Josef Podlipný

Udržet rodinné bohatství více než tři generace je výzva, kterou zvládne jen málokdo.
Jak to dělají rodiny, kterým se podařilo majetek a hodnoty zachovat i po sto letech?

Expert na rodinné bohatství Dennis T. Jaffe konzultoval 100 rodin, které více než 100 let budují své bohatství. Své poznatky sepsal do knihy Vypůjčeno od vašich vnoučat. (Borrowed from Your Grandchildren: The Evolution of 100-Year Family Enterprises) A v říjnu 2024 se podělil o ty nejdůležitější lekce s klienty Fichtner a. s. a jejich rodinami.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner prošli své poznámky a v této epizodě nasdílí 5 postřehů, které měli největší dopad na účastníky i jejich rodiny.

Chcete, aby i vaše rodina patřila mezi ty, které dokázaly udržet majetek déle než tři generace? Poslechněte si tento díl a zjistěte, jak úspěšné podnikatelské rodiny přistupují k plánování, komunikaci a zapojení mladších generací.

Více najdete v epizodě 86: Inspirace od 100letých podnikatelských rodin s Dennisem T. Jaffe

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám Mezi Rentiéry.

Dnešním tématem je tajemství stoletých rodin a jak zachovat bohatství přes generace. Inspirací pro dnešní díl podcastu nám jsou poznatky z dvoudenního workshopu, který jsme absolvovali společně se zástupci mnoha úspěšných rodin našich klientů i budoucích klientů. Průvodcem nám byl Dennis Jaffe, jeden z nejuznávanějších světových odborníků na dlouhodobou správu rodinného majetku a mezigenerační kontinuitu.

 

Vladimír Fichtner

Dennis je zajímavý muž. 40 let se na univerzitě věnoval tématu rodinného bohatství, vztahům v rodině a podobně. Když odešel do důchodu, vydal se za rodinami, které mají za sebou déle než sto let, a ptal se jich, jak to dokázaly. Jak dokázaly vydržet tak dlouho v takovém dobrém nastavení a jak dokázaly, že se nerozpadl jejich majetek a dál ho budují, stejně jako vztahy. Po celém světě objel 100 stoletých rodin a své závěry sepsal to do knížky, která se jmenuje Borrowed from your Grand Children, česky Vypůjčenou od vašich vnoučat, kde shrnuje spoustu zajímavých věcí.

Josef Podlipný

Přesně tak. Dennis s námi diskutoval o osmi klíčových principech, které jsme vám sdíleli v 86. epizodě podcastu. Odkaz najdete pod tímto dílem. Dnes se budeme věnovat postřehům, které podle nás mají anebo mohou mít největší dopad pro dlouhodobé zachování rodinného bohatství. Naším cílem je inspirovat vás k implementaci principů mezigeneračního řízení majetku. Ukázat vám rozdíly mezi paternalistickým a partnerským modelem řízení a zdůraznit roli hodnot, které vám nabídnou vystavět na stavebním kameni rodinného bohatství něco, co vydrží mnoho generací do budoucna. Slovy Dennise více než tři generace. Protože právě těmto rodinám to vydrželo více než 3 generace. Rostou, nerozpadly se jim vztahy a rostou nejenom z pohledu kvality vztahů, ale i spravované velikosti majetku.

 

Vladimír Fichtner

Jedna ze zajímavých věcí pro mě je, že při přemýšlení u nás v rodině nebo s dalšími klienty, se kterými se o tom bavíme, jsme došli ke stejným věcem přirozeným způsobem. Pro mě asi nejvíc zajímavé bylo od Dennise potvrzení, že jdeme správným směrem. Není to nic nového pod sluncem, co děláme. Už na to přišel někdo před námi. Některé věci jsme věděli, některé ne, ale na spoustu věcí jsme si přišli sami. My s rodinou pracujeme na těchto věcech možná čtvrtým rokem. Přišlo to tak přirozeně, že se jen stačilo dívat kolem sebe. To bych řekl, že může být pro každého inspirace. Stačí jen začít přemýšlet o tom, jak udržet rodinné bohatství, jak udržet vztahy. A když nám na to ještě někdo pomůže dopovědět nebo potvrdit, je to příjemnější. Ale neřekl bych, že to je něco jiného než selský rozum v konečném důsledku.

 

Josef Podlipný

Ano, to můžu jen potvrdit. Vážení, je to něco, na co jste si už přišli nebo na co byste si nějakým svým tempem přijít kdykoliv mohli. Je to hlavně o uvědomění si, o zastavení se a diskutování v rodině. Nebo třeba i s dalšími rodinami. Postřehy, které s vámi s Vláďou budeme sdílet, vám umožní se zastavit, zapřemýšlet si nad tím a možná něco z toho, co už dávno děláte, si uvědomit anebo vylepšit. To, co my úspěšní můžeme vždycky vylepšit, je právě přechod z paternalistického vedení k partnerskému modelu. Protože nic netvoříme vždy jen my sami. Někdy s životním partnerem nebo partnerkou, někdy se svým sourozencem nebo nějakým byznys partnerem. Třeba i se spolužákem, se kterým jsme chodili od základní přes střední až po vysokou školu na jedno místo a vymýšleli spoustu nejenom hloupostí, ale i skvělých věcí. Prostě zakladatelé jsou připraveni se rozhodovat. Jsou dokonce povinni se rozhodovat velmi rychle a tím pádem nám je vlastní, že se rozhodujeme o všem a nedáváme tolik prostoru ostatním.

Právě přechod k partnerskému modelu umožní zapojení všech členů rodiny. O tom jsme diskutovali a workshop nám dal možnost, abychom i jeden druhému nasdíleli velmi zajímavé věci. Třeba: co ti mohu nabídnout jako zástupci mladší generace a co od tebe očekávám?

 

Vladimír Fichtner

Důležité je říct, že workshop nebyl pro jednu generaci, ale byl dvougenerační. Měli jsme tam rodiny a potomky. Asi nejzajímavější částí z obou dnů bylo, když se jedna generace bavila u kulatého stolu o nějakých tématech a druhá generace, ta nastupující, u druhého stolu o nějakých tématech. A pak jsme si vyměňovali své názory. Protože my jsme se samozřejmě všichni shodli u toho jednoho stolu, všichni ti otcové zakladatelé. Pak jsme tam měli ještě naše ženy, které seděly u třetího stolu. A to, že tam byli muži zakladatelé, ženy, často manželky nebo zakladatelky, a pak děti, dodávalo celému workshopu obrovskou dynamiku. Dynamika těch tří kruhů, jak v jejich rámci a potom mezi nimi navzájem, byla fascinující. Nahlížení na stejné skutečnosti z různých úhlů pohledů bylo alespoň pro mě skutečně fascinující.

 

Když jsem říkal, že o některých věcech už jsem pár let něco věděl, nebo jsem si je potvrdil…
(Třeba o konceptu „Len on“ a jak všechno rozhoduju sám. Samozřejmě jsme budovali byznys společně s Radkou, takže všichni ví, že hlava musí mít i krk. Ale i tam si myslím, že jsem rozhodoval často sám)… Tak i v rodině jsem už před třemi čtyřmi lety přišel na to, že je potřeba odejít od stolu jako lídr a pustit tam ostatní, a děti, a dostat se na úroveň člena rodiny. Ne lídra rodiny. Stejně jako ve firmě, kdy je potřeba dostat další lidi do kruhu rozhodování, aby firma mohla růst. Ale v rodině to pro mě byl úplný „Aha moment“. Když to budu řešit do té doby, než mi bude 80 a o všechno se budu starat a všechno budu rozhodovat, tak se děti nikdy nic nenaučí, nikdy neudělají žádnou chybu. A že jsem jich sám udělal v životě hrozně moc. Ale to je to, co mě samozřejmě formovalo. To, že jsem chybu udělal, napravil nebo snažil se napravit průšvihy a minimalizovat následky těch problematických věcí. To je to, kde jsem se učil.

Když nedám dětem prostor, nedám jim šanci, aby se učily, aby budovaly své vlastní zkušenosti, budu pořád fungovat na paternalistickém principu. Já se o všechno postarám, já všechno rozhodnu, já všechno… „Len on“, jak se říká slovensky. Pak rodina nemá perspektivu, nemá šanci, protože jsem včas nepředal žezlo.

 

Josef Podlipný

Přesně tak, Vláďo. Pro nás jen připomenu, že ten první postřeh byl, jak přejít k partnerskému modelu a zapojit všechny členy rodiny, všechny generace a podpořit pocit odpovědnosti a soudržnosti. Z hlediska nástroje, jakým k tomu přistupovat, to může být rodinná rada, kde se schází všichni členové rodiny. Anebo také pracovní skupina, která řeší nějakou konkrétní potřebu, nějaké konkrétní zadání, konkrétní projekt a může mít i svého definovaného lídra. Ten nutně nemusí být z nejstarší generace. Dalším postřehem od zástupců nejenom mladší nastupující generace, ale i od první generace, která rodinné bohatství vytvořila, bylo moc hezké slyšet, jak při předávání majetku pomáhá diskuze. O tom, k jakému účelu majetek slouží, jakými hodnotami rodina žije a jaké hodnoty chce předávat další generaci.

 

Vladimír Fichtner

Pro mě bylo určitě hodně zajímavé uvědomit si další věc. A to, že ve firmách, které budujeme, hodně pracujeme na hodnotách, které firma vyznává. Snažíme se je dávat najevo, máme vize a mise a podobné věci. A ideálně do firmy přijímáme lidi na základě toho, že se chtějí připojit k těm vizím a misím a hodnotám, které více či méně viditelně deklarujeme. Ale v rodinách to vlastně tolik neděláme.

 

Josef Podlipný

No skoro vůbec!

 

Vladimír Fichtner

Kdy firmu budujeme? Dvacet let nebo třicet let a tam už všichni ví, co je ta hodnota. Ne že bychom to v rodinách nedělali, to není úplně pravda, protože svým chováním samozřejmě ukazujeme, jaké hodnoty zastáváme. Ale rodina je širší než jenom já nebo já a Radka. Rodina jsou další tři lidé, aspoň v našem případě naše tři dospělé děti.  Ony by měly mít šanci do těch hodnot a nastavení promluvit. I když si odnáší některé věci z dětství, protože se prostě pohybovaly v té rodině s námi. Je dobře je pustit partnersky ke stolu. To je k prvnímu bodu – paternalistický versus partnerský přístup,. Je důležité začít ty hodnoty probírat společně, abychom si řekli, co nás jako rodinu definuje. Ne co definuje mě a Radku. Protože my to máme za těch pětadvacet let společně docela zvládnuté nebo tak nějak přirozeně, jak jsme to budovali ve svých hlavách.

Ale s dětmi jsme to vlastně tolik neřešili. Předávali jsme jim naše hodnoty nějakým způsobem formálně nebo méně formálně naším vzorem, ale málo jsme trávili na tom, abychom ty hodnoty probrali, prodiskutovali, řešili. Jak to máte vy?

 

Josef Podlipný

Ty jsi správně řekl, Vláďo, že dáváme příklad svým dětem a spoléháme se na to, že ten příklad budou dobře číst. A málo mluvíme s dětmi o hodnotách. Ne jenom tak, abychom diskuzi rozvířili, ale abychom se také dozvěděli, jestli ony to cítí stejně. Jaký na to mají názor? Pokud tohle budeme dělat, což my se v rodině snažíme už více než patnáct let. Se stále vracející intenzitou, takže by někdo mohl říct, že za patnáct let to už máme odpracováno. Už se k tomu nemusíme vracet. Ale my se k tomu vracíme, protože si uvědomujeme, že majetek není jen finančním prostředkem, ale je nástrojem pro dosažení větších cílů. My musíme být jednotní v tom, jaký cíl to je a proč ho chceme dosáhnout. A k tomu nás vedou diskuze o hodnotách. A to mě přivádí k dalšímu postřehu, který určitě nepřekvapí. Protože ho opakujeme v mnoha předchozích dílech podcastu Mezi Rentiéry: transparentní a pravidelná komunikace.

 

Komunikace je základem a věčným nedostatkem, který způsobuje mnohé konflikty a nedorozumění. Protože si mnohdy myslíme, že tohle přece nemusím říkat, to všichni vědí nebo tomu všichni rozumí. A i při setkání s Dennisem jsme zjistili, že komunikace je nesmírně důležitá. Mnohdy mladší generace té starší řekla: „To je právě to, co my potřebujeme. Mluvte s námi“.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím, komunikace je naprosto zásadní věc. Bavíme se o ní opakovaně. Jak důležité je bavit se společně u stolu, ne jeden na jednoho. Protože to přináší zbytečná nedorozumění. Mnohem lepší je probrat všechno společně. Je to samozřejmě složitější na koordinaci. Všichni máme své rodiny. Ale pokud chceme něco dokázat, musíme se tomu věnovat. Pokud jsme chtěli dokázat něco v byznyse, museli jsme se tomu věnovat. Pokud chceme dokázat rodinné bohatství posunout do dalších generací, tak se tomu musíme věnovat. To není nic složitého, jenom si na to najít čas.

 

Josef Podlipný

A protože jsme tomuto tématu už věnovali dostatek prostoru, tak jenom dokončím, že pravidelnými rodinnými radami a každoročním setkáním celé a nejlépe té široké rodiny zajistíme, že komunikace bude opravdu plynout. Nebude násilně implementovanou povinností pro všechny účastníky.

 

Vladimír Fichtner

Dodal bych jednu důležitou věc. Není potřeba se toho obávat a přemýšlet roky, jak to udělám, aby to bylo dobře. Je potřeba prostě říct „Pojďme se sejít příští týden. Máme spolu oběd. Co kdybychom se sešli už v deset, a ne až ve dvanáct?“ Nebo obráceně, po obědě. To je jedno. Je prostě třeba začít se bavit společně.

 

Josef Podlipný

Několikrát podtrhuji. Začít je důležité. Stejně jako začínáme už od útlého věku podporovat naše děti, a to nejenom příkladem a schopností se seberealizovat, ale i vzděláním. Tím pádem se je snažíme přizvat k té stále složitější a sofistikovanější diskuzi. A to je další z postřehů, který se nesl jako dějová linka celým workshopem s Dennisem. Protože se to ukazovalo jako nesmírně důležité. Právě vzdělávat se. Nejen mladší, ale primárně mladší generace, po tom prahne, aby měla tuto podporu.

 

Vladimír Fichtner

Vzdělávat je a zapojovat do věcí. V poslední době si uvědomuju, jak jsem vždycky řešil, jestli dávat dětem kapesné za to, že vynesou koš nebo vyluxují nebo něco podobného. Až po nějaké době mi kdysi dávno došlo, že to nejcennější je, že se učí, co budou s těmi penězi dělat. Ne to, za co je dostali. To je také důležité, ale mnohem důležitější je, jak s nimi naloží. Jestli si je nechají, budou je šetřit, nebo si něco koupí, nebo si to nějak rozdělí. To je zapojování a vzdělávání v praxi. Dneska, když jsou dospělé, tak se můžeme bavit, jestli se budou podílet na nemovitostní portfoliu nebo jak být správný akcionář v naší firmě. Nebo kde si najdou tu roli.
A to není automatické, není to hned. Je potřeba to vytvářet, uvědomit si to. Vzdělávat a zapojovat je do dalších a dalších věcí, aby se něco naučily. Aby přinesly do rodiny něco nového, je nesmírně důležité.

 

Josef Podlipný

Dát jim příležitost třeba spravovat i menší část majetku. Zapojit nastupující generace do rozhodování je tou správnou cestou, podpořit je nám dělá radost. Všichni nestoři došli ke stejnému závěru a říkali jsme nastupující generaci „přijďte si pro radu, dělá nám to radost“.

 

Vladimír Fichtner

Pokud budete chtít.

 

Josef Podlipný

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Ale není to otravování, je to radost.

 

Josef Podlipný

Dalším postřehem bylo to, že je třeba jako rodina společně vytvářet nějaká pravidla a zároveň o nich diskutovat, než je vytvoříme. Protože mnohdy ta pravidla definujeme i majetkovou strukturou. Tu zakladatelé představují rodině a v podstatě jim říkají „Tohle je řešení, které vám přinášíme“. Na workshopu jsme si jasně řekli, že tohle není ta správná cesta.

 

Vladimír Fichtner

To je to nejhorší, co člověk může udělat. Nutit někoho jiného do akceptování svých vlastních názorů a představ o životě, financích a majetku. To je důvod, proč 80 % takovýchto struktur na západ od nás je považováno následníky za trest od předchozí generace. 10 % neví, jestli je to trest nebo benefit, ale jenom 10 % to považuje za benefit. A také jsme se o tom s Dennisem bavili a došli k tomu, že to jsou ti, kteří se podíleli na vytváření té struktury. Struktura byla vytvořena až poté, co to rodina komunikovala v rámci multigenerační diskuze se svými členy. Ne v rámci rozhodnutí otce zakladatele. Já nechci, aby se na mě vzpomínalo jako na někoho, co tu rodinu do něčeho donutil, co jí něco nalinkoval. Aby si všichni říkali „proč to ten táta nebo děda proboha dělal?“ Tak to nechci.

 

Když ale vidím, jak dneska diskutujeme v rodině, čas od času se na rodinných radách zmínka o struktuře přirozeně objeví. Na tohle by byla dobrá ta struktura, že jo? A na tohle by to fungovalo nebo ne? Tak to je úplně něco jiného, než říct: „Tady máte, a berte nebo neberte“. Zkusme si sami představit, jak nám by se líbilo, kdyby přišli naši rodiče a řekli: „Tady to je nalinkovaný a podle toho se jede“. Mně by se to nelíbilo.

 

Josef Podlipný

Velmi pravděpodobně mezi sebou nenajdeme nikoho, kdo by řekl: „To je přesně to, po čem prahnu“. Ale zároveň asi velmi pravděpodobně, ruku na srdce, děláme podobnou chybu, i když ne třeba v takové míře. A proto vám doporučujeme – diskutujte o pravidlech pro správu majetku. Pusťte nastupující generace do rozhodovacích procesů, plánujte nástupnictví, a to vám umožní nejenom vytvořit kvalitní rodinnou ústavu, kterou je pak dobré v čase aktualizovat, ale zároveň možná i vytvořit hned napoprvé rozumnou majetkovou strukturu.

 

Vladimír Fichtner

Já dodávám, stáhněte se trošku do pozadí, nechte ostatní členy rodiny, aby se stali plnoprávným a abyste se všichni podíleli na tom, jak bude vypadat budoucnost vašeho rodinného bohatství.

 

Josef Podlipný

Přátelé, zachování rodinného bohatství není jen otázkou financí, ale především hodnot, komunikace a spolupráce. Chcete-li zachovat rodinné bohatství po více než tři generace, podobně jako se to podařilo rodinám, se kterými hovořil Dennis Jaffe, zaměřte se na komunikaci, hodnoty, vzdělání, pravidla řízení a správy rodinného bohatství, ale třeba i pravidla řízení diskuze členů rodiny. A pak se vám určitě podaří vytvořit i rozumné majetkové struktury. Děkujeme, že jste si poslechli dnešní díl podcastu a máte-li nějaké otázky nebo chcete více informací, budeme rádi, když nás budete kontaktovat. Pokud pro vás tento obsah byl dostatečnou inspirací, budeme stejně rádi, když ho nabídnete někomu ze svých blízkých.

 

Alternativní investice, jako je umění, sběratelské předměty nebo unikátní auta, lákají svou exkluzivitou, ale přinášejí i řadu rizik.

Co je na nich tak přitažlivého a kde se skrývají úskalí?

V této epizodě Josef Podlipný sdílí emoční příběhy investorů, kteří propadli kouzlu alternativních investic – někteří s velkým úspěchem, jiní s hořkým zklamáním.

Společně s Vladimírem Fichtnerem diskutuje i o podvodech, nízké likviditě a omezeném trhu, které činí alternativní investice riskantními.

Tato epizoda vám pomůže pochopit, jak si udržet nadhled, investovat s rozmyslem a zapojit rodinu do diskusí o smyslu a účelu alternativních investic.

Dozvíte se, jak balancovat mezi emocemi a finančními cíli, aby alternativní investice nebyly břemenem, ale obohacením.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dneska si budeme povídat o alternativních investicích.

 

Josef Podlipný

Budeme se věnovat tomuto rostoucímu fenoménu, protože od mnoha úspěšných podnikatelů a správců rozsáhlého majetku slýchám docela často, že je umění, víno a vzácné sběratelské předměty lákají. Láká to i tebe, Vláďo, jako téma dnešního podcastu?

 

Vladimír Fichtner

Jako téma mě to láká. Jako investice určitě ne. Pro mě jako investora alternativní investice moc atraktivní nejsou. Ani spoustu našich klientů vlastně takové věci moc nezajímají. Ale vím, že existují lidé, kteří alternativy ve svých investicích využívají. Ty jich znáš ale mnohem víc, proto spíše řekni ty, co investory na alternativních investicích láká.

 

Josef Podlipný

Pokusím se o to nejen skrz několik příběhů, ale i přes své poznání této oblasti. Myslím si, že lidé povětšinou prahnou po něčem, co je exkluzivní. Mají to jenom oni nebo jenom pár vybraných. Anebo touží mít ve svém portfoliu něco, co jim přináší radost, na co si mohou sáhnout, čím se mohou pochlubit. Ať už to je umělecké dílo, obraz od významného malíře nebo dobrý ročník vína, který má omezenou sérii. A oni vědí, že ve svém vinném sklípku mají všechny lahve od této série. Nicméně příběhy, které s tím spojím, ukazují nejenom pozitivní stránku investice do této třídy alternativních aktiv. Ale také rizika s tím spojená.

 

První příběh se týká Karla. Karel je úspěšný sběratel umění.

Sbírá ho už více než dvě desítky let. Začal s nákupem uměleckých děl od mladých perspektivních umělců. Vzhledem k tomu, že se v té oblasti pohybuje už od malička a do vínku dostal něco málo i od svého dědy a svého otce, vytvořil pečlivě uspořádanou uměleckou sbírku, která narostla ve své hodnotě na několik více násobků. Neumím to říct přesně, protože jsem s ním už pár let nemluvil. Ale když jsem se s ním viděl zhruba před pěti lety, provázel mě svou galerii a na můj pocit tam byla díla, kterým jsem ne vždy rozuměl. Ale vypadalo to opravdu mimořádně krásně, doprovázeno jeho vyprávěním. Kdybych procházel jen galerii, tak by mi to asi nic moc neříkalo. A v tom vidím už první háček.

 

Jeho umělecká sbírka opravdu skrze aukční síně a ocenění doznala velkého růstu hodnoty, ale není pro každého. Kdyby mě Karel neprovázel a nedodával příběhy a podstatu, tak by některé obrazy pro mě byly jako díla některého z našich dětí. A to si myslím, že nejmladší, Verunka, je opravdu velmi talentovaná.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím vášni, o které mluvíš, Pepo. A z tohoto pohledu tomu rozumím. I když pořád platí, že ze svého pohledu to nepovažuji za úplně rozumné investice. Ale chápu, že mít vášeň, která člověka naplňuje a má svoji emoční hodnotu, mu dělá radost a tím ho obohacuje. Tak bych to viděl u prvního příběhu. Ale vím, že máš příběhů hodně. Tak povídej další, mě bude něco dalšího napadat.

 

Josef Podlipný

Druhý příběh je opravdu o ryzích emocích. Týká se Petra. Sběratele, který se specializoval a stále specializuje na investice do vzácných vín. Vytvořil exkluzivní portfolio, které nejenom správně skladoval a pečlivě spravoval, ale ani neupíjel, jak sám říká. A byl odměněn, když pozval světoznámé experty na tuto oblast. Někteří mu nejenom vysekli poklonu, ale řekli mu pro něj i jednu strašně důležitou věc. A to, že tahle lahev je jenom u něj a nikde jinde na světě.

Pro Petra to bylo něco neuvěřitelného. Byl plný emocí a najednou si uvědomil, jak zranitelné to jeho portfolio je. Není to totiž jen o pečlivě správě, o skladování, vlhkosti, teplotě. Ale také o době, kdy část majetku, který má v této své sbírce, pustí do světa. Protože to nebude mít vysokou anebo rostoucí hodnotu nekonečně dlouho. Petr si najednou v okamžiku uvědomil, že sbírka, která mu teď přináší obrovskou radost, asi nevydrží stovky let.

 

Vladimír Fichtner

Krásný příklad emocí. Já jsem se chtěl, Pepo, zeptat, kdy jsi se ty vůbec poprvé potkal s termínem alternativní investice. Pamatuješ si to?

 

Josef Podlipný

Pamatuji. Bylo to zhruba před 17 lety. Tehdy mne oslovila docela významná italská firma, která se věnuje tvorbě sbírek vzácných vín a jejich správě. Už je to opravdu hodně let. Prezentovali se tím, že nemají vlastní sbírky, ale nabízejí exkluzivní kvalitní službu sběratelům. Po celém světě vytvářejí exkluzivní skladové archivy, které mají velmi sofistikovanou správu. Na základě expertních znalostí dávají záruku, že to, co tam uložíš, se nejenom neztratí a nezničí, ale nezkazí, nebo nepoškodí tím, že by se tam něco stalo. Mají třeba několik záložních zdrojů energie a tak dále, nebudu zacházet do podrobnosti.

 

Mě tehdy oslovili, protože se jim líbila jedna lokalita, jeden objekt. Na jednu stranu to byla velmi atraktivní nabídka. Ale na druhou stranu jsem si tehdy říkal, že do toho nepůjdu, protože chtěli do toho objektu investovat nižší řády desítek milionů. Samozřejmě by si to takzvaně „odbydleli“, ale z hlediska charakteru užití by ten objekt absolutně specificky změnil svoji úlohu a byl by určen jen pro tento účel. Bylo by téměř nemožné ho předělat na něco jiného.

To byla první přijímá linka k alternativním investicím tohoto typu. S tím jsem si spojil, že to také něco stojí. To jsem nezapomněl. Proto mluvím o rozpočtu v řádech desítek milionů.

Když do toho budou investovat tolik peněz, tak to nebudou dělat pro krásu očí sběratelů. Oni to budou dělat zištně, řeknou si o ty peníze, které do toho investovali. Říkal jsem si „Aha, pokud někdy budeš chtít přemýšlet tímto směrem alternativních investic, nezapomeň na to, že to něco stojí“.

 

Vladimír Fichtner

Před 17 lety ses poprvé potkal s tím termínem. Kdy jsi je začal využívat? Máš nějaké alternativní investice?

 

Josef Podlipný

Opravdu jenom maličké. Jsou úplným zlomkem v celém majetku, a ani se nepřibližují k hranici maximálně jednoho dvou procent z celkového majetku, jak to mají nejbohatší lidé na světě. Je to opravdu hodně, hodně vzdáleno téhle metě. Spíš to je tak, že jsem k něčemu přišel náhodou. V jednom případě to byl obraz, kterým ručil jeden v čase vzdálený známý a pak mu situace nedovolila tento majetek vyplatit. Nakonec byl rád, že se ho zbavil. Mně se líbil, tak jsem si ho nechal, ale má pro mě jenom hodnotu toho příběhu. Že historicky patří do jeho rodiny a někdy v budoucnu bych ho rád té rodině vrátil. Pak mám nějaké rumy, whisky, myslím si, že i pár lahví vína. Ale není to nic, k čemu bych planul vášní.

Jedna věc, po které toužím, když by mi cvrnkla o nos, je historický kousek závodního vozu.

Líbilo by se mi ale, kdyby to bylo něco, v čem se budu také chtít svézt. Nejen něco, co budu jenom oprašovat. Pak by mi to asi dávalo smysl. Ale uvědomuji si, že to vůbec neberu jako investici, protože to je něco, co mi udělá radost.

 

Vladimír Fichtner

Jak už jsem říkal, je to obohacení, ale ne nutně materiální. I když to i s tím materiálním může být spojeno. Pokud ho nevypiješ.

Ale to může být obohacení aspoň na chvilku.

 

Josef Podlipný

To se nám stalo před pár lety. Když říkáš, pokud to nevypiješ. Měli jsme velmi kvalitní drahocenný starý rum. Já jsem to nevěděl, že je takhle cenný. Na jedné oslavě jsem hostil přátele, a jeden z nich byl znalec. To já jsem ale také netušil. Podle toho, co jsem mu nalil, poznal, co to je. Což jsem vůbec nechápal, že je možné. Říkal: „Kde to máš? Já se jdu aspoň pomazlit, půjčím si tu lahev“.

Ale samozřejmě jsme to vypili.

 

Vladimír Fichtner

Takže jste se obohatili. Z mého pohledu patří alternativy tohoto typu do života. Každý se obohacuje nějakým způsobem, a proč ne třeba tímhle. Když jsem se poprvé potkal s trhem umění a začal jsem se o to zajímat, zjistil jsem, že je relativně malý. Že jeho objem je jenom část toho, co je akcie Apple z hlediska velikosti a likvidity. To platilo kolem let 2006, 2008, když jsem to zjistil poprvé. A platí to i dneska.

To je jedna z věcí, kterou jako investor samozřejmě řeším. Já řeším, abych investoval do něčeho, co je, pokud možno, likvidní. Když se vzdávám likvidity, tak třeba za to, že výnosnost bude dlouhodobě vyšší. Třeba když budu investovat do private equity, kde vím, že se k penězům nedostanu nějakou dobu (5, 10, 15 let), věřím tomu, že mi to přinese o něco větší výnos. Když investuji do běžně veřejně obchodovaných akcí, které mi přinesou osm, deset procent dlouhodobého výnosu, tak vím, že každý den můžu prodat.

 

Vím, že i když jsem korunový miliardář, tak si dneska vzpomenu a zítra mám cash na účtu. A to mě třeba na alternativních investicích ne úplně baví. Že tam likvidita, počet lidí, který se o to zajímá, není tak významná, jak já bych si pro své investice představoval.

 

Už jsme se ale bavili o tom, že alternativy nějakým způsobem obohacují. Já jsem teď zmínil jednu věc, která mě od nich trošku odrazuje. To je ta likvidita, velikost a hloubka toho trhu. Ale vím, že jsi měl i nějaké příběhy, které upozorňovaly na rizika spojená s alternativami.

Jsou totiž emočně velmi zajímavé. Občas se najde nějaký „vykuk“, který řekne, že se bude investovat třeba do whisky. Nedávno jsem četl, že v ČR něco takového proběhlo. Lidé si to koupili, byly to investice v desítkách milionů. Investoři chtěli mít alternativu, a nakonec to nedopadlo dobře, protože člověk, který to prezentoval se ukázal jako úplný podvodník. Ty máš také podobné příběhy, které tě zaujaly?

 

Josef Podlipný

Jeden příběh je velmi podobný tomu s whisky. I když paní Bohdalová, doufám, že se na mě nebude zlobit, že ji přímo jmenuji, neinvestovala do whisky. Investovala do umění, do obrazů. V určitém okamžiku zjistila nejen ona, ale i mnoho sběratelů, že nešlo o originály. Podle mě se to i v budoucnu mnohým z nich stane. My, správci majetku a investoři, ač jsme jakkoliv kovaní v různých oblastech, tak i vzhledem k velikosti trhu, o kterém jsi mluvil, logicky nemůžeme být tak znalí, abychom v daném okamžiku byli se stoprocentní jistotou schopni říct, že to je originál.
Někdy i sbírka s certifikátem nemusí být zárukou toho, že máme opravdu kvalitu. Výnosnost této třídy alternativních investic nepochybně ovlivňuje právě kvalita, vrtkavost, trendy a samozřejmě i ochota kupců ocenit sbírku umění, a to je velké riziko. Můžeme mít radost, ale pak může být vystřídána zklamáním. Nejenom ze zmařené investice, ale i z toho, že nás někdo podvedl. Ať už úmyslně anebo neúmyslně, protože sám vycházel z toho, že prodává originál. Protože ho získal někde, někdy od někoho nebo mnohdy z dědictví.

