Josef Podlipný

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto rozhovoru vám Erika pomůže pochopit, jak správně nastavit komunikaci v rodině ohledně majetku a jakým způsobem můžeme přistupovat k bohatství.

Erika i Vladimír přiblíží osobní zkušenosti a příběhy, které ukáží úspěšnou a neúspěšnou komunikaci v rodině.

Mimo jiné se dozvíte, jaké klíčové otázky byste měli klást sobě i členům rodiny a jak začít plánovat pravidelná setkání rodiny ohledně majetku.

Pokud vás zajímá, jak bezkonfliktně otevřít dialog o rodinném majetku a zajistit, aby vaše děti byly připravené na budoucí výzvy, věnujte čas této epizodě podcastu Mezi Rentiéry.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem proběhne 19. září 2024, Hotel Château Bela, Slovensko.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tématem pro tento díl je, jak v rodině otevřít diskusi o majetku, abychom nezkazili rodinné vztahy a nepokazili život dětem.

Je to téma pro mnohé rodiny velmi důležité, ale většinově si to uvědomí, až když nastane nějaký problém.

Eriko, ty jsi nejen jedinou zástupkyní Slovenska, alespoň pokud mám správnou informaci, jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků. Jsi také více než 12letou průvodkyní mnoha úspěšných rodin. A to nejenom z pohledu podpory nestorů a nástupců, ale pomáháš i s komunikací v rodinách. Je to tak?

 

Erika Matwij

Je to tak, ano. Přesně jak říkáš, Pepo. Lépe bych to neřekla.

Provázíme členy rodin v rodinných firmách, když přijde otázka, co dál s rodinnou firmou. A tím, že tam existuje více variant, váže se na to strategie. Potom v rámci ní provázíme rodinné firmy.

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil, že Erika a její tým neprovází jenom rodinné firmy nebo lidi, kteří mají rodinné firmy. Je třeba průvodkyní i naší rodiny, za což jsme velmi rádi a těší nás to všechny.

Erika obecně pomáhá provázet lidi, kteří mají nějaký majetek těmi majetkovými záležitostmi. Když už firma není tak důležitou součástí rodinného majetku.

 

Erika Matwij

Ano, to je naše další část, velká část, kdy pracujeme se vztahy. Vztahy jsou klíčové v tomto stádiu v rámci vytváření bohatství.

Co se vztahy a jak se mít k bohatství – to je také velké téma, kterým provázíme rodiny. Tam už firemní část vypadne, ale pracujeme s rodinami.

Josef Podlipný

Eriko, dobré vztahy nebývají samozřejmostí. O to raději jsem, že jsi šla do vztahu s námi pro Českou republiku.

Můžeš přiblížit okamžik, kdy ses začala domlouvat na spolupráci s Vláďou?

 

Erika Matwij

Stalo se to po našem kongresu v Bratislavě.

 

Vladimír Fichtner

Výborný, nejlepší kongres, na kterém jsem byl.

 

Erika Matwij

To mě velmi těší, děkuji.

Vláďa se se svým synem zúčastnil našeho kongresu a po něm jsme navázali kontakt. Vláďa mi napsal, ocenil nás. Začali jsme se bavit o tom, jestli si o těchto tématech můžeme ještě povídat a jak to udělat. Vláďa nasadil svůj detektivní klobouk a zjišťoval, jak to děláme, jestli tam najde průnik pro sebe a pro klienty. Celkově myslím, že to téma ho zajímalo. A proto jsme se o tom začali víc bavit.

Vladimír Fichtner

Určitě. Bylo hrozně hezké, když jsme jeli se synem zpátky z Bratislavy, kde jsme se zúčastnili jenom dva, ale nás je pět v rodině. Volali jsme Radce, mojí ženě, a myslím, že tam byl druhý syn na druhé straně telefonu.

Volali jsme ještě z auta a chtěli jsme se jenom podělit o to, jak to fungovalo. A Radka říkala „Počkej, počkej, nech první Kubu, ať to řekne. A neříkej to ty první, ať ho neovlivníš.“

A já si dodnes pamatuji, co říkal Kuba. „.. viděl jsem, že ty věci, co táta řeší, takový ty vztahy a majetek a přemýšlení o tom, že asi to není tak divný, jak jsem si myslel. Protože tam byl celý sál takových lidí. A bylo to fakt zajímavý.“

To byl zajímavý střípek z naší cesty. Působilo to na nás velmi dobře.

To byl jeden ze způsobů, jak tu tvojí práci, Eriko, a práci tvojí firmy a tvých lidí představit části mé rodiny. Kdy jsem to nemusel rodině prodávat já. Ale mohl to prodávat syn své mámě a svým sourozencům. To samozřejmě zní úplně jinak, než když to otec zakladatel někomu cpe, aby do toho šli.

Byl to velmi příjemný způsob, jak začít poznávat jiný rozměr majetku, vztahů a vaši práci jako takovou. A bylo to fakt moc příjemné.

 

Josef Podlipný

Eriko, jak bys doporučila začít takovou otevřenou diskusi o rodinném bohatství a majetku jako jeho nedílné součásti v rodině?

 

Erika Matwij

Budu velmi pravděpodobně dnes velmi často vzpomínat otevřenou komunikaci. A předpokládám, že i naši posluchači tohle mohou číst v různých článcích a podcastech atd.

Opravdu umět otevřeně komunikovat a vést bezpečnou komunikaci a vytvářet bezpečnou atmosféru v komunikaci zase není tak jednoduché.

Mluvím o tom, že otevírat to můžeme začít kdykoliv, když nám to přijde na rozum, že asi tohle bych měl teď otevřít. Když přijde dobrá pohnutka, tak to rovnou i udělejte. Mám zkušenost, že to lidé často odkládají „Teď na to nemám tolik času, teď ještě vyřešíme toto a toto.“ Mezitím běží týdny a měsíce a toto se neotevírá. A potom přichází automatismy, potom přichází domněnky. A začínají se věty slovy: Vždyť jsem si to myslel…

Vždyť si to měl vědět…

Vždyť jsi s tím měl přijít ty…

Vždyť už jsem chtěl…

Tohle opravdu nepřináší dobrou a bezpečnou atmosféru.

Když se ptáš kdy – kdykoliv vás to napadne, měli byste otevřít, jak to mají ostatní členové rodiny a zeptat se na to.

Josef Podlipný

Vláďo, ty si určitě vzpomeneš na okamžik, jak si to otevřel ve své vlastní rodině. A jak si přizval k té otevřené diskusi Eriku.

Můžeš to teď přiblížit našim posluchačům?

 

Vladimír Fichtner

My jsme to poprvé otevřeli v okamžiku, kdy jsme se synem odjížděli na Eriky kongres. Protože do té doby to byla moje parketa se zajímat o tuhle tu část.

Já jsem si říkal, že to je takové nenásilné. Zajdeme si spolu s Kubou na večeři někam v Bratislavě. Bylo to příjemné prostředí a moc mě to potěšilo, jak se mu to líbilo.

Za to otevření je potřeba poděkovat Erice a jejímu týmu, protože oni to pomohli rodině trošku otevřít, jak jsem o tom říkal před chviličkou.

Pak už bylo jednodušší se potkat s Erikou společně s Radkou. Když jsme se bavili a byli jsme spolu na obědě na první nezávazné konzultaci.

Pak postupně, krok za krokem, už jsme pozvali celou rodinu. A rodina to schválila také.

U nás to funguje docela dobře v tom, že se rodina má opravdu šanci vyjádřit a já jsem věděl, že když se to někomu z nich nebude líbit, takže nemáme šanci pokračovat.

Je to potřeba vyzkoušet. Já vždycky říkám, když o tom mluvím s nějakými kamarády nebo klienty „Neřešte, jestli máte mít kouče, ale řešte jenom, kdo to má být. Jestli vám bude vyhovovat tenhle člověk nebo jiný člověk.“ My jsme si vyzkoušeli jednoho kouče, tam to nefungovalo, ale investovali jsme do toho půl dne s celou rodinou, abychom si to poznali.

Pak jsme s Erikou do toho investovali asi o něco víc. Kongres, jedno setkání a pak teprve s rodinou.

Ale to je asi individuální a je to na každém.

 

Co bych řekl, a říkáš i ty, Eriko, že se ty věci odkládají. Protože to není úplně jednoduchá záležitost. Najednou začít rodinu otvírat a stáhnout se z pozice šéfa, který všechno rozhoduje. Najednou zjistíte „Aha, jsem trošku v pozadí a všichni mají svoje slovo“.

Je to hodně o nás jako zakladatelích, abychom dali prostor.

Druhá věc, to já vidím u některých lidí, že když to neudělali a je jim 70 nebo 75, dětem je 50 a vůbec tam komunikace zatím neprobíhá. Pořád je to drajvované zakladatelem, který vychází z toho, že to bude dirigovat navždy. Ale všichni víme, že to tak bohužel není.

 

Moje velké a silné doporučení: „Nikdy není dost brzy“. Občas slyším „No, děti jsou ještě malé, 12, 15 let.“ OK, ale pořád je něco, co se s nimi dá probírat. Ve 12 letech mají věci srovnané v hlavě a samozřejmě se k nim musí přistupovat malinko jinak.

 

Erika Matwij

Děkuji ti za vykopnutý míč, jak se říká. Jedna z častých chyb v komunikaci je automatismus.

Automaticky si myslíme, že:

• To děti vnímají
• To děti vědí
• To moje partnerka automaticky pochopila tak jako já
• Ostatní to mají stejně jako já a že jim to nemusím říkat, vždyť bydlíme v jedné domácnosti

 

Ale tyto automatismy jsou opravdu jednou z chyb v otevřené komunikaci.

Takové to, když to tak mám já a automaticky předpokládám – tak frčím na domněnkách. Domněnky jsou začátek konce otevřené komunikaci, protože si vytváříme obrázek o situaci.

A z toho obrázku pak vychází naše reakce. Ta reakce může být poučující, může být obviňující. Tam potom komunikace opravdu začne váznout. Nevytváří se příjemné bezpečné prostředí na to, aby se členové rodiny cítili dobře, že můžou svobodně vyjádřit svůj názor i když ho mají jiný, než ho má papá nebo mamá

Naschvál jsem to tak řekla, že status toho, jak se kdysi říkalo hlava rodiny, nebo on nám zabezpečuje živobytí a kvůli tátovi se máme tak dobře.

Tam je strašně moc pravidel a takových presumpcí, které kolují v rodině. Nebo jsou tabuizované – „O tomto tátovi neříkejte, abyste ho nerozčílili. Tohle se neříká, protože to pochází ještě od babičky, a takové věci se nedělají.“

Vrátím se k tomu, co říkal Vláďa – začíná se otevírat s dětmi a zároveň je člověk, ne nadřazený. Ne šéf firmy, ne šéf rodiny, ale přiznává, že neví, jak to má uchopit. Toto se mu líbí, zve k tomu, jestli nepojedete s ním na kongres, jemu by se to líbilo. Byl by rád. Nabídnout toto, tam se to otevírá.

Děti, které už jsou velké, dospělé, se cítí, že se stávají spolu partnery. A i když táta pracuje, dělá velká rozhodnutí, má za sebou velkou firmu nebo postavil takovouto rodinu a všichni k němu vzhlížíme. Tak čím víc otevíráme to, že se v tom potřebujeme zorientovat, tím se víc přibližujeme k našim dětem. Člověčenstvím. To je pro nás důležité. Otevírat to jako člověk. Ne jako šéf.

 

Josef Podlipný

Děkuji vám oběma. Teď nás určitě poslouchá nějaká mamá či otcové od rodiny, jako spoluzakladatelé rodinného bohatství. Pokud dávají také takovou váhu tomu, že chtějí porozumět očekáváním a potřebám každého jednoho člena rodiny, jaké klíčové otázky, Eriko, by měli pokládat a případně jak?

 

Erika Matwij

Výborná otázka. Úplně nejvíc jednoduše, jak se dá. Já osobně si myslím, že čím jednodušeji komunikujeme, tím více jsme srozumitelní. Když je to ještě trošku propojené s emocemi a vztahy s blízkými, tak o to je to potřebnější a důležitější.

A otázky?
Očekávání.

Já mám zkušenost z praxe, že slovo očekávání je pro lidi takové tvrdé, i škaredé, že se jim nelíbí.

Jak to říct jinak? Očekávám mohu říct také jako potřebuji, byl bych rád, chci.

Toto očekávání my vyslovujeme denně stokrát i víc.

Když povím „chci, abys to udělal za mě“, nemusím to právě tak říct. „Byl bych rád, kdybys, můžeš mi to prosím podat?“

To jsou očekávání. Čekám.

Co jsou očekávání?

Čekám, že někdo nějakým způsobem se ke mně bude chovat nebo nebude chovat. Že něco se mi naplní a dostanu. Nebo nedostanu. To jsou milisekundové záležitosti. Očekávání máme na všechny členy rodiny.

Nejlepší je úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ A zároveň potom si počkat na odpověď.

 

Rodiče mají tendenci dokončit věty za děti. Ať jim je kolik let. Nejsme trpěliví. Mám tu zkušenost, že lidé jsou v současné době o mnoho víc netrpěliví. Skáčou si do řeči a nenechají druhé domluvit. Nemají trpělivost.

Takže když se někoho zeptáte, co by chtěl, počkejte na odpověď. Protože on má právo si to rozmyslet co nám řekne. A jak nám to řekne.

Laskavost k tomu, že když opravdu chci vědět, tak dám prostor, aby mi to opravdu řekl. Abych mu to mohl naplnit. Protože není nic jednoduššího, než když dostanu velmi konkrétní otázku a na ní dostanu velmi konkrétní odpověď.

Když se to ztotožňuje s mými morálními zásadami, s velkou radostí to splním. Abychom my dva byli OK.

Tak to mají všichni lidé. Akorát očekávání komunikujeme všeobecně, nejsme trpěliví, a už nám nabíhají domněnky.

Někdy ani dobře neposloucháme, protože my víme nejlépe, jak by to děti měly mít. Co by nám měly odpovědět, jak by se při tom měly chovat. Je tam hodně proměnných.

Mám naději, že jsem odpověděla na tvoji otázku…

Úplně jednoduše se zeptat „Co bys potřeboval?“ Nebo „Jak to máš?“ Nebo úplně jednoduše „Co očekáváš ode mě. Co očekáváš od této situace?“

A počkat!

 

Josef Podlipný

Děkuji. Teď si otestujeme, jak to probíhalo v rodině Vládi. Protože Vláďa už se před mnoha díly svěřil našim posluchačům o projektu LenOn, kdy upozadil svou osobu nejenom ve firmě, ale částečně i v rodině.

Vláďo, jak pomohla Erika v tom okamžiku, kdy jsi formuloval otázky na členy rodiny tak, jak jsme teď diskutovali.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle! Hned jsem dostal vyhubováno, že nikoho nepustím ke slovu.

Vezměte si ji domů. To je hrozně nebezpečné – člověka to fakt mění 😊

To první, co jsme dělali, bylo, že jsme si sedli kolem stolu všichni a Erika se nás ptala, co od sebe očekáváte vzájemně. My jsme si to tam poprvé v životě z očí do očí, v tom nejužším kruhu, říkali.

Což bylo fascinující a hrozně zajímavé poznání, protože jsme slyšeli věci, které jsme nikdy neslyšeli. Přestože si myslíme, že jako rodina fungujeme dobře, jsme schopni spolu jet na dovolenou, jsme spolu schopni mít grilovačku odpoledne a povídat si večer.

Najednou se náš způsob komunikace díky práci Eriky a toho jejího týmu dostal úplně do jiné úrovně. V téhle jedné úrovni se pohybujeme zhruba pět hodin měsíčně při jedné seanci. Někdy čtyři, někdy pět, podle toho, jak to zvládneme a jak je to náročné.

Povídáme si opravdu o věcech, ke kterým bychom se asi nikdy nedostali. Ale nejsou tak složité. To není složité, ale člověk si na to nenajde čas. Díky tomu se rodina dostává do úplně jiného stádia přemýšlení. A najednou to spouští, i v době, kdy tam Erika není, jiný způsob komunikace v rodině.

Protože ona ví, jak nás provádět tím procesem, tak je to velmi příjemné a bezpečné. Když moc mluvím a skáču někomu do řeči, tak prostě ona mi řekne „Ne, nech je domluvit“. A děti vidí, že táta není ten, kdo musí domluvit. Ne. Mají zastání.

 

Josef Podlipný

Mají svůj prostor.

 

Vladimír Fichtner

Mně to pomáhá uvědomit si, „aha, musím se tohle učit“. A oni vidí, že mají prostor.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl pět hodin měsíčně.

Eriko, z tvé zkušenosti, kdy více než 12 let provázíš úspěšné rodiny, jak by měla být plánovaná tato pravidelná setkání rodiny, když se bavíme o pěti hodinách měsíčně?

Spousta našich posluchačů si to asi protne se svojí praxí podnikatele, kde prostě má nasdílené kalendáře x lidí. Tak se podívá a naplánuje to tam. Považuje za samozřejmost, že ti lidé přijdou, když to mají v kalendáři. Jak tohle funguje v rodině?

 

Erika Matwij

Když mě někdo osloví, popisuji mu proces, jak to probíhá. Říkám, že pokud do toho chtějí jít, je velmi dobré dodržet systematičnost pravidelného setkávání. Aby si na to udělali čas a možná i vzali dovolenou. Protože je to velmi důležitý projekt jejich života. Teď si nastavují věci, nastavují si pravidla. Jsou na to asi vytvořené synergie a atmosféra v rodině a že to chtějí. Když všichni chtějí, jak je to pro ně důležité? Když se určí dopředu 2,3,4 termíny, tak je vzájemné očekávání rodin, že jednou do měsíce se setkají na nejdůležitější projekt svého života!

 

Josef Podlipný

Děkuju, Eriko. Je to celé, a Vláďa to také potvrdil, o komunikaci.

Můžeš nasdílet s našimi posluchači nějaký příběh, který by ukázal na úspěšnou, ale v jiném případě i neúspěšnou komunikaci, která nepomohla tomu, že se začalo diskutovat o přáních, potřebách.

 

Erika Matwij

Vždycky na začátku setkání si domlouváme pravidla, pravidla fungování. Každý má právo říct svůj názor. Každý má právo říct, teď neumím odpovědět. Ale odpovím příště. To si píšeme. To není o tom, že řeknu nevím a potom to nekomunikuji s rodinou.

Ale vytvářím si časoprostor, že mohu odpovědět později. Je tam pravidel víc a když s tím rodina souhlasí, tak jdeme do procesu.

Řeknu dva příklady ze slovenského trhu, ale zároveň přinášíme příběhy i na naše kongresy. Právě na kongrese, kde byl i Vláďa, jsme přinesli tyto dva rodinné příběhy.

 

Jedno byla Patrizia Gucci, která má doživotní trauma z toho, že se nekomunikovalo. Rodiče jim nad hlavou prodali firmu a nikdo se jich neptal, nástupců, co chtějí s tou firmou. Ona to doteď velmi těžko prožívá. To byla jedna z ukázek, proč jsme i s Patrizií komunikovali, aby o tom přišla mluvit. A bylo i vidět, jak těžko o tom mluví. Potom to byl Stefan Hipp, kde na základě hodnot a rodinných rad doteď čtvrtá generace funguje a buduje firmu.

 

Když se vrátím na Slovensko, je vždy velká škoda že to nemohou úspěšné firmy teď přímo říct.

Mám před sebou jednu rodinnou firmu, kde byli tři synové. Jen jeden pracoval aktivně ve firmě. Dva byli mimo firmu. Mluvím o rodinné firmě, protože na Slovensku se věnujeme rodinným firmám, nejen rodinám.

 

V rodině jsme byli a otec byl zvědavý, jak synové chtějí spravovat majetek. Ještě ta firma byla aktivní a jeden syn v ní byl zaměstnaný. Nikdy se o tom nebavili. Ti synové byli hodně odlišní a otec ani nechtěl moc tohle téma otvírat. I byl dost autoritativní, tím pádem, co on řekl, to bylo. Byly mezi nimi takové latentní nesrovnalosti.

Když jsme to začali otevírat, na jednom tématu jsme někdy stáli 3,4 hodiny. Ale poprvé to dali ze sebe ven, protože cítili bezpečné prostředí. Já to tam celé držím, ty vztahy, aby se oni nepohádali. V pravé chvíli jsem to zastavila, odevzdala slovo, ošetřila jsem to, a tak dále.

A když otec řekl, toto je strašně dynamické, já se strašně bojím a nevím, jestli to nepřerušíme.

Tak všechny tři děti řekly „v žádném případě. Konečně se o tom bavíme. To je super, tati. Jen v tom prosím pokračujme“. Teď mi říkal, že ten rok a půl pro něj byl nesmírně výživný a obohacující a každému to doporučuje.

Druhá firma. Nerespektovali vzájemná pravidla ani dohody, které si navzájem mezi sebou dali. Rozhádali se. Když já jsem tam nebyla, ty konflikty se vyostřovaly, šly do vulgarismů. Takže nerespekt a ego, neumím to jinak nazvat, bylo vystupňované a opravdu už to byla hra o moc. Syn s otcem, když já jsem tam nebyla, nedokázali spolu komunikovat partnersky a nerespektovali vzájemné dohody, které si jako rodina dali.

Já jsem potom sama říkala, že tato setkání nepřinášejí efekt, a doporučila jsem jim jiné řešení.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuju za tyto dva příběhy.

Vážení posluchači, dnešním tématem je, jak v rodině otevřít diskuzi o majetku, abychom nepokazili rodinné vztahy nebo děti penězi.

Když by teď, ve sportovní terminologii, jste si v rámci hry měli vyměňovat míček a každý za sebe, byste měli říct 3x JAK.

 

Erika Matwij

Já si myslím, že výchova je velmi důležitá. Žít to a výchovu dětem odevzdávat přes náš příklad a hodnoty. Výchova k vděčnosti, k diskrétnosti, jaký máme vztah k penězům. Výchova k pravdivosti. Výchova k pracovitosti. K pozornosti a k úctě ke druhým. To jsou zároveň hodnoty, jak se já chovám k sobě, jak mluvím o těchto hodnotách, tak se to učí děti.

Takto mohu přes výchovu a vlastní příklad vštěpovat a ukazovat dětem, jak toto všechno ony můžou mít. Výchova k dodržování vlastního slova, k danému slovu. A tak dále, mohla bych pokračovat. Jaké já mám svoje hodnoty, tak je transparentně komunikovat.

Jaký já mám vztah k penězům a majetku. Jaké za tím mám vlastní přesvědčení. Jak o nich mluvím. Mluvím o nich devalvovaně, ale potom výchovou říkám dětem něco jiného? Potom kde je vlastní příklad spojitosti s hodnotou a výchovou? Být v tom opravdu kongruentní (v souladu se sebepojetím) a transparentní. Tedy partnerský a transparentní ve výchově. Tohle je pro mě první bod.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že určitě je hrozně důležité začít u sebe, potlačit svoje ego, o kterém mluvila Erika, které samozřejmě v nás je. Něco jsme vybudovali, něco jsme dali dohromady, tak ono to bez toho úplně nešlo. Ale uvědomit si, že asi už nejsme ředitelé zeměkoule. Že je dobré, aby zeměkouli začal řídit a otáčet někdo jiný a dát jim tu šanci. Začínat to u sebe – musím se stáhnout trošku do pozadí, dát jim ten prostor.

Druhá věc, musím to udělat včas. Nesmím to nechávat do 75, až na to nebudu mít sílu a energii. A hrozně důležitá je vzájemná otevřenost. To je jedna z věcí, kterou Erika do našich povídání rodinných hodně přináší, protože tam dává prostor dětem.

 

Erika Matwij

Další bod, který bych chtěla doplnit v našem rozhovoru, kde si navzájem s Vláďou jakoby doplňujeme body. Já to ego někdy vnímám jako sebeúctu. Jaká je moje vlastní sebeúcta? Protože když mluvím o egu, tak to je mocenské. To je něco, co mě ovládá, abych měl potřebu ukázat se, že jsem …

Každý tam má za tím svoje obrázky.

Moje vlastní sebeúcta je to, jakým způsobem se starám o vztah k sobě. Když mám dobrý vztah k sobě, a toto je jedna z otázek, které chci říct. Jaký mám vztah k sobě? Věnuju se sám sobě? Rozvíjím se? Pracuju s vlastní sebeúctou? Nebo jsem jen v pozici obviňování a poučování jiných lidí, že to nedělají a souzení a obviňování.

Takže jakým jiným způsobem bych to mohl dělat, a tak to učit děti. Bez ohledu na to, kolik jim je let. Aby měly zdravou sebeúctu, protože pak nebudou mít potřebu devalvovat jiné lidi. Ať mají peněz, kolik mají, jakkoliv velký majetek, jakékoliv bohatství.

 

Josef Podlipný

Eriko, moc děkuju. To bylo tak všezahrnující a věřím, že i pro vás posluchače, zajímavé téma.

Děkuji za sebe. Děkuji i za Vás posluchače oběma řečníkům. Eriko, tobě, že jsi za námi přijela z Bratislavy. A Vláďo, tobě, že jsi nasdílel i zkušenosti s tím, jak Erika pomohla tvé vlastní rodině a tobě.

Vážení posluchači, pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

Erika Matwij

Na viděnou.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

Josef Podlipný přináší příběh svého kamaráda, který udělal po prodeji své firmy fatální chybu. Sice se díky ní hodně naučil, ale za cenu ztráty 80 % svého majetku.

Vladimír Fichtner upozorňuje na to, že podobné chyby se nevědomě dopouští většina majitelů úspěšných firem, což Josef ilustruje na příběhu jedné podnikatelky, která sázkou na jednu kartu ohrozila rodinné impérium.

Jak se takovým chybám vyhnout? V této epizodě se dozvíte nejen detaily obou příběhů, ale také přístup a několik doporučení, které ochraňují bohatství proti ztrátám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Začneme jako již obvykle příběhem.

Petr je můj letitý kamarád, úspěšný podnikatel a velký příznivec IT. Rozhodl se vložit velkou část financí z výtěžku prodeje vlastního byznysu ve zdravotnickém sektoru do nadějné technologické společnosti. Konkrétně to byla půl miliarda. Tato společnost poté čelila ztrátám. Už z toho je cítit, že šel s troškou rozmyslu a byznysových zkušeností do oblasti, kterou ne úplně znal. Ale nechtěl se spálit, šel do společnosti obchodované na burze. Už tehdy, když do ní vkládal téměř půl miliardy z prodeje svého léty budovaného podniku.

Když tato společnost čelila ztrátám na burze a následně bylo vidět, že nestíhá vývoj, který slíbila svým akcionářům a měla velké problémy i s bezpečnostními standardy, zjistil, jak velkou chybu udělal.

Vsadil na jednu kartu. Náhle se díval na zlomek své investice – půl miliardy vložil a v jeden okamžik měl méně než sto milionů.

Vláďo, takový příběh není asi úplnou výjimkou. Že i úspěšný podnikatel, který má za sebou desítky let dřiny a mnoho úspěchů spojených i s odříkáním, sbírání zkušeností, jistotou svých rozhodnutí, najednou zjistí, že dělá katastrofální chyby.

Co poradit úspěšným podnikatelům?

 

Vladimír Fichtner

Radit nám, úspěšným podnikatelům, je složité. Protože my víme všechno nejlépe. Vybudovali jsme si firmy, dokázali jsme něco vykopat z nuly. Máme díky tomu samozřejmě velké sebevědomí v tom, že věci dokážeme dobře odhadnout.

Máme pocit, že když se nám to podařilo jednou, je jasné, že se nám to podaří podruhé. Nebo potřetí.

A jsou tací, kterým se to podaří. Ale není jich zase tolik, jak to vypadá na první pohled. Protože to, že se nám něco podařilo, znamená, že jsme byli možná ve správný čas na správném místě. Že jsme měli nějaký věk, nějakou energii. Že chyby, které jsme dělali, byly ještě v prostředí, kdy se to dalo tolerovat a nemuselo nás to potopit. Dnes to prostředí už může být jiné.

Asi je dobré začít od sebe a dát trošinku více pokory do přemýšlení o tom, co dělat s půl miliardou. Protože sázka na jednu kartu má vždy i ten výnosový potenciál, z půl miliardy může být třeba miliard pět. Ale jak je vidět z tvého příběhu a příběhů mnoha dalších lidí, které znám, také to může

jít špatným směrem.

První věc, kterou je třeba si uvědomit je, že se to nemusí povést. Uvědomit si, jak významné to má pro mě důsledky, pokud se to nepovede. To je to zásadní.

Další věc, kterou bych doplnil, je prostě o tom přemýšlet. Nenechat se donutit okolnostmi, že zítra to musí být uděláno, nebo zítra musí být uzavřen obchod. Je potřeba si nechat trošku prostor.

Pokud je člověk pod tlakem, radši to nechat být, než udělat příliš rychle a nerozvážně rozhodnutí, které může znamenat, že se vzdám nějakého zisku. Ale také může znamenat, že přijdu třeba o 80 % toho, co jsem vydělal za celý život.

 

Josef Podlipný

Zmínil jsi, jak nebýt pod tlakem.

Petr také vzpomínal na okamžik, kdy byl pod velkým tlakem, nejen svým vlastním emočním, ale i rodinným. Proto také z této investice nakonec odešel. Odcházel sice na části, ale i tak utrpěl ztrátu.

Jeho ztráta byla vyšší než 400 milionů. Přišel o více než tři čtvrtiny vloženého kapitálu.

Se zbylými necelými 100 miliony se teď snaží pracovat úplně jinak. Možná, že nás poslouchá, pokyvuje a říká si „Ano, naučil jsem se mnohému i díky této zkušenosti“.

 

Vladimír Fichtner

Já řeknu, co jsem se já naučil z takových případů, které jsem viděl kolem sebe.

A to je, že od určitého okamžiku je potřeba chránit své bohatství. Nepřemýšlet tolik o tom, jestli vydělám dvojnásobek nebo trojnásobek během roku nebo dvou.

Tenhle případ je úplně typický pro to, aby si člověk uvědomil, jak důležitá je ochrana bohatství a filozofie, která nás a naše klienty provází celou dobu, co s nimi děláme.

Protože to jsou typicky lidé, kteří umí vydělat peníze. Postavili nějaké byznysy, které jsou úspěšné. A už o ně nechtějí přijít. Už dozráli v tom, že nemají tolik času, aby to zopakovali. Možná nemusí mít tolik štěstí, aby to zopakovali. Nemusí mít tolik energie, aby to zopakovali. Ochrana bohatství je ta nejdůležitější odpověď na toto téma, myslím.

 

Josef Podlipný

Vláďo, mluvíš o vlastní zkušenosti. Kdy ses setkal s důležitostí ochrany bohatství poprvé? Vzpomeneš si na ten okamžik?

Byla to tvá vlastní zkušenost, anebo ses s touto otázkou setkal díky péči o nějakého významného rentiéra, úspěšného podnikatele?

 

Vladimír Fichtner

Asi jsem to potkal poprvé v letech 2000–2003, kdy přišly dvouleté poklesy na trzích a akcie poklesly o více jak 50 %, technologické ještě více.

Tam jsem se poprvé začal setkávat s lidmi, kteří dali všechny své peníze do jednoho produktu. Nebyli diverzifikováni, ani nepřemýšleli o tom, proč ten produkt mají. Já si pamatuji, jak mě frustrovaly v novinách v roce 2000 tabulky, kde se psalo, kolik vydělávají akciové fondy. 30 % za rok. Díky tomu, na začátku roku 2000, spousta investorů zainvestovala peníze do akcií. Včetně mojí maminky třeba, která investicím nikdy nepřišla na kloub a bylo to pro ni vždycky těžké téma.

Ti lidé vzali svoje peníze a vsadili je na jednu kartu. Možná ne úplně, ale významně. Pak je samozřejmě trápily poklesy, které přišly. Protože nevěděli, jak na to, jak to udělat správně.

 

Ještě v Americe jsme zažili s rodinou jeden velký, velmi smutný příběh.

Šlo o americkou rodinu, která se nám stala velmi blízkou při našem tříletém pobytu v Americe. My jsme je potkali, když jim bylo asi sedmdesát. V té době se psaly zase takové novinové titulky, že akcie jsou skvělé, vyrostly ze svého dna v roce 2003 a vydělávají 20 % ročně a za pár let budete mít dvojnásobek.

Ten pár celý život neinvestoval a v roce 2007, rok před finanční krizí, si řekli, že vezmou všechny své peníze, které naspořili a nikdy neinvestovali (řekněme, že to bylo 300 tisíc dolarů), nepřemýšleli, jak je diverzifikovat, jestli mít dividendové akcie, nepřemýšleli o spoustě věcí, které člověk řeší, když chce ochranu bohatství a koupili si nějaké růstové akcie. O rok a půl později, někdy v březnu 2009, měli zhruba 40 % původní částky.

Namísto 300 tisíc měli asi 120 tisíc. Psychologický tlak na ně byl enormní.

Novinové titulky říkaly „Je konec světa“. Manželka toho pána, který zainvestoval, udělal tu investici, mu říkala „Prodej to, vždyť nebudeme mít vůbec nic na důchod“. Jeho čtyřicetiletý syn mu říkal „Táto, prosím tě, už to prodej. Vždyť nezůstane nic“.

A on opravdu prodal a přišel o velkou část svých úspor. Nejen, že nediverzifikoval nebo málo diverzifikoval, ale tu investici dělal pocitově. To celý život fungovalo, tak to udělal, je mu 70, tak to udělal.

Úplně tragický příběh, velmi negativní. Přitom stačilo tak málo! Stačilo vydržet třeba dalších 10 let. Skousnout to a vydržet. Dnes by měl dvojnásobek původní částky.

 

Josef Podlipný

Původní investované?

 

Vladimír Fichtner

Původní investované částky. Ne té, co měl při poklesu.

Diverzifikace jako taková, ochrana bohatství, rozumný přístup s rozmyslem k přemýšlení o penězích je nesmírně zásadní.

 

Josef Podlipný

Díky za velmi poutavý příběh, byť se smutným nádechem.

Zmínil jsi zdravý rozum, zmínil jsi diverzifikaci, zmínil jsi i emoce.

Občas, a v poslední době i docela často slýchám i od úspěšných podnikatelů – „Vždyť já to mám diverzifikované. Mám tam 20, 30, nebo třeba i vyšší desítky produktů, ve svém portfoliu.“
Co je vlastně diverzifikace?

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka.

Diverzifikace je rozložení majetku do různých typů majetku.

Nakrájení koláče majetku z různých úhlů pohledu, bych řekl.

Diverzifikace může být dle typu aktiv. Mám byznys, mám finanční aktiva, mám nemovitosti, třeba.

Může to být měnová diverzifikace. Mám korunová aktiva, eurová aktiva, dolarová aktiva.

Může to být diverzifikace podle toho, kde mám registrován majetek. Mám firmu v Čechách a bankovní účet v Čechách, investiční účet v Čechách. Tak mám všechno registrováno v ČR.

Je to dobře? Není to úplně dobrá diverzifikace. Možná je lepší mít část majetku registrovanou někde jinde. Ve Švýcarsku, v Americe, prostě někde jinde.

Diverzifikace může být spojená s tím, na koho je majetek napsaný. Dá se využít možná majetková struktura nebo holding apod.

Když přijdete na to, jakým způsobem se koláč majetku dá nakrájet, je to diverzifikace.

 

Josef Podlipný

Rozumím tomu tedy správně, že to je o různých způsobech krájení toho koláče? Ne prioritizace jednoho ze způsobů, které jsi zmínil – ať už měnu, registraci majetku, držbu, správu a tak dál?

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba se dívat na majetek z různých úhlů pohledu. A ty samozřejmě kloubit dohromady. Když budu mít peníze ve Švýcarsku, ještě to neznamená, že mám diverzifikaci. V rámci švýcarského účtu

chci ty peníze mít nějakým způsobem nakrájené do různých typů aktiv, a tak dále.

 

Josef Podlipný

Jaký by z pohledu českého investora, českého správce rodinného bohatství, měl být optimální poměr mezi domácím prostředím a mezinárodním prostředím? Mezi domácími a mezinárodními investicemi?

