Archives for Duben 2024

 

V březnu 2024 jsme ve Fichtner Wealth Managers dosáhli 10,3 miliard korun v poradenském mandátu. Vladimír Fichtner a celý tým již 20 let s velkou pokorou budují s náročnými klienty důvěru založenou na tvrdých výsledcích.

V této epizodě Vladimír sdílí důležité milníky náročné, ale vzrušující cesty plné výzev. Zdůrazňuje důležitost správné komunikace, naslouchání a propojení s klienty při dlouhodobé péči o peníze a finanční aktiva.

 

 

Textový přepis

Připravujeme

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

V této epizodě se Josef s Vladimírem a Erikou zaměřili na klíčové aspekty výchovy dětí v rodinách s vysokým majetkem.

Dozvíte se cenné rady, jak naučit mladé generace odpovědnému přístupu k penězům a jak zároveň podporovat jejich individuální zájmy a aspirace.

Jak v rodině vytvářet prostředí důvěry a vzájemného respektu, které bude sloužit současným i budoucím generacím vaší rodiny? I to je obsahem této epizody.

Nemluví se jen o penězích a požitcích, ale hlavně o tom, jak může rodinný majetek posilovat rodinné vazby, místo aby je rozděloval.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku: https://kongresrodinnychfiriem.sk/

Další epizody s Erikou Matwij…
53. Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti
58. Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství
61. Od konfliktu ke spolupráci: Jak rodinný majetek může spojovat

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Eriko, ty máš více než dvanáctiletou zkušenost s podporou úspěšných rodin.

Můžeš našim posluchačům přiblížit, s čím je ta zkušenost spojena?

 

Erika Matwij

Děkuji velmi pěkně za milé představení.

Je to spojené s množstvím zažitých situací v rodinných firmách, kde řešili opravdu vážné věci – jak jim má sloužit majetek na to, aby se rodina nerozhádala, nerozpadla. Aby jim majetek a firma sloužili velmi jednoduše řečeno k tomu, aby byli bohatí a šťastní.

Jak to mají udržet, udržovat vztahy, udržovat majetek.

To jsou stovky až tisíce hodin na slovenském a na českém trhu.

 

Vladimír Fichtner

My jsme si, Eriko, povídali o tom, že pracuješ se dvěma typy rodin.

Jedny mají firmy.

A druhé už firmy tolik neřeší, protože už je prodaly, nebo už je předaly nástupcům. Mluvila jsi také o tom, jak je to mnohem těžší ve firmách. Protože firmy tomu dávají ještě další rozměr.

My se hodně potkáváme s lidmi, kteří už mají firmy za sebou, už je vybudovali nebo už je předali. Jsou akcionáři třeba, ale už nejsou manažeři. Už nemají ten vnitřní konflikt.

Jak vnímáš rozdíl firemního versus jen „majetkového“ poradenství?

 

Erika Matwij

Je tam velký rozdíl.

Je tam hlavně rozdíl v rolích a očekáváních, co já vlastně mohu chtít, potřebovat, jak dál přispívat ke zhodnocování majetku. Jak mi má sloužit, co s ním mám dělat, co se ode mě očekává. V jaké roli chci a mohu být. A s tím souvisí důvěra.

Je tam obrovský rozdíl. Zároveň je to mnohem víc „jednodušší“, protože ta firemní část už tam není.

Nazvěme to, že je to jiné.

 

 

Josef Podlipný

Eriko, jak může rodina s vysokým majetkem vytvořit klima důvěry a vzájemného respektu mezi generacemi?

 

Erika Matwij

Myslím si, že nejjednodušeji to je, jak rodina společně tráví čas. Výchovou, společným sdílením si toho, jak to má. Neodpojováním se od rodiny a rodinných příslušníků, ale trávením společného času a sdílením si, jak to máme.

Když jsem s rodinou a vím, že už máme nějaké finanční zázemí, majetek, hojnost, jakým způsobem se vyjadřuji o lidech? V telefonátech, když mluvím s jinými lidmi a chodím přitom po bytě, po chodbě, po kuchyni a s někým jiným se bavím a jsou tam moji rodinní příslušníci. Jaký vyjadřuji názor na lidi, kteří pracují, kteří nepracují? Kteří jsou bohatí a kteří nemají takové bohatství? Jaký mám vztah k financím? Co dětem zakazuji a nezakazuji?

Co si já dovoluji, a přitom k tomu mám komentáře, proč si to můžu dovolit já, děti, moje partnerka a proč. Jak komentuji auta, které jedou okolo na dálnici a předjedou mě? Protože mají o 400 koní víc.

To jsou věci, které velmi výrazně ovlivňují pohodu, harmonii, nastavení v rodině a jaký vztah k tomu mají mít děti.

Chtěla jsem to přiblížit z více různých úhlu pohledu, že vytváříme tu atmosféru i tehdy, když o tom nevíme a komunikujeme něco jiného, co se ale dotýká toho bohatství přímo.

 

Vladimír Fichtner

My často máme pocit, že děti na zadní sedačce s námi nejsou, když máme ten telefonát. Nebo že nás neslyší v kuchyni, když jsou dveře zavřené.

Ale ony slyší všechno a má to na ně obrovský vliv.

 

Erika Matwij

Samozřejmě, protože potom máme tendenci vychovávat.

Když se s někým bavím v telefonu, bavím se s ním svobodně a vyjadřuju svůj názor k penězům, firmě, bohatství, autům a hojnosti. Jakýmkoliv způsobem – posměšným, degradujícím, nadřazeným, anebo s úctou – a pak přijdu, a dítěti říkám a poučuji ho, jaký by měl mít vztah k penězům, k práci. Dávám mu pravidla do života, kterými se řídil už můj děda.

Že bez práce nejsou koláče, nebo, že peníze si musíš zasloužit tvrdou dřinou.

Potom to vlastní slovo devalvuju něčím jiným.
Například „Nepůjdeš v tom obyčejném tričku do školy, když máš to značkové. Proč jsme šli nakoupit, vždyť ty jsi jiný než všichni ostatní.“

Dělám rozdíl v tom, jak žiju, hovořím a očekávám a vyžaduji od členů mé rodiny, od dětí.

Tak se stávám neuvěřitelným a vzniká vnitřní konflikt v rodině.

Josef Podlipný

Děkuji, Eriko.

Máš nějaké tipy a rady pro rodiče a nestory stran výchovy dětí v prostředí hojnosti?

Tak, aby byly finančně odpovědné a vlastně i vděčné a byly ochotné převzít odpovědnost za rodinné bohatství?

 

Erika Matwij

Mluvili jsme o tom v minulém podcastu, myslím, že to byl 53. díl. Mluvili jsme o výchově k vděčnosti, k odpovědnosti a úctě k druhým lidem, k danému slovu, k námi danému slovu.

Toto se dá výchovou a vlastním příkladem opravdu velmi dobře vštípit nebo ukázat, aby děti měly podobné hodnotové názory a cesty.

Ale například i to, jak vedu děti k tomu, aby členové rodiny nebo děti měli nějaké domácí účetnictví.

Když například moje děti chodí na VŠ, jestli se s nimi bavím, jak si spravují svoje vlastní kapesné. Jestli si přivydělávají ke kapesnému, nebo jestli dostávají kapesné od nás.

Jakým způsobem se o něj starají, jak to vypadá v domácnosti.

Ale vy to víte, vždyť vedete vzdělávací aktivity, které jsou fantastické a jsou nesmírně důležité. Vidíme, že třicátníci a čtyřicátníci nejsou tak finančně zdatní, jak bychom možná od nich očekávali.

To všechno vede k tomu, že mají jiný vztah a úctu k penězům, vlastnictví, že nic není automatické.

Je to o rozhovorech, co je pro mě důležité. Aby moje děti viděly, že jsem ochotný a s láskou a bez komentáře pomáhám slabším. I filantropie do toho spadá.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty máš ve vlastní rodině zkušenost s touto oblastí.

Já doplním tím pádem jednu kratičkou otázku ve spojení s tou předchozí i na tebe.

Jak lze podporovat rodinnou solidaritu, zatímco současně respektujete v rodině individuální potřeby a aspirace jednotlivých členů?

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, která nám hodně pomohla, když jsme se dozvěděli od někoho chytrého, že je dobré s dětmi sdílet nejenom benefity úspěchu, ale i obtížnost té cesty.

My jsme nikdy nesdíleli věci jako práce od rána do večera.

Děti samozřejmě něco viděly, ale my jsme je chtěli ochránit, aby neměly starosti apod.

Je však potřeba tomu dát rozumnou rovnováhu.

Protože je dobře, aby i děti věděly, jak těžké to bylo, jak těžká byla ta cesta, že to nebylo vůbec zadarmo. Vlastně, abychom na ně přenesli respekt k tomu, co se povedlo.

A k tomu, že už se to možná nemusí povést, kdyby o to rodina přišla.

To třeba pro nás byla jedna z takových zajímavých věcí, která nám pomáhala si věci s dětmi srovnat.

 

Josef Podlipný

A v oblasti finanční gramotnosti?

 

Vladimír Fichtner

Tam těch prvků je spousta.

Od tříhodinového setkání s dětmi, kterým je 10, 12 let, kde je provedeme finančním světem formou hry. Na konci říkají pojmy akcie, dluhopisy a dividendy.

Nedávno jeden známý říkal, že se bavil s někým z našeho týmu o dividendách a jeho desetiletý syn pak přišel a řekl „tati, a ty máš taky nějaký dividendy? Nebo my máme taky nějaké dividendy?“ Začal se zajímat.

Jedna z věcí, která je podle nás nesmírně důležitá, je motivace dalších generací k tomu, aby chtěly poznávat.

Ne jim říkat “To dělej takhle, to takhle.“

To nepomůže.

Ale namotivovat je, aby chtěli.

My k motivaci používáme buď školu hrou a vzdělávání, anebo třeba institut rodinné banky, o kterém jsme se bavili v podcastu několikrát.

Kdy děti přicházejí do rodinné banky s věcmi, které ony chtějí řešit. A proto jim věnují pozornost.

Ony tam přicházejí třeba jako žadatelé o nějaký úvěr, ale zároveň ti ostatní hrají roli správců kapitálu a učí se vzájemně, jak to udělat. Jak spravovat dobře peníze a zároveň třeba někoho podpořit a někomu půjčit do byznysu. Nebo na něco, co potřebuje.

Motivace a motivační faktor je nesmírně důležitý, zachytit a zasít ty střípky motivace, aby to ony chtěly. Děti pak samy přijdou v okamžiku, kdy už mají pocit, že něco chtějí.

„Co ty dividendy, tati?“ ptalo se desetileté dítě a táta byl nadšený, že to dítě to otevřelo. On to pak mohl nasdílet do nějaké úrovně složitosti, samozřejmě.

To je asi to nejpodstatnější.

 

Erika Matwij

Často se potkávám s rodinami, kde jsou úplně jinak naladěné děti, například umělecky. Nemají k byznysu blízko. Rozumí tomu, vědí, že je to důležité, ale nemají k tomu blízko. Je potřeba je přizvat k tomu, aby byly součástí rozhovorů. I když nevědí, co jsou dividendy nebo jak je získají. Neměli bychom je kvůli tomu vylučovat. Ať vždycky dostanou pozvání, aby byly součástí setkání. Možná někdy, protože to nikdy nemůžeme vědět, kdy zájem začne víc hořet. Nebo nemusí. Ale pozor na to, aby dítě nikdy nikomu z rodiny nemohlo vyčítat, že se ho nikdo neptal a rozhodlo se o něm bez něho. Protože nejčastější zdroje konfliktů, proč potom majetek rozděluje rodiny je, že se nikdo neptá, nebo někdo se neptá a rozhodne sám místo daného člena rodiny.

Tohle však může být velmi přátelské. Můžeme mít umělce, a je to v pořádku. Můžeme mít lékaře, a je to v pořádku. Nemusí rozumět, ale cítí, že je toho součástí.

 

Vladimír Fichtner

To bych potvrdil všemi deseti. Od té doby, kdy jsme se začali bavit všichni najednou, dceři bylo v té době 15 nebo 16 let, najednou ta atmosféra je jiná. Přestože ne každý k tomu má blízko, ale je to transparentní.

Nikdo nemůže říct, že je mimo.

Může říct, že tomu ještě nerozumí, ale není vyloučen ani není očerňován, že něco neví nebo něco podobného. Prostě je toho součástí. Někdo je trošku víc vzadu, poslouchá a učí se. Někdo je trošku víc vepředu.

