Archives for Prosinec 2025

 

V nejlepším se má přestat.
Vladimír a Josef se loučí s podcastem Mezi Rentiéry.

Poslední díl není o investicích.
Je o tom, proč investice bez rodiny, zdraví a komunikace nedávají smysl.

Po více než třech letech pravidelného natáčení, desítkách tisíc posluchačů a 150 epizodách přichází ta, která není dalším tématem v řadě – ale zastavením a ohlédnutím.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný se v závěrečném dílu podcastu Mezi Rentiéry vracejí k tomu, co jim společná cesta dala: pochopení, že skutečné bohatství se netvoří jen v portfoliu, ale především v rodině, vztazích a schopnosti spolu mluvit.

Moc děkujeme za přízeň i čas, který jste podcastu Mezi Rentiéry věnovali.

 

Textový přepis:

Vladimír Fichtner:

Dnes jsme tady u posledního dílu, a tak chceme s Pepou udělat retrospektivu toho, co jsme všechno zažili, co se nám nejvíc líbilo. Pepa je ten, který je mnohem lépe připravený než já, tak to na začátek hezky shrne.

Josef Podlipný:

Díváme se, přátelé, už na více než tříleté natáčení. Každý týden nová epizoda a každý týden, možná každý pracovní den, nová zpětná vazba od vás, našich věrných posluchačů a našich klientů. Vzájemně si zpětnou vazbu také poskytujeme. Musím říct, že i ti největší diplomaté říkali, že to je challenge. Udržet kvalitu a přínos každé jedné epizody, která nově vzniká a rozšiřuje počet dosud publikovaných epizod. Proto si říkáme, že teď je ten správný okamžik vám poděkovat. Poděkovat za přízeň a za inspiraci. Poděkovat vzácným hostům, kterých jsme tady měli bezpočet, za to, že našli odvahu vystoupit z komfortní zóny, sdílet mnohdy velmi zajímavou inspiraci. A také se trošku ohlédnout za třemi lety a říct si, co si my, protagonisté podcastu, odnášíme nebo čeho si nejvíc ceníme. To je v kostce náplň dnešního povídání.

Vladimír Fichtner:

Mimo jiné jsme zaregistrovali 80 tisíc poslechů a desítky tisíc zhlédnutí na YouTube. Vážíme si toho, že jste s námi Mezi Rentiéry strávili čas a psali jste nám nebo nás inspirovali. To nám moc pomáhalo. Díky moc.

Josef Podlipný:

Do skupiny posluchačů logicky patří i naše rodina. Takže teď budu mluvit nejen sám za sebe, ale za family Podlipný. S velkým respektem a pokorou říkám, že všechno mělo svou hodnotu. Nicméně takové tři pilíře, které nám v rodině připomněly důležité věci anebo rozšířily naše dosavadní zkušenosti, bych tady chtěl připomenout.

První pilíř je transgenerační zachování bohatství a family governance. Proč to zmiňuji? Především ze dvou úhlů pohledu. My vnímáme, i přestože už máme aktualizovanou rodinnou ústavu, to znamená, že jsme ji před mnoha lety vytvořili a před několika málo okamžiky zaktualizovali, jako riziko přeformalizování v každé rodině. Že si vytvoří pravidla násilnou nebo adoptovanou cestou. Prostě si řeknou: „mají to ostatní, my to chceme mít taky“ anebo „mají to ostatní, my to chceme mít stejně“ a zapomenou na to, že to tvoří pro sebe, pro rodinu, která se neustále rozrůstá. Žije v dynamicky měnícím se prostředí, která potřebuje flexibilitu a potřebuje s určitou mírou pokory přizvat k diskuzím každého jednoho člena rodiny. Nezapomenout na žádného. A proto si myslíme že je důležité, a dávám to jako tip, zavádět rodinné governance modely přizpůsobené specifickému kontextu vaší rodiny. Investovat do well-being, to znamená do péče o smysluplné využívání vaší fyzické ale i mentální kondice, do edukace a do facilitace hodnotových, ale i finančních témat. A také pravidelně revidovat rodinnou ústavu i program rodinných rád nebo rodinných setkání.

To je první blok témat, kterým se věnovala řada epizod, které jsme už publikovali a sdíleli s vámi.

Vláďo, co ty vnímáš jako téma, kterým žije tvoje rodina nebo které tebe samotného velmi zaujalo?

 

Vladimír Fichtner:

Mě na tom našem povídání bavilo, že nás to nutilo otevírat a sdílet věci, na které by si člověk normálně tolik času nenašel. To je jedna z těch těžkých věcí, najít si dost společného času na to, sdílet některé věci v rodině. Musím říct, že z mého pohledu jsem ta témata neřešil jenom, ale i pro naši vlastní rodinu. Pro to, abych některé věci řekl svým dětem nebo Radce, a abychom si o nich mohli následně povídat.

Protože v tom byla spousta vzájemné inspirace. Jedna z věcí, která mě nejvíc naplňovala, byly rodinné záležitosti. Jako firma jsme primárně investoři a investice patří k mému životu. Ale investice do rodiny se začaly intenzivněji objevovat v našem životě a v životě naší rodiny nějakých 6-7 let zpět.  Když jsme si povídali o rodinné bance, o rodinném kouči, když jsme tady měli Eriku Matwij – to byly díly, které mi byly blízké, zajímavé, protože jsme je zrovna prožívali.

Ty jsi mluvil také o násilné cestě, aby to člověk nelámal za každou cenu. Anebo se nesnažil něco udělat jenom proto, že se to očekává anebo to dělají ostatní. Já jsem to poprvé zažil, když jsme prodávali majoritu ve firmě a bavili jsme se s našimi právními zástupci. Oni říkali, že by to možná chtělo mít strukturu nebo nějaký holding, nebo třeba svěřenský fond. My jsme rok přemýšleli a nerozhodli jsme se k tomu. Cítili jsme, že to ještě nenazrálo. Dodnes žádnou strukturu nemáme a jsme rádi, protože jsme zjistili, že prostě na takovou věc musí přijít čas. Je potřeba, abychom to probrali s dětmi. A první věc, kterou potřebujeme, je víc komunikace v rodině, ne natlačení řešení, které je možná populární, ale naše rodina do něj ještě nedozrála a potřebuje víc komunikovat, víc si povídat. Aby to řešení bylo společné, ne vůle otce a matky zakladatelů.

Letos jsme zažili něco podobného s rodinnou ústavou. My jsme si povídali s Erikou o různých částech rodinné ústavy, o rodinné bance a o tom, jak komunikovat. A nakonec jsme letos v létě došli k tomu, že jsme ještě nenazráli. Ještě nejsme tak daleko, jako jste vy. Ty jsi mi v tom pomohl, když jsi mi říkal, že to musím vědět, že chceme tu ústavu, děti to musí vědět. Musí to tam intenzivně být, musíte tu potřebu hrozně silně cítit. A my jsme ji vlastně necítili. Takže jsme probírali skvělé věci, které jsme potřebovali probrat, vzájemnou komunikaci i další věci, a nesmírně nás to posunulo vpřed.

Máme dobré stavební kameny, které v rodinné ústavě třeba jednou do budoucna přijdou. Když jsem se o to víc zajímal, zjistil jsem, že rodinná ústava bývá typicky až třeba ve druhé generaci, kde je víc dětí. Nebo už je to složitější. V té první generaci to není tak časté. Vy už jste čtvrtá generace, tak je logické, že máte na co navazovat a kořeny bohatství už máte. U nás to je něco, co teprve začínáme budovat. Je potřeba, abychom stromu dali prostor prorůst a neurychlovali ho uměle.

Nechme to pracovat a zrát. Včera jsem se zrovna bavil s kamarády, jejich děti pomalu budou končit školu a řešili jsme, jakmile budou mít práci, jestli začnou platit za to, že bydlí u rodičů v domě a jí společné jídlo, čerpají ze společné peněženky a tak. A já jsem jim říkal, že vlastně není podstatné to, jestli a jak to udělat, ale že to nejpodstatnější je sejít se. Oni jsou dva dospělí a dvě děti, a začít si o tom povídat, využít to téma pro to, zeptat se dětí, co si o tom myslí, jak si myslí, že to má být správně. Těch témat, která se můžou objevit, a která jsou takhle zajímavá, a do kterých děti můžou být zataženy není nekonečně mnoho. My jsme si o spoustě z nich povídali, ale opakují se. Mohli jste vidět, že jsme se vraceli k tématům i v průběhu tří let. Včera to poznání pro naše kamarády, kteří mají děti staré dvacet a osmnáct let, bylo: „aha, my bychom to mohli začít s nimi řešit“, vlastně není podstatné, jaké je to rozhodnutí, jestli se bude účtovat nájemné nebo ne, ale důležité je, že to spustí komunikaci.

To byla jedna z věcí, která nám pomáhala v rodině a doufám, že bude pomáhat i vám.

Pepo, ty jsi měl tři témata. Vrátím ti slovo, abys doplnil, co byla druhá oblast, o které jsi si přemýšlel.

 

 

Josef Podlipný:

Naší snahou, jak už zmínil Vláďa, bylo a je stále vytvářet prostředí, kdy skutečně bohatství může vydržet i více než pět, šest generací. Ty jsi zmínil nás jako zástupce čtvrté generace. My už máme dospělé děti, které se na správě rodinného bohatství podílejí a jsou pátou generací. Máme prvního vnuka, který je už šestou generací a těšíme se na to, až od věku deseti let zhruba ho přizveme k diskuzím. A proto nám přišla jako další důležitá část strategie diverzifikace správy rodinného bohatství. Přátelé, je to hodně o tom, abychom nevymýšleli kolo. Dělejme to, co je mnoha mezinárodními a třeba i více než sto let fungujícími rodinami vyzkoušeno. Nedělejme to slepě jenom následováním, ale hlavně o tom diskutujme v rodině. A klaďme si otázku, proč to dělat jinak než oni. Ne proč to dělat jako oni, ale proč to dělat jinak než oni. To vás velmi obohatí.

A hlavně o tom komunikujme z pohledu dlouhodobé strategie. Ať už o kvalitní alokaci aktiv, edukaci v rodině, tedy o práci s intelektuálním kapitálem a kvalitní strategii skrze diverzifikaci, hlavně pravidelnou a celistvou komunikací, tak, aby každý jeden člen rodiny měl dostatek informací. Aby je měl ideálně ve stejném čase, aby nikdo nebyl znevýhodněn. Aby reporting a komunikace byly hlavně pravidelnou komunikací. Aby to nevzniklo jenom spontánně, když někdo má potřebu, nebo se něco dramatického v rodině děje. Tak to je další sada typů, které naše rodina svazuje s oblastí dlouhodobé strategie a správy rodinného majetku.

Vladimír Fichtner:

A jak to souvisí s tématy, která jsme probírali, Pepo? Teď si nejsem úplně jistý, která témata k tomu se vztahují.

Josef Podlipný:

Několik epizod se věnovalo skladbě portfolia, které rodina spravuje, kde jsme odpovídali na otázku, jestli jen tradiční aktiva nebo kombinace tradičních a alternativních aktiv, a jak s nimi pracovat. Zároveň byly epizody, které dávaly odpověď na to, jak se správou pracovat, jak k tomu přizvat členy rodiny, abychom s nimi diskutovali, a ne je jenom informovali. Jak promítnout diskuze o hodnotách do samotné správy. Jak propojit správu a alokaci aktiv s účelem. Proč vůbec aktiva takhle alokujeme? Proč aktiva diverzifikujeme? Proč se snažíme, aby aktiva nebyla jenom v jednom regionu? Tyto epizody jsem měl na mysli.

Vladimír Fichtner:

Když jsi, Pepo, zmiňoval to „nevymýšlet kolo“, to byla také jedna z věcí, která nás provázela těmi třemi roky. Bylo to sdílení věcí, které děláme, abyste o nich mohli přemýšlet, aby se staly základem vašeho přemýšlení. Abyste nemuseli vymýšlet kolo ale neznamená, abyste nemuseli přemýšlet vůbec, právě naopak! Proto jsme sdíleli věci o investování do nemovitostí v Americe, nebo jsme se bavili o Španělsku, kde jsme začali investovat. Máme už tam druhou nemovitost a uvidíme, jestli půjdeme dál. Vše, o čem jsme se bavili v průběhu těch tří let, má velké provázání a souvislost mezi sebou. Španělská nemovitost není pro nás jenom investice. Je to také investice do zdraví, protože mám artrózu a když neodjedu do teplého prostředí, tak mě bolí všechny klouby a nedá se s tím moc dělat. Kromě toho, že budu v teple přes zimu. Proto mě tady v zimě fyzicky neuvidíte. Ne proto, že bych si chtěl užívat zaslouženého důchodu.

Na druhou stranu je to i součást plánu B. Do těch dvou domů se vejdeme celá rodina. Když bude nejhůř, tak tam odjedeme a budeme pozorovat, co se bude dít. A můžeme se rozmyslet, co dál. Znamená to, že tam máme bankovní účet, že tam jsme zavedení jako entita a nebudeme mít problém s anti-money launderingem, když přijdeme do banky a budeme tam něco chtít řešit. Protože už to dneska řešíme, podáváme tam daňové přiznání na daně samozřejmě z nemovitosti. Chci na tom ukázat tu souvislost, že to není někdy rodina, majetek, filantropie, o které jsme se taky bavili, ale všechno je to provázané a jsou to spojené nádoby. Někdy jednou věcí můžete vyřešit celou sadu otázek nebo oblastí, které na vás čekají.

Budu rád, když to, co jsme si povídali, budete vnímat v souvislostech. Budete o tom přemýšlet v souvislostech vašich životů a vašich rodin. A pomůže vám to třeba v nějakém tématu, kde se nebudete cítit tak, že to musíte vymyslet úplně od nuly.

A třetí oblast, Pepo?

Josef Podlipný:

Krystalizace všech těch snah o udržení a rozvoj rodinného bohatství nám vychází jednoznačně nástupnictví a příprava další generace. Jsme přesvědčeni, že jsme nejenom při diskuzi s našimi nástupci, ale při diskuzi tady stále objevovali nové výzvy. A jednu za vše tady zmíním. Nespoléhat se na to, že si s tím naši následovníci nějak poradí. Naše povinnost je včas je přizvat k jednacímu stolu a být jim nápomocní. A pokud vám alespoň některé epizody pomohou v tom, abyste sebrali odvahu nástupce přizvat k jednacímu stolu, nebo jim nabídnout možnost stáže v jiné firmě nebo rodinné kanceláři, věřím že to ocení oni i vy. Dřív nebo později to pomůže k větší rodinné harmonii. My pracujeme s takovým jednoduchým indexem rodinné harmonie, který na každém jednom setkání testuje, zda rodinné setkání vedlo k pozitivním nebo negativním rozhodnutím, anebo dokonce ke konfliktům.

Když je méně těch pozitiv a více negativ, tak je i určitá hodnota, která rovnou říká rodině pozor, ale přizvěte si externího facilitátora, kouče, nenechte to být. Nedávno to zmiňoval jeden můj moc dobrý kamarád, který jinak jde pro krajní slovo strašně daleko, natož neslušné, ale on řekl naplno „nenechte to vyhnít“. Takže nástupnictví a podpora dalších generací.

Vladimír Fichtner:

Pro mě v průběhu těch tří let, a souvisí to s nástupnictvím, byl velmi důležitý ten okamžik, kdy tady Pepa na nějakou dobu nebyl. Protože dostal infarkt – všechno dobře dopadlo, povídali jsme si o tom a jsem rád. Ale byla to taková dobrá připomínka, že nikdo nejsme nesmrtelný, i když si to všichni myslíme. Když ráno vstaneme, tak nemáme ten pocit, že dneska je ten poslední den. Moje zkušenost je taková, že je potřeba tyhle věci začít probírat. A pro mě osobně to byla taková výzva, začít se o sebe lépe starat, více věnovat prevenci, na kterou člověk dvacet let budování firmy a třicet let investování celkem neměl čas. Věnovat se tomu trošku intenzivněji.  To jsou věci, které jsem v životě svém, ale i v životě naší rodiny, která se změnily. Souvisí to s tím, jak si začít povídat v rodině, neodkládat věci dál a dál, protože není nikdy čas.

Čím děti jsou starší, tím víc mají své životy. Ideální je chytit to ještě v době, kdy je musíme vozit do školy, protože to s námi musí v tom autě strávit nějakou dobu a můžeme to využívat. Ale to jsme to ještě nedělali, to jsme ještě nevěděli, že to je důležité. Když Pepa mluví o tom, že v deseti letech vnouček bude přizván k prvním diskuzím, absolutně souhlasím. V kolika letech jinak? Ve dvaceti? Ve třiceti? Co je ten spouštěč? Víte, že hodně přemýšlíme o různých scénářích, budoucnosti a podobně, tak přemýšlejte o tom, co bude spouštěč u vás, proč to nejde už dneska.

Zjistíte, že možná to jde, jenomže je to ta nekomfortní zóna. Že nevíte, jak na to, jak začít. A tak k tomu využijte konkrétní téma, někdo k tomu využije filantropii. „Máme tady nějaké penízky, chtěli bychom to někam věnovat, pojďte spolurozhodnout o tom, kam to bude, nebo rozhodněte sami za sebe. Začněte se zajímat, jak ty peníze můžou vydělávat jiné peníze, aby filantropie mohla pokračovat stylem Nobelovy nadace. Aby zůstávala zachována jistina a výnosy které, ta jistina vydělá byly investovány do charitativních a filantropických projektů“. Není potřeba to nechávat „na později“. Mě dneska těší, a slyším to opakovaně od našich dětí, když říkají: „nikdo si nepovídá z těch lidí, co se známe, tak intenzivně“ a z toho mám velkou radost.

Ne proto, že bychom byli ti, kteří si povídají sami nebo jsme nejlepší. Vůbec ne. Já bych si přál, abyste to všichni zažili, jaké to je povídat si s dětmi a necpat se tolik dopředu. Což mi Erika pořád říká, že musím mluvit poslední a dát ten prostor dětem. Je to úžasné, protože rostou před očima a rostou způsobem, který jsme si ještě před pár lety ani s Radkou nepředstavovali, že by bylo možné vidět. A je to skvělé. Přeju si, abyste to vy mohli všichni zažít. Pro nás to je živá voda pro to, aby rodina mohla fungovat. My jsme si s Radkou řekli už před nějakými 6, 7, 8 lety, že to, co od života chceme je, aby k nám děti rády jezdily. Aby jim s námi bylo dobře.

