Archives for Duben 2024

Rentiér 4/2024 – 10 mld. v mandátu, děkujeme!

Úvodník pro duben 2024

Vladimír Fichtner
Vladimír Fichtner

Akciová složka portfolia pokračovala i ve třetím měsíci roku 2024 v růstu a přidala u budoucích rentiérů dalších 3,9% a u rentiérů 3,7% zhodnocení.

První kvartál 2024 tedy znamenal růst akciového portfolia budoucích rentiérů o 14,5%, rentiérů o 12,8%. Od dubna 2019, tedy za posledních 5 let, vyrostlo modelové akciové portfolio pro budoucí rentiéry o +87% a rentiérské portfolio o +69% v CZK.

Odmazáváme vliv inflace

Nás těší, že díky růstu trhu poměrně výrazně odmazáváme vliv inflace na portfolia našich klientů a na naše poplatky ze zisku.

Inflační doložku jsme zavedli v lednu 2022 dobrovolně proto, abychom jasně dali najevo, že se s naší strategií inflace nebojíme a věříme, že i s vysokou inflací dokážeme dlouhodobě rozumně bojovat. Postupné odmazávání „polštáře“ inflační doložky bude v dubnovém vyúčtování již dobře viditelné.

Samozřejmě víme, že nesmíme usnout na vavřínech, a i nadále musíme být ostražití. Inflace se může vrátit, koruna oslabit, válečný konflikt se k nám může přiblížit. Naše investiční řešení si ale musí poradit i se scénáři inflace nízké, koruny silné a mírové pohody. My i nadále věříme, že řešení je pro klienty to správné. Ostatně je to něco, na čem pracujeme již 21 let.

Za 21 let se toho moc nezměnilo

Začínali jsme v roce 2003 a mám pocit, že se od té doby zase tolik nezměnilo. Tenkrát jsme rozhovory s našimi prvními klienty začínali větou „Čím jsou pro vás důležité peníze“ a následně jsme se ptali na to „Jaké máte cíle, které se pořizují za peníze.“ Dnes se ptáme „Co pro vás znamená rodinné bohatství“ a „Jaké máte priority.“

I nadále si necháváme za naše služby transparentně každé čtvrtletí platit a dnes už od všech našich klientů (i těch menších) z velké části ze zisku, který pro vás vygenerujeme. Platíte nás, a proto hájíme vaše zájmy a děláme vše proto, aby byl váš majetek dlouhodobě ochráněn a rozumně vydělával. Proto vám nikdy nebudeme „nutit“ investiční produkty, které nám nedávají smysl.

Vše, co pro vás děláme, už dlouho není jen dílem mé ženy Radky a mým, ale je to týmová práce.

Silný a profesionální tým

Už před rokem 2010 se k našemu týmu připojili: dnes šéfová klientského oddělení Klára Penková, šéf analytik Tomáš Tyl a šéf IT Vojtěch Horák.

V letech 2014, 2015 a 2016 přišla šéfová account manažerů Šárka Tothová, dnešní generální ředitel Honza Valášek, i šéf marketingu Václav Krajňák.

Zhruba ve stejné době s námi začali pracovat account manažeři Alena Musilová, Radek Paur a Honza Baxa. Další account manažer, Petr Pavlásek, byl s námi s Radkou již na začátku, potom jsme spolu měli i další firmy a Petr se k nám opakovaně vracel. Věřím tomu, že nyní už má mezi našimi největšími klienty jako account manažer pevné místo.

V roce 2021, kdy jsme dospěli k tomu, že budeme pracovat převážně s rentiéry se stamilionovými a miliardovými majetky, se k nám připojil i můj partner z podcastu Mezi rentiéry, Pepa Podlipný.

V klientském oddělení se setkáváte s Leonou Nudčenkovou a Andreou Drešerovou. Analýzy s námi v investičním výboru zpracovává Richard Mrňka a čas od času i Petr Syrový.

Tohoto i všechny další Rentiéry pro vás produkuje Radka Svojanovská s Jakubem Fichtnerem, v marketingu se setkáte s Petrou Langovou a ve finančním oddělení nám kryjí záda moje žena Radka a Kristýna Bohuslavová.

Není nás mnoho, ale baví nás to s vámi.
I nadále budeme tvrdě pracovat na tom, aby to vás bavilo s námi.
Mimochodem, právě držíte v ruce již 50. vydání Rentiéra v pořadí.

I díky vám všem a všem kolegyním a kolegům jsme v březnu 2024 překročili hranici 10 miliard Kč v poradenském mandátu.
Moc si toho vážíme.

Vladimír Fichtner
Předseda představenstva Fichtner a.s.
Autor knihy Rodinné bohatství

Rodinný klan a jeho důležitost pro dlouhodobé zachování rodinného bohatství

Vladimír Fichtner
Vladimír Fichtner

V minulém čísle jsem sám sobě i vám podkládal otázku „Skutečně přemýšlíte dlouhodobě?“ a psal jsem o ní mimo jiné ve spojitosti s vícegeneračním zajištěním rodinného bohatství.

V mnoha rodinách totiž třetí generace o materiální bohatství rodiny přijde.

Důvodem může být příliš velký počet členů rodiny, který roste s každou další generací a je spojený s tím, že namísto zhodnocování se rodinný kapitál prostě „prožere.“

Pohled pod pokličku dividendových akcií

Tomáš Tyl
Tomáš Tyl

Dividendy hrají klíčovou roli v dlouhodobém růstu investičního portfolia.  Proto jim Tomáš Tyl věnuje více pozornosti. Ve svém článku ukazuje, jak dividendy přispívají k celkové návratnosti akciových investic a proč by neměly být přehlíženy při hodnocení výkonnosti akciových indexů.

Ukazuje rozdíl mezi cenovými a total return indexy a hlavně jaké jsou dlouhodobé dopady reinvestování dividend. Dále se dívá do historie na dividendový výnos a výplatní poměr, aby jej ukotvil v aktuální situaci.

Pro ty, kdo hledají jistotu v nejistých časech, je pochopení dividendové politiky a jejího významu pro stabilní cash flow nezbytné. Ovšem nastavit správnou dlouhodobou strategii pro výběr a držení dividendových titulů není zrovna jednoduché.

Co dělat při All-Time-High?

Richard Mrňka
Richard Mrňka

Nedávno jsme dostali od jednoho z našich klientů dotaz, zda by v jeho portfoliu neměly být výrazněji zastoupené akciové strategie.

Klient také zmínil, že by část svého portfolia rád vyměnil za jednotlivé tituly. Možná si otázku, zda by nebylo lepší
mít v akciích více, pokládáte také.

Akciovým trhům se daří. Výrazně překonávají ostatní konzervativnější části portfolia jako jsou dluhopisy nebo peněžní trh. Vyšší výnosy tak přirozeně zvyšují investorský apetit.

Je nyní ten správný čas zvyšovat expozici na akciový trh, nebo by dosažení historicky nejvyšších hodnot akciových indexů mělo být důvodem k obavám a výprodejům akcií?

Richard Mrňka ve svém článku poskytuje hlubší pohled na dynamiku trhu a zdůrazňuje, že historicky vysoké hodnoty nejsou automaticky signálem pro nákup ani prodej akcií. Naopak, data ukazují, že trhy mohou i po dosažení rekordních úrovní pokračovat v růstu.

Také rozebírá, jak zisky, tržby, technologický pokrok a ekonomické cykly ovlivňují nejen tržní ceny, ale také investorův přístup. Chyby v myšlení investorů jako chamtivost nebo FOMO totiž až příliš často vedou k nerozvážným rozhodnutím.

Za rok 2024 jsou naše modelová akciová portfolia budoucích rentiérů +14,5%, rentiérská +12,8%.

Akciová složka portfolia pokračovala i ve třetím měsíci roku 2024 v růstu a přidala u budoucích rentiérů dalších 3,9 % a u rentiérů 3,7 % zhodnocení.

První kvartál roku 2024 tedy znamenal růst akciového portfolia budoucích rentiérů o 14,5 %, u rentiérů o 12,8 %.

Od dubna roku 2019, tedy za posledních 5 let, vyrostlo modelové akciové portfolio pro budoucí rentiéry o +87 % a rentiérské portfolio o +69 % v CZK.

Vývoj akciových modelových portfolií od 1. dubna 2019 (vše v CZK k 31. 3. 2024)

Z poklesů na akciových trzích ze začátku roku 2022 se akciové složce našich modelových portfolií podařilo dostat. U budoucích rentiérů došlo k růstu o 21,6%, o 19,1% u rentiérů.

Vývoj akciových modelových portfolií od 1. ledna 2023 (vše v CZK k 31. 3. 2024)

Větší detaily o tom, co se dělo na trzích, jak si trhy vedou z pohledu jejich fundamentálního ocenění i jak na vývoj na trzích reagují drobní investoři, je možné najít ve 24stránkovém vydání měsíčníku Rentiér 4/2024, který připravujeme pro naše klienty.

Cesta k 10 miliardám, se kterými teď pomáháme klientům

 

V březnu 2024 jsme ve Fichtner Wealth Managers dosáhli 10,3 miliard korun v poradenském mandátu. Vladimír Fichtner a celý tým již 20 let s velkou pokorou budují s náročnými klienty důvěru založenou na tvrdých výsledcích.

V této epizodě Vladimír sdílí důležité milníky náročné, ale vzrušující cesty plné výzev. Zdůrazňuje důležitost správné komunikace, naslouchání a propojení s klienty při dlouhodobé péči o peníze a finanční aktiva.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi spoluzakladatel Fichtner Wealth Managers, a proto je mi dnes milou povinností se tě zeptat, jaká byla cesta k deseti miliardám, se kterými pomáháme našim klientům při jejich správě?

 

Vladimír Fichtner

Jaká byla cesta?

Náročná. Nějakou dobu to trvalo – dvacet let. A vzrušující, plná výzev.

Ale protože jsme zakládali firmu s Radkou, ona jako finanční ředitelka a já jako řekněme akviziční director a člověk, který se staral o klienty, naše motivace byly protisměrné.

Já jsem chtěl utrácet, abychom měli na akvizice. A ona chtěla samozřejmě držet kasu, aby nebyl někde nějaký problém.

Po diskusích ve firmě a dohadech v pracovní době jsme už neměli sílu se hádat soukromě 😊

Takže nám to vlastně pomohlo trošku zlepšit náš rodinný život, už jsme neměli sílu nic jiného řeši.

Byla to příjemná cesta.

 

Josef Podlipný

10 miliard je bezesporu významný milník. Je těch 10 miliard celý kapitál našich klientů?

 

Vladimír Fichtner

Ne, ne, ne.

To je majetek, se kterým jim my pomáháme. Jejich majetek je větší, řekněme asi 30 miliard. Často ještě zavřený v jejich firmách, které se neprodávají, nebo možná se do budoucna budou prodávat. Ale my máme na starosti zhruba třetinu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, posluchače bude určitě zajímat, co se od té více než dvacetileté historie muselo stát – jaké klíčové kroky a jaká strategie vedla k deseti miliardám.

 

Vladimír Fichtner

Náš největší klient, od něhož máme v poradenském mandátu jeden a půl miliardy korun, říká:

„Vy jste moji správci majetku.“

Mě asi nejvíc těší, že konkrétně s ním jsme začínali na třiceti milionech korun před deseti lety. A postupem času jsme budovali, i v porovnání třeba se švýcarskou konkurencí, naši reputaci. Naše výsledky jsme dávali dohromady takovým způsobem, že klient se víc a víc přikláněl na naši stranu. Zhruba před půl rokem říkal „já to asi chci řešit jenom s vámi. Švýcary už nebudu chtít.“
To mě těší.

Nejde tolik o čísla, ale spíš o důvěru, kterou budujeme a na které jsme to postavili. A dělali jsme to tak od začátku.

Od začátku jsme klientům říkali, že děláme pro ně, a proto nám také oni platí za naše poradenské služby každý kvartál na fakturu. Z velké části na základě toho, co jsme opravdu vydělali, po odečtení nákladů na ten výdělek vynaložených.

S tím je asi spojená také důvěra, že dáváme ruku do ohně společně.

My si myslíme, že naše strategie budou fungovat a jsme ochotní do té sázky dát naši ruku nebo tržby naší firmy, abychom ukázali, že to myslíme vážně.

Proto jsme udělali, když přišla vysoká inflace, inflační doložku. Protože říkáme klientům, my vám pomůžeme překonávat inflaci dlouhodobě. A inflační doložka dramaticky snižuje naše poplatky. Ale my říkáme, že to bude fungovat, my tomu věříme, takže není potřeba se toho bát.

Myslím, že to jsou prvky, které posilují důvěru a posilovaly ji v průběhu celých dvaceti let.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty mluvíš velmi strukturovaně o procesu postupného budování důvěry. Zároveň jsi zmínil určitou míru proaktivity, nikoliv jenom reaktivitu spolupráce s klientem.

Co dalšího bys ještě přidal k těm opravdu klíčovým aktivitám, které pomohly třeba u největšího klienta mnohonásobně zvednout mandát?

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že toto je náš dlouhodobý pohled na svět. Nás nikdy neovlivňovalo to, jestli příští kvartál budeme mít ty nejvyšší zisky. A nikdy jsme nešli naproti tomu, abychom je vykázali.

Aby nás trápilo, že trh je v poklesu, nebo měli příliš velkou radost, že je v růstu.

Často to vidím u firem obchodovaných na burze, že o tom, jakým způsobem se firma bude chovat, jak bude vnímaná, vlastně rozhodují kvartální výsledky.

Ne. Pro nás je důležité, a pro mě osobně speciálně, že tady budu za 20 let a že se klientovi budu schopen podívat do očí a říct mu: „Podívejte, tohle jsem pro vás odpracoval. Tým, který jsme dali s Radkou dohromady, vám přinesl takové benefity a jsme vděční za to, že jste nám za naše služby platili. To je ten náš podíl na vašem zisku.“

Řekl bych, že v „uvidíme se za 20 let“ je ta dlouhodobost.

Ne že bychom se neviděli každý měsíc, ale uvidíme se také za 20 let, a musí to fungovat. To je něco, co nás neustále nutí přemýšlet o tom, co děláme, jak to děláme, co máme předělat. Protože ta dvacetiletá cesta byla samozřejmě plná různých nástrah a slepých cest. A že se nám něco nepovedlo? Jasně, ale vždy jsme měli motivaci, když se něco nepovedlo, vstát, vymyslet něco nového nebo předělat to a posunout se dál.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, možná jste o dlouhodobosti slyšeli mě a Vláďu diskutovat v jiném z dílů podcastu. Tady padlo dvacet let. U dlouhodobosti a mezigenerační správy rodinných bohatství přemýšlíme i v násobcích desítek let, třeba třiceti letech.

Co bylo tou největší výzvou? Nebo největšími výzvami proto, aby se z několika desítek nebo stovek milionů objevilo více než deset miliard v pomoci se správou našim klientům? Co bylo tou výzvou?

Vladimír Fichtner

Výzvou bylo začít. Ale za to může Radka. Děkuji, že mě „donutila“ svým přístupem.

Respektive nedonutila, ale prostě řekla „Už jsi udělal něco pro Petra Kellnera, už jsi vydělal něco pro Američany. Co kdybys udělal něco pro svoji rodinu?“

Tak jsem najednou z korporátu začal podnikat.

Začátek byl těžký, to asi každý zná. Možná ne každý. Po třech měsících jako sales man jsem přišel domů a říkal „No, bylo to dobrý setkání. Mám z toho dobrý pocit.“  Tak to bylo první měsíc, druhý měsíc, třetí měsíc. Pořád to samé – mám z toho dobrý pocit.

A Radka se zeptala „A kdy budeme mít na chleba?“

Začátek nebyl tak úplně jednoduchý.

Po dvou letech jsme vlastně firmu téměř rozpustili.

 

Josef Podlipný

Takže tam byla nějaká výzva, že jste museli překonat nějaké překážky?

 

Vladimír Fichtner

Ty přicházely opakovaně, to si asi každý dokáže představit.

Ale my jsme zakládali firmu ještě s jedním partnerem.

On po dvou letech řekl, že to nějak nejde a vrátí se ke svému byznysu. Říkal „Nechte si to s Radkou, já za to nic nechci. Ono to nějak nefunguje. Tak dělejte, jak potřebujete.“

Po dvou letech, když jsme zkoušeli nějaké věci a nešlo to moc dobře, respektive to šlo jenom pár lidem v týmu, jsme s Radkou převzali firmu společně. Pak to pár let pořád ještě byla taková spíš živnost.

Člověk jede na dovolenou s počítačem a s telefonem, je pořád k dispozici. Když budou klienti něco potřebovat, aby se o to náš několika členný tým dokázal postarat.

To byly začátky.

Asi největší milník přišel v roce 2008, kdy jeden z existujících klientů, který s námi investoval dva miliony korun, přišel a říkal: „Tak jsem se svými partnery prodal firmu a něco bychom s tou půl miliardou potřebovali udělat.“

Já jsem mu říkal, že my jsme ale jen taková živnost. Já jsem se staral v minulosti o velké peníze, takže vím, co a jak, ale nemám na to vybudovanou infrastrukturu. Navrhl jsem, že pro ně udělám výběrové řízení na to, jak se starat o ty peníze. Já vím, co by vám měli nabídnout ti, kteří přijdou, ti privátní bankéři.

Pozvali jsme Švýcary, Francouze, Čechy, Slováky. Oni měli šanci během dvou dnů odprezentovat mně a partnerům té prodané firmy své pohledy, odpovídali na otázky. Po těch dvou dnech, které byly pro mě překvapivě opravdu tragické, z pohledu vystoupení těch privátních bank, jsem jim řekl:

„Kluci, já vám to budu dělat.“

A oni na to, že to by bylo dobře.

Já si pamatuji na jednu prezentaci, po které jeden z účastníků, z těch, kteří prodali firmu, řekl:

„No, pane řediteli, já jsem vám rozuměl jenom dvě věty: Dobrý den a děkuji za pozornost. A nic mezitím. Protože to nemělo obsah.“

Oni sice nevěděli, jak zacházet s těmi financemi, ale byli to úspěšní podnikatelé, nebyli hloupí. Věděli a měli nějaký pocit pro to, jestli to může fungovat nebo to nebude fungovat.

A bylo to opravdu tragické.

Poplatkově, komunikačně, výsledkově.

Tam byl další milník. Děkuji všem privátním bankám, které se zúčastnily výběrového řízení, protože nebýt jich, a stačila jedna, která by byla dobrá, a byznys s rentiéry jsme nikdy neřešili.

 

Josef Podlipný

Takže velkou výzvou bylo zareagovat na konkrétní potřebu rentiéra či rentiérů.

Tak, jak o tom vyprávíš, váš tandem a postupně rozrůstající tým se s těmi výzvami dobře popasoval, protože 10 miliard je na světě. Respektive už je tato hranice pokořena.

Když se podíváš na to, jak se časem budování tohoto čísla měnila náročnost klientů, jaké výzvy tě tam napadají?

 

Vladimír Fichtner

Náročnost klientů byla pořád velká, od začátku. Ale to zároveň bylo skvělé.

To byl skvělý podnět pro to, abychom pracovali na tom, že další kvartál zase budeme moci zaslat fakturu.

Protože náš vztah s klientem vlastně funguje na kvartální bázi. Odpracujeme něco a vyúčtujeme podle domluvených podmínek, z velké části ze zisku, který vyděláme a jedeme dál.

