Archives for Červenec 2025

Riziko není jen o výkyvech na burze.
Je to ztráta cashflow. Ztráta kontroly. Ztráta rodiny.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný ponořili hluboko do tématu, které odlišuje zkušeného investora od začínajícího: jak se mění pohled na riziko, když už člověk nemusí bohatství budovat.

Josef sdílí osobní příběh své rodiny a vysvětluje, jak se jejich přístup k investicím změnil v okamžiku, kdy přestali „hrát o výhru“ a začali „hrát o to, aby nepřišli o to, co vybudovali“.

Co udělá s přístupem vědomí, že už majetek znovu od nuly nevybudujete?
Proč mají i velmi bohaté rodiny problém s likviditou – a jak tomu předejít?
Co se stane s vaším portfoliem, když přestanete riskovat?

Objevte sedm konkrétních oblastí, kde se tento posun nejvíce projevuje – od diverzifikace přes likviditu až po mezigenerační plánování a tzv. „index rodinné harmonie”.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Tak Pepo, dneska se budu ptát hlavně já, protože mě zajímá, jak se vlastně začal ten přístup k riziku odlišovat u vás v rodině. Když jste se stali z běžných investorů těmi bohatšími poté, co jste úspěšně zabojovali v restituci.

Nebo jak jsi vnímal ten proces? Protože většina z nás jsou lidi první generace bohatství a vlastně došlo u nás k tomu přechodu někde, někde.

Tak jak jste to vnímal ty, kdy k tomu vlastně došlo, uvědomíš si to, nebo si to uvědomíš až zpětně?

Josef Podlipný

V podstatě to bylo někde na přelomu roku 1991 až 1992-3. A v podstatě v tomto období nastala skoková změna, a to nejenom stran velikosti majetku zpravovaného rodinou, ale i toho, co s tím souvisí.

A i když jsme si to zpočátku neuvědomovali naprosto jasně, tak jsme začali přemýšlet o všem v té rovině rodinného bohatství, jehož je majetek součástí. A nemusí nutně být tou nejdůležitější.

Nicméně jeho velikost nás vlastně přiměla k tomu nahlížet na ten majetek nejenom v rovině zajištění nějakého růstu, udržitelného růstu.

Přiměla nás také se zabývat myšlenkou na jeho ochranu, protože ono něco jiného je, a to si myslím že je právě možná tím hlavním spouštěčem těch rozdílů mezi bohatými rodinami a těmi, které ta bohatství teprve tvoří mnohdy od nuly.

Že vlastně když už se pak na to podíváte tou optikou: Je šance, aby se naší generaci podařilo vytvořit to znovu? Znovu a od nuly?

A mnohdy si na to, ať je nám, kolik chceme let, odpovíme.

No není třeba stoprocentní. Anebo dokonce je malá. Anebo dokonce není ta šance.

A pokud si tohle uvědomíme, a nám to moc pomohlo, tak začneme citlivěji vnímat ty odlišnosti.

Především třeba odlišnosti v hloubce a rozsahu diverzifikace portfolií. Už jinými slovy nesázíme na jednu kartu. Byť to je každému jasné, že mít všechna vajíčka v jednom košíku je nebezpečné.

Vladimír Fichtner

A ono to je spojené i s další věcí.

My jsme se zrovna teď s Radkou cestou do Malagy bavili o jejím snu. Ráda se stará o kočky, o koťata. Teď má takové depozitum, dočasnou péči poskytuje koťatům, které se nově narodí. Což teda není vůbec jednoduchá práce. A obdivuji jí za to, jak do toho s dcerou intenzivně věnují svoji energii. Čas a peníze taky vlastně.

Ale teď jsme se zrovna bavili o tom, jestli už není čas přistoupit k naplnění toho jejího ultimátního cíle. A mít nějaký kočičí útulek jednoho dne. Větší prostě místo, kde by pomáhala kočkám.

A proč o tom mluvím?

No, protože jsme se přesně bavili o tom majetku, o těch rizicích, které je spojeno s tím, jak se spravuje. A došli jsme k tomu že jako jo, v pohodě, pojďme. Už není potřeba otočit další nemovitost, vybudovat další firmu.

Mě je dneska 56 let, Radka je o něco mladší. No teď má energii ještě postavit nějaký další projekt, který říká, že to je její životní sen. No prostě teď když je její třeba padesát, má na to dalších deset patnáct let v klidu. Bez křečí.

Ale je potřeba aby ten majetek byl zabezpečen ochráněn. Abychom na něj mohli spolehnout. Z hlediska toku cashflow a podobně.

Přesně vím, o čem mluvíš. A jenom to spojuji i s těmi dalšími věcmi. Že je důležité taky vědět, kdy mám dost.

Protože my jsme si řekli.

No to je v pohodě. Máme dost.

A proto majetek ošetřujeme tím stylem Ochrany bohatství. Wealth Protection, který máme typicky i ve firmě pro naše klienty.

A pokud někdo nemá dost, no tak to ještě pro něj není. Tak ještě neprošel tou fází, o které ty jsi mluvil.

A zajímá mě, ještě, než se dostaneme k těm detailům toho, jak se to liší mezi lidmi, kteří už mají dost v uvozovkách a lidmi, kteří ten majetek ještě budují.

Tak ještě mě zajímá jedna věc. Jestli dokážeš vypíchnout, co jste si jako rodina přinesli z toho předchozího života do té správy. A co vlastně jste poznali jako nové. A možná už tam nějaké ty principy, o kterých chceš mluvit se projeví, tak klidně o nich mluv. To vůbec nevadí.

Jenom jestli jako… Jo, to už jsme měli stejnak. To už jsme řešili. Kdežto tady to jsme objevovali úplně novou oblast, o které jsme předtím netušili.

Josef Podlipný

Je toho mnoho. A v podstatě vypíchnu jen dvě věci.

Co jsme už měli, tak byl ten základ v hodnotách a nějaké morálce. Protože jsme si vždycky uvědomovali že o peníze nebo o majetek můžeme přijít buď vlastní chybou, nebo…

Vladimír Fichtner

Díky té historické zkušenosti.

Josef Podlipný

Přesně tak. Nebo tím že nám to prostě někdo vezme.

A říkali jsme si hodnoty a nějaké lidské nastavení to přetrvá, i když peníze nebudou. A to se nezměnilo.

Učí nás to stále, i přesto, že se to nezměnilo, určité míře pokory respektu a zároveň i sounáležitosti s naším okolím. Protože ne každý má to štěstí. A to teď nemám na mysli jen štěstí ve velikosti zpravovaného majetku. Ale i štěstí čím je vybaven. Svou moudrostí, svým zdravím, svou rodinou. Velikostí nějaké komunity, která ho třeba podrží v těžších časech anebo posune tím, že ho pochválí. A vlije mu další energii do žil, kterou potřebuje každý, kdo tu energii vydává.

Co jsme se naučili, tak byla, a tomu se učíme také stále, tak byla ta vyšší míra potřebné komplexity. A individuálnosti zároveň.

Čím složitější prostředí kultivujeme, spravujeme, řídíme, tím důležitější je nezapomínat na to, že to ale musí nutně mít nějakou míru flexibility a schopnosti individuálně naplnit potřeby jednotlivců nebo nějaké komunity.

Mně se to teď složitě vysvětluje, ale zkusím to na jednom příkladu.

To, že budete mít skvělou firmu která bude zaměstnávat třeba tisíce nebo desítky tisíc zaměstnanců. A jistě se budete tím pádem schopni uklidnit a zároveň chlubit tím že jim dáváte spokojený život, ještě neznamená, že oni spokojený život žijou.

Oni třeba potřebují se také pochlubit tím, v jaké firmě pracují. To znamená pozvat tam jednou za rok své rodinné příslušníky, přátele. Nebo se sejít k výlovu kaprů před Vánoci. Mít dobré stravování. Nebo mít den volna. Nedávno, sice to nesouvisí s firmou, ale nedávno jsem četl o škole. Nebudu ji jmenovat. Ale tam progresivní ředitel zavedl pátky, které si určují studenti. Jestli budou ve škole, nebo se budou věnovat nějaké činnosti obvykle se vzděláním spojené.

Prostě myslet na to, že komplexita vyžaduje zapojení nějakých odborníků. Nebýt na to sám. A zároveň, že tam musí být ta individualizace. Aby to myslelo na individuální potřeby těch, kteří jsou příjemci.

Vladimír Fichtner

Pojďme zpátky k tomu tématu, jak se liší přístup k riziku u těch, co už mají dost. A těch, kteří ten majetek ještě budují.

Ty jsi zmiňoval tu diverzifikaci. Že vlastně hloubka a rozsah diverzifikace je významnější. Protože ten majetek je prostě větší. A je potřeba to reflektovat.

Jaké jsou ty další pohledy na to riziko, o kterých je dobré vědět, když člověk má větší majetek.

Josef Podlipný

Rozumím. Já už jsem to vlastně teď nakousl.

Komplexní přístup.

Ten umožňuje lépe předvídat a řídit rizika. Protože tím že v běžných portfoliích se o těch rizicích tolik nemluví, tak v těch rozsáhlých, velikostně násobně třeba větších portfoliích. Tam je to naopak velmi důležité. A mezi těmi riziky může být třeba i riziko cash flow. Které je poměrně důležité a roste i s velikostí toho zpravovaného majetku.

Když si pak uvědomíte, že třeba na to, abyste udrželi kvalitu nějaké části toho majetku v nějaké struktuře, třeba nemovitostní části nebo jakékoliv jiné.

Tak na to potřebujete nějaké cash flow. Nějaký pravidelný příjem. Nějakou likviditu. A předvídatelnost a schopnost řídit tuhle tu oblast. A to nemůžete řídit sami. Potřebujete na to i odborníky. Právní experty. IT experty. Kteří budou hlídat reputační riziko. Nebo riziko ztráty kontroly nad daty. Nebo nad majetkem samotným. A tak dále. Takže Individuální a komplexní řízení rizik.

Vladimír Fichtner

Takže, abych se v tom neztratil.

První věc, kterou jsi říkal, byla větší míra diversifikace.

Druhá věc, jestli jsem to správně pochopil. Byl komplexnější přístup k riziku, vnímání těch rizik z více úhlu pohledu. Včetně různých reputačních škod a rodinných sporů.

A to si nejmenoval. Ale vím že jsme se o tom bavili, když jsme si to připravovali.

A třetí věc, kterou jsi tam zmiňoval. Byla taková ta, jak to říct. Mít jistotu že mám to, na co potřebuji. Mít to cash flow, tu likviditu, když jí potřebuji k dispozici.

Což může u někoho vyvolat takové pousmání, když máš 500 milionů, tak přece nemůžeš mít problém s cash flow.

Ale já to opakovaně vidím u lidí, že prostě jak se říká, s jídlem roste chuť.

Takže oni ty projekty a ten majetek prostě vyžadují ten cash flow. Majetek je stokrát větší, než má někdo jiný. No tak to vyžaduje stokrát větší cash flow, zjednodušeně.

A některé věci nejsou zase tak jednoduché třeba zlikvidovat.

Když má člověk 100 tisíc akcí. Nebo když už má 10 milionů. Tak vlastně nakonec může narazit na to, že…

Aha, to nejde úplně jednoduše prodat.

Zjednodušuji, když má člověk akcie ČEZu v České republice. Tak sám ovlivní trh, když se bude chtít rozhodnout prodat nějaký velký balík. Takže to byla likvidita.

A pak jsi zmiňoval tým odborníků. A tam jsem tě trošinku zastavil. Jako ten tým odborníků… Nejde to dělat sám?

Josef Podlipný

Do určité velikosti to nepochybně jde. Nicméně, do určité velikosti upřesním. To je totiž ve dvou rovinách.

Do určité velikosti majetku ale i velikosti rodiny.

Vladimír Fichtner

Já jsem to zrovna chtěl říct, no. Tak když máš velkou rodinu, máš deset dětí, a každý se bude starat o jednu část rodinného majetku, tak je to v pohodě.

A když se děti nebudou chtít starat o majetek tak to je na tobě všechno.

Josef Podlipný

No, to jsme si v určitý okamžik mysleli také. A v podstatě jsme i tak nějak doufali, že nějaká část majetku bude blízká některému z členů rodiny, nějaká zase jinému.

A pak i na základě zkušeností z dalších rodin jsme zjistili, že to nemusí mít nutně ta správná cesta. Ono totiž rodině může stejně tak vyhovovat správa toho rodinného bohatství jako celek i vícero generacím. Může ale také vyhovovat svoboda v tom, že si část toho převezmu a budu to prostě spravovat, jak se říká, na vlastní triko.

