Archives for Únor 2023

Rentiér 2/2023 – 10 poučení z roku 2022 a výhled na rok 2023

Úvodník pro únor 2023

Vladimír Fichtner
Vladimír Fichtner

Máme za sebou první měsíc roku 2023 a my máme radost, že nám přinesl spíše dobré zprávy. Kromě toho, že jsme si zvolili Petra Pavla novým prezidentem, což je z našeho pohledu velmi dobrá zpráva, akcie ani dluhopisy s fixní úrokovou sazbou již nepokračovaly v poklesech, ale dokonce lehce posílily.

Vysoká inflace, vyšší úrokové sazby i většinou analytiků nadále očekáváné zpomalování ekonomik zůstávají rizikem pro další vývoj. V posledních týdnech ale vidíme v ekonomických datech i ve vývoji inflace trochu lepší čísla než ta původně očekávaná. A vzhledem k tomu, že ceny akcií jsou tzv. vedoucím/leading indikátorem budoucího vývoje, je možné, že ekonomicky nejsložitější situaci již máme za sebou.

V žádném případě ale na první náznaky optimismu nelze spoléhat. Krátkodobé pohyby na trhu neumíme odhadovat, a je vždy dobré počítat s tím, že trhy se mohou vydat jak nahoru, tak mohou pokračovat směrem dolů.

Důležité pro dlouhodobého investora není odhadovat, co bude za týden, ale vědět, co budu dělat, když akcie i dluhopisy porostou, a co budu dělat, když budou nadále klesat o dalších -10%, -20% nebo -30%.

Pokud se nezmění výše úrokových sazeb, budeme při dalších poklesech akciová ETF dokupovat, při prudkých růstech budeme ta samá ETF z portfolií lehce odprodávat. Pokud by se zvyšovaly úrokové sazby nad úroveň inflace, můžeme dojít i k tomu, že budeme posilovat i váhu dluhopisů v portfoliích.

Vše, co se na trzích bude dít, pro naše klienty budeme i letos pečlivě sledovat, vyhodnocovat a doporučovat, jak na nastalou situaci reagovat.

Vladimír Fichtner
Předseda představenstva Fichtner a.s.
Autor knihy Rodinné bohatství

10 poučení z roku 2022 a výhled do roku 2023

David Řehulka
David Řehulka

Ve druhém letošním čísle Rentiéra se s vámi chceme nejprve podělit o lekce z roku předchozího. Na lednovém webináři jsme poučení sdíleli do větší hloubky, ale pokud se k nim chcete vrátit nebo jste celý webinář neviděli, můžete si materiál celého našeho analytického týmu přečíst v tištěné podobě.

Zde je jeden bod, na který u svých investic v tomto roce myslete…

Počítejte v roce 2023 s různými scénáři

I v roce 2023 bude pokračovat tržní volatilita. Vy ale naštěstí nepotřebujete vědět, co bude letos, ale dlouhodobě. Raději tedy nesázejte, abyste později nelitovali. Krátkodobé a dlouhodobé pohyby můžete vidět na tomto grafu.

Nejlepší a nejhorší výsledky indexu S&P 500 (1926-2022) – zdroj: A Wealth of Common Sense, anualizované výnosy

Zatímco bankéři říkají, že akcie jsou investicí minimálně na 7 let, my s našimi klienty máme investiční horizont pro akcie 15 let a více s tím, že i pro rentiéra je akciová složka portfolia důležitá.

Měnově nezajištěné dlouhodobé portfolio přináší ochranu před riziky

Tomáš Tyl
Tomáš Tyl

Rok 2022 byl zajímavý také tím, že česká koruna v průběhu roku nejprve prudce oslabovala a v posledním čtvrtletí naopak zase posilovala oproti dolaru. Protože měnové pohyby mohou krátkodobě významně ovlivňovat hodnotu investic, věnuje se tématu měnových pohybů šéf našeho analytického týmu Tomáš Tyl ve svém článku.

Jak takové měnové zajištění dopadá v praxi, se můžeme podívat na příkladu fondů, které měnové zajištění používají.

Vývoj amerických fondů s měnovým zajištěním – Zdroj Morningstar

Řešení hotovosti pro rentiéry

Richard Mrňka
Richard Mrňka

Vzhledem k tomu, že vyšší úrokové sazby přinesly po dlouhé době i lepší atraktivitu produktů typu peněžního trhu jako jsou spořicí účty, termínované vklady nebo fondy peněžního trhu, tak se tomuto tématu věnuje kolega Richard Mrňka ve svém článku, ve kterém shrnuje náš přístup k používání krátkodobých finančních produktů v našich portfoliích.

Výkonnost penězního trhu v roce 2022

V portfoliích finančních aktiv rozlišujeme mezi akciemi, dluhopisy a nástroji peněžního trhu. Peněžní trh dělíme do dvou základních skupin, investiční hotovost (krátkodobé dluhopisy) a rezerva.

V článku se Richard věnuje oběma skupinám peněžního trhu a přidává také 3 konkrétní řešení našich klientů – rentiérů.

Nový podcast Mezi Rentiéry

Josef Podlipný
Josef Podlipný

Na závěr bych vás ještě rád upozornil na to, že jsme se s kolegou Pepou Podlipným vydali do světa podcastů a začali jsme pro vás točit podcast s názvem Mezi Rentiéry.

Podcast najdete na všech oblíbených podcastových platformách a my se s Pepou těšíme na vaše komentáře a případně tipy na témata, o kterých byste rádi slyšeli.

V lednu 2022 akciová portfolia získala +1,3 až +1,9%

Akciová složka portfolia budoucích rentiérů za minulý měsíc stoupla o +1,9%, u rentiérů o +1,3%.

Od začátku roku 2022 je tedy akciové portfolio budoucích rentiérů v poklesu -11,2% a rentiérské portfolio -7,8%.

Vývoj akciových modelových portfolií od 1. ledna 2022 (vše v CZK k 31. 1. 2023)

Od ledna 2018, tedy za posledních 5 let, vyrostlo modelové akciové portfolio pro budoucí rentiéry o +47,9% a rentiérské portfolio o +44,1%.

Vývoj akciových modelových portfolií od 1. ledna 2018 (vše v CZK k 31. 1. 2023)

Větší detaily o tom, co se dělo na trzích, jak si trhy vedou z pohledu jejich fundamentálního ocenění i jak na vývoj na trzích reagují drobní investoři, najdete ve 32stránkovém vydání Rentiér 2/2023, který připravujeme pro naše klienty a odběratele analytického servisu.

Vnitřní nebezpečí: Když instinkt dravce ohrožuje rodinné bohatství

 

Současná ekonomická situace může některé firmy dostat do potíží. Hledají z nich cestu ven a nabízejí podmínky jako ze snu.

Úspěšní podnikatelé si toho všímají a pouští se do nich téměř bezhlavě. Není se čemu divit. Kdo by nechtěl nakoupit konkurenci ve slevě nebo expandovat za symbolickou cenu.

Jenže takový „instinkt dravce” s sebou přináší 2 hrozby, které mohou mít fatální dopad pro rodinné bohatství.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný a dnes je tu se mnou Vladimír Fichtner. Ahoj Vláďo.

Vladimír Fichtner

Ahoj Pepo. Dobrý den všem.

Josef Podlipný

V tomto dílu uslyšíte, proč může být instinkt dravce nebezpečný pro rodinné bohatství.

Instinkt dravce může zlomit vaz i těm nejlepším, a to především, když jsou správci rodinného bohatství. Stačí jen přehlédnout něco nebo si příliš věřit.

Vladimír Fichtner

Já bych ti, Pepo, skočil trošku do řeči. Ty jsi psal o tomto tématu do našeho časopisu Rentiér pro klienty článek. Velmi zajímavý. Co tím instinktem dravce vlastně vůbec myslíš?

Josef Podlipný

Dobrá otázka.

V podstatě z příběhů lidí, kteří jsou úspěšní, zbohatli buď rychle anebo postupně i díky předchozím generacím, bylo vidět, že čím úspěšnější je člověk, tím více si věří. A tím více se spoléhá na intuici, na své vlastní zkušenosti a na to, že co doposud fungovalo, bude fungovat i do budoucna.

Vladimír Fichtner

Ty jsi v tom článku psal o jednom člověku, kterého jsi potkal nebo se kterým jsi mluvil, anebo mluvíš opakovaně. A popisoval jsi ten jeho příběh. Můžeš ho nasdílet alespoň ve stručnosti?

Josef Podlipný

Jedná se o velmi úspěšného podnikatele, miliardáře, který vytvořil společně s rodinou bohatství velkého rozměru. A on si uvědomuje, že to bohatství je opravdu velké, a jeho rolí správce je to bohatství chránit. A i přesto zároveň hovoří velmi zaníceně o příležitosti, která se mu naskýtá na zahraničním trhu. Ta příležitost je za mimořádně atraktivních podmínek.

Vladimír Fichtner

A co to znamená konkrétně, Pepo? Ať si to představíme. Co je ta příležitost?

Josef Podlipný

Z jeho hlasu, protože jsme mluvili telefonicky, bylo slyšet, že to je něco, o čem skoro ani nepřemýšlí. On nedýchal, když mi říkal: „ Hele, já jsem ve Francii a mám tady skvělou příležitost. Možná životní příležitost koupit projekt za symbolickou cenu. Projekt, který má vysokou hodnotu.“

Až při diskuzi si víc a víc uvědomoval, že když je něco za takhle mimořádně atraktivní cenu, tak s tím může být spojeno i nějaké riziko. Nebo začal přemýšlet o tom, co vlastně tu nabídku motivuje, proč tu nabídku vlastně obdržel. A co tím ten, kdo nabízí, vlastně sleduje.

Vladimír Fichtner

Takže někdo z toho projektu vystupoval? A říkal: Já ti to dám za euro. Jen si to ode mě vezmi.“ Protože nechceme odkrývat detaily, aby nebylo poznat, o koho jde. Ale něco takového to bylo?

Josef Podlipný

Ano, v podstatě, když bych to hodně zjednodušil. Jako kdyby za vámi přišel někdo, kdo podniká ve stejném nebo podobném oboru. To znamená, vy si říkáte – to je něco, čemu rozumím, co mi šlo a stále půjde. A ten někdo říkal: „Hele, to, co bys v minulosti mohl pořídit za řádově vyšší stovky milionů nebo dokonce miliardy, tak teď máš možnost získat za symbolickou cenu.“

Vladimír Fichtner

Tady jsou klíčky od mé továrny.

Josef Podlipný

V podstatě ano.

