Josef Podlipný

V této epizodě podcastu se věnujeme dotazu, který nám zaslal Marek: Jak pracujete s netrpělivostí podnikatelů, kterým pečujete o bohatství?
Dozvíte se, jak je možné, že netrpělivost může vést až ke zkáze rodinného bohatství.

Netrpělivost není možné vypnout, ale objevíte nástroje, které vám pomohou ji zvládnout.

• První z nich slouží ke změně úhlu pohledu na majetek, který vám obratem přinese klidnější přístup.
• Druhá strategie vám umožní vypnout neustálý informační šum, který netrpělivost vyvolává.
• Třetí vám ukáže, co vlastně v investicích hledat a rozhodně to není, kdy nakoupit a kdy prodat.
• A konečně čtvrtá připomene, kde je možné hledat pomoc, když se o nás nervozita pokouší.

Zaposlouchejte se tedy a získejte cenné rady a nápady, jak zvládnout nervozitu při investování, chránit své bohatství a dosáhnout dlouhodobého investičního úspěchu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

I já, Vladimír Fichtner, Vás vítám dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem je otázka od Marka. Marek se nás ptal, jak pracovat s netrpělivostí podnikatelů při dlouhodobém investování.

Vladimír Fichtner

Toto téma bych uvedl krátkým příběhem. Farmář měl husu a jednoho dne zjistil, že husa snáší zlatá vejce. Byl překvapen, ale potěšen. Vzal zlaté vejce a říkal si: „Paráda, tak hned jsem bohatší“. A byl zvědavý, co se stane druhý den.

Druhý den zase přišel a zase našel zlaté vejce. To už ho potěšilo takovým způsobem, že si říkal: „To už si ho nemusím nechat pro sebe“. Šel na trh, vyměnil zlaté vejce za spoustu věcí, které potřeboval a už se těšil, co bude třetí den.

Husa zase snesla zlaté vejce. „Paráda. Teď už jsem boháč“. Už se viděl, kde bude. Ale protože byl netrpělivý, tak si řekl: „Proč mám čekat každý den na zlaté vejce, když tu husu můžu zaříznout, rozříznout jí břicho, všechna ta vejce si vzít dopředu a být bohatý už hned teď?“

A bohužel došlo k tomu, co se dá očekávat. Tím, že husu zařízl, sice našel jedno zlaté vejce, ale pak už žádné další nebylo.

Udělal to, co spousta netrpělivých investorů dělá. Rozjede nějakou strategii. A někdo po čtrnácti dnech, někdo po měsíci, někdo po roce jí skončí. Protože nemá trpělivost. Ale Warren Buffett vydělal nejvíc svých peněz až po pětašedesáti letech, protože měl trpělivost čtyřicet let investovat. A v tom je kouzlo dlouhodobého investování. A v tom je nebezpečí netrpělivého přístupu k dlouhodobým investicím.

Josef Podlipný

Vladimíre, je to častá otázka, kterou je potřeba jako úspěšný podnikatel, budovatel, rodinného bohatství řešit?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, Pepo, že to není častá otázka, kterou slýchám. Ale je to častý problém, se kterým se potkávám. Protože většina z nás podnikatelů je přirozeně netrpělivá. My potřebujeme, aby věci byly zítra, nebo vlastně ještě dnes nejradši. Podnikání nás naučilo, že když moc dlouho nic neděláme, nemusí to dopadnout dobře. Ale v tom dlouhodobém investování, o kterém se bavíme, které má zvládnout generace, je trpělivost nesmírně důležitou součástí. A konflikt s trpělivostí při dlouhodobém investování je opravdu důležité téma.

Josef Podlipný

Proč je to tak důležité téma pro rentiéra?

Vladimír Fichtner

Řeknu to na příkladu. Každý z nás, kdo někdy začínal třeba s finančními investicemi, obchodovat s akciemi, tak si vzpomeňte, jak jste začínali.

„Dneska něco koupím, zítra to prodám, nebo pozítří? No, možná počkám týden. Jo, ono to vyrostlo o deset procent, tak to prodám. Co koupit dalšího?“

Máme pocit, a je nám to přirozené, že čím víc budeme obchodovat, tím to dopadne lépe. V praxi všichni víme, jak to dopadá. A na to existují už dneska statistiky. V principu čím víc obchodujete, tím méně toho majetku budujete. Představte si to, jako kdybyste měli firmu a každých čtrnáct dní byste změnili její zaměření. Nebo každý měsíc. Nebo i každý rok. Tak v tom dlouhodobém investování to je podobné. Prostě, když každou chvíli budete dělat něco jiného a netrpělivě budete řešit tohle, rychle prodat tohle, koupit tamto. A prostředí se tomu nabízí  – sociální sítě, makléři, kteří vám volají a občas nějací vykukové – jde tomu naproti. „Pojďte to změnit a pojďte do něčeho chytřejšího.“

To nás může stát hodně peněz, jako rentiéry. Když jsme to dělali s prvními deseti tisíci korunami, tak to je srandovní. To člověk ještě někde vydělá ve zbytku života, když je vám dvacet pět. Ale když to začnete dělat, tento přístup, se 100 miliony nebo s miliardou – to může mít úplně jiné následky!

Josef Podlipný

Vladimíre, tys vlastně řekl v odpovědi proč je to tak důležité. Že nás to může stát hodně peněz. A napadá tě ještě další relevantní odpověď na tuto otázku? Proč je to tak důležité?

Vladimír Fichtner

Když nás to bude stát hodně peněz, tak nás to odradí od toho, co k majetku patří. A ti nejbohatší lidé světa jasně deklarují, že finanční investice jsou třeba 65 procent jejich majetku. UBS Global Family Office Report o tom mluví zcela jasně. A nás to může vést k tomu, že to vlastně přestaneme dělat. Že na to zanevřeme, na tuhle oblast. A bude trvat dlouhé roky, než se k ní dostaneme zpátky. To je velmi typické. Vlastně se na něčem spálíte, no tak to dělat nebudete. A až po deseti letech, kdy přijde pět vašich známých a kamarádů, a když uvidíte, že to řeší jinak než vy, tak vás napadne, možná bych měl. Ale deset let je deset let, které utekly, kdy jste nesbírali zkušenosti a podobně. Takže druhá věc je: může to zavřít cestu k části majetku nebo ke způsobu starání se o majetek, kterou by člověk neměl přebírat.

Josef Podlipný

V podstatě oddálit tu fázi budování finančního majetku.

Vladimír Fichtner

Třeba. Napadá tebe, proč to je důležité?

Josef Podlipný

Určitě. Netrpělivost vede k většímu fokusu na tu oblast. Což v podstatě znamená, že čas a energii, kterou bychom mohli věnovat rodině, sami sobě, byznysu, budeme věnovat tradingu. Nebo nějaké rychlé obrátce v  našem portfoliu. Zvlášť, pokud se nám nebude dařit, určitě nebudeme mít klidný spánek. A když nebudeme mít klidný spánek, budeme nervózní, budeme dělat unáhlená rozhodnutí, budeme mít strach dělat některá rozhodnutí. A určitě se to neomezí jenom na správu finančního majetku. Začneme dělat chyby i ve svém podnikání, začneme dělat chyby i v komunikaci v rodině.

Vladimír Fichtner

Souhlasím, to může mít dalekosáhlé důsledky.

Josef Podlipný

Řekli jsme si tedy proč. Jak s netrpělivostí pracovat, aby někdo, kdo má podnikatelské nastavení, je dokonce teď ve fázi budování rodinného bohatství (tzv. ještě nemá dost), se má naučit přendat si klobouk na hlavě z podnikatele na správce? Poradil bys alespoň 4 kroky, které by měl podnikatel absolvovat?

Vladimír Fichtner

První věc, kterou bych doporučil, je přemýšlet o tom, co od dlouhodobého investování očekávat. Od podnikání očekávám, že to někam poroste, případně, že jednoho dne, když je firma veliká, mi nese nějaké cash flow. Ale všichni máme spojené podnikání hodně s výnosem. Prostě od nuly ke 100 milionům, miliardě nebo k deseti miliardám. To je to, co je vlastně za podnikatelským duchem, a za úspěšnými podnikateli. Já bych řekl, že pokud se chcete pustit do dlouhodobého investování, je první pravidlo říct si, že výnos hledám v podnikání. Ale v dlouhodobém investování už hledám ochranu svého majetku. V dlouhodobém investování, pokud investujete do své firmy, nedosáhnete 30 procent výnosu každý rok. X krát se mi stalo, že jsem potkal člověka, který říkal: „No a kolik vy mi nabídnete? Když to stáhnu k tomu našemu Wealth Management byznysu. „20, 30 % to asi nebude, co?“. Já říkám: „No, to nebude“.

Pochopil jsem, že pro úspěšného podnikatele, dokud on chce budovat růst, tak nechť pracuje ve své firmě, nechť maká na tom, aby ta firma rostla, a finanční investice jsou pro něj až v okamžiku, kdy si řekne už má dost. S touto částí majetku, o tu už by nechtěl přijít. A s tím je spojeno, jak s tím poté zacházet, jak přistupovat k majetku. Ale skutečně, pokud jsem netrpělivý a chci pořád víc, tak to nezměním. A ochrana majetku se s tou trpělivostí pojí přirozeněji. A proto první krok, který je potřeba udělat, podle mých zkušeností, je říct si: „Tady to už je docela dost, to už začnu chránit“. Neznamená to, že nemůžu mít firmu, kde pořád chci výnos a růst, ale tady to už chci začít chránit. A to je první krok k tomu, abych se začal učit trpělivosti.

Josef Podlipný

Pojďme se teď podělit s posluchači, co znamená slovo chránit. Když říkáš, toto chci chránit. Tak s tím je asi spojeno nějaké očekávání. Jak to očekávání vypadá?

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu chránit, je mít peníze a majetek ošetřený tak, aby vydělával dlouhodobě 2-3 % nad inflaci. Nad dlouhodobou inflaci. A byl proti inflaci chráněn. To je to nejzásadnější, co chci od majetku, který chráním. Dnes máme vysokou inflaci, tak někdo může říct: „Aha, tak když je inflace 15 %, tak to má mít 18 % výnosu“.

Ne, dlouhodobě inflace nebývá patnáct procent. Dlouhodobě, v těch dlouhých časových řadách bývá třeba 3 %. A v takovém okamžiku chci, aby dlouhodobě majetek vydělával 5 – 6 % poté, co zaplatím všechny různé poplatky, správcovské a poradenské atd. Aby dlouhodobé investování vydělalo 5-6 %, dvě, tři procenta nad dlouhodobou inflaci, z toho já jako rodina si stáhnu polovinu na fungování rodiny z výnosu, a polovina zůstane v majetku a ten se zvýší přesně o inflaci, aby udržoval reálnou hodnotu. Když k té myšlence na ochranu majetku nedojdu, tak se může stát to, co se stalo x lidem. Nic neroste do nebes a prostě přijdou těžké časy. A najednou firmy, a dnes to vidíme, které třicet let vydělávaly, krachují, protože se změnilo prostředí. A to může znamenat, že po třiceti letech, kdy jsem to postupně vybudoval na miliardu, najednou nemám nic.

Když budu sázet příliš na jednu kartu, může to být problém. Jak to vnímáš ty, Pepo?

Josef Podlipný

Ochrana je hodně důležitá! A to, co by vám, rentiérům, mohlo pomoct, když definujete majetek, jeho velikost, kterou chcete chránit, tak je, dívat se na tu velikost optikou, kolik z toho chcete mít pravidelný, stabilní příjem. Protože pokud vím, že mě spokojený spánek a klid v rodině dopřeje pravidelný příjem třeba 100 tisíc měsíčně, tak k tomu potřebuju mít nějaký finanční majetek chráněn. A v ten okamžik se dostanete hned k číslu, které je dobré vyčlenit a přemýšlet o něm tak, jak říkal Vladimír. Nicméně, Vladimíre, to bylo to první, jak naložit s netrpělivostí podnikatelů. Co tě napadá jako druhé?

Vladimír Fichtner

Možná tím druhým tipem může být vyhledávat si témata, která jsou pro dlouhodobé investování relevantní. Co tím mám na mysli? V dnešním světě plném informací je kolem nás neustále mnoho podnětů, které můžeme zkoumat. Zlato šlo nahoru, akcie dolů, měna posílila, koruna kolabuje, válka, inflace. Každý den otevřeme noviny, sociální sítě a podcasty a máme tam spoustu, spoustu podnětů. A je dobré vědět, proč tam jsou. Protože někdo chce, abychom si něco přečetli. A když vedle toho bude reklama, abychom na ní klikli, cílem médií není nám poradit, ale zaujmout nás, abychom tam přišli znovu. Proto je potřeba hledat si témata, která nám vlastně pomáhají učit se naší trpělivosti. A to jsou třeba témata: „Jaké scénáře budoucnosti nás mohou potkat“.

Co mám na mysli? Hodně lidí pracuje s tím, že koruna v tuto chvíli posiluje, takže koruna bude asi silná. Moje doporučení je, přemýšlejte ve scénářích. Nepřemýšlejte, jaká je pravděpodobnost, že koruna bude silná, ale přemýšlejte o tom, že bude silná, slabá anebo bude na stejné úrovni jako dneska.

A hledejte v investování řešení, které bude vyhovovat všem těmto scénářů.

Josef Podlipný

Vladimíre, zdánlivě to vypadá, že jsme se od netrpělivosti v naší diskusi přesunuli k diskuzi o scénářích. Nicméně, jak tě znám a těchto diskusí už jsme absolvovali bezpočet, chceš tím říct, že právě scénářové přemýšlení nám umožní být trpělivým investorem?

Vladimír Fichtner

Scénářové přemýšlení nás učí, podle mých zkušeností, větší trpělivosti. Protože když pracujeme s jedním scénářem a tomu se nedaří, vede nás to k tomu, že tohle nefunguje a pojďme přemýšlet jinak. To je ta netrpělivost, říct si „Aha, to je špatně“.  Když pracuji se všemi třemi scénáři, ať u koruny nebo inflace: bude vysoká, nízká nebo záporná? Jaká bude? Nikdo neví. Ale když pracuju se scénářem tří různých úrovní, tak vlastně si mohu říct: „Aha, nastal jeden ze scénářů, s kterým jsem počítal. Je to v pohodě, můžu klid v klidu“. Být i nadále trpělivým investorem. Nemusím hned zkoumat, do čeho jiného mám skočit, protože můj jediný scénář, na kterém jsem stavěl budoucnost, nevyšel.

Josef Podlipný

Skvělý tip. Řekl jsem si, jakou část majetku chci chránit., naučil jsem se scénářovému přemýšlení. Co tedy dál?

Vladimír Fichtner

Občas se potkám s tím, že člověk, s kterým začínáme pracovat, říká:

„No tak to vyzkoušíme. Podíváme se za rok nebo za dva, jaké budou výsledky, a pak se domluvíme, jestli budeme pokračovat dál“.

Já na to reaguji vždycky stejně a říkám. „Když za rok nebo za dva budeme v plusu, tak to neznamená, že děláme dobrou práci. A naopak. Když za rok nebo za dva budeme v mínusu, neznamená to při dlouhodobém investování, že děláme špatnou práci. Rok nebo dva není dlouhodobé investování. “

Co ale za rok nebo za dva budete schopen posoudit je, jestli vám vyhovuje náš způsob přemýšlení, jestli reagujeme a odpovídáme na vaše dotazy, jestli mluvíme srozumitelně. Jestli filozofie, se kterou vás seznamujeme, je vám blízká a říkáte si, přemýšlel bych podobným způsobem.

To je další důležitá věc, která pomáhá pěstovat trpělivost. Hledat strategii, filozofii, přístup, a ne hledat  krátkodobé výsledky. Posuzování výsledků na denní, týdenní, měsíční i roční bázi v dlouhodobém investování je absolutně irelevantní pro to, co potřebujete dosáhnout. A vede k větší netrpělivosti. Větší netrpělivost vede k většímu obchodování nebo změnám. K tomu, že pořád měníte svůj byznys. A k čemu to vede? Že to nikdy nedokážete. Takhle jednoduché to je.

Josef Podlipný

Podnikatel často musí ve svém životě měnit strategii, přizpůsobit se realitě trhu nebo potřebám svým, případně jeho klientům, dodavatelům, odběratelům. On je netrpělivý, přirozeně. Překonává překážky. A ty teď říkáš, že se má naučit najít tu správnou strategii. Jak těžké je najít správnou strategii? A co bys poradil dělat, aby tu správnou strategii podnikatel opravdu našel?

Vladimír Fichtner

Když jsem začal jezdit do Ameriky na různé investiční konference, tak mě dlouhou dobu překvapovalo, že ti nejznámější portfolio manažeři světa a lidé, kteří investovali, nemluvili o tom, jakou akcií koupili včera. Jakou prodali včera a co budou dělat zítra. Ale mluvili o tom, jak přemýšlejí. Mluvili o filozofii – my k tomu přistupujeme tímto způsobem. A až po dlouhé době, když jsem začínal tomu dlouhodobému investování více rozumět, jsem chápal, že právě strategie, filozofie je to, co může časem proplouvat dlouhodobě, nebo se vyvinout. A může být tou kotvou, ke které se všichni jako investoři vracíme. A přestože někdy obchodujeme toto a někdy něco jiného, když mám strategii ochrany bohatství, tak to je filozofie, která mě může pomoct proplout různými časy a vyhodnocovat různé scénáře. A je to také něco, co se dá lépe sdílet s těmi, kdo třeba investování ještě nerozumí.

Když vám řeknu, že dneska budu kupovat akcie Applu, proto a proto, a začnu používat svůj žargon, tak si řeknete jo nebo ne, ale vlastně nevíte. Včera jsem mluvil s jedním známým a ten říkal: „No, deset let obchoduji a čím dál tím víc si uvědomuji, že nic nevím. Po deseti letech, že to je vlastně čím dál tím horší“. A já mu řekl „A to je proto, že obchodujete, protože každý den děláte rychlá rozhodnutí a vlastně nemáte strategii“.

Josef Podlipný

Vláďo, jsem netrpělivý podnikatel. Řekl jsem si, že nějakou část majetku už chci chránit. Mám dobrou strategii, ale jsem netrpělivý. Stále jsem netrpělivý a říkám si, co se děje. Co se bude dít zítra. Já chci nějaké výsledky.

Vladimír Fichtner

Chápu, ty říkáš ve vzorovém příkladu, že chceš nějaké výsledky. Ale často spousta podnikatelů pod těmi výsledky  má na mysli nějakou aktivitu. Chci, aby se něco dělo. Chci něco prodat, chci něco koupit, chci něco posunout. My s tím bojujeme tak, že se snažíme lidem, se kterými pracujeme, dát k dispozici něco, co je zaujme. Nějaké mentální cvičení, které je bude posouvat k té trpělivosti více.  Díky kterému zapomenou, že mají chtít tu aktivitu, která je vlastně destruktivní. Co tím mám na mysli? V březnovém Rentiérovi 2023 jsme psali o tom, jak rychle asi může klesnout inflace. Ne o tom, že zítra nakoupíme tohle, včera jsme prodali tohle. A co bude s korunou za dva měsíce. Protože to nikdo neví. Ale bavili jsme se o tom, co ukazuje stoletá historie vývoje inflace a o tom, že by inflace přešla rychle sama od sebe, aniž by se prudce zvýšily nad úroveň inflace úrokové sazby, je velmi málo pravděpodobné. Upozorňovali jsme na to, že je dobré do svých byznys úvah, do svých osobních úvah, zapracovat scénář vysokých úrokových sazeb po dobu šesti až deseti let. Ne proto, že bychom říkali, že je to jediný možný scénář vývoje budoucnosti. Ale protože většina lidí s tímto scénářem vůbec v hlavě nepracuje. Ale přitom to může jejich byznysu i jejich životům docela uškodit. Co tím mám na mysli? Dali jsme k přemýšlení něco jiného, než jestli nekoupit zítra Apple. Něco, co má skutečně dlouhodobý vliv na kvalitu našich investic a hodnotu našeho majetku.

Josef Podlipný

Vladimíre, toto téma mě zaujalo. Na chvíli. A teď už jsem zase netrpělivý. Říkám si, že kolem mě se všechno mění. Mění se mi podnikatelské prostředí, mění se mi rodina, už máme vnouče. Stále změna a já na to musím reagovat. A přitom se dívám na svůj finanční majetek. A tam těch reakcí je minimum. Není něco tedy špatně? Možná je to špatně. U mě jako rentiéra.

Vladimír Fichtner

Není, pokud má dlouhodobé výsledky. A pokud chápeme, co je za pomalým pohybem v portfoliu. Jakmile chceme chránit bohatství, tak víc musíme přemýšlet o tom, abychom o něj nepřišli. Podnikatelskou netrpělivost je dobré překlopit ve správcovskou trpělivost. A součástí toho je přemýšlím více o tom, do čeho jdu, co dělám. A snažím se díky intenzivnímu přemýšlení, ne intenzivní aktivitě, ale intenzivnímu přemýšlení vyhnout průšvihům, které na mě mohou čekat.

Josef Podlipný

Ty mi tedy říkáš, že je třeba přesunout svou pozornost ke scénářovému přemýšlení, k dlouhodobosti investování. K tomu, že se snažím pracovat s tou netrpělivostí a spíše se naučit chránit rodinné bohatství. A že tohle mi umožní být trpělivý, takzvaně si to vysedět. A hledat něco, co chci vlastnit nejenom já, ale co budou vlastnit i nastupující generace.

Vladimír Fichtner

Určitě jsou tři způsoby, jak s netrpělivostí pracovat. Řekl bych, že je ještě jeden způsob. Občas ho zmiňujeme v našich podcastech. Ale myslím, že tady je potřeba ho zmínit specificky. Protože většinou investice člověk s někým řeší. Pokud budete pracovat s někým, kdo za to, že vám doporučí nějakou investici, inkasuje tři procenta z investice na začátku, dvě procenta z investice každý rok. Dělá to tak mnoho fondů a vy nemáte žádný výsledek, povede to k vaší netrpělivosti, protože si řeknete: „Tak já jsem jim dal sto milionů, oni z toho strhli tři procenta na začátku, dvě procenta každý rok.“ Možná to teď snížili. Bude to jenom jeden a půl procenta. Ale největší jsou ty průběžné poplatky. Dvě procenta každý rok. „Teď se dva roky nedaří. Já mám o čtyři miliony nebo sedm milionů méně. Oni mají svých sedm milionů, protože to si z strhli na poplatcích“. Kam to povede?

To samozřejmě ve vás bude provokovat netrpělivost. Tak to musím změnit. Tak to se mi nelíbí. Takže hledat  někoho, kdo má podobnou motivaci jako vy. Kdo chce, aby výsledek opravdu byl vidět. Kdo chce, v našem žargonu se říká, success fee, podíl na úspěchu. Když budete s takovými lidmi pracovat, bude vám to pomáhat s netrpělivostí. Protože si řeknete: on z toho taky vlastně nemá žádný velký peníze. Nebo když si řeknete, on z toho má dva miliony ročně, co jsem za to dostal? To je špatně. Vždycky musíte chtít nějakou hodnotu. A nejlepší hodnota je zisk, který vám pomůže vydělat. Takže to bych řekl, že s trpělivostí také hodně souvisí.

Josef Podlipný

Vladimíre, znamená to tedy, že netrpělivý podnikatel má v ideálním případě mít za parťáka, který mu s tím pomáhá někoho, kdo se trpělivosti už naučil?

Vladimír Fichtner

To bych řekl, že je dobrý způsob, jak se to naučit sám.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dnes jsme si povídali na téma, jak pracovat s přirozenou součástí podnikatelského života. S netrpělivostí. K dalším tématům se s vámi budeme těšit někdy příště na slyšenou.

Vladimír Fichtner

Na slyšenou Mezi Rentiéry někdy příště.

Přijít o 40 % majetku není nic příjemného.

V této epizodě se Vladimír a Josef zabývají problematikou americké dědické daně a jejím dopadem na české rentiéry.

Dozvíte se, jak funguje americká dědická daň a jaké jsou její důsledky pro české občany, kteří mají majetek či investice v USA.

Dále objevíte možnosti pro ochranu vašeho dědictví před zátěží americké dědické daně, která může pozůstalým poměrně zkomplikovat život.

Zjistíte, proč vás příliš velké zaměření na náklady investičního řešení může stát v konečném důsledku velký balík peněz.

Poslechněte si tento podcast a získejte cenné rady, jak se vyhnout této dani nebo alespoň minimalizovat rizika s ní spojená.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vítejte Mezi Rentiéry. Moje jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, tady je Vladimír Fichtner a i já vás vítám dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude americká dědická daň.

Proč je americká dědická daň tak důležité téma pro rentiéry, kteří jsou českými daňovými rezidenty, Vladimíre?

Vladimír Fichtner

Právě proto, že žijeme v tom, že se na nás vztahují jenom zákony této země. Ale jakmile člověk začne investovat nebo se pohybovat trošku ve světě, najednou může zjistit, že se na něj nebo jeho rodinu, případně na jeho dědice, mohou vztahovat i zákony a daňové zákony zemí jiných. A to je věc, která je nesmírně důležitá, abychom si uvědomovali dopředu, protože v případě rentiérů můžeme mluvit o opravdu velkých penězích. Pokud se daň z majetku počítá třeba jako 40 procent z hodnoty toho majetku. Nebo 50 procent z hodnoty. Ne ze zisku, ale z hodnoty majetku. Takže je potřeba být velmi pozorný, jakmile se začneme pohybovat mimo území ČR, buď fyzicky anebo investičně. A dávat si na to velký pozor.

Josef Podlipný

Rozumím. Naše posluchače a většinu rentiérů bude určitě zajímat nějaký konkrétní příběh. Napadá tě nějaký příběh, na kterém by to, cos teď popisoval, bylo možné ukázat ve větším detailu?

Vladimír Fichtner

My jsme zažili už několik takových příběhů, které se týkají americké dědické daně. Když zemřel jeden z našich klientů při autonehodě ve čtyřiceti šesti letech, vlastně jsme se poprvé potkali s exekutivou spojenou s touto záležitostí. Obchodní platforma, přes kterou on obchodoval s cennými papíry, přišla s tím – dodejte doklady prokazující, že máte splněny všechny závazky vůči americké americkému daňovému úřadu Internal Revenue Service (IRS).

Josef Podlipný

Odkud to přišlo?

Vladimír Fichtner

Z té obchodní platformy, ta vlastně zablokovala v případě úmrtí účet do té doby, než byly vypořádány všechny náležitosti dědictví. Ale součástí těch náležitostí bylo: „Ukažte nám, že vůči IRS, americké daňové správě, buď nemáte žádné závazky, anebo že jste je splnili.“ A to je věc, kterou je potřeba opravdu nepodceňovat.

Josef Podlipný

Jak na takovou výzvu reagoval ten pozůstalý nebo ten, s kým jsi jednal?

Vladimír Fichtner

Ten měl samozřejmě v hlavě úplně jiné starosti. V okamžiku, kdy někdo zemře nečekaně, pochopitelně rodina řešila emoce a vůbec nebyla připravená řešit jakékoliv další věci tohoto typu. A i proto je dobré jít tomu trošku  naproti, počítat s věcmi, které se prostě mohou stávat. Nikdo z nás si nemyslí, že bude druhý den v černé kronice, ale občas to tak prostě je. A obecně je taková situace samozřejmě nesmírně stresující emočně, natož pak, aby ještě rodina řešila něco jiného. Takže reagovala: „Co s tím ještě?Ještě tohle navíc je potřeba?“ , abych odpověděl na tvoji otázku.

Josef Podlipný

Další starost.

Vladimír Fichtner

Další starost, obrovská.

Josef Podlipný

Jak moc traumatizující to byla starost, to už jsi řekl. Ale fakticky, co to vlastně nutně spustilo za další kroky v té rodině?

Vladimír Fichtner

V té rodině už tolik ne, protože bylo potřeba, aby někdo odpracoval tu dokumentaci vůči obchodní platformě. Případně vůči té americké daňové správě. Aby se udělal seznam amerických cenných papírů, což jsou (a málokdo to ví), ale za americký majetek, ze kterého se platí americká dědická daň, je považován jakýkoliv cenný papír, který začíná písmenky v identifikátoru cenného papíru, v takzvaném ISINu, písmenky US. Jakmile máte akcie Applu, máte americký cenný papír. A pokud jich máte hodně, spolu s nějakými dalšími americkými akciemi, tak se na vaše potomky, respektive dědice, vztahuje americká dědická daň. Ať chtějí nebo nechtějí.

Takže bylo potřeba vlastně vypořádat nebo říct jaký je objem portfolia, z toho je potřeba spočítat daň a případně ji zaplatit. A teprve potom mohl být uvolněn ten majetek.

Josef Podlipný

Vladimíre, hezký příběh, i když smutný zároveň. Jak to celé dopadlo?

Vladimír Fichtner

Dopadlo to dobře, protože my jsme s těmi věcmi počítali dopředu. Ne s tím, že by někdo zemřel, ale s tím, že  americká dědická daň může být relevantní. A v těch opravdu amerických cenných papírech jsme drželi takové minimum, že jsme byli schopni napsat: Na to se daň nevztahuje. Tady máte důkaz, evidenci, která to potvrzuje. Takže z tohoto pohledu to bylo hrozně jednoduché. Ale připomnělo nám to, že je dobře, že na to myslíme, a víme, že když má někdo USA ISIN, identifikátor s písmenky US na začátku, tak skutečně na něj se může vztahovat daň. Která je, myslím, že od milionu dolarů výše, pokud jsou to celkové pozice, už 40 % hodnoty majetku. A  majetek dědicové nedostanou dřív, než zaplatí tu částku. Což je samozřejmě obrovské riziko pro toho, kdo si to neuvědomuje.