Ta výzva platí. Jsem placen napřímo od našeho klienta, musím mu dokázat, že mám přidanou hodnotu. A ty faktury nejsou úplně nízké. To nás posouvalo vpřed.

A samozřejmě tým, který jsme s Radkou postupně kolem sebe vytvářeli. V letech 2008, 2009, 2010 přišli kolegové, kteří jsou dneska v managementu společnosti – Klára Pánková, Tomáš Tyl, Vojta Horák. To jsou ti, kteří přišli v době před rokem 2010. Pak byla další vlna kolegů, kteří posunuli firmu vpřed, protože to tak bývá, že většinou to jsou lidé, kteří to posouvají vpřed. V letech 2014, 2015, 2016 to byli Šárka Tothová – šéfka account manažerů, Honza Valášek – dneska ředitel. S Vaškem Krajňákem jsme se potkali někdy v té době.

A potom, když jsme došli k tomu, že budeme pracovat pro rentiéry, že to je naše největší přidaná hodnota, jsme se potkali s tebou, v roce 2021.

My už jsme se znali dlouho, ale v byznysu jsme se společně potkali tehdy.

Milníky a výzvy byly řešené díky týmu, který postupně přicházel a nabaloval se. Spousta lidí samozřejmě odcházela, jak to bývá, protože si to nesedlo z nějakého důvodu.

Ale tohle, to je základ. Já jsem hrozně rád, že dneska už nemám exekutivní funkci, že nechodím na management meetingy. Ten tým už posouvá firmu dál, než bychom to dokázali my dva s Radkou.

Protože co si budeme povídat, dlouhou dobu to byla taková One Man Show.

Co jsem řekl, to bylo. A nechtěl jsem moc slyšet jiný názor.

Dneska Honza Valášek buduje sílu týmu na tom, že využívá silné stránky všech lidí v týmu.

To je něco, co jsem já neuměl tak dobře. A on to umí mnohem lépe.

Takže milníků spousta a velké milníky samozřejmě spojené s lidmi.

 

Josef Podlipný

Naše posluchače, Vláďo, věřím zaujalo to, jak jsi zmiňoval, že výzva přichází každé čtvrtletí, kdy obhajujeme budoucí existenci spolupráce s každým jedním klientem.

A zároveň je určitou výzvou i rostoucí náročnost našich klientů i náročnost naslouchání a hledání optimálního řešení.

Můžeš nasdílet, jak je těžké se popasovat s rolí dobrého posluchače a dobrého rádce?

 

Vladimír Fichtner

Já si pamatuji, a to bylo už hodně, hodně dlouho zpátky, jak jsem nebyl dobrým posluchačem. I kdy se to změnilo. Bylo to někdy na podzim roku 1998. Ještě když jsem byl v korporátu. Přijeli jsme na prezentaci jedné poradenské firmy, respektive tenkrát byla jenom jedna – OVB Allfinanz.

My jsme tam s mým ředitelem, Kanaďanem, prezentovali, co se stalo v krizi. Bylo to v srpnu, září, zkrachovala firma LTCM, (myslím Long Term Capital Management). Akciové trhy spadly asi o dvacet procent.

My jsme tam přijeli a začali jsme prezentovat grafy, anglické texty a byli jsme nejchytřejší na světě.

Hodinu jsme měli prezentaci, které, jak se ukázalo později, těch 200 lidí v sále, kteří tam byli jako top výběr z OVB Allfinanz, asi nikdo nerozuměl.

Po naší prezentaci se zvedl ředitel, pan Žemlička tenkrát, dodnes si ho pamatuji a říkal: „Vážení kolegové, tak jste to slyšeli tady od pánů. Tak na to všechno zapomeňte.“

Já jsem si říkal „Ježíšmariá, jak to? Vždyť my jsme nejchytřejší na světě. Jak na to zapomeňte? My jsme tady řekli taková moudra. Tady můj kanadský šéf, že jo? Copak já ještě? Ale on přece tomu rozumí!“

 

Ale pro mě to byl blesk z čistého nebe a já jsem po tom velmi intenzivně přemýšlel. Proč to nešlo, proč ta reakce pana Žemličky byla taková, jaká byla? A zjistil jsem. O dva nebo tři roky později jsem dostal šanci na reparát.

Zase jsem stál před těmi lidmi, tenkrát už jich bylo možná 400, bylo to v hotelu Pyramida. Zase si to pamatuji, úplně to vidím před sebou, ten sál a já jsem skončil prezentaci.

Pan Žemlička vstal a říkal „Tak jste to slyšeli, jděte a šiřte to dál.“

V těch dvou, třech letech došlo k tomu, že jsem začal slyšet. Ne jenom, že mám uši, ale že jsem začal vnímat, co ta druhá strana říká. A byla to pro mě velká, obrovská škola. Na to, jak je důležité vnímat protistranu a dávat si pozor na to, co říká. Ne co si myslím, že říká.

Zapsat si ideálně slovo od slova a teprve později se k tomu vrátit a přemýšlet o tom a nedělat závěry příliš rychle.

 

Josef Podlipný

My spolu často rádi diskutujeme s budoucími klienty a s rentiéry, a docela často od nich slýcháme věty typu „To je zajímavý, na to se mě ještě nikdy takhle nikdo nezeptal.“

Jak těžké je klást otázky tak, aby byly nejenom srozumitelné, ale zároveň, abychom s odpovědí uměli pracovat?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu to není tak těžké, pokud nechce člověk za každou cenu prodat nějaký investiční produkt.

Protože když mám motivaci prodávat produkt, tak já nepotřebuji slyšet, co toho člověka zajímá. Já mu potřebuju něco vnutit.

To bylo také vidět krásně na těch privátních bankách. Jen chtěly vnutit to, co dělaly, ale že ti kluci – firemní partneři, měli nějakou potřebu, že o tom chtěli nějak přemýšlet, že chtěli chápat logiku, proč tam je tohle anebo tohle, nikoho nezajímalo.

Privátní bankéři měli čárku za to, že dostanou peníze pod mandát, za to, že „zkásnou“ nějaké poplatky. Tady dejte sto milionů, my si vezmeme tři procenta, tenkrát to bylo takhle, a je to v pohodě.

Ve chvíli, kdy má člověk tu správnou motivaci, která je jiná než prodej produktu, ale je o budování vztahu a toho, že tady chci být s vámi za dvacet let a chci vidět ty správné výsledky, najít správné otázky není tak složité.

Na začátku, v roce 2003, když jsme začínali, jsme se ptali klientů: Čím jsou pro vás důležité peníze?

Dneska se ptáme: Čím je pro vás rodinné bohatství? Co pro vás znamená?

To je ve skutečnosti skoro stejná otázka.

Tenkrát to bylo s menšími klienty. Měli jsme méně zkušeností, ale podstata byla v principu stejná.

Další otázka byla: Co vlastně potřebujete? Co s těmi penězi chcete dělat? Tady jsou nějaké cíle.

To je dnes stejné.

Jaké jsou vaše priority?

Když to člověk myslí vážně, druhá strana si řekne „Aha, on mi nechce nic nacpat za každou cenu. Nebo jsou ti lidé často z toho šokovaní. Ale v tom hezkém slova smyslu. Myslím, že to bylo to, co nás provázelo prvními deseti miliardami.

 

Josef Podlipný

Ty hezky popisuješ jako příběh, který kontinuálně navazuje jeden krok za druhým, vevíce než dvacetileté historii, jak se postupně s našimi klienty budovala důvěra.

 

Vladimír Fichtner

První práci, kterou odvedeme a za kterou si účtujeme, to je strategický plán bohatství nebo před dvaceti lety finanční plán.  To máme vždy doprovázeno garancí vrácení ceny z jakéhokoliv důvodu. Poté, co odprezentujeme řešení, jehož vstupy jsme se dozvěděli od klienta, máme 30 dní na to, aby si člověk řekl

„Chci to nebo nechci to nebo chci vrátit peníze“ Protože on samozřejmě neví, co mu přesně přineseme.

Obor, který děláme se vyvíjí. Před dvaceti lety nikdo nevěděl, co je finanční plán. Dnes nikdo neví, co je strategický plán bohatství. Za pár generací to budeme vědět.

Ale to bude chvilku trvat, takže naše propojení s tím klientem je velmi intenzivní už od začátku.

Člověk na druhé straně neriskuje svoje peníze, protože první se bavíme o filozofii, o tom, jestli jsme sladění. Jestli přemýšlíme podobně, jako by přemýšlel on.

Protože já říkám „Nepůjde to hned. Ale naším cílem je, abychom dosáhli situace, kdy vy si řeknete

Já bych to dělal stejně.“

Ne na základě toho, že vám vytlučeme díru do hlavy, prostě vymyjeme mozek.

Ale na základě toho, že máme písemně prezentované argumenty a máme zkušenosti, reference a tak dále a tak dále. V klidu, nespěcháme.

Každý potřebuje jiný čas, někomu to trvá měsíc, někomu to trvá dva roky, než se sejdeme znovu. To se může stát.

Ale my jsme trpěliví, my děláme dlouhodobý byznys. My tady i za 20 let budeme a chceme to dělat.

 

Já nevím, jestli to budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti. Warren Buffett je mi hezkým vzorem.

Můj děda se dožil devadesáti devíti a půl roku, přečetl čtyři hodně tlusté knížky za týden. Někdo mi říkal, nebyly pořád stejné?

Ne, pokaždý to bylo něco nového, co přišlo do knihovny. Hlava mu fungovala, tělo mu fungovalo. Bylo to skvělé. Takže nějakou šanci, že u toho budu, mám. Baví mě to, a to je asi jedna z věcí, kterou jsem nezmínil, ale mě to celou dobu hrozně bavilo.

Myslím, že Radku trošku méně, protože hlídala kasu a často jsme tím bříškem šoupali o dno, jak se říká. Cashflow nebylo tak silné, protože jsme neměli produkty, které by rychle vydělaly rychlé peníze.

Tak jsme si počkali. A nevadilo nám to.

 

Josef Podlipný

Deset miliard, se kterými pomáháme našim klientům, je milník, který je už za námi.

Před námi je řada dalších, protože míříme k cíli 100 miliard, se kterými chceme pomáhat klientům. Když jsi teď mluvil o propojení s klientem, já bych chtěl pro naše posluchače nasdílet i to, že propojení není jenom v komunikaci, srozumitelnosti a naslouchání. Propojení je i v rovině referencí. Dáváme k dispozici, samozřejmě po souhlasu našich klientů, i možnost setkat se s některým z našich klientů a podiskutovat o předchozích deseti nebo třeba dvaceti letech spolupráce, abyste se i vy mohli dozvědět detaily, jak to všechno probíhalo, a k jaké spokojenosti.

 

Vladimír Fichtner

Podotýkám, že reference probíhá bez naší účasti. Prostě předáme vzájemné kontakty po souhlasu obou stran.

 

Josef Podlipný

Vláďo, 10 miliard za 20 let, nemohlo to být rychleji?

 

Vladimír Fichtner

To je otázka.

Ne při našem způsobu přemýšlení a fungování.

My potřebujeme i pro sebe jít krok za krokem a naslibovat nic, co nemůžeme splnit, ale budovat věci a dávat je dohromady tak, aby pro naše klienty, kteří jsou nároční, fungovaly.

V průběhu let jsme vlastně nikdy nepracovali s každým, kdo šel okolo. Pro nás bylo důležité si sednout. Muselo to fungovat.

Nebrali jsme a nebereme ani nadále každého klienta, se kterým se potkáme. Snažíme se velmi rychle poznat, jestli jsme nebo nejsme nastaveni stejně.

Ať máme 10 miliard nebo 100 miliard, pořád budeme pracovat pro pár desítek klientů.

A pracovat s někým, s kým je vám dobře, je úplně něco jiného než s někým, koho nemusíte. Na schůzku s ním nechcete vlastně jít, už vás to trápí měsíc dopředu, že zase bude ta schůzka.

Řekl bych, že i to, že si vybíráme, s kým budeme pracovat, přispívá k tomu, že to nešlo rychleji.

Možná by to šlo rychleji, ale krok za krokem.

 

Josef Podlipný

Takže je to od samého začátku fér – vybírá si klient, stejně tak si vybíráme i my.

 

Vladimír Fichtner

My věříme tomu, že je. A zdá se, že tomu věří i naši klienti.

 

Josef Podlipný

My často klademe možná pro někoho podivnou otázku. Klientům, budoucím klientům, rentiérům – jestli hledají řešení, kdy chtějí být den za dnem bohatšími, anebo chtějí své rodinné bohatství, či alespoň jeho část pro budoucí generace chránit.

Je tohle klíčové rozřazovací kritérium, které umožňuje se zamyslet nad tím, jestli ten partnerský vztah může fungovat dlouhodobě?

 

Vladimír Fichtner

Náš způsob přemýšlení o penězích, o majetku a o jeho správě je hodně spojený s tím, jestli člověk už má dost.

A pokud nemá dost, pořád má svoji firmu nebo podstupuje různé výzvy nebo vstupuje do různých rizikovějších projektů, kde má šanci na dramatický výnos. Ale samozřejmě také občas může přijít o ne úplně málo peněz.

Pro nás je důležitý rozumný dlouhodobý výnos na takové úrovni, aby i sedmá generace od této chvíle měla peněz v rodině pořád dost. I když jich bude v rodině místo čtyř nebo pěti v té době už sto nebo tisíc.

To záleží na počtu potomků v každé generaci.

Takže dobré výnosy, ale zároveň ochrana bohatství. Protože když mám dost, vím, že už je potřeba chránit. Můžu si někde hrát nějakou růstovou hru, něco, co mě bude bavit a naplňovat, a kde se realizuji.

Ale my pomáháme především s ochranou a rozumným výnosem spojeným s malou mírou rizika.

 

Josef Podlipný

Já k tomu ještě dodám jednu důležitou informaci. Testujeme, jestli rentiér spravování rodinného bohatství chce být součástí.

Protože určitě neděláme pro rentiéry, kteří řeknou: „Tady to máte. Dohodli jsme se na nějakých parametrech a uvidíme se za rok nebo za pět let. Zhodnotíme a řekneme si, jestli budeme pokračovat dál.“

 

Vladimír Fichtner

To je skvělá poznámka. Vždycky a od samého začátku jsme klienty brali do hry.

Říkali jsme „My vám řekneme všechno, co víme my. Jenom si řekněte tu úroveň, kde máme přestat. Ale jestli chcete i ten poslední excelový model, se kterými pracujeme, nemáme s tím problém.“

Protože když lidé rozumí tomu, co se děje s majetkem, mohou mnohem lépe a s mnohem větší důvěrou říci že, tak to dává smysl.

Chtějí ušetřit čas, potřebují, abychom my odvedli tu černou práci. Potom to schválí.

A protože máme poplatky hodně postavené na success fee, že se to opravdu daří, jsou tím v pohodě.

 

Josef Podlipný

Vláďo, co bys řekl na závěr dnešního tématu jako takovou třešničku na dortu. Nebo hlavní tečku, která by mohla být klíčovým impulsem pro to, proč přemýšlet o spolupráci s námi.

 

Vladimír Fichtner

Víme, že důvěru je potřeba si zasloužit a že na ní si musíme počkat.

Že to není tak, že dneska se sejdeme, prezentace byla skvělá a zítra se rozjíždíme naplno.

Ale krok za krokem. Máme prostor. Máme čas. Nemáme žádný tlak.

 

Josef Podlipný

Nemáme žádné tajné know how.

 

Vladimír Fichtner

Nemáme žádné tajné know how. Všechno je transparentní.

My víme, že důvěru, a znovu to zdůrazním, si musíme zasloužit, že na ní musíme pracovat. Krok za krokem, kvartál za kvartálem.

Nejlépe to lidé poznají na sobě, a všichni mohou posoudit, jestli slyšíme i je.

Když nám něco řeknou, jestli to slyší v naší komunikaci i zpátky.

Nebo jestli jim cpeme naše myšlenky, které s nimi nemají co dočinění.

My na tom určitě budeme pracovat i nadále. Krok za krokem, kvartál za kvartálem. A budeme se těšit, že se třeba setkáme společně s vámi.

 

Josef Podlipný

Vláďo, moc děkuji za nasdílení příběhu, jak se dostat k deseti miliardám, které pomáháme našim klientům spravovat,.

S vámi, posluchači, se těším znovu někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

Americká ekonomika zpomaluje. ČNB je opatrná v dalším snižování sazeb. Nejen proto dejte pozor na firemní dluhopisy.

Tento týden investoři se zájmem sledovali výsledkovou sezonu, která je však teprve na začátku. Zatím 78 % reportujících firem překonalo očekávání ohledně zisku. Výsledky reportovaly firmy jako například Meta, Alphabet či Microsoft.

Výhled vyšších výdajů u Mety způsobil nervozitu investorů a pokles ceny akcie. Naopak v případě Alphabetu cena skočila výše.

Je důležité si uvědomit, že tyto rychlé reakce na výsledky jsou běžné. My však více koukáme na celý širší trh. V krátkodobém horizontu mohou být pro nás poklesy příležitostí k nákupu a v tom dlouhodobém se jejich vliv ztrácí.

Růst americké ekonomiky zaostal za odhady analytiků, což způsobilo především snížení výdajů spotřebitelů.To vyvolalo nervozitu a poklesy na trzích, přičemž investoři se zároveň obávají zvyšující se inflace a pomalejšího snižovaní sazeb. Inflaci však může začít brzdit slábnoucí růst mezd.

Vidíme, že americká ekonomika si prochází útlumem, ale zároveň je schopná si s tím poradit.Firmy jsou schopné dávat slevy, mohou si dovolit rychleji propouštět a efektivněji se vypořádat s problémy, a tím se rychleji uzdravit.

Naše doporučení ohledně převažování amerického trhu se nemění. Díváme se na trhy dlouhodobě a americký trh nám pro nastavenou filozofii Wealth Protection dává stále největší význam.

ČNB předpokládá, že příští týden sníží úrokovou sazbu, ale poté již chce ke snižování přistupovat velmi opatrně, jak prohlásil guvernér Aleš Michl.

To samozřejmě ovlivní i trh s nemovitostmi a hypoteční trh, kde od začátku roku probíhá oživení a optimismus, že sazby půjdou rychle dolů. Zaznamenala jsem zprávu, že za 1. čtvrtletí se prodalo v Praze 2,5krát více bytů než za stejné období loni. Trh se vrací na úroveň před pandemií a ceny se snížily jen cca o 6 %. Uvidíme, co udělá s trhem pomalejší snižování sazeb.

Na schůzkách, které máme s klienty, i v těchto pátečních zprávách zmiňujeme souvislost mezi inflací – sazbami – měnami, a ne vždy je prostor to rozebrat více do detailu. Doporučila bych proto podívat se na video, které natočili kolegové Václav Krajňák a Tomáš Tyl.

Také často na schůzkách s klienty diskutujeme, zda se válečný konflikt na Ukrajině či v Izraeli, nerozšíří více za hranice daných států. Proto mě tento týden potěšila zpráva, že Joe Biden podepsal balík pomoci pro Ukrajinu, Izrael, Tchaj-wan a americké spojence v Asii. Na pomoc Ukrajině Amerika uvolní 61 mld. dolarů.

