilo. Co bylo to, co nás udrželo až doteď, i vlastnictví, i majetek. I to, že jsme byli OK a uměli jsme si ho užít. Proto je dobré to sepsat.

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi zmínila z pohledu očekávání, emoce i širší a užší rodinu.

Mě teď napadá otázka, jak rozpoznat okamžik, kdy očekávání jsou odstartována emocemi? Pokud nevystrčí ještě nad hlavou svůj obličej ten neandrtálec. Anebo pokud očekávání jsou podložena nějakým vzorcem chování, třeba nějakým historickým, třeba i odkazem rodiny. Jak to rozpoznat?

Ty to asi snáz rozpoznáš jako kouč. Ale co když v té rodině už nebudeš? Co bys poradila členům rodiny? Protože to není jenom o nestorech.

Erika Matwij

Určitě to není jen o nestorech, samozřejmě.

To, jak komunikujeme naše očekávání se vždy učíme od svých rodičů, protože naši rodiče se to naučili od svých rodičů. A prarodiče se to také naučili od svých rodičů a já to učím moje děti.
To znamená, že jsme se naučili nějakým způsobem komunikovat a chovat, a můžeme se to naučit i jinak.

Když budu k sobě autentický, přestanu hrát role a budu respektovat v rodině, že někdo jiný to může mít jinak, umím lépe vnímat to, jestli někdo přichází z pozice strachu nebo otevřenosti.

Toto je první moment. A když mi tam pak něco nesedí, tak je to velmi často to, že někdo překročil moje hranice.

Když neřekne a nekomunikuje svoje očekávání, a v těch očekávání je nejen to, co potřebuji od tebe a jak to potřebuji, ale i jak bych to chtěl. Tam já určuji svoje hranice. A když mi je někdo překračuje, začínám být na to citlivý.

Tehdy se v nás spouští ten iritátor – toto mi nesedí, to není pro mě OK.

Další bod.

V okamžiku, kdy mi naskočí automatismus a automaticky očekávám, že ty to tak budeš dělat, protože já bych to tak udělala, i moje máma to udělala. To je velmi často pozice obětování se. Moje máma se obětovala, protože táta pracoval, těžko pracoval, přinášel peníze a ona zůstala doma.

Ona to tajně automaticky ode mě očekává. Až tak tajně možná ne, protože občas mi to svými komentáři dává najevo.

To je to, na co ses ptal. Jak to zjistím?

Komentují to lidé: „Vždyť je to jasné. Ty bys neměla jít do práce, ty bys měla zůstat doma s dětmi. A přijdou pravidla. „Protože dobrá žena vytváří krb domova, nejde za kariérou. Ty bys měla vytvářet tady dětem a manželovi doma zázemí. To je tvoje odměna, i já jsem se obětovala“.

Toto byl jeden případ. Ale to bys nevěřil, kolik takových tajných očekávání, které jsou propletené s tradicí si neseme.

Když tohle řekneme, tak by nám to mělo ukázat „Aha, co já dávám, a co na to moje dítě?“ Děti, i když jsou dospělé, pod tímto břemenem s tím musí něco dělat.

Buď to přijmou za své, i když se v tom dobře necítí. Protože tato generace nebude dělat to, co děláme my. Oni mají svoje vlastní vnitřní prožívání, oni se často víc spojují se svými emocemi.

Můj ročník si nikdy nedovolil ke svým rodičům postavit se za sebe a říct to někdy i celkem nepěkně.

Tam je naším úkolem určit hranici.

„Slyším tě, ale způsob, jakým to říkáš už překračuje hranici. Tohle pro mě není OK. Pojďme si to říct jinak.“

Ale zároveň, když od nich očekávám, že budou dělat to, co já, budou dělat to co táta:

„Podívej, ani tvůj táta tohle nedělá, nikdy se tak nechoval. Podívej, naše rodina to dělala vždy takto. Naše rodina vždycky měla pozemky. Naše rodina nikdy nejezdila na dovolenou, protože to je vyhazování peněz.“

My chceme ochránit naše děti, ale jakou tíhu na ně dáváme těmito očekáváními? Očekávání mají velkou váhu v našem životě, ale nádherně s nimi lze pracovat, abychom se osvobodili, aby byla srozumitelná, aby se nám začala naplňovat.

Josef Podlipný

Vláďo, jak vnímáš vliv hodnot nebo kultury nebo nějakých vzorců chování na formování očekávání? To znamená nejenom na identifikaci, ale na formování? O hodnotách už jste v rodině hovořili.

Vladimír Fichtner

To, že jsme si s Erikou říkali na začátku, co od sebe navzájem očekáváme. To, že si říkáme pravidla, podle kterých chceme nebo nechceme fungovat. To je vlastně sdílení hodnot, které jsou pro každého z nás důležitá.

My ještě nejsme tak daleko, abychom měli všechno vyjasněné. Zatím to v nás provokuje nějakou diskuzi, emoce, někdy pozitivní, někdy bolestné.

Ale díky tomu, že máme u sebe svého kouče, nikdy nedopustí, aby to skončilo v negativním slova smyslu.

Každé setkání končí tím, jestli se chceme sejít znova příště. Je to na každém. A je to myšleno vážně. Všichni to ví, že to je myšleno vážně. Takže každý má tu možnost říct, že mu něco nevyhovovalo a podobně.

Ještě na všem pracujeme, ale ta práce je nesmírně zajímavá, protože už vidíme, co se děje i mezi tím, kdy tam Erika není. A ty hodnoty nás začínají ovlivňovat.

Ještě nejsme shodnutí na všem nebo ještě jsme daleko od toho, abychom byli shodnutí. Nebo měli Sedm zlatých pravidel nebo rodinnou ústavu, ale už nás to začíná formovat.

Ten způsob komunikace už nás začíná ovlivňovat, což je moc příjemné.

To, co jsi použila jako příklad před chviličkou. „Rozumím, že se ti to nelíbí, ale ten způsob mi nevyhovuje.

Pojďme se o tom pobavit někdy jindy. Nebo v jiném formátu.“ To už je něco, co začínáme používat.

Protože samozřejmě sklouzáváme k těm starým způsobům chování, ale už tam máme tu nápovědu, jak se s tím vypořádat. Což je skvělé.

Erika Matwij

Velmi mě těší, co slyším.

Josef Podlipný

Eriko, Vláďo, pojďte se teď podělit o nějaké rady, jak vytvořit prostředí, kde bude možné očekávání vyslovit a bude to naopak povzbuzovat jednotlivé členy rodiny k tomu, aby očekávání sdíleli.

Erika Matwij

Mně vždy velmi pomáhá vizualizace. Doporučuji, aby si rodiny zapisovali. Možná, aby měli flipchart, papír. Protože vizualizace pomáhá. Pomáhá utřídit, někde se v tom ukotvujeme.

Zároveň pomáhá určit si na začátku rozhovoru, diskuze, pravidla. Opravdu doporučuji, pokud to někdo z rodiny přinese.

„Byl bych rád, kdybychom se na tohle téma pobavili. Akorát mám trošku obavu, že mě nenecháte domluvit. V jednom kuse mi skáčete do řeči. A ty, táto, za mě vždy dokončíš větu, protože ty všechno víš nejlépe. Tak kdybychom se mohli dohodnout, že se o tomto budeme bavit, budeme se respektovat a necháte mě domluvit. Já jsem zvědavá i jak to má moje sestra, protože ona vždy celou dobu mlčí, když jsme u stolu.“

A potom to dodržet.

Myslím, že dávat naději druhým členům rodiny, že změna je možná, je věc, která může otevírat, že se víc a víc jednotliví členové rodiny budou k sobě přibližovat. Protože budou vědět, že mohli a nic se jim nestalo.

Když to skončilo, tak i tehdy se jim nic nestalo. Protože jim to nikdo nevrátil na grilovačce.

To není jen o procesu – ten má být posvátný. To, co my si tam povíme, jakou sílu potřebuji na to, abych tátovi řekla, když se ho bojím, protože se mi vysmívá, protože mě vždycky setřel. Máma za mě dokončila větu, protože mě chránila. A moje sestra raději nic neřekla a šla do ignorace, aby rušila všechno, co tam viděla a řekla si „Já nevím, mě je to jedno“, bylo pro ni bezpečnější než říct svůj názor.

Tak když se to trošku začíná otevírat, může to pro mě jako rodiče být složité. Ale pokud nechci děti ztratit, ve smyslu, že teď mluvíme o hojnosti, bohatství, správě toho, jak to má vypadat v budoucnosti, měl bych dodržet to, co tam zazní.

Když někdo chce, abych byl v ústraní a nechal jim prostor, mojí jedinou úlohou jako rodiče, i když jsem vždy musel být dominantní, rozhodný, protože jinak bychom nebyli tam, kde jsme. Musel jsem přinášet samostatná rozhodnutí a jít si za svým. Vyjednávat, být dravý atd. Ale tohle není byznys. Tohle je rodina a tam bych měl být v jiné roli a tam nechci být tvrdý byznysmen. Ale chci být laskavý táta, kterého mají rádi.

Když mám tento obrázek před sebou a zavřu oči, jsem laskavý otec a chci, aby mě milovali nejvíc na světě. Nedovolí mi to jít proti nim. Toto bych si měl nést ze setkání i dále. Nekomentovat, nevtipkovat o tom „jé ty ses rozplakal, ale to je v pohodě, to bylo na tom setkání.“ Pak už se dítě nikdy neotevře.

Je potřeba dodržet posvátnost toho setkání, že si někdo dal tu sílu, dopřál si odvahu (Teď to možná tak hrozivě zní, ale opravdu to tak je), že raději teď nebude nic říkal, aby se nemusel s tátou konfrontovat. Tak děti raději nic neříkají, přitom jim je 40 let a mají 3 děti.

To je někdy smutné. Jestli si tohle dovolíte, tak si to potom užijte, protože to je báječné. Tohle bych doporučila.

Josef Podlipný

Eriko, říkala jsi laskavý otec.

Vláďo, ty už ses, pokud si správně pamatuji, s námi podělil o to, že v rodině ty jsi ten laskavý otec a přísnější je spíš máma.

Když by ses měl podělit o nějakou radu, jak vytvořit prostředí, kde svá očekávání jednotliví členové rodiny rádi vysloví. A budete mít i možnost tomu očekávání porozumět a společně třeba hledat i nějaké řešení. Co tě napadá jako první?

Vladimír Fichtner

Mě nenapadá, že bych byl laskavý otec a máma byla přísná. Já jsem rozmazlují otec. To nevím, jestli to je to samé.

Erika Matwij

Je to trošku jiné, ale v zásadě ano.

Vladimír Fichtner

Nevím, jestli laskavost není spíš na straně Radky, protože dává prostor, tím dává zpětnou vazbu, která je férovější asi než moje.

Já myslím, jak říkala Erika, že je hrozně důležité si uvědomit co bude, když to neudělám. Co bude, když se nezměním? Co bude, když zůstanu tím, který všechno bude rozhodovat a dětem bude šedesát a já pořád všechno budu rozhodovat?

Laskavý otec to asi nebude. Asi to nebude otec, který dává svým dětem prostor, aby si našly svoji cestu, aby udělaly svoje chyby.

Což je někdy těžké sledovat. A všichni to tak máme, když se bavím s kamarády, úspěšnými podnikateli.

Všichni to chceme udělat správně, protože my víme.

Když si sám sebe představím před pětadvaceti lety, tak asi jsem nebyl lepší, spíš horší, možná.

A nějak to dopadlo.

Myslím, že je hrozně cenné si uvědomit, co bude, když do toho nepůjdeme. Jak to dopadne?

Šance, že rodina bude držet spolu. Šance, že děti budou schopny spolu komunikovat a bude se to dařit jak za našeho života, tak poté, co už tady nebudeme.

Určitě se dramaticky sníží, pokud si to neuvědomíme. Pokud na tom nebudeme pracovat, protože já to vnímám jako práci na rodinném bohatství, na vztahovém bohatství. Stejně důležitě jako práci na byznysu, který jsme kdysi s Radkou budovali a kterému ještě trošku pomáháme i nadále.

Najednou je to nový prostor, pro mě je to nová aktivita, která mě pohlcuje, fascinuje.

Uvědomuji si, jak málo jsme zatím do toho investovali – času, energie, peněz. Máme co dohánět. Investovat do toho je základ.

Asi jsem víc reflektoval to, co říkala Erika než tvoji otázku, ale já jsem to potřeboval říct.

Erika Matwij

Ty jsi mi teď nahrál.

Častokrát tajná očekávání otců a matek rodin je, a to jsou tajná očekávání, že ostatní se změní, ale oni nemusí. Toto ale nefunguje.

„Já se už stejně nezměním“ mi říkají a tajně očekávají, že to udělají všichni okolo. Rodina, vnuci, děti, partner. Ale staré status quo a nové status quo se nepotkává.

Takže potom je to spouštěč a iritátor, zacyklení konfliktů, které tam jsou a je to velká škoda.

Když budu tajně očekávat od sebe, že to dám, to je jiné očekávání, než když tajně očekávám, že to druzí udělají za mě.

Toto nefunguje, a přitom je to velmi časté tajné očekávání majitelů.

Vladimír Fichtner

Jen bych doplnil, že je dobré si srovnat v hlavě, co nás dělá šťastnými.

Jestli to, že si půjdeme zaplavat každé ráno do bazénu zlaťáků, jako strýček Skrblík.

Nebo jestli jsou to vztahy, jestli k nám děti rády jezdí, protože je s námi baví život a povídání.

To si každý musí srovnat v hlavě. Buď zůstat na své lodi a jet si pořád stejně, anebo možná něco začít měnit.

Vladimír Fichtner

Eriko, já bych rád ještě využil tuto příležitost, abychom ještě řekli, kdy bude tvůj další kongres.

Protože to může pro mnohé být příležitost, kam můžou, stejně jako já, vzít třeba některého ze svých potomků a začít otevírat oblasti, které možná doteď ještě nepoznávali.

Kdy je další kongres, kdy se na něj můžeme těšit?

Erika Matwij

Děkuji velmi pěkně.

Pro nás je to symbolické, protože my jsme se poznali na kongresu.

Máme ho vždy 19. září. V roce 2024 startujeme 5. ročník mezinárodního kongresu rodinných firem, kde máme jenom zahraniční speakery. Zvu vás srdečně a budu se velmi těšit.

Vladimír Fichtner

My tam určitě budeme.

Ostatní mohou najít link na tuto akci u našeho videa.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

Pokud vás toto téma bavilo stejně jako mě, poslechněte předchozí 53. díl, který hezky uvádí další část komunikace v rodině, s tímto tématem související.

 

ESG: Dobrá investice nebo nebezpečná pohádka?

ESG (Environmental, Social, Governance – environmentální, sociální a správní řízení) je poměrně populární téma a ovlivňuje naše firmy i investice.

Už v roce 2020 mělo iniciativy ESG zavedeno 88 % veřejně obchodovaných společností, 79 % společností podporovaných rizikovým a soukromým kapitálem a 67 % společností v soukromém vlastnictví. (zdroj NAVEX Global)

Vidíme také velký zájem o zodpovědné investování ze strany investorů zajímajících se o klimatické změny a sociální spravedlnost. Rok co rok navyšují investice do ESG fondů.

Má ale zelená nálepka ESG přidanou hodnotu pro naše investice nebo jde jen o nástroj k marketingu a prodeji investic?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí názor, že téma ESG je jistě zajímavé a nutné, ale rozhodně by nemělo ovlivňovat naše investiční rozhodnutí. Pokud tedy investujeme za účelem zhodnocení majetku.

Také profesor a světoznámý specialista na oceňování firem Aswath Damodaran není fanouškem ESG. Vidí problém ve tvrzení, že ESG povede k vyšší hodnotě zodpovědných firem, což také dokazují data. Dále poukazuje na to, že větší firmy působí více zodpovědné než ty menší, jelikož mají více prostředků na to, „aby hráli ESG hru”.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Rovnou Ti pokládám otázku, jako zkušenému investorovi a zároveň tomu, kdo radí mnoha úspěšným podnikatelům, jestli investovat do něčeho, co má nálepku ESG?

 

Vladimír Fichtner

Neinvestovat. Ale to vyžaduje vysvětlení.

Nálepka ESG mluví o dlouhodobé udržitelnosti podnikání. O tom, že bychom se měli chovat způsobem, který zanechá tuto planetu v takovém stavu, že s tím budou v pohodě i další pokolení.

To je téma, které je potřeba neustále zdvihat, přemýšlet o něm, věnovat se mu. Kdo chce začít, tomu můžu určitě doporučit knížku Billa Gatese Jak zabránit klimatické katastrofě. Nevím, jaký je přesný český překlad, originálně to je How to Avoid a Climate Disaster. Je to moc zajímavá knížka.

Zrovna Gates je člověk, který je postavený na datech, na tom, že spoustu věcí prozkoumal, do spousty věcí investoval své peníze a třeba o ně přišel.

Ale velmi zajímavě popisuje, jak přemýšlet.

Na druhou stranu ESG investování je velmi problematické téma. Já bych si asi vypůjčil slova profesora Damodarana (kdo se tomu věnuje, ví, že to je takový Warren Buffett dnešních dnů. Takový guru fundamentálního investování v Americe. Opravdu velmi chytrý chlapík.)

On říká, že ESG je nejvíce přeprodávaným a přehnaným konceptem v historii podnikání.

Protože lidé a firmy o něm mluví, mluví a mluví. Jenže nemají nic, čím by dokázali své argumenty podpořit.

Když jsem se poprvé začal potkávat s tímto tématem, tak mi přišlo jako velmi důležité. Dodnes si myslím, že to je důležité téma. Ale čím dál tím víc jsem si začal všímat toho, že v investičním světě se to začíná používat jako marketingový nástroj, aby někdo někoho do něčeho vrtal. Protože to je sexy. A to já vím, že je jeden z nejhorších způsobů, jak přemýšlet o svých investicích.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Mně to připomíná diskuse ať už ekonomů, tak filozofů anebo filozofických ekonomů, kde poukazují na to, že v okamžiku, kdy nejde nějakou myšlenku nebo tezi zpochybnit, tak od ní máme utíkat co největší rychlostí, protože nás může tato myšlenka zahubit.

Může nás dostat do situace, která může být dokonce zdánlivě bezvýchodnou a může pokřivit naše vnímání světa a hodnot. Když se vrátíme k ESG, jako k nálepce, která ukazuje na možné cesty, na možné východisko ze současné situace, abychom planetu zanechali budoucím generacím, pokud možno ve stejném nebo lepším stavu, než je nyní. Na co si myslíš, že z hlediska fundamentů stojí za to poukázat, co jsou kritická místa, která říkají, že je to něco těžko uchopitelného?

 

Vladimír Fichtner

Tím kritickým je právě uvědomit si, zda nekupuju nějakou investici jenom kvůli tomu, že má tu nálepku.

Když se díváme na mnohé produkty, které jsou v ESG nebo díky ESG – zodpovědnému investování – propagovány, tak to je bída s nouzí.

Velmi drahé na vnitřní náklady, s malou výkonností. Dívali jsme se i na dlouhodobá čísla. Porovnávali jsme výkonnost indexu SP500 s indexem ESG Leaders. Jeden index udělal od roku 2007 do konce roku 2022 výkonnost 150 % a druhý 100 %. ESG byl ten „špatný“.

V Americe už to dokonce došlo tak daleko, že před pár měsíci asi 19 státních zástupců vyzvalo společnost BlackRock, největšího asset manažera na světě, největšího správce fondů na světě, aby se zodpovídala za protlačování své ESG agendy na úkor povinností vydělávat peníze pro investory.

Už i na datech to začíná být postavitelné, že je koncept mediálně přehnaný.

 

To opravdu nejkritičtější je si uvědomit, jestli náhodou nekupuji investici jenom kvůli té nálepce. Nebo jak moc mě tato nálepka ovlivňuje.

To bych řekl, že je alfa a omega. Protože všechna data ukazují na to, že to není dneska korektně používaný koncept vůči investorům.

 

Josef Podlipný

Máš pravdu, termín greenwashing téměř zdomácněl. Protože dezinformace, a prominou všichni, kdo to mají dobře promyšlené, v tento okamžik šíří právě subjekty a podniky v tom smyslu, že jsou společensky nebo ekologicky prospěšní. Šíření dezinformací je vražedné, pokřivuje úplně celý trh.

Když se podíváme na ESG ještě z pohledu možné integrace, napadá tě, jestli vůbec existuje něco, co by ukazovalo nějakou šablonu, jak tyto principy integrovat do současného světa? Já o ničem nevím.

 

Vladimír Fichtner

Znovu bych připomněl to, co jsem říkal na začátku. Je to téma, kterému bychom se měli věnovat. Měli bychom se mu věnovat jako společnost, měli bychom o něm vědět, měli bychom vědět o klimatu, o nebezpečí oteplování a tak dále. Jednoznačně ano.

Ale nesmíme se nechat v investičním světě investičními marketingovými pohádkami pohltit. To neznamená nezkoumat to. V tuto chvíli je ale způsob vyhodnocování ESG nekonzistentní. Každý to dělá jinak.

Já jsem si to uvědomil, když jsem viděl, jak je to dobrý byznys. Když jsem viděl diskusi jedné velké poradenské firmy s několika dalšími hráči na trhu. Říkal jsem si „Aha, to bude hodně peněz, to bude hodně fee.“ Protože oni se snaží na tom byznysově urvat, co se dá.

Nechci nikomu upírat snahu o to, že to dělá správně, ale i bývalý CEO udržitelného investování v BlackRocku veřejně říká, že koncept ESG na Wall Street je v současnosti pouze placebo pro cílové zákazníky.

 

Bohužel to tak je, a je potřeba na to dávat velký pozor!

Věnujme se tomu, ale neberme to jako, že chceme zachránit planetu tak uděláme tohle.

Mnohem rozumnější je asi přemýšlet o tom, jak to dělat ve svém byznysu, jak planetu méně zatěžovat.

Je to takové přirozenější a měl by to dělat každý. Já vždy rád vidím prezentace Apple, kteří už ani nevím kolik let říkají, že toto je plně recyklovatelné, tohle na 99 % a podobně. Není to o tom, že lidé, kteří mají největší firmy světa, na to nemyslí.

Oni také mají děti a mají další pokolení. Ale nenechme se tím v tom investičním světě převálcovat. To bych řekl, že je asi nejkritičtější věc.

Co myslíš Ty, že je důležité?

 

Josef Podlipný

Investorský mi to připomíná diskusi s jedním úspěšným podnikatelem, říkejme mu Tomáš.

On říkal, že když se mluví o ESG, tak ho napadají dvě oblasti. První dotační programy a druhý investorské pobídky nebo nabídky pro investice.

K nabídce pro investice říkal, že někde četl, jak mladý začínající podnikatel opravdu navážno přišel za úspěšným byznysem se žádostí o investici do revoluční výroby brýlí. Neviditelných brýlí jako společenské zakázky, kdy spousta lidí řeší, že brýle jim hyzdí tvář. Nebo jim nějakým způsobem narušují jejich identitu.

A neviditelné brýle to všechno vyřeší.

 

Tomáš říkal, že bylo strašně vtipné, jak byl ten příběh popsán. Ten zkušený byznysmen se s tímto začínajícím podnikatelem viděl po více jak roce a ptal se ho „jak vypadá ten váš projekt?“

A on mu odpověděl „No, furt nevidím žádný problém, ale investora jsem ještě nesehnal.“

Proč to zmiňuju ve vztahu k ESG?

Tomáš říkal „pořád vidíme ten problém, pořád nám lidé a vědci ukazují, jak se planeta otepluje nebo se zhoršují podmínky pro život budoucím generacím. Ale řešení nevidíme nebo nediskutujeme o tom řešení, které by bylo možné změřit tak, že má opravdu prokazatelný přínos.“ V tom viděl Tomáš největší problém.

Podobně poukazoval na ESG a dotační tituly v té rovině, že se na tuto oblast a na toto téma nalepí spousta dalších subjektů a nákladů, které nám budoucnost ztěžují a prodražují.

 

To znamená pro nás, dlouhodobé investory, správce, kteří mají na paměti hlavně ochranu rodinného bohatství, které jsme vytvořili buď my, anebo i předchozí generace a díváme se z dlouhodobého hlediska na několik desítek nebo i stovek let do budoucna, že je téměř nesmysl se dívat na něco, co míří na krátkodobé období. Že teď tu nálepku dostanu. Teď řeknu, že mám společensky nebo ekologicky prospěšný projekt.

Jak to změřím? Jak vyhodnotím, jestli to je ten nejlepší z těch stovek projektů, které na světě jsou?

 

Vladimír Fichtner

Já určitě budu rád, co se týče té společenské části ESG, až třeba banky řeknou, že už nedávají kreditky, protože vědí a mají to změřené, že lidé, kteří mají kreditní dluhy nebo dluhy na kreditce, jsou nejvíce postižitelní tím, že spadnou do nějaké dluhové pasti.

Jak to, že máme milion lidí v exekuci v ČR?

 

Josef Podlipný

Protože si koupili už pátou televizi do své domácnosti, na záchod.

 

Vladimír Fichtner

Na úvěr.

Já tam potřebuji vidět takové posuny. Ne posuny typu „my už nic netiskneme.“ Ano, také je to dobře, fajn, neříkám, že ne.

Ale z pohledu klimatu, myslím si, že kniha od Billa Gatese mi velmi zajímavě zprostředkovala vstup do téhle oblasti. Lepší chápání klimatické změny, ke které míříme a její opravdu významné nebezpečí. Jsem schopen o tom teď mnohem lépe přemýšlet.

Já bych potřeboval, aby vznikly i v dalších oblastech takové studie, abychom se více věnovali tomu, jak na to. Jak tu společenskou zodpovědnost opravdu prosadit. Ne jenom jak se nálepkovat, že jsme nejlepší na světě. Ale přitom je to velmi pofidérní jak z hlediska výkonnosti. To je opravdu to, co mě na tom nejvíc štve. Že se to zneužívá jako marketingový nástroj. Protože lidi zajímá tahle ta oblast. Rozpor marketingu a reality a kvality těch produktů je v mnoha případech velmi problematický.

 

Josef Podlipný

Vláďo, chápu správně, že poukazuješ nejenom na ten zájem a růst popularity, ale i na to, že úspěšní podnikatelé chtějí společnosti něco vrátit zpátky. A může pro ně být i tohle určitou pastí, že jim někdo s nálepkou ESG prodá řešení, které bude mít ten přívlastek „Děláš něco prospěšného pro společnost.“ Přitom to může nenaplnit jejich očekávání.

Co bys takovýmto úspěšným podnikatelům poradil? Jak se dívat na nabídky, které mají nálepku ESG?

 

Vladimír Fichtner

Stejně jako na jakoukoliv jinou nabídku. To znamená, podívat se dovnitř, podívat se, jestli to dává smysl. Jakou to má výkonnost, jaké to má riziko, volatilitu a smysluplnost.

Pak se rozhodnout, jestli ji využiji nebo ne. Ale nenechat se ovlivnit tou nálepkou. Udělat si svůj due diligence průzkum, který řekne, zda to má nebo nemá smysl.

Není to tak, že produkty ESG automaticky vyřazujeme z toho, do čeho investujeme. V žádném případě, ale mají stejnou důležitost jako jiné produkty. Bohužel vidíme, že většina z nich smysl nedává.

Řekl bych, že tam je ještě jedna nebezpečná věc. A to, že ESG tlačí politicky. Nevím, jestli slovo politicky je to správné slovo.

 

Josef Podlipný

Regulatorně?

 

Vladimír Fichtner

Společensky. Je to takové důležité, tak to někdy zbytečně zatěžuje i podniky děláním reportu kvůli reportu. Místo toho, aby stejnou energii, soustředili na…

 

Josef Podlipný

Na prospěšnější činnost.

 

Vladimír Fichtner

Prospěšnější činnost, přesně. Na to, aby to opravdu udělali, aby něco posunuli vpřed.

Pamatuji si kluka, který byl vysoko ve struktuře jedné regionální bankovní skupiny. A ten říkal, že to je nejvíc přeprodávaný a nejmíň financovaný projekt. Měl k tomu opravdu blízko v rámci té bankovní skupiny. Lidé, kteří to dělají, to vědí. Je potřeba nenechat se regulací převálcovat a dělat něco za každou cenu příliš intenzivně. Ale najít rozumnou míru reakce na tyhle požadavky, které jsou regulatorně opravdu někdy za hranou rozumnosti. Jsou regulovány, tak je potřeba nějakým způsobem se chovat. Chce to najít opravdu rozumnou míru aktivity, abych měl energii na to skutečné a pravdivé posuzování dopadů a přemýšlení o tom, jak tohle téma uchopit.

Ale investičně se podle toho určitě nerozhodujte.

 

Josef Podlipný

Na závěr bych chtěl nasdílet ještě jeden kraťoučký příběh mého kamaráda Marka. Když jsem s ním nedávno diskutoval ESG, říkal, že na ESG mu pro jeho rodinu a jeho rodinné impérium přišly uchopitelné jen dvě věci. První, říkal, děláme – měříme spokojenost zákazníka a zákazník je pro nás opravdu na prvním místě.

V sociální rovině ESG se už dávno našli. A každý úspěšný podnikatel, který úspěšným chce být i v budoucnu, to nedělá jinak. To by nepřežil.

Říkal také ale, že v určitém okamžiku si uvědomil z hlediska government důležitost standardů řízení společnosti. Je naprosto běžné, že čím je korporát větší, a on přijde do určitých úrovní za jednotlivci a ptá se jich, co dělají a jak to dělají, má spousta z nich prázdné definice. Není schopna popsat svoji činnost.

 

To znamená, že když on by měl mít jako vlastník byznysu, jako řídící osoba schopnost tu roli předat někomu dalšímu, bude předávat nepopsaný list papíru.

