Archives for Srpen 2025

Výnosy jsou důležité.
Ale bez klidného spánku ztrácí správa majetku smysl.

V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný věnují jedné z nejopomíjenějších, ale klíčových otázek správy rodinného bohatství: jak zajistit klidný spánek v době, kdy je nejistota standardem.

Na konkrétních příbězích ukazují, že největší zdroj neklidu není trh samotný, ale nepřipravenost.

Investor bez strategie, plánu a podpory reaguje impulzivně, často špatně – a přichází o majetek i klid.

Naopak ten, kdo myslí na různé scénáře, sdílí odpovědnost s rodinou nebo důvěryhodným partnerem a dobře řídí likviditu, spí výrazně lépe.

Klidný spánek není luxus, ale přirozená odměna za promyšlenou správu majetku. Principy, které uslyšíte v této epizodě, vás mohou inspirovat.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner:

Dobrý den, dneska se těším na téma klidný spánek.

Josef Podlipný:

Ano, dnešní díl budeme věnovat jednomu z nejdůležitějších, ale často opomíjených témat. Jak zajistím klidný spánek jako správce a dlouhodobý investor ve světě, kde je nejistota běžným standardem. Krize, geopolitické otřesy, pandemie, inflace, všudypřítomná informační mlha, to vše se dnes promítá do našich životů a samozřejmě i do správy rodinných bohatství. Jak si poradit v takové době? A než se budeme věnovat tomu, jak si poradit, dodejme jeden nebo dva příběhy na začátek.

Viděl jsem, jak investor po prodeji vlastního byznysu změnil kompletně sadu návyků. První roky nemohl spát. Proč? Kvůli strachu. Nejenom, že udělá chybu, ale z volatility trhů. Z toho, že se někdo bude chtít ani ne tak zmocnit jeho peněz, ale získat jeho přízeň a tím ho přikloní k nesprávné investici. A bohužel v tomto případě se to týkalo i strachu z vlastní rodiny.

Ne proto, že by rodina měla zálusk na majetek, který získal dílem díky své rodině, ale proto, že nevěděl, jak si s tím poradit. Aby jim nezkazil život, aby to nenarušilo vztahy a nepoškodilo to budování samostatnosti jednoho z již dospělých synů.

Vláďo, znáš nějaký příběh, který ukazuje na to, že klidný spánek v dnešní době není samozřejmostí?

Vladimír Fichtner:

To si každý může říct sám za sebe, jestli je u něj klidný spánek samozřejmostí. Z toho se hezky pozná, jak na různé věci člověk myslí a jak je na různé věci připraven. Potkal jsem člověka, který přišel a nebyl úplně v pohodě – i když jsme se nebavili o tom, jak spí –, protože už rok měl peníze na účtu a přemýšlel, co s nimi dělat a nechtěl udělat chybu. Já se ho příště zeptám, jestli ho to budí ze spaní, ale nejsem si jistý. Ale bylo vidět, že není v pohodě a v úplně komfortním módu. Po letech, kdy už spolu spoustu věcí řešíme, říká „Vladimíre, já jsem v klidu a v pohodě. Ale můj parťák, který si ty věci řeší sám, reaguje impulzně, protože nemá ty věci připravené, nemá je promyšlené. Něco se šustne na trhu, Trump … a on hned, co má dělat a jestli to nebude konec světa a že teda odchází z Ameriky. Potkává se s těmi věcmi poprvé. A určitě dobře nespí.  Specificky mi to tehdy říkal, že jeho parťák vlastně nespí dobře. Já si myslím, že to je spojené. Když člověk není připraven, tak se mu ta nepřipravenost honí v hlavě. Hlava mu dává na vědomí, že je něco špatně, co on sám v sobě nemá zpracované způsobem, který by mu dovolil klidně spát.

Josef Podlipný:

Takových příběhů, vážení přátelé, máme bezpočet. Nicméně, Vláďo, co pro tebe osobně znamená mít klidný spánek?

Vladimír Fichtner:

Já už jsem to trošku řekl – být připraven na různé scénáře. Tak jsme vlastně začínali s poradenstvím kdysi dávno, v roce 2003, poté, co trhy tři roky klesaly. Od roku 2000 do roku 2003 klesly akciové trhy o 50 %. Dotcom bublina se tomu říká. Spousta lidí přicházela o peníze, protože investice, které udělali v roce 2000, vybrali na konci roku 2002. Vlastně zavřeli tu ztrátu, místo aby zůstali zainvestovaní. Udělali to, protože nebyli připraveni… nepřemýšleli o různých souvislostech, nepřemýšleli o tom, co může přijít, když něco udělají. Od začátku toho, co jsme s Radkou začínali firmu, jsme řešili ochranu bohatství, která přináší klidný spánek. To byl ten důvod, proč jsme to řešili. Protože jsme viděli, jak byli lidé neklidní, jak přicházeli o peníze zbytečně. Jenom proto, že neměli věci promyšlené. Proto jsme začali přemýšlet o různých scénářích budoucnosti. Jestli koruna bude silná nebo slabá, jestli dneska bude válka nebo nebude, jestli budou různé věci. A v tom je kouzlo klidného spánku. Myslet na různé věci, na různé scénáře budoucnosti. Ne nutně na jejich pravděpodobnost. Jestli bude válka pravděpodobná na 5 % nebo na 20 % je irelevantní. Může být válka? Může. Tak to je pro mě relevantní a chci se proti tomuto scénáři zabezpečit. Ale chci, aby moje peníze fungovaly i když nebude válka. Stejně tak s korunou. Bude tvrdá nebo bude slabá? V obou případech chci mít pohodový život a chci být schopen žít nejenom tady, ale případně někde jinde. Způsobem, na který jsem zvyklý. A potřebuji se připravit na oba scénáře. Tvrdou korunu i slabou korunu. Vždycky hledám v investičním řešení něco, co mi pomůže v obou scénářích. Samozřejmě, kdybych vsadil na jeden scénář, tak to bude pro někoho větší zábava. Větší dobrodružství pro někoho dalšího. Bude to sázka – buď vyjde, nebo nevyjde. Vsadím na to, že koruna bude slabá. A to se může proti mně otočit. A v desítkách letech – já ty věci budu dělat desítky letech – já velmi pravděpodobně zažiju oba scénáře. Slabá koruna, silná koruna, válka atd. Takže pro mě je to především o tom, přemýšlet o různých scénářích a přemýšlet o tom, jestli jsem na ně připraven. Co pro tebe znamená klidný spánek? Jak dosahuješ toho, abys klidně spal?

Josef Podlipný:

Velmi dobrá otázka. Kladl jsem si v minulosti opakovaně, co mi nejvíc pomáhá. A musím říct, že nejvíc pomáhá vědomí, že na klíčová rozhodnutí nejsem sám. A nemám na mysli jenom přizvanou expertízu, odborníka, konzultanta, třeba i mezinárodně uznávané firmy. Mám na mysli i členy rodiny, kterých se to bezpochyby týká, i nastupující generace. Pak to, že máme plán. Že máme plán, který vznikl v minulosti a aktualizujeme ho. A že se do toho plánu promítá i pravidelné systémové řízení rizika. To znamená nějaké stres testy. Pod tím si představte zjednodušeně řečeno to, co zmiňoval Vláďa. Díváte se na nějaké šokové události, které nemusí mít nutně vysokou pravděpodobnost naplnění, ale potřebujete na ně být připraveni. Třeba na pokles na trzích v akciích o 30-40 %. Nebo na zmrazení nějakého aktiva po nějakou dobu z nějakého důvodu. Nebo na skokové zvýšení daňové zátěže. Nebo na okamžitou potřebu vyšší likvidity, než je běžná provozní likvidita.

Když tyto stres testy mají šanci průběžně ovlivňovat ten plán, tak mně to dává určitě dobrý základ klidného spánku. Neovlivňují ho zleva doprava, ale spíše ho dělají robustnějším.

Vladimír Fichtner:

Nebýt na to sám, souhlasím, to je další důležitý faktor i pro mě. To, že s Radkou ty věci diskutujeme, přemýšlíme o nich společně, zatahujeme do těch diskuzí děti. I když ještě pořád víc je to mezi námi dvěma. Když letíme do Španělska, v letadle diskutujeme o nějakých věcech a tam zrovna děti nemusí být s námi. Nebo některé věci prostě nejde úplně jednoduše plánovat. Budeme o nich diskutovat teď a tady. Nebýt na to sám je velmi důležitá varianta. Já jsem se, je to možná rok, ptal jednoho klienta, když jsme si povídali o detailech toho, co dělá s majetkem, kdo další tohle ví, z toho, co mi teď řekl?

Josef Podlipný:

A?

Vladimír Fichtner:

On říkal, asi nikdo, Vladimíre. Má to někde, ale vlastně ani to možná nemá úplně dokonale zmáklé. Je spousta lidí, která nemá toho rovnocenného parťáka v rodině. My jsme třeba s Radkou budovali byznys společně a opravdu jsme spoustu věcí řešili společně, nebo řešíme dodneška. Mně to hodně pomáhalo klidně spát anebo někdy nespat, ale společně. A že jsme některé věci probírali do noci! Nebo nám to šrotuje v hlavách společně. Parťák je určitě důležitý, ať je to rodina, partner, nebo někdo zvenku, kdo je důvěryhodný a opravdu může vědět všechno. Někdo to má ve firmě, protože prodá firmu – jsou čtyři společníci, a pokračují dál tu diskuzi, což je skvělé. Někdo to má jinak.

Ty jsi říkal, že také vnímáš něco jako hrozně důležité pro klidný spánek. Co to je?

Josef Podlipný:

To přímo souvisí s tím, nebýt na to sám. Takže ještě trošičku rozšířím tuto oblast. Před mnoha lety mě můj americký společník přivedl k myšlence využití peer review – diskuze mezi vrstevníky, zjednodušeně řečeno. Nemusí to být nutně oborově stejně zaměření lidé, což naopak zvyšuje míru přínosu diverzitou toho přemýšlení. Nicméně musí to být důvěryhodná skupina, bezpečné prostředí. Pokud máte šanci vstoupit do takového klubu nebo do takové místnosti plné otevřených hlav a příjemných lidí, tak je to opravdu nesmírně povzbuzující. Protože najednou zjistíte, že ti lidé vám kladou bezelstné provokativní otázky, které otevírají ve vaší hlavě myšlenkové pochody, na něž hledáte odpověď. Buď sám, nebo se svou rodinou, anebo právě s touto skupinou lidí. A ano, někdy to je tak, že přicházíte se dvěma otázkami a odcházíte s deseti. To je pravda. Ale po určitém čase zjistíte, že se vám daří těch deset otázek také vyřešit. Ne, že to jenom bobtná.

Tím jen rozšiřuju oblast nebýt na to sám. Opřít to i o klubová setkání, kolega z firmy v minulosti zmiňoval mastermind diskuzní fóry… nebo fóra.

Vladimír Fichtner:

Určitě tam bude i spousta fórů…

Josef Podlipný:

Přesně tak. Protože to je mnohdy i odlehčená diskuze, najednou zjistíte, že v klidném prostředí, bez emoční zátěže se dají vyřešit i složité otázky a složitá témata. Anebo je minimálně otevřít.

Vladimír Fichtner:

K tomu peer to peer musím říct, že někdy vidím, jak se scházejí lidé, kteří mají ten majetek stejně. Že tam je určitá slepota. Všichni máme nemovitosti v Česku a nemáme informaci o tom, jak to vypadá venku… A jenom se podporujeme v tom, co děláme. Ale vlastně to neznamená, že děláme něco dobře. Nebo, že to děláme špatně. Ale jsme slepí, protože ta skupinka je moc jednobarevná, třeba z hlediska struktury majetku. Prostě se sejdou na nějaké konferenci nebo v klubu lidé, kteří mají hlavně nemovitosti. A mají je všichni v Česku. Ta diskuze je z mého pohledu velmi problematická. Viděl jsem to párkrát v praxi, protože ti lidé nemají ten pohled zvenku. Podněty, které jsou důležité, třeba znalost jiných trhů.