 

V dalším příběhu nebudu jmenovat, protože to je opravdu citlivá kauza. Také jde o mého dobrého kamaráda, který by se v tom poznal. Doufám, že si tenhle díl ani neposlechne. Jeho příběh sběratele alkoholu dopadl špatně proto, že si v určitém okamžiku uvědomil, že absolutně nemá pod kontrolou náklady. A už vůbec nedohlédne na čas, kdy by mohl realizovat nějaké výnosy. Ze svého sběratelství vystoupil s obrovskou pachutí, s šílenou ztrátou, a ještě navíc s tím, že mu všichni členové rodiny, i jeho vzdálení příbuzní říkali „my jsme ti to říkali“. On na tuto epizodu svého sběratelství vzpomíná moc špatně, ale jeho příběh je dobrým poučením pro nás investory. Protože říká: „Nepouštějte se do něčeho, co nepřinese velmi pravděpodobně ani radost“. On do toho totiž šel investorsky.

Říkal si, že to nakoupí, bude to skladovat možná generace a pak to zpeněží s obrovským ziskem. V čase zjistil, že akorát obrovsky rostou náklady. A ten, kdo mu náklady diktoval, s ním nesmlouval. Bylo to „ber, nebo nech být“.

 

Vladimír Fichtner

Alternativní investice určitě mohou obohacovat každého, kdo jim podlehne a kdo má vášeň. Ty třeba pro auta, někdo jiný pro víno, někdo jiný pro umění. Z investičního pohledu jsou velmi často méně likvidní. Určitě na lidi. Skupina lidí, která se kolem nich pohybuje, je relativně úzká. Pro mě pořád je vášeň hrozně důležitou součástí. Až najdu svou vášeň, třeba se do něčeho pustím, něco začnu sbírat.

Poslední věc – když má člověk vášeň, tak by si stejně měl dávat pozor na to, jaké procento majetku taková investice bude tvořit. Ty už jsi to zmínil. Podle UBS Global Wealth Report investice do umění dosahují jednoho dvou procent hodnoty majetku těch nejbohatších rodin. A to si dokážu představit. Když je to 30, 50 nebo 70 %, má to svá rizika.

V dlouhodobém horizontu tu vášeň třeba nemá kdo zdědit, to se občas stává. Potom to už může dávat mnohem menší smysl. Může se stát, že rodina bude muset investici opustit, když nebude mít nikoho vášnivého. A ztratí tu jednu důležitou věc, obohacování někoho, koho to baví.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Na závěr bych chtěl doplnit a možná zdůraznit, jestliže uvažujete o alternativní investici tohoto typu, ať už se jedná o víno, umění a další, diskutujte to s rodinou. Protože to netvoříte jenom pro sebe. Nemělo by to přinášet radost jenom vám, protože investujete na 15 a více let do budoucna, ne na pár jednotek roků. Za druhé, udělejte pro sebe i pro svou rodinu velmi pečlivý průzkum trhu, protože jenom tak zjistíte víc o své vášni, a o možnosti do této alternativní třídy aktiv investovat. Zároveň zjistíte, kdo je na tu oblast odborníkem a těmito odborníky se obklopte. Protože sami budete velmi pravděpodobně buď zklamání, anebo vtaženi do něčeho, co vám ne vždy může přinášet radost.

 

Jaký je správný přístup ke správě rodinného bohatství?
Pro Constantina Kinského, šlechtice, správce majetku a vizionáře, je odpověď jasná: majetek je odpovědnost, nikoliv výsada.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný se s panem Kinským setkali na jeho rodovém sídle ve Žďáru nad Sázavou. Diskutovali o filozofii správy majetku, která zahrnuje zapojení mladší generace, transparentnost a mezigenerační odpovědnost.

V této epizodě sdílí své poznámky o tom, jak kombinace tradice, inovace a dlouhodobého přemýšlení může pomoci nejen ochránit rodinný majetek, ale také ho smysluplně rozvíjet.

Proč je 50 let relativně krátká doba pro přemýšlení o správě majetku?
Jak mohou děti převzít kontrolu nad rodinným majetkem?
Tradice vs. inovace: co je klíčem k úspěšné správě majetku?

Poslechněte si 101. díl podcastu Mezi Rentiéry a získáte zajímavé podněty od jedné z nejvýznamnějších šlechtických rodin.

Vřele doporučujeme návštěvu zámku ve Ždáru nad Sázavou.

 

 

Textový přepis

Dnes se budeme inspirovat myšlenkami Constantina Kinského. Šlechtice, správce majetku, filantropa a moderního vizionáře, který ve své práci kombinuje tradici a inovace.

My jsme měli tu čest se s ním potkat na jeho zámku, rodovém sídle ve Žďáru nad Sázavou, a několik hodin s ním diskutovat společně s některými našimi klienty. Když jsme měli přestávku, ale i poté, když jsme odjížděli, byli jsme plni inspirace. A dneska si budeme o té inspiraci povídat.

 

Vladimír Fichtner

Je to tak. Já bych řekl, že naše setkání s Constantinem Kinským nezačalo povídáním s ním, ale procházkou s jeho lesním radou po jejich lesích. Tam nám celé odpoledne povídal o tom, jak se o lesy starají, jaký k nim mají přístup.

Jedna z věcí, která z toho úplně jasně vyplývala, a pan Kinský to také řekl o něco později při v našem setkání byla „Víte, pro nás je 50 let krátká doba“.

Já jsem si říkal, že to by měl slyšet každý, kdo chce investovat a kdo se chce starat o rodinné bohatství a o rodinný majetek. Protože ten dlouhodobý přesah je jedna z věcí, která může skutečně dramaticky zvyšovat kvalitu rodinného bohatství.

A říkám schválně kvalitu, ne jenom kvantitu. Protože to není o majetku a materiální části, ale i o vztahové části, která je v rodinném bohatství tak hrozně důležitá.

Pro mě tahle větička, že 50 let je krátká doba, byla jedna z těch nejzajímavějších, které si pamatuji.

Co bylo inspirativní pro tebe? Inspirací tam bylo hodně.

 

Josef Podlipný

Já začnu stejnou inspirací, o které hovoříš i ty.

To je vize správy, ne vlastnictví. Vize, jak spravovat majetek jako zodpovědný správce, ne jako vlastník, kterou uvedl Constantin Kinský.

Cituji: „Majetek nám byl svěřen, abychom jej předali dál, nikoliv využili jen pro vlastní potřebu“.

A k tomu dodal, že po celou dobu od restituce si nevyplatili žádnou dividendu a ani dozorčí rada není placená.

To je pohlazení na duši. Když se bavíte s někým, kdo myslí vážně mezigenerační správu nejen hodnot, kterými rodina žije, ale i majetku, který spravuje.

 

Vladimír Fichtner

My jsme na zámku ve Žďáru nad Sázavou měli třídenní firemní off-site, a doporučuji každému, ať to také zváží, protože to je velmi zajímavé místo. Ale speciálně v okamžiku, kdy tam přijedete, je důležité si uvědomit, v jakém stavu dostali ten majetek někdy po 1989, nevím přesně jestli v roce je 1991 nebo 92, zpátky. Jak ho dostali zničený. A jak zámek dneska vypadá naprosto skvělé.

Jsou tam ještě místa, kde je potřeba ještě popracovat a dělat různé věci.

Ale když se člověk vžije do toho, že dostali vrácený majetek zpátky v restitucích, tak ne všechno bylo v pořádku. Ty jsi tohle, Pepo, asi možná také zažil.

V tomto zámku bylo evidentně spousta věcí v nepořádku a bylo velkým štěstím, jak říkala průvodkyně, která nás provázala, že tam nebyl umístěn žádný prasečák. Ale že tam byly čisté věci typu místní archiv nebo nějaké muzeum a podobně. Takže nebyl tak zničený jako některé další majetky, ale byl ve velkém nepořádku. Když člověk vidí fotky ze začátku devadesátých let, tak si říká „Uf, pustit se do toho je velká výzva“. Pak opravdu musí mít horizont padesáti a více let, aby vůbec měl odvahu se do toho pustit. Tak mi to přijde

 

Josef Podlipný

Constatin Kinský má s naší rodinou opravdu něco společného a stále částečně ten majetek není v takové kondici, kterou bychom si přáli.

Pro mnohé z vás nebude novum, když pochopíte, že majetek není vaším vlastnictvím, ale pouze vám byl svěřen. Změní se vaše perspektiva.

Najednou vnímáte dlouhodobé důsledky svých rozhodnutí, které vás chrání před impulzivními kroky, impulzivními rozhodnutími a směřují vás opravdu ke strategickému přemýšlení o hodnotách, o cílech. A samozřejmě vás směřují i k tomu, abyste vtahovali celou rodinu do diskuzí o správě rodinného bohatství.

Constantinovi se nepochybně daří pracovat na udržitelnosti a odpovědnosti.

Mně se také moc líbilo, jak hovořil o zapojení mladších generací do správy majetku a opět cituji jeho slova:

„Nechte je učit se skrze odpovědnost. Dejte jim příležitost chybovat a zlepšovat se“.

 

Vladimír Fichtner

To je velmi důležitá věc.

My k tomu používáme rodinnou banku, aby každé z našich dětí mělo šanci řešit, co potřebuje.  Třeba založit byznys, když chce. Koupit nemovitost a začít ji opečovávat. Na to by v běžné bance neměli dneska kredit.

Nechat další generaci odpovědnost je skvělá věc! Ono to začíná už u kapesného. Já jsem vždycky žil v tom, že kapesné je o tom, že něco uděláš, a za to něco dostaneš. Třeba. Až později jsem pochopil, že kapesné je především o tom, že děti učí odpovědnosti, co s těmi penězi udělají. Jestli si za to něco koupí, nebo to někomu půjčí za úrok, nebo budou investovat, spořit.

Vystavovat děti odpovědnosti v jakémkoliv věku je jedna z věcí, kterou je dobré dělat. Čím jsou starší, tím větší by odpovědnost měla být, třeba jako v případě rodiny Kinských.

 

Josef Podlipný

My k tomu v rodině dodáváme, že děti by měly vyrůstat s pocitem, že bohatství není výsadou, ale odpovědností.

Constantin Kinský velmi hezky popsal, jak v jejich rodině paralelně pracují na všech dovednostech, kdy dědeček zakládá, otec řídí a děti se učí spravovat.

V jeho případě jsou děti takovým kontrolním orgánem, který dozoruje, jak spravuje Constantin Kinský jejich rodový majetek. Což je jeden z možných modelů. Jistě zajímavý, protože se dozvídá, jak nahlíží mladší generace na správu rodinného bohatství i stran inovativních nápadů. Nejenom skrze tradici, ať už rodovou, anebo tu, která je spojena se správou rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Ano, to bylo zajímavé, jak říkal, že šlechtici vždycky byli start-upisti. To mě nikdy nenapadlo, že často byli těmi prvními, kteří něco zkoušeli a prozkoumávali. A je to tak dodnes. Což bylo také zajímavé slyšet.

 

Josef Podlipný

Stejně zajímavé bylo od Constantin slyšet to, že zámek je vlastně špatné slovo. Říkal: „My nechceme nic zamykat, my se chceme otevřít. Každého s dobrými úmysly přizvat“.

Bylo vidět, že jako rodina sice tradici vnímají jako důležitou, nicméně inovace bez tradic ztrácí smysl. Ale tradice bez inovace nemá šanci uspět v měnící se době.

 

Vladimír Fichtner

Z tohoto úhlu pohledu mě také zaujalo, že minulost je pro něj inspirací a ne nostalgií.

Že to je „Aha, tak co se tam stalo a čím bych se mohl inspirovat?“ A inspirovat se dá z dobrých zkušeností i ze špatných zkušeností. Člověk se může některým věcem vyhnout. Já jsem si uvědomil, jak málo třeba v rodině ještě sdílíme tu cestu budování našeho byznysu a všechny chyby, které jsme na té cestě dělali. Kolikrát to bylo fakt těžké. Aby děti věděly, že můžou to samé. Je normální, že se něco nepovede. Nebo že přijde nějaká krize a člověk takzvaně ryje držkou v zemi. Prostě není to žádná sranda. A každý jsme to někdy zažili.

Ale když má člověk dostatečně dlouhý horizont a ví, co chce dělat a baví ho to, tak všechny nástrahy překoná. Jednou se dožije historie 20 let, 50 let anebo set let, jako v případě rodu Kinských. Proto také ten časový horizont přemýšlení může být úplně jiný.

Bylo zajímavé také to, když nám říkali, že jsme jedni z mála, kteří si vybrali jako aktivitu právě procházku po lese s povídáním o panství. Nabízejí spoustu jiných firemních aktivit.

Ale pro nás je to nesmírná inspirace a každý krok v tom lese a povídání s Honzou, který nás tam provázel, bylo opravdu velkou inspirací, jak přemýšlet o věcech. Nejenom v lesním hospodářství.

 

Josef Podlipný

Slovy Constantina Kinského: „Historie nás učí, kdo jsme. Ale inovace nás posouvají kupředu“.

To dokládá i skvělým počinem, vytvořením muzea, které jsme také navštívili. Tam většinu účastníků procházející skrz muzeum s audiovizuální podporou rozesmálo, když tam dětský hlas říkal: „A chtěli jste být chudí. No, nepovedlo se to“.

Velmi vtipný způsob, jak představit historii, ukázat na historických milnících základy kvalitní dlouhodobé správy, rodinného bohatství, základy morálky a hodnot, které přežívají z generace na generaci.

K tomu bych jen dodal – určitě zachovejte tradici, která má smysl. Ale buďte otevření moderním přístupům.

To Constantin Kinský ukazoval i na přístupu k charitě, nadacím, pomoci komunitě, pomoci druhým.

Opět budu citovat: „Nadace je způsob, jak formalizovat rodinné hodnoty a zajistit, aby majetek sloužil konkrétním účelům“.

 

Vladimír Fichtner

Ten účel je velmi důležitý!

Já jsem si vzpomněl ještě na jednu věc, která padla u toho dlouhodobého (nebo krátkodobého) padesátiletého horizontu.

A to, že kumšt je spojit ekonomiku fungování svěřeného majetku s tou dlouhodobostí. Nemůže do toho člověk sypat od rána do večera, aniž by si to na sebe vydělávalo.

Stačí se rozhlédnout po těch zdech, kolik peněz tam je nebo bylo potřeba investovat. A jak bylo potřeba přemýšlet o tom, co majetek může vydělávat, aby se zase dalo vracet do jeho udržování a postupného zvelebování.

Pro mě tam opravdu asi největší byl ten dlouhodobý přesah a přemýšlení o těchto věcech.

 

Co se týče filantropie nebo věcí, které pomáhají komunitě, bylo dobré slyšet to, co říkal Constantin Kinský a co všichni dobře víme: „Darujte to, co nemáte. Nebo to, čeho máte nejméně“.

Tak jsme se na sebe všichni podívali: „Čas nemáme“.

„Přesně. Darujte čas, pomáhejte někomu budovat jeho byznys. Nebo školte ve školách finanční gramotnost nebo jiné věci, které vyžadují váš čas. Protože peníze máte, to je taky důležité. Ale čas je důležitý.“

 

Josef Podlipný

Ano, Constantin Kinský říkal: „Bohatství získává skutečnou hodnotu tehdy, když slouží nejen rodině, ale i společnosti“.

Já k tomu dodávám – charita není kompenzace toho, že jsme bohatí, musí to fungovat zároveň. Protože jenom tak se to stává udržitelným, dlouhodobě mezigeneračně fungujícím projektem, který může dělat společnost lepší.

 

Zajímavé bylo také ohlédnutí do minulosti, kdy Constantin Kinský, respektive jeho otec získával majetek zpátky. Když říkal, že každých padesát let o ten majetek tak zhruba přijdou. To bylo z hlediska správy určitě nesmírně osvobozující.

Nicméně on to zároveň spojil s organizací majetku, kdy zmínil, že rozdělení majetku do určitých struktur, například nadace, může zajistit kontinuitu a transparentnost. Může to chránit majetek před fragmentací jeho rozdrobením, možná může zabránit i nějakým vnitřním rodinným konfliktům. Ale i přesto je to potřeba dělat s rozmyslem a rozvahou.

Já jsem si doslovně zapsal jeho myšlenky, které se honily kolem toho, že když to napíšete špatně, říkal Constantin, tak můžete budoucí generace potrestat.

Říkal, že to nesmíte řešit jako daňovou optimalizaci, protože v budoucnu může být všechno jinak.

A je potřeba si uvědomit, že například restituce byly vydávány pouze fyzickým osobám jako předchozím majitelům. Takže je potřeba opravdu s velkým rozmyslem a rozvahou přemýšlet o majetkových strukturách. Mnoho úspěšných správců rozsáhlých bohatství jde možná k té majetkové struktuře takzvaně zkratkou. Chtějí to prostě někam zaparkovat. Možná si říkají, že teď už mají na stole nějaký návrh majetkové struktury a zapomínají na ta slova, která pronesl pan Kinský, že to mají dělat s rozmyslem a rozvahou.

 

Vladimír Fichtner

Pro nás jako podnikatele je ale přirozené, že chceme ta řešení samozřejmě rychle, zítra ideálně, co nejoptimálněji z pohledu daní. To je nám přirozené.

Ale když se na majetek, rodinné bohatství, podíváme nejenom z pohledu majetku, ale i z pohledu vztahů, zjistíme, že k tomu nesmírně patří trpělivost a rozvážné přemýšlení. Ne rychlé podnikatelské řešení.

Dneska dělám tohle, teď se to neosvědčí, zítra budu dělat něco jiného.

Jak do toho zatáhnout děti, jako o tom přemýšlet. To všechno zdržuje.

Trpělivost růže přináší, myslím si, že možná tady vzniklo kdysi dávno to rčení.

 

Josef Podlipný

Setkání s lesním radou, kterého jsi zmínil, i s Constantin Kinským a našimi klienty a naším týmem na zámku ve Žďáru nad Sázavou bylo plné inspirací a určitě by vydalo na mnoho dílů tohoto podcastu.

Nicméně na závěr bych s vámi chtěl nasdílet alespoň 4 doporučení, která jsem si z tohoto setkání odnesl.

• Uvědomte si, že majetek je odpovědnost, nikoliv výsada.
• Zapojte mladší generaci a učte ji hodnotám skrze odpovědnost.
• Kombinujte historické tradice s inovativními přístupy ke správě a investicím.
• A zvažte filantropii jako prostředek k vytvoření pozitivního dopadu, který přesahuje rámec rodiny a možná i mnoha generací.

Vláďo, doplnil bys tento výčet tvou inspirací od Constantina Kinského?

 

Vladimír Fichtner

Kdo se stará, musí mít poslední slovo.

Můžeme se v rodině bavit o čemkoliv, ale ten, kdo má věci na starosti, musí mít pravomoc rozhodnout. To si myslím, že je dobrá praktická rada.

A poslední věc – nebát se podporovat riziko „zkoušením nových věcí“.

On říkal, že tady v Čechách to riziko není moc oblíbené.

Je to už od dětství hezky vidět, když dětem stále říkáme: „Neběhej, spadneš. No vidíš, já jsem ti to říkal“.

Všichni jsme to zažili, všichni jsme to dělali, nebo aspoň já teda určitě, i svým dětem.

V tu chvíli jsem si říkal „aha, tak už tady vzniká ta nechuť riskovat. A možná díky tomu máme méně toho podnikatelského podhoubí, když se tak chováme a máme to takto nalajnováno“.

Říkal jsem si, že od teď budu muset něco změnit. U dětí už to nezměním. Ale třeba v jejich podnikání pořád můžu, i někdy jindy.

Moc se těším se na to, jakou další inspiraci ze setkání s Constantinem Kinským při další konferenci nebo při dalším rozhovoru s ním načerpám. Bylo to velmi inspirativní, souhlasím.

 

Josef Podlipný

Přátelé, chcete-li prostor, dávejte prostor.

Dovolte chybovat sami sobě i vaším blízkým.

A pokud to myslíte se správou rodinného bohatství opravdu vážně, budeme rádi, když nás oslovíte a zapojíte se do těchto diskuzí. Protože jsou vždycky plné inspirace.

 

 

Pozvání Mezi Rentiéry přijal Michal Hanus, podnikatel a investor, který v roce 1994 spoluzaložil a následně prodal IT firmu Logos. Stál u zrodu vývojářského studia Geeva, platformy Ušetřeno.cz a mnoha dalších start-upů. Mnozí jej viděli v poslední řadě pořadu České televize Den D. Dnes se svými partnery investuje v rámci venture kapitálového fondu Chenen.

Josef Podlipný, Vladimír Fichtner a jejich host Michal Hanus v této epizodě spojují investování, výchovu dětí i naplněný život.

Michal sdílí své 30leté investiční a podnikatelské zkušenosti. Předává inspiraci, jak ve svých dětech buduje respekt k bohatství, aby z nich nevyrostla „zlatá mládež”. Odhaluje, jak vytvořit balanc mezi nabitým pracovním a rodinným životem.

Co je v investování a budování firem či start-upů důležité? Michal říká, že není nutné hledat dalšího jednorožce.

Poslechněte si příběhy o tom, jak jeho děti investují, obchodují s akciemi a rozumí finančnímu trhu lépe než mnozí dospělí.

Zjistíte, jak naučit děti, aby bohatství chápaly jako odpovědnost, nikoliv jako samozřejmost.

Dozvíte se, proč je důležité najít balanc mezi kariérou, rodinou a volným časem, aby správa majetku nepohltila život.

 

 

Textový přepis

 

Josef Podlipný

Michal Hanus je, vážení posluchači, úspěšný podporovatel rozvíjejících se firem, soustředící se nejen na internetové společnosti české, ale i zahraniční. Ale také ho můžete znát z úspěšného populárně naučného pořadu, Den D.

Michale, co vlastně jste? Jste investor, mentor, správce rodinného bohatství, jak si vás mohou zařadit naši posluchači?

 

Michal Hanus

Je potřeba říct, že každý z nás má za sebou nějakou minulost a nějakým způsobem se vyvíjí. Kdybych měl říct, co jsem byl před 20 lety, nebo před 10, nebo dnes, určitě se to bude velmi lišit.

Na začátku to bylo o tom, že jsem s kolegy ze školy založil několik vyšších desítek firem. Nás to v té době bavilo. Začali jsme v rámci IT, potom jsme investovali do firem – pár jsme jich koupili, pár jsme prodali. Postupem času se nám i podařilo vybudovat jednu z největších, v té době vlastně největší, IT firmu v ČR. A podařilo se nám ji úspěšně prodat.

Když jsme měli IT firmu, tak jsme samozřejmě investovali do různých technologií. Některé už v té době nedávalo smysl mít v IT firmě, takže jsme udělali několik spin-offů. Příkladem může být třeba Geeva, což byla herní platforma. Ale my jsme byli firma, která dělala bankovní software a software pro velké telekomunikační firmy.

Postupem času jsme dělali z těchto spin-offů samostatné firmy.

 

Teď ještě udělám skok dozadu.

My jsme si vždycky řekli, jaké budou na trhu v následujících pěti až deseti letech zajímavé trendy. Když jsme začali dělat IT, měli jsme tu myšlenku hrozně jednoduchou. V ČR moc nebyla softwarová řešení na zakázku. Nám bylo jasné, jak vznikaly makléřské firmy, začínalo se obchodovat s akciemi, přicházely banky, že to bude něco, o co na trhu bude obrovský zájem. Jedna z našich prvních zakázek byla italská firma Olivety, která sem dodávala bankomaty. Ty prostě neměly ovládání v češtině a neměly napojení na banky. Jedna z našich velkých zakázek byla, že jsme na míru výrobci hardwaru napsali řešení. Takže jste si vybral peníze z bankomatu, nebo jste si vypsal v té době zůstatky účtů a další věci.

Postupem času, jak jsme rostli v IT, začínali jsme investovat. Většinou to byly investice, které souvisely s tím, co jsme v té době dělali.

Třeba kolem roku 2000, když už fungoval internet a bylo jasné, že se to posouvá dál k transakčnímu internetu, tak jsme hledali možnosti transakčního internetu. Snažili jsme se investovat do firem a do technologií, které s tím byly spojené. A někdy kolem let 2006, 2007 tam byla celá řada investic do domén a doménových portfolií.

 

Následně jsme vnímali, že se začíná na internetu hodně využívat porovnání. Typický příklad v té době byl Money supermarket. Tak jsme založili firmou Ušetřeno, která měla za cíl porovnávat bankovní a telekomunikační produkty a zároveň je prodávat.

 

Nám bylo tak trošku jasné, že pro banky, které mají stejné produkty, je hodnota v tom, jak se odlišit v prodeji a způsobu prodeje. Tohle nám dávalo smysl a také se to postupem času potvrdilo. Když firma měla milion klientů, zase přišel krok, kdy se nám ji podařilo úspěšně skupině ČSOB prodat.

 

Stejně tak se nám to podařilo v nemovitostech. Tehdy jsme udělali, z dnešního pohledu něco normálního, ale před osmnácti lety to byla revoluční věc. Začali jsme prodávat nemovitosti tak, že jsme je mezi sebou dokázali porovnat. To znamená třeba, že jsme dokázali udělat virtualizaci projektů. Každému projektu developera, každému většímu bytu jsme udělali jejich vlastní stránky. Zároveň jsme vyrobili porovnávače, kdy jste si skutečně mohli porovnat podle parametrů nemovitost, například podle toho, kam dosáhnete s hypotékou. Nebo podle regionu, části Prahy, kde tu nemovitost chcete mít.

 

Když byla tahle firma dostatečně veliká, podařilo se nám ji prodat strategickému investorovi.
Takhle těch projektů vznikaly víceméně desítky, jak jsem o tom mluvil. Pro mě je tam takový jeden milník. My jsme v té době hodně pracovali v komunitě. Protože start-upy a věci kolem start-upů byly o tom, že jsme se potkávali s novými lidmi, poskytovali jsme konzultace a snažili jsme se v rámci toho pomáhat té nové generaci start-upistů. Často se nám samozřejmě povedlo i třeba získat nějakou příležitost na investici, ale hodně jsme začali dávat část svého času zpět do komunity. Vraceli jsme, co jsme víceméně na začátku dostali.

Trošku do toho zapadá i projekt Den D. Já jsem ho viděl v Americe, kde se to jmenovalo Shark Tank.

Skutečně to bylo o tom, že se úspěšní investoři a podnikatelé snažili kultivovat prostředí nových investic a nových investorů. Snažili se to udělat jako takový vzdělávací pořad, ale byla tam i zábava. Ale hlavně tam bylo vzdělání ze strany lidí, kteří měli značné bohatství a byli jedničky ve svých oborech. Vždycky byla snaha ukázat, jak by jeden konkrétní příklad, nebo jedno konkrétní podnikání, mohlo vypadat, na co si dát pozor a kde jsou podle nich úskalí pro ty nové investory.

V ČR byly první série reality show. Ale tak to být nemělo. Byl jsem vůči tomu poměrně kritický a přímo panu režisérovi jsem říkal, jak si myslím, že by to mělo vypadat. Co na tom dělají špatně, co na tom dělají dobře, jak by to asi mělo vypadat.

Nakonec to skončilo tak, že mě přemluvili a účastnil jsem se té poslední řady Dne D. Důvod, proč jsem tam šel, byla snaha kultivovat podnikatelskou aktivitu na začátku. Byla to snaha říct, co funguje, co nefunguje.

Třeba tam přišli výrobci triček a začali vyprávět, jak budu dělat trička. Ale když jsme si zeptali, jakou mají marketingovou strategii, kde mají zjištěnou výrobu, kolik stojí jedno tričko, když jich budou vyrábět milion, tak vlastně neměli odpověď. Snažil jsem se jim vysvětlit, kde je potřeba začít. Kde se dá tričko sehnat, jak se dá vyrobit, jak k tomu dělat marketing. Takové základní tipy a triky.

Nebo tam byl výrobce, který chtěl vyrábět sněhové řetězy z tahoku. Ten pán už byl trošku starší, tak jsem mu zcela vážně začal říkat, že nám to nedává smysl a je určitě spousta inovativních věcí. Snažili jsme se ho spíš nasměrovat do vědecké komunity na vysokou školu. Tam by se o těch věcech dalo bavit, kde by se s tím dalo pracovat.

To byl můj záměr, proč jsem se snažil do toho jít. Vysvětlit, co je to byznys plán a proč je důležitý. Vysvětlit, kde sehnat investice, kde se investuje na začátku, když firmy vznikají. Co to jsou Friends & Family Money, co to jsou nějaké Series A investice na začátku.

Zároveň když tam přišla firma, která už vyráběla a měla dostatek zboží, snažili jsme se jim vysvětlit, že to už není správně, aby měli angel kapitál a angel investory. Ale spíš, že by měli seriózně zvážit třeba oslovení velkých zahraniční firem, které se v té oblasti pohybují.

Snaha byla kultivovat prostředí a dát nějakou zpětnou vazbu. Tehdy jsme viděli snad 100 začínajících firem. Ano, část z toho byli lidé, kteří to s podnikáním zase tak vážně nemysleli. Spíš se chtěli jenom ukázat v nějaké reality show. Ale částečně to byly úspěšné firmy, úspěšní podnikatelé, zajímavé nápady. Někdy právě to, jak dojít od nápadu k úspěšné firmě, je to know-how. Ze sta nebo tisíce dobrých nápadů vznikne jedna, možná dvě úspěšné firmy. A po cestě je potřeba lidem říkat, jak jít co nejsnáze, protože hledat slepé uličky je sice hezké, ale nedává to ekonomicky smysl.

 

Josef Podlipný

Michale, vaše kariéra je nepochybně velmi pestrá. Zkušenosti z pořadu Den D by evidentně vydaly na celý díl tohoto podcastu. Jak Vaše účast změnila Váš náhled na investory a lidi obecně?

 

 

Michal Hanus

Bylo moc hezké a hodně dobré vidět to, že spousta lidí má dobrý nápad. Bylo dobře vidět také to, co jsem se snažil tehdy vysvětlovat. To, že má někdo dobrý nápad, neznamená, že do toho investor bude chtít investovat.

Snažil jsem si vysvětlit, co jsou základní body, kdy má investice pro investora vůbec smysl. Snažil jsem se vysvětlit, že to není investice do nápadu, ale spíš do týmu. Je to investice do toho, jak je posunout, jak jim pomoct, když mají něco, co investorovi dává smysl. Vnímá, že tým je toho schopen dosáhnout. Vnímá to, že když se do toho s nimi pustí, zvýší se pravděpodobnost, že to celé dopadne dobře. Pojede to rychleji, lépe se definuje produkt, lépe se uvede na trh.

Hlavně pro nás vždycky start-upy byly o tom, že jsme investovali do týmu, který na to z našeho pohledu měl. Nebyla to investice tolik o penězích, jak je to často vnímáno. Ale spíš o mentoringu, často jsme si prostě vyhrnuli rukávy a šli jsme si s nimi do firmy sednout. Tak se nám podařilo firmy posunout, vybudovat, projít dětskými nemocemi. Zvednout obrat ze 100 000 na miliony, desítky milionů, stovky milionů. Na konci dne pak najít i strategického partnera, kterému se ty start-upové firmy daly prodat.

Jedna věc je, že člověk udělá nápad, který je celosvětový. Dnes se tomu říká unicorn nápad, nebo unicorn firma. To znamená, že má kapitalizaci nad jednu miliardu dolarů. Ale to se dělá těžko, protože musíte být úspěšní globálně.

Někdy je daleko snazší, a je k tomu mnohem víc příležitostí, být jednička na lokálním trhu. Rozumět uživateli na domácí scéně.

Pro nás to byla kombinace. Měli jsme pár úspěšných firem jako byla třeba zmiňovaná Geeva, která byla mezinárodní. Měli jsme investice do hry Finanční svoboda, která byla mířená hlavně na americký trh.

Snažili jsme se ale i o investice do lokálního prostředí, což byl třeba porovnávač nemovitostí, nebo finančních produktů. To byly věci, kdy můžete skutečně udělat nějakou platformu, nebo něco celosvětově zajímavého a je to jednička, dává to smysl. Ale stejně tak je spousta příležitostí na lokálním trhu. Nechci říkat, že je to snazší, ale příležitostí je také hodně. Dneska to je vidět na tom, že nápad, který v Anglii funguje nějakým způsobem, u nás může fungovat velmi dobře, ale principy jsou úplně jiné.

Ne z každého, kdo udělá internetový server nebo aktivitu na internetu, se stane Facebook. Ale je celá řada příležitostí, kdy na úspěšnou firmu stačí nápad nebo díra na trhu, nebo se trefit do příležitosti, která bude za následující 2, 3 až 5 let na trhu, ta správná.