Ale my jsme to zažili už několikrát, protože už tyto věci řešíme dva, tři roky. Když jsme s Radkou seděli během rodinné rady kolem stolu a něco se začalo řešit, a už to řešily děti spolu. My už jsme tam vlastně nemuseli být. My jsme jenom tu diskuzi spustili a oni si to vyříkali mezi sebou. My jsme pochopili „wow – oni ty věci řeší, oni na ně přichází. Ne, že jim je naordinujeme, nařídíme, odpřednášíme.

Ne. Oni si na ně postupně přišli.“ Samozřejmě někdy je pro nás náročné vidět, jak na některé věci ještě nepřišli. Jak to trvá dlouho, třeba o dva roky později.

Řešili jsme před pár lety, že každé dítě mělo nějaký rozpočet na dobročinnost, nějakým způsobem to rozdělili mezi potřebné. A teď po dvou letech přišla na rodinné radě diskuze o tom, jestli to bylo efektivní, nebo jestli teď, když děláme další kolo, to je efektivní.

Jeden ze synů říkal „No, to snad řešil každý už před dvěma lety, ne? To je přece jasný, ne? Aby cena/ výkon, dávalo co největší smysl.“

Další dva se na něj podívali „nás to ještě nenapadlo“.

Byl to takový „aha moment“, na který si sami přišli.

Jasně, že my to víme s Radkou, že jsou věci, které jsou efektivnější a které nejsou efektivnější. Chceme tu efektivitu, ale to jim buď můžeme říct, anebo je vzít za ruku po třech měsících od toho daru a přivést k obdarovanému a zeptat se ho.

Nebo nechat je zeptat se, jak to bylo použité. Ať na to přijdou sami.

Tam je potřeba i trošku trpělivosti z naší strany, kteří už mají nějakou zkušenost, což není vždycky triviální, držet se vzadu.

Ale myslím, že to patří k tomu, aby to fungovalo.

Eriko, co myslíš?

 

Erika Matwij

Určitě, jak říkáš.

Nastavit si očekávání, že budeme trpěliví a ten druhý tomu může nerozumět. Protože analytické myšlení je součástí toho, jakým způsobem se můžeme zúčastňovat správy majetku.

Ne každý jsme stejně obdaření analytickým myšlením a kritickým myšlením, které je v těchto momentech takové – jestli to mám rád, jestli to reflektuji a víc se ptám, motivuje mě to, a studuji si k tomu anebo jsem umělkyně. Aby toto rodič přijal a podle toho nastavil i svoje očekávání.

Vladimír Fichtner

V naší rodině je to tak, že někdo je spíš do byznysu, druhý je umělec, třetí je typický zaměstnanec a má rád svůj klid.

Ale je tam hrozně zajímavá diverzifikace názorů. Ten umělec někdy přijde s úhlem pohledu, který by analytika nenapadl, a přitom si člověk říká, že to je dobré. Protože tam vidí jiné souvislosti.

Respektování různorodosti a toho, že někdo mluví víc, někdo méně, někdo to má rychle spočítané a jiný vidí jiný úhel pohledu.

My s Radkou se vlastně na svět díváme hodně jinak. Ale hrozně se obohacujeme navzájem, to je také jeden ze zajímavých faktorů.

 

Erika Matwij

Opět se dostáváme k tomu, co nás spojuje. Co máme společné. U toho můžeme začít.

Josef Podlipný

Různorodost je určitě kořením komunikace.

Jen připomenu, že Vláďa je expert na správu finančního majetku a Erika na komunikaci v rodině.

Teď pro vás oba položím jednu a tutéž otázku a prosím, zkuste na ni odpovědět v roli toho druhého.

Otázka zní, jak může rodina efektivně využít externího odborníka, experta jako svého wealth manažera nebo rodinného terapeuta či důvěrníka ke zlepšení komunikace a udržení harmonického prostředí, to znamená ochraně rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Já můžu říct za svůj byznys, abych nemluvil za Eriku, protože to nevím, co je ten cíl.

My se o tom často bavíme s lidmi, se kterými pracujeme.

Já říkám, že cíl je ten, který známe z některých našich rodin, od našich klientů, že sedíme u stolu celá rodina a bavíme se o majetku společně.

Každý má třeba svoje investiční portfolio, rodiče a každé z dospělých dětí a probíráme to, co bychom normálně probírali jenom s jedním z té skupinky. Třeba s patriarchou nebo matriarchou rodu.

Ale probíráme to společně.

Všichni mají už ve hře svůj majetek, takže tomu věnují pozornost. Je tam motivace.

Dcera má 30 milionů, syn má 30 milionů a táta s mámou mají 100 milionů, třeba. Prodali firmu.

A děti už se částečně zasloužily o to, že ty peníze mají. Je jim 40, takže si také něco vydělaly. Není to tak, že je dostaly, ale částečně už na ně rodinný majetek přešel.

To je úplně ideální cíl a je dobré si ho představit jako to, kde chci být za nějakou dobu.

Sedíme kolem stolu, řešíme to společně.

Já říkám „My jsme tady s vámi, ale ve skutečnosti si povídáte mezi sebou. My jsme prostředník diskuse, ale vy si vyjasňujete přes nás některé své názory.“ My sloužíme jako takový „hromosvod“, to je asi špatné slovo, protože nelítají blesky, ale jako mediátor procesu diskuze o majetku. A jestli to dává větší smysl nebo menší.

Tím, že tam je někdo další v komunikaci, tak to není tak emocionální. Vlastně jde to směrem k nám, my na to řekneme svůj názor, ostatní na to řeknou svůj názor. My to tam vyhlazujeme, abychom došli k nějakému závěru.

A to je po investiční stránce dobře si uvědomit.

Chci to, nechci to, kde to bude za 15 let nebo za 20?

A musím někde začít. Když je dětem 1, tak je vystavím něčemu, co je pro ně hra. Tam se naučí první pojmy.

Když je jim 18, 20, 25, jdou na tu samou hru a už ji zažijí o víkendu. Dozví se k tomu spoustu zajímavých věcí, které je namotivují, aby přemýšlely ještě dlouhodoběji, jinak o tom majetku.

Pak si poslechnu nějaký podcast. Všechno má svůj čas.

Ale konečný cíl je – sedíme kolem stolu a řešíme majetek společně.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi teď hezky popsal expertizu po té finanční stránce.

Zároveň jsi odhalil pro naše posluchače i expertizu po té komunikační stránce.

Můžeš ještě doplnit, s jakým očekáváním jsi přizval Eriku jako experta na komunikaci do vaší rodiny?

 

Vladimír Fichtner

Určitě s očekáváním toho, aby nám její tým pomohl řešit věci, které pro nás nejsou úplně běžné. Jak pracovat se vzájemnými očekáváními, s konflikty. Jak se ponořit do vztahů trošku hlouběji, protože na to opravdu nemáme kvalifikaci. Ve vztazích, už jsme se o tom bavili i v předchozích epizodách, jsme jako rodiče součástí toho tématu. A to je vždycky těžké řešit.

Ale já to vidím i v těch investicích.

Prostě sedíme kolem stolu a my jsme ten parťák přes kterého komunikace proudí.

Jestli tam je nějaký nesouhlas, je to v pořádku.

My si to vyříkáme, ale de facto si povídá rodina spolu.

To samé je s Erikou a s jejím týmem. My si za jejich přítomnosti vyříkáme věci, které bychom si ani neřekli, protože nás nenapadly. A možná bychom hledali pomoc, až když by bylo pozdě, nebo když by ty vztahy byly poškozenější, což je škoda.

My jsme do toho šli dopředu, dokud máme energii, dokud máme chuť se stáhnout a nebýt ti, kteří všechno řídí a ovládají.

Jsme s tím v pohodě, děláme to vědomě. Není to tak, že už nemáme sílu, už jsme nemocní a vidíme, že budoucnost nevypadá dobře, to už pak nejde.

 

Josef Podlipný

Eriko, abys to neměla těžší. Usnadni si to stejně jako Vláďa nejprve z pohledu své expertízy.

Proč jsi přesvědčená, že tě zvou rodiny do svého soukromí, do své domácnosti?

A potom, proč si myslíš, že ty jako expert na komunikaci bys mohla stát o expertízu stran financí.

 

Erika Matwij

Já osobně si myslím a doporučuji, že tam, kde jsou emoce, vztahy, komunikace a peníze, aby tam byl někdo, kdo vede proces a rozumí procesu.

Na to, aby to mělo začátek, aby nás „ukoordinoval“, aby si to každý člen rodiny mohl ve své roli užít a nemusel proces vést.

Nemusel dávat pozor na to, jestli každý řekl svůj názor a je to OK.

Pro tuto záležitost bych určitě doporučila experta, proto si nás i volají.

Volají si nás, protože vědí, že máme velmi bohaté zkušenosti, tedy kvůli těm zkušenostem. Chtějí slyšet, co jim doporučujeme nebo jak by to mohli řešit.

Upozorňujeme je na dopad toho, co by se mohlo stát, kdyby změna nenastala. Nebo pokud bychom tuhle a tuhle věc nezastavili.

Chtějí znát naši paletu zkušeností, kterou jsme přinesli. Aby si mohli vybrat, že to může být i jinak. Zároveň vědí, že to umíme laskavě a profesionálně zastavit. Cítí, že se můžou cítit jistě a bezpečně, že konečně to mohou říct, protože se cítí pod ochranou.

Přináší jim to takovou ochranu, že to bude dobré. A každý člen rodiny získá AHA moment.

Kvůli tomu si nás častokrát volají.

Zároveň doufají, že pod naším vedením se dohodnou.

Protože vycházíme z toho, že každý člověk, který se narodí, se narodí jako dobrý člověk. A dělá věci s dobrým úmyslem. Pouze dopady někdy nejsou OK, někdy jsou fatální.

Ale kdyby to uměli dělat jinak, a věděli, jaký to bude mít dopad na děti, na nás, na náš vztah, tak to udělají jinak.

Ale to nevědí, proto si zvou lidi, kteří je mohou svými zkušenostmi obohatit. Aby měli tu paletu možných řešení, abychom je obohatili.

Protože člověk má tunelové vidění, když je součástí rodin a zároveň velmi chce.

 

Vladimír Fichtner

Vlastně jedna z věcí, kterou nám Erika řekla hned na začátku a se kterou pracujeme, je, že nebude naším koučem celý život. Ale že nás chce naučit nějaké techniky a principy, které bychom měli používat a které nám pomůžou ten zbytek života zvládnout, případně sdílet potom s dalšími generacemi lépe. A jestli se to naučíme za rok nebo za rok a půl, to uvidíme.

Ale není to desetiletý kontrakt, je to o tom, spustíme to a musíte se chytit.

 

Erika Matwij

Ještě jsem chtěla říct, že téma je „Jak vytvořit bezpečné a dobré zázemí pro otevírání otázek o majetku, o hojnosti a správě bohatství.“

Na to určitě doporučuji, abyste si vytvořili samostatný prostor, kde se dohodnete na tom, že se o tom budete bavit. Aby to nebylo by the way při vaření nebo při nevím čem a nejsou tam všichni.

V tom momentě, když je to jakoby organizované setkání o vážné věci, tak se všichni chováme jako na organizované věci. To už není rodinné dostaveníčko.

Ale tehdy už opravdu jdeme do pravidel, tohle je vážné téma. Majetek lidi rozděluje. Členové rodiny, miluji vás nade všechno, pojďme se o tom pobavit, budeme respektovat toto a toto.

Tehdy to může začít fungovat a najednou se členové rodiny mohou cítit bezpečně.

 

Vladimír Fichtner

Poslední věc, kterou bych dodal k tomuhle tématu je, jak jsem velký odpůrce toho, aby otec nebo matka zakladatelé byli ti, kteří budou prosazovat násilím, jak to má vypadat, tak jsem naopak velkým příznivcem zase toho, aby někdo měl zodpovědnost za to, že ten proces nastane.

Že najde kouče, že to dá do kalendáře členům rodiny, že to bude tehdy a tehdy. To si myslím, že je OK, hrát tuhle roli lídra, organizačního, řekněme.

Protože když se toho nikdo neujme, tak to nebude. Ale je to úplně jiný typ role. Není to prosazování mých názorů, ale jenom koordinace, aby to mohlo dopadnout.

 

Erika Matwij

Víš, co to je, v očích ostatních členů rodiny? Mám zpětné vazby z těch desítek rodin, že je to projev zájmu.

