Josef Podlipný

Nástupnictví v rodině

 

Vladimír a Josef sdílí své zkušenosti s předáváním otěží v rodině a zapojením partnerů i dětí do péče o majetek.

Dozvíte se…

  • Jakou klíčovou věc si Vladimír u nástupnictví uvědomil
  • Kde je často „zakopaný pes” při řešení majetku v rodině
  • Na jakou překážku si dát pozor, aby vás zbytečně nesvedla z cesty
  • Zvolit svěřenecký fond, nadaci nebo něco jiného?
  • 3 kroky pro rozhýbání nástupnictví v rodině

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiér a partner Fichtner Wealth Managers.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner. Jsem zakladatel Fichtner Wealth Managers a rentiér.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude nástupnictví.

Josef Podlipný

Vladimíre, nástupnictví je často opakované téma mezi rentiéry. A my jsme se podělili o toto téma tématem Good bye Lenon v časopise Rentiér, který vydáváme pro naše klienty. Proč Good bye Lenon?

Vladimír Fichtner

No to je hezká otázka, Pepo.

Ono to nástupnictví, o kterém se tolik mluví zcela přirozeně, protože jsme většinou první generace bohatství, je nám 50, 60 a potřebujeme to začít řešit. Síly ubývají. Tak totiž začíná u každého z nás.

Já jsem na to nepřišel, mně to musel někdo poradit. Měl jsem oběd s jedním konzultantem, který po chvilce, kdy se se mnou bavil u oběda, tak pochopil, že je potřeba mi nasdílet nějaký příběh.

A vyprávěl svůj příběh. Vystudoval lékaře, chirurga nebo ortopeda, tady si nejsem jistý. A šel na kliniku a zjistil, že ty zajímavé operace dělá jenom přednosta kliniky. Protože to bylo na Slovensku, on je taky Slovák. A říkal: Len on. A pochopil, že je v žebříčku asi třicátý sedmý v řadě a že než se dostane k těm zajímavým operacím, tak uplyne příliš mnoho doby, než aby na to chtěl čekat. Tak si říkal, Good bye Lenon a odešel. A začal dělat konzultanta, dnes velmi úspěšného člověka. Ale asi by se nikdy nedočkal, kdyby zůstal v té pozici, kde byl. Anebo by to byla dlouhá, velmi dlouhá cesta.

A jak říkám, protože mě velmi rychle odhalil už při tom obědě, tak myslím, že věděl, že správně udeřil hřebík na hlavičku. A ukázal mi to zrcadlo, jako že ten Lenon není jenom v jeho příběhu. Ale že je také ve mně. A on mi to neřekl. Mně to došlo po nějakém čase, když jsme ty věci začali řešit ve firmě a když jsme ty věci začali řešit v rodině. Tak vlastně člověku to musí někdy dojít.

Většinou ten byznys a to nástupnictví je o tom, že musí začít v naší hlavě. U mě to bylo stejně. Prostě musel jsem začít sám se sebou a říci si. Vlastně já nechci být jediný, kdo všechno řeší. Musím to nějak dát dohromady.

Josef Podlipný

Rozumím. Co bylo ale tím prvním impulzem, co odstartovalo toto myšlení? Tento myšlenkový pochod. Nechci na to být sám. Nechci být tím jediným.

Vladimír Fichtner

Tak já jsem to měl možná trošku jednodušší, protože byznys jsme stavěli s mojí ženou Radkou a de facto od začátku společně. Potom, když ona začala dělat nemovitosti, tak zase jsem jí pomáhal já trošku. A my jsme vždycky byli na to dva. Ale u klientů jsme se často potkávali s tím, že tu oblast majetku řeší jenom jeden člověk. Většinou jsou to kluci a ti ví všechno. A zbytek rodiny ví relativně málo. Někdy někdo něco ví, ale není netypické, když máme první za sebou první dvě schůzky, kde si povídáme o souvislostech toho majetku s každým novým klientem. Tak já se zeptám na konci po těch dvou nebo čtyřech nebo šesti hodinách. A kdo ví teďko, Honzo, tolik, co my. A on: Asi nikdo. Jo a to je příznak toho, že je potřeba to řešit. To je příznak toho, že Lenon, Len-on, hraje příliš velkou roli. A je potřeba ho první dostat ze hry.

Josef Podlipný

Dostat ze hry sám sebe. To je obtížná výzva. Jaké překážky jsi musel překonávat pro to, aby ses této výzvy zhostil?

Vladimír Fichtner

No tak největší překážkou jsem byl já sám samozřejmě. Protože nikdo ty věci neudělá tak dobře jako já. Ale možná jsem jediný, kdo to tak má. Tak já jsem musel začít tady. A začít si uvědomovat, že jsou kolem mě lidi, kteří jsou lepší. Jsou nejen možná zkušenější, ale mají už dneska víc energie. Mají nové myšlenky, které by mě ani nenapadly. A měl jsem to štěstí, že jsem takové lidi potkal jak ve firmě, tak vlastně, že i v té rodině jsme tak nějak šli tomu trošku naproti. A věřím tomu, že dáváme rozumný prostor i dětem se zapojit do hry. Protože asi nejhorší, co může v nástupnictví být, je nalinkovat tu cestu pro zbytek rodiny. Tak jak já si přeju. A říct. Tady to máte. Berte nebo neberte. To může znamenat z mých zkušeností jako v principu velký problém pro rodinu.

Vy si něco vymyslíte. Vymyslíte nějakou strukturu právní. Řeknete si. Dcera bude tady, syn bude tady, manželka tady. Takhle to máme nalajnované. Uděláte víkendové setkání, kde jim to všem předvedete, a najednou zjistíte, že to není jejich cesta. Že to není to, co oni chtějí. Že mají o své budoucnosti, o tom svém majetku úplně jiné představy, jak s ním zacházet. A že jste se fakt netrefili.

Takže to si myslím, že začátek je nejdůležitější u sebe. Ale jakou ty máš zkušenost, Pepo.

Josef Podlipný

U mě to přemýšlení je možná o tom, že jsem nedal dostatek prostoru rodině. Tak začalo v okamžiku, kdy mi nejstarší dcera řekla Tati, co to na mě zkoušíš? Myslela to vlastně v dobrém. A potom k tomu dodala. To sis zase přečetl nějakou chytrou knížku, viď? Anebo jsi mluvil s nějakým chytrým člověkem. Anebo jsi byl na nějakém školení nebo kurzu? A až časem mi došlo, že mi vlastně sdělila, že to nebylo o autenticitě toho sdělení anebo té chuti vtáhnout do nějakého děje rodinu. Ale že to bylo o prostoru, který té rodině dávám. A tak, jak jsem se zahleděl do práce, do byznysu. Do kultivace přátelství se svými kamarády. Tak jsem občas zapomínal na to, že vlastně každý ten střípek v té mozaice vlastně tvoří jednu velkou rodinu. Takže podobně jsem začal v určitém okamžiku brát jako člena rodiny nemovitostní portfolio. Podobně jsem jako člena rodiny začal brát svou vlastní práci. Podobně jsem jako člena rodiny začal brát byznys. A snažil jsem se rozdělovat ten čas mezi ty jednotlivé členy rodiny tak, abych neriskoval to, z čeho mají strach i rodiče, kteří mají druhého potomka.

Říkají si. Sakra, jak to udělat, aby ten náš prvorozený nebo ta prvorozená nezačala na toho druhého svého sourozence žárlit? Je pochopitelné, že v určitém okamžiku především maminka bude věnovat více péče tomu mladšímu sourozenci. Protože potřebuje nakrmit, potřebuje přebalit, potřebuje utěšit a ten starší už se o sebe asi umí trošku postarat nebo už si tím prošel. A to je právě chyba. Chyba je věnovat příliš mnoho péče jenom jednomu z těch sourozenců. Každý by měl zažít vlastně tu možnost konfrontovat svoje názory s tím druhým, inspirovat se, přemýšlet si o tom a hlavně by k tomu měl dostat dostatek času a prostoru.

Vladimír Fichtner

A proč ti dcera řekla, Co to na mě zkoušíš?

