Archives for Září 2023

 

Kam mám poslat dceru na školu?
Měla by jít někam u nás nebo v zahraničí?

To byly otázky, které Vladimír a Josef slyšeli na obědě s jedním úspěšným podnikatelem. V této epizodě se podělí o vlastní i sdílené zkušenosti nejen s výběrem školy, ale také s výchovou svých dětí.

Všichni chceme pro děti to nejlepší. Někdy ale bohužel to nejlepší z našeho pohledu není to nejlepší z pohledu samotných dětí. To je jen jedna z lekcí, které si můžete odnést z poslechu tohoto dílu.

Vladimír zmiňuje veletrh zahraničních středních škol od JK Education, který proběhne 20. 10. 2023 v Praze a 21. 10. 2023 v Brně. Více informací na https://jkeducation.com/cz/.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Jak to jde dohromady – děti a jejich podpora, třeba z hlediska vzdělání?

To je téma, které se nám znovu objevilo v okamžiku, kdy jsme diskutovali při obědě s rodinou rentiéra. S Honzou a jeho manželkou. A mně se v ten okamžik znovu vybavila diskuse v naší vlastní rodině, kdy jsme si říkali, že náš úkol je podpořit děti tak, aby dosáhly co nejlepšího vzdělání. Co nejlepších předpokladů pro budoucí život. A zároveň vytvořit podmínky, aby nemusely chtít být vždycky samostatné a měly chuť diskutovat v rodině se svými sourozenci.

Takže je připravit na život, na plnou samostatnost, na to, aby mohly vylétnout z hnízda a zároveň udělat všechno pro to, aby se do něj chtěly vracet.

Vladimír Fichtner

Možná bych ještě jenom doplnil, Pepo, že Honza je o něco mladší, než jsme my. A že jeho děti jsou ve věku kolem 13, 15, 17let.

A začínají řešit nebo už řeší střední školu, a jak na ní. Sešli jsme se mimo jiné, protože je zajímaly naše zkušenosti. Jak jsme to řešili my. Protože už děcka máme o něco starší. A jedna z věcí, která tam padla z naší strany (byl jsem tam i s Radkou), byla, že říkáme dětem, ať dělají, co je baví. Že nemusí dělat tu firmu, nemusí dělat něco, co nám se líbí. Ale hlavně ať dělají, co je baví, protože to máme vyzkoušené sami na sobě, že to je ono!

Když člověk dělá, co ho baví, tak se samozřejmě potká i s neúspěchy. To je prostě v životě normální. Ale má chuť je překonat. A když je překoná, tak my víme, že je zase o něco silnější, zase je o něco celistvější, zase je o něco, v konečném důsledku, šťastnější.

Jedna z věcí, kterou my jsme řešili, když naše dcera přemýšlela o škole, bylo to, že přišla s tím, že chce studovat v zahraničí. Bylo to samozřejmě tím, že když jí bylo pět, šest, sedm, tak jsme strávili tři roky ve Státech. A ona chodila do první třídy ve Státech. Díky tomu mluví anglicky skoro líp než česky. Ne, že by česky mluvila špatně, ale angličtina je také její přirozený jazyk.

A vlastně už odmalička přemýšlela o tom, že až přijde střední škola, tak by možná mířila do Států. Což se změnilo trošku za Trumpa, kdy začala vnímat, že ta společnost je taková nekonsenzuální. Že se jí do té americké společnosti moc nechce zpátky. Ale díky jedné věci si našla něco v Británii. A o tom jsme si vlastně řekli, že na to musíme dneska upozornit. Protože se to možná může někomu hodit. A to je veletrh zahraničních středních škol.

Josef Podlipný

Přesně tak. Honza s Helenou se nás v podstatě ptali, kde můžou získat informace. A kde mohou i děti získat informace a bavit se buď s těmi, kteří již studují, anebo s těmi, kteří jim budou průvodci při získávání vzdělání.

Vladimír Fichtner

My jsme jim sdíleli zkušenost s JK Education – veletrhem středních zahraničních škol, který si naše dcera našla sama. Respektive, možná jsem to viděl někde já na billboardu, a říkal jsem jí o tom. Ona se na to podívala, a řekla „Tam bych chtěla jít.“

To byl první důležitý moment. Řekl jsem jí „Tady je nějaký podnět, ale je na tobě, jestli se vůbec na něj podíváš.“ A ona projevila ten zájem. V tu chvíli to nebylo, že tatínek s maminkou berou dceru, aby se podívala, co oni chtějí. Ale ona chtěla a potřebovala tam jenom dovézt.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji, veletrh dává smysl, ať je jakéhokoliv typu a v jakémkoliv místě na světě (pokud to není zrovna v Americe a museli byste absolvovat let mnoho hodin). Nejenom proto, že na jednom místě máte koncentrováno několik zástupců různých škol, ale i proto, že každá z těch prezentujících se škol vytváří dostatečné podmínky právě na samotnou diskusi. Je to nejenom o jejich sebeprezentaci, ale je to mnohdy i o odpovědích na konkrétní dotazy. O získání kontaktů.

My jsme při výběru střední školy u naší nejstarší dcery tuto možnost nevyužili. A myslím si, že tím trošku proces výběru utrpěl. I přesto jsme umožnili dceři, aby se potkala se studenty konkrétních vybraných preferovaných škol a s jejich rodiči. A získala na to nějaký nadhled a jejich názor. V podstatě jsme suplovali ten veletrh tak, že se potkala s vícero zástupci z vícero škol. A tady to máte na jednom místě, takže ideální příležitost.

Možná by stálo za to říct, kde naši posluchači najdou informaci, kde veletrh je, a znovu zopakovat, o co se jedná a v jakém termínu veletrh bude. Tak, aby pokud je to zajímá, si to rovnou někde mohli poznamenat anebo začít vyhledávat.

Vladimír Fichtner

Já vlastně nevím, kdy a kde bude. Vím, že ho pořádalo JK Education a jmenuje se Veletrh zahraničních středních škol. Asi se to dá vygooglit pod tímhle termínem.

Když jsme na něm byli my, bylo to někdy v říjnu nebo v listopadu, na podzim. Aby byla docela dlouhá doba na to, aby si to děcko rozmyslelo a prošlo všechny přípravné fáze a od dalšího školního roku mohlo nastoupit. Pokud se dělá veletrh i nadále, a já myslím, že ano, tak bude někdy na podzim.

Bylo to zajímavé, mohlo tam být třicet škol možná z celého světa. Z Británie, nějaká z Evropy, z Ameriky. Nevím, jestli tam byla nějaká i z Asie, mám pocit, že ne. Ale Evropa a Amerika byly zastoupeny určitě.

Bylo to skvělé, protože to bylo koncentrované v jednom místě, stánek od stánku. Všichni měli prezentační materiály, se všemi se dalo mluvit, se všemi se daly domluvit kontakty. Naši dceru zaujala jedna škola, potom přišla a řekla „tohle by mě možná zajímalo víc.“

A bylo na nás dospělých domluvit další kroky, s tím, že předběžný zájem asi máme. Fungovalo to tak, že zástupci školy potom přijeli do Prahy, byla to britská škola, a měli zhruba hodinový pohovor s naší dcerou za naší přítomnosti v angličtině. Můj pocit byl, že to je hlavně o té angličtině, aby zjistili, jestli se to dítě vůbec domluví. Protože někdy to samozřejmě může být problém. A druhá věc byla zjistit „proč to chceš.“ Takové pochopení motivace. Nebyla na to zapotřebí žádná příprava, prostě byl to jeden podvečer, kdy jsme se s nimi sešli na hodinku. Oni si spolu povídali, dcera se ptala na nějaké věci, které ji zajímaly. Protože tam byly i otázky „Co zajímá tebe a proč?“ Řekli potom, že dají vědět. Přemýšlím, jaké bylo to časování. Tohle mohlo být tak měsíc dva po veletrhu, ale možná to bylo už začátkem roku.

Řekli, že uzavírají přihlášky někdy v dubnu, ale že bychom si to mohli přijet na dva dny vyzkoušet nanečisto. Protože to byla taková klasická internátní škola britského typu, tak my jsme si řekli, že jo. Nebo spíš dcera řekla, že by chtěla. A znovu tam zdůrazním rozměr toho jejího rozhodnutí, ne našeho.

Ona řekla, že by chtěla, jestli je to možné. A my jsme v tom neviděli problém. Já jsem se postaral o logistiku, ubytování a letenky. A ona šla do školy udělat nějaké vstupní pohovory, už formálnějšího typu. Ale taky se tam na jednu noc ubytovala a přespala na tom intru. Bavila se tam se spolužáky, podívala se, jak to tam vůbec vypadá, jestli by se jí to líbilo nebo ne a podobně.

A byl to pro ni moc zajímavý zážitek, ze kterého vyplynulo, když jsme přijeli zpět, že by chtěla. Přijela a udělala přijímačky, na počítači něco nějakou hodinu ťukala. A oni řekli, že by to bylo možné.

Tak takhle vypadal ten proces. Byl hodně otevřený, ale nejdůležitější, co my jsme tam vnímali s Radkou, že to bylo o naší dceři, která o tom rozhodovala, ne o nás.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, vždycky by to mělo být o našich dětech, ne o nás. Pokud se budou děti snažit žít životy k obrazu svých rodičů, tak nemusí být šťastné. Nemusí mít tu pravou radost a budou mít tím pádem logicky menší dostatek motivace studium dotáhnout. A hlavně z toho studia maximum vytěžit. Ať už se pouští vaše děti do střední školy nebo univerzitního studia, je důležitá především radost a láska k té podstatě. Proč vlastně na tu školu jdou.