Vladimír Fichtner

To je jedno, jaký projekt to byl.

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vladimír Fichtner

A s tím projektem přicházejí různé závazky. A to není jen projekt nebo moje továrna, ale lidi, kteří tam jsou,  odběratelé a dodavatelé.

Josef Podlipný

V podstatě je to přesně tak. V podstatě to přebírá ten kupující. Byť za symbolickou cenu, jak leží a běží, jak se říká. To znamená se všemi závazky, se všemi úvěrovými linkami. Se všemi závazky i v budoucnu do toho investovat. A nejenom energii, ale i kapitál se všemi lhůtními závazky.

To není jenom o tom, že do toho budu investovat peníze, ale musím třeba napravit něco, co je v prodlení nebo něco, co je z hlediska dodavatelsko-odběratelských vztahů teď nějak porušeno.

A to bylo vidět, že na začátku té diskuze si vlastně ta strana kupující nepříliš uvědomovala.

Vladimír Fichtner

Ten dravec.

Josef Podlipný

Ten dravec.

Vladimír Fichtner

Vidí tu kořist. A tak jde po ní.

Josef Podlipný

A protože mu přijde, že ta kořist je nemocná, to znamená, že se nebude bránit a je snadno dosažitelná, tak může přehlédnout právě tyto souvislosti.

Vladimír Fichtner

Ale ty můžou být…

Josef Podlipný

Fatální.

Vladimír Fichtner

Zbytečné nebo až fatální.

Josef Podlipný

Ty mohou být fatální. Přesně tak.

Vladimír Fichtner

V čem? V čem, Pepo, můžou být fatální?

Dlouhou dobu jsi působil v bankovnictví. Viděl jsi spoustu příběhů. Spoustu podnikatelů jsi potkal. Viděl jsi hodně jak těch úspěšných příběhů, tak jsi viděl i ty příběhy, které nedopadly. O těch se tak často v ČR nemluví, protože u nás to, že něco nedopadlo, je spíš stigma.

V Americe to je dobře. Něco se nepovedlo, ale máš další zkušenost. Tady se ty příběhy tolik nesdílí. Možná dneska už youtubeři různé fuckupy sdílí víc, s různými podnikateli. Ale dřív to nebylo vůbec typické.

V čem to může být fatální? Ten instinkt dravce. Už chápu, co myslíš … „Aha, zaútočím na něco“.

Ale v čem může být fatalita toho instinktu.

Josef Podlipný

V podstatě ve dvou věcech.

První je v tom, že když se nechám zradit svou předchozí zkušeností a vírou v sebe sama, tak mohu právě přehlédnout velké riziko, ale tím i přijít o kredit. A upřímně, v podnikatelském prostředí, stejně tak jako ve vztahu k bance, je ten kredit velmi důležitý. Nejenom ta ekonomika.

Vladimír Fichtner

Teď máš na mysli opravdu ten finanční kredit nebo morální kredit?

Josef Podlipný

Ne ne, právě morální i podnikatelský.

Když v bance budu mít otevřené úvěrové linky, které budou jak investičního tak provozního charakteru. A budu mít vinkulované směnky a bude na můj byznys navázán nějaký dodavatelsko-odběratelský řetězec. Tak všichni velmi bedlivě sledují to, jak jsem úspěšný. Jak se mému byznysu daří.

A když najednou zjistí, že v tom byznysu je něco, co je toxické, co je nebezpečné, tak mohou zapochybovat nejenom o mně jako o někom, kdo reprezentuje ten byznys. Ale o tom byznysu samotném. To je první rovina  velkého nebezpečí. A ta druhá.

Vladimír Fichtner

Někdo zvenku může mě a moje zdravé chování vnímat jako případné nebezpečí pro sebe sama. Protože to zhorší ten náš vztah. Třeba úvěrový.  A řekne si, on se zase zadlužil. A teď kdoví, jak to dopadne a ještě je to v jiné zemi. A tak dále.

Josef Podlipný

Ano.

A zároveň je to ten ekonomický pohled. Že vlastně to mohu takzvaně přepálit. To znamená, že naložím tomu stávajícímu byznysu na bedra příliš velké břímě.  A to může vlastně zpomalit růst, anebo přimět i ten core byznys, který je dobře rozjetý a generuje velké množství kapitálu. Nejenom toho oběžného, ale i toho, který je využíván právě na splácení investičních, dlouhodobých linek. Tak ten to může přibrzdit, ne-li zastavit.

Takže v podstatě se může stát dvojí. Přijdu o kredit, kde se mi snáz dařilo zvát další investory k nějakému byznysu. Snáz se mi navazovaly obchodní kontrakty. A snáz se mi získával kapitál.

A také můžu přijít o ten dobře nastartovaný byznys. O ten drive, o tu energii. A to mě může poškodit. I z pohledu právě na tento okamžik číhající konkurence, která vlastně bude mít možná také instinkt dravce. A z lovícího se najednou může stát lovený.

Vladimír Fichtner

No, když o tom přemýšlím jako podnikatel, tak my samozřejmě všichni vidíme svůj byznys. A všichni věříme, že ho děláme nejlépe ideálně. Se všemi starostmi, které samozřejmě s tím souvisí. Ale víme, jak na to. A jedna věc, která asi je dobrá si uvědomit a říci. „Ten druhej je taky dobrej. Dobrej jako já. A proč to prodává? “

Takže postavit se i na tu druhou stranu vlastně. A zkusit si být sám sobě takovým ďáblovým advokátem. To asi může být jedno z těch řešení. Ale ty jsi v tom článku v našem časopise pro klienty psal, že možná může být moc brzy na takovýto útok. Co jsi tím myslel?  Že je potřeba počkat? Že když přichází krize, tak nebýt mezi prvními, kdo začne skupovat konkurenty?  Nebo co jsi měl na mysli?

Josef Podlipný

V podstatě ano.

Ta odpověď je přesně taková, jak jsi řekl. Je důležité se dívat na budoucnost. Takže to nemusí být opakující se historie. To znamená dívat se na budoucnost s určitými otazníky. Jaká rizika a jaké příležitosti může přinést.

Já jsem se snažil vlastně zavzpomínat i na přístup statkářů, kteří, když se horšilo počasí, tak neudělali to, že by oběhli všechny okolní statkáře a skoupili jejich úrodu. Třeba ne dosud usušené seno na polích nebo na loukách.

A pak, až se přežene ta bouře, tak ho prodali se ziskem. Protože samozřejmě, když nemám jistotu, že to usuším, ono to může také shnít, když bude hodně pršet. Tak bych to asi prodal levněji. To nikdo z nich neudělal. Naopak. I přestože nevěděli, že liják přijde, tak raději jeli na louky a shrabali seno do kup.  A on třeba liják nepřišel vůbec. Třeba jenom párkrát zabouřilo, spadly tři kapky, to bylo všechno. A oni museli o několik hodin ráno dřív vstát, aby znova ty kupy rozházeli a aby to seno dosušili.

Vladimír Fichtner

Takže první pečovali o své. Intenzivním způsobem. Možná dělali ještě něco navíc než ostatní. A možná někdy přišlo i k tomu převzetí od někoho dalšího. Ale nebylo to hned při prvním zablesknutí.

Josef Podlipný

Nebyla tam ta chamtivost. Ten instinkt dravce mnohdy nutí dravce, který je syt, si tzv. zalovit. Protože ho to baví, protože si věří, protože vidí v té slabé kořisti něco, co znovu znásobí jeho sebejistotu a sebeúctu.

Takže v podstatě recept s tím spojený je nepodlehnout touze znovu si dokázat „Já na to mám.“ Spíše se zamyslet nad tím, když by byl v té situaci toho prodávajícího, jestli by reagoval stejně. Jestli by to nabízel za euro a proč by to vlastně nabízel za euro. Takže jak jsi říkal, Vladimíre, stát se sobě v podstatě ďáblovým advokátem. Rozhodnutí zvažovat se všemi souvislostmi, které s tím souvisí, dokonce i s těmi nejméně pravděpodobnými.

Vladimír Fichtner

No, ono ta dravost se projevuje v různých oblastech, samozřejmě. Ty jsi zažil několik takových příběhů. A dneska, když se člověk dívá na realitní trh v ČR, který svého vrcholu dosáhl pravděpodobně někdy na podzim roku 2021, možná na jaře 2022. Ke konci roku 2022 už byl poměrně ve velkém útlumu, nebo v takovém zmražení.

Moje žena ráda nakupuje nemovitosti, předělává, pronajímá potom třeba dlouhodobě.  A vidí, že ty ceny budou klesat, ale ještě neklesají. A tak jsme spolu přemýšleli, jak nemít ten instinkt dravce. Teď i jeden z našich synů začal dělat taky ten samý byznys. A oni pořád surfují, co by koupili. A teď vidí ty ceny, které se moc nezměnily. Zatím. My jsme se společně o tom bavili v rodině a řekli jsme si, musíme jezdit na každou nemovitost, která se nám bude líbit. Abychom viděli, že ty nemovitosti jsou, že jich je dost. A až tam přijedeme, řekneme: „ máme hotovost, tak když budete chtít, tak za polovinu toho, co to dneska nabízíte, protože jste ještě neslevili a my si myslíme, že přijde větší krize…“

Tak my jsme vysloveně přemýšleli o systematičnosti toho, jak ten instinkt dravce v té naší rodině potlačit. Třeba v případě těch nemovitostí.

To je možná jedna z věcí, o kterých může přemýšlet každý, kdo to dělá. Jak na to neskočit. Protože když si vzpomeneme třeba na krizi roku 2008, 2009, tak až ke konci nebo někdy rok, v nemovitostech klidně dva roky poté, přišly v Čechách ty nejlepší obchody. Když jste mezi prvními, kdo v krizi začíná kupovat, tak určitě neuděláte nejlepší obchod. Až když jsou toho samozřejmě plná média, všichni to mají v hlavách, v tu chvíli se dělají ty byznysy skutečně dobře.

Josef Podlipný

Vladimíre, hezký příběh. Pojďme to spojit s realitou. Zažil jsi někdy v minulosti něco, co jsi teď popisoval? Nebo ti nasdílel někdo zkušenost, že právě instinkt dravce ho připravil o velkou část rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Ne, ale zažil jsem to a viděl jsem to na české burze několikrát v historii. A to si možná vzpomeneš. Developer, který se jmenoval ECM nebo firma OKD, která taky byla na burze. A najednou zkrachovala. V principu nějakým způsobem přežila. Ale akcionáři přišli o všechno.

