Josef Podlipný

Jak efektivně chránit rodinný majetek nejen pro sebe, ale i pro další generace?

Alokace s diverzifikací vám mohou pomoci dosáhnout dlouhodobé stability a růstu i během turbulentních tržních období.

Proč alokace není jen o volbě výnosnějších aktiv a diverzifikace o rozložení peněz do různých investic?

Vladimír Fichtner a Tomáš Tyl vysvětlují, jaký význam má dobře promyšlená struktura portfolia, proč je důležité zajistit stabilitu prostřednictvím kombinace akcií, dluhopisů, nemovitostí a alternativních aktiv. Také na konkrétních příkladech ukazují, jak se vyhnout riskantním investičním chybám.

V 92. epizodě podcastu Mezi Rentiéry zjistíte, jak efektivně balancovat portfolio, aby odráželo vaše dlouhodobé cíle i potřebu ochrany. Uslyšíte, proč je důležité mít plán, který vás chrání před zbrklými rozhodnutími a umožňuje vám udržet klid během tržních výkyvů.

Chcete mít jistotu, že váš majetek bude sloužit i dalším generacím? Poslechněte si tuto epizodu a získejte inspiraci, jak díky alokaci a diverzifikaci předejít finančním chybám.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Diverzifikace s alokací slouží především k ochraně majetku. Protože když nebudeme majetek chránit, respektive nebudeme diverzifikovat a nebudeme ho rozumně alokovat do různých typů investic, do různých zemí, měn a tak dále, šance, že majetek ochráníme, se snižuje. Natožpak v opravdu dlouhodobém horizontu řádu desítek nebo dokonce stovek let, v mezigeneračním pohledu.

Josef Podlipný

Tomáši, alokace s diverzifikací tedy nejsou jen o hledání nejvyššího výnosu. Dokázal bys našim čtenářům investorům přiblížit, jak je pro správu rozsáhlého majetku ve vyšších řádech stovek milionů nebo až desítek miliard alokace s diverzifikací důležitá?

Tomáš Tyl

Alokace a diverzifikace jsou paradoxně spíš než o hledání nejvyššího výnosu o jeho dlouhodobé stabilitě a udržitelnosti. To je to důležitější, protože alokace znamená to, jak poskládáme portfolio mezi třídy aktiv, jako jsou akcie a dluhopisy. Mohou to být tradiční i alternativní investice jako private equity nebo nemovitosti.

A to, jakou alokaci zvolíme, bude hodně určovat, jaký budeme mít výsledný výnos. To je to nejdůležitější, protože když budu mít portfolio jenom z dluhopisů, ať budu vybírat dluhopisy jakékoliv, když přijde vysoká inflace, může to být problém.

A podobně, když budu zaměřený jenom na akcie, může přijít nějaká situace na trzích – krachy, propady – a v tu chvíli mi budou dluhopisy chybět. Anebo když budu potřebovat vybírat z portfolia v ne zrovna vhodný okamžik.

To, jakou zvolit alokaci, je nesmírně důležité. Protože máme nějaké potřeby, něco se děje na trhu a alokace nám pomáhá tím proplouvat a potřeby naplňovat. Pokud na ně ovšem myslíme dopředu.

Josef Podlipný

Vláďo, ty planeš vášní pro správu finančního majetku možná více než tvá žena Radka, která se stejnou měrou opečovává investiční nemovitosti. Když se podíváš na správu finančního majetku, proč je alokace s diverzifikací tak důležitá z pohledu ochrany?

Vladimír Fichtner

Naše babičky říkaly: „nemít všechna vejce v jednom košíku.” Obecně se dá říct, že když mám majetek rozdělený do více částí, mám větší šanci, že majetek přežije různé otřesy. Když investujeme jako rodina do nemovitostí, těch nemovitostí máme pár a majetek je koncentrovanější. Finanční aktiva umožňují větší míru diverzifikace. Ne každý ji používá, ale my ji určitě doporučujeme.

V tom jsou finanční aktiva jednodušší. A proto není divu, že ve finančních aktivech mají nejbohatší rodiny světa dvě třetiny svého majetku. V nemovitostech asi jen čtrnáct až dvacet procent, pokud to tedy nejsou lidé s byznysem postaveným na nemovitostech.

Ale tohle také svědčí o tom, kde nejbohatší rodiny na světě berou stabilitu, respektive i výnos. Když chceme diverzifikaci a alokaci, rozhodně to neznamená, že nechceme výnos.

Diverzifikace chrání proti ztrátám

Josef Podlipný

Tomáši, jak tedy rozložit investice mezi jednotlivé třídy aktiv? Napadá tě univerzální koncept? Ten asi neexistuje, je to tak?

Tomáš Tyl

Univerzální koncept určitě neexistuje. To by bylo jednoduché, kdyby byla jedna odpověď pro všechny.

Vždycky by to mělo zrcadlit investora a jeho potřeby. To znamená, že když mám nějaké blízké cíle, potřebuji na ně peníze. Měl bych finanční prostředky alokovat do něčeho bezpečného – krátkodobé hotovosti, krátkodobých dluhopisů. Neměl bych riskovat s akciemi, private equity nebo nemovitostmi.

Naopak, když mám dlouhodobé cíle, jako třeba rentu, stabilitu nebo růst portfolia, v tomto případě už je vyšší ohrožení inflací. Proto je lepší, když větší část nebo část portfolia je v dynamičtějších aktivech, která mají větší potenciál růst a překonávat inflaci.

To jsou základní úvahy, které je potřeba zhodnotit při rozkladu portfolia. Potom samozřejmě v jednotlivých kategoriích – když už vím, jak alokovat mezi třídy aktiv – je v nich třeba hledat diverzifikaci. Právě proto, abych nesázel na jednu akcii, na pár dluhopisů.

Typicky u nás je docela běžné, že se hodně prodávají korporátní dluhopisy firem bez ratingu. Někteří investoři to nakupují. Stalo se, že došlo ke krachu takových společností. Významná je třeba Arca Capital a podobně. Investoři často nakoupí pár takových dluhopisů, mají jich jenom několik – tři, čtyři, pět – protože na víc nemají prostředky. Nebo se jim to zdá tak výnosné, že nemají potřebu investovat do něčeho jiného, protože jim tyto dluhopisy přináší vysoký výnos. Jenže pak firmy zkrachují a oni najednou neztratí jenom malou část portfolia, ale zmizí významná část portfolia. A když dojde ke ztrátě na velké části portfolia, může být problém ho znovu obnovit.

Proto je rozkládání důležité. V každé třídě aktiv, když investuji jenom do několika jednotlivých akcií nebo dluhopisů, jsou velká rizika. Proto je důležitá diverzifikace. Rozkládat to. Sice nevydělám tolik na jedné akcii, která se zhodnotí o desítky, stovky procent, na druhou stranu neprodělám všechno. Můj výnos se sice více přiblíží k výkonu trhu, ale dlouhodobě z toho budu těžit, protože trhy rostou díky ziskům firem, které se postupně zvyšují.

Na tom se můžu svézt právě díky diverzifikaci. Zatímco když vsadím na jednu kartu, například na top 10 akcií z roku 2000, jen několik z nich dokázalo do dnešní doby index překonat.

Byly tam firmy jako Citigroup, velká banka, která v roce 2007 prakticky zmizela kvůli finanční krizi. Byla tam AIG pojišťovna, která také zmizela. Řada firem z top desítky z roku 2000 už v indexu není. Investice do nich se nevyplatila, tak jako držet celkový index. Na tom je krásně vidět, jak diverzifikace dlouhodobě dokáže pomáhat portfoliu, zatímco sázky mohou dopadnout špatně.

Vladimír Fichtner

Já vždycky říkám klientovi: „Jestli máte křišťálovou kouli, která vám řekne, co bude zítra, pozítří, za pět, deset, dvacet let, můžete si vybrat jenom tu jednu investici. A vždycky, když vám koule řekne něco dalšího, tak to předěláte a budete za chvíli nejbohatší na světě.“ Ale zatím jsem nepotkal nikoho, jehož křišťálová koule by vždycky mluvila pravdu. Z tohoto úhlu pohledu dává smysl investice rozdělovat, ale rozdělovat smysluplně.

Také jsem potkal člověka, který říkal: „Já jsem dluhopisy nakoupil od víc firem.“ A já odvětil: „Ale všechny bez ratingu, všechny od firem, které nemají žádnou historii. Všechny velmi netransparentní. Tak se nedivte, že čtyři z pěti zmizely a nemáte nic. A možná z toho někdy něco dostanete zpátky.“ Ale u Arca Capital se mluví o tom, že to bude 10 % nebo 6 %, v tom lepším případě.

Proto je potřeba diverzifikovat. To, že mám něčeho víc, neznamená, že diverzifikuju dostatečně. Na to je potřeba také myslet.

Vnější a vnitřní důvody k rebalancování

Josef Podlipný

Stále se bavíme o důležitosti alokace a diverzifikace pro ochranu vašich rodinných bohatství. S tím pomáhá také rebalancování, tj. přiblížení portfolia k ideálnímu plánu pomocí prodejů a nákupů. Kdy je vhodný čas pro rebalancování portfolia?

Tomáš Tyl

Vhodný čas k rebalancování se odvíjí od dvou věcí. Vnitřních – to znamená potřeb investora, a vnějších – tedy od toho, co se děje na trhu.

Když vezmeme vnější, je vždycky vhodné rebalancovat v okamžiku, kdy například nějaká třída aktiv výrazněji roste. Akcie rostou, dosahují nových maxim, a tak je vždycky dobrý čas, i když je pořád chceme držet, podívat se na portfolio. Možná zjistíme, že chceme mít cílově 60 % v akciích. Ale protože došlo k růstu, je tam 65 %. A to je čas na rebalancování portfolia.

Opačný stav může nastat, když akcie poklesnou, nebo jiná třída aktiv, ale na akciích dojde k propadu. Najednou máme místo 60 % 55 nebo 50 %. To je opět čas rebalancovat, tedy přikoupit akcie, aby odpovídaly plánu. To je ta vnější situace, kdy se portfolio výrazně odchýlí od doporučení.

Vladimír Fichtner

Doplnil bych jednu věc, která je možná patrná z toho, co jsi říkal, Tomáši. Ale pro jistotu – je ideální prodávat akcie, když vyrostly a ideální dokupovat, když poklesly. Tím rebalancováním – když víte, kolik máte mít v portfoliu akcií, kolik je pro vás správně jako pro investora a udržujete tu váhu – vlastně přirozeně děláte to, co dělají profíci. Nakupují, když jsou ceny dole a prodávají, když jsou ceny nahoře. Nebo redukují svoje pozice, když jsou ceny nahoře.

Tomáš Tyl

Díky za doplnění. Ten vnitřní faktor nastane, když se mění situace u mě jako investora. Anebo se nemusí měnit – může to být naplánováno – a potřebuji peníze. Někdy na začátku plánu jsem si stanovil kdy. Realita je taková, že většinou se potřeby různě proměňují, že život prostě nenaplánujeme od A až do Z. Situace se stále vyvíjí.

Ve chvíli, kdy se moje situace mění – což může být ve chvíli, kdy prodám část firmy nebo si vybírám dividendu nebo získám bonusy a podobně – mám najednou peníze, které jsem neplánoval. Mohu je zainvestovat. Anebo naopak přichází jiná situace – chci koupit nemovitost nebo potřebuji peníze do firmy. Takže naopak potřebuji vybírat. A to je zase čas na rebalancování, na zapracování změn, které nastaly.

To jsou dva případy. Buď je to vnější, anebo vnitřní. A proto se nedá říct, že je potřeba rebalancovat každý rok nebo půl roku nebo měsíc.

Může nastat situace, jako když padal trh v roce 2020, kdy jsme rebalancování provedli dvakrát během měsíce. Dvakrát jsme přikupovali, protože máme nastaveno, že když akcie poklesnou o deset procent, tak se jejich podíl snížil a to je to impuls k nakupování.

Pak jsou klienti, se kterými dochází k rebalancování docela často, protože mají náročné cash flow. To se mění. Situace je hodně proměnlivá a u některých klientů se naopak dlouhou dobu nemusí nic významného měnit. Je to hodně individuální a skutečně to záleží na tom, co se děje. Jak u investora, tak na trzích.

Vladimír Fichtner

Je to sice individuální, ale z našeho pohledu je vždycky potřeba mít pravidla a dodržovat je.

Josef Podlipný

Oba se shodujete na tom, jak důležité je plánování. Já ještě zvýrazním, že důležité je mít plán. Máte-li plán, máte větší šanci vyhnout se emotivním rozhodnutím. Ať už trhy rostou a mohla by propuknout vaše nenasytnost, anebo trhy klesají a mohli byste ve strachu učinit špatná rozhodnutí.

Vláďo, ty dlouhodobě planeš vášní pro správu finančního majetku a zároveň se účastníš pravidelných investičních výborů ve Fichtner Wealth Managers. Jak ti pomáhají diskuse v investičních výborech s ohledem na správu vašeho rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Skvěle, protože velká část našeho rodinného bohatství pochází z našeho, dneska už minoritního, podílu ve Fichtner a.s. Když vidím, jak Tomáš se svým týmem věci řeší, mám z toho radost. Samozřejmě člověk dobře chápe, co se děje. O tom Tomáš potom píše v Rentiérovi anebo mluví v podcastu.

Takže bych řekl, že to není tolik o investičním výboru jako o tom chtít se dozvědět více
o věcech, chtít mít informace. Mít chuť jim rozumět, a to mě baví. Jdu do hloubky. Ale moje zkušenost je, že není potřeba jít do takové hloubky. Stačí pořád používat selský rozum
a vytáhnout si pro sebe jen to zajímavé. Někdo chce detail, tak si užije v článcích grafy a tabulky. Někdo chce trošku menší detail a chce chápat souvislosti. To není o tom, jestli je člověk na investičním výboru nebo ne, ale spíš o vnímání informací a jejich nasávání.

Přijít o peníze je snadné a bolí to

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji. Více než dvě desítky let praxe s poradenstvím při správě bohatství českých úspěšných rodin tě určitě opravňuje najít příběh někoho, kdo podcenil diverzifikaci. Napadá tě někdo, na kom by bylo možné nasvítit rizika spojená s podceněním diverzifikace?

Vladimír Fichtner

Těch příkladů je povícero, ale já je se s nimi asi nejvíc setkal ještě předtím, než jsme založili firmu – v prvních deseti letech kariéry, protože jsem kdysi dávno začínal jako šestý člověk u Petra Kellnera. V roce 2000, kdy akciové trhy od roku 1995 do roku 2000 vydělávaly klidně i dvacet procent ročně, se o tom psalo v každých novinách. Pamatuji si, že na začátku roku 2000 byly novinové titulky: „Třicet procent na akciích, to vám nikdo nedá.“ Nebo něco podobného, protože ty roky byly opravdu velmi výnosné.

Potom přišly dva roky poklesů, kdy akcie poklesly až o 50 %. Tenkrát jsem potkával spoustu lidí, kteří říkali: „Já tam dal všechno a teď to potřebuju vybrat.“ Nebo: „Vsadil jsem na jednu kartu.“ Ten, kdo vydržel a zůstal zainvestovaný, se zase vyvezl na růstové trajektorii zpátky. Ale kdo to neměl rozmyšleno, naplánováno, kdo neměl diverzifikováno, kdo neměl hotovost, kterou potřeboval na svoji rentu, někde jinde než v akciích, byl samozřejmě nešťastný.

Když jsme byli tři roky v Americe, potkali jsme rodinu, která se stala pro naši dceru takovými prarodiči. Tito dva lidé zainvestovali všechny svoje úspory na penzi v roce 2007 do akcií, protože šli v té době do důchodu. Celý svůj život viděli, jak akcie rostou. V tom roce 2007 bylo vše ještě, podobně jako na začátku roku 2000, hrozně optimistické. O rok a půl později, kdy akcie byly o 50, 60 % níž, už to nevydrželi a prodali, protože prostě „špatně vsadili“. Už měli mít portfolio úplně jinak alokované a diverzifikované. A přišli o 60 % svých celoživotních úspor.

Josef Podlipný

Z jaké výše majetku?

Vladimír Fichtner

Pro ně to bylo asi 300 000 dolarů, celoživotní úspory – běžná americká rodina. Spadli na 140 000 a už to nikdy nedostali zpátky. Kdyby zůstali zainvestovaní příštích 10 let, tak měli dvojnásobek nebo dokonce trojnásobek. Ale oni to nevydrželi, neměli diverzifikaci, nastoupili v emocích, vystoupili v emocích, a to bylo kruté.

Alternativní aktiva by vás měla bavit

Josef Podlipný

Silný příběh a věřím, že i poučný. My, Tomáši, jako jeden z nových trendů vidíme u lidí, kteří spravují větší majetek ve vyšších řádech stovek milionů až desítek miliard, že ve správě svých rodinných bohatství kombinují nejen tradiční třídy aktiv, ale i alternativní. Jak se díváš na tuto formu diverzifikace a alokace zároveň?

Tomáš Tyl

Možná zopakuji – tradičními aktivy jsou myšleny cenné papíry a finanční aktiva. To znamená akcie, dluhopisy a nástroje peněžního trhu, hotovost a podobně. Mezi alternativní aktiva patří – a o tom se teď hodně hovoří – private equity, zmíněné nemovitosti, můžou tam být hedge fondy s různými strategiemi a nějaké komodity, například zlato. Do této oblasti patří také kryptoměny.

Z našeho pohledu private equity a nemovitosti do portfolií patří. Opět to pomáhá rozkládat rizika, ale vždycky je dobré o tom mít dobrou představu. Také to samozřejmě znamená více práce, což je také potřeba si uvědomit. Stejně jako to, že to není vhodné pro každého.

Když se budeme bavit třeba o rentiérovi, který chce vybírat rentu, tak nemít v portfoliu zastoupeny akcie by byla velká chyba, protože z dlouhodobého hlediska může celé portfolio rozpustit inflace a podobně.

Nemít private equity nebo nemovitosti není taková chyba. Pro někoho je to vhodnější, pro někoho naopak. Tyto kategorie můžou být zajímavé, můžete se tam chtít více i angažovat, pokud to někoho baví.

Nakládání s majetkem by nemělo být jenom o bohatnutí, ale také o tom, že když mě něco baví, mohu se tomu věnovat. Když mě něco nebaví, někoho si na to najdu nebo to mít nemusím. Typickým příkladem jsou nemovitosti. Pro někoho může být zajímavé nemovitosti spravovat nebo je dokonce prodávat. Tak jako Radka dělá development.

Ale pro někoho to může znamenat jen stres, je to pro něj náročné a v takovém případě nemá smysl se do toho nutit. Zkrátka to dělat, pokud mu to nesedí.

Tyto věci do portfolia patří, ale je potřeba také uvažovat o tom, aby to pro investora bylo optimální, dávalo mu to smysl a nebylo to něco, čím by se trápil.

 

 

19. – 20. září 2024 v Château Belá na Slovensku proběhl již 5. ročník mezinárodního kongresu rodinných firem. Na kongresu se sešli zástupci rodin, kteří sdíleli nejen své úspěchy, ale také své výzvy a překážky.

Vladimír Fichtner se zúčastnil v roli hosta společně se svým synem a v této epizodě sdílí své poznatky a podněty, které si odvezl.

Dozvíte se, proč je důležité myslet na mezigenerační transfer včas a jak se inspirovat úspěšnými příběhy rodin, které si tímto procesem prošly.

Zjistíte, proč je důležité už dnes plánovat a mluvit o budoucnosti s dětmi i vnoučaty.

Uslyšíte o konkrétních strategiích, jak se vyhnout mezigeneračním konfliktům a jak najít rovnováhu mezi udržením rodinného byznysu a ochranou vztahů.

Vybrané přednášky z kongresu najdete přímo na stránkách kongresu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner. Dnes se budeme bavit o kongresu.

 

Josef Podlipný

Pátý kongres rodinných firem na Slovensku a tvá druhá návštěva. Proč druhá?

 

Vladimír Fichtner

Protože první byla skvělá. První byla výborná. Byli jsme tam s jedním z našich synů a teď jsme byli s druhým synem, takže to byl zase trošku jiný zážitek.

 

Josef Podlipný

Vláďo, na úvod stojí za to s našimi posluchači nasdílet, co to bylo za kongres, kde byl. Prostě nějaká fakta. Můžeš nám to přiblížit?

 

Vladimír Fichtner

Kongres organizuje Institut rodinného byznysu, jehož majitelkou je Erika Matwij, náš rodinný kouč.

Měli jsme osobní pozvánku od Eriky, jestli chceme přijet nebo ne. Hodilo se to tentokrát jenom nám dvěma se synem, takže jsme se rozhodli, že pojedeme jen my dva.

Kongres je typicky na dva dny.

Jeden den jsou přednášky zajímavých lidí z celého světa o tématu, které nás zajímá – mezigenerační transfer, jak fungují rodinné firmy ve světě atd.

Druhý den bývají workshopy se specializací na nějaká témata. Potkali jsme třeba Davida Neveselého s Vladkem Krámkem za Havel&Partners, kteří měli workshop, a druhý den s nimi mohli mít specifické setkání ti, kteří chtěli.

Byly tam firmy, které řeší investice, firmy, které řeší najímání externích manažerů do rodinných firem a tak dále.

Všechna témata byla pro nás, kdo mají rodinné firmy nebo v nich mají třeba už jen minoritní podíly, velmi zajímavá.

 

Josef Podlipný

Mluvíš o dvou dnech intenzivních diskuzí mezi úspěšnými, a to jak správci rodinných bohatství, tak odborníky.

Když si vzpomeneš na nějaké okamžiky, které ti daly odpověď na otázku, jestli byl kongres lepší nebo stejně dobrý jako první návštěva. Napadají tě okamžiky, konkrétní podněty, myšlenky, které by mohly teď zprostředkovat zážitek tvůj a syna na kongresu našim posluchačům?

 

Vladimír Fichtner

Bylo tam asi 250 účastníků. Překvapilo mě, že tam byla podle mě tak čtvrtina nastupující generace. Určitě jsem nebyl sám, kdo tam byl s nástupci. Čtvrtina podle mého byly ženy a polovina možná muži. Erika by nám to řekla asi přesněji. Možná to bylo na třetiny. Bylo tam relativně hodně mladých i žen, přestože jsem původně čekal, že tam bude víc mužů. A myslím, že to bylo o to cennější a zajímavější. V tom to bylo určitě pestré.

Musím říct, ačkoli jsem v rodině zastáncem velké transparence a povídání si dohromady celé rodiny, tak jsem vlastně rád, že jsem na prvním kongresu byl s jedním synem a na druhém kongresu, teď s druhým synem. Protože jsme měli čas pro sebe. Bylo to v hezkém místě. V Château Bela, což je dvě hodiny za Bratislavu směrem od nás od Prahy. Cesta zabrala nějakou dobu, ale to bylo fajn, protože jsme byli spolu jenom ve dvou a celou cestu jsme si povídali. Tam i cestou zpátky.

Po D1 to nejede úplně rychle, takže 6, 7 hodin to možná bylo.

Byli jsme jenom spolu, což se nám samozřejmě tak často nestává. Kluci už mají svoje životy se svými slečnami, je jim 30 a 29, mají své byznysy. A takhle jsme měli šanci opravdu si povídat o tom, co syna teď zajímá, co ho baví, co ho trápí. A sdílet zkušenosti. Takže musím říct, že pro mě už i ta cesta byla velmi příjemným způsobem, jak si najít prostor pro sebe. Jenom jeden na jednoho, což neděláme tak často, ale možná bychom to měli dělat častěji.

 

Josef Podlipný

Od našich rodinných známých docela často slýcháme námitku vůči různým workshopům a kongresům a jejich pořadatelům, že to je velké množství prezentací, nebo někteří přísnější dokonce říkají sebeprezentací a málo praktických rad.

Mohl bys ukázat, jaký byl rozdíl u tohoto kongresu na nějakých praktických radách, které vás dva zástupce rodiny Fichtnerových zaujaly?

 

Vladimír Fichtner

Ten kongres byl zajímavý celý, ale byly tam specificky některé věci, které mě hodně baví a byly i na tom předchozím kongresu.

A to jsou příběhy rodin, které už mají něco za sebou z hlediska správy rodinných firem a správy rodinného majetku.

Za dva nejzajímavější jsem osobně považoval Johannese Guthmanna ze společnosti Sonnentor a Emanuela Preve z Itálie, rýže Gallo. On je šestou generací majetku.

Tito lidé sdílejí svoje příběhy, příběhy svých firem, příběhy svých rodin. Emanuele sdílel i příběh toho, jak se táta rozhádal se svým bratrem a jak spolu pět let nemluvili. A vlastně to potom řešili v další generaci. Emanuele je ze čtyř synů, má tři bratry. Táta byl ze dvou a rozhádal se s bráchou. Pět let spolu nemluvili a pak se dali nějak dohromady a řekli si, že už to nikdy nechtějí opakovat. Kluci jako potomci táty dělají všechno pro to, aby něco takového nenastalo, protože to zažili.

Sdílejí se tam velmi autentické příběhy. Nejenom o firmách, ale ještě více o rodinách a o tom, co zažily, jakým způsobem fungovaly nebo s čím se potýkali. To je z mého pohledu to nejzajímavější.

Další část byla velmi podobná a tam bylo téma náhlého úmrtí. To byla panelová diskuze, kterou vedla Erika Matwij, jako host tam byla Denisa Materová, které zemřel před rokem táta. Denise je 32 let, táta odešel v relativně mladém věku. Byl tam David Neveselý, který se svým týmem Denise pomáhal řešit záležitosti toho náhlého úmrtí. A byla tam Jana Pitková z Koloběhu života, která také mluvila o tématu smrti. To bylo sdílení zkušeností. Třeba to, co říkala Denisa i ostatní bylo velmi, velmi osobní, velmi intimní a velmi inspirující zároveň.

Člověk si uvědomoval: „Aha, tohle nemám možná pořešeno.“ Napadaly mě i syna v průběhu kongresu různé věci, které bychom měli ještě pořešit a udělat, anebo se jimi nechat inspirovat.

O tom je tento kongres. Když jsem byl na tom prvním kongresu, tak jsem říkal rodině, že to byl možná jeden z nejlepších kongresů, na kterém jsem byl. A tenhle byl ještě lepší. Doufám, zdravím tímto Eriku Matwij, že se Erice podaří udržet laťku, protože to bylo fakt příjemné. Byl to pro mě velmi silný zážitek.

 

Josef Podlipný

Erika je nepochybně profesionál, kouč na slovo vzatý. Eriko, také tě zdravím! Zároveň je součástí našeho týmu a pomáhá i úspěšným českým podnikatelům a jejich rodinám správně a efektivně řídit rodinná bohatství, a především vztahy v rodině a emoce.

Když se teď vrátíš v čase do té následné diskuze a 7hodinové cesty se synem zpátky. Zkus nám dát pár námětů, co vás napadalo, co ještě udělat nebo co určitě mít, abyste rizika, která pojmenovaly již zmíněné rodiny právě u sebe, neabsolvovali.

 

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu to skutečně zajímavé bylo, a my jsme si to řekli už před nějakou dobou na rodinných radách, že chceme investovat do našeho posunu rodiny směrem vpřed, do naší komunikace. Proto máme rodinného kouče na každé rodinné radě. Chceme investovat do růstu našich nástupců.

Asi jedna z nejzajímavějších věcí byla právě relativně velká přítomnost mladých lidí. Erika Matwij a Institut rodinného byznysu pořádá každý rok Akademii nástupců. Což je devítiměsíční program, kde se každý měsíc na dva dny sejdou nástupci. Zajímavé je, že putují od firmy k firmě, takže ta firma tomu dává zázemí a také je samozřejmě zatažená do předávání zkušeností, což je nesmírně zajímavé. A bylo fascinující, jak ti nástupci z předchozích ročníků, seděli všichni u jednoho stolu nebo v jedné sekci toho sálu, protože prostě k sobě mají blízko, sdíleli si spoustu věcí. Syna to přivedlo k tomu, že se rozhodl a přihlásí se do Akademie nástupců. Už se těšíme, co přinese na rodinnou radu, co se zajímavého naučí.

To nejcennější je, že se samozřejmě potká s někým jiným, že nebude slyšet jenom nás nebo nebude řešit jenom svůj byznys, ale potká zástupce dalších byznysů, potká zástupce dalších oborů, potká kluky a holky ze své generace. Z další země, protože tam je samozřejmě hodně Slováků. A to mu přinese nesmírně zajímavé poznatky.

To byla jedna z nesmírně důležitých věcí, ze které máme všichni radost, že se do toho rozhodl jít, že ho to tak motivovalo. Protože je to přesně v tom duchu, který si přejeme – poznávat něco nového.

Druhá věc asi souvisí s tím náhlým odchodem a náhlým úmrtím. To jsou věci, které řešíme a myslím si, že je máme docela dobře zvládnuté. Ale zase nám to něco připomnělo, co je potřeba udělat.

Když jsme dělali první závěť, tak nám náš právník říkal: „To nebude určitě napoprvé, nemusíme být dokonalí.“ Teď je jasné, že budeme mít další verzi závěti, ve které něco budeme řešit. A tohle hezky připomnělo, že máme věci dotahovat do konce.

Příběh Emanuela Preve, rodina se rozhádala… prostě máte 250 lidí, se kterými se můžete bavit a všichni mají stejné starosti. Tak popsal kongres náš syn, který byl se mnou na prvním kongresu, když jsme tenkrát jeli domu a volali manželce a druhému synovi. Oni byli zrovna spolu, my jsme se chtěli pochlubit, co tam bylo. A Radka říkala: „Nech syna, ať to on řekne první.“

A on říkal: „Já jsem viděl, že asi nejsme sami, kdo řeší to, co táta chce s námi řešit. Takže asi to není jenom jeho výmysl. Bylo dalších 250 lidí v sále, kteří měli stejné myšlenky a témata a příběhy, které řeší.“

I to, že nejsme na něco sami, že nejsme jediní na světě, kteří něco řeší, je dobrá myšlenka, která v rodině pomáhá soustředit se na věci, které nemusí vypadat moc důležitě na první pohled. Ale ve skutečnosti pomáhají řešit mezigenerační transfer a to, aby to bohatství nějakou dobu fungovalo, pomáhalo kolem sebe a dávalo smysl.

 

Josef Podlipný

Velmi zajímavé informace. Věřím, že i pro vás posluchače. Zmínil jsi rodinu Preve, také jsi hovořil o šesté generaci správců rodinného bohatství. Já si vzpomínám na setkání s Američanem, který byl osmou generací zastupující správce rodinného bohatství. Když jsem mu říkal, že zastupuji čtvrtou generaci, tak říkal: „Už začněte počítat.“ A já jsem se ptal „jak začněte počítat?“ „Vy všichni v rodině už začněte počítat, protože až budete osmá generace a výš, tak si budete muset hodně vybírat místo, kde se potkáte. Pak vás bude poměrně víc.“ Proto mě napadá, jak třeba rodina Préve se teď snaží chovat jinak, aby nedošlo ke konfliktům, k té tvrdé rozluce a několika letům nekomunikace. Nesdílel tam nějaké nápady, návody?

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí byla, že přijali externího manažera, který jim řídí firmu, aby nebyl nikdo z těch čtyř bratrů ve vedoucí pozici. Aby neměli byznysové spory. Jsou v představenstvu, ale nejsou lídry myšlenek. Mají manažera, který je velmi zkušený a pomáhá firmu nějakým způsobem směřovat. To byla asi jedna ze zajímavých věcí. Měl jsem pocit, že se mnohem víc potkávají, ale hlavně vědí, že tam byl problém, že se to může stát. Jedna z věcí, která na kongresu padla, bylo nebezpečí věty „No to se nám stát nemůže.“ Schválně si může každý z nás říct, nebo každý z našich posluchačů, jestli si náhodou tu větu někdy neřekl: „To se nám stát nemůže, že bychom se takhle rozhádali nebo že bychom s dětmi nemluvili, nebo že bychom s bráchou nemluvili. To se nám stát nemůže.“

Myslím, že je to dobrá výzva pro nás všechny, abychom neusnuli na vavřínech, protože to se nám stát může.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na rodinu kamaráda, který když prožíval konflikt se svým bratrem, a i s jedním z bratranců, říkal: „Čas léčí. Za čas na ten konflikt zapomeneme.“

A až později, ve svém vysokém věku zjistil, že čas neléčí, že čas naopak může být nepřítelem, pokud se to neřeší. Konflikt může vybudovat nepřekonatelné zdi a bariéry, které nikdo nechce zbourat nebo přelézt, ale kterých se bojí. To znamená, že komunikaci nemá chuť ani obnovit.

