Archives for Květen 2025

 

Pozvání Mezi Rentiéry přijal Jakub Nešetřil, úspěšný podnikatel, investor a filantrop. Jakub s partnery vybudoval technologickou společnost Apiary, kterou v roce 2017 koupil Oracle. Po úspěšném exitu Jakub založil veřejně prospěšný projekt Česko.Digital a nyní se pustil do dalšího – Matika Česku.

Jakub otevřeně sdílí příběh o tom, co znamená najednou zbohatnout, jak se mění pohled na smysl majetku, proč věří, že matematika činí společnost bohatší, a proč se rozhodl investovat nejen peníze, ale i čas a energii do vzdělávání a inovací.

V rozhovoru se dozvíte šokující fakta: učitelů matematiky a fyziky chybí tisíce, více než 80% pozic zůstává neobsazených déle než 7 měsíců. V některých regionech připadá jeden nový absolvent na 50 odcházejících pedagogů. Přesto Jakub věří, že Česko má potenciál být matematickou velmocí – stačí se vrátit k tomu, v čem jsme byli špičkoví.

Představte si společnost, kde matematika není strašákem, ale klíčem k úspěchu v 21. století. Kde AI a technologie nejsou hrozbou, ale příležitostí i pro naši malou zemi s velkým potenciálem. Jakub ukazuje možnou cestu – od Silicon Valley zpět do českých škol, od individuálního bohatství ke společenskému dopadu.

Proč považuje Jakub matematiku za klíčovou dovednost 21. století – a proč Česko v tomto směru ztrácí?

Jak lze zbohatnout a přitom neztratit pokoru – a proč první rok po prodeji firmy „neutratil nic“?

Jak přemýšlet o bohatství jako o nástroji svobody, ale i o zodpovědnosti vůči společnosti a rodině?

Tato epizoda vám odhalí, jak přemýšlet o majetku, vzdělání a budoucnosti jako investici do společnosti. Jak spojit osobní úspěch s pozitivním dopadem. A proč by vás měl zajímat projekt Matika Česku, i když nejste matematik.

Navštivte Matika Česku

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vítejte u dalšího dílu podcastu Mezi Rentiéry. Dnes je tady s námi vzácný host, Jakub Nešetřil.

Jakuba Nešetřila si můžete spojit s dráhou podnikatele, investora, mentora, filantropa, podporovatele vzdělání. Google vám může najít společnost Apiary, kterou se podařilo prodat nadnárodní společnosti Oracle v roce 2017?

 

Jakub Nešetřil

Myslím, že to tak je.

 

Josef Podlipný

Mě hned napadá jedna otázka. Jakube, co vlastně jste?

 

Jakub Nešetřil

Josefe, když jste to tak vyjmenovával, musím říct, že jsem u toho málem usnul, jak byl ten seznam dlouhý. Ale já bych na to odpověděl trošičku příběhem. Zázemím a rodinou pocházím z matematického prostředí. Oba moji rodiče jsou profesoři matematiky na vysoké škole a speciálně tatínek je celosvětově špičkový matematik. Vyrůstal jsem v takovém prostředí, když jedeme na dovolenou, tak protože je tam matematická konference. A když dostanu nové tričko, tak proto, že je z matematické konference. Měl jsem takovou představu, že moje svobodné rozhodnutí o tom, co budu dělat se životem, začíná, až budu mít PhD z matematiky. Pak začnu přemýšlet, co dál. Někdy chviličku před osmnáctinami jsem si založil vlastní firmu. Uměl jsem s počítačem jako mladý kluk a tenkrát na konci devadesátých let to byla úžasná příležitost, jak vydělávat peníze. Znalost počítačů nebyla rovnoměrně rozložená v té společnosti, takže to bylo velmi výnosné.

A mně podnikání a řízení firmy hrozně chytlo. Až tolik, že jsem málem nedostudoval, protože jsem přes den chodil do školy a po večerech dělal firmu. A ta firma mě bavila mnohem víc, takže jsem jí dělal až do rána a pak jsem chodil do školy nevyspalý. Vystudoval jsem informatiku, takže pro rodiče matematiky jablko nemohlo padnout daleko od stromu. Vždycky říkám, že kdybych nebyl jedináček, tak jsem černá ovce rodiny, protože nejsem matematik. Ale programování a informatika mě bavila. Protože já to vnímám, a myslím si, že dneska to spousta lidí vnímá jako bílé límečky, ale já je vnímám jako modré límečky. Programování je řemeslo, které něco vytváří. Já si programátory představuju třeba jako truhláře. Truhlář dělá objekt. My jako programátoři děláme digitální objekt. A v tomhle mě to hrozně bavilo, protože to je tvůrčí práce, kde vytváříte z ničeho něco nového. Potom ta tvůrčí práce přerostla v to, že když chcete opravdu dělat něco velkého, tak k tomu musíte mít firmu.

 

Takže jsem nějak měl i firmu, celosvětovou. A pak jsme ji v Americe prodali Oraclu. Jak jste říkal, Josefe. V momentě, kdy jsem tu firmu prodal a skokově jsem byl najednou nově bohatý, tak tam začíná možná trošičku ta část příběhu, o které si dneska budeme povídat. Protože já jsem s překvapením zjistil, že mě český stát nehodlá zdanit, ani korunou za firmu, kterou jsem prodal za několik miliard. A to už mi přišlo příliš. To jsem si připadal, že jsem něco z té společnosti získal, ale nic nevrátil zpátky. Takže jsem začal hledat způsob, jak se zdaním dobrovolně. Což pro mě znamenalo nějak tu část peněz z prodeje firmy přesměrovat zpátky do společnosti. Začal jsem hledat, do jakých organizací to poslat. Poté, co jsem měl už za sebou spoustu vyjednávání s venture kapitálem ze strany podnikatele, tak jsem najednou byl investor, který potřebuje najít, jak alokovat prostředky zpátky. S hrůzou jsem zjistil, jak špatně a těžko se v tom neziskovém sektoru hledá produktivita a efektivita, jako příležitosti k nějakým velkým efektivním investicím do pozitivního dopadu.

 

A tak nakonec jsem sérií různých analýz a přemýšlení dospěl k tomu, že to nejefektivnější, co můžu udělat, je, že kromě svých peněz dám i svůj čas a svoji zkušenost. Identifikoval jsem jednu velkou mezeru na trhu. Já jsem vždycky vnímal českou společnost jako velmi digitálně přátelskou, velmi pokrokovou. V Silicon Valley to pro mě byla konkurenční výhoda, že jsem měl R&D tady v Čechách. Ale měl jsem pocit, že v tom veřejném sektoru, ve státní správě, v neziskových organizacích, školách, nemocnicích, prostě v tom veřejném prostoru vůbec tuhle obrovskou naši národní výhodu nevyužíváme. Takže tenkrát to byla taková série myšlenek, skrz kterou jsem založil Česko Digital. Česko Digital byla dobrovolnická organizace, stále funguje, která sdružovala profesionály v IT, kteří jsou ochotni pomáhat veřejnému prostoru ho digitalizovat a posouvat do jedenadvacátého století. Tam je ten slogan: Skrz jedničky a nuly měníme Česko k lepšímu. Tak nějak myslím, že to je.

 

A to je organizace, kterou jsem řídil několik let. Ale od začátku jsem říkal, že jsem rozjezdový manažer a že tam prostě nevydržím deset let. Takže Česko digital jsem vybudoval, rozjel a potom úspěšně předal, z čehož mám velkou radost. Na rozdíl od mého komerčního startupu se mi tady opravdu podařilo předat to další generaci manažerů a pak jsem si dal pár let pauzu. Potom jsem založil nový nadační fond Matika Česku. A vlastně to propojuje dohromady tu myšlenku s tou předchozí, že mám pocit, že to, co nám trošku nejde v Čechách, je identifikovat věci, ve kterých jsme silní, ve kterých máme velký potenciál a potom do nich systémově investovat, právě protože to je naše konkurenční výhoda. My jsme skvělí v té identifikaci toho, co děláme špatně a kde nám to nejde a co bychom měli dělat líp. O tom si povídáme rádi a dlouze. Ale já jsem přesvědčený, že jsme digitální národ. Jenom si to o sobě nedokážeme říct.

 

A stejně tak, že jsme byli dlouhá léta, když já jsem vyrůstal a asi celá naše generace vyrůstala, tak jsme byli celosvětově matematicky na špičce. Opravdu v top desítce třeba. A tam už dneska skutečně nejsme. Ale myslím si, že na to stále máme potenciál, že tady máme jenom několik systémových problémů. To je teď nová věc, do které jsem se obul a ze které mám velkou radost.

 

Josef Podlipný

Jakube, vy jste se netajil tím, že v matematice české děti zaostávají. Teď jste zmínil svůj nový projekt. Nabízí se otázka, co vás k tomu vedlo, byť jste zmínil své rodiče a celou tu svou zkušenost, dráhu, která vás provázela od technologií až ke vzdělání. A co vás k tomu vedlo? Kde berete tu vášeň? Kde se bere ta energie, že jste se do toho celého pustil?

 

Jakub Nešetřil

Právě proto jsem to zkoušel uvést příběhem, protože já mám pocit, že když se mě ptáte, jestli jsem podnikatel, tak já říkám ano. V tom slova smyslu, že to je člověk podnikavý. A já mám pocit, že v češtině to má velmi jiný zvuk než to anglické slovo byznysman. Já už se třeba teďka momentálně, i díky tomu, že jsem zbohatnul na svém komerčním startupu, necítím tolik motivovaný hledáním mezer na trhu a finančních příležitostí v takovém tom tradičním slova smyslu. Ale samozřejmě mě vždycky nadchne a baví, když objevím něco, kde mám pocit, že je prostor něco posunout dál, zlepšit. To je jak v byznyse, tak i v tom neziskovém sektoru. U obojího si můžete říct – tady je v uvozovkách mezera na trhu, tady něco chybí, tady by něco opravdu zásadně mělo být. Takže mě na tom baví ta tvořivá práce. To stahuju zpátky ještě k tomu programování. Jsou programátoři, kteří jsou nadšeni z toho, že něco optimalizují a ono je to pětkrát efektivnější. To nikdy nebyl můj případ. Já jsem vždycky měl potřebu něco vytvořit a potom s tím chodit a všem to ukazovat a říkat: „tady jsem udělal dřevěnou mističku. Podívejte se, jaká je pěkná“. Takže mě baví to vytváření něčeho nového.

 

Vladimír Fichtner

Já to mám podobně, Jakube, protože jsem také začínal jako programátor. A taky mě bavilo, když najednou ta obrazovka začala dělat to, co jsem chtěl, aby dělala, přestože tam předtím nebylo nic. A když jsem to potom spojil v tom, co dělám dneska, Wealth managementu, tak to je vlastně pořád dávání kamínků dohromady, aby z toho vznikl obrázek. To jsou ta díla, která tvoříme. Vlastně z informací, které máme a je jich relativně hodně, se snažíme uspořádat, aby to najednou dávalo smysl, a ještě nás to bavilo.

 

Jakub Nešetřil

No jasně. To je druhá část. Já mám pocit, že v podnikání a obecně v tom, když je člověk podnikavý – alespoň pro mě to většinou funguje – že se snoubí racio toho, že opravdu něco najdu, identifikují, rozmyslím si, pochopím, ale potom tam ruku v ruce s tím musí přijít emoce toho, že to člověka baví. To je to, co tam skutečně dává tu energii, To, co mě motivuje, abych se těšil na to, že ráno vstanu a půjdu to zase dělat. V tomhle případě, já už jsem to říkal, jsou oba moji rodiče matematici. Já jsem se sice profesionálně matematice nikdy nevěnoval, ale myslím si, že jsem dospěl do fáze, kdy dokážu v matematice vidět krásu. Skutečně jsou části, které mě dokážou dojmout a kde mám pocit, že jsou elegantní, krásné a skoro slzičku uroním. A respektuju, že to není případ spousty lidí. Pro spoustu lidí je matematika buď přímo nepřítel, anebo něco, co se museli učit. Nebo v lepším případě něco, co třeba umí, ale nepovažují to za estetické.

Ale zároveň opravdu vidím nejenom na svém životě, ale i okolo sebe, jak moc průřezově matematika posouvá všechny tím, že prostě lidi učí strukturovaného myšlení. Tím, že je učí o tom, jak si vzít složitý problém a rozdělit si ho na části a vyřešit ho po částech. Učí takové přesnosti v přemýšlení. A to je něco, co mi přijde, že posouvá všechny dopředu, nezávisle na tom, jestli programují nebo dělají byznys, nebo dokonce třeba dělají i humanitní činnosti – novináři, sociologové. Prostě práci s daty. To je ve spoustě ohledech posouvá dopředu. Takže já bych řekl, že matematikou bohatne celá společnost.

 

Vladimír Fichtner

Ale má to jeden předpoklad, že to učí lidé, které to baví a umí to učit. Vraťme se k vašemu projektu na chviličku, protože tohle je základ. V každém oboru člověk potká lidi, kteří umí, a lidi, kteří neumí. Lidi, kteří umí, a ještě to umí sdílet. O čem je váš nejnovější projekt?

 

Jakub Nešetřil

Jak jsme se bavili o tom, jak máme racio a emoce, tak já vidím na jedné straně velmi intenzivní svoje přesvědčení a celoživotní zkušenost, že matika posouvá opravdu všechny dopředu, nezávisle na tom, jaký obor a jakou práci si vyberou. Ale když to protonu s tím raciem a s tím, co vidím za data a reálný objektivní stav toho, kde jsme dneska, tak učitelé matematiky a fyziky jsou dneska nejvíc nedostatkoví učitelé ze všech profesí. Chybí jich prostě několik tisíc. Ale vlastně co je ještě víc šokující? Víc než 85 % chybějících pozic jsou neobsazené víc než 7 měsíců. Systémově, dlouhodobě ti učitelé chybí. Když se do těch dat člověk ponoří ještě hlouběji, zjistí, že máme nejen velký problém, ale že stále roste. A roste dramaticky. Jsou regiony, kde máme třeba poměr mezi odcházejícími učiteli do důchodu, a přicházejícími 1:50.