 

Ty máš majetek v Americe, jinde po Evropě nebo v ČR, tak máš představu. Já mám finanční aktiva, nemovitosti v ČR a ve Španělsku. Je to takové barevnější, ten majetek. Myslím si, že je důležité dát pozor, aby ten klub byl, pokud možno, barevnější. Aby ti lidé měli zkušenost z různých věcí.

Druhá věc, kterou vnímám jako relativně problematickou, je, že si nedokážu představit mluvit na takovém klubu opravdu o všem. Že ta protistrana ví každý detail. V tom někdy může nastat nějaký trabl, když se s někým bavím a řeknu mu svůj názor. Ten názor je ovlivněný i tím, co vím o něm a do jaké míry věřím tomu, že je schopen to zpracovat. Ale nemusíme si úplně rozumět. Nemusíme si sednout.

S životním partnerem nebo s důvěrníkem, správcem pozůstalosti, se kterým třeba se bavím o detailech, tak přece jenom to řešení je promyšlenější. Ale to neznamená, že v klubu nemůžu dostat nějaký podnět. To neříkám. Jenom pozor na to, abych se tam neubezpečoval o tom, že všechno dělám správně, když ten člověk to má úplně stejně jako já. Co si ty myslíš?

Josef Podlipný:

Stejně jako mince má dvě strany, tak pestrost té skupiny, přesně jak říkáš, je určitou mírou základem přínosu. Na druhé straně je potřeba testovat i to, jestli vás to nutí vystupovat z nějaké komfortní zóny. Protože, aniž bychom si to přímo uvědomovali, ty nejlepší myšlenky a nejrychlejší postupy, a ne vždy nesprávným směrem, můžou být právě tím nejsprávnějším směrem, se dějí právě v okamžiku, kdy nás něco přiměje vystoupit z komfortní zóny. Taková diskuze, pokud je opravdu v bezpečném prostředí, což je základem, a je tam pestrost názorů, vás přiměje mnohokrát z té komfortní zóny vystoupit. To mi věřte, mám to sám zažité. Najednou zjistíte, že jste na to přišli. Předtím vám to možná několikrát tzv. cvrnklo o nos, a vy jste si toho vůbec nevšimli. Určitě souhlasím s tím, co říkáš, že slepota, která by mohla být umocněna stejnorodostí skupiny, je nebezpečná. To jednoznačně potvrzuji.

My v naší domovské české kotlině máme možná trošičku handicap, že takových důvěrných skupin asi není mnoho. Já popravdě řečeno nemohu žádnou z nich jmenovat tak, abych se pod to podepsal a mohl dát svou osobní garanci. To tím pádem vlastně znamená, že se to teprve učíme. Oproti tomu rodinný důvěrník nebo životní partner již mají důvěru vybudovanou a otestovanou třeba mnoha lety partnerství, a nepochybně to má také svá pozitiva. Stejně tak bychom našli rizika.

Vladimír Fichtner:

A jak diskuze, která tě vyhodí z komfortní zóny, dává klidný spánek?

Josef Podlipný:

Protože najednou nasvítí slepá místa, kterých jsem si předtím třeba nevšiml, anebo nevšímal dostatečně. A já si najednou řeknu, aha!

Vladimír Fichtner:

Objevíš nějakou oblast.

Josef Podlipný:

Tohle mě nebude strašit s tím, že s tím budu usínat a probouzet se, že to nemám vyřešeno. Teď to tady můžu s těmi ostatními diskutovat nebo si to donesu domů a budu to diskutovat s rodinou.

Vladimír Fichtner:

Takže ti to nejdřív vezme klidný spánek, ale pak dlouhodobě to vyřešíš tak, že ti to klidný spánek možná přinese.

Josef Podlipný:

Pokud to vyřešíš ještě do té doby, než jdeš usnout, tak ti to ani ten klidný spánek nevezme.

Bavíme se, přátelé, o klidném spánku. Vláďo, já jsem zmínil i práci s likviditou, s hotovostí. Jak si myslíš, že právě třeba cash management, práce s hotovostí, ovlivňuje klidný spánek?

Vladimír Fichtner:

To je dobrá připomínka. Různé scénáře budoucnosti, mít to s kým nasdílet a neustálé řešení likvidity – vědět, jak věci budu řešit. Když kupuju nemovitost nebo investuju, likvidita je pro mě důležitá věc. Teď jsme kupovali jednu nemovitost, tak jsme si uvědomili, že to děláme průběžně. Kde vezmeme ty peníze? Máme hotovost, proti-inflační dluhopisy, akcie. Tam to není úplně nejlepší. Máme možnost si půjčit na lombardní úvěr. Je to neustálé přemýšlení o likviditě. O tom, že znám míru likvidity věcí, které mám. Znám míru likvidity, jak jsem schopen prodat a mít hotovost. Kdy případně nějaká hotovost přichází, že končí dluhopis nebo něco podobného. To je jedna z důležitých věcí, která nám určitě dává také klidný spánek, protože máme ty věci zvládnuté, víme, co se může dít a kolik si můžeme dovolit.

Likvidita je hrozně důležitá. Jakmile narazím na nějaký investiční produkt, který není likvidní, private equity investice nebo něco podobného, tak si to hodně rozmýšlím. Je potřeba velmi velmi obezřetně.  Tím, že jsem už nějakou krizi zažil – v roce 2008 to bylo asi nejvýraznější –, když se něco kazí, začne se kazit všechno. Nemovitosti nesou méně nebo jsou nelikvidní. Akcie jsou za polovinu Můžou mít nižší dividendu. Další typy majetku můžou být také v problémech. Umění typicky je velmi volatilní v takovýchto dobách. Když je tlak na cash, tak je to proto, že ji nikdo nemá jednoduše. V takových okamžicích je dobré přemýšlení o tom, kde tu likviditu mám, jak ji budu řešit, je nesmírně zásadní. Nesmírně.

Josef Podlipný:

Ano, musím říct, že já sám vidím i u velkých hráčů, investorů, kteří mají desítky let zkušeností, že správný cash management a správně uchopená likvidita znamená také zamezení cash drag. Já tomu říkám, jet se zataženou brzdou.

Před mnoha lety k nám přijela kamarádka, která jela asi 50 kilometrů se zataženou brzdou. No, přátelé, nejenom, že se jí čoudilo z kol, ale to se nedalo vyvětrat ani na našem vyasfaltovaném dvoře. Než vyvětráte tenhle smrádek z vašeho portfolia, trvá to strašně dlouho. A má to většinou dopad právě na klidný spánek a nepochybně i na výnosy. Najednou zjistíte, že vám to něco sebralo. A my jsme bohužel v hlavě nastavení tak, že když o něco přijdeme, tak nás to trápí víc, než když něco získáme. Takže pomyslně si budete určitou dobu říkat, že získáváte tím, že máte spoustu hotovosti, že prostě kdykoliv si na ni můžete sáhnout. Ale pokud jí bude moc, tak vás to nepochybně připraví o klidný spánek.

Možná ještě jednu věc bych chtěl doplnit, na kterou ne všichni dlouhodobí správci rodinných bohatství myslí – a to na duševní zdraví a tělesnou pohodu. Nejenom svou vlastní, ale celé rodiny. Já jsem si to uvědomil, když jsem prošel infarktem. O tom jsem přesvědčen, že to ovlivňuje klidný spánek v některých případech možná i víc než cash.

Vladimír Fichtner:

Určitě. A ty jsi s tou likviditou dobře poznamenal, že jí nesmí být ani málo, ale ani moc. To není úplně jednoduchý algoritmus, jak to dokázat. Kromě toho je dobře vědět, co mám a co s tou likviditou v těch produktech funguje. Mít to vyzkoušené ideálně. Pamatuju někdy před rokem, možná už před dvěma, přišel jeden klient, otevřel si účet ve Švýcarsku a říkal „a teď bych chtěl vyzkoušet ten lombard“. A já jsem říkal „ale vy to nepotřebujete“. A on na to, že až to bude potřebovat, aby to měl vyzkoušené. Skvělé, to je dobrý přístup. Protože mít peníze jenom v hotovosti, abych měl dobrou likviditu … když přijde 15% inflace, kterou jsme také nedávno zažili, a mám hotovost, která vynáší 7 %? To znamená, že mám minus 8 % reálně, a to je velký problém. Takže souhlasím a samozřejmě to klidný spánek přináší. Určitě větší pohodu do vztahů a lepší zdraví obecně.

Dneska už se o tom začíná mluvit víc a víc, takže klidný spánek je důležitý, je potřeba udělat všechno proto, abych ho měl.

Josef Podlipný:

Přesně tak. Přátelé, dlouhodobá perspektiva se rodí tam, kde je hlava a srdce v pořádku. To říkáme doma už nějaký pátek. A pravděpodobně všechna investiční, možná i jiná rodinná rozhodnutí jsou vystavena nejistotě. Když pečlivě plánujete, otevřeně sdílíte zodpovědnost, tak je možné, že skutečně dosáhnete klidného spánku. Protože na to nebudete sami, budete mít dobrý plán, nebudete sázet na to, že se naplní nějaký předpoklad, nějaká pravděpodobnost. A pokud k tomu ještě přidáte dobře řízené cash flow ve vašem portfoliu a dobře řízená aktiva, tak vám to ten klidný spánek velmi pravděpodobně nabídne jako dobrou odměnu za vaši práci. A za to, že se o rodinné bohatství nestaráte sami. Pro dnešek se s vámi proto loučím a přeju vám, abyste na nic z vašich důležitých klíčových rozhodnutí nebyli sami a abyste se obklopili vždy důvěryhodnými lidmi, nejenom svými blízkými.

Vladimír Fichtner:

Pokud víte o někom, kdo chce mít také klidný spánek, tak mu třeba nasdílejte tenhle díl. Třeba mu to pomůže.

 

 

V nejistém světě, kde se systémové pořádky mohou změnit ze dne na den, je plán B klíčovým nástrojem, který nám přináší klid a svobodu rozhodování.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný otevřeně mluví o tom, proč plán B není o strachu, ale týká se každého, kdo nechce být rukojmím okolností.

Sdílí rodinné zkušenosti z minulosti i současnosti – od měnové reformy až po vlastní evakuační plány během hrozeb v roce 2022. Ukazují, že připravenost přináší jistotu, že i když přijde nečekané, budeme vědět, co dělat.

Praktické rady jsou překvapivě jednoduché a dostupné – od kontroly platnosti pasu, přes využívání elektronického podpisu, až po konsolidaci rodinných dokumentů a otevření bankovního účtu v zahraničí.

Všechny kroky mají společný cíl: zajistit rodině svobodu, klid a možnost volby v krizových časech.

Poslechněte si tuto epizodu a získejte inspiraci, jak si s rodinou vytvořit vlastní plán B, který vám dodá klid i v nejistých dobách.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný:

Vláďo, dnes se zaměříme na to, proč je plán B důležitý pro správce rozsáhlého majetku a pro kohokoliv, kdo spravuje rodinné bohatství. A to především v obdobích válek, geopolitických změn, výzev jakéhokoliv charakteru – vysoké inflace, poklesů, ale třeba i robustních růstů na trzích. Proč je zrovna, a právě teď, plán B tak důležitý?

