Jak předat dětem majetek, aby ho udržely, spravovaly, i když tady už nebudeme

napsal Josef Podlipný

Rakev nemá kapsy.

Firmy, nemovitosti, pozemky a další aktiva, která jsme vybudovali za života, si sebou na onen svět neodneseme.
Pokud majetek nedáme celý na charitu, zanecháme ho dětem.

* Jak to zařídit, aby pro děti byl majetek přínosem a ne přítěží?
* Je to o dobré majetkové struktuře nebo o něčem jiném?
* A jak předat dětem zkušenosti a přitom je nechat udělat chyby, které udělat potřebují?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí své osobní zkušenosti a zkušenosti šlechtických rodů v epizodě podcastu o nástupnictví v rodinách.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

V dnešním dílu si opět budeme povídat o nástupnictví, ale z jiného úhlu pohledu.

Nedávno jsme se potkali s miliardářem, člověkem, který už přemýšlí i o majetkových strukturách.

V určitém okamžiku, když jsme se bavili o hodnotách, si Honza uvědomil, že mu nejde až tak o majetkovou strukturu. Ale primárně o to, aby si za 30 let dědici vzpomněli na tatínka a byli pyšní na jeho předchozí rozhodnutí. Včetně rozhodnutí, která se týkají nástupnictví k rodinnému bohatství.

Vláďo, cítil jsi stejně, že pro Honzu náhle byla důležitější, více než majetková struktura, diskuse v rodině o nástupnictví, hodnotách a odkazu?

 

Vladimír Fichtner

On přišel prioritně s majetkovou strukturou. Ale když jsme si začali povídat, teprve se objevovaly jiné hodnoty. Vlastně bylo vidět, jak ta struktura ustupuje do pozadí a začíná ve skutečnosti hrát větší roli to, co jsi říkal – aby si za 30 let děti vzpomněly na tatínka. Tedy ten odkaz, řekněme. Mnohem víc hodnotové nastavení majetku než fyzické řešení struktury, kterou má samozřejmě smysl k tomu řešení přiřadit. Ale jako součást řešení, nesmí to být alfa omega.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Honza zmiňoval, že přichází kvůli struktuře, protože chce zamezit problémům s dědictvím. Chce najít i řešení, které umožní optimalizovat případnou budoucí daňovou zátěž. Náhle se naše diskuse stočila více do lidské roviny, která je pro něj kriticky důležitá.

On potom ještě zmínil, že i v současné době přistupuje ke správě rodinného bohatství jako k povinnosti – pečovat jako řádný hospodář. Zároveň cítí velkou odpovědnost vůči okolí.

Nejen vůči rodině, ale i vůči všem, kteří mají v současné době prospěch z rodinného bohatství. S tím je právě spojen ten odkaz.

 

Vladimír Fichtner

Dnes ale mluvíme o nástupnictví, vraťme se k tématu.

Nástupnictví je o tom, aby se i z našich nástupců stali hospodáři a správci zodpovědní za budoucnost. Aby ji vzali za svou a nečekali, že to bude někdo řešit místo nich. V tom já vnímám tu naší náročnou úlohu v nástupnictví. Jakým způsobem předat našim dětem, i když nástupce nemusí být vždy dítě.

Jak předat našim dětem zkušenosti, které máme? A zároveň je ale nechat udělat chyby, které i pro nás byly důležité, když jsme je dělali. Protože když člověk neudělá chybu, tak se to nenaučí. Když to jenom slyší, jde to jen tak kolem a pak přijde nějaká reálná situace, tu chybu udělá.

 

Někdy je docela složité stát opodál a dívat se. Říkat si „Ježkovy zraky, takhle to přece nejde!“ Nechat je, aby chyby udělali, protože na nich jsme i my vyrostli.

Jak najít balanc? Já, ředitel zeměkoule, který vždycky všechno věděl, děti s tím tak počítaly „když teda tati, ty chceš tak OK.“

Jak je najednou vtáhnout do děje, aby se oni stali těmi, kdo věci budou vymýšlet? Účastnit se, kde budou cítit, že jsou v diskusích rovnoprávní.

My jsme do toho šli a založili jsme rodinnou radu. Respektive my jsme začali rodinnou banku, ale rodinná rada je to, co nás dnes asi obohacuje nejvíc.

