Archives for Srpen 2024

Jeden z klientů Fichtner Wealth Managers se připravuje na prodej své firmy. Změna ve struktuře majetku vyžaduje nový přístup k vybudovanému bohatství.

To je důvod, proč s ním tým odborníků dlouho před samotnou změnou diskutuje nejen nové možnosti, které se mu tím odkrývají, ale také výzvy, které před ním stojí.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílejí podrobnosti z jednání a zdůrazňují, jak důležité je plánovat dopředu a připravit se tak na správu významného majetku.

Diskutují o tom, jak zapojit do správy majetku rodinu, včetně životního partnera a dětí, aby se předešlo problémům a aby všichni chápali důvody a cíle správy rodinného bohatství.

Vladimír rozebírá, jaký význam má definování účelu majetku a jeho rozdělení do různých oblastí, jako je osobní či rodinná potřeba a filantropie.

Josef popisuje, proč je vhodné mít na své straně zkušený tým odborníků, kteří pomáhají promýšlením různých dopadů zdánlivě maličkých rozhodnutí.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry se dotýkáme také emocionálních výzev, které s sebou správa významného majetku nese. Například, jak se vyhnout tomu, aby peníze negativně ovlivnily rodinné vztahy nebo životní hodnoty.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači.

Mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner a těším se na naše dnešní povídání, které je na téma….

 

Josef Podlipný

…s velikostí majetku roste i náročnost správy.

 

My se aktuálně věnujeme diskusím s rodinou, která má opravdu velký majetek a tím pádem na to potřebuje nebýt sama. S tímto klientem už pracujeme mnoho let, takže už leccos o správě rodinného bohatství zná. I přesto on i jeho partnerka a děti oceňují, čím s nimi procházíme. Ale nejsme to jenom my dva.

Můžeš s našimi posluchači nasdílet, jak vypadá set různých aktivit s touto rodinou?

 

Vladimír Fichtner

S Martinem jsme prošli už docela dlouhou cestu, už více než 10 let, možná dokonce už 12 let spolu pracujeme.

Začínali jsme na 30 milionech korun v mandátu. Protože měl úspěšnou firmu, majetek postupně rostl na půl miliardy.

Pak prodal firmu a byla to další miliarda.

Dnes máme v mandátu od Martina 1,6 miliardy.

A Martin prodává další firmu.

Tentokrát tu největší, kterou má. A už nikdy nic dalšího tak velkého, pravděpodobně, jak říká, asi nebude.

Mluvíme o dalších možná třech, čtyřech miliardách.

Martin nás požádal, když už to začalo vypadat, že to dopadne – ale pořád je to možná na šest měsíců – abychom mu pomohli se na to připravit.

Protože mít 5 miliard znamená mít vše dobře rozmyšlené.

Když si člověk věci nerozmyslí dopředu, nemusí to být úplně jednoduché a může udělat zbytečné chyby, kterým se jinak může vyhnout.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty říkáš, když to nerozmyslí dopředu. Jak moc dopředu začaly tyto aktivity? To určitě bude naše posluchače zajímat.

 

Vladimír Fichtner

To bylo možná 9 měsíců, teď je to asi 6. Samozřejmě není úplně jisté, kdy ta transakce přesně dopadne. Ale očekávání je, že od této chvíle zhruba za 6 měsíců.

Martin zároveň říkal: „Ale já se tomu nechci tolik věnovat. Já bych potřeboval pomoc trošku víc než jen to, co jsme zatím dosud spolu řešili ve finančních investicích. Potřeboval bych se na to podívat ještě z většího nadhledu a potřeboval bych, abychom to probírali i společně s mojí ženou.“ Budu jí říkat Jana.

Scházíme se každý měsíc. Oni tomu věnují dvě tři hodinky měsíčně. Za nás se té schůzky účastní celý manažerský tým, seniorní lidé, kterých je šest, včetně nás dvou. A občas nás pustí i ke slovu (dělám si legraci).

Máme co sdílet. Ale na minulém meetingu jsme dostali přidělen trošku kratší čas, než jsem si představoval, protože bylo spousta jiných zajímavých témat, které měli kolegové připravené.

Naše role je, až dopadne ta transakce za pár měsíců, aby měsíc, dva předem bylo všechno předpřipravené. Co bude potřeba ověřit, aby bylo ověřené. Aby se Martin s Janou mohli vydat, jak říká Martin, na zaslouženou desetiletou dovolenou.

To je naše role. Pomáhat v tom, aby se člověk v těch detailech, protože to je docela hodně věcí, na které je potřeba myslet, neutopil.

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuju za inspirativní začátek tohoto příběhu.

My dva víme, co se s Martinem a Janou probíralo na jednotlivých setkáních, kterých už máme za sebou několik.

Naše posluchače určitě zajímá nějaký hlubší detail, protože teď to je ještě přece jen trošku zastřené.

Pojďme nasdílet s našimi posluchači jednotlivé kroky a možná i způsob, jak se ta témata rozebírají, aby to bylo prospěšné.

 

Vladimír Fichtner

Začnu od strategického pohledu.

Protože člověk se při takové transakci nesmí utopit v příliš velkém detailu. Ten detail může přijít později. To, kde začínáme, je jako s dalšími klienty, když se bavíme o tom, že rodinné bohatství má tři oblasti.

• Materiální oblast – to znamená majetek.

Většina lidí, se kterými se potkáváme, často přechází z fáze číslo 1 – budování majetku. Logicky, jinak bychom se nepotkali, kdyby nevěnovali veškerou svou životní energii do této chvíle majetku. Jak majetek postupně odchází, nebo firma je často prodávána, přichází prostor na jiné věci.

Přichází prostor, jak do všeho zatáhnout rodinu. Dětem je dvacet až třicet let, a najednou se otvírá přemýšlení „Jak to udělat, abychom jim nezkazili penězi život, kdyby se nám něco stalo a oni to zítra zdědili?“

Těch špatných zkušeností úspěšných sportovců, kteří vydělávají velké peníze a neví co s tím, nebo lidí, kteří vyhráli ve sportce stovky milionů a vlastně jim to také spíš zkazilo život nebo hodně znepříjemnilo, je hodně.

Je třeba dát pozor na to, aby se tohle nestalo a rodina začala fungovat na trošku jiné úrovni. O tom jsme si povídali v předchozích podcastech, nemá cenu to asi rozebírat.

Případně, a tam asi většina z nás míří, jak se může potom otevřít oblast filantropie, která není v tuto chvíli v tomto konkrétním případě úplnou prioritou. Z peněz, které rodina dostane, bude významná část pravděpodobně alokována na filantropii. Ale ještě ji neřešíme.

V první fázi řešíme majetek a jak se o majetek postarat.

Ve druhé fázi se otvírá a začíná se řešit rodina.

Filantropie je ještě trošku stranou.

 

První je pohled na tyto tři oblasti.

Již začínáme majetkem jako částí, která je teď hodně intenzivně na řadě, protože se struktura majetku změní. Naše diskuse začaly tím, k čemu ty peníze jsou. Co je účel, na co je vlastně chceme využít? Což se zdá jako skoro triviální otázka, o které není potřeba přemýšlet.

Ale to přemýšlení pomáhá kvalitě řešení.

Ty jsi na těch schůzkách stejně jako já. Když zůstaneme u účelu majetku, co ty vnímáš jako zajímavé věci, které procházíme a mohou být zajímavou inspirací pro naše posluchače?

 

Josef Podlipný

Nepochybně dvě roviny mohou být zajímavé pro klienty i posluchače.

První je, že se k těm otázkám mnohdy poprvé může vyjádřit i životní partner či partnerka našich klientů nebo těch, kteří mají zájem tato témata řešit. Ne vždy jsou účely, které životní partneři sledují, totožné. Svou diverzitou a různorodostí to rozšiřuje zadání pro nás poradce. A ukazuje to, na co bychom ještě měli pamatovat.

Druhá rovina, která je poměrně důležitá, je právě šíře toho týmu, který je té rodině k dispozici. Protože nejenom okamžitou interakcí jsme schopni nasdílet vlastní životní zkušenosti nebo zkušenosti jiných rodin, o které máme tu čest pečovat. Ale především jsme schopni vnímat odpovědi na důležité otázky.

Protože ze všeho nejdůležitější je ptát se a zároveň poslouchat.

Takže pak se tým znovu semkne a hledá společně odpovědi. Občas se stává, že někdo řekne:

„Ale já jsem tam slyšel/a tohle.“

A ostatní reagují: „Fakt? Já to nemám poznamenané. Aha dobře, s tím musíme pracovat.“

Šíře týmu dává našim klientům vyšší záruku, že to bude opravdu pro ně. Že to nebude jenom nějaký převzatý koncept, který někomu funguje, tak proč by neměl fungovat jim.

Možná potřebují něco jiného.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl šíře a seniorita týmu.

Protože je tam s námi Tomáš Tyl – šéf analytiků, Šárka Tothová – šéfka týmu account manažerů.

Je tam Petr Pavlásek jako account manager tohoto klienta a jeho rodiny.

A jsme tam my dva a Václav Krajňák, který s námi řeší spoustu věcí. Každý jsme trošku jiný a v tom je to podle mého pestré pro klienta, protože i naše různorodost je zajímavá. Naše kontakty i životní zkušenosti jsou různé. A díky tomu může být řešení co nejlepší.

 

Josef Podlipný

Mně se moc líbilo, když na posledním setkání Martin řekl zcela otevřeně: „Já přemýšlím, proč bych to vlastně měl řešit?“

Nejen, že pro nás byla výzva se popasovat se spouštěčem té otázky, ale zároveň i nasdílet naši vlastní zkušenost.

Pro Martina to bylo, a řekl to on sám, určitým uklidněním. Že je fajn, když o tom takhle přemýšlí, protože má čas o tom takhle přemýšlet. Má čas si klást tu otázku, proč by to vlastně měl řešit? Protože to řešíme s velkým předstihem.

Zřejmě by si takovou otázku nekladl v okamžiku, kdy by bylo měsíc před prodejem velké firmy. A určitě by si ji nekladl, kdyby bylo měsíc po prodeji.

To by horko těžko doháněl rychlík a snažil by se rychle najít nějaká možná optimální řešení.

 

Vladimír Fichtner

Víme, že rychlost v tomhle případě není úplně rozumná věc.

Je potřeba se připravit v klidu, bez emocí.

Ne s tím, že mám nové tři miliardy na účtu a nevím, co s nimi.

 

Josef Podlipný

Diskutujeme o třech oblastech – majetku, rodině, filantropii. S klientem diskutuje seniorní tým.

Co dalšího je jako navazující aktivita?

Čím provádíme tuto rodinu?

 

Vladimír Fichtner

My jsme to malinko zmínili, jen bych se k tomu vrátil.

U majetku je dobré si ujasnit, k čemu to vlastně děláme, proč ty peníze existují, k čemu nám jsou, co nám přinášejí.

Málokdo z nás se vyžívá v tom, že si ráno jde zaplavat do trezoru se zlaťáky jako strýček Skrblík.

 

Josef Podlipný

To by možná i bolelo, skočit do toho zlata.

 

Vladimír Fichtner

Zdá se to jako triviální otázka, ale není.

Protože když si člověk řekne, že tady to jsou peníze pro něj do konce života, toto pro životního partnera. Tady pro rodinu, aby měla základ do budoucna a aby to sloužilo na věci, na které si definuje, že má být rodinný majetek používaný.

A třeba třetí hromádka je na filantropii.

To má důležité přesahy pro to, jak má být která hromádka velká, jednak.

Protože když mám nějakou potřebu, k jejímu pokrytí potřebuju nějaký majetek.

A druhá věc je účelovost. K čemu je majetek dobrý, souvisí s tím, jaká investiční strategie na tu danou hromádku může být použita.

Protože můžete mít konzervativnější strategii nebo trošku dynamičtější nebo „velmi agresivní“.

Ale musíte si dobře uvědomovat, na co peníze budou použity, kdy budou potřeba. Protože když to neuděláte a začnete to řešit trošku nekontrolovaně, mohlo by se stát, že najednou zjistíte, že tady chybí nějaká likvidita. Máte x miliard, ale chybí někde peníze, protože nemáte cash flow. Zdá se to jako nemožné, ale už jsem to viděl.

 

Josef Podlipný

Vláďo, napadá mě jedna otázka.

Jsou tam také emoce? Takhle to vypadá, že to jsou racionální diskuse.

 

Vladimír Fichtner

No jasně, že jsou emoce.

 

Josef Podlipný

Napadá tě nějaká část setkání, která by mohla být inspirací pro naše posluchače?

 

Vladimír Fichtner

Já řeknu jednu věc, o které si myslím, že byla docela zajímavá. Pak nechám tebe, abys to doplnil. Těch okamžiků je víc.

Pro mě jedna ze zajímavých diskusí byla o jurisdikcích.

To znamená nemít všechny peníze uložené v jednom místě.

Já jsem tam sdílel příklad jedné mé známé byznysové francouzské rodiny. Dcera, které bylo před 10 lety 30, žila v New Yorku a starala se rodině o nemovitosti na dolním Manhattanu. Chytrá holka, říkala: „Můj táta to má vyřešené jednoduše. On žije a podniká ve třech jurisdikcích – ve Francii, v Americe a v Singapuru. Má to tu výhodu, že v těch jurisdikcích žije zhruba třetinu roku v každé. A může danit kde si zvolí, protože nikdy nepřekročí půlroční „daňový test“ pobytu.