 

Josef Podlipný

Michale, díky. Teď se nabízí říct, že podpora hry Finanční svoboda v Americe vás přímo propojila s mým byznys partnerem, s Vláďou Fichtnerem. V okamžiku podpory hry Finanční svoboda jste se poprvé začal seznamovat s principy správy rodinného bohatství, s nějakou mírou zapojení dalších generací? Anebo jste touto myšlenkou žil už dříve, než jste se poznali?

 

Vladimír Fichtner

My jsme se potkali ještě mnohem dřív.

 

Michal Hanus

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

My jsme se potkali ještě v Pioneer Investments. Potkali jsme se kolem roku 1998.

Je to už dlouho.

 

Michal Hanus

Bylo to v éře toho transakčního internetu. To znamená v době, kdy jsme se snažili firmám pomáhat dělat transakce na internetu. Jednou z těch firem byl Pioneer. Psali jsme pro ně aplikaci, která na internetu dokázala sbírat poptávku od lidí. Dnes je na to slovo digitalizace, ale tehdy ta aplikace dokázala příležitosti nebo zájmy člověka nějak automatizovat. Člověk někam zavolal, tam někdo napsal tužkou na papír, že František Novák by si rád koupil investiční produkt firmy Pioneer. My jsme to převedli na tehdy moderní platformy a udělali jsme to tak, že se to celé zautomatizovalo.

Potom profesionálové z Pioneeru měli rovnou poptávku, která byla udělaná buď z internetu, nebo prostřednictvím call centra. Byla centralizovaná. Také se ty poptávky dokázaly řídit pomocí sítě prodejců nebo produktů.  Zároveň na centrále dokázali lépe spravovat databázi klientů a jejich zakázek.

 

Vladimír Fichtner

Já bych, Michale, jenom zdůraznil, že to bylo před 30 lety!

 

Michal Hanus

Ano, ano.

 

Vladimír Fichtner

Dneska to totiž vypadá normálně. Ale já si pamatuju, jak jsme si posílali z Bostnu do Prahy diskety.

 

Michal Hanus

Ano, přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Protože normální internet ještě neexistoval. Je hrozně důležité, a to bych rád potvrdil, že jste měli vždycky nějakou vizi a že jste byli daleko před trhem. Na začátku jsme se potkali ty jako dodavatel já jako zástupce odběratele, a tam jsme se začali bavit.

Když jsem potom v roce 2003 založil firmu, zase jsme se začali bavit obráceně a povídat si o dalších věcech.

 

Michal Hanus

Já myslím, že už před těmi třiceti lety jsme se začali bavit o tom, kdo jak investuje, jaké má portfolio a jak to funguje. Protože IT firma vydělávala a pro nás byla vždycky otázka, jak peníze dále investovat. My jsme je nechtěli investovat jenom do byznysu, ale chtěli jsme si samozřejmě vytvořit i nějaký majetek pro rodinu a zázemí, které by odpovídalo tehdy tomu, že jsme byli šéfové úspěšně IT firmy.

 

Vladimír Fichtner

Michala nebylo potřeba přemlouvat, že má peníze z firmy dávat stranou. Protože spolu se svými kolegy chápal automaticky, že diverzifikace majetku je důležitá.

 

Michal Hanus

Tady zazněla jedna věc. Když někomu řeknu, že jsem dělal transakční systém na obchodování s akciemi, tak říkají „no a?“

A já jim říkám, že to bylo před třiceti lety.

A ti lidé se mě ptají, a to už byl internet?

Skutečnost je taková, že my jsme s využitím internetu a transakčním internetem začali relativně brzy. Díky tomu jsme psali software pro firmy jako byl Pioneer nebo Patria. Komerční bance jsme napsali velkou část jejich internetového bankovnictví.

Byli jsme v tom relativně úspěšní, protože jsme na začátku chápali, kam se internet může vyvinout a byli jsme prostě na začátku. To je dávno a nemá cenu vyprávět, jak to bylo. Je potřeba se posunout tam, kde jsme teď.

Tím se tak trošku dostáváme k tomu, že pro mě investice byly od začátku zajímavá věc. Vždycky jsem věděl, že když vydělám nějaké peníze, tak to tím nekončí.

Když vyděláte nějaké peníze, musíte se o ně potom i dobře postarat. Ve chvíli, kdy obchodujete s firmami, často se povede, že štěstí přeje připraveným. Často se povede jeden, dva, tři obchody. Nám se jich v kariéře daří relativně hodně a vždycky si klademe otázku, co s těmi penězi dál.

Řekněme si to upřímně, mám rodinu, mám zázemí a nechci pracovat navždy takovým tempem, jako jsem dělal na začátku.

Takže když se na to podívám z dnešního pohledu, už jsem víc investor. Už nejsem v exekutivních rolích, nesnažím se vést firmy a být jako ředitel nebo investor každý den ve firmě.

Ale spíš se snažím vybalancovat si život. Na začátku před 30 lety jsem neměl děti, neměl jsem rodinu, neměl jsem zázemí, práce pro mě byla vším. Dneska se skutečně posouvám k tomu, že už se víc snažím pracovat i s časem.

Vychoval jsem dvě děti a snažím se, abych na ně měl dostatek času. Abych s nimi trávil dovolené anebo když má dítě první koncert, neříct „hele, sorry, ale já mám valnou hromadu“.

 

Je to o vybalancování času mezi investice a pracovní část. Nějaký čas chci určitě strávit s dětmi a s rodinou. A samozřejmě chci i čas, který mám pro sebe. Jak říkám, snažím se to vyvážit. Vždycky je dobrá vyváženost. I na pláži se dá udělat conf call s kolegy, dá se i na lodi udělat mezi 8 a 12 dopoledne série věcí, kdy posunete byznys, zkontrolujte e-maily, projdete s kolegy, jak se podařily plány, které měli. Uděláte pár pondělních meetingů jako normálně, ale je někdy těžké pustit kameru.

 

Josef Podlipný

Abyste je neprovokoval?

 

Michal Hanus

Aby to nebylo provokativní, i když už ta doba je dneska jiná. Ve firmách, které dneska máme, jsme měli třeba call centrum a část lidí nebyla v ČR. Pamatuju si, že jedna holka z call centra to operovala celé z Bali, jestli si dobře pamatuju asi tři měsíce. Říkala, že je digitální nomád, je jí jedno, že je časový posun a díky internetu je schopná vzít telefon vlastně kdekoliv. Takže dneska to není o tom, že musíte být v kanceláři.

 

Vladimír Fichtner

Já bych ale, Michale, ještě zdůraznil jednu věc, aby nezapadla.

Ty jsi řekl, že se docela věnuješ dětem, aby věděly, co s majetkem. Docela hodně věcí sdílíš, jsi jeden z těch, kteří i v tomhle ohledu jdou hodně dopředu. Můžeš k tomu něco povědět?

 

Michal Hanus

Je to pravda. Já vycházím z toho, jak jsem to měl u sebe. První zkušenost s investováním jsem dostal v minulém režimu, když mi bylo tak 10 let a můj děda mi vysvětloval, jak se obchoduje s akciemi. Ukazoval mi tehdy noviny z předválečné doby, kde byly tabulky, jak se obchodovaly akcie. Mě to hrozně zajímalo a překvapilo, proč to vlastně dělá.

Dneska to chápu, a i díky tomu jsem si od začátku uvědomoval, že je potřeba o investicích přemýšlet. Je potřeba se na investici dívat tak, že mám volné finanční prostředky. Ale to není o tom, že je chci utratit, ale chci je nějakým způsobem dobře spravovat. Teď tady zaznělo spravovat, mít prostředky…Ale komu ty prostředky pak předám, nebo jak to funguje?

Já jsem měl to štěstí, že jsem měl kolem sebe už i před třiceti lety lidi, kteří se o svoje peníze dobře starali. Viděl jsem ty dobré i ty špatné příklady. A tak jsem si z toho udělal závěr, že když chci svůj majetek, který se mi podařilo vydělat, spravovat a někam ho posunout dál, tak hlavně musím mít komu.

Když budu 12 hodin v práci a děti vyrostou někde na prestižní škole v Americe, jaký vztah budou mít ke mně? Jaký vztah budou mít k investicím? Někdy si říkám, že jsem to možná trošku přehnal, když moje děti měly svoje investiční portfolia na základní škole. Byl jsem za to kritizován paní učitelkou, že je to blbost. Ale pak, když jsem viděl svoji starší dceru, která v covidu (tehdy jí bylo pod 15 let) udělala svoje investiční portfolio, ve kterém měla asi 10 firem, které tehdy měly šanci udělat vakcínu. Protože si řekla, že prostě vydělají ti, kdo budou mít vakcínu. Pamatuju si, kolik vydělala na Moderně! Myslím si, že kupovala asi za 4 dolary a za 360 prodávala. A pamatuju si také, jak mě potom „vyškolila“, když se mě ptala, jestli může v létě jet do Španělska, Já jsem říkal, že jsem zvědavý, kdo jí to zaplatí.

A ona odpověděla, že prodá jednu akcii Moderny, možná dvě.

Takže když chcete mít děti ve stavu, že jim můžete majetek předat a nemusíte se bát, co se s ním stane. Nemusíte si zakládat svěřenský fond, ve kterém stanovíte přesná pravidla. Ale víte, že děti s těmi akciemi umějí pracovat.

Tak je to podle mě správně. Nevím, jestli to někdy nepřeháním, protože nutím děti tradovat, nutím děti mít svoje investiční portfolia, nutím je obchodovat s pákou. Ale ne proto, abych je nutil vydělávat peníze, ale proto, aby to pochopily a poznaly.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je hrozně důležité, že je vystavuješ té realitě. Vždycky mě fascinuje, jak se lidi bojí, aby děti nezneužily ty peníze, které jednoho dne dostanou. A proto je zavřou do svěřenského fondu, což je v ČR ještě jiné téma. Trošku těžké.

 

Michal Hanus

U nás je to ještě trošku těžké díky zapojení některých politiků do svěřenských fondů.

 

Vladimír Fichtner

Ale nedává to moc smysl. To, co dává smysl, je samozřejmě děti vystavovat realitě. My máme rodinnou banku, ty s dětmi od malička, relativně do malého věku, obchoduješ. Hráli jsme Finanční svobodu poprvé, než holkám bylo 10,12 let.

 

Michal Hanus

Já si to pamatuju.

 

Vladimír Fichtner

Realita a to, že si vyzkouší ty věci, je mnohem důležitější než to, že jim to narýsuje někdo ve svěřenském fondu. A takhle to bude. Proto svěřenské fondy na západ od nás nefungují. 80 % potomků říká, že to je za trest, co si to na ně vymysleli jejich předkové.

Pak se soudí, stejně se to rozpadne, nedává to smysl. Protože vidět 100 let dopředu, ale i 10 let vidět dopředu nejde. Člověk umí možná vidět 20 let dopředu, ale život přinese spoustu změn. A to, co musíme, aspoň z mého pohledu – já jsem o tom přesvědčený, je pomoct dětem, aby získaly zkušenost. Aby získaly dovednosti. Když u toho můžeme být a třeba i něco říct, když budou chtít, fajn. Když ne, tak si natlučou samy. My jsme si také natloukli xkrát, ale to nás otrkalo. Proto jsme dnes tam, kde jsme.

 

Michal Hanus

Je to pravda, je to jasné, co říkáš. Kontext je takový, že chci mít dostatek času pro to, abych se mohl věnovat svým aktivitám a koníčkům. Měl životní standard, na který jsem zvyklý. Ale zároveň si moc dobře uvědomuju, že v tom je potřeba mít potomky. Mít děti je skvělé, že si je člověk užije, je to hrozná legrace. Vždycky máme sportovní aktivity dohromady, snažíme se cestovat dohromady, a to něco, co mi dává velký smysl.

Samozřejmě je to strašně časově náročné. A ty jsi to asi řekl – já se vždycky na to dívám pohledem do budoucna. Když si řeknu, že chci být nějaký čas s dětmi, chci mít prostor na svoje koníčky a chci zároveň fungovat v rámci portfolia investic firem.

Snažím se prostě to vše vyvážit. Ano, byl jsem teď pracovně v Americe, tak jsem si naplánoval schůzky tak, abych byl schopen si třeba odpoledne zahrát golf, když už tam bylo hezky. Stejně tak jsem byl na telefonu díky časovému posunu každý den hodinu dvě s dětmi a s rodinou.

A jasně, když máte témata jako investice, tak je to tisíckrát jednodušší. Samozřejmě někdy je těžké to vyvážit, ale tak to je.

 

Proč musím být 12 hodin v práci a jet nějaký krysí závod, když nemusím? Proč mám dát děti do prestižní americké školy, když moje dítě po dvou letech, co tam dodělalo střední, řeklo, že už do Ameriky nechce. Tam jsou lidé nekulturní, omezení svými názory, na té střední. S tím byl velký problém. Tak proč jim to neumožnit? Je to na nich.

 

Teď mám druhou dceru v Anglii. Anglie je na vzdělání úplně jiná. Dcera je na umělecké škole. V pátek odpoledne mají část, která se jmenuje portfolio a investování. Dělají to docela dobře, dali jim na začátku nějaké virtuální peníze a teď ve škole svítí žebříček, kde všechny děti, které se toho účastní, mají pořadí, jak si v té investiční hře vedou. Ale je hloupé, když je dítě před panem učitelem.

 

Na druhou stranu se tomu směju a říkám si, že jsem to asi neudělal úplně špatně. Dítě, které je kulturně vzdělané, baví ho kreslení, tancování, je víc umělecky zaměřená, tak proč jí do toho nutit. Buďto chápe tu vyváženost a balanc, naučil jsem jí to. Má investiční portfolio, o které se stará, vedle toho má svoje koníčky a zájmy, které ji baví. Tak to je podle mě vyváženost.

Protože jsem viděl ta portfolia a viděl jsem, jak se o ně na denní bázi starají, tak si říkám, že takhle to má být.

 

Když mi dcery říkají „tati, já jsem teď tady vysvětlovala třem svým spolužákům, co je to akcie“ a je jí 19, tak je to divné. Je skvělé, když prestižní pražské gymnázium má ročníkovou práci na toto téma, a kantoři to podporují. Ale znalosti a obecné povědomí o tom, jak investovat, jak se starat o peníze, jsou žalostné.

 

Josef Podlipný

Michale, bezpochyby je dobrým základem to, když děti postupně vyzrávají a zkušenosti získávají i s vaší podporou. Naše posluchače bude určitě zajímat, kolik je vlastně teď už mladým ženám?

 

Michal Hanus

Otázka na tělo. 19 a 17.

 

Josef Podlipný

My jsme se hodně bavili o tom, že jim jdete příkladem. Hodně s nimi diskutujete, dostávají možnost získávat své vlastní zkušenosti se správou nějakého majetku.

Jak je to s hodnotami? Jaké hodnoty s nimi sdílíte a jak je připravujete na to, aby někdy v budoucnu byly schopny převzít odpovědnost za rodinné bohatství?

 

Michal Hanus

Vy jste tu otázku položil velmi správně.

Je otázka kdy začít. Někdo si myslí od první třídy, někdo si myslí od páté třídy, někdo si myslí od 18. To asi nebudu komentovat. Podle mě ve chvíli, kdy děti zvládnou matematiku, zvládnou nějaké základy a začínají se trošku rozvíjet, seznamovat s dějinami, s tím, jak svět funguje, tak český systém nemá vůbec nic, co by je dávalo do reality, zejména finanční reality. Z mého pohledu je třeba s tím začít ve věku, kdy chápou ten svět. Tak s nimi začít pracovat a vysvětlovat jim, že jsou z rodiny, která má nějaké finanční prostředky a ty jim něco umožňují. Nejdůležitější je říct, že když mají peníze, nedělá to z nich někoho lepšího. Spíš je jim potřeba vysvětlit, co to pro ně může znamenat – že můžou víc cestovat, nebo že můžou častěji jet někam na dovolenou. Ale také, že to s sebou přináší práci. To znamená, starat se, přemýšlet o tom. Není to jenom o finanční matematice nebo investici do akcií, ale je to o celém mindsetu.

 

Ty peníze tady jsou. Není to tak, že když mám peníze, někoho si můžu koupit. Ale znamená to, že na jednu stranu se o ně musím starat, a na druhou stranu můžu mít vyšší životní standard. Můžu si vybrat školu, můžu cestovat atd. Je to prostě potřeba dětem vysvětlit.  To, že má člověk víc, neznamená, že si může na oběd dát dva steaky. Ale to, že si může vybrat lepší restauraci. Ale to nic neznamená, to je prostě jenom materiální požitek.

 

Na druhou stranu to, že mám majetek, je určitý závazek. Je to prostě nějaká míra toho, že ho musím nejenom využívat, ale také spravovat, starat se. A trošku přemýšlet o tom, jak s tím majetkem nakládat.

 

Myslím si, že změna mindsetu je to, co dělá rozdíl. Protože jsem to viděl na spoustě spolužáků holek, kteří byli z bohatých rodin. Prostě chodili a peníze dávali na obdiv. K čemu? To není ten mindset. Ten mindset je skutečně o tom, jak říkal můj kamarád, že prostě k obědu dva steaky nesníš. A samozřejmě čím víc věcí máš, tím víc jsi jejich otrokem.

 

To je prostě potřeba dobře rozmyslet, děti to na začátku naučit a vysvětlit jim ten balanc mezi tím, že to bohatství něco umožňuje, něco naopak přináší, něčím je svazující, něčím může prostě lidi posunout. Je potřeba jim vysvětlit, že můžou být díky penězům víc, a teď nechci použít výraz „v pohodě“. Ale můžou si dovolit daleko víc věcí. Také samozřejmě musí ale počítat s tím, že o finanční prostředky a celé portfolio je potřeba se starat a dát tomu čas. Ale svoboda nebo větší možnosti jsou potom snáz dosažitelné.

 

Josef Podlipný

Michale, celým tímto dílem se prolíná slovo čas a vy popisujete spoustu aktivit.

Kde na to berete čas? Kde berete tu energii? Jaké praktiky, návyky vám pomáhají to celé zvládnout?

 

Michal Hanus

To je také dobrá otázka.

Já jsem se nad tím už několikrát zamýšlel a říkal jsem si, že všechno, co dělám, mě baví.

Baví mě rodina, baví mě koníčky, baví mě práce. Snažím se v práci vždycky vidět něco pozitivního. Je to snaha o vytvoření týmu, být v tom prostředí, snažím se být kreativní. Třeba v jedné firmě jsme vymýšleli, že když udělají vyšší zisky, nebo dosáhnou nějakých čísel, které na začátku roku vypadaly nemožné, tak uděláme zajímavý team building, pojedeme na hory, nebo na zahraniční dovolenou. Já k tomu primárně přistupují tak, že chci, aby mě věci bavily. Když dělám nějakou činnost, ať už je to koníček, čas s dětmi, rozvoj lidí v práci, tak mě to především musí bavit.

Bavili jsme se o přenášení zkušeností, proto se snažím zapojit do aktivit, kde můžu pomoct. Teď konkrétně třeba do aktivity Realiťák roku. Snažím se v rámci toho, protože v realitách jsem se docela často pohyboval, přenést zkušenost, co to je nemovitost, jak investovat do nemovitostí nebo jak hodnotit realitní makléře. Jsem součástí komise, která se snaží trošku kultivovat to prostředí. Snažíme se říkat, co ano, co ne, co by mělo a nemělo být. A v rámci Realiťáka roku je kongres, který se koná na Havaji. To je takový dobrý příklad toho, že to může být vlastně docela dobrá zábava. Spojení příjemného s užitečným.

Nikdo nevěří, že na té Havaji je kongres a lidé se tam osm hodin denně vzdělávají. Ale ono to tak je. Vstávají relativně brzo, mají setkání, mají rozhovory s mentory. A ano, určitě zbyde i chvíle času na to jít se vykoupat, nebo si zasurfovat.

 

Vladimír Fichtner

To zásadní je dělat, co člověka baví. Ty to učíš svoje děti, jdeš jim příkladem. My to našim dětem říkáme od malička. „Nedělejte, co my vám řekneme, ale dělejte, co vás baví“. Protože jakmile jim narýsujeme nějakou cestu, a to může být i ta majetková přes svěřenecký fond, nemusí je bavit. Oni si najdou tu svou cestu.

 

Michal Hanus

Jo. Vždycky říkám, že je to jejich život a jejich cesta. Já je budu asi usměrňovat, aby nešly do některých slepých uliček, ale rozhodně jim nechci říct „tohle je práce, kterou bys měla dělat. Ty budeš doktor, nebo ty budeš investor, nebo ty budeš majitel firmy“. Je to jejich život.

Já jim k tomu můžu dát na začátku podporu, můžu jim dát asi to nejdůležitější, co se jim dá dát, a to je vzdělání. Nejenom formou, že jim zaplatím školné, ale že najdu část svého času, kdy jim třeba pomůžu. U starší dcery, když si vybrala ročníkovou práci, tak potřebovala nějaký support. Tam mě to docela bavilo, protože to dělala hodně kreativní formou. To jsou věci, kdy já si čas rád najdu a je to investice, která se mi tisíckrát vyplatí. Protože přesně jak to říkáš, když jim řekneme „tak a půjdeš na tuhle školu a budeš doktor a musíš tohle a musíš tamto“, tak výsledkem bude akorát velký odpor. A to může být klidně nemovitostní portfolio, které jim dáš. A dítě řekne „Ne, ne, ne, tati, já ho nechci!

To je něco, čeho se chci rozhodně vyvarovat. Hlavně chci dětem dát prostor, aby si řekly, co je baví. Protože já jsem měl to štěstí, že jsem dělal věci, které mě bavily.

 

Josef Podlipný

Michale, to je asi nejvíc pro všechny naše posluchače, slyšet reálný život, reálné zkušenosti, ještě podtrženo, tím, že vás to celou dobu baví. A vedete k tomu i své děti.

Myslím si, že všichni naši posluchači tyto rady mohou jen ocenit.

Pojďme na závěr nasdílet stručné doporučení. Kdybyste teď měl udělat takovou retrospektivu vašeho života v násobcích desetiletí, kdy jste postupně sbíral zkušenosti, postupně jste začal podporovat své děti a vidíte i na nich, jak se posouvají. Co byste našim posluchačům doporučil? Jaké kroky dělat?

 

Michal Hanus

Začíná to jednou hrozně důležitou věcí, která se tady prolnula mnohokrát, a to je vzdělání.

Není to o tom, že budu mít čtyři tituly před jménem a tři tituly za jménem. Pro mě byla vysoká škola o tom, že mě naučila se učit. A to si myslím, že je nejdůležitější, co mě naučila. Chápal jsem, jak se rozvíjet, chápal jsem, jak se učit a celý život se vlastně částečně věnuju tomu, že se učím, posouvám, dozvídám. To si myslím, že je strašně důležité.

Je to někdy ale těžké. Lidská pohodlnost říká „no, tak si to přečteš zítra“ atd.

Takže je to fakt o tom říct, jak by se člověk měl rozvíjet, co jsou moderní trendy, co jsou zajímavosti. Dneska se vypráví o bitcoinu – kdo z vás ví, na jakých matematických modelech je bitcoin postavený, kde se dá koupit, kam se dá uložit, jak je to bezpečné?

 

Josef Podlipný

Něco málo vím. Ale nemám ho v portfoliu.

 

Michal Hanus

Přesně tak. Jsou lidé, kteří k tomu víc přilnuli a investují do něj. Jsou lidé, kteří si myslí, že to je hloupost. Ale celé je to o tom, že by člověk měl pochopit, o čem to je. Stejně tak moderní technologie, internet, využití nových služeb na internetu. Kdo z vás ví, co je to Reddit? Prostě tohle je to vzdělání a to, co mi škola dala. Myslím si, že moje úspěšnost je i díky tomu, že se neustále snažím učit a rozvíjet. Já vím, že jsem třeba uváděl v retrospektivě, že jsem se hodně věnoval mobilním telefonům a platformám. Ale psal se rok 2000. Dávali jsme si tehdy sázky, kdy přijde mobil s velkou obrazovkou a nebude mít klávesnici. Nikdo se netrefil, ale netrefili jsme se třeba o rok. A plánovali jsme to na pět, nebo 7 let dopředu.

 

Takhle je to se vším. Pokud chápete kontext, rozumíte mu, tak chápete, že dneska investice do AI je tak trošku rozmělněna do technologických titulů, které jsou na burze. Protože největší hráči, kteří se dneska v AI vyskytují, jsou Microsoft a Nvidia. A teď bychom mohli v celém podcastu hovořit o firmách, které jsou v tom zapojené.

 

Ve chvíli, kdy pochopíte, v čem je AI posune dopředu, pochopíte, kde jsou z toho peníze, tak začnete chápat, jak vlastně investujete do, nebo s AI. A o tom to je.

 

Hlavní je celoživotní vzdělávání a celoživotní přístup k tomu, že škola života je opravdu hrozně důležitá. Druhý krok, který vidím na sobě, je, že štěstí přeje připraveným. My jsme spoustu zakázek v IT získali jenom proto, že jsme byli na tom místě, měli jsme dobrou reputaci, dělali jsme to. A svým způsobem to štěstí vždycky někde je, vždycky někde vyskočí a vždycky se něco povede. Po čtyřech neúspěších to nesmíte vzdát.

To si myslím, že je hrozně důležitá věc. Připravenost a kreativita, a schopnost dělat věci.

 

Pak si myslím, že je hrozně důležitá další věc. V Americe většina lidí, když skončí univerzitu, tak se snaží založit si svůj start-up, založit si svůj byznys, něco rozjet, být v něčem inovativní, něčeho dosáhnout.

Tady v ČR školy plodí, a teď to nemyslím zle, myšlenkově zaměstnance, manažery. Být zaměstnaný ve velké korporaci je pro lidi u nás něco strašně důležitého.

Vůbec tu nevyznívá podpora toho zkusit něco svého, rozjet něco svého, být něčím úspěšný. V tomhle je školství hodně divné. Já jsem to vždycky přirovnával ke krysímu závodu a pak mě za to všichni v komentářích pod články nenáviděli. Nemyslím to ale zle.

Pro spoustu lidí může být zajímavá vlastní cesta, pak mají i zajímavý životní příběh, tak jako ho mám třeba já. A i když jsem nabídky na to jít pracovat do korporace a mít po vysoké škole zajímavý plat měl, tak jsem je nikdy nepřijal. Vždycky jsem se snažil jít svojí cestou. Něco vybudovat a při tom budování si to užít. Tak to je možná další bod.

 

A pak je tam určitě ten životní přístup, myšleno hodnoty.

Není to o tom, kolik vyděláte, ale je to o tom, jak dokážete vybalancovat to, že vyděláte nějaké prostředky, máte čas na to být s rodinou a zároveň si život s těmi koníčky a se vším užíváte.

 

Josef Podlipný

Michale děkujeme. Děkujeme, že jste si udělal čas, že jste se podělil o spoustu inspirace a o svůj životní příběh.

Věřím, že i posluchačům tento podcast přinesl spoustu inspirace, nápadů a možná i podnětů něco ve vašich rodinách změnit, vylepšit anebo podporovat, především dlouhodobě. Jak říkal Michal, celoživotně. Stejně tak, jako studium.

 

Pokračování rozhovoru se Štěpánem Holubem, uznávaným advokátem s více než 20 lety praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. První část má název Plánování mezigeneračních majetkových struktur.

Štěpán studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku. Svým klientům v kanceláři Holubová advokáti s. r. o. pomáhá vytvářet právní struktury, které zajišťují dlouhodobou ochranu a správu rodinného bohatství.

V této části se dozvíte, jak fungují rodinné rady, jejich význam pro udržení harmonie a zajištění otevřené komunikace mezi generacemi.

Co je rodinná ústava, jak ji správně vytvořit a proč je důležité, aby byla výsledkem vzájemné diskuze?

Proč je důležité považovat majetkové struktury za živý organismus, který vyžaduje průběžné aktualizace?

Jakým způsobem zapojit děti do správy majetku, předávat jim odpovědnost a zajistit, aby respektovaly hodnoty a cíle rodiny?

 

 

Textový přepis

Štěpáne, bavíme se o základních krocích, o postupném a systematickém přístupu k tomu, abychom vytvořili majetkovou strukturu. Doplnil byste ještě nějaké kroky, případně mýty, které jsou s těmi kroky spojeny?

 

Štěpán Holub

My jsme si teď řekli o tom, že je dobré rozdělit majetek a zpřehlednit ho, abychom věděli, co je koho. To je asi krok číslo jedna.

Ten druhý krok, který je z právního pohledu potřeba udělat, pokud jde o smrt, je zamyslet se nad tím, jestli potřebuju nebo nepotřebuju udělat závěť. Což u jednotlivých jednoduchých struktur, v případě, že mám dvě děti a chci, aby to dědily spolu s manželkou každý jednou třetinou, není víceméně co řešit. Mohu to nechat na zákonném řešení.

Ale pokud je to jakkoliv složitější, nebo to chci jinak, je dobré sepsat závěť. Závěť vždycky doporučuji sepsat u notáře. Za prvé je jistota, že bude sepsaná dobře. Za druhé je základní jistota, že po smrti se závěť stoprocentně najde. Protože první, co notář vždycky dělá, když projednává dědictví, koukne se do příslušného rejstříku a závěť tam buď je, anebo tam není. Takže se najde.

Když bude někde v šuplíku ručně sepsaná, samozřejmě to jde, ale je možné, že v ní budou nějaké chyby. Za druhé možná nebude sepsána a za třetí se možná nenajde.

Čili je třeba sepsat závěť, prodiskutovat a uvědomit si, co se po smrti má stát.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, vy jste mluvil o sepsání závěti a prodiskutování.

Napadá mě otázka, co třeba dědická smlouva? Protože ne každý ví, jaký je rozdíl mezi závětí a dědickou smlouvu.

 

Štěpán Holub

Samozřejmě dědická smlouva je také možná. Je to pořízení pro případ smrti. Je to jiný typ. Já jsem to chtěl trošičku zjednodušit. Ale samozřejmě lze uzavřít dědickou smlouvu, kdy zůstavitel s dědici uzavře vlastně něco podobného jako závěť, ale budou tam vzájemná práva a povinnosti.

To znamená – dostaneš majetek, když něco splníš – když to zjednoduším. Ale i když je to dědická smlouva, opět by se měla sepsat u notáře a v zásadě bude ten proces podobný. To, co je podstatné, je předchozí diskuze. V případě dědické smlouvy samozřejmě bude o to intenzivnější s dědici, protože dopředu se řekne, co se má stát. Ale že se sepíše u notáře bude stejné v obou případech.

Takže sepíšu závěť nebo dědickou smlouvu. Musím pamatovat na jedno období, a to zejména pokud toho majetku je víc nebo je ve složitější struktuře, abych jmenoval správce pozůstalosti. To je osoba, která okamžikem smrti nastoupí a hned se může začít o majetek starat.

Je ideální, když to není někdo, s kým zemřu současně, ale třeba někdo, kdo má důvěru a je mimo rodinu. To je osoba, která pronajme nemovitost okamžitě, prodá hnijící ovoce dřív, než je to potřeba. V podstatě nastoupí naprosto okamžitě a ujímá se pouze udržování majetku, aby nepřišel k úhoně a aby se nerozpadl.

Nebo v případě, že se bavíme o byznysu, může třeba jmenovat nového jednatele, nový statutární orgán a podobně. Ale podstatné je, že se ujímá okamžikem smrti. A když projednávání dědictví bude trvat třeba půl roku, rok nebo i delší dobu, po celou tuhle dobu existuje papír, kdo tím správcem dědictví nebo správcem pozůstalosti po novu je. A ten může okamžitě jednat a zajistí, aby se o majetek nepřišlo.

Takže správce dědictví, respektive správce pozůstalosti, bych určitě doporučil jmenovat.

Co dává smysl v případě, že se pohybuji v mezinárodním prostředí – pokud se pohybují po Evropské unii nebo mám majetek mimo ČR, je zvolit si příslušnou jurisdikci, podle jakého právního řádu se bude pozůstalost projednávat.

