Archives for Únor 2024

ESG (Environmental, Social, Governance – environmentální, sociální a správní řízení) je poměrně populární téma a ovlivňuje naše firmy i investice.

Už v roce 2020 mělo iniciativy ESG zavedeno 88 % veřejně obchodovaných společností, 79 % společností podporovaných rizikovým a soukromým kapitálem a 67 % společností v soukromém vlastnictví. (zdroj NAVEX Global)

Vidíme také velký zájem o zodpovědné investování ze strany investorů zajímajících se o klimatické změny a sociální spravedlnost. Rok co rok navyšují investice do ESG fondů.

Má ale zelená nálepka ESG přidanou hodnotu pro naše investice nebo jde jen o nástroj k marketingu a prodeji investic?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí názor, že téma ESG je jistě zajímavé a nutné, ale rozhodně by nemělo ovlivňovat naše investiční rozhodnutí. Pokud tedy investujeme za účelem zhodnocení majetku.

Také profesor a světoznámý specialista na oceňování firem Aswath Damodaran není fanouškem ESG. Vidí problém ve tvrzení, že ESG povede k vyšší hodnotě zodpovědných firem, což také dokazují data. Dále poukazuje na to, že větší firmy působí více zodpovědné než ty menší, jelikož mají více prostředků na to, „aby hráli ESG hru”.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Rovnou Ti pokládám otázku, jako zkušenému investorovi a zároveň tomu, kdo radí mnoha úspěšným podnikatelům, jestli investovat do něčeho, co má nálepku ESG?

 

Vladimír Fichtner

Neinvestovat. Ale to vyžaduje vysvětlení.

Nálepka ESG mluví o dlouhodobé udržitelnosti podnikání. O tom, že bychom se měli chovat způsobem, který zanechá tuto planetu v takovém stavu, že s tím budou v pohodě i další pokolení.

To je téma, které je potřeba neustále zdvihat, přemýšlet o něm, věnovat se mu. Kdo chce začít, tomu můžu určitě doporučit knížku Billa Gatese Jak zabránit klimatické katastrofě. Nevím, jaký je přesný český překlad, originálně to je How to Avoid a Climate Disaster. Je to moc zajímavá knížka.

Zrovna Gates je člověk, který je postavený na datech, na tom, že spoustu věcí prozkoumal, do spousty věcí investoval své peníze a třeba o ně přišel.

Ale velmi zajímavě popisuje, jak přemýšlet.

Na druhou stranu ESG investování je velmi problematické téma. Já bych si asi vypůjčil slova profesora Damodarana (kdo se tomu věnuje, ví, že to je takový Warren Buffett dnešních dnů. Takový guru fundamentálního investování v Americe. Opravdu velmi chytrý chlapík.)

On říká, že ESG je nejvíce přeprodávaným a přehnaným konceptem v historii podnikání.

Protože lidé a firmy o něm mluví, mluví a mluví. Jenže nemají nic, čím by dokázali své argumenty podpořit.

Když jsem se poprvé začal potkávat s tímto tématem, tak mi přišlo jako velmi důležité. Dodnes si myslím, že to je důležité téma. Ale čím dál tím víc jsem si začal všímat toho, že v investičním světě se to začíná používat jako marketingový nástroj, aby někdo někoho do něčeho vrtal. Protože to je sexy. A to já vím, že je jeden z nejhorších způsobů, jak přemýšlet o svých investicích.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Mně to připomíná diskuse ať už ekonomů, tak filozofů anebo filozofických ekonomů, kde poukazují na to, že v okamžiku, kdy nejde nějakou myšlenku nebo tezi zpochybnit, tak od ní máme utíkat co největší rychlostí, protože nás může tato myšlenka zahubit.

Může nás dostat do situace, která může být dokonce zdánlivě bezvýchodnou a může pokřivit naše vnímání světa a hodnot. Když se vrátíme k ESG, jako k nálepce, která ukazuje na možné cesty, na možné východisko ze současné situace, abychom planetu zanechali budoucím generacím, pokud možno ve stejném nebo lepším stavu, než je nyní. Na co si myslíš, že z hlediska fundamentů stojí za to poukázat, co jsou kritická místa, která říkají, že je to něco těžko uchopitelného?

 

Vladimír Fichtner

Tím kritickým je právě uvědomit si, zda nekupuju nějakou investici jenom kvůli tomu, že má tu nálepku.

Když se díváme na mnohé produkty, které jsou v ESG nebo díky ESG – zodpovědnému investování – propagovány, tak to je bída s nouzí.

Velmi drahé na vnitřní náklady, s malou výkonností. Dívali jsme se i na dlouhodobá čísla. Porovnávali jsme výkonnost indexu SP500 s indexem ESG Leaders. Jeden index udělal od roku 2007 do konce roku 2022 výkonnost 150 % a druhý 100 %. ESG byl ten „špatný“.

V Americe už to dokonce došlo tak daleko, že před pár měsíci asi 19 státních zástupců vyzvalo společnost BlackRock, největšího asset manažera na světě, největšího správce fondů na světě, aby se zodpovídala za protlačování své ESG agendy na úkor povinností vydělávat peníze pro investory.

Už i na datech to začíná být postavitelné, že je koncept mediálně přehnaný.

 

To opravdu nejkritičtější je si uvědomit, jestli náhodou nekupuji investici jenom kvůli té nálepce. Nebo jak moc mě tato nálepka ovlivňuje.

To bych řekl, že je alfa a omega. Protože všechna data ukazují na to, že to není dneska korektně používaný koncept vůči investorům.

 

Josef Podlipný

Máš pravdu, termín greenwashing téměř zdomácněl. Protože dezinformace, a prominou všichni, kdo to mají dobře promyšlené, v tento okamžik šíří právě subjekty a podniky v tom smyslu, že jsou společensky nebo ekologicky prospěšní. Šíření dezinformací je vražedné, pokřivuje úplně celý trh.

Když se podíváme na ESG ještě z pohledu možné integrace, napadá tě, jestli vůbec existuje něco, co by ukazovalo nějakou šablonu, jak tyto principy integrovat do současného světa? Já o ničem nevím.

 

Vladimír Fichtner

Znovu bych připomněl to, co jsem říkal na začátku. Je to téma, kterému bychom se měli věnovat. Měli bychom se mu věnovat jako společnost, měli bychom o něm vědět, měli bychom vědět o klimatu, o nebezpečí oteplování a tak dále. Jednoznačně ano.

Ale nesmíme se nechat v investičním světě investičními marketingovými pohádkami pohltit. To neznamená nezkoumat to. V tuto chvíli je ale způsob vyhodnocování ESG nekonzistentní. Každý to dělá jinak.

Já jsem si to uvědomil, když jsem viděl, jak je to dobrý byznys. Když jsem viděl diskusi jedné velké poradenské firmy s několika dalšími hráči na trhu. Říkal jsem si „Aha, to bude hodně peněz, to bude hodně fee.“ Protože oni se snaží na tom byznysově urvat, co se dá.

Nechci nikomu upírat snahu o to, že to dělá správně, ale i bývalý CEO udržitelného investování v BlackRocku veřejně říká, že koncept ESG na Wall Street je v současnosti pouze placebo pro cílové zákazníky.

 

Bohužel to tak je, a je potřeba na to dávat velký pozor!

Věnujme se tomu, ale neberme to jako, že chceme zachránit planetu tak uděláme tohle.

Mnohem rozumnější je asi přemýšlet o tom, jak to dělat ve svém byznysu, jak planetu méně zatěžovat.

Je to takové přirozenější a měl by to dělat každý. Já vždy rád vidím prezentace Apple, kteří už ani nevím kolik let říkají, že toto je plně recyklovatelné, tohle na 99 % a podobně. Není to o tom, že lidé, kteří mají největší firmy světa, na to nemyslí.

Oni také mají děti a mají další pokolení. Ale nenechme se tím v tom investičním světě převálcovat. To bych řekl, že je asi nejkritičtější věc.

Co myslíš Ty, že je důležité?

 

Josef Podlipný

Investorský mi to připomíná diskusi s jedním úspěšným podnikatelem, říkejme mu Tomáš.

On říkal, že když se mluví o ESG, tak ho napadají dvě oblasti. První dotační programy a druhý investorské pobídky nebo nabídky pro investice.

K nabídce pro investice říkal, že někde četl, jak mladý začínající podnikatel opravdu navážno přišel za úspěšným byznysem se žádostí o investici do revoluční výroby brýlí. Neviditelných brýlí jako společenské zakázky, kdy spousta lidí řeší, že brýle jim hyzdí tvář. Nebo jim nějakým způsobem narušují jejich identitu.

A neviditelné brýle to všechno vyřeší.

 

Tomáš říkal, že bylo strašně vtipné, jak byl ten příběh popsán. Ten zkušený byznysmen se s tímto začínajícím podnikatelem viděl po více jak roce a ptal se ho „jak vypadá ten váš projekt?“

A on mu odpověděl „No, furt nevidím žádný problém, ale investora jsem ještě nesehnal.“

Proč to zmiňuju ve vztahu k ESG?

Tomáš říkal „pořád vidíme ten problém, pořád nám lidé a vědci ukazují, jak se planeta otepluje nebo se zhoršují podmínky pro život budoucím generacím. Ale řešení nevidíme nebo nediskutujeme o tom řešení, které by bylo možné změřit tak, že má opravdu prokazatelný přínos.“ V tom viděl Tomáš největší problém.

Podobně poukazoval na ESG a dotační tituly v té rovině, že se na tuto oblast a na toto téma nalepí spousta dalších subjektů a nákladů, které nám budoucnost ztěžují a prodražují.

 

To znamená pro nás, dlouhodobé investory, správce, kteří mají na paměti hlavně ochranu rodinného bohatství, které jsme vytvořili buď my, anebo i předchozí generace a díváme se z dlouhodobého hlediska na několik desítek nebo i stovek let do budoucna, že je téměř nesmysl se dívat na něco, co míří na krátkodobé období. Že teď tu nálepku dostanu. Teď řeknu, že mám společensky nebo ekologicky prospěšný projekt.

Jak to změřím? Jak vyhodnotím, jestli to je ten nejlepší z těch stovek projektů, které na světě jsou?

 

Vladimír Fichtner

Já určitě budu rád, co se týče té společenské části ESG, až třeba banky řeknou, že už nedávají kreditky, protože vědí a mají to změřené, že lidé, kteří mají kreditní dluhy nebo dluhy na kreditce, jsou nejvíce postižitelní tím, že spadnou do nějaké dluhové pasti.

Jak to, že máme milion lidí v exekuci v ČR?

 

Josef Podlipný

Protože si koupili už pátou televizi do své domácnosti, na záchod.

 

Vladimír Fichtner

Na úvěr.

Já tam potřebuji vidět takové posuny. Ne posuny typu „my už nic netiskneme.“ Ano, také je to dobře, fajn, neříkám, že ne.

Ale z pohledu klimatu, myslím si, že kniha od Billa Gatese mi velmi zajímavě zprostředkovala vstup do téhle oblasti. Lepší chápání klimatické změny, ke které míříme a její opravdu významné nebezpečí. Jsem schopen o tom teď mnohem lépe přemýšlet.