Projev zájmu je velmi silná hodnota, emoce!. Že si navzájem projevujeme zájem a je důležité vědět, jak to mají ostatní. Jak se v tom mají. Co vy řeknete na tohoto člověka? Mě se líbí a mohl by nás tím provázet. Protože mám zájem vědět, jak to máte. A to je velmi, velmi bezpečné.

Josef Podlipný

Skvělé téma, moc zajímavé informace. Věřím, že je oceňují i naši posluchači.

Pojďte se na závěr podělit oba o to, jak může rodina efektivně využít i aktualizaci rodinných hodnot k tomu, aby nejen vytvořila harmonické prostředí, ale zachovala ho napříč několika generací do budoucna.

To znamená, jak pracovat s hodnotami?

Ty jsi zmínila hodnoty, Eriko, jak s nimi pracovat?

 

Erika Matwij

Hodnoty jsou pro mě něco hluboko v nás. Hodnoty se projevují chováním v komunikaci. To, co žijeme. Když hodnoty žijeme a žijeme to společně s dětmi, tak děti by měly umět říct, jaké hodnoty má naše rodina. Co je pro nás důležité a přes co nejede vlak.

Nebo proč si vybírám takové kamarády, obchodní partnery, nebo právě tento typ situací. Které jsou pro nás ANO a které NE.

Nebo v rámci jakýchkoliv otázek, proč pro mě ANO a proč NE.

Tam se projevují naše hodnoty. Když se otevřeně bavíme s dětmi, nebo s rodinou, i o vlastnictví a majetku, o budoucnosti, jak si to představujeme, co si přejeme a respektujeme názor druhých, velmi hluboko zaséváme hodnoty.

A velmi hluboko jim ukazujeme příkladem, že to takto žijeme.

Toto je můj názor na hodnoty a žití s výchovou.

 

 

 

My jsme dlouhodobostí tak trochu posedlí.

Na první pohled si můžete asi říci „to je jasné, co dlouhodobost znamená,“ ale máme jinou zkušenost.

Setkáváme se totiž s tím, že ne vždy se člověk dívá na své bohatství a majetek s dostatečně dlouhým strategickým nadhledem.

A to se může obrátit proti němu, nejen když přemýšlí o materiálním zajištění následujících generací, ale třeba i když zakládá nějakou „majetkovou strukturu.“

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí hned několik úhlů pohledu, které překvapí i člověka, který má delší investiční horizont.

Vedle zkušeností budovatele bohatství se v této epizodě dozvíte i cenné zkušenosti čtvrté, osmé či deváté generace bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Skutečně přemýšlíte dlouhodobě?

Tento titulek měl článek v Rentiérovi, jehož jsi autorem, Vláďo.

Co tě vedlo k této otázce?

 

Vladimír Fichtner

Zkušenosti s tím, co znamená slovo dlouhodobě v očích lidí, se kterými se potkáváme.

Protože pro nás jako podnikatele je přirozené, že dlouhodobě je rok, dva, tři, zítra, za týden, za měsíc.

Trošku to přeháním, ale není to padesát let. Nejsou to dvě, tři generace. Natož pak sedm generací.

Já si myslím, že je hrozně důležité si to začít uvědomovat. Pokud se chceme starat o to, aby majetek vydržel. Aby se nám nestalo, že za tři generace od nás majetek už v rodině nebude, což je častá věc, bohužel, musíme začít přemýšlet trošku jinak.

 

Josef Podlipný

Jak vypadalo tvé první seznámení s dlouhodobostí?

Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi začal o dlouhodobost opravdu intenzivně přemýšlet?

 

Vladimír Fichtner

První seznámení s dlouhodobostí bylo, když jsem začal vnímat, že v investičním světě existují produkty, které jsou tady 30 let nebo 50 let nebo 70 let.

PPF, kde jsem u Petra Kellnera začínal, tady byla v té době pár let. Já jsem velmi intenzivně vnímal, že nám něco chybí. PPF byla úspěšná, už si najímala různé konzultanty ze zahraničí, z Ameriky, ale byli to konzultanti. Nebyla to rodina, která by se dělila o své tajné know-how.

Dlouhodobost know-how při dlouhodobém investování, o kterém jsem vždycky přemýšlel, je nesmírně důležitá. To, jestli vytvářím know-how znovu a znovu a znovu. To se nám může stát, nebo naší třetí generaci. My jsme si o tom zrovna včera povídali s dcerou.

Říkal jsem jí „Když se my s mamkou nepodělíme o to, co jsme zažili, tak ty budeš začínat možná znova, jenom s větším majetkem na začátku. Ale uděláš ty chyby, co jsme udělali my na začátku.

Měl jsem 10 tisíc korun. Dal jsem to do nějakého certifikátu Ekoagrobanky a dodneška ten certifikát mám, ale peníze jsem nikdy neviděl. Ale ty vezmeš deset milionů nebo jiný číslo a přijdeš o to, uděláš tu chybu také. Protože jsme ti nenasdíleli některé věci.“

Když člověk začne přemýšlet nad dlouhodobostí, najednou si začne říkat, jak to vlastně funguje? Co je dlouhodobost v investičním světě?

Dneska se říká, že dlouhodobé produkty mají minimální investiční horizont sedm let. Akcie, že jsou na minimálně sedm let. To je houby dlouhodobost, s prominutím. Co to je za dlouhodobost?

30 nebo 20 let? Alespoň 30 let – to je lepší dlouhodobost.

Warren Buffett vydělal většinu svých peněz až po 65. Protože ta koule, kterou měl rozjetou a nabalovala se, se nabaluje dramaticky, až když už je dost velká.

Na začátku to vlastně není vidět. Až když máme majetek trošku větší, najednou vidíme, že tady přeskočilo deset milionů, támhle dvacet, támhle půl miliardy. Když je majetek pět miliard a o deset procent se zhodnotí, tak je to půl miliardy, pak to naskakuje rychle.

S dlouhodobostí jsem se tedy nejdřív potkal v investičním světě, kdy jsem začal poznávat, že to není rok, ani dva, ani pět, ani sedm, ani deset, ale dvacet nebo třicet.

Dneska už si myslím, že to je vícegenerační, to znamená desítky let.

Ty, Pepo, jsi příklad dlouhodobého přemýšlení o majetku. Vaše rodina, kde sice došlo k časovému přerušení díky komunismu, se o majetek stará už čtvrtou generaci.

Ty jsi G4, to je hezké. Jak to vnímáš, Pepo?

 

Josef Podlipný

My jsme se jako rodina setkali s dlouhodobostí v tom rozměru mezigeneračního správcovství. Poprvé, když jsme se potkali se zástupci německé dynastie, a vzpomínám si na to jako dnes, zástupce už páté generace říkal „No jo, vám se o tom přemýšlí, vy jste bohatí.“

Já jsem se ptal „Jak? Vždyť vy máte rodinné konsorcium, které generuje každý rok řádově miliardy eur, kde vidíte to naše bohatství?“

A on říkal „Ale nás je na ten majetek poměrně víc.“

Přidal tomu rozměr většího větvení rodiny a násobků jejích členů v dalších generacích.

Pak jsme měli čest se potkat se zástupcem osmé generace, pokud si vzpomínám správně. S panem Dupontem, který moc hezky popisoval, jak se jednotliví rodinní členové nevejdou ani do velkého sálu. Že by už potřebovali pomalu stadion, protože jich je opravdu velký počet.

Podobně se k tomu stavěl zástupce již deváté generace z Ameriky, který říkal „To je právě základ toho přemýšlení, protože když nebudete přemýšlet, jak má být spravován majetek, aby vydržel několik generací do budoucna, dáváte reálný základ k tomu, aby některá z nastupujících generací opět začínala z nuly.“

Jak ty, Vláďo, zpravidla říkáš „Z modráků do modráků nebo z rýžového pole do rýžového pole.“

To bylo naše rodinné seznámení s dlouhodobostí.

 

Vladimír Fichtner

Studie Williams Group, která zkoumala asi 3 200 rodin, přišla na to, že 70 % rodin přijde o majetek v druhé generaci. A 90 % ve třetí generaci.

A já nechci být v té kategorii, že o to přijdeme.

Nějak jsme se na to docela nadřeli, tak mi přijde škoda to nevymyslet, a nepřemýšlet o dlouhodobosti dopředu.

V článku, který jsem psal, jsem dal dohromady kolik je lidí v druhé generaci, ve třetí, čtvrté, páté, šesté, sedmé.

To si každý může spočítat sám, kolik bude dětí v každé generaci, jak to bude přibývat, jak potom začnou ti starší umírat a podobně.

Když máte dvě děti v generaci, tak za sedm generací v pokrevní linii, nemluvím o partnerech, ale jenom v pokrevní linii bude necelá stovka lidí. Sto lidí se bude muset o ten majetek dělit.

Když máte tři děti, jako máme my s Radkou, tam to vycházelo už na nějaké tisíce. To už je fakt hodně.

To je přesně to, co říkal pan Dupont nebo ti další, které jsi zmiňoval – majetek se dělí mezi hodně lidí.

To mě také zajímalo, ale možná se k tomu vrátím až za chvilku. Co je potřeba udělat pro to, aby byl majetek dostatečně velký a aby dělení bylo v pohodě?

 

Josef Podlipný

Je potřeba skutečně dlouhodobě strategicky o majetku a jeho správě přemýšlet.

My jsme v určitém okamžiku s Janičkou došli k závěru, že každé z dětí dostane 20 miliónů korun.

Ty, vždycky, když ten příběh zmiňuji u našich klientů, dodáváš, abych nezapomněl dodat kriticky důležitou informaci. Tak ji dodám i pro vás.

Těch 20 milionů korun je svěřeno. Reálnou hodnotu dvaceti milionů korun by měly naše děti předat i svým dětem. Každému jednomu svému dítěti.

Pokud se na to začneme dívat touto optikou mezigenerační správy majetku, je třeba si uvědomit dvě kriticky důležité informace.

První, že mezigenerační výměna se měří průměrným věkem mateřství žen. Když se podíváme do historických tabulek, zjistíme, že dříve nebylo problémem počít dítě těsně po osmnácti letech nebo dokonce „doschválit“ plnoletost, aby maminka ještě neplnoletá mohla oficiálně počít potomka.

Teď je naprosto běžné, že věk maminky je u hranice nebo nad hranicí třiceti let.

To je první klíčová informace: do budoucna se, pravděpodobně, i přes to, že se prodlužuje věk dožití, nebude potkávat tolik generací najednou.

Protože noví potomci budou přicházet do rodiny později, než bylo v minulosti zvykem.

Jinými slovy, počet let, který se počítal dříve na generaci, začínal někde u osmnáctky, dvacítky, pak překročil pětadvacet. Ty jsi zmiňoval dvacet osm let, ale podle posledních statistických údajů už bychom měli na jednu generaci počítat třicet let.

Už se nepotká 4, 5 generací, ale potkají se 3 generace.

Ty už si toho tolik nenasdílejí. Teď je přeci jen ještě možné přizvat k diskuzi prapraděda, praděda nebo prababičku, rodiče atd. Ještě to v některých rodinách je možné.

 

Vladimír Fichtner

Jen malá technická poznámka.

Každý se může zamyslet sám ve své vlastní rodině, kolik si toho nasdílel se svým dědou nebo babičkou, natož pak o majetku a zkušenostech s ním.

Ale i o čemkoliv jiném – v čem vyrostli, jak zažívali život. To předávání je velmi problematické, myslím, a mluvím i za svoji vlastní rodinu.

Pak se ztrácí to know-how, pak se ztrácí ta zkušenost.

To je to, proč po 3 generacích 90 % rodin už nemá nic. Protože se začíná znovu!

 

Josef Podlipný

Nepředávají se dostatečně mezigenerační zkušenosti, vzorce chování. Rizika, která byla spojena třeba se správou nebo s nabytím majetku.

Další moment je ta faktická generační výměna, když by velmi teoreticky v každé generaci, v pokrevní linii, byli tři potomci. Tak naše tři děti budou mít každý také tři děti. Teď se asi děsí, pokud nás poslouchají, protože to znamená třikráte 20 milionů. Jejich reálnou hodnotu.

To znamená, že nebude stačit za 30 let mít 60 milionů. Oni budou potřebovat nominálně nějakých 145 milionů.

Ty jsi hezky analyzoval i to, co je s tím z hlediska správy spojeno.

