Archives for Září 2025

 

Bohatství je víc než majetek.
Jak předat majetek dalším generacím, aniž by se rodina rozpadla kvůli penězům, firmám a nemovitostem?
Zkušenosti jsou nemilosrdné – hádky kvůli majetku nejen mezi sourozenci.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný využívají koncept, který může tento problém vyřešit. Rodinná banka chrání rodinné vztahy, učí odpovědnosti a dává šanci, že bohatství přežije i další generace.

Josef, jako zástupce čtvrté generace bohatství, v této epizodě sdílí zkušenosti z více než desetileté praxe jejich rodinné banky a ukazuje, jak tento systém pomáhá nejen s financováním projektů, ale především s výchovou zodpovědných správců majetku.

Dozvíte se konkrétní mechanismy fungování rodinné banky, včetně pravidel pro půjčky a limity expozice.
Poznáte rozdíly mezi rodinnou bankou a standardní bankou – především dlouhodobý horizont investic a flexibilitu založenou na rodinných hodnotách.
Zjistíte, jak rodinná banka učí děti zodpovědnosti a zároveň jim umožňuje realizovat projekty, které by jinak byly nedostupné.

Tato epizoda je pro každého, kdo nechce, aby majetek rozdělil rodinu, ale naopak ji spojoval.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Já už jsem povídal o tom, jak některé věci děláme my. Možná se dneska dostaneme k tomu, kam jsme se dostali po pár letech. A asi to nebude tak, že se budu jenom ptát, ale občas třeba i něco řeknu. Ale nejvíc mě zajímá zkušenost tvojí rodiny, protože přece jenom jste čtvrtá generace bohatství. Kdy jste s konceptem rodinné banky začali? A co mě zajímá ještě navíc, jestli něco takového existovalo v minulosti, v předchozích generacích. V prvních generacích, které založily rodinné bohatství, jestli vlastně v té době byla nějaká obdoba rodinné banky. Asi se tomu tak neříkalo.

 

Josef Podlipný

Ty často, Vláďo, kladeš otázku, kdy to začalo, je dobré to vědět dopředu. Takže já jsem se díval do našich historických zápisů a dokumentů, protože jsem tuhle otázku čekal. Musím se přiznat, přátelé, že jsem vlastně nenašel úplně ten začátek, kdy jsme o rodinné bance začali diskutovat. Bylo to zřejmě někde mezi roky 2010 až 2013. To jsou tři roky. To není úplně malé rozpětí. Proč to zmiňuju? Zmiňuju to hlavně z toho důvodu, že jsme o tom ze začátku nemluvili jako o rodinné bance. To znamená, bylo to velmi neformální diskuzí a teprve postupem času jsme začali některé prvky rodinné banky poznávat z historických inspirací. Od dynastií typu Rothschildové, u kterých to zřejmě začalo někdy v devatenáctém století. Já jsem potom prahnul po vědění, jestli třeba Rothschildy něco inspirovalo. Velmi pravděpodobně to bylo už z dob čínských dynastií, to znamená někdy třeba i do období Egypta a faraonů, lze zasadit první zkušenosti se sdílením majetku, sdílením kapitálu a s komunikací o rodinném bohatství.

 

Také jsme samozřejmě byli zvědaví, jestli naši předci něco podobného dělali a jestli se třeba můžeme z něčeho poučit, inspirovat a vyvarovat se nějakých chyb. Jediný dokument, který mám dodnes zarámovaný, ukazuje, že nějaká historická diskuze o tom, jak byl jeden z členů rodiny podporován z pomyslného majetku, který patří širší rodině, tam je. Ale to je vlastně všechno. Bylo vidět, že tam probíhala nějaká diskuze, že to byla vratná pomoc, a dokonce, že tam byla díky tomu, že ta pomoc byla opravdu navrácena a to zcela. Byly naplněny ty parametry. Takže tam byla bonusová prémie, něco jako motivační prvek – dodržel jsi slib – tady máš za to odměnu.

Něco v tomhle smyslu jsme našli. Ale to je všechno.

 

Vladimír Fichtner

Tak asi dává smysl, když člověk už má nějaký majetek, že se začne rozhlížet také kolem sebe. Zjistí, že k obědu sní dva, možná tři řízky, ale asi se to nedá projíst. Ne že by se to nedalo utratit, to se asi dá utratit jako jakýkoliv objem peněz velmi rychle. Ale když se člověk chová tak, jak se choval do té doby, než majetek měl – začne se rozhlížet v rodině, v komunitě, přemýšlet o dalších věcech, tak to asi bylo vždycky. Vraťme se k té vaší novodobé historii. Co bylo spouštěčem diskuzí o rodinné bance nebo proč jste jí vlastně založili? Já jsem o tom mluvil už v minulosti, že přišel syn chtěl si půjčit na auto. Tenkrát to bylo 300 tisíc, dneska už se pohybujeme v řádech výrazně vyšších. Při půjčkách do byznysu a podobně třeba.

Co byl ten spouštěč u vás?

 

Josef Podlipný

Byly to vlastně tři hlavní spouštěče. První byl, když jsme si uvědomili, že dílem vděčíme za to startovné, budování a rozvoje a ochrany našeho rodinného bohatství, předchozím generacím. A říkali jsme si „Hmm, musíme s předstihem přizvat i ty nastupující generace, aby těch diskuzí o správě byli součástí.“ Protože jsme si uvědomili, že my jsme nebyli součástí těchto diskuzí. Bohužel, protože to minulý režim a různé zásahy takzvaně přestřihl.

 

Vladimír Fichtner

A to je ale spíš taková rodinná rada než rodinná banka …

 

Josef Podlipný

Ne tak úplně. Stejně tak jako o rodinné radě jsme nemluvili hned zpočátku jako o rodinné radě. Říkali jsme si, že potřebujeme vytvořit podmínky k tomu, aby rodina jako celek, všichni – ne jednou otec s dcerou, podruhé s druhou dcerou, potom matka se synem a tak dál – všichni dohromady diskutovali. A uvědomovali jsme si, že my jsme povinni k té diskuzi přizvat naše potomky. Protože se nezodpovídáme těm budoucím generacím jenom za majetek, který jsme vytvořili my sami, ale i za ten, co jsme převzali. A tohle nás přimělo k tomu tu diskuzi odstartovat. Ať to bylo v roce 2010 nebo 2013, tak musím říct, že nám trošku i nahrával věk dětí. Nejstarší potomek, dcera, už byla plnoletá. A nejmladší potomek, opět dcera, prostřední je syn, byla relativně blízko plnoletosti. Už po věku patnácti let. Takže jsme měli parťáky pro diskuzi. Nic nám nebránilo k tomu je přizvat. To byl první důležitý spouštěč.

 

Druhý důležitý spouštěč byl podobný, jako jsi zmiňoval ty ve vlastní rodině. Prostě první větší vnitřní půjčka. Nám dávalo smysl se o tom bavit všichni. Ne jenom „Tati, potřeboval bych tohle zafinancovat. Co myslíš?“ Nebo „Mami, podpoř mě, prosím tě v tomhle projektu.“ Nebo třeba i v růstu vzdělání, cestě do Itálie a roku studia v Itálii.

 

Ten třetí, který přišel postupně, ale cítili jsme ho už od samého začátku, byl budoucí transfer majetku. My jsme o něm totiž do určité doby přemýšleli jako o majetku, který budeme dělit. Nevěděli jsme ale jakým vzorcem a kdy. Říkali jsme si, že to ale nemůže být moment překvapení „tak tady to máš a starej se, je to takhle veliký a má to tyhle souvislosti“. Před tou fází dělení musí proběhnout diskuzí, společnou správou. Takže jsme viděli potřebu rodinné banky i z pohledu budoucího připravovaného mezigeneračního transferu majetku. Teď už o tom uvažujeme spíše jako o transferu mezigenerační správy.

 

To znamená, že historie nás naučila… A teď vytrhnu trošku z kontextu slova našich dětí, které říkají, že nás všechny ale naučila. Ony to říkají, my si to uvědomujeme. Rodinná banka učí členy rodiny i různým rolím. Jednou vystupuje jako člověk, který přináší nápad, projekt a snaží se od ostatních získat zpětnou vazbu, jestli tam nejsou slepá místa, nebo jestli by třeba byli ochotni přispět k financování takového projektu. Jestli pravidla, která jsou nastavena z hlediska správy společného kapitálu, umožňují toto financovat. Jestli ta pravidla mají dostatečnou flexibilitu, jestli je změnit, upravit. A jiná role je, že se na to dívám z pohledu někoho, kdo má určitou míru zkušeností a říká si, že ale bez té zkušenosti, když půjde do banky, tak to financování nezíská. Prostě banka se na to bude dívat optikou „Jsi mladý, ještě jsi nic nedokázal, nemáš to čím možná ani zajistit.“ A je tam ještě jeden prvek, o kterém jsme ze začátku jen přemýšleli, ale teď ho máme velmi dobře formalizovaný, který i říká, že to musí být za férových podmínek.

 

Nemusí to nutně být stejné podmínky, jako by si odnesl z banky. To znamená, jde uložit úložku svého vlastního kapitálu. Banka mu nabídne dejme tomu tři procenta za nějakou krátkodobou úložku. My řekneme „Hele, je tam nějaký výchovný prvek, uspořil sis ty peníze, my ti nabídneme půl procenta bonus navíc nebo třeba o procento“. Je to formalizované, takže je tam konkrétní rozdíl. Ale teď říkám jenom příklad, protože se tím můžete inspirovat.

 

Stejně tak u úvěru. Šel by pro půjčku, dostal by se svojí bonitou pro určitou míru rizikového projektu nějaký úrok. A my řekneme, že to nemusí nutně být za 6,9 %, ale bude to za 5,9 %, Protože my si to riziko jsme schopni ošetřit jinak. A shodli jsme se na tom hlavně všichni. To znamená, že nemůže skrz rodinnou banku projít projekt, kde by většina přehlasovala menšinu. Anebo, kde by nějaké podmínky platily jenom pro někoho.

 

Vladimír Fichtner

To souvisí asi s tím, v jaké jsme fázi. Ve vašem případě čtvrtá generace, ale první generace nového věku bohatství. My jsme také první generace bohatství, a tudíž je nás pět kolem stolu: my dva s Radkou a tři děti. U vás je to samé. A máme stejně konsensuální rozhodování. Ten, kdo přichází s projektem, nehlasuje. Samozřejmě. Ale ti ostatní se musí shodnout jednomyslně. Až budeme druhá nebo třetí nebo čtvrtá generace, kde už to bude o mnohem víc lidech, už to bude.

 

Josef Podlipný

Bude tam větvení…

 

Vladimír Fichtner

.. bude to asi mnohem víc bližší té standardní bance. Ale dneska třeba u nás ta banka kromě toho, že umožňuje dětem poznávat věci nebo zkoušet věci, na které by dlouhou dobu neměly šanci vůbec dosáhnout – půjčit si na nějaký developerský projekt nebo mini development, se svojí nulovou pracovní historií téměř nebo velmi krátkou. Tak si dneska nedokážu představit, že by banka vůbec na to půjčila. Dneska jedno dítě má 7,5 milionu půjčeno do byznysu, druhé 3,5 milionu. A úplně vidíme, jak dospívají dramaticky rychleji, než jsme měli šanci my. Což má někdy výhody, někdy nevýhody, samozřejmě. Ten zrychlený růst, ale mnohem dřív, jim umožňuje dělat, co je baví. A my jsme jim vždycky od malička říkali „Dělejte hlavně, co vás baví“. Takže pro nás ta banka jim jednak dala tu možnost, aby dělali, co je baví, a oni si hledají ty cesty. Někdy jdou touhle, někdy se vrátí a tak dále. Prostě dělají, co je baví.

To je asi pro nás to nejpodstatnější.

 

Ale co vidíme, je to obrovsky zrychlený učící proces. Prostě když mám 7,5 milionu půjčku, mám splácet, tak čekám, jestli prodám tu nemovitost dobře nebo ne a za kolik a jaký je trh. Najednou těch informací, které ten člověk vnímá a které do té doby vůbec ani nevěděl, že existují, to to my považujeme za absolutně nejfantastičtější. Jednak nás to učí o těch věcech komunikovat společně, a jednak nám to dává, nebo těm dětem to dává spoustu podnětů, protože my jim můžeme vyprávět, jak se podniká. Zkušenost si člověk musí získat sám a sám si natlouct, sám mít úspěch a sám si prošlapat tu cestu. To je vlastně to, co chceme. To je pro nás to nejpodstatnější pro zachování majetku dlouhodobě. Aby ta následující generace věděla, jak na to, aby si to vyzkoušela dřív, než my umřeme a dostane se jim třeba ten větší majetek k dispozici. Aby věděli, co s tím.