To jsou příběhy, které často přepálily ten optimismus. Teď nechci jít do detailů, v jakých to bylo časech. Jestli to bylo dobře nebo špatně. Ale prostě něco se tam nepovedlo a není to jenom v ČR, patří to ke kapitalismu a někdo je větší dravec. A do nějaké doby to vychází, ale potom se můžou okolnosti změnit a nemusí se to povést. A může to vést skutečně k fatální změně hodnoty bohatství. A to člověk asi úplně nechce.

Josef Podlipný

Instinkt dravce obvykle popisuje někoho, kdo alespoň na okamžik nepřemýšlí. Prostě loví a chová se zcela instinktivně, mnohdy iracionálně.

Jak poradit nebo co poradit rentiérům, správcům rodinného bohatství, aby v okamžiku, kdy nevidí nebo vidí zkresleně, byli schopni vrátit se zpátky do reality?

Vladimír Fichtner

Myslím, že my jako podnikatelé máme v sobě ten podnikatelský agresivní přístup. Že to se v nás pořád bije. A jedna z věcí, kterou se potřebujeme naučit, je správcovský přístup k majetku. To, co ty máš díky pokolením, která byla před tebou. A díky majetku, který jste už budovali kdysi dávno, než jste o něj přišli. Pak jste ho zase dostali zpátky nebo vybojovali jste si ho zpátky.

Takže myslím si, že pro nás to poučení je, naučit se být správci. Je to těžké, protože to je proti naší přirozenosti.  Můžu říct za sebe, že pro mě je to nesmírně zajímavá oblast. Tím, že zase něco objevuji, zase je to něco nového. A přitom to považuju za nesmírně důležitou věc. Takže tomu docela dávám velkou prioritu ve svém životě. Přemýšlet o těchto věcech. A ono to souvisí s tím, že se člověk musí uvolnit. Tu existující práci už nesmí mít sám. Třeba musí mít někoho, kdo ji místo něj řídí, protože na to je potřeba mít prostor.

Takže mít trochu víc času na věci. Ne jen na podnikání a agresivní dravý styl, ale i na správcovství. Postupně to správcovství dostávat do kalendáře. To si myslím, že může být jedna z rad nebo spíš zkušeností, protože si myslím, že spousta lidí si dokáže poradit. Ale je potřeba i zkušenost, kterou mám já a rád ji nasdílím.

Josef Podlipný

Děkuju, velmi inspirativní.

Vladimír Fichtner

No a co myslíš ty, Pepo? Jak s takovým instinktem dravce bojovat, aby člověk nedošel k nějakým fatálním následkům?

Josef Podlipný

Ty jsi mi trošku nahrál svou odpovědí. Nebýt na to sám. Přizvat vlastně k tomu přemýšlení někoho dalšího. Ať je to někdo z rodiny nebo někdo, o kom si myslím, že svou zkušeností a odborností anebo jakoukoliv informací či inspirací může přispět. Takže nebýt na to sám.

Vladimír Fichtner

To je, myslím, skvělá rada A vidím to u našich klientů, kdy se postupně dostáváme do té situace, že oni říkají: „ Vladimíre, děláme tady ty investiční věci spolu. To investiční, finanční portfolio. Ale já bych potřeboval se bavit o tom celkovém majetku.“ A je vidět, že tam je potřeba prostě jenom druhý názor, ne chytřejší. My nejsme chytřejší než naši klienti. Ale máme prostě jiný úhel pohledu. A to je to, co se zdá, že lidi taky zajímá. Takže souhlasím i z praxe.

Josef Podlipný

Dámy a pánové, dnes jsme si povídali o tom, jak instinkt dravce může být nebezpečný pro správce rodinného bohatství. A pro rodinné bohatství, o které se snaží pečovat.

Zajímavým tématům se chceme věnovat i v dalších podcastech. Proto budeme rádi, když nám poskytnete zpětnou vazbu a budete podcast sdílet se svými přáteli, rodinou a známými.

Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím.

Nashledanou.

Vladimír Fichtner

Nashledanou.

Jsou peníze ve švýcarské privátní bance v bezpečí?

 

Jeden z našich potenciálních klientů nám položil otázku: „Jak je to s bezpečím mých peněz, které mám ve Švýcarsku?

Ve videu se dozvíte 2 důležité úhly pohledu, které mohou ukázat, zda jsou peníze v bezpečí či v ohrožení.

Chcete vědět více?

Získejte speciální report Výhody a nástrahy uložení peněz ve Švýcarsku.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiérem a partnerem ve Fichtner Wealth Managers.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, jsem rentiér a zakladatel Fichtner Wealth Managers.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude: Bezpečí švýcarského bankovnictví.

Doslovně položím otázku, kterou nám položil náš, věřím, budoucí klient.

Jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí?

 

Posluchače určitě zajímá, proč se na to ptal? Já k tomu dám malou nápovědu.

Je to člověk, který vybudoval velký majetek. Snaží se ten majetek ochránit i pro budoucí generace. Potkává se se spoustou dalších významných podnikatelů.  A i oni mají peníze ve Švýcarsku. A někteří z nich ho přiměli zapochybovat o tom, jestli jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí. A když se snažil na tuto otázku sehnat odpověď, myslíte, že ji získal? Nikoli.

Dneska si budeme povídat o tom, jaká je odpověď na to, jestli jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí.

Vladimír Fichtner

Tak stručně by se dalo říct, ANO. Peníze ve Švýcarsku jsou v rozumném bezpečí, ale je dobré se podívat pod povrch té odpovědi. Protože ona má různé oblasti, na které je dobré se podívat. Obecně platí, že je potřeba si říct, proč peníze ve Švýcarsku mám. A co to může přinést, jaké jsou výhody, jaká jsou případná rizika.

Josef Podlipný

Pro koho je švýcarské bankovnictví ideální?

Vladimír Fichtner

Mluvme o švýcarském privátním bankovnictví. A mluvme o největších privátních bankách. To je naše zkušenost, s těmi my pracujeme, respektive naši klienti je používají pro správu svého majetku. Jejich bankovní platformy. Pro koho jsou tyto banky?

Tyto největší v principu pro každého, kdo má finanční majetek vyšší než 2 miliony euro. Pokud nemáte finanční majetek 2 miliony euro, tak se s vámi  moc bavit nebudou, protože jste pro ně příliš malý klient, a ani vám ten účet neotevřou.

V minulosti otvírali i menší účty, třeba milion euro, dokonce i půl milionu euro. Určitě jsou malé švýcarské privátní banky, které otevřou i pro menší objemy, ale z našeho pohledu stojí za to využívat spíš ty velké. To souvisí s tím bezpečím, ale k tomu se asi ještě dostaneme.

Takže pro každého, kdo má větší objem majetku, je rentiér a má ve finančních aktivech peníze stranou, a více jak 2 miliony euro. Na druhou stranu bych dodal, Pepo, že ty principy, o kterých se budeme bavit, a přemýšlení o  bezpečí, je možné aplikovat samozřejmě i na jiné instituce. A věřím tomu, že to může být inspirací i pro toho, kdo je rentiér a má 30 milionů korun ve finančních aktivech.

A že to je spíš o tom, jak přemýšlet o věcech. To je to, co se tady snažíme nasdílet. Ne jaká jsou ta přesná řešení. Protože ta vždycky můžeme pomoct někomu najít, ale způsob přemýšlení je to, co mezi rentiéry je potřeba pěstovat. A proto jsme tady spolu dneska.

Josef Podlipný

Jaké hlavní principy by měly být pro rentiéra důležité? Co a v jakých krocích by měl rentiér vlastně řešit dřív, než se rozhodne, jestli využije švýcarského bankovnictví?

Vladimír Fichtner

Asi ta první věc vůbec je, a to není jen o švýcarském bankovnictví, si uvědomit, proč tu banku mám. Jestli jí mám od toho, aby mi dávala rady a měl jsem tam ty peníze uložené. Jestli ji mám od toho, abych tam ukládal hotovost a nic s ní nedělal, v principu neinvestoval. Nebo jestli ji mám jako, jak my říkáme, investiční platformu. To znamená, že si založím bankovní účet, jeho součástí se stane nějaký investiční účet a z toho investičního účtu se investují peníze do celého světa. Do různých instrumentů.

Ať jsou to akcie, dluhopisy, ETF, nebo jiné finanční nástroje. Takže naše doporučení je používat banky především, když už je používáme, jako platformy. To znamená jako něco, kde legálně ty peníze leží a odtud se investují jinam. Pokud byste si banky nechali jako místo, kde chcete ukládat hotovost, tak to má svá rizika. To je něco, co asi můžeš klidně nasdílet ty. Protože je to téma, které je ti velmi blízké.

Josef Podlipný

Já jsem sám zažil vlastně historii krachu, pádu IPB. Mnoho z našich posluchačů si jistě vybaví okamžik, kdy velká banka v České republice z ničeho nic zavřela. A Česká národní banka oznámila, že je vlastně tato banka ohrožena. A vlastně byla ohrožena svými vlastními klienty. Paradoxně fronty čekatelů na peníze přivedly tuto banku velmi rychle do náruče tehdy ČSOB. A daňoví poplatníci, my – daňoví poplatníci, pokud se nemýlím, tak jsme zaplatili účet asi 100 miliard korun českých. Což není úplně málo. Co z toho plyne za ponaučení, Vladimíre?

Vladimír Fichtner

No, že banky je dobré využívat jako platformu. Ne nutně jako místo, kde mám všechny peníze uloženy. Zjednodušeně. Ve všech evropských bankách, nebo asi ve všech, platí pojištění vkladů 100 000 euro. Což pro nás, rentiéry, není úplně velká částka. Když tam budeme mít celá rodina, pětkrát 100 000 euro, tak nás úplně asi nepotěší, když by ta banka zkrachovala.

Proto je důležité používat banku více jako prostor, když mám vklady, tak je tam diverzifikuju. A první věc, která je hezká ve Švýcarsku, je, že ty velké švýcarské privátní banky umí vklad, který jim svěříte diverzifikovat. Což dneska, když jsou třeba vyšší úrokové sazby na koruně, i na dolaru a začínají být i na euru, tak se může hodit.

My pracujeme typicky s dvěma bankami, Julius Baer nebo UBS, jedny z největších, které ve Švýcarsku a na světě vůbec jsou. Tak oni umí ten vklad umístit nejenom u sebe, ale také jinde. Třeba v Société Générale nebo v nějaké asijské bance. Nebo v jiné evropské bance, v Commerzbank nebo jinde. A když člověk má vklad, tak nemusí mít jenom takzvané kreditní riziko. Kreditní riziko je, když banka zkrachuje, dostanete 100 000 euro a tím to hasne.