Má to tu výhodu, že má tři místa, kam se může vrtnout, když se někde něco bude dít, má tři možnosti. A má větší klid.“

Na druhou stranu, když jsme o tom se bavili s Martinem a s Janou, tak tak jsme říkali:

„Ale to neznamená, že máte mít automaticky tři jurisdikce ve svém majetku. Jenom pro to, abyste to měli správně.“ Úplně jsem to viděl na Martinovi, jak přemýšlí – teď mám Švýcarsko, a ještě k tomu něco a támhleto. A jak to budu řešit?

Člověk si také představí ty starosti.

A já jsem říkal: „Ne, ale když budete přemýšlet o tom, že se někam odstěhujete nebo někde budete trávit čas, možná zvažte i strategické přemýšlení, jestli to náhodou také nesplňuje nějakou strategickou možnost. Budu na jiném kontinentu a možná mě to může lépe ochránit před nějakými scénáři.“

Pak jsme probírali katalog rizik a tam trošku také byly emoce.

Ale nechám mluvit tebe, určitě tě něco napadá.

 

Josef Podlipný

Já navážu na katalog rizik.

Řešili jsme s Martinem a Janou rizika, třeba i vyplývající z neočekávaných událostí.

Po mnoha těchto diskusích pojmenování rizik a způsobů, jak se před nimi ochránit anebo alespoň zmírnit jejich dopad, padla taková řečnická otázka:

„Jano, a co by se dělo, kdyby tady najednou Martin fakticky nebyl?“

Jana spontánně zareagovala, že by byla v pohodě.

Ta spontánní reakce sice v ten okamžik vypadala děsně vtipně, podobně teď rozesmává i nás.

Nicméně Jana by byla v pohodě, protože se ta rizika podařilo pojmenovat. A věděla, že na to není sama. Že společně s Martinem hledá řešení. Ne až po jeho odchodu.

To si myslím, že byla moc hezká emoce, byť ne o úplně pozitivním scénáři.

Druhou, opět velmi zajímavou emoci, a bylo jich mnoho, jsem zaznamenal v okamžiku, kdy jsme se bavili o tom, že s velikostí majetku roste touha nezkazit dětem život. Martin si i s Janou notují v hledání účinných řešení a cest, které zabrání zkažení života dětem. Anebo ztížení jejich života.

To je velmi silné zadání, které je potřeba odpracovat, ale ne za měsíc nebo za rok. Na tom je potřeba pracovat kontinuálně a ideálně s celou rodinou.

Vláďo, diskuse nejsou jen o majetku, hodně se točí kolem rodiny.

Mě velmi zaujalo, jak se mění názory. Martin na začátku zastává nějaký názor, ne vždy úplně totožný s názorem Jany, a díky diskuzím a třeba i sdílení našich vlastních zkušeností říká, že to je zajímavé, a ještě o tom bude přemýšlet nebo to budeme diskutovat.

 

Vladimír Fichtner

Jo, jo. Já myslím, že bylo při přemýšlení evidentní to, jak z dětí neudělat zlatou mládež, která neví, co s penězi a podobně.

Nechci zacházet do větších podrobností, ale protože jsme jim ukázali nějaké naše příklady a příklady dalších lidí, byl to pro ně zajímavý podnět, a řekli si, že by to asi mohli udělat jinak, než si mysleli. Takových okamžiků bylo povícero. Zkrátka přemýšlení o majetku, rodině a do budoucna třeba filantropii vyžaduje nějakou energii.

 

Nemáme moc lidí, od kterých se učit. My máme výhodu, že máme vícero rodin, se kterými pracujeme. Martin s Janou nejsou jediní, s kým podstupujeme takové věci.

A bavíme se opravdu o velkých penězích a přemýšlíme, jak na to, společně.

Máme výhodu, že máme k dispozici týmy ve Švýcarsku, v UBS nebo v Julius Bear, které nám jsou v tomto oporou. A mají za sebou dlouhé roky zkušeností.

 

Rozhodli jsme se, že sem pozveme Denise.

Dennis T. Jaffe je člověk, který se zabýval problematikou rodinného bohatství a jeho předávání dalším generacím celý život. Dnes jezdí po světě a dělá přednášky.

My jsme měli to štěstí, že jsme se s ním domluvili na tom, že tady s námi stráví tři dny. S našimi klienty si s ním budeme povídat o tom, o čem my jako první nebo druhá nebo čtvrtá generace máme přemýšlet, čemu se vyhnout, na co si dávat pozor.

Tyto inspirace, které čerpáme a které samozřejmě zabírají spoustu času – absolvovat nějaký kurz, i když je online, trvá půl roku a je to osm víkendů –to Martin s Janou úplně nechtějí procházet. Takže to je na nás anebo na dalších lidech, se kterými spolupracujeme, kteří už mají něco za sebou.

Díky tomu, že to odpracujeme, klient vidí argumentaci, kterou pro ta témata máme. Nejen, že máme jiný názor, ale řekneme, proč ho máme. A jaké máme zkušenosti nebo jaké zkušenosti jsme někde viděli. V tom je to asi nejcennější.

Klient na tom může strávit relativně málo času, protože má někoho, s kým to může řešit.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na nedávno vyslovenou Martinovu otázku, kdy se ptal, s kolika rodinami něco podobného řešíme a jak jsme s nimi daleko? Jestli jsou hodně před nimi, nebo zhruba tam, kde oni? Anebo my jsme ti, kteří to táhnou?

Pro Martina i Janu bylo velkým uklidněním to, že těch rodin, se kterými řešíme podobná témata, je zhruba třicet. A není to úplně tak, že by oni byli někde na chvostu a teprve se dostávali někam kupředu.

Především si myslím, že pro ně mohlo být uklidnění, že to je proces, nikoli nějaký projekt. Že prostě nemáme deadline, do kterého musíme všechno odpracovat, mít na všechny otázky odpovědi, protože těch otázek je opravdu hodně. A některé nás napadají i v průběhu diskuse.

To si myslím, že Martin s Janou oceňují nejvíc, že jim pomáháme nacházet odpovědi na otázky.

Trpělivě je pokládáme a čekáme na jejich odpovědi. A pak se snažíme společně s nimi hledat řešení, která odpovídají odpovědím na ty otázky, které jsme v předchozím období položili. Nenahrneme na ně stovku otázek najednou.

 

Vladimír Fichtner

Je to také o prioritizaci.

Tím, že už jsme něco viděli, tušíme asi, co může následovat. A co by bylo dobré jako další krok.

V té poměrně veliké oblasti jdeme krok za krokem a s jasnými prioritami.

Začíná to samozřejmě tím, že přijdou peníze, a je potřeba se o ně postarat nějakým technickým investičním řešením. A jde to přes rodinu, jak se stáhnout z hegemonie té vedoucí úlohy, aby to nebylo jenom o mně. A tak dále a tak dále.

Těch věcí je hodně, ale to je na dlouhé povídání, to už dneska nestihneme.

 

Josef Podlipný

Do tohoto dílu se určitě nevejde všechno.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, ty se bavíš s hodně rodinami a sám jsi čtvrtá generace bohatství.

Mě by v tuhle chvíli zajímal tvůj názor a jak bys to shrnul. Zkus se s námi podělit tentokrát ty.

 

Josef Podlipný

1. Já budu stručný.

To nejdůležitější je, aby starost s prodejem firmy, do určitého okamžiku je to opravdu starost, nevystřídala starost jiná.

Starost, co budu dělat s finančními prostředky, které z prodeje firmy získám.

Zároveň, jak moc zasáhne mě a rodinu změna struktury majetku, protože najednou tam není byznys, který byl třeba usazen do nějaké jurisdikce. Nebo do nějakých jurisdikcí. A je tam finanční majetek.

Takže nevystřídat starost starostí. Za prvé.

Za druhé nebýt sám na hledání cest a odpovědí na otázky. Mít možnost spolupracovat s někým, kdo umožní být na stejné úrovni se všemi členy rodiny. Abych to stále neřídil já jako LenOn. Tento slovenský výraz používáme docela často – Len On/jen on – někdo, kdo to celé vybudoval.

A nepochybně je velmi důležité si uvědomit, protože jako podnikatelé to většinou tak máme v hlavě, že to není projekt, ale je to proces. Měli bychom začít s dostatečným předstihem, ale odpracováno možná nebude nikdy. Potřebujeme k hledání odpovědí přizvat i nástupce tak, aby se na tom i oni učili. Protože možná oni také v budoucnu budou prodávat firmu nebo jakkoliv restrukturalizovat majetek.

Výhodou toho nebýt na to sám je, že nezapomenu na důležité otázky a sdílím odpovědi i s někým dalším, kdo už má třeba vlastní zkušenost a může mi s něčím pomoci.

Anebo mě upozorní, že zrovna tohle řešili a tady udělali chybu. A sdílí tu chybu, že např. neodhalili včas to, že kontrakt o prodeji je v utajeném režimu. Ale někdo, kdo je tím bezpečným přístavem pro poslané peníze se nás bude ptát, od koho ty peníze plynou? Z jakého kontraktu?

Aha, je to v utajeném režimu. Musíme se vrátit k jednacímu stolu s právníky a vyřešit, jak tuto informaci poskytnout, abychom se nedostali do konfliktu s již podepsaným kontraktem.

Maličkost, ale na to se dá zapomenout, protože řešíte mnohem důležitější věc.

To, že se změní struktura majetku, který je ve výši více jak 5 miliard.

 

Vladimír Fichtner

Doufáme, že dnešní povídání pro vás bylo inspirací, jako snad i naše jiná povídání.

Budeme se těšit zase příště na shledanou.

 

Josef Podlipný

I já doufám, že dnešní díl podcastu byl pro vás inspirací.

Pokud vás toto téma zaujalo, budeme rádi, když ho budete sdílet se svými blízkými a přáteli, kterým může tato inspirace také pomoci.

A vám přeji, abyste měli důvod diskutovat toto téma ve vlastní rodině, protože tak položíte bezpochyby dobrý základ zachování rodinného bohatství i v dalších generacích.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

 

Téměř každý, kdo chce zajistit dlouhodobou prosperitu rodiny a minimalizovat riziko ztráty majetku, se dříve či později setká s pojmem Family Governance. Jedná se o soubor pravidel a praktik pro správu majetku a udržení rodinných vztahů napříč generacemi.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner sdílí své osobní zkušenosti s Family Governance. Vladimír začíná srozumitelným vysvětlením, o co vlastně jde. Josef přidává důležitou složku, na které Family Governance stojí.

Každá rodina je jiná a má jiná pravidla i pro rodinné rady, jak je možné slyšet z příkladu Vladimíra i Josefa. Family Governance také není jen o formálních pravidlech, ale také o neformálních setkáních a zážitcích, které posilují rodinné vazby.

Tato epizoda podcastu Mezi Rentiéry je plná konkrétních příkladů. Nabízí inspirativní pohled na to, jak zajistit, aby rodina dokázala úspěšně přecházet mezi generacemi a přitom si udržela pevné a respektující vztahy.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a vítám Vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den. Moje jméno je Vladimír Fichtner. Dnes si budeme povídat o tom …

 

Josef Podlipný

…jak prospívají pravidla správy rodinného bohatství – jinak řečeno Family governance – jeho zachování, a to i pro budoucí generace.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle. Pojďme na to. To mě baví.

 

Josef Podlipný

Family Governance.

Co to vlastně je?

Pro mnohé to může být úplně cizí slovo, cizí pojem.

Pojďme začít krátkým vysvětlením, co vlastně Family Governance obsahuje.

 

Vladimír Fichtner

Hmm, když jsem se potkal s tím termínem poprvé, tak mi nejvíc pomohlo, když jsem si vzpomněl na jiný anglický termín, a to byl Corporate Governance.

Způsob řízení firmy, zjednodušeně.

Něco, co člověk musí řešit, když firma roste. Tak, aby dál fungovala, aby dodržovala kvalitu, aby měla spokojené zákazníky, aby měla spokojené zaměstnance.

„Šroubů“, které je potřeba správně nastavit, je hodně. Když má člověk dobrou Corporate Governance, tak firma má rozumnou šanci, že může dobýt svět.

A v rodině je to podobně.

Family Governance jsou nějaká pravidla, kterými se mohou rodiny řídit, když chtějí dlouhodobě prosperovat a mít před sebou lepší budoucnost než takovou, že rodina o majetek přijde.

V 70 % už ve druhé generaci a v 90 % ve třetí generaci.

Pro mě je to nástroj toho, jak můžeme zvětšit šanci, že jako rodina o materiální statky nepřijdeme.

 

Josef Podlipný

Já to mám úplně stejně.

Mnoho lidí už se mě ptalo, jestli ta pravidla mají nějakou právní vymahatelnost, váhu?

Vždycky jsem pokrčil rameny a řekl „Nemají.“

Je to něco, co zobrazuje dohodu v rodině, což je možná mnohem důležitější než právní vymahatelnost.

Ještě k tomu určitě přidám dva další prvky, které jsou také k nalezení v Corporate Governance. Jsou to smluvní dohody, to mohou být akcionářské dohody nebo dohody společníků, případně dědická smlouva. Nebo jakýkoliv jiný, mnohdy i vymahatelný, dohodnutý způsob nakládání s majetkem anebo správou rodinného bohatství.

Nepochybně tam patří i klíčové prvky a orgány, zejména rodinná shromáždění, rodinná rada a další.

K Family Governance se nám tedy přidávají pojmy jako akcionářská dohoda nebo ještě nejmenovaná rodinná ústava. To jsou právě ta pravidla, rodinná shromáždění a rodinná rada.

Najednou je toho moc – jak to uchopit, aby to rodině pomáhalo?

Vláďo, ty máš osobní zkušenost ve své rodině.

Můžeš s námi nasdílet, jak jste se začali s Family Governance seznamovat vy?