Jak tedy nahlížet na správu majetku, aby po větvení toho stromu, když tam je najednou 9 pokrevních členů nebo 12, nešli znovu do montérek? Co se musí udělat při správě majetku?

 

Vladimír Fichtner

9 i 12 lidí je ještě pořád v pohodě, až ty další generace tam začnou naskakovat.

Je asi nejlepší, když si každý spočítá, že to jsou opravdu velká čísla.

Ale ano, mě zajímalo nejenom kolik bude potomků, ale jestli jde udržet objem majetku na potomka.

V tom článku jsem si vzal vaši rodinu jako příklad. Říkal jsem, je 20 milionů na osobu, jak to půjde? A šlo to docela dobře, protože ta dlouhodobost, o které se dneska bavíme, není jenom o počtu lidí.

Ale také o tom, že výnosy se kumulují. Když to zjednoduším, došel jsem k tomu, že v principu stačí pro dvě děti v každé generaci na každého dospělého člena 2,5 % reálného výnosu.

 

Josef Podlipný

To znamená nad inflaci.

 

Vladimír Fichtner

Anebo 3,5 %, když má člověk tři děti a bude se to držet v každé generaci, u každého člena dál.

Pokud rodina dokáže spravovat peníze tím způsobem, že 2,5 až 3,5 % reálně ročně, to znamená nad inflaci, vydělá na majetku, tak je majetek udržitelný a nemusí se bát toho, že jich na to bude víc.

Jestliže přišel komentář, že je nás na to moc, tak to znamená, že předchozí generace nebo někdo někde udělal chybu a nedodržel dostatečnou výnosnost. Protože majetek možná jsou dnes miliardy, ale je na to 5 000 členů, je v nominální hodnotě a ne reálně. Je to hodnota, není to cash flow, které se z toho dostává. Proto najednou nevychází dostatečně moc peněz.

Když člověk přemýšlí dlouhodobě, proti němu jde počet osob v každé generaci nebo s každou generací větší a větší počet osob té rodiny. Ale co mě potěšilo, že pro něj neskutečně dobře pracuje složené úročení.

 

Josef Podlipný

Souhlasím. Mě teď napadá diskuse se zástupcem miliardářské české rodiny. Tomáš řekl, když jsme diskutovali o dlouhodobosti správy majetku pro budoucí generace, a poté, co si přečetl tvůj článek v Rentiérovi, že to je něco, co mu dává další důvod a smysl, jak spravovat majetek. I přesto, že je v řádech miliard nebo v jeho případě dokonce desítek miliard.

On říkal „Toho majetku je vlastně tolik, že ho ani několik generací do budoucna nemá šanci pozbýt.“

Ale najednou zjistil „Aha! Šanci ho pozbýt má. Protože my tam nemáme tyhle principy, nebavíme se o tom, jakou část a jakým strategickým přístupem budeme spravovat proto, aby žádná z budoucích generací, dokonce ani třeba desátá nebo patnáctá nastupující generace, nemusela jít znova do montérek.“

Jinými slovy, častou pastí pro rentiérská portfolia a jejich správu, pro naše rodinná bohatství, je samotná velikost rodinného bohatství.

Protože si můžeme myslet, že už je toho tolik, že není co řešit. Že se to prostě nedá spotřebovat. Dá.

 

Vladimír Fichtner

V jedné generaci ne, ale záleží na dalších generacích, jak to bude vypadat. Samozřejmě nemluvíme o tom, že když člověk udělá chybu s velkým majetkem, ta chyba najednou stojí stamiliony nebo miliardy.

 

Už jsme se také o tom bavili párkrát. Táta předal synovi rozjetou fabriku a najednou se zjistilo, že zmizela hodnota firmy 500 milionů, protože syn nevěděl, co s tím má dělat. Nastala insolvence a 30 let budovaný majetek zmizel.

To znamená, že v přechodu se pozapomnělo na předání, nebo předání neproběhlo tak, jak by mělo proběhnout. Nebo další generace neměla štěstí, to k tomu také patří. Možná by to bez něj ani předchozí generace nezvládla. Kdo ví. To je samozřejmě takový příklad, který nemůžeme nikdy už zpětně ověřit.

Ale zkušenost nám pomáhá. Když začneme přemýšlet opravdu dlouhodobě, najednou zjistíme, že možná bychom pro to měli něco udělat. Možná bychom se měli odpoutat od té dennodenní exekutivní práce a začít pracovat na něčem jiném.

A to na rodinném bohatství, ne jenom materiálním. Na vztahovém. Úplně z jiného úhlu pohledu. Ale nemusíme, jen je potom poměrně rozumná šance, že se to nepovede. Ne dneska, ale za pár generací od nás.

 

Josef Podlipný

Já si teď vzpomínám na některé z posledních diskusí u nás v rodině, když jsme k těm 20 milionům hledali rácio.

Ano, přiznávám, rácio jsme hledali až poté, co vznikla tahle částka. Bylo úsměvné, že jsme po mnoha diskusích došli k závěru, že bychom to nevymysleli jinak.

Takže jsme se prostě trefili, bylo tam štěstíčko. Na začátku nás k tomu vedlo to, že chceme udělat maximum pro to, aby naše děti mohly být co nejdříve samostatné. A zároveň udělat všechno pro to, aby po tom nemusely toužit. Aby pro ně byla rodina bezpečím, základem. A tahle diskuse nás vrátila do minulého století. Do čtyřicátých let, kdy začal americký psycholog, Abraham Maslow, diskutovat s vědeckou obcí o svých závěrech. O tom, jakým procentem byla u jím zkoumaných lidí naplněna určitá míra potřeby.

Až v 60. letech se to trošku zdeformovalo a dali tomu nálepku Maslowovy pyramidy.

 

Vladimír Fichtner

Maslow. Kdysi jsem to studoval na vysoké, měl jsem jeden semestr psychologie, takže něco mi to říká, ale moc si už nepamatuju.

Když byla naplněná na vysokou míru procent, ti lidé byli v pohodě, zjednodušeně.

 

Josef Podlipný

Ano.

Nejenom, že byli v pohodě, ale měli chuť i energii naplňovat další potřeby, až po tu nejvyšší potřebu seberealizace.

My jsme si říkali, že bychom měli udělat maximum i pro budoucí generace, aby základní vrstvy pomyslné pyramidy byly zajištěny, aby byla možnost získávat uznání, úctu, aby byla možnost seberealizace, musí být logicky naplněny potřeby pod touto vrstvou.

A tak jsme říkali, že v základní vrstvě potřebují bydlet. Potřebují mít dostatek majetku na energie, aby mohli svítit, topit, rozmnožovat se, cítit se v bezpečí. Aby jako rodina měli nějaké jistoty.

K tomu je potřeba nějaký majetek. Takže jsme zjistili, že když se z těch dvaceti milionů vyčlení nějaká část, která umožňuje třeba splácet poskytnutou půjčku na pořízení bydlení, nebo dopravního prostředku do rodiny, nebo na studium, ta rodina rozkvete. Jednotlivci mají základ už k dispozici a mohou růst. Protože mají příležitost.

 

Častá diskuse, kterou jsme vedli i s ostatními rodinami, byla v rovině úvěrů.

Já si vzpomínám, asi před sedmi lety jsem diskutoval s jednou americkou rodinou.

Říkali „My skoro neplatíme žádné daně.“

Ptal jsem se, jak je to možné? A odpověď byla „Protože všechno, co majetek generuje, generuje dovnitř struktury, dovnitř majetkové struktury. A my proti tomu máme od banky úvěrovou linku a z té financujeme naše potřeby. Náklady si promítneme proti příjmům a prostě pracujeme v podstatě s cizím kapitálem a vlastní kapitál nám roste.“

Oproti tomu zástupce české velmi bohaté rodiny, říká „Ideální život je bez úvěrů. Proč bych je měl mít, když na to mám, koupím si to z prostředků, které mám.“ Ale pak se zbaví určité míry nadvýnosu, kterou mu může generovat jeho vlastní kapitál. Za prvé.

A za druhé, třeba v období vyšší inflace, a zažili jsme to i v ČR, inflace ukusuje stejnou měrou z cizího i z vlastního kapitálu.

Dluh, který má hodnotu miliardy, už nemá hodnotu miliardy, protože z něj ukousla patnáctiprocentní inflace.

To je příběh, který ukazuje, že rozumná strategie – především z dlouhodobého hlediska mezigenerační správy – může zabránit tomu, že se majetek nejenom rozdrobí mezi jednotlivé členy rodiny. Ale že bude dlouhodobě spravován špatně.

 

Nicméně, Vláďo, ty máš určitě řadu dalších příběhů, které by bylo možné nasdílet s našimi posluchači. Ukázat je buď skrze tvůj článek v Rentiérovi, anebo způsob přemýšlení rentiérů.

Jaký význam má dlouhodobost při mezigenerační správě?

 

Vladimír Fichtner

Ještě je určitě jeden hezký příklad dlouhodobosti, se kterým docela často pracuji – a to je přemýšlení o dlouhodobosti nějaké majetkové struktury. Jestli tomu budeme říkat investiční holding nebo trust nebo svěřenský fond nebo něco podobného, je asi jedno.

Ale často se potkávám s tím, že rentiér řekne „Tady jsem vytvořil strukturu. Přeci to nebudu dávat nějakým správcům venku, když se o to můžu postarat sám.“

Já na to říkám „Jak dlouho se o to budete starat vy?“

Odpověď je „Dlouho, je mi pětapadesát let, bude to třicet let nebo padesát let nebo možná tolik ne.“

„A kdo bude potom?“ je moje další otázka

Slyším odpověď, že struktura umožňuje všechno.

Moje další otázka zní „A je to dobře, nebo je to špatně, že to umožňuje všechno? Co je v tom dlouhodobém horizontu to správné? Jak to bude vypadat 3 generace od této chvíle? Budete chtít, aby tu strukturu ovládal někdo, kdo s ní může udělat úplně cokoliv? A vy už tomu nezabráníte. Bude tak dobrý, jako jste Vy?“

Vidím před sebou obličej Petra, jak vypadal. „No, možná nebude tak dobrý jako já. Nikdo není tak dobrý, jako jsem já, že jo? To je jasný.“

Přemýšlení o dlouhodobost byla jedna z věcí, která nás s Radkou vedla k tomu, že jsme strukturu v okamžiku, kdy jsme prodávali firmu nebo podíl v ní, nezaložili. Protože jsme neviděli dál než na sebe. Jak to potom bude fungovat, když u toho nebudeme, nebo třeba u toho nebudeme chtít být nebo nebudeme moci u toho být.

Řekli jsme si, že potřebujeme první prozkoumat tu dlouhodobost. Teprve potom, co zjistíme, nebo do určité míry zjistíme, nikdy nezjistíme samozřejmě všechno, začneme přemýšlet o tom, co bude ta struktura.

 

Josef Podlipný

Často s rentiéry diskutujeme o dlouhodobosti. Můžeš nasdílet s našimi posluchači co je naše přidaná hodnota?

Čím pomáháme se s dlouhodobostí vypořádat a třeba i se vypořádat s nějakými krátkodobými výkyvy, které přicházejí. Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že přicházet i v budoucnu budou.

 

Vladimír Fichtner

Ta největší přidaná hodnota je, že na to člověk není sám.

Protože každý podnikatel to známe. Už není žádná centrála, kam bych šel a říkal „já tady mám nějaký problém, pojďte mi pomoct.“

Je to na mně. V našem případě to bylo na mně a na Radce, kdo jsme spolu založili byznys a stavěli ho.

Najednou, když na to nejsem sám, když si můžu o věcech povídat s někým, kdo má svoji vlastní zkušenost nebo další sdílenou zkušenost od dalších lidí, mohu se vyhnout mnoha chybám, které bych asi jinak udělal.

V podnikání to bylo stejně, samozřejmě. Dělali jsme chyby, dělali jsme věci, které byly slepou cestou. Přišli jsme na to a zatočili jsme včas. Vrátili jsme se kousek, udělali jsme pár kroků zpátky a pak zase pár velkých kroků dopředu.

V tomhle je to stejné, jenom máme méně času. Některé věci se neukážou hned, když je uděláme špatně, a proto je dobré se inspirovat.

Pokud někoho tato diskuse v tuto chvíli inspiruje, že si říká „Aha, to mě nikdy nenapadlo,“ je to přesně ten důkaz, jak na to nebýt sám. To je asi nejpodstatnější.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl opravdu to nejpodstatnější.

