Archives for Říjen 2025

Bezpečí neznamená mít všechny peníze v dluhopisech.
Znamená mít strategii, plán a schopnost jednat, když ostatní panikaří.

V této epizodě se Josef Podlipný, Vladimír Fichtner a Tomáš Tyl zaměřují na téma, na které se dnes možná zapomíná, a proto může vést k velkým ztrátám: jak ochránit své bohatství v časech nejistoty a zmatku.

Šéf investičního týmu Tomáš Tyl vysvětluje, proč „bezpečný přístav“ nejsou dluhopisy, ale promyšlená strategie, která vám umožní klidně spát i v době geopolitických otřesů, inflace a tržních propadů.

Dozvíte se pohled na konkrétní scénáře – od hypotetického útoku Číny na Tchaj-wan až po reálné poklesy trhů v roce 2025. Zjistíte, jak diverzifikované portfolio, protiinflační dluhopisy a systematické nákupy při poklesech chrání dlouhodobé investory.

Tomáš Tyl podrobně popisuje, proč zdánlivě „bezpečné“ korporátní dluhopisy často nejsou bezpečné vůbec.

Vladimír Fichtner vysvětluje, proč je 100% akciové portfolio často méně rizikové než 100% dluhopisové – pokud je postavené rozumně a dlouhodobě.

První část této diskuse ukazuje, že klidný spánek není o nulovém riziku, ale o schopnosti rozumět svým investicím, mít plán a držet se ho i v době, kdy ostatní ztrácí nervy.

 

 

Textový přepis

Proč je naše strategie v roce 2025 tak dobře připravena udržet bohatství investorů, především těch dlouhodobých, i v těch nejnáročnějších časech? Tomáši, pojďme začít hned z ostra, a zkus ji spojit s dotazem, který jsi nedávno dostal. Ten se týkal možného konfliktu mezi Čínou a Taiwanem, kdy se klient ptal na to, jaký dopad by takový případný konflikt měl.

Tomáš Tyl

Bezpečnost, o které hovoříme, má několik složek. Spočívá nejen v samotném výběru aktiv, ale i v tom, že máme plán, strategii, kontrolujeme emoce. Což bylo velmi důležité v tomto roce. Bylo vidět, že ten, kdo nedokáže udržet emoce, může dopadnout velmi špatně. Kdo se drží strategie, je naopak v bezpečí. Základem je mít investiční strategii, mít plán, dokázat udržet emoce na uzdě, mít dlouhodobý investiční horizont a správným způsobem vybírat konečné investice.

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil, že to důležité, proč se bavíme o bezpečném přístavu je to, aby člověk, který se stará o peníze, o ně nepřicházel, nepřicházel o majetek. Proto jsme firmu už od začátku stavěli s tím, aby se všem dobře spalo, když budeme investovat společně. A to platí dodnes. Tomáš mi připomínal před vysíláním …

Tomáš Tyl

…takové rčení, které říká, že kdo chce dobře spát, měl by investovat do dluhopisů. A kdo chce dobře jíst, měl by investovat do akcí. Ale ukazuje se, že ne vždy to úplně platí.

Vladimír Fichtner

Přesně tak, to je ale příliš zjednodušující pohled. Bezpečný přístav, o kterém se dneska budeme bavit, je kombinace toho, co Tomáš říkal. Je potřeba o tom přemýšlet dopředu, je potřeba věci dávat dohromady včas. Protože když se člověk nepřipraví na různé možné scénáře, a to také patří k bezpečnému přístavu – přemýšlet scénářově, potom přijde situace, která vás potrestá jenom tím, že jste na ní nebyli připraveni. Že jednáte pod tlakem, ve zmatku, a to se může projevit právě na zbytečných ztrátách, které by jinak člověk nemusel dělat. Tomáši, pojďme zpátky k dluhopisům. Ty jsi říkal, že to rčení neplatí vždycky…

Tomáš Tyl

Určitě. Když se podíváme na statistiky, podíváme se na vládní dluhopisy a srovnáme je s akciemi, z dlouhodobého hlediska dluhopisy méně kolísají. Když koupím vládní dluhopis, držím ho do konce, je to bezpečné. Ale nejsou dluhopisy jako dluhopisy. Ne všechny dluhopisy jsou vládní, ne všechny země jsou úplně bezpečné. A zrovna v roce 2025 jsme mohli vidět, jak mohou dopadnout dluhopisy třeba některých konkrétních společností, které si půjčují na svůj rozvoj a potom se dostanou do situace, kdy to nedokáží splácet. Lidé, kteří takové dluhopisy nakoupili, nebo jim je někdo prodal třeba proto, že tam byla zajímavá provize, určitě nespí dobře. Protože se najednou dostane do situace, kdy velká část dluhopisů nemusí být splacena. A to je vlastně ten rozdíl – to, co je u dluhopisů zrádné. Když se podíváme na ukazatel rizika – volatilitu-, který často používají profesionálové -, a dluhopis, vidíme, že jejich ceny často kolísají velmi málo.

Když dluhopisy nejsou příliš obchodované, tak jejich ceny třeba nekolísají vůbec. To mají lidé spojené s rizikem a říkají si, že akcie kolísají hodně – jdou nahoru a dolů. U dluhopisů je cena pořád stejná, dostávají kupon, a to je bezpečné. A pak přijde ta rána, kdy nějaká společnost nedokáže své dluhopisy splácet. Z dluhopisů je najednou 50, 20 % hodnoty nebo 0, podle toho, jaký dluhopis to byl. Tady je vidět, že u dluhopisů je riziko výrazně asymetrické, může být nečekané a vůbec nemusí přispívat k dobrému spánku. A to je součástí toho bezpečí. Pokud někam investuji, měl bych vědět, proč tam investuji. Že skutečně riziko investice a výnosy odpovídají a nepodstupuji riziko zbytečně. U nás jsou hodně oblíbené korporátní dluhopisy firem, které nemají rating. Investuje do nich řada běžných investorů a tito lidé vlastně nemají vůbec představu, jaká je pravděpodobnost, že taková firma zkrachuje.

A to je velmi nebezpečný přístup. To určitě není bezpečný přístav, mít v takových dluhopisech peníze, pokud tohle nevím. Pokud si někdo provede důkladnou analýzu, due diligence, stráví s tím čas a podobně, může ta situace být lepší. Ale pořád se jedná o malé firmy, i tam podnikání může rychle skončit. Takže riziko u takových dluhopisů je hodně vysoké. Náš bezpečný přístav – to, co my děláme – je, že se takovým dluhopisům vyhýbáme právě kvůli těmto rizikům. Raději si koupíme třeba dluhopisy amerických firem, které mají rating, jsou oceňované, víme, jaké nebezpečí tam je. Koupíme diverzifikované portfolio ETF a tím výrazně snížíme rizika, která jsou s tím spojená. Jsou roky, ve kterých dochází k poklesům akcí i dluhopisů najednou. Když bývají velké problémy, někdy dochází k tomu, že právě diverzifikace přestává fungovat a řada aktiv jde dolů stejně.

Příkladem byl rok 2022, kdy poklesly jak akcie, tak dluhopisy. To bylo spojené s růstem sazeb, který má negativní vliv na dluhopisy. To je něco, na co krátkodobě nelze spoléhat. Často tomu tak bývá, ale nemusí tak být vždy. O protiváhách se nedá úplně vždycky hovořit. Určitě ale platí, že pokud mi například vadí větší kolísání portfolia, a pokud investuji do vládních dluhopisů s ratingem formou diverzifikovaných fondů nebo ETF, nebo jich mám nakoupeno více – držím prostě diverzifikované portfolio. Tedy ne portfolio s těmi dluhopisy, třeba korporátními bez ratingu, o kterých jsme hovořili, ale kupuji standardní portfolio dluhopisů a akcí, tak určitě dluhopisy pomáhají snižovat kolísavost portfolia a můžou mi pomoci k tomu, abych se cítil více v bezpečí.