Tak vlastně nemusíte mít riziko jenom té jedné banky. Ale aniž byste si museli otvírat účet v Commerzbank nebo v Société Générale, tak přes tuto platformu u nich peníze můžete mít uloženy.

To znamená, musely by zkolabovat všechny banky, u kterých máte peníze, abyste od všech dostal 100 000 euro, ale je to pořád několikrát 100 000 euro. Ne jenom jedenkrát 100 000 euro na jedno rodné číslo.

Takže to bych řekl, že je první důležitá věc. Nejsem si vědom, že by třeba v České republice, Pepo, na vkladové bázi v privátní bance vůbec něco takového šlo řešit.

Josef Podlipný

Bohužel nikoli. A co v České republice vlastně také nejde řešit je další specifikum švýcarského bankovnictví. A to třeba joint account. A jak vnímají tuto příležitost, Vladimíre, rentiéři?

Vladimír Fichtner

První možná řekněme, co je to joint account. Je to společný účet. Někteří lidé, někteří rentiéři mají oddělené jmění od svých životních partnerů. Tak pro ně to není téma. Ale ti, kteří nemají, což je většina našich klientů, většina našich klientů má společné jmění manželů, tak v české bance vám řeknou, tak je to váš účet nebo vaší manželky účet. Ale není to společný účet. Přestože na něj chodí společné peníze, přestože se o něj společně staráme. A to je nepříjemná věc, především v okamžiku, kdy dojde třeba k úmrtí nebo k nějaké neschopnosti starat se o ten účet. Můžu být prostě na jednotce intenzivní péče, po nějaké autonehodě. Je potřeba s tím účtem něco řešit. Je potřeba podpis a najednou to nejde, protože ten účet je můj a ne mojí ženy. Přestože jsou to naše společné peníze.

Dá se to řešit tím, že má každý svůj účet a zase to stěžuje srozumitelnost toho starání se o majetek. A obecně západ, včetně Švýcarska, umí společný účet. To znamená, ten účet je legálně opravdu několika lidí najednou. Může být vás a vašeho životního partnera, ale můžete k tomu připojit i děti. Takže ten účet může být třeba na čtyři lidi na jednou.

A když dojde k úmrtí jednoho z nich, tak se řeší jenom část dědictví. K tomu zbytku má zbytek rodiny přístup pořád. Ty peníze jsou k dispozici, dá se s nimi operovat, jenom je zablokována ta poměrová část, která byla na toho, kdo zemřel třeba.

A pro člověka jako mě, kterému už je 53, občas někdo zemře na nějaký průšvih. Autonehodu nebo na nějakou nemoc, která nečekaně přijde a rychle zapůsobí. Proto je tento pohled důležitá součást starání se o peníze a  majetek. Je to součást ochrany bohatství – to je to, co chceme. Ochránit bohatství a nedostat rodinu do situace, kdy díky dědickému řízení, které může trvat klidně i roky, bude významná část majetku zablokována, jenom protože dědické řízení není ukončeno.

Josef Podlipný

Přátelé, bavíme se o švýcarském bankovnictví, o prostředí, které může být zárukou klidného spaní. Vladimíre, v čem ještě může švýcarské bankovnictví přinést rentiérovi právě to klidné spaní?

Vladimír Fichtner

Ta druhá věc je, že je dobré v těchto platformách/ bankách, nemít jenom vklady, ale investovat. Protože jakmile investujete, tak se peníze, které tam máte, dostávají mimo insolvenční podstatu. Nebo mimo majetek banky. A vy tím, že máte zainvestováno třeba v amerických ETF nebo v ETF investujících do amerických cenných papírů. (amerických akcí nebo dluhopisů, to je jedno), prostě tím, že je máte v investičních nástrojích, které nejsou spojené s fungováním banky.

Nesmí to být vklad, nesmí to být certifikát té banky, ale můžou to být akcie, dluhopis, ETF, fond. Tím se dostáváte mimo insolvenční podstatu, a ty peníze jsou stranou.

Vlastně nedávno to zažili lidé ve Sberbank. Měli peníze třeba ve fondech, myslím, že ING. A přesto, že ty peníze nějakou dobu nebyly k dispozici, tak to byla jen technická záležitost. Ale ty peníze se přesunuly ze Sberbank, která se starala o ING účty, do, myslím, České spořitelny. Která se starala o ING účty. A pořád tam všechny peníze jsou. Kdežto ti, kteří měli jen vklad ve Sberbank, musí čekat, jestli dostanou něco zpátky. Kdy to dostanou a kolik dostanou zpátky. Takže to je krásný příklad, který jsme zažili nedávno.

A takhle to funguje všude. Takže využívejte účty ve Švýcarsku pro investice, ne pro ukládání hotovosti. Když už tam ukládáte hotovost, tak ji rozdělte klidně do více bank, protože pak se vaše šance, že o majetek přijdete, dramaticky snižuje.

Josef Podlipný

Naši klienti využívají švýcarské bankovnictví. Co je vlastně takovou hlavní známkou toho bezpečí? Čím se to bezpečí měří?

Vladimír Fichtner

Tak ono na to bezpečí jsou různé úhly pohledu. Další věc, kterou my u švýcarských bank řešíme, a měl by to každý řešit u svých bank nebo svých investičních platforem, pokud chce přemýšlet o bezpečí, je jejich velikost, případně rating. Prostě jejich šance, že budou trvat dlouhodobě.

A dneska, po finanční krizi, která přišla v roce 2008, 2009 vznikly celosvětové takzvaně „systematicky důležité finanční instituce“, které v Čechách je možné najít na stránce České národní banky. V Evropě je možné je najít, v Americe je možné je najít, ve světě je možné najít.

Tyhle systematicky důležité instituce jsou takové, o kterých regulátoři říkají, že kdyby zkrachovaly, tak to vlastně nemůžeme úplně dopustit. Protože by vyvolaly dominový efekt, který by mohl i velmi zdravé společnosti napojené na banky, což jsou všechny v principu, a zdravé finance lidí, by mohl poškodit.

Takže Američané to vyřešili kdysi v té finanční krizi tak, že jednu banku nechali zkolabovat. A pak už řekli – to je zlé, to vypadá nebezpečně, tak vlastně vklady garantovali.

V Evropě to bylo to samé. V roce 2008, 2009, v jeden okamžik byla velká nervozita. Kam mám dát peníze, abych o ně nepřišel? I u těch největších bank, to vypadalo, že to nemusí být bezpečné.

A tenkrát myslím, že Němci přišli s tím, že garantujme všechny vklady ve všech bankách. A ustaly veškeré tlaky na banku. To je to, o čem ty jsi mluvil o IPB kdysi dávno. Tak vlastně lidé přestali řešit, kde mají peníze, protože stát jim garantoval, že všechno je bezpečné.

Stát potom pochopil, že garance úplně veškerého bezpečí ve všech bankách je bianko šek pro každého, kdo chce podvádět. Stojí peníze. Takže to nemusí být úplně optimální řešení.

A proto přišel po celém světě koncept se systémově důležitými bankami. Který my doporučujeme zvažovat, když člověk přemýšlí o tom, v jaké bance si otevře účet.

V Rentiérovi ukazujeme seznam cca 30, 40, 50 bank, podle velikosti.

A některé banky mají finanční aktiva 500 miliard franků a některé tisíc miliard.
Vlastně některé jsou systémově důležité a některé nejsou systémově důležité. A to může být věc, kterou při ochraně bohatství je třeba vzít do úvahy, kterou tu investiční platformu využívám. Jak je velká, jak je systematicky důležitá. A ona ta velikost, o které mluvím, jaký má rating případně, a ta velikost je taky důležitá, protože ve finanční krizi 2008, 2009 se ukázalo, že co je velké, to hůř krachuje. To je složitější nechat padnout.

A my vždycky chceme být v situaci, kdy když přijde problém, abychom ho neřešili jenom my dva a náš klient. Ale aby ho řešil ten nejvyšší management na světě. Aby ho řešily státy, aby ho řešili konkurenti. Protože když by kolaboval jeden z největších hráčů na tom trhu, tak to ovlivní konkurenty. A ten business může přestat existovat. A v bankovnictví z hlediska důvěry je to samozřejmě velmi důležité. A my nevíme, jestli v příštích desítkách let nepřijde někam problém, včetně švýcarského bankovnictví.

Takže přemýšlejte o tom, jak banku využíváte. Jestli jako vkladovou instituci nebo jako platformu, to je bod jedna. Bod dva je určitě velikost, rating, systémová důležitost. To jsou faktory bezpečí, které je potřeba brát do úvahy.

Neznamená to, a to bych zdůraznil, že systémově důležitá instituce nemůže zkrachovat. I ta může zkrachovat, ale my hledáme řešení, která jsou nejvíce bezpečná. A velikost a systematická důležitost nám nahrávají do karet, když to bezpečí hledáme.

Josef Podlipný

Dnes jsme se bavili o bezpečí švýcarského bankovnictví.

A tak, jak bylo řečeno, nejenom bezpečná švýcarská velká privátní banka je zárukou bezpečí vašeho bohatství. To, co je zárukou a větší jistotou, že vaše bohatství zůstane v bezpečí, je strategie.

Pokud budete mít strategii, která vám dlouhodobě umožní bohatství zachovat, z hlediska jeho hodnoty a předat ho i dalším generacím, tak pak teprve můžete klidně spát.

Budete-li chtít vědět víc, dozvědět se větší detail, ať už o švýcarském bankovnictví, nebo o samotné strategii ochrany bohatství, rádi vám nabídneme větší detail skrze měsíčník Rentiér nebo v reakci na vaše případné dotazy.

A znovu se budeme těšit u dalšího dílu podcastu Mezi Rentiéry.

Loučím se s vámi, mé jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

A loučím se i já, Vladimír Fichtner. Nashledanou.

Josef Podlipný

Nashledanou.

Rodinná banka: 2 roky zkušeností s provozem

 

Jak si vlastně začít v rodině povídat o majetku?
Co vede k otevřené komunikaci v rodině?
Jak jednoduše zapojit nastupující generaci do diskuze?

Vladimír Fichtner ve své rodině před dvěma lety zavedl „rodinnou banku”.
Nástroj, který používají už desítky let bohatí lidé z celého světa, ale v České republice je zatím poměrně neznámý.

Může být rodinná banka vhodná i pro vás a vaši rodinu?