Když mám třeba majetky v Itálii a půl života žiji v Itálii a půl života v ČR, je dobré opravdu zvolit buď ČR nebo Itálii, aby bylo naprosto jasné, že pozůstalost se bude projednávat v tom příslušném členském státě Evropské unie.

To lze od roku 2015 a je to docela fajn věc, která to opět zjednoduší. Hlavně lze zkonzultovat s právníkem potom, jak to bude s neopomenutelnými dědici, jestli moje děti musí v každém případě dostat nějakou určitou část majetku nebo nemusí apod. A v každém členském státě je to trochu jinak, trochu chaos bych řekl, nekonzistence.

A proto je dobré si ujasnit, v jakém státě to bude.

Pokud už začnu řešit věci ohledně úmrtí, můžu přemýšlet i nad situacemi, že nezemřu, ale budu v kómatu v nemocnici. A můžu se zamyslet nad tím, že chci, aby třeba nějaká osoba vystupovala jako můj opatrovník. Můžu sepsat dříve vyslovená přání a v podstatě přemýšlet ještě o těchto situacích. A i ty situace se dají případně vyřešit u notáře.

Asi důležitější v těchto případech je to pro ty, kdo nejsou sezdaní. Protože pokud je někdo na JIPce a nemůže jakkoliv komunikovat a nemá manželku, ale družku, přítelkyni a podobně, tak té se bude velmi obtížně do té nemocnice dostávat. Velmi obtížně bude nahlížet do zdravotnické dokumentace, ale tyhle věci mohu předem vyřešit také a připravit se i na tohle.

To nesouvisí úplně s mezigeneračním plánováním, ale se smrtí to souvisí.

Pokud jsem ještě u toho základního kroku, co se stane po smrti, tak ještě je potřeba vyřešit digitální aktiva. A to je opět velký chaos.

Je to částečně řešené u některých finančních instrumentů, u nejrůznějších úložišť je to řešené a někde ne. A tam je potřeba „uklidit“ a zapřemýšlet opět, co kde mám, a stanovit pravidla. V podstatě umožnit pozůstalým, aby se vůbec dozvěděli, co kde po světě v tom virtuálním světě mám.

To je stejně důležitá věc a asi to zasluhuje samostatnou diskuzi. To je možná na jiný podcast. Ale podstata je, že i nad touhle oblastí bych měl přemýšlet, uklidit a nastavit pravidla.

 

Josef Podlipný

Nepochybně v této části příprav na majetkovou strukturu pomáhají dva nástroje, které jsou často zmiňovány a vy už jste je, Štěpáne, zmínil.

Rodinné rady a rodinné ústavy.

Se zasedáním rodinných rad má Vláďa ve své vlastní rodině bohaté zkušenosti.

Vláďo, nasdílej s našimi posluchači, k čemu rodinná rada slouží?

A pak vás, Štěpáne, poprosím o případné doplnění a rovnou uvést, k čemu slouží rodinná ústava. Co to vlastně je.

 

Vladimír Fichtner

O rodinné radě jsme si povídali už několikrát. Slouží k tomu, abychom komunikovali v rámci rodiny o věcech, na které si normálně nenajdeme čas. Takže když se sejdete se svojí rodinou jednou za měsíc na pět hodin. Ještě za přítomnosti vašeho rodinného kouče, tak můžete probrat opravdu spoustu věcí, na které se u oběda s rodinou nedostane. A slouží to přesně k tomu, abychom si vyjasnili to, kde by mohly být nějaké sporné body nebo nejistoty nejenom ohledně majetku, ale obecně ohledně očekávání našich vzájemných vztahů a podobně.

Myslím si, že to je naprosto klíčovou součástí toho, aby mezigenerační transfer jednoho dne, a rodinné bohatství v širším slova smyslu, mohlo existovat.

 

Josef Podlipný

Vláďo, díky.

Štěpáne, když se podíváte na nástroj rodinné rady a díváte se na to jako na něco, co nepochybně přispívá k soudržnosti rodiny a zároveň může bránit konfliktům. Napadá vás nějaká častá chyba, kterou vídáte při jednání rodinné rady, nebo dokonce ze zápisů z rodinných rad, která pak i blokuje sjednání úspěšně mezigeneračně přenositelné rodinné ústavy?

 

Štěpán Holub

Já nevnímám jako problém fungování rodinné rady, ale vidím jako problém, když rodinná rada vůbec není. Respektive, nemusíme se bavit o složitých pojmech. Prostě lidi si musí povídat o tom, co vlastně chtějí oni, co chtějí děti, a musí se vzájemně respektovat a vyměňovat si informace a své pohledy, a dostat se k dialogu.

Je základní chyba, že mnoho rodin se k tomu nedostane. Vy jste použil to slovo patriarcha. Pokud si to představím s lehce negativním nastavením, pokud mám opravdu toho silného otce, který víceméně nepřipouští diskuzi, pak ta diskuze prostě nevznikne.

A to si myslím, že je ta základní chyba. Protože děti vždycky budou mít nějaký svůj pohled na život. Někdy se shoduje s otcem, někdy se neshoduje s otcem, a už to je možná špatně. Pokud otec nebo celá rodina najde odvahu a chuť řešit věci týkající se otázek smrti a otevřeně se o nich bavit, tak odpracovali velkou část toho všeho.

Pak to můžeme pojmenovat rodinná rada nebo jakkoliv jinak. Podstatné je, že ten dialog nastává.

Takže já vnímám jako největší problém se k té diskuzi vůbec dostat. Když už pak probíhá, tak z ní něco vypadne a buď to bude více nebo méně formální. To už asi nepovažuju za tak důležité. Pokud má rodina více majetku, je to složitější, komplikovanější nebo dospěje k tomu, že je potřeba to nějakým způsobem formalizovat, tak můžeme dojít k nějakému formálnímu dokumentu, který se třeba sepíše.

Ale já se chci vždycky vrátit k takové právnické moudrosti a to je, že žádná smlouva nemůže být lepší než její strany.

O té ústavě nebo o jakémkoliv dokumentu, který z toho vypadne, to platí úplně stejně.

Takže pokud mám strany, které nebudou respektovat ústavu nebo jakkoliv to pojmenujeme, tak ta v praxi fungovat nebude. Pokud bychom měli chodit k soudu a měli se v rámci rodiny soudit a vymáhat povinnosti z rodinné ústavy soudem, samozřejmě je to možné, ale to asi nikdo nechceme a touhle cestou se rozhodně nechceme vydat.

To znamená, že my chceme, aby ústava byla primárně dodržována dobrovolně a na základě jejich souhlasu. Na základě vzájemné diskuze, na základě toho, že to tak chtějí. Jedině tak může fungovat.

Pokud se dostanu k rodinné ústavě jako pojmu, tak první, co je potřeba říct je, že právní řád jako takový nezná nic jako rodinná ústava. Spíš je to úzus. A z toho vyplývá také, jestli je to závazný nebo nezávazný dokument.

Může to být pár nějakých bodů, které vznikly z rodinné diskuze.

Může to být strukturovaný dokument.

Může to být velmi detailní jízdní řád. Co se stane, když…

Otázka závaznosti a vymahatelnosti je v podstatě k nějaké velké diskuzi.

Znamená to, že tam máme velkou volnost, ale zase se vracím k tomu, pokud neproběhne diskuse předtím, tak to stejně nebude fungovat. Ať už to bude závazné nebo nezávazné. To je jenom výstup, který možná až si přečteme za deset let, tak si vzpomeneme, že tenkrát jsme se o tom bavili a tohle vlastně bylo důležité. Anebo, pokud někdo v rodině zemře, tak si všichni vzpomenou, co bylo pro všechny důležité.

To je asi důležité, aby třeba děti, které byly ještě malé, věděly, co táta/děda/kdokoliv z rodiny tenkrát chtěli a co bylo jejich cílem. A jaké úsilí jim to dalo, aby majetek vybudovali. A co s tím majetkem chtěli udělat. Zajistí to určitou míru pokory další generace vůči rodičům, prarodičům a podobně.

To si myslím, že je její hlavní smysl. Ale ne to, abychom měli primárně tvrdý právnický dokument se smluvními sankcemi, které se budou uplatňovat, pokud někdo něco nesplní. Samozřejmě jde to, ale bude to až v druhé řadě.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, moc se mi líbí ten příměr, že žádný dokument nemůže být lepší než strany toho dokumentu, které se podepisují nebo vyjadřují k nějakým pravidlům.

Mě napadají dvě rodiny. Petra a Káti, kteří trpělivě vyjednávají už mnoho let v rodině, diskutují všechna témata z mnoha úhlů pohledu. Mají už nepochybně dobře propracovanou rodinnou ústavu, kterou Kátinými slovy už několikrát měnili a doplňovali. Přizvali nastupující generace, které se toho v minulosti třeba tolik neúčastnily, jakmile dovršily nějakého věku a schopnosti a ochoty se na tom podílet.

Oproti tomu stojí rodina Milana a Jitky, kde Milan bohužel už není mezi námi. Nic takového neprojednávali hlavně proto, že chtěli chránit děti před starostmi, možná i sebe, před tím, aby z nich neudělali zlatou mládež. A ještě ze dvou manželství. Děti se vůbec nemají chuť dohodnout. Každý má na správu rodinného bohatství jiný názor. Trpí tím Jitka, vdova po Milanovi, protože nechce být jejich soudcem a zároveň žalobcem. Nepochybně to vede k hlubokým ztrátám, ať už na lidských vazbách širší rodiny, tak i na spravovaném majetku.

 

Když se podíváme zpátky přes tyhle dva nástroje rodinné rady, přes rodinnou ústavu, na jednotlivé kroky, a řekněme, že už tohle všechno ty rodiny odpracovali, už to mají za sebou.

Co ještě zbývá k té majetkové struktuře?

 

Štěpán Holub

Dodržovat to a průběžně to aktualizovat.

Samozřejmě, pokud se nám to podaří, je to živoucí organismus. Veškerý majetek je potřeba opravovat, udržovat, v ideálním případě rozmnožovat, pokud to jde. A s tím přicházejí samozřejmě nějaké průběžné problémy nebo průběžné výzvy, které je potřeba naplnit.

To znamená, už na začátku by měla být ta řešení designovaná takovým způsobem, aby bylo možné kriticky se nad nimi zamyslet a v případě potřeby je měnit. To je poté, řekl bych, techničtější stránce.

Druhá věc, je permanentní vzdělávání, vzdělávání nás samotných. Vzdělávání i dětí od útlého věku, vychovávání k samostatnosti, odpovědnosti a respektu vůči rodině.

To jsou konstantní věci, které musíme dodržovat nebo následovat, pokud chceme, aby majetek zůstal v přiměřeném stavu tak, jak má zůstat.

 

Josef Podlipný

Znamená to tedy, že když rodina o tom komunikovala, má jednotný názor, jak se má spravovat rodinné bohatství a zároveň má pravidla, která byla diskutována a jsou všemi přijata, že to je první vstup do diskuze o majetkových strukturách? Kdy, Štěpáne, už může třeba přijít za vámi jako za expertem a chtít hledat společně s vámi nějaké řešení, které tomu bude odpovídat?

 

Štěpán Holub

Mně samozřejmě přijde lepší, když se účastním toho dialogu už od začátku. Nemusím být u všech detailů, ale když mohu víceméně tak, jak jsme si to tady teď říkali, rodinu nebo aspoň toho zakladatele trošičku vést.

Samozřejmě každý si může číst a přemýšlet samostatně, ale je dobré provázet lidi tím procesem od samého začátku a přijde mi to důležitější, než je vést k nějakému detailu, protože já to za ně nevymyslím, samozřejmě.

Je to majetek klienta, to znamená, že klient si to musí odpracovat v té podobě, že musí vědět, co s majetkem v konečném důsledku chce vlastně dělat. Proč ho vůbec vytváří, schraňuje. Samozřejmě jednodušší je nic nemít, protože se nemusíte o nic starat. Ale proč mít majetek a co se s ním stane je věc, kterou já za ty lidi nevymyslím. Ale můžu se zeptat a můžu je postupně navádět.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že třeba pro naši rodinu je důležité mít vás od začátku u té diskuze, protože chápete kontext té rodiny. Proto jsme se s vámi sešli, vlastně se všemi dětmi, na začátku, abychom si všichni v rodině řekli: „Štěpán je ten člověk, který nám sedí, jsme s ním v pohodě“. Protože potřebujeme, aby i ty děti byly v souladu, abyste si v principu sedli a rozuměli.

A znalost kontextu naší rodiny je nesmírně příjemná právě v okamžicích, kdy už se začínáme ponořovat trošku do větší hloubky. Vy víte, že jsme něco řekli před týdnem, před 14 dny, před měsícem. A už i v diskuzi o struktuře to nějakým způsobem reflektujete.

Takže souhlasím. Přijít jenom se strukturou už je pozdě. Mnohem příjemnější je mít vás u celého procesu, alespoň pro naši rodinu.

 

Štěpán Holub

Já myslím, že je to optimální řešení v podstatě pro kohokoliv, když poradce zná kontext, protože pak jedině může dělat ta nejlepší doporučení, nebo se nejlépe ptát a na nic se nezapomene. Nebo pokud se na něco zapomene, nebude to tak důležité.

Ale ne každý to chce dělat, najde si na to čas, najde si na to peníze, najde si na to energii.

Všichni všechno odkládají. Nikdo nemá na nic čas. Já nemůžu než pogratulovat, že jste to začali dělat strukturovaně a včas.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, padla tady celá řada důležitých kroků. Můžete nám teď ty kroky shrnout?

 

Štěpán Holub

Co se týče shrnutí, lze v první řadě doporučit, aby si každý udělal pořádek v tom, co vlastní a co chce, aby se s jeho majetkem následně v rámci mezigeneračního plánování stalo.

Je dobré nastavit společné jmění, pokud ho má případně majetek distribuovat mezi rodinu.

Je dobré sepsat závěť, nastavit pravidla pro to, co se má stát v dlouhodobějším kontextu.

A následně případně i jmenovat správce pozůstalosti dopředu.

Pokud mám toto hotové, můžu přemýšlet nad tím, abych vytvořil nějaké nadační, svěřenské fondy a podobně, případně nastavil strukturu tak, aby dlouhodobě fungovala. To vše je podpořeno dialogem celé té rodiny. V ideálním případě tak, aby byli zapojeni jednotliví členové, aby byli dostatečně vzdělaní, zkušení, chápaví a byli kvalifikovaní.

A mohli dělat rozhodování spolu se zakladatelem.

Když už tohle všechno běží, je potřeba přemýšlet nad tím, abychom to udržovali a všechno průběžně aktualizovali, vylepšovali, kontrolovali majetek, rozmnožovali ho a podobně. A pak už si to jenom užívat.

 

Josef Podlipný

Pokud vám, vážení přátelé, přijde také důležité nebrat majetkové struktury jako nějakou jednorázovou záležitost, ale chcete se na to dívat jako na systematický řízený proces, který trvá delší čas, a potřebujete se sjednotit na řešení diskuzí v rodině, která bude opakovanou diskusí na daná témata, a zároveň chcete najít pravidla, která budou vyhovovat nejenom vám, ale i nastupujícím generacím, budeme rádi, když nás oslovíte.

Rádi vám nabídneme nejenom naši expertízu a vhled do problémů, které diskutujete. Nabídneme vám možná i inspiraci, jak to řeší jiné rodiny nebo jak to řeší generace, které už třeba i 100 a více let své bohatství a rodinné bohatství chrání a rozmnožují.

 

Vladimír Fichtner

Štěpáne, nezbývá než poděkovat, že jste si našel čas pro nás a naše posluchače a diváky. Protože věřím tomu, že jak pro nás, tak i pro ně, to, co jste povídal, bylo inspirativní.

Díky moc a budeme se těšit někdy příště zase na shledanou.

 

Štěpán Holub

Já také děkuji a také se těším třeba někdy na shledanou.

 

Josef Podlipný

Děkuji, byl to inspirativní rozhovor a věřím, že i pro vás posluchače.

A opět někdy na slyšenou.

 

 

Jak ochránit majetek nejen pro současnost, ale i pro další generace?

Plánování majetkových struktur je klíčem k úspěšnému mezigeneračnímu transferu, ale často se podceňuje. A budovatel bohatství sáhne po zkratce, která může ohrozit stabilitu a udržitelnost majetku jeho rodiny.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner, Josef Podlipný a jejich host Štěpán Holub odhalují, jak systematický přístup může předejít konfliktům a ochránit majetek i vztahy.

Štěpán Holub je uznávaný advokát s více než 20 lety praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. Studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku.

Svým klientům v kanceláři Holubová advokáti s. r. o. pomáhá vytvářet právní struktury, které zajišťují dlouhodobou ochranu a správu rodinného bohatství.

Štěpán vysvětluje, proč je důležité začít jednoduchým krokem – od přehledu majetku až po vytvoření závěti. Na příkladech ukazuje, jak mohou majetkové struktury, jako jsou svěřenské či nadační fondy, pomáhat se správou majetku.

V podcastu se dozvíte, jaké další právní nástroje pomáhají chránit rodinné bohatství před ztrátou. A také proč i nejlépe připravená struktura může narazit a ztroskotat.

Vybudovali jste rozsáhlý majetek a chcete zajistit, aby se po vašem odchodu nerozprášil? Poslechněte si tuto epizodu Mezi Rentiéry a inspirujte se konkrétními kroky, které vám pomohou začít. Sdílejte video se svou rodinou a otevřete diskuzi o tom, co je pro vás důležité.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám Mezi Rentiéry.

Dnešním tématem je plánování majetkových struktur tak, aby vyhovovaly nejen současné generaci správců rodinného bohatství, ale mezigenerační správě.

A pro mě je milou povinností představit správce rodinného bohatství, Vláďu Fichtnera.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den.

Já mám také milou povinnost přivítat mezi námi Štěpána Holuba.

Dobrý den, Štěpáne.

Se Štěpánem jsme se potkali především jako právník s klientem. Já na straně klienta s naší rodinou, kdy jsme si povídali o různých věcech.

Z diskuze, kterou jsme spolu měli, vyplynulo, že naše děti nebudou úplně dědit tak, jak jsme si mysleli, že budou dědit.

Štěpán nám pomáhá s věcmi, jako je další verze naší závěti, aktualizace našich správců pozůstalosti a opatrovníků a podobně.

Jako rodina jsme jeho klienty. Tak jsme si říkali, že to, co s námi Štěpán sdílí a s čím nám pomáhá, může být zajímavé i pro někoho dalšího.

Proto ho tady dneska máme a těšíme se na dnešní povídání.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, Vláďa vás hezky představil, nicméně zkuste svou osobu a svoji expertizu přiblížit našim posluchačům.

 

Štěpán Holub

Jsem profesí advokát, vystudoval jsem právnickou fakultu v Praze, studoval jsem také ve Švédsku na Stockholmské univerzitě a dlouhodobě se věnuji mezigeneračnímu plánování, zejména v mezinárodním kontextu. To znamená jak v České republice, tak i ohledně majetku v zahraničí.

 

Vladimír Fichtner

Štěpáne, já bych ještě dodal, jak jsme se k vám dostali. Jako rodina i jako firma jsme hledali někoho, s kým bychom mohli spolupracovat a s kým by mohli spolupracovat naši klienti.

Začali jsme tenkrát od STEPU. STEP je Society of Trust and Estate Practitioners, britská organizace, která sdružuje lidi, kteří se zabývají, zjednodušeně řečeno, mezigeneračním předáváním.

Vy jste byl jeden z prvních v České republice, který absolvoval a získal dezignaci/titul od STEPU. A vím, že jste jeden ze zakladatelů nově vznikající české pobočky, do které jsem se asi jako pětadvacátý přihlásil – takže nás v ČR není mnoho.

Vím, že jako advokátní kancelář fungujete už poměrně dlouho. Můžete k tomu ještě něco říct? Jaké máte zkušenosti, jako kancelář a případně osobně?

 

Štěpán Holub

Kancelář zakládala moje máma a v rámci mezigeneračního plánování ji postupně předávala mně. Ještě mám kolegyni, Kláru Dvořákovou, se kterou kancelář vedeme.

Ale už od samého začátku se kancelář věnovala strukturaci majetku. Dříve to bylo zejména pro cizince, kteří investovali v České republice. Od roku 1991 jsme postupně zakládali nejrůznější majetkové struktury. Respektive ze začátku moje máma, postupně já jsem se k tomu přidal.

V současné době s mojí asi dvacetiletou praxí se snažím zaměřovat více a více na správu majetku, mezigenerační plánování a věci, které s tím souvisí.

Většinou je to v mezinárodním kontextu. To znamená, ať už pro lidi, kteří mají nějaký majetek ze zahraničí v České republice, anebo pro Čechy, kteří investují nebo mají nějaký majetek v zahraničí nebo i v ČR, samozřejmě.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle, a vaše advokátní kancelář se jmenuje?

 

Štěpán Holub

Advokátní kancelář se jmenuje Holubová advokáti a my tam zachováváme po zakladatelce jméno.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, plánování a řízení správy rodinných bohatství je o mezigenerační správě, především o tom, aby vydržela mnoho generací budoucích, nejenom tu současnou.

Jak s mezigenerační správou tedy souvisí majetkové struktury?

Můžete dát možnost navázat i správci rodinného bohatství, Vláďovi, na tu mezigenerační správu?

 

Štěpán Holub

Já bych udělal nejdřív krok zpátky. To je vždycky dobré, když se poskytuje první pomoc. A ono to v právu platí také.

Dřív, než začneme plánovat něco ohromně složitého, tak je dobré se zastavit a začít něčím jednoduchým. To znamená nejdřív si říct, co se vlastně má stát po mé smrti, co by děti měly dělat, kolik těch dětí vlastně mám? Tohle celé si uvědomit.

Můžu začít něčím úplně jednoduchým, že dám dohromady přehled svého majetku. Uvědomím si, jaký majetek vůbec mám, jestli ho mám jenom v České republice, jestli ho nemám třeba ve virtuálních aktivech a podobně.

A teprve potom začnu něco dělat. První krok, kterým bych měl začít, je sepsat závěť. Zejména pokud je to trošičku složitější příběh.

Pokud mám dvě děti a takový úplně nejzákladnější jednoduchý model, tak je to možná jednodušší.

Pokud je člověk rozvedený nebo žije s jinými lidmi, má další děti, tak ten příběh začíná dostávat poměrně komplexních rozměrů. Ale tam se musím zastavit. Možná, že mi stačí v první řadě vůbec sepsat závěť, jmenovat si případně správce pozůstalosti. To je první krok.

Teprve potom můžu jít dál a můžu to zesložiťovat v podstatě neomezeně dlouho. Tam už si můžu vybírat. Je tam spousta struktur, jak naznačujete, nadační fondy nebo zahraniční nadace, svěřenské fondy v České republice nebo další podobná řešení. Trusty v anglosaském světě. Těch řešení je nepřeberné množství.

Ale začal bych tím jednoduchým, a to je ta závěť a základní uklizení, abych tak řekl. Uvědomit si, kde co mám a stavět to postupně.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, než se dostaneme k těm nástrojům, tak ještě slovo pro Vláďu.

Vláďo, co je hlavním cílem mezigenerační správy rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Hned na to odpovím, ale ještě mě napadla jedna věc u toho uklizení, jak říkal Štěpán.

Nedávno jsme měli schůzku s jedním klientem a začali jsme se bavit o tom, co je jeho majetek, co je manželky majetek a co mají ve společném jmění a co nemají ve společném jmění.

A ani oni sami nevěděli, jak to vlastně bude.

Když jsme se bavili spolu Štěpánem, tak on upozorňoval na to, že pokud to nevíte vy, jak to má vidět notář, který řeší vaše dědictví jednoho dne? To je úplně zásadní věc. Takže já souhlasím, „úklid“ je jedna z důležitých věcí a každý bychom měli začít sám u sebe. Co vlastně máme, na koho to je napsané a dát si to písemně dohromady.

Omlouvám se, že jsem utekl z té otázky.

Jenom ji znovu připomeň, protože jsem starší člověk a už si ji nepamatuju.

Mezigenerační tam bylo, to si pamatuju.

 

Josef Podlipný

Jaké vidíš hlavní cíle mezigenerační správy rodinného bohatství?

K čemu by nástroje a řešení, o kterých jsme začali mluvit se Štěpánem, měly sloužit?

 

Vladimír Fichtner

Hodně lidí, se kterými jsem se v minulosti potkával a občas ještě potkám, má pocit, že je to cesta, jak něco daňově optimalizovat.

I když v ČR je to spíš problematičtější cesta, vzhledem k tomu, jaké máme daně pro fyzické osoby.

Někdo tím chce říct „ale já vás k tomu majetku nepustím, bude to podle mého i po mé smrti“. Pokud ke strukturám jednoho dne dospějeme, vede to ale většinou k tomu, že jsou v 80 procentech případů na západ od nás považovány za trest od předchozí generace. 80 % nástupců další generace je považuje za něco problematického, špatného. Nechápe, proč to je.

10 % neví. Jenom 10 % si je pochvaluje.

Ale většinou jsou to ti, kteří se podíleli na výstavbě té struktury. Protože mezigenerační transfer je podle mého, a podle naší rodiny, především o tom, že v rodině máme věci srovnané, diskutované, komunikované společně. To přispívá pohodě, ne křeči.

Protože často vidíme, že když se majetek neřeší a dojde k úmrtí někoho z nás, prostě jednoho dne se to stane, přináší to do rodin zbytečnou křeč. Kdyby to ten zemřelý viděl, říkal by si „To jsem fakt nechtěl“, aspoň ve většině případů.

Pro nás je mezigenerační předávání diskuze s dalšími generacemi. Diskuze o strukturách, které ještě nemáme, i když jsme před čtyřmi lety už o nich uvažovali. Ale zjistili jsme, že první musíme s rodinou začít diskutovat, být v pohodě, vyjasňovat si věci. Dneska už při rodinných radách řešíme „na to by byla dobrá ta struktura, že jo?“ Krok za krokem k tomu směřujeme. A proto jsme se také potkali se Štěpánem. Už se to blíží, ale ještě je nemáme.

Začali jsme s tím, co říkal Štěpán, mít správce pozůstalosti, kterého máme asi šestým nebo sedmým rokem. Teď budeme dělat další verzi.

Mít závěť. Teď budeme mít druhou verzi závěti ze Štěpánem a tak dále a tak dále.

Mezigenerační je u nás hlavně o tom, co říkala jednou jedna stará paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“.

My chceme být v tomhle duchu bohatí.

 

Štěpán Holub

Já s tím naprosto souhlasím.

Většinou je to tak, že nějaký úspěšný byznysmen (většinou je to ten chlap), založí podnik, ten skvěle funguje. Potom ho prodá a má pocit, že dalším generacím to úplně skvěle naplánuje a nastaví pravidla, která už navěky budou fungovat.

Ale tak to většinou není.

Ta pravidla se možná nastaví, budou fungovat. Za jeho života to je asi celkem bez problémů. Je i poměrně velká pravděpodobnost, že mohou fungovat během té další generace. Ale se třetí generací, a jak se různě žení a vdávají a najdou si partnery a budou mít úplně jiné priority, než měl dědeček, tak to skoro určitě bude úplně jinak.

To, co je důležité, není jenom to právní řešení, ale vlastně kontext. A to souvisí se vzděláním, se zkušenostmi těch dětí. Souvisí to, a to bych podepsal, především s dialogem mezi tou rodinou. Pokud se vrátím k právní stránce, k takové té čisté technické stránce, tam je důležité, aby to umožňovalo změny. Až druhá nebo třetí generace, anebo i ten zakladatel to bude vidět jinak.

Za každých okolností to musí prostě umožnit změny. Samozřejmě to nemusí být jednoduché. Je možné, aby se dlouho diskutovaly, ale nelze očekávat, že se jednou nastaví nějaký stroj a ten stroj poběží bezchybně během deseti dalších generací. Tak to prostě není.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, Vláďo, děkuji. I v naší rodině je mezigenerační správa spojena s tím, aby přežil majetek, ale i rodinné bohatství, jehož je majetek součástí. Ne vždy tou nejdůležitější. Spíše naopak. Aby přežil nejenom ekonomické výzvy, ale i ty osobní, rodinné výzvy. A k tomu nám slouží nástroje. Nepochybně s nimi musíme umět také správně pracovat. Pojďme se teď na ty nástroje podívat.

Jaké nástroje mohou podpořit mezigenerační správu z pohledu i těch majetkových struktur?

 

Štěpán Holub

Od roku 2014 máme k dispozici svěřenské fondy. Pro většinu populace před 15 lety věc naprosto neznámá. Pak se díky medializaci toho institutu podařilo přivést ho na svět a do širšího vnímání veřejnosti.

Vedle toho je možné zakládat tzv. rodinné nadační fondy. Samozřejmě i rodinné nadace, ale mně to nepřijde v našem právním řádu velmi praktické. V případě nadačního fondu je to právnická osoba, v případě svěřenského fondu to sice není právnická osoba, ale do určité míry se jí blíží. To znamená, že určitý majetek vyčleněním do téhle entity, která je na mně potom do určité míry nezávislá, definují nějaká pravidla.

Ta míra nezávislosti závisí potom na tom, jak se nadefinuje zakládací dokument, zakládací listina nebo statut v případě svěřenského fondu.

Potom máme obrovskou skupinu osob, která může být zase více konkrétně nebo méně konkrétně určená. A to jsou obmyšlení, nebo se jim říká beneficienti.

To jsou příjemci majetku, což zase může být v první řadě třeba zakladatel, ale mohou to být děti, další děti, nejrůznější jiné osoby.

Funkcí celku je, že svěřenský nebo nadační fond se do určité míry chrání před těmi příjemci majetku, před těmi obmyšlenými. Oni ho mohou čerpat, mohou z něj mít nějaké požitky, ale nemohou s ním nakládat úplně volně.

Nemohou třeba za každých okolností rozhodovat, jestli něco dostanou nebo nedostanou a musí respektovat vůli zakladatele.

Dále tam máme osobu správce, což je osoba, která pouze disponuje majetkem na základě instrukcí a ve prospěch beneficientů nebo obmyšlených. Potom s tím hospodaří, případně majetek nebo výtěžky z něj rozděluje.

To jsou základní dvě právní struktury, které v různých variantách existují všude po světě.

Nevím, jestli se chcete dostat ještě na rodinné ústavy a další dokumenty. Můžeme samozřejmě k tomu určitě něco říct.

 

Josef Podlipný

Rodinné rady a rodinné ústavy ještě dneska zmíníme. Je to bezpochyby nástroj, který umožňuje nastavit nějaká pravidla a chránit správu rodinného bohatství před rizikem, ať už zevnitř, tak z vnějšku.

To znamená i tu mezigenerační správu. To sem bez pochyby patří.

Nicméně budování majetkové struktury je systematický proces.

Vláďa už za sebou má v rodině diskuze o majetkových strukturách, a ještě stále rodina Fichtnerů majetkové struktury nemá vytvořené.

Vláďo, i pro tebe to bylo od počátku procesem? Díval ses na to jako na něco, co není potřeba systematicky řídit nebo jste k tomu došli s Radkou a dětmi až postupem času?

 

Vladimír Fichtner

Na začátku jsme téměř udělali chybu jako mnozí, že jsme tu strukturu chtěli mít hned.

Měli jsme pocit, že to je to všespásné řešení, které je to správné.

Já jsem si pak zpětně uvědomil, že to je stejné, jako když se potkáváme s někým a mluvíme o investicích a on se ptá, jaký produkt má mít? My mu ale říkáme: „Počkejte, jako první potřebujeme trošku širší kontext. Potřebujeme znát, co vlastně od toho majetku chcete a jakým stylem ho spravovat. Uděláme nějaký investiční plán. Produkty tam budou, ale je to výstup přemýšlení a součást řešení. Není to všespásné, které nám potom všechno vyřeší“.

My jsme udělali v přemýšlení o strukturách téměř stejnou chybu. Ale postupně jsme došli k tomu, že je to samozřejmě proces. Uvědomili jsme si, že je potřeba víc zatáhnout další generaci do komunikace. Začali jsme si povídat, založili jsme rodinnou radu a začali jsme opravdu intenzivně komunikovat o majetku i s dětmi.

Nejenom o tom, kam pojedeme na dovolenou a kdy bude jaká narozeninová párty a podobně.