To je to, že se každý měsíc celá rodina, my dva s Radkou a tři dospělé děti, sejdeme. Tři až pět hodin pod vedením našeho kouče, zdravím Eriku, probíráme věci, na které jinak nemáme čas. Protože sejít se na tři, čtyři, pět hodin v kuse a něco probírat, to jsme ještě nikdy nezažili. A teď to zažíváme každý měsíc. Najednou se jako rodina posouváme z pohledu naší vnitřní komunikace do úplně jiných rovin. Dramaticky. Je to nesmírně obohacující a také emočně zajímavé. Pro nás třeba nástupnictví dneska nejvíc reprezentuje rodinná rada, na které se setkáváme pravidelně. Povídáme si v kontrolovaném prostředí za přítomnosti někoho, kdo hraje vedoucí úlohu.

Už to není tatínek a maminka, kteří by tlačili svoji agendu a byli v popředí. Ale jsme na jedné úrovni. Ten, kdo to vede, je kouč, který říká „Tohle se bude dělat, tohle se nebude dělat. Ale tady už, tatínku, vrať se zpátky, to už není tvoje role.“ Moc zajímavé.

Josef Podlipný

Pokud patříte mezi naše pravidelné posluchače a pokud jste slyšeli některé z dílů, které jsme věnovali rodinnému důvěrníkovi, kouči a tématu nástupnictví, nyní se vám to začne spojovat.

Proto chci říct, že to, co nám v rodině velmi pomohlo bylo to, že jsme pojmenovali nahlas i písemně, že proces nástupnictví je opravdu procesem. Nikoliv událostí, nějakou změnou. Proces se tím pádem týká stejnou měrou všech členů rodiny.

Každý člen rodiny má právo do toho procesu vstoupit a tím pádem má i odpovědnost za jeho výsledek.

 

Komunikace byla proto velmi důležitá z hlediska uvědomění si, že se opravdu jedná o proces, jehož jsou všichni součástí. Když říkám všichni, je také velmi důležité si uvědomit, že i přes to, že nás napadají excelentní řešení postavená na našich dosavadních zkušenostech, tak mít kouče, třetí osobu, nám dává šanci být součástí procesu. Být součástí diskutujících.

 

Vladimír Fichtner

Mně se, Pepo, líbí to pojmenování. Doteď jsem si to ani neuvědomil, ale vnímám to stejně. Je to proces. Není to okamžik. Není to o tom, že nástupcem se člověk má stát v okamžiku, kdy já zemřu. Ale je potřeba se na to připravit.

Pokud přijdu jako nástupce nepřipravený, pokud si jako rodina nebudeme tříbit myšlenky, jak věci vidíme, jak se o ně staráme, proč se o ně staráme. Pokud se nebudeme vystavovat těm praktickým příkladům, nebude to fungovat.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

Naše posluchače v tento okamžik stoprocentně zajímá, proč to nebude fungovat.

Můžeš dát příklad?

 

Vladimír Fichtner

Nástupcem, respektive kvalitním nástupcem, se člověk nerodí. Může se narodit nástupcem, ale nemusí se stát kvalitním nástupcem.

Aby se stal kvalitním nástupcem, aby se stal kvalitním správcem majetku jednoho dne, musí budovat své znalosti a zkušenosti. To je to, proč se mi líbí slovo proces ve tvém vyjádření.

Protože je to postupný tok znalostí, informací, zkušeností, chyb, který nástupce musí dělat, aby se naučil, co a jak.

My jsme nástupnictví začali pro nás nejjednodušším konceptem rodinné banky. Už jsme si o tom také povídali, nechci tím zbytečně zdržovat. Ale každý z rodiny má šanci přijít do rodinné banky a říct „já mám nějaký záměr, něco bych chtěl a potřeboval bych peníze.“ To je součást procesu, podle mě.

 

Josef Podlipný

Určitě, souhlasím.

Mě napadl příběh, který se týká již fungujícího nástupce k části rodinného bohatství. Konkrétně firmy.  Vzpomínám si na to, když se bavil otec se svou dcerou jako nástupkyní. Říkal, že jeho největší problém bylo si uvědomit, že ochrana soukromí, která pro něj byla kriticky důležitá v době, kdy ještě o nástupnictví vůbec nepřemýšlel, pak vzala za své. Prostě si říkal – chráním rodinu, chráním sebe, chráním firmu, chráním zaměstnance – zveřejňoval úplné minimum informací. Až do okamžiku, kdy potřeboval vytvořit podmínky pro svoji dceru, aby jí zaměstnanci, spolu akcionáři, rodina, ale i veřejnost přijali ne jako jeho dceru, ale jako nástupce při správě rodinného bohatství. Jako někoho, kdo ponese jeho odkaz k další generaci a bude ho schopen stejně efektivně předat svým dětem. Nebo někomu třeba i z vnějšku rodiny.

 

Vladimír Fichtner

Myslíš kvalifikovaného nástupce?

