Archives for Říjen 2023

Nikdo z nás není nesmrtelný.

Náhlá smrt či nehoda nemusí být jediná nečekaná situace, která zanechá starost o majetek na zbytku rodiny. Člověka dostane mimo hru i kousnutí klíštětem nebo nevydařená banální operace.

Co by se stalo s majetkem, kdyby člověk najednou nebyl?

Vladimír a Josef v této první části sdílí 3 velmi jednoduché a přitom extrémně důležité nástroje, které pomohou zabezpečit majetek a rodinu proti nečekané situaci.

Ve druhé části se pak soustředí na náročnější témata, která vyžadují delší přípravu a zajistí mezigenerační ochranu majetku.

 

 

Druhou část podcastu najdete zde

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, pojďme se rovnou podívat na to, jaké nečekané události máme na mysli? Co se může stát?

 

Vladimír Fichtner

Něco, co nečekáme.

Samozřejmě to trošku zlehčuji, ale je to opravdu věc, se kterou nikdo z nás nepočítá, že bude večer v černé kronice.

Ale občas to tak bývá. Jsou to události týkající se zdravotního stavu, neschopnosti fungovat až po to, že prostě nebudeme.

 

Josef Podlipný

Nejlépe si naši posluchači i my dva představíme takové události na nějakém konkrétním příběhu.

Vláďo, máš nějaký konkrétní příběh, který se bohužel týká právě té nečekané události?

 

Vladimír Fichtner

S těmi příběhy se potkáváme průběžně.

Teď v létě zemřel můj spolužák z gymplu, se kterým jsem seděl. Náhle, ze dne na den. Bylo mu 54 let.

Před pár lety se nám stalo, že klient, kterému bylo 46 let, měl autonehodu a také bohužel zemřel.

Nebo jsem zažil situaci, kdy jednoho našeho klienta kouslo klíště a byl tři měsíce úplně mimo provoz. Naštěstí to dopadlo dobře, bez jakýchkoliv následků. Ale nefungoval a nevypadalo to úplně dobře.

 

Spoustu z nás ovlivnilo, když před dvěma/ třemi lety zemřel Petr Kellner na Aljašce. Já jsem ho zažil/znal docela dlouho a musím říct, že mě to osobně velmi zasáhlo.

Jde o tyto události, asi je potkáváme všichni. I to patří k životu.

Spíš jde o to, co s tím… Respektive, jak nám přitom je nebo co se může dít v tu chvíli.

 

Ty se potkáváš se spoustou lidí a rodin, a určitě jsi také někdy byl poblíž takové události. Můžeš sám říct, jak to na ty lidi působilo. Na ty, kteří byli v pohodě, přežili, byli zdraví a jejich blízký buď odešel anebo měl závažné problémy. Jak to v takovou chvíli funguje? To si nikdy nechceme moc připouštět, že jo? O tom se normálně nebavíme na rodinné radě.

 

Josef Podlipný

Je těžké, když teď připomeneme třeba některému z vás posluchačů právě to, co jste před mnoha lety nebo dokonce i desítkami let prožívali. Proto se budeme s Vladimírem snažit pár příběhů, které se mi teď vybavily, spíše spojit rovnou s řešením.

Buď řešením, které opravdu rentiéři již měli vymyšlené, anebo které by bývalo pomohlo.

První takový příběh, který mě napadá, se týká mého opravdu velmi dobrého kamaráda. V tomto případě mám svolení říct jeho pravé jméno. Je to Martin. Martin šel na skoro banální operaci. A ta banální operace byla bohužel v následujících několika měsících, konkrétně to byly skoro čtyři měsíce, spojena s několika nutnými reoperacemi. Po celou dobu, a dokonce v první části období těch čtyř měsíců, neměl v podstatě šanci komunikovat s rodinou.

Když by byl býval Martin tehdy neměl řešení, které by umožnilo dále řídit jeho holdingovou společnost, když by jeho manželka, Katka, neměla šanci vyznat se v rodinném majetku a oslovit lidi klíčové pro to, aby některé úkony udělaly za Martina, protože k tomu měly plnou moc, tak by se Martin probouzel do jiného světa.

Možná by se probudil do světa, kde jeho firma, velmi úspěšná firma, už úspěšnou není. Anebo do světa, kdy jeho velmi spokojená rodina je vystresovaná, byť šťastná, že se probudil. Vystresovaná proto, že si neporadila se situací, kdy Martin neměl šanci rodině pomáhat tak, jako byli v minulosti zvyklí.

Ten úkon, který Martin udělal ještě před operací, byl ale vlastně prostý. V podstatě si sedl s rodinou a udělal určitou rekapitulaci toho, kde, co a jak funguje a kde jsou uloženy klíčové informace.

Není to nic světoborného. Zdravý selský rozum ho vedl k tomuto opatření. Zároveň ještě před tím, než šel na operaci, a znovu jen připomínám, byla to vcelku banální operace, uzavřel akcionářské dohody, které zajistily rodinu. Protože jeho manželka nechtěla nikdy ten jejich holding řídit, a rovnou to Martinovi opakovaně v minulosti říkala.

Máme tady příběh Martina a jeho rodiny. Ten příběh dopadl dobře, ale nemusel.

Vláďo, napadá tě nějaký příběh, který právě proto, že ta opatření rentiér neudělal včas, dopadl špatně?

 

Vladimír Fichtner

Určitě. Těch příběhů jsem zažil několik, ale nechci ani jeden otvírat, protože jsou doteď velmi bolestivé a emocionálně náročné.

Ale asi si to každý dokážeme představit. Když odejdeme ze dne na den a nemáme věci nachystané, připravené, ležíme v nemocnici neschopni komunikovat, tak své pozůstalé nebo ty, kteří kolem nás jsou, necháváme ve stavu, který přináší nejenom emocionální bolest z toho, co se nám stalo. Ale starosti, které by rodina mít nemusela. Starosti, kterým se dá někdy jednodušším, někdy složitějším způsobem zabránit. Anebo je minimalizovat.

Většina lidí, se kterými já si povídám a potkávám, nechce, aby jejich blízcí procházeli něčím zbytečně složitým. Nepotkal jsem takového člověka, který by si říkal „jen ať si to užijou.“ Nikdy.

Ale ne vždy tomu odpovídá řešení. Protože si samozřejmě všichni myslíme, že zítra tady budeme. Že zítra budeme v pořádku. To je přirozené, protože kdybychom si to nemysleli, asi by se nedalo úplně jednoduše chodit po světě.

Vždy, když vidím takovou situaci nebo když se dostanu k takové situaci, je to pro mě jenom připomínka – měl bys na tom pracovat, měl bys pro to něco udělat.

Proto jsme s mojí ženou Radkou už před pěti, šesti lety jmenovali správce pozůstalosti.

 

Josef Podlipný

Tady tě jenom krátce zastavím. Nám tady ve studiu je jasné, co znamená správce pozůstalosti, ale posluchačům to úplně jasné nemusí být.

Co to je správce pozůstalosti a co řeší? Jakou případnou bolest rodiny nebo správců rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je to jedna z těch jednoduchých věcí, které se dají zařídit během půlhodinky, hodinky u notáře. Řeší to správu majetku zemřelého mezi okamžikem úmrtí a okamžikem vypořádání dědictví.

Správce pozůstalosti se totiž stává správcem veškerých záležitostí zemřelého právě okamžikem úmrtí. Je to věc, která se musí pořešit u notáře. Potřebujete k ní jen jméno a asi rodné číslo nebo datum narození člověka, který se stává správcem pozůstalosti. A potřebujete se s tím člověkem o tom pobavit.

 

Nemusíte mu to nutně říct, ale doporučuju to, protože on to může také odmítnout. Myslím, že se snad dá i jmenovat pořadí, když by jeden odmítl, kdo by byl druhý.

Ale najednou je někdo, kdo vás zastupuje jako fyzickou osobu v okamžiku, kdy potřebujete jako akcionář jednat za svoji firmu, můžete svolat valnou hromadu a řešit třeba prodej firmy nebo jeho dotáhnutí, nebo nemovitost nebo cokoliv. Včetně maličkostí, které jsou k zasmání.

Pamatuju si, jak jsem byl na poště a tam nějaká paní řešila rozhlasové nebo televizní poplatky. Manžel zemřel, bylo to napsané na něj a jí bylo řečeno, že musí počkat, až bude vyřešeno dědictví. Zatím to musí všechno fungovat jako doposud. Stejně tak přihlášený mobil, a ještě tisíce maličkostí, které si ani nedokážeme představit, dokud nám někdo neodejde a nemusíme to řešit.

A jsou složité, zbytečně složité, když není správce pozůstalosti.

 

Musím říct, že tak, jak mě zasáhla smrt Petra Kellnera, tak jsem také zaregistroval pár dnů nebo pár týdnů poté informaci o tom, že jeho žena Renata je správcem pozůstalosti.

A tak jsem si říkal, no mám to dobře.

Je to relativní maličkost z hlediska zařízení, ale mám odškrtnuto a nemusím to dál řešit.

 

Josef Podlipný

Máme tedy za sebou správce pozůstalosti.

Pojďme se podívat na další možná řešení, jak být připraven nebo jak rodinu připravit na nečekané události.

 

Vladimír Fichtner

Já vždycky rád začínám od těch jednoduchých věcí, co můžu udělat rychle, co mě nestojí moc energie. To další, co jsme řešili s Radkou je, že jsme jmenovali opatrovníka. Vyjádřili jsme přání, kdo by měl být opatrovníkem v případě, že nebudeme schopni za sebe jednat. Opatrovník nenastupuje automaticky v případě, že mě kousne klíště a jsem v kómatu anebo jsem opravdu nezpůsobilý právně. Ale o opatrovníkovi musí rozhodnout soud. To je příliš citlivá záležitost. Soud, jako každá instituce, samozřejmě může přihlédnout a často přihlédne k vyjádření přání, že jsem si přál, aby opatrovníkem byl ten a ten člověk.

Kromě toho, že jsme jmenovali správce pozůstalosti, jsme při stejné návštěvě notáře také vyjádřili přání, kdo by měl být naším opatrovníkem. Každý sám za sebe s Radkou. Mohli jsme si odškrtnout i tu situaci, kdy žijeme, ale nejsme schopní za sebe jednat, protože ta je pro rodinu také samozřejmě velmi náročná a těžká.

 

Josef Podlipný

Mě napadá příběh, který se týká mého známého. Jmenuje se Karel. Karel zmínil, že i tvorba závěti, natož určení opatrovníka nebo správce pozůstalosti, které ty zmiňuješ, pro něj byl velmi náročný proces. Protože si uvědomoval, proti čemu se zajišťuje. Zároveň částečně do tohoto dění vtahoval i rodinu nebo její jednotlivé členy. A tehdy mi to řekl úplně, úplně naplno. „Já vlastně určuji, co bude, když já nebudu. Neznamená to, že se loučím s rodinou? Co když mě teď někdo, kdo by měl být mým opatrovníkem, bude chtít do toho stavu uvést? Aby se stal opatrovníkem?“

Napadaly ho různé myšlenky a jediné, co ho z tohoto kolotoče myšlenek, velmi těžkých myšlenek dostalo, byla má otázka, jestli má pojištěný majetek.

On říkal, no jasně, mám.

A proč ho pojišťuješ? – aby se nic nestalo! V ten okamžik měl šanci vybřednout z nějakého velmi pesimistického módu, kde litoval v rámci té naší diskuze, že tato opatření udělal.

 

Vladimír Fichtner

Tohle je zajímavý úhel pohledu, Pepo. Protože to je asi jedna z věcí, která nás odrazuje od toho tyto záležitosti řešit dopředu.

Moje zkušenost je, že je dobré to řešit, dokud má člověk plno síly a energie a nenechávat to moc na pozdě. Protože čím je člověk starší, a to vím z osobní zkušenosti, tím víc si to bere osobně. Tím víc má pocit, že se loučí. Když je někomu pětapadesát, tak to bere jinak, než když je mu pětasedmdesát nebo pětaosmdesát.

 

Josef Podlipný

A je plný síly.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Někdo už nemá šanci to změnit, už je mu dneska pětasedmdesát.

To, co říkáš ty, je myslím, dobrý návod.

Proč mám tu pojistku? No, aby se nic nestalo.

