Archives for Duben 2025

Mnoho movitých rodin sní o tom, že budou spravovat svůj majetek „stejně dobře jako Harvard, Yale nebo Nobelova nadace“.

Ale v praxi je slepé kopírování institucionálních strategií jednou z největších chyb, které můžete při správě rodinného majetku udělat.

V této epizodě Vladimír Fichtner a Josef Podlipný vysvětlují, proč mají instituce úplně jiné cíle, rizikový profil i možnosti, jak zvládat krize než rodiny – a jak tyto rozdíly mohou vést k fatálním finančním i vztahovým problémům, pokud je ignorujete.

Josef sdílí konkrétní příběhy rodin, které na vlastní kůži zažily, jak bolestné je přijít o desítky procent majetku kvůli špatné inspiraci.

V diskuzi pak společně ukazují, jak rodina může chytře využít inspiraci od institucí, ale přitom zachovat to nejdůležitější: bezpečí, likviditu, cash flow a emoční stabilitu.

Instituce mohou selhat a vybrat nové peníze. Rodina oproti tomu nemá moc kam sáhnout, když její kapitál mizí.

Jedním z nejdůležitějších cílů pro rodinné bohatství je zachování reálné hodnoty kapitálu na hlavu napříč generacemi rostoucí rodiny.

 

 

Trumpova administrativa, obchodní války s Čínou, měnové výkyvy, oslabující důvěra v americký trh a probouzení Evropy. Jak se v takovém prostředí rozhoduje investor, který spravuje rodinné bohatství?

V této epizodě Mezi Rentiéry se Vladimír Fichtner, Josef Podlipný a investiční stratég Tomáš Tyl zaměřují na současnou nejistotu – jak chránit majetek, kde hledat „bezpečné přístavy“ a proč by emoce neměly ovlivňovat investiční rozhodnutí.

Dozvíte se, proč krátkodobé trendy často matou, proč není dobré skákat po „zlatém bezpečí“  a proč je pro dlouhodobou prosperitu důležitější jednoduchá, srozumitelná a realistická strategie než sázka na jednu kartu.

Regionální i měnová diverzifikace je základní pojistkou proti systémovým šokům.
Krátkodobé výkyvy nejsou důvodem k panice – jsou příležitostí k rebalancování.
Nemovitosti i zlato mají smysl jen tehdy, když zapadají do širší strategie, ne jako „bezpečný přístav“.

Když svět kolísá, je dobré se pevně držet strategie. V turbulentních časech není nejdůležitější odhadnout vývoj – ale vydržet.

 

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem je Trump, Čína a bezpečné přístavy, kam směřovat kapitál. Tomáši, ty se tomuto tématu věnuješ nejenom proto, že tě samotného zajímá, ale i proto, že je často v dotazech od našich klientů i budoucích klientů. Když se na to podíváme optikou rétoriky Trumpovy administrativy „Amerika na prvním místě“ a dosavadním vývojem, který se ale může bezpochyby do budoucna ještě několikrát změnit, jak vnímáš současnou situaci?

 

Tomáš Tyl

Když natáčíme tento podcast, je polovina dubna. Možná ve chvíli, kdy ho posloucháte, je situace zase trochu jiná. V minulých čtrnácti dnech jsme totiž zažili velmi silné obraty v politice zavedení cel, jejich následném odložení a pokračující obchodní válce s Čínou. Situace je taková, že nikdo neví, co bude za týden, možná ani zítra. Situace se může poměrně rychle měnit, a to je to, co asi nejlépe definuje aktuální situaci. Je tady deklarovaná snaha „America first“ – to je jedna část. Druhá je, že jsou tu kroky, které podle řady ekonomů nemusí vést tím směrem a zároveň se mění ze dne na den. Takže to, co tu máme především, je velká nejistota všech ohledně toho, co se bude dít nadále a kam to celé bude směřovat. A kdo z toho bude jakým způsobem těžit.

 

Josef Podlipný

Tomáši, jaké dopady Trumpovy administrativy jsou vidět v současné době na zahraničních investicích v Americe? Případně na jakých sektorech? Sleduješ vůbec nějaký dopad, který lze přičítat právě rozhodnutím Trumpovy administrativy?

 

Tomáš Tyl

Určitě jsou dopady v několika oblastech. Poslední dobou se například hovoří o dopadu v dluhopisech, kde to původně nebylo tolik očekáváno. Ale po zavedení tarifů došlo i k výraznému výprodeji v dluhopisové oblasti. Vnímáme to na akciových trzích, kde vidíme, že od začátku roku akciové trhy v USA klesaly více než zbytek světa. Dopad tam byl rychlejší, ale vnímáme to i v přílivu kapitálu do Evropy. V tom, že evropské firmy hovoří o tom, že nyní mají dostatek zdrojů, mohou si jít spíše pro peníze. Je tady vidět krátkodobě určitá vlna nedůvěry v USA a větší důvěra jinde. Na trhu je vidět, že se kapitál aktuálně v tomto směru přelévá. To je výsledek nejistoty. Jestli přetrvá a změny a očekávání, která jsou spojená se změnami kapitálu nebo kapitálových toků dojdou naplnění, je další otázka. Od začátku působení americké administrativy vidíme velký příklon investorů k Evropě a jakousi naději, že Evropa by se měla probudit. Že tohle je pro ni „wake up call“ k tomu, aby výrazně změnila své prostředí a dařilo se tady lépe podnikání, firmám se vyplatilo tady investovat a Evropa z toho vycházela vítězně. To je něco, co můžeme číst z trhů. Na druhou stranu, my jsme viděli od finanční krize celou řadu situací, kdy k podobnému budíčku v Evropě mohlo dojít. Na začátku byla velmi silná rétorika a očekávání, ale ta postupně zmizela v nekonečných diskusích, v summitech, v regulacích, které svazují evropské firmy. Takže i teď je dost možné, že očekávání, která jsou spojená s Evropou a jejím růstem, budou planá a nenaplněná.

 

Vladimír Fichtner

To je jedna z věcí, která je hrozně důležitá si uvědomit. Morgan Hausel napsal knížku „Same as ever – Jako vždycky“. Jeff Bezos na začátku knížky píše o tom, co se bude měnit v příštích 10 letech a říká „Mnohem, mnohem zajímavější je, co se nebude měnit v příštích deseti letech. Na tom je mnohem lepší stavět než na tom, co se bude měnit a mít křišťálovou kouli, jestli se trefím nebo netrefím“. A já myslím, že se to dá použít i v tomhle případě. Včera jsem se bavil s jedním klukem, který má medicínský start-up spojený s AI, a on mi říkal „Hrozně zajímavé je, abychom se dostali do Ameriky. Protože Amerika má jeden trh. Všichni tam mluví stejně. Regulace tam je podobná i mezi státy. Jsou tam dvě firmy, které to všechno ovládají. Když se tam dostanu, mám obrovský trh. Když jsem v Evropě, sice to vypadá, že tady je sedmadvacet států a přeshraniční podnikání. Ale není. Protože každý má svoji vlastní regulaci, každý si řeší věci po svém, každý má jinou měnu, mluví jiným jazykem. Tam mluví všichni anglicky nebo španělsky. Ale bariéry, které jsou v Evropě, přestože vypadají, že jsou menší, tady jsou. Ne všichni mají euro. Česká republika je krásný příklad. Tak proč? Proč bych stavěl ten byznys v Čechách? To prostě nedává smysl. Ten trh je malý, ne eurový, nemluví anglicky a byznysově to je nonsens. Absolutní.“ Toto podle knížky Same as ever / Jako vždycky se změní nebo nezmění nebo co se musí stát, aby se to změnilo? Já to nevidím tak úplně jednoduše. To je hezký příklon k tomu „wake up call“ a něco začneme dělat, ale musíme to vidět.

 

My neinvestujeme podle toho, co se mediálně řeší a co si kdo přeje. Všichni bychom si přáli, aby se věci změnily, ale podle toho, co je realita, to není zas tak slibné. Druhá věc v našem přístupu Wealth Protection / Ochrany bohatství je, že my neinvestuje do těch rozjíždějících se trendů, my si potřebujeme počkat, protože víme, že trendy mohou být někdy zrádné. Někdy vyjdou, mnohokrát nevyjdou. Vlak se rozjede a za chvíli se zastaví nebo vykolejí. My potřebujeme, aby se vlak rozjel a měl jasný směr. Možná přijdeme o začátek obratu a o nějakou výkonnost, ale také přijdeme o všechny ty zastavené a vykolejené vlaky, které nikam nikdy nedojdou. A těch je hodně. Ono se to nezdá, ale je jich hodně. Záleží na tom, jakou má člověk filozofii. Pokud má v ruce křišťálovou kouli a ví, že Evropa bude dobrá, tak ok, tak ať už dneska skáče do Evropy. Ale pokud investuje na desítky let, ne na rok nebo na dva, nebo na měsíc, ale na desítky let dopředu, potřebujeme vidět trošku silnější faktické změny. Proto, abychom to řešení přizpůsobovali.