 

Josef Podlipný

Ano, kvalifikovaného nástupce.

Říkal, že pro něj bylo strašně těžké najednou vystoupit z pro něj komfortní zóny, kde primárním cílem byla ochrana soukromí rodiny. Do trošku nekomfortní zóny, kde chtěl představit dceru, její schopnosti a vtáhnout ostatní do diskuse.

Umožnit jí dělat chyby, hledat si svoje cesty a být jí určitou měrou mentorem, zároveň koučem a zároveň upozadit svoje ego. Nesnažit se hned prosazovat nějaké řešení, které ho logicky na základě současných zkušeností napadalo.

Nechal to na dceři, pomohl jí v tom. Dnes je pyšným otcem, protože dcera převzala část rodinného bohatství a už teď tvoří odkaz nebo trošku upravuje odkaz rodiny, vlastně svého otce, který je připravena předat dál.

 

Vladimír Fichtner

Už jsme se k tomu občas vyjadřovali. Jedna z velkých chyb, kterou já vnímám na českém, ale i slovenském trhu, je, když se řekne nástupnictví, že se často objeví nástupnictví ve firmě. Jako by to byla jediná forma nástupnictví.

Ale my víme, že to tak není, že ve většině rodin, se kterými pracujeme, vlastně nedochází k tomu, že by děti přebíraly firmy. Občas ano, ale většinou děti chtějí řešit svoje věci, svůj styl nebo si založit svůj byznys.

O nástupnictví my určitě přemýšlíme jako o nástupnictví k majetku, ne k firmě. K širšímu souboru majetku, který máme, nejen k jedné části. To bych řekl, že je jedna důležitá věc.

Jak to vnímáš ty? Firma je nástupnictví, nebo to je jen podmnožina.

 

Josef Podlipný

Je to podmnožina. Nástupnictví je o zachování odkazu v celé šíři. Zachování rodinného bohatství opět v celé šíři znamená se všemi vazbami na jednotlivé členy rodiny. Ale dokonce i na okolí, na filantropické a nadační cíle, které rodina má.

Proto je nesmírně důležité, aby o nástupnictví celá rodina v průběhu života zakladatelů majetku diskutovala. Protože nástupnictví, tak jak jsme si již několikrát řekli, je proces. A jako proces musí trvat určitě delší čas, aby se k němu byli schopni a zároveň ochotni všichni vyjadřovat.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme se podívat pod pokličku toho procesu. Jenom poodkrýt, jak to může fungovat.

Já jsem mluvil o tom, že pro nás jako rodinu je nesmírně zajímavé mít v tom procesu průvodce. Našeho rodinného kouče, který nás tím procesem provází. Na jeho konci by mělo vzniknout něco, čemu se dneska říká v Čechách a na Slovensku, rodinná ústava.

Ale já vlastně ani nepotřebuji, aby něco takového vzniklo. Protože my v průběhu našich setkání, tří až pěti hodinových jednou za měsíc, vlastně dáváme dohromady kdo jsme jako rodina. Co nás definuje? Co vlastně chceme? Nechci úplně říkat velké detaily.

Ale představte si, že jedno z těch prvních setkání bylo o tom, že jsme seděli kolem stolu jako rodina. Erika se nás ptala „Co ty jako syn čekáš od otce? Co ty jako ségra čekáš od bráchy?“

Všichni jsme si tak během hodinky vyměnili naše vzájemná očekávání vůči každému v rodině. To jsme nikdy neudělali.

To bylo najednou „Aha, to je zajímavé.“ Bylo to něco, co nás posunulo jako rodinu o kus dál v tom, že nepředpokládáme, co asi si ten druhý myslí. Najednou to slyšíme. To, o čem Ty taky občas mluvíš, naslouchat, vnímat druhou stranu je hrozně podstatné. A tím, že tam je kouč, který ty myšlenky zapisuje, tím, že je tam jiný lídr skupinky, nejsem to já nebo Radka, najednou to vzájemné poznávání má úplně jinou dynamiku.

V dalších setkáních jsme se bavili o tom, co na kom kdo oceňuje. A co naopak by se mu líbilo, kdyby se změnilo. A proč. Protože mu to z nějakého důvodu nevyhovuje. To jsou věci, které se normálně neprobírají. Když jdete grilovat, povídáte si o všem možném, ale ne o tomhle. Nebo když jedeme na lyže nebo na vodu. My najednou vnímáme, že vytváříme to, co mají šlechtické rody už zakořeněné v sobě.

A to je nějaké základní povědomí o tom, kdo jsme, co chceme, kam jdeme. To mi přijde nesmírně obohacující.