Textový přepis

Josef Podlipný

Dámy a pánové, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný a jsem rentiér.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner. Jsem rentiér a těším se na dnešní setkání Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

V tomto díle se mimo jiné dozvíte minimálně tři důležité zkušenosti s více než dvouletým provozováním rodinné banky v rodině Fichtnerových. Ale než se podíváme na detail toho, jak rodinná banka funguje a proč vlastně jí rodina Fichtnerových věnuje pozornost, zkusíme jít trošku do minulost. Jak rodinná banka pomáhá mezigenerační správě majetku? A proč rodinná banka?

Vladimír Fichtner

Rodinná banka je jednoduchý koncept, jak se s dětmi začít bavit o majetku. Proto jsme my začali s rodinnou bankou. Naše děti 28, 27, 17 let – každé trošku jinak orientované, jedno víc podnikatelsky, druhé víc typický zaměstnanec, třetí možná umělec. To uvidíme. V těch sedmnácti letech, to ještě vzniká, ale každé dítě je samozřejmě jiné.

A my jsme hledali nějakou platformu, jak si vlastně začít o majetku povídat. Jak ten majetek může začít pomáhat v některých věcech. A samozřejmě jak jim může pomáhat v té první fázi. A když jsme o tom přemýšleli s Radkou, s mojí ženou, tak jsme si řekli, že možná rodinná banka může být ta platforma, kterou bychom mohli začít.

Josef Podlipný

Každá rodina je výjimečná a je to živý organismus, který je potřeba podporovat, kultivovat. A každá komunikace je svým způsobem náročná na to, aby tu rodinu naopak nerozbila. Jak velká výzva je vlastně ta rodinná banka, ta diskuze uvnitř rodiny o sdílení bohatství a o použití užitku pro jednotlivce? Byť je součástí rodiny.

Vladimír Fichtner

Pro nás to byla ta nejmenší výzva. Asi proto jsme se vydali touto cestou, jako první začít řešit rodinnou banku. A vzniklo to vlastně v okamžiku, kdy jsme dětem řekli: Už není úplně potřeba všechny finanční věci řešit třeba s běžnou bankou. A pokud si budete chtít půjčit, tak přijďte. Rodinná banka už je něco, nebo je prostor, který vám nabízí možnost zafinancovat něco, na co třeba nemáte.

No a první přišel jeden z našich synů, že si chce koupit nové auto. Ale že by potřeboval vlastně pomoct, aby mohl udělat dobrý obchod při prodeji auta. Tak potřebuje nebýt v tlaku, že koupí a prodá, a dobře to navazuje na sebe. Potřeboval vlastně překlenout cash flow, když to řeknu odborně. Aby mohl koupit dřív, než prodá to staré. Aby si mohl s oběma těmi stranami v klidu pohrát a udělat co nejlepší obchod.

A my jsme toho využili a řekli jsme: tak se o tom pobavíme jako rodina. A jako rodinná banka poprvé. Takže jsme svolali celou rodinu a můj syn tam byl i se svojí přítelkyní. Já jsem říkal: „Tak co potřebuješ?“

A on říkal: „No, já bych chtěl to a to“. Já jsem říkal: Tak se k tomu jednotliví členové rodiny vyjádřete, co vy na to?“

První začala přítelkyně říkat: „No, já myslím, že by si nemusel kupovat každou chvíli nové auto.“ Ale jeho to baví, a zatím mu to vždycky vychází tak, že na tom vydělá. Prostě auta ho baví, takže proč ne. Ale bylo zajímavé slyšet přítelkyni, která říkala, že by možná nemusel.

A pak se ta diskuse rozjela. Brácha se vyjádřil, ségra se vyjádřila, Radka se vyjádřila, já jsem se vyjádřil. A začali jsme si povídat vlastně o tématu, které jsme do té doby neprobírali společně. Každý si věci řešil sám. My, když jsme si potřebovali půjčit v bance, tak jsme to neřešili s našimi dětmi. Oni, když si potřeboval něco půjčit nebo něco zařídit v bance, tak to neřešili s námi. Každý jsme to řešili za sebe. A to první, co se vlastně ukázalo jako nesmírně zajímavé je, a pokračuje to dál, že to je komunikační platforma.

To není o té bance, to je o tom, že si povídáme společně, že si společně vyjasňujeme názory na některé věci. A tu naší první diskuzi ukončil druhý z našich synů, který říkal: „No, kdyby to bylo jenom na mně, já bych mu ty peníze půjčil.“ Fajn. Řekli jsme si, jestli s tím všichni souhlasí. Souhlasili jsme a přišla první půjčka. Překlenovací úvěr do rodinné banky.

Josef Podlipný

Vladimíre děkuji. Především pro vás posluchače bude určitě užitečná informace, která zřejmě potvrdí to, že jsem slyšel slovo přítelkyně. To znamená, že diskuze se v rámci rodinné banky, chápeme-li to správně, účastní i širší rodina. Nejsou to jenom děti, manželka. Je to tak?

Vladimír Fichtner

My to tak děláme. Záleží i na tématech. Záleží na tom, jak je ta rodina definovaná. Ale my si uvědomujeme, že přítelkyně, nebo přátelé naší dcery, se mohou jednoho dne také stát součástí rodiny. A my je tak bereme relativně od začátku a nemáme nic, co bychom s nimi nemohli probírat. A speciálně ty věci v rodinné bance. Ono to pomáhá tříbit myšlenky. A je dobře, když u toho i ti partneři našich dětí jsou. Nebo my to tak vnímáme. Že to je dobrá věc. Jak i tu komunikační linku s nimi začít navazovat.

Josef Podlipný

Pozorný posluchač jistě zaznamenal, že přítelkyni nápad koupě nového vozu úplně nepotěšil. Ještě je stále přítelkyní syna?

Vladimír Fichtner

Není, ale nemyslím, že to s tím mělo něco společného. Ale není.

Josef Podlipný

To může být ukázka toho, že rodinná banka může vytvořit i problém, třeba komunikační. Vznikaly takové problémy, anebo pokud nevznikaly, jak byste si s tím poradili? Nebo jak si myslíš, Vladimíre, že byste ten problém vyřešili? Je na to nějaký recept, nějaká zkušenost třeba jiné rodiny, která už rodinnou banku praktikuje několik generací?

Vladimír Fichtner

Možná na to nějaký recept je. Ale jeden z nejdůležitějších je udržet otevřenou komunikaci. To je to, proč my rodinnou banku děláme. A když jsme řešili další úvěr, to už byl úvěr na podnikání druhého z našich synů, tak jsme vlastně řešili podobné věci, bavili jsme se společně. Ale musím říct, že asi největší a nejzajímavější diskuzi jsme měli v okamžiku, kdy rodinná banka řekla ne.

Respektive, my s Radkou jsme řekli ne, že se nám to úplně nelíbí. A to bylo v okamžiku, kdy přišla naše 17letá dcera a řekla, že by si chtěla půjčit 35 tisíc na foťák. Fotí hezky, a že by chtěla 35 tisíc na foťák. A že by tedy stejně jako bráchové dostali půjčku, si ona ráda půjčila.

Přišla vlastně na konci letních prázdnin. Poté, co my jsme jí vlastně celé prázdniny říkali: „Hele, co nějakou brigádu?“ Neměla čas, měla jiné zájmy a nic jí nevyšlo. A my jsme říkali s Radkou, když přišla do rodinné banky s tímhle tématem: „No, ale my si nemyslíme, že by banka měla půjčit někomu, kdo nemá příjem, nebo kdo nevydělává nic. Protože nevidíme způsob, jak by banka mohla dostat půjčku zpátky.“

A potom vlastně tu diskuzi přebrali naši synové a jejich přítelkyně. A začali si povídat o tom, jestli existuje cesta a podmínky, za kterých by banka byla ochotná tomu členu rodiny ty peníze půjčit. A tam jsme asi s Radkou zažili největší radost. Když děti a jejich blízké osoby hledaly cestu, jak to udělat. Ale přitom, aby to nebylo na úkor rodinného majetku, aby ten rodinný majetek nebyl ohrožen. A skončilo to v nádherné diskuzi, kdy děti vlastně vymyslely, jak by to šlo a definovaly nějaké podmínky, za kterých by byly ochotny naší dceři půjčit na foťák.

Zapojily se do toho i ty přítelkyně našich synů, které říkaly: „Tohle je dobrá brigáda, tohle je úplně špatná, támhle to udělej a tam by to mohlo vyjít.“ No a o měsíc později už podmínky byly splněny. Dcera měla příjem a dostala půjčku na foťák. Ale to nejhezčí bylo, že my jsme jenom vystartovali tu diskuzi a zbytek té rodiny už jí vedl sám. A my jsme tak jenom seděli v pozadí a měli jsme z toho nesmírnou radost, jak ta komunikace fungovala. Jak se hledala řešení. Jak to bylo otevřené na obě strany. A jak tam padly i takové věci, které říkal náš syn, který si půjčoval na byznys: „Proč myslíš, že jsem si půjčil. No abych 16 hodin makal. To není žádná legrace, půjčit si peníze.“ A to jsou prvky a okamžiky, které jako rodič nikdy tak silně neřeknete, jako když to řekne brácha, který s tím má nějakou svoji vlastní zkušenost.

Takže zatím jsme nezažili za ty dva roky nějakou nepohodu nebo něco neřešitelného. Zažili jsme, že jsme my řekli NE, ale pak jsme se připojili k souhlasu, protože děti vymyslely, jak na to.

Josef Podlipný

V podstatě to, co brání té nepohodě nebo krizovým situacím je tedy otevřený dialog, komunikace, ochota nejenom naslouchat, ale i společně hledat řešení. A chápu správně, že to je i o přijetí vlastní odpovědnosti, ale i kolektivní?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že ještě jedna věc, je víc než toto. A to, že najednou ta diskuse se nevede z pohledu rodič dítě, ale i z pohledu sourozenců mezi sebou. A to je pro to nástupnictví, aby to v rodině fungovalo, nesmírně zásadní věc. Protože šance, že se zase nedohodneme s Radkou, s mojí ženou, není samozřejmě malá. Ale nějak to vyřešíme. Ale rodič versus dítě je vždycky trošku jiný vztah. Není partnerský. Pořád tam je nějaká seniorita, juniorita. Hraje tam roli to, ty jsi otec nebo matka a já tě vlastně chci poslouchat. Anebo nechci poslouchat. Takže to bych řek, že je ještě o to důležitější. Že sourozenci si povídají mezi sebou o věcech, kdy vlastně můžou jednoho dne být oni na druhé straně té diskuze.