Britská vláda zase oznámila, že zvýší výdaje na obranu – uvede zbrojní průmysl do válečného režimu. Na podporu Ukrajiny chce letos uvolnit 3 mld. liber (celkově by pak pomoc dosáhla 12 mld. liber). To, že je přežití Ukrajiny důležité nejen pro Evropu, ale i pro Ameriku, mi přijde jako uklidňující krok.

Minulý týden Tomáš Tyl zmiňoval, že za první čtvrtletí bylo vydáno 18 mld. nových emisí korporátních dluhopisů bez ratingu, kterým se my doporučujeme vyhýbat. Tento týden jsem ve zprávách zaznamenala, že za minulý rok zkrachovalo 34 emitentů dluhopisů a v tomto roce je jich již 11.

Také na schůzkách občas řeším dotazy, co dělat s nakoupenými korporátními dluhopisy z minulosti a je nemilé sledovat, že už to mnohdy nemá řešení a člověk jen realizuje ztrátu.

Přitom jsem se nedávno s jednou známou, která chtěla korporátní dluhopisy nakupovat a chtěla znát můj názor. Ten se jí však moc nelíbil a argumentovala, že její kamarádi takové dluhopisy mají a chodí jim hodně velké úroky.

Ano, největším rizikem je to, že pokud se dobře nedívám a nepřemýšlím o různých scénářích, tak žádné riziko nevidím. Možná to vyjde. Nebo možná přijdu o většinu investovaných peněz, protože emitent dluhopisu zkrachuje.

V posledních týdnech si s klienty na schůzkách hodně povídám o pohledu na majetek a rodinné bohatství. Zjišťuji, že pro mnohé je to velmi obtížné téma. Mnozí jste, podobně jako já, první generací bohatství – tou, která bohatství vybudovala resp. buduje.

Jeden můj klient to nazval tak, že si spíše přijde jako „nultá generace“. Důvodem je, že o celostním pohledu na majetek začíná uvažovat až ve svým středním či vyzrálejším věku.

Naši rodiče mnohdy neměli velké hmotné statky, a i když jsme nežili v chudobě, o majetku se nijak nemluvilo. Jinak je tomu u šlechtických rodů. Inspiraci od těch, kteří bohatství řeší už stovky let, najdete třeba v článku od Forbesu.

Zde najdete odkazy na zmíněné i další články.

Výchova (nejen) dětí k odpovědnosti ve světě bohatství – Erika Matwij

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

V této epizodě se Josef s Vladimírem a Erikou zaměřili na klíčové aspekty výchovy dětí v rodinách s vysokým majetkem.

Dozvíte se cenné rady, jak naučit mladé generace odpovědnému přístupu k penězům a jak zároveň podporovat jejich individuální zájmy a aspirace.

Jak v rodině vytvářet prostředí důvěry a vzájemného respektu, které bude sloužit současným i budoucím generacím vaší rodiny? I to je obsahem této epizody.

Nemluví se jen o penězích a požitcích, ale hlavně o tom, jak může rodinný majetek posilovat rodinné vazby, místo aby je rozděloval.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku: https://kongresrodinnychfiriem.sk/

Další epizody s Erikou Matwij…
53. Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti
58. Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství
61. Od konfliktu ke spolupráci: Jak rodinný majetek může spojovat

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Eriko, ty máš více než dvanáctiletou zkušenost s podporou úspěšných rodin.

Můžeš našim posluchačům přiblížit, s čím je ta zkušenost spojena?

 

Erika Matwij

Děkuji velmi pěkně za milé představení.

Je to spojené s množstvím zažitých situací v rodinných firmách, kde řešili opravdu vážné věci – jak jim má sloužit majetek na to, aby se rodina nerozhádala, nerozpadla. Aby jim majetek a firma sloužili velmi jednoduše řečeno k tomu, aby byli bohatí a šťastní.

Jak to mají udržet, udržovat vztahy, udržovat majetek.

To jsou stovky až tisíce hodin na slovenském a na českém trhu.

 

Vladimír Fichtner

My jsme si, Eriko, povídali o tom, že pracuješ se dvěma typy rodin.

Jedny mají firmy.

A druhé už firmy tolik neřeší, protože už je prodaly, nebo už je předaly nástupcům. Mluvila jsi také o tom, jak je to mnohem těžší ve firmách. Protože firmy tomu dávají ještě další rozměr.

My se hodně potkáváme s lidmi, kteří už mají firmy za sebou, už je vybudovali nebo už je předali. Jsou akcionáři třeba, ale už nejsou manažeři. Už nemají ten vnitřní konflikt.

Jak vnímáš rozdíl firemního versus jen „majetkového“ poradenství?

 

Erika Matwij

Je tam velký rozdíl.

Je tam hlavně rozdíl v rolích a očekáváních, co já vlastně mohu chtít, potřebovat, jak dál přispívat ke zhodnocování majetku. Jak mi má sloužit, co s ním mám dělat, co se ode mě očekává. V jaké roli chci a mohu být. A s tím souvisí důvěra.

Je tam obrovský rozdíl. Zároveň je to mnohem víc „jednodušší“, protože ta firemní část už tam není.

Nazvěme to, že je to jiné.

 

 

Josef Podlipný

Eriko, jak může rodina s vysokým majetkem vytvořit klima důvěry a vzájemného respektu mezi generacemi?

 

Erika Matwij

Myslím si, že nejjednodušeji to je, jak rodina společně tráví čas. Výchovou, společným sdílením si toho, jak to má. Neodpojováním se od rodiny a rodinných příslušníků, ale trávením společného času a sdílením si, jak to máme.

Když jsem s rodinou a vím, že už máme nějaké finanční zázemí, majetek, hojnost, jakým způsobem se vyjadřuji o lidech? V telefonátech, když mluvím s jinými lidmi a chodím přitom po bytě, po chodbě, po kuchyni a s někým jiným se bavím a jsou tam moji rodinní příslušníci. Jaký vyjadřuji názor na lidi, kteří pracují, kteří nepracují? Kteří jsou bohatí a kteří nemají takové bohatství? Jaký mám vztah k financím? Co dětem zakazuji a nezakazuji?

Co si já dovoluji, a přitom k tomu mám komentáře, proč si to můžu dovolit já, děti, moje partnerka a proč. Jak komentuji auta, které jedou okolo na dálnici a předjedou mě? Protože mají o 400 koní víc.

To jsou věci, které velmi výrazně ovlivňují pohodu, harmonii, nastavení v rodině a jaký vztah k tomu mají mít děti.

Chtěla jsem to přiblížit z více různých úhlu pohledu, že vytváříme tu atmosféru i tehdy, když o tom nevíme a komunikujeme něco jiného, co se ale dotýká toho bohatství přímo.

 

Vladimír Fichtner

My často máme pocit, že děti na zadní sedačce s námi nejsou, když máme ten telefonát. Nebo že nás neslyší v kuchyni, když jsou dveře zavřené.

Ale ony slyší všechno a má to na ně obrovský vliv.

 

Erika Matwij

Samozřejmě, protože potom máme tendenci vychovávat.

Když se s někým bavím v telefonu, bavím se s ním svobodně a vyjadřuju svůj názor k penězům, firmě, bohatství, autům a hojnosti. Jakýmkoliv způsobem – posměšným, degradujícím, nadřazeným, anebo s úctou – a pak přijdu, a dítěti říkám a poučuji ho, jaký by měl mít vztah k penězům, k práci. Dávám mu pravidla do života, kterými se řídil už můj děda.

Že bez práce nejsou koláče, nebo, že peníze si musíš zasloužit tvrdou dřinou.

Potom to vlastní slovo devalvuju něčím jiným.
Například „Nepůjdeš v tom obyčejném tričku do školy, když máš to značkové. Proč jsme šli nakoupit, vždyť ty jsi jiný než všichni ostatní.“

Dělám rozdíl v tom, jak žiju, hovořím a očekávám a vyžaduji od členů mé rodiny, od dětí.

Tak se stávám neuvěřitelným a vzniká vnitřní konflikt v rodině.

Josef Podlipný

Děkuji, Eriko.

Máš nějaké tipy a rady pro rodiče a nestory stran výchovy dětí v prostředí hojnosti?

Tak, aby byly finančně odpovědné a vlastně i vděčné a byly ochotné převzít odpovědnost za rodinné bohatství?

 

Erika Matwij

Mluvili jsme o tom v minulém podcastu, myslím, že to byl 53. díl. Mluvili jsme o výchově k vděčnosti, k odpovědnosti a úctě k druhým lidem, k danému slovu, k námi danému slovu.

Toto se dá výchovou a vlastním příkladem opravdu velmi dobře vštípit nebo ukázat, aby děti měly podobné hodnotové názory a cesty.

Ale například i to, jak vedu děti k tomu, aby členové rodiny nebo děti měli nějaké domácí účetnictví.

Když například moje děti chodí na VŠ, jestli se s nimi bavím, jak si spravují svoje vlastní kapesné. Jestli si přivydělávají ke kapesnému, nebo jestli dostávají kapesné od nás.

Jakým způsobem se o něj starají, jak to vypadá v domácnosti.

Ale vy to víte, vždyť vedete vzdělávací aktivity, které jsou fantastické a jsou nesmírně důležité. Vidíme, že třicátníci a čtyřicátníci nejsou tak finančně zdatní, jak bychom možná od nich očekávali.

To všechno vede k tomu, že mají jiný vztah a úctu k penězům, vlastnictví, že nic není automatické.

Je to o rozhovorech, co je pro mě důležité. Aby moje děti viděly, že jsem ochotný a s láskou a bez komentáře pomáhám slabším. I filantropie do toho spadá.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty máš ve vlastní rodině zkušenost s touto oblastí.

Já doplním tím pádem jednu kratičkou otázku ve spojení s tou předchozí i na tebe.

Jak lze podporovat rodinnou solidaritu, zatímco současně respektujete v rodině individuální potřeby a aspirace jednotlivých členů?

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, která nám hodně pomohla, když jsme se dozvěděli od někoho chytrého, že je dobré s dětmi sdílet nejenom benefity úspěchu, ale i obtížnost té cesty.

My jsme nikdy nesdíleli věci jako práce od rána do večera.

Děti samozřejmě něco viděly, ale my jsme je chtěli ochránit, aby neměly starosti apod.

Je však potřeba tomu dát rozumnou rovnováhu.

Protože je dobře, aby i děti věděly, jak těžké to bylo, jak těžká byla ta cesta, že to nebylo vůbec zadarmo. Vlastně, abychom na ně přenesli respekt k tomu, co se povedlo.

A k tomu, že už se to možná nemusí povést, kdyby o to rodina přišla.

To třeba pro nás byla jedna z takových zajímavých věcí, která nám pomáhala si věci s dětmi srovnat.

 

Josef Podlipný

A v oblasti finanční gramotnosti?

 

Vladimír Fichtner

Tam těch prvků je spousta.

Od tříhodinového setkání s dětmi, kterým je 10, 12 let, kde je provedeme finančním světem formou hry. Na konci říkají pojmy akcie, dluhopisy a dividendy.

Nedávno jeden známý říkal, že se bavil s někým z našeho týmu o dividendách a jeho desetiletý syn pak přišel a řekl „tati, a ty máš taky nějaký dividendy? Nebo my máme taky nějaké dividendy?“ Začal se zajímat.

Jedna z věcí, která je podle nás nesmírně důležitá, je motivace dalších generací k tomu, aby chtěly poznávat.

Ne jim říkat “To dělej takhle, to takhle.“

To nepomůže.

Ale namotivovat je, aby chtěli.

My k motivaci používáme buď školu hrou a vzdělávání, anebo třeba institut rodinné banky, o kterém jsme se bavili v podcastu několikrát.

Kdy děti přicházejí do rodinné banky s věcmi, které ony chtějí řešit. A proto jim věnují pozornost.

Ony tam přicházejí třeba jako žadatelé o nějaký úvěr, ale zároveň ti ostatní hrají roli správců kapitálu a učí se vzájemně, jak to udělat. Jak spravovat dobře peníze a zároveň třeba někoho podpořit a někomu půjčit do byznysu. Nebo na něco, co potřebuje.

Motivace a motivační faktor je nesmírně důležitý, zachytit a zasít ty střípky motivace, aby to ony chtěly. Děti pak samy přijdou v okamžiku, kdy už mají pocit, že něco chtějí.

„Co ty dividendy, tati?“ ptalo se desetileté dítě a táta byl nadšený, že to dítě to otevřelo. On to pak mohl nasdílet do nějaké úrovně složitosti, samozřejmě.

To je asi to nejpodstatnější.

 

Erika Matwij

Často se potkávám s rodinami, kde jsou úplně jinak naladěné děti, například umělecky. Nemají k byznysu blízko. Rozumí tomu, vědí, že je to důležité, ale nemají k tomu blízko. Je potřeba je přizvat k tomu, aby byly součástí rozhovorů. I když nevědí, co jsou dividendy nebo jak je získají. Neměli bychom je kvůli tomu vylučovat. Ať vždycky dostanou pozvání, aby byly součástí setkání. Možná někdy, protože to nikdy nemůžeme vědět, kdy zájem začne víc hořet. Nebo nemusí. Ale pozor na to, aby dítě nikdy nikomu z rodiny nemohlo vyčítat, že se ho nikdo neptal a rozhodlo se o něm bez něho. Protože nejčastější zdroje konfliktů, proč potom majetek rozděluje rodiny je, že se nikdo neptá, nebo někdo se neptá a rozhodne sám místo daného člena rodiny.

Tohle však může být velmi přátelské. Můžeme mít umělce, a je to v pořádku. Můžeme mít lékaře, a je to v pořádku. Nemusí rozumět, ale cítí, že je toho součástí.

 

Vladimír Fichtner

To bych potvrdil všemi deseti. Od té doby, kdy jsme se začali bavit všichni najednou, dceři bylo v té době 15 nebo 16 let, najednou ta atmosféra je jiná. Přestože ne každý k tomu má blízko, ale je to transparentní.

Nikdo nemůže říct, že je mimo.

Může říct, že tomu ještě nerozumí, ale není vyloučen ani není očerňován, že něco neví nebo něco podobného. Prostě je toho součástí. Někdo je trošku víc vzadu, poslouchá a učí se. Někdo je trošku víc vepředu.

Ale my jsme to zažili už několikrát, protože už tyto věci řešíme dva, tři roky. Když jsme s Radkou seděli během rodinné rady kolem stolu a něco se začalo řešit, a už to řešily děti spolu. My už jsme tam vlastně nemuseli být. My jsme jenom tu diskuzi spustili a oni si to vyříkali mezi sebou. My jsme pochopili „wow – oni ty věci řeší, oni na ně přichází. Ne, že jim je naordinujeme, nařídíme, odpřednášíme.

Ne. Oni si na ně postupně přišli.“ Samozřejmě někdy je pro nás náročné vidět, jak na některé věci ještě nepřišli. Jak to trvá dlouho, třeba o dva roky později.

Řešili jsme před pár lety, že každé dítě mělo nějaký rozpočet na dobročinnost, nějakým způsobem to rozdělili mezi potřebné. A teď po dvou letech přišla na rodinné radě diskuze o tom, jestli to bylo efektivní, nebo jestli teď, když děláme další kolo, to je efektivní.

Jeden ze synů říkal „No, to snad řešil každý už před dvěma lety, ne? To je přece jasný, ne? Aby cena/ výkon, dávalo co největší smysl.“

Další dva se na něj podívali „nás to ještě nenapadlo“.

Byl to takový „aha moment“, na který si sami přišli.

Jasně, že my to víme s Radkou, že jsou věci, které jsou efektivnější a které nejsou efektivnější. Chceme tu efektivitu, ale to jim buď můžeme říct, anebo je vzít za ruku po třech měsících od toho daru a přivést k obdarovanému a zeptat se ho.

Nebo nechat je zeptat se, jak to bylo použité. Ať na to přijdou sami.

Tam je potřeba i trošku trpělivosti z naší strany, kteří už mají nějakou zkušenost, což není vždycky triviální, držet se vzadu.

Ale myslím, že to patří k tomu, aby to fungovalo.

Eriko, co myslíš?

 

Erika Matwij

Určitě, jak říkáš.

Nastavit si očekávání, že budeme trpěliví a ten druhý tomu může nerozumět. Protože analytické myšlení je součástí toho, jakým způsobem se můžeme zúčastňovat správy majetku.

Ne každý jsme stejně obdaření analytickým myšlením a kritickým myšlením, které je v těchto momentech takové – jestli to mám rád, jestli to reflektuji a víc se ptám, motivuje mě to, a studuji si k tomu anebo jsem umělkyně. Aby toto rodič přijal a podle toho nastavil i svoje očekávání.

Vladimír Fichtner

V naší rodině je to tak, že někdo je spíš do byznysu, druhý je umělec, třetí je typický zaměstnanec a má rád svůj klid.

Ale je tam hrozně zajímavá diverzifikace názorů. Ten umělec někdy přijde s úhlem pohledu, který by analytika nenapadl, a přitom si člověk říká, že to je dobré. Protože tam vidí jiné souvislosti.

Respektování různorodosti a toho, že někdo mluví víc, někdo méně, někdo to má rychle spočítané a jiný vidí jiný úhel pohledu.

My s Radkou se vlastně na svět díváme hodně jinak. Ale hrozně se obohacujeme navzájem, to je také jeden ze zajímavých faktorů.

 

Erika Matwij

Opět se dostáváme k tomu, co nás spojuje. Co máme společné. U toho můžeme začít.

Josef Podlipný

Různorodost je určitě kořením komunikace.

Jen připomenu, že Vláďa je expert na správu finančního majetku a Erika na komunikaci v rodině.

Teď pro vás oba položím jednu a tutéž otázku a prosím, zkuste na ni odpovědět v roli toho druhého.

Otázka zní, jak může rodina efektivně využít externího odborníka, experta jako svého wealth manažera nebo rodinného terapeuta či důvěrníka ke zlepšení komunikace a udržení harmonického prostředí, to znamená ochraně rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Já můžu říct za svůj byznys, abych nemluvil za Eriku, protože to nevím, co je ten cíl.

My se o tom často bavíme s lidmi, se kterými pracujeme.

Já říkám, že cíl je ten, který známe z některých našich rodin, od našich klientů, že sedíme u stolu celá rodina a bavíme se o majetku společně.

Každý má třeba svoje investiční portfolio, rodiče a každé z dospělých dětí a probíráme to, co bychom normálně probírali jenom s jedním z té skupinky. Třeba s patriarchou nebo matriarchou rodu.

Ale probíráme to společně.

Všichni mají už ve hře svůj majetek, takže tomu věnují pozornost. Je tam motivace.

Dcera má 30 milionů, syn má 30 milionů a táta s mámou mají 100 milionů, třeba. Prodali firmu.

A děti už se částečně zasloužily o to, že ty peníze mají. Je jim 40, takže si také něco vydělaly. Není to tak, že je dostaly, ale částečně už na ně rodinný majetek přešel.

To je úplně ideální cíl a je dobré si ho představit jako to, kde chci být za nějakou dobu.

Sedíme kolem stolu, řešíme to společně.

Já říkám „My jsme tady s vámi, ale ve skutečnosti si povídáte mezi sebou. My jsme prostředník diskuse, ale vy si vyjasňujete přes nás některé své názory.“ My sloužíme jako takový „hromosvod“, to je asi špatné slovo, protože nelítají blesky, ale jako mediátor procesu diskuze o majetku. A jestli to dává větší smysl nebo menší.