 

Tomáš Tyl

Když se podíváme na současnou geopolitickou situaci, je dobré si také uvědomit, kde je náš majetek, a nedívat se jenom na finanční aktiva. Protože pokud máme firmu a ta firma funguje v Evropě, tak jsme vlastně velmi závislí na tom, co se tady v Evropě bude dít. A pokud se jí bude dařit a skutečně dojde k probuzení, tentokrát konečně, určitě to bude mít dobrý vliv na byznys tady. A pokud to půjde normálně, náš byznys tady může jít rozumně a může nám rozumně vydělávat. A když sem soustředíme i finanční aktiva, tak budeme příliš koncentrovaní na Evropu. Pakliže se tady dařit nebude, zaznamenáme to jak v našem byznysu, tak v našich finančních aktivech. I proto považujeme za rozumné mít finanční aktiva za oceánem, kde to možná teď vypadá trochu chaoticky, ale na druhou stranu víme, že americké firmy se dokáží rychle přizpůsobovat. Regulace jim nebrání v tom být tolik aktivní a dokáží na krize reagovat rychleji, i když je vyvolává třeba jejich prezident. A to je něco, o čem si myslíme, že má dlouhodobě smysl. Proto si myslíme, že má stále smysl být v amerických aktivech, v amerických akciích. A zároveň, pokud máme byznys tady v Evropě, a je na Evropě hodně závislý, pomáhá nám to vyvažovat regionální diverzifikaci. Pomáhá nás to chránit proti negativní situaci v Evropě.

 

Josef Podlipný

Na včerejší Vláďou zmíněné diskuzi se ukázalo příjemné zjištění, že to je názor více investorů, když třeba i uvažují o Evropě a zároveň si uvědomují právě dopad regulatorních rizik. To znamená rizik, která mohou zásadní měrou ovlivnit návratnost kapitálu. A proto bych chtěl ještě přidat jedno riziko, a to měnové. Obvykle, Tomáši, během geopolitických krizí nebo obchodních válek probíhá nějaká měnová turbulence. Jak vnímáš tu současnou situaci z pohledu rizika měn? Tedy rizika, které chce mnoho investorů třeba nějakým způsobem zajistit, zahedgovat se na nějakou měnu. Jak se na dívat jako dlouhodobý investor?

 

Tomáš Tyl

Z našeho pohledu není pro dlouhodobého investora kolísání měn tak důležité. Pokud se pohybujeme v hlavních světových měnách. Naopak může být důležité, pokud máme malou méně významnou měnu, jak se do budoucna bude vyvíjet.  Pokud bych jenom zajišťoval a vlastně neměl žádné zahraniční měny, může se stát…Teď se bavíme o aktuálních událostech, ale my nevíme, v jaké situaci bude Evropa za 10, 15, 20 let, v jaké situaci bude ČR s naší korunou. Z tohoto hlediska není pravděpodobné, že by ostatní měny zkolabovaly a česká koruna byla nějakým absolutním králem. Doufejme, že není ani pravděpodobná obrácená varianta, ale přece jenom určité riziko tu být může. Vidíme řadu případů měn, jako například turecká lira, které si zažily kolaps. A pro investora, který žije v takovém prostředí, potom měnové zajišťování znamená, že se připravuje o určitou ochranu, kterou mu zahraniční měny poskytují. Dolar je pořád silná měna a to zakolísání, kterého jsme teď svědky, vyrovnalo jenom růst, který dolar zažil v posledním kvartále minulého roku.

 

Propadli jsme se teď někam už možná do poloviny minulého roku, ale to, co zažíváme, je něco, co se krátkodobě na měnách děje. Ale dlouhodobě se ty velké významné měny, zatímco střednědobé mohou kolísat poměrně silně, nějak dramaticky neodlišují. Pokud se nebavíme o tom, že by nějaká oblast vyloženě ekonomicky výrazně upadala oproti zbytku. Z tohoto hlediska nás trápí měnové kolísání jako něco, co nám krátkodobě může přidělávat vrásky, nebo nám to naopak krátkodobě může pomáhat. Ale dlouhodobě nám to poskytuje ochranu proti lokálnímu kolapsu. Proto se nebojíme dolaru. To, že krátkodobě kolísá, je něco, co jsme si zažili, co víme, že může být, na co vždy upozorňujeme, a proto nás to netrápí. Ale dlouhodobě dolary i eura jsou světově významné měny, které má smysl v portfoliu mít a nezajišťovat měnové riziko.

 

Vladimír Fichtner

Já to zase vidím tak, že je polovina dubna 2025. Trump mění tarify každý den. Jsou toho plná média a sociální sítě, každý o tom mluví. A dolar teď oslabuje. Skoro stál 25 Kč a teď stojí 22 Kč. No a co? Za můj život stál dolar také čtrnáct nebo patnáct korun, a také čtyřicet. No a co? Tohle není vůbec podstatné. Důležité je si to uvědomit a odstřihnout se od toho mediálního obrázku. Od toho šumu. Z mého pohledu se na trhu vůbec nic neděje. Jestliže akciové trhy šly o deset procent dolů nebo o dvacet procent dolů, je to úplně normální věc, kterou uvidíme ještě mnohokrát v příštích desítkách let, kdy budeme investovat. Pro mě je ta message jednoduchá. Jak Tomáš před chvilkou říkal, znamená to také to, že se trhy vrátily cenově tam, kde byly před půl rokem. To prostě není žádné téma. Jestliže někdo je „nervózní“ z toho, že akciový trhy propadl a jeho pozice, které má v akciích, jsou o deset nebo dvacet procent levnější, takovému člověku říkám: „Jestli jste nervózní, tak je dneska dobré odejít z těch pozic“. Já jsem zažil, a Pepa také, dvouleté poklesy o 50 %. To trvalo dva roky, to je opravdu náročné! Většina lidí, kteří dneska investují, nemá takové šediny, jako máme my s Pepou a nemá takovou dlouhou zkušenost. Ale když jsme to zažili poprvé v letech 2000 až 2003 a podruhé ve finanční krizi, emoce a náročnost prostředí stoupalo především s časem. S mírou poklesu, ale ještě víc s časem. Když něco trvá rok nebo rok a půl a média pořád jsou v intenzivním módu, to je průšvih a teče krev na ulicích. Média to využívají, to je pro jejich byznys super prostředí, ale musí tam tu krev ukázat. Proto je potřeba se opravdu odříznout, trošku přemýšlet strategicky, přemýšlet, co zůstane.

Podobně strach a chamtivost bude pořád stejná, to je něco, co nás bude provázet. A samozřejmě se vždycky budeme bát. Ale jak se nebát tolik? Tomáši, to je možná otázka pro tebe. Jak dosáhnout toho, aby se mnou emoce tak necloumaly? Abych byl v pohodě?

 

 

 

 

Tomáš Tyl

Samozřejmě k tomu pomáhá nějaká zkušenost. Když si člověk ty poklesy prožije, vidí ta červená čísla a potom návraty, tak určitě je více v klidu. To vidíme i s našimi klienty, kteří si s námi poklesy zažili, že do dalších jdou více v klidu. Ale zkušenost se nedá předat, ta se musí zažít. A když je někdo nový investor, tak ji nemá. Když jsou pro něj poklesy nové, zažívá to poprvé. Důležité je přistupovat k tomu strategicky, mít plán a vědět, co budu dělat. Protože z naší zkušenosti je nejhorší začít plán vymýšlet anebo předělávat ve chvíli, kdy se odehrávají poklesy. A vidím to pokaždé, když někdo přichází s tím „A není to tentokrát jinak, neměli bychom místo nakupování při poklesech počkat, až to ještě více klesne? Protože to určitě ještě více klesne! A nakoupit to níže?“ Vidím to často. Tenhle přístup vede většinou k tomu, že dotyčný nenakoupí nikdy. Protože akciové trhy jsou určitý předstihový indikátor a reagují na tu situaci jako první. Většinou dochází k jejich obratu v době, kdy je situace na trhu nejhorší, nejvíce beznadějná. V tu chvíli ten obrat přichází. Nepřichází ve chvíli, kdy je vidět světlo na konci tunelu a kdy už to vypadá lépe. To už má akciový trh za sebou zase růst. Už uteče. A lidé si většinou v době té největší beznaděje říkají „Tak já počkám na to světlo na konci tunelu“ a čekají a čekají. Najednou vidí, že jim trh utekl a pak už si říkají zase „No tak teď už to vyrostlo, teď už to zase nemá smysl“. Takže prováhají jak příležitost k tomu do trhu vstoupit, když je dole, tak potom i když je nahoře. Kdyby místo toho jenom jednoduše sledovali strategii, možná nevychytají dno, možná nenakoupí v nejlepší možný okamžik. Ale se strategií budou mít dlouhodobé výnosy. Zatímco když se nechají ovládat emocemi, buď v tom trhu nebudou, anebo do něj vstoupí v nevhodný okamžik a v nevhodný okamžik vystoupí.

