Archives for Únor 2025

 

Rodinné bohatství se nechrání jen investicemi, majetkovými strukturami nebo daňovou optimalizací.

Skutečný klíč k jeho dlouhodobému uchování spočívá ve správném nastavení vztahů v rodině a jasných pravidlech pro správu majetku.

Jak předejít konfliktům mezi generacemi?
Jak zajistit, aby majetek sloužil nejen současným, ale i budoucím členům rodiny?
A proč úspěšné rodiny po celém světě vytvářejí rodinné ústavy, přestože nejsou právně závazné?

Rodinná ústava je základem pro dlouhodobé udržení bohatství – definuje pravidla správy majetku, rozhodovací procesy i hodnoty, na kterých rodina stojí.

V této epizodě se Josef Podlipný podělí o svou vlastní zkušenost s vytvořením a následnou aktualizací rodinné ústavy po 10 letech.

Dozvíte se, jak a proč rodinná ústava vzniká – od prvního nápadu až po roky trvající diskuze v rodině.

Co by měla obsahovat dobře fungující rodinná ústava?
Jak správně zapojit všechny členy rodiny?
Na tyto i další otázky uslyšíte odpověď.

Pokud i vy uvažujete o tom, jak ve vaší rodině nastavit jasná pravidla správy majetku, rolí a odpovědností, tato epizoda vám přinese cennou inspiraci.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Rodinná ústava je nástroj dlouhodobé stability správy rodinného bohatství, možná i harmonie rodiny.

 

Vladimír Fichtner

Už máš rodinnou ústavu?

 

Josef Podlipný

Už druhou!

 

Vladimír Fichtner

Připomenu pro ty, kteří nás neposlouchají třeba dlouho, že se jako rodina o majetek, který jste restituovali, staráte už přes 30 let.

 

Josef Podlipný

Restituce byla úspěšně zahájena v devadesátém prvním roce a úspěšně dokončena zčásti v devadesátém druhém roce a pak následně. Majetek se od té doby ale několikanásobně rozrostl. I rodina se rozrostla. A bylo potřeba s tím něco dělat.

 

Vladimír Fichtner

Jak dlouho máte rodinnou ústavu?

 

Josef Podlipný

Od roku 2015. Vzpomínám si, že to bylo na podzim a nevím úplně přesné datum, ale byl to určitě první nebo druhý týden v říjnu. V roce 2015 rodinná ústava vznikla bez znalostí. My jsme jen věděli k čemu má sloužit a že to není dokument, který lze právně vymáhat. Což bylo poměrně důležité. I přestože jsme neměli hlubokou znalost, jak vstupovat do těchto diskuzí, ale zároveň jsme si velmi uvědomovali, že naše dospívající děti ještě nemusejí být v takové vyzrálosti a v takovém věku, že by se mohly zhostit diskuze o rodinné ústavě se vší parádou, jak se říká.

Vladimír Fichtner

Kolik jim bylo tenkrát? Dvacet, těm nejstarším?

 

Josef Podlipný

Je to rok 2015, tedy před deseti lety. Vzhledem k tomu, že nejmladší Verunka je 27letá, tak to bylo těsně před plnoletostí nejmladšího potomka. Neříkám, že člověk, který je před plnoletostí není vyzrálý na tuto diskuzi. Ale přece jenom má ještě trošku jiný pohled na svět, možná trošku jiné zájmy, možná jde méně do hloubky. Někde by naopak zase chtěl zacházet více do hloubky, a my jsme to chtěli mít hlavně odpracované.

 

Vladimír Fichtner

Jak dlouho vám trvala příprava rodinné ústavy? Neřešili jste to tolik jako široká rodina, včetně dětí.

 

Josef Podlipný

Skvělá otázka.

Řešili jsme to jako manželé. Já jsem tehdy chtěl, aby z toho měl užitek i brácha a někdo další v širší rodině. Takže některých diskuzí byli účastni i ostatní členové širší rodiny. Ale nejvíc jsme to odpracovali my dva jako manželé, jako životní partneři a naši dva právníci. Respektive hlavně náš hlavní rodinný právník. A ten si přizval, když bylo třeba, ještě svoji kolegyni.

 

Vladimír Fichtner

Ale zároveň říkáš, že to není právně závazné. Za chvíli se zeptám, proč ti právníci? Ale vrátím se k původní otázce – jak dlouho trvala příprava? Když jste v roce 2015 začali diskuze…

 

Josef Podlipný

Začali jsme už v roce 2014 a myslím si, že to bylo někdy na začátku roku 2014. Bylo to v okamžiku, kdy se zásadněji začala přeceňovat americká aktiva a já jsem si uvědomil, že velikost, rozsah a náročnost správy bude rok co rok růst. Zároveň bude možná do budoucna složité určit pravidla, jak se správy zhostit. Kdo to bude dělat, za kolik peněz, pro koho, jak bude komunikovat s ostatními? Budou to role akcionářů, nebo to budou role beneficientů a externě nakoupená služba od nějakého profíka, nějaké společnosti? Byla tam spousta otázek a při hledání odpovědí na tyto otázky vznikaly jen další otázky. V mnoha případech jsme se nedobrali žádné rozumné odpovědi. Tehdy jsme si s Janičkou říkali, nebo hlavně já jsem byl driverem, „dost, musíme to nějak formalizovat, musí něco vzniknout“. Něco, kam naši diskuzi a závěry z ní otiskneme. Asi by to šlo nahradit nahrávkami našich rozhovorů…

Vladimír Fichtner

Udělat zápis z jednání.

 

Josef Podlipný

Ano, zápisy z jednání. Ale kdo by se přehraboval 10, 15, 30, 50 let starými zápisy? Pokud by je vůbec našel. Tak jsme si říkali, že je třeba mířit k dokumentu, který vytvoří nějaký rámec. Zjistili jsme od našeho právníka, že mluvíme o rodinné ústavě. Já jsem tehdy ani nevěděl, že to je rodinná ústava. A už vůbec jsem netušil, k čemu by měla sloužit.

 

Vladimír Fichtner

Dobře. Takže jste něco přes rok, možná rok a půl, třičtvrtě s Janičkou a s právníkem dávali dohromady první verzi rodinné ústavy. Jaká byla ta role právníka, když to není právní dokument?

 

Josef Podlipný

Jeho role byla neustále připomínat, že to není právně závazný dokument. To byla velmi důležitá role. Pak i z hlediska formulací některých parametrů a některých pravidel. Protože nás třeba upozorňoval, že jsme to vymysleli skvěle, také by se mu to líbilo. V ideálním světě by to možná bylo realizovatelné, ale v běžném světě absolutně nemožné. Nebo, že něco je příliš svazující, protože… Upozorňoval nás na úskalí našich diskusí, definic a formalizoval naší diskuzi.

Aby byla v praxi lépe použitelná.

V jednom okamžiku upozorňoval, a to si trošku naběhl, protože jsme pak o této otázce diskutovali asi hodinu, možná i víc, že je potřeba formulovat precizně. Protože kdyby někdy došlo v soudní rovině k výkladové potřebě, to znamená k nějakému vysvětlení, jak to bylo myšleno, tak preciznost a jednoznačnost má šanci to někam posunout. A my jsme tehdy říkali, že to přece ale není právně vymahatelné. A on na to, že sice není, ale až tady všichni nebudeme, a bude tady někdo, kdo bude stavět budoucnost správy rodinného bohatství na těchto pravidlech, nebude vědět, jak jsme to mysleli. Možná dojde k výkladové sporu a v ten okamžik jednoznačnost umožní, kdyby tam byly znesvářené strany v rámci beneficientů nebo třeba i vícero správců, jít s tímto dokumentem k soudu. A opřeni o tento dokument a definice, žádat posouzení. Nějakou ideální cestu, která by alespoň zčásti naplňovala to, co jsme dali do vínku správcům, budoucím generacím.

 

Vladimír Fichtner

Dobře, rozumím roli právníka při vytváření rodinné ústavy, která není právně závazným dokumentem. Rozumím tomu, že jste první verzi dávali dohromady společně s Janičkou v okamžiku, kdy děti měly ještě jiné zájmy, a ještě jim ani nebylo tolik let. Dneska jsou děti starší. Znamená to, že už máte aktualizovanou verzi, na které se děti podílely?

 

Josef Podlipný

Ano. I náš právník nás upozorňoval, že běžný standard aktualizace rodinné ústavy je na horizontu 5 až 10 let. Nejenom proto, že jako populace generačně stárneme, ale i proto, že se mění svět okolo nás. Mění se logicky i spravované rodinné bohatství, ke kterému nepatří jen majetek, ale právě i vztahy. Příběhy, různé souvislosti. A u nás se to ukázalo pravdou. Diskuzemi na rodinných radách jsme došli k závěru, že je třeba rodinnou ústavu upravit, doplnit a v některých málo ohledech i změnit. Což se stalo a teď máme novou rodinnou ústavu.

 

Vladimír Fichtner

Jak dlouho ta aktualizace a diskuze trvala? Kolik času jste na tom strávili hrubého i čistého, jestli se to dá říct. Byly to hodiny nebo spíš dny čistého času a měsíce nebo roky toho hrubého? Protože vím, jak to je v rodině – potkáme se jednou za měsíc na čtyři pět hodin, diskutujeme, ale témat je relativně hodně. Vypadá to, že 5 hodin je hodně času, ale u nás tedy ne. U nás to tak rychle nejde, když chceme pustit každého ke slovu. Jenom mě zajímala náročnost té aktualizace.

 

Josef Podlipný

Zkus si tipnout, Vláďo.

 

Vladimír Fichtner

2 roky hrubého času a čtyři pět dní čistého.

 

Josef Podlipný

Trefil jsi to skoro přesně. Bylo to více, než nám trvalo vytvořit ji poprvé. A já jsem do toho vstupoval s tím, že…

 

Vladimír Fichtner

…už je to hotové, aktualizace je jednoduchá.