 

Vyprodukujeme jednoho učitele fyziky na tři miliony lidí – spádovou oblast Praha, Střední Čechy. A 50 odejde do důchodu každý rok. Takže kdybychom zdesetinásobili úsilí, ne zdvojnásobili, ale zdesetinásobili, tak ani nepokrýváme civilizační úbytky. Když si to převedeme na globální oteplování, ozonovou díru, i kdybychom se desetkrát víc snažili, tak máme ještě stále pětinásobný problém. Ne všude a ve všech regionech je ta situace takhle vypjatá. Ale všude, ve všech regionech platí, že těch učitelů je zásadní nedostatek. Odchází jich neustále více, než jich přichází. A to, k čemu to vede, jsou dvě věci. Jednak učitelé matematiky a fyziky mají nejvyšší věkový průměr ze všech učitelů, takže to učí staří lidé, kteří by už třeba chtěli jít do důchodu. Ale nemůžou, protože pan ředitel je prosí na kolenou, aby neodcházeli, protože za ně nejde najít náhradu. A pak to učí lidé, kteří to učit nechtějí. Typicky lidé, kteří nemají žádnou aprobaci z matematiky a z fyziky. Ani je to třeba nebaví. Raději by učili něco jiného, ale není tam nikdo jiný. A to je, myslím si, skvělý předpoklad k tomu, aby to skutečně lidem zošklivili na celý zbytek života, když to učí někdo, kdo toho učit nechce.

 

Takže, když trošku udělám analýzu toho problému, tak je tady spousta věcí, co jde měnit a vylepšovat: jak budeme matematiku učit, metody, učebnice, knížky. Ale mě přijde, že všechny ty ostatní problémy jsou trošičku takové teoretické úvahy v situaci, kdy máme prostě učitele, kteří učit matematiku nechtějí, a problém se neustále zvětšuje. To je pro mě problém číslo jedna. Ten zbytek, až budeme mít dostatek učitelů, tak budeme moct vybírat ty kvalitní. Až budeme mít dostatek učitelů, tak tam bude nějaká konkurence mezi nimi, budeme moct třeba se bavit o tom, který z nich učí pokrokovějšími metodami, který víc pracuje na tom, aby inovovali ve vzdělávání. Ale momentálně to tak není. Libovolný učitel, nezávisle na tom, jestli učí dobře nebo špatně, prostě bude učit, protože za něj není žádná náhrada. A pak ještě máme spoustu učitelů, kteří aprobaci nemají, učit to nechtějí a stejně učí matematiku a fyziku. Proto je to pro mě ten problém číslo jedna, který jsem v tom identifikoval. A je to opravdu takový průsečík toho, že problém je dost akutní, velký, ale zároveň je v oboru, který já považuju v jednadvacátém století za klíčový. Já jsem do toho projektu přizval Michala Pěchoučka, kterého znám i ze startupové scény. Michal Pěchouček je zakladatel Centra umělé inteligence na ČVUT a velmi úspěšný programátor kybernetiky. Vlastně akademik.

A on na to má velmi pěkné přirovnání: „Já, jak pracuju v oboru umělé inteligence, ten se prostě každé 3 roky změní komplet od základu. Takže stačí, když jdu pracovat na chvilku někam do firmy a vrátím se zpátky do akademické sféry a pomalu nepoznám, kam jsem se to vrátil. Ale jediné, co zůstává a zůstane celé jednadvacáté století, je matematika. Ta se prostě nemění. Ta mi umožňuje být relevantní a ty zbytky se relativně rychle doučit“. Anebo právě proto, že ta matematika je konstantní. A to mě přijde, že je vlastně hrozně důležité. Hodně často mluvíme o tom, že jednadvacáté století se mění, že svět se mění čím dál tím rychleji. Teď jsou úzkosti z toho, že třeba to, co se učí děti ve škole, tak už nebude relevantní v momentě, kdy ze školy vyjdou ven. Ale matematika bude na konci jednadvacátého století, i za sto let ode dneška, základy ze základní a střední školy, stejné jako za sto let. Na to dám ruku do ohně! A to mi přijde v té měnící se době jako ohromný stabilizační prvek, který zároveň umožňuje se v té době vyznat. Vyznat se v elektronických systémech, počítačích, vyznat se právě v datech, v umělé inteligenci, pěstovat kritické myšlení, pěstovat to přesné racionální přemýšlení.

 

Je tak spousta věcí, které jsou na tom pozitivní. Nezávisle na tom, jestli se rozhodnete pro kariéru, která s matematikou souvisí nebo ne.

 

Vladimír Fichtner

O čem je váš projekt? Ne každý o něm slyšel. Kde se můžeme o něm dozvědět víc?

 

Josef Podlipný

Nebo ho podpořit?

 

Jakub Nešetřil

Ano, děkuji za otázky. My jsme založili právě proto Nadační fond Matika Česku (matikacesku.cz). Fond si klade za cíl tři věci. Jednak teď okamžitě podporujeme učitele matematiky tím, že jim přidáváme nějaké peníze ke mzdě. Protože jsme identifikovali jako největší problém to, že většina lidí nechodí učit, protože rozdíl mezi jejich platy v komerčním sektoru a ve školství je propastný. On je samozřejmě velký pro všechny učitele, ale v těchto specializacích je úplně největší. Takže to je taková krizová intervence. Sekundárně pracujeme na tom, abychom vůbec studium matematiky zpopularizovali. Protože vnímáme, že v tom společenském prostoru její popularita nebo renomé upadá, a myslím si, že dost nezaslouženě. Vlastně chceme ukázat na to, že matematika je opravdu skvělé vybavení do jednadvacátého století pro úspěšného člověka, nezávisle na tom, čemu se bude věnovat. Do třetice všeho dobrého, hledáme systémovou změnu, která umožní toto vyřešit dlouhodobě. Protože už si uvědomujeme, že přidávat učitelům teď z nadačního fondu je krátkodobá pohotovostní intervence, ale není to něco, co jde dělat příštích 40 let.

Tohle je taková naše road mapa, řekněme. Pokud by se k nám rádi někteří z vašich posluchačů přidali, tak budu moc rád, když se se mnou spojí. Kontakty jsou u nás na webu, určitě je najdete i skrz podcast. Ale to, co mi přijde ještě důležitější, je najít společnou řeč a průřezově mezi námi, řekněme podnikateli, úspěšnými investory a majiteli firem, abychom mluvili o tom, jakým způsobem matematika ovlivňuje nás a náš život v našem byznysu. Abychom společně mluvili do veřejného prostoru o tom, že tohle vzdělání je opravdu důležité. Pak se můžeme bavit o tom, co chcete dělat na vysoké škole a jakou specializaci si chcete vybrat. Ale na úrovni základního a středního školství – číst, psát a počítat – to zůstává. Dokonce bych řekl, že možná to číst a psát, s tím uvidíme, co udělá technologie v jednadvacátém století. Ale opravdu to jasné precizní myšlení, které matematika dává a učí, si myslím, že je základ.

 

Josef Podlipný

Přátelé, já bych vám teď rád zprostředkoval absolutní souznění tady ve studiu, kde přikyvujeme a doplňujeme se z hlediska tohoto projektu, kterému přejeme mnoho sil, podpory a úspěchu, protože to je určitě běh na dlouhou trať. To se nezmění za pár hodin, týdnů, měsíců, možná ani let. Nicméně, vy jste také před představením vašeho nového projektu Matematika Česku.cz.

 

Jakub Nešetřil

Matika, matika.

 

Josef Podlipný

Matika Česku.cz

Matika vs Matematika – je časté, že to lidé zaměňují? Že říkají matematika místo matika?

 

Jakub Nešetřil

Samozřejmě matematika je ten správný výraz, ale zároveň v mediální zkratce… matematika je přece jen opravdu dlouhé slovo. Když se ale podíváme na ty základní a střední školy, kdo z vašich dětí říká matematika?

 

Josef Podlipný

Těžko říct. Asi nikdo.

 

Jakub Nešetřil

No právě. Takže je to i trošičku odkaz na to základní a střední školství, které řešíme. Je to kratší, údernější a možná i provokativní tím, že to je lehoulince nespisovné. Možná proto si to lidé lépe zapamatují. Takže je to Matika Česku.

 

Josef Podlipný

Jakube, vy jste zmínil také svou zkušenost ze Silicon Valley. Já si vzpomínám na první zkušenost s Amerikou v roce 2009. Vy jste v San Franciscu strávil delší dobu, proto se vás zeptám na velmi jednoduchou otázkou – vidíte rozdíl v mentalitě amerických a českých investorů? Případně z pohledu nejen správy majetku, ale třeba i vzdělání, podpory rodiny a podobně?

 

Jakub Nešetřil

To je skvělá otázka. Já vás ještě doplním, Josefe, já jsem byl poprvé v Americe už jako jedenáctiletý kluk.

 

Josef Podlipný

Co to bylo za rok?

 

Jakub Nešetřil

No právě teď to lovím z hlavy, rok 1991. Právě díky tomu, že rodiče učili celý život na univerzitě, tak já jsem měl to štěstí, že hned v roce 1990 jsme se stěhovali do západního Německa a rok jsem chodil do školy v západním Německu. V roce 1991 jsme se stěhovali do Kanady. Já jsem rok chodil do školy v Kanadě. A po škole, když jsem dostudoval, tak jsem tři roky žil na Novém Zélandu. Moje manželka je z Nového Zélandu. Když jsme zakládali startup, žil jsem půl roku ve Velké Británii a potom se startupem jsme žili tři roky v Americe. Takže si myslím, že mám vícero srovnání, mezi jednotlivými kulturami. I když si uvědomuju, že drtivá většina z nich je anglosaských, takže jsou si poměrně podobné. Ale samozřejmě Amerika v tomhle, v podnikání a v investování speciálně, samozřejmě vyčnívá úplně zásadně. I v tom anglosaském světě, který i oproti nám je dost jiný. Vyčnívá třeba i v kontrastu oproti Kanadě. To je jako Česko a Slovensko, Amerika a Kanada. Člověk by si řekl, že to je jedno a to samé, ale ta Amerika je skutečně jako ten divoký západ, kde si představujeme kovboje. Tak to svým způsobem trochu odpovídá.

 

Je to divočina, je to právo silnějšího, ale zároveň se všichni příšerně snaží. Pracovní morálka je na úplně jiné úrovni a zároveň schopnost se prodat je neskutečná. Opravdu. Občas si říkám, že kdyby se české děti od mateřské školky, od čtyř let, učily vylézt na pódium a prodat se před svými spolužáky a odprezentovat, že by to možná vypadalo jinak.

 

My jsme měli uprostřed Silicon Valley kroužek ne českých, ale celoevropských CEO, kteří si tak vzájemně brečeli na rameni, jak jsou absolutně nemožní vedle těch amerických. Protože ti američtí CEO, ať už měli jakoukoliv specializaci, cokoliv vystudovali, tak byli desetkrát lepší obchodníci. I když já jsem nikdy obchodník nebyl a jsem programátor založením, tak programátoři v Americe jsou desetkrát lepší obchodníci než obchodníci v Čechách. V tomhle určitě vyčnívá ta schopnost sebe prodat.

Sebevědomí, výřečnost. To často interpretujeme jako hlasitost tady v Evropě, to je úplně na jiné úrovni. A pracovní morálka?

 

Josef Podlipný

Já jsem měl životní zkušenost ze San Francisca, tam jsem byl jenom krátce, a velmi jsem ocenil to, že i přesto, že je tam velmi silná až ostrá konkurence, tak je tam také velmi férová podpora. Vlastně taková žijící pulzující komunita, která nenechá lidi padnout. To si myslím, že je, alespoň já jsem to vnímal, jako velká příležitost pro každého, kdo by chtěl něco změnit k lepšímu. Vy, Jakube, planete vášní pro zlepšování, pro vzdělání, pro podporu. Pro smysluplnou aktivitu, která vám přináší radost. Takže já vás vnímám možná i víc než jako podnikatele, jako investora, který investuje čas, peníze, úsilí do toho, co mu dává smysl, co ho baví.

 

Když byste se na to teď díval, i na tento díl podcastu, jako investor, co byste v rámci investice svých zkušeností, znalostí, dovedností doporučil udělat pro to, abychom se srovnali s americkou mentalitou? Aby to nebylo jenom o frustraci, která plyne z toho, že jsou prostě daleko, daleko před námi?

 

Jakub Nešetřil

Josefe, to je těžká otázka. Spousta z těch rozdílů je kulturních, a kulturní rozdíly se těžko mění. Já bych třeba mohl říct, že moje oblíbená věc, o které právě mluvím, je identifikace toho, v čem jsme dobří. To si žádný Američan nedovolí říct „My, Američani, tohle neumíme. My, Američani, jsme v tomhle špatní. Moje firma tohle dělá špatně. Můj ředitel je v tomhle neschopný. Já tohle neumím.“ To se nedělá. Oni mluví o tom, co umí, o tom, v čem jsou dobří. To, co neumí, tomu tak hezky eufemisticky říkají, že tam je prostor pro zlepšení. A pořád mají pozitivní framework. Ale máte pravdu v jedné věci, a to jsem se skutečně také dost přistihl, že o tom přemýšlím, je tam skutečně vidět ohromný rozdíl v tom, když máte za sebou třeba 40 50 let kontinuální podpory inovací a podnikavosti, jako je právě Silicon Valley.