Erika se nás vždycky na konci každého setkání ptá „Chcete se potkat znovu?“ Každý má hlas a rozhodujeme se společně. Zatím všichni říkáme „Jo, chceme se potkat znovu.“

Šlechtické rody už tohle mají v sobě, umí o tom dokonce hezky vyprávět, protože to zažívaly.

Jak ty vnímáš svoje setkání a čím tě obohacují z hlediska nástupnictví? Co si z povídání s lidmi, kteří mají za sebou už staletí, Ty bereš pro vaši rodinu?

 

Josef Podlipný

Skvělá otázka.

V minulosti jsem si toho tolik nevšímal a postupem času mi to přišlo velmi důležité. Proto se o to teď podělím i s vámi.

Oni se generacemi učí tady být jeden pro druhého.

Já to trošičku spojím s něčím, co si většina z nás dokáže představit ve spojení s výchovou dětí nebo vnoučat. To je vcelku jedno.

Když jsme nedávno byli s vnoučkem, tak popisování toho, co vidí, co prožívá, nemůže být samozřejmě stejné, jako když mluvíte s dospělým. Snažíte se mu všechno vysvětlit, všechno ukázat, dát mu dostatek času na to, aby si to osahal, aby se mohl doptat, aby si s tím mohl pohrát. A vlastně i proces nástupnictví, i komunikace v rodině musí tenhle prostor také dát všem jeho členům. Aby si o tom mohl přemýšlet. Aby se nešlo nějakou zkratkou, aby se neprosazoval jeden názor silou, možná i s nesouhlasem jednotlivých členů diskutujících.

Tak je důležité mít zkušeného kouče, zkušeného rodinného důvěrníka. My jsme opakovaně i na příkladu šlechtických rodin zjistili, že i ony využívají buď kouče jako třetí osobu, anebo někoho, kdo není v přímé linii té rodové větve, ale nějakým způsobem s rodinou kooperoval. To, že tam pustí třetí osobu nepovažuji za nebezpečné, naopak ale za velmi přínosné, protože si říkají „My se můžeme něčemu naučit“.

 

Vladimír Fichtner

Ještě se vraťme k jedné myšlence, kterou jsi řekl – být jeden pro druhého.

Co to z pohledu nástupnictví znamená a proč je to relevantní pro tohle povídání?

 

Josef Podlipný

Protože nástupce přebírá určitou odpovědnost za to, že všichni budou spokojeni. Budou ochotni akceptovat rozhodnutí správce, která ovlivní životy všech zúčastněných osob.

Takže on musí přemýšlet nad tím, jak a jakou měrou vtahovat do diskusí beneficienty, členy rodiny, aby výsledná řešení vyhovovala opravdu všem.

Není to o žádné demokracii typu, že se hlasuje, ale je to o sdílení informací a vytvoření prostředí, ve kterém ke sdílení přirozeně dochází nenásilnou formou. Jak jsi zmínil Ty, i otázkou „Chceme o tom diskutovat příště?“

 

Vladimír Fichtner

Já jsem do teď pracoval s konceptem, že nástupci jsou vlastně všichni rovným dílem, třeba děti.

Ale ty mluvíš o tom, že existuje nástupce pro firmu nebo nástupce, který řídí nemovitostní portfolio nebo filantropické aktivity.

Nemusí to být tak, že se všichni podílí na všem. Ale v rámci majetku může mít někdo větší tendenci být šikovnější správce v některé oblasti, a někoho zase baví jiná oblast.

 

Josef Podlipný

Přesně. K té dohodě by v procesu mělo a může docházet přirozeně, protože pokud by všichni chtěli rozhodovat o všem, a u všeho takzvaně svítit, pak se může snadno stát to, že bude bytový dům vlastnit 40 členů rodiny. A všech 40 členů rodiny se bude potřebovat setkat v jeden termín k jednomu malichernému rozhodnutí.

 

Vladimír Fichtner

To známe z toho filmu Vlastníci, že? To úplně nechceme.

 

Josef Podlipný

I pan Konstantin Kinský říká „Nejhorší je spoluvlastnictví“. Dobře si vzpomínám na slova koučky tvé rodiny, Eriky, která říkala „50% spolupodílnictví ve firmě je placebo spravedlnost“.

 

Vladimír Fichtner

To je další zajímavý úhel pohledu v nástupnictví. Ne každý je pro všechno vhodný a je potřeba se na to dívat i z pohledu znalostí a zkušeností toho, co člověka baví. Kde si to nástupnictví najde. Ale zároveň, a to je v tom, co jsi říkal, být jeden pro druhého. Tam funguje sounáležitost s rodinou. Správce vlastně neřeší, že chce být ten nejbohatší na světě. Ale řeší, že spravuje bohatství ve prospěch rodiny a jejího odkazu, jejích dalších dědiců.