 

Josef Podlipný

Tomáši, ty jsi teď řekl velmi důležitou věc. Častým zdrojem těchto námitek, které jsi zmínil anebo úvah investorů, je nedostatečná revize portfolia. Prostě někdo má nějak postavené portfolio, mnohdy třeba i bez dlouhodobé strategie. Dlouho nereaguje na nic, možná i z důvodu chamtivosti, jak zmiňoval Vláďa, protože to prostě dlouho roste a pak dojde k nějaké změně. Investor vlastně nic nedělá, narůstá obava, strach a pak vlastně se nemá o co opřít. Neexistuje strategie, díky které by vytrval. Jak by se investor na správu rodinného bohatství díval s dlouhodobou perspektivou, jak by vlastně taková strategie do nepohody měla vypadat, aby investor vytrval, aby měl důvod vytrvat?

 

Tomáš Tyl

Základem je mít finanční plán, který respektuje jednak majetek – jak ho mám rozložený a také jestli chci čerpat rentu, kde chci čerpat, jaké mám další potřeby, jestli potřebuji například financovat podnikání z těch peněz nebo naopak z podnikání peníze vytahuji a podobně. Takže nejprve je potřeba podívat se na tu vlastní situaci, tu si projít a odpovědět si v tomhle směru na řadu otázek ohledně svého majetku. Druhá věc je potom nastavit podle toho portfolio tak, aby těm potřebám vyhovovalo. To je základ. A potom v podobných situacích jde o to se portfolia držet. Samozřejmě pravidelně se můžu dívat, jestli se něco změnilo, jestli mám k dispozici nové peníze nebo nové cíle apod. Ale když nastává podobná situace a já vím, jak má vypadat moje portfolio, tak je to jednoduché. Balancuju ho tak, aby tak vypadalo. A strategie mi pomáhá v tu chvíli, kdy na mě působí emoce a já si říkám „musím něco udělat? A co budu dělat a nakupovat teď, když je všechno beznadějné?“

Ne, emoce na nás působí a nedají se vypnout. Není to tak, že bychom si mohli říct nebudu mít emoce, budu racionálně investovat. Nikdy to tak není. Vždycky na nás titulky působí. Ale když si potom vezmu strategii, kde je napsáno „když poklesnou trhy, udělám tohle“ a to následuji, tak se mi to dělá mnohem snáz. Prostě přepnu na automatický režim. Dělám to, co jsem si ve strategii stanovil. A to je to, co pomáhá podobné situace přežít, protože když podlehnu emocím, udělám něco nestrategického. Může to do portfolia dopadnout negativně. A to neplatí jenom když je trh dole. Platí to, i když je trh nahoře. Třeba to je dojem, že trh rostl, tak je můj. Moje tolerance k riziku je vysoká, nebojím se rizika, protože jsem viděl výnosy. Je to jasné – akcie vydělávají, chci je. Děje se to i při růstu. I při růstu na nás působí podobné emoce.

 

Proč bych měl redukovat portfolio a držet se plánu, když to tak krásně roste? I v tu chvíli bych měl poslouchat strategii, a to mi pomůže. Možná na něčem nevydělám, na větším růstu víc, ale pomůže mi držet se, projít neklidné časy a dlouhodobě budu prosperovat. Zatímco když strategii nemám, tak často vidíme to, že lidé dělají neuvážené kroky. Někdy jim vyjdou, ale dost často se setkáváme s tím, že jim nevyjdou. Tzn. prodávají v panice v nevhodnou dobu a realizují ztráty a už se na trh nevrátí, dokud zase nevidí, že vyrostl a vypadá to zajímavě. Takže prodávají levně a nakupují draze. Anebo naopak ti sofistikovanější, kteří si říkají „ještě to nevyklesalo dost“ a pořád vyčkávají. Ti zase váhají a na tom trhu ve výsledku vůbec nejsou.

 

Vladimír Fichtner

Investování se často řídí emocemi a je fascinující, jak na lidi, kteří mají opravdu hodně peněz, emoce pořád působí. Investování je byznys jako každý jiný a je to práce jako každá jiná a je potřeba ji dělat systematicky, s nadhledem, s nějakou vizí. Protože když začnu lítat v továrně od jednoho stroje k druhému, co se mi tam kde děje, tak to taky nedopadne dobře. Každý to víme. Prostě musí to mít nějaký řád. A ten řád není zas tak složitý. Ale jedna z jeho klíčových věcí je nebýt zmítaný emocemi. A abych nebyl zmítán emocemi, musím to řešení nastavovat. Emoce na nás nejvíc působí v poklesu. Souhlasím, Tomáši, že i nahoře, když jsme v pozitivním módu. Ale je i změřeno, že ztráta bolí vlastně víc než zisk. V poklesu to na nás působí nejvíc. A tam většina lidí dělá tu největší chybu, že ještě počká atd.

Potom to ale na výsledku je vidět. Takže to řešení je potřeba dělat podle těžkých časů, dopředu. Vím, že přijdou těžké časy, dělám to na desítky let dopředu, takže přijdou těžké časy.
To je jasná věc. Jestli si ale kupuju od někoho nějaký produkt, protože zrovna teď mi ho nabízí a mně se to líbí, ve skutečnosti je to proto, že všechno jde nahoru, všude se o tom píše. Mám takovou tu společenskou konfirmaci, že to je nejlepší, protože to včera psali v novinách. To je většinou ten nejhorší čas, kdy zainvestovat. Jak říkal Tomáš, my jsme redukoval na konci roku, kdy se psalo „Všechno je růžové a skvělé“ Ne proto, že bychom věděli, že to bude průšvih, ale proto, že máme strategii, která říká: „Už nemáme mít víc akcií v portfoliu. Nebo váha akcií v portfoliu má mít nějaký typ. Akcie mají mít nějakou váhu a je jich moc“. Tak to prostě zredukujeme.

 

To je systém. To není něco mimořádného, ale je to systém, který se dá dodržet. A to je to důležité. Hledejte systém, který se dá dodržet v těžkých časech v investování To nejdůležitější je konzistence. Když budete mít konzistentní přístup k věcem a budete mít průměrnou výkonnost trhu, ale konzistentně, pak máte opravdu velkou šanci na to, že majetek bude růst a bude v pohodě.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, i přesto, že je zřejmé, že skoro stačí přijmout nějakou kvalitní investiční filozofii a té se strategicky držet, tak na vás emoce budou doléhat. A teď na mnoho investorů doléhají emoce i stran toho, jestli mají koupit další nemovitosti, nebo mají koupit investiční zlato? Když se na to podíváš, Tomáši, jako dlouhodobý investor a jako analytik. Co bys poradil takovým investorům, kteří mají třeba i dlouhodobou strategii, drží se jí, ale je tam prostě ten našeptávač, který jim říká „Hele, není už ten správný čas v pomyslném koláči rozložení majetku vyfouknout trošku ty nemovitosti? Anebo co to investiční zlato – koupíš nějaké to zlato?“ Co bys takovým investorům poradil, jak na to nahlížet?

 

Tomáš Tyl

Opět, vracíme se k tomu, že je důležité držet strategii. Co se týče nemovitostí, začít nakupovat nemovitosti, protože se o tom mluví, nebo proto, že se to může zdát bezpečné, není ta správná cesta. Pokud chci investovat do nemovitostí, tak je potřeba si uvědomit, že je s tím spojený nějaký čas, který tomu musím věnovat. Takže není to úplně pro každého, ale kdo se tomu chce věnovat a bude ho to bavit, tak je to určitě cesta. Ale neměl bych jít najednou na trh a chtít nakoupit nemovitost, protože teď je jakoby ten čas. Pokud mě zajímá investování do nemovitostí, je dobré se po trhu dívat a zajímat se o to, vstoupit do nějaké dobré nemovitosti, která bude investičně zajímavá, případně ji nějakým způsobem opravit a podobně. Ale dělat to promyšleně, ne proto, že se o tom mluví. Určitě není dobré, pokud nikdo do nemovitostí neinvestoval a nerozumí tomu, teď běhat po trhu a snažit se něco koupit. To není cesta, to většinou nikam nevede.