 

Třeba máte vybudovanou celou sérii spolků, institucí, investorů, aliancí, které existují a které jsou ta podpůrná síť, o které možná mluvíte. Já myslím, že oni i klidně rádi nechají někoho padnout. Mají takovou kulturu „fail fast“ = když to nefunguje, tak pojďme to zbankrotovat co nejrychleji, a jedeme něco nového. Je to vidět i v tom městě – vždycky se někde objeví nějaká kavárnička nebo restaurace a bum, za třičtvrtě roku už je tam něco jiného. Prostě buďto to funguje, anebo to nefunguje a jdeme s tím pryč. Ale zároveň je pravda, že tam opravdu je celá podpůrná síť toho, že tam jsou mentoři, zkušení lidé, systematická podpora inovací. I na místech ve velkých korporátních sedí lidé, kteří rádi vyhledávají novinky a nebojí se experimentovat. I když by jejich modus operandi mohl být mnohem víc zaměřený na to, aby neudělali chybu, tak to udělají rádi. V tomto ohledu to částečně nejde přeskočit, prostě musíme jenom vydržet.

Jedna z dalších aktivit, co dělám, tak pomáhám Czech Founders a České startupové asociaci. Což jsou tady dvě asociace startupů. Kéž by byla jedna, ale jsou dvě, nedá se nic dělat. Ale právě vidím, že takové aktivity tady vznikají až teď. Řekněme patnáct nebo dvacet let poté, co tady začaly první startupy. Teď se dostáváme do fáze, kdy zakladatelé těch firem už z firmy exitovali = odcházejí, posouvají se do další fáze a třeba některým z nich dává smysl podporovat ten inovační ekosystém. Někteří dělají mentory novým mladším podnikatelům a startupům. Tohle jsou věci, které přichází s časem. Ale kdybych vzal jednu věc, tak soustředit se na to, co nám jde a říct si, že v něčem chceme být nejlepší.

 

Já třeba myslím, že nedostatečně mluvíme o tom, že v rámci postkomunistické východní Evropy jsme jednoznačně na špičce. Že celý zbytek východní Evropy nám závidí a chce emigrovat k nám. Možná s výjimkou Poláků. Slováci, Rumuni, Maďaři. Nemluvím o Dálném východu. Všichni mají pocit, že Česká republika je ekonomický tygr, který jede, kde se lidé chovají racionálně a je to tak nějak nejvíc Německem nakažená část sovětského bloku. A tak když se prostě budeme identifikovat jako špička východní Evropy a budeme systematicky identifikovat věci, které nám jdou a potom se budeme snažit je otočit v konkurenční výhody, tak já myslím, že nám to jedině pomůže.

 

Josef Podlipný

Jakube, dnešním světem, a to nejenom technologickým, v čase nedávno minulém začal hýbat fenomén AI. Jak se díváte na budoucnost AI z pohledu třeba i podpory investic, vzdělání a dalších?

 

Jakub Nešetřil

Zase, já si myslím, že to je obrovská příležitost pro Českou republiku. Máme samozřejmě kontext toho, že jsme v Evropské unii, která není kulturně inovacím a podnikání tak nakloněná, jako jsou Spojené státy. Takže samozřejmě momentálně všechno, co se s AI děje, se děje buďto ve Spojených státech, anebo v Číně. A Evropa je v tomhle daleko. Ale v rámci té Evropy si myslím, že máme obrovskou výhodu právě v tom, že AI ještě víc než klasické programování, tak je opravdu matematika. Je to těžká matematika a myslím si, že v tomhle východní blok oproti tomu západnímu má výhodu. A zároveň, jak jsme se teď bavili o tom identifikování toho, co nám nejde, tak jsou zákaznické a prozákaznické služby. Prostě úroveň služeb tady ještě přece jen není tak vyspělá jako třeba v západní Evropě. Takže B2C startupy, které cílí přímo na konzumenty, těch moc v ČR není.

 

Rohlík je asi obrovská výjimka, mezi nimi. Klobouk dolů, protože právě to je spíš výjimka než pravidlo. Ale B2B, kde prodáváte dále do firem, do dodavatelského řetězce, ty nám jdou mnohem lépe, protože nepotřebují tu úroveň zákaznických služeb. V tomhle si myslím, že je obrovská výhoda pro nás, z toho AI, že tam je tvrdá matematika, že tam je spousta těžkého přemýšlení a zároveň je tam práce s daty. To má velký potenciál vybudovat z toho ohromnou hodnotu, aniž by to muselo být tažené dolů tím, že prostě neumíme sféru služeb. Takže já si myslím, že tam je velký potenciál. Samozřejmě jsme malá země, malý trh. V tomhle je prostě důležité vyhledávat příležitosti celosvětové. Ale díky tomu, že to je digitální, tak nám to nahrává do karet v tom, že to trošku smazává regionální a jazykové bariéry.

 

Přestává být tolik důležité, v jakém jazyce je původní zdroj dat. Nebo i tento podcast – kdybyste chtěli, můžete vysílat váš podcast v 15 jazycích po celém světě a bude to prakticky ve stejné kvalitě, jako je čeština. Podobně jako třeba covid hodně znormalizoval „remote“. Že prostě nejsem v Americe na místě, ale zavolám si s investory přes video call, tak si myslím, že to AI hodně posouvá, smazává jazykové rozdíly. Myslím si, že to je velká příležitost. Jakým způsobem se AI přepíše do vzdělávání, to je, myslím si, velká otázka. Samozřejmě si klademe všichni otázku, jakým způsobem se propíše do celého trhu práce a které profese zaniknou. Já stále vycházím z toho, že ve vzdělávání mám pocit, že je spousta rolí navíc oproti předávání informací jako takových. Je tam nějaká interpersonální motivace mezi učitelem a dětmi.

 

Je obrovský rozdíl, když svoje děti doma posadíte před Khan Academy a řeknete jim hrajte si, tak si budou samozřejmě první dva dny nadšeně hrát. A potom, když je to opravdu dobře zgamifikované jako třeba Duolingo, které moje děti vždycky jednou za čas chytnou, tak to třeba vydrží týden, dva týdny. A pak skončí. A tam právě nastupuje učitel, trošičku disciplína a to, že on žáky dokáže motivovat. Kvalitní učitel umí vyhledávat, jakým způsobem je motivovat, vyhledávat, kde jsou „bottle necky“ (úzká hrdla), a děti tomu třeba nerozumí. To je ta pedagogická práce.

Nemluvě o tom, že škola má samozřejmě spoustu dalších aspektů. Socializační aspekty toho, že se učím existovat v komunitě lidí a interagovat mezi nimi. Takže já myslím, že role školy je stále velká. Důležitější je spíš najít způsob, jak učinit učitele flexibilnější a inovativní v tom, jakým způsobem zařazují nové věci do výuky. To myslím, že je důležitější. Protože celý zbytek společnosti, to jednadvacáté století bude rychlé a bude se měnit rychle. A představa, že něco vystudují a potom to 60 let učím stejným způsobem, to prostě nebude fungovat.

 

Josef Podlipný

Vy jste zmínil, že jste v minulosti zbohatl, že jste chtěl také něco vracet společnosti, podporujete spoustu zajímavých projektů. Jak přemýšlíte vůbec o správě majetku, o bohatství, o penězích?

 

Jakub Nešetřil

Na jedné straně vnímám svůj osobní majetek samozřejmě jako svobodu. To vám asi řekne každý. Svoboda je takové dvousečné slovo. Samozřejmě představuje možnosti, ale zároveň i nějakou zodpovědnost sám za sebe. Ono to není zdaleka jenom pozitivní, jak si spousta lidí představuje. Koneckonců, v naší polistopadové svobodě se také spousta lidí utopila v té zodpovědnosti sama za sebe a v tom, že si musí rozhodnout, co budou dělat. Takže svoboda je to velká. A zároveň jsem stále ještě ve fázi, kdy si myslím, že se nechci posunout čistě do rentiérské fáze, kdy si budu užívat svoji svobodu a budu se věnovat svým koníčkům. Mám pocit, že jsem ještě dost mladý na to, abych se do něčeho opřel. Takže částečně hledám kvalitní partnery, na které můžu správu majetku svěřit a soustředit se na to, v čem si myslím, že jsem já dobrý. To je pro mě velká část. Potom samozřejmě hodně o tom přemýšlím, právě z té pozice, když bych to řekl až skoro marxistické, jako alokace kapitálu.

 

Třeba v neziskovém sektoru hodně vidím, a vlastně i z toho startupové ekosystému, jak těžké je vybírat ty projekty, které si zaslouží podporu a které si nezaslouží podporu. Jak složitá je role investora, který třeba řekněme v tom komerčním systému má ještě nějaká čísla, kterých se dokáže chytnout, nebo indikátory. Ale v tom neziskovém systému je to mnohem, mnohem složitější. A zase se vracím zpátky trošičku k tomu, že ty pokročilé ekonomiky, které už mají za sebou desítky let zkušeností, si začínají budovat nějaké know-how. Profesionalizaci, jak vypadá správa firem a organizací, jak vypadají správní rady, jak vypadají dozorčí rady a jaká je to zodpovědnost investorů a filantropie v tom, aby si vybírali skutečně projekty, které jsou dobře řízené. A to má násobný efekt nejenom na organizace samotné, ale na celý ten systém okolo nich. Protože v momentě, kdy třeba v neziskovém prostředí dostávají podporu projekty na základě toho, že jsou emocionálně lákavé, nebo že chytnou člověka za srdíčko, ale už tam není absolutně žádný dohled nad tím, jestli ty organizace efektivně hospodaří, jestli se snaží vyřešit nějaký problém, anebo jestli jenom chytají člověka za srdíčko, tak to celý zbytek toho systému táhne dolů s sebou.

 

Takže hodně přemýšlím o tom, jak vypadá profesionalizace i z pohledu investora, jehož zodpovědnost je kvalitně alokovat prostředky na ty nejlépe řízené projekty.

 

Josef Podlipný

Jakube, zkuste s našimi posluchači teď nasdílet na půdorysu vašeho přístupu k majetku nějaký recept nebo nějaký návod, jak tedy přistupovat k té správě, aby umožnila to všechno, co vy děláte. Nejenom zahořet vášní, ale dlouhodobě podporovat a dělat smysluplnou věc.

 

Jakub Nešetřil

Já si myslím, že každá organizace, ať už je komerční nebo nekomerční, tak by si měla být schopná říct tři priority, které se snaží udělat. Ne třicet, ale tři. A jak svým způsobem bude měřit to, jestli se jí to povedlo nebo nepovedlo. V nějakém časovém úseku. To si myslím, že je takové minimum. Potom samozřejmě lze koukat na kvalitu lidí, to je v obou světech zase enormně důležité. Kvalita řízení, kvalita managementu, reputace, řekněme i těch správních rad. A to si myslím, že je takový sekundární efekt, ale taková neúprosná prioritizace, co je vlastně nejdůležitější, to mi přijde nejdůležitější. To je asi to číslo jedna. Je spousta organizací, které vidím a které mají 10, 15, 20, 30 skvělých věcí, kterým se chtějí věnovat a ve skutečnosti potom neudělají nic, protože se rozptýlí a rozprostře ta pozornost.

Já mám v tomhle větu, kterou moc rád opakuju. Řekl mi ji můj první první šéf v GoodData před dvaceti lety. Product Manager. Říkal „Jakube, product management není o tom, co budeme teď dělat. Product management je o tom, co všechno si ještě můžeme dovolit nedělat“.

 

Josef Podlipný

To je dobré.

 

Jakub Nešetřil

Na základě zákazníků, trhu, konkurence atd., co všechno můžeme odložit na později? Je to takové to art of saying no / umění říkat ne. To je vlastně ta nejtěžší část prioritizace. Když člověk osekává, osekává, osekává, tak potom dojde k tomu úplně nejnutnější minimu. A to si myslím, že je něco, co tady spoustě organizací hodně chybí. Právě třeba v oblasti pozitivního dopadu a zlepšování společnosti.

 

Josef Podlipný

Jakube, chápu správně, že právě proto se snažíte na to nebýt sám a přizvat ke správě rodinného bohatství odborníky? Abyste měl čas na priority, chovat se a dělat to, co skutečně nejenom že vás baví, ale má nějaký pozitivní dopad?

 

Jakub Nešetřil

Já si uvědomuju, že nejsem expert zdaleka na všechno. Dokonce nejsem expert skoro na nic. Rozhodně to třeba není správa aktiv a investice a akciové trhy, to není moje specializace. Takže v tomhle mám obrovskou radost z toho, že spolupracuju s vámi a že mám jako partnera, nejenom na té úrovni klasického finančního hospodaření, ale právě třeba i diskuzím. Okolo toho, jakým způsobem se majetek promítá do rodiny, jakým způsobem o něm přemýšlet jako o vícegeneračním, jakým způsobem přemýšlet dlouhodobě o jeho spravování. Já mám hroznou radost z toho, že spolu spolupracujeme.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, Jakube, ale že vy tomu jdete naproti tím, že nejste ten, který by slepě přijímal něco, co je někde řečené a doporučené. Ale zajímáte se o věci a berete k tomu svoji rodinu. I když kluci jsou ještě relativně malí, tak přesto už s nimi některé věci řešíte. A to si myslím, že je dobrý příklad pro každého. Vědět, že matematika je důležitá v životě, ale i finanční gramotnost. Vědět, co je akcie, dluhopis, úrok, a že o ten majetek je potřeba se starat, aby měl šanci vydržet, fungovat a podporovat ty věci, které podporovat chceme.