Já bych potřeboval, aby vznikly i v dalších oblastech takové studie, abychom se více věnovali tomu, jak na to. Jak tu společenskou zodpovědnost opravdu prosadit. Ne jenom jak se nálepkovat, že jsme nejlepší na světě. Ale přitom je to velmi pofidérní jak z hlediska výkonnosti. To je opravdu to, co mě na tom nejvíc štve. Že se to zneužívá jako marketingový nástroj. Protože lidi zajímá tahle ta oblast. Rozpor marketingu a reality a kvality těch produktů je v mnoha případech velmi problematický.

 

Josef Podlipný

Vláďo, chápu správně, že poukazuješ nejenom na ten zájem a růst popularity, ale i na to, že úspěšní podnikatelé chtějí společnosti něco vrátit zpátky. A může pro ně být i tohle určitou pastí, že jim někdo s nálepkou ESG prodá řešení, které bude mít ten přívlastek „Děláš něco prospěšného pro společnost.“ Přitom to může nenaplnit jejich očekávání.

Co bys takovýmto úspěšným podnikatelům poradil? Jak se dívat na nabídky, které mají nálepku ESG?

 

Vladimír Fichtner

Stejně jako na jakoukoliv jinou nabídku. To znamená, podívat se dovnitř, podívat se, jestli to dává smysl. Jakou to má výkonnost, jaké to má riziko, volatilitu a smysluplnost.

Pak se rozhodnout, jestli ji využiji nebo ne. Ale nenechat se ovlivnit tou nálepkou. Udělat si svůj due diligence průzkum, který řekne, zda to má nebo nemá smysl.

Není to tak, že produkty ESG automaticky vyřazujeme z toho, do čeho investujeme. V žádném případě, ale mají stejnou důležitost jako jiné produkty. Bohužel vidíme, že většina z nich smysl nedává.

Řekl bych, že tam je ještě jedna nebezpečná věc. A to, že ESG tlačí politicky. Nevím, jestli slovo politicky je to správné slovo.

 

Josef Podlipný

Regulatorně?

 

Vladimír Fichtner

Společensky. Je to takové důležité, tak to někdy zbytečně zatěžuje i podniky děláním reportu kvůli reportu. Místo toho, aby stejnou energii, soustředili na…

 

Josef Podlipný

Na prospěšnější činnost.

 

Vladimír Fichtner

Prospěšnější činnost, přesně. Na to, aby to opravdu udělali, aby něco posunuli vpřed.

Pamatuji si kluka, který byl vysoko ve struktuře jedné regionální bankovní skupiny. A ten říkal, že to je nejvíc přeprodávaný a nejmíň financovaný projekt. Měl k tomu opravdu blízko v rámci té bankovní skupiny. Lidé, kteří to dělají, to vědí. Je potřeba nenechat se regulací převálcovat a dělat něco za každou cenu příliš intenzivně. Ale najít rozumnou míru reakce na tyhle požadavky, které jsou regulatorně opravdu někdy za hranou rozumnosti. Jsou regulovány, tak je potřeba nějakým způsobem se chovat. Chce to najít opravdu rozumnou míru aktivity, abych měl energii na to skutečné a pravdivé posuzování dopadů a přemýšlení o tom, jak tohle téma uchopit.

Ale investičně se podle toho určitě nerozhodujte.

 

Josef Podlipný

Na závěr bych chtěl nasdílet ještě jeden kraťoučký příběh mého kamaráda Marka. Když jsem s ním nedávno diskutoval ESG, říkal, že na ESG mu pro jeho rodinu a jeho rodinné impérium přišly uchopitelné jen dvě věci. První, říkal, děláme – měříme spokojenost zákazníka a zákazník je pro nás opravdu na prvním místě.

V sociální rovině ESG se už dávno našli. A každý úspěšný podnikatel, který úspěšným chce být i v budoucnu, to nedělá jinak. To by nepřežil.

Říkal také ale, že v určitém okamžiku si uvědomil z hlediska government důležitost standardů řízení společnosti. Je naprosto běžné, že čím je korporát větší, a on přijde do určitých úrovní za jednotlivci a ptá se jich, co dělají a jak to dělají, má spousta z nich prázdné definice. Není schopna popsat svoji činnost.

 

To znamená, že když on by měl mít jako vlastník byznysu, jako řídící osoba schopnost tu roli předat někomu dalšímu, bude předávat nepopsaný list papíru.

Popíše jen svojí vlastnickou roli, akcionářskou roli, ale nebude mu schopen popsat procesní strukturu, řídicí strukturu, jak to všechno funguje, jaké to má pojistky atd. V ten okamžik si uvědomil, že nestačí mít ISO nebo něco, co bylo „vstupenkou“ do výběrových řízení, ale je potřeba mít velmi precizně popsané standardy řízení společnosti. A to byla určitě přínosná věc z hlediska pohledu na ESG.

 

Věřím, že i pro vás bude tento podcast přínosem především proto, že skrze nálepku ESG se budete dívat na fundamenty. Na jednotlivé instrumenty a nabídky, které vás na vaší životní cestě určitě potkají. A budete se snažit je vyhodnotit na základě zdravého selského rozumu.

 

Vladimír Fichtner

Já bych dodal, stejně kriticky jako na jakékoliv jiné.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám i s ESG zdravý selský rozum a udržitelnost vašich investic do budoucna.

 

Jaká může být role žen, manželek při správě rodinného bohatství?

Mají zůstat jen u plotny a přenechat diskuzi o majetku mužům?

Ne, to si Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozhodně nemyslí a sdílí to na svých  osobních zkušenostech i zkušenostech svých klientů. To, co funguje, i to, co se najednou rozbilo.

Oba zdůrazňují, jak důležité je zapojení žen (či muže, když je tvůrcem bohatství žena) do rozhodování a komunikace ohledně majetku. Nejen z pohledu partnerského vztahu, ale také vzhledem k nastupující generaci.

Vladimír s Pepou se také shodují na tom, že klíčovým prvkem pro ženy, ale i muže, je vnitřní chuť a hlavně srozumitelná komunikace.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Ženy jsou součástí rodinného bohatství, a proto stojí za to začít nějakými příběhy z praxe.

Vláďo, můžeš přiblížit tuto otázku na své vlastní zkušenosti, na své vlastní rodině?

 

Vladimír Fichtner

Určitě, velmi rád.

Moje žena Radka byla velmi důležitou součástí toho, co dneska společně zažíváme. V roce 1998 nebo 1999, kdy jsme se potkali, mi řekla jednu z prvních věcí „Přečti si tady toho Kiyosakiho.“ Tehdy jsem byl zaměstnanec.

Já jsem říkal, že už jsem četl všechno a přeci nebudu číst nějakou knížku od nějakého Kiyosakiho. Pak jsem si jí přečetl, nebylo to úplně špatné, byla to docela zajímavá inspirace pro zaměstnance.

 

Pak mi řekla „už jsi udělal něco pro Petra Kellnera, kde jsi začínal, pak jsi udělal něco pro svého současného zaměstnavatele, co kdybys udělal něco pro sebe?“

 

A tak jsme založili firmu v roce 2003. Od té doby byla nezbytnou součástí budování nejenom materiálního bohatství, ale i toho lidského, intelektuálního. Human capital, jak se říká ošklivě anglicky.

A dodneška je. U mě to propojení fungovalo velmi intenzivně od samého začátku, protože byznys jsme budovali společně.

Radka potom začala dělat ještě rodinné nemovitosti. To byla její parketa někdy od roku 2013.

Do dneška věci spolu hodně probíráme. A já vidím, jaká je to pro mě obrovská výhoda. Protože moje žena má úplně jiný pohled na svět než já. Ale když se na něčem shodneme, nebo naopak oba máme s něčím problém, tak ani nepotřebujeme jít do velkého detailu, protože ta intuice nám v tom směru pomáhá. I to, jak jsme hodně jiní. Takže v naší rodině to určitě bylo velmi, velmi intenzivní od samého počátku.

Myslím si, že je škoda, že to není u většiny lidí, se kterými já se potkávám jako s klienty.

Ale věřím a myslím si, že se nám docela daří po nějaké době spolupráce s mužem, který vybudoval byznys a přichází za námi, začít zapojovat nejenom děti, ale i partnerku. Nebo druhého životního partnera, protože to má veliké kouzlo a velkou přidanou hodnotu.

Jak vidíš ty, Pepo? S čím jsi se potkal ve svém životě?

 

Josef Podlipný

Náš vztah s Janičkou začal také velmi intenzivně. A největší přidanou hodnotou mi bylo to, že se Janička mnoho let, teď už s menší intenzitou, doptávala.

Když jsme se poznali, ona netušila nic o našich rodinných majetkových poměrech. A já samozřejmě stejně tak o jejích.

Když za mnou poprvé přicestovala, měli jsme možnost spolu projíždět krajinou. A já jsem jí říkal „Sem Tě vezmu, tady ta místa dobře znám. To je náš les. Sem Tě vezmu, ale tady, to budeš zírat, tam jsou krásný remízky, neskutečná příroda a nejenom flóra, ale i fauna.“ Pamatuju si dobře, když jsme dorazili domů, že bezprostředně poté volala domů, aby rodiče neměli starost, jestli v pořádku dorazila.

Poodstoupila sice kousek dál, i přesto byla slyšet. A zaslechl jsem v tom rozhovoru samé pole, louky, lán a lesy.

Takhle to bylo na začátku, že poznávala postupně náš rodový majetek, který, jsme získali bezprostředně před tím, než jsme se seznámili. Ona chtěla poznat kořeny toho majetku, chtěla znát souvislosti, a to mi bylo velmi příjemné. Za A

Za B, bylo velmi poučné to, jak jsem musel nacházet srozumitelná slova a popis majetku i souvislostí tak, abych ji nevystrašil, neodradil, ale zároveň náš rodící se vztah nezkazil.

Což je stejně poučné teď, když se zamýšlíme nad nastupujícími generacemi, protože velikost majetku nebo složitost nějakého problému může vztah nebo rodinu posunout i nesprávným směrem.

 

Vladimír Fichtner

Já si jen uvědomuji jednu věc, kterou jsi říkal – že jsi měl spoustu otázek od své ženy. Spoustu dotazů. To jsme vlastně s Radkou zažili také.

Protože já jsem byl ten, který se pohyboval ve světě financí, už nevím osmým devátým rokem, v době, kdy jsme se potkali. Takže už jsem měl nějaký náskok. V devadesátkách spousta věcí šla hodně rychle dopředu. Jak je člověk prožíval, nejenom se je učil, ale prožíval.

Vznikla burza, tak jsem byl jeden z prvních na burze atd. Člověk to vzdělání dostával spíš praxí než čímkoliv jiným.

Takže jsem měl pro Radku spoustu a spoustu odpovědí, ale na spoustu dotazů jsem odpovědi neměl. To mě vedlo k tomu, že jsme začali některé věci vymýšlet společně. Nebo jsem se o ně začal zajímat.

Ten druhý element ve vztahu já považuji za nesmírně důležitý a prospěšný. Mimo jiné proto, že z mého pohledu jsou ženy spíše nositelem filozofie ochrany bohatství a ochrany majetku.

Spíš mají blíže ke správcovství než my muži, kteří jsme víc takoví dobrodruzi. Podnikání je nám blízké, pojďme zariskovat a uvidíme, jak to dopadne.