Ale bez pochyby všechny potká dřív nebo později okamžik kdy potřebují vlastně tým odborníků. A tým odborníků, kteří jim pomohou s místní znalostí, a hlavně aktuálností té znalosti a dovednosti spravovat ten majetek efektivně.

Ona ta efektivita je totiž poměrně důležitá, když teď to opravdu hodně zjednoduším. Když budete zpravovat pouze svou výplatu a proti té výplatě bude výdaj, tak vaší snahou, logickou snahou bude, aby ten výdaj byl nižší než ten příjem, aby vám také něco zbylo na horší časy.

Já neříkám, že to je nějak jednoduchá disciplína. Pro mnohé to je třeba i složité vyjít. Nicméně většinou na to stačí ten člověk sám. Anebo se svým životním partnerem. Anebo i třeba s dětmi. Ale když máte tu zmíněnou třeba továrnu a tam zaměstnáváte těch zmíněných tisíc nebo dokonce desítky tisíc zaměstnanců, tak už to není odpovědnost jenom vůči vám, vůči vaší rodině, ale do jisté míry i vůči těmto zaměstnancům, vůči zákazníkům, dodavatelům a tak dál.

A to vás zatíží mnohem víc i administrativními úkony a neřkuli, když jste třeba na více trzích.

Vladimír Fichtner

Dobře. Pojďme zase zpátky k tomu tématu rizik. Prostě čím větší majetek, z mého pohledu tím víc je to skoro jako firma.

Prostě je víc starostí, je víc věcí, které je potřeba hlídat. Daňových, účetních, reporting je důležitý. To je taky něco, o čem jsme se bavili vlastně, že je potřeba neustále vědět kolik mám a kde. Mimo jiné třeba i pro ty daňové podklady, protože finanční úřad se s nikým nemaže a bude to určitě intenzivnější do budoucna. K výměně informací mezi úřady na mezinárodní dochází velmi intenzivně. A když někde nepřizná člověk někde nějakou dividendu nebo něco, tak je zbytečně popotahován.

A aby všechno věděl, co kde má, tak musí taky tušit kde ty peníze leží. A ten reporting je důležitý, i když znám člověka který říká. Vladimíre, já mám pět privátních bank ve čtyřech zemích a já nevím kolik mám. To bych asi nebyl dost bohatý, kdybych to věděl.

Ale v okamžiku, kdy přijde třeba daňové přiznání, tak to už úplně neplatí, tenhle ten ukazatel.

Takže já bych tam doplnil jenom tu jasnou evidenci toho majetku, která co si budeme povídat, někdy je lepší, někdy je horší, někdy je to takový jako no, tak to máme tady v tom Excelu tak to stačí.

No, a když jsem se ptal jednoho klienta.

A kdo tohle ví, Karle, to, co jste nám právě nasdílel, a máme to evidovat v tom našem reportu pro klienty.

On říká. Hm, vlastně nikdo.

To je normální. Já bych neřekl, že to je nic mimořádného.

Jo tam mám ten účet ještě. Aha, no, a tady ještě tu louku, no vidíš, to jsme zapomněli že to tam patří.

On to potom notář, až bude dědictví řešit případně dohledá, pokud to není v nějaké firmě nebo nějaké struktuře. Ale pokud to je mimo toho, kam notář dosáhne, tak to nemusí nikdy dohledat. Nikdo to nemusí poznat. Takže reporting bych řekl, že je taky důležitá věc.

Josef Podlipný

Stoprocentní souhlas. Vláďo, já to dám ještě do kontextu s nedávnou diskusí. Těch diskusí bylo víc, ale v podstatě všechny končily v jednom a tomtéž co jsme objevili jako rodina už v minulosti, a teď se o to dělíme se spoustou dalších rodin.

A to, že pravidelně je důležité revidovat portfolio, scénářově přemýšlet a dělat si taková cvičení, jak se rodina a to portfolio, ten majetek vyrovná s nějakými krizemi rodinnými nebo z vnějšího vlivu. To bych jenom připomínal.

Nicméně co nám třeba pomáhá, tak je takový v podstatě velmi jednoduchý nástroj.

Rodina ovšem by měla diskutovat, ideálně pravidelně. A v některé z jiných epizod zmiňujeme rodinné rady. To je jedno jak to budete nazývat, jestli to byla rodinná setkání, rodinné rady, nebo cokoliv na tomto půdorysu.

A nám pomáhá nástroj, kterému říkáme: Index rodinné harmonie.

Velmi jednoduché. V podstatě si na jednu stranu toho vzorečku postavíte Index rodinné harmonie a pak se podíváte na počet konstruktivních rozhodnutí, a to vydělíte počtem konfliktu a přičtete jedničku.

Proč jedničku? No, abyste neměli děleno nulou, když by počet konfliktu byl nula. Což je cíl samozřejmě.

No a co z toho vyplývá? Pravidelný vzoreček, pravidelný výsledek, který můžete sledovat.

A v našem případě Index, který má hodnotu dvě anebo více, tak říká: rodina spolupracuje, komunikujeme efektivně, riziko rozpadu majetku a rodiny je nízké.

Ale pokud tento Index vychází pod jedna, tak to vlastně říká: Zvyšuje se, nebo je dokonce vysoké riziko konfliktu. Rodina zvažuje tím pádem zapojení externího kouče, mediátora. Přivolává odborníka či odborníky a hledá nějaké řešení.

Když jsme tohle poprvé říkali jednomu z našich přátel, dobrých přátel, tak říkal.

No, kdybyste mě tohle řekli před třemi lety, tak by nám to zachránilo manželství.

Vladimír Fichtner

Skvěle. Tak Index rodinné harmonie.

Josef Podlipný

Počet konstruktivních rozhodnutí děleno počtem konfliktů plus jedna.

Vladimír Fichtner

Tak Indexu rodinné harmonie navrhuji, že se budeme věnovat příště nebo v nějakém dalším díle, protože to zní docela zajímavě a už mi tam napadá tisíce otázek, které k tomu potřebuji vysvětlit.

Ale my jsme se bavili o tom přístupu k riziku a v čem může být jiný, a tak pojďme si to jenom shrnout v několika bodech.

Josef Podlipný

Ještě jeden bod doplním na závěr toho shrnutí.

Mezi ty body nepochybně patří hloubka a rozsah diverzifikace, poměrně důležitá část s velikostí majetku rostoucí, individuální a komplexní řízení rizik.

Pak aktivní správa likvidity a krizových scénářů, práce s týmem odborníků, pravidelné přehodnocování strategie a reporting.

No a poslední: ochrana a přenos bohatství.

Mnoho rodin, a já se s tím setkávám v poslední době velmi často, dědictví řeší pozdě nebo vůbec.

Pokud si vážíte toho, co jste vybudovali a v mnoha případech díky štěstí nebo podpoře vašich životních partnerů a vaší rodiny, tak je potřeba včas myslet, že detailní plán nástupnictví, mezigeneračního předávání a podpora nástupců je klíčová pro to, abyste rodinná bohatství zachovali a chránili i po budoucí věky.

No a na úplný závěr doplním poznámku…

Proč by to, o čem jsme dneska diskutovali mělo platit jen pro rozsáhlá portfolia? Vždyť to platí pro jakékoliv rodinné bohatství. Ať je malé nebo velké.

 

Mýtus: ETF nafukují bubliny a ničí cenotvorbu.
Fakta: Nedrží ani polovinu trhu.
A rozhodně nejsou viníkem výkyvů.

V této epizodě Mezi Rentiéry si Vladimír Fichtner, Josef Podlipný a expert na investiční strategie Tomáš Tyl berou pod lupu jedno z nejdiskutovanějších témat současného investování: deformují pasivní fondy (ETF) finanční trhy?

Média i někteří aktivní správci tvrdí, že pasivní investování nafukuje bubliny, ignoruje fundamenty a kazí cenotvorbu. Tomáš Tyl ale přináší něco vzácného – data.

A data ukazují pro pesimisty překvapivý obrázek: ETF i další pasivní nástroje drží pouze 15–20 % trhu. Největším podílníkem jsou stále individuální investoři, nikoliv „robotické pasivní fondy“.

Zazní i důvody, proč ETF často přinášejí lepší výkonnost než aktivní fondy, a proč mnozí investoři paradoxně na top fondech vydělají méně než fond samotný – kvůli špatnému načasování vstupu a výstupu.

Pokud hledáte argumenty proti fabulacím některých manažerů aktivních fondů, tohle je epizoda, kterou si nemůžete nechat ujít.

Rozhovor s Tomášem Tylem v Hospodářských novinách (Rentiér 2025/1) najdete zde

 

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Tomáši, čtenáři Hospodářských novin, speciálu s názvem Rentiér (shodou okolností stejným, jako je název našeho klientského časopisu), ocenili a oceňují tvou expertizu, když se věnuješ přímo ETF. Často slýcháme nebo čteme v médiích, že pasivní investoři, tedy ETF, deformují trh. Ty na to máš odpověď díky datům i desítkám let zkušeností. Jaká ta odpověď je?

 

Tomáš Tyl

Pasivní produkty trh nedeformují a data to poměrně jasně ukazují. My se setkáváme s tím, že řada aktivních manažerů, kterým se ne vždy úplně daří dohnat trh, si někdy trochu stěžuje, že za to můžou pasivní investoři, že nafukují bublinu. Cenotvorba, to znamená to, jak se vytváří cena akcie na trhu, díky tomu nefunguje, protože je velký příliv do pasivních produktů, do ETF nebo pasivně řízených fondů. A to všechno vede k tomu, že na trhu je bublina, která splaskne a trh je díky tomu deformovaný. Jeden z argumentů, který se občas používá, je, že dohromady objem peněz z těchto instrumentů (peněz spravovaných v pasivně řízených fondech, tzn. fondech navázaných na indexy, které jen sledují index a není tam někdo, kdo by aktivně akcie převažoval, považoval nebo vybíral jen určitou část akcií, anebo ETF, která jsou také pasivně spravovaná) už překonal objem peněz v aktivně řízených fondech. Z toho někdo vyvozuje, že vlastně pasivní investoři drží většinu trhu. Ale to není pravda.

 

Když se totiž podíváme na skladbu vlastníků amerického akciového trhu, který je dobrým reprezentantem, a podíváme se i do historie, uvidíme, že fondy pasivně řízené, aktivně řízené a ETF dohromady aktuálně drží zhruba čtvrtinu trhu, kolem 25 %. Mnohem větší díl ale drží individuální vlastníci – domácnosti, individuální investoři, kteří drží tituly napřímo. Ti mají aktuálně 38 %. V historii jsme mohli vidět, že na začátku minulého století drtivě jednotlivci dominovali, drželi skoro 90 % trhu. Jak šel postupně čas, na trhu přibývali další účastníci. Nejprve byl boom penzijních fondů, protože bylo jednodušší svěřit peníze penzijnímu fondu než do akcií investovat jednotlivě. To bylo zajímavé. V dnešní době je investování do jednotlivých akcií poměrně jednoduché a s aplikací to zvládne každý. Může to být velmi levné. Ale v minulém století to takto nefungovalo. Brokeři byli dražší. Všechno bylo složitější než v dnešní digitální době. Takže nástroje tzv. kolektivního investování, kdy se posbírají peníze od více jednotlivců a někdo to spravuje, se ukázaly jako efektivní, a část lidí jim svěřovala peníze. Nastal boom penzijních fondů a postupně se k tomu přidaly i aktivně řízené podílové fondy. Zvýšil se objem jejich prostředků a část trhu, kterou držely.

 

Od roku 2000 můžeme sledovat to, že přibývají peníze v pasivně řízených produktech a v ETF. (ETF nutně nemusí být jenom pasivně řízená, ale velká většina objemu peněz v ETF je pasivně řízená. Někdy se to trochu mixuje dohromady, ale my budeme hovořit o pasivních fondech a ETF. I když úplně přesné by to nebylo – část ETF je také aktivně řízená). A začaly postupně ubírat aktivně řízeným fondům část, kterou mají na trhu. Kromě toho, co jsem vyjmenoval – jednotlivců a domácností, které mají 38 % a aktivně a pasivně řízených fondů a ETF, které mají zhruba 25 % – jsou na trhu ještě penzijní fondy. Ty mají zhruba 10 % trhu. Pak jsou tady ještě zahraniční investoři, o kterých není z mého zdroje, – společnosti Goldman Sachs, která to dobře historicky zpravovala – uvedeno, jací investoři to jsou. My se můžeme domnívat, že zahraniční investoři opět budou rozděleni na jednotlivce, část z nich budou fondy a část penzijní fondy. Celkem mají zahraniční investoři zhruba 18 %.