 

Pokud, vážení posluchači, přátelé, teď přemýšlíte, zda spravujete nebo spravujeme skutečně dlouhodobě naše rodinné bohatství, je to dobrý důvod nás oslovit. Při diskusi s vámi budeme objevovat odpovědi na tuto otázku, která je opravdu kriticky důležitá pro zachování rodinných bohatství i pro budoucí generace.

 

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hodně zajímavé diskuse nad otázkou „Skutečně spravujete rodinné bohatství dlouhodobě?“

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Vladimír Fichtner sdílel své poznatky z výběru a koupě domu ve Španělsku v epizodě číslo 28.

Nyní se společně s Josefem Podlipným k tématu vrací a ohlíží se za prvním rokem vlastnění domu na jihu Španělska a práce na jeho rekonstrukci.

Spolupráce s místními partnery, způsob života a vývoj trhu nemovitostí jsou jen některá z témat, na něž v diskuzi přijde řeč.

Přemýšlíte nad koupí nemovitosti v zahraničí?
Zajímají vás rozdíly v pracovním stylu českých a španělských stavebních firem?
Nebo si jen chcete dát pozor na velkou past, která číhá na naivní Čechy v zahraničí (nejen ve Španělsku)?

Poslechněte si 28. a 63. díl podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Rok se sešel s rokem. Vy jste s Radkou a celou rodinou španělskou nemovitost vybírali, myslím si, velmi pečlivě. To už jsme sdíleli nejenom v měsíčníku Rentiér, ale i v jednom z předchozích dílů podcastu. Teď, když se na to podíváš optikou pohledu do zpětného zrcátka a zároveň i vpřed, protože ještě určitě nějaké naplánované aktivity jsou před vámi, na co jste za těch dvanácti měsíců přišli? A co chceš v tenhle okamžik za celou tvou rodinu nasdílet s našimi posluchači? Jak Konstantin Kinský správně říká „Jen vůl se učí z vlastních chyb. Chytrý nebo moudrý člověk se učí z chyb druhých.“

 

Vladimír Fichtner

Potvrdili jsme si, že je dobře diverzifikovat nemovitostní portfolio. V ČR jsme prodali už skoro všechno, kromě toho, kde bydlíme. Prodáváme poslední nemovitost, ve které bydlel syn, tak jsme ji v tom boomu prodat nemohli. Španělsko je fakt investičně zajímavé – cash flow výnosy, ceny…

 

Josef Podlipný

Ukazuje se to stále jako správná volba? Proč je správná?

 

Vladimír Fichtner

Radka už říká „Tak ještě to nemáme úplně hotový, ale mohli bychom se podívat už na nějakou další, ne?“ A to je. To je přesně známka toho, že ona jako obezřetný finanční ředitel a člověk, který v naší rodině má nemovitosti jako svoji vášeň a prostě jí baví, už to považuje za dobré. „To fungovalo, tak pojďme dál.“ A už jsme se byli opravdu dívat. Teď, když jsme tam byli tři měsíce, jsme se byli dívat na další nemovitosti.

 

Josef Podlipný

Vlastně říkáš, že dosavadní, více než dvanáctiměsíční, zkušenost potvrzuje správnost volby lokality a zároveň vás povzbuzuje k tomu, abyste nemovitostní portfolio ve Španělsku rozšiřovali.

 

Vladimír Fichtner

Ano. Je to ale samozřejmě spojené s tím, že už jsme tam našli správné partnery ve spoustě oblastí. Už máme správného realiťáka, na začátku jsme neměli.

 

Josef Podlipný

A byl nějaký „aha moment“ při výběru toho realiťáka? Na co jste si přišli?

 

Vladimír Fichtner

Je to jako v ČR, většina lidí neví, proč to dělá a nemá to hlavu a patu. Pak narazíte na některého, který řekne „Víte, kde to je? Nebudeme tam jezdit, dokud si neujasníme, co vlastně potřebujete a dokud já vám nebudu moct říct, že to je moc daleko od hlavní cesty. Když chcete sedm minut a je to dvanáct, tak já vám to řeknu dopředu. Nemusíme tam kvůli tomu jezdit, abych vás zlomil, když to uvidíte a možná se vám to bude líbit.“ Já bych neřekl, že to je jiné než v ČR. Jenom se mluví španělsky, většinou. To je trošku bariéra. Po třech letech jsem pochopil, že se budeme muset naučit my španělsky a angličtina není úplně nejlepší jazyk. Ne pro každého. S realiťákem mluvíme anglicky, s právníkem mluvíme anglicky. Třeba stavební firma je během roku až třetí parta, která pro nás začala dělat, ta správná. Ale to bylo stejné v ČR, když Radka začínala dělat nemovitosti. V ČR také až třetí parta byla ta, se kterou dodnes dělá a věří si, rozumí si. Jsou to kluci, kteří mají chuť přemýšlet a jsou poctiví. Funguje to.

 

Tady to bylo to samé, akorát speciálně v tom stavebnictví to bylo o té španělštině. Google translate – čeština/španělština – pro elektrikářské práce není úplně žádná legrace. Když řeknete napětí, tak napětí mezi lidmi znamená něco jiného než elektrické napětí. V té elektrikařině google translate překlady, které tam někdy byly… Ten kluk se zeptal, já mu řekl, ať to zkusí říct jinak. On to řek jinak, ale byl to stejný nesmysl. Říkám mu, tak jo, tak to udělej. Ale tak to bývá samozřejmě i v ČR, i když mluví stejným jazykem druhá strana, je to o něco jednodušší. Ale našli jsme skvělého kluka, který má kolem sebe všechny profese, ale trvalo to. První zkušenost vysloveně špatná, druhá – i když to bylo na doporučení – trošku lepší. A třetí skvělá, také na doporučení.

 

Co bylo ale zajímavé, a co jsme si vyhodnotili s rodinou, že byla jedna z věcí, která nás trošku ošálila, když protistrana mluvila česky. Tak jsme ztratili část zábran.

 

Josef Podlipný

Ostražitost?

 

Vladimír Fichtner

Ostražitost. Protože když mluví česky, je to kamarád. Jsi v tom prostředí cizinec, nikdo nemluví česky a najednou někdo mluví česky. Najednou nevíš, je to dobře, není to dobře? Nebo nemusí to být dobře. Vysloveně jsme si prošli tím, že jsme měli české řemeslníky, kteří fungovali ve Španělsku. Nefungovalo to! Fungovalo to velmi, velmi problematicky.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám, je to sice z jiného regionu, nicméně související s tím tvým příběhem. V Americe roste, a docela strmě, počet Američanů, kteří mluví jen španělsky.

 

A v okamžiku, kdy se podepisují smlouvy, tak obvykle jsou dvoujazyčné. Podobný příběh mi nedávno nasdílel jeden rentiér, který říkal „My jsme se na základě impulsu Vladimírovy rodiny také porozhlédli ve Španělsku a také tam kupujeme nemovitost. Ale v okamžiku, kdy jsme dostali na stůl smlouvu, která byla v anglickém a španělském jazyce, a vlastními silami jsme si přeložili do češtiny jak anglický, tak španělský text, jsme zjistili, že nejsou kompatibilní. Tak jsme silně znejistěli.“ Tím chci jenom říct, že jazyková vybavenost nebo podpora je určitě velmi důležitá.

Nicméně, teď nás možná poslouchají posluchači, kteří o Španělsku také uvažují. Byl tam nějaký další aha moment, který by bylo dobré s nimi nasdílet, aby byli lépe připraveni na koupi?

 

Vladimír Fichtner

Na knihu by to bylo, jak jich bylo hodně! Ale život ve Španělsku je klidný, takový pohodovější.

 

Josef Podlipný

Co je to klid a pohoda ve Španělsku?

 

Vladimír Fichtner

Objednali jsme soláry. Když jsme řešili soláry na střechu v ČR, zhruba stejně velké, přijela firma a začali někdy v sedm ráno na střeše. V létě bylo 35 stupňů a dělali do deseti večer, než to měli dokončené. Položené to měli, neměli všechno ještě napojené dole, ale prostě měli střechu hotovou. Už tam nemuseli. Ve Španělsku přijela firma v půl deváté ráno, má to půlhodinu ze své základny, a tak ve dvě odjela. Přijedeme zítra. Prostě nemají pocit, že jim život uteče mezi prsty, když něco nedodělají ten den.

 

Josef Podlipný

Takže je nutný jiný styl plánování?

 

Vladimír Fichtner

My máme dvoupatrovou nemovitost, 4 ložnice, 4 koupelny. Mysleli jsme, že bude mít zrekonstruováno všechno a máme jenom jedno patro. Letos budeme pronajímat jenom jedno patro, až příští rok druhé. Je to způsobené tím, že je všechno pomalejší a také tam nejsme samozřejmě od rána do večera. Není tam člověk 6 měsíců v kuse. I když by to asi šlo speciálně teď už s firmou, kterou máme. Ale!. Vlastně jsme zjistili, že stejně jako oni – nemusíme. Tak to bude za rok, a co? Není to žádný zásadní průšvih. Pojďme si trošku užít života, nejen práce. Takže tohle je pro mě, který vždycky pracoval docela hodně, takové nové. Nemusí se dělat 12 hodin denně!

 

Josef Podlipný

Ten aha moment byl „Aha, jde to dělat i jinak.“

 

Vladimír Fichtner

Na úkor práce, člověk může mít i větší radost ze života. Já myslím, že my jí tady ani nemůžeme tolik mít. Španělé také jsou usměvaví, jsou v pohodě a není problém udělat chybu. Což je pro to naše prostředí také divné. Viz ten příklad s tou smlouvou – no a co? Tak je tam rozdíl.

 

To pomalé tempo a dokonalost vystihuje jeden příběh, který jsme zažili s Radkou. Říkali jsme si, že půjdeme na kafe, pak se půjdeme projít po promenádě u moře a pak na oběd. Šli jsme na kávu, bylo půl jedenácté, jedenáct. Život ve Španělsku začíná později, tak o hodinu a půl než v ČR. Takže v půl jedenácté všichni mají snídani. Byly tři obsazené stoly asi z dvaceti v té kavárně. Trvalo půl hodiny, než jsme dostali kávu – každý jsme chtěli kávu a vodu. Půlhodiny trvalo pro tři stoly objednávka a přinesení kávy. Ale ta holka byla usměvavá a v pohodě.

My jsme chtěli zaplatit a další půlhodinu trvalo placení. Třikrát šla kolem nás a říká „Já jsem zapomněla.“ Potom nakonec, když jsem si potřeboval odskočit, tak jsem šel s ní a zaplatil jsem to tam na místě, protože jsem si říkal, že nestihneme už ani oběd. Ale nebylo to „promiňte, já jsem to neudělala schválně. Jsem taková pomalejší možná, nebo si to nepamatuju, tak se nezlobte“ To je takové hrozně osvobozující, že člověk nemusí být vždycky dokonalý. Má to něco do sebe. Přestože se to někomu, kdo vyrostl v české kotlině a s německým „pintlich“ přístupem k věcem, může zdát až divné. Ale já musím říct, že pro nás je to spíš „aha, to taky jde takhle?“ Potom člověk vidí úsměv na jejich tváři, vidí, jak mají prostor se sejít se svou rodinou a uvařit si spolu oběd a strávit spolu nějaký čas.

 

Když odjížděl kamarád, který tam se mnou byl týden, tak nás šéf stavební firmy pozval, ať přijdeme, že nám uvaří. My jsme přišli k němu domů, on tam měl navařeno pro nás a prostě jsme „španělsko-překladačsky“ se bavili o všem možném a bylo to o tom vztahu. Nebylo to o práci – zaměřím, dodám apod. Bylo to mnohem vlídnější, příjemnější, přátelštější. Takže je potřeba se obrnit trošku trpělivostí na jiný styl. Já musím říct, že pro mě to bylo spíš ze začátku „Ježišmarjá, to se nemůžeme domluvit.“ Druhá stavební firma, kterou jsme měli, tak jsme jim v listopadu říkali, že přijedeme v lednu, můžete nastoupit? A oni na to „až přijedete, tak se ozvěte.“

 

My jsme už s nimi prošli stavbu předtím, už měli zapsáno, už dali rozpočet. Tak jsme se na to ptali té holky, co nám je doporučila. Ona říkala „musíte říct konkrétní datum. Když řeknete v lednu, tak to je hrozně široký. Řekněte datum.“ Tak jsme řekli přijedeme 9. ledna, a oni „tak až přijedete, tak se ozvěte.“ Tak jsme přijeli 9. 1. a 10. dopoledne zavolal nebo napsal ten člověk „tak jak to vypadá?“ Říkám si, vždyť jste se nechtěli sejít. Já jsem přijel včera v noci, chtěl jsem volat, ještě není oběd, tak jsem chtěl volat, ať přijdete. No přišli. Podívali se znovu na to, co už si jednou zakreslili, znovu poslali další budget. No, legrace. Z budgetu na všechno kývli, že udělají, třetinu práce neudělali, budget, ale zůstal stejný. Takže legrace. Ale ta dokonalost tam není tak silná.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi zmínil nekonečnou sezonu teplíčka ve Španělsku, kvůli kterému tam také rád cestuješ. Je s tím třeba spojená obava ze sucha? Jak řešíte vodní zdroj a jak jste řešili tuto otázku?