 

Co se týče zlata, opět většinou v dobách, kdy se o něm začíná mluvit jako o ochraně, tak je to proto, že už nějakou dobu rostlo. Ale zlato negeneruje žádné příjmy. Není to jako byznys. Když koupím firmu, která má zisky, dlouhodobě generuje zisky, tak to je motor růstu, a to je i motor růstu akciového trhu. Proto dává investování do akcií smysl, ale u zlata žádný takový příjem nemám. Když kupuji zlato, doufám, že ho někdy prodám za vyšší cenu. To je ten smysl. Nebo ho můžu mít jako pojistku pro nějaké speciální situace, kdy by možná třeba mohlo fungovat. A když ho beru jako pojistku, tak mi může být jedno, za jakou cenu ho kupuji, ale pokud do něj chci investovat a chci z toho mít výnosy, tak očekávám, že ho bude kupovat více lidí. V dobách, kdy je na trhu strach, tak ho kupuje hodně lidí. Takže já předpokládám, že strach bude ještě horší a proto poroste. Díky tomu má zlato tendenci, že se na něm nafukují a vyfukuje bubliny A samozřejmě nejvíce lidí ho nakoupí na vrcholu takové bubliny, protože jsou součástí toho nafukování, té mánie.

Tam je takové sebenaplňující se proroctví. Není to tak, že by zlato samo o sobě mělo nějakou zázračnou schopnost poskytovat ochranu. Zlato je jenom o důvěře. Když lidé nebudou zlatu důvěřovat, nebudou ho chtít, jeho cena půjde dolů. Lidé si myslí, že je ochranou, proto ho nakupují. A proto tento systém jakoby funguje. Ale je to takové sebenaplňující proroctví, a to také nemusí fungovat vždycky. Takže je dobré uvědomovat si tuhle vlastnost zlata. Když ho kupují a kupují ho všichni ostatní, tak ho možná nekupují v úplně vhodný okamžik. Je to také jenom o důvěře v to, že ho lidé budou kupovat. To je základ té investice. Proto my třeba zlato v portfoliích nemáme, protože tohle není nám úplně blízký koncept. My máme rádi něco, co přináší nějaký výnos. Proto nemovitosti jsou OK, přináší nájem, a to je smysl jejich nakupování. Byznys, dluhopisy přinášejí nějaké úroky, ale u zlata tohle nevidíme.

 

Josef Podlipný

Vážení posluchači, pokud vám vážně jde o klidný spánek nejenom váš, ale i celé rodiny, je bezpochyby důležité mít přijatou, ideálně celou rodinou, filozofii, dlouhodobou strategii, které se budete schopni držet. Které budete věřit a budete ji podporovat. A co vám ze zkušenosti i vlastní správy rodinného bohatství můžeme poradit? A potvrzují to i naši klienti? To je investovat do bezpečných přístavů, které nabízejí likviditu a cash flow, Protože když přijdou časy, které nebudou lehce předvídatelné, likvidita a cash flow vám klidný spánek určitě zajistí.

 

Vladimír Fichtner

A já bych jenom dodal, že je dobré držet strategii, věřit jí. Ale asi to nejdůležitější je rozumět jí selským rozumem. Ne, že z vás bude matematik nebo geniální analytik investičních trhů, ale musíte tomu rozumět. Prostě nesmí to být slepá důvěra. Musíte vědět, co máte v portfoliu, protože pokud to nevíte, tak tomu věřit nebudete, ať budete dělat, co chcete. Porozumění je důležité a nevzdávejte ho. Vzdělávejte se v této oblasti. Je to fascinující oblast, která není zas tak složitá, jak na první pohled vypadá.

 

Tomáš Tyl

A samozřejmě k tomu patří pravidelně balancovat portfolio, dívat se, jestli naše cíle stále zůstávají, jestli se něco mění v majetku a podobně. A držet se strategie. To pomůže i v těchto turbulentních dobách, i v dobách klidu.

 

Když rodiče mlčí, děti tápou.
Nástupnictví není událost, ale proces.
A čím dřív začne, tím lépe pro všechny.

Mnoho úspěšných rodin odkládá diskuzi o nástupnictví a přechodu správy majetku na další generaci s tím, že „ještě je čas“. Pravda ale je, že čas může představovat problém – místo plynulého předání vznikne nedůvěra, chaos nebo dokonce konflikt mezi sourozenci.

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika s Vladimírem Fichtnerem a Josefem Podlipným sdílí, jak začít otevřenou komunikaci o majetku včas, jak vést rodinné rady a jak vybírat nástupce na základě talentů, hodnot a přirozené angažovanosti – nikoliv očekávání nebo tlaku.

Tato epizoda je nabitá praktickými tipy a příběhy z českých i mezinárodních rodin, které se úspěšně (nebo bolestivě) pustily do přípravy nové generace. Pokud chcete ochránit nejen majetek, ale i rodinné vztahy, nenechte si tuto epizodu utéct.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Erika je zkušená konzultantka a průvodkyně mnoha rodin ze segmentu Ultra High Net Worth Individuals. Pojďme hned na úvod říct příběh, který nás do tématu nástupnictví uvede.

 

Erika Matwij

Příběhů je mnoho. Musíme být objektivní a přinášet reálné situace ze života. Jsou příběhy, které končí velmi dobře a jsou takové, které jsou náročnější na procesy, na čas, na trpělivost. Představte si čtyřčlennou rodinu. Je tam syn, který má už dvě děti a dcera, která má také dvě děti. A rodiče, kteří už v tomto momentě spravují majetek a věnují se hlavně filantropii. Věnují se tomu, aby byli podporou pro děti i vnoučata. Je jim 62 a 65 let. To je základní popis rodiny. Prodali svoji firmu a nyní se starají o to, aby rodinné bohatství sloužilo i dalším generacím. To byl první cíl. A druhý cíl byl, aby oni – rodiče si mohli užít rentu a důchod úplně luxusně a nadstandardně, jak o tom i snili.  Zároveň měli ve svých nastavených cílech podmínku, že si nepřejí, aby se rodinný majetek rozdrobil. Když jsme začali o těch věcech hovořit a otvírali jsme to, zjistili jsme, že rodina ví velmi povrchně o tom, co přibližně mají. Dětem bylo mezi 35 až 45 lety, takže to nebyly děti, které právě vyšly ze školy. Ale přesto neměly informace o tom, co vlastně rodiče mají a kam se vypracovali. Věděly o tom, že rodiče jsou úspěšní, ale neměly podrobnou představu, co vlastně ta rodina má a o čem se společně budou bavit.

Když jsme to začali otvírat, rodiče dostávali domácí úkoly, aby představili a načrtli strukturu toho, o čem budeme mluvit, aby se měly děti k čemu vyjádřit. Tento příběh je ještě v procesu. Jde velmi dobře a podle plánu. Rodina se nyní baví o tom, jak si nastavit zodpovědnosti a činnosti. Děti jsou v hlavním pracovním poměru, mají svoji kariéru, mají svoje rodiny. Probírají, jakým způsobem by správa měla vypadat, když rodinné bohatství mají pár roků. Také zakladatelé bohatství se učí, jakým způsobem mohou pracovat a spravovat svůj rodinný majetek. Výborné bylo, že mysleli i na to, aby to začali otvírat s dětmi. Protože děti příliš nechtějí spravovat tento rodinný majetek. Takže momentálně jsme ve stádiu, kdy hledáme průnik, co si děti můžou na sebe vzít, aby to dělaly s lehkostí a abychom využili jejich potenciál.

V čem jsou velmi dobří a jak to má do budoucna vypadat, aby to pro ně nebylo obětující se. Aby to bylo pro ně takové, že se chtějí o rodinné bohatství starat, abychom v nich vzbudili zájem. Pracujeme na více frontách. Aby to rodiče uměli pustit a děti si uměly vzít část zodpovědnosti a aby to pro rodiče bylo v pořádku.

 

Josef Podlipný

Věřím, že toto je pro naše posluchače velmi cenná inspirace, Eriko. Vláďo, jak zapojit rodinu do otázek nástupnictví a přechodu správy majetku na další generace? A kdy s tím začít?