 

Vladimír Fichtner

To je asi individuální. Ale kdybych měl říct velmi zjednodušený pohled, a neberte ho prosím nikdo jako radu, protože tu člověk musí poskytnout jenom při dobré znalosti individuální situace daného investora. Z našeho pohledu mít polovinu peněz doma a polovinu třeba v dolaru dává velký smysl. Když říkám doma, tak myslím, že domácí měna je euro a koruna zhruba napůl.

Co to znamená pro to celkové rozložení kapitálu?

Čtvrtinu ze svého majetku mít v koruně, čtvrtinu v euru a polovinu v dolaru není špatná výchozí pozice, ze které začít. Přemýšlet, jestli to chci víc nebo méně, nebo jakým způsobem. Ale toto je zajímavá cílová fotografie, ke které se chcete přibližovat, když nevíte, jak na to.

 

Josef Podlipný

Tento podcast poslouchají úspěšní podnikatelé obvykle tvořící rodinná bohatství od devadesátých let. V ČR bohužel s přerušením následovnictví oproti rozvinutým zemím, kde mnoho dynastií už předává i zkušenosti se správou rodinných bohatství.

Když se podíváš na diverzifikaci nejbohatších lidí na světě, jaká aktiva jsou v jejich portfoliích zastoupena, jakou měrou a proč tak?

 

Vladimír Fichtner

Pokud se budeme dívat na statistiky, které jsou k dispozici, třeba UBS Family Office zveřejňuje pravidelně složení portfolií svých klientů. Znám více velmi úspěšných lidí, kteří mají s nimi své peníze uložené.

Je zajímavé, že 55 % majetku bývá ve finančních aktivech. Což v ČR není úplně typické.

V ČR je to často tak, že když mám svůj byznys, tak tam mám vlastně většinu majetku. A nemovitosti bývají často velkou částí finančních aktiv. I díky tomu, jakou máme zkušenost s privátními bankami, jsou zastoupena relativně málo.

To je to jiné, než je to ve světě. V 55 % finančních investic nemovitosti tvoří třeba 14 %, 19 % jsou byznysy a private equity. Pak tam jsou nějaké další a další menší podíly.

Je dobré vědět, že víc jak polovina je ve finančních aktivech.

 

Josef Podlipný

Ty se už mnoho let potkáváš s těmi úspěšnými, možná první generací úspěšných v ČR.

Proč je tak velký rozdíl mezi Českou republikou, českým investorem a americkým investorem třeba?

 

Vladimír Fichtner

Asi je to historická zkušenost. Prostě se to musíme ještě naučit. Máme tu zkušenost relativně krátkou, a ještě jsme se nepotkali s tím, co je ochrana bohatství, protože jsme první, kteří to řeší, nebo často první generace, která to řeší.

Je logické, že ze začátku má člověk nejvíc peněz ve své vlastní firmě. Protože to má pod kontrolou. Je poměrně logické, že další věc, kterou začne přidávat do majetku, jsou nemovitosti. Protože na ty si může sáhnout a má to pod kontrolou.

Kdežto spousta lidí má pocit, že finanční investice, což ve skutečnosti je podnikání někoho jiného, ať už Elona Muska nebo někoho dalšího, pod kontrolou tolik nemá.

To je nám jako podnikatelům nepříjemné.

Až do té chvíle, než přepneme z podnikatelského typu přemýšlení na správcovské přemýšlení. Protože jako správce chci něco jiného a chci trošku jiný přístup. Chci diverzifikaci.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Díky za tuhle nahrávku. Připomněl se mi příběh Kateřiny.

Kateřina je ambiciózní podnikatelkou, stále má ambice, nicméně teď s velkou pokorou vzpomíná na svou historickou zkušenost, kdy rodinu téměř připravila o veškerý majetek.

Možná tebe i naše posluchače zajímá, co udělala za chybu.

Ta chyba měla kořeny dílem v emocích, protože Kateřina převzala podnik od svých rodičů. Převzala ho v okamžiku, kdy podnik rostl. Zažíval obrovský boom. Ona převzala určitou odpovědnost za to, že růst zachová a dál bude budovat rodinné impérium.

Proto přitom, když investovala všechny rodinné prostředky do byznysu, nepřemýšlela. Ona to sama takhle řekla, že nepřemýšlela. Dělala to, co si myslela, že dělá správně.

Ty jsi zmínil, že mnoho z podnikatelů mělo do určitého okamžiku většinu svých prostředků ve svém vlastním byznysu. A Kateřina ještě do toho měšce přilévala.

Neustále přidávala další peníze. Zainvestovala postupně násobky stovek milionů do podniku, který už v ten okamžik měl hodnotu několik miliard.

V určitém okamžiku nastal ale zlom. Extrémně poklesla poptávka, objevila se mnohem silnější zahraniční konkurence, která začala Kateřinu a její rodinné impérium z trhu vytlačovat.

Navíc konkurence, kterou její otec chtěl v určitém okamžiku koupit, měla zájem koupit rodinné impérium od Kateřiny. Ale za zlomek ceny. Za hodnotu, která byla méně než třetinová v době, kdy to předával otec Kateřině.

Kateřina nejen mohla připravit rodinu o volné prostředky, ale čelila velmi emotivně náročnému období, kdy přišla za svými rodiči a říkala, že si neví rady.

Naštěstí její otec říkal, že jediná cesta je, aby na to nebyla sama. On sám se necítil být natolik silný, aby jí poradil, a tak Kateřina vyhledala poradce v této oblasti. Z velké čtyřky. Ti jí umožnili jejich rodinné impérium zachránit. Za cenu mnoha ústupků a v určitém okamžiku i finančních ztrát.

Kateřina zjistila, že emoce, která ji poháněla při investici, jí úplně zastínila to, že investuje jen do jednoho oboru. Zcela ignorovala diverzifikaci. Měla všechna vajíčka v jednom košíku.

 

Vladimír Fichtner

Měla všechno pod kontrolou, tak to máme. To je náš mindset a možná by to bez něj nešlo. Ale já myslím, že to je to poučení generací.

Proč se v Americe firmy tak často prodávají je, že lidé už vědí, že nechtějí mít všechna vejce v jednom košíku. Už vědí, že nechtějí sázet na jednu kartu. A my se to naučíme taky.

 

Josef Podlipný

Mohl bych tě teď poprosit o krátké shrnutí odpovědi na to, proč nevsadit na jednu kartu vše?

 

Vladimír Fichtner

Abychom o vše nepřišli.

 

Josef Podlipný

Děkuji. To, myslím, je opravdu velmi důležité poselství pro správce rodinného bohatství, kteří jsou mnohdy první generací. Ještě nemají zkušenost s tím, jak rodinná bohatství chránit.

Nepřijít o vše je určitě důležité, nejenom dělat, ale i předávat dalším generacím. Jinak budou budovat rodinná bohatství opět z nuly, jako většina úspěšných podnikatelů, kteří začínali v devadesátkách.

Vám posluchačům přeji, abyste nikdy nejen vy, ale i nastupující generace, nemuseli budovat Vaše rodinná bohatství opět z nuly. Proto diverzifikujte a poslouchejte náš podcast.

Na burzách veřejně obchodované akcie firem (public equity) zná spousta investorů.

Neveřejně obchodované firmy (private equity) mezi investory tak běžné nejsou, a to vytváří mylné představy a nedorozumění.

Lidé si myslí, že je bezpečnější investovat do private equity, protože nevidí denní kolísání cen. Ale ve skutečnosti je to mnohem náročnější a rizikovější prostředí než u veřejně obchodovaných akcií.

V této epizodě Tomáš Tyl, šéf analytického oddělení Fichtner Wealth Managers, vysvětlí rozdíly mezi těmito dvěma aktivy, abyste mohli lépe určit, zda patří do vašeho majetkového portfolia či nikoliv, případně v jaké míře.

 

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tomáši, pojď přiblížit našim posluchačům, jak moc jsou rozdílné tyto dva světy.

 

Tomáš Tyl

Začněme možná public equity, to znamená veřejně obchodovanými akciemi. Protože to je něco, co naši posluchači určitě hodně znají. To jsou akcie, které můžeme vidět, jak se obchodují na veřejných trzích. To, že se obchodují na trzích znamená, že každý den můžeme vidět, jak jsou oceněné a jak se pohybuje jejich cena. To je jeden velký rozdíl oproti private equity.

Když si vezmeme private equity obecně, jsou to vlastně všechny byznysy, které nejsou na veřejném trhu. To znamená, není s nimi obchodováno. My tedy nevíme přesně, jakou mají cenu. To může vytvářet v lidech různé mylné představy o tom, jak svět private equity vlastně funguje.

 

Vladimír Fichtner

V čem mylné?

 

Tomáš Tyl

Mylné mohou být představy v tom, jak vnímají lidé rizika private equity.

Vybavuji si, že jsem dostal jednou dotaz od potenciální klientky v době, kdy byly akciové trhy na maximech a úrokové sazby nízko. Zněl asi takto: „No, ten akciový trh už je vysoko, akcie se zdají drahé, jsou nebezpečné a hodně kolísají. Dluhopisy nic nevynáší, na spořícím účtu mi nic nedají. Neměla bych zkusit private equity, není to bezpečnější?“

Zamyslel jsem se, co vlastně lidi vede k představě, že private equity je bezpečné.

Je to právě to, že nevidí denně, jak ceny neveřejně obchodovaných společností kolísají. U akcií to vidíme a trh okamžitě oceňuje, jaké vyhlídky má, jak je dobrý.

Samozřejmě někdy může dojít na trzích k mániím. To znamená, že byznysy jsou oceňovány hodně draze. Akcie vyrostou příliš, nafukuje se nějaká bublina. Někdy je zase na trhu deprese. Akcie se oceňují nízko. Ale celkově dlouhodobě funguje, že akcie dlouhodobě rostou podle toho, jak rostou zisky společností, protože akciový trh je trh firem. A firmy generují své zisky. Ale krátkodobě to může značně kolísat, a to některé lidi znervózňuje.

Svět private equity je jiný v tom, že to jsou společnosti, které se neobchodují na trzích, a tudíž neznáme aktuálně jejich cenu. V obecné definici je svět private equity poměrně široký.

Jsou to prostě firmy, které máte jako podnikatelé – s.r.o nebo akciovky. To jsou neveřejně obchodované firmy, jen některé jsou větší, o některých se víc mluví. To je celý svět private equity.

Každý podnikatel ví, že nezná přesně cenu firmy v každém okamžiku. Dokud nejedná o prodeji.

 

Vladimír Fichtner

Říkáš tedy, že veřejně obchodovatelné akcie v nás vyvolávají mnohem větší emoce pokud nevíme, proč investujeme a nejsme si úplně jistí. Protože jdou nahoru nebo dolů a my nechceme, aby nám to uteklo, když to roste a často kupujeme na vrcholu, když jsme nezkušení.

Naopak, když to klesá a dobrá investice se stává levnější, tak my víme, že si ji rádi koupíme. Ale někteří lidé jsou emocemi tolik napnutí, že prodají při poklesu.

Ale private equity nemá cenu viditelnou každý den, a tak tu emoci nezpůsobuje. Může působit jako stabilnější, řekněme. Protože tam člověk dá peníze a za deset let buď nějaké najde anebo nenajde.

 

Tomáš Tyl

Je to tak. Samozřejmě vy jako podnikatelé a kdo máte firmy víte, že v tom je hodně emocí, je to hodně náročné a cena může být nejistá. Ale ten, kdo to nezná a jen se dívá na private equity, o kterém se teď hodně hovoří, které může být někdy až trochu trendy a sexy, má představu, že to je jednoduché. Fondy, které se tím zabývají příliš nekolísají, ale lidé už nevidí to, že jsou v nich firmy, jejichž hodnota se smrskne na nulu, nebo úplně zmizí.

Tím, že to není denně oceňováno a nevidíme ceny, mohou z toho mizet pro vnějšího pozorovatele emoce. A může se to zdát vše mnohem bezpečnější.

Realita je ale taková, že jsou to malé a menší firmy a rizika jsou vlastně daleko větší než na akciovém trhu.

 

Josef Podlipný

Tome, poděl se s námi o vlastní zkušenost z pohledu analytika.

Jak je vůbec těžké analyzovat vhodnost private equity investice? Je to vůbec možné?

 

Tomáš Tyl

To je samozřejmě náročná práce. Kdokoliv, kdo prodává firmu anebo kupuje něčí firmu ví, že to je velmi náročné na čas.

Je potřeba udělat tzv. due diligence – důkladnou prohlídku firmy. Zjistit, jak je financovaná, její očekávání, byznys plán apod., ale i řadu dalších aspektů z hlediska právního. Jestli firma není v nějakých sporech atd. Kontrola je to velmi, velmi náročná.

Na akciovém trhu je výhoda, že podobné ocenění dělá velké množství lidí a z toho pak vzniká cena na trhu.

Dostáváme tak informace o tom, jak oceňují ostatní. Informace jsou také mnohem transparentnější. Veřejně obchodované firmy musí o sobě dokládat informace a tyto informace se dají najít. Najít informace o private equity firmě, která v takové míře důkladně nedokládá, rozhodně nejde.

To vás musí pustit dovnitř jako potenciálního kupce a spolupracovat, aby někdo něco takového mohl zjistit.

To je jeden aspekt toho, že je to mnohem náročnější.

Druhá věc je ta, že menší firmy a jejich osud je mnohem těžší odhadnout. Jakákoliv valuace a hodnocení závisí na tom, jestli se představy a očekávání naplní.

U velkých akciových firem, které jsou už na trhu etablované a jsou ve své vyspělé fázi to také není jednoduché, ale je jednodušší mít nějaká očekávání. U malých firem je to mnohem komplikovanější.

Proto manažeři private equity fondů, které se zaměřují na tento typ investic, a většinou na firmy, které už jsou před vstupem na burzu nebo ve vyspělé fázi investování a už se dá od nich ledacos očekávat, se snaží najít z 10 firem jednu skvělou. Když fond investuje do deseti firem, předpokládá se, že jenom jedna bude skvělá, dvě až tři budou dobré a zbytek bude nějakým způsobem ucházející nebo dokonce zkrachuje. Ta jedna skvělá vydělá na zbytek, nebo dvě až tři dobré dohromady vydělají na zbytek.

To jsou lidé, kteří se zabývají tím, že zkoumají tyto firmy, viděli jich mnoho, viděli mnoho investičních záměrů, potkali mnoho lidí. I oni vědí, že jejich šance najít skvělou firmu, která vydělá a nebude se jenom tak potácet, je 1:10 na tu opravdu skvělou a dvě až tři hodně dobré.

I oni vědí, že spousta firem, které vyberou, nebude nějak zajímavá investice, nebo dokonce skončí špatně. Jsou na to experti.

Pro člověka, který není v tomto oboru expert a nemá síto těch informací, vybrat dobrou firmu je ještě mnohem těžší.

Platí tedy, že spousta private equity firem prostě skončí. Neprojde. Když jsou to malé firmy, ve fázi seed nebo start-up, tak neprojdou takzvaným údolím smrti. Skončí. Nebo když už jsou na tom lépe a přežijí to, budou generovat nezajímavý zisk, budou fungovat, ale nebudou dramaticky růst a nebude to až tak zajímavá investice.

Takových firem je ve výsledku většina. Najít ty skutečně dobré je opravdu obtížné.

Proto je tak náročné investovat do tohoto segmentu. V obecném pojmu private equity znamená jakoukoliv firmu. Ještě se tento pojem používá pro vyspělé společnosti. Ale obecně je důležité si uvědomit, že kdokoliv je podnikatel a má velkou část svého majetku v private equity, tak jeho firma je investicí.

Josef Podlipný

Je to přímá investice.

Tomáš Tyl

Je to přímá investice do private equity.

Někdo má více firem, u typických rentiérů/podnikatelů je tato složka portfolia nebo jejich majetku hodně naplněná jejich vlastní firmou.

Když mám/založím firmu, dávám nějaký čas, peníze a všechno do private equity. Nepotřebuji potom do portfolia dostávat tolik na sílu cizí projekty, protože tam mám vlastní firmu.

Vladimír Fichtner

Obvykle mám až moc private equity.

Když buduji firmu, mám tam veškerý majetek, buduji ho v té firmě. Když se s někým potkáváme ještě než prodá, často v koláči majetku vidíme, namísto 10 % v private equity, což je takové dobré pravidlo, 90 nebo 95 %. Protože ještě nenastala další fáze, kdy by začal přemýšlet o správcovství majetku.

Tomáši, ty jsi mluvil o veřejně obchodovaných firmách a těch, co jsou na burze i těch, co nejsou na burze. O tom, že je trošku zrádné vnímat, že jsou stabilnější ty, co nejsou na burze. Protože sice jejich cena se nemění v ocenění fondu uvnitř, a přijde až za deset let, ale mezitím se toho může hodně stát a firma může zmizet ze světa.

Jedna věc je zdání klidu u firem, které nejsou na burze, ale to je jenom zdání. Uvnitř to není pravda.

Druhá věc, která s tím souvisí a kterou jsi naznačil, je likvidita té investice. Když máme veřejně obchodované akcie, a to je jedno, jestli to je ETF, Apple nebo něco jiného, můžeme každý den prodat a koupit. Kdežto u private equity fondů, když tam jednou člověk dá peníze, co může od takové investice čekat?

Tomáš Tyl

Opět to záleží na formě private equity. Obecně platí, že likvidita je vždy hodně nízká. To znamená, dostat se rychle k penězům je problém. Naopak vlastní podnikání často spíš další peníze potřebuje v nějakých fázích. A někdy z toho peníze přicházejí, ale nedá se s tím počítat. Záleží na tom, jak se byznysu daří,
a to nikdo nedokáže dopředu dohlédnout.

Zatímco na veřejně obchodovaných trzích, na burzách je možné okamžitě prodat cokoliv, pokud se pohybujeme na velkých vyspělých trzích. Samozřejmě se může stát na nějaké menší burze nebo u hodně malých akcií, že tam bude problém s likviditou. Ale při běžném investování jsou investice likvidní okamžitě.

U private equity to může být velmi problematické. Kdo má vlastní firmu ví, že to může být proces na roky, než se najde vhodný kupec. A než se firma prodá.

Pokud jsou to nástroje jako VC fondy nebo private equity fondy, tam likvidita v zásadě také příliš není.

Jsou dohodnuté podmínky – jednak kdy se budou dávat peníze, v jakých fázích, a potom peníze přicházejí podle toho, jak fondy postupně vyprodávají/exitují firmy, které nakoupily. Podle toho potom přicházejí peníze.

Chtít peníze mimo tyto podmínky může být výrazně sankcionováno. A je to logické, protože správce fondu potřebuje počítat s tím, že mu jednak přijdou peníze, které mu byly přislíbeny od investorů. A jednak, že si najednou někdo nevzpomene a nebude potřebovat vybrat větší část, protože v takovou chvíli by sám fond nemohl peníze z těch firem dostávat.

Takže likvidita je tam velmi nízká. V zásadě je vždy potřeba počítat, že jsou to dlouhodobé investice a nepočítat s tím, že se k těm penězům můžeme dostat rychle.

Josef Podlipný

Tomáši, máš nějaký příklad, na kterém by šel ukázat ten zásadní rozdíl mezi public equity a private equity?

Tomáš Tyl

Určitým dobrým příkladem toho rozdílu je IPO na trzích.

IPO je Initial Public Offering, to znamená první moment, kdy akcie vstupuje na burzu. Tedy z private equity světa, z neveřejného, se dostává na veřejně obchodovaný trh.

Potom už s akciemi obchodují na sekundárním trhu investoři.

To je populární věc, protože když přicházejí nové akcie na burzu, často se o tom mluví. Většinou dochází k tomu, když je to hodně populární firma, že nejdřív v tom upisování její akcie prudce vyrostou. Ve chvíli, kdy už transparentně uveřejňuje informace a mluví o ní a analyzuje ji dramaticky více lidí, tak se ukáže situace, která není třeba až tak dobrá.

Na tohle třeba byla dobrá studie Goldman Sachs, která říkala, že většina IPO jsou šmejdy. Většina firem, které se dostanou na burzu, to znamená ty private equity, které byly vypiplané k tomu, aby se dostaly do veřejně obchodované světa, potom zaostávají za celým trhem.

Jsou období, kdy to tak není, v letech 2020, 2021 byla na trhu horečka po start-upech a nových firmách, všechno bylo sexy, a díky tomu vyrostly ceny IPO poměrně hodně.

Ale už potom v průběhu roku 2021 a hlavně v roce 2022 indexy sledující nové IPO výrazně klesaly. Řada firem se dostala do problémů. Tam se někdy překlápí ten svět a ukazuje se, že třeba valuace firem byly vyhnány nahoru, firmy byly předražené. Byly představeny veřejnosti, prodány a pak už se ukázalo, že to zase taková sláva není. A prošly si nějakou korekcí.

Já jsem jednou napsal o té studii Goldman Sachs a o IPO a někdo mi napsal, že ale ty dnešní největší firmy jako Apple, také jednou byly IPO.

To je pravda. Když se podíváme na Apple, tak je to zrovna krásná ukázka, že investovat do něj v době IPO a držet ho doteď by nebylo tak slavné.

Mnohem lepší by bylo dlouhou dobu držet index a Apple nakoupit až v období 2000 až 2007, kdy cena byla nejzajímavější. Ale předtím jeho vývoj nebyl až tak zářivý.

Ano, všechny skvělé velké firmy, které teď máme, byly jednou v minulosti IPO. Ale u řady z nich nebyl vhodný okamžik vstoupit do nich v době IPO, ale až později.

Na to pozor – IPO přesně ukazují ten rozdíl. Když se najednou posvítí, je vidět, že ne každá firma je dobrá.

Některým firmám se může samozřejmě dařit i po IPO. Ale my proto IPO nemáme do portfolia moc rádi, protože u řady firem je problém v tom, že na jedné straně jsou ti, kdo tu firmu mají. Často to bývá právě private equity fond, který tu firmu na burzu dostává. Ví o ní všechno a ví, že teď je dobrá doba ji prodat.

Proti tomu stojí veřejnost, která o ní má mnohem méně informací, ale ví, že se jí ti lidé chtějí v tuhle chvíli zbavit. Z našeho pohledu IPO bývá většinou výhodné pro ty informovanější. A ne pro ty, kdo nakupují. Proto se tomu radši vyhýbáme.

WeWork je krásný příklad, který se nedávno tak trochu dopsal. Firma, která už už skoro byla velmi očekávané IPO, mluvilo se o ní. Ale došlo k tomu, že se problémy ukázaly ještě než vstoupila na burzu.
A vstup na burzu padl. Ukázalo se, že na tom vůbec není tak dobře. Ale kdyby se to neprojevilo, už směřovala k prodeji na burze a ten příběh by byl zase stejný. Ukázalo by se to později a investoři, kteří by ji koupili, by potom zplakali nad výdělkem. Tady k tomu nedošlo.

Private equity má někdy takový punc, že to jsou chytré investice na akciovém trhu.Do něj dává peníze každý, ale ti chytří jdou do private equity. Ale pozor. To je opravdu jenom pro zkušené, velmi chytré. Když do toho jdou běžní investoři, často nakupují předražené firmy a nevědí, jak moc předražené jsou. IPO a jejich osud nám ukazuje, že často dost.

Vladimír Fichtner

To je přesně úhel pohledu, který ukazuje na rizika. Ale také na to, proč do private equity investic jsou typické poměrně významné minimální investice.

Do spousty private equity fondů musíte vstoupit s tím, že tam dáte milion dolarů. Ekvivalent asi 23 milionů korun.

Protože to je minimální investice, co to znamená? Že je to jen pro určitý typ investora.

Ty jsi psal v našem časopise celý seriál o private equity a v titulku jsi uvedl, že je to vhodná investice „pro stamilionáře a miliardáře“ nebo podobně. Že to není úplně pro běžného člověka.

Tomáš Tyl

Je to tak. Je takový paradox, že veřejně obchodované firmy jsou opravdu ohromné, to jsou kolosy. A private equity, až na nějaké výjimky, je všechno to, co je menší než ty veřejně obchodované akcie. Jsou samozřejmě i velké private equity fondy, které třeba zakladatelé nechtěli dát na burzu z nějakého důvodu.

Ale private equity segment jsou úplně malé firmy a dramaticky menší. Ale na to, abychom do nich investovali, potřebujeme mnohem více peněz.

Právě proto, že to je mimo burzu. Protože si nemůžeme koupit jednu akcii, jeden podíl. Protože je složitější oceňování. Je takový paradox, že ty úplně nejmenší firmy jsou dostupné pro ty úplně největší investory.

Logika je ta taková, že se s vámi nikdo nebude bavit o tom, že přijdete do jeho firmy, dáte mu tisícovku a on vám dá jednu akcii té své firmy.

Když budete chtít přijít jako investor, musíte dát skutečně peníze, které jsou pro toho člověka signifikantní a pomůžou mu s podnikáním. Proto jsou investice do private equity tak náročné na kapitál, protože musí mít nějaký smysl.

Vladimír Fichtner

Ty jsi řekl, Tomáši, jednu hezkou věc. Něco ve stylu „malé firmy mohou nakupovat vlastně jenom velcí investoři“. To může vyvolat takový pocit, že zase ti bohatí mají nějaké výhody. Ale ono private equity investování, z hlediska výkonnosti fondů, průměrných výkonností nebo jejich rozptylu, to není tak úplně ložená věc, že to je vždycky bombička. Je to tak?

Tomáš Tyl

Rozhodně. Říká se třeba, že výnos vlastní firmy je někde kolem třiceti procent. Ale pokud se jí daří.

Pak je tady řada dalších firem, jejichž hodnota se ztrácí apod.

Když je byznys úspěšný, tak to samozřejmě je zajímavé. Ale když vy investujete do private equity, tak zákonitě nemáte vždy jen šťastnou ruku.

Každý, kdo investuje do private equity ví, že to není o tom, že vyberu jenom vítěze. Vyberu spoustu firem a doufám, anebo se snažím, aby tam bylo i několik vítězů. A ti to vytáhli nahoru.

Proto potřebuji hodně peněz, jednak potřebuji velkou částku a jednak těch firem potřebuji víc.

Na druhou stranu je to hodně o schopnostech. Když se budeme bavit o segmentu VC fondů a private equity fondů, kam člověk může jít jako investor bez toho, aniž by se na to musel sám podílet.

Protože když máme vlastní podnikání, musím do toho dát hodně vlastní práce.

Nebo andělští investoři – dávají peníze, ale také svojí práci.

Ale když už bych chtěl investovat do private equity „bezpracně“, tak půjdu formou podílníka nějakého private equity fondu.

Když do toho fondu půjdu jako limited partner, tedy ten, kdo dává jenom peníze, ale nepodílí se na výběru, tak to je jakoby „bezpracné“ investování tímto směrem.

Ale i v takové chvíli, když se podíváme, jaké jsou výnosy investorů, tak je složité to dopočítat. Protože u private equity fondů se obvykle uvádí výkonnost jako vnitřní výnosové procento. Ale není to tak jednoduché, že já dám jednorázově nějakou částku a za nějaký okamžik mám x násobek. A tudíž si z toho spočítám výnos tak, jak to jde na běžných trzích.

Protože já na začátku řeknu, že dám nějakou částku, ale neposílám jí najednou.

Anebo, když je to ještě zabalené ve fondu, tak jí pošlu najednou, ale ona nějaký čas leží nezainvestovaná.

Pak je složité dopočítat, když bych vzal celou dobu investice do fondu a dobu, kdy jsem měl ten kapitál vázaný, jaký mám skutečný výnos. Protože sice dostanu informaci o vnitřních výnosových procentech, která jsou třeba poměrně vysoká a zdá se, že je 20, 30 % vnitřní výnos.

Ale když si to přepočítám, protože moje peníze nějakou dobu ležely, pak mi je zase nějakou dobu vraceli, tak výnos ve výsledku není až takový.

Různé studie, které jsem k tomu viděl a četl, byly o tom, že nadvýkonnost private equity segmentů oproti veřejně obchodovaným akciím dlouhodobě může být kolem 4 %.

Problém je, že výsledky těch fondů se značně liší. Když se podíváme na akciový trh, můžeme do něj investovat formou třeba pasivních produktů ETF, které kopírují burzu, dělají to, co index. Anebo formou aktivně řízených fondů, ty budou mít vždy výnos plus mínus trh.

Některé ho trochu překonají, některé trochu zaostanou, ale nebude to úplně jinak. Ten rozdíl bude poměrně nízký.

U private equity fondů je ten rozptyl ohromný. Ze statistik vyšel výnos od mínus 2 % do plus 20 %.

A máte jen omezené množství peněz pro to, jaké fondy nakoupit, protože mají minimální vstupní náklady apod.

Když do nich dáte peníze, prostě jich koupíte jenom omezené množství. Když budete mít smůlu a vyberete manažera, který udělá mínus 2 %, tak je to velký zásah. Uteče vám velký výnos toho portfolia.

A to je to riziko. Riziko je, že to je hodně závislé na schopnostech manažera. Jako běžný investor nejste schopni se podívat do toho fondu a říci „ty a ty firmy, které on nakoupil, budou lepší než tamty“. Protože víme, že i pro ty experty je tohle složité, je to náročný proces.

Musíte se spoléhat na to, že vyberete dobrého manažera. A když vám to nevyjde, tak to dopadne špatně.

Proto je důležité diverzifikovat. Nakoupit, když už by člověk šel touto cestou, která vám umožní nakoupit více manažerů. Pak ještě ve více časových momentech. Protože někdy je čas pro private equity lepší a někdy horší.

Diverzifikovat i v průběhu času a tím pádem je to ještě o to více finančně náročné.

Proto nám z toho vychází, že smysluplné to začíná být s majetkem v řádu stamilionů, miliard. Protože v menším majetku můžu trefit dobrého manažera, protože si koupím jeden private equity fond, na který mám.

Ale nemůžu jich koupit dostatečné množství. Abych mohl koupit dostatečné množství a dostal se k průměrnějšímu výsledku, který může být třeba zajímavější, do toho musím dát opravdu velké množství peněz. Abych měl jistotu, abych dostatečně diverzifikoval, aby to prostě nebyla sázka na to, že jsem správně vybral private equity manažera. Nebo dokonce, že jeho prodejce si vybral mě, protože ty nejlepší fondy tady samozřejmě nekrouží kolem běžných klientů.

To je ten problém. A proto je to pro velké klienty, abych mohl diverzifikovat a nespekuloval.

 

Josef Podlipný

Tomáši, můžeš na závěr shrnout plusy a mínusy za public equity a private equity? Zároveň zkus stručně charakterizovat typického investora.

 

Tomáš Tyl

Plusy a mínusy.

Public equity, jsou velké firmy, můžete tam snadno diverzifikovat, je tam jednoduchý přístup, velká likvidita.

Nevýhoda je emoční. Vidíte, jak jde cena nahoru a dolů. Může vás to kolísání rozhodit. Někoho to může svádět k tomu, aby hodně nakupoval, spekuloval a pak se mu to vymstí. A samozřejmě jsou to ty staré nudné akcie. Pro někoho to může být velká nevýhoda.

Private equity výhoda je, že potenciální výnos může být vyšší, ale potřebujete zkušenosti. Potřebujete informace, je to náročnější, je potřeba do toho dát více času.

Nevýhoda je určitě jednoznačně likvidita. Je to náročnější na kapitál, takže není to vhodné pro každého. A výsledky nejsou zase tak úžasné, někdy jsou trochu přeceňované. Když na to tedy nemám, pro moje portfolio to neznamená takovou tragédii.

 

Není to navíc Wealth Protection, je to mimo Wealth Protection.

Ochrana může být tam, kde máte velkou diverzifikaci, velké firmy apod. Tady z principu jsou taková rizika, že to Wealth Protection není.

Je tam potenciální nadvýnos, ale je riziko, že když do toho půjdu bez dostatečných zkušeností, znalostí a s nesprávnými lidmi, tak z toho získám daleko méně, než bych chtěl.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji. K tomu typickému investorovi – souhlasil bys s tím, že pro private equity by mohl být typický investor ten, kdo už má Wealth Protection strategii pro větší část svého rodinného bohatství?

Tomáš Tyl

Určitě je to tak, že private equity ve smyslu podnikání, je vhodné pro toho, koho podnikání baví, koho zajímá, kdo firmu má.

A je potřeba si uvědomit, že pokud už nějakou firmu mám, tak jsem v private equity hodně. A měl bych vybudovat Wealth Protection.

A z druhé strany, pokud jsem se dostal k hodně penězům, primárně je základ Wealth Protection a potom si můžu říct, že z části půjdu do private equity, pokud mě to zajímá, pokud mě to baví a pokud chci.

Není to takové, že musím jít do private equity, protože o tom každý mluví a utíkají mi tady výnosy. To určitě ne.

Mnohem důležitější je budovat Wealth Protection a private equity může být doplněk. Anebo to může být moje firma. Nebo kdo už firmu prodal, tak firmy dalších lidí.

Ale tohle je důležité.

 

 

Jubilejní 50. novoroční epizoda s vůbec prvním hostem…

Pozvání Mezi Rentiéry přijal Karel Obluk, bývalý technický ředitel AVG Technologies, partner private equity fondu Evolution Equity Partners, prezident Czech Business Angel Association, expert na kyberbezpečnost a zkušený investor.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner s Karlem hovoří nejen příležitostech, ale také o rizicích investic do private equity a v andělských investicích (business angels).

V tomto rozsáhlém a hlubokém rozhovoru se dozvíte zákulisní informace o tom, jak fungují private equity fondy, pro koho jsou a pro koho nejsou vhodné a také na čem tyto fondy nejčastěji selhávají.

Karel Obluk otevřeně sdílí své mnohaleté zkušenosti ze světa investic do start-upů a poukazuje na pasti, do kterých se mohou business andělé i zakladatelé nevědomky chytit.

Více o Karlovi Oblukovi najdete na https://www.pinehill.cz/.

Pokud víte o někom, komu může být přínosem rozhovor s Karlem Oblukem o private equity a andělských investicích, nasdílejte s ním tento díl.

Děkujeme vám za přízeň v roce 2023 a přejeme do roku 2024 spoustu úspěchů.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Proč nejbohatší lidé světa investují do oblasti private equity a jaká rizika vlastně touto investicí podstupují?

Karel Obluk je uznávaný matador, který má mezinárodní zkušenosti. Dovedl, mohu-li říct brněnskou garážovku, společnost AVG Technologies, na newyorskou burzu.

 

Karel Obluk

Nebyl jsem to jenom já. Já jsem tam byl technický ředitel a samozřejmě ten tým byl mnohem větší. Ale jinak ano. Grisoft vznikl jako brněnská balkónovka, ne garážovka. Tomáš Hofer a Honza Gritzbach ji založili v podstatě na balkóně.

 

Josef Podlipný

Zároveň, Karle, je veřejnosti méně či více známo, že jste partnerem mezinárodní investiční společnosti, která disponuje financemi převyšujícím jednu miliardu dolarů. A trhem, kde se pohybujete je Evropa stejně tak jako Severní Amerika.

 

Karel Obluk

Přesně tak. Izrael počítáme z byznysového hlediska jako součást Ameriky, protože izraelské firmy velmi často směřují první krok do Ameriky.

Takže ano, investujeme v Evropě a v Severní Americe.

 

Vladimír Fichtner

Karle, já jsem se na tohle setkání těšil, protože my už se nějakou dobu známe. A občas si o private equity povídáme. Občas si ale povídáme také o riziku, protože my jsme známí tím, že nás hodně zajímá ochrana bohatství u klientů.

Vždycky, když slyším diskuse o private equity v české kotlině, trošku se děsím. Protože to vypadá, že to je investice úplně pro každého. Že když má člověk první milion, měl by vzít půl milionu a dát ho do private equity.

Někdy vidím takovou nabídku třeba i v bankách, že je private equity dostupné i relativně málo sofistikovaným retailovým klientům. Nejsem si jistý, že to je úplně dobře.