Zkusit to nebrat tolik osobně, což není samozřejmě triviální. Ale čím jsme víc v pohodě, čím máme víc energie a času před sebou, tak k tomu přistoupíme jednodušším způsobem.

Zatím jsme se bavili, nebo tady padlo několik věcí, které mohou pomoct v těžký okamžik.

Správce pozůstalosti byl z mého pohledu ten první.

Opatrovník, ten druhý. Oboje u notáře jednoduše zařízené a stojí to hodinu energie, to je všechno.

Ty jsi zmínil další důležitou věc – akcionářskou dohodu nebo dohodu společníků.

 

Josef Podlipný

Ano, ta se týkala Martina.

 

Vladimír Fichtner

To už je věc, která je trošku složitější. Můžeš říct, co to vlastně znamená? Jenom kdyby náhodou někdo nevěděl, a ještě se s tím termínem nepotkal?

 

Josef Podlipný

Martin měl majoritní podíl, tuším, že dokonce ještě stále má, v holdingu. A spoluakcionáři, spoluzakladatelé toho podnikání dílem získali svůj podíl darem od Martina na začátku, protože se velmi intenzivně podíleli na vzniku toho byznysu. Dílem zásluhou, že tomu byznysu pomohli růst a vzali si na sebe určitou odpovědnost za některé z oblastí. Další odpovědností, kterou si na sebe ti akcionáři vzali, byla právě odpovědnost plynoucí z akcionářské dohody. V podstatě se dopředu určilo, kdyby Martin náhle nebyl, jaké úkony a kdo bude vykonávat po určitou dobu. Než se akcionářský podíl, ať už formou vyřízeného dědictví nebo jakýchkoliv jiných úkonů, dostane do rukou budoucí oprávněné osoby.

 

To byla jedna varianta, kterou řešila akcionářská dohoda. Zároveň tam byly i opční programy, které umožnily některým ze tří spoluakcionářů získat majoritu. Ale bylo to domluveno dopředu.

Znamená to, že neriskovali to, že se náhle ze čtyř akcionářů sejdou zbylí tři a nebudou se umět dohodnout, co udělat se společností, co udělat se svými podíly, se svou odpovědností a působením ve firmě.

Bylo to domluveno dopředu. Všichni s tím byli nejenom srozuměni a seznámeni, ale byli svolní vykonat právě ty další následující úkony. Dokonce to tehdy Martin dotáhl tak daleko, že to byla dohoda, která byla i posvěcena rodinami akcionářů.

 

Vladimír Fichtner

Zase se tady objevuje jedna z důležitých věcí, kterou vnímám v tom, co jsi řekl.

Dopředu, bylo to domluveno dopředu. Když mám energii, nejsem v křeči, můžu ty věci řešit, je potřeba je řešit. Přestože to vypadá, že to vlastně zdržuje. Nezdržuje, protože to dramaticky zvyšuje šanci, že majetek bude zachován. Že vztahy, které mezi společníky a akcionáři i v rodinách jsou, budou dál fungovat.

Když máme čas si věci probrat, máme čas se o nich pohádat v pohodě, což se nám samozřejmě v byznysu jako partnerům stává, že se prostě musíme pohádat, aby z toho vypadlo něco rozumného. Tak z toho vypadne něco, co má kvalitu. Když jsme v křeči, když to musíme uzavřít pod nějakým nátlakem, když jsme nemocní a víme, že ta situace se bude jenom zhoršovat, nemáme prostor. Tam se nikdo z nás nechce dostat, být zahnán do kouta.

Akcionářská dohoda je třetí důležitá věc, naprostý souhlas.

 

Josef Podlipný

Já jsem u akcionářské dohody zmínil příběh, který končil dobře.

Zmíním ještě jeden, který zdánlivě mohl skončit špatně, protože akcionářská dohoda neexistovala.

Jeden velmi známý člověk, úmyslně neřeknu národnost, protože ta událost byla i v médiích zveřejněna, se ztratil při potápění. A slovo ztráta znamená, že o něm nikdo nevěděl, ani rodina, několik měsíců.

Ztratit se na několik měsíců znamená pravděpodobnost, že už ten člověk nežije. I přesto tento příběh končí dobře. Našel se, po několika měsících se náhle znovu objevil.

Měl ztrátu paměti, měl dost zásadní problémy paměť obnovit. I to se nakonec povedlo. Protože si to jeho rodina nepřála, nebyl prohlášen za mrtvého a po celou dobu jeho společníci museli nejenom ctít jeho předchozí přístup k podnikání a k řízení společnosti, ale byli paralyzováni tím, že si říkali, jak by se on rozhodl. A tak se nerozhodli vůbec.

Když se po více jak roce vrátil zpátky mezi své společníky, nenašel společnost, ze které odešel. Ta společnost byla slabá, nebyla schopna převzít konkurenta a musela se naopak proti převzetí od menšího konkurenta bránit.

Když se šel potápět, opak byl pravdou. Právě tento malý konkurent byl jeho společností okusován. A vím, že tehdy se on přímo vyjádřil, že udělal velkou chybu, když se na takovéto nepředvídatelné situace se svými společníky nepřipravil.

Přímo nezmínil akcionářskou dohodu, ale zmínil jako velkou chybu to, že si myslel, že má všechno pod kontrolou.

 

Vladimír Fichtner

Nepřipravil se dopředu.

Máme ještě tři věci, které je potřeba zmínit a které z našeho pohledu fungují, když k něčemu dojde.

Závěť, majetková struktura a to nejdůležitější, to si nechám až na konec.

 

Josef Podlipný

A protože je naše diskuse poněkud delší než jsme čekali, pokračování uslyšíte příští týden.

 

Druhou část podcastu najdete zde

Prodáte svou firmu a na účtu svítí 8, 9 či 10místná částka.
Máte vyhráno? Ne tak docela.

Dokončili jste největší transakci svého života a to je vskutku úctyhodné.
Nicméně objevují se také nové otazníky.
A nesprávné odpovědi na ně stojí klidně i desítky či stovky milionů korun.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný v této epizodě sdílí hned několik příběhů úspěšných podnikatelů, kterým zanechal úspěšný prodej firmy poněkud hořkou pachuť v ústech.

Poučte se z chyb druhých, popřemýšlejte nad tím, jak se postarat o peníze, abyste mohli nově získané bohatství v maximální možné míře využít pro sebe, svou rodinu a svět kolem nás.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, tady je Vladimír Fichtner. Těším se, co si dneska Mezi Rentiéry s tebou, Pepo, budeme povídat.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem je starost spojená s prodejem firmy.

Rentiér získá velký balík peněz, a to mu změní život.

Mnohdy máme od těchto rentiérů informace, že ne úplně dobrým směrem.

 

Vladimír Fichtner

Těch příběhů je hodně. Jednodušších, složitějších. Můžeme přemýšlet, který vytáhneme.

Napadá mě Jarda, se kterým jsem se potkal před pěti, šesti lety. Říkal mi „Vladimíre, já jsem prodal už před rokem a od té doby mi peníze leží na účtu, protože se nějak nemůžu rozhodnout, co s tím.“

Začali jsme si povídat, říkali jsme si, jak o tom přemýšlet a podobně. On se pořád neuměl rozhodnout, pořád přemýšlel, jestli možná tohle, možná tamto.

A já jsem mu řekl „V pohodě klidně přemýšlejte. Je to 250 tisíc každý měsíc, to přemýšlení.“ V té době byla inflace 3 %, tedy tři miliony za rok děleno dvanácti = 250 tisíc.

Pokračoval jsem „Jenom kdybyste ty peníze zhodnocoval o inflaci, tak by to bylo dvě stě padesát tisíc. A o tolik přicházíte na projekty, které vy podporujete. Ty peníze tam nemáte.“ Protože je to člověk, který hodně dělá do filantropie a charity.

„To je asi blbý, že jo?“, říkal.

Mimo jiné také toto ho rozhýbalo. Nešli jsme na to příliš rychle, protože je potřeba o těchto věcech přemýšlet.

Řekl bych, že tento příběh byl o tom, jak nenechat přemýšlení o penězích, které získáme za prodej firmy až na okamžik, kdy přistanou na účtu.

Ty máš určitě spoustu příběhů, o kterých se dneska budeme bavit, tak sem s nimi.

 

Josef Podlipný

Mám podobnou zkušenost.

Jiří prodal firmu, a podobně jako Jarda, váhal co dál. Váhal ze dvou důvodů.

Hlavní důvod byl, že měl obavu někoho oslovit. Přizvat někoho k hledání řešení, protože si říkal, že doteď se mu dařilo uchránit sebe i rodinu před pozorností veřejnosti a různých poradců, kteří ho i tak před tím oslovovali a snažili se mu vnutit nějaké své vlastní řešení. Spíše produkty než řešení.

Zároveň si říkal „Co když to, že začnu i s rodinou přemýšlet o tom, co dělat s nějakým balíkem peněz, změní nějaké vnitřní nastavení nebo chování mých dět? Oni netuší totiž úplně přesně, za kolik jsem firmu prodal.“

Byl v podstatě paralyzovaný. Jednalo se o vyšší řády stovek milionů korun, které získal z prodeje firmy. A jediné, co ho rozpohybovalo, bylo naplňování jeho chlapeckého snu, když to řeknu jednoduše. Od malička toužil po tom mít jachtu a plavit se kdekoliv po světě. Bez jakýchkoliv omezení vzít na jachtu rodinu, přátele.

 

Díky tomu, že si nesl nálož stresu a starostí, co s tím balíkem peněz, tak se potrestal dvakrát. I koupí jachty. Potrestal se poprvé tím, že nerozmýšlel příliš o tom, jakou jachtu potřebuje. Jakou kubaturu motoru, jakého stáří, velikosti, kým předtím provozovanou, kým servisovanou, jestli s posádkou nebo bez posádky a spoustou dalších a dalších věcí. To si uvědomil až poté, co jachtu koupil.

Říkal, že za prvé koupil velmi draho, a za druhé koupil něco, co nepotřebuje. On koupil obrovskou jachtu, na které mohl pořádat párty se stovkou lidí, ale nikdy tam stovka lidí nebyla.

Když ji potom chtěl prodat, tak ji prodal s obří ztrátou.

 

Druhé potrestání si uvědomil až vzápětí. Spočívalo v tom, že mu to vůbec nepřineslo radost. Celou dobu si nesl starost – i při koupi i při následném prodeji. A ještě stále neměl vyřešeno, co s těmi zbylými penězi udělá. I přesto, že už utrpěl nějakou ztrátu, tak říkal, že trošku tu starost vlastně otupil. Protože už nějaké peníze prošustroval a už nebylo moc co někde schraňovat. Takhle vystresovaný začal diskutovat s rodinou a přenesl logicky i tu stresovou zátěž na ostatní členy rodiny. Na svou drahou polovičku a na své čtyři děti. Jedno z dětí, jeho nejstarší dítě, mu řeklo zcela otevřeně, že je rádo, že udělal tu chybu a podělil se o ní, protože alespoň ono tu chybu už nikdy neudělá.

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu to také mluví o tom, řešit věci včas.

Samozřejmě to je těžké, ve chvíli, kdy prodáváš firmu, prodáváš své celoživotní dílo. Víceméně své dítě, které jsi vypiplal od nuly. To je proces a projekt, který je extrémně emocionálně náročný pro většinu lidí.

Pokud se na to už nepřipravili, pokud už neprodávají po několikáté, pokud už to pro ně není běžné. Pak je to velmi těžká věc, najít si prostor, co bude poté, po prodeji. Když ještě nevíte, že se to povede a jak to dopadne, to je také velmi náročné.

Moje zkušenost je, že půl roku dopředu už člověk tuší, že to může dopadnout. To už je ten čas, kdy by se měl začít o tom s někým bavit. Přemýšlet a vyhradit si na to čas. Protože, i když toho času je potřeba z mého pohledu osm, deset, možná dvacet hodin na pochopení věcí, je potřeba i čas mezi, kdy o tom člověk jenom přemýšlí, zvažuje.

Většina lidí to nemá tak, že to za osm hodin vyřeší a druhý den už se mohou věnovat něčemu jinému. Potřebujeme si to nechat projít hlavou, v klidu se s tou myšlenkou a řešením sžít. Mít šanci se k tomu vrátit a oponovat atd.

Přestože čistého času je to možná jeden týden, a to už je docela hodně, moje zkušenost je, že půl roku je dobrý čas.