Tím, že tam je někdo další v komunikaci, tak to není tak emocionální. Vlastně jde to směrem k nám, my na to řekneme svůj názor, ostatní na to řeknou svůj názor. My to tam vyhlazujeme, abychom došli k nějakému závěru.

A to je po investiční stránce dobře si uvědomit.

Chci to, nechci to, kde to bude za 15 let nebo za 20?

A musím někde začít. Když je dětem 1, tak je vystavím něčemu, co je pro ně hra. Tam se naučí první pojmy.

Když je jim 18, 20, 25, jdou na tu samou hru a už ji zažijí o víkendu. Dozví se k tomu spoustu zajímavých věcí, které je namotivují, aby přemýšlely ještě dlouhodoběji, jinak o tom majetku.

Pak si poslechnu nějaký podcast. Všechno má svůj čas.

Ale konečný cíl je – sedíme kolem stolu a řešíme majetek společně.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi teď hezky popsal expertizu po té finanční stránce.

Zároveň jsi odhalil pro naše posluchače i expertizu po té komunikační stránce.

Můžeš ještě doplnit, s jakým očekáváním jsi přizval Eriku jako experta na komunikaci do vaší rodiny?

 

Vladimír Fichtner

Určitě s očekáváním toho, aby nám její tým pomohl řešit věci, které pro nás nejsou úplně běžné. Jak pracovat se vzájemnými očekáváními, s konflikty. Jak se ponořit do vztahů trošku hlouběji, protože na to opravdu nemáme kvalifikaci. Ve vztazích, už jsme se o tom bavili i v předchozích epizodách, jsme jako rodiče součástí toho tématu. A to je vždycky těžké řešit.

Ale já to vidím i v těch investicích.

Prostě sedíme kolem stolu a my jsme ten parťák přes kterého komunikace proudí.

Jestli tam je nějaký nesouhlas, je to v pořádku.

My si to vyříkáme, ale de facto si povídá rodina spolu.

To samé je s Erikou a s jejím týmem. My si za jejich přítomnosti vyříkáme věci, které bychom si ani neřekli, protože nás nenapadly. A možná bychom hledali pomoc, až když by bylo pozdě, nebo když by ty vztahy byly poškozenější, což je škoda.

My jsme do toho šli dopředu, dokud máme energii, dokud máme chuť se stáhnout a nebýt ti, kteří všechno řídí a ovládají.

Jsme s tím v pohodě, děláme to vědomě. Není to tak, že už nemáme sílu, už jsme nemocní a vidíme, že budoucnost nevypadá dobře, to už pak nejde.

 

Josef Podlipný

Eriko, abys to neměla těžší. Usnadni si to stejně jako Vláďa nejprve z pohledu své expertízy.

Proč jsi přesvědčená, že tě zvou rodiny do svého soukromí, do své domácnosti?

A potom, proč si myslíš, že ty jako expert na komunikaci bys mohla stát o expertízu stran financí.

 

Erika Matwij

Já osobně si myslím a doporučuji, že tam, kde jsou emoce, vztahy, komunikace a peníze, aby tam byl někdo, kdo vede proces a rozumí procesu.

Na to, aby to mělo začátek, aby nás „ukoordinoval“, aby si to každý člen rodiny mohl ve své roli užít a nemusel proces vést.

Nemusel dávat pozor na to, jestli každý řekl svůj názor a je to OK.

Pro tuto záležitost bych určitě doporučila experta, proto si nás i volají.

Volají si nás, protože vědí, že máme velmi bohaté zkušenosti, tedy kvůli těm zkušenostem. Chtějí slyšet, co jim doporučujeme nebo jak by to mohli řešit.

Upozorňujeme je na dopad toho, co by se mohlo stát, kdyby změna nenastala. Nebo pokud bychom tuhle a tuhle věc nezastavili.

Chtějí znát naši paletu zkušeností, kterou jsme přinesli. Aby si mohli vybrat, že to může být i jinak. Zároveň vědí, že to umíme laskavě a profesionálně zastavit. Cítí, že se můžou cítit jistě a bezpečně, že konečně to mohou říct, protože se cítí pod ochranou.

Přináší jim to takovou ochranu, že to bude dobré. A každý člen rodiny získá AHA moment.

Kvůli tomu si nás častokrát volají.

Zároveň doufají, že pod naším vedením se dohodnou.

Protože vycházíme z toho, že každý člověk, který se narodí, se narodí jako dobrý člověk. A dělá věci s dobrým úmyslem. Pouze dopady někdy nejsou OK, někdy jsou fatální.

Ale kdyby to uměli dělat jinak, a věděli, jaký to bude mít dopad na děti, na nás, na náš vztah, tak to udělají jinak.

Ale to nevědí, proto si zvou lidi, kteří je mohou svými zkušenostmi obohatit. Aby měli tu paletu možných řešení, abychom je obohatili.

Protože člověk má tunelové vidění, když je součástí rodin a zároveň velmi chce.

 

Vladimír Fichtner

Vlastně jedna z věcí, kterou nám Erika řekla hned na začátku a se kterou pracujeme, je, že nebude naším koučem celý život. Ale že nás chce naučit nějaké techniky a principy, které bychom měli používat a které nám pomůžou ten zbytek života zvládnout, případně sdílet potom s dalšími generacemi lépe. A jestli se to naučíme za rok nebo za rok a půl, to uvidíme.

Ale není to desetiletý kontrakt, je to o tom, spustíme to a musíte se chytit.

 

Erika Matwij

Ještě jsem chtěla říct, že téma je „Jak vytvořit bezpečné a dobré zázemí pro otevírání otázek o majetku, o hojnosti a správě bohatství.“

Na to určitě doporučuji, abyste si vytvořili samostatný prostor, kde se dohodnete na tom, že se o tom budete bavit. Aby to nebylo by the way při vaření nebo při nevím čem a nejsou tam všichni.

V tom momentě, když je to jakoby organizované setkání o vážné věci, tak se všichni chováme jako na organizované věci. To už není rodinné dostaveníčko.

Ale tehdy už opravdu jdeme do pravidel, tohle je vážné téma. Majetek lidi rozděluje. Členové rodiny, miluji vás nade všechno, pojďme se o tom pobavit, budeme respektovat toto a toto.

Tehdy to může začít fungovat a najednou se členové rodiny mohou cítit bezpečně.

 

Vladimír Fichtner

Poslední věc, kterou bych dodal k tomuhle tématu je, jak jsem velký odpůrce toho, aby otec nebo matka zakladatelé byli ti, kteří budou prosazovat násilím, jak to má vypadat, tak jsem naopak velkým příznivcem zase toho, aby někdo měl zodpovědnost za to, že ten proces nastane.

Že najde kouče, že to dá do kalendáře členům rodiny, že to bude tehdy a tehdy. To si myslím, že je OK, hrát tuhle roli lídra, organizačního, řekněme.

Protože když se toho nikdo neujme, tak to nebude. Ale je to úplně jiný typ role. Není to prosazování mých názorů, ale jenom koordinace, aby to mohlo dopadnout.

 

Erika Matwij

Víš, co to je, v očích ostatních členů rodiny? Mám zpětné vazby z těch desítek rodin, že je to projev zájmu.

Projev zájmu je velmi silná hodnota, emoce!. Že si navzájem projevujeme zájem a je důležité vědět, jak to mají ostatní. Jak se v tom mají. Co vy řeknete na tohoto člověka? Mě se líbí a mohl by nás tím provázet. Protože mám zájem vědět, jak to máte. A to je velmi, velmi bezpečné.

Josef Podlipný

Skvělé téma, moc zajímavé informace. Věřím, že je oceňují i naši posluchači.

Pojďte se na závěr podělit oba o to, jak může rodina efektivně využít i aktualizaci rodinných hodnot k tomu, aby nejen vytvořila harmonické prostředí, ale zachovala ho napříč několika generací do budoucna.

To znamená, jak pracovat s hodnotami?

Ty jsi zmínila hodnoty, Eriko, jak s nimi pracovat?

 

Erika Matwij

Hodnoty jsou pro mě něco hluboko v nás. Hodnoty se projevují chováním v komunikaci. To, co žijeme. Když hodnoty žijeme a žijeme to společně s dětmi, tak děti by měly umět říct, jaké hodnoty má naše rodina. Co je pro nás důležité a přes co nejede vlak.

Nebo proč si vybírám takové kamarády, obchodní partnery, nebo právě tento typ situací. Které jsou pro nás ANO a které NE.

Nebo v rámci jakýchkoliv otázek, proč pro mě ANO a proč NE.

Tam se projevují naše hodnoty. Když se otevřeně bavíme s dětmi, nebo s rodinou, i o vlastnictví a majetku, o budoucnosti, jak si to představujeme, co si přejeme a respektujeme názor druhých, velmi hluboko zaséváme hodnoty.

A velmi hluboko jim ukazujeme příkladem, že to takto žijeme.

Toto je můj názor na hodnoty a žití s výchovou.

 

 

Obavy z americké inflace, pokles trhů ani koruna pod tlakem nás neděsí. Nejhorší představou je válka o rodinné bohatství

Obavy z inflace v USA a útok Iránu na Izrael stály za nervozitou na akciových trzích, která se projevila jejich poklesem. To první má z ekonomického hlediska větší dopad.

Irán provedl neúspěšný útok na Izrael a podle aktuálních informací došlo k odvetě. Situace na Blízkém východě se zase o něco vyostřila a zůstává složitá. Trhy zareagovaly mírným poklesem.

Z našeho hlediska je důležité stavět portfolio tak, aby nás podobné události neohrožovaly. To například znamená investovat do světových společností, které nejsou závislé jen na konkrétní lokalitě.

Dobrý komentář k tomu měli ve Wall Street Journal: „reakce trhů potvrzuje, že se nenacházíme v bublině“. Pokud by na trzích bublina byla, trh by zprávu buď ignoroval a rostl, anebo naopak přehnaně klesl. Umírněná reakce je známka racionality na trzích, a proto na nich chceme být.

Důležitější zprávou jsou obavy z americké inflace. Kvůli opětovnému růstu cen se odkládá očekávané snižování sazeb ze strany FEDu. Kdo nás sleduje ví, že na toto riziko upozorňujeme dlouhodobě.

Na to, zda to odstartuje medvědí trh, jsem dostal také dotaz z E15. Jak už to bývá, z mojí delší odpovědi si redaktor vybral jednu větu (kurzívou). Sem se, myslím, hodí celá odpověď:

„O situaci na trhu rozhodně nepanuje jednotný názor. Část investorů je k akciovému trhu skeptická dlouhodobě a růst akciového trhu považují za bublinu nafouknutou optimisty. Část investorů možná očekávala rychlejší pokles sazeb a skutečně má výrazně pozitivní pohled na věc. Pro nás je důležité, jak se daří ekonomice a vidíme, že růst akcií byl podložen růsty zisků. Také, že dopad růstu sazeb na velké společnosti není tak dramatický, jak se očekávalo. Proto se domnívám, že obecně jsou americké firmy pro delší prostředí vysokých sazeb rozumně oceněné. U jednotlivých akcií to samozřejmě nemusí platit. Zklamání části příliš optimistických investorů může přinést menší korekci, která je ale na trhu častým jevem. Poklesy kolem 5 -10 % přichází několikrát do roka. Pokud k tomu skutečně dojde, může to znamenat příležitost k levnějším nákupům. Nevidím zde hrozbu větších a delších propadů (jako například medvědí trh v roce 2022), pokud by se neobjevily nějaké nové – nyní neznámé skutečnosti, které by k ní daly příčinu.“

Na webu Patria na mě vyskočil více než rok starý článek s názvem „Prodávejte, jakmile S&P 500 překročí 4 200 bodů,“ o tom, že nad touto hranicí dle stratégů Bank Of Amerika a Morgan Stanley přijde apokalypsa. Článek však nezestárl vůbec dobře – nyní je totiž S&P 500 nad 5 000 body. Proto se nesnažíme predikovat krátkodobé tržní pohyby. Ani špičkoví stratégové velkých bank to neumí. Investujeme dlouhodobě a nespekulujeme na to, co by se mohlo dít. Investujeme dle plánu a jak radí i na webu Motley Fool: „nejhorší co můžeme udělat, je neustále čekat s investováním až přijdou poklesy“. 

Možný návrat americké inflace se týká i nás. Jsme malá otevřená ekonomika a dopadnout na nás může buď přímo růstem cen, anebo nepřímo měnovým kurzem (jeho oslabením). V důsledku nižších sazeb u nás a v Evropě bude větší poptávka po dolaru než korunách a eurech. To může vést k poklesu koruny. O tom je článek z E15, který předvídá koruně horší časy.

Ale pozor, věci nejsou tak jednoduché, protože tento předpoklad už v sobě může mít koruna započítaný. Anebo to může být podobné, jako když koruně Nomura předpovídala pád a vývoj kurzu se pak otočil. Na měnách tedy varování před spekulacemi platí ještě více. 

Výhled sazeb nás ovlivňuje v mnoha ohledech. Na jedné straně bude mít vliv na hypotéky, kdy to vypadá, že další snižování příliš nelze očekávat. Na druhé straně povede k růstu výnosů státních dluhopisů. Kromě státních dluhopisů je ale pořád rostoucí nabídka korporátních dluhopisů bez ratingu. Jen za první čtvrtletí je 18 miliard nových emisí. My se však těmto dluhopisům vyhýbáme. Řadě investorů přinesou velké zklamání. 

Poslední zpráva, kterou bych chtěl zmínit, se týká předávání majetku dalším generacím. V Hospodářských novinách se objevil článek o rodinných sporech dědiců strojíren Karsit „Předání velkého majetku a podnikatelského impéria dalším generacím není jednoduchý krok.“

Nikdo by nechtěl, aby se často v potu a krvi budovaný majetek ztratil v rodinných sporech a nepřátelství. Aby se spolu následníci soudili nebo na sebe podávali trestní oznámení.

Přechod majetku na další generace je daleko důležitější téma než krátkodobé výnosy. Proto o něm s našimi klienty hovoříme stále častěji. 

Zde najdete odkazy na zmíněné i další články.

Skutečně o bohatství a majetku přemýšlíte dlouhodobě?

 

My jsme dlouhodobostí tak trochu posedlí.

Na první pohled si můžete asi říci „to je jasné, co dlouhodobost znamená,“ ale máme jinou zkušenost.

Setkáváme se totiž s tím, že ne vždy se člověk dívá na své bohatství a majetek s dostatečně dlouhým strategickým nadhledem.

A to se může obrátit proti němu, nejen když přemýšlí o materiálním zajištění následujících generací, ale třeba i když zakládá nějakou „majetkovou strukturu.“

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí hned několik úhlů pohledu, které překvapí i člověka, který má delší investiční horizont.

Vedle zkušeností budovatele bohatství se v této epizodě dozvíte i cenné zkušenosti čtvrté, osmé či deváté generace bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Skutečně přemýšlíte dlouhodobě?

Tento titulek měl článek v Rentiérovi, jehož jsi autorem, Vláďo.

Co tě vedlo k této otázce?

 

Vladimír Fichtner

Zkušenosti s tím, co znamená slovo dlouhodobě v očích lidí, se kterými se potkáváme.

Protože pro nás jako podnikatele je přirozené, že dlouhodobě je rok, dva, tři, zítra, za týden, za měsíc.

Trošku to přeháním, ale není to padesát let. Nejsou to dvě, tři generace. Natož pak sedm generací.

Já si myslím, že je hrozně důležité si to začít uvědomovat. Pokud se chceme starat o to, aby majetek vydržel. Aby se nám nestalo, že za tři generace od nás majetek už v rodině nebude, což je častá věc, bohužel, musíme začít přemýšlet trošku jinak.

 

Josef Podlipný

Jak vypadalo tvé první seznámení s dlouhodobostí?

Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi začal o dlouhodobost opravdu intenzivně přemýšlet?

 

Vladimír Fichtner

První seznámení s dlouhodobostí bylo, když jsem začal vnímat, že v investičním světě existují produkty, které jsou tady 30 let nebo 50 let nebo 70 let.

PPF, kde jsem u Petra Kellnera začínal, tady byla v té době pár let. Já jsem velmi intenzivně vnímal, že nám něco chybí. PPF byla úspěšná, už si najímala různé konzultanty ze zahraničí, z Ameriky, ale byli to konzultanti. Nebyla to rodina, která by se dělila o své tajné know-how.

Dlouhodobost know-how při dlouhodobém investování, o kterém jsem vždycky přemýšlel, je nesmírně důležitá. To, jestli vytvářím know-how znovu a znovu a znovu. To se nám může stát, nebo naší třetí generaci. My jsme si o tom zrovna včera povídali s dcerou.

Říkal jsem jí „Když se my s mamkou nepodělíme o to, co jsme zažili, tak ty budeš začínat možná znova, jenom s větším majetkem na začátku. Ale uděláš ty chyby, co jsme udělali my na začátku.

Měl jsem 10 tisíc korun. Dal jsem to do nějakého certifikátu Ekoagrobanky a dodneška ten certifikát mám, ale peníze jsem nikdy neviděl. Ale ty vezmeš deset milionů nebo jiný číslo a přijdeš o to, uděláš tu chybu také. Protože jsme ti nenasdíleli některé věci.“

Když člověk začne přemýšlet nad dlouhodobostí, najednou si začne říkat, jak to vlastně funguje? Co je dlouhodobost v investičním světě?

Dneska se říká, že dlouhodobé produkty mají minimální investiční horizont sedm let. Akcie, že jsou na minimálně sedm let. To je houby dlouhodobost, s prominutím. Co to je za dlouhodobost?

30 nebo 20 let? Alespoň 30 let – to je lepší dlouhodobost.

Warren Buffett vydělal většinu svých peněz až po 65. Protože ta koule, kterou měl rozjetou a nabalovala se, se nabaluje dramaticky, až když už je dost velká.

Na začátku to vlastně není vidět. Až když máme majetek trošku větší, najednou vidíme, že tady přeskočilo deset milionů, támhle dvacet, támhle půl miliardy. Když je majetek pět miliard a o deset procent se zhodnotí, tak je to půl miliardy, pak to naskakuje rychle.

S dlouhodobostí jsem se tedy nejdřív potkal v investičním světě, kdy jsem začal poznávat, že to není rok, ani dva, ani pět, ani sedm, ani deset, ale dvacet nebo třicet.

Dneska už si myslím, že to je vícegenerační, to znamená desítky let.

Ty, Pepo, jsi příklad dlouhodobého přemýšlení o majetku. Vaše rodina, kde sice došlo k časovému přerušení díky komunismu, se o majetek stará už čtvrtou generaci.

Ty jsi G4, to je hezké. Jak to vnímáš, Pepo?

 

Josef Podlipný

My jsme se jako rodina setkali s dlouhodobostí v tom rozměru mezigeneračního správcovství. Poprvé, když jsme se potkali se zástupci německé dynastie, a vzpomínám si na to jako dnes, zástupce už páté generace říkal „No jo, vám se o tom přemýšlí, vy jste bohatí.“

Já jsem se ptal „Jak? Vždyť vy máte rodinné konsorcium, které generuje každý rok řádově miliardy eur, kde vidíte to naše bohatství?“

A on říkal „Ale nás je na ten majetek poměrně víc.“

Přidal tomu rozměr většího větvení rodiny a násobků jejích členů v dalších generacích.

Pak jsme měli čest se potkat se zástupcem osmé generace, pokud si vzpomínám správně. S panem Dupontem, který moc hezky popisoval, jak se jednotliví rodinní členové nevejdou ani do velkého sálu. Že by už potřebovali pomalu stadion, protože jich je opravdu velký počet.

