Archives for Červen 2025

Co kdyby vám někdo řekl, že i bez extrémního rizika můžete za 15 let zhodnotit majetek o 158 %?

V této epizodě Mezi Rentiéry se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný ohlížejí zpět. Ne na pár měsíců nebo let. Ale na celých 15 let zkušeností, výkyvů trhu a proměn v přístupu k ochraně bohatství.

Vše vychází z podrobné analýzy výsledků portfolií klientů Fichtner a.s., která ukázala jedno: strategie Wealth Protection funguje.

Klienti Fichtner a.s. dosáhli za 15 let v průměru zhodnocení 158 % (tj. 6,52 % p.a.), a to po odečtení všech poplatků – díky konzistentní strategii a důrazu na ochranu bohatství.

(Jedná se o celková agregovaná data 1/2010 –12/2024 za všechny privátní klienty, kde akciová složka dosahovala průměrně kolem 70 – 75 % portfolia. Konkrétní výnosy se pak mohou pohybovat výše nebo níže podle skutečného rozložení portfolia.)

Dozvíte se, proč dlouhodobá disciplína a stabilní filozofie dokážou překonat nejen inflaci, ale i emoční pasti.

Jak se vyvíjela skladba portfolií?
Proč z nich zmizela kontinentální Evropa?
Jak se lépe připravit na poklesy?

Pokud přemýšlíte o tom, jak investovat s klidem – i v těžkých časech – tato epizoda je právě pro vás.

 

 

Textový přepis

Připravujeme

 

Mít peníze je jedna věc.
Vědět, jak s nimi měnit svět, druhá.
A dělat to jako rodina – to je výzva i dar zároveň.

Filantropie není jen o velkých darech.
Je o smyslu, hodnotách, mezigeneračním dialogu – a hlavně o správném začátku.

Pozvání Mezi Rentiéry přijal Robert Basch, expert na strategickou filantropii s více než 20 lety zkušeností. Mezi lety 1999 až 2005 působil ve společnosti Člověk v tísni. Později byl ředitelem Nadace OSF a členem Rady Novinářské ceny. V současnosti působí jako vedoucí CSR ve společnosti Livesport s. r. o.

Robert společně s Vladimírem Fichtnerem a Josefem Podlipným ukazuje, že filantropie není jen o emocích nebo náhlých rozhodnutích. Je to disciplína s pravidly, strategiemi i strukturami.

Dozvíte se, jak se vyhnout nejčastějším chybám – od podcenění řízení filantropických aktivit po ignorování dlouhodobé udržitelnosti nebo nezapojení dalších generací. Jak začít s filantropií dřív, než budete mít v ruce „perfektní“ plán.  Kde hledat důvěryhodné experty. A proč je někdy lepší „zkoušet nanečisto“, než nic nedělat.

Poslechněte si inspiraci, jak z dobročinnosti udělat vědomou, radostnou a rodinně propojující součást správy bohatství.

 

 

Textový přepis

 

Vladimír Fichtner

Těším se na dnešní povídání s naším hostem Robertem Baschem. Roberte, dobrý den.

S Robertem nás seznámil jeden náš klient, protože s ním řešíme oddělení majetku na filantropii a starání se správným způsobem o filantropický kapitál. A vy jste s ním začal řešit, co by se dalo dělat.

 

Robert Basch

Protože je to můj dobrý kamarád, tak se přišel poradit o tom, co může dělat, jakým způsobem ty věci může nastavit, až na to bude mít čas.

 

Vladimír Fichtner

To je skvělé. Čas bývá největší problém všech. My už si společně pár měsíců povídáme, a věřím tomu, že i dneska to může být první z řady zajímavých diskusí o filantropii. O tom, jak o tom přemýšlet, protože vaše zkušenost v tom je poměrně významná. Jak byste ji popsal vy?

 

Robert Basch

Já jsem se k tomu dostal trochu jako slepý k houslím, dalo by se říct. Charitě jsem se začal věnovat v době, kdy jsem musel nastoupit na civilní službu, ještě tehdy náhradní vojenskou službu. Nastoupil jsem na dva roky k Člověku v tísni a už jsem tam zakotvil. Poznamenalo to směřování celého mého profesního života, až jsem se dostal do nadačního světa a do filantropického světa. Třináct let jsem vedl Nadaci OSF, která je financovaná velkými soukromými filantropy. Dlouhodobě byla financovaná Georgem Sorosem, ale v tuhle chvíli už je to opravdu v naprosté většině financované českými dárci. Většinou to jsou velcí dárci, to znamená milion, milion a půl korun je dar. A to znamená, že jsem se začal dostávat i do debat s těmito lidmi, kteří přemýšlejí, jak peníze darovat. Jak to dává smysl, jak měřit dopad jednotlivých darů. Dostávali jsme se do debat, jak pojmout nejen jeden dar, ale jak to pojmout celé. A skončil jsem u toho, že v tuhle chvíli pomáhám jednomu z našich tehdejších dárců. Teď mám nějakým způsobem nastavit celou filantropickou agendu jak firmy, tak jeho osobní. Takhle jsem se k tomu dostal.