 

Vladimír Fichtner

My jsme s tím začali v okamžiku, kdy jsme prodali majoritu ve firmě. V principu jsme dětem představili majetek a to, co je teď naše s Radkou a co jednoho dne může být i jejich. Aby věděly, co je může čekat. Tenkrát, když jsme to udělali, dětem bylo 28, 27 a 17 let. Takže my jsme začali transparencí. Děti samozřejmě věděly, že máme nějakou firmu, ale nevěděly, co z toho může vypadnout. A od té doby se bavíme poměrně pravidelně o tom, jaký ten majetek je. Naše děti se dneska ještě neúčastní procesu správy majetku, nebo ne nějak výrazně, protože každé má své priority, mají svoje byznysy nebo studují ještě na vysoké škole. Nemají tolik prostoru a my chceme, aby dělaly hlavně to, co je baví. Ale na našich rodinných radách, které máme s naší koučkou Erikou (děkujeme, Eriko), tyto věci přicházejí. Transparentnost, řekl bych, je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou je potřeba pěstovat.

 

Samozřejmě si někdo říká, jestli není ještě brzy, nezkazíme je tím apod. Nechceme je nikdo zkazit, ale když nebudeme mluvit vůbec, šance, že je zkazíme, je mnohem větší. To vidíme hezky na lidech, kteří dokázali vydělat rychlé peníze třeba výhrou v nějaké loterii nebo na profesionálních sportovcích. Často rychle poznají sílu peněz, ale také často nevědí, co s tím potom. A to nedopadá úplně dobře. Ne vždycky, samozřejmě, ale v mnoha případech ano. My jsme spíš pro tu transparentnost a pro to, abychom se začali bavit, protože základ je komunikace.

 

Josef Podlipný

Oba mluvíte o transparentnosti, o otevřené komunikaci a zároveň potvrzujete, že ideální čas na vtahování členů rodiny do diskuzí o nástupnictví bývá mnohdy dříve, než si to sami jako rodiče uvědomíme. Když se podíváme na naši aktivitu ve větším detailu, jak tedy vybírat vhodné nástupce? Napadá tě, Eriko, jednoduchý nebo alespoň zjednodušený klíč, jak na to jít?

 

Erika Matwij

Měla by při tom být celá rodina. To je úplný základ a nazývejme to tak, jak jsme to už i v předcházejících epizodách říkali. Založte si rodinné rady, aby tam byli všichni členové rodiny. Ten klíč může být skutečně velmi jednoduchý. Čemu se dítě věnuje, jaké má zájmy, jaký má talent, potenciál. Myslím si, že kultura chování, postojů, jaká mám pravidla k péči o sebe, o rodinu, o bohatství, jaký mám vztah k penězům, to by měl být takový základ. A potom nadstavba na to by měla být i finanční gramotnost. To, jestli se zajímám, jestli se ptám, jestli ji mám vůbec a jestli projevuji zájem. Toto je jeden z velmi důležitých faktorů. To by mohl být úplně laický postup. Ani v jedné rodině, kterou jsem zatím provázela, to neměly děti nastejno. Vždy jedno dítě více projevovalo zájem, bylo více angažované, více přicházelo s otázkami, s nápady. Hodnotově se více shodovalo s tím, jak si rodiče přáli, aby bylo rodinné bohatství spravováno.

Většinou jsou to děti, které mají i vnitřní talent na to, aby organizovaly, mají strategické myšlení a umí dotahovat věci do konce. Toto jsou ty vlastnosti a schopnosti, které nás předurčují k tomu, že to děláme s lehkostí. Dají se naučit, ale pokud je máme v sobě a nacházejí se mezi deseti talenty, které má každý z nás v sobě, jen v jiném pořadí, v jiném poměru sil, tak právě ty, které máme úplně navrchu, nám dělají radost. Děláme je s lehkostí, jdeme více do hloubky a tam se ukazuje i to, proč každé z našich dětí je jiné, proč dělá jinou práci atd. Na začátek je dobré, aby rodič toto uměl na rodinné radě otevřít a začal se ptát a zjišťovat. Především v té komunikační kultuře, v té angažovanosti, kdo má predispozice na to, aby to mohl táhnout dál.

 

Josef Podlipný

Eriko, mluvila jsi o talentu, o dovednostech nástupců a o rodinné radě. Vláďo, ty máš už delší dobu zkušenost s rodinnou radou a tím, jak u vás doma probíhá. Zároveň jste s Radkou rodiči tří dětí. Jak zajišťujete objektivnost, když se díváte na dovednosti, na talent a to, jak podporovat vaše děti a jak vybrat správné nástupce? Jak vám v tom pomáhá Erika jako nezávislá třetí osoba?

 

Vladimír Fichtner

Asi to nejdůležitější, alespoň co vnímáme my, je dát tomu dost času. Mně je dneska pětapadesát, takže mám pocit, že ještě mám nějaký čas. A i když někteří lidé kolem mě už měli infarkt a třeba to přežili, tak to je dobrá připomínka, že člověk tady nemusí být věčně. Ale řekl bych, že najít si čas a mluvit společně je základ. To byla druhá důležitá věc, kterou už Erika řekla. To je základ toho, aby to mohlo fungovat, aby to byl proces a ne projekt, který je na čtrnáct dní nebo tři týdny. Nebo se dají všechny děti poslat na nějaké testování, jaké mají znalosti, schopnosti a dovednosti. Ale takhle my to neděláme. My jdeme spíš přirozenějším způsobem. Teď je jeden z našich synů u Eriky v Akademii nástupců, po prvních dvou dnech přijel nadšený. On je velmi kritický ke všem věcem, které kolem něj jdou, a najednou hodinu nadšeně vyprávěl, jak to bylo skvělé.

Počítáme, že tam příští rok půjde další dítě, dcera dneska studuje v zahraničí, tak možná půjde za čtyři roky. Uvidíme. My doufáme, že budeme mít ještě prostor nechat děti dorůst. Aby si řekly samy, že něco je jejich parketa a něco není. Doufáme, že do té doby budeme mít dost síly s Radkou, abychom některé věci obstarávali sami a s těmi dětmi je jenom sdíleli. Zatím oni sdílejí, co se děje v jejich byznyse, co se daří a co se nedaří. Bavíme se o tom na rodinných radách. Takže objektivnosti, na kterou ses ptal, dáváme prostor. Zatím si myslíme, že to nelze uspěchat. Alespoň tak k tomu přistupujeme my.

 

Erika Matwij

To, co bych chtěla v tomto momentě zdůraznit je, že zvete svoje děti k těmto rozhovorům. To znamená, že se o tom chcete bavit. Jaký na to mají názor a jaké k tomu mají postoje. Vnitřní přesvědčení nemusí dopadnout tak, že nástupce správy rodinného bohatství bude jen jeden. Chtěla bych rozpustit myšlenku, že vybíráme jen jednoho nástupce. I když máme tři, čtyři, pět dětí nebo máme vícečetné rodiny, nemusí to být jeden nástupce. Tím, že je pozveme, tím, že se o tom začínáme bavit a vtahujeme děti do rozhovorů, si vytvářejí obrázek. Třeba i ten, kdo je veterinář, například moje dítě, může projevit mnohem větší zájem o správu rodinného bohatství než ten, kdo vystudoval ekonomickou fakultu.

 

Josef Podlipný

Eriko, co doporučuješ za techniky a strategie v jednotlivých fázích vtahování členů rodiny, i za cenu, že dostávají všichni dostatek času?

 

Erika Matwij

Strategie mohou být různé, a proto je představujeme a procházíme s vašimi account manažery a s těmi rodinami. Musíme si nedříve navnímat tu rodinu. Jak to ta rodina chce? Jaký je cíl? Jakým účelům má sloužit rodinné bohatství, co by oni chtěli? Jak to má vypadat za 5, 10, 30 roků? A začít si o těchto věcech povídat. Co na ten odkaz říkají děti, jak to mají děti? Jak vyspecifikovat strategii, nastavit, kdo bude nástupce anebo kdo se bude více k tomu hlásit, by mělo být v co největší shodě se všemi členy rodiny. Rodina by měla podpořit to, že když se jeden k tomu má více, více se angažuje, ostatní s tím nemají problém. Protože jen tehdy umíme nejlépe rozpustit rizika toho, že když tu jako rodiče nebudeme, děti se kvůli majetku nepohádají. V tomto je velmi důležitá trpělivost. Dát si čas na to, že nás nic nehoní.

Bez ohledu na to, kolik je nám let, jak říkal Vladimír, je třeba o tom mluvit transparentně. Co znamená transparentně? Že každý člen rodiny dostane stejné informace. Ne, že dávám jednomu více a druhému méně. Protože tam začínají nespokojenosti a konflikty mezi rodinnými příslušníky. Mohou říct „O to jsem nevěděl, se mnou si o tom nehovořil.“ Takže transparentnost je důležitá a já zdůrazňuji ještě i systematičnost. Když si povíme, že se tomu chceme věnovat, abychom se setkávali pravidelně. Abychom nerušili setkání rodiny a nepřesouvali ho o tři měsíce. Nebo až si na to najdeme čas, když budeme mít chuť – to není efektivní. Takže když se rozhodneme, že to chceme otvírat, může to být i jednou za dva měsíce anebo za tři. Ale ať je transparentnost i v tomto. I v podávání informací a v otevírání se, ať je dodržena. Toto je velmi důležité.