Josef Podlipný

My jsme sice slíbili, vážení posluchači, že to nebude o teorii, ale mně se teď vybavila jedna teorie, která je z oblasti psychologie. Tuším, že tehdy jsem tu vědomost získal od pana Kezera. A ten vlastně říkal, že jsou tři úrovně: rodič, dospělý a dítě. A nejhorší je čelit meziúrovňovému konfliktu. To znamená rodič x dítě. Dítě praští s hračkou, protože ho rodič zlobí, a rodič se zase snaží ho rychle umravnit. A nejlepší je vytáhnout vlastně ty úrovně tak, jakože rodiče dostat na úroveň dospělou. A to dítě na tu úroveň dospělou. Aby byli vlastně na jedné palubě a měli chuť si vzájemně naslouchat a pomoci.

Vladimír Fichtner

To je zajímavé.  A myslím si, že to je to, co se nám zatím povedlo nebo se zatím daří. A jsem rád, že máme tenhle podcast. Něco nového jsem se dozvěděl, co budu moci hned příště použít.

Josef Podlipný
Co vlastně ta rodinná banka je? Co to přesně znamená?
Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu je rodinná banka nástrojem, jak financovat potřeby rodiny. Někdy některé přímo financovat. Jako třeba vzdělání.

Přišel jeden z našich synů, že by si chtěl koupit víkendový kurz o investování do nemovitostí. Který je nad jeho poměry. Normálně by si ho nekoupil. Zeptal se, jestli by rodinná banka nebyla ochotná na to vzdělání přispět. Rodinná banka řekla, že ano. Přispěla i jeho přítelkyni, která o tom ani původně nepřemýšlela. Protože my jsme říkali: „My jsme s mamkou vždycky taky dělali jakýkoliv ten byznys společně. A vždycky nám pomohlo, že jsme na to byli dva v té rodině. A tak co kdybys přítelkyni nabídl tu možnost jít na ten kurz s tebou.“ A ona jako první to  cítila jako závazek. Ale my jsme jí řekli, že budeme rádi, když na to budou dva. Když to pomůže tomu, aby třeba líp porozuměli tomu, co ten druhý dělá a chápali víc souvislosti.

Takže rodinná banka je nástroj, který financuje některé věci v rodině. Některé bezúročně, některé formou kreditu na vzdělání nebo zdravotní péči, které by člověk běžně nebyl ochoten nebo schopen do nich investovat.

Anebo je to také nástroj umožňující půjčovat v rámci rodiny peníze, které jsou v rodině k dispozici. A získávat z toho nějaký výnos. Protože rodinná banka není úplně charitativní organizace. Nebo v našem případě to tak není při půjčování. Že tady to máš bezúročně a nemusíš to vracet, to v žádném případě. Tady je úrok a je potřeba ty vrátit peníze. A nějakým způsobem zajistit. Zatím třeba v našem případě je rodinná banka poměrně neformální setkávání. Ale znám případy, kdy už je to poměrně formalizované a vím, že do budoucna to budeme muset taky víc formalizovat. Ale v tuhle chvíli to je spíš komunikační platforma a platforma, která poskytuje zdroje. Buď navždy a bez toho, aniž by čekala návratnost. Jinou, než tu funkční ve stylu lepší zdraví a lepší vzdělání. Anebo finanční při půjčce typu na byznys, překlenovací úvěr nebo půjčka na foťák.

Josef Podlipný

Věřím, že nás poslouchá řada rentiérů, kteří mají dostatek finanční hotovosti, peněz. Možná si kladou otázku, proč tedy tu rodinnou banku? Vždyť když přijde člen rodiny a bude něco potřebovat, tak pokud těch peněz je dostatek, na krajíc chleba si nepoložím sedm řízků, sním jenom jeden. Tak prostě s těmi penězi budeme nějak nakládat. Proč tedy rodinná banka?

Vladimír Fichtner

Tak u nás je to kvůli zapojení té další generace. My nevnímáme banku jako nástroj rodičů vůči dětem, že můžete něco nebo nemusíte něco. My, když někdo přijde s nějakou potřebou v rodině, tak si sedneme společně a přemýšlíme o tom společně. Takže víc než finanční instituce je to instituce, která pomáhá tříbit myšlenky, tříbit názor rodiny na některé věci. A ty myšlenky si v pohodovém prostředí vyměňovat. Zatím v pohodovém. Určitě přijdou okamžiky, kdy to bude třeba složitější. Ale věřím tomu, že to nemusí být tak složité, jako když bychom… Představte si, že úvěr dáme z rodinných peněz jednomu z našich synů. A nikdo se o tom ani nedozví z těch dalších dětí. Nebo ani není u té diskuze. Proč to tak je nebo proč to tak není. To podle nás je to, co může vyvolávat do budoucna zbytečné spory, rozpaky, nejistoty v té rodině z pohledu majetkového. A to nechce. My nechceme, aby majetek byl přítěží. My chceme, aby byl pomocí. Aby věci pomáhal řešit jak v rodině, tak třeba mimo rodinu, zase z pohledu třeba filantropických záležitostí.

Josef Podlipný

Vladimíre, chápu tedy správně, že rodinná banka pomáhá učit nastupující generace, ale i zakladatele, spravovat majetek?

Vladimír Fichtner

Já si myslím, že v našem případě to tak je. Jak je to v jiných rodinách a v jiných rodinných bankách nevím, ale samozřejmě tuším, protože ten koncept rodinné banky není něco, co bychom si vymysleli my tady. To je věc, která se v západních zemích běžně používá dlouhodobě. V různé míře formality, v různé míře vázanosti. Samozřejmě čím větší jsou ty potřeby, čím větší je ta rodina, tak tím to musí být striktnější. Ale pořád platí, že to je především komunikační nástroj, komunikační platforma pro to, aby se všichni členové rodiny mohli do některých diskuzí zapojit.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, my jsme se tomuto tématu věnovali v říjnovém čísle měsíčníku Rentiér. Pokud budete chtít větší detail, tak vám rádi tuto inspiraci nasdílíme. Ale i přesto se, Vladimíre, zeptám na takové tři nosné zkušenosti nebo návod, jak na to jít. Když by si teď měl poradit rentiérům, kteří o rodinné bance uvažují třeba i na základě tohoto podcastu? Co to bude?

Vladimír Fichtner

Přestože my jsme velcí propagátoři toho, aby se z podnikatelského myšlení člověk přesunul do toho správcovského myšlení, v tomto případě si myslím, že jedna podnikatelská věc je dobrá, a to je moc o tom nepřemýšlet a začít to dělat.

Prostě vystartovat, využít příležitost – kdybyste potřebovali nějaké peníze, tak už nemusíte chodit do banky. Přijďte, sedneme si jako rodina a probereme to. A není potřeba příliš přemýšlet, jak to přesně uděláme. Proč to uděláme. Ne. Prostě zkuste si začít povídat o penězích společně. Toto je naše zkušenost. Nehledat, jak to všechno uděláme, jak to všechno zpapírujeme, kolik bude oficiální úrok. Prostě začněte si povídat. To je určitě první zkušenost, kterou bych doporučil. Neváhat a využít to, protože ty potřeby existují pořád. Vzdělání, zdravotní péče.

Ale neřešte to jenom s manželkou, když jste partneři. Řešte to s rodinou společně. To si myslím, že je ten druhý důležitý krok.

Takže první moc o tom nepřemýšlet a začít. Druhý je řešit to opravdu demokraticky a společně. My chceme, aby ten názor v rodině byl jednotný. Ne, že 3 přehlasují 2. Nebo 4 přehlasovali 3. Ale aby byl jednotný. A snažíme se povídat do té doby, než tu jednotnost získáme. A zatím se nám to daří. Ale máme za sebou jenom dva roky. Takže se to může změnit, samozřejmě.

Ale bylo zajímavé, když přišel jeden syn s tím, že by chtěl nějaký víkendový kurz. Tak ten druhý si uvědomil.  Aha, já jsem vlastně chtěl nějaké věci zdravotní, co by mi pomohly. A vlastně jsem je zamítl, protože na to nemám. Nebo si myslím, že mám jiné priority dneska v životě. Ale pomohlo by mi to, nešlo by to? A otevřelo to vlastně další prostor, jak majetek i v rámci rodiny může pomáhat. Takže to je druhá věc.

A třetí věc. Ta nás teprve čeká, ale myslíme si, že je potřeba po určité době a určitém objemu půjček, nebo třeba objemu jedné půjčky. A to začít víc formalizovat tu banku. Prostě mít napsáno, proč jsme to udělali a za jakých podmínek, jaká je zástava a jak to bude fungovat dál. A my jsme na začátku, ale k tomuto se ještě chystáme.

Takže:

1) nečekat dlouho,
2) dělat to společně,
3) a postupem času trošku víc formalizovat.

Což nás čeká ještě do konce roku určitě. A to je důležité i z pohledu daňových konsekvencí apod. A člověk musí vědět, jako komu dal nějaké peníze, že to má třeba daňové konsekvence nebo nemá. Ale je lepší to mít podložené nějakým dokumentem.

Josef Podlipný

Vláďo, moc děkuju. Věřím, že děkuju i za vás posluchače. Budeme rádi za vaše vstupy, za vaše hodnocení, za referenci. Sdílejte tuto myšlenku v rodině, sdílejte to se svými přáteli nebo rentiéry, kteří se podobné otázce věnují. A my se budeme těšit někdy příště znovu na slyšenou.

Vladimír Fichtner

Díky za pozornost i ode mě a budu rád, když i vy nám nasdílíte vaše zkušenosti s rodinnou bankou. Těším se na ně.

Nástupnictví v rodině

 

Vladimír a Josef sdílí své zkušenosti s předáváním otěží v rodině a zapojením partnerů i dětí do péče o majetek.

Dozvíte se…

  • Jakou klíčovou věc si Vladimír u nástupnictví uvědomil
  • Kde je často „zakopaný pes” při řešení majetku v rodině
  • Na jakou překážku si dát pozor, aby vás zbytečně nesvedla z cesty
  • Zvolit svěřenecký fond, nadaci nebo něco jiného?
  • 3 kroky pro rozhýbání nástupnictví v rodině

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiér a partner Fichtner Wealth Managers.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner. Jsem zakladatel Fichtner Wealth Managers a rentiér.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude nástupnictví.

Josef Podlipný

Vladimíre, nástupnictví je často opakované téma mezi rentiéry. A my jsme se podělili o toto téma článkem Goodbye Lenon v časopise Rentiér, který vydáváme pro naše klienty. Proč Goodbye Lenon?