 

Vladimír Fichtner

My jsme rádi, že jste si na nás našel čas.

 

Josef Podlipný

Roberte, opravdu jsme rádi, že se bavíme s odborníkem a uznávaným expertem s více než dvacetiletou zkušeností. Když se podíváme na filantropii jako na něco, co může opravdu spustit aktivity, které pomohou následovat rodinný odkaz, budovat ho, spojit rodinu v jeden směr. Jaká rizika v této oblasti vy vnímáte jako zkušený stratég, a na která mnoho začínajících anebo možná už zkušených filantropů, ale stále opakujících nějaké chyby, zapomíná?

 

Robert Basch

Nejčastější, s čím se já potkávám, je trochu podcenění situace. Když řešíte rodinnou filantropii, pokud to myslíte vážně a přemýšlíte v dlouhodobém horizontu, tak musíte přemýšlet, jak to celé budete mít nastavené, aby to bylo dlouhodobě udržitelné. Teď jste vy a vaše dvě děti. Za rok, za další generaci budou mít čtyři děti – každý zase dvě. Takže to poroste. Do toho manželé a manželky a tak dále. Vy musíte mít nějaký mechanismus, který vám bude dlouhodobě fungovat. Ne nadarmo se říká, že když máte v dědictví jeden malý dům a máte na to tři sourozence, tak často se ta rodina rozhádá právě na tom majetku, jenom proto, že to není dlouhodobě nastavené a nikdo nad tím moc nepřemýšlí. Pokud chcete pracovat s rodinnou filantropií, je to o dlouhodobé governance toho, jak to postavit. A myslím si, že tam je to podceňování.

 

Často to je tak, že když lidé přemýšlí nad tím, jak postavit firmu, holding nebo něco, tak si na to najmou právníky. Najmou si na to lidi, kteří tomu rozumějí, kteří už to dělali, najdou si profíky, snaží se najít ty nejlepší lidi v oboru. Ale když pak dojde na filantropii, tak spousta lidí má pocit, že to je dobrý, tady dáme někam peníze. Pokud se jedná o statisícové dary, tak prostě dáte někam peníze a ono se to nepovede – to je v pohodě. Ale když to pak chcete opravdu nějakým způsobem postavit, už to není o tom, že vy si to uděláte doma na koleni. Ale bylo by dobré přemýšlet nad tím, kde to uděláte, kdo vám s tím pomůže a podívat se na lidi, kteří s tím mají zkušenosti. Vlastně si od nich nechat poradit, protože vám to může ušetřit spoustu problémů právě v tom nastavení dlouhodobosti.

 

Vladimír Fichtner

Roberte, slyšel jsem od vás to, co jste říkal před chvílí a pak také druhou stránku mince. Že to není o tom, abyste deset let vymýšleli, co a jak, ale je dobré začít. Můžete říct tuhle myšlenku?

 

Robert Basch

Já myslím, že často se právě říká, že někdo to darování nebo filantropii dělá špatně. Nebo se lidé bojí začít, protože se bojí, že to budou dělat špatně. A já si myslím, že je strašně důležité začít. Jsou lidé, kteří mají ohromné nebo velké majetky ve 100 milionech, miliardách. Tam rozumím, že tito lidé přemýšlejí nad tím, že to chtějí nějakým způsobem dlouhodobě ukotvit a strategicky z toho udělat nějakou dlouhodobou rodinnou nadaci a la Nadace Josefa Hlávky.
V západoevropské anglosaské kultuře je spousta těchto nadací, které jsou rodinné a fungují stovky let nebo 200 let. U nás to bohužel skončilo. Byly tu šlechtické nadace, fundace, ale bohužel to přerval komunistický režim. Ale já jsem přesvědčený o tom, že není potřeba v tuhle chvíli čekat na to, až budete mít miliardy a stavět rovnou nějaký složitý vehikl, ale začít to zkoušet.

Zjišťovat, jak věci fungují, co vás baví, co vás zajímá. Nemyslím si, že se dá říct „tohle je dobře, tohle je špatně“. Jestliže někdo říká, že dává peníze podle toho, co ho baví a podle nějakých emocí, fajn, dělá to podle emocí. Někdo je analytik a řekne si, že ho strašně zajímá zdravotnictví a chce prostě podporovat zdravotnictví. Jasně, najde si profíky, kteří to dělají a bude prostě pracovat s někým, kdo tomu rozumí. Ale netroufl bych si říct, že ten, který dělá zdravotnictví, dělá lepší práci než ten, který podporuje lidi v jeho rodném kraji, kteří tu pomoc potřebují. A nemá to strategii. V naprosté většině se pak ale stejně potkávám s tím, že lidé, kteří takhle začnou relativně nahodile, si časem uvědomují, a zvlášť když jim ty peníze rostou, že to chce nějakou strategii. Chce to přemýšlení, jak ty peníze ukotvit.

 

Jestli si založí nějakou nadaci nebo dárcovské fondy nebo půjdou do zahraničí a založí tzv. donor advice funds. Těch možností je hrozně moc a tam je zase dobré už se dívat na někoho a hledat někoho, kdo je s tím schopný poradit.