Ty jsi také zažil spoustu lidí, kteří toto mají za sebou. Jak vnímáš, jak se řekne nečesky, lead time? Čas předem. Jak o tom uvažovat, než přijdou peníze na účet?

 

Josef Podlipný

Vnímám to stejně, a opět si pomohu příběhem Jiřího.

Jiří sám ve vztahu k té jachtě řekl, že tím, že to nesprávně časoval a nesl si do rozhodovacího procesu stresovou zátěž, udělal chybu. Pamatuji si dodnes jeho repliku – „jako kdybych kupoval bytový dům pro ubytování své rodiny – čtyř dětí a dvou dospělých.“ V jeho případě už dospělých dětí. Šestice členů domácnosti ale nepotřebuje bytový dům.

Rácio by mu dalo šanci se vyhnout koupi bytového domu, protože by věděl, že stačí koupit vícegenerační rodinný dům. Pokud by chtěl, aby se stal domovským přístavem pro všechny členy rodiny. Ale reagoval na nabídku, která byla sexy, výhodná. Ten, kdo mu nabízel tu jachtu, říkal, že takovou koupi neudělá za sto let. A on si zase říkal, že prachy na to má, je to v pohodě, chce to koupit. Jachta se mu líbila, dokonce se ani na ní nebyl podívat. Teď si uvědomuji, že říkal, že všechno viděl jenom na videu a na fotkách.

Prostě se chtěl zbavit té starosti, že mu někde ležely peníze. On neměl řešení a šel zkratkou. Zkratka říká, že rezignuji na to využít čas pro kvalitní rozhodování, ideálně se nechci rozhodovat sám a chci mít někoho na to, aby mi pomohl se rozhodnout.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím. Já myslím, že je potřeba prostě najít čas a mít šanci to promyslet v klidu, a případně některé věci začít řešit i s rodinou. Protože když nenajdeme prostor, budeme dělat věci pod tlakem. Mně přijde, že asi rozumnější to měl v našich příbězích Jarda.

Sice byl paralyzován, ale alespoň ty peníze neutratil, i když mu je inflace okusovala, a v dnešní době vysoká inflace by mu je ukusovala mnohem rychleji.

Ale měl aspoň šanci potom s tím pracovat. Kdežto Jiří koupil jachtu, za nějakou dobu prodal jachtu a přišel o dost peněz.

Je ale přirozené, že děláme emocionální rozhodnutí. To je určitě normální a patří to ke každému z nás. Když si alokujeme nějaký čas na přemýšlení, máme šanci dělat rozumnější rozhodnutí. Neříkám vždycky rozumné, ale rozumnější. Samozřejmě také uděláme chyby, to k životu patří, ale šance je menší.

Já vždycky říkám nevymýšlejte nic vymyšleného. Podívejte se na to, jak to dělají nejbohatší lidé na světě. To může být ten první příklad od čeho se odrazit.

Nemusíme všechno vymyslet, protože jak to bývá, jsme často první generace bohatství. A budeme dělat chyby i v tom, jak se o peníze budeme starat. Tak proč se nepoučit od někoho jiného? Nejlepší je poučit se z chyb někoho jiného, ne ze svých vlastních. Začněme třeba tím, že se podíváme společně na to, jak to dělají nejbohatší lidé na světě. Řekneme si, proč to asi tak dělají. A to už je něco, o čem můžete přemýšlet.

Chcete to úplně jinak? Chcete to úplně originálně, nebo jako většina těch bohatých, kteří k tomu došli po více generacích po nějakých zkušenostech? Tam si myslím, že může být první krok.

Jakou ty máš zkušenost, jako tom přemýšlet, co je ten první krok? Když už se řekne, budu o tom přemýšlet.

 

Josef Podlipný

Přemýšlet o tom s určitou dávkou pokory a respektu. Pomůžu si dalším příběhem, tentokrát Vítka.

Vítek se poradil. Nejednalo se vysloveně o prodej firmy, byl to výtěžek z částečného prodeje firmy. Měl k dispozici hotovost a dopředu řešil, co s tou hotovostí udělá. Ta hotovost byla ve vyšších řádech milionů dolarů.

Chtěl si splnit přání mít letadlo a také ho pilotovat. Přemýšlel o tom dopředu, takže pilotní výcvik zahájil ještě dřív, než peníze získal. Přemýšlel o tom dopředu, takže se radil s odborníkem, který mu dokonce mohl pomoci na sekundárním trhu koupit nějaké rozumné letadlo.

Ale i přesto udělal chybu. Protože k rozhodování nepřistupoval s určitou mírou respektu a pokory. Přistupoval k tomu jako zkušený podnikatel, byznysman, který vlastní obrovskou firmu. Vybudoval obrovský majetek, má spoustu kontaktů, přeci mu nikdo nebude nabízet nesprávné informace. Přece si zvolí to správné řešení sám.

Takže i přesto, že ukazoval na typ éra, které nebylo pro něj evidentně vhodné, a ani nebylo v rozumné cenové relaci. Pro letadla existuje tzv. blue book, což je definice, jak se různé typy letadel různého stáří pohybují v ceně na sekundárním trhu. A i přesto, že bylo x signálů a zdravý selský rozum by mu říkal tohle letadlo nekupuj, Vítek ho koupil.

V okamžiku, kdy ho koupil, chtěl ho tzv. ustájit. Někde hangárovat a servisovat, přišel za svým poradcem a do jisté míry i kamarádem, který mu radil, aby si tohle nekoupil a koupil něco jiného.

Ten jeho kamarád byl logicky trošičku rozmrzelý, protože viděl, že koupil přesně to, co mu radil nekupovat. A teď volá o pomoc, o záchranu – pojď mi to postavit, pojď mi to letadlo napravit, aby vůbec létalo nebo aby létalo tak, jak má. Pojď mi to hangárovat.

On ale řekl „kamaráde, to prostě nejde, zbav se toho éra a kup jiné. Ty jsi zvolil špatnou cestu, jistě originální a svou, ale špatnou.“

Takže Vítek udělal chybu, že k tomu nepřistupoval s pokorou a s respektem. Kdyby býval neobjevoval objevené – jak jsi správně říkal – a šel by racionální cestou, tak neudělal zbytečně koupi, prodej a následnou koupi dalšího letadla.

 

Vladimír Fichtner

A jak to dopadlo, Pepo?

 

Josef Podlipný

Ztráta byla ve vyšších desítkách procent na té první koupi.

 

Vladimír Fichtner

On opravdu koupil, prodal a koupil něco jiného?

 

Josef Podlipný

Ano. To bylo první zklamání nebo první poučení. A druhé, jak jsi správně říkal, je nejlépe se poučit z chyb druhých. Tak druhé poučení, věřím i pro vás ostatní, bylo, že i ta následná koupě jiného letadla byla v méně vhodný čas. Kdyby ho byl býval koupil před tři čtvrtě rokem, tak jak koupil to první, tak ho koupil výrazně levněji a v lepší konfiguraci.

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je třeba přemýšlet včas, co s těmi penězi budu dělat a inspirovat se u těch, kteří už to dělají dlouho.

Další věc, kterou často vidím, je začít se chovat trošku jinak. Méně jako podnikatel a více jako správce. Což je ale těžká změna. A proto ten půlrok, o kterém jsem mluvil už před chvílí. Ten čas dává trošku šanci, že se můžu vydat tím správcovským směrem.

Já vždycky říkám, když se potkáme a bavíme se s někým o těchto věcech. Přestaňte přemýšlet o tom, kolik vyděláte, ale začněte přemýšlet o tom, jak ty peníze ochráníte.

Vy je snad za rok vyděláte znovu? Postavíte další firmu? Tady to jste stavěl 30 nebo 20 let a tak máte pocit, že se vám to za rok podaří znovu? Už se to nemusí povést znovu!

A najednou si to ten člověk uvědomí, to aha! Ale přerod podnikatel versus správce je mentálně extrémně náročný. Často se ptám „Chcete výnos nebo ochranu? A nemůžete si vybrat jinak.“ Když je odpověď výnos, tak vím, že daný člověk ještě není v tom správném módu.

 

Josef Podlipný

S tím mám spojený příběh Romana.

Roman udělal částečně dobré kroky. Prodával firmu, jednu ze tří. Ty další jemu a celé jeho rodině zajišťovaly spokojený život. Z výtěžku prodeje firmy použil částečně finanční majetek tak, jak my říkáme, správným způsobem. Jako většina světových miliardářů chtěl chránit objem prostředků, chtěl z něj pravidelný příjem.

S druhou částí výtěžku z prodeje firmy, bylo to zhruba půl na půl, založil nadaci. V zahraničí, věnovanou zdravotnickému sektoru, výzkumu léku na jednu z největších metel lidstva.

Neuvědomil si ale v ten okamžik, že utracením té poloviny v nadaci stopne činnost té nadace. Kdyby byl býval o vložené polovině do nadace přemýšlel tak, že bude financovat výzkum z výtěžku peněz vložených do nadace, stejně jako o polovině, kterou v rámci finančního majetku pro sebe a pro svou rodinu chránil, tak nadace mohla fungovat dál.

 

Vladimír Fichtner

Takhle dostala nadace jednorázovou částku a byla nucená ji utratit. Nebyla donucena, ale prostě je pravděpodobně utratila, a pak najednou zjistila, že nemá příští rok ani na náklady.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Neměla ani na provozní náklady. V určitém okamžiku on dotoval z vlastního kapitálu chod nadace, aby překlenul to období. Říkal, že pro něj bylo nesmírně poučné to, že tak, jak nadaci rozjel, samozřejmě k sobě připoutal pozornost mnoha odborníků realizujících se v dané oblasti. Tak i ti odborníci na něj apelovali, aby tuto chybu už nikdy neudělal, protože najednou on chodil za různými svými obchodními partnery, výraznými osobnostmi, s prosbou o spolufinancování chodu nadace po určitou dobu. Aby přežil období, kdy tam znova může nasypat peníze a vlastně už to udělat správně.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že uvažování o investicích nebo o utrácení v uvozovkách, je také věc, kterou je potřeba se jako podnikatel naučit. Že najednou chci vlastně zachovávat tu podstatu, a žít nebo utrácet jenom to, co mi vydělá podstata, která zůstává v reálné hodnotě ošetřené o inflaci.

Z výnosů majetku, ne z podstaty.

To patří k přemýšlení a časovému horizontu, který si na to člověk má dát. A je na to potřeba dát velký pozor.

Poslední věc, kterou já vnímám, a je hodně, hodně důležitá. V tom půlročním horizontu, alespoň z toho, co já vidím a jakou mám vlastní zkušenost, se ani stihnout nedá, je začít přemýšlet o rodinném bohatství ne ve stylu finančním a monetárním, ale ve stylu vztahovém. Posun rodiny do další úrovně, aby to další generace, ty peníze a majetek nezkazilo atd.

A to mi přijde, že je práce na roky. To je dobré začít dělat ještě dřív, ale většina z nás na to nemá čas dřív, protože se věnuje byznysu.

Já musím říct, že to je něco, čemu se jako rodina věnujeme dneska už druhým rokem. A pořád mi přijde, že máme roky před sebou. Ale začínáme tomu věnovat čím dál tím víc energie. To je další věc, na kterou je dobré upozornit.
Je to další téma, už jsme se o něm bavili v minulosti, určitě se k němu ještě dostaneme, ale řekl bych, že to je potřeba také nepodcenit. Pokud člověk nechce riskovat, že se zkazí vztahy a atmosféra v rodině. Není to vůbec triviální, jak to může na první pohled vypadat. Člověk si řekne Jo, ten má najednou peněz, ale peníze štěstí nepřináší. Většině lidí.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, že při pohledu na rodinné bohatství mohou být peníze jeho nejméně důležitou součástí. Já se krátce vrátím k počátečnímu příběhu s Jiřím, kde jsem říkal, že tu stresovou zátěž vytvořila i obava, jak bude vnímat ten balík peněz rodina.

Kdyby Jiří postupoval podobně jako jiný rentiér, Lukáš, který mnoho let, ještě před prodejem firmy a opravdu mnoho let, diskutoval s rodinou, tuhle stresovou zátěž by určitě neměl. Protože by znal názor rodinných příslušníků. To je jedna z velkých výhod.