Podobně se k tomu stavěl zástupce již deváté generace z Ameriky, který říkal „To je právě základ toho přemýšlení, protože když nebudete přemýšlet, jak má být spravován majetek, aby vydržel několik generací do budoucna, dáváte reálný základ k tomu, aby některá z nastupujících generací opět začínala z nuly.“

Jak ty, Vláďo, zpravidla říkáš „Z modráků do modráků nebo z rýžového pole do rýžového pole.“

To bylo naše rodinné seznámení s dlouhodobostí.

 

Vladimír Fichtner

Studie Williams Group, která zkoumala asi 3 200 rodin, přišla na to, že 70 % rodin přijde o majetek v druhé generaci. A 90 % ve třetí generaci.

A já nechci být v té kategorii, že o to přijdeme.

Nějak jsme se na to docela nadřeli, tak mi přijde škoda to nevymyslet, a nepřemýšlet o dlouhodobosti dopředu.

V článku, který jsem psal, jsem dal dohromady kolik je lidí v druhé generaci, ve třetí, čtvrté, páté, šesté, sedmé.

To si každý může spočítat sám, kolik bude dětí v každé generaci, jak to bude přibývat, jak potom začnou ti starší umírat a podobně.

Když máte dvě děti v generaci, tak za sedm generací v pokrevní linii, nemluvím o partnerech, ale jenom v pokrevní linii bude necelá stovka lidí. Sto lidí se bude muset o ten majetek dělit.

Když máte tři děti, jako máme my s Radkou, tam to vycházelo už na nějaké tisíce. To už je fakt hodně.

To je přesně to, co říkal pan Dupont nebo ti další, které jsi zmiňoval – majetek se dělí mezi hodně lidí.

To mě také zajímalo, ale možná se k tomu vrátím až za chvilku. Co je potřeba udělat pro to, aby byl majetek dostatečně velký a aby dělení bylo v pohodě?

 

Josef Podlipný

Je potřeba skutečně dlouhodobě strategicky o majetku a jeho správě přemýšlet.

My jsme v určitém okamžiku s Janičkou došli k závěru, že každé z dětí dostane 20 miliónů korun.

Ty, vždycky, když ten příběh zmiňuji u našich klientů, dodáváš, abych nezapomněl dodat kriticky důležitou informaci. Tak ji dodám i pro vás.

Těch 20 milionů korun je svěřeno. Reálnou hodnotu dvaceti milionů korun by měly naše děti předat i svým dětem. Každému jednomu svému dítěti.

Pokud se na to začneme dívat touto optikou mezigenerační správy majetku, je třeba si uvědomit dvě kriticky důležité informace.

První, že mezigenerační výměna se měří průměrným věkem mateřství žen. Když se podíváme do historických tabulek, zjistíme, že dříve nebylo problémem počít dítě těsně po osmnácti letech nebo dokonce „doschválit“ plnoletost, aby maminka ještě neplnoletá mohla oficiálně počít potomka.

Teď je naprosto běžné, že věk maminky je u hranice nebo nad hranicí třiceti let.

To je první klíčová informace: do budoucna se, pravděpodobně, i přes to, že se prodlužuje věk dožití, nebude potkávat tolik generací najednou.

Protože noví potomci budou přicházet do rodiny později, než bylo v minulosti zvykem.

Jinými slovy, počet let, který se počítal dříve na generaci, začínal někde u osmnáctky, dvacítky, pak překročil pětadvacet. Ty jsi zmiňoval dvacet osm let, ale podle posledních statistických údajů už bychom měli na jednu generaci počítat třicet let.

Už se nepotká 4, 5 generací, ale potkají se 3 generace.

Ty už si toho tolik nenasdílejí. Teď je přeci jen ještě možné přizvat k diskuzi prapraděda, praděda nebo prababičku, rodiče atd. Ještě to v některých rodinách je možné.

 

Vladimír Fichtner

Jen malá technická poznámka.

Každý se může zamyslet sám ve své vlastní rodině, kolik si toho nasdílel se svým dědou nebo babičkou, natož pak o majetku a zkušenostech s ním.

Ale i o čemkoliv jiném – v čem vyrostli, jak zažívali život. To předávání je velmi problematické, myslím, a mluvím i za svoji vlastní rodinu.

Pak se ztrácí to know-how, pak se ztrácí ta zkušenost.

To je to, proč po 3 generacích 90 % rodin už nemá nic. Protože se začíná znovu!

 

Josef Podlipný

Nepředávají se dostatečně mezigenerační zkušenosti, vzorce chování. Rizika, která byla spojena třeba se správou nebo s nabytím majetku.

Další moment je ta faktická generační výměna, když by velmi teoreticky v každé generaci, v pokrevní linii, byli tři potomci. Tak naše tři děti budou mít každý také tři děti. Teď se asi děsí, pokud nás poslouchají, protože to znamená třikráte 20 milionů. Jejich reálnou hodnotu.

To znamená, že nebude stačit za 30 let mít 60 milionů. Oni budou potřebovat nominálně nějakých 145 milionů.

Ty jsi hezky analyzoval i to, co je s tím z hlediska správy spojeno.

Jak tedy nahlížet na správu majetku, aby po větvení toho stromu, když tam je najednou 9 pokrevních členů nebo 12, nešli znovu do montérek? Co se musí udělat při správě majetku?

 

Vladimír Fichtner

9 i 12 lidí je ještě pořád v pohodě, až ty další generace tam začnou naskakovat.

Je asi nejlepší, když si každý spočítá, že to jsou opravdu velká čísla.

Ale ano, mě zajímalo nejenom kolik bude potomků, ale jestli jde udržet objem majetku na potomka.

V tom článku jsem si vzal vaši rodinu jako příklad. Říkal jsem, je 20 milionů na osobu, jak to půjde? A šlo to docela dobře, protože ta dlouhodobost, o které se dneska bavíme, není jenom o počtu lidí.

Ale také o tom, že výnosy se kumulují. Když to zjednoduším, došel jsem k tomu, že v principu stačí pro dvě děti v každé generaci na každého dospělého člena 2,5 % reálného výnosu.

 

Josef Podlipný

To znamená nad inflaci.

 

Vladimír Fichtner

Anebo 3,5 %, když má člověk tři děti a bude se to držet v každé generaci, u každého člena dál.

Pokud rodina dokáže spravovat peníze tím způsobem, že 2,5 až 3,5 % reálně ročně, to znamená nad inflaci, vydělá na majetku, tak je majetek udržitelný a nemusí se bát toho, že jich na to bude víc.

Jestliže přišel komentář, že je nás na to moc, tak to znamená, že předchozí generace nebo někdo někde udělal chybu a nedodržel dostatečnou výnosnost. Protože majetek možná jsou dnes miliardy, ale je na to 5 000 členů, je v nominální hodnotě a ne reálně. Je to hodnota, není to cash flow, které se z toho dostává. Proto najednou nevychází dostatečně moc peněz.

Když člověk přemýšlí dlouhodobě, proti němu jde počet osob v každé generaci nebo s každou generací větší a větší počet osob té rodiny. Ale co mě potěšilo, že pro něj neskutečně dobře pracuje složené úročení.

 

Josef Podlipný

Souhlasím. Mě teď napadá diskuse se zástupcem miliardářské české rodiny. Tomáš řekl, když jsme diskutovali o dlouhodobosti správy majetku pro budoucí generace, a poté, co si přečetl tvůj článek v Rentiérovi, že to je něco, co mu dává další důvod a smysl, jak spravovat majetek. I přesto, že je v řádech miliard nebo v jeho případě dokonce desítek miliard.

On říkal „Toho majetku je vlastně tolik, že ho ani několik generací do budoucna nemá šanci pozbýt.“

Ale najednou zjistil „Aha! Šanci ho pozbýt má. Protože my tam nemáme tyhle principy, nebavíme se o tom, jakou část a jakým strategickým přístupem budeme spravovat proto, aby žádná z budoucích generací, dokonce ani třeba desátá nebo patnáctá nastupující generace, nemusela jít znova do montérek.“

Jinými slovy, častou pastí pro rentiérská portfolia a jejich správu, pro naše rodinná bohatství, je samotná velikost rodinného bohatství.

Protože si můžeme myslet, že už je toho tolik, že není co řešit. Že se to prostě nedá spotřebovat. Dá.

 

Vladimír Fichtner

V jedné generaci ne, ale záleží na dalších generacích, jak to bude vypadat. Samozřejmě nemluvíme o tom, že když člověk udělá chybu s velkým majetkem, ta chyba najednou stojí stamiliony nebo miliardy.

 

Už jsme se také o tom bavili párkrát. Táta předal synovi rozjetou fabriku a najednou se zjistilo, že zmizela hodnota firmy 500 milionů, protože syn nevěděl, co s tím má dělat. Nastala insolvence a 30 let budovaný majetek zmizel.

To znamená, že v přechodu se pozapomnělo na předání, nebo předání neproběhlo tak, jak by mělo proběhnout. Nebo další generace neměla štěstí, to k tomu také patří. Možná by to bez něj ani předchozí generace nezvládla. Kdo ví. To je samozřejmě takový příklad, který nemůžeme nikdy už zpětně ověřit.

Ale zkušenost nám pomáhá. Když začneme přemýšlet opravdu dlouhodobě, najednou zjistíme, že možná bychom pro to měli něco udělat. Možná bychom se měli odpoutat od té dennodenní exekutivní práce a začít pracovat na něčem jiném.

A to na rodinném bohatství, ne jenom materiálním. Na vztahovém. Úplně z jiného úhlu pohledu. Ale nemusíme, jen je potom poměrně rozumná šance, že se to nepovede. Ne dneska, ale za pár generací od nás.

 

Josef Podlipný

Já si teď vzpomínám na některé z posledních diskusí u nás v rodině, když jsme k těm 20 milionům hledali rácio.

Ano, přiznávám, rácio jsme hledali až poté, co vznikla tahle částka. Bylo úsměvné, že jsme po mnoha diskusích došli k závěru, že bychom to nevymysleli jinak.

Takže jsme se prostě trefili, bylo tam štěstíčko. Na začátku nás k tomu vedlo to, že chceme udělat maximum pro to, aby naše děti mohly být co nejdříve samostatné. A zároveň udělat všechno pro to, aby po tom nemusely toužit. Aby pro ně byla rodina bezpečím, základem. A tahle diskuse nás vrátila do minulého století. Do čtyřicátých let, kdy začal americký psycholog, Abraham Maslow, diskutovat s vědeckou obcí o svých závěrech. O tom, jakým procentem byla u jím zkoumaných lidí naplněna určitá míra potřeby.

Až v 60. letech se to trošku zdeformovalo a dali tomu nálepku Maslowovy pyramidy.

 

Vladimír Fichtner

Maslow. Kdysi jsem to studoval na vysoké, měl jsem jeden semestr psychologie, takže něco mi to říká, ale moc si už nepamatuju.

Když byla naplněná na vysokou míru procent, ti lidé byli v pohodě, zjednodušeně.

 

Josef Podlipný

Ano.

Nejenom, že byli v pohodě, ale měli chuť i energii naplňovat další potřeby, až po tu nejvyšší potřebu seberealizace.

My jsme si říkali, že bychom měli udělat maximum i pro budoucí generace, aby základní vrstvy pomyslné pyramidy byly zajištěny, aby byla možnost získávat uznání, úctu, aby byla možnost seberealizace, musí být logicky naplněny potřeby pod touto vrstvou.

A tak jsme říkali, že v základní vrstvě potřebují bydlet. Potřebují mít dostatek majetku na energie, aby mohli svítit, topit, rozmnožovat se, cítit se v bezpečí. Aby jako rodina měli nějaké jistoty.

K tomu je potřeba nějaký majetek. Takže jsme zjistili, že když se z těch dvaceti milionů vyčlení nějaká část, která umožňuje třeba splácet poskytnutou půjčku na pořízení bydlení, nebo dopravního prostředku do rodiny, nebo na studium, ta rodina rozkvete. Jednotlivci mají základ už k dispozici a mohou růst. Protože mají příležitost.

 

Častá diskuse, kterou jsme vedli i s ostatními rodinami, byla v rovině úvěrů.

Já si vzpomínám, asi před sedmi lety jsem diskutoval s jednou americkou rodinou.

Říkali „My skoro neplatíme žádné daně.“

Ptal jsem se, jak je to možné? A odpověď byla „Protože všechno, co majetek generuje, generuje dovnitř struktury, dovnitř majetkové struktury. A my proti tomu máme od banky úvěrovou linku a z té financujeme naše potřeby. Náklady si promítneme proti příjmům a prostě pracujeme v podstatě s cizím kapitálem a vlastní kapitál nám roste.“

Oproti tomu zástupce české velmi bohaté rodiny, říká „Ideální život je bez úvěrů. Proč bych je měl mít, když na to mám, koupím si to z prostředků, které mám.“ Ale pak se zbaví určité míry nadvýnosu, kterou mu může generovat jeho vlastní kapitál. Za prvé.

A za druhé, třeba v období vyšší inflace, a zažili jsme to i v ČR, inflace ukusuje stejnou měrou z cizího i z vlastního kapitálu.

Dluh, který má hodnotu miliardy, už nemá hodnotu miliardy, protože z něj ukousla patnáctiprocentní inflace.

To je příběh, který ukazuje, že rozumná strategie – především z dlouhodobého hlediska mezigenerační správy – může zabránit tomu, že se majetek nejenom rozdrobí mezi jednotlivé členy rodiny. Ale že bude dlouhodobě spravován špatně.

 

Nicméně, Vláďo, ty máš určitě řadu dalších příběhů, které by bylo možné nasdílet s našimi posluchači. Ukázat je buď skrze tvůj článek v Rentiérovi, anebo způsob přemýšlení rentiérů.

Jaký význam má dlouhodobost při mezigenerační správě?

 

Vladimír Fichtner

Ještě je určitě jeden hezký příklad dlouhodobosti, se kterým docela často pracuji – a to je přemýšlení o dlouhodobosti nějaké majetkové struktury. Jestli tomu budeme říkat investiční holding nebo trust nebo svěřenský fond nebo něco podobného, je asi jedno.

Ale často se potkávám s tím, že rentiér řekne „Tady jsem vytvořil strukturu. Přeci to nebudu dávat nějakým správcům venku, když se o to můžu postarat sám.“

Já na to říkám „Jak dlouho se o to budete starat vy?“

Odpověď je „Dlouho, je mi pětapadesát let, bude to třicet let nebo padesát let nebo možná tolik ne.“

„A kdo bude potom?“ je moje další otázka

Slyším odpověď, že struktura umožňuje všechno.

Moje další otázka zní „A je to dobře, nebo je to špatně, že to umožňuje všechno? Co je v tom dlouhodobém horizontu to správné? Jak to bude vypadat 3 generace od této chvíle? Budete chtít, aby tu strukturu ovládal někdo, kdo s ní může udělat úplně cokoliv? A vy už tomu nezabráníte. Bude tak dobrý, jako jste Vy?“

Vidím před sebou obličej Petra, jak vypadal. „No, možná nebude tak dobrý jako já. Nikdo není tak dobrý, jako jsem já, že jo? To je jasný.“

Přemýšlení o dlouhodobost byla jedna z věcí, která nás s Radkou vedla k tomu, že jsme strukturu v okamžiku, kdy jsme prodávali firmu nebo podíl v ní, nezaložili. Protože jsme neviděli dál než na sebe. Jak to potom bude fungovat, když u toho nebudeme, nebo třeba u toho nebudeme chtít být nebo nebudeme moci u toho být.

Řekli jsme si, že potřebujeme první prozkoumat tu dlouhodobost. Teprve potom, co zjistíme, nebo do určité míry zjistíme, nikdy nezjistíme samozřejmě všechno, začneme přemýšlet o tom, co bude ta struktura.

 

Josef Podlipný

Často s rentiéry diskutujeme o dlouhodobosti. Můžeš nasdílet s našimi posluchači co je naše přidaná hodnota?

Čím pomáháme se s dlouhodobostí vypořádat a třeba i se vypořádat s nějakými krátkodobými výkyvy, které přicházejí. Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že přicházet i v budoucnu budou.

 

Vladimír Fichtner

Ta největší přidaná hodnota je, že na to člověk není sám.

Protože každý podnikatel to známe. Už není žádná centrála, kam bych šel a říkal „já tady mám nějaký problém, pojďte mi pomoct.“

Je to na mně. V našem případě to bylo na mně a na Radce, kdo jsme spolu založili byznys a stavěli ho.

Najednou, když na to nejsem sám, když si můžu o věcech povídat s někým, kdo má svoji vlastní zkušenost nebo další sdílenou zkušenost od dalších lidí, mohu se vyhnout mnoha chybám, které bych asi jinak udělal.

V podnikání to bylo stejně, samozřejmě. Dělali jsme chyby, dělali jsme věci, které byly slepou cestou. Přišli jsme na to a zatočili jsme včas. Vrátili jsme se kousek, udělali jsme pár kroků zpátky a pak zase pár velkých kroků dopředu.

V tomhle je to stejné, jenom máme méně času. Některé věci se neukážou hned, když je uděláme špatně, a proto je dobré se inspirovat.

Pokud někoho tato diskuse v tuto chvíli inspiruje, že si říká „Aha, to mě nikdy nenapadlo,“ je to přesně ten důkaz, jak na to nebýt sám. To je asi nejpodstatnější.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl opravdu to nejpodstatnější.

 

Pokud, vážení posluchači, přátelé, teď přemýšlíte, zda spravujete nebo spravujeme skutečně dlouhodobě naše rodinné bohatství, je to dobrý důvod nás oslovit. Při diskusi s vámi budeme objevovat odpovědi na tuto otázku, která je opravdu kriticky důležitá pro zachování rodinných bohatství i pro budoucí generace.

 

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hodně zajímavé diskuse nad otázkou „Skutečně spravujete rodinné bohatství dlouhodobě?“

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Americká inflace opět roste, česká ne. Přesto výnosy státních dluhopisů v USA i v ČR začínají růst a ukazují na nervozitu dluhopisových investorů.

Největším tématem v USA i v ČR byla inflace a obavy investorů z jejího dalšího vývoje.

My na možný návrat vyšší inflace upozorňujeme už od chvíle, kdy začala před necelým rokem klesat. Je to samozřejmě jen jeden ze scénářů budoucnosti, ale v minulosti byl takový vývoj obvyklý. I proto máme stále v oblibě české proti-inflační dluhopisy a zatím našim klientům nedoporučujeme kupovat dluhopisy s pevným úrokem a delší dobou splatnosti.

Americká inflace po krátké přestávce opět roste.

Roční míra inflace dosáhla 3,5 % a američtí analytici začínají diskutovat o tom, zda letos vůbec dojde v USA ke snižování úrokových sazeb. Přitom ještě v lednu trh očekával, že může dojít ke snížení amerických sazeb třikrát až šestkrát.

Jamie Dimon, šéf renomované americké banky J.P. Morgan, v dopise akcionářům tento týden psal o velmi širokém možném rozpětí amerických úrokových sazeb od 2 % do 8 % a nevyloučil ani riziko vysokých sazeb a stagflace v USA.

Aktuálně krátkodobé dolarové vklady i nadále vydělávají okolo 5 % p.a. Americké státní dluhopisy se splatností 10 let mají výnos 4,5 % p.a.