 

Josef Podlipný

Z povídání s oběma z vás vychází to, že je to proces a že ten proces má nějaká pravidla, která se asi postupně tvoří, a nejsou možná dána hned od samého začátku otevřené a transparentní diskuze. Eriko, Vláďo, můžete společně definovat pravidla, která se vám osvědčila anebo o kterých třeba i jen přemýšlíte, že byste je někdy do budoucna zavedli?

 

Vladimír Fichtner

My jsme jich spoustu řekli, spíš to zkusím shrnout. Budeme se střídat. Za mě – začít včas. Nečekat, až dětem bude padesát nebo čtyřicet. Klidně, když jim je 15 nebo 17 je možné začít. To je pro mě první pravidlo.

 

Josef Podlipný

To znamená, dokud máš energii a chuť předávat zkušenosti a být toho součástí jako budovatel, je to možné takhle vnímat?

 

Vladimír Fichtner

To si můžu myslet i v pětasedmdesáti, že mám chuť a energii. Už to není ale úplně ono.

 

Erika Matwij

Mít čas a vyhradit si na to čas, který chci věnovat členům rodiny. Přijdou totiž různé otázky. Ty otázky můžou být „Jak je to možné, že to nevědí? Myslel jsem si, že to by měli vědět.“ Může to být poučování – „Myslel jsem si, že jste se to ve škole učili.“ Bez posuzování, na jaké úrovni finanční gramotnosti jsou jiní členové rodiny, si vyhradit a investovat čas tomu, že se budu bavit se členy rodiny. Je to jiné nastavení, když jsme ochotní sdílet, jak jsme se dopracovali k tomu, kde jsme. Jsme ochotní otevřít, že jsme měli i neúspěchy. Jsme ochotní hovořit i o tom, že ne vždy nám bylo takto dobře. Co jsme museli tehdy udělat, že jsme došli až sem. A jaké máme představy bez ohledu na to, jak to mají ostatní. Abychom to začali komunikovat a nebrali všechno automaticky.  Čas věnovaný tomuto tématu, být k dispozici členům rodiny a dětem je enormně důležité.

Toto je totiž jedno z rizik, proč potom rodiny neprospívají a odsouvají to. Anebo to není pravidelné a systematické.

 

Vladimír Fichtner

Začít včas a najít si čas. Několikrát tady padlo od začátku – vždycky společně. Jakmile začneme probírat něco s jedním synem, s druhým synem, s dcerou a pak si oni mezi sebou začnou povídat, to je cesta špatným směrem. Protože i když sedíme v jedné místnosti, stejně si to někdo vyloží jinak. Vždycky všechny informace jsou jasně, transparentně a přirozeně přístupné každému stejným způsobem. Když jsme v té jedné místnosti, tak nemůže nikdo říct „Vy jste si něco řekli?“ Vždy společně.

 

Erika Matwij

Za sebe dám určitě dobré doporučení, aby manželé – rodiče se předtím domluvili společně, oni jako dvojice, a aby si odkrokovali věci, které postupně dětem budou pouštět. Do jaké hloubky půjdou, aby to bylo za ně jako rodiče dohodnuté, v jaké sledu a kdy co otevřou a zpřístupní dětem. Protože děti jsou třeba v různých věkových kategoriích. Informace dávkovat.

 

Vladimír Fichtner

A já bych řekl, mít svého kouče. Jako ho má naše rodina. Kdybychom u našich diskusí neměli Eriku, byly by mnohem složitější a já bych nemohl být jeden z nich. Možná bych pořád hrál roli „Len ona“, takového lídra. Ale už jím nechci být, abych dal prostor dalším. I když je to moje přirozenost. Je dobré se stáhnout stranou a nechat kouče vést ten proces. To si myslím, že je jedna ze skvělých zkušeností, kterou my máme.

 

Josef Podlipný

To bylo pět pravidel pro harmonický přechod majetku na další generaci a správný výběr nástupců. Transparentnost a komunikace jsou klíčem k úspěšnému přechodu majetku na další generaci. A to vám tak, jak tady sedíme, všichni ze srdce přejeme.

 

Dali synovi 100 milionů. Jeho tři projekty ale zkrachovaly. Kde se stala chyba?

Mnoho rodin úspěšných podnikatelů a rentiérů stojí před zásadní otázkou: jak podpořit mladé členy rodiny v podnikání tak, aby se z pomoci nestal problém?

Dát peníze je snadné. Ale jak nastavit pravidla, podmínky a komunikaci, aby rodina zůstala jednotná, majetek chráněný – a mladý podnikatel (či podnikatelka) motivovaný, zodpovědný a svobodný?

V této epizodě sdílí Vladimír Fichtner a Josef Podlipný nejen praktické zkušenosti ze svých rodin, ale také příběhy klientů, kde se podpora povedla – i kde vedla k rodinnému napětí a finanční ztrátě.

Zajímá vás…
Jak říct dětem „ano“ a přitom zůstat opatrný investor i milující rodič?
Jaký typ podpory posiluje vztahy – a jaký je naopak může zničit?

Poslechněte si tuto epizodu a dozvíte se, jaké chyby rodiny nejčastěji dělají při podpoře podnikání svých dětí a získáte inspiraci, jak se jim vyhnout.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se společně podíváme na pár klíčových otázek, kdy a jak podpořit mladé členy rodiny, když chtějí podnikat. Také co udělat pro to, aby podpora byla příležitostí a ne hrozbou. A jak motivovat mladé členy rodiny k samostatnosti a odpovědnosti.

 

Vladimír Fichtner

Jak tě znám, už máš určitě připravený příklad, jak to někde fungovalo nebo nefungovalo. Začněme tím.

 

Josef Podlipný

Představte si rodinu, kde jsou 3 děti. Všechny 3 děti už dospělé. Manželé velmi inteligentní. I jejich děti už absolvovaly vysoké školy v zahraničí. Velmi ambiciózní rodina. Jejich nejstarší syn dostal takzvaně důvěru. Jeho tatínek, říkejme mu Karel, řekl „Máš naši důvěru, a tady je z našeho společného měšce 100 milionů na rozjezd tvého podnikání.“ A to bylo všechno.

 

Vladimír Fichtner

Byl to dar?

 

Josef Podlipný

Oni neformulovali, jestli to je dar, půjčka nebo část majetku, kterou může jejich nejstarší syn spravovat a využít pro podnikání. Řekli „tady máš důvěru, tady máš peníze“ a syn do toho skočil takzvaně rovnýma nohama. Obklopil se skupinkou svých spolužáků, rozjeli několik startu-pů – slovy tři. Všechny tři zkrachovaly, respektive z toho posledního vystupovali s hlubokou ztrátou. Ty první 2 zkrachovaly. Pak na jedné z rodinných rad, oni neměli ještě úplně formalizovanou rodinnou radu, otec s maminkou projevili hlubokou nespokojenost s tím, jak jejich nejstarší syn zachází s majetkem. Jeho sourozenci se ho zastali a říkali „No jo, ale my jsme si vlastně neřekli, jak s tím pracovat. My jsme mu vlastně nepodali žádnou pomocnou ruku. My jsme vlastně společně nic nediskutovali. V podstatě my jsme o tom ani nevěděli.“ Jeho dvě sestry, už dospělé, říkaly „Brácha dostal peníze a my se až teď dozvídáme, že je prošustroval, slovy vás, rodičů. Není pozdě se o tom teď bavit?“

Přišli trošku bolestivě na to, že je potřeba také nastavit pravidla nebo se bavit o tom, jak budou podporovat podnikání v rodině. A ztráta je stála třičtvrtě z půjčené, nebo jak říkáš ty, darované částky. To znamená pětasedmdesát milionů, to není úplně málo.

 

 

Vladimír Fichtner

To je takové školné.

Mě napadá, že v těchto věcech, stejně jako v podnikání, buď můžeme mít pravidla, nebo nebudeme mít pravidla. Ale když nebudeme naše firmy budovat systematickým způsobem, dopadne to asi stejně, pokud nebudeme mít velké štěstí. Pokud tomu ale dáme systém, hlavu a patu, strategii, vizi a konkrétní pravidla, co se může a co se nemůže, má to mnohem větší šanci. Když jsme my začínali s rodinnou bankou, než jsme poskytli první půjčky, tak jsme řešili s dětmi objem majetku a diskutovali jsme o tom, že majetek nemůže být umístěn v jednom projektu a že ho musíme dostatečně diverzifikovat. A došli jsme k nějakým limitům, kolik můžeme půjčit kterému z našich dětí maximálně, aby to pro majetek nebyl průšvih, pokud by se to nepovedlo. Protože je normální, že se věci nepovedou. Nám se také spousta věcí v životě a v podnikání nepovedla, ale je velmi důležité říkat si pravidla.