To nám otevřelo úplně nové prostory. Z našeho pohledu je to už nyní proces, který je docela rozumně řízený. Ale cítíme, že tam potřebujeme podporu různých lidí, ať to je náš rodinný kouč Erika Matwij, nebo Štěpán, který tady s námi sedí. Pomáhá nám s právními pohledy na věc a na to, jak má ta struktura vypadat.

Protože člověk se musí obklopit těmi, kteří mu pomůžou, nemůže všechno dělat sám. Je to proces, do kterého je zapojeno více lidí. Nás na Štěpánovi baví to, co říkal před chvílí: „Neřešte to složitě, pojďme udělat závěť, pak další verzi. Může to být ještě složitější, ale není to potřeba. Život přinese spoustu dalších změn a s velkou pravděpodobností tohle není poslední závěť, kterou děláme. Bude se to vyvíjet. Jak budou děti růst, jak budou přibývat lidé v rodině a jak se bude vyvíjet život i majetek“.

Dnes už vnímáme, že struktura pro nás bude jen součástí nějakého řešení. Nějaký majetek si asi s Radkou necháme na sobě až do konce života. To naše děti automaticky zdědí. Nějaký majetek bude pravděpodobně v rodinné nadaci. Ještě budeme řešit, jestli tady v Čechách nebo v Lichtenštejnsku nebo někde jinde.

A je možné, že nějaký majetek bude také v obecné nadaci. Ale to uvidíme. To ještě přinese čas a budeme to řešit.

Ale ani v tuhle chvíli už nevnímáme, že jedno řešení je to správné. Stejně jako v investicích, chceme diverzifikovat způsob držení majetku.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, my jsme si tady opakovaně řekli, že se jedná o dlouhodobý proces. Vy jste tím pádem součástí diskusí v mnoha rodinách. Co vlastně rodiny pak vidí na samotném konci?

 

Štěpán Holub

Samozřejmě se na to můžeme dívat z čistě technického pohledu, kdy můžu vidět rodinu, která má založenou jednu rodinnou nadaci nebo rodinný nadační fond.

Vedle toho má jednu filantropickou nadaci, vedle toho majetek. Několik nemovitostí, které používají pro osobní spotřebu mají napsané sami na sebe a různě na rodinné příslušníky. Mají sepsanou rodinnou ústavu, mají případně nastrukturovaný další majetek, další společnosti, které potřebují k podnikání způsobem, který jim vyhovuje. To může být třeba nějaký produkt po té technické stránce.

Co ovšem považuji za důležitější, je komunikující rodina, kde všichni vědí, co zhruba mají čekat, co se stane, „když“. Co se stane ve druhé generaci. Jsou odpovědní, mají vzdělání, jsou schopni přistupovat s určitou pokorou a respektem k tomu, co vybudovala jejich předchozí generace. A současně přemýšlí nad generací nastupující. V podstatě takový šlechtický pohled, kdy nežiju sám v tom jednom životě, ale žiju v životě s odpovědností vůči předchozí a vůči nastupující generaci.

To si myslím, že je asi výrazně důležitější než to vlastní technické řešení po právní stránce, které může mít nekonečně podob.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, jaké jsou základní kroky, které by měly vést k majetkovým strukturám?

 

Štěpán Holub

Základním krokem bude asi najít někoho, kdo s tím pomůže. To je v podstatě to, co říkal Vláďa. A konzultovat ten proces, to je externí pomoc.

Nicméně to, co my potřebujeme jako první je, aby si v tom ti zakladatelé udělali pořádek. Externí osoba s tím může pomoct trošičku tím, že se ptá „Jaký máte majetek?“. Možná jednoduchá otázka, ale může mít poměrně složitou odpověď. A co se má stát po smrti? To je první věc, na kterou si musíme odpovědět a začít se o tom bavit.

Druhá věc, kterou za nás externí poradce nikdy neodřídí, je vlastní dialog v rodině. Já to považuju za naprosto důležité. Pokud se cokoliv nastaví, aby to pak fungovalo i pro ty příjemce.

To jsou dvě věci, které je potřeba udělat, pokud to má dobře fungovat. A pořád ještě nejsme u toho právního řešení.

Ale je dobré, aby se někdo externí zeptal přesně na tyhle otázky. Ale člověk to může udělat i sám samozřejmě. Pokud bude mít dostatečnou morálku na to, aby zorganizoval schůzky s rodinou a sepsal si všechno. Samozřejmě se to dá.

Další věc, kterou já říkám, je vyřešit si, pokud je člověk v manželství, jaký je majetek v rámci manželství a trošičku tam „uklidit“. Protože občanský zákoník nám jaksi dává k dispozici společné jmění manželů. To je poměrně složitá věc, protože my pak nikdy nevíme, co je ve společném jmění manželů, co je v majetku manžela a co je v majetku manželky.

Takže najít řešení pro společné jmění manželů je docela fajn věc. Typicky se dělá prostřednictvím předmanželských nebo manželských smluv. To člověk nemusí vnímat jako věc, že by se měl rozvádět. Ale je potřeba si uvědomit, že 100 % manželství zaniká, 100 % společných jmění manželů zaniká. A pokud společné jmění manželů zaniká, tak se musí i vypořádat.

 

 

Jsou typicky dvě základní situace.

Buď je to rozvodem, který nás napadne v první řadě, ale ono je to i v případě smrti. Pokud někdo zemře, tak musíme vypořádat společné jmění manželů.

Teď jsou to asi dva týdny, kdy nám Ústavní soud udělal krásný judikát ohledně vnosu. Nemusím zacházet do detailů, ale šlo o to, jestli hodnota majetku, který se vnesl před dvaceti lety, bude růst nebo nebude růst o inflaci anebo o vývoj trhu. Prostě za dvacet let nemovitosti na trhu poměrně vzrostly. Takže se bavíme o tom, jaká byla hodnota předtím a jaká je teď.

Já chci jenom říct, že je to věc, která může být při vypořádání společného jmění manželů poměrně komplikovaná. Zjednodušit to, dává do určité míry smysl.

 

Vladimír Fichtner

Jenom jeden praktický vstup. My jsme to začali s Radkou a spolu s vámi řešit také. Jestli rozdělíme jmění, protože jsme došli k tomu, že nechceme, aby o tom, co je čí, rozhodoval notář v okamžiku, kdy zemřu a bude řešit pozůstalost a dědictví. Protože někdo to vyřešit musí a v ten okamžik, kdy to nevyřešíme my, to řeší notář, který je k tomu v ČR příslušný. A to může znamenat zbytečné prodlení z hlediska vypořádání dědictví. Může to vyvolat nějaké zbytečné diskuze v rodině a spory. Anebo to může být jasné, protože si to vyřešíme předem. Chtěl jsem jenom praktický vstup, který nás ještě donedávna ani nenapadl, že to může být téma.

 

Štěpán Holub

Je to tak. Buď se to vyřeší teď preventivně a nastaví se nějaká poměrně jasná pravidla – třeba tak, že všechno bude půl na půl bez dalšího. Anebo prostě všechno bude toho, na jehož jméno je to někde registrováno. Poměrně jednoduché a přehledné pravidlo.

Anebo to pak vyřeší buď rozvádějící se manželé, nebo dědici mezi sebou. Samozřejmě se velmi často dohodnou a je to všechno v pořádku.

Ale nastává mnoho situací, kdy se prostě nedohodnou a v rámci rozvodu je to úplně typické, že se nedohodnou. V rámci dědictví je poměrně časté, že se také nedohodnou. To znamená, že dává smysl nastavit pravidla hned na začátku. Vůbec to nemění nic na tom, že by se manželé neměli nebo měli milovat. Jen to nastaví pravidla pro to až za 20, 30, 50 let, kdykoliv umřou, to bude celé o trošičku jednodušší.

To je jedna věc. A s tím souvisí potom otázka, jestli některý majetek už nemá být napsaný rovnou na děti. V podstatě, proč ne? Samozřejmě, můžu se bát, že s tím děti utečou, že se mi zprotiví, zachovají se ke mně špatně. To je samozřejmě možné. To zase jsem schopen pojistit nějakými věcnými břemeny, bydlení nějakými dalšími pojistkami.

Anebo říct, že jim to prostě dám, je to jejich a ať s tím naloží, jak chtějí.

Pak diverzifikovat majetek na jednotky a říct, co je koho.

To bych řekl, že je první krok, takové zpřehlednění.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, určitě souhlasím. Napadá mě hned několik rodin, kdy patriarcha měl tu sílu a odvahu zároveň přizvat nastupující generace už k dílčí správě části majetku. A vlastně ti přizvaní nástupci díky tomu, že měli krytá záda nebo mentora/kouče a měli čas se sžít se správou a vlastnictvím nějaké části majetku, postupně rostli. Netlačil je čas. Čas byl veličina, která nepochybně v mnoha rodinách vedla k tomu, že nedošlo k dohodě, protože se vyřizovala dědictví nebo rozvod, a všichni jsou vlastně pod časovým tlakem. Chtějí to do nějakého času vyřešit, protože je to trápí. A ať je to trápí jakkoliv, čas je nepřítelem správných rozhodnutí. Ta mnohdy vedou k tomu, že rozhodnutí vnímají i nastupující generace spíše jako trest než jako příležitost k dlouhodobé mezigenerační správě rodinných bohatství.

Správa rodinného majetku není jen o číslech, ale především o lidech, důvěře a dlouhodobé strategii.

Jak najít správce, který skutečně pochopí vaše potřeby a bude respektovat hodnoty vaší rodiny?

Josef Podlipný přináší unikátní zkušenosti z výběru správců, ať už šlo o správu lesů nebo finančních aktiv.

S Vladimírem Fichtnerem diskutuje o tom, jak je důležité jasně definovat očekávání, zapojit do procesu celou rodinu a vytvořit transparentní pravidla.

Na příkladech z ČR i zahraničí ukazují, jak důležitá je nejen odbornost, ale i schopnost správce naslouchat a respektovat dlouhodobou vizi rodiny.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný. Vítám vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a dneska si budeme povídat o tom, jak vybrat nejlepšího správce majetku.

 

Josef Podlipný

Na to se opravdu těším.

 

Vladimír Fichtner

Koho jiného si pozvat než zástupce čtvrté generace bohatství, který má zkušenosti s touto problematikou skoro 30 let? Je jím Pepa Podlipný.

Pepo, první otázka, která mě napadla, když jsem se připravoval na tento podcast, je: kdy jsi poprvé vybíral správce? Jak jste došli k tomu, že je potřeba někoho vybrat? A jak sis ho nakonec vybral? Jak se to osvědčilo? Co byl poznatek z výběru, resp. co jste si pro rodinu z toho odnesli? Kdy to bylo? Začněme tím, kdy to bylo poprvé a v jaké situaci.

 

Josef Podlipný

To si pamatuji skoro přesně. Byl to zlom let 1992 a 1993. Musím říct, že výběr správce rodinného bohatství nebo jeho části je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí a zároveň možná nejvíce rizikovým rozhodnutím. My jsme naštěstí neutrpěli žádnou ztrátu a neprošli jsme žádným rizikovým prostředím. Spouštěčem byla správa lesů, kde rozsah škod, které by mohly nastat při nesprávné správě a vymáhání různých pokut a poškození ostatních sousedících majitelů lesů, nás až přinutila k hledání odborné správce.

 

Vladimír Fichtner

Takže jste si uvědomili, že může přijít nějaká ztráta nebo riziko spojené s tím, že se nebudete dobře starat o les, což asi nebylo něco, co jsi se učil ve škole.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Nebyla to ani má odbornost, ani bratrova, ani strýcova. Já jsem na to tehdy nahlížel jako na něco, co je nejenom o naší odpovědnosti vůči budoucím generacím. Aby se strom mohl vytěžit, neroste jenom nižší řády let, ale jsou to vyšší řády desítek, v několika málo případech dokonce i stovek let. Takže je potřeba k tomu takto přistupovat. Zároveň škůdci, kteří mohou v lese řádit, typicky třeba kůrovec, neznají žádné hranice. Není to tak, že by se zabydlel u vás a řekl si: „Tady to je sousedovo, tam už nepoletím“. Nesprávná správa může opravdu zdevastovat desítky a stovky hektarů lesa. Zničit práci až dvou generací, které se podílely na správě tohoto majetku.

 

Vladimír Fichtner

Jak jste tedy vybírali? Vybíral jsi sám nebo vás bylo víc? Tenkrát jsi byl v dnešním věku tvých dětí, ne? Kolik Ti bylo – třicet?

 

Josef Podlipný

Byl jsem poměrně mladý a nezkušený, takže jsem na to šel zdravým selským rozumem. Řekl jsem si, že budu přinášet rodině nějaké informace a s rodinou budeme hledat optimální řešení. Ty informace budu přinášet s podporou lidí, kterým věřím, kteří jsou o něco starší, mají více zkušeností a někteří z nich jsou i odborníky. Takže jsem oslovil pár známých, ať už z Lesů České republiky nebo vysloveně lidí, kteří vystudovali tento obor, a říkal jsem jim: „Pojďte mi pomoct, rád vás přizvu k tomuto jednání. Možná budete i vy těmi správci, anebo pomůžete naši správu nasměrovat do správných rukou“. To byla první věc. Druhá byla, že jsem pro rodinu primárně nehledal správce jednotlivce, ale firmy.  Protože jsem si uvědomoval, že uchovat toto kvalitní know how a zajistit správu není v silách jednoho člověka. Sám jsem viděl, jak to bylo stresující pro mne, bratra a strýce, když jsme se měli o tématu bavit a rozhodnout se. To byly dvě roviny – přizvat lidi, kterým důvěřuji a komunikovat s rodinou velmi otevřeně všechny obavy, ale třeba i všechna doporučení. A druhá rovina – nehledat jednotlivce, ale ideálně firmu.

 

Vladimír Fichtner

Moje zkušenost je taková, že je nesmírně důležité vědět, co chci. A jak jste se s touto oblastí popasovali, když jste tu zkušenost neměli? Jak jste vlastně mohli vědět, co chcete? To bylo právě přes ty kontakty, které jsi měl, že ti pomohly zformulovat zadání?

 

Josef Podlipný

My jsme věděli, jaké je naše očekávání. My jsme přesně věděli, nebo velmi přesně, co od správy očekáváme, co má naplňovat. Ale neuměli jsme to propojit se zkušenostmi. Jestli je někdo vůbec schopen ta naše očekávání naplnit, jak náročné to bude, jestli na to potřebujeme jednu firmu nebo pět, jestli to bude stát takový balík peněz, anebo menší a jak moc to zasáhne do ekonomiky té správy. Na to jsme potřebovali experty, aby nám pomohli. To je něco podobného, jako když budu připravovat fúzi dvou firem. Já budu vědět, nebo naše rodina bude vědět, proč to dělá. Ale nebudeme se zcela přesně orientovat v právních kličkách, nějakých normativních pravidlech a načasování. K tomu přivoláme právní kancelář, daňového experta a spoustu dalších, třeba včetně zástupce jedné ze čtyř největších poradenských firem. To bude dostatečnou zárukou, že neuděláme nějakou fatální chybu. Takže jsme na to šli podobně. Šlo nám hodně o zkušenosti a ty jsme testovali. Ne sami, protože my jsme neuměli zhodnotit, jestli firma má dostatek zkušeností. Ale právě přes důvěru v odborníky, které jsme přizvali. Vytvořili jsme takový poradní orgán odborníků a nás, zástupců vlastníků. Společně jsme v téhle radě, v tomto orgánu, hodnotili zkušenosti firem, které se o to ucházely.

 

Vladimír Fichtner

OK, říkal jsi, že jste měli jasno v očekávání. To bylo tím, že jste měli tento panel odborníků, že jste si to očekávání zformulovali? Nebo to vycházelo z nějakých historických zkušeností vaší rodiny? Nebo z toho, co už jste věděli o lesním hospodářství? Jak to, že se vám povedlo to očekávání mít jasné a srozumitelné? Protože i to, myslím, není úplně triviální záležitost.

 

Josef Podlipný

Není. Měl jsem dokonce srovnání s jedním vlastníkem, který mi na začátku odmítl prodat les. Později mi ho nabízel, ale to už jsem zase neměl zájem já, jako zástupce naší rodiny. On, a jeho rodina, měl jiné očekávání od lesního hospodářství. On se soustředil na krátkodobé zisky, takže v podstatě vyplenil asi pětasedmdesát hektarů lesa. Začal tam dělat školky, prodával vánoční stromky a já nevím co všechno. Naše očekávání bylo úplně jiné. My jsme přemýšleli o dlouhodobé správě, o dlouhodobém prospěchu. Nám nešlo o krátkodobé zisky, ale o dlouhodobou udržitelnost.

Když jsme definovali tato očekávání těm odborníkům, oni nám přesně říkali, že potřebujeme naplnit tohle, tohle, tohle a tohle. Vytvářeli společně s námi set hodnot, postupů a schopností, které jsme potom testovali na těch uchazečích.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím. Když mluvíš o realistickém očekávání, je to stejné jako v našem byznyse, ve Wealth managementu. Když za námi přišel náš největší klient, přišel s velmi realistickým očekáváním dlouhodobého výnosu, s dlouhodobou vizí, co chce dosáhnout. Nepřišel s tím, abychom mu ukázali, co bude za rok a podle toho se rozhodne, jestli s námi bude pracovat nebo ne. Když přijde někdo takový, já řeknu: „Za rok poznáte spoustu věcí – jak komunikujeme, jak jsme srozumitelní, ale ne jestli jsme dobří nebo nejsme, protože to souvisí. To, že budeme v mínusu neznamená, že jsme špatní. A to, že budeme v plusu, ještě neznamená, že jsme dobří“.
Když děláte dlouhodobou strategii, ať už pěstujete les nebo se staráte o finanční aktiva, musíte vyhodnocovat trošku něco jiného. Základní přístup je mít mindset dlouhodobého správce, který má rozumná očekávání. Potom máme rozumnou šanci se domluvit na spolupráci.

Vzhledem k tomu, že jste přemýšleli o tom, že to má být firma, která má zkušenosti, automaticky z toho vypadla rodina. Ta tu zkušenost neměla a neměla zázemí svoji vlastní firmy, která by to mohla spravovat. Nebo ne?

 

Josef Podlipný

Úplně to tak nebylo. Pravda byla, že na začátku jsme měli trošku ambici být toho součástí. To znamená spravovat i něco málo, aby nám to nezlomilo vaz, úplně sami. Abychom byli ve hře, abychom věděli, jak se to dělá, jaké starosti jsou s tím spojené. Nicméně jsme zjistili, a to bylo další z kritérií, které jsme testovali na těch uchazečích, že je také nutné mít někoho, kdo umí velmi zkušeně pracovat s emocemi. Kdo nám nabídne emoční stabilitu – co dělat dřív, co později a čím se nestresovat. Co je naopak dobré plánovat dopředu a mít na to nějakou strategii. Uvedu to na příkladu. Poměrně velká emoční zátěž je, když zjistíte, že v sousedním lese řádí kůrovec. To vám řekne, teď asi nepoužiji přesný výraz, dozor nad lesním hospodářstvím. Upozorní vás na to, že tam je zvýšená míra rizika. Klasický první emotivní tlak na vás je, že jdete vynadat vedlejšímu vlastníkovi, nebo ho donutit k nějaké činnosti.

 

Mnohem racionálnější způsob je mu nabídnu třeba pomoc: „Příště to může potkat mě, pojďme se domluvit. Nabízím ti kapacitu naší správcovské firmy. Ona ti tam osadí lapače nebo vykácíme část na hranici našich lesů a zajistíme rychlý odvoz“. To je způsob, který navrhne expert, protože ví, jak to riziko zmírnit nebo jak se mu dokonce vyhnout. Vás jako vlastníky logicky napadne první to, co jsem říkal hned na začátku – běžím za tím vlastníkem nebo mu do telefonu a říkám: „kamaráde, máš tam kůrovce, co s tím uděláš? That´s it. A už se o tom nechci bavit. A běda, jak to napadne moje stromy“.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme ještě dál. Když máš vybráno, kdo pro tebe bude dělat, máš dobře dohromady daná očekávání, jak dosáhneš toho, aby byl správce sladěn s tebou? Jak zajistíš soulad tvé dlouhodobé vize s tím správcem? Protože i pro něj to může být vlastně krátkodobě ekonomicky nevýhodné. I pro něj by možná bylo lepší vytěžit ten les během pěti let, vytřískat z toho, co se dá a pak už je to jedno, půjde k někomu dalšímu. Jak zajistíš ten soulad?

 

 

 

 

Josef Podlipný

Teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku. To je možná to nejtěžší a zároveň nejdůležitější. Já se přesunu z lesa a lesního hospodářství do Ameriky ke správě nemovitostního portfolia. Nicméně to platí stejně i pro ten les. Velmi důležité se ukázalo být to, jak vám správce naslouchá. Otestujte si, jak vám naslouchá, protože jedině tak, že bude rozumět nejenom číslům, ale i potřebám a hodnotám rodiny, má správa šanci na dlouhodobý úspěch. V opačném případě to budou jen a jen starosti. Zároveň je v zájmu rodiny mít transparentní procesy a nějaká pravidla. Tak se dá zajistit to, že bude správce jednat v nejlepším zájmu rodiny. Když bude opravdu transparentně předem, ale i v průběhu správy, všechno komunikovat. Ano, budou nějaká základní pravidla. Neříkám, že úplně na všechno. Ale bude základní rámec a bude existovat rodinná rada, která dohlíží na činnost správce nebo správců. V několika případech se třeba hodí i více firem. Tak má rodina schopnost být toho součástí, dohlížet na výkon správce, ale zároveň nehodnotit ex post nějaké období. Přijímat názory, nápady, náměty správce nebo správců, protože i ta rodina musí být schopna naslouchat a dávat jasné náměty, inspiraci, a hlavně jasná zadání. Protože jinak si to správce bude dělat po svém tak, jak je zvyklý.

 

Viděl jsem mnoho případů, kdy správa byla na první pohled v rukou odborníků a pak jsem se divil, že se ty rodiny se správcovské firmou rozcházely ve zlém. Zrovna v Americe byl jeden takový případ, kdy jsem doporučil rodině s českými kořeny naší správcovskou firmu a pak mi psal majitel té firmy a omlouval se, že se ke mně asi dostane informace, že tam nastal problém.  Ten problém nešlo vyřešit jinak než rozlukou. Tím byla zpráva ukončena. Když jsem se následně pídil, co bylo tou hlavní příčinou, tak to bylo to, že si to ti naši přátelé udělali sami, protože nechtěli být součástí. Oni se spoléhali na naše doporučení. Nevybudovali si důvěru, kterou je nutné testovat i v průběhu. V tomto případě, přátelé, buďte opravdu téměř dogmatičtí. Důvěru ve správcovskou firmu musí mít celá rodina, nejenom vy jako nestor nebo patriarcha rodiny. Ne 5 členů ze 7. Celá rodina musí toho správce přijmout, tvořit pravidla a být toho součástí. Někdo víc, někdo méně. To je nepochybně možné, ale nejde někoho vynechat. Protože v případě té rozluky v Americe to bylo tak, že o všem rozhodli rodiče. Jejich děti do toho přinášely i své pohledy a vlastně nasvědčovaly, že tady tohle funguje jinak, než bychom si přály. Tady vidíme nějaký problém. Rodiče o tom dlouho nechtěli komunikovat, protože jim to přidělává starosti. Až to bouchlo tak, že to byly jenom seznamy výtek. Ale po dlouhé době správy, takže spousta věcí byla designovaná tak, jak si správcovská firma myslela, že to dělá pro rodinu nejlépe, jak bylo možné.

 

Vladimír Fichtner

Zase použiju příklad z našeho podnikání. Nesmírně důležité je, aspoň pro nás, nemít slepou důvěru klientů, ale minimálně informovaný souhlas. Proto my dáváme tolik energie do povídání si o tom, co nás vůbec čeká, když půjdeme do nějakého vztahu, do vzájemného vzdělávání. Proto my píšeme tolik věcí. Vždycky říkáme – všechno vám dáme písemně, protože my potřebujeme, abyste si to alespoň prostudovali, přečetli v nějakém rychlém sledu, abyste tušili, o co se jedná a abyste do toho postupně začali zatahovat i další generace. Proto se s nejmenšími členy rodin našich klientů potkáváme v okamžiku, kdy je jim třeba 8, 10 let na prvním hraní Finanční svobody. Protože je potřeba začít co nejdříve. Souhlasím a rozumím tomu, co proč není dobrá slepá důvěra. Protože potom je šance budovat důvěru skutečně v průběhu let a postavit na tom spolupráci.

 

Josef Podlipný

Vždy, když jsme potvrzovali jako rodinná rada nějaký postup, občas se i Janička kvůli tomu smála, jsme uváděli: „bezvýhradně schvaluji“. Bylo to za každého jednoho člena rodinné rady. My jsme si to definovali jako bezvýhradnou důvěru, že to, co děláme, je ve prospěch správy rodinného bohatství. To „bez výhrad“ je tam strašně důležité!!

 

Dokud jsme k tomu měli nějaké výhrady nebo nějaké otázky, tak jsme jako rodinná rada nerozhodli. A ano, v několika málo případech to třeba znamenalo, že k tomu rozhodnutí jsme došli až za několik dnů, někdy třeba i týdnů. Pokud nešlo o život, tak si myslím, že to byl dobrý způsob, jak správu dělat efektivně.

 

Vladimír Fichtner

Takže kombinace rodiny a externího správce, alespoň ve vašem případě, o kterém jsi mluvil, je o tom, že rodina má kontrolní funkci, ale opravdovou. Nejen formální. Zajímá se o věci – proč je něco tak a něco jinak? A až když bez výhrad souhlasí, řekne „Jo, můžeme do toho jít“.

 

Josef Podlipný

Ano. Jen když šlo o život, zjednodušeně řečeno, měla správcovská firma schopnost reagovat okamžitě. Když hoří.

 

Vladimír Fichtner

Tak musí něco vyřešit, a ne volat a čekat týdny…

 

Josef Podlipný

…jestli mají hasit nebo ne. Přesně tak. Ale jinak to podléhalo vždy, a podléhá, rozhodnutí rodinné rady.

 

Vladimír Fichtner

Máte nějakou část majetku, kterou řešíte úplně sami jako rodina?

 

Josef Podlipný

Jasně! A není to proto, že bychom nechtěli správce. Je to proto, že nás to baví. Velká část finančních aktiv je v Americe, protože nemovitostní portfolio generuje řády spíše nižších, ale i tak, milionů dolarů. Takže to bobtná. Když jsme hledali nějakého parťáka tady, který by nám s tím pomohl, nebylo to úplně jednoduché. Každý poukazoval na to, že regulace a určitá pravidla nedávají tu možnost.

 

Vladimír Fichtner

Řešili jsme to společně i my. Nemůžeme se starat o americká aktiva pod americkou firmou. Jsou tam daňové a regulatorní otázky. Jakákoliv firma starající se o nějaké americké instituce nebo osoby, může podléhat americké regulaci, což tady v Evropě nikdo samozřejmě nechce. To úplně chápu. Pojďme už jenom shrnout, Pepo, vaši cestu a vaši zkušenost – ať to hezky předáme našim posluchačům i s mašličkou.

 

Josef Podlipný

Děkuji, budu se snažit. Teď mluvím za celou rodinu, mám pro vás čtyři doporučení.

• Určitě zvažujte klíčové vlastnosti správce, jako je zkušenost, důvěryhodnost a schopnost dlouhodobě plánovat. Protože pokud vám jde o dlouhodobou správu, mělo by jít i správci o dlouhodobou správu.
• Pravidelně monitoruje činnost správce a zajišťuje transparentní komunikaci. To je na vás. To není na tom správci. Ve vašich rukou je správa. Vy k tomu zvete další správce. Není to tak, že delegujete a nemusíte toho být součástí.
• Kombinujte odborné znalosti externích poradců se svými vlastními. Pokud se nebudete v oblasti vůbec orientovat, nebudete schopni poskytnout informovaný souhlas.
• Založte, pokud ji ještě nemáte, rodinnou radu. Ta vám pomůže komunikovat v celé rodině. Pomůže vám nastavit zrcadlo správci nebo správcům a vymáhat řešení v případě konfliktu mezi vámi jako rodinou, nebo dokonce v rodině, po správci anebo po jednotlivých členech rodiny. Rodinná rada vám umožní trvale komunikovat o vašich rodinných bohatstvích.

Pokud vám jde o dlouhodobou správu rodinných bohatství po dobu několika nastupujících generací, věřím, že vám tato čtyři doporučení k tomu dopomohou.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil jednu nebo dvě věci. A to je dlouhodobý soulad s protistranou nebo s externí firmou. My to řešíme tak, že většina našich příjmů pochází z toho, že klientům opravdu vyděláme. Po odečtení nákladů, které na ten výdělek jsou vynaložené. Takže ukazujeme, že dáváme ruku do ohně společně. Hledejte nějaký takový názor.

A poslední věc – když vám někdo řekne „nevím, ale zjistím“, tak ho obejměte a řekněte si, že tomu můžete věřit. Protože jenom málo lidí je ochotno říct „nevím, ale zjistím“. Většina lidí ví všechno na světě. To je správce, kterého pravděpodobně nechcete.

 

Josef Podlipný

Tohle podepisuji. A přeji vám, abyste potkávali nejvíce těch, kteří řeknou „nevím, ale zjistím“.

 

Cena bitcoinu atakuje hranici 100 tisíc dolarů.
V USA se uvažuje o přesunu části rezerv do bitcoinu.
El Salvador je už několik let zemí, kde je bitcoin platnou měnou.

O kryptoměnách slýcháme stále častěji.
Někteří na nich zbohatli.
Jiní si berou americkou hypotéku a všechny peníze nalévají do bitcoinu.

Josef Podlipný a Tomáš Tyl přináší trochu jiný pohled na krypto.
Není ani vyloženě negativní, ani přehnaně pozitivní.

Hovoří o výhodách, které kryptoměny bezesporu mají.
Nezapomínají také na rizika.
Hlavně připomínají důležité praktiky a tipy, které mohou případné investice do kryptoměn lépe chránit.

Josef i Tomáš rozebírají, co stojí za extrémní volatilitou kryptoměn a co ovlivňuje jejich dlouhodobý potenciál. Diskutují také o tom, jak psychologický tlak a FOMO vedou investory k chybám.

Je bitcoin opravdu digitální zlato?
Mohou kryptoměny zničit vaše rodinné bohatství?
Jak přežít volatilitu kryptoměn?

Ať už bitcoin či jinou kryptoměnu v portfoliu máte nebo o nich uvažujete, rozhodně si nenechte ujít tento díl podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se ponoříme do jednoho z nejkontroverznějších témat v oblasti investic, do kryptoměn.

Jsou kryptoměny revolucí v oblasti investic a diverzifikace, anebo hrozbou, která může narušit stabilitu rodinného majetku?

Se mnou je tady Tomáš Tyl, investiční šéf stratég, se kterým se budu na toto téma bavit. Zaměříme se na výhody, nevýhody i konkrétní příhody, které ukážou úspěch, ale i neúspěch spojený s držbou kryptoměn.

Tomáši, vítej!

 

Tomáš Tyl

Děkuji za pozvání, zdravím všechny.

 

Josef Podlipný

Uvedu první z příběhů, který je pozitivní.

Šéf servisu, ke kterému jezdím s jedním autem, na kryptoměně vydělal na cestu kolem světa. Když mi teď předával auto, říkal: „Prosím tě, teď měsíc a půl nebudu, tady máš zástupce“.

Ptal jsem se, jestli někam letí?

A on na to: „Prodal jsem část portfolia kryptoměn. Bitcoin konkrétně. A nadělili jsme si cestu kolem světa pro celou rodinu“. V jeho případě dokonce zmínil celou širokou rodinu.

Takže vydělal nepochybně dost a připomenul mi jeden příběh, který možná znáte. Příběh investora, který v bitcoinu vydělal mezi roky 2013 až 2021 hodně velký násobek své prvotní investice. Kdyby investoval sto dolarů, tak v roce 2021 prodal 50 000 dolarů, respektive získal prodejem 50 000 dolarů. Ze 100 dolarů 50 000 dolarů je určitě velký magnet.

Nicméně nejsou jen pozitivní příběhy. My s vámi určitě dnes nasdílíme i některé z těch negativních.