Josef Podlipný

Protože já jsem v čase předtím věnoval výrazně víc svého času a péče právě tomu, aby dopadla dobře restituce. Abychom se vypořádali s novými výzvami a s tím, jak jsme získali určitý majetek. Tak přišla i odpovědnost. Podobně jako s narozením dětí. Kdy jsme si s manželkou říkali, co teď vlastně budeme dělat? Co bychom měli dělat, abychom neudělali mnoho chyb. To se nedá nikde přečíst. To je vlastně vždycky poprvé. A tak jsme se vlastně společně o tom bavili. Jak budeme vychovávat děti, jak budeme hospodařit, kde budeme žít? A já jsem na to zapomněl v okamžiku, kdy jsem právě třeba vystupoval jako zástupce rodiny v tom restitučním procesu. Já jsem se začal plně věnovat jiné oblasti a zapomněl jsem na to, že tam jsou i členové rodiny, kteří už žijí. A žijí v té rodině.

Vladimír Fichtner

Takže si za dcerou přišel s něčím jako: Tak tady je to na nalinkované.

Josef Podlipný

S nápadem tak teď už je to tady a pojďte mi s tím pomoct. Nebo pojďte to se mnou řešit. Což byla chyba. Já jsem nevyslechl jejich názor, jak to vnímají oni. Já jsem si jenom říkal. Naše povinnost je získat zpátky to, co našim předkům vzali. A opřel jsem se do toho. Až moc velkou silou. Tu energii jsem věnoval prakticky jenom jedním směrem. V určitém okamžiku. A když mi dcera dala tuto zpětnou, tak jsem si prvně myslel, že asi nejsem uvěřitelný. Když jsem ji něco řekl. Asi to je tím. A nebylo to tím. Bylo to právě tím, že jsem o tu rodinu přestal pečovat, že jsem byl na to sám. Že jsem v okamžiku vyřizování těchto záležitostí byl len on.

Vladimír Fichtner

No, ta moje zkušenost toho procesu Len On, když jsi říkal. První krok je ujasnit si to v hlavě sám se sebou. A druhý krok je vlastně podělit se o to s tou rodinou. Nějakým způsobem. A řekl bych, že ten proces, který procházíme…Protože to je neustálý proces budování té rodiny. A toho vztahu k majetku a předávání zkušeností. A vzájemné získávání těch zkušeností na různé úrovni, věku a různé úrovni v té rodině. Tak je, že když už se rodina shodne na tom, že Lenon nemá být ten jediný, který si ty věci řeší.  Tak že je potřeba, aby tam, alespoň u nás tak funguje, aby tam byl lídr. Který táhne ten proces toho nástupnictví dál. Ne proto, aby o něm rozhodoval, ale aby udržoval tu kontinuitu. Aby nutil v uvozovkách tu rodinu. Pojďme si popovídat o těch věcech. Pojďme se sejít. Pojďme se posunout dál. Protože jinak v tom dennodenním shonu, vlastně na to není čas. A je těžké na to najít čas.

Takže ten druhý krok, který já vnímám, že je důležitý, je jako mít v rámci té rodiny někoho, kdo proces nástupnictví jako táhne dál. Já musím říct, že je to něco, v čem jsem se docela našel, co mě baví a baví mě si o tom číst. Baví mě se zúčastnit kongresů na toto téma. Baví mě o tom se bavit s našimi klienty, protože tam člověk dostává spoustu dalších podnětů, jak některé věci řešit. A baví mě to sdílet nejenom s rodinou, ale třeba s dalšími lidmi kolem sebe. Takže to bych řekl, že je druhý krok, alespoň teda u nás v rodině. Mít někoho, kdo to táhne trošku.

Josef Podlipný

Tak jak se o tom bavíme, tak to vypadá, že je to vcelku snadné. Někdo dá ten impuls, pokud si na to nepřijdeme sami. A pak je to o té energii a pravidelně, důsledně a systematicky se vracet k té věci a řešit to s celou rodinou ideálně. A byly nějaké překážky, na které bychom měli naše posluchače připravit, že s velkou pravděpodobností i je potkají?

Vladimír Fichtner

Když jsme prodali majoritu ve firmě, tak vlastně první věc, kterou jsme se potkali, tak bylo. Komentáře od našich právníků. No tak, měli byste postavit nějakou strukturu. Nějakou soukromou nadaci, svěřenecký fond nebo něco podobného. A my jsme s Radkou řekli. No tak to asi jo, protože jsme slyšeli, že se to tak dělá. A já jsem se naštěstí v té době začal o to téma hodně zajímat. Protože to začalo řešit hodně našich klientů a my jsme s Radkou postupně dospěli k tomu, že.. Ale postupně znamená jako po dlouhých měsících nebo půl roku, třičtvrtě roku. Že vlastně ta struktura… Oni nám představili nějaké řešení. A my jsme nějak do toho nešli. Pocitově nám to nějak nesedělo. A až postupem času jsme si uvědomili, že ta struktura je hrozně studená záležitost, že to je hrozně studená věc. A že to je přesně ta cesta. To vím teď až zpětně, že jsme nevěděli proč, ale nějak nám to nesedělo. Že to je přesně ta cesta k tomu. Jako tady to máte a berte nebo neberte.

Což ta rodina nemusí vůbec jako skousnout. A my jsme vlastně postupem času začali s tou rodinou řešit úplně jiné věci. Rodinnou banku. A bavit se o tom majetku. A vzdělávat se vzájemně. Jezdit spolu třeba na nějaké kongresy, apod. A strukturu dodneška nemáme, přestože už dva roky bychom ji mohli mít.

Ono to daňově zase nedává v ČR zatím tolik smysl. Nám to přijde a bude to dávat smysl i daňově. Ale hlavně to nedává lidsky smysl. A jestliže jsem se něco dozvěděl od těch lidí, kteří to dělají dlouhé roky. Na Západě, v Americe, tak je, že ty struktury často jsou vnímány jako něco umělého. Naroubovaného, technického, co nemá vlastně se vztahy v té rodině a s tím, aby to fungovalo nic společného. Že to má být obráceně.  Že první ta rodina si musí povídat a pak společně vytvořit něco takového. Ale až po nějaké době. To je alespoň moje zkušenost. Nevím, jak to vnímáš ty.

Josef Podlipný

Já to vnímám podobně. My jsme si na tohle přišli úplně mimo diskuzi o majetku, o bohatství a o nástupnictví. V okamžiku, kdy jsme vybírali dům a náš dobrý kamarád architekt říkal. To je fajn, že se vám tento dům líbí. Vemte si projekt a do projektu si malujte cesty, kudy budete chodit. Až přijedete s nákupem, kudy budete chodit s dětmi, kudy půjdete na zahradu, kudy půjdete k jezírku, k bazénu. A neklaďte si překážky v těchto cestách, kde je těch čar obyčejnou tužkou nejvíc. A stejně tak si neklaďte překážky v příjemném žití v tom, v tom domě. Jinými slovy není důležité vybrat dům, ale je důležité vybrat dům, ve kterém se všichni budou cítit spokojeni.

Takže jsme do toho zapojili celou rodinu. Nebylo to jenom o tom, že jsme si řekli s manželkou. Tak právě tento dům je v ideálním místě s ideálními sousedy, v ideální cenové relaci. Ale první, po čem jsme prahli, jestli se nám tam bude dobře žít. Takže souhlasím. Došli jsme k tomu sice trošku jiným způsobem, ale vlastně jsme získali také odpověď na to, jestli je důležitější ta podstata, to aby s tím všichni byli Ok. A chtěli takto předávat i třeba to bohatství i svým nastupujícím generacím dál. A teprve následně řešit vlastně tu formu, jestli to bude právní forma nadace nebo svěřenecký fond, nebo úplně něco jiného. To není vlastně v tenhle okamžik tak důležité.

Souhlasím i s tím, že vlastně když se někdo uchýlí k tomu, že se orientuje víc na tu formu. Tak si vlastně vytvoří bariéry, omezí si to hřiště. Najednou nevidí za ten obzor a uniká mu spousta souvislostí. A omezuje vlastně nejenom sebe, ale i ty ostatní. Takhle, jak se o tom bavíme, to možná neprožívá každý rentiér. Někteří rentiéři už jsou v pozdějším věku a potřebují to řešit rychle. Potřebují najít nějaké řešení, jak ty své následovníky připravit na okamžik, kdy o to bohatství už bude nutné pečovat v jiné generaci. Někteří s tím teprve začínají a mají ještě mnoho času.