Na druhou stranu velkým rizikem dluhopisů je inflace. Protože zatímco standardní dluhopisy přinášejí pevný výnos, tak když dochází ke zvýšení inflace, vede to k navýšení sazeb, což je pro dluhopisy negativní. A také to snižuje reálnou hodnotu dluhopisů. A u dluhopisů, pokud nejsou proti-inflační, není proti inflaci obrana. Zatímco akcie to může zasáhnout krátkodobě, růst sazeb může zasáhnout firmy. Ale v dlouhodobém horizontu, pokud mám široce diverzifikované portfolio akcí, a ne pár vybraných titulů, které to může zasáhnout, tak pokud dojde k vyšší inflaci, firmy se tomu nakonec přizpůsobí. Dokáží to dostat do svých tržeb na vyšší ceny a postupně se dokáží přizpůsobit a navyšovat zisky. A to vede k tomu, že i ceny akcí dokáží lépe odolat inflaci.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že je zajímavé nasdílet ještě jednu věc, o které se v analytickém týmu společně bavíme, a to je, že si dokážeme spíš představit portfolio ze 100 % akciové než ze 100 % dluhopisové. Ta dluhopisová část tam vlastně hraje tu nejméně významnou roli. Když si člověk dobře vybere akciové strategie, tak to bezpečí je pořád velmi rozumné. Když se bavíme o bezpečném přístavu, tak to není jenom dluhopis vs. akcie, to by bylo příliš zjednodušující. Ale my vždycky přemýšlíme o tom, jak se budou aktiva chovat v dobách krize. Které firmy v dobách krize nejlépe přežijí? No a z toho, když člověk o tom začne přemýšlet a použije selský rozum, vlastně zjistí, že Ty největší firmy světa mají největší šanci, že přežijí. Největší firmy světa mají největší cashflow, obvykle, které jim pomůže přežít.

A firmy, které vyplácejí dividendy mají vlastně velký buffer na to, aby přežili takové těžké časy. To jen, abychom ten bezpečný přístav nebrali pouze jako dluhopis vs. Akcie. I v rámci akciových strategií se dá dělat spousta věcí, která může pomoci tomu, aby člověk úplně v pohodě v klidu spal a nemusel se obávat toho, co se bude dít kolem něj. Jasně, že když přijde Trumpova administrativa na jaře 2025 s nějakými nápady, které shodí trh o 20 % dolů, tak se to na akciovém portfoliu projeví. Samozřejmě. Nebo když přijde válka na Ukrajině, nebo když přijde finanční krize. Jsou věci, které člověk neodstraní z portfolia a které můžou být tím, co je vnímáno jako riziko. A to je pohyb ceny. Prostě ceny akcí jdou nahoru a dolů, a v takovýchto okamžicích můžou klesat. Můžou klesnout o 10 %, o 20 %, o 30 %, o 40 % ve finanční krizi, o 50 % třeba během dvou let.

Ale důležité je mít vybráno takové investice, aby člověk i v tom poklesu byl rozumně v pohodě a nedošel k tomu, že tu investici při poklesu prodá. To je jedna z nejhorších věcí, kterou dlouhodobý investor může udělat. Že si koupí akciové strategie a v poklesu, o pár měsíců nebo o pár let později, je prodá. Protože vlastně neví, proč je má. Neví, jak k nim došel. Neví, proč si zrovna vybral tyhle. A to je asi to důležité.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty jsi opakovaně zmínil velmi důležitou věc: že naše strategie je nastavena tak, aby vyhovovala jak scénářům hojnosti, tak scénářům krizí. Pojďme se tady vrátit zpátky k dotazu našeho klienta, který zmiňoval geopolitický šok. Útok Číny na Taiwan.

Tomáš Tyl

My jsme dostali dotaz od klienta na základě článku, který byl v novinách. Samotný útok Číny na Taiwan by z geopolitického hlediska mohl být v něčem podobný útoku Ruska na Ukrajinu, ale je tady jeden důležitý detail, který to ještě odlišuje. A to, že Taiwan je významným výrobcem čipů a odebírá je odtamtud celý svět. A vlastně mnohem větší šok, než samotný vojenský konflikt, by pravděpodobně vyvolalo to, že by se snížila nabídka čipů. Protože Taiwan má dlouhodobě historii vyrábění čipů od zhruba 70. let, kdy se na to výrazně zaměřili. Mají celý ten ekosystém kolem toho, řadu inženýrů a mají technologie na výrobu těch nejkvalitnějších čipů. Ta ale není z Taiwanu, ta je z Evropy. Ve chvíli, kdy by došlo k útoku, tak společnosti vypnou stroje na dálku, aby nemohly čipy produkovat. To bude znamenat sníženou nabídku nebo to ochromí dodávku čipů pro velké světové firmy, které jich potřebují hodně. Současná poptávka čipů, navíc s umělou inteligencí, se ještě výrazně zvyšuje a s tím, jak jsou technologie větší a větší součástí našich životů, to tak prostě je.

Došlo by k určitému šoku, stejně tak i v Číně. To je také důvod, co tomu konfliktu brání. Protože Čína by si tím podřezala vlastní větev, sama je na dodávkách čipů závislá a není úplně jednoduché začít budovat stejný ekosystém jinde a začít rychle vyrábět čipy jinde. Proto vidíme různé snahy, aby se čipy více vyráběly v Americe, aby se vyráběly jinde ve světě. Protože vyrábět takové množství čipů v místě, které je geopoliticky nestabilní, je poměrně rizikové. Dokud nedojde k situaci, že bude více diverzifikovaná nabídka čipů a tím pádem nebude taková závislost na Taiwanu. Zároveň by tím Čína udělala krok, který by ji samotnou ekonomicky ohrozil daleko více než vyspělý svět, protože v případě útoku by došlo k sankcím. Čínská ekonomika je nastavená na to, že všechno jde dobře a všechno roste. A když to neroste, tak se dostává do problému, to jsme viděli v posledních letech.

Je to takový obr na hliněných nohách, sice expandující, ale zároveň velmi křehký. Takže si myslím, že mají poměrně dobře spočítané, že tohle by nebyl dobrý krok. Ale kdyby se tam někdo zbláznil a prostě ten krok udělal, tak by to samozřejmě vedlo k velkému šoku, který by vedl k poklesu cen akcí. My bychom se nevyhnuli tomu, aby naše portfolia krátkodobě poklesla, protože akcie v portfoliích máme. Máme jak široce diverzifikovaný americký index, ve kterém jsou akcie závislé na čipech poměrně významně zastoupené. Než by se podařilo najít náhradní dodávky čipů, tak by určitě na trhu vznikla panika a pokles. To, co by třeba tlumilo poklesy našich akciových portfolií, zmiňoval Vladimír. To jsou dividendové firmy. Firmy, které dlouhodobě vyplácí dividendu, jsou většinou ze stabilnějších odvětví.