Chce to dát jim tu důvěru a respekt, pustit je k věcem, o kterých se bavíme společně, to je hrozně silnou součástí. Víme, že je to připraví na okamžik, kdy prostě tady nebudeme. A mnohem lepší je začít si o tom povídat, když máme ještě energii a sílu, než v okamžiku, kdy nám bude sedmdesát pět nebo osmdesát a už můžeme mít pocit, že taková diskuze nás vlastně chce pohřbít. Svým způsobem. Že je vynucená. Ne, já to chci řešit teď, kdy ten pocit nemám a kdy mám ještě plno energie to řešit.

Josef Podlipný:

Přátelé, udržení rodinného bohatství je opravdu komplexní a citlivý proces. A tak, jak se hluboko a společně s ostatními členy rodiny do tohoto procesu zanoříte, tak lepšími budete plavci. Já vám ze srdce přeju, aby objevování všech výzev a příležitostí bylo pro vás co nejpříjemnější.

Děkuju našim hostům, aspoň takto zprostředkovaně virtuálně. A děkuju vám, posluchačům. Moc nás to s vámi bavilo a věřím, že vám můžeme být i v budoucnu, především přes nadčasová témata stále hodnotnou inspirací.

pokud vás něco bude zajímat k well-beingu, k péči o vaše zdraví, neváhejte a kontaktujte mě nebo Vláďu, protože si myslím, že vám máme co nabídnout.

Vladimír Fichtner:

Pepa to řekl velmi krásně a já asi nemám co dalšího dodat. Děkuji Pepovi za tři roky strávené ve studiu, které byly plné inspirace a plné diskusí, někdy dohadů o tom, jak máme některé věci udělat. Ale z toho, co slyšíme od vás, se nám to docela povedlo a jsem rád, že jsme to prošli.

 

Na závěr roku 2025 přinášíme vánoční dárek a pomyslnou třešničku na dortu.

Je nám velkou ctí, že na jubilejní a zároveň předposlední epizodu podcastu Mezi Rentiéry přišel hrabě Francesco Kinský dal Borgo a sdílí s námi své zkušenosti a pohled na mezigenerační správu majetku.

Většina rodin s významným majetkem řeší stejnou otázku: Jak předat bohatství další generaci, aniž by rodinu rozdělilo? Zákon má jasnou odpověď – rovný díl každému. Ale co když právě takové „spravedlivé“ řešení zničí to, co předchozí generace budovaly?

Hrabě Francesco Kinský dal Borgo spravuje rodinný majetek, jehož počátek sahá k 12. století, a čítá tisíce hektarů lesů, dva zámky, pilu a tradici, která přežila konfiskace, války i totalitní režimy.

V rozhovoru s Josefem Podlipným odhaluje, proč jeho rodina záměrně nejde cestou zákona a místo dělení majetku rozděluje výnosy. „Mnohem důležitější než rozdělit majetek, je spravedlivě rozdělovat výnos z toho majetku,“ vysvětluje Francesco princip, který může zachránit rodinné bohatství i po generace.

Francesco varuje před příklady, kdy hlava rodiny drží moc do 90 let věku. Druhá generace buď přestane mít zájem, protože má vlastní kariéru, nebo se nikdy nenaučí převzít odpovědnost. Otázka „kdy“ je klíčová a málokdo ji řeší včas.

Dozvíte se také, jak psaná pravidla minimalizují nejhorší emoce – frustraci a pocit nespravedlnosti – které ničí rodiny bez ohledu na velikost majetku. A především získáte praktický rámec, jak začít diverzifikovat postupně z výnosů, aniž byste riskovali rozpad fungujícího celku.

Tato epizoda není o šlechtických rodech. Je o každé rodině, která stojí před otázkou: Co předám, jak to předám, a kdy to předám? Francesco a Josef sdílejí odpovědi, které přežily staletí.

 

Textový přepis:

Josef Podlipný:

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači. Jmenuji se Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry. Protože se budeme bavit o mezigenerační správě, o rodině, je dnešním hostem velmi povolaná osoba. A já jsem rád, Francesco, že tě můžu přivítat ve studiu. Vítám mezi námi rentiéry hraběte Francesca Kinského Dal Borgo, šlechtice. Francesco, vítej!

Francesco Kinský dal Borgo:

Dobrý den, děkuji, že jsem mohl být tady a vítám také posluchače.

Josef Podlipný:

Francesco, mnoho rodin – ať už podědily majetek nebo ho vybudovaly téměř anebo zcela z nuly, mnohdy v devadesátkách, řeší stejnou otázku: jak to předat další generaci? Ta otázka spojuje, ale mnoho rodin také rozděluje. My se dneska budeme bavit hodně o tom, jaké máme zkušenosti ve vlastních rodinách a co můžeme nabídnout našim posluchačům, aby nedělali chyby, které jsme buď udělali, nebo o kterých jsme slyšeli. Ideálně, aby přemýšleli o inspiraci, kterou s nimi dneska nasdílíme. Francesco, když se řekne rodinné bohatství, hodně lidí vidí čísla, ale ty o tom mluvíš úplně jinak. Kde je skutečný smysl. podle tebe, v mezigenerační správě rodinného bohatství?

Francesco Kinský dal Borgo:

Kdybych řekl, že rodinné bohatství není o penězích, byl bych lhal. Jo, peníze jsou zdroj bohatství, ale nejsou jediné bohatství. Protože až rodina dostane ty peníze, potom si dokáže vytvořit, nebo ve spousta příkladech, si chce vytvořit příběh. A ten příběh, když pokračuje po mnoho generací, se stane identitou těch rodin, a tzv. tradice.  A tradice je pokračování identity dané rodiny. Peníze jsou důležité, protože se stanou zdrojem, aby ta identita mohla pokračovat a fungovat. Já si vždycky říkám, že peníze musí sloužit rodině, ne obráceně. Peníze můžou být zdrojem bohatství, ale můžou i vést k rozpadu rodiny. Anebo prostě může přijít situace, když se rodina chce chovat spravedlivě, ale neúmyslně zničí, co se předem vybudovalo. A to je, myslím si, něco, co by se mělo, pokud možno ovlivnit, nebo udělat to tak, aby se to nestalo.

Josef Podlipný:

Francesco, u rodů s dlouhou historií, jako je tvůj starobylý šlechtický rod, je poměrně důležitá otázka kontinuity. Pojď nám trošičku přiblížit tu tradici. Tradici tvého rodu. O co vlastně pečujete? Co to je? Mnoho lidí si tě určitě spojí s jízdárnou, nedávno zrekonstruovanou zmodernizovanou pilou, s hradem Kost, ale také s Karlovou Korunou. Pojď nám maličko nechat ochutnat, co se vlastně té tradice týče, co ti dělá radost, co třeba i starost. Pojď nám to přiblížit, prosím.

Francesco Kinský dal Borgo:

To je ale velký kus. Já budu zkusím být stručný. Takže rodina Kinských sahá do 12. století, v té době jsme byli neznámí a začali jsme pomaličku budovat bohatství. Byl jeden hlavní budovatel rodinného bohatství, Radslav Starší, který ještě před třicetiletou válkou byl jeden z nejbohatších „Čechů“ v té době. A pak se každý z našich předků snažil nechat svůj buď malý nebo velký otisk. A když jsi zmínil zámek Karlova koruna, který je dneska hlavní sídlo rodiny, historické sídlo rodiny. Ten byl vybudován v roce 1723, protože náš předek František Ferdinand Kinský byl hofmistr-nejvyšší kancléř českého království, měl titul jako dneska je ministr, ale dostal také ještě titul Nejvyšší lovčí. A to znamená, že se musel starat o to, aby o všechny honitby bylo dobře pečováno, když přišel král nebo císař, aby měl kde lovit a aby se udržoval správný ceremoniál.

Proto Karlova koruna nebyla postavena jako zámek k bydlení, ale barokní lovecký zámek, který musel sloužit k největšímu vrcholu ceremoniálu, což byl halali. Potom postupně rodina začala kolem nebo přímo v něm bydlet. A dneska máme úžasné dílo. Bylo to úžasné od začátku, protože to bylo dílo od Santiniho, mimo jiné jediný necírkevní projekt od Santiniho. To je unikátní. A jsem hrozně rád, že po restituci a po dlouhé době jsme mohli díky evropským fondům udělat v rámci tří let to, co bychom jinak asi dělali let třináct. Takže dneska můžeme nabídnout úplně zrekonstruovanou jízdárnu, která má samostatnou výstavu pro turisty, pro návštěvníky, ale take slouží jako prostor pronájmu pro různé typy akcí jako svatby, firemní akce, eventy a koncerty. Samozřejmě vedle toho stále je zámek, který slouží také pro akce a máme tam rodinné muzeum. Konečně se po dlouhých letech vrátili koně na zámek, a to je speciální, protože koně vždycky patřili k našemu rodu. Kinští byli vždycky známi tím, že chovají koně, že mají koně, že jezdí na koních. My jsme spojení se začátkem Velké pardubické – můj pradědeček byl milovník koní, on jezdil každý den.

Ale když máte zámek, já vždycky říkám, není to vyhráno, vy si to musíte dovolit. A vždycky to takhle bylo. Je sranda, když lidé říkají, že máte zámek a jak to je skvělé a úžasné … A je to úžasné, ale nikdy zámky a hrady nebyly dělané, aby vydělávaly peníze. Byly vybudované, proto, že si to ti lidé to mohli dovolit a protože ho potřebovali na určitý účel. Buď defenzivní nebo k reprezentaci. A stále to platí i dneska. I když dneska jsme nuceni trošku hledat balanc, aby památky měly také ekonomický účel, což se dřív neřešilo. Ale stále platí dneska to, co před tím, že ekonomický motor firmy jsou lesy.

Naše firma má 8 200 hektarů lesů a díky tomu, že je hodně i smíšený a máme i nemalý poměr dubu, jsme mohli docela přežít kůrovcovou kalamitu. Pila vznikla tak, že můj otec měl myšlenku na stavbu pily, abychom přidali hodnotu co nejvíc našemu dřevu. A bylo to klíčové rozhodnutí, které se ukázalo jako dobré. Právě dneska, po třiceti letech skoro, jsme ve fázi, když tu pilu nejenom zmodernizujeme, ale rozšíříme, že to bude další klíčový okamžik. A doufám, že moje děti budou moct říct, že jsme udělali dobré rozhodnutí. A ne naopak. Hrad Kost, to je další unikát, o který se můžeme starat, pečovat. A ten nepřišel z rodu Kinských, ale z rodu Dal Borgo. To je italská strana, která měla také vazby v Čechách, protože Dal Borgové se spojili s rodem Netolických. Měli majetek v Čechách, a to byl důvod, proč se moje babička seznámila s mým dědečkem přímo v Čechách. Ona žila v Toskánsku celý rok, ale jednou za rok v létě přijela na Vlčí pole, na zámek, a tam strávili léto. Takhle se seznámili. Myslivost je také tradiční věc spojená s rodem Kinských, o to se také staráme a nabízíme různé myslivecké aktivity.

Josef Podlipný:

Francesco, ty jsi mi nedávno prozradil, že tě úplně pohltily perkusní hony, že to je tvoje láska, i přesto, že sestra, pokud si pamatuju dobře, miluje koně …

Francesco Kinský dal Borgo :

… Musím tě, pardon, opravit.  To jsou parforsní hony. Perkusní jsou instrumenty, zbraně. Ale parforsní hony, to pochází z francouzských slov par force – po tlaku. Jde o to, že na koni se tlačí ta zvěř do kouta, dokud ji psi nechytí. Pak je okamžitý halali, kdy se ta zvěř usmrtí.

Anebo jak to dělali angličani potom, že ta akce byla spíš o sportu. Překonávat všechny překážky a nebylo tak důležité chytit zvěř. Třeba dneska Francouzi jsou jediní v Evropě, kde se opravdu může lovit aktivně, skutečně lovit na koních. My to děláme jako falešný lov. Jeden jezdec táhne dopředu stopu a psi ji musí hledat a jezdci nesmí bloudit. Nejenom, že musí ovládat ty psy, musí stíhat ještě samozřejmě absolvovat veškeré překážky, které ten terén má. Ale máš pravdu, že v rodině moje sestra je ta, která od malička jezdí, dělala veškeré disciplíny, které se dají absolvovat.  Začala od military, pak šla na parkour a ve finále dělá soutěžní drezuru. Pro mě koně vždycky byly spojení s tím, že já se budu věnovat myslivosti. Pak jsem přišel na to, že na koních se dá i lovit. To jsem mohl spojit jezdění na koni venku, protože mě nebaví moc jezdit v jízdárně. Takže je tam ta vášeň a jsem také rád, že můžeme být pokračovatelé tradice, které bohužel ubývá.

Josef Podlipný:

Já si vzpomínám, že můj tatínek byl určitou dobu v takové nepatrné nemilosti u svého otce, u dědy, protože měl velký respekt z koní. V rodině byli mnoho let angličtí plnokrevníci a děda byl velmi dobrý v parkuru, ale otec se prostě koní zjednodušeně řečeno bál.

Když už děda nežil, tak si otec asi chtěl dokázat, že už odvahu nabil, a koupil oslíka. Ne velkého koně, ale oslíka. To ale byl zuřivý bojovník za svá práva, který navíc každou chvíli úplně nepředpokládaně vyhodil obě kopyta. A bylo zajímavé pozorovat, jak s ním, a se svou obavou, otec bojuje. Ale protože byl menší a přišel tím pádem asi otci jako snadněji dosažitelný cíl, tak si nakonec spolu vybudovali vztah. A v podstatě se z toho stala vášeň. Potom se oba na sebe těšili a bylo vidět, že jsou kámoši.

Francesco Kinský dal Borgo:

To je hezký příběh. Z toho plyne, že je potřeba si dávat bacha na ty malé, , protože nejsou klidní že?

Josef Podlipný:

Nicméně, když se dostaneme zpátky k rodinnému bohatství, ty jsi ho moc hezky popsal. My se často setkáváme s tím, že rodiny, které spravují rozsáhlý majetek, mnohdy se spoléhají jen na investiční strategii a poněkud zapomínají na strategii, která se točí kolem lidského kapitálu. My se tady dneska vlastně chystáme bavit i o rodinné governance, o rodinných radách, o rodinné ústavě. Prostě o způsobu, jak přispět, nepokazit t a umožnit kontinuitu, dlouhodobost a mezigenerační správu. A hlavně zachovat dobré vztahy v rodině, protože o ty nám jde především.

Když se spolu podíváme na otázku, proč rodiny možná často selhávají v komunikaci a jestli rodinná rada jako nějaký poradní orgán funguje a pomáhá i při správě tak rozsáhlého rodinného bohatství, jako si ho popisoval ty ve vašem starobylém rodu. Jak by ses postavil k této otázce? A promítni do toho prosím vaše zkušenosti. Jak rodinná rada u vás funguje?

Francesco Kinský dal Borgo:

My nemáme tzv. rodinnou radu. U nás to funguje tak, co se týče byznysu v Česku, že existuje firma, která má představenstvo. Členové představenstva jsou čtyři, já jsem jeden z nich, jinak je to bratranec, můj otec a jeho starší bratr. Jsme čtyři, kteří sedíme a řešíme ten byznys. Co se týče rodinných vztahů, to je samozřejmě jinak, ale každá rodina je jiná a má svůj příběh. Myslím si, že důležitější než řešit tu rodinnou radu, je řešit vztahy a pravidla, protože vztahy vždycky nejsou konstantní. Prostě jsou lepší, pak horší, jsme lidi, nejsme roboti a jsme ovlivnění emocemi. Emoce jsou různé, o tom můžeme vyprávět potom, ale já si myslím, že stabilitě nejvíce pomáhají pravidla.

Když jsou jasná pravidla, to pomůže odstranit spor. My jsme se nedávno rozhodli, že budeme chtít udělat nějaká pravidla, která budou platit pro další generace. Proto jsme vytvořili, ne rodinnou radu, ale dejme tomu rodinný statut.

Ten statut řeší právě ty mě velice důležité otázky, které jsou: co, kdo, kdy a co kdyby. Protože ten status řeší, který majetek bude řešit kdo, za jaké podmínky ho bude spravovat, pak co se stane, když třeba potomek nebude chtít, nebude mít potomky, různé případy. Ve finále nejtěžší, jak to můžu říct, nám to trvalo dlouho docela, protože jsme chtěli udělat návod, který byl naráz striktní, ale i flexibilní, aby neomezoval ostatní generace. Ale chtěli jsme řešit dvě věci. Chtěli jsme, aby se ten majetek nerozdrobil. Zabránit fragmentaci. To byl jeden velký účel. A druhý účel, jsme chtěli co nejvíc pokud možno zabránit sporům v rámci rodiny.

Fragmentace majetku, aspoň to je můj názor, je jedna z největších hrozeb, rizik, kterou má každá rodina, která dokázala něco vybudovat. Protože dneska i stát, respektive legislativa, tě nutí k fragmentaci tím, že dědický zákon jasně říká, že nemůžeš prostě nechat méně než tohle každému sourozenci. Ale ve finále si mnoho lidí myslí, když se baví o dědictví, že musí nechat tohle a tohle, protože jinak by to bylo nespravedlivé. A já si myslím, že právě ta otázka spravedlnost nebo nespravedlnost je špatně pochopená nebo špatně položená.

Josef Podlipný:

Francesco, ty mluvíš velmi dobře o jasných pravidlech. Já k tomu jenom pro posluchače dodám vlastní zkušenost. Musí to být taková akceptovatelná pravidla,  která ideálně vytvořila právě ta rodinná rada, která…

Francesco Kinský dal Borgo:

…Neporušuje zákon. Nemůžeme porušit zákony, zákon je prostě benchmark. Navíc prostě musí být ta pravidla akceptovaná. Jak řešit tu spravedlnost nebo nespravedlnost, na to je ta rodina, která sama si to vytvoří.

Já si to přirovnávám s tím, jak se říká: „dávej člověku rybu, on se nají jeden den. Nauč ho rybařit a bude spokojený celý život“. A to je podobné, protože když rozdělíš majetek, aby každý měl něco, aby měl svůj kus, ve finále se stane co? Že rozbiješ jednotku, která to generuje.