Co je taková nejlepší linka? Jak na to jít? V jakém čase a s jakými posloupnými kroky. Můžeme udělat takové malé shrnutí?

Vladimír Fichtner

No můžeme to zkusit. A musíš mi pomoct případně.

První věc z mého pohledu je určitě začít u sebe. Prostě je potřeba Lenon dostat ze hry. Respektive dát mu novou roli. Ne roli ředitel zeměkoule, kterou zastával dodneška. Taky jsem někdy v minulosti dostal takové tričko a měl jsem hroznou radost, že všichni mají pravdu, že jsem ředitel zeměkoule.

Josef Podlipný

Hlásím se. Já jsem dostal ponožky.

Vladimír Fichtner

Tak to jsme měli asi podobné zkušenosti, nebo naše rodiny

Takže začít u sebe. Ujasnit si, kdo bude ten lídr. A to si myslím, že je druhý důležitý krok.

Josef Podlipný

Tady se rovnou doptám. Vláďo, jak vypadal ten proces? Ujasnění si, kdo bude ten lídr? Bylo to o ochotě převzít na sebe to lídrovství anebo o nějakém hlasování? Nebo to vyplynulo nějak přirozeně?

Vladimír Fichtner

No, já myslím, že alespoň u sebe. Pro mě to byl dobrý podnět, na čem pracovat dál. Pracovat na firmě bylo kdysi to nejdůležitější. Teď je pro mě důležité pracovat na tom, aby to fungovalo. Ten majetek, ta rodina, aby všechno bylo v pohodě. A pro mě je to dostatečně zajímavá intelektuální výzva, abych přestal být tím ředitelem zeměkoule.

Takže já jsem se toho chopil vlastně tak nějak přirozeně. Nebylo to o žádném hlasování, kdo to povede. A myslím si, že není nutné o tom hlasovat. Když se člověk dostatečně stáhne z té ředitelské role nebo ředitele zeměkoule. Já jsem to viděl, teď jsme byli s jedním z mých synů na jednom kongresu rodinných firem. A když jsme jeli zpátky tak jsme volali ženě a druhému synovi. Dcera byla ve škole. A jaké to bylo? A moje žena se první zeptala toho syna. No, ještě než začneš ty, otče, tak nech svého syna říct co a jak. A bylo hrozně zajímavý slyšet jeho odpověď.

On říkal. No já jsem viděl poprvé, že jako ty věci co táta chce. Takový to povídat si v té rodině o tom majetku. A nějak o tom přemýšlet a nějak tu rodinnou banku řešit. Že vlastně řeší spousta dalších lidí. Tam bylo 120 nebo 130 dalších zajímavých, chytrých, úspěšných lidí, rodin. Takže to možná nebude taková úplně blbost.

A co to znamená pro to lídrovství. Lídrem může být někdo, kdo věří té myšlence. A je otázka, jestli ji dokážeme dostatečně v té rodině sdělit. Aby se lídrem stal někdo jiný. U mě to tak není. Takže proto jako druhý krok vidím. Musí to mít nějaký nějakou hybnou sílu. Někoho, kdo to posouvá dál. Amatérsky, profesionálně. To je jedno. Ale někoho, kdo to posouvá. To je podle mě druhý krok. Co může být další krok? Napadá tě něco?

Josef Podlipný

Jít do toho a nebát se omylů. A možná někdy názorových střetů. Ta diverzita, různorodost. A vytvořit i čas a prostor na to přemýšlení, tak je velmi důležitá. Myslím si, že se vyplatí tomu tu energii věnovat. Protože sice se říká: Nikdy není pozdě. Ale někdy opravdu pozdě už může být. Když si jen vezmeme, kolik zkušeností jsme nabyli za naše životy. Tak předat ty zkušenosti tak, abychom je jenom nepředali násilím. Tak tady to máš, vem si to a dělej si s tím, co chceš. To také zabere nějaký čas a sebere to nějakou energii.

Já jsem paradoxně mnohdy slýchal i od velmi úspěšných podnikatelů, miliardářů. Na to je ještě čas. Já je chci ochránit tomu byznysovému tlaku, ne vždy příjemnému byznysovému prostředí. A chci jim dopřát dětství, spokojený život manželky nebo manžela. I mezi ženami jsou rentiérky a úspěšné podnikatelky. Na to nesmíme zapomínat. A popravdě řečeno, ženy se obvykle dožívají i vyššího věku, takže většina majetku možná do budoucna přejde právě do rukou žen.

A my bychom neměli jako muži zapomínat na to, že je na to musíme také nějak připravit. Nenechat je na to potom samotné.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, Pepo, ještě jednu věc důležitou.

Když se řekne nástupnictví, tak to, co já vidím v té obecné rovině, že často podnikatelé mají pod slovem nástupnictví, nástupnictví ve firmě.  Že to je ta škatulka. Je to nástupnictví ve firmě. A ta moje zkušenost je ale úplně jiná. A podle mě by měla být jiná. My bychom si měli uvědomit, že to je nástupnictví ve starání se o majetek. Ve firmě nemusím být manažer, nemusím být generální ředitel. Ale můžu ji pořád vlastnit. A musím vědět, co s ní mám dělat jako vlastník. Stejně jako s loukou, polem, s nemovitostmi, s jakýmkoliv typem majetku, s finančními aktivy.

Takže to je asi možná další důležitá věc, kterou chci zařadit do přemýšlení o nástupnictví. Není to nástupnictví ve firmě, aby byl někdo z dalších potomků skvělým generálním ředitelem. Může to být. Ale zdaleka není to téma nástupnictví takhle úzké, podle mého názoru.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

Uslyšíme se příště a já se na to moc těším. Mé jméno je Josef Podlipný a těším se znovu na slyšenou s Vámi.

Vladimír Fichtner

Mé jméno je Vladimír Fichtner a budu se s Vámi těšit Mezi Rentiéry zase příště.

Když rodina přijde o veškerý majetek

 

Josef Podlipný sdílí příběh své rodiny, která v 50tých letech přišla o majetek, a cestě k jeho obnově.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, tady je Vladimír Fichtner. Vítejte Mezi Rentiéry. Dneska jsem tu opět s Pepou Podlipným.

Ahoj Pepo.

Josef Podlipný

Ahoj Láďo a hezký den, vážení posluchači.

Vladimír Fichtner

A dneska si budeme povídat o tom, jaké to je přijít o majetek v rodině. A jaké to je ho získat zase zpátky.

A proto dneska budu zpovídat já Pepu.

Josef Podlipný

A já se na to těším.

Vladimír Fichtner

Pepo, ty v jednom z prvních dílů jsi mluvil o tom, že vlastně vaše rodina kdysi dávno měla docela velké úspěchy v podnikání, nebo sedlačení. Že jste měli grunt, ale i byznys. Za první republiky ještě. Vaši prarodiče vlastně. Jak od tebe, tak od tvé ženy Jany. Majetek jste měli v rodech kdysi dávno. Protože vaši předkové byli úspěšní.

Ale přišel rok 1948, přišlo znárodňování a přišla i měnová reforma potom v roce 1953. A majetek, který generace tvých předků budovali, najednou zmizel. Nebylo. A já musím říct, že seš jeden z mála lidí, které znám, který v rodině má tento zážitek. A co bych se já dneska rád zeptal, jaké to vlastně bylo. Jak si to prožíval ty, když se to dozvěděl? Kdy ses to dozvěděl a už jsi měl dost rozumu na to. Tak jak jsi vlastně prožíval to, že ta rodina o ten majetek přišla? Případně jak to prožívali tvoji rodiče nebo tvoji prarodiče z toho, co víš.

Jaké to bylo?

Josef Podlipný

Nevím, jestli úplně dospělácky. Ale dobře si pamatuju, když jsme už nesedlačili, ale obdělávali jsme malé políčko, ze kterého jsme společnými silami a dílem pomocí strojů vybírali hromady kamení, ale opravdu hromady kamení. A pěstovali jsme tam brambory a tuším potom i na části obilí. To už si nepamatuju úplně přesně. A já jsem se divil, proč se plahočíme na takovémhle poli, které není příliš velké. A proč tam stále vybíráme ty hromady kamení. Proč si nevybereme nějaký jiný kus úrodné půdy a nepěstujeme ty brambory tam? A dobře si vzpomínám, že tehdy spíš můj tatínek, než babička, protože ta to nesla mnohem bolestivěji. Tak mě vysvětloval, že tento pozemek máme vlastně přidělen a v podstatě můžeme být rádi za to, že ho máme. A že nám ani v minulosti nepatřil. Že to byl neobdělávaný pozemek, který byl tak někde mezi cestami. A tehdy jsem si teprve začal uvědomovat, že se asi stala v minulosti nějaká křivda. A pak jsem nějaký čas to jenom akceptoval, že se tak stalo a moc jsem to neřešil.