Josef Podlipný

Ty jsi, Vladimíre, řekl velmi důležitou informaci, že jste se k tomu vyjádřili, že se na to daň nevztahuje a zároveň, že se dělala opatření dříve, než tato nepříjemná událost nastala. Jaká to byla opatření? To určitě všechny rentiéry a posluchače bude zajímat, protože možná někdo z vás, kdo nás poslouchá, se teď právě dívá na svůj majetek a identifikoval tam toto riziko.

Vladimír Fichtner

Prvním opatřením je nemít v portfoliu americký majetek.

Josef Podlipný

Okej, mám to tam.

Vladimír Fichtner

Respektive cenné papíry, které začínají ISINem s US.

Josef Podlipný

A teď to tam vidím. Co mám udělat, Vladimíre? Mám tam třeba ten Apple, jak jsi zmínil. Nebo mám tam americké nemovitosti.

Vladimír Fichtner

Buďme specifičtí na americké cenné papíry. První věc, kterou my doporučujeme a kterou děláme je, že se snažíme nahradit ten daný cenný papír, který začíná písmenky US, nějakou alternativu. Která je registrovaná v Evropě, v Lucembursku nebo v Irsku.

Josef Podlipný

A můžeme dát nějaký příklad?

Vladimír Fichtner

Pokud si chcete koupit index S&P500 přes nějaký nástroj, kterému se říká ETF, tedy nízkonákladový investiční produkt, který vám pomáhá hezky rozkládat riziko. To je třeba jedna z věcí, kterou doporučujeme velmi silně.  Můžete si ho koupit v Americe, na americké burze, s americkým ISINem. Ale můžete si koupit vlastně obdobu toho samého od stejného správce, ale cenný papír je zaregistrovaný v Irsku nebo v Lucembursku. A v tu chvíli americká dědická daň je mimo vaše starosti. Takže do amerických cenných papírů, do pěti set největších amerických firem, můžu investovat přes něco, co je ETF s ISINem US. Anebo do toho samého můžu investovat s ISINem, který začíná LU, jako Lucembursko. Nebo IR, jako Irsko. A najednou jsem mimo tento problém.

Josef Podlipný

Napadá mě otázka. Jaký je mezi tím tedy rozdíl, krom té americké dědické daně? Pokud by nebyl žádný, pak samozřejmě se to nabízí jako ideální řešení.

Vladimír Fichtner

Skvělá otázka, Pepo. Rozdíl je v tom, že produkty registrované v Evropě bývají často nákladově o něco dražší. Takže třeba místo 0,1 % p. a., ročního manažerského poplatku správci, se platí 0,2 %. Ale to v porovnání se 40 procenty hodnoty celého majetku je vlastně legrační rozdíl. Ale ten, kdo jde po těch nákladech a přemýšlí o  nákladech jenom dneska a nepřemýšlí o důsledcích, tomu je to jedno, pokud zemře. Ale jeho rodina a dědicové najednou můžou zjistit „Sakra, sice táta ušetřil 0,1 p.a., takže jedno procento za 10 let, dvě procenta za 20 let. Ale 40 % hodnoty majetku kvůli tomu musíme zaplatit.“ Takže to je jedna věc. Jako první řešení je podívat se, zda neexistuje alternativa, která není americká, pro nástroj, který mám.

Josef Podlipný

Mám to chápat tak, že většinou existuje nebo vždy existuje alternativa, kterou jsi zmínil?

Vladimír Fichtner

Ne vždy existuje.

Josef Podlipný

A co když neexistuje? Je další takovýto příklad?

Vladimír Fichtner

Další příklad, který existuje a řešili jsme ho s jedním známým, byl, že on si nakupoval akcie Vodafonu. Ale nakupoval si je přes tzv. americké depozitní certifikáty, ADR je zkratka v tom našem slangu. Takže on si vlastně kupoval Vodafone, který je britskou firmou a obchoduje se i v Londýně na britské burze, přes nástroj, do kterého jsou zabaleny pro americké investory. Právě třeba z pohledu daňového a legislativního. Prostě pro některé firmy je jednodušší jít do Ameriky se nechat obchodovat přes tento nástroj. A řešení bylo jednoduché. ADR existuje, ale tam je nebezpečí americké dědické daně. Tak jsme doporučili výměnu a nákup Vodafone v Londýně. Prostě zase jsme hledali alternativu, to je jiný příklad alternativy.

Josef Podlipný

Děkuji moc. Jaká další opatření lze ještě udělat dopředu, ideálně? Aby investor anebo jeho pozůstalí americkou dědickou daň nemuseli vůbec řešit?

Vladimír Fichtner

Ta alternativa má některé zajímavosti. Třeba to ADR neboli americké depozitní certifikáty, o kterých jsem mluvil. Řeknu ještě jeden příklad, kdy alternativa nemusí být vhodná. A kdy možná může být rozumnější podstoupit  americkou dědickou daň. A je na zvážení, zda ano nebo ne. Pokud byste se rozhodli obchodovat, třeba byste chtěli brazilské akcie. Tak si je buď můžete nakoupit v Sao Paulu na burze brazilské, anebo hodně z brazilských firem se obchoduje v New Yorku. Na New York Stock Exchange třeba, ve formě ADR, ve formě těch depozitních certifikátů. A to rozhodnutí, jestli jít do ADR a podstupovat nebezpečí dědické daně nebo jít do lokálního trhu, může být trošku složitější. Protože lokální brazilský trh může být spojený s menší transparentností, s menší likviditou, s většími potenciálními legálními problémy. Možná v Brazílii nás to tolik nenapadá, ale kdybychom před dvěma lety o tom mluvili v Rusku, tak možná bychom si to dokázali představit víc, že tam mohou být nějaká rizika. A dneska si dokážeme představit to samé.

Takže ruské firmy se obchodovaly v Moskvě, ale také se obchodují ve formě ADR v zahraničí. Nevím, jestli ještě teď, ale v minulosti určitě tak bylo. No a najednou tak budu podstupovat riziko americké dědické daně nebo riziko  moskevského trhu nebo brazilského trhu A s těmi vznikajícími trhy je vždycky spojeno trošku větší nebezpečí a právní nejistota. Tak už to rozhodnutí o alternativě je potřeba zvažovat do většího detailu. To je možná ještě malinké doplnění k alternativám, o kterých jsme se bavili. Ne vždycky je to tak jasné jako Vodafone, Británie, Amerika. Tam si vyberu Británii a víc neřeším. Tohle může být samozřejmě spojené s jihokorejskými akciemi. To může být spojeno s čínskými akciemi, a s dalšími. Nebo jsou některé, které jsou obchodované na amerických trzích anebo lokálně. A tam to rozhodnutí už není vůbec jednoduché. A nás, kteří chrání nebo kteří přemýšlí hodně o ochraně bohatství – jak v rámci rentiérského majetku, vždycky víc přitahuje ta legislativně silnější investice. Kde máme větší šanci, že budou ochráněna naše práva akcionářů. A to Čína není určitě. A spousta Emerging Markets je složitější. A to není jednoduché. Ale když chceme chránit majetek, je dobré se možná některým destinacím obecně vyhnout a pak tyto certifikáty nemusíme řešit.

Josef Podlipný

Vladimíre, co když alternativa neexistuje? Hledám, nenacházím.

Vladimír Fichtner

To je správná otázka, protože když si chcete koupit třeba již zmíněné akcie Applu, tak akcie Applu se kupuje jenom s ISINem US. Tam alternativa neexistuje. Takže když chcete mít investiční portfolio v jednotlivých, třeba amerických akciích, vlastně neexistuje alternativa toho jiného cenného papíru.

Josef Podlipný

Pokud budu chtít jiným způsobem vyřešit problém americké dědické daně, jaké způsoby se nabízejí?

Vladimír Fichtner

A to je právě případ třeba akcií Applu nebo jednotlivých amerických akcií. Je potřeba hledat alternativu jiného typu. Jedna z věcí, která se používá běžně v zahraničí, je společný účet. Třeba společný účet manželů nebo společný účet ve Švýcarsku. A můžete mít společný účet nejenom jako manželé, ale třeba i se svými dětmi.

Josef Podlipný

Promiň, tady tě zastavím. Spousta lidí si jako společný účet představí účet vedený v nějaké bance, kde je účet vedený logicky na jednoho z partnerů. Druhý má k tomu zmocnění, včetně třeba dětí. Je to toto?

Vladimír Fichtner

Není to toto. Přestože v Čechách máme společné jmění, a je to častý případ, jak jmění držíme, tak české banky z devadesáti devíti procent neví, co je společný účet. Vždycky ten účet je jednoho z nás a druhý k němu může mít přístup. Ale legálně to je účet jenom toho jednoho člověka. Což je tristní, samozřejmě. Je to velký průšvih, protože v okamžiku, kdy dojde k úmrtí, tak se ten účet zablokuje a řeší se dědictví z tohoto účtu. Ale do té doby, než je vyřešeno, tak může být vůbec problém se k tomu účtu dostat. A v zahraničních destinacích, v západních zemích, běžně existuje respektování toho společného účtu. Teď, když jsme si zakládali účet ve Španělsku, protože jsme tam kupovali nemovitost, ta španělská banka účet založí na dvě osoby. Takže já i Radka jsme legálními vlastníky tohoto účtu napůl. Což mimo jiné znamená, že se na tom účtu pojišťuje dvakrát větší částka, protože na každé rodné číslo je to 100 tisíc, automaticky je to pojištěno na 200 tisíc eur. Což samozřejmě někdy nemusí stačit, ale není to špatně.

Je to velmi příjemná záležitost. A stejně tak umí tento společný účet založit švýcarské privátní banky nebo některé obchodní platformy. A v okamžiku, kdy dojde k úmrtí jednoho z těch lidí, řeší se americká dědická daň jenom s tou jednou částí, s polovinou účtu. Znám člověka, který má ve Švýcarsku nejenom účet pro sebe a svoji ženu ve společném módu, ale má tam i dceru. Švýcarská banka to umožňuje. Společný účet je prostě kdo tam bude, ten tam bude, jim to nevadí. A v případě úmrtí jednoho člověka se řeší dědicky jenom jedna třetina toho majetku. Což je samozřejmě třetinová dědická daň. Nebo poloviční. Nebo tím, že dědická daň naskakuje třeba až od milionů dolarů v té plné výši, tak to může být ještě zajímavé, když je to číslo o něco menší. Takže společný účet je super věc, která může hodně pomoci a určitě je třeba ho zvažovat.

Josef Podlipný

Je tedy pravidlem, že když existuje společný účet, ať už běžný bankovní, tak ten investiční. A přes společný investiční účet je potom spravováno portfolio, to znamená nakupovány jednotlivé instrumenty. Tak přesně ten podílový klíč, který jsi teď popisoval, platí i pro ty instrumenty. Je to tak?

Vladimír Fichtner

Ano, přesně tak. Alespoň u těch platforem nebo švýcarských privátních bank a některých online platforem, kde my to známe. Neznáme všechno na světě. Ale tohle ano.

Josef Podlipný

To je dobré řešení.

Vladimír Fichtner

To je velmi příjemné řešení.

Josef Podlipný

Když jsme si řekli alternativy, společný účet. Napadá tě ještě něco, co může pomoci právě s tím problémem americké dědické daně?

Vladimír Fichtner

Je tam jedna věc, a to je majetková struktura. Pokud je majetek zavřený v korporaci, v nadaci, ve svěřenském fondu, tak žádná americká dědická daň vztahující se na fyzickou osobu se samozřejmě neaplikuje. Takže majetková struktura může být součástí vyřešení toho problému. A z našeho pohledu, z mého osobního,  kombinace těch přístupů, přemýšlení o tom, jak ty daně minimalizovat, je často to nejrozumnější řešení. Neříct všechno dám do nadace. Všechno má své výhody i nevýhody, v kombinaci těch různých alternativ a možností, které jsme tady dneska popsali, si myslím, že to je asi nejrozumnější přístup.

Josef Podlipný

Přátelé, vážení posluchači, určitě vás bude zajímat, co jsou ta klíčová opatření, která je potřeba aplikovat a hlavně včas. Dřív, ne až poté, co ten problém nastane. Vladimíre, kdybys teď měl krátce shrnout a provést tímto tématem naše posluchače. Co jsou ta klíčová opatření?

Vladimír Fichtner

První věc je uvědomit si, že existuje americká dědická daň, která se může vztahovat i na nás, přestože žijeme v ČR. To je bod číslo jedna. Jakmile si to uvědomíme, tak hledat za prvé alternativy k americkému ISINu. A vyhodnotit, jestli mi stojí za to tu alternativu použít nebo ne. Můžou existovat různé typy alternativ. Zvážit obchodování přes platformu, která umí tzv. joint account, společný účet. A to je další řešení. A případně mít část amerického finančního majetku, z hlediska definice americké daňové správy, třeba v nějaké majetkové struktuře, ať je to investiční holding, svěřenský fond, nadace, firma. To je v principu jedno, ale nedochází tam k tomu okamžiku dědění. Když vlastní můj nadační fond americké akcie, tak sice někdo bude dědit nějaké peníze, ale do té americké daňové správy už ta informace nedoteče. Protože ty cenné papíry vlastní ta nadace nebo svěřenský fond nebo náš investiční holding. Takže to asi jsou ty nejzákladnější způsoby, jak se s americkou dědickou daní vypořádat.

Josef Podlipný

Vladimíre, moc děkuji. Vážení posluchači, pokud nechcete být na řešení tohoto problému americké dědické daně sami, budeme rádi, když nás oslovíte. A pro dnešek se s vámi loučím. Na shledanou.

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

Jak pomoci dětem neopakovat chyby naše, ani těch druhých?

Jak dětem nenáročnou formou povědět o akciích, dluhopisech a finančním světě?

Můžeme to nechat na škole, ale sami asi víte, že od učitelů nezazní ty důležité věci.

V tomto díle podcastu se dozvíte, že učení dětí formou hry může být přínosem pro rodinné bohatství.

Tady pak najdete více informací o workshopu pro děti.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové. Mé jméno je Josef Podlipný. Vítejte Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, i já vás dnes vítám Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Vladimíre, dnešním tématem je edukace dětí. Proč je edukace dětí tak důležitým tématem?

Vladimír Fichtner

Cílem edukace je vlastně vyhnout se těm chybám, které jsme dělali my, když jsme byli o třicet let mladší a když jsme neměli žádné zkušenosti. V našem případě to tenkrát tolik nevadilo, protože jsme měli první tisícikoruny nebo desetitisíce korun. A když jsme něco nezvládli, měli jsme před sebou 30 let, kdy byla šance, že to nějak doženeme a nebude to průšvih. Ale dneska, když je člověk rentiér, vlastně není ve hře tisíc nebo deset tisíc korun, ale jsou ve hře desítky nebo stovky milionů, nebo někde miliardy. A tam má ta chyba samozřejmě mnohem větší důsledky. Když jsme byli mladí a přišli jsme o všechno, nemuselo to být depresivní. Když ale přijdu o všechno, co dali dohromady moji rodiče, to samozřejmě může mít obrovský vliv na kvalitu života do budoucna. Protože když se něco takového stane a dítě přijde o všechno, co rodiče dali dohromady v krvi a potu, tak to spousta lidí může brát depresivně. A to my nechceme, aby některé z našich dětí se dožilo takového stavu.

Josef Podlipný

Mě napadá ještě jeden rozměr. Vzpomněl jsem si na slova Mariana Jelínka, kterého tímto zdravím. On hezky popisuje to, že se majetek může stát zdrojem potěšení. Což je ale u určité velikosti majetku i velké riziko, protože pokud je ten majetek třeba v řádech miliard, tak si někdo může právě tu radost ze života kupovat v podstatě těmi drahými auty, domy, drahokamy, loděmi, letadly atd. A zapomene pak na to, že je důležitá radost z té cesty – z té správy majetku. A edukace vlastně může pomoct v tom, aby měl ten člověk právě radost, nejenom potěšení. Aby vlastně měl ten prožitek, protože prožitek je schopen předat. Potěšení asi předá obtížně, protože to je jak na vlnách. Jsem potěšen — dostal jsem třeba nějaký dar, a v ten okamžik, jakmile ho mám, tak už potěšení jde trošku stranou. Podobně jako když dáme dítěti nějakou hračku, nejprve si s ní velmi intenzivně hraje, ale za pár hodin nebo dnů už tu hračku nemůže najít, protože už ho tolik nezajímá. Pomáhá edukace právě i v této oblasti opravdu intenzivně?

Vladimír Fichtner

Já v knížce Rodinné bohatství píšu o jedné staré paní, která řekla: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. A edukace, myslím ta správně zaměřená, pomáhá nejenom v tom, jak se starat o majetek, ale jak z toho „nezblbnout“. Jak si nekupovat štěstí za peníze, protože to vlastně úplně nejde. Jak si budovat sebevědomí jiným způsobem než tím, že si koupím drahé auto nebo jedu na super luxusní dovolenou. To vlastně každý, kdo má to štěstí a dostane se k většímu majetku, velmi rychle pozná, že to není o těch penězích. Ale více o vztazích a rodině, a to bohatství se skrývá v něčem jiném. A to by mělo být součástí každé dobré edukace také.

Josef Podlipný

Jak to celé vzniklo?

Vladimír Fichtner

Edukace u nás ve firmě vznikla kdysi dávno, protože v té době jsme měli ještě malé děti. Neřešili jsme ji sami pro sebe, ani jsme nebyli rentiéry. Ale vznikla vlastně jako nutný byznys koncept, o kterém jsme museli přemýšlet.  Když jsme před dvaceti lety začínali s poradenstvím, relativně brzy jsme zjistili, že podle mnohých statistik ve chvíli, kdy zemře patriarcha rodu, který se o majetek stará, ve více než 80 % případů majetek odchází od jeho poradce k nějakému dalšímu. My jsme si tehdy uvědomili, že je to především proto, že nikdo nepracuje s těmi nástupci. Z pohledu poradenských firem. Protože ty pracují s tím jedním člověkem, který to všechno řídí, a  nástupci jako by neexistovali. Takže když přijde úmrtí a místo jednoho člověka jsou dědicové, kteří nemají žádný vztah k tomu primárnímu poradci, je nové výběrové řízení. A protože se nástupcům ten původní poradce nikdy nevěnoval, tak oni se většinou obrátí na někoho jiného, kdo je nepřehlížel. Což je zcela přirozené a logické.

Takže u nás byla vlastně edukace na začátku vyprovokována tím naším byznys přemýšlením, že za 20 let takhle nechceme dopadnout. Že se nechceme vlastně ocitnout v okamžiku, že budeme mít od klientů peníze v mandátu, a najednou nebude nic, protože jsme na vzdělávání dětí a na komunikaci s dětmi vlastně vůbec nemysleli. A edukace je vlastně jednoduchý způsob, jak se těm dětem představit. Takhle to vzniklo alespoň u nás, v našich hlavách na začátku.

Josef Podlipný

Chápu, je to zcela logický důvod. Pojďme se teď podívat na edukaci dětí z pohledu zakladatelů rodinného bohatství, z pohledu rodičů.

Vladimír Fichtner

Možná jsme měli štěstí, že se naše děti k tomu přichomýtly. Jeden z našich projektů, který jsme dělali s našimi partnery Karlem Kořeným a Petrem Pavláskem, byla hra Finanční svoboda. A naše děti tuhle finanční simulaci, kde formou hry poznávají akcie, dluhopisy, dividendy, nemovitosti a podobně, vlastně testovaly samy na sobě –  abychom věděli, jak hru vyladit a co tam udělat jinak, v čem udělat něco dalšího. A vlastně jsme při tom zatažení dětí do prostředí peněz hrou začínali poznávat tu edukaci jako takovou. A teprve později jsme zjistili, že nám to, že něco v té hře poznali, vlastně pomáhá komunikovat i dále o penězích a majetku. A zjistili jsme, že to je vlastně jednoduchý koncept, představit něco formou hry. A potom na to navázat v praxi.

Josef Podlipný

Chápu správně, že vám to jako zakladatelům rodinného bohatství, Tobě a Radce, usnadnilo život?

Vladimír Fichtner

Jednoznačně. A z toho, co vím a vidím, protože dneska máme edukační programy pro děti, když jim je deset,  patnáct, dvacet let nebo třicet nebo pětatřicet nebo pětačtyřicet let. Umíme pracovat s dětmi různých věkových kategorií i různých znalostí a zkušeností. To, proč naši klienti i my opakovaně využíváme tyto edukační programy pro naše děti je, že nám to jako rodičům usnadňuje život.

Josef Podlipný

Pravidelně děláme workshopy s těmi nejmenšími dětmi, které jsi zmínil, i s těmi dospělými, které jsou dokonce víkendové. Můžeš nasdílet 1, 2, 3 příběhy právě z tohoto dění? Hraní té deskové hry a v podstatě vzájemné edukace?

Vladimír Fichtner

Těch příběhů mám opravdu hodně..

Josef Podlipný

Proto jsem řekl 3.

Vladimír Fichtner

Já jsem asi jeden z prvních velmi intenzivních zážitků s malými dětmi a s touto hrou, Finanční svoboda, měl ve Spojených státech, kde jsme tři roky žili. Tu hru jsme vlastně nabídli škole, kam naše dcera chodila do první třídy. protože měli program finanční gramotnosti. Takže jsme jim nabídli, že tou hrou můžeme oživit jejich poznání této oblasti. A poté, co jsme tam s těmi dětmi hráli dvě hodiny ve škole (dodneška mám natočené video s jejich reakcemi), bylo hrozně příjemné vidět, že děcka v první třídě byla schopna po dvou hodinách mluvit o akciích, dluhopisech, dividendách. O penězích. Jako o tématu, které je najednou zajímá.

Josef Podlipný

Promiň, teď mě napadla otázka a posluchače to určitě bude zajímat. Je to tak, že se museli na takovouhle hru nějak připravit?

Vladimír Fichtner

Ne, vůbec ne. Ale asi nejzajímavější byla reakce paní učitelky, která byla původem designérka a umělecky orientovaná žena, Ta říkala: „No, ale ty dividendy a akcie, vždyť to je hrozně nebezpečný“. Prostě měla tam  bariéru toho reálného života a průšvihů, které asi už zažila. Mohlo jí být možná pětačtyřicet. A protože jsme byli ve Státech po finanční krizi, tak hodně těch příběhů z finanční krize a podobně měla ještě v čerstvé paměti. A bylo fascinující, jak ona vlastně už odmítala se něco dozvědět, protože měla klapky na očích. Když tomu nerozumíte a jdete do toho, tak to je špatně. Ale když tomu rozumíte, je to naopak. To je stejné jako s kladivem. Můžete s ním něco rozbít anebo s ním můžete zatlouct hřebík a postavit si dům. Je to stejné. Ale bylo to fascinující, vidět ten kontrast prvňáčků versus dospělého člověka. Ty děti si z toho něco vzaly. A ona jen opakovala, že to je přece nebezpečné. A přitom to byla hodina finanční gramotnosti, kde měla ty děti učit a něco jim předávat. A to se stalo vícekrát.

Josef Podlipný

Skvělý příběh, pojďme k dalšímu.

Vladimír Fichtner

Kolegyni v New Yorku se stalo něco jiného. Ona byla taková drobná, a po jedné hodině finanční gramotnosti, kterou v té škole vedla, tam přišel takový velký chlap, asi původem Ir, měl obrovská ramena, a říkal: „Vy jste ta co učí moje děti tady tu finanční gramotnost nebo tu hru?“ A ona: No, to jsem já.“ Fakt drobná holčina. A říkala si, co je? A on pokračoval: „No, ještě nikdy jsem nezažil, jako že by se můj kluk začal zajímat o akcie, nebo něčí kluk tak brzo a úplně. Nádhera. Děkuji vám, usnadnila jste mi život“.

To se stává opakovaně, když člověk totiž něco prožije, protože ta hra je zážitek. Její celé kouzlo je, že vypadá jako hra, ale ve skutečnosti je to poměrně blízká simulace dlouhodobého finančního investování. Takže je to zážitek, který vás během dvou hodin nebo dvou dnů provede třiceti, šedesáti, devadesáti lety zkušeností. Když je to ten víkendový kurz, tak těch zkušeností je 180 let za dva dny. A pro dámy vždycky říkám: „ale žádné vrásky„. Děti začínají jako bankéři, kteří se starají o pět tisíc korun měsíčně nějakému klientovi. A na konci, po devadesáti letech vidí desítky milionů. Které udělaly samy. A to v nich najednou provokuje tu motivaci, dozvědět se něco víc.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, mluvíme o hře Finanční svoboda. Mluvíme o edukaci dětí. Vladimíre, jak moc je klíčové vedení těch dětí, té skupiny, právě při hraní té deskové hry? Je to tak, že si prostě jako rodič mohu koupit deskovou hru, nastudovat si návod a začít to hrát se svými dětmi? Nebo je lepší využít nějakého odborného vedení? A proč?

Vladimír Fichtner

Naším cílem bylo, aby to byla jednoduchá hra, kterou si může každý koupit a může vzdělávat svoje děti.

Josef Podlipný

A povedlo se to?

Vladimír Fichtner

Nepovedlo.

Dělali jsme ji i ve Státech, dělali jsme i americkou verzi. Ale jsme víc ti technici. Ta simulace tam je silnější než samotná hra. Můžete to zkusit na https://financnisvoboda.cz/  – zdravím Karla Kořeného, který jí dneska má na starosti.

Ale neznám moc lidí, kteří by to sami dobře zvládli, protože ta hra a její mechanismy jsou relativně složité. Na druhou stranu, během dvou minut do ní dokážeme dostat děcka na nějakém společném workshopu. A potom, když chtějí hrát dál, tak už je to něco jiného. Ale je dobré ty mechanismy poznat nějakou jednodušší formou, než si číst ne úplně triviálně daná dohromady pravidla, jak s tou hrou zacházet.

Josef Podlipný

Rentiéři, rodiče, pokud budete chtít pomoct dětem v edukaci, tak určitě využijte naší nabídky a přihlaste děti na workshop Finanční svoboda. Ať už ten víkendový pro dospělé děti, nebo ten pro malé děti, který je o několika hodinách hry a vzájemné edukace.

Nicméně pojďme zpátky k tématu. Edukace je určitě klíčová, protože nám pomáhá připravovat třeba děti na budoucí ochranu rodinného bohatství. Co se pod tím významem edukace ještě může všechno schovávat?

Vladimír Fichtner

Tak my tam vidíme především v té první fázi, že je to ten zážitek. Ty jsi se mě ptal na několik příkladů a já bych ještě uvedl další jeden příklad, na který si vzpomínám a byl taky hrozně zajímavý. V té hře se můžete i spálit a udělat něco špatně. A já si pamatuju skupinu bankéřů v jedné bance, která taky využívá tu hru pro vzdělávání svých bankéřů. Přišli a říkali: „jé tady jsou nějaký Monopoly nebo Dostihy a sázky„, tak se začali těšit, protože si nejdříve mysleli, že budou nějakém nudném školení. Ale začali jsme hrát. A ten první začátek je třeba od třiceti let klienta do šedesáti. A ve čtyřiceti letech ta jedna skupinka bankéřů zbankrotovala. Protože neměli pojistku pro klienta a přišel prostě nějaký životní průšvih, který se může stát vždycky. A oni tak seděli nad těmi kartičkami, měli nějaký majetek, ale ne moc. A najednou se cash flow rodiny dramaticky změnilo, protože ten, kdo živil tu rodinu, tak zemřel. A oni po pěti minutách, kdy vlastně nevěděli, co s tím, vzali ty karty, a tak je všechny strčili doprostřed stolu. A řekli „to nejde„.

A to je právě ten učící mechanismus. Že si natlučete. Že se vám to nepovede, ale vlastně nic se nestane. Jenom ten zážitek s vámi zůstane. A příště si říkáte: musím na to dávat větší pozor. Takže to je jeden úhel pohledu. Ten příběh byl velmi poučný tím, jak byla ta bolest u těch lidí evidentní. A věřím tomu, že už si vždycky na to dávali pozor. Příště.

Ale edukace není jenom o hraní, edukace je i o dalších věcech, v konečném důsledku. A já bych se možná přenesl na konec té edukace. Je to o tom, že už dneska s rodinami, které mají dospělé děti a ty děti už mají část svého majetku, si o tom majetku povídáme společně. My jako poradenská firma máme tři klienty: dceru, syna a otce s matkou. Ale setkání o majetku máme společná. Ta zajímavá edukace, která tam probíhá, je vlastně přenos zkušeností z patriarchy na dospělé děti, kterým je třicet a třiatřicet, nebo dneska už skoro ke čtyřicítce.

A je nesmírně zajímavé a jednoduché vidět ten přenos know-how a zkušenosti, a i společné vytváření zkušeností v situacích, ve kterých se ocitáme. Zažili jsme spolu covid, zažili jsme spolu energetickou krizi, nějakou další, problémy na trzích nebo naopak euforii. A my jsme to nesdíleli jenom s otcem. Ale otec to sdílel s celou rodinou. Byli u toho všichni tři, v tomto případě, a tam se ta edukace dostává ještě do úplně jiné úrovně. Takže, na začátku nějaký zážitek nanečisto vyzkoušet a na konci společné povídání o majetku, jak se o něj staráme, proč se o něj staráme. Hledání argumentů a vytváření vlastně rodinného know-how. To jsou ty dva extrémy. Začátek a konec, kam třeba my s Radkou bychom to určitě rádi dovedli až budou děti o něco starší, do fáze, že každý má svůj majetek a část je rodinná. A vlastně si o něm povídáme s nějakým naším poradcem společně.