Každý dostane něco a není jasný, jestli se tím dokáže uživit, jestli dostane něco funkčního a pak ještě, nedej bože, že se začnou hádat. To už je cesta do pekla. Když jsem poslouchal lidi, které znám kolem sebe, kteří řešili dědictví nebo i ty starší, většinou se stane co? A je jedno jestli člověk má obrovskou firmu nebo má jednou chalupu, jakmile to dostanou dvě dohromady, buď jeden koupí podíl druhému nebo se nedohodnou a v tom případě je to problém, protože majetek většinou chátra, anebo se musí rozhodnout, jak to prodat. Další příběh je, že každý má 50 %, z toho se jasně neuživí, a tak musí být rádi, když mají povolání, které jim umožňuje prostě živit ten majetek, který dostali.

Josef Podlipný:

Určitě souhlasím. Přátelé, ať už zvolíte jakákoliv pravidla, tak by to ale neměl být parlament, měl by to být dialog, který vedete v rodině. Ve vašem případě, Francesco, dialog dvou generací. Což mi trošku nahrává i na naší diskuzi, kterou už jsme absolvovali před tímto natáčením, kdy je tedy z tvého úhlu pohledu důležitá ta governance. Co by se dalo říct našim posluchačům, kdyby to měli řešit a dává to hluboký smysl, a kdy třeba můžou být spokojeni i bez toho, aniž by měli nějaká pravidla, rodinnou radu, rodinnou ústavu a tak dál? Co to vlastně mění? Co tu hru mění?

Francesco Kinský dal Borgo:

Takhle, za první je ten majetek.

Respektive, když rodina chce opravdu zachovat určitý majetek, a to může být firma, může to být budova. V našem případě je to zámek v rámci majetku, který chceme zachránit, chceme předat dalším generacím. Protože už se stal centrální v našem příběhu. To je prostě sídlo rodiny. Ale kdybychom se na to podívali čistě ekonomicky, z ekonomického pohledu, bylo by asi lepší ten zámek prodat a koupit prostě něco jiného.

Josef Podlipný:

Další hektary lesů

Francesco Kinský dal Borgo:

Nebo prostě jinou firmu, nebo nevím.

To je rozdíl mezi tím, kdo přemýšlí čistě ekonomicky. Dřív se to taky dělalo, šlechta velmi často prodávala zámky – koupila, prodávala, někdy je prohrála. Ale chci tím říct, že jedna věc je se podívat na majetek úplně studeným ekonomickým přehledem. V tom případě člověk může manipulovat podle toho, jestli se mu vyplatí nebo ne. A druhá věc je, když se člověk podívá na ten příběh. Když ten majetek se stal prostě součástí identity. Už to není jenom věc, ale už se stane srdcovou záležitostí. Už začnou problémy, protože v tom případě se udělají rozhodnutí, která nejsou čistě ekonomická. Já říkám problémy, ale nejsou problémy, to je i radost. Ale v tom případě se majetek stane centrálním. Musím to řešit nebo ne. Druhá věc, jestli chci to řešit, to je čistá otázka zase o příběhu. Dokážu předpokládat, že jsou rodiny, které ten příběh moc neřeší a je jim jedno, jestli stejné věci budou nebo nebudou za x generací. Jak se budou chovat po nich, je jim jedno. A jsou i někteří, ve finále, kteří si myslí, že každý potomek musí vybudovat svůj individuální a unikátní příběh. Nemusí být vázán k tomu, co bylo, k minulosti.

Ale to není náš příklad. Protože důvod, proč jsme se dostali tam, kam jsme se dostali a důvod, proč víme, kdo byl za námi, je od velmi brzo v historii, začali jsme pečlivě psát, kdo je kdo a o ten příběh jsme začali pečovat nebo se starat velice brzy. Dbali jsme na to, aby jméno pokračovalo. I díky tomu, že já vím, proč se jmenuji, jak se jmenuji, vím, kdo byl přede mnou, co dělal. A to je za mě skvělý, protože je to část mojí identity. Ale někdy to cítím jako velký batoh na záda, protože kdybych řekl, že kašlu na všechno a prostě budu někde v zahraničí a budu dělat úplně něco jiného, co si vybuduju já sám. To těžko. Už možná je pozdě, ale pak navíc si budu muset říct, budu ten první, který rozbíjí ten příběh, který rozetne ten řetěz. Je to těžký rozhodnutí.

Josef Podlipný:

Francesco, ty moc hezky popisuješ to, že každá rodina je jiná, každá rodina žije jiný příběh, tudíž asi nikdy nelze říct, že je nějaký učebnicový příklad, jak přistupovat k procesu, k rodinné governance, k rodinným radám, rodinným ústavám. A zároveň říkáš, že určitou výzvou k tomu něco třeba zformalizovat nebo se více zanořit do hloubky, tou výzvou je nepochybně to, že chci zachovat společný majetek. Zároveň musím počítat s tím, že od teď do budoucna se na té správě bude podílet vícečlenná skupina aktivních lidí, kteří chtějí, aby to pokračovalo. Zároveň je tam nepochybně ta nejdůležitější část, ambice kontinuity.

Francesco Kinský dal Borgo:

Ano. Protože někdo ji má a někdo ji nemá. Proto je to ta otázka, jak se bude dědit, kdo bude dědit, co se bude dědit. Myslím, že to je relevantní pro ty, kteří chtějí pokračovat kontinuitu nebo příběh. A pak se v tom případě je potřeba zamyslet na různé příklady.

Zamyslet se, komu bude majetek sloužit.

Já se vrátím k tomu, jak jsem říkal, že majetek musí sloužit rodině a ne opačně, ne naopak. Dá se předpokládat, že po 50 letech nebo víc budou těch potomků desítky, možná i stovky. A když každý bude čerpat z toho majetku, možná to bude stačit, ale v mnoha případech asi ne. A jsme zpátky u těch pravidel – kdo a v jakém případě může čerpat a kdo ne?

Josef Podlipný:

Přátelé, ať rodinné rady zavedete formálně anebo to budou setkání, jak Francesco mnohdy říká třeba i k narozeninám nebo nějaké události, která vám dá možnost pozvat na jedno místo celou rodinu, nepochybně mají i jednu velkou výhodu. Sníží riziko následnického chaosu, kdy nikdo neví, co se o něj přesně očekává, a dokonce i jednotliví členové mezi sebou nevědí, co jeden od druhého mají očekávat a jaké je jich poslání. To, co nás rodiny uvnitř spojuje, jsou nepochybně příběhy. Jsou to nějaké vize. A někdy to je i rodinná ústava.

Francesco, když teď srovnáme pohled naší rodiny, kde já zastupuju čtvrtou generaci, a na správě už se dneska podílí generace pátá. Věřím, že v brzké době se bude podílet i šestá generace, ale zatím je Kubíčkovi necelých pět let. I přesto už máme za sebou druhou aktualizaci rodinné ústavy a tys mi, ne snad úplně vyrazil dech, ale nalil jsi mi čistého vína, že rodinnou ústavu nemáte a ani nemáte akutní potřebu jí mít.

I přesto se zeptám, kde podle tebe rodinná ústava, protože víš, co to je a jak to funguje a k čemu to je. Kde pomáhá a proč ji vlastně tvá rodina nemá?

Francesco Kinský dal Borgo:

Tak já si myslím, že ta rodinná ústava pomůže v okamžiku, když je, dejme tomu, nezdravá situace. Když už začnou být problémy a ty problémy se musí řešit. Nějakým formálním způsobem.

To znamená, že ty mechanismy buď tam nejsou anebo prostě nefungují.

Ve zdravé situaci vždycky je někdo anebo je způsob, jak snížit tu konfrontaci, nebo řešit problémy.

Josef Podlipný:

Můžu jenom krátce vsuvku? Já si vzpomínám na jeden příběh, kdy jsi popisoval… Jak dobře vyjít z konfrontačního prostředí, kdy třeba i ve vaší čtveřici zasedajících zástupců dvou generací, je zcela rozdílný názor na nějakou věc. Můžeš to nasdílet s našimi posluchači?

Francesco Kinský dal Borgo:

Takhle, to je trik, který jsem si naučil v jednom semináři. Fungovalo to tak, že když je víc členů a každý si stojí za svým rozhodnutí, nebo za svým názorem a chce prostě vyhrát. Většinou to je, že já chci přesvědčit, že můj názor je správný a prostě nechci ustoupit.

Ten trik funguje takhle: Dobře, tady máme tužku. Pokud si myslím, že opravdu mám pravdu já a budeme to dělat podle mě, udělá se to tak. Ale já ti předám tu tužku, už jsem si vystřílel svoje náboje a příště budeš mít tu možnost ty. Jakékoliv rozhodnutí, jakékoliv téma, příště vím, že budu muset odstoupit já.

Jo, a obrácené. Pak to dostanu zpátky. Najednou si dobře rozmyslím, musím si rozmyslet, jestli to za to stojí, protože možná příště bude něco ještě vážnějšího a v tom případě nebudu mít to slovo. A to je za mě dobrý příklad, jak najít řešení v té situaci.

Ale napadá mě i jiný příklad, ale ten řešil vztahy mezi členy rodu. Já jsem pracoval mimo rodinu na začátku a vím, že to je úplně jiné pracovat pro neznámého člověka, který je tvůj šéf anebo kolega, a pracovat pro svého otce nebo s bratrancem. Je to za mě komplikovanější, protože tam se míchají emoce. A jeden příklad byl takový, že je mladší syn, který pracuje v rodinné firmě a jeho nejvyšší šéf je otec. A je normální, že občas vztahy nebo názory jsou jiné, takže přijde ta konfrontace. Ale už se nedá rozdělit ta emoce s tou čistě pracovní – jiný názor nebo myšlenky. Ten trik fungoval tak, že jsou čtyři židle, dvě a dvě proti sobě a v jedné řadě má sedět syn a otec proti sobě a moderátor jim řekne, tady prostě jste syn a otec, bavte se o tom problému jako syn a otec. Se všemi emocemi. A potom si sedněte vedle a už nejste otec a syn, ale jste ředitel nebo majitel firmy a manažer sekce. Řešíte stejný problém, ale nechte na té první židli ty emoce. To je také zajímavý trik.

Josef Podlipný:

Francesco, když jsme se se bavili o tom, že my máme již aktualizovanou rodinnou ústavu a vy ji nemáte, jak jsem už řekl, nemáte teď akutní potřebu ji mít, tak jsi mi už odpověděl, proč se tak děje. Ale pojď to nasdílet i s našimi posluchači, nebo ti můžu dát takovou nápovědu, jak jsem to vnímal já.

Já jsem vnímal to, že vy ty hodnoty, jako rodina, jako starobylý šlechtický rod, vy je žijete. Nepotřebujete je nikde vepsat, vy jimi žijete. Je to tradice, jenom ji doplňujete, aktualizujete, ale je to něco, o co se snadno můžete opřít. Naučíte se pár takových triků, o kterých jsi povídal. Ať už s tužkou, nebo s těmi židlemi. Je to ten hlavní důvod?  Anebo je tam ještě nějaký jiný důvod?

Francesco Kinský dal Borgo:

Myslím, že jsi to řekl správně. Ale já bych to řekl trošičku jinak, aby to nevypadalo, že my máme nějaké tajné kouzlo, které ostatní nemají. Protože takhle to není.

Za prvé, my nemáme rodinnou ústavu, ale jak jsem ti řekl, my jsme došli k napsání nebo vybudovaní určitých pravidel. A to jsme dělali právě proto, že jsme cítili, že chceme ten statut. Chceme ovlivnit a eliminovat riziko budoucího sporu. A ještě chceme eliminovat riziko rozdrobení majetku, což neznamená, že se nesmí prodat nic, nebo musí to všechno zůstat monolitní, jak to je.

Ale my jsme řekli, dobře, je část majetku, se kterým se může čistě manipulovat. Prodávat podle potřeby, nebo respektive prodat, zvýšit, změnit. Ale pak je část majetku, ta historická část, která musí zůstat, jak je.

Josef Podlipný:

Tam je ta ambice, to je kontinuita.

Francesco Kinský dal Borgo:

My jsme nedělali nic jiného, než opakovali princip Fideicommis. Díky tomu…

Protože Václav Norbert Octavian na konci 17. století dělal to samýé Ten měl 16 potomků, a kdyby všem něco dal, já bych tady nestál a nemluvil o žádném příběhu, o žádném majetku, protože bychom ho neměli. On byl první, který řešil: „OK, něco dáme těm potomkům. Ale chlumecké panství, to se nedělí“.

My se snažíme dělat něco podobného. A teď zpátky k hodnotám. Ta nejdůležitější hodnota nebo myšlenka, kterou si myslím, že máme. Ale nemáme ji jenom my, která nás řídí, je vědomí, že to není o nás, jednotlivých členech rodu nebo o mně, že já mám určitý majetek a jsem bohatý. Je to o tom, že já jsem pokračovatel příběhů a moje snaha musí být, aby ta další generace dostala něco v lepším stavu, aby s tím mohla pokračovat.

Jestli já neudělám správné kroky, může všechno být začátek konce, jak se říká. Druhá generace se bude mít hůř. V tom případě ten příběh nepokračuje. My nejsme individualisti s tím, že já musím mít něco, jde o mě. Ale spíš jde o to, že já mám tu příležitost pokračovat v tradici, nebo majetku. Já se musím starat o to, aby majetek šel dál. Aby zbylo něco ideálně, aby bylo ještě lépe pro ty pokračování.

Když přemýšlíte takhle, občas přijdete na to, že i různé vztahy a rozpory a to, co vás nebaví v ten daný okamžik, prostě se nadechnete a řeknete: „mě to nebaví, mám toho plný zuby, ale prostě to spolknu, nebo udělám to tak, že nejde o mě. Ale abych měl něco, co budu předávat mému synovi nebo mé dceři a budu dělat. To je, si myslím, ta motivace.

Josef Podlipný:

Takže vlastně jinými slovy říkáš, že pocit spoluodpovědnosti dává šanci snáz rozpoznat malicherné otázky od těch důležitých, a proto tu rodinnou ústavu nutně nemusíte mít, ale stačí vám ten statut.

Já s vámi nasdílím i naši motivaci, proč my máme už aktualizovanou rodinnou ústavu. My se mnohému z toho, co Francesko moc hezky vypráví a spojuje to se zkušeností ze sedmnáctého století, a tudíž opravdu velmi hluboce zakořeněnou ve vzorci chování a hodnotami, my se s tím učíme žít. Teprve my to poznáváme a zjišťujeme, co je důležité, co více, co méně. Třeba jsme si kladli i otázku, jak a kdy a kdo nebo co, nebo za jakých okolností má při správě rodinného bohatství vykonávat, včetně životních partnerů pokrevní linie pokračovatelů rodových, neboli té takzvaně nukleární rodiny.

Máme dvě dcery, jednoho syna a oni budou mít nějaké své životní partnery a budou si potom řešit ve své mikrorodině to, co si přinesli z nějaké naší diskuze, z nějaké rodinné rady. A třeba přizveme životní partnery i k tomu celkově rodinnému dialogu a říkali jsme si, že to dává třeba smysl po deseti letech kontinuálního vztahu. Říct: teď jsi nejenom součást rodiny jako životní partner nebo partnerka našeho potomka, ale jsi i plnohodnotným členem, chceš-li být.

 

Francesco Kinský dal Borgo:

To je zajímavý. Pokračoval deset let jsi měl trpělivou vztahu. No, to je zajímavý

Josef Podlipný:

Ale co je mnohem důležitější než parametr těch deseti let, anebo tento přístup tak je, že jsme na tyto otázky hledali odpověď společně. Nebylo to tak, že jsme si sedli já s Janičkou jako s manželkou a neřekli jsme si, jak to teda uděláme, aby se děti cítily, že o tom přemýšlíme společně. Spravedlivě nebo aby my mezi sebou jsme neměli nějakého sváru, že na to ty jako žena máš jiný názor než já jako muž, nebo ty jako matka než já jako otec. Tím, že jsme o tom začali diskutovat společně, všichni, jsme vlastně hledali právě ta akceptovatelná pravidla. Způsoby, jak o tom přemýšlet. V mnoha případech jsme se neshodli. A my vlastně přemýšlíme v kontextu plné shody. To znamená, dokud nedojde ke konsenzu, tak se neudělá další krok.

Francesco Kinský dal Borgo:

To je riziko.

Josef Podlipný:

Což je velké riziko a velká výzva zároveň. A proto jsme potřebovali na některé procesy a na některé kroky mít společně přijatá pravidla, abychom se pokaždé nezdržovali tím, že budeme tak dlouho pracovat anebo vyčkávat, až k tomu konsenzu dojde.

Francesco Kinský dal Borgo:

A můžu se zeptat, jestli máte někoho externího, který funguje jako tzv. moderátor?

Josef Podlipný:

Ano. Pro některé případy využíváme buď facilitaci nebo moderaci. Je to poměrně důležité. Už v nějakém předchozím díle jsem sdílel i zkušenost, která je spojena i s mou další expertízou, protože jsem i profesionální kouč.

V určitém okamžiku jsme jako rodina stáli před otázkou, jestli přizvat externího člověka vně rodiny, který s rodinou nemá vůbec žádný vztah, jako kouče, jako moderátora, facilitátora.

I přesto, že jsem si myslel, že jsem si připravil dobrého advokáta ve své manželce, tak to vybouchlo hned při první zmínce. Ona si uvědomila, že to je velký vhled do našeho soukromí a řekla na moji výzvu, aby se ostatní nad tím zamysleli, že ona o tom přemýšlela a vlastně to nechce a proč… Teď budu parafrázovat její slova „proč se má svléct do naha před úplně cizím člověkem, odhalit nějaké niterné potřeby nebo třeba i starosti, když já jsem ten profík a měl bych si s tím poradit“. Pro mě bylo obrovskou odměnou, že jsme to nechtěli řešit hned, že jsem netlačil takzvaně na pilu. Když i jednotliví členové rodiny, tuším že to řekl někdo z dětí, došli k závěru, že to je fajn tam mít externistu, protože já v ten okamžik mohu z role kouče vystoupit a být u stolu naroveň s ostatními členy rodiny a být součástí debaty.

Francesco Kinský dal Borgo:

Jasně. A pak ten externí člověk vidí věci, který nevidí ten, který je v tom ponořený. A může být i brán jako opravdu nezávislý, nevázaný. Když to řekne člověk, který je mimo rodinu, to nemůže být bráno, že je na něčí straně. Rozumím, to je důležité.

Josef Podlipný:

Což mě přivádí i na další otázku, kterou stojí za to znovu zmínit, my už jsme ji trošku naťukli, a to je ta spravedlnost.