 

Vladimír Fichtner

Myslím, že je dobře ještě zmínit jednu věc. A to, že základem toho, aby rodina mohla být bohatá ve smyslu, jak říkala jedna stará paní – naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze – je, že si rodina rozumí.

To, co mě tady zajímá je širší definice bohatství.

A aby si rodina rozuměla, znamená, že spolu musí především mluvit, že musí komunikovat, že musí navzájem respektovat jedna generace druhou a lidé v rodině, mezi sebou, sebe navzájem.

Family Governance může být způsob, jak tomuto rodinnému porozumění, jak k němu přispět.

 

Pepo, možná by stálo za to, kdybys řekl, co to vlastně Family Governance je. Ze svého úhlu pohledu, jako mladšímu bráchovi.

Ty jsi říkal rodinná ústava, rodinná setkání, rodinná rada a další témata, ke kterým se možná dostaneme.

Ale jak to celé vnímáš ty?

 

Josef Podlipný

Já to vnímám jako komunikaci v rodině. Jako řízená setkávání se nejenom kvůli výročím, grilovačce, anebo setkávání části rodiny jeden na jednoho nebo pár členů.

Je to definice zásad, pravidel, která pomáhají otevírat jakákoliv témata. Aby nebyla nevyřčená přání nebo různé dohady.

„Vždyť on to přeci ví, jak jsem to myslel.“

Aby byla komunikace otevřená, upřímná, ne zraňující.

Aby uměla položit dobrý základ zachování rodinného bohatství, které nepochybně není jenom o majetku.

Je ale o vztazích, porozumění, společných hodnotách, o chemii rodiny. O něčem, co máme důvod předávat dalším generacím – o příbězích, poučení.

 

Vladimír Fichtner

Na co bych možná upozornil je to, že fungování rodiny, komunikace v rodině, to není zdaleka jenom pro ty, co mají miliardu na kontě a úspěšnou firmu.

To by se v principu mělo učit v základní škole.

Protože to může do života té rodiny přinášet mnohem větší klid.

Často se člověk potkává s rodinami, které spolu nemluví tolik. Nebo mluví spolu, protože jdou spolu oslavit sedmdesátku zakladatele rodu, nebo něco podobného.

Ale ve skutečnosti spolu mluví hrozně málo.

Já jsem žil v tom, že jsme jako rodina s našimi dětmi docela komunikovali dobře.

Ale to, že jsme komunikovali a měli jsme v té komunikaci velké rezervy jsem pochopil až poté, co už čtvrtým rokem řešíme třeba rodinnou banku. Druhým rokem rodinnou radu, kdy se potkáváme každý měsíc na čtyři až pět hodin s našimi dětmi a s Radkou a povídáme si o tématech, která jsme předtím nikdy neotevřeli. Nikdy. A povídáme si o tom, jak spolu mluvit.

Povídáme si třeba o tom, jak nepředpokládat.

To, co jsi říkal ty, Pepo.

Často problém v komunikaci vzniká z toho, že předpokládám, že přece on ví, že já tohle nemám rád. Nebo že tohle chci.

A ten člověk to neví nebo si to nepamatuje, nebo to úplně špatně vysvětlil.

A jenom si to říct na rovinu a respektovat, co ten druhý prožívá není vůbec tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Proto máme rodinnou radu s naším koučem, s Erikou. Erika na schůzkách s námi je a pomáhá nám právě lámat některé komunikační bariéry. Pomáhá nám rušit nějaké naše vzorce chování, které další členy rodiny mohou odtahovat od rodiny. Namísto toho, aby je přitahovaly.

Mám velkou radost, že si myslím, že děláme velké pokroky.

Když jsme jeli teď ze Španělska s mým synem, najednou mi říkal:

„Víš, to bych ti, tati, před dvěma lety neřekl. To jsme si ještě tolik ne povídali.“

Tak mi přeběhl mráz po zádech. A zase přeběhl v tuhle chvíli.

A říkám si „Jo, to je ono.“

Nebo když děti přišly a říkaly „A kdy je příští rodinná rada?“ Protože jsem jí zapomněl dát do kalendáře a ony najednou měly zájem samy, kdy to máme příště.

Už jsme dospěli do toho, že cítí, že jim to něco dává. A zajímá je, kdy to bude příště, protože mají něco, co by potřebovaly a chtěly probrat.

To mě velmi, velmi těší.

 

Josef Podlipný

Mě díky tomuto vyprávění a vlastní zkušenosti v naší rodině napadá, že Family Governance je metoda, jak vytvořit bezpečí pro všechny.

Bezpečí pro ty, co vybudovali nebo převzali do správy majetek od svých předků.

Ale stejně tak i bezpečí pro nástupce, kteří se teprve se správou seznamují a učí se, jak se jí zhostit.

Díky tomu, že Family Governance buduje pocit bezpečí, dává možnost se projevit, říct si o pomoc, nebýt na to sám.

A dává stejně tak i možnost zúčastnit se jednání i odborníkům, ať už to jsou odborníci z řad koučů nebo právních, daňových nebo investičních poradců.

Takže za mě je Family Governance záruka bezpečí, pokud je dobře postavená.

 

Vladimír Fichtner

Díky tomu, že rodina komunikuje, nastává jedna věc – může si předávat zkušenosti.

Když se člověk sejde na oslavě sedmdesátky zakladatele rodu, neznamená to, že si tam povídáme, co se nám v byznysu podařilo, co se nám nepodařilo. Jak támhleta nemovitost funguje nebo co byl za problém se správou tohohle typu majetku atd.

Protože na to není čas, není na to ani prostor. Očekává se od takové oslavy něco jiného. Ale když má člověk prostor jít do těch věcí a sdílet zkušenosti, zvyšuje šanci, že další generace má šanci se alespoň nějakým chybám vyhnout. Přestože spoustu věcí si musí zažít sama. A musí sama udělat svoje chyby.

Ale už ví, na jaké chyby si může dát včas pozor. A neopakovat třeba to, co my jsme zažili. A může know how rodiny prosperovat. Může růst, může se rozšiřovat.

Mám pocit, že když k té intenzivní komunikaci nedochází, není divu, prostě zcela přirozeně, že po třech generacích rodiny ztrácí majetky.

Protože prostě další generace už nic neví. Nepamatuje dědečka nebo se s maminkou o tom nikdy nebavili.

Teď má v ruce dvacet milionů jako budoucí rentiér, které tatínek vydělal. Nebo třicet nebo čtyřicet, to dneska není zas takové téma, že by to nešlo.

Ale utratí to, protože prostě neví, jak na to. A je jedno, jestli to je miliarda nebo sto milionů nebo deset milionů nebo milion.

Ta zkušenost se ztrácí, lidé si o tom nepovídají. A když si o věcech nepovídají, nemůžou se divit, že to majetkově ale i vztahově nemusí fungovat dobře.

 

My dneska s dětmi probíráme věci, které zažíváme s Radkou v našem vztahu. A sdílíme si to, a nestydíme se to říct: „Tady jsme se nepohodli, tady máme nějaké trable, tady se učíme komunikovat tak, abychom se nezranili.“

Děláme to, nejsme neomylní, ale do té diskuze zatahujeme i děti a sdílíme to s nimi.

A ony sdílí s námi zase svoje trable.

Sedíme u stolu a říkáme si, co by mohlo pomoct. Je nás na to víc, a to je úžasné.

 

Josef Podlipný

My jsme komunikaci v našem rozhovoru povýšili na otevřenou rodinnou komunikaci, ne jenom jeden s jedním.

Mnoho posluchačů teď určitě zajímá nejen třeba konkrétní příběh, ale jak začít. Jak se s Family Governance ve své vlastní rodině vypořádat.

Já to otevřu kraťoučkým příběhem, který se v poslední době hodně opakuje. Slýchám ho od dětí našich vrstevníků, které říkají: „My nemáme informace. Naši nás chránili před starostmi, trablemi, ať už v podnikání nebo svými osobními. A přitom se bavíme furt o komunikaci.“

Co tedy doporučit našim posluchačům, aby začali Family Governance stavět na dobrých základech? Aby jim to pomohlo a nebylo toho moc najednou?

 

Vladimír Fichtner

Když budu mluvit za nás a naše zkušenosti, na které jsi se mě ptal, tak pro nás je třeba důležité, že se scházíme pravidelně. To znamená jednou za měsíc na čtyři až pět hodin.

A většinou za přítomnosti našeho kouče.

 

Josef Podlipný

Kdo to organizuje?

Jak moc dopředu to máte domluvené?

Na jakých místech se scházíte?

Jak to probíhá?

Zkus nám nabídnout nějakou ochutnávku.

 

Vladimír Fichtner

Scházíme se doma, protože to je pro nás nejjednodušší. Občas je někdo online.

Dcera začíná studovat v zahraničí, tak to jinak ani nepůjde. Nebude moci být na každou rodinnou radu.

Důležité je, že se scházíme pravidelně doma za přítomnosti kouče. V nepřetržité čtyřhodinové seanci. Teď zvažujeme, jestli neuděláme dvakrát dvě hodiny měsíčně. Protože v online, pokud to budou čtyři hodiny, už můžou být možná dost. To budeme zkoušet.

Ale potřebujeme se scházet pravidelně. To je hrozně důležité.

Co se týče organizace, logistiku asi nejvíc řeším já. Anebo ve spolupráci s Erikou, naší kočkou. Někdy to dám do kalendáře já, někdy ona. Ale za rodinu to řeším já.

Logistiku jsem si vzal na starost, protože asi nejvíc vnímám, že chci, aby se to povedlo a stalo se to pro mě důležitou součástí mého života.

Absolutně potvrzuju to, co jsi říkal, že musí být všichni společně. Když tam jeden není, tak to radši neuděláme.

Radši přehodíme termín a změníme datum.

Protože největší trable vznikají v okamžiku, kdy já bych se domluvil se synem a druhý by u toho nebyl. Slyšel by, že se něco stalo a něco jsme mu půjčili. Ale vlastně by nevěděl, proč a za jakých podmínek. Předpokládal by něco.

Pak by přišel on s tím, že vždyť jste bráchovi půjčili.

To je průšvih. U nás, kromě pravidelnosti je další pravidlo – všichni společně.

Já, Radka a naše tři děti. Začínali jsme, když Elišce bylo patnáct, před pár lety.

Není potřeba se obávat toho, že by to děti nedaly. Jasně, že ze začátku víc mlčela. Měla uši našpicováné, protože samozřejmě v baráku stejnak slyší, co se kde šustne, dokud žije dítě s vámi.

Ale takhle to dostala oficiálně. Bráchové mluvili na rovinu. Učili jsme se postupně víc a víc se navzájem otevírat.

Ne nedůležité byly ještě další dvě věci.

 

To, abych se stáhnul z „výsluní“, aby děti neříkaly „Když myslíš tati, tak to tak uděláme.“

My tomu ve firmě říkáme Goodbye LenOn. LenOn po slovensky = jen on.

Abych to prostě nebyl jenom já, kdo komunikaci „převálcuje“ svou netrpělivostí a snahou, aby některé věci byly rychle. Tak to není nedůležité

Vidím to v mnoha rodinách, jak otci, zakladateli nebo možná někdy i matce zakladatelce to může dělat problémy. Občas se bavíme s někým. Pamatuju jednoho klienta Josefa, ptali jsme se ho, jak řeší filantropii v rodině.

A on říkal: „Jo, my jsme se rozhodli, že budeme dávat tady.“

A já jsem se ptal: „Vy jako rodina jste se rozhodli?“

Měl tam ženu, takže nemohl říct, že jo.

Řekl: „Vlastně já jsem se rozhodl prostě, protože mám přirozené rozhodovat o věcech, dávat věci do pohybu, dělat to rychle.“

A to je poslední věc, kterou bych řekl na začátku, která je pro nás důležitá.

Není pro nás důležitá rychlost, ale vyjasnění si v klidu, vyjasnění si těch názorů a shoda.

Ne rychlost.

Což je úplně proti mému podnikatelskému vnímání. Rychlost je vždycky důležitá, ale tady ne.

Tady je důležité dát si prostor navzájem, shoda.

Tolik za mě.

Ale co u vás v rodině, Pepo? Vy to řešíte ještě mnohem déle než my.

K čemu jste postupně došli, že je důležité při takových setkáních?

 

Josef Podlipný

I přesto, že o něco déle, řešíme to velmi podobně.

Vypíchnu jen pár věcí, které už jsi naznačil, ale třeba jsi to neřekl přímo.

Účast v našem případě není povinná, je žádoucí.

Pak jsou rodinné rady, kdy jde o hodně. Jsou tam třeba předkládána nějaká témata, ke kterým je potřeba získat názor všech členů rodiny a tam je účast povinná. Ale ve většině případech je žádoucí. Zároveň platí pravidlo, nemusí být aktivní. Jinými slovy, může se účastnit člen rodiny tak, že opravdu poslouchá. Ty jsi to spojil s příběhem nejmladšího potomka, Elišky.

Být na rodinné radě a poslouchat, o čem se diskutuje, neznamená tam nebýt.

Zároveň máme takové pravidlo, že i přesto, že je vhodné, aby se každý sám jednotlivý člen rodiny k nějakému tématu vyjádřil, nemusí se vyjádřit na té rodinné radě. Může na nejbližší nebo kdykoliv později. Anebo si může vyžádat krom času i nějaké doplňující informace, které mu pomohou se nad tím zamyslet.

To je nepochybně osvobozující a důležité, stejně tak jako externí třetí osoba – kouč nebo mediátor.

Někdo, kdo pomáhá udržet dynamiku a směr diskuze. Protože pokud by to byl jeden ze členů rodiny, nepochybně to komunikaci brzdí. A někdy ji to dokonce znemožňuje.