 

Vladimír Fichtner

My jsme v praxi využili de facto ten případ, o čem mluvíte. S naším společným známým jsme se domluvili na tom, že na jeho účet virtuálně odložíme pár set milionů korun na nadační účely. Na ně budeme stavět strategii, ale nestavěli jsme k tomu zatím žádnou strukturu. Žádnou. Je to prostě jeho účet, jenom si otevřel ve Švýcarsku další účet ke svému standardnímu účtu. Na něm jsou budoucí nadační peníze. Už na něm je aplikována investiční strategie, z něj jsou stahovány poplatky, které jsou potřeba. Jsou z něj stahovány dary v nějaké výši, aby si nanečisto vyzkoušel, jak to funguje, než bude nějaká struktura. Zároveň spolu řešíte některé věci. Už tam od prvního okamžiku, kdy začalo tohle oddělování peněz, jdou dary nějakým způsobem směrované tady k tomu a tady k tomu. A přesně to funguje, jak říkáte. Rodina si to zkouší, ale funguje to. Začíná se budovat know-how. Ne teoreticky, ale v praxi, což je nesmírně důležité.

 

Robert Basch

S tím souhlasím. Máte pár set milionů a můžete čekat, než ten vehikl nastavíte a postavíte. Anebo prostě řeknete „fajn, my do toho chceme vtáhnout celou rodinu, děti a tak dále, pojďme si to vyzkoušet“. Každý přinese nějaké téma. Někdo chce podpořit tuhle organizaci, někdo chce podpořit tamtu. Pojďme si říct, jak to funguje. Jasně. V tomhle konkrétním případě jsme se začali bavit o tom, jakým způsobem začít investovat nebo darovat tak, aby to nebyly peníze, které propadnou. Ale aby tam bylo už nějaké přemýšlení nad tím, jaký to má dopad. A teď už se s tím nějakým způsobem pracuje a myslím si, že tady je hrozně užitečné, že si to člověk osahává. Vidí, jak věci fungují, jak se s tím pracuje, co to může přinášet, že to přináší třeba radost. Koneckonců ta největší motivace pro dárcovství je prostě dobrý pocit.

 

Josef Podlipný

Roberte, pojďme zkusit skrze příklady ukázat filantropům a všem, kdo nás teď právě poslouchá, jak zapojit rodinu. Jak ji přizvat k diskuzím o filantropii a charitě, jaké principy fungují a jaké cesty se naopak i vám ukázaly být slepými?

 

Robert Basch

Já si myslím, že ve finále to stejně každá rodina bude mít individuální. Rodinná nastavení můžou být velmi různá, ale jsem přesvědčený o tom, že to je spíš dlouhodobá debata. Když se podíváte historicky na českou šlechtu, tam to bylo jasně dané. To je příklad toho, jakým způsobem rodina s majetkem nakládá. Ve finále už to ani majitelé nevnímají tak, že jsou majitelé. Ale jsou správci majetku, který rodina předtím vybudovala. Myslím si, že je hrozně důležité se o tom bavit, mluvit o tom, ptát se dětí. Pokud chcete opravdu vtáhnout děti, tak musíte zná jejich názor a jejich představy, co by chtěly dělat. Nebránit jim v tom, když řeknou „já bych chtěl podpořit léčebnu nebo organizaci, která pracuje s drogově závislými.“ Jako otec neříkejte „No to ne! Drogově závislé? To ne – vyber si něco jiného.“

 

V tu chvíli už to samozřejmě tu důvěru bourá. A myslím si, že tohle je hrozně důležité. Podle mého názoru tyhle věci nejdou úplně uspěchat. Je třeba se o tom bavit a najít nějaký mechanismus a model, jakým způsobem to bude fungovat. My jsme se s Vláďou bavili o příkladu holandské rodiny, která takhle funguje 150 let. Začínali dva bratři a postupem času, jak se rodina rozrůstá, zjistíte, že musíte mít ten mechanismus výrazně složitější. Koho do toho pustit, kdo o tom bude rozhodovat a jak to bude fungovat? Ta rodina má teď zapojených 150 členů široké rodiny, která je po celém světě. Ale podmínkou, aby se někdo mohl zapojit do rodinné filantropie také je, že musí být v rodinném byznysu a musí projít rodinnou akademií. Teprve potom má šanci mluvit do toho, jaká je rodinná filantropie. A ve chvíli, kdy odchází pryč z té rodiny, z toho rodinného byznysu, tak na to nemá právo. Už nepřispívá do rodiny, do rodinného byznysu, který vynakládá peníze na filantropii? Pak nemůže mluvit do filantropie.