Samozřejmě v době boomu tyhle firmy nerostou tolik. Když trh roste, tak jsou takové opomíjené. Ale jsou to přesně ty firmy pro krizi, které pomáhají držet portfolio v opravdu horších časech. To je určitě jedna část. Naše portfolia, pokud jsou to portfolia Wealth Protection určená na rentu, nejsou jenom v akciích. Aby naši klienti nemuseli prodávat akcie na to, aby měli peníze na nějaké projekty nebo čerpali rentu, tak tam je právě nějaká dluhopisová a hotovostní složka. To je další část bezpečnosti. Že vím, když akcie klesají a není výhodné je prodávat, tak mám zdroje, abych je případně dokupoval. A dále mám nějaké zdroje, pokud potřebuji z toho portfolia čerpat. Takže můžu klidně spát, protože mě netrápí to, co krátkodobě dělá akciová složka. A to je to velmi důležité. Další věc je, že máme strategii, jak využít poklesů k nákupům k tomu, abychom do portfolia nakupovali, a to nám pomáhá ve chvíli, kdy nastává panika a obavy. Vždy, když přicházejí poklesy, v médiích jsou vidět více články, a bylo to i teď v roce 2025, když trhy padaly kvůli americké administrativě a jejím krokům. Pokles s sebou přinášel takovou skepsi, kam až to může spadnout, o kolik desítek procent to ještě spadne? Má Amerika vůbec smysl? Probudí se Evropa a převálcuje jí? Panika a deprese na trhu byly znát. Dokonce jsme měli zprávy z některých bank, které v době poklesu začaly snižovat váhu akcií. Předtím je měly převážené, a když došlo k poklesům, tak změnily strategii. Říkaly, že mění strategii, je problém – podvažujeme akcie. Když se pak akcie zase vrátily, zase je začaly převažovat. Což je přesně opačně, než co by měl investor dělat. My máme strategii, která nám říká, co máme dělat, když trhy klesají. S klienty ji máme probíranou, opakovaně o ní hovoříme. A když potom za klienty přijdeme a říkáme, že trh poklesl o 10, 20 %, to se dělo v roce 2025. Kdyby klesal dál, víme, kolik nakupovat, kde na to brát, jak to udělat. A naši klienti jsou v klidu, máme plán, který sledujeme.

Ve chvíli, kdy nemáte plán a nastane tahle situace, a vy začnete přemýšlet nad tím, jestli máte nakupovat nebo jestli to klesne víc a máte počkat, tak to nedopadá dobře. Ze zkušenosti víme, že kdo ten plán nemá, tak nenakoupí. My možná netrefíme třeba přesně dno, nakupujeme v nějakých intervalech, ale nakoupíme.

Zatímco ze zkušenosti víme, že ten, kdo nemá plán a čeká na dno, tak to prováhá. Protože dno se nepozná. Trhy jsou na dně, když je největší deprese a všichni mají pocit, že to bude padat dál. Proto nikdo na dně skutečně neinvestuje a když už se zdá zase všechno dobré, tak už jsou akcie zpátky a už ta příležitost zmizela. Součástí toho je, že mám plán a to mi dává lepší pocit bezpečí a lepšího spánku.

Vladimír Fichtner

Ten plán zní jako relativně jednoduchá věc, a není zas až tak složitý. Vždy, když se potkám s někým, kdo se mě ptá, jak si má vybrat toho správného bankéře nebo poradce, který mu bude radit, odpovídám, aby se ho zeptal, co dělal při posledních poklesech. Teď to bylo třeba na jaře 2025. Zeptejte se, jestli nakupoval při poklesech, jestli má nějaký systém, který ho k tomu nakupování vede. Zeptejte se jeho klientů. Ať vám dá referenci, abyste si ověřili, že to tak opravdu funguje. Protože hrozně málo se potkávám s tím, že by se opravdu při poklesech nakupovalo. Většina lidí mi říká, že se s bankéřem moc nebavili o nějakém nakupování nebo něco podobného. Nebo jim říkal, ať teď počkáme a uvidíme, jak se to vyvine. To neznamená, že nejsou bankéři, kteří nenakupovali, určitě takoví jsou a nejsme určitě jediní.  Mít systematický přístup k věcem znamená, že když potřebuji čerpat rentu, pořád ji mám kde brát, pořád mám kde čerpat.

Když potřebuji nakupovat při poklesech, tak mi nákupy při poklesech neohrožují to, že čerpám rentu. Pořád mám zdroje na to, abych to mohl dělat. A když se pohne nějaký typ aktiv nebo měna, tak pořád vím, kde budu brát na to, abych mohl jak nakupovat při poklesech, tak mít potřebnou rentu. Případně na další cíle, které mám v nějakém horizontu a výhledu, které chci plnit. Bezpečný přístav pro nás znamená systematický přístup k různým věcem, o kterých je potřeba přemýšlet dopředu. Zároveň to znamená scénářové přemýšlení, co bude „když“. Tomáš zmínil proti-inflační dluhopisy. My jsme je začali nakupovat v roce 2019. Když si v našem analytickém týmu přečetli podmínky proti-inflačních dluhopisů, zjistili, že v každém scénáři vývoje inflace budou zajímavé. To je zázračný produkt. Dodnes nechápeme, že téměř nikdo nenakupoval. Bylo relativně málo poradců, kteří je doporučovali svým klientům, Přestože fungovaly vždycky, a potvrdilo se to.

Přesně to jsou ty okamžiky nebo systémy, o kterých jsi, Pepo, říkal, že jsou důležité pro dobrý spánek.  Protože chceme být v pohodě. Nejenom se svými penězi, s penězi našich klientů, ale proto, že máme jiné věci v životě, které potřebujeme také řešit. Není to o tom, abychom měli obavu, jestli máme majetek.

Josef Podlipný:

Pokračujeme v diskuzi o bezpečném přístavu pro investory, kterou jsme začali v minulé epizodě. Vláďo, ty jsi správně řekl, že klidný spánek je vítaná deviza, kterou našim klientům přináší strategie a plán. I přesto se stává, že někteří z klientů mají chuť koupit jednotlivé akcie. Single stocks je lákají ať už z důvodu, že znají daný obor a dovedou si představit, že je natolik silný, aby si poradil i v různých scénářích, o kterých s nimi diskutujeme. Proč tedy vlastně těmto klientům říkáme, že jednotlivé akcie nemusí být vhodné do každého portfolia?

Vladimír Fichtner

Já jsem kdysi dávno přicházel se strategií Ochrany bohatství a rozvíjel ji. Teď už je to delší dobu parketa Tomášova týmu, který toto řeší. Přehodím tedy otázku na Tomáše, protože si myslím, že je mnohem relevantnější, aby odpovídal on.

Tomáš Tyl:

Co se týče jednotlivých akcií, tak do portfolia, které my vnímáme jako Wealth Protection, jako Ochranu, jednotlivé akcie nechceme a preferujeme ho více diverzifikované. Pokud je to portfolio více zaměřené na růst a může si investor dovolit větší riziko, delší horizont a podobně, a je více tolerantní k tomu, že portfolio může kolísat, tak jednotlivé akcie určitě mohou mít smysl. Ale pokud se bavíme o tom bezpečném přístavu, tak je důležité uvědomit si jednu věc. Často se v investování říká, že dlouhodobě akcie vynášejí peníze. Přinášejí výnosy a je to proto, že jsou to firmy, které generují zisky. Zisky rostou, to je ta základní podmínka, aby to fungovalo. Potom akcie dlouhodobě přinášejí výnosy. Ale to platí pro celý trh, na kterém zároveň funguje kapitalismus. Pokud ten trh zmizí, tak to neplatí. Ale neplatí to pro jednotlivé společnosti. Pokud bude fungovat kapitalismus v Americe a já koupím americký akciový index a budu ho držet dlouhodobě, budu z toho profitovat. Ten profit bude zajímavý a bude přinášet zajímavé výnosy.

Pokud koupím jednotlivé firmy, tak se může stát, že některé z nich tady za několik let nebudou. I když celý trh tady bude, bude mnohem silnější. Ale za 10, 20, některé i za 5 let nebo za rok, tady nebudou nebo budou ve výrazném propadu. A když se podíváme v dekádách na top firmy, tak často jenom některé z nich vydržely. Řada firem, které byly vždycky v segmentu třeba top 10 firem, se obměňují. Zvláště když dochází k nějakému nafukování bublin, pak většinou ty firmy nahoře zmizí, objeví se zase nějaké jiné. Řada firem, které jsou teď top, tak 10, 20, 30 let zpátky nebyly. Takže u jednotlivých firem neplatí to, že když je koupím, v dlouhodobém horizontu vždy porostou. Některé firmy krachují. A v tom je skryto to riziko. Když diverzifikuju, mám i ty úspěšné, i ty neúspěšné.