 

Vladimír Fichtner

Voda je základ, a to velmi zásadní. My jsme postupem času přišli na to, že je potřeba se dívat na plodiny, které se v tom místě pěstují, protože to ukáže, co si místní myslí o suchu nebo nesuchu. Když máte někde olivy, tak tam moc vody nebude. Když tam je mango a avokádo, které jsou na vodu náročné, tak šance, že budete mít vodu a že má nějakou vydatnost, je rozumnější. Není to záruka, ale je to určitě to nejlepší, co můžete udělat jako místní. To je další poznatek, pracovat s místními. My jsme tam na začátek na pár týdnů vzali kluky, kteří nám stavebně pomáhali tady v ČR. Technologie, kterou se tam staví, je trošku jiná, materiály jsou trošku jiné. A až teď zpětně poznáváme, jak se najímali ty další španělské firmy, že to nefungovalo úplně dobře.

 

Že je potřeba znát to místní a vlastně najít si místní lidi, kteří fakt vědí „Tady je jasné, že bude dole voda, protože je to v dolíku a nemůžete tady dávat elektrické podlahové topení.“ A na to jsme přišli až když jsme ho položili a přišly deště. Přišel elektrikář „co tady máte, že to vypadává? Tady to topení musí být jiné“. To my jsme nevěděli, protože naše česká zkušenost nám v tom neporadila. Vyhledávat místní je samozřejmě komunikačně složitější, ale řekl bych, že to je hodně důležité. Nebo právník. Ptali jsme se proč právník funguje tak dobře, a jedna jeho kolegyně říkala, že je ze severu. On je vycepovaný, není tak „maňána“. Fungoval způsobem, který nám vyhovuje. Ne že bychom na něj nemohli nebo neměli dohlížet.

Musí si to člověk hlídat víc než tady, ale to neznamená, že není dobrý. Jenom to vyžaduje trošku víc energie. A je to spojené s tím „Udělal jsem chybu, tak to předělám.“ Otázkou je jen to, jak zásadní.

 

Josef Podlipný

V České republice, kde máme mnoholeté zkušenosti jako všichni rentiéři, se mění postupem času daňový režim a teď naposledy daňový balíček zdražil i danění nemovitostí. Jak velkou zkušenost máte s daňovým režimem ve Španělsku?

 

Vladimír Fichtner

Zatím relativně malou, ale ty daně jsou zatím docela příznivé.

 

Josef Podlipný

A můžeš s námi nasdílet nějaký detail z té dosavadní zkušenosti?

 

Vladimír Fichtner

Zatím ji máme malou, takže asi moc moc velký detail nevím. Není daň z dědictví, to je důležité, v Andalusii. Ta se začíná aplikovat, až pokud dědicové dostávají každý milion eur a více. Třeba v hodnotě nemovitosti. Když bude nemovitost za 4 miliony a budeš mít 4 děti a zemřeš, tak tak tam by se mohla začít aplikovat daň. Takže to je docela důležitá věc, kterou jsme s Radkou řešili hned od začátku. Aby tam nebyl takový problém. Jinak daně z nemovitostí, daně z nájmu jsou podobné jako u nás. Není to zásadní. Španělsko je relativně chudá země, alespoň jižní, v Andalusii, kde jsme. Je tam levně v porovnání s ČR. Výrobky jsou kvalitnější. To máme vyzkoušené. Prací prášky, které si Radka přivezla domů, když měla prázdné kufry, jsou stejné jako tady v ČR.

 

Panenka stojí o třetinu méně. Je tam levný život. V zimě člověk nemusí tolik topit, ještě ušetří za topení, je to ideální.

 

Josef Podlipný

Při minulých diskuzích jsme s našimi klienty sdíleli i možný důvod, proč jsou k dispozici nemovitosti ve Španělsku jako nějaká mezigenerační výměna současných vlastníků, možná i určitá míra chudoby v některých oblastech. Jak moc je rizikové to prostředí pro vlastníky nemovitostí, pokud tam nebydlí stále? Mám na mysli riziko squatterů. Riziko, že se do té nemovitosti nastěhuje někdo, kdo s ní nemá žádný vztah?

 

Vladimír Fichtner

To záleží na tom, co to je za nemovitost, kde je apod. My máme nemovitost „in the middle of nowhere“, kde lišky dávají dobrou noc. Ale nevím, co tam žije, co by dávalo dobrou noc. Ještě neznám Španělsko tak dobře. Tam žádný squatter není. To má 20 minut autem k prvnímu místu, kde může něco vyžebrat.

 

Josef Podlipný

S dobrou fyzičkou.

 

Vladimír Fichtner

Nebo k prvnímu kontejneru. To není úplně místo, kde by se něco takového dělo. Když máte byt v nějaké zástavbě, jasně, může se to stát. Ale když jsme se bavili s právníkem, říkal, že za 10 let se mu to stalo dvakrát. Trvá to 6 měsíců, než ty lidi vyženete. Případně si dejte security systém. My máme security systém, ale ne kvůli squatterům, spíš kvůli tomu, že jsme na relativně odlehlém místě. A mně stojí 50 eur za to, aby mi to online hlídal od rána do večera.

 

Josef Podlipný

I přes odlehlost toho místa, jak důležité jsou sousedské vztahy?

 

Vladimír Fichtner

Podobně jako v ČR, je to fajn. Ale já musím říct, že my máme vlastně za sousedy Brita, Belgičana, Švéda a dalšího Brita. Tam skoro žádný Španěl není. Občas je tam Španěl a ten mluví jenom španělsky, to zatím ještě neumíme dostatečně dobře, abychom se nějak dramaticky seznámili. Je to stejné jako jinde, s někým si člověk sedne víc, s někým méně. Ještě budeme budovat vztahy. Zatím jsme byli ti, kteří přinášeli hluk spojený s rekonstrukcí. Už se těším, až je budeme moct pozvat na party. To je důležitá věc. Když budete mít party, je potřeba pozvat všechny sousedy, protože pak nemůžou říkat, že je u nás „bordel“, protože dostali pozvání také. A to je jejich problém, že ho nevyužili. To jsou lehké insight informace, které člověk postupně poznává.

 

Josef Podlipný

Ty o španělském prostředí mluvíš jako o prostředí, které dává možnost si život užít a možná žít jiné hodnoty. Jak moc je to komunitní prostředí? Nebo podařilo se vám za ten rok už vplout do nějaké komunity a začít tam budovat vztahy?

 

Vladimír Fichtner

Že by Radka dostala pozvání na oběd od někoho, s kým dělá 10 let nemovitosti v ČR, kdo by jí uvařil, tak to nedostala zatím. Ani já. Ve Španělsku jsme ho dostali po pár měsících spolupráce. Je to jiné. A opravdu je to i o tom, že ti lidé udělají chybu, ale nedělají ji schválně. Není to „já to schválně neudělal nebo já to schválně udělám blbě.“ Prostě je to obráceně – třeba panty měly být na druhé straně, tak se to předělá. Když dělali klimatizaci, dávali ji na nějakou úroveň a bylo to moc vysoko na první pohled. Já si říkal, asi by to chtělo níž. Ráďa tam už nebyla a já jsem viděl na kameře, jak se jí to nelíbí. Ale vím, že v ČR by možná nešla do toho, aby to ti kluci snížili. Tam ten kluk řekl „Jo, tak já to dám níž“. Vlastně je jednodušší to napravování chyb, oni nemají problém chybu nebo nedokonalost nebo jiný názor přiznat. Nemají pocit, že to je útok na ně. Když mně někdo řekne, že jsem něco udělal špatně nebo že to mám předělat, tak se cítím ohrožen. Tam mi přijde, že to tak není. Schválně jsem to neudělal, tak já to předělám, v pohodě. To bylo příjemné, musím říct, Ne, že by se člověk rád potýkal s tím, že něco je nedokonalého, ale způsob napravování nebo přiznání nedokonalosti a napravování, je příjemnější.

 

Josef Podlipný

Nedokonalost v oblasti nemovitostí, developmentu někdy vede k tomu, že si to děláme takzvaně po svém. Setkali jste se i s tímhle způsobem, že stavebník si to udělal po svém? Prostě řekl „okej, máte to tady nějak namyšlený nebo namalovaný, ale já vím, že takhle je to líp.“ A vy jste přišli k hotovému. Je tam takový prvek?

 

Vladimír Fichtner

V předchozích stavebních firmách asi trošku jo, ale Radka si to moc nenechá líbit. V té poslední firmě vůbec. Ten kluk je fakt šikovný, chytrý, dělá skvěle. Teď už tam nejsme. Posílá mi, co dneska udělali, co se chystá, je to příjemné. Je to španělsky, já si to dám do překladače – už mám za sebou 60 dní španělštiny v Duolingo, tak už některé věci i rozumím 😊

 

Josef Podlipný

Vláďo, jak jsi správně řekl, rok ve Španělsku už vydal na knihu. My nemáme tolik času, abychom povídali celý příběh, který by se vešel do knížky. Pojď na závěr s našimi posluchači nasdílet jednu, dvě, tři věci, na které jste si přišli až za ten rok. Za to období nějaké zkušenosti.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí je investice. Kdo o tom uvažuje, tak španělský trh nějak neroste v ceně a je to cashflow trh. My ještě nevíme, jak to bude vypadat, jestli budeme mít výnos cashflow 5, 7, 10 nebo 12 %. Uvidíme, jak se nám bude dařit. To teprve bude za půl roku nebo za rok další podcast. Je to o cashflow. Ty ceny tam relativně stojí, není tam žádný velký posun. Nemovitost, kterou my jsme kupovali, rok a půl byla na trhu. Nemovitosti, na které jsme se byli podívat před rokem, tam pořád jsou za stejnou cenu nebo nižší cenu. Občas samozřejmě nějaká zmizí, to není tak, že ne.

 

Josef Podlipný

Takže je to o cashflow.

 

Vladimír Fichtner

Podle nás je to hodně cashflow trh. To je jedna věc. Místní znalost a zkušenost lidí je důležitá a je určitě lepší dělat s místními než s někým, koho si člověk přiveze z ČR. To je naše zkušenost, třeba má někdo jinou, ale naše zkušenost taková.

 

Josef Podlipný

A do třetice všeho dobrého, nebo zlého.

 

Vladimír Fichtner

Pohoda. Je to klidnější, já jsem tam byl tři měsíce, protože mě bolí klouby a v teple mě nebolí. Režim je pohodovější, klidnější. Mně to vyhovuje moc, takže poznávám nový způsob žití.

 

Josef Podlipný

Moc děkuji za příběh roku ve Španělsku. Dokonce mě mrzí, že tady s námi není Radka, protože si myslím, že i ona by měla k tomu co říct a je spolutvůrcem tohoto příběhu.

Pokud vás, posluchače, zajímá více detailů, tak věřím, že vám Vláďa, než vydají s Radkou knihu, o které hovořil, rád nasdílí další detaily.

Pokud si myslíte, že někoho z vašich blízkých toto téma může zaujmout, budeme rádi, když tento díl podcastu se svými kamarády nasdílíte. Přeji hezký den

 

 

Většina rodinného bohatství se rozpustí s druhou či třetí generací. Častým důvodem je to, že první generace nedokáže předat své hodnoty a majetek tak, aby si ho ty budoucí generace vážily a měly ho jako pomocníka, a ne břímě.

V této epizodě se Vladimír a Josef ponoří do důležitého tématu, jak do správy majetku zapojit děti. Sdílí své osobní zkušenosti a výzvy, se kterými se potkali, když s dětmi diskutovali o rodinném bohatství.