Většina rodin si klade nepochybně velmi důležitou otázku, jak to udělat, aby někoho neošidil nebo neošidila. Často to vede k postupnému, někdy dokonce rychlému, rozdělení.

Francesco Kinský dal Borgo:

Prostě řekne, ten pomyslný koláč takhle uděláme na určité kousky a každý dostane to, a je to. A je to spravedlivé. Jenomže potom se stane, že nemáte koláč.

Josef Podlipný:

Francesco, ty vidíš i v té své rodové historii, co to může způsobit, jaká jsou s tím spojená rizika, ale zároveň máš už za sebou mnohé diskuze a mnohé debaty. Aby přemýšlení o tom, jak to teda udělat, aby se to rozdělovat nemuselo. Anebo, a to je možná ještě důležitější, aby ta rodina vlastně tuhle otázku ani nepoložila na stůl, aby si dopředu udělala to cvičení, když ještě ten problém nemusí řešit.

Jak to je teda s tou spravedlností?

 

Francesco Kinský dal Borgo:

Za první, pokud ten problém se neřeší, je řešený, protože zákon tě vede k tomu, že budeš muset ten majetek rozdělit. A řekne přesně jak. Takže když si řekneš, že se nechceš držet zákonu, to je ten okamžik, že bys měl začínat řešit, jak to budeme chtít dělat. A my jsme k tomu přišli, protože jsme nechtěli, aby ten majetek byl rozdělený, nebo ne celý majetek rozdělený. To znamená, že nechtěli jsme se řídit podle zákona.

Pak jsme začali přemýšlet, tak co chceme? Znova: chceme, aby ten majetek sloužil pro rodinu. A přišli jsme na to, že místo toho, aby každý dostal kousek – aby to vypadalo spravedlivě, že to bude více spravedlivě, když každý nebo ti, které si řekneme, že na to mají nárok, dostane nějakou spravedlivou rentu místo toho majetku.

Já mám x peněz za rok, ale majetek, který je celý, je funkční, vygeneruje peníze, umožňuje ty peníze rozdělit a rozdávat co nejvíc spravedlivě.

A zpátky k příkladu ryba nebo rybařit. My chceme, aby majetek dokázal prostě kontinuálně vygenerovat peníze tak, aby mohly sloužit pro rodinu.

Josef Podlipný:

Za mě a věřím, že teď mluvím i za řadu z vás posluchačů, teď padla věta, která je klenotem a mohla by opravdu přežít mnoho generací do budoucna. Mnohem důležitější, než rozdělit majetek je spravedlivě rozdělovat výnos z toho majetku.

Stoprocentní souhlas, já jsem si to tady dokonce několikrát podtrhl.

To, že rozdělením majetku se ztrácí synergie a mnohdy vlastně i ta úspora z rozměru, z toho množství, to i na příkladu správy lesa přes 8 000 hektarů, je možné ukázat i v číslech. Takže to je velmi racionální debata. Když bude někdo spravovat i pouhých třeba 10 hektarů lesa, je úplně jiná disciplína, než když spravuje někdo vyšší tisíce nebo desítky tisíc hektarů lesa.

Francesco Kinský dal Borgo:

Spravovat 10 hektarů lesa je něco, co můžete dělat o víkendu a stojí to pouze čas a energie, peníze. Z toho se nemůžete uživit. Pokud nemáte aspoň 500 hektarů lesa, musíte mít vedle nějaký jiný job. Začne to prostě být full time profese od tisíce a víc hektarů.

Josef Podlipný:

Jinými slovy, rozdělit tu vaši správu lesa na více jak 8 dílů, už znamená, že potrestáme všech 8 nebo 10 dílů.

Francesco Kinský dal Borgo:

Přesně tak, ale pak další otázka je, který les? Jinou hodnotu má les, který je dubový. Nechci říct, že by byl monokultura, ale prostě přednostně dubový než lesy, které jsou spíš jako jehličí.

Další otázky – budeme dělit lesy, a kdo si vezme pilu? Budeme dělit památky, a tak jednomu dáme Kost, která má 60 tisíc návštěvníků ročně…někdy víc.

Anebo Karlova koruna, který má i míň, ale má víc možností udělat eventy. To se nedá. Bylo by to z mého pohledu příliš komplikované a nespravedlivé. Takže radši to udělat tak. Protože naše firma je taková, díky tomu, že ty věci fungují spolu. Ty synergie jsou a prostě spravujeme 8 000 hektarů dohromady s pilou, což je podstatně jiný a lepší, než spravovat 8 x 1 000 hektarů, který někdo prostě vlastní.

Josef Podlipný:

Byl jeden moment v tom, co jsi teďka říkal, který mě zaujal. Ty jsi řekl společně, a byla to diskuze o majetku, nebo informace týkající se majetku, a já k tomu ještě dodám ten rozměr společně jako rodina. Nepochybně je velkou výhodou, když se ten majetek nerozděluje, že na ty otázky, na ty výzvy vás je víc. Minimálně čtyři z vás, kteří mohou přinést nějakou novou myšlenku, nový nápad, jiný úhel pohledu.

A to, co když by se o ten dílek majetku staral jen Francesco, by Francesca možná nenapadlo, nebo by napadlo Francesca milovanou manželku, anebo Francesca, jeho manželku a jeho děti, tak by ale, když se na to podívá strýc, nebo otec nebo někdo další jako člen rodiny, by řekl no jo, jasně, to je dobrý nápad, pojďme to tak udělat.

Francesco Kinský dal Borgo:

Je tak, žejo? Když nepánuješ sám, je to vždycky trošku těžší nebo komplikovanější, protože musíš hledat tu dohodu. Ale výhoda je, že právě dostaneš jiný úhel pohledu a možná i díky tomu, že není to jenom tvoje rozhodnutí, prostě neděláš špatný rozhodnutí. Což když prostě rozhoduju jenom já, se dělá podle mého, to je 50 na 50. Když to jde dobře tak dostaneš aplaus, a když to nejde dobře, možná dostaneš stejně aplaus a to je ještě horší, protože nemáš tu správnou zpětnou vazbu.

Josef Podlipný:

Jasně. My se celou dobu bavíme o mezigenerační správě. A ve tvém případě se podílí na té mezigenerační správě dvě generace. A to už určitě přináší i nějaké emoce do té diskuze. Když se podíváš na rovinu emocí, které při správě zažíváte, jak to stran emocí funguje, jak si s tím radíte, a co jsou třeba takové největší emoční miny, které jsi buď zažil, anebo vnímal z vyprávění někoho jiného?

Francesco Kinský dal Borgo:

Určitě frustrace a pocit nespravedlivosti.

Frustrace, že musíš vysvětlit něco, proč máš tu vizi, nebo proč to chceš takhle dělat, a ostatní ti nerozumějí, nevidí, co vidíš ty.

A pak ten pocit nespravedlivosti, který je možná ještě horší. Proč se chovají ke mně tak, anebo já nemůžu a ten může? A proto říkám, že je dobré mít ideálně psaná, ale jasná pravidla, aby se co nejvíc limitovaly a ovlivnily špatné emoce.

A možná další bod, na to jsme ani nepřišli, je předání. Je mi jasné, co budu předávat anebo jak ho budu předat. Je ale stejně velká otázka v rámci mezigeneračního předání – kdy.

Protože znám spoustu příkladů, kdy furt drží majetek hlava rodů, kterému je 90.

A druhá generace se buď do toho nepřičlení, protože má svoji práci, svůj život a nechce poslouchat.

Anebo to chce udělat jinak, ale to nejde. Anebo celý svůj dospělý život prostě bude respektovat rozhodnutí hlavy rodu. A než dojde k tomu, že to bude na něm, už ani nemá ambice ani čas si vybudovat svoji cestu. To je za mě i klíčové, si dát zase pravidla, že předání bude v takovém okamžiku a bude to fungovat tak, abys mohl mohl mi tu plnou odpovědnost, kterou si zasloužil. A já ti do toho nebudu kecat, pokud se neptáš.

Josef Podlipný:

Ano. To je poměrně důležitá věc. Ty jsi teď zmínil potřebu dělat ty kroky a otevírat diskuze včas.

Francesco Kinský dal Borgo:

Ano je to důležitý.

Josef Podlipný:

Já k tomu dodávám zkušenost i z naší rodiny. To byl také impuls, proč jsme rodinnou ústavu aktualizovali. Tu první jsme tvořili o dětech a o vnoučatech bez nich. Oni toho nebyli aktivně součástí. A my jsme v určitém okamžiku zjistili, že to je na škodu. I přesto, že tam byla spousta, si myslím, pokrokových myšlenek, tak je dobré, aby toho součástí byly.

Když jsme v tom rozměru času, dodávám ještě jeden bod – nedělejme to našim dětem těžší. Protože potřebují mít dostatek času také připravovat své nástupce. A když je k tomu pomyslnému jednacímu stolu pozveme pozdě, tak jim už toho času také nedáváme mnoho. Já si myslím, že takové optimum na to přizvat nástupce a dát mu možnost dělat své vlastní chyby, hledat své vlastní cesty, je mít souběh třeba 20 let.

No ale to pak znamená, že když přizvete svého potomka v jeho třeba 40 letech věku, tak mu vlastně říkáte, že on bude ve vaší plnohodnotné roli, aby přizval své nástupce ve svých 60.

Francesco Kinský dal Borgo:

Podle mě, jak jsou různé fáze ve vývoji člověka nebo dětí, měly by být různé fáze, jak je angažovat.

První fáze by měla být prostě vybudovat vztah k majetku a k lidem, kteří tam pracují. To je, když jsou poměrně malí. Ideálně by se měli naučit přímo od rodiče, jaký máme vztah k majetku, k práci, která není jenom čistá práce. Prostě naučit se ten dobrý příklad. Brát s sebou do práci nebo do té aktivity, která souvisí s prací. Já třeba vezmu rád syna na lov, občas do kanceláře nebo jim ukážu práci na pile. Oběma řeknu, podívejte, váš dědeček vybudoval tu pilu a my jsme rádi a teď my to musíme zvýšit a podívejte, je tady nová budova a možná, že budete se o to muset starat vy. A oni už začnou přemýšlet, jestli já to budu chtít dělat, nebudu chtít dělat. Já jim říkám, že to si musíte dohodnout vy. Ale už jim dávám, snažím se předat radost a vztah k tomu, co máme. To je jejich styl života. Protože občas vedle toho, že jdeš do práce, a je to tvůj majetek, tvoje odpovědnost, je to styl života. A druhá věc, pak druhá fáze, je svoboda, dát dětem svobodu.

Když jim řekneš: dobře, můžeš studovat, co chceš, a ještě zkus jít do zahraničí nebo zkus si vybudovat svoji cestu A pak ta třetí fáze je návrat ideálně. Každá fáze má svoje kouzla nebo rizika, plusy a minusy a čas je vždycky klíčový. Jako třeba v mém případu. Já si myslím, že jsem se vrátil možná příliš brzo.

Ta výhoda je, že jsem přišel v nějaké době, kdy jsem pracoval v zahraničí a musel jsem se pochopitelně naučit skoro všechno o fungování firmy. Nejsem vystudovaný lesník, ani nemám MBA nebo jsem nestudoval marketing, turistiku a tak dále. První léta jsem strávil tím, že jsem musel si naučit jazyk, a to mi dalo hodně práce. A ještě fungování firmy. Ale měl jsem energii, byl jsem mladý, takže mi to nevadilo. Ale co mi chybilo, byla zkušenost. Občas si říkám, kdybych přišel do firmy pozdě, určitě bych získal největší zkušenost, a ještě bych si vybudoval pocit, že jsem si svou cestu vybudoval sám já. Takže občas mám takový pocit, že sice sedím tady, ale za to nemůžu já sám.

Ale říkám, je to velice individuální.

Josef Podlipný:

Chápu tedy správně, Francesco, že tím uspíšeným návratem možná částečně mohla utrpět sebedůvěra a naskočení už s nějakou mírou zkušeností. Musel ses skoro vše nebo většinu učit za pochodu. Podle mě tato pozitiva, abychom nebyli v negativním módu, ti dala možnost zrát. Zrát pod možností dohledu nebo mentoringu těch starších a bez tlaku?

Francesco Kinský dal Borgo:

To je důležité. Já si myslím, že je to lepší bez tlaku. I když určité povzbuzení typu: „chceme tě, rozmysli si to“ pro pokračovatele musí dát pocit, že je vítán. Ale když chcete opravdu zachovat a nalákat ambiciózní lidi, nebo ambiciózní pokračovatele, musíte jim taky na jeden okamžik jako jasně dávat pocit, že teď za to může, zasloužil si to. A ne je vodit, ale nemůžeš za to. Kdo je ambiciózní, většinou řekne dobře, v tom případě já se sbalím, udělám něco svého a jestli pak budeš chtít, tak mě zavolej a možná se vrátím.

Josef Podlipný:

Musí tam být oboustranná důvěra

Francesco Kinský dal Borgo:

A to je těžký. Chápu, když je to budovatel rodinného majetku, nechce se vzdát, cítí, že když tady nebude, tak ježíšmarja, co se stane. Zpátky k příběhu. Vím, že jsem nevybudoval nic, takže o mě nejde. Já můžu jenom pokračovat a předat to.

Josef Podlipný:

To mě přivádí k tvým slovům, která jsem si poznamenal, abych je nezkomolil, přišla mi velmi cenná. Při jedné z našich předchozích diskuzí jsi zmínil, že máte povinnost starat se o něco, co je větší, než jste vy. A zároveň jsme se bavili spolu o takovém příměru, že každý řetěz je tak slabý, jako jeho jeden článek.

To mě přivádí k otázce. Tvá rodina žije už více generací tradicí spojenou se zámkem Karlova Koruna, s hradem, s koni a s myslivosti

Francesco Kinský dal Borgo:

S určitou hodnotou.

Josef Podlipný:

Možné i přesto všechno, že je to hodně o tradici, je možné mluvit o moderní správě?

Francesco Kinský dal Borgo:

No ježišmarja, já budu používat slova mého strýce Constantina, když říkal, že šlechta byla skoro vždycky inovátory. Respektive, díky šlechtě se investovalo do vybudování rybníků, do nových strojů, aplikovaly se stroje do ekonomických činností. Prostě šlechta dotovala umění, hudbu a tak dále. Protože ta správa, firma, rodina, která nežije v aktuálním časem logicky umírá. Ale není v rozporu žít v moderní době s tradičními hodnotami.

Josef Podlipný:

Ty celou dobu říkáš, jak důležitá je určitá sounáležitost, že rodina chápe, proč to dělá. A nejenom ti čtyři zástupci, kteří se schází a pravidelně o tom debatují, považuji za poměrně důležité, aby každý člen rodiny věděl, proč se to děje. Zároveň, a to tady ještě nepadlo naplno, a proto to zmiňuji, říkáš, jak důležitý je leadership.

Francesco Kinský dal Borgo:

Vím, že jsme o tom měli debatu, ale já nechci říct, že musí být vždycky ten jeden, který řekne „bude se to dělat takhle“. Protože jinak se stane tyran. Ale když neřekneme lídr, minimálně měl by být tahoun. V každé generaci by bylo fajn, kdyby byl aspoň jeden, který je tahoun. Který se snaží ty ostatní vést k nějakému cíli, který možná nevymyslel on, ale bude dávat ten impuls a energii.

Josef Podlipný:

To znamená takový koordinátor…

Francesco Kinský dal Borgo:

Koordinátor, inovátor prostě blázen. Vizionář. A humor je také občas důležitý.

Josef Podlipný:

Být schopen si ze sebe i z ostatních udělat srandu.

Francesco Kinský dal Borgo:

Nebrat věci moc vážně, i když jsou.

Josef Podlipný:

Realita mezigeneračního stewardshipu, nebo průvodcovství rodiny, je určitě postavená na udržitelnosti, o které jsme už opakovaně hovořili. Na určité míře diverzifikace rizik, protože mít jenom zámek Karlova Koruna by bylo nepochybně velké riziko.

Francesco Kinský dal Borgo:

Ano, později by mohl ten kapitál dojít. Takže v našem případě máme určité riziko, protože 70 % bohatství celé firmy stojí čistě na půdě. My peníze vygenerujeme na 70 % díky lesům, a já si myslím, že je čas myslet na tzv. diverzifikaci. A je jasné, že diverzifikace se nedokáže vybudovat v rámci jedné generace, protože jinak bychom museli prodat různé věci, což nechceme. Ale za mě je dobré o tom přemýšlet a udělat to tak, že se budeme snažit ideálně posílit určité činnosti ve firmě, jako je třeba pohostinnost, služby, nejenom jako turistika, ale i akce, které nabízíme. Ale možná časem mít finanční prostory, abychom mohli investovat do jiné aktivity.

Protože jedna věc je přidat hodnotu na to, co máš, a my se snažíme to udělat s pilou. Proto nabízíme prostě dubové produkty, nejenom dubové, smrkové, borové a jsme diversifikovaní, protože náš trh je jak stavební, tak pro truhláře, pro interiéry, energetika. Jestli není i jiný sektor, do kterého můžeme jenom čistě investovat.

Josef Podlipný:

Jako akcionář třeba i geograficky jinde, nemusí to být nutně Česká republika. Ani třeba Evropa, může to být jinde. To dává nepochybně před rodinu před rodinou radu, nebo komitment, velké výsledky. A přesně jak říkáš, mnohdy vícegenerační, protože pod tlakem jenom vyměnit aktivum za aktivum nemusí nutně být pro rodinu výhodou. Navíc je poměrně důležité, aby i ta rodina uměla s těmi jinými třídami aktiv také nějak pracovat, aby i tam znala ten důvod, proč se to děje, proč se vlastně děje třeba nějaká změna. To je určitě klíčové. Já jen zopakuju, že ta tradice určitě usnadňuje rozhodování a pokud tu tradici teprve budujeme ve své vlastní rodině, tak nám nepochybně může pomoci nějaký společný projekt, rodinný projekt, filantropie třeba. Která dává možnost pozvat všechny členy rodiny, třeba životní partnery nebo malé děti k diskuzi o tom, co uděláme a proč to chceme vlastně dělat, a i přiložit ruku k dílu. Není to jenom to rozhodnutí, že někde podepíšu šek. Ale jdu na to místo, bavím se i s těmi příjemci pomoci nebo to může být i investice, nebo s příjemci kapitálu, aby mohli rozjet svůj byznys a aby se nám tady žilo lépe.