 

Je to ta komunikační platforma na plnění možných snů v uvozovkách. Ne snů typu něco dostanu, tak si to jdu koupit. Ale mám půjčku a jdu si teda vyhrnout rukávy a odmakat to. Tak to nám přijde jako to hrozně zajímavé. Povídej, co tebe napadá.

 

Josef Podlipný

Ty jsi mě přivedl na jednu podstatnou myšlenku tím, jak jsi zmiňoval hledání cest. Až časem jsme k tomu dospěli, každý člen rodiny možná trošku jiným tempem. Říkali jsme si, že veliká výhoda rodinné banky, když už je tedy formalizovaná a takto ji nazýváme, z počátku ten název přímo neměla, je právě v tom, že to hledání cest je společné. Je to společný proces, je to samoučící se proces, a navíc to učí dobré vzorce chování. Když se podíváte do jakéhokoliv média – tištěného nebo online, zjistíte, že nás historie provází spoustou krachů různých podniků, projektů atd. Neříkám, že všichni, kteří tím krachem jsou poznamenáni, jsou podvodníci, to neříkám. Ale drtivá většina tady těch osob, když potom s nimi mluvíte po úpadku nebo po nějaké insolvenci nebo po nějakém krachu, tak říká „No jo, tak se prostě nad tím zavřela voda, a tak ať si vezmou co mají zajištěné.“ Je jim to vlastně skoro jedno, jakoby rezignují. To se v té rodině nestane.

 

Nemůže se to stát, tam všem jde o to samé. Tam prostě, i když něco nedopadne, tak se všichni snaží z té chyby poučit. Neřeknou jenom, že tys to pokazil, to je tvůj průšvih a jdeme od toho. Nebo tak se na tobě zahojíme. Ne! Všichni tam hledají něco, jak to třeba ještě zachránit, jak si pomoct, jak to příště udělat líp. A to je strašně důležitý prvek z hlediska poučení se z chyb. Také to vlastně učí každého k tomu přistupovat velmi zodpovědně A přátelé, správa rodinného bohatství je především o zodpovědnosti. Protože, jak často vzpomínám slova Constantina Kinského „Rakev nemá kapsy“. Prostě do hrobu si to nevezmeme. A pokud s tím naši následovníci nebudou umět dobře zacházet, tak budou dělat chyby s majetkem násobně větším, než jaké chyby jsme mohli nebo dělali my. Když se to teď nenaučí, pak to může být velký průšvih.

 

Vladimír Fichtner

My jsme dělali začátečnické chyby v tisícovkách korun nebo desítkách tisíc. Oni budou začínat s miliony nebo desítkami milionů nebo stovkami milionů. Prostě jenom ten začátek bude jiný. Chyby budou dělat stejně. Každý dělá chyby.

 

Josef Podlipný

A je ta chyba může zlomit. To je důležité si uvědomit, protože když uděláte chybu s deseti miliony nebo třeba i sto miliony – OK. Pokud nejste příliš staří a máte ještě chuť si vyhrnout rukávy a jít do toho znovu, je určitá míra pravděpodobnosti, že to znovu vytvoříte. Ale teď si vezměte, že váš potomek udělá chybu s miliardou. Možná i on tu miliardu je schopen znova vytvořit. Ale on se na tu miliardu bude dívat tak, že ji vytvořili rodiče a oni se na to celý život nadřeli. Já vím, co pro to museli obětovat. A já jsem to teď takhle hodil do koše.

 

Vladimír Fichtner

U nás je to dobré, že o tu miliardu ještě nemusíme mít starosti.

 

Josef Podlipný

To se může povést dětem. Ony třeba už budou společně spravovat miliardu nebo třeba řády miliard. Musíme přemýšlet v násobcích generací – co bude za 30, 60, 90 let.

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi člověk, který když nějaké věci řeší, tak hodně zkoumá tu inspiraci, kde se poučit, ať v tom dobrém nebo v tom špatném. Co pro vás bylo nebo je inspirací v téhle oblasti, té rodinné banky? Ať pozitivní nebo naopak takovou, že na to si musíme dát pozor.

 

Josef Podlipný

Určitě nesdílím dvě inspirace. Ta první je z Ameriky. Waltonova dynastie – Walmart.  Jedna z nejbohatších, ne-li nejbohatší americká rodina. A nemám na mysli jenom velikost majetku, ale i velikost rodiny. Přehnaná volnost a absence pravidel zničila část majetku, ale totálně zničila, úplně ho rozpustila. Neříkám, že zchudli, že by měli nula. To ne, ale utrpělo to a oni si to uvědomili. V určitém okamžiku začali velmi významně pracovat právě na tom, aby tam ta míra volnosti byla úplně jiná a aby míra formalizace a standardizace, to znamená definice pravidel, byla praktická, efektivní.

 

A druhá inspirace, která k nám přistála z kruhu našich přátel, byla stran vyhoření. Rodina pozvala do role pomyslného bankéře, správce rodinné banky, nejzkušenějšího člena rodiny. Asi byste si řekli, že to je jasné, je to takový pomyslný CFO v rodině.

Ale pak se stalo, v tomto případě to byla žena, že její psychické problémy a řada dalších problémů vedly k diagnóze totálního vyhoření. Málem se rodina kvůli tomu rozpadla. Co tím chci říct? Když jsme my tuhle inspiraci získali, tak jsme zakotvili v pravidlech plovoucí roli pomyslného správce rodinné banky. To znamená roli volenou nebo konkrétními pravidly definovanou, ale ne přiřknutou tomu, kdo je takzvaně kompetentnější.

 

Vladimír Fichtner

A ne navždy.

 

Josef Podlipný

A ne navždy. A navíc tam je i něco podobného, jako jsou pojistky v některých volených funkcích, že v určitém věku už prostě ne. A to vůbec neznamená nějaký despekt.

 

Vladimír Fichtner

V jakém věku teda už nebudeš rodinný bankéř.

 

Josef Podlipný

Já teď nejsem.

 

Vladimír Fichtner

Můžeš být jednoho dne zase. Po jaké době se mění ty role třeba u vás.

 

Josef Podlipný

Mužů být do 60 let, takže mi už moc nezbývá.

Vladimír Fichtner

Hmm. Zajímavé. A po jaké době se to mění?

 

Josef Podlipný

Mění se to teď po dvou letech, ale původně jsme měli po pěti. Nakonec jsme zjistili, že pět let je relativně dlouho. A proč po dvou letech? Je to jednoduché. Jeden rok prokáže správce, jak je schopen controllingu a reportingu a tak dál, a jak je schopen s podporou rodiny tomu vlastně pomáhat. Anebo naopak, co třeba kde je brzdou. Protože tam může být i nějaká v uvozovkách mocenská role. Prostě rozumím tomu strašně dobře, dopředu už vím, co ne a co ano a mám možná nějakou tendenci pak třeba i lehce manévrovat ty aktivity nebo dokonce i lidi. To by bylo špatné. Třeba nějaké manipulace A to jsou indicie. Neměl by to dělat někdo jiný? Takže jeden rok ukáže a druhý rok se buď potvrzuje, anebo se volí někdo jiný.

 

Vladimír Fichtner

Tak to je spíš takový administrátor banky než rozhodující člověk.

 

Josef Podlipný

Ne, ne. Rozhodující je konsensus a administrace. Ono to je i o tom, co nasvítí dřív, prioritizace, připravuje program a tak dál. Ano, můžeš mít pravdu v tom, že to je role administrativní, to ano. Nicméně mnohdy je i určující, protože ten pomyslný bankéř nebo správce navrhuje na základě průběhu nějaké změny i pravidel. Protože říká, že tady tohle identifikoval, pojďme se o tom pobavit. A pravidla definuje na základě návrhů on. Pravidla, myšleno těch dalších setkání, obsah dalších setkání.

 

Vladimír Fichtner

Když jsme se připravovali na tuto epizodu, také jsme se bavili o tom, v čem je jiná rodinná banka proti té standardní bance, kterou každý zná. Rodinnou banku tolik lidé neznají, ale možná ji používají, jenom tomu tak neříkají. To, co jsi říkal ty, že v minulosti jste někoho podporovali a podobně. Z mého pohledu ta nejdůležitější role asi pro nás v této fázi, protože jsme přece jenom mladší z pohledu toho vývoje, je dneska asi nejvíc komunikační platforma. Která nás učí vzájemně se bavit o věcech. Dává dětem příležitost si některé věci zkoušet atd.

 

Asi nejsme v té standardizaci tak daleko zatím, jako jste vy. Že v 60 letech už to nikdo nemůže administrovat. U nás prostě Radka má excel a tam vede půjčky a já jí každý měsíc nadiktuji, kolik si kdo půjčil. Ona k tomu vypočítá, kolik je to úroku. Jednou za měsíc si to nasdílíme všichni a bavíme se o tom, jaké jsou další limity a podobně.

Ale tvoříme ty principy nebo jdeme k tomu. Víme, že čím toho bude víc, tím to bude muset být takové sešněrovanější, aby nedocházelo k nějakým nesrovnalostem nebo nejistotám. Ale zpátky k mé otázce. Rodinná banka versus standartní banka. V čem je rozdíl?

 

Josef Podlipný

Asi nejzásadnější, krom toho, že je důležitá transparentnost. Transparentní musí být stejně banka s licencí jako rodinná banka dovnitř i ven. Ale zásadní rozdíly vidíme dva.

První, funkce té rodinné banky, ta podpora, proces komunikace, všechno, co se tam děje, je na míru hodnotám rodiny. Jestli se vám někdy stalo, že jste přišli do komerční banky a oni se vás ptali na vaše hodnoty nebo na vaše rodinné hodnoty a na to navázali nabídku finančního produktu, tak nám dejte vědět. Já bych se rád do takové banky také podíval, ale nevím o žádné.

 

A druhý rozdíl, který je ale velmi podstatný, že na veškeré aktivity rodinné banky se díváme v horizontu třeba i několika generací. My řešíme to, jak něco dopadne třeba za 90 let. A logicky si můžete teď klást otázku: tak to je financování na 90 let? Ne, nebo aspoň my takové nemáme. Ale pro nás je důležitá víc ta cesta než ten samotný cíl.

 

Uvedu to na konkrétním příkladu. Nápad vytvoření komunitního centra na způsob seniorských domů s nějakou mírou služeb, které jsou automatické, a nějakou mírou služeb, které jsou velmi individuální. Takový projekt, to je více jak 100 milionů. Ale mně vůbec nejde o to, jestli realizace proběhne ještě za doby života mě a Janičky jako manželů. Ale jsme jako rodina připraveni to podpořit tak, aby to vzniklo. A jestli to vznikne za 50 let nebo za pět nám je úplně jedno. Tím pádem na investice, které nás k tomu vedou, a to je projekt, analýzy, due diligence ekonomického prostředí, aby bylo možné požádat třeba i o nějakou podporu z evropských grantů a tak dál, ten se musí ale průběžně financovat.

 

Vladimír Fichtner

A nemělo by vám to být úplně jedno. Jestli v 60 už nebudeš mít žádnou funkci, tak bys měl mít alespoň komunitní centrum, kam si budeš chodit hrát Člověče, nezlob se 😊

 

Josef Podlipný

To je zajímavá úvaha. My trošku se spoléháme na to, že to bude ještě za doby, kdy žijeme.

Ale v podstatě nám je to jedno a běžná banka se bude dívat na nějakou krátkou návratnost, ta vám půjčí třeba s návratností na 8, 10, možná 15 let. Ale projekt, který bude mít návratnost třeba 25 let nebo možná ještě vyšší anebo bude do té doby postupně tvořen a ta samotná finální realizace bude až za x desítek let..

 

Vladimír Fichtner

To my máme vlastně podobně. Některé věci prostě vytváříme, ale nemáme je v projektu svázané mašličkou, na kterém jsme strávili 3 měsíce, aby se to bance líbilo. Ale prostě jdeme krok za krokem. Něco uděláme, něco trošku zrychlíme, někde zpomalíme, někde nemůžeme – o tak si dáme pauzu. U nás ta rodinná banka dává vlastně větší prostor pro hledání toho řešení. Ne být pod tlakem, že to musí být takhle nebo takhle. Stejně jako s úvěrem. Když děti čerpají peníze, tak prostě mi zavolají a já je pošlu. Když to potřebuju rychle, taky je pošlu hned. Není tam žádná prověrka – dokažte, co jste už odinvestovali, ukažte průběžné výsledky. Je to víc na důvěře, samozřejmě. Ale taky je to víc pod kontrolou, protože se o tom bavíme pořád, všichni tušíme, co se děje.