Dozvíte se, proč a jak využívat při vzdělávání dětí hry a simulace, aby už od mládí pochytily důležité finanční koncepty. Role charity a filantropie je při zapojování dětí do správy majetku také velmi důležitá, protože jim vštěpuje smysl pro zodpovědnost a správcovství.

Zaposlouchejte se do této epizody a zjistěte, jak ve své rodině podporovat pozitivní a informovaný přístup ke správě majetku a zajistit hladký přechod bohatství na další generace.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, kdy a jak jsi začal řešit majetek se svými vlastními dětmi?

 

Vladimír Fichtner

Ve chvíli, kdy začalo být co řešit. Ve chvíli, kdy jsme prodali většinový podíl ve firmě, nastal čas začít řešit majetek i s dětmi.

 

Josef Podlipný

Poděl se s námi o nějakou podrobnost.

 

Vladimír Fichtner

Dětem bylo kolem 15, 25 a 26.

 

Josef Podlipný

Jaké byly začátky?

 

Vladimír Fichtner

Jaké byly? Hledali jsme cestu, jak na to.

Naše nevýhoda je, že jsme často první generace bohatství a nemáme to know-how od koho převzít.

Začátky byly takové, že zkusíme tohle a zkusíme tamto.

Mě tyhle věci obecně zajímají, takže jsem je začal studovat poměrně intenzivně díky tomu, že jsem přestal být ředitelem společnosti. Už jsem se stal jenom spolumajitelem a pro kolegy mentorem, řekněme, který dělá to, co ho baví. A nemusí už dělat to, co ho nebaví.

Začal jsem mít prostor na studium těchto věcí a vypadalo to, že jako první budeme řešit nějakou strukturu, nadační fond nebo svěřenský fond. Něco, co bylo spojeno s tou transakcí.

S Radkou jsme ale došli k tomu, že to je něco, co nám vůbec nevyhovuje. Já jsem pak zjistil, že většina těch struktur je dělaná velmi studeně, bez účasti dětí a další generace. Je to hodně řešené technicky.

A to je důvod, proč většina z nich, alespoň na západ od nás, dřív nebo později zkolabuje. Proč 80 % lidí následující generace říká „My vůbec nechápeme, proč to máme.“  To řešení je to pro ně trest a ne benefit.

10 % neví.

A 10 % říká „To je výborný, to máme dobře vymyšlený.“

S Radkou jsme postupně došli k tomu, že jedna z klíčových věcí je zapojit do starání se o majetek a do přemýšlení o majetku, děti. Co nejdříve. Pomoci tomu řešení, aby bylo multi-generační.

Nikoli „Tady jsem to vymyslel a berte nebo neberte.“ U nás to bylo takhle.

Ty máš za sebou ale mnohem víc generací rodinného bohatství.

Ty nejsi první generace, i když – jak se to vezme. Už jsi o tom vyprávěl kdysi v podcastu.

Jak to bylo u vás? Kdy jste začali zapojovat děti, Pepo?

 

Josef Podlipný

Pozdě. To je stručná odpověď.

A ano, máme spolu už epizody, kde sdílím větší detail. Teď to jen krátce připomenu.

My jsme získali část majetku v restituci, takže já zastupuji čtvrtou generaci naší rodové větve.

K tomu pozdě jenom doplním, že s určitou odpovědností jsme převzali majetek a jako součást rodinného bohatství jsme převzali i příběhy, které se s majetkem pojily. Jak vznikl, jaké souvislosti jsou spojeny s těmi předchozími generacemi. Pokora, respekt a zároveň chuť zachovat hodnotu majetku, anebo ho ještě zvětšit, zastínila právě tu včasnost zapojení dětí do jeho správy.

Vlastně jsem se pak nemohl divit tomu, když mi jeden z našich potomků řekl, že určitou součást majetku považoval za nechtěného sourozence. Za někoho, kdo jim vzal po určitý okamžik pozornost jejich otce, možná jim vzal i lásku jejich otce. Protože se věnoval něčemu, co v ten okamžik považoval za důležité. A nepovažoval za tolik důležité zapojit rodinu do diskuze o důležitosti nebo principech správy rodinného majetku.

Takže musím říct zcela upřímně – u nás jsme s tím začali později.

 

Vladimír Fichtner

Kolik zhruba bylo dětem, vzpomeneš si?

 

Josef Podlipný

V době, kdy jsme majetek v restituci získali, ještě děti nebyly na světě.

Ale když jsme ho zvětšovali, už postupně na světě byly.

Když už měly rozum z toho, co se kolem nich děje a mohly se k tomu i vyjádřit, já jsem ještě neměl stále dostatek sil a energie je k té diskuzi přizvat.

První taková větší zkušenost byla odmítnutím, kdy dcera řekla „Tati, nemůžeš se zlobit, že se na tuto část majetku díváme jako na nechtěného sourozence, kterému jsi věnoval větší pozornost. A možná jsi připravil po určitou dobu o svou pozornost nás. Své děti.“

 

Vladimír Fichtner

Kdy bys dnes, poté, co víš, se začal s dětmi bavit? Kolik by jim bylo?

 

Josef Podlipný

Neváhal bych už od věku třeba 7, 8 let.

S jistotou můžu říct, že od 10 let výše bych chtěl diskutovat s dětmi vše hlavně srozumitelně. Což by mohlo být přínosem.

Moc dobře si vzpomínám na příběh Filipa, který se s námi nedávno setkal. On vzpomenul svého nejmladšího potomka, syna, který společně s ním poslouchal náš podcast.

Ne proto, že by mu tatínek řekl „Tady si sedni a pojď poslouchat podcast Mezi Rentiéry.“

Ale proto, že se tam nějak nachomýtl. My jsme v tom díle opakovaně zmiňovali slovo rentiér.

A tak se syn svého tatínka ptal, co to vlastně je. Dílem si nabral něco z našeho podcastu. Když se ptala manželka, maminka tohoto ještě neplnoletého syna, co to vlastně je rentiér, syn pohotově zareagoval a začal jí to vysvětlovat.

Filip říkal, že bylo velmi příjemné si uvědomit, že i v tomto věku jeho syna, kterému je lehce nad hranicí 10 let, se o ta témata může zajímat.

 

Vladimír Fichtner

U nás to bylo tak, že my jsme s celou tou šíří majetku začali děti seznamovat tak, jak jsem říkal.

Ale třeba s finančními aktivy, co jsou akcie, dluhopisy, fondy apod., jsme s nimi hráli naši hru Finanční svoboda už od 10 let věku.

Eliška hrála ve druhé třídě na základní škole. V podobném věku, který jsi zmínil. V 7, 8 letech jsou děti úplně v pohodě. To my, dospělí, máme tu bariéru – co je ta akcie nebo ten dluhopis, dividenda.

Jim to je úplně jedno. Oni se v té hře naučí, jak to funguje. Stejně jako se v monopolech naučí slovo hypotéka. A hrají to jako hru.

Jde o to, jakým způsobem jim to představíme. Má to v sobě jednu krásnou věc, kterou jsi zmínil.

Když jim představím slovo akcie, dluhopis, dividenda, burza, pohyby na burze nahoru a dolu, v 7, 8, 10 nebo ve 12 letech nenásilně, přirozeně, hrou – mají pak sami motivaci se o to zajímat. To vím přesně od jednoho našeho klienta, který s námi hrál Finanční svobodu se svými syny i s manželkou.

Říkal mi, že pak se mnou mluvil a probírali jsme něco, kde padlo slovo dividenda nebo něco podobného.

A syn se ptal „Tati a my máme taky nějakou dividendu?“

Když jim dáme prostor, přináší to další generaci motivaci se něco dozvědět, protože oni jsou velmi zvídaví. Nám to dává možnost jim to vysvětlit v okamžiku, kdy to chtějí slyšet. Ne kdy jim to chceme nacpat do hlavy.

Jedna z nejhorších věcí, jak něco dělat s dětmi je „Tady si sedni a nauč se to.“

To dopadne jako ve škole, že jo? Když to dopadne dobře, tak se to nadrtí a za čtrnáct dní už to nevědí.

Ale když chtějí poznávat, je to základ toho, abychom mohli vůbec něco předat.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Rané počátky, které jsi mi právě připomněl, a je velmi příjemné na to zavzpomínat, byly také spojeny s hrou Finanční svoboda.

Určitě si vzpomeneš na naše první setkání, které proběhlo zhruba v roce 2005, 2006.

My jsme jako odměnu za to, že jsme začali tvořit nový koncept poradenství v bankovním prostředí, získali nejenom možnost si zahrát hru Finanční svoboda pod tvým vedením a tvých kolegů, ale získali jsme i tu hru a možnost hrát ji pak s dalšími.

Já jsem začal hrát se svými dětmi a se svou manželkou. Jako jedno z cenných poznání si uvědomuji, že tam zafungovalo to, co funguje i u monopolů. V okamžiku, kdy se hra hraje, všechny principy, všechna pravidla i samotné peníze, které jsou jenom papírky, mají obrovský význam. Až magický. Vtahují hráče do hry, do přemýšlení o různých strategiích, do hledání odpovědí na předchozí chyby.

Ale v okamžiku, kdy jsme hru uklidili, ležela ve skříni a ty bankovky neměly vůbec žádný význam. Byly zcela bezcenné.

Nicméně ta strategie a způsob přemýšlení hráčům v hlavách zůstaly. Takže aniž bychom na to přímo cílili, při hře jsme učili sami sebe, ale i naše děti, správcovskému přístupu.

Ne něco vlastnit a shromažďovat. Jak ty s oblibou říkáš – zaplavat si jako strýček Skrblík v mincích, ale přistupovat k majetku s pokorou. Hledat takovou strategii a takové principy, kterým budu rozumět a budu je schopen předávat i dalším generacím.

 

Vladimír Fichtner

Já jsem nedávno o víkendu s kolegyní Šárkou hrál s rodinou jednoho deseti miliardáře. S jeho dospělými i lehce nedospělými dětmi.

Hráli jsme simulaci života od 30 let do 60 a pak od 60 do 90 let, kdy se hraje rentiérský scénář.

Což je té rodině samozřejmě bližší, ale potřebovali se naučit i ty základní principy běžného investování.

Dohráli jsme – skvělý zážitek jako vždycky. A pak hned jsme měli první společnou schůzku o majetku. V průběhu té schůzky padaly opakovaně reference na to, co jsme před tím prožili ve hře. Jak to šlo nahoru, dolů, co se dělalo když, a jaké měli strategie, každý tým to hrál trošku jinak. To byla úplně úžasná věc.

Samozřejmě zážitek z té hry, jednoduchý pro pochopení, kdy je to prostě hra a za dvě minuty víš, jak to ty děti vtáhlo.

A o hodinu a půl později už řešíš reálné peníze. Ale máš tam tu hru, můžeš se zase k ní vrátit, můžeš si zahrát, zase prožít jiný scénář.

Připomnělo mi to moc zajímavé časy, kdy jsme to řešili s našimi dětmi.  A bylo to opravdu výborné.

Z mého pohledu je třeba začít relativně co nejdříve.

Většina lidí dělá tu chybu, že začne pozdě. Nebo si říká, že začne až to bude sám vědět, až bude mít všechny odpovědi.

Hups, nebudu je mít nikdy, to je ten problém. Pořád se mám co učit, dodneška se mám co učit. Přestože si myslím, že vím docela dost, tak také vím, že spoustu věcí ještě nevím. Je třeba dát si velký pozor na to, abychom nezačali pozdě.

 

Josef Podlipný

Mě teď napadají dvě otázky. Na které už jsi svým způsobem odpověděl.

Položím tu první.

Jak často se setkáváme s otázkou rentiéra, správce, budovatel rodinného bohatství, kdy má děti zapojit do diskuse o majetku, o jeho správě. Jak je to často?

 

Vladimír Fichtner

Málo. Relativně málo, protože většinou jsme to my, kteří vyprovokují tuto diskuzi. A řekneme, že je potřeba co nejdřív. Protože většina lidí myslí, že má čas.

Většina našich klientů je ve věku 50, 55, někdo 60. Mají děti od 18 do 30, řekněme.

A říkají si „Ještě nějaký čas, ještě vydržím nějakou dobu, ještě budu mít pořád šanci to předat v klidu.“

To je ale otázka, to nikdo nevíme!

Přestože ta proaktivní otázka přichází relativně málo, respektive souvisí s věkem dětí – čím starší, tím je to relevantnější. Když jsou děti pod 18, tak mám pocit, že všichni říkají „No tak ještě je čas a nemusíme“.