 

Josef Podlipný

Přesně! To si projdeme, tohle si odškrtneme, tady si řekneme, že to by asi stálo za vyškrtnutí a nahrazení něčím jiným. Ne! Bylo to jako když začínáte z nuly. Ba naopak. Bylo to možná trošku složitější, protože jsme do větší hloubky seznamovali s rodinnou ústavou i děti. Ony se poptávaly „A proč jste to tam takhle dali? Jak jste o tom přemýšleli?“ V dobrém nás trošku i challengovali, jestli to dává ještě stále smysl. Bylo to přes dva roky a jsem rád, že to máme za sebou. Trošku jsme naše děti vyděsili tím, že za dalších deset let to přijde znovu a bude to trvat déle než dva, dva a půl roku třeba. Už si na to rezervují pomyslné tři roky diskuzí. A za 7 let asi začneme znova.

 

Vladimír Fichtner

Třeba ne, protože váš vnouček ještě není tak starý, takže nebude ještě v obraze, ne?

 

Josef Podlipný

No právě. My jsme zjistili, že když jsme to tvořili, tak jsme možná v obavě, možná v neznalosti, k tomu tolik nepřizvali děti. A to byla chyba. To teď víme a naše děti to vědí. Takže já věřím, že se do těchto diskuzí pustíme už třeba od 10 let věku dalších nástupců. Protože si myslím, že už v deseti letech jsou mladí lidé schopni leccos vnímat, k lecčemu říct svůj názor. Ale hlavně jsou schopni být toho součástí. Nemusí to nutně být tak, že definují nějaké konkrétní pravidlo, ale člověk to s nimi řeší.

 

Vladimír Fichtner

Sedí u té diskuze.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Takže si myslím, že je klidně možné, že by za 7 let, kdy bude Kubíčkovi už 11 let, ta diskuze byla zahájena.

 

Vladimír Fichtner

Můžete proces aktualizace zkrátit tím, že další aktualizaci uděláte za 5 let a pak teprve za 10 let. U toho třeba Kubíček ještě nebude.

 

Josef Podlipný

Musí to být smysluplné. Teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku. Tvorba rodinné ústavy, ale i v průběhu jejího trvání, je určitě obohacující, ale také frustrující, protože ty diskuze jsou nekonečné.

 

Vladimír Fichtner

Jde to pomalu.

 

Josef Podlipný

Výsledek diskuzí se nedostaví ve většině případů na jedné rodinné radě. Odcházíme s mnoha otevřenými otázkami a třeba s žádnou z nich zodpovězenou. To je frustrující. Zvlášť, když se třeba k jedné a téže otázce nebo k několika z nich vracíme opakovaně. Někdo z účastníků diskuse třeba není úplně spokojen, ať už s průběhem anebo s výsledkem diskuse, a to je fér přiznat. Naopak, je žádoucí to přiznat! Protože rodinná ústava by měla sloužit komukoliv, ať už z rodiny anebo mimo ni, k tomu, aby pochopil, proč pro něco planeme vášní. Proč o něčem přemýšlíme přesně takhle.  Co je rodinnou vizí, jaké účely chceme naplňovat a co říkáme, že se má stát, když… To je velmi důležité, protože to řeší otázky v době, kdy se to neděje. Největší výhoda rodinné ústavy je v diskuzi „Teď se to neděje“, teď to neřešíme pod tlakem. Nemusíme to vyřešit v emocích do dvou měsíců. Ne. My na to máme čas klidně i tři roky.

 

Vladimír Fichtner

Začal jsi mluvit o obsahu rodinné ústavy. Zmínil jsi otázky „proč, jaké máme vize, jaký je účel rodinného bohatství?“ Jaké jsou další kapitoly, stačí je naznačit. Co považuješ za další důležité části rodinné ústavy, které by stálo za to zvážit a třeba do své ústavy vložit?

 

Josef Podlipný

Pouze pro rekapitulaci začnu od hodnot. Rodinná ústava by měla definovat rodinné hodnoty. A protože definuje rodinné hodnoty, musí se vyjádřit všichni členové rodiny, ne jenom někteří. Když přizvete k diskuzi desetiletého potomka, měl by i on říct nějaké hodnoty, které ho napadají, které mu přijdou důležité. To je fér. Protože on nebo kdokoliv z vašich potomků třeba příště při diskuzi bude zvát dalšího člena rodiny, který se nově narodil. Také mu bude jednou deset let, proto je dobré se dívat na svět a správu rodinného bohatství optikou každého člena rodiny. Důležité jsou také vize rodiny. To, co ukazuje, kam směřujeme se správou rodinného bohatství. Je důležité, podobně jako u hodnot, respektovat rozdílnost. Vize patriarchy nebo ženy, která tvoří a buduje rodinné bohatství, a jsou třeba v pokročilém věku, může být úplně jiná než vize jejich potomků. Nebo potomků jejich potomků. To je potřeba také dobře zapsat do rodinné ústavy, aby bylo zřejmé, kdo jakou vizi do rodinné ústavy vlastně doplnil, koho se týká a proč.

Nejen teze, ale i zdůvodnění. To jsme my v první ústavě neměli. My jsme tam mnohdy měli teze, ale ne vždy zdůvodnění. Proto se nás na to také děti ptaly – proč to tam je? Další důležitou součástí rodinné ústavy jsou cíle rodiny. Mezi vizemi a cíli může být někdy dost zásadní rozdíl. Vize říká to, co by se mělo naplnit za 100 nebo 200 let. A nikdo nemáme záruku, že toho bude součástí třeba i trojice nebo čtveřice generací, která se na tom nyní podílí. Proto jsou tam cíle. To jsou dílčí milníky.

 

Vladimír Fichtner

Rozdíl mezi vizí a cílem je ve vašem případě, v definici ústavy, především časový?

 

Josef Podlipný

A také, že se dá změřit. Protože my s rodinnou ústavou pracujeme. To není dokument, který se vytvoří a pak se založí a všichni vědí, že je támhle. Ne, v tom se listuje. Dělají se poznámky. My jsme měli rodinnou ústavu plnou námětů. Toho, na co jsme přišli na rodinných radách, co je dobré diskutovat do větší hloubky nebo co je dobré změnit. Je to pracovní materiál. Rodinná ústava je především pracovní materiál. Není to něco, co by mělo sloužit jen v okamžiku, kdy dojde k rozporu, k nějakému konfliktu. To je další součást rodinné ústavy – obsahuje pravidla. Pravidla, jak se má majetek spravovat, kdo ho má řídit v jaké roli. Kolik členů má mít ten či onen orgán, ať už řídící nebo kontrolní, jestli a za jakých podmínek je možné přizvat experta, třetí stranu mimo rodinu. Kdo se komu zodpovídá, jak probíhají jednání, jak probíhá revize rodinné ústavy, kdo rodinu svolává k revizi rodinné ústavy.

 

Takže mix všech možných pravidel, která by měla být tvořena tak, aby příliš nesvazovala. Na to nás upozorňoval už právník v první rodinné ústavě. Jakmile vytyčíme malé hřiště, už nikdy na něm nebudeme hrát fotbal. To nepůjde. Takže je potřeba větší hřiště. Ale na větším hřišti můžeme vždycky udělat malé hřiště pro nohejbal. Proto by pravidla měla tvořit základní rámec. Vyjasnit některé kroky, způsoby vyjednávání správy rodinného bohatství, ale zároveň by neměla příliš svazovat. Je velmi důležité mít toto na mysli a stejně tak důležité je, aby se na tvorbě pravidel opět podílel každý jeden člen rodiny. Aby to nebylo tak, jako u té první rodinné ústavy. Tam jsem já byl navrhovatelem, Janička byla schvalovatelem a právník byl kontrolní orgán. Děti byly spíš v rovině posluchačů. Tak takhle ne. Když takto vytvoříte rodinnou ústavu, tak vám zaručuji, že frustraci zažijete dřív než za pět deset let.

 

Vladimír Fichtner

Ale vytvoří se rychleji.

 

Josef Podlipný

To ano.

 

Vladimír Fichtner

Diskuse v rodině je samozřejmě nesmírně složitá věc, pokud chceš dát každému slovo a pokud nechceš všechny převálcovat. Já se to na rodinných radách pořád učím, abych mlčel a vnímal, co se děje. A nesnažil se to řídit svým způsobem tak, abychom to už měli hotové. My teď, po roce a půl potkávání na rodinných radách, které jsou řádově každý měsíc, měsíc a půl, 4 5 hodin měsíčně, přecházíme na dvě hodiny každých 14 dní. Protože dcera začala studovat v zahraničí, tak to potřebujeme online vydržet. A 4 hodiny nebo 5 hodin by bylo asi příliš náročných. Takže po roce a půl poměrně intenzivního společného povídání s dětmi, teprve teď začínáme přicházet k tomu, že bychom mohli tu ústavu mít. Máme ji jako cíl do konce roku 2025. Uvidíme, jestli se nám to podaří nebo ne. Ale vlastně jsme ještě nezačali.

Všechno to, čím jsme si prošli předtím – jak spolu mluvit a jak vůbec mají vypadat ta rodinná setkání, jak pustit všechny ke slovu – musí být předtím, než vůbec můžeme zahájit smysluplnou práci. Nás čeká rodinná ústava, a proto se tak ptám a zapisuji, protože každá inspirace je samozřejmě dobrá.

 

Josef Podlipný

Věřím, že už jste toho hodně odpracovali! Mám ale pro posluchače a možná i pro tvou rodinu, Vláďo, určitě jednu inspiraci. Při tvorbě rodinné ústavy je důležitá diskuse o účelu. Nejenom o účelu rodinné ústavy, ale i správy rodinného bohatství. Nejděte k tomu účelu zkratkou! Nejprve diskutujte o hodnotách a přáních, pak teprve o účelu. A proč je to důležité? Když při diskusích na rodinných radách někdo vysloví dotaz nebo takzvaně nakopne nějaké téma, většinou už zná odpověď. Proto to otevírá, protože chce sdělit i ostatním svůj názor. Jakmile my jsme šli k účelu zkratkou, zjistili jsme, že diskuze byla strašně těžkopádná. Někdo řekl nějaký účel a musel strašně složitě vysvětlovat, proč zrovna tenhle účel. Když jsme to ale otočili, a nejprve jsme fakt diskutovali volně o různých hodnotách, o různých přáních, a to jsme neodflákli, potom diskuze o účelech byla mnohem živější a zajímavější.

 

Vladimír Fichtner

Bylo to na komoru, byla víc fokusovaná. Už myšlenky nelétaly tolik do šířky, když máš srovnané hodnoty. Když se bavíme s lidmi/klienty o majetku, také se ptáme „Co je pro vás rodinné bohatství“. To je první otázka, kterou máme a která nás zajímá. Tam se ukazují hodnoty lidí, se kterými si povídáme. Pak je diskuze mnohem jasnější a pro nás srozumitelnější. Protože hodnoty se prolínají do každé následující diskuze.