 

Josef Podlipný:

 

Francesko, my jsme se bavili o tradici správy rodového majetku. Zmínil si aktiva, která jsou v Čechách, to znamená spravovaná v naší krásné, ale relativně malé zemi. Spravovaná v české koruně a Karlova koruna v podstatě tomu dává ještě ten punc kulturního dědictví.

A i přesto všechno se zeptám, jak nahlíží vaše čtyřčlenná, skupina rozhodců na ta geopolitická rizika. Třeba na riziko měny? Naše rodina, a v rodu tvém si to také budete pamatovat, zažila i měnovou reformu jako takovou. Prostě peníze ztratily absolutně hodnotu. Zažili jsme vyvlastnění majetku, zažili jsme vysokou míru rozdělení společnosti, kde stačilo škrtnout takzvaně sirkou a už to ústilo v defenestraci, v osobní útoky, majetkové útoky a tak dál. Já si nepřeju, abychom my nebo naši potomci zažili něco podobného.

Francesco Kinský dal Borgo:

Ale může se stát.

Josef Podlipný:

Přesně, vyloučit to určitě nelze. Jak se na to díváte vy jako rodina?

Jak s tím pracujete?

 

Francesco Kinský dal Borgo

To je zajímavé, protože tzv. jsme se o tom spolu nebavili. Já maximálně můžu dát můj názor, který samozřejmě je vybudovaný tou naší zkušeností.

Protože to, že nám sebrali majetek a přišli jsme o život, protože jsme byli protestanti nebo katolíci anebo přišel režim a taky nám to sebral, to je prostě smůla. Nejsme v takové situaci jako jiné rodiny, které opravdu mají majetek v různých částech světa a už ho mají diversifikován. My jsme v uvozovkách malí, žijeme v Čechách. Já a bratranec žijeme v Čechách. Strýc, otec a moje sestra, sourozenci mého bratrance žijí v Itálii, takže my žijeme skutečně na tom majetku. Ty věci nejsou pro nás abstraktní investice nebo fabriky, prostě my s tím žijeme. Jsme opravdu spojení k teritoriu, jsme spojení k lidem – a to je riziko. Samozřejmě, jako už se to stalo, může se to stát znova, když nám stát sebere lesy, tak máme dvě možnosti – buď utíkat, anebo zůstat a přežít.

Kdybychom přemýšleli v tomhle pohledu, tak je to jasný: prodat většinu lesů, investovat do akcií nebo do různých jiných firem, ale pak nebudeme žít naším stylem života. Pak přijdeme o kontakt s teritoriem a ten historický majetek, o který nechceme přijít.

Vsadíme na dobu a stane se, co se stane. Doufám, že pokud se stane, co by se nemělo stát a co už se stalo, já nebo moji potomci se z toho dokážeme vyrovnat stejným elegantním způsobem, jak to dělali moje předkové. Teď mluvím o dědečkovi a jeho bratrovi a jeho sestře. Oni to prostě brali jako uzavřenou kapitolu, a měli sílu koukat dopředu a jít dál. A co si pamatuju já, můj dědeček si nikdy nestěžoval. Nikdy nebyl příliš naštvaný, že neměl, co by měl mít, nebo mohl svůj život strávit jinak. On to bral jako smůlu, ale s pozitivem sebrat se, dát se do kupy a jít dál. A to je i důvod, proč nás nikdy nenaučil česky, protože si opravdu nemyslel, že se někdy budeme vracet. Že to je uzavřená kapitola. Proč se učit česky, to je zbytečné.

Říká se, že historie se opakuje a je plná překvapení. A pro mě je jeden příběh docela silný, protože mě bylo řečeno, že dědeček, když žil v exilu v Itálii, myslím v roce 1970 něco, rozhodl se konečně se zbavit Československého občanství. Protože, jak jsem říkal, on to vyhodnotil, že se nikdy nebudeme vracet, že to je všechno ztracený. Šel na velvyslanectví v Římě a chtěl vrátit pas. A úředník po něm chtěl peníze za vojenský výcvik nebo vojenskou výuku, protože byl důstojník v Československé armádě v té době. A samozřejmě dědovi spadla brada a říkal, že ještě po mě budete chtít peníze, já vám nic nedám. Odešel, práskl dveřmi a ta věc skončila.

A nemusím říkat, co byla jedna z nejdůležitějších podmínek pro restituci – mít ten československý pas. Tak to je prostě náhoda, šťastná náhoda. Kdyby ten úředník po něm nic nechtěl, dneska bych nebyl tady. A to je prostě život.

 

Josef Podlipný:

Já z toho, Francesco, čtu, ale i z jiných našich diskuzí, jak nesmírně cenné je nelpět na vlastnictví. Protože to nám startuje strach, obavu, že o to přijdeme. Ale i přesto, že je osvobozující dívat se na to jako na správu, a na úkol předat to v lepším stavu, než jsem to převzal, tak zároveň mluvíš o vícegenerační snaze diverzifikovat. Vytvářet podmínky pro to, aby aktiva, ten pomyslný koláč, byl spravován tak, aby nesázel na jednu kartu. Chápu to správně, že tím pádem, nesázet na jednu kartu, může být výhledově i o aktivitách nebo aktivech, které budou mířit mimo Českou republiku, mimo Evropu nebo do jiné třídy aktiv?

Francesco Kinský dal Borgo :

Jasně, ale potom samozřejmě, jako, a to je velice individuální. Já třeba mám kamaráda, rodina je z Německo a oni se rozhodli, už myslím, že to je 30 let zpátky, prodat velkou část lesů, které měli v Německu a investovat do Nového Zélandu.

Takže kupovali nemalý majetek na Novém Zélandu a tam ho spravují. A on mi vyprávěl, jak se tam pracuje dobře a jak ty stromy rostou rychleji než tady. Jako diversifikace super. Ale potom jsem mu řekl, že tam tedy musí být. A jak to spravuje? To musí strávit půl roku tady a půl roku tam, anebo prostě pendlovat. To je 36 hodin letadlem, to není jednoduché. A co s dětmi a školami atd.?

Josef Podlipný:

Mě to jenom navozuje určité myšlenky návratu k budování amerického nemovitostního portfolia nebo investice do jiných tříd aktiv, typu tradiční finanční aktiva. Ono to spolu nese výzvy. Za prvé, vyrovnat se s tím že to funguje jinak než aktiva, se kterými už umíme pracovat.

Za druhé, že to funguje v jiném prostředí. A my si stokrát můžeme myslet, že podaná ruka nebo slovo platí stejně v Česku jako v Německu nebo v Americe, ale… má to jiná pravidla hry. Ono to má třeba i jiné náklady.

Francesco Kinský dal Borgo:

A pak, když investuješ to jiného podnikání, předpokládám že nemůžeš všemu rozumět.

Třeba já už po nějakou dobu rozumím trošku lesnictví nebo vím, jak to funguje s různými zámky, a hlavně tam jsem, tam koukám na ty věci a vidím, proč je neděláme takhle, nebo jsem tam. Kdybych investoval do nějakého fondu, anebo kdybych kupoval firmu, to je úplně jiná oblast, minimálně bych musel poslouchat.  Tohle je riziko.

Josef Podlipný:

Tohle je disciplína, na kterou je potřeba nebýt sám, protože největší nebezpečí na nás číhá v okamžiku, kdy jsme si jisti svojí pravdou, nebo svými předchozími úspěchy a spoléháme se na to, že přijdou znovu.  Anebo že budeme mít opět dostatek energie na to si vyhrnout ty rukávy a jít do toho s energií a zápalem jako ve svých 20, 30, 40 letech a dál už nebudu pokračovat.

Francesco Kinský dal Borgo:

Jednoduše řečeno, kdybych vytvořil takzvaný fond, kde každý rok ten majetek, který funguje, vygeneruje peníze, investuje jednu desetinu do toho a ten fond je tak dobře diversifikovaný, že vygeneruje úroky minimálně víc než inflace, ideálně dvojnásobě než inflace, no to už je vyhráno, že jo?

Josef Podlipný:

Přesně. A teď Francesco jsi řekl poměrně důležitou věc, která přímo souvisí i s předchozí diskuzí. Je dobré nebýt nečinní a začít něco dělat. A klidně to budujte postupně. Diversifikace se nemusí dít tak, že celý koláč změníte a začnete chvatně bez nějakého rácia vyměňovat jedno aktivum za druhé nebo jedno za vícero aktiv. Ale začněte pracovat s výnosy z aktiv a začněte budovat další nohu nebo další nohy. Každý stůl, který stojí na více nohách, je určitě stabilnější než ten, který vidíme na cocktail party, který sice vypadá robustně, ale zjistíte že tam je uzoulinká noha, která vede nahoru a jenom vypadá jako robustní konstrukce. Zkuste se o to opřít. Víte, že není úplně stabilní. Stejně jako naše portfolia nemusí být úplně stabilní, když nejsou dobře diversifikovaná.

 

Francesco, já od tebe poslouchám, a od mnoha rodin, které jsou i na úplném začátku, že neví, jak začít a někdo už tím několik generací žije. Co bys poradil rodinám, které si říkají při poslechu našeho podcastu, že to je fakt zajímavé. Co bys jim poradil, aby udělali teď, do týdne, do měsíce?

Francesco Kinský dal Borgo:

Určitě mluvit, scházet se. Nemusí to být velká skupina lidí, ale začít o tom mluvit, o tématu předání. Kdo, co, kdy? A co kdyby?

Pak díky té debatě, myšlenkám, které přijdou, jsem přesvědčen, že každá rodina si najde cestu.  A samozřejmě, pokud to zvládnou sami, ideál.

Pokud to nezvládají sami, je dobré, že existují různý mechanismy, instituce, lidé, kteří nabízejí pomoc a mají i zkušenost.

Josef Podlipný:

Ty jsi říkal, že je potřeba mluvit společně s celou rodinou. Přizvat k diskuzi rodinu a ideálně pravidelně mluvit. Nezapomínat také sbírat to, co při mluvení padá za myšlenky. Protože někdy máme přirozenou touhu něco, co nás napadlo, ať už při diskuzi anebo ještě před ní, někomu sdělit. A zapomeneme poslouchat. Když nám potom někdo ukáže, že o tomhle všem se mluvilo, formou zápisu, tak si říkám, ale toho bych si vůbec nevšimnul. To je zajímavý. Sbírat příběhy a principy a klást jim do cesty nějaké překážky, které teď nejsou. A tím, že přitom diskutujeme, co kdyby potomek řekl: „já jsem sice nejstarší a jsem muž, ale já se téhle správě nehodlám aktivně věnovat, mě táhne srdce někam jinam“.

Francesco Kinský dal Borgo:

Přesně tak. Anebo když zjistíte, že možná je to i lepší, když to nedostal. Každý si musí vybudovat svoje pravidla, protože každý možná bude chtít něco jiného. Ještě, než se dostaneme k tomu, co kdyby, myslím že na prvním místě je, co vlastně chceme. Protože to, co chci já, neznamená, že to chtějí ostatní. Mít nějaký konsenzus, co chceme dělat s tím, co máme – to je první. Pak nastává to, jak to budeme dělat tak, aby to šlo, jak to chceme.

Josef Podlipný:

Ty si vlastně teď moc hezky ozřejmil to, že to, co chci já, nemusí být kompatibilní s tím, co chce další člen rodiny.

 

Francesco Kinský dal Borgo:

Zase, stane se v případě, že členové rodiny nežijou tím spolu. Vrátím se k hodnotám. My to máme jednoduchý, v uvozovkách, protože, je to jasný, s čím a co máme co dělat, pokračovat. Je to jasný, že chceme to předat. Je to jasný, že chceme, aby příběh, který trvá už 700 let, pokračoval. Ale je jenom otázka – jak. Ale pak možná jsou některé rodiny, které právě začínají a tam to možná není jasný.

Josef Podlipný:

Já k tomu dodám jeden takový pohled. Přátelé, rodina není dokonalá, když je bez chyb. Rodina z mého úhlu pohledu je dokonalá, když o chybách umí mluvit a zároveň, když zná potřeby rodiny a jednotlivců. A opět o nich dokáže mluvit.

Francesco Kinský dal Borgo:

Pak je další věc – jak často slyšíme, že rodina se nechá zničit právě tím majetkem.

Majetek není pak jako zdroj bohatství, ale je důvodem rozpadu rodiny. A jenom tohle by měl být důvod, proč si sednout a říct: „chceme hlavně, aby pokračovala rodina, chceme, aby pokračovaly vztahy, protože rodina pokračuje pouze, pokud jsou dobré stahy“. A v tom případě by majetek měl sloužit rodině a ne naopak. Ale všechno záleží na tom, jak si rodina postaví pravidla.

Josef Podlipný:

Francesko, už spolu diskutujeme přes hodinu a já věřím, že i naši posluchači ocení spoustu inspirace, spoustu otázek, na které je dobré včas hledat odpovědi. Přátelé, asi největší hrozbou je nečinnost, takže pusťte se do toho, začněte komunikovat. Neříkám, že jste nikdy nekomunikovali, ale na daná témata si klaďte ty správné otázky. My vám v tom rádi pomůžeme. Když jsme se připravovali, z našich diskuzí se narodil takový workbook, pracovní sešit, který komukoliv z vás rádi zadarmo nabídneme. Protože věříme, že to pro vás může být přínosem.

Já bych na úplný závěr, Francesko, ti chtěl moc poděkovat. A zároveň bych si přál od tebe slyšet, co si ty přeješ, aby si naši posluchači z našeho rozhovoru hlavně odnesl.

 

Francesco Kinský dal Borgo:

Já taky děkuji, že mám příležitost být tady. Chci, aby si odnesli, že je majetek, který musí sloužit rodině a ne naopak.

A hlavně, aby to nedošlo k rozpadu rodinu a vztahů kvůli majetku.

Josef Podlipný:

Přátelé, za sebe musím říct, že budu rád, když budete sdílet tuto epizodu se všemi, u kterých tušíte nebo víte, že jim jde o budoucnost, o kontinuitu a že jim může ten náš rozhovor pomoci.

 

 

Pokud máte investovatelný majetek přes 100 milionů korun, stojíte před otázkou: jak velkou část portfolia alokovat do private equity, konkrétně do venture kapitálu. Data z UBS a velkých family offices ukazují rozmezí 2–12 % volného kapitálu.

Jan Staněk, Managing General Partner Purple Ventures s lucemburským fondem o objemu 40 milionů eur, vysvětluje v této epizodě podcastu Mezi Rentiéry, proč právě seed investice mohou při správném přístupu přinášet zajímavé výnosy – a zároveň proč většina investorů už po dvou až třech pokusech selhává a přichází o peníze.

Seed investice představují nelikvidní aktiva s horizontem 5–10 let, což vyžaduje zcela odlišný přístup než u tradičních investičních nástrojů.

Mimo jiné se dozvíte, jak odlišit nápad na ubrousku od firmy s reálným potenciálem, proč je důležitější investice do lidí než do nápadu, a proč andělský investor musí být připravený selhávat – systematicky, ne emocionálně.

Spousta investorů sní o tom, že jejich investice do startupu bude další jednorožec – miliardová firma. Ale drtivá většina startupů selže.

V této epizodě se dozvíte, jak se stát chytrým investorem – a ne „bláznem“ z fráze friends, family & fools.

 

Textový přepis najdete u předchozí epizody

 

Pokud máte investovatelný majetek přes 100 milionů korun, stojíte před otázkou: jak velkou část portfolia alokovat do private equity, konkrétně do venture kapitálu. Data z UBS a velkých family offices ukazují rozmezí 2–12 % volného kapitálu.

Jan Staněk, Managing General Partner Purple Ventures s lucemburským fondem o objemu 40 milionů eur, vysvětluje v této epizodě podcastu Mezi Rentiéry, proč právě seed investice mohou při správném přístupu přinášet zajímavé výnosy – a zároveň proč většina investorů už po dvou až třech pokusech selhává a přichází o peníze.

Seed investice představují nelikvidní aktiva s horizontem 5–10 let, což vyžaduje zcela odlišný přístup než u tradičních investičních nástrojů.

Mimo jiné se dozvíte, jak odlišit nápad na ubrousku od firmy s reálným potenciálem, proč je důležitější investice do lidí než do nápadu, a proč andělský investor musí být připravený selhávat – systematicky, ne emocionálně.

Spousta investorů sní o tom, že jejich investice do startupu bude další jednorožec – miliardová firma. Ale drtivá většina startupů selže.

V této epizodě se dozvíte, jak se stát chytrým investorem – a ne „bláznem“ z fráze friends, family & fools.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Honzo, vítej. Honza Staněk je Managing General Partner Purple Ventures. Honzo, než se podíváme na naše téma, řekni pár slov o sobě. Protože spousta z našich posluchačů si tě může třeba spojit s Elektro Dad a říkat si, jestli je to on nebo to není on?

 

Jan Staněk

Táta tří dětí, který také pochází z takové sedlácké rodiny, původně z Rosic u Brna. A ano, mám vášeň, že se posledních sedm let se věnuji vzdělávání nebo se snažím inspirovat milion lidí k přechodu na elektromobil a čistou energii pomocí videí. Profesionálně jsem investorem, který investuje do technologických startupů.

 

Josef Podlipný

No a přátelé to je deviza, proč je tady Honza s námi. Dnes se totiž budeme věnovat jednomu z možná nejzajímavějších, ale také určitě nejriskantnějších, typů investic. Nápadům ve fázi pre-seed, anebo seed. Honzo, ty jsi v roli Managing General Partners Purple Ventures, Venture Capital. Jak ses vůbec k této oblasti dostal?

 

Jan Staněk

Já pocházím z podnikatelské rodiny. Ale tatínek podnikal tak, že jsem si říkal, že to dělají jak za krále klacka, a s tím podnikat nechci. Takže nejdřív jsem se měl potřebu učit z chyb jiných.  Nejdřív po vysoké škole jsem byl v Deloittech, v bankovnictví a ve finančních technologiích. V Číně jsem mimo jiné byl dva a půl roku s jednou moravskou firmou, která byla vlastně takovým startupem, který se pak stal pátým největším exitem České republiky. Moravia IT, která byla exitována za 320 milionů dolarů subjektu na britské burze. Já jsem potom se vrátil z Číny, byl jsem ještě v Moravia IT ředitel pro strategii a zhruba rok nato jsem říkal, tak už přišel ten čas

V roce 2013 jsem spoluzaložil s Janem Davídkem a Františkem Peterkou firmu, která se jmenovala Pro děti.CZ. Jan Davídek je dneska mým partnerem v Purple Ventures. On je serial entrepreneur, on celý život jenom rozjížděl firmy, tehdy se tomu ještě neříkal startupy, většinu z nich v oblasti e-commerce. Tehdy jsme postavili firmu, která se postupně stala dvojkou na trhu s dětským zbožím, což byla dětská móda, hračky. Byli jsme tři tátové, měli jsme malé děti, ženy na mateřských nebo tak různě, a chtěli jsme zlepšovat život pro maminky. A pak jsme firmu zhruba po dvou třech let exitovali do e-commerce holdingu. My jsme měli špičkový pořádek, byť to byla v tu dobu, kdy jsme to exitovali, ještě ztrátová firma, ale rostoucí. Ale my jsme tam měli perfektní pořádek, to mi říkal ten subjekt, který nás kupoval, tak pojď k nám dělat CFO.