Když nakupuju jednotlivé tituly, nemůžu to dělat metodou – koupím je a držím je. To je právě ten velký rozdíl. V portfoliu složeném z jednotlivých firem, kterých je jenom pár a jsou to podobné firmy, to nemusí dopadnout dobře, když přijde v daném segmentu bublina. Můžou tam být dlouhé ztráty, které v opravdu dlouhém horizontu se nemusí vrátit už zpátky. Už nemusí přinést růst. To je nebezpečí jednotlivých firem. To neznamená, že nejde uplatňovat nějaká bezpečnostní kritéria, nakupovat je a podobně, ale jsou tam vyšší rizika. Proto se domníváme, že to není ten bezpečný přístav. Ale je to zaměření na růst. Je důležité mít strategii, vědět proč firmy kupuji, kdy je budu prodávat, co budu dělat, když se změní a podobně. Je potřeba vědět dopředu, než to koupím, jak budu reagovat na aktuální situace a na změny.

Pak ta strategie může fungovat, ale není to Wealth Protection, není to Ochrana. V Ochraně bohatství preferujeme široce diverzifikované akciové indexy. To je ten bezpečný přístav.

Josef Podlipný

Tomáši, také se ale v současné době děje to, že se některé měny, které byly v minulosti silné, se stávají slabšími. Jiné naopak sílí a mnohdy přemýšlíme proč. Jak se díváš na diverzifikaci měn a případný hedging, který také investoři mnohdy vzpomínají anebo jim je nabízen?

Tomáš Tyl

Z našeho pohledu, pokud potřebuji peníze krátkodobě na rentu nebo na nějaké cíle, je bezpečné mít je v té měně, ve které cíl budu realizovat. Protože krátkodobě dokáží měny poměrně intenzivně kolísat. Pokud vím, že za půl roku budu potřebovat peníze, tak prostě je riziko, že dojde k propadu měny, pokud bych ji měl. Ale v dlouhodobém horizontu ty velké významné měny oscilují kolem sebe. Teď posloucháme o tom, že dolar je slabý a celý tento rok se hovoří o jeho budoucnosti. Minulý rok byl zase dolar silný oproti ostatním měnám. V budoucnu zase bude silný a jiné měny budou slabé. Nedojde k tomu, že by najednou z toho pohybu byla přímka, která bude stejná.

Tím jsem si stoprocentně jist, že k tomu nedojde. Jestli dolar vůči euru nebo vůči koruně ještě oslabí, to si netroufám říkat. Ohledně měn všechny predikce nevycházejí. Často dokonce ve chvíli, kdy všichni predikují nějaké měně zkázu, dochází k obratu, a podobně. Ale měny budou kolísat a když jsem dlouhodobý investor, tak mě to netrápí. To se týká velkých významných měn jako dolar, euro, švýcarský frank, libra a podobně. U malých lokálních měn k tomu docházet nemusí. To je případ České republiky – jsme malá lokální měna. Při pohledu na následujících pět let bych neočekával nějaký problém s českou korunou. Jsme na tom ekonomicky rozumně dobře, podobně jako okolí. Ale mám jistotu, že za 20-30 let tady nenastane nějaká situace, která by vedla k nějaké lokální krizi, zvýšené inflaci, devalvaci měny? Když se podíváme na jednotlivé státy, vidíme, že může dojít k tomu, že opravdu měna začne devalvovat v podstatě exponenciálně.

Příkladem je Turecko, kde došlo k vysoké inflaci – desítky procent. A také k dramatickému oslabení měny oproti světovým měnám. Když by turecký investor své investice do zahraničních akcí hedžoval, tak by v reálném vyjádření tu hodnotu výrazně ztrácely. Protože inflace byla opravdu velká. Zatímco když by investoval do akcí v amerických dolarech, tak by ho vlastně ten dolar podržel a pomohl by mu ho proti té inflaci ochránit. My nehedžujeme proto, že může dojít k nějaké lokální krizi. Víme, že krátkodobě to portfolio bude díky měně o něco více kolísat. Nás to netrápí, jednou nás dolar bude trápit a klienti se na to budou více ptát. Někdy nám bude zase pomáhat, to většinou se klienti neptají tolik. Ale víme, že v tom celkovém výnosu to někdy bude pomáhat, někdy trochu škodit. Nebude to však mít dlouhodobý významný efekt. Ale kdyby tady nastala lokální krize, tak pro nás cizí měny budou záchranou.

Vladimír Fichtner

Myslím, že teď jsi trochu naznačil další uvažování o tom bezpečném přístavu. A to je, brát si ty extrémy. Třeba v té měně si dokážu velmi dobře představit to, co se stalo v Turecku. Lira je dneska desetkrát slabší, ale už jsem to přestal sledovat ve chvíli, kdy to překročilo desetkrát hranici. A tak si představte, že dolar nebude za dvacet, ale za dvě stě.

To není tak nepředstavitelný scénář. A není ani důležité, jestli to má pravděpodobně pět nebo deset procent, nebo jedno procento. Prostě je to scénář, se kterým je potřeba pracovat. A může třeba přijít i díky geopolitice. To si asi dneska dokážeme mnohem líp představit než hospodářskou záležitost. Na druhou stranu, vezměte si, že bude dolar za pět korun. I o tom je dobré přemýšlet, co to bude znamenat pro to moje portfolio. Je ta šance rozumná nebo ne? A jak se budou chovat moje portfolia? Tomáš hezky řekl, alespoň já jsem slyšel v jeho povídání, že tím bezpečným přístavem je, že nehedžujeme. Proti tomu fatálnímu průšvihu. Když bude koruna posilovat, tak nás to bude poškozovat. Ale ne dramaticky, protože hodnota aktiv, které máme, roste víc, než bude oslabovat dolar, respektive posilovat koruna.

Jestliže akcie rostou osm až deset procent ročně, poroste síla koruny osm až deset procent ročně do nekonečna? Asi ne. Takže fatální průšvihy je to, proč je ten bezpečný přístav zásadní a proč o něm je pořád potřeba přemýšlet. Když to neudělám, jednou mě v tom dlouhém horizontu desítek let, na který investujeme, může takový scénář dohnat. A proto fatální průšvihy je něco, co ten bezpečný přístav umí pořešit. A můžu klidně spát.

Josef Podlipný

Vláďo, ty mluvíš o fatálních průšvizích. A já se chci zeptat už ze zkušenosti jako dlouhodobý investor, jak do definice bezpečný zapadá registrace investic majetku třeba ve Švýcarsku?

Vladimír Fichtner

To je spojeno samozřejmě s tím, abych měl ideálně přístup k majetku z celého světa. Tvoje rodina, Pepo, zažila, když měla majetek registrovaný v České republice, že o něj jednoduše přišla. Protože se změnil režim, prostě to tak dopadlo. Spousta lidí na světě to takhle zná. Ideálně je mít peníze diverzifikované do celého světa. Ideální je mít nejenom majetek, což máme samozřejmě podíly na firmách, které spoluvlastníme. Nemovitosti máme často lokálně, to znamená v České republice. Ano mám také něco ve Španělsku, ale to gro je tam, kde se pohybuju. A to často bývá v České republice. Proto chci mít registraci majetku ještě někde jinde. A jestliže můžu ve Švýcarsku, a odtamtud investovat do celého světa, tak to hezky vyvažuje koláč mého majetku, který nemám registrovaný jenom v ČR. Ale i v destinaci, která má právní zázemí, kontinuitu práva a selského rozumu a předpověditelnosti třeba soudních rozhodnutí. To je něco, co se mi líbí. A proto je Švýcarsko třeba pro mě důležité.

Josef Podlipný

Tomáši, jsi analytik, díváš se na mnoho otázek řečí čísel. Švýcarsko má poměrně vyšší náklady. Jak se díváš na švýcarské bankovnictví nebo to prostředí ty?