Doma v rodině se o tom tolik nemluvilo. Spíš v náznacích. Anebo občas, když babička zavzpomínala na měnovou reformu a na to, jak měli nachystané peníze na krásnou vilu. A pak jim z těch peněz zbyl možná tapetovací materiál. Prostě plná truhla bankovek, která byla vlastně téměř bez hodnoty nebo bez hodnoty. Až později, když se začala připravovat legislativní úprava v roce 1991 jako pozemková reforma. Nebo nevím přesně, jak se to jmenovalo, zákon o půdě, tuším. A otevírala se cesta k restitucím. To bylo vlastně období, kdy mi bylo 23 let, takže jsem byl ještě nezkušený a relativně mlád na to, abych se začal starat o nějaký majetek. Tak jsem byl v podstatě vlastně hozen do vody. A já jsem tomu šel v ústrety. On to vlastně odstartoval při rodinné…

Vladimír Fichtner

Pardon, Pepo. A teď mluvíš o tom, jak se k vám ten majetek vrátil. Nebo jak se mohl vrátit? Nebo ne?

Josef Podlipný

Nene, já teď mluvím o tom, jak jsem to prožíval.

Vladimír Fichtner

To bych chtěl totiž až za chvilku.

Mě pořád zajímá ještě víc jako jak ta rodina jako nesla to břímě ztráty toho majetku, kterou asi většina z nás považuje při pohledu do zpětného zrcátka jako ne úplně spravedlivou? Jak jste se s tím vyrovnávali? Jaké trauma to bylo?

Josef Podlipný

Rozumím otázce.

A napadá mě snad jediná stručná odpověď. Hrdě. Prostě to akceptovala jako fakt. A snažila se pečovat o nás mladší nastupující generaci. To znamená děda s babičkou a své dva syny. A ti dva synové zase o své děti, tak aby to vlastně nepoznali. Aby je to nepoznamenalo do budoucího života. Aby nedělali rozhodnutí na základě nějaké předchozí křivdy. A nedej bože se nechtěli někomu mstít.

Spíše poukazovali na to, co v těch těžkých dobách se vlastně stalo. Že i v těch těžkých časech, kdy děda byl neprávem obviněn a pohnán vlastně k soudu jenom za to, že neodvedl předepsané dávky. A snažil se pomoci svým blízkým nejenom v rodině, ale i bývalým anebo současným zaměstnancům, za které nesl s babičkou určitou míru odpovědnosti. Tak vlastně ukazovali tu lepší tvář toho, ne tu ošklivou. Ne tu bolestivou. Říkali, že vlastně stálo za to pomáhat těm lidem, že stálo za to nějaké dávky krátit. A schovat je někde. A dát je těm potřebným. A použít je samozřejmě i pro sebe.

A ukazovali, že to dobro se vyplácelo i v rodinách. Kde rodina, která byla v té příbuzenské linii. Která byla méně zasažena těmi restriktivní opatřeními anebo tou ztrátou bohatství. Takže vlastně pomohla té, která byla zasažena více.

Vladimír Fichtner

Takže rodina v těch těžkých časech objevovala to rodinné bohatství?

Josef Podlipný

Ano. A v podstatě to tu rodinu, tu širší rodinu, vlastně ještě více ztmelilo. Místo toho, aby to ty vazby nějak rozbilo a udělalo z těch charakterních a morálně dobře nastavených lidí v uvozovkách mrzáky.

Vladimír Fichtner

No, takže taková ta věta, kterou taky jsem někde psal v mé knížce.  Citace nějaké zkušené staré paní. „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. Tak vy jste tam vnímali ten jiný rozměr toho bohatství. Ten lidský rozměr a vztahový rozměr toho bohatství v rodině.

Josef Podlipný

Bylo období, kdy rodina neměla vůbec žádné peníze. Naopak měla dluhy a měla i vykonstruované dluhy typu, že když se něco neodvedlo, vázl na tom dluh a ten se musel buď splatit penězi, anebo zvýšenými dávkami.

Vladimír Fichtner

A ty jsi taky říkal, že babička o tom nerada mluvila. Že to pro ni bylo trauma. A docela veliké. Dostal jsi se někdy ke sdílení takových zážitků? Té traumatické části? Jestli chceš jako o tom mluvit, rozumím, že to nemusí být úplně jednoduché.

Josef Podlipný

Dostal v okamžiku, kdy vlastně v roce 1991, kdy už legislativa umožňovala podat žádost o vrácení alespoň části vydatelného majetku. Tak strýc Rudolf odstartoval tu diskuzi v rodině. A já, protože mě to už dříve zajímalo a cítil jsem se plný energie a elánu a zároveň jsem měl touhu opětovně získat to bohatství do rodinné správy. Tak jsem se k tomu přihlásil a říkal jsem. Já si to beru za své. A pokud dostanu ten mandát od celé rodiny, a to znamená nikoliv od několika jednotlivých členů. Ale opravdu stoprocentním hlasováním, můžeš to být ty. Tak se toho zhostím. Ale to jsem ještě netušil, jak to bude těžké.

Vladimír Fichtner

To znamená, tam nastaly dva okamžiky. V jeden okamžik se rodina dozvěděla o tom, že je možné dostat část toho majetku zpět. Nějakým způsobem o něj zabojovat. A to je taky okamžik, který mě zajímá. Jak jste tohle prožívali? Nebo rodiče nebo prarodiče? Nevím, kdo v té době ještě vlastně žil. Nebo jestli žili, prarodiče nebo nežili. Jak tohle na vás zapůsobilo? Pamatuješ si ten okamžik, kdy to přišlo?

Josef Podlipný

Pamatuju si to zcela přesně. Já jsem si to představoval, jak se říká mezi dětmi, jako Hurvínek válku.

Řekl jsem si fajn, legislativa to všechno popsala. Tak to nebude nic složitého. Prostě do toho půjdem. A cítil jsem určitý závazek vůči těm předchozím generacím. Především těm nežijícím. A bohužel to byl závazek i vůči mému dědovi, který už ten čas nežil. To tzv. vybojovat, dosáhnout toho. A u babičky… V ten čas už bohužel nežil ani můj otec. Tak jsem vnímal trošku jiné pocity. Ona na jednu stranu měla radost z toho, že se ta možnost objevila. Že tady je určitá příležitost se opět stát správci rodinného bohatství. Zároveň jsem viděl určité dvě obavy. První, aby ten okamžik, který bolestivě prožívala s dědou. Ale spousta jiných rodin prožívala totéž, mnohdy třeba ještě horší a v horší podobě. Tak abychom někdy v budoucnu neabsolvovali my. A ona to úplně neříkala, ale bylo to z toho, co popisovala, hodně cítit.

A druhá obava, která byla cítit ještě více. Abychom nebyli zklamaní, že se to vlastně nepovede. To znamená. Moc tomu nevěřila, alespoň zpočátku, že vlastně ten majetek získáme.

Vladimír Fichtner

Takže pak přišla ta těžká práce vybojovat to. Co to znamenalo? Co to obsahovalo? Jak to trvalo dlouho vůbec? A co možná bylo na konci. Když jsi měl v ruce nějaký papír a tam to bylo černé na bílém. A teď to té rodině představit.  Jak to bylo? Jak ses to dozvěděl. Jak jsi to předal dál? Jak to zapůsobilo na tu rodinu.

Josef Podlipný

Snadno vypadající otázka, ale těžká odpověď. A já se ji pokusím rozdělit do dvou částí.

První část. Ta byla náročnější, než jsem čekal. On totiž zákon říká, že lze požádat o to, co lze doložit. A doložit bylo nutné i to, že jsme třeba darovali nebo naši předci, mí předci, darovali majetek v tísni. A za nápadně nevýhodných podmínek. A těch obratů zákonodárců tam bylo bezpočet.