Takže jsem byl CFO v E-commerce holding, jak se to jmenovalo, ze kterého se postupně stal v rámci Rockaway skupiny Mall group. Ten nakupoval třeba Vivantis nebo se nakupoval CZC, tam jsem byl na té nákupní straně. Pak jsem ještě byl spoluzakladatel start-upu, který se věnuje úplně jiné oblasti, a to takovému sociomapování, kde jsou vlastně lidé, kteří mají největší vliv v rámci organizací, a to se ne vždycky překrývá s organizačním pavoukem. No a potom jsem už v roce 2016 potkal zakladatele Purple skupiny, ve které jsem se v roce 2017 stal jednapadesátým. To byl takový start-up, který už měl produkt market fit, už věděl, kde se dají vydělávat peníze, takže jsem se věnoval expanzi toho byznysu mezinárodně. Potom slovo dalo slovo, to byl Fintech, že jsme od roku 2020 začali profesionálně stavět nohu něčeho, co se dá nahlížet jako Multifamily Office těch tří zakladatelů. Vlastně vracíme zpátky část peněz do ekonomiky skrze podporu start-upového ekosystému, kdy sami investujeme.

Nejdříve to bylo 15 milionů euro vlastního kapitálu a dneska je to lucemburský fond se 40 miliony euro.

 

Josef Podlipný

Já jsem rád, že tady jsi s námi, protože ty umíš o této oblasti mluvit nejenom srozumitelně, ale také bez přikrášlení, uvěřitelně a upřímně. Jaké je to tedy?

 

Jan Staněk

Děkuji za pozvání. Začnu definicí, co to je vlastně start-up.

Asi rozumíme tomu, že to je začínající firma. Z pohledu profesionálního investora je to firma, která přináší inovaci v mezinárodním kontextu. Takže vždycky má mezinárodní ambice, které jsou nedílnou součástí a měla by mít potenciál exponenciálně růst. Co znamená to slovo obecně? V obecné populaci je slovo start-up nadužívané. To, že začínám podnikat, neznamená, že mám start-up z pohledu profesionálního investora.

Jakou to přináší v mezinárodním kontextu inovaci a má to opravdu potenciál exponenciálně růst? Ideálně tak, že to má takzvaný pákový efekt, že se nám růst tržeb odpoutá od růstu nákladů a je to vysoce maržový byznys, který zároveň rychle roste. Takže vlastně 9 z 10, možná 95 ze 100 nově založených firem třeba v této zemi nejsou start-upy z pohledu investora. A pak se asi na to budeme dívat z pohledu, jak bych k tomu přistupoval, jako investor versus rentiér.

 

Josef Podlipný

Honzo, zároveň mluvíme o fázi pre-seed a seed. Připodobním-li to k vinařům, většina vinařů doufá, že právě tento ročník bude ten nejzajímavější a viniční trať dá vznikout nějakému skvostu. Ono se to ne vždy ale povede. To je tedy vlastně ta fáze pre-seed, seed, když se podíváme na vznikající nápady, drtivá většina z nich vzniká někde na ubrousku. Prostě teď mě něco napadlo, tak si udělám pár poznámek a jdu s tím do světa. Je to tohle?

 

Jan Staněk

Krásný příměr! Aniž bych byl vinař, tak to alespoň trochu na tom zkusím přiblížit. My, když investujeme do těch fází pre-seed a seed, tak už investujeme na trať, kde už někdo sází. Ještě neplodí, ale buď už ty rostliny zasazeny byly a vinohrad stojí třeba dva roky. To znamená, že ještě nelze počítat s tím, že by měl nějaký výnos, ještě se to víno nezpracovává, protože potřebuje dostat dostatečnou sílu, energii, slunce, vodu, živiny. Aby rostliny měly sílu na to, že v příštích letech výnos mohou dávat. To je ta fáze pre-seedová. To znamená, že vinohrad už rozhodně má pozemek, rozhodně už jsme začali, možná nemáme vysázeny všechny ty rostliny, ale některé už určitě stojí. A určitě už máme tým. My primárně totiž investujeme do kvality lidí, kteří už jednoznačně přišli s jasně definovanou vizí. Mají nějaký byznys plán, většinou strukturovaný ve formě pitch decku, kterému bychom měli jako investoři rozumět. Pokud je tam spousta cizích slov a my jsme se na to podívali po třetí, po čtvrté a už jsme si dvakrát s nimi povídali a pořád tomu nerozumíme, tak je něco velmi špatně. Takže, měli bychom tomu rozumět. A není to one man show. Už se tomu věnují na plné pecky. To znamená, že ráno vstávají s tím, co udělají, že je to jediná ekonomická aktivita, která se věnují. Není to hobby, nedělají to po večerech. Takže to je fáze, kdy do toho vstupují. To je ta preseedová a seedová. Vinohrad už stojí, už má výnosy, už má první zákazníky a zdá se, že už chytli takovou odrůdu a našli si takové trhy, že je to cesta k vyšší maržovosti a už to nabírá tu správnou trakci.

 

Josef Podlipný

Má doplňující otázka: jaké metriky je třeba mít na paměti na začátku, když investuju primárně do lidí anebo do něčeho, kde teprve začínáme měřit tu zákaznickou ochotu, ne-li zkušenost, a míru využití.

 

Jan Staněk

Určitě když investujeme do začínajících firem, tak to, co se mnohem lépe dá předpovídat, je tempo, jakým se vyvíjí náklady. Většinou, pokud je běžné, že ta firma nevydělává dost peněz na svůj provoz, pálí nějaké peníze za každý měsíc. To je číslo, na které bychom se měli dívat, protože jestliže mají na účtu půl milionu euro a pálí 25 000 euro měsíčně, tak vydrží 20 měsíců, než jim peníze dojdou.

Typicky to další kolo financování bez problémů bude trvat 9 měsíců, než si seženou další peníze. My víme, že bychom měli třeba po 8 měsících, když mají ještě tu runway, jak se tomu říká, 12 měsíců. Už by měli aktivně hledat další financování. Takže burn rate, to, jak pálí peníze, je určitě důležité.

A pak jde tady o to, když se my bavíme, že to má mít potenciál exponenciálně růst, tak možná nám ještě dostatečně rychle neroste metrika tržeb, která je rozhodně důležitá. Na tu bych taky slyšel. Ale pak tam může být nějaká tržby předvídající metrika typu – jaký počet udělali. Pokud je to B2B, tak kolik obchodníci, což typicky na začátku bývají zakladatele nebo zakladatel, kolik udělali týdně schůzek, kolik udělali měsíčně schůzek, jak dlouho trvá prodejní cyklus, jaké jsou náklady na akvizici zákazníka. U každého tohoto startupu je to trochu jiné, ale rozhodně jsou metriky, které bychom měli sledovat.

A důležité je říct, že buď se budeme na to dívat z pohledu investora, ale pak předpokládáme aktivní participaci. Měl by to být jeden z důvodů, proč tohle vlastně chceme. Investovat do startupů, že chceme do toho vnést svoje kontakty, že chceme svůj intelekt ve formě nějakého mentoringu. Možná taky za svůj život máme spoustu zkušeností, v byznysu jsme se pohybovali a víme jak dělat marketing, možná víme, jak dělat sales, možná víme jak nainženýrovat špičkový produkt, a možná taky rozumíme některým trhům. Možná rozumíme Německu, možná rozumíme Francii, možná rozumíme Británii, možná rozumíme Spojeným státům, kde máme relevantní kontakty a jsme schopni aspoň trochu být. Provést tím ty foundry, a dostat se na tyhle trhy. Mělo by to být o přidané hodnotě, takže investorská role, pokud bychom sami chtěli investovat do startupů, je o tom, že máme na měsíční bázi aktivní přidanou hodnotu.

 

Josef Podlipný

Honzo, ty máš za sebou spoustu investorů, i těch velmi majetných. Podnikatelsky minimálně i velmi zkušených, nicméně také za sebou máš i spoustu poučení, ať už vlastními chybami, nebo těmi sdílenými, naštěstí, i v této oblasti. Co jsou takové nejčastější chyby, které dělají tito investoři, když se vlastně rozhodnou zainvestovat do startupů poměrně v rizikové lize, to znamená především v té fázi pre-seed a seed?

 

Jan Staněk

V první řadě bych řekl, že je to často nezbytné, že se najdou angel investoři.

To znamená, že na začátku většinou do toho dávají nějaké peníze a spoustu času a nákladů z ušlých příležitostí ti zakladatelé. Pak přichází fáze, která se říká family, friends and fools.

Takže rodina a přátelé, kdy to jsou v podstatě emoční rozhodnutí. Prostě půjčíme jim nebo dáme jim do toho podnikání za nějaký malý podíl, řekněme desítky tisíc euro, stovky tisíc korun. Pak přichází už první profesionální, a tak je potřeba na to nahlížet, aktivita, což je andělský investor.

A to by mohl být ten náš posluchač, který je investorem, nikoli pasivním rentiérem, respektive má svou nějakou složku, kde je možná pasivním rentiérem, ale tady chce být aktivním investorem a je to velice důležité, protože to je fáze, po které pak přicházíme my jako profesionální investoři s fondem.  Kteří už mohou vést ta investiční kola a přichází se standardizovanou dokumentací a umí otvírat dveře zahraničním investorům.

Máme 200 ko-investorů na těch zhruba 45 investicích, takže je to vlastně důležitá fáze a nejčastější chyby, jaké mohou dělat investoři, kteří si řeknou, že to zkusí a budou tím andělským investorem a chtějí investovat napřímo, protože je to baví a tak. Za A: nemít přehnané očekávání, jak velký podíl v té firmě mám, protože ji tím můžu zabít. Startupová scéna je o tom, že tak dlouho jak to jen jde. My máme nějaká andělská kola, pak máme pre-seed, to jsou ta semínka, kde zaléváme zárodky těch firem.

Seed: pak máme nějaká kola series A, series B, a vy vlastně chcete, aby ještě v series B, pokud možno ti zakladatelé měli majoritu v té firmě. To znamená, když jako angel investor přijdete s tím, že chcete 30 %, tak ji tím zabijte. Když přijdeme potom jako profesionální investor, tak řekneme: „30 % tady má jeden andělský investor? No tak ať už si tu firmu financuje sám“. Pokud rychle pochopí ten andělský investor, že ta firma dál není financovatelná.

 

Josef Podlipný

Honzo, nemělo by spíše platit to, že by investor svou vlastní investici měl právě chránit tím, že bude mít maximálně 10-20 %?

 

Jan Staněk

Já myslím, že dobrá praxe startupového světa je taková, že i my tam máme podíly do 10 %. Ale jak ta primární motivace je, že zakladatelé makají na svém, ráno vstávají, večer, jdou spát s tím, aby vybudovali firmu a mohlo to být pro ně life changing a možná taky pro další generace. Takže jedna chyba, nemít přehnané očekávání, pokud mám podíl. Určitě tam nebudete mít kontrolní podíl. V podstatě to je rizikový kapitál, pokud budete chtít, aby vám investor podepsal směnku a ručil vám vlastním barákem, tak to prosím nedělejte. Vy jste to nepochopili, takhle se ta hra nehraje. Prostě takhle startupový svět nefunguje. Tam vám ručí jenom tím, že měli mít schopnosti vyhodnotit kvalitu toho business plánu.

Měli byste mít schopnosti vyhodnotit kvalitu těch lidí, udělat si na nějaké background checky, volat si s lidmi, které máte společné známé. A tak, že to jsou důvěryhodní lidé, kteří fakt makají a dělají všechno pro to. A zároveň jsou kompetentní pro to, aby mohli ten mezinárodní business inovativně budovat. A potom si myslím, že je velkou chybou, když chci napřímo být tím andělským investorem, že nemám pořádně dostatek kvalitních příležitostí tohoto typu, aby se ke mně dostaly. Nemám to deal flow. Vezměte si, že my jako fond máme tři tisíce investičních příležitostí ročně. A vybereme dvanáct. My jsme měli úplně stejné problémy na začátku. My jsme měli peníze, ale neměli jsme pořádně do čeho investovat. A pak je obrovské riziko, že se k vám dostane pár blbostí a vy se do těch dvou nejlepších z nich zamilujete a zainvestujete, ale to ještě neznamená, že to je ta kvalita těch inovací v mezinárodním kontextu, která bude exponenciálně růst.

 

Josef Podlipný

Takže jinými slovy, nehledat zlatý důl podle příjmení těžaře, ale mít profesionály, kteří mají deal flow takové velikosti, a své vlastní schopnosti a důvěryhodnost v takové kondici, že mi to zajistí možnost vybírat z potenciálně zajímavých to nejkvalitnější.

 

Jan Staněk

Pepo, já budu rád. Může být cesta, že se lidé přidají, nejdříve víc s mindsetem rentiéra, k nějakému fondu. Třeba Purple Ventures, kde je deal flow. Mít deal flow nás stálo nižší jednotky milionů euro, z celé Evropy, kde je tři tisíce příležitostí.  To se nestalo samo a odpracovalo se to v průběhu spousty let. Ale zároveň je role andělských investorů nesmírně důležitá. Jakmile chci touhle cestou jít a je to fair, pojďme se v tom vzdělávat. Musím se k tomu chovat jako řádný hospodář. Jsou skvělé platformy, kde se můžeme vzdělávat na různých inovačních centrech, akcelerátorech, inkubátorech. Můžeme se chodit dívat, bavit se s ostatními angel investory. Jsou i platformy, kde se potkávají andělští investoři. To je důležitá role.

Ale může to být i tak, že si řeknu, že se přidám i k tomu profi fondu. Zároveň si chci něco dělat bokem. Profi fond vidím na kvartální bázi, kde mi vysvětlují, jak nad tím přemýšlí, do čeho investují. Jak se k těm příležitostem dostávají. Jak vyhodnocují zdraví jednotlivých portfolií firem. Jak je možné, že se k takové plejádě firem dostali a co pro to všechno dělají?

Oni navštíví sto eventů za rok po Evropě. Jak tomu můžu konkurovat? To ani nejde. Protože tohle je šestičlenný tým a já jsem jeden. Musím si říct, protože jsem třeba Slovák nebo jsem Čech, anebo jsem z Pardubic – tak chci možná podpořit pardubický ekosystém. Ale pak se nedivte … My jsme Brňáci původem, ale z 45 investicí jsou třeba tři brněnské. Pro nás není podstatné, odkud jsou. My musíme jít po kvalitě.

 

Josef Podlipný

Honzo, teď nás poslouchá možná řada posluchačů, kteří o této oblasti moc neví, ale i přesto je láká. Ty jsi zmínil mnohé důležité informace. Mezi nimi, že existuje nějaký relevantní zdroj pro ty investory, kteří se chtějí nějakou dobu prostě vzdělávat, zorientovat, diskutovat. Můžeš nasdílet pár typů, aby to bylo vyvážené, abychom nezmiňovali jenom Purple Ventures. Přátelé, není to garance nebo jednoznačné doporučení, ale spíš vlastní zkušenost.
Ty jsi také zmínil, že často především angel investor prahne po nějaké míře zajištění. Tu směnka, tu zajištění nemovitostí. A já docela chápu, jak k tomu požadavku přišel. Protože si někde přečetl nebo slyšel, kolik vyšších desítek procent z těchto typů investic dopadne špatně. Pokud se budeme bavit o běžném standardu, tak je to 60 až 80 %. Přátelé, 60 až 80 % z investovaného majetku: nic. Nula. To je prostě realita. Pak chápu, že takový člověk si říká, to ale chci mít nějak zajištěné. Jak se vypořádat s takovou výzvou, že on ví, že se to děje? Kdybys zkusil odpovědět i na tuto otázku, kde se nachytřit.

 

Jan Staněk

Je Česká asociace andělských investorů, kterou založil Karel Obluk, jeden významný český investor. Andělský investor, který původně vydělal většinu svého bohatství, když se dostali s firmou AVG na americkou burzu. Takže je zde parta lidí, Česká asociace andělských investorů, která dělá aktivity v průběhu roku. Skvělou práci odvádí, myslím si, také depo ventures. Takové jako vlakové depo, které potom umí andělské investory sdružovat a oni investují společně, jako v poolu. A pak někdo z těch andělských investorů se třeba více věnuje potom tomu portfoliu a firmě. A pak jsou různá andělská sdružení, řekněme lokální. Třeba v Brně je Garage Angels, což je parta brněnských investorů a rentiérů, kteří také chtějí vytvořit … Věnovat část, ale malou, typicky se bavíme o tom, že to je třeba 5 % investičního majetku. Když jste mladší a hodně riskujete, tak to může být třeba 10 %.

Protože vy pořád potřebujete mít část toho bohatství. Pokud se bavíme, že primárně je zde ochrana bohatství, tak to musíte mít pořešeno někde jinde. Tohle není ta část, která by byla ochranou. Když se dělá dobře, a zase se dělá s péčí řádného hospodáře a chytře, tak by měla mít potenciál vám vynášet více než 20 % ročně, ale na dlouhodobém horizontu. Potíž investování do technologických startupů je, že tam není pořádně průběžná likvidita. Že oni vám nemají z čeho platit dividendy, když nejsou ziskoví.

Takže to není na mléko, ale na maso. Výnos je z toho, že jednou po pěti, sedmi nebo taky deseti a více letech prodáváte podíl s nějakým zajímavým výnosem. A může se stát, že firma během sedmi let je zajímavě zisková, a exit není až tak pod tlakem a pak můžete mít výnos z těch dividend. Může se vám vrátit ta investice, ještě předtím, než jde k exitu. Ale typicky je to „na maso“ = až se to jednou prodá.