Ve firmě jsme to s Radkou bylo to samé. Já jsem byl byznys development člověk, který vymýšlel věci.

Ona byla především finanční ředitel a back office. Měla na starost, aby všechno fungovalo v zázemí.

U hodně žen vidím tu ochranářskou roli. U hodně žen podnikatelů, u dvojic, vidím často, že žena je finanční ředitel.

Prostě k tomu mají holky obecně blíž. Ne vždycky. Občas je to obráceně. Ale vidím to poměrně často.

Pro mě vysvětlit ženě, co je filozofie, se kterou pracujeme, je velmi jednoduché. Protože je to přirozené, chránit bohatství a přemýšlet o tom, jak o něj nepřijít.

U podnikatelů-mužů je to občas složitější.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Kdyby tady s námi seděla Janička, tak by se zřejmě teď pousmála, když řeknu, že my jsme procházeli obdobím „Proč“. Teď tím procházíme znovu s vnoučkem a mě to hodně připomíná naše rané počátky diskusí. Otázky i odpovědi na „Proč“ byly velmi zajímavé i z toho důvodu, že mě nutily o něčem víc přemýšlet, než jsem ta slova formuloval. Anebo našel očekávanou odpověď na otázku proč.

Takže jsem si nedělal zkrácené cestičky za cílem. My byznysmeni, podnikatelé, máme většinou touhu překonat nějakou překážku nebo znovu ukázat, že na to takzvaně máme.

A ne vždy si klademe otázku proč. Proč máme nějaký ten krok udělat a jestli tím neutrpí třeba rodina, vztah nebo nějaká jiná součást rodinného bohatství.

Fáze otázek „Proč“ nám, teď zpětně si uvědomuji, umožnila formulovat i obrysy rodinného bohatství jako celku.

Nicméně, pojďme se teď ještě od našich vlastních příběhů podívat na sdílenou inspiraci.

Napadá tě, Vláďo, někdo, u koho lze podobnou tematiku ženy versus správa rodinného bohatství nasvítit jejich příběhem? Sdíleným příběhem nějaké jiné rodiny?

My se potkáváme s velkým množstvím úspěšných podnikatelů, kteří buď zažívají teď, anebo v minulosti zažívali s velkou intenzitou, stejné téma.

 

Vladimír Fichtner

Určitě mě napadá několik párů, které vybudovaly byznys spolu. Zažívaly velmi podobné věci, jako jsme zažívali my s Radkou, často ve stejném gardu. Byznys development a sales měl manžel a finance a back office měla na starosti žena.

Tam si myslím, že v případě takových rodin, nebo to vidím při rozhovorech, je krásně vidět, jak to obohacuje i správu bohatého rodinného bohatství. Jak tam dochází k přirozenému tříbení názorů, tím, že se zapojí obě strany velmi, velmi silně.

My, když se s takovým párem potkáme s Radkou, i když jsme se předtím nikdy neviděli, pět hodin sedíme a povídáme si. Je to splynutí myslí. Ve Španělsku jsme přesně takhle potkali jeden pár. Nikdy jsme se předtím neviděli. Pak jsme si vyměňovali zkušenosti nebo my jsme se jich ptali na zkušenosti se Španělskem a jak tam na některé věci jít. Sedli jsme si na oběd a seděli jsme v plážovém klubu od oběda do večera, pět hodin. Pak už jsme museli jet, ale jinak bychom tam možná seděli ještě dva dny. Protože ti lidé zažili velmi podobné věci jako my. Proto bylo jednoduché si o nich povídat, protože jsme měli stejnou zkušenost. To je určitě jeden z typů lidí, se kterými se potkáváme. Když potkáme podnikatelskou dvojici, tak většinou i na první schůzku s námi přicházejí jako dvojice.

Ale není to tak vždy. Řekl bych, že je to méně časté, protože častější je muž, který byl lídrem budování majetku. Žena se víc starala o rodinu a rodinné zázemí.

Muž se většinou s námi potkává jako první. Naše přání je, to spolu absolvujeme pravidelně, Pepo, už na druhé schůzce si ideálně popovídat s dvojicí, když tam není nějaký silný důvod, proč ne. Myslíme, že ve správě rodinného bohatství – ve výrazu rodinné bohatství vnímám tu šíři, nejenom materiální bohatství, ale to vztahové a opravdu rodinné – ženy hrají opravdu velmi důležitou roli. Vidíme to na prezentaci strategického plánu rodinného bohatství. Často, dámy prominou, holka přichází s klukem, který podniká celý život a je jim přes padesát, s tím, že bude jen poslouchat. Manžel jí říkal, ať jde s ním, že neví, co od toho čekat.

Je nádherné sledovat, jak se oba zapojují už v průběhu prezentace a žena odchází s tím, že tomu rozuměla, dávalo to smysl a líbí se jí to.

Prožíváme ty schůzky spolu, Pepo. Určitě máš v hlavě nějaký příběh, o který se chceš podělit.

 

Josef Podlipný

Já se s posluchači rád podělím o příběh, který vypráví i tvé příběhy.

Začnu nejprve s rodinou Petra. Petr společně s manželkou Janou a jejich dětmi postupně nastavují optimální model správy rodinného bohatství. Aby každý z rodinných následovníků měl stejné možnosti. Možnosti využít více než půl miliardový rodinný majetek pro svůj rozvoj, pro zajištění zdraví, pro dobrý a bohatší život. A tím myslím hlavně duševní, nikoliv jen finanční.

Díky víceleté společné diskusi si Jana, manželka Petra, dobře uvědomuje, jak důležité je nacházet kompromisy. A že je to mnohem důležitější než samotné kompromisy. Jak důležité je, aby rodina fungovala. Proto říkala, že ona si přeje ze všeho nejvíc, aby si v rodině uměli naslouchat, aby se vzájemně respektovali, aby se vzájemně podporovali. Nechce, aby se ze správy majetku stalo něco, co bude spojeno se stresem.

Nejvíc ocenila, že na to není a nebude sama. Protože v okamžiku, kdy by na to byla sama, zmiňovala, že stres by se tam dřív nebo později dostavil. A to s velkou intenzitou.

Druhou rodinu, kterou jsi mi svým příběhem připomněl, představím jako Filipa v roli budovatele rodinného bohatství. Kde Filip s již dospělými syny spravuje téměř miliardový majetek. V určitém okamžiku, poté, co poslouchal naše podcasty, ze kterých má velkou radost, byl příjemně překvapen, když jeho nejmladší ještě neplnoletý syn, začal vysvětlovat své mamince, co/kdo je to vlastně ten rentiér.

A říkal si „Aha, já jsem zjistil, že i neplnoletý syn se už může s touto oblastí správy rodinného bohatství začít postupně seznamovat. Nebylo to pro něj nic, co by mu život kazilo, naopak ho to obohatilo a uměl reagovat na dotaz mé vlastní ženy.“

Filipova manželka měla v určitém okamžiku šanci poznat víc než jen rodinnou radu, která řeší benefity pro rodinné příslušníky. Měla možnost zjistit, že se může věnovat oblasti filantropie nebo poznat do většího detailu samotnou správu rodinného bohatství a byznys, který umožnil Filipovi a jí rodinné bohatství vybudovat.

Tou největší devizou bylo to, že z našich schůzek odcházely motivované páry. Páry motivované k dalšímu kroku, který umožní připravit rodinu na mezigenerační správu rodinného bohatství. Na diskusi o rodinném bohatství.

Nicméně, Vláďo, vzpomeneš si na úplně první okamžik, kdy sis uvědomil, jak důležité je zapojení žen do správy rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

U mě to určitě bylo s Radkou před řádově 25 lety. Už jsem o tom povídal, tak to nechci opakovat. Ale pak jsem se občas potkal se situací, jak už to v životě bývá, že my kluci umíráme dříve než holky, kdy zemřel zakladatel rodu. A žena nebyla vůbec v obraze, vůbec nevěděla, co se kolem majetku děje a nevěděla, co s tím.

Když existovali partneři ve firmě, třeba tři kluci ve firmě, tak to bylo řešitelné, protože jí se vším pomohli. Firmu nějakým způsobem převzali a šlo to dál. Ale měla samozřejmě starosti, protože ne všechen majetek je jenom ve firmě.

Dneska samozřejmě už většina lidí nemá majetek jenom ve firmě, i když pořád je to ještě častá věc. Ale tam, kde nebyl byznys partner, a kluk to dělal sám, to je velký, velký průšvih. Pokud už tam nenaskočí mladá generace, která je na to připravená a má čas dorůst.

Ale když ten průšvih přijde dřív, když úmrtí přijde nečekaně, při nehodě nebo vždycky se může něco stát, je to někdy téměř neřešitelná situace.

Vždy říkám těm holkám, se kterými se potkáváme „Statistika je neúprosná. Mějte nějakou představu o tom, co se děje. Nemusíte vědět zdaleka všechno, ale musíte tušit, co se děje. Musíte znát nějakou filozofii přístupu. A stejně jako to učíme vaše dospělé děti, jak přistupovat k té firmě, jak se bavit o majetku, úplně to samé je potřeba absolvovat se ženou podnikatele, protože potřebuje vědět stejně jako děti.“  Zrovna teď o víkendu jsem absolvoval jednu takovou diskusi. První, s relativně mladými dospělými, v jedné podnikatelské rodině

Jednoho dne se může žena spolehnout na to, že děti to pořeší místo ní. Ale dokud nemá jistotu, že už to zvládají, už jsou v pohodě, všechno mají pod kontrolou, musí být ona v obraze.

Tolik asi za mě.

Kde jsi se s ním potkal ty, Pepo? Jak tys to vnímal? Znáš spoustu lidí, spoustu příběhů kolem sebe.

 

Josef Podlipný

V rodině. To bych mohl říct podobně jako ty, ale neřeknu to. My jsme to měli s Janičkou díky fázi proč snazší, spoustu věcí jsme řešili spolu.

Nicméně, s velkou intenzitou jsem se s tímto tématem potkal u svého dobrého kamaráda, který nedělal úplně chybně to, co teď pojmenuji. Ale chybu si v určitém okamžiku uvědomil.

On dodnes říká, že úspěšný podnikatel má jako základ pohodovou rodinu, kde je pohodové klima, ideálně s minimem starostí, a proto si starosti domu nenosil. Nechával starosti za dveřmi venku. Domů vždy nakráčel s úsměvem, plný optimismu a energie. V určitém okamžiku si ale uvědomil, že to nemusí být úplně ten správný scénář.

Nejvíc si to uvědomil těsně po covidu. Říkal mi, „já dělám něco podobného, jako kdybych celé rodině nasazoval neustále roušku. Pak se nemůžu divit, že je zkosí i sebemenší bacil. Oni nebudou připraveni na reálný život. Nebudou připraveni na to převzít s nějakou mírou odpovědnosti byznys nebo za nějaký majetek.“

Proto nepřehánějme ochranu našich blízkých, může se to vymstít nám i jim.

To bych určitě rád spojil s touhle první zkušeností. Když se na to podíváme touto optikou, jak se mění přístup ke správě rodinného bohatství v souvislosti se specifickými potřebami žen, dá se to nějak definovat? Jak se ten přístup mění?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu ženy mají blíž k ochraně bohatství a ke správcovství jako takovému.