Popíše jen svojí vlastnickou roli, akcionářskou roli, ale nebude mu schopen popsat procesní strukturu, řídicí strukturu, jak to všechno funguje, jaké to má pojistky atd. V ten okamžik si uvědomil, že nestačí mít ISO nebo něco, co bylo „vstupenkou“ do výběrových řízení, ale je potřeba mít velmi precizně popsané standardy řízení společnosti. A to byla určitě přínosná věc z hlediska pohledu na ESG.

 

Věřím, že i pro vás bude tento podcast přínosem především proto, že skrze nálepku ESG se budete dívat na fundamenty. Na jednotlivé instrumenty a nabídky, které vás na vaší životní cestě určitě potkají. A budete se snažit je vyhodnotit na základě zdravého selského rozumu.

 

Vladimír Fichtner

Já bych dodal, stejně kriticky jako na jakékoliv jiné.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám i s ESG zdravý selský rozum a udržitelnost vašich investic do budoucna.

 

Zapojení žen do správy rodinného bohatství

Jaká může být role žen, manželek při správě rodinného bohatství?

Mají zůstat jen u plotny a přenechat diskuzi o majetku mužům?

Ne, to si Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozhodně nemyslí a sdílí to na svých  osobních zkušenostech i zkušenostech svých klientů. To, co funguje, i to, co se najednou rozbilo.

Oba zdůrazňují, jak důležité je zapojení žen (či muže, když je tvůrcem bohatství žena) do rozhodování a komunikace ohledně majetku. Nejen z pohledu partnerského vztahu, ale také vzhledem k nastupující generaci.

Vladimír s Pepou se také shodují na tom, že klíčovým prvkem pro ženy, ale i muže, je vnitřní chuť a hlavně srozumitelná komunikace.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Ženy jsou součástí rodinného bohatství, a proto stojí za to začít nějakými příběhy z praxe.

Vláďo, můžeš přiblížit tuto otázku na své vlastní zkušenosti, na své vlastní rodině?

 

Vladimír Fichtner

Určitě, velmi rád.

Moje žena Radka byla velmi důležitou součástí toho, co dneska společně zažíváme. V roce 1998 nebo 1999, kdy jsme se potkali, mi řekla jednu z prvních věcí „Přečti si tady toho Kiyosakiho.“ Tehdy jsem byl zaměstnanec.

Já jsem říkal, že už jsem četl všechno a přeci nebudu číst nějakou knížku od nějakého Kiyosakiho. Pak jsem si jí přečetl, nebylo to úplně špatné, byla to docela zajímavá inspirace pro zaměstnance.

 

Pak mi řekla „už jsi udělal něco pro Petra Kellnera, kde jsi začínal, pak jsi udělal něco pro svého současného zaměstnavatele, co kdybys udělal něco pro sebe?“

 

A tak jsme založili firmu v roce 2003. Od té doby byla nezbytnou součástí budování nejenom materiálního bohatství, ale i toho lidského, intelektuálního. Human capital, jak se říká ošklivě anglicky.

A dodneška je. U mě to propojení fungovalo velmi intenzivně od samého začátku, protože byznys jsme budovali společně.

Radka potom začala dělat ještě rodinné nemovitosti. To byla její parketa někdy od roku 2013.

Do dneška věci spolu hodně probíráme. A já vidím, jaká je to pro mě obrovská výhoda. Protože moje žena má úplně jiný pohled na svět než já. Ale když se na něčem shodneme, nebo naopak oba máme s něčím problém, tak ani nepotřebujeme jít do velkého detailu, protože ta intuice nám v tom směru pomáhá. I to, jak jsme hodně jiní. Takže v naší rodině to určitě bylo velmi, velmi intenzivní od samého počátku.

Myslím si, že je škoda, že to není u většiny lidí, se kterými já se potkávám jako s klienty.

Ale věřím a myslím si, že se nám docela daří po nějaké době spolupráce s mužem, který vybudoval byznys a přichází za námi, začít zapojovat nejenom děti, ale i partnerku. Nebo druhého životního partnera, protože to má veliké kouzlo a velkou přidanou hodnotu.

Jak vidíš ty, Pepo? S čím jsi se potkal ve svém životě?

 

Josef Podlipný

Náš vztah s Janičkou začal také velmi intenzivně. A největší přidanou hodnotou mi bylo to, že se Janička mnoho let, teď už s menší intenzitou, doptávala.

Když jsme se poznali, ona netušila nic o našich rodinných majetkových poměrech. A já samozřejmě stejně tak o jejích.

Když za mnou poprvé přicestovala, měli jsme možnost spolu projíždět krajinou. A já jsem jí říkal „Sem Tě vezmu, tady ta místa dobře znám. To je náš les. Sem Tě vezmu, ale tady, to budeš zírat, tam jsou krásný remízky, neskutečná příroda a nejenom flóra, ale i fauna.“ Pamatuju si dobře, když jsme dorazili domů, že bezprostředně poté volala domů, aby rodiče neměli starost, jestli v pořádku dorazila.

Poodstoupila sice kousek dál, i přesto byla slyšet. A zaslechl jsem v tom rozhovoru samé pole, louky, lán a lesy.

Takhle to bylo na začátku, že poznávala postupně náš rodový majetek, který, jsme získali bezprostředně před tím, než jsme se seznámili. Ona chtěla poznat kořeny toho majetku, chtěla znát souvislosti, a to mi bylo velmi příjemné. Za A

Za B, bylo velmi poučné to, jak jsem musel nacházet srozumitelná slova a popis majetku i souvislostí tak, abych ji nevystrašil, neodradil, ale zároveň náš rodící se vztah nezkazil.

Což je stejně poučné teď, když se zamýšlíme nad nastupujícími generacemi, protože velikost majetku nebo složitost nějakého problému může vztah nebo rodinu posunout i nesprávným směrem.

 

Vladimír Fichtner

Já si jen uvědomuji jednu věc, kterou jsi říkal – že jsi měl spoustu otázek od své ženy. Spoustu dotazů. To jsme vlastně s Radkou zažili také.

Protože já jsem byl ten, který se pohyboval ve světě financí, už nevím osmým devátým rokem, v době, kdy jsme se potkali. Takže už jsem měl nějaký náskok. V devadesátkách spousta věcí šla hodně rychle dopředu. Jak je člověk prožíval, nejenom se je učil, ale prožíval.

Vznikla burza, tak jsem byl jeden z prvních na burze atd. Člověk to vzdělání dostával spíš praxí než čímkoliv jiným.

Takže jsem měl pro Radku spoustu a spoustu odpovědí, ale na spoustu dotazů jsem odpovědi neměl. To mě vedlo k tomu, že jsme začali některé věci vymýšlet společně. Nebo jsem se o ně začal zajímat.

Ten druhý element ve vztahu já považuji za nesmírně důležitý a prospěšný. Mimo jiné proto, že z mého pohledu jsou ženy spíše nositelem filozofie ochrany bohatství a ochrany majetku.

Spíš mají blíže ke správcovství než my muži, kteří jsme víc takoví dobrodruzi. Podnikání je nám blízké, pojďme zariskovat a uvidíme, jak to dopadne.

Ve firmě jsme to s Radkou bylo to samé. Já jsem byl byznys development člověk, který vymýšlel věci.

Ona byla především finanční ředitel a back office. Měla na starost, aby všechno fungovalo v zázemí.

U hodně žen vidím tu ochranářskou roli. U hodně žen podnikatelů, u dvojic, vidím často, že žena je finanční ředitel.

Prostě k tomu mají holky obecně blíž. Ne vždycky. Občas je to obráceně. Ale vidím to poměrně často.

Pro mě vysvětlit ženě, co je filozofie, se kterou pracujeme, je velmi jednoduché. Protože je to přirozené, chránit bohatství a přemýšlet o tom, jak o něj nepřijít.

U podnikatelů-mužů je to občas složitější.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Kdyby tady s námi seděla Janička, tak by se zřejmě teď pousmála, když řeknu, že my jsme procházeli obdobím „Proč“. Teď tím procházíme znovu s vnoučkem a mě to hodně připomíná naše rané počátky diskusí. Otázky i odpovědi na „Proč“ byly velmi zajímavé i z toho důvodu, že mě nutily o něčem víc přemýšlet, než jsem ta slova formuloval. Anebo našel očekávanou odpověď na otázku proč.

Takže jsem si nedělal zkrácené cestičky za cílem. My byznysmeni, podnikatelé, máme většinou touhu překonat nějakou překážku nebo znovu ukázat, že na to takzvaně máme.

A ne vždy si klademe otázku proč. Proč máme nějaký ten krok udělat a jestli tím neutrpí třeba rodina, vztah nebo nějaká jiná součást rodinného bohatství.

Fáze otázek „Proč“ nám, teď zpětně si uvědomuji, umožnila formulovat i obrysy rodinného bohatství jako celku.

Nicméně, pojďme se teď ještě od našich vlastních příběhů podívat na sdílenou inspiraci.

Napadá tě, Vláďo, někdo, u koho lze podobnou tematiku ženy versus správa rodinného bohatství nasvítit jejich příběhem? Sdíleným příběhem nějaké jiné rodiny?

My se potkáváme s velkým množstvím úspěšných podnikatelů, kteří buď zažívají teď, anebo v minulosti zažívali s velkou intenzitou, stejné téma.

 

Vladimír Fichtner

Určitě mě napadá několik párů, které vybudovaly byznys spolu. Zažívaly velmi podobné věci, jako jsme zažívali my s Radkou, často ve stejném gardu. Byznys development a sales měl manžel a finance a back office měla na starosti žena.

Tam si myslím, že v případě takových rodin, nebo to vidím při rozhovorech, je krásně vidět, jak to obohacuje i správu bohatého rodinného bohatství. Jak tam dochází k přirozenému tříbení názorů, tím, že se zapojí obě strany velmi, velmi silně.

My, když se s takovým párem potkáme s Radkou, i když jsme se předtím nikdy neviděli, pět hodin sedíme a povídáme si. Je to splynutí myslí. Ve Španělsku jsme přesně takhle potkali jeden pár. Nikdy jsme se předtím neviděli. Pak jsme si vyměňovali zkušenosti nebo my jsme se jich ptali na zkušenosti se Španělskem a jak tam na některé věci jít. Sedli jsme si na oběd a seděli jsme v plážovém klubu od oběda do večera, pět hodin. Pak už jsme museli jet, ale jinak bychom tam možná seděli ještě dva dny. Protože ti lidé zažili velmi podobné věci jako my. Proto bylo jednoduché si o nich povídat, protože jsme měli stejnou zkušenost. To je určitě jeden z typů lidí, se kterými se potkáváme. Když potkáme podnikatelskou dvojici, tak většinou i na první schůzku s námi přicházejí jako dvojice.

Ale není to tak vždy. Řekl bych, že je to méně časté, protože častější je muž, který byl lídrem budování majetku. Žena se víc starala o rodinu a rodinné zázemí.

Muž se většinou s námi potkává jako první. Naše přání je, to spolu absolvujeme pravidelně, Pepo, už na druhé schůzce si ideálně popovídat s dvojicí, když tam není nějaký silný důvod, proč ne. Myslíme, že ve správě rodinného bohatství – ve výrazu rodinné bohatství vnímám tu šíři, nejenom materiální bohatství, ale to vztahové a opravdu rodinné – ženy hrají opravdu velmi důležitou roli. Vidíme to na prezentaci strategického plánu rodinného bohatství. Často, dámy prominou, holka přichází s klukem, který podniká celý život a je jim přes padesát, s tím, že bude jen poslouchat. Manžel jí říkal, ať jde s ním, že neví, co od toho čekat.

Je nádherné sledovat, jak se oba zapojují už v průběhu prezentace a žena odchází s tím, že tomu rozuměla, dávalo to smysl a líbí se jí to.

Prožíváme ty schůzky spolu, Pepo. Určitě máš v hlavě nějaký příběh, o který se chceš podělit.

 

Josef Podlipný

Já se s posluchači rád podělím o příběh, který vypráví i tvé příběhy.

Začnu nejprve s rodinou Petra. Petr společně s manželkou Janou a jejich dětmi postupně nastavují optimální model správy rodinného bohatství. Aby každý z rodinných následovníků měl stejné možnosti. Možnosti využít více než půl miliardový rodinný majetek pro svůj rozvoj, pro zajištění zdraví, pro dobrý a bohatší život. A tím myslím hlavně duševní, nikoliv jen finanční.

Díky víceleté společné diskusi si Jana, manželka Petra, dobře uvědomuje, jak důležité je nacházet kompromisy. A že je to mnohem důležitější než samotné kompromisy. Jak důležité je, aby rodina fungovala. Proto říkala, že ona si přeje ze všeho nejvíc, aby si v rodině uměli naslouchat, aby se vzájemně respektovali, aby se vzájemně podporovali. Nechce, aby se ze správy majetku stalo něco, co bude spojeno se stresem.

Nejvíc ocenila, že na to není a nebude sama. Protože v okamžiku, kdy by na to byla sama, zmiňovala, že stres by se tam dřív nebo později dostavil. A to s velkou intenzitou.

Druhou rodinu, kterou jsi mi svým příběhem připomněl, představím jako Filipa v roli budovatele rodinného bohatství. Kde Filip s již dospělými syny spravuje téměř miliardový majetek. V určitém okamžiku, poté, co poslouchal naše podcasty, ze kterých má velkou radost, byl příjemně překvapen, když jeho nejmladší ještě neplnoletý syn, začal vysvětlovat své mamince, co/kdo je to vlastně ten rentiér.

A říkal si „Aha, já jsem zjistil, že i neplnoletý syn se už může s touto oblastí správy rodinného bohatství začít postupně seznamovat. Nebylo to pro něj nic, co by mu život kazilo, naopak ho to obohatilo a uměl reagovat na dotaz mé vlastní ženy.“

Filipova manželka měla v určitém okamžiku šanci poznat víc než jen rodinnou radu, která řeší benefity pro rodinné příslušníky. Měla možnost zjistit, že se může věnovat oblasti filantropie nebo poznat do většího detailu samotnou správu rodinného bohatství a byznys, který umožnil Filipovi a jí rodinné bohatství vybudovat.

Tou největší devizou bylo to, že z našich schůzek odcházely motivované páry. Páry motivované k dalšímu kroku, který umožní připravit rodinu na mezigenerační správu rodinného bohatství. Na diskusi o rodinném bohatství.

Nicméně, Vláďo, vzpomeneš si na úplně první okamžik, kdy sis uvědomil, jak důležité je zapojení žen do správy rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

U mě to určitě bylo s Radkou před řádově 25 lety. Už jsem o tom povídal, tak to nechci opakovat. Ale pak jsem se občas potkal se situací, jak už to v životě bývá, že my kluci umíráme dříve než holky, kdy zemřel zakladatel rodu. A žena nebyla vůbec v obraze, vůbec nevěděla, co se kolem majetku děje a nevěděla, co s tím.

Když existovali partneři ve firmě, třeba tři kluci ve firmě, tak to bylo řešitelné, protože jí se vším pomohli. Firmu nějakým způsobem převzali a šlo to dál. Ale měla samozřejmě starosti, protože ne všechen majetek je jenom ve firmě.

Dneska samozřejmě už většina lidí nemá majetek jenom ve firmě, i když pořád je to ještě častá věc. Ale tam, kde nebyl byznys partner, a kluk to dělal sám, to je velký, velký průšvih. Pokud už tam nenaskočí mladá generace, která je na to připravená a má čas dorůst.

Ale když ten průšvih přijde dřív, když úmrtí přijde nečekaně, při nehodě nebo vždycky se může něco stát, je to někdy téměř neřešitelná situace.

Vždy říkám těm holkám, se kterými se potkáváme „Statistika je neúprosná. Mějte nějakou představu o tom, co se děje. Nemusíte vědět zdaleka všechno, ale musíte tušit, co se děje. Musíte znát nějakou filozofii přístupu. A stejně jako to učíme vaše dospělé děti, jak přistupovat k té firmě, jak se bavit o majetku, úplně to samé je potřeba absolvovat se ženou podnikatele, protože potřebuje vědět stejně jako děti.“  Zrovna teď o víkendu jsem absolvoval jednu takovou diskusi. První, s relativně mladými dospělými, v jedné podnikatelské rodině

Jednoho dne se může žena spolehnout na to, že děti to pořeší místo ní. Ale dokud nemá jistotu, že už to zvládají, už jsou v pohodě, všechno mají pod kontrolou, musí být ona v obraze.

Tolik asi za mě.

Kde jsi se s ním potkal ty, Pepo? Jak tys to vnímal? Znáš spoustu lidí, spoustu příběhů kolem sebe.

 

Josef Podlipný

V rodině. To bych mohl říct podobně jako ty, ale neřeknu to. My jsme to měli s Janičkou díky fázi proč snazší, spoustu věcí jsme řešili spolu.

Nicméně, s velkou intenzitou jsem se s tímto tématem potkal u svého dobrého kamaráda, který nedělal úplně chybně to, co teď pojmenuji. Ale chybu si v určitém okamžiku uvědomil.

On dodnes říká, že úspěšný podnikatel má jako základ pohodovou rodinu, kde je pohodové klima, ideálně s minimem starostí, a proto si starosti domu nenosil. Nechával starosti za dveřmi venku. Domů vždy nakráčel s úsměvem, plný optimismu a energie. V určitém okamžiku si ale uvědomil, že to nemusí být úplně ten správný scénář.

Nejvíc si to uvědomil těsně po covidu. Říkal mi, „já dělám něco podobného, jako kdybych celé rodině nasazoval neustále roušku. Pak se nemůžu divit, že je zkosí i sebemenší bacil. Oni nebudou připraveni na reálný život. Nebudou připraveni na to převzít s nějakou mírou odpovědnosti byznys nebo za nějaký majetek.“

Proto nepřehánějme ochranu našich blízkých, může se to vymstít nám i jim.

To bych určitě rád spojil s touhle první zkušeností. Když se na to podíváme touto optikou, jak se mění přístup ke správě rodinného bohatství v souvislosti se specifickými potřebami žen, dá se to nějak definovat? Jak se ten přístup mění?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu ženy mají blíž k ochraně bohatství a ke správcovství jako takovému.

To, co my děláme, se moc nemění. Jenom je pro nás žena jednodušší partner, protože jí nemusíme o ochraně bohatství přesvědčovat. Kdežto podnikatele, který celý život podstupoval rizika a vydělal na tom spoustu peněz, dostat do mindsetu správce, do polohy mentálního správce, je někdy poměrně obtížné.

Jsme spolu i deset let a pořád se to učí, pořád mu nastavujeme zrcadlo, že k tomu, co on umí a je mu přirozené (podnikání, dynamika, agresivita, risk), je potřeba mít i druhou část. To je obezřetnost, dlouhodobý pohled, ochrana bohatství. Vydělávat, ale zároveň dobře chránit majetek, dobře diverzifikovat, nesázet všechno na jednu kartu.

Neřekl bych, že náš přístup se moc mění, ale zapojením žen získáváme v rodině dalšího spojence, který má správcovskou roli velmi často přirozenější. Proto i diskuse v rodině může probíhat nejenom o té dynamice, ale třeba i o správcovství a ochraně bohatství i v mezidobí, kdy se my s klientem nevidíme. Což si myslím, že je velmi cenné a prospěšné.

Mimo jiné proto, že ty diskuse samozřejmě dřív nebo později začínají sledovat děti, začínají být do nich zatahovány a vidí krásně ty dva pohledy.

 

Josef Podlipný

Já to cítím velmi podobně. Je to tak, že s našimi ženami se pojí větší komplexita a jdeme víc do šíře. Nejdeme jenom po nějakém konkrétním cíli vybudovat, spravovat a chránit další pilíř, jako finanční majetek.

U otců zakladatelů firem se často tito zakladatelé utíkali k vyřešení nějaké otázky nebo nějakého problému. Chtěli si uvolnit čas, ať se chtěli vzdát nějaké exekutivní role, nebo si chtěli uspořit čas díky tomu, že přizvou spolusprávce majetku anebo hledali svého nástupníka.

Když ho nemohli najít, prostě se vrhli na jinou činnost, která jim dělala radost. Ale zapojením žen se dostává do hry celá rodina. Otec zakladatel nemůže říct, nikdo z rodiny to nesplňuje, tak to ještě nějakých pár desítek let potáhnu já. Ale začíná díky diskusi s manželkou více vtahovat i do své hlavy témata rodiny, filantropie, a jak připravit děti na budoucnost.

Předtím to pro něj, většinou, nemělo tak velký význam. Najednou partnerství tam ukazuje významnost těchto oblastí – rodiny a filantropie.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že je to samozřejmě i obráceně. Pokud je byznys lídrem holka, i ona dostává od muže, který je třeba někde zaměstnán, zajímavou zpětnou vazbu na to, co se děje. Ten úplně jiný úhel pohledu. A rodině je vzájemná komunikace ke stejnému prospěchu. Takže to není o tom

Realita českého světa je, že my se v tuto chvíli jednoznačně potkáme mnohem více muže. 90 – 95 % našich klientů, se kterými se potkáváme, jsou primárně muži. My se snažíme do toho našeho povídání ženy dotáhnout co nejdřív, ale v obráceném gardu to funguje stejně. To vím z konkrétních příkladů, a to je skvělé.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem jsou ženy versus správa rodinného bohatství.

Napadá tě, co je klíčové pro posílení pozice a sebejistoty ženy při správě rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Určitě je důležité, aby si uvědomila, že jednoho dne to může být na ní. Takže vnitřní motivace. Ona musí chtít ty věci začít poznávat. Ne geniálně řešit, ale začít poznávat, seznamovat se. To bych řekl, že je moc důležitá věc.

A druhá věc, je kritické, aby komunikace probíhala ve srozumitelné formě. Nejlepší profesor na vysoké škole, kterého jsem měl, říkal „Mě nezajímá, co jsem napsal ve skriptech. Vysvětli mi to jako mladšímu bráchovi.“ Teprve tam pochopil, jestli tomu rozumíme nebo jenom jsme si něco nabiflovali.

Když jsme schopní vysvětlovat jednoduše, srozumitelně a ženy ze schůzek odcházejí s tím, že tomu rozumí, že to je dobré a nikdy si nemyslela, že by to vůbec mohlo být pro ni uchopitelné, tak z toho mám obrovskou radost.

Řekl bych vnitřní motivace, chuť a srozumitelnost.

Za tebe, Pepo, jaká je odpověď na tu samou otázku?

 

Josef Podlipný

Neřekl bych nic jiného.

Tady a teď začít komunikovat a využít svého partnera nebo partnerku, přesně jak jsi zmiňoval. Tím budovatelem může být klidně i žena, to není úplnou výjimkou. Začít komunikovat o rodinném bohatství v době, kdy na to má ještě chuť, kdy na to má energii. Ne v době, kdy musí něco předávat, protože by to sám nezvládl/a.

Nebýt na to sám.

Vážení posluchači, pokud vám tento díl podcastu přijde inspirativní a váš rodinný majetek má velikost alespoň v řádu stovek milionů korun, neváhejte nás požádat o nezávaznou konzultaci.

Možná právě pro vás máme připraveného pomocníka. Pomocníka v lepším zapojení žen do správy rodinného bohatství.

S Vláďou se na vás moc těšíme, oslovte nás a při osobním setkání si můžeme popovídat o vašem rodinném bohatství a o tom, co udělat, aby vydrželo i pro budoucí generace.

Pro dnešek děkuji za pozornost a přeji Vám hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

Proč i nejbohatší lidé světa milují hotovost

Při správě bohatství je potřeba počítat i s hotovostí a nástroji peněžního trhu.
Není to jen o investicích, firmách, nemovitostech, akciích, dluhopisech apod.

Na jednu stranu má hotovost své dobré důvody.
Na stranu druhou je vhodné zajistit, aby hotovost nebyla jediným řešením, protože si na ni brousí zuby třeba inflace.

Výhody i nevýhody hotovosti probírají Josef Podlipný s Vladimírem Fichtnerem v podcastu Mezi Rentiéry.

Dozvíte se, že hotovosti může sloužit k nákupům při propadech akcií. Jaký mají úrokové sazby vliv na držení hotovosti. Jak důležitá je role finanční gramotnosti a proč i o správě hotovosti diskutovat s rodinou.

Vladimír také upozorňuje na specifikum České republiky, které udělalo zbytečné vrásky nejednomu člověku s větší hotovostí.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi poprvé pocítil naléhavost myslet na hotovost a na peněžní trh třeba i ve svém vlastním portfoliu?

 

Vladimír Fichtner

Asi když jsem poprvé začal využívat nákupy při poklesech. Co to znamená? Vždy, když nějaké aktivum poklesne, typicky akcie, může být dobrý čas je přikoupit.

Když jsem nebyl ochoten kupovat za 100, tak když stojí 90, 80 nebo 70, a pořád jsou to rozumné akcie, může dávat smysl využívat poklesu k nákupům.

Tak to dělají zkušení investoři. Člověk zjistí, že když je pokles trošku delší a intenzivnější, nepoklesnou akcie o 10 %, ale třeba o 20 nebo 30 %, že mu může hotovost dojít, aby mohl nakoupit při poklesu.

Ještě jí má dost na to, aby nakoupil při 10% poklesu, někdy i dost, aby nakoupil při 20%. Poklesne to, koupím něco. Poklesne to, zase koupím. Ale na 30 nebo na 40 % už to nemusí být dost.

Tam jsem si asi uvědomil, když jsem začal potkávat dlouhodobější a významnější poklesy, že je dobré mít příležitost využít pokles k nákupu, když jsem ho chtěl využít. A velmi rychle mě to naučilo, že té hotovosti mám držet trošku víc.

Navrhuji, že budeme říkat hotovost, ale není to hotovost, co mám doma „ve slamníku“.

Ale jsou to třeba nástroje peněžního trhu nebo proti-inflační dluhopisy, které mají docela rozumnou likviditu, nebo jiné fondy peněžního trhu, termínované vklady, bankovní účty.

Zjednodušeně budeme říkat hotovost, bude to rychlejší, ale není to jenom cash.

Asi poprvé, kdy jsem to zažil, bylo pravděpodobně v letech 2000–2003, kdy byl velký pokles. Pak finanční krize přinesla podobné poklesy a pak už se to opakovalo častěji. Brexit přinesl nějaký pokles, Covid přinesl nějaký pokles a válka na Ukrajině přinesla také poklesy.

Josef Podlipný

Já si vzpomínám dílem na vlastní a dílem sdílenou zkušenost z realitního trhu v zahraničí.

Ta se týkala zkušenosti, kterou bylo možné převzít od Kiyosakiho.

Já jsem si tehdy plnou vahou uvědomil, že on říkal „Ti skutečně bohatí nepracují pro peníze“. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsme zainvestovali do oblasti realit. A ono se to nedařilo tak, jak jsme si od toho slibovali. Obrátka nepřišla v čase, kdy jsme chtěli.

Naskytly se další příležitosti a já jsem si pak následně znovu přečetl Kiyosakiho a říkal jsem si „Ty jo, ten chlápek se úplně trefil do černého, protože říká v jedné části, že skutečně bohatí lidé se učí.

Ne že by investovali proto, aby získali peníze. Ale oni investují proto, aby se něčemu novému naučili.“

Pokud bych neměl dostatek hotovosti, v tom zjednodušeném vyjádření, nemohl bych se učit. Musel bych třeba prodat to, co jsme zrealizovali za méně výhodnou cenu.

Nemohl bych se naučit marketingu a prodeji, abychom to prodali za cenu, kterou jsme si předsevzali, že je optimální.

A tím pádem bychom nezískali to, proč jsme do téhle části byznysu vstoupili.

Hotovost pro mě tehdy byla nástrojem, který mi umožnil se učit. Nebyla tím primárním důvodem, proč spravuji nějaký majetek.

Nicméně zpátky k důležitosti hotovosti. Proč ji tedy milují úspěšní podnikatelé? Třeba i ti, co mají majetky v hodnotě vyšších stovek milionů nebo dokonce desítek miliard.

Proč někdo s tak velkým majetkem miluje hotovost?

 

Vladimír Fichtner

Mně jenom spojení „miluje hotovost“ trošku připomíná strýčka Skrblíka, co si každé ráno šel zaplavat do bazénu plného zlaťáků. A bavilo ho to. To asi není ten případ.

Já myslím, že lidé mají rádi hotovost ve chvíli, kdy si uvědomí, nebo alespoň my podnikatelé často díky tomu máme šanci udělat nějaký obchod, který je třeba za mimořádně dobrých podmínek.

Na začátku své poradenské praxe jsem se často potkával, a dodneška se často potkáváme se s tím, že lidé si nechávají někdy až moc hotovosti, kdyby přišla nějaká příležitost.

Najednou zjišťuji „aha“ momenty. „Aha, když si otevřu účet ve Švýcarsku, mám tam nějaké investiční portfolio, tak si proti tomu můžu půjčit na lombardní úvěr. Druhý den můžu mít peníze v Čechách na účtu. A nemusím tu míru hotovosti, opravdové hotovosti, která není někde zavřená v nějaké dlouhodobější investici, mít třeba tak významnou, jak by bylo potřeba.“

Myslím, že pro nás podnikatele je typické, že máme rádi příležitosti. Proto buď hotovost máme, nebo hledáme způsob, jak jí mít. Je jedno, jestli máme první milion dolarů nebo deset milionů dolarů nebo sto milionů dolarů.

Diskuse o hotovosti, cashflow, je všudypřítomná, a jenom s velikostí majetku se zvyšují objemy obchodů, které člověk dělá.

Když jsem se bavil s člověkem, který má půl miliardu v investicích, on uvažuje v řádech vyšších desítek anebo nižších stovek milionů.

Najednou řekne „potřebuju nějakou hotovost zítra, 100 milionů.“ OK, je tam příležitost. Já myslím, že pro nás podnikatele je nejvíc ta příležitost. To je to, co nás asi zajímá.