 

Josef Podlipný

Najednou za tím účelem vidíme právě ta přání a hodnoty, a lépe chápeme, proč zrovna takový účel.

 

Vladimír Fichtner

Myslím, že jsi se podělil o skvělé tipy, Pepo. Je něco, co bys řekl na závěr dnešního povídání?

 

Josef Podlipný

Jenom krátce. Pokud vám opravdu jde o dlouhodobé zachování rodinného bohatství, a připomínám, že majetek je mnohdy tou méně důležitou součástí, určitě pracujte se všemi členy rodiny. Na tom, abyste diskutovali, naslouchali, kladli dobré otázky a napsali to. Jestli to bude rodinná ústava nebo jakýkoliv jiný formalizované dokument, už nechám na vás. Za naši rodinu je rodinná ústava určitě dobrým základem dlouhodobé správy rodinného bohatství. Přeji vám, aby vaše rodinné bohatství dlouhodobě vzkvétalo.

 

Téměř každý investor touží po vysokých výnosech.
Málokdo si ale uvědomuje, že jejich dosažení není jen otázkou výběru správných aktiv.

Jaké faktory ovlivňují výkonnost portfolia?
Jak se vyhnout zásadním chybám, které  vás mohou připravit o peníze?

V této epizodě se Josef Podlipný a investiční stratég Tomáš Tyl věnují klíčovým principům řízení výnosů portfolia. Diskutují o faktorech, které mají zásadní vliv na investiční výkonnost.

Dozvíte se, proč časování trhu téměř nikdy nefunguje – i ti nejlepší analytici se až příliš často mýlí. Jaký přístup vám přinese dlouhodobě vyšší výnosy?

Private equity a nemovitosti mohou být silným motorem růstu, ale nejsou bez rizik. Správná diverzifikace rozhoduje o tom, zda portfolio obstojí i v turbulentních dobách.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je něco, co zajímá každého investora – výnos jeho portfolia. Jaké faktory ho ovlivňují, jak řídit výnos portfolia a co mít pod kontrolou, abyste dosáhli dlouhodobě stabilních výsledků? O tom si dnes budu povídat s šéf analytikem a investičním stratégem Tomášem Tylem.

Když přemýšlíme o výnosech portfolia, často se zaměřujeme jen na výběr jednotlivých investic. To je bezesporu chybou. Jaké faktory bys zmínil ty, Tomáši?

 

Tomáš Tyl

Výnosy portfolia určitě ovlivňuje to, jak je celkově portfolio alokované. Do jakých tříd aktiv, regionů, produktů a podobně. To všechno má vliv. Portfolio může být poskládáno více konzervativně, kdy v něm bude více dluhopisů a termínovaných vkladů a tak dále, a výnosy budou dlouhodobě nižší. Nebo v něm může mít naopak více akcií. To zase povede k tomu, že portfolio bude vynášet více. To, jak je alokované, je určitě základní věc, která bude výnos ovlivňovat. Největší důležitost má alokace mezi třídy aktiv. Pak samozřejmě záleží na tom, jaké zvolíme v rámci akciového nebo dluhopisového trhu regiony nebo měnu. A také konkrétní instrumenty – jestli nakupujeme fondy, ETF nebo přímo jednotlivé akcie, a které. To jsou všechno aspekty, které mají také vliv. A samozřejmě má vliv celkově dění na trzích. Ať investujeme do čehokoliv, nikdy to není odtržené od ekonomické reality. I když nakupujeme některé jednotlivé akcie a na trhu je velká deprese, často budou výsledky celkově horší.

Naopak, když trh poroste, budou celkově lepší. To, co se děje s ekonomikou a celkově na trzích, ovlivňuje, jaké výnosy budeme mít.

 

Josef Podlipný

Tomáši, alokace s diverzifikací jsou nepochybně jedním z klíčových principů investování a věnovali jsme se tomuto tématu v samostatném díle. Nicméně stejně tak platí, že rizika jsou nevyhnutelnou součástí investování. Jak tedy spravovat rizika a dosahovat stabilních výnosů?

 

Tomáš Tyl

Pokud chceme dlouhodobě získávat zajímavé výnosy na trzích, nikdy nebudou úplně tak stabilní, že bychom vždy jen vydělávali. Na trhu vždy dochází k různému kolísání, přicházejí horší a lepší období. Ale pokud chceme dlouhodobě dosahovat výnosů, je důležité mít strategii, se kterou investujeme. Průběžně je třeba portfolio rebalancovat. Tím, že nesázíme na jednu kartu, by výkyvy v portfoliu neměly být velké. Stabilitu nejlépe přináší časový horizont. Když máme dost času, odvanou krátkodobé tržní pohyby. Na trhu například krátkodobě nastala období, kdy i celý akciový trh klesal o desítky procent. V roce 2000 splaskla internetová bublina, dva roky trh klesal zhruba o polovinu. Některé indexy nebo trhy, třeba technologický, klesly ještě výrazně více. Nebo v roce 2007 americký trh klesl o 60 %, od poloviny roku 2007 do března 2009, kdy bylo dno. To jsou věci, které se na trzích mohou dít a mohou nás potkat.

A jsou také období, kdy trh vyroste třeba o desítky procent. Pokud v takových situacích nezpanikařím, naopak rebalancuji a držím se plánu, tak mi to pomůže v dlouhodobém horizontu dosáhnout rozumných výnosů. Ty jsou třeba u akciových investic dlouhodobě kolem 10 % – abychom si uměli představit, co akciový trh dlouhodobě přináší, pokud se bavíme o vyspělých fungujících trzích. Ročně může spadnout o 30 % anebo o desítky procent vyrůst. Rozptyl jednotlivých let tam může být často poměrně výrazný. Extrémy, kdy trh buď výrazně poklesne anebo naopak výrazně roste, se nedějí tak často. Je to spíše taková klasická Gaussova křivka. To znamená, že hodně jsou výnosy kolem průměru, ale můžou tam být i výnosy značně odlehlé. A to je něco, s čím musíme při investování počítat. My často hovoříme o tom, že nikdo nemá křišťálovou kouli, nikdo neví, jaký bude následující rok a kolik akcie vynesou.

 

Vidíme, že špičkoví analytici, které platí velké finanční domy, prostě nedokáží v predikcích odhadnout budoucí vývoj. Proto se musíme připravit na to, že fungujeme v určité nejistotě. Nejistota, jaký bude krátkodobý vývoj, je něco, co je součástí investování. Rozptyl výnosů může být poměrně velký, ale dlouhodobě investování funguje, protože toto jsou krátkodobé vlivy. Zažili jsme například v létě krátkodobý propad akcií během několika dní takřka o deset procent, který hodně rychle zmizel. Na jedné straně to byly obavy z recese, na druhé straně úrokové sazby v Japonsku a ukončování některých carry trade obchodů a podobné věci, které krátkodobě trh ovlivnily. To se na trhu děje a nemělo by nás to zneklidňovat.

 

Pak jsou střednědobé vlivy. To znamená býčí trh, kdy trh roste, anebo naopak medvědí, kdy klesá. To už je hodně závislé na tom, co se ekonomicky děje.

Jestli se očekává nebo přichází recese nebo je dokonce krize, která dokáže ceny hodně srazit.  Ale v dlouhodobém horizontu je nejdůležitější to, jak se celkově daří firmám. Jak se jim daří dělat byznys, jak se jim daří generovat zisky a jak se jim daří, aby zisky rostly. To je motorem dlouhodobého růstu u akcií. U dluhopisů je motorem růstu to, že někomu půjčujeme peníze a za to dotyčný platí úrok. U nemovitostí je to jejich vzácnost, která pomáhá růstu cen, inflace a samozřejmě nájem, který nám generují. To je další složka výnosu. To jsou věci, které dlouhodobě převáží a vedou k tomu, že na delších horizontech jsou čísla ročních výnosů stabilnější, když je pak přepočítáme per annum.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji. V zájmu efektivity správy a dlouhodobé stability výnosů se investor určitě přikloní k tomu, aby měl vhodnou strategii. A bude-li mít i investorský čas, tak ho více nebo méně bude zajímat, co tedy může být tím dlouhodobým motorem růstu. Když se podíváš na to, jaké typy investic přinášejí vyšší výnosy a s jakým rizikem, co je v tento okamžik možné nasdílet s našimi posluchači?

 

Tomáš Tyl

Tím motorem růstu určitě bývají investice navázané na byznys. Buď to můžou být akcie nebo to může být private equity. U private equity by měl být výnos ještě o něco vyšší. Je tam určitá přirážka za to, že to jsou menší firmy, které mohou více růst, a pak je tam určitá přirážka za to, že private equity je velmi nelikvidní. Do takových investic se nedá vstoupit a vystoupit z nich okamžitě, tak jako to jde na akciovém trhu. Určitá přirážka za tuto nelikvidnost je samozřejmě o něco vyšší očekávaný výnos. Mohou se vést debaty o tom, jak vysoký ten výnos je. Já bych doporučoval být v tom konzervativní a očekávat dlouhodobě, že nadvýnos private equity bude cca tři až pět procent v dlouhodobém horizontu. Ale hodně to může záviset na dalších okolnostech. Když budeme mít jen pár fondů private equity, může se stát, že zrovna trefíme nějaký, kterému se nebude dařit. U těch fondů je velký rozptyl. Ale když bych vzal skutečně diverzifikovaně čísla, o kterých se hovoří, je to tři až pět procent.

Nedoporučoval bych představovat si nějaké extrémní výnosy.

 

Josef Podlipný

Tomáši, teď určitě napadá naše posluchače otázka na nadvýnos. Nad čím to je? Ty jsi to zmínil před chvilkou, ale je dobré to připomenout.

 

Tomáš Tyl

Je to nadvýnos nad akciemi, nad veřejným trhem. To znamená, když akcie dělají 10 % dlouhodobě, tak u private equity je možné počítat s 13 až 15 %. Výrazně vyšší očekávání může být hodně optimistické a může dojít k tomu, že se nenaplní.