Vláďo, ty jsi velmi hezky popisoval, jak Kuba řekl: „To je to pravé ořechové, chci se potkat s dalšími nástupci. Zajímá mě to, jak to třeba někde jinde funguje a chci se o tom dozvědět víc.“ Jak to máš jako nestor, jako patriarcha, který něco s Radkou vybudoval a už se snaží s rodinou hledat cesty, jak zapojit nástupce?

 

Vladimír Fichtner

To je zajímavá otázka, velmi dobrá otázka. Tím, že jsem si uvolnil před pár lety prostor, se to, aby bohatství dávalo smysl, aby dávalo smysl mezigeneračně a nebylo jenom o penězích v žádném případě, ale spíš o těch vztazích, stalo velkou náplní mého života.

Říkám, že to je můj další byznys, protože vlastně nevím úplně, jak na to. Jsme první generace bohatství, na rozdíl od vás. Učíme se a já věnuju hodně času a energie vzdělávání sebe samotného. Minulý rok jsem absolvoval v jedné z nejznámějších organizací světa v téhle oblasti (má zkratku STEP = The Society for Trust and Estate Practitioners), což je profesní organizace, která sdružuje lidi zabývající se dědictvím a trusty a majetkovými strukturami a předáváním majetku, šestiměsíční postgraduální kurz pro lidi z celého světa. Abych se naučil co nejvíc z této oblasti, abych pochopil rozměry, které nás ještě čekají a kterým se můžeme věnovat.

Doporučuji každému, začít si vyhrazovat prostor pro to, aby byl se svojí rodinou, aby přemýšlel o tom, co bude dál, aby si ujasnil hodnoty a proč nějaké věci řešíme.

Jak jednou řekla jedna stará paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze.“

Tak, aby si každý uvědomoval, co to bohatství pro ně je. My v tom máme jasno – občas jsme měli i peníze, ale to bohatství je úplně o něčem jiném. Třeba účast na kongresu já vnímám jako součást svého růstu v této oblasti. Šanci získat nové zkušenosti, slyšet nové příběhy, potkat nové lidi. A bylo to moc příjemné.

Jak to máš ty, Pepo? Vy řešíte čtvrtou generaci bohatství a rodina je také velká. Jak vy k téhle oblasti přistupujete?

 

Josef Podlipný

Já bych jen opakoval tvá slova. Pro posluchače nasvítím několikeré doporučení.

Určitě navštěvujte, ideálně pravidelně, různé kongresy, semináře, setkání v komunitě těch úspěšných. Ať už to jsou profesionálové, kteří vám mohou nabídnout nějakou pomoc, anebo zástupci rodin. Tady se mě často lidé ptají, jak mají vybrat ten správný kongres. Možná ty jsi měl snazší roli, protože když jste poznali Eriku, šli jste za kvalitou a lidskostí Eriky.

 

Vladimír Fichtner

Eriku jsem poprvé poznal na jejím kongresu, bylo to obráceně!

 

Josef Podlipný

Když by sis vzpomněl na první kongres, jak sis ho vybral? Byla to náhoda?

 

Vladimír Fichtner

Nevím, prostě jsem brouzdal a někde to na mě vyskočilo a řekl jsem si, že to jsou zajímaví lidé.

 

 

Josef Podlipný

Koukal ses na řečníky?

 

Vladimír Fichtner

Mě zajímají asi nejvíc řečníci.

Kdo tam bude, je pro mě důležité vždy. A když vidím, že tam jsou zástupci rodin šesté generace, tak vím, že se mám od koho něco naučit.

 

Josef Podlipný

Často si všímám, že se na těch kongresech některé osoby opakují. Neříkám, že speaker nebo hosté, řečníci a účastníci panelových diskuzí jsou pokaždé ti samí, ale třeba ob ročník tam je tatáž osoba. To už něco napovídá o tom, kdo tam byl přínosem. Můžete si zjistit o tom člověku víc, co publikoval, jestli tam jsou nějaká kontroverzní témata nebo naopak přínosná pro vaši rodinu pro zamyšlení a nepochybně další doporučení, které bych vám rád dal.

Mnoho věcí už je vymyšleno a my to objevujeme i při diskusích s našimi klienty, kde říkáme, že mnohé je o zdravém selském rozumu, není to žádná raketová věda.

Co je dobré si s tím spojit: podrobujte sami sebe i při diskuzi ve vlastních rodinách těmto zkušenostem a nápadům a říkejte si, proč by to nemohlo fungovat zrovna u nás, nebo co by nám to mohlo přinést.  To mi asi potvrdíš, Vláďo, že je velmi důležité. Díky tomu dostanete možná druhou odpověď na to, jestli vybíráte tu správnou komunitu nebo ten správný kongres.

 

Spousta videí, záznamů a prezentací z předchozích kongresů je veřejně publikována na internetu, takže máte šanci se dostat ke spoustě informací.

Třetí doporučení, které bych chtěl spojit s tímto tématem, je – kombinujte interní znalosti. Protože nástupce Kuba se mnohému naučí právě v té skupince nástupců se znalostí nestora. Na STEP lze určitě nějak navázat diskuzí v rodině. Kombinujte to i s externí znalostí, která je k dispozici na internetu nebo třeba od dalších úspěšných rodin v okruhu vašich známých. Když o tom budete diskutovat, máte velkou šanci se postarat o vaše rodinná bohatství tak, aby přežila nejenom jednu, dvě nebo tři následující generace, ale aby přežila více než stovky let.

 

Vladimír Fichtner

Když mluvíme o stoletých rodinách, musím říct, že mám velkou radost, že naše pozvání na workshop, který pořádáme pro naše klienty a několik dalších pozvaných rodin, přijal Dennis Jaffe. Člověk, který se touto tématikou zabýval celý svůj život. Nejdříve dlouhou dobu jako profesor v Kalifornii a poté, co odešel ze školy, se rozhodl, že objede sto rodin, které existují déle jak 100 let a napíše knížku o tom, co mu řekli.

Knížka se jmenuje Borrowed from Your Grandchildren/ Vypůjčeno od vašich vnoučat.

Je to moc zajímavé čtení, které zatím ještě nemáme jako povinnou četbu pro každého klienta, ale říkáme jim: Není to nezajímavá inspirace.

Dennise se nám podařilo pozvat na tři dny za námi do Prahy, jen pro nás. Už se těším, až si budeme povídat o tom, co jsme se od něj dozvěděli.

 

Josef Podlipný

Pokud byl pro vás tento díl podcastu inspirací a chcete nabídnout tuto inspiraci někomu ze svých blízkých, budeme rádi, když tento díl podcastu budete sdílet.

 

Kde by měly vaše peníze pracovat? Vložit prostředky do akcií, dluhopisů nebo nemovitostí? Co se vyplatí pro dlouhodobý úspěch a ochranu majetku?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozebírají rozdíly mezi různými třídami aktiv a sdílejí racionální pohled na investice – výnosy, rizika, volatilita a likvidita.

Dozvíte se, proč akcie dlouhodobě přinášejí nejvyšší výnos a jak vám mohou pomoci diverzifikovat majetek.

Proč nejsou dluhopisy vždy vhodnou a bezpečnou volbou? Mohou vás stát více, než získáte.

Ze zkušeností na americkém trhu se dozvíte, že dramatické poklesy cen nemovitostí jsou možné a mohou významně ovlivnit vaše bohatství.

Ať už investujete do akcií, nebo přemýšlíte o investici do nemovitostí, tato epizoda podcastu Mezi Rentiéry vás inspiruje k lepšímu rozhodování.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se budeme věnovat akciím a dluhopisům versus nemovitostem. To znamená třídám aktiv, která jsou v některých portfoliích více, v některých méně a v některých třeba nejsou vůbec zastoupena. Pojďme se nejprve podívat na úplné základy a rozdíly.

Pro mnohé z vás, našich posluchačů, jsou to známá témata, ale věřím, že i v těchto základech můžeme být pro vás užiteční anebo dokonce inspirativní.

Vláďo, ty máš dlouholeté zkušenosti s akciemi v portfoliu. Jak bys představil třídu aktiv akcií?

 

Vladimír Fichtner

Pro mě je akcie šance podílet se na podnikání někoho jiného. Vím, co je podnikání, vím, v čem mi pomohlo podnikání a když investuji do akcií firem, které jsou na burze, vždycky vnímám, že investuji s Elonem nebo s Billem Gatesem, nebo s někým dalším.

Prostě jsem spolupodnikatel, jen se nemusím o tu firmu tolik starat. Respektive nemusím se starat vůbec, protože se stará někdo jiný. Takže musím jen sledovat, jak se stará on.

To je pro mě nejcennější faktor investování do akcií. Prostě podnikání vynáší, podnikání má nejvyšší výnosnost nebo dlouhodobě zajímavou výnosnost. A proto mě baví investovat do akcií.

 

Josef Podlipný

Investory většinou, někoho více a někoho méně, poutá výnos.

Já jsem se díval 100 let zpátky od roku 2023.

 

Vladimír Fichtner

Od roku 1923 do roku 2023?

 

Josef Podlipný

Přesně tak. A přidám informaci, kolik akcie v průměru vynášely.

Pro vás, kteří máte akcie v portfoliu už delší čas, to nebude žádné překvapení.

Je to 9,9 % p. a. To znamená roční výnos těsně pod 10 %.

Jsou tam jenom tato pozitiva. Jenom výnos, se kterým můžu počítat?

 

Vladimír Fichtner

Výnos je určitě dobrá věc. Pro mě je akciové investování také o diverzifikaci, že nemám jenom svůj byznys, ale mám spoustu dalších byznysů, ve spoustě dalších sektorů, ve spoustě dalších regionů.

Pro mě je to také jednoduchý způsob diverzifikace. Investování do veřejně obchodovaných akcií na těch největších světových burzách. Šance odnést kapitál někam jinam a nespoléhat jenom na to, co bude s českou korunou. Anebo co se bude dít v české kotlině, ale být prostě i někde jinde. Diverzifikace je určitě jeden faktor. A druhá věc u veřejně obchodovatelných společností, která je pro mě hodně důležitá, samozřejmě v porovnání s nemovitostmi, je likvidita.

Dneska se rozhodnu, že koupím, a tak koupím dneska, zítra. Téměř kolik chci.

A když se rozhodnu, že prodám, do pár dní mám peníze na účtu.

Likvidita také není úplně špatná věc, která mě hodně baví.

Samozřejmě to platí za předpokladu, že investuji na těch největších světových burzách do těch největších světových firem.

Pokud si vyberu firmu na české burze, tak to neplatí. Když mám miliardu, tak ji tady neumístím, aniž bych neovlivnil trh. A proto třeba česká burza z mého pohledu pro mě vůbec nedává smysl.

 

Josef Podlipný

Ty jsi, Vláďo, teď řekl několik důležitých informací, proto některé z nich zopakuji.

Mluvil jsi o likviditě a o velikosti trhu. Nepochybně domácí parket skýtá určité výhody, ale zároveň velká rizika, protože majetnější investor může opravdu ovlivnit, ať už vstupem nebo výstupem, cenu. A to dost výrazně.

Zároveň jsi mluvil o diverzifikaci.

Tady se nabízí zmínit i další třídy aktiv, o kterých byla řeč hned v úvodu, a to dluhopisy. Dluhopisy jsou nepochybně další třídou aktiv, která přináší také někdy velmi rozumnou, někdy třeba trošku horší likviditu. Ale i tak lepší než nemovitosti.

Výnos, opět pohledem do zpětného zrcátka 100 let zpátky, přináší 4,6 % ročně, což ještě také není úplně špatné.

Má to ale také své plusy a mínusy. Jaké výhody a nevýhody bys spojil s aktivem dluhopisů?

 

Vladimír Fichtner

Dluhopisy se mohou potýkat s problémem inflace, na rozdíl od akcií.

Ve firmě, když přijde inflace, všichni víme, co potřebujeme dělat. Zvyšujeme ceny, zvyšují se ceny našich vstupů a my to můžeme odrážet v cenách našich výstupů.

Ve chvíli, kdy si člověk koupí dluhopis s výnosem 5 % nebo 7 % a přijde 18% inflace, ten dluhopis nemá význam. Nemá takovou sílu a s inflací neumí bojovat.

S tou umí bojovat třeba proti-inflační dluhopisy českého státu, což je ale z pohledu konstrukce nestandardní produkt. Skvělý, ale nestandardní.

Ale u standardních dluhopisů je určitě boj s inflací složitější. To je určitě jedna z nevýhod.

Likvidita, to vnímám podobně u českých korporátních dluhopisů, téměř neexistuje. Ten trh je prostě moc malý. Budu tedy mluvit zase spíš o dluhopisech největších firem na světě.

Když jsme byli tři roky v Texasu, seděli jsme v kanceláři u člověka, který byl v Merrill Lynch jako top producent. On každé ráno přišel do práce, dělal s těmi ropnými magnáty a vždycky od devíti do jedenácti místního času obvolal další jiné makléře, že by chtěl něco koupit nebo že by chtěl něco prodat.

Ale nebyla tam ta likvidita jako na burze, že se něco zobchoduje. Bylo to většinou přes Bloomberg terminály. Akcii si koupím na burze, je tam spousta lidí, kteří prodávají, a spousta lidí, kteří nakupují. A likviditu mám jednoduchou.

U dluhopisů to být nemusí. Proto já mám radši dluhopisové fondy nebo dluhopisová ETF, která tuhle část horší likvidity řeší za mě.

 

Josef Podlipný

Rozumím. Bylo zde řečeno mnohé o diverzifikaci i likviditě.

Jak je to s volatilitou u těchto dvou tříd aktiv?

Akcie a dluhopisy obecně.

Asi nemusíme jít ke konkrétním titulům.

 

Vladimír Fichtner

Když se řekne slovo volatilita neboli kolísavost ceny, pro mě osobně to je vždycky nejvíc spojené s emocemi.

Emoce může být můj přítel, pokud s ní umím pracovat, nebo můj nepřítel.

U akcií, protože cena je známa každý den, každý den se obchodují velké objemy peněz v největších akciích na světě, jsou emoce vidět, protože někdo zpanikaří, začne prodávat, někdo další se k němu připojí a už cena letí dolů. Anebo naopak. Známe z minulosti spoustu okamžiků nebo dní nebo týdnů, kdy cena letěla nahoru, někdy i iracionálně. Prostě emoce hrají velkou roli v akciové složce.

U dluhopisů, protože jsou méně likvidní, je to trochu lepší. Neříkám, že dokonalé. Dluhopisy se umí také posouvat nahoru a dolů poměrně výrazně. Speciálně ve chvíli, kdy přijde jiné úrokové prostředí nebo vysoká inflace a podobně.

Nejmenší emoce jsou spojeny asi s nemovitostmi, protože nenastává, že bychom nemovitosti každý den oceňovali, koukali se, kolik stojí ten náš činžovní dům apod.

Ne. Máme tam nájem, občas se vymění nájemník. Ale jednou za rok aktualizujeme, kolik to asi stojí. Nebo jednou za půl roku nebo jednou za dva roky. Není to tak kritické.

Tím, že tam není dennodenní likvidita, není ani ta dennodenní emoce, která by s námi tak cloumala.

Ty jsi ale začal investovat v Americe v dobách finanční krize, respektive asi potom v roce 2009. Takže v tom nejlepším okamžiku za posledních 15, 20 let.

Jak ty vnímáš volatilitu a s tím spojené emoce v různých kategoriích?

 

Josef Podlipný

Emoce jsou hybatelem rozhodnutí drtivé většiny investorů. Jen je potřeba je nějak řídit a být schopen oddělit iracionální rozhodnutí od těch racionálních.

My jsme měli nepochybně velké štěstí při budování nemovitostního portfolia, ale také jsme netušili s jistotou, jestli už je nemovitostní krize za námi. Jestli třeba to nebude dvojité W. To znamená, zda nebude následovat další pokles, který by mohl být klidně i hlubší než ten předchozí. V některých případech bývá schopen prorazit i hranici 70 nebo 75 % reálné hodnoty nemovitostí. Koupit nemovitost, která je ve skvělé kondici nebo dokonce zpracovaný developerský projekt se slevou 75 %, je opravdu o velkém štěstí. Ale není to jenom, znovu zopakuji, zárukou, že po vašem nákupu nepřijde další pokles třeba o pětasedmdesát procent nebo o padesát procent. To všechno se může stát. Historie je toho důkazem, co se týče čísel.

 

Vladimír Fichtner

Mluvíš i o nemovitostech.

 

Josef Podlipný

I o nemovitostech.

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná jeden okamžik, kdy jsem se bavil před pár lety s jedním kamarádem, který dlouhou dobu žil v Americe. Dokonce tam dělal realitního makléře. Žije dneska už delší dobu v ČR a když viděl ceny nemovitostí tady, už před pár lety říkal: „To musí spadnout.“

A já se ptal, proč si to myslí?

Odpovídal: „Já jsem to viděl, že to jde.“

Bylo krásně vidět, jak člověk, který zažil se svým vlastním investičním portfoliem a portfoliem svých klientů, pokles o 50 až 75 % na ceně nemovitosti, si to dokáže představit. Kdežto my, kteří jsme pořádnou krizi v nemovitostech zatím v ČR nezažili, si to představit nedokážeme. A pokud se nepodíváme za hranice, tak si myslíme, že nemovitosti jenom rostou. Občas to slyším: „To jenom roste, to roste do nebes, a to poroste pořád.“

A to je jedna z věcí, která je v investování, a je jedno, jestli v akciích, dluhopisech nebo v nemovitostech, potenciálně asi nejnebezpečnější.

Jakmile dojdu k tomu, že si řeknu: „To poroste. Pořád to poroste skvěle. Pořád.“

Pak jsem jednou nohou na cestě k nějakému potenciálnímu průšvihu, podle mě.

 

Josef Podlipný

Opět jsme u emocí a opět u volatility. Investor, pokud nevydrží emočně náročnější období, logicky může udělat fatální chyby při správě svého portfolia anebo rodinného bohatství.

Teď je určitě vhodné připomenout i volatilitu, rozkmit, který mají tyto třídy aktiv.

Akcie od mínus 40 % po plus skoro 53 %. To je opravdu veliký rozdíl v rámci roku.

 

Vladimír Fichtner

Ano, některé roky byly mínus 40, některé plus 50.

Zažil jsem obojí.

 

Josef Podlipný

Dluhopisy od mínus skoro 18 % po plus skoro 33 %, to už je menší rozkmitání, ale i tak velmi významné.

Opět se vracíme k nemovitostem, kde někdo mohl zažít pokles i 75 % a více. Já jsem se ptal v Americe pár lidí, jak je možné, že si to pamatují. A nepochybně jsem se ptal i mladších generací, kteří to měli velmi, velmi silně ve svém investorském DNA zapsáno. A asi jsem zjistil proč.

 

Vladimír Fichtner

Povídej, jak to, že si to pamatují?

 

Josef Podlipný

Protože tam je běžné, že ta páka, úvěrová linka, zatíží více generací. Tam se neposkytují úvěry jenom pro toho, kdo kupuje, aby to byl schopen splatit do nějakého svého produktivního věku. Ale úvěrovou linkou zatíží třeba jednu, dvě, možná někdy v krajních případech i více generací. Takže si vlastně předávají nemovitosti s tou úvěrovou zátěží i s tím příběhem. I ti mladší nabyvatelé, i ti mladší správci přesně vědí, jak se ta nemovitost objevila v jejich spravovaném portfoliu. Kolik to stálo úsilí, jak se tam měnila zátěž a jak vysoké riziko třeba někdy absolvovali při správě v době, kdy nemovitosti takhle dramaticky poklesly.

Tuhle zkušenost my jako investoři z ČR nebo z Evropy nemáme. V tom jsme určitě ochuzeni.

 

 

Vladimír Fichtner

Jak to, že ji nemáme? Protože ještě nemáme za sebou předávání?

Že jsme si neřekli: „Ano, beru dědictví, nemovitost i se zatížením?“

 

Josef Podlipný

Nejen proto, ale jsme i rozmazlení nízkými úrokovými sazbami. Ano, byly i úrokové sazby, které byly blízko 9 nebo dokonce až 10 %. Ale to bylo jenom kraťoučké období. A většina investorů se snaží vytěsnit i tohle období.

 

Vladimír Fichtner

Před 30 lety byly i 20% nebo 25% hypotéky. Pamatuju si, že kolegyně měla asi 19 %.

 

Josef Podlipný

Znáš někoho, kdo by se ti chlubil, že měl takovou hypotéku? Já neznám nikoho, každý se to snaží vytěsnit a nemluvit o tom.

 

Vladimír Fichtner

Občas se k tomu asi dostaneme. Povíme si, že byly úroky úplně jiné, a nebylo to jednoduché. Většinou ten člověk řekne, že ještě nevěděli, do čeho jsou. Občas někoho potkám, ale ne moc.

 

Josef Podlipný

Když se bavíme o výnosech, jen připomenu, že za období od roku 1928 do roku 2023 akcie dosahovaly průměrného ročního výnosu 9,9 %, dluhopisy 4,6 % p.a. výnosu a nemovitosti byly schopny přidat ročně 4,3 %. To všechno bez započtení inflace.

 

Vladimír Fichtner

Z pohledu výnosu pro mě investice do nemovitostí jsou obdobou investice do dluhopisů nějakého typu. Ta výnosnost je podobná. Dlouhodobá výnosnost, ne ta, co zažíváme nutně jenom v ČR. Na to pozor, ať ten úhel pohledu máme trošku světový. Nejenom z českého rybníčku.

Výnosnost podnikání nebo akciového podnikání, výnosnost 10 % na burze je dvojnásobná. Ale to v průběhu desítek let udělá obrovské množství peněz. Na to je potřeba myslet také, že při takzvaném složeném úročení si to můžete dát do nějakého excelu a podívat se na 20, 30, 40 let dopředu. Co znamená výnosnost 4,5 versus 9,9 %. To je prostě úplně raketový rozdíl.

Na to je potřeba dávat pozor a pokud hledáme výnosnost, tak v akciích určitě nacházíme tu zajímavější, ale není to o tom, že by veškerý majetek měl být v akciových investicích. Vůbec ne. Diverzifikované portfolio je vždycky to nejrozumnější, co člověk může mít a s rozmyslem investovat do různých tříd aktiv v různých regionech, v různých měnách.

To je to, co nás může posouvat i mezigeneračně hezky vpřed.

 

Josef Podlipný

K nemovitostem je určitě potřeba připomenout, že za těch sto let zpátky, třeba v sedmdesátých letech dvacátého století, nám ukazují nominální výnos v akciích 17,3 %, nominální výnos v nemovitostech 5,9 %. A v tomto období byla světová inflace 5,1 %, což je poměrně vysoká inflace.

Podobně vysokou inflaci bychom našli v 10. letech jedenadvacátého století, inflaci 4,5 %.

A tady už je to trošičku jinak. Tady akcie přidaly 11,9 % nominálně a nemovitosti 10,2. Takže by si mohl někdo, kdo má zkušenost jen z těch 10. let jedenadvacátého století, říkat: „Pokud jsem v nemovitostech, jsem prostě zaručeně vítěz. A do akcií nedává smysl vůbec jít.“

To je právě ten paradox, že v mnoha investorech vzbuzuje pohodlí a jistotu krátkodobá paměť a zapomínají na důležitost dlouhodobé paměti, zkušeností, které by měli nabrat. Když ne od sebe samých, tak od těch, kteří jim ke správě ten majetek předali.

My dneska mluvíme o akciích, dluhopisech versus nemovitostech a směřujeme tento díl podcastu k miliardářům. K lidem, kteří spravují velký majetek. Jaký podíl by měli tito investoři mít do akcií, dluhopisů a nemovitostí ve svých portfoliích? Dá se to nějak paušalizovat? Dá se říct nějaké doporučení?

 

Vladimír Fichtner

Dá se říct, jak to mají nejbohatší lidé na světě, ale že by to bylo doporučení pro každého, to asi není. Protože každý je trošku jiný, každý má trošku jiný šmrnc.

Kdyby se o naše rodinné portfolio starala jenom moje žena, která má blízko k nemovitostem, tak tam bude mít nemovitostí vícero. Když bych to byl já, tak nějakou asi budu mít, ale spíš v tom světovém standardu.

Třeba v UBS o svých největších klientech říkají, že ve finančních aktivech, v akciích, dluhopisech a dalších typech finančních aktiv mají zhruba 55–60 %, dvě třetiny majetku, něco takového. V nemovitostech ty statistiky celosvětového bohatství ukazují, že to je třeba 15–20 %, není to 30 nebo 50 nebo 70 %.

Ale to neznamená, že někdo to tak nemůže mít. Určitě. Ale když už to tak má, tak já vždycky říkám: „A máte to i v Americe, i v Asii? Máte to diverzifikované nejenom v rámci ČR, ale hlavně mezinárodně?“

A to tam často není, protože nemovitosti máme doma nebo někde poblíž, ve Španělsku nebo v Chorvatsku.

Ale že by bylo tolik lidí, kteří by měli nemovitostní portfolio v Americe jako třeba vaše rodina, Pepo, což, myslím, že je velmi prozíravé, tolik není.

To je moje zkušenost. Jaká je tvoje zkušenost s podíly, jak to lidé mají a co je dobře, co není dobře?

 

Josef Podlipný

Pokud se jedná o diverzifikované portfolio, tak si dovedu představit, že v nemovitostech můžete mít klidně i 20-40 %. Opakuji však velmi diverzifikované portfolio, to znamená na různých místech globu a v různých typech nemovitostí. Spoléhat se jenom na to, že budu mít komerční prostory a nebudu mít žádné pronajímané apartmány, může být také velkým rizikem.

A ještě jedno velké riziko. Z vlastní zkušenosti mohu říct, u nemovitostí je už riziko, které jsi ty sám Vláďo, zmínil. Je to riziko ne zrovna často aktualizované ceny.

Amerika vás, posluchače a investory, vyškolí. Protože dostanete stále aktualizovaný daňový výměr, takže vám to připomene, jestli vaše portfolio v hodnotě roste anebo klesá.

 

Vladimír Fichtner

Ten daňový výměr se dělá totiž podle aktuální odhadní ceny nemovitosti, ne podle toho, za kolik jsem koupil. Natožpak, aby to bylo stabilní.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Nicméně není to úplně běžné a znám spoustu investorů, kteří jsou právě hodně v nemovitostech. Proto znovu připomenu, u někoho to může být třeba i více než 40 %. A když se jich ptám na aktuální hodnotu nemovitostí, tak nevědí. Vědí někdy dost přesně, za kolik je pořídili, ale nevědí, jakou hodnotu mají teď. A to je veliké nebezpečí, protože je to takzvaně ukolébá, uspává a oni o tom portfoliu tolik nepřemýšlí. Co se týče diverzifikace, to znamená procentuálního zastoupení v pomyslném celkovém koláči majetku. A ukolébává je jenom ten nájem.

 

Vladimír Fichtner

Ale říkají v tu chvíli, taky jsem to slyšel už xkrát: „Mně to vydělává 10 % ročně.“

A já se zeptám, jestli vzhledem k aktuální ceně nebo k pořizovací?

Odpovídají: „Když jsem to koupil před 20 lety.“

To ale není úplně rozumný úhel pohledu, protože s kapitálem bychom měli neustále přemýšlet o tom, kolik mi to vydělává k dnešnímu dni, jaká je výnosnost cash flow dneska. Ne jaká byla před 20 lety. To je hodně, hodně zkreslující a potenciálně nebezpečné.

Když vycházím z toho, že neaktualizuji cenu nemovitostí, je to, jako bych ve firmě neaktualizoval ceny vstupů, se kterými vyrábím, se kterými pracuji. Prostě jsem 20 let pozadu.

A to opravdu pro rozhodování o správné investici může být velmi nebezpečné.

 

Josef Podlipný

Přátelé, dnešní díl podcastu jsme věnovali akciím, dluhopisům a nemovitostem. Věřím, že jsme vám dali alespoň trošku inspiraci k tomu, jak rozdělit své investice mezi tyto třídy aktiv. Pokud vás tento podcast zaujal a řeknete si, že by mohl pomoci i někomu dalšímu, budeme rádi, když podcast budete sdílet.

A pokud vás napadly konkrétní otázky, které by bylo dobré zodpovědět, abyste s těmito třídami aktiv pracovali, pokud možno mezigeneračně a bezpečně, tak nám tyto otázky pošlete

 

 

Prodáváte firmu, kterou jste budovali celý život?

Pozor na chyby, které mohou zničit nebo těžce poškodit Vaše těžce vydobyté bohatství!

Rentiéři Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozebírají tři nejčastější chyby, kterých se podnikatelé po prodeji firmy dopouštějí. Poučení se dozvíte z příběhů známých i klientů, kteří tyto chyby udělali.

Nezůstane jen u chyb. Zjistíte, jak se správně připravit na ochranu rodinného bohatství pomocí sedmi praktických doporučení, jak se vyhnout obrovským ztrátám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný. Vítám Vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner. Dnes máme speciální téma pro toho, kdo ještě neprodal svoji firmu nebo ji zrovna prodává.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem jsou 3 zásadní chyby, které dělají úspěšní podnikatelé po prodeji firmy.

Zároveň se s vámi podělíme o doporučení, jak se vyhnout velkým ztrátám.

My jsme se v době, kdy jsme budovali rodinná bohatství, ale i v době, kdy jsme se snažili pomoci někomu, aby neudělal fatální chyby, setkali s mnoha úspěšnými podnikateli. S jakou nejčastější chybou jsme se setkali?

 

Vladimír Fichtner

Ten, kdo zažil prodejní proces, si ji asi dokáže představit.

A to, že se nepřipravím na to, že peníze dostanu. Protože jsem ponořen do prodeje „svého dítěte“.

Na jedné straně se mi nechce.

Na druhé straně si říkám „Asi je dobrý čas, když je teď těch zájemců hodně.“

Ale věnuji se tomu prodeji. Dělám všechno pro to, aby prodej dopadl co nejlépe. A plánování toho, co bude s těmi penězi potom, na to si čas moc nenacházím.

To si myslím, že je ta nejčastější, nejtypičtější chyba. Protože ve chvíli, kdy mi přijdou na účet peníze – a je jedno, jestli to jsou stamiliony, miliardy nebo desítky miliard – začít až v tu chvíli vymýšlet, co s tím budu dělat, znamená, že velmi pravděpodobně mě ta situace dotlačí do něčeho, v čem nechci být.

 

Josef Podlipný

Souhlasím.

Částečně rozšířím nepřipravenost, když řeknu, že častou chybou je investorova chybějící investiční strategie.

Mě napadá konkrétní příběh Petra, který neměl dlouhodobou strategii. Získal vyšší stovky milionů korun při prodeji jedné ze svých významných firem, a protože neměl dlouhodobou strategii, šel rychle po opětovném rozinvestování peněz.

Prostě ho takzvaně svrběly ruce. Najednou měl balík, v jeho případě to bylo skoro třičtvrtě miliardy, a říkal si: „Teď přece nesmějí jenom ležet na účtu, vždyť budou ztrácet na hodnotě.“ Což měl jistě pravdu.

A naskytla se nějaká příležitost, tu jiná příležitost, pak ho oslovilo jeho pár předchozích obchodních partnerů a nabídli mu další příležitost.

Najednou zjistil, že 750 milionů už je zase investovaných. Teprve pak se přinutil k tomu, že si vzal tužku a papír a udělal si seznam investic. Říkal si: „to jsem asi neudělal úplně dobře, protože jsem zainvestoval sem a sem.“ Zjistil, že oborově to je všechno stejné, regionálně to je všechno stejné. Dokonce v jednom případě i z hlediska odložené likvidity je to stejné. Bylo to na mnoho desítek let dopředu.