V našem případě i střídáme místa, protože byť je domov, a měl by být, bezpečným přístavem pro rodiče i jejich děti. Občas se i děti chtějí pochlubit svou domácností nebo nějakým prostředím.

Tím pádem to zvedá laťku z pohledu toho zážitku. Že to není jenom o formálním setkání, byť už se to trošku blíží i rodinnému shromáždění, které je vůbec o společných zážitcích, o něčem, na co se těšíme.

Snažíme se, a ne vždycky se to povede, aby rodinná rada nebyla vysloveně překvapením. Z hlediska témat. To znamená, že témata jsou známá dopředu. Jsou známy i podklady dostatečně dopředu, aby se nad tím každý účastník mohl nějak zamyslet. Aby se na to mohl připravit.

Ale co jsme si v pravidlech zakázali, je diskuse o připravených tématech před rodinnou radou.

Jinými slovy – k tématu nezískám další ambasadory a nesnažím se přetlačit díky ambasadorství části rodiny jednoho ze členů, u kterého očekávám, že to nebude tak jednoduché z hlediska přijetí.

To je velmi dobré pravidlo, které opravdu pomáhá.

To jsou v kostce asi ta nejzákladnější pravidla.

Možná ještě zmíním dvě z hlediska času a nějakých vyrušení.

Jedním z nich je, že když máme definovanou rodinnou radu třeba v pracovní den, ale v pozdější čas od pěti do devíti, což už je docela pozdní čas, tak nepřesahuje devátou. Za žádnou cenu. I kdybychom měli rozdiskutované nejdůležitější téma na světě.

Protože dcera potřebuje třeba uspat vnoučka, který jde následující den do školky. Nebo si potřebuje ještě něco vyřídit další člen rodiny. Takže respekt jednoho k druhému.

A druhé pravidlo je, když si potřebuju něco vyřídit a vím, že mi třeba někdo bude volat v rámci rodinné rady a je to důležité, tak se průběh rodinné rady přeruší.

Protože to dopředu oznámím. Řeknu, že očekávám, že mi v šest hodin bude volat třeba elektrikář, protože se potřebujeme domluvit na termínu revize nějakého objektu.

OK, znamená to, že rodinná rada má přesně definovanou přestávku. Od 6:00 do 6:15.

Já mám patnáct minut na vyřízení.

Je to o respektu jeden k druhému a o pravidlech i včetně toho, že v rámci diskuze nemám mobil v ruce. Neesemeskuju se svým partnerem nebo partnerkou, a tak dále. Prostě poslouchám, dělám si poznámky, reaguji, když chci.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Když si člověk zadá Family Governance do vyhledavače, vyjedou různé prvky Family Governance – rodinná ústava, rodinná shromáždění, rodinná rada, rodinná banka a další věci.

Ale v konečném důsledku to, na co my jsme si zatím přišli je, že prostě je to všechno o komunikaci.

Jsou to ve skutečnosti komunikační nástroje, které nám pomáhají mít nějakou agendu.

Možná trošku specifičtější, ale ve skutečnosti je to o komunikaci a velkém budování velkého respektu mezi sebou navzájem.

Z toho máme určitě radost a máme pocit velkého posunu vpřed.

Dennis Jaffe je člověk, který se touto problematikou zabývá celý život, napsal knihu Borowed from Your Grand Children/Vypůjčeno od vašich vnoučat.

Je to člověk, kterého jsme také pozvali na říjen do České republiky, aby s námi a s našimi klienty sdílel svoje celoživotní zkušenosti a moc se na to setkání těším. Dennis ve své knížce, která shrnuje zkušenosti 100letých a víceletých rodin shrnuje, kolik z nich procentuálně v druhé generaci, ve třetí, ve čtvrté, v páté dělá rodinnou radu. Nebo má rodinnou ústavu nebo i má program na vzdělávání další generace.

A je vidět, že s přibývajícím počtem generací to rodiny objevují více a více. Jak je to důležité tyto věci řešit a mít je trošku formálnější.

Ono to souvisí s tím, že my jako první generace – je nás pět, dva rodiče a tři děti – spoustu věcí můžeme mít neformálních, protože to se dá zvládnout.

Ale ve chvíli, kdy už je to třetí generace, je tam dvacet lidí různého věku, už to začíná být složitější a je potřeba jít tomu trošku naproti. Je to jako s firmou.

Když má člověk firmu o pěti lidech, všichni vědí všechno. Ještě o dvaceti lidech všichni všechno vědí. S 50 lidmi to už tak není. Při 200 lidech už ani nevíte, kdo pro vás dělá, protože to prostě nemůžete vědět. Kdybyste to věděl, asi je něco špatně.

A s rodinou je to podobně. Ze začátku to jde určitě méně strukturovaně.

Ale je potřeba, z mého pohledu na to myslet, přemýšlet. A jakmile je dětem 15, už moc neváhat a přemýšlet o tom, jak na to, aby předávání zkušeností a vzájemné ukazování respektu, stahování se, že to není jenom o mně, ale i o nich, má přijít na řadu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, mě zaujalo, a v jednom z našich dílů podcastu jsi už sdílel tuto inspiraci, že jste začali s rodinnou bankou

Vám, posluchačům, kteří nás teď posloucháte v díle Family Governance, určitě doporučuji epozodu o rodinné bance vyhledat a poslechnout si.

Můžeš říct hlavní přínos rodinné banky ve vaší rodině?

 

Vladimír Fichtner

Zase zlepšil komunikaci v tom, že děti začaly přicházet s věcmi, které je zajímají. A ke kterým by možná nemohly mít šanci se dostat, dokud by neměly šanci si půjčit.

V bance jim ve 28 letech nebo v 26 nebo ve 30 nemusí nikdo půjčit, vzhledem k tomu, že nemají žádnou dlouhou historii.

Ale rodina může mít motivaci jim dát šanci vyzkoušet si nějaké věci.

Takže jedna stránka rodinné banky je větší šance, že děti nebo ten, kdo přichází do rodinné banky, ukáže, co ho baví, co ho zajímá. Protože tam přichází se svým tématem, ne s něčím, co mu nutíme.

„Nechceš se podívat támhle? Nebo nechceš podnikat?“

Ne. Prostě přijde, když ho to zajímá, což je nesmírně důležité. Ta vnitřní motivace.

A druhá věc. Ostatní členové rodinné banky se učí vzájemně, komu půjčit a komu nepůjčit a za jakých podmínek.

Učí se spravovat kapitál, i když vlastně nenápadným způsobem.

To si myslím, že je také nesmírně důležitá role rodinné banky, aspoň v našem případě.

 

Josef Podlipný

Velmi zajímavé.

K tomuto tématu jsme připravili malý bonus.

Na webu https://www.fichtner.cz/mr-rodina/

získáte 20 otázek k letnímu přemýšlení o Family Governance.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom řekl, že těch 20 otázek jsme dali dohromady před letošním létem a byly součástí našeho letního čísla časopisu pro klienty.

Věřím, že můžou inspirovat i vás a přeji hezké přemýšlení.

Mějte se krásně.

 

Josef Podlipný

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den.

 

 

Ceny nemovitostí v USA v posledních dvou letech převážně klesají.
Pro mnohé to může představovat příležitost.

Josef Podlipný v USA za posledních 14 let vybudoval významné portfolio nemovitostí a v tomto podcastu sdílí zkušenosti z různých lokalit a to, co všechno by měli investoři zvážit před vstupem na tento trh.

Proč je americký nemovitostní trh atraktivní? Důvodů je hned několik a Josef vedle diverzifikace majetku zmiňuje i velikost, robustnost a třeba historickou schopnost zotavit se z krizí.

Je však kriticky důležité rozumět specifikům jednotlivých lokalit v USA, protože i krátká vzdálenost může znamenat výrazné rozdíly v hodnotě nemovitostí a jejich výnosnosti.

Správné plánování může znamenat velký rozdíl v daňové zátěži. Někdy i desítky procent. Josef sdílí i osobní zkušenost, že pro nastavení majetkové struktury je potřeba mít místní odborné znalosti.

V Americe vládne tvrdý kapitalismus, který nikomu nedá nic zadarmo. Pro mnohé  může být překvapením náročnost kupujících a nájemníků nebo přísná pravidla.

Oproti investování v Evropě není investice USA krátkodobou záležitostí a vyžaduje pečlivé plánování – třeba i toho, jak pracovat s výnosy, které jsou opravdu zajímavé.

Tato epizoda podcastu Mezi Rentiéry je nezbytným poslechem pro každého, kdo zvažuje investice do nemovitostí v USA. Najdete v ní cenné rady a upozornění, jak se vyhnout častým chybám a jak správně přistoupit k investování na lákavém americkém trhu nemovitostí.

Poslechněte si také epizodu 40, ve které se Josef soustředí spíše na rizika spojená s investičními nemovitostmi v USA.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner.

Vítám vás dnes opět Mezi Rentiéry.

 

Josef Podlipný

Mé jméno je Josef Podlipný, a i já vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dnešní téma je: nemovitosti v USA.

Nedávno jsem na Twitteru četl, že nemovitosti na Manhattanu klesly o 26 % dokonce od svých vrcholů. A některé nemovitosti se na Manhattanu dokonce dají koupit za ceny, které byly v roce 2006, což mi přijde zajímavá nákupní příležitost.

Koho jiného se zeptat na americké nemovitosti než někoho, kdo má v Americe ne úplně malé nemovitostní portfolio?

Těším se na dnešek, protože se něco dozvím.

Jak to máš s americkými nemovitostmi? Jak to máte jako rodina a co vás do Ameriky do nemovitostí přivedlo?

To je první otázka.

Kde jste, jak jste začali a proč?

 

Josef Podlipný

Začnu odpovědí na otázku proč?

Nemovitostní krize.

Z Ameriky se přelila do celého světa nemovitostní krize. Ti, kteří jsou ročníkem narození podobně jako my, si to pamatuji velmi dobře. Nebudu zacházet do detailů, co bylo jejím spouštěčem. Nicméně v důsledku nemovitostní krize klesly ceny nemovitostí v Americe o vyšší řády desítek procent.

To ale neznamená, že nemovitosti ztratily svoji užitnou hodnotu.

V mnoha případech to byly developerské projekty, které byly na samotném začátku ve skvělé lokalitě, nebo to byly nemovitosti, které byly mladé z pohledu nějakého zastarávání, opotřebení. A i přesto v drtivé většině byla z ničeho nic, skoro meziměsíčně nebo mezikvartálně, hodnota o 50, někdy i o více než 50 % nižší.

Tak to je sakra zajímavá příležitost, minimálně k uvažování.

A druhá odpověď na proč je i to, když se podíváte na ČR na globusu. Budete ji nějakou dobu možná hledat, i přesto, že budete do Čech zamilovaní. Kde je vlastně ta ČR? Ona je maličká, i když je v srdci Evropy.

 

Když se podíváte na Evropu, řeknete si, že to už je o něco větší, ale stále mladé. Ta stará ekonomika za Atlantikem, která je poměrně robustní a schopna se vyrovnat se spoustou krizových historických krizových období, je právě ta americká.

Takže dřív nebo později dospějete k závěru – a proč vlastně nejsme v Americe?

Takže odpověď na otázku, proč, byla znovu proč.

Proč tam nejsme?

 

Vladimír Fichtner

Hodně lidí nemá odvahu jít do Ameriky do nemovitostí, protože je to daleko, neznáme trh, je to těžké. Dneska doufáme, že se něco dozvíme.

Proto lidé často řeší expozici na Ameriku ve svém majetku přes finanční aktiva, kdy je řešení hrozně jednoduché.

Ale vraťme se k nemovitostem.

Chápu strategický pohled na americký trh, jeho velikost a jeho robustnost. Chápu tu příležitost.

My, když jsme byli v letech 2010 až 2012 v Texasu, jsme to tam také viděli.

Bohužel jsme v té době ještě neprodali firmu. Ale chodili jsme po nemovitostech a celá situace byla fascinující, protože ceny poklesly brutálně dolů o 50, 70 %. Souhlasím. Tohle bylo v jižním Texasu.

Na druhou stranu nájmy dramaticky vzrostly, protože nikdo nedostal hypotéku.

Takže ten, kdo měl cash, byl king. My jsme v té době už nějakou cash měli a nenašli jsme způsob, jak to udělat, abychom se nevystavili americké daňové povinnosti a spoustě dalších detailů. Tak jsme se nakonec do toho nevrhli.

Ale příležitostí tam bylo opravdu hodně.

Ještě než půjdeme dál, Pepo, řekni malinko o svém portfoliu.

To, co znáš trošku víc, protože já už od tebe vím, které regiony jsou ti bližší, a kde máš kamarády a známé.

 

Josef Podlipný

Rád doplním.  informace, které s vámi posluchači sdílíme s Vláďou v tomto podcastu, není vždy možné použít tak, že platí absolutně. Nebo, že to jsou nějaká pravidla a když se podle nich budete chovat, budete úspěšní.

Pro americký kontinent to platí obzvlášť.

Já půjdu stále hlouběji do detailu, kam až mě Vláďa pustí.

Začnu nejprve shora.

Je úplně jiné starat se o nemovitosti v Texasu nebo na Floridě.

Když se podívám na odlišnosti LA, Tampy, Miami a Fort Lauderdale. I zde nacházím relativně velké odlišnosti.

A když se podívám na Fort Lauderdale, konkrétně část, která je blízko vyhlášené Street Las Olas, která je možná nejbohatší ulicí v této lokalitě, i tam o ulici dál, to funguje úplně jinak. Je to jiný svět.