 

Josef Podlipný

Tomáši, zároveň mluvíme o efektivní správě rodinných bohatství a dlouhodobé udržitelnosti výnosu. I přesto čteme nebo slýcháme o výnosech, které jsou vyšší než tebou zmíněných 13 až 15 % u private equity. Proč to tak je?

 

Tomáš Tyl

Samozřejmě, člověk se občas může setkat i se sliby 20, 25 %, ale byl bych opatrný. Dlouhodobá čísla ukazují, že se samozřejmě může některým fondům podařit výrazně prorazit. To je jako na akciovém trhu. Také máme firmy, které vydělaly v minulosti 25, 20 % nebo i více za nějaký úsek, ale neznamená to, že ten výnos budou mít vždy. Doporučuji mít konzervativnější odhad. Jsou fondy, kterým se samozřejmě podaří větší výnosy. A pak jsou fondy, které si na začátku myslí, že budou mít větší výnosy a vydělají investorům nulu nebo dokonce ztratí peníze. Skutečně dlouhodobější čísla jsou spíš v tomto horizontu.

 

Josef Podlipný

Zmínil jsi private equity. Co ještě může být motorem v investorských portfoliích?

 

Tomáš Tyl

Mohou to být nemovitosti. U nich se skutečně dlouhodobé odhady výnosů liší podle toho, kdo dělá jakou studii, za jak dlouho. Podobné je to s private equity. Na rozdíl od akcií nebo dluhopisů, kde se můžeme podívat třeba na americký trh, který má dlouhodobou historii a čísla vidíme zcela jednoznačně. Všechny ostatní kategorie jsou vlastně hodně závislé na tom, co zvolíme. Může se stát, že když například budeme do private equity investovat přímo, uděláme úplně jiné výnosy, než jsou průměry. Ať už výrazně vyšší nebo výrazně nižší. Nebo i s těmi fondy je vždycky náročné počítat nějaké průměry, proto je tam rozptyl. Tím jsem chtěl říct, že i u nemovitostí se čísla mohou značně lišit. Někdo uvádí dlouhodobý průměrný výnos p.a. 4,5 %, což je spíš hodně konzervativní. Některá čísla říkají až 8 % p.a.. Takže i nemovitosti mohou být motorem růstu. A určitě jsou období, kdy jím jsou.

 

Ale i nemovitosti mají období, kdy stagnují a nedaří se jim, a do portfolia nic nepřidávají. Stejně jako všechny ostatní třídy aktiv. Proto je důležitá diverzifikace. Nesázet jenom na jednu kartu, protože mohou být opravdu dlouhá období, kdy se některým segmentům nebude tolik dařit, a ty další pomáhají chránit. Kromě motorů jsou tam, řekněme spíš, konzervativnější části, které pomáhají chránit v hodně turbulentních dobách. Což jsou třeba dluhopisy nebo nástroje peněžního trhu. Dlouhodobý výnos u státních dluhopisů se uvádí kolem 4, 5 %, u hotovosti kolem 3, 4 %. Také závisí na tom, jaká je inflace. Když je vyšší, jsou pak vyšší sazby, a i dluhopisy mohou něco vydělat. Akcie jsou také navázány na inflaci. Stejně tak private equity a nemovitosti. Protože když rostou ceny, rostou i tržby firmám. Firmy se přizpůsobí, navýší ceny, tudíž vlastně i cena akcií potom vzroste o inflaci přirozeně, v podstatě v průběhu času.

Když je inflace nižší, výnosy mohou být podstatně níže. Třeba jsme tady měli bezinflační období, kdy dlouhodobé dluhopisy vydělávaly 1,5 až 2 % a v zásadě nemělo moc smysl do nich investovat. Teď jsme si zažili vyšší inflaci, to vedlo i k růstu sazeb a tím pádem i růstu výnosů dluhopisů a podobně. To je další souvislost, která s tím je spojená.

 

 

Josef Podlipný

Tomáši, investoři se docela často snaží levně nakoupit a draze prodat. Já se v tento okamžik ptám, jakou roli hraje časování trhu ve vztahu k výnosu portfolia.

 

Tomáš Tyl

Úplně nedoporučuji si s tím zahrávat. Setkávám se s tím, že když investoři časují trh, nedělají to s nějakou strategií. Třeba vyčkávají na poklesy, až bude hůř. A když je potom hůř, bojí se zainvestovat, protože je příliš špatně. Setkal jsem se s tím, že někdo se snaží časovat trh a vůbec do toho trhu nenastoupí. Nebo se jednoduše podívá na minulé výnosy, líbí se mu a investuje podobným způsobem. Proto doporučuji držet se spíše strategie a vstupovat do trhu podle toho, co říká strategie. Říká rebalancuj, když se odchyluji od portfolia. To znamená, že vyprodávám to, co příliš vyrostlo a tím se zbavuji něčeho, co má za sebou růst. A nakupuji to, co rostlo méně, abych udržel alokaci portfolia. Nebo naopak, když něco klesá, tak to mohu dokoupit. Je to příležitost a zároveň opět důvod k rebalancování. Zároveň se na to díváme i takticky, jestli se nám akcie zdají drahé. Aktuálně se nám nezdají tak drahé, pořád je v portfoliu spíše převažujeme. Měli jsme o tom článek v Rentiérovi, že na trhu nevidíme bublinu v současné situaci. Ale kdybychom bublinu viděli, byl by to pro nás důvod snížit pozici v akciích. Anebo naopak, kdybychom za sebou měli pokles, ale akcie by se díky tomu zdály atraktivně oceněné, může nás to vést k tomu, že takticky budeme akcie více převažovat. Vstoupíme do nich více. Ale vždy to záleží na fundamentech a na tom, co se na trhu děje.

 

Josef Podlipný

Máme příběhy investorů, kteří investovali i do spekulativních aktiv, a protože tato sázka na spekulativní aktiva nevyšla nebo vyšla jen zčásti, mohli vypadnout i ze stovky nejbohatších lidí v ČR. Příkladem je třeba Karel Janeček, u kterého mě to samotného trošku překvapilo. Jak nahlížíš na spekulativní aktiva jako součásti portfolií?

 

Tomáš Tyl

My nejsme úplní fanoušci spekulace. Na druhou stranu to někoho může bavit, takže si může chtít vsadit. Třeba se pohybuje v určitém oboru a může na tom chtít vydělat. Viděl jsem spoustu investorů, kterým to více či méně zlámalo vaz, když se pokoušeli spekulovat a nevyšlo jim to. Protože když příliš zkouším spekulovat velmi agresivně, může někdy stačit, aby mi to jednou nevyšlo, abych přišel i o ty výnosy, co jsem měl. Ale samozřejmě někomu to může vycházet, někoho to může bavit, takže to pro někoho v portfoliu může být z tohoto hlediska důležité. Může se do toho chtít pouštět. Pak je ale důležité, aby to byla jenom část portfolia, aby to nebylo významné a nebolelo to tolik.

Sice třeba někdo vypadne z žebříčku 100 nejbohatších lidí, ale pořád to nemá vliv na jeho životní styl, cíle, plány. A nějakým způsobem to vydělá zase zpátky na jiných aktivech, to není problém.

 

Problém je, pokud spekuluji s velkou částí svého majetku. A když spekulace nevyjdou, přijdu kvůli tomu o příliš a už se mi to nepodaří nikdy vrátit zpátky. Spekulace jsou v principu proti našemu přístupu Wealth Protection / Ochrana bohatství. Proto se do nich nechceme pouštět. Ale pokud se do nich někdo pouští, měla by to být malá část portfolia. Také tam platí, že bych měl rebalancovat. Pokud vsadím třeba na kryptoměny nebo něco jiného v nějaký vhodný moment a vyroste to, měl bych se podívat, jestli jejich podíl v portfoliu není větší. Jestli bych neměl část zase stáhnout do bezpečnějšího portfolia a rebalancovat. To dává odpověď na to, kdy vystupovat z takových aktiv, u kterých nelze fundamentálně říct, jakou mají hodnotu. Celé to je postavené na tom, že doufám, že více lidí je bude chtít a tím poroste cena. A kdy jejich podíl v portfoliu redukovat na rozumnou úroveň? Pokud mám spekulativní část, měl bych se také dívat, jestli příliš nepřerostla oproti mému portfoliu a jestli ji nemá smysl zredukovat a udělat rebalancing.

 

Josef Podlipný

Já mohu dodat, že i naše rodina měla dílem štěstí při správě rodinného bohatství, protože jsme před lety investovali do zahraničních nemovitostí na stabilně a rychle rostoucím trhu. Když jsem nedávno zmiňoval tuto investorskou zkušenost a propojil jsem ji s negativními zkušenostmi našeho kamaráda, který investuje v New Yorku, a říkal jsem, že to je vlastně dobře, že to přišlo, jeden z diskutujících opáčil: „To jste se spletl, ne? Jak je to dobře?“ Já jsem na to reagoval: „Protože my máme část majetku spravovaného na stabilním, rychle rostoucím trhu. Neprošli jsme žádnou krizí. Krize nám naopak dopomohla k tvorbě majetku. A teď najednou vidíme signály z amerického nemovitostního trhu, že ne ve všech typech nemovitostí se musí nekonečně dlouho dařit. Ne ve všech lokalitách se musí nekonečně dlouho dařit a tím pádem nás to nutí pracovat s výnosy z tohoto portfolia. Nebo dokonce i s velikostí těch spravovaných nemovitostí tak, abychom dobře diverzifikovat i riziko. Abychom dobře alokovali celkový majetek mezi jednotlivé třídy aktiv, a především pracovali s tím rizikem.“

 

Na závěr se podíváme na výnosy a co je ovlivňuje. Tomáši, můžeš pro naše posluchače zrekapitulovat, co má největší vliv na dlouhodobý výnos našich portfolií?

 

Tomáš Tyl

Největší vliv na dlouhodobou výkonnost bude mít alokace mezi třídy aktiv. To bude mít dominantní vliv. V další kategorii to bude, jak jednotlivé kategorie/ třídy aktiv zainvestováváme, do čeho je investujeme. Na naše dlouhodobé stabilní výnosy, když se budeme skutečně držet strategie a investovat dlouhodobě, ve výsledku nebude mít až takový vliv, co se na tom trhu aktuálně zrovna v tuto chvíli děje.