To, co bylo možné doložit výpisem z pozemkových knih, různých registrů smluv, tak bylo vcelku snadné. Nicméně když někdo něco bral, tak bezpochyby neměl touhu o tom sepisovat rozsáhlé a velmi přesné protokoly. O tom, co si vzal. Takže o spoustě majetků v podstatě nebyly dohledatelné nebo snadno dohledatelné žádné doklady. A pak připadal v úvahu princip čestného prohlášení. Doložen nebo podpořen svědeckými výpověďmi. A to bylo těžké období. Těžké období. Ani ne tak z toho titulu, že jsme museli se nejprve domluvit, koho vlastně můžeme oslovit. Kdo tu svědeckou výpověď v podstatě může poskytnout. Kdo je k tomu oprávněn. Ale především těžké období, kdy jsem se s těmi lidmi setkával. A oni vzpomínali a popisovali to příkoří.

A při těch vzpomínkách bylo vidět, že znovu otevírám staré rány. A že je otevírám u těch lidí, což mi bylo velmi nemilé, protože já jsem za nimi přišel je žádat vlastně o pomoc. A teď jsem viděl, jak oni pomoc chtěli poskytnout. Ale přitom je to, familiérně řečeno, úplně rozsekalo. Protože si znova vzpomínali na to, co se strašného dělo. Jak to ublížilo mnoha rodinám, třeba i jejich rodině.

No a potom, když jsem to sdílel dovnitř naší rodiny, tak se ty rány otevíraly znovu. A babička mnohdy plakala nebo třeba i tu komunikaci neměla chuť dokončit. Takže. Shromáždit dostatečně neprůstřelné podklady pro to, aby té žádosti muselo být vyhověno, byl fakticky ten nejtěžší úkol.

Vladimír Fichtner

Co ti dávalo sílu to dotáhnout?

Josef Podlipný

A v podstatě vlastně…Teď to bude znít jako sebemrskačství. Ale i ta bolest a ty příběhy, že jsem si vlastně teprve v ten okamžik uvědomil, že to vlastně je opravdu můj, náš závazek vůči těm předchozím generacím. A že to musíme vybojovat, že to za to stojí. Protože jinak by se asi, jak se říká, obrátili v hrobě. Kdybychom to vzdali, nebo kdybych to vzdal. Cítil jsem to jako povinnost. A vlastně čím více jsem se o tom dozvídal, tak tím více jsem cítil i určitý závazek. Ty příběhy vyprávět dál. A vyprávět je tak, jak jsem je slyšel. I přesto, že jsem něčemu z toho ani mnohdy nechtěl věřit. Přišlo mi to nemožné. Jak je možné, že se něco takového může dít? Jak je možné, že někomu můžu něco vzít? A přitom ho ještě potrestat za to, že jsem ho vzal na hůl, nebo že jsem mu ten majetek sebral. Jak je to možné?

Vladimír Fichtner

Díky za to sdílení. Ty příběhy patří ke každé rodině. Měly by patřit ke každé rodině a k jejímu bohatství. A teď nemluvíme o tom bohatství jenom finančním. Ale i to, jak třeba člověk vybudoval firmu. A jaké byly ty začátky. Tak je dobré to vnímat. Já jsem nedávno dostal v Kolíně od jednoho našeho klienta knížku. Jak fabrika, kterou on budoval. On nebo jeho rodina po revoluci. Tak jak vlastně rostla a jaká byla její historie. Bylo to hrozně, hrozně zajímavé čtení. Jenom vzpomínat si na ty, na ty vzpomínky. Ale pojďme zpátky k tvému příběhu, který je nesmírně silný. Jaké to bylo, když ses dozvěděl, že se povedlo, nebo aspoň částečně povedlo? Jak to bylo? Jak jaks to zažíval? Kdy se to stalo? Pamatuješ si to? Jak jsi to předal té rodině? Jak jsi to předal té babičce? Jestli žila v té době?

Josef Podlipný

No, v podstatě to byla radost. Radost a štěstí.

Vladimír Fichtner

A ty jsi vytáhl nějakou obálku? Jak se ta zpráva dostala k tobě?

Josef Podlipný

Obvykle to byla forma rozhodnutí buď soudu nebo pozemkového fondu. Ale už v okamžiku, kdy byly splněny ty zákonné podmínky, tak byla velmi vysoká pravděpodobnost, že dojde k naplnění. Snad až na případy, kdy třeba odmítli vydat, protože třeba část těch pozemků byla zastavěna podnikem, který odpovídal za státní hmotné rezervy. Nebo tam byl podnik se zahraniční majetkovou účastí. A zákon chránil ty zahraniční vlastníky. Tak až na tyto výjimky v podstatě už při splnění těch všech náležitostí bylo téměř jasné, že k tomu vydání dojde.

A potom, když jsme to měli černé na bílém, tak to bylo vlastně potvrzení, že jsme se vydali tou správnou cestou. A to nebylo jenom na mně. K tomu cíli dojít. To chtělo obrovskou podporu celé rodiny a mnohdy diskuze dlouho do noci. A přemýšlení, kde ten člověk asi může teďka bydlet, kterého potřebujeme oslovit nebo jak se vlastně jmenoval, pokud ještě žil. A byla to spousta diskuzí, někdy více, někdy méně příjemných.

Vladimír Fichtner

Co na to babička? Na to finální rozhodnutí, protože ta určitě byla jeden z těch, kteří jako do poslední chvíle nevěřili. I když to bylo vysoce pravděpodobný vzhledem k tomu, co zažila. A jakou měla zkušenost historickou. Jak ta se to dozvěděla? Od koho? Nebo ty jsi jí to řekl?

Josef Podlipný

V podstatě jsme si to řekli vzájemně všichni. Nebylo to tak, že by se to dozvěděl někdo první a tento šířil v rodině dál. A babička tehdy říkala, že je vlastně ráda, že to tak dopadlo. A my jsme se jako rodina tehdy i dohodli, že velkou část a prakticky gro z toho majetku tak nebudem… Přitom statutu vydání se ctili i příbuzenské vztahy, i úmrtí mého otce, úmrtí dědy atd. Takže v podstatě ten výsledek mohl být tak, že každý dostal nějaký díl, který mu ze zákona náleží. A my jsme tehdy, a to jsem měl možná největší radost, pro určitou míru zjednodušení…Protože jsme věděli, že nás do budoucna čeká i scelování pozemků, tak jsme tomu chtěli jít nějak v ústrety. A tak jsme se dohodli, že v podstatě většinu, ne li všechny pozemky, necháme vydat na babičku. Ne na někoho z nás. Byť babička se tomu v určitém okamžiku třeba i bránila, že to nemusí být úplně to nejšťastnější řešen. Ale nám to přišlo jako úplně nejvhodnější řešení. Ona v podstatě s dědou byla ta, která o ten majetek přišla.

Takže jsme vlastně i v té fázi té radosti a zadostiučinění a zároveň toho závazku i vůči našim nastupujícím generacím byli ochotni se semknout a říct. Babi, bude to na tebe. Na tebe to bude všechno napsané a pak se společně poradíme, co s tím budeme dělat dál.

Vladimír Fichtner

Fascinující příběh.

A poslední otázku mám Pepo. I když bych tě poslouchal klidně ještě další hodinu. Myslíš, že by vaše rodina byla víc v pohodě, kdyby tenkrát už znala něco jako princip Ochrany bohatství. Wealth Protection. Že by to pomohlo?

Josef Podlipný

S odstupem času, Vladimíre vím, ne myslím, že by to pomohlo.

Tehdy jsem si to ale nemyslel. Tehdy jsem si myslel, že nešlo nic udělat. Že to prostě byl nějaký osud. Špatný okamžik v životě předchozích generací. Teď jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdy mnoho rodin, které potkalo podobný osud, mělo tu možnost přemýšlet právě o možných scénářích. Přemýšlet o tom, jak bohatství má pro nastupující generace, především pro ně. Jakou má hodnotu? Co vlastně to bohatství tvoří a zároveň i jak je rozloženo. Jak je diverzifikované.

Takže by ten osud vypadal jinak. A o tom, co tvoří bohatství, jsem se přesvědčil právě v těch bolestivých fázích. To byly ty příběhy. To bylo to znovuobjevování toho, co se vlastně v minulosti dělo.  Ale do té doby jsme se o tom v rodině v podstatě moc nebavili. Tak jak jsem říkal, bylo to něco, co třeba ani nechtěl děda s babičkou anebo můj otec s maminkou moc otevírat. Protože v nás nechtěli zanechat určitou pachuť anebo pocit křivdy.