 

A pak tam jsou hedge fondy a korporace, které vlastní ostatní akcie a podobně, které mají kolem 8 %. Z toho je vidět, že bitva mezi aktivně řízenými fondy a pasivními produkty se odehrává především na čtvrtině trhu. Některé penzijní společnosti můžou uplatňovat pasivní strategie, takže samozřejmě to může být i tam. Zhruba více než polovinu z těch 25 % už teď drží pasivní nástroje. Vidíme, že ve výsledku těch pasivně řízených strategií není tolik. Je to cca 15 až 20 %, když do toho započítáme očekávaný podíl od zahraničních investorů. To je díl, který drží pasivní fondy. Pasivně spravovaná ETF je ta strategie, která by měla deformovat trh. Ale my vidíme, že není pravda, že by většinu aktiv drželi pasivní investoři. Je to menšina.

 

Josef Podlipný

Když se podíváš na to, kde se berou peníze pro pasivní strategie, tak odkud vlastně zdroje pocházejí? A když to dáš do souvislosti s aktivní strategií, jak se projevuje pokles objemu aktivně spravovaného oproti pasivně spravovanému?

 

Tomáš Tyl

My vidíme, že většina peněz, která přitéká do pasivně řízených strategií, je právě od aktivně řízených fondů. Když se podíváme na posledních patnáct let, vidíme, že to byl právě podíl individuálních investorů a jednotlivců, který na trhu vlastně narůstal. To znamená, že tady není trend, že by lidé odcházeli z aktivního investování. Jde jenom o to, že místo drahých, aktivně řízených fondů, které často nejsou dramaticky aktivně spravované a víceméně kopírují index a někde převažují, někde považují, s touhle strategií mají podobný výnos jako index. Zároveň mají poplatky, které jim výnosnost snižují. Z těchto produktů investoři odcházejí a buď si nakupují akcie sami, to znamená, že se zvyšoval podíl individuálních investorů, protože je to jednodušší, a je to také trochu módní a trendy, a hovoří se o tom. Na druhou stranu velká část z nich odchází do pasivních produktů, kde vidí, že jim prostě udělají větší službu, protože jsou levnější. A vidíme to i my v našich portfoliích.

 

Není tam to riziko, že manažer svými kroky zaostává za trhem. Možná nad ním nevydělá, ale na druhou stranu máme poměrně jistotu, že se ETF bude pohybovat jako index, že nakupuje index a víme, co v tom máme. Když svěřujeme peníze aktivnímu manažerovi, tak zároveň spoléháme na jeho schopnost překonávat trh. A to v dnešní době není vůbec jednoduché.

 

Vladimír Fichtner

Nedává smysl přidávat další úroveň z pohledu risk managementu, která může ovlivnit výkonnost – a vidíme na datech, že ne vždycky pozitivně, ale často spíš negativně. Takže i my, když jsme hledali naší strategii, tak jsme si říkali „Jak docílíme toho, aby výsledek byl co
nejkonzistentnější, co nejvíc v pohodě s trhem?“ Nám vůbec nevadí, že vyděláváme jako trh, protože pokud budeme konzistentně v desítkách let vydělávat jako trh, tak víme, kde se rozhoduje o výsledku. Jenom tam nesmíme někde udělat chybu ve stylu, že si koupíme směnky Arky nebo něco podobného. Anebo, že budeme brát riziko, které nemusíme. Jedno je riziko průšvihu, o kterém se bavíme pořád – a tomu se nám daří úspěšně vyhýbat. Druhé riziko je mnohem menší, samozřejmě. To není o průšvihu, ale o horší výkonnosti, než má trh. Ale proč bychom si tím měli procházet? To je zbytečné.

 

Tomáš Tyl

Riziko je důležité. Ono totiž není vůbec jednoduché vybrat aktivně řízený fond, který by překonával trh. To je ten problém. Dokonce i když vyberete aktivně řízený fond, který na dlouhém horizontu dokáže překonávat trh, tak to neznamená, že investor bude překonávat trh. To se ukázalo v řadě případů. Protože investoři mají tendenci posuzovat aktivně řízené fondy podle minulé výkonnosti. I když parametrů může být víc, ale vždy tam hraje roli minulá výkonnost. Manažerům aktivně řízených fondů se v některých obdobích daří více a v některých méně. To platí i pro hvězdné manažery typu Warren Buffett nebo Peter Lynch a podobně. Hvězdy, které dlouhodobě dokázaly výrazně překonat trh, vždycky měly období, kdy jim to šlo lépe a kdy za trhem zaostávaly. A co se děje? Děje se to, že řada investorů, kteří chtějí vybrat správného aktivního manažera, jim svěřuje peníze ve chvíli, kdy často dojde k obratu trendu. Protože samozřejmě jim nejlépe vycházejí fondy poté, co už mají za sebou období nadvlády, kdy se jim dařilo. A pak se manažerovi zase daří hůře.

 

Když se dělaly statistiky kolem manažera Petera Lynche, který zhodnocoval akcie tempem 20 % p.a., když trh dělal 10 až 13 % p.a., takže výrazně překonal trh, tak na tom samém období investoři, kteří do něj investovali, vydělali pouhých 7 %. Právě proto, že dávali nejvíce peněz, když hodnota rostla více. Když se mu potom nedařilo, tak byli zklamaní, hledali jiného manažera, odcházeli a přecházeli jinam. Takže se do toho přidává ještě výběr fondu, který je komplikovaný.

Zdálo by se, že je tedy nejzajímavější investovat peníze, když se manažerovi zrovna nedaří. Ale my víme, že to neznamená, že se trend obrátí a že se mu dařit začne. Jednak je to hodně intuitivně protismyslné – u akcií a podobně to vnímáme víc, že jsou drahé a levné. Ale přijít k manažerovi ve chvíli, kdy zaostává za trhem 10, 20 % a zdá se, že mu opravdu jeho strategie nevychází a svěřit mu peníze, to se z naší zkušenosti neděje.

 

Když se podíváte na manažery, kteří třeba dokázali držet krok s indexem a podíváte se právě na to, kdy překonávali a kdy tam tekly peníze, tak to nikdy nebývá tak, že by tam tekly v ten vhodný okamžik. I to je problém s aktivními produkty.

 

Vladimír Fichtner

Faktický problém tohoto správcovství je v tom, že když se manažerovi nebude dařit rok, dva, tři, tak také může přijít někdo a říct mu, že už to řídit nebude. Takže když si vsadíme na to, že tomu se nedaří pět let a teď už se to otočí, on tam šestý rok už nebude. To je dost pravděpodobné. Protože většina fondů je postavená na tom, kolik mají peněz v mandátu, ne na výkonnosti. V dobách špatné výkonnosti ty peníze odcházejí, mělo by to být obráceně, měly by přicházet. Ale všichni víme, jak fungují emoce. Něco zaregistrujeme, když to je hvězdné a všichni to chceme, pokud jsme amatérští investoři, někdy i někteří profesionální. A naopak, když se něčemu nedaří, no tak chceme dát pryč. To vysvětluje to, co jsi říkal o Peteru Lynchovi. On měl výkonnost 20 %, index 13 % a klienti fondu 7 %. Protože nastoupili, když viděli v novinách „Tohle byl hvězdný fond, tomu se dařilo“ a řekli si, pojďme do něj. Pak, když se mu nedařilo, tak zase byly obrácené titulky. Hvězdou se stal někdo jiný, a to byl důvod pro změnu.

Proč nám vyhovuje aktivní přístup k pasivním produktům je právě to, že můžeme lépe pracovat s chováním investorů. Víc je přimět k tomu, když trhy klesají, abychom nakupovali při poklesech. Když rostou, abychom trošku prodávali. To nám zabezpečuje, že v průběhu dlouhých časových řad máme mnohem větší šanci být alespoň na úrovni indexu, což my považujeme za skvělý výsledek. Protože vidíme kolem sebe, že to vůbec není automatické.

 

Josef Podlipný

Vážení, pokud i vy patříte k investorům, kteří oceňují dlouhodobou předvídatelnost a stabilitu svého portfolia, tak jste už dávno, zjistili, že ETF mohou možná dokonce i odstranit riziko špatného stock pickingu, tedy zjednodušeně řečeno výběru jedné jediné akcie. Když se podíváme na ETF optikou, jak přispívají ke stabilitě a transparentnosti, jak vlastně na trhu fungují?

 

Tomáš Tyl

Jedná se o tzv. Exchange Traded Fund, tzn. burzovně obchodované fondy. To je rozdíl oproti podílovým fondům. Zjednodušeně je rozdíl v tom, jak celý mechanismus funguje. A jak jsem říkal, aktivně řízená ETF jsou v menšině. Ale některá jsou známá, třeba ETF Ark Innovation, které bylo velmi aktivně řízeno a přesně prožilo to, co jsme tady říkali. Růst o stovky procent, v tu chvíli nárůst hodnoty, všichni do něj investovali a pak propad. Většina investorů si nezažila růst, ale jenom drtivý propad. To bylo aktivně řízené ETF. Většina jich je pasivně řízená, tzn. jsou navázány na index.

 

Funguje to tak, že jeho emitent nejprve vytvoří tzv. creation units, tzn. nakoupí akcie a smění je za tyto creation units, vytvoří je a dá je na trh, kde je market maker, který s nimi obchoduje. Většina těchto obchodů, když se nedějí dramatické přítoky a odtoky, probíhá právě na tom trhu, kde investoři nakupují podíly buď mezi sebou, nebo od toho market makera, který zajišťuje, aby vždy byla likvidita ve chvíli, kdy jsou větší přítoky.

To znamená, že je poptávka po ETF větší, než je nabídka schopna uspokojit. Dochází k tomu, že emitent vytvoří další balík, zase ho dá na trh a zase se s ním obchoduje. Na druhou stranu, když dochází k tomu, že z toho ETF peníze odcházejí, tak se vrací vlastně zase ten balík zpátky k tomu emitentovi. Ten je postupně rozpustí nebo se jich zbaví. To vede k tomu, že investor je stoprocentně zainvestován do akcií, protože drží balík těch akcií. To je také zajímavý rozdíl oproti klasickým akciovým podílovým fondům, protože akciový podílový fond se zjednodušeně chová vždycky trochu jako smíšený fond. Přijdou do něj peníze, je tam nějaká hotovost a manažer za ně musí nakoupit akcie. Anebo naopak, když mu peníze odcházejí, tak musí vyprodávat akcie, aby nějakou hotovost měl. My jsme zaznamenali, že v dobách, kdy je vyšší volatilita, to může vést k tomu, že manažer musí dělat obchody, které by jinak úplně nechtěl.

 

Dokonce jsem viděl studii, která říkala, že většina těch obchodů, které manažeři dělají, protože chtějí, tak jsou ziskové. Ale pak jsou obchody, které dělají právě proto, že jim odcházejí peníze, oni musí vyprodávat a mít nějakou hotovost na vyplacení investorů. A to zrovna v dobách, kdy by naopak chtěli nakupovat, kdy by potřebovali snižovat podíl hotovosti, tak musí navyšovat podíl hotovosti. Oni se tak chovají trochu jako smíšený fond, kde jsou akcie a hotovost. A bohužel zrovna v tu chvíli, kdy by bylo potřeba, aby bylo více akcí, tak potřebuje často víc hotovosti.

 

Vrátíme se k tomu ETF, samozřejmě si někdo může říct „Co když se nějak výrazně odchýlí cena tohoto ETF od ceny těchto podkladových aktiv? Může se to stát?“ V praxi tomu hodně brání to, že na trhu jsou různí účastníci, kteří by toho v tu chvíli využili, koupili by například ETF a spekulovali naopak na pokles akcií v portfoliu a vydělávali na tom rozdílu. Tomu se říká arbitráž. Díky této arbitráži na likvidních běžných velkých trzích dochází k tomu, že ETF se obchodují s minimálním rozdílem oproti hodnotě podkladových aktiv. Teoreticky na méně likvidním trhu by samozřejmě mohlo nastat něco jiného. Já jsem zaznamenal snad jen případ, když došlo v Egyptě k revoluci, tak se na několik dní výrazně odchýlila cena ETF od ceny podkladových akcií. Takže v nějakém opravdu extrémním případě se to může stát. Proto, když my investujeme do ETF, investujeme do velkých ETF na likvidních trzích, kde je riziko, že něco takového nastane, minimální. Ale pokud někdo obchoduje na nějakém obskurním malém trhu, málo likvidním nebo s nějakými ETF, která mají uvnitř exotické deriváty a podobně, tak se samozřejmě může stát, že by se cena odlišovala, když na trhu nastanou problémy s likviditou.