 

Josef Podlipný

Přátelé, klíčem k dlouhodobému úspěchu je nepochybně trpělivost a důkladné plánování. Nechcete-li své investice nechat pracovat bez vaší kontroly a bez vašeho přispění, určitě dlouhodobě a pravidelně vyhodnocujte přijatou strategii.

 

Pokud vás dnešní epizoda podcastu inspirovala, jak efektivně spravovat své portfolio, budeme rádi za sdílení i vaše dotazy. Pro dnešek se s vámi loučíme a přejeme vám hodně úspěchu, a to především dlouhodobých při správě Vašich rodinných bohatství.

 

Tomáš Tyl

Já děkuji za pozvání a přeji, ať se daří.

 

 

Mezigenerační konflikty jsou často tabu.
Hlavy rodiny si myslí, že si vše vyřeší samy a děti musí poslouchat.
Ale co když se drobné neshody promění v hluboké rozkoly, které mohou ohrozit nejen vztahy, ale i dlouhodobou prosperitu rodinného bohatství?

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Na konkrétních případech ukazujeme, proč je otevřená komunikace klíčová a jak ji správně vést. Uslyšíte také, jaké chyby rodiny často dělají, když se snaží majetek a odpovědnost rozdělit bez zapojení všech členů.

Důvěru nelze předpokládat, ale musí se budovat – ideálně včas, už od mládí členů rodiny. Dozvíte se, proč přítomnost neutrálního kouče může pomoci zvládnout napjaté situace a vyhnout se eskalaci sporů. Získáte konkrétní postupy, jak do rodinného řízení vnést strukturu, transparentnost a rovnováhu.

Jak správně budovat důvěru mezi generacemi a předcházet konfliktům, které mohou vést až k odcizení členů rodiny? Poslechněte si další díl podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude něco, co bývá obvykle tabu. I přesto, že je to klíčové pro zachování harmonie a mnohdy i celistvosti rodinných bohatství. O tomto tématu se budu bavit s naším hostem, Erikou, Matwij. Eriko, vítej!

Erika je konzultantka, expertka na rodinnou komunikaci, na zachování rodinných bohatství se zkušeností více než 15 let.

K ní se přidává stejně zkušený Vladimír Fichtner, který založil společnost Fichtner Wealth Manager a věnuje se péči o nejúspěšnější české občany, kterým jde o to, aby mezigenerační konflikty v jejich rodinách nenastaly.

 

Vladimír Fichtner

Eriko, jaký je podíl rodin, které mají konflikty a neumí je řešit a těch, které jsou v pohodě a konfliktům dokáží předcházet nebo je dokáží řešit dobře?

 

Erika Matwij

Ke mně se dostávají hlavně ti, kteří mají buď velký strach a obavu, anebo už jsou v tom procesu, že to musí řešit. Protože jim to tam vybublalo. Já bych řekla, že z mých zkušeností je to přibližně padesát na padesát procent. Padesát procent rodin, se kterými pracuji, to nechce otvírat, je to jejich strašák, bojí se. Vědí, že to musejí otvírat, ale obávají se toho. A dalším 50 procentům se ta Pandořina skříňka už otevřela. Cítí, že jsou ne úplně dobře nastavené vztahy. Cítí, že už se tam něco děje a chtějí to podchytit a otevřít to.

 

Josef Podlipný

Eriko, potvrzuješ tedy, že mezigenerační konflikty jsou opravdu pro mnohé rodiny tabu. K tobě se většinou dostávají rodiny, když už tam mezigenerační konflikty nějak bublají, už tam existují.

 

Erika Matwij

Ano. Musím smutně říct, že ano. Většina rodičů anebo i majitelů, když dáme dohromady ty, kteří cokoliv zastřešují a mají nad tím ruku, mají takový pocit, že to zvládnou. Nikoho nechtějí pouštět do jejich vztahů, aby to někdo viděl, oni si s tím poradí. Je to i generace 50+, kteří nechtějí do té rodinné kuchyně pouštět experty nebo cizí lidi. Protože si říkají „my si to doma vyřešíme“. Protože to bylo velmi silné pravidlo, ve kterém vyrůstali.

 

Josef Podlipný

Vzpomínám na slova Constantina Kinského, která se týkala jiného tématu, ale teď se mi hodí je téměř citovat. Říkal „Když vás bolí zuby, jdete k zubaři“. Zubař nejen ošetří bolest, ale jde také po příčině. A třeba vám řekne, že si zuby špatně čistíte, proto změňte svůj návyk, čistěte si je lépe a nemusíte ho znovu třeba dlouho navštívit. Jaké příčiny nejčastěji vedou k mezigeneračním konfliktům?

 

Erika Matwij

Jsou tam nenaplněná očekávání. Je tam kultura chování rodičů a dětí, když hovoříme o mezigenerační komunikaci. Komunikace není partnerská. Příčiny jsou častokrát strach a neochota udělat rozhodnutí při správě majetku – kdo by to měl být, jak by to mělo vypadat, kdo by to měl jak řešit? Za tím se skrývá nedůvěra. Když mluvíme o jakékoliv rodině, důvěra se navenek prezentuje tak, že si důvěřujeme. Jsme přeci rodina Ale v rodinách je to jedna z nejvíce citlivých otázek. Protože různými, takovými plíživými reakcemi ukazuje jeden člen druhému, že ta důvěra až tak silná není. A toto je spouštěč konfliktů.

 

Vladimír Fichtner

K důvěře řeknu jednu věc. Důvěru nelze mít automaticky, ale je potřeba jí vybudovat. A proto třeba my považujeme za nesmírně důležité, abychom se v rodině bavili včas. Začali jsme s rodinnou bankou, když dceři bylo 15 let. S majetkem jsme seznámili děti, když bylo tomu nejmladšímu asi 17 let. A doufáme, že ještě máme dost času na to, abychom postupně budovali naši důvěru vůči nim. Přestože ji máme automaticky, chceme tu silnou, vnitřní. A je potřeba na to mít prostor.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi takovým živým ambasadorem otevřené komunikace a dávání prostoru jednotlivým členům rodiny. Erika zároveň zmínila, že některé rodiny i přesto, že si uvědomují mezigenerační konflikt, tak se ostýchají přizvat mediátora nebo kouče. Ty máš zkušenost s pomocí Eriky. V čem Erika přispívá ke komunikaci, k otevřenosti a třeba i prevenci mezigeneračních konfliktů?

 

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu jedna ze základních věcí, která může předcházet konfliktům nebo vážným konfliktům, je otevřená komunikace. To, že se bavíme všichni dohromady. Sedíme u stolu s Radkou, s našimi třemi dětmi a s Erikou, která nás provádí procesem. Není to tak, že konflikty nevznikají. I při našich rodinných radách něco řešíme nebo něco přináší konflikty. Tím, že Erika je v místnosti, nás nenechá z konfliktů odejít ve zlém, že by někdo bouchnul dveřmi. Když je nejhůř, tak si mě třeba vezme stranou a řekne: „potlač trochu to svoje ego a pusť tam ty další. Ber děti jako partnery, a ne jako děti. Dej jim prostor.“ Nebo řekne, ať si neskáčeme do řeči anebo „mlč“. To mi říká často i před dětmi. Já vím, na čem můžu pracovat. Když to řekne ona, tak je to pro mě mnohem příjemnější a zásadnější rada, než kdyby mi to řeklo některé z mých dětí nebo moje žena. To by bylo pro mě určitě emočně složitější.

 

Josef Podlipný

Takže konstruktivní zpětná vazba od nezávislé osoby podstatě pomáhá.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak. To je jedna věc. Myslím, že kouč tu transparentní komunikaci pomáhá řešit právě v tom, že třeba lídra rodiny trošku dává stranou a říká, že jsou tady i ostatní.

A druhá věc je, že jsem s Erikou sdílel nějaké svoje starosti, a ona mi řekla, že to ale je úplně jiný problém. Zažil jsem něco, co na mně nechalo v dětství nějaké šrámy a bylo by dobré si popovídat se specializovaným terapeutem na tohle téma. Díky tomu, že jsem měl v sobě nějaký zážitek, tak to ovlivňovalo moje chování, a to zhoršovalo komunikaci v rámci rodiny. Já jsem hrozně vděčný za Eriku, že mi řekla „tady je terapeut, kterého bys měl navštívit a začni si s ním povídat.“

 

Josef Podlipný

Mám tomu rozumět tak, že jsi byl na něco citlivější a v racionálně jsi neznal ten důvod, proč se tak děje?

 

Vladimír Fichtner

Zjednodušeně ano.

 

Josef Podlipný

Eriko, můžeš na nějakém příkladu ukázat přínos mediátora / kouče, aby konflikt buď vůbec nevznikl, anebo aby se s tím rodina vypořádala?

 

Erika Matwij

Mám v hlavě vícero příkladů. Povím o jedné rodině a potom možná, když bude prostor o druhé. Ta první rodina klasicky, jako 80 % rodin, se kterými se setkávám, si nejprve setkání udělala sama. Rodič svolal rodinu, šlo o tři syny, a chtěl nějakým způsobem začít rozdávat karty. To znamená správu majetku, a jak to bude pro vnoučata. Přeskočil své děti. Rovnou by chtěl dávat vnoučatům. To, jak to s manželkou vymysleli a začali to říkat dětem, byl nesprávný způsob komunikace. Necitlivý způsob vnímání toho, jak to mají děti a jejich neúplné reflektování způsobilo, že dvě děti jsou relativně ok a třetí řeklo, že není ochotné se s nimi potkávat. V ten okamžik mi zavolali a „babo raď“. Takže se častokrát dostávám do situace, kdy mi rodiče volají, že něco učinili a co s tím mají dělat dál.

 

Takže zakládáme na novo rodinnou radu, která je zakládána expertem. Zabezpečujeme   a zaručujeme bezpečí pro každého člena rodiny, protože to je klíčem k tomu, aby si rodina začala opravdu otevřeně říkat, jak to má. Bez toho, aby kdokoli z nich dostal nazpět zpětnou reakci, na jakou je zvyklý jako dítě nebo rodič od jiného člena rodiny. Vždy od rodin žádám mandát, jestli mi dávají mandát, že je můžu zastavit. Že můžu přinést to, co vnímám, že by mohli udělat jinak a komunikovat jinak s tím členem rodiny. Máme žluté karty a rolety, které stahujeme a komunikujeme například s tím daným členem rodiny, u kterého potřebujeme, aby to ale řekl jinak. Myšlenka je láskyplná, ale když to poví brutálně, tak potom vznikají konflikty, protože na to to ostatní reagují. A ta rodina má štěstí, že slyší, jak já pracuji s tím daným člověkem, a po vytažení pomyslné žluté rolety může opravit svoji komunikaci a přinést tu stejnou myšlenku jiným způsobem.