Josef Podlipný

Vladimíre, pojďme ještě dát jeden příklad.

Vladimír Fichtner

Vzpomínám si na příběh jedné rodiny, se kterou pracujeme a oni přivedli své osmi a desetileté syny na celodenní hraní Finanční svobody. A ti kluci si to nesmírně užívali. Ten mladší ještě víc než ten starší. Bylo vidět, že byl pro to opravdu zapálený. Byla tam spousta malých dětí, ale rodiče těchto dvou tam zůstali taky, aby viděli, co se tam vlastně děje. Aby si také zahráli. Ale byly to dva týmy. Máma s tátou a oba kluci, všichni si to užívali, bylo to fakt pěkný. Ani se jim nechtělo domů. O měsíc později jsme se potkali s tím klientem a on říkal „Vladimíre, moc vám děkuju za to hraní„. A já jsem věděl, že to je dobrý, že to byl dobrý zážitek. A on říkal – „nejenom, že to byl dobrý zážitek, ale dneska, když já třeba něco řeším po telefonu s vámi, nebo jdou zprávy a děti slyší slova jako akcie nebo dividendy nebo dluhopisy, tak zbystří. A pro mě to je příležitost, jak vlastně s nimi některá témata otvírat. Nenápadným, přirozeným způsobem, protože oni přijdou a ptají se.  A co to vlastně je? Nebo jak to funguje? A já jsem pořád nevěděl, jak na to. Jak začít tu diskusi a jestli ještě není moc brzy a jestli ještě nestojí za to počkat. A díky tomu hraní jste ten prostor vlastně otevřeli a naše rodina si o těch věcech začíná povídat společně, i když klukům je ještě málo. Nejdeme do velkého detailu, ale když je tam zájem, když je tam něco konkrétního, tak já vím, že můžu na něco navázat a děkuji vám za to“.

Josef Podlipný

Takže v podstatě edukace dětí 8, 10 let jim prodlužuje dětství, protože oni se vrací znova do toho období, kdy se ptají proč?

Vladimír Fichtner

Pepo, a jaké máš ty zkušenosti s edukaci v rodině?

Josef Podlipný

Opět budu mluvit v pozitivech o deskové hře Finanční svoboda. Pamatuji si jako dnes, když jsme v roce 2006, kdy jsme se viděli v podstatě poprvé, a objevovali tuto oblast v bance, tehdy v ČSOB jako bankéři, jsme na závěr dostali darem tuto deskovou hru. My jsme ji několikrát hráli doma s dětmi a já jsem jim potom vlastně tento zážitek zprostředkoval i na školách. Tam, kam děti chodily, tak jsem to hrál i s jejich spolužáky a spolužačkami. Bylo nesmírně obohacující a zároveň zavazující pro všechny účastníky i právě pro jejich učitele v tom dál pokračovat.

Takže se pak několikrát ta kola otáčela a děti si říkaly o přídavek. Bylo to skoro jako divadelní představení, kde všichni tleskají a chtějí ještě přidat, ještě přidat, protože to všichni vnímali jako něco, co jim vlastně v podstatě chybí. Myslím si, že edukace, ať už je jakéhokoliv typu, je nesmírně užitečná. Protože v hlavě toho dítěte, ať je to malé dítě ve věku deseti let, anebo už dospělé dítě, které už má i svou vlastní rodinu, to opakovaně vzbuzuje zájem o tuhle oblast.

A ten zájem je vlastně základem k tomu nedělat chyby. Když se o něco budu zajímat a budu to neustále zkoumat, budu o tom ochoten s někým diskutovat, nebude to oblast, které se budu bát. Pak mám velkou šanci ochránit rodinné bohatství. A nám jako rodině to nesmírně pomohlo, i když děti jsou od sebe několik let. Nejmladší dceři teď už je vlastně pětadvacet, synovi šestadvacet a nejstarší dceři už přes třicet let. Ale i přesto, že jsou k sobě lety relativně blízko, samozřejmě jejich zájmy mohly být rozdílné. Jejich vhled do této oblasti mohl být rozdílný a nám ta hra, ta diskuse, pomohla všechny dostat v podstatě na stejnou úroveň. Najednou jsme se bavili o tématech, která nás zajímala společně, o kterých jsme mohli společně diskutovat, objevovat ty jednotlivé oblasti. Takže nesmírně cenná zkušenost a určitě doporučuji všem rodičům tohle absolvovat. My na to rádi s manželkou Janičkou vzpomínáme. A s dětmi také.

Vážení posluchači, máme shodu s Vladimírem a doufám, že i s Vámi, že edukace je opravdu klíčová.

Je klíčová pro vás. Pro vás rentiéry, je klíčová pro vaše nástupce, pro budoucí generace. A je klíčová pro zachování hodnot. A k hodnotám rodinného bohatství určitě nepatří jenom peníze. Budete-li chtít edukovat Vaše děti, budeme rádi, když nás oslovíte. Pro dnešek se s vámi loučím. Mé jméno je Josef Podlipný a přeji vám hezký den.

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

Workshop dlouhodobého investování pro děti

Založit firmu, vydělat peníze, vybudovat majetek, to je bez pochyby úspěch.
Jenže tím to nekončí.
O vybudované rodinné bohatství je potřeba se postarat, aby se nezačalo rozpadat.

V této epizodě se Vladimír a Josef zaměří na čtyři klíčové oblasti, které by měl každý správce rodinného bohatství zvládat. Dozvíte se užitečné tipy a rady, které vám pomohou dosáhnout finanční stability a rodinného klidu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner a vítejte Mezi Rentiéry i ode mě.

Josef Podlipný

Dnešním tématem budou 4 oblasti správcovství. Proč? Protože to je nejčastější otázka, kterou nám pokládají rentiéři. Miliardáři, kteří mají za sebou úspěšné budování rodinného bohatství. A o tyto oblasti se především zajímají.

Vladimíre, jednou z těch oblastí je celostní správa rodinného bohatství. Proč si myslíš, že právě celostní správa rodinného bohatství je pro rentiéry tak důležitá?

Vladimír Fichtner

My jsme to poznali v praxi. Ze začátku jsme dělali investiční poradenství – relativně důležitou část starání se o majetek. Investování do veřejně obchodovaných finančních aktiv, zjednodušeně řečeno. Ale poprvé jsem to vlastně zažil, když jsme klientům začali nosit výpis majetku, který od nich máme v mandátu. A oni si ten výpis vzali od nás a ta data si přeťukali do svého Excelu nebo přepsali do svého sešitu. Aby měli ten celý obrázek. Takže tam jsem se já poprvé setkal s tím, že to není jenom o tom, co děláme my. Ale možná i o tom, co dělají nějací další investiční specialisté nebo ti klienti. A postupem času nás to vedlo k tomu, že do výpisů majetku v mandátu, který děláme pro klienty, jsme zařadili další stránku, a to byl výpis majetku mimo mandát. A když už jsme zařadili tenhle výpis, tak jsme zjistili, že ještě tam chybí jedna stránka, a to je výpis celkového majetku. A to nakonec nahradilo ten Excel nebo sešit nebo papírky v trezoru – podle toho, jak si to kdo eviduje. Vždy, když se člověk dívá na ten celkový majetek, tak znalost souvislostí vlastně zlepšuje kvalitu toho doporučení, a my jsme to začali vidět i na svém poradenství. Mám pocit, že všichni, kteří majetek řeší, vědí, že dívat se jenom na určitou část může být nebezpečně zkreslující, a je vždy potřeba mít celkový obrázek.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty říkáš, že přínos je cítit na obou stranách. Jak na straně zakladatele, budovatele rodinného bohatství, toho ochránce, tak i na straně jeho partnera, který mu s ochranou pomáhá. Když bys teď měl vyzdvihnout jeden dva přínosy, jak za stranu klienta (protože i ty chráníš už nějaké rodinné bohatství), tak za stranu poradce. Které to budou?

Vladimír Fichtner

Tak já si možná teď vezmu klobouk poradce, aby bylo jasné, z jakého úhlu pohledu mluvím. A řeknu konkrétní příklad, se kterým jsme se potkali.

Máme v mandátu od jednoho našeho klienta finanční aktiva. A on používal také švýcarské privátní poradce. Došlo k tomu, že my i oni jsme nakupovali stejné cenné papíry. A jenom tím, že jsme tu evidenci měli celkovou, že jsme ji dokázali dát i dohromady, jsme zjistili, že někde ta klientova expozice třeba na měnu, region, sektor nebo na nějakou konkrétní firmu je vyšší, než by bylo zdrávo. Což by nemuselo platit, když bychom se dívali jen na tu svojí svoji část portfolia.

Takže především z pohledu diverzifikace, která je pro ochranu bohatství tak zásadní, například překryvy různých mandátů a to, že se něco dělá stejně, může vlastně být i nebezpečné a může vést ke zbytečnému riziku, které není potřeba podstupovat. A u tohoto konkrétního klienta, tím jak jsme viděli celý pohled a začínali jsme lépe chápat souvislosti, v porovnání s tím, co viděli švýcarští poradci, kteří neprojevovali vůbec zájem o to, že existuje nějaký další majetek – přestože to bylo evidentní, postupně došlo k tomu, že se začínal s námi bavit víc a víc. Nejenom o věcech, co dělá s námi, nejenom o tom, co dělá se Švýcary, ale i o ostatních věcech. Protože ty souvislosti potřeboval s někým dalším sdílet. A vlastně říkal: já bych potřeboval někoho, s kým si povídat. Někoho dalšího nejen v rodině, ale někoho dalšího zvenku. A nechci, aby to byli tři lidi, ale aby to byl jeden člověk, jedna firma, se kterou budu procházet věci hodně do detailu.

Josef Podlipný

Rozumím. A když si teď přendáš ten klobouk na ten klientský. Tak z pohledu klienta,  jeden hlavní přínos, který i ty vnímáš sám za sebe.

Vladimír Fichtner

Když si nandám ten klobouk rentiéra, tak řeknu jednu věc, která je asi evidentní, ale je dobré ji možná i říct nahlas. Vždy přemýšlím o celkovém majetku. Vždy s Radkou přemýšlíme o celku. Nikdy nepřemýšlíme o tom, že máme nemovitost, máme podíl ve firmě, ale vždy to má nějaké souvislosti. A samozřejmě, někdy se bavíme víc o nemovitostech, někdy se bavíme víc o finančních aktivech, nebo kolik si koupíme proti-inflační dluhopisů. Ale v konečném důsledku vždy řešíme celek. No a to může být i z pohledu struktury majetku. Někdy bude zavřený v nějaké nadaci, část majetku budeme mít na sobě jako na soukromých osobách. Něco už řeší rodina nebo rodinní příslušníci z pohledu majetku. Ale vždy se snažíme vidět ten komplex. Protože když máte nájemní dům, také neřešíte a nevidíte jen jednotlivé byty. Je potřeba mít i ten dům v pořádku, ten celek vnímat. A to je ta výhoda, když vidíte celek. Ať už jako poradce nebo jako rentiér. Pak vidíte věci, které jinak vidět nejsou.

A z pohledu rizik toho chceme vidět vždycky co nejvíce, co nejvíce souvislostí, protože pak se těm rizikům můžeme dobře vyhnout nebo lépe vyhnout.

Josef Podlipný

Vladimíre, další důležitou oblastí, kterou rentiéři, a to především jako první, nebo když mají štěstí druzí v řadě budovatelů rodinného bohatství, mají na mysli, je předání nástupnictví. Jak klíčová je tato oblast z pohledu ochrany rodinného bohatství z tvého pohledu?

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že to záleží na tom, jak máme staré děti. Když je dětem 5 let, tak to asi člověk tolik neřeší, ale když je jim osmnáct, dvacet, pětadvacet nebo třicet, tak to už řešíme. Už vnímáme, že to je věc, kterou je potřeba řešit.

Já bych řekl, že o nástupnictví je dobré přemýšlet hodně brzy, s těmi dětmi. To neznamená, že musíme všechno s dětmi řešit hned. Ale je to určitě něco, co jako rentiéři objevujeme a vlastně to k majetku začíná také patřit. Protože když nástupnictví nezvládneme, respektive když děti třeba nebudou vzdělané apod., dopadnou jednoho dne jako my na začátku. Když jsme vložili někam peníze a to zkrachovalo. Koupili jsme si něco, a to byl průšvih. Ale my jsme měli pár tisíc korun, nebo možná deset tisíc korun. V EkoAgro bance, asi dodneška mám někde certifikát EkoAgro banky za 10 tisíc korun, akorát že zkrachovala.  Ale to bylo 10 tisíc korun, nebylo to 10 milionů nebo sto milionů nebo miliarda. Chyby se dají dělat v každém věku a v každém objemu, pokud nástupnictví nezačneme řešit dobře.

Josef Podlipný

Možná teď stojí za to zkusit i detailněji popsat, co vlastně pod tím nástupnictví můžeme všechno vidět. Protože vy, posluchači, si asi můžete jako nástupnictví představit nástupnictví ve firmě, převzetí nějakého rozjetého byznysu. Stejně tak si můžete představit i jinou formu nástupnictví. Jak to nástupnictví vlastně je složitá oblast a co všechno zahrnuje?

Vladimír Fichtner

Jsem rád, že jsi zmínil nástupnictví ve firmě, protože mně přijde, že v mediálním prostoru je to vlastně to nejčastěji zmiňované. Na druhou stranu si nemyslím, že by to bylo to nejčastější, obvyklé. My raději v naší rodině, a vím, že Ty to máš podobně i s klienty, mluvíme o nástupnictví majetkovém. Ne firemním. Ano, máme podíl ve firmě, ale máme také nemovitosti, máme finanční aktiva a další aktivity, máme filantropické aktivity a vlastně chceme, aby to všechno pokračovalo rozumně, když už jsme měli to štěstí a někam jsme se dostali. Když to řešit nebudeme, může to dopadnout jako s jedním z našich klientů, kterému je už sedmdesát a vlastně se s dětmi o majetku  doteď nebavil. A přestože jsme si o tom povídali a říkali jsme, že by bylo potřeba to řešit, tak zatím všechno řešil sám. A došel k tomu, že tak před rokem říkal: Takhle, už by to asi chtělo začít řešit a já už jsem na to připraven. No ale bohužel se stalo, že jeho žena vážně onemocněla. A když se připomínám s tímto tématem, tak mi říká, že na to nemá teď vůbec náladu. A já už vidím, že to může být potenciální průšvih pro tu rodinu, protože ti nástupci přijdou k něčemu, čemu vůbec nerozumí. Vůbec nevědí, jak to vzniklo. Správcovství tam není předané a já doufám, že se všechno zlepší a bude to v pohodě, ale nemusí. A to může pro nástupce vytvořit situaci, kterou může být velmi obtížné vůbec zvládnout.

Josef Podlipný

Rozumím. Tématu nástupnictví se věnujeme v dalším z dílů podcastu. Nicméně pojďme se ještě podělit s našimi posluchači o nějaký konkrétní příběh nástupnictví, kde už se to povedlo a můžeme se tímto příběhem inspirovat.

Vladimír Fichtner

Já jsem mluvil o tom kde se to vlastně pořád oddaluje. A že to nemusí být úplně dobře. Řeknu dva příběhy, které vidím mezi našimi klienty.

Jeden je člověk, který má děti dneska osmi a desetileté. Přivedl je na Finanční svobodu, hru, kterou hrajeme s dětmi, aby poznaly akcie, dluhopisy atd. A také si budeme povídat o edukaci nástupců v nějakém dalším díle. Měsíc po tom hraní mi volal a říkal: Vladimíre, ti moji kluci byli nadšení, ten mladší ještě víc než ten starší. A dneska, když já třeba něco probírám po telefonu a padne tam slovo akcie nebo dividenda nebo dluhopisy, tak oni se už zajímají o to, co to vlastně je. Takže díky, že jste u těch nejmladších dokázali vzbudit zájem o témata, které předtím vůbec nevěděli, že existují. A pro mě bylo nesmírně složité je otevřít. Oni to poznali v průběhu nějaké hry a najednou, když něco jde kolem, tak hned už to můžu komentovat, zeptat se jich, zatáhnout je trošku do té diskuse. A to je první krok.

A druhý příběh je taky pro mě velmi inspirující. Člověk, který prodal svoji firmu a postupně svým dětem, když jim bylo třicet a třiatřicet, vlastně začal předávat majetek a začal je brát na naše společné schůzky. Takže dneska to je tak, že on má se ženou dvě třetiny majetku, ale děti už mají každý po dvaceti procentech. A schůzky o tom, co se s majetkem děje, jsou vlastně ve třech. Sedí tam dcera, syn a otec. Maminka se tomu tolik nevěnuje. A z našeho pohledu my máme vlastně tři individuální klienty. Protože každý má dostatečně zajímavé portfolio, abychom se o ně starali individuálně. Ale zároveň ta rodina při společné diskusi vlastně si tak trošku mluví mezi sebou, vyjasní si spolu názory. A my jsme takovým moderátorem, který to dává dohromady a tu diskusi  moderuje. A to si myslím, že je docela zajímavý vzor, ke kterému bych chtěl, abychom došli v naší rodině jednoho dne. Protože předávat  tu znalost a zkušenost pomáhá. Budují to společně. Už to není o tom, že patriarcha rodu má zkušenost, a pak dlouho nikdo. Ale tady vlastně tu společnou zkušenost budujeme už sedmým, možná osmým rokem. S klientem jsme deset let, ale on relativně brzy vzal děti do hry a myslím, že to má obrovsky pozitivní vliv na to, co bude dál s jejich majetkem. Jak se o majetek ta rodina bude starat. A je to i velká pomoc, případně pro ženu toho klienta, která se vůbec o tyto věci nezajímá,  ale ví, že její dcera a syn jsou v obraze. A kdyby něco se stalo s tátou, tak tam ta správcovská kontinuita je, řekl bych, téměř stoprocentní. Možná ne úplně dokonalá, ale je velmi, velmi silná. A i my jako Wealth manažeři, kteří pomáhají lidem přemýšlet o majetku,  najednou máme jednodušší úlohu v tom, že vidíme s další generací společné věci. Máme společný úhel pohledu na věc. A ladíme si, jaký má být pro tu danou rodinu. A ladíme to společně. A to je fantastická záležitost.

Josef Podlipný

Děkuji za oba příběhy, Vladimíre. Věřím, že jsou inspirací i pro naše posluchače.

Třetí, stále se opakující oblast, kterou rentiéři zmiňuji, je investiční poradenství. A to především z toho důvodu, že díky svému umu, zkušenosti, někdy i štěstěně, vybudovali rozsáhlý majetek. A nechtějí vyměnit takzvaně starost za starost. To znamená, když začínají posilovat tu složku finančního majetku, tak chtějí mít partnera. Partnera, který jim s tím pomůže, který jim může být i oponentem z hlediska jejich názorů. Jak důležitou tuto oblast investičního poradenství vnímáš z pohledu rentiéra?

Vladimír Fichtner

Je to důležitá oblast, protože bohaté rodiny, které mají třeba své peníze ve Švýcarsku, mají velkou část ve finančních aktivech. Třeba i UBS Family Office publikoval průzkum, který říká, že 65 procent majetku mají bohaté rodiny ve finančních aktivech. Takže investiční poradenství má váhu. Ve Švýcarsku 65 procent má na tom majetku, což není úplně málo. Je to vlastně největší část koláče. A já, když jsem začal jezdit do Států, tak jsem si na konferencích začal všímat jedné věci, která mě překvapovala. Tam nikdo nemluvil o tom, kterou akcii si teď koupil a co prodal. Ale tam lidé mluvili o tom, jakou mají filozofii, jaký mají přístup k přemýšlení, jak přemýšlí o investicích. A já jsem ze začátku vůbec nechápal proč. Až postupem času, jak jsem se seznamoval s touto oblastí až jsme se rozhodli se ženou, že do ní taky vstoupíme sami, tak jsem pochopil, že pro dlouhodobého investora je potřeba hlavně se sladit v tom filozofickém pohledu na věc. Že to není o tom, co koupím teď. Co koupím zítra, co koupím pozítří.

Ale, jak se na svět vůbec dívám. Takže investiční poradenství je hodně důležité. Abych odpověděl na tvoji otázku. Ale druhá věc je, druhého posuzovat, nikoli podle toho, co zrovna teď řeší a říká v médiích. Ale jak přemýšlí, jak uvažuje. A jestli to je v souladu s tím, jak bych přemýšlel já. Já vždycky klientům říkám, že když my budeme přemýšlet podobně jako vy, tak vy budete v pohodě. Vy nebudete mít pocit, že musíte tu práci dělat místo nás. Když ale přemýšlíme jinak, když vás nezajímá ochrana bohatství, zajímá vás výnos za každou cenu a nevadí vám, že o všechno přijdete… Tak pro vás nejsme.

Josef Podlipný

Rozumím, Vladimíre, investiční poradenství postavené na dobré strategii, na nějakém plánu může být pro mnoho z rentiérů samozřejmostí. Co ale samozřejmostí třeba není? Někdo si to spravuje sám, někdo k tomu využívá poradenství přátel, někdo hltá média a nebo jednotlivé ikony. Co si myslíš, že je právě v této oblasti klíčové?

Vladimír Fichtner

Já bych byl velmi rád, Pepo, kdyby to, co říkáš, bylo samozřejmostí: Filozofie stojící za poradenstvím, plán, nějaká strategie. Z mých praktických zkušeností tomu tak často není. Když lidé věci řeší sami, často sklouznou k tomu, že řeší produkty. A podobně to ale je, když mají mnozí portfolia od svých privátních poradců nebo privátních bankéřů. Málokdy je tam ta filozofie vidět. Málokdy to má hlavu a patu. Mně přijde, že někdy to je jako když pejsek s kočičkou vařili dort; co šlo kolem a zrovna se to hodilo, tak to ten klient dostal nebo si koupil, protože se to o tom psalo v médiích.

Josef Podlipný

Okamžitě mě napadá jedna otázka. Co je toho příčinou? Je to proto, že rentiér v ten okamžik to nevidí jako důležitou oblast a tím pádem využívá nabídky, která mu tak jako cvakne do nosu? Nebo je to z nějakého jiného důvodu, proč se to děje? Vždyť přece když rentiér buduje svůj majetek, tak obvykle má velmi dobrý plán.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je naší nezkušeností právě s tím správcovstvím. Že to je ta základní příčina. Protože když 20, 30 let něco děláte, najednou si řeknete, že asi by to mělo mít nějakou hlavu a patu a strategii. Stejně jako když budujete firmu, tady by to asi mělo být podobně. Riziko toho amatérského přístupu, řekněme, spočívá v tom, že najednou už máte moc peněz na to, zkazit to. A proto člověk občas radši nic nedělá. Ale při 15% inflaci a 100 milionech korunách v hotovosti, to není dobrá strategie, to nicnedělání. A druhou příčinou je, a to většinou funguje v těch komerčních vztazích než když to člověk řeší sám (v angličtině se říká „you get what you pay for“), že dostanete, co si zaplatíte. A jestliže vaše protistrana má motivaci vám něco prodat, tak prostě vám něco prodala. Někdy se tomu říká akcie, někdy forex, někdy krypto, někdy něco úplně jiného. Ale prostě prodejce vám prodal něco, dostal svoji odměnu a je mu jedno, jak to bude dál.

Podle mě to jsou dvě základní příčiny. Naše nezkušenost a špatná motivace někoho, kdo nám má pomoct. Když má špatnou motivaci, která není v souladu s našimi dlouhodobými cíli, může to být nebezpečné.

Josef Podlipný

Takže v podstatě si koupíme něco, co může být škodlivé.

Vladimír Fichtner

Samozřejmě. To vidíme na krachujících dluhopisech. A na tom, že lidi nemají nakoupené proti-inflační dluhopisy, protože privátní bankéři nerespektovali, že to je zajímavý produkt a tak dále a tak dále.

Josef Podlipný

Shodneme se na tom, že strategie je pro ochranu bohatství klíčová. Co je ještě klíčové krom té strategie? Párkrát jsme tady mluvili o edukaci. Určitě se k tomuto tématu vrátíme i v následujícím podcastu. Nicméně, když se budeme teď jenom krátce bavit o edukaci dětí, jak moc je to klíčová oblast?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že edukace je klíčová nejenom pro děti, ale i pro každého z nás, jako rentiéra. Potřebujeme být v obraze. Je potřeba vědět, co se děje, a to bez toho, aniž bychom se zajímali o věci, nejde úplně. Takže řekl bych, že to má významnou váhu na to, aby věci šly tak, jak bychom si představovali. Abychom se vyhnuli především různým průšvihům, do kterých se vlastně nechceme namočit, ale občas se nám to povede. A čím víc víme, tím lépe se nám může rozhodovat o tom, do čeho budeme investovat, do čeho nebudeme investovat, čemu se naopak vyhneme raději.

Josef Podlipný

Mockrát děkuji. Dneska jsme si řekli čtyři oblasti správcovství. Celostní správu rodinného bohatství. Řešili jsme jenom lehce okrajově edukaci dětí, ke které se vrátíme. Proces nástupnictví a investiční poradenství. S vámi, posluchači, se budeme znovu těšit někdy příště. Za mě, Josefa Podlipného, na shledanou.

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

Bavit se s dětmi o majetku může být pro rodinu rozbuškou.

Jedna nedobře položená otázka nebo strohá odpověď může vyvolat nepříjemný konflikt.

Na druhou stranu shoda přináší do rodiny harmonii, klid a umožní dětem rozkvést.

Vladimír Fichtner sdílí 3 prvky, které přispívají k rodinnému dialogu.

Poznáte důležitý koncept „klobouků”, který pomáhá podívat se na situaci v rodině jinak.

Zjistíte, jak náročnou situaci v rodině proměnit v přínosnou diskuzi.

Uslyšíte hned několik praktických a reálných zkušeností, které můžete obratem využít.

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

Mé jméno je Vladimír Fichtner a já i vás vítám Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude rodinný dialog o ochraně bohatství.

Vladimíre, v čem je tak důležitý rodinný dialog? Proč vůbec rodinný dialog?

Vladimír Fichtner

Moje zkušenost je taková, že bez dialogu to úplně nejde. To souvisí s tím, jak funguje většina věcí v našem životě. Máloco děláme úplně sami za sebe, bez našeho okolí. A většinou i firmy stavíme v nějakém dialogu, v nějaké komunikaci. A když se chceme začít starat o rodinný majetek a rodinné bohatství, tak dialog je toho nezbytnou součástí.

Josef Podlipný

Vladimíre, majetek bývá pozitivem, ale někdy i rozbuškou pro rodinu. Jak vlastně ten rodinný dialog probíhá? A řekněme si možná, s čím jste začali vy v rodině Fichtner?

Vladimír Fichtner

Ta rozbuška je samozřejmě velmi nebezpečná věc v majetku. Je potřeba do rozbouřených majetkových vod nebo diskuzí, pokud možno, vplout už s nějakými pravidly. A s tím, že už diskuse o majetku probíhá v okamžicích, kdy tzv. o nic nejde. My jsme se spolu potkali s jednou velkou rodinou, bylo to hodně příjemné setkání několika generací a nás dvou na Moravě.

A jedna z věcí, která tam padla byla: „No, tak 23. prosince byste u nás být nechtěli“.

Protože došlo k nějakému konfliktu, ale bylo vidět, že už se ten konflikt zažehnal, což bylo příjemné vidět a slyšet. Dostali jsme se k tomu, proč vlastně k němu došlo, a jedna z věcí, která nám tam přišla relevantní, když jsme si o tom povídali a rozebírali to, bylo, že ta rodina vlastně neměla pravidla, jak některé věci probírat. A když nejsou nastavená pravidla nebo jsou, ale nedodržují se, tak může být problém.

Takže my to dneska v rodině děláme tak, že s Radkou hodně přemýšlíme o tématech, která jdou kolem, a my je musíme zvednout. Prostě když se kolem nás něco stane, tak to je ten okamžik, kdy to vlastně můžeme probrat s rodinou. My jsme začali s rodinnou bankou, o které jsme se už bavili, tak nemá cenu to popisovat do detailu. Ale nám to přišlo jako málo konfliktní téma a vlastně něco, co může děti zapojit do diskuse. Takže tak jsme začali my. A důvod byl, vyhnout se diskusi o něčem konkrétním v okamžiku, kdy o to někomu jde. Že potřebuje peníze. Když si ta pravidla nastavíme předem, a člověk, kterého se to potom týká, souhlasí s pravidly, když o nic nejde, tak se mu těžko ustupuje ze svého vlastního přesvědčení, když předtím řekl: „Jasně to dává smysl, takto je to spravedlivé“.

Josef Podlipný

Zmínil si setkání na Moravě, setkání s širokou rodinou, v podstatě diskutujících tam bylo v jeden okamžik osmnáct plus my dva. Já jsem si z toho setkání odnesl jako velmi zajímavou inspiraci vyměňování si tzv. klobouků, to znamená jednotlivých rolí. Můžeš posluchačům na vlastní zkušenosti vysvětlit, co to vlastně znamená umět si vyměnit klobouk?