Znalosti se opírají o vlastní, ale i ty sdílené zkušenosti. Mám dobrého kamaráda, který má nemovitostní portfolio v New Yorku, a potvrzuje tvá slova, resp. slova o poklesu cen na Manhattanu, protože před několika měsících si je ověřoval.

„Hele, jak to vypadá v Miami?“

Když se mnou sdílel svou zkušenost z New Yorku, kde má nemovitostní portfolio složené primárně z kancelářských budov, částečně tam jsou průmyslové haly nebo obchodní prostory, bylo to na hony vzdálené.

Měl jsem možnost srovnat to s portfoliem, které je ve vyšších desítkách bytových jednotek.

Když jsem se díval na vývoj Fort Lauderdale nebo Miami a dalších lokalit, říkal jsem si:

„Já si teď dělám určitou obavu z toho, že tohle může přijít nejenom do této části Ameriky, ale i odlišného typu nemovitosti a jejího dlouhodobého pronajímání.“

Protože on mě trošku vyděsil tím, že říkal.

„…50 % nepronajatých prostor a nevidím světlo na konci tunelu.“ Není to tak, že by se nájemníci střídali a jenom jsem měl složitější správu. Když jsem chtěl změnit strukturu nemovitostního portfolia tak, aby tam také byly nějaké bytové jednotky nebo domy, nabízeli mi cenu, která byla blízko šedesáti procentům hodnoty před několika lety.

On říkal že prostě nechce z ničeho nic vyhodit 40 % toho, jak to má v hlavě, a i v ekonomice naceněno.

 

Vladimír Fichtner

Na druhou stranu, o 50 % nižší nájmy – dává smysl, že bude o 50 % nižší hodnota nemovitosti.

 

Josef Podlipný

To je zajímavá úvaha. Určitě ano. S tím souhlasím.

 

Vladimír Fichtner

Pokud to vydrží, samozřejmě. Ale jak říkám, může to být také příležitost. A proto jsme tady dneska.

Pepo, jenom abych podtrhl v tom, co jsi říkal, to hodně zásadní:

specifická znalost specifické lokality je nesmírně kritická. Protože potvrzuji, když jsme v Houstonu nebo v Corpus Christi bydleli někde, o kilometr dál, je úplně jiný svět, úplně jiné ceny, nemovitosti, úplně jiná struktura obyvatel, úplně jiné sociální problémy anebo status těch lidí.

A to znamená, jak se platí a tak dále a tak dále.

To se v ČR tolik nestává.

Tady v Praze a v Ústí je to jinak. Ale ne, že by na I. P. Pavlova bylo něco a na Muzeu to bylo úplně jinak.

Tak to si nikdo z nás nedokáže představit. A pro nás to bylo také velké poučení, takže to vnímám. Dávat si pozor na opravdu lokální znalost a místní znalost.

Není to stejně. Když je něco vedle levnější, má to svůj důvod.

 

Josef Podlipný

Většinou ano, potvrzuji. Ve Fort Lauderdale se můžete dívat přes 6proudovou silnici na druhou stranu a koukáte do okna na úplně jiného člověka.

No logicky jiného, nemůže být vaším jedinečným odrazem.

Nicméně jiného, žijícího v jiných podmínkách, s jinými možnostmi a možná i v nemovitosti, která má dramaticky rozdílné kondice z pohledu generujícího nájmu anebo její hodnoty.

 

Vladimír Fichtner

Když jste přišli do Ameriky, tak tohle místo, ta lokalita a ta důležitost té lokality byla asi jedna z věcí, která tě překvapila, že to funguje trošku jinak než tady.

Co dalšího tebe nebo tvoji rodinu překvapilo, když jste začali?

Protože v tu chvíli to je asi to, co překvapí nás ostatní případně, když se tam vrhneme do nemovitostí.

 

Josef Podlipný

Rozumím, ten výčet je opravdu veliký a já z toho zkusím vytáhnout jenom pár věcí.

Pokud máte na takovouto investici nižší stovky tisíc dolarů, vážení posluchači, tak do Ameriky nechoďte.

Musíte na to mít kapitál. Protože vytvořit to nemovitostní portfolio tak, že tam vrhnete nějaký kapitál a vytvoříte ho teď během měsíce nebo pár měsíců, je nesmysl.

Vy tu lokalitu potřebujete poznat.

Potřebujete zjistit, jaké podmínky vám ta lokalita nabízí. A nejenom vám, pokud je to investice.

To znamená, chcete tu nemovitost třeba pronajímat. Je potřeba zjistit, jak bude vyhovovat budoucím nájemníkům. To je strašně důležité, protože jedna z odlišností je třeba i ta, že když nájemník má nějakou adresu, tak ta adresa zcela určuje, kam budou jeho děti chodit v základní a střední škole.

To není tak, že si řeknete: „No tak ušetříme, přesunem se do nějaké lokality, kde to bude levnější, vydržíme, že tam bude možná větší kravál, méně uklizeno. Ale děti pošleme o pár ulic dál nebo o míli dál a do skvělé školy.“

Ne, tam vás prostě nepřijmou.

I když byste za to byli ochotni zaplatit a darovat vlastní ledvinu, neexistuje.

Další překvapení, na které my tady v Čechách určitě nejsme zvyklí je, že někdo určuje, jak můžete nemovitost využívat.

Vy si logicky můžete říct: „Sakra vlastním ji, tak já určuji pravidla.“

Ne, ne, ne. Až na některé výjimky ta pravidla neurčíte. Nemůžete tam mít třeba domácího mazlíčka. Ne, je to prostě zakázané. Že ho máte doma a vycházíte s ním ven, nesete ho třeba v tašce. Nikoho nezajímá. Prostě tam nemůže být.

Nemůžete dát popelnici, kde se vám zlíbí. Nemůžete dělat třeba krátkodobé pronájmy. Já neříkám, že krátkodobé pronájmy jsou tou optimální cestou, ale pokud zrovna vám vyhovuje taková strategie, no tak si sakramentsky musíte uvědomit, jestli vybíráte lokalitu, která vám to dovolí a spoustu dalších a dalších věcí, které si mnoho investorů do Ameriky uvědomuje někdy v průběhu a někdy třeba i pozdě.

Jako třeba i majetková struktura.

Do čeho to strčím.

 

Vladimír Fichtner

To je jedna z věcí, kterou jsem chtěl doplnit a jenom nastíním jeden příběh.

Když jsme byli ve Státech, tak jsem hodně jezdil do New Yorku.

Potkali jsme se tam s jednou holkou, jejíž rodina měla nemovitosti na dolním Manhattanu. Tenkrát vím, že díky tomu jsme byli schopní zachytit, že se trh otáčí v dobrém slova smyslu. Po krizi. A začali jsme trošku víc investovat v Americe, do finančních aktiv. Já jsem s ní jednou byl na Manhattanu na schůzce, a omlouvala se, že měla nečekaný telefonát a říkala: „Tak konečně mi po dvou letech někdo volá, že potřebuje si něco pronajmout. To se dva roky nestalo.“

To bylo zajímavé. Protože její velmi zajímavá rodina s majetkem po celém světě měla opravdu velké portfolio, říkala:

„Když chceš přijít do Ameriky, musíš si sakra rozmyslet, jak to uděláš, protože když to uděláš špatně, tak budeš platit klidně 40 % daň nebo víc. A když to uděláš dobře, tak to bude třeba 15 %.“

Ale to už znamená, že člověk to musí mít rozmyšlené. Musí na to mít peníze, aby se o tom s někým poradil.

A ne s nějakým účetním, daňařem, který ještě v životě neviděl Čecha.

Prostě není to vůbec triviální záležitost, ale může to mít jako obrovské dopady na to, jak to bude fungovat. Především daňově. Protože jakmile jednou člověk něco postaví, koupí si na sebe tu nemovitost, tak se vystavuje nějakému nebezpečí daňových konsekvencí. Když postaví strukturu, zase to má jiná nebezpečí.

Ale zpátky k té struktuře, jenom potvrzuju to, co mi Paulina tenkrát říkala se svými zkušenostmi:

„Rozmysli si to velmi dobře, pak seš v pohodě.“

 

Josef Podlipný

Já k tomu doplním, respektive zvýrazním jednu informaci, kterou už t jsi s našimi posluchači, Vláďo, nasdílel: „Rozmyslete si to, vážení posluchači, a nebuďte na to sami.“

A nebuďte na to sami, nejenom podtrhuji. Doplňuji k tomu – přizvěte si odborníky znalé trhu, odborníky, ne osoby, ale firmy, kterým jde o jejich dobré jméno, o zachování pověsti a třeba o stoletou budoucí historii. Kterým jde o budoucnost svoji i vaši.

Protože v ten okamžik, ve většině případů, odhalíte cesty, které vám budou dělat radost a ušetří vám spoustu starostí.

 

Vladimír Fichtner

Takže – jak jste na to šli, Pepo?

 

Josef Podlipný

Zpočátku laicky.

Výběr lokality – ano, s odborníky. Znalými dlouholetými Američany nebo v uvozovkách náplavou, přistěhovalci, kteří měli generačně české kořeny, což je úplně super.

Ale v určitém okamžiku jsme si řekli, že americká dědická daň není úplně dobrá věc, protože když vlastníte něco na sebe, jako na fyzickou osobu, a pokud z tohoto světa odejdete, v podstatě potrestáte své nástupce. Oni dříve, než jim majetek je uvolněn, musí zaplatit nemalou progresivně rostoucí dědickou daň. A ta progrese je dána hodnotou majetku, ne výnosu. Srovnání třeba za co se to v minulosti nakoupilo a za co by to teď bylo zpeněžitelné.

Pak jsme si říkali ok – tak co nějaká majetková struktura?

Po poradách s odborníky byla logickou cestou LLC. Což je v podstatě české s.r.o. Najednou si říkáte, že máte několik výhod. Je to seriózní. To znamená, můžete přijít do banky a chtít úvěrovou linku na nákup dalších nemovitostí nebo na provoz téhle společnosti a tak dál.

Je to ale také seriózní pro americký daňový úřad, protože vy máte každoroční informační povinnost říct, kdo je příjemcem zisků a ztrát z této společnosti.

Někdy může být rozdíl mezi vlastnickým podílem a příjmem nebo ztrátou, kterou tato společnost generuje.

Příjem a ztráta je v tomto případě logicky počítaná proti sobě, což je další výhodou, že vlastně jste schopni optimalizovat daňovou zátěž.

Vlastně ty jsi říkal. Někde daním tak, někde onak.

Tady se té daně úplně nezbavíte.

Ale máte šanci velkou měrou ovlivnit základ, ze kterého se daň počítá. I zde je to tak, že příjem je zdaněn s progresí. Ta progrese končí lehce pod 40 %.

Teď si asi říkáte, 40 %, proč bych to vlastně dělal?

Když vyberete dobře, budete mít dobré správce, odpověď na „proč bych to dělal“ snadno naleznete sami. S tím vám teď nemusím pomáhat. Ale malou nápovědu vám dám. Výnos v dobrých lokalitách se pohybuje od nějakých 12 %, v našem případě do 16,8 %

Ale takový zdravý průměr je 15,4 % ročně.

 

Vladimír Fichtner

Nájemní výnos, to znamená hrubý nájem versus nákupní cena.

 

Josef Podlipný

Ne versus tržní cena.

 

Vladimír Fichtner

Tržní dokonce.

 

Josef Podlipný

Tržní. To je důležité.

 

Vladimír Fichtner

Kdybychom dneska nakupovali, tak řekněme nákupní.

To je jako v Čechách, ne?

 

Josef Podlipný

No to není.

 

Vladimír Fichtner

Já si dělám legraci. Tady je to 1-2 %.

 

Josef Podlipný

Ale je potřeba si uvědomit, že pak vám z toho začne řezat.

Něco si vezme daňově stát, Amerika.

Něco si vezme správa.

Něco si vezmou pojistky, něco si vezme administrativa a tak dál.

A běžná zkušenost i vlastní je, že je optimálně nastavený model tak, aby ten vehikl fungoval správně, když se pohnete k hranici 50 %.

Já nyní použiju to nižší procento, abych nebyl takovým životním optimistou. V každém případě polovina z 12 % je 6 %.

Pokud je pro vás 6 % zajímavý výnos, pak může být uvažování o amerických nemovitostech dobrou cestou, ale ne jedinou.

 

Vladimír Fichtner

Pozor, ale to je cashflow výnos, výnos z nájmů. Čistý výnos z nájmu.

Není tam zhodnocení nebo znehodnocení nemovitosti.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Je to cashflow výnos.

To je to, co je v Praze 1 nebo 2 %, tak v Americe po odečtení všech daní, nákladů, které tady ještě spoustu z nich nemáme, ty teprve přijdou do Čech.

Tak je to 6% cashflow.

Takže 6% nájemní výnos, čistý, řekněme. Ta čísla jsou z jakého regionu a lokality, abychom řekli specificky, případně je to podobné v jiných lokalitách.

 

Josef Podlipný

Z těch čtyř zmíněných lokalit. Začnu odspoda, abych to seřadil.

Tampa.

Vlastně i L.A., ale to je možná i místem v LA.

Pak Fort Lauderdale.

A Miami.

Největší stabilita portfolia je v Miami.

A pak bych klesal zpátky směrem k Tampě.

Nicméně nejsou mezi tím nějaké zásadní rozdíly. Tak by i vás posluchače možná mohlo napadnout. Tak proč teda čtyři lokality?

Ono to má svoje kouzlo a opodstatnění třeba i v optimalizaci. Protože když jste v jedné lokalitě, obtížně dostanete náklady typu cestovní výdaje, auto, kancelář, letenky atd.