Ale zajímal by mě váš názor. Jako člověka, který byznys postavil, ví, co to je budování byznysu. Zná nejenom jeho benefity s uváděním na burzu, ale také to, jak to není vůbec jednoduché. Jak to dlouhou dobu není jednoduché. A private equity se nekupuje. Ty firmy, který to mají jasný vždycky.

To ještě může před sebou nějaký rizika mít.

Tak jsem se těšil, že si budeme povídat mimo jiné i o těch rizicích.

Je private equity pro každého?

 

Karel Obluk

Já si myslím, že není možné mluvit o private equity a současně si nepovídat o rizicích, protože to jsou dvě spojené nádoby. Vždycky jsou tam rizika.

Když se na to podíváme obecně, vždy s každou investicí jsou spojena nějaká rizika. A jde o míru rizika, o to, jak velké to riziko je.

Když si vyberu veřejně obchodovanou firmu, také je tam riziko, že ta firma najednou nebude mít výkonnost, kterou jsme očekávali. Může přijít černá labuť, stane se něco neočekávaného. To všechno je možné.

Nicméně u firem, které jsou veřejně obchodované, je viditelnost toho, co se ve firmě děje, nesrovnatelně větší. To je první věc. Je tam mnohem větší předvídatelnost a ta firma už je nějakým způsobem stabilní, už je dospělá, aby se dostala na burzu.

Když se bavíme o private equity, já se na to ještě podívám z trochu jiného odstupu. Nebo z mého pohledu.

Náš fond, Evolution Equity Partners, jak jste říkali investuje v Evropě, v Severní Americe máme výrazně více než miliardu ve správě. Řadíme se do kategorie takzvaných venture capital, to znamená fondů rizikového kapitálu.

Při investicích do soukromých firem je těch kategorií investic více. Podle velikosti a podle toho, jak je firma mladá nebo stará.

Na začátku jsou byznys andělé, o tom si asi také budeme povídat. Potom jsou venture kapitálové fondy a potom fondy, na které se my z venture kapitálu díváme, jako že jsou private equity.

Ale všechno to je private equity. Fondy, kterým my říkáme private equity už investují do firem, které už mají nějakou míru dospělosti a je tam nějaká předvídatelnost. Dají se analyzovat finanční ukazatele a data, je vidět jasný tým, produkt a tak dál a tak dál.

Čili, míra rizika i v rámci private equity se mění. Když je firma na úplném začátku a někdo si vymyslí skvělý nápad, je míra rizika obrovská, obrovitánská. Zatímco když se blížíme dál k private equity, tedy k fondům, které už investují do firem, které mají profit, třeba vydělávají, jsou stabilní, tam je míra rizika mnohem nižší.

Proto třeba i velké penzijní fondy, investiční společnosti a podobně, investují i do private equity, do těchto fondů a firem, kde už je předvídatelnost přece jenom větší.

Cokoliv dříve v etapě života firmy, je mnohem větší a větší riziko.

Když se vrátím k vaší otázce, jestli je to pro každého, tak v zásadě to může být pro každého. Záleží na tom, jakou má chuť riskovat. Když někdo má milion a řekne si, a mě nenapadá nic lepšího, než vsadit milion na koníčky nebo do rulety nebo na nějakou úplně jinou zábavu, co ho baví, tak je to jeho rozhodnutí. OK. Ale takové rozhodnutí asi neudělá každý.

Stejně tak, když někdo investuje do private equity, do soukromých firem v této fázi, tak to není pro každého, protože tam nějaká míra rizika je.

Nechtěl bych to srovnávat s těmi koníčky a ruletou, to určitě ne, ale jenom chci naznačit, že každý má jinou chuť riskovat a jinou citlivost na případnou ztrátu.

Když investuji do private equity, do fondu rizikového kapitálu a zejména andělských investic, prostě musím počítat s tím, že je možné, že o to, co jsem investoval, přijdu. Ta firma prostě neuspěje.

 

Josef Podlipný

Karle, děkujeme za odpověď.

Mě teď napadlo, když mluvíte o investici do „dospělých“ firem, kde už je čitelná historie a lze s určitou mírou pravděpodobnosti odhadovat, jestli je to firma vhodná pro investici. A podíváme se i optikou trhů, na kterých působíte – Evropa, Amerika.

Existuje charakteristika takového typického investora do oblasti private equity?

A pokud existuje, s tím souvisí otázka: Co byste investorovi, který ještě nemá zkušenosti z této oblasti, z vlastní zkušenosti doporučil?

 

Vladimír Fichtner

Určitě nás, Karle, zajímá, kdo jsou vaši typičtí investoři. Protože se v tom může někdo najít a říct si „Aha, to, co dělá Karel a Evolution Equity Partners, může být třeba i pro mě. Určitě klidně nasdílejte i tuhle část.

 

Karel Obluk

Já začnu zase ještě oklikou, návratem zpátky k úrovním investic. Byznys andělské investice versus investiční fondy.

Je to důležité ještě rozlišit. A klidně si můžeme povídat o byznys andělích také jako o samostatné kategorii.

Tam v podstatě investují lidé, kteří chtějí být pořád nějakým způsobem zapojeni do rozhodování, chtějí ovlivňovat, co a jak se bude dít a přinášejí přímo další hodnotu. Nejenom peníze, ale chtějí se podílet na tom byznysu třeba radou nebo svými kontakty, zkušenostmi apod.

V případě fondů, ve chvíli, kdy se někdo rozhodne investovat do fondu, je tam typická struktura a stává se tzv. limited partnerem.
Je tam správce fondu, general partner, který spravuje fond a řídí ho.

Pak jsou limited partners, kteří do fondu investují. Slovo limited tam má svůj význam, limited partner dává peníze. A to je tak všechno. Nebo přislíbí, že bude dávat peníze, a to je tak všechno. Potom samozřejmě má právo vidět výsledky a jak se fond vyvíjí. Ale dál se do toho nezapojuje, protože ve fondu jsou správci, kteří definovali strategii.

Když se někdo rozhodne investovat peníze třeba do Evolution Equity Partners, uvidí nějakou strategii. My prezentujeme strategii, s jakou investujeme a jasná pravidla. Takže se nemůže stát, že když náš fond investuje do oblasti kybernetické bezpečnosti a umělé inteligence, že najednou se rozhodneme, že je skvělá příležitost koupit hotel na Jamajce nebo někde jinde.

Je tam jasná strategie a my jako partneři fondu máme zodpovědnost vůči svým limited partners, tedy investorům, že budeme podle této strategie nadále investovat.

Budeme majetek, ty investice, spravovat a budeme se snažit je zhodnotit tak, abychom investované peníze vrátili výrazně zhodnocené. Z toho také vyplývá, že limited partner v podstatě přislíbí peníze, a vybírá si podle toho, jak se mu který fond líbí. Z hlediska strategie je typicky velmi dobrá, a to také i při správě majetku pořád opakujete, diverzifikace, diverzifikace je klíčová. To znamená i v rámci rizikových investic je rozumné diverzifikovat a vybrat si třeba jeden fond, který investuje do tohoto segmentu, jiný fond, který investuje někam jinam. A můžete si jako investor vybírat.

Můžete si říct, že chcete investovat do oblasti kybernetické bezpečnosti s námi, nebo si můžete říct, že chcete investovat do oblasti medicíny, biologického výzkumu nebo čehokoliv jiného.

Fondů je celá řada a podle toho je možné si vybírat. Když splní investor nějaká kritéria, protože čím větší fondy jsou, tím větší obvykle bývá minimální závazek investice, minimální objem. Některé fondy, zejména ty nejúspěšnější, si potom mohou vybírat. Mají přetlak zájemců o investice a ani nepřijmou v podstatě nikoho nového.

Takže je možné si vybírat do jisté míry. Investorem, který takto investuje peníze, je buď někdo, kdo má opravdu hodně peněz, vlastní majetek a rozhodl se na přímo menší část, typicky to bývá řekněme 10 procent majetku, dát do rizikových investic. A těch 10 procent ještě dál potom diverzifikuje a řekne si tohle dám do fondu takového, tohle do takového. Nějakého fondu, který je třeba zaměřený na úplně nejmenší firmy, na startupy v úplně rané fázi. Nebo už má start nebo investuje do pozdější fáze startupu apod.

 

To je jedna skupina. Family Offices – v podstatě jenom trochu větší. Totéž někdo, kdo má hodně peněz a takto je investuje.

A potom jsou tu další fondy, penzijní fondy, celá řada institucionálních investorů, kteří také diverzifikují a mají samozřejmě z principu obrovskou část, převážnou část, svých prostředků investovanou do nějakých konzervativnější instrumentů. Ale nějakou menší část dávají i do instrumentů rizikovějších, protože tam je jakási pravděpodobnost většího zhodnocení prostředků.

 

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu, jenom když vezmu velikost těch klientů a když se bavíme o family offices, tak se bavíme v principu o miliardách dolarů anebo velkých institucích. To jsou už lidé nebo family offices, typicky týmy lidí, které si ten bohatý člověk najme, aby pro něj profesionálně pracovali v oblasti investic.

Takže to jsou vlastně profesionální investoři, řekněme. Takže tam je to logické a může to přinášet něco navíc. Já vnímám, když se občas potkáme s některým z našich klientů, který zrovna prodá firmu, že tam je velká touha jít s tím udělat další ránu. V principu další pěkný byznys.

Někdy je ta touha až příliš velká, protože když se to povedlo jednou, tak se to automaticky musí povést i podruhé. To si každý z nás říká, že to není asi nic mimořádného.

No, nemusí. Musíte mít ten věk, tu energii, to štěstí. Prostě těch faktorů je asi víc. Ale někdy jsou lidé dost nezralí na to, aby private equity dělali, protože to nemají pod kontrolou.

Všichni, kteří jsme někdy dělali byznys víme, že chceme mít věci pod kontrolou. A když jsem limited partner, tak jediné, co mám pod kontrolou je bankovní převod.

 

Karel Obluk

A ještě bankovní převod směrem tam, ve smyslu ho odeslat. To je v podstatě jediná kontrola, kterou mám. Tam je potřeba vidět, že fondy, když se budeme bavit o fondech, mají typicky nějakou životnost.

Jsou navržené, řekněme typická struktura, na 10 let.

To znamená z těch deseti let, první tři roky fond investuje, vyhledává investiční příležitosti.

Další dva tři roky se snaží participovat nebo připojovat k dalším investičním kolům, když firmy rostou.

To znamená udržuje ty firmy ve svém portfoliu a snaží se jim pomáhat, aby dál rostly.

A potom je fáze, kdy se snaží ty firmy prodávat, zhodnocovat a vracet peníze.

A tohle může být 10 let. Někdy se to může protáhnout na 11, 12 let. V podstatě každý fond má nějakou životnost.

Ale dříve, než firmy v portfoliu vrátí peníze, protože jsou zhodnoceny nějak, ať už proto, že jdou na burzu, nebo že je někdo koupí, tak dříve investor, limited partner, peníze neuvidí.

To prostě není. A i to se může stát, že firma úplně perfektně krásně roste, a přesto nejsou na trhu ideální podmínky, aby šla na burzu třeba a investor peníze neuvidí hodně dlouho. S tím je potřeba počítat a je potřeba vidět, že to nejsou typické nákupy a prodeje jako na veřejných trzích na burze.

Ale je to opravdu tak – já přislíbím, že investuji milion, v průběhu x let postupně pošlu po částech milion – ale kdy a jestli získám milion zpátky nebo dva miliony nebo tři miliony, to dopředu vůbec nedokážu říct.

 

Správce fondu, třeba Evolution Equity, má první fond, potom založí druhý fond, pak třetí fond a každý z těch fondů má nějakou životnost.

Správce fondu se nějakou dobu snaží získat investory. Ve chvíli, kdy získá dost investorů, má fond uzavřený, začne investovat. Nebo může začít trochu dřív (to je technikálie), ale prostě tehdy začne investovat, uplyne období počátečních investic a tak dále a tak dále.

To klidně může trvat 10 let, než získám nějaké prostředky zpátky. V ideálním případě po šesti sedmi letech získám alespoň to, co jsem investoval.

To jsou fondy. V případě byznys andělů, kteří investují napřímo, je to zapojení mnohem větší. Tam samozřejmě podnikatelé, úspěšní podnikatelé, kteří vybudovali svůj byznys, vidí možnost, příležitost předávat své zkušenosti. A říkají si „Tak já mu pomůžu, já jim to ukážu.“ Ve svém věku už můžu říkat „Já těm mladým ukážu, jak se to dělá správně.“

Většinou se ten člověk mýlí, bohužel. Protože ti mladí právě proto dělají něco jiného a lepšího, aby uspěli. Někdy je to, s tím se setkávám hodně často, dost těžké pro takové investory se držet zpátky. A opravdu pomáhat jenom tak, jak je potřeba, ale současně si udržet zájem o tu firmu a opravdu pomáhat po celou dobu, kdy tam jsem a případně přidávat peníze.

 

Vladimír Fichtner

Tam je určitě faktor, který já občas potkávám i ve filantropii. To je power of money – síla peněz.

Občas to může být tak, že něco chcete podpořit, ale protože jste příliš velký dárce a řeknete, že byste si představoval, kdyby se třeba dělalo něco jinak. Obdarovaný nebo charita nebo nadace se vám snaží vyhovět a vlastně dělat něco, co by normálně nedělali.

To může být problém i v andělském investování. Najít tu správnou rovnováhu, kdy být jenom lehce mentorem a ne tím, kdo to táhne dopředu.

Protože naše myšlenky jsou o 30 let starší než jejich, což je někdy výhoda a někdy to může být velká nevýhoda.

 

Karel Obluk

Ono je to těžké. To, co vídám častěji, je ztráta zájmu investorů.

Uvedu modelový příklad. Já jsem vybudoval firmu, vím, jak se to dělá. Uvidím skvělou firmu, dám jim nějaké peníze a budu jim pomáhat s radou. A to trvá. Firma nějak roste, potýká se s problémy, trvá to první rok, to ještě pomáhám. Všechno jde dobře. Druhý rok. Teď najednou firma potřebuje přihodit další peníze, protože ne všechno se daří tak, jak by mělo. Nebo se to třeba daří, ale prostě je potřeba víc financí.

Tak se zamyslím, řeknu OK, tak dám ještě další peníze. Když se to opakuje znovu, tak už si říkám „No jo, ale mě se to teďka nehodí, protože zrovna jsem plánoval, že postavím nový dům.“ Nebo pojedu kolem světa nebo něco takového. Navíc mám už spoustu jiných starostí. Tahle firma, to už jsem viděl, nejsem zapojený v řízení, takže mě to už tolik nebaví. Ztrácím zájem. Ale to si jako andělský investor nemůžu tak úplně dovolit.

Já musím pořád tu firmu nějakým způsobem podporovat. Anebo na druhou stranu musím být schopen si dostatečně brzy říct, že už to nemá cenu. To jsou takové ty sázky na mrtvého koně. Prostě když je ten kůň mrtvý, tak je lepší sesednout, jsem někde slyšel 😊 Takže prostě už dál nepodporovat, najít ten balanc, rovnováhu, co udělat s firmou, které se nedaří versus jak dlouho ji ještě podporovat. Jak dlouho tomu věřit, to je těžké. Tak či onak ale platí, že je to stejné jako s tím fondem. Jen ještě víc rizikové. Ještě déle může trvat, než dostanu nějaké peníze zpátky. Nemám, jak to ovlivnit. A může se mi stát opravdu, že jsem svázaný s tou firmou na 10, 15 let.

 

Vladimír Fichtner

Občas právě slyším, že ty startupy, do dvou let jsou bombastické. Ale to není úplně pravda, to trvá trošku déle. Jak dlouho to trvalo vám?

 

Karel Obluk

Výjimky potvrzují pravidlo. Určitě jsou startupy, které do dvou let mají úplně skvělý exit. Není jich mnoho a většinou, když se startup prodá za dva roky, tak to nebývá proto, že má tak skvěle našlápnuto, že může úplně úžasně růst. Tedy myslím opravdu prodej.

Ale bývá to proto, že právě po těch dvou letech je zřejmé, že už z toho žádná další „raketa“ nebude. Bude to pěkné zhodnocení, ale nebude to až tak super. Protože když nějaký startup má skvěle našlápnuto, pořád dramaticky raketově roste, tak chce růst dál a dál. Chce, aby z něj byla obrovská firma, velmi úspěšná. Což za dva roky, výjimky potvrzují pravidlo, ale se tak často nestává.

 

Josef Podlipný

Máme to štěstí, Karle, že vy tady s námi sedíte v určité dvojroli.

V jednom okamžiku jste partnerem Evolution Equity Partners, podruhé jako andělský investor. A možná je ještě třetí role správce svého rodinného bohatství.

Můžete se s námi podělit o nějakou zkušenost, kdy to dopadlo dobře, kdy to nedopadlo dobře a zároveň o nějaký tip, jak těm případům, kdy to nedopadne dobře, se pokud možno vyhnout?

 

Karel Obluk

To je záludné.

Já jsem primárně partner fondu Evolution Equity. Andělské investování velmi podporuji z pozice prezidenta Czech Business Angel Association.

Mně je ta idea hrozně sympatická a myslím si, že tímhle způsobem je možné výborně podporovat podnikání a investice do firem v raném stádiu. Jsou velmi důležité pro ekonomiku a dobré fungování celé společnosti. Takže to podporuji.

Ale moje primární role je opravdu partner Evolution Equity a tomu věnuji naprosté maximum.

Samozřejmě svůj vlastní majetek také nějak spravuji.

V době mezi AVG a Evolution Equity Partners jsem udělal také pár andělských investic. Sám, že jsem něco vybíral s pár přáteli. Některé z nich dopadly jakž takž, některé z nich mám ještě pořád. Ty firmy tak nějak rostou, ale žádná sláva to není. Některé peníze jsem prostě odepsal, protože to byla opravdu neúspěšná investice a úplně to ztroskotalo.

To, co bych asi nejvíc poradil lidem, kteří uvažují o tom, že chtějí takto investovat je, že příležitostí bude vždycky dost.

Není nutné, když za mnou někdo přijde…
Vybudoval jsem majetek, najednou jsem prodal firmu, mám sto, dvě stě milionů korun, to je jedno, jaký majetek. Řeknu si oukej, můžu dát deset procent na takové „hraní si na takové spekulace?“ Přijde za mnou někdo s úplně fantastickou nabídkou. Jenom proto, že teď tohle je úplně fantastická nabídka, neznamená, že ji musím okamžitě přijmout.

Zejména, když nemám žádné zkušenosti. Není špatné, myslím si, ze začátku, když o tom člověk uvažuje, se připojit k nějakému investičnímu klubu, zapojit se do nějaké skupiny investorů. To je jedna varianta.

Nebo opravdu zvážit nějaký menší investiční fond, kde mi budou sedět lidsky zakladatelé fondu, správci fondu. A bude to třeba něco opravdu malého, co je zaměřené na sektor, který se mi líbí, ať už geograficky nebo tematicky. Ti správci mi dovolí nahlížet jim trochu víc pod pokličku, abych se seznámil s fungováním.

Existují tady kluby investorů, byznys andělů. Existují tady fondy, které jsou fondy jenom proto, že je to právně nejjednodušší struktura. Ale ve skutečnosti je to klub byznys andělů, i co se týče objemu investic a velikosti jednotlivých investic. Ti nabízejí hodně vhledu do toho, co a jak se děje. Nabízejí spoustu osvěty, takže připojit se k nim a nejdřív si o tom povídat. A zkusit si nevystřílet všechny náboje, které mám v zásobníku, hned na první nebo druhé investici.

Ale uvědomit si, že příležitostí ještě bude hodně. A příležitostí, jak budu muset investovat následně do firem, do kterých už jsem investoval, těch bude víc, než by mi bylo milo. To znamená, já budu muset dávat ty peníze dál a dál, takže mi nic neuteče.

Vladimír Fichtner

Faktor netrpělivosti a toho, že nám něco uteče, funguje v lidské psychologii vždycky. U běžných akcií, když cokoliv roste, třeba ropa, tak honem musím to mít!

Většinou na to skočíme pozdě, protože to neznáme. Protože si neuvědomujeme, že když akcie je výš než byla, takže je rizikovější, ne méně riziková.

A naopak. Když to jde dolů, většina lidí to špatně snáší. Ale ve skutečnosti, pokud nejde o mrtvého koně, tak je to lepší investice, když je za polovinu, než když byla za původní cenu.

Já myslím, že v tom trošku hraje naše byznys netrpělivost. A snaha kontrolovat, mít to pod kontrolou, a přitom to nepřeválcovat. To je něco, co prostě existuje.

Jak se to řešil Vy, Karle, při vašich investicích? Rovnováhu, abyste nebyl vy ten, který potáhne ten projekt?

 

Karel Obluk

Nejdřív to, o čem jste mluvil – FOMO efekt. Strach, že mi teď unikne jedinečná příležitost. Většinou to tak není. Může se stát, samozřejmě. Ale většinou to tak není.

Jak jsem to řešil já? Pomalu, bolestně, se spoustou chyb, ale učil jsem se. Proto právě říkám, že si myslím, že je dobré se dívat, připojit se k někomu a dívat se, jak to dělají a poslouchat, proč dělají tohle, proč nedělají tamto.

Protože se setkávám opravdu se spoustou chyb na straně investorů, kteří chtějí v dobré víře, že uspějí nebo pomůžou a třeba úplně pokazí vlastnickou strukturu firmy. Nebo zabetonují nějaká pravidla nebo nějaké konstrukty, zejména právní a vlastnické, které potom můžou přinášet obrovské problémy, pokud se daří, když ta firma má dál růst. Také vídám často, bohužel, byť se to zlepšuje, snahu úspěšných byznys lidí, kteří něco vybudovali, jak říkají „teď já si vyjednám ještě lepší parametry obchodu, ještě lepší podmínky. Já bych za milion mohl mít 20 procent, ale ukecám je, mám větší sílu. Takže si za ten milión koupím čtyřicet pět procent.“ Už si neuvědomuji, že v tu chvíli v podstatě klesá motivace zakladatele. Protože při dalším investičním kole on už bude mít méně než polovinu. Jak potom motivovat někoho, kdo pracuje šestnáct hodin denně, věnoval tomu několik let svého života a když firma poroste dál, tak bude mít deset procent z celého úspěchu.

Někdo za ním přijde a řekne „já to od tebe koupím za mnohem míň.“ Takový zakladatel si říká, proč by se snažil dál, stejně v té firmě už moc nemá, radši se toho zbaví.

Ten, který si na začátku vyjednal skvělé podmínky, najednou vidí, že ta příležitost uteče. Nebo dokonce toho zakladatel potom úplně nechá a nebudou z toho žádné peníze.

To jsou všechno rizika, která je potřeba zvažovat. Ale jsou to věci, které se člověk naučí velmi jednoduše, jenom když má příležitost mu to někdo říct.

Proto říkám, že je dobré si o tom povídat a učit se od jiných. Už jenom tím, že se dívám, jak to dělali a co fungovalo, co nefungovalo.

 

Vladimír Fichtner

A teď si o tom povídáme. Co jsou ty konkrétní věci? Třeba to právní zabetonování nebo podíl původního majitele?

S čím mám počítat, když jsem někdo, kdo začíná byznys investice. Přijdu za vámi a vy mi řeknete, jaký je ten proces. Protože já vidím jenom svůj produkt, vidím jenom svoje téma a vůbec nechápu, co se bude dít dál. Jenom, že by se to mohlo povést. A tam směřuje moje energie.

Vy mi máte šanci říct „když se bude dařit a bude růst, tak podíl se bude postupně ředit. Moje zkušenost je, že bychom to měli mít teď nastavené takhle. Pak se to zředí tak a tak. Na konci, po x kolech a prodeji buď venture kapitálovému fondu nebo dál, co z toho můžete očekávat? Můžete nasdílet cesty, které jste viděl a které vám třeba jste si řekli. To fungovalo dobře a může to být inspirace pro spoustu lidí, který nás poslouchají.

 

Karel Obluk

Určitě rád. I za cenu toho, že některá pravidla jsou prostě příliš obecná nebo některé rady, ne ve všech situacích budou aplikovatelné.

Obecně se říká, že v prvních investičních kolech, ve fázi seed, to znamená úplně v té nejzákladnější fázi, by určitě zakladatelé měli mít pořád alespoň nějakých sedmdesát procent. Investice andělských investorů a stejně tak investice raných venture kapitálových fondů, míří typicky na dvacet až třicet procent.

Těch dvacet až třicet procent se postupně ředí. Čili, já mám na začátku sto procent. Dvacet procent někomu dám, zbyde osmdesát procent.

Když přijde někdo další, tak si vezme dvacet procent. Těch dvacet procent si vezme od obou. To znamená, ne že by mi najednou ubylo na šedesát procent, to ne. Ale takhle ta matematika jednoduše funguje. To je první věc.

A jakkoliv se zdá, že to není až takový problém, tak velice rychle, už po třech investičních kolech se může stát, že se zakladatelé diví, že mají méně než polovinu.

Druhá věc je pamatovat na to, že hrozně záleží na složení týmu zakladatelů. A pamatovat na to, že budu potřebovat posílit tým. To je téma, které se řeší, dokonce se dostalo do programového prohlášení vlády. Ale pořád to u nás není pořádně vyřešené. A to jsou zaměstnanecké akcie, respektive opce. Je to konstrukt. Já si pamatuju moc dobře, když za námi přišli investoři, v Grisoftu ještě a nabídli nám opce.  Tehdy jsme se na ně dívali, někdy v roce 2000, hrozně podezřívavě. Jako že nás chtějí ošidit a kdovíco. Nechtějí nám dopřát bonusy a místo toho nám dávají nějaké přísliby kdoví čeho.

Rozuměli jsme podílu, ale nerozuměli jsme opcím.

 

Josef Podlipný

Můžu se zeptat na tento okamžik? Co bylo zdrojem této obavy? Když se teď podíváte zpětně.

 

Karel Obluk

Protože jsme vůbec nevěděli, co to je. Netušili jsme, a tak jsme měli nedůvěru k něčemu, co jsme vůbec nevěděli, co je a proč, a jak by to mělo fungovat. Teď už za těch dalších dvacet let si myslím, že tady vzniklo a uspělo hodně firem.

Takže už povědomí mezi zakladateli firem o tom, že vlastnictví, opce a podíly jsou velmi cenné a hodnotné, se zvětšuje. Tak řada velmi nadaných talentovaných lidí jde dělat do startupů za minimální peníze, fixní peníze a za opce. To je už běžné, ti lidé tomu rozumí.

Ale jako zakladatel i jako investor si musím uvědomit, že abych mohl nabídnout opce, tak na to musím mít nějakou rezervu, ze které podíl, část té firmy, opce, nabízím.

Už ve chvíli, kdy řeším, že přijde investor a potom další investor a potom další investor, tak bych měl mít nějakou strategii. Alespoň uvažovat, odkud se ty opce vezmou. Jestli budou čistě od zakladatelů, to znamená, když nabídnu investorovi dvacet procent, mám osmdesát, ale když si ještě vyhradím dvacet procent na opce, tak už mám najednou jenom 60 procent.

Nebo, jestli se ty opce vezmou napůl a budou je dávat stávající investoři, když přijde někdo další. Tuhle strategii bych si měl nějakým způsobem načrtnout a namyslet, abych se zase potom nedivil. A měl bych být velmi opatrný s rozdáváním opcí, protože ono se to nezdá, ale 20 procent se rozdá strašně rychle. A když se některý ten nový přírůstek do firmy nepovede, tak může být problém.

To je druhá kapitola, co si myslím že je hodně důležité a na co se někdy zapomíná.

S tím souvisí i najímání členů do týmu. Musím mít vyvážený tým, protože řada investorů chce vidět nejenom technický talent, nejenom produktový talent, ale i byznys talent v týmu. A naopak. Nejenom byznys, ale i technický.

Poslední věc, kterou si myslím, že někdy podceňují zakladatelé i investoři, je vlastnická struktura. Tedy jestli ve chvíli, kdy přijdou nějací investoři, přijde deset andělských investorů anebo jeden subjekt, pod kterým je těch deset investorů nějakým způsobem sdruženo.

Jsou to historky potom už pro zasmání, když to dobře dopadne. Anebo k pláči, když to nedopadne dobře.

Popisoval mi někdo, že jeden z úspěšných startupistů, který úspěšně existoval firmu. Ve fázi, když měl přijít další investor, tak málem všechno ztroskotalo na tom, že měli v té své struktuře spoustu andělských investorů. Všichni ti investoři se museli vyjádřit, museli podepsat term sheet nebo smlouvu. Zrovna jeden investor byl nějaký pan doktor z Londýna a byl na 14 dní na golfu ve Skotsku bez signálu. A neměl náladu podepisovat nějaké papíry a nedalo se ho nikde dohnat. Takže málem investice ztroskotala jenom proto, že prostě nebylo možné jednoho z těch andělských investorů dohnat.

Z toho plyne, když mám nějaké takové struktury, čím méně investorů z tohoto pohledu tam je, tím jsou potom jednodušší další logistické procesy a právní procesy.

Není to pravidlo.

Pokud to tak je, tak by tahle entita měla fungovat předvídatelně. To znamená, když do firmy investuje nějaký byznys klub, který má jednu entitu, ve kterém je jasně definováno, jak kdo kde hlasuje, kdo za něj jedná, tak to může fungovat. Ale zákonitě v raných fázích tam těch investorů budu mít víc. To jsou věci, na které je dobré myslet.

 

Josef Podlipný

Padlo zde mnoho výzev, které stojí před investory v oblasti private equity.

Jak je to s likviditou?

 

Karel Obluk

Jak už jsem říkal, bídné.

Ve chvíli, kdy člověk potřebuje peníze, většinou nejsou a spíš musí přisypat ještě víc. Ale když se daří, potom je samozřejmě perfektní, že peníze přijdou. Ale je to nepředvídatelné.

Investice obecně do jakýchkoliv produktů, které nejsou na běžném trhu obchodovány, tak nejsou tak likvidní. To všichni víme.

Když si někdo koupí investiční víno, a pokud se nenajde kupec pro dotyčnou láhev, můžu ho alespoň vypít. Budu plakat, ale alespoň ho můžu vypít.

Ve chvíli, kdy investuji do nějaké firmy a nenajde se kupec, tak si nevezmu vůbec nic. Zejména pokud je firma zaměřená na software nebo převážnou hodnotu tvoří duševní vlastnictví. Pak si nevezmu ani stroje, výrobní linku nebo domy, které firmě patří. Prostě nic.

Likvidita je velmi špatná a těžko se předvídá. Proto je ta investice tak riziková.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, Karle, že vy jste hezky popsal takový paradox, který v sobě máme. Když přichází těžké časy. Akcie klesají. Já vím, že když americký index klesne o 50 procent, je dobrý čas nakupovat, velmi rozumný. Většinou v tu chvíli ale potřebuju peníze do podnikání nebo do startupu nebo andělského projektu nebo něco podobného.

A teď se to začne prát. Mám dát jim nebo sobě? Ono se to nezdá, ale i když má člověk půl miliardy, likvidita je vždycky téma. Ať je člověk jak chce velký investor. Je to asi jedna z největších věcí, o které uvažovat.

Zase znovu se vrátím k tomu, že hodně mluvíme s podnikateli, jako jsme my a k optimismu. Prostě to dopadne dobře! To bychom jinak nemohli podnikat, kdybychom neměli tento mindset.

Je třeba dávat velký pozor na likviditu. A na to, v nejméně vhodný okamžik přijde „potřebujeme víc peněz. Daří se, přežijeme, ale potřebujeme víc peněz.“

Najednou člověk hasí, že by chtěl něco koupit do veřejného portfolia, a má ještě svoji firmu. Tam to možná budu nebo nebudu strkat, ale nebudu mít dividendu teď. Musím tam ty peníze nechat.

Najednou likvidita může vyschnout velmi rychle. To může být velmi nepříjemná věc.

Speciálně, a to jsem se chtěl zeptat, když jako investor přislíbíte, že zainvestuje v dalším kole. Jak je to závazné?

Když já budu váš investor a vy mi řeknete „Vladimíre, připravte si tolik a tolik.“ Kolik je minimum – „milion dolarů“?

Řeknu „Karle, já budu s vámi ochoten investovat milion dolarů a začneme se sto tisíci.“ Pak přijde další část. Co když nemám?

 

Karel Obluk

Vždycky je to u fondů, o kterých se teď bavíme tak, že ve chvíli, kdy se stávám partnerem, limited partnerem, podepisuji smlouvu s fondem. Tam je to jasně definováno.

Je to můj závazek a jsou tam definovány i podmínky, co a jak se děje.

Samozřejmě tohle mají fondy ošetřené. Každý fond to může mít jinak. Může tam být nějaké penále, propadnutí části původního kapitálu. Jsou tam definovaná práva, kdo může místo toho investovat. Kdo může na místo toho, kdo nezaplatil. Kdo může přispět tak, aby objem prostředků byl.

Stalo se mi také v menším fondu, kde jsem jen jako investor, že jsem byl zrovna čtrnáct dní na dovolené, a jejich capital call, tedy výzva k zaplacení, spadla do spamové složky. Takže jsem to nekontroloval průběžně, vrátil jsem se a zjistil jsem, že teď to musím poslat. Ještě byl problém v bance, že prostě najednou nejelo bankovnictví.

Když já jsem byl připraven, něco jsem zapomněl. Poslal jsem peníze o dva dny později nebo jim dorazily na účet o dva dny později. Tak jsem dostal nějakých sto dolarů pokutu. Při tom objemu, co jsem tam posílal, to nebylo tolik.

Ale samozřejmě, že každý fond to má nějakým způsobem ošetřeno. Tohle by se nemělo stávat, ale když se to stane, jsou tam instrumenty, jak to řešit.

 

Vladimír Fichtner

Proč se na to ptám? Protože bych chtěl díky vaší odpovědi upozornit naše posluchače a diváky, aby četli spoustu těch drobných písmenek ve smlouvách!

Že to není o bezhlavém vstoupení do něčeho, ale že to má rizika, která mohou vyplývat ze změny situace, kterou někdy neovlivní. Přišel covid. Některé byznysy v principu vyschly a určitě byli lidé, kteří byli ve venture capital fondech a nic nezmohli.

 

Karel Obluk

Je tam ještě jedna důležitá věc. V naprosté většině případů, alespoň co já vím, VC fondy nemají fixní program, plán, kdy posílat peníze. Ale je to obecně řečeno a ve chvíli, kdy fond řekne, pošlu peníze. Může mít důvod říct a zavolat si o peníze i dřív. Můžou tam být nějaké limity, že určitě ne dřív, než za rok nevezme víc než polovinu nebo něco takového.

Ale obecně nemusí platit, že já si to rozplánuji „OK, tak jsem slíbil investovat milion, následujících pět let budu posílat každý rok 200 tisíc.“

Může se stát, že mi první rok řeknou „teď máme skvělé investiční příležitosti“, a to nemusí být něco špatného, „takže teď pošli tři sta tisíc, hned další rok zase tři sta tisíc. Pak už to bude jenom sto tisíc.“  Nemusí to být tak rovnoměrně rozložené, jak jsem si já na začátku mohl myslet.

Je dobré s tím počítat, být připraven a může se stát vždycky i taková událost nebo takovýto požadavek může nastat.

 

Josef Podlipný

Karle, naše posluchače možná bude zajímat i trošku vhled do vaší kuchyně.

Ne snad co máte rád a co vaříte. I to by určitě bylo zajímavé, ale spíše z jakých ingrediencí – kritérií vaříte?

Když teď odpovíte jako partner mezinárodně uznávané investiční společnosti. Co jsou hlavní kritéria, podle kterých vybíráte?

 

Karel Obluk

Evolution Equity Partners je fond, který investuje primárně do firem, které už jsou v rozvinutější fázi, už jsou v rostoucí fázi – říkáme grow stage. Investiční objemy nebo jednotlivé investice už jsou v řádu desítek milionů dolarů.

Firmy už fungují. Investujeme do firem, které už jsme zmínili, geograficky jsou v Evropě, Severní Americe, Izraeli.