Vladimír Fichtner

My jsme na to použili ten příklad rodinné banky, kdy vlastně evidentně došlo ke střetu mezi jednou a druhou generací o tom, kolik peněz by mohl někdo dostat, respektive si půjčit třeba na nějaký projekt. Jedna generace říkala, to je moc. A druhá říkala ne, to je málo, potřeboval bych víc. Naše doporučení bylo to, co jsme dělali už kdysi dávno i v našich firmách.

Prostě sejít se a diskutovat o dané problematice z různých úhlů pohledů. Nejenom z pohledu toho kdo si chce půjčit, ale vzít si potom klobouk, virtuální nebo skutečný, bankéře. A nebýt v pozici kdy si chci půjčit, ale v pozici bankéře. Chci půjčit? A za jakých podmínek chci půjčit? A za jakých garancí chci půjčit? Jak vlastně se rodinná banka ochrání před tím, aby nepřišla do průšvihu?

Zdá se to jako relativně jednoduchá věc, vžít se do jiné kůže, ale skutečně jednoduchá je pouze v případě, že o nic nejde. Jakmile o něco jde, ta pravidla, která si nastavíme předem, třeba fungování rodinné banky nebo komunikace o některých věcech, nám pomáhají emoce krotit.

A možná by se i rozdávaly vánoční dárky čtyřiadvacátého, k čemuž, jak jsem pochopil, asi nedošlo po tom konfliktu. Jak říkám, byli jsme rádi, že jsme viděli, že je krize zažehnána. A diskuze a komunikace zase proudí. To je asi to nejdůležitější.

Josef Podlipný

Většině posluchačů teď asi vrtá hlavou: pravidla, výměna klobouků, role, jak to spolu souvisí? Můžeme na nějakém konkrétním příkladu ukázat, jak ta pravidla vlastně vznikala?

Vladimír Fichtner

Budu zase mluvit o naší zkušenosti, protože ta zkušenost může být v každé rodině trošku jiná. Každá rodina má trošku jinou dynamiku, jiné složení. Někde je jedináček, někde je velká rodina, někde spousta sourozenců mezi tou starší generací, někde je to obráceně. Takže vždycky se na věci budu dívat spíš z našeho úhlu pohledu anebo z toho, co jsem někde zažil, třeba při povídání s jinými lidmi.

U nás ta pravidla vznikají, řekl bych, lehce spontánně v okamžiku, kdy se něco děje a jde kolem nás nějaká situace. Popíšu to na jednom konkrétním příkladu. Já vždycky říkám, že nevím, jestli tuhle práci budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti, protože mě to baví. A říkám to mimo jiné proto, že teprve nedávno mi zemřel můj děda, který se dožil devadesáti devíti a půl roku. Ale každý týden přečetl čtyři tlusté knížky. Za týden. Opravdu. Ráno půl hodinky cvičil. Fungovalo mu tělo i mysl do poslední chvíle. A prožil fakt krásný život a velmi inspirativní.

A tak mám nějakou šanci, že se toho dožiju. Děda zemřel na podzim a my jsme byli se všemi dětmi na pohřbu. A já jsem si uvědomil, že to je zase příležitost, která se neopakuje příliš často. Když jsme se vraceli z pohřbu, tak jsme jeli vlastně ještě separátně jenom my na večeři. A já jsem otevřel téma: jak vlastně byste se chtěli rozloučit? Jak já bych se chtěl rozloučit? Jak já bych chtěl, aby bylo poslední rozloučení se mnou? A jak byste to chtěli vy? A proč jsem to otevřel? Protože jsem si uvědomil, že taková příležitost se často nenaskytne. Takže jsme měli šanci si povídat, jak se nám to líbilo nebo co se nám nelíbilo. A mohli jsme se vyhnout, a do budoucna věříme, že se vyhneme tomu „ale táta by to chtěl takhle“. Možná jste to někdy zažili. Nebo jste to slyšeli, že se rodina dohaduje, jak vlastně si přál ten, kdo zemřel, se rozloučit.

Protože je to téma, které se moc neotvírá. Ale když ho neotevřeme v klidu, bez emocí, když o nic nejde, máme potom menší šanci to jako těžký okamžik emočně zvládnout a může zbytečně dojít ke konfliktu, který se může projevit na vztazích, ale nakonec i na majetku a na spoustě jiných věcí.

„Ty sis to udělal, jak jsi chtěl a my jsme to chtěli jinak“. Úplně to tam slyším. A to je příklad toho, jak se vlastně snažíme kolem nás, když se něco děje, najít okamžiky nebo témata, která chceme uchopit a diskutovat o nich společně.

Josef Podlipný

Vláďo, napadají mě dvě otázky. První z nich je. Je tedy mezi pravidly, že žádné téma není tabu.

Vladimír Fichtner

Je to tak. Ale nemáme ta pravidla formálně určená. Spíš bych řekl, že přemýšlíme, co může vyvolat emoce a zbytečné diskuze v rodině. A tohle může být jedna z nich.

Josef Podlipný

A druhá otázka mě napadá. Hodně to je o diskuzi v rodině nebo i v širší rodině. V jakém okamžiku začala tvá rodina diskutovat o odkazu? O odkazu, který je spojen s rodinným bohatstvím?

Vladimír Fichtner

No bylo to v okamžiku, kdy já jsem si řekl vlastně co po mně zůstane jednoho dne. A zase vlastně ne úplně formálně. S každým z dětí, ale i se ženou. Se ženou jsme to probírali při obědě. A s dětmi prostě nějaké odpoledne. S každým zvlášť. A já jsem říkal:

„Hele, a co si myslíš vlastně, že bude jednoho dne můj odkaz?“

Protože já mám nějakou představu. I když i mně pomohlo se trošku nad tím zamyslet. Ale potom, v nějaké nenásilné podobě, v okamžiku, kdy byl klid a byli jsme jenom ve dvou, jsem to otevřel a bylo hrozně zajímavé slyšet, co si moje životní partnerka  nebo moje děti myslí o tom, co bude můj odkaz. Kde to souhlasí s tím, co já bych chtěl a kde naopak je to nějak jinak. Ale zase opakuji, šlo to kolem, to téma. Někde jsem ho četl a říkal jsem si:  já vlastně nevím co si moji blízcí myslí.

Josef Podlipný

Zmínil jsi, že někde se to potkalo. A někde to vnímání nastupující generace nebo třeba manželky Radky mohlo být odlišné. Už s tím máš vlastní zkušenost. A řadu posluchačů určitě bude zajímat, jak ses vypořádal právě s tím, když sis řekl: Je to kompletně slinkované, jsme ve shodě. A stejně tak, jak ses vypořádal s tou neshodou? S tím rozdílem, možná třeba zásadním rozdílem?

Vladimír Fichtner

Statečně. Ve spoustě věcí mě to potěšilo, že tam ten rozdíl nebyl tak velký. Ale byly tam věci, kdy jsem si říkal – Aha, a proč to tak je? Já jsem spíš analytický typ, takže já jsem přemýšlel o tom v čem to je? Proč to tak je? Aha, tady jsem něco řekl nebo tady jsem něco udělal a příště si na to budu dávat víc pozor. Teď si nosím ty poznámky z těch rozhovorů s sebou a vždycky se do toho snažím podívat. Mám je tady s sebou i dneska. Prostě mám je s sebou pořád a snažím se do toho občas podívat. Třeba když máme diskusi s dětmi, abych si je jenom připomněl, protože si to nepamatuju všechno. Abych si připomněl aha, to byl ten jejich úhel pohledu. A tohle mě možná  odvádí od toho, aby ten odkaz byl úplně stoprocentně, jak bych chtěl.

Josef Podlipný

Takže je to opět o té výměně toho klobouku, dívat se na to i optikou té nastupující generace, partnerky.

Vladimír Fichtner

Jo, to je určitě dobrý úhel pohledu. Určitě. Vlastně se snažím sám na sebe se občas dívat jejich očima. A připomenout si ten pohled. Ty rozhovory nebyly dlouhé, bylo to dvacet, pětadvacet minut nebo půlhodinka. Víc asi ne. Ale hrozně užitečné.

Josef Podlipný

Osobně znám pár podnikatelů, kteří o svém odkazu ne přímo komunikovali se všemi členy rodiny,  a ten odkaz je tak určitému okruhu lidí znám. Tam může dojít k zásadnímu rozdílu ve vnímání nástupců a tvůrců rodinného bohatství. Uvedu to na konkrétním příkladu, kde tvůrce nebo spolutvůrce rodinného bohatství je přesvědčen, že nástupci by si měli stejně tak jako on sám, téměř od nuly, budovat rodinné bohatství. Protože si ho budou tak jako on sám velmi vážit. A v podstatě 95 procent nebo téměř ke 100 procentům rodinného bohatství chce umístit do filantropického prostředí. To ale nemusí těmi nástupci být vnímáno jako ta správná cesta. Mohou mít určitou chuť se o část toho vybudovaného rodinného bohatství postarat. A to jako správci. Vůbec ne tak, že by ho chtěli utratit za nějaké zbytečnosti. Napadá tě, Vladimíre, co poradit ve vztahu na komunikaci v rodině? Právě těm tvůrcům rodinného bohatství, aby předešli tomu, že takovéto sdělení bude opravdu rozbuškou? Že v podstatě může vyhnat určité členy rodiny od té diskuze daleko, daleko od svých rodičů?

Vladimír Fichtner

Mně se vrací myšlenka, když se bavíme obecně o těch věcech jak finančního rodinného bohatství, tak toho vztahového rodinného bohatství. Protože ten rozměr tam vnímáme asi velmi silně oba. Neustále se mi tam vrací myšlenka, kterou mi jednou řekl jeden velmi šikovný konzultant, byl to Slovák,  který říkal: „LenOn“.

On nemyslel toho slavného zpěváka, ale myslel, že všechno řeším jen já. A že všechno musí být podle mě. A já jsem vlastně pochopil, že musím říct LenOnovi goodbye. Ne musím, ale že chci, aby to nebylo jenom o mně. A o tom, jak rýsuju život, ať už ve firmě nebo v rodině, někomu dalšímu. A že součást toho odkazu je něco, co tvoříme společně. S rodinou nebo s dalšími lidmi ve firmě. A bylo to velmi důležité poznání. Vnitřní poznání, že vlastně nechci, aby se na mě vzpomínalo jako toho, co dělal je to, co chtěl. A nedalo se to s ním vydržet a nikdy nás neposlouchal. Prostě to nechci, aby byl můj odkaz. A musel mi to někdo říct. Pokud je to i váš případ, tak dejte pozor na to, abyste nebyl „len on“, ale abyste do svého odkazu zatáhli někoho dalšího.

Vladimír Fichtner

A jak je to u vás, Pepo. „LenOn“ vládne nebo je vás na to víc?

Josef Podlipný

„LenOn“ už dostal mnoho let zpátky good bye, a důvod byl zajímavý. Já jsem slyšel takový vtip a nedávno jsem ho slyšel znovu, že úplně nejvíc může vytočit manželku, když ji manžel řekne: „Ty jsi stejná jako tvoje máma“.

Dřív jsem nad tím přemýšlel, co to vlastně znamená – jestli je jakože tchýně a ne tchýně atd. A pak jsem zjistil, že v podstatě uvnitř tohoto vtipu je skryta pravda, že jsme v životě určitým způsobem tvořeni prostředím. Ale samozřejmě i příkladem svých rodičů nebo svých sourozenců.

A proto dostal „LenOn“ good bye, protože jsem si říkal, že by bylo špatné dát příklad dětem, aby dělaly chyby, o kterých já už teď vím. Jinými slovy, je třeba hledat společnou cestu, která bude udržitelná mnoho generací do budoucna. A zapomenout na tu individualitu nebo individuálnost, protože to může být past pro další generace. Oni v podstatě nebudou znát tu další cestu, tu lepší cestu.

Vladimír Fichtner

Já bych možná jenom k tomu dodal jednu věc. My dneska řešíme všichni, nebo většina z nás, jak ten majetek přejde od první ke druhé generaci. Někdo už je druhá generace  a řeší, jak to přejde na třetí. Ale to, co vlastně v těch rodinách nastavujeme, je ve skutečnosti potenciální způsob chování v mnoha generacích do budoucna. Čtvrtá a pátá, šestá a sedmá. A to, co dneska řešíme s našimi dětmi, oni mají šanci, pokud jim to bude dávat smysl, potom vlastně posouvat dál na svoje děti. Pokud to bude předávané způsobem, který je replikovatelný, tak vlastně můžeme vytvářet způsoby chování v rodině, které se mohou opakovat dlouho, dlouho do budoucna. Ale pouze za předpokladu, že to bude vyhovovat všem nebo většině. A pokud to bude jenom z mé hlavy, tak vím jisto jistě, že to nebude vyhovovat už ani té první generaci nebo mojí ženě.

Josef Podlipný

A také je to obtížně předvídatelné. Protože do hlavy nám nikdo nevidí, mnohdy ani my sami. A když jsme u té replikovatelnosti. Vladimíre, od začátku, to téma zní: Dialog v rodině. Co ten dialog posouvá? Jinými slovy, jakou charakteristiku nebo jaký prvek by jsi mohl zmínit, který by bylo dobré, pokud naši posluchači v tom dialogu se chtějí posouvat, tak právě aplikovat.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že férovost. Všichni musí mít pocit, že jsou slyšení. Nikdo nesmí mít pocit, že vlastně se k tomu nemohl vyjádřit. Že jeho názor není brán v potaz, aniž by mu bylo vysvětleno třeba, proč není brán v potaz.

Josef Podlipný

To znamená, všichni jsou součástí diskuze a nikdo není opomíjen.

Vladimír Fichtner

U nás ano.

Josef Podlipný

Co se stane třeba, když část té skupinky, té rodiny, je na dovolené nebo onemocní? To znamená, že se na to téma dostane, až budete všichni?

Vladimír Fichtner

Jsou věci, které probíráme individuálně s dětmi, s každým zvlášť. Ale že bychom probírali něco jen čtyři, když jeden není, to ne. Vždycky se dá zvednout telefon a připojit ho na on line. To jsme ještě nedělali, asi je lepší se sejít. Ale využíváme k tomu společnou dovolenou, nebo že máme nějaké společné věci, které nás baví. Tak tam vždycky se snažíme do toho zařadit nějakou diskuzi. No, asi bychom mohli být i trochu formálnější, tam ještě nesměřujeme. Radka říká, že přece nebudeme všechno plánovat jako ve firmě. A já říkám, že možná některé věci musíme, protože jak ta rodina roste, samozřejmě každý má svůj život a je složitější a složitější se scházet. Ale zatím se nám to daří. Takže ještě to může být trošku ad hoc někdy svolané. Ale důležitá je férovost. Lidi nesmí mít pocit, že to je nefér. V rodinné bance rozhodujeme všichni. Všichni mají jeden hlas. Děti mají víc hlasů, než máme my s Radkou. Myslím, že jsme nastaveni tak, že i kdyby se nám to nelíbilo, že s tím budeme souhlasit. Anebo se budeme snažit přesvědčit, že to tak není. Ale ne násilím.

Josef Podlipný

Napadá mě jeden dotaz. Zmínil jsi férovost. Rodinná bohatství zpravidla vznikala díky tomu, že jsme byli úspěšní podnikatelé nebo že jsme úspěšnými podnikateli. A k podnikání mnohdy patří určitá strategie, taktika, hledání ambasadorů nebo advokátů. Stran férovosti, komunikace v rodině a rodinného dialogu mě u advokáta napadá přívlastek ďáblových advokátů. Je to tak, že se snažíte vyvarovat i tomu, aby někdo z rodiny to téma slyšel dřív? A že vlastně tam tu advokacii vůbec nehledáte? Že ta férovost je opravdu tady a teď něco řešíme. A nikdo neměl náskok, že o tom přemýšlel o týden nebo o půl roku dřív?

Vladimír Fichtner

To bych řekl, že takhle dokonalí nejsme. Asi si o věcech můžeme povídat, nemáme ale určené, že bychom měli témata, o kterých se nebavíme dřív, než se sejdeme. Právě i v té diskusi předem může vznikat nějaký podnět, který je potřeba potom vzít a společně probírat. Ale tam k té férovosti patří ještě další věc. Neřešit věci v  emočně napjatém okamžiku. To je hodně zásadní. Když třeba přišel jeden z našich synů, že kamarádovi z velmi úspěšné bohaté rodiny přišla exekuce, protože nezaplatil někde pokutu, a v principu se to nějak nedozvěděl. Šlo o šest tisíc korun, o nic nešlo. Ale tak jsme to využili pro diskuzi o tom, jestli mít třeba nějakou majetkovou strukturu, které se takovéhle věci nemohou stát. Jo a to je to, co je podle nás podstatné, ta zkušenost. Věci, které jdou kolem, události, které se kolem nás dějí, využívat pro diskuzi, ne v tom emočně napjatém okamžiku.

Ne ve chvíli, kdy mu nadáváte: „Ty máš exekuci, kurňa, nemůžeš si dávat pozor?“ V tu chvíli na tuhle tu diskusi není připraven. Ale když jde to téma kolem – úmrtí v rodině, exekuce, atd. Tak najednou je to jednoduchý a přirozený způsob, jak to otevřít. Ne pod tlakem.

Takže férovost a vyhýbání se do maximálního možného okamžiku tomuhle. A druhá věc. A to už dneska hezky funguje. Už jsme diskutovali třeba o tom, jestli dcera má dostat půjčku na foťák. Tak tu diskusi vlastně jsme otevřeli my s Radkou, když jsme říkali: ale nemáš žádné příjmy. Rodinná banka by ti nemohla půjčit nebo neměla půjčovat. Tak tu diskusi převzaly děti a už si to mezi sebou vyříkaly. A najednou tam nebyl dohled té starší generace, ale ta mladší generace se snažila vlastně říct, že to nejde. A hledala nějaké podmínky, za kterých by to šlo. A to je další věc. Trošku se stahovat z pozice toho LenOna. My si tady rozhodneme s Radkou jak chceme, a vy budete poslouchat. Ale vlastně dávat opravdu rovnocenný hlas i těm dalším.

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuju. Věřím, že i pro vás posluchače je ten náš rozhovor plný inspirace a vlastní zkušenosti. Když by jsi na závěr tohoto dílu podcastu měl říct tři nejdůležitější prvky, které přispívají k rodinnému dialogu. Které to budou?

Vladimír Fichtner

Férovost a otevřenost v tom dialogu. Vyhýbání se pokud možno okamžikům, kdy je ten dialog veden v emočně napjatých okamžicích. Takže raději věci řešit předem než ex-post. Nebo až když je potřeba je řešit. A opouštění té své vedoucí úlohy. Prostě to tak je a nebudeme tady nikdo věčně. A pokud chceme, aby děti měly šanci něco dokázat, dejme jim prostor, ale i důvěru. Nesmíme jim do toho mluvit.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dialog, rodinný dialog je určitě pevnou a mnohdy velmi důležitou součástí rodinného bohatství. Udělejme, a to přeju nám všem, všechno pro to, aby ten rodinný dialog byl přijatelný mezi generacemi. Aby i  další generace vzpomínaly na to, co se naučily v rodinném dialogu od svých rodičů nebo prarodičů. Nebo třeba i přátel. Napadne-li i vás nějaká inspirace nebo inspirativní téma, budeme rádi, když ho s námi nasdílíte. A v dalších dílech podcastu se těmto tématům určitě budeme věnovat. Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím. Na shledanou.

Vladimír Fichtner

A já bych chtěl poděkovat za to, že s námi už ta témata sdílíte. Každý váš e-mail si čteme, každý podnět a komentář na sociálních sítích si s Pepou procházíme, a je to velká inspirace pro další díly. Takže díky. A já se s vámi dnes také loučím. Mějte se krásně.

Převod majetku na děti je velký krok.

Není divu, že ho mnozí úspěšní majitelé firem odkládají.

Josef Podlipný přináší zajímavý pohled, kterým se na majetek můžete dívat, a díky tomu lépe nastavit majetkové vztahy (nejen) v rodině.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner a vítejte Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dobrý den, mé jméno je Josef Podlipný a také Vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Pepo, dneska bych se tě rád zeptal na jednu věc, kterou jsem zjistil nedávno. O které ty mluvíš a mně přišla úplně fantastická. A to je, že nemusíme možná řešit vlastnictví a jestli všechen majetek převedeme na někoho z našich dětí nebo ne, případně ho zavřeme do nějaké struktury. Protože to je nesmírně závažná otázka – jak to bude s převodem majetku. Možná mezitím ale můžeme řešit něco jiného, a to je správcovství spojené s majetkem.

Vlastně, my jsme se s Radkou tomu tématu trošku vyhýbali. A oddalovali ho tím, že jsme začali řešit rodinnou banku. A vlastně jsme tím tak trošku dali přístup k našemu majetku a k penězům našim dětem. Takže si můžou z té banky půjčit za nějakých podmínek a principů, které je potřeba dodržovat. A díky tomu jsme nemuseli řešit, jestli někomu něco dáme. Protože dětem je 28, 27, 17 a my máme pocit, že o tom potřebujeme ještě přemýšlet.

Ty jsi nedávno při jedné schůzce řekl, že není potřeba řešit vlastnictví za každou cenu a okamžitě. A že vlastně můžeme řešit správcovství. A já jsem si říkal, že to je hrozně zajímavá myšlenka. Můžeš se podělit o tuhle myšlenku s našimi posluchači?

Josef Podlipný

Určitě rád.

Možná ale než začnu s tou myšlenkou, tak je potřeba si říct, že existují v základě tři role… Ale asi nalezneme i více než tři.

Vlastník, správce a uživatel.

My jsme před časem začali diskutovat o těchto třech rolích a hledali jsme, co je jejich charakteristikou. Co jsou tzv. pozitiva a negativa, když v té roli člověk je. To bylo nesmírně obohacující. Pro nějaké zjednodušení vždycky pomáhají příklady. Pomáhaly i naší diskusi. Já jsem to tehdy uváděl na příkladu služebního auta. Ne každý tento zážitek má, ale drtivá většina podnikatelů nebo i manažerů, zaměstnanců má nějakou zkušenost se služebním autem.

To služební auto, když vlastním, tak si říkám, umístil jsem do toho kapitál. A nemusí mě zajímat možná ani kdo s tím autem jezdí. Nemusí mě tolik zajímat, jestli to auto je obouchané, protože daňově optimalizují a po nějakém čase to auto možná v rámci operativního leasingu pošlu k jinému majiteli. A prostě dívám se na to jako vlastník.

Druhý protipól může být uživatel. To je člověk, který do toho nevložil žádný kapitál. Jenom z toho čerpá užitek. Takže ani jeho tolik netrápí, jestli to auto je špinavé nebo čisté, jestli je natankované nebo s prázdnou nádrží. Trápí ho to samozřejmě jen v okamžiku, kdy spěchá na schůzku a zjistí, že tam opravdu není ani na dojezd k benzínce.

Mezi nimi je správce. Správce si přivstane, aby to auto vyluxoval. Aby se mu v něm dobře jelo. Dívá se, jestli nemá sjeté pneumatiky, nebo jestli pravidelně absolvuje s autem kontrolu. Aby až v něm pojede anebo poveze svou rodinu, která je mu nadevše drahá, ji nepřipravil o život nebo o nějaký dobrý zážitek. Správce se na to dívá úplně jinak, protože on chce čerpat užitek, ale zároveň chce zachovat podstatu, která ten užitek zajišťuje.

A v ten okamžik jsem si říkal, že je vlastně strašně důležité vytáhnout toho vlastníka i uživatele do role správce. A v ten okamžik si budou rozumět. A není důležité, jestli jsem teď vlastníkem nebo jen uživatelem.

Mnohem důležitější je, abychom uměli uchopit roli správce a dívat se na majetek, na rodinné bohatství, jako správce.

Vladimír Fichtner

Velmi inspirující.

Vlastník, správce, uživatel. Rozlišovat, kdo je kdo. To je velmi zajímavá inspirace. A jak jsi na to přišel, že by měly existovat tyhle role? Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis říkal, že je něco špatně? Nebo co byl ten spouštěč takového přemýšlení?

Josef Podlipný

Nebyl to jediný spouštěč. Ale pamatuji si to dodnes, protože to byl okamžik, kdy jsem se rozloučil s bývalým hospodářem na našich pozemcích, na poli. Já jsem přijel na to pole, aniž bych měl nějaké hluboké znalosti jako zemědělec. Díval jsem se na tu půdu a přišlo mi, že ta půda je v určité malé svrchní vrstvě v podstatě příjemná na omak. Zabořil jsem prsty až po dva články, ale dál jsem se nedostal. Ta půda dole byla téměř zabetonovaná. A tak jsem si říkal, jak dlouho bude schopna rodit? Není to náhodou tak, že ten uživatel pouze čerpá z té půdy energii? A po určitém období nám vlastníkům tu půdu vrátí a řekne: „Hele, nezlobte se, ale tady prostě nic neroste, maximálně pejřka. Tak si to vezměte a čau“.

Říkal jsem si, že je potřeba, aby i ten uživatel se o půdu staral jako její správce, aby oral, hnojil, měnil osevní systém tak, aby tam nebyla stále tatáž plodina. Ale aby ta půda dostala možnost si oddechnout.

Vladimír Fichtner

Takže sis to poprvé uvědomil při nějaké konfrontaci s tím správcem, který se staral o vaši půdu. A co jsi mu řekl a jak na to reagoval?

Josef Podlipný

Byl to první, a věřím i poslední, důvod tykání. On byl starší než já, dobře se znal s mým otcem, bohužel v té době už nežijícím. Já jsem nevěděl, jak mu to při vykání říct, aby to bylo stručné sdělení. Nacvičoval jsem si to nějak a říkal jsem si: tak přijdu za ním a řeknu:

„Vy, Pepo, (byl také jako já Josef) odvádíte tu práci špatně. Já tady vidím chyby a nelíbí se mi to jako vlastníkovi. Omlouvám se touto cestou Josefovi za to, že jsem využil statutu tykání proto, abych mu to řekl velmi stručně a srozumitelně. Takže jsme si potykali a vzápětí jsem mu řekl, že takto si nepředstavuji hospodaření na našich pozemcích. A že pokud se něco zásadně nezmění, budeme se muset rozejít. A věřím, že v dobrém, protože pro něj to může být poučení, aby nepřišel o další pozemky, které má pronajaté.

Vladimír Fichtner

A co on na to?

Josef Podlipný

No, potěšen nebyl.

Argumentoval tím, jak drahé stroje koupil, jak moc se snaží, aby ta půda byla stále půdou úrodnou. Ale po asi dvouminutové konfrontaci, kdy jsme si v rámci dialogu vyměnili názory, uznal, že ta chyba nastala. A sám vlastně hledal cestu, jak to napravit. I přesto jsme se rozešli, ale v dobrém.

Vladimír Fichtner

Takže už je jiný správce nebo jiný uživatel, který má více správcovský přístup?

Josef Podlipný

Ano, přesně tak. A ten naopak přichází s tím: „Co bychom ještě mohli udělat, aby ta půda vydržela rodit? Ne jen pro tu nastupující generaci – naše děti, ale třeba pro sedmou generaci, která bude nastupovat po nás“.

Vladimír Fichtner

Z toho plyne asi i jedna věc, že vlastně správcem nemusíš být vždycky jenom ty. Jenom musíš dohlédnout na to, aby ten uživatel měl, pokud možno, správcovství přístup. Ten podobně dlouhodobý přístup, jako máte vy v rodině.

Josef Podlipný

Anebo ho do té role přitáhnout. Inspirovat ho, aby o tom chtěl přemýšlet jako správce, to je velmi důležité.

Vladimír Fichtner

Tak to je asi důležité ve všech oblastech. Jestli se bavíme o půdě, nemovitostech, finančních aktivech. Prostě správcovský přístup k majetku někoho jiného je úplně jiný, než když ti prodám za každou cenu cokoliv co mám na skladě a po mně potopa.

Josef Podlipný

Přesně. Teď jsi vlastně uhodil hřebíček na hlavičku. Vlastník většinou na ten majetek pohlíží tak, že i jemu nese nějaký užitek. A v podstatě ho moc nezajímá, co bude poté, až o ten užitek ztratí zájem. Ať už svým odchodem z tohoto světa nebo jakýmkoliv jiným rozhodnutím.

Kdežto správce chce, aby to udělal v tom módu, jak to mají nastaveno už ve svém DNA šlechtické rody. Kdy šlechtické rody přebírají majetek se závazkem předat ho dalšímu rodinnému příslušníkovi nebo správci, nástupníkovi, což nemusí být nutně rodinný příslušník, v lepším stavu, než ho převzali. A to je úplně jiné nastavení.

Vladimír Fichtner

A teď mě, Pepo, hrozně zajímá a věřím tomu, že naše posluchače také, jak jsi tuhle myšlenku správcovství začal sdílet v rodině? Asi tomu pomohly vaše předchozí generace, které mohly ten majetek budovat. Takže už asi něco máte v sobě. Nějakou myšlenku, předávání bohatství a správcovství. Ale stejně. Kdy jsi to poprvé otevřel třeba se svými dětmi? Kolik jim bylo? Jak jsi to otevřel? Máš nějakou inspirace pro nás? Tip, příběh, jak tys to řešil, který by nás mohl trošku inspirovat?

Jak na to můžeme jít třeba my.