Říkal, že mu to takhle úplně nevyhovuje.

Neměl strategii, jenom reagoval na podněty, které přišly.

 

Vladimír Fichtner

Ale měl jednu věc, kterou máme ve chvíli, kdy vybudujeme firmu všichni.

Byl přesvědčený, že příště se to zase povede.

A to může být také poměrně nebezpečné přemýšlení, protože to tak úplně nebývá.

Speciálně ve chvíli, kdy nemá investici úplně pod kontrolou a není jenom na něm. Nebuduje ji od nuly, ale přidá se třeba k někomu, kde už tým je a firma je nějakým způsobem nastavená a rozjetá, fungující. Ne vždycky to funguje.

 

Josef Podlipný

Petr měl ještě to štěstí, a zároveň smůlu, ale možná víc štěstí, že jeho obchodní partner, který společně s ním prodával firmu, se zachoval úplně jinak. Takže mu byl inspirací. Když se mu Petr chlubil, že už investoval sem a tam, a ptal se ho, co on, on mu říkal:

„Já o tom přemýšlím. Mám k ruce dva zkušené poradce. Scházíme se nad tím pravidelně a velmi pravděpodobně už se to blíží k nějaké finalizaci.“

Přemýšlel o tom rok, celý rok. Sice o tom přemýšlel velkou část roku až po prodeji, a i jeho svrběly ruce, ale on udělal strategická rozhodnutí.

Teď, s odstupem času, když se Petr s Martinem potkávají a sdílejí si tu zkušenost, je vidět, že Petr je nervózní. Je z mnoha svých investic i rozčarován, protože se nenaplňují předpoklady, se kterými do těch investic šel. A Martin je v pohodě.

 

Vladimír Fichtner

Teď si řekl jednu moc hezkou věc: „Protože se nenaplňují ty předpoklady, za kterých do těch investic šel.“

Ale to jsme v podnikání zažili kolikrát. Kolikrát jsme měli myšlenky, které jsme chtěli realizovat, a nakonec to dopadlo úplně jinak. To je prostě běžné. Neměl by být nervózní, ale je nervózní z toho, že to nemá tolik pod kontrolou.

Ty jsi řekl hezky příběh člověka, který se rozmýšlel a trvalo mu rok, než si to rozmyslel. A ne všechno bylo před transakcí, ale částečně potom, takže ho svrběly ruce.

Také jsem potkal investora, respektive člověka, který prodal svoji firmu a rozmýšlel se. Ale ten se rozmýšlel až relativně moc dlouho. Už bylo rok po transakci, když jsme se potkali.

Říkal, že mu banky něco nabízejí, ale nebylo to úplně ono. Není to to pravé ořechové, co by hledal. Spolu jsme si řekli nějakou strategii, povídali jsme si a on pořád přemýšlel.

To bylo v době, kdy byla „nízká inflace“, tříprocentní.

Já už jsem asi po měsíci nebo po dvou musel říct: „Honzo, je to dobré, ale z každých 100 milionů přemýšlení, při tříprocentní inflaci, přicházíte o tři miliony ročně. Jenom díky inflaci. To je 250 tisíc měsíčně. Na každých sto milionů. Vy jich máte pět, tak si to spočítejte sám.“
To je cena za čekání nebo za nerozhodnutí.

Je dobré ty věci vyvážit. A jednoznačně nejlepší řešení je jít do toho, najít si ty dvě, tři hodiny za měsíc, šest měsíců před koncem transakce, devět měsíců před koncem transakce. Dvě tři hodinky si o tom s někým povídat, připravovat se, a být v klidu. Protože potom přijdou peníze na účet a vy víte přesně, co se bude dít. Jste v klidu, máte to rozmyšlené, není tam žádný stres a tlak. A řešení, které uděláte, je velmi pravděpodobně poměrně rozumné.

 

Josef Podlipný

Znovu mě díky tomu, co jsi teď popisoval, napadl Petr s Martinem.

Protože, přátelé, i Martin udělal chybu.

Já jsem zmínil, že Martina také svrběly ruce. Protože významnou část přemýšlení během toho roku řešil až po prodeji firmy.

V případě Martina to totiž byl prodej jeho jediného byznysu, jeho jediného obchodního podílu. Petr mu říkal, že už má investováno tady, tady, tady, tady. Co ty? Ještě k tomu přikládal emoce. A Martin byl pod tím stále se zvyšujícím tlakem.

A i přesto, že měl dva poradce k ruce, i ti udělali nepochybně chybu. Protože včas neupozornili Martina na to, že ta strategie by také měla pracovat s likviditou, s ochranou části peněz, které budou generovat peníze pro Martinovu rodinu, pro spokojený život.

Martin si poté, co naplnil nebo začal naplňovat strategii, najednou díky své manželce Janě uvědomil, že všechny náklady předtím tahali z firmy.

Protože to bylo daňově optimální. Ale teď už tu firmu nemají. A umí převzít tahle aktiva, co teď v portfoliu mají? V jeho případě ne zcela.

Tím pádem jejich dcera studující na Harvardu měla obavu z toho, jestli se tatínek s maminkou nepohádají o tom, odkud budou brát peníze, aby ona mohla studovat v pohodě dál a rodina to nepocítila.

Tam bylo důležité to, aby to rodina nepocítila. Aby ona jako prvorozená nejstarší dcera neslyšela od svých sourozenců, že na školné na její studium peníze byly, ale oni tady doma dřeli bídu s nouzí.

Nebylo to tak, ale v určitý okamžik Martin říkal, že byl trošku ve stresu A tehdy na to přišel, neřekli mu to ti poradci: „Kdybych byl býval měl tuhle informaci dřív, tak jsem začal o rok dřív přemýšlet o té strategii.“

A já si dobře vzpomínám na slova jednoho z našich klientů, který říkal, jak mu je příjemné, že to nemusí s námi vymýšlet pod tlakem. Jeho to teď netrápí. Může hledat spousty různých alternativ, diskutovat to s námi, diskutovat to v rodině, protože ještě peníze nejsou na účtu.

 

Vladimír Fichtner

Já bych doplnil jenom naši zkušenost. Když tomu člověk opravdu dá tři hodiny měsíčně po dobu šesti, devíti měsíců, tak jako diskutujeme my společně s klientem a jeho rodinou, nebo partnerkou, případně dětmi, když jde o miliardové obchody, je na schůzce s klientem celý management tým – oni můžou diskutovat dvě tři hodiny a my odpracujeme zbytek. Upozorníme na věci, které jsou důležité. Wealth Protection/ochrana bohatství, hotovost.  Mít jasno v tom, za co vydáváme peníze, které náklady už nepůjdou z firmy. Náklady na auta někdo bude muset platit a firma to nebude, a tak dále a tak dále.

To jsou věci, na které upozorníme. Nové věci, které rodina přinese, oni nemusí odpracovat. Je na nás to udělat a kontaktovat lidi, kteří jsou specialisté na danou oblast, probrat je s nimi. Vše předpřipravit, diskutovat a prezentovat jednoduchou formou a včas. A mít jenom prostor na to diskutovat.

Ochrana bohatství a cash flow, to je něco, na co hodně lidí nemyslí, přestože ve firmě to také museli řešit. Každý ví, jak je důležité cash flow. A když to neřešili, nebo než se to naučili řešit, byl to průšvih.

Naučili jsme se to všichni, protože jinak bychom nebyli tam, kde jsme.

V Americe se občas říká Family Enterprises – rodinná firma – ne ve smyslu firmy výrobní, která něco dělá. Ale kde jde o majetek spojený s rodinou.

Spousta věcí je podobných, třeba cash flow, které je potřeba řešit.

Co je jiné, je ochrana bohatství. To nám podnikatelům není úplně přirozené. A je potřeba tomu jít trošku naproti a trošku se inspirovat jinde.

Ty už se usmíváš, je mi jasné, že k tomu máš něco dalšího.

 

Josef Podlipný

Vzpomínám si, že jsem se ptal Jany a Martina, jak se to stalo, že udělali tu chybu.

A Jana říkala: „jen mu to řekni!“

A Martin říkal, že se vlastně soustředili na věci, které je zaslepily. Říkali si, že to velký objem, bylo to skoro o miliardě. Miliarda, už je takový objem peněz, že to ani neutratí sami, jako rodiče.

A zároveň přemýšleli, aby tou miliardou nezkazili děti.

A tohle upozaďovalo, úplně vytlačilo téma, že z toho ale chtějí spokojeně žít. Vlastně si říkali, že je to tak velké, že to nejsou schopni utratit. A to je tak vnitřně…

 

Vladimír Fichtner

…Ubezpečilo, že to není problém.

 

Josef Podlipný

Přesně tak – že to není problém.

 

Vladimír Fichtner

Vlastně tomu přestali věnovat úplně pozornost.

 

Josef Podlipný

Úplně zapomněli na to, že z toho chtějí čerpat průběžně a chtějí na to navázat nějakou strategii.

To byla ta hlavní příčina.

A Martin tehdy říkal: “A to mi schválně řekni, když bychom se tehdy potkali spolu, co bys mi poradil?“

A já si myslím, že to pom touží teď všichni naši posluchači.

Co bychom vám poradili, kdybychom se s vámi setkali v době, třeba třičtvrtě roku až rok před prodejem firmy?

Vláďo, pojďme udělat takový jednoduchý návod. Co tedy udělat?

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, kterou je důležité si ujasnit, je, co pro vás znamená rodinné bohatství. Jenom si položit takovou „triviální“ otázku. A prodiskutovat ji v rámci rodiny. Případně ji nasdílet s tím, kdo vám o tom pomáhá přemýšlet. To bych řekl, že jedna z prvních důležitých věcí.

Abych to nemusel vymýšlet všechno sám, tak se budeme střídat. A ty mi dáš vždycky prostor, abych vymyslel něco dalšího.

Co je dalšího z tvého pohledu?

 

Josef Podlipný

Přímo to souvisí s tím, co jsi řekl, Vláďo.

Ptát se sám sebe, ale i ostatních členů rodiny, k jakému účelu by rodinné bohatství mělo sloužit. Když už se mají dělat nějaká strategická rozhodnutí, aby to reflektovalo i potřeby nástupců, našich životních partnerek nebo partnerů – v případě, že nás poslouchají ženy. Prostě někoho, kdo má co říct ke správě rodinného bohatství.

Dal jsem ti dostatek času?

 

Vladimír Fichtner

Já bych tenhle ten bod malinko rozvedl.

Souvisí to s tím, kolik budu potřebovat na svůj život, na svoje projekty, na život své rodiny, možná na nějaké charitativní nebo filantropické aktivity.

Je dobré si udělat takové hromádky. Zdá se to triviální, ale naše babičky kdysi dávno měly obálky. Tam měly na tohle a na tamto. Dávaly stranou peníze, aby věděly, jak přesně je rozdělit.

 

Josef Podlipný

Nebo hrníčky.

 

Vladimír Fichtner

Nebo hrníčky. Ano, to je dobrý úhel pohledu.

Ve větších penězích to není jinak.

Zůstaňme v té jednoduchosti, není potřeba vymýšlet nic složitého. Ale říct si, kolik budu potřebovat pro sebe a pro ženu do konce života, jaký máme životní styl, co nás baví, co chceme realizovat.

Co bude pro rodinu, to může být další hromádka.

A co na filantropii, charitu.

Jenom o tom popřemýšlejte. Samozřejmě se ty věci vyvíjejí. To není tak, že když dneska něco vymyslíme, že to nemůžeme za půl roku, rok změnit. Život bude přinášet spoustu změn. A stejně jako v podnikání je potřeba na ně reagovat. Stejně ve Family Enterprises je potřeba na to reagovat, ale je důležité do toho vstupovat už s něčím konkrétním. Protože jakmile víte, že budete potřebovat ročně pět milionů nebo deset milionů nebo dva a půl milionu na něco, na svůj život, dá se k tomu říct číslovka, kolik na to bude potřeba majetku z pohledu ochrany bohatství.

 

Najednou víte, že to je něco, co potřebujete mít jisté. A tady to už je něco navíc. S tím si možná můžete trošku malinko hrát, a tak dále.

Diskuse je potom interaktivní. To není tak, že všechno člověk vymyslí na první schůzce. Proto jsem říkal šest až devět měsíců a vyčleňte si na to dvě, tři hodinky měsíčně. Protože ty věci se otřásají. Ještě jsem nepotkal člověka, který by to vymyslel při první schůzce. To je nepřirozené, protože je to nová situace. Potřebujeme si to nechat trošku rozležet, a to s tím souvisí.

Předávám zase slovo, co dalšího?

 

Josef Podlipný

Vymýšlet to s někým dalším, s nějakým přizvaným expertem, dává příležitost i k tomu nasát nějakou inspiraci. Nevymýšlet kolo, nevymýšlet to, co už někomu funguje. Je to vyzkoušené možná i sto let zpátky.

Mé doporučení je přizvat experta. Společně s ním vytvořit a mít na stole písemný podklad k diskusi, nějaký plán, strategii. Nad tou diskutovat, rozebrat ji ze všech možných úhlů pohledů. A bavit se o tom v rodině. Nebýt na rozhodnutí sám.

Vracím zpátky míček na tvou stranu.

 

Vladimír Fichtner

Ty máš vždycky velmi inspirativní bod, ke kterému já mám pocit, že je ještě dobré něco doplnit.

Inspirace od těch ostatních je prostě důležitá. My, když jsme začali nějaké věci řešit v rodině, já jsem četl spoustu knížek, poslouchal jsem spoustu podcastů. A myslím, že už jsem za těch 5 let udělal docela pokrok v tom, co je potřeba. Se spoustou lidí, už dneska klientů, jsme to začali probírat.

To je asi velká výhoda našeho pohledu na svět, že nemáme jenom svůj pohled, ale máme i sdílený pohled dalších lidí kolem nás. Kteří jsou velmi inspirativní a přicházejí s podněty, na které zase jiná rodina třeba zatím nepřišla. Inspirace, bych řekl, že je jedna z důležitých věcí, která může pomoci.

A abych doplnil něco konkrétního, bude to určitě taková maličkost.

Nenechat si posílat peníze do Čech, ale rovnou do Švýcarska. Což mi přijde, že je úplně jasné a ložené, že by to tak mělo být. Ale až překvapivě často jsem skoro v šoku, jak si lidé nechávají peníze posílat do své české banky.

Je to každého věc, ale já v tom mám poměrně jasno.

 

Josef Podlipný

Když se bavíme o jiné jurisdikci, tak se nabízí, a určitě vás to napadlo také, daňová optimalizace.

Chybou bývá, že myslíme jen na daňovou optimalizaci ve spojení s tím faktickým prodejem. A už méně myslíme na daňovou optimalizaci naplňování strategie nejen pro sebe, ale i třeba pro své děti, které mohou mít jiná občanství, mohou žít nebo směřovat do jiné země. Můžeme se samozřejmě zamýšlet i nad daňovou optimalizací z pohledu nejenom majetkových struktur, ale i z pohledu dědictví a budoucích nároků nejenom na správu, ale i vlastnictví majetku.

 

Poslední věcí, která mě napadá, je – stejně jako jsme budovali firmu, byznys před prodejem narostl postupně, z hodiny na hodinu nebo z týdne na týden nebo z roku na rok, až na úplné výjimky nějakých jednorožců.

Tak je dobré i naplňování strategie postupně. Neudělat to za jeden týden, ale mít to rozházené. Protože s postupným investováním, s postupným naplňováním dlouhodobé strategie se mi spojil příběh jedné rodiny.

Kde Karel začal investovat přesně podle strategie. A protože to nebylo o jednom tlačítku, které by to spustilo a celé zainvestovalo, ale bylo to o několika krocích, se kterými dopředu počítal, uměl zareagovat na covid.

A on na to často vzpomíná. Kdyby byl v situaci, že to tlačítko zmáčkl před covidem, tak by covid neprožívali moc příjemně. Protože jedna z jeho investic byla do oblasti HORECA. To znamená hotely, restaurace, cestovní ruch. Asi si dovedete představit, že byť koupili hotel, který byl jejich snem a jezdili tam jako rodina mnoho let a byli nadšení, že ho mají, je jejich, a můžou si ho piplat a hýčkat, mohli by si říct, že je pro rodinu dost velký. Což Karel říkal – kdyby to takhle dopadlo a zainvestovali jenom hotelové řetězce, možná by si říkali, že to byla katastrofální chyba. A přitom měli dobrou strategii.

Takže investovat postupně, postupně naplňovat strategii je určitě doporučení, které se vám vyplatí.

 

Vladimír Fichtner

A diverzifikovat. Tím bych skončil dnešní povídání, protože to jsou ty nejpodstatnější věci.

 

Josef Podlipný

Přátelé, prodej firmy, prodej vašeho byznysu, který jste třeba desítky let budovali, je nepochybně zlom v životě. Opravdu zásadní moment.

 

Vladimír Fichtner

Pokud jste prodali, prodáváte, nebo možná jednou budete prodávat, možná jsme pro vás měli dneska inspiraci.

Pokud máte nějakou další zkušenost, napište nám, dejte nám vědět, ať ji můžeme příště zase nasdílet.

 

Víte, kolik hotovosti byste měli mít ve svém portfoliu?
Může vám příliš mnoho peněz na účtech uškodit?
A co když hotovosti bude příliš málo?

V této epizodě Josef Podlipný a Tomáš Tyl, šéf analytik Fichtner Wealth Managers, odhalují zajímavá fakta o optimálním množství hotovosti ve velkých investičních portfoliích.

Dozvíte se, proč i miliardáři udržují určitý podíl hotovosti a jak správně využít peníze nejen pro stabilitu, ale také pro růst.

Tomáš vysvětluje, jak chránit hotovost před inflací a proč je klíčové rozložit ji mezi bezpečné nástroje.

Zjistíte, kdy je správný čas nechat hotovost pracovat a jak promarněné příležitosti mohou stát více, než jste si mysleli.

Ať už spravujete miliardové bohatství, čerpáte rentu, nebo jste teprve na cestě k ní, tato epizoda vám poskytne praktické rady, které můžete ihned aplikovat.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry.

Dnešním hostem je náš šéf analytik, Tomáš Tyl.

Tomáši, vítej!

 

Tomáš Tyl

Ahoj Pepo. Zdravím posluchače, dobrý den.

 

Josef Podlipný

22 let zkušeností Tě, Tomáši, opravňuje být tím hlavním zdrojem inspirací k dnešnímu tématu – optimální množství hotovosti v investičním portfoliu.

Pojďme se rovnou na to téma podívat z pohledu majetkového správce rodinného bohatství.

A když říkám majetkového, tak klidně s majetkem převyšujícím jednu miliardu korun.

Jak významná je hotovost v takovém portfoliu?

 

Tomáš Tyl

Než se pustíme do odpovědi na otázku, jak významná je, bychom si měli říct, co vlastně hotovost v portfoliu znamená. O co jde.

Protože pojem hotovost můžou mít lidé spojen vyloženě s penězi, které mají v ruce, v peněžence.

V tomto směru v dnešní společnosti toho není potřeba mnoho. Ale my se o hotovosti bavíme jako o složce portfolia, nebo se taky hovoří o nástrojích peněžního trhu. A hovoříme tak o penězích se splatností, nebo s durací, do jednoho roku.

To znamená, jsou to poměrně likvidní peníze, které ale můžeme mít na účtech, ale třeba i termínovaných vkladech, nebo v krátkodobých dluhopisech a podobně.

To, o čem mluvíme není hotovost v peněžence.

Bavíme se o té nejkonzervativnější složce portfolia, která by měla být nejbezpečněji uložena.

A která patří do portfolia každého investora. I když se svým způsobem může zdát být nudná a nezáživná.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji. Nepochybně vás posluchače teď zajímá, když už víte, co hotovost opravdu znamená, jaké je optimální množství hotovosti v portfoliu?

 

Tomáš Tyl

Jako ve všem ve financích, neexistuje jedna jednoduchá, univerzálně platná odpověď, která by platila úplně pro všechny.

Vždy záleží na konkrétním klientovi nebo investorovi, na okolnostech a třeba také na rizikovém profilu.

To je taková první věc, od které se to odráží – jaká je tolerance investora k riziku. To souvisí s úlohou hotovosti nebo nástrojů peněžního trhu v portfoliu, protože úloha této části je především likvidita. To znamená, že to jsou prostředky, které jsou rychle dostupné a víme, že za každého tržního počasí tyto peníze dostupné budou.

Když zainvestujete do akcií, může se stát, že přijdou poklesy a bude opravdu nevhodné realizovat prodeje, realizovat ty ztráty, vyprodávat. Bude naopak vhodný čas nakupovat.

Akcie jsou sice likvidní v tom směru, že je velmi snadné je rychle prodat, ale nemusí být zrovna vhodná doba.

I s dluhopisy může nastat situace, že není úplně vhodná doba se jich zbavovat. A může být situace, kdy je naopak vhodné je přikupovat.

Proto by tady měla být určitá část portfolia, která je skutečně rychle k dispozici, je likvidní. A víme, že když do ní sáhneme, nerealizuje ztrátu. Nebude nevhodný okamžik pro vybírání.

A to je jedna funkce hotovosti.

 

Další funkce hotovosti je snížit kolísání portfolia pro investory, kteří jsou konzervativnější, kteří nesnesou tak velké kolísání v portfoliu.

My se domníváme, že i v portfoliu konzervativního investora mají svou významnou složku akcie, dluhopisy. Je možné se někdy setkat s přístupem, že když někdo spadne do konzervativní skupiny, vůbec takové věci nemá.

Ale na druhou stranu i u těch klientů, které my označujeme za vyvážené nebo růstové, by nějaká složka hotovosti, když mají peníze na rentu, měla svůj smysl.

Jedno z vodítek, jak velká část portfolia by v této složce měla být, je rizikový profil klienta.

To je něco, co by si každý měl vyjasnit, než začne investovat. Jaký je jeho rizikový profil a jak případné kolísání portfolia a propady na něj budou působit z emotivní stránky.

Čím konzervativnější investor je, tím může být složka hotovosti vyšší. To je jeden úhel pohledu.

 

Další úhel pohledu je to, na co je portfolio určeno a kdy budu prostředky potřebovat. Pokud jsem budoucí rentiér a je to daleko v budoucnu, pak složka může být různá. Kromě rezervy, kterou mám na běžné výdaje, kdyby došlo k výpadku příjmů. Ale jinak mám dostatek času, nepotřebuji tu likviditu.

Když tím cílem je naopak renta, má smysl mít podíl hotovosti o něco větší. Pokud by nastalo to, že nebudu moci plně čerpat rentu z akciové části portfolia nebo z dluhopisů, a cash flow, které portfolio přináší, dividendy a úroky, mi to nepokryjí, je tu právě hotovost. Z té můžu čerpat na své potřeby, na svoji rentu poměrně delší dobu.

Pokud mám ale takové portfolio obecně na růst nebo část portfolia na růst, kde mi vlastně o výběr renty nejde, tam podíl hotovosti může být zase naopak velmi nízký, protože tam mohou být prostředky více investovány.

Takže odpověď leží v tom, jaký mám rizikový profil a v tom, kdy prostředky budu potřebovat. U opravdu velkých investorů, miliardářů, záleží na přístupu, který ke svému portfoliu mají.

 

Pokud jsou to skutečně peníze, které chtějí částečně čerpat a částečně nechat růst v tradičních aktivech, potom podíl hotovosti může být relativně nízký. Odvíjí se to od požadované renty apod. Ale také se setkáváme s investory, kteří chtějí být hodně aktivní a využívat hodně různých příležitostí.

Třeba přímo investují do firem, dávají peníze do private equity a tam může být opět potřeba držet hotovost na příležitosti vyšší, protože tyto příležitosti můžou přicházet nepravidelně. To je jedna část.

A druhá věc, když jsou třeba private equity fondy, je tam tzv. commitment, tj. závazek posílat peníze. A je potřeba ty peníze v takovou chvíli mít.

 

 

Josef Podlipný

Rozumím.

Ty jsi hezky, Tomáši, řekl, jakou roli může hotovost naplňovat a co bychom měli mít na mysli ještě předtím, než se budeme zabývat myšlenkou, jak velký procentuální podíl z celkového majetku má hotovost mít.

Jaká jsou rizika, že to rozhodnutí uděláme špatně a budeme mít té hotovosti moc?

 

Tomáš Tyl

Největší riziko hotovosti je znehodnocení inflací.

Pokud v rámci hotovostní složky portfolia nebudeme mít nástroje, které jsou na inflaci navázané, a tudíž nás pomáhají před ní chránit, to velké riziko je, že přijde vysoká inflace a výnosy, které budeme mít na hotovosti, budou příliš nízké.

My jsme teď v situaci, kdy výnosy jsou poměrně ještě pořád zajímavé. Díky růstu sazeb bylo možné na bezpečných státních hotovostních nástrojích vydělávat 5, 6 %. Teď se to snižuje s tím, jak jdou sazby dolů. Samozřejmě výnosy jsou teď nižší, ale to jsou výnosy, které dlouhodobě na peněžním trhu nebývají.

A ještě pár let zpátky jsme mohli vidět situaci, kdy naopak třeba fondy peněžního trhu investorům ztrácely peníze, protože výnos na peněžním trhu byl tak nízký, že i poplatek, který fondy měly a nebyl nijak vysoký, to celé strhnul do ztráty. A fondy peněžního trhu prodělávaly. V Evropě dokonce prodělaly, i když by neměly žádné poplatky, protože německé krátkodobé dluhopisy měly zápornou sazbu.

Samozřejmě to riziko může být, že výnos je příliš nízký, přijde vyšší inflace a peníze se znehodnotí. Proto nemá smysl mít hotovosti příliš.

Pokud by se portfolio skládalo jenom z hotovosti a dluhopisů, vyšší inflace může hodnotu takového portfolia znehodnotit. Což znamená, že my sice vidíme stále vyšší částku na svém účtu nebo na výpisu, kde vidíme instrumenty. Ale můžeme si za to koupit daleko méně. A to je to největší riziko. Příchod inflace, znehodnocení.

To je něco, co nás může potkat a proti čemu nás jednak může chránit ta další část portfolia, akciová složka a podobně byznysové nemovitosti.

 

Na druhou stranu tady byla příležitost nakupovat proti-inflační dluhopisy, které my u našich klientů také bereme jako součást hotovostní složky, protože se dají každý rok částečně vybrat a zároveň jsou velmi bezpečné v tom, že jejich cena neklesá.

Z tohoto hlediska jsme je chápali jako část peněžního trhu našich klientů. To byla určitě dobrá investice, která pomáhala chránit proti riziku inflace, ale už není dostupná. Byly poměrně unikátní, a i na světovém trhu, pro investory velmi výhodné, ale už nejsou dostupné. Ostatní nástroje mají to nebezpečí, že vysoká inflace povede k jejich znehodnocení.

 

Ještě je tu samozřejmě jedno důležité riziko, podle toho, kde peníze uložíme.

Když se bavíme o menších investorech, kteří potřebují uložit stovky tisíc nebo dolní jednotky milionů a dají je třeba na termínovaný vklad, vztahuje se na ně pojištění vkladů. Je to poměrně bezpečné. Samozřejmě alternativou jsou peněžní fondy. Je důležité, aby tam byly bezpečné cenné papíry.

Problém nastává, pokud na termínované vklady potřebuji uložit desítky milionů, což je přesně situace lidí, kteří mají stovky milionů nebo miliardy a tam už nelze na pojištění vkladů spoléhat.

 

Velmi důležité je, když peníze dávám do podobných instrumentů, rozkládat je, aby nebyly všechny na jednom místě. Aby nás to, že se nějaká banka položí, neohrozilo.

 

My s našimi klienty, když využíváme termínované vklady, chceme, aby to byly systémově významné banky. To znamená banky, které si vlády nemohou dovolit nechat padnout. Protože v tu chvíli by přišla lavinovitě krize. I když na to samozřejmě nelze vždycky předem spoléhat, je velká šance, že takové banky se zachrání. Zatímco banky, které nebudou systémově významné, se záchrany třeba dočkat nemusí. I v těchto bankách my to poskládáme tak, aby peníze nebyly všechny na jednom místě.

I tohle je dobré mít na mysli, zvláště pokud se jedná o hotovost.

 

Josef Podlipný

Přátelé, pro mnohé z vás nebylo překvapením, jaká rizika jsou spojena s tím, že budete držet velký podíl hotovosti ve svém portfoliu. I přesto je důležité si to stále opakovat.

Kdy naopak, Tomáši, držet větší hotovost?

 

Tomáš Tyl

My s hotovostí pracujeme jako s ostatními aktivy a převažujeme ji a podvažujeme podle toho, co se na trhu děje.

Momentálně stále ještě, i když už řada investorů se pouští do delších dluhopisů, my stále ještě převažujeme hotovost proti dlouhodobým dluhopisům. Protože se domníváme, že jeden ze scénářů, který může přijít, je návrat inflace a návrat vyšších sazeb. A v takovém případě bychom v těch dlouhých dluhopisech nechtěli být příliš.

Může být strategicky situace, že je vhodné hotovost navyšovat.

Někdo může navyšovat hotovost, pokud se domnívá, že třeba akcie jsou v bublině a může přijít jejich pád.

My jsme teď psali pro naše klienty, že se nedomníváme, že by na akciích bublina byla. Ale pokud bychom si to mysleli, jedna z cest je snížit podíl hotovosti a snížit podíl akcií ve prospěch hotovosti. S tím, že až akcie budou zase levné, naopak využijeme hotovost k nákupům.

To je samozřejmě také přístup, pokud řídíme takticky, převažujeme/podvažujeme akcie, dluhopisy a další věci v portfoliu. Hotovost můžeme zvyšovat v dobách, kdy třeba nechceme být na trhu rizikovějších aktiv. A naopak snižujeme ji v dobách, kdy tam chceme vstoupit.

 

Josef Podlipný

Tomáši, my v rámci tématu o hotovosti, jejím dostatku nebo nedostatku v investičním portfoliu, kroužíme kolem optimálních hodnot.

Lze vůbec říct, jaký je optimální poměr mezi hotovostí a investicemi?

 

Tomáš Tyl

Jak jsem říkal, je to individuální, vždycky je potřeba vycházet ze znalosti klienta a informací o něm. Pak umíme stanovit, jaký poměr je vhodný.

My v hotovosti i trochu rozdělujeme rezervu, která by vždycky měla být přítomná právě pro nákupy při poklesech. A kterou můžeme využít na nenadálé výdaje, které klient má. Protože máme zkušenosti s tím, že někteří investoři mají poměrně často nenadálé výdaje. To je taková rezerva.

Pak je část, které říkáme investiční hotovost. To je ta hotovost, kterou chceme mít proto, že ji nechceme mít umístěnou třeba v dlouhodobějších dluhopisech.

Když se na ta čísla podíváme, u klientů, kteří jsou rentiéři a mají výplatu renty, se pohybujeme s rezervou na 6 až 11 %. Podle toho, jestli jsou růstoví klienti, ti ji mají menší. Konzervativní klienti větší.

Když to jsou investoři s rentou, investiční hotovost je u nás v portfoliu nyní kolem 10 % u růstových rentiérů.

15 % u klientů, které nazýváme vyváženými.

U konzervativních 23,5 %.

To je podíl hotovosti dohromady.

Když to sečteme, je to přibližně 35 % u konzervativních, 25 % u vyvážených a 17 % u růstových klientů.

Ale jsou to klienti, kteří chtějí vyplácet rentu.

Pokud klient nechce rentu z portfolia nebo jenom z části portfolia, podíl hotovosti výsledně může být určitě nižší. Pokud je to někdo, kdo má hodně vedlejších projektů, může být důležité mít hotovosti více.

 

Josef Podlipný

Tomáši, teď nás poslouchají miliardáři, kteří se mnohdy nechají inspirovat i úspěšnými rodinami, které mají vlastní Family Office.

A i my se necháváme inspirovat tím, jak vypadá složení takovýchto portfolií třeba od švýcarské banky UBS.

Tam je desetiprocentní podíl hotovosti. Jak se popasuješ s tímhle podílem na celkovém majetku klienta, vyjma vlastního byznysu?