 

To jsou podle mého názoru jasná pravidla. Vy si musíte říct, jaká jsou pravidla. Můžou být jednoduchá, ale musejí být nějaká, která si s dětmi stanovíte. Zároveň ale už byste měli přemýšlet nad tím, co se bude dít, až děti budou mít své děti. A až ty děti si přivedou své partnerky nebo partnery, protože ten počet roste. Jsou z toho vyloučeni manželé, manželky nebo jsou součástí hry? To je vlastně věc, o které musíte přemýšlet. Není samozřejmě důležité to udělat všechno najednou teď. Jak už říkal Vláďa – ve chvíli, kdy budete sedět nad tím papírem a říkat si, že si to napíšete a teď to budete psát pět let, vlastně to nikdy nevylepšíte k dokonalosti. Ale nastavte si základní pravidla. A postupem času, jak se vám budou vyvíjet další věci, buďte připraveni na to, že to musíte upravovat a přemýšlet nad tím. Mít i ten mechanismus, jak to bude.

 

Vladimír Fichtner

Pohled do budoucna, takové to, jak to bude za jednu, dvě, tři generace, je pro mě nesmírně zajímavý, ale velmi často se potkávám s tím „Vladimíre, ale my jsme teď první generace. Ať to zbytečně nezesložiťujeme.“ A já bych podpořil to, co jste říkal, Roberte. A to je, že je potřeba si v rodině povídat. My jsme si začali povídat v rodině před nějakými pěti šesti lety o různých věcech – rodinné banky, filantropie, spoustu jiných věcí, jak se k sobě chovat. A dneska ta rodina ušla neuvěřitelný kus cesty. Má za sebou neuvěřitelnou práci. A je neuvěřitelně dobře otevřená navzájem. Nedávno nás jeden z našich synů sezval a svěřil se nám se svými starostmi, které byly hodně hluboké z různých úhlů pohledu. Nechci říkat detaily, ale bylo neuvěřitelně příjemné, že pozval bráchu, ségru, mámu, mě.

 

Všichni jsme to slyšeli, všichni jsme si povídali, nabízeli nějakou pomoc, řešení. A přispěla k tomu i diskuze o filantropii, ale i o spoustě jiných věcech. A základ byl jenom, že si povídáme, že si opravdu najdeme čas každý měsíc se 4 hodiny slyšet. Což zní jednoduše, ale není to jednoduché. Každému, komu to řeknu, tak často říkají „No, ale my se nesejdeme.  Ten má kroužky, školu, ten je teď v zahraničí.“ Jasně, my to máme také. Ale když to neuděláte teď, co myslíte, bude to lepší za pár let, až budou mít ještě svoje rodiny, svoje děti? No, je to jenom horší, když to nenastavíme teď. Takže ta komunikace je zásadní. Pepo, ty máš spoustu zkušeností v téhle oblasti.

 

Josef Podlipný

Jenom bych to trošičku opravil. Přátelé, nemusíte mít strach, není to horší, je to jenom složitější. Když jsme dávali do kupy širší rodinu, která je i ve vícero zemích, bylo to složitější. Ale mělo to úžasný dopad na mezigenerační anebo rodinné vztahy i v širší rodině. Pokud se vám podaří propojit filantropii s rodinnými hodnotami a potřebami rodiny a jednotlivců, tak to je nejvíc. To vás všechny posune A hlavně je to dobrý základ pro to, aby rodinné bohatství přežilo ne desítky, ale stovky let. Nicméně, rodinné bohatství, všichni tři s tím máme zkušenosti, obvykle vzniká v byznysu, kde jsme naučení měřit. Výsledovka, rozvaha, „katujeme“ náklady. Je to o číslech. A je to o překonávání rizik a překážek. A proto se dost často setkávám při diskuzích s klienty stávajícími i budoucími, že se ptají „Ale jaký je princip? Jaký model tedy použít pro to, abychom vybrali něco s největším dopadem?“

Je potřeba připomenout, že filantropie není o jednom daru nebo několika darech, ale o budování nějakého dlouhodobého dopadu. Roberte, co byste poradil těmto všem filantropům, kteří prahnou po nějakém principu, modelu, přístupu?

 

Robert Basch

Ve filantropii je to trochu těžší. Tam se ten dopad měří trochu hůř než v byznysu. V tom byznysu vyděláváte / proděláte, když to hodně zjednoduším. Daří se / nedaří se. Ve filantropii strašně záleží, jakým způsobem, do jakých témat se chcete pustit. Můžete mít něco, co je opravdu rychlé, jasné a má viditelný dopad na nějaké komunitní úrovni.

Bavili jsme se o zkušenosti s filantropií na úrovni školy. Tam můžete vidět ten dopad velmi rychle. Pak se chce někdo pustit do nějakých dlouhodobých systémových změn. To znamená, že není spokojený s tím, jak se dějí nějaké věci. Třeba téma vzdělávání, české vzdělání. Tam musíte počítat s tím, že ten dopad je na roky. Český vzdělávací systém se prostě bude měnit dlouhá léta. Bohužel není tady společenská poptávka, není tady ten zájem na straně politiky.

A tam se vám ten dopad bude měřit mnohem hůř, protože se můžou dít nějaké věci, ale ve finále nikdy nezjistíte, jestli vy jste opravdu ten jeden hlavní kamínek nebo jeden z mnoha kamínků, které přispěly k tomu, že řeka teče jinudy.