 

Já bych řekl, že to je podobné, jako byly kdysi kampeličky. Už ne dneska, ale kdysi. Ty za první republiky půjčovaly lidem, protože věděli, že to je poctivý chlap, maká a je to dříč. Jo, a tomu by nikdy nepůjčili, protože věděli, že to je nemakačenko a pořád je někde ožralý. Takže my víme taky společně, co se kde děje. Mnohem lépe si uvědomujeme ta rizika a myslím, že líp řešíme ve skutečnosti než ta banka, která to má takový studený. Má to určitě obě strany mince. Ale to co jsi říkal před pár minutami – všem nám jde o to, aby rodinný kapitál existoval a fungoval. A není to “No tak to podepíšeme“To tam fakt není.

 

Josef Podlipný

A navíc ještě jedna věc mě napadla, kterou jsme taky nedávno docela diskutovali, že ta rodinná banka umí mnohem lépe individualizovat nejenom tu diskuzi, ale i tu péči. To znamená, něco je nevratná půjčka, protože to podporuje aktivity nebo projekty, které nám dávají jako rodině smysl. A také umí přistoupit k té dané situaci a k rodině velmi transparentně a individuálně dle situace u banky. A tím vůbec nemám nic proti bankám a bankovnímu systému, ale co se často děje, když venku neprší, tak vám nabízejí deštník. Tady máš, vem si ho. A když venku začne lejt, tak vám ho berou. No jasně, protože zodpovídají svým akcionářům. Zodpovídají za nějakou míru rizika a když vyhodnotí, že ten slejvák je ještě s velkým větrem, tak vám to ten deštník zlomí. A oni nechtějí spoustu zlomených deštníků ve svém trezoru. To je logické. Nicméně rodina se na to dívá jinak. A ta rodinná banka říká: jasně je vichr, je do toho ten déšť, musíme společně vymyslet nějaké řešení, které to rodinné bohatství i pro tento případ ochrání. Nevymysleli jsme ho dřív. Ouvej, zapomněli jsme na scénáře v přemýšlení. Musíme v tom něco udělat, ale musíme je v množném čísle. Celá rodina, ne jenom ten, kdo je příjemcem nějaké podpory.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme do praktik malinko, máte nějaké limity. Kolik si může která větev rodiny třeba půjčit nebo existuje expozice vůči jednomu projektu, nebo něco takového?

 

Josef Podlipný

To je skvělá otázka. Dlouho jsme neměli tyhle limity, měly jsme limity na deal, to znamená na jeho rizikovost a na míru financování, třeba i podílu rodinného kapitálu a vlastního kapitálu. A v určitém okamžiku jsme si říkali, že je potřeba na to nahlížet i v té rovině, jako kdyby se prováděl řízený rodinný transfer. To znamená, že prostě jinými slovy celek rozdělím na pomyslné díly, které by náležely těm našim následovníkům, jako kdybychom tady nebyli. A tohle je jeden z hlavních parametrů, který určuje míru toho podílu. Takže jinými slovy, nemůže se stát, že by kdokoliv v rodinné bance chtěl financování něčeho z pomyslného nároku někoho jiného. A pak je tam ještě jedna taková pojistka…

 

Vladimír Fichtner

Pardon – 3 děti a 2 dospělí. Třetina nebo pětina?

 

Josef Podlipný

Skvělá otázka. My to řešíme tak, že když sedíme na roveň u toho pomyslného kulatého stolu, tak máme všichni stejné právo hlasu i stejného podílu. I když to není úplně v legální rovině převodu majetku.

A pak je tam ještě jedna pojistka. A ta pojistka se týká toho, že by ale v žádném případě nikdy neměl utrpět ten fundament. My tomu říkáme „vyjíst vajíčko zevnitř“. Tak by se to zhroutilo celé. Takže pro financování podpory, ať vratné či nevratné, projektů atd. jsou primárně určeny výnosy.

 

Vladimír Fichtner

Takže když kapitál 200 milionů vydělává 10 milionů ročně, tak s tím se může pracovat v rámci rodinné banky s těmi 10 miliony.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Jsou samozřejmě projekty a výjimky, které umožňují využít i ten kapitál. Pro rozjezd nějakého byznysu nebo pro pomoc třeba i členovi rodiny, který utrpěl nějakou škodu na zdraví nebo prostě něco z toho jeho v uvozovkách dílku. Proč ne, proto to přece slouží, ale primárně těch 10 milionů.

 

Vladimír Fichtner

A to vlastně vede členy rodinné banky k tomu, aby také přemýšleli o té druhé části. Ne jenom o tom, kde je možné čerpat, ale kde na to vzít.

 

Josef Podlipný

No jasně.

 

Vladimír Fichtner

Kde na to vydělat, Jak jsou ty peníze uložené? Jak ten majetek funguje z pohledu generování těch výnosů. Je to přesně to, co každý z nás by měl předat svým dětem a pomoci jim to uchopit co nejdříve. Jak tu šanci jít svým životem a dělat to, co ho baví, tak tu šanci, ne nárokovým způsobem, ale třeba půjčkou do byznysu nebo něco podobného. Jak se starat o kapitál, aby vydělával? Prostě oni potřebují poznat obě ty části. A tohle je ideální spojení.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Učí to kvalitní správě. Nejde jenom o to zafinancovat to, co mě napadlo, ale jde o to, aby podobný projekt nebo požadavek mohl vznést i můj bratr nebo moje sestra, můj sourozenec. Když se nebudu starat o to, že ten kapitál bude generovat nějaké rozumné peníze, tak je klidně možné, že příští kvartál nebo rok přijde někdo s mnohem lepším nápadem a rodina si řekne“ No jo, ale kde na to vzít?“

 

Vladimír Fichtner

Pojďme ještě k jedné důležité věci. Jak také říká tebou citovaný Constantin Kinský: „Nejlepší je učit se z chyb druhých“. Tak jaké chyby už jsi viděl v rámci struktur rodinných bank? Nebo co jste konkrétně zažili? Nebo někdo kolem vás?

 

Josef Podlipný

Je to velmi důležitá otázka. Constantin Kinský říká správně „Učme se z chyb druhých a méně z vlastních“. Já k tomu dodávám, že je dobře učit se i z chyb vlastních. Pokud to nejsou fatální chyby, tak to dává smysl. Dokonce i dává smysl nabídnout bezpečný prostor těm členům rodinné banky, aby měli ochotu se učit i vlastními chybami. Protože v tom je ta největší deviza, že rodinná banka je schopna nějaké flexibility. Upravovat ta pravidla a měnit se za pochodu.

 

Nicméně, některé chyby jsme dělali i my. Třeba absence formálních zápisů. Ze začátku to byla spíš grilovačka a povídání si. A vlastně jsou období, kdy není ani čárka. My si to tak mlhavě pamatujeme. Víme, že něco vzniklo, něco bylo diskutováno. Drtivá většina z toho už fakticky i termínově skončila, takže to není problém. Ale mohl by být. Takže určitě je velkou chybou absence formálních zápisů. Další chybou, která se nám nestala, ale stala se v jedné rodině mých velmi dobrých přátel, je takzvaně půjčka na dobré slovo. A je to tak bolestivá kauza, že se mi o tom teď nechce moc mluvit.

 

Vladimír Fichtner

V jakém smyslu?

 

Josef Podlipný

Vysvětlím to, stojí to za zmínku. Ten, kdo byl věřitelem, tak už bohužel nežije. Skvělý mužský! Ten, kdo byl dlužníkem, byla jeho dcera. Výborná holka. Vůbec neříkám, že to bylo nějak špatně, ale dostala půjčku na dobré slovo do svého podnikání v oboru zdravotnictví. Pokud se v tom poznáš, tak si myslím, že ještě teď dlužíš tátovi hodně. A když zemřel její tatínek, a ona je několikerá z potomků, tak její maminka nenašla žádný důkaz, že dcera má toto vrátit. A dcera prostě řekla, že to byl dar. Hotovo. Žádná diskuse.

 

Vladimír Fichtner

To je drsný.

 

Josef Podlipný

Jak to řešili ostatní potomci, její sourozenci, už říkat nebudu. Ale v té rodině to vytvořilo tak silné pnutí, že se z toho vzpamatovávala několik nižších jednotek desítek let.

 

Vladimír Fichtner

Tak to byla půjčka na dobré slovo. Pravděpodobně bez účasti jako všech členů té rodiny.

 

Josef Podlipný

Přesně, účasten té půjčky byl tatínek a dcera.

 

Vladimír Fichtner

Problém takové komunikace obecně je, protože je to nejintuitivnější, bavit se ve dvou. Já se bavím se synem. Jenže i když se bavíme ve dvou, každý si z toho odnáší něco jiného. To je úplně normální. A proto bavit se o tom v pěti, v našem případě, je mnohem lepší. Protože všichni u toho jsou. Nikdo nemůže říct, že u toho nebyl. Kdyby se bavili v pěti, všichni by řekli, že to byla půjčka.

 

Josef Podlipný

No jasně.

 

Vladimír Fichtner

A bylo by to mnohem transparentnější. Třeba by to nedopadlo také dobře, ale nastavení pravidel je důležité. Když člověk začíná, nevýhoda samozřejmě spočívá v tom, že úplně nevíš, co máš dělat, co máš nastavovat. Proto není špatné se o tom s někým poradit. Jak na to, co udělat, jaká jsou základní pravidla. Nějaký mustr, který aspoň na začátek, i když bude mírný, to malinko zformalizuje. Což my jsme neměli na začátku ani náhodou. Pravidla postupně vytváříme a teď docházíme do toho, že je máme a můžeme je s někým možná nasdílet. Nebo o nich začít mluvit do většího detailu. Tohle je vlastně jedna součást té propagace, protože rodinná banka je něco, co má mít téměř každý, z mého pohledu. Ať má větší peníze nebo menší peníze, podpora dětí je normální. Všichni chceme, aby se jim nějakým způsobem dařilo.

 

Musíme mít samozřejmě jistotu, že stejně jako v letadle musím dát první kyslík sobě, první musím být sám v klidu, mít rentu, zajištěné svoje životní a majetkové poměry. Ale jakmile toto mám, je čas přemýšlet o další generaci, dokud na to ještě máme čas a prostor. Znám rodiny, které to neřešily. Rodičům je pětasedmdesát, matka se nikdy nezúčastnila žádných diskuzí, protože všechno řešil otec. A už se nedají do diskuze o majetku zatáhnout děcka, kterým je padesát, když doteď v žádné diskusi nebyli. Buď dostaly nějaké dary nebo nějakou půjčku. Ale vlastně nikdy nebyly součástí diskuze o tom, co je, co chtějí, kam mají směřovat. Vždycky to bylo takové, co říkal otec: „Já je ochráním“. K tomu máme samozřejmě tendenci, ať s tím nemají starosti. Spousta lidí to řeší sama, „ať s tím děti nemají starosti“, protože vědí, že s tím majetkem je starost, že to je zodpovědnost. Říkají: „Vždyť děti musí studovat vejšku, ať mají čistou hlavu“. To je pravda, ale je potřeba, aby byly vystavené dalším věcem.

 

Rodinná banka může být způsob, jak tomu být vystaveni způsobem, který je nenásilný, přirozený, samoučící se. Nemusí chodit do školy a přitom má neuvěřitelně zajímavé vzdělání.

 

Josef Podlipný

Souhlasím. Možná stojí za to zmínit i stran této rodiny, že já jsem už tehdy byl v podstatě v roli rodinného důvěrníka. Proto si to pamatuju tak dobře. Ale bohužel jsem nebyl účasten té z očí do očí aktivity „Tady máš peníze, ale počítám s tím, že se vrátíš“.

To mě vede i k další chybě, kterou jsem tedy neviděl a mám ji jen zprostředkovanou. V jedné široce rozvětvené rodině, kde je už více generací účastno rodinné banky, teprve po průšvihu, který nastal, zavedli tzv. interního ombudsmana. Ty jsi zmínil to „já je ochráním“. Je potřeba si uvědomit, že rodinná banka, to jsou všichni na roveň. Všichni sedí u pomyslného kulatého stolu a já je ochráním. Kdo Já? Já je rodinná banka? Nebo já jsou pravidla nebo já je stoprocentní konsensus? Ano, může to být, ale v tomto případě oni si zavedli i roli interního ombudsmana. V jejich případě to je osoba vně rodiny. Která dohlíží na to, že to všechno probíhá korektně a když je náhodou nějaký průšvih, je takzvaně dovolání u někoho. A ten má právo všechno přezkoumat.