Jakmile jste ve více lokalitách, mezi uznatelnými náklady jsou stravné, šatné, cestovné, auto a jeho třeba odpisy, reklama, internet.

Americký finanční úřad je sice velmi přísný, ale když máte na své straně odborníky, kteří se v tom dobře orientují, i v čase změn, jste schopni postavit ekonomiku toho cyklu tak, že udržíte zásah do hrubého nájmu do hranice 50 % včetně nákladů správcovské firmy.

To je poměrně důležité zdůraznit. Protože pokud se tomu nechcete věnovat sami – což je blbost, jakmile máte víc jak 10, dejme tomu 15 bytových jednotek – to se fakt nedá.

A pokud budete ve dvou lokalitách, tak to ani nechcete.

Důvody už jsem možná částečně sdílel v předchozích dílech podcastu.

Pokud máte na to správcovskou firmu a chcete mít fakt kvalitní správcovskou firmu, tak si za to zaplatíte. Není to levné. V Čechách na to nejsme vůbec zvyklí, na takové náklady, které jsou s tím spojené.

Nicméně v plné výši je použijete jako uznatelné náklady.

 

Vladimír Fichtner

Ještě něco dalšího, co tě překvapilo na americkém nemovitostním trhu?

Máš zkušenosti třeba s tím, že jenom držíš to portfolio jako rodina.

Nebo kupujete, prodáváte?

 

Josef Podlipný

Překvapením, byť si myslím, že i v Čechách jsou nároční klienti, byla náročnost Američanů.

Řeknu Američanů, ale někdy kupující nebo pronajímatel je třeba Španěl, Mexičan. To je vcelku jedno.

My jsme šli i do varianty koupě, rekonstrukce, prodej.

Nebo koupě, rekonstrukce, pronájem.

Nebo nový developerský projekt.

Nebo developerský projekt, pár bytových jednotek a pak najednou přišlo racio, že bychom potřebovali celé patro, abychom si to mohli uzavřít recepcí. A mělo to vlastní režim.

A to, co mě opravdu velmi překvapilo, je především náročnost klientů, ať už to je na straně kupujícího anebo pronajímajícího.

Nic vám neslaví. Jinými slovy. Projekt se mnohdy při rekonstrukci definuje už k obrazu potřeb budoucího kupujícího. Není to úplně pravidlem, ale také to není výjimkou.

A to, že firma nebo vy jako dohlížející, ideálně s nějakým odborným dohledem, zapomenete na to, že tam byl projektováno a jednoznačně definováno, že tam bude bazén s hladinou přes hranu. Že to vypadá, jako když nikde nekončí.

A prostě tam někdo prskne nějaký kámen, který ten pocit zkazí, není to tak, že investor a budoucí vlastník se dohodnou a mávnou nad tím rukou, případně dají nějakou slevu.

Ne, to normálně končí kontrakt. Vracíte všechny peníze i třeba zálohově a hledáte dalšího ženicha nebo nevěstu, kteří si tu nemovitost budou chtít pořídit, kterým to bude vyhovovat. Anebo to celé vybouráte. To je na tom úplně to nejhorší.

Oni netolerují to, že odstraníte jenom ten kámen a že to tam jako nějak zahladíte, jak se říká v ČR. Že to nějak zakryjete a že to je nějaký šolich.

Ne, oni chtějí vidět, že jste to odstranili, oni to chtějí vidět, oni se přijedou podívat, i kdyby měli letět z druhé strany Ameriky, z New Yorku do Miami třeba. Tak se přiletí podívat nebo tam pošlou svého odborníka. Nebo to minimálně chtějí od vás nafotit, že to zmizelo a buduje se to tam znova.

 

Vladimír Fichtner

No skvělé, to je další důležité překvapení.

Ještě něco dalšího?

O amerických nemovitostech by se dalo povídat hodně dlouho a možná i do mnohem větší hloubky, ale náš čas je omezený.

Tak pojďme ještě něco zmínit.

 

Josef Podlipný

Možná jsme se toho částečně dotkli.

V Americe si všimnete, že se mění cena nemovitostí. Upozorní vás na to daňový úřad, protože vám vyměří jinou daň. Tam se totiž mění často a mění se právě s cenou nemovitosti. Takže to není tak, že byste si toho nevšimli.

Spousta investorů do Ameriky zapomíná na to, a ty ses na to na začátku ptal, a velmi dobře, že připočítávají výnos stále proti té původní investici. I přesto, že už vědí, že mají jinou daňovou povinnost. Cena nemovitosti se změnila a obhajují tenhle výpočet tím, že to nechtějí nikdy prodat, tak je nezajímá tržní cena.

No ale v ten okamžik rezignují na to, že měří výkonnost a ztratí signální světlo, které třeba říká:

„Byl jsem v dobré lokalitě a už možná nejsem.“ Protože třeba právě o těch pár ulic nebo o ulici dál zjistíte od někoho jiného, že má výnos hrubého třeba 16,8 %. A vy máte 12 %.

No to je o skoro 5 % méně.

To není úplně málo.

Je to příznak, je to signální světlo, když to budete stále svazovat s tržní cenou, vám něco napovídá. I k vývoji té tržní ceny.

Zároveň vám to signalizuje, jestli máte optimální nájmy.

A i zde je, vážení posluchači, důležité mít skvělého správce, protože to je jeho role.

Není vaší rolí obcházet nájemníky nebo si dělat nějakou rešerši a zjišťovat, jestli pronajímáte za férovou cenu. To není vaše role.

 

Vladimír Fichtner

Jak často tam létáš nebo létáte?

 

Josef Podlipný

Ze začátku, když to vznikalo, tam chtěli být všichni a furt.

Najednou se vyrojila spousta kamarádů a všichni chtěli objevovat Ameriku. Ze začátku často.

I při budování, správě a získávání zkušeností to bylo nutnou podmínkou.

Třeba i jednou za týden nebo minimálně za měsíc.

 

Vladimír Fichtner

Pamatuju si, jak ti dcera říkala, že to je nechtěný sourozenec. Že jsi tam až moc z jejího úhlu pohledu.

 

Josef Podlipný

Vám posluchačům osvětlím. Nechtěný sourozenec z pohledu investovaného času a energie někam jinam než do vlastní rodiny a dětí anebo i kamarádů anebo blízké rodiny.

 

Vladimír Fichtner

A dneska, po patnácti letech?

 

Josef Podlipný

Není potřeba víc jak jednou za rok. A někdy ani to není potřeba.

Drtivá většina musí fungovat automaticky. I přesto, že se zbavujete části nákladů, které můžete použít pro daňovou optimalizaci, protože i předchozí letenky všechny šly do nákladů.

Kompletně všechny od okamžiku, kdy to je v LLC.

 

Vladimír Fichtner

Nejzákladnější shrnutí, které já si z toho odnáším je, že kapitalismus je ve Státech mnohem tvrdší.

 

Josef Podlipný

To určitě.

 

Vladimír Fichtner

A je potřeba do toho jít opravdu intenzivně a nepodcenit tam jedinou věc, protože jinak to může mít velmi negativní konsekvence.

 

Josef Podlipný

Dokonce bych řekl fatální.

 

Vladimír Fichtner

Mám kamaráda, který do Ameriky nemůže, protože něco daňově podcenil. A jde po něm americký daňový úřad. Řeší to dlouho a pořádně neví, co s tím má dělat.

Prostě je to tam tvrdší, to prostředí je korektní, ale náročné.

Tys to popisoval v různých oblastech, ale když se na ně člověk dobře připraví, může to dopadnout dobře.

 

Josef Podlipný

Já jen doplním pro vás posluchače.

Vy byste na to dřív nebo později přišli, nebo by vás na to upozornil americký daňový úřad.

I délka pobytu, když se sečte na tři roky, vás najednou udělá americkými daňovými rezidenty.

 

Vladimír Fichtner

A to vzhledem k úrovni daní v ČR a úrovní daní v Americe, když na to není člověk připraven, úplně nechcete.

 

Josef Podlipný

To nechcete, opravdu ne, to potvrzuji.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, moc děkuju za dnešní povídání a nasdílení zkušeností tvé rodiny s americkými nemovitostmi.

Pro mě to bylo určitě zajímavé.

Věřím tomu, že pro naše posluchače také. A budu se těšit někdy příště zase s tebou.

 

Josef Podlipný

I mě těší, že jsme si na toto téma mohli popovídat, Vláďo. Pro vás posluchače chci na závěr říct dvě kriticky důležité věci.

Ať se budete rozhlížet po americkém kontinentu nebo kdekoliv jinde po světě, přemýšlejte o správě vašeho rodinného bohatství z holistického pohledu.

Ne jenom kvůli tomu, že jdete do Ameriky.

Druhá věc s tím přímo související – nezapomínejte na hledání řešení.

Co budete dělat s výnosy z takové části portfolia? To je nesmírně důležité.

Spousta lidí si myslí, že ty výnosy musí existovat stále tam, kde vznikají.

Na udržení hodnoty toho, co generuje ty peníze to dává smysl.

Ale nezapomínejte na to, že finanční majetek, který díky takové investici získáváte, vám může pomoci budovat další pilíř vašeho rodinného bohatství, jinak spravovaný finanční majetek.

 

Vladimír Fichtner

Díky, Pepo, za tu poslední myšlenku.

Peníze, které vznikají, člověk může reinvestovat do toho samého segmentu trhu, třeba do nemovitostí v Americe, nebo je může začít vytahovat a dávat do finančních aktiv.

To je ale téma samo o sobě na několik podcastů.

Tak to si necháme na někdy příště.

Díky vám všem, že jste nás dneska sledovali a určitě budeme rádi za vaše komentáře. Budeme rádi za dotazy, mějte se krásně a příště zase někdy Mezi Rentiéry na shledanou.

 

Josef Podlipný

Já pro dnešek děkuji a s posluchači se loučím a přeji krásný den a úspěch při správě rodinného bohatství. Znovu někdy na slyšenou.

 

 

Josef Podlipný zažil na začátku června život ohrožující situaci – dostal srdeční infarkt. I když žije zdravým životním stylem, sportuje, chyběl kousek a nemusel se dožít svých 56. narozenin.

Naštěstí vše dopadlo dobře a Josef se s námi může podělit o své myšlenky a prožitky z průběhu infarktu a o přípravu, která mu přinášela klid, a také několik věcí, které na základě své zkušenosti změní ve své rodině.

Správa majetku v krizové situaci není jednoduchá. Vladimír Fichtner s Josefem zdůrazňují důležitost přípravy na krizové situace, jako je infarkt nebo jiné život ohrožující události. Jasně definované role, jako jsou správce pozůstalosti a opatrovník, mohou rodině pomoci zvládnout náročné situace s menším stresem.

Rodinná komunikace je v náročných chvílích vypjatá. Josef otevřeně sdílí, jak to probíhalo u něj a co by příště udělal lépe, aby jeho blízcí nebyli v takovém stresu.

Nečekaná situace může zastihnout i zdravého člověka, ale to neznamená, že bychom měli péči o zdraví podceňovat. Josef dokazuje, že investice do zdraví se vyplatí. Zároveň sdílí jednu drobnost, kterou podcenil a teoreticky se díky ní mohl infarktu vyhnout.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner.

A opět vás vítám Mezi Rentiéry.

Mám radost, že tu osobně opět vidím i Pepu Podlipného.

Ahoj, Pepo.

 

Josef Podlipný

Ahoj, Vláďo.

 

Vladimír Fichtner

Jak se máš?

 

Josef Podlipný

Ahoj, Vláďo, mám se skvěle, a i já vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Proč tak speciálně dneska vítám Pepu?

Protože Pepa mi před měsícem volal a ptal se „Sedíš?“

Já říkal „No, jsem v autě, sedím.“

„Já volám z JIP.“

Říkal jsem „Aha, OK.“ Ale měl svůj optimismus v hlase a úsměv, tak jsem věděl, že nic dramatického se neděje.

A Pepa pokračoval „Měl jsem infarkt.“

Jsme rádi, že jsi v pořádku, Pepo. Že jsi infarkt přežil, protože jak mi říkal můj pan doktor, infarkt je život ohrožující situace.

Jak je možné, že člověk jako ty, který sportuje, stará se o sebe, dostane infarkt?

 

Josef Podlipný

Lékaři říkají, že za to může zvýšený cholesterol.

Já říkám – možná pocit nesmrtelnosti, který u mě nebyl tak silný, ale když bych býval k tomu sebepečování přidal i nějaký pravidelnější monitoring, možná bych tomu předešel. Těžko říct. Člověk zpětně nemůže úplně hodnotit.

Ale čím jsem si zcela jist, tak i zdravého člověka to může potkat. I člověka, který by tím byl zcela překvapen. Jako úplně největší strachovou zátěží pro mě bylo to, že jsem si uvědomil „ale tohle se mohlo stát kdekoliv“. Mohl jsem být sám třeba na kole 120 kilometrů od baráku, nebo jsem mohl řídit supersport po okruhu. Nebo jsem mohl pilotovat letadlo. Nebo jsem mohl být v exotické zemi, kde vážně nechcete onemocnět, natož být operování.

Takže jak se to stalo? Nebo co toho bylo příčinou? Velmi pravděpodobně cholesterol.

 

Vladimír Fichtner

Tak co se stalo? Já jsem slyšel, co se stalo – trvalo to 37 minut, mám to nahrané. To jsi vyprávěl tři dny poté, cos mi volal poprvé.

Já bych potřeboval teď trošku v kostce, co se stalo, ale ne na třicet sedm minut.

 

Josef Podlipný

Zkrácenou verzi.

 

Vladimír Fichtner

Výrazně zkrácenou, protože mám spoustu jiných otázek, které si myslím, že jsou asi důležitější probrat.