Druhá je, že nikdo z nás nechce být nejbohatším nebožtíkem na hřbitově, jak se říká. Děláme to pro další generace, a tudíž je dobré se minimálně jedné nastupující, pokud je to možné, tak třeba i dvou zeptat, jak oni na to nahlížejí. Jestli chtějí, aby se firma prodala, nebo jestli náhodou třeba nechtějí být v roli akcionářů do budoucna. Po prodeji, jak uvažují o využití peněz, jestli na to mají už nějaký názor nebo je něco inspirovalo, aby o tom diskutovala celá rodina.

O tohle všechno se my rentiéři připravíme, pokud s rodinou diskuzi nezačneme včas. Určitě souhlasím, jak říkáš, ideálně mnohem dřív než šest měsíců předtím, než získáme peníze z prodeje.

Na začátku jsme si řekli, že peníze z prodeje firmy nemusí být jenom radost. Abychom vám nabídli ještě jednu inspiraci, otevřu ještě jednu otázku. Už jsme se k ní několikrát dostali. Nebýt na rozhodnutí sám.

 

Ale v tu chvíli se má rozhodovat zkušený budovatel rodinného majetku, že někoho přizve, a dokonce to nemusí být vysloveně člen rodiny. Může to být pro něj neznámá osoba. Klidně na doporučení, ale stále neznámá osoba.

Máš nějaký příběh nebo návrh, jak na to jít? Když si přizvu někoho, abych na to nebyl sám, abych měl třeba i oponentní názor. Možná mi ze začátku nebude dělat úplně radost, protože bude říkat, že to, jak o tom přemýšlím, je špatně. Nebo že bych podstoupil příliš velké riziko. Jak na tohle jít?

 

Vladimír Fichtner

Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Států na různé investiční konference, tak mě velmi často překvapilo, jak často se různí investoři a správci peněz prezentují způsobem, jak přemýšlejí. Nějakou filozofií. Já jsem si říkal „tak ukažte výsledky, ukažte mi, co máte teď, já to chci okopírovat, to mě zajímá nejvíc apod.“

Postupem času jsem pochopil, proč to dělají. Protože filozofie a strategie je něco, s čím se může člověk lépe identifikovat. Když to řeknu, Ochrana bohatství, Wealth Protection, je filozofie, která je z našeho pohledu důležitá. To je něco, o čem si můžeme popovídat – jestli vám to sedí, nesedí. Máte tak větší šanci pochopit, co je obsahem této strategie a této filozofie.

Pak můžete jít za někým jiným, zeptat se na jeho filozofii a zjistíte, že chce dynamický růst a riskovat hodně. Nebo chce něco jiného a je to něco, o čem můžete uvažovat.

Moje doporučení je: nepřemýšlejte o nutně krátkodobých výsledcích nebo o nějakých produktech, ale přemýšlejte o způsobu, jak vám protistrana sedí.

Jestliže vždycky musí říkat to, co vy chcete slyšet, to je úplně jiné téma. Ale jestli filozoficky to sedí dobře, pak máte šanci se začít poznávat. Já vždycky říkám, i když spolu začneme, i když si spolu strávíme půl roku, stejně se budeme další dva tři roky poznávat podle toho, co přijde. Uvidíte, jak budeme reagovat, jestli vám to vyhovuje a podobně. Další důležitá věc při té spolupráci, kterou začnete někde řešit, nezavřít se do toho. Že deset let nemůžu z toho odejít. My říkáme každý kvartál „já nechci dál pokračovat.“ Skončí kvartál, my vám vyfakturujeme naše služby podle toho, jak jsme se domluvili. A když vám to nesedí, tak dál nepokračujeme.

Filozofii a strategii vnímat, nemít žádné jedovaté pilulky, proč bych nemohl odejít. Budovat si vztah a pak uvidíte. To je z mého pohledu to, co funguje.

Reference. Jasně, to jsou věci, které je potřeba také udělat.

 

Josef Podlipný

Já tě jen krátce doplním, opravdu krátce. Častá námitka, proč si nepřizvat někoho, byť odborníka zkušeného s referencemi, je „Přeci mu neřeknu takhle důležité a diskrétní informace typu velikost majetku anebo objem získaných peněz z prodeje třeba firmy atd.“

Já na to vždycky reaguji stejně: „není ani tak důležitá ta částka, je důležité právě to přemýšlení a sdílení strategií anebo nápadů, co s tím budu dělat.“ Protože je to pak velmi podobné, jestli z prodeje firmy získám miliardu, deset miliard anebo sedm set milionů. To má význam jenom z toho pohledu, že z toho plynoucí užitek může pomoci mnohem větší skupině lidí nebo nějaké komunitě. A vlastně mnohonásobně převyšuje potřeby. To je v podstatě jediný rozdíl, ten zásadní.

Ale kriticky důležité je přesně to, co jsi říkal. Poznat, jak o tom někdo přemýšlí, jak o tom někdo přemýšlel už několik generací před námi. Poučit se z jeho chyb a následovat to, co je následováníhodné. Diskutovat ano, ale nemusí to být nutně o přesných číslech. Prostě diskutovat o tom, jak o tom přemýšlím.

 

Vážení posluchači, dnes jsme se bavili o penězích z prodeje firmy. A mnohdy o starosti s tím spojené. To, co jsme si řekli, by mohlo pomoci i vám.

Upozornili jsme na to, že je důležité tomu věnovat dostatek času, ideálně s velkým předstihem, nejméně 6 měsíců.

Zároveň jsme si řekli pár dalších bodů, a Vláďo, já budu rád, když mě případně doplníš, pokud bych na něco zapomněl.

Nebýt na to sám,
přizvat si někoho, kdo nám pomůže s tím přemýšlením. Nemusí to nutně být s tím řešením, ale minimálně s tím přemýšlením.

Určitě o tom komunikovat v rodině, protože to neděláme jenom pro sebe.

 

Vladimír Fichtner

Je dobré se inspirovat u těch, kteří už to zažívají a dělají dlouho.

Je dobré místo výnosu za každou cenu začít hledat spíš ochranu bohatství.

A nejvíc přemýšlet o filozofii a strategii přístupu, kterou budu chtít mít.

A to mi může pomoct mít s těmi penězi mnohem méně starostí, než to vypadá v tuhle chvíli.

 

Josef Podlipný

Vážení rentiéři, jestli i vy o tomto tématu přemýšlíte, a budete chtít diskutovat jednotlivé varianty a nápady, které vám přišly do cesty, budeme rádi, když nás oslovíte. My s vámi v rámci diskuze budeme sdílet to, jak přemýšlíme my a rentiéři, kteří využívají naší péče.

Pro dnešek se s vámi loučím, přeji hezký den a opět někdy na slyšenou Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

 

Investice do nemovitosti v zahraničí jsou pro Čechy stále běžnější. Lidé si kupují nemovitosti ve Španělsku, Itálii, Chorvatsku. Občas někdo zamíří i za oceán.

Poslechněte si zkušenosti a postřehy Josefa Podlipného, který svou první americkou nemovitost koupil již před 13 lety a nyní vlastní hned několik nemovitostí na Floridě – ve Fort Lauderdale a Miami.

V tomto díle podcastu Mezi Rentiéry se mimo jiné dozvíte:

• Co je kritické pro výběr jakékoliv nemovitosti – i té v Americe
• S jakým výnosem z pronájmu můžete počítat
• Jaké jsou s investicí spojené náklady
• Jak s investorem v USA jednají poskytovatelé služeb
• Je lepší se o nemovitost starat osobně nebo mít správce
• Co skrývají americké daně z nemovitostí
• Na co myslet, když budete nemovitost využívat hlavně pro sebe

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, tady je Vladimír Fichtner. Vítejte opět Mezi Rentiéry.

Je tu druhá část našeho povídání o nemovitostech v Americe.

 

Josef Podlipný

Tady je Josef Podlipný a přesouváme se opět do Ameriky.

 

U bytu za více jak půl milionu dolarů můžete počítat s tím, že nájemní výnos je mezi třemi a půl až čtyřmi tisíci dolarů měsíčně. To je úplně v pohodě. Vůbec s vámi nikdo nediskutuje, pokud to není ve špatné lokalitě.

A to je další nebezpečná věc. V Čechách máme zkušenost, že vedle sebe může být téměř vybydlená nemovitost a luxusní nemovitost miliardáře. Tak si to obežene holt vyšší zdí a bude tam mít ochranku. Nějak zajistí výrazný odstup od těch dalších nemovitostí, tak, že nekoupí několik tisíc metrů pozemku, ale třeba několik hektarů. A netrápí ho to.

Ve Fort Lauderdale, když jsem tam poprvé přiletěl, se mi stala taková úsměvná věc. Šel jsem si zaběhat. A protože jsem ještě nebyl dostatečně znalý lokality, spletl jsem se ve světové straně a běžel jsem namísto k vodě od vody. Do vnitrozemí. A sám jsem přišel na to, že některé lokality jsou nebezpečné.

 

Vladimír Fichtner

Že se něco kolem mění – domy a lidé, i to, jak se na tebe koukají.

Tak ses naučil běhat rychleji.

 

Josef Podlipný

Ano, v určitém okamžiku to zrychlilo mé tempo.

 

Vladimír Fichtner

To znám, v Čechách je to hrozně nepředstavitelná věc. Lokalita je ale v Americe zásadní.

 

Josef Podlipný

Až potom, když jsem vše spojil v myšlenkovém pochodu s investicí do nemovitostí, jsem zjistil, že opravdu ob ulici může být dramatický skok nejenom ve schopnosti pronajímat a mít pravidelné cash flow.

Samozřejmě je klíčové i to, komu pronajímáte. Protože najednou zjistíte, že ..

Stojí ještě za to říct, než dopovím myšlenku, následující.

Já jsem byl trošku překvapen, že Američané, a nejen ti, co se tam narodili a žijí už několik generací, ale domestikovaní Mexičané, Španělé, multi-kulturní skupina, mají v mnoha případech třeba tři práce. Pokud nejsou vysloveně už několikátou generací bohatých správců rodinného bohatství. Já se k tomu potom vrátím. Ale je to důležité zmínit.

Protože najednou zjistíte, že v nějaké lokalitě ty tři práce jsou: jednou úklid, podruhé úklid, potřetí úklid. No a tím pádem ani tři práce nejsou schopny té ženě nebo muži nebo rodině vytvořit dostatečnou jistotu, že vám bude platit pravidelně nájem. Takže se začnou vyměňovat nájemníci nebo se tam sestěhuje další rodina, aby s nájmem pomohla.

To můžou být opravdu velké starosti a má to vliv i na cenu nemovitosti. A to velmi výraznou. O ulici dál může být cena třeba o 50 procent nižší.

 

Vladimír Fichtner

My jsme tohle zažili se školou. Do školy se chodí podle toho, kde bydlíte. A to, že si vymyslíte, že budete chodit do jiné školy? Ne, ne, ne. Vy bydlíte tady a chodíte do této školy. Prostě tak to je.

 

Josef Podlipný

I do kostela.

 

Vladimír Fichtner

Kdybychom chtěli chodit do jiné školy, tak bychom se museli přestěhovat. Jinak to nejde, respektive je to velmi netypické. Ti, kteří si můžou dovolit chodit do správné školy, tak si dovolí koupit správnou nemovitost. A proto se vytváří zóny, které jsou bonitnější, bohatší. A zóny, které jsou chudší. Protože tam ekonomika hraje velkou roli. Proti Čechám je to obrovský rozdíl, sociální rozdíly jsou obrovské. Vůbec si je tady většinou nedokážeme představit.

Takže pozor na lokalitu. Nestačí si říct pro a proti. Je to jedna z věcí, kterou musíte detailně řešit!

Pojďme dál, abychom se posunuli.

Josef Podlipný

Je dobré přemýšlet o tom, že i přesto, že koupíte set bytových jednotek v apartmánovém domu, i přesto, že vyberete správnou správcovská společnost, nemáte po starostech. Pokud nevyberete správnou správcovskou společnost a zůstanete na to sami, máte jednu starost navíc. Jednu zásadní starost. Protože ten velký apartmánový dům je velkým klientem pro různé společnosti, které dozorují kvalitu vzduchotechniky, kvalitu požárního zabezpečení a spoustu dalších a dalších věcí. Tím pádem, když zadavatel, který má pod střechou třeba tisícovku bytových domů, poptá nějakou firmu, může poptat velikou firmu. Když poptá velkou firmu, má velikou slevu. Ale na vás jako správce/vlastníky to klade jednu zásadní povinnost, na kterou v Čechách nejsme určitě zvyklí. Dostanete termín. V předstihu třeba měsíc. V tomto časovém úseku, v tento den od do, bude probíhat v celém baráku kontrola vzduchotechniky, zajistěte přístup do svých bytových jednotek. Pokud je máte pronajaté a nemáte tu smůlu, že nájemník má tři práce a skoro ani nespí, nebo spí v jedné z těch tří prací, je to řešitelné.