Sektorově to je počítačová bezpečnost a cyber security nebo enterprise software a umělá inteligence. Důvod je velmi dobrý, je jich několik.

Jeden z důvodů je, že tam vidíme obrovskou příležitost. Jsme přesvědčení, a trendy to potvrzují, že cyber security jako téma a umělá inteligence jako téma jsou nosné, jsou naprosto zásadní. Budou potřeba a budou dále růst.

Je to podle našeho názoru obecně dobrá investiční příležitost. Druhým důvodem je to, že máme nefér výhodu, protože našimi partnery jsou lidé, kteří to dělali, kteří tomu rozumí. A není to tak úplně obvyklé, ale technicky tomu rozumí.

Mezi našimi partnery jsou experti na kybernetickou bezpečnost – já mám zkušenosti z AVG, Yuval má zkušenosti z celé řady firem, má spoustu patentů. Taher Elgamal je vynálezce šifrovacího algoritmu, který nese jeho jméno-Elgamal. To je šifrované spojení na internetu, SSL protokol v podstatě využívá toto. To jsou všechno experti, kteří tomu opravdu velmi dobře rozumí.

Michal Pěchouček, Venture Partner, je odborník na umělou inteligenci. Čili máme expertízu, a to je věc, na kterou slyší hodně lidí. Myslím hodně zakladatelů firem.

Jsou rádi, když za nimi přijde investor, který rozumí alespoň trochu tomu, co dělají. Tomu tématu. Takových fondů není mnoho. Fondů o této velikosti, které by investovaly v Evropě a Severní Americe, které jsou opravdu zaměřeny na tuto oblast. A současně mají expertízu – odbornost, není mnoho.

 

To je další věc, kterou máme jinou, nebo nás charakterizuje. Další věc, která nás charakterizuje, je strategie ke zhodnocení prostředků. My neříkáme, že cílíme na dvacetinásobné zhodnocení, které bychom potom stejně nezískali.

My říkáme, že cílíme na 3 až 5násobné zhodnocení. Zohledňujeme riziko, říkáme tomu risk a just it return. To znamená, zohledňujeme riziko. Tím, že neinvestuje do firem v úplně raném stádiu, tak máme hodně zohledněno i riziko, že firma už se nějakým způsobem rozvinula a už se dá trochu lépe předvídat, jak bude fungovat a co a jak bude dělat.

Mix těchto tří parametrů je to, co charakterizuje náš fond a co nabízíme na jedné straně našim investorům a na druhé straně firmám, do kterých investujeme.

My jim můžeme pomáhat tím, že máme zkušenosti z téhle oblasti. My firmám můžeme pomáhat tím, že jsme pomohli vybudovat, ať už sami přímo nebo jako investoři, celou řadu velmi úspěšných firem.  Řada z nich skončila veřejně obchodovaná nebo velmi draze prodaná.

 

Josef Podlipný

Karle, když pomyslně přejdeme z kuchyně Evolution Equity Partners do kuchyně Karla Obluka.

Podle jakých kritérií vybíráte vy jako investor? Třeba jako andělský investor? Jsou ta kritéria odlišná? A pokud ano, jak moc jsou vzdálená?

 

Karel Obluk

Já bych zase zdůraznil, že já funguji primárně jako partner ve fondech Evolution Equity. Já scénu byznys andělského investování podporuji, snažím se jí nějakým způsobem pomáhat, ale nevěnuji se aktivně sám andělskému investování.

Jsem členem skupiny, která si říká Garage Angels, ale je to malé neformální sdružení andělských investorů, kteří investují ad hoc. Já jsem tam spíš, řekněme trochu pasivně se vezu a jenom to podporuji.

 

Josef Podlipný

Takže jenom na zkušenou, jak jste říkal, že byste toto i mohl doporučit našim posluchačům?

 

Karel Obluk

Určitě, také v Praze existují investiční kluby, určitě.

Já jsem chtěl jenom zdůraznit, že sám nejsem tak aktivní andělský investor jako někteří jiní třeba ve skupině Garage Angels je Jirka Hlavenka, který je sám aktivním andělským investorem, to je něco jiného.

 

Takže budu mluvit trochu obecně jak investují andělští investoři a jak se ten proces liší.

Andělští investoři, to je výhoda andělského investora, jsou zodpovědní sami sobě. Já jako partner ve fondu jsem zodpovědný za investice svým limited partnerům. Když investuji své vlastní zdaněné peníze, a když se vrátím úplně na začátek k příměru, jestli peníze dám sem nebo tam, můžu se rozhodnout, že je dám do investičního vína do nebo že koupím diamantový náhrdelník manželce.

Josef Podlipný

Nedávno Ludvík třináctý, za tuším 4,1 milionu byl vydražený.

 

Karel Obluk

Je celá řada věcí, co mohu s penězi udělat, ale je to moje zodpovědnost. Vůči mým financím nebo rodinným financím, ale je to moje zodpovědnost, a tudíž já si mohu nastavovat kritéria tak, jak já chci.

Jestli tím kritériem je to, že chci investovat jenom do nějakého sektoru nebo segmentu, nebo že chci podporovat firmy, které jsou jenom z jižních Čech a dělají zemědělství. Nebo chci podporovat jenom sociálně znevýhodněné zakladatele firem a budu se snažit tímhle způsobem částečně dělat v podstatě filantropii nebo charitu, to je na mně. Dokonce každou investici můžu udělat jinak. Mohu se rozhodnout, že teď budu investovat do firmy prostě proto, že je mi ten člověk hrozně sympatický a já si myslím, že to, co dělá, neuspěje. Že bude muset udělat nějaký úkrok stranou, úplně změnit byznys model. Ale přesto věřím tomu, že ten člověk něco dokáže, a tak se můžu rozhodnout, že do něj budu investovat. Tohle jsou věci, které si může dovolit byznys anděl, ale nemůže si to dovolit fond.

Proto v té úplně nejranější fázi je obvyklé, že investují byznys andělé menší prostředky, menší objemy peněz. Ale často není nic hmatatelného za tím, do čeho by se dalo investovat. Často to je jenom o člověku, nápadu a o tom, jestli zaujme zakladatel nějakého investora tím svým nápadem, přístupem, zkušenostmi. Tohle je naprosto zásadní odlišnost.

Současně byznys anděl také nabízí víc než jenom peníze. Očekává se, že nabídne své zkušenosti. Teď se třeba bavíme s jedním zakladatelem medicínského byznysu. A kolega, který nabízí nejvíc zkušeností jako byznys anděl, který se uchází o tu investici, vybudoval velmi úspěšnou firmu v oblasti medicíny, medicínských technologií. On se dívá a vyhodnocuje tu firmu, která je hodně zaměřená na medicínské technologie. Je fascinující poslouchat ty dva, když si povídají a rozebírají, jak je to s certifikací – „to musíte tam a tady, laboratoře se musí dopředu zamlouvat a tady vás můžu seznámit.“

Investor může lépe vyhodnotit, jestli zakladatel opravdu ví, chápe, rozumí tomu.

Tohle jsou věci, které u byznys anděla můžou kliknout, zacvaknout a můžou zafungovat.

 

Josef Podlipný

Konstantin Kinský říká „jen hlupák se učí z chyb pouze vlastních.“

Pojďte s námi nasdílet nějakou zkušenost, Karle, z oblasti chyb.

Na čem nejčastěji investoři v oblasti private equity anebo investiční fondy selhávají?

 

Karel Obluk

Investiční fondy selhávají nejčastěji na tom, že špatně vyberou firmy, do kterých investovali. Když pominu vyloženě chyby v účetnictví nebo kriminální povahy, tak chybou bývá to, že nejsou schopny vybrat správně firmy, do kterých investovat.

Je jedno, jestli jsou to investiční fondy anebo andělští investoři. Ve chvíli, kdy je to investiční fond, má tam často profíky, kteří dělají dobře finanční plánování. To je věc, která u andělských investorů může někdy hodně chybět.

To byla třeba jedna z mých chyb, když jsem kdysi začal. Udělal jsem pár andělských investic, připadalo mi to hrozně dobré a najednou jsem zjistil „ale ono bude potřeba ještě další kolo, a ještě bude potřeba tady přihodit. Já si musím udělat rezervu.“ Takové to vystřílení si nábojů, to jsem typicky neměl zvládnuté dost dobře. To je věc, kterou fondy už zvládnuté mají. A poučení andělští investoři by také měli mít.

Výběr firem – tam je několik aspektů. Samozřejmě se může stát, že špatně odhadne fond nebo investor, kam směřuje trh. Že se pohybuje někam jinam. Teď nemluvím o černých labutích typu covid a investicích do hotelnictví apod., které během několika dnů všechny šly úplně špatně. Ale trh se může začít vyvíjet někam jinam a neodhadnu to. Toto je jedna možná chyba.

Druhá možná chyba je, že investor špatně odhadne produkt jako takový, protože každý zakladatel je přesvědčen, že jeho produkt je ten nejlepší, a ne vždycky se to stane. To je další chyba možná, která se stane. Tam pomáhá expertíza v investičním týmu, nakolik jsou schopni udělat vyhodnocení.

Třetí oblast, která je neméně důležitá a možná nejtěžší, jsou lidé. To znamená tým. Odhadnout tým, jestli bude dobře fungovat. Jestli opravdu, když v průběhu diskusí o investici zakladatel je úplně skvělý a perfektně se s ním pracuje, jestli to tak bude i nadále. Jestli bude schopen a ochoten delegovat, jak firma poroste. Jestli bude schopen a ochoten najímat další seniorní lidi, kteří třeba přinesou jinou zkušenost. Jak je otevřený zakladatel tomu, že se budou věci dělat jinak, než on řekne, než on si myslel.

Tohle jsou věci, které jsou hodně těžké a tam to někdy zaskřípe.

Některé věci se dají vyřešit samozřejmě výměnou, náhradou lidí. Ale ne vždycky. A může se stát, že to není úplně perfektní.

Možná ještě úplně poslední věc, co se někdy může stát také. Je to takový „pěkný problém“, který má investor řešit, ale přesto může být, že si neošetřil dostatečně smluvní dokumentaci apod., kdy může být firma prodaná.

Když to přeženu, nainvestují milion a firma krásně roste a já bych chtěl, aby rostla dál a dál, ale přišla nějaká nabídka, která je pro zakladatele tak atraktivní, že to prodá. Já dostanu zpátky jeden a půl milionu a sice jsem zhodnotil své prostředky, ale já jsem se těšil na pětinásobek. Ten potenciál tam byl, ale ty peníze se nezhodnotily, jak jsem tušil. Takže je to jakoby ztracená příležitost. Mohl jsem investovat někam jinam. Ale říkám, to je ten asi nejmenší problém.

 

Vladimír Fichtner

Já bych navázal na zhodnocení. My, když se díváme na ten segment jako investoři nebo poradci, vidíme velký rozptyl ve výsledcích. Obrovský. Mě zajímá, když je tam tento rozptyl, který se dá řešit tím, že si vyberu specialisty, kteří nebudou jenom finančníci sbírající peníze, ale budou jako partneři, kteří tomu fakt rozumí a spousta dalších věcí, o kterých jste mluvil, Karle. Jak důležité jsou poplatky?

Protože v běžném investičním světě, jestli si vezmu fond, který účtuje 2,7 procenta a kupuje americké akcie pro mě nebo jestli si to koupím sám přes ETF, je veliký rozdíl. Vzhledem k rozptylu výsledků, mi přijde, že poplatky nejsou …

Jednak by asi bylo zajímavé vědět, co je běžný poplatek. Často vidíme v ČR neznalost i základních věcí, která bývá zneužívána těmi, kteří vědí a nabízí produkty těm, kteří o tom nevědí.

Co je normální poplatek a mohl byste popsat, jak moc hraje roli?

Když jste opravdu úspěšný a vyděláte pětinásobek během deseti let nebo desetinásobek. Jak moc se používá sucess fee při těchto transakcích?

Co mám očekávat jako investor nebo co je v pohodě si říct, abyste to jako zakladatel takového fondu nepovažoval za drzost nebo něco úplně mimo?

 

Karel Obluk

Začnu od konce. Co je možné si říct? Jenom ti největší limited partners mají nějakou vyjednávací schopnost, co se týče změny parametrů fondu. Protože většinou je to všechno potom promítnuto prakticky na všechny.

To znamená, když zakládám nějaký fond, definuji parametry a ty parametry jsou prostě dány. Pokud vím, tak ano, největší investoři mohou nějakým způsobem vyjednávat, ale jsou to spíš jiné detaily a potom se diskutuje spíš o tom, jestli poplatek je první tři roky, nebo ve chvíli, kdy skončí investiční období, se sníží apod.

Struktura bývá různá, různé fondy to mají různým způsobem, ale u venture kapitálových fondů jenom možná bych naznačil úspěšnost fondů.

Evolution Equity patří do top kvartilu, fond jedna podle nezávislých průzkumů. My říkáme, že cílíme na tří až pěti násobek investovaného kapitálu.

Nicméně, průměr venture kapitálových fondů jsou, myslím, někde 1,1.

V tom jsou samozřejmě i fondy, které vrátily desetinásobek nebo padesáti násobek, protože byly extrémně úspěšné, ať už v nich byl Facebook nebo podobné.

 

Vladimír Fichtner

Takže dostanu svoji jistinu a deset procent navíc?

 

Karel Obluk

Ano, deset procent navíc, nebo ani to ne.

Za deset let, což rozhodně není to, co bych očekával. Ale tam je vidět to riziko, a hlavně je tam vidět to, o čem chci mluvit, rozptyl.

Top fondy, které jsou v top kvartilu, mají několikanásobné zhodnocení za dobu existence fondu.

A tudíž, z mého pohledu, jestli je poplatek dvě procenta, dvě a půl procenta, jeden a půl procenta je v podstatě nezajímavé, když opravdu ten fond je takhle dobrý.

Čili, když se mi podaří vybrat takovýto fond, tak poplatek asi není to úplně zásadní. A bude se hodně odvíjet od velikosti fondu, protože pochopitelně s fondem je spojena nějaká režie s jeho provozem. Když máte fond velikosti 10 milionů dolarů a potřebujete zajistit provoz, potřebujete jiné procento jako poplatek na správu, než když má fond 10 miliard.

Ano, na 10miliardový fond bude více lidí. Určitě, budou tam větší náklady. Ale může si dovolit 10miliardový fond mít poplatek, když to přeženu, jedno procento, kdy 10milionový fond by z jednoho procenta asi nepřežil nebo nebyl úspěšný?

To je jedna věc, poplatky. Struktura většinou bývá nastavena tak, že jsou tam nějaké poplatky, můžou se lišit po dobu investiční. Případně se potom sníží, když už je fond plně zainvestovaný. To je zase předem stanoveno, kolik. Třeba 40 procent fondu může jít do prvotních investic.

Ale to hlavní je potom success fee. Kde fondy definují, jak jsou motivováni správci fondů.

Oni si to potom mezi sebou dělí zase nějakým jiným způsobem. Ale obecně ve vztahu k limited partners, bývá typická struktura taková, že nejdřív se vrátí peníze těm investorům. To, co tam investovali 100 procent, pak se jim dá něco navíc. Nějaký limit, třeba plácnu 20 %.

Ve chvíli, kdy dostanou ti původní investoři 120 %, začne se dělit zisk.

To, co bylo nad 100 %. A diskutuje se o tom, jaký zisk je. Jestli je to 20 %, 25 %, 15 %. Opět podle velikosti fondu. Podle úspěšnosti fondu si mohou správci fondu říkat jiné parametry, ale plus mínus tak nějak se to pohybuje.

Fond třeba může mít dvacetiprocentní podíl na zisku. Nejdřív dostanou investoři zpátky své peníze a potom, cokoliv je nad to, z toho si 20 % vezme správce jako svoji odměnu, jako podíl na zisku. Když by to bylo 20 procent.

Z toho je vidět, že správce je samozřejmě motivován maximálně ve chvíli, kdy cílí na trojnásobné zhodnocení. Je motivován, aby opravdu bylo trojnásobné zhodnocení, protože když bude mít dvacet procent, z trojnásobného zhodnocení je to mnohem víc než poplatky. Ty můžeme diskutovat, jestli jsou dvě procentanebo dvě a půl procenta, ty tam prostě musí být.

Tohle je struktura přibližně velmi, velmi rámcově.

 

Vladimír Fichtner

Jak jsem říkal, hodně lidí se už naučilo, že na náklady je potřeba se dívat. V tomto případě to není tak zásadní, protože mnohem zásadnější je kvalita, track record a tak dále. Protože je obrovský rozdíl z hlediska výsledků.

 

Karel Obluk

To je velká nevýhoda fondů, které začínají. Když někdo začíná fond, má první fond nebo druhý fond, ještě nejsou vidět výsledky. Je tam samozřejmě typicky sázka na tým. Jsou to lidé, kterým věřím, nebo mají něco za sebou? Třeba dělali pro jiný fond a teď spustili nový fond. Podle toho se mohu nějakým způsobem orientovat. Ale jako všude, i tady platí, že předchozí výsledky nejsou zárukou výsledků budoucích.

 

Vladimír Fichtner

Ale jít po kvalitě týmu, který spravuje, je mnohem důležitější než jít po tom, jestli tam je větší poplatek nebo nižší. A rovnat si fondy podle poplatku nedává v tomhle sektoru smysl.

 

Karel Obluk

Ano, samozřejmě.

 

Vladimír Fichtner

Na rozdíl od jiných věcí, které třeba my sledujeme.

 

Karel Obluk

Samozřejmě. Když srovnávám obdobné fondy, tak určitě dává smysl, když budu mít na stole tři fondy, všechny budou miliardové, všechny budou do podobného segmentu, všechny mají super profesionály a já věřím těm týmům, tak potom mohu zvažovat, jestli chci investovat do toho, který si vezme méně, anebo naopak, který má jiné poplatky.

Ale zase bych tam měl vyhodnocovat, jestli třeba není správné, když bude mít vyšší poplatky, protože bude schopen díky těm poplatkům udělat vyšší zisk.

 

Vladimír Fichtner

Ještě jedna věc mě zajímá a také se s ní občas potkáváme, a to jsou feeder fondy.

Fondy, které vlastně sbírají peníze od obvykle menších investorů, vezmou balík a fondy jako instituce investují do fondů.

Máte třeba vy v Evolution Equity feeder fondy také? Nebo obecně jakou s tím máte zkušenost? Funguje to dobře nebo ne?

Nebo by se tomu člověk měl vyhýbat? Je to něco mezi. Já tam občas vidím další poplatek a vidím tam jenom tu distribuční část. Nevím..

 

Karel Obluk

Je to otázka. Na druhou stranu, když svěřím peníze fondu versus investuji napřímo do private equity, do nějaké firmy, tak také vyhodnocuji, jestli zaplatím radši profíkům, kteří to dělají, anebo to budu dělat sám a budu hledat jednotlivé investiční příležitosti.

V některých případech si myslím, že je naprosto legitimní použít feeder fond, mimo jiné, protože ten feeder fond může dát dohromady větší objem prostředků. A řada fondů má, zejména těch větších, úplně jiné minimální částky, respektive preferuje, když má méně velkých investorů, než kdyby měla spousty těch malých.

Úplně stejně jako u firem. Obecně na tom nevidím nic špatného. Samozřejmě, když do fondů investují institucionální investoři typu penzijní fond a podobně, tak je to velmi podobná situace. Jen ten penzijní fond investuje do x dalších fondů.

Z tohoto pohledu já jako střadatel, který ukládá peníze do penzijního fondu někde v Americe, jsem ve školských odborech a dám to do Školského odborového fondu, tak postupuju ne úplně stejně, ale podobným způsobem. Já na tom nevidím nic úplně špatného.

Ale pochopitelně musím tam vidět přidanou hodnotu. Ne nutně automaticky je to dobře, protože ne každý, kdo říká já to budu dělat dobře, tak to dobře dělá. Úplně stejně, jako když si vybírám fond, do kterého budu investovat napřímo, tak bych si měl vybírat takovýto feeder fond a může to pro mě být dobrá strategie. Nebudu se tolik starat, jakou přidanou hodnotu mi ten fond nabídne.

 

Vladimír Fichtner

Pro mě feeder fond, který investuje jenom do jednoho fondu, tak je něco, kde ten poplatek, který tam u toho fondu je, je pro mě rozhodující. Protože já tam vlastně nevidím, co udělat. Možná jsem malý. OK, kdybych byl malý a nemůžu si dovolit tu celou investici, tak mi to tam zprostředkují. Ale možná když jsem malý, tak tam nemám co dělat v tom fondu. To si myslím.

Některé instituce se snaží za každou cenu vytvořit feeder fond nad něčím, co by se mělo investovat napřímo. Že lidé, kteří vlastní tu přímou investici, tak vědí, proč je tam milion dolarů minimum. To dává často smysl.

U penzijních fondů to chápu, ale ty také diverzifikují. Rozdíl je v tom, že oni nejdou jenom k vám nebo do jiných fondů. Mají celá portfolia private equity investic.

Kdežto když vidím feeder fond nad jedním produktem a účtuje si dvě procenta ročně a dvacet procent ze zisku, tam mě ten poplatek zajímá víc. V tomto případě.

 

Karel Obluk

Je otázka, jestli si účtuje navíc dvě procenta a dvacet procent ze zisku nad to, co si účtuje ten první fond. Nebo ne. Proto říkám, že je důležité se dívat na to, jakou hodnotu mi ten fond dává. Souhlasím s vámi, že feeder fond, který je postavený nad jediným produktem, asi nemá jiný smysl, než že vytváří velikost a díky tomu se dostane investor třeba do fondu, do kterého jinak by se nemohl dostat. Do nějakého exkluzivního fondu, do kterého by se jinak nemohl dostat. Dokážu si to představit, ale velmi pečlivě bych to zvažoval. Já vidím smysl feeder fondu opravdu spíš v tom, že je tam diverzifikace.

Je tam obojí – jak agregace, tak diverzifikace.

 

Vladimír Fichtner

To souhlasím.

 

Josef Podlipný

Karle, vy máte zkušenosti z oblasti private equity a zároveň znáte strategii Ochrany rodinného bohatství/Wealth Protection. Jaké vidíte rozdíly mezi těmito dvěma pohledy?

 

Karel Obluk

To jsou dvě naprosto odlišné disciplíny. Investice do private equity je opravdu spekulativní investice do zhodnocování části majetku.

Wealth Protection je snaha o zachování části jmění tak, aby se co nejméně znehodnotilo. To znamená, aby bylo co nejméně postiženo vnějšími vlivy a vydrželo co nejdéle na vysoké úrovni, při zjednodušeném pohledu. Snaha o zhodnocení nějaké části majetku.

Vždycky se snažím zhodnotit majetek, ale investice do private equity s sebou nese větší a větší riziko a jak to bývá, i větší příležitost zhodnocení, to jsou spojené nádoby. Já si myslím, a já se na to alespoň dívám tak, že do investic typu private equity, ať už do fondů, andělských investic a apod., investuji opravdu jenom menší, výrazně menší část svého majetku.

Tak, abych já nebo moje rodina, nebyli postižení tím, kdybychom o všechno přišli, protože to se může stát.

 

Vladimír Fichtner

Já bych ještě, Karle, dodal jeden úhel pohledu, když se o tom s někým bavím. Tak říkám – zároveň tam ale nedávejte setinu procenta vašeho majetku.

 

Karel Obluk

Protože pak to nemá význam.

 

Vladimír Fichtner

Protože i když se to zpětinásobí, tak to bude pět setin. Najít si spekulativně v pěti až deseti procentech části majetku diverzifikaci, ale ne přílišnou, protože pak to nedává smysl.

Když se to povede, tak to vlastně nemá význam. Má to oba tyhle konce.

 

Karel Obluk

Jinak je to hraní. Já si můžu za 100 korun koupit zlomky akcie Intelu nebo Applu a sledovat, jak jdou nahoru nebo dolů, ale když jsem za to dal sto korun nebo tisíc korun, tak jsem dostal zlomek nějaké akcie. Pak se to asi neprojeví, i kdyby desetinásobně vzrostla, v majetku to asi nebude nic tak zásadního.

 

Vladimír Fichtner

Pro hraní a učení OK, ale pro skutečný výsledek to nemá takový význam.

 

Karel Obluk

Pak to není zhodnocení. Znovu bych jenom zopakoval, private equity investice je ta část, kde chci zhodnocovat, spekulativně, agresivněji zhodnocovat.

Ale není to úplná spekulace, není to úplná ruleta, úplný vabank.

 

Josef Podlipný

Pánové, co si z toho odnáším já, je nejenom velké poděkování za sdílení zkušeností, Karle. Zároveň je to i ujištění, že i zkušený investor z oblasti private equity říká „Investujte do deseti procent svého majetku“. Zároveň jste říkal, že v týmu máte opravdu znalé lidi, odborníky, autory patentů nebo něčeho, co je v oblasti třeba cyber security jedinečné. A i přesto jste říkal do deseti procent.

 

Karel Obluk

Každý to má nastavené jinak, ale pokud se dívám na správu svého majetku se zdůrazněním zachování velké části tak, aby moje rodina, potomci, všichni měli ochráněny majetek, určitě bych neměl spekulovat úplně se vším.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, to byl Karel Obluk, aktér ve světě investic světového významu.

Karle, co byste vzkázal našim posluchačům jako zkušený investor, pokud uvažují o private equity?

 

Karel Obluk

Na závěr této diskuze nevím, jestli mám mluvit já jako zkušený investor. Ale co bych poradil, je opravdu rozvaha, opatrnost a uvědomit si všechna rizika. Protože private equity, soukromé investování je vždy o míře rizika. A míra rizika u private equity a zejména u raných fází investování je opravdu veliká. Takže učit se, sdílet zkušenosti a být opatrný, ale jinak je to zábava.

 

Josef Podlipný

Karle, moc děkuji, byla zábava s Vámi i diskutovat. A věřím, že děkuji i za Vás posluchače.

 

Karel Obluk

Já moc děkuji za pozvání, bylo to moc fajn. Na slyšenou zase někdy.

 

 

Majetkové struktury využívá čím dál více lidí, včetně osob mediálně známých.
Na konci roku 2022 bylo v ČR asi 4,5 tisíce svěřenských fondů.

Vladimír Fichtner se o téma svěřenských fondů a rodinných majetkových struktur zajímá poměrně intenzivně již několik let.

A čím déle se problematice věnuje, tím více si potvrzuje, že svěřenský fond založený dle českého zákona nenaplňuje naše standardy Wealth Protection (Ochrany bohatství).

Proto ho Vladimír nebude využívat ani pro svou rodinu, ani ho ve Fichtner Wealth Managers nebudeme doporučovat našim klientům, kterým se staráme o majetek a finanční aktiva.

Co nás ke zmíněným závěrům přivedlo?
Jak jsme o majetkových strukturách přemýšleli?
Jaká máme kritéria na majetkové struktury i správce majetku?

To se dozvíte ve speciálním vánočním dvoudílném vydání podcastu Mezi Rentiéry, kterým Vás tradičně provede Josef Podlipný.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Začnu krátkým příběhem. Asi si vzpomenete, že jsem nedávno mluvil o mém kamarádovi, který řešil v rodině docela krizovou situaci.

Krizová byla především proto, že žil až do okamžiku prozření v dobré víře, že se v rodině na všem domluvili. A to na všem domluvili, se týká i majetkových struktur.

Kamarád poté zjistil, že jeden z jeho potomků, konkrétně syn, s pravidly a nastavenou cestou do budoucna nesouhlasí. Tedy ani s majetkovou strukturou.

Nejen, že byl překvapen a rozhořčen, ale musel v určitém okamžiku řešit to, že se proti němu postavila celá rodina. Krom jeho manželky.

Vláďo, když si i ty vzpomeneš na tento příběh, co myslíš, že bylo možnou příčinou, že se to vlastně stalo?

 

Vladimír Fichtner

Možnou příčinou asi bylo to, co jsme my s Radkou také skoro prožili, když jsme dostali od právní kanceláře návrh, jak by mohla vypadat majetková struktura. Nám v tom návrhu něco nesedělo. Nevěděli jsme co. Byly tam grafy, čísla a schémata, jak bude všechno zajímavé, skvělé a ošetřené.

My jsme dlouho přemýšleli, co nám na tom nesedí. Ani ne týdny, ale spíš měsíce. Pak jsme si řekli, tak možná jo. Řekli jsme si o další podklady a dostali jsme další formulář, kde jsme měli něco vyplnit. Formulář, který by měl mít člověk vyplněný pravděpodobně za pár hodin.

Nám tam něco zase nesedělo. Když jsem se o tuhle problematiku následně začal zajímat do větší hloubky, zjistil jsem, co nám tam nesedělo.

Struktura byla daňově ošetřená, právně ošetřená a já nevím co, ale hrozně málo pracovala s lidským kapitálem rodiny. Pracovala s tím, že my jako otec a matka zakladatelé nadiktujeme naši vůli všem následujícím generacím. Tím direktivní způsobem, a všichni s tím budou spokojení

Já jsem zjistil, že většina struktur, přestože za ně lidé utratí hrozně peněz a energie, zkolabuje. A většina následujících generací je považuje za přítěž. Asi osmdesát procent lidí na západ od nás je považuje za přítěž. Deset procent je považuje za výhodu. Jen deset procent lidí z následujících generací.

 

Přítěž je to proto, že to je často diktát jednostranné vůle, která byla nadiktovaná jedním člověkem nebo minimálně jednou generací (pokud to řešili spolu a ve dvou životní partneři).

V příběhu Tvého kamaráda byl problém v tom, že do toho hrozně málo zatáhl další generaci. Hrozně málo. Tam bylo více myšlenek, více úhlů pohledu. Díky tomu bylo velmi problematické, aby to v pohodě přešlo na další generaci a na další generaci a na další generaci. Protože to nebylo konsensuální, nebylo to tak živé, ta struktura nebyla tak barevná.

Nevím, jestli to je srozumitelné, co říkám?

 

Josef Podlipný

Určitě ano. Pokud nás poslouchá můj kamarád, částečně se v definici, kterou jsi popsal, poznává.

Já si vzpomínám na jeho slova poté, co to vstřebal a akceptoval okamžik rozdílného názoru nejenom syna, ale postupem času i dcery, a dokonce i jeho rodičů. On zjistil, že se přesně trefil do té statistické číselné hodnoty.

Šedesát procent neúspěchu je závislých právě na tom, že je nedobrá komunikace v rodině. Možná ani není nastavena dobře důvěra mezi jednotlivými členy rodiny.

On si v ten okamžik vybavil chvíli, kdy získával postupně souhlas jednotlivých členů rodiny tím způsobem, že se ptal, jestli to řešení, které se jim nabízí jako jedno z možných, je jimi akceptovatelné.

Souhlas byl někdy téměř mlčky, někdy s dovětkem „tati, mami, celé jste to vytvořili, tak určitě jste to vymysleli dobře.“

 

Vladimír Fichtner

„Když myslíš, tati.“

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

Diskuse nebyla dostatečně vedena a on nakonec uznal, že udělal chybu. Chyba se pak ukázala ve změně názoru. Bylo to ještě opřeno o další argumenty.

Vláďo, co vám – Tobě, Radce, oběma synům a dceři – zafungovalo, abyste tuto chybu neudělali?

 

Vladimír Fichtner

Zafungovala tam asi naše intuice. My, když se na něčem shodneme, tak už to musí být dobře. Každý přemýšlíme úplně jinak, máme vyzkoušeno, že když nám něco nesedí, tak nemusíme úplně vědět proč, ale že to je fakt špatně.

Protože ten náš úhel pohledu na věci je opravdu hodně rozdílný. Naopak, když máme stejný názor, tak je zase opravdu velmi silný. Nemusíme ani vědět úplně proč. To je jedna věc.

To nám pomohlo neudělat chybu na začátku a začít se zajímat v čem spočívá kouzlo struktur.

 

Jenom abychom někoho nezmátli, Ty jsi říkal, že 60 procent nefunguje, ale dlouhodobá statistika je 80 %. To bylo asi jen přeřeknutí.

 

Nám pomohla na začátku intuice a pak studium téhle problematiky. Protože když se začne člověk o tu majetkovou strukturu zajímat jinak než o ten detail – „co to tedy bude, jak bude vypadat to schéma, jak tam budou fungovat daně?“ Což je to, co u většiny poradců člověk potká – schémata: takhle to bude vypadat, takhle jsou tam daňové věci, tohle budou menší daně. To máme všichni rádi, že jo?

I když, co si budeme povídat, dneska díky danění fyzických osob, struktury nejsou v ČR zatím zas až tak zajímavé jako je to třeba na západ od nás.

Ale zpět, když se hodně ponoříme do detailu, přestaneme přemýšlet o tom obrázku trošku shora, o souvislostech. Vlastně se o to moc ani nezajímáme, ani nás nenapadne se o to zajímat.

 

Josef Podlipný

Máme tedy za sebou část zjištění, že to není správná cesta a část studia, kde jste hledali optimum. Co jste našli nebo kdo to našel?

 

Vladimír Fichtner

Bylo to zjištění, že to není správná cesta. To jsem možná neřekl úplně přesně, bylo to zjištění, že je potřeba k té cestě nějak přistoupit, to je asi to důležité.

Není správná cesta vytvořit strukturu, aniž bych o tom přemýšlel mnohem delší dobu, než jsem si původně myslel. Aniž bych do toho zatáhl mnohem intenzivnějším způsobem následující generaci.

 

Josef Podlipný

Jsem už tak trošku nedočkavý na to, co jste tedy udělali, abyste získali čas, abyste rozproudili komunikaci v rodině?

Co vás napadlo jako řešení?

 

Vladimír Fichtner

Základem u nás bylo určitě začít si víc povídat. My jsme ale nezačali povídání tím, že jsme řekli „děcka, pojďme vytvořit strukturu“.

My jsme začali povídání rodinnou bankou. Něčím, o čem už jsme se také bavili, takže nemá cenu to připomínat. Ale já jsem si pak následně uvědomil, že právě koncept rodinné banky pro nás jako rodinu byl hrozně jednoduchý zavést do praxe. A byl zajímavý i pro děti, protože tam našly nějaký benefit pro sebe.

 

To byla první věc, která nám pomáhala začít si povídat. Začít si povídat o věcech, o kterých jsme si dosud nepovídali, a které zároveň pro děti byly důležité. Třeba překlenovací úvěr na to, aby si mohly pořídit auto. Když chtějí prodat staré a koupit nové. Nebo když si chtějí půjčit do podnikání, nebo si chtěj jenom koupit foťák.

Tak jsme si uvědomili, že je potřeba si začít povídat. Rodinná banka, jak jsem zjistil později, už je docela osvědčený způsob, jak to povídání začít v mnoha rodinách na západ od nás. Když to mohlo fungovat Rothschildům, tak jsem si říkal, to by mohlo fungovat i nám 😊

 

Josef Podlipný

Pokud se rentiéři posunou dál a budou již aplikovat principy rodinné banky ve své vlastní rodině, co by je pravděpodobně mělo čekat jako další krok?

 

Vladimír Fichtner

Každá rodina je jiná, takže je těžké odpovědět obecným způsobem.

U nás to bylo tak, že další krok, ke kterému jsme přistoupili, bylo nalezení rodinného kouče a nalezení někoho, kdo nám komunikaci v rodině pomůže posunout do nové úrovně.

 

Josef Podlipný

Tohle je nesmírně důležitá část na té cestě.

Co to znamená v praxi? Můžeš nám to krátce přiblížit?

 

Vladimír Fichtner

Jen připomenu, že se pořád bavíme o tématu majetkových struktur. Někdo si může říct, že jsme malinko odbočili, protože se bavíme o tom, jak se rodina má bavit o rodinné bance, o koučování.

 

Josef Podlipný

A stále tam nejsou ty struktury.

 

Vladimír Fichtner

Ale ono to má nesmírnou souvislost! Protože když majetkovou strukturu vytvoříte „na studeno“, řekl bych, šance, že nebude fungovat a nenaplní to, co byste od toho chtěli, se zvyšuje. Za 30 nebo 50 let nikdo nebude vzpomínat, jak to maminka s tatínkem hezky vytvořili. Ale budou říkat „jak je to napadlo proboha? Vždyť to je hrůza!“

Proto je potřeba si povídat. Proto je potřeba najít způsoby, jak rodinu zatáhnout do komunikace.