Dokonce má právo i navrhnout změnu pravidel, na základě kterých něco vzniklo, ale nebylo započteno veškeré riziko. Prostě je to něčím pokřivené. Ještě mě napadá jedna souvislost jedné chyby, která ale opět souvisí s tím, že nejsou účastní té diskuze všichni členové rodiny,  třeba i širší rodiny. Zvýhodnění některého z dětí může to mít racionální důvod. V tomto případě to byl velmi racionální důvod, který vycházel z toho, že jeden z potomků prošel ne úplně vlastní vinou úpadkem a přišel o velkou část svých životních jistot. Logicky to mělo dopad i na jeho rodinu, ne jenom na něj. A dohodl se s maminkou. Většinou to tak bývá, že děti jsou pod křídlem matky a tam se cítí v bezpečí. Ona ho podpořila z pomyslného rodinného bohatství. A pak teprve to rodinné fórum řešilo jako precedens. Jak je možné, že se to stalo? My ostatní chceme taky. Mám problémy subdodavatelské charakteru, váznou mi pohledávky nebo zaplacené faktury, rodino přispěchej na pomoc. Potřebuju půjčit sto milionů

Rodina říká „Nezlob se, to je tvoje podnikatelské riziko. My nemůžeme riskovat to, že oni ti to nikdy nezaplatí a my tam zahučíme o sto milionů“. Ale jak je možné, že ségra ty peníze dostala? Nebo brácha ty peníze dostal?

 

Vladimír Fichtner

Úplně jinak se to diskutuje, když jsme si to všichni odsouhlasili.

 

Josef Podlipný

Přesně.

 

Vladimír Fichtner

To důležité, na co si v rodinné bance dávat pozor, aby se to nestalo nárokovou záležitostí. Aby to nebyla dotace. To hrozně křiví to přemýšlení, charakter, všechno. Jasně, může to být příspěvek na vzdělání nebo na kurz, na který nemáš nebo podobně. Prostě něco, co pomáhá rozvíjet intelektuální kapitál rodiny. Fajn. Může to být cestování k po světě. To může mít svoje kouzlo, že projedeš jedničkou celý svět a podíváš se na památky. Ale co poznáš opravdu? Třeba jo, má to nějaký cíl a, ale nemělo by to být nárokové. Ten dostal, tak já chci taky. Ale když se zúčastní všichni členové rodiny toho rozhodování, je to úplně jiné. Úplně jiné. Nenárokovost, to je důležité. Aby tam zůstala účelovost. V tom by to mělo být jako v bance.

 

Jenomže ta formalizace je menší, flexibilita i v rodinné bance naopak větší a komunikace je mnohem, mnohem větší. Je tam ten drive, aby to dobře dopadlo. Mnohem větší je vzájemná inspirace. Aspoň u nás to vidíme úplně neuvěřitelně. Jak to dává prostor dětem některé věci zkoumat a poznávat, to je fantastické. Ale když se o tom bavíme, asi budeme muset pracovat trošku víc na té formalizaci.

 

Josef Podlipný

Když už to tak bývá více formalizované, tak beze zbytku. Excelové tabulky Radky budou dobře vyhovovat možnosti auditování a vytvářet podmínky pro pravidelný controlling.

 

I tohle zmíním jako něco, co je dobrou inspirací od globálně úspěšných světových dynastií, kde opravdu velmi pečlivě auditují všechny vstupy, ale i výstupy. Což znamená, že když dostanu nějakou informaci, tak jí můžu věřit, protože vím, že ji někdo nezávislý posoudil, zkontroloval. To znamená, že se nestane, že po x měsících, kvartálech nebo letech někdo řekne, že tady nastala chyba. Audit a pravidelný controlling určitě přispívá k bezpečí, k jistotě a k větší mezigenerační ochotě a pohodě.

 

Vladimír Fichtner

Myslím si, že o rodinné bance jsme si toho řekli dneska docela hodně. Díky, Pepo, za spousty inspirace, které jsi přinesl do téhle diskuze, protože čím člověk některé věci dělá déle, tím samozřejmě je znalejší a zkušenější. A moje přání je, abyste si odnesli, že rodinná banka jako koncept je něco, co pravděpodobně i na vás čeká. Abyste o něm minimálně začali přemýšlet, pokud už jste ho nerozjeli. Pokud už jste kousek dál, abyste našli v naší diskuzi nějakou inspiraci, která vám může pomoci některé věci nastavit. A aby to i díky rodinné bance přineslo do rodiny větší harmonii. Ne průšvihy a rozpady vztahů, jak to často může být, když na to člověk nemyslí a nepracuje na tom.

 

Josef Podlipný

Přátelé, za naši rodinu vám přeju, ať jste v jakékoliv fázi bohatství – neodkládejte otevřený dialog o rodinné bance. Je lepší to řešit teď než zítra možná i skrytě vznikající krize. Určitě ochráníte nejenom klidný spánek váš, ale celé vaší rodiny. A možná prospějete i spoustě dalším. Budete- li vy silní, bude silné i vaše okolí.

 

 

Investice do zahraničních nemovitostí představují pro české investory složitou výzvu plnou právních, daňových a praktických úskalí.

Většina investorů se spokojí s domácím trhem, aniž by využila příležitosti, které nabízejí rozvinuté zahraniční trhy.

Přitom právě nemovitostní investice v USA mohou být klíčem k významné diverzifikaci portfolia a dlouhodobému zhodnocení majetku.

Josef Podlipný, partner ve Fichtner Wealth Managers, prošel během posledních 17 let fascinující cestu.

Od prvních opatrných kroků na americkém nemovitostním trhu až po budování významného portfolia, které dnes tvoří dvě třetiny rodinného majetku.

Zkušenosti z Fort Lauderdale, Miami, Tampy a Kalifornie odhalují nejen příležitosti, ale i konkrétní strategie, jak na americkém trhu uspět jako evropský investor.

Pokud hledáte inspiraci, jak přemýšlet o majetku, připravit se na budoucnost a zajímají vás zkušenosti těch, kdo už cestu prošlapali, tato epizoda je přesně pro vás.

 

 

Textový přepis najdete u předchozí epizody

 

Historie se opakuje. Kdo má všechen majetek jen v České republice, riskuje víc, než si myslí.

V této epizodě zpovídá Vladimír Fichtner svého kolegu a partnera Josefa Podlipného o jeho sedmnáctileté cestě investování do amerických nemovitostí.

Josef popisuje, jak rodinná zkušenost s měnovou reformou a znárodněním v 50. letech vedla k rozhodnutí nikdy už nespoléhat pouze na český trh – a proč v roce 2008 sáhl právě po Americe.

Dozvíte se, jak se postupně budovalo portfolio čtyř lokalit (Fort Lauderdale, Miami, Tampa a Kalifornie), proč byla klíčová trpělivost a proč i první investice za zlomky procent z celkového majetku měla obrovskou hodnotu – otevřela totiž dveře k dlouhodobé strategii diverzifikace.

Josef sdílí i velmi praktické zkušenosti: od rozdílných daní a pojištění, přes nastavení vlastnických struktur (LLC, trusty), až po kuriózní zážitky.

Tato epizoda ale není jen o detailech – ty se mohou lišit v různých státech i městech – je hlavně o tom, jak přemýšlet o mezinárodní diverzifikaci, jak nepodcenit exit strategii a proč by nemovitosti neměly být jediným pilířem rodinného bohatství.

Pokud hledáte inspiraci, jak přemýšlet o majetku, připravit se na budoucnost a zajímají vás zkušenosti těch, kdo už cestu prošlapali, tato epizoda je přesně pro vás.

 

 

Textový přepis

 

Vladimír Fichtner

Pepo, ty už jsi to říkal několikrát a opakovaně. Netajíš se tím, že jsi začal s americkými nemovitostmi už před 17 lety. Kolem roku 2008.

 

Josef Podlipný

Úplné počátky jsou na přelomu let 2008/2009, kdy jsme o tom začali přemýšlet a pak realizovat první koupi.

 

Vladimír Fichtner

To je dobrá zkušenost v poměrně intenzivním čase. Jaké to bylo na začátku, vrhnout se s penězi do cizí země?

 

Josef Podlipný

Odvážné. Možná i s určitou mírou zkušeností, kterou máme nyní a zapojením další generace, i nebezpečné nebo minimálně rizikové. Nedávno, v řádech kvartálů, jeden z našich potomků, konkrétně syn, řekl: „Oni to mají vymyšlené dobře.“ Tím oni myslel americký trh, americký daňový úřad, americké právo a pravidla. Když tam investor přijde, zainvestuje a chce se držet v nějakém optimálním cenovém nastavení, to znamená výtěžnosti nebo i v jednoduchosti a proveditelnosti správy, tak ho to nutí tam zůstat. Neodcházet z toho trhu. Větší detaily samozřejmě rád sdělím, pokud vás budou zajímat. Ale celý systém je nastaven tak, že když už tě to chytí, tak se tě to snaží nepustit.

 

Vladimír Fichtner

Okay, ale já bych se rád vrátil k začátku. Jak tě to vůbec napadlo, že budeš investovat v Americe?

 

Josef Podlipný

Ten nápad přišel trošku spontánně, jako reakce na minulost, kdy jsme jako rodina přišli o většinu, respektive o všechen majetek. O část v padesátých letech dvacátého století měnovou krizí chviličku po konci druhé světové války, kdy v Československu byla absolutní krize a lidé přišli o finanční majetek, z velké části o všechny své úspory. A o část znárodněním a různými jinými zásahy, kdy to, co nebylo ukryto v jiném typu aktiv, bylo snadno vysledovatelné. Ať už to byly hmotné nebo nehmotné statky, tak to bylo zabráno a rodina vlastně přišla o vše.

 

Vladimír Fichtner

Takže v roce 2008 jsi věděl, že nechceš opakovat stejný scénář a je potřeba být ještě někde jinde?

 

Josef Podlipný

Určitě. Říkali jsme si…

 

Vladimír Fichtner

Kdo to je „jsme si říkali“? Rodina…

 

Josef Podlipný

Já s Janičkou (manželka) hlavně. Tehdy ještě nebyly úplně zapojeny do této diskuze děti nebo do rozhodování. Ale po úspěšné restituci a návratu části majetku, kdy nějaká část nebyla vydatelná a byly za to náhrady jiného typu. S určitou mírou správy to začalo bobtnat a došli jsme k závěru, jestli toho tady už nemáme moc. To byl hlavní spouštěč.

 

Vladimír Fichtner

Historická zkušenost vám ukázala to, co je potřeba udělat. Občas je dnes vidět, když se bavím s některými lidmi v Česku, že hodně lidí má peníze jenom v ČR. Jenom v koruně, v české kotlině mají i nemovitosti, tak mám pocit, že se mohou jednoho dne k této historické zkušenosti také dostat. Někdo dělá nemovitosti celý život a já se ptám: „kde?“ „Tady.“ „Takže v Česku všechno?“ „Jo, ale mám to diverzifikované. Mám Prahu a Brno.“

 

Josef Podlipný

Já se s tímhle často setkávám, pak to propojím s tou Amerikou. Ale i spousta vyzrálých investorů, myslím tím nejenom získanými zkušenostmi, znalostmi, ale i věkem, opravdu zapomíná na minulost. Když jsem se pídil, proč tomu tak je, tak jsou to asi dva přístupy. Jedna část těch investorů na ni zapomíná programově. V podstatě říká, že stejně velmi pravděpodobně jako rodina o ten majetek zase někdy přijde. Možná jednou za padesát let, možná jednou za sto let. Tak se tím prostě nebude trápit. A dělají to, co je baví, co jim je blízké, čemu rozumí.

A pak je druhá skupina, která to takzvaně neprožívá z titulu, že by žila těmi příběhy. Jenom se dívají na racio držby a správy majetku. Ale nejsou tam příběhy, strasti spojené s tím, že o to rodina přišla, a to ji velmi zasáhlo. Ne ani tak kvůli tomu, že jí klesla životní úroveň nebo jim někdo vzal jistoty. Ale kvůli tomu, že to neprožívají. Něco podobného se stalo kamarádovi, nedávno mu vykradli v rámci půl roku třikrát jeho auto. To samé.

Vždycky to nechal celé opravit, vybíral i nějakou bezpečnější zónu na parkování. Třikrát mu ho vykradli. On říkal, že jim někdo vlezl do soukromí, do jejich bezpečné zóny. Ta druhá skupina říká: „My ty příběhy nežijeme, my se o tom nebavíme, tak nás to tolik netrápí“.

 

Vladimír Fichtner

Kéž jim to vydrží a netrápí je to ani do budoucna. My to jako rodina považujeme za příliš riskantní přístup a neradi bychom opakovali chyby z minulosti. Takže historická zkušenost vás vedla k tomu, že budete investovat i někde jinde. A proč v Americe?

 

Josef Podlipný

To je skvělá otázka a často se mě na to někdo ptá. Byla to vlastně dílem náhoda. Trošku štěstí, protože s pár lidmi, se kterými si už léta rozumíme, jsme se o Americe bavili. Měli jsme zdroj informací nejenom od lidí, kteří tam byli chvíli anebo tam už žili. Měli třeba rodové kořeny v Česku, anebo to byli čistokrevní Američané, kteří byli ochotni a byli důvěryhodní především sdílet informace. Určitě vás může napadat, jestli sdílí tyto zdroje dostatek informací. Na rovinu říkám, že na začátku ne. To jsme zjistili až časem.