Tomáš Tyl

Je to podobné, jako když jsme u investování říkali, že největší firmy jsou bezpečnější než malé firmy. Podobně je to s ukládáním peněz. A když se jedná o systémově významné banky, na kterých stojí celý ekonomický systém, jsou mnohem bezpečnější, než když jsou to malé firmy, které nejsou pro ekonomiku tak důležité. Viděli jsme to i v případě třeba Credit Suisse, která hladce přešla pod UBS. Neznamená to, že tyto společnosti nikdy nebudou mít problém nebo nějaký průšvih, ale celý svět to řeší a všichni to řeší s námi. Když tam naši klienti mají peníze, celý svět řeší, aby to dopadlo dobře. Když je to malá neznámá firma anebo ne tak důležitý broker, nikdo to řešit nebude. To je určitě jedna část toho, za co se vyplatí připlatit, pokud chci bezpečný přístav. Druhá věc je, že samozřejmě některé jiné věci, produkty nebo třeba lombardní úvěry a jejich sazby, můžou být potom zase levnější. Nebo přístupy do některých investic mohou mít lepší podmínky, než kdybych do nich šel mimo švýcarské bankovnictví.

Tam se pak ty poplatky můžou ještě vlastně vrátit zpět.

Josef Podlipný

Ano i za naši rodinu potvrzuji, že vysoká ochrana vlastnických práv a dostupnost volných peněz skrze lombardní úvěry jsou velkou výhodou švýcarského bankovnictví. Přátelé, pokud budete mít správně nastaveno bezpečí vašich investic, ať už švýcarským účtem s plnou ochranou, diverzifikací, rozumně napříč regiony, měnami a typy aktiv, portfolia složená z ETF a dividendových titulů a dluhopisů, a budete se vyhýbat, pokud to bude samozřejmě vaše strategie neumožňovat single stockům, pákovým a hedgeovým strategiím, tak my vám vlastně říkáme, že máte už velký kus cesty za bezpečným přístavem za sebou a můžete v klidu spát.

Vladimír Fichtner:

Jenom bych upozornil na jednu důležitou věc. Občas slyším, že když je portfolio bezpečné nebo je spojené s ochranou bohatství, tak nevydělává. Nebo nemusí vydělávat. To není pravda. Když máte bezpečný přístav, můžete vyrážet na cesty, které vám přinesou zajímavé zhodnocení peněz. Nemíchejme to dohromady. Přemýšlet o tom, jak peníze neztratit neznamená nevydělat. Sedět na nich, přicházet o ně díky inflaci, nebo být příliš konzervativní, mít jenom dluhopisy. V žádném případě. Bezpečný přístav můžete mít, i když člověk s portfoliem vydělává velmi rozumně. To jsem chtěl jenom doplnit, aby někdo neměl pocit, že to je něco za něco. Že mám bezpečí, tak nemůžu mít výnos. Ne, v žádném případě.

Tomáš Tyl:

A já bych dodal že to, co jsme tady probírali, byly takové nadčasové způsoby, jak mít bezpečné portfolio, jak být v bezpečném přístavu. Ale samozřejmě konkrétní situace na trzích přináší i konkrétní výzvy. A znamená to nejenom dělat pořád to samé, ale dělat to s ohledem na to, co se děje na trzích. Sledovat trhy, sledovat situaci. Dívat se na možné scénáře vývoje. Někdy přibývají nové scénáře, které jsou ještě neznámé. Připravovat se na ty, které by mohly nastat. A to, co se jeden rok zdá, že jsou bezpečné investice, nemusí být bezpečné jindy. Ale vždycky platí, že když máme plán, strategii a díváme se na to, co se děje, reagujeme, máme strategii jak reagovat na různé scénáře, přináší to bezpečný přístav dlouho.

 

Hra jako první krok k odpovědnosti.
Vlastní portfolio jako pokračování.
A správa rodinného bohatství jako pomyslný cíl.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry si Vladimír Fichtner a Josef Podlipný povídají o tom, jak přirozeně rozvíjet finanční dovednosti svých dětí – od her až po reálnou správu majetku.

Vladimír sdílí své zkušenosti s deskovou hrou Finanční svoboda, kterou hraje s dětmi na školách i s rodinami klientů, a vysvětluje, proč se děti učí nejlépe, když si „osahají“ investování v bezpečném prostředí hry.

Josef přidává příběhy ze své rodiny i klientských zkušeností, kde se z hraní stala skutečná škola investičního myšlení.

Společně ukazují, že hra nemusí být jen zábava, ale simulace reality, která rozvíjí zodpovědnost, sebevědomí a kritické myšlení.

Dozvíte se také, jaké další kroky podniknout, když jsou děti starší. Poznáte také nástroj, který spojuje generace, učí diskutovat, půjčovat si, odpovědně rozhodovat a chápat, že „v rodině nic není nárok“.

Pokud chcete, aby vaše děti (nebo partner či partnerka) jednou uměli spravovat rodinné bohatství s klidem a rozumem, nenechte si tuto epizodu utéct.

 

 

Textový přepis najdete u předchozí epizody

 

Hra jako první krok k odpovědnosti.
Vlastní portfolio jako pokračování.
A správa rodinného bohatství jako pomyslný cíl.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry si Vladimír Fichtner a Josef Podlipný povídají o tom, jak přirozeně rozvíjet finanční dovednosti svých dětí – od her až po reálnou správu majetku.

Vladimír sdílí své zkušenosti s deskovou hrou Finanční svoboda, kterou hraje s dětmi na školách i s rodinami klientů, a vysvětluje, proč se děti učí nejlépe, když si „osahají“ investování v bezpečném prostředí hry.

Josef přidává příběhy ze své rodiny i klientských zkušeností, kde se z hraní stala skutečná škola investičního myšlení.

Společně ukazují, že hra nemusí být jen zábava, ale simulace reality, která rozvíjí zodpovědnost, sebevědomí a kritické myšlení.

Dozvíte se také, jaké další kroky podniknout, když jsou děti starší. Poznáte také nástroj, který spojuje generace, učí diskutovat, půjčovat si, odpovědně rozhodovat a chápat, že „v rodině nic není nárok“.

Pokud chcete, aby vaše děti (nebo partner či partnerka) jednou uměli spravovat rodinné bohatství s klidem a rozumem, nenechte si tuto epizodu utéct.

 

 

Textový přepis

 

Josef Podlipný

Vladimíre, já vím že ses na tohle téma moc těšil. Pojďme rovnou začít na ostro otázkou, kdy si začít hrát?

Vladimír Fichtner

Co nejdříve. Co se týče peněz, děti hrají rády Dostihy a sázky, Cashflow od Kiyosakiho. Ve chvíli, kdy už umí trošku počítat, můžou si hrát s akciemi, dluhopisy, dividendami. Takže z mého pohledu, co se týče hraní se skutečnými investicemi, třeba hraní hry Finanční svoboda, je to kolem osmi let, nejpozději v deseti.  Já to asi hrával i dřív. Když byla dcera ve škole v Americe, tak jsme to hráli ve druhé třídě. A tady v Česku jsem to hrál s dětmi také ve druhé třídě. Musí se to trošku zjednodušit, ale cíl té hry je, aby motivoval. Motivace je základ toho, aby se člověk něco naučil. Když má dobrou motivaci, tak se naučí. Když ho hra baví, něco se naučí. Když je hra dělaná tak, aby dobře simulovala investiční prostředí, to znamená to, co dělají akcie a dluhopisy, jak fungují dividendy, nebo další věci, které v té hře můžou být schované v pokročilejších scénářích, je to to nejlepší, co člověk může pro své dítě udělat.

Vystavit ho, pokud možno, reálnému prostředí v herní podobě, protože ono ho to baví. A my máme vyzkoušeno na elektronické verzi, kterou jsme kdysi testovali v Americe, že stačilo si zahrát zhruba 700 let investičního života a děti, které to hrály, nepotřebovaly k tomu žádnou teorii. Naučily se ty principy jenom hraním. Desková verze hry má 30 let nebo může tam být malinko déle. Stačí si ji zahrát 20krát, 30krát a ty principy přejdou do krve nenásilně. A pak už je to jenom kousíček k tomu, aby se člověk začal starat o svoje vlastní portfolio.