 

Tomáš Tyl

U opravdu velkých investorů podíl hotovosti 5 až 10 % je to, co vidíme, že je běžné. To je to, co na trhu dostačuje. Protože v tom případě jde na rentu relativně malá část. Rezerva na živobytí je jen malá část majetku. A velká část může být skutečně investována více dynamicky. 5 až 10 % může být rozumná hodnota. Může to být opět individuální. To se bavíme včetně právě private equity nemovitostí na pronájem a podobně. Nejenom ve finančních aktivech, ale v celkovém portfoliu.

A je vidět, že i u takto velkých klientů není hotovost nula, ale zároveň nemusí být vyloženě velká.

Možná může být také zajímavá inspirace u Warrena Buffetta. Často se sleduje jeho hotovostní složka portfolia. Aktuálně je vyšší, kolem 25 %. To znamená, nyní má v hotovosti více. Redukoval nějaké pozice.

Druhá věc je, že Warren Buffett má v portfoliu zároveň pojišťovny, takže on má tu potřebu hotovosti. Sice nepotřebuje vyplácet rentu, ale pojišťovny potřebují rezervy. Potřeba hotovosti v Berkshire Hathaway je vyšší, než by bylo normální. A samozřejmě to je vidět i když se díváme na minulost, jaká je hotovostní složka portfolia. Je tady vidět, že i Warren Buffett hotovost úplně nevynechává.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuju.

Já přidám v reakci na zmíněného Warrena Buffetta i vlastní zkušenost.

Chci pro vás, posluchače, dodat jedno takové doporučení.

I když uvidíte rostoucí anebo klesající hotovost v takto významném portfoliu, jako je nepochybně portfolio Warrena Buffetta, je potřeba si to dávat do souvislostí a nedívat se jenom na procentuální podíl ze spravovaného majetku.

A také se dívat i na období, kterým správce prochází, protože nepochybně v nejistotách mívají větší hotovost pro to, aby byli připraveni na příležitosti levnějších nákupů. V obdobích růstu naopak mívají hotovost menší. Do té doby, dokud nerebalancují portfolio a nemění aktiva jedno za druhé.

 

Tomáš Tyl

Někdo se může na hotovost dívat právě takovým způsobem, že když jsou příležitosti, tak jí hodně vydává. Když naopak příležitosti nejsou, nechává si jí více, a složka hotovosti více kolísá nahoru a dolů.

To je samozřejmě přístup, který je blízký někomu, kdo chce více spekulovat. To se samozřejmě může vyplatit a někdy to může také hrubě nevyjít.

Náš dlouhodobější strategický pohled se dívá na to, a my to často vidíme u některých investorů, že si nechávají hotovost pro nějakou příležitost. Ale když ta příležitost přijde, nevyužijí ji. Například čekají a říkají: „Na trh je podle nás lepší investovat poté, co dojde k propadu“, a čekají na propad. Mají připravenou hotovost právě na propady.

Jenomže mezitím, než propad přijde, trh uteče výrazně výše a po propadu je daleko výš, než byl, když tu hotovost začínali hromadit nebo ji měli připravenou.

A na druhé straně, když propad přijde a příležitosti se objeví, objeví se obvykle ve chvíli, kdy ekonomická situace naopak vypadá hrozně špatně. Kdy si všichni říkají „No, ale teď, když jsou ty špatné časy, tak já nevím, jestli se ten trh vůbec obrátí, jestli nepůjdou akcie ještě dál. Kupovat malé firmy, které zkrachují, to už vůbec nemá smysl.“

A zase nezainvestují, nevstoupí na trh a tu hotovost nechávají zase v této složce dále. Výsledek je, že promarní příležitosti úplně. Kdo se do toho pouští, musí vědět, kdy opravdu zareaguje a jestli to, být mimo trh, mu nepřinese větší škodu než na tom trhu být. I když se to prostředí může zrovna zdát třeba příliš drahé.

To je určitě pohled, který já vídám často. Tuto chybu, že někdo čeká, čeká a čeká příliš dlouho. Myslím si, že je dobré se tomu vyvarovat.

 

Josef Podlipný

Tomáši, bavíme se o podílu hotovosti v portfoliu miliardáře.

A miliardář mnohdy říká: „Já nepotřebuju hotovost, koukejte, kolik mám stovek milionů nevyplacené dividendy nebo v závazku svého byznysu vůči mně. Já si to vy platím kdykoliv.“

Jak se díváš na tenhle podíl hotovosti v portfoliu?

 

Tomáš Tyl

To určitě může být problematické, protože v praxi se pak ukazuje, že to nemusí být úplně kdykoliv. Samozřejmě tam může být daň a podobně. Nebo může nastat situace, kdy je vhodné nakupovat a jsou vhodné příležitosti, ale v tu chvíli to bývá, že ekonomika na tom není úplně dobře. A v tu chvíli ta firma většinou ty peníze potřebuje a najednou je vyplatit nejde. Najednou se ukáže, že se firmě hodí a používají se na investice nebo záchranu byznysu a podobně.

V dobrých časech se zdá, že mám hotovosti hodně. Ale v těch časech, kdy ji najednou potřebuji, se může stát, že do firmy sáhnout nemůžu, a proto je lepší mít ji stranou, mít ji opravdu rychle k dispozici. Vědět, že to je ta hotovost, kterou mám na tyto účely rezervy a podobně. Protože právě ve chvílích, kdy dochází k té největší potřebě, obvykle ji potřebuji na více místech najednou. A hotovosti může být nedostatek.

 

Josef Podlipný

Tomáši, čerpat z tvých více než 22letých zkušeností bylo pro většinu nebo dokonce pro všechny z našich posluchačů jistě inspirací.

Dnes jsme si povídali o důležité roli, jakou hraje hotovost v portfoliích miliardářů.

Co bys řekl na závěr jako doporučení, když miliardář, správce majetku, chce zachovat rozumný dlouhodobý růst svého spravovaného portfolia a zároveň to portfolio chránit?

 

Tomáš Tyl

Určitě je důležité na jednu stranu na hotovost nezapomínat.

Je to důležitá složka portfolia, která má svůj význam.

V některých časech může mít velkou roli, ale na druhou stranu je důležité to ani nepřehánět. Je důležité vědět, že to je něco, co patří i k portfoliu velkých klientů – i ti část v hotovosti mají.

Mít 5–10 %, pokud mám majetek výrazně vyšší, než kolik potřebuji na rentu, je určitě v pořádku.

Pokud mám majetek, který je taktak na rentu, podíl by měl být i vyšší.

 

Josef Podlipný

Tomáši, moc děkuju. I Vám posluchačům a přeji Vám, aby i Vám hotovost pomáhala ve Vašich portfoliích. Nejenom pro případy, kdy se blíží levné nákupy, ale především v okamžiku, kdy potřebujete žít spokojený život a učit se spravovat váš rodinný majetek.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám spoustu investorských a správcovské úspěchů.

 

Tomáš Tyl

Já děkuji za pozvání a ať se daří.

Na shledanou.

 

 

Jedno z největších dilemat majetných rodin: Kdy je správný čas přejít z budovatelské strategie na ochrannou? A je vůbec nutné mezi těmito přístupy volit?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílejí své zkušenosti z dlouholeté praxe s klienty, kteří vlastní firmy v miliardových hodnotách.

Na příkladu americké rodiny, která se během nemovitostní krize dostala do vážných problémů, ukazují, jak důležité je včas myslet na ochranu rodinného bohatství.

Diverzifikace, plánování a vyvážené portfolio jsou klíčové prvky, které chrání majetek nejen pro současnou generaci, ale i pro ty budoucí.

Pokud vás zajímá, jak správně nastavit rovnováhu mezi růstem a ochranou majetku, poslechněte si tuto epizodu podcastu Mezi Rentiéry, kde se dozvíte praktické rady a strategie přímo od těch, kteří se tomuto tématu věnují každý den.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný. Vítám Vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner. Dnes nás čeká opravdu zajímavé téma pro toho, kdo už má významně veliký majetek.

 

Josef Podlipný

V dnešním díle se zaměříme na dvě rozdílné strategie, dva rozdílné přístupy k bohatství.

Budování a ochrana.

Vláďo, když se rovnou podíváme na to, jaký je rozdíl mezi těmito strategiemi. Napadá Tě, jako zkušeného investora a správce rodinného bohatství a zároveň průvodce řady rodin, které mají ve správě majetek i v řádech miliard, popis k těmto strategiím a k těmto přístupům?

 

Vladimír Fichtner

Vyplývá zjednodušeně z popisu.

Nejprve buduji, buduji, bojují o přežití, bojuji a buduji, a postupně, když se mi daří, majetek samozřejmě roste. A roste docela rychle.

Součástí této strategie je přijímání rizik, rychlé rozhodování, využívání díry na trhu a podobně. A to je to, proč jsme dokázali firmy vybudovat.

Chvilku to trvá, není to ze dne na den, ani za rok, ani za dva. Ale dvacet let je normální doba. Třicet let je lepší, samozřejmě.

Není divu, že dneska už tyto firmy dosahují třeba miliardových velikostí. Ale je to boj, zjednodušeně řečeno. Když si každý vzpomene na své začátky, ví, o čem mluvím. Co se týče ochrany bohatství, ta přichází až v určitém okamžiku. Přichází, až když si uvědomím, že už mám majetek dost velký na to, že by se mi nemuselo povést ho znovu vybudovat do takové velikosti. Už bych nemusel mít takové štěstí, už bych nemusel mít takovou příznivou situaci kolem sebe, už bych nemusel mít tolik energie, kterou jsem měl před dvaceti nebo třiceti lety, když jsem začínal.

Je to spojeno s velikostí i s časem, a malinko s věkem.

Je ale asi důležité si uvědomit, že to není o tom, že buď mám strategii růstu, nebo mám strategii ochrany.

Ani já dneska nemám jenom strategii růstu nebo strategii ochrany.

Pořád zůstávám, dnes už minoritním, akcionářem společnosti Fichtner. A tam věřím, že to je růstová příjemná složka rodinného majetku. Respektive jako rodina tomu věříme a chceme si ji dlouhodobě zachovávat.

Už na větší část majetku aplikujeme ochranářskou strategii. Strategii Ochrany bohatství/ Wealth Protection. To je jedno, jak tomu budeme říkat.

Opravdu intenzivně přemýšlíme o tom, jak o majetek nepřijít. Jak samozřejmě vydělávat, protože Ochrana bohatství neznamená nevydělávat.

Ale když bych si musel vybrat, tak budu raději chránit.

Nemusím si vybrat, můžu i vydělávat a přitom chránit, ale je to trošku jiný mindset.

Jak to vnímáš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Já rozdíl mezi těmito dvěma přístupy ukážu na příběhu americké rodiny, kterou jsem mnoho let zpátky potkal a která mě svým životním příběhem a budováním rodinného bohatství velmi zasáhla.

Tato rodina budovala primárně své bohatství v nemovitostech. Když americká, tak v Americe. A bohužel měla jen nemovitosti. Měla je velkou částí pořízené z cizích zdrojů a nemile a zásadně ji zasáhla nemovitostní krize. Více o tom hovořila žena zástupce této rodiny, protože měla opravdu strach. Velký strach o to, že jim v uvozovkách nezbyde ani na spokojený život. Na výdaje, které měli poměrně vysoké. Čtyři děti na vysokých prestižních školách, výdaje spojené s jejich bydlením a koníčky, které byly poměrně velmi vysoké z pohledu srovnání, na která jsme byli zvyklí tady z naší malé české kotliny.

Ona se opravdu velmi strachovala a dostávala svého manžela pod extrémně silný tlak, který v určitém okamžiku zvýšily i banky.

Řekli mu, že musí část splatit. Dokonce i v Americe se musí část splatit. A netolerovali to, že by ty úvěrové linky mohly existovat třeba vyšší desítky let.

On na to vzpomíná tak, že jeho velkou chybou bylo, že nechránil část majetku pro spokojený život rodiny.

Byl nám velkým poučením i v době, kdy jsme se orientovali na americký trh, také do nemovitostí.

Říkali jsme si, že to je skvělá příležitost.

A on nás upozornil na to, že určitě ne se vším majetkem, protože to by bylo opravdu nebezpečné a určitě musíme myslet i na zadní kolečka.

Prostě myslet na nějaký příjem, na nějaké výdaje, na nějakou stabilitu těch příjmů, aby byly schopny pokrýt výdaje.

Takhle se dívám na ten rozdíl já, a nejsem sám.

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu to není typický pohled tady u nás v ČR.

Hodně lidí, se kterými se potkávám, má pocit, že to nemusí řešit, protože těch peněz je hodně. Firma jede, přináší stovky milionů ročně. Tak se to začne vracet do firmy, nebo koupíme do firmy ještě další nemovitost nebo něco podobného.

Lidé dlouho, někdy až příliš dlouho, zůstávají v jednom subjektu a nabalují majetek pod jedno jméno, pod jednu firmu a relativně pozdě diverzifikují a začínají si uvědomovat možné problémy.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty teď mluvíš o čase. A věřím, že vás posluchače, stejně tak jako nás, když jsme se seznamovali se správou rodinného bohatství, určitě napadá otázka – kdy tedy uvažovat o jiném přístupu? Co by měly být takové spouštěče?

Pojďme to trošku zjednodušit.

Co by měly být třeba takové dva, tři hlavní spouštěče nějaké možné změny? Co jsou hlavní impulzy?

 

Vladimír Fichtner

Z mojí zkušenosti vyplývá, že to je okamžik, kdy si řeknu, že už mám dost, a tak by stálo za to možná začít přemýšlet, jak o to nepřijít.

Anebo také může přijít okamžik, že už toho mám dost. Už nemám tu sílu, energii a rád bych to předal dál.

A najednou, právě s tím předáváním, a to je moje osobní zkušenost, přichází velká obava, jestli to ti další budou dělat tak dobře jako já.

Dokud to mám v rukou, dokud jsem celý den od rána do večera v práci a přemýšlím o rizicích, tak vím, že to vždycky zvládnu. Samozřejmě nemyslím na to, že můžu být nemocný nebo že se mi může něco stát a firma potom možná zanikne.

Když to všechno dělám, když to všechno řeším já, a nikdo jiný neexistuje, může to být potenciální průšvih pro firmu a její dlouhodobé fungování.

Ale když najednou předáváte žezlo, obava, že to nemusí vyjít, pokud firmu nemáte opravdu připravenou v klidu na to, že rozhoduje někdo jiný a vy jste už akcionář, může být opravdu významná. Ten, kdo jste to zažil, tak víte přesně o čem mluvím. Pro mě byla tato obava velmi významná a byl to jeden ze spouštěčů k tomu, že, ochrana je prostě kritická. Potřebuji tu ochrannou část majetku, abych měl klid, abych věděl, že do konce života můžu žít tak, jako žiju dneska. A stejně tak celá moje rodina.

To bylo třeba pro nás důležité.

Jak to bylo u vás? Vy jste si zažili něco jiného, vaše rodinná historie nebyla úplně jednoduchá, a mě docela zajímá tvůj úhel pohledu.

 

Josef Podlipný

V podstatě to jsou takové tři hlavní spouštěče.

Prvním je tržní cyklus nebo prostě nějaké dění na trhu.

My jsme získali díl majetku od svých předků, ale až poté, co o něj předci přišli. Tržní cyklus vnímáme jako něco, co by mělo poukazovat na to, že když všechno roste, tak to nikdy nebude růst do nebes a nekonečně dlouho. To by nás mělo vést k nějaké opatrnosti, třeba i zachování části majetku.

Mimořádně důležitým spouštěčem jsou životní fáze. To jsi už zmínil. Prostě pokud nám je více let, tak je, a mělo by být pro nás důležité část majetku zachovat. Zachovat jeho reálnou hodnotu.

Poslední velký a silný spouštěč, pokud to opravdu myslíme se zachováním rodinného bohatství mezigeneračně vážně, je nástupnictví.

Protože ne všechno z našich dovedností a zkušeností je replikovatelné. I přesto, že to budeme předávat zkušenostmi, příběhy, srozumitelně a intenzivně svým nástupcům. Je dobré myslet i na to, že svět se mění. Dynamika se mění, mezigeneračně se mění potřeby a je pak dobré přistupovat ke správě majetku tak, abychom nestavěli bariéry. Ale naopak abychom dali příležitost reagovat na změny, na rozdílnou dynamiku, na rozdílné potřeby.

No a lépe se rozinvestovává to, co je chráněno než odinvestovává to, co je v růstovém budovatelské módu.

 

Vladimír Fichtner

Doplním jenom za nás – poté, co přešla fáze obavy, tak přišla fáze, že si také chceme užívat života.

Že jsme byznysu už dali dost, šidili jsme sebe navzájem, šidili jsme rodinu a vlastně to s tím také souvisí. Alespoň u nás.

 

Josef Podlipný

Nicméně, Vláďo, každý investor má budovatelskou anebo ochranářskou fázi spojenou třeba s jinými aktivy.

Jaká aktiva se asi nejčastěji objevují a mohli bychom je klidně doporučit pro budovatelskou anebo naopak pro ochranářskou fázi?

 

Vladimír Fichtner

Budování je samozřejmě o vlastním podnikání. To je největší plus. Ne nutně nejrychlejší, ale je to poměrně osvědčený způsob, pokud se nám to povede, jak vybudovat a získat majetek.

Ve fázi ochrany je to spíš podnikání jiných lidí, na kterém se podílím. Buď prostřednictvím nákupu akcií jiných firem, nebo nákupu dluhů jiných firem tím, že investuji třeba do jejich dluhopisů.

Řekl bych tedy vlastní podnikání v první fázi, finanční aktiva ve druhé fázi.

Ale jak už jsem říkal na svém vlastním příkladu, je to kombinace. Není to tak, že jsem podnikatel, přestávám být podnikatel a už nikdy nebudu dělat nic jiného.

Spousta klientů, se kterými se bavíme a se kterými pracujeme, a s některými jsme už opravdu i dobří přátelé, říkají: „Jo, já s tebou rád diskutuji tu ochranu, i když si pořád dělám tu svoji část. A buduji firmu nebo nějaký další byznys, protože ochranu nemám tak silně vybudovanou.

Chápu ji, ale potřebuju v ní mnohem víc pomoct, protože mi není přirozená.“

A to je asi důležité si uvědomit, že většině podnikatelů je samozřejmě přirozené to budování. Je to v nás a těžko to z nás někdo může úplně odstřihnout.

A je dobře vědomě jít po té ochraně, uvědomovat si, co to znamená. Uvědomovat si, jaké mám výdaje a co vlastně potřebuji. Kolik majetku potřebuji v bezpečnějším módu, abych vždycky mohl výdaje pořešit. Abych nedopadl jako v příběhu z Ameriky, tvých dobrých známých, kteří v jeden okamžik měli strach, jestli vůbec budou mít na svůj životní styl.

To si myslím, že je přesně ten okamžik, kam se nikdo z nás nechce dostat.

Když už se o tom bavíme, jak to vlastně dopadlo? Jak vypadá dnes portfolio toho člověka, o kterém jsi mluvil?

 

Josef Podlipný

Říkejme mu třeba Marek. Já to ale přesně nevím. Vím však, že v nemovitostech už zdaleka nejsou v takovém procentuálním zastoupení, jako byli v minulosti. To bylo hraničící s 95 procenty, opravdu velmi významný podíl.

A stejně tak velikost majetku doznala dramatické změny, byť znovu v určitém období narostla.  Jeho děti říkaly, že tuhle chybu, co udělal náš táta s mámou, už nikdy neuděláme.

Jak to vypadá, jsou poučeni a snaží se přistupovat k majetku právě tak, že nejenom budují, ale i chrání.

Když bych k tomu měl přidat i vlastní zkušenost, a ještě i sdílenou od dalších rodin, začal bych těmi nemovitostmi. Je úplně jiný přístup jít do nemovitostí komerčního charakteru, mít nemovitosti v nějakých vývojových centrech a spoléhat se na to, že tam bude obrovská poptávka po kancelářích.

Opět uvedu příklad jedné rodiny, která podniká v Americe, už má dvojí občanství, ale donedávna to byla rodina s českými kořeny. Ta se hrozila při pohledu na pokles zájmu o komerční nemovitosti.

V minulosti nebylo zvykem, že by neměli kanceláře pronajaté. A teď se pohybovali hluboko pod 50 % pronajatých kanceláří, což není vůbec příjemný pocit.

Když se tato rodina snažila nabídnout na trh jednu ze svých kancelářských budov kousek od Manhattanu, zjistili, že o ni vůbec není zájem.

Zájemci o budově uvažovali jako o budově, kterou budou muset zcela předělat úplně k jinému účelu. V žádném případě v ní nechtěli zachovat kanceláře, což mělo poměrně dramatický dopad na cenu. A zrovna u této budovy mi stále ještě současný majitel říkal, že by ji museli prodat s docela zásadní ztrátou.

Při budování je běžné, že jdu na něco, čemu věřím, nebo do oblastí, které jsou spojeny s nějakou dosavadní zkušeností. V jeho případě budovali jen komerční nemovitosti. Ve fázi ochrany naopak diverzifikací nemovitostního portfolia jdu po stabilním příjmu, mám třeba komerční a rezidenční nemovitosti anebo dokonce jen rezidenční nemovitosti, které mají poměrně vyšší naději, že projdou i krizovým obdobím.

To je nepochybně velký rozdíl.

Stejně tak jako je velký rozdíl, jestli mám vlastní byznys nebo private equity nebo venture capital investice. Oproti public equity, kde mám ještě třeba diverzifikované portfolio díky tomu, že mám třeba v ETF index S&P 500.

500 nejlepších, největších společností Ameriky. A navíc, pokud nesplňují tato kritéria, která jim umožnila zařazení do tohoto indexu, tak jsou automaticky nahrazeny jinou společností. Tam míra pokrytí nějakého rizika je vysoká, protože trh diktuje to bezpečí.

To je úplně jiný přístup, jiný mindset.

Já jsem zmínil roli diverzifikace, ty v rámci této diskuse také několikrát.

Teď podle mě stojí za to nasvítit roli diverzifikace s ohledem na rozdílnost přístupů, když buduji a když chráním.

Jak se v těchto oblastech odráží diverzifikace?

 

Vladimír Fichtner

Při budování se jednoznačně více koncentruji. Protože nemám tolik síly, abych dělal pět projektů najednou. Respektive někteří jako Elon Musk, asi tu sílu mají, ale takových není úplně mnoho. To je jedna z věcí, kterou jsem se naučil při našem pobytu v Americe, že ti Američané mají opravdu ten fokus velmi silný. Když jsem odjížděl do Ameriky, měl jsem několik byznysů, a když jsme přijeli zpátky po třech letech, tak jsme se domluvili s partnery, že prostě každý budeme dělat jenom jeden byznys. A nebudeme dělat kompromisy. Každý půjdeme podle svého.

Proto rozumím úplně tomu, když se s někým potkám a on říká: „Jo, tak jsme se domluvili se společníky, že je vykoupím. A teď už to dělám podle sebe.“

Často to tak bývá, že jedna mysl může být trošku rychlejší, je ochotná brát rizika, a to se může pozitivně projevovat v nějakém růstu toho majetku.

 

Josef Podlipný

Jak se promítá diverzifikace do rozdílu těch přístupů?

 

Vladimír Fichtner

U ochrany bohatství je to přesně obráceně.

Musím být rozvážný, přemýšlet o rizicích předem a raději být pomalejší než příliš rychlý a nenavézt se do něčeho, co může zkolabovat.

Což je v podnikání normální. Samozřejmě těch slepých cest, které jsme měli za těch dvacet let budování firmy, bylo mnoho, ale nakonec se ukázaly i nějaké, které vyšly.

Kdežto ve správě majetku z pohledu Ochrany bohatství už nechci o majetek přicházet. Dělám všechno pro to, abych o něj nepřicházel. A tam je diverzifikace mantra. Diverzifikace a práce s různými scénáři vývoje budoucnosti.

Když jsem podnikatel, řeknu si: „Tohle bude ten trend. Vsadím na to všechno. Když to vyjde, je to fajn. Když to nevyjde, tak se musím snažit dalších pět nebo deset let, a zkusit něco jiného.“

V Ochraně bohatství tu sázku nechci dělat. Proto je diverzifikace opravdu intenzivní a nezbytná součást toho, abych majetek ochránil.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl velmi důležitou informaci, která trošku souvisí i s často kladenou otázkou – jaký je ideální poměr mezi budováním a ochranou, a jak k tomu přistupovat.

Říkal jsi, když to není přirozené, není to tvá skutečná dovednost, zkušenost a znalost, tak k tomu povoláš někoho dalšího.

Pokud to s vámi poradce, kterého přivoláte, bude myslet dobře, poradí vám to, abyste v každé fázi, ať už budujete rodinné bohatství nebo ho chráníte, měli zastoupené obě složky.

Úplně zjednodušený poměr může být – buduji-li, tak v růstové budovatelské fázi mám třeba 60 % majetku, jsem-li miliardář, 40 % už chráním.

Pokud jsem už víc v roli, kdy připravuji nástupce na převzetí rodinného bohatství a chci jim dát příležitost pracovat se správou efektivně, mám třeba v té strategii ochrany 60 % a 40 % už „jenom“ v té budovatelské.

Ale každý z vás to může mít jinak.

Co je mnohem důležitější, je to, co říkal Vláďa.

Přizvěte k této diskusi někoho, kdo se na to specializuje, protože pak vám dává šanci uchránit se velkým chybám při správě rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Já musím říct, že nejlepší řešení často vznikají v kombinaci. Toho, kdo má v genech podnikání, růst, braní rizika, s tím, kdo je schopen přemýšlet o tom, jak se těm rizikům vyhýbat zase s jinou částí majetku.

V naší diskusi s klienty, kteří často symbolizují tu první skupinu, a pokud už jim není hodně, už toho nemají dost a tak dále a tak dále, vznikají ta nejlepší řešení. Ale za předpokladu, že obě strany chápou tu druhou stranu a chtějí ji chápat.

To bych řekl, že je velmi důležité. Pokud nechcete, nikdo vám nepomůže, samozřejmě, pojedete si svoji linii navždy.

Pak vám přeji, ať se vám to nikdy nevymstí.

Ale pokud chcete přemýšlet skutečně dlouhodobě o svých příštích 30, 40, 50 letech, kdy už si budete možná víc užívat života a už budete předávat firmu, budete předávat i majetek dalším generacím, zvažte, jestli Ochrana bohatství by nemělo být něco, co by vás mělo začít také doprovázet.

 

Josef Podlipný

Přeji vám, ať využijete plně inspirace miliardářů, kteří už vícegeneračně chrání svá bohatství a zároveň zajišťují dlouhodobý růst.

 

V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný věnují připravované návštěvě renomovaného amerického experta na rodinné bohatství.

Dennis T. Jaffe má více než 40 let zkušeností s poradenstvím pro stovky úspěšných rodin a dynastií po celém světě.

Své poznatky sepsal mimo jiné do knihy Vypůjčeno od vašich vnoučat (Borrowed from Your Grandchildren: The Evolution of 100-Year Family Enterprises).

Do Prahy Dennis přijede v říjnu 2024 a osobně povede workshopy zaměřené na dlouhodobou správu bohatství a udržení stability v rodinných vztazích.

Workshopy budou zaměřeny na dvě různé skupiny rodin – první den pro rodiny, které již nevlastní rodinnou firmu nebo ji neplánují dále rozvíjet, a druhý den pro rodiny, které si chtějí firmu udržet a předat ji dalším generacím.

Dennis věří, že účast a zapojení více generací může vést k hlubšímu porozumění a posílení rodinných vztahů, což je klíčové pro dlouhodobé zachování rodinného majetku.

Mezi témata, která budou rodiny Vladimíra, Josefa a dalších rentiérů diskutovat, patří zapojení dětí, nástupnictví, mezigenerační komunikace, role rodinných členů při správě majetku nebo filantropii.

Vladimír a Josef pak v této epizodě popisují, jak budou workshopy probíhat, jaký typ rodin se účastní a co mohou účastníci očekávat. Diskutují také o konkrétních příkladech a výzvách, kterým čelí české (i slovenské) rodiny při správě a předávání rodinného majetku.

Pokud vás zajímá, jak úspěšně předat rodinné bohatství a zajistit jeho udržení po generace, více informací o workshopech najdete na adrese www.mezi-rentiery.cz/dennis.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se na další povídání.

 

Josef Podlipný

Obsah dneska bude, věřím, pro vás velmi zajímavý, protože bude o návštěvě Dennise Jaffe, Američana, který za námi v říjnu přiletí do ČR. Je to expert na slovo vzatý, který má více než čtyřicetiletou zkušenost s poradenstvím. A hlavně se potkal s více než stovkou velmi úspěšných rodin, dynastií, kterým se daří zachovat nejenom stabilitu a růst jejich rodinných bohatství, ale i dobré klima v jejich rozšiřujících se rodinách.

Vláďo, pokud si dobře vzpomínám, ty jsi byl první, kdo objevil Denise díky jeho knize. Od tebe vzešel nápad pozvat Dennise do ČR.

Jak bylo složité Dennise k nám nalákat?

 

Vladimír Fichtner

To je zajímavá otázka.

Nějakou energii to vzalo, ale když jsem se o Dennisovi zmínil před Erikou Matwij, naší rodinou koučkou, ona řekla „Jo, Dennise jsem měla na svém prvním kongresu.“

Já jsem říkal „Aha, a mohla bys nás představit?“

A Erika odpověděla, že jasně, to není problém, zařídí to.

Ve skutečnosti to díky Erice nebylo složité. Dokonce jsme se vešli i do Dennisova kalendáře, který je jinak docela vybookovaný. Má něco na Středním východě, něco v Londýně a my budeme mezi tím. Letí přes nás, tak říkal, že se zastaví – Prahu má rád. To bylo docela příjemné.

 

Josef Podlipný

Naši slovenští bratři už měli tu čest se s Dennisem setkat v minulosti, a teď máme my tu čest pozvat další úspěšné české rodiny, které ještě tu možnost neměly. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Ano, na Slovensku už Dennis pro Eriku a pro její klienty na kongresu vystupoval. Ale protože na ten kongres jezdí i Češi, určitě ho i někteří Češi už viděli. Stejně tak na naši akci může přijet někdo ze Slovenska. Také se o tom bavíme i s Erikou.

Já to beru, že jsme pořád velmi blízko k sobě a může to být moc příjemné i díky tomu, že tam třeba budou rodiny, které budou mít zkušenosti ze dvou různých prostředí. Ale co bych chtěl říct je, že my jsme nechtěli Dennise na hodinové vystoupení na kongresu. My jsme s ním chtěli jít do velkého detailu.

Takže ho máme v Praze na 3 dny. Z toho 2 dny workshopů s našimi klienty a jeden den pro nás jako firmu, abychom od něj načerpali co nejvíce a naučili se spoustu věcí od člověka, který sám hodně ví a bavil se s hodně rodinami, které rodinné bohatství dokázaly udržet.

Přestože statistika říká, že 90 % rodin přijde o své rodinné bohatství ve třetí generaci a 70 % dokonce už v generaci druhé.

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji za tyto informace. Jistě si mnoho z vás teď asi klade otázku „Je to pro mě? Mohlo by mě to zajímat?“

 

Vladimír Fichtner

My jsme program s Dennisem ladili celé léto v několika krocích. A pořád jsme ho upřesňovali. Když si člověk přečte Dennisovu knížku Borrowed from Your Grandchildren, zjistí, že on ji napsal poté, co skončil jako profesor v Kalifornii, kde přes 30 let tohle téma vyučoval. Dostal nápad, že ho zajímá ještě víc proniknout do tajemství úspěšných rodin, které přežily třetí generaci a existují už více jak sto let. Pátral po tom, proč to tak je, aby mohl nasdílet nějaký návod, který může inspirovat. V knize píše o tom, co mu řekli zástupci třetí, čtvrté nebo páté generace.

My jsme se ale s Dennisem bavili o tom, že pro nás je kritické vědět, co poradit první a druhé generaci. Ne třetí, čtvrté, páté.

To už je pro nás relativně daleko. Ano, naše rodiny se toho dočkají, ale většina lidí to bohatství prožívá v první generaci.