 

A to si myslím, že je strašně důležité si uvědomovat. Že prostě vstupujete do prostředí, které se dá měřit a můžete měřit a přemýšlet o svém dopadu, ale nikdy to nebudete mít tak stoprocentní jako v byznysu. Tady se vlastně mnohem víc pracuje s tím, jaké máte lidi, jaká je efektivita té práce v dané organizaci. Pracuje se s tím, kdo je schopný získat a analyzovat data atd. A samozřejmě se díváte také na nějaké indikátory, které si dáváte a nastavujete, ale nejsou to nutně ty dopadové. Když si zjednodušeně řeknete „My jsme tady udělali 10 konferencí na úrovni veřejné správy na téma český vzdělávací systém. Měli jsme tam pětkrát ministra.“ Ale těžko řeknete „A díky tomu se změnila legislativa.“ Jasně, jste pravděpodobně jeden z mnoha, který k tomu přispěl, ale těžko řeknete, že jste to udělal vy. Takže to je, myslím si, strašně důležitý uvědomovat si, že pracujete v rámci nějakého společenského systému, který je hrozně proměnlivý. Začnete dělat nějakou věc, změní se politická elita a najednou dveře, kde jste měl otevřeno, máte zavřené. Říkáte si „Tak dobrý, tak budu čekat další čtyři roky, než se změní parlament nebo něco.“ A to neříkám, že lobujete vyloženě v politice, ale může to být i téma změny protidrogové legislativy nebo téma bezdomovectví. To jsou opravdu věci, které jsou napojené na charitu. Ale pamatuju si také případ jednoho člověka, který měl super exit a řešili jsme nějaké věci a on říkal, že ale nechce dělat politiku.

 

Já jsem mu ale říkal, že ve chvíli, kdy vstupujeme na téma systémová změna, tak to není o tom, že my děláme politilku. To je prostě ten problém policy a politics. V češtině je to politika, ale my řešíme veřejnou politiku, to znamená policies. Tam už ale vstupujete na to téma, kdy spousta politiků, poslanců vás bude vnímat jako někoho, kdo dělá politiku. A to je tak, že vy se pustíte do téma jako protidrogová léčba nebo jak pracovat s drogově závislými. Chcete nějaký věci upravit, vidíte, že systém nefunguje. Pracujete s odborníky, kteří dávají nějaké návrhy a teď přijde vládní elita, která řekne „bude tady tvrdý bič!“ A vy najednou máte trochu zavřené dveře a vaše filantropie v tu chvíli říká, co budeme dělat, jak budeme dělat dál? Hledáte jiné cesty. Je proto důležité si uvědomit, že jste v prostředí, které je hrozně proměnlivé. Neříkám, že se nedá měřit, ale nemůžete to tak tvrdě změřit v naprosté většině případů, jako v byznysu. Ale člověk na to nemá rezignovat.

 

Josef Podlipný

Mnohdy máme snahu najít nějaká jednoznačná jednoduchá řešení, jak hledat přímé cesty k expertům. Já se potkávám velmi často s tím, že donor nechce být viděn z mnoha důvodů a když hledá někoho, s kým může nebo chce spolupracovat, tak si ho tisíckrát prověřuje. Ptá se na reference, nějakou dobu ho jen tak zkouší, jen tak oťukává diskuzí, pak nějakými symbolickými částkami. Co byste poradil někomu, kdo si říká „To je vlastně pravda. Dělat to na koleni nedává smysl, zvlášť když k tomu chci přizvat všechny členy rodiny a nechci, aby zažívali podobná traumata jako třeba já.“ Kde ty experty najít? Jak? Jak je otestovat nebo na co klást důraz? Co je důležité?

 

Robert Basch

A teď myslíte experty už na konkrétní téma? Třeba to vzdělávání? Nebo obecně téma filantropie?

 

Josef Podlipný

Klidně vyberme oboje.

 

Robert Basch

Já si myslím, že české prostředí je velmi silné, co se týká znalosti neziskové sféry a témat občanské společnosti. Když se podívám do dalších postsovětských / postkomunistických zemí, tak Česká republika je na tom velmi dobře. Máme tady docela velký prostor, velký počet nadací, které vznikly v devadesátých letech a dlouhodobě tady fungují. Tam vlastně vidíte už nějakou expertizu. To znamená, když se do těch nadací půjdete poradit a pobavit o tom, že byste chtěli dělat nějaké věci. Každá z nich se věnuje nějakým tématům – někdo ekologii, environmentálním problémům, někdo tématu demokracie, někdo tématu sociální služby, charita, postižené děti, lidi s postižením, s handicapem. Myslím si, že když si uděláte jednoduchou rešerši na Googlu, zjistíte, že tady jsou organizace, které tady fungují třicet let. A to už vidíte, že za nimi nějaká práce je a že se na to můžete spolehnout.

 

Přes tyhle organizace jste pak schopni se dostávat dál, protože velká část z nich už zase pracuje s konkrétními neziskovými organizacemi, kde máte velmi často ty profíky, experty, kteří znají a rozumějí svému terénu.