Vladimír Fichtner

No to je hezká otázka, Pepo.

Ono to nástupnictví, o kterém se tolik mluví zcela přirozeně, protože jsme většinou první generace bohatství, je nám 50, 60 a potřebujeme to začít řešit. Síly ubývají. Tak totiž začíná u každého z nás.

Já jsem na to nepřišel, mě to musel někdo poradit. Měl jsem oběd s jedním konzultantem, který po chvilce, kdy se se mnou bavil u oběda, pochopil, že je potřeba mi nasdílet nějaký příběh.

A vyprávěl svůj příběh. Vystudoval medicínu, chirurga nebo ortopeda, tady si nejsem jistý. A šel na kliniku a zjistil, že ty zajímavé operace dělá jenom přednosta kliniky. Protože to bylo na Slovensku, on je taky Slovák, říkal: Len on. A pochopil, že je v žebříčku asi třicátý sedmý v řadě a než se dostane k těm zajímavým operacím, tak uplyne příliš mnoho doby, než aby na to chtěl čekat. Tak si říkal, Goodbye Lenon a odešel. A začal dělat konzultanta, dnes velmi úspěšného člověka. Ale asi by se nikdy nedočkal, kdyby zůstal v té pozici, kde byl. Anebo by to byla dlouhá, velmi dlouhá cesta.

A jak říkám, protože mě velmi rychle odhalil už při tom obědě, tak myslím, že věděl, že správně udeřil hřebík na hlavičku. A ukázal mi to zrcadlo, že ten Lenon není jenom v jeho příběhu. Ale že je také ve mně. A on mi to neřekl. Mně to došlo po nějakém čase, když jsme ty věci začali řešit ve firmě a v rodině. Tak vlastně člověku to musí někdy dojít.

Většinou byznys a nástupnictví je o tom, že musí začít v naší hlavě. U mě to bylo stejně. Prostě musel jsem začít sám se sebou a říci si. Vlastně já nechci být jediný, kdo všechno řeší. Musím to nějak dát dohromady.

Josef Podlipný

Rozumím. Co bylo ale tím prvním impulzem, co odstartovalo toto myšlení? Tento myšlenkový pochod. Nechci na to být sám. Nechci být tím jediným.

Vladimír Fichtner

Já jsem to měl možná trošku jednodušší, protože byznys jsme stavěli s mojí ženou Radkou a de facto od začátku společně. Potom, když ona začala dělat nemovitosti, tak zase jsem jí já trošku pomáhal. A my jsme vždycky byli na to dva. Ale u klientů jsme se často potkávali s tím, že tu oblast majetku řeší jenom jeden člověk. Většinou jsou to kluci a ti ví všechno. A zbytek rodiny ví relativně málo. Někdy někdo něco ví, ale není netypické, když máme první dvě schůzky, kde si povídáme o souvislostech toho majetku s každým novým klientem, tak já se zeptám na konci: „A kdo ví teď, Honzo, tolik, co my?“ A on: „Asi nikdo.“ A to je příznak toho, že je potřeba to řešit. To je příznak toho, že Lenon, Len-on, hraje příliš velkou roli. A je potřeba ho první dostat ze hry.

Josef Podlipný

Dostat ze hry sám sebe. To je obtížná výzva. Jaké překážky jsi musel překonávat pro to, aby ses této výzvy zhostil?

Vladimír Fichtner

Největší překážkou jsem byl já sám, samozřejmě. Protože nikdo ty věci neudělá tak dobře jako já. Ale možná jsem jediný, kdo to tak má. Já jsem musel začít tady. A začít si uvědomovat, že jsou kolem mě lidi, kteří jsou lepší. Jsou nejen možná zkušenější, ale mají už dneska víc energie. Mají nové myšlenky, které by mě ani nenapadly. A měl jsem to štěstí, že jsem takové lidi potkal jak ve firmě, tak vlastně, že i v rodině jsme tomu tak nějak šli trošku naproti. A věřím tomu, že dáváme rozumný prostor i dětem zapojit se do hry. Protože asi nejhorší, co může v nástupnictví být, je nalinkovat tu cestu pro zbytek rodiny. „Tak jak já si přeju, a tady to máte, berte nebo neberte.“ To může znamenat z mých zkušeností v principu velký problém pro rodinu.

Vy si něco vymyslíte, vymyslíte nějakou strukturu právní. Řeknete si, „dcera bude tady, syn bude tady, manželka tady. Takhle to máme nalajnované.“ Uděláte víkendové setkání, kde jim to všem předvedete, a najednou zjistíte, že to není jejich cesta. Že to není to, co oni chtějí. Že mají o své budoucnosti, o tom svém majetku úplně jiné představy, jak s ním zacházet. A že jste se fakt netrefili.

Proto si myslím, že začátek je nejdůležitější u sebe. Ale jakou ty máš zkušenost, Pepo.

Josef Podlipný

U mě to přemýšlení je možná o tom, že jsem nedal dostatek prostoru rodině. Začalo to v okamžiku, kdy mi nejstarší dcera řekla „Tati, co to na mě zkoušíš?“ Myslela to vlastně v dobrém. A potom k tomu dodala. „To sis zase přečetl nějakou chytrou knížku, viď? Anebo jsi mluvil s nějakým chytrým člověkem. Anebo jsi byl na nějakém školení nebo kurzu?“ A až časem mi došlo, že mi vlastně sdělila, že to nebylo o autenticitě toho sdělení anebo té chuti vtáhnout do nějakého děje rodinu. Ale že to bylo o prostoru, který té rodině dávám. A tak, jak jsem se zahleděl do práce, do byznysu, do kultivace přátelství se svými kamarády, tak jsem občas zapomínal na to, že vlastně každý ten střípek v té mozaice vlastně tvoří jednu velkou rodinu. Takže podobně jsem začal v určitém okamžiku brát jako člena rodiny nemovitostní portfolio. Podobně jsem jako člena rodiny začal brát svou vlastní práci. Podobně jsem jako člena rodiny začal brát byznys. A snažil jsem se rozdělovat ten čas mezi ty jednotlivé členy rodiny tak, abych neriskoval to, z čeho mají strach i rodiče, kteří mají druhého potomka.

Říkají si. Sakra, jak to udělat, aby ten náš prvorozený nebo ta prvorozená nezačala na toho druhého svého sourozence žárlit? Je pochopitelné, že v určitém okamžiku především maminka bude věnovat více péče tomu mladšímu sourozenci. Protože potřebuje nakrmit, potřebuje přebalit, potřebuje utěšit a ten starší už se o sebe asi umí trošku postarat nebo už si tím prošel. A to je právě chyba. Chyba je věnovat příliš mnoho péče jenom jednomu z těch sourozenců. Každý by měl zažít vlastně tu možnost konfrontovat svoje názory s tím druhým, inspirovat se, přemýšlet si o tom a hlavně by k tomu měl dostat dostatek času a prostoru.

Vladimír Fichtner

A proč ti dcera řekla „Co to na mě zkoušíš?“

Josef Podlipný

Protože já jsem v čase předtím věnoval výrazně víc svého času a péče právě tomu, aby dopadla dobře restituce. Abychom se vypořádali s novými výzvami a s tím, jak jsme získali určitý majetek. Tak přišla i odpovědnost. Podobně jako s narozením dětí. Kdy jsme si s manželkou říkali, co teď vlastně budeme dělat? Co bychom měli dělat, abychom neudělali mnoho chyb. To se nedá nikde přečíst. To je vlastně vždycky poprvé. A tak jsme se vlastně společně o tom bavili. Jak budeme vychovávat děti, jak budeme hospodařit, kde budeme žít? A já jsem na to zapomněl v okamžiku, kdy jsem právě třeba vystupoval jako zástupce rodiny v tom restitučním procesu. Já jsem se začal plně věnovat jiné oblasti a zapomněl jsem na to, že tam jsou i členové rodiny, kteří už žijí. A žijí v té rodině.

Vladimír Fichtner

Takže jsi za dcerou přišel s něčím jako: „Tak, tady je to na nalinkované.“

Josef Podlipný

S nápadem tak teď už je to tady a pojďte mi s tím pomoct. Nebo pojďte to se mnou řešit. Což byla chyba. Já jsem nevyslechl jejich názor, jak to vnímají oni. Já jsem si jenom říkal – naše povinnost je získat zpátky to, co našim předkům vzali. A opřel jsem se do toho. Až moc velkou silou. Tu energii jsem věnoval prakticky jenom jedním směrem. V určitém okamžiku. A když mi dcera dala tuto zpětnou, tak jsem si prvně myslel, že asi nejsem uvěřitelný. Když jsem jí něco řekl. Asi to je tím. A nebylo to tím. Bylo to právě tím, že jsem o tu rodinu přestal pečovat, že jsem na to byl sám. Že jsem v okamžiku vyřizování těchto záležitostí byl „Len on“.

Vladimír Fichtner

Ta moje zkušenost toho procesu Len On je… První krok je ujasnit si to v hlavě sám se sebou. A druhý krok je vlastně podělit se o to s tou rodinou. Nějakým způsobem. A řekl bych, že ten proces, který procházíme…Protože to je neustálý proces budování té rodiny. A toho vztahu k majetku a předávání zkušeností. A vzájemné získávání zkušeností na různé úrovni, věku a různé úrovni v té rodině. Tak je, že když už se rodina shodne na tom, že Len on nemá být ten jediný, který ty věci řeší. Tak je potřeba, aby tam, alespoň u nás tak funguje, aby tam byl lídr. Který táhne ten proces nástupnictví dál. Ne proto, aby o něm rozhodoval, ale aby udržoval tu kontinuitu. Aby nutil, v uvozovkách, tu rodinu: „Pojďme si popovídat o těch věcech. Pojďme se sejít. Pojďme se posunout dál“. Protože jinak v tom dennodenním shonu, vlastně na to není čas. A je těžké na to najít čas.

Takže ten druhý krok, který já vnímám, že je důležitý, je mít v rámci té rodiny někoho, kdo proces nástupnictví táhne dál. Já musím říct, že je to něco, v čem jsem se docela našel, co mě baví a baví mě si o tom číst. Baví mě se zúčastnit kongresů na toto téma. Baví mě o tom se bavit s našimi klienty, protože tam člověk dostává spoustu dalších podnětů, jak některé věci řešit. A baví mě to sdílet nejenom s rodinou, ale třeba s dalšími lidmi kolem sebe. Takže to bych řekl, že je druhý krok, alespoň u nás v rodině. Mít někoho, kdo to táhne trošku.