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji. My jsme měli také tu výhodu, že jsme poznali hru skrze historickou spolupráci, kde jsme se potkali poprvé kolem roku 2005, 2006. Když jsme se pak dívali zpětně, ale i do budoucna, tak jsme poznali, že podobného smýšlení jsou i tak významní investoři jako Warren Buffett, který okolo roku 2011 nechal vytvořit animovaný seriál Secret Millionaires Club, kde hraje on hlavní roli. Je průvodcem čtyřem dětem a skrze seriál je učí tomu všemu, co jsi zmínil. Také jsi zmínil Kiyosakiho, který předělal Cashflow 101 na hru Cashflow for Kids, ke které se také Warren Buffett hlásí, že jí provedl své vlastní děti anebo děti přátel. Tou největší výhodou je to, že se tam odehrává to postupné osvojování si dovedností. Nejenom to učení se nějakých pravidel, ale opravdu postupně si to ty děti osahávají a někdy nevědomky se učí dobrým postupům. Zapisuje se jim nějaký vzorec chování, což je poměrně důležité.

Ještě vzpomenu na jednu událost, kdy i dospěláci, kteří to hráli s dětmi a byli vedení zkušeným koučem,  pohořeli, říkali, že tohle by měla být snad povinnost. Projít tím, protože nám to velmi pomohlo, abychom měli o čem diskutovat. Máme společná témata.

Vladimír Fichtner

Je důležité také to, že hra Finanční svoboda, desková finanční hra, je simulací reality. Ale když se použije v té plné verzi, pravidla jsou moc složitá. To mi říkala jedna paní učitelka na škole, kde jsem minulý týden se svojí dcerou procházel celý den a hráli jsme s různými třídami druhého stupně. Říkal jsem jí, že jim ukážu, jak se to dá hrát, jak se dají představit pravidla během dvou minut a jak si to děti můžou užít. Takže je to spíš simulace než hra. Je potřeba k ní přistoupit obezřetně a ideálně s nějakým průvodcem, který vás provede začátkem. Ale když se člověk rychle dostane k tomu, že začne rozdávat dětem peníze a říkat jim, ať koupí akcie nebo dluhopisy, nebo si je nechají a uvidíme, kolik kdo bude mít na konci, tak jsou hned ve hře a baví je to a užívají si to.

Už jsem to někde říkal, pamatuju si na osmiletého syna jednoho z našich klientů, kdy si přišli zahrát s námi a s několika dalšími rodinami. Hráli rodiče a osmiletý a desetiletý. Kluci hráli spolu a rodiče hráli taky spolu. Ten osmiletý byl úplně nadšený, hrozně ho to bavilo. Potom se tatínek se mnou jednoho dne bavil po telefonu, nějak padlo slovo dividenda z jeho úst a ten osmiletý u toho byl. Když potom položil telefon, tak se syn zeptal táty „tati a my máme taky nějaké dividendy?“ To je přesně ten okamžik, kdy má dítě zájem se něco dozvědět, je učitelné, chce něco vědět. To je ta příležitost. Takže ta hra vyvolává tu příležitost něco spolu diskutovat, něco otevírat a je to úplně jiný způsob než říct „tak pojďte, dneska vám něco řeknu a tady si pište poznámky“.

A mnohem lepší je, když dítě poznává svět hrou, jak říkal už Komenský. Je to způsob, který nás všechny baví. A je nejlepší.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, hra bez pochyby posiluje důvěru v sebe sama, buduje odpovědnost, učí kritickému myšlení a je dobré na tu hru také navázat realitou. To, Vláďo, mnohokrát zmiňuješ. Ne si jenom hrát, ale také nechat projevit nabyté dovednosti a zkušenosti při vlastní správě. Jak nahlížíš na tuhle oblast?

Vladimír Fichtner

To je jedna z věcí, která může dětem hodně pomoct, když dostanou peníze, o které se mají začít starat. Podotýkám, že nemusí dostat peníze, které jsou jejich, ale dostanou peníze, o které se mají začít starat. To jsou dvě různé věci. Může to být část rodinného portfolia, o které se postarejte a sejdeme se za rok, uvidíme, nasdílíme si svoje zkušenosti. Ve chvíli, kdy se staráme o cizí peníze, nebo o rodinné peníze, tak mohu k tomu mít nějaký přístup. Může mě to trošku svazovat možná, ale to k tomu patří. Majetek není úplně triviální. A člověk by k něm neměl přistupovat úplně lehkovážně.

Existuje i druhý model. Ne, že se starám o část rodinných peněz, a to může být milion, dva, tři nebo pět nebo větší část. Ale může to být také o tom, že dostanu svoje peníze, abych se o ně staral a abych si vybudoval jednoho dne nějakou rentu. Tam může být možná výhoda této cesty, že můžu být odvážnější. Můžu víc to dělat, jak chci. Když si to ztratím, tak jsem to ztratil. To je moje chyba. Když to zdesetinásobím, zase je to moje plus. Obě cesty mají něco společného, ale většina lidí, se kterými se znám, začíná tím, že si začnou s dětmi povídat, když to děti zajímá.

Začnou je brát třeba na schůzky s námi. Ale tam vidím, jak ta motivace není tak silná, jako když už mají svůj vlastní žeton ve hře. Jakmile mají svoje vlastní peníze, a ty jsou v nějakém objemu, najednou se zajímají. Protože jde o jejich peníze, nebo o jejich zodpovědnost. Když jsou jenom přizváni k diskuzi o tom, jak vypadá rodinné portfolio, motivace tam je ve dvou třetinách vlažná. Ale jakmile se přetočily peníze i k dětem, a měly začít spravovat svoje portfolio, úplně jsem viděl na těch samých lidech, které to moc nebaví, jak se začínají zajímat, jak se mají starat.

Co s tím dělat? A proč to dělám? Pustit je k zodpovědnosti co nejdřív, relativně, si myslím, že má svoje kouzlo. A jak jste to dělali vy?

Josef Podlipný

Teď jsi mi připomněl vzpomínku, kdy jsem se jako dlouhodobý investor a myslím si strukturovaný správce a nositel rodinného know-how maličko zastyděl. Tehdy po pěti letech naše nejstarší dcera převzala odpovědnost za část majetku a jeho správu, a ukázala, že dosáhla nadvýnosu 12 % oproti tomu, jak bylo spravované celé rodinné portfolio. Možná vám teď přijde, že 12 % za pět let není tak velký rozdíl. Já jsem ani tak neřešil těch 12 %. Největší radost, přátelé, Vláďo, mi udělalo to, že dcera nezmiňovala jako výhodu to, že díky té své vlastní zkušenosti vlastní odpovědnosti, dosáhla o 12 % větší výnos, byť to bylo matematicky vidět a bylo to všem zřejmé. Ale ona vlastně zmiňovala jako největší výhodu, kterou v tom viděla a povzbudilo to i její sourozence, že má podstatně větší jistotu při rodinných diskuzích o správě rodinného bohatství. O tom, co dělat, když…i v diskuzích se svými sourozenci a se svými kamarádkami.

Takže jí to udělalo mnohem zralejší investorkou a to ona zmiňovala jako výhodu, že toho si nejvíc váží. Takže musím říct, že jsem byl zároveň výrazně víc potěšen tím faktem, než kdyby řekla jenom „no tak koukejte, tady jsem prostě to zhodnotila o 12 % víc, kdybyste bývali poslouchali mě, tak jsme měli o 12 % víc z celkového majetku“. A ona to nezmínila. Bylo to vidět. V těch číslech to bylo vidět. A i v tom, jak vysvětlovala, jak tomu došla, jakých pravidel se držela a jak na to nahlížela. Ale ta seniorita, ta vlastní zkušenost jí vybavila schopností velmi srozumitelně argumentovat a také jí nabídla tu svobodu, že nemusela jen mluvit. Dokonce, když nám to prezentovala, ukázala to a říkala, že ji zajímá, co z toho vyčteme. A poslouchala. Protože si byla vědomá toho, že k tomu nějak došla. A tu cestu umí velmi dobře popsat.