Pokud je nemáte pronajaté všechny, už nastává problém. Tam nefunguje režim, že vytvořím náhradní klíč, dám ho dole recepci a recepční to s tou firmou oběhne. Neexistuje!

Co se pak stane? Stane se to, že termín „marně proběhne“. A to neznamená, jako jsme zvyklí v Čechách, že se nic nestalo. Až bude příští revize, tak se tam podívají.

Ne, vy to musíte do určitého termínu dodat. Ale je daná firma nebo okruh firem, které musíte poptat. Ale tam už nepřicházíte jako vlastník tisíce bytových jednotek, ale jako vlastník sedmi bytových jednotek. Takže máte úplně jinou cenu, úplně jiné jednání. A vůbec s vámi nesmlouvají v tom duchu, že máte koupenou letenku za 14 dnů. Oni vám dají termín, a zařiďte si to.

Takže to je hned další starost, která vás přinutí až na úplné výjimky vybrat si správnou správcovskou firmu.

S tím je spojeno jedno negativum, které si ne každý uvědomí hned na začátku. Ale v okamžiku výběru nebo potvrzení správcovské firmy si to uvědomí, protože to má finanční dopad.

Z nájmu odevzdáte od pětadvaceti do padesáti procent té správcovské firmě. A neberte to, že jsou extrémně drazí, to je standard.

 

Vladimír Fichtner

Vždy, když vidím, že si někdo bere tady v Čechách méně, jako správcovská firma, říkám si, že z mého pohledu to není dlouhodobě udržitelný model. Protože když si bere deset procent z nájmu, tak musí jít do dalšího. Někde se to začne ukazovat, že servis není takový, jaký by měl být a podobně.

Takže ano, ve Španělsku je to podobné – pětadvacet až padesát procent. A je potřeba s tím počítat.

 

Josef Podlipný

S čím je určitě potřeba také počítat, a to se postupně dostáváme k tomu, co ukusuje z výtěžku nebo ze spokojenosti s kapitalizací naší investice.

Já začnu kapitalizací, protože to bude velké ukousnutí.

V Americe, podle toho, do jaké kategorie jako vlastníci spadnete z hlediska danění příjmů z nemovitosti, se daní i příjem z kapitalizace investice. To znamená z rozdílu mezi nabytím a pozbytím nemovitosti. Pokud máte tu smůlu, že koupíte špatně a potřebujete to prodat, nejenom, že koupíte špatně, ale chcete se toho rychle zbavit, máte trošičku štěstí, že zájemce seženete rychle. Ale zároveň s tím spojenou smůlu, že to všechno proběhne do roka od pořízení nemovitosti. Tak parkujete v daňové zátěži, která může být od deseti až po necelých 40 procent. Z rozdílu mezi cenou při nákupu a při prodeji. To je docela bolestivý zásah.

 

Vladimír Fichtner

Ale když to člověk prodal se ztrátou, tak to není téma.

 

Josef Podlipný

To je pravda. To je pozitivum amerického daňového systému, že lze i započítávat ztráty proti výnosům.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak.

 

Josef Podlipný

To v ČR není úplně zvykem, tím ale nechci vůbec říct, že finanční úřad v ČR se chová nějak špatně. To bychom si je hned znepřátelili. Ale spíše řeknu, že se v USA chovají příkladně pro celý svět. Když najdou chybu v daňovém přiznání, daňovým poplatníkem udělanou nebo společností, která ho vytváří, tak nejenom na tu chybu upozorní. Ale vrátí přeplatek třeba. To je super příkladný přístup.

 

Nicméně všechno si to zaplatíme. Napadl mě takový malý příběh, který mi pomůže poukázat na ty další daňové zátěže.

Kamarád je velmi zručný manuálně, mimo to je bedna. Takže mu nejenom myslí dobře hlava, ale je schopna správně ovládat i ruce a nohy. Logicky proto nepovažoval za příliš velkou výzvu, že si vymění něco v rámci elektroinstalace ve své nemovitosti.

Řekl si, že vše prostě koupí v nějakém hobby marketu a půjde si to vyměnit. Protože není kutil jako v příběhu „A je to“, ale opravdu je i trošku znalý, věděl, že to nebude samozřejmě vyměňovat pod proudem. Vypínal, vypínal, ale pořád tam byl proud. Nakonec přišel do místnosti, o které věděl, když kupovali nemovitost kdysi, že existuje, ale nevyužívají ji. Tam ještě také byla elektro skříň. Otevřel ji a vypnul všechno. Až na dva vypínače, které měly i světelnou a zvukovou signalizaci. Udělaly takové to píp píp píp, když je vypnul. V ten okamžik už nebyl proud tam, kde potřeboval něco vyměnit. Tak to vyměnil, a když už se jal to zapínat zpátky. Říkal mi, že bylo štěstí, že nezajistili hlavní vchod do nemovitosti. Protože se zvenku ozýval dupot, jako když dusají koně nebo býci. A najednou se rozrazily dveře a vběhla tam parta nabušených hasičů. Jak to vypnul, vyvolal požární poplach. Hned to vydalo signál. A on říkal: „Ježišmarja, moc se omlouvám, co jsme dlužni? Vy jste marně vyjeli, že jo?“ Jeden z hasičů ho tak poplácal po ramenou, a říkal „Vždyť platíte daně.“

Jednou z těch daňových zátěží je i místní daň. Místní daň slouží na budování infrastruktury, udržitelnost školství a spousty dalších věcí. Pohybuje se podle těch lokalit různě. Někde to může být 0,5 %, někde 1,5 %.

 

Vladimír Fichtner

Z čeho?

 

Josef Podlipný

Z tržní ceny nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

Děkuji. Někdo má pocit, že z nájmů nebo něčeho podobného. Ne! Z aktuální tržní ceny, která se mění neustále.

 

Josef Podlipný

Pak je samozřejmě klasická daň z nemovitosti. Ta klasická daň z nemovitosti je také různá. V lokalitě, o které jsem hovořil, je od 1,5 do 3 %. Konkrétně ve Fort Lauderdale je 1,5 % Ale tam to stoupalo, byla níž. Takže ta daň se vám mění pod rukama.

 

Vladimír Fichtner

Opět z aktuální tržní ceny.

 

Josef Podlipný

Je to z aktuální tržní ceny nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

A tu si nelze úplně vymyslet.

 

Josef Podlipný

Určitě, určitě.

 

Vladimír Fichtner

Ta je daná. Můj kamarád dělá v Texasu inspektora, který chodí po nemovitostech a říká: „támhle postavili bazén, tak to bude o 50 tisíc větší hodnota nemovitosti.“ Také říká, že teď už je to dobré, když jsou Google Maps „Podíváme se, co je nového a už nemusíme vykukovat za vrátky.“ Samozřejmě potom jdou a je potřeba to i vidět.

 

Daně se platit musí. Jsou někdy více a někdy méně rozumně využívané. Ale to daňové zatížení je poměrně velké.

Kolik je ten celek? Kolik je to daňové zatížení?

 

Josef Podlipný

Když se budeme držet úplně reálných minim, třeba ve Fort Lauderdale, 1,5 % z tržní ceny nemovitosti, to je prostě ložené. Další minoritní daně ani nebudu zmiňovat, potom je vlastně daň na turistický rozvoj lokality, kde ta nemovitost je. A federální daň.

To je dohromady 12 %, protože to je 2krát 6 % z příjmů.

 

Vladimír Fichtner

Takže z pohledu ceny nemovitosti nebo aktuální tržní ceny je to 3–5 % daně. Včetně lokální daně.

 

Josef Podlipný

No může to být spíš ke dvěma procentům, dvě, tři.

 

Vladimír Fichtner

Podle toho, kde to je. Takže dvě tři z pohledu aktuální tržní hodnoty a potom daň z příjmů.

 

Josef Podlipný

A tady je ještě potřeba říct, že z hlediska danění příjmů, o daňovém rezidentství rozhoduje i délka pobytu v Americe. A to i přerušovaného, spousta lidí to vůbec neřeší. Nebo možná to ani nevědí. Ale je dáno 183 dnů. Nepočítá se do toho, když je Amerika mezipřistáním. Ale i když tam jeden den přiletím a ten samý den odletím jenom proto, že jsem tam přiletěl třeba podepsat něco, k čemu jsem nemohl nikoho zmocnit. Tak je to den. To za prvé.

Za druhé, se do daňového testu počítají tři roky. Takže se z toho hlavního roku, kdy se to počítá, vezme 100 %, z dalšího roku se vezme jedna třetina a další část z toho třetího roku. A když součet překročit tuhle hranici (183 dní). No tak, vážení přátelé.

 

Vladimír Fichtner

Se stáváte americkým daňovým rezidentem.

 

Josef Podlipný

Daníme všechen příjem.

 

Vladimír Fichtner

To není vůbec žádná legrace. To byla jedna z věcí, proč my jsme nikdy do nemovitostí v Americe nešli. Ani jsme nezkoumali způsoby, jak do toho jít. Bylo tam právě nebezpečí daňového rezidentství, které jsme nechtěli riskovat.

 

Josef Podlipný

A pak tam jsou už takové nuance, na které je dobré myslet. Pokud budete chtít chránit rodinné bohatství i pro budoucí generace, tak vás logicky bude zajímat dědická daň. Americká dědická daň, progresivní zdanění majetku drženého ve Státech, a to nejenom nemovitostního, to mohou být třeba i finanční aktiva, končí na čtyřiceti procentech z hodnoty majetku.

 

Vladimír Fichtner

Ne ze zisku, ale z hodnoty majetku. Souhlasím.

 

Josef Podlipný

To není málo a ochrana proti této dani je titěrná. Vzhledem k tomu, že nemáme s USA smlouvu o dvojím zdanění.

 

Vladimír Fichtner

Pozor, máme smlouvu o dvojím zdanění, ale ne z pohledu dědictví. Ano, chybí tam ta klauzule na dědictví.

 

Josef Podlipný

To se bavíme o nižších desítkách tisíc dolarů. A všechno to, co to překročí, je spojeno s touto daňovou povinností. I přesto existují určité možnosti, jak majetek chránit.

Těm se dnes nebudeme věnovat. Jen upozorním na to, že i řešení zaparkování majetku do nějakého trustového uspořádání může vypadat na první pohled jako jednoduchý způsob, jak něčeho dosáhnout. Ale všechno to má souvislosti.

V Americe totiž existuje i takzvaná přenositelnost daně. Tu hodně propagují ti odborníci, které je dobré povolat si ku pomoci, aby vám našli optimální daňové řešení, třeba i právně daňové z hlediska vlastnictví.

A u přenositelnosti, která chrání daňový základ i pro budoucí generace, když se to předává, tam je ale nutná podmínka, že to drží vždy fyzická osoba. Nemůže to být trust. To už jsme si taky prošli, tohle jsme už poznali. A je to hodně důležité.

Co bych určitě na závěr chtěl říct, pokud tedy nemáš ještě dotazy.

I samotné nastartování pronájmu nemovitosti není závislé jenom na samotné koupi. Vy se musíte, vážení posluchači, registrovat. V podstatě se v Americe stanete podnikately. A pokud se neregistrujete a někdo zjistí, že pronajímáte. To nechcete.

 

Vladimír Fichtner

Regulace tam fungují. Jak máme občas pocit, že se v Čechách dá z toho nějak uniknout, to v USA nikoho nezajímá. A nestojí to za to, protože oni se tam s vámi nemažou.

Na to je potřeba dávat velký pozor a pečlivě to rozmýšlet před tím, než se do toho pustíte. Je třeba dělat to s velkou celkovou rozvahou. A hlavně s lidmi, kteří tomu rozumí. Ideálně s lokálními odborníky na různé oblasti. A třeba se před tím pobavit s Pepou, který vám k tomu řekne ještě i některé další věci.

Pepo, moc zajímavé povídání. Díky za sdílení spousty, spousty zkušeností a příběhů.