Vladimír Fichtner:

Všechno jsi vyjmenoval. Plán B je samozřejmě důležitý v každém okamžiku, nejen v dobách geopolitických nejistot. Ale i v dobách, kdy máme pocit, že je všechno v pohodě a v ažuru také může přijít nějaká nejistota, nějaká černá labuť, která nás zasáhne. Když nebudeme připraveni, tak budeme jednat zbytečně křečovitě, příliš nepromyšleně, pod tíhou emocí. Řekl bych, že Plán B, o kterém se dneska budeme bavit, je důležitý nejenom pro toho, kdo má větší majetky. Zrovna to, co dneska budeme probírat je vlastně pro kohokoliv. Protože to vyžaduje nějakou energii časovou a relativně nízkou finanční energii. Když se vrátím k té tvojí otázce, jak se připravit na nějaké nepříjemnosti typu, že Ukrajina za nás nevydrží bojovat a ruská armáda se posune o kousek dál, nebo jiné věci, které můžou znamenat, že z nějakého důvodu nebudeme ochotni v této zemi dál žít. Což je něco, co si nedokážu představit, protože my jsme s rodinou žili v zahraničí a mně přijde, že čím víc člověk žije v zahraničí, tím víc si váží toho, co má doma. Takže nám se opravdu nikam nechce, ale nechceme být okolnostmi donucení zůstat v nějakém místě, pokud se nám tam nebude líbit.

To je pro nás asi to nejpodstatnější na plánu B, mít svobodu rozhodování v daný okamžik. Plán B, když říkám, že přijde válka sem, tak neznamená, že odcházím a nejdu na frontu, ale mám tu možnost se rozhodnout v daný okamžik. A to je úplně něco jiného. Jak to máte vy s plánem B? Jak to vnímáš ty?

Josef Podlipný:

V podstatě jsi na tu otázku zároveň odpověděl. Nechceme být rukojmím systému, chceme mít právo volby. A proč je to důležité dnes více než kdy dřív? Protože nám to připomíná i dobu minulou. Dobu, kdy jsme přišli jako rodina o veškerý majetek a zůstaly nám jen dluhy. Dobu měnové reformy, na kterou jen těžko vzpomíná i moje maminka, dobu druhé světové války. Prostě dobu, kdy se mění systémové pořádky, jistoty. A my chceme mít právo volby. Zároveň, a to je poměrně důležité a žijeme tím vysloveně jako rodina, jako jednotlivci, mít možnost podporovat to, co nám dává smysl i v dobách překvapivě zlých. Pokud budeme bez plánu B odkázání jenom na nějakou libovůli systému, tak nám nezbyde nic jiného než se podřídit. Ale když budeme mít právo volby, tak můžeme klidně, a nechceme to, z Ameriky financovat znovupostavení kvalitní a morálně ukotvené společnosti třeba i v Česku, nebo na Ukrajině, nebo kdekoliv jinde, kde nám dává smysl, aby se lidem žilo dlouhodobě mezigeneračně dobře.

Vladimír Fichtner:

To je zajímavé slyšet. Takže to máte podobně jako my.

Josef Podlipný:

Věřím, že spousta z posluchačů o tom přemýšlí velmi podobně jako my. Pojďme se teď podívat na to, co jsou základní pilíře plánu B. Co to vlastně je, plán B? O co se opírá?

Vladimír Fichtner:

Dneska si některé věci můžeme lépe představit, protože je zažívají lidé na Ukrajině. A když se budeme bavit o level jedna – první úrovni Plánu B, takové nejjednodušší, co je nejméně organizačně, finančně a časově náročné. A co už někteří vyzkoušeli, nebo si dokážou představit, co pomohlo třeba na Ukrajině.

 

Jedna věc je mít svobodu pohybu. Svoboda pohybu v Plánu B, úroveň jedna, může souviset s tím, že když vycestuju do zahraničí, tak mi neskončí pas za půl roku. Asi víte, že komu na Ukrajině dneska skončí pas, tak se mu nevydá pas v zahraničí. Což je běžná praxe v běžné době. Ale komu skončí pas, musí pro něj zpátky na Ukrajinu. Co to znamená? Kluci, kteří jsou povinně odvedeni, a skrývali se před odvodem v zahraničí, se buď stanou ilegály, nebo se prostě vrátí. A když se vrátí, jdou na frontu. Takže jedna jednoduchá věc je mít prostě pas s dlouhou dobou platnosti.

I pasy můžou být zrušeny, ale to je opravdu mimořádná záležitost.

 

Pojďme zkusit to, co je jednoduché. Mít pas s dlouhou dobou platnosti. Ideálně mít třeba druhý pas. Mám jeden, který běžně používám, a mám druhý, který si pořád kontroluji, že má dostatečně dlouhou dobu platnosti. V ČR je to teď deset let pro dospělé osoby. Takže prostě vím, že mám deset let klid. A nebudu se muset vrátit, kdyby hrozil nějaký konflikt nebo něco podobného. Pokud nebudu chtít, znovu podotýkám. To není o tom, že automaticky odjíždím. To si spíš nedokážu představit. Ale mám tu možnost volby. To je to nejpodstatnější.

Většinou to funguje tak, že když chcete na úřadě další pas, řeknou vám, ať odevzdáte ten předchozí. Ale ve chvíli, kdy člověk třeba cestuje do znepřátelených zemí – USA na jedné straně, Írán na druhé – v jeden okamžik, dělá cestu kolem světa nebo něco podobného, tak všichni vědí, že je dobré mít v pase jenom razítka ze zemí, které jsou si blízké. A ne zrovna nepřátelské. Takže mít americké vízum a jet s tím pasem do Íránu není úplně nejvhodnější záležitost. Proto je možné běžně dostat dva pasy. Je potřeba si to vygooglit, nechci jít do detailů. Ale je to první věc, kterou si lze zajistit. Mít možnost svobodného pobytu v zahraničí a nebýt donucen se vrátit předčasně.

Josef Podlipný:

Určitě souhlasím. V minulosti bývalo zvykem, že někdo měl dva pasy, když nechtěl přijít třeba o nějaké cizokrajné vízum a chtěl mít propojení s tou vzpomínkou trvale ve svých rukou. Mnohem racionálnější je přístup, který jsi popisoval. Bez pochyby, pokud dáte správný důvod vydávajícímu orgánu, tak vám vydá dva, tři i více pasů. A je nepochybně důležité pamatovat i na tu expiraci platnosti. To je stoprocentně velkou výhodou, především v oblasti svobody a volnosti pohybu.

 

Volnost pohybu vám také umožní kvalifikovaný certifikát, podpisový přístup, v podstatě schopnost ovládat mnoho přístupů, aplikací a aktivit na dálku. Odkudkoliv z celého světa. Na to ne každý myslí. A když už to má, tak je velmi důležité připomenout jednu důležitou věc. Musíte s tím, přátelé, umět pracovat. Jeden můj dobrý kamarád má společnosti po celém světě. Nebudu teď zabíhat do detailů, je to Asie, stejně tak Amerika. A má spoustu certifikátů, má klíčenku s hesly a já nevím co všechno. Ale když to potřeboval použít, tak říkal, že vůbec neví, kam kliknout. Teď na něj vyskočila nějaká hláška, nevěděl, jestli to je nějaký hacker, který se mu chce nabourat do systému nebo jestli to opravdu má potvrdit. Spoustu přístupů neměl aktualizovaných, takže mu to jen oznámilo, že je to dobrá snaha, ale s tímhle přístupem, který je starý pět let, se tam už nedostane. Takže nejenom to mít, ale umět to i použít je poměrně důležité.

Vladimír Fichtner:

Mě překvapilo, že ten kvalifikovaný elektronický certifikát je možné použít i u notáře. Jsem v zahraničí a můžu podepsat před notářem nějakou listinu, která vyžaduje můj osobní ověřený podpis. Vlastně to je varianta, kterou lze udělat na dálku, zajistit moji přítomnost, jako bych byl osobně v České republice.

Josef Podlipný:

Přesně tak. Neznám celý detail, ale vyprávěl mi známý, že byl v nějaké rizikové oblasti, kde z titulu nějakého napětí; byly tam nějaké protesty a tak dál; se nemohl dostavit na ambasádu. Ale on s tou ambasádou mohl skrze kvalifikovaný podpisový certifikát komunikovat, protože oni měli jistotu, že to je on, že právě s ním můžou komunikovat a dostat se tak k náhradním dokladům, což je poměrně důležité. Nevím, co přesně ještě s tím všechno bylo spojeno, takže teď nedávám tu jistotu, že byste si v takové situaci poradili, ale tak, jak to zmiňoval on, mi to přišlo, že byl před volbou buď vyběhnout ven, mezi ten zuřící dav a prodrat se nějakými postranními uličkami na ambasádu, anebo v uvozovkách v klidu v nějakém bezpečnějším prostředí, to pořešit elektronicky

na dálku, což je velmi důležité.

Vladimír Fichtner:

Takže svoboda pohybu díky dostatečně dlouhé platnosti pasů nevyžaduje žádnou velkou energii, stojí to pár korun. A podobně kvalifikovaný elektronický podpis. Řekl bych stejně to, co ty, že nejsložitější pro mě je to udržet živé, používat, vědět co se tam děje, protože samozřejmě člověk je zvyklý to nepoužívat. Radši zajdu k notáři a naučím se to, abych věděl, co s tím. Co dalšího tam máme?

Josef Podlipný:

Ať jste mladí draví podnikatelé nebo už vyzrálí správci rodinného bohatství, tak jsme obklopení obrovským množstvím dokumentů, informací, rostoucí rodinou a často zapomínáme na konsolidaci. Často zapomínáme na nějaké bezpečné úložiště a bezpečný přístup, abychom se k těm informacím dostali.

Vladimír Fichtner:

Co máš na mysli? Třeba rodný list …

Josef Podlipný:

Ano, rodný list. Nebo smlouvy o zamezení konfliktu akcionářských práv, dokumenty, které svědčí o tom, že jsme nejenom správci, ale třeba vlastníky majetku. Pak spousta dokumentů, které také jsou potvrzením toho, že jsme vlastníky účtu. Je důležité připomenout, protože v některých případech a není jich úplně málo, vaše identita nestačí jako záruka na to, že můžete vstoupit do nějakého procesu. Vy můžete být vyzváni k tomu, abyste předložili důkaz, že jste také osoby s čitelnou historií. A někdo po vás chce potvrzení o účtu. Potvrzení o finanční historii, finančních tocích na účtu. Potvrzení o tom, že řídíte a spravujete s nějakou historií nabití majetku, třeba nějaké holdingové uspořádání. A teď se dostanete pod tlak. Někdo to po vás chce. Teď hned. A mnohdy se může stát to, že si řeknete, já ani nevím, v jakých bankách vlastně máme účet. A jestli je teda na mě jako na soukromou osobu. Nebo je to firemní. Nebo je to joint account, který je základem podílového vlastnictví v rodině. Takže ta konsolidace je určitě nezbytně nutná věc, která vám nabídne větší klid. Já jsem si to dokonce uvědomil i v době, kdy jsem prošel infarktem. Kdy jsem si říkal, jestli má rodina přehled úplně o všem. Má místo, kam si pro to všechno sáhne? Takže nešlo jenom o mě, ale i o členy rodiny.

Vladimír Fichtner:

Když říkáš konsolidace, je takové divné slovo. Co to znamená konsolidace?

Josef Podlipný:

Mít to na jednom bezpečném místě nebo na dvou. O tom místě musí všichni vědět, protože nebude stačit, když o tom budeš vědět jenom ty.

Musí o tom vědět Radka, nebo možná ještě širší rodina. Musí o tom třeba vědět i tvůj právní zástupce, správce pozůstalosti a tak dál. Prostě konsolidovat to do jednoho místa, udělat takovou inventuru a mít to aktualizované. To je poměrně důležité.