Co se stalo? V tvých pětapadesáti letech, si dovolím doplnit.  Těsně před dalšími narozeninami.

 

Josef Podlipný

Budu konkrétní. Stalo se to 3. 6., narozeniny mám 5. 6. Kdybyste mi chtěli příští rok třeba pogratulovat.

Infarkt znamená, že srdce, ač se o něj staráte před tím dobře anebo špatně, se dostane do kritické situace, kdy není schopno anebo má ztíženou roli zásobovat okysličenou krví celé tělo, všechny orgány.

Začalo vysílat signály, které když budete sportovat a nebudete dělat něco, co by samo o sobě už vyvolávalo tyhle náročné stavy, vás určitě překvapí, i mě překvapily. Zničehonic špatné dýchání, rychlé bušení srdce, trnutí spodní čelisti, velká bolest v levé ruce. Velmi, velmi nepříjemný pocit, na který, protože už měl takové poslíčky v období předcházejícím, už jsem reagoval, jako že to není normální. Oslovil jsem telefonicky dva ze svých velmi dobrých přátel, oba jsou odborníci, to musím říct.

Jeden z nich je na slovo vzatý odborník, který i vede široký tým, když zachraňují životy lidem v období infarktu.

Právě tento člověk mi do telefonu řekl „To je jasný, musíš ke mně na kliniku, to je prostě infarkt.“ Takže to se stalo.

 

Vladimír Fichtner

OK, já jsem ještě chtěl tu část, jak jsi se sám odvezl do nemocnice. Mně přišla hrozná, když jsem to slyšel. Až na to, že tebe to uklidňuje.

 

Josef Podlipný

Prosím vás, teď to berte tak, že člověk v krizové situaci, ať je jakkoliv stár a moudrý, dělá chyby. Já si tu chybu uvědomuji. Standardní postup by byl zavolat rychlou, nechat se dovézt do obvykle nejbližšího zdravotnického zařízení. Můj postup byl částečně nerozumný, ale částečně také racionální.

Ta racionalita je spojena s tím, že jsem si řekl OK, já mám strach. Měl jsem ho. A strach nebudu mít tam, kde se cítím dobře. Mezi lidmi, kterým věřím, na pracovišti, které má nějaké renomé.

Druhá věc je, že já opravdu rád řídím auto. Jestli je rychlé nebo pomalé, teď není důležité. Uklidňuje mě to.

Náhoda tomu chtěla, do jisté míry i štěstěna, že v mezičase, kdy jsem se rozhodoval, co udělám, nastaly dva okamžiky.

První byl telefonát se záchrankou, kde mi řekli, kam mě dovezou. Tam já ale nechci. Takže jsem tenhle proces stopnul.

Druhý okamžik byl, že se mi udělalo najednou dobře. Fakt dobře. Najednou jako kdybych mohl zapomenout na tu předchozí událost.

Tak jsem se připravil, nasedl jsem, nerozumně, to připouštím, a zamířil do toho konkrétního zdravotnického zařízení, kde jsem měl i komplikované parkování.

Přijel jsem tam, tam všude mraky aut. Já jsem ještě hledal parkovací místo, až jsem najel do prostoru, kde se jedno uvolnilo. V protisměru byl hned někdo další, tak jsem na něj pokynul, že ne, to je moje.

 

Vladimír Fichtner

Pepa je hrozný slušňák. Asi jste to pochopili i z našich podcastů. Každého pustí, každému dá přednost. Ale teď tomu člověku nedal přednost.

 

Josef Podlipný

Ale slušně, on to pochopil. Pokračoval dál v hledání parkovacího místa, možná ještě dalších 15 minut.

Ale co vám musím říct. V ten okamžik, kdy jsem z auta vylezl a zamkl ho, už mi bylo zase špatně.

Takže na emergency jsem dokráčel velmi pomalým krokem a poté, co jsem jim sdělil příčinu mé návštěvy – nechlubil jsem se cestou autem, to věděl jejich nadřízený a to stačilo – mě hned usadili do kolečkového křesla. To jsem absolvoval poprvé a doufám, že naposledy ve svém životě. Není to nějaký hrozný zážitek, ale nechcete jezdit v kolečkovém křesle.

Po prvním natočeném EKG ta paní nebo slečna odběhla s výzvou ke mně: „Nezvedejte se, zůstaňte ležet.“ Vzápětí přiběhlo asi pět lidí, kteří už mě začali připravovat na vyšetřovací místnost. Kde už mě převlékli do anděla, jak tomu říkají (v tom oblečení nechcete chodit na veřejnosti). Napíchli mi žílu, připravovali mě na operaci a okamžitě jsem šel na operační sál.

 

Vladimír Fichtner

Co ti proběhlo hlavou?

 

Josef Podlipný

To je strašně zajímavá otázka.

Strach, který v určitém okamžiku byl, se přesunul do roviny rekapitulace. Nezapomněl jsem na něco?

Co budou dělat moji nejbližší?

Přežiju to?

Ale ne z pohledu, že tady ještě potřebuji nějakou dobu být, ne. To byl spíš takový mix racionálních vln a myšlenek, které říkaly:

„Tohle mám ošetřené, OK. O tomhle všichni vědí. No, možná ne úplně o všem.

Stihl jsem všechno dokončit? Jo, jo.

Následující den máme natáčení podcastu.

Mám nějaké schůzky. Stihl jsem je, než jsem dojel do zdravotnického zařízení nějak vyblokovat, aby mě ti lidé nesháněli?“

Prostě spousta myšlenek. Myslím si, že mnozí z vás, když to neprožíváte anebo jste to neprožili, a já vám přeju, abyste to nikdy neprožili, si řeknete – proč o tom takhle přemýšlel?

Já o tom nechtěl přemýšlet, ale to vám do té hlavy jde samo.

A co bylo hned z toho plynoucí ponaučení?

Přemýšlejte o tom všichni. Když se to neděje. To vám totiž umožní hledat řešení bez emoční nálože.

Jednou emoční náloží, která se stala v té dějové lince, kterou jsem teď popisoval, bylo to, že já jsem nebyl úplně takový hazardér (použiju tenhle výraz), že bych rovnou si řekl, že sednu za volant.

Já jsem volal svému jednomu z nejlepších kamarádů. On do telefonu hned řekl „já se jdu okamžitě převléknout a jedu pro tebe.“

Protože je nejenom velmi dobrý kamarád, ale také velmi moudrý člověk, vzápětí si uvědomil, že o svého kámoše nechce přijít. Nechce ho vést, protože by si možná neporadil s tím, kdyby zkolaboval v autě na cestě.

Tak mi volal „Hele, nezlob se, já do toho nemůžu jít. Má to tyhle důležitý konsekvence.“
Kdybych s ním tohle býval probíral dřív, než se to stalo, věděl bych, že mu ani nezavolám, protože to je blbost.

A asi bych přišel i na nápad raději najít jinou cestu než řídit sám.

 

Vladimír Fichtner

To, co mě zajímá a věřím tomu, že i mnohé posluchače je, co sis odškrtnul, že máš dobře?

 

Josef Podlipný

Samozřejmě půjdu od konce.

Kdyby to dopadlo špatně, správce pozůstalosti mám odškrtnuto. Prostě někdo by uměl pomoci rodině a nejbližším v té fázi, než by se přesunula vlastnická i správcovská role na další subjekty, na další lidi.

 

Vladimír Fichtner

Takže správce pozůstalosti u notáře máš jmenovaného. Všichni ví, kdo to je. Celá rodina je s tím v pohodě. A nenastane okamžik, kdy tvůj vlastnický podíl je zablokován do doby vypořádání dědictví, ať je to v nemovitosti, ve firmě, v holdingu, kdekoliv.

Nedochází tam k právnímu vakuu na dobu, někdy i několika let.

OK, super.

 

Josef Podlipný

Druhá věc, kterou jsem si odškrtl a zároveň byla výzvou k akci, je opatrovník.

Protože opatrovník vás zastupuje v době, kdy žijete a nemáte možnost, zjednodušeně řečeno, se o sebe sami postarat.

Vy určíte nebo projevíte přání, aby tím byly konkrétní osoby. Ale teprve soud rozhodne, že se tak opravdu stane. Ale to není za hodinu. To obvykle v ČR, možná v zahraničí to trvá jinak dlouho, ale v ČR je obvyklé, že to trvá třeba 5-6 týdnů. Pak teprve je opatrovník jmenován.

 

A proč to říkám? Tím pádem není nač čekat. Když se ten proces má spustit, je lepší ho spustit hned, než za x týdnů nebo měsíců a čekat na to, až teprve nastoupí člověk v roli opatrovníka.

Takže standard, ta pravidla, v rodině máme. Život ohrožující událost nebo něco v téhle dimenzi to automaticky spouští.

Ale já jsem, přátelé, měl velké štěstí a musím to takhle říct.

Nejenom, že jsem byl ve skvělých rukách. Naše zdravotnictví je na neuvěřitelně vysoké úrovni. Měl jsem i to štěstí, že mezi tou událostí a okamžikem, kdy i ti odborníci se klonili k tomu, že to má dobré vyhlídky, neuplynuly dny, týdny, měsíce nebo roky. Byly to spíše hodiny.

Takže ta akce, která tím byla vyvolána – jmenování opatrovníka – nebyla potřeba spouštět.

Takže bylo potřeba to stopnout, protože spouštěč je buď rodina, nebo zdravotnické zařízení.

 

Vladimír Fichtner

Spouštěč jmenování opatrovníka.

 

Josef Podlipný

Ano, té žádosti na soud.

Nebo někdo, kdo by teoreticky také opatrovníkem mohl být. To znamená třeba místní samospráva. Toto jsou vlastně hlavní zdroje spouštěče akce „Soude, jmenuj opatrovníka.“

 

Vladimír Fichtner

Máš jmenovaného opatrovníka u notáře. Respektive, vyjádřil jsi vůli, kdo by jím měl být. Soud může a často přihlédne k tomu, koho sis přál, v okamžiku, kdy nejsi schopen o tom rozhodovat sám.

A proces byl spuštěn, protože to trvá nějakou dobu. Anebo je dobré počítat s tím, že tam je 5, 6 týdnů mezera, což není tak kritické jako při správci pozůstalosti, kdy to můžou být dlouhé měsíce a klidně několik let.

 

Josef Podlipný

Z tohoto časového pohledu to vypadá, že to kritické není.

Nicméně to další, co jsem si právě ne úplně mohl odškrtnout, tak nasvítilo, že to kritické může být.

Protože najednou si uvědomíte – něco se stalo. Já jsem do té doby, než jsem už ležel na JIP po operaci, nic neřešil. Prostě tam je potřeba být nápomocen tomu profesionálnímu personálu, který se o vás stará než něco vyřizovat.

I když jako úsměvnou příhodu řeknu, že po cestě a předtím jsem volal se spoustou odborníků a lidí a přátel.

Jeden ze dvou na začátku jmenovaných mi volal v době, kdy jsem byl ve vyšetřovací místnosti, kde vás vyšetřují. Lékař, který mě přišel vyšetřit, viděl, kdo mi volá. Byl to o několik úrovní jemu nadřízený. Tak si myslím, že i lidsky, ale zároveň z tohoto logického důvodu, mi ten telefon podal.

A když jsme začali hovořit, tak říkal „Víte, já bych vás fakt potřeboval vyšetřit.“

Oklikou se dostávám k tomu, že když už jste v té klidovější fázi, když už ležíte na JIP, všichni vás monitorují a máte veškerou péči, začnete přemýšlet.

No a co dál?

A co dál vlastně? Tak koho informovat? Koho prvního? Jak ho informovat?

První, koho jsem informoval, byla pro někoho logicky, pro někoho méně logicky, moje manželka Janička.

To, že řeknete někomu něco s úsměvem i uklidněním a v dobré náladě nezabrání tomu, že na druhé straně se ten člověk nezhroutí.

Takže co jsem si v ten okamžik uvědomil, bylo přemýšlet o krizových situacích a mít pro každého, někdy bohužel přizvaného, účastníka krizové situace plán, co má pak dělat, když se to dozví. Na koho se má obrátit, na koho se může spolehnout?

To, když nemáte dopředu, tak na vás jenom někdo navalí krizovou situaci.

Já jsem ji v podstatě řekl „Jsem na JIP, jsem sice po operaci.“ Ale jí se honilo hlavou milion myšlenek, včetně té – Přežije to?

To nechcete dělat svým nejbližším. Ale když bychom měli, a to my nemáme, respektive tvoříme to právě, mustr, takový plán, situační řešení – když nastane, kdo se toho účastní, v jaké roli, co je potřeba udělat, co dřív, co později. Tak člověk možná méně zmatkuje, ale hlavně na to není sám

A plačící manželka na druhé straně aparátu nepřidá ani vám.

Takže v ten okamžik, i když jsem do toho telefonátu šel s přesvědčením, že ji uklidním, jsem byl sám během pár vteřin roztěkaný.

Takže hned začala jít tepovka ohromně nahoru atd. Co tím chci říct?

Pak ani nemůžete po manželce nebo po jiném blízkém člověku chtít, aby on informoval další. Ona plakala. Jak při tom, když budete plakat, máte někomu něco vysvětlit, natož ho uklidnit?

Takže pak se mi honilo hlavou, kdo bude další? Kdo bude třeba v ten okamžik “emočně silnější?“ A to není míněno v nedobrém slova smyslu.

To nejsou úvahy, které by se vám měly honit hlavou.

Úplně nejvíc se mi honilo hlavou po téhle zkušenosti, jak to přijme moje maminka.