Samozřejmě tvoje rodina je výjimkou. Ty už jsi zástupce čtvrté generace, ale pro většinu z nás je ta nejistota. Co máme tedy dělat abychom to úplně nezkazili? Abychom nezkazili děti penězi. Protože to je téma, které se hodně probírá. Dennis nám poradil dvě věci.

Jednak, aby setkání zůstalo relativně intimní, aby tam nebylo rodin 40 nebo 50, ale 5, 7, možná 10.

A pokud možno, aby bylo co nejvíce dvougenerační. To znamená, aby tam byli zástupci generace, která bohatství vytvořila, ale i zástupci následující generace.

Z jeho pohledu je oživení tím dvougeneračním pohledem jednou z nejzajímavějších věcí, ke které může na workshopu dojít. Právě mezigenerační vztahy jsou jedním z důležitých faktorů toho, aby bohatství mohlo trvat a mohlo i v rodině fungovat dlouhodobě.

A teď nemám na mysli bohatství rodinné jenom materiálního typu, ale samozřejmě i toho vztahového. Prostě aby rodina fungovala, byla v klidu, v pohodě, bez křečí, bez závisti. To se může zdát na první pohled jednoduché, ale není to vůbec triviální záležitost.

Já osobně považuji za nesmírně zajímavé, že tam budeš ty se svojí rodinou, který tyhle věci řeší 10, 15 let, možná déle.

 

Josef Podlipný

Od roku 1995 intenzivně. Ale před tím už jsme se o tom museli zamýšlet, protože tam byl rostoucí majetek, který jsme získali.

 

Vladimír Fichtner

To je skvělé.

Bude tam naše rodina – my něco řešíme čtvrtým, pátým rokem, možná.

Bude tam rodina, kde už nová generace ví, že od rodičů dostane významnou sumu peněz, aby se o ni starali. Už nějakou dobu probírají, proč to tak je, jak k tomu mají přistupovat atd.

Samozřejmě tam budou i lidé, kteří jsou třeba na začátku diskuze a teprve teď řekli dětem, že mají nějaké rodinné bohatství a budou poprvé vnímat, co se třeba můžou naučit od Dennise nebo od někoho dalšího.

Přijde mi, že nejzajímavější bude, že to bude relativně intimní záležitost pro pár rodin, která nám umožní ptát se na věci, které nás opravdu zajímají – v tuto chvíli a teď.

Tím, kdo bude odpovídat a sdílet svoje zkušenosti, nebude nutně jenom Dennis, který má největší zkušenosti, ale i další lidé v sále. Na to se moc a moc těším.

 

Josef Podlipný

Vláďo, určitě souhlasím. Vraťme se ještě k tomu, že je to workshop, který se bude konat ve dvou dnech.

Konkrétně 14. a 15. října.

My se potkáme s různými rodinami, nikoli po dobu dvou dní diskuzí, ale postupně. V jednom a pak v druhém dni, různé typy rodin a každý to má jinak.

Jaké typy rodin to jsou?

 

Vladimír Fichtner

První den, 14. října, bude určen pro lidi, kteří nemají rodinnou firmu anebo neplánují, že by ji drželi. Prodali anebo jsou v procesu prodeje a vědí, že prostě není jejich cíl mít rodinnou firmu. Druhý den je naopak pro ty, kteří mají, a plánují v tuto chvíli mít rodinnou firmu dlouhodobě.

Protože každá ta skupina rodin má trošku jiné preference, starosti a témata, která potřebuje řešit. Některá jsou společná, samozřejmě. Možná 50 % témat bude společných.

Ale jak najít nový management do své rodinné firmy místo toho, abych to musel dělat já, prostě tu první skupinu nezajímá.

V tomto budou ty dva dny workshopu jedinečné a unikátní, a jsou určené jeden den pro jednu skupinu, druhý den pro druhou skupinu.

 

Josef Podlipný

My jsme se už před natáčením tohoto podcastu dohodli, že Vláďa krátce přiblíží první den a já ten druhý. Můžeš nasdílet ještě nějaký detail k tomu prvnímu dni tak, aby si to posluchači dokázali lépe představit? Jaký tam bude zážitek?

 

Vladimír Fichtner

Prvního dne se zúčastníme s naší rodinou, protože máme rodinnou firmu. Nepočítáme, že by se v ní aktivně účastnily děti ve svém dennodenním životě. Ano, jako akcionáři, ale spíš pasivnější.

Takže vlastně nemáme firmu, která nás spojuje. Když jsme s Radkou budovali firmu, byli jsme v ní od rána do večera a děti to viděly. Pro někoho z nich to byla motivace a pro někoho z nich to bylo naopak – nechce podnikat. Nestojí mu to za to, když vidí, jak to fungovalo a jak to bylo náročné.

Pro nás to je lekce, jak na to, jakým způsobem. Už si docela hodně povídáme s rodinou a s dětmi. Otvíráme spoustu témat a máme rodinného kouče.

Ale víme, že toho ještě spoustu nevíme a nechceme dělat chyby, kterým se můžeme vyhnout.

Jeden z našich klientů, který míří na workshop, říká:

„Já vlastně nechci, abychom děti zničili majetkem. Nechci, aby měly pocit, že, když jsme něco se ženou dosáhli, tak musí dosáhnout také tak vysoko. To je prostě nesplnitelný cíl. My jsme měli velké štěstí. Jasně, teď díky tomu máme miliardové majetky, ale to se dětem nemusí povést.“

Jak tedy na to, abychom je nezničili tímhle úhlem pohledu nebo tím, že nám se něco povedlo a ony mohou mít pocit, že toho nikdy nemusí dosáhnout?

Další rodina, se kterou jsem o tom osobně mluvil, s kolegyní Šárkou Tothovou, je už v takové fázi, že se začínají zapojovat do správy finančního majetku, do správy investic, děti. Respektive připravují se na to.

Každé dostane významný objem peněz, opravdu významný v řádech stamilionů, které budou spravovat a ke kterému se budou muset nějakým způsobem chovat.

Tahle rodina jde na workshop, protože dochází k přechodu z první generace na druhou. Ne k úplnému. Přechází část majetku. Ale ještě pořád to připravují. Takže jdou pro inspiraci, co udělat, co neudělat a na co si dát pozor.

Vy jdete s rodinou na druhý den, co ty tam čekáš? Respektive vím, že jsi mluvil s některými klienty, kteří se budou účastnit, co vy očekáváte, že si odnesete?

 

Josef Podlipný

My tam jdeme proto, že chceme mít prostor k přemýšlení, a k diskuzím s rodinami, které ještě byznys vlastní. A chtějí ho vlastnit třeba i po dobu života a správy dalších generací. Nám jde o společná témata, ke kterým se přidávají i další rodiny, které se zúčastní druhého dne.

Otec se dvěma dcerami, otec se třemi syny a manželkou a řada dalších, včetně naší rodiny, přemýšlejí, jak efektivně spojit dva odlišné světy. Ale nejenom jednou a navždy, i do budoucna s měnící se dynamikou. Spojovat dva v podstatě odlišné světy – firmu a rodinu.

Že jsou ty světy odlišné si uvědomí každý, kdo firmu vybudoval. Firmy z devadesátek mnohdy vznikaly tvrdým manažerským přístupem a sebeobětováním se. Jak spojit takový svět, který vznikal a existuje, s přístupem, který má být naopak velmi bezpečný, přátelský a povzbuzující pro rodinu?

To je první velmi silná oblast, kterou chceme řešit a proč tam jdeme.

Druhá, která je neméně důležitá a ta se týká i prvního dne: K čemu vlastně jsou ta rodinná bohatství určena? K čemu slouží, co je účelem? Tam se můžeme jedna rodina od druhé a nepochybně i díky Dennisově zkušenosti s více než stovkou světově uznávaných dynastií vzájemně inspirovat.

Poslední, snad důležitou oblastí, a je jich mnoho dalších, je Jak pracovat s rozdílnými rolemi v rodině a jak pomoci k přechodu od patriarchátu k partnerství.

Což je poměrně důležité v okamžiku, kdy chci přizvat s ženou Janičkou své děti a postupem času i děti našich dětí, protože pokud bude patriarchát, tak to samozřejmě bude uzavírat prostor pro diskuse. Bude to klást překážky budoucí správě, neřku-li ochraně rodinného bohatství, které už není malé. A mělo by sloužit nejen naší rodině, ale i světu okolo nás, komunitě a dělat svět lepším.

To jsou důvody, proč jdeme na druhý den.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil jednu věc, a to, že všichni lidé, alespoň o kterých já vím, kteří jdou na ten workshop a už jsou přihlášeni, jsou otevřeni tomu něco změnit. Uvědomují si, že často vybudování bohatství stálo na nich – první generaci.

Ale jsou otevřeni k tomu, aby přizvali další generaci, protože pro takové lidi je tento workshop.

Není pro toho, kdo chce říct: „Bude po mém a až umřu, tak si to tady dělejte, jak chcete. Mně to je jedno.“

Zároveň je možná dobře připomenout, že hodně těchto lidí je v našem věku, 55, 56 let. Děti máme 30, 25, 20 let. To je asi moc důležité vědět.

Někde už samozřejmě někdo bude o něco starší, děti už jsou také zapojené do firmy a někdo zase bude mít ještě o něco mladší dítě.

Ale těším se na to. Myslím, že to bude úžasný zážitek. Tím, že jsem měl šanci v průběhu léta s Dennisem ladit program, si myslím, že to bude moc moc fajn.

 

Josef Podlipný

Na závěr bych chtěl říct jednu důležitou informaci.

My už máme oba dny skoro naplněné.

Nicméně, pokud máte ty důležité otázky, na které byste rádi získali odpověď anebo byste ještě chtěli zkusit štěstí, jestli se na vás dostane také. Protože je to jenom pro pár rodin – na každý den mezi 7 až 10 rodinami – jděte na www.fichtner.cz/dennis.

Jestli zadáte jedno n anebo dvě je jedno.

Důležitější je, že se projevíte, že nám pošlete své dotazy anebo přání se zúčastnit některého z těchto dvou workshopů.

 

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

A už se těším, až si budeme povídat o tom, jaké to na workshopu bylo.

 

 

Někteří bohatí chtějí, aby se jejich odkaz nesl dál, aby z jejich dětí vyrostli zodpovědní jedinci a aby jejich rodinné bohatství vydrželo po generace.

Jiní sice mají rozsáhlé majetky, ale také rozpadlé rodiny, jsou zklamaní, vnitřně strádají a touží po hlubokých a opravdových vztazích.

Josef Podlipný v létě 2024 sepsal pro Hospodářské noviny pět klíčových principů, které odlišují první skupinu od té druhé.

Na základě více než 30letých zkušeností v oboru, ale i svých vlastních, přidávají v této epizodě Josef společně s Vladimírem Fichtnerem více kontextu a leckdy i důležitá doplnění.

Článek v Hospodářských novinách
Otevřený článek zde na webu

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dnes si budeme, Pepo, povídat o tvém článku, který jsi napsal pro Hospodářské noviny a který zaujal spoustu lidí.

Ale protože byly dovolené, spousta lidí si ho nevšimla a mohli by o něj přijít.

Věřím, že když si o něm budeme i povídat, půjdeme možná ještě do větší hloubky a dostaneme se k podstatě věci, kterou stručný novinový formát tolik neumožňuje.

Článek se jmenoval: Pět klíčových principů, jimiž se řídí bohatí lidé, aby si udrželi majetek.

Když jsem ten článek viděl, napadlo mne, proč oslovili z Hospodářek tebe jako autora?

Tušíš to? Já to asi tuším.

 

Josef Podlipný

Nevím to jistě, ale mohu se domnívat, že ze dvou důvodů.

Prvně – zastupují čtvrtou generaci rodinného bohatství.

A druhak – historie správy rodinného majetku je zasažena i turbulentní časy. Válkou, znárodněním, měnovou reformou, a to nepochybně přineslo i odpovědi na předchozí chyby, možná i nepoložené otázky a velké výzvy.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme na první princip.

 

Josef Podlipný

První princip je diverzifikace.

Mé předky a následně i mne poté, co jsme získali část rodového majetku v restituci, válka a znárodnění naučili, že je velkou chybou mít veškerý majetek v jedné zemi.

 

Vladimír Fichtner

Psal jsi tam, že mít většinu majetku mimo Českou republiku je rozumnější řešení.

Proč zrovna většinu?

Nebo zásadní část majetku, takhle myslím, že jsi to nazval.

 

Josef Podlipný

Když to otočím a budeme mít zásadní část majetku v zemi, ve které žijeme, kde jsme i daňovými rezidenty, bezpochyby nás to bude takzvaně uspávat.

Bude nám to možná připadat jako nejlepší možné řešení, protože tady to přece známe, tady máme přátele, máme tady právníky, máme tady daňaře, máme tady možná i přátele v oblasti legislativně daných pravidel, třeba i ve vládě.

A říkáme si, že tady nám přeci nic nehrozí.

A to je právě to nebezpečí, mít většinu majetku tam, kde mám pocit bezpečí a pocit jistoty. I díky zkušenostem se správou to znamená, že začnu mít dřív nebo později klapky na uších i na očích a začnu přehlížet rizika.

 

Vladimír Fichtner

Já bych doplnil, že to trošku souvisí i s velikostí české ekonomiky a s postavením České republiky uprostřed Evropy.

Kde válečné konflikty přes nás pochodovaly tam a zpátky prostě proto, že jsme geograficky tam, kde jsme. Proto máme asi tak hezké holky, protože se tady mísily geny. S tím bych to spojil.

Když bych byl v Americe, určitě si dokážu představit, že můžu mít polovinu majetku v Americe.

V ČR si to úplně představit nedokážu, vzhledem k téhle situaci – to bych jen doplnil.

 

Josef Podlipný

I v článku jsem zmiňoval velikost republiky, byť jsme v srdci Evropy. Teď mě napadá, že když jsem byl v Americe a bavil jsem se o České republice, stále jsem hledal, jak bych upřesnil mému parťákovi v diskusi, kde to vlastně je. Protože se podle mě stále stává to, že Česká republika je zaměňována s Čečenskou republikou. A spousta dalších jiných příběhů nás určitě může napadat.

Pak jsme se dostali k počtu obyvatel a on říkal svojí asistentce „small town“. Prostě malé místo.

To bylo nepochybně spouštěčem diskuzí o tom, kde mít většinovou část majetku.

Nicméně odpověď na otázku proč?

Nechceme, aby o to další generace přišly nějakou neočekávanou událostí.

 

Vladimír Fichtner

A nejen další generace, jsou věci, které můžou postihnout i nás.

Ve druhém bodě jsi mluvil o tom, jak důležité je mít plán a strategii, jak se starat o majetek a nenechat to jenom na štěstí.

 

Josef Podlipný

Ty jsi mi vzal z úst ten spouštěč, protože pokud nemám plán nebo strategii, a známe to z byznysu, opravdu se spoléháme jen na náhodu nebo štěstí.

I v našem případě přispělo štěstí velkým dílem k tomu, kde jsme teď, jak je majetek veliký a jak je spravován.

Do jisté míry byl spouštěčem změn i okamžik, kdy jsme se my dva potkali poprvé, a to byl rok 2005 nebo 2006, pokud si dobře vzpomínám.

To už bylo v době, kdy jsme velkou část majetku měli ve správě a už jsme nějak diverzifikovali.

Americká část portfolia vznikala až po nemovitostní krizi.

Ale i přesto je dobré připomenout, že právě tyto typy inspirací, ať už od poradců anebo od rodin, které se také snažily vypořádat s výzvami z hlediska správy a nějaké velikosti majetku, nás vedly k tomu, že se postupně majetek začal diverzifikovat.

Plán a strategie umožňují nasvítit ještě jednu, možná až kriticky důležitou, část.

Hodně správců rodinných bohatství se soustředí víc na samotnou velikost majetku a poněkud zapomíná na to, že majetek je nutné udržet v kondici a také by měl něco generovat.

Velké chyby se dělají třeba… zjednoduším to – když pronajímám nemovitost, někdo se uklidňuje tím, že to nese nájem a počítá výtěžnost nemovitosti k původní ceně, za kterou nemovitost pořídil.

Když se potká s někým, kdo už má delší zkušenost, řekne mu: „No ale podívej se na optikou, kolik má teď ta nemovitost tržní hodnotu a kolik nese.“

Najednou zjistí, že v ČR je nájemní výtěžnost tak mezi 2–3 % čistého, když to jde dobře.

V Americe není výjimkou dosahovat výtěžnosti v třeba i 17, 18 %. Rozumný průměr je kolem 15 %.

Pravdou je, že ne všechno vám zůstane. Odvedete daně, nějaké náklady jsou spojené se správou atd. Ale i tak může být ten výnos několikanásobný.

Je to v bezpečnějším prostředí, a ještě vyšší výnos.

Co je nepochybně důležité, a to právě plán a strategie nasvědčují, že umožňují rozkládat aktiva a zmírňovat rizika výpadku třeba cash flow, které potřebujeme pro spokojený život.

Kolik potřebujeme pro spokojený život?

Mnoho lidí, když má příjem, tak nepočítá.

Říkají si, že to je v pohodě, vždycky platili účty, vždycky něco zbylo.

Ale když se jich zeptáte, kolik potřebují měsíčně nebo ročně na spokojený život, aby to nebylo ani moc, ani málo, podle současných výdajů, manželé na sebe většinou pokukují.

Většinou muž kouká na ženu a ptá se, kolik to je?

Ale ruku na srdce, kolik z vás ví, kolik potřebuje?

Je dobré využít plán a strategii v opačném gardu, říct si, že tohle potřebuju. Co k tomu potřebuju za strukturu majetku? Jak velký by majetek měl být, aby tohle fungovalo i po generace. To znamená třeba stovky let, a bylo to schopno generovat v reálné hodnotě takové cash flow?

Proto jsou strategie a plán velmi důležité.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle. To docela hodně souvisí s dalším bodem, o kterém jsi psal.

A tím je aktivní účast na spravování majetku.

Protože někdo občas říká „Dělejte si, co chcete.“ Předá to svým privátním bankéřům a pak se trošku diví co se děje.

Proč je aktivní účast z tvého pohledu tak důležitá?

Josef Podlipný

Hodně majetku v naší zemi vzniklo především v devadesátých letech. Nebo má své kořeny v devadesátkách. Byznys byl ve většině případů řízen tvrdou, direktivní a mnohdy sebe obětující se technikou.

Manažeři byli nesmlouvaví a nejednali ani se svými byznys partnery, natož podřízenými, nebo dokonce i s rodinou, v rukavičkách. To je potřeba přiznat.

Pak přišla doba, kdy poradci nasvítili nějaké jemné techniky a říkali:„Naučte se delegovat nebo se udřete. Takový výdej energie vás zahubí. To všechno nemáte šanci zvládnout, když to roste a roste, abyste znali každý milimetr své firmy, každý šroubek.“

A tak manažeři začali utíkat k tomu, že jim delegování zachrání život. Stalo se to až takovou mantrou – prostě deleguji.

To je ta past na mnoho správců, když si myslí, že dobrý způsob je delegovat.

Někdy to přehánějí v tom duchu, že řeknou tady to máte, za rok nebo za nějaký čas se sejdeme, uděláme součet. Já se na to podívám a řeknu vám, jestli budeme dál pokračovat nebo ne.

To je velmi nebezpečné.

Pokud toho nejsem aktivně účasten, jak se můžu zlobit na pomyslného správce nebo poradce, že udělal chyby?

 

Vladimír Fichtner

Nebo že něco udělal?

Možná bych to udělal také, kdybych byl v obraze…

 

Josef Podlipný

Přesně. Aktivní účast je nepochybně důležitá pro to, abych mohl dávat informovaný souhlas. Ne abych někoho k něčemu zmocnil.

 

Vladimír Fichtner

Abych to neodpracoval všechno, ale kontrolu si musím uchovat.

To souvisí, Pepo, i s dalším bodem, o kterém píšeš.

A to, že pro velkou část úspěšných rodin je prioritou plánování nástupnictví.

Jak říkám, z mého pohledu to hodně souvisí, protože když vím, co dělám, když jsem v obraze, mám co předávat.

Když budu slepě říkat „Jo, dělejte si, co chcete.“

Co budu předávat? Větu „dělejte si, co chcete, milí správci“? Nikdo se nepostará nikdy o své vlastní peníze lépe než každý sám. Tak to prostě je.

Co to nástupnictví?

 

Josef Podlipný

Všichni jsme příkladem svým dětem, aniž bychom si to uvědomovali, nebo i svým životním partnerům.

Nástupnictví má hned několik rovin.

My jsme se tomuto tématu věnovali i v jiných dílech podcastu, nyní jen vypíchnu tři polohy.

První – je třeba o nástupnictví přemýšlet včas, ne až v pozdním věku, kdy nám budovatelům rodinného bohatství anebo správcům dochází síly a energie. A už si říkáme, že už to musíme někomu předat, aby nás to nezabilo.

Druhá – i nástupcům musíme dát čas se na to připravit. Když bychom podcenili to první, co se stane? Za prvé nástupcům dáváme špatný příklad, protože jsme to na ně hodili nebo to na ně spadlo neočekávanou událostí. Za druhé je vystavíme tomu, že od nás převezmou sice správu, ale bez ničeho. Bez manuálů, bez not, bez zkušeností, bez diskusí.

Třetí věc je předávání hodnot, zkušeností, které se bude dít jenom tehdy, pokud toho budeme součástí.

Pokud budeme schopni být mentorem i koučem, parťákem pro diskuzi, ale zároveň i tím, kdo strpí, že nástupci budou dělat své chyby. Budou objevovat své vlastní cesty a budou s určitou mírou svých zkušeností a znalostí schopni reagovat na měnící se svět, na nějakou dynamiku.

Proto je nástupnictví a zapojení rodiny tak důležité. My jsme to prožili v naší rodině. My jsme přišli o továrny, statky, o malý lovecký zámeček. I když ne úplně o celý, to bylo v příbuzenstvu, ale o jeho příslušenství.

Já si jenom pamatuju, jak jsem jako malé dítě na ten zámeček chodil, sedával jsem u děla a hrával jsem si tam.

Ale vůbec nevím, jak složitá byla správa třeba takové nemovitosti. Už vůbec nevím, jak se v rodině objevila a proč byl postaven zámeček. Proč to nebylo třeba selské stavení nebo nějaké stavení pro majitele továrny.

Tohle jsou příběhy, které by zanikly, když bychom se k nim včas nedostali a nebyli je schopni převyprávět, anebo alespoň diskutovat s některými nástupci v naší rodině.

 

Vladimír Fichtner

U nástupců je důležitá ta věc, že po nich nemůžeme chtít, aby za 14 dní věděli to, co se my učíme 30 nebo 40 let.

Nemůžeme po nich chtít, aby přebírali jenom naše zkušenosti. Musíme jim dát prostor dělat jejich vlastní chyby. A to vyžaduje čas.

Souhlasím s tebou, když vidím, že to otec zakladatel začíná v některých rodinách řešit, když je mu 75 nebo 80 let, už to nejde úplně dobře. On už cítí, že nemusí mít čas, takže se snaží spěchat. Ale spěch může vést ke zbytečné křeči v rodině, protože nástupce říká „vždyť já to ale nezvládnu, to není tak jednoduché.“ Není to triviální.

Musím říct, že jsem rád, že hodně našich klientů je podobného věku, jako jsme my dva – kolem pětapadesáti let.. Ty jsi o rok starší.

 

Josef Podlipný

Ale nevadí mi, když mě omladíš.

 

Vladimír Fichtner

Protože ještě máme energii, ještě máme chuť. Naše děti ještě nemají svoje rodiny, nemají pět nebo tři děti každé. To by jim už neumožnilo se vůbec ničemu věnovat.

Je to asi trošku jednodušší, než kdybychom měli začínat za 25 let.

Josef Podlipný

Ano, s tím souhlasím.

 

Vladimír Fichtner

Posledním bodem, o kterém jsi psal, byla filantropie.

My jsme filantropii zmiňovali v různých podcastech, občas jsme se jí dotkli.

Když píšeš o pěti klíčových věcech, proč tam je ta filantropie?

 

Josef Podlipný

Filantropie je nepochybně důležitým principem, který umožňuje zapojit kohokoliv z rodiny, dokonce i ze širší rodiny, a téměř v jakémkoliv věku. Třeba i ve věku pod deset let není problém dostat do hry tohoto člena rodiny tím, že se účastní nějaké akce. A vidí, že dělá svou činností někomu radost. Především děti jsou hravé. My na to jako dospěláci občas zapomínáme, dělat někomu radost nebo dělat něco smysluplného, co zaujme každého jednoho člena rodiny. Není to jenom zájem jednotlivce, ale i rodině to dává obrovský náboj, spoustu energie a sil, které jim pomáhají se vypořádat s různými nástrahami a výzvami.

Jednou z nástrah, se kterou filantropie bezpochyby pomáhá, je, že chceme být spravedliví.

 

Vladimír Fichtner

V rodině, mezi sebou?

 

Josef Podlipný

V rodině, mezi sebou nebo obecně.

 

Vladimír Fichtner

Každému dítěti stejně.

 

Josef Podlipný

Ano – Tobě jsem dal tužku, Ty tady máš také tužku a ty také.

Že ti dva další potomci tužku vůbec nepotřebují, že už jich mají 50? Dal jsem tobě, tak vy máte také. Já nechci tužku, já chci něco jiného. Tobě jsem dal něco v nějakém věku? OK, ale těm ostatním je míň. Co tedy s nimi? Mají to dostat také teď v tenhle čas? Nebo až dovrší ten věk?

Každý třetinu firmy? Spousta nástrah!

Vladimír Fichtner

Spousta potenciální „nespravedlnosti“.

 

Josef Podlipný

Filantropie umožňuje se soustředit spíš na to, k čemu správa a vlastnictví nebo činnosti slouží než na podstatu vlastnictví.

A tím, že nasvítí význam a přínos, snáz se odpovídá na výzvy typu, že rodinný člen onemocněl a potřebujeme mu pomoct.

Ne třetinou majetku, ale třeba polovinou.

A ti ostatní s tím nemají vůbec problém, protože si říkají, že to naplní důležitý účel. Něco důležitého, co je v našem hodnotovém nastavení, to přinese.

 

Vladimír Fichtner

Filantropie mění lidi, když mají za úkol někomu pomoct. Začnou zkoumat životní osudy lidí kolem sebe, kteří neměli tolik štěstí. Nemusí tolik závidět, když vidí, jak jsou na tom mnozí ostatní, jak na tom mohou být mnohem hůř. To je dobré.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. A zároveň to přispívá i k učení se správy. Protože když dělám radost, chci ji dělat pořád!

 

Vladimír Fichtner

Já souhlasím!

 

Josef Podlipný

Ale abych ji mohl dělat pořád, k tomu potřebuji prostředky.

Tím pádem se musím o majetek dobře starat, abych ty prostředky na to měl. Nebo abych měl čas na to dělat filantropii. Potřebuji nějakou rozumnou správu, ne jenom příjem. Když všechno budu dělat sám, kdy budu dělat filantropii? Také potřebuji spát a nabírat energii.

Filantropie umožňuje učit se i principy správy.

 

Vladimír Fichtner

Jo, souhlasím. Filantropie je hezká v tom, že má obě strany.

Stranu potřeb, ne mých, ale potřeb někoho jiného. Což může být emocionálně velmi uspokojující, pomáhat takovým věcem

Tak má i stránku, že se musím starat o kapitál, aby přinášel příjem dlouhodobě, aby filantropie mohla pokračovat. To hezké je, že se to dá řešit od relativně malého věku.

Čím delší mají naši následníci prostor se učit a účastnit se, tím jednodušší to pro ně jednoho dne bude, když mají ten prostor.

Skvěle, Pepo, díky moc za sdílení tvé zkušenosti s námi i se čtenáři Hospodářských novin. Zkušenosti tvé rodiny, čtvrté generace bohatství i zkušenosti spousty lidí, se kterými ses potkal. Ať jsou to naši klienti nebo další lidé, se kterými se znáš a mluvíš s nimi.

Budeme se těšit na další článek.

Pro vás, které zajímá článek, který už vyšel v Hospodářských novinách, odkaz najdete pod videem.

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Josef Podlipný

Já bych se na závěr rád podělil o to, co máme vytesané jako myšlenku v rámci našich rodinných rad: Musíte myslet na nečekané. To někdy přijde. Plánovat vaši budoucnost. V rámci plánování budoucnosti musíte také myslet na to, že to není jen o penězích, ale o hodnotách a vztazích. Pokud uděláte všechno pro to, aby rodina žila hodnotami a byly pro ni důležité vztahy, pak se vám podaří vaše rodinné bohatství zachovat i pro budoucí generace.

A to vám všem přeji.

 

Jaká poučení si můžeme vzít od bohatých rodin, které přišly o své jmění?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozebírají příběhy významných amerických i českých rodin, které byly kdysi na vrcholu bohatství, ale ztratily vše, co vybudovaly.

Diskutují o tom, jaké chyby vedly k těmto fatálním ztrátám a co můžeme udělat, abychom je neopakovali ve vlastních rodinách.

Pokud se chcete poučit z chyb druhých a zajistit, aby váš majetek přetrval po generace, v této epizodě najdete inspiraci i praktické rady.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný, vítám vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se, co dneska probereme.

 

Josef Podlipný

Dnes probereme životní lekce nejbohatších rodin, které přišly o vše.

Těm rodinám se to asi nelíbilo, pro nás to však může být poučení.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že takové lekce jsou zajímavé pro každého, ať už je první generace bohatství nebo druhá generace bohatství nebo čtvrtá generace bohatství.

Je dobře si uvědomovat, že bohatství, to materiální, zdaleka nemusí trvat tak dlouho, jak si můžeme myslet.

 

Josef Podlipný

Já už jsem několikrát vzpomínal v otázkách chyb a poučení z nich Constantina Kinského.

Teď je určitě dobré ho zmínit znovu.

On říká, že chytrý se poučí z chyb druhých a hlupák z chyb vlastních.

Pojďme se podívat na chyby druhých.

Vláďo, ty jsi mi nedávno nabídl k přečtení velmi zajímavý článek o pěti amerických rodinách, které přišly o vše. Já jsem si to četl asi třikrát za sebou a říkal jsem si, jak je to možné?

O jedné z těch rodin jsem vůbec nevěděl, že přišla o vše. Ani jsem neznal důvod, proč se tak stalo.

Pojďme se podívat na příběhy těch rodin a zkusme k nim přidat, protože jsme přeci jen v ČR, i nějaké příklady z naší domovské kotliny.

 

Vladimír Fichtner

První rodina, na kterou člověk často narazí při hledání těch, které přišly o všechno, je rodina Vanderbilt v Americe.

Magnát, který zbohatnul na paroplavbě a železnici.

Začínal tím, že si v roce 1810 půjčil na podnikání 100 dolarů od své maminky. A o 100 milionů dolarů později, ale v tehdejších cenách, což dneska jsou velké peníze, byli Vanderbiltovi v jednu dobu nejbohatší rodina v Americe.

Ale peníze neudrželi.

Hrozně zajímavé je, aspoň tedy mě to zaujalo, že docela známý reportér CNN Anderson Coopers, je šestá generace Vanderbiltů. Ale nemají nic. Když jeho maminka umírala, řekla mu: „Víš, žádný trust fond tady pro rodinu není.“

Jako rodina dojeli na to, že žili příliš rozmařilým životem. Zjednodušeně, měli pocit, že peníze nikdy nemohou dojít. Což se projevovalo na tom, co si kupovali za sídla, za jachty a další věci.
Je krásně vidět, jak všechno může mít svůj konec.

Prostě jde jenom o to, jak rychle člověk utrácí. Když utrácí špatně, nemusí to mít dobrý následek.

Je pravděpodobné, že to neudělá první generace, nebo často to neudělá první generace, protože ta to velmi náročně vybojovala. Ví, že nebylo jednoduché peníze a majetek vybudovat.

Ale druhá generace o majetek přichází v 70 % případů. Třetí v 90 %.

Jen málo rodin to přežije dlouhou dobu.