To, co my děláme, se moc nemění. Jenom je pro nás žena jednodušší partner, protože jí nemusíme o ochraně bohatství přesvědčovat. Kdežto podnikatele, který celý život podstupoval rizika a vydělal na tom spoustu peněz, dostat do mindsetu správce, do polohy mentálního správce, je někdy poměrně obtížné.

Jsme spolu i deset let a pořád se to učí, pořád mu nastavujeme zrcadlo, že k tomu, co on umí a je mu přirozené (podnikání, dynamika, agresivita, risk), je potřeba mít i druhou část. To je obezřetnost, dlouhodobý pohled, ochrana bohatství. Vydělávat, ale zároveň dobře chránit majetek, dobře diverzifikovat, nesázet všechno na jednu kartu.

Neřekl bych, že náš přístup se moc mění, ale zapojením žen získáváme v rodině dalšího spojence, který má správcovskou roli velmi často přirozenější. Proto i diskuse v rodině může probíhat nejenom o té dynamice, ale třeba i o správcovství a ochraně bohatství i v mezidobí, kdy se my s klientem nevidíme. Což si myslím, že je velmi cenné a prospěšné.

Mimo jiné proto, že ty diskuse samozřejmě dřív nebo později začínají sledovat děti, začínají být do nich zatahovány a vidí krásně ty dva pohledy.

 

Josef Podlipný

Já to cítím velmi podobně. Je to tak, že s našimi ženami se pojí větší komplexita a jdeme víc do šíře. Nejdeme jenom po nějakém konkrétním cíli vybudovat, spravovat a chránit další pilíř, jako finanční majetek.

U otců zakladatelů firem se často tito zakladatelé utíkali k vyřešení nějaké otázky nebo nějakého problému. Chtěli si uvolnit čas, ať se chtěli vzdát nějaké exekutivní role, nebo si chtěli uspořit čas díky tomu, že přizvou spolusprávce majetku anebo hledali svého nástupníka.

Když ho nemohli najít, prostě se vrhli na jinou činnost, která jim dělala radost. Ale zapojením žen se dostává do hry celá rodina. Otec zakladatel nemůže říct, nikdo z rodiny to nesplňuje, tak to ještě nějakých pár desítek let potáhnu já. Ale začíná díky diskusi s manželkou více vtahovat i do své hlavy témata rodiny, filantropie, a jak připravit děti na budoucnost.

Předtím to pro něj, většinou, nemělo tak velký význam. Najednou partnerství tam ukazuje významnost těchto oblastí – rodiny a filantropie.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že je to samozřejmě i obráceně. Pokud je byznys lídrem holka, i ona dostává od muže, který je třeba někde zaměstnán, zajímavou zpětnou vazbu na to, co se děje. Ten úplně jiný úhel pohledu. A rodině je vzájemná komunikace ke stejnému prospěchu. Takže to není o tom

Realita českého světa je, že my se v tuto chvíli jednoznačně potkáme mnohem více muže. 90 – 95 % našich klientů, se kterými se potkáváme, jsou primárně muži. My se snažíme do toho našeho povídání ženy dotáhnout co nejdřív, ale v obráceném gardu to funguje stejně. To vím z konkrétních příkladů, a to je skvělé.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem jsou ženy versus správa rodinného bohatství.

Napadá tě, co je klíčové pro posílení pozice a sebejistoty ženy při správě rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Určitě je důležité, aby si uvědomila, že jednoho dne to může být na ní. Takže vnitřní motivace. Ona musí chtít ty věci začít poznávat. Ne geniálně řešit, ale začít poznávat, seznamovat se. To bych řekl, že je moc důležitá věc.

A druhá věc, je kritické, aby komunikace probíhala ve srozumitelné formě. Nejlepší profesor na vysoké škole, kterého jsem měl, říkal „Mě nezajímá, co jsem napsal ve skriptech. Vysvětli mi to jako mladšímu bráchovi.“ Teprve tam pochopil, jestli tomu rozumíme nebo jenom jsme si něco nabiflovali.

Když jsme schopní vysvětlovat jednoduše, srozumitelně a ženy ze schůzek odcházejí s tím, že tomu rozumí, že to je dobré a nikdy si nemyslela, že by to vůbec mohlo být pro ni uchopitelné, tak z toho mám obrovskou radost.

Řekl bych vnitřní motivace, chuť a srozumitelnost.

Za tebe, Pepo, jaká je odpověď na tu samou otázku?

 

Josef Podlipný

Neřekl bych nic jiného.

Tady a teď začít komunikovat a využít svého partnera nebo partnerku, přesně jak jsi zmiňoval. Tím budovatelem může být klidně i žena, to není úplnou výjimkou. Začít komunikovat o rodinném bohatství v době, kdy na to má ještě chuť, kdy na to má energii. Ne v době, kdy musí něco předávat, protože by to sám nezvládl/a.

Nebýt na to sám.

Vážení posluchači, pokud vám tento díl podcastu přijde inspirativní a váš rodinný majetek má velikost alespoň v řádu stovek milionů korun, neváhejte nás požádat o nezávaznou konzultaci.

Možná právě pro vás máme připraveného pomocníka. Pomocníka v lepším zapojení žen do správy rodinného bohatství.

S Vláďou se na vás moc těšíme, oslovte nás a při osobním setkání si můžeme popovídat o vašem rodinném bohatství a o tom, co udělat, aby vydrželo i pro budoucí generace.

Pro dnešek děkuji za pozornost a přeji Vám hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

Při správě bohatství je potřeba počítat i s hotovostí a nástroji peněžního trhu.
Není to jen o investicích, firmách, nemovitostech, akciích, dluhopisech apod.

Na jednu stranu má hotovost své dobré důvody.
Na stranu druhou je vhodné zajistit, aby hotovost nebyla jediným řešením, protože si na ni brousí zuby třeba inflace.

Výhody i nevýhody hotovosti probírají Josef Podlipný s Vladimírem Fichtnerem v podcastu Mezi Rentiéry.

Dozvíte se, že hotovosti může sloužit k nákupům při propadech akcií. Jaký mají úrokové sazby vliv na držení hotovosti. Jak důležitá je role finanční gramotnosti a proč i o správě hotovosti diskutovat s rodinou.

Vladimír také upozorňuje na specifikum České republiky, které udělalo zbytečné vrásky nejednomu člověku s větší hotovostí.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi poprvé pocítil naléhavost myslet na hotovost a na peněžní trh třeba i ve svém vlastním portfoliu?

 

Vladimír Fichtner

Asi když jsem poprvé začal využívat nákupy při poklesech. Co to znamená? Vždy, když nějaké aktivum poklesne, typicky akcie, může být dobrý čas je přikoupit.

Když jsem nebyl ochoten kupovat za 100, tak když stojí 90, 80 nebo 70, a pořád jsou to rozumné akcie, může dávat smysl využívat poklesu k nákupům.

Tak to dělají zkušení investoři. Člověk zjistí, že když je pokles trošku delší a intenzivnější, nepoklesnou akcie o 10 %, ale třeba o 20 nebo 30 %, že mu může hotovost dojít, aby mohl nakoupit při poklesu.

Ještě jí má dost na to, aby nakoupil při 10% poklesu, někdy i dost, aby nakoupil při 20%. Poklesne to, koupím něco. Poklesne to, zase koupím. Ale na 30 nebo na 40 % už to nemusí být dost.

Tam jsem si asi uvědomil, když jsem začal potkávat dlouhodobější a významnější poklesy, že je dobré mít příležitost využít pokles k nákupu, když jsem ho chtěl využít. A velmi rychle mě to naučilo, že té hotovosti mám držet trošku víc.

Navrhuji, že budeme říkat hotovost, ale není to hotovost, co mám doma „ve slamníku“.

Ale jsou to třeba nástroje peněžního trhu nebo proti-inflační dluhopisy, které mají docela rozumnou likviditu, nebo jiné fondy peněžního trhu, termínované vklady, bankovní účty.

Zjednodušeně budeme říkat hotovost, bude to rychlejší, ale není to jenom cash.

Asi poprvé, kdy jsem to zažil, bylo pravděpodobně v letech 2000–2003, kdy byl velký pokles. Pak finanční krize přinesla podobné poklesy a pak už se to opakovalo častěji. Brexit přinesl nějaký pokles, Covid přinesl nějaký pokles a válka na Ukrajině přinesla také poklesy.

Josef Podlipný

Já si vzpomínám dílem na vlastní a dílem sdílenou zkušenost z realitního trhu v zahraničí.

Ta se týkala zkušenosti, kterou bylo možné převzít od Kiyosakiho.

Já jsem si tehdy plnou vahou uvědomil, že on říkal „Ti skutečně bohatí nepracují pro peníze“. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsme zainvestovali do oblasti realit. A ono se to nedařilo tak, jak jsme si od toho slibovali. Obrátka nepřišla v čase, kdy jsme chtěli.

Naskytly se další příležitosti a já jsem si pak následně znovu přečetl Kiyosakiho a říkal jsem si „Ty jo, ten chlápek se úplně trefil do černého, protože říká v jedné části, že skutečně bohatí lidé se učí.

Ne že by investovali proto, aby získali peníze. Ale oni investují proto, aby se něčemu novému naučili.“

Pokud bych neměl dostatek hotovosti, v tom zjednodušeném vyjádření, nemohl bych se učit. Musel bych třeba prodat to, co jsme zrealizovali za méně výhodnou cenu.

Nemohl bych se naučit marketingu a prodeji, abychom to prodali za cenu, kterou jsme si předsevzali, že je optimální.

A tím pádem bychom nezískali to, proč jsme do téhle části byznysu vstoupili.

Hotovost pro mě tehdy byla nástrojem, který mi umožnil se učit. Nebyla tím primárním důvodem, proč spravuji nějaký majetek.

Nicméně zpátky k důležitosti hotovosti. Proč ji tedy milují úspěšní podnikatelé? Třeba i ti, co mají majetky v hodnotě vyšších stovek milionů nebo dokonce desítek miliard.

Proč někdo s tak velkým majetkem miluje hotovost?

 

Vladimír Fichtner

Mně jenom spojení „miluje hotovost“ trošku připomíná strýčka Skrblíka, co si každé ráno šel zaplavat do bazénu plného zlaťáků. A bavilo ho to. To asi není ten případ.

Já myslím, že lidé mají rádi hotovost ve chvíli, kdy si uvědomí, nebo alespoň my podnikatelé často díky tomu máme šanci udělat nějaký obchod, který je třeba za mimořádně dobrých podmínek.

Na začátku své poradenské praxe jsem se často potkával, a dodneška se často potkáváme se s tím, že lidé si nechávají někdy až moc hotovosti, kdyby přišla nějaká příležitost.

Najednou zjišťuji „aha“ momenty. „Aha, když si otevřu účet ve Švýcarsku, mám tam nějaké investiční portfolio, tak si proti tomu můžu půjčit na lombardní úvěr. Druhý den můžu mít peníze v Čechách na účtu. A nemusím tu míru hotovosti, opravdové hotovosti, která není někde zavřená v nějaké dlouhodobější investici, mít třeba tak významnou, jak by bylo potřeba.“

Myslím, že pro nás podnikatele je typické, že máme rádi příležitosti. Proto buď hotovost máme, nebo hledáme způsob, jak jí mít. Je jedno, jestli máme první milion dolarů nebo deset milionů dolarů nebo sto milionů dolarů.