Otevíráme to, že každý má právo na změnu. Každý se to může učit v jakémkoliv věku začít komunikovat jinak a nebudeme ho za to trestat, ale budeme laskavější. Tím pádem začínáme vnímat pozitivní úmysl, i když to bylo už řečené. A začínají se jakoby ty věci rozpouštět. Takže máme velkou naději, že se rodina podaří dát do kupy tak, aby se začali trošku zase vídat a začali si nanovo psát příběh, který mají.

 

Vladimír Fichtner

Jestli to chápu správně, tak my jsme se spolu a s naší rodinou potkali asi dřív, než se standardně potkáváš s lidmi. My jsme do toho šli předtím, než přišel nějaký velký průšvih. Protože jsem si ve spoustě chytrých knížek přečetl, a cítil jsem, že dělat to sám není možná úplně nejlepší způsob. Tím jsme se vyhnuli spoustě starostí a křečí, které stejnak rodina zažije, ale už víc pod kontrolou. Už víc s tvojí přítomností.

 

Erika Matwij

To je absolutně klíčové doporučení dnešního povídání. Kdykoliv vás to napadne, tak je to třeba začít otvírat. Není přesný věk na to, že od 15 roků dětí můžeme začít otvírat cokoliv ohledně financí, vztahů, majetku, změny chování. To, že já to chci dělat jinak, protože se mi nelíbí, jak to mezi sebou máme, to vždy můžu přinést.  A děti tím učíme, že i když ony udělají cokoliv jinak, špatně a chtějí to změnit, mohou. Nemusí se za to stydět a bičovat se anebo se stáhnou do své ulity a nikdy se nedozvíme, co se tam děje. Nejdůležitější zpráva je: začněte věci přinášet kdykoliv vás napadne, že byste to chtěli otevřít. Například jen proto, že si chcete ověřit, jak to mají ostatní. A to je výborné téma a výborný prostor.

Takže ano, začali jste to otevírat dříve a je to fantastické. Ještě předtím doporučuji, než vůbec začnete mluvit o jakémkoliv rozdělení majetku, financích, před tím, než se začnete s rodinou rozhodovat, začněte se vídat jen tak. Kvůli tomu, jak to ve své rodině máte.

A až potom začněte otevírat finance. Ne opačně.

 

Josef Podlipný

Eriko, pojďme na ten druhý příběh.

 

Erika Matwij

Ano, ten je víc motivující. Protože to probíhalo na začátku nejistě. Nevěděli, co mají od těch setkání očekávat. Slyšeli, že by bylo dobré založit rodinnou radu a přizvat tam i děti, které žily v zahraničí. Jeden byl s rodiči blízko, takže měl všechny informace, další dvě ne. Jak jsme začali otevírat ta očekávání, říkaly hlavně děti, které přijely ze zahraničí, jak se strašně těší, že konečně si o těchto věcech popovídají. Ne v neděli u jídelního stolu anebo když se potakají jednou za čas, když přiletí. Velmi to ocenily a nechtěly se bavit o ničem jiném, jen o rodině. Otec z toho byl velmi překvapený, protože byl velmi nejistý z toho, jestli toto bude ok. On se o takové věcech nechtěl příliš dělit. Přineslo jim to ale mnoho bohatství. Ta rodina se sladila a synové vždy jezdili, vzali si dovolenou a přiletěli, aby mohli být osobně na rodinných radách.  Otec z toho byl opravdu velmi pozitivně překvapený až v takovém šoku – jakou to mělo sílu.  Najednou se o těch věcech bavili konstruktivně, pod vedením a otec se neprojevoval tak, jak byl zvyklý a najednou to mělo úplně jiný charakter.

Máme i takové velmi motivující a pozitivní rodiny, které to velmi ocenili a užívají si to dodnes.

 

Josef Podlipný

To je super. Moc děkuji.

 

Vladimír Fichtner

Já si to také užívám.

 

Josef Podlipný

Vláďa se svou rodinou začal včas. Eriko, jak to ale vypadá, když někdo začne později a zároveň si neuvědomuje, že tam ten mezigenerační konflikt je? To znamená, že volá tebe o pomoc, protože nechápe, proč se všechno blokuje, proč je všechno složité, proč dochází k frustracím a hádkám. Jak v tento okamžik pracuješ s takovou rodinou? To je nepochybně složitější.

 

Erika Matwij

Určitě je to složitější. Na začátku je to náročnější pro všechny členy rodiny. Ale když se to puzzle rozsype na stůl a začneme ho znovu skládat, tak ten proces začíná být i inspirativní a kreativní. Na začátku je to náročnější a někdy doporučuji, aby to bylo i intenzivnější. Například dělám i to, co říkal Vladimír, že se někdy bavím i s jednotlivými členy rodiny individuálně, aby to nekontaminovalo tu rodinu a dynamiku, když jsme všichni spolu. Někdy se děje, že to tam bublá více a potom se blokují některé rozhovory a procesy. Takže když to identifikuji, tak komunikuji i zvlášť s jednotlivými členy rodiny. Ke konci anebo během toho procesu, když se to rozhýbe, tam většinou dochází k aha efektům a mnohokrát slyším „Aha, to jsem nevěděl. Dobře, že se o tom bavíme. Aha, já jsem si myslel, že…“ Jakmile se tyto věty objeví v rozhovorech s dětmi, s partnerem, tak je to signál, že je nejvyšší čas si spolu sednout a být naslouchající. O tom, jak to mají ostatní a posouvat to. Můžeme se tak mnohé dozvědět.

Ale toto se příliš neděje. Lidé jsou velmi často netrpěliví, chtějí opravovat. V roli dětí nevhodně komunikujeme a rodiče mají tendenci za nás dokončovat věty. I když je nám 40 let, porodily jsme dvě vnoučata, i tak to není dost dobré. Je třeba se z tohoto trošku stáhnout a dát prostor.  Pokud děti, nástupci, mají být součástí rodinného bohatství a spravovat rodinný majetek, tak k nim přistupujme jako k dospělým jedincům. Vnímejme je jako dospělé zralé lidi. A potom začneme i my komunikovat jako rodiče jinak.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi nepochybně velmi věcně pojmenoval syndrom „Len on“ – ať už v měsíčníku Rentiér pro naše klienty, nebo i v jiných materiálech. A protože to třeba někdo ještě nezná, říká si, co to je ten „Len on“? Mohl bys syndrom „Len on“ trošku zarámovat do toho, jak zapojit všechny členy do rozhodování a zabránit mezi generačním konfliktům?

 

Vladimír Fichtner

Myslím, že je dobré si uvědomit, že to není jenom o nás samotných.  Díky tomu, co jsem zažil a co jsme byli schopní s Radkou dělat, tak jsme šli vždycky velmi rychle dopředu. Všechno, co přišlo, jsme rychle změnili – když to nefungovalo. Když něco fungovalo, tak jsme to rádi používali. Ale součástí byznysu a našeho přemýšlení byla rychlost reakce. A bylo to také o tom, že jsme o tom rozhodovali jenom my, nebo někdy jenom já (on). Len on se to řekne slovensky. Poprvé mi to řekl jeden konzultant, nebyla to Erika. Ale byl také Slovák a ten mi řekl „Vy jste takový ten Len on.“ Vysvětlil mi ten koncept a já jsem pochopil, že to může být příčinou spousty problémů. A makám na tom, aby to tak v rodině nebylo a abych tam nebyl tak výrazný. Protože potřebuji, aby jednoho dne byly výrazné děti. Pokud se mají starat o majetek, tak když budu výrazný do své smrti, kdy se to mají naučit? Je potřeba od toho odstoupit, nebýt tak dominantní a zároveň být mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, MNOHEM trpělivější. Což samozřejmě pro podnikatele není úplně přirozená schopnost. Ale potvrzují to i slova, že trpělivost růže přináší. V rámci řešení mezigeneračních konfliktů přináší obrovské růže.

 

Josef Podlipný

Dámy a pánové, mezigenerační konflikty jsou běžné, ale pokud jim budeme čelit s respektem, otevřeně a také s pokorou, dají se určitě zvládnout.

Eriko, Vláďo, můžete teď nasdílet stručný recept, jak je zvládnout anebo jak jim předcházet?

 

Erika Matwij

Chtěla bych úplně na úvod říct, že konflikty nejsou naším nepřítelem. Konflikty nejsou špatné, je to v pořádku. Konflikty přinášejí velkou dynamiku a není potřeba je jakoby tabuizovat. To je hned moje první doporučení. Konflikty nikdy nepřekrývejte kobercem, netabuizujte je. To je velmi důležité. Není potřeba se jich bát. Nejsou tím, co přináší napětí v rodině. Ne, to je situace, to jsou emoce, a naší úlohou je začít se jim více věnovat.

 

Josef Podlipný

Je to v podstatě výzva.

 

Erika Matwij

Je to výzva, protože záleží na tom, jak ji zvládneme. Ten obsah je vždy důležitý. Ať se bavíme o financích anebo o vztahu anebo o tom, co budeme jíst. Ty spouštěče jsou různé, ale jak se zachováme v tom konfliktu, tak to je to důležité, na čem můžeme pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že pokud jde o konflikty v rodině, tak je dobré jim předcházet tím, že si včas začneme povídat s rodinným koučem společně i s dětmi. Kouč nám potom ty konflikty, které přichází přirozeně při každé komunikaci, pomůže řešit mnohem příjemnějším způsobem.

 

 

 

 

Erika Matwij

Vždy všude, kde jsou emoce a kde je jich přebytek, pomůže třetí nezainteresovaná strana. A ještě k tomu i odborná, to může výrazně, výrazně pomoct situaci.

 

Vladimír Fichtner

Další věc, kterou jsem říkal před chviličkou Je potřeba se obrnit trpělivostí, protože ta komunikace, pokud má vést k dobrému cíli a konflikty je potřeba vyřešit, musí být trpělivá. Prostě musíte některé věci jenom vydržet.