 

Takže to je určitě jedna cesta. Pak tady máte organizace, které už se specializují na podporu začínajících filantropů nebo lidi, kteří ve filantropii jsou. Takže tam už můžete přijít a bavit se o tom, že byste chtěl založit nadaci a zajímá vás určité téma. Co by doporučili, na koho vás nasměrují? To si myslím, že tu jsou lidé, na které se obrátit. Anebo víte, že vás zajímá téma děti s handicapem, tak ať už přes nadace nebo nějakým způsobem se lze dostat na relativně velké, dlouhodobě působící organizace, na které se můžete obrátit a přes ně začít hledat.

Je to přesně to, co jste říkal. Není to o tom, že dáváte – přijdete a teď tam dáte prostě 10 milionů. Ale je to o práci, jestli vám ti lidé sedí, jestli ta organizace vám sedí. Ve finále je to o lidech. Stejně jako v byznyse. Vy potřebujete dobré lidi, klíčové lidi, kterým věříte a s těmi jste schopni spolupracovat. Také se říká, že v průměru velký dar přichází po sedmi letech spolupráce. To je statistika, která říká jednou za 7 let vám dají velký dar a pak vám zase dávají třeba menší peníze. Ale je to o tom, že lidé to chtějí osahat a nějakou dobu s vámi pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, kterou také člověk může udělat, když to myslí vážně, je jít do těchto organizací jako dobrovolník. Poznat zevnitř, co se tam děje. Ne o tom slyšet, nebo jen tak dát nějaké peníze. Ale jít to dělat.

A pak vidíte, jestli to funguje, nefunguje, co se vám tam líbí, co se vám tam nelíbí. Je to samozřejmě časově náročnější, ale pro mě je to ta investice do filantropie.

 

Robert Basch

Já myslím, že tohle je hrozně dobrý bod. To je zase ukázka toho, že není jediná cesta, že filantropie má těch cest strašně moc. A vy se do toho můžete podívat. Jeden konkrétní příklad. Pracoval jsem s člověkem, který měl za sebou exit velké firmy. Najednou má relativně dost času a relativně dost peněz a nechtěl sedět se založenýma rukama. Takže říkal, že se do něčeho chce vrhnout. A začal různě hledat nějaké organizace, nic mu nevyhovovalo. Tak založil ve spolupráci s námi vlastní organizaci. Vzal si nás na to jako experty, někoho, kdo mu s tím pomáhal. Nějaký čas to běželo do jisté míry na platformě nadace, kterou jsem vedl a pak postupem času z toho odešel a vznikla vlastní organizace. Protože mu to vyhovovalo víc a on to chtěl mít ve svých rukách.

To ale neznamená, že to je jediná cesta nebo že to je lepší cesta. Každý od toho čekáme a chceme něco jiného. Každý máme trochu jiné motivace, proč se do filantropie pouštíme.

 

Josef Podlipný

Já vzpomínám na slova Constantina Kinského, který trefně řekl „Když investujete čas, je to nejvíc, co můžete někomu darovat“. Když teď ještě na závěr, Roberte, darujete svůj čas našim posluchačům, jaké klíčové principy byste spojil s filantropií, aby opravdu měnila svět a budovala rodinné hodnoty?

 

Robert Basch

Já si myslím, že ve finále každý, kdo to chce dělat dlouhodobě, dojde k nějaké vlastní strategii, přemýšlí nad tím a věnuje se vybraným tématům. A já si myslím, že je dobré ve finále u nějakých témat zůstat dlouhodobě. Často se děje, že lidé říkají „tady už s někým pracuju 3 roky, tak už půjdu zase dál“. To je ta rychlost byznysu. Chcete inovovat, chcete posouvat, chcete něco, ale věci tady běží trochu jiným tempem. Je to běh na delší trať. To znamená vydržet a opravdu přemýšlet v nějakém dlouhodobém horizontu Mně se vždycky líbí příklad, když se podíváte zpátky do historie na českou šlechtu. To jsou opravdu správci majetku, kteří se věci věnují dlouhodobě a ne nutně pracují celorepublikově, ale vždycky na svém panství.

Ať to byla škola, hospic, mecenášství kultury. Byla to spousta věcí, ale jasně se fokusovali na nějakou věc a tam dlouhodobě fungovali. A mně přijde, že ve finále, a není to vždycky a není to stoprocentní, lidé k tomu postupem času dojdou. Že je dobré mít představu a strategii a u toho vydržet. Myslím si, že to koresponduje i tím, když máte rodinu, protože ta se rozrůstá a vy máte nějaké mechanismy a bavíte se o tom, jak s rodinou pracovat. Jasně, můžete založit rodinnou nadaci, můžete si u nějaké nadace otevřít dárcovských fond, ale je třeba mít nějakou stabilitu i pro tu rodinu. Říct si, jsou témata, kterým se chceme dlouhodobě věnovat a pojďme u toho být. Ta témata jsou na generace. Téma vzdělávání tady bude vždycky.