Diskuse o hotovosti, cashflow, je všudypřítomná, a jenom s velikostí majetku se zvyšují objemy obchodů, které člověk dělá.

Když jsem se bavil s člověkem, který má půl miliardu v investicích, on uvažuje v řádech vyšších desítek anebo nižších stovek milionů.

Najednou řekne „potřebuju nějakou hotovost zítra, 100 milionů.“ OK, je tam příležitost. Já myslím, že pro nás podnikatele je nejvíc ta příležitost. To je to, co nás asi zajímá.

 

Josef Podlipný

Já se často potkávám s tím, že úspěšní podnikatelé koukají na majetek z pohledu hodnoty jednotlivých aktiv, které jejich rodinné bohatství tvoří. A méně si všímají toho, jaké jim ta aktiva přinášejí příjmy a jak udržitelné jsou. Až do okamžiku, kdy hotovost potřebují.

To je například, jak jsi zmínil, že najednou potřebují třeba 100 milionů. Tam jim začne větší měrou docházet to, že je důležitější se dívat na otázku, jaké příjmy to generuje. A jak udržitelné jsou, než jenom na hodnotu majetku a jednotlivých aktiv.

Když nicméně budeme chtít rentiérům, našim posluchačům, poradit, jak velký podíl by hotovost měla mít v celkovém majetku? Z vlastní zkušenosti a z pohledu na obraz portfolií nejbohatších lidí na světě, jaký podíl má mít hotovost v celkovém majetku rentiéra nebo správce rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Já nerad říkám jedno schéma, které je univerzální. Protože situace může být velmi individuální. Na druhou stranu nemám rád, když se někdo vymlouvá a říká, že neví. Zjednodušeně, a neberte to prosím jako investiční radu, která musí být vždy individuální, ale jenom jako nasdílení zkušenosti.

Z mé zkušenosti vyplývá, že to může být třeba 10 až 25 % portfolia.

Proč 10 až 25?

Záleží na dvou faktorech.

Jeden faktor je samozřejmě míra potřeby. To znamená, jak moc třeba ještě vyhledávám příležitosti a chodí kolem mě. Tam je někdy potřeba hotovosti automaticky více.

Druhá potřeba nebo ten druhý faktor je výše úrokových sazeb. Když jsou úrokové sazby nízké, jako byly před rokem 2021, tak hotovost je vlastně zátěží pro portfolio. Protože nic nevydělává. Možná si vzpomenete, kolik jste měli úrokovou sazbu v bance. Nebo kdo měl víc jak milion euro ve švýcarské bance, tak měl – 0,8 %.

Sice vydělával na jiné části portfolia, ale na hotovosti prodělával. Šlo to vlastně do výkonnosti, resp. snižovalo to výkonnost celkového majetku.

Takže bylo potřeba vážit, kolik je ta příležitost a kolik je hotovost. Když jsou úrokové sazby nízké, tak to automaticky naznačuje trošku nižší míru hotovosti, protože je možná lepší využívat v tu chvíli třeba intenzivnější lombardní úvěr, o kterém jsem už trošku mluvil.

Když jsou úrokové sazby vyšší, řekněme, když byly sazby ČNB 7 % a ta hotovost vydělá 6,5 % v koruně. V dolaru v tom samém okamžiku třeba 5 %, tak nevadí, že mám 20 % v takovém typu aktiva, protože to vydělává 5 % nebo 6 %. A to není úplně špatné na rentiérské portfolio.

Tyhle dva faktory bych bral do úvahy při té konkrétní částce. Řekl bych, že se budu pohybovat mezi 10 až 25 %. A může to být méně a individuálně i více. Tohle je nejčastější odpověď na to, když to řešíme sami v rodině anebo s našimi klienty.

 

Josef Podlipný

Já k tomu jen dodám, že skutečně bohatý člověk měří hotovost i počtem let nebo možná i desítek let, po které mu hotovost dopřeje spokojený život bez ohledu na to, jestli jeho dosavadní majetek generuje hotovost další.

Vzpomínám si na jednoho kamaráda z Kanady, který říkal, že to zná jen z vyprávění, když jeho rodina utekla z ČR do Kanady. Bylo nesmírně důležité, aby měli dostatek hotovosti na přežití prvních pěti let. Protože prvních pět let tam teprve budovali něco, na čem teď funguje už druhá generace a funguje velmi dobře.

 

Vladimír Fichtner

Mluvíš o rentě, nebo o potřebách v příštích pěti, deseti letech.

To je samozřejmě také důležitý faktor.

 

Josef Podlipný

Neříkám tím pádem, že stačí jenom vydržet x měsíců platit běžné životní náklady. Ale je potřeba, aby se člověk poučil i z historie. I tento příběh českého emigranta do Kanady ukazuje, že pět let bylo potřeba na pět let života.

 

Vladimír Fichtner

Ano. To je asi dobré si uvědomit, že jako budoucí rentiér „mějte peníze na tři až šest měsíců vašich výdajů, dejte si je stranou jako železnou rezervu. Nebo na dvanáct, když je nějaká krize.“

Ale jako rentiér už je člověk trošku v jiné situaci. Souhlasím s tím, že mít peníze na klidně pět až deset let dopředu v takovém hotovostním instrumentu, který je součástí 10 až 25 %, o kterých mluvím. Z hlediska portfolia.

To souvisí s velikostí portfolia. Když máte miliardové portfolio nebo 500 milionů, tak vaše životní výdaje nejsou už tak významné. Je potřeba je mít, ale nejsou tak významné vzhledem k ostatním objemům obchodu.

Když máte 100 milionové portfolio a máte rentu 200 tisíc, tam už tolik rezervy nemáte. Tam je významné odložení dost peněz na rentu, abych jí nemusel řešit. Mít různé zdroje cashflow, aby tlaky na rentu byly menší. Nebo na to, že majetek musí vydělávat a odprodám ho v zisku. Tam záleží na velikosti majetku.

 

Josef Podlipný

Určitě, nepochybně záleží na velikosti majetku. Záleží i na dosavadní skladbě majetku.

Vzpomínám si na další příběh, kde Tomáš prodával část svého byznysu. Naštěstí si včas uvědomil, že současné výdaje rodiny extrémně narostou po prodeji tohoto byznysu. Protože velkou část z výdajů právě financoval jeho byznys.

Ten extrémní nárůst, abyste si dokázali představit, byl z původně uvažovaných 200 až 250 tisíc měsíčních nákladů o dalších 400 tisíc.

Tomáš říkal, že tohle jsou výdaje širší rodiny a potřebuje mít na financování spokojeného života ne 250 tisíc, ale skoro 700 tisíc.

 

Vladimír Fichtner

To by mě zajímalo, co byl ten detail. Pokud ho budeš vědět.

Jedna z věcí, která s tím souvisí a kterou vím je to, že nejlevnější je chodit do práce. Protože když najednou nechodíte do práce, nerozvíjíte podnikání, máte už nastavený rentiérský mód, najednou začínáte cestovat, užívat si. Chodíte víc na obědy s manželkou, a ne s byznys partnery.

Kdysi dávno, když jsem začínal v poradenství, Merrill Lynch a další americké firmy říkaly, že když člověk jde do „důchodu“, z amerického pohledu předčasného důchodu – Early retail moment. Když prodá firmu, tak se počítá s tím, že 70 % svých existujících životních nákladů bude potřeba financovat. Že ten koeficient je 0,7 proti současné životní úrovni z hlediska nákladovosti.

Realita je samozřejmě téměř dvojnásobná. Dneska už se ví, že to je nějakých 1,3 až 1,4.

Protože když nechodím do práce, je to drahé. Samozřejmě přibydou takové věci, že všichni naši členové rodiny mají auta ve firmě, mobily ve firmě, internet ve firmě.

Hups. Sto tisíc sem, sto tisíc tam.

 

Josef Podlipný

Zabezpečení ve firmě, myšleno zabezpečení majetku mnohdy, a spousta dalších a dalších nákladů. S tím určitě souhlasím.

Ještě to má jeden rozměr. S hotovostí je spojena i nezbytná finanční gramotnost. Mnoho z vás asi napadne spousta příběhů, kdy někomu spadla hotovost tzv. do klína. Výherce v loterii nebo někdo, kdo zdědil obrovský finanční majetek.

Ve valné většině to nepřineslo žádné štěstí, natož uspokojení životních potřeb. O tu hotovost pak záhy většinou příjemci buď přišli, anebo dostali bolestivou životní lekci.

Proto, abyste nedostali tuto bolestivou životní lekci, co bys poradil jako zkušený investor a správce? Jak pracovat s hotovostí? Jaká aktiva využít pro to, aby hotovost nepřinášela propad výkonnosti portfolia? Aby přinášela svobodu, i tu emoční, kterou jsi zmínil v některém z předchozích příběhů?

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka, ale tak na tři podcasty. Zkusím to trošku zestručnit.

Přestože hotovost do portfolia patří, měla by být jeho součástí, ne jeho základem. To je bod číslo jedna.

To znamená, dokážu si představit, že hotovosti definované na začátku, je v portfoliu 10–25 % u rentiéra. Ale to není všechno.

Potřebuji mít v portfoliu akciové produkty. Potřebuji mít další produkty. Asi relativně málo dluhopisů, protože ty, jak nám ukázaly i poslední roky, jsou poměrně nebezpečné. V dobách vysoké inflace spíš ztrácí na hodnotě. Takže dluhopisů není tolik potřeba.

Nemovitosti můžu mít a další investice. Hotovost má být součástí, ne jediným řešením.

Když peníze dostanu jednorázově, je dobré se na to připravit. Já vždycky říkám každému „otevřete si účet ve Švýcarsku, v klidu o tom popřemýšlejte a pojďme se potkat 6 měsíců před tím, než očekáváte, že peníze přistanou na vašem účtu.“

Protože v okamžiku, kdy přistanou, je potřeba se o ně začít starat s rozvahou, s rozmyslem. Ne v křeči, ve stylu „kam já to dám?“ Často si lidé nechají poslat peníze i do Čech, což já každému, co můžu, vymlouvám. Protože v tu chvíli to najednou vědí všichni. Na iDnes byl jeden z nejčtenějších článků, jak nějací lidé vyhráli 250 milionů ve Sportce. Byli z toho nešťastní, protože jim to přišlo do české banky, na malé město, na finančním úřadu to museli ještě řešit. A všichni to najednou věděli. Tady se ví všechno. V téhle malé zemi.

Josef Podlipný

Najednou měli spoustu přátel.

Vladimír Fichtner

Najednou měli spoustu přátel a vlastně spoustu průšvihů.

Já říkám „jděte do Švýcarska“. Tam si bankéři jdou sednout za to, že řeknou o někom, že má u nich peníze. Prostě to je ilegální. Oni můžou říct jenom „já se k tomu, jestli někdo u mě má peníze, nemohu vyjádřit.“ To je jediné, co mohou říct.

Připravte se na hotovost, v té sportce se člověk úplně nepřipraví, ale pořád dělejte vše s rozvahou. Nedělat nic rychle, radši to nikomu nějakou dobu neříct, pokud to jde. Když je ta hotovost větší než dva miliony euro, tak utečte do Švýcarska. Tam není co řešit.