 

Vladimír Fichtner

Tomáši, jen tam jedna věc, abychom nezabíhali tolik do technických detailů. Teď jsi mluvil o derivátech nebo něco podobného. Protože existují ETF různého typu, spousta lidí má pocit, že si koupí ETF a má to vyřešeno. Ale my víme, že vybrat ta správná ETF pro strategii, kterou my volíme z hlediska Ochrany bohatství, není úplně jednoduché. Chceme tam mít ETF přirozeně replikovaná a podobně. Můžeš říct více k tomu výběru? Protože spousta lidí si řekne „Tak si koupíme ETF na Ameriku,“ ale tam je 10 tisíc nebo tisíc možností. Není to úplně málo!

 

Tomáš Tyl

Určitě. Taková přirozená věc, kterou si každý představí, když se investuje, tomu se říká fyzická replikace. To znamená, že ETF přímo nakupuje podíly v akciích. Můžou být různé varianty, kterým se říká syntetické, nebo že jsou částečně replikované fyzicky, částečně synteticky. Ta syntetická replikace obvykle dělá to, že se nakoupí nějaký trochu jiný koš akcií a k nim se přidá derivát, který vlastně vymění výkonnost toho koše akcií za požadovaný index. Často se to třeba dělá u méně likvidních trhů právě proto, že nakoupit jednotlivé akcie by mohlo být problematické s likviditou. Společnosti se to snaží různě ošetřovat – může tam být denní vypořádání a podobně. My preferujeme klasickou fyzickou replikaci, protože se pohybujeme na trzích, kde je to snadné. Je to proto, že to je snadno pochopitelné. Víme, co máme, co držíme. Je určitě pravda, že i syntetická replikace udělala velké kroky dopředu a je tam výrazně větší důraz na to, aby to bylo bezpečné. Ale samozřejmě vždycky, když do něčeho investuji, tak je dobré vědět, co tam je. Pakliže tam není fyzická replikace, ale syntetická, tak jakým způsobem funguje, abych to chápal. Protože se může stát, že koupím produkt, který nebudu chápat. Budou v něm nějaké deriváty, kterým nebudu rozumět, a pak budu překvapený, když se na trhu něco semele.

 

Vladimír Fichtner

Zase je to otázka risk managementu. Čím je to jednodušší, struktura je průhlednější, tím menší riziko podstupuji. Čím více je tam zapojeno třeba derivátových věcí a podobně, zbytečně se zvyšuje riziko, které nepotřebuji. Vím, že v průběhu desítek let, po které budu něco dělat, se to riziko může materializovat. Protože to nedělám na týden, ani na měsíc, ani na rok, ale potřebuju, aby to vydrželo desítky let.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty mluvíš ze zkušenosti dlouhodobého investora o desítkách let. Tomáši, teď nás bezpochyby poslouchá spousta dlouhodobých investorů, kteří si kladou otázku, jak bude vypadat pasivní investování třeba za deset let. A vkrádá se jim zcela logicky stále obava, jestli ETF vytvářejí případně ty bubliny, o kterých se píše a mluví, a jak. Ty jsi moc hezky na datech ukázal, že to není pravda. Můžeš nás zasvětit i do této datové analýzy.

 

Tomáš Tyl

Jedna věc je budoucnost. Občas slýchám, když se bavíme o tom, že pasivní versus aktivní je jenom malá část trhu „co kdyby se teoreticky stalo, že přece jenom pasivní investoři budou držet více než 50 % trhu?“ To jsou hypotetické otázky. Já si myslím, že v určitý moment by došlo k tomu, že by v aktivní správě zůstali ti opravdu kvalitní manažeři až by se začala situace trochu obracet. Že odpadnou hlavně ti aktivní manažeři, kteří vlastně moc aktivní nejsou, jsou „pseudo“ pasivní, jenom si za to berou vyšší poplatek. To je podle mě také to, co se na trhu děje nejvíc. Prostě to, co nedává smysl a platí se za to, z toho peníze odcházejí. Druhá věc ale je, že modelovat, jak bude vypadat rozdělení investorů v budoucnu, nemá moc smysl. V dnešní době, kdy nastupuje umělá inteligence, se ty trendy můžou dramaticky změnit. Myslím si, že to bude mnohem výraznější změna trendu právě díky umělé inteligenci a tomu, jak bude na trzích využívána, jak do nich bude zasahovat a podobně.

 

Takže v tuhle chvíli dělat prognózu ohledně toho, že pasivní bude více než 50 % nemá moc smysl, protože k tomu nic nesměřuje. Spíše se posilují individuální investoři. A jak jsem říkal, do pasivních primárně proudí peníze z aktivně řízených fondů. Ale možná je tady ještě otázka té bubliny, protože ta často nedá investorům spát. Já jsem zaznamenal, že proti pasivním produktům brojí hodně tzv. hodnotoví investoři, kteří říkají: „Když jenom slepě kupuji, co je v indexu, tak se vlastně nepodílím na té cenotvorbě. Neříkám, která akcie je podhodnocená, která nadhodnocená a tím pádem ten trh hloupne, protože správně neoceňuje akcie.“ Stěžují si na to investoři, kteří mají tzv. hodnotový přístup. To znamená, oni se dívají po akciích, které považují za podhodnocené podle různých metrik a říkají „ta akcie je levná, chci ji koupit, anebo je drahá, chci ji prodat“. Ale důležité je, že na trhu se neobjevují jenom hodnotoví investoři.

 

Na trhu je řada přístupů a jsou dost odlišné. Jsou tam například také růstoví investoři. Zatímco hodnotový styl je Value Investment style, tak Growth Investment Style je investiční styl, kdy se vybírají akcie firem, u nichž se předpokládá prudký růst zisků. A ty firmy můžou být drahé. Z hlediska price to earnings (P/E) a podobných ukazatelů jsou drahé, protože jsou v nějaké růstové fázi a předpokládá se, že jejich zisky dramaticky porostou. A když se to ukáže a zisky opravdu porostou, tak poroste i hodnota té akcie. To je právě jeden z důvodů, proč rostly akcie technologických společností, protože jejich zisky rostly rychleji. A díky tomu i jejich ceny. Z úplně šílených hodnot klesaly, tzn. akcie fundamentálně zlevnily, ale na začátku byly pro hodnotového investora příliš drahé. Ale pro růstového to byla zajímavé příležitosti. Právě růst zisků těchto akcií je to, co táhlo akcie nahoru. Nebyla to nafouknutá bublina, byl to růst zisků těchto společností.

 

Samozřejmě, když rostou tyto společnosti a táhnou trh, tak ti hodnotoví investoři, kteří kupují levné akcie, ale ne s takovým růstovým potenciálem, zaostávají. Takže pokud si někdo stěžuje, že pasivní investoři kazí cenotvorbu, není to tak. Na trhu jsou přece i jiní účastníci a ti právě dělají tyhle změny. Pak jsou tam třeba hedge fondy, které dělají arbitráže, nakupují a dělají na trhu krátkodobé pohyby. Například minulý rok to bylo při zvýšení sazeb na japonském jenu. Najednou některé hedge fondy začaly vyprodávat japonský jen a japonské akcie. Strhla se lavina a rychle to propadlo. Pak zas přišli jiní investoři, kterým se trh zdál levný, tak ho nakoupili. Prostě na trhu převládají různé styly, různé přístupy, technická analýza, která je úplně jiná než fundamentální atd. A tito investoři obchodují. Někteří obchodují častěji, mají větší vliv na cenotvorbu, někteří obchodují málo. Když držím akcie a neprodávám, nenakupuji, tak nemám žádný vliv na cenotvorbu. Proto pasivní instrumenty mají menší vliv, protože s těmi akciemi neobchodují. Tím, jak rostou nebo klesají se automaticky upravuje váha v indexu. Nemusí je dokupovat a prodávat, takže vlastně moc neobchodují, a tudíž tím pádem ani moc neovlivňují cenu. Zatímco jsou tady hedge fondy, které nakupují ve velkých objemech denně a mají na trh samozřejmě mnohem větší vliv. Na trhu je určitý chaos, který vede k cenotvorbě a jsou na ní různé názory. Nedá se říct, že se jenom všichni koukají na to, jestli je akcie levná nebo drahá podle fundamentálního přístupu.

 

Vladimír Fichtner

Ti hodnotoví investoři, a jedním z nich je Warren Buffett – největší, nejúspěšnější, nejbohatší člověk díky investování, jaký mají názor na pasivní fondy nebo ETF? Také se vymlouvají, že jim to nejde kvůli tomu? Nebo mají s tím problém?

 

Tomáš Tyl

Já si myslím, že Warren Buffett už není úplně typický hodnotový investor. Že to bylo to, co ho vyneslo nahoru v minulém století. Ale on místo toho, aby jenom nakupoval velmi levné akcie za skvělou cenu, což dělal na začátku, nakupuje kvalitní akcie za dobrou cenu. Takže v jeho portfoliu byl vlastně i Apple dlouhou dobu, který byl spíš růstová akcie. Takže spíš tam jde o tu kvalitu než o hodnotový přístup. Ale k samotnému přístupu Warrena Buffetta k indexu. Warren Buffett udělal sázku s hedge fondy, kdy říkal „Zkuste překonat index S&P 500. Máme tady na jedné straně jenom ETF, jenom index a na druhé straně, ať přijde kdokoliv, udělá portfolio hedge fondů a uvidíme za 10 let, kdo vyhraje“. Drtivě vyhrál index. Vyhrál, i kdyby hedge fondy nepočítaly své poplatky. Hedge fondy měly nižší výnosy i v tom hrubém vyjádření, ale po poplatcích to byla úplná tragédie. Takže já myslím, že tím se docela jasně ukazuje, jaký je názor Warrena Buffetta na tuhle otázku.

 

Vladimír Fichtner

Nemusí se vymlouvat.

 

Tomáš Tyl

Ano.

 

Josef Podlipný

Tomáši, dlouhodobý investor, ať je více či méně zkušený, potřebuje nějaká zjednodušení. Když se podíváš na jednotlivé akcie třeba právě ze zmíněného indexu S&P 500, na jejich historický vývoj a dáš to do ostrého kontrastu s tezí, že pasivní investice zvyšují nebo dokonce tvoří bubliny na trhu. Co z těch dat přesně vidíš?

 

Tomáš Tyl

Tady je teze, že pasivní investoři vytvářejí větší koncentraci v největších titulech, v Top 10 titulech. Jednoduchá úvaha za tím je, že když nakupuju celý index a nakupuju ho podle toho, jak je tržně vážený, tak nejvíc nakupuji u těch největších firem a nejmíň těch nejmenších. Tudíž tedy nejvíc peněz přidávám do těch největších a tím by měly nejvíc růst. Ale na druhou stranu největší firmy jsou taky velké, takže když k nim přiteče větší podíl, tak z hlediska poměru tím vlastně nic neměním. Tudíž, když bych jenom pasivně investoval, tak bych měl vlastně zachovávat to, jak trh vypadá. A tržní kapitalizace firem by se neměla měnit, tudíž by se neměla ani zvyšovat tržní kapitalizace největších firem. Jsou tady různé úvahy, že by pasivní investoři teoreticky mohli za koncentraci tím, že se prodávají aktivně řízené fondy, kde tyto akcie jsou podvážené a nakupují se pasivní fondy, kde jsou převážené, a díky tomu to roste.  Nebo, že tam je rozdílná likvidita nebo objemy obchodování a podobně.