Vanderbiltovi jsou příběhem relativně staré rodiny, která měla majetek od roku 1850, resp. od poloviny devatenáctého století.

A dneska už není nic.

Někdo si může říct, že to je dlouho, a tak je jasné, že se znalost a schopnost podnikat, schopnost se o peníze a majetek starat asi někde vytratila.

 

Pepo, ty znáš spoustu rodin, které měly úspěch v ČR, na Slovensku i v zahraničí. Znáš nějaký takový příběh, který doplácí nebo doplatil na to, že moc o tom nepřemýšleli, kolik utratí.

 

Josef Podlipný

Ano, znám a budu se snažit trošku mlžit, protože muž, kterého se to týká, by jistě byl dotčen, kdybych ho jmenoval anebo jmenoval firmu, kterou kdysi prodal.

Během pár jednotek let přišel o většinu majetku, který získal prodejem velmi, velmi úspěšné české firmy. Ale bohužel velkým utrácením a splněním si svého klukovské snu, nákupu drahých věcí a realizování se …,.

Nebyla to až tak chyba špatných investic. Bylo to prostě strašně rychlé utrácení.

On utratil takový majlant za jeden rok, že je to skoro až nepředstavitelné.

Udělal si radost, to nepochybně.

Pak tu radost vystřídalo velké zklamání, že najednou peníze rychle docházely. Už nebyly schopny generovat nic, co by jim dávalo šanci znovu narůst.

A nepochybně v dnešní době, pokud tento díl podcastu poslouchá, by uznal, že to byla velká chyba a že dal i velmi špatný příklad svým dětem.

 

Vladimír Fichtner

Takže to je někdo, kdo dokonce to byl schopen vydělat a zároveň utratit ještě v první generaci, bohužel. Já nemít Radku, byl bych na tom asi stejně.

Ráďa dohlíží na kasu velmi obezřetně. Má na to cit, také kdysi pracovala jako finanční ředitelka firmy. Má cit na tyhle věci a hned vidí, že už utrácím něco, co ještě nemám na účtu. A vždycky to viděla.

Mně jako salesmanovi samozřejmě bylo přirozené, že musím investovat, abych nějaké věci dokázal vygenerovat. Ale jsem rád, že ji mám, protože mi v tomhle docela dobře kryje záda. A myslím si, že nastavuje i dobrý vzor, který mohou replikovat naše děti. Také je to na nich vidět v tom, jakým způsobem se chovají.

 

Josef Podlipný

Souhlasím, životní partneři se mohou vzájemně v životě nepochybně podpořit, nicméně také mohou být zdrojem zkázy rodinného bohatství.

Což se přesně stalo v druhé americké rodině. Rodině Kluge, kde televizní magnát vystřídal na příčce již zmíněnou rodinu jako nejbohatší americký občan.

Přišel o vše díky tomu, že se rozvedl a zároveň špatně investoval.

Ten příběh má nicméně hlubší konsekvence a jistě zaujal i tebe.

Co bys doplnil k rodině Kluge?

 

Vladimír Fichtner

Jedna věc je, že jde o relativně novodobého dolarového miliardáře. Myslím, že prodal firmu na konci devadesátých let, v roce 1987 nebo něco takového.

Že člověk nebo rodina přijde o všechen majetek nebo jeho velkou většinu, se nemusí stávat jenom v šesté generaci. Ale evidentně i v první nebo druhé generaci.

Tam došlo k několika věcem. Jednak se majetek rozdělil ještě předtím, než došlo k rozvodu. Pak ještě přišel rozvod, a navíc špatné investice, zadlužení byznysu. Nějakou dobu se snažili byznys zachránit, ale pak o něj přišli.

Myslím, že měli vinice. A myslím, že to byl Kluge, od koho koupil Donald Trump jejich majetky v roce 2012 za pár centů, v uvozovkách.

Neznám větší detaily, ale vím, že to v článku bylo. Špatné investice, zadlužení. Ta páka je velký problém, když si člověk neuvědomí, že za dluh, který dává do firmy, může ručit osobně.

Banky jsou nerady, když se jim nesplácí a často je to provázané.

Říkají vám „My vám půjčíme, to není problém, ale tady mi podepište tohle, tady mi podepište tohle, tady je ještě zástava.“

Člověk všechno podepíše, protože nic se stát nemůže. Ale stát se může. Bohužel jako vždycky. Byznys je byznys a může přijít jiná doba, změnit se situace. Dluh, který vypadá, že je jednoduchý na splácení, najednou může být taková koule na noze, že to majetek nemusí vůbec přežít.

Což se zdá téměř nemožné. Ale když člověk nepřemýšlí a nedává si pozor, obecně na různé věci, může ho to materiálně zasáhnout velmi významně.

Pepo, znáš nějaký příklad třeba z našeho prostředí.

 

Josef Podlipný

Naštěstí neznám nikoho, kdo by díky přeúvěrovanosti přišel o veškerý majetek.

Ale znám rodinu, která byla velmi dispozičně v nemovitostech v ČR, a v určitém okamžiku měla trošku trable, když ji banka požádala o splacení části úvěru a oni s tím nepočítali.

Banka najednou řekla: „Nezlobte se, ale my jsme vyhodnotili riziko developmentu jinak než při poskytování těch úvěrových linek. Teď se nám zdá to riziko příliš vysoké, takže chceme část vašich dluhů splatit.“

Oni měli rozjeté další projekty, které museli stopnout a všechny peníze, které na ty projekty měli vyčleněné, použít na splacení části těch úvěrových linek.

Nezlomilo jim to vaz. Ale slovy zástupce této rodiny – Martina, je to přibrzdilo minimálně na pět let. Protože ty projekty byly ve vysoké fázi rozpracovanosti, s veškerými povoleními, stavebním řízením a dalšími regulatorními prvky a museli je zmrazit. Myslím si, jestli si pamatuju dobře, dokonce jeden z nich museli prodat, protože tam byla i povinná vratka dotace. Museli začít stavět na pozemku do nějakého času, což může být poměrně velká komplikace i pro veliký majetek. Pokud by právě takovýto developerský projekt závazkově činil velký díl.

 

Vladimír Fichtner

Dluhová páka a to, že banka změní názor na některé věci a přijde znovu s něčím novými, je velmi nebezpečná věc.

Vždycky, když se díváme na různé typy zadlužení nebo různou míru zadlužení, chceme být velmi, velmi opatrní a zadlužovat majetek třeba z 20 %, aby tam bylo pořád dost jistiny, když banka změní názor. Aby bylo pořád dost kde brát zástavu, když je potřeba větší zástava nebo něco splatit a podobně.

Ale samozřejmě, v některých oblastech je dluhová páka využívaná poměrně výrazně.

Když jsi zmínil ty nemovitosti, vzpomínám si na firmu ECM, která byla na pražské burze. Milan Janků ji vlastnil. Tato firma zmizela z burzy, zkrachovala.

Příběh to určitě nebyl šťastný, nevím přesně detaily, ale určitě nebyl tak silný a úspěšný, jako kdyby zůstali ve hře. Kdyby byli v pohodě.

I v ČR je určitě těch příběhů více. I mezi firmami, které byly evidentně na burze.

 

Josef Podlipný

Souhlasím. Vážení posluchači, máme za sebou jednu americkou rodinu, která udělala chybu v nadměrném utrácení.

Druhou v rozvodu a špatných investicích, takže už v první generaci přišla o veškerý majetek.

Mě mezi těmi pěti americkými rodinami zaskočila rodina Pulitzerů. Já jsem netušil, že Josef Pulitzer vytvořil majetek a jeho vnuk o něj přišel.

Znám Pulitzerovu prestižní novinářskou cenu a vůbec jsem netušil, že ta rodina přišla o veškerý majetek. V tomto případě kvůli špatným investicím a osobním problémům vnuka Petera Pulitzera.

Jak moc tě zasáhl příběh téhle rodiny, Vláďo?

 

Vladimír Fichtner

Nevěděl jsem, že Pulitzer utekl z Maďarska, že byl původem Maďar.

Ale spousta úspěšných lidí v Americe má cizí národnost a odněkud přišli.

Hezky tam byl vidět příběh malé diverzifikace.

Prostě ta rodina zůstala investovaná v jednom byznysu. A něco se nepovedlo, to přineslo problémy a nakonec bankrot.

Často vídám lidi, kteří mají svůj majetek de facto ve své firmě. V té firmě je všechno, i nakoupené nemovitosti. Relativně málo vytahují peníze, mimo na sebe nebo do jiných právních struktur.

Když tu firmu potká průšvih, což může být spojeno s covidem, spousta lidí to zažila, mohlo to být spojeno s Ukrajinou, s technologiemi, se změnou na trhu, jeden majetek nebo jedna firma je prostě velké riziko. Všechna vejce jsou v jednom košíku.

Když člověk zakopne, když je to průšvih, nemusí to dopadnout vůbec dobře.

Ale jak se na tebe dívám, napadá tě k tomu další příběh.

 

Josef Podlipný

Znám moc dobře jednu českou lokálně významnou rodinu. Petře, jestli nás posloucháš, tímto tě zdravím, protože jsem pyšný na to, co jsi se svou rodinou dokázal vybudovat.

A bohužel s velkým smutkem vzpomínám na okamžik, kdy jsi se svou manželkou prakticky o všechno přišel.

Díky tomu, že všechno bylo v rostoucí, neustále rostoucí firmě, kterou jsi opečovával jako své vlastní dítě. Najednou, dílem nekalých praktik konkurence a možná i dílem přehlížení některých rizik, jste o všechno přišli.

Naštěstí jste velmi schopná rodina a postavili jste se znovu na nohy a začali jste budovat téměř od nuly znovu své rodinné impérium.

Nicméně opravdu s velkým smutkem vzpomínám na okamžiky, kdy jsem viděl, že to impérium, které jste více než ztisícinásobili, bylo prostě na nule.

A bylo to pro nás všechny překvapení. Pár měsíců předtím, než přišel ten pomyslný krach, jsem s tebou procházel továrnu a tys mi ukazoval, co jste tam znovu obnovili nebo instalovali z nových technologií A měl ses čím chlubit.

Bohužel to padlo do rukou někoho jiného, kdo to úplně zdevastoval.

Takže mít všechna vajíčka v jednom košíku se v tomto případě ukázalo jako velmi nebezpečné.

 

Vladimír Fichtner

Také jsem se potkal s klukem, který budoval firmu celý život. 5, 6 let zpátky, možná 7, mi říkal:

„Já bych pomalu už chtěl otevřít to Švýcarsko a už si chci vybrat nějaké peníze a začít investovat a dávat to trošku stranou.“

O měsíc později už to tak nebylo, protože byl první fungující firma v nějakých karuselových obchodech. Byl první, na koho si stát mohl došlápnout. A jedna z firem, které to opravdu odnesly. Možná se dneska soudí a má něco zpátky, ale v pětapadesáti letech vlastně přišel o všechno ze dne na den.

Protože do tří dnů museli zaplatit pokutu v řádech stamilionů korun. A nikdo mu na to nepůjčil. Firma nějakou likviditu měla, ale jenom 100 milionů, což není málo, ale prostě to nestačilo. A nikdo se s ním nebavil.

Jak ty jsi zmínil nekalou konkurenci, tady bych řekl, že to byl ne úplně prozíravý český stát, který některé věci řešil drsněji, než bylo potřeba. A hlavně se špatnými lidmi.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Prostě jeden měsíc jsme se bavili a druhý měsíc už nebylo o čem.

 

Josef Podlipný

V případě Petra to tak bylo také. To byly nižší řády měsíců a bohužel velmi bolestivý příběh.

Podobně bolestivě jsem se díval na osudy českých rodin, k těm americkým se ještě můžeme vrátit.

Ale když jsem se třeba díval na rodinu Baťů, Křižíků, nebo rodinu Kolbenů, říkal jsem si:

„Wow! Křižík – český Edison.“ On se za svého života bránil tomu označení, byť byli vrstevníci. On židovského původu, vybudoval neskutečné impérium. Oblouková lampa, Křižíkova fontána nebo tramvajové linky v Praze.

To je všechno, co nám připomíná tuhle rodinu.

A přitom, byť svobodný zednář, velmi chytrý člověk – přišel úplně o všechno.

Sice zemřel v pokročilém věku, tuším v devadesáti třech letech, ale nepředal další generaci žádný majetek. Úplně o všechno přišel.

Jak je to možné, že takový úspěšný chytrý člověk, který vše vybudoval z nuly, vzešel z velmi chudých poměrů, přišel o všechno?

V jeho případě to byla kombinace nejen ekonomických problémů, ale i změn politického režimu. A ano, přišel o všechno.

Podobně jako rodina Kolbenů, která je spojena neodmyslitelně se značkou ČKD. Dokonce v jednom případě vyhrála. Pan Kolben vyhrál nad Křižníkem tendr na elektrárnu. Pohybovali se ve velmi podobném sektoru.

Pan Kolben si říkal, že střídavý proud je budoucnost a vrhl se do této oblasti.

Ale během druhé světové války také přišel o veškerý majetek. A ČKD, byť nese jeho jméno v té zkratce, se stalo už jenom prázdným pojmem.

A rodina Baťů? Neuvěřitelné impérium. Smrtí Tomáše, a i zásahem osudu druhé světové války také přišli o veškerý majetek. Vybudovali ho a částečně později získali zpět. To není úplně špatný konec, ale v určitém okamžiku přišli o všechno.

Do jisté míry i náhodou, ne vlastní chybou. Náhoda tomu chtěla, že Tomáš zahynul a samozřejmě velmi špatná náhoda, která zasáhla jistě mnoho dalších rodin, byla válka.

To jsou poučení o nepředvídatelných událostech, nejenom o chybách v rodinách. Ale určitě chybou té rodiny byla špatná diverzifikace. Protože kdyby pracovali s různými scénáři a dívali se na budoucnost optikou scénářů, dříve nebo později by došli k závěru, že mít vše v jedné zemi je velmi, velmi nebezpečné.

 

Vladimír Fichtner

Nebylo to tak, že Baťa už měl majetky v různých zemích? V Kanadě?

 

Josef Podlipný

Ano, to jim dalo možnost nastartovat jejich podnikání znovu. To je pravda.

Ale v České republice přišli totálně o vše.

Vláďo, říkali jsme ale na začátku, že máme pět amerických rodin.

Tím pádem máme ještě dvě další rodiny. Pojďme doplnit tenhle cyklus příběhů.

 

Vladimír Fichtner

Hartfordovi. To byl z hlediska retailových řetězců v roce 1965, největší řetězec v Americe.

 

Josef Podlipný

Byl dokonce první.

 

Vladimír Fichtner

A Strohovi – ti byli v roce 1983 největším pivovarem v USA.

 

Josef Podlipný

Ti mi jsou sympatičtí pivovarnictvím.

 

Vladimír Fichtner

V případě Hartfordů to byl zase relativně nepřiměřený životní styl potomků, kteří majetek v principu vyluxovali. Místo toho, aby se učili budovat, učili se ho utrácet a nechápali tu logiku. Malé děti mají pocit, že peníze jsou v bankomatu. Maminko, když nemáš peníze, tak si dojdi do bankomatu.

A oni to viděli stejně, jenom v jiných částkách. Prostě si dojdou do bankomatu. A že se také o to člověk musí starat? Úplně ztratili schopnost se postarat a vidět nějaké věci.

 

Josef Podlipný

Já bych dokonce doplnil, že ztratili soudnost. O potomcích se říkalo, že žili extrémně extravagantním životním stylem.

 

Vladimír Fichtner

A Strohovi? Tam to bylo firemní zadlužení. To je dohnalo a díky tomu přišli o majetek. Pak byla firma v nějaké akvizici, přestože to byl třetí největší pivovar v roce 1980, tak prostě dlouho nevydrželi. Ale možná to s nimi nedopadlo tak špatně, když přišla akvizice. Možná něco dostali, ale to nevím, už jsem nekoukal na větší detail. Vím, že o svoji hlavní část majetku, kterou byl pivovarnický koncern, přišli.

 

Josef Podlipný

Mě u rodiny Strohovy zaujalo, že se tam objevil koncept dravce. Oni rostli, rostli, mysleli si, že mohou růst donekonečna a nic je neohrozí. A neuvědomili si, že zatímco oni loví na trhu ty další kapacity, už byli loveni sami. Instinkt dravce jim v podstatě zlomil vaz.

Když si teď uděláme takovou rychlou retrospektivu toho, čím jsme vlastně prošli skrz příběhy amerických, ale i českých rodin, co tě napadá, že by stálo za to vzít jako chybu druhých, ze které bychom se měli poučit.

 

Vladimír Fichtner

Jako první: Ať mám peněz, kolik chci, je potřeba pořád přemýšlet, za co je utrácím.

(I když, když má člověk už to, co nejbohatší lidé na světě, tak možná…ale i Musk si koupil Twitter za 44 miliard dolarů…člověk dělá brutálně větší chyby. Uvidíme, jak to dopadne.)

Dávat si na to pozor, utrácet, co si můžu dovolit. A nenastavovat nutně laťku i pro další generace způsobem, který děti kopírují. Když se budu nějak chovat, ony to budou dělat taky. Je otázkou, jestli budou mít schopnost vydělávat nebo starat se o ten majetek. Musí to jít ruku v ruce. Když to nejde ruku v ruce, konce nejsou statisticky evidentně příliš dobré.

Co ty vidíš jako další poučení z našeho povídání?

 

Josef Podlipný

Určitě diverzifikace majetku. Nemít všechna vajíčka v jednom košíku. Rozkládat do různých tříd aktiv, do různých jurisdikcí, registrací majetku tak, aby vymahatelnost práva a schopnost spravovat majetek nebyla nějakým osudovým zásahem poškozena.

Vláďo, zkus přidat další.

 

Vladimír Fichtner

Poslední, kterou bych zmínil, je zadlužování.

Ať už ve firmě nebo osobně. Je potřeba vědět, že banky si nechtějí svoje dluhy nechat vzít nebo nechat propadnout. Budou je po nás vyžadovat, abychom je splatili. Udělají všechno pro to, aby se k těm penězům dostaly.

Občas dluh nemusí naplnit svoje očekávání, třeba v byznyse, a to může být nebezpečné. Pozor na zadlužování. Rozumně, s mírou.

Poslední slovo je to na tobě, Pepo.

 

Josef Podlipný

Pečujte o své nejbližší, ať už to jsou vaši životní partneři nebo nástupci.

Protože rozvod může znamenat ztrátu poloviny majetku.

Ale špatný příklad vašim nástupcům může znamenat ztrátu majetku celého.

A to si určitě nikdo z nás nepřeje.

 

Vážení posluchači, věřím, že v dnešním dílu o životních lekcí nejbohatších rodin, které přišly o vše, jste i pro sebe našli inspiraci.

Pokud ano, sdílejte tento díl i se svými blízkými. Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den a spoustu úspěchů při správě vašich rodinných bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, ty jsi použil citát od Constantina Kinského, ale já myslím, že původně ten citát pochází od Metternicha. Mám pocit, že to Constantin někde říkal.

A Metternicha to říkal ještě trošku drsněji: „Jen vůl se učí ze svých vlastních chyb.“

Přeji vám všem, ať se můžete učit co nejvíce z chyb ostatních, a ne vašich vlastních.

Ale všichni se ze svých chyb učíme, a určitě nás nějaké také čekají, jen doufejme, že ne ty nejhorší.

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Jeden z klientů Fichtner Wealth Managers se připravuje na prodej své firmy. Změna ve struktuře majetku vyžaduje nový přístup k vybudovanému bohatství.

To je důvod, proč s ním tým odborníků dlouho před samotnou změnou diskutuje nejen nové možnosti, které se mu tím odkrývají, ale také výzvy, které před ním stojí.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílejí podrobnosti z jednání a zdůrazňují, jak důležité je plánovat dopředu a připravit se tak na správu významného majetku.

Diskutují o tom, jak zapojit do správy majetku rodinu, včetně životního partnera a dětí, aby se předešlo problémům a aby všichni chápali důvody a cíle správy rodinného bohatství.

Vladimír rozebírá, jaký význam má definování účelu majetku a jeho rozdělení do různých oblastí, jako je osobní či rodinná potřeba a filantropie.

Josef popisuje, proč je vhodné mít na své straně zkušený tým odborníků, kteří pomáhají promýšlením různých dopadů zdánlivě maličkých rozhodnutí.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry se dotýkáme také emocionálních výzev, které s sebou správa významného majetku nese. Například, jak se vyhnout tomu, aby peníze negativně ovlivnily rodinné vztahy nebo životní hodnoty.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači.

Mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner a těším se na naše dnešní povídání, které je na téma….

 

Josef Podlipný

…s velikostí majetku roste i náročnost správy.

 

My se aktuálně věnujeme diskusím s rodinou, která má opravdu velký majetek a tím pádem na to potřebuje nebýt sama. S tímto klientem už pracujeme mnoho let, takže už leccos o správě rodinného bohatství zná. I přesto on i jeho partnerka a děti oceňují, čím s nimi procházíme. Ale nejsme to jenom my dva.

Můžeš s našimi posluchači nasdílet, jak vypadá set různých aktivit s touto rodinou?

 

Vladimír Fichtner

S Martinem jsme prošli už docela dlouhou cestu, už více než 10 let, možná dokonce už 12 let spolu pracujeme.

Začínali jsme na 30 milionech korun v mandátu. Protože měl úspěšnou firmu, majetek postupně rostl na půl miliardy.

Pak prodal firmu a byla to další miliarda.

Dnes máme v mandátu od Martina 1,6 miliardy.

A Martin prodává další firmu.

Tentokrát tu největší, kterou má. A už nikdy nic dalšího tak velkého, pravděpodobně, jak říká, asi nebude.

Mluvíme o dalších možná třech, čtyřech miliardách.

Martin nás požádal, když už to začalo vypadat, že to dopadne – ale pořád je to možná na šest měsíců – abychom mu pomohli se na to připravit.

Protože mít 5 miliard znamená mít vše dobře rozmyšlené.

Když si člověk věci nerozmyslí dopředu, nemusí to být úplně jednoduché a může udělat zbytečné chyby, kterým se jinak může vyhnout.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty říkáš, když to nerozmyslí dopředu. Jak moc dopředu začaly tyto aktivity? To určitě bude naše posluchače zajímat.

 

Vladimír Fichtner

To bylo možná 9 měsíců, teď je to asi 6. Samozřejmě není úplně jisté, kdy ta transakce přesně dopadne. Ale očekávání je, že od této chvíle zhruba za 6 měsíců.

Martin zároveň říkal: „Ale já se tomu nechci tolik věnovat. Já bych potřeboval pomoc trošku víc než jen to, co jsme zatím dosud spolu řešili ve finančních investicích. Potřeboval bych se na to podívat ještě z většího nadhledu a potřeboval bych, abychom to probírali i společně s mojí ženou.“ Budu jí říkat Jana.

Scházíme se každý měsíc. Oni tomu věnují dvě tři hodinky měsíčně. Za nás se té schůzky účastní celý manažerský tým, seniorní lidé, kterých je šest, včetně nás dvou. A občas nás pustí i ke slovu (dělám si legraci).

Máme co sdílet. Ale na minulém meetingu jsme dostali přidělen trošku kratší čas, než jsem si představoval, protože bylo spousta jiných zajímavých témat, které měli kolegové připravené.

Naše role je, až dopadne ta transakce za pár měsíců, aby měsíc, dva předem bylo všechno předpřipravené. Co bude potřeba ověřit, aby bylo ověřené. Aby se Martin s Janou mohli vydat, jak říká Martin, na zaslouženou desetiletou dovolenou.

To je naše role. Pomáhat v tom, aby se člověk v těch detailech, protože to je docela hodně věcí, na které je potřeba myslet, neutopil.

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuju za inspirativní začátek tohoto příběhu.

My dva víme, co se s Martinem a Janou probíralo na jednotlivých setkáních, kterých už máme za sebou několik.

Naše posluchače určitě zajímá nějaký hlubší detail, protože teď to je ještě přece jen trošku zastřené.

Pojďme nasdílet s našimi posluchači jednotlivé kroky a možná i způsob, jak se ta témata rozebírají, aby to bylo prospěšné.

 

Vladimír Fichtner

Začnu od strategického pohledu.

Protože člověk se při takové transakci nesmí utopit v příliš velkém detailu. Ten detail může přijít později. To, kde začínáme, je jako s dalšími klienty, když se bavíme o tom, že rodinné bohatství má tři oblasti.

• Materiální oblast – to znamená majetek.

Většina lidí, se kterými se potkáváme, často přechází z fáze číslo 1 – budování majetku. Logicky, jinak bychom se nepotkali, kdyby nevěnovali veškerou svou životní energii do této chvíle majetku. Jak majetek postupně odchází, nebo firma je často prodávána, přichází prostor na jiné věci.

Přichází prostor, jak do všeho zatáhnout rodinu. Dětem je dvacet až třicet let, a najednou se otvírá přemýšlení „Jak to udělat, abychom jim nezkazili penězi život, kdyby se nám něco stalo a oni to zítra zdědili?“

Těch špatných zkušeností úspěšných sportovců, kteří vydělávají velké peníze a neví co s tím, nebo lidí, kteří vyhráli ve sportce stovky milionů a vlastně jim to také spíš zkazilo život nebo hodně znepříjemnilo, je hodně.

Je třeba dát pozor na to, aby se tohle nestalo a rodina začala fungovat na trošku jiné úrovni. O tom jsme si povídali v předchozích podcastech, nemá cenu to asi rozebírat.

Případně, a tam asi většina z nás míří, jak se může potom otevřít oblast filantropie, která není v tuto chvíli v tomto konkrétním případě úplnou prioritou. Z peněz, které rodina dostane, bude významná část pravděpodobně alokována na filantropii. Ale ještě ji neřešíme.

V první fázi řešíme majetek a jak se o majetek postarat.

Ve druhé fázi se otvírá a začíná se řešit rodina.

Filantropie je ještě trošku stranou.

 

První je pohled na tyto tři oblasti.

Již začínáme majetkem jako částí, která je teď hodně intenzivně na řadě, protože se struktura majetku změní. Naše diskuse začaly tím, k čemu ty peníze jsou. Co je účel, na co je vlastně chceme využít? Což se zdá jako skoro triviální otázka, o které není potřeba přemýšlet.

Ale to přemýšlení pomáhá kvalitě řešení.

Ty jsi na těch schůzkách stejně jako já. Když zůstaneme u účelu majetku, co ty vnímáš jako zajímavé věci, které procházíme a mohou být zajímavou inspirací pro naše posluchače?

 

Josef Podlipný

Nepochybně dvě roviny mohou být zajímavé pro klienty i posluchače.

První je, že se k těm otázkám mnohdy poprvé může vyjádřit i životní partner či partnerka našich klientů nebo těch, kteří mají zájem tato témata řešit. Ne vždy jsou účely, které životní partneři sledují, totožné. Svou diverzitou a různorodostí to rozšiřuje zadání pro nás poradce. A ukazuje to, na co bychom ještě měli pamatovat.

Druhá rovina, která je poměrně důležitá, je právě šíře toho týmu, který je té rodině k dispozici. Protože nejenom okamžitou interakcí jsme schopni nasdílet vlastní životní zkušenosti nebo zkušenosti jiných rodin, o které máme tu čest pečovat. Ale především jsme schopni vnímat odpovědi na důležité otázky.

Protože ze všeho nejdůležitější je ptát se a zároveň poslouchat.

Takže pak se tým znovu semkne a hledá společně odpovědi. Občas se stává, že někdo řekne:

„Ale já jsem tam slyšel/a tohle.“

A ostatní reagují: „Fakt? Já to nemám poznamenané. Aha dobře, s tím musíme pracovat.“

Šíře týmu dává našim klientům vyšší záruku, že to bude opravdu pro ně. Že to nebude jenom nějaký převzatý koncept, který někomu funguje, tak proč by neměl fungovat jim.

Možná potřebují něco jiného.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl šíře a seniorita týmu.

Protože je tam s námi Tomáš Tyl – šéf analytiků, Šárka Tothová – šéfka týmu account manažerů.

Je tam Petr Pavlásek jako account manager tohoto klienta a jeho rodiny.

A jsme tam my dva a Václav Krajňák, který s námi řeší spoustu věcí. Každý jsme trošku jiný a v tom je to podle mého pestré pro klienta, protože i naše různorodost je zajímavá. Naše kontakty i životní zkušenosti jsou různé. A díky tomu může být řešení co nejlepší.

 

Josef Podlipný

Mně se moc líbilo, když na posledním setkání Martin řekl zcela otevřeně: „Já přemýšlím, proč bych to vlastně měl řešit?“

Nejen, že pro nás byla výzva se popasovat se spouštěčem té otázky, ale zároveň i nasdílet naši vlastní zkušenost.

Pro Martina to bylo, a řekl to on sám, určitým uklidněním. Že je fajn, když o tom takhle přemýšlí, protože má čas o tom takhle přemýšlet. Má čas si klást tu otázku, proč by to vlastně měl řešit? Protože to řešíme s velkým předstihem.

Zřejmě by si takovou otázku nekladl v okamžiku, kdy by bylo měsíc před prodejem velké firmy. A určitě by si ji nekladl, kdyby bylo měsíc po prodeji.

To by horko těžko doháněl rychlík a snažil by se rychle najít nějaká možná optimální řešení.

 

Vladimír Fichtner

Víme, že rychlost v tomhle případě není úplně rozumná věc.

Je potřeba se připravit v klidu, bez emocí.

Ne s tím, že mám nové tři miliardy na účtu a nevím, co s nimi.

 

Josef Podlipný

Diskutujeme o třech oblastech – majetku, rodině, filantropii. S klientem diskutuje seniorní tým.

Co dalšího je jako navazující aktivita?

Čím provádíme tuto rodinu?

 

Vladimír Fichtner

My jsme to malinko zmínili, jen bych se k tomu vrátil.

U majetku je dobré si ujasnit, k čemu to vlastně děláme, proč ty peníze existují, k čemu nám jsou, co nám přinášejí.

Málokdo z nás se vyžívá v tom, že si ráno jde zaplavat do trezoru se zlaťáky jako strýček Skrblík.

 

Josef Podlipný

To by možná i bolelo, skočit do toho zlata.

 

Vladimír Fichtner

Zdá se to jako triviální otázka, ale není.

Protože když si člověk řekne, že tady to jsou peníze pro něj do konce života, toto pro životního partnera. Tady pro rodinu, aby měla základ do budoucna a aby to sloužilo na věci, na které si definuje, že má být rodinný majetek používaný.

A třeba třetí hromádka je na filantropii.

To má důležité přesahy pro to, jak má být která hromádka velká, jednak.

Protože když mám nějakou potřebu, k jejímu pokrytí potřebuju nějaký majetek.

A druhá věc je účelovost. K čemu je majetek dobrý, souvisí s tím, jaká investiční strategie na tu danou hromádku může být použita.

Protože můžete mít konzervativnější strategii nebo trošku dynamičtější nebo „velmi agresivní“.

Ale musíte si dobře uvědomovat, na co peníze budou použity, kdy budou potřeba. Protože když to neuděláte a začnete to řešit trošku nekontrolovaně, mohlo by se stát, že najednou zjistíte, že tady chybí nějaká likvidita. Máte x miliard, ale chybí někde peníze, protože nemáte cash flow. Zdá se to jako nemožné, ale už jsem to viděl.

 

Josef Podlipný

Vláďo, napadá mě jedna otázka.

Jsou tam také emoce? Takhle to vypadá, že to jsou racionální diskuse.

 

Vladimír Fichtner

No jasně, že jsou emoce.

 

Josef Podlipný

Napadá tě nějaká část setkání, která by mohla být inspirací pro naše posluchače?

 

Vladimír Fichtner

Já řeknu jednu věc, o které si myslím, že byla docela zajímavá. Pak nechám tebe, abys to doplnil. Těch okamžiků je víc.

Pro mě jedna ze zajímavých diskusí byla o jurisdikcích.

To znamená nemít všechny peníze uložené v jednom místě.