 

Vladimír Fichtner

To se nedá všechno nasdílet. Já bych rád sdílel všechny své zkušenosti ze Španělska, ale to už by byla po dvou letech poměrně dost tlustá kniha a nevím, jestli se k ní někdy dostanu. A stejnak ty zkušenosti je potřeba vybudovat sám.

 

Josef Podlipný

Navíc se to prostředí mění.

 

Vladimír Fichtner

A to je další věc.

 

Josef Podlipný

I přístup. Ať budujete finanční aktiva nebo nemovitostní portfolio nebo byznys, je to opravdu jedno. Největší síla je v tom vytvořit něco, co je nejen diverzifikované, ale i flexibilní. Už na začátku pracovat i s nějakou exit strategií. Prostě nejít do toho jenom s tím „teď to pořídíme, budeme to dlouho spravovat, budeme to navždy spravovat“. My jsme možná na začátku udělali chybu, kterou si teď uvědomujeme. Zatím se nám nevymstila a doufám, že v dohledné době se ani nevymstí. My jsme třeba o americkém nemovitostní portfoliu vůbec nepřemýšleli s nějakou exit strategií. Nemáme ji ani doteď, i když jsme byli rozhodnuti, že třeba Tampu opustíme. A díky mimořádně skvělému načasování výborné nabídky, která je dlouhodobě stabilní a stabilizujícím prvkem i pro tu správu, jsme tuhle část v podstatě ztrojnásobili. To bylo rozhodnutí „kde mám to pero, pojďme to podepsat“. Samozřejmě u nás už to nefunguje tak, že rozhoduje hlava rodiny, jedna jediná a samotná. Je to o tom, že ta rozhodnutí jsou kolektivní a jsou definována procentem majetku, že musí být dokonce 100% rozhodnutími rodiny.

Neměl jsem právo v ten okamžik rozhodnout sám, ale i přesto jsme se tak rozhodli, a i chvíli poté jsem si uvědomil, že jsme doposud nedesignovali exit strategií.

 

Vladimír Fichtner

Jaké procento majetku byla ta investice na začátku?

 

Josef Podlipný

Neumím to teď úplně přesně spočítat, ale byly to zlomky procent.

 

Vladimír Fichtner

Bylo to pomalé.

 

Josef Podlipný

No jasně. A nedělal bych to jinak. Upřímně? Dokonce i ta první investice byla spojena s tím, že jsme si to prostředí takzvaně chtěli osahat. Prostě být tam nějakou dobu, to není jenom pár dnů, to je ideálně pár měsíců, a opakovaně.

 

Vladimír Fichtner

Jak dlouho jste tam trávili hrubého času? My jsme po Španělsku jezdili dva roky a na místě jsme strávili dva tři měsíce.

 

Josef Podlipný

Přemýšlením jsme strávili určitě více jak rok a půl. To bylo intenzivní diskutování, sběr informací, vyhodnocování i kritické přemýšlení o tom, jestli tento typ informací, tento zdroj. Máme mu více naslouchat nebo má mít větší váhu faktické poznávání té lokality? To neumím teď přesně spočítat, protože to bylo s přestávkami, ale určitě to byly jednotky měsíců dohromady.

 

Vladimír Fichtner

Amerika – chápu, historická zkušenost. A proč Florida? To nebylo prstem na mapě. Jak jste si to vybrali? Amerika je opravdu velká, co vás tam vedlo?

 

Josef Podlipný

Trošku dílo náhody. Začátek Fort Lauderdale, přezdívaný Americké Benátky. Pokud jste tam nebyli, určitě si tam zajeďte. Ať už přistanete přímo ve Fort Lauderdale nebo v Miami a pak přejedete, což je cesta asi 40 minut z Miami autem. To prostředí je čarokrásné. Vodní kanály, velmi přívětiví lidé, příroda a stabilní prostředí i stran bezpečí a podmínek k dlouhodobému životu. Všechno, co jsme se dozvěděli předtím, se na místě potvrzovalo.

 

Vladimír Fichtner

A ty jsi tam byl předtím, v Americe? Nebo v téhle části?

 

Josef Podlipný

Ano, ale to byly jenom takové krátké dovolenkové story. A jako investor? V žádném případě ne. Ten nápad byl opřen i o to, že v téhle části se nám o to někdo může postarat, nebo může nám s tím pomoct a tak dál. Měli jsme tam už od začátku parťáka. Pak jsme říkali ok. Přece jen Miami má svoje kouzlo. Tam to je pulzující prostředí, tam to žije. Miami neusíná. V některých lokalitách vůbec. A tak jsme říkali ok, Fort Lauderdale, Miami. Pak přišla na řadu Tampa.

 

Vladimír Fichtner

Takže jste začínali ve Fort Lauderdale, tam byla první investice, pak Miami.

 

Josef Podlipný

No, ono to bylo skoro zároveň.

Pak Tampa.

 

Vladimír Fichtner

Po jaké době přišla Tampa? Nebo jak rychle se to nabalovalo? Já vím, že jeden rok jsme koupili dům ve Španělsku a o třičtvrtě roku nebo o rok později jsme koupili druhý dům. Jak rychle to u vás šlo?

 

Josef Podlipný

Asi po dvou bilancovaných ekonomických letech to zhruba začalo narůstat. Pak to šlo docela dost rychle. Část toho příběhu je ještě spojená s tím, že to nebyly jenom investice „kup a drž a pronajímej“, ale byly to i investice „kup-zrekonstruuj-prodej“. A právě ve spojení s tím byznysovým přítelem a partnerem, který v Americe žije, žil a žít bude, dokud nezemře. On má sice české kořeny, ale je Američan, narozen v Americe. Ta zkušenost s investicemi byla hodně opřena o štěstí. V podstatě jsme tam nezažili žádný problém.

 

Vladimír Fichtner

Přišli jste v dobrý čas.

 

Josef Podlipný

Já si pořád říkám to, co mnoho golfistů rádo vzpomíná: „Čím víc trénuju, tím mám víc štěstí“. Že to nebyla úplná náhoda, že jsme tomu věnovali nějakou péči, analýzu. Nebylo to jen odvážné, ale nerozumné rozhodnutí. Bylo to spíše právě opřeno o tu rozumovou část, o analýzu fundamentů. Takže jsme štěstěně šli v ústrety. Ale i přesto říkám, je to hodně o štěstí. Byly i dvě další lokace, jak Tampa, tak L.A. L.A. proto, že to zasadilo pomyslný špendlík na mapě do úplně jiné části. Najednou vzdálenější Kalifornie. Tím se vracím oklikou k tomu, proč více lokalit. Protože jsem zjistil, že veškeré náklady i na vnitrostátní přelety si člověk může dát jako stoprocentní uznatelné náklady do svého zdaňovacího procesu. Ze začátku to vlastně jenom něco generovala a nic to skoro nespotřebovávalo.

Protože to bylo povětšinou kupované buď úplně nové, anebo ve velmi dobré kondici, a ještě se slevou mnohdy vyšších desítek procent. Jako dopad na předchozí finanční nemovitostní krizi v Americe. Takže přibyla Kalifornie a rozšířila se Florida, tím pádem to jsou 4 lokace.

 

Vladimír Fichtner

Kalifornie nebyla způsobená jenom těmi daňovými náklady. Co byl důvod pro Kalifornii? Že je tam více zemětřesení? 😊

 

Josef Podlipný

Ne, ne. Zlom San Andreas nás spíš strašil, než aby nás k té lokalitě poutal. Ale přišlo nám, že ta lokalita je velmi atraktivní pro luxusní bydlení. A pro tento typ nemovitostí z hlediska dlouhodobé držby, růstu ceny a kvality těch, kterým jsou ty nemovitosti pronajímané.

 

Vladimír Fichtner

Takže taková Praha 6. Občas někdo říká „tady na „šestce“ to nikdy nepůjde dolů. To je tak atraktivní a pěkné…

 

Josef Podlipný

Dá se to tak trošku říct. I přes požáry, i přes to všechno, co se dá ale pojistit.

 

Vladimír Fichtner

Trošku se to pojištění malinko zhoršuje.

 

Josef Podlipný

Pravda, ale hlavně je to výrazně dražší, přátelé, než na co jsme zvyklí z Česka. To byla také zkušenost, kterou jsme nabývali až postupem času. Tady si někdo pojistí nemovitost, která má hodnotu, já nevím třeba 30 50 milionů a když se podívá na tu roční pojistnou částku, tak mu to přijde jako strašně moc peněz. No ale v Americe je naprosto běžné, že právě proti těmto rizikům se pojistíte. Třeba na Floridě za čtyři procenta z tržní ceny nemovitosti. Čtyři procenta.

 

Vladimír Fichtner

Ročně.

 

Josef Podlipný

Jasně, takže to je úplně jiná kalkulace.

 

Vladimír Fichtner

A daň z nemovitosti je kolik? Když už jsme u těch čísel. Nějaká aktuální?

 

Josef Podlipný

Kalifornie vychází z těch dvou lokací dráž než Florida. Ale i v rámci Floridy je to rozdílné a pohybuje se to o chloupek přes jedno procento z tržní ceny po cca dvě procenta ročně.

 

Zajímavé je, že třeba Tampa, nejenom že to čtu ze statistik, ale v podstatě to můžu konfrontovat i s tou realitou, která nemusí být nutně ve všech lokacích Tampy stejná. Ale Tampa je podle mě nejrychleji rostoucí trh v Americe. Stran výše daně. Což neznamená, že se mění procentuální vyjádření daně z ceny nemovitosti, ale mění se cena nemovitostí. Až donedávna, kdy jsme zjistili, že tam už bylo trošku zakolísání. A ještě musím přidat jednu informaci – může to být jiné, když budete mít komerční nemovitosti, může to být jiné, když budete mít rezidenční nemovitosti. Takže těch růzností je tam povícero.

Vladimír Fichtner

Máš nějaký kuriózní zážitek za těch 15 let?

 

Josef Podlipný

Je otázkou, co si pod tím představit. Možná trošku kuriózní bylo to, že jsme byli rozhodnuti, a já jsem odlétal do Tampy s tím rozhodnutím, že Tampou opouštíme. Zpátky jsem se vracel s tím, že to narostlo třikrát. Kuriozita je spojená hlavně asi s tím, co mě přesvědčilo na tom trhu zůstat.  To byl stabilní přístup společnosti, velikosti a stability typu Amazon, která řekla „Vy nám přijdete jako strategičtější partneři víc než čistokrevný Američan, vlastník, provozovatel, protože je vidět, že vy kombinujete kulturu a přístup Evropy a Ameriky. A nám se líbí, jak vy ty nemovitosti spravujete, jak umíte číst očekávání zákazníka a dopředu na něj reagovat“. Ano, hraje tam roli i ten náš americký partner, to nepochybně. Určitou míru kuriozity vidím v tom, že my jsme vlastně zvítězili při srovnání třech subjektů, z toho byly dva čistokrevně americké. A my jsme pro ně produkt Evropy a Ameriky, když jsme se bavili s nájemcem v Tampě.

 

Ještě jedna kuriozita mě teď napadla. Ta ale není naše, to je převyprávění příběh. Ale stal se skutečně. Stal se ve Fort Lauderdale v nemovitosti Waverly, kde přestala jít lednice nějakým hostům, kteří si pronajímali apartmán. V Americe to funguje tak, že zvednete telefon, nic nikde nezkoušejte, jestli nevypadl jistič nebo jestli není přeříznutý kabel nebo něco takového. Zvednete telefon a řeknete „Nefunguje to, zařiďte to“. Tam naběhli řemeslníci, oddělali tu lednici s obrovským křikem utekli. Tam byl had, ale obrovský had, který byl stočený přes celou tu lednici. Jak se tam vyhříval nebo nevím co, v zádech lednice, tak ji vyzkratoval nebo něco někde rozbil. Ale to nebyla naše příhoda.

 

Vladimír Fichtner

Skvělá kuriozita. Jediné, co nesnáším jsou hadi. Takže v Americe na Floridě určitě nemovitosti mít nebudu, půjdu někam do New Yorku.

 

Josef Podlipný

Vlastně jsem neprozradil tu pointu. Ta pointa je, že ten had někomu utekl. To byl mazlíček, kterého tam někdo měl. Ale v té lokalitě se nesmí mít domácí mazlíčci, natož tohoto typu. A on to tam nějak asi pronesl, nevím v čem …

 

Vladimír Fichtner

Ještě byl malý…

 

Josef Podlipný

Možná jako mládě, pak mu to takhle narostlo a pak mu to ještě navíc uteklo!

 

Vladimír Fichtner

Tak já myslím, že tato kuriozita stačí. Pojďme dál.