Z mého pohledu je možné k tomu americkému majetku přistoupit různým způsobem. Určitě je dobrý pro diverzifikaci. Určitě je důležité, abychom majetek v Americe a v dolaru jako rentiéři měli. A ne nutně úplně malý. My jako rodina zatím více využíváme finanční aktiva, protože nám to přijde jednodušší z mnoha úhlů pohledu. Do Ameriky se také díváme, ale ještě tam nejsme.

Vy jako rodina, Pepo, máte americké nemovitosti ještě pořád? Nebo už ne? Protože to možná není úplně patrné.

 

Josef Podlipný

Odpověď je ano. A důvod pro to je jeden hlavní – bezpečí a stabilita politického prostředí. Je to prostě lokalita, kde, kdyby se něco dělo, něco závažného, tak si myslím, že mohou být naše rodiny rentiérů v bezpečí.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím, to je docela zajímavá tečka. Budu se těšit zase někdy příště na povídání o nemovitostech v Americe.

 

Josef Podlipný

Děkuji, potěšení na mé straně. I s vámi se budu těšit. Pokud vás zajímají otázky ke správě nemovitostního portfolia v Americe anebo otázky na to, co udělat, abychom se případně vyhnuli starostem spojeným s tou správou, tak budeme rádi, když nás oslovíte anebo nasdílíte svůj příběh.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou zase někdy příště Mezi Rentiéry.

 

Josef Podlipný

I já děkuji, loučím se pro dnešek a přeji krásný den.

 

 

 

Investice do nemovitosti v zahraničí jsou pro Čechy stále běžnější. Lidé si kupují nemovitosti ve Španělsku, Itálii, Chorvatsku. Občas někdo zamíří i za oceán.

Poslechněte si zkušenosti a postřehy Josefa Podlipného, který svou první americkou nemovitost koupil již před 13 lety a nyní vlastní hned několik nemovitostí na Floridě – Fort Lauderdale a Miami.

V tomto díle podcastu Mezi Rentiéry se mimo jiné dozvíte 4 důvody pro investici do nemovitosti v USA.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a vítám Vás u podcastu Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se na další povídání Mezi Rentiéry.

 

Josef Podlipný

V dnešním díle se opět vrátíme k investicím do nemovitostí v zahraničí.

V několika minulých relacích jsme se věnovali investici do nemovitosti ve Španělsku.

Dnes se budeme více věnovat investicím do nemovitostí v Americe.

 

Vladimír Fichtner

Trochu se nám povídání protáhlo, takže tento díl bude rozdělený na dvě části.

 

To je skvělé téma, to mě hrozně zajímá. Když jsme žili v Americe 3 roky, bylo to v nesmírně zajímavé době, protože to bylo po finanční krizi.

V té době ceny nemovitostí spadly na polovinu, alespoň v jižním Texasu, kde jsme byli. Na Floridě to byl pokles i o 75 %. A nájmy vyskočily dramaticky nahoru, protože banky úplně zavřely úvěrové linky. A lidé, kteří chtěli bydlet, vlastně nedostali hypotéku a museli jít do nájmu.

Když jsme se s Radkou dívali na nemovitostní trh, navštěvovali jsme domy, kde nájemní výnosnost v té době v jižním Texasu byla 20 % ročně. Z ceny nemovitosti byl výnos 20 % ročně, 10 % by šlo na daně a náklady a tak dále a 10 % byl čistý dolarový výnos, což se nám moc líbilo.

Ale my jsme vlastně nikdy nepřišli na to, jak rozumně do těch amerických nemovitostí vstoupit. Měli jsme obavu z amerického daňového zákona, aby se na nás nějakým způsobem nevztahoval. A pak, když jsme přijeli domů, Radka začala dělat nemovitosti v Čechách a už jsme to pustili ze zřetele.

Ale když jsme se potkali my dva spolu po nějakých letech, kdy jsme se nevídali, tak mě zaujala tvoje zkušenost.

A protože jí máš velmi reálnou, vyzkoušenou, moje první otázka na tebe dneska je, jestli si vzpomeneš na okamžik, kdy jsi se k tomu dostal poprvé. Kdy sis řekl „Aha, to bychom mohli zkusit.“

Vzpomeneš si, co tě k tomu vedlo? Co bylo na začátku?

 

Josef Podlipný

Určitě. A vzpomenu si i díky tomu, že teď zhruba 5 let mě provází podobný pocit. Na začátku to bylo hodně o emocích. Nebylo tam příliš racionálního uvažování, byla to ta definice FOMO – obava ze ztráty příležitosti. Přesně jak jsi popsal, období poklesu cen nemovitostí ve Státech bylo znatelné. A protože nemovitostní krize se přelila ze Států do celého světa a určitou měrou zasáhla i české investory, minimálně stran informací, tak to bylo veřejně diskutované téma. Mnoho mých kamarádů a známých to téma zajímalo natolik, že si řekli, že to je vlastně příležitost. Měli volnou hotovost, ty peníze vzali, odletěli do Států a koupili pomalu první, co je napadlo. Nebo co jim cvaklo o nos. A během krátké doby se chlubili obrovským ziskem. Já jsem si říkal „nebudu blbej přeci – to fakt vypadá zajímavě. Ta příležitost tady je. “ A tím pádem to začalo poutat i mou/naši pozornost větší měrou.

 

Vladimír Fichtner

Takže to bylo po krizi.

 

Josef Podlipný

Bylo to po krizi, těsně po krizi.

 

Vladimír Fichtner

Takže v době poklesu cen, kdy jsi viděl, že už někdo začíná využívat tu příležitost. Jak to šlo dál?

 

Josef Podlipný

Teď jenom v rychlosti přeskočím do současnosti nebo do asi 5 let probíhajícího diskutování s dalšími potenciálními vlastníky nemovitostí v Americe. Posledních pět let se mě každou chvíli někdo ptá na něco ve spojitosti s už koupenou nemovitostí v Americe, anebo s tímto záměrem. A když se pídím po tom, co ho k té otázce vede, nebo k té investici, tak to je právě FOMO.

Protože si říká „To je super, vždyť to narostlo.“ A ano, já musím říct na reálné změně ceny, že koupě menší bytové jednotky/apartmánu za 165 tisíc dolarů před dvanácti lety, má teď reálnou hodnotu 550 tisíc dolarů. V podstatě více jak trojnásobek investované částky.

Vážení posluchači, to není úplně špatné. Má to ovšem mnoho háčků nebo s tím souvisejících informací, které si myslím, že stojí za to teď sdílet.

Určitě neberte naši dnešní diskuzi jako doporučení k tomu se buď vyvarovat koupě nemovitosti v Americe, anebo naopak na tuto vlnu naskočit a rychle koupit. Je to opravdu sdílení vlastních anebo těch převzatých zkušeností s tímto trhem nemovitostí v zahraničí.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom připomněl Španělsko, které pro nás bylo prvním nákupem zahraniční nemovitosti. My jsme tomu věnovali dva roky poměrně intenzivně, než jsme „vyzráli“ a řekli si „jdeme do toho“. Jak dlouho u tebe trval proces „dozrávání“ – přemýšlení, říkání si pro a proti? Jdu do toho – nejdu do toho.

 

Josef Podlipný

Mnohem kratší období. Naštěstí nebylo potrestáno tím, že by to byla definitivně chyba. Krátkost toho období přikládám právě té FOMO naléhavosti, že to prostě pokleslo o víc jak 50 %. Viditelně. Všichni to ví, a přitom jsou na tom trhu fakt velmi zajímavé nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

S dobrým výnosem.

 

Josef Podlipný

Ano, přesně jak říkáš, s dobrým výnosem, v dobré lokalitě. Má to hodně pozitiv a člověk pak snadno přehlédne určitá úskalí s tím spojená a zkrátí, někdy i nebezpečně, období rozhodování, poznávání prostředí, porady s odborníky i s těmi, kdo už tam jsou.

 

Vladimír Fichtner

Nám samozřejmě ve Španělsku pomohlo, když jsme se dívali na nemovitosti a sledovali jsme ten trh, že za měsíc pořád ty nemovitosti byly. Za 2 měsíce pořád byly za stejnou cenu nebo za nižší cenu. Za tři měsíce, za třičtvrtě roku.

Teď, když jsme se dívali na nemovitosti, které jsme pozorovali a navštěvovali začátkem roku 2023, tak jsou pořád v nabídce. A už je nenabízí jedna realitka, ale i druhá. Tak už víme, co bude další krok, že bude levnější cena. Protože je vidět, že to nemůžou prodat.

To se na trhu děje. Chápu, že to může zrychlit anebo naopak zpomalit ten proces.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím tomu, že rychlost procesu může být ovlivněna tím, co se děje na trhu. Ale ty nemáš jenom jeden apartmán. Vlastně to tak možná vyznělo, ale vím, že to portfolio je širší.

 

Josef Podlipný

Zkušenost začala s jedním apartmánem a samozřejmě nemohla skončit, protože poznáváním prostředí logicky každý z vás, posluchačů, investorů nebo správců portfolia zjistí, že vybudovat, ale hlavně spravovat portfolio s letovou časovou zátěží třeba deseti, jedenácti hodin, to není na jeden apartmán.

To je ideálně na kombinaci domů a apartmánů nebo investic typu, že něco koupíte, zrekonstruujete, případně doplníte nějaké prvky, které zvýší prodejní hodnotu a schopnost to poslat dál jinému koupěschopnému zájemci. Buď to spojíte s byznysem, anebo se správou většího portfolia. Takové minimum a optimum zároveň je o sedmi, deseti apartmánech. Tak, aby se to už dalo překlopit společnou recepcí, správcovskou společností, která se bude ideálně věnovat správě v jedné lokalitě. Nebo nemovitostem v několika blízkých lokalitách.

 

Vladimír Fichtner

Bude to pro ně důležité.

 

Josef Podlipný

A bude to pro ně důležité, přesně tak.

Tady si teď pomůžu jedním příběhem, který bude velmi krátký. Není můj, je převzatý.

Kamarád vlastní nemovitost ve Státech, konkrétně na Floridě, konkrétně v Miami. A rozesmál mě svým přístupem, byť je postaven na velmi racionální úvaze.

Ten, kdo mu pomohl nemovitost koupit a kdo se o nemovitost v Miami stará, je stejný subjekt, kterému dal příležitost následně tu nemovitost prodat.

Neřekli si kdy, ale prostě někdy v budoucnu. V podstatě mu řekl „jak dobře se o ni budeš starat, tak dobře ji pak prodáme, a ty z toho budeš mít opět provizi.“ Důležitost starání se o tu nemovitost, a i průběžné náklady spojené s realizací budoucího prodeje nemovitosti, spojil. Právě teď tu nemovitost prodávají, a ukázalo se jako velmi významné mít parťáka v Miami. Správce, který se o nemovitost bude starat se správným nastavením. Se stejnou motivací, jako má majitel, jako má správce nemovitosti.

 

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že každého zajímá u jakékoliv investiční příležitosti pro a proti.

Jak jsi procházel tím pro a proti. Trošku jsi už zmiňoval pro. Dobrá cena, dobré časy a určitě budou nějaká další pro.

A také budou nějaká proti. Jak jsi to nakonec vyhodnotil? Co byl ten poslední spouštěč, kdy sis řekl „Tak jo, jdu do toho“

 

Josef Podlipný

Pro a proti nemusí být, vážení posluchači, pro každého stejné. Někdo má jako hlavní motivaci, že chce být v politicky stabilním, klimaticky nastaveném, vzdáleností od svého předchozího domova lokalizovaném, prostředí.

Pro něj budou ta pro trošku jiná než pro někoho, kdo to bude brát čistě jako investici. To je potřeba si uvědomit.

 

Vladimír Fichtner

Možná má někdo rád vzrušení z hurikánové sezóny každý rok.

 

Josef Podlipný

Třeba to může být dobré pro lovce hurikánů.

 

Vladimír Fichtner

Pro někoho to může být proti, samozřejmě.

 

Josef Podlipný

Jasně, já ale znám takového člověka. Setkal jsem se s ním, pochází ze Slovenska, šéfuje kasínu a je amatérský lovec hurikánů. Já jsem vždycky říkal „V tomhle období bych tam nikdy neletěl.“ A on říkal „V tomhle období bych nikdy neletěl na Slovensko za svými rodiči.“

Ještě než se podíváme na všechna pro a proti. Za ta léta, protože ten trh sleduji, mám s tím nějakou míru zkušeností a spousta rentiérů se mnou své vlastní zkušenosti sdílí, jsem zjistil, co bývá tou racionální motivací nejčastěji. Úplně na piedestalu, hned nahoře, je investice. Proto se té hlavní motivaci, kterou jsem vysledoval i u ostatních rentiérů, budu věnovat možná nejvíce.