My máme mnoho zkušeností ze zahraničí, ať už ze Španělska, Itálie, Německa a dalších zemí. A pokaždé se nám vracely dospělejší děti. Pokaždé přicházel člověk sice stejné tváře a stejného jména, ale z hlediska nastavení se zásadně větším rozhledem a schopností nejenom se pídit po odpovědích na otázky, které mnoho studentů vůbec ani nenapadnou. Ale především schopností něco tomu obětovat. Vzpomenu na příběh, který není o našich dětech, ale o dceři jednoho mého dobrého kamaráda. Ten říkal, že když jeho dcera prožívala své první prázdniny po studiu na střední škole, mezinárodní střední škole, tak se vrátila ze srazu se svými spolužačkami ze základky, a byla taková rozpačitá. A rodiče se ji ptali, co se stalo. Neužila si to? Vrátila se o několik hodin dřív, než původně plánovala.

A ona jim říkala „Tati, mami, já jsem s nimi nevěděla o čem povídat. My jsme úplně někde jinde.“

To neznamená, že se nad ně nějak povyšovala. Ale najednou na věci a problematiku života a ekonomiku a jazykovou výbavu nahlížela úplně jinak, z jiné perspektivy.

A vyprávěla o tom, jak probíhá studium, což nadchlo i naši nejstarší dceru Denisku, právě v těch superlativech té osvobozující možnosti dělat něco samostatně. Dělat něco v týmu, dělat něco s odborným dohledem, dělat něco ve firmě, do které třeba do budoucna může chtít nastoupit. Dělat něco s maximální podporou, kde i ti učitelé, i ti profesoři, kteří vytvářejí podmínky k tomu, aby to studenty bavilo, tím také žijí. Na nich je vidět, že to je radost. A zároveň je to i závazek pro rodiče, nejenom splnit sen dětem, ale být jim dobrými diskutéry, dobrými podporovateli, protože se opravdu vrací najednou jiní lidé do té rodiny.

Vladimír Fichtner

My jsme to zažili v první třídě, když naše dcera chodila ve Státech do první třídy základní školy. Tehdy jsme zažili šok, když přinesla vysvědčení na konci semestru nebo roku. A tam byla kategorie leadership. Jestli je dobrý vůdce, prostě lídr.

A tady v ČR jsme zažili naopak, že byla dcera kritizována, že třídu vede. Že se staví do pozice toho „bosse“. Ne že by chtěla, ale prostě má to v sobě. V USA to byl leadership.

Takže ono to hodně mluví o tom, co chceme. My jsme to viděli v těch Státech i v té základní škole. Potom vlastně nakonec nenastoupila do Británie, bylo to před covidem, tak jsme nakonec byli rádi z nějakého osobního důvodu. Ale vybrala si tady v Praze American Academy, americkou školu s americkým titulem, americkým způsobem výuky a americkými učiteli.

Připadala si na začátku, jako by se vrátila trošku do Texasu. Protože tam bylo hodně lidí z Texasu. A my jsme v Texasu žili. Takže se tam cítila jako ryba ve vodě.

A bylo hrozně příjemné vidět způsob výuky, který není rakousko – uherský, 100 let starý: tady dělej tohle, takhle to vymysli, tady si zapamatuj tohle, protože nic jiného neumíme.

A přestože školy měla v Čechách docela dobré, tak často to bylo o tomhle. Nebo to bylo o tom, že lidé, kteří učili angličtinu, měli s naší dcerou fakt osobní problém. Protože ona uměla skvěle. A oni místo toho, co umí ti Amíci, aby ji přitáhli a stala se jejich pomocníkem a dali jí prostor, tak jí to dávali sežrat. Což je úplně neuvěřitelné. My jsme zažili ten americký systém, jak základní, tak i ten střední tady. A bylo vidět, jak roste. Přesně to, co ty říkáš. Člověk je vychovávaný v tom, že si může vybrat předměty, může si po prvním týdnu školy rozmyslet, jestli mu učitelé vyhovují nebo ne. Nebo jestli nechce jiný předmět. Učitel soutěží o pozornost, ne, že si ji vynucuje. To je úplně jiný přístup. A podle nás přístup, který je pro dnešní život mnohem důležitější, než pamatovat si všechno a nabiflovat se, a vlastně moc nepřemýšlet.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji. Děláme to proto, aby děti žily lepší život, než se daří žít nám anebo našim rodičům. A je potřeba si uvědomit, že prostředí se mění. Když dáme možnost našim dětem, aby si v tom novém prostředí, o kterém ještě nevíme, jak bude vypadat za pár let nebo za pár desítek let, dobře poradily a dáme jim možnosti, a příklad i naší podporou, tak máme velkou šanci, že stejně spokojený a radostný život budou zažívat i naše vnoučata.

A tím pádem několik budoucích generací, které se budou starat o rodinné bohatství, jehož nejdůležitější součástí nejsou peníze, ale právě vztahy a schopnost si poradit v těch zítřejších výzvách, o kterých opravdu nevíme, jaké přijdou.

Mě zaujal i příběh s tou angličtinou. A vzpomněl jsem si na příběh mého opravdu letitého kamaráda Oldy, který říkal, že jeho syn už v útlém věku, ještě než nastupoval na střední školu, uměl několik světových jazyků. Angličtinu možná nejlépe ze všech, určitě lépe než češtinu, i přestože jsou to Češi. A v okamžiku, kdy docházelo k nějakému výkladu, tak opravil svoji učitelku. No to jste měli vidět, co se stalo. Přesně jak jsi říkal, byl v podstatě perzekvován za to, že řekl správně to, co si nejenom myslel, ale to, co výkladové i stran znalosti jazyka, bylo přesné.

V mezinárodní zahraniční střední škole by proběhlo s velkou pravděpodobností to, že by zapojil vyučující ostatní spolužáky do diskuse a hledali by společně odpověď na to, jestli má ten žák pravdu anebo do jaké míry tu pravdu má, anebo se mýlí.

Vladimír Fichtner

Aktivita není považována za osobní útok na učitele.

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vladimír Fichtner

To mi přijde jako důležitá věc, ale když to nezažijete, nebo když to dítě nezažije a jenom vyrůstá ve společnosti, která říká „Dělej, co ti řeknou“, pak se nemůžeme divit, že společnost je hloupější, že je manipulovatelná, nemá vlastní názor a někdo jim ho prodá.

Josef Podlipný

Tady je určitě na místě připomenout, že i na tuzemských středních i vysokých školách je spousta velmi kvalitních profesorů. Lidí, kteří to žijí tzv. srdíčkem a možná ten systém jim nedává tolik možností, jako zažívají naše děti. A věřím, že i vaše děti na zahraničních školách. Možná už rezignovali z nějakého důvodu, ale také je to dílem nás rodičů.

Je potřeba si dát ruku na srdce a vystoupit z toho módu „Tady máte mé dítě a vraťte mi zpátky inteligenta.“ Je potřeba také tomu vyjít vstříc. A přesně jak jsi začal ten příběh, Vláďo, zeptat se dětí, co jim vlastně přináší radost, co chtějí dělat, co je láká víc a co méně. Nabídnout jim naší maximální podporu a otevřenou diskusi, aby se na to necítily být samy.

Protože čím víc se tomu budou věnovat, tím je to bude více vtahovat. A někdy to může být až o závislosti. A my bychom měli být právě ti, kteří jim dají šanci prožít i dětský život jako dítě. Proč to zmiňuju? Protože mě napadl další příběh.

Více to vnímala maminka té dívky. Tatínek byl hodně strukturovaný, hodně tvrdý manažer vycvičený v nadnárodní společnost, s tvrdým drilem, direktivou. Ale maminka to prožívala víc emočně, tak jak to většinou maminky prožívají, ona říkala „My jsme jí ukradli dětství.“ A co tím myslela bylo to, že vše nechali na ní. Oni jí vyslali do školy, kterou si sice vybrala, ale pak jí v tom nechali žít a nebyli toho součástí. Takže ta dcera se po několika letech studia, samozřejmě s nějakými přestávkami, kdy s rodinou komunikovala, vrátila jako dospělý člověk. A marně vzpomínala na to, kdy si hrála, kdy se přitulila k rodičům, kdy sdílela nějaké trable nebo nějaké otázky, na které neznala odpověď. Ona to všechno řešila sama se sebou, anebo když bylo velké štěstí se svými spolužačkami nebo spolužáky.

Proč to zmiňuji? I přesto, že se nám podaří vytvořit podmínky pro to, aby naše děti dělaly něco, co jim bude přinášet radost, prosím, nenechávejme to jen na školském systému, na kolektivu, ve kterém se děti budou pohybovat. Buďme toho součástí, protože pak by se mohlo stát to, co tehdy říkala Kateřina „My jsme naší dceři ukradli dětství.“

Vladimír Fichtner

To je vždycky na zváženou, jak moc jim dát samostatnost, jak moc do toho zasahovat. Ale vždycky je důležité mít otevřenou komunikaci. Dcera, když nešla do Anglie, vybrala si American Academy tady v Praze – zase si to vybrala sama. Sama se šla podívat na celý studijní den a tak dále. Bylo to její rozhodnutí, že se přihlásí. Na nás bylo to zaplatit, samozřejmě.

A když potom něco nefungovalo, což je samozřejmě vždycky, tak my jsme byli připraveni se o tom bavit. Bavili jsme se, a říkali „A budeš to nějak řešit, nebo potřebuješ nějakou naší intervenci?“ A ona na to „Ne, to je dobrý. Jenom jsem chtěla, abyste to věděli. Co se třeba děje a co mi tam vyhovuje, co mi nevyhovuje.“

A když toho bylo víc, ptali jsme se „Tak chceš jinou školu nebo ne?“ Bylo tam hrozně znát, že si vybrala ona a  bude bojovat, dokud to půjde. Našla si nějakou svoji cestu. A to bylo asi to nejcennější vidět. Je potřeba nechat si tam komunikaci, nechat si otevřené dveře. Tohle, když si vybírala, bylo jí 14 nebo 15 let. Člověk by si řekl „No to ještě rozhodnu za ní. Když si vzpomenu sám na sebe ve čtrnácti letech. Kam půjdu studovat?“ „No ty půjdeš na gympl, to je jasný.“ Prostě tak to bývalo.