 

Jakub Nešetřil

Vidíte, Vladimíre, tohle je důvod, proč jsme začali spolupracovat společně. Když jsem náhle zbohatnul a bylo to poměrně skokové, tak my jsme se s manželkou dohodli, že první rok neuděláme vůbec nic a budeme si jenom zvykat na tu novou realitu. Nebudeme nic nakupovat, nebudeme kupovat žádné jachty, pozemky, byty, nic. Budeme žít normálně, jako do té doby a budeme si zvykat na tu novou realitu. A potom, v průběhu toho roku jsme samozřejmě začali hledat partnery, se kterými bychom byli schopni spolupracovat. Obešel jsem samozřejmě ten trh, mluvil jsem se spoustou lidí. Ale přesně u vás ta diskuze nebyla o tom, jakým způsobem budeme spravovat kolik peněz a jak velký objem. Ale podmínka je, že to budeme dělat společně s celou rodinou a že si budeme povídat s vámi a s vaší manželkou, s vašimi dětmi a že si o tom budeme bavit průběžně. To byl přesně ten moment, kdy jsme se na sebe s manželkou podívali a říkali si tak tady chceme zůstat a tady chceme spolupracovat.

 

Vladimír Fichtner

To jsme rádi!

 

Josef Podlipný

Spousta mouder, inspirace. Ve svých poznámkách jsem našel takové tři body, které bych s vámi rád sdílel. Jakube, klidně mě doplňte, kdyby tam něco chybělo nebo bylo jakkoliv pozměněno.

Dnešní epizodou se neslo to, že matematika a vzdělání jsou klíčové pro budoucnost společnosti.

 

Jakub Nešetřil

Josefe, já tomu říkám tak, že matematikou společnost bohatne.

 

Josef Podlipný

Ano, to je určitě trefnější. Dále mě zaujalo to, že správa majetku není jen o číslech, ale je o hodnotách a vytváření něčeho, co dává smysl, co může dlouhodobě žít a je možné to předávat i mezi generacemi. Je tam nepochybně velmi důležitá rodina.

 

Jakub Nešetřil

Je to svoboda a zároveň je to příležitost vybrat si to, čemu se chce člověk věnovat a kam chce investovat. Jsou to takové spojité nádoby. Ten čas jsou peníze. Prostě kam chce člověk investovat čas a kam chce člověk investovat peníze. Anebo obojí.

 

Josef Podlipný

No a potom AI inovace, nové technologie pro někoho mohou vypadat jako hrozba, ale Jakub správně řekl, že je to příležitost. Pokud ji v tom uvidíme, tak máme velkou šanci to využít k dobru a k posunu do budoucna.

 

Jakub Nešetřil

Je to změna a každá změna je pro někoho hrozba, pro někoho příležitost. Je na nás, abychom si vybrali, co z toho to bude.

K čemu je majetek, když vás zničí tlak, tempo a pocit, že vše musíte zvládnout sami?

Správa rodinného bohatství je zodpovědnost, která se navenek může tvářit jako svoboda, ale vevnitř často vře tlakem, očekáváním, přetížením.

V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný zamýšlejí nad tématem, které se přímo netýká výnosů, struktur ani dědictví – a přesto může ovlivnit vše: syndrom vyhoření a vnitřní harmonie člověka, který majetek spravuje.

Dozvíte se, jak se pod tlakem rozpadl život úspěšného investora, který měl vše pod kontrolou – až do kolapsu.

Proč mají některé rodiny „digitální detox“ jako pevnou součást kalendáře.

A proč je pro dlouhodobou pohodu správce majetku důležitější kouč, terapeut nebo dobře nastavené rodinné rady než dokonalé Excel tabulky.

Zjistíte, že digitální detox, kalendářové bloky a pravidelná terapie jsou účinné nástroje, jak dlouhodobě zvládat tlak.

Delegace není ztráta kontroly – ale může představovat cestu, jak se vrátit k tomu důležitému.

Pokud máte pocit, že toho máte občas až nad hlavu, je to epizoda přesně pro vás.

 

Josef Podlipný

Dnes si budeme povídat o syndromu vyhoření a harmonizaci osobního života a správy majetku.

 

Vladimír Fichtner

To má něco společného s tvým infarktem?

 

Josef Podlipný

Naštěstí ne. Ale když jsme připravovali tohle téma, tak jsem si položil řečnickou otázku, proč hodně investorů a správců rozsáhlého majetku má vlastní zkušenost se syndromem vyhoření.

 

Vladimír Fichtner

Přemýšlím o našich klientech, jestli někoho znám, kdo měl problém se syndromem vyhoření. Napadá mě odpověď, že nikoho neznám, protože má nás, abychom mu pomáhali a abychom vyhořeli případně dřív my než on. Když vezmu stovku našich významných klientů, je možné, že se to ke mně nedostalo, ale myslím si, že tohle by se dostalo. To je věc, která trvá měsíce. Stalo se, že klienta kouslo klíště a byl na tom fakt špatně pár měsíců, ale naštěstí se z toho dostal bez jakýchkoliv následků. Ale vyhoření si u nikoho vůbec neuvědomuju. Možná je to i věkem? Vyhoření přichází asi i ve věku kolem padesáti?

Ty máš praktické zkušenosti, vím, že jsi někoho dokonce koučoval, kdo měl nějaké trable…

 

Josef Podlipný

Vrcholového manažera nadnárodní společnosti, který si prošel syndromem vyhoření. Vrátil se do oboru po několika letech, kdy udělal restart svého života. Na více jak rok a půl odcestoval a věnoval se sám sobě. Byl více jak půl roku v buddhistickém chrámu. I ten návrat byl ne úplně snadný, a i jeho koučink byl velkou výzvou. Ne že by se to nedalo zvládnout, ale zmiňuji to proto, že si také vzpomínám na investora Michala, který zkolaboval z přepracování. Prostě se složil na poradě, kde byli jenom členové vedení a jeho asistentka. Když odcházela z místnosti s objednávkou, on na ni chtěl ještě zavolat, chtěl jít v ústrety tomu, aby ho ještě slyšela a nezavřela dveře. Zvedl se a skácel se. Byl několik měsíců hospitalizován. A to byla velká lekce pro jeho rodinu, pro něho samotného, pro rodiny všech členů vedení, kteří byli na té poradě, protože zjistili, že on neměl v harmonii svůj osobní život se svým profesním životem. Pod tou obrovskou mírou tlaku zkolaboval. Dál Michal začal neřešit všechno a všude. Do té doby musel být u každé události, u každé aktivity. Nesmělo se stát cokoliv, i úplně pidi aktivita bez jeho souhlasu.

 

Vladimír Fichtner

Mikro management.

 

Josef Podlipný

Nejenom to, ale on se snažil stihnout nemožné – být na několika místech najednou, a ještě k tomu být s rodinou a vychovávat děti.

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná jednu složku, kterou jsme měli ve firmě, kde bylo napsáno „Ke schválení“ a všechno muselo jít přes mě.

 

Josef Podlipný

Měl jsi štěstí.

 

Vladimír Fichtner

Naštěstí mě žena dokázala odvádět i k fyzickým pracím, které bylo potřeba řešit, tak jsem to vyvažoval a nebyl jsem zavřený jenom u počítače. Také jsem byl ve fázi one man show a všechno jsem musel já, než přišel nový generální ředitel. Ten začal pracovat s týmem. A tým roste před očima a je hrozně hezké to sledovat. Mnohem příjemnější z mého osobního pohledu.

 

Josef Podlipný

Když jsme u syndromu vyhoření, tak ten má z medicínského i psychologického hlediska spoustu příznaků. Já je tady nebudu jmenovat, protože nejsem na tu oblast odborníkem. Nicméně vzpomínám si i na rodinu Moniky a Jaroslava, kteří v reakci na to, že tyto příznaky byly jimi a jejich poradcem identifikovány, si naordinovali tzv. digitální detox a mají ho pravidelně.

 

Vladimír Fichtner

Co to znamená?

 

Josef Podlipný

Monika by to řekla slovy: „Mobil využíváme pro to, abychom si na mapách našli kratší cestu do cíle nebo k tomu, abychom se informovali, kde se sejdeme a v kolik hodin, ale ne k tomu, abychom konzumovali obrovské množství informací každý den, každou hodinu, každou minutu, včetně noci. Prostě mobil slouží jenom k nějakému účelu, který nám usnadní život, ne k tomu, abychom byli informacemi zahlceni“. Velmi si to pochvalují a dělají to jako pravidelnou aktivitu v každém roce. V konkrétním období to mají normálně v kalendáři. Mají digitální detox. Když mi to vyprávěla, ptal jsem se Moniky, co to znamená – to v tomto okamžiku nebudete k zastižení, nedovolám se vám ani? Nebo když vám pošlu e-mail, tak to prostě nezjistíte? Ona říkala „Jo, ani maily nečteme. Ale když to bude důležité, tak pošli zprávu na WhatsApp, tam máme zapnutou notifikaci a když uvidíme, čeho se to týká, tak umíme zareagovat. Ale pokud nám pošleš e-mail, tak to prostě zapadne mezi další hromadu desítek nebo stovek zpráv, které nám přicházejí“.

Tuším, že i ty máš pro období, kdy někam vycestuješ, velmi pragmaticky definovanou zprávu pro ty, kteří ti něco posílají. Co jim píšeš?

 

Vladimír Fichtner

V out of office mám napsáno, že teď tady nebudu a jestli to je důležité, tak jsou tady kolegové. Pokud nestačí kolegové, tak mi to pošlete ještě jednou, až přijedu zpátky, protože já nebudu číst všechny zprávy dva nebo tři týdny zpátky.
To jsem rád, že to také detoxikuje. Něco dodržuji.

 

Josef Podlipný

To je určitě jeden ze způsobů, jak harmonizovat osobní život se životem správce majetku nebo byznysmena a správce majetku. Máme kombinace mnoha rolí a každá role po nás něco vyžaduje. A chceme-li se té role nějak zhostit, zcela logicky to znamená, že nám nezbývá příliš času. Čas je veličina, která se nedá nikde koupit. Nedá se ošálit a i přesto, že existuje spousta technik time managementu, ty nejjednodušší nevyužíváme.

Jednou z těch technik, paradoxně velmi jednoduchých, je mít pravidelné přestávky. Třeba i v byznysových jednáních nebo mít bloky v kalendáři. Tady mám samostatný blok, který je pro sport. Tady mám samostatný blok, který je jenom pro mě. Medituji, vnímám svůj vlastní dech. Tady mám samostatný blok pro rodinu, tady mám samostatný blok pro byznys, pro správu majetku. Jakmile si takhle zpřehledníme život, neznamená to, že se toho musíme dogmaticky držet. Když v bloku pro sport někdo z rodiny potřebuje odvézt k lékaři, neřeknu „Víš co? Přijď za půl hodiny. Až docvičím, pak tě odvezu“. To samozřejmě tak není, ale vede nás to k disciplíně, ke způsobu, jak být v harmonii, jak se trošičku uklidnit a nesnažit se dělat to, co dělal Michal. Být u každé jedné události, ať to byla událost v rodině nebo ve firmě.

 

Vladimír Fichtner

Jako otec zakladatel mám občas takové tendence, ale učím se, abych takový nebyl. Pomáhá mi v tom třeba i rodinný kouč. To je dobré.

 

Josef Podlipný

Jak ti pomáhá? Pojď tohle sdílet s našimi posluchači.

 

Vladimír Fichtner

Tak, že na rodinných radách mluvím jako poslední a neskáču nikomu do řeči. Učím se mlčet. To jde samozřejmě jen tehdy, kdy mě Erika okřikne. A je to příjemné, protože najednou dávám prostor dalším lidem. Radka si ten prostor vybuduje, ta ví, jak na mě. Ale děti třeba ne. Ty nemají tu „odvahu“. Ale já najednou vidím, jak rostou, když já nezakrývám nebo ne zastiňuji ten jejich růst. Někdy říkají věci, s kterými souhlasím, s některými nesouhlasím, ale rostou před očima, protože se formují samy. A to je důležité.
Určitě mi pomáhají takové věci, že jdu na procházku jednou dvakrát denně s pejskama. Pomáhá mi to, že mě baví práce se dřevem. Když Radka potřebuju do nějaké nemovitosti dřevo, tak já rád udělám desku do kuchyně/koupelny nebo něco podobného, protože mě to baví.

 

Mám věci, které mě odvádějí od činnosti hlavou nebo k jiné činnosti, k přemýšlení o byznyse. Tak přichází přemýšlení o tom, abych to nezkazil. Nechce se mi zkazit deska za 200 euro, jestli díru udělám blbě. Dřív mě to stresovalo, teď mě to už hrozně baví, když to vidím. Když má Radka nějakou nemovitost, já tam chci mít někde nějaký svůj podpis – to je deska v koupelně, obložení stěny. Všichni ostatní na tom 2 měsíce makají a já si tam udělám za dva dny něco, čím se potom můžu chlubit, že jsem to udělal. Vždycky přijdu na jiné myšlenky. Anebo na zahradě ve Španělsku. Celou zimu je člověk na zahradě nebo většinu zimy může být na zahradě. To mě také docela baví. Tak si hledám nějaké své věci

I když to nemám asi tolik v těch blocích. Ale vím, že ty to v blocích máš, když vidím tvůj kalendář.

 

Josef Podlipný

Mám to v blocích…

 

Vladimír Fichtner

Budu mluvit o tom, kdy začíná den tvůj. To aby všichni pochopili, proč jsi měl infarkt. Kdy začíná tvůj den? Jen se pochlub.

 

Josef Podlipný

Nejsou všechny dny stejné. Některé mohou začít třeba ve 4 ráno. Některé i lehce později.