A přitom to vlastně patřilo k těm hodnotám toho bohatství, které je naší povinností předávat těm dalším generacím. Aby nezapomněli na to, že je důležité mít nějaký morální základ. Že je důležité pomáhat těm, kteří nemají třeba to štěstí, aby měli dostatek majetku pro spokojený život. Aby přemýšleli nad tím, že bohatství nemáme jenom pro sebe, ale že jsme odpovědni za to, že bude sloužit i těm nastupujícím generacím. A spousta dalších a dalších přínosů, která je se správou bohatství spojena tak, že je vlastně zároveň závazkem pro toho, kdo se o to bohatství stará. Kdo je jeho správcem.

Vladimír Fichtner

Takže dneska jako rentiér. Ochrana bohatství víš, že je to něco k čemu vaše rodina směřuje.

Josef Podlipný

Ano, a budu rád, když i nastupující generace, naše tři děti a jejich děti. Teď už máme prvního vnoučka a vlastně budou ty příběhy a to bohatství schopni chránit i pro své budoucí potomky.

Vladimír Fichtner

Tak poděkuj. Děkuju za sdílení těchto unikátních zážitků a zkušeností ve vaší rodině s námi všemi. Dneska jsme slyšeli, jaké to je přijít o majetek a zase se k němu dostat zpátky. Tak doufám, že i vás tahle ta diskuze dneska zaujala.

Pokud vás něco konkrétně zajímá, dejte nám vědět. Je to téma, o kterém rádi popřemýšlíme. A třeba si o něm budeme povídat někdy příště.

Mějte se krásně, na shledanou.

Josef Podlipný

Hezký den a přeji Vám, ať bohatství Vaší rodiny ochráníte i pro budoucí generace.

Důležitost ochrany bohatství

 

Vladimír a Josef sdílí základní principy, které  je dobré dodržovat, abyste své bohatství ochránili pro další generace.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiér a partner Fichtner Wealth Managers.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, jsem rentiér a zakladatel Fichtner Wealth Managers.

Josef Podlipný

Dnes si budeme povídat o tom, jak je Ochrana bohatství důležitá. Jak vlastně princip Ochrany bohatství vznikl. A budeme si také povídat o tom, jaké základní principy je potřeba dodržovat, abyste bohatství byli schopni ochránit i pro budoucí generace. A v neposlední řadě se budeme věnovat tomu, kdo principy Ochrany bohatství vlastně vymyslel?

Vladimíre. Ty si koncept Ochrany bohatství vytvořil. Co tě k tomu vedlo?

Vladimír Fichtner

Už je to nějakou dobu zpátky. A vedly mě k tomu asi historický zkušenosti, který jsem měl, když jsem začínal dělat poradenství v roce 2003. A on ten koncept vznikal postupně. Asi jako skutečný zrod nastal možná, a ten termín jsem začal používat v roce 2008, 2009. Kdy jsme poprvé začali řešit peníze pro lidi, kteří prodali firmu za stovky milionů korun a bylo potřeba je ochránit. Protože se jsme se ocitli uprostřed finanční krize. A ani peníze v bankách tenkrát nemusely zůstat zachovány.

Ale jak to vlastně vzniklo, nebo proč vzniklo ten koncept? Já už jsem říkal, že to bylo kvůli historickým zkušenostem. Protože já už jsem toho stejně jako ty, Pepo, zažil v těch investicích hodně. Kdysi dávno to začínalo. A ještě do dneška mám nějaký certifikát Ekoagrobanky. Kdysi dávno jedna z bank, která existovala a já jsem si ho koupil za 10 tisíc korun. To byl možná plat nebo dva. Nevím, to už si nepamatuju. Někdy v roce 1994, 1995, možná. Koupil jsem si certifikát Ekoagrobanky, který měl nějaký výnos na sobě napsaný. Dodneška ten certifikát mám, protože po roce 1996 Ekoagrobanka šla do nucené správy a peníze se nevrátily.

Taky jsem zažil… Česká národní investiční společnost Litoměřice. Litoměřické fondy se tomu říkalo, a to byly fondy, které ještě vznikly před tím, než existovaly jiné fondy. A investovaly do nemovitostí. Taky myslím, že po roce 1996, 1997 nějaké prostě zmizely. Tam jsem teda zainvestoval, ale včas jsem ještě vybral. Protože se ke mně dostala nějaká informace, že to možná nepřežije.

Takže když to vezmu třicet let zpátky. Tak těch průšvihů, fatálních ztrát peněz tam bylo hrozně moc. A bylo jedno, v čem to bylo. V poslední době to bylo v kryptoměnách, předtím to bylo ve zlatě, předtím to bylo v akciích, předtím to bylo …. Pořád se někde dá přijít o peníze. Arca Capital nedávno. Lidi přišli o 18 miliard korun, což není úplně málo.

A vlastně já, když jsem začal stavět poradenství, tak jsem si říkal, jak zabránit tomu, aby se lidi potkali s tím fatálním průšvihem. Kdy přijdeš o všechno. A to bylo vlastně na začátku toho přemýšlení o tom, jak radit lidem, na co si dávat pozor. Ta krize, fatální průšvihy, totální ztráta veškerého majetku. Byla velkou inspirací pro to, jak to dělat jinak.

Ale vaše rodina taky zažila fatální průšvih ještě mnohem historicky více.

Josef Podlipný

Ano, dobře vzpomínám na to, když dědeček s babičkou vyprávěli, jak přišli o velkou část svého majetku, který chtěli použít na nákup vily. A pak si s tím mohli vytapetovat dům, protože bohužel zažili padesátá léta dvacátého století. Měnovou krizi. Kdy došlo k tomu, že mzdy a majetek se přepočítal koeficientem pět ku jedné. To znamená narostly sice pětinásobně mzdy, ale peníze se přepočítávaly v opačném poměru. A dokonce pamatuju si, pokud si pamatuju tu částku dobře, tak byla směšně nízká. S tímto poměrem pět ku jedné si mohli vyměnit tehdy pouze 300 korun. Vše, co bylo nad tuto hranici, tak bylo v poměru padesát ku jedné, což vlastně znamená devadesáti osmi procentní ztrátu hodnoty majetku. A to byla velmi bolestivá ztráta pro všechny. Stejně tak si pamatuju období, kdy byla devadesátá léta. Šest milionů lidí se zapojilo do kuponové privatizace. Anebo když dolar klesl z nejvyšších hodnot přes 40 korun na méně než 15.

A stejně tak si pamatuju slova jednoho mého dobrého kamaráda, který říkal: „NWR, OKD. Dyť je to díra do země. To ti nikdo nemůže sebrat, o to nemůžeš přijít.” A bohužel krach se týkal i NWR. Týkal se i společnosti OKD. A proto se ptám. Ta strategie Wealth Protection, Vladimíre, byla odpovědí na tyto problematické okamžiky minulosti? Anebo také trošku reakcí na to, že jsme prostě nepoučitelní.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že byla hlavně odpovědí na to, že když mám někomu radit, co má dělat s penězi, tak potřebuju dobře spát. Já potřebuju být v klidu. A abych dobře spal, tak musí moji klienti dobře spát. A když budou v pohodě i v dobách krizových, tak to bude ono. Takže to byl vlastně ten samý začátek přemýšlení, jak to udělat, aby se nám dobře spalo.

Josef Podlipný

A jak to teda udělat, aby se nám dobře spalo? Vladimíre.

Vladimír Fichtner

No tak těch kroků je asi několik. My, když se potkáváme s lidmi, kteří za námi přichází, tak jedna z věcí, kterou se jich ptáme je, jestli už mají dost.

Josef Podlipný

Tohle je vážení posluchači, velmi důležitý bod. Podnikatelé jsou jakého nastavení, Vladimíre? Zkuste popsat krátce rozdíl mezi podnikatelem a správcem.