U nás se každý měsíc na tři až pět hodin sejdeme a povídáme si za přítomnosti kouče o věcech, o kterých jsme si dosud nepovídali.

Jsou to úplně jiné věci, než člověk řeší při společném grilování nebo na společné dovolené. Protože se dotýkáme toho, jaké jsou naše hodnoty. Ne že si každý myslíme, jaké máme hodnoty. Ale že si je sdílíme společně, říkáme si je nahlas. Přemýšlíme, co je společná hodnota, kde máme přesahy, co bychom si mohli říct, že jako rodina chceme všichni. Je to tak silné, že to chceme respektovat, i když nás to bude třeba v něčem omezovat. Něco nám to vezme, protože nebudeme úplně svobodní, třeba. Ale to tak je, když je pět lidí kolem stolu. To nebývá tak, že všichni mají úplně jasno a všichni mají stejný názor.

 

Josef Podlipný

Mohu to chápat tak, že rodinné hodnoty jsou nějakým krystalizujícím se rodinným odkazem a omezení, o kterých hovoříš, budoucími pravidly komunikace v rodině, i třeba mezi generacemi?

 

Vladimír Fichtner

To je jedna z věcí, kterou zrovna probíráme. Jaká jsou rodinná pravidla, která chceme respektovat. Samozřejmě to začíná od hodnot, ale i takových věcí, abychom si nasdíleli, co nás nabíjí. A co nás naopak každého vyčerpává. Abychom si spolu nasdíleli věci, které normálně člověk neřekne.

Když to extrémně zjednoduším: přijdete na štědrovečerní večeři a místo kapra, kterého jste celý život měli, tam najednou čeká vinná klobása. Vy tu večeři asi nezrušíte, že se vám to nelíbí, ale zůstane to ve vás.

To je malý příklad, jak pravidla, které nám nasdílel náš kouč, můžou fungovat. My jsme si uvědomili, že takových nepsaných pravidel, která chceme dodržovat, nebo nepsaných pravidel, která rodina má, že má každý jiná.

Nás je pět. Když nám Erika řekla „za 15 minut přijďte s vašimi pravidly“, zjistili jsme, že to není pět stejných seznamů. Ale že se v něčem překrývají, ale v mnohém liší.

Teď je potřeba dát dohromady, co nás baví všechny, co nás spojuje, co chceme, aby pro nás bylo společné do budoucna. A co chceme, aby nás netrápilo. To si řekneme na rovinu. Opravdu je ta komunikace najednou na úplně jiné úrovni.

My jsme s rodinnou bankou začali před dvěma, dvěma a půl roky, s koučováním rok zpátky. Půl roku už to procházíme velmi intenzivně. Najednou se tam ty struktury objevují úplně přirozeně.

Protože najednou sdílíme věci, které se dějí kolem nás, v našich životech, v našem podnikání a v naší správě majetku. Najednou se tam objeví, že to by možná nějaká struktura mohla ošetřit.

Ani s tím nemusíme přijít my rodiče, ale někdo z našich dětí. Všichni si řekneme, jo, tady by to tak být mohlo. Ještě žádnou strukturu nemáme, ale jednoho dne jí asi budeme mít, protože k tomu dojdeme mnohem přirozenějším způsobem než tím, že nadiktujeme svoji vůli a nechť je to tak.

 

Josef Podlipný

Jak při diskuzi o majetkových strukturách nezapomenout i na strategii Wealth Protection – Ochrany rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Pro nás je Ochrana bohatství alfa a omega toho, čím žijeme. O čem přemýšlíme jak pro sebe, tak v rámci Wealth management byznysu s našimi klienty. Protože zachování reálné hodnoty majetku, který máme, jeho dlouhodobá správa, jeho dlouhodobé vize jsou nesmírně důležitou součástí přemýšlení o budoucnosti.

Pro většinu lidí, kteří už došli do nějakého věku, došli do nějakého objemu majetku a už vědí, že by se jim to nemuselo znovu povést. Už by nemuseli mít tu energii, čas a také by nemuseli mít třeba takové štěstí, jako měli v minulosti.

Ochrana bohatství k tomu rozhodně patří. A samozřejmě, když se bavíme o majetkové struktuře, tak bychom najednou neměli používat jinou filozofii při jejím vytváření. Protože struktura jako taková je něco, co má dlouhodobé přesahy na desítky let.

Samozřejmě to má nějakou flexibilitu a soud vám může povolit nějaké změny apod., ale není to tak, že ráno vstanu a budu to dělat jinak.

Proto je nesmírně důležité přemýšlet, jestli i ta struktura je připravená na různé scénáře budoucnosti. Jestli zvládne vývoj v dané zemi. Jaká ní bude fungovat dlouhodobě infrastruktura typu soudů a dalších specialistů, kteří se pohybují v téhle oblasti. Jestli se o ní můžeme opřít, nebo se naopak musíme děsit, když přijde nějaká nejistota a budeme chtít něco změnit, jak to vlastně dopadne.

Protože třeba předpovědět volnost prostředí je jedna ze zásadních věcí, kterou by člověk ve struktuře měl řešit. Když se na západ od nás řeší struktura, přijdete tam za specialisty, kteří ji řeší, první věc, na kterou se vás zeptají je, v jaké jurisdikci ta struktura bude umístěna. Ne jak bude vypadat, ale kde se založí.

 

Josef Podlipný

To je nesmírně důležité si uvědomit, že v rozvinutých ekonomikách už existuje mnohagenerační zkušenost s majetkovými strukturami.

Já vím, že se této oblasti věnuješ i v rámci studia v podstatě profesně. Ponořil jsi se do velké hloubky, do velkého detailu. Jak to v zahraničí funguje?

Můžeš s námi nasdílet pár detailů, praktik? Co se vlastně v již rozvinutých ekonomikách daří rodinným dynastiím aplikovat?

 

Vladimír Fichtner

Já bych možná řekl nejenom co, ale také jak o tom přemýšlí. Protože způsob přemýšlení je něco, co může být inspirací. Určitě to bylo inspirací i pro nás.

Jak už jsem říkal, na západ od nás se jako první řeší jurisdikce a kde bude struktura založená. Pojďme si říct, proč to tak je.

Ta první věc, kterou je dobré si uvědomit je, že chcete mít nejen majetkové struktury ale třeba i firmy

v prostředí, které má jasné a férové zákony aplikované kompetentními soudními autoritami.

Když si vzpomenu, jak jsme řešili stavební spoření u naší kdysi nezletilé dcery, když jsme ho chtěli vybrat a použít na něco. Řešili jsme to na soudu, kde proti nám seděla pracovnice sociálky, pak tam byla soudkyně a my, kteří jsme se obhajovali.

Nedokážu si představit, že jdu na soud řešit změnu v majetkové struktuře s tím, že vím, jak to dopadne. Nebo s tím, že věřím tomu, že to dobře dopadne. Rozumně a dobře. Nemám na mysli nutně podle mě, ale rozumně.

Třeba v Británii se nedávno řešil zajímavý soudní případ. Správce svěřenského fondu – to je jeden z typů majetkových struktur, svěřenský fond, trust v angličtině – se snaží vždycky, aby platil co nejmenší daně.

Ne že by šidil na daních, ale prostě nevyhledává způsoby, jak platit na daních víc. A beneficienti, ti, kteří přijímají benefity z toho trustu, dospěli k názoru, že nějaké daně by se mohly platit. Že jsou v pohodě, i když se něco zaplatí.

Teď si představte, že na jedné straně máte správce, jehož úkolem je zajistit pro další generace, nejenom pro tu generaci beneficientů, která existuje, ale pro následující generace, co největší jistinu a co největší „majetek“. Co nejlépe ho ochránit před daněmi, to k tomu patří.

On je najednou ve sporu s beneficienty, kteří řekli, ať se daně klidně platí. Nejde to vyřešit, je tam konflikt. Jestliže se beneficienti shodli, správce by měl trošku naslouchat, ale je to jeho zodpovědnost, jestli bude nebo nebude naslouchat.

Tak se s tím šlo k soudu, aby soud řešil, co je správně. Protože na to není úplně jasná odpověď, to už je samozřejmě poměrně sofistikovaná věc, vůbec si nedokážu představit, jak by v Čechách dopadla. Takových věcí samozřejmě u instrumentu, který trvá desítky let, určitě najdete v průběhu let řadu. Určitě něco opomenete na začátku, určitě něco nedořešíte. Svět kolem nás se vyvíjí.

Jako Nobelova nadace. Kdysi dávno začínala s tím, že nesmí mít žádné akcie v portfoliu. Kdyby to trvalo dodnes, už neexistuje. Protože Alfred Nobel řekl, že tam budou jenom dluhopisy, nemovitosti a hotovost. To jsou bezpečné instrumenty. Protože nevěděl, že akcie jsou bezpečné proti inflaci. Díky tomu, že správci Nobelovy nadace už po smrti Alfreda Nobela dokázali změnit tu investiční filozofii, nadace existuje. Dneska mají dlouhodobě 55 procent v akciích.

Takových věcí v životě struktury, která trvá desítky let, určitě potkáme minimálně několik. Tím, jak máme malou zkušenost, jich pravděpodobně potkáme víc, než bychom chtěli a než je běžné na Západě. Proto potřebujeme jasné a férové zákony a jasně předpověditelné prostředí aplikované kompetentními soudními autoritami. Abychom nemuseli jako někteří podnikatelé v ČR, přemisťovat naše firmy do Lucemburska nebo do Holandska, protože nevěříme systému tady.

 

Josef Podlipný

Rozumím. I s právním minimem mě nenechává úplně klidným to, když vidím, jak se schvalují zákony, jak se připomínkují a jak se třeba potom v legislativní nouzi protlačí různé pozměňovací balíčky. Není tam určitě ta dlouhodobost.

Nobelova nadace je skvělým příkladem dlouhodobě spravovaného majetku rodiny Alfreda Nobela. S dlouhodobostí určitě souvisí i další ze způsobů přemýšlení, co vyhledávat, aby byla správa rodinného bohatství, pokud možno v bezpečí. Aby mohla zajistit právě ochranu.

Co dalšího bys připomenul?

 

Vladimír Fichtner

Z pohledu jurisdikce? Konzultanti, kteří struktury navrhují, respektive baví se o nich se svými klienty na západ od nás, řeší, aby struktura byla v politicky stabilní zemi s vládním systémem, který má ideálně dlouhou historii demokratického typu.

Protože je menší šance, že takové struktury budou zrušeny. V Čechách jsme to zažili několikrát. Co vím, svěřenské fondy nebo jakási jejich obdoba existovala už snad od roku 1811 mám pocit.

 

Josef Podlipný

Ještě tehdy na území Čech a Moravy.

 

Vladimír Fichtner

Za Rakouska-Uherska, přesně tak. Potom samozřejmě za První republiky, a pak už to vlastně bylo všechno znárodněno. Včetně majetků a podobně. To jsou věci, které člověk úplně nechce. Novodobá česká legislativa na svěřenské fondy pochází někdy z roku 2014, myslím.

Dlouho se tam moc nedělo, protože byla ne úplně rozumná, ale je v plenkách. Sotva začala. Stejně jako naše demokracie, z pohledu přesahu generací. Je hezké, že máme za sebou třicet let, ale všichni se můžeme podívat kolem sebe, jak jsme si jistí, že jsme v pohodě a že naše křehká demokracie přetrvá další stovky let, nebo alespoň desítky. Doufejme! Je to také na nás, na každém z nás.

 

Josef Podlipný

Každá generace se počítá na pětadvacet let, takže bychom rádi, aby to byly násobky pětadvaceti let. Určitě všichni, ať už jsme zástupci první, druhé nebo třeba i čtvrté nebo další generace budovatelů a správců rodinného bohatství.

Vláďo, ty jsi před chvílí popisoval určitý konflikt, který dokonce putoval před soud. Konflikt mezi beneficienty a správcem trustu. Mnoho podnikatelů, úspěšných byznysmenů si teď asi uvědomuje, že takový podobný konflikt byl v jejich vlastní hlavě, když byli třeba v roli akcionáře a zároveň generálního ředitele. Kde generální ředitel chtěl dosáhnout nějakého krátkodobého efektu, třeba i kvůli tomu, aby si zachoval přízeň banky, která mu pomáhala ještě stále rozjíždět ten byznys, anebo dalších akcionářů. Ale jako akcionář nebo dokonce majoritní vlastník se díval mnohonásobně dále do budoucna a logicky ten konflikt byl nasnadě.

Proto si hodně beneficientů určitě chce najít takové prostředí, které je nějak definované. Jaký je tam ještě další prvek? Mám tím na mysli třeba nějakou regulaci nebo něco, co by mělo minimálně připoutat naši pozornost. Mělo by nás to inspirovat k tomu, že tohle prostředí by mohlo být to dlouhodobě udržitelné?

 

Vladimír Fichtner

Rozumím. Bavili jsme se o právním systému, respektive soudním systému, o politicky stabilním prostředí, které pomůže ochránit lépe majetkovou strukturu. Ale obecně cokoliv jiného z hlediska majetku.

U struktur je další důležitá věc určitě to, co jsi naznačil – regulace, dohled, obecně i nějakým způsobem rozvinutější prostředí. Aby byznysy, které v něm podnikají, už měly něco za sebou. V Čechách regulace a dohled vlastně moc neexistují.

Josef Podlipný

Moc nebo vůbec – existuje vůbec?

 

Vladimír Fichtner

Majetkovou strukturu typu svěřenský fond, ale podle českého zákona, my určitě nikdy mít nebudeme. Možná nějaká desátá generace od nás. My – Radka, Vladimír a současní členové naší rodiny a pravděpodobně asi ani jejich děti ještě – ji mít nebudeme. Protože si prostě nemůžeme odškrtnout věci z hlediska Ochrany bohatství.

 

Josef Podlipný

Tak to máme stejně.

 

Vladimír Fichtner

Zásadní roli ve svěřenském fondu hraje svěřenský správce. To je někdo, kdo vlastně ovládá ten majetek, komu svěříme správu namísto nás. Pokud už to je někdo další a není to někdo z rodiny.

 

Josef Podlipný

Dá se v podstatě říct, že má neomezenou pravomoc?

 

Vladimír Fichtner

Určitě. Ten fond má nějaká pravidla, podle kterých by měl fungovat. Ta je potřeba respektovat, pokud myslíme vážně svěřenský fond. Svěřenský správce má opravdu významnou pravomoc nad majetkem.

Pokud to tak není, začneme ho omezovat. Třeba správní orgány můžou napadnout, že to je jenom takový „jakoby fond“, a můžou rozporovat vůbec vytvoření jeho daňové struktury. Fond může být napaden vlastně z pohledu správních orgánů.

 

Josef Podlipný

Říkáš tím, že je důležitá zkušenost toho správce?

 

Vladimír Fichtner

Ke správci – podle českého zákona musíte být osobou, která nemá omezenou svéprávnost. To je všechno. Může to být jinak kdokoliv.

 

Josef Podlipný

To znamená, když to hodně přeženu, i někdo, kdo projde odborným kurzem?

 

Vladimír Fichtner

Kdo řekne, že má certifikát z nějakého kurzu nebo si ten certifikát vytvoří. V principu to je jedno. Ale komu svěřím majetek, který jsem vytvořil? To nemůže být úplně kdokoli! Ten člověk musí mít asi nějaký věk, životní zkušenost, něco za sebou. Nemůže to být někdo, kdo majetek svěřenského fondu investuje do pochybných korporátních dluhopisů, a dokonce z toho má ještě provizi. Což je úplně neuvěřitelné, že něco takového může existovat! Navíc ty korporátní dluhopisy krachují.

To je jeden případ, o kterém se nedávno v ČR psalo. Člověk, který to komentoval, je Brit, který se hodně o tuhle legislativu a problematiku zajímá a působí tady v ČR.  Říkal „Ale takhle to nejde. Kdo nám bude věřit, když se k tomu budeme chovat tímhle způsobem?“ On pochází z úplně jiného prostředí.

To se prostě nedělá, my ty standardy nemáme vytvořené. To není jenom o regulaci a dohledu. Vlastně žádná příliš neexistuje, protože dneska svěřenskými správci jsou de facto jen fyzické osoby.

Můžou být i právnické, ale to se moc neaplikuje. I když se v téhle oblasti něco chystá a třeba se to začne zlepšovat.

Může to být fyzická osoba. No, komu to svěříte? Já některé ty osoby znám a svěřil bych jim veškerý majetek? Vím, že určitě bych jim ho nesvěřil! Protože jsou to podle mě lidé, kteří nemají dostatečně rozvinuté etické cítění. Nemají zkušenost, ale cítí, že by mohli dostat nějakou možnost, že by na tom mohli něco „vyrejžovat“.

 

Josef Podlipný

Mně se teď vybavil jeden z mých opravdu letitých přátel, majitel advokátní kanceláře. Budeme mu říkat pro dnešek třeba Jiří.

Jirka má určitě velmi silně zakotven morální kodex, etiku a v advokacii se pohybuje už opravdu mnoho let. Společně s dalšími společníky vybudoval skvělou advokátní kancelář. Když bych měl někomu svěřit péči stran práva, tak bych ho určitě měl na seznamu, ze kterého bychom si zaškrtávali a vybírali.

I přesto mě překvapil, když odpovídal na některé z našich otázek stran úkonů svěřenského správce, protože on je také svěřenským správcem. Říkal „To ještě nevím, jak bych řešil. Zatím to nenastalo.“ Takže i on, odborník na právo a na mnoho oblastí s tím souvisejících, připustil, že nedostatek zkušeností uvádí i beneficienty i jeho samotného jako svěřenského správce do velmi diskomfortního prostředí.

 

Vladimír Fichtner

To souvisí s tím, že tady v Čechách neexistuje třeba na svěřenské fondy infrastruktura. Existují ti, kteří je umí založit a poradit, jak to má vypadat po té technické stránce. Někdy ty technikálie přetlačí podstatu a nemusí to mít úplně dobré konce. O tom jsme si malinko říkali.

Ale na západ od nás, ať je to ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, v Británii nebo jinde, existují firmy, které poskytují tento typ poradenství nebo správcovství. Je to firma, která má nějakou filosofii, nějakou strukturu, nějaké řízení, nějakou infrastrukturu, která pomáhá člověku tyto věci řešit.

Tady v Čechách je svěřenský správce fyzická osoba. Firmy na to neexistují, de facto. I když vznikají nebo možná vzniknou, nebo možná už někde existují – ještě jsem o tom neslyšel. Mají ale jen pár let zkušeností. A to je přesně to, co nechci u struktury, která má dlouhé trvání.

Já s naší rodinou určitě nebudu mít svěřenský fond podle českého zákona.

Bylo hezké, když jsem slyšel nedávno povídání s Davidem Neveselým z Havel a Partners, který říkal, že v roce 2022 dělali padesát struktur pro klienty, a z toho byly jenom dva svěřenské fondy. Zbytek byly jiné typy struktury.

Já jsem si říkal „no jasně, protože svěřenský fond tady prostě nedává smysl. To je úplně nonsens a kdo to nevidí, tak může splakat nad výdělkem!“ A může ho to docela nepříjemně překvapit do budoucna.

 

Josef Podlipný

Naši posluchači, rentiéři, si teď možná říkají „OK, zní to přesvědčivě. Budeme o tom diskutovat v rodině. Podíváme se do rozvinutých ekonomik, budeme hledat zkušené firmy, které by nám v této oblasti mohly pomoci.“

Dejme tomu, že už za sebou mají i diskuzi v rodině, to znamená rodinnou banku, definici rodinné ústavy, pomoc a komunikaci s rodinným koučem.

Co bys jim poradil pečlivě vyhodnocovat právě při výběru té firmy v nějaké rozvinuté ekonomice. Mluvil jsi o infrastruktuře, o něčem, co tu firmu podporuje.

Ale pojďme to zkusit alespoň trošičku zkonkretizovat na nějaké atributy, které je třeba mít na paměti.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, která mě překvapila, když jsem začal tuhle oblast zkoumat trošku do většího detailu z pohledu filozofie Ochrany bohatství, byla, že nejsme jako země signatářem takzvané Haagské konvence o trustech z roku 1985.

Proč je to důležité? Protože pokud chceme třeba s majetkem toho fondu nebo trustu působit i někde jinde než v Čechách, pokud chceme nakupovat majetky v zahraničí nebo mít finanční aktiva apod., a půjdeme do jiné jurisdikce, než je ČR, ten font tam nemusí být vůbec respektován.

 

Josef Podlipný

Respektován znamená akceptován?

 

Vladimír Fichtner

Signatáři Haagské konvence vlastně navzájem uznávají instituty trustů mezi sebou. Říkají „Ano, ten trust, chápu, že to je trust a že má nějaká pravidla.“

Ale s českým svěřenský fondem, když půjdete do švýcarské privátní banky, tak oni řeknou, a to je naše zkušenost: „ne, nevíme, co to je, vůbec s tím nechce mít nic společného“. Jak se potom máte starat o majetek, když svěřenský fond musí zůstat v Čechách, když nemůže mít majetek v zahraničí, když tam nemůže mít majetkový účet? To je úplný nonsens!

My určitě přemýšlíme o tom, že budeme mít nějakou majetkovou strukturu, trust, jako součást našeho majetku, ne jako jedinou, ale součást. A první věc, kterou řešíme, že to bude v některé ze zemí, které tu Haagskou konvenci uznávají. Velmi pravděpodobně. Ještě tam nejsme, ale jenom naznačuji, jak přemýšlíme.

 

Josef Podlipný

To zní velmi rozumně.

 

Vladimír Fichtner

Přemýšlíme, že budeme v zemi, která má právo, na které se dá spolehnout. Jsou to ty země, o kterých jsem mluvil – Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Británie. Asi tyhle jsou v tuhle chvíli v našem úzkém hledáčku.

Pak v těch zemích najdeme i poskytovatele služeb spojených s takovými strukturami, kteří mají zkušenost. To je další věc. Půjdeme za poskytovateli a bude nás zajímat, jestli se nejdřív zeptají, v jaké jurisdikci to uděláme. Nebo jestli řeknou tak to uděláme takhle. „NE!“. Jsme zvědaví, jestli se zeptají „jak to máte s rodinou? Je to v pohodě, nebo je to váš diktát v principu?“

To je další hrozně důležitá věc, jací jsou ti poskytovatelé. Protože jako v každém oboru, i když mají zkušenost, existují různé typy poskytovatelů. Jsou tam firmy obchodované na burze a takové mohou mít nějakou velikost, mohou mít dosah, mohou dosáhnout téměř do jaké jurisdikce, si myslíte.

Ale můžou být na můj vkus třeba moc velké, moc korporátní, moc zaměřené jen na kvartální výsledky. Což může pro mě znamenat, že možná účtují příliš a servis není takový, jaký bych si představoval.

 

Josef Podlipný

I přesto, Vláďo, může být výhodou, když taková firma má zastoupení ve více zemích. A jak jsi zmínil třeba Lichtenštejnsko, Švýcarsko a další země, rozumí se samo sebou, že i majetková struktura nemusí být nutně jenom v jedné z těch zemí.

 

Vladimír Fichtner

Samozřejmě ne, to nemusí být. Ale tam už potom hrají roli věci, jako kde jsou vaše děti. V Nizozemí, nebo žijí teď v Británii a budou tam žít? Nebo s větší a větší flexibilitou toho, kde člověk žije a působí, roste komplexnost takových věcí?

Pak může být vhodným partnerem někdo, kdo má ten velký mezinárodní přesah. Ale i ve Švýcarsku mezi těmi velkými bankami my vnímáme rozdíl. Jedna je prostě velká korporátní struktura, která není moc příjemná na povídání. Prostě musíte brát, co tam je a moc nevymyslíte.

Druhá může být také velká, ale může být mnohem přístupnější, lidská a příjemná na povídání a na to, že potřebujete něco řešit.

Používáme obě, ale jedna je nám bližší. Ale někomu jinému bude ta druhá bližší. To je v pořádku, to jen říkám, že jsou různé typy firem. Jsou firmy, které jsou rodinné, jsou firmy, které jsou založené účetními a jsou dobré na čísla.

Je potřeba si i mezi nimi, když už si člověk vybere jurisdikci, vybrat. Není to tak, že beru každého a moc se nekoukám na to, jestli má zkušenost, filozofii. Ne, musím. Protože když si vyberu špatně, i když je to v dobré legislativě, tak zase mi to nemusí úplně vyhovovat a zase je potřeba to odpracovat.

 

Josef Podlipný

Já bych jen krátce doplnil, že docela často slýchám od rentiérů příběh, kde říkají „Svěřenskou správu, nebo jakoukoliv majetkovou strukturu, jsem vytvořil se svým rodinným právníkem nebo s poradcem, kterého mi doporučil. Ať už z té kanceláře přímo, anebo jako spolupracující třetí osobu.“

A ve většině případů, když se pak ptám, kdo je tím svěřenským správcem, je to někdo blízký rodině.

Je pochopitelné, že si rodina, nebo otec a matka zakladatelé rodinného bohatství, vybírali někoho, komu věří. Nicméně, co bych určitě chtěl vypíchnout při výběru té firmy, že je výrazně zajímavým benefitem i nestrannost. Pokud je opravdu se skvělým know how a dlouholetou zkušeností na trhu etablovaná, tak je zároveň nestranná. A je schopna přinést díky nestrannosti velké výhody té dlouhodobosti správy a komunikaci s beneficienty.

 

Vladimír Fichtner

Protože když to nebude dělat dobře, bude mít reputační riziko. A jediné, co má, je reputace. Buď má byznys, nebo nemá byznys. Nebo když je vlastněná rodinou, která má dlouhodobý přesah, tak je to zase příjemnější než nějaká korporace na burze, která má sice akcionáře, ale pro mě to třeba není tak zajímavé.

Ale neříkám, že nemůže mít nějaký benefit. Samozřejmě, že když je tady v Česku dneska už asi 4 500, 5 000 svěřenských fondů, tak koho jiného si tam dáte v tomhle prostředí než někoho, kdo je vám blízko?

Dává to smysl z pohledu etiky, z pohledu blízkosti. Ale nemusí to dávat smysl z pohledu spousty jiných věcí.

Na západ od nás to většinou tak není, protože chcete, aby ta struktura trvala. Proto si tam nedám svého bráchu, který je o dva roky mladší než já a umře pravděpodobně v podobnou dobu jako já, pokud se dožijeme průměrného věku.

Co potom? Kdo ho nahradí? Není součástí žádné firmy, nemá žádnou filozofii, přistupuje k věcem poctivě. Ale vzpomeňme, co jsi říkal o tom právníkovi, který říkal „to jsem ještě nepotkal, jak to budu řešit?“

Nechci takovou strukturu, a v Čechách je to často svěřenský fond. Nechci to prostě riskovat.

 

Josef Podlipný

My jsme v průběhu našeho rozhovoru připustili, že v současné době i daňová zátěž, optimalizace v této oblasti, spíše velí nechat majetek na fyzických osobách a moc nevymýšlet struktury, protože je to ve většině případů daňově méně optimální.

Jak moc se věnuješ společně s Radkou a s dětmi této oblasti daňové optimalizace při diskusích o majetkových strukturách? Jak moc ti to přijde důležité?

 

Vladimír Fichtner

Není to základ diskuse. To bude někdy až na konci. Ne že bychom to neměli brát do úvahy, ale já bych řekl, že možná důležitější je to, čemu se věnujeme. Že ten majetek nemá jednu formu. Něco bude na fyzických osobách, něco bude na právnické osobě, něco bude v nadaci, kterou bychom rádi vytvořili, něco bude možná v zahraničním trustu.

Ale není to tak, že všechno bude pod jednou střechou, pod jednou strukturou. To si myslíme, že je také součástí Ochrany bohatství. Nespoléhat na jedno jediné řešení, na to, že všechna vejce budou v jednom košíku. To je samozřejmě cesta, která může být velmi riskantní a velmi nebezpečná.

My jsme ve fázi přemýšlení o diverzifikaci, o tom, jak to uděláme, ujasnění si toho, proč to děláme, proč je to důležité. A krok za krokem se blížíme, ale je možné, že to bude trvat ještě několik let, než to dotáhneme do konce tam, kde bychom to chtěli mít.

Stejně jako mnoho dalších, přístup k majetkovým věcem, struktuře svěřenských fondů a jejich zakládání a spravování, je to proces. To není, že si někdo řekne „za čtrnáct dní to budu mít, nebo za tři týdny nebo za tři měsíce“. Což je určitě možné technicky stihnout.

Dřív nebo později zjistí, že opomenul hodně věcí na cestě a bude ho to pravděpodobně v noci budit ze spaní.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi teď udělal skvělou tečku za tímto delším dílem podcastu, kde jsme se věnovali tomu, jak přemýšlet o majetkových strukturách.

Co je dobré v tento okamžik připomenout, jsou jednotlivé kroky.

Řekl jsi, že se jedná o proces.

Jaké kroky by měly být v tom procesu i pro ostatní důležité?

Můžeš to krátce shrnout?

 

Vladimír Fichtner

První je důležité uvědomit si, že svěřenský fond nebo jakýkoliv jiný typ majetkové struktury nemá jenom technickou část. Technická část jeho vytvoření je vlastně to poslední, co by člověk měl řešit.

Mnohem důležitější je konsensuální shoda na tom, jak to má vypadat, a shoda napříč generacemi. Na té shodě je potřeba popracovat a dojít k ní v klidu, bez křečí.

Samozřejmě někdo potřebuje z nějakých důvodů vytvořit strukturu rychle, rozumím. Může se to stát, ale u většiny to tak není. Není to otázka života a smrti, jestli za tři měsíce budu mít strukturu.

To je jedna věc – nechat si na to čas a v klidu k tomu přistupovat se zapojením lidského kapitálu rodiny a na tom hodně pracovat.

První struktura zdaleka nemusí být svěřenský fond nebo trust. Může to být rodinná banka. Je to osvědčený koncept, který může začít velmi neformálně, ale zahajuje úplně přirozeným a jednoduchým způsobem jakousi komunikaci v rodině.

Další věc je, když dojdeme k tomu, že možná bychom měli potřebovat strukturu.

Třetí věc, o které je dobré přemýšlet, je, v jaké jurisdikci bychom měli založit takovou strukturu. U jurisdikcí jsme se bavili především o tom, že by to měla být jurisdikce, která je předpověditelná z hlediska svého právního prostředí, která má historii, zkušenost a infrastrukturu, která fungování takovýchto struktur podporuje.

Protože pokud si vybereme jurisdikci typu ČR, založíme svěřenský fond v ČR, můžeme velmi rychle zjistit, že spláčeme nad výdělkem. Nejistot a toho, co ještě nevíme, může být mnoho. I to, že není úplně eticky nastavené prostředí tak, jak bychom potřebovali, nás může později mrzet.

Čtvrtá věc, kterou bych řekl – nepřemýšlejte o tom, že všechen majetek bude pod jednou střechou, v jedné struktuře. Přemýšlejte strategicky, diverzifikujte i způsob toho, jak se o majetek staráte, kde je registrován, na koho je registrován.

Jedna struktura věc nevyřeší. To může být zase příliš zjednodušený pohled a život je mnohem barevnější, to je potřeba respektovat.

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji.

A já dodám pátou věc. Pokud se chcete o majetkových strukturách bavit, budeme rádi, když nás oslovíte, protože se k majetkovým strukturám budeme určitě v budoucnu vracet.

Je to dáno i tím, že většina zástupců budovatelů rodinného bohatství je dnes ve věku pětapadesáti až pětasedmdesáti let. Často i naléhavě přemýšlejí o tom, jaké majetkové struktury a jaká opatření udělat pro to, aby rodinná bohatství ochránili mezigeneračně, i pro budoucích nastupujících několik generací.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jen malinko přiblížil, co to znamená se s námi bavit.

Občas se potkám s někým, kdo nás poslouchá a ptá se co to znamená. Neví, že se s ním pobavíme my dva. Sedneme si spolu a budeme si dvě, tři hodinky povídat. Budeme se ptát na spoustu věcí, a sejdeme se třeba za čtrnáct dní, za tři týdny znovu. My s našimi zkušenostmi a partnery, které známe, dáváme dohromady to, co by měla být větší priorita, co menší, jak bychom to my postavili.

Ne proto, že jsme chytřejší než naši klienti, ale protože máme čas o těch věcech přemýšlet. Máme tu zkušenost, třeba sdílenou od dalších lidí. To je to, co lidi baví, že se s nimi baví někdo, kdo v tom má už malinko větší zkušenost. Kdo už to sám zažil ve svých rodinách – Ty nebo já, a sdílíme naše zkušenosti

To je asi dobré také vědět.

 

Josef Podlipný

Na závěr bych ještě dodal, a padlo to hned na začátku, že my pomáháme nezapomenout na ten lidský rozměr. Pomáháme otevřít otázky, které by vás možná napadly pozdě, anebo napadly jenom vás samotné. My vás můžeme povzbudit k tomu, abyste byli ochotni diskutovat v rodině a hledat na tyto otázky společně s námi, nebo s někým jiným, odpovědi.

Dnes jsme si povídali o tom, jak přemýšlet o majetkových strukturách.

 

Bohatství není jen majetek.

S klienty Fichtner Wealth Managers se v poslední době bavíme vedle finančních aktiv také o dalších rozměrech rodinného bohatství.

Po dlouhém přemýšlení a sbírání zkušeností i inspirace od našich klientů i ze zahraničí přicházíme s konceptem 3 oblastí rodinného bohatství.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí na co je možné se soustředit, když už se člověk nemusí hnát jen za majetkem.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi zhruba před dvěma lety začal publikovat v měsíčníku Rentiér mnohem větší šíři rodinného bohatství. Začal ses s větší mírou věnovat vztahům v rodině, majetkovým strukturám a v neposlední řadě i charitě a filantropii.

Vzpomeneš si, co bylo před těmi zhruba dvěma lety spouštěčem této změny?

 

Vladimír Fichtner

Tím velkým spouštěčem byla naše osobní zkušenost s prodejem části firmy. Začali jsme se trochu více majetku věnovat stejně jako ostatní lidé, kteří prodají.

Druhá věc je, že máme už nějaký věk a začali jsme si uvědomovat, že majetek má více rozměrů. To byl důvod, proč jsem v našem časopisu pro klienty začal sdílet naše zkušenosti nejenom s investicemi, které byly dlouhou dobu primárním tématem, o kterém jsme se bavili. Ale i zkušenosti s dalšími oblastmi, které jsme postupně všichni prožívali.
Naši klienti jsou podobného věku, jako jsme my dva, a postupně do toho věku dorůstají, a také své majetky postupně budují. Když jsme s někým začínali s třiceti miliony, dnes má třeba půl miliardy. Člověk se prostě dostává k jiným oblastem než jen k tomu, jak vydělat a ochránit peníze.

 

Josef Podlipný

Na úvod jsme řekli, že se budeme věnovat třem oblastem. Třem oblastem rodinného bohatství. Teď je dobré asi říct, jaké oblasti to jsou, když se podíváme trošku zjednodušeným pohledem na úspěšné podnikatele.

 

Vladimír Fichtner

Nejdřív se věnujeme budování majetku, to všichni známe. Začínali jsme od nuly a dneska, poté, co jsme měli nějaké štěstí a dařilo se nám, je majetku třeba o něco více. Je přirozené, že budování a následně správě majetku, respektive růstové fázi majetku, se věnujeme nejvíc na začátku.

 

Pak přichází v rámci majetku druhá věc – pohled ochrany bohatství. To je něco, co jsme řešili hodně a dodnes řešíme se všemi klienty. Když už člověk něco má, je dobré, aby o to úplně nepřišel.

Ale s postupem času najednou člověk zjišťuje, že rodinné bohatství není jen o penězích. Že si „půjde zaplavat do trezoru s penězi“, jako strýček Skrblík, asi většinu lidí neláká a šťastnějšími je to neudělá. Štěstí je v něčem jiném. Začínáme objevovat štěstí mnohem víc v rodině, v našich dětech, našich přátelích, v komunitách, které máme kolem sebe.