Zažít to, že si vybere sama nebo naše všechny děti si vybíraly samy, to bylo myslím pro jejich život nesmírně důležité.

Ať to dopadlo různě, cesty těch dětí byly různé, ale byly to jejich cesty. A to je na tom asi to nejcennější. Dát jim prostor.

Josef Podlipný

Když jsme u prostoru na vzdělání dětí, ještě mě napadá jeden takový příběh.

Jitka zmínila své děti, už jedno z nich s diplomem, a říkala „My jsme asi někde v minulosti udělali možná trošku chybu. Měli jsme třeba s těma dětma víc hovořit o tom, co vlastně budou studovat. Protože nám by se vlastně hodilo, kdyby třeba studovali hotelovou školu, nebo něco ekonomického. A ne třeba práva nebo medicínu.“

Ale vzápětí si odpověděla na to, jestli udělali nebo neudělali chybu tím, že říkala „Ale ne, vlastně. My jsme udělali dobře, protože jsme jim do toho moc nemluvili. Dali jsme jim ty možnosti.“ I přesto se často, především rodiny, které mají byznys nebo už rozsáhlý majetek, rodinné bohatství, třeba předané z předchozích generací, samozřejmě logicky zajímají o to, jestli děti budou jejich pokračovatelé.

A tady mě napadá další příběh, kde trefně popsal Pavel, který říkal „my jsme vlastně i těm dětem dávali možnost se na tom podílet. Jestli chceš, tak můžeš na brigádu do firmy. Nebo – přijď, bude porada tak si tam sedneš, můžeš poslouchat, jestli tě to fakt zajímá. Protože seš toho součástí. Občas o tom diskutujeme s maminkou doma a ty se ptáš. Jestli chceš, tak přijď. Jestli nechceš, nemusíš chodit, je to v pohodě.“ A vlastně takovou cestou nanečisto si něco zažít, dokonce třeba i u konkurence. Máme síť hotelů, to neznamená, že musí syn nebo dcera procházet provozem těch vlastních hotelů. Ať klidně odletí do zahraničí a jde dělat management dokonce i u konkurence. Proč ne. Naopak.

A tak, jak nedávno říkal pan Konstantin Kinský, úplně trefně „Nejlépe je učit se z chyb druhých, ne z těch chyb vlastních.“

Takže udělejme maximum pro to, aby se naše děti učily z chyb druhých a učily se hlavně dělat to, co budou dělat rády.

Vladimír Fichtner

Souhlasím.

Josef Podlipný

Celá řada hezkých příběhů, s vámi posluchači jsme se o ně podělili a budeme rádi, když se i vy s námi podělíte o vaše příběhy nebo o otázky, které vás napadají v této oblasti.

A pokud vám přijde zajímavé toto téma, právě třeba pro vaše děti, určitě dejte možnost dětem, aby si poslechly tento podcast. A přemýšlely si o tom. Nedávejte jim to jako návod, který jste objevili anebo našli vy. Když to bude pro děti zajímavé, věřte podle našich příběhů a vlastních zkušeností, že to bude zajímavé i pro vás.

3. část diskuze o prodeji firem se soustředí na samotnou realizaci a život po dokončení prodeje.

Vladimír Fichtner upozorňuje na jednu možnou překážku při prodeji firmy, kterou je možné překonat správným mentálním nastavením.

Josef Podlipný připomíná, jak v průběhu prodeje pracovat s informacemi, které sdílíte s týmem či dodavateli.

Dále se v této epizodě dozvíte, že prodejem firmy starosti nemusí končit a naopak se mohou začít zvětšovat, když si předem nepoložíte jednu zásadní otázku.

Objevíte i hledisko, na které prodávající příliš nemyslí, a jsou jím po prodeji firmy často nemile zaskočeni.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Máme za sebou fázi diskusí, přípravnou fázi diskusí, mezi společníky a třeba i širšími rodinami.

Máme za sebou už i druhou fázi. Vybrali jsme zkušeného poradce, který nás provede realizační fází. A teď je ta třetí fáze, kdy opravdu už na to nejsme sami a poradce nám pomáhá se všemi úkony, které jsou potřebné pro to, abychom získali na trhu správného kupujícího a prodali za nejférovější cenu a podmínek, které budou pro obě strany přijatelné.

A tak, jak jsme si už v předchozím díle řekli, je to období plné kompromisů, plné vyjednávání. Co je kriticky důležité sledovat v této realizační fázi?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že důležité je se na ni opravdu dobře připravit. Vnitřně. Mít dost síly na ten proces je náročné. Ten proces trvá dlouhé měsíce. 12 až 18 měsíců klidně může být doba, kdy takový proces může trvat. Samozřejmě záleží na velikosti firmy, oboru, poradci, zájemcích, fázi ekonomického cyklu. Těch faktorů je hodně.

Ale je dobré si uvědomit, že to nebude za dva měsíce. I když jsem slyšel o různých start-upech v Americe, které se prodaly během dvou nebo tří měsíců. To nebývá typické. Opravdu je potřeba vědět, že to nebude 6 měsíců, to je extrémně krátká doba. To může být u menší firmy možná, která má 30 lidí a jasný definovaný produkt. Ale tam, kde je trošku větší firma, tak to je dlouhý proces. To by měl trošku naznačit poradce, když si ho vybírám ve výběrové fázi. Ono je dobré říct, jak to bude dlouho trvat, co od nás budete očekávat?

On se samozřejmě snaží prodat a říct „to nějak přežijete, to zvládneme společně“. Ale sdělit, jak těžký ten proces je, je velmi náročné. Je potřeba jenom vědět, že to bude těžké.

Když se ty s někým bavíš o prodeji, když chystá prodej, co mu říkáš, v téhle fázi?

Josef Podlipný

Co se týče délky té fáze, tak jsme plně ve shodě. I ze zkušenosti vyplývá, a vnímají to tak i prodávající – několik týdnů diskutovali spolu mezi společníky, pak několik týdnů, to znamená už dohromady několik měsíců, trval výběr hlavního parťáka, který je provede tím složitým obdobím.

A teď si říkájí, tak už ho máme a mělo by to běžet strašně rychle A vlastně jsou nedočkaví a zapomínají na kritické dvě věci, ke kterým dojdou s profesionálním poradcem velmi, velmi rychle. Ale s méně profesionálním to může být docela problematické.

Že je potřeba pro tuto třetí fázi mít správně definované milníky. Konkrétně, do kdy a co se má stát, aby kontrolovali ten průběh a věděli, na kdy mají být připraveni. I se svojí vlastní časovou kapacitou nebo se svým týmem.

A druhá velmi důležitá věc je zachování určité roviny důvěrnosti celého procesu, protože v této třetí fázi už nejde úplně odstínit všechny lidi z firmy od tohoto procesu. Protože se najednou ve firmě může objevit zástupce týmu poradenské společnosti nebo dokonce i zástupce kupujícího a bude se snažit se dostat do většího detailu, než mu byl předložen doposud.

A bude se snažit přesvědčit se, že případná rizika, která podstupuje kupující koupí, jsou pro něj přijatelná.

Takže tady je velmi důležité si dopředu definovat tento způsob komunikace a zachování určité důvěrnosti. Protože ta realizační fáze ještě neznamená, že bude zakončena úspěchem.

Vladimír Fichtner

Přesně tak. A nesmí to tu firmu rozhodit mezitím, což je velká výzva samozřejmě.

Ta realizační fáze se samozřejmě dá rozdělit.

První poradce by měl přijít s tzv., často se tomu říká indikativními nabídkami, kde vlastně se dá ten zbytek firmy ještě poměrně dobře od toho odstínit. Už neodstíníte finančního ředitele, pokud není jeden z partnerů. Někteří lidé už možná o tom budou muset vědět. Ale je to minimum. Protože ty indikativní nabídky se dělají vlastně, řekl bych, téměř z veřejně dostupných informací. Nebo z výročních zpráv. Prostě se zatím jde ještě po povrchu.

Ale v těch dalších fázích už samozřejmě přichází detail a tam nevyhnutelně se o tom dozví ta firma. To je samozřejmě velmi rychlé, dozví se o tom odběratelé, dodavatelé a je potřeba být obezřetný. Ale nevyhneme se tomu. Jenom je potřeba vědět, co budu dělat, když… Připravit se na to. A v tom je samozřejmě těžší tahle fáze. No tak to budete prodávat. A co bude dál?

Správný poradce vám pomůže se i na tuhle situaci připravit, ale neudělá jí za vás. Některé věci prostě musíte dělat vy.

Josef Podlipný

Já si teď vzpomínám na příběh, kde byl exkluzivní dodavatel nějaké technologie toho prodávaného subjektu, a v této fázi muselo být diskutováno i s ním, jestli se z té smlouvy po prodeji firmy nebude chtít vyvázat. Protože sice tam byla exkluzivita, ale na té technologii byl postaven primárně ten byznys firmy. Jinými slovy, pokud by poté, co bude firma koupena, ten exkluzivně zastoupený subjekt dodávající technologii, řekl „Smlouva mi umožňuje ukončit, protože jste firmu prodali“, tak by vlastně kupující velmi utrpěl.

Vladimír Fichtner

Já bych k té realizační fázi ještě doplnil jednu důležitou věc.