Vladimír Fichtner

Tak jako podnikatel chci všechno hned. Nic nepočká do zítřka. Všechno je možné přes noc nebo přes víkend. A riziko vyhledávám, protože to je ta příležitost, která mi pomůže byznys posunout do další úrovně. Takže netrpělivost, rychlost vyhledávání rizika. A růst jako mantra. Pro mě jako podnikatele je růst, růst a růst. Pak přijde ale okamžik, kdy si člověk uvědomí, že má dost. U většiny lidí. Neříkám, že u všech. U někoho to nepřijde třeba. Ale u toho, se kterými se potkáváme, za námi přichází a říkají. „O tohle bych fakt už nerad přišel.“ Jako co uděláme pro to společně, aby se to nestalo, aby tam nenastal ten fatální průšvih. A oni si dál jedou své byznysy, startupy, nebo něco dalšího. Ale začínají hledat i tu Ochranu bohatství. Takže první věc je, říci si, mám dost a začít se chovat trošku jinak. A když jsi mluvil o tom podnikateli versus správci, tak to je součástí toho procesu. Ta druhá věc je uvědomit si, že jako podnikatel jsem jinak nastaven z pohledu mého vnitřního DNA, než jako bych měl být jako správce.

A ty jsi vlastně taky správce rodinného majetku? A dostal jsi nebo vybojoval jsi v restituci zpátky majetek, který předchozí generace budovaly. Jak ty vnímáš rozdíl správce versus podnikatel? Protože se spoustou podnikatelů se bavíš, znáš je, máš dlouhé zkušenosti. Jak ty tam vnímáš rozdíl podnikatel vs. správce? Růst. Ochrana.

Josef Podlipný

Já použiju nikoliv svou vlastní myšlenku. Protože se mi strašně líbila. Rovnou říkám je převzatá ze šlechtického rodu. Tehdy nejmenovaný zástupce šlechtického rodu řekl, že správce přebírá majetek s tím, že ho předá další generaci v lepším stavu, než ho převzal. A já jsem se k tomu začal podobně stavět v okamžiku, kdy jsme ten majetek budovali anebo kdy jsme ho převzali. Protože jsem si říkal, že vlastně musím napravit do jisté míry i tu křivdu. Naše rodiny z maminčiny strany tak byly orientovány na sklárny, továrny, mimo jiné tvořily i vánoční ozdoby na stromeček a také je s naší rodinou spojena výroba Hořických trubiček. A z druhé strany, z otcovy, je to zase grunt. Je to odpovědnost za to, že uživí zvířata a že plodiny, které vysejí, také sklidí. A že vlastně z toho jejich podnikání a hospodaření bude mít profit i široká obec dalších, kteří se zase živí něčím jiným. Takže určitá odpovědnost a zároveň závazek. Další generaci předat majetek v lepším stavu, než jsem ho převzal.

Vladimír Fichtner

A ten mindset v angličtině. Nevím, jak se to řekne česky teďko. To nastavení myšlenkové. Podnikatel versus správce, dlouhodobý správce, ten, o kterém mluvíš. Šlechtický přístup řekněme k rodovému majetku. Nebo vím, že ty máš taky takový přístup v rodině a máš na čem stavět, protože už seš Xtá generace, sice s nějakým přerušením. Jak vnímáš ten konflikt vlastně podnikatelského přístupu s ochranou bohatství.

Josef Podlipný

Je velký. Ne každý rentiér si ho uvědomí včas. Ten konflikt je především v tom, že podnikatel dělá to, čemu rozumí a obvykle ještě říká: „To, na co si mohu sáhnout. To, co mám pod plnou kontrolou.“ A tak se snadno stane to, že má tzv. všechna vajíčka v jednom košíku. Dělá to, co mu jde, to, co mu přináší radost a uspokojení. A když se jednou spálí, věří si, že příště nikoli.

A správce? Ten se už na ten košík dívá tak, že ne vždycky ten košík s těmi vajíčky určitě donese. Co když zakopne? Co když tam bude mít všechna vajíčka? Je schopen znovu poprosit ty slepičky, aby mu snesly další? Jsou vůbec nějaké slepičky? Jinými slovy, s velikostí majetku také roste i důležitost rozkládat to riziko a přemýšlet o různých scénářích, které mohou nastat. Mnoho filozofů říká přemýšlet o neznámých neznámých. Mně se líbí na tom konceptu, na strategii Ochrany bohatství, které jsi zakladatelem, právě to, že přemýšlíš o scénářích. Nicméně pojďme posluchačům přiblížit, co to je přemýšlení o scénářích.

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka. Já to řeknu na příkladu protiinflační dluhopisů a něčem, co jsme vytvářeli a vlastně sepsali do našeho časopisu Rentiér v létě 2020. Tady máš. A v tomhle Rentiérovi jsme psali o tom, jaké jsou tři scénáře budoucnosti a jak se na ně připravit. To povídání bylo delší, ale já to popíšu na příkladu protiinflační dluhopisů. Instrumentu, který dneska všem, kteří ho mají, nese výši inflace.

Josef Podlipný

Já ti jenom na chviličku stopnu. Kolik v tomto instrumentu mají klienti společnosti Fichtner?

Vladimír Fichtner

To je hezká otázka. Na to rád odpovídám. Podle jejich investičního profilu deset až dvacet pět procent svého finančního majetku. To znamená poměrně dost a řeknu, jak jsme se k tomu dostali.

Protiinflační dluhopisy přišly na trh někdy v dubnu, květnu 2019. Myslím, že se poprvé vydávaly v červnu 2019. A v té době, když se přenesete zpátky v čase nebo si to vyhledáte, zjistíte, že inflace byla velmi nízká. Úrokové sazby byly nulové v principu. Když jste měli hotovost, nebylo s ní moc co udělat. A protiinflační dluhopisy, když jsme se podívali, otevřeli jsme ten prospekt, podívali jsme se na ty detaily. Tak jsme zjistili následující. Když bude inflace záporná, když bude takzvaná deflace a v té době už na euru taková situace existovala. A kdo měl velkou hotovost v euru, tak zažíval záporné úrokové sazby dokonce. To znamená že měl peníze v bance a tam mu účtovali mínus jedno procento. Ne plus, ale mínus.

A v protiinflační dluhopisech se jasně psalo: Pokud bude inflace záporná, tak váš nejhorší možný výnos, který dostanete, je nula. Což všichni, kdo dostávali mínus jedna na euru za rok v procentech, tak by byli nadšený, kdyby měli jenom nulu. Takže protiinflační dluhopisy byl dobrý produkt pro období záporné inflace.

Protiinflační dluhopisy byl zároveň rozumný produkt pro normální inflaci ve výši dvou, tří, čtyř procent. Protože v každém okamžiku, každý rentiér potřebuje mít peníze na rok, na dva, na pět, na šest let. Na příští rentu v principu. Na své výdaje a taková rozumná rezerva je klidně na pět, šest let. Vůbec není žádný problém. A v té době na pět, šest let uložit něco s rozumným výnosem, který by ochránil inflaci. Nic takového neexistovalo. Než přišly protiinflační dluhopisy, které řekly, kolik bude inflace, tolik bude výnos toho dluhopisu. Super.

Takže pro scénář záporných sazeb nebo záporné inflace skvělý produkt. Pro normální ochranu krátkodobých a střednědobých peněz skvělý produkt. A pro vysokou inflaci úžasný produkt, protože pořád potřebujeme, aby ta hotovost alespoň nesla inflaci. Takže když jsme popsali tyto tři scénáře nízká, normální a vysoká inflace, zjistili jsme, že protiinflační dluhopisy jsou produkt, který v každém scénáři přináší rozumný výnos.

Tak jsme si řekli, není co řešit. Budeme je kupovat. A postupem času, protože na začátku limit do rodné číslo byl pět milionů korun v každé emisi. Což pro sta milionáře nebo miliardáře zas nebylo tak moc. Tak bylo potřeba nakupovat každý rok, dokud ty dluhopisy trvaly. V posledním roce, kdy se vydávaly dluhopisy, v roce 2021 už byl limit 50 milionů na jedno rodné číslo v každém kvartále. Tak tam se dalo opravdu už nakoupit řádově za stovky milionů. Tak jsme nakupovali a tím jsme došli, že ten podíl v portfoliích našich klientů je deset až dvacet pět procent.