Pak hned poté se objevuje naplnění snu, přání rodiny k typu rekreace. Chci tam poslat top manažery z firmy a jejich rodiny. Chci tam dát příležitost cestovat kdykoliv rodinným příslušníkům.

To je druhá nejčastější motivace a hned řeknu třetí.

Tou je daňová optimalizace nebo sledování nějakého daňového motivátoru. U té se pak mnohokrát zastavím, protože neznalost prostředí a velká rozdílnost amerického prostředí významně zvyšuje míru skepse, kterou potom vlastník/správce nabyde, když najednou zjistí, že tady si musí něco vyřídit, tady na něco zapomněl. A je s tím spojeno penále nebo jsou s tím spojena nějaká omezení atd.

 

V daňové oblasti je Amerika prostě svá. To je asi nejlepší definice. Nicméně je čitelná. Je to potřeba definitivně vzít jako fakt a nebýt na to sám. Ideálně mít někoho z amerického prostředí. Tady jsou skvělé advokátní kanceláře, právníci, kteří mají dílem zkušenosti i třeba tím, že vystudovali americké právo.

Ale vážení posluchači, opravdu to myslím zcela vážně, jakmile budete řešit daňovou oblast – získejte parťáka na americké straně. Ušetří vám to spoustu starostí.

 

A poslední, čtvrtá je diverzifikace. Často investory vede k investici ve Státech právě to, že si říkají „v Čechách toho máme vlastně hodně,“ Ty jsi zmínil v tomto ohledu Radku, že jste se vrhli po návratu z USA na české prostředí. A ti investoři si to najednou v určitém okamžiku uvědomí. Pak poskočí kousek dál, mají třeba Španělsko. Španělsko není úplně blízko, ale i tak je to Evropa. A řeknou si „v Česku a Evropě toho máme už dost.“ No a co jiného zbývá potom? Můžou do Austrálie nebo do Japonska, nebo do té Ameriky, Kanady.

A Amerika je možná nejstabilnější z hlediska hospodářského vývoje i přístupu k řešení určitých otázek. My to mnohokrát diskutujeme i s rentiéry, když se bavíme o správě finančního kapitálu, a tam také řešíme diverzifikaci. Diverzifikaci jako čtvrtou motivaci rentiéři hodně vnímají. Pojďme na rizika a na přínosy, jestli nemáš doplňující dotaz.

 

Vladimír Fichtner

Skvělé. To byly 4 motivátory, o kterých jsi mluvil.

Pojďme si říct také, – my jsme byli v jižním Texasu, Ty mluvíš o Floridě – že Amerika je země velmi různorodá. Kalifornie je něco jiného než New York nebo než Havaj.  Můžeš ta pro a proti zařadit i do regionu? Abychom pro ty, kteří nás poslouchají, si přiblížili, o kterém regionu se bavíme v tvém případě.

 

Josef Podlipný

Bude to třeba, protože jsou s americkým kontinentem spojena i určitá specifika – ať už výše daňové zátěže anebo další. V mém případě se jedná o Floridu. Jedná se o dvě konkrétní lokace. Fort Lauderdale, což je oblast přezdívaná Americké Benátky. Je tam spousta vodních kanálů, takže pro milovníky vodních sportů, jachtingu a vůbec prostředí, které je opravdu podobné Benátkám. Až na ty gondoly, a Benátčany. Nicméně jsou tam velmi vlídní, přátelští lidé. Určitě doporučuju navštívit tuhle lokalitu. A pak kosmopolitní Miami, které nikdy neusíná. Najdete tam cokoliv, co si lze vůbec vymyslet. Tak to jsou tyhle dvě destinace.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle. Tak pojďme na ta proti. Většina lidí si asi dokáže představit důvody pro. Ale ta proti objevujeme až na místě, někdy až příliš pozdě.

 

Josef Podlipný

Já se pokusím to i trošku vyvážit, aby to nebyla jenom mínus. Abyste za pár vteřin nevypli tento podcast a neřekli si, že vás jenom strašíme.

Začnu jedním zásadním proti, protože jsem zmínil, že tou nejčastější motivací je investice. Tak v Americe opravdu velmi silně funguje jakási komunitní regulace, jak jsem si to sám nazval. Představte si, že budete kupovat třeba sedm apartmánů z apartmánového domu, který bude mít stovky apartmánů nebo bytových jednotek. To neznamená, že těch sedm bytových jednotek koupíte a pak je budete krátkodobě pronajímat.

 

Vladimír Fichtner

Že můžete dělat, co chcete.

 

Josef Podlipný

Protože vlastníci těch ostatních bytových jednotek se třeba dohodli, že krátkodobý pronájem je v této nemovitosti vyloučen. A přes to nejede vlak. To není tak, že si skoupíte nadpoloviční většinu a řeknete si „Dobře, tak do toho pustím několik miliard a koupím dvě patra ze tří. A tím pádem převážím ty ostatní.“

Ne. Ta nemovitost má specifika, která částí definují vlastníci nebo spoluvlastníci, uživatelé té nemovitosti. A může vám to velmi zkomplikovat život.

Znám případy, kdy někdo koupil bytovou jednotku, naštěstí jen jednu v tomto konkrétním příkladu, který mě teď napadl. A pak ji prodal naštěstí někomu, kdo se tam chtěl trvale přesídlit, takže neutrpěl žádnou ztrátu. Byla to pro něj jenom bolestivá zkušenost.

Protože se tím trápil a říkal, my to chceme prostě pronajímat. My chceme (řeknu k tomu to plus) mít třeba výtěžek kolem šesti, sedmi procent. To je ten standard, to je to nejmíň, bývá i větší.

 

Vladimír Fichtner

Takže vlastně cash flow výnos z nemovitosti, nájemní výnos.

 

Josef Podlipný

Ano. Takže třeba u takového bytu za více jak půl milionu dolarů můžete počítat s tím, že je to mezi třemi a půl až čtyřmi tisíci dolarů měsíčně. To je úplně v pohodě, vůbec s vámi nikdo nediskutuje. Pokud to není ve špatné lokalitě. To je další nebezpečná věc.

 

Vladimír Fichtner

Tak to byla první část o amerických nemovitostech a uslyšíme se opět za týden.

 

Podnikatel má úspěšnou firmu, která mu vyplácí každý rok zisk převyšující 100 milionů korun. Zdánlivě radost. Ale je to několikanásobně více, než utratí. A každý rok řeší, že vlastně neví, co s tím.

V této epizodě Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí své zkušenosti a příběhy, jak přemýšlet o majetku a jeho růstu, ať se jedná milion, deset, sto nebo pět set milionů ročně.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je 100 milionů ročně, pravidelně – a co s tím?

 

Vladimír Fichtner

To je hezké téma.

 

Josef Podlipný

Ale pro někoho, Vláďo, je to starost.

Já jsem se nedávno bavil s miliardářem, který nevypadal nikterak ustaraně, protože se vrátil z pobytu v zahraničí s celou rodinou.

Ale jako starost označil právě těch 100 miliónů ročně. A mluvím o muži ve věku ještě ani ne 50 let, plném síly. Říkal „Mám starost, prostě mám 100 milionů a každý rok přemýšlím co s tím.“

 

Vladimír Fichtner

Každý rok má dividendu 100 milionů z firmy, nebo ze svých byznysů.

 

Josef Podlipný

Každý rok přemýšlí, co s tím.

A mě napadla hned jedna protiotázka „OK, Igore, a co tedy s tím děláš?“

On na to opáčil „většinou to dopadne tak, že to strčím tam, odkud ty peníze přišly. To znamená zpátky do firmy.“

Odpověděl jsem „ok, ale ty říkáš každý rok 100 milionů, tak to vlastně díky tomu posiluješ ten stroj. A tím pádem z toho vypadává ne 100 milionů, ale stále víc. Takže mluvíš o 100 milionech reálné hodnoty – že je to furt víc, že tím i pokrýváš inflaci a tak.“

„Ne, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, já to tam prostě dám zpátky.“, říkal on.

Ptal jsem se dál, zda to ovlivní nějak hodnotu té firmy?

A on zase odpověděl „O tom jsem taky takhle nepřemýšlel. No asi moc ne.“

 

Vladimír Fichtner

Mělo by.

 

Josef Podlipný

Ale to byla jeho vlastní replika, že „asi moc ne.“

A když jsem se zeptal, jestli to ovlivní nějak jeho spokojenost, tak on řekl „No, zbavím se té starosti.“

 

Vladimír Fichtner

Mě zaráží, když člověk řekne, že neví, co s tím.

Že s tím má starosti. Z mého pohledu, když dostanete 100 milionů, je to možná příležitost.

Někdo to považuje za výzvu, pro někoho je to zodpovědnost. Z mého pohledu je to vždycky práce. Starat se o majetek je práce. A starat se o něj tak, aby se ten majetek nerozpustil, je těžká práce. Myslím, že pan Schwarzenberg o tom mluvil, několikrát jsem to slyšel. A tomu se dá pomoct tím, že člověk má nějaký systém, že o tom nějakým způsobem přemýšlí.

Otázky, které jsi měl na Igora, vlastně směřovaly z mého pohledu k tomu, jestli má nějaký systém.

Když za námi přichází klient (a máme takové klienty), který říká „mám tady dalších 100 milionů“, tak naše role je říct „tohle je ten systém, na ten jsme domluvení, a tohle je to řešení.“ A klient na to „Jasně, není problém“. Není to ale starost!

Takže první věc, která mě napadá, že to je práce. Je potřeba se o to postarat, ideálně, když k tomu využiji nějaký systém, který mám nastavený – filozofii přístupu, systém apod.

Jakou ty máš zkušenost s tím, jak se starat o 100 milionů, když je dostanu?

 

Josef Podlipný

Použiji příběh jiného rentiéra, v tomto případě ženy, která říká „Když si chci koupit novou kabelku, tak nepotřebuji čerpat z dividend, protože na to si vydělám. Ale když chci zajistit rodinu a zajistit si schopnost věnovat čas a energii chodu firmy a spoustě dalších jiných úkonů, tak pro to potřebuji vytvořit nějaké podmínky.“

Takže ona se na to dívá z pohledu užitku.

Říká „potřebujeme o sebe pečovat co se týče zdravotnictví, potřebujeme být v klidu, že máme na financování chodu rodiny, potřebujeme financovat z něčeho filantropii.“ A spoustu dalších a dalších potřeb si popíše, a jde jakoby od konce.

Když potřebuje tolik peněz – kolik, z čeho, jak pravidelně a s jakou jistotou bude čerpat? A tím pádem ji to definuje tu potřebnou velikosti majetku.

A když pak po diskusích, ať už v rodině s nějakým přizvaným odborníkem nebo třeba jen v rodině, dojde k závěru, že současné rozložení rodinného bohatství je příliš převáženo tu v byznysu, tu v nemovitostech, tu v alternativních investicích nebo dokonce i ve finančním majetku, tak ji to vede i k tomu, aby rizika spojená s výpadkem některých příjmů řešila. Takže ona potom hledá řešení i tak, že najednou zjistí, že je nesmysl to vrátit zpátky do byznysu. Když potřebuje posílit třeba složku finančního majetku, tak ji posílí, ale posiluje ji právě s tou jistotou, že z toho bude pravidelný příjem na financování potřeb.

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi říkal, že na to jde odzadu. Když se podívám na své poznámky, tak vlastně také říkají, že rozvoj rodinného bohatství je relativně ta poslední část, kterou mám v nějakém systematickém seznamu.

Na začátku jsem mluvil o systému, o důležitosti systematického přístupu. Protože když dělám něco, o čem vím, jak to chci dělat, nebo když vím, kam chci dojít, tak se ty věci dělají jednodušším způsobem.

Najednou starost o majetek není tak složitá, jak může vypadat. Najednou to není starost, ale je to OK, je to součást mojí práce a hotovo.