Vladimír Fichtner:

Já bych k tomu dodal, že je potřeba mít ale u těch základních dokumentů vše přeložené do angličtiny. Ověřené apostilou, že to je opravdu překlad. Nebo opis originálu. Takže nejde jenom o to mít to na jednom místě, ale ty důležité věci mít i v cizím jazyce, který je srozumitelný v zahraničí. A pak si už musíte dát pozor jenom na to, když to místo není úplně třeba jasně definované. Tak, aby se vám nestalo to, co nám. Když Putin začal na jaře 2022 vyhrožovat atomovkou, tak my jsme jako rodina měli připravený plán B, kdo odjíždí, kam odjíždíme, kdo zůstává a podobně. A měli jsme jedno zavazadlo, ve kterém byly uloženy všechny dokumenty. Prostě jsme to tam dali a řekli, tohle bereme s sebou. Samozřejmě jsme to nějakou dobu měli na očích, připravené se evakuovat.

A teď, když jsme po třech letech hledali rodný list naší dcery, tak jsme ho nemohli najít. Ráďa mi říká „hele, já tady nemám ani další rodné listy“.

Chvilku nám trvalo, než jsme naše evakuační zavazadlo našli. Takže má to i své stinné stránky. Pokud není dostatek lidí, kteří by o tom věděli a není jasně řečené, kde to bude ležet, tak na to si dejte pozor.

To je i pro ten praktický život použitelné, mít dvě kopie některých věcí. A když bude ještě jedna z toho navíc přeložená do angličtiny, nebo třetí kopie, každá bude na jednom místě. Má to svoje kouzlo.

 

Pak si můžu třeba založit, a to je to další důležitá věc, účet v zahraničí, se kterým můžu běžně fungovat. Protože kdo ho nemá, tak může zjistit, že může mít problém. Může vycestovat, může mít problém s kartami, může mít problém v tom, že má na kartách napsáno CZK, a ne euro.

Protože když přijde nějaký průšvih, tak se můžete zeptat lidí na Ukrajině, kteří odjížděli s hrivnou, co si za ní koupili.

Mluvil jsem s klukem, který říkal, že se osm měsíců snažil získat bankovní účet v Rakousku. Protože různé AML procedury. Dneska si všichni dávají velký pozor na to, s kým vlastně pracují, tak to nemusí být vůbec trivialní. Bankovní účet a fungující zahraniční bankovní účet je kritickou záležitostí pro to, abyste mohli venku fungovat. My, kteří máme nemovitosti v zahraničí, máme k tomu bankovní účty, máme k tomu karty, ani nám to nepřijde zvláštní, protože je běžně používáme. Jsme v té zemi už nějakým způsobem etablovaní. Platíme daně z nemovitostí, platíme daně z pronájmu, takže už o nás ta cizí země trošku něco ví, už jsme si něčím prošli. Na začátku jsme ale také museli dokládat, že peníze máme korektně a tak dále. Takže jsme se vlastně připravili na takovou situaci, aniž bychom to tušili. Ten, kdo nemá účet venku, by o tom měl přemýšlet, jestli ho náhodou nemít.

Ale má to své náklady, není to automatická věc, že každý chce mít hned účet v zahraničí. Pro plán B to je něco, o čem je dobré vědět. A i když to má své náklady, tak zvažovat, zda to nepoužít.

Josef Podlipný:

Souhlas, ty jsi řekl dvě poměrně důležité věci. Prvně budovat si nějakou historii, ať už historii transakcí nebo dokonce úvěrovou v zahraniční bance, je velmi důležité. Právě pro ten okamžik, kdy by se třeba ta zahraniční banka, to konto, stalo hlavním nebo dokonce jediným způsobem, jak financovat spokojený život rodiny. Jak třeba i pomoct vlasti, ze které by jinak zůstal popel a prach. Jak bohužel teď říkají o Ukrajině Ukrajinci.

 

Já si myslím že teď je ten správný okamžik ukázat, že ne každý bankovní účet v zahraničí je ten správný a že ne vždy je jednoduchá cesta k tomu bankovnímu účtu v zahraničí. Když pomáháme našim klientům otevřít bankovní účet, tak určitě vybíráme ze systémově důležitých bank. Z bank v jurisdikcích, které jsou dlouhodobě ukotveny z hlediska právní vymahatelnosti práva, takže je naprosto běžné, když naši klienti mají účet v UBS, v největší švýcarské privátní bance nebo v Julius Baer.

A stejně tak běžně se stává to, že naši klienti mají účet v JP Morgan, což je v podstatě systémově globálně nejdůležitější banka světa. Na to je potřeba mít ale také nějaký kapitál. Do JP Morgan se dostanete, pokud máte schopnost deklarovat kapitál 10 milionů dolarů a více. Švýcarská privátní banka vás přijme od vyšších jednotek milionů švýcarských franků, dejme tomu od dvou až třech milionů švýcarských franků. A poměrně důležité je také to, že podmínky, za jakých o vás bude ta banka pečovat, se tvoří nejenom v průběhu samotné péče, ale i od samého začátku. A protože my už o klienty nějakou dobu pečujeme, jsme schopni vybavit mnohdy naše klienty podmínkami, které jsou atraktivnější, než kdyby tam šli napřímo. Je to tak, Vláďo?

Vladimír Fichtner:

Je to tak, ano. Já myslím, že mít účet v zahraničí nejenom proto, že tam mám nemovitost, ale protože mám třeba švýcarské privátní bankovnictví, je potřeba. Samozřejmě to už není level jedna, plánu B, ale prostě vyžaduje to větší kapitál, větší energii. Ale je to naprosto běžnou součástí toho, co děláme dneska pro klienty.

Josef Podlipný:

Je pak také běžné, že s klientem třeba letíme do Curychu nebo tam s ním zajedeme. A je také stejně tak běžné, že máme partnera na straně buď za Atlantikem nebo pár tisíc kilometrů dál. A to je také poměrně důležité. Mít partnera, který s vámi buď mluví vaší řečí, česky, slovensky, nebo je vám k dispozici pro nenadále situace a ví, s kým mluví.

 

Ještě jednu poměrně důležitou věc jsi také zmínil ve vztahu na to evakuační zavazadlo. Plán B, ať je složen z jakýchkoliv součástí, tak je důležité znát a umět ho používat. Protože, a to jsi zmiňoval tuším v jednom ze svých článků v měsíčníku Rentiér, i třeba scénář přesunu jednotlivých členů rodiny v rámci nějaké simulace, když o tom pak diskutujeme v rodinách, zjistíme, že nemusí nutně znamenat, že všichni budeme ve stejném letadle, nebo ve stejném voze, nebo na stejné trase k nějakému cíli.

A i ta dohoda, že se sejdeme na nějakém konkrétním místě, a když tam nebudeme všichni, tak se tam budeme scházet pravidelně, budeme se tam objevovat v nějakém režimu, je nejenom důležitá z pohledu pocitu jistoty a klidu, ale především je důležitá z pohledu efektivity naplňování plánu B.

Promiň, je to tvůj příběh, dopověz ho ty.

Vladimír Fichtner:

My jsme si přesně na jaře 2022 řekli, kdyby byl nějaký atomový průšvih, co budeme dělat. Každý z rodiny věděl, byli jsme domluveni se širokou rodinou, kdo zůstává, kdo odjíždí, kdo koho bere. Měli jsme domluvené místo ve Španělsku, kde se sejdeme a kde na sebe každý den budeme čekat ve dvě hodiny. Taková věc je těžká, ale je to důležité. Když se dceři stalo, že nemohla nastartovat mobil po tom, co ho nějak vypnula, ani napodruhé, ani napotřetí ji nenaskočil, tak říkala, že ví, co má dělat. Musí domů, tam si vzít věci a jede pryč. Já jsem měl radost, že ty evakuační plány zafungovaly tak, jak měly, že ona věděla, co má dělat. Pak ji naskočil telefon až počtvrté, tak už to byla legrace, ale v tu chvíli prostě nepanikařila, věděla, co bude dělat, věděla, kam se má dostat, i kdyby nebyl žádný kontakt, nic. Prostě to se může stát, že všechny kontakty vypadnou, tak jsme věděli, co se bude dít.

Josef Podlipný:

Připomněl jsi mi opět dvě důležité věci, které je potřeba mít stále na paměti. Ať budete diskutovat o plánu B poprvé, nebo už poněkolikáté, ať o tom budete diskutovat ponejprv třeba mezi životními partnery a poté s celou rodinou, nebo dokonce se širší rodinou a vašimi přáteli, tak nejvíc osvobozující je to, když o tom diskutujete ve chvíli, kdy se nic neděje. Ano, rizika jsou a vždycky budou v našem okolí. A je dobré si to připomínat. Plán B není reakcí na strach. Plán B je reakcí na pohodu, na nějaký klidný režim rozhodování se. Plán B je reakcí na to, že nám jednomu na druhém záleží. A že chceme vytvářet takové podmínky, které nám ten klid zajistí dlouhodobě a nebudou nás vystavovat stresu.

 

A s tím souvisí i jedna poměrně důležitá věc. V té první úrovni plánu B, kterou jsi, Vláďo, zmínil, není úplně zařazeno nebo nějak skloňováno třeba druhé a další občanství.

Byť tam nepochybně může patřit. A já se v posledním čase setkávám velmi často s tím, že někdo o druhém a dalším občanství mluví jak o plánu B, jako o té první nejdůležitější metě, kterou potřebují absolvovat. A pokud třeba i o druhém a dalším občanství přemýšlíte, tak vám chci i pro tento okamžik přemýšlení připomenout, pokud o tom budete přemýšlet, když se nic neděje, tak vymyslí každý z nás podle mě velmi dobré řešení, které bude vyhovovat celé rodině, nejenom nám jako jednotlivcům. Za naši rodinu můžu říct, že třeba Grenada svými parametry něco nabízí, ale jenom někde něco podepsat nebo vstoupit do nějakého procesu nemusí být samozřejmě to správné řešení. Ale diskutovat o tom, přizvat si parťáky, které bychom potom stejně museli k tomu procesu přizvat, dopředu počítat, že je tam nějaký proces due diligence, AML proces zhodnověrnění našeho majetku i nás samotných, počítat i s nějakými náklady, které jsou s tím spojeny, mít právo volby, jestli přispěju do nějakého fondu státního nebo jestli tam budu vlastnit nějakou nemovitost, to jsou všechno věci, na které potřebujete čas a na které potřebujete ostatní parťáky z rodiny.

Vladimír Fichtner:

Ale to je plán B, level 2 nebo možná 3. V každém případě, i pokud člověk počítá s touto variantou, tak level 1 a příprava všech věcí, o kterých jsme se bavili, mu v žádném případě neuškodí, spíše naopak. Zjednoduší tu další úroveň, ale k tomu se dostaneme někdy příště.

Josef Podlipný:

Vláďo, na závěr dnešní epizody tě poprosím, pojď shrnout ty čtyři pilíře. Na co tedy myslet při budování plánu B?

Vladimír Fichtner:

Pas s delší dobou platnosti, ideálně 10 let, nebo co nejblíže tomuto času.
Druhá věc: kvalifikovaný elektronický podpis, abych mohl své věci v České republice řešit na dálku. Třetí věc je konsolidace dokumentů a přeložení těch nejdůležitějších do angličtiny a s ověřenou apostilou, aby bylo jasné, že to je opravdu originál a korektní překlad.
Čtvrtá věc je bankovní účet. Takže něco, co nám v zahraničí umožňuje fungovat a žít běžně.

 

 

 

Odpovědnost dětí za majetek nevzniká v den „velkého odhalení“.
Rodí se roky – v rozhovorech, zkušenostech a drobných chybách.

V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný pouštějí do tématu, které řeší snad každý majitel významného majetku: Jak vychovat děti, aby majetek nezničily – a naopak se staly jeho zodpovědnými správci.