 

Josef Podlipný

Já se často potkávám s tím, že úspěšní podnikatelé koukají na majetek z pohledu hodnoty jednotlivých aktiv, které jejich rodinné bohatství tvoří. A méně si všímají toho, jaké jim ta aktiva přinášejí příjmy a jak udržitelné jsou. Až do okamžiku, kdy hotovost potřebují.

To je například, jak jsi zmínil, že najednou potřebují třeba 100 milionů. Tam jim začne větší měrou docházet to, že je důležitější se dívat na otázku, jaké příjmy to generuje. A jak udržitelné jsou, než jenom na hodnotu majetku a jednotlivých aktiv.

Když nicméně budeme chtít rentiérům, našim posluchačům, poradit, jak velký podíl by hotovost měla mít v celkovém majetku? Z vlastní zkušenosti a z pohledu na obraz portfolií nejbohatších lidí na světě, jaký podíl má mít hotovost v celkovém majetku rentiéra nebo správce rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Já nerad říkám jedno schéma, které je univerzální. Protože situace může být velmi individuální. Na druhou stranu nemám rád, když se někdo vymlouvá a říká, že neví. Zjednodušeně, a neberte to prosím jako investiční radu, která musí být vždy individuální, ale jenom jako nasdílení zkušenosti.

Z mé zkušenosti vyplývá, že to může být třeba 10 až 25 % portfolia.

Proč 10 až 25?

Záleží na dvou faktorech.

Jeden faktor je samozřejmě míra potřeby. To znamená, jak moc třeba ještě vyhledávám příležitosti a chodí kolem mě. Tam je někdy potřeba hotovosti automaticky více.

Druhá potřeba nebo ten druhý faktor je výše úrokových sazeb. Když jsou úrokové sazby nízké, jako byly před rokem 2021, tak hotovost je vlastně zátěží pro portfolio. Protože nic nevydělává. Možná si vzpomenete, kolik jste měli úrokovou sazbu v bance. Nebo kdo měl víc jak milion euro ve švýcarské bance, tak měl – 0,8 %.

Sice vydělával na jiné části portfolia, ale na hotovosti prodělával. Šlo to vlastně do výkonnosti, resp. snižovalo to výkonnost celkového majetku.

Takže bylo potřeba vážit, kolik je ta příležitost a kolik je hotovost. Když jsou úrokové sazby nízké, tak to automaticky naznačuje trošku nižší míru hotovosti, protože je možná lepší využívat v tu chvíli třeba intenzivnější lombardní úvěr, o kterém jsem už trošku mluvil.

Když jsou úrokové sazby vyšší, řekněme, když byly sazby ČNB 7 % a ta hotovost vydělá 6,5 % v koruně. V dolaru v tom samém okamžiku třeba 5 %, tak nevadí, že mám 20 % v takovém typu aktiva, protože to vydělává 5 % nebo 6 %. A to není úplně špatné na rentiérské portfolio.

Tyhle dva faktory bych bral do úvahy při té konkrétní částce. Řekl bych, že se budu pohybovat mezi 10 až 25 %. A může to být méně a individuálně i více. Tohle je nejčastější odpověď na to, když to řešíme sami v rodině anebo s našimi klienty.

 

Josef Podlipný

Já k tomu jen dodám, že skutečně bohatý člověk měří hotovost i počtem let nebo možná i desítek let, po které mu hotovost dopřeje spokojený život bez ohledu na to, jestli jeho dosavadní majetek generuje hotovost další.

Vzpomínám si na jednoho kamaráda z Kanady, který říkal, že to zná jen z vyprávění, když jeho rodina utekla z ČR do Kanady. Bylo nesmírně důležité, aby měli dostatek hotovosti na přežití prvních pěti let. Protože prvních pět let tam teprve budovali něco, na čem teď funguje už druhá generace a funguje velmi dobře.

 

Vladimír Fichtner

Mluvíš o rentě, nebo o potřebách v příštích pěti, deseti letech.

To je samozřejmě také důležitý faktor.

 

Josef Podlipný

Neříkám tím pádem, že stačí jenom vydržet x měsíců platit běžné životní náklady. Ale je potřeba, aby se člověk poučil i z historie. I tento příběh českého emigranta do Kanady ukazuje, že pět let bylo potřeba na pět let života.

 

Vladimír Fichtner

Ano. To je asi dobré si uvědomit, že jako budoucí rentiér „mějte peníze na tři až šest měsíců vašich výdajů, dejte si je stranou jako železnou rezervu. Nebo na dvanáct, když je nějaká krize.“

Ale jako rentiér už je člověk trošku v jiné situaci. Souhlasím s tím, že mít peníze na klidně pět až deset let dopředu v takovém hotovostním instrumentu, který je součástí 10 až 25 %, o kterých mluvím. Z hlediska portfolia.

To souvisí s velikostí portfolia. Když máte miliardové portfolio nebo 500 milionů, tak vaše životní výdaje nejsou už tak významné. Je potřeba je mít, ale nejsou tak významné vzhledem k ostatním objemům obchodu.

Když máte 100 milionové portfolio a máte rentu 200 tisíc, tam už tolik rezervy nemáte. Tam je významné odložení dost peněz na rentu, abych jí nemusel řešit. Mít různé zdroje cashflow, aby tlaky na rentu byly menší. Nebo na to, že majetek musí vydělávat a odprodám ho v zisku. Tam záleží na velikosti majetku.

 

Josef Podlipný

Určitě, nepochybně záleží na velikosti majetku. Záleží i na dosavadní skladbě majetku.

Vzpomínám si na další příběh, kde Tomáš prodával část svého byznysu. Naštěstí si včas uvědomil, že současné výdaje rodiny extrémně narostou po prodeji tohoto byznysu. Protože velkou část z výdajů právě financoval jeho byznys.

Ten extrémní nárůst, abyste si dokázali představit, byl z původně uvažovaných 200 až 250 tisíc měsíčních nákladů o dalších 400 tisíc.

Tomáš říkal, že tohle jsou výdaje širší rodiny a potřebuje mít na financování spokojeného života ne 250 tisíc, ale skoro 700 tisíc.

 

Vladimír Fichtner

To by mě zajímalo, co byl ten detail. Pokud ho budeš vědět.

Jedna z věcí, která s tím souvisí a kterou vím je to, že nejlevnější je chodit do práce. Protože když najednou nechodíte do práce, nerozvíjíte podnikání, máte už nastavený rentiérský mód, najednou začínáte cestovat, užívat si. Chodíte víc na obědy s manželkou, a ne s byznys partnery.

Kdysi dávno, když jsem začínal v poradenství, Merrill Lynch a další americké firmy říkaly, že když člověk jde do „důchodu“, z amerického pohledu předčasného důchodu – Early retail moment. Když prodá firmu, tak se počítá s tím, že 70 % svých existujících životních nákladů bude potřeba financovat. Že ten koeficient je 0,7 proti současné životní úrovni z hlediska nákladovosti.

Realita je samozřejmě téměř dvojnásobná. Dneska už se ví, že to je nějakých 1,3 až 1,4.

Protože když nechodím do práce, je to drahé. Samozřejmě přibydou takové věci, že všichni naši členové rodiny mají auta ve firmě, mobily ve firmě, internet ve firmě.

Hups. Sto tisíc sem, sto tisíc tam.

 

Josef Podlipný

Zabezpečení ve firmě, myšleno zabezpečení majetku mnohdy, a spousta dalších a dalších nákladů. S tím určitě souhlasím.

Ještě to má jeden rozměr. S hotovostí je spojena i nezbytná finanční gramotnost. Mnoho z vás asi napadne spousta příběhů, kdy někomu spadla hotovost tzv. do klína. Výherce v loterii nebo někdo, kdo zdědil obrovský finanční majetek.

Ve valné většině to nepřineslo žádné štěstí, natož uspokojení životních potřeb. O tu hotovost pak záhy většinou příjemci buď přišli, anebo dostali bolestivou životní lekci.

Proto, abyste nedostali tuto bolestivou životní lekci, co bys poradil jako zkušený investor a správce? Jak pracovat s hotovostí? Jaká aktiva využít pro to, aby hotovost nepřinášela propad výkonnosti portfolia? Aby přinášela svobodu, i tu emoční, kterou jsi zmínil v některém z předchozích příběhů?

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka, ale tak na tři podcasty. Zkusím to trošku zestručnit.

Přestože hotovost do portfolia patří, měla by být jeho součástí, ne jeho základem. To je bod číslo jedna.

To znamená, dokážu si představit, že hotovosti definované na začátku, je v portfoliu 10–25 % u rentiéra. Ale to není všechno.

Potřebuji mít v portfoliu akciové produkty. Potřebuji mít další produkty. Asi relativně málo dluhopisů, protože ty, jak nám ukázaly i poslední roky, jsou poměrně nebezpečné. V dobách vysoké inflace spíš ztrácí na hodnotě. Takže dluhopisů není tolik potřeba.

Nemovitosti můžu mít a další investice. Hotovost má být součástí, ne jediným řešením.

Když peníze dostanu jednorázově, je dobré se na to připravit. Já vždycky říkám každému „otevřete si účet ve Švýcarsku, v klidu o tom popřemýšlejte a pojďme se potkat 6 měsíců před tím, než očekáváte, že peníze přistanou na vašem účtu.“

Protože v okamžiku, kdy přistanou, je potřeba se o ně začít starat s rozvahou, s rozmyslem. Ne v křeči, ve stylu „kam já to dám?“ Často si lidé nechají poslat peníze i do Čech, což já každému, co můžu, vymlouvám. Protože v tu chvíli to najednou vědí všichni. Na iDnes byl jeden z nejčtenějších článků, jak nějací lidé vyhráli 250 milionů ve Sportce. Byli z toho nešťastní, protože jim to přišlo do české banky, na malé město, na finančním úřadu to museli ještě řešit. A všichni to najednou věděli. Tady se ví všechno. V téhle malé zemi.

Josef Podlipný

Najednou měli spoustu přátel.

Vladimír Fichtner

Najednou měli spoustu přátel a vlastně spoustu průšvihů.

Já říkám „jděte do Švýcarska“. Tam si bankéři jdou sednout za to, že řeknou o někom, že má u nich peníze. Prostě to je ilegální. Oni můžou říct jenom „já se k tomu, jestli někdo u mě má peníze, nemohu vyjádřit.“ To je jediné, co mohou říct.

Připravte se na hotovost, v té sportce se člověk úplně nepřipraví, ale pořád dělejte vše s rozvahou. Nedělat nic rychle, radši to nikomu nějakou dobu neříct, pokud to jde. Když je ta hotovost větší než dva miliony euro, tak utečte do Švýcarska. Tam není co řešit.

 

Josef Podlipný

Je to vlastně dobrá zpráva pro všechny vrcholové manažery. Manažery, kteří mají třeba life changing bonus. Nebo pro ty z vás, úspěšných podnikatelů, kteří uvažují o částečném odchodu z byznysu. Nebo dokonce plném prodeji vašeho impéria, které jste léta budovali.

Co pak bude následovat, když nás takovýto rentiér osloví? Jak to bude vypadat, můžeš teď dát takovou maličkou ochutnávku, aby rentiéři věděli?

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba se systematicky zamyslet nad tím, co dál se svým životem. Jak přejdu z fáze budování do té správcovské. Nebo jestli chci přejít nebo nechci. Jakou mám životní situaci, jakou mám rodinnou situaci, jak chci zapojit další lidi?

První věc, kterou děláme, je takový strategický pohled na další život. Kdy si společně povídáme o věcech, na které člověk většinou nenajde parťáka. To je základ.

Nemusím zdůrazňovat, že jsme na té první schůzce my dva. Teprve v dalším kroku zapojíme kolegy, když se už začínáme bavit o konkrétních investicích. Ale na to společné povídání, co dál se životem a rodinnou situací a majetkem, je potřeba nadhled.

Jak říká jeden náš klient „pohled z deseti tisíc metrů“, ten strategický. Na tom je potřeba strávit 3, 6, 9 hodin.

To není jenom o tom, že se potkáme jednou na 3 hodiny, a podruhé na 3 hodiny, kde něco prezentujeme. To vše chce uzrát, chce to trošku zažít si to a říci „jo, to je ono.“ Málokdo z nás je schopen se rozhodnout hned a okamžitě.

Zároveň je důležité postupovat vpřed, nenechat to vyhnít, nenechat to ležet ladem. Neříct si „tak jsme se potkali, dobrý. A teď už jenom přijdou peníze.“

Ne. Je potřeba se penězům věnovat, aby nakonec nezůstaly jenom v hotovosti. Abych, když mám hotovost a přijde nějaká finanční krize, najednou nezačal řešit, kde mám ty peníze a nepřišel jsem o ně. Je to systémově důležitá instituce, nebo není? Všem těmto křečím se dá jednoduše vyhnout, když o tom člověk přemýšlí včas, v pohodě, v klidu, když do toho jde s rozvahou.

 

Josef Podlipný

Opět mi to připomíná Kiyosakiho, který říkal „Peníze jsou skvělý sluha, ale zlý pán. A když se naučíš vládnout ty jim, čeká na tebe bohatství.“

Ty jsi, Vláďo, zmínil, že by hotovost neměla být jediným řešením. Zároveň, že by měl úspěšný podnikatel včas začít tyto otázky řešit.

Budeme rádi, když s námi.

Co dalšího tě napadá, když se bavíme o rovině času, že je důležité při diskusích o hotovosti a jak s ní pracovat?

 

Vladimír Fichtner

Dneska ses ptal hodně, Pepo, ty mě. Já jsem Ti nedal moc prostor. Co napadá Tebe?

Josef Podlipný

Vážení přátelé, když se bavíme o veličině času, je potřeba se také zamyslet, kolik času chcete a jste ochotni věnovat hledání řešení.

A to nejen teď a tady. Ale pravidelně a po nějakou delší dobu, kterou bychom měli počítat ideálně v násobcích let.

Mé doporučení, byť se na to dívám stejně jako Vláďa, že není nic černobílé, a nemusí to platit právě pro vás, ale může vás to povzbudit k přemýšlení, je 5 hodin měsíčně. 5 hodin měsíčně my, nejenom vy, ale celá vaše rodina. Na to, abyste diskutovali o tom, jak s hotovostí pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že 5 hodin je skoro minimální čas. Bylo fascinující, když jsme potkali nedávno jednoho z našich nových klientů, že říkal „No, já nechci, aby majetek přinesl rodině nějaké starosti a problémy.“ Když jsi se zeptal na otázku, kolik tomu bude ochoten věnovat, řekl, že ochoten je. A rodina? „No, to nejde!“
Když to nejde, Petře, tak to nejde. Ale pak nemůžete čekat, že se něco změní. Že tu rodinu toto do toho zatáhnete, když nejste schopni to zrealizovat.

Jeden z našich již „starších“ klientů má už rodinu ve světě. Každý měsíc je přiveze a stráví pět, šest hodin spolu na rodinné radě. Nebo spolu s námi. To je vlastně víc, a je to o víkendu.
Mají své životy dospělé děti, ale přijedou z Evropy a jsou tady. Protože cítí, že je potřeba v tuto chvíli tomu věnovat víc energie, než se ta rodina prostě sehraje.

Ale to už jsme úplně v jiném tématu.

Tak teď zpátky k hotovosti.

 

Josef Podlipný

Když se vrátíme zpátky k tématu, jistě si vzpomenete, že jím bylo, proč i nejbohatší lidé světa stále milují hotovost a nástroje peněžního trhu.

Jednou z možných dalších odpovědí, která vás, věřím, také napadla je právě proto, že jim nabízí svobodu a čas.

Proto vám přeji, abyste měli ve svých portfoliích dostatek hotovosti, která vám umožní vyčlenit správný čas pro to, abyste vaše rodinná bohatství chránili mezigeneračně.

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

3 způsoby financování růstu firmy a rizika s nimi spojená

Je lepší sáhnout po bankovních úvěrech, po emisích dluhopisů nebo po prodeji části firmy?

To bylo téma diskuze Josefa Podlipného, Vladimíra Fichtnera a jednoho majitele úspěšné firmy.

Každý přístup k financování v sobě ukrývá příležitosti a někdy i fatální rizika. Kdo má sílu peněz a jak to ovlivňuje naše podnikání?

Vy máte nyní možnost vyslechnout si názory a konkrétní příběhy, abyste získali nadhled na tuto problematiku zásadní pro rozvoj firmy.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pojďme začít příběhem.

Jirka byznysově roste každý rok řádově o vyšší desítky miliónů, nebo stovky miliónů v některých letech.

V určitém okamžiku za námi přišel a říkal: „Tak pánové, jdu se za vámi poradit. A jdu se podělit o to, jak o tom přemýšlím.

Na naši otázku: „Jak tedy teď financujete růst svého podnikání?”, zmínil to, že primárně přes bankovní úvěry.

Vláďo, na co myslel Jirka v tom okamžiku, kdy k nám přišel? Co byla jeho motivace? Proč šel k nám?

 

Vladimír Fichtner

Jo, jo, vzpomínám si na Jirku. On mluvil o tom, že by ho zajímalo, jestli by nebylo lepší než bankovní úvěr, vydat třeba emisi dluhopisů nebo prodat část svojí firmy.

A to bylo to téma, o kterém jsme se bavili celé dvě hodiny, které jsme tomu věnovali.

Důležitost zapojení širší rodiny (nejen) do rozhodování o financování

Josef Podlipný

Přesně tak. Dvě hodiny jsme diskutovali nejenom různé možnosti, které Jirku napadaly, anebo my jsme věděli, že existují, ale hlavně jsme s Jirkou diskutovali rizika a změnu, kterou by podstoupil, kdyby využil pro růst svého podnikání jiný nástroj než bankovní úvěry.

Také jsme s Jirkou velmi diskutovali, jestli růst podnikání je jediná mantra, kvůli které přišel, nebo zda tam je ještě něco dalšího, co by s námi chtěl probrat.

Další téma Jirka nakonec definoval naprosto jasně: Udržitelnost rodinného bohatství a vtažení rodiny do hledání řešení.

A proč to zmiňuji?

Podle nás to není žádná odbočka z hlavního tématu. Zmiňuji to proto, že Jirka se přišel za námi dvěma poradit, ale přišel sám. Až při diskusi s námi si uvědomil, jak je nesmírně cenné, aby u majetkových diskusí a třeba i hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu byla širší rodina. Aby na rozhodnutí a na přemýšlení nebyl sám.

Tolik malá odbočka, ale pojďme se ale vrátit k tématu růstu byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Jirka se hlavně zajímal o financování růstu, takže pojďme se věnovat tomu financování.

On využíval velmi efektivně bankovní financování za velmi rozumných úrokových sazeb.

 

Josef Podlipný

Možná je dobré pro naše čtenáře připomenout, proč za velmi rozumných úrokových sazeb.

Jirka říkal, že jeho byznys má úvěrovou historii v několika bankách už mnoho let. Banky ho znají a je pro ně mnohem snadnější spočítat rizikovost další investice do jeho byznysu. Svá rozhodnutí opírají nejenom o jeho dosavadní zkušenost a jeho úspěchy, ale také o majetek, který zatím není úvěrem nijak zatížen.

Nepříjemná zkušenost s ukončením bankovního úvěru

Vladimír Fichtner

Jirka si správně uvědomuje jednu věc. Banka, která vám dává úvěr, může změnit názor a může vám ty peníze stáhnout.

Já jsem to zažil v roce 2008, kdy se k nám takhle zachovala ČSOB. Stáhla nám peníze z kontokorentu, přestože k tomu nebyl z naší strany žádný důvod. Ale protože jsme byli ve špatném sektoru, tak prostě v dobách přicházející finanční krize najednou kontokorent nebyl.

Jeden kamarád mi říkal, že to zažil úplně stejně se stejnou bankou. Ale co jsem potom zažil nebo slyšel, tak se to dělo ve více bankách. Nebyla to jenom ČSOB.

Ale kdybychom tenkrát neměli svoje peníze nebo někoho, kdo by nás podržel, tak už bychom možná nebyli.

 

Josef Podlipný

To znamená, že ses zničehonic dozvěděl, že nemáš kontokorent?

 

Vladimír Fichtner

Já jsem zavolal do banky a oni mi řekli: „No, ale tady už účet nemáte.

Říkám: „Jak účet nemám?”

No Vy ho máte na nedobytných pohledávkách na centrále.

Ptal jsem se: „Cože? Vždyť vám nedlužíme ani korunu.

Protože jsem vyrostl ve financích, tak jsem věděl, že musíme mít všechno zaplacené na korunu přesně včas. Ani jedno zpoždění.

No ale byli jsme ve špatném sektoru. Prostě banka si vyhodnotila segment, ve kterém jsme podnikali, jako nebezpečný a stáhla všechny úvěrové linky z tohoto segmentu bez ohledu na to, jestli byl někdo lepší nebo horší, schopnější se s tou krizí potkat nebo méně schopný.

My jsme propustili lidi. V prvním kvartále 2009 už jsme byli v zisku. Vůbec to banku nezajímalo.

Přišli jsme na centrálu a tam byl takový týpek typu exekutor a říkal: „Tak buď ten kontokorent zaplatíte hned nebo do roka nebo do dvou. Vyberte si. A tady máte ještě dozajišťovací směnky.”

Naprosto nechutný jednání. Bohužel to tak je. A je dobré to vědět.

Jirka si to uvědomuje. Přestože banka poskytuje nějaký úvěr, tak si to může rozmyslet, peníze stáhnout a on musí být připraven i na jinou variantu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, to je bolestivá zkušenost. Nicméně známe se už nějaká léta, tohle nebyl tvůj hlavní byznys. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Ne, to byla vzdělávací firma, kterou jsme měli spolu s mými kolegy Petrem Pavláskem a Karlem Kořeným, KFP s.r.o.

 

Josef Podlipný

Vážení čtenáři, a teď si představte, že by to byl váš hlavní byznys.

O to naléhavěji zní otázka hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu.

Pojďme se tedy podívat na možnosti, jak financovat růst byznysu a co to znamená z pohledu rizik i dalších faktorů.

Diverzifikace bankovního financování

Vladimír Fichtner

Co se týče bankovního úvěru, určitě je dobrá diverzifikace u více bank.

Nám v té nepříjemné situaci nabídla individuální řešení Raiffeisenbank a díky tomu jsme byli schopní to zvládnout.

Vím, že jeden můj kamarád, kterému banka stáhla 20 milionů z jeho primárního byznysu, našel řešení v jednom investorovi, který mu v tu chvíli půjčil. A v jednom odběrateli ze západního Německa, který mu poskytl vlastně šanci a peníze. Víceméně překlenovací úvěr.

Takže ukončení úvěru se dá vyřešit, ale je dobré nebýt závislý v tom úvěru jenom na jedné instituci. Je dobré nebýt závislý na jedné časové fixaci. Na jedné úrokové sazbě. Nějaký úvěr může být s proměnlivou úrokovou sazbou, nějaký s fixní úrokovou sazbou. Dá se to kombinovat.

Diverzifikace úvěrových zdrojů v rámci bankovního financování a v rámci různých tranší toho úvěru nemusí být špatná věc, která to riziko může snížit.

Emise firemních dluhopisů

Jirka přišel s tím: „Hele, co nějakou emisi dluhopisů vydat?” Byla to docela zajímavá diskuse, protože jsme si povídali o tom, co to vlastně znamená.

Já jsem říkal: „Jiří, za kolik si financujete dneska ten úvěr? A kolik si myslíte, že byste musel dát v dnešních dobách, v dnešních úrokových sazbách?

Bylo to v době, kdy úrokové sazby ČNB byly 7 %.

Tak kolik si myslíte, že byste musel platit úrok na dluhopisu, aby to pro někoho, kdo nechce riskovat, respektive si uvědomuje riziko privátního kapitálu, kolik byste musel dát, aby to dávalo smysl?

Z našeho pohledu byste musel nabídnout 12 až 15 % na výnos takového dluhopisu, aby tam byla proti sazbě ČNB nějaká rozumná přirážka.

 

Josef Podlipný

Ano, to si uvědomuji. A také si vybavuji překvapivý výraz Jirky, protože si nemyslel, že to bude takhle vysoký rozdíl oproti bankovnímu financování.

Ještě víc jsme navnadili k navazující diskusi Jirku, když jsme zmínili, jak vypadá financování třeba u developerů.

Nabídka financování developerského projektu s výnosem 32 %

Vladimír Fichtner

Já jsem říkal Jirkovi: „Jiří, já jsem teď dostal možnost odkoupit podíl od jednoho investora na velkém developerském projektu nad půl miliardy.”

Potkal jsem se s nějakým zprostředkovatelem, který to nabízel. A ten v principu nabízel roční výnosnost 20 %. Při takovém, řekněme, půl miliardovém obchodu.

Ten zprostředkovatel říkal: „No, Vladimíre, a to je dobrý, ne? Dvacet procent za rok.

Já jsem se ptal: „A proč se toho ten člověk vzdává, když je to tak dobré, tak výhodné?

Člověk se nesmí nechat zaslepit výnosností.

Pár dní po setkání s Jirkou mělo tohle povídání o developerském projektu ještě další pokračování.

Ten samý člověk se mi ozval a říkal: „Hele, ta výnosnost by mohla být i 32 %. My jsme to teď nějak přepočítávali a kdyby se tam ještě udělaly nějaký úpravy v projektu apod, tak by to mohlo být i 32 %.

Říkal jsem  sarkasticky: „Tak to je ještě lepší.

Samozřejmě si každý, kdo si někdy půjčoval peníze, dokáže představit, co znamená platit úrok 15, 20 nebo 30 %. To je smrtelný úrok. I pro skvěle fungující firmu to není vůbec žádná legrace.

Investoři do dluhopisů očekávají rizikovou přirážku a stabilitu

Bavili jsme se tedy s Jirkou o tom, že když chce vydat dluhopisy, aby se upsaly, musí mít rozumnou výnosnost.

Když jsou sazby od ČNB 6 nebo 7 % a v bance dostanete 6,5 % víceméně bez rizika, tak nemůže nabídnout 8. Musí to být nějaká větší přirážka.

Samozřejmě, když ten dluhopis nemá mezinárodní rating, tak nemůže být na mezinárodním trhu. Prostě je logické, že v době, kdy jsou sazby 7 %, je výnos třeba 12 až 15 % pro velmi rozumný projekt. Ne extrémně rizikový projekt typu developerského, o kterém jsem mluvil před chvílí.

 

Josef Podlipný

Vzpomínám si, že Jirka také ocenil navazující diskusi na úrokovou míru i z hlediska udržitelnosti tohoto typu financování.

Kdy jsme Jirkovi říkali, že vzhledem k tomu, že spousta korporátních dluhopisů má stále větší a větší problémy, lze očekávat, že některé emise, byť registrované a schválené Českou národní bankou, zkrachují.

To znamená, investoři přijdou třeba o všechny vložené prostředky, nejenom o zajímavé výnosy. Pak budou mít mnohem větší strach jít do dalších investic stejného typu anebo otočit investici, která doběhne své maturity. To znamená, že dluhopis skončí svou splatností.

Pak by logicky by měl Jirka mít zájem si tuto formu financování zachovat. Ale najednou mu ti investoři řeknou: „Hele Jirko, nezlob se. Sice to dopadlo dobře a my jsme za to rádi, ale my už do toho nejdeme.

Jirka si uvědomil, že i udržení tohoto typu financování růstu byznysu může být do budoucna velmi obtížné.

 

Vladimír Fichtner

Firemní dluhopisy mají v dobách vyšších úrokových sazeb menší míru stability a splatnosti. Některé firmy nebudou schopny splatit svoje dluhopisy.

Samozřejmě jsou na trhu i takoví podvodníci, kteří vydávají dluhopisy na s.r.o., které bylo včera založené, a už dneska si půjčuje dvacet pět milionů. O těch se ale nebavíme. Bavíme se o korektních podnikatelích.

S každým ztížením úrokového prostředí přichází složitější situace. Někdo, kdo si před pár lety vydával dluhopisy a půjčoval si za 4 nebo 5 %, najednou dnes už nemůže dávat 5 %t. To je to, o čem ty mluvíš. Ale musí nabídnout 10 nebo 12 %, aby to bylo konkurenceschopné.

Každý investor, který vidí, že korporátní dluhopisy fungují čím dál složitějším způsobem v těžkém prostředí s vyššími úroky, si uvědomuje, že je potřeba mít vyšší výnos, anebo že to riziko už nechce podstupovat, a proto neprodlouží úvěrovou linku.

Závěr našeho povídání s Jirkou byl:

Vydávání dluhopisů není úplně levná varianta a doba není úplně příznivá na to, aby to bylo jednoduché.

Je dobré vědět, že tato varianta existuje. Ale někdy jsou pro ni lepší časy a někdy zase složitější.

Zrovna teď je doba trošku složitější, jsou vysoké úrokové sazby a financování vydáváním dluhopisů není úplně triviální.

Financování pomocí private equity a venture kapitálu

Josef Podlipný

Jirka, vzpomínám si, zmínil i svou zkušenost s M&A transakcemi.

Nedávno kupovali za vyšší řády stovek milionů korun nějaký řetězec, který teď nebudeme specifikovat.

Jako poradenskou firmu využili jednu z velké čtyřky – KPMG, Ernst & Young, PWC a Deloitte. Nebudeme dělat reklamu konkrétní firmě.

Nicméně Jirka a jeho společník nabrali ve firmě i zkušenosti z této oblasti. Tak se zmínil o private equity a venture capital financování.

Byla to velmi spontánní reakce.

OK, tak korporátní dluhopisy ne. A co teda investice typu private equity a venture capital?

 

Vladimír Fichtner

Tam je potřeba vidět, že člověk musí platit ještě víc, v principu.