Já jsem tam sdílel příklad jedné mé známé byznysové francouzské rodiny. Dcera, které bylo před 10 lety 30, žila v New Yorku a starala se rodině o nemovitosti na dolním Manhattanu. Chytrá holka, říkala: „Můj táta to má vyřešené jednoduše. On žije a podniká ve třech jurisdikcích – ve Francii, v Americe a v Singapuru. Má to tu výhodu, že v těch jurisdikcích žije zhruba třetinu roku v každé. A může danit kde si zvolí, protože nikdy nepřekročí půlroční „daňový test“ pobytu.

Má to tu výhodu, že má tři místa, kam se může vrtnout, když se někde něco bude dít, má tři možnosti. A má větší klid.“

Na druhou stranu, když jsme o tom se bavili s Martinem a s Janou, tak tak jsme říkali:

„Ale to neznamená, že máte mít automaticky tři jurisdikce ve svém majetku. Jenom pro to, abyste to měli správně.“ Úplně jsem to viděl na Martinovi, jak přemýšlí – teď mám Švýcarsko, a ještě k tomu něco a támhleto. A jak to budu řešit?

Člověk si také představí ty starosti.

A já jsem říkal: „Ne, ale když budete přemýšlet o tom, že se někam odstěhujete nebo někde budete trávit čas, možná zvažte i strategické přemýšlení, jestli to náhodou také nesplňuje nějakou strategickou možnost. Budu na jiném kontinentu a možná mě to může lépe ochránit před nějakými scénáři.“

Pak jsme probírali katalog rizik a tam trošku také byly emoce.

Ale nechám mluvit tebe, určitě tě něco napadá.

 

Josef Podlipný

Já navážu na katalog rizik.

Řešili jsme s Martinem a Janou rizika, třeba i vyplývající z neočekávaných událostí.

Po mnoha těchto diskusích pojmenování rizik a způsobů, jak se před nimi ochránit anebo alespoň zmírnit jejich dopad, padla taková řečnická otázka:

„Jano, a co by se dělo, kdyby tady najednou Martin fakticky nebyl?“

Jana spontánně zareagovala, že by byla v pohodě.

Ta spontánní reakce sice v ten okamžik vypadala děsně vtipně, podobně teď rozesmává i nás.

Nicméně Jana by byla v pohodě, protože se ta rizika podařilo pojmenovat. A věděla, že na to není sama. Že společně s Martinem hledá řešení. Ne až po jeho odchodu.

To si myslím, že byla moc hezká emoce, byť ne o úplně pozitivním scénáři.

Druhou, opět velmi zajímavou emoci, a bylo jich mnoho, jsem zaznamenal v okamžiku, kdy jsme se bavili o tom, že s velikostí majetku roste touha nezkazit dětem život. Martin si i s Janou notují v hledání účinných řešení a cest, které zabrání zkažení života dětem. Anebo ztížení jejich života.

To je velmi silné zadání, které je potřeba odpracovat, ale ne za měsíc nebo za rok. Na tom je potřeba pracovat kontinuálně a ideálně s celou rodinou.

Vláďo, diskuse nejsou jen o majetku, hodně se točí kolem rodiny.

Mě velmi zaujalo, jak se mění názory. Martin na začátku zastává nějaký názor, ne vždy úplně totožný s názorem Jany, a díky diskuzím a třeba i sdílení našich vlastních zkušeností říká, že to je zajímavé, a ještě o tom bude přemýšlet nebo to budeme diskutovat.

 

Vladimír Fichtner

Jo, jo. Já myslím, že bylo při přemýšlení evidentní to, jak z dětí neudělat zlatou mládež, která neví, co s penězi a podobně.

Nechci zacházet do větších podrobností, ale protože jsme jim ukázali nějaké naše příklady a příklady dalších lidí, byl to pro ně zajímavý podnět, a řekli si, že by to asi mohli udělat jinak, než si mysleli. Takových okamžiků bylo povícero. Zkrátka přemýšlení o majetku, rodině a do budoucna třeba filantropii vyžaduje nějakou energii.

 

Nemáme moc lidí, od kterých se učit. My máme výhodu, že máme vícero rodin, se kterými pracujeme. Martin s Janou nejsou jediní, s kým podstupujeme takové věci.

A bavíme se opravdu o velkých penězích a přemýšlíme, jak na to, společně.

Máme výhodu, že máme k dispozici týmy ve Švýcarsku, v UBS nebo v Julius Bear, které nám jsou v tomto oporou. A mají za sebou dlouhé roky zkušeností.

 

Rozhodli jsme se, že sem pozveme Denise.

Dennis T. Jaffe je člověk, který se zabýval problematikou rodinného bohatství a jeho předávání dalším generacím celý život. Dnes jezdí po světě a dělá přednášky.

My jsme měli to štěstí, že jsme se s ním domluvili na tom, že tady s námi stráví tři dny. S našimi klienty si s ním budeme povídat o tom, o čem my jako první nebo druhá nebo čtvrtá generace máme přemýšlet, čemu se vyhnout, na co si dávat pozor.

Tyto inspirace, které čerpáme a které samozřejmě zabírají spoustu času – absolvovat nějaký kurz, i když je online, trvá půl roku a je to osm víkendů –to Martin s Janou úplně nechtějí procházet. Takže to je na nás anebo na dalších lidech, se kterými spolupracujeme, kteří už mají něco za sebou.

Díky tomu, že to odpracujeme, klient vidí argumentaci, kterou pro ta témata máme. Nejen, že máme jiný názor, ale řekneme, proč ho máme. A jaké máme zkušenosti nebo jaké zkušenosti jsme někde viděli. V tom je to asi nejcennější.

Klient na tom může strávit relativně málo času, protože má někoho, s kým to může řešit.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na nedávno vyslovenou Martinovu otázku, kdy se ptal, s kolika rodinami něco podobného řešíme a jak jsme s nimi daleko? Jestli jsou hodně před nimi, nebo zhruba tam, kde oni? Anebo my jsme ti, kteří to táhnou?

Pro Martina i Janu bylo velkým uklidněním to, že těch rodin, se kterými řešíme podobná témata, je zhruba třicet. A není to úplně tak, že by oni byli někde na chvostu a teprve se dostávali někam kupředu.

Především si myslím, že pro ně mohlo být uklidnění, že to je proces, nikoli nějaký projekt. Že prostě nemáme deadline, do kterého musíme všechno odpracovat, mít na všechny otázky odpovědi, protože těch otázek je opravdu hodně. A některé nás napadají i v průběhu diskuse.

To si myslím, že Martin s Janou oceňují nejvíc, že jim pomáháme nacházet odpovědi na otázky.

Trpělivě je pokládáme a čekáme na jejich odpovědi. A pak se snažíme společně s nimi hledat řešení, která odpovídají odpovědím na ty otázky, které jsme v předchozím období položili. Nenahrneme na ně stovku otázek najednou.

 

Vladimír Fichtner

Je to také o prioritizaci.

Tím, že už jsme něco viděli, tušíme asi, co může následovat. A co by bylo dobré jako další krok.

V té poměrně veliké oblasti jdeme krok za krokem a s jasnými prioritami.

Začíná to samozřejmě tím, že přijdou peníze, a je potřeba se o ně postarat nějakým technickým investičním řešením. A jde to přes rodinu, jak se stáhnout z hegemonie té vedoucí úlohy, aby to nebylo jenom o mně. A tak dále a tak dále.

Těch věcí je hodně, ale to je na dlouhé povídání, to už dneska nestihneme.

 

Josef Podlipný

Do tohoto dílu se určitě nevejde všechno.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, ty se bavíš s hodně rodinami a sám jsi čtvrtá generace bohatství.

Mě by v tuhle chvíli zajímal tvůj názor a jak bys to shrnul. Zkus se s námi podělit tentokrát ty.

 

Josef Podlipný

1. Já budu stručný.

To nejdůležitější je, aby starost s prodejem firmy, do určitého okamžiku je to opravdu starost, nevystřídala starost jiná.

Starost, co budu dělat s finančními prostředky, které z prodeje firmy získám.

Zároveň, jak moc zasáhne mě a rodinu změna struktury majetku, protože najednou tam není byznys, který byl třeba usazen do nějaké jurisdikce. Nebo do nějakých jurisdikcí. A je tam finanční majetek.

Takže nevystřídat starost starostí. Za prvé.

Za druhé nebýt sám na hledání cest a odpovědí na otázky. Mít možnost spolupracovat s někým, kdo umožní být na stejné úrovni se všemi členy rodiny. Abych to stále neřídil já jako LenOn. Tento slovenský výraz používáme docela často – Len On/jen on – někdo, kdo to celé vybudoval.

A nepochybně je velmi důležité si uvědomit, protože jako podnikatelé to většinou tak máme v hlavě, že to není projekt, ale je to proces. Měli bychom začít s dostatečným předstihem, ale odpracováno možná nebude nikdy. Potřebujeme k hledání odpovědí přizvat i nástupce tak, aby se na tom i oni učili. Protože možná oni také v budoucnu budou prodávat firmu nebo jakkoliv restrukturalizovat majetek.

Výhodou toho nebýt na to sám je, že nezapomenu na důležité otázky a sdílím odpovědi i s někým dalším, kdo už má třeba vlastní zkušenost a může mi s něčím pomoci.

Anebo mě upozorní, že zrovna tohle řešili a tady udělali chybu. A sdílí tu chybu, že např. neodhalili včas to, že kontrakt o prodeji je v utajeném režimu. Ale někdo, kdo je tím bezpečným přístavem pro poslané peníze se nás bude ptát, od koho ty peníze plynou? Z jakého kontraktu?

Aha, je to v utajeném režimu. Musíme se vrátit k jednacímu stolu s právníky a vyřešit, jak tuto informaci poskytnout, abychom se nedostali do konfliktu s již podepsaným kontraktem.

Maličkost, ale na to se dá zapomenout, protože řešíte mnohem důležitější věc.

To, že se změní struktura majetku, který je ve výši více jak 5 miliard.

 

Vladimír Fichtner

Doufáme, že dnešní povídání pro vás bylo inspirací, jako snad i naše jiná povídání.

Budeme se těšit zase příště na shledanou.

 

Josef Podlipný

I já doufám, že dnešní díl podcastu byl pro vás inspirací.

Pokud vás toto téma zaujalo, budeme rádi, když ho budete sdílet se svými blízkými a přáteli, kterým může tato inspirace také pomoci.

A vám přeji, abyste měli důvod diskutovat toto téma ve vlastní rodině, protože tak položíte bezpochyby dobrý základ zachování rodinného bohatství i v dalších generacích.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

 

Téměř každý, kdo chce zajistit dlouhodobou prosperitu rodiny a minimalizovat riziko ztráty majetku, se dříve či později setká s pojmem Family Governance. Jedná se o soubor pravidel a praktik pro správu majetku a udržení rodinných vztahů napříč generacemi.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner sdílí své osobní zkušenosti s Family Governance. Vladimír začíná srozumitelným vysvětlením, o co vlastně jde. Josef přidává důležitou složku, na které Family Governance stojí.

Každá rodina je jiná a má jiná pravidla i pro rodinné rady, jak je možné slyšet z příkladu Vladimíra i Josefa. Family Governance také není jen o formálních pravidlech, ale také o neformálních setkáních a zážitcích, které posilují rodinné vazby.

Tato epizoda podcastu Mezi Rentiéry je plná konkrétních příkladů. Nabízí inspirativní pohled na to, jak zajistit, aby rodina dokázala úspěšně přecházet mezi generacemi a přitom si udržela pevné a respektující vztahy.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a vítám Vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den. Moje jméno je Vladimír Fichtner. Dnes si budeme povídat o tom …

 

Josef Podlipný

…jak prospívají pravidla správy rodinného bohatství – jinak řečeno Family governance – jeho zachování, a to i pro budoucí generace.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle. Pojďme na to. To mě baví.

 

Josef Podlipný

Family Governance.

Co to vlastně je?

Pro mnohé to může být úplně cizí slovo, cizí pojem.

Pojďme začít krátkým vysvětlením, co vlastně Family Governance obsahuje.

 

Vladimír Fichtner

Hmm, když jsem se potkal s tím termínem poprvé, tak mi nejvíc pomohlo, když jsem si vzpomněl na jiný anglický termín, a to byl Corporate Governance.

Způsob řízení firmy, zjednodušeně.

Něco, co člověk musí řešit, když firma roste. Tak, aby dál fungovala, aby dodržovala kvalitu, aby měla spokojené zákazníky, aby měla spokojené zaměstnance.

„Šroubů“, které je potřeba správně nastavit, je hodně. Když má člověk dobrou Corporate Governance, tak firma má rozumnou šanci, že může dobýt svět.

A v rodině je to podobně.

Family Governance jsou nějaká pravidla, kterými se mohou rodiny řídit, když chtějí dlouhodobě prosperovat a mít před sebou lepší budoucnost než takovou, že rodina o majetek přijde.

V 70 % už ve druhé generaci a v 90 % ve třetí generaci.

Pro mě je to nástroj toho, jak můžeme zvětšit šanci, že jako rodina o materiální statky nepřijdeme.

 

Josef Podlipný

Já to mám úplně stejně.

Mnoho lidí už se mě ptalo, jestli ta pravidla mají nějakou právní vymahatelnost, váhu?

Vždycky jsem pokrčil rameny a řekl „Nemají.“

Je to něco, co zobrazuje dohodu v rodině, což je možná mnohem důležitější než právní vymahatelnost.

Ještě k tomu určitě přidám dva další prvky, které jsou také k nalezení v Corporate Governance. Jsou to smluvní dohody, to mohou být akcionářské dohody nebo dohody společníků, případně dědická smlouva. Nebo jakýkoliv jiný, mnohdy i vymahatelný, dohodnutý způsob nakládání s majetkem anebo správou rodinného bohatství.

Nepochybně tam patří i klíčové prvky a orgány, zejména rodinná shromáždění, rodinná rada a další.

K Family Governance se nám tedy přidávají pojmy jako akcionářská dohoda nebo ještě nejmenovaná rodinná ústava. To jsou právě ta pravidla, rodinná shromáždění a rodinná rada.

Najednou je toho moc – jak to uchopit, aby to rodině pomáhalo?

Vláďo, ty máš osobní zkušenost ve své rodině.

Můžeš s námi nasdílet, jak jste se začali s Family Governance seznamovat vy?

 

Vladimír Fichtner

Myslím, že je dobře ještě zmínit jednu věc. A to, že základem toho, aby rodina mohla být bohatá ve smyslu, jak říkala jedna stará paní – naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze – je, že si rodina rozumí.

To, co mě tady zajímá je širší definice bohatství.

A aby si rodina rozuměla, znamená, že spolu musí především mluvit, že musí komunikovat, že musí navzájem respektovat jedna generace druhou a lidé v rodině, mezi sebou, sebe navzájem.

Family Governance může být způsob, jak tomuto rodinnému porozumění, jak k němu přispět.

 

Pepo, možná by stálo za to, kdybys řekl, co to vlastně Family Governance je. Ze svého úhlu pohledu, jako mladšímu bráchovi.

Ty jsi říkal rodinná ústava, rodinná setkání, rodinná rada a další témata, ke kterým se možná dostaneme.

Ale jak to celé vnímáš ty?

 

Josef Podlipný

Já to vnímám jako komunikaci v rodině. Jako řízená setkávání se nejenom kvůli výročím, grilovačce, anebo setkávání části rodiny jeden na jednoho nebo pár členů.

Je to definice zásad, pravidel, která pomáhají otevírat jakákoliv témata. Aby nebyla nevyřčená přání nebo různé dohady.

„Vždyť on to přeci ví, jak jsem to myslel.“

Aby byla komunikace otevřená, upřímná, ne zraňující.

Aby uměla položit dobrý základ zachování rodinného bohatství, které nepochybně není jenom o majetku.

Je ale o vztazích, porozumění, společných hodnotách, o chemii rodiny. O něčem, co máme důvod předávat dalším generacím – o příbězích, poučení.

 

Vladimír Fichtner

Na co bych možná upozornil je to, že fungování rodiny, komunikace v rodině, to není zdaleka jenom pro ty, co mají miliardu na kontě a úspěšnou firmu.

To by se v principu mělo učit v základní škole.

Protože to může do života té rodiny přinášet mnohem větší klid.

Často se člověk potkává s rodinami, které spolu nemluví tolik. Nebo mluví spolu, protože jdou spolu oslavit sedmdesátku zakladatele rodu, nebo něco podobného.

Ale ve skutečnosti spolu mluví hrozně málo.

Já jsem žil v tom, že jsme jako rodina s našimi dětmi docela komunikovali dobře.

Ale to, že jsme komunikovali a měli jsme v té komunikaci velké rezervy jsem pochopil až poté, co už čtvrtým rokem řešíme třeba rodinnou banku. Druhým rokem rodinnou radu, kdy se potkáváme každý měsíc na čtyři až pět hodin s našimi dětmi a s Radkou a povídáme si o tématech, která jsme předtím nikdy neotevřeli. Nikdy. A povídáme si o tom, jak spolu mluvit.

Povídáme si třeba o tom, jak nepředpokládat.

To, co jsi říkal ty, Pepo.

Často problém v komunikaci vzniká z toho, že předpokládám, že přece on ví, že já tohle nemám rád. Nebo že tohle chci.

A ten člověk to neví nebo si to nepamatuje, nebo to úplně špatně vysvětlil.

A jenom si to říct na rovinu a respektovat, co ten druhý prožívá není vůbec tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Proto máme rodinnou radu s naším koučem, s Erikou. Erika na schůzkách s námi je a pomáhá nám právě lámat některé komunikační bariéry. Pomáhá nám rušit nějaké naše vzorce chování, které další členy rodiny mohou odtahovat od rodiny. Namísto toho, aby je přitahovaly.

Mám velkou radost, že si myslím, že děláme velké pokroky.

Když jsme jeli teď ze Španělska s mým synem, najednou mi říkal:

„Víš, to bych ti, tati, před dvěma lety neřekl. To jsme si ještě tolik ne povídali.“

Tak mi přeběhl mráz po zádech. A zase přeběhl v tuhle chvíli.

A říkám si „Jo, to je ono.“

Nebo když děti přišly a říkaly „A kdy je příští rodinná rada?“ Protože jsem jí zapomněl dát do kalendáře a ony najednou měly zájem samy, kdy to máme příště.

Už jsme dospěli do toho, že cítí, že jim to něco dává. A zajímá je, kdy to bude příště, protože mají něco, co by potřebovaly a chtěly probrat.

To mě velmi, velmi těší.

 

Josef Podlipný

Mě díky tomuto vyprávění a vlastní zkušenosti v naší rodině napadá, že Family Governance je metoda, jak vytvořit bezpečí pro všechny.

Bezpečí pro ty, co vybudovali nebo převzali do správy majetek od svých předků.

Ale stejně tak i bezpečí pro nástupce, kteří se teprve se správou seznamují a učí se, jak se jí zhostit.

Díky tomu, že Family Governance buduje pocit bezpečí, dává možnost se projevit, říct si o pomoc, nebýt na to sám.

A dává stejně tak i možnost zúčastnit se jednání i odborníkům, ať už to jsou odborníci z řad koučů nebo právních, daňových nebo investičních poradců.

Takže za mě je Family Governance záruka bezpečí, pokud je dobře postavená.

 

Vladimír Fichtner

Díky tomu, že rodina komunikuje, nastává jedna věc – může si předávat zkušenosti.

Když se člověk sejde na oslavě sedmdesátky zakladatele rodu, neznamená to, že si tam povídáme, co se nám v byznysu podařilo, co se nám nepodařilo. Jak támhleta nemovitost funguje nebo co byl za problém se správou tohohle typu majetku atd.

Protože na to není čas, není na to ani prostor. Očekává se od takové oslavy něco jiného. Ale když má člověk prostor jít do těch věcí a sdílet zkušenosti, zvyšuje šanci, že další generace má šanci se alespoň nějakým chybám vyhnout. Přestože spoustu věcí si musí zažít sama. A musí sama udělat svoje chyby.

Ale už ví, na jaké chyby si může dát včas pozor. A neopakovat třeba to, co my jsme zažili. A může know how rodiny prosperovat. Může růst, může se rozšiřovat.

Mám pocit, že když k té intenzivní komunikaci nedochází, není divu, prostě zcela přirozeně, že po třech generacích rodiny ztrácí majetky.

Protože prostě další generace už nic neví. Nepamatuje dědečka nebo se s maminkou o tom nikdy nebavili.

Teď má v ruce dvacet milionů jako budoucí rentiér, které tatínek vydělal. Nebo třicet nebo čtyřicet, to dneska není zas takové téma, že by to nešlo.

Ale utratí to, protože prostě neví, jak na to. A je jedno, jestli to je miliarda nebo sto milionů nebo deset milionů nebo milion.

Ta zkušenost se ztrácí, lidé si o tom nepovídají. A když si o věcech nepovídají, nemůžou se divit, že to majetkově ale i vztahově nemusí fungovat dobře.

 

My dneska s dětmi probíráme věci, které zažíváme s Radkou v našem vztahu. A sdílíme si to, a nestydíme se to říct: „Tady jsme se nepohodli, tady máme nějaké trable, tady se učíme komunikovat tak, abychom se nezranili.“

Děláme to, nejsme neomylní, ale do té diskuze zatahujeme i děti a sdílíme to s nimi.

A ony sdílí s námi zase svoje trable.

Sedíme u stolu a říkáme si, co by mohlo pomoct. Je nás na to víc, a to je úžasné.

 

Josef Podlipný

My jsme komunikaci v našem rozhovoru povýšili na otevřenou rodinnou komunikaci, ne jenom jeden s jedním.

Mnoho posluchačů teď určitě zajímá nejen třeba konkrétní příběh, ale jak začít. Jak se s Family Governance ve své vlastní rodině vypořádat.

Já to otevřu kraťoučkým příběhem, který se v poslední době hodně opakuje. Slýchám ho od dětí našich vrstevníků, které říkají: „My nemáme informace. Naši nás chránili před starostmi, trablemi, ať už v podnikání nebo svými osobními. A přitom se bavíme furt o komunikaci.“

Co tedy doporučit našim posluchačům, aby začali Family Governance stavět na dobrých základech? Aby jim to pomohlo a nebylo toho moc najednou?

 

Vladimír Fichtner

Když budu mluvit za nás a naše zkušenosti, na které jsi se mě ptal, tak pro nás je třeba důležité, že se scházíme pravidelně. To znamená jednou za měsíc na čtyři až pět hodin.

A většinou za přítomnosti našeho kouče.

 

Josef Podlipný

Kdo to organizuje?

Jak moc dopředu to máte domluvené?

Na jakých místech se scházíte?

Jak to probíhá?

Zkus nám nabídnout nějakou ochutnávku.

 

Vladimír Fichtner

Scházíme se doma, protože to je pro nás nejjednodušší. Občas je někdo online.

Dcera začíná studovat v zahraničí, tak to jinak ani nepůjde. Nebude moci být na každou rodinnou radu.

Důležité je, že se scházíme pravidelně doma za přítomnosti kouče. V nepřetržité čtyřhodinové seanci. Teď zvažujeme, jestli neuděláme dvakrát dvě hodiny měsíčně. Protože v online, pokud to budou čtyři hodiny, už můžou být možná dost. To budeme zkoušet.

Ale potřebujeme se scházet pravidelně. To je hrozně důležité.

Co se týče organizace, logistiku asi nejvíc řeším já. Anebo ve spolupráci s Erikou, naší kočkou. Někdy to dám do kalendáře já, někdy ona. Ale za rodinu to řeším já.

Logistiku jsem si vzal na starost, protože asi nejvíc vnímám, že chci, aby se to povedlo a stalo se to pro mě důležitou součástí mého života.

Absolutně potvrzuju to, co jsi říkal, že musí být všichni společně. Když tam jeden není, tak to radši neuděláme.

Radši přehodíme termín a změníme datum.

Protože největší trable vznikají v okamžiku, kdy já bych se domluvil se synem a druhý by u toho nebyl. Slyšel by, že se něco stalo a něco jsme mu půjčili. Ale vlastně by nevěděl, proč a za jakých podmínek. Předpokládal by něco.

Pak by přišel on s tím, že vždyť jste bráchovi půjčili.

To je průšvih. U nás, kromě pravidelnosti je další pravidlo – všichni společně.

Já, Radka a naše tři děti. Začínali jsme, když Elišce bylo patnáct, před pár lety.

Není potřeba se obávat toho, že by to děti nedaly. Jasně, že ze začátku víc mlčela. Měla uši našpicováné, protože samozřejmě v baráku stejnak slyší, co se kde šustne, dokud žije dítě s vámi.

Ale takhle to dostala oficiálně. Bráchové mluvili na rovinu. Učili jsme se postupně víc a víc se navzájem otevírat.

Ne nedůležité byly ještě další dvě věci.

 

To, abych se stáhnul z „výsluní“, aby děti neříkaly „Když myslíš tati, tak to tak uděláme.“

My tomu ve firmě říkáme Goodbye LenOn. LenOn po slovensky = jen on.

Abych to prostě nebyl jenom já, kdo komunikaci „převálcuje“ svou netrpělivostí a snahou, aby některé věci byly rychle. Tak to není nedůležité

Vidím to v mnoha rodinách, jak otci, zakladateli nebo možná někdy i matce zakladatelce to může dělat problémy. Občas se bavíme s někým. Pamatuju jednoho klienta Josefa, ptali jsme se ho, jak řeší filantropii v rodině.

A on říkal: „Jo, my jsme se rozhodli, že budeme dávat tady.“

A já jsem se ptal: „Vy jako rodina jste se rozhodli?“

Měl tam ženu, takže nemohl říct, že jo.

Řekl: „Vlastně já jsem se rozhodl prostě, protože mám přirozené rozhodovat o věcech, dávat věci do pohybu, dělat to rychle.“

A to je poslední věc, kterou bych řekl na začátku, která je pro nás důležitá.

Není pro nás důležitá rychlost, ale vyjasnění si v klidu, vyjasnění si těch názorů a shoda.

Ne rychlost.

Což je úplně proti mému podnikatelskému vnímání. Rychlost je vždycky důležitá, ale tady ne.

Tady je důležité dát si prostor navzájem, shoda.

Tolik za mě.

Ale co u vás v rodině, Pepo? Vy to řešíte ještě mnohem déle než my.

K čemu jste postupně došli, že je důležité při takových setkáních?

 

Josef Podlipný

I přesto, že o něco déle, řešíme to velmi podobně.

Vypíchnu jen pár věcí, které už jsi naznačil, ale třeba jsi to neřekl přímo.

Účast v našem případě není povinná, je žádoucí.

Pak jsou rodinné rady, kdy jde o hodně. Jsou tam třeba předkládána nějaká témata, ke kterým je potřeba získat názor všech členů rodiny a tam je účast povinná. Ale ve většině případech je žádoucí. Zároveň platí pravidlo, nemusí být aktivní. Jinými slovy, může se účastnit člen rodiny tak, že opravdu poslouchá. Ty jsi to spojil s příběhem nejmladšího potomka, Elišky.

Být na rodinné radě a poslouchat, o čem se diskutuje, neznamená tam nebýt.

Zároveň máme takové pravidlo, že i přesto, že je vhodné, aby se každý sám jednotlivý člen rodiny k nějakému tématu vyjádřil, nemusí se vyjádřit na té rodinné radě. Může na nejbližší nebo kdykoliv později. Anebo si může vyžádat krom času i nějaké doplňující informace, které mu pomohou se nad tím zamyslet.

To je nepochybně osvobozující a důležité, stejně tak jako externí třetí osoba – kouč nebo mediátor.

Někdo, kdo pomáhá udržet dynamiku a směr diskuze. Protože pokud by to byl jeden ze členů rodiny, nepochybně to komunikaci brzdí. A někdy ji to dokonce znemožňuje.

V našem případě i střídáme místa, protože byť je domov, a měl by být, bezpečným přístavem pro rodiče i jejich děti. Občas se i děti chtějí pochlubit svou domácností nebo nějakým prostředím.

Tím pádem to zvedá laťku z pohledu toho zážitku. Že to není jenom o formálním setkání, byť už se to trošku blíží i rodinnému shromáždění, které je vůbec o společných zážitcích, o něčem, na co se těšíme.

Snažíme se, a ne vždycky se to povede, aby rodinná rada nebyla vysloveně překvapením. Z hlediska témat. To znamená, že témata jsou známá dopředu. Jsou známy i podklady dostatečně dopředu, aby se nad tím každý účastník mohl nějak zamyslet. Aby se na to mohl připravit.

Ale co jsme si v pravidlech zakázali, je diskuse o připravených tématech před rodinnou radou.

Jinými slovy – k tématu nezískám další ambasadory a nesnažím se přetlačit díky ambasadorství části rodiny jednoho ze členů, u kterého očekávám, že to nebude tak jednoduché z hlediska přijetí.

To je velmi dobré pravidlo, které opravdu pomáhá.

To jsou v kostce asi ta nejzákladnější pravidla.

Možná ještě zmíním dvě z hlediska času a nějakých vyrušení.

Jedním z nich je, že když máme definovanou rodinnou radu třeba v pracovní den, ale v pozdější čas od pěti do devíti, což už je docela pozdní čas, tak nepřesahuje devátou. Za žádnou cenu. I kdybychom měli rozdiskutované nejdůležitější téma na světě.

Protože dcera potřebuje třeba uspat vnoučka, který jde následující den do školky. Nebo si potřebuje ještě něco vyřídit další člen rodiny. Takže respekt jednoho k druhému.

A druhé pravidlo je, když si potřebuju něco vyřídit a vím, že mi třeba někdo bude volat v rámci rodinné rady a je to důležité, tak se průběh rodinné rady přeruší.

Protože to dopředu oznámím. Řeknu, že očekávám, že mi v šest hodin bude volat třeba elektrikář, protože se potřebujeme domluvit na termínu revize nějakého objektu.

OK, znamená to, že rodinná rada má přesně definovanou přestávku. Od 6:00 do 6:15.

Já mám patnáct minut na vyřízení.

Je to o respektu jeden k druhému a o pravidlech i včetně toho, že v rámci diskuze nemám mobil v ruce. Neesemeskuju se svým partnerem nebo partnerkou, a tak dále. Prostě poslouchám, dělám si poznámky, reaguji, když chci.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Když si člověk zadá Family Governance do vyhledavače, vyjedou různé prvky Family Governance – rodinná ústava, rodinná shromáždění, rodinná rada, rodinná banka a další věci.

Ale v konečném důsledku to, na co my jsme si zatím přišli je, že prostě je to všechno o komunikaci.

Jsou to ve skutečnosti komunikační nástroje, které nám pomáhají mít nějakou agendu.

Možná trošku specifičtější, ale ve skutečnosti je to o komunikaci a velkém budování velkého respektu mezi sebou navzájem.

Z toho máme určitě radost a máme pocit velkého posunu vpřed.

Dennis Jaffe je člověk, který se touto problematikou zabývá celý život, napsal knihu Borowed from Your Grand Children/Vypůjčeno od vašich vnoučat.

Je to člověk, kterého jsme také pozvali na říjen do České republiky, aby s námi a s našimi klienty sdílel svoje celoživotní zkušenosti a moc se na to setkání těším. Dennis ve své knížce, která shrnuje zkušenosti 100letých a víceletých rodin shrnuje, kolik z nich procentuálně v druhé generaci, ve třetí, ve čtvrté, v páté dělá rodinnou radu. Nebo má rodinnou ústavu nebo i má program na vzdělávání další generace.

A je vidět, že s přibývajícím počtem generací to rodiny objevují více a více. Jak je to důležité tyto věci řešit a mít je trošku formálnější.

Ono to souvisí s tím, že my jako první generace – je nás pět, dva rodiče a tři děti – spoustu věcí můžeme mít neformálních, protože to se dá zvládnout.

Ale ve chvíli, kdy už je to třetí generace, je tam dvacet lidí různého věku, už to začíná být složitější a je potřeba jít tomu trošku naproti. Je to jako s firmou.

Když má člověk firmu o pěti lidech, všichni vědí všechno. Ještě o dvaceti lidech všichni všechno vědí. S 50 lidmi to už tak není. Při 200 lidech už ani nevíte, kdo pro vás dělá, protože to prostě nemůžete vědět. Kdybyste to věděl, asi je něco špatně.