Možná vás zajímá, jaké zkušenosti mám s kryptoměnami já.

Tuto oblast sleduji od samého začátku, protože nové technologie mě lákají a jsou magnetem mé pozornosti. Znám spoustu lidí, kteří investují do krypta a také spoustu lidí, kteří mají společnosti na těžbu krypta. Daří se jim byznysově. Některým z nich se daří i v portfoliích velmi dobře dosahovat rozumných výnosů, a i přesto všechno v portfoliu nemám ani jeden bitcoin. A ani ho v dohledné době neplánuji mít.

Protože nemluvím jenom o sobě, je také dobré vzpomenout na to, že u nás se o rodinné bohatství stará celá rodina. Skrze rodinnou radu samozřejmě přicházejí i podněty od mladších generací, ale ani děti neuvažují o kryptu. A dokonce upozorňují na některá rizika, která dnes také zmíníme. Ta rizika mi říkají jednoznačně, že to ještě není investice, kterou bych v portfoliu měl rád.

Jak se na to díváš Ty, Tomáši, jako investiční šéf stratég?

 

Tomáš Tyl

Pepo, ty jsi říkal, že jsou kryptoměny revolucí v investování. I když může být lákavé to někdy říkat, v podstatě nejsou. Můžou být revolucí v technologickém vývoji nebo v technologiích ohledně transferu majetku a podobně. Zatím tam nejsme, zatím nejsou nějak výrazněji využívány tímto směrem, i když se o tom hodně hovoří. Ale v investování je to nějaké další aktivum, které má nějaké vlastnosti, ale není tam něco dramaticky nového. O tom se mohli přesvědčit investoři do různých alternativních kryptoměn, které měly na sebe navázané různé způsoby výnosů, kdy to opět celé bylo zase zpětně navázané na to, že se kryptoměnám daří.

Když se jim dařit přestalo, tak i tyto způsoby výnosu nedopadly úplně dobře.

Důležité je si uvědomit, že při investování je jedna věc nějaká forma toho, do čeho investujeme a druhá je, co za tím investováním vězí. A proč by hodnota něčeho měla dlouhodobě růst? V tomto v investování ty věci nejsou až tak nové. Bitcoin je nějaká nová forma?

Ano, to je něco, co tady dřív nebylo. Ale je to o formě. Není to nutně o obsahu. Když mi něco má přinášet dlouhodobě peníze, musí být nějaký důvod k tomu, aby to peníze vydělávalo.

Prostě výnosy se neberou odnikud a kdo si vždycky myslel, že se berou snadné výnosy odnikud, většinou dopadl tvrdě.

V případě bitcoinu to není tak, že by se za dobu, kdy funguje, výrazně používal jako platidlo. Někdy se s ním platí, ale není to tak, že by se hojně používal. Například bych chtěl platit nájem v bitcoinech, domluvil bych si  konstantní částku, kterou budu platit v bitcoinu za nájem.

Může to tak být, někdo se může domluvit, že bude platit nájem, ale bude to převádět na bitcoiny. Platby v bitcoinech ale nezaznamenáváme. Nebo že by někdo platil zaměstnanci plat v bitcoinech apod. Nefunguje to tak, že by lidé takovým způsobem bitcoin chtěli používat.

To znamená, že lidé neinvestují do bitcoinu, protože by ho chtěli využívat. Investují do něj proto, že se domnívají, že v budoucnu více lidí bude chtít bitcoin koupit, a proto vzroste jeho cena.

To se v minulosti dělo více investorům. Více peněz nemusí být nutně více investorů, stačí, když je to více peněz. A to vede k růstu ceny. Je to nabídka a poptávka.

Je to podobné jako se zlatem. Zlato také není průmyslově moc užitečný kov, moc se nevyužívá. Hodně se využívá ve šperkařství a potom jsou investiční nákupy zlata, které opět stojí na tom, že investoři doufají, že v budoucnu bude více investorů nebo více peněz, které to zlato budou chtít koupit. A to zvedne jeho cenu. Proto se někdy bitcoin nazývá jako digitální zlato, protože je tam tahle úvaha. Je tam úvaha, že je to nějaký krok stranou ze systému. Krok stranou to v něčem je a v něčem není. Lidé se domnívají, že z takových důvodů ho budou ostatní chtít nakupovat.

Bitcoin ale lidé nekupují proto, že by ho chtěli využívat způsobem, jak jsem říkal. To je na tom důležité. Pokud si myslím, že bitcoin z nějakého důvodu bude chtít nakupovat více a více lidí, tak to může mít smysl.

Tento přístup ale vede k tomu, že opakovaně nafukuje a vyfukuje bubliny. A samozřejmě ti, kdo investují do bitcoinu říkají, že ta příští bublina se nafoukne ještě výš než ta minulá, takže to vlastně nevadí, když teď cena zkolabuje.

Proto jsou na bitcoinu bubliny. Protože vždycky se zvedne jeho cena, začne se o tom psát, více lidí si ho všimne, více lidí ho začne nakupovat. Tím jeho cenu tlačí nahoru. Tohle jde až do bodu, kdy už všichni o bitcoinu slyšeli a kdo ho chtěl koupit, ho koupil. V takový moment je vrchol bubliny.

Pak přijde moment, díky kterému to splaskne, protože nezkušení investoři většinou nastupují v té nejpozdější fázi. Říkají si „Sakra, utíkají mi výnosy. Neměl jsem bitcoin, měl jsem buď jenom nějaké normální portfolio, nebo ani to ne. Musím rychle nakoupit, než mi to uteče“.

A po nich už není nikdo další, kdo by to táhl nahoru. Takže přijde kolaps. A tihle lidé, kteří si představovali, že vydělají desítky a stovky procent, které viděli – ale nevydělávají je – začnou být zklamaní, začnou prodávat.

Tohle je klasická bublina. Může se nafouknout na všem. Na akciích, na zlatu, na bitcoinu.

Ale právě bitcoin a zlato k tomu mají větší tendence tím, že je lidé kupují proto, že doufají, že je někdo bude kupovat víc.

U bitcoinu bude určitě docházet k nafukování a vyfukování bublin. Nikdo nikdy nebude vědět, kdy daná bublina bude mít vrchol. Čím fantastičtější předpovědi ohledně toho, kam bitcoin dojde, tím blíže vrcholu jsme.

Ale já si netroufám tvrdit: „Už jsme na vrcholu, bude to padat“. Toto určitě nejde nějakým způsobem zjistit. Prostě jednou to splaskne.

Tradiční jistota je, že investoři, kteří tomu nerozumí, na tom prodělají vždy nejvíc.

A potom se zase vyfoukne negativní bublina. Dokud bude bitcoin lidi bavit, může to jít dál a dál.

Může se samozřejmě stát, že v jeden moment lidi přestane bavit, protože je začne bavit něco jiného. Anebo tady s námi bude už napořád. Nechci odhadovat, jaký bude vývoj, jenom je dobré si uvědomit, že možné jsou oba scénáře.

 

Josef Podlipný

Tomáši, bezpochyby jsou kryptoměny vysoce spekulativní třídou aktiv.

Spoustu investorů jsme teď určitě z hlediska historických výnosů dostali do situace, kdy si říkají: “Když se dívám na výnos bitcoinu mezi roky 2011 až 2021, mám průměrný roční výnos přes 200 %“. Takže jsou spokojeni.

K rizikům se ještě dostaneme.

Jaké jsou tedy výhody investic do krypta.?

 

Tomáš Tyl

Samozřejmě vždycky slyšíme o té kryptoměně, která přežila. Bitcoin jako jeden z prvních je ten úspěšný, protože zůstává pořád silným. Řada dalších alternativních kryptoměn si zažila třeba rychlý růst a pak pád a úplné zmizení.

Druhá věc je, že vždy slyšíme o těch lidech, kteří na tom dlouhodobě vydělávali. Ne vždycky slyšíme o těch, kteří právě přišli v nevhodný moment nebo prodali v nevhodnou chvíli a podobně.

To v nás vyvolává FOMO – Fear of missing out. Strach, že nám něco utíká, že nevyděláváme také.

Další důležitá věc je, že vždy budou růsty bublin. Každý další nárůst bude procentuálně menší čistě z toho důvodu, že se o bitcoin zajímá více lidí. Jakmile je něco masovější, není možné, aby přišlo o tolik více dalších peněz a lidí, a posunulo se to o tolik výš od doby, kdy bitcoin nebyl moc známý, do současnosti, kdy to každému něco říká.

Jsme v době, kdy o tom investoři už slyšeli. Už tam není prvotní efekt, kdy to někdo nakoupil v době, kdy to nikdo neznal a kdy se dala nakoupit spousta věcí, které nikdo neznal, a některé z nich zmizely.

 

Josef Podlipný

Takže mezi výhody, byť omezující, můžeme zařadit růstový potenciál a technologie blockchainu.

 

Tomáš Tyl

Ti, kdo kupují bitcoin, neprofitují z té technologie blockchainu. Ten způsobuje ochranu, když se to nakoupí nějakým rozumným způsobem, ale neprofitují z té technologie, ta jim nevydělává něco navíc.

To, co jim vydělává navíc je potenciál, že když to bude zajímat více lidí, budou do toho chtít investovat, cena může růst. A to je výnos.

Samozřejmě velkou výhodou bitcoinu je, že může snadno rychle transferovat poměrně velké množství bohatství z jedné části světa na druhou. To je nepochybně i jeden z důvodů, proč byl bitcoin vytvářen.

Ale samozřejmě i já se můžu sebrat a s majetkem odcestovat rychle. Na rozdíl třeba od nemovitostí a podobných věcí, které musím zanechat v zemi, kde se nacházejí.
Takže ve chvíli, kdy hrozí nějaké geopolitické riziko, jako například v roce 2022 invaze na Ukrajinu, je snadné toto bohatství ochránit tak, že ho přesunu jinam.

To je určitě velká výhoda bitcoinu a dalších kryptoměn.

 

Josef Podlipný

Tomáši, souhlasím, že hardwarová peněženka nebo rozumná autentizace mohou vypadat jako spolehlivé zabezpečení majetku. A ještě určitou míru jistoty, že se může portfolio ovládat z jakéhokoliv koutu světa.

Na druhou stranu je potřeba připomenout, a proto o kryptu stále neuvažuji, že existuje i technologické riziko. Nová technologie může stávající krypto vytlačit, v podstatě změnit jeho hodnotu ze dne na den nebo v krátkém období na téměř nulu nebo opravdu nulu.

Takže mi hardwarová peněženka potom pouze nabídne volnost ke kapitálu, který ale nebude mít reálnou hodnotu takovou, na kterou se spoléhám.

Pro mě je důležitější podstata. To znamená určitá míra nízké volatility a zachování hodnoty bohatství než ta volnost, že můžu s hardwarovou peněženkou odcestovat kamkoliv na světě.

 

Tomáš Tyl

Já bych to ještě doplnil o dvě věci.

My s našimi klienty řešíme toto riziko tím, že máme peníze v zahraničních privátních bankách. Pokud by nastala situace, že by museli odcestovat, tak jejich jmění je někde jinde a budou k němu mít přístup. Tudíž toto je vyřešeno. To je první věc.

Další věc, kterou je důležité mít na paměti a která souvisí s hardwarovou peněženkou, souvisí také s předáváním majetku další generaci. Protože pokud další generace nebude znát přístupy, tak se z toho jmění nemusí těžit, pokud se něco stane.

Pokud uvažujete o svém majetku a chcete ho předávat na další generaci a máte kryptoměny, je důležité, aby se k nim vaši potomci také mohli dostat.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Pokud ztratíte privátní klíče, investici nelze obnovit a je tam i z tohoto plynoucí riziko. Často slýchám od úspěšných podnikatelů, miliardářů, že jejich děti mají velký podíl v kryptoměnách. Ve svém, už jimi spravovaném, portfoliu. Někdy je ten podíl třeba i hraničící se 75 %.

Tomáši, když už bychom se bavili s někým, kdo spravuje rodinné bohatství a chce ho i předat další generaci, ne jenom spekulovat na to, že jeho majetek vyroste. Jaký podíl bys doporučil uvažovat pro kryptoměny?

 

Tomáš Tyl

Když se podíváme na různé statistiky, jaký podíl mají nejbohatší lidé světa, podíl kryptoměn se obvykle pohybuje kolem jednoho procenta. V podstatě zanedbatelně. Je to samozřejmě průměr, takže někteří mohou mít výrazně víc. Někteří se díky kryptoměnám možná stali těmi bohatými, protože nakoupili vhodně a zároveň bezpečně. Ne na nějaké burze, kde by o to přišli, nebo nenaletěli podvodníkům a podobně. Pak budou takoví, kteří nebudou mít nic, samozřejmě.

U kryptoměn je hodně důležité, aby ten, kdo do toho investuje, věděl, co dělá. Já osobně bych nechtěl někomu, kdo se tím neustále zabývá a ví, co dělá, říkat, že to dělá blbě.

Pro mě je důležité říct lidem, kteří tomu moc nerozumí, ale láká je to, protože to dělají všichni ostatní, aby to nedělali, protože to dopadne velmi špatně. Lidé, kteří tomu nerozumí, většinou nastupují právě v ten nejhorší moment nebo nastupují přes nějaké podvodníky a podobně.

Pokud tomu někdo rozumí, jeho podíl může být vyšší, ale je potřeba brát to trochu jako podnikání nebo spekulování.

Není za tím dlouhodobý fundamentální tahoun, jako třeba v případě akcií. Když nakupuji široce diverzifikované akciový trh, to důležité je, že podnikání se vyplácí, firmy mají zisky a ty zisky rostou. To je důvodem k investování do akcií.

O některých firmách si mohu myslet, že jim to podnikání půjde lépe nebo hůře, ale je za tím nějaký fundament. Není to o tom, že si myslím, že tu akcii bude chtít víc lidí. Tu akcii kupuji proto, že má nějaké produkty a ty se prodávají. A já si myslím, že bude růst zisků při prodeji produktů a budu případně dostávat nějakou dividendu. To je motiv k investování. Je za tím byznys.

Stejně tak, když někomu pronajímám nemovitost, poskytuji službu a on mi za to platí nějakou částkou, anebo mu půjčuji peníze. To je vlastně fundament, který je za těmi výnosy.

Pokud něco kupuji jenom proto, že doufám, že cena vzroste, tak je to něco jiného. Je to mnohem víc spekulace. Je třeba do toho jít s tím, že to takhle je. A podle toho tomu věnovat majetek, který do toho chci dát.

Pokud tomu nerozumím, prostě to v portfoliu nepotřebuji. Neměl bych do toho investovat. Nám to do Wealth Protection fundamentálně nezapadá, přesně z důvodů, že za tím není fundament, že za tím není to, co by vytvářelo a generovalo hodnotu.

Je to spoléhání se na to, že bitcoin bude kupovat více lidí. A to není v souladu s naší filozofií.

Někdo na to může mít jiný pohled a já si myslím, že je opravdu hlavně důležité, aby člověk neinvestoval do kryptoměn proto, že do toho investují ostatní. Aby si nemyslel, že tomu rozumí jenom proto, když se podíval, že to někdy bylo dole, někdy nahoře a že to tak půjde vždycky a že je to přece jasný. Je potřeba si za tím odpracovat trochu víc práce. Pak má člověk nad tou investicí nějakou odpovědnost. A když si uvědomuje, že stejně tak jako výnosy můžou přijít velké ztráty, ví proč, tak dělá zodpovědné rozhodnutí. Ale nejhorší je, když to zodpovědné rozhodnutí nedělá. Když investuje jenom proto, že o tom všichni mluví. To je to skutečně nebezpečné. I pro ty, kdo o tom uvažují nebo jejich děti o tom uvažují, je dobré si o tom promluvit, jestli je to proto, že tomu rozumí a ví, co dělají, anebo proto, že to je trendy v té generaci. To je důležité.

 

Josef Podlipný

Přátelé, i přesto, že bitcoin opakovaně dosahuje, alespoň v poslední době, svých vrcholů, je potřeba myslet na to, že kryptoměny jsou extrémně volatilní. Tak, jak Tomáš zmínil, často postrádají fundamentální hodnotu.

Jako příklad bych připomenul rok 2022 a ztrátu téměř 99 % hodnoty v několika dnech u Tery a Luny, která určitě neudělala radost svým investorům.

Z trošku jiného ranku rizika bych připomenul také krach tokijské kryptoměnové bitcoinové burzy Mt. Gox. A mluvím o roce 2014. Tehdy byl příslib, že v roce 2024, někdy kolem října, pokud si dobře vzpomínám, se vrátí majetek investorům, kteří na této tokijské burze byli. Ale samozřejmě ne všem, protože někteří už vyslyšeli nabídku různých hedgeových fondů, které jim nabízely řešení pro případ, že nic nezískají nebo získají jenom díl této ztráty. A tam se jednalo o hackerský útok.

Pojďme se teď podívat na rizika, která jsou s kryptoměnami spojena.

 

Tomáš Tyl

Já bych jenom doplnil, že to byla starší kauza. V roce 2022 došlo k problémům na burze FTX, její majitel za to byl i odsouzený, za podvody a výrazné ztráty. Samozřejmě rizika tohoto typu jsou. Pokud někdo nakupuje bitcoin způsobem, kde k tomu může dojít, nemá nad tím vládu. Proto je určitě dobré tomu rozumět a vědět, jakým způsobem Bitcoin nebo další kryptoměny nakupovat tak, aby mě neohrozila sekundární rizika.

Rizikem je, že to někdo ukradne, nebo nad Bitcoiny nemám takovou vládu, jakou bych chtěl mít. Případně u některých kryptoměn to může být tak, že jsou od začátku celé podvodně nastavené. To je určitě velké riziko a je hodně spojené s tím tomu rozumět. Protože kdo tomu nerozumí, může se snadno stát obětí podvodníků. Může si myslet, že investuje takovým způsobem, jakým chce, ale přitom může naletět. Rizika jsou v tomto směru vysoká.

Pak je tu samozřejmě klasicky riziko poklesu ceny. To je odvrácená strana potenciálu růstu.

A jak jsem říkal, jedno velké riziko je, že přijdou jiné technologie nebo přijde něco, co bude atraktivnější a odvede to pozornost investorů.

 

Josef Podlipný

Ať už jste investoři, kteří kryptoměny mají ve svém portfoliu, nebo o kryptoměnách uvažujete, určitě dává smysl vyhodnotit rizika spojená s každým aktivem zvlášť. A hlavně, v tomto případě se díváte na něco, co je extrémně volatilní.

Já jen připomenu, že bitcoin byl v průběhu roku 2022 na hodnotě kolem 17 000 dolarů, pokud si dobře vzpomínám. A předtím, v roce 2021, dosáhl hodnot, které byly těsně pod 70 tisíci dolary.

Což ukazuje na hloubku poklesů, které můžou z roku na rok ve vašich portfoliích nastat.

Dobře si také vzpomínám na slova šéfa servisu, který se těší na cestu kolem světa s celou rodinou, jak říkal, že trvalé sledování volatility bylo pro něj psychicky velmi náročné. K rizikům nepochybně tedy patří i psychologický tlak, který investor zažívá.

 

Tomáš Tyl

Ten je extrémní.

Pro lidi, kteří s tím nemají zkušenosti, pád hodnoty o desítky procent může být to, co vyvolá prodej. To je nebezpečí pro nezkušené investory, že nastupují ve chvíli, kdy už je bublina blízko vrcholu a ve strachu vyskakují a realizují ztráty.

Přestože ti, kdo stále drží, jsou třeba ve velmi zajímavých ziscích, ti, kdo z toho utíkají, jsou na tom naopak. Opakovaně naskakují v nevhodný okamžik, a vlastně vždy jen prodělávají. To je psychologický efekt spojený s chováním bublin, a je to určitě velké riziko. A je to důvod, proč řada nezkušených investorů dopadne bídně.

 

Josef Podlipný

I když kryptoměnám jistě nelze upřít růstový potenciál, je potřeba mezi riziky vidět i regulační nejistotu, protože regulace není ještě definitivní a pod rukama investorů, ať už těch stávajících, nebo budoucích, se neustále mění.

Přidal bych ještě jedno riziko, technologické riziko, protože přeci jenom je to závislé na nějaké moderní technologii. Asi nikdo nemáme jistotu, že v dohledné době a možná i několika málo měsíců nebo nižších jednotek let někdo nepřijde s něčím jiným. Z aktiva, které teď existuje a má nějakou hodnotu, může udělat úplně bezcenné aktivum.

Jedno z největších rizik vidím v tom, co mi říkají bohatí úspěšní podnikatelé, kteří už mají poměrně vysoký věk. Představte si někoho, komu je třeba pětašedesát, 70 let. Má také poměrně úspěšné děti, které už spravují část majetku, a pokud zažívají úspěch při správě kryptoměn, tak tito nestoři, tito patriarchové, tvůrci rodinného bohatství mají velkou obavu, že v okamžiku, kdy děti získají kontrolu nad poměrně větším majetkem, budou toužit po tom, aby úspěch v kryptoměnách zopakovali.

Pak se může snadno stát, že někdo, kdo teď v kryptoměnách spravuje nižší jednotky milionů korun, tam zainvestuje vyšší jednotky stovek milionů korun nebo dokonce miliardy.

No a přijde-li okamžik nějakého velkého poklesu, anebo dokonce trefí špatnou kryptoměnu, která bude „shitcoinem“, jak se říká, může přijít o velkou část kapitálu.

A tady je zakopaný pes, to největší riziko. Dívat se na ztrátu při poklesu třeba z pěti milionů na jeden milion, to ještě není tak bolestivé, protože si člověk snadno řekne, že čtyři miliony prostě vydělá někde jinde.

Ale dívat se na ztrátu z miliardy, třeba sto milionů, to už je velká psychologická nálož.

Všichni pak máme strach, že to našim potomkům úplně zkazí život. Nebo že sebe i nastupující generace připraví o velkou část rodinného bohatství.

Žít s tíhou, že moji rodiče něco vytvořili a já jsem o to sebe a své děti připravil, je možná úplně to nejhorší.

To riziko není ani v tom, že bychom měli my, otcové zakladatelé a matky zakladatelky, strach, že rodina přijde o nějaký majetek. Ale máme strach z toho, že děti pod tíhou takové velké ztráty budou věrnými zákazníky psychologů a psychiatrů, kteří je budou dávat možná po zbytek života do kupy. A to si opravdu nepřejeme.

 

Tomáš Tyl

To se nemusí týkat jenom kryptoměn. Může to být podobné v akciích a dalších aktivech, nebezpečí, že se člověk na začátku dostane zrovna k růstovém trhu a vyhraje, někdy to může být i o štěstí.

Když začnu a trhy jdou nahoru, můžu snadno dospět k závěru, že to je strašně jednoduché, že vím, co dělám, ale přitom na tom mohlo mít velký podíl třeba jenom štěstí. Někdy paradoxně je lepší na začátku třeba něco prodělat, když to ještě není důležité, zjistit, že to vždycky není jenom jednoduché.

Právě to, když mám dojem, že to je jednoduché, může být velké riziko. Pak to může i připomínat gambling. Pokud někdo začne hrát, a ze začátku se mu daří, ještě to v něm vyvolává pozitivní pocity, potom je snadné stát se trochu závislý a snažit se hrát pořád a pořád. A snažit se pořád vyhrát a zvyšovat sázky, když se výhra zrovna nedaří. To samozřejmě také může dopadnout špatně.

 

Josef Podlipný

Přesně tak, Tomáši. Zvyšovat sázky, když se hra nedaří, může svádět správce většího majetku, že při poklesu ceny prostě přidá, protože má z čeho. A doufá, že nákupem za nižší cenu si zvyšuje míru zisku do budoucna.

Nicméně, můžu nakupovat takzvaně na sjezdovce. Cena může klesat setrvale a možná takovou rychlostí, že nakonec zůstanou jenom oči pro pláč, jak se říká.

Když se podíváš, Tomáši, na tento typ aktiva z hlediska dlouhodobého výhledu a doporučení, jak tedy s kryptoměnou pracovat, co bys doporučil investorům?

 

Tomáš Tyl

To je právě to, že dlouhodobý výhled je v tomhle problematický. A je to skutečně spíše o nastavení.

Naše filozofie je jiná. Proto našim klientům tyto investice nedoporučujeme. Proto ani já za sebe nechci někomu dávat doporučení, aby to dělal tímto a tímto způsobem, a má to takový potenciál. Protože my to s našimi klienty neděláme.

Já bitcoiny také nenakupuji. Moje doporučení je, pokud to chcete dělat, opakuji pořád, musíte tomu rozumět. Vědět, proč do toho jdete a co si od toho slibujete, jaké máte očekávání.

Možná bych měl ještě jedno doporučení. Pokud někdo nakupuje kryptoměny, ať si určí, jaký podíl mají mít v portfoliu a podle toho je může balancovat. To může být klasický problém, že lidé nevědí, kdy vlastně je vyprodávat. Kromě Bitcoin maximalistů, kteří říkají „neprodám nikdy“. Pokud to chci jako součást portfolia, tak bych se měl dívat, a když vidím, že cena výrazně vyrostla, je to důvod k balancování. Protože najednou podíl kryptoměn v mém portfoliu může být výrazně vyšší, než jsem chtěl. Když naopak klesne cena, může být nižší, než jsem chtěl.

Odpověď na otázku, kdy prodávat a kdy nakupovat mi může dávat právě to, že mám strategii. Vím, jaký podíl v kryptoměnách chci v portfoliu. Rebalancuji podle toho, co se na trzích děje. Tím se vyhnu tomu, že jsem v kryptoměnách výrazně víc, než bych chtěl, pokud přijde bublina. Zároveň je to opačné chování, než je klasická psychologie. Když všichni ostatní nakupují, můžu prodávat a když ostatní prodávají, tak nakupuji.

Kdo chce investovat do Bitcoinu, neměl by nezapomenout na rebalancování. Říct si, jaký podíl v mém portfoliu by to mělo být.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji. Při zvažování investic do kryptoměn postupujte určitě opatrně.

Jak říkal Tomáš, nejděte do něčeho, čemu nerozumíte a láká vás pouze potenciál výnosu. Pokud investujete, tak pouze část portfolia, kterou si můžete dovolit ztratit a která má podíl na volném kapitálu. Tady jen zdůrazňuji – na volném kapitálu. Není to z celého vašeho majetku, včetně vašeho vlastního byznysu. Je to do jednoho procenta nebo v nižších jednotkách procent, dejme tomu maximálně do dvou procent.

Ale vždy se zaměřte na zabezpečení tohoto aktiva, abyste věděli, co nakupujete a proč.

Velmi důležité je to, co zmínil Tomáš před chvilkou. Rebalancujte. Pamatujte, že růst znamená také růst podílu aktiva ve vašem celkovém spravovaném majetku.

Mějte na paměti i dlouhodobé cíle správy rodinného bohatství, protože jenom tak máte šanci rodinná bohatství předat i dalším generacím.

Myslete nejenom na ty výhody. Na potenciál růstu, který nepochybně kryptoměny mohou stále mít.

Myslete i na rizika, protože jenom tak máte šanci rodinná bohatství uchránit pro vás i pro budoucí generace.

Já za sebe a za naši rodinu říkám, že je to oblast, která stále poutá naši pozornost a je klidně možné, že někdy v budoucnu budeme v portfoliu kryptoměnu také mít. V současné době ale o tom neuvažujeme.

Ať o kryptoměně uvažujete, nebo ji ve svém portfoliu spravujete, přeji vám, aby neutrpěla vaše rodinná bohatství.

Jak kombinace výhod pasivních investičních nástrojů a aktivní správy portfolia může přinést výrazné výhody pro vaše bohatství?

Josef Podlipný a Tomáš Tyl rozebírají důvody, proč pasivní instrumenty, jako jsou ETF, nejsou samy o sobě zárukou úspěchu a jak aktivní správa těchto nástrojů pomáhá maximalizovat výnosy a minimalizovat rizika.

Diskutují také časté chyby investorů, kteří pasivní investice ponechávají bez dohledu, což může vést k nevyužitým příležitostem a zbytečným ztrátám.

Při poslechu se dozvíte, jak správné načasování nákupů, prodejů a rebalancování může rozhodnout o úspěchu vašeho portfolia.

Zjistíte, jak aktivní správa pomáhá předcházet emocemi řízeným rozhodnutím, která často vedou k finančním ztrátám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se budeme bavit o, na první pohled paradoxním tématu, aktivní správě pasivních instrumentů, konkrétně ETF.

Co to vlastně znamená?

Jak lze pasivní investice efektivně spravovat?

Kdy by měl investor zvážit aktivní přístup?

Pojďme se na toto téma podívat společně s investičním stratégem a šéf analytikem Fichtner Wealth Manager, Tomášem Tylem.

 

Na úvod se podíváme na to, co vlastně pasivní a aktivní instrumenty jsou.

Tomáši, pasivní instrumenty si lze představit jako například Exchange Traded Funds pod zkratkou ETF.

To znamená něco, co sleduje třeba určitý index. Nesnaží se překonat trh, spíše koreluje s výkonností trhu a rizikem s tím spojeným, s touto investicí.

A výhodou jsou nízké poplatky a jednoduchost.

Co bys k tomu dodal?

 

Tomáš Tyl

Aktivita versus pasivita je primárně v navázání na index anebo vlastním aktivním přístupu správce instrumentu.

Zjednodušeně se o pasivních investicích hovoří jako o ETF.

Skutečnost je taková, že mohou existovat i aktivně řízená ETF, aby to nebylo jednoduché. Zároveň jsou aktivně řízené fondy a mohou být pasivně spravované fondy.

Pasivita v tomto směru spočívá v tom, že fond nebo ETF je navázáno na index, který sleduje a snaží se co nejvěrněji kopírovat jeho výnos.

Výhodou je, že dostáváme tržní výnos, který je k dispozici řekněme zadarmo nebo velmi levně.

To znamená, velmi levně se podílíme na tom, co dělá celý trh. Když je to třeba celý americký trh, tak se tím velmi levně podílíme na výnosu celého amerického trhu. Na tom, že jsou to firmy, které generují zisky. Ty zisky rostou a ETF velmi levně kopíruje celou americkou ekonomiku nebo tu část, která je na burze. Nebo velké firmy, a můžeme se na tom svézt.

Myšlenka aktivní správy, která tady byla dříve, je, že když dělám vhodný výběr, dokážu index překonat. Pasivní fondy přišly až později.

Správci aktivně řízených fondů se snaží překonávat index, vydělat více tím, že nějaké akcie nekoupí, nějaké odváží a nějakých koupí více. Budou s nimi nějakým způsobem obchodovat. Aktivita u různých instrumentů může být hodně různá.

Některé fondy třeba drží pár akcií a drží je relativně dlouho, neobchodují s nimi často. Některé fondy naopak obchodují častěji. Můžou být různé hedge fondy, fondy, které s aktivy tradují velmi často na denní bázi, snaží se na tom vydělávat.

Pod aktivitou si můžeme představit různé věci. Většinou běžní investoři investují do aktivně řízených, třeba akciových nebo dluhopisových fondů, které neobchodují úplně na té denní bázi, drží aktiva déle, ale snaží se překonat stanovený trh.

V ideálním případě má fond nějaký trh, na kterém se snaží vydělávat, nějaký benchmark, proti kterému se snaží vymezit, který se snaží porazit.

Myšlenka je, že aktivní správou investoři dokáží indexy překonávat. Jak ukazuje statistika, ne vždy se to úplně daří.

 

Josef Podlipný

Tomáši, aktivní správa pasivních instrumentů stále i našim posluchačům a investorům může připadat jako určitý protimluv.

Pojďme se podívat ještě do větší hloubky, a zároveň zkusme nasdílet náš názor na to, proč našim klientům aktivní instrumenty nedoporučujeme.

 

Tomáš Tyl

Začněme aktivní správou pasivních investic. Proč se to může zdát jako protimluv – jednou aktivní, podruhé pasivní?

Mám pasivní instrumenty – ETF a fondy – ale jakým způsobem do nich investuji? Buď je můžu jenom nakoupit, držet a nic nedělat. To by byl pasivní přístup.

Anebo s nimi můžu aktivně aktivněji obchodovat. Opět ta aktivita může být různá. Můžu je nakupovat v nějaký vhodný okamžik, vyměňovat, dokupovat, rebalancovat a podobně. To už je aktivní přístup, kdy jenom slepě nekopíruji.