Tam začíná vykukovat lidský rozměr rodinného bohatství. A jak řekla jednou jedna stará paní

„Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze.“

Tomu jsme se začali věnovat i s Radkou a přemýšleli jsme se, co nás dělá šťastnými. Zjistili jsme, že když k nám jezdí děti a fungují nám rodinné vztahy.

Když děti řeknou, že přijedou na grilování a v osm půjdou do kina, a je jedenáct večer a oni ještě jsou s námi a povídáme si a je nám dobře společně.

To byl asi spouštěč. Přišlo to s věkem i finančně, že začíná nová oblast.

 

Josef Podlipný

Rozumím. Máme za sebou dvě oblasti ze tří. Jaká je tedy ta třetí?

 

Vladimír Fichtner

Ta třetí se vlastně do naší rodiny začala postupně vkrádat už před dlouhou dobou.

Je to dobročinnost. Dobročinnost, kterou jsme řešili spíš jednorázově. Asi by se dalo říct charita, protože v dobročinnosti se používají pojmy charita anebo filantropie.

Filantropie už je systematičtější přístup k dobročinnosti. My jsme se hodně věnovali charitativní části, ale postupně se objevuje i ta systematičtější poloha. Té se obvykle říká filantropie nebo strategická filantropie.

Vlastně pohled na bohatství krásně doplňuje. Člověk má majetek, s nímž je propojená rodina, ale s ním je také propojená chuť dávat zpátky. O štěstí se také rozdělit s někým dalším.

 

Proto tři oblasti.

 

Josef Podlipný

Vypadá to jako hezký systém. My se vzájemně inspirujeme a máme to štěstí, že nám je inspirací i celá řada úspěšných rentiérů. Zároveň se díváme i do světa a necháváme se inspirovat těmi nejbohatšími na světě.

Vláďo, od samého začátku se bavíme o třech oblastech rodinného bohatství. V podstatě třech fázích, kterými prochází úspěšní podnikatelé.

Pojďme si tyto oblasti, nebo říkejme tomu klidně i fáze, které jednou ukazují na jednu oblast, podruhé na druhou, představit jako kruhy, které se vzájemně překrývají. Možná některý z kruhů v určitém okamžiku hraje dominantní roli.

Mně se teď vybavilo setkání s jedním rentiérem, velmi úspěšným podnikatelem, který v této souvislosti vzpomněl na doktora Plzáka.

 

Vladimír Fichtner

Člověk, se kterým jsme se bavili, říkal, že je starší generace. Odkojená doktorem Plzákem, který řešil manželské vztahy. Tam se řešil muž a žena, jak on to říkal „Jsou to dva kruhy a je dobře, když se protínají, ale nesmí se příliš zastiňovat.“ Protože potom je tam dominance, která vede k tomu, že něco přestává fungovat.

Když jsem přemýšlel o tom, jak znázornit různé věci, se kterými se v životě a v rodinném bohatství potýkáme, říkal jsem si, že princip těch kruhů je hrozně zajímavý.

Když si vezmeme kruh majetku – kruh rodiny a kruh filantropie – dáme je k sobě tak, aby se částečně překrývaly jako olympijské kruhy. Zjišťujeme, že kdybychom je dali do sebe, tak se dají navzájem trošinku oddálit, ale je tam nějaké pnutí. Někdy je můžeme přesunout jinak, a to zase nejsou vidět některé věci.

Znázornění v kruzích pro mě ukazuje zajímavou dynamiku, kterou ta struktura má. Protože když mám majetek, když ho buduji, možná potlačuji jiné kruhy.

Rodina není úplně na prvním místě při budování majetku, co si budeme povídat! Kolik času strávíme v práci při budování majetku a kolik s rodinou?

Snažíme se to nějak vynahradit, ale ta energie není úplně stejná, je tam nějaká křeč.

 

Josef Podlipný

Vzpomínám si na repliku vlastní dcery, která říkala „Majetek je dalším rodinným příslušníkem. Je to náš nechtěný brácha, nebo ségra, kterému jste věnovali jako rodiče možná víc času, než který jste mohli věnovat nám.“

 

Vladimír Fichtner

Majetek je jeden kruh, rodina druhý kruh a je tam nějaká dynamika. Někdy to jde proti sobě a někdy zase mají něco společného. Třeba jednoho dne umřeme! Mezi rodinou a majetkem se bude řešit pozůstalost. Je tam nějaký průnik, který se bude muset dát dohromady.

Nebo se majetek dá využívat v rodinné bance. Členové rodiny mohou využívat přístup k majetku přes institut, o kterým jsme si už povídali několikrát. To je třeba rodinná banka.

Nebo může být mezi majetkem a rodinou nástupnictví. To nás také čeká. Když ale člověk zvládne majetek a rodinu, objeví se tam ještě třetí kruh. Filantropie. K té v Americe nebo ve světě hodně z nejbohatších lidí k směřuje. Protože všichni víme, že rakev kapsy prostě nemá, a můžeme udělat nějaké dobro. Můžeme řešit něco, co nás trápí a pomoct někomu, kdo neměl takové štěstí.

Mezi těmi kruhy – majetek, rodina, filantropie – je zase nějaké pnutí. Protože ne vždycky je to jednoduše tříditelné. Můžeme si říct „Aha, tak to nedám rodině, dám to do filantropie. Jak to udělat, aby to rodinu bavilo? Aby jí to pomohlo posunout se dál z hlediska rodinného bohatství, i když přijde o majetek? „
To jsou nesmírně zajímavé vazby, které si člověk začne uvědomovat až když vidí tu systematičnost. Pak mu některé věci dojdou.

Máš pravdu, že před dvěma lety jsem v Rentiérovi začal psát o dalších tématech rodinného bohatství. Občas jsem se potkal s tím, že klienti říkali „No Vladimíre, to je dobrý. Ale my jsme zvyklí na to, že tomu dáváte systém. Máte systém Ochrany bohatství, máte nějaký přístup k investicím. Má to nějakou hlavu a patu. Tak nemohli byste nám ukázat trošku systematičtější pohled na ten majetek?“

Takhle vlastně vznikl koncept těch tří kruhů.

 

Josef Podlipný

S konceptem tří kruhů už jsme absolvovali diskuze s několika rentiéry.

Zpravidla výsledkem bylo poznání, že se rentiéři a jejich rodiny nacházejí v první fázi. Pro někoho to bylo trošku překvapení, ale pro většinu to bylo poznání, že je třeba vykročit k té druhé a třetí fázi.

 

Vladimír Fichtner

Mluvíš o fázích, protože jsme o nich mluvili s těmi klienty. Tady jsme ale neřekli, že budování bohatství má nějaké fáze.

První fáze je ta, kdy majetek utlačuje ostatní kruhy, protože se buduje. Je to prostě budování majetku, růst majetku. Ostatní kruhy, rodinný a filantropický, jsou trošku v pozadí a samozřejmě malinko trpí, jak už evidentně říkal doktor Plzák. I když já ho tolik načteného nemám.

 

Josef Podlipný

Před nějakou dobou jste se svou rodinou, s Radkou a s dětmi, vykročili ke druhé fázi.

Vláďo, vzpomeneš si, co bylo tím hlavním impulsem, který vám pomohl vykročit z první fáze k té druhé?

 

Vladimír Fichtner

Bylo to zamyšlení, co nás dělá šťastnými. To bylo asi to nejpodstatnější, ale o tom už jsme si trošku povídali. Nechci se k tomu úplně vracet, ale bylo to přesně tohle.
Zjistili jsme „aha, on tam je další rozměr.“

Není to jenom o budování, ale o ochraně majetku, protože to k majetku patří. A na to člověk přijde docela rychle, že je potřeba ho chránit. Druhá je rodina, vztahy, přátelé.

Dalším faktorem, který jsem nezmínil je, že jsem začal mít víc času. Prostě se mi uvolnily ruce. Firmu převzal nový generální ředitel, mladší, šikovnější. „A ten už se nezakecá,“ jak se říká v Cimrmanovi. Já jsem začal mít prostor tyhle věci řešit v rodině, ale i je zkoumat a studovat, a číst si o nich.

Pro mě to otevřelo úplně nový obzor, který mě hodně naplňuje – přemýšlení o rodinném bohatství jako celku.

Tam vlastně začaly ty tři kruhy vznikat, i když jsem ještě nevěděl, že to budou tři kruhy.

 

Josef Podlipný

Bavíme se stále o třech kruzích, nově i o třech fázích, kde první fáze ukazuje na dominanci prvního kruhu – majetku.

A pak v druhé fázi se už přeci jenom začíná vynořovat druhý kruh. To znamená rodina, blízcí, přátelé a vlastně i my jako zakladatelé a spoluzakladatelé rodinného bohatství.

Ty už se díváš, a hodně z našich klientů a rentiérů, které známe, na ten třetí kruh. V podstatě prahnete po třetí fázi, která umožní vyváženost mezi těmi všemi kruhy. Postupem času se vynořuje i kruh charity a filantropie.

Co by mělo být, krom toho, že můžeme dělat svět lepším, takovou hlavní motivací nechat vynořit tento kruh?

 

Vladimír Fichtner

Co to je pro Tebe?

 

Josef Podlipný

U nás, když jsme diskutovali o charitě a filantropii, jsme zjistili, že to dává možnost stmelit rodinu k jednomu tématu, k jednomu směru. Navíc to má ještě jeden velmi silný benefit – přesouvá to vlastníky do role správců. Více se dívají na rodinné bohatství jako na něco, co přináší užitek a tím pádem jsou snáz schopni a připraveni pomoci někomu, ať už je z rodiny, osobám blízkým nebo vzdáleným, kdo to potřebuje.

Tím se vlastně vytváří prostředí, které nevynucuje rovnost. Není tím pádem nutné, aby každý z rodiny spravoval stejně velký dílek se stejně velkým efektem a důležitostí v rodinném bohatství.

Mnohem více se skrze filantropii a charitu mohou naučit nastupující generace, ale ruku na srdce, i my jako naše generace, pracovat se správou a s tím benefitem, s tím prospěchem.

 

Vladimír Fichtner

Určitě. To je moc příjemné, dělat takové věci. To jsme s rodinou poznali už před mnohými lety. Je tam ale určitě i ten prvek učení rozdělit se. Učí to pomoc někomu dalšímu a snižuje to do budoucna, a to je známé ze západních zemí, tlaky mezi nastupující generací. To pnutí mezi nimi navzájem. Protože každý, kdo má víc než jedno dítě, ví, že být spravedlivý vůči dětem úplně nejde.

Na korunu přesně, na hodinu přesně, každému dát stejně – tak to nefunguje.

Každé vyrostlo v jiném prostředí, my jsme byli v jiné fázi života, v jiné fázi budování majetku. Každé má jiné preference, jiné věci, které ho baví nebo nebaví. A tak dát každému stejně úplně nejde.

Ale pokud se dáváme dohromady a učíme se i rozdávat radost, pomáhá nám to vlastně ve věcech, které potom můžou zjednodušit nástupnictví. Zjednodušit diskusi o budoucím majetku, zjednodušit diskusi o dědictví, protože si děti uvědomí, že to není to nejpodstatnější.

To je moc důležité!

 

Josef Podlipný

Určitě. Taková diskuse je ta nejlepší možná, která umožňuje i nastupujícím generacím tvořit odkaz. Tvořit něco, na co jsou pyšní, co rádi vypráví jako příběhy.

A upřímně, správa rodinného bohatství je hodně o příbězích. O tom, na co můžeme být hrdi, zároveň i o touze získat dobrý pocit, mít dobrý pocit, z toho, co děláme.

Prahnu-li pouze po spravedlnosti, tak to nemusí být nutně vždy spojeno s dobrým pocitem.

Může to být naopak spojeno s určitou mírou obavy, jestli opravdu spravedliví jsme. Jestli to je přijatelné řešení pro všechny zúčastněné strany.

 

Vláďo, my se celou dobu bavíme o třech oblastech, pak jsme říkali tři kruhy, pak tři fáze. Celé se to točí kolem toho, udělat určitý odstup. Podívat se z deseti tisíc metrů, jak jsme diskutovali nedávno s jedním z rentiérů, na naše rodinné bohatství. Získat nadhled. Dobře si vzpomínám, jak na to zmíněný rentiér reagoval. Říkal „To je skvělý. Připomíná mi to, že získávám kontrolu.“ Nakonec jeho hodnocení bylo, že
„je to boží“. Něco, co mu dalo možnost vytvořit podmínky, aby se mohli zapojit všichni. Ať už do správy majetku, do diskuse v rodině nebo s blízkými, tak do filantropie.

 

Vladimír Fichtner

Mně přijde, že pro nás jako podnikatele je důležitý rozměr vize, strategie. Vědět, kam vlastně směřujeme.

Když člověk buduje majetek nebo firmu, tak také ví, kam by to chtěl dovést. Samozřejmě nevíme přesně, jaký bude ten závěr, kam až se nám to podaří vybudovat.

Ale víme, co chceme a víme, co nás naplňuje. Proč to děláme, proč naše klienty chceme opečovávat a podobně. Protože je to něco, co k nám patří.

Když se začneme věnovat jenom dennodenním starostem, i ve firmě, najednou to ztratí směr. V budování rodinného bohatství pro mě systematizace těch tří oblastí, o kterých se bavíme, dostává úplně nový rozměr, bližší realitě života. Ukázáním i v grafické podobě a povídáním si o tom, co vlastně má dneska větší roli, co by mělo mít větší roli do budoucna, kam to člověk chce směřovat. Jestli tam bude kruh rodiny a filantropie, nebo nebude. Nebo už tam je filantropie a zatím tam není tolik ta rodina. Nebo jak to funguje. V tom si myslím, že je to důležité.

Samozřejmě, když jsme začínali s někým, kdo měl třicet milionů, tak jsme se bavili o investicích. Tam ještě budoval svoje bohatství, ale dneska už jsme ve fázi jiné. Potřebujeme se podívat na dalších 30, 50 let zase trošku jinou optikou. Myslím si, že je právě ten čas si začít uvědomovat i další souvislosti.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Samozřejmě existují i v ČR rodiny, které jsou příkladem, že se lze věnovat nejenom kruhu majetku a jeho správě.

Třeba už v minulosti zmíněná rodina Vlčkových – Katarína a Ondřej – už mají velmi dominantní i kruh filantropie a charity. Pro všechny ten systém, jak jsi řekl, dává možnost nejenom nalézt správnou cestu. Dává krom toho i prvek motivace věnovat čas dalším kruhům a prahnout po vyváženosti.

 

Vladimír Fichtner

Teď jsi, Pepo, řekl hrozně důležitou věc, o které se často bavím s lidmi, se kterými se potkáváme.

A to je: věnujte, začněte věnovat čas těm dalším oblastem! Jeden klient už má myšlenku na vytvoření nadace, stejně jako manželé Vlčkovi.

Když jsme se o tom nedávno bavili, říkal „za poslední rok jsem na tom vlastně nic neudělal.“

Já říkám, že je potřeba tomu čas věnovat. Když tomu nebudete věnovat čas, tak to neuděláte.

Nacházím to u hodně lidí a uvědomil jsem si, že když oni nevidí ten systém, velký obrázek, pohled, jak jsi řekl, z deseti tisíc metrů, tak se můžou ztrácet v detailech. A vlastně zapomínat, kam chtějí směřovat. I když oni vědí, že to chtějí – vytvořit třeba nadaci. Ale jsou různé každodenní starosti a najednou je ta vize potlačena.

A proto je potřeba ten systematický přístup. Proto je dobré si uvědomit, kde zrovna dneska jsem.

Proto je dobré, a mě hrozně baví, jak se to lidem líbí, bavit se o prioritách. O tom velkém obrázku.

Když to spolu probíráme, není to nic světoborného, žádné geniální řešení. Ale je to srovnání myšlenek, utřídění, ujasnění si priorit.

To je to, proč si myslím, že i nás to tak baví, a také lidi, se kterými si o tom povídáme.

 

Josef Podlipný

Je to pravda. Často je hodnocení takové, že to není raketová věda. Je to uvědomění přesahu té diskuse samotné. A uvědomění si důležitosti věnování času, přemýšlení, diskusím a možnostem vynoření jednoho z kruhů, který je třeba teď upozaděn, nebo dokonce dvou. Co je dobré připomenout, podobně jako přirovnání s deseti tisíci metry, je i přílišné zabřednutí do detailu. Jak se říká, pro třísky nevidíme les. To nám často znemožňuje vydat se správným směrem a investovat energii a čas tomu, co celé rodině a dalším generacím pomůže.

To, co vám chceme nabídnout, je diskuse. Diskuse o jednotlivých třech oblastech, ale nejen o nich samotných jako jednotlivých kruzích, ale o nadhledu. Pokud byste k této diskusi měli chuť, budeme rádi, když nás oslovíte.

I kdybyste tu chuť zatím neměli, udělejte pro sebe, pro své blízké a pro další generace jediné. Věnujte víc času dalším aspektům rodinného bohatství, nejenom majetku.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

 

Svět se mění.

Máme válečné konflikty, umělou inteligenci, inflaci i zvyšování cen energií. K tomu jsou drahé peníze a nejasná situace na realitním trhu.

Pro mnohé je to něco, co zažívají poprvé. I bohatí úspěšní lidé jsou v takových podmínkách paralyzováni nebo dokonce podlehnou svým emocím a následně toho litují.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný již za více než 30 let na finančních trzích nasbírali spoustu zkušeností.

Jak tedy nahlížejí na tyto „bezprecedentní” změny ve světě?

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Když už jsem položil řečnickou otázku v názvu tématu, zeptám se Tě, jak to vnímají nejčastěji lidé, se kterými se potkáváš?

 

Vladimír Fichtner

To záleží na tom, jak dlouho se známe, to je to nejdůležitější.

Pamatuji sám na sebe, když jsem měl poprvé zainvestováno v zahraničí. Měl jsem nějakou izraelskou společnost a v Izraeli začal podobný konflikt jako teď. Nikdo nevěděl, jestli bude válka nebo co se bude dít. Já si to dodneška pamatuji. Byl jsem na investiční konferenci v Polsku, večer mám na pokoji puštěné CNN a jsem v šoku, co se děje. A tak jsem volal kolegům do Ameriky. Oni říkali „Co řešíš? Když ta akcie spadne na nějakou cenu, tak jí koupíme víc, protože fundamentálně je zajímavá. Až se to uklidní, tak se to vrátí nebo to zase vyroste, a tak ji třeba prodáme. Ale není potřeba z tohoto konfliktu panikařit.“ A já jsem byl téměř blízko panickému stavu!

To bylo skoro před třiceti lety.

Během dalších 30 let jsem zažíval takové události znovu a znovu, zažívali jsme je s klienty. Člověk tak dojde k tomu, že je potřeba přemýšlet, jak nemít paniku, když taková událost přijde. Co přijde, nikdo neví.

Proto je to u mě o časové zkušenosti, mé nebo klientů s námi. Když je někdo s námi rok, vnímá to jinak, než když je s námi 10 nebo 20 let.

Ty máš dlouhé zkušenosti také, jak si to vnímal? Nebo pamatuješ na takovou první událost, že jsi říkal „Co budu dělat?“

 

Josef Podlipný

Pamatuji. Nebyla určitě jedna z prvních, nicméně byla velmi silná.

Vzpomínám si, když v roce 2019, na zlomu roku 2019 a 2020, mi volal Jirka.

Jirka je manažer a majoritní vlastník holdingové společnosti.

Říkal „Covid. O všechno přijdeme. A já jsem nestihl najít řešení, které by mě proti tomu ubránilo.“

 

Paradoxně byl méně vyděšen z covidu a jeho dopadu, ale více z toho, že si náhle a velmi naléhavě uvědomil, a ještě navíc na něj tlačila i rodina, že jeho společnost může být ve velkém ohrožení. Oborově i tím, jak může covid zasáhnout do chodu společnosti.

Mimo jiné působil i v oboru HORECA, to znamená hotely a tak dále. Teď už částečně vystoupil z tohoto oboru. Tehdy říkal „cestovní ruch – to se všechno zastavuje! Jaký to bude mít dopad na nás jako rodinu?“

Neřekl přímo termín rodinné bohatství, ale já jsem to tak vnímal.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že je dobře si z takových událostí vzít uvědomění si toho problému. Dneska, když si otevřu jakékoliv médium, už se mi ani do toho nechce koukat. Protože je to nepříjemné, lidsky nepříjemné.
I když z pohledu řešení, které máme jak v naší rodině nebo pro naše klienty, se mi spí dobře, protože s těmi událostmi počítám dopředu. Ne že přijdou, ale že mám být připraven i na takový scénář.

To důležité je uvědomit si, že většinou to není tak fatální průšvih, jak vypadá. Ale může být a je potřeba se na to připravit, kdyby byl.

Samozřejmě se jednou může stát, že přijde i fatální průšvih a kdo nebude připraven včas, může mít úplně smůlu. Je dobré využít různé události k prozření „aha, něco jsem zanedbal. Pojďme si o tom popřemýšlet, popovídat a nějak to řešit.“

Je dobře, když je to jako signál „pozor!“ a většinou není dobré panické jednání.

 

Pamatuji si, že když přišel covid, akciové trhy začaly klesat a koruna začala také klesat. Respektive dolar stoupat. Protože dolar je vždy takovou záchrannou lodí, do které každý nastoupí, když je nějaká globální nejistota.

Poté, co dolar během čtrnácti dnů vystoupal, posílil o 15 procent, lidé si ho koupili. Hlavně ti, kteří si říkali „abych o něco nepřišel, tu hotovost dám alespoň do dolaru. Alespoň něco. To se dá udělat rychle.“

Nebyli to naši klienti, ale někdo, s kým jsme byli v kontaktu. Když jsme spolu potom mluvili o tři čtyři měsíce později, říkali „já jsem koupil ten dolar, ale ono se to vrátilo zpátky na původní úroveň, a já tam mám 15 procent, teď…“

Já na to říkám, že když je to impulzivní jednání, ne vždy vede k dobrým výsledkům.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

Ne nadarmo se říká už mnoho generací, že strach může být dobrým rádcem, ale zlým pánem.

I když dnes nám mohou připadat světové změny anebo změny v našem přímém okolí bezprecedentní, z historického pohledu až se podíváme za rok, za dva, za pět, za deset nebo dokonce mezigeneračně, už nám jako bezprecedentní nemusejí vůbec připadat.

Já mám podobný příběh.

Ten příběh se týká mého dlouholetého kamaráda, který se neuchýlil k tomu, že by dělal měnovou konverzi, ale jako velmi naléhavé vnímal to, že rychle něco prodá. A to se týkalo jeho velkého bytového domu. Prostě cítil potřebu okamžitě se té nemovitosti zbavit, protože vnímal nějaké riziko. Byla to nemovitost v zahraničí, v Irsku.

Později po několika letech toho rychlého náhlého rozhodnutí litoval.

 

Vladimír Fichtner

Proč?

 

Josef Podlipný

Protože ztratil více než 40 procent hodnoty té nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

Jak to?

 

Josef Podlipný

Byl vylekán vývojem na trhu a neměl řešení, které mu zajistí spokojený život. On měl v té nemovitosti v Irsku většinu svých peněz. Kdyby měl už tehdy určitou znalost strategie Ochrany bohatství/ Wealth Protection, kterou oceňují rentiéři napříč republikou, zřejmě by ho tolik nevyděsilo. Anebo by neměl, a to je to lepší řešení, většinu svého majetku v irské nemovitosti.

 

Vladimír Fichtner

Když člověk prožívá ty dennodenní titulky, které samozřejmě prodávají emoce – čím větší emoce, tím lépe se prodává reklamní čas apod. Je potřeba si uvědomit, co je byznys médií. Byznys médií je strašit, protože na tom se nejlépe vydělává.

Je tedy logické, že někdy je člověk impulzivní, rychlý. Někdo to řešil, když přišla válka na Ukrajině, někdo s covidem, někdo v brexitu. Znám finanční instituce, které po vyhlášení překvapivého výsledku brexitu vyprodávaly akcie. Krátkodobě, úplně nesmyslně. Velké finanční instituce v ČR. Nechápu proč, ale to je jedno.

 

Anebo bylo vidět, že tam není žádná dlouhodobá strategie. Když vezmu jenom ty velké věci a jdu zpátky, byla dluhová krize, pokles na burzách 2000-2003, před tím si vzpomínám na roky1998, 1997.

 

Jednak v Čechách se dělo spoustu věcí – brutálně vyskočily úrokové sazby, inflace vyskočila. Já si pamatuji, že jsem ukládal za 200 procent overnight korunu tenkrát. V měnové krizi v ČR, to si mnozí už ani nepamatují.

Pak si vzpomínám, když přišla válka v Perském zálivu, že jsem byl na koleji a ve dvě ráno jsem poslouchal rádio. Tam najednou říkali, že začala válka. Poprvé v životě jsem vnímal …“Aha, válka takhle v přímém přenosu.“

Ale je potřeba si říct, že generace před námi, možná tvoji předci a lidé starší než my, prožívaly podobné věci. Jen některé z nich určitě byly ještě horší.

 

Josef Podlipný

Určitě. Minimálně měnová reforma zasáhla majetky mnoha rodin v České republice nebo v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Pojďme teď jen krátce zarámovat to, co se diskutuje tady a teď.

Svět se mění. To je nutné určitě připustit.

Máme tady válečné konflikty, máme tady umělou inteligenci, ceny energií a drahé peníze. Docela dlouho byly velmi levné a většina z nás si na to zvykla.

Také máme vysokou inflaci, která zasahuje do našich životních nákladů, do našich životů. Je to pro mnohé něco, co zažívají poprvé. My už leccos pamatujeme, takže si pamatujeme ty historické události, které jsi popisoval. Teď se hodně mluví o AI, o umělé inteligenci. Jak jako rentiér, jako investor s dlouholetou zkušeností na to nahlížíš?

 

Vladimír Fichtner

AI je pro mě podobné, jako byl internet před dvaceti lety a internetová bublina. Kdy se povídalo o tom, jak to bude skvělá věc.

Stačilo mít jenom doménu, něco .com a člověk byl multimilionář nebo měl desítky milionů dolarů. Vydělal jen na tom, že si zaregistroval doménu a někomu ji prodal. Nadšení z internetu nebralo konce a bylo extrémní.

Možná to bylo příliš brzy, možná o dvacet let dřív. Protože ceny těch konkrétních internetových firem nebo technologických firem v tu chvíli vyskočily hodně vysoko. A pak se třeba 15 let vracely na svoji úroveň. Pokud vůbec existovaly, protože mnohé z nich zkrachovaly.

Já si pamatuji, někdy v roce 2000, před tím, než praskla internetová bublina v březnu 2000. Jsem byl na konferenci a tam vystupoval jeden člověk. V té době pro mě starý, sedmdesátiletý.

 

Josef Podlipný

Člověk se zkušenostmi, řekněme.

 

Vladimír Fichtner

Člověk se zkušenostmi, který 40 let dělal portfolio manažera. On říkal tomu plnému auditoriu v Americe, plnému nadšených lidí, kteří všichni chtěli internet a všichni na tom chtěli vydělávat. A všichni se viděli jako multimiliardáři za pár dní.

Říkal jim „Víte, pro mě ten internet je něco jako železnice. Já jsem historik. Původně jsem vystudoval historii. Vím, že před sto lety železnice byla hrozně silné a sexy téma. Každý chtěl akcie železničních firem.“

Když se člověk podívá zpětně na to, tak kdo na tom vydělal? Krátkodobě ti, co dodávali pražce, koleje, vagóny, lokomotivy. Protože to všechny železniční společnosti potřebovaly. Ti všichni na tom vydělali. Dlouhodobě na tom vydělali ti, kteří se po železnici naučili vozit svoje zboží.

 

A on v té době před dvaceti pěti lety říkal „Já vnímám internet podobně. Nejzajímavější budou ti, kteří se po něm naučí vozit svoje zboží.“

Úplně prorocké. A teď přichází AI, a já to vidím podobně.

Ten, kdo se naučí AI používat ve svém byznyse a posunout svůj byznys díky tomu vpřed. Myslím, že to bude podobné.

Ale možná jsme utekli od toho světa změn.

Je to o tom mít trošku nadhled možná. Vnímat historickou zkušenost, ale hlavně se z té zkušenosti poučit.

To znamená, nesmím věci řešit příliš pozdě, ale nesmím je řešit moc pod tlakem nebo impulzivně. Respektive, musím udělat všechno pro to, abych to nemusel řešit pod tlakem a příliš rychle a impulzivně.

 

Josef Podlipný

Určitě je potřeba být připraven na neočekávané události. To tady bylo řečeno hned několikrát. A to Tvé musím já jen doplním – musím hledat řešení a něco dělat.

Docela častý přístup i bohatých úspěšných lidí je, že jsou paralyzováni strachem nebo obavou. A čekají na vhodnou příležitost. Ze zkušenosti lze k tomu dodat, že se nemusejí nikdy dočkat, protože na trzích se mění a stále měnit bude spousta veličin.

Pokud budeme jako investoři čekat na ten okamžik, který nám přijde nejvhodnější, většinou budeme pravděpodobně tu investici zahajovat, ať bude mířená kamkoliv, v okamžiku, kdy už bude téměř na svém vrcholu. Anebo právě médii prezentovaná jako investice vhodná.

 

Vláďo, když se podíváme na jedno z témat, které se skloňuje v posledním čase stále častěji – cena peněz. Vnímáš jako důležitý parametr dívat se právě na cenu peněz při hledání vhodných řešení?

A možná to zasaďme i do kontextu použití strategie Ochrany rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Já bych se ještě vrátil k jedné věci, nebo ji zdůraznil. Člověk by si neměl nechat vnutit nějaké řešení okolnostmi, které jsou kolem něj a které zvolí příliš rychle.

Aby k tomu nedošlo, je potřeba přemýšlet scénářově. Máme tady určitě lidi, kteří nás poslouchají poprvé a neslyšeli naše předchozí diskuse, proto považuji za důležité to říct.

Když chci chránit bohatství, nemusím přemýšlet o tom, jaká budoucnost přijde. Ale jaké verze budoucnosti mohou přijít.

Zjednodušeně musím počítat s tím, že koruna bude oslabovat, koruna bude stejná jako dneska nebo koruna bude posilovat.

Nemůžu se soustředit jenom na to, že bude slabá nebo silná. Protože když se to nepovede v dlouhém horizontu, ve kterém se staráme o majetek, což jsou desítky let, určitě mohou nastat všechny tři scénáře. Proto je hrozně důležité volit scénář, který bude fungovat vždy.

Podobně je to s úrokovými sazbami. Úrokové sazby mohou být vysoké. A mohou zůstat vysoké nebo se mohou opakovaně vracet na vysoké úrovně 10, 15, 20 % nebo víc.

Mohou být stejné jako dneska, což není zas tak vysoké z pohledu dlouhodobé historie.

A to je potřeba si říct. Dlouhodobé úrokové sazby v Americe jsou na 6 %. To je normální úroková sazba. Když je inflace tři procenta, sazby jsou šest procent. Dluhopisy, které vydávají firmy, musí platit třeba osm nebo deset procent.

To není divné prostředí, to je dlouhodobě normální.

Co bylo historicky poměrně divné prostředí, bylo období posledních cca deseti let, kdy sazby byly extrémně nízké, někdy dokonce záporné.

Ale není podstatné odhadovat, jaké budou zítra nebo pozítří. I když to může být dobře, když to odhadnu. To bude skvělé, když budu vědět, kam koruna nebo sazba půjde.

Potkal jsem se s jedním klukem, který má velkou několika miliardovou firmu. Měl hodně exportu a řešil, aby nevykrvácel na tom, když by se koruna pohnula špatným směrem. Proti němu. Aby mu náhodou náklady nevzrostly a cena produkce nebo cena exportu nepoklesla.

Používal takzvané zajišťovací instrumenty, kdy se ho pohyb koruny tolik netýkal, nemusel se mu tolik věnovat.

Ale jemu vadilo, že mu tam zbývala část v jeho byznysu, té nezahedgované produkce, kterou neměl zajištěnou korunou. Že to netrefoval, a špatně to odhadoval.

Já jsem se s ním bavil a řekl jsem mu „Ty máš miliardovou firmu a řešíš, jestli ročně dva miliony korun vyděláš nebo proděláš na pohybu měny. Kde Tě každý den naštve, když se to nepovede, a když se povede, tak máš chvilku radost. Ale stejně potom máš jiné starosti, které musíš řešit. Je potřeba jenom mít trošku nadhled a řešit ty podstatné věci. To podstatné jsou scénáře. Pracuješ s různými scénáři. Máš to tady zajištěné, věnuj se jiným věcem. Nebo se věnuji rodině, když to není tak zásadní.“

Ale nás jako podnikatele samozřejmě trápí, když něco nevyhrajeme. Když to neodhadneme, nemáme pravdu. Ale v tom dlouhém horizontu to tak je, že nevíme, co bude pravda. Někdy tak zbytečně trávíme energii na čtení křišťálové koule, a dokonce se na ni i spolehneme.

 

Josef Podlipný

My už se nějaký čas bavíme s rentiéry o konceptu nekonečné renty, a teď mi přijde vhodný čas ho připomenout. U jednoho z rentiérů jsem zaznamenal, že právě nervozita v jeho rodině i u něj samotného vzrostla v okamžiku, kdy si uvědomil, že je ohroženo cashflow. Že rizika, která vnímal jako rostoucí, ohrožují i jejich spokojený život.

A když se bavíme s rentiéry o konceptu nekonečné renty, tak zpravidla je nekonečná renta závislá na trvalé nebo dlouhodobé výplatě dividend.

Když se podíváme na dlouhodobost a udržitelnost výplaty dividend, co může být takovou dobrou cestou nebo zárukou, že se na takovouto rentu můžeme spolehnout?

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že to už je jiné téma, na další podcast. Ale jenom ukážu nebo naznačím jeden kamínek v mozaice, který využíváme a který je právě v těch globálních nejistotách takovou dobrou kotvou pro vnitřní klid.

A to je třeba to, že v akciové části portfolií, finančních aktivech, investujeme do největších firem na světě. Proč?

Protože mají největší cashflow. Protože většinou těžké období využijí k tomu, aby získaly tržní podíl na úkor těch slabších nebo středně slabých. Anebo, aby si je koupily.

Velké firmy mají velkou šanci přežívat. Není to tak, že se spolehnu na jednu. Protože každá firma je ta nejlepší na světě a může zkrachovat. To je potřeba vědět. Diverzifikované portfolio největších firem světa, z velké části amerických, je jednou ze součástí mozaiky řešení konceptu a Ochrany bohatství, které my propagujeme.

Přišel jsem s ním kdysi dávno a vede k tomu, že emočně těžké časy, které vidíme kolem nás, jsou v titulcích a není úplně jednoduché je sledovat, se nás v portfoliu netýkají. Alespoň v téhle části můžeme mít klid a pohodu.

 

Josef Podlipný

Přátelé, ať se budete dívat na měnící se svět jako na zdroj obav nebo výzvu. Co vám můžeme určitě doporučit, a ze zkušenosti věřím, že by takto mluvily i dynastie z různých rozvinutých zemí, je nedívat se na změny z hlediska současnosti. Hledejte řešení, která vydrží desítky nebo stovky let.

My vám nabízíme diskusi o strategii Ochrany bohatství. Budou-li vás zajímat řešení, která vás uchrání právě před strachem, který by vás mohl někdy i paralyzovat, budeme rádi, když nás oslovíte.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

Některé firmy se budují pro exit, jiné pro dlouhodobé držení v rodině.

Co se stane s rodinnou firmou, když její budovatel bude chtít, nebo bude nucen, odejít?
Pro zbytek rodiny i samotnou firmu může nastat velmi nepříjemná situace.

Josef Podlipný takovou tragédii viděl u manželky jednoho úspěšného podnikatele. Proto sdílí poněkud netradiční způsob, jak se jí vyhnout. Vladimír Fichtner přidává osobní zkušenosti, jak jeho rodina získala nezávislost na firmě.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry se dozvíte, na co myslet při přípravě rodiny na převzetí rodinné firmy či rodinného holdingu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Začneme, jak je již zvykem, příběhem.