 

Můžete ho různě variovat. Podpora stipendií chytrých lidí, kteří přicházejí z prostředí, kde nemají peníze na to, aby si zaplatili drahé stýpko – to je vlastně strašně důležitá věc pro společnost. Hlávkova nadace je tady přes 100 let a rozhodně smysl neztratila. Takže mně přijde dobré vždy přemýšlet, když se do něčeho pouštíme, že od toho nechceme utéct hned zítra. Může se vám stát, že to nebylo dobře zvolené téma. Ale hledejte téma, u kterého vydržíte delší dobu.

 

Josef Podlipný

Přátelé, i my 3 vám přejeme, ať vydržíte delší dobu dělat prospěšné věci, které mění svět a následují hodnoty vaší rodiny. Hlavně o těch hodnotách diskutujte. Roberte, moc děkuji,  že jste byl součástí této diskuze.

 

Největší ztráty majetku nepřicházejí kvůli trhům.
Přicházejí kvůli slepé důvěře, nezkrocené chamtivosti a prosté nevědomosti.

Josef Podlipný přináší konkrétní příběhy tří lidí, kteří měli jedno společné – spravovali velký majetek, ale podcenili rizika. Společně s Vladimírem Fichtnerem poukazují na lekce, které si z těchto chyb můžete vzít i vy.

Karel investoval do rizikového fondu na doporučení známého a přišel o 170 milionů. Pavel sázel na kryptoměny bez jakéhokoliv plánu a přišel o 50 milionů. Rodina Ivety se vzdala kontroly nad portfoliem – a ztratila 30 % svého majetku.

Tato epizoda není o výnosech. Je o zásadních principech, které chrání bohatství – o kontrole, strategii, diverzifikaci a zdravé skepsi. Ukazuje, že i úspěšný podnikatel může udělat chybu, pokud se nechá strhnout emocemi nebo pohodlím.

Poslechněte si tuto epizodu a zjistěte, proč je lepší učit se na chybách druhých – než za ně platit vlastními penězi.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Úplně na úvod, než se podíváme na téma chyb při správě majetku skrze příběhy několika správců rodinného bohatství nebo rodin, mě napadá řečnická otázka, ale můžeme ji i rozvinout: Proč v průměru 60 % majetku nejbohatších rodin světa tvoří finanční aktiva a proč neznalost v této oblasti zabíjí?

 

Vladimír Fichtner

Zjednodušeně se ta odpověď nabízí – protože k tomu došly. Po generacích zkoumání a zkoušení různých věcí došly k tomu, že 60 % finančních aktiv je něco, co jim vyhovuje. Z toho, co já už dneska vím a nemám staletí zkušeností, vím, že finanční aktiva jsou relativně jednoduchá na obsluhu a lépe se předávají dalším generacím. Mnohem jednodušším způsobem se předává správa finančních aktiv než správa firmy, kterou jsem vybudoval. To nevím, jestli někdo z našich dětí bude chtít přebrat. Nemovitosti samozřejmě také patří do portfolia. U bohatých nebo nejbohatších rodin světa tvoří zhruba 15 až 20 % majetku. A každý, kdo někdy měl nemovitost, tuší, proč to třeba není sto procent. Protože s tím je relativně dost práce a záleží na tom, jak to má člověk zařízené. Ale to neznamená, že člověk nemůže mít 100 % v nemovitostech. Může určitě, a i mezi těmi nejbohatšími možná takoví budou. Myslím si, že to je relativní jednoduchostí a rychlou likviditou finančních aktiv, která může být v řádu dnů.

A to je něco, k čemu dospějeme všichni, jenom možná někomu to bude trvat déle, někomu kratší dobu.

 

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji tvá slova. Nejen, že máme důkaz v různých reportech, ať od UBS a dalších wealth manažerů a společností, ale i naše vlastní zkušenost a zkušenost našich klientů je důkazem toho, že je velmi důležitá likvidita a také schopnost pracovat nejenom se strategií ochrany, ale i růstu. A tu finanční aktiva bezpochyby nabízí. Vláďo, a co druhá část té otázky? Proč neznalost zabíjí?

 

Vladimír Fichtner

Zabíjí je možná tvrdé slovo. Ale může to zabít tu perspektivu, budoucnost. Když člověk půjde do finančních aktiv, aniž by věděl, do čeho vstupuje, aniž by se zajímal, do čeho vstupuje. Pokud si nechá prodat každou druhou věc, která jde kolem, aniž by tomu rozuměl, jenom aby bankéři udělal radost. „Když on pořád volá, tak mu něco dám.“ Kolikrát jsem slyšel tuhle větu! Když člověk přijde se svým portfoliem k nám a ukáže nám to, já se ptám, jakou to má myšlenku, co je tam za téma, co je ta logika nebo strategie? A ten člověk říká „Já jsem vždycky něco koupil, co mi nabídli. Někdy jo, někdy ne, podle toho, jak jsem měl peníze“. Ale to je to, kde potom může dojít k opravdu dramatickým chybám a ztrátám, které člověk může řešit.

Ty máš ale určitě nějaké příběhy, tak pojďme na ně.