Místo teorie ale přinášejí syrové zkušenosti – od dětských her přes rodinnou banku až po hluboké rozhovory.

Otevřeně popisují největší riziko: odkládání dialogu na chvíli „až budou děti připraveny“. Velké odhalení majetku a možností i zodpovědnosti s ním spojených totiž může působit značně demotivačně. Nástupci mají pocit, že nikdy nedosáhnou úrovně zakladatelů, a raději se stáhnou.

Naopak společná, dlouhodobá a otevřená diskuse umožňuje dětem postupně převzít odpovědnost, učit se na vlastních chybách a chápat hodnotu nejen peněz, ale i času, práce a důvěry.

Pokud nechcete, aby vaše děti jednou stály před vaším majetkem jako před cizím hradem bez klíče, poslechněte si tuto epizodu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, k dnešnímu tématu se nabízí položit hned na úvod otázku:

Jak podpořit děti, aby se staly zodpovědnými správci rodinných bohatství?

A co tě v posledních letech třeba v této oblasti překvapilo nebo nejvíc posunulo?

Vladimír Fichtner

Dát jim co nejdřív odpovědnost, co nejdříve si s nimi začít povídat. To je asi jedna z nejdůležitějších věcí.

My jsme začínali hrát hru Finanční svoboda, kterou jsme vymýšleli, a tak jsme ji testovali na klucích, když jim bylo 14-15 let. Dcera hrála potom když jí bylo 7-8. Tak nějak ve druhé třídě to zkoušela.

Tak se poprvé seznamovali formou hry s pojmy jako akcie, dividendy, dluhopisy.

A potom jsme zakládali rodinnou banku, když dceři bylo 15, klukům bylo 25. Přijde mi, že relativně včas. Možná jsme mohli ještě dřív, to nevím, ale do té doby jsme to nevěděli.

Co u vás, jak to bylo, kdy vy jste začínali?

Josef Podlipný

Nás k tomu brzkému začátku diskuzí s dětmi, a hlavně nás rodičů mezi sebou, přivedlo to, že jsme si říkali: „Je potřeba nastavit takové prostředí, ve kterém budeme diskutovat o penězích jako o něčem, co není samozřejmost.”

Co sice může zdánlivě vypadat, že i nám spadlo do klína, protože jsme dílem zrestituovali majetek, takže jsme přišli k nějaké části bohatství díky úsilí našich předků. A pak díky poměrně důležitému kroku naší generace, kdy jsme se o to znovu přihlásili.

Ale i přesto byla důležitým spouštěčem té diskuze mezi mnou a manželkou, Janou, právě ta fáze uvědomění si, že peníze nejsou samozřejmost.

A potřebujeme, aby i děti to takhle vnímaly, aby se k tomu hlásily, aby považovaly tohle vědění naopak za samozřejmost.

Když jsme byli na úplném začátku, to nejmladší dceři bylo ještě pod deset let, tak jsme si říkali – ale jak s těmi dětmi mluvit?

Nejstarší dcera je o více jak čtyři roky starší než ta nejmladší. A syn je o rok starší než ta nejmladší.

Recept byl mluvit otevřeně se všemi najednou i přesto, že mezi nimi byl věkový rozdíl. Mluvit otevřeně o všem, co nás napadalo, i přesto, že jsme sami na mnoho otázek neznali odpověď, hledali jsme ji vlastně společně.

Teď s odstupem času se ukazuje, že to byla ta správná cesta, že ta otevřenost komunikace nás sblížila a dala nám všem takový větší klid v tom objevování, ve způsobu, jak vychovat děti, nebo jak je podpořit na cestě k zodpovědnosti.

Vladimír Fichtner

Ty ses mě ptal na začátku, co mě překvapilo, anebo posunulo, nejvíc.

Ta důležitost bavit se společně byla asi taková, až mě překvapilo, jak to bylo důležité, a jakou roli to hrálo v našem posunu jako rodiny. Protože hrozně rád teď slyším od dětí, čas od času to přijde: „tak jako my si nepovídá nikdo.“

Z těch souputníků, co znají, z těch lidí. A já to vidím i u některých našich známých, kamarádů, klientů, že někdy tu diskuzi nechávají, že ještě není čas. Ještě jsou na to moc mladí. U sousedky mě to vlastně překvapilo.

Říkala: „Hele, co mám dělat tady s těma penězma. Tady mám nějaký ty protiinflační dluhopisy, tak mi to bude končit. A tady mám pro kluky stavební spoření. ”

Říkám: „Teď oni už jsou dospělí, to už je jejich.”

„No, to já jim to musím říct, co s tím mají dělat. ”

Já říkám: „A není to obráceně? Neměli by se oni zapojit? ”

Protože ona moc nechce ty věci řešit investičně. Pro ni je to „Řekni mi, co mám udělat, já to udělám”, ale vlastně nechce tomu rozumět, je to pro ni takové těžké téma.

A já říkám: „No možná by oni by mohli pomoct i tobě, potom kdyby se začali zajímat.”

„No, ale oni ještě studujou.”

No tak studujou, no. My, když jsme začínali s rodinnou bankou, tak dceři bylo patnáct. A samozřejmě tam dlouhou dobu seděla a nic neříkala. Ale byla součástí toho, učila se, prostě.

Takže mě překvapilo, jak relativně hodně lidí to nechává na později. Ale moje zkušenost je, že čím později, tím je to složitější, protože není čas. Jakmile děcka mají své vlastní děti, své rodiny, tak kdy se sejdeme? Od teďka naplánujeme první volný víkend kdy? Za tři čtvrtě roku?

Takže jak to lidi nechávají na později, já si vždycky říkám, a co bude ten spouštěč? Co bude ten okamžik?

A někdy to vidím, že rodičům je 75, dětem je 50, a ještě se nebavili. A to je úplně… Ty děti přichází o 25, 30 let, v tomto případě zkušeností, které mohly nasávat.

Co tebe překvapilo v posledních letech v této oblasti?

Josef Podlipný

Mě překvapuje vlastně stále, a teď naposledy při nedávné vyjížďce na kole. Jsme parta takových tří nadšenců, nepotkáme se tak často, o to víc manželky nemají rády tyto okamžiky, protože pak nás nezastaví. My drmolíme různá témata a mudrujeme, jak říkají.

A při jednom našem posledním mudrování, jsme seděli u jedné hospůdky a diskutovali jsme právě na tohle téma. Jsme každý jiný i přesto se vzájemně obohacujeme, a to velmi. Já ty kluky fakt mám rád.

Vedle u stolku seděla poměrně už zralá skupinka rodičů. Byly to dvakrát dva partneři. A my jsme asi, jak jsme byli zabraní do té diskuze, byli tak hluční, že prostě jim neuniklo to téma i jeho podstata.

Až v jeden okamžik se jedna z těch dám osmělila a říkala. „Víte, nás to tak strašně pohltilo, to, o čem se bavíte, že bychom toho chtěli být součástí, jestli si můžeme přisednout“.

No a my jsme vlastně zjistili, a to mě neustále překvapuje, že se stále opakuje stejná chyba, kterou jsi už pojmenoval.

Prostě se diskuze v té rodině s těmi nástupci odkládá a chystá se takzvané velké odhalení.

A já vlastně z vlastní zkušenosti to nemohu říct, protože my jsme žádné velké odhalení před dětmi neudělali. Ale ze zkušeností jiných rodin mohu říct, že to je možná to nejhorší, co můžeme udělat sami sobě a našim dětem.

Chystat velké odhalení.

Chystat nějaký okamžik, a je jedno jestli ho plánujeme na věk dětí 20, 35 nebo 50, kdy je s něčím konfrontujeme. S nějakou realitou, která už je rozjetým vlakem a v podstatě jim lajnujeme jejich život, v podstatě jim říkáme, co od nich očekáváme, v podstatě jim říkáme, jak mají žít, co mají dělat.

A to ve většině případů znamená, že vlastně vznikly nějaké bariéry, které ty generace, pokud chtějí, tak to je ještě radost, musí překonávat. A někdy jsou ty bariéry tak vysoké, nebo ty příkopy tak hluboké, že ty generace ani nechtějí už najít tu cestu k sobě.

A to mě vlastně neustále překvapuje. I přesto, že o tom nemluvíme jenom my dva, mnoho moudrých hlav o tom píše, mluví, natáčí se videa, dokonce si myslím, že i na některých vysokých školách se to do jisté míry buď učí anebo aspoň naznačuje.

A i přesto jsou velká překvapení stále nachystána pro některé nástupce. A pak to je i velké překvapení pro nestory, pro ty rodiče, kteří najednou zjistí, že asi udělali něco špatně.

Vladimír Fichtner

A co udělali špatně? V čem je ten problém?

Josef Podlipný

Že to nežijí s těmi dětmi průběžně.

Že je nevedou třeba od nějakého příspěvku, nějakého kapesného až po diskuzi nad rozpočtem, třeba i vyčleněnou částí majetku nebo rodinným rozpočtem. Až po spolurozhodování o budoucnosti rodinného bohatství, mnohdy o jeho neúplně zanedbatelné části, co se majetku týče.

Prostě není to něco, co by kontinuálně vznikalo a umožňovalo těm dětem seznamovat se s tím, umožňovalo dětem využít diskuzi se svými rodiči, umožňovalo také dětem hledat své vlastní cesty a dělat své vlastní chyby.

Prostě najednou to velké odhalení udělá zkratku. Zkratku k tomu, že teď tady něco je a pojď se toho nějak ujmout. Pojď se stát toho, pokud se budeme bavit o majetku, nějakým uvědomělým správcem. No, jak může být uvědomělý, když k tomu nedoputoval diskuzi s rodiči?

Vladimír Fichtner

My, když jsme se začali bavit s dětmi o majetku, tak bylo evidentní, že oni to vnímají, že to je náš majetek, který jsme si vybudovali. A že na něj oni nemají žádný nárok.

A nám vlastně nejvíc pomohlo, ne to, že jsme si povídali o majetku, který jsme vybudovali. Ale to, že jsme založili rodinnou banku, kde oni začali využívat její zdroje, půjčky. Proto, aby mohli řešit to, co je baví. Řešit to, co je láká, aby si hledali svoji cestu.

Takže oni si napůjčovali peníze, které by jim v bance nikdy nepůjčili, respektive museli by čekat možná do 50 let věku místo do 30, aby mohli začít budovat svoji cestu.

A u nás to určitě v tuhle chvíli je takové, že právě to, že si jdou svojí cestou, že si dělají svoje chyby, prožívají svoje vítězství, tak to je z našeho pohledu nejvíc posouvá k tomu, aby jednoho dne třeba byli aktivnější ve správě celého majetku.

Ale my jim to nenutíme. Když chtějí, bavíme se o tom, co kdo dělá a sdílíme ty zkušenosti, ale každému necháváme prostor, aby si je budoval sám.

Nejlepší je, když tu cestu hledají sami. To je asi zatím naše zkušenost.

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi řekl poměrně důležitou věc, vést děti k samostatnosti a nabídnout jim to, že si mohou hledat vlastní cestu.

To je v podstatě i recept, který se i mně a Janě jevil jako jeden z možných. Možná jeden z nejsprávnějších.

My jsme ne úplně od začátku promyšleně, ale intuitivně a pak už promyšleněji, vedli děti k tomu, aby si uvědomily hodnotu času, aby si uvědomovaly a stále uvědomují hodnotu práce. Aby si vážily názoru jeden druhého, aby si uměly naslouchat.

A nám vlastně úplně nejvíc pomohlo to, že ty diskuze se odehrávaly společně. Že to nebyla diskuze otec s dcerou nebo matka se synem nebo matka s dcerou. Ty diskuze samozřejmě vždycky probíhaly a probíhat budou „one to one“ nebo v nějaké užší skupině rodiny.