Je dobré do ní vstupovat s tím, že se to nemusí povést. Prostě to tak může být. Ale co by se mělo povést v každém případě, i když se nakonec firma neprodá, je získat informace, jak se to dělá. Co chtějí ti kupující, když přijdou do té firmy. Vlastně získat v tom procesu de facto konzultace od těch dalších lidí, kteří do toho procesu jsou zapojení a  jsou mimo firmu, jak tu firmu postavit, aby to příště vyšlo.

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vladimír Fichtner

A to je výhra. To není prohra. Ale je dobře do toho procesu mentálně vstoupit s tím.

Protože když do toho člověk vstoupí s tím, no tak to je jasný, za rok nebo za dva roky bude prodáno a nepovede se to, tak je to velký balvan neúspěchu. Který na vás leží a je velmi nepříjemný. Ale prostě tak to je. Spousta krát to nedopadne. Spousta krát to nedopadne kvůli nám, protože se nedomluvíme za společníky, nebo najednou si to rozmyslíme uprostřed procesu, protože si řekneme, co budeme dělat a tak dál a tak dál.

Už jsme o tom mluvili, takže berte to jako skvělou školu, jak ty věci případně ve firmě do budoucna nastavit, aby byla likvidnější. Neznamená to, že jí máte prodat. Třeba se to nepovede. Necháte si ji, ale vytvoříte jí trošku jinak, aby, když by bylo potřeba, kdybyste se rozhodli, nebo vaše děti jednoho dne, aby bylo možné ji vůbec prodat.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuju. Ze sta procent většinou prodávající vnímá tento proces jako příležitost buď zrealizovat to, co si předsevzal anebo vytvořit další hodnotu, protože on získá právě tím setem otázek a diskuzí o těch parametrech, které sleduje kupující, návod, co má dělat.

Vladimíre, napadá tě nějaký konkrétní příběh, který by ještě tuto fázi, třetí fázi přiblížil našim posluchačům?

Vladimír Fichtner

V té realizační fázi se řeší ještě jedna extrémně důležitá věc. A to je, jak dlouho my v té firmě ještě budeme poté, co ji převezme někdo nový.

A to je zásadní otázka, protože já mezi svými známými nebo lidmi, které sleduju z dálky, tak snad znám jenom jediný příběh, kdy to dopadlo dobře. Je to určitě minorita těch příběhů.

Kdy ti lidé, kteří původně vlastnili firmu, v té firmě zůstali i pod novým majitelem a našli tam novou perspektivu, nové obzory. Pokud si pamatuju, tak vím, že o tom mluvili původní majitelé Papiriusu, kteří se z té firmy dostali, koupila je americká firma. A oni tam vyrostli nějakým způsobem a mluvili o tom, že je to bavilo.

Ale většinou je to pro nás proces, který je nesmírně frustrující, protože když si tu firmu 10, 20, 30 let budujete a všechno rozhodujete a najednou nemůžete, protože nějaká centrála vám do toho začne mluvit, tak to je fakt těžké.

Takže v té realizační fázi, vždy, když se o tom bavíme s někým, já říkám: „Zkuste tu firmu mít připravenou tak, abyste tam nebyli zapotřebí. Nebo abyste tam byli co nejméně zapotřebí, protože čím kratší dobu tam budete muset být, tím kratší dobu z pohledu možné životní frustrace se budete trápit“.

A šance, že to tak bude, je vysoká. Opravdu to není jednoduché skousnout, protože najednou vy máte nějakou představu, nějak jste fungovali.

Ty jsi ale říkal příběh člověka, který byl nadšený, že přišel finanční investor a ukázal mu úplně jiné úhly pohledu. Někdy to je o tom, že ten nový investor chce krátkodobé výsledky. Vy jste to budovali dlouhodobě, a to je úplně jiný mindset a úplně jiné přemýšlení.

Takže v té realizační fázi je potřeba říct co ta firma dělá, jaké má dodavatele, odběratele. Všechno vám poradce poradí. Ale jedna z kritických věcí jste vy. Jak dlouho v té firmě budete? Jak budete v souladu s potenciálním kupujícím? Já říkám, lepší, když byste tam měli být delší dobu. Tak si vezměte nižší cenu s někým, kdo vám sedí a s kým budete chtít jet na dovolenou. Ne s někým, kdo je úplně mentálně proti vám. Sice vám nabídne vyšší cenu, ale řekne „pět let tady ještě budete“. To nemusíte přežít, když vám zmizí radost ze života, tak to nestojí za to.

Takže to je ještě jedna věc k té realizační fázi, kterou bych určitě doplnil a která je hodně důležitá.

Josef Podlipný

Potvrzuji, je to velmi důležitá otázka. Je dobré si už na samém počátku, kdy se pouštíme do diskusí o prodeji firmy, uvědomit, že to není událost v životě, ale že je to proces. A je potřeba si zodpovědně říct, jak dlouho a jakou měrou chceme být součástí toho procesu.

Co je dobré připomenout, je to, že stejně tak jako prodávající jde do určitého rizika, tak i kupující jde do určitého rizika. A samozřejmě, pokud budete jako prodávající součástí toho procesu co nejdéle, tak se většinou odráží v ceně. Tak jak říkal Vláďa. Je to prostě tak, že když se dohodnete, že třeba ještě budete v roli nějakého poradce nebo dokonce exekutivní nějakou dobu, obvykle to jsou řády let, pracovat pro ten nový byznys, že už nemáte opravdu to kormidlo pevně v rukou. Tak to má vliv na cenu. Má to ale vliv i na váš život.

Vladimír Fichtner

Ještě, Pepo, bych se tě chtěl zeptat na tvoji zkušenost s jednou věcí.

Procesu v realizační fázi je potřeba se věnovat. Když je více společníků, tak to, co já jsem viděl, že bylo vždycky nejúspěšnější, bylo, když jeden ze společníků se vyvázat z jakékoliv jiné činnosti, kterou dělal ve firmě, nebo téměř vyvázat, a vzal si to za své.

V takových případech jsem viděl největší energii, nejlepší obchody, nejlepší dotažení do konce, nejmenší frustraci také. Prostě je potřeba se té realizační fázi věnovat. Když je víc společníků, tak tímhle způsobem téměř na sto procent alespoň jeden z nich. Když je člověk sám, tak je to složitější. Speciálně pokud ještě má řídící roli. Ale když se tomu nebudu věnovat kolik? To je ta zkušenost 20–50 procent času. 20 procent času je málo, podle mého.

Co ty si myslíš o věnování se tomu procesu realizace?

Josef Podlipný

V průměru se pohybuje nebo budete pohybovat někde mezi třiceti až padesáti procenty vašeho času. To znamená, že nesmí trpět vaše rodina. Nesmíte trpět vy, nesmí trpět firma, jinak to v podstatě za to nestojí.

A je dobré se mezi společníky dohodnout o tom, kdo jaké pravomoci a kompetence si převezme. A dobrou cestou je určitě dohoda určit někoho, kdo tu skupinu vlastníků, ten vlak, táhne jako hlavní tahoun.

To neznamená, že ostatní nevědí, co se děje a nemají právo korigovat jednotlivé kroky. Znamená to spíše, že mají svého generálního zástupce, který se tomu primárně věnuje a kterému pomohou vědomě a dohodou vlastně zmenšit jeho úvazek.

To znamená vytvořit časový prostor, který je opravdu až někde k padesáti procentům.

Máme za sebou tři fáze: přípravnou, výběr poradce – už na to nejsme sami a realizační, kterou procházíme skrze nějaké milníky a vyhodnocení úspěšnosti. Spolupráce s poradenskou firmou. Blížíme se ke čtvrté fázi. A mě teď napadlo, že ty jsi vlastně obsah té čtvrté fáze už řekl při popisování těch důležitých vstupů do třetí fáze. Nebudu tě zkoušet, jestli si na to teď vzpomeneš, rovnou to řeknu.

Ty jsi, Vláďo, říkal správnou věc. Měli byste si říct, co je to minimum, za které vlastně jste ochotni prodat, co je to minimum, proč to vlastně všechno děláte.

To minimum může být: „nemám nástupce, blížím se k nějakému věku, kdy už nechci být tak aktivní a potřebuju ke spokojenému životu své rodiny, svých dětí a jejich dětí – dalších x generací – nějaký finanční majetek“. A je dobré se dívat na to, co vlastně potřebujete, co od toho očekáváte.

Můžete jít klidně optikou, zjednoduším to teď, když si řeknu, že rodina, ta širší rodina potřebuje třeba vyšší miliony měsíčně příjmu. Tak z toho jde dopočítat, stejně tak jako z vyšších stovek tisíc měsíčně příjmu, jaký finanční majetek potřebuji z prodeje té firmy získat. Abychom žili takovým životem, jaký si přejeme žít.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že to je dobrá nebo výborná připomínka. Protože co si budeme povídat, když máme firmu a potřebujeme nějaké peníze, tak je tam máme, že jo. Tak si je vytáhneme prostě podle toho, co je potřeba. A když se s Pepou bavíme s lidmi, se kterými se potkáváme třeba pracovně, tak naše otázka je „a kolik vlastně potřebujete?“ A odpověď je „Já nevím, protože to nemusím řešit.“

Josef Podlipný

Přesně tak, anebo „Žiju skromně, stačí mi 100 tisíc“.

Vladimír Fichtner

To se zdá jako triviální a není to vůbec triviální. Srovnat si v hlavě nejenom co potřebuju finančně, třeba pro rodinu. Ale ono to souvisí s tou druhou věcí, o které jsme už trošku mluvili. S tím, co budu dělat.