Takže najednou rychlé přemýšlení – musí se u ní sjet celá rodina i s vnoučkem. Předtím se musím domluvit s lékařem, aby vystavil recept a zajistil nějakou lékařskou pomoc, když by byla potřeba, aby tam bylo nějaký sedativum. Aby v okamžiku, kdy člověk dostane tu emoční facku, aby to v podstatě přežil. Abych si pak nevyčítal, že já už jsem v pohodě, ale na vedlejší lůžko vezou moji maminku.

 

Vladimír Fichtner

Takže správce pozůstalosti, opatrovník, to obojí u notáře.

Potom rodinný plán, co dělat, když …Co má člověk dělat, když se to dozví.

 

Zajímavá inspirace určitě pro každého, kdo nás poslouchá. Co dalšího tě napadá?

 

Josef Podlipný

Pak už to bylo jedno za druhým. Já z toho vypíchnu jenom pár důležitých věcí.

Poté, co mě už následně vyšetřovali, velmi uklidňující bylo, že všechna vyšetření vycházela dobře. Až na vysoký cholesterol a tak dál. K němu se ještě vrátím.

Proč vycházela dobře?

Drtivá většina těch lékařů říkala „protože jste sportovec, protože žijete zdravým způsobem a máte to srdce vybaveno dostatečnými rezervami.“ To není, že bych se na to měl teďka nějak spoléhat a v podstatě na to žehrat. Vůbec ne.

Spíš to říkám z toho důvodu – berte to jako výzvu.

Pohybujte se. I kdybyste na to měli málo času, tak každých deset minut, kterých tomu budete věnovat, vám můžou zachránit možná i život. Minimálně životní podmínky po takové události. Nemusí to být nutně infarkt. Protože mě řekli při vyšetření srdce, a bylo jich mnoho po operaci, že to má spoustu limitů navíc. V podstatě byste nemusel nikdy už zaznamenat nějaká další omezení. Nebudou. Protože to srdce si s tím poradí. Zareagoval jsem včas, což byla také velmi důležitá deviza.

Nicméně pohyb, to je to důležité, co jsem si uvědomil, že to je fakt strašně důležité. I kdyby to měla být jen chůze se psem nebo rychlejší chůze nebo lezení po stěně. Vím, že ty rád lezeš, nebo plavání, prostě cokoliv.

 

Vladimír Fichtner

To jste zatím neměli v rodinné ústavě, ale ocitne se to tam?

 

Josef Podlipný

No jasně.

Jako programově podporovaná aktivita, rodinná, individuální, to je jedno.

Druhá věc, která je ještě důležitější, je pravidelný monitoring.

Já jsem se před zhruba pěti lety připravoval na závod Dolomitenmann. Nebudu zacházet do detailů, co to je. Jaké zážitky jsou s tím spojené.

Jenom řeknu, protože to byla náročná příprava, jsem také procházel komplexními prohlídkami, které mi řekly, že jsem zdravý člověk. Super. Neseš nějakou zátěž. Super. Ale od té doby komplexní pravidelný monitoring neprobíhal.

Samozřejmě mám spoustu přátel lékařů, takže když jsem cokoliv potřeboval, bylo to zařízeno. Ale aby vás někdo pravidelně monitoroval, odebral sedm, deset zkumavek krve, udělal všechny rozbory, vyšetřil vám srdce, plíce a spoustu jiných orgánů a životních funkcí, to vlastně ne.

 

Když by se to dělo, tak by se velmi pravděpodobně přišlo na to, že mám zvýšený cholesterol. Velmi pravděpodobně by se pak nemuselo stát to, že jedna z hlavních cév byla ucpaná z 95 %. 95 % je sakra hodně. Už zbývalo jen 5 %. Ucpala by se zcela. Což znamená, že sval je bohužel v případě srdce orgánem, který umírá, a s ním i ten člověk. To, že se něco takového stane, je nevratné.

Jizva, která tam vznikne, nebo ztráta schopnosti svalu pumpovat, je nevratná.

To není tak, že ochabne a pak ho znova jako napumpujete, znova ho nacvičíte.

Ne, to prostě ztratí svoji elasticitu, svoji výkonnost.

 

Vladimír Fichtner

Já si, Pepo, pamatuji, jak jsme se bavili a ty jsi říkal: „Jsem v pohodě, můžu dělat všechno. Ale kdybych neměl takové srdce, jako mám, kdybych se o sebe nestaral, v minulosti nesportoval a nehýbal se, jsou případy, kdy po infarktu člověk nemůže létat letadlem.“

 

Josef Podlipný

To je další důležitý moment, který jsem si uvědomil ve chvíli, kdy máte třeba v rámci holistického pohledu majetek tak daleko, že se k němu obtížně dostanete lodí. Autem to nejde. V ten okamžik je pro vás hodně důležité mít buď zajištěno, aby majetek fungoval sám. Nebo aby vás někdo uměl zastoupit. Anebo aby majetek byl, neříkám, že vždy snadno, ale nějak restrukturalizovatelný. To znamená vyměnitelný za jiné aktivum, které je pod kontrolou nebo by do budoucna pod kontrolou mohlo být.

Já jsem třeba nevěděl, že opravdu existuje pooperační stav na nekonečně dlouho, ne, dokud se to vyřeší, který zakazuje létání.

Pak je mezi stav, kde vy jste povinni říct, že musíte mít k dispozici kyslík, takže po celou dobu letu dýcháte kyslík. Pro případ, že dojde k nějakému zhoršení, tak ho musíte mít k dispozici. Nevím, jestli je tím vybavena každá letecká společnost. Samozřejmě vypadávající masky v havarijním systému tohle zajišťují, ale jestli může vypadnout jenom jedna, fakt nevím.

Pokud máte private jet, tak se i tohle dá pořešit. Není to problém, ale nechcete řešit tyhle starosti.

 

Vladimír Fichtner

Na mě to mělo vliv v tom, že jsem si říkal, že je dobře, že ujdu 10 tisíc kroků denně nebo něco podobného. Protože to není o tom, že infarkt přežiju. Spousta lidí přežila infarkt, ale jde o to, jak ho přežiju.

Člověk si říká, že infarkt se dneska asi dá zvládnout, když to člověk jako nepodcení. A má štěstí a rychle se dostane na sál a tak dále.

Ale následky můžou být. Záleží na tom, v jaké jsem kondici.

 

Josef Podlipný

To nepochybně. Záleží samozřejmě i na průběhu operačního výkonu i následné pooperační péče. To nepochybně. Tady s vámi nasdílím, a znovu budu chválit zdravotnictví. Dneska jsou schopni odoperovat vaše srdce tak, že vám zavedou vodič do ruky. V mém případě pravé. A operují vám srdce, a vy se díváte na monitor. Celou dobu to vidíte. Uklidňujícím hlasem vás provádějí tím procesem.

A i přesto, že vás upozorňují na to, že se může něco stát – nebudu vás strašit, co všechno – je to v podstatě uklidňující zážitek.

Nicméně nikoho by určitě neuklidnilo to, že i po úspěšné operaci může jít do plné invalidity.

A to souvisí přesně s tím pohybem a tím, co dělá člověk předtím.

 

Vladimír Fichtner

Z pohledu našeho povídání jsme si řekli o věcech, o kterých jsme se bavili v podcastech – správce pozůstalosti, opatrovník, koho informovat. Aha, to také nemáme pověšené v naší rodině.

To je inspirace.

Pohyb. Pravidelný monitoring jako něco, co se octne ve vaší rodinné ústavě. V naší určitě také. Na příští rodinné radě to určitě otevřu.

Aby majetek mohl fungovat bez tebe, což souvisí zase s mezigenerační předáním, s tím, jak je rodina zapojená, nebo jestli to je všechno na mně. A všechno mám v hlavě, ani já sám nevím, kde všechno mám.

Také se mi to stalo, když jsem se ptal jednoho klienta: „Karle, a kdo všechno ví o tom, co vlastně všechno máte?“

No asi nikdo.

Ani ta informace, kde, co všechno mám, komu jsem půjčil, vlastně není k dispozici.

Což vím, že u tebe a u vaší rodiny není ten případ. Ale vždy se dá něco zlepšit. A hlavně je třeba si uvědomit, že když to dělám všechno sám, dřív nebo později to skončí. Prostě nebudu tady.

Co s tím bude dál?

Nenechávat příliš dlouho to předávání.

Vím, že my zrovna na tom pracujeme docela intenzivně v rodinách, ale tahle událost, která se ti stala – a jsme rádi, že dobře dopadla – je, myslím, dobrá připomínka, že jsou věci, které je dobré nepodceňovat.

 

Josef Podlipný

Co ještě zmíním, byť to spousta z vás posluchačů určitě čte mezi řádky nebo mezi slovy.

I přesto, že budete v rodině mít skvělou komunikaci. Nebo možná právě proto, můžete žít v mylné představě, že jste si všechno vlastně řekli.

Ptejte se, jestli je to jasné a hlavně aktualizujte.

I za cenu, že vám to bude někdy připadat jako ztráta času. Vždyť to je vlastně prkotina, to přece nemusím říkat, na to si přijdou sami. Nebo to najdou.

No asi jo. Ale za jak dlouho? Jak moc stresu na ně naložíte? Tím, že to budou hledat anebo že to najdou pozdě?

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že v tomhle může být vzorem, nebo alespoň podle toho, co tak vnímám, britská královská rodina. Která má předem plány, co se bude dít, když.

V seriálu Koruna, který jsem sledoval, je kódové slovo… X znamená zemřel ten a ten. A všichni ví, co se bude kdy dít.

To je možná až příliš, možná to nemusíme dotáhnout do takové dokonalosti, ale z mého pohledu je to lepší písemně než „per huba“. Nějaká pravidla si říct a mít. Tady to otevřu a vím, co mám dělat. Je to příjemnější. Třeba na to člověk zapomene, že to má. Může se to stát.

Ale šance, že někomu to dojde. Hele, máme to v té knížce. Musíme to zažít, jo? Zatím to nemáme zažité a člověk nemá tu šanci tak často.

Já bych řekl, že je to skvělá příležitost, jak si o některých věcech povídat s rodinou, jak k tomu rodinu motivovat.

A věřím tomu, že třeba i tenhle podcast, když ho pustíte někomu dalšímu ve vaší rodině, může i vás i vaše děti a partnery motivovat k tomu, abyste si našli trošku času se zastavit. A pobavili se i o takových věcech. Protože to můžou mít ti, kteří zůstanou trošku jednodušší.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím a jenom z toho vypíchnu.

Hlavně o tom diskutujte, když se nic z těch rizik nenaplňuje. Když jste v klidu, v pohodě a můžete o tom přemýšlet a hledat různé cesty řešení.

Já to připodobním k jedné události, která se reálně stala už před mnoha lety. Když budete stát na rozpálené dálnici v koloně aut a najednou zničehonic vám přestane fungovat auto. Vy v autě budete mít své nejbližší, třeba i malé děti, nepůjde klimatizace. Bude tam hrozné vedro.

Co vám pomůže?

Vědět, že někomu můžu zavolat nebo že se podívám na nějaký manuál v autě, který mi řekne. Nejde zapalování? Tak se podívej, jestli nemáš spálenou někde tuhle pojistku, najdeš ji tam a tam.

Ale pokud to nebudete mít, budete bezradní, budete zmatkovat, všichni budou zmatkovat a někdo to může odnést.

 

Vladimír Fichtner

Diskuze o věcech, když o nic nejde, je mnohem příjemnější.

Já si pamatuju, jak jsme se s našimi dětmi bavili před pár lety, když jsme byli na pohřbu mého dědy, který se dožil devadesáti devíti a půl roku.

Když jsme šli zpátky z obřadu, tak jsme se ještě zastavili společně na oběd. Jenom s úzkou rodinou a bavili jsme se. Přišlo slovo na to, jak bychom kdo chtěli, kde bychom chtěli být pohřbeni.

Bylo to, že nikdo nemusí řešit, vždyť táta chtěl tohle. A pohádat se kvůli tomu, což jsem taky zažil, že se rodina pohádala. Vždyť to ten zemřelý nechtěl.

Proč? Já vím, že to je možná zbytečnost, ale vzruší to emoce, které přichází a které můžou rodinu dramaticky narušit.

Kvůli nesmyslu. Tomu člověku už je to asi jedno, ale pozůstalí to můžou řešit.

Takže asi to nejdůležitější je být připraven na různé scénáře, být připraven na různé okamžiky, být v pohodě a sportovat. Každé ráno. V kolik chodíš do bazénu? Ne, to radši říkat nebudeme. V kolik to je? V pět?

 

Josef Podlipný

Není úplnou výjimkou, když to je kolem páté nebo půl šesté. Když je to den, který začíná cestou do Prahy nebo někde po republice anebo dál, může to být i čtvrtá ranní.

Já vás nikoho nepřesvědčuju, že máte vstávat ve čtyři ráno a jít do bazénu.

Ale k čemu vás chci přimět – přemýšlejte, kdy najdete vhodný čas na pohyb. Protože vás to musí bavit. A když vás to nebude bavit, nebudete to chtít opakovat.

Zároveň vás chci vyzvat k tomu, abyste přemýšleli o rizicích, která lze nějak pojmenovat a ošetřit, protože to vám všem dá hodně klidu a času na hledání optimálních způsobů řešení.

A k čemu bych vás naposledy chtěl vyzvat? Přemýšlejte o těch věcech, když se to neděje.

 

Vladimír Fichtner

Jsme rádi, že tě máme, Pepo.

Díky moc za dnešní povídání.

S vámi všemi se budeme těšit někdy příště zase na shledanou Mezi Rentiéry.

Mějte se krásně.

 

Josef Podlipný

Já Vám přeji hezký den, mějte se krásně a ať vás provází jenom pozitivní události v životě.