Ale ty, které jsme chtěli dostat do nějaké pravidelnosti, do nějakého rytmu a chtěli jsme je spojit s nějakým očekávaným přínosem, tak ty jsme řízeně absolvovali všichni dohromady.

Vladimír Fichtner

To společná diskuze je neuvěřitelně silná, souhlasím. To je asi jedna z nejlepších věcí, kterou jsme zavedli, že jsme se o věcech začali bavit společně a vlastně minimálně se bavíme mimo to společné fórum.

Protože, i když se člověk baví na tom společném fóru, tak stejně si věci vykládáme různě, ale kdybychom se bavili jeden na jednoho, tak jednak to může vyvolávat zbytečná podezření „A co vy jste si tamhle domluvili …“. Ale takhle se lépe ty myšlenky tříbí, upřesňují, co kdo myslel a podobně. Někdo se zapojí víc, někdo méně, někomu to trvá nějakou dobu. Tak se k tomu vrátíme, to nevadí vůbec.

Je to relativně pomalá cesta, to je asi pro mě jako podnikatele trošku nové.  Já bych potřeboval, aby to bylo zítra, nebo pozítří, nebo za týden, ale trvá to roky.

Ale dneska už po asi pěti letech, kdy jsme začali rodinnou banku, mi přijde, že sklízíme neuvěřitelně sladké plody toho vzájemného poznávání. A opravdu mám velkou radost vždycky, když slyším.

„No, takhle si nikdo nepovídá, jako my.“

A s tím oceněním, není to, že si musíme povídat, ale že to je dobrý. Takhle si nikdo nepovídá – oni nejsou tak daleko, jako my.

A to je hrozně hezké slyšet.

Josef Podlipný

Je moc hezké slyšet i od tebe, jak dlouho si povídáte, kdy jste zahájili tu diskuzi o rodinné bance, a to je opět jedna z důležitých připomínek, která vede i k odpovědi na otázku, proč je tedy tak nebezpečné to velké odhalení v rodině.

To byla také jedna z otázek té skupinky, která se k nám připojila na výletě na kole. Já jsem začal větu, a Marek, jeden z trojice mých přátel, ji dokončil a dokončil ji excelentně.

Tak já možná budu spíš citovat Marka. Marek vlastně říkal:

„No, ono je to o tom, že když ty děti budou připravené, tak neztratí motivaci. Motivaci diskutovat, hledat cesty, a třeba se i postarat o to, co se nám rodičům, mnohdy dílem štěstí, podařilo vytvořit.“

A říkal, že právě i on vnímá jako největší riziko toho velkého odhalení, že je to tak velké, že to může být až demotivační.

Děti se na to můžou dívat tou optikou – to jste vybudovali vy, rodiče. My si nezasloužíme toho být ani součástí. Může je to i odrazovat od nějaké aktivity, od nějaké chuti toho součástí být.

Protože je potřeba připustit to, že udělat chybu s dvěma sty tisíci, dvěma miliony nebo dvěma sty miliony anebo dvěma miliardami, je poměrně rozdílné.

Když přijdu o deset procent ze dvou miliard, no tak je to dvě stě milionů. A to mnoho z nás nevytvoří třeba ani za jednu celou generaci.

A teď najednou děti nemají třeba ještě tolik zkušeností, mají riskovat, že udělají takovou chybu, že vlastně spálí část užitku, který vytvořili jejich rodiče.

To je velká výzva. Není to ani čtrnáct dnů, co jsem diskutoval s jedním velmi moudrým mužem, je to můj fakt blízký přítel, kamarád, který přišel o svého syna. Tragicky. Je to mnoho let poté, co se to stalo.

Povídali o jeho dceři a synovi, který už bohužel nežije.

A já říkám: „No víš, on měl těžké vystoupit z tvého stínu. On se snažil. Ale bylo to pro něj hrozně těžké.“

A kamarád mi na to říkal: „Jo, a víš, že si teď uvědomuji, že jsem udělal chybu. Velkou chybu. Kdybych to mohl vrátit, tak se budu chovat jinak.“

A přitom nedělal nic, jako tou optikou rodiče, který na to nahlíží, jiného rodiče. Nedělal nic špatného tomu synovi. Nekazil jeho život, nedával mu do cesty nějaké překážky, neházel mu klacky pod nohy, familiárně řečeno.

Vladimír Fichtner

A co by dělal jinak?

Josef Podlipný

Víc by se bavili na té partnerské úrovni. Víc by mu naslouchal, víc by ho vtahoval, víc by ho nechal dělat vlastní chyby, aby je syn nemusel skrývat. A víc by ho vlastně pustil postupně k tomu, aby to hned neviděl jako něco velikého. Jako obrovskou výzvu, kterou musí zvládnout.

Takže tohle by určitě dělal jinak. A proto si myslím, že to riziko náhlého odhalení je opravdu nebezpečné. Já ho vnímám, možná po absenci otevřeného dialogu v rodině, jako jedno z nejnebezpečnějších.

Když se na to podíváme i optikou dovedností, jaké hodnoty a dovednosti si myslíš, že pomáhají ať už rodičům, tak jejich dětem v tom, aby se staly zodpovědnými?

Vladimír Fichtner

Z toho, co vidím v praxi, tak nejdůležitější je dát jim šanci jít svou cestou, dělat svoje vlastní chyby.

Věci, které děláme, ať v podnikání, nebo ve vztazích, tak vždycky přijde nějaká těžká doba.

A my jsme vždycky říkali dětem, dělejte hlavně to, co vás baví.

A teď si uvědomuji, že to je vlastně to, že ty těžké časy se potom překonávají s mnohem větší jednoduchostí, když dělám, co mě baví. No tak mě to štve, dneska fakt jsem naštvaný, ale dělám, co mě baví, tak se k tomu ráno zase rád vrátím.

To je základ. Z mého pohledu nejdůležitější, my jsme si o tom povídali, rodinná banka tady byla už několikrát tématem. Pro naši rodinu rodinná banka byla to nejdůležitější, co jsme mohli udělat. Protože to dalo dětem příležitost jít svojí vlastní cestou, aniž bychom jim do toho kecali, aniž bychom jim něco kritizovali, aniž by tam muselo docházet k soupeření starého pohledu na věc a nového pohledu na věc, který by vyvolával zbytečné pnutí.

Prostě máte tady šanci za nějakých podmínek získat kapitál, který musíte vrátit do rodinné banky. A je to vaše cesta. Jděte po ní.

Je úplně nádhera sledovat, jak si procházejí všechny radosti i strasti vlastní odpovědnosti. Nikdo jim do toho nekecá. Určitě se bavíme víc i na rodinných radách o tom, co jsme udělali jako chyby v životě a v podnikání, a co nás stálo jaké peníze.

K tomu se také začínáme dostávat mnohem víc, když oni mluví o tom, že tamhle to jsem zkazil a tamhle to jsem zkazil. To je normální. Jinak nejde jít dopředu.

Ale důležité je aspoň trochu víc toho udělat dobře než zkazit. V pohodě. Nikdo učený z nebe nespadl.

Tím, že získávají tu vlastní zkušenost, protože ta se nedá získat jinak než ji opravdu odžít, tak dneska už dospěláci rostou před očima úplně neuvěřitelně. A z toho máme radost.

Josef Podlipný

Já k tomu jen připojím pár informací, byť některé budou opakováním toho, co si řekl, Vláďo, což podepisuju.

My na jedné z našich formálních listin, se kterými pracujeme, stále se k ní vracíme, máme napsáno, že charakter a hodnoty přetrvají, i když peníze zmizí.

K tomu závěru nás kdysi vedl výrok Warrena Buffetta, který říkal, že integrita je důležitější, než inteligence a energie vložená do nějaké činnosti do nějakého procesu.

A tou integritou se mi podaří hezky navázat na to, co jsi řekl. Ono to je totiž i o naší roli.

O nějaké roli modelu. Je potřeba si uvědomit, že vlastní příklad je silnější než slova. Náš příklad. Když se budeme chovat tak, jak mluvíme, tak v tom nebudeme dělat sami sobě, svým partnerkám nebo partnerům, ale ani našim dětem zmatek. Nebudeme jim tvořit zmatek v hlavě. Prostě to, co říkám, tak také činím.

A výchova k samostatnosti je poměrně důležitá. Protože nejenom podporou vlastních projektů nabízí i flexibilitu správy rodinného bohatství. A ukazuje, že je flexibilita nutná. Že je potřeba.

A také ukazuje na to, že my chceme rodinné bohatství využívat pro celou rodinu. A umožňuje dívat se na rodinné bohatství i tou optikou, že by mělo přinášet užitek také někomu dalšímu. Širší rodině, nějaké komunitě nebo prostředí, ve kterém žijeme a žít chceme dále.

Tím se dostávám oklikou opět k otevřené komunikaci. Otevřená komunikace je velmi důležitá, protože dává větší šanci na dlouhodobý úspěch.

Když si o čemkoliv umíme promluvit, o vlastních i cizích chybách, a nebrání nám v diskuzi to, že bychom chtěli jenom sdělovat, ale také nasloucháme, tak máme snadnější cestu i k nějaké majetkové struktuře pravidel, k něčemu, co tvoříme pro budoucí generace. Nejenom pro tu, která je součástí diskuze, ale i pro tu, která je třeba ještě nenarozenou.

Tím pádem, a to oceňujeme v naší rodině, a i naši přátelé úplně ze všeho nejvíc, tou otevřenou diskuzí opravdu myslíme na třeba pátou, šestou sedmou generaci, která přijde po nás.

Velmi pravděpodobně nebude schopna úplně jasně pochopit, co nás k nějakým diskuzím a rozhodnutím vedlo, protože ne všechno je předatelné jedna ku jedné.

Ale tím, že zachováváme i za tou otevřenou diskuzí nějakou stopu, která je nejenom mluvena, ale i psána, tak budujeme nějaký odkaz.

Vladimír Fichtner

Co říct závěrem?

U nás se určitě osvědčilo začít včas, bavit se otevřeně všichni společně. Rodinná banka je pro nás jeden z nejlepších nástrojů. Ale uvědomujeme si, že nás ještě spoustu věcí čeká, že to není nikdy za námi. A že se máme ještě pořád hrozně moc co učit.

 

 

Je to emocionálně náročný proces plný konfliktů, kdy se střetávají dvě generace s odlišnými přístupy k byznysu i životu.

V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný znovu setkávají s Erikou Matwij, zakladatelkou Inštitútu Rodinného Businessu, aby prozkoumali, jak systematická příprava pomáhá překlenout mezigenerační propast. Erika sdílí zkušenosti ze čtyř ročníků Akademie nástupců na Slovensku.

Objevíte konkrétní nástroje, které učí nástupce převzít odpovědnost místo pouhého vyžadování prostoru.

Poznáte, proč 90% účastníků přichází kvůli vztahovým problémům s rodiči a jak akademie mění jejich komunikační vzorce.

Zjistíte, jak rodiče mohou podpořit své děti v procesu změny, aniž by brali jejich návrhy jako osobní kritiku.

Pokud chcete, aby vaše rodina zvládla mezigenerační převod majetku bez rozpadnutí vztahů, tato epizoda vám ukáže cestu k systematické přípravě budoucích správců rodinného bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný:

Eriko, dnes se budeme věnovat dalšímu dílu, který se zaměří na Akademii nástupců. A hlavně na praktické rady – jak Akademie nástupců funguje, jak pomáhá nástupcům. Eriko, protože někdo třeba tuto epizodu slyší poprvé, vidí tě poprvé. Pověz, proč právě ty si myslíš, že jsi povolaná osoba mluvit o Akademii nástupců a o tom, jak Akademie nástupců funguje a pomáhá.

Vladimír Fichtner:

Erika je náš rodinný kouč – to mluví za vše.