Josef Podlipný

Tak jak se o tom bavíme, to vypadá, že je to vcelku snadné. Někdo dá ten impuls, pokud si na to nepřijdeme sami. A pak je to o té energii a pravidelně, důsledně a systematicky se vracet k té věci a řešit to ideálně s celou rodinou. A byly nějaké překážky, na které bychom měli naše posluchače připravit, že s velkou pravděpodobností i je potkají?

Vladimír Fichtner

Když jsme prodali majoritu ve firmě, tak vlastně první věc, se kterou jsme se potkali, byly komentáře od našich právníků. „Tak, měli byste postavit nějakou strukturu. Nějakou soukromou nadaci, svěřenský fond nebo něco podobného“. A my jsme s Radkou řekli. „No tak to asi jo, protože jsme slyšeli, že se to tak dělá“. A já jsem se naštěstí v té době začal o to téma hodně zajímat. Protože to začalo řešit hodně našich klientů a my jsme s Radkou postupně dospěli k tomu, že.. Ale postupně znamená po dlouhých měsících nebo půl roce, tři čtvrtě roce, že vlastně ta struktura je hrozně studená záležitost… Oni nám představili nějaké řešení. A my jsme nějak do toho nešli, pocitově nám to nějak nesedělo. A až postupem času jsme si uvědomili, že ta struktura je hrozně studená věc. A že to je přesně ta cesta, a to vím teď až zpětně, že to je přesně ta cesta k tomu: „tady to máte a berte nebo neberte“.

Což ta rodina nemusí vůbec skousnout. A my jsme vlastně postupem času začali s tou rodinou řešit úplně jiné věci. Rodinnou banku. A bavit se o tom majetku. A vzdělávat se vzájemně. Jezdit spolu třeba na nějaké kongresy, apod. A strukturu dodneška nemáme, přestože už dva roky bychom ji mohli mít.

Ono to daňově zase nedává v ČR zatím tolik smysl, nám tak přijde. Ale hlavně to nedává lidsky smysl. A jestliže jsem se něco dozvěděl od lidí, kteří to dělají dlouhé roky na Západě, v Americe. Tak to, že ty struktury často jsou vnímány jako něco umělého, naroubovaného, technického, co nemá vlastně se vztahy v té rodině a s tím, aby to fungovalo, nic společného. Že to má být obráceně.  Že první ta rodina si musí povídat a pak společně vytvořit něco takového. Ale až po nějaké době. To je alespoň moje zkušenost. Nevím, jak to vnímáš ty.

Josef Podlipný

Já to vnímám podobně. My jsme si na tohle přišli úplně mimo diskuzi o majetku, o bohatství a o nástupnictví. V okamžiku, kdy jsme vybírali dům a náš dobrý kamarád architekt říkal. „To je fajn, že se vám tento dům líbí. Vezměte si projekt a do projektu si malujte cesty, kudy budete chodit. Až přijedete s nákupem, kudy budete chodit s dětmi, kudy půjdete na zahradu, kudy půjdete k jezírku, k bazénu. A neklaďte si překážky v těchto cestách, kde je těch čar obyčejnou tužkou nejvíc. A stejně tak si neklaďte překážky v příjemném žití v tom domě.“ Jinými slovy není důležité vybrat dům, ale je důležité vybrat dům, ve kterém se všichni budou cítit spokojeni.

Takže jsme do toho zapojili celou rodinu. Nebylo to jenom o tom, že jsme si řekli s manželkou, že právě tento dům je v ideálním místě s ideálními sousedy, v ideální cenové relaci. Ale první, po čem jsme prahli, jestli se nám tam bude dobře žít. Takže souhlasím. Došli jsme k tomu sice trošku jiným způsobem, ale vlastně jsme získali také odpověď na to, jestli je důležitější ta podstata, to aby s tím všichni byli OK. A chtěli takto předávat i třeba to bohatství i svým nastupujícím generacím dál. A teprve následně řešit vlastně tu formu, jestli to bude právní forma nadace nebo svěřenský fond, nebo úplně něco jiného. To není vlastně v tenhle okamžik tak důležité.

Souhlasím i s tím, že vlastně když se někdo uchýlí k tomu, že se orientuje víc na tu formu, tak si vlastně vytvoří bariéry, omezí si to hřiště. Najednou nevidí za ten obzor a uniká mu spousta souvislostí. A omezuje vlastně nejenom sebe, ale i ty ostatní. Takhle, jak se o tom bavíme, to možná neprožívá každý rentiér. Někteří rentiéři už jsou v pozdějším věku a potřebují to řešit rychle. Potřebují najít nějaké řešení, jak ty své následovníky připravit na okamžik, kdy o to bohatství už bude nutné pečovat v jiné generaci. Někteří s tím teprve začínají a mají ještě mnoho času.

Co je taková nejlepší linka? Jak na to jít? V jakém čase a s jakými posloupnými kroky. Můžeme udělat takové malé shrnutí?

Vladimír Fichtner

No můžeme to zkusit. A musíš mi pomoct případně.

První věc z mého pohledu je určitě začít u sebe. Prostě je potřeba Lenona dostat ze hry. Respektive dát mu novou roli. Ne roli ředitel zeměkoule, kterou zastával dodneška. Taky jsem někdy v minulosti dostal takové tričko a měl jsem hroznou radost, že všichni mají pravdu, že jsem ředitel zeměkoule.

Josef Podlipný

Hlásím se. Já jsem dostal ponožky.

Vladimír Fichtner

Tak to jsme měli asi podobné zkušenosti, nebo naše rodiny

Takže začít u sebe. Ujasnit si, kdo bude ten lídr. A to si myslím, že je druhý důležitý krok.

Josef Podlipný

Tady se rovnou doptám. Vláďo, jak vypadal ten proces? Ujasnění si, kdo bude ten lídr? Bylo to o ochotě převzít na sebe to lídrovství anebo o nějakém hlasování? Nebo to vyplynulo nějak přirozeně?

Vladimír Fichtner

No, já myslím, že alespoň pro mě to byl dobrý podnět, na čem pracovat dál. Pracovat na firmě bylo kdysi to nejdůležitější. Teď je pro mě důležité pracovat na tom, aby to fungovalo. Majetek, rodina, aby všechno bylo v pohodě. A pro mě je to dostatečně zajímavá intelektuální výzva, abych přestal být tím ředitelem zeměkoule.

Takže já jsem se toho chopil vlastně tak nějak přirozeně. Nebylo to o žádném hlasování, kdo to povede. A myslím si, že není nutné o tom hlasovat. Když se člověk dostatečně stáhne z té ředitelské role nebo ředitele zeměkoule. Já jsem to viděl, teď jsme byli s jedním z mých synů na jednom kongresu rodinných firem. A když jsme jeli zpátky tak jsme volali ženě a druhému synovi. Dcera byla ve škole. „A jaké to bylo?“ – moje žena se první zeptala syna. Ještě než začneš ty, otče, tak nech svého syna říct co a jak. A bylo hrozně zajímavé slyšet jeho odpověď.

On říkal. „No já jsem viděl poprvé, že ty věci co táta chce, to povídat si v rodině o majetku a nějak o tom přemýšlet a nějak tu rodinnou banku řešit, že vlastně řeší spousta dalších lidí. Tam bylo 120 nebo 130 dalších zajímavých, chytrých, úspěšných lidí, rodin. Takže to možná nebude taková úplně blbost.“

A co to znamená pro to lídrovství. Lídrem může být někdo, kdo věří té myšlence. A je otázka, jestli ji dokážeme dostatečně v té rodině sdělit. Aby se lídrem stal někdo jiný. U mě to tak není. Takže proto jako druhý krok vidím, že to musí mít nějakou hybnou sílu. Někoho, kdo to posouvá dál. Amatérsky, profesionálně. To je jedno. Ale někoho, kdo to posouvá. To je podle mě druhý krok. Co může být další krok? Napadá tě něco?

Josef Podlipný

Jít do toho a nebát se omylů. A možná někdy názorových střetů. Ta diverzita, různorodost. A vytvořit i čas a prostor na to přemýšlení je velmi důležité. Myslím si, že se vyplatí tomu tu energii věnovat. Protože sice se říká: Nikdy není pozdě. Ale někdy opravdu pozdě už může být. Když si jen vezmeme, kolik zkušeností jsme nabyli za naše životy. Tak předat ty zkušenosti tak, abychom je jenom nepředali násilím. Tak tady to máš, vem si to a dělej si s tím, co chceš. To také zabere nějaký čas a sebere to nějakou energii.

Já jsem paradoxně mnohdy slýchal i od velmi úspěšných podnikatelů, miliardářů. Na to je ještě čas. Já je chci ochránit tomu byznysovému tlaku, ne vždy příjemnému byznysovému prostředí. A chci jim dopřát dětství, spokojený život manželky nebo manžela. I mezi ženami jsou rentiérky a úspěšné podnikatelky. Na to nesmíme zapomínat. A popravdě řečeno, ženy se obvykle dožívají i vyššího věku, takže většina majetku možná do budoucna přejde právě do rukou žen.

A my bychom neměli jako muži zapomínat na to, že je na to musíme také nějak připravit. Nenechat je na to potom samotné.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, Pepo, ještě jednu věc důležitou.

Když se řekne nástupnictví, tak to, co já vidím v té obecné rovině, že často podnikatelé mají pod slovem nástupnictví, nástupnictví ve firmě.  Že to je ta škatulka. Je to nástupnictví ve firmě. A ta moje zkušenost je ale úplně jiná. A podle mě by měla být jiná. My bychom si měli uvědomit, že to je nástupnictví ve starání se o majetek. Ve firmě nemusím být manažer, nemusím být generální ředitel. Ale můžu ji pořád vlastnit. A musím vědět, co s ní mám dělat jako vlastník. Stejně jako s loukou, polem, s nemovitostmi, s jakýmkoliv typem majetku, s finančními aktivy.

Takže to je asi možná další důležitá věc, kterou chci zařadit do přemýšlení o nástupnictví. Není to nástupnictví ve firmě, aby byl někdo z dalších potomků skvělým generálním ředitelem. Může to být. Ale zdaleka není to téma nástupnictví takhle úzké, podle mého názoru.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

Uslyšíme se příště a já se na to moc těším. Mé jméno je Josef Podlipný a těším se znovu na slyšenou s vámi.

Vladimír Fichtner

Mé jméno je Vladimír Fichtner a budu se s vámi těšit Mezi Rentiéry zase příště.