 

Vladimír Fichtner

Čtvrtá generace bohatství, sedlák to má v genech. Prostě musí k těm zvířatům vstát ve čtyři ráno. A dodneška to má v sobě.

 

Josef Podlipný

Ještě před kohoutkem. V každém případě dělám aktivity, které mi dělají radost. To mohu dělat podobně jako ty na zahradě, s přáteli, s rodinou, na kole, v lese, jenom proto, že si dlouhodobě uspořádávám život. A prioritizuji mezi aktivitami. V hlavě, ale někdy i na papíře, si říkám „Je to důležité? OK! Je to naléhavé a důležité? Pokud je to naléhavé a důležité, tak to musí mít nějaké místo v plánu a ideálně je potřeba se tomu věnovat co nejdříve, protože bych na to stejně myslel“. A pokud některá z těch aktivit spadne do kategorie nenaléhavé a nedůležité.

 

Vladimír Fichtner

Tak má smůlu.

 

Josef Podlipný

Přesně, to jsi řekl správně. Tak má smůlu. Má smůlu ten, kdo to řeší, protože v ten okamžik se věnuje něčemu, co mu jen ubírá energii a čas na to naléhavé a důležité. A má smůlu ta aktivita, když to díky své zkušenosti a znalosti neřeší. Protože to většinou buď takzvaně vyhnije, vyřeší se to samo. Anebo se ukáže, že to ani nebylo potřeba řešit, že to je opravdu nedůležité Tahle práce v blocích a v prioritách, takový audit času jak rodinného, tak byznysového, mi pomáhá k větší spokojenosti. Také mi pomohla reagovat, i přesto, že jsem procházel infarktem. Byl jsem schopen i v tomhle těžkém období schůzky odvolat. Zajistit nějakou prioritní linku i skrze delegaci aktivit, protože jestli si vzpomeneš, tak hned následující den jsme natáčeli podcast. To nešlo natočit z JIPu.

 

Vladimír Fichtner

A jak poznáváš, co je důležité?

 

Josef Podlipný

Je to o míře dopadu. Co se stane, když to neudělám? To je primární, jak na to nahlížet. Pokládat si otázky „co všechno se může stát, když to neudělám? Když to nezměním, na koho to bude mít vliv? A zároveň mám to na koho delegovat?“ Důležitost je o mnoha otázkách, není to jen o jediné. A ta naléhavost? Má to nějaké jiné řešení?

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi na začátku mluvil o tom, že znáš relativně dost lidí, kteří vyhořeli. Já jsem říkal, že si mezi našimi klienty vůbec neuvědomuji, že by někdo takový byl. A napůl v žertu jsem mluvil o tom, že to je možná tím, že mají nás a my jim ty stresy přebíráme. A některé věci řešíme Může to být tím?

 

Josef Podlipný

Myslím si, že velkým dílem ano. Zkusím to vysvětlit na jednom příkladu, který používá většina z těch, kteří mají vlastní byznys. Nemusí to být nutně korporát. Asi si vybavíte, co je 360 hodnocení. To znamená, že nechám hodnotit sám sebe svým podřízeným, tím, kdo je na stejné úrovni a tím na vyšší úrovni. Ideálně pravidelně, třeba každý kvartál, měsíc nebo pololetí, prostě pravidelně. Zároveň hodnotím sám sebe. Pak konfrontuji tuhle zpětnou vazbu, to nastavení zrcadla s tím, jak se na sebe dívám já a jak se na mě dívají druzí. Výsledkem je: „Tohle už nedělej, tohle dělej dál a tohle dělej lépe“. Když na to nejsem sám a tenhle nástroj, hodnocení toho zrcadla, využívám pravidelně, syndrom vyhoření mě velmi pravděpodobně mine. Protože se stále zlepšuji, stále rostu, stále jsem součástí nějakého vývoje. Syndrom vyhoření většinou spočívá v tom, že jsem pod stále větším tlakem a nevím, jak z toho ven. Je toho moc, nevím, jak to vyřešit a i to, co mi nedávno přinášelo radost, mě jen stresuje.

Neznám žádné východisko. Jdu ze stresu do stresu. A ve finále si uvědomím, že už mi nedělá nic radost. Paradoxně ani manželství, ani péče o děti, ani rodinná událost, ani sport. Člověk opravdu fakticky vyhoří, nemá žádnou pozitivní motivaci.

 

Vladimír Fichtner

Mně v minulém roce docela pomohlo, že mi moje rodinná koučka poradila, abych absolvoval psychoterapii. Od té doby se každých 14 dní potkám se svou terapeutkou. Najednou jsem pochopil, že jsem se těm Američanům ve filmech, co pořád leží v těch terapeutických křeslech, možná neměl tolik smát a spíš jsem měl zkoumat, proč tam sedí nebo leží. Protože mně to úplně vlilo novou krev do žil. Hrozně zajímavá zkušenost. De fakto to zavádíme v rodině, jeden z našich synů říká „To musíš ale v tom křesle sedět nebo ležet a povídat si od 30. Protože když tam jdeš v pětapadesáti nebo v padesáti, tak víš, kolik toho už máš v hlavě. To se těžko rozpouští“. Příští týden jedeme společně do Bratislavy, protože mám terapeutkou v Bratislavě, Ale stojí mi to za to, zajet tam každých 14 dní a strávit tam čas, protože je fakt výborná. Zkoušel jsem někoho v Praze, ale nebylo to úplně ono.

Takže jsem se vrátil. Zavádíme to v rodině také jako součást zdravého životního stylu.

 

Josef Podlipný

Vláďo, plně souhlasím. Uhodil jsi hřebíček na hlavičku, protože mnoho z nás se především Američanům směje, jak má každý druhý cvokaře. A přímo takhle to drtivá většina lidí říká, ale ti znalí vědí, že mají parťáka, mají prostor. To je možná ještě přesnější definice. Mají prostor být sami se sebou, pokládat otázky sám sobě nebo díky vedení někoho dalšího. Prostor o tom přemýšlet. Mají na to čas, protože v ten okamžik, kdy pravidelně jednou za čtrnáct dnů o něčem mají prostor přemýšlet, tak se zanoří. Jdou do hlubiny myšlenek, které by jinak ignorovali a dřív nebo později by je mohly doběhnout. Já si myslím, že pokud budeme chtít dlouhodobě harmonizovat osobní život s životem správce rodinného bohatství, tak bychom na toto opravdu neměli zapomínat. Protože míra odpovědnosti za to, že správu rodinného bohatství takzvaně odfláknou, je velká a není to jenom o velikosti majetku. Je to o velikosti rodiny. Je to o měnící se dynamice rodiny. O měnícím se světě kolem nás.

 

Je to o spoustě výzev, které před námi, ale i před nastupujícím generacemi, stojí. A je toho prostě moc. Život se zrychluje. Nejenom tím, jak stárneme, ale i fakticky. Vezměte si jenom AI. Využití tohoto přístupu znamená, že jsme schopni obrovské množství informací ve velmi krátkém čase nějak zpracovat, vyhodnotit a ještě na to třeba navázat nějaké kroky. Samozřejmě se nesmí ztrácet zdravý selský rozum. Ale co když zdravý selský rozum ovlivní právě ten stres, že prostě řekneme „neotravuj mě, s tím“. Protože jsme pod tlakem. A ten otravující je nedejbože náš potomek nebo naše partnerka nebo náš partner. To je průšvih. To si zaděláváme na průšvih nejenom z hlediska harmonie rodiny, ale i harmonie sebe sama.

Protože už máš cesty s osobním koučem i s osobním terapeutem prošlapané, jaké jsou způsoby, které pomáhají k harmonizaci osobního života a života správce rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Ten nejdůležitější způsob je mít správnou ženu. Ta vás pohlídá. Alespoň u nás to tak funguje. Radka vždycky, když viděla, že toho mám v hlavě moc, říkala ok, tak si sedneme, srovnáme si ty věci spolu. Já jsem věděl, že za ní můžu přijít. Dělali jsme také ten byznys společně, takže to samozřejmě pomáhalo. Když viděla, že toho mám moc, tak říkala „Potřebuju na zahradě támhleto pomoct a támhle pokácet nějaký strom“. Takže myslím, že životní parťák je první věc, která může hodně pomáhat. Druhá věc je mít kolem sebe lidi, kteří pomáhají s těmi dalšími věcmi. Já jsem předal firmu další generaci. Nemyslím rodinné, ale dalšímu generálnímu řediteli před čtyřmi lety. Najednou jsou věci mnohem lepší z pohledu mého života a rovnováhy. Protože když je člověk ve firmě, prostě tam je od rána do večera. Když mu jde o to, aby to fungovalo.

To všichni znáte – to nemusím asi popisovat. Trvá nějakou dobu, než se z toho člověk vyváže a najme někoho, komu může věřit. Nám to chvilku trvalo, než jsme našli toho správného, ale teď jsem z toho nadšený. Obklopit se dalšími lidmi – ať to je manažer nebo terapeut nebo někdo, kdo mi pomáhá s investicemi nebo s něčím dalším. Nemít to jenom na sobě, ale být kontrolní prvek víc než ten výkonný. Jak to máš ty?

 

Josef Podlipný

Souhlasím se vším, co jsi říkal. Jen doplním, že otevřená komunikace je určitě dobrým základem toho, aby život byl plný harmonie. Otevřená komunikace uvnitř rodiny i vně. Prostě mluvit. Mluvit o věcech, možná i o problémech. Delegace není ztráta kontroly, na to je potřeba myslet. Mnohdy si myslíme, že když spravujeme nějaký byznys nebo rozsáhlý majetek, tak když na někoho něco deleguje, ztrácíme kontrolu. Není to pravda. Naopak, pokud delegujeme to, co je delegovat vhodné, získáváme čas na to, abychom se věnovali tomu, co je mimořádně důležité. Ať už z hlediska strategie anebo naléhavosti a důležitosti. A beze zbytku souhlasím s tím, co jsi říkal. Životní partner/ka, děti by měli být ti, kteří od nás uslyší to, co si myslíme, bez jakýchkoliv přikrášlení a bez jakýchkoliv omáček. Stejně tak bychom měli mít my tu příležitost poslouchat také. K harmonii určitě patří nejenom mluvit, ale i poslouchat.

 

Vladimír Fichtner

Třeba podcast Mezi Rentiéry.

 

Josef Podlipný

Ano, pokud je pro vás podcast Mezi Rentiéry inspirací, budeme rádi, když nás budete poslouchat i do budoucna.

 

 

Nejsou to trhy, co ničí portfolia.
Jsou to naše emoce.
A právě proto je potřeba být připraven ještě dřív, než přijdou.

Když se mluví o investičních chybách, většina lidí si představí špatně načasovaný nákup nebo špatně vybrané aktivum.

Ale přitom nejvíce investičních chyb pramení z emocí – strachu, chamtivosti, nebo naopak z paralýzy v krizových chvílích.

V této epizodě Vladimír Fichtner a Josef Podlipný mluví otevřeně o tom, jak emoce ovlivňují správu rodinného bohatství.

S pomocí konkrétních příběhů investorů a rodin ukazují, jak může emoční rozhodování vést k fatálním chybám – a jak jim lze předejít systematickým přístupem a vědomou přípravou.

• Koncentrace investice (např. 50 % portfolia v jedné akcii) zvyšuje riziko paniky a unáhlených rozhodnutí.
• Silné a stabilní cashflow pomáhá překonat poklesy bez nutnosti „panického prodeje“.
• Plánování a předem definované scénáře (např. co dělat při poklesu o 20–50 %) pomáhají zvládnout emoce.

Zdroje: The Psychology of Wealth: Understanding UHNWI Investment Biases

 

 

Josef Podlipný

Nedávno jsem četl opakovanou studii, kterou si nechal zpracovat tuším Morgan Stanley po pěti letech. Bylo v ní řečeno, že až 70 % chyb investorů pramení z emocí. 70 % mě překvapilo. Já jsem čekal, že to bude možná méně.

 

Vladimír Fichtner

Ale je to tak. Když si uvědomím svoji třicetiletou kariéru, tak asi vždycky, když byl někde nějaký průšvih, byly za tím emoce. Protože ty jsou v nás natvrdo zadrátované – chamtivost nebo strach. To je součást každého z nás. Jakmile jede kolem nějaká chamtivá vlna, je přirozené, že na ni máme chuť naskočit. A stejně tak, když od rána do večera sledujeme nějaké tragické zprávy nebo těžké informace, tak už ani nemáte chuť číst zprávy. Alespoň já jsem to tak měl. Anebo když byla finanční krize, každý den po dobu dvou let tekla na CNBC krev a televize se předháněly, kolik té krve poteče. Protože to je jejich starost – přitáhnout pozornost. Vědí, že chamtivostí nebo panikou a strachem pozornost přitáhnou.

 

Nevěděl jsem to číslo, neznal jsem tu studii. Je to zajímavé, ale úplně mě to nepřekvapuje. Je dobré si to uvědomit a je potřeba vědět, co s tím budu dělat, aby k tomu nedošlo.

 

Josef Podlipný

Když jsem četl tuto studii, tak jsem si říkal: „70 % je vážně hodně a je otázka, kdo byl tím vzorkem, na kterém se to opakovaně testovalo“. Jestli mám nebo nemám 70 % věřit. Ale pokud by to bylo tak, jak studie dokládala – opakovaně, tak je sedmdesátiprocentní pravděpodobnost že budeme zvládat emoce a budeme dobrými správci rodinných bohatství. Budeme učit i své nástupce dobrým, kvalitním a udržitelným vzorcům chování. Proto považuji toto téma za důležité, a proto mě napadly některé příběhy, které bych chtěl sdílet.