Tím, že se vzdám svého podílu ve své firmě, tj. nabídnu spolupodíl někomu dalšímu, kdo vlastně chce ještě víc, než je požadavek na dluhopisový výnos.

 

Josef Podlipný

Ještě víc ve financích anebo máš na mysli ještě nějaký jiný rozměr?

 

Vladimír Fichtner

První věc je výnos. Prostě 20, 30 % je něco, co je potřeba odevzdat někomu dalšímu, když ho pustím do své firmy.

Protože proto to podnikání děláme, že jo? 30 % výnosu – kde to jinde najdu?

Jenom ve svém vlastním podnikání, když se mi daří a funguje to dobře.

Ale to znamená, že se o to také musím podělit, když tam pozvu někoho dalšího jako spolupodílníka nebo spolumajitele nebo investora typu venture capital.

Tyto fondy potřebují dosahovat vysokou míru výnosnosti a počítají s tím, že některé projekty nevyjdou. Některé musí naopak přinést mnohonásobně více.

Takže v průměru 20, 30 % je takové minimum. Bez toho oni do toho úplně nepůjdou. A je samozřejmě otázka, jestli do toho člověk chce jít a dělit se s někým o taková procenta.

Prodejem podílu ztrácíte možnost vlivu

Josef Podlipný

Já k tomu přidám i jeden lidský emoční rozměr.

Vzpomínám si na známého, kterého jsem potkal v roce 2011 v Americe, a pak následně v pár letech následujících. Budu mu říkat česky Pavel. Logicky vám posluchačům dojde, že se jmenoval jinak, ale to teď není důležité.

Pavel zmínil velmi bolestivou zkušenost s investicí dalšího investora, kterého přizval ke svému podnikání. Měl síť restaurací. Byl původem šéfkuchař, opravdu srdcař. Vařil neskutečně božsky. To se nedá ani popsat. Už teď se mi sbíhají sliny, když pomyslím na některé jeho pokrmy.

Jeho investor nebo spoluinvestor ho v určitém okamžiku začal nutit měnit koncept jeho restaurací. Protože mu to přišlo byznysově zajímavější.

Pavel, i za cenu velké ztráty, musel skoro jednu pětinu toho řetězce restaurací zpeněžit. Prodat to, co budoval mnoho let, na co se fakt nadřel. To, co vydupal z hlíny, musel prodat, aby vyplatil toho investora. A už se na to místo nevrátil. Po pěti letech jsem se s ním viděl a bavili jsme se o tom, jestli se mu podařilo obnovit podnikání na tom místě.

A on říkal, že ne. Nemohl se těm lidem podívat do očí. Prodal restauraci, ve které byl v každém kvartálu osobně, aby se na něj podívali. Aby se s ním viděli, aby si mohli potřást rukou, aby mohli ochutnat něco, co opravdu připravoval se svým týmem.

A teď najednou tam bylo něco jiného. V jednom okamžiku třeba Starbucks. OK, možná se na něj nezlobili tolik, slovy Pavla, ale on se zlobil sám na sebe, že udělal tu chybu, že pustil do rodiny, do svého byznysu někoho, kdo má úplně jiné nastavení. Kdo se na jeho byznys díval jenom přes čísla.

Financování pomocí rodinné banky

Vladimír Fichtner

Já jsem teď potkal jednoho mladého kluka, který dělá docela zajímavý byznys. 17 let mu je, bude mu 18 teprve.

Přesně mluvil o nějakém financování. Dostal už nějaké peníze od rodičů nebo rodiče u něj zhodnocují. Rodinná banka prostě funguje docela dobře.

Říkal, že se domlouval s jedním klukem, který má také nějaké peníze, že by mu dal nějaký podíl.

A já jsem mu říkal „podíl je to poslední, co bys měl dávat. Nedávej podíl. Já sám jsem udělal tu chybu, že jsem v minulosti ho dal.“ Jestli něčeho opravdu lituji, tak je tohle, co říkáš ty o Pavlovi. Ten příběh mi to připomněl.

Každý má na svět trošku jiný pohled. Když přijdou těžké časy, najednou ty pohledy nemusí být vůbec sladěné. Obě cesty mohou být správné, ale nejsložitější je kompromisní cesta, kterou najednou někdo má pocit, že dělá. Abychom tedy udělali dobře všem, vezmeme nějakou střední cestu.

To nemusí znamenat – jedna cesta může být dobře, druhá může být dobře. Kompromisní, může být špatně.

Proto jsem mu říkal „Nepouštěj do toho byznysu nikoho dalšího. To je až poslední varianta, kterou někdy udělej.“

A on říkal, že to si musí napsat. To bylo moc příjemný povídání. Radil jsem mu „Jdi za rodiči, jdi do rodinné banky. A řekni si o víc peněz tam. Anebo když nechceš nebo rodinná banka už nemá dostatečný kredit anebo kreditní linku vůči tobě. Tak se domluv s tím člověkem, že mu dáš deset procent z toho, co ti půjčí.

Mluvíme o statisících korunách, ne o milionech nebo sta milionech nebo miliardách v tuto chvíli. Ale určitě může jednoho dne mluvit takovým způsobem.

Říkal jsem mu „vezmi si jasně definovaný úrok, ten mu zaplať, tomu člověku. A máš čistý stůl. Nemáš sporu o tom, že jsi splnil to, co jsi řekl. Nemusíš se za pár let s někým bavit o tom, že ty jsi myslel, že mu dáš podíl na nějakém byznysu. Ale ne podíl ve firmě, jenom podíl na tržbách atd. Vyhni se tomu.“

To je financování v malém. Ale věci, o kterých se bavíme, často vypadají, že se bavíme o miliardářích. Lidech, co mají stamiliony. Ale v mnoha případech všechno, o čem se bavíme z různých úhlů pohledů, je aplikovatelné i na někoho, kdo má mnohem menší objem majetku. Jednotky milionů, první statisíce anebo desítky milionů třeba.

 

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji a potvrdím to jedním krátkým příběhem Honzy z fitness sítí.

Honza vybudoval skvělý fitness. V jednom z nich jsem byl a nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to lepší než v zahraničí ty nejvyhlášenější gymy.

V určitém okamžiku Honza vzpomínal na trpkou zkušenost, kdy se mu naskytlo zněkolikanásobit síť fitness. Více jak ztrojnásobit.

Říkal si „No to je skvělý, prostě takhle to je rozjetý. Klientela si nás žádá, chce nás mít na víc místech v ČR.“ Přišel za ním investor s tímhle nápadem. Nový investor, který říkal „No ještě mám silného partnera, který to financuje. To je prostě dar“ Tehdy to nazval jako dar z nebes nebo dar shůry.

Až časem zjistil, že to byl dar, ale jenom pro jednu stranu. Protože ten další investor se dostal velmi přímou cestou k účetnictví jeho fitness sítě. A v účetnictví hledal možnost daňové optimalizace svých kontraktů. Takže náhle mu přinesl krabici plnou účtenek za nové stroje, které ale v jeho fitness nikde nebyly a nikdy nebyly. A nikdy ani nebudou. Protože on většinou vybudoval ta fitness s úplně novým vybavením, nepřebíral ta vybavení od předchozího provozovatele.

Když se ohradil, že to je nebezpečné, tak mu ten jeho parťák říkal: „To neřeš. Na to nikdo nepřijde. Daňově to je čistý, máš na všechno doklady.“

Ale to, že to fitness nebylo možné naplnit stroji stokrát ve větším počtu, vůbec ten byznysový parťák, neřešil.

Tak tehdy Honza udělal jediné. Přišel za svou rodinou a řekl „Jsem v těžkým průšvihu a potřebuji od vás půjčit, abych rychle vyplatil svého dosavadního parťáka.“ Podařilo se to a zachránil tu situaci!

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná jednu věc, se kterou jsem se potkal v oblasti filantropie. Je ale relevantní i pro tohle přemýšlení. A to je „power of money“ – síla peněz. Jakmile máte investora, který má příliš velkou sílu, může to začít zneužívat. V tom filantropickém ohledu já jsem se potkal, řekla mi to šéfka JP Morgan pro střední a východní Evropu, že někde v Londýně měla filantropickou aktivitu nebo byla tam nějaká charita. Myslím, že to bylo v jižním Londýně. Přišel investor, který říkal „Já vám dám hodně peněz, ale musíte to samé postavit v severním Londýně. Protože tam já jsem domácí a potřebuji, aby tam taky něco fungovalo.“

Oni neměli tu ambici to udělat, nebylo to jejich přirozené směřování. Neměli tam základnu, neznali tu situaci a tak dále a tak dále.

V principu přijali peníze, rozjeli tu aktivitu a ta o pár let později zkolabovala. A ten investor řekl „Já už z toho odcházím a už to dál nechci financovat.

Protože to nebylo přirozené, bylo to naroubované, takové umělé, tak to prostě nefungovalo dál. Je hrozně důležité si vždycky uvědomit to, kdo má tu sílu těch peněz.

Je jedno, jestli je to banka nebo akciový investor. Je třeba dávat na to pozor, aby síla nebyla příliš velká, pokud se ten investor nebo banka ukáže jako špatný parťák.

Když mám úvěrovou linku od banky, tak já vždycky vím, co budu dělat, když mi banka ty peníze stáhne. Vždycky to vím poté, co jsem zažil. Protože už to nechci nikdy zažít.

Mám nějakou záložní variantu, třeba přes lombardní úvěr ve švýcarské bance. Kdy vím, že proti portfoliu si půjčím peníze jednoduše rychle a nikdo mě nebude moci vydírat.

Na to je třeba si dávat velký pozor při financování. Aby se člověk nedostal do téhle situace, která někdy může být neřešitelná, pokud na ní nemyslí dopředu.

 

Josef Podlipný

Určitě to, co říkáš, je velmi důležité. Být připraven na změnu dosavadních podmínek financování vašeho byznysu je možná to nejcennější a nejdůležitější zároveň.

Mně to připomíná i příběh Radka, který měl v minulosti, a už nemá – protože prozřel, závodní stáj. V určitém okamžiku za ním přišel velmi úspěšný podnikatel a říkal „Můj syn závodí a ty máš skvělou stáj. Vidím, že máš výborné techniky, mechaniky, výborný vozový park, zkušenosti – u tebe ten můj synátor vyroste.“

Ten můj kamarád, Radek, říkal „Jo, to zní rozumně. Tak pojďme se nad tím konceptem sejít.“ V určitém okamžiku zjistil, že právě ta síla peněz by ho uvrhla do prostředí, které by neměl pod kontrolou. Které by bylo násobně více nákladově zátěží jeho dosavadnímu byznysu.

Najednou z nějakého okruhového závodního týmu by se stal závodní tým nadnárodní, který jezdí vytrvalostní závody. To je úplně o jiných autech, úplně o jiné technice, úplně o jiném týmu mechaniků, a hlavně o úplně jiných nákladech.

On i přesto, že ho to hrozně lákalo, protože miluje závodní auta, říkal „Ne, do toho nepůjdu. Promiň, na to nemám sílu.“

Kdyby tady teď seděl s námi, tak na něm bude to nadšení vidět, i přesto, že už tu stáj nevlastní.

Vzdal se té vidiny, že bude dělat něco za peníze někoho dalšího, protože věděl, že když by ten někdo další z toho najednou vystoupil, tak ty náklady Radkovi zůstanou.

 

Vladimír Fichtner

To samozřejmě může být výhoda třeba financování přes dluhopisovou emisi. Pokud dluhopisy rozprodává člověk větší mase investorů a ne jednomu velkému investorovi. Tam ta „power of money”, ta síla peněz je distribuovaná do většího množství lidí.

Ale samozřejmě může přijít někdo, kdo řekne ostatním majitelům dluhopisů „Já to od vás koupím“,  a ovládne to.

Pořád je potřeba dávat pozor na to, aby koncentrace financujícího kapitálu nebyla kriticky příliš vysoká. A abych věděl, co s tím budu dělat, když se mi ten parťák nebude líbit.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, a proto, vážení přátelé, je dalším nástrojem – ne vždy však vhodným – i prodej licence nebo franšíza. Která může ušetřit nějaké peníze při rozjezdu nového byznysu. I zde je potřeba ale myslet na to, že ani tento způsob financování nemusí být tím, co vám přinese klidné spaní.

Napadá tě nějaký příklad z téhle oblasti využití, třeba prodeje licence nebo franšízy?

 

Vladimír Fichtner

Mě ne, Pepo, ale tebe určitě ano. Tak povídej.

 

Josef Podlipný

Je to příběh, který bude opravdu velmi stručný.

Kateřina milovala pletení a šití. V podstatě byla už od dětství zřejmě módní návrhářkou. Prostě tu oblast milovala. Realizovala se v ní. Nejprve strojila panenky, pak strojila své kamarádky a sebe.

A nakonec si říkala „mně to vlastně jde, mám obrovský zájem, tak začnu prodávat franšízu.“

Jenže s prodejem franšízy přišly i další návrhářky, které měly úplně jiné nároky na materiál, na styl oblékání, na prostředí, ve kterém ta franšíza byla realizovaná, a úplně jinou klientelu. Tu dosavadní klientelu.

Protože také šily na ty panenky ve většině případech. Kateřina se najednou podívala na tu svoji franšízu a říkala „to už ale nejsem já, to už není můj odkaz.“ A tak ji dost bolestivě vlastně ukončovala.

Protože franšízant po ní chtěl část zmařené investice. On do toho vložil kapitál. A bohužel ve dvou případech do toho vložil kapitál zástupce rodiny, která měla svého rodinného právníka.

Kačku to hodně bolelo.

Bolelo ji to hlavně proto, že ona svůj vlastní byznys tím potrestala. V určitém okamžiku neměla na ty kvalitní materiály, které si nechala vozit z exotických krajin. Protože musela tzv. zaplácnout díru po odchozím franšízantovi.

Takže určitě i tento způsob má svá úskalí a svá rizika, byť může být někdy jako způsob vhodný pro financování byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Prostě všechno má své výhody i svá omezení. Ať je to investice nebo financování našeho byznysu, je potřeba se dobře zamyslet nad riziky předtím, než se do něčeho pustíme. Protože když se nad nimi nezamyslíme a necháme se jenom pohltit tím, že budu třikrát větší, může to mít nepříjemné konce.

 

Josef Podlipný

Pokud vás tato témata zajímají a pokud pro vás byl tento podcast přínosem, budeme rádi, když nás oslovíte anebo budete tento díl podcastu sdílet mezi vašimi přáteli.

Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti – Erika Matwij

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto rozhovoru vám Erika pomůže pochopit, jak správně nastavit komunikaci v rodině ohledně majetku a jakým způsobem můžeme přistupovat k bohatství.

Erika i Vladimír přiblíží osobní zkušenosti a příběhy, které ukáží úspěšnou a neúspěšnou komunikaci v rodině.

Mimo jiné se dozvíte, jaké klíčové otázky byste měli klást sobě i členům rodiny a jak začít plánovat pravidelná setkání rodiny ohledně majetku.

Pokud vás zajímá, jak bezkonfliktně otevřít dialog o rodinném majetku a zajistit, aby vaše děti byly připravené na budoucí výzvy, věnujte čas této epizodě podcastu Mezi Rentiéry.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem proběhne 19. září 2024, Hotel Château Bela, Slovensko.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tématem pro tento díl je, jak v rodině otevřít diskusi o majetku, abychom nezkazili rodinné vztahy a nepokazili život dětem.

Je to téma pro mnohé rodiny velmi důležité, ale většinově si to uvědomí, až když nastane nějaký problém.

Eriko, ty jsi nejen jedinou zástupkyní Slovenska, alespoň pokud mám správnou informaci, jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků. Jsi také více než 12letou průvodkyní mnoha úspěšných rodin. A to nejenom z pohledu podpory nestorů a nástupců, ale pomáháš i s komunikací v rodinách. Je to tak?

 

Erika Matwij

Je to tak, ano. Přesně jak říkáš, Pepo. Lépe bych to neřekla.

Provázíme členy rodin v rodinných firmách, když přijde otázka, co dál s rodinnou firmou. A tím, že tam existuje více variant, váže se na to strategie. Potom v rámci ní provázíme rodinné firmy.

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil, že Erika a její tým neprovází jenom rodinné firmy nebo lidi, kteří mají rodinné firmy. Je třeba průvodkyní i naší rodiny, za což jsme velmi rádi a těší nás to všechny.

Erika obecně pomáhá provázet lidi, kteří mají nějaký majetek těmi majetkovými záležitostmi. Když už firma není tak důležitou součástí rodinného majetku.

 

Erika Matwij

Ano, to je naše další část, velká část, kdy pracujeme se vztahy. Vztahy jsou klíčové v tomto stádiu v rámci vytváření bohatství.

Co se vztahy a jak se mít k bohatství – to je také velké téma, kterým provázíme rodiny. Tam už firemní část vypadne, ale pracujeme s rodinami.

Josef Podlipný

Eriko, dobré vztahy nebývají samozřejmostí. O to raději jsem, že jsi šla do vztahu s námi pro Českou republiku.

Můžeš přiblížit okamžik, kdy ses začala domlouvat na spolupráci s Vláďou?

 

Erika Matwij

Stalo se to po našem kongresu v Bratislavě.

 

Vladimír Fichtner

Výborný, nejlepší kongres, na kterém jsem byl.

 

Erika Matwij

To mě velmi těší, děkuji.

Vláďa se se svým synem zúčastnil našeho kongresu a po něm jsme navázali kontakt. Vláďa mi napsal, ocenil nás. Začali jsme se bavit o tom, jestli si o těchto tématech můžeme ještě povídat a jak to udělat. Vláďa nasadil svůj detektivní klobouk a zjišťoval, jak to děláme, jestli tam najde průnik pro sebe a pro klienty. Celkově myslím, že to téma ho zajímalo. A proto jsme se o tom začali víc bavit.

Vladimír Fichtner

Určitě. Bylo hrozně hezké, když jsme jeli se synem zpátky z Bratislavy, kde jsme se zúčastnili jenom dva, ale nás je pět v rodině. Volali jsme Radce, mojí ženě, a myslím, že tam byl druhý syn na druhé straně telefonu.

Volali jsme ještě z auta a chtěli jsme se jenom podělit o to, jak to fungovalo. A Radka říkala „Počkej, počkej, nech první Kubu, ať to řekne. A neříkej to ty první, ať ho neovlivníš.“

A já si dodnes pamatuji, co říkal Kuba. „.. viděl jsem, že ty věci, co táta řeší, takový ty vztahy a majetek a přemýšlení o tom, že asi to není tak divný, jak jsem si myslel. Protože tam byl celý sál takových lidí. A bylo to fakt zajímavý.“

To byl zajímavý střípek z naší cesty. Působilo to na nás velmi dobře.

To byl jeden ze způsobů, jak tu tvojí práci, Eriko, a práci tvojí firmy a tvých lidí představit části mé rodiny. Kdy jsem to nemusel rodině prodávat já. Ale mohl to prodávat syn své mámě a svým sourozencům. To samozřejmě zní úplně jinak, než když to otec zakladatel někomu cpe, aby do toho šli.

Byl to velmi příjemný způsob, jak začít poznávat jiný rozměr majetku, vztahů a vaši práci jako takovou. A bylo to fakt moc příjemné.

 

Josef Podlipný

Eriko, jak bys doporučila začít takovou otevřenou diskusi o rodinném bohatství a majetku jako jeho nedílné součásti v rodině?

 

Erika Matwij

Budu velmi pravděpodobně dnes velmi často vzpomínat otevřenou komunikaci. A předpokládám, že i naši posluchači tohle mohou číst v různých článcích a podcastech atd.

Opravdu umět otevřeně komunikovat a vést bezpečnou komunikaci a vytvářet bezpečnou atmosféru v komunikaci zase není tak jednoduché.

Mluvím o tom, že otevírat to můžeme začít kdykoliv, když nám to přijde na rozum, že asi tohle bych měl teď otevřít. Když přijde dobrá pohnutka, tak to rovnou i udělejte. Mám zkušenost, že to lidé často odkládají „Teď na to nemám tolik času, teď ještě vyřešíme toto a toto.“ Mezitím běží týdny a měsíce a toto se neotevírá. A potom přichází automatismy, potom přichází domněnky. A začínají se věty slovy: Vždyť jsem si to myslel…

Vždyť si to měl vědět…

Vždyť jsi s tím měl přijít ty…

Vždyť už jsem chtěl…

Tohle opravdu nepřináší dobrou a bezpečnou atmosféru.

Když se ptáš kdy – kdykoliv vás to napadne, měli byste otevřít, jak to mají ostatní členové rodiny a zeptat se na to.

Josef Podlipný

Vláďo, ty si určitě vzpomeneš na okamžik, jak si to otevřel ve své vlastní rodině. A jak si přizval k té otevřené diskusi Eriku.

Můžeš to teď přiblížit našim posluchačům?

 

Vladimír Fichtner

My jsme to poprvé otevřeli v okamžiku, kdy jsme se synem odjížděli na Eriky kongres. Protože do té doby to byla moje parketa se zajímat o tuhle tu část.

Já jsem si říkal, že to je takové nenásilné. Zajdeme si spolu s Kubou na večeři někam v Bratislavě. Bylo to příjemné prostředí a moc mě to potěšilo, jak se mu to líbilo.

Za to otevření je potřeba poděkovat Erice a jejímu týmu, protože oni to pomohli rodině trošku otevřít, jak jsem o tom říkal před chviličkou.

Pak už bylo jednodušší se potkat s Erikou společně s Radkou. Když jsme se bavili a byli jsme spolu na obědě na první nezávazné konzultaci.

Pak postupně, krok za krokem, už jsme pozvali celou rodinu. A rodina to schválila také.

U nás to funguje docela dobře v tom, že se rodina má opravdu šanci vyjádřit a já jsem věděl, že když se to někomu z nich nebude líbit, takže nemáme šanci pokračovat.

Je to potřeba vyzkoušet. Já vždycky říkám, když o tom mluvím s nějakými kamarády nebo klienty „Neřešte, jestli máte mít kouče, ale řešte jenom, kdo to má být. Jestli vám bude vyhovovat tenhle člověk nebo jiný člověk.“ My jsme si vyzkoušeli jednoho kouče, tam to nefungovalo, ale investovali jsme do toho půl dne s celou rodinou, abychom si to poznali.

Pak jsme s Erikou do toho investovali asi o něco víc. Kongres, jedno setkání a pak teprve s rodinou.

Ale to je asi individuální a je to na každém.

 

Co bych řekl, a říkáš i ty, Eriko, že se ty věci odkládají. Protože to není úplně jednoduchá záležitost. Najednou začít rodinu otvírat a stáhnout se z pozice šéfa, který všechno rozhoduje. Najednou zjistíte „Aha, jsem trošku v pozadí a všichni mají svoje slovo“.

Je to hodně o nás jako zakladatelích, abychom dali prostor.

Druhá věc, to já vidím u některých lidí, že když to neudělali a je jim 70 nebo 75, dětem je 50 a vůbec tam komunikace zatím neprobíhá. Pořád je to drajvované zakladatelem, který vychází z toho, že to bude dirigovat navždy. Ale všichni víme, že to tak bohužel není.

 

Moje velké a silné doporučení: „Nikdy není dost brzy“. Občas slyším „No, děti jsou ještě malé, 12, 15 let.“ OK, ale pořád je něco, co se s nimi dá probírat. Ve 12 letech mají věci srovnané v hlavě a samozřejmě se k nim musí přistupovat malinko jinak.

 

Erika Matwij

Děkuji ti za vykopnutý míč, jak se říká. Jedna z častých chyb v komunikaci je automatismus.

Automaticky si myslíme, že:

  • To děti vnímají
  • To děti vědí
  • To moje partnerka automaticky pochopila tak jako já
  • Ostatní to mají stejně jako já a že jim to nemusím říkat, vždyť bydlíme v jedné domácnosti

 

Ale tyto automatismy jsou opravdu jednou z chyb v otevřené komunikaci.

Takové to, když to tak mám já a automaticky předpokládám – tak frčím na domněnkách. Domněnky jsou začátek konce otevřené komunikaci, protože si vytváříme obrázek o situaci.

A z toho obrázku pak vychází naše reakce. Ta reakce může být poučující, může být obviňující. Tam potom komunikace opravdu začne váznout. Nevytváří se příjemné bezpečné prostředí na to, aby se členové rodiny cítili dobře, že můžou svobodně vyjádřit svůj názor i když ho mají jiný, než ho má papá nebo mamá

Naschvál jsem to tak řekla, že status toho, jak se kdysi říkalo hlava rodiny, nebo on nám zabezpečuje živobytí a kvůli tátovi se máme tak dobře.

Tam je strašně moc pravidel a takových presumpcí, které kolují v rodině. Nebo jsou tabuizované – „O tomto tátovi neříkejte, abyste ho nerozčílili. Tohle se neříká, protože to pochází ještě od babičky, a takové věci se nedělají.“

Vrátím se k tomu, co říkal Vláďa – začíná se otevírat s dětmi a zároveň je člověk, ne nadřazený. Ne šéf firmy, ne šéf rodiny, ale přiznává, že neví, jak to má uchopit. Toto se mu líbí, zve k tomu, jestli nepojedete s ním na kongres, jemu by se to líbilo. Byl by rád. Nabídnout toto, tam se to otevírá.

Děti, které už jsou velké, dospělé, se cítí, že se stávají spolu partnery. A i když táta pracuje, dělá velká rozhodnutí, má za sebou velkou firmu nebo postavil takovouto rodinu a všichni k němu vzhlížíme. Tak čím víc otevíráme to, že se v tom potřebujeme zorientovat, tím se víc přibližujeme k našim dětem. Člověčenstvím. To je pro nás důležité. Otevírat to jako člověk. Ne jako šéf.

 

Josef Podlipný

Děkuji vám oběma. Teď nás určitě poslouchá nějaká mamá či otcové od rodiny, jako spoluzakladatelé rodinného bohatství. Pokud dávají také takovou váhu tomu, že chtějí porozumět očekáváním a potřebám každého jednoho člena rodiny, jaké klíčové otázky, Eriko, by měli pokládat a případně jak?

 

Erika Matwij

Výborná otázka. Úplně nejvíc jednoduše, jak se dá. Já osobně si myslím, že čím jednodušeji komunikujeme, tím více jsme srozumitelní. Když je to ještě trošku propojené s emocemi a vztahy s blízkými, tak o to je to potřebnější a důležitější.

A otázky?
Očekávání.

Já mám zkušenost z praxe, že slovo očekávání je pro lidi takové tvrdé, i škaredé, že se jim nelíbí.

Jak to říct jinak? Očekávám mohu říct také jako potřebuji, byl bych rád, chci.

Toto očekávání my vyslovujeme denně stokrát i víc.

Když povím „chci, abys to udělal za mě“, nemusím to právě tak říct. „Byl bych rád, kdybys, můžeš mi to prosím podat?“

To jsou očekávání. Čekám.

Co jsou očekávání?

Čekám, že někdo nějakým způsobem se ke mně bude chovat nebo nebude chovat. Že něco se mi naplní a dostanu. Nebo nedostanu. To jsou milisekundové záležitosti. Očekávání máme na všechny členy rodiny.

Nejlepší je úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ A zároveň potom si počkat na odpověď.

 

Rodiče mají tendenci dokončit věty za děti. Ať jim je kolik let. Nejsme trpěliví. Mám tu zkušenost, že lidé jsou v současné době o mnoho víc netrpěliví. Skáčou si do řeči a nenechají druhé domluvit. Nemají trpělivost.

Takže když se někoho zeptáte, co by chtěl, počkejte na odpověď. Protože on má právo si to rozmyslet co nám řekne. A jak nám to řekne.

Laskavost k tomu, že když opravdu chci vědět, tak dám prostor, aby mi to opravdu řekl. Abych mu to mohl naplnit. Protože není nic jednoduššího, než když dostanu velmi konkrétní otázku a na ní dostanu velmi konkrétní odpověď.

Když se to ztotožňuje s mými morálními zásadami, s velkou radostí to splním. Abychom my dva byli OK.

Tak to mají všichni lidé. Akorát očekávání komunikujeme všeobecně, nejsme trpěliví, a už nám nabíhají domněnky.

Někdy ani dobře neposloucháme, protože my víme nejlépe, jak by to děti měly mít. Co by nám měly odpovědět, jak by se při tom měly chovat. Je tam hodně proměnných.

Mám naději, že jsem odpověděla na tvoji otázku…

Úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ Nebo „Jak to máš?“ Nebo úplně jednoduše „Co očekáváš ode mě. Co očekáváš od této situace?“

A počkat!

 

Josef Podlipný

Děkuji. Teď si otestujeme, jak to probíhalo v rodině Vládi. Protože Vláďa už se před mnoha díly svěřil našim posluchačům o projektu LenOn, kdy upozadil svou osobu nejenom ve firmě, ale částečně i v rodině.

Vláďo, jak pomohla Erika v tom okamžiku, kdy jsi formuloval otázky na členy rodiny tak, jak jsme teď diskutovali.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle! Hned jsem dostal vyhubováno, že nikoho nepustím ke slovu.

Vezměte si ji domů. To je hrozně nebezpečné – člověka to fakt mění 😊

To první, co jsme dělali, bylo, že jsme si sedli kolem stolu všichni a Erika se nás ptala, co od sebe očekáváte vzájemně. My jsme si to tam poprvé v životě z očí do očí, v tom nejužším kruhu, říkali.

Což bylo fascinující a hrozně zajímavé poznání, protože jsme slyšeli věci, které jsme nikdy neslyšeli. Přestože si myslíme, že jako rodina fungujeme dobře, jsme schopni spolu jet na dovolenou, jsme spolu schopni mít grilovačku odpoledne a povídat si večer.