Začínali jste budovat to portfolio s nějakým zlomkem procent majetku, po dvou letech jste se začali nadechovat víc, nebo jak jste se rozhodli, že budete budovat víc? Majetek se výrazně zhodnotil. Začínali jste ve skvělý čas a dělali jste dobré investice. Ale kolik do toho bylo vloženo řádově? Třetina majetku třeba?

 

Josef Podlipný

Zpočátku to bylo určitě méně než polovina. Neumím asi úplně říct, jestli to byla třetina.

 

Vladimír Fichtner

Úplně na začátku to byly nějaké zlomky.

Kolik byly ty vklady? Protože pak už jste to otáčeli, ty investice atd. Dneska to má významnou váhu na rodinném portfoliu, jestli to chápu správně.

 

Josef Podlipný

Dneska to má zhruba dvoutřetinovou váhu a ta váha se zvyšuje. A ten začátek neumím úplně přesně říct, ale podle mě hodně důležitá message je spojena třeba s tou Tampou.

V posledním čase se mě spousta investorů ptá právě na Ameriku, kam, kdy a jak investovat. Já vždycky říkám, že mám přímé zkušenosti jenom s těmi čtyřmi lokacemi a ještě i v rámci těch lokalit, jenom s nějakou částí a jenom s nějakým typem nemovitostí. Takže nemohu sloužit jako úplný odborník. Nicméně mám spoustu přátel, kteří jsou v Austinu, v Nashvillu, v New Yorku a tak dál. A tím pádem mám určité srovnání. Zjišťuju, že všichni řešíme asi 3 základní věci.

První je, jak ty nemovitosti vlastnit a spravovat.

 

Vladimír Fichtner

Jestli na osobu nebo entitu.

 

Josef Podlipný

Přesně, jestli to držet jako fyzická osoba nebo jestli to mít v nějakém LLC, v trustu atd. Druhá věc, jak pracovat s těmi všemi pravidly, která jsou spojena s vlastnictvím a údržbou, a to nejenom daňového charakteru.

Protože jeden z prvků, který funguje na americkém trhu je, že když neodcházíte z toho prostředí, tak máte šanci oddalovat daňovou zátěž a oddalovat ji donekonečna. Takže z hrubých výnosů a z hrubých hodnot generujete pořád další.

Třetí prvek je, že když máte štěstí, a to musím zdůraznit, že máte parťáka Američana a jeho podíl v té vlastnické entitě je padesátiprocentní. I za cenu, že tam nějakou jinou metodou sdílíte jeho podíl vám, vylepšuje to pozici vůči americkému zákonu. Takže můžete dokonce i některé daně úplně eliminovat.

 

Daně jsou třeba 15 % z hodnoty nemovitosti nebo portfolia. To je sakra hodně, když je třeba hodnota portfolia 100 nebo 200 milionů dolarů. Tak si spočítejte, kolik je 15 %. To už je solidní nálož. Tím se vracím zpátky k tomu, co jsem chtěl hlavně říct. Díky nějaké komplexnosti a rozumnému přístupu to najednou bobtná. Bobtná to hodně, když máte štěstí, tak třeba meziročně o 7 % (to jsem pesimista) až 25 %. To je jenom kapitalizace hodnoty.

 

Vedle toho, budu opět skeptik, když jste vybrali správnou lokalitu, luxusní nemovitost, ale prostě se tomu nedaří, tak roční čistý výnos, připomínám, že musí být po všech nákladech daňových, správcovských i komunitě, je mezi šesti až devíti procenty. Což znamená, že hrubého to musí vygenerovat zhruba dvojnásobek, protože opravdu ty všechny okolní náklady vám z toho uzobnou až padesát procent.

 

Vladimír Fichtner

Ve Španělsku také třicet až padesát procent jsou další náklady a je potřeba s tím pracovat. A tomu říkám rozumná investice.

Začínali jste tedy pozvolna, dělali jste dobré obchody. Dneska už začínáte řešit, že toho majetku nebo toho podílu na majetku jsou dvě třetiny. A blíží se okamžik, protože to roste rychle, kdy to budou tři čtvrtiny a čtyři pětiny, 90 %. Chápu správně, že už cítíte i tu druhou část. Až americká administrativa znárodní všechny zahraniční majitele, takže to nesmíte z toho hlediska přehnat. To je ta fáze, ve které jste teď?

 

Josef Podlipný

Ano, proto uvažování míří do toho, že to celé zastřeší nadace, která bude řízena, kontrolována a vlastněna dvěma rodinami. Americkou a českou, a bude v lucemburské jurisdikci, to znamená evropské. Takže bude mít ještě ten štít ochrany nejenom smlouvy o dvojím zdanění, ale i jinou jurisdikci. A nebude to závislé jenom na rozhodnutí amerického zákonodárce.

 

Vladimír Fichtner

Ještě jedna věc mě zajímá. Rozumím současné situaci. Dneska máte majetek, jestli to chápu správně, v kombinaci v Americe a v Evropě. Čeká vás nějaký další region, Asie třeba? Uvažovali jste o tom, že byste šli dál, nebo zatím stačí?

 

Josef Podlipný

My už vlastně máme vyřešeno, resp. řešíme lokalitu Kostarika a Dubaj. Schválně říkám máme vyřešeno nebo řešíme, ale trošku mě nechte být tajuplným. Zároveň se intenzivně zabýváme tím, aby pomyslný správcovský stůl stál na vícero nohách nejenom co do typu aktiv. A je dobré nezapomínat na to, že byznys nemovitostí a private equity, i venture capital investice patří stále do jedné skupiny. Jsou to alternativní aktiva a k nim je dobré spravovat stejně tak rozumně a dlouhodobě finanční aktiva. Protože jsme zjistili, že i z minulosti bylo mnoho zkušeností spojeno s tím, že někdo trošku pozapomněl na to, že potřebuje také nějaká likvidní aktiva. To nemovitosti zdaleka nejsou. Nebo když budete v dobrých lokalitách, tak vás to bude trošku uklidňovat, že jsou. Ale ten čas.

 

Vladimír Fichtner

Není to zítra.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Čas běží nezadržitelně, a i podpis kupních smluv a nějaká supervize z právního, ekonomického, technického, legislativního hlediska zaměstná více subjektů, kteří se na tom podílejí. A nikdo vám neřekne „To jsem rád, že jste mi zavolal. Tak já na to do 10 minut hodím oko a za dalších 10 minut to máte ve svém počítači už s mým kulatým razítkem.“ To samozřejmě takhle nefunguje. Kdežto finanční aktiva, to je zmáčknutím enter tlačítka s nějakým samozřejmě rozumným rozhodnutím. A najednou máte kapitál, se kterým můžete volně pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Nedávno tohle říkal Warren Buffett. Já jsem nikdy neslyšel od něj takový komentář k nemovitostem. Říkal: „Jo, taky jsem o tom uvažoval, ale to je hrozně složité. Já, když chci koupit akcii, tak prostě zvednu telefon nebo dneska zadám nějaký příkaz a mám ji. Obchod mám dneska a za dva dny to mám vypořádané. Kdežto když chci nemovitosti. Jednak jsou tam poplatky hrozně vysoké, všechny možné transakční náklady, trvá to dlouho, něco se domluví, stejnak to pak je složité.“

 

Co si z toho odnést? Nemovitosti patří do rodinného portfolia. A když už je člověk má, tak není špatné je diverzifikovat regionálně a krok za krokem budovat tu znalost i v některých jiných destinacích.

 

Pepa to udělal v Americe. My to děláme ve Španělsku, někdo to dělá někde jinde. To je úplně v pohodě. Začít krok za krokem, postupně, přemýšlet i o té exit strategii, jak říkal Pepa. Nezapomínat na to, že nemovitosti jsou součástí řešení, ale nemělo by to být jediné řešení. Protože tak jako všechno mají své výhody i svá omezení.

 

 

 

 

 

 

 

Proč Švýcarsko? Protože když přijde černá labuť, běžný účet vás nemusí neochránit.

V této epizodě navazují Vladimír Fichtner a Josef Podlipný na předchozí debatu o švýcarském bankovnictví.

Tentokrát se zaměřují na ochranu proti regulatorním zásahům, konkurenční prostředí, proces založení účtu a přístup švýcarských bank k privátním trhům.

Sdílí příběhy podnikatelů, kteří přišli o majetek kvůli exekucím a neprůhledným rozhodnutím českých úřadů, i zkušenosti klientů, kteří díky Švýcarsku získali stabilitu, férovost a lepší podmínky.

Dozvíte se, proč švýcarské bankovní prostředí stojí na férové konkurenci více než 200 privátních bank.
Jak funguje proces ověřování původu majetku.
Proč vám účet ve Švýcarsku otevírá dveře k mezinárodním trhům.

A také proč je důležité vědět, že banka není poradce, ale platforma pro bezpečnou evidenci a správu majetku.

Pokud hledáte dlouhodobou stabilitu, diskrétnost a klidný spánek, tato epizoda vám ukáže, proč se o Švýcarsko zajímat včas – ne až bude pozdě.

 

 
Textový přepis najdete u předchozí epizody

 

Úspěch přináší nejen bohatství, ale i nová rizika.
Jak majetek ochránit před nestabilitou, regulacemi a lidskou závistí?

Švýcarské privátní bankovnictví má jméno po celém světě, ale jaké jsou reálné přínosy pro někoho, kdo žije a podniká v České republice?
Nejde o prestižní vizitku. Ale čistě pragmaticky o bezpečí, diskrétnost a možnost diverzifikace nad český či evropský právní rámec.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný probírají téma, které se týká majitelů úspěšných firem a podnikatelů s větší volnou hotovostí: proč dává smysl mít účet ve švýcarské bance.

Dozvíte se, proč diverzifikace znamená nejen různé typy aktiv, ale i různé legislativní prostředí.
Josef popíše, jak funguje švýcarské bankovní tajemství – bankéři riskují až 5 let vězení.
Zjistíte, co může spolupráce se švýcarskou bankou přinést pro správu majetku.

Pokud spravujete větší bohatství, poslechněte si, jak díky švýcarskému bankovnictví můžete spát zase o něco klidněji.

 

 

Textový přepis

 

Josef Podlipný

Dnešní téma je vzrušující, možná i lehce kontroverzní. Týká se úspěšných podnikatelů, kteří mají volnou hotovost překračující hranici 3 milionů švýcarských franků a za sebe říkám nutnost mít účet ve švýcarské bance. Vláďo, napadá mě jeden příběh nám dobře známé osoby, kterou nebudu jmenovat. Pro vás může být samotný příběh zajímavý. Daný člověk má firmu velikosti v řádech miliard. Z té firmy si pravidelně vyplácí dividendu v řádech jednotek stovek milionů. Proč je právě pro něj důležité mít účet ve Švýcarsku?

 

Vladimír Fichtner

Pokud má miliardovou firmu, tak má pravděpodobně hodně velkou část majetku v té firmě. Je dobře mít ho i někde jinde. Pokud má firmu v Česku, což bývá ten případ, je také dobré být legislativně v jiném prostoru a nespoléhat na to, že české zákony a české soudy vyřeší všechno vždycky stejně. Švýcarsko je prostě mimo Evropskou unii, mimo českou legislativu, mimo různé šikanózní průšvihy, které se občas někomu stanou. Z mého pohledu není co řešit. Má to velké výhody.

Jedna z věcí, která je pro mě důležitá vždycky, je ochrana bohatství a bezpečí s tím spojené. To je asi první věc, kterou bych začal. Když mám nějaký majetek, chci ho mít dostatečně diverzifikovaný. To neznamená, že mám nemovitosti v různých městech České republiky. Ale diverzifikovaný znamená, že mám různé typy majetku a mám je ideálně také v různých lokacích a v různých legislativních. Protože když se něco stane v jedné zemi, v druhé zemi se to stát nemusí. A můžu být mnohem víc v pohodě.

 

Tvoje rodina, Pepo, a tvoji předkové jsou toho jasným důkazem. Vy jste si to zažili jako rodina, a spousta lidí u nás si zažila znárodnění, měnovou reformu a podobné věci. Proto je dobré mít peníze někde jinde, mít majetek někde jinde. Třeba ve Švýcarsku, které má svoje kouzlo, že je mimo Evropskou unii a má samozřejmě legislativní a právní základnu a soudní i zkušenostní. Takže to dává smysl selským rozumem. Nemusím o tom dlouze uvažovat.

Jak ty vidíš bezpečí a Švýcarsko? Nebo proč je pro tebe Švýcarsko?