 

A začnu hned prvním, který se týká investora Martina. Já trošičku prozradím na začátku pointu. Martin se kolem let 2017/18 potkal s Jeffem Bezosem, tímhle úspěšným podnikatelem, majitelem Amazonu. Když se spolu bavili, Martin mu říkal, že se na Amazonu pěkně spálil. Martin totiž prodal akcie Amazonu v září 2008, kdy měl strach, že Amazon bude klesat a že o svůj majetek přijde. Tehdy ta jedna akcie stála přibližně čtyři dolary. A on, byť Amazon měl v portfoliu už předtím, tak ho za ty zhruba čtyři dolary prodal. Potom se díval, jak Amazon rostl a říkal si, že musí přijít nějaká korekce. Není přece možné, že to bude růst nekonečně dlouho. Korekce ale nepřicházela. Tak Amazon koupil v září v roce 2021. Ptal jsem se, tak co, tak jsi koupil?

 

Vladimír Fichtner

A kolik stál?

 

Josef Podlipný

Více než 170! Říkal jsem si, ok – tak koupil dráž. A on mi říkal, že to není celá část toho příběhu. Nejenom, že pořád čekal na to, až dojde ke korekci, ale říkal si, že ho tehdy z trhu vyhnal strach. V roce 2008 utekl z titulu, že měl strach, že přijde o majetek. Pak se nakombinovat strach i s chutí být součástí toho růstu. A vlastně nevěděl jak a byl na to rozhodnutí sám. Těsně po září 2021 Amazon propadl zhruba o 45 %. A jsem říkal „Martine, a co? Tak prozraď mi ten konec toho příběhu“.

 

Vladimír Fichtner

Jak si koupil víc?

 

Josef Podlipný

Přesně. Martin dokoupil. Ten titul má v portfoliu stále dál. A vzpomíná na setkání s Jeffem Bezosem, kde se bavili o fundamentu, jak o tom přemýšlel, jak to celé vzniklo, jak společnost funguje, na jakých principech. A to ho uklidnilo. Najednou se více zaměřil na podstatu. Zároveň bylo poměrně důležité uvědomění, které vyplynulo až z diskuze mezi námi, že to hrálo výrazně menší podíl v jeho celkovém majetku. V roce 2008 Amazon hrál významný podíl v jeho majetku. Více jak padesátiprocentní. Jeden titul.  Teď už hraje malý podíl, tak ho to tolik netrápí.

 

Vladimír Fichtner

To je jasné.

Koncentrace je pro emoční pasti velmi důležitá. Emoce skutečně dramaticky ovlivňují, jak dopadne výsledek správy našeho majetku. Skutečně skvěle funguje, když budete mít klidně jenom šesti, sedmiprocentní výnos, ale konzistentně každý rok. Dlouhodobě samozřejmě někdy to je víc, někdy to je méně na trhu. Není to nikdy 6 % konzistentně. Ale aby v té dlouhé časové řadě dalo 6 % p.a. Z toho je pak obrovský balík peněz, když si to přepočtu na třicetiletý, padesátiletý nebo stoletý horizont.

 

Když jsme zakládali vlastní firmu, řešili jsme nejvíc, jak dosáhnout toho, aby naši klienti vydrželi na té cestě. My jsme ji zakládali v roce 2003. Po krizi roku 2008, kdy akcie klesaly dva roky – dlouho, pak o pár let později byla zase nemovitostní krize. A nejdůležitější je, jak dokážu být konzistentní, jak dokážu sledovat tu cestu dlouhodobě. Dát si ten cíl. Jak po něm půjdu, jak se vyhnu všem emočním plastem. Protože je úplně typické, že když se něčemu daří a vy to vidíte v médiích a na sociálních sítích a všude, takže si říkáte „to si koupím“. To je normální, chamtivost je přítomná v každém z nás. Člověk si koupí velmi často, když už to je v Mladé frontě. Tak to je samozřejmě pozdě. Pak to sleduje – je jedno, jestli to je akcie, zlato, kryptoměny. Když už to ví celý svět, tak je velmi často pozdě do toho naskakovat. Ale hodně lidí naskočí a sleduje, jak to klesá a říká si „No ještě jsem mohl počkat, ale ono to půjde nahoru, pak sakra ono to jde nějak víc a kdo mi to vlastně prodal? Koho jsem to vlastně poslechl?“ O dva roky později to je o 50 % níž, a člověk říká „To už nemám zapotřebí, prostě prodám, budu klidně spát, protože jestli to půjde dál, tak nebudu mít vůbec nic“.

To souvisí s tou koncentrací. Když tam mám 2 % majetku, tak mě to netrápí. Ale když tam mám 50 % majetku a najednou je to poloviční hodnota nebo může být nulová a já jsem na ní 30 let dřel? To není žádná legrace. Často lidé odejdou, aby měli klid, protože už se to mediálně probírá. Negativní zprávy už se nedají snést, ještě spojené s tou koncentrací majetku. A pak to začne růst a lidé si říkají, že mohli ještě počkat. Teď je to už skoro zpátky tam, kde to koupili a říkají si, že to koupí znova.

Ale uplyne deset let. Tohle není netypické, ale v našem životě těch let tolik nemáme. To je jedna desetiletka, druhá a třetí – game over. Už není co řešit. Emoce jsou opravdu hodně zásadní. V praxi to vidím velmi podobně. Základem pro to, abych se jim vyhnul, je mít plán, mít jasno, co chci, kolik potřebuju cashflow, jakým způsobem potřebuju peníze dostávat z portfolia, co tam může zůstat dlouhodobě.

Uvědomit si, že mám před sebou horizont desítek let, ne roku nebo dvou. Když vidím, že se píše v ČR minimální investiční horizont na akcie sedm let, tak si říkám „kdo to vymyslel?“. Minimální investiční horizont akcie je dvacet let nebo klidně déle. Protože akcie na 7 let je poměrně velká sázka. Mít jasno v zadání, co chci, vybrat si tak, abych zvládl různé scénáře a s těmi různými scénáři pracovat v plánu. Co když to půjde nahoru? Co když to půjde dolů? Mít věci předem připravené. Ten, kdo trénuje a je připraven dobře, má větší šanci. A to je jedno v jakém oboru, jestli to je v armádě nebo hasiči, nebo v nějaké extrémní situaci. Proto oni trénují. Proto se připravují na různé scénáře, aby v okamžiku, kdy ty scénáře nastanou, aby reagovali víceméně automaticky.

 

Tak je potřeba reagovat i v investicích. Mám připravené scénáře a jedu podle nich. A ne že mě začnou svrbět prsty, a ještě to neprodám. Ještě je brzy, jde to pořád nahoru. Už to nemá hodnotu 50 % portfolia, ale 70, protože ta akcie vyrostla, zastínila všechny ostatní. Tak počkám ještě. A do kdy počkat? Mám mít 50. Jsou pravidla a jimi se řídím. A když ta pravidla předělávám, a ty jsi to také zmínil v některé epizodě a není to tak, že pravidla se nemůžou měnit, je dobré je měnit v klidných časech. Ne pod tlakem emocí.

 

Josef Podlipný

Když jsme u emočního tlaku, zmíním ještě jednu rodinu. Je to rodina Kateřiny a Tomáše, kteří vzpomínají na dobu poklesu nemovitostí jako na dobu, kdy měli jasně vývojem trhu deklarováno, že nemovitosti jdou, a zřejmě v nejbližším období půjdou, dolů. Nemovitosti v jejich případě poklesly o řády desítek procent. Jejich portfolio pokleslo o vyšší řády desítek procent a oni díky tomu, že mají averzi k poklesu v celé rodině, tak neprodali. Ale skrze tuto emoci vzpomínají na období, kdy si museli na dobu sedmi let spokojeného života půjčit hned od několika bank. Nejen, že ty nemovitosti vysávaly peníze z cashflow, ale i cashflow plynoucí z těch nemovitostí pokleslo a oni najednou zjistili, že na spokojený život, studia dětí a spoustu dalších výdajů peníze nezbývají. Museli i skrze úvěrové linky zajistit schopnost, že portfolio v rukou rodinných správců zachovají i pro budoucí generace. A emoce, která jim bránila třeba i v prodeji části portfolia, byla averze k poklesu. Kdyby tuto emoci neměli nebo ji pojmenovali, pracovali s ní a hledali řešení, nebo dokonce o tom diskutovali v rodině dřív, než k poklesu na nemovitostního trhu dojde, tak by zřejmě na tento okamžik byli připraveni. Věděli by, že prodej třeba dvou, tří, deseti nemovitostí ze stovky není přece žádná tragédie.

 

Vladimír Fichtner

Další věc, kterou jsi zmínil a která je nesmírně důležitá, je cashflow. Cashflow je king při rozhodování, do čeho vstupovat nebo nevstupovat, když chci mít emoce víc pod kontrolou. Měl bych se bát svých vlastních emocí, i když nikdo se jich nikdy nebojí dopředu. To přijde vždycky až když přijde trabl. V těžkých dobách cashflow vysychá všude. Dividenda asi nebude tak velká. Nebo možná nebude žádná, protože budeme ve ztrátě. V nemovitostech se začne zhoršovat cashflow, protože lidé nebo firmy nemají na to, aby si pronajímali, aby udrželi nájemné a musí odcházet, nebo se to musí nějakým způsobem řešit. Úroky z vkladů, které mám, mohou být nižší. Nebo naopak může být vysoká inflace a ty úroky to těžce nestíhají, To jsme viděli před pár lety v České republice, kdy inflace byla na 15 a na úrocích jsme dostávali 6. Když jsme neměli proti-inflační dluhopisy, které vynášely stejně a které jsme měli my v portfoliích pro naše klienty…

Zaměření na cashflow je velmi příznivým prvkem zvládání emocí, protože když teče cashflow, tak tolik netrápí, i když je o něco nižší. Třeba v krizi může být o 20 % nižší výplata dividend, úroků a dalších věcí z finančního portfolia. Tak pořád jsem měl zjednodušeně 10 milionů na cashflow, teď mám 8. Není to příjemné, ale asi se s tím dá žít. I když je hodnota majetku papírově na polovině, protože burzy oceňují tu hodnotu poloviční cenou, ale v tu chvíli také když mám cashflow, nejsem nucen prodávat něco pod tlakem, abych měl na studia dětí. Nejsem nucen si půjčovat. V době, když jsou těžké časy, banky také nabízejí horší úroky, anebo chtějí zástavu mnohem vyšší a tak dále a tak dále. Prostě všechno se zhorší, ale cashflow je velká opora.

 

Josef Podlipný

Když se bavíme o emocích, je dobré si udělat takový malý test. A udělejte si ho každý sám, nebo se svou rodinou. Nám jako rodině pomohl příběh naší dlouholeté kamarádky. Je to žena mnoha tváří, která zcestovala snad celý svět. Miluje knihy, takže v každém městě nebo v každé zemi navštěvuje různé antikvariáty a prodejny knih a vždycky něco takzvaně uloví.

Vzpomíná na jeden takový antikvariát, zapadlý krámeček. Našla skvost, knihu, kterou už nikdy nedá z ruky, jak říkala. Kvůli obsahu té knihy. Emočně je ale zajímavé to, co se jí stalo. Koupila knihu, kterou tam prostě někdo daroval nebo prodal. Když ji četla, tak najednou na ní vypadl Franklin. Říkala si „stodolarová bankovka, co to? To na mě někdo nachystal?“ Měla podezření na svého partnera, že to nachystal jako legraci. A on říkal ne, v tom prsty nemám. Našla prostě 100 dolarovou bankovku.

Asi čtvrtrok nato byli někde na výletě A ona zřejmě v okamžiku, kdy vytahovala z kapsy mobil, tak vytáhla mobil a ten zachytil i bankovku. Opět 100 dolarovou, a přišla o ni. Nebyla to ale ta samá bankovka. A když jsem se jí ptal, co to znamená, jak si to mám spojit s těmi emocemi, říkala „Měla jsem radost z toho, že jsem v té knížce našla 100 dolarovou bankovku. Chvilku mi ta radost zůstala, pak jsme si za to něco koupili. Ale to, že jsem přišla o 100 dolarovou bankovku, že jsem ji někde utrousila a ani nevím kde, to mi úplně zničilo tu cestu. Já jsem na to furt myslela, furt jsem zkoušela, jestli ji náhodou někde nemám po kapsách.“ Ztráta ji emočně zatížila více než dvakrát, více než ten zisk. Přitom to byla ta samá hodnota. Dokonce si mohla říct „snadno nabyl, snadno pozbyl“. Ji to trápilo. Zničilo ji to několikadenní výlet s manželem a s dětmi. Říkala: „Takhle je potřeba nahlížet na emoce. Otestovat se, co na nás působí a jak. Dříve, než ty emoce opravdu přijdou“.

 

Vladimír Fichtner

Standardně platí, že ztráta v absolutní stejné výši je vnímaná řádově dvakrát víc než ten zisk. To znamená, když se soustředím na zisk, aby moje portfolio vydělávalo a neřeším, že taky může někdy prodělávat, třeba dočasně, riskuju, že mě emoce v tom riziku povalí. Zastaví mě na cestě, nebudu vydělávat proto, že prostě budu muset prodat. Protože jinak bych to nepřežil. A to se děje opakovaně.

 

Josef Podlipný

Já často slýchám Vláďo, že někdo, ať znalý nebo neznalý problematiky emocí říká „Tak udělám všechno, abych ty emoce potlačil“. Já nikoho neznám, kdo to umí. Co bys poradil takovému člověku?