 

Josef Podlipný

Je to vlastně dobrá zpráva pro všechny vrcholové manažery. Manažery, kteří mají třeba life changing bonus. Nebo pro ty z vás, úspěšných podnikatelů, kteří uvažují o částečném odchodu z byznysu. Nebo dokonce plném prodeji vašeho impéria, které jste léta budovali.

Co pak bude následovat, když nás takovýto rentiér osloví? Jak to bude vypadat, můžeš teď dát takovou maličkou ochutnávku, aby rentiéři věděli?

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba se systematicky zamyslet nad tím, co dál se svým životem. Jak přejdu z fáze budování do té správcovské. Nebo jestli chci přejít nebo nechci. Jakou mám životní situaci, jakou mám rodinnou situaci, jak chci zapojit další lidi?

První věc, kterou děláme, je takový strategický pohled na další život. Kdy si společně povídáme o věcech, na které člověk většinou nenajde parťáka. To je základ.

Nemusím zdůrazňovat, že jsme na té první schůzce my dva. Teprve v dalším kroku zapojíme kolegy, když se už začínáme bavit o konkrétních investicích. Ale na to společné povídání, co dál se životem a rodinnou situací a majetkem, je potřeba nadhled.

Jak říká jeden náš klient „pohled z deseti tisíc metrů“, ten strategický. Na tom je potřeba strávit 3, 6, 9 hodin.

To není jenom o tom, že se potkáme jednou na 3 hodiny, a podruhé na 3 hodiny, kde něco prezentujeme. To vše chce uzrát, chce to trošku zažít si to a říci „jo, to je ono.“ Málokdo z nás je schopen se rozhodnout hned a okamžitě.

Zároveň je důležité postupovat vpřed, nenechat to vyhnít, nenechat to ležet ladem. Neříct si „tak jsme se potkali, dobrý. A teď už jenom přijdou peníze.“

Ne. Je potřeba se penězům věnovat, aby nakonec nezůstaly jenom v hotovosti. Abych, když mám hotovost a přijde nějaká finanční krize, najednou nezačal řešit, kde mám ty peníze a nepřišel jsem o ně. Je to systémově důležitá instituce, nebo není? Všem těmto křečím se dá jednoduše vyhnout, když o tom člověk přemýšlí včas, v pohodě, v klidu, když do toho jde s rozvahou.

 

Josef Podlipný

Opět mi to připomíná Kiyosakiho, který říkal „Peníze jsou skvělý sluha, ale zlý pán. A když se naučíš vládnout ty jim, čeká na tebe bohatství.“

Ty jsi, Vláďo, zmínil, že by hotovost neměla být jediným řešením. Zároveň, že by měl úspěšný podnikatel včas začít tyto otázky řešit.

Budeme rádi, když s námi.

Co dalšího tě napadá, když se bavíme o rovině času, že je důležité při diskusích o hotovosti a jak s ní pracovat?

 

Vladimír Fichtner

Dneska ses ptal hodně, Pepo, ty mě. Já jsem Ti nedal moc prostor. Co napadá Tebe?

Josef Podlipný

Vážení přátelé, když se bavíme o veličině času, je potřeba se také zamyslet, kolik času chcete a jste ochotni věnovat hledání řešení.

A to nejen teď a tady. Ale pravidelně a po nějakou delší dobu, kterou bychom měli počítat ideálně v násobcích let.

Mé doporučení, byť se na to dívám stejně jako Vláďa, že není nic černobílé, a nemusí to platit právě pro vás, ale může vás to povzbudit k přemýšlení, je 5 hodin měsíčně. 5 hodin měsíčně my, nejenom vy, ale celá vaše rodina. Na to, abyste diskutovali o tom, jak s hotovostí pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že 5 hodin je skoro minimální čas. Bylo fascinující, když jsme potkali nedávno jednoho z našich nových klientů, že říkal „No, já nechci, aby majetek přinesl rodině nějaké starosti a problémy.“ Když jsi se zeptal na otázku, kolik tomu bude ochoten věnovat, řekl, že ochoten je. A rodina? „No, to nejde!“
Když to nejde, Petře, tak to nejde. Ale pak nemůžete čekat, že se něco změní. Že tu rodinu toto do toho zatáhnete, když nejste schopni to zrealizovat.

Jeden z našich již „starších“ klientů má už rodinu ve světě. Každý měsíc je přiveze a stráví pět, šest hodin spolu na rodinné radě. Nebo spolu s námi. To je vlastně víc, a je to o víkendu.
Mají své životy dospělé děti, ale přijedou z Evropy a jsou tady. Protože cítí, že je potřeba v tuto chvíli tomu věnovat víc energie, než se ta rodina prostě sehraje.

Ale to už jsme úplně v jiném tématu.

Tak teď zpátky k hotovosti.

 

Josef Podlipný

Když se vrátíme zpátky k tématu, jistě si vzpomenete, že jím bylo, proč i nejbohatší lidé světa stále milují hotovost a nástroje peněžního trhu.

Jednou z možných dalších odpovědí, která vás, věřím, také napadla je právě proto, že jim nabízí svobodu a čas.

Proto vám přeji, abyste měli ve svých portfoliích dostatek hotovosti, která vám umožní vyčlenit správný čas pro to, abyste vaše rodinná bohatství chránili mezigeneračně.

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

Je lepší sáhnout po bankovních úvěrech, po emisích dluhopisů nebo po prodeji části firmy?

To bylo téma diskuze Josefa Podlipného, Vladimíra Fichtnera a jednoho majitele úspěšné firmy.

Každý přístup k financování v sobě ukrývá příležitosti a někdy i fatální rizika. Kdo má sílu peněz a jak to ovlivňuje naše podnikání?

Vy máte nyní možnost vyslechnout si názory a konkrétní příběhy, abyste získali nadhled na tuto problematiku zásadní pro rozvoj firmy.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pojďme začít příběhem.

Jirka byznysově roste každý rok řádově o vyšší desítky miliónů, nebo stovky miliónů v některých letech.

V určitém okamžiku za námi přišel a říkal: „Tak pánové, jdu se za vámi poradit. A jdu se podělit o to, jak o tom přemýšlím.”

Na naši otázku: „Jak tedy teď financujete růst svého podnikání?”, zmínil to, že primárně přes bankovní úvěry.

Vláďo, na co myslel Jirka v tom okamžiku, kdy k nám přišel? Co byla jeho motivace? Proč šel k nám?

 

Vladimír Fichtner

Jo, jo, vzpomínám si na Jirku. On mluvil o tom, že by ho zajímalo, jestli by nebylo lepší než bankovní úvěr, vydat třeba emisi dluhopisů nebo prodat část svojí firmy.

A to bylo to téma, o kterém jsme se bavili celé dvě hodiny, které jsme tomu věnovali.

Důležitost zapojení širší rodiny (nejen) do rozhodování o financování

Josef Podlipný

Přesně tak. Dvě hodiny jsme diskutovali nejenom různé možnosti, které Jirku napadaly, anebo my jsme věděli, že existují, ale hlavně jsme s Jirkou diskutovali rizika a změnu, kterou by podstoupil, kdyby využil pro růst svého podnikání jiný nástroj než bankovní úvěry.

Také jsme s Jirkou velmi diskutovali, jestli růst podnikání je jediná mantra, kvůli které přišel, nebo zda tam je ještě něco dalšího, co by s námi chtěl probrat.

Další téma Jirka nakonec definoval naprosto jasně: Udržitelnost rodinného bohatství a vtažení rodiny do hledání řešení.

A proč to zmiňuji?

Podle nás to není žádná odbočka z hlavního tématu. Zmiňuji to proto, že Jirka se přišel za námi dvěma poradit, ale přišel sám. Až při diskusi s námi si uvědomil, jak je nesmírně cenné, aby u majetkových diskusí a třeba i hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu byla širší rodina. Aby na rozhodnutí a na přemýšlení nebyl sám.

Tolik malá odbočka, ale pojďme se ale vrátit k tématu růstu byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Jirka se hlavně zajímal o financování růstu, takže pojďme se věnovat tomu financování.

On využíval velmi efektivně bankovní financování za velmi rozumných úrokových sazeb.

 

Josef Podlipný

Možná je dobré pro naše čtenáře připomenout, proč za velmi rozumných úrokových sazeb.

Jirka říkal, že jeho byznys má úvěrovou historii v několika bankách už mnoho let. Banky ho znají a je pro ně mnohem snadnější spočítat rizikovost další investice do jeho byznysu. Svá rozhodnutí opírají nejenom o jeho dosavadní zkušenost a jeho úspěchy, ale také o majetek, který zatím není úvěrem nijak zatížen.

Nepříjemná zkušenost s ukončením bankovního úvěru

Vladimír Fichtner

Jirka si správně uvědomuje jednu věc. Banka, která vám dává úvěr, může změnit názor a může vám ty peníze stáhnout.

Já jsem to zažil v roce 2008, kdy se k nám takhle zachovala ČSOB. Stáhla nám peníze z kontokorentu, přestože k tomu nebyl z naší strany žádný důvod. Ale protože jsme byli ve špatném sektoru, tak prostě v dobách přicházející finanční krize najednou kontokorent nebyl.

Jeden kamarád mi říkal, že to zažil úplně stejně se stejnou bankou. Ale co jsem potom zažil nebo slyšel, tak se to dělo ve více bankách. Nebyla to jenom ČSOB.

Ale kdybychom tenkrát neměli svoje peníze nebo někoho, kdo by nás podržel, tak už bychom možná nebyli.

 

Josef Podlipný

To znamená, že ses zničehonic dozvěděl, že nemáš kontokorent?

 

Vladimír Fichtner

Já jsem zavolal do banky a oni mi řekli: „No, ale tady už účet nemáte.”

Říkám: „Jak účet nemám?”

„No Vy ho máte na nedobytných pohledávkách na centrále.”

Ptal jsem se: „Cože? Vždyť vám nedlužíme ani korunu.”

Protože jsem vyrostl ve financích, tak jsem věděl, že musíme mít všechno zaplacené na korunu přesně včas. Ani jedno zpoždění.

No ale byli jsme ve špatném sektoru. Prostě banka si vyhodnotila segment, ve kterém jsme podnikali, jako nebezpečný a stáhla všechny úvěrové linky z tohoto segmentu bez ohledu na to, jestli byl někdo lepší nebo horší, schopnější se s tou krizí potkat nebo méně schopný.

My jsme propustili lidi. V prvním kvartále 2009 už jsme byli v zisku. Vůbec to banku nezajímalo.

Přišli jsme na centrálu a tam byl takový týpek typu exekutor a říkal: „Tak buď ten kontokorent zaplatíte hned nebo do roka nebo do dvou. Vyberte si. A tady máte ještě dozajišťovací směnky.”

Naprosto nechutný jednání. Bohužel to tak je. A je dobré to vědět.

Jirka si to uvědomuje. Přestože banka poskytuje nějaký úvěr, tak si to může rozmyslet, peníze stáhnout a on musí být připraven i na jinou variantu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, to je bolestivá zkušenost. Nicméně známe se už nějaká léta, tohle nebyl tvůj hlavní byznys. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Ne, to byla vzdělávací firma, kterou jsme měli spolu s mými kolegy Petrem Pavláskem a Karlem Kořeným, KFP s.r.o.

 

Josef Podlipný

Vážení čtenáři, a teď si představte, že by to byl váš hlavní byznys.