Najednou se náš způsob komunikace díky práci Eriky a toho jejího týmu dostal úplně do jiné úrovně. V téhle jedné úrovni se pohybujeme zhruba pět hodin měsíčně při jedné seanci. Někdy čtyři, někdy pět, podle toho, jak to zvládneme a jak je to náročné.

Povídáme si opravdu o věcech, ke kterým bychom se asi nikdy nedostali. Ale nejsou tak složité. To není složité, ale člověk si na to nenajde čas. Díky tomu se rodina dostává do úplně jiného stádia přemýšlení. A najednou to spouští, i v době, kdy tam Erika není, jiný způsob komunikace v rodině.

Protože ona ví, jak nás provádět tím procesem, tak je to velmi příjemné a bezpečné. Když moc mluvím a skáču někomu do řeči, tak prostě ona mi řekne „Ne, nech je domluvit“. A děti vidí, že táta není ten, kdo musí domluvit. Ne. Mají zastání.

 

Josef Podlipný

Mají svůj prostor.

 

Vladimír Fichtner

Mně to pomáhá uvědomit si, „aha, musím se tohle učit“. A oni vidí, že mají prostor.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl pět hodin měsíčně.

Eriko, z tvé zkušenosti, kdy více než 12 let provázíš úspěšné rodiny, jak by měla být plánovaná tato pravidelná setkání rodiny, když se bavíme o pěti hodinách měsíčně?

Spousta našich posluchačů si to asi protne se svojí praxí podnikatele, kde prostě má nasdílené kalendáře x lidí. Tak se podívá a naplánuje to tam. Považuje za samozřejmost, že ti lidé přijdou, když to mají v kalendáři. Jak tohle funguje v rodině?

 

Erika Matwij

Když mě někdo osloví, popisuji mu proces, jak to probíhá. Říkám, že pokud do toho chtějí jít, je velmi dobré dodržet systematičnost pravidelného setkávání. Aby si na to udělali čas a možná i vzali dovolenou. Protože je to velmi důležitý projekt jejich života. Teď si nastavují věci, nastavují si pravidla. Jsou na to asi vytvořené synergie a atmosféra v rodině a že to chtějí. Když všichni chtějí, jak je to pro ně důležité? Když se určí dopředu 2,3,4 termíny, tak je vzájemné očekávání rodin, že jednou do měsíce se setkají na nejdůležitější projekt svého života!

 

Josef Podlipný

Děkuju, Eriko. Je to celé, a Vláďa to také potvrdil, o komunikaci.

Můžeš nasdílet s našimi posluchači nějaký příběh, který by ukázal na úspěšnou, ale v jiném případě i neúspěšnou komunikaci, která nepomohla tomu, že se začalo diskutovat o přáních, potřebách.

 

Erika Matwij

Vždycky na začátku setkání si domlouváme pravidla, pravidla fungování. Každý má právo říct svůj názor. Každý má právo říct, teď neumím odpovědět. Ale odpovím příště. To si píšeme. To není o tom, že řeknu nevím a potom to nekomunikuji s rodinou.

Ale vytvářím si časoprostor, že mohu odpovědět později. Je tam pravidel víc a když s tím rodina souhlasí, tak jdeme do procesu.

Řeknu dva příklady ze slovenského trhu, ale zároveň přinášíme příběhy i na naše kongresy. Právě na kongrese, kde byl i Vláďa, jsme přinesli tyto dva rodinné příběhy.

 

Jedno byla Patrizia Gucci, která má doživotní trauma z toho, že se nekomunikovalo. Rodiče jim nad hlavou prodali firmu a nikdo se jich neptal, nástupců, co chtějí s tou firmou. Ona to doteď velmi těžko prožívá. To byla jedna z ukázek, proč jsme i s Patrizií komunikovali, aby o tom přišla mluvit. A bylo i vidět, jak těžko o tom mluví. Potom to byl Stefan Hipp, kde na základě hodnot a rodinných rad doteď čtvrtá generace funguje a buduje firmu.

 

Když se vrátím na Slovensko, je vždy velká škoda že to nemohou úspěšné firmy teď přímo říct.

Mám před sebou jednu rodinnou firmu, kde byli tři synové. Jen jeden pracoval aktivně ve firmě. Dva byli mimo firmu. Mluvím o rodinné firmě, protože na Slovensku se věnujeme rodinným firmám, nejen rodinám.

 

V rodině jsme byli a otec byl zvědavý, jak synové chtějí spravovat majetek. Ještě ta firma byla aktivní a jeden syn v ní byl zaměstnaný. Nikdy se o tom nebavili. Ti synové byli hodně odlišní a otec ani nechtěl moc tohle téma otvírat. I byl dost autoritativní, tím pádem, co on řekl, to bylo. Byly mezi nimi takové latentní nesrovnalosti.

Když jsme to začali otevírat, na jednom tématu jsme někdy stáli 3,4 hodiny. Ale poprvé to dali ze sebe ven, protože cítili bezpečné prostředí. Já to tam celé držím, ty vztahy, aby se oni nepohádali. V pravé chvíli jsem to zastavila, odevzdala slovo, ošetřila jsem to, a tak dále.

A když otec řekl, toto je strašně dynamické, já se strašně bojím a nevím, jestli to nepřerušíme.

Tak všechny tři děti řekly „v žádném případě. Konečně se o tom bavíme. To je super, tati. Jen v tom prosím pokračujme“. Teď mi říkal, že ten rok a půl pro něj byl nesmírně výživný a obohacující a každému to doporučuje.

Druhá firma. Nerespektovali vzájemná pravidla ani dohody, které si navzájem mezi sebou dali. Rozhádali se. Když já jsem tam nebyla, ty konflikty se vyostřovaly, šly do vulgarismů. Takže nerespekt a ego, neumím to jinak nazvat, bylo vystupňované a opravdu už to byla hra o moc. Syn s otcem, když já jsem tam nebyla, nedokázali spolu komunikovat partnersky a nerespektovali vzájemné dohody, které si jako rodina dali.

Já jsem potom sama říkala, že tato setkání nepřinášejí efekt, a doporučila jsem jim jiné řešení.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuju za tyto dva příběhy.

Vážení posluchači, dnešním tématem je, jak v rodině otevřít diskuzi o majetku, abychom nepokazili rodinné vztahy nebo děti penězi.

Když by teď, ve sportovní terminologii, jste si v rámci hry měli vyměňovat míček a každý za sebe, byste měli říct 3x JAK.

 

Erika Matwij

Já si myslím, že výchova je velmi důležitá. Žít to a výchovu dětem odevzdávat přes náš příklad a hodnoty. Výchova k vděčnosti, k diskrétnosti, jaký máme vztah k penězům. Výchova k pravdivosti. Výchova k pracovitosti. K pozornosti a k úctě ke druhým. To jsou zároveň hodnoty, jak se já chovám k sobě, jak mluvím o těchto hodnotách, tak se to učí děti.

Takto mohu přes výchovu a vlastní příklad vštěpovat a ukazovat dětem, jak toto všechno ony můžou mít. Výchova k dodržování vlastního slova, k danému slovu. A tak dále, mohla bych pokračovat. Jaké já mám svoje hodnoty, tak je transparentně komunikovat.

Jaký já mám vztah k penězům a majetku. Jaké za tím mám vlastní přesvědčení. Jak o nich mluvím. Mluvím o nich devalvovaně, ale potom výchovou říkám dětem něco jiného? Potom kde je vlastní příklad spojitosti s hodnotou a výchovou? Být v tom opravdu kongruentní (v souladu se sebepojetím) a transparentní. Tedy partnerský a transparentní ve výchově. Tohle je pro mě první bod.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že určitě je hrozně důležité začít u sebe, potlačit svoje ego, o kterém mluvila Erika, které samozřejmě v nás je. Něco jsme vybudovali, něco jsme dali dohromady, tak ono to bez toho úplně nešlo. Ale uvědomit si, že asi už nejsme ředitelé zeměkoule. Že je dobré, aby zeměkouli začal řídit a otáčet někdo jiný a dát jim tu šanci. Začínat to u sebe – musím se stáhnout trošku do pozadí, dát jim ten prostor.

Druhá věc, musím to udělat včas. Nesmím to nechávat do 75, až na to nebudu mít sílu a energii. A hrozně důležitá je vzájemná otevřenost. To je jedna z věcí, kterou Erika do našich povídání rodinných hodně přináší, protože tam dává prostor dětem.

 

Erika Matwij

Další bod, který bych chtěla doplnit v našem rozhovoru, kde si navzájem s Vláďou jakoby doplňujeme body. Já to ego někdy vnímám jako sebeúctu. Jaká je moje vlastní sebeúcta? Protože když mluvím o egu, tak to je mocenské. To je něco, co mě ovládá, abych měl potřebu ukázat se, že jsem …

Každý tam má za tím svoje obrázky.

Moje vlastní sebeúcta je to, jakým způsobem se starám o vztah k sobě. Když mám dobrý vztah k sobě, a toto je jedna z otázek, které chci říct. Jaký mám vztah k sobě? Věnuju se sám sobě? Rozvíjím se? Pracuju s vlastní sebeúctou? Nebo jsem jen v pozici obviňování a poučování jiných lidí, že to nedělají a souzení a obviňování.

Takže jakým jiným způsobem bych to mohl dělat, a tak to učit děti. Bez ohledu na to, kolik jim je let. Aby měly zdravou sebeúctu, protože pak nebudou mít potřebu devalvovat jiné lidi. Ať mají peněz, kolik mají, jakkoliv velký majetek, jakékoliv bohatství.

 

Josef Podlipný

Eriko, moc děkuju. To bylo tak všezahrnující a věřím, že i pro vás posluchače, zajímavé téma.

Děkuji za sebe. Děkuji i za Vás posluchače oběma řečníkům. Eriko, tobě, že jsi za námi přijela z Bratislavy. A Vláďo, tobě, že jsi nasdílel i zkušenosti s tím, jak Erika pomohla tvé vlastní rodině a tobě.

Vážení posluchači, pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

Erika Matwij

Na viděnou.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

Prodal svou firmu a přišel o 400 milionů kvůli sázce na jednu kartu

Josef Podlipný přináší příběh svého kamaráda, který udělal po prodeji své firmy fatální chybu. Sice se díky ní hodně naučil, ale za cenu ztráty 80 % svého majetku.

Vladimír Fichtner upozorňuje na to, že podobné chyby se nevědomě dopouští většina majitelů úspěšných firem, což Josef ilustruje na příběhu jedné podnikatelky, která sázkou na jednu kartu ohrozila rodinné impérium.

Jak se takovým chybám vyhnout? V této epizodě se dozvíte nejen detaily obou příběhů, ale také přístup a několik doporučení, které ochraňují bohatství proti ztrátám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Začneme jako již obvykle příběhem.

Petr je můj letitý kamarád, úspěšný podnikatel a velký příznivec IT. Rozhodl se vložit velkou část financí z výtěžku prodeje vlastního byznysu ve zdravotnickém sektoru do nadějné technologické společnosti. Konkrétně to byla půl miliarda. Tato společnost poté čelila ztrátám. Už z toho je cítit, že šel s troškou rozmyslu a byznysových zkušeností do oblasti, kterou ne úplně znal. Ale nechtěl se spálit, šel do společnosti obchodované na burze. Už tehdy, když do ní vkládal téměř půl miliardy z prodeje svého léty budovaného podniku.

Když tato společnost čelila ztrátám na burze a následně bylo vidět, že nestíhá vývoj, který slíbila svým akcionářům a měla velké problémy i s bezpečnostními standardy, zjistil, jak velkou chybu udělal.

Vsadil na jednu kartu. Náhle se díval na zlomek své investice – půl miliardy vložil a v jeden okamžik měl méně než sto milionů.

Vláďo, takový příběh není asi úplnou výjimkou. Že i úspěšný podnikatel, který má za sebou desítky let dřiny a mnoho úspěchů spojených i s odříkáním, sbírání zkušeností, jistotou svých rozhodnutí, najednou zjistí, že dělá katastrofální chyby.

Co poradit úspěšným podnikatelům?

 

Vladimír Fichtner

Radit nám, úspěšným podnikatelům, je složité. Protože my víme všechno nejlépe. Vybudovali jsme si firmy, dokázali jsme něco vykopat z nuly. Máme díky tomu samozřejmě velké sebevědomí v tom, že věci dokážeme dobře odhadnout.

Máme pocit, že když se nám to podařilo jednou, je jasné, že se nám to podaří podruhé. Nebo potřetí.

A jsou tací, kterým se to podaří. Ale není jich zase tolik, jak to vypadá na první pohled. Protože to, že se nám něco podařilo, znamená, že jsme byli možná ve správný čas na správném místě. Že jsme měli nějaký věk, nějakou energii. Že chyby, které jsme dělali, byly ještě v prostředí, kdy se to dalo tolerovat a nemuselo nás to potopit. Dnes to prostředí už může být jiné.

Asi je dobré začít od sebe a dát trošinku více pokory do přemýšlení o tom, co dělat s půl miliardou. Protože sázka na jednu kartu má vždy i ten výnosový potenciál, z půl miliardy může být třeba miliard pět. Ale jak je vidět z tvého příběhu a příběhů mnoha dalších lidí, které znám, také to může

jít špatným směrem.

První věc, kterou je třeba si uvědomit je, že se to nemusí povést. Uvědomit si, jak významné to má pro mě důsledky, pokud se to nepovede. To je to zásadní.

Další věc, kterou bych doplnil, je prostě o tom přemýšlet. Nenechat se donutit okolnostmi, že zítra to musí být uděláno, nebo zítra musí být uzavřen obchod. Je potřeba si nechat trošku prostor.

Pokud je člověk pod tlakem, radši to nechat být, než udělat příliš rychle a nerozvážně rozhodnutí, které může znamenat, že se vzdám nějakého zisku. Ale také může znamenat, že přijdu třeba o 80 % toho, co jsem vydělal za celý život.

 

Josef Podlipný

Zmínil jsi, jak nebýt pod tlakem.

Petr také vzpomínal na okamžik, kdy byl pod velkým tlakem, nejen svým vlastním emočním, ale i rodinným. Proto také z této investice nakonec odešel. Odcházel sice na části, ale i tak utrpěl ztrátu.

Jeho ztráta byla vyšší než 400 milionů. Přišel o více než tři čtvrtiny vloženého kapitálu.

Se zbylými necelými 100 miliony se teď snaží pracovat úplně jinak. Možná, že nás poslouchá, pokyvuje a říká si „Ano, naučil jsem se mnohému i díky této zkušenosti“.

 

Vladimír Fichtner

Já řeknu, co jsem se já naučil z takových případů, které jsem viděl kolem sebe.

A to je, že od určitého okamžiku je potřeba chránit své bohatství. Nepřemýšlet tolik o tom, jestli vydělám dvojnásobek nebo trojnásobek během roku nebo dvou.

Tenhle případ je úplně typický pro to, aby si člověk uvědomil, jak důležitá je ochrana bohatství a filozofie, která nás a naše klienty provází celou dobu, co s nimi děláme.

Protože to jsou typicky lidé, kteří umí vydělat peníze. Postavili nějaké byznysy, které jsou úspěšné. A už o ně nechtějí přijít. Už dozráli v tom, že nemají tolik času, aby to zopakovali. Možná nemusí mít tolik štěstí, aby to zopakovali. Nemusí mít tolik energie, aby to zopakovali. Ochrana bohatství je ta nejdůležitější odpověď na toto téma, myslím.

 

Josef Podlipný

Vláďo, mluvíš o vlastní zkušenosti. Kdy ses setkal s důležitostí ochrany bohatství poprvé? Vzpomeneš si na ten okamžik?

Byla to tvá vlastní zkušenost, anebo ses s touto otázkou setkal díky péči o nějakého významného rentiéra, úspěšného podnikatele?

 

Vladimír Fichtner

Asi jsem to potkal poprvé v letech 2000–2003, kdy přišly dvouleté poklesy na trzích a akcie poklesly o více jak 50 %, technologické ještě více.

Tam jsem se poprvé začal setkávat s lidmi, kteří dali všechny své peníze do jednoho produktu. Nebyli diverzifikováni, ani nepřemýšleli o tom, proč ten produkt mají. Já si pamatuji, jak mě frustrovaly v novinách v roce 2000 tabulky, kde se psalo, kolik vydělávají akciové fondy. 30 % za rok. Díky tomu, na začátku roku 2000, spousta investorů zainvestovala peníze do akcií. Včetně mojí maminky třeba, která investicím nikdy nepřišla na kloub a bylo to pro ni vždycky těžké téma.

Ti lidé vzali svoje peníze a vsadili je na jednu kartu. Možná ne úplně, ale významně. Pak je samozřejmě trápily poklesy, které přišly. Protože nevěděli, jak na to, jak to udělat správně.

 

Ještě v Americe jsme zažili s rodinou jeden velký, velmi smutný příběh.

Šlo o americkou rodinu, která se nám stala velmi blízkou při našem tříletém pobytu v Americe. My jsme je potkali, když jim bylo asi sedmdesát. V té době se psaly zase takové novinové titulky, že akcie jsou skvělé, vyrostly ze svého dna v roce 2003 a vydělávají 20 % ročně a za pár let budete mít dvojnásobek.

Ten pár celý život neinvestoval a v roce 2007, rok před finanční krizí, si řekli, že vezmou všechny své peníze, které naspořili a nikdy neinvestovali (řekněme, že to bylo 300 tisíc dolarů), nepřemýšleli, jak je diverzifikovat, jestli mít dividendové akcie, nepřemýšleli o spoustě věcí, které člověk řeší, když chce ochranu bohatství a koupili si nějaké růstové akcie. O rok a půl později, někdy v březnu 2009, měli zhruba 40 % původní částky.

Namísto 300 tisíc měli asi 120 tisíc. Psychologický tlak na ně byl enormní.

Novinové titulky říkaly „Je konec světa“. Manželka toho pána, který zainvestoval, udělal tu investici, mu říkala „Prodej to, vždyť nebudeme mít vůbec nic na důchod“. Jeho čtyřicetiletý syn mu říkal „Táto, prosím tě, už to prodej. Vždyť nezůstane nic“.

A on opravdu prodal a přišel o velkou část svých úspor. Nejen, že nediverzifikoval nebo málo diverzifikoval, ale tu investici dělal pocitově. To celý život fungovalo, tak to udělal, je mu 70, tak to udělal.

Úplně tragický příběh, velmi negativní. Přitom stačilo tak málo! Stačilo vydržet třeba dalších 10 let. Skousnout to a vydržet. Dnes by měl dvojnásobek původní částky.

 

Josef Podlipný

Původní investované?

 

Vladimír Fichtner

Původní investované částky. Ne té, co měl při poklesu.

Diverzifikace jako taková, ochrana bohatství, rozumný přístup s rozmyslem k přemýšlení o penězích je nesmírně zásadní.

 

Josef Podlipný

Díky za velmi poutavý příběh, byť se smutným nádechem.

Zmínil jsi zdravý rozum, zmínil jsi diverzifikaci, zmínil jsi i emoce.

Občas, a v poslední době i docela často slýchám i od úspěšných podnikatelů – „Vždyť já to mám diverzifikované. Mám tam 20, 30, nebo třeba i vyšší desítky produktů, ve svém portfoliu.“
Co je vlastně diverzifikace?

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka.

Diverzifikace je rozložení majetku do různých typů majetku.

Nakrájení koláče majetku z různých úhlů pohledu, bych řekl.

Diverzifikace může být dle typu aktiv. Mám byznys, mám finanční aktiva, mám nemovitosti, třeba.

Může to být měnová diverzifikace. Mám korunová aktiva, eurová aktiva, dolarová aktiva.

Může to být diverzifikace podle toho, kde mám registrován majetek. Mám firmu v Čechách a bankovní účet v Čechách, investiční účet v Čechách. Tak mám všechno registrováno v ČR.

Je to dobře? Není to úplně dobrá diverzifikace. Možná je lepší mít část majetku registrovanou někde jinde. Ve Švýcarsku, v Americe, prostě někde jinde.

Diverzifikace může být spojená s tím, na koho je majetek napsaný. Dá se využít možná majetková struktura nebo holding apod.

Když přijdete na to, jakým způsobem se koláč majetku dá nakrájet, je to diverzifikace.

 

Josef Podlipný

Rozumím tomu tedy správně, že to je o různých způsobech krájení toho koláče? Ne prioritizace jednoho ze způsobů, které jsi zmínil – ať už měnu, registraci majetku, držbu, správu a tak dál?

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba se dívat na majetek z různých úhlů pohledu. A ty samozřejmě kloubit dohromady. Když budu mít peníze ve Švýcarsku, ještě to neznamená, že mám diverzifikaci. V rámci švýcarského účtu

chci ty peníze mít nějakým způsobem nakrájené do různých typů aktiv, a tak dále.

 

Josef Podlipný

Jaký by z pohledu českého investora, českého správce rodinného bohatství, měl být optimální poměr mezi domácím prostředím a mezinárodním prostředím? Mezi domácími a mezinárodními investicemi?

 

Vladimír Fichtner

To je asi individuální. Ale kdybych měl říct velmi zjednodušený pohled, a neberte ho prosím nikdo jako radu, protože tu člověk musí poskytnout jenom při dobré znalosti individuální situace daného investora. Z našeho pohledu mít polovinu peněz doma a polovinu třeba v dolaru dává velký smysl. Když říkám doma, tak myslím, že domácí měna je euro a koruna zhruba napůl.

Co to znamená pro to celkové rozložení kapitálu?

Čtvrtinu ze svého majetku mít v koruně, čtvrtinu v euru a polovinu v dolaru není špatná výchozí pozice, ze které začít. Přemýšlet, jestli to chci víc nebo méně, nebo jakým způsobem. Ale toto je zajímavá cílová fotografie, ke které se chcete přibližovat, když nevíte, jak na to.

 

Josef Podlipný

Tento podcast poslouchají úspěšní podnikatelé obvykle tvořící rodinná bohatství od devadesátých let. V ČR bohužel s přerušením následovnictví oproti rozvinutým zemím, kde mnoho dynastií už předává i zkušenosti se správou rodinných bohatství.

Když se podíváš na diverzifikaci nejbohatších lidí na světě, jaká aktiva jsou v jejich portfoliích zastoupena, jakou měrou a proč tak?

 

Vladimír Fichtner

Pokud se budeme dívat na statistiky, které jsou k dispozici, třeba UBS Family Office zveřejňuje pravidelně složení portfolií svých klientů. Znám více velmi úspěšných lidí, kteří mají s nimi své peníze uložené.

Je zajímavé, že 55 % majetku bývá ve finančních aktivech. Což v ČR není úplně typické.

V ČR je to často tak, že když mám svůj byznys, tak tam mám vlastně většinu majetku. A nemovitosti bývají často velkou částí finančních aktiv. I díky tomu, jakou máme zkušenost s privátními bankami, jsou zastoupena relativně málo.

To je to jiné, než je to ve světě. V 55 % finančních investic nemovitosti tvoří třeba 14 %, 19 % jsou byznysy a private equity. Pak tam jsou nějaké další a další menší podíly.

Je dobré vědět, že víc jak polovina je ve finančních aktivech.

 

Josef Podlipný

Ty se už mnoho let potkáváš s těmi úspěšnými, možná první generací úspěšných v ČR.

Proč je tak velký rozdíl mezi Českou republikou, českým investorem a americkým investorem třeba?

 

Vladimír Fichtner

Asi je to historická zkušenost. Prostě se to musíme ještě naučit. Máme tu zkušenost relativně krátkou, a ještě jsme se nepotkali s tím, co je ochrana bohatství, protože jsme první, kteří to řeší, nebo často první generace, která to řeší.

Je logické, že ze začátku má člověk nejvíc peněz ve své vlastní firmě. Protože to má pod kontrolou. Je poměrně logické, že další věc, kterou začne přidávat do majetku, jsou nemovitosti. Protože na ty si může sáhnout a má to pod kontrolou.

Kdežto spousta lidí má pocit, že finanční investice, což ve skutečnosti je podnikání někoho jiného, ať už Elona Muska nebo někoho dalšího, pod kontrolou tolik nemá.

To je nám jako podnikatelům nepříjemné.

Až do té chvíle, než přepneme z podnikatelského typu přemýšlení na správcovské přemýšlení. Protože jako správce chci něco jiného a chci trošku jiný přístup. Chci diverzifikaci.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Díky za tuhle nahrávku. Připomněl se mi příběh Kateřiny.

Kateřina je ambiciózní podnikatelkou, stále má ambice, nicméně teď s velkou pokorou vzpomíná na svou historickou zkušenost, kdy rodinu téměř připravila o veškerý majetek.

Možná tebe i naše posluchače zajímá, co udělala za chybu.

Ta chyba měla kořeny dílem v emocích, protože Kateřina převzala podnik od svých rodičů. Převzala ho v okamžiku, kdy podnik rostl. Zažíval obrovský boom. Ona převzala určitou odpovědnost za to, že růst zachová a dál bude budovat rodinné impérium.

Proto přitom, když investovala všechny rodinné prostředky do byznysu, nepřemýšlela. Ona to sama takhle řekla, že nepřemýšlela. Dělala to, co si myslela, že dělá správně.

Ty jsi zmínil, že mnoho z podnikatelů mělo do určitého okamžiku většinu svých prostředků ve svém vlastním byznysu. A Kateřina ještě do toho měšce přilévala.

Neustále přidávala další peníze. Zainvestovala postupně násobky stovek milionů do podniku, který už v ten okamžik měl hodnotu několik miliard.

V určitém okamžiku nastal ale zlom. Extrémně poklesla poptávka, objevila se mnohem silnější zahraniční konkurence, která začala Kateřinu a její rodinné impérium z trhu vytlačovat.

Navíc konkurence, kterou její otec chtěl v určitém okamžiku koupit, měla zájem koupit rodinné impérium od Kateřiny. Ale za zlomek ceny. Za hodnotu, která byla méně než třetinová v době, kdy to předával otec Kateřině.

Kateřina nejen mohla připravit rodinu o volné prostředky, ale čelila velmi emotivně náročnému období, kdy přišla za svými rodiči a říkala, že si neví rady.

Naštěstí její otec říkal, že jediná cesta je, aby na to nebyla sama. On sám se necítil být natolik silný, aby jí poradil, a tak Kateřina vyhledala poradce v této oblasti. Z velké čtyřky. Ti jí umožnili jejich rodinné impérium zachránit. Za cenu mnoha ústupků a v určitém okamžiku i finančních ztrát.

Kateřina zjistila, že emoce, která ji poháněla při investici, jí úplně zastínila to, že investuje jen do jednoho oboru. Zcela ignorovala diverzifikaci. Měla všechna vajíčka v jednom košíku.

 

Vladimír Fichtner

Měla všechno pod kontrolou, tak to máme. To je náš mindset a možná by to bez něj nešlo. Ale já myslím, že to je to poučení generací.

Proč se v Americe firmy tak často prodávají je, že lidé už vědí, že nechtějí mít všechna vejce v jednom košíku. Už vědí, že nechtějí sázet na jednu kartu. A my se to naučíme taky.

 

Josef Podlipný

Mohl bych tě teď poprosit o krátké shrnutí odpovědi na to, proč nevsadit na jednu kartu vše?

 

Vladimír Fichtner

Abychom o vše nepřišli.

 

Josef Podlipný

Děkuji. To, myslím, je opravdu velmi důležité poselství pro správce rodinného bohatství, kteří jsou mnohdy první generací. Ještě nemají zkušenost s tím, jak rodinná bohatství chránit.

Nepřijít o vše je určitě důležité, nejenom dělat, ale i předávat dalším generacím. Jinak budou budovat rodinná bohatství opět z nuly, jako většina úspěšných podnikatelů, kteří začínali v devadesátkách.

Vám posluchačům přeji, abyste nikdy nejen vy, ale i nastupující generace, nemuseli budovat Vaše rodinná bohatství opět z nuly. Proto diverzifikujte a poslouchejte náš podcast.

Rozdíly mezi Private Equity a Public Equity – Tomáš Tyl

Na burzách veřejně obchodované akcie firem (public equity) zná spousta investorů.

Neveřejně obchodované firmy (private equity) mezi investory tak běžné nejsou, a to vytváří mylné představy a nedorozumění.

Lidé si myslí, že je bezpečnější investovat do private equity, protože nevidí denní kolísání cen. Ale ve skutečnosti je to mnohem náročnější a rizikovější prostředí než u veřejně obchodovaných akcií.

V této epizodě Tomáš Tyl, šéf analytického oddělení Fichtner Wealth Managers, vysvětlí rozdíly mezi těmito dvěma aktivy, abyste mohli lépe určit, zda patří do vašeho majetkového portfolia či nikoliv, případně v jaké míře.

 

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tomáši, pojď přiblížit našim posluchačům, jak moc jsou rozdílné tyto dva světy.

 

Tomáš Tyl

Začněme možná public equity, to znamená veřejně obchodovanými akciemi. Protože to je něco, co naši posluchači určitě hodně znají. To jsou akcie, které můžeme vidět, jak se obchodují na veřejných trzích. To, že se obchodují na trzích znamená, že každý den můžeme vidět, jak jsou oceněné a jak se pohybuje jejich cena. To je jeden velký rozdíl oproti private equity.

Když si vezmeme private equity obecně, jsou to vlastně všechny byznysy, které nejsou na veřejném trhu. To znamená, není s nimi obchodováno. My tedy nevíme přesně, jakou mají cenu. To může vytvářet v lidech různé mylné představy o tom, jak svět private equity vlastně funguje.

 

Vladimír Fichtner

V čem mylné?

 

Tomáš Tyl

Mylné mohou být představy v tom, jak vnímají lidé rizika private equity.