Erika Matwij:

Ano, to je velmi dobrá reference. Převzala jsem ten koncept ze zahraničí a hned jsem se do něj zamilovala, protože si myslím že je o velké praktičnosti. Je tvořen na živých příkladech, takže si myslím, že je velmi dobrý. Já 25 let školím, jsem psycholog a věnuji se 14 let nástupnickým procesům v rodinných firmách. Provázím rodiny v různých vztahově-emočně-konfliktních situacích. Tudíž trošku rozumím rodinné dynamice a strategiím. Myslím, že proto jsem pro to povolaný člověk, když jsi to tak řekl, o tom mluvit.

Josef Podlipný:

Mně je příjemné, když mluvíš o svých schopnostech s velkou pokorou a respektem. Když tu skupinu rozšíříme na roli mentorů, koučů, kteří se účastní akademie, jaká je jejich role?

Erika Matwij:

Máme různé druhy mentorů a koučů. Mentory se stávají majitelé rodinných firem, kteří nás hostují. Protože každý modul se děje v nějaké úspěšné rodinné firmě, kde buď proces generační výměny je v běhu anebo dopadl fantasticky. Takže mentory se stávají praktici – majitelé rodinných firem. Experty si vybíráme opravdu na základě zažitých zkušeností. A lektory / experty jsou lidé z praxe, kteří zavádějí jednotlivé věci, jako jsou inovace, budování marketingové strategie nebo finančníci, kteří se tomu věnují. Jsou to všechno lidé z praxe a mají zkušenosti s prací ve skupinách. Znám velmi velmi perfektní experty, kteří ale neumí dobře předávat svoje zkušenosti. Takže vybrat dobré lektory, kouče a mentory je též pro úspěšnost akademie absolutně důležité.

Josef Podlipný:

To je mimořádně zajímavé – role expertů, mentorů, propojení s vlastními zkušenostmi. Je za tím vidět zájem všech o to, posunout se, zdokonalit se, zlepšit svoje schopnosti. Vláďo, ty to pozoruješ ve vlastní rodině. Když se podíváš na otázku, jak Akademie nástupců pomáhá ve vaší rodině, napadá tě jeden, dva příklady, jak už teď pomohla Akademie nástupců ve vaší rodině? Protože jeden z vašich synů bude Akademii nástupců za nedlouho zakončovat.

Vladimír Fichtner:

Nejvíc pomáhá tím, že otevírá nová témata. Že přibližuje nebo otevírá oblasti, které zatím nebyly vůbec tomu nástupci zřejmé, že mohou existovat. Jakmile se dozví, že ta témata existují, a zrovna on je takový zvídavý, tak si to hned vygooglí, ptá Chat GPT. Už se tím spouští vzdělávací procesy. Proto vnímám jako nejzajímavější část tu motivační, kdy má chuť poznávat něco nového.

Josef Podlipný:

Vláďo, můžeš prozradit, v jakém věku šel syn do Akademie nástupců?

Vladimír Fichtner:

Ve třiceti letech.

Josef Podlipný:

Eriko, je to včas? Nebo kdy bys doporučila nástupcům se Akademie účastnit?

Vladimír Fichtner:

Jaké je vlastně věkové složení?

Erika Matwij:

Na první otázku bych vždy chtěla říct, že včera. A když ne včera, tak nejlepší čas nastoupit je dnes. Takže jsem ráda, děkuji, že jsi mi to naplnil.
Věkové složení nástupců je od 25 roků. Myslím, že to jsme měli nejmladšího. Hned po vysoké škole byl rok v rodinné firmě rodičů a nastoupil. Měli jsme také, že nástupce několik let vedl už rodinnou firmu, byl těsně před čtyřicítkou. Takže to rozpětí mezi nimi je opravdu takových deset let. A tam je to vidět i ve zkušenostech a v přístupu, co už mají ohmatané v rámci toho, co je čeká. Každý tím pádem přichází i s různým zájmem, co si potřebuje z Akademie pro sebe vzít.

Vladimír Fichtner:

Je to i pro mladší? Třeba kolem 20 let?

Erika Matwij:

Ano. Pro každého, kdo má zájem řešit jakékoliv nástupnictví v rodině, ve správě majetku, v rodinné firmě nebo být aktivním účastníkem toho, co rodina vytvořila, si já osobně myslím, že je Akademie ideální. Protože rozšiřuje poznání toho, co má jaký dopad na to, aby to dělal tak, aby byli všichni šťastní a spokojení. To není jen finanční gramotnost, která je nesmírně klíčová, ale i to, jak umím naslouchat druhým a jak můžu dosáhnout toho, abych byl vyslyšen, když to vezmu úplně globálně.

Toto je choroba lidstva. Ochota naslouchat a být vyslyšen je jedna z největších a nejtěžších věcí, které lidé neumí dělat. Ať už hovořím o strategii, nebo o financích či mluvím o správě, o zodpovědnosti. Odevzdávání odpovědnosti v rodinných firmách a v rodinách je na běžném pořádku. Přehazují si odpovědnost jako horký brambor.

A s tím přehazováním odpovědnosti – kdo je za co zodpovědný, kdo to měl dělat. To se děti / nástupci učí v rodinách. Jak to dělat? Ukazovat na sebe, co by měl kdo dělat a jak se může při tom tvářit. A když to chce změnit, nebo chce něco dál budovat a chce být toho účastný, tak ten způsob je přesně to, co otevíráme na Akademiích.

Josef Podlipný:

Eriko, teď jsi mi nahrála na častou námitku nástupců. Často říkají, že chtějí tu praxi, možnost se zapojit do nějakého reálného projektu. A nestoři často říkají, že oni ale nechtějí převzít odpovědnost za to, když to špatně dopadne. Jak tedy Akademie nástupců pomáhá, aby se nástupci vyrovnali i s tím převzetím odpovědnosti a nejenom chtěli být součástí reálných projektů?

Erika Matwij:

U akademiků velmi častokrát pracujeme s vyburcovanými, extrémními emocemi, nároky, očekáváními, která mají od ostatních. Harmonizování toho, jak můžeme dosáhnout své touhy je jedno z hlavních poslaní Akademie. Učíme nástupce, jak přijít za rodiči a začít se s nimi o tom bavit. Učíme nástupce, jak přijít za rodičem a trpělivě a klidně nabízet to, že chtějí být přizvaní. Ne do celku, ale do jednotlivých častí. Nechtít hned všechno, což akademici / nástupci častokrát chtějí, ale chtít to po krocích a v malých dávkách. Takže, když mluvíš o tom, jak začít být účastný, a když nás poslouchají majitelé nebo rodiče, kteří chtějí vtáhnout svoje děti do spravování rodinného bohatství, do nástupnictví jako takového, tak doporučuji v malých sumách, v malých projektech začít budovat kompetenci a posilňovat důvěru jedné generaci k druhé. A takto, etapu po etapě, krok po kroku, se můžou začít učit dvě generace, jak v tomto náročném procesu můžou začít vycházet. Nástupci se učí přijímat a ukazovat, a majitelé pustit. Toto je proces, který my akademiky učíme. Jak po Akademii přijít za rodiči a partnerským způsobem si sednout a říct, co dělali špatně a jaký mají návrh. Měníme jim slovíčka. Bereme od nich slovíčka, která nepomáhají, jsou direktivní a arogantní. Měníme je za ta, která pomáhají komunikaci. Aby rodič poslouchal a hned se neuzavřel a nezačal hned říkat, jak to má nebo nemá být.

Učíme nástupce, že od nich očekáváme, že oni přinesou změnu. To neočekáváme od rodičů, ale od těch, kteří se to učí. Od mladé generace očekáváme, že přinese změnu do způsobu komunikace s rodiči. Oni budou ti, kteří se začnou jinak chovat k rodičům, protože když se začnou jinak chovat a komunikovat, je velká pravděpodobnost, že přinesou drobnou změnu v dynamice rodiny. Toto já očekávám od nástupců, ne od majitelů. Když s nimi pracuji a jsou v Akademii, tak umíme různé situace procházet, a oni to pak mají přinášet do rodin. Pokud nepracuji s majitelem, nemůžu přinést potřebu změny. Proto to očekávám od akademiků.

Josef Podlipný:

Nepochybně poslouchá spousta nestorů i nástupců. Eriko, pojďme ukázat, jak tedy na to jde Akademie nástupců. Jak pomáhá nástupcům, aby se vyrovnali s touto výzvou, s očekáváním, že oni jsou nositelé změny. Oni přinášejí tu změnu do své vlastní rodiny.

Erika Matwij:

Máme na to 9 měsíců. Já jim to říkám od prvního modulu. Už při výběrových pohovorech. Já totiž na Akademii nástupců dělám vstupní pohovory, kde se s nástupci bavíme, co potřebují, z jakého důvodu je Akademie oslovila, jaký je jich cíl, kde se nacházejí v jednotlivých kompetencích v rámci těch modulů a co jsou ochotní do toho dát. A vlastně takto i Akademii otevíráme – že ten, kdo má udělat změnu, je ten, kdo tu právě sedí. Ten, kdo se přišel něco naučit. A učíme se nejen nástroje hard skill, jak nastavit strategii, jako udělat balance scorecard, jak udělat excelovskou tabulku. To jsou nástroje, které pomáhají systematicky řídit daný proces. Ale za tím vším jsou emoce, které častokrát nástupci nevnímají a mají je naučené. Komunikovat se učili, takže se to můžou naučit jiným způsobem. A když jsou v učícím procesu, tak při těch hard skills jim celou dobu ukazujeme to, že když to nezmění, nebudou to umět zavést. Okamžitě se druhá strana uzavírá. Ať to bude klíčový zaměstnanec, anebo tým, anebo rodič, který ještě stále vede firmu anebo spravuje rodinné bohatství. Anebo jsou tam sourozenci, oni si spolu zažili hodně věcí, mají o sobě vytvořené mínění a ten stejný spouštěč, který je celou dobu irituje, tomu nepomáhá. Nemůžeme změnit druhého člověka, vyměnit mu DNA, anebo mu říct „nereaguj tak“. To nepomáhá. To je, jako kdybych neřekla nic dokonce, a ještě je to horší. Já musím ve svém chování začít přinášet transparentně tu změnu a potom reakce ostatních už nebudou sedět, takže i oni udělají drobnou změnu.

Během těch devíti měsíců mám na prvním modulu navnímání nástupců. Kdo má jakou slabou stránku a co řeší.

Nástupci si navzájem dávají na sebe zpětnou vazbu. Učíme je přes děkovné karty vidět i pozitivní věci v jiných lidech. A i v těch, které neznám. Na první Akademii, na prvním modulu, po prvním dni, kdy oni se poprvé vidí, musí na konci dne odevzdat děkovné karty a karty ocenění. To znamená, že od začátku jsou vyzýváni k tomu, že i když se neznají, aby si zaznačili, co se jim na tom druhém líbilo. Učíme je vnímat i to, že každý člověk dělá dobré věci, i když ho nemám rád, je mi nesympatický, anebo mě právě naštval. A tyto děkovné karty děláme každý den, každých 9 modulů. Jsem dojata z toho, jak v modulu 3, 4 a už potom to ani nemusím říkat, už si všímají a zapisuji, a navzájem si to odevzdávají. První modul vypadá tak, že konečně něco napíše a odevzdá. Ale to není odevzdání děkovné karty. Musí psát, vstát, přijít, říct a odevzdat. A toto se učí.

Sice to zní jednoduše, ale není to pro ně přirozené. Neříkám, že je to těžké, ale není to přirozené. Ale to chceme, aby začali děkovat ve svých rodinách, směrem k rodičům, alespoň poděkovat a ocenit to, co se ocenit dá. Neučíme je vymýšlet si ocenění, protože to nefunguje. Ale, že i přes naštvanost a to, že se zlobím, mohu hodnotit a soudit a komunikovat. Takovéto různé nástroje přinášíme a učíme. Na to, aby nakonec byla aspoň nějaká změna.