 

My jsme si řekli, jak to bude – jsou tam úroky, očekává se nějaká splátka atd. Tohle všechno jsme si řekli předem. Ale v případě té rodiny to zřejmě neudělali. V tomhle případě mi přijde, že rodiče udělali největší chybu. Ani ne v poskytnutí toho daru, ale že se předem nebavili o tom, jak se o peníze starají oni. Předpokládali, že to je jasné. Ale jasné je to nám – třeba mně s Radkou, protože jsme si pětadvacet let o tom povídali.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Předpokládat nestačí. A já si myslím, že na příkladu tvých dvou synů se dá velmi hezky ukázat, jak k tomu přistupovat. Jak stanovit hranice podpory, jak nastavit pravidla. A to je určitě první doporučení. Přátelé, diskutujte o podpoře. Jako celá rodina diskutujte až do okamžiku, kdy budete jednotní, že podporu chcete poskytnout. Kdy si vyjasníte milníky a způsoby, jak měřit, že podpora má být dále podporou, anebo dokonce že dosáhla nějaké horní hranice, kdy už víc podpořit neumíte nebo nemůžete. To si myslím, že je dobrým základem, aby nedošlo ke zmaru. V případě Karla a jeho syna, nejstaršího potomka, došlo ke zmaru nejenom majetkovému, ale i lidskému. Jeho syn byl nějakou dobu, slovy Karlovy manželky, paralyzován a na rodinné radě se neprojevoval. Protože se dílem styděl za to, že připravil rodinu o pětasedmdesát milionů a velkým dílem, možná tím větším, se zlobil na to, že zrovna na jeho příkladu, na jeho chybě se rodina učí.

Ale ne jenom na jeho chybě, byla to chyba celé rodiny.

 

Vladimír Fichtner

To určitě nebyla jenom jeho chyba. Skoro bych řekl, že to nebyla jeho chyba. Je hrozně podstatné bavit se při podpoře dalších generací o různých scénářích toho, jak to dopadne a co co z toho bude. Když to dopadne dobře, tak… Můj mentor v Americe, Charles Doran, říkal: „Úspěch má mnoho otců, ale ztráta nebo selhání nemá žádného.“ Ano. Ale je potřeba o selhání mluvit dopředu. Jako co bude, když ty věci nedopadnou? Je to normální. Neměli bychom se zlobit, že něco nedopadne. Neměli bychom se zlobit, že přijdeme o nějaké peníze. To je školné za zkušenosti. To je život. My jsme začínali s nulou, když jsme ztratili 10 000 nebo 100 000, tak to byl pro nás průšvih. A samozřejmě se to stalo v průběhu let, kdy člověk pracoval. Prostě jsme udělali chyby, které nás stály peníze. Ale tyhle děti začínají s větším objemem, takže udělají možná procentně stejnou chybu, akorát už mají větší objem. Takže to může víc bolet. Alespoň z toho absolutního pohledu.

A proto je dobré si ujasnit, jak k tomu přistoupit předem a co se bude dít, když to nedopadne. Tak se ti to odečte z dědictví nebo je to školné, které dostanou děti jako možnost? Někdo půjde do školy, ty sis to vybral na start-upu. Každá rodina to může mít jinak. Ale je potřeba přemýšlet o těch scénářích dopředu. Znám rodinu, kde otec se synem podnikají. Nebo tak podnikají- nepodnikají. Otec dal synovi kapitál pro pohybování se v kryptoměnové světě. A teď mi přijde, že není úplně jasné, jestli mají společný podnik, nebo to byla půjčka. Cokoliv syn vydělá, si nechá a bude to jeho? Nebo to byl rodinný kapitál, který když se zhodnotí, bude čerpat celá rodina, celá rodina bude bohatší? Co se stane, když se to nepovede? Když se tyhle diskuze vedou dopředu, je to transparentní, když jsou u toho všichni. Ideálně, když tam jsou další dvě děti. Když si o tom povídají společně, je najednou jasné, že všichni k tomu můžou něco říct a všichni ví, co se bude dít.

Ano, my říkáme v rodině, že je to půjčka. Očekáváme, že dostaneme jako rodina úroky zpátky. Očekáváme, že dostaneme jistinu. Očekáváme, když se to nepovede, že máme nějakou zástavu. Třeba. Nebo nemáme. To záleží na typu byznysu. Jeden syn dělá s nemovitostmi, tam je to jednoduché. Druhý syn ne, ale má také k dispozici menší kapitál. Říkali jsme si s dětmi, když půjčujete někomu, kdo vám proti tomu dá nemovitost, která je v dobrém stavu, ideálně když se pronajímá, tak mu můžete půjčit klidně víc než tomu, kdo vám nedá kromě svého slova, že to vrátí, žádnou záruku. Takže limit je různý pro každý typ půjčky a při diskuzi v rodinné radě to slyšely všechny děti. Dneska už se učí přirozeně, že kdybych někomu půjčil, tak se musím koukat na zástavu. Nebo tam není zástava? Tak mu nesmím dát tolik, protože se to nemusí povést.

My se sice bavíme o jejich podpoře, ale ve skutečnosti je to i škola života, která je učí zacházet s některými věcmi, i pro jiné situace.

 

Josef Podlipný

Vláďo, a to mě přivádí k další otázce. Jak určit ten okamžik, kdy člen rodiny potřebuje pomoc? Pomoc s rozjezdem podnikání, nebo i pomoc, která nemusí být nutně v každém ohledu finanční? K tomu se krátce dostanu přes příběh Pavla. Pavel podpořil svoji dceru, která rozjížděla start-up. Káťo, když nás teď slyšíš, určitě jsi pyšná na to, že vaši rodinu zmiňuji. Káťa už teď neřídí start-up. Ona řídí společnost, která se stává lídrem na trhu. Tento příběh dopadl dobře. A dopadl dobře proto, že včas zachytili, že teď je ten okamžik, kdy by mohlo bez podpory rodiny dojít k selhání. Finanční i mentorské. Protože Káťa studovala v daném oboru, měla skvělé myšlenky, měla výborný projekt a měla trošku obavu, že bude složité najít financování. Když oběhla pár výzkumných ústavů a fakult, zjistila, že každý má hluboko do peněženky, a nesmírně jí pomohla rodina. Pomohla jí ve dvou věcech. Že byla velmi důsledná, to znamená, chtěla po Kátě projekt a podnikatelský plán. Aby obhájila, jak se ten projekt bude vyvíjet a jakou podporu potřebuje. A rodina Kátě pomoc dopředu nabídla a deklarovala.

Jak určit ten správný okamžik, kdy pomoct?

 

Vladimír Fichtner

My jsme to udělali tak, že když jsme prodali majoritu ve firmě, tak jsme dětem řekli „Zakládáme rodinnou banku a když budete něco chtít a potřebovat, tak přijďte.

 

Josef Podlipný

Je to taková příležitost, výzva.

 

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu je důležité to nechat na těch nástupcích. Když budou chtít, přijdou. Když nebudou chtít, je to na nich. Nemůžeme je k tomu nutit a nechceme do nich projektovat naše myšlenky. Stejně tak vědí, že můžou přijít pro radu, když budou chtít. Na workshopu se možná dozvěděli, že nám to dokonce dělá radost, když si přijdou pro nějakou radu. Ale naše rada vždycky končí slovy nebo větou: „Je to tvůj byznys, dělej si to, jak chceš.“

 

Josef Podlipný

To je nesmírně důležité.

 

Vladimír Fichtner

Protože jsme zjistili u jednoho z našich synů, že přišel pro radu a bral ji jako slovo Boží. Tatínek s maminkou něco řekli, a tak to budu poslouchat. My jsme si to naštěstí velmi rychle uvědomili. On říkal „Tak já to udělám takhle, jak říkáte.“ A my jsme mu řekli „NE. To je náš názor. Ty si to udělej, jak chceš. Nechceme nikdy slyšet, že my jsme ti to řekli, a proto jsi to udělal takhle. Je to tvůj byznys, tvoje zodpovědnost, tvoje budoucnost, anebo tvůj průšvih. Ty musíš dělat rozhodnutí. A neboj se toho. Samozřejmě, že můžeš udělat chybu. Samozřejmě, že se to nemusí povést. To je v pohodě. Ale nikdy nesmíš říct ‚Vy jste mi to řekli, tak jsem to tak udělal‘“.