 

Erika Matwij

Jestli chci něco změnit a udělat prevenci, je základ i v tom, že povím, že potřebuji změnit způsob, jakým jsem se doposud choval v konfliktech. Jestliže budu ochotna udělat tu změnu a neočekávám to jen od svého okolí. Neříkám jen „oni za to můžou, já jsem v pohodě, já jsem reagoval normálně…“ je velká pravděpodobnost, že toho pro prevenci udělám mnoho.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Začít u sebe je to nejlepší, co můžete pro snížení mezigeneračních konfliktů ve vaší rodině udělat i vy, stejně jako já.

 

Josef Podlipný

Pokud vám jde o stabilitu vašeho rodinného bohatství, nejenom k prevenci a otevřené komunikaci je potřeba přistupovat s velkým respektem a pokorou. Stejně tak jako k dnešním radám. Eriko, moc děkuju, protože pro nás, je tento díl jistě velkou inspirací.

 

Erika Matwij

Děkuji moc.

 

Josef Podlipný

Vláďo, i Tobě děkuji za spoustu inspirativních nápadů a námětů.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně. Na shledanou.

 

Udržet rodinné bohatství více než tři generace je výzva, kterou zvládne jen málokdo.
Jak to dělají rodiny, kterým se podařilo majetek a hodnoty zachovat i po sto letech?

Expert na rodinné bohatství Dennis T. Jaffe konzultoval 100 rodin, které více než 100 let budují své bohatství. Své poznatky sepsal do knihy Vypůjčeno od vašich vnoučat. (Borrowed from Your Grandchildren: The Evolution of 100-Year Family Enterprises) A v říjnu 2024 se podělil o ty nejdůležitější lekce s klienty Fichtner a. s. a jejich rodinami.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner prošli své poznámky a v této epizodě nasdílí 5 postřehů, které měli největší dopad na účastníky i jejich rodiny.

Chcete, aby i vaše rodina patřila mezi ty, které dokázaly udržet majetek déle než tři generace? Poslechněte si tento díl a zjistěte, jak úspěšné podnikatelské rodiny přistupují k plánování, komunikaci a zapojení mladších generací.

Více najdete v epizodě 86: Inspirace od 100letých podnikatelských rodin s Dennisem T. Jaffe

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám Mezi Rentiéry.

Dnešním tématem je tajemství stoletých rodin a jak zachovat bohatství přes generace. Inspirací pro dnešní díl podcastu nám jsou poznatky z dvoudenního workshopu, který jsme absolvovali společně se zástupci mnoha úspěšných rodin našich klientů i budoucích klientů. Průvodcem nám byl Dennis Jaffe, jeden z nejuznávanějších světových odborníků na dlouhodobou správu rodinného majetku a mezigenerační kontinuitu.

 

Vladimír Fichtner

Dennis je zajímavý muž. 40 let se na univerzitě věnoval tématu rodinného bohatství, vztahům v rodině a podobně. Když odešel do důchodu, vydal se za rodinami, které mají za sebou déle než sto let, a ptal se jich, jak to dokázaly. Jak dokázaly vydržet tak dlouho v takovém dobrém nastavení a jak dokázaly, že se nerozpadl jejich majetek a dál ho budují, stejně jako vztahy. Po celém světě objel 100 stoletých rodin a své závěry sepsal to do knížky, která se jmenuje Borrowed from your Grand Children, česky Vypůjčenou od vašich vnoučat, kde shrnuje spoustu zajímavých věcí.

Josef Podlipný

Přesně tak. Dennis s námi diskutoval o osmi klíčových principech, které jsme vám sdíleli v 86. epizodě podcastu. Odkaz najdete pod tímto dílem. Dnes se budeme věnovat postřehům, které podle nás mají anebo mohou mít největší dopad pro dlouhodobé zachování rodinného bohatství. Naším cílem je inspirovat vás k implementaci principů mezigeneračního řízení majetku. Ukázat vám rozdíly mezi paternalistickým a partnerským modelem řízení a zdůraznit roli hodnot, které vám nabídnou vystavět na stavebním kameni rodinného bohatství něco, co vydrží mnoho generací do budoucna. Slovy Dennise více než tři generace. Protože právě těmto rodinám to vydrželo více než 3 generace. Rostou, nerozpadly se jim vztahy a rostou nejenom z pohledu kvality vztahů, ale i spravované velikosti majetku.

 

Vladimír Fichtner

Jedna ze zajímavých věcí pro mě je, že při přemýšlení u nás v rodině nebo s dalšími klienty, se kterými se o tom bavíme, jsme došli ke stejným věcem přirozeným způsobem. Pro mě asi nejvíc zajímavé bylo od Dennise potvrzení, že jdeme správným směrem. Není to nic nového pod sluncem, co děláme. Už na to přišel někdo před námi. Některé věci jsme věděli, některé ne, ale na spoustu věcí jsme si přišli sami. My s rodinou pracujeme na těchto věcech možná čtvrtým rokem. Přišlo to tak přirozeně, že se jen stačilo dívat kolem sebe. To bych řekl, že může být pro každého inspirace. Stačí jen začít přemýšlet o tom, jak udržet rodinné bohatství, jak udržet vztahy. A když nám na to ještě někdo pomůže dopovědět nebo potvrdit, je to příjemnější. Ale neřekl bych, že to je něco jiného než selský rozum v konečném důsledku.

 

Josef Podlipný

Ano, to můžu jen potvrdit. Vážení, je to něco, na co jste si už přišli nebo na co byste si nějakým svým tempem přijít kdykoliv mohli. Je to hlavně o uvědomění si, o zastavení se a diskutování v rodině. Nebo třeba i s dalšími rodinami. Postřehy, které s vámi s Vláďou budeme sdílet, vám umožní se zastavit, zapřemýšlet si nad tím a možná něco z toho, co už dávno děláte, si uvědomit anebo vylepšit. To, co my úspěšní můžeme vždycky vylepšit, je právě přechod z paternalistického vedení k partnerskému modelu. Protože nic netvoříme vždy jen my sami. Někdy s životním partnerem nebo partnerkou, někdy se svým sourozencem nebo nějakým byznys partnerem. Třeba i se spolužákem, se kterým jsme chodili od základní přes střední až po vysokou školu na jedno místo a vymýšleli spoustu nejenom hloupostí, ale i skvělých věcí. Prostě zakladatelé jsou připraveni se rozhodovat. Jsou dokonce povinni se rozhodovat velmi rychle a tím pádem nám je vlastní, že se rozhodujeme o všem a nedáváme tolik prostoru ostatním.

Právě přechod k partnerskému modelu umožní zapojení všech členů rodiny. O tom jsme diskutovali a workshop nám dal možnost, abychom i jeden druhému nasdíleli velmi zajímavé věci. Třeba: co ti mohu nabídnout jako zástupci mladší generace a co od tebe očekávám?

 

Vladimír Fichtner

Důležité je říct, že workshop nebyl pro jednu generaci, ale byl dvougenerační. Měli jsme tam rodiny a potomky. Asi nejzajímavější částí z obou dnů bylo, když se jedna generace bavila u kulatého stolu o nějakých tématech a druhá generace, ta nastupující, u druhého stolu o nějakých tématech. A pak jsme si vyměňovali své názory. Protože my jsme se samozřejmě všichni shodli u toho jednoho stolu, všichni ti otcové zakladatelé. Pak jsme tam měli ještě naše ženy, které seděly u třetího stolu. A to, že tam byli muži zakladatelé, ženy, často manželky nebo zakladatelky, a pak děti, dodávalo celému workshopu obrovskou dynamiku. Dynamika těch tří kruhů, jak v jejich rámci a potom mezi nimi navzájem, byla fascinující. Nahlížení na stejné skutečnosti z různých úhlů pohledů bylo alespoň pro mě skutečně fascinující.

 

Když jsem říkal, že o některých věcech už jsem pár let něco věděl, nebo jsem si je potvrdil…
(Třeba o konceptu „Len on“ a jak všechno rozhoduju sám. Samozřejmě jsme budovali byznys společně s Radkou, takže všichni ví, že hlava musí mít i krk. Ale i tam si myslím, že jsem rozhodoval často sám)… Tak i v rodině jsem už před třemi čtyřmi lety přišel na to, že je potřeba odejít od stolu jako lídr a pustit tam ostatní, a děti, a dostat se na úroveň člena rodiny. Ne lídra rodiny. Stejně jako ve firmě, kdy je potřeba dostat další lidi do kruhu rozhodování, aby firma mohla růst. Ale v rodině to pro mě byl úplný „Aha moment“. Když to budu řešit do té doby, než mi bude 80 a o všechno se budu starat a všechno budu rozhodovat, tak se děti nikdy nic nenaučí, nikdy neudělají žádnou chybu. A že jsem jich sám udělal v životě hrozně moc. Ale to je to, co mě samozřejmě formovalo. To, že jsem chybu udělal, napravil nebo snažil se napravit průšvihy a minimalizovat následky těch problematických věcí. To je to, kde jsem se učil.

Když nedám dětem prostor, nedám jim šanci, aby se učily, aby budovaly své vlastní zkušenosti, budu pořád fungovat na paternalistickém principu. Já se o všechno postarám, já všechno rozhodnu, já všechno… „Len on“, jak se říká slovensky. Pak rodina nemá perspektivu, nemá šanci, protože jsem včas nepředal žezlo.

 

Josef Podlipný

Přesně tak, Vláďo. Pro nás jen připomenu, že ten první postřeh byl, jak přejít k partnerskému modelu a zapojit všechny členy rodiny, všechny generace a podpořit pocit odpovědnosti a soudržnosti. Z hlediska nástroje, jakým k tomu přistupovat, to může být rodinná rada, kde se schází všichni členové rodiny. Anebo také pracovní skupina, která řeší nějakou konkrétní potřebu, nějaké konkrétní zadání, konkrétní projekt a může mít i svého definovaného lídra. Ten nutně nemusí být z nejstarší generace. Dalším postřehem od zástupců nejenom mladší nastupující generace, ale i od první generace, která rodinné bohatství vytvořila, bylo moc hezké slyšet, jak při předávání majetku pomáhá diskuze. O tom, k jakému účelu majetek slouží, jakými hodnotami rodina žije a jaké hodnoty chce předávat další generaci.