Je totiž dobré si uvědomit, že když se nestaráme o majetek, tak ten majetek zpustne. Zkuste nasekat celý rok trávu na zahradě u vašeho domu, zkuste ten dům nechat vypnutý dva roky a pak se tam jeďte podívat. A tak to je se vším majetkem. Je jedno, jestli to je firma – zkuste se nevěnovat vaší firmě dva roky, když jste tam doteď byl hlavní člověk, který o všem rozhodoval.

 

Josef Podlipný

Já jen doplním – zkuste nekomunikovat v rodině dva roky. Najednou nemáte rodinu!

 

Vladimír Fichtner

Takže ano, je to práce. Když chceme mít rozumné výsledky, tak je potřeba jet podle pravidel, alespoň to je moje zkušenost.

Pravidla mohou vést k tomu, že mají výsledek – někdy lepší, někdy horší. Tak to pravidlo trošku změním a půjdu dál.

S klientem, o kterém jsem mluvil, máme celkovou strukturu majetku. U toho majetku máme ale předtím domluvenou nějakou filozofii starání se. Alokaci majetku máme do různých typů aktiv – byznys, nemovitosti, finanční aktiva, měny, regiony. A první věc, kterou s klientem řešíme každý rok je, že se vždycky podíváme, jak jsme na tom. Jestli ten plán, který chceme mít, dodržujeme. A on se samozřejmě mění. Člověk si koupí nemovitost, tak vzroste váha nemovitosti, prodá nemovitost, zase to poklesne. Firmě se daří nebo nedaří, její ocenění v portfoliu je větší nebo menší.

První věc, kterou řešíme systematicky, je, jestli nám ta alokace a diverzifikace sedí.

A když ne, tak hotovostí, která přichází, upravujeme mezery, které kde vznikly.

 

To je první věc, kterou řešíme. Souvisí to s tím, že občas přichází nějaká příležitost na trh nemovitostí a možná tam člověk chce být trošku více investovaný. Nebo spadly akcie, tak si je chce nakoupit při poklesu. A tak dále. Sledujeme, co se děje, ale neustále máme na mysli ten velký obrázek, tu velkou strategii a to, aby nám ten obrázek seděl.

Není potřeba každý den sledovat, jestli mám v nemovitostech o procento víc nebo míň. Ale jednou za rok, když přijde dividenda, je dobré si říct, takhle to teď máme, zhruba. Pojďme vyplnit ty správné mezery!

To je podle mě první krok, který se mi velmi osvědčuje. Co tobě, Pepo?

 

Josef Podlipný

Já opět vzpomenu klientku Kateřinu, která říkala, že první krok je uvědomit si užitek na konci, a že proto to všechno dělá.

Tehdy jsem jí říkal „Kateřino, teď chvilku zapomeňte na to, co si za ty peníze všechno můžete pořídit vy nebo rodina. A zapřemýšlejte nad tím, čím jsou opravdu pro vás peníze, těch 100 milionů ročně v našem příkladu, vlastně důležité.“

A v okamžik, kdy si odpověděla na otázku, čím jsou pro ni důležité, a padaly různé příklady od svobody, volnosti rozhodování, nezávislosti na geopolitickém prostředí, ve kterém v současné době je majetek zaparkován a ve kterém žije celá rodina, tak se zvýšila naléhavost přesně toho, co jsi zmínil. Mít strategii!

I přes to, že ji v čase mohou upravovat. To je jasné. Ale hlavně ji mít.

 

Vladimír Fichtner

Protože když člověk nemá strategii, když neví, k čemu směřuje, vlastně neví, co má být výsledek. Když nevíš, že máš jít do Říma, kam půjdeš? Nevíš? Tak teď půjdeš jinam, na sever, na jih…

 

Když člověk neví kam směřuje, zvyšuje tu starost. Ta starost nezmizí.

Co s těmi penězi? Každý rok trávíš energii na tom, co s nimi budeš dělat – kam to teď dám? Támhle? Na to nemám čas, musím ještě něco řešit s dětmi nebo vnoučaty, a ve firmě. A najednou se ztrácí kouzlo elegantního řešení. Ne že by to nešlo vyřešit, ale je to náročné, bolí to. A je to zbytečné.

 

Josef Podlipný

Občas slýchám „Přes třísky nevidíš les.“

Tímto příkladem můžeme ukázat, že pak mohou uniknout zákonitosti nebo zdravý selský rozum nebo vyzkoušené praktiky, které fungují už mnoho generací.

Zrovna u Kateřiny jsme řešili to, co často říkají mořeplavci „Sebelepší vítr bez směru cíle? Nemá smysl vyplout.“

Je opravdu důležité si uvědomit, čím je pro nás rodinné bohatství důležité. Pokud je to právě bezpečí, svoboda, volnost rozhodování nebo zajištění životní úrovně, tak nám to dá šanci najít to správné řešení.

 

Vladimír Fichtner

U nás poté, co si odsouhlasíme filozofii a strategii, a přijdou nové peníze, většinou ten první krok bývá říct si, kde, co chybí a kde budeme něco posilovat. Kde je nějaká příležitost, třeba i větší, a třeba budeme malinko víc převážení. Ale už máme něco, čeho se můžeme chytit. Pevný bod ve vesmíru, podle kterého jedeme.

Další věc, kterou často řešíme, a ty jsi to už zmínil, je filantropie a charita. My neřešíme kolik půjde peněz do jakého projektu, ale kolik majetku to bude z těch nových peněz. Jak bude posílen fondový kapitál té charity nebo ta jistina, ze které se potom z výnosů financují filantropické nebo charitativní činnosti.

Protože to je další velká část „spotřeby“. Podporovat komunitu, podporovat věci, které mě baví a přinášejí mi štěstí. My víme, že ze 100 milionů jde 80 do filantropie. A ten filantropický kapitál má strukturu, investiční alokaci, diverzifikaci a podobně. A je jednoduché se o to postarat, protože už pravidla máme a víme, jak na ně.

 

Josef Podlipný

Zůstaňme ještě chvilku u čísel.

Ty jsi zmínil osmdesát milionů, které pomohou financovat filantropické cíle rodiny.

Mám tomu rozumět tak, že pokud je filantropickým cílem financování čtyřmi miliony na roční bázi, a pokud je nadace schopna zhodnocovat finanční kapitál osmdesát milionů tak, aby ty čtyři miliony mohla vydat, tak vlastně drží stále těch osmdesát milionů, ideálně i v reálné hodnotě nekonečně dlouho. A každý rok, opět v reálné hodnotě, má čtyři miliony na financování filantropické činnosti? Je to tak? Chápu to správně?

 

Vladimír Fichtner

Ano, ale to podstatné, co jsem chtěl zmínit, že přichází 100 milionů nových peněz a já řeším mimo jiné otázku, jestli to půjde na posílení nadačního jmění nebo na jiné účely. Jestli něco půjde do firmy, na Private Equity a podobně.

Je to další typ umístění peněz. Ale filantropie z našeho pohledu hraje v životě mnoha rentiérů větší a větší roli. Čím větší majetek je, tím víc zjišťuješ, že to opravdu neprojíš. Ano, možná si dám tři řízky k obědu, ale chci to hlavně vracet komunitě. Podělit se s dalšími lidmi o štěstí, které jsem měl. A ne nutně jenom se svojí rodinou.

Chtěl jsem zdůraznit, že v systému přístupu k novým penězům s rodinou nebo i s klienty řešíme, kolik z toho příkladu 100 milionů, půjde do filantropické části.

 

Josef Podlipný

A hlavní motivací není ani tak suma, která z těch osmdesáti milionů je jako výnos, ani těch osmdesát milionů. To hlavní je, že tím posouváte do lepších zítřků společnost, ve které žijeme, jednotlivé členy rodiny a také budujete odkaz, který budou i nastupující generace mít chuť předávat dál. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Rádi bychom.

 

Josef Podlipný

Filantropie je bezpochyby důležitá součást ochrany a budování rodinného bohatství. Tomuto tématu jsme se věnovali v podcastu číslo 32.

A teď se pojďme vrátit zpátky k otázce „co dělat se 100 miliony ročně, aby to nebyla starost?“

Řekli jsme si, že je dobré mít strategii, a je důležité vědět, proč tu strategii vytváříme. Je dobré na to nebýt sami, k pomoci si přizvat rodinu, ideálně i nějakého odborníka, aby to byla udržitelná strategie. A nebylo to zleva doprava, abychom prostě teď nevymysleli strategii, kterou za rok nebo dokonce za pár měsíců budeme měnit.

Napadá tě ještě něco, aby 100 miliónů opravdu přinášelo užitek a té starosti tam bylo pomálu?

 

Vladimír Fichtner

To je hodně spojené s tím, co od těch peněz očekávám. Já přemýšlím, jestli jsem někdy potkal takového člověka, ale asi ne.

Když sem po roce1989 začaly přicházet cizí filmy, rád jsem se koukal na strýčka Skrblíka. On si každé ráno nebo večer šel zaplavat do svých zlaťáků.

A já jsem asi nepotkal člověka, který by měl pocit, že si musí jít zaplavat do svých zlaťáků.

Naopak potkávám lidi, kteří něco budují. Jejich cílem není budovat bohatství, jejich cílem je mít dobrý produkt, který jim zjednoduší život a díky tomu zjistí, že mají úspěšnou firmu. Nebo chtějí budovat vztahy na vesnici, aby ta komunita byla víc spolu, lidi se znali, když někdo bude něco potřebovat.

 

Josef Podlipný

Aby si pomohli.

 

Vladimír Fichtner

Aby si pomohli a podobně. To je jedna z věcí, která by u jakékoliv částky – deseti tisíc, milionu jednoho nebo sto – měla být na začátku. Vlastně co je důležité? To, co jsi říkal ty nebo co mě dělá šťastným? A často člověk zjistí, že to není to, že v trezoru strýčka Skrblíka je o jednu řadu zlaťáků víc.

 

Josef Podlipný

Souhlasím.

Ne nadarmo se říká, že zlato oslepuje. Pak můžeme zapomenout na ty mnohonásobně důležitější věci. K budování komunity, aby se nám žilo dobře, chci na závěr říct jeden opravdu kraťoučký příklad.

 

Jednou jsme přijeli k mému opravdu dlouhodobému kamarádovi. Přijeli jsme dvěma auty a zaparkovali. Protože jsem věděl, že během nějaké hodinky budu odjíždět, tak on nezavřel bránu a nechal ji otevřenou. Diskutovali jsme asi necelých 30 minut a najednou měl telefonát. Volal mu soused a ptal se, jestli je doma? „Jo, proč? Potřebuješ něco?“ Soused mu ale řekl „Ne, koukám ale, že máš otevřenou bránu.“

Vytvářet si prostředí, které nám zajistí bezpečí nebo klid, dobré spaní nebo pomoc mezi sousedy, nemusíme nutně penězi.

Je důležité mít dobře srovnané hodnoty a vědět, k čemu jsou pro nás peníze důležité.

 

Vladimír Fichtner

Stálo by za to ještě dopovědět jednu věc.

Pokud nevíte, co se stamiliony, je to pro vás starost a pokud vás to trápí, je určitě spousta lidí, kteří vás o ně rádi připraví. A je to hned. Člověk si to ani neuvědomí a tam si koupí letadlo, jachtu a najednou zjistí, že udělal špatný obchod jenom proto, že chtěl mít tu starost z krku.

Mnohem rozumnější je přemýšlet o tom, co je pro mě důležité, co mě dělá v životě šťastným, jaký mám před sebou cíl.

 

To je jedna z věcí, kterou my s Pepou začínáme, když si s někým novým povídáme. Sedneme si ve třech nebo čtyřech, když tam jsou partneři na druhé straně stolu, a povídáme si. Protože tam je potřeba začít a neřešit, co teď udělám. Protože to, co teď udělám vede k nějakému produktu nebo k útratě, kterou jsem ani udělat nechtěl, jenom abych to měl ze stolu. To řešení, jak už jsem tady zmínil, potom ale není elegantní a nemá hlavu a patu. A za rok přichází další křeč.

Takže vyhněte se tomu a přemýšlejte o věcech trošku jinak. Pak to bude mnohem příjemnější a zjistíte, že to je de facto docela pohoda.

 

Josef Podlipný

A zároveň je to mezigeneračně přenositelné. Pokud budete dělat něco, co bude i nastupující generace považovat za vyhovující řešení, nemusíte mít obavu ani o sebe, ani o vaše rodinné bohatství, ani o své pravnuky, protože se postarají o sebe i o prostředí, ve kterém žijí.

Vážení posluchači, pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.