Na druhou stranu tady může být takový paradox, že řada běžných investorů vlastně investuje pasivně do aktivně řízených fondů. To znamená, že jim někdo sestaví portfolio. Přijdou třeba do banky, v bance jim postaví portfolio, řeknou jim, ať investují do toho, do toho, do toho. A pak už na to nesáhnou, dlouhou dobu s tím nic nedělají.

To je vlastně pasivní přístup, protože v portfoliu se s aktivními instrumenty nic neděje, což je poměrně časté. To je něco, co nám nevyhovuje, protože se snadno může stát, že se portfolio výrazně oddálí od toho, co chce klient.

Druhá otázka je, proč nekupovat také aktivní fondy, když investujeme a aktivně spravujeme. Což je to, co my děláme – aktivní správu s pasivními instrumenty.

Důvodem je, že statistiky jsou poměrně neúprosné a velká část aktivně řízených fondů nedokáže na dlouhém horizontu trhy překonávat. Tato situace je na trhu proto, že na tom trhu je vysoce konkurenční prostředí a pohybuje se na něm řada účastníků a všichni se snaží trh překonávat. V takovémto prostředí je výrazně obtížnější být dlouhodobě dobrý.

Ukazuje se, že manažeři, kteří jsou třeba krátkodobě úspěšní, jsou na trhu velmi agresivní v době, kdy trh roste. A potom, když přijde na trhu obrat, shoří jako papír.

Příkladem může být, a tady se paradoxně jedná o aktivně řízené ETF, Cathie Wood a ETF fond ARK Innovation, který přitáhl pozornost v letech 2020 a 2021, kdy rostl dramatickým tempem. Měl kolem 100 % výnosu, zatímco běžný trh rostl výrazně méně.

Řada investorů v tu chvíli do trhu nastoupila, protože si říkali, že Cathie Wood je geniální, vidí příležitosti a ostatní je nevidí.

Nejvíce investorů nastoupilo do fondu v posledním roce předtím, jak už z toho trochu vyplývá, než přišel obrat. V roce 2021 ETF zkolabovalo a ztratilo prakticky 90 % hodnoty. S ním zkrachovali i investoři, kteří v něm byli. Paradoxně většina z nich neměla ty předchozí výnosy, protože do aktivně řízených fondů nastoupila v poslední fázi, v ten nejhorší možný moment.

A to je přesně příklad investora, který nebyl geniální, jenom investoval velmi agresivně na trhu a když trh rostl, výnosy byly výrazně vyšší. To přitáhlo pozornost, a když potom se trh obrátil a klesal, tak zase ztráty byly výrazně vyšší než celého trhu.

Ukazuje se, že běžní investoři většinou nedokáží využít dobrých období, protože přijdou do fondu po nich, a naopak setrvají ve špatných obdobích.

To se třeba ukázalo i na velmi dobrém a úspěšném investorovi Peteru Lynchovi a jeho fondu.
V osmdesátých letech minulého století měl na trhu výnosy 20, 30 %. Ale jeho investoři, když to pak někdo spočítal, měli jenom 7% výnos.

To je proto, že oni k němu vždycky přišli v období, kdy se mu dařilo. Ale v tu chvíli se to překlápí. Zůstali s ním ve špatném období a v tom nejhorším okamžiku si řekli, že nedostali výnos, který chtěli a opustili ho. A pak se mu zase začalo dařit.

Když už je nějaký aktivní manažer dobrý, mají lidé tendenci k němu chodit v nevhodnou chvíli a odcházet v nevhodnou chvíli.

Výsledkem je, že běžně investoři i s těmi úspěšnými manažery aktivně řízených fondů vydělají méně, než kdyby jenom drželi trh. To je celkově ten důvod, proč my nevyužíváme vlastně aktivní fondy.

Dlouhodobě aktivní fondy zaostávají za trhem, protože mají vyšší poplatky, protože je potřeba toho manažera zaplatit. To samozřejmě něco stojí a málokterý manažer dokáže vůbec na ty své poplatky vydělat.

To všechno jsou důvody, proč my s aktivně řízenými fondy nepracujeme.

Přidává to do toho portfolia další riziko, že ten manažer nezvládne překonat trh, bude za ním zaostávat, nebude se mu dařit to vydělat zpátky. Zatímco s pasivními ETF to funguje daleko snáz. Víme, na čem jsme, a proto je využíváme.

 

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji, to byla velká řada důležitých informací. Ať pro dlouhodobé investory, mezi které se určitě počítám, nebo pro ty, kteří se teprve s touto oblastí seznamují.

 

Já bych vypíchl dvě, na které bych rád navázal v následující části.

První. Jako dlouhodobý investor si říkám, pokud potkám dvojku Cathie a Peter, tak to určitě poznám na svém portfoliu, protože mě zřejmě stáhnou v obdobích slávy do svých investic.

A pak tím pádem logicky bude přicházet i období nějakých korekcí anebo poklesů.

Druhá věc je, že se snadno může stát, že se aktivní správce nějakého instrumentu odchýlí od mých cílů, od mé strategie. Protože mě nezná, nevidí mě za tou masou investorů, kteří za ním v těch obdobích slávy přišli.

Když se pak podíváme velmi střízlivě, profesionálně, optikou strategického investora a zároveň analytika na aktivně spravované pasivní instrumenty a na jejich výhody a nevýhody. Kaké to jsou?

 

Tomáš Tyl

Výhoda oproti přístupu, kdy bych koupil aktivně spravovaný fond a nechal tu aktivitu čistě na něm, je ta, že při aktivní správě my jsme klientovi blíže. My s klientem komunikujeme, známe jeho potřeby a cíle, zatímco manažer fondu, jak si správně říkal, spravuje peníze pro mnoho různých klientů stejným způsobem a nezná jejich individuální potřeby.

Ti manažeři mohou být velmi chytří lidé, ale tím, že nekomunikují přímo s klienty, ale jenom skrze newslettery a nepotkávají se s nimi často, tak to nemusí ve výsledku fungovat.

Běžně je to vidět u dobrých fondů. Když je na trzích panika, klienti odcházejí, protože nekomunikují s tím manažerem. Přitom by jim manažer mohl říct „Hele, teď je dobrá příležitost nakupovat“. Ale oni komunikují s bankéřem nebo s nějakým poradcem, který třeba vidí, že jsou tam ztráty. Je na to sám, nezvedá klientům telefon a podobně. Neříkám, že se to děje se všemi bankéři a poradci, ale to jsou situace, které jsme na trhu viděli.

Výsledkem potom je, že z toho ti lidé odcházejí, protože tam přímo není někdo, kdo by s nimi komunikoval a říkal: „Teď pro vás je dobré nakupovat,“ naopak nebo dělat tohle a podobně. Manažer fondů je klientům příliš vzdálený.

Já si pamatuji jednu situaci, kdy přišel klient, který měl kromě nás i peníze v jedné lichtenštejnské bance.

Říkal nám: „Bankéř mi teď volal a říkal, že mám akcie prodávat, a podal mi tady zprávu jejich analytiků“.

My jsme tu zprávu prošli, bylo v ní napsáno, že je vhodné nakupovat akcie. Byla velmi dobrá, dobře udělaná, zajímavá, ale bankéř ji z nějakého důvodu špatně přeložil.

Chtěl, aby klient prodal akcie, koupil nějaké jiné instrumenty, ale to se v té zprávě vůbec nepsalo. To není věc, která by nebyla z našich zkušeností. Je to něco, co se občas děje. Manažeři fondů jsou rozumní, ale jak jsou daleko, tak klienti potom dělají špatná rozhodnutí, která vlastně jdou proti nim.

To je důvod, proč je aktivní správa lepší. Protože potom je aktivita blízko klientovi, ne daleko.

 

Josef Podlipný

Já tomu říkám ztráta důležitých informací v překladu.

Tomáši, padlo tady spousta výhod.

Má to také nějaké nevýhody?

 

Tomáš Tyl

Samozřejmě, není to zadarmo. To je určitě potřeba si uvědomit. Znamená to, že platím za službu té aktivní správy někomu, kdo mi dává doporučení, radí mi nebo peníze spravuje. Znamená to náklad navíc oproti tomu, kdybych si to dělal sám, neřešil to. Je to varianta samozřejmě dražší, to může někdo shledávat jako nevýhodu.

My třeba s našimi klienty chceme, aby dělali to, co my jim doporučíme Samozřejmě to je tak, že pokud si někoho najmu na aktivní správu, tak to není tak, že to jenom konzultujeme a klient si udělá, co chce. To by z našeho pohledu nefungovalo, protože když nás klient neposlechne a má to nějaké následky v portfoliu, tak to samozřejmě vztah s námi zhorší a podobně.

My chceme, aby nás naši klienti poslouchali v tom, co jim říkáme.

Pokud někdo nechce poslouchat naše doporučení, chce jenom někoho, kdo mu bude dávat nějaké tipy a podobně, ale chce si z toho sám vybrat, co udělá, tak pro něj určitě aktivní správa nebo tato forma poradenství není vhodná. Protože potom bude docházet k rozchodu mezi tím, kdo poskytuje aktivní správu a klientem. To v dobrých časech třeba nebude vadit, ale když se na trhu budou dít negativní věci, povede to k problémům.

Najmout si někoho na aktivní správu je dobré ve chvíli, kdy to na něj chci delegovat a chci ho poslouchat a jsem ochoten za to samozřejmě něco zaplatit.

 

Josef Podlipný

Tomáši, já jsem tě před chvilkou vyzval k tomu, aby to byla racionální úvaha o výhodách a nevýhodách aktivní správy pasivních instrumentů.

Napadá tě nějaké paradigma, které je spojeno s nevýhodami, které možná častěji investoři zmiňují a ty ho musíš pak v té diskusi rozbíjet?

 

 

Tomáš Tyl

Ohledně aktivních a pasivních instrumentů je řada různých pohledů, a často i mýtů, které investoři mají.

Často je samozřejmě pro někoho ten pasivní instrument, který jenom kopíruje trh, něco nudného, něco, co nikdy index nepřekoná a oni chtějí vydělávat více. Chtějí, aby výnos byl vyšší. A to je samozřejmě pochopitelné.

Na druhou stranu je ta statistika neúprosná. Ti, kdo se pokouší o výnos nad trh, velmi často nedopadají dobře.

Fondů, které opravdu dlouhodobě překonávají trh, je jen velmi málo a většina investorů nedokáže trh vyhodnotit. Jak jsem říkal, vyhodnocuje fondy ve špatný moment. Je to právě proto, že na trhu je velká konkurence a dřív to bylo pro manažeři výrazně jednodušší.

Proto se všichni koukají na období, řekněme minulého století, kdy proaktivní manažer, který mohl volat do firem a byl blízko trhu, měl výraznou výhodu oproti běžnému investorovi. Ten si ty informace přečetl až v novinách, měl ohromné poplatky pro obchodování a podobně.

V minulosti ten, kdo byl blízko zdroje, blízko k firmám, měl mnohem lepší informace.

Kdežto v dnešní době díky internetu, nízkým transakčních nákladům atd. mají informace všichni hodně podobné. V takovém prostředí je strašně obtížné dlouhodobě překonávat ostatní.

 

A proto, i když samozřejmě vnitřně si člověk říká, proč by neměl chtít víc, se ukazuje, že dosáhnout víc je velký problém. Většina investorů, kteří se o to pokouší, paradoxně skončí s tím, že mají méně.

Často se také hovoří o tom, že na pasivních investicích je bublina, protože jejich objem vzrostl.

Někdy se říká dokonce, že celým trhem rostou pasivní investice. To je vlastně takový mýtus, který je velmi oblíbený, ale když se kdokoliv podívá na čísla z trhů, hned jasně vidí, že je to úplný nesmysl.

První věc je ta, že někdy se říká, že pasivní investice už jsou přes polovinu celkových peněz, které na trhu jsou.

Ale to není pravda. Kromě toho jsou tam ještě další instituce, penzijní fondy a podobně. A hlavně jsou tam přímí držitelé akcií, domácnosti. Ty mají asi 35, 40 % celého toho trhu v Americe. Pak jsou další instituce a pak určitou část mají ty fondy a ETF a teprve z nich je už nyní větší část pasivní. Z celkového toho trhu je to spíš kolem čtvrtiny. To je první věc.

Druhá věc je, že co se na trhu děje a jak se mění ceny, neovlivní někdo, kdo pasivně nakoupí a drží, ale někdo, kdo na něm obchoduje. Aktivní investoři mají mnohem větší vliv na cenotvorbu než pasivní instrumenty. A jsou také studie, které ukazují, že pasivní instrumenty dělají výrazně menší objem obchodů, tudíž výrazně méně ovlivňují trhy. V krátkodobém horizontu mnohem více ovlivňují trhy různé hedge fondy, tradeři a podobně. V dlouhodobějším fondu pak aktivní manažeři. Pasivní ho příliš neovlivňují, i když to rádi kritici pasivního investování a pasivních instrumentů říkají.

Ale je potřeba si všimnout, že tito kritici pasivních instrumentů často za tím trhem výrazně zaostávají. Říkají, že za to nemůžou, za to může bublina pasivních investic, za to můžou pasivní fondy. A je to spíš výmluva.

Skutečnost je někde jinde a tohle je častý mýtus, který se dá vyvrátit úplně jednoduše kdykoliv, každý rok.

Když se podíváme třeba na nejvíce sledovaný index S&P 500. 500 největších firem v Americe.

A podívám se, jak se ty jednotlivé firmy vyvíjely, tak v každém roce jsou tam firmy, které vydělají stovky procent a jsou tam firmy, které prodělají desítky procent. Velkou část majetku. A někdy je ten rozptyl větší, někdy menší, ale vždycky je opravdu výrazný.

Kdyby pasivní investoři nakupující index byli tím tahounem trhu, tím, kdo táhnou ceny nahoru, tak by ten rozptyl byl výrazně menší a celý trh, všechny ty firmy by vydělávaly mnohem blíže tomu indexu. Protože investoři přeci kupují ty firmy v aktuální velikosti, jak jsou. Tudíž by to nevedlo k tomu, že některé firmy vyrostou více a některé méně.

Z toho je úplně jednoduchým pohledem vidět, že tyto mýty o pasivním investování nejsou pravdivé.

 

Josef Podlipný

Tomáši, řada našich posluchačů, teď už možná, si klade otázku.

Kdy tedy využít aktivní správu pasivních instrumentů a zároveň si možná trošku přemýšlí o tom, jaké nástroje k té aktivní správě slouží.

Můžeš nasdílet odpověď na tuto otázku?

 

Tomáš Tyl

Určitě je to vhodné pro někoho, kdo má majetek, o který má smysl se starat a nechce se o něj starat sám. Uvědomuje si, že to je práce. Ne každého to baví. Jsou samozřejmě i investoři, které baví si majetek spravovat a je to v pořádku. Ale pro toho, kdo to chce delegovat, místo toho, aby se věnoval studování trhu a podobně, chce čas věnovat buď svému byznysu, kde to má větší přidanou hodnotu, nebo svojí rodině atd., pro něj má smysl hledat někoho, kdo pro něj aktivní správu nebo investiční poradenství bude provozovat. To je určitě to, kde to dává smysl.

 

Josef Podlipný

Děkuji. Mě napadl příběh kamaráda, kterého už jsem pár let neviděl, ale doufám, že se na mě nebude zlobit, pokud se v tom příběhu pozná.

Honza mi vzpomínal před několika lety, že nakoupil ETF. Ukázal mi v mobilu i pár těch titulů, které měl v portfoliu.

A já jsem se ho ptal, jak je spokojený s tím svým portfoliem?

A on řekl, že vlastně nic moc.

V diskusi jsme došli k tomu, že to nic moc bylo spojeno s tím, že on nakoupil a už se o to nestaral. To znamená, že v období, kdy mu ETF rostla, a v pomyslném koláči ukazovala i nějaký nadvýnos proti ostatním třídám aktiv, které měl v portfoliu, tak neredukoval tuto pozici. A pak přišlo období, kdy zase klesala a on tím pádem neměl dostatečnou cash na to, aby zase levněji nakoupil. To znamená, že k tomu přistupoval neaktivně. Prostě nebyla tam ta aktivní správa, měl jenom držené pasivní instrumenty a tím pádem nebyl spokojen.

A říkal, že se před časem potkal se svým bývalým CEO ve firmě, který se mu chlubil tím, jak mu poradce hezky vede jeho portfolio a ukazoval mu období covidu, kdy mu nakupoval levněji a vynesl ho potom v tom opětovném růstu výš výkonností, a přitom ne s příliš narůstajícím rizikem.

Na příkladu Honzy jsem jasně viděl, jak nebezpečné je ukolébat se tím, že mám dobré portfolio pasivních instrumentů. Pokud ho aktivně nespravuji, může mi utíkat trh, ať už svou výkonností, anebo můžu podstupovat příliš velké riziko, protože v tom koláči něco je víc, než by bylo zdravé.

Když se podíváme na shrnutí, proč tedy aktivní správa pasivních instrumentů je pro investory výhodná. Co bys nabídl Honzovi, když by ses s ním potkal ty.

 

Tomáš Tyl

Určitě je důležité mít při investování plán, k něčemu směřovat. Když někdo získá portfolio tak, že navštíví několik institucí a každá mu doporučí, co zrovna jsou jejich tahouni, pak to portfolio vzniká bez plánu.

Když se o to člověk nestará, tak přesně se dějí tyto věci, nebo i stejným způsobem. Když si to člověk nějakou chvíli načte, nakoupí a pak to nesleduje, může docházet přesně k těmto věcem.

Základem je jednak plán, to je něco, co by člověk buď měl mít, anebo je tu ten aktivní správce, který mu pomůže plán vytvořit.

Ale to je jenom začátek. Plán se vytvoří na začátku, ale potom se situace mění a typicky přicházejí nové peníze, takže je potřeba zase zainvestovat, podívat se, jak ten plán funguje, nebo naopak potřebuji nějaké prostředky, mám nějaké cíle a podobně. Odněkud je chci vybírat. Takže i na straně toho investora mohou přicházet změny, na které je potřeba s portfoliem být nějakým způsobem připravený a nějakým způsobem je reflektovat v tom přístupu.

A z druhé strany, jak jsi říkal, mění se trh. Přijde prudký růst a pasivní investoři mají pořád to portfolio stejné, zatímco my, když přichází růst a stává se to, že se klienti odchylují od plánu, protože jim roste podíl akciové složky v portfoliu. Mají víc v akciích, než by měli mít. Tak jim pak říkáme, že je čas rebalancovat, podívat se, jestli není čas tu akciovou složku zase přiblížit plánu, využít růstu, část odprodat a naopak. Když potom na trzích dochází k poklesům, objevují se příležitosti, tak zase z druhé strany akciová složka je nižší. To je příležitostí dokoupit. To jsou přesně věci, které jsou spojené s aktivním přístupem, s aktivní správou.

A můžeme k tomu využívat pasivní instrumenty. Nepotřebujeme k tomu aktivní fondy. S těmi pasivními instrumenty se to dělá velmi jednoduše. Dá se to udělat velmi rychle. To je výhoda, kterou máme, když jsme blízko klientovi, když komunikujeme přímo s klientem, můžeme reagovat na jeho potřeby a zároveň můžeme reagovat i na jeho obavy.

Třeba když si klienti ještě neprošli poklesy a přijde situace, typické to bylo v době covidu, rok 2020, kdy došlo k výraznému poklesu akcií. Řada investorů v tu chvíli měla dojem, že na trh přijde konec světa a řada investorů z trhu utíkala. Samozřejmě po propadech v ten nejhorší možný moment.

Když mám nějakého parťáka, který je na tom trhu zkušený, tak mi může pomoci zpracovat emoce. Když jsem manažer aktivně řízeného fondu a s klientem nekomunikuji, nebo mu jenom posílám nějaký newsletter, je to slabé. Řada klientů to stejně neustojí a vyprodá. Kdežto když s klientem mohu mluvit, mohu mu zavolat, mohu vyslyšet jeho obavy. My klienty na propady připravujeme dopředu. V létě jsme psali v Rentiérovi o tom, jak to vypadá, když na trh přijdou opravdu velké krachy. Protože máme za sebou růst a chceme, aby klienti viděli, že ne vždycky se na trhu musí dařit.

Takže je dopředu na to připravujeme a když pak přichází propady, tak už naopak někteří klienti nám volají sami a ptají se „Budeme už nakupovat?“

Protože už jsou na ten přístup zvyklí. Ale je to hodně tím, že jsme s nimi pracovali, že s nimi intenzivně pracujeme, že s nimi komunikujeme. To je výhoda aktivního přístupu, jsme blízko klientovi a můžeme být jeho parťákem v těchto obdobích.

Ještě bych doplnil, že v aktivním přístupu samozřejmě nejsou jenom pasivně řízená ETF, ale mohou tam být i další instrumenty. Mohou tam být třeba termínované vklady, přímo nakoupené dluhopisy, přímé pozice v akciích v nějakém množství, když to je v souladu s tím nastavením klienta. A samozřejmě tam mohou být i kromě těchto tradičních aktiv i alternativní investice, jako například private equity nebo fondy nemovitostní a podobně.

Šíře je samozřejmě daleko větší, neomezuje se jenom na část pasivních ETF, i když je to třeba velká součást řešení.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Přátelé, aktivní správa pasivních instrumentů může být velmi efektivní investiční strategií, jen je třeba vědět, kdy a jak ji použít.

Pokud vás zajímá, zda by tento přístup mohl být užitečný i pro vás, budeme rádi, když nás oslovíte a v rámci konzultace získáme informace o tom, jaké jsou vaše cíle a jaké jsou vaše potřeby. Na to vám vytvoříme strategii, váš osobní investiční plán, ve kterém jsme schopni vám představit investiční strategii, přístup i aktivní správu pasivně řízených instrumentů.

 

Správa rodinného majetku často přináší nejen radost z bohatství, ale i řadu výzev.

Může být majetková struktura být pro rodinu spíše břemenem než přínosem?
Jak čelit tichým konfliktům v rodině?
Co může narušit soulad a vzájemnou důvěru v rodině?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný odhalují skryté stránky správy majetku – od komplexnosti struktury investic až po mezigenerační konflikty.

Zjistíte, jak vám pravidelné rodinné rady a jasná pravidla mohou pomoci udržet rodinný majetek v bezpečí.

Poznáte, jak velký význam má předcházet rodinným konfliktům pomocí otevřené komunikace a rozdělení zodpovědnosti – odlehčíte si od stresu a zvýšíte šanci na trvalou prosperitu vašeho majetku.

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, jak zajistit stabilitu a harmonii v rodinném bohatství, tato epizoda vám poskytne užitečné rady.

 

 

Textový přepis

 

Vladimír Fichtner

Dnes si budeme povídat o náročnosti a odvrácené tváři správy rodinného bohatství.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Dnešním tématem se budeme věnovat rizikům, konfliktům a nástrahám, kterým čelí rodiny při správě velkého majetku.

Pokud vás něco trápí anebo se naopak těmto nástrahám chcete vyhnout, věříme, že to pro vás bude zajímavé téma.

Pojďme se rovnou podívat na výzvy při správě rodinného bohatství.

První, která mě napadla, když jsem se díval do historie na příběh jedné známé rodiny, proto nebudu jmenovat a budu říkat třeba Jiřího a Jany, byla komplexnost majetkových struktur. Vím, že v minulosti, když jsem něco takového vyslovil jako výzvu, tak jsi říkal:

„Ten příběh mě zajímá.“

 

Vladimír Fichtner

To mě zajímá, tak povídej.

 

Josef Podlipný

Jiří vytvořil v rámci svého podnikání, opět vynechám detail oboru, ale je v jednom oboru mimořádně procentuálně zastoupen, má obrovský spletenec firem.

Mnoho firem, velké množství majetku, a pak k tomu začal přidávat ještě další třídy aktiv.

Když se sám díval na ten byznys a na vzájemná propojení, říkal si – „já si vlastně nejsem úplně jist, proč jsem to takhle vytvořil. Vím, že mi vždycky radil zkušený právník, daňař, náš firemní ekonom a možná i intuice vytvářet společnost pro daný konkrétní projekt.“  Měl dost starostí s tím, aby tuhle komplexnost představil na rodinné radě svým potomkům.

Jeho manželka mu řekla, že se ztratila po prvních pěti minutách, když začal malovat toho šíleného pavouka.

 

Vladimír Fichtner

Udělal chybu. Měl první ukázat, jak fungují jihokorejské čeboli. To jsou jihokorejské konglomeráty, kde já, když jsem poprvé viděl tu strukturu jako analytik možná před třiceti lety, jsem úplně nevěřil, co se všechno dá vytvořit. Jak jedna firma může vlastnit druhou, jak to může být provázané a nikdo vlastně pořádně neví, co se tam děje. Možná kdyby představil první tuhle strukturu a pak tu svojí, možná by zjistili, že ta jeho je hrozně jednoduchá ještě v porovnání s tím, co se dá ve světě udělat.

Vždy je dobré dávkovat to od toho složitějšího, co není moje, k tomu mému, což je potom jednodušší.

 

Josef Podlipný

Máš pravdu. Nicméně Jiří dostal ten políček, on to tak i nazývá, dvakrát.

Podruhé ho dostal, když musel Janu přivést do dvou bankovních domů, které společně pomáhaly financovat jednu část jejich byznysu.

Manželka tam v podstatě byla, i jeho slovy, jenom jako stafáž. Přišla podepsat, že o tom ví, že tam bude nějaká úvěrová linka, protože mají společné jmění manželů.

Zástupce risku v jedné z bank říkal: „Víte, ale máme tady ještě přeci jenom pár nejasností. My bychom se vás vlastně chtěli zeptat, co, kde a s jakými procenty se váže k vaší osobě jako vlastníkovi?“

A ona říkala: „Vidíš, já jsem ti to říkala. Ani tady pán, a to je odborník, se v tom nevyzná.“

Komplexnost majetkových struktur tedy může být velkou výzvou. Jiří se na to díval spíše jako na výzvu, která by mohla komplikovat život nástupcům, protože jeho bývalý obchodní partner, rozešli se v dobrém, měl menší autonehodu. Poté měl komplikovanější operaci, něco s vyhřezlými plotýnkami, co mu na nějaký čas komplikovalo život.

A Jiří říkal: „Kdyby se něco takového stalo a rodina by se mě nemohla zeptat na některé detaily, tak by se v tom asi ztratili.“ A vzpomenul si na toho „riskaře“ z banky, kdy se v tom ztrácí i odborník, který rutinně pracuje s takovými pavouky a s takovou komplexitou.

 

Vladimír Fichtner

Komplexnost…Stačí se podívat na některá portfolia třeba v oblasti finančních aktiv. Občas člověk potká někoho, kdo má pět privátních bank. Třeba nemá ani tak velký majetek, ale má 5 privátních bank. V každé bance má poměrně výrazné portfolio.

Když se podíváte na ta portfolia potom dohromady, zjistíte, že to nemá moc žádnou logiku, respektive vůbec to ani neví o dalších částech portfolia.

Když někdo koupí do portfolia akcii a některé portfolio už ji tam má, najednou je tam. Banky spolu nekomunikují, samozřejmě. Musí to řešit ten člověk a ten to musí zajistit, aby to bylo nějakým způsobem konzistentní.

Někdo má portfolio rozsekané do příliš malých pozic. Diverzifikace je dobrá, ale nesmí se to přehánět, protože to se odráží v té komplexnosti. Komplexnost znamená, že se v tom nevyznám. Dříve nebo později. To není nutně jenom o další generaci, ale je to i o mně. Někde něco přehlédnu, někde něco opomenu. Potom kontrolu nemůžu vykonávat úplně tak, jak bych chtěl.

Rozumná je míra komplexnosti, která vychází z nějakého strategického pohledu.

Mám opravdu velký majetek, chci mít 3 velké banky ve světě. OK, dobře to může dávat smysl. Možná i těch 5 může dávat smysl, ale tam už to začíná být, a já jsem to viděl u jednoho klienta, nebezpečné. Když jsme se bavili právě o tom, jak vypadá portfolio, kde, co má a podobně, on říkal jednu věc: „Vladimíre, když víte, kolik máte, tak vlastně nejste dost bohatý.“

To byl takový hezký komentář, ale pak jsme se shodli na tom, že není špatné vědět, kde, co mám a proč to mám a k čemu to slouží.

To není o pocitu, ale spíš o tom, že opravdu nic nepřehlédnu, mám věci pod kontrolou.

 

Josef Podlipný

Pojďme se podívat na další z výzev.

Poměrně důležitou výzvou jsou rodinné konflikty.

Rodinný konflikt není nic nenormálního. Určitě ses, Vláďo, s něčím setkal, ať už vyřešeným konfliktem, anebo doutnajícím, který se podařilo ještě uhasit, než vzplál.

Napadá tě nějaký příběh?

 

Vladimír Fichtner

Já jsem se potkal s myšlenkou rodinných konfliktů poté, co jsme prodali majoritu ve firmě. A začal jsem studovat, jakým způsobem se starat o majetek a jak k němu přistupovat.

V jedné z nejznámějších knížek, která se zabývá trusty neboli svěřenskými fondy, jsem našel fascinující větu, o které jsem tenkrát do té doby nevěděl.

A to je, že 80 % beneficientů, kteří čerpají z trustů nějaké benefity do budoucna, je považuje za zlo, za přítěž a za trest od předchozí generace.

10 % si není jisto.

Jen 10 % říká, že to byl dobrý nápad.

Uvědomil jsem si, a postupem času jsem si to ověřoval na dalších studiích a rozhovorech s lidmi více na západ od nás, že je moc důležité, aby i taková struktura vznikla v souladu s další generací.

Takže my, přestože jsme už při té transakci měli návrhy na to, jak může vzniknout nějaká majetková struktura, jsme došli k tomu, že mnohem důležitější je začít si povídat s dětmi a přemýšlet o tom, co je pro nás důležité, co chceme, co nechceme, co chtějí ony. Začali jsme víc komunikovat.

Začali jsme mnohem víc přemýšlet o tom, jestli mít takovou strukturu nebo jestli ji nemít. A proč ji mít. Dodnes ji nemáme, ale směřujeme tam. Ale nemáme ji, protože nechceme dopadnout jako těch 80 % rodin, kde nástupci říkají, že to bylo za trest. Právě proto, že se nekomunikuje.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Potvrzuji, Vláďo, že rozdílné názory, především mezigenerační, mohou být zdrojem konfliktů. Bez komunikace se o těch rozdílných názorech ani nedozvíme. To se dozvíme až v okamžiku, kdy konflikt nastane.

Když se podíváme na rozdílné mezigenerační názory, je dobré vzpomenout i rozdílné zájmy. Je nepochybně naprosto pochopitelné, že mladá generace se chce realizovat. Pracuje s nějakou dynamikou, s inovátory. Tím může bez problémů uvažovat o investici do private equity, venture capital oblastí, do startupů. Protože jsou mladí.

Oni vědí, že i když podstoupí nějakou míru rizika, pravděpodobně se bez problémů dožijí nějakého efektu.

Ale když se pak na to podívá patriarcha, který majetek vybudoval a ví, co ho to stálo úsilí, co všechno pro to musel obětovat, mnohdy na to není ani pyšný. Protože si říká, že obětoval zdraví, možná dílem i vztahy a sebe sama.

Ten se na to dívá úplně jinou optikou. Nejenom svým věkem, ale určitou obavou, že přijde o to, co vytvořil a už nebude mít tolik času, sil, možná i energie to budovat znovu.

Najednou tam jsou úplně odlišné zájmy.

Jeho nástupce říká: „Tati, vždyť to je ložené. Vidíš, to je startup v našem oboru. Známe to, umíme ho mentorovat, umíme ho koučovat, umíme ho posunout finančně, umíme to řídit.“

A nechápe, že se táta na to dívá tou optikou: „Ano, znám to, ale proč bychom to měli dělat? Co nám to přinese?“ I s tímhle je potřeba pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Rodinné konflikty samozřejmě vznikají z emocí, které člověk má. My jsme si to zažili s Radkou také několikrát. Ten, kdo někdy hledal externího ředitele do firmy místo sebe, asi ví, o čem mluvím.