Josef Podlipný

Nebyla to žádná řízená diskuse. V podstatě to vyplynulo tak nějak samo. Tím, jak se bavíme o správě rodinného bohatství a s tím spojenými strastmi i radostmi. A mezi ty příběhy logicky patří právě i příběh rozloučení se s jedním z hospodařících subjektů. Tak děti v určitém okamžiku samozřejmě měly šanci nejenom navnímat to, jak k tomu přistupujeme s Janičkou (s manželkou). Ale v podstatě i k tomu říct to své. Jestli by to chtěly také tak. Co chtějí, aby po nich zůstalo, byť jsou ještě mladí a nemusí tuto otázku řešit. Nicméně je vlastně osvobozující  poslouchat to, jak o tom přemýšlejí. A velkou výhodou pro celou rodinu je, že se vlastně vzájemně inspirujeme. Takže není to jenom předání inspirace od současných správců nebo spolutvůrců rodinného bohatství, ale je to v podstatě vzájemná inspirace, která tento dialog, o tom stát se správcem a jak se stát správcem, popohání kupředu. My jsme v podstatě vlastně všichni správci, a jen někdo je vlastníkem. A v určitém okamžiku jsme zjistili, že není důležité tolik to vlastnictví, ale že je mnohem důležitější si vyzkoušet tu roli správce.

Vladimír Fichtner

Přesto, Pepo, někdy jste tu diskusi v rodině s dětmi museli začít. Napadne tě nějaký příklad, jak jste na to šli? Nebo jste v rodině měli ten příklad, který jsi nám tady před chviličkou říkal, o tom služebním voze? Nebo co jsou tipy, o které se můžeš podělit? Zkušenosti, které by se nám mohly hodit, až budeme s našimi dětmi mluvit o tom správcovství? Protože přirozenější role jsou uživatel a majitel. To vlastně řeší většina lidí, jestli dají něco  dětem nebo nedají. A to správcovství? My sami na něj ještě nejsme zvyklí. Je to nový koncept, takže my sami se vlastně učíme být správci. A vy tím, že už to za sebou máte v několika generacích, to správcovství vnímáte určitě silněji. Přirozeně to vnímáte silněji, ale my ostatní ne. Jsme první generace, která to vlastně řeší, natožpak abychom to uměli s dětmi nějak sdílet nebo je do toho zatáhnout. Máš tedy nějaký nápad, myšlenku, typ, zkušenost?

Něco jako: Tohle se mi osvědčilo, tohle naopak bylo úplně jako špatný.

Josef Podlipný

Já to uvedu na příkladu. My jsme s manželkou vlastně s dětmi v určitém okamžiku přemýšleli o našem rodinném sídle. Teď to ještě umocnila nastupující energetická krize. Říkali jsme si, že máme obrovský barák a v podstatě na sebe koukáme jen my dva. Ještě s námi žije moje maminka, což je vlastně také velká výhoda v určité mezigenerační rozdílnosti, v názorech a náhledech na věc. Ale vlastně zcela racionálně, jako vlastníci, bychom si mohli říct, že možná nastává okamžik, kdy bychom mohli tuto nemovitost opustit a koupit jinou. Nebo dvě jinde. Menší. Tak, aby nám vyhovovaly.

V určitém okamžiku, nejprve společně s Janičkou, a pak jako celá rodina, jsme došli k závěru, že by to byla velká chyba. Že vlastně správce se na tu nemovitost nedívá jenom jako vlastník z hlediska toho, jaký užitek přináší jemu, ale v podstatě jako ten správce, který zajišťuje hodnotu rodinného bohatství i pro další generace. A říkali jsme si, že to je vlastně fajn, že se můžeme v téhle nemovitosti potkávat všichni. Bez jakýchkoliv omezení. Můžou sem za námi přijet děti, mohou tady přespat, mohou přijet děti i s vnoučaty. Zatím jenom s jedním vnoučetem. A v podstatě nám dávalo víc a víc smysl, aby se celá široká rodina o tu nemovitost starala jako o nějaký klenot. O něco, co je pevným bodem na té zeměkouli, kam se vždycky mohou sjet a tam spolu strávit čas, diskutovat a užívat si život a vlastně se vzájemně inspirovat. Takže jsme vlastně tu roli správců převzali i z hlediska rozhodnutí o tom, jestli tuto nemovitost budeme v rodině držet, anebo jestli ji v nějaký správný okamžik prodáme.

Vladimír Fichtner

Co se týče té nemovitosti, tak vlastně taky nasdílím jednu zkušenost. Když jsme jezdili na dovolené v minulosti, tak jsme vlastně pořizovali, řekněme, čtyři pokoje. Pro nás a naše děti už jako dospělé anebo téměř dospělé. A vlastně jsme přišli třeba ze sjezdovky nebo z pláže, všichni zalezli do svého pokoje, a tím skončila komunikace. A od určité chvíle jsme pochopili, že potřebujeme jiný prostor. Třeba pronajmout si celou chalupu, kde jsou čtyři ložnice, ale všechno ostatní je společné, a my se můžeme vlastně potkávat, žít a komunikovat.

Takže dobře rozumím tomu, co říkáš. Proto si už dneska velmi pečlivě vybíráme prostory, které mají to společné.

Ale pojďme ještě na jednu věc. Jaké tři kroky je třeba udělat, abychom se při tom předávání konceptu správcovství – vlastníků – uživatelů vlastně nespálili. Nebo abychom to udělali dobře, abychom to dětem vysvětlili dobře. Jsou nějaké věci, co je potřeba udělat? Nebo co se tobě ve vaší rodině osvědčilo? Co jsou věci, které mohou pomoci ten správcovství koncept podpořit v rodině?

Josef Podlipný

Určitě mezi první patří diskutovat o rozdílnosti těch rolí. A pojmenovat opravdu ty rozdíly a zároveň ty společné vlastnosti, kdy vždycky je tam nějaký průnik.

Druhá věc je hledat v tom udržitelnost a dlouhodobost. Jak v té diskusi, ale i v právě v těch rolích. I jako vlastník budu zřejmě chtít po nějaké období ten majetek nebo nějakou tu hodnotu vlastnit. Stejně tak jako správce. Stejně tak jako uživatel budu chtít, aby ta hodnota nezanikla, protože právě z té hodnoty mi plyne ten požitek. Takže dlouhodobost a udržitelnost.

A třetí. Komunikovat. To je v podstatě nejdůležitější prvek. Ta komunikace totiž umožní vyvarovat se chyb. A já to uvedu na jedné chybě, o které jsem přesvědčen, že právě chybou může být.

My často přemýšlíme o tom, jakou právně daňovou strukturu spojit s majetkem. A většinou o tom přemýšlíme právě v roli vlastníka, nikoliv správce. Je velmi osvobozující se přesunout do té role správce, protože v ten okamžik si můžeme uvědomit, že určitý typ právně daňové struktury majetku může zkomplikovat život těm budoucím správcům, kteří to budou chtít předat zase těm dalším a dalším a dalším generacím.

A jako příklad uvedu časově omezenou existenci svěřenského fondu.  Svěřenský fond, mohu se mýlit, posluchači  mě opraví anebo se na mne nebudou zlobit, pokud to řeknu nesprávně, ale tuším, že může existovat jen 99 let. Ne déle. Ale já si přeju, aby správa rodinného bohatství mohla existovat třeba sedm generací. S sedm generací se, vážení posluchači, určitě do devadesáti devíti let nevejde. A stejně tak majetek vzít a někam ho darovat celý přeci nezajistí dlouhodobost a udržitelnost toho správcovské módu. Jak mohu chtít po sebelépe nastavené nadaci nebo nějakém třetím subjektu, aby následoval odkaz rodiny a jejich budoucích generací? I po stovky let do budoucna? Nemohu to po nich chtít.

Vladimír Fichtner

Myslím, že to je velmi inspirativní povídání, Pepo. Při jedné z diskuzí, kterou jsme měli s další rodinou, kterou jsme potkali, padla otázka, a možná by stálo za to touto otázkou dneska skončit. Zní: Proč by děti neměly být vlastně nejdřív vlastníci?

Josef Podlipný

Protože vlastnictví svazuje. Mnohem bohatší přemýšlení má správce. On nemá hranice. Představte si, že vlastníte nemovitost. Ta nemovitost je na konkrétní adrese,  nepřesunete jí někam jinam. Ale když tu nemovitost budete spravovat, můžete dojít k závěru, že to nemusí být nutně právě tato nemovitost. Že to může být nějaká jiná. Nebo že to ani nemovitost nemusí být. Že by to měl být třeba dílem nemovitý majetek, dílem finanční majetek a dílem třeba byznys. Správce se na tu budoucnost dívá bez určitých bariér. Vlastník je omezen.

Vladimír Fichtner

Skvěle, Pepo, děkuji ti za dnešní povídání a vám všem děkuji za to, že jste se dneska připojili Mezi Rentiéry. Mějte se krásně. Vladimír Fichtner se s vámi dnes loučí.

Josef Podlipný

I já se s vámi loučím a znovu na slyšenou někdy příště.

Všichni teď už víme, že naše bohatství ohrožuje inflace.
To platí ale jen pro bohatství, které nic nevydělává.

Pokud je bohatství „uloženo“ ve firmě, nemovitostech, pozemcích, akciích, dluhopisech, fondech nebo kryptoměnách, pokud je uloženo ve zlatých mincích, stříbru, známkách, obrazech, starých autech nebo ve vínu, číhají na něj úplně jiní zabijáci.

O některé z nich se s vámi podělíme v tomto podcastu.

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný a se mnou je tu opět Vladimír Fichtner.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, i já Vás rád vítám opět Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešní téma bude „4 zabijáci rentiérského bohatství“.

Když se řekne 4 zabijáci, tak mě hned napadá, jestli jsou to zabijáci z vnějšku, na které je potřeba se připravit? Obezřetně se dívat kolem dokola, jestli na mě něco útočí, anebo to mohou být dokonce i zabijáci zevnitř?

Vladimír Fichtner

Dneska si budeme povídat spíš o tom, co se skrývá v nás a co může nás, jako rentiéry, ohrožovat. Takže věřím tomu, že jsou to spíš ty vnitřní zabijáci.

Josef Podlipný

Ty máš, Vladimíre, zkušenost nejenom s budováním rentiérského bohatství, rodinného bohatství, ale i s jeho ochranou. Jaký zabiják je podle tebe opravdu ten největší? Nebo možná ten, se kterým se rentiéři setkávají nejčastěji?

Vladimír Fichtner

Já jsem si to dlouhou dobu neuvědomoval, ale postupem času, jak člověk získává majetek sám, jak se potkává s více a více rentiéry, tak se to vlastně začalo klubat. Uvědomil jsem si spolu s kolegy, protože to nebylo jenom moje poznání, ale poznání týmu, že jedním z největších nebezpečí a potenciálních zabijáků našeho rentiérského bohatství je myšlenkové nastavení podnikatel versus myšlenkové nastavení správce. Protože podnikatel a správce peněz nebo správce majetku, to jsou vlastně úplně jiné disciplíny. A kdo si to neuvědomí, kdo se o svůj majetek, který vytvořil, i nadále bude starat jenom jako podnikatel, může potkat některé nepříjemnosti, které možná na ten majetek mohou mít poměrně devastující vliv. Ale to jsi určitě potkal, Pepo, také, nebo ne? Určitě jsi potkal lidi, kteří to podnikání žijí dnes a denně a nedokáží si představit něco jiného. A vlastně ještě nemají dost. Ještě jsou v té rozletové fázi a chtějí budovat nadále. A pro ně to správcovství není moc zajímavé. Nebo máš jinou zkušenost?

Josef Podlipný

Nikoliv. Mám stejnou zkušenost. My oba jsme, Vladimíre, blíženci, to asi můžeme posluchačům prozradit. Říká se, že blíženci mají i sami v sobě vnitřní rozpor. Vladimíre, jak těžké je vybalancovat ve vlastní hlavě, při správě ochranného bohatství právě ten vnitřní rozpor? Byznysmen, podnikatel, který budoval a stále chce i to bohatství budovat a správce – ochranář, který chce už nějakou část toho majetku chránit. A možná zkusme nejprve pojmenovat tyhle dvě osoby, které jsou pak v jedné. Jakou mají charakteristiku ty osoby?

Vladimír Fichtner

My jako podnikatelé musíme být netrpěliví. Pořád chceme něco měnit, aby to bylo lepší. Děláme to proto, aby  naše byznysy a naše myšlenky, které jsme dali dohromady, rostly. Aby firma rostla. Protože je logické, že jde nahoru nebo dolů, ale nikdy to není tak, že se nic neděje a je stabilní. Prostě víme, že musíme. Musíme růst. Musíme jako podnikatelé neustále podstupovat rizika, protože když je nepostoupíme, tak šance, že se neprosadíme, je vysoká. Takže podnikatel ještě možná navíc musí neustále pozitivně myslet. Velmi intenzivně, protože kdyby pozitivní myšlení nebylo naší součástí, tak bychom to museli vzdát už po prvním týdnu. Nebo měsíci nebo roce. Prostě nevydrželi bychom to dvacet let. Takže netrpělivost, neustálá změna, přijímání rizika, pozitivní myšlení a také zaměření na růst. To je podnikatel, to je moje DNA.

A správce to má trošku jinak. Správce je možná více blízký tobě. A určitě už delší dobu než mně. I díky tomu, jakou máte rodovou historii, řekni ten správcovství pohled Ty. I to, jak se liší od toho podnikatelského.

Josef Podlipný

Správce, jak ty Vladimíre s oblibou říkáš, už má vlastně dost. Má dost toho adrenalinu a má dost sebeuspokojení v tom smyslu, že vlastně si nepotřebuje neustále dokazovat, že to zvládne on nebo jeho skvělý tým. A nechce se spoléhat na to, že bude mít neustále, i svým způsobem, štěstí, že se podaří opět překonat překážky. Takže je oproti podnikateli naopak velmi trpělivý, zvažuje všechna, možná i ta nejméně pravděpodobná, rizika a snaží se těmto rizikům vyhnout nebo jejich dopad maximálně snížit. A snaží se nebýt na rozhodnutí z hlediska ochrany bohatství sám. Snaží se do té diskuse vtahovat i rodinu a blízké přátele. Kdežto u podnikatele to je přece jen mnohdy sólová hra. Protože prozradit něco, co je v podstatě ještě na světě nerealizovaného, může podnikateli přinést velkou míru rizika, že to udělá někdo za něj. Udělá to dřív. Správce se nebojí diskutovat, a naopak se nebojí přijmout i názory jiných, což je ale těžké.

Vladimír Fichtner

Pojďme, Pepo, ten individualistický přístup ještě probrat za chviličku, protože to je jeden z těch dalších zabijáků, o kterých se bavíme. Pojďme ještě zůstat u podnikatele versus správce. Pro podnikatele ta mantra byl: růst, růst, růst. Pro správce…

Josef Podlipný

Zachování hodnoty.

Vladimír Fichtner

OK.

Josef Podlipný

I pro budoucí generace.

Vladimír Fichtner

V tom smyslu ochrany bohatství, vlastně zachování hodnoty v reálné podobě.

Josef Podlipný

A hodnotami v tomto případě není míněn jenom finanční majetek. Hodnotou je právě i ten příběh, kde se ten finanční majetek vzal, jaký s ním je spojen odkaz. Jaké jsou závislosti jednotlivých osob, třeba v širší rodině, na tom majetku.

Vladimír Fichtner

Ještě bych možná přidal jednu věc. Jako podnikatel jsem se vždycky díval dopředu a měli jsme nějakou vizi na rok, na dva, na pět, ale i na deset na dvacet let. Ale správce má ten horizont ještě asi o něco delší, ne?

Josef Podlipný

Tam to jsou spíše generace dopředu, takže správce vlastně přemýšlí třeba o pěti až sedmi generacích dopředu, což jsou v podstatě stovky let.

Vladimír Fichtner

Doufám, že už teď je jasnější, kdo je podnikatel a kdo je správce. A že je také zřejmé, jak těžké je to skloubit sám v sobě. Ty ses ptal, jaké to je –  ty dvě osoby vevnitř. Z mého pohledu, mi pomohly asi dvě věci.

Jednak to bylo okamžik, kdy jsme měli šanci prodat majoritu ve firmě. Já jsem viděl, že ta firma už nemusí být jenom o mně a o Radce, ale o dalších lidech, de facto generaci, která ji může vést dál. Získali jsme v ně velkou důvěru. Takže to nástupnictví, přestože nebylo z rodiny, hodně pomohlo v tom, že jsme najednou začali mít šanci se vůbec bavit o tom správcovství. Nebo vůbec přijít na to, že ten koncept existuje. Mít na to prostor byla jedna z důležitých věcí. A druhá věc, že jsme si řekli: „ Už máme dost na to, aby jsme ty věci začali i chránit.“

To neznamená, že ten podnikatelský duch tam není, že ten podnikatelský duch neexistuje nebo zmizel. Ale ten správcovský dneska už má větší váhu v tom našem rodinném přemýšlení než ten podnikatelský. Protože to už jsme vlastně dali někomu dalšímu, ať to žene dál.

Takže asi to nám pomohlo. Co pomůže každému je těžko říct, ale vidím u lidí, kteří už jsou firmy pryč a zůstávají jenom jako akcionáři, ne jako výkonný management, že je to pro ně jednodušší. Máme klienty, kteří mají velké majetky a jsou jenom akcionáři.A máme ty, kteří jsou i těmi výkonnými řediteli, a tam není prostor prostě přemýšlet jinak. Mně přijde, že je těžké to dostat do té své hlavy a porovnat se s tím konfliktem. Ale ten, kdo už je v pohodě, jenom akcionář, toho prostoru má víc.

Josef Podlipný

Posluchačům jsme vysvětlili, co je podnikatelský přístup. V čem je vlastně to podnikatelské přemýšlení tím zabijákem?

Vladimír Fichtner

Tím hlavním zabijákem je zůstat v tom podnikatelském módu, který ale znamená, že velmi riskuji. Sázím na jednu kartu. Sázím na to, že moje firma to vždycky zvládne. A mám v pomyslném košíku jenom jedno vejce. Sice zlaté vejce, ale ono se občas stane, že to prostě už nezvládnu. Přijdou vnější okolnosti. Může se stát něco se mnou. Nikdo z nás si nemyslí, že večer nebo druhý den bude v černé kronice, že se mu něco stalo při autonehodě nebo něco podobného. Ale stává se to. A pak to může být velký průšvih pro celý majetek. Takže toto je první potenciální zabiják bohatství. A stalo se nám, že klient zahynul ve čtyřiceti šesti letech při autonehodě. Stalo se, že člověk odešel během roku a pak už nemáte na nic čas, když onemocníte. Teď řešíme s jedním klientem zapojení jeho rodiny, jeho dětí – padesátiletých dětí – do toho majetku.

Ale jeho žena je těžce nemocná a on na to nemá vůbec myšlenky. Zcela přirozeně, protože chce být s ní každou vteřinu, kterou může. A dělají všechno pro to, aby to zvládli. Takže je dobré tomu jít trošku naproti, dokud můžu a dokud je všechno v pohodě.

Josef Podlipný

Díky Vladimíre, příklad každého, ať už utrpení nebo složité situace, může těm ostatním pomoct, protože budou připraveni na to, když by je to potkalo samotné.

Vladimír Fichtner

To je moje zkušenost, ale možná tam hrají roli i třeba partneři nebo partnerky těch lidí, se kterými pracujeme. Ty máš velkou zkušenost i z této oblasti.

Josef Podlipný

My to s manželkou máme tak, že Janička je víc opatrná. A tím pádem jsme se v tom myšlení potkali v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že ten majetek už je větší, než jsme původně byli zvyklí. Dílem samozřejmě díky našim předkům. A za druhé ten podnikatelský mind set, že může z toho majetku odebrat velkou část, kterou se nám třeba za našich životů už nemusí podařit znovu vybudovat. Takže my jsme se v podstatě v určitém okamžiku shodli nejenom z titulu opatrnosti a nastavení mé manželky, ale i z titulu velikosti majetku. A dopadu toho rizika z hlediska jeho případné obnovy. Takže ano, je pak velmi silné nebýt na to sám. A v konfrontaci s těmi ostatními členy rodiny si odpovědět na otázku, jestli už máme dost a k čemu vlastně ten majetek má sloužit.

Vladimír Fichtner

Já myslím Pepo, že hezky navazuješ na toho druhého „zabijáka“ rodinného bohatství. A to je individualismus. Vy s Janou jste velmi silný pár a probíráte věci společně. My s Radkou jsme taky vybudovali byznys společně, a tak jsme zvyklí ty věci neustále probírat. A oba víme poměrně dost. Když potkávám manželské páry, kdy často ten kluk bývá ten salesman, technik, a holka ten finanční ředitel, protože je potřeba tu kasu chránit, tak si myslím, že tam druhý zabiják rentiérského bohatství nehrozí. Ale tam, kde ten kluk postavil firmu se svými partnery, a ne s životním partnerem, tak tam vidím, jak to je hodně postavené jenom na té jedné osobě. A jak je relativně těžké pro tu rodinu vlastně se dostat do hry. Protože často ten patriarcha si to řeší jak on potřebuje a nikdo v rodině nemá nutně pocit, že to má pomáhat řešit.

Ale to může být velmi nebezpečné právě v okamžiku, kdy se něco stane. A proto my se chceme s partnery našich klientů aspoň jednou za rok sejít, chvilku si popovídat. Jenom vlastně vědět, kdo jsme. A aby ten kluk svojí ženě řekl: „Tohle jsou lidi, se kterými děláme deset let. Jsem s nimi spokojený a když bude nejhůř, tak tady je na ně kontakt. Zavolej a projdete to spolu možná znovu, jako jsme to prošli my, ale jsou to lidi, kterým důvěřuji“.

Takže individualismus může být opravdu nebezpečný a někdo k tomu má větší dispozice, někdo menší podle toho, jak ta firma vlastně vyrostla.

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuju. Dvě hrozby pro rodinné bohatství jsme si už řekli. Dvě nám ještě zbývají. Jaké to jsou?

Vladimír Fichtner

Jedna je nezkušenost správce. Protože ne každý má rodovou historii, jako máte vy, Pepo, v rodině. A my ostatní nemáme na čem stavět. My můžeme stavět jenom na tom, co se teď naučíme, co se dozvídáme. A já vždycky říkám, že u nás, v tom našem byznyse se potkáváme se spoustou zajímavých inspirativních lidí, a tudíž i se spoustou zajímavých přístupů, pohledů a myšlenek. A ty můžeme vlastně sdělovat dál, pokud jsou relevantní pro jinou situaci, v jiné rodině. A díky tomu se učíme mnohem rychleji, než kdybychom šli sériově metodou pokusů a omylů jenom sami za sebe. Tak to by nám trvalo generace jenom v naší rodině to zvládnout. Takže to je asi jedna z věcí, kterou také hodně klienti oceňují. To povídání, kdy se dozvídají něco zajímavého ne nutně od nás, ale de facto od jiných úspěšných lidí.

Josef Podlipný

Rozumím tomu správně, že je to hodně o inspiraci?

Vladimír Fichtner

Určitě. Vzájemná inspirace, že to řešení není jednobarevné, černobílé, ale je vícevrstvé a těch věcí, které je potřeba řešit, je hrozně moc. Takže ano, inspirace, myslím si, ta vzájemná inspirace je jedna z věcí, která nás všechny posouvá nesmírně dopředu. Souhlasím.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty jsi zmínil nezkušenost správce. Já bych se chtěl zeptat, jak ty poznáš, že ten, kdo inspiraci poskytuje, je zkušeným. Máš nějaký takový indikátor nebo něco, co můžeme poradit i posluchačům? Jak v podstatě si z té inspirace vybrat něco, co nás opravdu může inspirovat a nasměrovat tím správným směrem.

Vladimír Fichtner

Možná je malinko jednodušší popsat, jak poznám, když je nezkušený. A ono to souvisí s tou první charakteristikou podnikatel versus správce. Nezkušený správce má třeba veškerý majetek nebo převážnou část jenom v ČR, nebo jenom v české koruně. Prostě tady je firma, tady mám nemovitosti a vlastně jsem v pohodě až do té doby, než přijde nějaký průšvih na koruně nebo než přijde válečný konflikt až k nám. Nezkušený správce se chová víc jako podnikatel, riskuje. Aniž by to tušil, tak vlastně riskuje víc, než by měl. Správce uvažuje ve scénářích. Koruna bude silná, koruna bude slabá, nebo dokonce zkolabuje. Mám to vyřešené? A správce říká, ano, mám to vyřešené. Možná to nebude geniální řešení, protože neuteču den před kolapsem, ale bude to rozumné, to zvládneme. Nezkušený správce nepřemýšlí moc ve scénářích, prostě má jeden scénář a podle toho jede, protože na to je zvyklý z podnikání. Já jsem řekl u podnikatele, že musí mít pozitivní myšlení.

Jako správce musíme být trošku paranoidní. Ne příliš, abychom z toho onemocněli, ale musíme hledat ty potenciální průšvihy předem, protože když už ten průšvih přijde, pak už nic nevyřešíte. Nebo extrémně málo. Speciálně když máte velký majetek. Když budete mít 100 tisíc korun, tak si je možná ještě vyberete z bankomatu a utečete někam. Ale se sto milionem už to neuděláte úplně jednoduše. Takže na to je potřeba dávat pozor. A takhle já poznávám spíš tu nezkušenost.

Josef Podlipný

Děkuju. S tím určitě souhlasím. Věřím, že to pomůže i vám, posluchačům. A Vladimíre, poslední, čtvrtý zabiják.

Vladimír Fichtner

No, ten je jednoduchý. Možná už to tady trošku vyplynulo: Mít málo času na majetek. Jak říká pan Schwarzenberg: O majetek je potřeba se starat. A není to jednoduché, ale pokud si nenajdete čas, tak nenajdete čas vlastně vůbec se stát správcem.

Josef Podlipný

Omlouvám se, ale teď mě hned napadla otázka. Určitě nás poslouchá řada úspěšných podnikatelů, zaměstnaných lidí s rodinami, s koníčky, se spoustou zájmů. Jaký čas vlastně máš na mysli? Kolik času má věnovat správce ochraně rodinného bohatství? Dá se to takhle zjednodušeně říct?

Vladimír Fichtner

No, já bych řekl, že většinu. Je to stejně jako s tím podnikáním. Když mu budu věnovat sto padesát procent svého času, tak mám šanci, že to vydrží. Samozřejmě přeháním. Vím, že to je jenom 100 procent, ale prostě musí to být extrémní nasazení. A pokud se chci stát úspěšným správcem, musím tomu věnovat velkou energii. Anebo samozřejmě musím mít inspiraci a třeba intenzivní komunikaci s někým dalším, kdo mi to  správcovské know-how pomůže vybudovat. Protože nechci dělat chyby, nechci jet sériově, potřebuju to třeba rychleji.

Josef Podlipný

Vladimíre, určitě teď drtivou většinu posluchačů zajímá, jak to máš ty. Kolik času věnuješ ochraně bohatství?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že dneska tak už půlku času. Tak dva dny.

2-3 dny z pracovního týdne. O víkendu to neřeším.

Josef Podlipný

Takže 2-3 dny z pracovního týdne.

Vladimír Fichtner

Ale to je o tom, že čtu, zajímám se o věci. Už to není jen tím, že jsem opustil tu exekutivní roli ve firmě a vlastně neřeším e-maily a kalendář. Dělám, co mě baví, potkávám se se spoustou zajímavých inspirativních lidí, a to je součást správcovství. To, že se sejdeme společně my dva s dalšími třemi, čtyřmi zajímavými lidmi a čtyři hodiny si s nimi povídáme o tom, co všechny z nás zajímá a nemáme předem připravenou agendu. Tak prostě to je 4 hodiny v týdnu. A když o tom přemýšlíme s Radkou nebo se bavíme s dětmi o majetku, řešíme rodinnou banku, to jsou všechno prvky, které je potřeba do toho započítat. Do času stráveného na téma majetku. Není to dennodenní rutina – ráno přijdu, otevřu počítač, odpovím na e-maily, podívám se na schůzky, co tam mám v kalendáři. Ne. Je to povídání o tom, jestli budeme mít nemovitost ve Španělsku nebo nebudeme, nebo něco jiného. A jak se dětmi budeme bavit o různých věcech apod. Takže to, že já trávím dneska víc než polovinu času správcovstvím neznamená, že takto s tím musí někdo začít. Já jsem začínal na pár hodinách. Ale musíte začít. Dvě hodiny měsíčně, čtyři hodiny měsíčně, osm hodin měsíčně. Začněte! Nečekejte.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, máme za sebou čtyři zabijáky rentiérského bohatství. Možná, že vás napadnou i další. Nicméně pojďme si zopakovat ty čtyři zabijáky rentiérského bohatství, se kterými je potřeba určitě pracovat, Vladimíre.

Vladimír Fichtner

První je podnikatel versus správce. Nastavit si ty správné myšlenky v hlavě. Druhý je individualismus, nebýt na to všechno sám. To může být nebezpečné – být sám na věci. Třetí věc je nezkušenost správce a relativně pomalé získávání zkušeností nějakým sériovým způsobem. A čtvrtým zabijákem je prostě nenajít si čas.

Josef Podlipný

A protože se naplnil čas i tohoto podcastu, tak se s vámi loučí Mezi Rentiéry Josef Podlipný. Mějte hezký den a znovu se těším na slyšenou.

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

Každý rok se v našem týmu díváme do zpětného zrcátka. Co se stalo? Co má vliv na bohatství naše i našich klientů?