 

Vladimír Fichtner

Nespoléhat na to, že je potlačí, ale hledat cestu, jak se s nimi vypořádat. To znamená nastavit si třeba věci v investování tak, abych věděl, proč je mám nastavené a emočně nebo myšlenkami se dostat do těch těžkých okamžiků předem. Říct si ok, když bude krize, co to bude znamenat? Co mě může udržet, co mi může pomáhat v té krizi? Cashflow jednoznačně pomáhá. Nemusíte to vymýšlet, pomáhá! Zažil jsem opakovaně lidi, kteří říkají že, to není problém, točí portfolia a není žádný problém. Přijde pokles o 20 % a už jsou šťastní, že mají to cashflow. I když ho předtím nechtěli, musel je někdo přesvědčovat.

 

Ale je dobré, že to má. Vžít se do té situace v klidných dobách a přemýšlet o tom dopředu, které firmy přežijí tu krizi. A odpověď není složitá. Asi ty největší mají nejrozumnější šanci, protože mají prostě plné pokladny a v krizi často posílí svoji tržní pozici. Pomůže, když budu mít velké firmy, a ne malé firmy v portfoliu. Říkám tipy, které my používáme, neznamená to, že jsou jediné a že člověk nemůže vymyslet něco jiného. Co koncentrace? Když budu mít moc velkou koncentraci v jedné akcii, tak to může být nebezpečné. Když to rozložím třeba tím, že si koupím index, kde ty firmy jsou zastoupené nějakým průměrným způsobem, najednou nemám takovou koncentraci a nemusím řešit, jestli tady ta firma zkrachuje nebo nezkrachuje. Prostě mám index. Do tohoto indexu vkročí firma, která je úspěšná a vypadne z něj ta, která je neúspěšná. Já nemusím hádat, která to bude, Nemusím sázet na tu jednu kartu, a proto základ portfolia, který chci, aby nebylo emočně náročné, je indexové investování. Tam není co řešit.

Nemusím hledat nějaké zázraky. A když si chci něco řešit, chci ještě trošku víc zisku a zároveň emocí, no tak si můžu říct ok, tak budu mít dvě a půl procenta v jedné akcii a budu jich mít deset. To bude část toho mého portfolia. Ale už trošku riskuju větší emoce. Proč ne, když je to pod kontrolou a když to mám předem zvládnuté.

Emocím se nevyhneme, ale můžeme mít systém, který nám s nimi pomůže. Pomůže v těžkých dobách, i v těch dobrých dobách, abychom to zase nepřehnali. Když je nějaká neodolatelná příležitost a jako jeden z posledních na světě ji využiju a projdu si tím údolím, o kterém jsme mluvili předtím.

 

Josef Podlipný

Existuje něco možná i mnoha generacemi vyzkoušeného, co funguje na zvládání emocí?

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, která mě napadá, je nebýt na to sám. Podělit se o to v rodině nebo s někým dalším. Vždycky říkám klientům, radši mi dvakrát zbytečně zavolejte, než byste jednou přemýšleli, jestli se to hodí. Prostě mi zavoláte a třeba nebude nic podstatného. Ale být sám na emoce je to nejhorší. Užírat se a nespat. Chce to dát do placu. Ideálně samozřejmě s někým, kdo to zažil už víckrát. Ale i to, že do toho vezmu rodinu, může být jedna z věcí, která pomůže.

 

Josef Podlipný

Zcela souhlasím, přátelé. K tomu, abyste přeskočili váš mozek k dlouhodobému investičnímu úspěchu stačí mnohdy málo. Za nás vám přeju, abyste uměli své emoce pojmenovat a řešit je v době, kdy na vás netlačí.

Svět se rozděluje. Mluví se o konci globalizace. Někdo na to doplatí. Jiní v tom nevidí problém, ale spíše příležitost.

Ještě před deseti lety jsme věřili v jednotný globální trh. Dnes je jasné, že svět se rozpadá na regionální bloky.

Amerika jde vlastní cestou, Evropa hledá svou identitu, Čína a Indie formují nové mocenské osy.

A investoři? Ti, kteří spoléhají na to, že se staré pořádky vrátí, riskují neklidné spaní – nebo dokonce ztrátu bohatství.

V této epizodě se Josef Podlipný, Vladimír Fichtner a Tomáš Tyl věnují zásadní otázce dneška: Jak investovat a spravovat rodinný majetek v době deglobalizace, rostoucí nejistoty a regionální fragmentace?

Co se stane, když diverzifikace náhle přestane fungovat? Odhalte kritické slepé místo, které způsobuje, že i sofistikovaní investoři přicházejí o majetek během tržních krizí, a specifickou strategii, která se před ním chrání.

Tato epizoda je pro každého, kdo chce pochopit, jak si zachovat klid, jistotu a kontrolu nad majetkem i v době, kdy se svět rychle mění.

 

Josef Podlipný

Tématem dnešní epizody je deglobalizace aneb kde hledat stabilitu v rozděleném světě. Tomáši, Ty jsi analytik s dlouholetou zkušeností v řádech desítek let. Je fragmentace příležitostí nebo hrozbou, když se na to podíváš z pohledu probíhající deglobalizace? Je probíhající deglobalizace něco, o čem se teď jenom víc mluví a píše, nebo je to něco, co už nějakou dobu probíhá?

 

Tomáš Tyl

Pojďme si možná nejdřív říct, co vlastně tyto pojmy znamenají. Deglobalizace je něco, co pozorujeme a o čem diskutujeme už delší dobu. Nejméně deset let. Jde o opačný trend, než byl předtím, kdy byl svět více globalizovaný, rostl mezinárodní obchod a docházelo k většímu a většímu byznysovému a obchodnímu propojení. Teď jsme ve fázi, kdy přicházejí různé překážky a je menší vůle k pokračování. Dochází k tomu, že se trend spíše zastavil a v dnešní době může pokračovat ustupování od globalizace a ustupování od propojení. A to souvisí i s fragmentaci, kdy se obchodní svět více rozpadá na obchodní bloky a ty, kteří spolu více obchodují a více komunikují a ty, kteří spolu méně obchodují. Od finanční krize se hovoří o zastavení globalizace. Do té doby docházelo naopak k velkému propojení. V první dekádě tohoto století docházelo k výraznému nárůstu obchodních aktivit v rozvíjejících se zemích a jejich růstu. Stávaly se více výrobnami pro celý svět a montovnami. Postupně se i jejich úloha mění v tom, že se zvyšuje jejich přidaná hodnota. Čína už třeba dlouho není jenom montovnou, ale v technologickém světě výrazně postupuje. S finanční krizí se nárůst mezinárodního obchodu jako podílu na světovém HDP v podstatě zastavil. Začal kolísat. Nedochází k tomu, že by výrazně dramaticky klesal, ale pozorujeme vlivy, které vedou spíše k oddělování a v poslední době k výraznějšímu protekcionismu a ochraně domácího trhu a snaze trend globalizace obrátit. A proto se hovoří o deglobalizaci.

 

Vladimír Fichtner

Důležitým faktorem té realizace, nebo řekněme spíš stahování Ameriky ze světového řádu bylo mimo jiné i to, že se Amerika stala nezávislá na ropě ze zbytku světa. Začala být samostatná, co se týče ropných produktů. Najednou se snížila její motivace v tom chránit ta naleziště a cesty tankerů. To byla jedna z věcí, která byla hodně důležitá v procesu, kdy Amerika začala ze světového řádu trošku vycouvávat. To, co se děje nyní za Trumpa, už probíhalo za jeho první vlády. Už za Obamy trošku, teď to je hodně viditelné, ale je to něco, co je dobré si uvědomit. Není to trend posledního měsíce, roku nebo dvou, ale tak, jak říkal Tomáš, začalo se to víceméně ukazovat po finanční krizi.

 

Josef Podlipný

Přátelé, k příčinám i následkům se ještě vrátíme. Nicméně, Vláďo, ty už desítky let pomáháš úspěšným investorům chránit jejich rodinná bohatství a sám jsi správcem společně s ostatními členy rodiny vašeho rodinného bohatství. Jak se na globalizaci a fragmentaci díváš z pohledu dlouhodobého investora?

 

Vladimír Fichtner

To důležité v našem přemýšlení je vždy pracovat s různými scénáři budoucnosti. Přestože se nám v České republice líbí, žili jsme nějakou dobu v zahraničí a víme, že Česká republika je ten kout světa, kde chceme být. Ale chceme být vždy připraveni na to případně i odejít, kdyby bylo nejhůř. Vidíme na Ukrajině, co se může stát velmi rychle. Někdy vidíme i kolem nás prostředí, které není úplně příjemné. A pak si člověk může klást otázku, jestli chce zůstat nebo ne. I když by chtěl, možná ho některé věci donutí odejít. Potom je potřeba mít ten majetek diverzifikovaný tak, abychom odejít mohli. Kdybychom měli všechen majetek v koruně a v Česku, a třeba jen v nemovitostech, to nám neumožní odejít jednoduše. Anebo odejdeme, ale místo toho, abychom odešli s rancem, odejdeme s ranečkem. A budeme muset začínat někde jinde, relativně od nuly. Tím, že jsme vždycky diverzifikovali, vždycky jsme přemýšleli o tom, že majetek má být různě po světě, v různých formách, a teď se svět trošku rozpadá, tak pro nás – naši strategii – není zásadní. Pořád chceme mít peníze i v Americe, pořád chceme mít peníze i tady a někde jinde. Mám na mysli někde jinde v Evropě. A některé vazby mezi těmi celky třeba nebudou fungovat tak dobře.
Jak to vidíš ty, Pepo? Jak vidí tohle téma tvoje rodina? Jak vy ho řešíte?

 

Josef Podlipný

Pohled je podobný. Jen si uvědomujeme, že jsme někdy kolem roku 2008 začali uvažovat a v roce 2009 začali budovat americkou část portfolia. A ta kapitálově roste meziročně o
20–26 %, k tomu je ještě výnos. Takže tato část majetku roste slovy jednoho z našich potomků „geometrickou řadou“. A my si začínáme uvědomovat, že podíl na celkovém majetku už je možná nezdravě velký. Takže proto také teď velmi intenzivně přemýšlíme o tom, že vehikl, který bude celý majetek mít na starosti a podílet se na jeho správě nebo umožní podílet se na jeho správě rodinným příslušníkům, vrátíme zpátky do Evrop. Abych byl přesnější, do Lucemburska.  Velmi intenzivně pracujeme právě teď s těmi regionálními bloky, které vidíme, že se velmi jasně vymezují třeba i proti rozhodnutím Trumpovy administrativy. Zkoumáme, jak jsme připraveni na případné budoucí scénáře, o kterých jsi mluvil. A to i scénáře, že regionální bloky budou mít vlastní pravidla, vlastní regulaci, v uvozovkách i vlastní obchod a samozřejmě s tím spojená vlastní rizika a budoucí očekávání, která logicky správce rodinného bohatství neplánuje na nejbližší jednotky let.

 

V tomto případě ani nižší jednotky desítek let, ale my přemýšlíme v rozměru čtyř až sedmi generací. Což znamená čtyřikrát nebo sedmkrát třicet let. Až 210 let do budoucna musíme přemýšlet, jak se možná svět změní. A nebude to bezpochyby jen o fragmentaci.

 

Když se vrátím krátce k té fragmentaci – jak to, Tomáši, vidíš ty jako analytik? Jsme opravdu svědky rozpadu globálního světového trhu na regionální bloky, nebo to je jen něco, co si zatím ještě nedokážeme úplně vysvětlit? A je to přesně ten trend, o kterém mluvíme od začátku této epizody.

 

Tomáš Tyl

V číslech jsou patrné určité bloky, které mezi sebou více obchodují a mají k sobě blíže, a které naopak méně. Určitě se to třeba zvýšilo agresí Ruska na Ukrajině. Zatímco do roku 2008 byla větší provázanost i mezi rozvíjejícími se zeměmi a těmi vyspělými, teď sledujeme spíše ten trend, kdy se některé země dostávají do izolace. Amerika vnímá Čínu jako hrozbu a z toho vyplývají následující kroky. V zásadě se často hovoří třeba o bloku zemí BRIC: Brazílie, Rusko, Indie, Čína. Někdy se dá hovořit o tom, že jsou tyto země v něčem třeba semknutější, snaží se vytvářet nějakou společnou politiku, v něčem zase ne. Třeba Indie je země, která je často brána jako součást toho bloku. Ale na druhou stranu se Indie snaží stát jako samostatná velmoc a například s Čínou má také svoje spory. Takže v některých ohledech ty bloky mohou být silnější, v některých méně silné. Ale tento vývoj je určitě patrný. Teď se děje to, že jeden blok se do určité míry rozpadá. Evropská unie, Spojené státy a vyspělé země více byly jako blok v tomto světě. A teď Spojené státy hovoří o tom, že půjdou více vlastní cestou. Vnímají možná svoji roli tak, že příliš pomáhají ostatním zemím, že jsou v situaci, kdy mnoho dávají a málo získávají. I když je to samozřejmě také otázka. Ale jejich cílem je teď více protekcionismus a tenhle náš blog se rozpadá.

 

Ty jsi se na začátku ptal, jestli je to hrozba nebo příležitost. To vždycky závisí také na byznysu, jaký máme nebo kde jsme regionálně a podobně. Určitě to přináší řadu výzev. Třeba právě pro nás v Evropě, kde jsme se vnímali jako součást určitého bloku, který se teď možná rozpadá. A možná musíme přemýšlet více o tom, jak v tom novém světě obstát. Já jsem nedávno viděl dotaz, jak v dnešním světě plném nejistoty fungovat a investovat ve srovnání s dobou dříve, kdy věci byly mnohem jasnější. Jak se na to adaptovat? Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že nám se zdá ta situace nejasná teď, protože ji prožíváme a protože nevíme, jak dopadne.