Vybavuji si, že jsem dostal jednou dotaz od potenciální klientky v době, kdy byly akciové trhy na maximech a úrokové sazby nízko. Zněl asi takto: „No, ten akciový trh už je vysoko, akcie se zdají drahé, jsou nebezpečné a hodně kolísají. Dluhopisy nic nevynáší, na spořícím účtu mi nic nedají. Neměla bych zkusit private equity, není to bezpečnější?“

Zamyslel jsem se, co vlastně lidi vede k představě, že private equity je bezpečné.

Je to právě to, že nevidí denně, jak ceny neveřejně obchodovaných společností kolísají. U akcií to vidíme a trh okamžitě oceňuje, jaké vyhlídky má, jak je dobrý.

Samozřejmě někdy může dojít na trzích k mániím. To znamená, že byznysy jsou oceňovány hodně draze. Akcie vyrostou příliš, nafukuje se nějaká bublina. Někdy je zase na trhu deprese. Akcie se oceňují nízko. Ale celkově dlouhodobě funguje, že akcie dlouhodobě rostou podle toho, jak rostou zisky společností, protože akciový trh je trh firem. A firmy generují své zisky. Ale krátkodobě to může značně kolísat, a to některé lidi znervózňuje.

Svět private equity je jiný v tom, že to jsou společnosti, které se neobchodují na trzích, a tudíž neznáme aktuálně jejich cenu. V obecné definici je svět private equity poměrně široký.

Jsou to prostě firmy, které máte jako podnikatelé – s.r.o nebo akciovky. To jsou neveřejně obchodované firmy, jen některé jsou větší, o některých se víc mluví. To je celý svět private equity.

Každý podnikatel ví, že nezná přesně cenu firmy v každém okamžiku. Dokud nejedná o prodeji.

 

Vladimír Fichtner

Říkáš tedy, že veřejně obchodovatelné akcie v nás vyvolávají mnohem větší emoce pokud nevíme, proč investujeme a nejsme si úplně jistí. Protože jdou nahoru nebo dolů a my nechceme, aby nám to uteklo, když to roste a často kupujeme na vrcholu, když jsme nezkušení.

Naopak, když to klesá a dobrá investice se stává levnější, tak my víme, že si ji rádi koupíme. Ale někteří lidé jsou emocemi tolik napnutí, že prodají při poklesu.

Ale private equity nemá cenu viditelnou každý den, a tak tu emoci nezpůsobuje. Může působit jako stabilnější, řekněme. Protože tam člověk dá peníze a za deset let buď nějaké najde anebo nenajde.

 

Tomáš Tyl

Je to tak. Samozřejmě vy jako podnikatelé a kdo máte firmy víte, že v tom je hodně emocí, je to hodně náročné a cena může být nejistá. Ale ten, kdo to nezná a jen se dívá na private equity, o kterém se teď hodně hovoří, které může být někdy až trochu trendy a sexy, má představu, že to je jednoduché. Fondy, které se tím zabývají příliš nekolísají, ale lidé už nevidí to, že jsou v nich firmy, jejichž hodnota se smrskne na nulu, nebo úplně zmizí.

Tím, že to není denně oceňováno a nevidíme ceny, mohou z toho mizet pro vnějšího pozorovatele emoce. A může se to zdát vše mnohem bezpečnější.

Realita je ale taková, že jsou to malé a menší firmy a rizika jsou vlastně daleko větší než na akciovém trhu.

 

Josef Podlipný

Tome, poděl se s námi o vlastní zkušenost z pohledu analytika.

Jak je vůbec těžké analyzovat vhodnost private equity investice? Je to vůbec možné?

 

Tomáš Tyl

To je samozřejmě náročná práce. Kdokoliv, kdo prodává firmu anebo kupuje něčí firmu ví, že to je velmi náročné na čas.

Je potřeba udělat tzv. due diligence – důkladnou prohlídku firmy. Zjistit, jak je financovaná, její očekávání, byznys plán apod., ale i řadu dalších aspektů z hlediska právního. Jestli firma není v nějakých sporech atd. Kontrola je to velmi, velmi náročná.

Na akciovém trhu je výhoda, že podobné ocenění dělá velké množství lidí a z toho pak vzniká cena na trhu.

Dostáváme tak informace o tom, jak oceňují ostatní. Informace jsou také mnohem transparentnější. Veřejně obchodované firmy musí o sobě dokládat informace a tyto informace se dají najít. Najít informace o private equity firmě, která v takové míře důkladně nedokládá, rozhodně nejde.

To vás musí pustit dovnitř jako potenciálního kupce a spolupracovat, aby někdo něco takového mohl zjistit.

To je jeden aspekt toho, že je to mnohem náročnější.

Druhá věc je ta, že menší firmy a jejich osud je mnohem těžší odhadnout. Jakákoliv valuace a hodnocení závisí na tom, jestli se představy a očekávání naplní.

U velkých akciových firem, které jsou už na trhu etablované a jsou ve své vyspělé fázi to také není jednoduché, ale je jednodušší mít nějaká očekávání. U malých firem je to mnohem komplikovanější.

Proto manažeři private equity fondů, které se zaměřují na tento typ investic, a většinou na firmy, které už jsou před vstupem na burzu nebo ve vyspělé fázi investování a už se dá od nich ledacos očekávat, se snaží najít z 10 firem jednu skvělou. Když fond investuje do deseti firem, předpokládá se, že jenom jedna bude skvělá, dvě až tři budou dobré a zbytek bude nějakým způsobem ucházející nebo dokonce zkrachuje. Ta jedna skvělá vydělá na zbytek, nebo dvě až tři dobré dohromady vydělají na zbytek.

To jsou lidé, kteří se zabývají tím, že zkoumají tyto firmy, viděli jich mnoho, viděli mnoho investičních záměrů, potkali mnoho lidí. I oni vědí, že jejich šance najít skvělou firmu, která vydělá a nebude se jenom tak potácet, je 1:10 na tu opravdu skvělou a dvě až tři hodně dobré.

I oni vědí, že spousta firem, které vyberou, nebude nějak zajímavá investice, nebo dokonce skončí špatně. Jsou na to experti.

Pro člověka, který není v tomto oboru expert a nemá síto těch informací, vybrat dobrou firmu je ještě mnohem těžší.

Platí tedy, že spousta private equity firem prostě skončí. Neprojde. Když jsou to malé firmy, ve fázi seed nebo start-up, tak neprojdou takzvaným údolím smrti. Skončí. Nebo když už jsou na tom lépe a přežijí to, budou generovat nezajímavý zisk, budou fungovat, ale nebudou dramaticky růst a nebude to až tak zajímavá investice.

Takových firem je ve výsledku většina. Najít ty skutečně dobré je opravdu obtížné.

Proto je tak náročné investovat do tohoto segmentu. V obecném pojmu private equity znamená jakoukoliv firmu. Ještě se tento pojem používá pro vyspělé společnosti. Ale obecně je důležité si uvědomit, že kdokoliv je podnikatel a má velkou část svého majetku v private equity, tak jeho firma je investicí.

Josef Podlipný

Je to přímá investice.

Tomáš Tyl

Je to přímá investice do private equity.

Někdo má více firem, u typických rentiérů/podnikatelů je tato složka portfolia nebo jejich majetku hodně naplněná jejich vlastní firmou.

Když mám/založím firmu, dávám nějaký čas, peníze a všechno do private equity. Nepotřebuji potom do portfolia dostávat tolik na sílu cizí projekty, protože tam mám vlastní firmu.

Vladimír Fichtner

Obvykle mám až moc private equity.

Když buduji firmu, mám tam veškerý majetek, buduji ho v té firmě. Když se s někým potkáváme ještě než prodá, často v koláči majetku vidíme, namísto 10 % v private equity, což je takové dobré pravidlo, 90 nebo 95 %. Protože ještě nenastala další fáze, kdy by začal přemýšlet o správcovství majetku.

Tomáši, ty jsi mluvil o veřejně obchodovaných firmách a těch, co jsou na burze i těch, co nejsou na burze. O tom, že je trošku zrádné vnímat, že jsou stabilnější ty, co nejsou na burze. Protože sice jejich cena se nemění v ocenění fondu uvnitř, a přijde až za deset let, ale mezitím se toho může hodně stát a firma může zmizet ze světa.

Jedna věc je zdání klidu u firem, které nejsou na burze, ale to je jenom zdání. Uvnitř to není pravda.

Druhá věc, která s tím souvisí a kterou jsi naznačil, je likvidita té investice. Když máme veřejně obchodované akcie, a to je jedno, jestli to je ETF, Apple nebo něco jiného, můžeme každý den prodat a koupit. Kdežto u private equity fondů, když tam jednou člověk dá peníze, co může od takové investice čekat?

Tomáš Tyl

Opět to záleží na formě private equity. Obecně platí, že likvidita je vždy hodně nízká. To znamená, dostat se rychle k penězům je problém. Naopak vlastní podnikání často spíš další peníze potřebuje v nějakých fázích. A někdy z toho peníze přicházejí, ale nedá se s tím počítat. Záleží na tom, jak se byznysu daří,
a to nikdo nedokáže dopředu dohlédnout.

Zatímco na veřejně obchodovaných trzích, na burzách je možné okamžitě prodat cokoliv, pokud se pohybujeme na velkých vyspělých trzích. Samozřejmě se může stát na nějaké menší burze nebo u hodně malých akcií, že tam bude problém s likviditou. Ale při běžném investování jsou investice likvidní okamžitě.

U private equity to může být velmi problematické. Kdo má vlastní firmu ví, že to může být proces na roky, než se najde vhodný kupec. A než se firma prodá.

Pokud jsou to nástroje jako VC fondy nebo private equity fondy, tam likvidita v zásadě také příliš není.

Jsou dohodnuté podmínky – jednak kdy se budou dávat peníze, v jakých fázích, a potom peníze přicházejí podle toho, jak fondy postupně vyprodávají/exitují firmy, které nakoupily. Podle toho potom přicházejí peníze.

Chtít peníze mimo tyto podmínky může být výrazně sankcionováno. A je to logické, protože správce fondu potřebuje počítat s tím, že mu jednak přijdou peníze, které mu byly přislíbeny od investorů. A jednak, že si najednou někdo nevzpomene a nebude potřebovat vybrat větší část, protože v takovou chvíli by sám fond nemohl peníze z těch firem dostávat.

Takže likvidita je tam velmi nízká. V zásadě je vždy potřeba počítat, že jsou to dlouhodobé investice a nepočítat s tím, že se k těm penězům můžeme dostat rychle.

Josef Podlipný

Tomáši, máš nějaký příklad, na kterém by šel ukázat ten zásadní rozdíl mezi public equity a private equity?

Tomáš Tyl

Určitým dobrým příkladem toho rozdílu je IPO na trzích.

IPO je Initial Public Offering, to znamená první moment, kdy akcie vstupuje na burzu. Tedy z private equity světa, z neveřejného, se dostává na veřejně obchodovaný trh.

Potom už s akciemi obchodují na sekundárním trhu investoři.

To je populární věc, protože když přicházejí nové akcie na burzu, často se o tom mluví. Většinou dochází k tomu, když je to hodně populární firma, že nejdřív v tom upisování její akcie prudce vyrostou. Ve chvíli, kdy už transparentně uveřejňuje informace a mluví o ní a analyzuje ji dramaticky více lidí, tak se ukáže situace, která není třeba až tak dobrá.

Na tohle třeba byla dobrá studie Goldman Sachs, která říkala, že většina IPO jsou šmejdy. Většina firem, které se dostanou na burzu, to znamená ty private equity, které byly vypiplané k tomu, aby se dostaly do veřejně obchodované světa, potom zaostávají za celým trhem.

Jsou období, kdy to tak není, v letech 2020, 2021 byla na trhu horečka po start-upech a nových firmách, všechno bylo sexy, a díky tomu vyrostly ceny IPO poměrně hodně.

Ale už potom v průběhu roku 2021 a hlavně v roce 2022 indexy sledující nové IPO výrazně klesaly. Řada firem se dostala do problémů. Tam se někdy překlápí ten svět a ukazuje se, že třeba valuace firem byly vyhnány nahoru, firmy byly předražené. Byly představeny veřejnosti, prodány a pak už se ukázalo, že to zase taková sláva není. A prošly si nějakou korekcí.

Já jsem jednou napsal o té studii Goldman Sachs a o IPO a někdo mi napsal, že ale ty dnešní největší firmy jako Apple, také jednou byly IPO.

To je pravda. Když se podíváme na Apple, tak je to zrovna krásná ukázka, že investovat do něj v době IPO a držet ho doteď by nebylo tak slavné.

Mnohem lepší by bylo dlouhou dobu držet index a Apple nakoupit až v období 2000 až 2007, kdy cena byla nejzajímavější. Ale předtím jeho vývoj nebyl až tak zářivý.

Ano, všechny skvělé velké firmy, které teď máme, byly jednou v minulosti IPO. Ale u řady z nich nebyl vhodný okamžik vstoupit do nich v době IPO, ale až později.

Na to pozor – IPO přesně ukazují ten rozdíl. Když se najednou posvítí, je vidět, že ne každá firma je dobrá.

Některým firmám se může samozřejmě dařit i po IPO. Ale my proto IPO nemáme do portfolia moc rádi, protože u řady firem je problém v tom, že na jedné straně jsou ti, kdo tu firmu mají. Často to bývá právě private equity fond, který tu firmu na burzu dostává. Ví o ní všechno a ví, že teď je dobrá doba ji prodat.

Proti tomu stojí veřejnost, která o ní má mnohem méně informací, ale ví, že se jí ti lidé chtějí v tuhle chvíli zbavit. Z našeho pohledu IPO bývá většinou výhodné pro ty informovanější. A ne pro ty, kdo nakupují. Proto se tomu radši vyhýbáme.

WeWork je krásný příklad, který se nedávno tak trochu dopsal. Firma, která už už skoro byla velmi očekávané IPO, mluvilo se o ní. Ale došlo k tomu, že se problémy ukázaly ještě než vstoupila na burzu.
A vstup na burzu padl. Ukázalo se, že na tom vůbec není tak dobře. Ale kdyby se to neprojevilo, už směřovala k prodeji na burze a ten příběh by byl zase stejný. Ukázalo by se to později a investoři, kteří by ji koupili, by potom zplakali nad výdělkem. Tady k tomu nedošlo.

Private equity má někdy takový punc, že to jsou chytré investice na akciovém trhu.Do něj dává peníze každý, ale ti chytří jdou do private equity. Ale pozor. To je opravdu jenom pro zkušené, velmi chytré. Když do toho jdou běžní investoři, často nakupují předražené firmy a nevědí, jak moc předražené jsou. IPO a jejich osud nám ukazuje, že často dost.

Vladimír Fichtner

To je přesně úhel pohledu, který ukazuje na rizika. Ale také na to, proč do private equity investic jsou typické poměrně významné minimální investice.

Do spousty private equity fondů musíte vstoupit s tím, že tam dáte milion dolarů. Ekvivalent asi 23 milionů korun.

Protože to je minimální investice, co to znamená? Že je to jen pro určitý typ investora.

Ty jsi psal v našem časopise celý seriál o private equity a v titulku jsi uvedl, že je to vhodná investice „pro stamilionáře a miliardáře“ nebo podobně. Že to není úplně pro běžného člověka.

Tomáš Tyl

Je to tak. Je takový paradox, že veřejně obchodované firmy jsou opravdu ohromné, to jsou kolosy. A private equity, až na nějaké výjimky, je všechno to, co je menší než ty veřejně obchodované akcie. Jsou samozřejmě i velké private equity fondy, které třeba zakladatelé nechtěli dát na burzu z nějakého důvodu.

Ale private equity segment jsou úplně malé firmy a dramaticky menší. Ale na to, abychom do nich investovali, potřebujeme mnohem více peněz.

Právě proto, že to je mimo burzu. Protože si nemůžeme koupit jednu akcii, jeden podíl. Protože je složitější oceňování. Je takový paradox, že ty úplně nejmenší firmy jsou dostupné pro ty úplně největší investory.

Logika je ta taková, že se s vámi nikdo nebude bavit o tom, že přijdete do jeho firmy, dáte mu tisícovku a on vám dá jednu akcii té své firmy.

Když budete chtít přijít jako investor, musíte dát skutečně peníze, které jsou pro toho člověka signifikantní a pomůžou mu s podnikáním. Proto jsou investice do private equity tak náročné na kapitál, protože musí mít nějaký smysl.

Vladimír Fichtner

Ty jsi řekl, Tomáši, jednu hezkou věc. Něco ve stylu „malé firmy mohou nakupovat vlastně jenom velcí investoři“. To může vyvolat takový pocit, že zase ti bohatí mají nějaké výhody. Ale ono private equity investování, z hlediska výkonnosti fondů, průměrných výkonností nebo jejich rozptylu, to není tak úplně ložená věc, že to je vždycky bombička. Je to tak?

Tomáš Tyl

Rozhodně. Říká se třeba, že výnos vlastní firmy je někde kolem třiceti procent. Ale pokud se jí daří.

Pak je tady řada dalších firem, jejichž hodnota se ztrácí apod.

Když je byznys úspěšný, tak to samozřejmě je zajímavé. Ale když vy investujete do private equity, tak zákonitě nemáte vždy jen šťastnou ruku.

Každý, kdo investuje do private equity ví, že to není o tom, že vyberu jenom vítěze. Vyberu spoustu firem a doufám, anebo se snažím, aby tam bylo i několik vítězů. A ti to vytáhli nahoru.

Proto potřebuji hodně peněz, jednak potřebuji velkou částku a jednak těch firem potřebuji víc.

Na druhou stranu je to hodně o schopnostech. Když se budeme bavit o segmentu VC fondů a private equity fondů, kam člověk může jít jako investor bez toho, aniž by se na to musel sám podílet.

Protože když máme vlastní podnikání, musím do toho dát hodně vlastní práce.

Nebo andělští investoři – dávají peníze, ale také svojí práci.

Ale když už bych chtěl investovat do private equity „bezpracně“, tak půjdu formou podílníka nějakého private equity fondu.

Když do toho fondu půjdu jako limited partner, tedy ten, kdo dává jenom peníze, ale nepodílí se na výběru, tak to je jakoby „bezpracné“ investování tímto směrem.

Ale i v takové chvíli, když se podíváme, jaké jsou výnosy investorů, tak je složité to dopočítat. Protože u private equity fondů se obvykle uvádí výkonnost jako vnitřní výnosové procento. Ale není to tak jednoduché, že já dám jednorázově nějakou částku a za nějaký okamžik mám x násobek. A tudíž si z toho spočítám výnos tak, jak to jde na běžných trzích.

Protože já na začátku řeknu, že dám nějakou částku, ale neposílám jí najednou.

Anebo, když je to ještě zabalené ve fondu, tak jí pošlu najednou, ale ona nějaký čas leží nezainvestovaná.

Pak je složité dopočítat, když bych vzal celou dobu investice do fondu a dobu, kdy jsem měl ten kapitál vázaný, jaký mám skutečný výnos. Protože sice dostanu informaci o vnitřních výnosových procentech, která jsou třeba poměrně vysoká a zdá se, že je 20, 30 % vnitřní výnos.

Ale když si to přepočítám, protože moje peníze nějakou dobu ležely, pak mi je zase nějakou dobu vraceli, tak výnos ve výsledku není až takový.

Různé studie, které jsem k tomu viděl a četl, byly o tom, že nadvýkonnost private equity segmentů oproti veřejně obchodovaným akciím dlouhodobě může být kolem 4 %.

Problém je, že výsledky těch fondů se značně liší. Když se podíváme na akciový trh, můžeme do něj investovat formou třeba pasivních produktů ETF, které kopírují burzu, dělají to, co index. Anebo formou aktivně řízených fondů, ty budou mít vždy výnos plus mínus trh.

Některé ho trochu překonají, některé trochu zaostanou, ale nebude to úplně jinak. Ten rozdíl bude poměrně nízký.

U private equity fondů je ten rozptyl ohromný. Ze statistik vyšel výnos od mínus 2 % do plus 20 %.

A máte jen omezené množství peněz pro to, jaké fondy nakoupit, protože mají minimální vstupní náklady apod.

Když do nich dáte peníze, prostě jich koupíte jenom omezené množství. Když budete mít smůlu a vyberete manažera, který udělá mínus 2 %, tak je to velký zásah. Uteče vám velký výnos toho portfolia.

A to je to riziko. Riziko je, že to je hodně závislé na schopnostech manažera. Jako běžný investor nejste schopni se podívat do toho fondu a říci „ty a ty firmy, které on nakoupil, budou lepší než tamty“. Protože víme, že i pro ty experty je tohle složité, je to náročný proces.

Musíte se spoléhat na to, že vyberete dobrého manažera. A když vám to nevyjde, tak to dopadne špatně.

Proto je důležité diverzifikovat. Nakoupit, když už by člověk šel touto cestou, která vám umožní nakoupit více manažerů. Pak ještě ve více časových momentech. Protože někdy je čas pro private equity lepší a někdy horší.

Diverzifikovat i v průběhu času a tím pádem je to ještě o to více finančně náročné.

Proto nám z toho vychází, že smysluplné to začíná být s majetkem v řádu stamilionů, miliard. Protože v menším majetku můžu trefit dobrého manažera, protože si koupím jeden private equity fond, na který mám.

Ale nemůžu jich koupit dostatečné množství. Abych mohl koupit dostatečné množství a dostal se k průměrnějšímu výsledku, který může být třeba zajímavější, do toho musím dát opravdu velké množství peněz. Abych měl jistotu, abych dostatečně diverzifikoval, aby to prostě nebyla sázka na to, že jsem správně vybral private equity manažera. Nebo dokonce, že jeho prodejce si vybral mě, protože ty nejlepší fondy tady samozřejmě nekrouží kolem běžných klientů.

To je ten problém. A proto je to pro velké klienty, abych mohl diverzifikovat a nespekuloval.

 

Josef Podlipný

Tomáši, můžeš na závěr shrnout plusy a mínusy za public equity a private equity? Zároveň zkus stručně charakterizovat typického investora.

 

Tomáš Tyl

Plusy a mínusy.

Public equity, jsou velké firmy, můžete tam snadno diverzifikovat, je tam jednoduchý přístup, velká likvidita.

Nevýhoda je emoční. Vidíte, jak jde cena nahoru a dolů. Může vás to kolísání rozhodit. Někoho to může svádět k tomu, aby hodně nakupoval, spekuloval a pak se mu to vymstí. A samozřejmě jsou to ty staré nudné akcie. Pro někoho to může být velká nevýhoda.

Private equity výhoda je, že potenciální výnos může být vyšší, ale potřebujete zkušenosti. Potřebujete informace, je to náročnější, je potřeba do toho dát více času.

Nevýhoda je určitě jednoznačně likvidita. Je to náročnější na kapitál, takže není to vhodné pro každého. A výsledky nejsou zase tak úžasné, někdy jsou trochu přeceňované. Když na to tedy nemám, pro moje portfolio to neznamená takovou tragédii.

 

Není to navíc Wealth Protection, je to mimo Wealth Protection.

Ochrana může být tam, kde máte velkou diverzifikaci, velké firmy apod. Tady z principu jsou taková rizika, že to Wealth Protection není.

Je tam potenciální nadvýnos, ale je riziko, že když do toho půjdu bez dostatečných zkušeností, znalostí a s nesprávnými lidmi, tak z toho získám daleko méně, než bych chtěl.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji. K tomu typickému investorovi – souhlasil bys s tím, že pro private equity by mohl být typický investor ten, kdo už má Wealth Protection strategii pro větší část svého rodinného bohatství?

Tomáš Tyl

Určitě je to tak, že private equity ve smyslu podnikání, je vhodné pro toho, koho podnikání baví, koho zajímá, kdo firmu má.

A je potřeba si uvědomit, že pokud už nějakou firmu mám, tak jsem v private equity hodně. A měl bych vybudovat Wealth Protection.

A z druhé strany, pokud jsem se dostal k hodně penězům, primárně je základ Wealth Protection a potom si můžu říct, že z části půjdu do private equity, pokud mě to zajímá, pokud mě to baví a pokud chci.

Není to takové, že musím jít do private equity, protože o tom každý mluví a utíkají mi tady výnosy. To určitě ne.

Mnohem důležitější je budovat Wealth Protection a private equity může být doplněk. Anebo to může být moje firma. Nebo kdo už firmu prodal, tak firmy dalších lidí.

Ale tohle je důležité.

 

S čím (ne)počítat u private equity a v andělských investicích – Karel Obluk

 

Jubilejní 50. novoroční epizoda s vůbec prvním hostem…

Pozvání Mezi Rentiéry přijal Karel Obluk, bývalý technický ředitel AVG Technologies, partner private equity fondu Evolution Equity Partners, prezident Czech Business Angel Association, expert na kyberbezpečnost a zkušený investor.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner s Karlem hovoří nejen příležitostech, ale také o rizicích investic do private equity a v andělských investicích (business angels).

V tomto rozsáhlém a hlubokém rozhovoru se dozvíte zákulisní informace o tom, jak fungují private equity fondy, pro koho jsou a pro koho nejsou vhodné a také na čem tyto fondy nejčastěji selhávají.

Karel Obluk otevřeně sdílí své mnohaleté zkušenosti ze světa investic do start-upů a poukazuje na pasti, do kterých se mohou business andělé i zakladatelé nevědomky chytit.

Více o Karlovi Oblukovi najdete na https://www.pinehill.cz/.

Pokud víte o někom, komu může být přínosem rozhovor s Karlem Oblukem o private equity a andělských investicích, nasdílejte s ním tento díl.

Děkujeme vám za přízeň v roce 2023 a přejeme do roku 2024 spoustu úspěchů.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Proč nejbohatší lidé světa investují do oblasti private equity a jaká rizika vlastně touto investicí podstupují?

Karel Obluk je uznávaný matador, který má mezinárodní zkušenosti. Dovedl, mohu-li říct brněnskou garážovku, společnost AVG Technologies, na newyorskou burzu.

 

Karel Obluk

Nebyl jsem to jenom já. Já jsem tam byl technický ředitel a samozřejmě ten tým byl mnohem větší. Ale jinak ano. Grisoft vznikl jako brněnská balkónovka, ne garážovka. Tomáš Hofer a Honza Gritzbach ji založili v podstatě na balkóně.

 

Josef Podlipný

Zároveň, Karle, je veřejnosti méně či více známo, že jste partnerem mezinárodní investiční společnosti, která disponuje financemi převyšujícím jednu miliardu dolarů. A trhem, kde se pohybujete je Evropa stejně tak jako Severní Amerika.

 

Karel Obluk

Přesně tak. Izrael počítáme z byznysového hlediska jako součást Ameriky, protože izraelské firmy velmi často směřují první krok do Ameriky.

Takže ano, investujeme v Evropě a v Severní Americe.

 

Vladimír Fichtner

Karle, já jsem se na tohle setkání těšil, protože my už se nějakou dobu známe. A občas si o private equity povídáme. Občas si ale povídáme také o riziku, protože my jsme známí tím, že nás hodně zajímá ochrana bohatství u klientů.

Vždycky, když slyším diskuse o private equity v české kotlině, trošku se děsím. Protože to vypadá, že to je investice úplně pro každého. Že když má člověk první milion, měl by vzít půl milionu a dát ho do private equity.

Někdy vidím takovou nabídku třeba i v bankách, že je private equity dostupné i relativně málo sofistikovaným retailovým klientům. Nejsem si jistý, že to je úplně dobře.

Ale zajímal by mě váš názor. Jako člověka, který byznys postavil, ví, co to je budování byznysu. Zná nejenom jeho benefity s uváděním na burzu, ale také to, jak to není vůbec jednoduché. Jak to dlouhou dobu není jednoduché. A private equity se nekupuje. Ty firmy, který to mají jasný vždycky.

To ještě může před sebou nějaký rizika mít.

Tak jsem se těšil, že si budeme povídat mimo jiné i o těch rizicích.

Je private equity pro každého?

 

Karel Obluk

Já si myslím, že není možné mluvit o private equity a současně si nepovídat o rizicích, protože to jsou dvě spojené nádoby. Vždycky jsou tam rizika.

Když se na to podíváme obecně, vždy s každou investicí jsou spojena nějaká rizika. A jde o míru rizika, o to, jak velké to riziko je.

Když si vyberu veřejně obchodovanou firmu, také je tam riziko, že ta firma najednou nebude mít výkonnost, kterou jsme očekávali. Může přijít černá labuť, stane se něco neočekávaného. To všechno je možné.

Nicméně u firem, které jsou veřejně obchodované, je viditelnost toho, co se ve firmě děje, nesrovnatelně větší. To je první věc. Je tam mnohem větší předvídatelnost a ta firma už je nějakým způsobem stabilní, už je dospělá, aby se dostala na burzu.

Když se bavíme o private equity, já se na to ještě podívám z trochu jiného odstupu. Nebo z mého pohledu.

Náš fond, Evolution Equity Partners, jak jste říkali investuje v Evropě, v Severní Americe máme výrazně více než miliardu ve správě. Řadíme se do kategorie takzvaných venture capital, to znamená fondů rizikového kapitálu.

Při investicích do soukromých firem je těch kategorií investic více. Podle velikosti a podle toho, jak je firma mladá nebo stará.

Na začátku jsou byznys andělé, o tom si asi také budeme povídat. Potom jsou venture kapitálové fondy a potom fondy, na které se my z venture kapitálu díváme, jako že jsou private equity.

Ale všechno to je private equity. Fondy, kterým my říkáme private equity už investují do firem, které už mají nějakou míru dospělosti a je tam nějaká předvídatelnost. Dají se analyzovat finanční ukazatele a data, je vidět jasný tým, produkt a tak dál a tak dál.

Čili, míra rizika i v rámci private equity se mění. Když je firma na úplném začátku a někdo si vymyslí skvělý nápad, je míra rizika obrovská, obrovitánská. Zatímco když se blížíme dál k private equity, tedy k fondům, které už investují do firem, které mají profit, třeba vydělávají, jsou stabilní, tam je míra rizika mnohem nižší.