Chci poté, co jsem podporoval charitativně nějaké věci, chci mít svou nějakou filantropii, svou aktivitu? A aby to mohlo fungovat, možná to musí mít nějakou velikost. Možná bych měl založit nějaké nadační jmění, z jehož výsledků činnosti nebo výnosů se bude financovat nějaký filantropický projekt. Dlouhodobě funkční. Aha, tak to je taky minimální částka, kterou potřebuji. Takže potřebu na život, potřebuju možná na filantropii, možná, ale mě to baví. Protože nejsem sportovec, který v pětatřiceti už nemůže dál pokračovat. Ale ten byznys se dá dělat pořád, že?

Takže možná budu chtít založit nějaký další byznys nebo se něčeho zúčastnit. Ale na to potřebuju peníze.

Nebo chci začínat s nulou a jít do bankrotu? Ne, už jsem ten investor, nebo můžu být ten investor. Můžu tam mít vlastní peníze, ale to je taky nějaký balík.

A najednou si uvědomím, aha, to jsou ty věci, o kterých je dobré si povídat společně, tak jak to děláme. S firmami, se kterými se potkáváme. Často je to věc, která vypadá, že přichází až po té realizační fázi, ale ta naše zkušenost je, že by měla přijít dlouhé měsíce předtím, než dopadne ten obchod. Protože obvykle si 4 až 6 měsíců s lidmi, kteří to chtějí dělat správně, předem povídáme nebo v průběhu toho procesu prodeje povídáme o tom, jak to je, jak by to mohlo být, kolik to je.

Protože je to téma, které není úplně běžné, není složité, ale je dobré, když vás někdo do něj posune, pomůže, napoví.

Josef Podlipný

Určitě, doplním jenom krátce. Tato fáze, byť je čtvrtá v pořadí, tak je vlastně nultou fází a zároveň pak čtvrtou realizační poté, co už získáte finanční majetek.

Nultou fází se stává proto, že dává vám, vlastníkům, budovatelům byznysu, úspěšným budovatelům a tvůrcům rodinného bohatství odpověď na otázku proč? Proč jste vlastně celý život něco tvořili? Proč jste možná investovali víc času byznysu než sobě nebo rodině? A proč vlastně se pouštíte vůbec do přemýšlení o prodeji firmy? Odpověď na otázku, proč a jak to bude vypadat poté, co úspěšně dotáhnete prodej firmy, je opravdu velmi, velmi důležitá.

Nejenom proto, jak říkal Vláďa, že si najednou uvědomíte „Aha, my vlastně všechna auta máme služební, tankujeme do nich vlastně ze služebních peněz. A některé dovolené jsou reprezentativního charakteru a trávíme je třeba na kongresu, ale dílem si je užijeme i s rodinou“. A najednou zjistíte, že v podstatě se vám prodejem firmy může docela zásadně změnit život.

To, jak se vám změní, jestli vám přinese ty světlé zítřky a spoustu klidného spánku nebo naopak starosti navíc, záleží na tom, jak odpracujete tu nultou fázi a všechny fáze po ní následující.

Vladimír Fichtner

Nultou fázi nového života, řekněme.

Už jsme skoro na konci Nasdíleli jsme spoustu zajímavých příběhů, věřím tomu, že zajímavých příběhů, našim posluchačům.

A my se často potkáváme ještě s jednou otázkou.

Pepo, Vladimíre, co je ta vaše role? A teď je to vysloveně o našem byznysu. Možná pár příběhů na tohle téma, jenom aby si lidé dokázali představit, co znamená ta naše role.

Já, když se mě někdo zeptá, tak říkám „My nejsme ti poradci, kteří by to prodávali. Ale my jsme často u té diskuse na začátku. A pak jsme u té nulté fáze, o které jsme se bavili, toho nového života. Ale jsme tady i v průběhu“.

Jeden můj klient prodával ne firmu, ale opravdu velký unikátní pozemek, vyjednával s nadnárodní firmou a po tři čtvrtě roce vyjednávání, se rozhodli dramaticky zvýšit cenu prodeje na dvojnásobek. On mi zavolal a říkal „Vladimíre, co si myslíte, jak budou reagovat ti Američani?“

A to byla ta diskuse, ne proto, že bych byl chytřejší než on. Ale prostě má nějakého dalšího parťáka do diskuse. A když se to někde zaseklo, tak mi zavolal. Jiný klient zavolal ve chvíli, kdy byl s poradcem nespokojený a povídali jsme si o tom, co je ta jeho role, co je ta naše role, co je role toho poradce. A on po dvou hodinách, kdy tam byl i jeho společník, řekl „díky, nám to pomohlo urovnat si trošku myšlenky“.

Takže ta naše role je trošku dál.

Pepo, ty si začínal naše povídání o prodeji příběhem o čtyřech lidech, s kterými se dneska bavíš. Co vlastně je to, o čem si povídáte?

Josef Podlipný

Je to diskuse, která umožňuje všem čtyřem si vyjasnit jejich očekávání, sladit se.

Diskuse, která umožňuje být připraveni na ty jednotlivé fáze. To, co je hlavním přínosem, je určitý nadhled a diskuse, která je někdy facilitovaná. Někdy okořeněná zkušeností vlastní anebo našich klientů, rentiérů.

Která vlastně je plna inspirace a obohacuje ty diskutující. To oceňují rentiéři asi nejvíc. V podstatě na to nejsou sami.

Vážení posluchači, máme za sebou čtyři fáze, jak se dobře připravit na prodej firmy a ubránit naše emoce, naše rodiny i nás samotné, v určité míře zklamání z realizace prodeje firmy.

A vlastně v závěru jste zjistili, stejně tak jako my diskutující s Vladimírem, že to v podstatě nejsou jen čtyři fáze, ale že ta jedna, kterou to celé končí, je zároveň nultou fází, kterou to celé začíná.

Proto, aby všechny fáze a váš průběh skrze tyto fáze byl co nejpohodovější a nejúspěšnější, je důležité ale včas začít diskutovat o vašich očekáváních, o vašem nastavení.

My budeme rádi součástí této diskuse a budeme rádi, když nás při úvahách o prodeji firmy včas oslovíte a zajistíte si úspěšný prodej.

Je lepší pustit se do prodeje firmy sami nebo s pomocí profesionála?

My v České republice jsme zvyklí, že si všechno vyřešíme sami. Něco nemáme, no tak si to vyrobíme. Něco neumíme, tak se to naučíme.

Jenže většina z lidí prodává svou firmu jednou za život. Riziko, že se něco nepovede, je příliš velké. Zkušený poradce ho sice neodstraní ze 100 %, ale několikanásobně zvýší šance, že se životní transakce podaří.

Vladimír a Josef se v této epizodě věnují druhé fázi prodeje ze čtyř – výběru toho správného partnera a jeho prověření, aby se prodej firmy nikde nezadrhnul.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Pojďme tedy ke druhé fázi.

Je to fáze výběru nějakého parťáka. Nebýt na to sám.

Máš nějakou konkrétní zkušenost z této fáze, jak si s ní někdo poradil? Buď dobře, anebo, že si pak říkal, že to mohl udělat lépe?

Vladimír Fichtner

Můj dobrý kamarád, a jsem rád, že i klient, prodal už tři velké firmy. On říká „musíš někoho mít. A když už uděláš tři transakce, no tak možná můžeš zvažovat…

.. Třetí firmu jsem si prodával sám. Ale byl to tak náročný proces, že čtvrtou asi nebudu prodávat sám“. Jemu je 50, takže ještě má šanci, že pár firem vybuduje a pár firem prodá.

Říkal, že ten prodej, i procesně, i když ho znám, i když vím co a jak, i když vím, že to bude emocionální, je fakt hukot a nechci to příště dělat sám.

My jsme v Čechách zvyklí, že si všechno vyřešíme sami. Něco nemáme, no tak nás k tomu donutil život – tohle si potřebuju naprogramovat, protože na to není běžně dostupný software. Tohle potřebuji vyrobit, protože na to není mašina, tak si ji vyrobím. Jsme zvyklí na tu improvizaci, na to, že sami všechno zvládneme.

Ale tohle se dá dělat, když máte šanci se učit, roky to budovat. Ale když děláte jednorázový obchod, který hodně lidí dělá jenom jednou za život, tak to učení se sám na svých vlastních chybách může být opravdu drahé. Nebo třeba to vůbec nemusí dopadnout. Což nás v konečném důsledku může dostat do časového tlaku. Protože věk nezastavíme a jednoho dne prostě se k tomu budeme muset vrátit.

To je příběh, který je nejsilnější, od člověka, který to zažil už x krát velmi úspěšně. A také zažil to špatné.

A to je možná už podkapitola výběru poradce. Když dělali první transakci, protože je jich několik společníků, vlastně to poradenství podcenili. Prostě si vzali kluka, který to asi dělá, říkali si.

Tak to bývá občas. Potkali ho někde a ten to asi dělá, tak to zkusme.

Jakou ty máš zkušenost s výběrem? Nebo nějaký příběh k tomu máš?

Josef Podlipný

Mě teď vytanul na mysli Petr – prodej firmy za více než miliardu v elektrotechnickém průmyslu.

Viděl jsem se s Petrem v době, kdy to řešil a pak asi necelých pět let poté. Petr na to období často vzpomínal. Já si teď vzpomínám na dvě věci, které pokaždé zmiňoval, když na to vzpomínal.

První byla ta, že ve fázi výběru poradce měl už jednu velmi vážnou nabídku. Nabídku jiné firmy, která se v tom oboru realizovala s jinými produkty, ale v podstatě pro stejné zákazníky nebo velmi podobnou skupinu zákazníků.