 

Ale důležité je, že když se podíváme na výnosy…Slyšel jsem k tomu krásnou větu, že akciový trh je trh akcií. Nezapomínejme na to, že je to trh individuálních akcií, které se individuálně chovají. Není to jednotný trh. Není to tak, že všechny akcie se chovají stejně. Kdybychom se například podívali za poslední tři roky v každém roce na to, jak se vyvíjely jednotlivé akcie, seřadili si je od nejhorší po nejlepší, zjistíme, že nejhorší akcie ztratila vždycky v každém roce.  A není to vždycky stejná akcie, pokaždé jsou to jiné akcie. Ale nejhorší akcie s nejhorším výnosem v roce 2022 například ztratila 75 % a nejlepší vydělala 117 % a zbylé akcie indexu S&P 500 byly někde mezi tím. Když se podíváme na rok 2023, je to podobné. 263 % rostla nejlepší akcie, 50 % ztratila nejhorší, i minulý rok, kdy trh rostl, opět platilo, že 340 % vydělala nejlepší akcie, 64 % ztratila nejhorší. Takže v každém roce byl ten rozptyl velký. V roce 2022 celý trh ztratil 18 %, ale některé akcie vydělaly, některé ztratily. V roce 2023 to byl 25% růst, ale opět tam byly akcie, které ztratily desítky %. Stejně tak jako minulý rok, kdy v dolaru vyrostl o 23 %. Zase, jak jsem říkal, některé akcie ztratily, některé vydělaly, takže měly velmi různé výnosy. Jak by se Nvidia mohla dostat do Magnificant Seven a vyrůst o stovky procent, když by se jenom kupoval index? Za tím vždycky musí být něco jiného.

 

Je tu jedna teorie, která říká, že to jsou pasivní investoři, kteří i když nakupují pořád ten trh stejně, záhadným způsobem nafukují Top 10 firem a kazí to výkonnost některým manažerům. Druhá a třetí teorie, a ty mi přijdou mnohem relevantnější, jsou, že za prvé všichni slyšeli o firmách v Magnificant Seven (Tesla, Microsoft, Apple, Alphabet, Amazon, Nvidia), všichni ty firmy znají, v něčem můžou být kontroverzní, všichni používáme produkty některých z nich, ale všichni je známe, všichni o nich hovoří, píše se o nich. Když se o nich píše, že mají dobré výsledky, individuální investoři, jejichž podíl, jak víme, roste, do nich investují. Aktivně řízené fondy je chtějí mít v portfoliu, aby ukázaly, že je měly a vydělávaly. To vede k tomu růstu. Ale na druhou stranu, když se jim nedaří, když je problém, tak jsou zase na titulcích, že jejich akcie výrazně klesají. Proto třeba paradoxně v roce 2022, i když byly přítoky do pasivních fondů, tak koncentrace TOP 10 akcií klesala, což jde vyloženě proti té teorii, že to dělají pasivní investoři. Je to v souladu s tou teorií, že o těchto firmách se hodně píše, budí vášně, individuální investoři je v panice prodávali, když začaly klesat, a to vedlo k jejich poklesu. To je věc, která těmi trhy hýbe krátkodobě. Tím, že jsou ty firmy známější, logicky do nich více lidí investuje.

 

Druhá věc je, že pořád na tom trhu jsou důležité fundamenty, ty se neodtrhly. Když se podíváme na akcie jako Amazon, Microsoft apod., a podíváme se na jejich růst zisků, tak vidíme, že řada těch firem skutečně zaznamenala fenomenální zisky, růst zisků, a to vedlo k tomu, že hodnota jejich akcií rostla. A nemusí to platit vždy o všech firmách, které jsou v těch horních příčkách. Není to něco neočekávaného, když se jejich tržby zvyšují, když dělají to, že nakupují a polykají konkurenci, implementují a podobně. To všechno vede k tomu, že tyto firmy rostou. Jedna věc jsou emoce – známější firmy budí větší emoce, a druhá věc jsou fundamenty. Řada z nich skutečně za sebou má skvělé růsty zisků a jsou důvody, proč jejich cena rostla. To jsou podle mě důvody, proč na trhu u některých akcií roste koncentrace trhů, proč tyto akcie rostou více, proč někdy táhnou trhy nahoru a někdy dolů. Ne pasivní investoři.

 

Josef Podlipný

Tomáši, ať se jedná o jakkoliv kontroverzní téma, když znovu dlouhodobý investor někde bude číst, anebo bude slyšet hypotézu o tom, že pasivní investování může pokřivit trhy, může dokonce způsobit i jemu samotnému škodu v jeho portfoliu. Co bys takovémuto investorovi poradil? Na co se dívat? Z jakých zdrojů čerpat? Jako takové malé shrnutí toho dnešního povídání.

 

Tomáš Tyl

Doporučil bych určitě se dívat pod povrch, nejenom na to, co se jednoduše říká, ale dívat se na to, jaké věci skutečně jsou. Dívat se na to z komplexnějšího hlediska, což je to, o co my se snažíme dlouhodobě. Proto nám vychází, že pasivní investoři nedeformují trh. Druhá věc je, že bych se díval, kdo to říká. Protože pokud to říká manažer, kterému se skutečně dlouho nedaří trh překonávat, potřebuje svým klientům vysvětlit, proč zaostává za trhem. A ono je to těžké, když ten trh skutečně táhne několik akcií, tak kdokoliv, kdo více diverzifikuje, za tím trhem zaostává. Přináší nějaké bezpečí díky diverzifikaci a díky tomu zaostává, než kdyby jenom zkusil koupit těch deset největších akcií. To někdy může vyjít, někdy nemůže. To není úplně vhodná strategie. Ale samozřejmě vždycky se o tom potom píše. Když to říká manažer, kterému se dlouhodobě nedaří dohnat ten trh a potřebuje tím uklidňovat klienty, tak víme, že to je prostě něco, co potřebuje říct.

My můžeme investovat s našimi klienty do aktivně řízených fondů, pokud by nám to dávalo smysl. Aktuálně nám to nedává smysl. Proto se snažíme na to dívat skutečně komplexně a bez nějakých předsudků, protože pro nás je důležité, co pro naše klienty vybereme, co jim doporučíme do portfolia. Nám vychází, že skutečně tyto obavy jsou plané. My je pravidelně reviduje a díváme se, jestli na tom něco není. Prostě pasivní investoři trh nedeformují, je na něm pořád mnoho individuálních investorů a o tu aktivitu na trzích se nemusíme bát ani z dlouhodobého hlediska. Naopak nám vychází, že právě u pasivních produktů není to riziko manažera, které my nechceme na sebe brát, ale raději se soustředíme na to, jakou mít strategii s klienty a co můžeme kontrolovat a hlídat. Zároveň máme větší kontrolu, protože víme, co ETF obsahuje a jak je tvořeno a jak se bude vyvíjet.

To nám dává smysl, a to my doporučujeme našim klientům.

 

Josef Podlipný

Vážení, pokud vám jde o dlouhodobou perspektivu vašich rodinných bohatství, o bezpečí, o klidný spánek nejen váš, ale i vašich nástupců, tak vám radíme, abyste určitě využili nějakého experta a expertízy. Nebuďte na to sami a dívejte se pod povrch.

Úspěšné rodiny v sobě až příliš často zažívají mezigenerační střet.

Před mladou generací stojí výzva převzít jednoho dne otěže správy rodinného majetku nebo vedení rodinné firmy. Jenže tvůrci bohatství vidí svět jinak než jejich děti.

V této epizodě přivítali Vladimír Fichtner a Josef Podlipný Eriku Matwij, zakladatelku slovenského Institutu rodinného byznysu a zakladatelku Akademie nástupců na Slovensku.

Erika sdílí svou zkušenost s přípravou mladých členů rodin, kteří mají jednou převzít správu rodinných firem nebo majetku.

Dozvíte se, proč nástupcům nestačí „být chytrý a motivovaný“, ale proč je nutné systematicky trénovat komunikaci, práci s emocemi i sebereflexi.

Akademie nástupců přináší reálné příběhy, praktické nástroje a především bezpečné prostředí, kde si mladí budoucí lídři mohou zkoušet, selhávat, růst – a sdílet své výzvy s vrstevníky.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Eriko, jsme rádi, že jsi opět s námi, pro někoho můžeš být zatím neznámou osobou. Rád bych tě představil, ale ty to umíš nejlépe – řekni nám pár slov o sobě.

 

Erika Matwij

Jsem majitelka a zakladatelka Institutu rodinného byznysu. Patříme mezi evropské instituty rodinného byznysu, protože se věnujeme procesům nástupnictví v rodinných firmách. Věnujeme se rodinám, které odevzdávají majetek dalším generacím a tomu, co tam vzniká. Pomáháme rodinám, aby se nerozpadly kvůli majetku. Úplně jednoduše řečeno

 

Vladimír Fichtner

Erika je například koučem naší rodiny. To je pro nás velmi důležité a velmi to pomáhá v tom, aby se rodina nerozpadla kvůli majetku. Souhlasím. Věcí, na kterých je potřeba pracovat v rodinách, je hodně, a je to moc důležitá spolupráce. Děkujeme.

 

Josef Podlipný

Erika má zkušenost také s koučinkem a s vlastním byznysem, a letitou zkušenost s pomocí mnoha úspěšným rodinám nejen na Slovensku. Eriko, ty jsi nastínila i dnešní téma, kterým je nástupnictví. Tato epizoda se totiž týká primárně nástupců a pomůže představit Akademii nástupců. Kdy tě napadlo, že by mohla být Akademie nástupců tak důležitá?

 

Erika Matwij

Před 14 lety jsem se začala věnovat rodinným firmám, když jsem objevila tuto díru na trhu. Začala jsem se informovat v Evropě, kde bych se mohla dostat ke studiu, abych nemusela objevovat už objevené. Protože okolní země už mají generační výměny, čtyř-pěti generační, za sebou. Můj první mentor byl Ital a byla to velmi náročná spolupráce a komunikace. Potom jsem se seznámila s polskou expertkou, která v Polsku už měla institut rodinného byznysu. Oni jsou před námi asi 10 let napřed. Takto jsem se dostala do sítě institutů rodinného byznysu. A jak jsem pyšná na to, že máme institut a objevila jsem tuto díru na trhu na Slovensku, tak Akademie už byla známá. To jsem přinesla jako koncept z Německa a z Polska, který mě okouzlil, takže jsem ho přenesla vlastně k nám.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty můžeš trošičku nasdílet zkušenosti i z vlastní rodiny, protože syn se Akademie v současné době účastní. Tuším, že se blíží k jejímu závěru. Můžeš říct, co vás jako rodinu vedlo k tomu využít Akademii nástupců právě pro vás?

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá otázka. Znali jsme už nějakou dobu Eriku a cokoliv Erika dělá, tak máme vyzkoušené, že dává smysl. Když jsme se dozvěděli, že má ještě prostor v Akademii nástupců na poslední chvíli, tak jsme si řekli, ačkoli je to na Slovensku, že to nějak vymyslíme. Kuba začal jezdit v říjnu.

 

Chvilku přemýšlel, jestli pojede nebo nepojede, jestli to dá. Protože to jsou dva dny v měsíci a je potřeba se tomu opravdu věnovat. Věnovat především čas, který je pro každého velmi vzácným zbožím. Ale ten program vypadal zajímavě. Že to dávalo smysl potvrdil Kuba, když přijel po prvních dvou dnech a říkal: „Tak to stálo za to! Kdyby to byly jenom tyhle dva dny, tak to stálo za to“. Teď už bude končit, ale vždycky přijíždí nadšený. A my z toho máme radost.

 

Josef Podlipný

Eriko, Vláďa říkal, že je to o investici času, který je nám všem nejdražší. Proč Akademie nástupců? Čím je tak důležité posouvat nástupce, aby bylo rodinné bohatství zachované a kultivované i v budoucnu?

 

Erika Matwij

Pro mě je Akademie nástupců jedinečný koncept poskládaný z takových třech částí. Jsou to vždy dvoudenní moduly. Koncept je rozdělený. První půlden jdeme do rodinné firmy, která nás hostí a provází vlastní podnikatelskou historií a příběhem. Vítá nás majitel s nástupcem, provázejí nás po svojí firmě, ukazují nám věci, které klienti a ostatní oči nevidí. To je opravdu jedinečný zážitek. Ne všude můžeme nahrávat a fotit, takže se dostáváme až do takových procedur a vidíme to, co jiní nemohou vidět. Potom probíhá rozhovor s majitelem i nástupcem o tom, jaká byla jejich cesta, jaké chyby udělali, co jim pomohlo a co vzkazují majitelům, rodičům a co nástupcům, když jsou v tom procesu. Odpoledne si skupinu přebírá daný expert, lektor až do následujícího dne a až do konce pracuje s daným téma v té skupině.

 

Přidaná hodnota je, že jsou tam experti, kteří častokrát buď provázejí ty rodiny, anebo ten celý program, anebo ten proces znají a jsou k dispozici nástupcům. To je o konceptu.

