Důležité hledisko u svěřenských fondů

napsal Vladimír Fichtner

 

Dnes jsem měl schůzku s jedním člověkem, který má miliardu korun.

A bavili jsme se o tom, že chystá návrh právní struktury. Chce svůj majetek zavřít do nadace, svěřenského fondu nebo investičního holdingu.

Protože to je součástí ochrany bohatství.

Jakmile bude jeho majetek uložen ve fondu, nebude jeho. A když zemře, nebude se z něj platit dědická daň. Což v Čechách ani v tuto chvíli nehrozí. Ale co si budeme povídat, do budoucna nám to asi hrozit bude.

Svěřenské fondy, nadace a investiční holdingy mají spoustu výhod a nevýhod. Ale to není téma tohoto videa.

Svěřenecký fond musí mít lidský rozměr

To, o čem jsme se bavili, je, že těmto strukturám je potřeba dát lidský rozměr.

Bohužel to totiž většinou funguje tak, že po nějaké době většina příjemců peněz z těchto struktur, je považuje za přítěž. Uzavřením majetku do nějakého fondu, nadace nebo holdingu technicky sice vyřešíte, že majetek nebude váš.

Ale to, co nevyřešíte je, jestli s ním ti, pro které je určen, budou umět zacházet.

Často se setkávám s tím, že správcem svěřenského fondu je jmenován někdo z příbuzných. Případně někdo, koho znáte. Ale mám trochu pocit, že velmi často je to jmenování jen formální záležitost.

Něco jako…“Tak tady máme představenstvo, tady jsou tři lidi. Ti podepíšou, co jim řeknu a hotovo.

V případě struktur typu nadace, svěřenský fond apod. to není dobré dělat podobným způsobem.

Správce by měl být mentorem

Z mého pohledu totiž správce svěřenského fondu musí být jakýsi mentor.

Měl by pomáhat beneficientům. Tedy těm, kteří budou jednoho dne peníze dostávat.

Měl by jim pomáhat si peníze užívat, nejen starat se o svěřený majetek. Ale také opravdu předávat informace o tom, jak s těmi penězi zacházet. Jak si je užívat a nenechat se zkazit.

Já proto raději místo správce používám slovo „mentor“. Což si myslím, že je v českém jazyce lepší výraz pro to, co má správce vyjadřovat.

Jako rodiče to asi znáte. Říkat něco vlastním dětem je vždycky trošku složitější, než někomu jinému. Radit vlastní dětem je dokonce velmi náročné.

Někdy bych řekl i nebezpečné. Vzhledem ke vztahům.

A teď si představte, že jeden z vás rodičů je správce svěřenského fondu.

To může fungovat až do té doby, než se máte stát mentorem. Což je samozřejmě pro tuto roli nesmírně důležité. To vám ale málokdo řekne. Málokdo to s vámi probere.

Někdo má pocit, že ve svěřenském fondu je jen tak někdo napsaný, protože stejně o tom rozhoduju já, jako zakladatel.

Ano, je to pravda. Ale jen do určité doby. Dokud žijete. A dokud jste schopen o tom rozhodovat.

Ale co bude, až tady nebudete?

Co bude, až zemřete? Co bude, když zemřete při autonehodě. Co se stane, když přijde nějaké jiné neštěstí?

Pak bude správcem někdo, kdo je „dobrý technik“. Ale neumí vůbec s vašimi dětmi promluvit. Kdo vůbec nechápe lidskost a důležitost lidskosti těchto vztahů. Kdo neumí být mentorem. Je jen dobrým technikem.

Představte si to tak, že za vámi přijde váš syn. A řekne: „Já bych potřeboval půjčit peníze do podnikání.

A svěřenský správce by měl posoudit, zda to je nebo není v souladu se zájmy zakladatele, se zájmy fondu. A nějakým způsobem to se synem probrat.

Třeba tak, že bude chtít více informací.

Nebo mu řekne, že to nejde. Nebo naopak jde, ale za jakých podmínek.

A takové věci je potřeba umět říct, umět probrat.

Říct: „Ano, máte povoleno.“ „Ne, nemáte povoleno.

To je velmi jednoduché. Ale vede to k tomu, že vztah beneficienta, příjemce peněz  fondu, začíná být čím dál tím odtažitější.

Místo toho, aby fond posiloval vztahy mezi zakladatelem, rodiči a dítětem, tak vztahy narušuje. A dobré jméno a dobré vztahy z minulosti začíná zhoršovat.

Jenom proto, že správcem je někdo, kdo je technik. A ne mentor, jak já říkám.

Jak poznáte kdo je technik a kdo je mentor?

Radím, jen když se mě někdo zeptá

Zažili jsme to v životě asi každý. Jsou lidé, se kterými jsme se rádi potkávali. Protože oni nás životem, svými názory a svými nenápadně sdělovanými radami vedli velmi příjemně. A rádi na ně vzpomínáme.

A pak byli lidé, kteří řekli: „Takhle to budeš dělat – tak, tak, tak.“

A nám se to nelíbilo. Protože člověk si na spoustu věcí musí přijít sám. Místo toho, aby mu je někdo poradil.

Můj kamarád, kterému je dneska už skoro devadesát let, vždycky říkal:

„Radím, jenom když se mě někdo na radu zeptá. Nebo když jde o život.“

A já myslím, že v tomto případě jde o život.

A je potřeba k tomu tak i přistupovat při jmenování a vybírání svěřenského správce.

Jde o hodně

Když už máte větší stamiliony korun nebo miliardy, je dobré o věcech přemýšlet dopředu. Trochu systematičtěji.

Nepřistupovat k nim tak jako v byznysu, kdy člověk šel z jednoho do druhého, a se všemi výzvami se dokázal poprat.

V tomto případě už jde o hodně. Jde o vztahy. Mezilidské vztahy. Navíc o vztahy v rodině. A když k tomu nepřistoupíte systematicky, ale metodou pokus omyl, nemusí to vyjít.

A to v rodině ne vždy úplně chceme.