 

Procento firem, které vám v portfoliu uhyne, je úměrně tomu, kolik jich na začátku vidíte. Jestliže jich uvidíte desítky, tak počítejte s tím, že vysoké desítky procent vám uhynou v tom portfoliu. A ještě důležité je uvědomit si, zda chci mít vůbec portfolio třeba deseti startupů, a mám prostor se každému z nich měsíčně aspoň třeba dvě hodiny věnovat. To už je dvacet hodin za měsíc. To je jako poloprofesionální činnost. A pokud tenhle prostor nemám a nechci ho mít, a nebudu si vytvářet to portfolio, tak je otázkou, jestli je to vlastně pro mě. K tomu vás budou vést ti, kteří vás budou vzdělávat v andělském investování. A zabezpečení. Opravdu to je tak, že vy nesete riziko. Zároveň by to ale také mělo být vyváženo tím, že zapomeňte na podepisování směnky, nebo vám něčím ručí …

Mohl by vám možná ručit nějakým intelektuálním vlastnictvím, které se buduje, někde podíl na nějakém patentu a tak. Když tohle vidíme, že angel investor má klauzuli, že se nebude ředit. To je další lesson learned. Je normální, že se v dalších kolech, když přichází další investoři, s každým investičním kolem může se v tom kole rozpustit dalších 10 až 20 % podílu, vy se prostě ředíte. Když si dáte klauzuli, že vy nikdy ředit nebudete …my takové klauzule nedáváme, my s tím počítáme. A buď se chceme v těch dalších kolech podílet, my máme právo se podílet na těch dalších investičních kolech, tím pádem se nemusíme ředit, ale musíme dolévat další peníze, které ředíme. To je součást hry.

My také přicházíme jako investor, když jsme lead investorem, v některých kolech jsme lead investor, to znamená, že připravíme vše, veškerou dokumentaci, uděláme due diligence. Jednak máme nějakou profesionalitu, protože už jsme to dělali mnohokrát, jak se dělá takové due diligence, že se podíváme na právní dokumenty. Tohle jsou mladé firmy, tam není moc věcí, ale může tam být pár kostlivců ve skříni typu, že doménu vlastní fyzická osoba, ten zakladatel a nikoli firma. Jestli mají dobře napsané smlouvy s vývojáři, aby je potom vývojáři do budoucna nevydírali tím, že je to jejich intelektuální vlastnictví a budou chtít z toho tantiémy. Ne, vy jste dostali zaplaceno, ale smlouva je napsána za to, že je to vaše, vy jste vytvořili to intelektuální vlastnictví, ale zároveň za to, že jste za to dostali zaplaceno, tak firma má časově neomezenou a kvantitativně neomezené právo to intelektuální vlastnictví použít. Takže tam je většinou pár věcí, na které si musíte dávat pozor. Investiční smlouva je připravená, v angličtině vychází ze standardů, které přišly z Ameriky a jsou tam slova nebo termíny, které jste možná vy a váš rodinný právník ani neslyšeli. Takže bacha, když se dělá transakce, tak je dobré používat právníky, kteří rozumí tomuhle typu investičního kapitálu, protože jsou tam termíny Drage Along a Tag Along a právo prvního rozhodnutí se, jestli participujeme nebo neparticipujeme a tak dál.

Když to vidíte poprvé, tak z toho máte hlavu jak pátrací balón. Když to vidíte po páté, tak to jsou standardní věci. My vlastně i vzděláváme zakladatele. Třeba reverse vesting. Když jsou tři spoluzakladatelé a my do nich investujeme druhý rok, ta firma existuje druhý rok, tak my říkáme: „přátelé, příští tři roky budete mít mezi sebou vy zakladatelé reverse vesting“. Co to znamená? Když někdo z vás odejde kvůli zdravotním důvodům anebo odejde, protože prostě chce jít meditovat do Nepálu a už nechce podnikat a odejde po prvním roce z těch tří, a měl 30% podíl, tak odejde, bude si moct ponechat 10% podíl a těch 20 %, které si ještě neodpracoval v tom reverse vestingu, se rozdělí mezi stávající zakladatele. Protože někdo tu káru musí dál táhnout.

S tím jsou všichni v míru. Ne mezi investory, ale mezi zakladateli, aby byl někdo zase silně motivovaný, táhnout tu káru. Aby to nebylo takzvané mrtvé dřevo, které je někde v Nepálu, má 30 % a nepřidává žádnou hodnotu té firmě.

 

Josef Podlipný

Ty jsi v podstatě říkal, že investor by měl o tomto typu investice přemýšlet tak, že to nemůže být jedna, dvě, tři investice. Ale ročně za sebe to vidím třeba i 10 až 30 investic tohoto typu. Kolik takových investic ročně dělá Purple Ventures?

 

Jan Staněk

My děláme zhruba tucet, zhruba jednu transakci měsíčně. Samozřejmě jsou kvartály, kdy jich uděláme pět a kvartály, kdy uděláme dvě. Není to predikovatelné, je potřeba si počkat na tu kvalitu a neblbnout. Já si myslím, že 10 až 30 ročně jsou fakt profesionální investoři. To je obrovská kvantita. Já si myslím, že když udělá andělský investor dvě za rok, pět let si bude hrát a udělá si portfolio deseti, to by mělo být přiměřené tempo.

 

Josef Podlipný

Dále jsi hovořil o nižších jednotkách procent, padla číslice 10 % podílu tohoto typu investice na celkovém majetku. Chápu to správně? Nebo investovatelném majetku?

 

Jan Staněk

Ano, já na to nahlížím tak, že máme nějaký investable assets, kam nepatří naše bydlení, když to zjednoduším, a tam bych se pohyboval… Když se bavíme s investory, kteří by s námi chtěli mít peníze, tak v podstatě se bavím o tom, že by to měli být lidé, kteří mají přes 100 milionů korun investičního majetku, nebo také výrazně více.

 

Josef Podlipný

Tohle je určitě velmi velmi důležitá část informace, takže poprosím ještě jednou zopakovat, jak ses dostal ke 100 milionům a více.

 

Jan Staněk

No, když by jenom do jednoho našeho fondu, který udělá zhruba 50 investic. Statisticky, pokud budete mít zainvestováno zhruba ve 100 startupech, tak už není možné na tom, a pokud to jsou poctiví lidé, kteří prostě dělají všechno nejlepší pro vás i sebe, aby to dobře dopadlo, tak na tom není možné prodělat peníze. To znamená, že my z toho rizikovost vyjmeme tím portfoliovým přístupem. Stejně tak, jako kdybychom chtěli na vlastní triko kupovat akcie, tak stejně tak asi je moudré mít portfolio, rozumné portfolio. Stejně tak portfolio budujeme oborově, aby bylo napříč obory inovací, aby bylo měnově budované. Takže třeba náš fond je celý v eurech. A aby bylo také geograficky diverzifikované, abychom ideálně měli, když se bavíme o tom, že bychom si chtěli dělat portfolio, ať máme těch startupů 100 a více, no tak pak by tam měly být ty tituly evropské.

Protože to je hodnototvorné. Proto, pokud tady máme mít demokracii a svobodnou sebevědomou společnost, potřebujeme investovat privátní kapitál do technologických inovací. To je takové, apeloval bych na to, že je to velká přidaná hodnota pro společnost, protože tohle děláme v Evropě blbě. Protože my nemáme pořádně ty endowment fondy, my v Evropě pořádně neznáme tuhle třídu aktiv jako startupy. Proto se o ní teď bavíme, že se v ní vzděláváme postupně, pomalu. A pak by bylo dobré mít i ty americké fondy nebo startupy. Protože Amerika je taková mekka venture kapitálu.

 

Josef Podlipný

Nepustím tě z té otázky, proč tedy 100 milionů a více?

 

Jan Staněk

Pardon. Jednoduše, když bychom měli mít v téhle třídě aktiv, pokud chceme mít dobře rozloženou ochranu bohatství, tak tam musí být likvidní aktiva, že jo. A tohle je nelikvidní aktivum, toho asi chceme mít méně. Je to ve škatulce private equity, venture capital je podmnožinou private equity, takže držíme privátně podíly ve firmách, ale těch malých začínajících. No a pak dojdeme k tomu, že když se díváme, jak fungují endowment fondy a tak dále, typicky mají do 10 % v téhle třídě aktiv. Nebo i velké family offices, když se budeme dívat na data od UBS třeba. Když my jsme fond, kde náš minimální tiket je 250 tisíc euro, 6-7 milionů korun, tak už jsme v tom pásmu. Prostě já potřebuji mít investora, který je přes 100 milionů korun investičního majetku.

 

Josef Podlipný

Super, děkuju. Já k tomu jen dodám názor za family offices. My se díváme na tento typ investice, protože jen připomenu, je to sice lákavá oblast, nesmírně zajímavá z pohledu kontaktů, rozšíření znalostní báze.

 

Jan Staněk

I intelektuálního uspokojení, když to člověk chce sledovat.

 

Josef Podlipný

Bez pochyby je to hodně zajímavá oblast. Je zajímavá i pro mezigenerační diskuzi uvnitř rodiny. To je další velká výhoda, protože je potřeba si uvědomit, že to, co se líbí nám hlavním zakladatelům nebo nestorům v rodině, zdaleka už nemusí naplňovat potřeby našich nástupců. Protože svět se prostě mění, mění se velmi dynamicky. Nicméně zpátky k těm procentům. My nahlížíme na to, že pro konzervativního investora, jste-li konzervativním investorem, tak vás možná trošku pošťouchlo to, jak Honza zmínil, že to při nějakém počtu investic nemůže zkrachovat. Nahlížíme-li na to konzervativně, tak víme, že může zkrachovat všechno, Honzo. To ale jistě nebylo takto míněno. Pro konzervativní investory doporučuji přemýšlet o podílu dvě až pět procent. Ne víc. Pro ty agresivnější můžeme mluvit třeba o pěti až dvanácti procentech z volného kapitálu. Přátelé, volný kapitál i zmíněná UBS a řada dalších, říkají, že ten kapitál krom toho, co vysloveně slouží rodině, typu nějaké rodinné sídlo, rekreační objekty atd., je to i krom vašeho byznysu. To znamená, pokud máte firmu, holding, tak tohle se do toho nepočítá. Pokud to není správa nemovitostí. Nemovitostní portfolio se do toho počítá, je-li investičního charakteru. Takže jinými slovy, volný kapitál a z něj do dvanácti procent. To je standardně doporučený strop, který by nám potvrdila i většina už zkušených family offices. Ale konzervativní dvě až pět. A proč je tam tak velký rozdíl: dvě a dvanáct? To je rozdíl o deset procent. Tak to je možná opřeno právě o ty zkušenosti, které investoři nabývají až teprve, když jsou toho součástí. Tady jsi vlastně zmínil jen částečně to, že tam jsou nějaká investiční kola. A já bych teď chtěl trošičku navést diskuzi na to, o čem by vlastně měl investor na začátku ale už přemýšlet, když se účastní třeba v Purple Ventures investice. Má na to zmíněných dvě stě padesát tisíc eur. Tak co to je? Super, vyčlenil dvěstěpadesát tisíc eur a je hotovo?

 

Jan Staněk

Pokud jsem investor, který si investuje napřímo do těch startupů…

 

Josef Podlipný

Zkusme se teď držet na chviličku toho fondu.

 

Jan Staněk

Fondy fungují tak, že vy dáte takovou částku nebo vyšší, podle toho, jaký kdo má apetit, jako takzvaný commitment, závazek, že budete investovat. A fondy mývají… My máme třeba čtyřleté investiční období u Purple Ventures, typicky to bývá pět let.

V průběhu toho investičního období, čtyři – pět let, se ty prostředky volají.

To znamená: vy jste dali závazek, že budete tuto částku investovat, ale ten fond ji nepotřebuje na účtu, aby tam ty peníze ležely a nepracovaly. Protože během čtyř až pětiletého období ty peníze bude alokovat do startupů a postupně se tzv. volají. Abychom si ten život trochu zjednodušili, na začátku čtyřletého fondu jsme řekli, že budou čtyři rovnoměrné capital cally, to je volání toho kapitálu. Takže kapitál se na čtyřikrát přesouvá, vždycky jednou za rok, k tomu fondu, který jej investuje. A my jsme potom řekli, že budeme mít zhruba 60 % kapitálu na první investice, když vstupujeme kapitálově do fondu. Uděláme jich zhruba 50, takže to bude poměrně velká diverzifikace napříč obory a zeměmi. To je napříč Evropou, zejména střední a východní Evropa. Zhruba půlka je v Česku, ale pak tam máme Ukrajinu, Polsko, Slovensko, dvakrát Chorvatsko, Uzbekistán, Singapur – český zakladatel, Amerika – český zakladatel, tři britské investice. Geograficky je to rozděleno. Pak si 40 % toho investovatelného kapitálu odkládáme na další investiční kola. Koncentrace úsilí ve venture capital, to je důležitá věc, která dneska musí zaznít, je opravdu o tom, že vám pár procent zainvestovaných firem vytvoří těch 20 % per annum jako celek. Je to extrémně vychýlené Parettovo pravidlo. To není, že 20 % zainvestovaných firem mi udělá 80 % výnosu. Tady to může být klidně 5 % udělá 95 % výnosu. Je to takhle extrémně vychýleno, takže od toho potom plyne to, že my sice uděláme první tikety do až 50 firem v tomto fondu. Ale jenom pro top kvartil máme odloženo 40 % investičního kapitálu a vlastně tam směřují i naše peníze, energie a čas a emoce.

To jsou také lessons learned, co jsme se naučili na těch prvních 40 investicích: drbat se se startupem, který třetí rok je trápení, abyste ho dostali z návratnosti 0,6 na 1,2. Abychom vůbec dostali 0,6 % toho, co jsme do toho dali, abychom z toho dostali aspoň 20% výnos a stovky hodin tomu věnovat, versus se věnovat něčemu, kde místo abych udělal 60krát na tom výnos, udělal 120krát. Tam chcete věnovat svoji energie a čas. A vlastně zapomenout. To je neintuitivní, nepřirozené, že tady mi to umírá, tak se tomu musím přece věnovat. Ne, to je jako u sebe: taky je moudré rozvíjet silné stránky a doinvestovat do toho, v čem jsem fakt dobrý a v tom být world class. V tom patřit mezi nejlepší na světě. A netrápit se tím, že jsem tak trošku autista, možná nemám ty nejlepší schopnosti vytvářet vztahy. Nebo naopak, mám to obráceně, možná nejsem ten nejlepší na palici na matematiku, ale jsem geniální na vytváření vztahů.Takže do tohoto kvartilu se věnuje pozornost.

Pardon, zopakuj prosím otázku, abych ji celou odpověděl.

 

Josef Podlipný

Bavíme se o tom, jak to ve fondu Purple Ventures vlastně vypadá. Rozhodl jsem se, mám 250 tisíc eur. Je to konečná, nepotřebuji další rezervy?

 

Jan Staněk

U fondu nepotřebuji, protože ty rezervy vytváří fond.

 

Josef Podlipný

Ale ty jsi začínal tím, že jsi taky individuální…

 

Jan Staněk

Angel investor. To by mě nemělo překvapit, že v těch dalších kolech mě chtějí ředit. Ale já už jsem na stropu těch 2 % nebo 5 %, nebo 12 %, který je můj strop.

Já už prostě nechci.

Josef Podlipný

Anebo nemůžu třeba dokonce.

 

 

 

Jan Staněk

Nebo taky objektivně nemůžu. Ale spíš bychom měli být hodně disciplinovaní v tom, že máme strategii, dlouhodobou strategii. Že si i na té své rodinné radě řekneme: tak jo, bude se tomu věnovat syn a otec, protože je to baví, každý k tomu může dát něco jiného. Syn má Harvard a táta zase je ostřílený pardál, prostě umí mít ten dobrý selský rozum a nadhled a nějaký životní moudro. Oba dva se tomu za rodinu budou věnovat. Ale prostě jsme si řekli, že to bude 5 % a přesto nejede vlak. Budeme disciplinovaní, a pak to může narazit na stropy, ale ta firma potřebuje další kapitál. A co když je to ten top kvartil? Co když je to ta firma, která si to vlastně opravdu zaslouží? A byla by to kravina se ředit, vy tam dostáváte prostor v těch dalších kolech participovat.

 

Josef Podlipný

Okej, teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku. Ty jsi říkal, co když je to ten top kvartil. Byla by chyba se toho neúčastnit investorsky, protože je to potvrzeno nějakým dosavadním vývojem. Co tedy je to číslo, jakou by měl standardně investor držet rezervu? Pokud je to index. Kdy by individuální angel investor, tak ze zkušenosti ty jsi mluvil o fondu, že to je 40 %? Platí to i pro individuálního investora?

 

Jan Staněk

Já bych si tak řekl, že třeba double. Důležité je říct, možná, Pepo, aby to zaznělo. V andělských fázích se typicky bavíme, že na jeden startup vkládáme třeba 10 až 100 tisíc euro. Řeknu si třeba 50 tisíc euro, milion korun, ať si to zjednodušíme. Když bych jich chtěl udělat třeba 8, tak už jsme na 400 tisících euro. Ale v zásadě bych možná měl alokovat 800 tisíc euro, abych tam měl ten polštář. Abych do top kvartilu z osmi, třeba do dvou, dal do každé 200 tisíc euro.

Protože to budou ty, nebo se tak zdají v daný moment. Ono to je up and down. To je jak na horské dráze. Jeden rok se zdá že to jsou zlatá vejce, ale tak to vůbec nemusí být. A obráceně. Ty, se kterými jsme se roky strašně trápili, se pak odlepí ode dna a začne to dělat tu tzv. hokejku. Začne tam být ta exponenciála.

 

Josef Podlipný

A tady také doplnění, protože my jako rodina se této oblasti hodně hodně věnujeme, zkoumáme ji, zjišťujeme, jak moc je i pro nás použitelná. Mě osobně velmi překvapilo, jaká čísla se k nám dostala z různých, věřím, věrohodných zdrojů ohledně toho initial checku, toho startovního kapitálu. Tam jsme velmi blízko číslu, které jsi zmínil. 10 až 100 tisíc na startup v pre-seed fázi.

 

Jan Staněk

Řekl bych, že to je ještě andělská fáze. V pre-seedu se investuje třeba půl milionu euro do toho startupu. V seedové fázi to už může být dneska milion, milion a půl.

 

Josef Podlipný

A to mě překvapilo To investiční kolo.