Ale proč o tom mluvím? Chci popsat to scénářové přemýšlení. Protože to je nesmírně důležitou součástí strategie Ochrany bohatství. Nepřemýšlet o tom, jaký scénář přijde, jestli bude válka, nebude válka, jestli bude měna silná nebo slabá, jestli bude inflace vysoká nebo nízká. Ale přemýšlet o všech scénářích v dané oblasti a vybrat řešení, kde se nepotkáme s fatálním průšvihem. Které bude rozumně fungovat v každém jednom z těch scénářů.

Josef Podlipný

Takhle, jak o tom Vladimíre mluvíš, tak to vypadá docela jako pesimistická práce. Jako přemýšlíš o rizicích a pak hledáš řešení. Je to opravdu tak pesimistická práce, anebo je to naopak zajímavé? Protože vlastně ten výsledek je nějaký mix, který obstojí v různých scénářích budoucnosti, kterou je těžké předvídat?

Vladimír Fichtner

No, je to zajímavá práce. Určitě je to práce, která nás baví, proto jí taky děláme. A je to něco, co.. Ono to souvisí vlastně s tím, že starat se o majetek je téma na ne na rok nebo na dva nebo na pět nebo na deset. To je na desítky let. A protože starat se o majetek je potřeba dlouhodobě. Ta budoucnost vůbec netušíme, jaký scénář přinese. Takže my jsme pracovali se scénářem války ještě před tím, než přišla válka na Ukrajině. My jsme pracovali se scénářem inflace ještě předtím, než přišla vysoká inflace. Protože je to jeden ze scénářů budoucnosti. A máš pravdu, Pepo, že jedna z věcí, která je jakoby důležitá, která se s tím pojí, je, že někdy musíme hledat i ty černé scénáře. To je naše role. Pomáhat hledat i ty černé scénáře.

A někdy to není úplně příjemné, jako přemýšlet o nich. Ale to je naše práce. Přemýšlet nejenom o tom, když bude dobře. Tak to nějak dobře dopadne. Možná ne skvěle, ale dobře. Ale karty se rozdávají, když je špatně. Když je krize. Když je průšvih. Když se něco špatného děje. A proto je o tom potřeba přemýšlet dopředu.

Josef Podlipný

Dobře se mi nahrál na dubnové číslo. A podívejte se, je z roku 2020. V tomto dubnovém čísle měsíčníku Rentiér se píše. Cituji. „Nebezpečí číslo jedna. Dolar za 50 korun, v případě krize ano. Nebezpečí číslo dvě. Inflace umí být rychlá.“ To, jak rychlá je inflace, zažíváme všichni na vlastní kůži v ČR. Guvernér ČNB se netají tím, že může vystoupat i nad hranici dvaceti procent. Jak se v dnešní době, strategii ochrany bohatství daří ochránit majetek rentiérů.

Vladimír Fichtner

No nejlépe to asi popsat slovem, komentářem jednoho z našich klientů. Ale ten komentář nepřichází jen od jednoho. Přichází od většiny z našich klientů. A to je: „Ty finanční aktiva nemusím řešit. Já vím, že tam mám klid, můžu se soustředit na jiné věci, které jsou v téhle té době jako důležitější.“ Takže ten klid. To, že se nám dobře spí, je ukázkou toho, že to funguje velmi rozumně. A já si nemyslím, že by to bylo něco, že by to byla atomová elektrárna. Že přemýšlení o těch scénářích je něco jako co by se nedalo vymyslet. My naopak říkáme každému, s kým pracujeme. Naší rolí je to odpracovat a selským rozumem vysvětlit, co se bude dít a vtáhnout vás do toho přemýšlení, abyste věděli, co si myslíme a jak to může vypadat. A to přemýšlení o těch scénářích je vždycky o tom, že se snažíme najít jako dvě nebo tři různé cesty. Měna bude slabá, stejná nebo silná. A jaké řešení máme zvolit. A v tomhle případě je to třeba řešení, které tzv. nehedžuje korunu proti dolaru.

Josef Podlipný

Možná pojďme Vladimíre vysvětlit posluchačům, co je nehedžuje. Pro nás dva to může být výraz, kterému rozumíme. Ale může nás poslouchat někdo, kdo se s hedgingem ještě nesetkal. Co to znamená?

Vladimír Fichtner

V Čechách už dneska hodně lidí řeší, že třeba investice do amerických akcií je jedna z věcí, jako která je zajímavá. Kvůli americké ekonomice a síle amerických firem a podobně. OK, s tím souhlasím. Ale většina českých fondů, které investují do amerických akcií, takzvaně zajišťují korunu. To znamená, že když koruna bude posilovat, tak na ně to nebude mít negativní vliv. Protože když koruna posiluje a máte dolarové akcie, tak vlastně ta síla koruny, respektive slabost dolaru vám vlastně ubírá z toho majetku a ten váš majetek je slabší.

Josef Podlipný

Hned za posluchače. Podle mě vás ta otázka také napadá. Tak se zeptám. Vladimíre a proč se nezajistit na té koruně? Vždyť mám koruny, žiju v ČR, koruny vydělávám, utrácím, tak proč si tedy nemám tu korunu zajišťovat.

Vladimír Fichtner

Zajistěte si ji, pokud si myslíte, že ČR bude Švýcarskem střední a východní Evropy, že měna bude neustále jenom posilovat a že chcete vsadit na tento jeden scénář budoucnosti.

Josef Podlipný

Opět jsme u scénářů.

Vladimír Fichtner

Nezajišťujte si jí, pokud si myslíte, že může nastat i druhý scénář. Že ČR nebude Švýcarsko střední a východní Evropy, že se mu nebude dařit tak dobře a že koruna může i oslabovat. Protože my nevíme, jestli to bude tak nebo tak. Ale víme, že v jednom případě, když nebudeme zajišťovat, tak buď vyděláme méně peněz, anebo vyděláme více. Kdežto v tom druhém případě, když budeme zajišťovat, tak můžeme sbírat velké ztráty. Prostě sázka na jeden scénář vždycky může přinést i tu průšvihovou o část. Je to sázka. Prostě možná to vyjde nebo nevyjde a v desítkách let šance, že prožijeme oba scénáře, je vysoká.

A zase to souvisí trošku i s tím Ochrana bohatství. Jestli chcete růst, tak sázejte. Jděte do jednoho scénáře a většina bankéřů, co vím v privátních bankách, jako neřešila protiinflační dluhopisy s klienty. Přestože to podle scénáře vyššího principu bylo úplně jasná věc. Jako kterou řešit. A proč ne? No pravděpodobně pracovali jenom s jedním scénářem, nebo z toho nic neměli. To už je jedno, to už bychom se dostali mimo to naše povídání.

Takže Ochrana bohatství není nic dramaticky složitého. Je potřeba o tom přemýšlet. Je potřeba o těch rizicích přemýšlet dopředu a hledat řešení, která vlastně budou fungovat vždycky. Ne geniálně. Nejgeniálnější řešení je, že vezmu křišťálovou kouli, podívám se do ní, vidím, že tohle to bude nejbohatší na světě za rok, tak si toho nakoupím hrozně moc. Je jedno, jestli to krypto, zlato, akcie, nemovitosti, nebo něco jiného. Ale když nemám křišťálovou kouli a ta věštba nevyjde. Tak to může mít až fatální důsledky. A na to je potřeba dávat pozor.

Josef Podlipný

Dnes jsme si povídali o Ochraně bohatství. Pro vás posluchače je to zdroj inspirace. K tomu, jak vaše bohatství, kterého jste nabyli nebo které vám předali předchozí generace. Tak jak toto bohatství ochránit i pro ty generace budoucí.

Vladimír vysvětlil, jak vlastně vznikl princip ochrany bohatství. Proč a jaký přínos pro vás bude mít.

A velmi důležitou dějovou linkou diskuse o ochraně bohatství bylo přemýšlení o různých scénářích. Pokud chcete přemýšlet o různých scénářích.

A chcete inspiraci, která by vám pomohla ochránit vaše bohatství. Neváhejte nás oslovit.

Rádi se s Vámi podělíme o inspiraci vlastní i sdílenou našich klientů.

Znovu se budeme tedy těšit při dalším díle tohoto podcastu Mezi Rentiéry.

Vítejte Mezi Rentiéry

 

Seznamte se s protagonisty podcastu Josefem Podlipným a Vladimírem Fichtnerem.
Nahlédněte pod pokličku, co zajímavého pro posluchače v podcastu Mezi Rentiéry připravujeme.