My ale doporučujeme to mít nastavené trošku jinak a přiměřeně věku začít děti seznamovat s některými věcmi. Mám také zkušenost s rodinou, kdy otci je 70, dětem 50, ale děti nevědí, ještě neměli čas se o tom pobavit.

Jak utíká čas, je to samozřejmě čím dál tím složitější. Člověk ve vyšším věku už nemá tolik energie, nemá možná tolik trpělivosti. A už má nalajnované, jak by to chtěl. A vlastně pustit do toho někoho dalšího, aby mu to trošku zbořil oponenturu té mladší generace už není tak jednoduché.

To vidím jako velmi problematickou záležitost do budoucna.

Protože pokud se nepodaří otci zakladateli děti zapojit intenzivněji, vzdát se své vedoucí úlohy, toho svého „LenOna“, který to všechno vybudoval, vytáhnul sám a dodneška spoustu věcí řeší za děti, tak ony nebudou vědět, co s tím.

Spadne jim to do klína a budou dělat stejné chyby jako my jsme dělali, když nám bylo 30.

Ale my jsme je dělali s deseti tisíci korun.

Oni to budou dělat se stamiliony. Tu chybu udělají stejnou. Prostě přijdou třeba o všechno nebo o půlku.

Xkrát jsme si tady o tom povídali. I zkušený podnikatel může přijít o spoustu peněz, když si nedá pozor.

Pro děti, které nemají tolik zkušeností, kterým rodiče nedali příležitost si to vyzkoušet nebo získat zkušenosti, to může být velmi nebezpečné.

Třeba to dopadne dobře, pracujeme na tom! Ale je to opravdu velmi složitá věc.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, docela častý příběh budovatelů rodinného bohatství, ať už to jsou ženy nebo muži, protože v jednom díle sdílíme i to, jak se ženy postupně zapojují do správy rodinného bohatství, bývá to, že budovatelé hledají své nástupce trošku přirozeně. Protože si říkáme, že asi nebudeme žít nekonečně dlouho, nebo nebudeme mít nekonečně dlouho tolik energie a elánu se o rodinné bohatství starat.

Proto býváme pyšní na to, když slovy jednoho z našich budoucích klientů, se děti stanou těmi malými šéfy. Nechají si vytisknout vizitku „malý šéf“. Chodí s námi do firmy a poznávají nějaké souvislosti byznysu, prostředí, ve kterém podnikáme.

Ale často zapomínáme díky tomuto nadšení, že to není jenom o byznysu. Že to je o osvojení principů, o hledání cest, o sdílení i toho špatného, nejenom toho dobrého. Nejenom pozlátka a ukazování, jak může tatínek nebo maminka jezdit v drahém voze a každý rok být na několika dovolených se svými dětmi. Na to mnohdy zapomínáme.

Vzpomínám si, že Tomáš, otec toho „malého šéfa“ říkal, že on už více let kolem sebe pozoruje mezi svými vrstevníky, že začínají dělat něco jinak než on.

Pravda, měl dílem štěstí, protože se mu podařilo za to období udržet rodinné bohatství velikosti více než miliardy.

Ale sám si teď uvědomuje, že už je to vlastně tak velké, že to není úplně jednoduché prodat. A že to je možná postavené tak, že i kdyby ten jeho syn byl už plnoletý, že by si obtížně poradil s tím, aby to rodinné bohatství spravoval.

Protože je to postavené hodně na Tomášovi, na jeho schopnostech, na jeho dovednostech, na jeho kontaktech.

A to není úplně jednoduché převzít. Tomáš tak zjistil, že i když si myslel, že svého syna zapojil včas, tím, že se stal jeho nepsaným malým šéfem na vizitce, nepřipravil ho ale na správu rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je úděl nebo problém většiny z nás.

Že dlouhou dobu s dětmi komunikujeme jen benefity, nebo ony vidí jenom benefity a nevidí starosti, nevidí nejistotu toho rozhodování.

My dneska, když se bavíme o majetku, tak ho řešíme společně. Řešíme cashflow, a že něco nevíme.  Děti najednou vidí, „Aha, tak nemusí jenom vědět, není to úplně jasné.“

Vidí, že některé věci zrají, a že k nim potřebujeme další informace. A nic se nestane mezi jedním měsícem a druhým, protože jsme neměli čas si ty informace získat. Nebo jsme měli jiné priority, které se najednou vyvrbily.

Lépe se seznamují se skutečnou realitou správcovství majetku, namísto toho, aby to bylo “Jasně, je to takhle, tady si uděláš trojčlenku a nemáš co řešit.“

Protože tak to může vypadat – „vždyť tatínek s maminkou to mají jasný. Oni to dokázali. Takže to bylo vždycky jednoduché. To se něco spočítá, někdo se najme, někam se něco prodá, je to hotovo.“

To je velmi špatný obrázek reality! A může v konečném důsledku na tu další generaci působit velmi destruktivně.

Takže zapojovat, zapojovat do starostí, do nejistoty, aby věděli, že to je normální!

 

Josef Podlipný

I vztah v rodině, manželský slib, je o dobrém i zlém. A mělo by to tak fungovat i při vtahování dětí do diskuse o správě rodinného bohatství.

To, jak můžeme pokazit vztah, vstup dětí do diskuze o správě rodinného bohatství, už jsme s vámi sdíleli.

Pojďme se teď alespoň krátce podívat na to, jak naopak můžeme podpořit vstup dětí do této diskuse.

My často mluvíme o charitě a filantropii jako o něčem, co může být velkou podporou a zároveň oporou těmto diskuzím.

Můžeš nasdílet toto téma s našimi posluchači?

 

Vladimír Fichtner

Když jsme tři roky žili ve Státech, zjistili jsme, že tam filantropie a charita je součástí běžného života každého.

Vysokoškoláci musí dělat charitativní činnost, mají to jako součást studia. Od základních škol se dělají různé charitativní akce.

Když jsme přijeli zpět do ČR, tak jsme něco takového uspořádali v místní škole.

To, co dělala americká škola, jsme pomohli vytvořit místní malé škole. Jedna třída na každém ročníku devítileté školy. Takže 200 žáků.

Rozjeli jsme akci, která v konečném důsledku vedla k tomu, že škola posbírala během deseti ročníků asi dva miliony korun. Což na takovou školu je úplný zázrak.

Spoustu věcí byli schopni pořídit a posunout se dál.

Ale co bylo pro mě nejhezčí, že procesu vytváření lepší budoucnosti se zúčastnila nejenom naše dcera, ale i její spolužáci a všechny děti, které prošly v průběhu let tou školou.

Vlastně se na tom podílely a zjistily, že to je něco, co k životu patří. Nebo co možná není tak cizí, jak to někdy vypadá.

Že se toho můžou zúčastnit, že to můžou sami vytvářet, a to je obrovská věc, co se týče charity a filantropie. To je něco, do čeho se dá zapojit i relativně mladá generace. Opravdu první, druhá třída klidně.

Mám na mysli dvě části. Nejenom rozdávání – tady máš nějaký rozpočet a můžeš to někomu věnovat. Popřemýšlej komu a začni odpovědně přemýšlet o tom, jak to rozdat nebo jak někomu pomoct.

Ale je velmi přirozené se zapojit i do toho, že musí ty peníze někde vzniknout, aby se mohla dělat filantropie. Nejlepší na to je vytvořit nějaký fond, nějakou nadaci, která bude mít jmění, jako má Nobelova nadace. Ne třeba té velikosti, ale ten koncept.

A z toho jmění, z jeho výnosů, když se o něj bude dobře starat, bude financovat právě filantropické aktivity. Což bude znamenat, že může být stabilita v příspěvcích, že to nebude jeden rok tolik a druhý rok nic, protože se firmě nedařilo.

Vlastní jmění nadace může generovat příspěvky a část z nich může jít na bohulibé účely. U filantropie je důležité, že má obě strany – jak rozdávání, tak starání se o majetek.

Najednou úplně jednoduchým způsobem dokážeme přitáhnout děti velmi mladého věku k tomu, aby to něco vydělávalo.

A jak to bude vydělávat?

No jako v té hře – dividendy, akcie, dluhopisy, hotovost, úrokové sazby.

Není to složitá věc. Je to velmi přirozené a dětem velmi blízké. Já jsem asi nepotkal dítě, které by to odmítalo nebo se považovalo za toho, kdo se účastnit nebude.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na jeden příběh, který mě dodnes rozesmává.

Dcera jednoho našeho rodinného přítele se o charitě vyjádřila, že to jsou druhé Vánoce.

Nebo další dítě opravdu nízkého věku řeklo „Teď jsem byl nejšťastnější na světě,“ nebo něco podobného. Už si nevzpomínám úplně doslovně.

Ale je velmi výhodné, že s charitou a filantropií jsou spojeny emoce.

Když dopřejeme našim dětem, našim partnerkám nebo partnerům a rodině, třeba i širší rodině, tento zážitek, ten emotivní náboj prožít, charita nebo filantropie k té emoci ještě přidá smysl.

Najednou si s emocí spojíme tu smysluplnost, že jsme opravdu zlepšili svět nebo někomu, kdo potřeboval, jsme pomohli.

Další level, který se nabízí díky tomu, že to je návykové a emoce jsou silné, velmi silné, takže máme chuť to zopakovat. Ne později, ale spíš dříve. A hlavně to opakovat pravidelně, a nás to logicky nutí k přemýšlení o tom, co pro to máme udělat.

Takže to není tak, že otec zakladatel přichází za dětmi a říká jim „Takhle, děti, fungovala Nobelova nadace nebo takhle funguje Harvardské univerzita.“

Oni prahnou přirozeně po tom najít princip, který se jim snadno spojí s tím příběhem.

A říkají si „Aha“. Ten „aha moment“ jim dává možnost osvojit si i roli správce, který se méně soustředí na vlastnictví a víc se soustředí na prospěch, který by rodinné bohatství mělo generovat. Ideálně nekonečně dlouho.

Kdo z vás, posluchačů, ještě nevyužívá filantropie a charity a vtažení rodinných příslušníků do této oblasti, neváhejte. Bude vás to všechny bavit a velmi vám to pomůže v dlouhodobé udržitelnosti vašeho rodinného bohatství.

Vláďo, co říct na závěr? Dnešním tématem bylo, kdy a jak řešit majetek s dětmi.

 

Vladimír Fichtner

Je to jako se vším.

Děti budou mít zájem, když budou mít motivaci.

Motivaci můžou získat, právě přestože se budou využívat prvky filantropie nebo charitativní činnosti. Jednak tím, že do rozdávání peněz budou zataženi. Třeba do organizace, jako to bylo ve škole, kde jsme to řešili s naší dcerou a se všemi jejími spolužáky, kteří opravdu to spoluorganizovali a spoluvytvářeli.

To je jedna z těch nejdůležitějších věcí, že tam je druhá strana. A to je starání se o peníze, aby mohly přinášet to dobro.

Hodně lidí vidí jenom rozdávání – někomu dáme. Ale je tak přirozené sklouznout na druhou stranu.

Stejně jako s dětmi třeba řešíme rodinnou banku. Rodinná banka řeší potřeby jednotlivých členů rodiny, když si na něco potřebují půjčit.

Zbytek rodiny hraje roli správců, a přirozeně se učí.

Půjčíme mu nebo mu nepůjčíme?

Kolik na tom vyděláme?

Je to hrozně jednoduché zatažení do hry.

Nemusí o tom člověk moc přemýšlet.

A je to opravdu bezbolestné, řekl bych.

Málo lidí ale si to uvědomuje. Lidé dávají dětem peníze nebo půjčují, ale nezatahují rodinu do procesu. To znamená, že ty děti jsou slepé, nevědí.

Že si můžou půjčit, a jak se vlastně půjčuje. Nevědí, jak být na druhé straně toho kapitálu. A pak jim to chybí. A to je škoda.

Začít co nejdříve dobře motivovat, využít k tomu filantropii, charitu a případně to, že si spolu popovídáme jako teď my dva. Občas s některými rodinami jen sdílíme zkušenosti a je to ve skutečnosti hrozně příjemné.

 

Josef Podlipný

Mně naše diskuse dala možnost si vzpomenout na doslovná slova toho malého chlapce, který řekl

„To byl nejlepší den v mým životě!

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Já se budu těšit, že se někdy při podobné diskuzi třeba společně potkáme. Mějte se krásně.