 

Josef Podlipný

Vláďo, jak ty hranice nastavit, aby nebyly příliš svazující? Protože se asi i časem ukázalo při podpoře tvých synů, že to, o čem jste diskutovali na začátku, nemusí platit donekonečna. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Jasně. Věci se vyvíjí a je potřeba reagovat na to, co se děje. My jsme si řekli nějaký limit pro našeho syna, který se zabývá developmentem – nákupem staré nemovitosti, předěláním a prodejem. Řekli jsme si nějaké finanční limity a on se v jeden okamžik blížil tomu, že už dal nemovitost na prodej a hledal další, ale ještě neměl splacený ten úvěr. A byl na hraně limitu. Ale identifikoval další nemovitost, která by mohla být dalším projektem. Tak jsme ten limit navýšili o 50 % s tím, že jsme to probrali, prodiskutovali a řekli si důvod, proč to děláme. Řekli jsme si, že kdyby se mu nepovedlo splatit tu předchozí nemovitost, kdyby ji náhodou neprodal, to se může stát vždycky, tak by mohlo dojít k tomu, že by neměl na to rozvíjet byznys dál. Radka by byla schopná převzít ten projekt, protože dělá také takové věci, a pokračovat. A rodina by na tom v principu neprodělala. Prostě byla ta zástava dostatečná, která nám vyhovovala, a i my jsme věděli, co s tím.

Takže jsme to otevřeli na rodinné radě. On přišel, že má problém. A to je zase to, o čem se bavíme často, Pepo. Komunikace, komunikace, komunikace. Prostě je potřeba se bavit, a ne vždycky to je jednoduchá komunikace. To si dokážete představit, když se někomu něco nedaří v rodině nebo v byznysu, tak nemá úplně náladu všechno sdílet. Anebo to v něm bublá, pak to, jak říká Erika, „vybobluce“ najednou. Ale dokud se bavíme, tak je to dobré. Prostě je potřeba být flexibilní, respektive mít pravidla a říkat si „Dobře, možná ta pravidla můžeme zvážit, jestli jsou tak striktní a pojďme si říct podmínky, za kterých to můžeme schválit.“ A zase to, co jsem říkal před chvílí, sice řešíme jeden případ, ale protože u toho jsou další děti, tak vlastně vidí nějaký způsob chování, způsob přemýšlení a můžou ho zařadit do svého způsobu přemýšlení, do své znalostní výbavy. K tomu si přidají další příklady, se kterými se potkají, třeba když poslouchají podcast. A ta šance, že rodinné bohatství do budoucna zůstane, že oni budou vědět, jak předávat jednoho dne dál dalším generacím, protože si vzpomenou na to, co zažili, je vyšší.

 

Josef Podlipný

Když se bavíme o podpoře podnikání. Byla tady zmíněna nejen ta finanční podpora. Jaké další typy podpory pomáhají rozjezdu mladých podnikatelů v rodině?

 

Vladimír Fichtner

Já už jsem párkrát řešil s dětmi, že se můžeme sejít s některým z našich klientů nebo našich přátel a popovídat si o nějakých věcech, kterým oni rozumí ve svých oborech a já k nim třeba mám daleko. Nebo naopak zase děti některých našich klientů nebo přátel byly poslány k nám, aby se s námi pobavily o nějakých věcech. Někdy je jednodušší se bavit mimo rodinu než v rodině. A nejzajímavější je samozřejmě se bavit i v rodině i mimo rodinu, přinášet ty znalosti z různých zdrojů. Takže, řekl bych, že další jsou kontakty. Kontakty, které člověk má a které může vzájemně využít mezi svými přáteli, kamarády, známými.

 

Josef Podlipný

Pojďme se podívat na poslední bod této diskuze – jak motivovat mladé lidi k samostatnosti. Je to takový závěr všech typů podpor. Jak je motivovat, co pro to udělat?

 

Vladimír Fichtner

My máme rodinnou banku. Když naše děti budou mít něco, o čem budou přemýšlet, nemusí řešit, kde by na to vzali. A můžou jako první přijít do rodinné banky a můžeme to probrat. U nás fungovalo to, že jedno z těch tří dětí se toho chytlo a pak už ty další případy byly jednodušší, protože tam jde o ten začátek. A najednou to bylo. Už jsme se o tom bavili kdysi dávno v nějakém podcastu, o rodinné bance. Tenkrát jeden z našich synů chtěl půjčit překlenovací úvěr na auto, aby dobře prodal staré a dobře koupil nové. A aby nebyl v té křeči, pod časovým tlakem na obou stranách. A to u nás spustilo ten způsob „Tak já bych taky možná mohl“. Přišel druhý syn, že by vlastně opustil zaměstnání a zkusil by development. A tak dále a tak dále. Takže je potřeba ten první příklad v rodině, ale my jsme to nikomu nenutili. My jsme řekli, že je tady ta možnost.

 

Josef Podlipný

Jen připomenu pro posluchače, protože ty už jsi to zmínil, dejte jim možnost činit vlastní rozhodnutí s vlastní odpovědností. Nemluvte jim takzvaně do toho, pokud si sami neřeknou o pomoc. To je nesmírně důležité a rozvoji prospívající. A jen připomenu, že i v samoučícím se projektu diskusí v rodině platí: „Dáte-li vašim potomkům rybu, nasytíte je pro jeden den. Naučíte-li je rybařit, nasytíte je pro celý jejich život.“

 

Vladimír Fichtner

A co u vás v rodině? Jak funguje podpora mladší generace?

 

Josef Podlipný

To je skvělá otázka. My jsme nějakou dobu hledali způsob, jak podpořit mladší generaci. A přistupovali jsme k tomu velmi obezřetně, protože jsme si uvědomovali, že ta podpora je možná.  Protože majetku, který spravujeme, je dostatek a spíše nadbytek i pro více generací do budoucna. Ale zároveň by neměla vytvořit pocit, že už se nemusím moc snažit, že když budu potřebovat, můžu si říct o podporu. Nějak to v rodině prodiskutujeme a s podporou můžu dopředu počítat. Postupně jsme tou diskuzí definovali právě pravidla, co jsme jako rodina ochotni podpořit, ale zdůrazňuji jako rodina, ne jako rodiče. Zároveň, jak dlouho jsme ochotni tu podporu realizovat. Takže v drtivé většině se jedná o podporu vratnou. Jak jsi i ty říkal, formu půjčky. A co jsme připraveni podpořit tak, že se jedná o nevratnou darovanou částku anebo čas. Náš čas, který nám je nejdražší, naše kontakty, které si nechceme pokazit, naši důvěru. A když jsme tohle společně diskutovali, umožnilo nám to vytvořit společný rámec, pod který se, slovy našich dětí, můžeme všichni podepsat. A jsme na to pyšní, že jsme to vymysleli a že to funguje.

Děti vědí dopředu, na co si mohou vyžádat jaký typ podpory. To nevyužívají úplně maximálně jak by mohly, z čehož máme radost. Zároveň se učí jeden od druhého, protože i tím obhajováním svého projektu mají hned spoustu nejen oponentů, ale i příznivců. Fanoušků, jak říkají naše děti. Protože my pak hoříme vášní pro ten projekt, se kterým třeba přišla Deniska jako nejstarší dcera. Nebo pro další z projektů, se kterým přišla naopak nejmladší Verunka. Oni nás pro svůj projekt nakoupili, a to musí odpracovat. To se nestane samo. Takže takhle k tomu přistupuje my. A učíme se chybami. Těch chyb jsme udělali spoustu a nebojíme se dalších.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme to nějak shrnout. Pepo, ty jsi takový systematický, na rozdíl ode mě. Zkus říct ta pravidla v pár větách na závěr.

 

Josef Podlipný

Přátelé, podporujte mladou generaci v osobním růstu a odpovědnosti. Co vám v tom určitě pomůže, budou jasná pravidla a komunikace s celou rodinou. Podpora, která je ideálně přislíbena, nabízena, ale čeká na vyžádání. To znamená podpora, která není nucena vašim potomkům. Kontrola pokroku. Průběžná kontrola, která dává možnost vtahovat podpořeného i celou rodinu do diskuze, jak se daří projekt realizovat. Mentoring a strategické plánování i využití kontaktů určitě budou dobrým základem nejenom ochrany vašich rodinných bohatství, ale i dobrých vztahů. Protože úspěch chce každý následovat. A pokud podpoříte mladé členy vaší rodiny, v úspěchu budou určitě chtít i jeho sourozenci anebo jejich rodiny následovat tento úspěch i pro další generace. A to vám ze srdce přeji.