Hledáme poučení, která si můžeme vzít z minulosti. Vybíráme taková, která můžeme použít i v letech následujících.

Poslechněte si zlatá pravidla pro správu rentiérského bohatství.

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a i já vás vítám dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem je stále opakující se diskuse. Každý rok se díváme do zpětného zrcátka, co se stalo. Hledáme poučení společně s našimi rentiéry a zároveň se díváme dopředu na ten rok, který probíhá. Obvykle je možné určit nějaká zlatá pravidla, něco, co tuto diskusi každý rok vlastně provází. Jaká to jsou pravidla, Vladimíre, která by měl každý rentiér mít na mysli?

Vladimír Fichtner

Děkuju za otázku. Velmi zajímavá otázka.

Těch pravidel je určitě povícero, ale pojďme si alespoň nějaká shrnout.

Jedna z věcí, kterou každý den zažíváme, je přehršel informací o tom, co se bude dít za týden, za měsíc, za rok. Předpovědi jednoho analytika, druhého analytika a třetího specialisty. A všichni se předhání. A všichni máme pocit, že všichni vědí, co bude a jaká bude budoucnost. Realita je taková, že to nikdo neví.

Josef Podlipný

Vladimíre, je to jako s předpovědí počasí?

Vladimír Fichtner

Je to horší.

Předpověď počasí má alespoň nějakou šanci na to, aby to vyšlo. Ale tyhle…Já nevím, jestli Warren Buffett to kdysi řekl, že se dívá na finanční kanály jen, když se chce pobavit.

Já musím říct, že dneska už ve svém věku, a po té zkušenosti, kterou mám víc jak třiceti let v investičním světě, tak to vnímám velmi podobně.

Když někdo řekne předpověď, tak si řeknu: Tak to je asi scénář. Nedávno se objevilo: „Česká koruna zkolabuje“. A všichni hned začali řešit, co bude, když česká koruna zkolabuje. Protože to řekla, myslím, Nomura, řekl jsem si a říkal jsem to i kolegům: Tak jestli něco nebude, tak že česká koruna dneska nezkolabuje, protože to někdo předpověděl. A ta šance, že se to vyplní, je malá. Není to tak, že si myslím, že bychom s tímto scénářem neměli pracovat. Ale není to jenom jediný scénář.

První pravidlo, které doporučujeme každému, je: Nedívejte se na předpovědi, co přesně přijde. Nehledejte skvělou křišťálovou kouli, která vám bude věštit budoucnost přesně.

Naopak. Přemýšlejte scénářově. A to je druhé pravidlo.

Josef Podlipný

To znamená, Vladimíre, když je něco předpovězeno, ať už s jakoukoliv pravděpodobností, tak bychom na to měli nahlížet tak, že to rozšiřuje seznam možných scénářů.

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Naprosto přesně to říkáš, Pepo. Pokud někdo dodneška nemyslel na to, že koruna může zkolabovat, tak dělal velkou chybu. My jsme na to mysleli a myslíme na to dlouhodobě. A proto ta řešení, která doporučujeme, s tím počítají. S tímto scénářem. Ale není to jediný scénář, s kterým počítat. Protože, co když se nenaplní? To není o tom, jaká je ta pravděpodobnost. Možná je to 1 %, že se naplní tento scénář kolapsu, možná 5 %. No a co, že to je v uvozovkách jenom pět procent? Já nechci s malou pravděpodobností zchudnout, když budu mít všechno v koruně. A všechno v ČR. I když je to jen malá pravděpodobnost.

Josef Podlipný

Rozumím. Napadá mě, že teď řadu posluchačů asi vystraší to, že seznam těch scénářů může být opravdu veliký. A může dokonce i trvale bobtnat. Existuje opět nějaké pravidlo, které umožní nenechat na sebe nasypat stovky, tisíce nebo stovky tisíc scénářů tak, aby se v tom člověk ještě nějak zorientoval?

Vladimír Fichtner

První, co je důležité si uvědomit je, co jsou ty závažné a kritické scénáře. Já myslím, že ty to říkáš Pepo, nebo nějaký tvůj kamarád, říká. „Když se na mě řítí stádo slonů, neřeším komáry“.

Takhle je potřeba o tom přemýšlet. Přemýšlet o těch zásadních, nejdůležitějších věcech.

Například měna bude slabá, kolabující nebo silná. Nebo nebude dělat nic. Bude tam, kde je pořád.

Inflace? Bude nízká nebo dokonce záporná? Dlouhodobě normální, kolem dvou, tří procent. Nebo vysoká? Tři scénáře. Není jich víc a je to otázka inflace. A je to zásadní, jestli naše bohatství, to finanční, setrvává nebo nesetrvává.

Bude válka nebo nebude válka? Postihne nás válečný konflikt? To je to důležité!

Když jsme před pár lety mluvili o tom, že geopolitika je důležitá, tak to moc lidí nebralo vážně. Protože měli pocit, že se jich to nemůže nikdy dotknout. Ale není zas tak složité si říct: bude nebo nebude válka? Jenom je potřeba o tom začít přemýšlet.

Josef Podlipný

Začít přemýšlet o scénářích je určitě snazší disciplína, než se s těmi scénáři a případnou úvahou, že by se mohly naplnit, vypořádat. Mám tím na mysli, že každý z nás, správců rodinného bohatství, více nebo méně čelí svým emocím. A pokud si mezi těmi scénáři představím válku nebo opravdu nějaký dramatický vliv na rodinu, na sebe sama, tak to asi s těmi emocemi může zásadně cloumat. Co bys poradil z hlediska emocí správcům rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Emoce, to je výborný bod, Pepo. A myslím, že každý si může vzpomenout na to, co zažíval, když začala válka. Jak prožíval tenhle okamžik i z pohledu toho, co se bude dít s mým majetkem. Znám lidi, kteří se na nás obraceli a říkali: „Vladimíre, já mám všechno tady, v korunách, v ČR. Co s tím mám teď udělat? Ale já to mám hlavně v nemovitostech a v byznysu.“

Já říkal: Nic. Prodáte nemovitost ze dne na den? Prodáte ji tak, že zítra budete mít v hotovosti 300 milionů na úctu a můžete s tím něco dělat? Neprodáte. Firmu? Taky ne. Tak co s tím chcete dělat? Nic. Už je pozdě.“ V covidu to bylo podobné. Akcie začaly padat, koruna začala oslabovat. A čtrnáct dní potom, co koruna oslabila o 15 procent, jsem potkal lidi, kteří přehodili všechny peníze do cizí měny. O tři měsíce později koruna posílila. A oni říkali: „Já jsem na tom prodělal patnáct procent.“

A já jsem říkal: „No, když jednáte v emocích, v křeči, časovém presu, tak se nedivte, že to vaše rozhodnutí není úplně rozumné“.

Takže co k emocím? Přemýšlet o tom včas. Ne až když to přijde. To už je pozdě. Kdy začne hořet, tak přemýšlet o tom, kde je nouzový východ, je prostě pozdě. Většina lidí se vrhne k tomu jednomu nouzovému východu a tam se ušlapou. Přestože ty ostatní jsou prázdné. Protože tak se chováme, to máme v genech. To nezměníme.

Takže emocím je potřeba jít naproti včasným přemýšlením. Přemýšlením o možných scénářích budoucnosti. A strategickým připravování se na ty scénáře. A ne jednáním ve zmatku a v křeči. Co budu dělat, když… Bohužel, to už se často nedá dělat nic.

Josef Podlipný

Naše diskuse se, vážení posluchači, dnes hodně točí kolem scénářů. A není úplně výjimkou, že scénáře mohou vést nás, správce rodinného bohatství, i k určité taktice nebo strategii. Mám tím na mysli to, že když budeme přemýšlet o jednom z mnoha scénářů, že třeba koruna oslabí, tak budeme čekat na okamžik, kdy zkonvertujeme třeba z dolaru do koruny. A budeme čekat a čekat, až přijde ten správný okamžik. Je tohle správný způsob? Čekat, čekat a snažit se trefit nějaké pomyslné dno nebo strop?

Vladimír Fichtner

Není. Zjednodušeně.

Josef Podlipný

A proč?

Vladimír Fichtner

Protože trefit ten správný okamžik je sice přáním nás všech, ale jako správce je potřeba si uvědomit, že bych to musel dělat celý život. Ne v jednom okamžiku. Ale celý život bych musel trefovat ty správné věci ve správný okamžik. A jako správce je potřeba se naučit přemýšlet jinak. Je potřeba se naučit přemýšlet systematičtěji a strategičtěji. Potřebuju za rok mít nějaké peníze třeba v dolaru, protože dítě půjde studovat do Ameriky. Pokud se na to chci připravit, a neřešit, že mám všechen majetek v koruně, třetinu těch dolarů vyměním dneska, třetinu za půl roku a třetinu za rok. A možná mezitím se pohne dolar. Ale já si rozložím to rozhodnutí v čase. To je systematický přístup, který mohu uplatňovat desítky let. A nezklame mě. Není geniální. Mnohem geniálnější a profitabilnější je pořídit si křišťálovou kouli, která funguje. Vědět, že teď je nejlepší čas pro příštích 12 měsíců nakoupit dolar. A všechno koupit dneska. Bohužel je potřeba najít prodejnu, kde prodávají ty správné křišťálové koule.

Já jsem ji ještě nenašel.

Josef Podlipný

Pro nezávazné setkání se mnou navštivte adresu https://www.fichtner.cz/mezi-rentiery/ setkání. A teď zpět k tématu.

Často slýchám, že když už se někdo dopracuje ke křišťálové kouli, k ní nemá ten správný návod. Co je tím správným návodem, jak dlouhodobě zvolit správnou strategii? Je to o tom hledat inspiraci všude, kde inspiraci lze nalézt. Nebo je to víc o tom diskutovat o těch způsobech a nebýt na to sám?

Vladimír Fichtner

Ta diskuse je vždycky důležitá, určitě. Zapojení rodiny, anebo spíš možná ještě zapojení dalších lidí, od kterých se můžu něco naučit, inspirovat. Podívat se, jak mají svůj majetek rozložený ty nejbohatší rodiny světa apod. To jsou dneska statistiky, které se dají dohledat a můžeme si říkat: Aha, proč oni mají v těch finančních aktivech 65 % a proč já mám všechno ve firmě a v nemovitostech? A přemýšlet o tom. Ne hned vědět, je to tak nebo tak. Ale přemýšlet o tom, v čem to je. Kde může být zakopaný pes. Takže inspirace zvenku, od jiných rodin, od dalších úspěšných lidí je to, co může pomáhat. Samozřejmě potom třeba i vnitřní inspirace v rodině. Když rodina tu zkušenost nemá z předchozích generací, je těžké jí tam hledat. Ale je potřeba poznávat třeba s dětmi nebo s životními partnery, jak o tom přemýšlet a tu inspiraci hledat.

Takže systematičnost, přemýšlení dopředu, neřešení požárů. Ale chápání toho, že požár může přijít.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty jsi zmínil systematičnost, ale zároveň jsi zmínil i rodinnou diskusi. Jak zapojit rodinu do diskuze o tom, co dělat strategicky, dlouhodobě, udržitelně.

Vladimír Fichtner

No, jedna z věcí, která je poměrně náročná, je předání zkušeností. Nám je dneska přes 50, už máme zkušeností na rozdávání. Ale podělit se o ně s dětmi, o tom, co může být během třiceti let, co se může stát a podobně, není triviální. Protože některé věci je potřeba zažít. Každý žijeme v jiné době, každý žijeme s jinými zkušenostmi, s jinými informacemi.

A jedna z věcí, třeba, která se nám osvědčuje, když pomáháme rodinám a našim nástupcům, je mít trošku časový přesah nad věcmi. Třeba zažít si v nějaké simulaci sto dvacet let života s investicemi. A během víkendu, během dvoudenního hraní si v principu ty děti samy zažijí že… Z pár korun se dají udělat desítky milionů. Nebo z desítek milionů se dají udělat stovky milionů jenom tím, že člověk má nějaký systém, jakým může k investování přistupovat.

A že si zažije poprvé to, čemu se říká dlouhý investiční horizont. Protože když něco děláš dobře šedesát let,  začínáš s 200 tisíci korunami a skončíš opravdu s desítkami nebo možná někdy i se stovkami miliónů. Jenom proto, že máš systém. Naučíš se, co máš dělat při poklesech. Ta prostá zkušenost, i když je simulována, zažít  120 let, je k nezaplacení. Je nesmírně obohacující.

A nám se osvědčuje vlastně u všech budoucích generací. Všichni naši klienti a jejich děti, které dosáhnou věku cca 16,17 let, vlastně takovýto víkendový kurz podstupují. Ten má pak nějaké návazné moduly. Ale tohle je  skvělý přístup, jak dětem ukázat časový horizont. Díky tomu, že jim je teď sedmnáct nebo třicet, je zatím nepochopitelný, protože oni vidí jen pár let dopředu. A taky pár let zpátky. Ale ještě nemají tu zkušenost.

Josef Podlipný

Vladimíre, mě jen napadá otázka: když žijou těch několik třicet letech nanečisto, tak oni společně nějakou dynamikou té skupiny objevují ta řešení? Nebo jedou podle nějakých pravidel?

Vladimír Fichtner

V podstatě je objevují sami.

Josef Podlipný

Vladimíre, spolu jsme teď diskutovali o tom, jaká jsou zlatá pravidla pro rentiérská portfolia, pro bohatství tak, aby byla rodinná bohatství ochráněna i pro další generace. Do čeho tedy v tomto roce investovat a hlavně jak investovat tak, aby ta rodinná bohatství neutrpěla?

Vladimír Fichtner

Investovat systematicky, s rozvahou, dobře o tom přemýšlet. Já vždy říkám lidem, kteří prodávají své firmy: Pojďme se začít bavit o tom, co s těmi penězi uděláte. Půl roku před tím, než je dostanete na účet. To je možná termín, který není úplně přesný. Ale v tom posledním půl roce už to člověk tuší. Bude to v lednu, pojďme se sejít v létě. Přemýšlet o tom dopředu, trošku se naučit, jak vlastně přemýšlet. Ne o byznysu, ale o finančních aktivech. Co s nimi dělat, kolik dát do nemovitostí, kolik nechat v nějakém byznysu, do private equity, do dluhopisů nebo jiných věcí, které zatím člověk nepoznal, to se nenaučíte ze dne na den. O tom je potřeba se dozvědět, nechat to pracovat, přemýšlet.

Máš jinou zkušenost s lidmi, s kterými se potkáváš? Jak dlouho to trvá?

Josef Podlipný

Potvrzuji, že je potřeba si udělat z času i inspirace svého přítele. Nikoliv svého protivníka. Protože čím méně času budu mít na rozhodování, tím více budou řídit moje další kroky emoce.

Vladimír Fichtner

Já si pamatuju jednoho klienta, kterého jsme potkali. Je to pár let zpátky. A on už měl v té době více jak 100 milionů korun na účtu nebo v hotovosti. S kýmkoli se potkal, tak mu jeho řešení nedávalo smysl. Tak radši nedělal nic. Tenkrát to tolik nevadilo, protože byla inflace „jenom“ 3 %. Ze sta milionů jsou to tři miliony ročně, dvě stě padesát tisíc měsíčně. A to ho potom přimělo k tomu, že… by, sakra, měl zrychlit v tom přemýšlení. Dvě stě padesát tisíc mít nebo nemít na filantropické věci, které on hodně podporuje. Tak co říkáte? To je hřích. Proč jsem to neudělal dřív? Proč jsem o tom nepřemýšlel dřív?  To už se nedá dohnat.

A je jasné, že každého z nás zajímá, do čeho konkrétně investovat. Aby to naše bohatství, finanční bohatství, bylo ochráněno. Můžete si něco koupit, ale nebude to mít hlavu a patu.

Naše zkušenost je taková, že poté, co 5, 10 let někdo něco dělá se svými penězi, a pak přijde za námi, nevidíme žádnou strategii. To je jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Prostě kdo šel kolem a mohl něco prodat a měl dost prodejní argumentace, tak něco prodal. A podle toho ta řešení vypadají.

Ne. Pojďte na to jinak. Přestaňte se zajímat o to, jaké jsou předpovědi. Pracujte s různými scénáři budoucnosti. Připravte se na to, že mohou přijít emoce. A že to všechno se dá vyřešit nějakým systematickým přístupem. Strategií, která má nadhled, dlouhodobou filozofii. Třeba filozofii Ochrany bohatství, nebo jinou. Ochrana bohatství je to, co nám je blízké. I lidem, se kterými pracujeme.

Ale to nejdůležitější je, musíte mít systém, který vytrvá desítky let. A nebudete ho každé 2 roky předělávat, protože jinak se nedočkáte úspěchu.

Josef Podlipný

Ještě mě napadá, že řada správců rodinného bohatství říká, že nechce vyměnit starost za starost. V podstatě starost to bude tehdy, pokud tomu přemýšlení budeme věnovat nedostatek času, nebo na to budeme sami.

Vážení posluchači, dnes jsme diskutovali o tom, co udělat, a hlavně jak se chovat, aby vaše rodinná bohatství byla ochráněna. A aby je bylo možné předat i budoucím generacím.

Opět se s vámi budeme těšit v příštím díle podcastu.

Mé jméno je Josef Podlipný a přeji Vám hezký den.

Vladimír Fichtner

Mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se s Vámi opět někdy Mezi Rentiéry.

 

Majitelé firem řeší jeden problém za druhým.
Nejprve COVID, pak energetická krize, inflace, tlak na mzdy atd.
Do toho ještě poklesy na akciích a dluhopisech.
Starost za starostí.

Ale dá se s tím něco dělat. V tomto díle uslyšíte hned 3 způsoby, jak zajistit, aby vás finanční aktiva rodinného bohatství netrápila a mohli jste klidněji spát.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači. Vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný a se mnou je tu dnes Vladimír Fichtner. Ahoj Vláďo.

Vladimír Fichtner

Ahoj Pepo a dobrý den všem.

Josef Podlipný

V tomto díle uslyšíte tři způsoby, jak zajistit, aby vás  rodinné bohatství netrápilo.

Mezi Rentiéry v podstatě stále hledáme optimální řešení, jak nevyměnit jednu starost za starost druhou. A přitom vidíme především u úspěšných podnikatelů, u úspěšných a bohatých rentiérů, že mají takové vnitřní pnutí, takový boj vnitřní. Jestli se spolehnout na své vlastní schopnosti a svou zkušenost. Anebo využít pomoci druhých. I třeba těch, kteří jim nabízejí adopci zdravého selského rozumu.

Proč se tohle děje? Mezi rentiéry, mezi úspěšnými podnikateli, kteří vybudovali obrovské bohatství a jsou si vědomi své odpovědnosti i vůči ostatním generacím?

Vladimír Fichtner

To je zajímavá otázka.

Tak určitě je to proto, že to, co jsme vybudovali, známe. Známe každý šroubek, když jsme tu firmu postavili od nuly. Se svými partnery nebo někteří z našich klientů třeba se svými rodiči. A tak nám nic neunikne a víme, že máme všechno pod kontrolou. Respektive myslíme si, že máme vše  pod kontrolou až do chvíle, kdy přijde nějaký neočekávaný průšvih.

Pro někoho to byl COVID. Pro někoho to může být krize, která přišla v energiích a v dalších oblastech. A to prostředí je velmi nepředpověditelné. Najednou se ukazuje, že firmy, které za COVIDu prosperovaly, tak mohou zkrachovat i díky tomu, jak naplnily sklady zbožím, o které byl při COVIDu obrovský zájem. A protože my máme ty věci pod kontrolou, tak máme pocit, že se nám nic stát nemůže.

Ale ona je to taková iluze. Bohužel to tak není a čím jsme starší, tím máme méně energie, méně invence. Pokud nemáme další následovníky, kteří by to za nás vzali a dokázali překonat různá nebezpečí, tak koncentrovat majetek jen do jednoho byznysu, jednoho sektoru, do své vlastní firmy,  vlastně založené na nás, může být velmi nebezpečné a potenciálně zničující.

Na to je potřeba myslet. Ale to je ten důvod, proč se nám nechce z toho našeho zaběhnutého stylu.

Když se člověk podívá na trošku delší horizont, najednou si uvědomí, že chce, aby majetek překonával nebo zvládl desítky nebo možná stovky let. To, co jsme vybudovali se ženou, vlastně nechceme, aby zmizelo s námi, až odejdeme. Budeme rádi, když se o ten majetek budou děti rády starat a budou vědět, jak na to. A když se budou starat způsobem, že i třeba další pokolení budou vědět, jak na to. A když budou taky schopni s tím majetkem pomáhat jiným lidem, kteří třeba neměli takové štěstí. To je ale najednou jiná hra, a zajímavá hra. Jiná a pro nás neznámá. Nebo pro většinu z nás. Ne každý má to štěstí, že měl v rodině předky, kteří by nasdíleli, jak se starat o majetek. Jako třeba ty, Pepo. A nevím, jestli jsem odpověď na tvoji otázku.

Josef Podlipný

Odpověděl a děkuji za odpověď. Dnes je těžká doba. Uvědomujeme si to všichni, a to především ti, kteří spravují nějaké bohatství. Co nejčastěji v dnešní těžké době rentiéři řeší a jaké mají trápení?

Vladimír Fichtner

Asi různé. Volal mi jeden dlouholetý klient, kterému říkám: „Jak se máš, Zdenku?“

A on : „Hele, já nevím. Nějaký dobrý zprávy bych potřeboval“. No a vlastně řešil něco ve firmě, také něco v rodině, nějaké zdravotní starosti. Řešil něco se svými padesátiletými dětmi, a já jsem ho zastihl v takovém okamžiku, kdy toho trápení bylo docela dost.

Jiný klient, který měl svého partnera ve firmě, se kterým prodali firmu před pěti, šesti lety, mi říkal: „ Já jsem rád, že děláme společně, protože ten můj parťák zainvestoval v COVIDu do nějakých technologických věcí a teď vidí, jak má mínus padesát, osmdesát procent. A je z toho takový jako dost přešlý. Majetek, který budoval a budovali ho společně, tak najednou vidí, jak se mu drolí pod rukama a neví jak dál.“

Takže těch starostí je určitě hodně a jsou různého typu. Od rodinných, zdravotních až po ty byznysové. A já jsem měl radost, že jsem Zdeňkovi říkal: „ Hele, tak jo, tak nějakou dobrou zprávu pro tebe mám.“

Josef Podlipný

Jaká to byla dobrá zpráva?

Vladimír Fichtner

No, ta zpráva byla o tom, že portfolio, které máme a ke kterému jsme si řekli filozofii, která spočívá především v ochraně bohatství – vydělávat, ale přitom chránit… A pokud bych si měl vybrat, tak má hlavně ochránit bohatství dlouhodobě před různými vlivy, včetně inflace. Tak, že ta filozofie funguje. Že ty roky, které nejsou úplně triviální –  COVID, rok 2022 s energetickými krizemi a válkou na Ukrajině apod.,  byly další docela zásadní testovací roky na to, jestli filozofie Ochrany bohatství dělá to, co má.

Tak to byla ta dobrá zpráva pro Zdenka a pro spoustu našich klientů, kteří v těch těžkých a náročných časech řeší různé věci.

Pak mi jeden klient říkal: „ No, jsem rád, že můžu klidně spát, že jsem v pohodě. Díky.“

To samozřejmě velmi potěší, protože to je ten důvod, proč jsme si tuto filozofii zvolili, proč ji děláme společně a proč ji aplikujeme na část majetku, který už má být ochráněn.

Josef Podlipný

Při této informaci mě, Vladimíre, napadá jedna otázka, která asi napadá i vás posluchače.

Slíbili jsme tři způsoby co udělat pro to, aby právě v těch především těžkých časech rentiér neměl to trápení. Anebo ho alespoň netrápilo tak, že přijde o klidný spánek a bude mít možnost se  svobodně rozhodovat. Co si myslíš, že mezi ty tři způsoby patří určitě?

Vladimír Fichtner

Asi jeden z nejdůležitějších je scénářové přemýšlení. Ne přemýšlení s křišťálovou koulí v ruce a věštění, co bude zítra. A řízení se podle toho. Protože kdybychom věděli, co bude zítra, tak samozřejmě na to člověk může vsadit a vydělat obrovský balík peněz. Ale ono to tak není.

Josef Podlipný

Vladimíre, promiň, já tě teď stopnu. Posluchače určitě zaujalo scénářové přemýšlení. Pojďme na nějakém konkrétním příkladu ukázat, jak vlastně to scénářové přemýšlení funguje.

Vladimír Fichtner

My dnes vlastně říkáme, že naši klienti mají v portfoliu, podle svého investičního profilu, 10 až 25 % proti-inflačních dluhopisů. Dluhopisů, které vynášejí inflaci. Kolik je inflace, si každý může zkontrolovat. Kolik byla v průběhu roku 2022, si každý může najít. My jsme ty dluhopisy začali klientům doporučovat v roce 2019, kdy ještě inflace byla velmi nízká. A třeba na euru se tenkrát účtovaly záporné úroky a vypadalo to, že se to může stát i na koruně.

My jsme si vlastně v té době řekli, jaké mohou být scénáře vývoje ekonomiky včetně inflace.

Takže první scénář byl o tom, že vše bude status quo. Ekonomiky pojedou. V roce 2019, všechno bylo růžové, v pohodě, ekonomiky rostly, nezaměstnanost nízká, ale inflace byla také nízká a dokonce to vypadalo, že může být záporná. Řekli jsme si, že když přijde takový scénář a třeba bude záporná inflace, že proti-inflační dluhopisy jsou skvělé, protože ty nesou přinejhorším nulu. My už jsme viděli v té době, že na euru se účtovaly mínusové záporné sazby.

A kdyby to nastalo i na koruně, my bychom mohli mít nulu, což je mnohem lepší, samozřejmě. Takže jsme si řekli, že pro takový scénář záporné inflace je to vlastně dobrý produkt, který patří do portfolia. Ne jediný produkt v portfoliu, ale takový, který do toho portfolia patří.

Druhý scénář, který jsme zvažovali, že může obecně v ekonomikách přijít, je třeba náročný scénář stagflace, kdy ekonomika neroste nebo klesá a inflace přitom je vysoká. A zjistili jsme, že i pro tento scénář proti-inflační dluhopisy jsou zajímavé.

Další scénář, o kterém jsme přemýšleli, je scénář pomalého růstu. Třeba jako v Japonsku. A když jsme se podívali, jestli by se nám proti-inflační dluhopisy hodily i do tohoto scénáře, zjistili jsme, že ano.

A když jsme promítli všechny ty tři scénáře dohromady a podívali se na produkty, které fungují ve všech třech scénářích rozumně (ne geniálně, rozumně. Geniálně fungují ty, které vyjdou), tak tam proti-inflační dluhopisy patřily.

To je třeba jeden příklad konkrétního použití scénářového přemýšlení.

Jiný příklad může být přemýšlení o tom, jestli zajišťovat nebo nezajišťovat korunu.

Josef Podlipný

A zajišťovat nebo ne zajišťovat?

Vladimír Fichtner

No, my o tom přemýšlíme ve scénářích 🙂 Co se bude dít, když koruna bude posilovat. Respektive jaké prostředí bude, když koruna bude posilovat. Co se bude dít, když bude oslabovat? A co se bude dít, když nepůjde  dramaticky ani nahoru, ani dolů. A v tom dlouhodobém horizontu nám vychází, že nejrozumnější je nezajišťovat korunu pro dlouhodobé investice, protože v tom případě je ochrana majetku nejbezpečnější. Při zajišťování totiž koruna v okamžiku, kdy přicházejí náročné časy – třeba válka nebo COVID, najednou začala oslabovat. Lidé byli nervózní a utíkali všichni do dolaru. A kdo měl zajištěnou korunu, tak vlastně to, že koruna oslabovala, respektive posiloval dolar, mu v portfoliu nepomáhalo. Ono to šlo proti němu, akcie klesly o 30 procent a koruna mu nepomohla. Respektive síla dolaru, protože měl korunu zajištěnou do dolaru. V roce 2022, když akcie klesly o 20 procent, ale dolar posílil v určitém okamžiku třeba o 15 až 20 procent. Tak v našich portfoliích vlastně se tyhle dva trendy proti sobě započítaly a naše portfolia byla na nule. Například.

A je fascinující pozorovat, jak to funguje dobře. Když je nervozita, tak koruna je nervózní s celým tím zbytkem světa. Dolar posiluje. A i když akcie klesají, tak v korunovém vyjádření nám to v tom portfoliu tak nevadí. A to chceme – když bude dobře a koruna bude silná, tak bude dobře i v těch největších akciích na světě. Ty pojedou nahoru třeba mnohem víc. Deset procent, osm procent ročně. A koruna? Že by deset procent ročně proti dolaru neustále v příštích padesáti let posilovala? Asi ne. U těch akcií ta šance je dlouhodobě, podotýkám dlouhodobě, asi rozumná.

Protože když se člověk na ten svět podívá scénářově, tak zjistí, že nevydělá nejvíc. Protože nejvíc vyděláte, když vsadíte na jeden scénář. Ale při scénářovém myšlení ochráníte. A to je to, co člověku přináší klid a mír.

Josef Podlipný

Scénářové přemýšlení zní fajn. Je to o tom, že mezi možnými scénáři se prioritizuje. A některé se, dejme tomu, ani do těch úvah nezahrnují. Anebo se pracuje třeba i s těmi nejméně pravděpodobným scénáři.