A proto nám všechny hrozby přijdou mnohem hrozivější. Máme dojem, že dopady musí být dramatické. Ani v minulosti to nebylo tak, že by všechno bylo jasnější, že by lidé věděli, co se bude dít. Ne, určitě ne. Po druhé světové válce byl svět v podstatě v troskách. Nikdo nevěděl, jaká bude budoucnost, studená válka atd. Pořád tady existují důvody k obavám, hrozby. My minulé hrozby vnímáme, protože víme, že se to nějak vyřešilo. Západní svět se na ně nějakým způsobem adaptoval a rostl. A zdá se, že to vlastně nebylo tak nejasné, zpětně se všechno zdá v pořádku nebo mnohem lepší, než jaké to je, když to prožíváme. Nám se teď ta situace zdá mnohem více nejistá, protože jí prožíváme, a protože neznáme budoucnost, a žijeme v ní aktuálně. Ale výzvy a hrozby tady byly vždycky, a proto je dobré tu dlouhodobou strategii připravovat na to, že hrozby a výzvy různého typu nejsou něco, co by nás mělo překvapit. Naopak, měli bychom být připraveni na to, že různé hrozby a nejistoty přicházejí, a investiční strategii stavět podle toho. A samozřejmě aktuálně reagovat na to, jaké příležitosti a hrozby to jsou.

 

Vladimír Fichtner

Teď jsi uhodil hřebík na hlavičku, Tomáši. Když jsem vymýšlel strategii Ochrany bohatství a dávali jsme ji později spolu dohromady a vylepšovali s celým týmem, tak základ té strategie je o tom, že o úspěchu se rozhoduje především v těch těžkých časech. V těžkých časech člověk musí vydržet na té cestě. Musí být v klidu, aby když dojde třeba k poklesu na akciových trzích, neprodal poté, co akcie klesnou o 30, 40 nebo 50 %. Což jsme také zažili s Pepou už dvakrát. Jak v dotcom bublině, tak ve finanční krizi. Udržet se na cestě, a třeba naopak využívat poklesů k nákupům, to je přesně to, co je potřeba dělat jako dlouhodobý investor. Ale všechno to souvisí s tím, že strategie je připravená a testovaná na těžkých časech. V lehkých časech umí udělat peníze každý. To není nic složitého, ale karty se rozdávají v těch těžkých časech, a proto jsme ji tak stavěli.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi správně vzpomenul dotcom bublinu a nemovitostní krizi. Období, které si jako investoři pamatujeme. Ale mnoho investorů, úspěšných podnikatelů buď zapomnělo, anebo nemá tu investiční zkušenost z tohoto období. Když se teď ohlédneš zpátky, Vláďo, na stále se opakující schůzky, ať už s našimi anebo budoucími klienty, jaké vnímáš nejčastější chyby, které mohou investory připravit o klidný spánek nebo dokonce i o majetek? Z pohledu tématu, kterému se dnes věnujeme. Fragmentace trhu, deglobalizace, zvyšující se nejistoty na trzích.

 

Vladimír Fichtner

Já mám radost, že schůzky s našimi klienty dneska probíhají tak, že často slyším: „O deglobalizaci už se bavíme dlouhé roky, pracujeme s ní a pracovali jsme s ní vždycky a jsme na ni připraveni.“ Proto je ta diskuze spíš o tom „Už koupíme při tom poklesu, kolik koupíme“ a podobně, z toho mám radost. A co se týče lidí, kteří nejsou na ty těžké časy tolik připraveni. I když se bavím s lidmi, kteří mají podnikání 20 30 let, ne že by investovali do finančních investic, ale podnikají dvacet, třicet let, tak oni říkají „tohle jsme zažili, tohle jsme přežili“. Mají tu podobnou zkušenost, o které mluvil Tomáš. Jsou schopni nadhledu a vědí, že těžké časy mohou přijít. Poradili si s nimi v minulosti a věří, že si poradí i teď. Samozřejmě některé věci můžou být pro někoho mnohem náročnější. Automobilový průmysl může mít mnohem složitější časy než třeba v minulosti a může být mnohem těžší z toho vyklouznout nějakým způsobem.

Za covidu to byly cestovky. Někteří lidé, co měli třicet let cestovku to třeba nezvládli a podobně. Není to tak, že všichni všechno zvládnou. To určitě ne, ale to zásadní je nemít všechna vejce v jednom košíku, nemít všechno zainvestováno v jednom místě – regionálně a měnově. Je to selský rozum, to skutečné starání o majetek, a nevyžaduje dramatické sofistikované modely, ale selský rozum. Jak mám peníze rozdělené, jak mám majetek rozdělený, na koho je kde registrovaný, na koho je napsaný a tak dále. Diverzifikace, diverzifikace, diverzifikace. Tu, když někdo nemá, tak se mu hůř spí.

 

Když se dneska bavím s někým, kdo říká „já bych chtěl začít investovat“, tak říkám, že to je dobře. Když máte miliardovou firmu, to dává smysl. Protože – kolik máte mimo tu firmu dneska? A většinou slyším „No ty nemovitosti, vlastně nemovitosti máme ve firmě.“

Nakonec zjišťujeme, že mimo tu firmu, opravdu mimo její podstatu, zase tolik majetku není. A je potřeba jít v té diverzifikaci tímhle směrem. Jak to vnímáš ty, Pepo, ty se bavíš se spoustou lidí. Stejná otázka na tebe.

 

Josef Podlipný

Já se bavím hodně s budoucími novými klienty, kteří buď ještě nemají dlouhou zkušenost s investicemi, anebo začínají měnit strukturu majetku, a tudíž tato část jejich majetku nabývá na významu. A tím pádem i rizika se správou této části jsou pro ně stále důležitější. A i přesto, že si drtivá většina těchto investorů uvědomuje tu důležitost, tak vnímám, že podceňují riziko inflace. Vzpomínám na to, když společnost Fichtner propagovala určitě jako jedna z mála proti-inflační dluhopisy jako ideální nástroj, který je schopen se s inflací popasovat, ať by byla jakákoliv. Třeba i scénářem turecké inflace anebo jiných ještě horších zemí na světě, které bychom našli.

 

A také vidím riziko regionální koncentrace. Je to prostě o tom, že my se často utíkáme jako investoři k tomu, co nám je blízké, co známe. Buď známe nějaké principy, nebo se můžeme opřít o podporu, znalost nějakého prostředí, právního, daňového. Prostě máme se o co opřít, ať už o zkušenost, tak o někoho, kdo je expertem na danou oblast. A zapomínáme na to, že je i okolní svět. Příklad – nedávno vyletěly nad orbitu nějaké dámy a podívaly se na zeměkouli a i přesto, že to byl pro ně určitě světový zážitek životní, tak ony získaly ten nadhled. Jeden z našich klientů říkal „Vy jste mi pomohli, že jsme vzlétli do 10 000 metrů a teď to vidím z téhle výšky a najednou mi docházejí souvislosti“. Proto musím odpovědět, že nemají ten nadhled i přesto, že vybudovali něco úžasného a já i mnoho dalších vzhlíží s velkým respektem a pokorou k těm úspěchům. No a potom tam vidím ještě jedno riziko, a to promarnění příležitosti. Prostě nepracují s dostatkem cash flow nebo strukturou majetku, která ho pravidelně udržitelně generuje. V uvozovkách se spoléhají na to, že to mají pod kontrolou. Existuje, a ruku na srdce, vážení posluchači, jestli do této skupiny patříte nebo ne, mnoho z nás byznysmenů, kteří říkají „vždyť ten náš vehikl, náš byznys, je schopen generovat třeba i stovky milionů ročně. No tak když budu potřebovat, tak si pro ně sáhnu“. Ale „když budu potřebovat“, může přijít v okamžik, kdy to třeba ten byznys buď ochromí, nebo to dokonce nebude ani možné.

Tomáši, ty jsi dělal pro některé z našich stávajících klientů, ať už mají nějakou investorskou zkušenost nebo ne, stress test. Něco, co jim dalo možnost poznat, jak by se choval jejich majetek, když by docházelo k nějakým dopadům. Nemusí to nutně být důsledek fragmentace anebo deglobalizace trhu. Když se podíváš na to dnešní téma fragmentace a deglobalizace trhu touhle optikou nějakého stress testu, co se může stát?

 

Tomáš Tyl

To je hodně široká otázka a zároveň hodně konkrétní pro toho, kdo jak má ten byznys nastavený. Strategie Wealth Protection si právě snaží klást otázky různých scénářů. A ta zkušenost? Právě taková, co jsi říkal, že když nastává negativní scénář na trzích, tak obvykle nás ovlivňuje i v byznysu. Takže to, co je důležité, je být připraven na to, že diverzifikace někdy funguje dobře, když aktiva rostou a rostou různým tempem. Ale když přichází tzv. perfektní bouře, tak diverzifikace v některých momentech může přestávat platit. A právě proto je dobré být připraven i na ty scénáře, že se nám může začít hroutit byznys. Potřebuji do něj dodávat peníze. Na druhou stranu je to samozřejmě situace, ve které už padají akciové trhy. Ty většinou padají ještě předtím, než to my pocítíme na byznysu, protože jsou takové předstihové indikátory. Když už účastníci na trhu, manažeři a podobně vidí, že dochází ke zpomalení, tak na to reaguje akciový trh a pak to začneme pociťovat v našem byznysu. Začne to pociťovat private equity a další oblasti.

 

Pak může začít být pozdě to řešit. Takže je dobré být připraven na tuhle situaci a představovat si, co se může stát s mým byznysem a že v takovou chvíli nebudu moci třeba z portfolia, pokud bude investováno hodně dynamicky, vytáhnout peníze pro to, abych se ochránil. Protože může dojít k tomu, že se tyhle věci odehrávají naráz. Proto je dobré být na takové situace připraven dopředu. My s našimi rentiéry máme i určitou část, která je konzervativně investovaná. Nejsme jenom v dynamických aktivech, máme i části portfolia, které můžou být v takovém případě určitou oporou. Můžou být využity na nákupy při poklesech, můžou být nějakým zdrojem. Někteří klienti je využívají potom jako zdroj pro ochranu byznysu. I to je součást přípravy.

 

Co se konkrétně může stát? To je hodně individuální a je to o vlastním risk managementu. Třeba u finančních institucí je to součást řízení rizik. To se netýká jenom řízení rizik na finančním trhu, ale týká se sledování a řízení i dalších rizik typu, jak jsou zastupitelní lidé ve firmě, co se může dít a co může firmu ohrožovat. Což je samozřejmě individuální v každé společnosti. Mít představu o těchto rizicích, která je mohou ohrožovat a nějakým způsobem je pravidelně sledovat, je něco, co může pomáhat vytvořit si představu, kdy může dojít k podobné situaci, kdy se všechno začne sypat.

 

A na druhou stranu, když trh roste, daří se, tak je to také impuls pro to nesázet pořád na jednu kartu. Takže pokud moje firma generuje zisky, je možná dobrá příležitost je právě dávat pryč proinvestovat je jiným způsobem právě proto, abych snížil koncentraci na svoji firmu ve svém portfoliu a ve svém majetku. Abych se mohl chránit v těch horších časech. My jsme to třeba dělali ve finančních aktivech na konci minulého roku, když trhy dosahovaly nových all time high a my jsme rebalancovali. To znamená, že jsme se znovu podívali, jaká je alokace a tam, kde jsme byli převáženi v akciích, jsme rebalancovali. I když ta situace se tehdy zdála dobrá a všechno rostlo, některé banky nám říkaly, že ten růst vydrží další rok, protože zisky rostou a podobně. Ochrana spočívala v tom, že jsme rebalancovali portfolio a část stáhli do konzervativnějších aktiv A teď z nich můžeme čerpat v době, kdy trh poklesl a můžeme je využívat pro nákupy při poklesech.

 

Vladimír Fichtner

To, co jsi řekl, to je ta důležitá praktická rada, která se z mého pohledu objevuje. Je potřeba pracovat s různými scénáři budoucnosti. Je potřeba je otestovat předem, ne v okamžiku, kdy přijdou, ale v okamžiku, kdy o nich přemýšlím. A je potřeba mít systematický přístup k tomu přemýšlení o majetku a ke správě. Protože když všechno roste, tak nic jiného než systematický přístup, který řekne „V akciích už nemáš 70 %, ale 75 a víme, že chceme mít 70 a to je důvod, proč redukujeme“. Ne proto, že máme křišťálovou kouli, že to za měsíc půjde dolů, ale protože máme moc akcií. Když naopak trhy klesají, tak místo 70 % máme najednou váhu akcií šedesát nebo pětašedesát? Tak ji zase vrátíme zpátky. Co to znamená? Tenhle systém automaticky vede k tomu, že když vyděláváme, tak ten zisk dokážeme realizovat a máme tu disciplínu ho realizovat, což není úplně vždycky jednoduché.

A když naopak přichází poklesy, tak nakupujeme při poklesech, což je to, co každý chce také – dobře nakoupit.

 

Josef Podlipný

Vláďo, to je pravda. Pro posluchače bych rád připomenul čtyři klíčové principy.
Diverzifikace napříč regiony vám umožní snížit závislost na jednom trhu. Sázka na nějaký scénář není určitě to nejlepší.
Důležitá je flexibilní strategie, která bude přemýšlet o různých scénářích a umožní se s těmi scénáři popasovat.
Výběr investičního aktiva, že to bude třeba index, vám umožňuje nasměrovat vaši investici do prostředí, které je samo regulující se, protože v indexu budou zastoupeny vždy ty nejlepší společnosti, které splňují podmínky.

A poslední bych chtěl dodat dlouhodobý horizont. Ten je základem toho, že přežijete cokoliv do budoucna, i fragmentaci a deglobalizaci.