A s rodinou je to podobně. Ze začátku to jde určitě méně strukturovaně.

Ale je potřeba, z mého pohledu na to myslet, přemýšlet. A jakmile je dětem 15, už moc neváhat a přemýšlet o tom, jak na to, aby předávání zkušeností a vzájemné ukazování respektu, stahování se, že to není jenom o mně, ale i o nich, má přijít na řadu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, mě zaujalo, a v jednom z našich dílů podcastu jsi už sdílel tuto inspiraci, že jste začali s rodinnou bankou

Vám, posluchačům, kteří nás teď posloucháte v díle Family Governance, určitě doporučuji epozodu o rodinné bance vyhledat a poslechnout si.

Můžeš říct hlavní přínos rodinné banky ve vaší rodině?

 

Vladimír Fichtner

Zase zlepšil komunikaci v tom, že děti začaly přicházet s věcmi, které je zajímají. A ke kterým by možná nemohly mít šanci se dostat, dokud by neměly šanci si půjčit.

V bance jim ve 28 letech nebo v 26 nebo ve 30 nemusí nikdo půjčit, vzhledem k tomu, že nemají žádnou dlouhou historii.

Ale rodina může mít motivaci jim dát šanci vyzkoušet si nějaké věci.

Takže jedna stránka rodinné banky je větší šance, že děti nebo ten, kdo přichází do rodinné banky, ukáže, co ho baví, co ho zajímá. Protože tam přichází se svým tématem, ne s něčím, co mu nutíme.

„Nechceš se podívat támhle? Nebo nechceš podnikat?“

Ne. Prostě přijde, když ho to zajímá, což je nesmírně důležité. Ta vnitřní motivace.

A druhá věc. Ostatní členové rodinné banky se učí vzájemně, komu půjčit a komu nepůjčit a za jakých podmínek.

Učí se spravovat kapitál, i když vlastně nenápadným způsobem.

To si myslím, že je také nesmírně důležitá role rodinné banky, aspoň v našem případě.

 

Josef Podlipný

Velmi zajímavé.

K tomuto tématu jsme připravili malý bonus.

Na webu https://www.fichtner.cz/mr-rodina/

získáte 20 otázek k letnímu přemýšlení o Family Governance.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom řekl, že těch 20 otázek jsme dali dohromady před letošním létem a byly součástí našeho letního čísla časopisu pro klienty.

Věřím, že můžou inspirovat i vás a přeji hezké přemýšlení.

Mějte se krásně.

 

Josef Podlipný

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den.

 

 

Ceny nemovitostí v USA v posledních dvou letech převážně klesají.
Pro mnohé to může představovat příležitost.

Josef Podlipný v USA za posledních 14 let vybudoval významné portfolio nemovitostí a v tomto podcastu sdílí zkušenosti z různých lokalit a to, co všechno by měli investoři zvážit před vstupem na tento trh.

Proč je americký nemovitostní trh atraktivní? Důvodů je hned několik a Josef vedle diverzifikace majetku zmiňuje i velikost, robustnost a třeba historickou schopnost zotavit se z krizí.

Je však kriticky důležité rozumět specifikům jednotlivých lokalit v USA, protože i krátká vzdálenost může znamenat výrazné rozdíly v hodnotě nemovitostí a jejich výnosnosti.

Správné plánování může znamenat velký rozdíl v daňové zátěži. Někdy i desítky procent. Josef sdílí i osobní zkušenost, že pro nastavení majetkové struktury je potřeba mít místní odborné znalosti.

V Americe vládne tvrdý kapitalismus, který nikomu nedá nic zadarmo. Pro mnohé  může být překvapením náročnost kupujících a nájemníků nebo přísná pravidla.

Oproti investování v Evropě není investice USA krátkodobou záležitostí a vyžaduje pečlivé plánování – třeba i toho, jak pracovat s výnosy, které jsou opravdu zajímavé.

Tato epizoda podcastu Mezi Rentiéry je nezbytným poslechem pro každého, kdo zvažuje investice do nemovitostí v USA. Najdete v ní cenné rady a upozornění, jak se vyhnout častým chybám a jak správně přistoupit k investování na lákavém americkém trhu nemovitostí.

Poslechněte si také epizodu 40, ve které se Josef soustředí spíše na rizika spojená s investičními nemovitostmi v USA.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner.

Vítám vás dnes opět Mezi Rentiéry.

 

Josef Podlipný

Mé jméno je Josef Podlipný, a i já vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dnešní téma je: nemovitosti v USA.

Nedávno jsem na Twitteru četl, že nemovitosti na Manhattanu klesly o 26 % dokonce od svých vrcholů. A některé nemovitosti se na Manhattanu dokonce dají koupit za ceny, které byly v roce 2006, což mi přijde zajímavá nákupní příležitost.

Koho jiného se zeptat na americké nemovitosti než někoho, kdo má v Americe ne úplně malé nemovitostní portfolio?

Těším se na dnešek, protože se něco dozvím.

Jak to máš s americkými nemovitostmi? Jak to máte jako rodina a co vás do Ameriky do nemovitostí přivedlo?

To je první otázka.

Kde jste, jak jste začali a proč?

 

Josef Podlipný

Začnu odpovědí na otázku proč?

Nemovitostní krize.

Z Ameriky se přelila do celého světa nemovitostní krize. Ti, kteří jsou ročníkem narození podobně jako my, si to pamatuji velmi dobře. Nebudu zacházet do detailů, co bylo jejím spouštěčem. Nicméně v důsledku nemovitostní krize klesly ceny nemovitostí v Americe o vyšší řády desítek procent.

To ale neznamená, že nemovitosti ztratily svoji užitnou hodnotu.

V mnoha případech to byly developerské projekty, které byly na samotném začátku ve skvělé lokalitě, nebo to byly nemovitosti, které byly mladé z pohledu nějakého zastarávání, opotřebení. A i přesto v drtivé většině byla z ničeho nic, skoro meziměsíčně nebo mezikvartálně, hodnota o 50, někdy i o více než 50 % nižší.

Tak to je sakra zajímavá příležitost, minimálně k uvažování.

A druhá odpověď na proč je i to, když se podíváte na ČR na globusu. Budete ji nějakou dobu možná hledat, i přesto, že budete do Čech zamilovaní. Kde je vlastně ta ČR? Ona je maličká, i když je v srdci Evropy.

 

Když se podíváte na Evropu, řeknete si, že to už je o něco větší, ale stále mladé. Ta stará ekonomika za Atlantikem, která je poměrně robustní a schopna se vyrovnat se spoustou krizových historických krizových období, je právě ta americká.

Takže dřív nebo později dospějete k závěru – a proč vlastně nejsme v Americe?

Takže odpověď na otázku, proč, byla znovu proč.

Proč tam nejsme?

 

Vladimír Fichtner

Hodně lidí nemá odvahu jít do Ameriky do nemovitostí, protože je to daleko, neznáme trh, je to těžké. Dneska doufáme, že se něco dozvíme.

Proto lidé často řeší expozici na Ameriku ve svém majetku přes finanční aktiva, kdy je řešení hrozně jednoduché.

Ale vraťme se k nemovitostem.

Chápu strategický pohled na americký trh, jeho velikost a jeho robustnost. Chápu tu příležitost.

My, když jsme byli v letech 2010 až 2012 v Texasu, jsme to tam také viděli.

Bohužel jsme v té době ještě neprodali firmu. Ale chodili jsme po nemovitostech a celá situace byla fascinující, protože ceny poklesly brutálně dolů o 50, 70 %. Souhlasím. Tohle bylo v jižním Texasu.

Na druhou stranu nájmy dramaticky vzrostly, protože nikdo nedostal hypotéku.

Takže ten, kdo měl cash, byl king. My jsme v té době už nějakou cash měli a nenašli jsme způsob, jak to udělat, abychom se nevystavili americké daňové povinnosti a spoustě dalších detailů. Tak jsme se nakonec do toho nevrhli.

Ale příležitostí tam bylo opravdu hodně.

Ještě než půjdeme dál, Pepo, řekni malinko o svém portfoliu.

To, co znáš trošku víc, protože já už od tebe vím, které regiony jsou ti bližší, a kde máš kamarády a známé.

 

Josef Podlipný

Rád doplním.  informace, které s vámi posluchači sdílíme s Vláďou v tomto podcastu, není vždy možné použít tak, že platí absolutně. Nebo, že to jsou nějaká pravidla a když se podle nich budete chovat, budete úspěšní.

Pro americký kontinent to platí obzvlášť.

Já půjdu stále hlouběji do detailu, kam až mě Vláďa pustí.

Začnu nejprve shora.

Je úplně jiné starat se o nemovitosti v Texasu nebo na Floridě.

Když se podívám na odlišnosti LA, Tampy, Miami a Fort Lauderdale. I zde nacházím relativně velké odlišnosti.

A když se podívám na Fort Lauderdale, konkrétně část, která je blízko vyhlášené Street Las Olas, která je možná nejbohatší ulicí v této lokalitě, i tam o ulici dál, to funguje úplně jinak. Je to jiný svět.

Znalosti se opírají o vlastní, ale i ty sdílené zkušenosti. Mám dobrého kamaráda, který má nemovitostní portfolio v New Yorku, a potvrzuje tvá slova, resp. slova o poklesu cen na Manhattanu, protože před několika měsících si je ověřoval.

„Hele, jak to vypadá v Miami?“

Když se mnou sdílel svou zkušenost z New Yorku, kde má nemovitostní portfolio složené primárně z kancelářských budov, částečně tam jsou průmyslové haly nebo obchodní prostory, bylo to na hony vzdálené.

Měl jsem možnost srovnat to s portfoliem, které je ve vyšších desítkách bytových jednotek.

Když jsem se díval na vývoj Fort Lauderdale nebo Miami a dalších lokalit, říkal jsem si:

„Já si teď dělám určitou obavu z toho, že tohle může přijít nejenom do této části Ameriky, ale i odlišného typu nemovitosti a jejího dlouhodobého pronajímání.“

Protože on mě trošku vyděsil tím, že říkal.

„…50 % nepronajatých prostor a nevidím světlo na konci tunelu.“ Není to tak, že by se nájemníci střídali a jenom jsem měl složitější správu. Když jsem chtěl změnit strukturu nemovitostního portfolia tak, aby tam také byly nějaké bytové jednotky nebo domy, nabízeli mi cenu, která byla blízko šedesáti procentům hodnoty před několika lety.

On říkal že prostě nechce z ničeho nic vyhodit 40 % toho, jak to má v hlavě, a i v ekonomice naceněno.

 

Vladimír Fichtner

Na druhou stranu, o 50 % nižší nájmy – dává smysl, že bude o 50 % nižší hodnota nemovitosti.

 

Josef Podlipný

To je zajímavá úvaha. Určitě ano. S tím souhlasím.

 

Vladimír Fichtner

Pokud to vydrží, samozřejmě. Ale jak říkám, může to být také příležitost. A proto jsme tady dneska.

Pepo, jenom abych podtrhl v tom, co jsi říkal, to hodně zásadní:

specifická znalost specifické lokality je nesmírně kritická. Protože potvrzuji, když jsme v Houstonu nebo v Corpus Christi bydleli někde, o kilometr dál, je úplně jiný svět, úplně jiné ceny, nemovitosti, úplně jiná struktura obyvatel, úplně jiné sociální problémy anebo status těch lidí.

A to znamená, jak se platí a tak dále a tak dále.

To se v ČR tolik nestává.

Tady v Praze a v Ústí je to jinak. Ale ne, že by na I. P. Pavlova bylo něco a na Muzeu to bylo úplně jinak.

Tak to si nikdo z nás nedokáže představit. A pro nás to bylo také velké poučení, takže to vnímám. Dávat si pozor na opravdu lokální znalost a místní znalost.

Není to stejně. Když je něco vedle levnější, má to svůj důvod.

 

Josef Podlipný

Většinou ano, potvrzuji. Ve Fort Lauderdale se můžete dívat přes 6proudovou silnici na druhou stranu a koukáte do okna na úplně jiného člověka.

No logicky jiného, nemůže být vaším jedinečným odrazem.

Nicméně jiného, žijícího v jiných podmínkách, s jinými možnostmi a možná i v nemovitosti, která má dramaticky rozdílné kondice z pohledu generujícího nájmu anebo její hodnoty.

 

Vladimír Fichtner

Když jste přišli do Ameriky, tak tohle místo, ta lokalita a ta důležitost té lokality byla asi jedna z věcí, která tě překvapila, že to funguje trošku jinak než tady.

Co dalšího tebe nebo tvoji rodinu překvapilo, když jste začali?

Protože v tu chvíli to je asi to, co překvapí nás ostatní případně, když se tam vrhneme do nemovitostí.

 

Josef Podlipný

Rozumím, ten výčet je opravdu veliký a já z toho zkusím vytáhnout jenom pár věcí.

Pokud máte na takovouto investici nižší stovky tisíc dolarů, vážení posluchači, tak do Ameriky nechoďte.

Musíte na to mít kapitál. Protože vytvořit to nemovitostní portfolio tak, že tam vrhnete nějaký kapitál a vytvoříte ho teď během měsíce nebo pár měsíců, je nesmysl.

Vy tu lokalitu potřebujete poznat.

Potřebujete zjistit, jaké podmínky vám ta lokalita nabízí. A nejenom vám, pokud je to investice.

To znamená, chcete tu nemovitost třeba pronajímat. Je potřeba zjistit, jak bude vyhovovat budoucím nájemníkům. To je strašně důležité, protože jedna z odlišností je třeba i ta, že když nájemník má nějakou adresu, tak ta adresa zcela určuje, kam budou jeho děti chodit v základní a střední škole.

To není tak, že si řeknete: „No tak ušetříme, přesunem se do nějaké lokality, kde to bude levnější, vydržíme, že tam bude možná větší kravál, méně uklizeno. Ale děti pošleme o pár ulic dál nebo o míli dál a do skvělé školy.“

Ne, tam vás prostě nepřijmou.

I když byste za to byli ochotni zaplatit a darovat vlastní ledvinu, neexistuje.

Další překvapení, na které my tady v Čechách určitě nejsme zvyklí je, že někdo určuje, jak můžete nemovitost využívat.

Vy si logicky můžete říct: „Sakra vlastním ji, tak já určuji pravidla.“

Ne, ne, ne. Až na některé výjimky ta pravidla neurčíte. Nemůžete tam mít třeba domácího mazlíčka. Ne, je to prostě zakázané. Že ho máte doma a vycházíte s ním ven, nesete ho třeba v tašce. Nikoho nezajímá. Prostě tam nemůže být.

Nemůžete dát popelnici, kde se vám zlíbí. Nemůžete dělat třeba krátkodobé pronájmy. Já neříkám, že krátkodobé pronájmy jsou tou optimální cestou, ale pokud zrovna vám vyhovuje taková strategie, no tak si sakramentsky musíte uvědomit, jestli vybíráte lokalitu, která vám to dovolí a spoustu dalších a dalších věcí, které si mnoho investorů do Ameriky uvědomuje někdy v průběhu a někdy třeba i pozdě.

Jako třeba i majetková struktura.

Do čeho to strčím.

 

Vladimír Fichtner

To je jedna z věcí, kterou jsem chtěl doplnit a jenom nastíním jeden příběh.

Když jsme byli ve Státech, tak jsem hodně jezdil do New Yorku.

Potkali jsme se tam s jednou holkou, jejíž rodina měla nemovitosti na dolním Manhattanu. Tenkrát vím, že díky tomu jsme byli schopní zachytit, že se trh otáčí v dobrém slova smyslu. Po krizi. A začali jsme trošku víc investovat v Americe, do finančních aktiv. Já jsem s ní jednou byl na Manhattanu na schůzce, a omlouvala se, že měla nečekaný telefonát a říkala: „Tak konečně mi po dvou letech někdo volá, že potřebuje si něco pronajmout. To se dva roky nestalo.“

To bylo zajímavé. Protože její velmi zajímavá rodina s majetkem po celém světě měla opravdu velké portfolio, říkala:

„Když chceš přijít do Ameriky, musíš si sakra rozmyslet, jak to uděláš, protože když to uděláš špatně, tak budeš platit klidně 40 % daň nebo víc. A když to uděláš dobře, tak to bude třeba 15 %.“

Ale to už znamená, že člověk to musí mít rozmyšlené. Musí na to mít peníze, aby se o tom s někým poradil.

A ne s nějakým účetním, daňařem, který ještě v životě neviděl Čecha.

Prostě není to vůbec triviální záležitost, ale může to mít jako obrovské dopady na to, jak to bude fungovat. Především daňově. Protože jakmile jednou člověk něco postaví, koupí si na sebe tu nemovitost, tak se vystavuje nějakému nebezpečí daňových konsekvencí. Když postaví strukturu, zase to má jiná nebezpečí.

Ale zpátky k té struktuře, jenom potvrzuju to, co mi Paulina tenkrát říkala se svými zkušenostmi:

„Rozmysli si to velmi dobře, pak seš v pohodě.“

 

Josef Podlipný

Já k tomu doplním, respektive zvýrazním jednu informaci, kterou už t jsi s našimi posluchači, Vláďo, nasdílel: „Rozmyslete si to, vážení posluchači, a nebuďte na to sami.“

A nebuďte na to sami, nejenom podtrhuji. Doplňuji k tomu – přizvěte si odborníky znalé trhu, odborníky, ne osoby, ale firmy, kterým jde o jejich dobré jméno, o zachování pověsti a třeba o stoletou budoucí historii. Kterým jde o budoucnost svoji i vaši.

Protože v ten okamžik, ve většině případů, odhalíte cesty, které vám budou dělat radost a ušetří vám spoustu starostí.

 

Vladimír Fichtner

Takže – jak jste na to šli, Pepo?

 

Josef Podlipný

Zpočátku laicky.

Výběr lokality – ano, s odborníky. Znalými dlouholetými Američany nebo v uvozovkách náplavou, přistěhovalci, kteří měli generačně české kořeny, což je úplně super.

Ale v určitém okamžiku jsme si řekli, že americká dědická daň není úplně dobrá věc, protože když vlastníte něco na sebe, jako na fyzickou osobu, a pokud z tohoto světa odejdete, v podstatě potrestáte své nástupce. Oni dříve, než jim majetek je uvolněn, musí zaplatit nemalou progresivně rostoucí dědickou daň. A ta progrese je dána hodnotou majetku, ne výnosu. Srovnání třeba za co se to v minulosti nakoupilo a za co by to teď bylo zpeněžitelné.

Pak jsme si říkali ok – tak co nějaká majetková struktura?

Po poradách s odborníky byla logickou cestou LLC. Což je v podstatě české s.r.o. Najednou si říkáte, že máte několik výhod. Je to seriózní. To znamená, můžete přijít do banky a chtít úvěrovou linku na nákup dalších nemovitostí nebo na provoz téhle společnosti a tak dál.

Je to ale také seriózní pro americký daňový úřad, protože vy máte každoroční informační povinnost říct, kdo je příjemcem zisků a ztrát z této společnosti.

Někdy může být rozdíl mezi vlastnickým podílem a příjmem nebo ztrátou, kterou tato společnost generuje.

Příjem a ztráta je v tomto případě logicky počítaná proti sobě, což je další výhodou, že vlastně jste schopni optimalizovat daňovou zátěž.

Vlastně ty jsi říkal. Někde daním tak, někde onak.

Tady se té daně úplně nezbavíte.

Ale máte šanci velkou měrou ovlivnit základ, ze kterého se daň počítá. I zde je to tak, že příjem je zdaněn s progresí. Ta progrese končí lehce pod 40 %.

Teď si asi říkáte, 40 %, proč bych to vlastně dělal?

Když vyberete dobře, budete mít dobré správce, odpověď na „proč bych to dělal“ snadno naleznete sami. S tím vám teď nemusím pomáhat. Ale malou nápovědu vám dám. Výnos v dobrých lokalitách se pohybuje od nějakých 12 %, v našem případě do 16,8 %

Ale takový zdravý průměr je 15,4 % ročně.

 

Vladimír Fichtner

Nájemní výnos, to znamená hrubý nájem versus nákupní cena.

 

Josef Podlipný

Ne versus tržní cena.

 

Vladimír Fichtner

Tržní dokonce.

 

Josef Podlipný

Tržní. To je důležité.

 

Vladimír Fichtner

Kdybychom dneska nakupovali, tak řekněme nákupní.

To je jako v Čechách, ne?

 

Josef Podlipný

No to není.

 

Vladimír Fichtner

Já si dělám legraci. Tady je to 1-2 %.

 

Josef Podlipný

Ale je potřeba si uvědomit, že pak vám z toho začne řezat.

Něco si vezme daňově stát, Amerika.

Něco si vezme správa.

Něco si vezmou pojistky, něco si vezme administrativa a tak dál.

A běžná zkušenost i vlastní je, že je optimálně nastavený model tak, aby ten vehikl fungoval správně, když se pohnete k hranici 50 %.

Já nyní použiju to nižší procento, abych nebyl takovým životním optimistou. V každém případě polovina z 12 % je 6 %.

Pokud je pro vás 6 % zajímavý výnos, pak může být uvažování o amerických nemovitostech dobrou cestou, ale ne jedinou.

 

Vladimír Fichtner

Pozor, ale to je cashflow výnos, výnos z nájmů. Čistý výnos z nájmu.

Není tam zhodnocení nebo znehodnocení nemovitosti.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Je to cashflow výnos.

To je to, co je v Praze 1 nebo 2 %, tak v Americe po odečtení všech daní, nákladů, které tady ještě spoustu z nich nemáme, ty teprve přijdou do Čech.

Tak je to 6% cashflow.

Takže 6% nájemní výnos, čistý, řekněme. Ta čísla jsou z jakého regionu a lokality, abychom řekli specificky, případně je to podobné v jiných lokalitách.

 

Josef Podlipný

Z těch čtyř zmíněných lokalit. Začnu odspoda, abych to seřadil.

Tampa.

Vlastně i L.A., ale to je možná i místem v LA.

Pak Fort Lauderdale.

A Miami.

Největší stabilita portfolia je v Miami.

A pak bych klesal zpátky směrem k Tampě.

Nicméně nejsou mezi tím nějaké zásadní rozdíly. Tak by i vás posluchače možná mohlo napadnout. Tak proč teda čtyři lokality?

Ono to má svoje kouzlo a opodstatnění třeba i v optimalizaci. Protože když jste v jedné lokalitě, obtížně dostanete náklady typu cestovní výdaje, auto, kancelář, letenky atd.

Jakmile jste ve více lokalitách, mezi uznatelnými náklady jsou stravné, šatné, cestovné, auto a jeho třeba odpisy, reklama, internet.

Americký finanční úřad je sice velmi přísný, ale když máte na své straně odborníky, kteří se v tom dobře orientují, i v čase změn, jste schopni postavit ekonomiku toho cyklu tak, že udržíte zásah do hrubého nájmu do hranice 50 % včetně nákladů správcovské firmy.

To je poměrně důležité zdůraznit. Protože pokud se tomu nechcete věnovat sami – což je blbost, jakmile máte víc jak 10, dejme tomu 15 bytových jednotek – to se fakt nedá.

A pokud budete ve dvou lokalitách, tak to ani nechcete.

Důvody už jsem možná částečně sdílel v předchozích dílech podcastu.

Pokud máte na to správcovskou firmu a chcete mít fakt kvalitní správcovskou firmu, tak si za to zaplatíte. Není to levné. V Čechách na to nejsme vůbec zvyklí, na takové náklady, které jsou s tím spojené.

Nicméně v plné výši je použijete jako uznatelné náklady.

 

Vladimír Fichtner

Ještě něco dalšího, co tě překvapilo na americkém nemovitostním trhu?

Máš zkušenosti třeba s tím, že jenom držíš to portfolio jako rodina.

Nebo kupujete, prodáváte?

 

Josef Podlipný

Překvapením, byť si myslím, že i v Čechách jsou nároční klienti, byla náročnost Američanů.

Řeknu Američanů, ale někdy kupující nebo pronajímatel je třeba Španěl, Mexičan. To je vcelku jedno.

My jsme šli i do varianty koupě, rekonstrukce, prodej.

Nebo koupě, rekonstrukce, pronájem.

Nebo nový developerský projekt.

Nebo developerský projekt, pár bytových jednotek a pak najednou přišlo racio, že bychom potřebovali celé patro, abychom si to mohli uzavřít recepcí. A mělo to vlastní režim.

A to, co mě opravdu velmi překvapilo, je především náročnost klientů, ať už to je na straně kupujícího anebo pronajímajícího.

Nic vám neslaví. Jinými slovy. Projekt se mnohdy při rekonstrukci definuje už k obrazu potřeb budoucího kupujícího. Není to úplně pravidlem, ale také to není výjimkou.

A to, že firma nebo vy jako dohlížející, ideálně s nějakým odborným dohledem, zapomenete na to, že tam byl projektováno a jednoznačně definováno, že tam bude bazén s hladinou přes hranu. Že to vypadá, jako když nikde nekončí.

A prostě tam někdo prskne nějaký kámen, který ten pocit zkazí, není to tak, že investor a budoucí vlastník se dohodnou a mávnou nad tím rukou, případně dají nějakou slevu.

Ne, to normálně končí kontrakt. Vracíte všechny peníze i třeba zálohově a hledáte dalšího ženicha nebo nevěstu, kteří si tu nemovitost budou chtít pořídit, kterým to bude vyhovovat. Anebo to celé vybouráte. To je na tom úplně to nejhorší.

Oni netolerují to, že odstraníte jenom ten kámen a že to tam jako nějak zahladíte, jak se říká v ČR. Že to nějak zakryjete a že to je nějaký šolich.

Ne, oni chtějí vidět, že jste to odstranili, oni to chtějí vidět, oni se přijedou podívat, i kdyby měli letět z druhé strany Ameriky, z New Yorku do Miami třeba. Tak se přiletí podívat nebo tam pošlou svého odborníka. Nebo to minimálně chtějí od vás nafotit, že to zmizelo a buduje se to tam znova.

 

Vladimír Fichtner

No skvělé, to je další důležité překvapení.

Ještě něco dalšího?

O amerických nemovitostech by se dalo povídat hodně dlouho a možná i do mnohem větší hloubky, ale náš čas je omezený.

Tak pojďme ještě něco zmínit.

 

Josef Podlipný

Možná jsme se toho částečně dotkli.

V Americe si všimnete, že se mění cena nemovitostí. Upozorní vás na to daňový úřad, protože vám vyměří jinou daň. Tam se totiž mění často a mění se právě s cenou nemovitosti. Takže to není tak, že byste si toho nevšimli.

Spousta investorů do Ameriky zapomíná na to, a ty ses na to na začátku ptal, a velmi dobře, že připočítávají výnos stále proti té původní investici. I přesto, že už vědí, že mají jinou daňovou povinnost. Cena nemovitosti se změnila a obhajují tenhle výpočet tím, že to nechtějí nikdy prodat, tak je nezajímá tržní cena.

No ale v ten okamžik rezignují na to, že měří výkonnost a ztratí signální světlo, které třeba říká:

„Byl jsem v dobré lokalitě a už možná nejsem.“ Protože třeba právě o těch pár ulic nebo o ulici dál zjistíte od někoho jiného, že má výnos hrubého třeba 16,8 %. A vy máte 12 %.

No to je o skoro 5 % méně.

To není úplně málo.

Je to příznak, je to signální světlo, když to budete stále svazovat s tržní cenou, vám něco napovídá. I k vývoji té tržní ceny.

Zároveň vám to signalizuje, jestli máte optimální nájmy.

A i zde je, vážení posluchači, důležité mít skvělého správce, protože to je jeho role.

Není vaší rolí obcházet nájemníky nebo si dělat nějakou rešerši a zjišťovat, jestli pronajímáte za férovou cenu. To není vaše role.

 

Vladimír Fichtner

Jak často tam létáš nebo létáte?

 

Josef Podlipný

Ze začátku, když to vznikalo, tam chtěli být všichni a furt.

Najednou se vyrojila spousta kamarádů a všichni chtěli objevovat Ameriku. Ze začátku často.

I při budování, správě a získávání zkušeností to bylo nutnou podmínkou.

Třeba i jednou za týden nebo minimálně za měsíc.

 

Vladimír Fichtner

Pamatuju si, jak ti dcera říkala, že to je nechtěný sourozenec. Že jsi tam až moc z jejího úhlu pohledu.

 

Josef Podlipný

Vám posluchačům osvětlím. Nechtěný sourozenec z pohledu investovaného času a energie někam jinam než do vlastní rodiny a dětí anebo i kamarádů anebo blízké rodiny.

 

Vladimír Fichtner

A dneska, po patnácti letech?

 

Josef Podlipný

Není potřeba víc jak jednou za rok. A někdy ani to není potřeba.

Drtivá většina musí fungovat automaticky. I přesto, že se zbavujete části nákladů, které můžete použít pro daňovou optimalizaci, protože i předchozí letenky všechny šly do nákladů.

Kompletně všechny od okamžiku, kdy to je v LLC.

 

Vladimír Fichtner

Nejzákladnější shrnutí, které já si z toho odnáším je, že kapitalismus je ve Státech mnohem tvrdší.

 

Josef Podlipný

To určitě.

 

Vladimír Fichtner

A je potřeba do toho jít opravdu intenzivně a nepodcenit tam jedinou věc, protože jinak to může mít velmi negativní konsekvence.

 

Josef Podlipný

Dokonce bych řekl fatální.

 

Vladimír Fichtner

Mám kamaráda, který do Ameriky nemůže, protože něco daňově podcenil. A jde po něm americký daňový úřad. Řeší to dlouho a pořádně neví, co s tím má dělat.

Prostě je to tam tvrdší, to prostředí je korektní, ale náročné.

Tys to popisoval v různých oblastech, ale když se na ně člověk dobře připraví, může to dopadnout dobře.

 

Josef Podlipný

Já jen doplním pro vás posluchače.

Vy byste na to dřív nebo později přišli, nebo by vás na to upozornil americký daňový úřad.

I délka pobytu, když se sečte na tři roky, vás najednou udělá americkými daňovými rezidenty.

 

Vladimír Fichtner

A to vzhledem k úrovni daní v ČR a úrovní daní v Americe, když na to není člověk připraven, úplně nechcete.

 

Josef Podlipný

To nechcete, opravdu ne, to potvrzuji.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, moc děkuju za dnešní povídání a nasdílení zkušeností tvé rodiny s americkými nemovitostmi.

Pro mě to bylo určitě zajímavé.

Věřím tomu, že pro naše posluchače také. A budu se těšit někdy příště zase s tebou.

 

Josef Podlipný

I mě těší, že jsme si na toto téma mohli popovídat, Vláďo. Pro vás posluchače chci na závěr říct dvě kriticky důležité věci.

Ať se budete rozhlížet po americkém kontinentu nebo kdekoliv jinde po světě, přemýšlejte o správě vašeho rodinného bohatství z holistického pohledu.

Ne jenom kvůli tomu, že jdete do Ameriky.

Druhá věc s tím přímo související – nezapomínejte na hledání řešení.

Co budete dělat s výnosy z takové části portfolia? To je nesmírně důležité.

Spousta lidí si myslí, že ty výnosy musí existovat stále tam, kde vznikají.

Na udržení hodnoty toho, co generuje ty peníze to dává smysl.

Ale nezapomínejte na to, že finanční majetek, který díky takové investici získáváte, vám může pomoci budovat další pilíř vašeho rodinného bohatství, jinak spravovaný finanční majetek.

 

Vladimír Fichtner

Díky, Pepo, za tu poslední myšlenku.

Peníze, které vznikají, člověk může reinvestovat do toho samého segmentu trhu, třeba do nemovitostí v Americe, nebo je může začít vytahovat a dávat do finančních aktiv.

To je ale téma samo o sobě na několik podcastů.

Tak to si necháme na někdy příště.

Díky vám všem, že jste nás dneska sledovali a určitě budeme rádi za vaše komentáře. Budeme rádi za dotazy, mějte se krásně a příště zase někdy Mezi Rentiéry na shledanou.

 

Josef Podlipný

Já pro dnešek děkuji a s posluchači se loučím a přeji krásný den a úspěch při správě rodinného bohatství. Znovu někdy na slyšenou.