 

Josef Podlipný

Ano. Pak se totiž může podařit ten nejdůležitější výsledek, že jednotliví správci jednotlivých segmentů rodinného bohatství nemusí nutně spravovat stejně významné části. Nebo stejně velké části.  Protože pokud k tomu přistoupí jako správci, nikoliv jako vlastníci, není tak důležité, jestli někdo spravuje lesy jako součást rodinného bohatství. Které na rodinném bohatství mají i z hlediska příjmu zásadní podíl. Někdo jiný spravuje třeba uměleckou sbírku. To už není tak zásadní, protože to dělají jeden pro druhého.

 

Vladimír Fichtner

Já musím říct, že rodinné rady, které my míváme, vlastně pomáhají velmi intenzivně nastavovat příjemnou komunikaci. To sdílení, přestože si s Radkou myslíme, že jsme docela jako rodina fungovali. Tak takovou míru sdílení jsme s našimi dětmi nikdy nezažili. Protože jsme se tomu nevěnovali a věnovali jsme se jiným věcem, ani nás to nenapadlo. Otevíráme úplně nové perspektivy, což je nesmírně obohacující i pro nás, kteří už něco máme za sebou.

 

Josef Podlipný

Je důležité zmínit, že tato část je opravdu velmi náročná jak pro zakladatele rodinné bohatství, tak pro členy rodiny. O to důležitější je ji příliš nezjednodušovat. Nejít k finálnímu řešení zkratkou.

Mnoho rentiérů zmiňuje, že je pro ně velmi důležité udělat rodinnou ústavu, nastavit nějaká pravidla. Snadno poznáte, že jsou na křižovatce a mohou se vydat nesprávným směrem, když se zároveň ptají, jestli je to právně vykonavatelný akt. Jestli to je právně závazné.

Tam je vidět, že ještě dostatečně neabsolvovali komunikaci v rodině, že ještě nevěnovali dostatek času procesu, diskusím, a jdou zkratkou k finálnímu řešení. Které chtějí, aby ostatní přijali.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Někdy to, co vidím, je „tady jsme udělali tu ústavu a to je, jak jsem já chtěl. A tím se budou muset všichni řídit.“ Nebo „tady je majetková struktura a já jsem tam nadefinoval, co si přeju a tím to hasne.“

Ale to je přesně cesta, která nevede k rozvoji nástupců do jejich sebevědomí a do toho, aby byli ti opravdu kvalitní nástupci.

Nevíme, co přijde za třicet let. My nevíme, co přijde za padesát let. My nevíme, co bude za sedm generací od teď.

Ale když se nám podaří nástupcům vštěpit nějaká pravidla, principy, komunikaci, tak šance, že majetek udrží, že ho budou dobře spravovat, i když přijdou různé časy, je velmi vysoká. I když u toho nebudeme.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vláďo, dnešní diskusi o nástupnictví tak trochu jinak jsme spojili s příběhem a setkáním s Honzou. Pamatuješ si, s čím Honza z našeho setkání odcházel?

 

Vladimír Fichtner

Ty myslíš to, co řekl po třiceti minutách naší schůzky?

Že nabyl dojmu, že umíme spravovat majetek?

To mě moc potěšilo.

 

Josef Podlipný

I mě.

Závěr schůzky Honza končil s tímto „Kladli jste mi otázky, které mi ještě nikdo nikdy nepoložil. A bylo pro mě nesmírně cenné, že jste se zajímali o ten lidský, osobní pohled na věc.“

My s Vladimírem jsme odcházeli z jednání spokojeni, protože jsme si říkali, že jsme pomohli Honzovi zajistit to, aby se opravdu za třicet let stalo to, že si na něj děti vzpomenou. A řeknou si „Tehdy se taťka rozhodl správně“.

 

Vladimír Fichtner

Jak možná slyšíte, nás s Pepou tyto diskuse o rodinném bohatství nesmírně baví, protože nás obohacují, inspirují, přináší nám nové podněty.

Budeme rádi, když se nás zeptáte na to, co vás zajímá. Budeme rádi, pokud vás zaujalo to, o čem si povídáme, když to sdílíte s někým dalším, protože v této oblasti není inspirace nikdy dost.

Budeme se s vámi těšit zase někdy příště Mezi Rentiéry.

Na shledanou.

 

Josef Podlipný

Na shledanou někdy příště.