Takže vlastní zkušenost je nepochybně velmi důležitá. A pokud hrajete nebo chcete hrát s vašimi dětmi, určitě navrhuju to, co už Vláďa zmínil. Bezprostředně po tom zážitku to začít proměňovat v realitu. A pak opakovaně. Pak si znovu zahrát, pak diskutovat a zase to proměňovat v nějakou realitu. I kdyby to měla být jen diskuze o nějakém spolupodílení se na rozhodování o rodinném bohatství. I to je velmi důležité.

Vladimír Fichtner

Když jsme byli my mladí, to už je fakt dlouho, byl problém dostat se k informacím. Internet neexistoval, respektive ne v České republice. A když se potom začal objevovat, informací tam bylo pomálu. Tekly tokem, který dneska si asi nikdo nedokáže představit, jak byl pomalý. Většina informací, které já jsem sbíral, byla buď z nějakých amerických investičních časopisů a pak samozřejmě jsem měl tu šanci dělat v oboru, anebo z knížek. Dneska informací mají děti hrozně moc a vlastně potřebují poznávat, čemu věřit, čemu nevěřit. A nejlepší je si to vyzkoušet. Vyzkoušet, že tamhle jsem se spálil a tady také. Mnohem jednodušší, a méně zraňující je vyzkoušet si to na menších částkách a vědět že tohle je kapitál, který není důležitý a zkusíme to.

Nedávat mu příliš velkou důležitost, ale říct si, že tohle je školné. Zkuste si najít někoho, kým byste se chtěli inspirovat, nebo kdo by vás motivoval. Je tam potřeba vážit zodpovědnost, i většina dětí to tak vnímá. V konečném důsledku by se měly starat zodpovědně o svůj majetek. Nám taky trvalo chvilku, než jsme se naučili vyhýbat se problémům. Také mám ve sklepě ještě certifikát Ekoagrobanky, který jsem si koupil za 10 000, což byl můj dvouměsíční plat. Pořád tam leží a už nikdy z něj ty peníze nedostanu.

Naše děti můžou mít v uvozovkách nevýhodu, že toho kapitálu můžou mít víc k dispozici a můžou udělat stejné chyby, když se na investování nepřipraví, jako jsme dělali my. Akorát s větším objemem, to je normální. A nelze jim to vyčítat

Josef Podlipný

Vláďo, ty často zmiňuješ, že zabránit těmto chybám se vám dařilo díky zavedení rodinné banky. My jsme už v mnoha epizodách tohoto podcastu rodinnou banku zmínili, vysvětlovali jsme její principy. Nicméně teď podle mě stojí za to ji znovu připomenout. Jenom hlavními konturami. V čem rodinná banka pomohla tvé rodině? I tobě samotnému.

Vladimír Fichtner

Rodinná banka už není hra. Už to není o investicích, které spravuju ve finančním světě. Ale je to nástroj, jak dát členům rodiny možnost něco zkusit. Podnikatelský projekt nebo filantropický projekt nebo další projekty, na které by děti samy zatím neměly kapitál. A jak začít sbírat zkušenosti v praxi z těchto oblastí. Třeba z toho, jak se buduje byznys nebo z toho, jak může vypadat rozumná filantropie. Nebo z různých oblastí. V rodinné bance, když sedí kolem jednoho stolu nás pět, tak to zajímavé je, že jeden přichází a má zájem o nějaký projekt a prezentuje ho. Říká: „potřeboval bych na to nějaké peníze“. A ostatní jsou ti, kteří rozhodují o tom kapitálu, ptají se, přemýšlí o tom, jestli se ten kapitál vrátí nebo nevrátí, jaký mají zástup.

Prostě učí se být na obou stranách toho kapitálu. Jak na straně toho, kdo kapitál využívá – to je ten zájemce. Tak na straně správce kapitálu, který přemýšlí o tom, jestli už nepůjčili moc, aby o to nepřišli.  Nebo to nebyla příliš velká část, nebo – jak to vlastně máme zajištěné. A to jsou obě strany mince, které je důležité poznávat v praktickém životě. Protože když se umím dobře starat o kapitál, tak to rodině pomůže. Stejně jako když ho umím dobře využít pro různé projekty, tak to také rodině nebo mně osobně pomůže. V tom je to asi důležité. Samozřejmě rodinná banka má jiná kritéria na půjčování peněz do byznysu než standardní banka, která by na ty projekty možná nikdy nepůjčila. Nebo by to trvalo dalších 20 let, než by to dítě, kterému je dneska 30, mělo nějaký credit score, které by mu umožnilo začít podnikat.

Josef Podlipný

Já se musím přiznat, že my jsme principy rodinné banky, a jak ty je velmi pragmaticky popisuješ, za což ti náleží velké díky, a věřím, že i od vás posluchačů, jsme začali aplikovat v době, kdy jsme si říkali, že vlastně potřebujeme vytvořit prostředí, ve kterém budeme diskutovat o podpoře členů rodiny, nebo o nějakých projektech všichni dohromady. A proč nás to napadlo, byl vlastně tehdy velmi pragmatický důvod. Protože jsme viděli jednu rodinu, kde byl konflikt. Tam bylo spojeno několik manželství, teď jsou to sezdaní rodiče, ale každý si přinesl z předchozího manželství, v případě může dokonce ze dvou manželství, několik dětí. Ale dělo se to, že prostě ten pokrevní potomek přišel za svým tátou a žádal ho o nějakou pomoc. A pak přišel pokrevní potomek za svou mámou a žádal nějakou pomoc.

A protože hospodařili se společným majetkem, vždycky, pokud to nebyl úplný nesmysl, se snažili nějak vyhovět. Ale pak se o tom dozvěděli ti další sourozenci, a považovali za samozřejmost, že i oni můžou přijít i s blbostí a mají nárok na to, že jim bude pomoženo. Tak si říkali, že tohle to nechtějí riskovat.  Přestože my jsme spolu s mojí ženou více než 30 let, jsme stále jedna a tatáž rodina se třemi potomky, ale i přesto jsme říkali, že to fakt nechceme riskovat. Nechceme riskovat to, že by vznikl nějaký konflikt v rodině, který by mohl ze začátku být třeba jenom takovým neškodným, který ale, jak říká naše společná kamarádka a vaše koučka, pak „vybublá“ v tom nejméně vhodném okamžiku. Takže my jsme principy rodinné banky začali aplikovat právě společnou diskuzí.

A vidíme že to nese ovoce. Mnohdy, a to jsi ty zmiňoval, kdy jsi popisoval princip rodinné banky a úplně jsi mi četl myšlenky, ty děti si to vymyslí samy. My to zpovzdálí pozorujeme a jsme šťastní, že jsme toho součástí. Ta největší odměna za aplikaci rodinné banky je v tom, že to je samoučící se proces. Že se učíme jeden od druhého.

Mnohdy i ten téměř bezhraniční … prostor. K informacím se dostanete rychle. Ke všem. Jestli chcete studovat skripta nebo přednášky Harvardu, dostanete se k nim. Ani na Harvard nemusíte chodit. A spoustu dalších a dalších můžete diskutovat s profesory po celém světě. Aswad Damodaran, teď jenom ho zmíním, protože s ním třeba syn něco diskutoval, aniž jsme to vůbec tušili a pak přinesl nějaký závěr na rodinnou radu. Wow! To je prostě super. A to, co ho k tomu ponouklo, že to přinesl na tu rodinnou radu byla právě předchozí diskuze. Diskuze rodinných členů v tomto případě na rodinné radě, ale na principu rodinné banky.

Nicméně také jsi zmínil chyby, které často rodiče dělají. Třeba právě v tomhle procesu. Napadají tě nějaké? Možná ty nejkritičtější?