 

Vladimír Fichtner

Pro mě bylo určitě hodně zajímavé uvědomit si další věc. A to, že ve firmách, které budujeme, hodně pracujeme na hodnotách, které firma vyznává. Snažíme se je dávat najevo, máme vize a mise a podobné věci. A ideálně do firmy přijímáme lidi na základě toho, že se chtějí připojit k těm vizím a misím a hodnotám, které více či méně viditelně deklarujeme. Ale v rodinách to vlastně tolik neděláme.

 

Josef Podlipný

No skoro vůbec!

 

Vladimír Fichtner

Kdy firmu budujeme? Dvacet let nebo třicet let a tam už všichni ví, co je ta hodnota. Ne že bychom to v rodinách nedělali, to není úplně pravda, protože svým chováním samozřejmě ukazujeme, jaké hodnoty zastáváme. Ale rodina je širší než jenom já nebo já a Radka. Rodina jsou další tři lidé, aspoň v našem případě naše tři dospělé děti.  Ony by měly mít šanci do těch hodnot a nastavení promluvit. I když si odnáší některé věci z dětství, protože se prostě pohybovaly v té rodině s námi. Je dobře je pustit partnersky ke stolu. To je k prvnímu bodu – paternalistický versus partnerský přístup,. Je důležité začít ty hodnoty probírat společně, abychom si řekli, co nás jako rodinu definuje. Ne co definuje mě a Radku. Protože my to máme za těch pětadvacet let společně docela zvládnuté nebo tak nějak přirozeně, jak jsme to budovali ve svých hlavách.

Ale s dětmi jsme to vlastně tolik neřešili. Předávali jsme jim naše hodnoty nějakým způsobem formálně nebo méně formálně naším vzorem, ale málo jsme trávili na tom, abychom ty hodnoty probrali, prodiskutovali, řešili. Jak to máte vy?

 

Josef Podlipný

Ty jsi správně řekl, Vláďo, že dáváme příklad svým dětem a spoléháme se na to, že ten příklad budou dobře číst. A málo mluvíme s dětmi o hodnotách. Ne jenom tak, abychom diskuzi rozvířili, ale abychom se také dozvěděli, jestli ony to cítí stejně. Jaký na to mají názor? Pokud tohle budeme dělat, což my se v rodině snažíme už více než patnáct let. Se stále vracející intenzitou, takže by někdo mohl říct, že za patnáct let to už máme odpracováno. Už se k tomu nemusíme vracet. Ale my se k tomu vracíme, protože si uvědomujeme, že majetek není jen finančním prostředkem, ale je nástrojem pro dosažení větších cílů. My musíme být jednotní v tom, jaký cíl to je a proč ho chceme dosáhnout. A k tomu nás vedou diskuze o hodnotách. A to mě přivádí k dalšímu postřehu, který určitě nepřekvapí. Protože ho opakujeme v mnoha předchozích dílech podcastu Mezi Rentiéry: transparentní a pravidelná komunikace.

 

Komunikace je základem a věčným nedostatkem, který způsobuje mnohé konflikty a nedorozumění. Protože si mnohdy myslíme, že tohle přece nemusím říkat, to všichni vědí nebo tomu všichni rozumí. A i při setkání s Dennisem jsme zjistili, že komunikace je nesmírně důležitá. Mnohdy mladší generace té starší řekla: „To je právě to, co my potřebujeme. Mluvte s námi“.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím, komunikace je naprosto zásadní věc. Bavíme se o ní opakovaně. Jak důležité je bavit se společně u stolu, ne jeden na jednoho. Protože to přináší zbytečná nedorozumění. Mnohem lepší je probrat všechno společně. Je to samozřejmě složitější na koordinaci. Všichni máme své rodiny. Ale pokud chceme něco dokázat, musíme se tomu věnovat. Pokud jsme chtěli dokázat něco v byznyse, museli jsme se tomu věnovat. Pokud chceme dokázat rodinné bohatství posunout do dalších generací, tak se tomu musíme věnovat. To není nic složitého, jenom si na to najít čas.

 

Josef Podlipný

A protože jsme tomuto tématu už věnovali dostatek prostoru, tak jenom dokončím, že pravidelnými rodinnými radami a každoročním setkáním celé a nejlépe té široké rodiny zajistíme, že komunikace bude opravdu plynout. Nebude násilně implementovanou povinností pro všechny účastníky.

 

Vladimír Fichtner

Dodal bych jednu důležitou věc. Není potřeba se toho obávat a přemýšlet roky, jak to udělám, aby to bylo dobře. Je potřeba prostě říct „Pojďme se sejít příští týden. Máme spolu oběd. Co kdybychom se sešli už v deset, a ne až ve dvanáct?“ Nebo obráceně, po obědě. To je jedno. Je prostě třeba začít se bavit společně.

 

Josef Podlipný

Několikrát podtrhuji. Začít je důležité. Stejně jako začínáme už od útlého věku podporovat naše děti, a to nejenom příkladem a schopností se seberealizovat, ale i vzděláním. Tím pádem se je snažíme přizvat k té stále složitější a sofistikovanější diskuzi. A to je další z postřehů, který se nesl jako dějová linka celým workshopem s Dennisem. Protože se to ukazovalo jako nesmírně důležité. Právě vzdělávat se. Nejen mladší, ale primárně mladší generace, po tom prahne, aby měla tuto podporu.

 

Vladimír Fichtner

Vzdělávat je a zapojovat do věcí. V poslední době si uvědomuju, jak jsem vždycky řešil, jestli dávat dětem kapesné za to, že vynesou koš nebo vyluxují nebo něco podobného. Až po nějaké době mi kdysi dávno došlo, že to nejcennější je, že se učí, co budou s těmi penězi dělat. Ne to, za co je dostali. To je také důležité, ale mnohem důležitější je, jak s nimi naloží. Jestli si je nechají, budou je šetřit, nebo si něco koupí, nebo si to nějak rozdělí. To je zapojování a vzdělávání v praxi. Dneska, když jsou dospělé, tak se můžeme bavit, jestli se budou podílet na nemovitostní portfoliu nebo jak být správný akcionář v naší firmě. Nebo kde si najdou tu roli.
A to není automatické, není to hned. Je potřeba to vytvářet, uvědomit si to. Vzdělávat a zapojovat je do dalších a dalších věcí, aby se něco naučily. Aby přinesly do rodiny něco nového, je nesmírně důležité.

 

Josef Podlipný

Dát jim příležitost třeba spravovat i menší část majetku. Zapojit nastupující generace do rozhodování je tou správnou cestou, podpořit je nám dělá radost. Všichni nestoři došli ke stejnému závěru a říkali jsme nastupující generaci „přijďte si pro radu, dělá nám to radost“.

 

Vladimír Fichtner

Pokud budete chtít.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Ale není to otravování, je to radost.

 

Josef Podlipný

Dalším postřehem bylo to, že je třeba jako rodina společně vytvářet nějaká pravidla a zároveň o nich diskutovat, než je vytvoříme. Protože mnohdy ta pravidla definujeme i majetkovou strukturou. Tu zakladatelé představují rodině a v podstatě jim říkají „Tohle je řešení, které vám přinášíme“. Na workshopu jsme si jasně řekli, že tohle není ta správná cesta.

 

Vladimír Fichtner

To je to nejhorší, co člověk může udělat. Nutit někoho jiného do akceptování svých vlastních názorů a představ o životě, financích a majetku. To je důvod, proč 80 % takovýchto struktur na západ od nás je považováno následníky za trest od předchozí generace. 10 % neví, jestli je to trest nebo benefit, ale jenom 10 % to považuje za benefit. A také jsme se o tom s Dennisem bavili a došli k tomu, že to jsou ti, kteří se podíleli na vytváření té struktury. Struktura byla vytvořena až poté, co to rodina komunikovala v rámci multigenerační diskuze se svými členy. Ne v rámci rozhodnutí otce zakladatele. Já nechci, aby se na mě vzpomínalo jako na někoho, co tu rodinu do něčeho donutil, co jí něco nalinkoval. Aby si všichni říkali „proč to ten táta nebo děda proboha dělal?“ Tak to nechci.

 

Když ale vidím, jak dneska diskutujeme v rodině, čas od času se na rodinných radách zmínka o struktuře přirozeně objeví. Na tohle by byla dobrá ta struktura, že jo? A na tohle by to fungovalo nebo ne? Tak to je úplně něco jiného, než říct: „Tady máte, a berte nebo neberte“. Zkusme si sami představit, jak nám by se líbilo, kdyby přišli naši rodiče a řekli: „Tady to je nalinkovaný a podle toho se jede“. Mně by se to nelíbilo.

 

Josef Podlipný

Velmi pravděpodobně mezi sebou nenajdeme nikoho, kdo by řekl: „To je přesně to, po čem prahnu“. Ale zároveň asi velmi pravděpodobně, ruku na srdce, děláme podobnou chybu, i když ne třeba v takové míře. A proto vám doporučujeme – diskutujte o pravidlech pro správu majetku. Pusťte nastupující generace do rozhodovacích procesů, plánujte nástupnictví, a to vám umožní nejenom vytvořit kvalitní rodinnou ústavu, kterou je pak dobré v čase aktualizovat, ale zároveň možná i vytvořit hned napoprvé rozumnou majetkovou strukturu.

 

Vladimír Fichtner

Já dodávám, stáhněte se trošku do pozadí, nechte ostatní členy rodiny, aby se stali plnoprávným a abyste se všichni podíleli na tom, jak bude vypadat budoucnost vašeho rodinného bohatství.

 

Josef Podlipný

Přátelé, zachování rodinného bohatství není jen otázkou financí, ale především hodnot, komunikace a spolupráce. Chcete-li zachovat rodinné bohatství po více než tři generace, podobně jako se to podařilo rodinám, se kterými hovořil Dennis Jaffe, zaměřte se na komunikaci, hodnoty, vzdělání, pravidla řízení a správy rodinného bohatství, ale třeba i pravidla řízení diskuze členů rodiny. A pak se vám určitě podaří vytvořit i rozumné majetkové struktury. Děkujeme, že jste si poslechli dnešní díl podcastu a máte-li nějaké otázky nebo chcete více informací, budeme rádi, když nás budete kontaktovat. Pokud pro vás tento obsah byl dostatečnou inspirací, budeme stejně rádi, když ho nabídnete někomu ze svých blízkých.