 

Josef Podlipný

Ty jsi dost z toho už řekl, Vláďo. Nicméně já se na to dívám tak, že se pohybujeme v prostředí, které je malé. K tomu řeknu jednu úsměvnou příhodu z Ameriky, z Miami, která se stala před mnoha lety. Carlos Slim Helú, uznávaný podnikatel, určitě s velkým světovým přehledem, se ptal, jak jsme vlastně velcí? Myslím tím Českou republiku. Když jsem mu sdělil počet obyvatel a velikost trhu, tak se pousmál a říkal „OK, vlastně malé město“. Jsme malí. A díky tomu, že jsme malí, tak tady není všechno dokonalé. A je potřeba přiznat, že míra stability, diskrétnosti a ochrany majetku tady není ještě úplnou samozřejmostí. Minulost, přesně jak jsi zmínil i naší rodiny, ukazuje, že pokud není ochráněn majetek, tak každý regulatorní zásah nebo jiný typ šokové léčby našeho klidu může mít devastující účinek na majetek i na rodinu. U švýcarského bankovnictví naopak zjistíte, že je to o stabilitě, která funguje už strašně dlouho. O co se můžete v každém okamžiku opřít.

 

Švýcarské bankovnictví oproti všem ostatním bankovním systémům na světě neprošlo krizí v letech 2008, 2009 a 2010. Švýcarského bankovnictví se to vůbec nedotklo. Ti z vás, kdo si pamatují kauzu Credit Suisse, si jistě vzpomenou, že se to nedotklo ani klientů této banky. Prostě švýcarský regulátor byl schopen velmi rychle a účinně zasáhnout a klienti se prostě jen přemístili z jedné banky, z jedné významné banky do druhé podobně významné banky, a to do UBS. Podobně se můžete dívat třeba i na měnu. Tím se dostávám možná zpátky k tomu, jaké výhody nabízí švýcarská banka úspěšným podnikatelům, kteří mají dostatečnou hotovost. Znovu jen připomenu nad tři miliony švýcarských franků. Co jim z tvého pohledu, Vláďo, nabízí?

 

Vladimír Fichtner

Jenom bych doplnil, že je to nad tři miliony švýcarských franků pro ty největší banky. Určitě existují menší banky ve Švýcarsku, které akceptují menší objem peněz. My rádi pracujeme s těmi největšími, a důvodem je bezpečí. Už to tady padlo několikrát, ale ve finančním světě platí jedna důležitá věc – co je velké, to je složité nechat potopit. Zjednodušeně, nechat padnout.

Příklad Credit Suisse byl velmi, velmi přesný. Protože když je nějaká banka příliš velká, její kolaps by vyvolal příliš dramatickou vlnu ve finančním systému. Buď národním, nebo někdy i mezinárodním. Proto my máme rádi, co je velké z hlediska finančního světa. Proto pracujeme s UBS nebo s Julius Bear, které patří mezi deset největších privátních bank. To je jenom malinké upřesnění. Ale souvisí s tím bezpečím. Pro mě jedna z důležitých věcí ve Švýcarsku, kromě bezpečí, je také diskrétnost.

Pokud někdo zažil, že si nechal poslat peníze za prodej firmy do Česka, nebo výhru ve sportce a podobně, já sám znám x případů, které mi říkaly, že to druhý den nebo za týden vědělo celé město. U nás ta diskrétnost není na takové úrovni. Ve Švýcarsku, když se zeptáte bankéře, jestli to je nebo není klient, tak pokud vám odpoví jinak, než „k tomu se nemohu vyjádřit“, tak prozradí bankovní tajemství a může jít až na 5 let do vězení. Švýcaři si na to dávají sakra velký pozor, ale v ČR to tak bohužel není. Neříkám, že všude. Určitě se někde nějaká informace udrží, ale bohužel prostě jsme relativně malý trh. Ten to řekne tomu, ten to řekne tomu, a hlavně „to nikomu neříkej“. Nemáme to ještě v sobě. Ale to přijde. U někoho už je to vidět, ale ještě to není úplně systematická věc.

Co jsou ty další faktory pro tebe, Pepo? Nebo co říkáš na tohle, jak to vnímáš ty?

 

Josef Podlipný

Diskrétnost je nesmírně důležitá. Nedávno mi někdo říkal o těch pěti letech švýcarského trestního práva, které hrozí bankéři. Ale ještě dodal jednu podstatnou věc. Bankéř nesmí říct ani to, že je v kontaktu s vámi. Jakmile by tuto informaci řekl, a to vůbec neodhaluje to, že jste jeho klientem, je to také o pěti letech vězení natvrdo.

 

Vladimír Fichtner

Ale ta diskrétnost je hrozně důležitá! Proto my, když se bavíme s našimi klienty, tak jim často navrhujeme, abychom si vykali, ale oslovovali se křestními jmény. Protože něco jiného je, když vám budu volat a říkat „Dobrý den, Pepo“ anebo „Dobrý den, pane Podlipný“. Ano, u pana Nováka to asi není takový problém, ale u pana Podlipného už to může být větší téma. Diskrétnost je prostě zásadní. Když máme výpis pro klienta, na něm je číslo, nikde tam není žádné jméno, adresa. Ne, je tam číslo. Nikomu do toho nic není. Když se interně bavíme o klientech, mluvíme o nich jako o tom čísle. Anebo si pomůžeme křestním jménem i v té interní komunikaci. Ale nechceme ta jména sdílet ani interně, když nemusíme. To je nejlepší zabezpečení té informace. Diskrétnost je zásadní.

 

Zpět ke Švýcarsku, to jsem ani nevěděl, že nesmí ani říct, že je s tebou v kontaktu. Věděl jsem, že nesmí říct, že někdo je nebo není klient.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi moc hezky ukázal zásadní přínos diskrétnosti na příběhu toho prodávajícího ve firmě. Já mám podobnou zkušenost. Kamarád prodal za velmi významný objem finančních prostředků svůj obchodní podíl a všechny peníze přistály ve velké domácí bance. A říkal, že v ten okamžik totálně přišel o klidný spánek. Protože tolik všetečných otázek, tolik anonymů, tolik kontrol jeho účetnictví a v dalších jeho firmách ještě v minulosti nikdy nezažil. Finanční úřad si u něj podával opravdu kliku, jak se říká. Když u něj byli už poněkolikáté, tak se i úřednice omlouvala a říkala „Víte, když to je na udání, tak my musíme. My to nemůžeme jenom jako si odškrtnout. Tady je všechno v pořádku“. Vzpomínám si na to, že klid se mu začal vracet až v okamžiku, kdy vzal velkou část toho kapitálu a přesunul ho právě do švýcarské privátní banky. A pak říkal, že najednou ten kužel světla už nemířil na jeho rodinu, na jeho rodinné aktivity, na jeho plány, na jejich majetek.

 

Vladimír Fichtner

Diskrétnost je prostě zásadní.

 

Josef Podlipný

Nicméně, přátelé, švýcarské bankovnictví vám nabídne mnohé další výhody, nejenom samotnou diskrétnost. Mezi výhodami bych určitě zmínil, že můžete ovládat svá aktiva nejenom v té jedné švýcarské bance, ale po celém světě. A to nejenom aktiva z hlediska investice do nějakých akciových nebo dluhopisových strategií. Ale i aktiva v oblasti peněžního trhu. Prostě si založíte dalších x složek v systémově důležitých, mezinárodně uznávaných bankách. Ale kvůli tomu nemusíte letět do Paříže, do Berlína, do Ameriky, do Singapuru a mohli bychom jmenovat spoustu dalších míst na planetě.

 

Vladimír Fichtner

A můžeš to, Pepo, vysvětlit? Protože pro nás je to běžná věc, ale jak můžu mít termínovaný vklad v Singapuru nebo v New Yorku? Nebo v Lucemburku? Nebo kdekoliv?

 

Josef Podlipný

Cross-border custody je globální úschova aktiv, resp. možnost vést účty v různých bankách (ideálně systémově důležitých globálních bankách), měnách a zemích, investovat na více kontinentech. Je to služba, když se s bankéřem švýcarské banky nebo s vaším wealth management partnerem dohodnete, určíte určitou částku tak, aby to dávalo smysl, abyste třeba násobili krytí skrze pojištění vkladů, a tu částku nasměrujete do nějaké konkrétní zahraniční banky.

 

Vladimír Fichtner

Co znamená nasměrujete?

 

Josef Podlipný

Znamená to, že se v té bance založí vkladový účet. Pro vás je to na principu nostra účtu, to znamená takového zrcadlového účtu, vy tam nemusíte cestovat, ale máte tam uložené peníze. Máte je uložené na konkrétní termín, třeba 14 dnů, měsíc, za konkrétní sjednaný úrok. A kryje vám tuhle složku i pojištění vkladů v té bance. A ovládáte to ze švýcarské banky přes jednoho bankéře.

 

Vladimír Fichtner

To je to důležité. Švýcarský bankéř to zařídí.

 

 

Proto nemusím cestovat do Paříže. Proto nemusím cestovat do Singapuru, protože všechno to můžu udělat pod jednou střechou.

Pojistka, o kterém mluvíš, je fajn. Ale v objemech, o kterých se bavíme, to není relevantní. Jak kdy. Samozřejmě někdy si člověk chce uložit 100 tisíc euro, a je to OK. To je pojištěné.

 

Ale když mluvíme o větších penězích, tak právě proto diverzifikovat. Když mám hotovost, vím, že ji potřebuji z nějakého důvodu, budu něco kupovat, budu kupovat fabriku někde jinde nebo něco podobného, nebo pořizovat nějakou větší nemovitost, tak ne nutně chci spoléhat na to, že ta hotovost v jedné bance mi vydělá nejvíc. Nebo nechci riskovat to, že by se s touto bankou něco stalo. No tak tu investici rozložím. Když poskládáme investice právě ve chvíli, kdy třeba člověk dostane peníze z prodeje, tak je má v tu chvíli, v jeden okamžik, na účtu. My už jsme připraveni a rozhodíme to do do x různých důležitých bank na světě.

 

Ne proto, že bychom se nutně báli, že o ně přijdeme. Ale existuje cyber security nebezpečí a podobné věci. Proto diverzifikace dává také smysl. Prostě nikdy nechci mít té hotovosti příliš v jednom místě. A tohle? To je hezká věc, o které si nejsem vědom, že by jakákoliv česká banka o tom uvažovala.

 

Josef Podlipný

Potvrzuji. Také jsi zmínil, Vláďo, že to je mnohdy o větších částkách. U větších objemů, přátelé, je také důležité neopomenout další z výhod švýcarského bankovnictví, a to je ochrana proti ztrátám, regulatorním zásahům nebo možná i šikanózním praktikám. Švýcarské jurisdikce vám totiž nabízí ochranu i v této oblasti. Nikdo nemá šanci, ani regulátor, zmrazit okamžitě vaše prostředky ve švýcarské bance. Musí nejprve projít relativně složitým a dlouhým soudním řízením ve Švýcarsku a teprve poté, když by bylo shledáno, že jste se dopustili deliktu takového, který by odsoudil i švýcarský soudce, může utrpět vaše volnost nakládání s finančními prostředky. Do té doby nikoliv. Když to budete mít v nějaké jiné, systémově důležité bance, abych se nedotkl konkrétní banky nebo země, nebudu to dál rozšiřovat, tak si můžete být jisti, že takovou míru ochrany nebudete mít. Prostě najednou zjistíte, že nemáte finanční prostředky dostupné. Že se k nim nedostanete. A dostanete se k nim později, až se to celé objasní. Ale k čemu vám to je, když máte rodinu, závazky, možná firmy, mnoho závazků spojených s podnikáním?

Z čeho to máte financovat?

 

Vladimír Fichtner

Bohužel jsem zažil i případ, kdy jsem potkal velmi úspěšného člověka, ještě v době, kdy se řešily karuselové podvody na DPH a dalších věcech, který říkal „Asi bych si teda to Švýcarsko otevřel a myslím, že máte pravdu, že to dává smysl“. O měsíc později byl asi sedmý v řadě nějakých karuselových podvodů. Ale byl první jako existující firma. Přišla exekuce nebo exekuční výměr 100 milionů a on skončil po 25 letech. Neměl vůbec šanci se bránit a nikde jinde peníze neměl. Bohužel úplně tragický příběh, na který si vždycky vzpomenu při takové diskuzi o tom, proč je Švýcarsko důležité. Bohužel to nedopadlo dobře, prostě to nestihl udělat. Přestože byl v pohodě, z nuly vyrostl a vykopal tu svou firmu, podporoval komunitu, město. Nikdo mu nepomohl, prostě zasedl si na něj finanční úřad a řekl, že to bude ten, který to zaplatí. Bohužel. Takže velmi, velmi problematické.

 

Napadá mě ještě další věc, kterou jsem nedávno potkal ve švýcarským bankovnictvím, a to je konkurenčnost prostředí. Ty banky se pohybují v konkurenčním prostředí, a to je nutí nějakým způsobem se chovat. Bavili jsme se s jedním člověkem, potenciálním klientem o tom, za kolik by se daly uložit peníze na pár měsíců na korunu, na euro, na dolar. Třeba ve Švýcarsku. On si to porovnával s tím, co má tady v Česku. Ty sazby na call vklad, to znamená takový vklad, který může člověk vybrat maximálně ze dne na den na požádání, do dvou dnů má peníze k dispozici. Ty sazby už byly docela srovnatelné mezi tou českou privátní bankou a švýcarskou. Říkal jsem mu, ať to klidně udělá u té české banky, že to je docela rozumné.