Příběh se týká Andrey. S Andreou jsem mluvil před pár lety stejně jako před pár měsíci. To, jak popisovala příběh, kterým si prochází ona a její blízcí, vypadalo velmi podobně. Už pár let řeší velmi nepříjemné věci. Proč?

Protože její drahý manžel odešel z tohoto světa, náhle. Ukázalo se až po jeho odchodu, že nebyl vybrán správný nástupce. Že to, co společně s manželkou, ale hlavně on – to připouštím, budovali jako rodinné bohatství, je teď odkázáno na boj právníků. A na velmi porušené rodinné vztahy. Rodinný holding nemá téměř kdo řídit anebo se k tomu necítí být kompetentní.

To jsou určitě nepříjemnosti, které si nikdo z nás, budovatelů rodinného bohatství a správců, nepřejeme. Ani pro sebe, ani pro své blízké, pro další generace.

 

Vladimír Fichtner

To je téma, které je samozřejmě velmi citlivé. Když člověk něco buduje, byl by rád, aby to bylo zachované. My jsme měli asi to štěstí, že jsme nástupce do firmy našli v lidech, kteří už ve firmě pracovali. Ale ne v rodině.

Díky tomu ale nemáme pocit, že firma zmizí. Protože ji převzali mladší, šikovnější lidé s další energií. Nám to trošku pomohlo soustředit se víc na rodinu, povídání s ní a na nástupnictví s majetkem, řekněme. Na nástupnictví s majetkem se občas zapomíná.

Hodně se řeší nástupnictví ve firmách. Hodně konzultantů se na to specializuje. Ale přitlačit děti do toho, co chci já, aby dělaly, není úplně dobrá cesta pro budování rodinných vztahů a rodinného bohatství.

Někdy to skončí tak, že to člověk řeší sám. Pořád sám, myslí si, že je nesmrtelný. Myslí si, že bude mít pořád plno energie. A ono se bohužel jednoho dne ukáže, že neměl pravdu.

Když se bavíme o nástupnictví, Pepo, ty se setkáváš se spoustou lidí, šlechtických rodin, úspěšných podnikatelů. Za jak dlouho se dá takový nástupce vůbec připravit? Kdy se musí začít? Co jsi viděl kolem sebe nebo co je ta tvoje vlastní zkušenost?

Občas někdo přijde, a včera jsme se o tom bavili s naší koučkou Erikou u jednoho klienta, která to také potvrdila, že do tří měsíců by to chtěl mít vyřešené.

Doteď jsem to všechno řídil, řešil, rozhodoval a už mě to nějak přešlo, teď jsem nemocný, prostě mě to nebaví. Pojďte se domluvit, jak to bude.

Je to vůbec možné, za 3 měsíce nebo 6 měsíců?

 

Josef Podlipný

Jestli se ptáš na to, zda je možné, že někdo s takovýmto záměrem přijde? Tak ano, je to možné.

 

Vladimír Fichtner

Ale je možné to vyřešit během tří měsíců? Dobře vyřešit, ještě ke všemu?

 

Josef Podlipný

Ne, to není.

Pokud se vám to podaří dobře vyřešit během tří měsíců anebo dokonce dříve – výborně. Trefili jste jackpot. Možná ještě více než jackpot. A teprve třetí, ani ne druhá, ale třetí nastupující generace po vás vám vystaví známku, hodnocení. To totiž nepoznáte u druhé nastupující generace.

 

Vladimír Fichtner

Poznáte, když to nefunguje.

 

Josef Podlipný

Ano, poznáte, když to nefunguje.

 

Vladimír Fichtner

To, co funguje teď, ještě neznamená, že to bude fungovat dlouhodobě.

Ale zpátky k otázce.

Jaká je tvoje zkušenost? Jak dlouho dopředu by člověk měl o nástupnictví přemýšlet? Co jsi viděl kolem sebe a říkáš si – to je dobrý příklad, takhle by to mělo vypadat?

 

Josef Podlipný

Já se k délce nebo předstihu, kdy to začít řešit, dostanu trošičku oklikou. A důvod pro to mám, že poté, co vyřknu číslovku, nechci, aby upadli do deprese většinově všichni současní budovatelé a správci rodinného bohatství.

Je třeba si uvědomit, že tím, jak v ČR, v naší domovské kotlině, došlo k určitému přerušení generační předávky, generační správy, ve většině případech začala vznikat rodinná bohatství v devadesátých letech. Začala vzkvétat v rukách lidí, kterým je teď 55 až 75 let. Pro ně asi nebude úplně skvělou zprávou, když řeknu, že běžný standard z rozvinutých ekonomik, anebo i šlechtických rodin, je, že začínáme nástupce připravovat už od útlého věku. Někde dokonce už ve věku 0 až 15 let.

Podobnou číslovku použiji i pro úspěšné systémové řízení změny nástupnictví, které spotřebuje v průměru od pěti do patnácti let.

To znamená, chci-li tomu věnovat svůj čas, svoji energii a pomoci tomu, aby všechny zúčastněné strany byly OK s budoucím scénářem a mohly se na něm hlavně podílet, tak na to potřebují čas. A ochotu věnovat tomu čas a energii alespoň 5 let, ideálně 15.

 

Vladimír Fichtner

Já bych doplnil, Pepo, kromě časového horizontu 5 až 15 let ještě jednu důležitou věc, kterou jsi zmínil, ale já bych jí chtěl podtrhnout, aby nezapadla.

A to je – mít na to čas. Prostě nesmíte řešit firmu od rána do večera. Já, kdybych nepředal žezlo firmy před dvěma nebo třemi lety, už bych dneska na to nikdy prostor neměl. Protože bych musel řešit dennodenní starosti, které podnikání přináší. Neměl bych vůbec v hlavě kapacitu se tomu věnovat. Čas, čas je zásadní, ale je v kontrastu k budování, k řízení firmy. Jak si ho najdu? To není úplně legrace!

 

Josef Podlipný

Mě teď napadá takový trefný příměr z IT. Nástupnictví je totiž proces. Je to projekt, protože se něco mění.

To znamená, že po úspěšném dokončení procesu nebo projektu, říkejme tomu tak, se do provozního režimu překlápí nový systém. Nová pravidla a osoby v jiných rolích, než jsou nyní.

A tomu, přesně, jak jsi řekl, je potřeba věnovat čas. Stejně tak jako začíná každý projekt definicí cíle a obrazu, jak to má vypadat, když se cíl naplní.

I tady je jednou z hlavních nebo z těch nejbezpečnějších cest to, když si na začátku, než se do projektu pustíte, definujete cíl.

Když společně ideálně celá rodina diskutuje o cílovém stavu „Už to je,“ a když se tam najde i nástupce.

 

A jak to tedy vypadá, když už to je? Jak se v těch rolích všichni cítíme? Já, jako budovatel rodinného bohatství, jak se v té roli cítím? Co dělám?

 

Vladimír Fichtner

Já mám tip pro budovatele. Já se hrozně dobře cítím v roli mentora. Protože už dneska ve firmě nejsem od rána do večera a můžu se věnovat rozvojovým aktivitám, přemýšlení o budoucnosti a jak věci posouvat vpřed.

Najednou, díky tomu, že mám kapacitu, se otevírají úplně nové prostory. Občas přijde někdo a řekne „Vladimíre, mohl bych se s tebou poradit, prosím tě?“ A já říkám „Jo, samozřejmě.“ To mě hrozně baví.

Mnohem příjemnější je, když přijdou děti a řeknou „Hele, tati, co si myslíš o tomhle?“ Místo toho, abych jim něco nutil, což samozřejmě bylo mojí přirozeností dlouhou dobu. Než jsem si uvědomil, že to vlastně dětem nepomáhá. Ani kolegům. Místo toho, abych je nechal vyrůst. Samozřejmě v nějaké fázi budování byznysu to jinak nejde, člověk to prostě musí dělat sám a rozhodovat rychle.

Protože když se bude dvacet lidí bavit o tom, co se bude dít, tak to bude jako EU a nikam to nedojde.

Ale od určitého okamžiku, pokud chceme, aby ostatní lidé rostli, aby další generace stály za něco, jim musíme dát prostor. Já jsem zjistil, že dání prostoru dává zase prostor i mně. Dělat si věci, které mě baví víc, než odpovídat na maily a řešit starosti. Najednou dělám, co chci a baví mě to.

Zároveň vidím, jak to baví ty, kterým dávám prostor. Někdy jim to jde lépe, někdy hůř. Když si ale vzpomenu na to, co jsem před dvaceti nebo třiceti lety dělal za nesmysly, bylo to asi ještě horší než to, co vidím dneska. Vlastně to není žádný problém, protože to pomáhá nástupcům najít si svou cestu.

 

Josef Podlipný

Ty jsi teď krásně zakončil tu oblast mentorství. Pomáhá jim to najít si svou cestu.

Já bych to podtrhl hned několikrát a spojím to se dvěma příběhy.

Jeden je příběhem Martina. Martin už před mnoha lety dostal společně se sestrou možnost od svého otce převzít firmu. Taťka se tam občas objevil, mihnul se v té firmě a říkal „Ještě furt o tom přemýšlíte? Já už bych to měl dávno hotový, rozhodnutý.“

To jsou tzv. nevyžádané rady, to je nevyžádané mentorství.

Pokud se naučíme být mentory v okamžiku, kdy si o radu nebo o naši zkušenost naši parťáci řeknou, protože všem nám většinou jde o totéž, tak je to skvělé. To je jeden příběh.

Druhý podtrhne i to, jak naše zkušenost vznikala a jak jsme v našem DNA nastavení rychle se rozhodovat, abychom mířili k cíli.

Říkal jsem definujeme si nějaký cíl, jaký má být obraz budoucnosti. Když je to pro všechny přijatelný cíl, můžeme my otcové zakladatelé nebo matky zakladatelky rodinného bohatství, nabýt dojmu, že my víme, jak se k němu dostat. My nejlépe víme, jak se k tomu dostat a začne vykukovat diktátor, který bude jako Tito říkat, co přesně se má dělat.

Já si vzpomínám, a to je ten druhý příběh, když jsme v minulosti často jezdívali do Chorvatska, že mě překvapilo, jak na Tita lidé vzpomínají v dobrém.

Přitom byl fakt tvrdým diktátorem. Pod pohořím Biokovo je vytesáno v kameni „Tito.“

Když jsem zjišťoval, proč tomu tak bylo, zjistil jsem, že on nedovolil sejít ze správné cesty. Proč to říkám? Když už máte v rodině shodu na cíli a budoucím obrazu, je pochopitelně přijatelné, když zjistíte, že byste mohli sejít ze správné cesty, na to upozornit.

Ale je dobré s tím pracovat zároveň tak, že na to pouze upozorníme, ne že prosazujeme rychlý návrat na původní cestu, po které jsme podle nás šli správně.

Tomu pomáhá další prvek, který doporučuji dělat pro to, aby se nástupnictví nestalo pro rodinu a rodinné firmy rizikem.

To je rozhodnutí o základu vlastnické struktury. Jak si představujeme, že to do budoucna bude vypadat? Kdo bude v roli akcionáře, kdo v roli beneficienta? Protože to nám snáz umožní pochopit rozdílné pohledy na to, jak se k cíli dostat.

Jinak na nástupnictví bude nahlížet beneficient, který nebude ve firmě v manažerské roli, nebo u nemovitostního majetku ve vlastnické roli.

Jinak na to bude nahlížet někdo, kdo bude říkat „ale já musím každý den ráno vstát, přejet z domu od své vlastní rodiny do lesa a jít se podívat, jestli tam neřádí kůrovec. Co mi chceš mluvit do toho, jak to mám dělat, když ty jsi jenom beneficientem? Jenom příjemcem prospěchu.“ To, že se nám podaří definovat budoucí strukturu a jednotlivé role, nám umožní chápat různé úhly pohledu. Vždycky budou různé.

 

Vladimír Fichtner

Takové posunutí se do budoucna a definování cílů a rolí je, myslím, velmi zásadní. Když se dneska bavím o majetku s některými klienty, a o jejich dětech, tak oni říkají „ještě je na to čas, ještě je k tomu nebudeme brát. Ještě jsou malí, je jim teprve pětačtyřicet.“

Bohužel, občas se potkám s člověkem, kterému je 75 let a dětem 50, a oni se ještě nebavili o nástupnictví.

To je přesně ten okamžik, kdy už je pozdě.

 

Josef Podlipný

Nemusí být nutně pozdě.

 

Vladimír Fichtner

Nemusí být pozdě, pokud budeš mít dalších dvacet let dost energie a chuti. A je pravda, že lidé podnikatelského ducha musí pořád něco vymýšlet, tak ta šance, že jim to vydrží dlouho a nebudou mít čas myslet na nemoci, je vysoká.

To vidíme na úspěšných téměř stoletých – Warrenu Buffettovi a jeho partnerovi Charliemu Mungerovi, tomu je 99. A rozdává interview, je v pohodě. Tak dobře, není pozdě.

Nástupci v padesáti letech už nejsou tak jednoduše „ovlivnitelní“, tak zapojitelní, není to tak jednoduché. Je už tam další generace.

Ty jsi mi to jednou říkal „víš, oni by měli vychovat svoje nástupce, ne se teprve dostávat k nástupnictví.“ V jakém věku dětí se začít o těch věcech bavit?

 

Josef Podlipný

Určitě detailněji i o procesu nástupnictví a o tom, kdo by v tom procesu měl sehrát jakou roli, je dobré se bavit nejlépe od plnoletosti. S někým dokonce možná i dříve, dovedu si to představit. Ty jsi řekl, že v určitém věku jsme díky zkušenostem i díky úspěchům méně tvární, možná méně připraveni na změny a méně ochotní diskutovat.

 

Vladimír Fichtner

Starého psa novým kouskům nenaučíš.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Ale i starého psa lze novým kouskům naučit, pokud bude vědět, co mu to přinese. Když se potkáme s někým, kdo pomáhá zpátky do rodiny pejskovi, který zažil špatného pána, který mu ubližoval, tak ho učí poslouchat určité povely anebo chovat se správně díky tomu, že mu dává odpověď na to, proč to má dělat. Dává mu nějakou motivaci. Odmění ho za to, že se začne chovat jinak.

Tou určitou odměnou i nám, starým psům, když to tak můžu říct teď u stolu, může být právě to, že vymyslíme společně s rodinou nějaký systém. Na systému dosáhneme shody a pak se v tom systému/ procesu pohybujeme tak, jak jsme si společně vydefinovali. Dokonce máme i dopředu nastavená pravidla, jak řešit určité situace. Jak se vypořádat s určitými typy konfliktů, které logicky na cestě nastávat budou.

 

Vladimír Fichtner

Dobře, v nástupnictví je dobré mít jasný cíl, vizi.

 

Josef Podlipný

Vědět, jak vypadá ta budoucnost.

 

Vladimír Fichtner

Role.

 

Josef Podlipný

Ano, role. Postupy, principy a pravidla.

 

Vladimír Fichtner

Občas slyším od někoho, kdo nás poslouchá, ať řekneme nějaké další příklady, ještě trošku detailnější.

 

Řeknu cíl, který vidím a který se dá naplnit: o majetku se baví rodina společně, sedíme kolem stolu a říkáme si, co se děje a co se bude dít.

Vzpomínám si na jednu rodinu. Táta, 35leté jedno dítě, 40leté druhé dítě. Jeho dva synové. Máma je v kuchyni a občas přinese něco dobrého.

Je krásné vidět, jak se za naší přítomnosti rodina baví o majetku. Každý už má svoji část majetku, kterou řeší, ale vlastně se baví i o tom společném, o tom, co zdědí.

Je to nenásilné, je příjemné vidět, že to je přirozené. Došli tam postupně, viděli cíl. Já jsem jim říkal před deseti lety, že tak by to mohlo vypadat.

Tenkrát dětem bylo 30 a 25 let. Dostaly první milion, pak tři, dobře se o ně staraly. My jsme jim pomáhali v určitých věcech, oni se začali bavit společně o něčem.

Nebyl jen cíl, ale byly i kroky, které se postupně budovaly. Role, které si každý uvědomoval. Každý ve své roli máte svůj podíl a starejte se o své, ale vaše role je také se v rodině bavit společně. Přitom si vytvářeli pravidla, jak se chovat, co řešit, co je důležité. To bylo hrozně zajímavé.

 

Josef Podlipný

Ty jsi teď naznačil další důležitý prvek. On se prolíná všemi našimi tématy, o kterých diskutujeme. Je to čas. Je třeba definovat základní časovou osu, nějaké milníky. Kde kontrolujeme, jestli se nám to daří. Jestli se opravdu k budoucímu obrazu blížíme.

S tím souvisejí dvě pravidla.

1) Pokud se nám opravdu jedná o nástupnictví, ať už je to nástupník z rodiny anebo mimo ni. Měly by být definovány základní parametry pro výběr nástupce. A na těch parametrech by měla být všeobecná shoda. Něco jako malý tendr, výběrové řízení.

Když se tyto parametry definují, snáze se pak plní jak budoucím potenciálním nástupcům, tak se i snáze vyhodnocují celé rodině.

2) Mělo by existovat základní postupné předávání pozic, těch rolí.

Ty jsi zmínil požadavek – Vyřešme to za tři měsíce.

To postupné předávání určitě neumožní. Je velké riziko a velká míra pravděpodobnosti, že to selže, protože postupné předávání rolí umožní i těm…

 

Vladimír Fichtner

Umožní být mentor a ne direktor. To je hrozně podstatné. Dát tam prostor, dát čas.

Samozřejmě to je nepřirozené pro nás jako podnikatele, protože my potřebujeme mít všechno zítra nebo pozítří.

Stejně to většinou nedokážeme, stejně tak se věci posunou v čase, ale my jsme s tím smíření.

Ale když tak rychle nejde někdo jiný, tak se nám zdá, že je to hrůza a musíme zasáhnout.

Ale ne, jestliže máme cíl, máme jasné role, máme pravidla, tak to nejpodstatnější, které tomu musíme dát, je klid a čas. Aby to mohlo dopadnout dobře.

 

Josef Podlipný

Cíl, pravidla. Mnohdy pro budovatele rodinného bohatství je zkratka to, že má splněný cíl, pravidla, budoucí obraz. A má dokonce i pod kontrolu právní a daňový rámec.

A tady je dobré připomenout jednu důležitou věc. Každá role, každá pozice v rodině se musí cítit v bezpečí. To znamená, že diskuse o nástupnictví musí být nastavena tak, aby byla chráněna každá část rodinného bohatství. Aby vztahy nebyly diskusí o nástupnictví jakkoliv porušeny.

Hodně majitelů se soustředí na to, že to mají v mašličkách, posvěceno notářem, právníkem. A daňař jim řekne, že vybrali správné řešení, které nebude daňovou zátěží pro ně ani pro nastupující generace.

V podstatě se tím ujistí, že to řeší správně. A tím, jak se ujistí, že to řeší správně tam nastoupí jako direktiva – pojďme to už řešit! Zapomenou na to, že je potřeba diskutovat v rodině. Poznat různé pohledy ostatních účastníků diskuse. Nabídnout všem stejný pocit, že jsou jejich práva a jejich požadavky chráněny, že se cítí v bezpečí. To se běžně neděje.

Vážení posluchači, dnes jsme se věnovali hodně nástupnictví. Tématu, které se týká rodinných firem.

Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy příště na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

 

Život je příliš krátký na špatná rozhodnutí ohledně lidí, se kterými spolupracujete.

Jak předem poznat, komu věnovat pozornost a komu ne, a vyhnout se tak potenciálnímu průšvihu?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí kritéria, podle kterých se sami rozhodují při výběru profesionálů.

V tomto díle se mimo jiné dozvíte jednoduchý způsob, jak odlišit arogantní všeumělce od těch, kteří to s vámi myslí vážně.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Určitě je dobré začít příběhem.

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná vysokou školu a pana profesora Jandoše. Učil technické zabezpečení automatizovaných systémů řízení, které jsem kdysi dávno vystudoval. Pan profesor byl známý tím, že chtěl po žácích, aby mu věci na zkoušce vysvětlovali. Ne aby mu vyprávěli jeho skripta. Kdo to nebyl schopen udělat srozumitelně, toho vyhodil. Říkal „vysvětli mi to jako mladšímu bráchovi.“

Jedna z prvních věcí, kterou já potřebuji od spolupracujících partnerů je, aby se mnou mluvili srozumitelně. Říkám jim „povězte mi to jako mladšímu bráchovi, mě nezajímají složitosti.“

Zažil jsem prezentaci privátní banky pro moje klienty. Když skončila, jeden z klientů říkal

„Tak já jsem vám, pane řediteli, rozuměl „Dobrý den“ a „Děkuji za pozornost“. Všechno ostatní mezi vůbec nevím, o čem jste tu těch 20 minut mluvil.“

Protože to byla samá hatmatilka, samá cizí slovíčka, naprosto nesrozumitelné.

První věc, kterou já chci je srozumitelnost. Řekněte mi to jako mladšímu bráchovi, nedělejte z toho příliš velkou vědu.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, jen krátce doplním, že s tím souvisí potřeba naslouchat.

 

Vladimír Fichtner

Naslouchání, to je skvělá věc. Já jsem si to poprvé uvědomil někdy hodně, hodně dlouho zpátky. Pětadvacet let zpátky, možná. Dělal jsem už portfolio manažera, a najednou jsem zjistil, že nemám žádného poradce na osobní finance. Neměl jsem ani stavební spoření, ani pojistku, přestože už jsem měl malé děcko. Přitom žádné úspory a tak dále, v té době.

Tak jsem si říkal, že asi budu potřebovat nějakého poradce. Poprosil jsem kamaráda, aby mi někoho doporučil, protože on znal všechny možné bankéře a poradce v Praze.

Doporučil dva nejlepší. Já jsem se setkal s jedním, ale nevěděl jsem, co si o tom myslet, nesedělo mi to. Setkal jsem se s druhým a zase mi to nějak nesedělo.

Potom jsem se náhodou potkal se třetím. Po chvilce mi řekl „Já nevím, ale zjistím vám to.“ Ten člověk poslouchal, co potřebuji. Byl to poradce, ne prodejce. Ti předtím věděli všechno na světě. Když jsem poznamenal „hm, to asi ne,“ tak hned vytáhli něco jiného.

Kdyby jim to nebylo hloupé, možná mi prodali ovčí rouno nebo zlaté hrnce.

Pochopil jsem, že potřebuji člověka, který není nejchytřejší na světě. Respektive, nehraje si na to, že ví všechno na světě. Ale řekne „Nevím, ale zjistím, protože slyším, co potřebujete.“

Proto je naslouchání a reakce na něj je nesmírně důležitá.

U mě hrálo roli i to, že ten člověk neblafuje a prostě neříká, že ví všechno. Protože ani já nevím všechno, a nestydím se za to.

To vyjadřuje určitou vnitřní sílu člověka, říct „nevím, v pohodě, ale zjistím.“ Potom jsem někde zjistil, že snad už Baťa tuhle větu používal. Nebo podobnou verzi, a učil své zaměstnance takto reagovat také.

 

Josef Podlipný

A velmi pravděpodobně před Baťou ještě někdo další.

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že v tom ještě mám jeden rozměr. A to, že nepotřebuji člověka, který říká to, co já chci slyšet.

Ale je naopak ochoten mít svůj názor, i proti mně. Někdy, když se člověk setká s rentiérem nebo nějaký profesionální dodavatel se setká s rentiérem, je tam až příliš velká servilita. Taková snaha zalíbit se.

A občas, když se s někým potkám já, je na druhé straně také snaha zalíbit se za každou cenu. Vlastně mi „nešlápnout na kuří oko“. Neříkat nic nepopulárního, co by se mi nemuselo líbit.

Ne, já oceňuji, když mi někdo říká něco, co se mi nemusí líbit. Ale musí pro to mít dobré argumenty. Já jsem ochoten o tom přemýšlet, nepotřebuji, aby někdo přemýšlel za mě. Ale jsem rád, když ten člověk odpracuje tu černou práci. Když řekne toto je trabl nebo zadání, protože mě dobře poslouchal, a tady jsou výhody, nevýhody. A tady je moje doporučení.

Mně je jasné, že doporučení není vždy černobílé, je potřeba vážit pro i proti. Ale nemám rád, když mi někdo řekne, vyberte si. Co s tím mám dělat? Tak to jsem si ho nemusel volat, aby mi pomohl, když mi řekne vyberte si.

To mi buď musí předat svoji celoživotní zkušenost, abych si mohl vybrat. Nebo proč mi říká vyberte si?

No, protože nemá sílu to rozhodnout nebo doporučit sám jednoznačně? Nebo si nevěří, aby to doporučil? Pro mě to je známka nejistoty, která se mi nelíbí. Respektive je to známka prodejního přístupu místo poradenského přístupu.

Když se bavíme o profesionálním dodavateli služeb, jde obvykle o poradce v této oblasti. Ale kdyby mi to řekl někdo na stavbě – vyberte si. Co s tím mám dělat, když to nedělám od rána do večera?

Jednoznačné, jasně formulované doporučení, srozumitelně a stručně přednesené – to já oceňuji.

 

Josef Podlipný

Má manželka, Janička, k tomu „vyberte si“ obvykle přidává příběh: ať si budu vybírat ze tří nebo ze sedmi svetrů, pokud bude venku 40 stupňů, nevyberu si.

Pojďme zpátky. Klient řekl, co potřebuje. A ty správně říkáš, že jen naplnění očekávání nemusí být správnou cestou. Proto je nesmírně cenné, když se poradce ptá, a to oceňuji já, proč je to pro mě důležité.

Nicméně je určitě ještě spousta dalších kritérií, která ti umožňují najít si správného parťáka. Třeba nejen pro tebe, ale i pro budoucí generace. Jaké další kritérium tě napadá?

 

Vladimír Fichtner

Mě napadá kritérium lež, která toho člověka odstřihne a už s ním nechci nikdy nic mít.

To se tak občas stává, když je člověk v obchodním rejstříku, tak volají.

Někdy nabízí akcie… Krejčí mi volal teď.

Ti lidé začnou ve stylu „já jsem na vás dostal kontakt od..“ a řeknou firmu, kde já nikoho neznám. Nebo minulý týden to byl maník s akciemi, který říkal „jak jsme se minule domlouvali.“ Nedomlouvali, protože vím, že se s nikým nedomlouvám tímto způsobem, aby mi zavolal. Zkoušel to, vymýšlel si. Prostě lhal.

 

Lžeš, nechci s tebou nic mít, vůbec nic. Uložím si tě do telefonu pod jménem Šmejd. Mám Šmejd UK, šmejd akcie, šmejd nevím co.

Prostě nechci s tebou nic mít.

 

Josef Podlipný

Kolik takových šmejdů v telefonu máš, Vláďo?

 

Vladimír Fichtner

Asi pět nebo šest.

 

Josef Podlipný

Tak to ještě jde.

Vladimír Fichtner

Já je většinou odpinknu, a oni už nevolají. Ale když to někdo zkouší opakovaně, tak si ho uložím a ať volá.

I když nejlepší strategií, když by na to člověk měl čas a chuť, je to, co mívá maminka mojí ženy. Je jí 77 let. Když jí někdo takto volá, ona si s nimi povídá. Dvacet minut, třicet minut. A pak řekne „Jo, fotovoltaiku? To já už mám, to mi dcera zařídila.“

 

Vysloveně jí baví si povídat. Je to inteligentní ženská, která ví, že člověk na druhé straně to na ní jenom zkouší. A ona se nenechá, ale vezme mu to nejcennější, co on má. A to je čas.

To já většinou neudělám, ale když se mi to někdy povede, tak si třeba čtvrt hodiny popovídám a baví mě na konec říct „víte, já mám na to firmu. To jste si mě asi moc neprogooglil. Já to nepotřebuju.“

Pak už mám klid, ale málokdy to takto udělám.

 

Když mi někdo lže na začátku nebo kdykoliv v průběhu nějakého vztahu, mě už ten člověk nezajímá, to se nedá vrátit. Může říct nevím, ale zjistím. Jasně! Ale něco si vymýšlet, to poznám dřív nebo později, a to je konec.

 

Josef Podlipný

Mám kamarádku, která má běhání jako svoji životní lásku, kromě svého partnera. Když jí někdo volá, tak se ptá, jestli nebude vadit, že u toho bude hlasitě dýchat. Ať klidně popíše, co nabízí – přesně jak říkáš. Protože běhá ráda, tak běhá dlouho, a na konci říká „Tak vám děkuji, ale už mi nevolejte.“

Opravdu nevolají, protože nikdo nechce trávit třičtvrtě hodiny, hodinu povídáním s někým, kdo mu do toho jenom hlasitě dýchá. A pak mu řekne, ať mu už nevolá.

Nicméně, určitě posluchače potěšilo, že jsi nasdílel, jak poznáš šmejdy a jak si je ukládáš do telefonu. Jak poznáš ty pravé partnery?

 

Vladimír Fichtner

Nehrají si na to, že jsou nejchytřejší na světě. A jsou ochotni odpracovat, co je potřeba a co potřebuji já.

Neúčtují mi za každé otevření dveří tři tisíce. Za to, že vůbec něco řeknu.

Občas člověk potká někoho, kdo něco pomáhá řešit a přijde něco nového, nová myšlenka. Já vždycky říkám „jestli mi budete chtít účtovat něco navíc, tak mi to řekněte dopředu. Já to zvážím a řeknu jo, tak jo, tak klidně se vydejte i tímhle směrem. Dejte mi nějaký rozptyl, kolik to může stát. A pak jsem ochoten to akceptovat.“

Ale nemám rád, když mi přijde faktura, která je třikrát větší, než jsme se původně domluvili. Aniž bych o tom věděl dopředu. A aniž bych úplně chápal proč. Někdy to chápu, samozřejmě. Ale nelíbí se mi to. Jsem rád, když je vztah transparentní a jasný. Když máme jasně domluvené podmínky. Když se tam něco může změnit, budu raději, když mi ten člověk zavolá.

S tím nemám problém, když mi řekne „já nevím, kolik to bude, možná 10 až 20 hodin. Tady je moje sazba.“ Okej, fajn. Ale když mi to přijde na faktuře dvakrát větší, to nemám rád.

 

Josef Podlipný

Když jsme u peněz, co stojí péče nějakého poradce, dodám ještě jeden rozměr. Já na poradcích oceňuji i to, že jdou do určité míry rizika, že se nedohodneme. Že se nepotkáme. A chtějí věnovat čas i své zkušenosti tomu, že se potkáme, že si povídáme, zjišťujeme, jestli jsme vzájemně kompatibilní. Zároveň zjišťujeme, jestli zkušenost i případná řešení, která by mi poradce mohl nabídnout, je pro mě vhodnou zkušeností a vhodným řešením.

 

Vladimír Fichtner

To, že věnuje čas mně, stejně jako já ho věnuji jemu. To, že za to nic neúčtuje nebo řekne „garance vrácení ceny nebo nic mi neplatíte, dokud se vám to nebude líbit.“ Vždy je nejtěžší začátek, samozřejmě. Nevíme, jestli si budeme sedět, jestli nám to bude vyhovovat.

Ne vždy je úplně jasné, co má být výstupem. Ale když mi někdo řekne „když se vám to nebude líbit, můžete mi to vrátit.“

To je super. Věnuji tomu svůj čas, to není málo. Ale on tomu také věnuje svůj čas. Takže jsme v tom společně. To je velmi sympatický přístup.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na Miloše. Miloš je kamarád, se kterým se opravdu mnoho let potkávám k různým tématům. Je to spíš takové přátelské popovídání si.

Když jsme se potkali úplně poprvé, protože jsme se seznámili na základě reference, Miloš říkal „oceňuji, že jste si na mě udělal čas. A kolik mě to bude stát?“

Já jsem říkal „Nic. Já do toho jdu s investicí mého času.“

Milošovi se to líbilo, říkal, že to je dobré!

Já jsem mu říkal „Miloši, stejně tak vy byste mně mohl říct, že mně budete účtovat svůj čas.“

A on říkal, že to se mu líbí ještě víc.

Od té doby jsou z nás opravdu letití přátelé.

Nicméně pojďme k dalšímu kritériu, které je fakt důležité mít na paměti.

Řekli jsme si o naslouchání.

Mluvili jsme o penězích.

Mluvili jsme o čase, o komunikaci, o otázkách proč.

Je ještě něco na co nesmíme zapomenout?

 

Vladimír Fichtner

Výkonnostní složka odměny. Ta mně vyhovuje, někdy to jde a někdy nejde. Když se něco povede, tak si ten člověk zaslouží třeba větší peníze. Vím, že musí něco odpracovat, ale když má výsledek, který je dobře měřitelný, tak mě baví, když ten člověk je ochoten do toho jít s tou měřitelnou složkou odměny. Ne vždy to jde, samozřejmě. Ale když to tak je, něco takového existuje.

 

Josef Podlipný

To znamená, máme stejnou motivaci, aby to dopadlo dobře.

 

Vladimír Fichtner

Přesně. Proto to my máme také ve firmě. Velká část naší odměny je success fee z toho, když se nám podaří udělat zisky pro klienty. Po odečtení nákladů na ten jejich zisk vynaložených.

Pamatuji si, jak jsem se potkal s jedním švýcarským bankéřem. On mi prezentoval nový produkt, který v sobě měl tři procenta pro banku, každý rok. Které si oni stáhnou. Výsledky byly nejisté. Já jsem říkal „potřebuji, aby tam nebyla tři procenta natvrdo, že si budete účtovat každý rok. Ať se bude vést jakkoliv. Ale aby to bylo podobně, jako to máme my s klienty. Aby tam byla velká složka toho úspěchu.

Když se to povede, tak si klidně vezměte tři procenta. Když se to nepovede, tak si vezměte 0,3 nebo 0,5 nebo jedno procento. Ale ne 3.“

Ten bankéř měl takový splín a říkal „Vladimíre, my bychom se ale neuživili.“

Divil jsem se „Tak vy jste reprezentant nejlepší banky na světě, všechny ty řeči, to není pravda? Dejte ruku do ohně se mnou! Když se chcete starat o ty peníze. Nebo když mi chcete dát nějaký produkt.“ Success fee tam, kde je možné, dává smysl a je dobře strukturované – to mě baví.

 

Josef Podlipný

Rozumím.

 

Vladimír Fichtner

Ty máš určitě také kritéria, která jsem třeba já nezmínil a která jsou důležitá.

 

Josef Podlipný

Jedno z těch kriticky důležitých kritérií je mít to na papíře. Mít možnost se k něčemu vrátit. Protože to, co si povíme, může v naší paměti uvíznout více nebo méně.

Nicméně to, co je na papíře, je něco, k čemu si můžeme dělat do budoucna poznámky. K čemu se můžeme vrátit. Takže to je důležité až v čase budoucím. Ne teď a můžeme na to navázat další kroky.

Myslím, že to je také ukázka, že to s vámi druhá strana myslí vážně a chce spolupracovat dlouho.

 

Vladimír Fichtner

S tím souvisí ještě jedna věc, Pepo. Chci mít čas si to rozmyslet.

Prostě, dejme to na papír, shrňme to. Udělejme nějaký executive summary, souhrn na pár řádků. Výhody, nevýhody – velmi stručně.

Klidně to rozepiš, jak jsi k tomu došel. To si můžu proskenovat, může mě to zajímat.

Ale chci mít čas si to rozmyslet.

Když volá maník „dneska musíte koupit ty akcie, protože zítra začíná mistrovství světa ve fotbale. A ten Adidas půjde nahoru.“ Tak to nikdo neví, že bude mistrovství světa ve fotbale? Nikde není nic písemného, všechno je na ucho a rozhodněte se teď hned, protože vám uteče mimořádná příležitost. Tak to nemusím.

 

Josef Podlipný

Na to máme zcela stejný názor.

Já jsem dostal nedávno nabídku na odběr plynu. Ta nabídka byla termínová – musel jsem se rozhodnout do nějakého termínu. Nebylo to sice do týdne. A vím, že to patří k marketingovým prodejním praktikám. V mojí hlavě to okamžitě odstartovalo potřebu si to ověřovat.