Z našeho pohledu jsou výnosy 10letých amerických dluhopisů stále příliš nízké na to, abychom je pořizovali do portfolií. Pokud by ale výnosy dosáhly na 8 % p.a., mohly by i pro nás být zajímavou alternativou k akciím.

Obdobný vývoj výnosů dluhopisů zaznamenáváme i v ČR, přestože česká inflace spadla na 2 %.

Zatímco ještě v polovině února platil český stát investorům za desetiletou půjčku roční úrok kolem 3,6 %, začátkem dubna se investory požadovaný výnos vyšplhal na téměř 4,1 %.

Nervozita ohledně dalšího vývoje sazeb je tedy patrná i na českém trhu, i když mnozí retailoví investoři a firmy si to ještě neuvědomují a stále počítají s tím, že úrokové sazby budou s vysokou mírou jistoty klesat. Přejme si, aby to tak bylo, ale určitě na to nesázejme.

Vyšší úrokové sazby v ekonomice mají negativní vliv na trh nemovitostí.

Nedávno se s kolegou Pepou Podlipným bavil jeden nemovitostní investor z oblasti New Yorku a říkal mu, že ceny nerostou, bytové a komerční pronájmy se zhoršují. Na Floridě je dle Pepy, který tam má zainvestováno, situace ještě docela dobrá (protože sem míří kromě tradičních seniorů i lidé v produktivním věku, převážně z IT, a zahraniční investoři), ale i zde může dojít ke zhoršení. Není divu, když hypotéka v USA nyní stojí 7 % p.a.

Ceny některých komerčních nemovitostí – nejen díky sazbám – de facto zkolabovaly; tzv. AT&T Tower v St. Luis se v roce 2006 prodala za 205 mil. dolarů, nyní ji koupil investor za 3,5 mil. dolarů. Je proto dobré si neustále připomínat, že ani cihla nemusí znamenat jistotu.

Na druhou stranu vyšší úrokové sazby zatraktivňují měnu, která takovéto výnosy přináší, proto by dolar mohl posilovat.Uvidíme, jak se inflační situace a úrokové sazby v USA budou vyvíjet. Z našeho pohledu i nadále platí, že musíme být připraveni na různé scénáře budoucnosti, a to s portfolii našich klientů jsme a nic v nich zatím nedoporučujeme měnit.

Velmi dobře popisoval situaci na trhu komerčních nemovitostí v ČR šéf DHL v článku Hospodářských novin s názvem „Objemy zboží klesají a nájmy skladů skokově zdražily. Hrozí odchod firem do Polska, říká šéf DHL Supply Chain.

Ukazuje, že situace v komerčních nemovitostech nemusí být tak růžová, jak mnozí předpokládají. ČR se rychle stává cenově příliš nákladnou, což může vést mnohé firmy k přemístění skladových prostor do okolních regionů. Proto i v této oblasti trhu doporučujeme velkou obezřetnost.

Aktuálně mírný optimismus ohledně vývoje na českém trhu nemovitostí k bydlení může rychle zmizet kvůli tomu, že české domácnosti na tom nejsou nejlépe.

Třetina rodin by finančně zvládla sotva měsíc, pokud by jim nečekaně vypadl příjem. V Praze, která je na tom ekonomicky nejlépe, tvoří náklady bydlení třetinu výdajů domácností, a to dobře charakterizuje, že nájemné nemá v Praze už příliš kam růst.Proto i při nákupu nemovitosti sledujte především dobrý cashflow výnos ve výši minimálně 5 až 6 % p.a., abyste se částečně ochránili před tím, že ceny nemovitostí v reálném vyjádření příliš neporostou.

To, že se situace i u střední třídy začíná zhoršovat, naznačují i zamrzající trhy se známkami nebo uměleckými díly v ČR.

Zde najdete odkazy na zmíněné i další články.

První rok s nemovitostí ve Španělsku

Vladimír Fichtner sdílel své poznatky z výběru a koupě domu ve Španělsku v epizodě číslo 28.

Nyní se společně s Josefem Podlipným k tématu vrací a ohlíží se za prvním rokem vlastnění domu na jihu Španělska a práce na jeho rekonstrukci.

Spolupráce s místními partnery, způsob života a vývoj trhu nemovitostí jsou jen některá z témat, na něž v diskuzi přijde řeč.

Přemýšlíte nad koupí nemovitosti v zahraničí?
Zajímají vás rozdíly v pracovním stylu českých a španělských stavebních firem?
Nebo si jen chcete dát pozor na velkou past, která číhá na naivní Čechy v zahraničí (nejen ve Španělsku)?

Poslechněte si 28. a 63. díl podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Rok se sešel s rokem. Vy jste s Radkou a celou rodinou španělskou nemovitost vybírali, myslím si, velmi pečlivě. To už jsme sdíleli nejenom v měsíčníku Rentiér, ale i v jednom z předchozích dílů podcastu. Teď, když se na to podíváš optikou pohledu do zpětného zrcátka a zároveň i vpřed, protože ještě určitě nějaké naplánované aktivity jsou před vámi, na co jste za těch dvanácti měsíců přišli? A co chceš v tenhle okamžik za celou tvou rodinu nasdílet s našimi posluchači? Jak Konstantin Kinský správně říká „Jen vůl se učí z vlastních chyb. Chytrý nebo moudrý člověk se učí z chyb druhých.“

 

Vladimír Fichtner

Potvrdili jsme si, že je dobře diverzifikovat nemovitostní portfolio. V ČR jsme prodali už skoro všechno, kromě toho, kde bydlíme. Prodáváme poslední nemovitost, ve které bydlel syn, tak jsme ji v tom boomu prodat nemohli. Španělsko je fakt investičně zajímavé – cash flow výnosy, ceny…

 

Josef Podlipný

Ukazuje se to stále jako správná volba? Proč je správná?

 

Vladimír Fichtner

Radka už říká „Tak ještě to nemáme úplně hotový, ale mohli bychom se podívat už na nějakou další, ne?“ A to je. To je přesně známka toho, že ona jako obezřetný finanční ředitel a člověk, který v naší rodině má nemovitosti jako svoji vášeň a prostě jí baví, už to považuje za dobré. „To fungovalo, tak pojďme dál.“ A už jsme se byli opravdu dívat. Teď, když jsme tam byli tři měsíce, jsme se byli dívat na další nemovitosti.

 

Josef Podlipný

Vlastně říkáš, že dosavadní, více než dvanáctiměsíční, zkušenost potvrzuje správnost volby lokality a zároveň vás povzbuzuje k tomu, abyste nemovitostní portfolio ve Španělsku rozšiřovali.

 

Vladimír Fichtner

Ano. Je to ale samozřejmě spojené s tím, že už jsme tam našli správné partnery ve spoustě oblastí. Už máme správného realiťáka, na začátku jsme neměli.

 

Josef Podlipný

A byl nějaký „aha moment“ při výběru toho realiťáka? Na co jste si přišli?

 

Vladimír Fichtner

Je to jako v ČR, většina lidí neví, proč to dělá a nemá to hlavu a patu. Pak narazíte na některého, který řekne „Víte, kde to je? Nebudeme tam jezdit, dokud si neujasníme, co vlastně potřebujete a dokud já vám nebudu moct říct, že to je moc daleko od hlavní cesty. Když chcete sedm minut a je to dvanáct, tak já vám to řeknu dopředu. Nemusíme tam kvůli tomu jezdit, abych vás zlomil, když to uvidíte a možná se vám to bude líbit.“ Já bych neřekl, že to je jiné než v ČR. Jenom se mluví španělsky, většinou. To je trošku bariéra. Po třech letech jsem pochopil, že se budeme muset naučit my španělsky a angličtina není úplně nejlepší jazyk. Ne pro každého. S realiťákem mluvíme anglicky, s právníkem mluvíme anglicky. Třeba stavební firma je během roku až třetí parta, která pro nás začala dělat, ta správná. Ale to bylo stejné v ČR, když Radka začínala dělat nemovitosti. V ČR také až třetí parta byla ta, se kterou dodnes dělá a věří si, rozumí si. Jsou to kluci, kteří mají chuť přemýšlet a jsou poctiví. Funguje to.

 

Tady to bylo to samé, akorát speciálně v tom stavebnictví to bylo o té španělštině. Google translate – čeština/španělština – pro elektrikářské práce není úplně žádná legrace. Když řeknete napětí, tak napětí mezi lidmi znamená něco jiného než elektrické napětí. V té elektrikařině google translate překlady, které tam někdy byly… Ten kluk se zeptal, já mu řekl, ať to zkusí říct jinak. On to řek jinak, ale byl to stejný nesmysl. Říkám mu, tak jo, tak to udělej. Ale tak to bývá samozřejmě i v ČR, i když mluví stejným jazykem druhá strana, je to o něco jednodušší. Ale našli jsme skvělého kluka, který má kolem sebe všechny profese, ale trvalo to. První zkušenost vysloveně špatná, druhá – i když to bylo na doporučení – trošku lepší. A třetí skvělá, také na doporučení.

 

Co bylo ale zajímavé, a co jsme si vyhodnotili s rodinou, že byla jedna z věcí, která nás trošku ošálila, když protistrana mluvila česky. Tak jsme ztratili část zábran.

 

Josef Podlipný

Ostražitost?

 

Vladimír Fichtner

Ostražitost. Protože když mluví česky, je to kamarád. Jsi v tom prostředí cizinec, nikdo nemluví česky a najednou někdo mluví česky. Najednou nevíš, je to dobře, není to dobře? Nebo nemusí to být dobře. Vysloveně jsme si prošli tím, že jsme měli české řemeslníky, kteří fungovali ve Španělsku. Nefungovalo to! Fungovalo to velmi, velmi problematicky.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám, je to sice z jiného regionu, nicméně související s tím tvým příběhem. V Americe roste, a docela strmě, počet Američanů, kteří mluví jen španělsky.

 

A v okamžiku, kdy se podepisují smlouvy, tak obvykle jsou dvoujazyčné. Podobný příběh mi nedávno nasdílel jeden rentiér, který říkal „My jsme se na základě impulsu Vladimírovy rodiny také porozhlédli ve Španělsku a také tam kupujeme nemovitost. Ale v okamžiku, kdy jsme dostali na stůl smlouvu, která byla v anglickém a španělském jazyce, a vlastními silami jsme si přeložili do češtiny jak anglický, tak španělský text, jsme zjistili, že nejsou kompatibilní. Tak jsme silně znejistěli.“ Tím chci jenom říct, že jazyková vybavenost nebo podpora je určitě velmi důležitá.

Nicméně, teď nás možná poslouchají posluchači, kteří o Španělsku také uvažují. Byl tam nějaký další aha moment, který by bylo dobré s nimi nasdílet, aby byli lépe připraveni na koupi?

 

Vladimír Fichtner

Na knihu by to bylo, jak jich bylo hodně! Ale život ve Španělsku je klidný, takový pohodovější.

 

Josef Podlipný

Co je to klid a pohoda ve Španělsku?

 

Vladimír Fichtner

Objednali jsme soláry. Když jsme řešili soláry na střechu v ČR, zhruba stejně velké, přijela firma a začali někdy v sedm ráno na střeše. V létě bylo 35 stupňů a dělali do deseti večer, než to měli dokončené. Položené to měli, neměli všechno ještě napojené dole, ale prostě měli střechu hotovou. Už tam nemuseli. Ve Španělsku přijela firma v půl deváté ráno, má to půlhodinu ze své základny, a tak ve dvě odjela. Přijedeme zítra. Prostě nemají pocit, že jim život uteče mezi prsty, když něco nedodělají ten den.

 

Josef Podlipný

Takže je nutný jiný styl plánování?

 

Vladimír Fichtner

My máme dvoupatrovou nemovitost, 4 ložnice, 4 koupelny. Mysleli jsme, že bude mít zrekonstruováno všechno a máme jenom jedno patro. Letos budeme pronajímat jenom jedno patro, až příští rok druhé. Je to způsobené tím, že je všechno pomalejší a také tam nejsme samozřejmě od rána do večera. Není tam člověk 6 měsíců v kuse. I když by to asi šlo speciálně teď už s firmou, kterou máme. Ale!. Vlastně jsme zjistili, že stejně jako oni – nemusíme. Tak to bude za rok, a co? Není to žádný zásadní průšvih. Pojďme si trošku užít života, nejen práce. Takže tohle je pro mě, který vždycky pracoval docela hodně, takové nové. Nemusí se dělat 12 hodin denně!

 

Josef Podlipný

Ten aha moment byl „Aha, jde to dělat i jinak.“

 

Vladimír Fichtner

Na úkor práce, člověk může mít i větší radost ze života. Já myslím, že my jí tady ani nemůžeme tolik mít. Španělé také jsou usměvaví, jsou v pohodě a není problém udělat chybu. Což je pro to naše prostředí také divné. Viz ten příklad s tou smlouvou – no a co? Tak je tam rozdíl.

 

To pomalé tempo a dokonalost vystihuje jeden příběh, který jsme zažili s Radkou. Říkali jsme si, že půjdeme na kafe, pak se půjdeme projít po promenádě u moře a pak na oběd. Šli jsme na kávu, bylo půl jedenácté, jedenáct. Život ve Španělsku začíná později, tak o hodinu a půl než v ČR. Takže v půl jedenácté všichni mají snídani. Byly tři obsazené stoly asi z dvaceti v té kavárně. Trvalo půl hodiny, než jsme dostali kávu – každý jsme chtěli kávu a vodu. Půlhodiny trvalo pro tři stoly objednávka a přinesení kávy. Ale ta holka byla usměvavá a v pohodě.

My jsme chtěli zaplatit a další půlhodinu trvalo placení. Třikrát šla kolem nás a říká „Já jsem zapomněla.“ Potom nakonec, když jsem si potřeboval odskočit, tak jsem šel s ní a zaplatil jsem to tam na místě, protože jsem si říkal, že nestihneme už ani oběd. Ale nebylo to „promiňte, já jsem to neudělala schválně. Jsem taková pomalejší možná, nebo si to nepamatuju, tak se nezlobte“ To je takové hrozně osvobozující, že člověk nemusí být vždycky dokonalý. Má to něco do sebe. Přestože se to někomu, kdo vyrostl v české kotlině a s německým „pintlich“ přístupem k věcem, může zdát až divné. Ale já musím říct, že pro nás je to spíš „aha, to taky jde takhle?“ Potom člověk vidí úsměv na jejich tváři, vidí, jak mají prostor se sejít se svou rodinou a uvařit si spolu oběd a strávit spolu nějaký čas.

 

Když odjížděl kamarád, který tam se mnou byl týden, tak nás šéf stavební firmy pozval, ať přijdeme, že nám uvaří. My jsme přišli k němu domů, on tam měl navařeno pro nás a prostě jsme „španělsko-překladačsky“ se bavili o všem možném a bylo to o tom vztahu. Nebylo to o práci – zaměřím, dodám apod. Bylo to mnohem vlídnější, příjemnější, přátelštější. Takže je potřeba se obrnit trošku trpělivostí na jiný styl. Já musím říct, že pro mě to bylo spíš ze začátku „Ježišmarjá, to se nemůžeme domluvit.“ Druhá stavební firma, kterou jsme měli, tak jsme jim v listopadu říkali, že přijedeme v lednu, můžete nastoupit? A oni na to „až přijedete, tak se ozvěte.“

 

My jsme už s nimi prošli stavbu předtím, už měli zapsáno, už dali rozpočet. Tak jsme se na to ptali té holky, co nám je doporučila. Ona říkala „musíte říct konkrétní datum. Když řeknete v lednu, tak to je hrozně široký. Řekněte datum.“ Tak jsme řekli přijedeme 9. ledna, a oni „tak až přijedete, tak se ozvěte.“ Tak jsme přijeli 9. 1. a 10. dopoledne zavolal nebo napsal ten člověk „tak jak to vypadá?“ Říkám si, vždyť jste se nechtěli sejít. Já jsem přijel včera v noci, chtěl jsem volat, ještě není oběd, tak jsem chtěl volat, ať přijdete. No přišli. Podívali se znovu na to, co už si jednou zakreslili, znovu poslali další budget. No, legrace. Z budgetu na všechno kývli, že udělají, třetinu práce neudělali, budget, ale zůstal stejný. Takže legrace. Ale ta dokonalost tam není tak silná.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi zmínil nekonečnou sezonu teplíčka ve Španělsku, kvůli kterému tam také rád cestuješ. Je s tím třeba spojená obava ze sucha? Jak řešíte vodní zdroj a jak jste řešili tuto otázku?

 

Vladimír Fichtner

Voda je základ, a to velmi zásadní. My jsme postupem času přišli na to, že je potřeba se dívat na plodiny, které se v tom místě pěstují, protože to ukáže, co si místní myslí o suchu nebo nesuchu. Když máte někde olivy, tak tam moc vody nebude. Když tam je mango a avokádo, které jsou na vodu náročné, tak šance, že budete mít vodu a že má nějakou vydatnost, je rozumnější. Není to záruka, ale je to určitě to nejlepší, co můžete udělat jako místní. To je další poznatek, pracovat s místními. My jsme tam na začátek na pár týdnů vzali kluky, kteří nám stavebně pomáhali tady v ČR. Technologie, kterou se tam staví, je trošku jiná, materiály jsou trošku jiné. A až teď zpětně poznáváme, jak se najímali ty další španělské firmy, že to nefungovalo úplně dobře.

 

Že je potřeba znát to místní a vlastně najít si místní lidi, kteří fakt vědí „Tady je jasné, že bude dole voda, protože je to v dolíku a nemůžete tady dávat elektrické podlahové topení.“ A na to jsme přišli až když jsme ho položili a přišly deště. Přišel elektrikář „co tady máte, že to vypadává? Tady to topení musí být jiné“. To my jsme nevěděli, protože naše česká zkušenost nám v tom neporadila. Vyhledávat místní je samozřejmě komunikačně složitější, ale řekl bych, že to je hodně důležité. Nebo právník. Ptali jsme se proč právník funguje tak dobře, a jedna jeho kolegyně říkala, že je ze severu. On je vycepovaný, není tak „maňána“. Fungoval způsobem, který nám vyhovuje. Ne že bychom na něj nemohli nebo neměli dohlížet.

Musí si to člověk hlídat víc než tady, ale to neznamená, že není dobrý. Jenom to vyžaduje trošku víc energie. A je to spojené s tím „Udělal jsem chybu, tak to předělám.“ Otázkou je jen to, jak zásadní.

 

Josef Podlipný

V České republice, kde máme mnoholeté zkušenosti jako všichni rentiéři, se mění postupem času daňový režim a teď naposledy daňový balíček zdražil i danění nemovitostí. Jak velkou zkušenost máte s daňovým režimem ve Španělsku?

 

Vladimír Fichtner

Zatím relativně malou, ale ty daně jsou zatím docela příznivé.

 

Josef Podlipný

A můžeš s námi nasdílet nějaký detail z té dosavadní zkušenosti?

 

Vladimír Fichtner

Zatím ji máme malou, takže asi moc moc velký detail nevím. Není daň z dědictví, to je důležité, v Andalusii. Ta se začíná aplikovat, až pokud dědicové dostávají každý milion eur a více. Třeba v hodnotě nemovitosti. Když bude nemovitost za 4 miliony a budeš mít 4 děti a zemřeš, tak tak tam by se mohla začít aplikovat daň. Takže to je docela důležitá věc, kterou jsme s Radkou řešili hned od začátku. Aby tam nebyl takový problém. Jinak daně z nemovitostí, daně z nájmu jsou podobné jako u nás. Není to zásadní. Španělsko je relativně chudá země, alespoň jižní, v Andalusii, kde jsme. Je tam levně v porovnání s ČR. Výrobky jsou kvalitnější. To máme vyzkoušené. Prací prášky, které si Radka přivezla domů, když měla prázdné kufry, jsou stejné jako tady v ČR.