Vladimír Fichtner

My pracujeme i s těmi nejméně pravděpodobnými. Protože riziko je to, co jsme ještě neviděli. Ne to, co už tady bylo. Takže je potřeba pracovat s takzvanými černými labutěmi. S něčím netypickým a tím, co samozřejmě nevíme zda přijde. Ale je proto třeba portfolio důsledně diverzifikovat. Proto nemáme v proti-inflačních dluhopisech sto procent majetku. Protože se třeba nenaplní inflační scénář.

Viděli jsme, že se naplňoval, a my jsme na to reagovali. Máme teď  u klientů deset až dvacet pět procent majetku v proti-inflačních dluhopisech. Ale původně to bylo sedm a půl až dvacet. A to zvýšení jsme udělali až na podzim 2021, kdy proti-inflační dluhopisy končily. Nebo vlastně na konci roku, když jsme viděli, že už ta inflace začíná probublávat a že je docela vysoké nebezpečí, že by nová vláda nemusela s vydáváním proti-inflační dluhopisů pokračovat. Což se potvrdilo. A my jsme tam díky tomu malinko ještě včas přidali.

Ale bylo to, jak se v angličtině říká „Nice to have“, malinko něco navíc. To není základ té strategie. My o těch scénářích přemýšlíme, díváme se, co se děje kolem nás, ale nesázíme na ten základ. Protože jakmile člověk vsadí, tak musí přijít jeden scénář. Pak vydělá. A když přijde druhý scénář, může také zbankrotovat. A to nechceme.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, scénářové přemýšlení zní jako dobrý recept na to nemít trápení při správě rodinného bohatství. A jaký druhý způsob, Vladimíre, by bylo dobré aplikovat tak, aby to trápení buď nenastalo, anebo bylo co nejmenší.

Vladimír Fichtner

Nemít trápení je docela silné slovo. Ale určitě chceme snížit jeho míru, když člověk s něčím pracuje.

Josef Podlipný

Klidně spát, možná tomu říkejme.

Vladimír Fichtner

Klidně spát. I portfolio, které máme, může klesnout. Může klesnout samozřejmě podle toho, co se bude dít. My nemůžeme jít proti trhu. Ale snažíme se najít co největší počet období, kdy je v pohodě. A nemusí se to vždycky povést. Naše portfolio může být mínus 20, 30 %. To se může stát, není to nemožné, ale musíme být v klidu. Pořád musíme vědět, proč tam jsme. Musíme vědět předem, že jsme s tím scénářem počítali. A musíme v tu chvíli dělat to, co máme předpřipravené. To znamená předpřipravenost kroků v těch scénářích. To jsem nezmínil. Taky jedna z důležitých věcí, jak reagovat. Když přišel COVID, akcie klesly. Portfolia klesla o 20, 30 procent. Nebo akciové indexy. A my jsme při COVIDu, když ten pokles byl asi měsíční –  konec února až konec března, mám pocit ve 2020 – tak my jsme dvakrát při poklesech nakupovali do portfolií.  Nevěděli jsme kde to skončí.

Někdo říkal: „No, já ještě počkám.“ My jsme dvakrát při poklesech přikupovali, protože máme předem s klienty domluvenou strategii, jak se budeme chovat, když nastane takovýto scénář.

Josef Podlipný

Napadá mě otázka. Dá se tedy říct, že klid a štěstí přeje připraveným?

Vladimír Fichtner

Určitě. To je moc důležitá věc a víme to všichni, když testujeme nějaké věci, zkoušíme si nějaké věci nanečisto. Já si pamatuju, když jsem to zažil poprvé – proč to testování je důležité. Byl jsem ve USA, v sídle naší americké investiční společnosti, pod kterou jsem tenkrát dělal. Byly jsme v nějakém sedmnáctém patře, a přišel požární poplach. Já jsem šel k výtahu a zmáčkl jsem tlačítko. A všichni  říkali: „Nene, tady po těch schodech.“ A mně to vůbec nedošlo. Prostě člověk každý den jel nahoru výtahem, jel dolů výtahem. Jenom ti silní jedinci chodili pěšky. To já nebyl. A tam při tom požárním poplachu jsem si to uvědomil, proto je to potřeba trénovat. Aby člověk neudělal tu chybu, kterou dělá svými pravidelnými zvyky, kterými může být ovlivněný. No, takže připravenost různých scénářů. A důležitá věc je připravenost, jak v nich budu reagovat. To jsem ještě nezmínil, ale také je nesmírně důležitá.

Josef Podlipný

Takže máme scénářové přemýšlení, máme situační řízení nebo recept na to, jak reagovat při nějaké změně. To jsou dva způsoby, jak zajistit, pokud možno, to klidné spaní. Jaký třetí způsob by bylo dobré zmínit pro nás rentiéry?

Vladimír Fichtner

Filozofie ochrany bohatství – Wealth Protection. To je další věc, která je důležitá. A je to o tom si uvědomit, jestli už mám dost nebo jestli s částí svého majetku už mám dost. A jestli už je čas chránit. Když člověk přijme tuhle filozofii nebo si uvědomí, že to je jedna z těch filozofií, která může provázet nejenom jeho, ale i následující generace. Protože ochránit majetek, vydělat, ale také ochránit, to je důležité dlouhodobě. Je něco, co je neustále dobré si připomínat, speciálně ve chvíli, kdy jsme podnikatelé, kteří chtějí pořád nějaký růst a někam běžet za nějakým novým cílem. Přijde okamžik, kdy si většina z nás řekne: „Už je to dost, je to v pohodě, tak tohle chci chránit.“ To neznamená, že nemůžu mít byznys, že nemůžu investovat do startupů, že nemůžu být andělský investor, který jde do nějakých dobrodružstvích. Že si nemůžu spekulovat na nějaké investici nebo krypto světě nebo něčem podobném. Ale to je jiný balíček peněz. To je jiný majetek. Tam si hraju, tam spekuluji. A tady chráním, takže k tomu určitá ochrana bohatství patří.

Josef Podlipný

Co takovýto rentiér, který strategii ochrany bohatství aplikuje na tu část, kde už má tzv. dost, vidí ve zpětném zrcátku teď? V těžkých dobách, v čase, kdy může kolabovat i jeho vlastní byznys. Anebo ho naopak láká nějaká příležitost? Tak co vidí při pohledu na tu chráněnou část rodinného bohatství, když se dívá do zpětného zrcátka.

Vladimír Fichtner

V tom zpětném zrcátku, když jsou těžké časy, tak většinou člověk vidí větší pohodu a větší klid. Když americké indexy klesly v roce 2022 o nějakých 20, ale také 30, 35 procent v těch nejnižších okamžicích, tak ta rentiérská portfolia byla třeba mínus 5 procent, 7 procent. Ale když se k nim přidaly ještě proti-inflační dluhopisy, které vydělaly 15, 18 procent za rok, a nebylo jich málo v tom portfoliu. Přidaly se dividendové akcie, které u těch největších firem klesaly mnohem méně, to znamená přidala se i tato část té strategie. Tak najednou zjistíte, že  portfolio není v poklesu. Ale že je třeba na nule nebo lehce v plusu. Záleží na tom, v jakém okamžiku v roce 2022 jsme byli. Ale proti tomu, co se dělo v tom trhu to byla velká pohoda. A to je hrozně příjemné vidět. Takže my vlastně přemýšlíme, co se bude dít, když přijde krize. Které firmy to nejlépe zvládnou? To je přesně to přemýšlení scénářového typu.

Jak to bude, když bude dobrá doba? Výsledkem je, myslím, docela velká spokojenost našich klientů v časech těžkých. Kde se hodně projevuje síla ochrany bohatství. A to aby to netrápilo. Ale i v časech dobrých, kdy výnosy nejsou tak raketové, jako když vsadíte na jednu akcii, která jde nahoru, jsou výnosy příjemné. A to je důležité. Jsou dostatečné na to, aby si úspěšní podnikatelé řekli: „To je dobrý, to mi stojí za to.“

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuju. Vážení posluchači, teď už víme, co dělat pro klidný spánek, i když jsme rentiéři a spravujeme rodinné bohatství s odpovědností nejenom vůči sobě samým, ale i vůči nastupujícím generacím.

My pro vás máme přichystanou řadu zajímavých témat, a proto budeme rádi, když nás budete poslouchat a také hodnotit. Když nám poskytnete zpětnou vazbu a inspiraci pro další díly podcastu. A když budete tento podcast sdílet. Přeji vám úspěšný den a hodně zdraví.

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

 

Současná ekonomická situace může některé firmy dostat do potíží. Hledají z nich cestu ven a nabízejí podmínky jako ze snu.

Úspěšní podnikatelé si toho všímají a pouští se do nich téměř bezhlavě. Není se čemu divit. Kdo by nechtěl nakoupit konkurenci ve slevě nebo expandovat za symbolickou cenu.

Jenže takový „instinkt dravce” s sebou přináší 2 hrozby, které mohou mít fatální dopad pro rodinné bohatství.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný a dnes je tu se mnou Vladimír Fichtner. Ahoj Vláďo.

Vladimír Fichtner

Ahoj Pepo. Dobrý den všem.

Josef Podlipný

V tomto dílu uslyšíte, proč může být instinkt dravce nebezpečný pro rodinné bohatství.

Instinkt dravce může zlomit vaz i těm nejlepším, a to především, když jsou správci rodinného bohatství. Stačí jen přehlédnout něco nebo si příliš věřit.

Vladimír Fichtner

Já bych ti, Pepo, skočil trošku do řeči. Ty jsi psal o tomto tématu do našeho časopisu Rentiér pro klienty článek. Velmi zajímavý. Co tím instinktem dravce vlastně vůbec myslíš?

Josef Podlipný

Dobrá otázka.

V podstatě z příběhů lidí, kteří jsou úspěšní, zbohatli buď rychle anebo postupně i díky předchozím generacím, bylo vidět, že čím úspěšnější je člověk, tím více si věří. A tím více se spoléhá na intuici, na své vlastní zkušenosti a na to, že co doposud fungovalo, bude fungovat i do budoucna.

Vladimír Fichtner

Ty jsi v tom článku psal o jednom člověku, kterého jsi potkal nebo se kterým jsi mluvil, anebo mluvíš opakovaně. A popisoval jsi ten jeho příběh. Můžeš ho nasdílet alespoň ve stručnosti?

Josef Podlipný

Jedná se o velmi úspěšného podnikatele, miliardáře, který vytvořil společně s rodinou bohatství velkého rozměru. A on si uvědomuje, že to bohatství je opravdu velké, a jeho rolí správce je to bohatství chránit. A i přesto zároveň hovoří velmi zaníceně o příležitosti, která se mu naskýtá na zahraničním trhu. Ta příležitost je za mimořádně atraktivních podmínek.

Vladimír Fichtner

A co to znamená konkrétně, Pepo? Ať si to představíme. Co je ta příležitost?

Josef Podlipný

Z jeho hlasu, protože jsme mluvili telefonicky, bylo slyšet, že to je něco, o čem skoro ani nepřemýšlí. On nedýchal, když mi říkal: „ Hele, já jsem ve Francii a mám tady skvělou příležitost. Možná životní příležitost koupit projekt za symbolickou cenu. Projekt, který má vysokou hodnotu.“

Až při diskuzi si víc a víc uvědomoval, že když je něco za takhle mimořádně atraktivní cenu, tak s tím může být spojeno i nějaké riziko. Nebo začal přemýšlet o tom, co vlastně tu nabídku motivuje, proč tu nabídku vlastně obdržel. A co tím ten, kdo nabízí, vlastně sleduje.

Vladimír Fichtner

Takže někdo z toho projektu vystupoval? A říkal: Já ti to dám za euro. Jen si to ode mě vezmi.“ Protože nechceme odkrývat detaily, aby nebylo poznat, o koho jde. Ale něco takového to bylo?

Josef Podlipný

Ano, v podstatě, když bych to hodně zjednodušil. Jako kdyby za vámi přišel někdo, kdo podniká ve stejném nebo podobném oboru. To znamená, vy si říkáte – to je něco, čemu rozumím, co mi šlo a stále půjde. A ten někdo říkal: „Hele, to, co bys v minulosti mohl pořídit za řádově vyšší stovky milionů nebo dokonce miliardy, tak teď máš možnost získat za symbolickou cenu.“

Vladimír Fichtner

Tady jsou klíčky od mé továrny.

Josef Podlipný

V podstatě ano.

Vladimír Fichtner

To je jedno, jaký projekt to byl.

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vladimír Fichtner

A s tím projektem přicházejí různé závazky. A to není jen projekt nebo moje továrna, ale lidi, kteří tam jsou,  odběratelé a dodavatelé.

Josef Podlipný

V podstatě je to přesně tak. V podstatě to přebírá ten kupující. Byť za symbolickou cenu, jak leží a běží, jak se říká. To znamená se všemi závazky, se všemi úvěrovými linkami. Se všemi závazky i v budoucnu do toho investovat. A nejenom energii, ale i kapitál se všemi lhůtními závazky.

To není jenom o tom, že do toho budu investovat peníze, ale musím třeba napravit něco, co je v prodlení nebo něco, co je z hlediska dodavatelsko-odběratelských vztahů teď nějak porušeno.

A to bylo vidět, že na začátku té diskuze si vlastně ta strana kupující nepříliš uvědomovala.

Vladimír Fichtner

Ten dravec.

Josef Podlipný

Ten dravec.

Vladimír Fichtner

Vidí tu kořist. A tak jde po ní.

Josef Podlipný

A protože mu přijde, že ta kořist je nemocná, to znamená, že se nebude bránit a je snadno dosažitelná, tak může přehlédnout právě tyto souvislosti.

Vladimír Fichtner

Ale ty můžou být…

Josef Podlipný

Fatální.

Vladimír Fichtner

Zbytečné nebo až fatální.

Josef Podlipný

Ty mohou být fatální. Přesně tak.

Vladimír Fichtner

V čem? V čem, Pepo, můžou být fatální?

Dlouhou dobu jsi působil v bankovnictví. Viděl jsi spoustu příběhů. Spoustu podnikatelů jsi potkal. Viděl jsi hodně jak těch úspěšných příběhů, tak jsi viděl i ty příběhy, které nedopadly. O těch se tak často v ČR nemluví, protože u nás to, že něco nedopadlo, je spíš stigma.

V Americe to je dobře. Něco se nepovedlo, ale máš další zkušenost. Tady se ty příběhy tolik nesdílí. Možná dneska už youtubeři různé fuckupy sdílí víc, s různými podnikateli. Ale dřív to nebylo vůbec typické.

V čem to může být fatální? Ten instinkt dravce. Už chápu, co myslíš … „Aha, zaútočím na něco“.

Ale v čem může být fatalita toho instinktu.

Josef Podlipný

V podstatě ve dvou věcech.

První je v tom, že když se nechám zradit svou předchozí zkušeností a vírou v sebe sama, tak mohu právě přehlédnout velké riziko, ale tím i přijít o kredit. A upřímně, v podnikatelském prostředí, stejně tak jako ve vztahu k bance, je ten kredit velmi důležitý. Nejenom ta ekonomika.

Vladimír Fichtner

Teď máš na mysli opravdu ten finanční kredit nebo morální kredit?

Josef Podlipný

Ne ne, právě morální i podnikatelský.

Když v bance budu mít otevřené úvěrové linky, které budou jak investičního tak provozního charakteru. A budu mít vinkulované směnky a bude na můj byznys navázán nějaký dodavatelsko-odběratelský řetězec. Tak všichni velmi bedlivě sledují to, jak jsem úspěšný. Jak se mému byznysu daří.

A když najednou zjistí, že v tom byznysu je něco, co je toxické, co je nebezpečné, tak mohou zapochybovat nejenom o mně jako o někom, kdo reprezentuje ten byznys. Ale o tom byznysu samotném. To je první rovina  velkého nebezpečí. A ta druhá.

Vladimír Fichtner

Někdo zvenku může mě a moje zdravé chování vnímat jako případné nebezpečí pro sebe sama. Protože to zhorší ten náš vztah. Třeba úvěrový.  A řekne si, on se zase zadlužil. A teď kdoví, jak to dopadne a ještě je to v jiné zemi. A tak dále.

Josef Podlipný

Ano.

A zároveň je to ten ekonomický pohled. Že vlastně to mohu takzvaně přepálit. To znamená, že naložím tomu stávajícímu byznysu na bedra příliš velké břímě.  A to může vlastně zpomalit růst, anebo přimět i ten core byznys, který je dobře rozjetý a generuje velké množství kapitálu. Nejenom toho oběžného, ale i toho, který je využíván právě na splácení investičních, dlouhodobých linek. Tak ten to může přibrzdit, ne-li zastavit.

Takže v podstatě se může stát dvojí. Přijdu o kredit, kde se mi snáz dařilo zvát další investory k nějakému byznysu. Snáz se mi navazovaly obchodní kontrakty. A snáz se mi získával kapitál.

A také můžu přijít o ten dobře nastartovaný byznys. O ten drive, o tu energii. A to mě může poškodit. I z pohledu právě na tento okamžik číhající konkurence, která vlastně bude mít možná také instinkt dravce. A z lovícího se najednou může stát lovený.

Vladimír Fichtner

No, když o tom přemýšlím jako podnikatel, tak my samozřejmě všichni vidíme svůj byznys. A všichni věříme, že ho děláme nejlépe ideálně. Se všemi starostmi, které samozřejmě s tím souvisí. Ale víme, jak na to. A jedna věc, která asi je dobrá si uvědomit a říci. „Ten druhej je taky dobrej. Dobrej jako já. A proč to prodává? “

Takže postavit se i na tu druhou stranu vlastně. A zkusit si být sám sobě takovým ďáblovým advokátem. To asi může být jedno z těch řešení. Ale ty jsi v tom článku v našem časopise pro klienty psal, že možná může být moc brzy na takovýto útok. Co jsi tím myslel?  Že je potřeba počkat? Že když přichází krize, tak nebýt mezi prvními, kdo začne skupovat konkurenty?  Nebo co jsi měl na mysli?

Josef Podlipný

V podstatě ano.

Ta odpověď je přesně taková, jak jsi řekl. Je důležité se dívat na budoucnost. Takže to nemusí být opakující se historie. To znamená dívat se na budoucnost s určitými otazníky. Jaká rizika a jaké příležitosti může přinést.

Já jsem se snažil vlastně zavzpomínat i na přístup statkářů, kteří, když se horšilo počasí, tak neudělali to, že by oběhli všechny okolní statkáře a skoupili jejich úrodu. Třeba ne dosud usušené seno na polích nebo na loukách.

A pak, až se přežene ta bouře, tak ho prodali se ziskem. Protože samozřejmě, když nemám jistotu, že to usuším, ono to může také shnít, když bude hodně pršet. Tak bych to asi prodal levněji. To nikdo z nich neudělal. Naopak. I přestože nevěděli, že liják přijde, tak raději jeli na louky a shrabali seno do kup.  A on třeba liják nepřišel vůbec. Třeba jenom párkrát zabouřilo, spadly tři kapky, to bylo všechno. A oni museli o několik hodin ráno dřív vstát, aby znova ty kupy rozházeli a aby to seno dosušili.

Vladimír Fichtner

Takže první pečovali o své. Intenzivním způsobem. Možná dělali ještě něco navíc než ostatní. A možná někdy přišlo i k tomu převzetí od někoho dalšího. Ale nebylo to hned při prvním zablesknutí.

Josef Podlipný

Nebyla tam ta chamtivost. Ten instinkt dravce mnohdy nutí dravce, který je syt, si tzv. zalovit. Protože ho to baví, protože si věří, protože vidí v té slabé kořisti něco, co znovu znásobí jeho sebejistotu a sebeúctu.

Takže v podstatě recept s tím spojený je nepodlehnout touze znovu si dokázat „Já na to mám.“ Spíše se zamyslet nad tím, když by byl v té situaci toho prodávajícího, jestli by reagoval stejně. Jestli by to nabízel za euro a proč by to vlastně nabízel za euro. Takže jak jsi říkal, Vladimíre, stát se sobě v podstatě ďáblovým advokátem. Rozhodnutí zvažovat se všemi souvislostmi, které s tím souvisí, dokonce i s těmi nejméně pravděpodobnými.

Vladimír Fichtner

No, ono ta dravost se projevuje v různých oblastech, samozřejmě. Ty jsi zažil několik takových příběhů. A dneska, když se člověk dívá na realitní trh v ČR, který svého vrcholu dosáhl pravděpodobně někdy na podzim roku 2021, možná na jaře 2022. Ke konci roku 2022 už byl poměrně ve velkém útlumu, nebo v takovém zmražení.

Moje žena ráda nakupuje nemovitosti, předělává, pronajímá potom třeba dlouhodobě.  A vidí, že ty ceny budou klesat, ale ještě neklesají. A tak jsme spolu přemýšleli, jak nemít ten instinkt dravce. Teď i jeden z našich synů začal dělat taky ten samý byznys. A oni pořád surfují, co by koupili. A teď vidí ty ceny, které se moc nezměnily. Zatím. My jsme se společně o tom bavili v rodině a řekli jsme si, musíme jezdit na každou nemovitost, která se nám bude líbit. Abychom viděli, že ty nemovitosti jsou, že jich je dost. A až tam přijedeme, řekneme: „ máme hotovost, tak když budete chtít, tak za polovinu toho, co to dneska nabízíte, protože jste ještě neslevili a my si myslíme, že přijde větší krize…“

Tak my jsme vysloveně přemýšleli o systematičnosti toho, jak ten instinkt dravce v té naší rodině potlačit. Třeba v případě těch nemovitostí.

To je možná jedna z věcí, o kterých může přemýšlet každý, kdo to dělá. Jak na to neskočit. Protože když si vzpomeneme třeba na krizi roku 2008, 2009, tak až ke konci nebo někdy rok, v nemovitostech klidně dva roky poté, přišly v Čechách ty nejlepší obchody. Když jste mezi prvními, kdo v krizi začíná kupovat, tak určitě neuděláte nejlepší obchod. Až když jsou toho samozřejmě plná média, všichni to mají v hlavách, v tu chvíli se dělají ty byznysy skutečně dobře.

Josef Podlipný

Vladimíre, hezký příběh. Pojďme to spojit s realitou. Zažil jsi někdy v minulosti něco, co jsi teď popisoval? Nebo ti nasdílel někdo zkušenost, že právě instinkt dravce ho připravil o velkou část rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Ne, ale zažil jsem to a viděl jsem to na české burze několikrát v historii. A to si možná vzpomeneš. Developer, který se jmenoval ECM nebo firma OKD, která taky byla na burze. A najednou zkrachovala. V principu nějakým způsobem přežila. Ale akcionáři přišli o všechno.

To jsou příběhy, které často přepálily ten optimismus. Teď nechci jít do detailů, v jakých to bylo časech. Jestli to bylo dobře nebo špatně. Ale prostě něco se tam nepovedlo a není to jenom v ČR, patří to ke kapitalismu a někdo je větší dravec. A do nějaké doby to vychází, ale potom se můžou okolnosti změnit a nemusí se to povést. A může to vést skutečně k fatální změně hodnoty bohatství. A to člověk asi úplně nechce.

Josef Podlipný

Instinkt dravce obvykle popisuje někoho, kdo alespoň na okamžik nepřemýšlí. Prostě loví a chová se zcela instinktivně, mnohdy iracionálně.

Jak poradit nebo co poradit rentiérům, správcům rodinného bohatství, aby v okamžiku, kdy nevidí nebo vidí zkresleně, byli schopni vrátit se zpátky do reality?

Vladimír Fichtner

Myslím, že my jako podnikatelé máme v sobě ten podnikatelský agresivní přístup. Že to se v nás pořád bije. A jedna z věcí, kterou se potřebujeme naučit, je správcovský přístup k majetku. To, co ty máš díky pokolením, která byla před tebou. A díky majetku, který jste už budovali kdysi dávno, než jste o něj přišli. Pak jste ho zase dostali zpátky nebo vybojovali jste si ho zpátky.

Takže myslím si, že pro nás to poučení je, naučit se být správci. Je to těžké, protože to je proti naší přirozenosti.  Můžu říct za sebe, že pro mě je to nesmírně zajímavá oblast. Tím, že zase něco objevuji, zase je to něco nového. A přitom to považuju za nesmírně důležitou věc. Takže tomu docela dávám velkou prioritu ve svém životě. Přemýšlet o těchto věcech. A ono to souvisí s tím, že se člověk musí uvolnit. Tu existující práci už nesmí mít sám. Třeba musí mít někoho, kdo ji místo něj řídí, protože na to je potřeba mít prostor.

Takže mít trochu víc času na věci. Ne jen na podnikání a agresivní dravý styl, ale i na správcovství. Postupně to správcovství dostávat do kalendáře. To si myslím, že může být jedna z rad nebo spíš zkušeností, protože si myslím, že spousta lidí si dokáže poradit. Ale je potřeba i zkušenost, kterou mám já a rád ji nasdílím.

Josef Podlipný

Děkuju, velmi inspirativní.

Vladimír Fichtner

No a co myslíš ty, Pepo? Jak s takovým instinktem dravce bojovat, aby člověk nedošel k nějakým fatálním následkům?

Josef Podlipný

Ty jsi mi trošku nahrál svou odpovědí. Nebýt na to sám. Přizvat vlastně k tomu přemýšlení někoho dalšího. Ať je to někdo z rodiny nebo někdo, o kom si myslím, že svou zkušeností a odborností anebo jakoukoliv informací či inspirací může přispět. Takže nebýt na to sám.

Vladimír Fichtner

To je, myslím, skvělá rada A vidím to u našich klientů, kdy se postupně dostáváme do té situace, že oni říkají: „ Vladimíre, děláme tady ty investiční věci spolu. To investiční, finanční portfolio. Ale já bych potřeboval se bavit o tom celkovém majetku.“ A je vidět, že tam je potřeba prostě jenom druhý názor, ne chytřejší. My nejsme chytřejší než naši klienti. Ale máme prostě jiný úhel pohledu. A to je to, co se zdá, že lidi taky zajímá. Takže souhlasím i z praxe.

Josef Podlipný

Dámy a pánové, dnes jsme si povídali o tom, jak instinkt dravce může být nebezpečný pro správce rodinného bohatství. A pro rodinné bohatství, o které se snaží pečovat.

Zajímavým tématům se chceme věnovat i v dalších podcastech. Proto budeme rádi, když nám poskytnete zpětnou vazbu a budete podcast sdílet se svými přáteli, rodinou a známými.

Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím.

Nashledanou.

Vladimír Fichtner

Nashledanou.

 

Jeden z našich potenciálních klientů nám položil otázku: „Jak je to s bezpečím mých peněz, které mám ve Švýcarsku?“

Ve videu se dozvíte 2 důležité úhly pohledu, které mohou ukázat, zda jsou peníze v bezpečí či v ohrožení.

Chcete vědět více?

Získejte speciální report Výhody a nástrahy uložení peněz ve Švýcarsku.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiérem a partnerem ve Fichtner Wealth Managers.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, jsem rentiér a zakladatel Fichtner Wealth Managers.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude: Bezpečí švýcarského bankovnictví.

Doslovně položím otázku, kterou nám položil náš, věřím, budoucí klient.

Jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí?

 

Posluchače určitě zajímá, proč se na to ptal? Já k tomu dám malou nápovědu.

Je to člověk, který vybudoval velký majetek. Snaží se ten majetek ochránit i pro budoucí generace. Potkává se se spoustou dalších významných podnikatelů.  A i oni mají peníze ve Švýcarsku. A někteří z nich ho přiměli zapochybovat o tom, jestli jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí. A když se snažil na tuto otázku sehnat odpověď, myslíte, že ji získal? Nikoli.

Dneska si budeme povídat o tom, jaká je odpověď na to, jestli jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí.

Vladimír Fichtner

Tak stručně by se dalo říct, ANO. Peníze ve Švýcarsku jsou v rozumném bezpečí, ale je dobré se podívat pod povrch té odpovědi. Protože ona má různé oblasti, na které je dobré se podívat. Obecně platí, že je potřeba si říct, proč peníze ve Švýcarsku mám. A co to může přinést, jaké jsou výhody, jaká jsou případná rizika.

Josef Podlipný

Pro koho je švýcarské bankovnictví ideální?

Vladimír Fichtner

Mluvme o švýcarském privátním bankovnictví. A mluvme o největších privátních bankách. To je naše zkušenost, s těmi my pracujeme, respektive naši klienti je používají pro správu svého majetku. Jejich bankovní platformy. Pro koho jsou tyto banky?

Tyto největší v principu pro každého, kdo má finanční majetek vyšší než 2 miliony euro. Pokud nemáte finanční majetek 2 miliony euro, tak se s vámi  moc bavit nebudou, protože jste pro ně příliš malý klient, a ani vám ten účet neotevřou.

V minulosti otvírali i menší účty, třeba milion euro, dokonce i půl milionu euro. Určitě jsou malé švýcarské privátní banky, které otevřou i pro menší objemy, ale z našeho pohledu stojí za to využívat spíš ty velké. To souvisí s tím bezpečím, ale k tomu se asi ještě dostaneme.

Takže pro každého, kdo má větší objem majetku, je rentiér a má ve finančních aktivech peníze stranou, a více jak 2 miliony euro. Na druhou stranu bych dodal, Pepo, že ty principy, o kterých se budeme bavit, a přemýšlení o  bezpečí, je možné aplikovat samozřejmě i na jiné instituce. A věřím tomu, že to může být inspirací i pro toho, kdo je rentiér a má 30 milionů korun ve finančních aktivech.