Všem to dávalo smysl, ale on i přesto oslovil poradce. Ti mu předložili nabídky. Samozřejmě ty nabídky jsou honorované, i přesto, že ve většině případů až z té realizované kupní ceny a většinově. Tak on si to pak spočítal. A říkal „Sakra, budeme prodávat něco kolem 1 a půl miliardy, když si tam propočtu tu jejich odměnu, znamená to, že tyhle peníze zaplatím jim. A nemůžu je užít sám.

A tak tehdy došel k závěru, že když má tedy toho vážného zájemce a v podstatě se skoro znají jako přátelé, tak že to zvládne.

Jenže v tom čase, jak jsem říkal, potkali jsme se zhruba po pěti letec, se stalo, že ta kupující strana získala další kapitál tím, že získala finančního investora. Pod finančním investorem si představme nějaký třeba privat equity fond nebo někoho, kdo neinvestuje tak, že to chce držet nekonečně dlouho. Ale investuje na 7,10 let a po těch deseti letech je už dopředu nastaven na to, že to prodá. A prodá to se ziskem.

A ten můj kamarád po celou dobu těch pěti let v té prodané firmě ale byl zavázán. Že tam bude působit, že ji někam dotáhne.

A teď najednou tam přišel zástupce toho privat equity fondu a řekl mu „No víš, my bychom potřebovali ale přidat plyn. A máme takovou představu, že se budou dělat tato opatření. Protože potřebujme tu firmu dostat z bodu A do bodu B. A ten je bodu A velmi vzdálen“. Nakonec se to povedlo, opravdu tu firmu vyšponovali tak, že při prodeji toho akcionářského podílu, z toho privat equity fondu, to bylo prodáno za téměř desetinásobek té původní ceny.

A ten kamarád si říkal, že asi měl vybírat déle. A je škoda, že si nevybral zástupce toho privat equity fondu, protože by mu bývalo nevadilo, kdyby tu firmu ještě vlastnil. Možná těch 10 nebo 15 let. A mohl ji prodat za více násobek.

Ale jemu paradoxně nešlo ani tak o ty peníze. I když ho to samozřejmě trápilo, jak na začátku chtěl ušetřit, ale jeho hrozně bavilo, jak oni do té firmy vnesli ten nový vítr. Jako finanční investor, který prostě má primární motivaci zvednout hodnotu firmy.

Vladimír Fichtner

Zůstaňme možná u toho poradenství.

To znamená, že měl jenom jednoho zájemce, a to velmi často vidím také. Zrovna teď se dvěma klienty řešíme prodej jejich firem. A ten jeden říká „s těma jsem mluvil, měli by zájem. To jsou naši odběratelé, dodavatelé, strategičtí partneři. Tak to vypadá, že jo. A pojďme do toho. Je zbytečný hledat poradce“.

Ale ten, o kterém jsem mluvil před chviličkou, který už prodal tři firmy, říká „Když nemáš 2 kupující, ani to neotvírej, ten proces. Do poslední chvíle se o to musí prát dva vlčáci, kteří to chtějí. Protože jedině potom uděláš dobrý obchod. To, že se s někým znáš, vůbec neznamená, že ti dá dobrou cenu. Protože ten kupující je kapitalista, chce vydělat, chce zisky. A pravděpodobně v těch větších firmách, nadnárodních, existuje oddělení, které se jmenuje Mergers and acquisitions, akvizice zjednodušeně. A to má úplně jiný názor na akvizici vaší firmy než ten váš byznys partner, s kterým si rozumíte. A dokonce jste spolu párkrát byli na dovolené, protože je to fajn chlap“.

Prostě to tak je. A když si člověk nevezme poradce, který mu v tomhle pomůže si to ujasnit. Který pomůže dát dohromady více poptávky, tak může dopadnout přesně tak, jak si říkal ty. Že vlastně ta cena nemusí být zdaleka tak dobrá, protože když je jedna nabídka, když poptává jenom jeden člověk, jedna firma, tak si opravdu může dělat co chce. A vy nemáte to srovnání, protože ta cena je vždycky výsledkem nějakého tržního procesu. A když ten trh potlačíte tím, že řeknete „Jo, tak já se s ním domluvím“, velmi pravděpodobně vy budete tahat za kratší konec, protože to asi nebude poprvé, co on dělá nějakou akvizici.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuju. A vlastně i příběh toho kamaráda byl o tom, že on si vybral strategického investora, který potřeboval získat trh nebo konkrétní produkt prodat podobným zákazníkům. A když by si byl býval vybral finančního investora, který by mu pomohl zvednout hodnotu firmy, tak v podstatě mohli být spokojeni všichni.

Vladimír Fichtner

Ale co se týče poradenství, tak je potřeba neudělat tu chybu jako ten můj kamarád, který si řekl „No, tak jsme někoho potkali, a tak jsme ho vzali“.

Jak na to?

Josef Podlipný

Ty máš vlastní zkušenost. Pojď se teď s našimi posluchači podělit o to, jak na to.

Není to žádná sofistikovaná věda. Je to zdravý selský rozum.

Já tě kdyžtak doplním.

Vladimír Fichtner

Asi první je si uvědomit, že poradce chci, v principu. Potom se porozhlédnout, kdo to dělá v těch transakcích. To nejpodstatnější, co můžete zjistit, jsou dvě věci.

Jednak jestli ten tým, který bude s vámi, nebo ta firma, které je ten tým součástí, dělala nějakou obdobnou transakci ve stejném sektoru, ve stejném oboru, ve stejné velikosti, ve stejném regionu jako jste vy.

Josef Podlipný

Já jen doplním. Hodí se i ve stejném čase. Protože jinak se prodává firma v době recese, jinak v období růstu.

Vladimír Fichtner

Perfektní doplnění.

Takže to nejlepší, co může vám někdo říct je „já mám tuhle konkrétní zkušenost. Teď jsem v posledním roce dvou přesně takovou firmu, jako jste vy prodávali. Máme zmáklé, kdo jsou zájemci. Víme, co chtějí ideálně“.

Josef Podlipný

Souhlasím.

Vladimír Fichtner

Ten náš trh je bohužel malý, takže je potřeba se koukat spíše na region. Někdy některá firma je hodně unikátní, tak je potřeba se koukat prostě na celý svět. A to už je něco, co samozřejmě někteří poradci nedohlédnou, třeba nemají tu konkrétní zkušenost.

Takže, řekl bych ta transakční zkušenost s podobným byznysem, jako je ten váš.

Druhá věc je, a to je moje osobní zkušenost také, konkrétní tým, který s vámi bude dělat. Protože se nechcete dostat do situace, kterou jsme určitě každý z nás zažil. A já opakovaně. Když jsem měl poprvé audit, tak jsme si vzali firmu z velké čtyřky. Velkou nadnárodní firmu, protože oni to umí, že jo.

A oni k nám poslali lidi, kteří se začínali učit. A my jsme je učili, co mají vlastně v té firmě objevit, hledat. Takže je potřeba dohlédnout si na to, aby ten tým byl dostatečně seniorní. A samozřejmě, že může mít nějaký juniory. Ale musí tam být někdo, kdo to potáhne, kdo je fakt dobrý a kdo vám to ukáže. A na koho, zase konkrétní zkušenost, si vezmete vysloveně reference. Řeknete „chci reference, ukažte mi reference“.

Já jsem pak těm lidem, se kterými oni dělali předtím podobné transakce, volal. A dokonce mi jeden z těch lidí řekl, že oni nebyli moc dobří, tlačili na mě … Dali mi referenci na člověka, který s nimi nebyl spokojený. Takže neberte ani ty reference na lehkou váhu. Opravdu zvedněte telefon, zavolejte tomu člověku a zeptejte se.

Josef Podlipný

Zase jenom doplním krátce. Musí tam být chemie, musíte si s těmi lidmi opravdu sednout. S každým z toho týmu. Nejenom se šéfem toho týmu, protože ten tam nemusí být 100 % svého času.

A druhá důležitá poznámka. Musí klást ty správné otázky, protože je třeba si uvědomit, že v okamžiku prodeje většinou vy o prodávané firmě víte násobně víc než poradenská firma a kupující.

A pokud zjistíte, že se poradci ptají nesprávně, nebo na části vašeho byznysu, které nejsou příliš důležité, samozřejmě je vaše výsostné právo je na to upozornit. A pokud zjistíte, že jsou úplně mimo, tak se s nimi rozejít. Protože oni vám pomohou jenom tehdy, pokud se budou správně ptát. A pak vám pomohou vytvořit obraz firmy pro kupujícího co nejvěrnější.

Vladimír Fichtner

Já bych ještě ale doplnil jednu věc, se kterou jsem se potkal právě nedávno, když jsme proces prodeje probírali s jedním z mých klientů. On říkal „No, oni ti poradci …já jsem čekal, že budou vědět fakt všechno, já ale vím mnohem víc“. A já jsem říkal „Vašku, nikdo neví tolik jako ty o tom byznysu. Nikdo nemá ty vazby jako máš ty. Naše role jako podnikatele, který chce prodat, není přehodit tu zodpovědnost na poradce, a čekat od něj první poslední. Naše role je pomoci mu se svými znalostmi, kontakty, co nejvíc posunout ten byznys. Protože nikdo jiný takovou znalost nemá“.

Takže dejte si pozor na to, abyste neočekávali od poradce všechno. Já od něj očekávám, a říkal jsem to Vaškovi, proces, nějakou systematiku. Očekávám, že ti ušetří spoustu času na přípravy materiálů, co je v tom procesu potřeba. Ale neočekávám, že bude vědět všechno na světě. A už vůbec ne, že bude vědět víc než ty.

Josef Podlipný

Určitě. A zase jenom dodám. Očekávejte od zkušeného poradce, že bude klást i nepříjemné otázky typu: Bude firma mít stejnou hodnotu, když vy jako vlastník nebo vlastníci z firmy odejdete?