 

Panenka stojí o třetinu méně. Je tam levný život. V zimě člověk nemusí tolik topit, ještě ušetří za topení, je to ideální.

 

Josef Podlipný

Při minulých diskuzích jsme s našimi klienty sdíleli i možný důvod, proč jsou k dispozici nemovitosti ve Španělsku jako nějaká mezigenerační výměna současných vlastníků, možná i určitá míra chudoby v některých oblastech. Jak moc je rizikové to prostředí pro vlastníky nemovitostí, pokud tam nebydlí stále? Mám na mysli riziko squatterů. Riziko, že se do té nemovitosti nastěhuje někdo, kdo s ní nemá žádný vztah?

 

Vladimír Fichtner

To záleží na tom, co to je za nemovitost, kde je apod. My máme nemovitost „in the middle of nowhere“, kde lišky dávají dobrou noc. Ale nevím, co tam žije, co by dávalo dobrou noc. Ještě neznám Španělsko tak dobře. Tam žádný squatter není. To má 20 minut autem k prvnímu místu, kde může něco vyžebrat.

 

Josef Podlipný

S dobrou fyzičkou.

 

Vladimír Fichtner

Nebo k prvnímu kontejneru. To není úplně místo, kde by se něco takového dělo. Když máte byt v nějaké zástavbě, jasně, může se to stát. Ale když jsme se bavili s právníkem, říkal, že za 10 let se mu to stalo dvakrát. Trvá to 6 měsíců, než ty lidi vyženete. Případně si dejte security systém. My máme security systém, ale ne kvůli squatterům, spíš kvůli tomu, že jsme na relativně odlehlém místě. A mně stojí 50 eur za to, aby mi to online hlídal od rána do večera.

 

Josef Podlipný

I přes odlehlost toho místa, jak důležité jsou sousedské vztahy?

 

Vladimír Fichtner

Podobně jako v ČR, je to fajn. Ale já musím říct, že my máme vlastně za sousedy Brita, Belgičana, Švéda a dalšího Brita. Tam skoro žádný Španěl není. Občas je tam Španěl a ten mluví jenom španělsky, to zatím ještě neumíme dostatečně dobře, abychom se nějak dramaticky seznámili. Je to stejné jako jinde, s někým si člověk sedne víc, s někým méně. Ještě budeme budovat vztahy. Zatím jsme byli ti, kteří přinášeli hluk spojený s rekonstrukcí. Už se těším, až je budeme moct pozvat na party. To je důležitá věc. Když budete mít party, je potřeba pozvat všechny sousedy, protože pak nemůžou říkat, že je u nás „bordel“, protože dostali pozvání také. A to je jejich problém, že ho nevyužili. To jsou lehké insight informace, které člověk postupně poznává.

 

Josef Podlipný

Ty o španělském prostředí mluvíš jako o prostředí, které dává možnost si život užít a možná žít jiné hodnoty. Jak moc je to komunitní prostředí? Nebo podařilo se vám za ten rok už vplout do nějaké komunity a začít tam budovat vztahy?

 

Vladimír Fichtner

Že by Radka dostala pozvání na oběd od někoho, s kým dělá 10 let nemovitosti v ČR, kdo by jí uvařil, tak to nedostala zatím. Ani já. Ve Španělsku jsme ho dostali po pár měsících spolupráce. Je to jiné. A opravdu je to i o tom, že ti lidé udělají chybu, ale nedělají ji schválně. Není to „já to schválně neudělal nebo já to schválně udělám blbě.“ Prostě je to obráceně – třeba panty měly být na druhé straně, tak se to předělá. Když dělali klimatizaci, dávali ji na nějakou úroveň a bylo to moc vysoko na první pohled. Já si říkal, asi by to chtělo níž. Ráďa tam už nebyla a já jsem viděl na kameře, jak se jí to nelíbí. Ale vím, že v ČR by možná nešla do toho, aby to ti kluci snížili. Tam ten kluk řekl „Jo, tak já to dám níž“. Vlastně je jednodušší to napravování chyb, oni nemají problém chybu nebo nedokonalost nebo jiný názor přiznat. Nemají pocit, že to je útok na ně. Když mně někdo řekne, že jsem něco udělal špatně nebo že to mám předělat, tak se cítím ohrožen. Tam mi přijde, že to tak není. Schválně jsem to neudělal, tak já to předělám, v pohodě. To bylo příjemné, musím říct, Ne, že by se člověk rád potýkal s tím, že něco je nedokonalého, ale způsob napravování nebo přiznání nedokonalosti a napravování, je příjemnější.

 

Josef Podlipný

Nedokonalost v oblasti nemovitostí, developmentu někdy vede k tomu, že si to děláme takzvaně po svém. Setkali jste se i s tímhle způsobem, že stavebník si to udělal po svém? Prostě řekl „okej, máte to tady nějak namyšlený nebo namalovaný, ale já vím, že takhle je to líp.“ A vy jste přišli k hotovému. Je tam takový prvek?

 

Vladimír Fichtner

V předchozích stavebních firmách asi trošku jo, ale Radka si to moc nenechá líbit. V té poslední firmě vůbec. Ten kluk je fakt šikovný, chytrý, dělá skvěle. Teď už tam nejsme. Posílá mi, co dneska udělali, co se chystá, je to příjemné. Je to španělsky, já si to dám do překladače – už mám za sebou 60 dní španělštiny v Duolingo, tak už některé věci i rozumím 😊

 

Josef Podlipný

Vláďo, jak jsi správně řekl, rok ve Španělsku už vydal na knihu. My nemáme tolik času, abychom povídali celý příběh, který by se vešel do knížky. Pojď na závěr s našimi posluchači nasdílet jednu, dvě, tři věci, na které jste si přišli až za ten rok. Za to období nějaké zkušenosti.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí je investice. Kdo o tom uvažuje, tak španělský trh nějak neroste v ceně a je to cashflow trh. My ještě nevíme, jak to bude vypadat, jestli budeme mít výnos cashflow 5, 7, 10 nebo 12 %. Uvidíme, jak se nám bude dařit. To teprve bude za půl roku nebo za rok další podcast. Je to o cashflow. Ty ceny tam relativně stojí, není tam žádný velký posun. Nemovitost, kterou my jsme kupovali, rok a půl byla na trhu. Nemovitosti, na které jsme se byli podívat před rokem, tam pořád jsou za stejnou cenu nebo nižší cenu. Občas samozřejmě nějaká zmizí, to není tak, že ne.

 

Josef Podlipný

Takže je to o cashflow.

 

Vladimír Fichtner

Podle nás je to hodně cashflow trh. To je jedna věc. Místní znalost a zkušenost lidí je důležitá a je určitě lepší dělat s místními než s někým, koho si člověk přiveze z ČR. To je naše zkušenost, třeba má někdo jinou, ale naše zkušenost taková.

 

Josef Podlipný

A do třetice všeho dobrého, nebo zlého.

 

Vladimír Fichtner

Pohoda. Je to klidnější, já jsem tam byl tři měsíce, protože mě bolí klouby a v teple mě nebolí. Režim je pohodovější, klidnější. Mně to vyhovuje moc, takže poznávám nový způsob žití.

 

Josef Podlipný

Moc děkuji za příběh roku ve Španělsku. Dokonce mě mrzí, že tady s námi není Radka, protože si myslím, že i ona by měla k tomu co říct a je spolutvůrcem tohoto příběhu.

Pokud vás, posluchače, zajímá více detailů, tak věřím, že vám Vláďa, než vydají s Radkou knihu, o které hovořil, rád nasdílí další detaily.

Pokud si myslíte, že někoho z vašich blízkých toto téma může zaujmout, budeme rádi, když tento díl podcastu se svými kamarády nasdílíte. Přeji hezký den

 

Nejlepší začátek roku za 5 let. Radost ze zisku není tak silná jako bolest ze ztráty. Problémy v českých firmách a zlatá mánie.

Ve dvou týdnech kolem Velikonoc panoval větší klid a pro mnohé z nás to byl čas k pozastavení, čas s rodinou. Na schůzkách s klienty jsem si všimla, že pro některé to byl i čas na otevření témat rodinného majetku a jeho předávání na další generace.

Již máme za sebou 1. čtvrtletí a na trzích pokračoval růst. Mohli jsme se tak dočíst, že to byl nejlepší začátek roku za posledních 5 let. (Patria)

Index S&P 500 vydělal 10,11 % a naši klienti to jednoznačně vidí na svých účtech. Jsme rádi, že díky růstu odmazáváme vliv inflace na klientská portfolia. Vždy na schůzkách upozorňuji, že stejně tak, jak nyní trh roste, může začít i klesat.

Zatím nevidíme, že by se nafukovala bublina, ale vždy může dojít k nějaké korekci nebo události, po které začnou trhy klesat. Jak ráda zmiňuji – poklesy na trzích jsou jistota, jen nevíme, kdy přijdou, jak budou velké a jak budou dlouho trvat.

Jak uváděl kolega Tomáš Tyl v minulých zprávách, i když jsme na maximech, stále doporučujeme na trh vstupovat, pokud jsou nové peníze určené na dlouhodobé cíle. Současná maxima mohou být za několik let minima.

Důležité je držet se svého plánu a své nastavené strategie. Z hlediska hodnoty akcií je vývoj v následujících pár čtvrtletích relativně nedůležitý ve srovnání s tím, kam se bude ubírat dlouhodobý trend. Ten je závislý více na ziscích firem než na aktuálním cyklu či na vývoji sazeb nebo jiných vlivech, například geopolitických.

Minulý týden zemřel ve věku 90 let Daniel Kahneman, uznávaný psycholog a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, přestože ji nestudoval. (DeníkN) Jeho odkaz v psychologii je velmi silný a ovlivnil řadu oborů včetně financí, kde se stal průkopníkem behaviorální ekonomie.

Popsal mimo jiné přemýšlení o zisku a ztrátě. Jedno poznání nám říká, že radost ze zisku není tak silná jako bolest ze ztráty. Ve vztahu k majetku je potřeba si uvědomit, že bohatství vzniká a je udržitelné, když na nastavené cestě dlouhodobě vydržíme a nenecháme se převálcovat bolestí ze ztráty.

Na schůzkách s klienty jsem slyšela vesměs pozitivní zprávy ohledně toho, jak se daří jejich firmám (převážně v IT). I když je už někde cítit mírné ochlazení a znovu je potřeba více přemýšlet o vydávaných nákladech.

Jiná situace je v průmyslu, což jsem slyšela jak na schůzkách, tak se dočetla v tisku. Pro české firmy, které jsou navázané na Německo, to začíná být velký problém. Některé německé firmy v ČR ruší své pobočky a stahují se do Německa nebo hledají levnější trhy. (HN)  Nejedná se jen o strojírenské firmy, ale i z dalších oborů. Ochlazení na německém trhu pociťují letos české firmy snížením objednávek o 10 až 25 %.

Dalším problémem pro českou ekonomiku může být přesun firem do Ameriky. Firma Brano, vzhledem k vysokým cenám energií, je nuceno výrobu pro Teslu realizovat na východě USA, ve státě Georgia. (E15) Také ve strojírenské firmě Agrostroj rozhodli o investici v objemu 105 milionů dolarů do závodu v Americe. (HN)

To vše znamená, že pracovní síla se nevytváří u nás, ale vytváří se v Americe. U nás se spíše začínají objevovat zprávy o propouštění. Například státní podnik DIAMO propustí až 12 % zaměstanců. (HN)

Dočetla jsem se také o tom, že přibylo insolvencí, a to především fyzických osob. To může ukazovat na zhoršující se ekonomickou situaci a postupný nárůst nezaměstnanosti. (HN)

Po delší době je na trhu vidět větší zájem o zlato. Zlato nyní překonává své rekordní hodnoty a toho si všimla i média. Je to pochopitelné, protože jeho cena roste především v dobách ekonomické či politické nejistoty. Podle nás je zlato mylně považováno za bezpečný přístav.

Současná agrese na Ukrajině i napětí na Blízkém východě zájem o zlato zvyšuje. (HNAtraktivita táhne cenu nahoru. Cena zlata se také pohybuje opačně oproti úrokovým sazbám a ty nyní začínají jít dolů.

Nakupují ho také centrální banky, především čínská. V Číně se k centrální bance přidávají ve velkém i běžní investoři, a to díky problémům v realitním sektoru i obavám ohledně celého čínského trhu. Zlato nakupovala také ČNB. Centrální banky západních zemí ale zlato nekupují. (E15)

My pro ochranu bohatství chceme raději investice, které přináší průbězné příjmy (zisky, dividendy, úroky), a to zlato nepřináší.

Investice do širokého akciového trhu dlouhodobě přináší růst (pokud bude fungovat nadále podnikání). Zlato roste, když ho lidé chtějí více kupovat a to dělají, protože jeho cena rostla. To ale pomáhá vytvářet časté bubliny.

Pro zajímavost, na 10letých horizontech v historii americké akcie prodělaly pouze ve 3 % případů. Zlato ve 28 % případů. Takto dle mého nevypadá jistota, za kterou někteří lidé zlato označují. Více detailů o tom, proč do zlata neinvestujeme, najdete zde a porovnání zlata a akcií pak zde.

Zde najdete odkazy na zmíněné i další články.

Kdy a jak s dětmi začít mluvit o majetku

 

Většina rodinného bohatství se rozpustí s druhou či třetí generací. Častým důvodem je to, že první generace nedokáže předat své hodnoty a majetek tak, aby si ho ty budoucí generace vážily a měly ho jako pomocníka, a ne břímě.

V této epizodě se Vladimír a Josef ponoří do důležitého tématu, jak do správy majetku zapojit děti. Sdílí své osobní zkušenosti a výzvy, se kterými se potkali, když s dětmi diskutovali o rodinném bohatství.

Dozvíte se, proč a jak využívat při vzdělávání dětí hry a simulace, aby už od mládí pochytily důležité finanční koncepty. Role charity a filantropie je při zapojování dětí do správy majetku také velmi důležitá, protože jim vštěpuje smysl pro zodpovědnost a správcovství.

Zaposlouchejte se do této epizody a zjistěte, jak ve své rodině podporovat pozitivní a informovaný přístup ke správě majetku a zajistit hladký přechod bohatství na další generace.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, kdy a jak jsi začal řešit majetek se svými vlastními dětmi?

 

Vladimír Fichtner

Ve chvíli, kdy začalo být co řešit. Ve chvíli, kdy jsme prodali většinový podíl ve firmě, nastal čas začít řešit majetek i s dětmi.

 

Josef Podlipný

Poděl se s námi o nějakou podrobnost.

 

Vladimír Fichtner

Dětem bylo kolem 15, 25 a 26.

 

Josef Podlipný

Jaké byly začátky?

 

Vladimír Fichtner

Jaké byly? Hledali jsme cestu, jak na to.

Naše nevýhoda je, že jsme často první generace bohatství a nemáme to know-how od koho převzít.

Začátky byly takové, že zkusíme tohle a zkusíme tamto.

Mě tyhle věci obecně zajímají, takže jsem je začal studovat poměrně intenzivně díky tomu, že jsem přestal být ředitelem společnosti. Už jsem se stal jenom spolumajitelem a pro kolegy mentorem, řekněme, který dělá to, co ho baví. A nemusí už dělat to, co ho nebaví.

Začal jsem mít prostor na studium těchto věcí a vypadalo to, že jako první budeme řešit nějakou strukturu, nadační fond nebo svěřenský fond. Něco, co bylo spojeno s tou transakcí.

S Radkou jsme ale došli k tomu, že to je něco, co nám vůbec nevyhovuje. Já jsem pak zjistil, že většina těch struktur je dělaná velmi studeně, bez účasti dětí a další generace. Je to hodně řešené technicky.

A to je důvod, proč většina z nich, alespoň na západ od nás, dřív nebo později zkolabuje. Proč 80 % lidí následující generace říká „My vůbec nechápeme, proč to máme.“  To řešení je to pro ně trest a ne benefit.

10 % neví.

A 10 % říká „To je výborný, to máme dobře vymyšlený.“

S Radkou jsme postupně došli k tomu, že jedna z klíčových věcí je zapojit do starání se o majetek a do přemýšlení o majetku, děti. Co nejdříve. Pomoci tomu řešení, aby bylo multi-generační.

Nikoli „Tady jsem to vymyslel a berte nebo neberte.“ U nás to bylo takhle.

Ty máš za sebou ale mnohem víc generací rodinného bohatství.

Ty nejsi první generace, i když – jak se to vezme. Už jsi o tom vyprávěl kdysi v podcastu.

Jak to bylo u vás? Kdy jste začali zapojovat děti, Pepo?

 

Josef Podlipný

Pozdě. To je stručná odpověď.

A ano, máme spolu už epizody, kde sdílím větší detail. Teď to jen krátce připomenu.

My jsme získali část majetku v restituci, takže já zastupuji čtvrtou generaci naší rodové větve.

K tomu pozdě jenom doplním, že s určitou odpovědností jsme převzali majetek a jako součást rodinného bohatství jsme převzali i příběhy, které se s majetkem pojily. Jak vznikl, jaké souvislosti jsou spojeny s těmi předchozími generacemi. Pokora, respekt a zároveň chuť zachovat hodnotu majetku, anebo ho ještě zvětšit, zastínila právě tu včasnost zapojení dětí do jeho správy.

Vlastně jsem se pak nemohl divit tomu, když mi jeden z našich potomků řekl, že určitou součást majetku považoval za nechtěného sourozence. Za někoho, kdo jim vzal po určitý okamžik pozornost jejich otce, možná jim vzal i lásku jejich otce. Protože se věnoval něčemu, co v ten okamžik považoval za důležité. A nepovažoval za tolik důležité zapojit rodinu do diskuze o důležitosti nebo principech správy rodinného majetku.

Takže musím říct zcela upřímně – u nás jsme s tím začali později.

 

Vladimír Fichtner

Kolik zhruba bylo dětem, vzpomeneš si?

 

Josef Podlipný

V době, kdy jsme majetek v restituci získali, ještě děti nebyly na světě.

Ale když jsme ho zvětšovali, už postupně na světě byly.

Když už měly rozum z toho, co se kolem nich děje a mohly se k tomu i vyjádřit, já jsem ještě neměl stále dostatek sil a energie je k té diskuzi přizvat.

První taková větší zkušenost byla odmítnutím, kdy dcera řekla „Tati, nemůžeš se zlobit, že se na tuto část majetku díváme jako na nechtěného sourozence, kterému jsi věnoval větší pozornost. A možná jsi připravil po určitou dobu o svou pozornost nás. Své děti.“

 

Vladimír Fichtner

Kdy bys dnes, poté, co víš, se začal s dětmi bavit? Kolik by jim bylo?

 

Josef Podlipný

Neváhal bych už od věku třeba 7, 8 let.

S jistotou můžu říct, že od 10 let výše bych chtěl diskutovat s dětmi vše hlavně srozumitelně. Což by mohlo být přínosem.