Proto třeba i velké penzijní fondy, investiční společnosti a podobně, investují i do private equity, do těchto fondů a firem, kde už je předvídatelnost přece jenom větší.

Cokoliv dříve v etapě života firmy, je mnohem větší a větší riziko.

Když se vrátím k vaší otázce, jestli je to pro každého, tak v zásadě to může být pro každého. Záleží na tom, jakou má chuť riskovat. Když někdo má milion a řekne si, a mě nenapadá nic lepšího, než vsadit milion na koníčky nebo do rulety nebo na nějakou úplně jinou zábavu, co ho baví, tak je to jeho rozhodnutí. OK. Ale takové rozhodnutí asi neudělá každý.

Stejně tak, když někdo investuje do private equity, do soukromých firem v této fázi, tak to není pro každého, protože tam nějaká míra rizika je.

Nechtěl bych to srovnávat s těmi koníčky a ruletou, to určitě ne, ale jenom chci naznačit, že každý má jinou chuť riskovat a jinou citlivost na případnou ztrátu.

Když investuji do private equity, do fondu rizikového kapitálu a zejména andělských investic, prostě musím počítat s tím, že je možné, že o to, co jsem investoval, přijdu. Ta firma prostě neuspěje.

 

Josef Podlipný

Karle, děkujeme za odpověď.

Mě teď napadlo, když mluvíte o investici do „dospělých“ firem, kde už je čitelná historie a lze s určitou mírou pravděpodobnosti odhadovat, jestli je to firma vhodná pro investici. A podíváme se i optikou trhů, na kterých působíte – Evropa, Amerika.

Existuje charakteristika takového typického investora do oblasti private equity?

A pokud existuje, s tím souvisí otázka: Co byste investorovi, který ještě nemá zkušenosti z této oblasti, z vlastní zkušenosti doporučil?

 

Vladimír Fichtner

Určitě nás, Karle, zajímá, kdo jsou vaši typičtí investoři. Protože se v tom může někdo najít a říct si „Aha, to, co dělá Karel a Evolution Equity Partners, může být třeba i pro mě. Určitě klidně nasdílejte i tuhle část.

 

Karel Obluk

Já začnu zase ještě oklikou, návratem zpátky k úrovním investic. Byznys andělské investice versus investiční fondy.

Je to důležité ještě rozlišit. A klidně si můžeme povídat o byznys andělích také jako o samostatné kategorii.

Tam v podstatě investují lidé, kteří chtějí být pořád nějakým způsobem zapojeni do rozhodování, chtějí ovlivňovat, co a jak se bude dít a přinášejí přímo další hodnotu. Nejenom peníze, ale chtějí se podílet na tom byznysu třeba radou nebo svými kontakty, zkušenostmi apod.

V případě fondů, ve chvíli, kdy se někdo rozhodne investovat do fondu, je tam typická struktura a stává se tzv. limited partnerem.
Je tam správce fondu, general partner, který spravuje fond a řídí ho.

Pak jsou limited partners, kteří do fondu investují. Slovo limited tam má svůj význam, limited partner dává peníze. A to je tak všechno. Nebo přislíbí, že bude dávat peníze, a to je tak všechno. Potom samozřejmě má právo vidět výsledky a jak se fond vyvíjí. Ale dál se do toho nezapojuje, protože ve fondu jsou správci, kteří definovali strategii.

Když se někdo rozhodne investovat peníze třeba do Evolution Equity Partners, uvidí nějakou strategii. My prezentujeme strategii, s jakou investujeme a jasná pravidla. Takže se nemůže stát, že když náš fond investuje do oblasti kybernetické bezpečnosti a umělé inteligence, že najednou se rozhodneme, že je skvělá příležitost koupit hotel na Jamajce nebo někde jinde.

Je tam jasná strategie a my jako partneři fondu máme zodpovědnost vůči svým limited partners, tedy investorům, že budeme podle této strategie nadále investovat.

Budeme majetek, ty investice, spravovat a budeme se snažit je zhodnotit tak, abychom investované peníze vrátili výrazně zhodnocené. Z toho také vyplývá, že limited partner v podstatě přislíbí peníze, a vybírá si podle toho, jak se mu který fond líbí. Z hlediska strategie je typicky velmi dobrá, a to také i při správě majetku pořád opakujete, diverzifikace, diverzifikace je klíčová. To znamená i v rámci rizikových investic je rozumné diverzifikovat a vybrat si třeba jeden fond, který investuje do tohoto segmentu, jiný fond, který investuje někam jinam. A můžete si jako investor vybírat.

Můžete si říct, že chcete investovat do oblasti kybernetické bezpečnosti s námi, nebo si můžete říct, že chcete investovat do oblasti medicíny, biologického výzkumu nebo čehokoliv jiného.

Fondů je celá řada a podle toho je možné si vybírat. Když splní investor nějaká kritéria, protože čím větší fondy jsou, tím větší obvykle bývá minimální závazek investice, minimální objem. Některé fondy, zejména ty nejúspěšnější, si potom mohou vybírat. Mají přetlak zájemců o investice a ani nepřijmou v podstatě nikoho nového.

Takže je možné si vybírat do jisté míry. Investorem, který takto investuje peníze, je buď někdo, kdo má opravdu hodně peněz, vlastní majetek a rozhodl se na přímo menší část, typicky to bývá řekněme 10 procent majetku, dát do rizikových investic. A těch 10 procent ještě dál potom diverzifikuje a řekne si tohle dám do fondu takového, tohle do takového. Nějakého fondu, který je třeba zaměřený na úplně nejmenší firmy, na startupy v úplně rané fázi. Nebo už má start nebo investuje do pozdější fáze startupu apod.

 

To je jedna skupina. Family Offices – v podstatě jenom trochu větší. Totéž někdo, kdo má hodně peněz a takto je investuje.

A potom jsou tu další fondy, penzijní fondy, celá řada institucionálních investorů, kteří také diverzifikují a mají samozřejmě z principu obrovskou část, převážnou část, svých prostředků investovanou do nějakých konzervativnější instrumentů. Ale nějakou menší část dávají i do instrumentů rizikovějších, protože tam je jakási pravděpodobnost většího zhodnocení prostředků.

 

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu, jenom když vezmu velikost těch klientů a když se bavíme o family offices, tak se bavíme v principu o miliardách dolarů anebo velkých institucích. To jsou už lidé nebo family offices, typicky týmy lidí, které si ten bohatý člověk najme, aby pro něj profesionálně pracovali v oblasti investic.

Takže to jsou vlastně profesionální investoři, řekněme. Takže tam je to logické a může to přinášet něco navíc. Já vnímám, když se občas potkáme s některým z našich klientů, který zrovna prodá firmu, že tam je velká touha jít s tím udělat další ránu. V principu další pěkný byznys.

Někdy je ta touha až příliš velká, protože když se to povedlo jednou, tak se to automaticky musí povést i podruhé. To si každý z nás říká, že to není asi nic mimořádného.

No, nemusí. Musíte mít ten věk, tu energii, to štěstí. Prostě těch faktorů je asi víc. Ale někdy jsou lidé dost nezralí na to, aby private equity dělali, protože to nemají pod kontrolou.

Všichni, kteří jsme někdy dělali byznys víme, že chceme mít věci pod kontrolou. A když jsem limited partner, tak jediné, co mám pod kontrolou je bankovní převod.

 

Karel Obluk

A ještě bankovní převod směrem tam, ve smyslu ho odeslat. To je v podstatě jediná kontrola, kterou mám. Tam je potřeba vidět, že fondy, když se budeme bavit o fondech, mají typicky nějakou životnost.

Jsou navržené, řekněme typická struktura, na 10 let.

To znamená z těch deseti let, první tři roky fond investuje, vyhledává investiční příležitosti.

Další dva tři roky se snaží participovat nebo připojovat k dalším investičním kolům, když firmy rostou.

To znamená udržuje ty firmy ve svém portfoliu a snaží se jim pomáhat, aby dál rostly.

A potom je fáze, kdy se snaží ty firmy prodávat, zhodnocovat a vracet peníze.

A tohle může být 10 let. Někdy se to může protáhnout na 11, 12 let. V podstatě každý fond má nějakou životnost.

Ale dříve, než firmy v portfoliu vrátí peníze, protože jsou zhodnoceny nějak, ať už proto, že jdou na burzu, nebo že je někdo koupí, tak dříve investor, limited partner, peníze neuvidí.

To prostě není. A i to se může stát, že firma úplně perfektně krásně roste, a přesto nejsou na trhu ideální podmínky, aby šla na burzu třeba a investor peníze neuvidí hodně dlouho. S tím je potřeba počítat a je potřeba vidět, že to nejsou typické nákupy a prodeje jako na veřejných trzích na burze.

Ale je to opravdu tak – já přislíbím, že investuji milion, v průběhu x let postupně pošlu po částech milion – ale kdy a jestli získám milion zpátky nebo dva miliony nebo tři miliony, to dopředu vůbec nedokážu říct.

 

Správce fondu, třeba Evolution Equity, má první fond, potom založí druhý fond, pak třetí fond a každý z těch fondů má nějakou životnost.

Správce fondu se nějakou dobu snaží získat investory. Ve chvíli, kdy získá dost investorů, má fond uzavřený, začne investovat. Nebo může začít trochu dřív (to je technikálie), ale prostě tehdy začne investovat, uplyne období počátečních investic a tak dále a tak dále.

To klidně může trvat 10 let, než získám nějaké prostředky zpátky. V ideálním případě po šesti sedmi letech získám alespoň to, co jsem investoval.

To jsou fondy. V případě byznys andělů, kteří investují napřímo, je to zapojení mnohem větší. Tam samozřejmě podnikatelé, úspěšní podnikatelé, kteří vybudovali svůj byznys, vidí možnost, příležitost předávat své zkušenosti. A říkají si „Tak já mu pomůžu, já jim to ukážu.“ Ve svém věku už můžu říkat „Já těm mladým ukážu, jak se to dělá správně.“

Většinou se ten člověk mýlí, bohužel. Protože ti mladí právě proto dělají něco jiného a lepšího, aby uspěli. Někdy je to, s tím se setkávám hodně často, dost těžké pro takové investory se držet zpátky. A opravdu pomáhat jenom tak, jak je potřeba, ale současně si udržet zájem o tu firmu a opravdu pomáhat po celou dobu, kdy tam jsem a případně přidávat peníze.

 

Vladimír Fichtner

Tam je určitě faktor, který já občas potkávám i ve filantropii. To je power of money – síla peněz.

Občas to může být tak, že něco chcete podpořit, ale protože jste příliš velký dárce a řeknete, že byste si představoval, kdyby se třeba dělalo něco jinak. Obdarovaný nebo charita nebo nadace se vám snaží vyhovět a vlastně dělat něco, co by normálně nedělali.

To může být problém i v andělském investování. Najít tu správnou rovnováhu, kdy být jenom lehce mentorem a ne tím, kdo to táhne dopředu.

Protože naše myšlenky jsou o 30 let starší než jejich, což je někdy výhoda a někdy to může být velká nevýhoda.

 

Karel Obluk

Ono je to těžké. To, co vídám častěji, je ztráta zájmu investorů.

Uvedu modelový příklad. Já jsem vybudoval firmu, vím, jak se to dělá. Uvidím skvělou firmu, dám jim nějaké peníze a budu jim pomáhat s radou. A to trvá. Firma nějak roste, potýká se s problémy, trvá to první rok, to ještě pomáhám. Všechno jde dobře. Druhý rok. Teď najednou firma potřebuje přihodit další peníze, protože ne všechno se daří tak, jak by mělo. Nebo se to třeba daří, ale prostě je potřeba víc financí.

Tak se zamyslím, řeknu OK, tak dám ještě další peníze. Když se to opakuje znovu, tak už si říkám „No jo, ale mě se to teďka nehodí, protože zrovna jsem plánoval, že postavím nový dům.“ Nebo pojedu kolem světa nebo něco takového. Navíc mám už spoustu jiných starostí. Tahle firma, to už jsem viděl, nejsem zapojený v řízení, takže mě to už tolik nebaví. Ztrácím zájem. Ale to si jako andělský investor nemůžu tak úplně dovolit.

Já musím pořád tu firmu nějakým způsobem podporovat. Anebo na druhou stranu musím být schopen si dostatečně brzy říct, že už to nemá cenu. To jsou takové ty sázky na mrtvého koně. Prostě když je ten kůň mrtvý, tak je lepší sesednout, jsem někde slyšel 😊 Takže prostě už dál nepodporovat, najít ten balanc, rovnováhu, co udělat s firmou, které se nedaří versus jak dlouho ji ještě podporovat. Jak dlouho tomu věřit, to je těžké. Tak či onak ale platí, že je to stejné jako s tím fondem. Jen ještě víc rizikové. Ještě déle může trvat, než dostanu nějaké peníze zpátky. Nemám, jak to ovlivnit. A může se mi stát opravdu, že jsem svázaný s tou firmou na 10, 15 let.

 

Vladimír Fichtner

Občas právě slyším, že ty startupy, do dvou let jsou bombastické. Ale to není úplně pravda, to trvá trošku déle. Jak dlouho to trvalo vám?

 

Karel Obluk

Výjimky potvrzují pravidlo. Určitě jsou startupy, které do dvou let mají úplně skvělý exit. Není jich mnoho a většinou, když se startup prodá za dva roky, tak to nebývá proto, že má tak skvěle našlápnuto, že může úplně úžasně růst. Tedy myslím opravdu prodej.

Ale bývá to proto, že právě po těch dvou letech je zřejmé, že už z toho žádná další „raketa“ nebude. Bude to pěkné zhodnocení, ale nebude to až tak super. Protože když nějaký startup má skvěle našlápnuto, pořád dramaticky raketově roste, tak chce růst dál a dál. Chce, aby z něj byla obrovská firma, velmi úspěšná. Což za dva roky, výjimky potvrzují pravidlo, ale se tak často nestává.

 

Josef Podlipný

Máme to štěstí, Karle, že vy tady s námi sedíte v určité dvojroli.

V jednom okamžiku jste partnerem Evolution Equity Partners, podruhé jako andělský investor. A možná je ještě třetí role správce svého rodinného bohatství.

Můžete se s námi podělit o nějakou zkušenost, kdy to dopadlo dobře, kdy to nedopadlo dobře a zároveň o nějaký tip, jak těm případům, kdy to nedopadne dobře, se pokud možno vyhnout?

 

Karel Obluk

To je záludné.

Já jsem primárně partner fondu Evolution Equity. Andělské investování velmi podporuji z pozice prezidenta Czech Business Angel Association.

Mně je ta idea hrozně sympatická a myslím si, že tímhle způsobem je možné výborně podporovat podnikání a investice do firem v raném stádiu. Jsou velmi důležité pro ekonomiku a dobré fungování celé společnosti. Takže to podporuji.

Ale moje primární role je opravdu partner Evolution Equity a tomu věnuji naprosté maximum.

Samozřejmě svůj vlastní majetek také nějak spravuji.

V době mezi AVG a Evolution Equity Partners jsem udělal také pár andělských investic. Sám, že jsem něco vybíral s pár přáteli. Některé z nich dopadly jakž takž, některé z nich mám ještě pořád. Ty firmy tak nějak rostou, ale žádná sláva to není. Některé peníze jsem prostě odepsal, protože to byla opravdu neúspěšná investice a úplně to ztroskotalo.

To, co bych asi nejvíc poradil lidem, kteří uvažují o tom, že chtějí takto investovat je, že příležitostí bude vždycky dost.

Není nutné, když za mnou někdo přijde…
Vybudoval jsem majetek, najednou jsem prodal firmu, mám sto, dvě stě milionů korun, to je jedno, jaký majetek. Řeknu si oukej, můžu dát deset procent na takové „hraní si na takové spekulace?“ Přijde za mnou někdo s úplně fantastickou nabídkou. Jenom proto, že teď tohle je úplně fantastická nabídka, neznamená, že ji musím okamžitě přijmout.

Zejména, když nemám žádné zkušenosti. Není špatné, myslím si, ze začátku, když o tom člověk uvažuje, se připojit k nějakému investičnímu klubu, zapojit se do nějaké skupiny investorů. To je jedna varianta.

Nebo opravdu zvážit nějaký menší investiční fond, kde mi budou sedět lidsky zakladatelé fondu, správci fondu. A bude to třeba něco opravdu malého, co je zaměřené na sektor, který se mi líbí, ať už geograficky nebo tematicky. Ti správci mi dovolí nahlížet jim trochu víc pod pokličku, abych se seznámil s fungováním.

Existují tady kluby investorů, byznys andělů. Existují tady fondy, které jsou fondy jenom proto, že je to právně nejjednodušší struktura. Ale ve skutečnosti je to klub byznys andělů, i co se týče objemu investic a velikosti jednotlivých investic. Ti nabízejí hodně vhledu do toho, co a jak se děje. Nabízejí spoustu osvěty, takže připojit se k nim a nejdřív si o tom povídat. A zkusit si nevystřílet všechny náboje, které mám v zásobníku, hned na první nebo druhé investici.

Ale uvědomit si, že příležitostí ještě bude hodně. A příležitostí, jak budu muset investovat následně do firem, do kterých už jsem investoval, těch bude víc, než by mi bylo milo. To znamená, já budu muset dávat ty peníze dál a dál, takže mi nic neuteče.

Vladimír Fichtner

Faktor netrpělivosti a toho, že nám něco uteče, funguje v lidské psychologii vždycky. U běžných akcií, když cokoliv roste, třeba ropa, tak honem musím to mít!

Většinou na to skočíme pozdě, protože to neznáme. Protože si neuvědomujeme, že když akcie je výš než byla, takže je rizikovější, ne méně riziková.

A naopak. Když to jde dolů, většina lidí to špatně snáší. Ale ve skutečnosti, pokud nejde o mrtvého koně, tak je to lepší investice, když je za polovinu, než když byla za původní cenu.

Já myslím, že v tom trošku hraje naše byznys netrpělivost. A snaha kontrolovat, mít to pod kontrolou, a přitom to nepřeválcovat. To je něco, co prostě existuje.

Jak se to řešil Vy, Karle, při vašich investicích? Rovnováhu, abyste nebyl vy ten, který potáhne ten projekt?

 

Karel Obluk

Nejdřív to, o čem jste mluvil – FOMO efekt. Strach, že mi teď unikne jedinečná příležitost. Většinou to tak není. Může se stát, samozřejmě. Ale většinou to tak není.

Jak jsem to řešil já? Pomalu, bolestně, se spoustou chyb, ale učil jsem se. Proto právě říkám, že si myslím, že je dobré se dívat, připojit se k někomu a dívat se, jak to dělají a poslouchat, proč dělají tohle, proč nedělají tamto.

Protože se setkávám opravdu se spoustou chyb na straně investorů, kteří chtějí v dobré víře, že uspějí nebo pomůžou a třeba úplně pokazí vlastnickou strukturu firmy. Nebo zabetonují nějaká pravidla nebo nějaké konstrukty, zejména právní a vlastnické, které potom můžou přinášet obrovské problémy, pokud se daří, když ta firma má dál růst. Také vídám často, bohužel, byť se to zlepšuje, snahu úspěšných byznys lidí, kteří něco vybudovali, jak říkají „teď já si vyjednám ještě lepší parametry obchodu, ještě lepší podmínky. Já bych za milion mohl mít 20 procent, ale ukecám je, mám větší sílu. Takže si za ten milión koupím čtyřicet pět procent.“ Už si neuvědomuji, že v tu chvíli v podstatě klesá motivace zakladatele. Protože při dalším investičním kole on už bude mít méně než polovinu. Jak potom motivovat někoho, kdo pracuje šestnáct hodin denně, věnoval tomu několik let svého života a když firma poroste dál, tak bude mít deset procent z celého úspěchu.

Někdo za ním přijde a řekne „já to od tebe koupím za mnohem míň.“ Takový zakladatel si říká, proč by se snažil dál, stejně v té firmě už moc nemá, radši se toho zbaví.

Ten, který si na začátku vyjednal skvělé podmínky, najednou vidí, že ta příležitost uteče. Nebo dokonce toho zakladatel potom úplně nechá a nebudou z toho žádné peníze.

To jsou všechno rizika, která je potřeba zvažovat. Ale jsou to věci, které se člověk naučí velmi jednoduše, jenom když má příležitost mu to někdo říct.

Proto říkám, že je dobré si o tom povídat a učit se od jiných. Už jenom tím, že se dívám, jak to dělali a co fungovalo, co nefungovalo.

 

Vladimír Fichtner

A teď si o tom povídáme. Co jsou ty konkrétní věci? Třeba to právní zabetonování nebo podíl původního majitele?

S čím mám počítat, když jsem někdo, kdo začíná byznys investice. Přijdu za vámi a vy mi řeknete, jaký je ten proces. Protože já vidím jenom svůj produkt, vidím jenom svoje téma a vůbec nechápu, co se bude dít dál. Jenom, že by se to mohlo povést. A tam směřuje moje energie.

Vy mi máte šanci říct „když se bude dařit a bude růst, tak podíl se bude postupně ředit. Moje zkušenost je, že bychom to měli mít teď nastavené takhle. Pak se to zředí tak a tak. Na konci, po x kolech a prodeji buď venture kapitálovému fondu nebo dál, co z toho můžete očekávat? Můžete nasdílet cesty, které jste viděl a které vám třeba jste si řekli. To fungovalo dobře a může to být inspirace pro spoustu lidí, který nás poslouchají.

 

Karel Obluk

Určitě rád. I za cenu toho, že některá pravidla jsou prostě příliš obecná nebo některé rady, ne ve všech situacích budou aplikovatelné.

Obecně se říká, že v prvních investičních kolech, ve fázi seed, to znamená úplně v té nejzákladnější fázi, by určitě zakladatelé měli mít pořád alespoň nějakých sedmdesát procent. Investice andělských investorů a stejně tak investice raných venture kapitálových fondů, míří typicky na dvacet až třicet procent.

Těch dvacet až třicet procent se postupně ředí. Čili, já mám na začátku sto procent. Dvacet procent někomu dám, zbyde osmdesát procent.

Když přijde někdo další, tak si vezme dvacet procent. Těch dvacet procent si vezme od obou. To znamená, ne že by mi najednou ubylo na šedesát procent, to ne. Ale takhle ta matematika jednoduše funguje. To je první věc.

A jakkoliv se zdá, že to není až takový problém, tak velice rychle, už po třech investičních kolech se může stát, že se zakladatelé diví, že mají méně než polovinu.

Druhá věc je pamatovat na to, že hrozně záleží na složení týmu zakladatelů. A pamatovat na to, že budu potřebovat posílit tým. To je téma, které se řeší, dokonce se dostalo do programového prohlášení vlády. Ale pořád to u nás není pořádně vyřešené. A to jsou zaměstnanecké akcie, respektive opce. Je to konstrukt. Já si pamatuju moc dobře, když za námi přišli investoři, v Grisoftu ještě a nabídli nám opce.  Tehdy jsme se na ně dívali, někdy v roce 2000, hrozně podezřívavě. Jako že nás chtějí ošidit a kdovíco. Nechtějí nám dopřát bonusy a místo toho nám dávají nějaké přísliby kdoví čeho.

Rozuměli jsme podílu, ale nerozuměli jsme opcím.

 

Josef Podlipný

Můžu se zeptat na tento okamžik? Co bylo zdrojem této obavy? Když se teď podíváte zpětně.

 

Karel Obluk

Protože jsme vůbec nevěděli, co to je. Netušili jsme, a tak jsme měli nedůvěru k něčemu, co jsme vůbec nevěděli, co je a proč, a jak by to mělo fungovat. Teď už za těch dalších dvacet let si myslím, že tady vzniklo a uspělo hodně firem.

Takže už povědomí mezi zakladateli firem o tom, že vlastnictví, opce a podíly jsou velmi cenné a hodnotné, se zvětšuje. Tak řada velmi nadaných talentovaných lidí jde dělat do startupů za minimální peníze, fixní peníze a za opce. To je už běžné, ti lidé tomu rozumí.

Ale jako zakladatel i jako investor si musím uvědomit, že abych mohl nabídnout opce, tak na to musím mít nějakou rezervu, ze které podíl, část té firmy, opce, nabízím.

Už ve chvíli, kdy řeším, že přijde investor a potom další investor a potom další investor, tak bych měl mít nějakou strategii. Alespoň uvažovat, odkud se ty opce vezmou. Jestli budou čistě od zakladatelů, to znamená, když nabídnu investorovi dvacet procent, mám osmdesát, ale když si ještě vyhradím dvacet procent na opce, tak už mám najednou jenom 60 procent.

Nebo, jestli se ty opce vezmou napůl a budou je dávat stávající investoři, když přijde někdo další. Tuhle strategii bych si měl nějakým způsobem načrtnout a namyslet, abych se zase potom nedivil. A měl bych být velmi opatrný s rozdáváním opcí, protože ono se to nezdá, ale 20 procent se rozdá strašně rychle. A když se některý ten nový přírůstek do firmy nepovede, tak může být problém.

To je druhá kapitola, co si myslím že je hodně důležité a na co se někdy zapomíná.

S tím souvisí i najímání členů do týmu. Musím mít vyvážený tým, protože řada investorů chce vidět nejenom technický talent, nejenom produktový talent, ale i byznys talent v týmu. A naopak. Nejenom byznys, ale i technický.

Poslední věc, kterou si myslím, že někdy podceňují zakladatelé i investoři, je vlastnická struktura. Tedy jestli ve chvíli, kdy přijdou nějací investoři, přijde deset andělských investorů anebo jeden subjekt, pod kterým je těch deset investorů nějakým způsobem sdruženo.

Jsou to historky potom už pro zasmání, když to dobře dopadne. Anebo k pláči, když to nedopadne dobře.

Popisoval mi někdo, že jeden z úspěšných startupistů, který úspěšně existoval firmu. Ve fázi, když měl přijít další investor, tak málem všechno ztroskotalo na tom, že měli v té své struktuře spoustu andělských investorů. Všichni ti investoři se museli vyjádřit, museli podepsat term sheet nebo smlouvu. Zrovna jeden investor byl nějaký pan doktor z Londýna a byl na 14 dní na golfu ve Skotsku bez signálu. A neměl náladu podepisovat nějaké papíry a nedalo se ho nikde dohnat. Takže málem investice ztroskotala jenom proto, že prostě nebylo možné jednoho z těch andělských investorů dohnat.

Z toho plyne, když mám nějaké takové struktury, čím méně investorů z tohoto pohledu tam je, tím jsou potom jednodušší další logistické procesy a právní procesy.

Není to pravidlo.

Pokud to tak je, tak by tahle entita měla fungovat předvídatelně. To znamená, když do firmy investuje nějaký byznys klub, který má jednu entitu, ve kterém je jasně definováno, jak kdo kde hlasuje, kdo za něj jedná, tak to může fungovat. Ale zákonitě v raných fázích tam těch investorů budu mít víc. To jsou věci, na které je dobré myslet.

 

Josef Podlipný

Padlo zde mnoho výzev, které stojí před investory v oblasti private equity.

Jak je to s likviditou?

 

Karel Obluk

Jak už jsem říkal, bídné.

Ve chvíli, kdy člověk potřebuje peníze, většinou nejsou a spíš musí přisypat ještě víc. Ale když se daří, potom je samozřejmě perfektní, že peníze přijdou. Ale je to nepředvídatelné.

Investice obecně do jakýchkoliv produktů, které nejsou na běžném trhu obchodovány, tak nejsou tak likvidní. To všichni víme.

Když si někdo koupí investiční víno, a pokud se nenajde kupec pro dotyčnou láhev, můžu ho alespoň vypít. Budu plakat, ale alespoň ho můžu vypít.

Ve chvíli, kdy investuji do nějaké firmy a nenajde se kupec, tak si nevezmu vůbec nic. Zejména pokud je firma zaměřená na software nebo převážnou hodnotu tvoří duševní vlastnictví. Pak si nevezmu ani stroje, výrobní linku nebo domy, které firmě patří. Prostě nic.

Likvidita je velmi špatná a těžko se předvídá. Proto je ta investice tak riziková.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, Karle, že vy jste hezky popsal takový paradox, který v sobě máme. Když přichází těžké časy. Akcie klesají. Já vím, že když americký index klesne o 50 procent, je dobrý čas nakupovat, velmi rozumný. Většinou v tu chvíli ale potřebuju peníze do podnikání nebo do startupu nebo andělského projektu nebo něco podobného.

A teď se to začne prát. Mám dát jim nebo sobě? Ono se to nezdá, ale i když má člověk půl miliardy, likvidita je vždycky téma. Ať je člověk jak chce velký investor. Je to asi jedna z největších věcí, o které uvažovat.

Zase znovu se vrátím k tomu, že hodně mluvíme s podnikateli, jako jsme my a k optimismu. Prostě to dopadne dobře! To bychom jinak nemohli podnikat, kdybychom neměli tento mindset.

Je třeba dávat velký pozor na likviditu. A na to, v nejméně vhodný okamžik přijde „potřebujeme víc peněz. Daří se, přežijeme, ale potřebujeme víc peněz.“

Najednou člověk hasí, že by chtěl něco koupit do veřejného portfolia, a má ještě svoji firmu. Tam to možná budu nebo nebudu strkat, ale nebudu mít dividendu teď. Musím tam ty peníze nechat.

Najednou likvidita může vyschnout velmi rychle. To může být velmi nepříjemná věc.

Speciálně, a to jsem se chtěl zeptat, když jako investor přislíbíte, že zainvestuje v dalším kole. Jak je to závazné?

Když já budu váš investor a vy mi řeknete „Vladimíre, připravte si tolik a tolik.“ Kolik je minimum – „milion dolarů“?

Řeknu „Karle, já budu s vámi ochoten investovat milion dolarů a začneme se sto tisíci.“ Pak přijde další část. Co když nemám?