Vladimír Fichtner:

Účastní se sourozenci, nebo je lepší, když nejsou spolu a jdou třeba ročník po sobě? My to řešili v rodině, a nakonec to dopadlo tak, že absolvoval jenom jeden, ale ještě máme další dva před sebou.

Erika Matwij:

Záleží na tom, v jakém stádiu se nacházejí. Dva ročníky jsme měli sourozence, ale proto, že byli ve stejném stádiu přebírání rodinné firmy. Oba dva už pracovali v rodinné firmě, takže tehdy jsem jim navrhla, že je škoda, aby jeden už měl tu zručnost a metodu a tak dále, a druhý ne. Ale nebyl účastník, a přišel až potom za rok. Pokud spolu sourozenci ještě nepracují, nevykonávají nějaký projekt, nemají na starosti nějakou část správy rodinného bohatství,  tak podle toho, kdo je jak zralý, kdo má kolik času, tak přicházejí na Akademii.

Josef Podlipný:

Eriko, v některém z minulých dílů podcastu jsi zmínila, že pomalu finišuje čtvrtý ročník Akademie nástupců. Vláďo, Kuba je součástí právě tohoto čtvrtého ročníku. Když se podíváš na to, jak se ti Jakub mění před očima, co oceňuješ nejvíc? Nebo možná co nejvíc on jako účastník Akademie oceňuje?

Vladimír Fichtner:

Já nevím, co on nejvíc oceňuje. To ho musím pozvat, aby nám to řekl. Ale byl hrozně nadšený z té první návštěvy. Fero Baník, jestli si pamatuju to jméno.

Erika Matwij:

Baník a syn, ano.

Vladimír Fichtner:

Sdílel ten příběh, jak Fero po otci převzal firmu, jak ji posunul do úplně jiných rozměrů a byl nadšený, jak tam funguje automatizace všech věcí. Říkal, to je skvělá inspirace, takhle to musí dělat taky. To byl jeden z těch příběhů. Bylo jich určitě víc, ale tohle mi zůstalo hodně v hlavě.

Erika Matwij:

My ty moduly i tak skládáme, že podle téma vybíráme i inspirující příběh dané firmy. Takže Fero Baník, Baník and syn, je právě inspirující strategií, kterou Fero, nástupce, přinesl. Jak rozbudoval za pár roků, i obratově tu firmu. Jaké inovace přinesl, jaký dostal prostor od rodiče a kam až to mohl dostat. A to bylo wow. Právě takto přinášíme a vybíráme hostující firmy. V Marku, kde celou dobu vyráběli kamionové návěsy a potom začali vyrábět malá osobní letadla, jsme dělali například inovace. Takže i ty rodinné firmy vybíráme na základě nesmírně inspirativního podnikatelského příběhu, abychom umocnili to téma. Potom se pokračuje, jakou inovaci udělali a tak dále. A potom to přebírá lektor i na příkladu té dané rodinné firmy.

Josef Podlipný:

Eriko, já osobně jsem se v minulosti mnoho let věnoval koučinku a vzpomínám si i na vysoce postavené manažery, kteří zmiňovali, že potom mají v hlavě zmatek, teď nevědí, jak s tím pracovat, potřebují čas. Jak pracuje Akademie nástupců právě s tím zmatkem, který vzniká postupně v hlavách účastníků s tím přepisováním vzorců chování?

Erika Matwij:

Já i lektoři jsme během celé Akademie akademikům k dispozici. Takže, když přinesou jakoukoliv situaci, kterou potřebují řešit, nebo stojí před projektem, zpětnou vazbou, nebo že si chtějí s rodiči sednout, tak na Akademii dostávají prostor si to jako demo ukázku nacvičit. Cvičí si to. Dostávají od nás zpětnou vazbu, co by pomohlo k tomu, aby pozitivně dospěli k cíli. Aby pozitivně skončil rozhovor a tak dále. A celou dobu jsme my k dispozici, když s námi chtějí komunikovat, ujistit se, projít si to a řešit, co se tam udělalo. Jestli vyskočily nějaké emoce, jestli tam byly reakce, které nečekali, a tak dále. Takže častokrát potřebují ještě takové potvrzení, nebo si to projít, co s tím. To je jedna z věcí. Rodiče mají očekávání, že na Akademii se děti změní. A ta změna se děje. Ne vždy je viditelná do takové míry, jak to možná rodiče očekávají.

Máme dvě skupiny rodičů. Někteří říkají, že se děti velmi změnily, nástupci jsou velmi spokojení a to, co přinášejí, je velmi fajn. Protože ani nástupci nejsou stejní. Přicházejí s různým vnitřním nastavením a já často používám slovíčko „zranění“, s takovými komunikačními formami chování, jak se udržet na světě.

To pouštění a přepisování je u každého jiné. Jinak dlouho trvá. Nástupci o těch věcech mluví. Dostávají velmi jasné zpětné vazby, nejen od lektorů a mě, ale i od účastníků. Někteří se tomu dlouho brání, až poslední, předposlední modul trochu pustí. Ale to by se asi nikdy neudálo, kdyby na té Akademii nebyli. Nechtějí přijmout tu zpětnou vazbu, tu sebereflexi nechtějí udělat. Někdy prostě stále říkají argumenty, z jakého důvodu oni to mají, že to myslí dobře a že oni to tak mají, a je to v pořádku. Ale ta skupina akademiků, protože jsou stejně staří, mají stejné problémy, postupně ty obranné pancíře rozpouští. Mnohem více než rodiče anebo sourozenci, anebo prostředí, ze kterého přicházejí. Mnohem více na to slyší, a berou to v potaz.

Druhá skupina majitelů je v takovém zmatku, že jsou tam nástupci, ale mysleli si, že to bude mít větší efekt, ale nemá to až takový efekt, jak od toho očekávali.

A častokrát se s námi baví, co s tím dělat, jestli se vůbec ten nástupce změnil, jestli vůbec nějaká změna nastala. Poslední díl Akademie nástupců si zavoláme i rodiče.

Většinou to dosedne do celého procesu, kdy rodiče vidí nástupce v Akademii. Děláme s nimi celodenní proces rodičů a nástupců, kdy jim to vše dosedne. Ten proces dál pokračuje, doznívá, než náhle přinese změnu. Ten chaos mají lidé v sobě. Lidé nejsou rádi v chaose, v nejistotě, jestli to dělají dobře anebo ne.

Moje zkušenost z předcházejících ročníků je, že nástupcové a rodiče jsou s námi v kontaktu, aby si před náročnými rozhovory a nějakými věcmi ujasnili, jestli je to dobré. A většinou to začne sedat, začnou ty nástroje používat, a začnou to i po Akademii přepisovat. Sedne si to. V mnohých nástupcích je velký chaos, a samozřejmě jednou používají starý zažitý způsob a jednou zkusí nový, ale v něm se necítí bezpečně. Nemají to osahané. A potom znovu sáhnou po tom, co jim 30 let fungovalo. A když byli arogantní, když byli ticho, nekomunikovali, zametali problémy a věci pod koberec, tak zjistili na Akademii, že to nepomáhá. Ani jedno ani druhé. Ale v tom novém se ještě necítí bezpečně.

Takže ta trpělivost, o které jsem mluvila i na začátku, na jedné a i na druhé straně, je enormně důležitá. Záleží, do jaké hloubky ten nástupce s tou změnou jde.

Nevím, jestli jsem odpověděla na otázku, ale ten chaos je dobrý. Akorát je ho potřeba trošku ještě regulovat, aby trpělivý, že si to sedne.

Josef Podlipný:

To, jestli jsi odpověděla, určitě řeknou hlavně naši posluchači. Nicméně mně ano, mně jsi odpověděla. Napadá mě poměrně důležitá otázka. Bavíme se o systematickém procesu, ne o projektu. O něčem, co možná nemá ani svůj konec. O procesu změny, o procesu sebepoznání, a jak tomu procesu může pomáhat nástupce, jsi už mnohokrát odpověděla. Jak tomu může pomáhat nestor, rodič? Protože teď nás nepochybně poslouchá i spousta rodičů, kteří si říkají, no právě tohle my potřebujeme. Potřebujeme naše děti namotivovat nebo inspirovat k tomu, aby do Akademie nástupců chtěli. A protože ty děti budou zažívat nepochybně právě i chaos, a budou potřebovat hledat pevnou půdu pod nohama, jak jim my rodičem můžeme pomoct?

Erika Matwij:

Většinou jsou rodiče těmi investory do Akademie, platí dětem účast.

A vrátím se k trpělivosti. Moje zkušenost je taková, že mi majitelé, ale i nástupci říkají, že když se vrátili z Akademie, tak chtěli rodičům vyprávět, co se tam událo. Když jsou plní emocí a zážitků, je potřeba jim dát prostor, protože mají nejvíc ochotu sdílet. Protože jdou celí nabuzení, že vidí naději na změnu. Že budou vyslyšení, že budou oceněni, že dostanou prostor. Je třeba být tam pro ty děti, protože tehdy jsou to naše děti. A poslouchat je. Když budou mluvit o tom, co viděli u jiných firem, budou popisovat úspěchy jiných firem, chování jiných rodičů, reakce, doporučení, nebrat to jako kritiku na sebe, na svoji firmu, na naši rodinu, na naše reakce. To není o tom. To je o tom, abychom s detektivním kloboukem na hlavě vnímali, že tohle moje dítě zaujalo. Ptát se, ocenit to, že si toho všimlo, že to přináší a jak by to chtělo aktivně implementovat k nám. Do firmy, do rodiny, do daného projektu, a co by k tomu potřeboval. Kde mě tam v tom vidí jako rodiče? Co ode mě to dítě potřebuje? Protože to, co slyším, je skvělé. Stačí tyto čtyři otázky.

Je velká pravděpodobnost, že nástupci kvůli tomu, co je nejvíc tíží (že nemají prostor, nejsou respekotovaní a vyslyšení), může chytit jiný drive. Může chytit naději, že může něco přinést, co konečně, konečně (to oni tak používají) bude za něco opravdu rodiči, kteří jsou v jeho očích na piedestále, oceněn. A když se bavím s rodiči, oni to vidí jinak. Oni nevidí, že by to dítě nedostávalo respekt a prostor. Ale děti to tak vidí. Nástupci to tak cítí. Je třeba jim ten prostor dát. Taková je moje zkušenost. Rodiče mluví o tom, že nástupci přijdou úplně nadšení projevovat zájem – co nového se dozvěděli, jaký to má dopad na nás, na jeho život? Co si z toho chce vzít? Co by chtěl implementovat? Jen toto!

Nic z toho, co dítě řekne si nebrat osobně. Protože to není o vás. Toto je důležité!

Josef Podlipný:

Eriko, mockrát díky. Věřím, že i za posluchače mohu poděkovat. Bylo to velmi inspirativní. Možná jedna věc na závěr – když vám tento podcast přinese alespoň tu inspiraci pokládat správné otázky a hlavně poslouchat odpovědi a podporovat, živit naději, že změna dává smysl, tak věřím, že to oceníte všichni. Nejenom vy a vaši nástupci, ale i jejich děti a děti jejich dětí.

Erika Matwij:

Ještě jednou velmi děkuji za pozvání a za prostor, který jsem dostala. Všechny srdečně zdravím a velmi držím palce, pokud se nacházíte v jakémkoli procesu.

 

Vladimír Fichtner:

Díky tobě, Eriko, že si přijela a že jsi vážila čas. Bylo to moc příjemné a zajímavé. Jako vždy jsem se od tebe něco dobrého dozvěděl.