Moc dobře si vzpomínám na příběh Filipa, který se s námi nedávno setkal. On vzpomenul svého nejmladšího potomka, syna, který společně s ním poslouchal náš podcast.

Ne proto, že by mu tatínek řekl „Tady si sedni a pojď poslouchat podcast Mezi Rentiéry.“

Ale proto, že se tam nějak nachomýtl. My jsme v tom díle opakovaně zmiňovali slovo rentiér.

A tak se syn svého tatínka ptal, co to vlastně je. Dílem si nabral něco z našeho podcastu. Když se ptala manželka, maminka tohoto ještě neplnoletého syna, co to vlastně je rentiér, syn pohotově zareagoval a začal jí to vysvětlovat.

Filip říkal, že bylo velmi příjemné si uvědomit, že i v tomto věku jeho syna, kterému je lehce nad hranicí 10 let, se o ta témata může zajímat.

 

Vladimír Fichtner

U nás to bylo tak, že my jsme s celou tou šíří majetku začali děti seznamovat tak, jak jsem říkal.

Ale třeba s finančními aktivy, co jsou akcie, dluhopisy, fondy apod., jsme s nimi hráli naši hru Finanční svoboda už od 10 let věku.

Eliška hrála ve druhé třídě na základní škole. V podobném věku, který jsi zmínil. V 7, 8 letech jsou děti úplně v pohodě. To my, dospělí, máme tu bariéru – co je ta akcie nebo ten dluhopis, dividenda.

Jim to je úplně jedno. Oni se v té hře naučí, jak to funguje. Stejně jako se v monopolech naučí slovo hypotéka. A hrají to jako hru.

Jde o to, jakým způsobem jim to představíme. Má to v sobě jednu krásnou věc, kterou jsi zmínil.

Když jim představím slovo akcie, dluhopis, dividenda, burza, pohyby na burze nahoru a dolu, v 7, 8, 10 nebo ve 12 letech nenásilně, přirozeně, hrou – mají pak sami motivaci se o to zajímat. To vím přesně od jednoho našeho klienta, který s námi hrál Finanční svobodu se svými syny i s manželkou.

Říkal mi, že pak se mnou mluvil a probírali jsme něco, kde padlo slovo dividenda nebo něco podobného.

A syn se ptal „Tati a my máme taky nějakou dividendu?“

Když jim dáme prostor, přináší to další generaci motivaci se něco dozvědět, protože oni jsou velmi zvídaví. Nám to dává možnost jim to vysvětlit v okamžiku, kdy to chtějí slyšet. Ne kdy jim to chceme nacpat do hlavy.

Jedna z nejhorších věcí, jak něco dělat s dětmi je „Tady si sedni a nauč se to.“

To dopadne jako ve škole, že jo? Když to dopadne dobře, tak se to nadrtí a za čtrnáct dní už to nevědí.

Ale když chtějí poznávat, je to základ toho, abychom mohli vůbec něco předat.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Rané počátky, které jsi mi právě připomněl, a je velmi příjemné na to zavzpomínat, byly také spojeny s hrou Finanční svoboda.

Určitě si vzpomeneš na naše první setkání, které proběhlo zhruba v roce 2005, 2006.

My jsme jako odměnu za to, že jsme začali tvořit nový koncept poradenství v bankovním prostředí, získali nejenom možnost si zahrát hru Finanční svoboda pod tvým vedením a tvých kolegů, ale získali jsme i tu hru a možnost hrát ji pak s dalšími.

Já jsem začal hrát se svými dětmi a se svou manželkou. Jako jedno z cenných poznání si uvědomuji, že tam zafungovalo to, co funguje i u monopolů. V okamžiku, kdy se hra hraje, všechny principy, všechna pravidla i samotné peníze, které jsou jenom papírky, mají obrovský význam. Až magický. Vtahují hráče do hry, do přemýšlení o různých strategiích, do hledání odpovědí na předchozí chyby.

Ale v okamžiku, kdy jsme hru uklidili, ležela ve skříni a ty bankovky neměly vůbec žádný význam. Byly zcela bezcenné.

Nicméně ta strategie a způsob přemýšlení hráčům v hlavách zůstaly. Takže aniž bychom na to přímo cílili, při hře jsme učili sami sebe, ale i naše děti, správcovskému přístupu.

Ne něco vlastnit a shromažďovat. Jak ty s oblibou říkáš – zaplavat si jako strýček Skrblík v mincích, ale přistupovat k majetku s pokorou. Hledat takovou strategii a takové principy, kterým budu rozumět a budu je schopen předávat i dalším generacím.

 

Vladimír Fichtner

Já jsem nedávno o víkendu s kolegyní Šárkou hrál s rodinou jednoho deseti miliardáře. S jeho dospělými i lehce nedospělými dětmi.

Hráli jsme simulaci života od 30 let do 60 a pak od 60 do 90 let, kdy se hraje rentiérský scénář.

Což je té rodině samozřejmě bližší, ale potřebovali se naučit i ty základní principy běžného investování.

Dohráli jsme – skvělý zážitek jako vždycky. A pak hned jsme měli první společnou schůzku o majetku. V průběhu té schůzky padaly opakovaně reference na to, co jsme před tím prožili ve hře. Jak to šlo nahoru, dolů, co se dělalo když, a jaké měli strategie, každý tým to hrál trošku jinak. To byla úplně úžasná věc.

Samozřejmě zážitek z té hry, jednoduchý pro pochopení, kdy je to prostě hra a za dvě minuty víš, jak to ty děti vtáhlo.

A o hodinu a půl později už řešíš reálné peníze. Ale máš tam tu hru, můžeš se zase k ní vrátit, můžeš si zahrát, zase prožít jiný scénář.

Připomnělo mi to moc zajímavé časy, kdy jsme to řešili s našimi dětmi.  A bylo to opravdu výborné.

Z mého pohledu je třeba začít relativně co nejdříve.

Většina lidí dělá tu chybu, že začne pozdě. Nebo si říká, že začne až to bude sám vědět, až bude mít všechny odpovědi.

Hups, nebudu je mít nikdy, to je ten problém. Pořád se mám co učit, dodneška se mám co učit. Přestože si myslím, že vím docela dost, tak také vím, že spoustu věcí ještě nevím. Je třeba dát si velký pozor na to, abychom nezačali pozdě.

 

Josef Podlipný

Mě teď napadají dvě otázky. Na které už jsi svým způsobem odpověděl.

Položím tu první.

Jak často se setkáváme s otázkou rentiéra, správce, budovatel rodinného bohatství, kdy má děti zapojit do diskuse o majetku, o jeho správě. Jak je to často?

 

Vladimír Fichtner

Málo. Relativně málo, protože většinou jsme to my, kteří vyprovokují tuto diskuzi. A řekneme, že je potřeba co nejdřív. Protože většina lidí myslí, že má čas.

Většina našich klientů je ve věku 50, 55, někdo 60. Mají děti od 18 do 30, řekněme.

A říkají si „Ještě nějaký čas, ještě vydržím nějakou dobu, ještě budu mít pořád šanci to předat v klidu.“

To je ale otázka, to nikdo nevíme!

Přestože ta proaktivní otázka přichází relativně málo, respektive souvisí s věkem dětí – čím starší, tím je to relevantnější. Když jsou děti pod 18, tak mám pocit, že všichni říkají „No tak ještě je čas a nemusíme“.

My ale doporučujeme to mít nastavené trošku jinak a přiměřeně věku začít děti seznamovat s některými věcmi. Mám také zkušenost s rodinou, kdy otci je 70, dětem 50, ale děti nevědí, ještě neměli čas se o tom pobavit.

Jak utíká čas, je to samozřejmě čím dál tím složitější. Člověk ve vyšším věku už nemá tolik energie, nemá možná tolik trpělivosti. A už má nalajnované, jak by to chtěl. A vlastně pustit do toho někoho dalšího, aby mu to trošku zbořil oponenturu té mladší generace už není tak jednoduché.

To vidím jako velmi problematickou záležitost do budoucna.

Protože pokud se nepodaří otci zakladateli děti zapojit intenzivněji, vzdát se své vedoucí úlohy, toho svého „LenOna“, který to všechno vybudoval, vytáhnul sám a dodneška spoustu věcí řeší za děti, tak ony nebudou vědět, co s tím.

Spadne jim to do klína a budou dělat stejné chyby jako my jsme dělali, když nám bylo 30.

Ale my jsme je dělali s deseti tisíci korun.

Oni to budou dělat se stamiliony. Tu chybu udělají stejnou. Prostě přijdou třeba o všechno nebo o půlku.

Xkrát jsme si tady o tom povídali. I zkušený podnikatel může přijít o spoustu peněz, když si nedá pozor.

Pro děti, které nemají tolik zkušeností, kterým rodiče nedali příležitost si to vyzkoušet nebo získat zkušenosti, to může být velmi nebezpečné.

Třeba to dopadne dobře, pracujeme na tom! Ale je to opravdu velmi složitá věc.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, docela častý příběh budovatelů rodinného bohatství, ať už to jsou ženy nebo muži, protože v jednom díle sdílíme i to, jak se ženy postupně zapojují do správy rodinného bohatství, bývá to, že budovatelé hledají své nástupce trošku přirozeně. Protože si říkáme, že asi nebudeme žít nekonečně dlouho, nebo nebudeme mít nekonečně dlouho tolik energie a elánu se o rodinné bohatství starat.

Proto býváme pyšní na to, když slovy jednoho z našich budoucích klientů, se děti stanou těmi malými šéfy. Nechají si vytisknout vizitku „malý šéf“. Chodí s námi do firmy a poznávají nějaké souvislosti byznysu, prostředí, ve kterém podnikáme.

Ale často zapomínáme díky tomuto nadšení, že to není jenom o byznysu. Že to je o osvojení principů, o hledání cest, o sdílení i toho špatného, nejenom toho dobrého. Nejenom pozlátka a ukazování, jak může tatínek nebo maminka jezdit v drahém voze a každý rok být na několika dovolených se svými dětmi. Na to mnohdy zapomínáme.

Vzpomínám si, že Tomáš, otec toho „malého šéfa“ říkal, že on už více let kolem sebe pozoruje mezi svými vrstevníky, že začínají dělat něco jinak než on.

Pravda, měl dílem štěstí, protože se mu podařilo za to období udržet rodinné bohatství velikosti více než miliardy.

Ale sám si teď uvědomuje, že už je to vlastně tak velké, že to není úplně jednoduché prodat. A že to je možná postavené tak, že i kdyby ten jeho syn byl už plnoletý, že by si obtížně poradil s tím, aby to rodinné bohatství spravoval.

Protože je to postavené hodně na Tomášovi, na jeho schopnostech, na jeho dovednostech, na jeho kontaktech.

A to není úplně jednoduché převzít. Tomáš tak zjistil, že i když si myslel, že svého syna zapojil včas, tím, že se stal jeho nepsaným malým šéfem na vizitce, nepřipravil ho ale na správu rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je úděl nebo problém většiny z nás.

Že dlouhou dobu s dětmi komunikujeme jen benefity, nebo ony vidí jenom benefity a nevidí starosti, nevidí nejistotu toho rozhodování.

My dneska, když se bavíme o majetku, tak ho řešíme společně. Řešíme cashflow, a že něco nevíme.  Děti najednou vidí, „Aha, tak nemusí jenom vědět, není to úplně jasné.“

Vidí, že některé věci zrají, a že k nim potřebujeme další informace. A nic se nestane mezi jedním měsícem a druhým, protože jsme neměli čas si ty informace získat. Nebo jsme měli jiné priority, které se najednou vyvrbily.

Lépe se seznamují se skutečnou realitou správcovství majetku, namísto toho, aby to bylo “Jasně, je to takhle, tady si uděláš trojčlenku a nemáš co řešit.“

Protože tak to může vypadat – „vždyť tatínek s maminkou to mají jasný. Oni to dokázali. Takže to bylo vždycky jednoduché. To se něco spočítá, někdo se najme, někam se něco prodá, je to hotovo.“

To je velmi špatný obrázek reality! A může v konečném důsledku na tu další generaci působit velmi destruktivně.

Takže zapojovat, zapojovat do starostí, do nejistoty, aby věděli, že to je normální!

 

Josef Podlipný

I vztah v rodině, manželský slib, je o dobrém i zlém. A mělo by to tak fungovat i při vtahování dětí do diskuse o správě rodinného bohatství.

To, jak můžeme pokazit vztah, vstup dětí do diskuze o správě rodinného bohatství, už jsme s vámi sdíleli.

Pojďme se teď alespoň krátce podívat na to, jak naopak můžeme podpořit vstup dětí do této diskuse.

My často mluvíme o charitě a filantropii jako o něčem, co může být velkou podporou a zároveň oporou těmto diskuzím.

Můžeš nasdílet toto téma s našimi posluchači?

 

Vladimír Fichtner

Když jsme tři roky žili ve Státech, zjistili jsme, že tam filantropie a charita je součástí běžného života každého.

Vysokoškoláci musí dělat charitativní činnost, mají to jako součást studia. Od základních škol se dělají různé charitativní akce.

Když jsme přijeli zpět do ČR, tak jsme něco takového uspořádali v místní škole.

To, co dělala americká škola, jsme pomohli vytvořit místní malé škole. Jedna třída na každém ročníku devítileté školy. Takže 200 žáků.

Rozjeli jsme akci, která v konečném důsledku vedla k tomu, že škola posbírala během deseti ročníků asi dva miliony korun. Což na takovou školu je úplný zázrak.

Spoustu věcí byli schopni pořídit a posunout se dál.

Ale co bylo pro mě nejhezčí, že procesu vytváření lepší budoucnosti se zúčastnila nejenom naše dcera, ale i její spolužáci a všechny děti, které prošly v průběhu let tou školou.

Vlastně se na tom podílely a zjistily, že to je něco, co k životu patří. Nebo co možná není tak cizí, jak to někdy vypadá.

Že se toho můžou zúčastnit, že to můžou sami vytvářet, a to je obrovská věc, co se týče charity a filantropie. To je něco, do čeho se dá zapojit i relativně mladá generace. Opravdu první, druhá třída klidně.

Mám na mysli dvě části. Nejenom rozdávání – tady máš nějaký rozpočet a můžeš to někomu věnovat. Popřemýšlej komu a začni odpovědně přemýšlet o tom, jak to rozdat nebo jak někomu pomoct.

Ale je velmi přirozené se zapojit i do toho, že musí ty peníze někde vzniknout, aby se mohla dělat filantropie. Nejlepší na to je vytvořit nějaký fond, nějakou nadaci, která bude mít jmění, jako má Nobelova nadace. Ne třeba té velikosti, ale ten koncept.

A z toho jmění, z jeho výnosů, když se o něj bude dobře starat, bude financovat právě filantropické aktivity. Což bude znamenat, že může být stabilita v příspěvcích, že to nebude jeden rok tolik a druhý rok nic, protože se firmě nedařilo.

Vlastní jmění nadace může generovat příspěvky a část z nich může jít na bohulibé účely. U filantropie je důležité, že má obě strany – jak rozdávání, tak starání se o majetek.

Najednou úplně jednoduchým způsobem dokážeme přitáhnout děti velmi mladého věku k tomu, aby to něco vydělávalo.

A jak to bude vydělávat?

No jako v té hře – dividendy, akcie, dluhopisy, hotovost, úrokové sazby.

Není to složitá věc. Je to velmi přirozené a dětem velmi blízké. Já jsem asi nepotkal dítě, které by to odmítalo nebo se považovalo za toho, kdo se účastnit nebude.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na jeden příběh, který mě dodnes rozesmává.

Dcera jednoho našeho rodinného přítele se o charitě vyjádřila, že to jsou druhé Vánoce.

Nebo další dítě opravdu nízkého věku řeklo „Teď jsem byl nejšťastnější na světě,“ nebo něco podobného. Už si nevzpomínám úplně doslovně.

Ale je velmi výhodné, že s charitou a filantropií jsou spojeny emoce.

Když dopřejeme našim dětem, našim partnerkám nebo partnerům a rodině, třeba i širší rodině, tento zážitek, ten emotivní náboj prožít, charita nebo filantropie k té emoci ještě přidá smysl.

Najednou si s emocí spojíme tu smysluplnost, že jsme opravdu zlepšili svět nebo někomu, kdo potřeboval, jsme pomohli.

Další level, který se nabízí díky tomu, že to je návykové a emoce jsou silné, velmi silné, takže máme chuť to zopakovat. Ne později, ale spíš dříve. A hlavně to opakovat pravidelně, a nás to logicky nutí k přemýšlení o tom, co pro to máme udělat.

Takže to není tak, že otec zakladatel přichází za dětmi a říká jim „Takhle, děti, fungovala Nobelova nadace nebo takhle funguje Harvardské univerzita.“

Oni prahnou přirozeně po tom najít princip, který se jim snadno spojí s tím příběhem.

A říkají si „Aha“. Ten „aha moment“ jim dává možnost osvojit si i roli správce, který se méně soustředí na vlastnictví a víc se soustředí na prospěch, který by rodinné bohatství mělo generovat. Ideálně nekonečně dlouho.

Kdo z vás, posluchačů, ještě nevyužívá filantropie a charity a vtažení rodinných příslušníků do této oblasti, neváhejte. Bude vás to všechny bavit a velmi vám to pomůže v dlouhodobé udržitelnosti vašeho rodinného bohatství.

Vláďo, co říct na závěr? Dnešním tématem bylo, kdy a jak řešit majetek s dětmi.

 

Vladimír Fichtner

Je to jako se vším.

Děti budou mít zájem, když budou mít motivaci.

Motivaci můžou získat, právě přestože se budou využívat prvky filantropie nebo charitativní činnosti. Jednak tím, že do rozdávání peněz budou zataženi. Třeba do organizace, jako to bylo ve škole, kde jsme to řešili s naší dcerou a se všemi jejími spolužáky, kteří opravdu to spoluorganizovali a spoluvytvářeli.

To je jedna z těch nejdůležitějších věcí, že tam je druhá strana. A to je starání se o peníze, aby mohly přinášet to dobro.

Hodně lidí vidí jenom rozdávání – někomu dáme. Ale je tak přirozené sklouznout na druhou stranu.

Stejně jako s dětmi třeba řešíme rodinnou banku. Rodinná banka řeší potřeby jednotlivých členů rodiny, když si na něco potřebují půjčit.

Zbytek rodiny hraje roli správců, a přirozeně se učí.

Půjčíme mu nebo mu nepůjčíme?

Kolik na tom vyděláme?

Je to hrozně jednoduché zatažení do hry.

Nemusí o tom člověk moc přemýšlet.

A je to opravdu bezbolestné, řekl bych.

Málo lidí ale si to uvědomuje. Lidé dávají dětem peníze nebo půjčují, ale nezatahují rodinu do procesu. To znamená, že ty děti jsou slepé, nevědí.

Že si můžou půjčit, a jak se vlastně půjčuje. Nevědí, jak být na druhé straně toho kapitálu. A pak jim to chybí. A to je škoda.

Začít co nejdříve dobře motivovat, využít k tomu filantropii, charitu a případně to, že si spolu popovídáme jako teď my dva. Občas s některými rodinami jen sdílíme zkušenosti a je to ve skutečnosti hrozně příjemné.

 

Josef Podlipný

Mně naše diskuse dala možnost si vzpomenout na doslovná slova toho malého chlapce, který řekl

„To byl nejlepší den v mým životě!

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Já se budu těšit, že se někdy při podobné diskuzi třeba společně potkáme. Mějte se krásně.