 

Karel Obluk

Vždycky je to u fondů, o kterých se teď bavíme tak, že ve chvíli, kdy se stávám partnerem, limited partnerem, podepisuji smlouvu s fondem. Tam je to jasně definováno.

Je to můj závazek a jsou tam definovány i podmínky, co a jak se děje.

Samozřejmě tohle mají fondy ošetřené. Každý fond to může mít jinak. Může tam být nějaké penále, propadnutí části původního kapitálu. Jsou tam definovaná práva, kdo může místo toho investovat. Kdo může na místo toho, kdo nezaplatil. Kdo může přispět tak, aby objem prostředků byl.

Stalo se mi také v menším fondu, kde jsem jen jako investor, že jsem byl zrovna čtrnáct dní na dovolené, a jejich capital call, tedy výzva k zaplacení, spadla do spamové složky. Takže jsem to nekontroloval průběžně, vrátil jsem se a zjistil jsem, že teď to musím poslat. Ještě byl problém v bance, že prostě najednou nejelo bankovnictví.

Když já jsem byl připraven, něco jsem zapomněl. Poslal jsem peníze o dva dny později nebo jim dorazily na účet o dva dny později. Tak jsem dostal nějakých sto dolarů pokutu. Při tom objemu, co jsem tam posílal, to nebylo tolik.

Ale samozřejmě, že každý fond to má nějakým způsobem ošetřeno. Tohle by se nemělo stávat, ale když se to stane, jsou tam instrumenty, jak to řešit.

 

Vladimír Fichtner

Proč se na to ptám? Protože bych chtěl díky vaší odpovědi upozornit naše posluchače a diváky, aby četli spoustu těch drobných písmenek ve smlouvách!

Že to není o bezhlavém vstoupení do něčeho, ale že to má rizika, která mohou vyplývat ze změny situace, kterou někdy neovlivní. Přišel covid. Některé byznysy v principu vyschly a určitě byli lidé, kteří byli ve venture capital fondech a nic nezmohli.

 

Karel Obluk

Je tam ještě jedna důležitá věc. V naprosté většině případů, alespoň co já vím, VC fondy nemají fixní program, plán, kdy posílat peníze. Ale je to obecně řečeno a ve chvíli, kdy fond řekne, pošlu peníze. Může mít důvod říct a zavolat si o peníze i dřív. Můžou tam být nějaké limity, že určitě ne dřív, než za rok nevezme víc než polovinu nebo něco takového.

Ale obecně nemusí platit, že já si to rozplánuji „OK, tak jsem slíbil investovat milion, následujících pět let budu posílat každý rok 200 tisíc.“

Může se stát, že mi první rok řeknou „teď máme skvělé investiční příležitosti“, a to nemusí být něco špatného, „takže teď pošli tři sta tisíc, hned další rok zase tři sta tisíc. Pak už to bude jenom sto tisíc.“  Nemusí to být tak rovnoměrně rozložené, jak jsem si já na začátku mohl myslet.

Je dobré s tím počítat, být připraven a může se stát vždycky i taková událost nebo takovýto požadavek může nastat.

 

Josef Podlipný

Karle, naše posluchače možná bude zajímat i trošku vhled do vaší kuchyně.

Ne snad co máte rád a co vaříte. I to by určitě bylo zajímavé, ale spíše z jakých ingrediencí – kritérií vaříte?

Když teď odpovíte jako partner mezinárodně uznávané investiční společnosti. Co jsou hlavní kritéria, podle kterých vybíráte?

 

Karel Obluk

Evolution Equity Partners je fond, který investuje primárně do firem, které už jsou v rozvinutější fázi, už jsou v rostoucí fázi – říkáme grow stage. Investiční objemy nebo jednotlivé investice už jsou v řádu desítek milionů dolarů.

Firmy už fungují. Investujeme do firem, které už jsme zmínili, geograficky jsou v Evropě, Severní Americe, Izraeli.

Sektorově to je počítačová bezpečnost a cyber security nebo enterprise software a umělá inteligence. Důvod je velmi dobrý, je jich několik.

Jeden z důvodů je, že tam vidíme obrovskou příležitost. Jsme přesvědčení, a trendy to potvrzují, že cyber security jako téma a umělá inteligence jako téma jsou nosné, jsou naprosto zásadní. Budou potřeba a budou dále růst.

Je to podle našeho názoru obecně dobrá investiční příležitost. Druhým důvodem je to, že máme nefér výhodu, protože našimi partnery jsou lidé, kteří to dělali, kteří tomu rozumí. A není to tak úplně obvyklé, ale technicky tomu rozumí.

Mezi našimi partnery jsou experti na kybernetickou bezpečnost – já mám zkušenosti z AVG, Yuval má zkušenosti z celé řady firem, má spoustu patentů. Taher Elgamal je vynálezce šifrovacího algoritmu, který nese jeho jméno-Elgamal. To je šifrované spojení na internetu, SSL protokol v podstatě využívá toto. To jsou všechno experti, kteří tomu opravdu velmi dobře rozumí.

Michal Pěchouček, Venture Partner, je odborník na umělou inteligenci. Čili máme expertízu, a to je věc, na kterou slyší hodně lidí. Myslím hodně zakladatelů firem.

Jsou rádi, když za nimi přijde investor, který rozumí alespoň trochu tomu, co dělají. Tomu tématu. Takových fondů není mnoho. Fondů o této velikosti, které by investovaly v Evropě a Severní Americe, které jsou opravdu zaměřeny na tuto oblast. A současně mají expertízu – odbornost, není mnoho.

 

To je další věc, kterou máme jinou, nebo nás charakterizuje. Další věc, která nás charakterizuje, je strategie ke zhodnocení prostředků. My neříkáme, že cílíme na dvacetinásobné zhodnocení, které bychom potom stejně nezískali.

My říkáme, že cílíme na 3 až 5násobné zhodnocení. Zohledňujeme riziko, říkáme tomu risk a just it return. To znamená, zohledňujeme riziko. Tím, že neinvestuje do firem v úplně raném stádiu, tak máme hodně zohledněno i riziko, že firma už se nějakým způsobem rozvinula a už se dá trochu lépe předvídat, jak bude fungovat a co a jak bude dělat.

Mix těchto tří parametrů je to, co charakterizuje náš fond a co nabízíme na jedné straně našim investorům a na druhé straně firmám, do kterých investujeme.

My jim můžeme pomáhat tím, že máme zkušenosti z téhle oblasti. My firmám můžeme pomáhat tím, že jsme pomohli vybudovat, ať už sami přímo nebo jako investoři, celou řadu velmi úspěšných firem.  Řada z nich skončila veřejně obchodovaná nebo velmi draze prodaná.

 

Josef Podlipný

Karle, když pomyslně přejdeme z kuchyně Evolution Equity Partners do kuchyně Karla Obluka.

Podle jakých kritérií vybíráte vy jako investor? Třeba jako andělský investor? Jsou ta kritéria odlišná? A pokud ano, jak moc jsou vzdálená?

 

Karel Obluk

Já bych zase zdůraznil, že já funguji primárně jako partner ve fondech Evolution Equity. Já scénu byznys andělského investování podporuji, snažím se jí nějakým způsobem pomáhat, ale nevěnuji se aktivně sám andělskému investování.

Jsem členem skupiny, která si říká Garage Angels, ale je to malé neformální sdružení andělských investorů, kteří investují ad hoc. Já jsem tam spíš, řekněme trochu pasivně se vezu a jenom to podporuji.

 

Josef Podlipný

Takže jenom na zkušenou, jak jste říkal, že byste toto i mohl doporučit našim posluchačům?

 

Karel Obluk

Určitě, také v Praze existují investiční kluby, určitě.

Já jsem chtěl jenom zdůraznit, že sám nejsem tak aktivní andělský investor jako někteří jiní třeba ve skupině Garage Angels je Jirka Hlavenka, který je sám aktivním andělským investorem, to je něco jiného.

 

Takže budu mluvit trochu obecně jak investují andělští investoři a jak se ten proces liší.

Andělští investoři, to je výhoda andělského investora, jsou zodpovědní sami sobě. Já jako partner ve fondu jsem zodpovědný za investice svým limited partnerům. Když investuji své vlastní zdaněné peníze, a když se vrátím úplně na začátek k příměru, jestli peníze dám sem nebo tam, můžu se rozhodnout, že je dám do investičního vína do nebo že koupím diamantový náhrdelník manželce.

Josef Podlipný

Nedávno Ludvík třináctý, za tuším 4,1 milionu byl vydražený.

 

Karel Obluk

Je celá řada věcí, co mohu s penězi udělat, ale je to moje zodpovědnost. Vůči mým financím nebo rodinným financím, ale je to moje zodpovědnost, a tudíž já si mohu nastavovat kritéria tak, jak já chci.

Jestli tím kritériem je to, že chci investovat jenom do nějakého sektoru nebo segmentu, nebo že chci podporovat firmy, které jsou jenom z jižních Čech a dělají zemědělství. Nebo chci podporovat jenom sociálně znevýhodněné zakladatele firem a budu se snažit tímhle způsobem částečně dělat v podstatě filantropii nebo charitu, to je na mně. Dokonce každou investici můžu udělat jinak. Mohu se rozhodnout, že teď budu investovat do firmy prostě proto, že je mi ten člověk hrozně sympatický a já si myslím, že to, co dělá, neuspěje. Že bude muset udělat nějaký úkrok stranou, úplně změnit byznys model. Ale přesto věřím tomu, že ten člověk něco dokáže, a tak se můžu rozhodnout, že do něj budu investovat. Tohle jsou věci, které si může dovolit byznys anděl, ale nemůže si to dovolit fond.

Proto v té úplně nejranější fázi je obvyklé, že investují byznys andělé menší prostředky, menší objemy peněz. Ale často není nic hmatatelného za tím, do čeho by se dalo investovat. Často to je jenom o člověku, nápadu a o tom, jestli zaujme zakladatel nějakého investora tím svým nápadem, přístupem, zkušenostmi. Tohle je naprosto zásadní odlišnost.

Současně byznys anděl také nabízí víc než jenom peníze. Očekává se, že nabídne své zkušenosti. Teď se třeba bavíme s jedním zakladatelem medicínského byznysu. A kolega, který nabízí nejvíc zkušeností jako byznys anděl, který se uchází o tu investici, vybudoval velmi úspěšnou firmu v oblasti medicíny, medicínských technologií. On se dívá a vyhodnocuje tu firmu, která je hodně zaměřená na medicínské technologie. Je fascinující poslouchat ty dva, když si povídají a rozebírají, jak je to s certifikací – „to musíte tam a tady, laboratoře se musí dopředu zamlouvat a tady vás můžu seznámit.“

Investor může lépe vyhodnotit, jestli zakladatel opravdu ví, chápe, rozumí tomu.

Tohle jsou věci, které u byznys anděla můžou kliknout, zacvaknout a můžou zafungovat.

 

Josef Podlipný

Konstantin Kinský říká „jen hlupák se učí z chyb pouze vlastních.“

Pojďte s námi nasdílet nějakou zkušenost, Karle, z oblasti chyb.

Na čem nejčastěji investoři v oblasti private equity anebo investiční fondy selhávají?

 

Karel Obluk

Investiční fondy selhávají nejčastěji na tom, že špatně vyberou firmy, do kterých investovali. Když pominu vyloženě chyby v účetnictví nebo kriminální povahy, tak chybou bývá to, že nejsou schopny vybrat správně firmy, do kterých investovat.

Je jedno, jestli jsou to investiční fondy anebo andělští investoři. Ve chvíli, kdy je to investiční fond, má tam často profíky, kteří dělají dobře finanční plánování. To je věc, která u andělských investorů může někdy hodně chybět.

To byla třeba jedna z mých chyb, když jsem kdysi začal. Udělal jsem pár andělských investic, připadalo mi to hrozně dobré a najednou jsem zjistil „ale ono bude potřeba ještě další kolo, a ještě bude potřeba tady přihodit. Já si musím udělat rezervu.“ Takové to vystřílení si nábojů, to jsem typicky neměl zvládnuté dost dobře. To je věc, kterou fondy už zvládnuté mají. A poučení andělští investoři by také měli mít.

Výběr firem – tam je několik aspektů. Samozřejmě se může stát, že špatně odhadne fond nebo investor, kam směřuje trh. Že se pohybuje někam jinam. Teď nemluvím o černých labutích typu covid a investicích do hotelnictví apod., které během několika dnů všechny šly úplně špatně. Ale trh se může začít vyvíjet někam jinam a neodhadnu to. Toto je jedna možná chyba.

Druhá možná chyba je, že investor špatně odhadne produkt jako takový, protože každý zakladatel je přesvědčen, že jeho produkt je ten nejlepší, a ne vždycky se to stane. To je další chyba možná, která se stane. Tam pomáhá expertíza v investičním týmu, nakolik jsou schopni udělat vyhodnocení.

Třetí oblast, která je neméně důležitá a možná nejtěžší, jsou lidé. To znamená tým. Odhadnout tým, jestli bude dobře fungovat. Jestli opravdu, když v průběhu diskusí o investici zakladatel je úplně skvělý a perfektně se s ním pracuje, jestli to tak bude i nadále. Jestli bude schopen a ochoten delegovat, jak firma poroste. Jestli bude schopen a ochoten najímat další seniorní lidi, kteří třeba přinesou jinou zkušenost. Jak je otevřený zakladatel tomu, že se budou věci dělat jinak, než on řekne, než on si myslel.

Tohle jsou věci, které jsou hodně těžké a tam to někdy zaskřípe.

Některé věci se dají vyřešit samozřejmě výměnou, náhradou lidí. Ale ne vždycky. A může se stát, že to není úplně perfektní.

Možná ještě úplně poslední věc, co se někdy může stát také. Je to takový „pěkný problém“, který má investor řešit, ale přesto může být, že si neošetřil dostatečně smluvní dokumentaci apod., kdy může být firma prodaná.

Když to přeženu, nainvestují milion a firma krásně roste a já bych chtěl, aby rostla dál a dál, ale přišla nějaká nabídka, která je pro zakladatele tak atraktivní, že to prodá. Já dostanu zpátky jeden a půl milionu a sice jsem zhodnotil své prostředky, ale já jsem se těšil na pětinásobek. Ten potenciál tam byl, ale ty peníze se nezhodnotily, jak jsem tušil. Takže je to jakoby ztracená příležitost. Mohl jsem investovat někam jinam. Ale říkám, to je ten asi nejmenší problém.

 

Vladimír Fichtner

Já bych navázal na zhodnocení. My, když se díváme na ten segment jako investoři nebo poradci, vidíme velký rozptyl ve výsledcích. Obrovský. Mě zajímá, když je tam tento rozptyl, který se dá řešit tím, že si vyberu specialisty, kteří nebudou jenom finančníci sbírající peníze, ale budou jako partneři, kteří tomu fakt rozumí a spousta dalších věcí, o kterých jste mluvil, Karle. Jak důležité jsou poplatky?

Protože v běžném investičním světě, jestli si vezmu fond, který účtuje 2,7 procenta a kupuje americké akcie pro mě nebo jestli si to koupím sám přes ETF, je veliký rozdíl. Vzhledem k rozptylu výsledků, mi přijde, že poplatky nejsou …

Jednak by asi bylo zajímavé vědět, co je běžný poplatek. Často vidíme v ČR neznalost i základních věcí, která bývá zneužívána těmi, kteří vědí a nabízí produkty těm, kteří o tom nevědí.

Co je normální poplatek a mohl byste popsat, jak moc hraje roli?

Když jste opravdu úspěšný a vyděláte pětinásobek během deseti let nebo desetinásobek. Jak moc se používá sucess fee při těchto transakcích?

Co mám očekávat jako investor nebo co je v pohodě si říct, abyste to jako zakladatel takového fondu nepovažoval za drzost nebo něco úplně mimo?

 

Karel Obluk

Začnu od konce. Co je možné si říct? Jenom ti největší limited partners mají nějakou vyjednávací schopnost, co se týče změny parametrů fondu. Protože většinou je to všechno potom promítnuto prakticky na všechny.

To znamená, když zakládám nějaký fond, definuji parametry a ty parametry jsou prostě dány. Pokud vím, tak ano, největší investoři mohou nějakým způsobem vyjednávat, ale jsou to spíš jiné detaily a potom se diskutuje spíš o tom, jestli poplatek je první tři roky, nebo ve chvíli, kdy skončí investiční období, se sníží apod.

Struktura bývá různá, různé fondy to mají různým způsobem, ale u venture kapitálových fondů jenom možná bych naznačil úspěšnost fondů.

Evolution Equity patří do top kvartilu, fond jedna podle nezávislých průzkumů. My říkáme, že cílíme na tří až pěti násobek investovaného kapitálu.

Nicméně, průměr venture kapitálových fondů jsou, myslím, někde 1,1.

V tom jsou samozřejmě i fondy, které vrátily desetinásobek nebo padesáti násobek, protože byly extrémně úspěšné, ať už v nich byl Facebook nebo podobné.

 

Vladimír Fichtner

Takže dostanu svoji jistinu a deset procent navíc?

 

Karel Obluk

Ano, deset procent navíc, nebo ani to ne.

Za deset let, což rozhodně není to, co bych očekával. Ale tam je vidět to riziko, a hlavně je tam vidět to, o čem chci mluvit, rozptyl.

Top fondy, které jsou v top kvartilu, mají několikanásobné zhodnocení za dobu existence fondu.

A tudíž, z mého pohledu, jestli je poplatek dvě procenta, dvě a půl procenta, jeden a půl procenta je v podstatě nezajímavé, když opravdu ten fond je takhle dobrý.

Čili, když se mi podaří vybrat takovýto fond, tak poplatek asi není to úplně zásadní. A bude se hodně odvíjet od velikosti fondu, protože pochopitelně s fondem je spojena nějaká režie s jeho provozem. Když máte fond velikosti 10 milionů dolarů a potřebujete zajistit provoz, potřebujete jiné procento jako poplatek na správu, než když má fond 10 miliard.

Ano, na 10miliardový fond bude více lidí. Určitě, budou tam větší náklady. Ale může si dovolit 10miliardový fond mít poplatek, když to přeženu, jedno procento, kdy 10milionový fond by z jednoho procenta asi nepřežil nebo nebyl úspěšný?

To je jedna věc, poplatky. Struktura většinou bývá nastavena tak, že jsou tam nějaké poplatky, můžou se lišit po dobu investiční. Případně se potom sníží, když už je fond plně zainvestovaný. To je zase předem stanoveno, kolik. Třeba 40 procent fondu může jít do prvotních investic.

Ale to hlavní je potom success fee. Kde fondy definují, jak jsou motivováni správci fondů.

Oni si to potom mezi sebou dělí zase nějakým jiným způsobem. Ale obecně ve vztahu k limited partners, bývá typická struktura taková, že nejdřív se vrátí peníze těm investorům. To, co tam investovali 100 procent, pak se jim dá něco navíc. Nějaký limit, třeba plácnu 20 %.

Ve chvíli, kdy dostanou ti původní investoři 120 %, začne se dělit zisk.

To, co bylo nad 100 %. A diskutuje se o tom, jaký zisk je. Jestli je to 20 %, 25 %, 15 %. Opět podle velikosti fondu. Podle úspěšnosti fondu si mohou správci fondu říkat jiné parametry, ale plus mínus tak nějak se to pohybuje.

Fond třeba může mít dvacetiprocentní podíl na zisku. Nejdřív dostanou investoři zpátky své peníze a potom, cokoliv je nad to, z toho si 20 % vezme správce jako svoji odměnu, jako podíl na zisku. Když by to bylo 20 procent.

Z toho je vidět, že správce je samozřejmě motivován maximálně ve chvíli, kdy cílí na trojnásobné zhodnocení. Je motivován, aby opravdu bylo trojnásobné zhodnocení, protože když bude mít dvacet procent, z trojnásobného zhodnocení je to mnohem víc než poplatky. Ty můžeme diskutovat, jestli jsou dvě procentanebo dvě a půl procenta, ty tam prostě musí být.

Tohle je struktura přibližně velmi, velmi rámcově.

 

Vladimír Fichtner

Jak jsem říkal, hodně lidí se už naučilo, že na náklady je potřeba se dívat. V tomto případě to není tak zásadní, protože mnohem zásadnější je kvalita, track record a tak dále. Protože je obrovský rozdíl z hlediska výsledků.

 

Karel Obluk

To je velká nevýhoda fondů, které začínají. Když někdo začíná fond, má první fond nebo druhý fond, ještě nejsou vidět výsledky. Je tam samozřejmě typicky sázka na tým. Jsou to lidé, kterým věřím, nebo mají něco za sebou? Třeba dělali pro jiný fond a teď spustili nový fond. Podle toho se mohu nějakým způsobem orientovat. Ale jako všude, i tady platí, že předchozí výsledky nejsou zárukou výsledků budoucích.

 

Vladimír Fichtner

Ale jít po kvalitě týmu, který spravuje, je mnohem důležitější než jít po tom, jestli tam je větší poplatek nebo nižší. A rovnat si fondy podle poplatku nedává v tomhle sektoru smysl.

 

Karel Obluk

Ano, samozřejmě.

 

Vladimír Fichtner

Na rozdíl od jiných věcí, které třeba my sledujeme.

 

Karel Obluk

Samozřejmě. Když srovnávám obdobné fondy, tak určitě dává smysl, když budu mít na stole tři fondy, všechny budou miliardové, všechny budou do podobného segmentu, všechny mají super profesionály a já věřím těm týmům, tak potom mohu zvažovat, jestli chci investovat do toho, který si vezme méně, anebo naopak, který má jiné poplatky.

Ale zase bych tam měl vyhodnocovat, jestli třeba není správné, když bude mít vyšší poplatky, protože bude schopen díky těm poplatkům udělat vyšší zisk.

 

Vladimír Fichtner

Ještě jedna věc mě zajímá a také se s ní občas potkáváme, a to jsou feeder fondy.

Fondy, které vlastně sbírají peníze od obvykle menších investorů, vezmou balík a fondy jako instituce investují do fondů.

Máte třeba vy v Evolution Equity feeder fondy také? Nebo obecně jakou s tím máte zkušenost? Funguje to dobře nebo ne?

Nebo by se tomu člověk měl vyhýbat? Je to něco mezi. Já tam občas vidím další poplatek a vidím tam jenom tu distribuční část. Nevím..

 

Karel Obluk

Je to otázka. Na druhou stranu, když svěřím peníze fondu versus investuji napřímo do private equity, do nějaké firmy, tak také vyhodnocuji, jestli zaplatím radši profíkům, kteří to dělají, anebo to budu dělat sám a budu hledat jednotlivé investiční příležitosti.

V některých případech si myslím, že je naprosto legitimní použít feeder fond, mimo jiné, protože ten feeder fond může dát dohromady větší objem prostředků. A řada fondů má, zejména těch větších, úplně jiné minimální částky, respektive preferuje, když má méně velkých investorů, než kdyby měla spousty těch malých.

Úplně stejně jako u firem. Obecně na tom nevidím nic špatného. Samozřejmě, když do fondů investují institucionální investoři typu penzijní fond a podobně, tak je to velmi podobná situace. Jen ten penzijní fond investuje do x dalších fondů.

Z tohoto pohledu já jako střadatel, který ukládá peníze do penzijního fondu někde v Americe, jsem ve školských odborech a dám to do Školského odborového fondu, tak postupuju ne úplně stejně, ale podobným způsobem. Já na tom nevidím nic úplně špatného.

Ale pochopitelně musím tam vidět přidanou hodnotu. Ne nutně automaticky je to dobře, protože ne každý, kdo říká já to budu dělat dobře, tak to dobře dělá. Úplně stejně, jako když si vybírám fond, do kterého budu investovat napřímo, tak bych si měl vybírat takovýto feeder fond a může to pro mě být dobrá strategie. Nebudu se tolik starat, jakou přidanou hodnotu mi ten fond nabídne.

 

Vladimír Fichtner

Pro mě feeder fond, který investuje jenom do jednoho fondu, tak je něco, kde ten poplatek, který tam u toho fondu je, je pro mě rozhodující. Protože já tam vlastně nevidím, co udělat. Možná jsem malý. OK, kdybych byl malý a nemůžu si dovolit tu celou investici, tak mi to tam zprostředkují. Ale možná když jsem malý, tak tam nemám co dělat v tom fondu. To si myslím.

Některé instituce se snaží za každou cenu vytvořit feeder fond nad něčím, co by se mělo investovat napřímo. Že lidé, kteří vlastní tu přímou investici, tak vědí, proč je tam milion dolarů minimum. To dává často smysl.

U penzijních fondů to chápu, ale ty také diverzifikují. Rozdíl je v tom, že oni nejdou jenom k vám nebo do jiných fondů. Mají celá portfolia private equity investic.

Kdežto když vidím feeder fond nad jedním produktem a účtuje si dvě procenta ročně a dvacet procent ze zisku, tam mě ten poplatek zajímá víc. V tomto případě.

 

Karel Obluk

Je otázka, jestli si účtuje navíc dvě procenta a dvacet procent ze zisku nad to, co si účtuje ten první fond. Nebo ne. Proto říkám, že je důležité se dívat na to, jakou hodnotu mi ten fond dává. Souhlasím s vámi, že feeder fond, který je postavený nad jediným produktem, asi nemá jiný smysl, než že vytváří velikost a díky tomu se dostane investor třeba do fondu, do kterého jinak by se nemohl dostat. Do nějakého exkluzivního fondu, do kterého by se jinak nemohl dostat. Dokážu si to představit, ale velmi pečlivě bych to zvažoval. Já vidím smysl feeder fondu opravdu spíš v tom, že je tam diverzifikace.

Je tam obojí – jak agregace, tak diverzifikace.

 

Vladimír Fichtner

To souhlasím.

 

Josef Podlipný

Karle, vy máte zkušenosti z oblasti private equity a zároveň znáte strategii Ochrany rodinného bohatství/Wealth Protection. Jaké vidíte rozdíly mezi těmito dvěma pohledy?

 

Karel Obluk

To jsou dvě naprosto odlišné disciplíny. Investice do private equity je opravdu spekulativní investice do zhodnocování části majetku.

Wealth Protection je snaha o zachování části jmění tak, aby se co nejméně znehodnotilo. To znamená, aby bylo co nejméně postiženo vnějšími vlivy a vydrželo co nejdéle na vysoké úrovni, při zjednodušeném pohledu. Snaha o zhodnocení nějaké části majetku.

Vždycky se snažím zhodnotit majetek, ale investice do private equity s sebou nese větší a větší riziko a jak to bývá, i větší příležitost zhodnocení, to jsou spojené nádoby. Já si myslím, a já se na to alespoň dívám tak, že do investic typu private equity, ať už do fondů, andělských investic a apod., investuji opravdu jenom menší, výrazně menší část svého majetku.

Tak, abych já nebo moje rodina, nebyli postižení tím, kdybychom o všechno přišli, protože to se může stát.

 

Vladimír Fichtner

Já bych ještě, Karle, dodal jeden úhel pohledu, když se o tom s někým bavím. Tak říkám – zároveň tam ale nedávejte setinu procenta vašeho majetku.

 

Karel Obluk

Protože pak to nemá význam.

 

Vladimír Fichtner

Protože i když se to zpětinásobí, tak to bude pět setin. Najít si spekulativně v pěti až deseti procentech části majetku diverzifikaci, ale ne přílišnou, protože pak to nedává smysl.

Když se to povede, tak to vlastně nemá význam. Má to oba tyhle konce.

 

Karel Obluk

Jinak je to hraní. Já si můžu za 100 korun koupit zlomky akcie Intelu nebo Applu a sledovat, jak jdou nahoru nebo dolů, ale když jsem za to dal sto korun nebo tisíc korun, tak jsem dostal zlomek nějaké akcie. Pak se to asi neprojeví, i kdyby desetinásobně vzrostla, v majetku to asi nebude nic tak zásadního.

 

Vladimír Fichtner

Pro hraní a učení OK, ale pro skutečný výsledek to nemá takový význam.

 

Karel Obluk

Pak to není zhodnocení. Znovu bych jenom zopakoval, private equity investice je ta část, kde chci zhodnocovat, spekulativně, agresivněji zhodnocovat.

Ale není to úplná spekulace, není to úplná ruleta, úplný vabank.

 

Josef Podlipný

Pánové, co si z toho odnáším já, je nejenom velké poděkování za sdílení zkušeností, Karle. Zároveň je to i ujištění, že i zkušený investor z oblasti private equity říká „Investujte do deseti procent svého majetku“. Zároveň jste říkal, že v týmu máte opravdu znalé lidi, odborníky, autory patentů nebo něčeho, co je v oblasti třeba cyber security jedinečné. A i přesto jste říkal do deseti procent.

 

Karel Obluk

Každý to má nastavené jinak, ale pokud se dívám na správu svého majetku se zdůrazněním zachování velké části tak, aby moje rodina, potomci, všichni měli ochráněny majetek, určitě bych neměl spekulovat úplně se vším.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, to byl Karel Obluk, aktér ve světě investic světového významu.

Karle, co byste vzkázal našim posluchačům jako zkušený investor, pokud uvažují o private equity?

 

Karel Obluk

Na závěr této diskuze nevím, jestli mám mluvit já jako zkušený investor. Ale co bych poradil, je opravdu rozvaha, opatrnost a uvědomit si všechna rizika. Protože private equity, soukromé investování je vždy o míře rizika. A míra rizika u private equity a zejména u raných fází investování je opravdu veliká. Takže učit se, sdílet zkušenosti a být opatrný, ale jinak je to zábava.

 

Josef Podlipný

Karle, moc děkuji, byla zábava s Vámi i diskutovat. A věřím, že děkuji i za Vás posluchače.

 

Karel Obluk

Já moc děkuji za pozvání, bylo to moc fajn. Na slyšenou zase někdy.