Vladimír Fichtner

Největší chybou je, že to neřešíme s dětmi. Že jim nedáme tu možnost. Že si nezahrajeme tu hru, nepoňoukneme tu jejich motivaci. Že je chráníme, aby se o to nemusely starat. Ale to znamená, že až umřeme, tak ty děti budou ztracené. Takže je to taková ne úplně rozumná ochrana. Ale ještě k té rodinné bance. Tam největší chyba je prezentovat to jako nárok. Že máte nárok. Ty jsi to řekl. Prostě není nárok na to, že ti půjčím. Naše dcera to poznala už v sedmnácti letech, když si přišla půjčit a my jsme řekli, že ten, kdo nemá příjem, asi nemá na to, abychom dostali peníze zpátky. A ona zjistila, že si nemůže jen tak půjčit.

Bylo potřeba vymyslet jak na to. A bylo nádherné sledovat, jak se do toho zapojili kluci tenkrát i se svými partnerkami. Co a jak udělat, aby to šlo. Vymysleli to, ale uvědomovali si, jak byli na obou stranách – na straně žadatele, a na straně půjčovatele, zjednodušeně. A hodně se při tom učili. Ale jediná věc, která z toho nesmí vypadnout je, že rodinná banka je tady pro každého, kdo si na ní chce činit nárok. To neexistuje. Je to instituce, ať je formální, nebo neformální a mezi první a druhou generací to nemusí být nějak extra formální. Ale není to nároková záležitost.

Očekává se, že peníze vrátíte zpátky. Když se nevrátí, co se bude dít? Je potřeba to dotáhnout do konce, aby všichni si uvědomovali důsledky. To jsou asi ty největší věci. Neřešit vůbec starání se o majetek a investování, pořád to odkládat, než to s dětmi začnu probírat. Protože to nejcennější, co v této oblasti máme, je čas. Čas nám pomáhá spoustu věcí se naučit, ale musíme tomu být vystaveni. Když tomu nejsme vystaveni, začít se učit ve 40 letech, co mám dělat s penězi, to je fakt pozdě. A ještě když jsem k tomu donucen nějakou tragickou událostí, zakladatel rodu zemře, já zdědím velký balík peněz a vůbec nevím co s tím. Sednu na lep každému, kdo jde kolem, protože vůbec nechápu, o co jde.

Josef Podlipný

Ještě k chybám přidám jednu, už byla zmíněna, i přesto si zaslouží její připomenutí. Absence reálných simulací, nebo reálné správy třeba dílčí části majetku, bývá častou chybou. O něčem se jen bavíme, ale další krok to už umožňuje si vyzkoušet. Hra je vždycky víc než teorie. Je dobré hrou začínat. Jaký další princip, Vláďo, bys přidal?

Vladimír Fichtner

Začít co nejdřív. Jednoznačně čas hraje v náš prospěch. Dávat pozor na motivaci hráčů a účastníků, ať už se starají o portfolio nebo hrají. Hra podporuje motivaci. Využijme ji k tomu, abychom se posunuli dál, protože nutit někomu něco je vždy složitější. Ale ještě jednu věc bych dodal, o které jsme se nebavili. My se často bavíme o dětech a rodičích, ale ne ve všech rodinách, to je jako v našich rodinách, že naše partnerky jsou nezbytnou součástí rozhodování i o investičních věcech a mají své slovo. Ale u spousty lidí, se kterými se potkávám, hraje roli jenom jeden. Často je to muž, zakladatel firmy a žena není tolik vtažená, speciálně do investičního procesu.

Nedávno jsem slyšel krásný komentář od manželky jednoho z našich klientů, která si přišla zahrát Finanční svobodu s námi a se svojí dospělou dcerou.

Nechtělo se jí, protože se bála, že jí bude někdo posuzovat, že něco neumí, že tomu vůbec nerozumí. Prostě měla z toho obavu. Jako dospěláci máme větší obavy z věcí, kde děti nemají tu bariéru. To je také důležité. Když začneme brzo, tak tam ta bariéra neexistuje. Pro děti je to hra. Když my dospěláci ty bariéry máme, ta máma vlastně nechtěla jít jako padesátiletá, která s investicemi neměla vůbec žádnou zkušenost. Pak říkala „Doporučte to, Vladimíre, každému!“ Když budete někoho potřebovat, dejte mu na mě telefon, já mu to ráda povím.“ Prostě vtahujte je do toho, my mluvíme o dětech, ale vtahujte do toho i své životní partnery. My víme ze statistických tabulek, že muži umírají dříve. Já mám vždy velkou radost, když máme schůzku a už tam není jenom muž, ale i žena nebo i děti.

Včera jsem měl schůzku s jednou rodinou, kde do té doby, než jsme se poznali řešil investice jen ten muž. Nikdy jeho žena nebyla součástí řešení. Teď je na každé naší schůzce, vždycky si povídáme, není tak proaktivní, ale je vidět, že slyší důležité věci, přijímá je. A včera to byla ona, kdo řekl: „Vladimíre, nešlo by, abyste se potkal na příští schůzce už s tím naším 18letým synem? Aby vás poznal, aby začal chápat, co tady vlastně se probírá a řeší?“ A já jsem si říkal, že to je ono! Byli před třičtvrtě rokem na Finanční svobodě, zahráli si s námi a teď to postupuje dál. A to je úplně úžasné. To si myslím, že je prozíravý přístup, protože ta žena ví, že v tom nezůstane jednoho dne sama. Bude tam mít svého syna, který spolu s ní, pravděpodobně, jak to ze statistik vychází, může jednoho dne převzít tu správu. Kterou dneska pořád ještě nejvíce baví tátu, investuje a je v tom velmi aktivní.

Ale ona už tuší, co se děje. Už má přístupy k účtu, už něco schvaluje a tak dále. Takže nezapomínejme i na partnerky, protože pro ně to je velmi důležité.

Josef Podlipný

To je hezká nahrávka. Na závěr této epizody bych rád připomenul, že odpovědnost roste s vlastní kůží ve hře nebo v dění. Pokud chcete být zodpovědnými správci vašich rodinných bohatství, určitě nasdílejte tuto epizodu mezi své rodinné členy. Ať si ji poslechnou. Možná jim dodá chuť být součástí další hry. Nebo možná první hry, kterou může rodina proměnit v realitu. A my, pokud budete chtít, se i na něco zeptat, budeme rádi za vaše dotazy nebo příležitost si hru zahrát přímo s vámi.

Vladimír Fichtner

Já doufám, že zažijete to, co já. Vždycky když jdu někam do školy zahrát si Finanční svobodu nebo s nějakými našimi klienty, děti se učí neuvěřitelně rychle. Netrvá jim ani moc dlouho, kdy začnou porážet rodiče. Zatím ve hře, ale jak říkal Pepa, realita je jenom kousek od toho.

 

 

Bohatství je víc než majetek.
Jak předat majetek dalším generacím, aniž by se rodina rozpadla kvůli penězům, firmám a nemovitostem?
Zkušenosti jsou nemilosrdné – hádky kvůli majetku nejen mezi sourozenci.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný využívají koncept, který může tento problém vyřešit. Rodinná banka chrání rodinné vztahy, učí odpovědnosti a dává šanci, že bohatství přežije i další generace.

Josef, jako zástupce čtvrté generace bohatství, v této epizodě sdílí zkušenosti z více než desetileté praxe jejich rodinné banky a ukazuje, jak tento systém pomáhá nejen s financováním projektů, ale především s výchovou zodpovědných správců majetku.

Dozvíte se konkrétní mechanismy fungování rodinné banky, včetně pravidel pro půjčky a limity expozice.
Poznáte rozdíly mezi rodinnou bankou a standardní bankou – především dlouhodobý horizont investic a flexibilitu založenou na rodinných hodnotách.
Zjistíte, jak rodinná banka učí děti zodpovědnosti a zároveň jim umožňuje realizovat projekty, které by jinak byly nedostupné.

Tato epizoda je pro každého, kdo nechce, aby majetek rozdělil rodinu, ale naopak ji spojoval.

 

 

Textový přepis najdete u předchozí epizody