 

Je to 9 modulů poskládaných na soft skills i na hard skills. Je to o strategii, inovacích, finanční gramotnosti. Také o řešení konfliktů, o partnerské komunikaci s rodiči, jak lépe porozumět generacím atd.

 

A proč právě nástupci? Já jako majitelka a zakladatelka rodinné firmy mám velkou radost, že jsem majitelka. Myslím si, že být nástupcem není vůbec jednoduché. Převzít po rodičích rozbudovaný úspěšný byznys není podle mě vůbec jednoduché. Generační rozdíly jsou dost velké v komunikaci, v postojích, v pracovní disciplíně, v inovativním smýšlení, v kritickém myšlení, ale i v postupném dozrávání. Pokud si majitelé firem uvědomí, že budovali firmu a měli možnost dělat chyby, které neměly velký dopad, protože nejprve měli malé týmy, byli oni víc ti odborníci. Postupně se stávali manažery a řediteli a měli během x let možnost se učit na malých drobných chybách a vybudovat svůj byznys.

To ale ti nástupci nemají. Nástupci přicházejí do firmy s různými ambivalentními a rozporuplnými pocity. Velmi uznávají a ctí si to, co rodiče vybudovali. Na druhé straně mají vnitřní hněv. Je to jejich (Vláďo, můžu použít to jedno slovíčko?) „samonasírací“ proces, že jsou ve dvojroli dítěte, ale i chtějí být i manažeři. Chtějí být jako jejich rodiče, ale nechtějí být jako rodiče. Slyšeli, že díky té firmě se mají lépe než jiné rodiny v jejich okolí. Ale druhá věc je, že kvůli té firmě nebyli rodiče úplnými rodiči. Že v mnohých situacích upřednostnili rodiče firmu a řešení konfliktů ve firmě před nimi. Takže opravdu je tam hodně různorodých emocí.

 

Nástupci přicházejí s takovým opravdu kritickým nastavením, jak to všechno předělají a nastaví jinak. Protože tu firmu uznávají. Možná se jim líbí i to, jak jsou některé věci nastavené. Ale mnozí chtějí po vysoké škole vše měnit. Já si sama pamatuji, jak jsem šla nabuzená z vysoké školy, že změním svět a všechno už vím. A takto přicházejí i ti nástupci. Akorát tam není úplná zralost zkušenosti a emoční zralost v rozhodování. A ty dva světy se nepotkávají.

 

Akademie nástupců učí i praktické věci, které budou potřebovat v rozhodování, když přeberou rodinnou firmu anebo když řídí nějaké oddělení. Učíme je zralosti v partnerské komunikaci. Jak mají nejprve začít u sebe, místo toho, aby obviňovali a kritizovali rodiče. Protože to je velmi jednoduchá cesta. Učíme je, jak přinést změnu, protože jsou v procesu změny. Změnu nejprve u sebe a až potom to můžou vyžadovat od okolí a od rodičů. Nevím, jestli jim stačí těch 9 měsíců, ale ukazujeme jim nástroje a možnosti. Nástupci se potkávají v komunitě, kde prožívají velmi podobné emoce směrem k rodičům a k firmě a mají se s kým podělit o ten svůj svět.

 

Hodně se nám objevuje to, že jsou nástupci v pozicích obětí a jsou naštvaní, jaká je to nespravedlnost, co se jim děje. My se u nich snažíme změnit pozici oběti, aby se stali partnery v komunikaci, v chování s rodiči a aby postupně rozpouštěli ego, které je u nich a které možná pojmenovávají u svých rodičů. Je to dlouhodobý proces, ne u každého se nám to daří, ale toto je záměr Akademie.

 

Vladimír Fichtner

Můžu potvrdit tu komunitu, protože na Kongresu rodinných firem, kterého se každý rok účastníme s někým z našich dětí a letos možná i jako celá rodina, je krásně vidět, že třetina sálu jsou ti mladí, kteří sedí všichni spolu. Vlastně nechtějí sedět s rodiči, ale spolu, komunikují spolu. A to je moc zajímavé vidět. Evidentně se daří tu komunitu vytvářet a myslím si, že Kubovi se to také moc líbí.

 

Josef Podlipný

Eriko, trošičku se vrátím na začátek dnešní diskuze, kdy jsi říkala, že jsi před 14 lety začala přemýšlet o Akademii. Kolik úspěšných ročníků máš za sebou a kolik z nich vzešlo úspěšných absolventů? A co nejčastěji rodiny nástupců a ti nástupci samotní řeší?

 

Erika Matwij

Končíme čtvrtý ročník, každý ročník trvá 9 měsíců. To je jako takové symbolické těhotenské období, i když to tak nebylo myšlené, ale mně to tak připomíná. Na každém ročníku bylo od 10 do 15 nástupců, takže to je celkem okolo padesátky. Z toho mám strašnou radost.

 

Josef Podlipný

A jaké výzvy nejčastěji ty rodiny řeší? A nástupci? Ty jsi totiž zmínila mnoho různých výzev, které před nástupci nepochybně stojí.

Erika Matwij

90 % akademiků přišlo do akademie proto, že měli vztahové a komunikační problémy s rodiči. A ten koncept jim dával smysl, jak to uchopit a natrénovat si různé způsoby a komunikační nástroje, které my tam učíme. Začínáme strategií – jak sladit dvě strategie, jak vytvářet strategii v rodinných firmách anebo ve firmách celkově. Sladit strategii odevzdávající a nastupující generace je někdy velmi náročné. Proto to častokrát neotevírají a ty firmy běží takovým svévolným způsobem. A to je velký problém. Nikdo neví kudy se jde, co mají udělat, ale jsou z toho potom konflikty. Sladit nové vidění strategie, jak budoucí firmu vidí nástupce, a zkušenost a tradici majitele, není tak náročné, jak se to firmám může zdát. My to otevíráme. Potom jdeme na leadership v rodinných firmách, protože řídit jednoho člena rodiny, byť v hierarchickém modelu, že jeden je nadřízený a druhý podřízený, bývá emočně náročný „záhul“.

Tady vznikají nejčastější problémy a konflikty, jak to řídit. To je druhý modul. Tam už učíme nástupce, jak mají partnersky komunikovat, jak dávat zpětnou vazbu, jak se chovat. Potom máme modul komunikace, partnerské komunikace, asertivity a řešení problémů. Já jsem stále přítomna na těch Akademiích, protože jakékoliv jiné téma přichází od expertů a lektorů (finanční gramotnost, inovace, marketingová komunikace), já do toho přidávám ty nástroje komunikační a vztahové, co se učili na prvních modulech. Aby to teď aplikovali, protože to, co se učíme, se dá vždy propojovat. A já chci, aby si to přepsali na buněčné paměti. Že tak, jak se chovali a komunikovali předtím, to nefunguje. Že to je ten zdroj konfliktů, a učíme se velmi jednoduché nástroje, jak můžou každé to téma použít.

 

Lidem klesá paměť, paměťové stopy a paměť nám skutečně funguje na některé věci velmi slabě. Takže pokud si zapamatují patnáct procent z modulů, já je nutím, aby si všechno zapisovali a využívali všechny nástroje učení: vidím, slyším, píšu a zažívám. Tehdy si to můžou začít ohmatávat. Propojíme jednotlivá témata během celých modulů, aby co nejvíc věděli, jak to mají aplikovat a implementovat do svého života. Někdy mám pocit, že těch devět modulů nestačí, protože akorát nástupce „rozpracujeme“ a už to pomalu končí. Ale vracíme je stále k tomu, co jsme se učili na začátku.

 

Ještě stále někdy tam jsou ty emocionální výbuchy, takové „dětské“: „Ale vždyť já jsem to zkoušela, to nepomáhá. Už to není normální.“ To všechno by se měli učit, to všechno tam zaznívá. Nebo takový rebelismus nástupců „Vždyť já jsem to věděl nejlépe.“ Ego s emocemi se proplétá. A samozřejmě nestačí 9 měsíců, když se potkáváme na dva dny.

 

Ale je to o tom, že je vracím k sobě a k tomu, co se naučili. Že toto nepomáhá, nikdy to nebude pomáhat a že mají všechny nástroje na to, aby je začali používat. Během těch 9 modulů někdy stačí, když vytáhnu takové nápovědy, který nástroj mají na kterou situaci použít, a oni už v šestém, sedmém modulu vědí, co mají dělat. Už to začínají používat a docvakne jim, že když dělají inovace a komunikují inovační projekt se starší generací, která nemá takovou důvěru v inovace, protože se na to dívá i přes čas, peníze a důvěru, jaký komunikační partnerský nástroj mohou použít, aby byli partnerem pro starší generaci, aby lépe otevřeli obzory.

 

A ano, zaznívá tam, že toto by měli znát i nestoři / majitelé, to by se měli učit i majitelé. Právě proto, že hodně posloucháme naše klienty – a to jsou buď majitelé anebo nástupci, od října měníme koncept Akademie nástupců. Bude to stále Akademie, ale nejen pro nástupce. Uděláme velký boom do Evropy. Mám naději, že přijedou na zvědy i kolegové z Německa, jak jsme to vymysleli. Akademie nástupců pokračuje, ale bude to v komplexnějším stylu. Mohou tam přijít i majitelé, aby byli součástí vzdělávání svých dětí a aby i oni něco změnili.

 

Josef Podlipný

Wow! Systematická příprava nástupců je nepochybně důležitá, stejně tak jako cvičení paměti.

 

Vladimír Fichtner

To ano, já jsem si vzpomněl, když Erika říkala, jak ti mladí mají chuť změnit svět a jsou rebelové, že když jsem se stal poprvé generálním ředitelem, bylo mi asi 29 let. Bylo to díky porevolučnímu času, samozřejmě, že mohl člověk tak rychle stoupat. Kolegové mi k narozeninám, když mi bylo třicet, dali tričko „ředitel zeměkoule“ a já jsem byl hrozně nadšený, že to fakt vystihli dobře. Až dneska vím, že to asi nemysleli tak, jak jsem si to myslel já. Tohle tričko a zkušenost mi připomněla, že jsem asi také byl v takovém rozpoložení kdysi dávno.

 

Erika Matwij

Já bych tuto energii a dynamiku mladých neměnila, protože nám dává naději, že budou mít drive, sílu a nadšení pokračovat, budovat. My to potřebujeme. Akorát potřebujeme kotvit zranění a nízkou sebeúctu, kterou potom ti nástupci kompenzačními způsoby realizují. Nadšení, drive je výborná energie, a to je skvělé. Akorát potřebují nástroje, že nemusí být cyničtí, nemusí být arogantní, nemusí být obětí na to, aby uměli něco dokázat. Oni nevědí, jak to mají udělat. Mají vzory a vidí úspěch rodičů a chtějí tam být hned. Ta netrpělivost je teď o mnoho silnější, než byla, když mně bylo třicet. Ta netrpělivost nástupců je enormně zrychlená, a proto ji potřebujeme ukotvit. Tou netrpělivostí dosáhnou jen to, že přinášejí nepříjemnou dráždivou atmosféru do rodiny, do firmy, mezi kolegy. Tak, jak moc touží po respektu, tak se od něj vzdalují svým chováním. A tohle především ukotvujeme v Akademii nástupců.

 

Josef Podlipný

Pojď nasdílet ta nejdůležitější „proč“ je Akademie nástupců tak důležitá.

 

Erika Matwij

Komunikuji to od začátku, kdy přišlo nadšení z Akademií nástupců a říkám to na všech mých vystoupeních, že moje touha je, aby každá rodinná firma anebo firma, která má nástupce či ve správě rodinné bohatství, si nejprve prošla Akademií nástupců. Proč? Protože si myslím, že se vytváří úžasná komunita lidí, kteří si mohou být 20 30 let velmi blízcí. Mohou být obchodní partneři, mohou být přátelé a důvěrníci, kteří si můžou navzájem pomáhat, mohou se potkávat a čerpat z jiných zdrojů. Třeba když ve vlastních rodinách řeší nějaký problém. Protože nástupci získávají za krátký čas velmi rychlý přehled a nástroje, co jim může pomoct a podporovat je v tom být dobrými nástupci, dobrými lídry a dobrými řediteli, CEO anebo správci. Mohou se za krátký čas seznámit s nesmírně úspěšnými rodinnými firmami, majiteli, kteří se stávají mentory a mohou jim kdykoliv zavolat nebo napsat. Protože se mohou potkávat a získávat dobré informace od lektorů a tím pádem za krátký čas, třeba za jeden rok, mohou opravdu rychle dozrát na pozici, kde to rodina i oni chtějí a potřebují. Je to nejen odborná, ale i networkingová a skutečně velmi partnerská komunita.