A že to je spíš o tom, jak přemýšlet o věcech. To je to, co se tady snažíme nasdílet. Ne jaká jsou ta přesná řešení. Protože ta vždycky můžeme pomoct někomu najít, ale způsob přemýšlení je to, co mezi rentiéry je potřeba pěstovat. A proto jsme tady spolu dneska.

Josef Podlipný

Jaké hlavní principy by měly být pro rentiéra důležité? Co a v jakých krocích by měl rentiér vlastně řešit dřív, než se rozhodne, jestli využije švýcarského bankovnictví?

Vladimír Fichtner

Asi ta první věc vůbec je, a to není jen o švýcarském bankovnictví, si uvědomit, proč tu banku mám. Jestli jí mám od toho, aby mi dávala rady a měl jsem tam ty peníze uložené. Jestli ji mám od toho, abych tam ukládal hotovost a nic s ní nedělal, v principu neinvestoval. Nebo jestli ji mám jako, jak my říkáme, investiční platformu. To znamená, že si založím bankovní účet, jeho součástí se stane nějaký investiční účet a z toho investičního účtu se investují peníze do celého světa. Do různých instrumentů.

Ať jsou to akcie, dluhopisy, ETF, nebo jiné finanční nástroje. Takže naše doporučení je používat banky především, když už je používáme, jako platformy. To znamená jako něco, kde legálně ty peníze leží a odtud se investují jinam. Pokud byste si banky nechali jako místo, kde chcete ukládat hotovost, tak to má svá rizika. To je něco, co asi můžeš klidně nasdílet ty. Protože je to téma, které je ti velmi blízké.

Josef Podlipný

Já jsem sám zažil vlastně historii krachu, pádu IPB. Mnoho z našich posluchačů si jistě vybaví okamžik, kdy velká banka v České republice z ničeho nic zavřela. A Česká národní banka oznámila, že je vlastně tato banka ohrožena. A vlastně byla ohrožena svými vlastními klienty. Paradoxně fronty čekatelů na peníze přivedly tuto banku velmi rychle do náruče tehdy ČSOB. A daňoví poplatníci, my – daňoví poplatníci, pokud se nemýlím, tak jsme zaplatili účet asi 100 miliard korun českých. Což není úplně málo. Co z toho plyne za ponaučení, Vladimíre?

Vladimír Fichtner

No, že banky je dobré využívat jako platformu. Ne nutně jako místo, kde mám všechny peníze uloženy. Zjednodušeně. Ve všech evropských bankách, nebo asi ve všech, platí pojištění vkladů 100 000 euro. Což pro nás, rentiéry, není úplně velká částka. Když tam budeme mít celá rodina, pětkrát 100 000 euro, tak nás úplně asi nepotěší, když by ta banka zkrachovala.

Proto je důležité používat banku více jako prostor, když mám vklady, tak je tam diverzifikuju. A první věc, která je hezká ve Švýcarsku, je, že ty velké švýcarské privátní banky umí vklad, který jim svěříte diverzifikovat. Což dneska, když jsou třeba vyšší úrokové sazby na koruně, i na dolaru a začínají být i na euru, tak se může hodit.

My pracujeme typicky s dvěma bankami, Julius Baer nebo UBS, jedny z největších, které ve Švýcarsku a na světě vůbec jsou. Tak oni umí ten vklad umístit nejenom u sebe, ale také jinde. Třeba v Société Générale nebo v nějaké asijské bance. Nebo v jiné evropské bance, v Commerzbank nebo jinde. A když člověk má vklad, tak nemusí mít jenom takzvané kreditní riziko. Kreditní riziko je, když banka zkrachuje, dostanete 100 000 euro a tím to hasne.

Tak vlastně nemusíte mít riziko jenom té jedné banky. Ale aniž byste si museli otvírat účet v Commerzbank nebo v Société Générale, tak přes tuto platformu u nich peníze můžete mít uloženy.

To znamená, musely by zkolabovat všechny banky, u kterých máte peníze, abyste od všech dostal 100 000 euro, ale je to pořád několikrát 100 000 euro. Ne jenom jedenkrát 100 000 euro na jedno rodné číslo.

Takže to bych řekl, že je první důležitá věc. Nejsem si vědom, že by třeba v České republice, Pepo, na vkladové bázi v privátní bance vůbec něco takového šlo řešit.

Josef Podlipný

Bohužel nikoli. A co v České republice vlastně také nejde řešit je další specifikum švýcarského bankovnictví. A to třeba joint account. A jak vnímají tuto příležitost, Vladimíre, rentiéři?

Vladimír Fichtner

První možná řekněme, co je to joint account. Je to společný účet. Někteří lidé, někteří rentiéři mají oddělené jmění od svých životních partnerů. Tak pro ně to není téma. Ale ti, kteří nemají, což je většina našich klientů, většina našich klientů má společné jmění manželů, tak v české bance vám řeknou, tak je to váš účet nebo vaší manželky účet. Ale není to společný účet. Přestože na něj chodí společné peníze, přestože se o něj společně staráme. A to je nepříjemná věc, především v okamžiku, kdy dojde třeba k úmrtí nebo k nějaké neschopnosti starat se o ten účet. Můžu být prostě na jednotce intenzivní péče, po nějaké autonehodě. Je potřeba s tím účtem něco řešit. Je potřeba podpis a najednou to nejde, protože ten účet je můj a ne mojí ženy. Přestože jsou to naše společné peníze.

Dá se to řešit tím, že má každý svůj účet a zase to stěžuje srozumitelnost toho starání se o majetek. A obecně západ, včetně Švýcarska, umí společný účet. To znamená, ten účet je legálně opravdu několika lidí najednou. Může být vás a vašeho životního partnera, ale můžete k tomu připojit i děti. Takže ten účet může být třeba na čtyři lidi na jednou.

A když dojde k úmrtí jednoho z nich, tak se řeší jenom část dědictví. K tomu zbytku má zbytek rodiny přístup pořád. Ty peníze jsou k dispozici, dá se s nimi operovat, jenom je zablokována ta poměrová část, která byla na toho, kdo zemřel třeba.

A pro člověka jako mě, kterému už je 53, občas někdo zemře na nějaký průšvih. Autonehodu nebo na nějakou nemoc, která nečekaně přijde a rychle zapůsobí. Proto je tento pohled důležitá součást starání se o peníze a  majetek. Je to součást ochrany bohatství – to je to, co chceme. Ochránit bohatství a nedostat rodinu do situace, kdy díky dědickému řízení, které může trvat klidně i roky, bude významná část majetku zablokována, jenom protože dědické řízení není ukončeno.

Josef Podlipný

Přátelé, bavíme se o švýcarském bankovnictví, o prostředí, které může být zárukou klidného spaní. Vladimíre, v čem ještě může švýcarské bankovnictví přinést rentiérovi právě to klidné spaní?

Vladimír Fichtner

Ta druhá věc je, že je dobré v těchto platformách/ bankách, nemít jenom vklady, ale investovat. Protože jakmile investujete, tak se peníze, které tam máte, dostávají mimo insolvenční podstatu. Nebo mimo majetek banky. A vy tím, že máte zainvestováno třeba v amerických ETF nebo v ETF investujících do amerických cenných papírů. (amerických akcí nebo dluhopisů, to je jedno), prostě tím, že je máte v investičních nástrojích, které nejsou spojené s fungováním banky.

Nesmí to být vklad, nesmí to být certifikát té banky, ale můžou to být akcie, dluhopis, ETF, fond. Tím se dostáváte mimo insolvenční podstatu, a ty peníze jsou stranou.

Vlastně nedávno to zažili lidé ve Sberbank. Měli peníze třeba ve fondech, myslím, že ING. A přesto, že ty peníze nějakou dobu nebyly k dispozici, tak to byla jen technická záležitost. Ale ty peníze se přesunuly ze Sberbank, která se starala o ING účty, do, myslím, České spořitelny. Která se starala o ING účty. A pořád tam všechny peníze jsou. Kdežto ti, kteří měli jen vklad ve Sberbank, musí čekat, jestli dostanou něco zpátky. Kdy to dostanou a kolik dostanou zpátky. Takže to je krásný příklad, který jsme zažili nedávno.

A takhle to funguje všude. Takže využívejte účty ve Švýcarsku pro investice, ne pro ukládání hotovosti. Když už tam ukládáte hotovost, tak ji rozdělte klidně do více bank, protože pak se vaše šance, že o majetek přijdete, dramaticky snižuje.

Josef Podlipný

Naši klienti využívají švýcarské bankovnictví. Co je vlastně takovou hlavní známkou toho bezpečí? Čím se to bezpečí měří?

Vladimír Fichtner

Tak ono na to bezpečí jsou různé úhly pohledu. Další věc, kterou my u švýcarských bank řešíme, a měl by to každý řešit u svých bank nebo svých investičních platforem, pokud chce přemýšlet o bezpečí, je jejich velikost, případně rating. Prostě jejich šance, že budou trvat dlouhodobě.

A dneska, po finanční krizi, která přišla v roce 2008, 2009 vznikly celosvětové takzvaně „systematicky důležité finanční instituce“, které v Čechách je možné najít na stránce České národní banky. V Evropě je možné je najít, v Americe je možné je najít, ve světě je možné najít.

Tyhle systematicky důležité instituce jsou takové, o kterých regulátoři říkají, že kdyby zkrachovaly, tak to vlastně nemůžeme úplně dopustit. Protože by vyvolaly dominový efekt, který by mohl i velmi zdravé společnosti napojené na banky, což jsou všechny v principu, a zdravé finance lidí, by mohl poškodit.

Takže Američané to vyřešili kdysi v té finanční krizi tak, že jednu banku nechali zkolabovat. A pak už řekli – to je zlé, to vypadá nebezpečně, tak vlastně vklady garantovali.

V Evropě to bylo to samé. V roce 2008, 2009, v jeden okamžik byla velká nervozita. Kam mám dát peníze, abych o ně nepřišel? I u těch největších bank, to vypadalo, že to nemusí být bezpečné.

A tenkrát myslím, že Němci přišli s tím, že garantujme všechny vklady ve všech bankách. A ustaly veškeré tlaky na banku. To je to, o čem ty jsi mluvil o IPB kdysi dávno. Tak vlastně lidé přestali řešit, kde mají peníze, protože stát jim garantoval, že všechno je bezpečné.

Stát potom pochopil, že garance úplně veškerého bezpečí ve všech bankách je bianko šek pro každého, kdo chce podvádět. Stojí peníze. Takže to nemusí být úplně optimální řešení.

A proto přišel po celém světě koncept se systémově důležitými bankami. Který my doporučujeme zvažovat, když člověk přemýšlí o tom, v jaké bance si otevře účet.

V Rentiérovi ukazujeme seznam cca 30, 40, 50 bank, podle velikosti.

A některé banky mají finanční aktiva 500 miliard franků a některé tisíc miliard.
Vlastně některé jsou systémově důležité a některé nejsou systémově důležité. A to může být věc, kterou při ochraně bohatství je třeba vzít do úvahy, kterou tu investiční platformu využívám. Jak je velká, jak je systematicky důležitá. A ona ta velikost, o které mluvím, jaký má rating případně, a ta velikost je taky důležitá, protože ve finanční krizi 2008, 2009 se ukázalo, že co je velké, to hůř krachuje. To je složitější nechat padnout.

A my vždycky chceme být v situaci, kdy když přijde problém, abychom ho neřešili jenom my dva a náš klient. Ale aby ho řešil ten nejvyšší management na světě. Aby ho řešily státy, aby ho řešili konkurenti. Protože když by kolaboval jeden z největších hráčů na tom trhu, tak to ovlivní konkurenty. A ten business může přestat existovat. A v bankovnictví z hlediska důvěry je to samozřejmě velmi důležité. A my nevíme, jestli v příštích desítkách let nepřijde někam problém, včetně švýcarského bankovnictví.

Takže přemýšlejte o tom, jak banku využíváte. Jestli jako vkladovou instituci nebo jako platformu, to je bod jedna. Bod dva je určitě velikost, rating, systémová důležitost. To jsou faktory bezpečí, které je potřeba brát do úvahy.

Neznamená to, a to bych zdůraznil, že systémově důležitá instituce nemůže zkrachovat. I ta může zkrachovat, ale my hledáme řešení, která jsou nejvíce bezpečná. A velikost a systematická důležitost nám nahrávají do karet, když to bezpečí hledáme.

Josef Podlipný

Dnes jsme se bavili o bezpečí švýcarského bankovnictví.

A tak, jak bylo řečeno, nejenom bezpečná švýcarská velká privátní banka je zárukou bezpečí vašeho bohatství. To, co je zárukou a větší jistotou, že vaše bohatství zůstane v bezpečí, je strategie.

Pokud budete mít strategii, která vám dlouhodobě umožní bohatství zachovat, z hlediska jeho hodnoty a předat ho i dalším generacím, tak pak teprve můžete klidně spát.

Budete-li chtít vědět víc, dozvědět se větší detail, ať už o švýcarském bankovnictví, nebo o samotné strategii ochrany bohatství, rádi vám nabídneme větší detail skrze měsíčník Rentiér nebo v reakci na vaše případné dotazy.

A znovu se budeme těšit u dalšího dílu podcastu Mezi Rentiéry.

Loučím se s vámi, mé jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

A loučím se i já, Vladimír Fichtner. Nashledanou.

Josef Podlipný

Nashledanou.

 

Jak si vlastně začít v rodině povídat o majetku?
Co vede k otevřené komunikaci v rodině?
Jak jednoduše zapojit nastupující generaci do diskuze?

Vladimír Fichtner ve své rodině před dvěma lety zavedl „rodinnou banku”.
Nástroj, který používají už desítky let bohatí lidé z celého světa, ale v České republice je zatím poměrně neznámý.

Může být rodinná banka vhodná i pro vás a vaši rodinu?

Textový přepis

Josef Podlipný

Jak pomáhá rodinná banka mezigenerační správě majetku a proč jste ji u vás doma zvolili?

Vladimír Fichtner

Rodinná banka je jednoduchý koncept, jak se s dětmi začít bavit o majetku. Našim potomkům je 28, 27 a 17 let a každý je trošku jinak orientovaný – jednoho baví podnikání, druhý se jeví spíše jako typický zaměstnanec a třetí bude možná umělec. To ještě uvidíme, v sedmnácti letech se člověk profesně pořád vyvíjí.

S manželkou Radkou jsme hledali platformu, která by nám pomohla najít způsob, jak si o majetku společně začít povídat. Takovou, která by nám pomáhala hledat cesty, jak by děti mohly mít z majetku prospěch, zejména v první fázi produktivního života.

První transakce rodinné banky

Josef Podlipný

Každá rodina je výjimečná a je to živý organismus, který je potřeba podporovat, kultivovat. A každá komunikace je svým způsobem náročná na to, aby rodinu naopak nerozbila. Jak velká výzva je rodinná banka, ona diskuze uvnitř rodiny o sdílení bohatství a o jeho použití pro jednotlivce, byť je součástí rodiny?

Vladimír Fichtner

Pro nás to byla ta nejmenší výzva. Asi proto jsme jako první začali řešit rodinnou banku. Vzniklo to vlastně v okamžiku, kdy jsme dětem řekli: „Už není úplně potřeba všechny finanční věci řešit s běžnou bankou. A pokud si budete chtít půjčit, tak přijďte. Rodinná banka vám nabízí možnost zafinancovat něco, na co třeba nemáte.“

První přišel jeden z našich synů, že si chce koupit nové auto. Ale že by potřeboval pomoct, aby mohl při prodeji auta udělat dobrý obchod. Potřeboval překlenout cash flow – koupit nové dřív, než prodá to staré. Aby mohl s oběma stranami v klidu vyjednávat a udělat co nejlepší obchod.

A my toho využili a řekli: „Tak se o tom pobavíme jako rodina. A poprvé jako rodinná banka. Tak co potřebuješ?“

Celou situaci nám vysvětlil a já řekl: „Tak se k tomu jednotliví členové rodiny vyjádřete, co vy na to?“

První promluvila jeho přítelkyně, která byla součástí debaty: „No, já myslím, že by si nemusel kupovat každou chvíli nové auto.“

Syna ale auta baví a zatím mu to vždycky vycházelo tak, že na tom vydělal, takže proč ne. Ale bylo zajímavé slyšet přítelkyni, která říkala, že by možná nemusel.

A pak se diskuse rozjela. Brácha se vyjádřil, ségra se vyjádřila, Radka se vyjádřila, já jsem se vyjádřil. A začali jsme si povídat o tématu, které jsme do té doby společně neprobírali. Každý si věci řešil sám. Když jsme si my potřebovali půjčit v bance, s dětmi jsme to neřešili a oni stejnou situaci neřešili s námi. A to první, co se vlastně ukázalo jako nesmírně zajímavé, bylo, a pokračuje to dál, že to je komunikační platforma.

To není o té bance. Je to o tom, že si společně povídáme, že si vzájemně vyjasňujeme názory na některé věci. A tu naši první diskuzi ukončil druhý z našich synů, který řekl: „Kdyby to bylo jenom na mně, já bych mu ty peníze půjčil.“ S tím nakonec všichni souhlasili a přišla první půjčka. Překlenovací úvěr z rodinné banky.

Josef Podlipný

Dobrá. Hovořil jsi o tom, že se jako první vyjádřila synova přítelkyně. Znamená to tedy, že se diskuze v rámci rodinné banky účastní i širší rodina? Nejsou to jenom děti a manželka?

Vladimír Fichtner

My to tak děláme. Záleží i na tématech a na tom, jak je rodina definovaná. Ale my si uvědomujeme, že přítelkyně, nebo přátelé naší dcery, se mohou jednoho dne také stát součástí rodiny. A my je tak bereme relativně od začátku a nemáme nic, co bychom s nimi nemohli probírat. Speciálně věci v rodinné bance. Ono to pomáhá tříbit myšlenky. A je dobře, když u toho partneři našich dětí jsou. Je to dobrá možnost, jak s nimi začít navazovat společnou komunikační linku.

Josef Podlipný

Přítelkyni nápad na koupi nového vozu úplně nepotěšil. Je stále synovou přítelkyní?

Vladimír Fichtner

Není, ale nemyslím, že to s tím mělo něco společného.

Co když rodinná banka řekne ne

Josef Podlipný

To může být ukázka toho, že rodinná banka může vytvořit i problém, třeba komunikační. Vznikaly takové problémy, anebo pokud nevznikaly, jak byste si s nimi poradili? Je na to nějaký recept? Znáš například nějakou zkušenost z jiné rodiny, která už rodinnou banku praktikuje několik generací?

Vladimír Fichtner

Možná na to nějaký recept je. Ale jeden z nejdůležitějších je udržet otevřenou komunikaci. To je to, proč rodinnou banku děláme.

Když jsme řešili další úvěr, to už byl úvěr na podnikání druhého z našich synů, řešili jsme vlastně podobné věci – bavili jsme se společně. Ale musím říct, že asi největší a nejzajímavější diskuzi jsme měli v okamžiku, kdy rodinná banka řekla ne.

Respektive, my s Radkou jsme řekli ne, že se nám to úplně nelíbí. A to bylo v okamžiku, kdy přišla naše 17letá dcera a řekla, že by si chtěla půjčit 35 tisíc na foťák. Fotí hezky, a že by tedy ráda dostala půjčku, jako bráchové.

Přišla s tím na konci letních prázdnin, během kterých jsme se jí několikrát ptali, jestli by si neměla sehnat nějakou brigádu. Ale neměla na to čas. S Radkou jsme pak řekli: „Ale my si nemyslíme, že by rodinná banka měla půjčit někomu, kdo nemá příjem nebo kdo nic nevydělává. Protože nevidíme způsob, jak by banka mohla dostat půjčku zpátky.“

Diskuzi následně přebrali naši synové a jejich přítelkyně. Začali si povídat o tom, jestli existuje cesta a podmínky, za kterých by banka byla ochotná členu rodiny peníze půjčit. V tu chvílí jsme s Radkou zažili asi největší radost. Když děti a jejich blízké osoby hledaly cestu, jak to udělat. Ale přitom, aby to nebylo na úkor rodinného majetku. Skončilo to v nádherné debatě, kdy děti vymyslely, jak by to šlo a definovaly podmínky, za kterých by byly ochotny naší dceři na foťák půjčit.

Zapojily se do toho i ty přítelkyně našich synů, které říkaly: „Tohle je dobrá brigáda, tahle je úplně špatná, támhle to udělej a tam by to mohlo vyjít.“ No, a o měsíc později už podmínky byly splněny. Dcera měla příjem a dostala půjčku na foťák. Ale to nejhezčí bylo, že my diskuzi jenom odstartovali a zbytek rodiny už ji vedl sám. Seděli jsme v pozadí a měli nesmírnou radost, jak komunikace funguje, jak se hledala řešení, jak to bylo otevřené na obě strany. A jak tam například od syna, který si půjčoval na byznys, padala tato slova: „Proč myslíš, že jsem si půjčil? No abych šestnáct hodin makal. To není žádná legrace, půjčit si peníze.“ A to jsou konstatování, která od rodiče nikdy nevyzní tak silně, jako když je řekne brácha, který s tím má vlastní zkušenost.

Takže zatím jsme za ty dva roky nezažili nějakou nepohodu nebo něco neřešitelného. Zažili jsme, že jsme řekli „NE“, ale pak jsme se připojili k souhlasu, protože děti vymyslely, jak na to.

Rodiče i děti jako rovnocenní partneři

Josef Podlipný

To, co brání nepohodě nebo krizovým situacím, je tedy otevřený dialog, komunikace, ochota nejenom naslouchat, ale i společně hledat řešení. A chápu správně, že to je také o přijetí odpovědnosti vlastní, ale i kolektivní?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že je ještě jedna důležitější věc. Fakt, že se diskuze najednou nevede z pohledu rodič-dítě, ale i z pohledu sourozenců mezi sebou. A to je pro nástupnictví, aby to v rodině fungovalo, zásadní věc. Protože šance, že se nedohodneme s Radkou, není samozřejmě malá, ale nějak to vyřešíme. Ale rodič versus dítě je vždycky trošku jiný vztah. Není partnerský. Pořád je přítomná seniorita a juniorita. Roli hraje vědomí, že ty jsi otec nebo matka a já tě vlastně chci poslouchat. Anebo nechci. Proto je ještě důležitější, že sourozenci si povídají mezi sebou o věcech, a přitom vědí, že jednoho dne můžou být oni na druhé straně.

Josef Podlipný

Mně se teď vybavila jedna teorie z oblasti psychologie. Tuším, že jsem tuto vědomost získal od pana Gustava Käsera, který říkal, že jsou tři úrovně: rodič, dospělý a dítě. (editor: Jedná se o teorii transakční analýzy, kterou vyvinul Eric Berne v 50. a 60. letech 20. století) A nejhorší je čelit meziúrovňovému konfliktu. To znamená rodič vs. dítě. Dítě praští s hračkou, protože ho rodič zlobí, a rodič se ho zase snaží rychle umravnit. Nejlepším řešením je dostat obě strany na totožnou úroveň – snížit rodiče na dospělou úroveň a dítě pozvednout také tam. Aby byli na jedné palubě a měli chuť si vzájemně naslouchat a pomáhat.

Vladimír Fichtner

To je zajímavé. A myslím, že to je to, co se nám zatím daří. Jsem rád, že jsem se dozvěděl něco nového, co budu moci hned příště použít.

Proč zvážit založení rodinné banky

Josef Podlipný

Co je vlastně rodinná banka? Co to přesně znamená?

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu je rodinná banka nástrojem, jak financovat některé rodinné potřeby. Například vzdělání.

Přišel jeden z našich synů, že by si chtěl koupit víkendový kurz o investování do nemovitostí. Finančně byl nad jeho poměry a normálně by si ho nekoupil. Zeptal se, jestli by rodinná banka nebyla ochotná na to vzdělání přispět. Rodinná banka řekla, že ano. Přispěla i jeho přítelkyni, která o tom ani původně nepřemýšlela. Protože jsme říkali: „My jsme s mamkou taky vždycky dělali jakýkoliv byznys společně. A vždycky nám pomohlo, že jsme na to v rodině byli dva. Člověk pak zná více souvislostí a lépe rozumí partnerově činnosti.“

Rodinná banka financuje některé věci bezúročně, některé formou kreditu na vzdělání nebo zdravotní péči, do kterých by člověk běžně nebyl ochoten nebo schopen investovat.

Anebo je to také nástroj umožňující půjčovat v rámci rodiny peníze, které jsou k dispozici, a získávat z toho nějaký výnos. Protože rodinná banka není úplně charitativní organizace – že „tady to máš bezúročně a nemusíš to vracet“, to v žádném případě. „Tady je úrok a je potřeba ty peníze vrátit. A nějakým způsobem zajistit.“ V našem případě je rodinná banka zatím poměrně neformální setkávání, ale znám případy, kdy už je to poměrně formalizované a vím, že do budoucna k takovému kroku také budeme muset přistoupit.

Josef Podlipný

Možná si rentiéři kladou otázku, proč rodinnou banku provozovat? Vždyť když přijde člen rodiny a bude něco potřebovat, tak pokud je peněz dostatek – na krajíc chleba si nepoložím sedm řízků, sním jenom jeden – není důvod pomoc neposkytnout. Proč tedy rodinná banka?

Vladimír Fichtner

U nás je to kvůli zapojení další generace. Nevnímáme banku jako nástroj rodičů vůči dětem, že můžete něco nebo nemusíte něco. Když v naší rodině někdo přijde s nějakou potřebou, tak si společně sedneme a dáme hlavy dohromady. Takže víc než finanční instituce je to instituce, která pomáhá tříbit myšlenky, které si lze v pohodovém prostředí vyměňovat, a tím se tříbí i samotný názor rodiny. U nás je prostředí zatím pohodové, ale určitě přijdou složitější okamžiky. Ale věřím tomu, že to nemusí být tak složité, jako kdybychom…

Představte si, že úvěr dáme z rodinných peněz jednomu z našich synů. A nikdo se o tom z těch dalších dětí ani nedozví. Nebo nebude u té diskuze o úvěru přítomen. Proč to tak je nebo proč to tak není. To je to, co může v rodině do budoucna z majetkového pohledu vyvolávat zbytečné spory, rozpaky a nejistoty. A to nechceme. Nechceme, aby majetek byl přítěží, ale aby byl pomocí. Aby věci pomáhal řešit jak v rodině, tak mimo ni, například z pohledu filantropie.

Josef Podlipný

Chápu tedy správně, že rodinná banka pomáhá učit nastupující generace, ale i zakladatele spravovat majetek?

Vladimír Fichtner

Já si myslím, že v našem případě to tak je. Jak je to v jiných rodinách a v jiných rodinných bankách, nevím, ale samozřejmě tuším, protože koncept rodinné banky není něco, co bychom si vymysleli. To je věc, která se v západních zemích běžně používá dlouhodobě. V různé míře formality, v různé míře vázanosti. Samozřejmě čím větší jsou potřeby, čím větší je rodina, tím to musí být striktnější. Ale pořád platí, že to je především komunikační nástroj, komunikační platforma pro to, aby se všichni členové rodiny mohli do některých diskuzí zapojit.

První kroky k založení rodinné banky

Josef Podlipný

Vladimíre, dokázal bys vybrat tři nosné zkušenosti nebo návod, jak založit rodinnou banku? Kdybys měl poradit rentiérům, kteří o rodinné bance uvažují, třeba i na základě tohoto rozhovoru, co to bude?

Vladimír Fichtner

Přestože jsme velcí propagátoři toho, aby se z podnikatelského myšlení člověk přesunul do správcovského myšlení, v tomto případě si myslím, že jedna podnikatelská věc je dobrá, a to je příliš o tom nepřemýšlet a začít to dělat.

Prostě vystartovat, využít příležitost: „Kdybyste potřebovali nějaké peníze, tak už nemusíte chodit do banky. Přijďte, sedneme si jako rodina a probereme to.“ A není potřeba příliš přemýšlet, jak to přesně uděláme. Proč to uděláme. Ne. Zkuste si zkrátka začít povídat o penězích společně. To je naše zkušenost. Nehledat, jak to všechno uděláme, jak to všechno „zpapírujeme“, kolik bude oficiální úrok. Prostě si začněte povídat. To je určitě první zkušenost, kterou bych doporučil. Neváhat a využít to, protože potřeby existují pořád. Vzdělání, zdravotní péče a tak dál.

Ale i když jste partneři, neřešte to jenom s manželkou. Řešte to s rodinou společně. To je ten druhý důležitý krok.

My chceme, aby názor v rodině byl jednotný. Ne, že tři přehlasují dva nebo čtyři přehlasují tři. Ale aby byl jednotný. A snažíme se povídat do té doby, než tu jednotu získáme. Zatím se nám to daří, ale máme za sebou jenom dva roky. Takže se to může změnit, samozřejmě.

A třetí věc. Ta nás teprve čeká, ale myslíme si, že je potřeba po určité době a určitém objemu půjček (nebo třeba objemu jedné půjčky) začít banku formalizovat – mít někde napsáno, proč jsme to udělali a za jakých podmínek, jaká je zástava a jak to bude fungovat dál.

Takže:

1. nečekat dlouho,
2. dělat to společně,
3. a postupem času trošku víc formalizovat.

Poslední krok nás brzy čeká, je to důležité i z pohledu daňových konsekvencí a podobně. Člověk přece musí vědět, komu dal nějaké peníze, že to má třeba daňové důsledky nebo nemá. A vždy je lepší to mít podložené nějakým dokumentem.