O to naléhavěji zní otázka hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu.

Pojďme se tedy podívat na možnosti, jak financovat růst byznysu a co to znamená z pohledu rizik i dalších faktorů.

Diverzifikace bankovního financování

Vladimír Fichtner

Co se týče bankovního úvěru, určitě je dobrá diverzifikace u více bank.

Nám v té nepříjemné situaci nabídla individuální řešení Raiffeisenbank a díky tomu jsme byli schopní to zvládnout.

Vím, že jeden můj kamarád, kterému banka stáhla 20 milionů z jeho primárního byznysu, našel řešení v jednom investorovi, který mu v tu chvíli půjčil. A v jednom odběrateli ze západního Německa, který mu poskytl vlastně šanci a peníze. Víceméně překlenovací úvěr.

Takže ukončení úvěru se dá vyřešit, ale je dobré nebýt závislý v tom úvěru jenom na jedné instituci. Je dobré nebýt závislý na jedné časové fixaci. Na jedné úrokové sazbě. Nějaký úvěr může být s proměnlivou úrokovou sazbou, nějaký s fixní úrokovou sazbou. Dá se to kombinovat.

Diverzifikace úvěrových zdrojů v rámci bankovního financování a v rámci různých tranší toho úvěru nemusí být špatná věc, která to riziko může snížit.

Emise firemních dluhopisů

Jirka přišel s tím: „Hele, co nějakou emisi dluhopisů vydat?” Byla to docela zajímavá diskuse, protože jsme si povídali o tom, co to vlastně znamená.

Já jsem říkal: „Jiří, za kolik si financujete dneska ten úvěr? A kolik si myslíte, že byste musel dát v dnešních dobách, v dnešních úrokových sazbách?”

Bylo to v době, kdy úrokové sazby ČNB byly 7 %.

„Tak kolik si myslíte, že byste musel platit úrok na dluhopisu, aby to pro někoho, kdo nechce riskovat, respektive si uvědomuje riziko privátního kapitálu, kolik byste musel dát, aby to dávalo smysl?”

„Z našeho pohledu byste musel nabídnout 12 až 15 % na výnos takového dluhopisu, aby tam byla proti sazbě ČNB nějaká rozumná přirážka.”

 

Josef Podlipný

Ano, to si uvědomuji. A také si vybavuji překvapivý výraz Jirky, protože si nemyslel, že to bude takhle vysoký rozdíl oproti bankovnímu financování.

Ještě víc jsme navnadili k navazující diskusi Jirku, když jsme zmínili, jak vypadá financování třeba u developerů.

Nabídka financování developerského projektu s výnosem 32 %

Vladimír Fichtner

Já jsem říkal Jirkovi: „Jiří, já jsem teď dostal možnost odkoupit podíl od jednoho investora na velkém developerském projektu nad půl miliardy.”

Potkal jsem se s nějakým zprostředkovatelem, který to nabízel. A ten v principu nabízel roční výnosnost 20 %. Při takovém, řekněme, půl miliardovém obchodu.

Ten zprostředkovatel říkal: „No, Vladimíre, a to je dobrý, ne? Dvacet procent za rok.”

Já jsem se ptal: „A proč se toho ten člověk vzdává, když je to tak dobré, tak výhodné?”

Člověk se nesmí nechat zaslepit výnosností.

Pár dní po setkání s Jirkou mělo tohle povídání o developerském projektu ještě další pokračování.

Ten samý člověk se mi ozval a říkal: „Hele, ta výnosnost by mohla být i 32 %. My jsme to teď nějak přepočítávali a kdyby se tam ještě udělaly nějaký úpravy v projektu apod, tak by to mohlo být i 32 %.”

Říkal jsem  sarkasticky: „Tak to je ještě lepší.”

Samozřejmě si každý, kdo si někdy půjčoval peníze, dokáže představit, co znamená platit úrok 15, 20 nebo 30 %. To je smrtelný úrok. I pro skvěle fungující firmu to není vůbec žádná legrace.

Investoři do dluhopisů očekávají rizikovou přirážku a stabilitu

Bavili jsme se tedy s Jirkou o tom, že když chce vydat dluhopisy, aby se upsaly, musí mít rozumnou výnosnost.

Když jsou sazby od ČNB 6 nebo 7 % a v bance dostanete 6,5 % víceméně bez rizika, tak nemůže nabídnout 8. Musí to být nějaká větší přirážka.

Samozřejmě, když ten dluhopis nemá mezinárodní rating, tak nemůže být na mezinárodním trhu. Prostě je logické, že v době, kdy jsou sazby 7 %, je výnos třeba 12 až 15 % pro velmi rozumný projekt. Ne extrémně rizikový projekt typu developerského, o kterém jsem mluvil před chvílí.

 

Josef Podlipný

Vzpomínám si, že Jirka také ocenil navazující diskusi na úrokovou míru i z hlediska udržitelnosti tohoto typu financování.

Kdy jsme Jirkovi říkali, že vzhledem k tomu, že spousta korporátních dluhopisů má stále větší a větší problémy, lze očekávat, že některé emise, byť registrované a schválené Českou národní bankou, zkrachují.

To znamená, investoři přijdou třeba o všechny vložené prostředky, nejenom o zajímavé výnosy. Pak budou mít mnohem větší strach jít do dalších investic stejného typu anebo otočit investici, která doběhne své maturity. To znamená, že dluhopis skončí svou splatností.

Pak by logicky by měl Jirka mít zájem si tuto formu financování zachovat. Ale najednou mu ti investoři řeknou: „Hele Jirko, nezlob se. Sice to dopadlo dobře a my jsme za to rádi, ale my už do toho nejdeme.”

Jirka si uvědomil, že i udržení tohoto typu financování růstu byznysu může být do budoucna velmi obtížné.

 

Vladimír Fichtner

Firemní dluhopisy mají v dobách vyšších úrokových sazeb menší míru stability a splatnosti. Některé firmy nebudou schopny splatit svoje dluhopisy.

Samozřejmě jsou na trhu i takoví podvodníci, kteří vydávají dluhopisy na s.r.o., které bylo včera založené, a už dneska si půjčuje dvacet pět milionů. O těch se ale nebavíme. Bavíme se o korektních podnikatelích.

S každým ztížením úrokového prostředí přichází složitější situace. Někdo, kdo si před pár lety vydával dluhopisy a půjčoval si za 4 nebo 5 %, najednou dnes už nemůže dávat 5 %t. To je to, o čem ty mluvíš. Ale musí nabídnout 10 nebo 12 %, aby to bylo konkurenceschopné.

Každý investor, který vidí, že korporátní dluhopisy fungují čím dál složitějším způsobem v těžkém prostředí s vyššími úroky, si uvědomuje, že je potřeba mít vyšší výnos, anebo že to riziko už nechce podstupovat, a proto neprodlouží úvěrovou linku.

Závěr našeho povídání s Jirkou byl:

Vydávání dluhopisů není úplně levná varianta a doba není úplně příznivá na to, aby to bylo jednoduché.

Je dobré vědět, že tato varianta existuje. Ale někdy jsou pro ni lepší časy a někdy zase složitější.

Zrovna teď je doba trošku složitější, jsou vysoké úrokové sazby a financování vydáváním dluhopisů není úplně triviální.

Financování pomocí private equity a venture kapitálu

Josef Podlipný

Jirka, vzpomínám si, zmínil i svou zkušenost s M&A transakcemi.

Nedávno kupovali za vyšší řády stovek milionů korun nějaký řetězec, který teď nebudeme specifikovat.

Jako poradenskou firmu využili jednu z velké čtyřky – KPMG, Ernst & Young, PWC a Deloitte. Nebudeme dělat reklamu konkrétní firmě.

Nicméně Jirka a jeho společník nabrali ve firmě i zkušenosti z této oblasti. Tak se zmínil o private equity a venture capital financování.

Byla to velmi spontánní reakce.

„OK, tak korporátní dluhopisy ne. A co teda investice typu private equity a venture capital?”

 

Vladimír Fichtner

Tam je potřeba vidět, že člověk musí platit ještě víc, v principu.

Tím, že se vzdám svého podílu ve své firmě, tj. nabídnu spolupodíl někomu dalšímu, kdo vlastně chce ještě víc, než je požadavek na dluhopisový výnos.

 

Josef Podlipný

Ještě víc ve financích anebo máš na mysli ještě nějaký jiný rozměr?

 

Vladimír Fichtner

První věc je výnos. Prostě 20, 30 % je něco, co je potřeba odevzdat někomu dalšímu, když ho pustím do své firmy.

Protože proto to podnikání děláme, že jo? 30 % výnosu – kde to jinde najdu?

Jenom ve svém vlastním podnikání, když se mi daří a funguje to dobře.

Ale to znamená, že se o to také musím podělit, když tam pozvu někoho dalšího jako spolupodílníka nebo spolumajitele nebo investora typu venture capital.

Tyto fondy potřebují dosahovat vysokou míru výnosnosti a počítají s tím, že některé projekty nevyjdou. Některé musí naopak přinést mnohonásobně více.

Takže v průměru 20, 30 % je takové minimum. Bez toho oni do toho úplně nepůjdou. A je samozřejmě otázka, jestli do toho člověk chce jít a dělit se s někým o taková procenta.

Prodejem podílu ztrácíte možnost vlivu

Josef Podlipný

Já k tomu přidám i jeden lidský emoční rozměr.

Vzpomínám si na známého, kterého jsem potkal v roce 2011 v Americe, a pak následně v pár letech následujících. Budu mu říkat česky Pavel. Logicky vám posluchačům dojde, že se jmenoval jinak, ale to teď není důležité.

Pavel zmínil velmi bolestivou zkušenost s investicí dalšího investora, kterého přizval ke svému podnikání. Měl síť restaurací. Byl původem šéfkuchař, opravdu srdcař. Vařil neskutečně božsky. To se nedá ani popsat. Už teď se mi sbíhají sliny, když pomyslím na některé jeho pokrmy.

Jeho investor nebo spoluinvestor ho v určitém okamžiku začal nutit měnit koncept jeho restaurací. Protože mu to přišlo byznysově zajímavější.

Pavel, i za cenu velké ztráty, musel skoro jednu pětinu toho řetězce restaurací zpeněžit. Prodat to, co budoval mnoho let, na co se fakt nadřel. To, co vydupal z hlíny, musel prodat, aby vyplatil toho investora. A už se na to místo nevrátil. Po pěti letech jsem se s ním viděl a bavili jsme se o tom, jestli se mu podařilo obnovit podnikání na tom místě.

A on říkal, že ne. Nemohl se těm lidem podívat do očí. Prodal restauraci, ve které byl v každém kvartálu osobně, aby se na něj podívali. Aby se s ním viděli, aby si mohli potřást rukou, aby mohli ochutnat něco, co opravdu připravoval se svým týmem.

A teď najednou tam bylo něco jiného. V jednom okamžiku třeba Starbucks. OK, možná se na něj nezlobili tolik, slovy Pavla, ale on se zlobil sám na sebe, že udělal tu chybu, že pustil do rodiny, do svého byznysu někoho, kdo má úplně jiné nastavení. Kdo se na jeho byznys díval jenom přes čísla.

Financování pomocí rodinné banky

Vladimír Fichtner

Já jsem teď potkal jednoho mladého kluka, který dělá docela zajímavý byznys. 17 let mu je, bude mu 18 teprve.