Stalo se nám to v průběhu dvaceti let opravdu párkrát, že jsme někoho našli a byla to špatná volba. V tu chvíli má člověk strach o budoucnost byznysu. Strach o to, co bude. Strach z toho, jestli tu myšlenku, kterou měl na začátku, někdo dovede dál, nebo jestli to dítě úplně nezničí. Ten strach samozřejmě může přicházet i z rodiny, protože člověk vidí na dětech, že nemají tolik zkušeností. Na druhou stranu, zkušenost se nedá předat, zkušenost si musí každý sám vybudovat.

Proto jsme jako jednu z prvních věcí zavedli rodinnou banku v rodině, abychom dali šanci dětem tu zkušenost získávat. Ne jim říkat, jakou jsme měli my.

Důvod byl, abychom snížili šanci na konflikty. Abychom mohli říct: „To je tvůj byznys, dělej si to, jak chceš. My jsme tady jako rodinná rada a schválili jsme si nějakou úvěrovou linku vůči tobě. Ale jak to budeš dělat, jestli tě zajímají naše názory, my ti je můžeme říct, ale v konečném důsledku je to tvůj byznys. Nechceme slyšet, že nám řekneš někdy do budoucna – ale vy jste říkali. Ne, je to tvůj byznys.“

My se snažíme konfliktům vyhýbat tím, že si oddělujeme hromádky. Necháváme děti růst jejich vlastním způsobem, budovat si svoje vlastní zkušenosti. Ale samozřejmě také komunikujeme o věcech, které máme společné a o majetku, který spravujeme společně.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi rozdílné zájmy mezigeneračně velmi efektivně spojil s emocemi. Já bych k tomu ještě rád dodal kraťoučký příběh Petra a Zuzany. Petr je, myslím, o 12 až 15 let starší než my.

Měli takový malý konflikt se svým nejstarším synem. Petr mě poprosil, jestli bychom jeho, Zuzanu a jejich syna přijali na chviličku na poslech na rodinnou radu.

Na rodinné radě jsme cosi projednávali, a to cosi se týkalo hodně emocí. Udržet objektivitu a klid i v těžkých chvílích, držet se strategie, znamená pracovat s emocemi.

Jejich syn Martin, když rodinná rada skončila, protože přišli až na závěr, říkal:

„Vidíte, mami a tati, tady jste měli názornou ukázku, že moje návrhy byly ty správné. Měli jsme se držet plánu, ne podlehnout vašim obavám a strachu, že to dopadne špatně, protože jsme udělali unáhlený krok. Prodali jsme investice, když klesaly, a teď se vám do nich nechce jít, protože z nich máte strach. A ještě mi říkáte, že jsme utrpěli ztrátu. Ale dopředu, na začátku, když jsme zvolili nějakou strategii, tak jste s tím souhlasili a byli jste s tím OK.“

Jejich dospělému synovi umožnila taková diskuse o strachu, o obavách a stresu nasvítit to, že i mladší generace může být v jeden okamžik moudřejší, protože ta starší je samozřejmě vystrašená. Říká si, jestli se vůbec dožijeme návratu akcií, které klesnou, zpátky nahoru. Dívá se na to úplně jinou optikou v ten daný okamžik. A ještě navíc poměrně s nižší mírou znalostí. Jejich syn Martin studoval Matfyz a byl velmi zkušený statistik a stratég škálování. Všechny tyhle metodiky mu byly vlastní. Projektové řízení, práce s riziky. Ale dle jeho slov tahal za kratší konec provazu.
V ten okamžik byl, jako kdyby nepatřil do rodiny. Taťka s mamkou mu řekli: „Ne, my máme velký strach a my nevěříme, že se to vrátí zpátky.“

 

Vladimír Fichtner

Ve finančních aktivech, to je oblast, která je nám velmi blízká i profesně, je kladen velký důraz na to, aby o emocích člověk věděl dopředu. Proto jsem kdysi dávno vymyslel strategii Wealth Protection/Ochrana bohatství. Protože kdyby syn s rodiči probral nějakou strategii, o které asi netušili, co to znamená do takové hloubky, že ceny akcií mohou klesat, mají velkou volatilitu a jsou opravdu na dlouho a je potřeba dodržet investiční horizont 10, 15 let minimálně.

Kdyby měl plán na to, co bude dělat, když akcie klesnou o 10 %, o 20, o 30, o 40 o 50, tak jako ho máme my, ne až když to přijde, ale předem víme, co budeme dělat. A probíráme to s klienty. Šance na to, že by emoce nepřevážily a rodina by třeba z investic vycouvala v nevhodný okamžik, by byla vyšší.

Co si budeme povídat, všichni víme, že rozhodnutí, kdy jsme někdy odešli z něčeho, protože se nám to nezdálo a pak se ukázalo, že by to vlastně dopadlo dobře, je hodně.

Pamatuju si, jak jsme, co se týče finančních aktiv, hráli na jedné privátní střední škole hru Finanční svoboda se studenty.

Kluci měli úplně jinou taktiku než holky. Byly tam týmy, kde bylo víc holek a týmy, kde bylo víc kluků. Oba týmy dopadly rozumně. Akorát, že kluci si brali páku, hodně riskovali, kupovali, prodávali a neustále riskovali.

Holky jely takovým klidným způsobem, nic se nedělo. Já bych řekl, že spravovaly portfolio Wealth Protection způsobem. Nakonec to dopadlo dobře v obou případech. Každý si tam zažil to svoje. Někdo víc klidu, někdo víc dobrodružství.

Ale nebylo jasné, jak to dopadne. Jenom se tomu musel dát čas. Takže šance, že některé věci dopadnou rozumně, je někdy mnohem větší, ale když převáží emoce v našem rozhodování, není to nikdy dobře.

 

Josef Podlipný

Vláďo, souhlasím. Nejen různé generace mohou mít odlišný názor na investiční příležitosti a rizika. Bezpochyby i různá pohlaví se mohou dívat na rozdíly svou optikou.

Já se trošku vrátím k rodině Petra, Zuzany a Martina. Oni potom jako trojice všichni prahli po nějakém návodu, po nějakém námětu, jak se s tím vypořádat.

Ty jsi poradil velmi zkušeně rozpracovat strategii na nějaké i systémové řízení a zároveň nasvítit i rizika. Aby to viděli, aby viděli, jaký pád může přijít, jak se budou chovat. To je velmi dobré.

My jsme k tomu přidali ještě dva náměty.

První – zavést rodinnou radu. Protože oni neměli v rodině rodinnou radu. To znamená, že se o věcech bavili tak, že Martin přišel nejprve za taťkou a sedl si s ním a celé to s ním probíral. Pak Petr říkal, že ale musí ještě přesvědčit mamku, protože přece jenom to jsou společné peníze. Tak on zase přišel za mamkou, zase diskutoval s ní. Ale ani se svými sourozenci, ani s oběma rodiči to neprobírali dohromady.

To znamená, že každý věděl část. Možná většinově ji věděli všichni, ale neprobíhala žádná rodinná rada, která by měla šanci nejenom všechny komunikačně dostat na stejnou úroveň, ale nepochybně i nastavit nějaká pravidla, nějaký koncept, který by mohl i pracovat s emocemi a s budoucností mnohem efektivněji.

Naše druhé doporučení bylo přizvat někoho z odborníků, klidně i mimo rodinu. Protože na některá témata je dobré mít profíka, který to dělá dnes a denně. Má už spoustu příběhů a zkušeností, na kterých umí reálně nasvítit, co v budoucnu ta rodina bude nepochybně prožívat.

U rozdílných zájmů je dobré připomenout také to, že zájmy mohou definovat i potřebu někam investovat anebo něčemu se vyhnout.

Napadá mě jedna rodina, kde jsou opravdu velmi rozdílné děti. Dokonce manželka z této rodiny říkala: „Nám asi dceru někdo vyměnil v porodnici, protože to není možné. My jsme všichni lékaři a ona je malířka a fotografka. A chce po světě poznávat nová místa a všechno si zaznamenat štětcem na plátno“. Jejich nejstarší dcera tíhne k tomu, aby měli ve spravovaném majetku také umění, protože říká, že umění je v zásadě nikdy neklesající aktivum. Maminka, otec a jejich další dva synové jí říkají: „Ty ses zbláznila, ne? Dokud si na to nesáhnu a nemám to absolutně pod kontrolou, tak nevěřím, že to je pravé, že to je originál. Vždyť je takových falzifikátů na světě. Nedej bože si koupíme něco. To nám to jedině ty namaluj a až budeš slavná, tak možná naši potomci to někdy budou moct zpeněžit, protože většinou až po smrti toho malíře to má nějakou hodnotu.“

Tím ji vlastně vždycky utnout. A ona říká: „Já těmi diskusemi o majetku trpím, protože oni mě nikdy nepustí ke slovu. Nedají mi šanci ukázat, že tohle aktivum je opravdu dobrou součástí majetku“. No a vlastně ten konflikt vždycky se rozhoří jenom těmi rozdílnými zájmy.

Ona zase nerozumí medicíně a ani jí rozumět nechce, protože říká: „Vždyť i vy nevíte stoprocentně, jestli léčíte správně. Takže je to také alchymie.“

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je určitě důležité na rodinné radě slyšet všechny. To je jedna z věcí, a jedno z pravidel, které náš kouč prosazuje od rána do večera. Myslím, že už jsme se naučili dát šanci každému.

Dokážu si představit řešení, které by mohlo fungovat i pro Janu. Třeba se řekne, že část majetku je prostě oddělená a spravuje ho Jana. Ať se snaží. Já bych to tak udělal, protože by dostala zodpovědnost za něco, co ji baví. Šance, že by poznala sama, jestli to dává smysl nebo ne, anebo naopak té rodině ukázala nové obzory, je podle mého vysoká. V každém případě se něco naučí, což je to nejcennější.

 

Josef Podlipný

100% souhlas. Rodina Jany mě přivedla ještě na další výzvu, resp. riziko či komplikaci při správě rodinného bohatství. Uvidíme, do jaké kategorie si to zařadíte.

To je vyhoření anebo delegování správy. Protože rodiče Jany, když ji viděli mnohokráte plakat v beznaději, že ji neposlouchají, že jí nedávají možnost se zapojit do správy, se rozhodli.

Respektive patriarcha, tatínek, skoro bouchnul do stolu, že on bude spravovat majetek za svého života a až tady nebudou s manželkou, ať se o to děti postarají po svém. Klidně každý jenom o svůj díl. Snažil se svým rozhodnutím jenom eliminovat nekonečné hádky a možná z pohledu Jany i ponižování, že ona do toho nemá co mluvit, protože je vede nesprávným směrem.

Až přišel okamžik prozření, a to ženy opravdu mívají. Třeba dlouho mlčí, ale pak přijdou s geniálním nápadem.

Maminka Jany řekla: „A tak co kdybychom podporovali nějakou uměleckou školu, nebo nějakou komunitu umělců, nebo znaleckou kancelář, která by pomohla i investorům, aby nekupovali falzifikáty.“

Jana pookřála a říkala, že jestli jí rodina umožní vytvářet podmínky pro racionální způsob, jak spravovat dlouhodobě majetek se zaměření na umělecký směr, aby podpořila i další umělce, tak se v tom bude ráda angažovat.

A najednou už byli zase rodinou. Jana přicházela se spoustou nápadů, jak jejich spravovaný majetek využít pro dobrou věc. Její mladší bráchové přinášeli nápady, jak efektivně peníze vynaložit a v jaké výši, aby majetek neutrpěl. Jana mohla financovat znaleckou kancelář, nějaké aukční síně a vlastně i samotné umělce. Když by se tohle nestalo, Jany tatínek říkal, že už byl blízko toho, že to chtěl položit. Stresovalo ho to víc a víc. Aniž by si to uvědomoval, pohyboval se na hranici vyhoření. Byl ve stresu, v napětí a vlastně sám sebe nutil, aby spravoval majetek sám.

 

Vladimír Fichtner

Jak je vidět, starat se o majetek je těžká práce, je třeba se jí věnovat. Je třeba tomu dát čas, energii a je to něco, co je spojené s emocemi.

Ale když víme, proč to děláme, když máme jasný účel, k čemu nám bohatství slouží, tak je to něco, co i za tu odvrácenou stranu asi stojí. Že to není proto, abychom ukazovali drahá auta. Ale když pomáhá rozvíjet lidi kolem nás, komunity kolem nás a život v zemi, kde žijeme. Když to pomáhá našim dětem růst. Co myslíš?

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji. Určitě souhlasím. Na závěr pár doporučení pro naše posluchače a čtenáře.

Zaveďte rodinné rady.

Pravidelně se budete setkávat s ostatními členy rodiny a zajistíte tak nejenom transparentnost, ale i udržení společné vize.

Deleguje odpovědnost, a to nejen v rodině, ale i na profesionály. To obohatí vaši diskusi a mnohdy zabrání i konfliktu, který bude vytvořen komplexitou majetkových struktur anebo rozdílnými názory.

Předcházejte konfliktům skrze mediátory, kouče a profesionální poradce.

A úplně nejdůležitější. Plánujte dlouhodobě, ne jenom s cílem okamžitých výsledků, protože to má šanci přizvat k diskusi nejenom starší, ale i mladší generace, protože dlouhodobý cíl vás nepochybně spojí.

Závěrem tohoto dílu vám přejeme, aby vaše rodinná bohatství byla v těch správných rukou a dlouhodobě udržitelná.

 

 

Co se stane, když prodáte svou firmu?
Změní se jen podoba majetku, nebo přichází s tím i nečekané emocionální výzvy?
Jak prodej firmy ovlivňuje život zakladatele i vztahy s partnery, dětmi, když náhle zmizí z jejich života něco významného?

V této epizodě podcastu se Josef Podlipný a Vladimír Fichtner dělí o své zkušenosti a zážitky, které s sebou přináší prodej firmy či konsolidace majetku.

Uslyšíte několik příkladů, jak se rodiny vypořádaly s prázdnotou po prodeji firmy a jak našly svou cestu skrze nové aktivity a hodnoty.

Chcete vědět, jak se efektivně připravit na tyto změny a ještě více posilnit svou rodinu?

Nenechte si ujít cenné tipy a osobní příběhy, které mohou být klíčem k zachování harmonických vztahů po prodeji firmy.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Prodej rodinné firmy, s tím spojené možné změny v našich rodinách mohou někdy zásadně změnit dynamiku v rodině, možná i očekávání.

Vláďo, ty jsi prodával část firmy, takže máš vlastní zkušenost a určitě budeme rádi čerpat z této vlastní zkušenosti.

Nasdílím s vámi i částečný prodej aktiv v naší rodině. A podělíme se i o příběhy dalších úspěšných rodin.

 

Josef Podlipný

Co to udělá s rodinou, když se prodají hlavní aktiva nebo něco, co tu rodinu doteď spojovalo?

 

Vladimír Fichtner

To záleží na tom, jak byla rodina zapojená do toho byznysu. A případně, kolik je nástupcům let. U nás to mělo vliv jenom na nás s Radkou. Děti nebyly nějakým způsobem zataženy. Bylo jim asi 15, 25, 26, takže nebyly do firmy nijak zapojeny a ani neměly chuť. My jsme jim vždycky říkali „Dělejte to, co vás baví, to je to nejdůležitější. A když budete chtít ve firmě, můžete“. Ale nikdo nemá velkou ambici firmu řešit a budovat v ní kariéru nebo něco podobného. Čas od času se v ní někdo vyskytne a pomáhá. Ale není to velké zapojení. Kluci mají teď už svoje byznysy. Jeden už několikátým rokem, druhý teď začíná, a dcera šla zrovna studovat do zahraničí. Takže to u nás mělo vliv na mě a na Radku.

A to takový, že jsme najednou začali mít trošku víc času. Ne úplně hned. Chvilku trvá, než člověk předá svoje žezlo. Ale v této chvíli, což je čtyři roky poté, toho prostoru už máme docela hodně. A to je dobře, protože máme jiné věci, které potřebujeme dělat a které potřebujeme řešit.

To je asi u všech stejné. Mám kamaráda, který je také klientem, a prodával už před 15 lety. Pro něj zůstat v té firmě bylo nesmírně náročné, protože prostě přišel někdo nový, kdo si to představoval úplně jinak. Přišla korporace, ne rodinný byznys. Najednou se změnila atmosféra v té firmě a on s tím nemohl nic dělat. Dva roky bojoval s větrnými mlýny, protože měl závazek zůstat 2 roky ve firmě. Pro většinu lidí, kteří prodají a musí ve firmě zůstat, je to velký kulturní šok. Najednou to není o nich, nemůžou rozhodnout, nemají tu pravomoc. A ještě přichází někdo, kdo tomu možná rozumí, ale jak to dopadne vlastně nikdo netuší.

Takže je to náročné období. Pro nás nebylo tolik náročné, protože nový management a noví spolu akcionáři, které jsme si vybrali, jsou lidé, kteří mají naši plnou důvěru. Honza Valášek, nový spolumajitel firmy a generální ředitel, je prostě skvělý chlap, který má věci srovnané. Na rozdíl ode mě to není „diktátor“, který musí schválit všechno, co se v té firmě řeší. Ale zatahuje do toho celý tým a já vidím, jak firma a lidé rostou před očima. To jsem jim nedokázal já umožnit, protože jsem byl příliš u vesla.

Mám z toho obrovskou radost. Ale to mi také dává šanci být v klidu a nebudit se hrůzou, co se stane. Protože i když máme minoritní podíl, věříme tomu, že firma může mít velmi zajímavou hodnotu do budoucna, což se naplňuje. Z toho mám velkou radost. Ale vždycky se může něco zkazit.

V tomto máme klid a máme prostor pro věci, které nás s Radkou baví. Třeba být tři měsíce v zimě ve Španělsku. Aby nás mohla bavit modrá obloha, sluníčko a 20 °C přes den.

Co vy, Pepo? Jakou vy máte zkušenost?

 

Josef Podlipný

Možná až genetickým základem našich aktiv je půda. My jsme část majetku jako rodina zrestituovali. Spojím s tím zkušenost, kdy nám předci říkali, že půda se nikdy neprodává, ta se pouze kupuje.

Tato zkušenost tedy není úplně spojená s prodejem firmy nebo nějakého aktiva. Nicméně u půdy probíhala, a možná v některých částech naší země ještě stále probíhá, fáze takzvaného scelování. Se scelováním si můžete spojit i vlastnické změny. Jinými slovy to, co jsme v určitém okamžiku třeba spolu vlastnili s bratrem a se strýcem, se najednou stalo naším výhradním vlastnictvím, a ještě se několik pozemků v rozumných rozlohách, obvykle v řádech hektarů nebo desítek hektarů, spojilo. Najednou jsme zjistili, že s touto změnou může být spojena dokonce až ztráta identity. Něčeho, co nás spojovalo, k čemu jsme se stále scházeli a bavili jsme se o tom, kdo tam bude hospodařit, jak se tam bude hospodařit, jakou budoucnost to má. Jestli to třeba někdy vyjmeme z pozemkového fondu, proměníme to ve stavební parcely a tak dál.

Když najednou to pomyslné spoluvlastnictví třech osob nebo rodin přešlo do vlastnictví jedné osoby nebo jedné rodiny, zjistili jsme, že tam není to, co tam bylo předtím. Že nemáme důvod se k tomuto tématu scházet a vlastně nám něco chybí.

Mnohem silněji to cítil jeden náš společný známý, který prodával velké konsorcium, byznys, už jako třetí generace. Asi si dovedete představit, že za tři generace už se dá vytvořit něco opravdu velkého. Pro jejich rodinu to bylo tak velké, že byť do toho byla zapojená, až na dva nebo tři nástupce. Teď si nejsem úplně jist, ale na minoritní podíl nástupců do toho všichni byli zapojeni. A najednou padlo rozhodnutí, že to prodají.

Ta rodina byla úplně v háji. Několik generací. Najednou jim zmizel smysl jejich života. Oni absolutně ztratili rodinnou identitu. Ten můj dobrý kamarád přivolal odborníky, aby jim s tím pomohli, protože z toho byli v těžké depresi.

Říkal, že tomu mohli předejít, kdyby se byli bývali ve fázi prodeje a před prodejem bavili, co je budoucnost, k čemu směřují. Našli by si dopředu jiný způsob, jiný smysl, vizi, jiný cíl, tak by si s tím velmi snadno poradili. V jejich případě opravdu vysloveně ztratili rodinnou identitu tím, že prodali.

Přitom mnoho z jejich blízkých i vzdálených přátel říkalo, že musejí být nejšťastnější lidé na celém světě. Teď mají balík peněz, obrovskou volnost. Mohou s tím nakládat, jak chtějí. Každý do toho může mluvit. Každý může přijít s nějakým nápadem. A oni byli úplně rozklížení. Nevěděli, co dřív, co později, kdo a jak má právo do toho mluvit. Byl to traumatizující zážitek, který, pokud si dobře vzpomínám, trval skoro rok. To znamená rok, kdy si okolí myslelo, že jsou nejšťastnější na světě, pro ně byl cestou peklíčkem. A to si myslím, že jsem to velmi zjemnil.

 

Vladimír Fichtner

Byl jsem na kongresu rodinných firem na Slovensku a potkal jsem tam také Denisu Materovou. Povídali jsme si asi hodinku o různých věcech. „Zdravím, Deniso, doufám, že pořád sledujete náš podcast.“

Denisa říkala, že její táta, když se ho nějaký novinář ptal, co by vlastně chtěl, odpovídal:

„Já bych chtěl být tím rentiérem.“

Člověk, který vybudoval obrovský byznys, říkal, že by chtěl být tím rentiérem.

Já jsem si uvědomil, že my si zažíváme ten rentiérský mód v tuhle chvíli. Že to je ten mód, kdy už člověk není v práci od rána do večera, ale pořád se rád potkám s našimi klienty a povídám si o nějakých věcech. Ale už neřeším maily a schůzky. Občas mi zavoláš, že máme v pondělí natáčení, a já říkám „Aha, jo, děkuji, jsem rád, že jsi mi to připomněl“.

Začínám být v tomhle lehce pošpanělštěný. Najednou mám prostor vidět kolem sebe jiné věci. A od té doby, co jsi měl, Pepo, infarkt, jsem absolvoval tolik preventivních prohlídek. Celé léto jsem si říkal, že si musím spočítat, kolik jsem tomu věnoval.

 

Josef Podlipný

To ti schvaluji.

 

Vladimír Fichtner

Věnoval jsem tomu opravdu hodně, určitě to bylo několik hodin každý týden.

Už mám, doufám, skoro všechno za sebou a začal jsem se věnovat víc věcem, které mě baví. Třeba jsem si najal učitele zpěvu, a mám dvě hodiny zpěvu dvakrát, třikrát týdně.

Ale také jsem se začal věnovat víc rodině. Jak mít šanci udržet ji dohromady. Jak mít šanci, aby nás to spolu bavilo dlouhodobě. Jak nepodlehnout takové té větě, kterou občas člověk slýchá. „To se u nás stát nemůže, že se rozpadne, že se nebudeme bavit s dětmi nebo že ty vztahy nebudou fajnové.“ Každý z nás si to myslíme, ale je to hrozně nebezpečná věta, z ní vycházíme.

Takže já musím říct, že si asi užívám ten rentiérský mód, protože objevuji nové oblasti života. Radka to samé. Také objevujeme to, na co nás upozornila Erika Matwij, naše koučka, že jsme z firmy odešli. Možná jeden den v týdnu nebo dva dny v týdnu, nebudu to přehánět. Radši řeknu jeden, aby mě nikdo nepomluvil, že nechodím tolik do práce. Radka také. Děti nám najednou odešly. Dcera šla studovat do zahraničí a my máme syndrom prázdného hnízda. Učíme se, co budeme dělat, jak to budeme dělat, jaké máme kamarády, s kým se budeme stýkat.

Co my spolu? My jsme spolu ten byznys budovali. Od rána do večera jsme byli spolu a najednou je tu otázka „co my spolu, když ne byznys?“ Našli jsme nový prostor pro sebe, a to jsou elektrokola. Máme oba špatná kolena, takže se nám trošku hůř už pohybuje. Najednou máme kola a poznáváme nový způsob pohybu a začínáme mít nové zážitky.

Je to trošku hledání, ale základ, aby člověk mohl být rentiérem, je mít na to prostor.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na zajímavou diskusi s jedním velmi významným člověkem muslimské víry. Tam není výjimkou, že má muž třeba 7, 15, 20 žen.

A on říkal: „Prodej firmy nebo nějakých aktiv, to je v podstatě totéž, jako když vdáváš svoji dceru do jiné rodiny“.

Připodobnil to k tomu, že ji jakoby prodává. A zajímavý nebyl snad ten příměr samotný, ale že on se svojí manželkou, a hlavně s maminkou vnímali, že tam je právě ten syndrom prázdného hnízda, najednou něco chybí.

My jsme si tehdy s Janičkou říkali: „OK, prodej nějakých aktiv, něčeho, co nás spojuje, co bylo rodinnou vášní, nejen nás jako rodičů…teď najednou máme na sebe víc času. To nepochybně.“ A kladli jsme si otázku, zda nám něco chybí? Čas od času jsme museli uznat, že ano. A to, co nám chybělo, jsme se snažili vyplňovat spíše hodnotově a zážitkově.

Z práce, z finančních aktiv jsme se začali přesouvat do roviny těch nefinančních. Zjišťovali jsme, stejně tak jako jedna velmi moudrá starší dáma, že rodinné bohatství není jenom o tom materiálu, ale hlavně o vztazích, hodnotách, společných zájmech, zážitcích. Na to jsme se soustředili a soustředíme stále víc.

Určitým zadostiučiněním pro nás je to, že to cítí stejně i děti. V podstatě nám říkají, že by si k tomu dospěly dřív nebo později samy, ale díky diskusím a našim tužbám k tomu dospěly dřív. K rozhodnutí, že je potřeba se soustředit na hodnoty, společné zážitky.

 

Vladimír Fichtner

Důležitým předpokladem je firmu předat někomu dalšímu. Někomu, komu věřím, kdo vím, že mi v ní neudělá paseku. Ať to jsou nástupci nebo externí management. Ani jedno není triviální, ale je třeba vytvořit si prostor. Jinak se rentiérství nedočkám.

 

Josef Podlipný

Přesně tak, stoprocentně vyzkoušenou cestou, a zkuste si o tom popřemýšlet i vy, je stmelit rodinu kolem nějakého rodinného projektu.

My jsme začali řešit filantropii v nadaci. Konkrétní projekty, které nás jako rodinu nebo i širší rodinu spojují. Najednou to nebylo o kapitálu, o ziscích, ale primárně o prospěchu, co to komu a jak dlouho bude přinášet. To je úplně jiný rozměr.

Je to tak silný náboj, že je schopen překlenout mezeru, která logicky vznikne po prodeji firmy. I když můžeme pochybovat, zda jsme udělali s prodejem dobře, protože firmu budoval třeba už náš děda s babičkou a naši rodiče se na tom podíleli.

Ale jakmile vás spojí něco, co bude vaší společnou hodnotou, vaší společnou vizí, tak mi určitě, Vláďo, potvrdíš, že něco podobného zažíváš ve vlastní rodině, anebo máme inspiraci od našich klientů, se to dá snadno překlenout.

Je to v podstatě nová firma nebo nová výzva, která může nepochybně také přizvat i ty, kteří doteď nebyli tak aktivní. Najednou jim to začne dávat smysl.

 

Vladimír Fichtner

Mně se nedávno jeden klient ptal, jak jsme začínali, co jsme vlastně dělali.

Říkal jsem mu, že já osobně jsem začínal přemýšlením o svém odkazu, abych nedopadl jako Alfred Nobel. Možná to někteří znají, někteří ne. Tak to jen zopakuji.

Když zemřel bratr Alfreda Nobela, vyšel nekrolog. Ne však o jeho bratrovi, ale omylem o něm. Vynálezce dynamitu, spousta mrtvých lidí…

Jemu se ten nekrolog nelíbil. Tak si říkal, že musí udělat něco, aby byl jeho odkaz lepší.

Dneska, když se řekne Nobel, extrémně málo lidí řekne dynamit. Většina lidí si vzpomene na Nobelovu nadaci.

Povedlo se mu to, protože o odkazu přemýšlel do budoucna.

Já jsem začal také odkazem. Začínal jsem tím, že jsem si ho ujasnil sám pro sebe a pak jsem se ptal svých dětí a své ženy, co si myslí o mém odkazu.

Porovnával jsem: „já jsem tady, oni jsou tady, někde se to překrývá a někde se to ještě nepřekrývá. Chci, aby se to překrývalo?“ To byla pro mě hrozně zajímavá věc.

Další věc byla, že jsme začali řešit rodinnou banku. Řekli jsme našim dětem, že už si nemusí chodit půjčovat do banky, můžou přijít do rodinné banky. A to jsme my všichni. Budeme rozhodovat o těch projektech společně, jestli do něčeho dáme nebo nedáme peníze. Třeba do nějakého byznysového projektu někoho z nich.

Tím se budeme učit vzájemně, co to znamená dát někam peníze, půjčit si peníze. Zároveň budeme dávat příležitost každému jít svým směrem, dělat to, co ho baví.

Pokračovali jsme s rodinnou radou, kde se scházíme každý měsíc na čtyři až pět hodin pod dohledem našeho kouče a bavíme se o tématech, jak spolu mluvit, jak si povídat, jak dojít k nějakému závěru. Probíráme spoustu věcí, které jsme dříve neprobírali. Kouč jako takový potom hraje roli i v dalších věcech, kdy člověk potřebuje řešit něco jeden na jednoho, co má ve své hlavě nebo partnerské vztahy a podobně. Také k tomu ho využíváme.

Po tvé epizodě s infarktem, jsme začali řešit trošku intenzivněji zdraví.

Takhle jsme asi začínali my. Ale je to každého cesta, každý má trošku jiný způsob jak na to. Ale je dobře si na to vytvořit časový prostor.

 

Josef Podlipný

Vláďo, dnešní diskuse mi připomíná slova jednoho z našich největších klientů, který při nedávném setkání říkal:

„Ale mně se v životě po prodeji firmy nic nezmění, nebo alespoň nic zásadně nezmění.“ Což mi připomíná i diskuse v naší rodině, kde jsme vždycky na rodinné radě říkali, že je to o dlouhodobém plánování a hledání společných cílů. Takže vyčlenit část majetku pro financování zdraví anebo nějakých inovativních projektů dává možnost přizvat všechny, každého jednoho člena rodiny, protože každý chce být zdráv. A stejně tak i mladší generaci, která může mít na něco trošku jiný názor než my starší. Protože svět se vyvíjí a vybízí nás k tomu, abychom byli těch změn součástí.

 

Vladimír Fichtner

Uvidíme, co se změní nebo nezmění v životě našeho největšího klienta po prodeji firmy. On už není v exekutivní pozici, takže z tohoto pohledu má určitě pravdu. Mimo jiné se o tom poradil i s Denisem Jaffe, člověkem, který to řeší celý život a který přijel na tři dny jenom pro nás a několik našich klientů se bavit právě o těchto tématech. A nejenom s námi jako zástupci starších generací, ale i s našimi dětmi.

 

Josef Podlipný

Na závěr dnešního dílu podcastu malé shrnutí, možná doporučení.

Komunikujte otevřeně o svých pocitech a očekáváních ve spojení s prodejem firmy nebo nějaké třídy aktiv. To je určitě první důležité doporučení.

Druhé důležité doporučení – hledejte intenzivně, ale dejte si na to i čas, společné aktivity, které vás jako rodinu budou pro období po prodeji firmy spojovat, nikoliv rozdělovat.

Soustřeďte se na nefinanční bohatství, na hodnoty, na nějakou vizi, možná odkaz, na cíle, které budou naplňovat nejenom vaše generace, ale třeba i mnoho nastupujících generaci po vás.

A zapojte mladší generaci. Když přizvete mladší generaci do procesu hledání budoucna vaší rodiny v době před, v rámci a po prodeji firmy, budete určitě více spokojení správci rodinného bohatství, protože na to nebudete sami.

 

Vladimír Fichtner

Prodej firmy určitě vaši rodinu změní. I když možná někdy máte pocit, že to nemusí být tak významná věc. Tak se na to připravte, hlavně ať to dopadne co nejlépe.