Nebo: máte ty klíčové lidi ve firmě nějak motivované? Je tam třeba nějaký life changing bonus nebo něco, co sníží míru rizika, že kupující pak zjistí, že po finální realizaci koupě klesá obrat, odcházejí zákazníci, odcházejí nejlepší lidé.

Když vám nebudou klást tyhle někdy nepříjemné otázky, tak se může stát, že jenom vyplní vaše přání. A to bude všechno. Ale v podstatě vás nepřipraví na konfrontaci s kupujícím.

Vladimír Fichtner

Ještě jsem zažil jednu věc, co se týče poradců. Protože v každém případě já doporučuju vždycky udělat si i výběrové řízení na poradce. Někdy méně formálnější, někdy více. Ale prostě potkat se s několika, stejně jako při prodeji je dobré mít aspoň 2 vážné zájemce. Tak tady také alespoň 2 vážné zájemce. Aby podmínky, které si člověk nastaví, smluvní podmínky, obchodní podmínky, aby byly co nejrozumnější.

Ale je důležitá ještě jedna věc. Neposuzujte nutně kvalitu poradce podle toho, za jakou cenu řekne, že se ten váš byznys prodá. Protože to, že vám řekne třeba nejnižší cenu, kterou on si myslí, vůbec neznamená, že je špatný. Možná je právě ten, který je jediný v obraze. A říká to korektně.

To je také zkušenost, kterou jsem zažil. Je potřeba na to dát velký pozor. Protože je to takové přirozené, zeptat se, za kolik si myslíte, že prodáme. Tak to dám do tabulky, a ten to má za nejvíc.

Ty zkušenosti z transakcí, zkušenosti z týmu a trh rozhodne, jaká bude cena. Ne to, co bude v tabulce. Ta snese všechno.

Takže opatrně s ptaním se na to, za kolik by se to asi dalo prodat. A braní toho čísla od poradce jako významného nebo jediného kritéria, podle kterého posoudím kvalitu poradce. To je velmi, velmi nebezpečné.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Nemělo by to být jediné kritérium.

Mezi důležité informace by to však patřit mělo, protože už v této fázi byste si jako prodávající měli říct, jestli to je vlastně v kontextu s tou vaší představou, s vaším zadáním.

Poradce vám může v určitém okamžiku ušetřit spoustu trápení a času, protože se může stát, že opravdu i jím nižší odhadovaná cena, zatím odhadovaná, je reálnou cenou. A vy zbytečně nebudete absolvovat mnoho měsíců dalšího vyjednávání jenom proto, abyste ve finále řekli, že vám to za to nestojí, a budete pracovat dál.

Vladimír Fichtner

K poradcům bych řekl jednu poslední věc, kterou mám z praxe jako důležitou.

Je dobré si ujasnit vnitřně nebo mezi společníky svoji minimální cenu.

Co vlastně potřebuji, abych mohl žít to, co chci žít, aby mě bylo dobře, aby rodině bylo dobře atd.

Nemusíte ji nikomu říkat, ale třeba ve smlouvě s poradenskou firmou může být vhodné říct: Platíme nějakou cenu, ale pokud nebude minimálně něco, v objemu transakce, tak nechceme platit success fee. To je možná jedna z věcí, kterou bych tam doplnil.

Asi už mě nic důležitějšího nenapadá.

Josef Podlipný

Máme za sebou fázi přípravnou.

Máme už téměř za sebou fázi výběru poradce, abychom na to nebyli sami.

Jak dlouho tato druhá fáze asi může trvat?

Vladimír Fichtner

V hrubém čase několik týdnů, několik málo jednotek měsíců. A říkám v hrubém čase, čistého času týden, dva.

Ale když se tomu budu věnovat od rána do večera a nebudu tam mít prostor o tom malinko přemýšlet. Určitě se to dá udělat do 14 dnů, dá se to udělat do měsíce. Ale když příliš tlačím na pilu, tak neudělám tak dobrý byznys ani s tím poradcem. Takže je dobré mít prostor, to je moje zkušenost.

Co ty si myslíš, jakou ty máš zkušenost?

Josef Podlipný

Mám zkušenost, v průměru to prosím berte, vážení posluchači, že zhruba pět až osm týdnů trvala tahle fáze.

Drtivá většina podnikatelů prodává svou firmou jen jednou za život. To vyvolává hodně nejistot.

Jedná se o transakci, ve které se může udělat spousta chyb, které mohou stát měsíce času a miliony. Vyplatí se ji nepodcenit, a proto si nyní poslechněte zkušenosti s prodejem firmy vlastní i zprostředkované.

Tento díl je první část série, ve které se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný věnují prodeji firmy. Získejte ihned kompletní sérii zdarma.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Já jsem se nedávno, Vláďo, a sdílím tuto informaci s vámi posluchači, potkal se čtyřmi spoluvlastníky, kteří vlastní každý jednu čtvrtinu firmy. Od samého počátku, firmu založili před necelými čtrnácti lety. A všichni mají shodu, že by mohli právě v tento okamžik uvažovat o prodeji firmy. Není to tak, že ji musí prodat, ale všem to dává nějaký smysl.

Vláďo, ty máš také zkušenosti se spoustou rentiérů, kteří buď již firmu nebo firmy prodali. Nebo o tom uvažují. A teď je podle mě ideální čas se o naše zkušenosti, ať už vlastní nebo sdílené, podělit s našimi posluchači.

Pojďme se podívat, navrhuji, na tuto čtveřici vlastníků podrobněji. A zkusme to vždycky propojit s nějakou další zkušeností a s návrhem, co nám přijde rozumné v roli vlastníků prodávajících dělat a kdy?

Vladimír Fichtner

No tak jo, pojďme se na to podívat. Protože souhlasím s tebou, Pepo, tu zkušenost mám podobnou.
První generace lidí, kteří vybudovali firmy, už má věk na to, aby odcházela z těch byznysů, a ne vždycky má následovníky. Hodně lidí to řeší, sám jsem to řešil také s Radkou. Myslím, že to je velmi zajímavé téma, které je velmi aktuální.

Josef Podlipný

Super.

První schůzka, kterou jsem absolvoval se dvěma zástupci té čtveřice, a řekněme, že jim budeme říkat Martin a Michal, probíhala tak, že Martin starší a Michal mladší spoluvlastník říkali jednotně: „Chceme najít tu správnou cestu, jak o prodeji firmy uvažovat a jak firmu prodat. A zatím, protože s tím nemáme žádné zkušenosti, hledáme tu správnou cestu a zároveň hledáme i tu správnou cenu, za kterou vlastně firmu prodat.“ A bylo evidentní, že teprve sondují, že teprve získávají informace, jak vůbec na tu danou oblast nahlížet.

A když jsem se jich na pár věcí doptával, bylo vidět, že ani v rámci té předchozí diskuze neměli úplně jednoznačně jednotný názor.

To znamená, první otázka zní. Než začnu hledat nějakého parťáka, měl bych nejvíc diskutovat se svými společníky o tom, jak na to každý jednotlivec nahlíží, a hledat nějakou společnou paralelu?

Vladimír Fichtner

Určitě. Ale je to téma, které je nesmírně náročné. Je to téma, které vlastně jde trošku mimo ten byznys. A pokud je člověk ještě součástí toho byznysu na dennodenní bázi, tak je moje zkušenost, že lidi na to najdou relativně málo času. Což je špatně. Prostě když budujete 14 let nebo 20 let nebo 30 let svoji firmu, tak je potřeba si na ten poslední kilometr najít dost času a energie, aby to dopadlo dobře.

Ty transakce jsou velmi náročné. Naši první klienti, se kterými jsme se potkali, když prodali svoji firmu už před více jak patnácti lety, mi popisovali svoji zkušenost s prodejem, vlastně říkali, že poprvé k tomu přistoupili tak jako mimochodem. Byli zapojeni ještě do toho byznysu. Byznys rostl, měli co dělat. A přestože si najali poradce, tak nevěnovali čas tomu, kdo bude ten poradce. Nevěnovali čas tomu, jak firmu připravit na prodej. Nevěnovali čas ani své vzájemné diskuzi. A dopadlo to tak, že po dvou letech nic nedopadlo.

Oni to ale nevzdali a z toho prvního neúspěchu se poučili způsobem, že dalších pět let potom vysloveně firmu už připravovali s tím, že věděli, co mají dělat. Věděli, jak mají firmu připravit na prodej. Věděli už také mnohem lépe, jak si třeba vybrat poradce, který jim poradí. A po pěti letech se jim to potom opravdu povedlo.

Ale podcenili to, na co ses ptal na začátku. A to je ta energie a čas tomu věnovaný. Pojďme to udělat. Co z toho bude, co budeme dělat dál a tak dále a tak dále. Protože tenhle proces vyvolává hodně hodně emocí a není vůbec jednoduchý.

Josef Podlipný

Často slýchám, a je to i obsahem otázek, jestli je pravda, že 20 až 30 procent z těch firem, které jsou na prodej, je opravdu úspěšně prodáno.

Jsou to jen čísla, nemusí to nikomu nic říct, já jsem si z toho ale vzal ponaučení v tom smyslu, že je potřeba být dobře připraven. Věnovat tomu čas, věnovat tomu ty diskuse především mezi vlastníky. A mít toho správného poradce.

Pojďme zkusit prodej firmy rozfázovat do nějakých fází. Od prvotních diskusí mezi vlastníky, až po výběr vhodného nebo vhodných poradců. A ideálně úspěšný prodej firmy.

Než budeme u té první fáze, tak se zeptám, jestli ti to přijde rozumné a jestli bys doporučil ještě nějakou změnu.