Já jsem si říkal: pre-seed 25 až 150 tisíc. 150 tisíc je OK, s tím bych asi počítal, že to je normální. Ale v té seed fázi 150 tisíc až milion i víc, třeba i nižší jednotky milionů eur nebo dolarů. My si to všechno přepočítáváme na dolar.

Tak jsem si říkal, kdyby to pak mělo být třeba o dvou, třech milionech dolarů krát deset až třicet investic. I kdyby to mělo být jenom deset, tak to říká, že zmíněných dvě až dvanáct procent podílu na tom investovatelném kapitálu, dejme tomu milion, chci to počítat jednoduše, a vzal bych třicet startupů, tak to je třicet milionů dolarů, je dvanáct procent volně investovaného kapitálu.

Tak to je jenom pro vás, přátelé, taková jednoduchá matematika, jak třeba přemýšlet o tom, jestli to je pro nás investory nebo pro vás rentiéry.

Teď mě napadá, že i ty sám, když jsme se spolu nedávno bavili, jsi se ptal, kdo je z našeho pohledu vlastně rentiér? Já jenom připomenu, že rentiér je pro mnohé z nás investorů, něco, co říkáme, že to my nejsme. Protože o rentiérství mnohdy přemýšlíme tak, že to je už člověk, který je nepracující. Někdo používá až hanlivě, že leží na pláži a jenom se těší pasivním příjmům z majetku, který získal po svých předcích, anebo sám z nuly společně se svou rodinou vybudoval. Ale ono to tak není.

Já mám spoustu přátel, kteří opravdu začínali vysloveně z nuly. Vybudovali něco neskutečného, nejenom obsahově, ale i rodinou a komunitou, která se kolem toho pohybuje. Má to obrovskou přidanou hodnotu i pro celý svět. Tak oni vlastně o rentiérství přemýšleli tak, že něco vytvořím a pak díky tomu budu stavět lepší podmínky pro nastupující generace své vlastní rodiny a budu dělat to, co dává smysl.

 

Jan Staněk

Možná budu mít nějakou nadaci.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Přemýšlí o tom rentiérském modu, že tohle potřebují chránit. Když už jsem tomu obětoval mnohdy i více než svou vlastní energii, opravdu to je vydupané ze země, tak potřebuji vytvořit podmínky, abych o ten fundament už nikdy nepřišel. A dívá se na investory jako na někoho, kdo pořád riskuje. Vedle toho ale existuje úplně ta samá skupina lidí, která říká ne, já se cítím jako investor, protože já nechci, aby to jen pasivně leželo. Chci se o to pořád starat. Chci k tomu zvát další členy rodiny, přátelé. Chci získávat další názory. Chci k tomu přizvat odborníky. Nechci na to být sám, to znamená v rámci family office. Chci i nějakou kvalitní skladbu exekutivců, kteří mi uvolní ruce pro to, co budu dělat, co mě bude přinášet radost. Proto teďka promlouváme k vám rentiérům nebo investorům, podle toho, jak se cítíte.

Je velmi důležité si uvědomit, že pokud chcete to, co jste vytvořili, chránit, tak proto máme strategii Ochrany bohatství. My víme, co udělat pro to, abyste o ten fundament nepřišli. Ideálně nikdy. S devadesáti devítiprocentní jistotou víme, jak je potřeba alokovat Pokud se chcete rozvíjet, pokud chcete do rodiny přinést novou krev. Teď mě napadá, protože jsem se nedávno bavil s Franceskem Kinským, s panem hrabětem, který říká, že potřebuje obnovit DNA, potenciál Kinských potřebujeme novou krev. Tak pokud chcete tu novou investorskou krev, tak pro vás může být hodně zajímavé investovat právě do prostředí začínajících podnikatelských a ve skrze přínosných nápadů. Když se vracím oklikou k tomu, o čem jsme diskutovali, ty jsi také zmínil, že jenom pár jednotek dopadne dobře.

 

Jan Staněk

Dopadne excelentně tak, že vytvoří tu alfu, nadvýnos, který by měl rizikový kapitál přinášet, aby to vyvážilo to riziko.

 

Josef Podlipný

Dává tedy smysl i nějak modelovat takovou situaci? Že si řeknu, že z těch třiceti třeba dvě až pět se fakt excelentně povede? Jak se mám chovat, jak o tom přemýšlet? Tohle děláte taky?

 

Jan Staněk

My ten model máme. My ho ukazujeme i na takovém koláčovém grafu. Akorát je to stejně metoda, že koukáte z okna, a tak se kvalifikovaně relativně domníváte, jak by to zhruba mohlo dopadnout.

A život je zvlášť v téhle oblasti vždycky košatější. A to stejné, kdybyste si řekli, že budete si napřímo investovat. Vyhodnocujte si business plán těch firem, v první řadě se koukejte na náklady. Že to je něco, co by oni měli mít relativně dobře pod kontrolou. A o tom veďte diskuze. Potom se podívejte, jestli tam nemají nějaké hloupé matematické chyby ve vzorcích a tak dál. Jestli jsou pečliví. A pak s nimi diskutujte o předpokladech, na kterých staví výnosy. Ne o těch číslech, ale o těch předpokladech.

Jak moc mají odmakáno, promyšleno to, jak to budou dělat. A tam, když je nachytáte na hruškách, že to mají na vodě, tak to je obrovský červený prapor.

Vlastně jděte po tom, že ta firma, ti zakladatelé, jsou v první řadě učící se mašina. Že se umí podívat každý měsíc tomu ďáblovi do očí a říct, kde je tlačí bota. Zároveň, kde se jim to fakt daří a jak to replikovat. Anebo naopak si udělat tu hloubkovou analýzu. Většina startupů na začátku má nějakou hypotézu, nějakou myšlenku. Ta ale většinou nebývá nosná. Je to o kvalitě a schopnosti se rychle učit, doba se neustále zrychluje.

Také mít nástroje co nejrychleji se učit. V čem se hodně mění startupová scéna je, že když to dřív bylo tak, že bylo to pre-seedové kolo na půl milionu dolarů, pak bylo seedové kolo milion, milion a půl dolarů a pak automaticky nabírali lidi. Už to má 30–50 lidí, našli ten takzvaný product market fit, už to má zákazníky, trhy a budou chtít jít na další trhy, je to třeba ziskové. I provozně je to na nule nebo nad nulou. Tak jdeme to škálovat dál. Jdeme to dál rolovat do dalších zemí a budou se najímat nejdřív desítky pak stovky lidí. A proto jsou potřeba ty série A, série B, série C.

Dneska to může být tak, že bude startup, který má mezi 5 až 12 lidmi, udělá se tam pre-seedové kolo, a poslední kolo bude seedové. A pak už žádné další financování nebude. Už nebudou potřebovat. Protože oni se dostanou po třech letech už do zisku. A pak už prostě není potřeba se s nikým ani dělit o tu ekvitu. Rostou, jedou jak namydlený blesk, protože tam je ten pákový efekt.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Většina takzvaných jednorožců je k miliardě dolarů a více.

Jan Staněk

Hodnota firmy – valuace.

Josef Podlipný

Vznikly na tom ubrousku, jsme stále na ubrousek stage. Ale zpátky k naší diskuzi. Modeluju, že v portfoliu budu mít dva až pět homerunů, v golfové terminologii. Zároveň testuju, jestli jsem buď sám schopen, anebo skrze fond co 12, 18 měsíců si udělat retrospektivu, vyhodnocení té investice. Když se vrátíme k individuálnímu investorovi, ten nevyužívá nějaký vehikl, nějaký fond, tak potřebuji mít tu rezervu. Tam bych dokonce řekl, že já bych se držel klidně i 150 % prvotní fáze investování. Když se vrátíme k tomu, jak velký ticket má smysl, ta počáteční investice, tak ze zkušenosti to vnímáš tak, že tohle číslo je konzistentní anebo se to také vyvíjí? Třeba před pěti lety stačilo tolik a

 

Jan Staněk

Když číslo roste, tak to je danou inflací.

Zároveň proti tomu jde teďka umělá inteligence, kdy naopak ten tlak na objem kapitálu klesá. A navíc je to samozřejmě odlišné v tom, jestli se bavíte o německém startupu, nebo se bavíte o českém startupu. My jsme na tomhle konci světa, my jsme zvyklí být mnohem kapitálově efektivnější. Teď zaplať pánbůh už se blíží do sněmovny, protože už je v paragrafovém znění navržen zákon, že by měla současná vláda podpořit startupy. Také před rokem tady vznikla Česká startupová asociace, která udělala obrovský kus práce, že konečně budeme mít ty zaměstnanecké opce pro startupy, ale budeme mít taky režim definující, co to ten startup je. Měl by tam být vlastně umožněn jakousi formou švarcsystém, protože je úplně normální, že startupy prostě švarcsystém využijí, prostě vývojáři jedou na fakturu. Spíš přibližme ty zákony realitě, protože to takhle prostě funguje.

 

Josef Podlipný

Honzo, tohle je tak rozsáhlé téma, že bychom o něm mohli diskutovat ne desítky minut, ale hodiny.

Pokud vás tohle téma, vážení posluchači, nadchlo a zajímá, budeme samozřejmě rádi, když nás oslovíte a skrze komentáře s námi navážete kontakt.

Nicméně já jsem říkal, že i naše rodina o této oblasti intenzivně přemýšlí a diskutuje a setkáváme se s mnohými investory, kteří nemluví o této investici nebo o této zkušenosti vůbec dobře. Mnoho z nich udělalo spíše, budu mluvit v minulém čase, dvě až tři investice a pak po nějaké době nevydrželi těch pět až deset let, odešli z toho trhu zklamaní a říkají už nikdy, prostě to byla velká chyba. Co tedy odlišuje ty zklamané, ty chybující investory od těch, kteří tyto chyby nedělají a jsou úspěšní a dávají možnost nejenom růstu kapitálu, ale poměrně důležité je připomenout i možnost získávání dalších zkušeností, možnost zlepšování podmínek, ve kterých žijeme a naše nastupující generace budou dále žít ať už v Evropě nebo kdekoliv ve světě.

 

Jan Staněk

Já myslím, že ti úspěšní k tomu přistupují s pokorou, že to je jenom další řemeslo, které je potřeba se vlastně učit a investují do toho ten čas. Aby se vzdělávali, jak tenhle sektor funguje.

Pak jsou pokorní v tom, že měli dobře nastavená očekávání sami před sebou. Pokud se na to dívají tak, že se jdou v tomhle vzdělat. Protože třeba jsou to mladé peníze, které vznikly za posledních 20 let a možná je někdo na začátku. Takhle vznikla skupina Purple. Někdo nám dal angel peníze, 400 tisíc dolarů na začátku. A pak už nebylo potřeba žádné další financování už nikdy, protože už se to dostalo do zisku a silně to mezinárodně rostlo. My ty prostředky vracíme zpátky do společnosti, protože nás někdo takhle podpořil. Potom myslím, že alfa omega je to, abyste měli dost těch investičních příležitostí.

Je potřeba se spojit se s těmi, kteří možná k nim mají přístup, a buďte realističtí v tom, že si prostě třeba ty peníze rozinvestujete. Třeba během pěti let a máte pět let času se v tom vzdělat. Pět let, neudělejte to za první rok, protože tam se ještě jakoby chováte zbrkle. To je s vysokou pravděpodobností, že trefíte tři kraviny a potom ještě na ně nemáte čas. To není jenom o penězích, pro vás může být mnohem nákladnější, že vám ušly příležitosti. Pro vás může být mnohem těžší a dražší váš čas.

Josef Podlipný

Mně ještě teď napadá jedna věc, nepochybně souhlasím se vším, co jsi říkal. Došli jsme k tomu závěru i v rodině na rodinné radě, nás velmi inspiroval přístup jednoho z investorů, kterého jsme měli virtuálně přizvaného na rodinnou radu, který říkal, že je dobré se poučit z chyb vlastních i cizích. Vracel se opakovaně k tomu vlastních. Ty jsi říkal, věnujme ten čas a energii těm top a na ty ostatní v uvozovkách zapomeňme.

 

Jan Staněk

Ze začátku je dobré si rozebrat do detailů, kde se stala ta chyba, proč to nezafungovalo, v čem jsme byli naivní, v čem jsme se zklamali.

Zklamání jsou podle mě trojí: timing byl na prd. Oni byli šikovní, dělali všechno, co uměli, ale prostě byli buď brzy nebo moc pozdě na tom trhu, nebo jsou to raubíři, protože se chovali neeticky. Nebo byli povrchní. Ne, že by se nechovali neeticky, ale prostě neměli správnou výdrž a tu správnou houževnatost, aby mohli uspět. Anebo to bylo vlastně naivní, možná sektorově, se to vezlo na nějaké bublině a tak. My teďka v tom druhém fondu máme první investici, kterou odepisujeme, protože jsme koukali na data z roku 2022. To byla firma, která se vezla na covidové vlně. Ten výběr a model, protože to bylo online konference v Británii.

A pak v roce 2023, na konci roku, jsme se rozhodli, že uděláme investici, zainvestovali jsme v 2024. No a vlastně se najednou začalo ukazovat, že ten business model není funkční a nepřetlačí to. Ten timing se zdál, že je skvělý, ale přitom byl blbej potom později. Já to říkám, že se věnujeme tomu kvartilu, poté co si sakra děláme každých 14 dní v týmu ty lekce. Jakoby přemýšlíme nad lekcemi, které dostáváme z toho portfolia. Jednou za měsíc do větší hloubky a jednou za kvartál tomu věnujeme dva dny, kdy jsme mimo tu kancelář, na off-site a jdeme do hloubky. My jsme sice investiční fond, ale jsme to stejné, jako nejlepší foundři, my jsme primárně učící se mašina.

 

Josef Podlipný

Takže potvrzuješ jinými slovy, že analýza selhání je kritickou částí toho samoučícího se procesu. Jak to popisuješ, tak to jednoznačně dává i odpověď na to, že cestou k úspěchu je mít systém. Protože jsi popisoval systém.

Tím pádem to jenom shrnuji a už nemám, co bych dodal. Diverzifikace portfolia, chránit to, co vám zajišťuje právě tu míru svobody, vážení investoři a rentiéři, to je cesta k tomu, jak mít možnost přemýšlet o tomto typu investice. A jenom podotýkám, že je opravdu tou nerizikovější ligou. Samoučící se proces obohacuje i tu investiční politiku rodiny a komunity. Protože když něco vzniká na ubrousku, tak to až na úplné výjimky obvykle nemá ten startovní kapitál k dispozici, nebo ho nemá v dostatečné míře. Takže tito investoři, my investoři, kteří máme možnosti a schopnosti tomu pomoct, jsou nejvíc žádoucí.

Co bys, Honzo, chtěl říct za závěrečné poselství v této oblasti, za sebe jako za Honzu, jako za občana této země, jako za člověka, který ale také cestuje tu do Japonska, tu do Číny. Prostě dívá se, jak se mění svět. Jako výzvu a vizi zároveň. Co z tvého pohledu je potřeba?

 

Jan Staněk

My lidé, kteří stojí za tím fondem, jsme v takovém životním flow, protože se domníváme, že žijeme na jednom z nejkrásnějších a mírumilovném místě na planetě. Máme dneska špičkově fungující demokracii a Evropa je kolébka spousty věcí téhle planety. Domníváme se, že jednak tady máme na světové úrovni inženýrskou tradici a inženýrské mozky ve střední a východní Evropě. Vlastně potřebujeme investovat do těch technologických inovací jako cesty pro to, abychom mohli udržet ten blahobyt. To je vlastně taková celospolečenská forma nebo celokontinentální forma ochrany bohatství, když potřebujeme investovat privátní kapitál do technologických inovací. Abychom mohli mít i v příštích dekádách a generacích tu sebevědomou demokratickou zodpovědnou společnost. Takže pro nás je to forma, protože je to něco, co nás přežije. To, že investujeme, že já pocházím ze sedlácké rodiny a zvelebovali jsme tu zem skrze mozolnaté ruce a orbu a to, co jsme vypěstovali nebo vychovali.

Tohle je zase forma, kdy zvelebujeme zem skrze technologické inovace.

 

Josef Podlipný

Honzo, díky. Věřím že i za vás posluchače mohu poděkovat za otevřený pohled na oblast pre-seed a seed investic do startupů. Věřím, že se neslyšíme k tomuto tématu naposledy. Pro dnešek se s vámi loučím a přeji krásný den.

 

Bez zdraví ztrácí smysl i těžce vybudované rodinné bohatství.

Jak tedy spravovat zdraví jako klíčové aktivum?

V rodinách s majetkem v řádu stovek milionů korun či miliard už zdraví jednoho člověka rozhoduje o strategii, kontinuitě a někdy i o tom, zda rodina zůstane jednotná.

Ukazuje se, že nejzranitelnější bod při správě rodinného bohatství není trh, konkurence ani legislativa – je to člověk a jeho zdraví.

Josef Podlipný, člen čtvrté generace bohatství, má svou osobní zkušenost s infarktem, který mu ukázal, že věnoval více energie správě majetku než péči o své vlastní zdraví.

Na základě svých zkušeností i diskuze s mnoha rodinami úspěšných sdílí, jak systematicky přistupovat ke zdraví podobně jako ke správě finančních aktiv – sledují, měří a řídí.

Dozvíte se 3 konkrétní metriky, které lze okamžitě začít měřit. HRV (variabilita srdečního tepu) jako biometrickou obdobu volatility portfolia. Spánek. Glukóza.

Poznáte rozdíl mezi genetickými a epigenetickými testy a jejich praktické využití. Zjistíte, jak rodiny, které řeší zdraví systematicky, dělají méně impulzivních rozhodnutí.

Pokud chcete, aby vaše rodina měla sílu spravovat bohatství v horizontu desítek let, a nebyla nucena zbrkle reagovat na „nečekané” situace, tato a následující epizoda vám poskytne dost podnětů na zamyšlení.

7 klíčových kroků ke zdraví jako aktivu

1. Zavést risk management pomocí HRV, spánku a glukózy
2. Provést komprehenzivní well-being audit celé rodiny
3. Vzdělávat se o mentální odolnosti, biohackingu a adaptogenech
4. Integrovat zdravotní data do rozhodovacích procesů rodiny
5. Realizovat genetické testování pro poznání predispozic
6. Ročně kontrolovat epigenetický věk pro sledování trendů
7. Ustanovit Chief Health Officera v rodinné governance

 

Textový přepis najdete u předchozí epizody