Někdo mi něco nabízí, co v čase vyprší. Sakra, pokud to se mnou myslí vážně a odběr plynu není na týden ani na rok. To je třeba na desítky nebo možná i stovky let, pokud nezměníme médium.

Tak proč to termínuje? Proč mi naopak srozumitelnou formou nedodá popis toho, proč tu změnu mám udělat? V čem je výhodná pro mě. A v čem je výhodná pro toho dodavatele?

To tam úplně nebylo. A ještě navíc v okamžiku, kdy jsem to začal zkoumat, tak jsem se ani k tomu ceníku, o který byla opřena, ta nabídka, snadno nedostal. Musel jsem ho složitou cestou dohledávat. Takže to, co ty říkáš, je možná jedna z těch sice účinných, ale rentiéry většinou vnímaných jako šmejdská praktika, která nevede k dlouhodobé spolupráci. Natož k výběru toho skvělého parťáka, se kterým budu mít po starostech.

Řekli jsme si mnohá kritéria, pojďme se teď podělit o ta nejdůležitější.

Tři, čtyři, každý za sebe, která si myslíme, že je potřeba mít vždycky na paměti, když si vybíráme vhodného parťáka pro budoucnost.

 

Vladimír Fichtner

„Nevím, ale zjistím“ – je dobrá známka, když to člověk říká.

 

Josef Podlipný

Písemně a s časem na přemýšlení – je pro mě důležité.

 

Vladimír Fichtner

Srozumitelnost, jednoduchost. A relativní stručnost. Někdy je možná více, někdy méně. Hlavně srozumitelnost – jako mladšímu bráchovi.

 

Josef Podlipný

Já miluju lidi, kteří skoro mlčí, jen pokládají otázky. A pak nakonec řeknou „To jsme si hezky popovídali“, protože naslouchali.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Naslouchání je extrémně důležité.

Jasná odměna – ideálně strukturovaná, když to je možné.

Na začátku vztahu garance vrácení peněz.

Nemusím přemýšlet, jestli se mi to bude líbit nebo nebude, prostě jdu do toho. Když se mi to líbit nebude, nebudu platit nic. Nebo mi ten člověk vrátí peníze.

 

Josef Podlipný

S odměnou určitě souvisí shodná motivace – success fee. Když se to povede, budou spokojené obě strany. Když se to nepovede, neměli bychom být spokojení ani na jedné straně.

 

Vladimír Fichtner

To, proč já hledám člověka na druhé straně jako profesionála je, že mi ušetří čas.

To je pro mě to nejdůležitější. Já nečekám, že bude nejchytřejší na světě, že bude vědět úplně všechno. Mně bude stačit, když mi ušetří čas, který já nemám nebo chci věnovat něčemu jinému.

 

Josef Podlipný

Já hledám člověka, který přistupuje k péči s pokorou a respektem a zároveň přináší i určitou míru oponentní názorů tak, aby ukazoval i možné cesty. Ne jediné možné, ale cesty, o kterých chce diskutovat, o kterých dává smysl přemýšlet.

 

Vladimír Fichtner

U cest bych řekl jasné doporučení. Když mám shrnuty plusy, mínusy, výhody a nevýhody, uvítám jedno doporučení.

A proč jsem zvolil jako poradce tuhle cestu?

 

Josef Podlipný

V dnešním díle jsme s vámi sdíleli názory, co je pro nás důležité při výběru partnera.

Pokud vám přijde důležitý tento díl podcastu pro vás nebo pro vaše přátele, budeme rádi, když ho budete sdílet dál.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na slyšenou.

 

Nikdo z nás není nesmrtelný.

Náhlá smrt či nehoda nemusí být jediná nečekaná situace, která zanechá starost o majetek na zbytku rodiny. Člověka dostane mimo hru i kousnutí klíštětem nebo nevydařená banální operace.

Co by se stalo s majetkem, kdyby člověk najednou nebyl?

Vladimír a Josef se v první části soustředili na jednoduché úkony, které můžete udělat, a v této druhé části se soustředí na náročnější témata, které vyžadují delší přípravu a zajistí mezigenerační ochranu majetku.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Máme ještě tři věci, které je potřeba zmínit a které z našeho pohledu fungují, když k něčemu dojde:

závěť, majetková struktura a to nejdůležitější, to si nechám až na konec.

To už jsou ale věci, které jsou složitějšího charakteru.

Když jsme se bavili o správci pozůstalosti a opatrovníkovi, to jsou jednoduché věci.

Akcionářská dohoda už je trošku složitější, ale není to žádná atomová elektrárna. Dá se to také vyřešit docela jednoduše a rychle. I když ne tak rychle jako hodinová návštěva u notáře.

Závěť svým způsobem také není úplně složitá, ale je tam potřeba to, co jsi říkal v jednom z příběhů na začátku dnešního povídání. A to dát dohromady nějakou inventuru.

 

Josef Podlipný

Určitě nejenom inventuru, ale dát dohromady i kvalitní komunikaci. Protože mnoho z rentiérů si myslí, že tím, že správně rozmyslí závěť a uloží ji u svého notáře, tak má vyřešeno.

Ne vždy tomu tak opravdu je. Protože poté, co je závěť otevřena a pozůstalí jsou s obsahem závěti seznámeni, může začít opravdu velmi nepříjemný okamžik pro pozůstalé. Kteří očekávali, že to bude vypadat jinak. Anebo dokonce i pro majetek samotný, pro rodinné bohatství, protože existují způsoby, jak je možné dokonce i závěť zpochybnit nebo dokonce napadnout.

Tím vůbec nechci říct, že je to úkon, který by rentiér neměl udělat. Spíše naopak. Měl by ho dobře promyslet. Měl by, pokud je to jen trošku možné, o něm komunikovat. A určitě, jak říkáš, měl by začít velmi pečlivou revizí rodinného bohatství. Ke kterému my oba dobře víme, nepatří jenom majetek. Peníze, které v rodinném bohatství jsou, nemusí být nutně tou nejdůležitější součástí. Je potřeba myslet na to, že závěť musí nutně zohlednit i to, že třeba někdo jako beneficient potřebuje z toho rodinného majetku víc, protože je dlouhodobě nemocen. Nebo potřebuje méně, protože je to bohém, zvyklý na svůj život a větší část majetku by mu mohla ten život vlastně zkazit. A dokonce ho připravit o radost, kterou díky svému bohémství prožívá. Je potřeba o tom takto přemýšlet.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Inventura materiálních hodnot na jedné straně, na druhé straně inventura toho, kdo by měl něco dostat a pak propojení obou stran mezi sebou. To je vlastně obsah závěti, která je na první pohled také relativně jednoduchým dokumentem. Ale řekl bych, že v pořadí, jak jsme se zatím bavili, ji považuji za tu složitější. Právě pro to přemýšlení, které je potřeba udělat.

Jednou jsem to probíral s kamarádem a říkal jsem, „no, tak teď jsme si o tom popovídali a kdo ví to, co vím teď já?“

A on odpověděl „Asi nikdo, a možná jsem ti neřekl úplně všechno, protože si to ani všechno já nepamatuju.“ Takže to je trošku složitější. Čím víc tomu věnujeme energie, tím je to potom jednodušší. A méně napadnutelné. Ano, protože i závěť může být napadnutelná. To se vztahuje ještě k tomu jednomu bodu, který jsem zatím neřekl. Závěť je tedy další nástroj.

Majetková struktura – co si pod tím představit?

 

Josef Podlipný

Každý si pod tím představí vlastně něco jiného.

Někdo je motivován k tvorbě majetkové struktury tím, že hledá optimální způsob vlastnictví a správy majetku kvůli daním. Říká si „OK – nejsem nesmrtelný. Někdy v budoucnu bude majetek spravovat někdo z rodiny, buď jako celek nebo jeho dílčí části.“ Pokud je ještě navíc rodina tzv. rozstřelena po celém světě, některé děti bydlí v Evropě, některé bydlí v zámoří nebo třeba v Austrálii, je o to důležitější řešit, jak v té dané zemi se přistupuje k dani dědické nebo k dani z benefitů z toho majetku, z výnosů.

Takže jeden takový úhel pohledu na strukturu je vyřešit daně.

Druhý pohled, který mě napadá a který jsme zvažovali i my s Janičkou v určitém okamžiku – a velmi intenzivně jsme o něm diskutovali v rodině – je vytvořit něco, co je spojeno s odkazem. V podstatě nějaké místo, kde se rodina má chuť scházet, ať je kdekoliv na světě. Ví, že to je vždycky bezpečný rodinný přístav, dům třeba. A je jedno, jestli to je ten, ve kterém se narodily děti nebo jejich rodiče.

 

Vladimír Fichtner

Jakou má dům spojitost s majetkovou strukturou?

 

Josef Podlipný

Pak je potřeba tento dům, pokud by to měl být právě ten bezpečný přístav, který překoná mnoho generací, dát do struktury, která bude mít správu a bude nedělitelná.

 

Vladimír Fichtner

Dobře, tedy majetková struktura. Ty jsi zmínil v jeden okamžik, že je to něco, co potkáváme u lidí, se kterými se bavíme. Oni říkají, že to už řešili, to mají namyšlené. Na první pohled to vypadá hrozně jednoduše. Protože postavit tu strukturu, je záležitost u zkušených právníků na pár týdnů, řekněme. I s nějakým rozmýšlením. Technicky to může být i rychlejší.

Ale skutečný fór struktury je zase v komunikaci s rodinou. Zase v tom, že to není vnucení vůle mně, otce zakladatele, všem ostatním. Ale většina struktur na západě je považována těmi následujícími generacemi za nepříjemnost, za něco, co nefunguje. 80 až 90 procent lidí to komentuje jako něco, co jim udělali rodiče nebo prarodiče „za trest.“

 

Josef Podlipný

Říkají naschvál.

 

Vladimír Fichtner

Naschvál, ano, to je to správné slovo.

To je jenom spojeno s tím, že ta struktura byla vytvořená z jednoho úhlu pohledu. Často bez nich. Když jsme s Radkou začali uvažovat o strukturách, protože to také byla první věc, která nás napadla, když jsme prodávali firmu. Tak co s tím? Uděláme nějakou strukturu? Právníci a daňaři nám navrhli nějaké řešení, jak by to mohlo vypadat – holding, rodinný fond a já nevím co dalšího. My jsme vlastně postupně až časem pochopili, že nám tam nevyhovuje jedna věc. A to, že to nemá v sobě lidskost. Že tam není rodina, je to technické řešení. A proto jsme se do toho nevrhli. Naopak jsme začali pracovat na rodině. O tom si budeme povídat za chvíli, že to je vlastně to nejpodstatnější.

K majetkovým strukturám se určitě  ještě dostaneme v nějakých dalších relacích. Ale myslím, že jako shrnutí by to mohlo stačit, co myslíš, Pepo?

 

Josef Podlipný

Já k tomu jen dodám krátce. Vzpomeňme na setkání s Honzou, kde jsme se ho ptali „A když jste, Honzo, popsal rodině řešení majetkové struktury, jak na to reagovala rodina?“ Vzpomínáš si, co nám Honza tehdy odpověděl, jak na to reagovali členové rodiny?

 

Vladimír Fichtner

„No, když myslíš, tati.“

 

Josef Podlipný

Ano. To je bohužel obvyklá odpověď členů rodiny, protože přistupují k otci nebo matce zakladatelům jako k respektovaným osobám s určitou mírou pokory.

Oni přece něco vytvořili. Tím pádem jejich děti jim „do toho teď nemají, co kecat.“ Bohužel ale toto je právě past, do které se může velmi snadno správce rodinného bohatství chytit ve chvíli, kdy nenaslouchá rodině. Když ji nepřizve k hledání optimálního řešení.

 

Vladimír Fichtner

Abychom nezapomněli na dnešní téma – jak vlastně struktura souvisí s nečekanou událostí?

 

Josef Podlipný

Zdánlivě souvisí přímo, ale i nepřímo.

Přímá souvislost je v tom, že nabízí řešení pro případ, že ten, kdo teď strukturu vůbec nepotřebuje, protože celé rodinné bohatství spravuje sám nebo společně s dalšími členy rodiny, náhle nebude. Anebo nebude schopen správy. Struktura v podstatě řeší určitou formu následovnictví.

Nepřímá souvislost spočívá v tom, že pro okamžik, kdy se chopí správcovství budoucí generace, které ne vždy budou chtít být v roli exekutivy – těch přímo řídících osob – potřebují mít vytvořené i jakési kontrolní nástroje. Nástroje, které umožní systém nějak pospravovat anebo upravit potřebám budoucích generací.

 

Protože nikdo přece nevíme, jak rychle se bude větvit generační strom. S jakými potřebami jednotlivé větve anebo plody na větvích budou pohlížet na rodinné bohatství. Co si o tom myslíš ty, Vladimíre?

 

Vladimír Fichtner

Majetková struktura může určitě pomoci překonat věci, o kterých jsi mluvil. Zastupovat akcionáře, kteří by jinak zdědili podíly třeba po mně ve firmě. A najednou by místo jednoho akcionáře byli tři, nebo čtyři. Najednou se struktura může postavit mezi dědice a firmu, a tu firmu zastupovat jednotným hlasem. Přesně takto to má spousta rodin na západ od nás, a je to osvědčená záležitost.

Především proto může struktura hrát dobrou roli v tom, že se nebude tříštit některá část majetku. Že nájemní dům, který mám, kde je 15 bytových jednotek, nebude mít najednou čtyři vlastníky. A po další generaci třeba 15 vlastníků, a pak už je to sdružení vlastníků. To známe z toho filmu, jak to dopadá.

Tak to funguje – čím více vlastníků, tím více je roztříštěná pozornost na to, aby se správa dělala efektivně. A to může být nepříjemné.

Strukturu proto vnímám především z pohledu zachování celistvosti. U toho typu majetku, kde to zachování celistvosti je důležité.

 

Josef Podlipný

Určitě ano, jen doplním, že struktura také umožňuje zachovat princip přenosu odpovědnosti. Odpovědnosti ke správě, a trošku upozadit vlastnictví.

Odpovědnost je klíčová pro to, aby rodinné bohatství přinášelo užitek i mnoha dalším generacím.

 

Vladimír Fichtner

Pořád tam roste komplexnost, od hodinové návštěvy notáře po nějaké přemýšlení. Majetková struktura je něco, co může také pomoci řešit některé věci do budoucna v našich rodinách.

Ale to už je nejen na měsíce, možná na roky rozmýšlení. Ty k tomu něco chceš dodat, Pepo?

 

Josef Podlipný

Často slýchám od rentiérů, byli jsme u několika takovýchto setkáních s rentiéry i spolu, že majetkovou strukturou to přemýšlení rentiéra začíná.

Je to pochopitelné, protože i my dáváme tvorbě majetkové struktury velkou důležitost. Zároveň jsi teď zmínil, že je to o diskusích a přípravách, které trvají možná mnoho let a že tím rentiéři začínají.

Nicméně, je majetková struktura něco, co vyřeší trable rodiny pro případ neočekávané události, když nebude mít ta předchozí řešení?

 

Vladimír Fichtner

Může v tom pomoci. Majetková struktura je způsob číslo 5.

Nejpodstatnější je ale způsob číslo 6. To je příprava rodiny a komunikace v rodině.

To je to, co je dlouhodobé. To je to, co je na roky určitě. Teď jsme se bavili s jedním člověkem, se kterým pracujeme, on říkal „s dospělými dětmi to budu řešit, ten majetek, který už dneska je významný, tak až tak za rok, až dostanou peníze za prodej další firmy.“

Já mu ale říkal „Honzo, ale to nejde. Je potřeba ty věci řešit dopředu. To prostě nemůžete ty děcka přece postavit před hotovou věc, najednou tady máte peníze, tady máte majetek.“

Z mého pohledu je potřeba dávat dohromady pohled na svět jako rodina. Co chceme s majetkem dokázat? Jak se o něj chceme starat? Zapojovat děti do starání, aby to nebylo, jako když úspěšný sportovec najednou vydělává stamiliony v mladém věku a neví, co s tím.

Spousta úspěšných sportovců, a speciálně ve Státech, zbankrotuje, protože na takovou situaci nejsou vůbec připraveni. Na to je potřeba dát velký pozor.

 

Je to proces, který je pro mě nesmírně obohacující, my jsme ho zahájili už před několika lety s rodinou. Je úplně nový, protože samozřejmě nikdo v tom nemá zkušenost tady v ČR. Nebo není ta zkušenost moc dlouhodobá. Ale musím říct, že je nesmírně příjemné vidět, jak děti získávají svoji sílu, své sebevědomí, svoje sebeuvědomění v tomhle procesu. A mít šanci být u toho je pro mě hrozně příjemné. Není to jednoduché, to neříkám, že to je jednoduché.

Proto si myslím, že to je proces na roky. A pořád máme, a doufám, že budeme mít pořád, o čem se bavit a co sdílet. Z pohledu důležitosti tohle já osobně považuji za to nejpodstatnější.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Vidím to úplně stejně. Mohu k tomu jen dodat dvě věci.

To nejtěžší na komunikaci v rodině je poslouchat. Nás přece vždycky napadnou ta správná řešení a rádi bychom je představili ostatním. Nicméně tím se můžeme připravit o spoustu ještě lepších řešení, které budou napadat ostatní členy rodiny. A to by byla velká škoda o tohle přijít.

A druhá s tím související věc, která mě zaujala jako myšlenka známého světového kouče dalších generací, byla: chcete-li dát svým dětem jen peníze, dejte jim raději drogy. Asi jim méně zkazíte život.

Já bych k tomu dodal – chcete-li pomoci dětem, svým partnerkám, partnerům a budoucím generacím dobře spravovat rodinná bohatství, komunikujte s nimi. Hledejte s nimi ta správná řešení.

Nebuďte na to sami. My jsme vám, vážení posluchači, nabídli 6 řešení, které vám pomohou připravit se na neočekávané události.

Vláďo, poprosím Tě, jestli bys je krátce shrnul.

 

Vladimír Fichtner

Mluvili jsme o jmenování správce pozůstalosti.

Jmenování opatrovníka.

O akcionářských dohodách nebo dohodách společníků.

O závěti.

Zmínili jsme majetkové struktury.

A to nejpodstatnější je rodina a komunikace s ní. Příprava na to, aby se stali správnými správci.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dnes to bylo o řešeních, která vám pomohou připravit vás samotné, vaše rodiny a rodinná bohatství pro případ neočekávaných událostí.

Opět někdy příště se s vámi budu těšit na slyšenou. Pro dnešek se loučím. Mé jméno je Josef Podlipný.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

Nikdo z nás není nesmrtelný.

Náhlá smrt či nehoda nemusí být jediná nečekaná situace, která zanechá starost o majetek na zbytku rodiny. Člověka dostane mimo hru i kousnutí klíštětem nebo nevydařená banální operace.

Co by se stalo s majetkem, kdyby člověk najednou nebyl?

Vladimír a Josef v této první části sdílí 3 velmi jednoduché a přitom extrémně důležité nástroje, které pomohou zabezpečit majetek a rodinu proti nečekané situaci.

Ve druhé části se pak soustředí na náročnější témata, která vyžadují delší přípravu a zajistí mezigenerační ochranu majetku.

 

 

Druhou část podcastu najdete zde

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, pojďme se rovnou podívat na to, jaké nečekané události máme na mysli? Co se může stát?

 

Vladimír Fichtner

Něco, co nečekáme.

Samozřejmě to trošku zlehčuji, ale je to opravdu věc, se kterou nikdo z nás nepočítá, že bude večer v černé kronice.

Ale občas to tak bývá. Jsou to události týkající se zdravotního stavu, neschopnosti fungovat až po to, že prostě nebudeme.

 

Josef Podlipný

Nejlépe si naši posluchači i my dva představíme takové události na nějakém konkrétním příběhu.

Vláďo, máš nějaký konkrétní příběh, který se bohužel týká právě té nečekané události?

 

Vladimír Fichtner

S těmi příběhy se potkáváme průběžně.

Teď v létě zemřel můj spolužák z gymplu, se kterým jsem seděl. Náhle, ze dne na den. Bylo mu 54 let.

Před pár lety se nám stalo, že klient, kterému bylo 46 let, měl autonehodu a také bohužel zemřel.

Nebo jsem zažil situaci, kdy jednoho našeho klienta kouslo klíště a byl tři měsíce úplně mimo provoz. Naštěstí to dopadlo dobře, bez jakýchkoliv následků. Ale nefungoval a nevypadalo to úplně dobře.

 

Spoustu z nás ovlivnilo, když před dvěma/ třemi lety zemřel Petr Kellner na Aljašce. Já jsem ho zažil/znal docela dlouho a musím říct, že mě to osobně velmi zasáhlo.

Jde o tyto události, asi je potkáváme všichni. I to patří k životu.

Spíš jde o to, co s tím… Respektive, jak nám přitom je nebo co se může dít v tu chvíli.

 

Ty se potkáváš se spoustou lidí a rodin, a určitě jsi také někdy byl poblíž takové události. Můžeš sám říct, jak to na ty lidi působilo. Na ty, kteří byli v pohodě, přežili, byli zdraví a jejich blízký buď odešel anebo měl závažné problémy. Jak to v takovou chvíli funguje? To si nikdy nechceme moc připouštět, že jo? O tom se normálně nebavíme na rodinné radě.

 

Josef Podlipný

Je těžké, když teď připomeneme třeba některému z vás posluchačů právě to, co jste před mnoha lety nebo dokonce i desítkami let prožívali. Proto se budeme s Vladimírem snažit pár příběhů, které se mi teď vybavily, spíše spojit rovnou s řešením.

Buď řešením, které opravdu rentiéři již měli vymyšlené, anebo které by bývalo pomohlo.

První takový příběh, který mě napadá, se týká mého opravdu velmi dobrého kamaráda. V tomto případě mám svolení říct jeho pravé jméno. Je to Martin. Martin šel na skoro banální operaci. A ta banální operace byla bohužel v následujících několika měsících, konkrétně to byly skoro čtyři měsíce, spojena s několika nutnými reoperacemi. Po celou dobu, a dokonce v první části období těch čtyř měsíců, neměl v podstatě šanci komunikovat s rodinou.

Když by byl býval Martin tehdy neměl řešení, které by umožnilo dále řídit jeho holdingovou společnost, když by jeho manželka, Katka, neměla šanci vyznat se v rodinném majetku a oslovit lidi klíčové pro to, aby některé úkony udělaly za Martina, protože k tomu měly plnou moc, tak by se Martin probouzel do jiného světa.

Možná by se probudil do světa, kde jeho firma, velmi úspěšná firma, už úspěšnou není. Anebo do světa, kdy jeho velmi spokojená rodina je vystresovaná, byť šťastná, že se probudil. Vystresovaná proto, že si neporadila se situací, kdy Martin neměl šanci rodině pomáhat tak, jako byli v minulosti zvyklí.

Ten úkon, který Martin udělal ještě před operací, byl ale vlastně prostý. V podstatě si sedl s rodinou a udělal určitou rekapitulaci toho, kde, co a jak funguje a kde jsou uloženy klíčové informace.

Není to nic světoborného. Zdravý selský rozum ho vedl k tomuto opatření. Zároveň ještě před tím, než šel na operaci, a znovu jen připomínám, byla to vcelku banální operace, uzavřel akcionářské dohody, které zajistily rodinu. Protože jeho manželka nechtěla nikdy ten jejich holding řídit, a rovnou to Martinovi opakovaně v minulosti říkala.

Máme tady příběh Martina a jeho rodiny. Ten příběh dopadl dobře, ale nemusel.

Vláďo, napadá tě nějaký příběh, který právě proto, že ta opatření rentiér neudělal včas, dopadl špatně?

 

Vladimír Fichtner

Určitě. Těch příběhů jsem zažil několik, ale nechci ani jeden otvírat, protože jsou doteď velmi bolestivé a emocionálně náročné.

Ale asi si to každý dokážeme představit. Když odejdeme ze dne na den a nemáme věci nachystané, připravené, ležíme v nemocnici neschopni komunikovat, tak své pozůstalé nebo ty, kteří kolem nás jsou, necháváme ve stavu, který přináší nejenom emocionální bolest z toho, co se nám stalo. Ale starosti, které by rodina mít nemusela. Starosti, kterým se dá někdy jednodušším, někdy složitějším způsobem zabránit. Anebo je minimalizovat.

Většina lidí, se kterými já si povídám a potkávám, nechce, aby jejich blízcí procházeli něčím zbytečně složitým. Nepotkal jsem takového člověka, který by si říkal „jen ať si to užijou.“ Nikdy.

Ale ne vždy tomu odpovídá řešení. Protože si samozřejmě všichni myslíme, že zítra tady budeme. Že zítra budeme v pořádku. To je přirozené, protože kdybychom si to nemysleli, asi by se nedalo úplně jednoduše chodit po světě.

Vždy, když vidím takovou situaci nebo když se dostanu k takové situaci, je to pro mě jenom připomínka – měl bys na tom pracovat, měl bys pro to něco udělat.

Proto jsme s mojí ženou Radkou už před pěti, šesti lety jmenovali správce pozůstalosti.

 

Josef Podlipný

Tady tě jenom krátce zastavím. Nám tady ve studiu je jasné, co znamená správce pozůstalosti, ale posluchačům to úplně jasné nemusí být.

Co to je správce pozůstalosti a co řeší? Jakou případnou bolest rodiny nebo správců rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je to jedna z těch jednoduchých věcí, které se dají zařídit během půlhodinky, hodinky u notáře. Řeší to správu majetku zemřelého mezi okamžikem úmrtí a okamžikem vypořádání dědictví.

Správce pozůstalosti se totiž stává správcem veškerých záležitostí zemřelého právě okamžikem úmrtí. Je to věc, která se musí pořešit u notáře. Potřebujete k ní jen jméno a asi rodné číslo nebo datum narození člověka, který se stává správcem pozůstalosti. A potřebujete se s tím člověkem o tom pobavit.

 

Nemusíte mu to nutně říct, ale doporučuju to, protože on to může také odmítnout. Myslím, že se snad dá i jmenovat pořadí, když by jeden odmítl, kdo by byl druhý.

Ale najednou je někdo, kdo vás zastupuje jako fyzickou osobu v okamžiku, kdy potřebujete jako akcionář jednat za svoji firmu, můžete svolat valnou hromadu a řešit třeba prodej firmy nebo jeho dotáhnutí, nebo nemovitost nebo cokoliv. Včetně maličkostí, které jsou k zasmání.

Pamatuju si, jak jsem byl na poště a tam nějaká paní řešila rozhlasové nebo televizní poplatky. Manžel zemřel, bylo to napsané na něj a jí bylo řečeno, že musí počkat, až bude vyřešeno dědictví. Zatím to musí všechno fungovat jako doposud. Stejně tak přihlášený mobil, a ještě tisíce maličkostí, které si ani nedokážeme představit, dokud nám někdo neodejde a nemusíme to řešit.

A jsou složité, zbytečně složité, když není správce pozůstalosti.

 

Musím říct, že tak, jak mě zasáhla smrt Petra Kellnera, tak jsem také zaregistroval pár dnů nebo pár týdnů poté informaci o tom, že jeho žena Renata je správcem pozůstalosti.

A tak jsem si říkal, no mám to dobře.

Je to relativní maličkost z hlediska zařízení, ale mám odškrtnuto a nemusím to dál řešit.

 

Josef Podlipný

Máme tedy za sebou správce pozůstalosti.

Pojďme se podívat na další možná řešení, jak být připraven nebo jak rodinu připravit na nečekané události.

 

Vladimír Fichtner

Já vždycky rád začínám od těch jednoduchých věcí, co můžu udělat rychle, co mě nestojí moc energie. To další, co jsme řešili s Radkou je, že jsme jmenovali opatrovníka. Vyjádřili jsme přání, kdo by měl být opatrovníkem v případě, že nebudeme schopni za sebe jednat. Opatrovník nenastupuje automaticky v případě, že mě kousne klíště a jsem v kómatu anebo jsem opravdu nezpůsobilý právně. Ale o opatrovníkovi musí rozhodnout soud. To je příliš citlivá záležitost. Soud, jako každá instituce, samozřejmě může přihlédnout a často přihlédne k vyjádření přání, že jsem si přál, aby opatrovníkem byl ten a ten člověk.

Kromě toho, že jsme jmenovali správce pozůstalosti, jsme při stejné návštěvě notáře také vyjádřili přání, kdo by měl být naším opatrovníkem. Každý sám za sebe s Radkou. Mohli jsme si odškrtnout i tu situaci, kdy žijeme, ale nejsme schopní za sebe jednat, protože ta je pro rodinu také samozřejmě velmi náročná a těžká.

 

Josef Podlipný

Mě napadá příběh, který se týká mého známého. Jmenuje se Karel. Karel zmínil, že i tvorba závěti, natož určení opatrovníka nebo správce pozůstalosti, které ty zmiňuješ, pro něj byl velmi náročný proces. Protože si uvědomoval, proti čemu se zajišťuje. Zároveň částečně do tohoto dění vtahoval i rodinu nebo její jednotlivé členy. A tehdy mi to řekl úplně, úplně naplno. „Já vlastně určuji, co bude, když já nebudu. Neznamená to, že se loučím s rodinou? Co když mě teď někdo, kdo by měl být mým opatrovníkem, bude chtít do toho stavu uvést? Aby se stal opatrovníkem?“

Napadaly ho různé myšlenky a jediné, co ho z tohoto kolotoče myšlenek, velmi těžkých myšlenek dostalo, byla má otázka, jestli má pojištěný majetek.

On říkal, no jasně, mám.

A proč ho pojišťuješ? – aby se nic nestalo! V ten okamžik měl šanci vybřednout z nějakého velmi pesimistického módu, kde litoval v rámci té naší diskuze, že tato opatření udělal.

 

Vladimír Fichtner

Tohle je zajímavý úhel pohledu, Pepo. Protože to je asi jedna z věcí, která nás odrazuje od toho tyto záležitosti řešit dopředu.

Moje zkušenost je, že je dobré to řešit, dokud má člověk plno síly a energie a nenechávat to moc na pozdě. Protože čím je člověk starší, a to vím z osobní zkušenosti, tím víc si to bere osobně. Tím víc má pocit, že se loučí. Když je někomu pětapadesát, tak to bere jinak, než když je mu pětasedmdesát nebo pětaosmdesát.

 

Josef Podlipný

A je plný síly.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Někdo už nemá šanci to změnit, už je mu dneska pětasedmdesát.

To, co říkáš ty, je myslím, dobrý návod.

Proč mám tu pojistku? No, aby se nic nestalo.

Zkusit to nebrat tolik osobně, což není samozřejmě triviální. Ale čím jsme víc v pohodě, čím máme víc energie a času před sebou, tak k tomu přistoupíme jednodušším způsobem.

Zatím jsme se bavili, nebo tady padlo několik věcí, které mohou pomoct v těžký okamžik.

Správce pozůstalosti byl z mého pohledu ten první.

Opatrovník, ten druhý. Oboje u notáře jednoduše zařízené a stojí to hodinu energie, to je všechno.

Ty jsi zmínil další důležitou věc – akcionářskou dohodu nebo dohodu společníků.

 

Josef Podlipný

Ano, ta se týkala Martina.

 

Vladimír Fichtner

To už je věc, která je trošku složitější. Můžeš říct, co to vlastně znamená? Jenom kdyby náhodou někdo nevěděl, a ještě se s tím termínem nepotkal?

 

Josef Podlipný

Martin měl majoritní podíl, tuším, že dokonce ještě stále má, v holdingu. A spoluakcionáři, spoluzakladatelé toho podnikání dílem získali svůj podíl darem od Martina na začátku, protože se velmi intenzivně podíleli na vzniku toho byznysu. Dílem zásluhou, že tomu byznysu pomohli růst a vzali si na sebe určitou odpovědnost za některé z oblastí. Další odpovědností, kterou si na sebe ti akcionáři vzali, byla právě odpovědnost plynoucí z akcionářské dohody. V podstatě se dopředu určilo, kdyby Martin náhle nebyl, jaké úkony a kdo bude vykonávat po určitou dobu. Než se akcionářský podíl, ať už formou vyřízeného dědictví nebo jakýchkoliv jiných úkonů, dostane do rukou budoucí oprávněné osoby.

 

To byla jedna varianta, kterou řešila akcionářská dohoda. Zároveň tam byly i opční programy, které umožnily některým ze tří spoluakcionářů získat majoritu. Ale bylo to domluveno dopředu.

Znamená to, že neriskovali to, že se náhle ze čtyř akcionářů sejdou zbylí tři a nebudou se umět dohodnout, co udělat se společností, co udělat se svými podíly, se svou odpovědností a působením ve firmě.

Bylo to domluveno dopředu. Všichni s tím byli nejenom srozuměni a seznámeni, ale byli svolní vykonat právě ty další následující úkony. Dokonce to tehdy Martin dotáhl tak daleko, že to byla dohoda, která byla i posvěcena rodinami akcionářů.

 

Vladimír Fichtner

Zase se tady objevuje jedna z důležitých věcí, kterou vnímám v tom, co jsi řekl.

Dopředu, bylo to domluveno dopředu. Když mám energii, nejsem v křeči, můžu ty věci řešit, je potřeba je řešit. Přestože to vypadá, že to vlastně zdržuje. Nezdržuje, protože to dramaticky zvyšuje šanci, že majetek bude zachován. Že vztahy, které mezi společníky a akcionáři i v rodinách jsou, budou dál fungovat.

Když máme čas si věci probrat, máme čas se o nich pohádat v pohodě, což se nám samozřejmě v byznysu jako partnerům stává, že se prostě musíme pohádat, aby z toho vypadlo něco rozumného. Tak z toho vypadne něco, co má kvalitu. Když jsme v křeči, když to musíme uzavřít pod nějakým nátlakem, když jsme nemocní a víme, že ta situace se bude jenom zhoršovat, nemáme prostor. Tam se nikdo z nás nechce dostat, být zahnán do kouta.

Akcionářská dohoda je třetí důležitá věc, naprostý souhlas.

 

Josef Podlipný

Já jsem u akcionářské dohody zmínil příběh, který končil dobře.

Zmíním ještě jeden, který zdánlivě mohl skončit špatně, protože akcionářská dohoda neexistovala.

Jeden velmi známý člověk, úmyslně neřeknu národnost, protože ta událost byla i v médiích zveřejněna, se ztratil při potápění. A slovo ztráta znamená, že o něm nikdo nevěděl, ani rodina, několik měsíců.

Ztratit se na několik měsíců znamená pravděpodobnost, že už ten člověk nežije. I přesto tento příběh končí dobře. Našel se, po několika měsících se náhle znovu objevil.

Měl ztrátu paměti, měl dost zásadní problémy paměť obnovit. I to se nakonec povedlo. Protože si to jeho rodina nepřála, nebyl prohlášen za mrtvého a po celou dobu jeho společníci museli nejenom ctít jeho předchozí přístup k podnikání a k řízení společnosti, ale byli paralyzováni tím, že si říkali, jak by se on rozhodl. A tak se nerozhodli vůbec.

Když se po více jak roce vrátil zpátky mezi své společníky, nenašel společnost, ze které odešel. Ta společnost byla slabá, nebyla schopna převzít konkurenta a musela se naopak proti převzetí od menšího konkurenta bránit.

Když se šel potápět, opak byl pravdou. Právě tento malý konkurent byl jeho společností okusován. A vím, že tehdy se on přímo vyjádřil, že udělal velkou chybu, když se na takovéto nepředvídatelné situace se svými společníky nepřipravil.

Přímo nezmínil akcionářskou dohodu, ale zmínil jako velkou chybu to, že si myslel, že má všechno pod kontrolou.

 

Vladimír Fichtner

Nepřipravil se dopředu.

Máme ještě tři věci, které je potřeba zmínit a které z našeho pohledu fungují, když k něčemu dojde.

Závěť, majetková struktura a to nejdůležitější, to si nechám až na konec.

 

Josef Podlipný

A protože je naše diskuse poněkud delší než jsme čekali, pokračování uslyšíte příští týden.

 

Druhou část podcastu najdete zde