Vladimír Fichtner

Aby to nevypadalo tak, že já mám zkušenost a ty ne, Pepo. Ty máš stejné zkušenosti s prodejem. A vím, že někdy jsi byl i na straně vlastníků a vysloveně jsi je zastupoval při prodejním procesu, což je velmi intenzivní činnost.

Takže možná bych se měl začít ptát já tebe, které jsou ty správné fáze, které máš na mysli.

Ale ještě, než se pustíme do toho detailu. Řekl bych ještě jednu důležitou věc, vztaženou k číslu, které jsi říkal. 20-30 procent obchodů možná dopadne a hodně jich nedopadne. Ten proces je opravdu náročný. Je náročný pro nás jako majitele. Vzdáváme se svého dítěte, vzdáváme se něčeho, co jsme celý život budovali. Když je nás víc v té firmě, každý jsme jiný, samozřejmě. Takže každý také často má jinou roli v té firmě. Někdo je prodejce, někdo je technik, někdo je zase provozní ředitel. Každý máme trošku jiný úhel pohledu, jinou rodinu, jinou vizi o tom, co budeme dělat.

A ten proces vyvolává opravdu hodně nejistot. Takže často ty transakce nedopadnou, protože na naší straně vlastně si to rozmyslíme nebo se nedomluvíme.

My jsme s naším klientem před pěti lety začali proces prodeje, jsou tam dva velcí společníci ve firmě. Najali jsme poradce, všechno začalo a pak si to ani ne v polovině procesu, možná ve třetině, ten druhý společník rozmyslel. Že to vlastně nechce. Přestože jsme si říkali, že časy jsou dobré, bylo to 2017, 2018, v takovém tom boomu. Všechno bylo optimistické, ideální čas na prodej.

Tak ten druhý společník si to rozmyslel. To je to, co se stává. Nyní po letech, už je to 5, 6 let, se k tomu vrátili. Respektive mezitím to ještě zkoušeli sami, oslovili nějaké své odběratele, dodavatele, strategické partnery.

Nešlo jim to. Mimo jiné proto, že to zkoušeli sami a nemají na to čas, prostě netáhnou to dopředu. A když se mě ten Petr ptal, co s tím má dělat, že to nikam nesměřuje, nějak to nejde.

Říkal jsem mu „Zavolejte těm lidem, co jste si vybrali jako poradce před pěti nebo šesti lety. A nechte je, ať vám s tím procesem pomůžou.“ A to je možná ta první fáze, nevím.

Přemýšlet o tom, jestli mi s tím může někdo pomoct, když jsi se ptal na ty fáze. A možná ještě ta předtím je takové to vnitřní přemýšlení – Chci to udělat?

Jakou ty máš s tím zkušenost? Co je ta úplně startovací fáze?

Josef Podlipný

Já se k té startovací fázi, té diskusi především mezi vlastníky, dostanu oklikou. Dostanu se vlastně z té fáze, která byla emočně opravdu velmi náročná. Jednalo se tehdy o prodej z chemicko-technologického průmyslu. Prodávaná byla opravdu velmi úspěšná firma. Dokonce i ve skvělé době.

A majoritní vlastník v určité fázi vyjednávání, už s tím vážným zájemcem, když se občas ta jednání zadrhla, a někdy i zadrhla dost zásadním způsobem právě mezi společníky, byť on byl majoritní a zjednodušeně řečeno měl i právo téměř přetlačit ty své společníky – ale nedošlo k tomu, tak ale říkal: „Kdybych neměl podporu z vnějšku, tak bych to už nikdy nechtěl absolvovat. Bylo to extrémně náročné časově, bylo tam mnoho vyhrocených debat. V určitém okamžiku a několikrát poté jsem měl chuť bouchnout do stolu a od toho jednání odejít – a už se k němu nikdy nevrátit. Nestálo mi to za to“.

Tady mě napadá to, že vzájemně výhodná dohoda mezi prodávajícím, ať už je na straně prodávajícího čtveřice jako v tom prvním příběhu vlastníků a jejich poradci, a kupujícím, který je také obvykle zastoupen nebo podporován nějakým poradcem, vždycky musí docházet k nějakým kompromisům na jedné nebo na druhé straně, aby mohlo dojít k vzájemně výhodné dohodě. V podstatě by měly obě strany odcházet od jednacího stolu ve stavu win win. A proto, aby bylo možné dělat nějaké kompromisy, je potřeba, aby každá z těch jednajících stran měla představu o tom, jaký je ideální stav. Jak si představují finální výsledek, co jsou ty kritické klíčové parametry, které chtějí dosáhnout?

A vzpomenu-li si na vyjednávání z toho chemicko-technologického průmyslu, tam mezi kritické klíčové parametry patřilo to, že bude stejně zacházeno se zákazníky prodávané firmy, až se stane součástí velkého konsorcia, jako doposud.

Nebo tam byly kritické milníky, že nějakou dobu bude část z akcionářů fungovat v té nové společnosti, resp. v té společnosti, která tu prodávanou koupí.

A spousta dalších parametrů, ke kterým museli dospět prodávající dřív, než přišli k jednacímu stolu. Jakmile se tato otázka objevila až u jednacího stolu s kupujícím, tak to obvykle bylo velmi třaskavé téma. Najednou to vzbudilo obrovské emoce a bylo vidět, že někdo je s tím oukej a někdo naopak je tím velmi nemile překvapen a nechce být vůbec vtahován do této diskuze.

Vladimír Fichtner

Takže první fáze z tvého pohledu je ujasnit si, co chci? Co jsou kritické věci a co od toho očekávám?

Josef Podlipný

Ano. A také si říct, v jakém čase to chci zrealizovat. Jestli jsem limitován nějakým časem. Protože je ideální hledat řešení v okamžiku, kdy prodávající jsou ještě aktivní. Nemusí být nutně v exekutivní roli ve firmě, ale mají ještě dostatek energie a chuti se tomu nějakou dobu věnovat.

Buď, že to ještě nedopadne a řeknou si „Pojďme hledat cesty, jak tu prodávanou společnost ještě zvednout co do hodnoty a vlastně akceptu případným kupujícím“.

Anebo jak pomoct kupujícímu, aby dosáhl výsledku, ke kterému míří, za který je ochoten zaplatit. Protože je potřeba si uvědomit, že i kupující vstupuje do velkého rizika. On nezná, jak ta firma funguje, on neví na kom je závislá. Nejsou to jenom zákazníci a dodavatelé, ale i top manažeři nebo nejlepší a dlouhodobě působící odborníci, které když ztratí, může ztratit velkou část hodnoty firmy. A málokdo z těch prodávajících právě při těchto diskusích si ve větší míře uvědomuje, že hodnota firmy je spojena s lidmi.

Vladimír Fichtner

Určitě nebýt pod tlakem je velká výhoda.

Příklad firmy nebo společníků, kteří si rozmysleli před pár lety, že budou firmu prodávat a teď teprve se k tomu vrátili, je zrovna příklad lidí, kteří jsou omezeni věkem. Už jim je dneska přes sedmdesát, přestože jsou aktivní. Ta firma hodně na nich stojí, když jsme se naposledy o tom bavili před pár dny, říkal jsem jim, že nemají šanci už to odložit o dalších 5 let. Je to tak. Biologické hodiny a energie ubývá, a s tím nic neuděláte.

To je ta situace, do které se nechtěli dostat, ale před pár lety si to rozmysleli. Nedá se nic dělat, ale teď už nemůžete. Pokud nenajdete někoho zevnitř, kdo si tu firmu od vás koupí jako manažer nebo zaměstnanec, musíte hledat venku. Anebo se musíte smířit s tím, že firma po třiceti letech nebude. To se stát může.

Ale vraťme se k těm fázím, to mi přišlo jako zajímavý nápad.

První byla rozmyslet si, co chci. Ty kritické body.

Josef Podlipný

Je to ta přípravná fáze, kdy teprve diskutujeme jako společníci.

Vladimír Fichtner

Přípravná fáze: Co chci, co od toho očekávám.

Josef Podlipný

A hned po ní následující je samozřejmě také velmi náročná.

Potřebujeme si buď říct, že na to půjdeme sami, že to zvládneme a vybereme potenciálního vlastníka, kupujícího. Toho nejlepšího v daném čase za těch podmínek, které jsme si odsouhlasili. Anebo, že najdeme zkušeného poradce. To znamená fáze, kdy potřebujeme na to nebýt sami, obvykle.

A buď si na to troufneme, anebo budeme mít někoho ku pomoci.

A třetí fází, nikoli však poslední, je fáze realizační.

No a nesmíme zapomenout na tu poslední, kterou bychom také měli řešit s dostatečným předstihem.

Co vlastně budeme dělat s těmi finančními prostředky, které získáme z prodeje firmy? O tom přemýšlet až v okamžiku, kdy jsou peníze na účtu, může být pro někoho docela stresující, anebo dokonce pozdě.

Vladimír Fichtner

A já bych dodal, že v té fázi, o které jsi mluvil jako o té poslední, je ještě to, co budeme dělat? Říká se, že jenom dva lidé ze sta, kteří prodají svoje firmy, odjedou na pláž a už nikdy nic nedělají.

A já myslím, že to máme v DNA, prostě potřebujeme něco dělat. A musíme si něco najít. To je součástí emocí, i když je to někde skryto hodně vzadu, tak vlastně víme, že odejdeme. Víme, že už v té firmě třeba po dvou třech letech nebudeme. A je zcela logické, že tam někde vzadu je nějaký trpaslík v hlavě, který říká „Co budeš dělat, co bude vlastně s tebou?“

A to podle mě, podle mých zkušeností, nahrává té emoční síle toho procesu. Protože je to o nás. Nejenom o našich dětech = té firmě, ale o nás jako osobách. Co bude dál?

A to je nám nepříjemné.