Přesně mluvil o nějakém financování. Dostal už nějaké peníze od rodičů nebo rodiče u něj zhodnocují. Rodinná banka prostě funguje docela dobře.

Říkal, že se domlouval s jedním klukem, který má také nějaké peníze, že by mu dal nějaký podíl.

A já jsem mu říkal „podíl je to poslední, co bys měl dávat. Nedávej podíl. Já sám jsem udělal tu chybu, že jsem v minulosti ho dal.“ Jestli něčeho opravdu lituji, tak je tohle, co říkáš ty o Pavlovi. Ten příběh mi to připomněl.

Každý má na svět trošku jiný pohled. Když přijdou těžké časy, najednou ty pohledy nemusí být vůbec sladěné. Obě cesty mohou být správné, ale nejsložitější je kompromisní cesta, kterou najednou někdo má pocit, že dělá. Abychom tedy udělali dobře všem, vezmeme nějakou střední cestu.

To nemusí znamenat – jedna cesta může být dobře, druhá může být dobře. Kompromisní, může být špatně.

Proto jsem mu říkal „Nepouštěj do toho byznysu nikoho dalšího. To je až poslední varianta, kterou někdy udělej.“

A on říkal, že to si musí napsat. To bylo moc příjemný povídání. Radil jsem mu „Jdi za rodiči, jdi do rodinné banky. A řekni si o víc peněz tam. Anebo když nechceš nebo rodinná banka už nemá dostatečný kredit anebo kreditní linku vůči tobě. Tak se domluv s tím člověkem, že mu dáš deset procent z toho, co ti půjčí.“

Mluvíme o statisících korunách, ne o milionech nebo sta milionech nebo miliardách v tuto chvíli. Ale určitě může jednoho dne mluvit takovým způsobem.

Říkal jsem mu „vezmi si jasně definovaný úrok, ten mu zaplať, tomu člověku. A máš čistý stůl. Nemáš sporu o tom, že jsi splnil to, co jsi řekl. Nemusíš se za pár let s někým bavit o tom, že ty jsi myslel, že mu dáš podíl na nějakém byznysu. Ale ne podíl ve firmě, jenom podíl na tržbách atd. Vyhni se tomu.“

To je financování v malém. Ale věci, o kterých se bavíme, často vypadají, že se bavíme o miliardářích. Lidech, co mají stamiliony. Ale v mnoha případech všechno, o čem se bavíme z různých úhlů pohledů, je aplikovatelné i na někoho, kdo má mnohem menší objem majetku. Jednotky milionů, první statisíce anebo desítky milionů třeba.

 

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji a potvrdím to jedním krátkým příběhem Honzy z fitness sítí.

Honza vybudoval skvělý fitness. V jednom z nich jsem byl a nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to lepší než v zahraničí ty nejvyhlášenější gymy.

V určitém okamžiku Honza vzpomínal na trpkou zkušenost, kdy se mu naskytlo zněkolikanásobit síť fitness. Více jak ztrojnásobit.

Říkal si „No to je skvělý, prostě takhle to je rozjetý. Klientela si nás žádá, chce nás mít na víc místech v ČR.“ Přišel za ním investor s tímhle nápadem. Nový investor, který říkal „No ještě mám silného partnera, který to financuje. To je prostě dar“ Tehdy to nazval jako dar z nebes nebo dar shůry.

Až časem zjistil, že to byl dar, ale jenom pro jednu stranu. Protože ten další investor se dostal velmi přímou cestou k účetnictví jeho fitness sítě. A v účetnictví hledal možnost daňové optimalizace svých kontraktů. Takže náhle mu přinesl krabici plnou účtenek za nové stroje, které ale v jeho fitness nikde nebyly a nikdy nebyly. A nikdy ani nebudou. Protože on většinou vybudoval ta fitness s úplně novým vybavením, nepřebíral ta vybavení od předchozího provozovatele.

Když se ohradil, že to je nebezpečné, tak mu ten jeho parťák říkal: „To neřeš. Na to nikdo nepřijde. Daňově to je čistý, máš na všechno doklady.“

Ale to, že to fitness nebylo možné naplnit stroji stokrát ve větším počtu, vůbec ten byznysový parťák, neřešil.

Tak tehdy Honza udělal jediné. Přišel za svou rodinou a řekl „Jsem v těžkým průšvihu a potřebuji od vás půjčit, abych rychle vyplatil svého dosavadního parťáka.“ Podařilo se to a zachránil tu situaci!

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná jednu věc, se kterou jsem se potkal v oblasti filantropie. Je ale relevantní i pro tohle přemýšlení. A to je „power of money“ – síla peněz. Jakmile máte investora, který má příliš velkou sílu, může to začít zneužívat. V tom filantropickém ohledu já jsem se potkal, řekla mi to šéfka JP Morgan pro střední a východní Evropu, že někde v Londýně měla filantropickou aktivitu nebo byla tam nějaká charita. Myslím, že to bylo v jižním Londýně. Přišel investor, který říkal „Já vám dám hodně peněz, ale musíte to samé postavit v severním Londýně. Protože tam já jsem domácí a potřebuji, aby tam taky něco fungovalo.“

Oni neměli tu ambici to udělat, nebylo to jejich přirozené směřování. Neměli tam základnu, neznali tu situaci a tak dále a tak dále.

V principu přijali peníze, rozjeli tu aktivitu a ta o pár let později zkolabovala. A ten investor řekl „Já už z toho odcházím a už to dál nechci financovat.“

Protože to nebylo přirozené, bylo to naroubované, takové umělé, tak to prostě nefungovalo dál. Je hrozně důležité si vždycky uvědomit to, kdo má tu sílu těch peněz.

Je jedno, jestli je to banka nebo akciový investor. Je třeba dávat na to pozor, aby síla nebyla příliš velká, pokud se ten investor nebo banka ukáže jako špatný parťák.

Když mám úvěrovou linku od banky, tak já vždycky vím, co budu dělat, když mi banka ty peníze stáhne. Vždycky to vím poté, co jsem zažil. Protože už to nechci nikdy zažít.

Mám nějakou záložní variantu, třeba přes lombardní úvěr ve švýcarské bance. Kdy vím, že proti portfoliu si půjčím peníze jednoduše rychle a nikdo mě nebude moci vydírat.

Na to je třeba si dávat velký pozor při financování. Aby se člověk nedostal do téhle situace, která někdy může být neřešitelná, pokud na ní nemyslí dopředu.

 

Josef Podlipný

Určitě to, co říkáš, je velmi důležité. Být připraven na změnu dosavadních podmínek financování vašeho byznysu je možná to nejcennější a nejdůležitější zároveň.

Mně to připomíná i příběh Radka, který měl v minulosti, a už nemá – protože prozřel, závodní stáj. V určitém okamžiku za ním přišel velmi úspěšný podnikatel a říkal „Můj syn závodí a ty máš skvělou stáj. Vidím, že máš výborné techniky, mechaniky, výborný vozový park, zkušenosti – u tebe ten můj synátor vyroste.“

Ten můj kamarád, Radek, říkal „Jo, to zní rozumně. Tak pojďme se nad tím konceptem sejít.“ V určitém okamžiku zjistil, že právě ta síla peněz by ho uvrhla do prostředí, které by neměl pod kontrolou. Které by bylo násobně více nákladově zátěží jeho dosavadnímu byznysu.

Najednou z nějakého okruhového závodního týmu by se stal závodní tým nadnárodní, který jezdí vytrvalostní závody. To je úplně o jiných autech, úplně o jiné technice, úplně o jiném týmu mechaniků, a hlavně o úplně jiných nákladech.

On i přesto, že ho to hrozně lákalo, protože miluje závodní auta, říkal „Ne, do toho nepůjdu. Promiň, na to nemám sílu.“

Kdyby tady teď seděl s námi, tak na něm bude to nadšení vidět, i přesto, že už tu stáj nevlastní.

Vzdal se té vidiny, že bude dělat něco za peníze někoho dalšího, protože věděl, že když by ten někdo další z toho najednou vystoupil, tak ty náklady Radkovi zůstanou.

 

Vladimír Fichtner

To samozřejmě může být výhoda třeba financování přes dluhopisovou emisi. Pokud dluhopisy rozprodává člověk větší mase investorů a ne jednomu velkému investorovi. Tam ta „power of money”, ta síla peněz je distribuovaná do většího množství lidí.

Ale samozřejmě může přijít někdo, kdo řekne ostatním majitelům dluhopisů „Já to od vás koupím“,  a ovládne to.

Pořád je potřeba dávat pozor na to, aby koncentrace financujícího kapitálu nebyla kriticky příliš vysoká. A abych věděl, co s tím budu dělat, když se mi ten parťák nebude líbit.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, a proto, vážení přátelé, je dalším nástrojem – ne vždy však vhodným – i prodej licence nebo franšíza. Která může ušetřit nějaké peníze při rozjezdu nového byznysu. I zde je potřeba ale myslet na to, že ani tento způsob financování nemusí být tím, co vám přinese klidné spaní.

Napadá tě nějaký příklad z téhle oblasti využití, třeba prodeje licence nebo franšízy?

 

Vladimír Fichtner

Mě ne, Pepo, ale tebe určitě ano. Tak povídej.

 

Josef Podlipný

Je to příběh, který bude opravdu velmi stručný.

Kateřina milovala pletení a šití. V podstatě byla už od dětství zřejmě módní návrhářkou. Prostě tu oblast milovala. Realizovala se v ní. Nejprve strojila panenky, pak strojila své kamarádky a sebe.

A nakonec si říkala „mně to vlastně jde, mám obrovský zájem, tak začnu prodávat franšízu.“

Jenže s prodejem franšízy přišly i další návrhářky, které měly úplně jiné nároky na materiál, na styl oblékání, na prostředí, ve kterém ta franšíza byla realizovaná, a úplně jinou klientelu. Tu dosavadní klientelu.

Protože také šily na ty panenky ve většině případech. Kateřina se najednou podívala na tu svoji franšízu a říkala „to už ale nejsem já, to už není můj odkaz.“ A tak ji dost bolestivě vlastně ukončovala.

Protože franšízant po ní chtěl část zmařené investice. On do toho vložil kapitál. A bohužel ve dvou případech do toho vložil kapitál zástupce rodiny, která měla svého rodinného právníka.

Kačku to hodně bolelo.

Bolelo ji to hlavně proto, že ona svůj vlastní byznys tím potrestala. V určitém okamžiku neměla na ty kvalitní materiály, které si nechala vozit z exotických krajin. Protože musela tzv. zaplácnout díru po odchozím franšízantovi.

Takže určitě i tento způsob má svá úskalí a svá rizika, byť může být někdy jako způsob vhodný pro financování byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Prostě všechno má své výhody i svá omezení. Ať je to investice nebo financování našeho byznysu, je potřeba se dobře zamyslet nad riziky předtím, než se do něčeho pustíme. Protože když se nad nimi nezamyslíme a necháme se jenom pohltit tím, že budu třikrát větší, může to mít nepříjemné konce.

 

Josef Podlipný

Pokud vás tato témata zajímají a pokud pro vás byl tento podcast přínosem, budeme rádi, když nás oslovíte anebo budete tento díl podcastu sdílet mezi vašimi přáteli.