 

Vladimír Fichtner

Proto je Kuba nadšený tak, že naše další děti už se chystají na další Akademii. Uvidíme, kdo bude ten další v pořadí, ale počítáme, že jí budou také procházet.

 

Josef Podlipný

Eriko, moc děkujeme za všechny tyto informace. Přejeme, aby se ten wow efekt dostavil i při návštěvě německých kolegů a aby Akademie nástupců a nestorů se spojila v jedno. V úspěch, který rodinná bohatství bude chránit mezigeneračně.

 

 

Mít dům ve Španělsku zní jako sen.
Ale když to vezmete za správný konec, může to být i výnosná a radostná investice.

Vladimír Fichtner se již potřetí s Josefem Podlipným vydává na pomyslnou cestu do Španělska a sdílí velmi osobní zkušenost s investováním do nemovitostí ve Španělsku.

Od důvodů, proč vůbec hledali teplé místo pro zimu (zdraví, artróza, životní styl), přes úskalí první rekonstrukce, až po byznysový model, který postupně staví.

Dozvíte se, jak vypadá výnos po odečtení všech nákladů, proč se bez lokálního správce neobejdete, a proč stojí za to věnovat 2 roky výběru místa a klidně i 6 týdnů testování „na nečisto“.

Vladimír mluví otevřeně o tom, co by dnes udělal jinak, jakou roli hraje štěstí i dobré kontakty, a proč tranquilo (klid) je v Andalusii víc než mantra – je to mindset.

Pokud vás láká slunce po celý rok, zdravý životní styl a příjemný investiční výnos, tahle epizoda vám může otevřít oči i pomyslné dveře.

Vladimír o nemovitostech ve Španělsku mluvil také v epizodách 28 (Výběr a nákup investiční nemovitosti ve Španělsku) a 63 (Rekonstrukce nemovitosti ve Španělsku).

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, dneska to bude o sdílení zkušeností nejenom s koupí, rekonstrukcí, ale i pronájmem španělské nemovitosti. Ten příběh začal na začátku roku 2023, kdy jsi kupoval první nemovitost ve Španělsku. Zároveň si vzpomínám, že první impuls, který jsi zmiňoval, byl životní styl nebo reakce na nějakou epizodu z pohledu kondice, zdraví atd. Být prostě v teple, to byl jeden z hlavních cílů. Časem se to možná trošku změnilo, protože nedávno jsem od tebe slyšel, že kupujete, a už jste koupili, další nemovitost ve Španělsku. Pojďme se tedy podívat na ty zkušenosti, čemu jste se jako rodina naučili na španělském trhu.

 

Vladimír Fichtner

Naučili jsme se spoustě věcí. Ale moji artrózu bych nepovažoval za kondici nebo epizodu. To je trvalý, nevratný, bolestivý stav celého těla ve chvíli, kdy je chladno. Mám vyzkoušeno, když jsou v noci teploty pod deset stupňů Celsia, tak mám fakt problémy a bolí mě klouby. Ve Španělsku mě nebolí, protože tam pod 10 °C v noci, alespoň tam, kde jsme my – kousek od Malagy, není příliš často.

 

Josef Podlipný

Tuším, že Španělsko má ve vínku v průměru 320 slunečních dnů, takže určitá záruka tam je. Nebo je to jiné číslo?

 

Vladimír Fichtner

Ne Španělsko, ale Andalusie.

Respektive slunečné pobřeží Costa del Sol, to je Malaga a okolí. Barcelona nebo Madrid nebo sever Španělska to tak nemá.

 

Josef Podlipný

Takže to je ten důvod, proč jižní Španělsko?

 

Vladimír Fichtner

Ano, to je důvod, proč jsme zrovna kolem Malagy. I když jsme se dívali na delší pobřeží, jezdili jsme od Barcelony až po Marbelu, kde se nám to také líbí. Tady to je prostě náš domov, dokonce je to stejná nadmořská výška jako v ČR, hezké výhledy z domu atd.

 

Josef Podlipný

Pojďme se vrátit trochu do minulosti. Vláďo, vy jste nemovitost koupili, začali jste ji upravovat k obrazu svému a zároveň i pro to, aby mohla být pronajímaná. Tím pádem zřejmě probíhala část rekonstrukce na dálku. Nebo jste to nějak řídili? Jak? Jak to celé probíhalo a na co jste narazili, co vás překvapilo?

 

Vladimír Fichtner

Rekonstrukce neprobíhala na dálku. Rekonstrukce probíhala jenom tehdy, když jsme tam byli. Takže to je samozřejmě trošku složitější. Ale moje žena Radka je člověk, který nemovitosti rád předělává a já jí v tom rád pomáhám. Měli jsme tam samozřejmě jednu partu, druhou partu, třetí partu, a až ta třetí parta se osvědčila. To není nic divného. To každý, kdo má nemovitost a potřebuje předělávat, ví, že to tak funguje. V Česku už má Radka svoji partu, která jí pomáhá a dneska už i jednomu z našich synů. Původně první přestavba probíhala tak, že některé věci byly dodávány na místě, ale některé věci právě dělala tahle parta z ČR. Ale logistika přesunu na velkou vzdálenost jenom v omezeném časovém okně nám úplně nevyhovovala. Také jsme zjistili, že ti naši kluci vlastně neznají logiku, jak jsou zakládány stavby ve Španělsku, neznají tyto materiály, neznají to prostředí. To je prostě jiné.

Postupem jsme došli k tomu, že je potřeba mít opravdu někoho, kdo to zná na místě. Původně to vypadalo na Čechy žijící ve Španělsku, ale to se bohužel neosvědčilo. Nakonec máme kluka, který je původně z Kolumbie. Je šikovný, v porovnání se mnou je to relativně mladý kluk, teď mu bylo 40 let. Má svoji malou firmičku, má drive, má chuť makat. Co neví, je schopen nasmlouvat z lokálních zdrojů, ale zakrývá nám to všechno svým řízením. Čas od času řekne „V Kolumbii mám teď apartmány. To stojí ještě třetinu toho, co tady ve Španělsku. Pojďme investovat ještě v Kolumbii. Já už tam mám pět apartmánů.“ On a jeho rodina jsou podnikatelé. Ve Španělsku je osm devět let, už tam má rodinu.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na historii, když jsme některé nemovitosti získali v zanedbaném stavu a potřebovali jsme je zmodernizovat nebo zrekonstruovat. Přátelé anebo starší ročníky z naší rodiny vždycky říkali „Běž do hospody, tam ty řemeslníky najdeš. Anebo tu odbornost“. Jak to funguje ve Španělsku? Tam taky jdeš do té pomyslné hospody nebo do nějaké restaurace a tam hledáš parťáky pro rekonstrukci nemovitostí, nebo jak jste ho našli?

 

Vladimír Fichtner

Do hospody jít můžeš. Když neumíš španělsky, tak to moc nepomůže. Měli jsme štěstí, jak to tak bývá. Dostali jsme na něj referenci od souseda, když jsme potřebovali dělat elektriku nebo větší zásah do elektriky. Zjistili jsme, že dělá elektriku a vodu primárně. Postupem času jsme objevili, že si je schopen poradit i s dalšími věcmi. Není to postavení celého domu, ale základní zednické věci, podlahové topení a podobné věci. Některé věci umí skvěle, některé věci neumí tak dobře, což je na tom někdy vidět. Ale je k dispozici, kdy se domluvíme. Maká – ať prší nebo je ošklivě, což není úplně běžné. Dodržuje termíny, což je malý zázrak. Ne že bychom je měli pevně, samozřejmě sklouznou, jak to bývá při stavbách, ale neřekl bych, že to je jeho vinou.

My jsme velmi spokojení. Jmenuje se Quido a nikomu na něj kontakt nedám, dokud budu předělávat – myšleno v legraci. Teď zrovna kupoval jeden z našich klientů v podobné lokalitě. (Jiří, zdravím, jestli nás posloucháte dneska.) A říkal jsem mu, když bude potřeba, že udělá různé práce. Budu radši, když bude vytížený celý rok jenom námi z ČR, než aby putoval po dalších klientech.

 

Josef Podlipný

Vláďo, rekonstrukce rovná se spoustu řemesel, byť zmiňuješ dobré zkušenosti s Quidem. Na co by měl investor, který kupuje a zároveň ví, že bude rekonstruovat, myslet už v době koupě?

 

Vladimír Fichtner

Kolik to bude stát. To je zkušenost. Když s Radkou v Česku přijdeme na nějakou nemovitost, tak víme, že tohle bude stát tolik, tamto tolik atd. Víme, jaký je zhruba rozpočet a kolik to může zabrat času. Není to úplně dokonalé, ale pro investiční rozhodování to stačí. Ve Španělsku to začínáme poznávat. Když jsme kupovali druhý dům, tak jsme říkali „Bazén bude tolik, a támhleto bude tolik.“ Takže už nějakou představu máme. A všechno už bylo jednodušší, samozřejmě. Protože při prvním nákupu jsme vůbec nevěděli, kde zařídit internet, zahradníka a tisíc věcí. Ale teď to bylo jednoduché. Soláry byly hned, wifi byla hned, převod elektriky byl hned. Prostě už to bylo podruhé a bylo to lepší. Příště už to bude zase lepší a zase budeme o něco chytřejší. Ještě tři čtyři domy a budeme trošku zkušenější. A po deseti domech už to bude v pohodě.

 

Josef Podlipný

Desítkou domů už nepochybně míříte do velmi sofistikované správy vašeho nemovitostního portfolia a zároveň logicky musíte vědět, pro koho to děláte. Protože v deseti domech najednou bezpochyby bydlet nebudete Pro koho to děláte? Co to je za klientelu, která si v téhle oblasti blízko Malagy pronajímá nemovitosti?

 

Vladimír Fichtner

Deset domů nemáme – jen aby to tak nevypadalo. Ale máme dva a přemýšlíme o třetím. Sousedka prodává, ale není to úplně ideální, jak by se nám to líbilo. Ale ona je hrozně příjemná paní, 75 let, z Británie – taková pohádková babička, úplně ideální sousedka. My jsme byli nadšení, že máme někoho, s kým se bude Radka vyžívat v zahradničení. Obě si padly do noty úplně skvěle. Ale paní bohužel říkala, že prodává. Je to typická generace lidí, která přišla na místo v 50 letech. Kolem nás jsou Britové, Němci, Holanďani. Všichni přišli, když jim bylo padesát. Dneska jim je o pětadvacet víc a začínají být nemocní, potřebují větší podporu rodiny. A domy jsou vlastně v horách. Když nemá člověk auto, je to těžké. Soused je sice 300 metrů, ale není to vedle v pokoji.

Takže oni přemýšlí, že nechtějí zůstat bez podpory a hodně lidí se vrací zpátky. Proto ceny tolik nerostou, možná. Prostě se mění generace. Nám také bylo 50+, když jsme přišli. Možná v pětasedmdesáti budeme odcházet. Ale my to nevnímáme jako dům pro sebe, ale jako dům na pronájem. Pronajímáme na Airbnb, na Bookingu nebo na dalších serverech lidem, kteří tam chtějí strávit dovolenou – a to je většinou od dubna, od Velikonoc do října. Anebo chtějí na delší dobu, střednědobé pobyty měsíc, dva, tři utéct od zimy na severu Evropy a strávit tady nějaký čas. My jsme také vlastně původně hledali dlouhodobý pronájem třeba na tři měsíce, ale s našimi pejsky nás nikdo nechtěl, tak jsme byli donuceni koupit. Dneska jsme rádi, protože to byznysově dává smysl. Jeden dům budeme pronajímat teď už pořád a v druhém domě budeme bydlet tři čtyři měsíce v roce, přes zimu, a zbytek roku se bude pronajímat.

Češi samozřejmě víc a víc objevují Španělsko. S rozvojem home office tam hodně lidí přijíždí na zimu a chce tam být dlouhodobě stejně jako my. Ve chvíli, kdy už děti jsou z hnízda je to logické. V 50 letech máme větší svobodu cestovat anebo nebo být někde dva tři měsíce. Pokud jsou na druhé straně moji rodiče v takovém stavu, že nemusím s nimi být doma. Možná je tam nějaké časové okno, kdy si to můžeme dovolit, být někde dva tři měsíce.