 

A on, že tam ještě má 0,2 % za to, že tam ty peníze vloží. Ptal jsem se „Jaké 0,2 %? Vy tam dáte peníze a banka vám okamžitě strhne 0,2 % za to, že to uděláte?“ No tak to se ve Švýcarsku nestalo. Nestane jako to je. Kdyby to byl vklad na 12 měsíců, tak se s tím dá pracovat. OK, tak si to odečtu od mého úroku. Na dolaru, to bylo čtyři celé tři procenta, tak si odečtu 0,2 a budu mít 4,1.  Když to bude půlroční vklad, tak si to odečtu od polovičního úroku. Když je to call vklad, který možná za 14 dní budu potřebovat, tak 0,2 mi vyluxuje veškerý úrok, a ještě za to budu platit. On říkal „No, to tak je“. Tak jsem mu říkal, ať si to nenechá líbit.  Ať řekne, že to nechce. A on reagoval, že se s nimi nechci hádat. Divil jsem se, že na dva miliony dolarů mu to nestojí za to, říct si o lepší variantu.

 

Ale také to ukázalo jednu věc. Že my ani nevíme, co je standard. A pro mě je Švýcarsko velmi konkurenční trh. Velmi rozumný standard. Opravdu se tam cítím jako klient, ne jako někdo, koho chce někdo odrbat. Druhá věc je, že nejsme ochotní si o to říct, protože to tady prostě nebylo zvykem. Dělali jsme, co nám řekli a dodneška to máme hrozně v sobě. Je jenom málo lidí, kteří tomu bankéři řeknou „Ale to já nechci platit“. Bankéř ale má často způsob, jak to snížit. Někdy sám, někdy se souhlasem nadřízeného. Ale je nás málo, kteří za to bojují a když za to bojovat nebudeme, tak se to nezmění. Takže v tomhle bych všechny vyzval „Nenechte si všechno líbit a alespoň to zkoušejte, třeba budete mít šanci“. Ale rezignace toho potenciálního klienta, se kterým jsme se jenom o tom bavili, když říkal, že to nechce….

 

Jako jak nechce hodně peněz? Ve Švýcarsku už se bude mít líp potom, ale teď to potřeboval řešit hned.

Je potřeba také říct, že u velkých bank ve Švýcarsku trvá otevření účtu pár týdnů, není to ze dne na den. Není to nic složitého, ale je tam nějaký proces, kdy oni chtějí vědět, kde jste ty peníze vzali. Ověřují si to, jejich risk se k tomu vyjadřuje. Takže pár týdnů je standard. Všechno se dá udělat i do 14 dnů, ale nechcete nutně dělat věci příliš rychle. Proto, když přemýšlíte o Švýcarsku, o tom, že dostanete nějaké peníze, řešte to předem pár měsíců. Nic se nestane. Není to složitý proces, složitost je na jejich straně. Na některé věci se vás budou ptát, tak nějaký čas na tom strávíte. Ale ne nic dramatického. V klidu to řešte prostě dopředu. Když už máte peníze na účtu, nedej Bože v ČR z prodeje firmy, tak to není úplně nejlepší.

 

To vás najednou každý zná. Každý bankéř, kterého jste nemohli roky sehnat, je najednou největší kamarád. Spousta jiných lidí se to dozví, ani nevíte, jak se to mohli dozvědět a oni vám to samozřejmě neřeknou. Takže každý vám něco nabízí. No a tak dále a tak dále.

 

Ohledně regulačních věcí, ztráty způsobené regulací – když jsme se bavili se švýcarskými bankéři o tom, co exekuce, když je nějaký exekuční výměr nebo něco podobného? Oni říkají „Tak to dáme do té skartovačky. My nejsme v Evropské unii, my nemáme nějaké takové věci za povinnost řešit“. To má někdy své výhody, někdy své nevýhody, jako všechno má své.

Třeba ochrana proti v uvozovkách šikanóznímu chování je důležitá, extrémně důležitá.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, Vláďo. Jak jsem říkal, bez jasně prokázaného trestného činu podle švýcarského práva, jste takzvaně nedotknutelní. Ty jsi nicméně zmínil pár velmi důležitých věcí a já bych je teď chtěl jenom podtrhnout. Síla konkurenčního trhu ve Švýcarsku je dána nejenom vaší naléhavostí, když si říkáte o lepší podmínky, ale je dána i tím, že za vámi v tom konkurenčním prostředí stojí dvě stě privátních bank na malém trhu. A každá z nich se pere o vaši přízeň. Neříkám, že do všech je dobré jít, protože ty jsi také správně zmínil, že některé menší švýcarské banky mají zájem pečovat i o poměrně nižší objemy prostředků. Bohužel vám to ale nedává jistotu dlouhodobé péče, protože oni si velmi pečlivě vyhodnocují, jestli obsluhovat střední a východní Evropu, nebo konkrétně český trh, se jim stále ještě vyplatí. A mohou v určitém okamžiku říct „nezlobte se, ale o vás i přes veškerou kvalitní péči doposud dále pečovat nemůžeme“. Pak jsi také řekl velmi důležitou věc, když jsi zmínil Compliance Process. To znamená ten relativně dlouhý proces, než se ve švýcarské bance založí váš účet, který trvá řády minimálně jednotek týdnů. Je ale vykoupením za to, že se vám najednou otevírá obří prostor, když s účtem ze švýcarské banky chcete jít někam na nějaký trh nebo do nějakého byznysu, tak vás všichni ve světě plácají po ramenou. Protože jste pro ně prověřený subjekt.

Nejenom jako Vladimír nebo firma Fichtner, ale i jako člověk, který pracuje s nějakým majetkem, u něhož je znám jeho původ, jeho historie. To znamená přesně, jak jsi zmínil, poslat peníze do Ameriky znamená ostré sledování původu peněz nejenom v rámci zamezení praní špinavých peněz, ale po útoku na dvojčata a spoustě jiných kauz se tenhle režim velmi vyostřil. A je to dobře. Nicméně ta velká výhoda je, že jakmile za vámi stojí švýcarská banka, tak říkají „Vás známe, stačí gentlemanské podání ruky. Jsme domluveni. V pohodě“.

 

Vladimír Fichtner

Je to tak.

 

Josef Podlipný

To je úplně jiný level spolupráce.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, možná otázka zní, proč vlastně mluvíme o švýcarském bankovnictví?

Co z toho máme?

 

Josef Podlipný

Máme jistotu, že se ta naše česká kotlina, naše ekonomika do budoucna nezhroutí, protože pokud budeme my všichni úspěšní mít účet ve švýcarské bance, budeme klidně spát. Nebudeme dělat mnoho chyb investorských i rodinných, budeme schopni ochránit náš majetek a tím pádem se i o užitek z tohoto majetku dělit s těmi, kteří to potřebují. Prostě celé to prostředí bude stabilní, dlouhodobě stabilní a dlouhodobě prosperující. Pokud nad tím mávnete rukou a řekneme si „to nepotřebuju, nebudu to mít“, dřív nebo později může přijít černá labuť.  Může přijít ta neočekávaná událost a ta nám může vzít vítr z plachet. Ne nám, my to budeme mít pořešeno. Ale pokud to vezme našemu sousedovi, našemu byznys partnerovi nebo našemu subdodavateli, tak to ohrozí i nás. Ohrozí to naše rodiny, náš majetek, ohrozí to naši zemi, ve které chceme dál spokojeně žít. A děláme to vlastně i pro budoucí generace. Pokud se tato informace nedostane k našim nástupcům, budou opakovat stejné chyby jako my, anebo naši předchůdci, když neměli dostatečně ochráněna svá rodinné bohatství. To je můj hlavní důvod, proč to říkám.

 

Vladimír Fichtner

Stejně jako ve všem, už jsme se o tom trošku bavili, všechno má dvě strany mince a je potřeba vědět, co ve Švýcarsku a v tom bankovnictví hledám. My tam hledáme platformu, ve které můžou být vedeny a evidovány finanční instrumenty, které pro klienty nakupujeme nebo prodáváme. Klienti k nim mají přístup z celého světa, můžou se s nimi vydat do celého světa, a je to jednoduché. Mám ale klienta, a slyšel jsem to víckrát, který říká „Vladimíre, ale já už jsem měl to švýcarské bankovnictví a mě to nijak neoslnilo“. Dokonce máme klienta, který odešel, ve Švýcarsku si otevřel sám účet, pak odešel a s námi se vrátil dokonce do stejné banky. A když se bavíme o tom, čím to bylo, důvod je v tom, že my víme, jak banku využít a proč ji vzít a pro co ji využít. My ji nevyužíváme proto, aby nám radila, co s penězi dělat, ale aby tam ty peníze fungovaly, aby byly někde připsané, aby tam v uvozovkách ležely.

A protože poradenství, na které jsme zvyklí a naši klienti, je trošku jiného typu než to, co jsme potkávali a často potkáváme třeba i ve švýcarských bankách. My potřebujeme trošku něco jiného než udělat nějakou transakci vždycky. Chceme, aby to mělo hlavu a patu. Takže my přicházíme za klientem jako poradenská firma a říkáme „Tohle nám dává smysl udělat ve Švýcarsku. A pokud to dává smysl vám, bankéř to udělá. Jen mu přepošlete to doporučení“. Takže je také důležité vědět, jaká je role té banky. My nemáme zas tak dobrou zkušenost s tím, že by měla být poradenská. Ale máme skvělou zkušenost s tím, že to je platforma, kde peníze nebo finanční instrumenty leží.

 

Josef Podlipný

Já určitě můžu potvrdit, že s růstem bohatství exponenciálně roste potřeba specificky se o to bohatství starat. Nejenom, že roste míra rizika, ale roste i specifická potřeba jiným způsobem, než když je toho bohatství a toho majetku málo, k tomu přistupovat. A ne vždy, byť to je třeba švýcarský bankéř, to je schopna banka zachytit. Proto je dobré mít svého poradce, se kterým budujete ochranu rodinného bohatství mnoho let nebo desítek let, který vás dobře zná. Zná vaše potřeby, zná potřeby vaší rodiny a umí na to reagovat. A v té bance si umí také říct s tou znalostí, co ta banka umí dodat, co vám pomůže.

Co tě ještě napadá jako možná z dalších výhod, kterou by jinak těžko investor hledal v jiném prostředí než švýcarské banky? Nebo můžeš zopakovat to, co bylo řečeno?

 

Vladimír Fichtner

Bezpečí, diskrétnost, konkurenční prostředí, díky tomu flexibilita. Na co jsem zapomněl?

 

Josef Podlipný

Nezmínili jsme to, ale přece jenom bych doplnil možná i vstup na privátní trhy. To je také docela důležité. Neříkám, že pro každého, určitě ne pro každého. Dokud nemáte zajištěno to, že chráníte podstatu, důležitou podstatu vašeho majetku, klidný spánek a vaši rodinu, tak o privátních trzích nedává moc smysl uvažovat. Ale pokud už ten první nejdůležitější prvek si můžete odškrtnout a už to máte také nějakou dobu vyzkoušené, pak si myslím, že je švýcarská banka schopna také dostat vás do bezpečného prostředí. Protože na privátních trzích se pohybuje opět mezi velkými hráči, opět mezi velkými dealy. Opět s více než desítkami let zkušeností. A tady je důležité také připomenout, že privátní trhy, přátelé, to není investice na pár měsíců nebo na pár jednotek let, byť to třeba může za 5, 7 let skončit s dobrým, ale také špatným výsledkem. Tady je důležité připomenout, že pokud budete sázet na kartu někoho, kdo byť s dobrou myšlenkou na privátním trhu, teprve se snaží prorazit, tak to může znamenat i velkou ztrátu ve vašem majetku.

 

Proto si myslím, že bezpečný krok na privátní trhy ve spolupráci se švýcarskou bankou může jen zvýšit bezpečí správy vašeho rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, jak jsme říkali na začátku, švýcarské bankovnictví – není co řešit. Samozřejmě člověk musí mít určitý objem peněz, aby byl u těch největších bank – 3 miliony švýcarských franků. To je prostě vstupenka v těch objemech, ale pak to má svoje krásné kouzlo a mluvili jsme o všech, takže za mě není co řešit, jenom to udělat.

 

Josef Podlipný

Přátelé, já jen dodám, je-li vaším cílem skutečně chránit majetek a klid vašeho rodinného bohatství, využijte všechny pilíře ochrany a mezi ně určitě švýcarské bankovnictví patří.