 

Josef Podlipný

Ty jsi v některém z předchozích podcastů, ale i v časopise Rentiér, zmínil prvotní kalkulaci, se jakou jste do koupě, rekonstrukce a do budoucího pronájmu šli. V čase, kdy už máte druhou nemovitost a možná v blízké době koupíte třetí, změnilo se něco zásadně? Že jste si řekli „Aha, vycházeli jsme z jiného předpokladu.“

 

Vladimír Fichtner

Zatím se nezměnilo moc. 5 až 6 % cashflow výnosu po odečtení všech poplatků si myslíme, že je pořád realistické. Ale máme za sebou jenom částečnou rekonstrukci prvního domu. Teď jsme dělali druhé patro. Od 1. července teprve otvíráme celý objekt. Pořád ho máme zablokovaný na říjen pro kamarády. A leden, únor také. Takže to není úplně typické celoroční pronajímání od rána do večera. Ale blížíme se k tomu. Zatím nás nic nevede k tomu, že by to mělo vypadat jinak. Jsme spokojeni.

 

Josef Podlipný

Mě zaujalo to, jak jsi zmínil, výnos 5 až 6 % ročně po odečtení poplatků. Často, a ruku na srdce, i většina z nás, dlouhodobých investorů, může zapomenout odečítat veškeré poplatky, to znamená třeba i udržovací poplatky za správu atd. Je to opravdu po odečtu veškerých poplatků, i daňových?

 

Vladimír Fichtner

No jasně. Daně nejsou, aspoň zatím, ve Španělsku moc vysoké. Ale jednoznačně je to po odečtení všech poplatků. Protože poplatky můžou být 30 až 50 % toho, co člověk utrží. Takže musí to být po poplatcích, jinak by ta výkonnost byla příliš bídná. Tím, že jsme pronajímali jenom půlku prvního domu, který ještě nebyl úplně dotažený, pronajímali jsme ho o 20 % pod tržními cenami. Aby se chytil na trhu, aby získal první reference. Zatím máme radost, že správce, který se o to stará, má pět hvězdiček na Airbnb a na Bookingu má desítku. Zatím se to naplňuje. Uvidíme za pár let, jak to bude. To je ještě předčasné. Teď si užíváme španělský klid a pohodu. A občas nějakou křeč při rekonstrukci. A Quido říká „klid – tranquillo“.

Nestává se to často, ale asi dvakrát se to stalo, že jsme byli v nějaké křeči, protože přijížděli hosté v polovině dubna. Rekonstrukce měla být hotova do poloviny března a nebyla z nějakých objektivních důvodů. Tak už jsem byl nervózní, že už fakt není moc času. A Guido na to „Tranquillo, Vladimir“. A je pravda, že to má něco do sebe. Je tam klid, ve Španělsku. Přijel jsem domů a je to tady takové křeči. Kapitalismus tady budujeme ve zbytečné křeči. Ten, kdo má zkušenosti s cestováním do těch zemí, kde už pochopili, že peníze nejsou všechno, možná už zná tu atmosféru. Takovou klidnější, pohodovější.

 

Josef Podlipný

I přesto, že máte za sebou pár měsíční zkušenost s pronájmem, ale už poměrně důležitou zkušenost s lokálním správcem a začali jste tak, abyste se na trhu prosadili, s nižší cenou od 20 %. Já velmi často slýchám nejenom od investorů, kteří na zahraniční trh nemovitostí chtějí vstoupit, ale i od těch, kteří už tam nějakou dobu fungují, že právě lokální správce jim pomáhá navýšit výnos z té nemovitosti anebo z portfolia nemovitostí v průměru o 30 %. Máš pocit, že to funguje i ve Španělsku, nebo v té oblasti blízko Malagy?

 

Vladimír Fichtner

A jaký je jiný než lokální správce?

 

Josef Podlipný

Vlastní správce, že to zajišťuje sám, anebo správce, který nepůsobí na tom trhu přímo, ale zajistí to překoupením služby od jedné firmy, která pere prádlo, od druhé firmy, která tam jede posekat zahradu třeba a tak dál.

 

Vladimír Fichtner

Abych se staral sám, to bych tam musel být, což pro jeden dům není problém se postarat a zkoordinovat uklízecí služby a podobně. Ale to není náš případ. Já to jinak nemůžu udělat, než aby tam byl někdo na místě, dovedl tam ty lidi, řešil, co potřebují řešit. Proto máme lokálního správce a dokud jsme neměli jistotu, že jich tam je hodně, tak jsme nechtěli kupovat. Až když jsme si potvrdili, že je na výběr spektrum firem větších, středních, malých, tak jsme se rozhodli koupit. To bylo jako podmínka nutná, ne postačující. Jinak bychom pořád nemovitost ve Španělsku v Andalusii, na Costa del Sol, neměli.

 

Josef Podlipný

To je moudrý počin. Teď se mi to spojilo se zkušeností z Ameriky, kde máme dobrého známého, který začínal podnikat v nemovitostech v Kalifornii na úplném začátku. Pokud nás, Marku, posloucháš, tak promiň, že tu tvoji historku vytahuju. Vzpomínám si na určitou míru nezkušenosti, kdy si právě říkal, že dneska jde všechno udělat na dálku. „Zajistím to, že se nemovitost otevře kódem tomu, kdo v ní bude bydlet. Zajistím to, že z místní nabídky vyberu pár uklízecí čet, které tam prostě naběhnou v nějakém čase, kdy bude ten spouštěč.“ Myslel si, že to umí uřídit na dálku a nepamatuju si už úplně přesně ten časový rámec, ale myslím si, že to bylo něco přes dva roky, kdy říkal, že se to prostě zvládnout nedá. To byl problém za problémem. Vyeskalovalo to až do okamžiku, kdy začal přicházet o klientelu, protože tam buď nebylo uklizeno, nebo to prostě nefungovalo.

 

Vladimír Fichtner

Kontrola na místě je důležitá, takže rozumím. Když přijde blackout, což jsem si zažil ve Španělsku, když jsme tam na tři dny přijeli a 15 hodin z toho byl blackout, kontrola na dálku úplně nefunguje. Protože žádná nemovitost na dálku nezapne klimatizaci a bazén. Je to hezké, mít všechno na wifi, většinu z těch věcí máme, ale musíš být na místě. Nebo někdo tam musí být na místě, bez toho to nejde. Žádné z našich dětí se tam zatím nechystá, jinak by to měly třeba ony. My s Radkou zase máme jiné věci, které chceme v ČR řešit. Takže zatím jen ta zima.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi mi teď nahrál na jednu z posledních otázek. Právě tím srovnáním Česko vs Španělsko nebo klidně i Evropa. Prostě srovnáním nějakého prostředí, které je nám správcům rodinného bohatství, velmi známé. Co považuješ ve Španělsku za zajímavé? Co by mohlo naše posluchače zajímat?

 

Vladimír Fichtner

Takových věcí je hodně. Skvělé jídlo, čerstvé ryby každý den, porce pro dva stojí pět až sedm eur v místním obchoďáku. Všechno čerstvé, ovoce, zelenina, borůvky úplně neuvěřitelně dobré. Jakmile přijedeme do Španělska, stravujeme se mnohem zdravěji a cítím to velmi intenzivně, protože je tepleji prostě. To není na naše smetanové omáčky. Já rád vařím, ale ve Španělsku nevařím z tohoto téměř nic. Zjistil jsem, jak málo používám cibule a česneku ve Španělsku, protože to není potřeba. Jedno balení cibule jsem koupil a většina mi jich zbyla. Česnek jsem použil jednou nebo dvakrát za 3 měsíce, protože máme ovoce, zeleninu, čerstvou rybu. I maso je samozřejmě výborné. Já jsem zvyklý vařit docela doma. Ale i když člověk jde někam, tak když ví, do jaké restaurace a není to úplně restaurace pro turisty, tak se tam dá výborně najíst. Někdy dokonce skvěle. Dobře se tam žije. Je tam klid, je tam taková pohoda a ta atmosféra je klidnější, bych řekl. Dobré jídlo je tam o třetinu levněji než v Česku.

Všechno, od nemovitostí až po jídlo a denní život, je levnější. Takže mnohem, mnohem příjemnější. No a modrá obloha, sluníčko. I když třeba v březnu tři týdny pršelo, ale to mělo tu výhodu, že jsem viděl během tří týdnů asi nejvíc duhy, kterou jsem kdy zažil. Střídalo se slunce s deštěm a duha byla jednou, dvakrát denně. Fascinující. Letos bylo i hodně vody. Uvidíme, jaké budou příští roky. V minulých letech bylo naopak málo vody a bylo potřeba si vybrat nemovitost, kde je zdroj vody, dobrý a spolehlivý. Ideálně ten, co používají všichni místní a zemědělci. Abychom v tom nebyli sami, kdyby náhodou něco přestalo fungovat. Budeme vše poznávat krok za krokem. Řekli jsme si s Radkou, že dva tři domy teď a pak tomu dáme nějaký čas, aby se to usadilo, abychom zjistili, co dělá klimatická změna, jestli nám nehrozí nějaké trable.

Ale dokážu si představit, že postupně tam to portfolio vybudujeme. Ale v klidu, žádná křeč.

 

Josef Podlipný

Quido už tě naučil „tranquillo.“ Kdybys měl pro naše posluchače najít jednu životní, ať už Radky nebo tvou, lekci, pokud se poohlížejí po zahraniční nemovitosti, co by to bylo?

 

Vladimír Fichtner

Dát dost času na výběr. My jsme hledali dva roky a opravdu poctivě jsme sjeli Španělsko. Nechci říct křížem krážem, ale po pobřeží, které nás zajímalo, jsme opravdu poctivě jezdili. Strávili jsme tam docela dlouhou dobu a když jsme si pak vybrali už tu specifickou lokalitu, bydleli jsme tam na pronájmu 6 týdnů. Abychom si vyzkoušeli, jaké je to chodit do Lidlu a k doktorovi případně. Prostě si vyzkoušeli život na místě. Až teprve potom, když jsme si řekli, že to je ono, tak jsme koupili. Člověk také musí mít trošku odvahu, aby to udělal. Zatím jsme měli štěstí, zatím to bylo dobré.

 

Josef Podlipný

Přátelé, pokud nechcete spoléhat jen na štěstí a máte odvahu, o které Vláďa mluvil, já vám přeju i z vlastní zkušenosti, abyste nepodlehli nadšení až příliš a věnovali nejenom čas, ale i péči analýze faktů. Nebáli se zeptat ať už okolních vlastníků nebo i hostů na to, jak se jim v dané oblasti žije, jak se jim tam líbí, jak co funguje.

 

Vladimír Fichtner

Dá se udělat všechno i rychleji. Jeden z našich dobrých známých a také jeden z našich klientů, Jiří, pořídil nemovitost ve Španělsku mnohem rychleji. Protože to je člověk, který celý život putoval po světě, byznysově byl v Americe, v Evropě, všude po světě, tak je zvyklý na to, že je potřeba vybrat nějakou nemovitost. Nějakou dobu jsme si spolu povídali o Španělsku, dostal ode mě kontakty na právníka a na realitního makléře, kteří se nám osvědčili. A trvalo mu asi 2 dny, než koupil.

 

Josef Podlipný

A to bylo ale i štěstí, předpokládám.

 

Vladimír Fichtner

Je pravda, že to byla docela mimořádná nabídka a jim se to fakt líbilo. Byli schopní se ženou udělat rychlé rozhodnutí. Jak to dopadne, nevím. Ale musím říct, že ta lokace, kterou si vybrali, a to místo, dává smysl. Radka říkala „Hmmm, to je zajímavé. Možná bychom také měli koupit něco takového.“ Protože on nekoupil dům v horách, ale koupil town house, to znamená řadovku, nějakých půl kilometrů od pláže v Nerja, což je moc hezká destinace. Měl našeho oblíbeného realiťáka, takže chápu, že to udělal tak rychle. Volal jsem mu těsně předtím než přijel do Nerji, a pak o dva dny později, když už říkal „Už máme vybráno, už řešíme všechno, už to jenom zprocesujeme“. Pak si tam zažil blackout během týdne. Zažil toho hodně. Bylo to rychlé, jde to i rychle, ale chce to mít kontakty, které už máte předem malinko nabriefované.

 

Josef Podlipný

Pokud vás tohle téma, které jsme dneska s vámi sdíleli, zaujalo, budeme určitě rádi, když ho budete šířit mezi své blízké nebo někoho, koho by to potěšilo.