 

Josef Podlipný

Bude to pár krátkých příběhů. Začnu Karlem versus „podvodným fondem“ podle paragrafu 15 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, který prošel novelou v červenci minulého roku. Alespoň trošku se zvýšila ochrana investorů, protože už v samotném názvu musí tyto subjekty uvést, že jsou osobou rizikového kapitálu a minimální investice se zvedla na 125 000 eur, což znamená investovat minimálně částku přes 3 miliony korun. Pokud se tedy nejedná opravdu o ten původní záměr, že to je pro omezený okruh investorů, v tomto případě definován číslem 20. Pokud by investorů bylo opravdu jenom 20, mohou investovat i menší částku. Ale i přesto, že skrze paragraf 15 investoval Karel velké peníze, jeho rodina přišla o 170 milionů. On říkal, že reagoval na opakující se nabídku, dva roky trvající, od jeho dobrého známého. To znamená, že se spoléhal i na to, že přece dobrý známý mu nebude nabízet něco, co by ho mohlo poškodit. 170 milionů není málo. Když jsem s Karlem před nějakým časem mluvil, se zatajeným dechem jsem vyslovil otázku „To jsi tam opravdu dal tolik peněz?“

 

Karel na to reagoval tak, že ne úplně. On ale bohužel pro to zaplanul nadšením tak velkým, že přemluvil další členy širší rodiny, za které tím pádem nesl osobní odpovědnost a jejich ztrátu pak vyrovnal, když to zkrachovalo. On sám přišel o částku, která byla něco pod sto milionů. Zbylých více než 70 milionů nahradilo škodu v širší rodině, kterou svým neuváženým doporučením způsobil.

 

Vladimír Fichtner

A kdo mu to prodal? Zástupce toho produktu nebo poradce?

 

Josef Podlipný

Poradce /distributor, to na tom bylo úplně to nejhorší. On potom řekl: „Prostě to nedopadlo. Na to se nedalo prostě dohlédnout, nedalo se to nějak změřit“. Teď už je moudřejší, protože říká: „Existuje spousta způsobů, jak na to nahlížet, kdybych to chtěl koupit jako byznys. Due diligence, analýza, nějaká diskuze s dalšími odborníky, s dalšími investory“. To ale neudělal.

 

Vladimír Fichtner

My máme základní pravidla, která vůbec nepřipouští mít takové produkty, které jsou založeny podle paragrafu 15. Ty vůbec nejsou v našem seznamu povolených investic. A i kdyby to byl zázračný produkt, tak struktura, která tam je, nám nevyhovuje. Právě proto, že nemá dostatečnou ochranu pro investory, protože není dostatečně regulovaná.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Regulace je nesmírně důležitá. Pro všechny investory je potřeba připomenout to, že když je něco registrováno a schváleno Českou národní bankou, ještě to neznamená, že je to dohlíželo. Tím pádem je míra rizika velmi vysoká. Pokud tam investujete peníze, o které můžete přijít bez mrknutí oka, je to vaše volba a nikdo vám v tom určitě nebude bránit. Pokud však odpovídáte za správu rozsáhlého majetku nejenom sami sobě, ale celé rodině, a investujete do takto nebezpečného prostředí i třeba vyšší řády desítek procent, je to velký hazard.

 

Vladimír Fichtner

Bohužel některé finanční produkty se vysloveně chlubí tím, že jsou registrovány podle zákona, paragraf 15 ZISIF. Nebo že mají prospekt dluhopisů registrovaný u ČNB, některé říkají dokonce schválený. Ale to o tom nic neříká. ČNB říká, že tam jen napsali to, co měli napsat. Ale jestli to je kvalitní nebo nekvalitní investice, a je potřeba na to dávat velký pozor, to neříká. Rozumím tomu, že někdo nevidí nuance toho rozdílu. Proto je lepší se vždycky s někým poradit do většího detailu. Když se s někým bavíte, s bankéřem nebo s poradcem, tak se ho zeptejte: „jaká jsou kritéria, která vy vůbec nepřipouštíte, že můžou vůbec být v podmínkách? Co je pro vás vyloučená investice?“ Protože když se zeptáte a ten člověk nebude schopen odpovědět, tak je vidět, že se nad tím nikdy nezamyslel. A takovému je potřeba se radši vyhnout!

 

Josef Podlipný

Ano, jeho motivace může být pouze honbou za provizí, která je spojena tím, že zrealizuje nabídku, kterou předložil. Mě to upřímně jako investora, zástupce rodiny a dlouhodobého investora mrzí. Protože si myslím, že to je jeden z možných způsobů, který může nakopnout, ať už některé start upy nebo společnosti, které potřebují kapitál ke svému rozvoji. Ale bohužel mnoho z nich je i podvodným schématem anebo od samého začátku velmi rizikovým způsobem investování. A o těch rizicích všichni mlčí.

 

Vladimír Fichtner

Samozřejmě na to existuje ještě další pomoc, a to je diverzifikace. Prostě nedávám víc jak dvě a půl procenta svého majetku do jednoho projektu. Někdo si řekne pět, někdo deset, někdo dvacet. Tak zvyšuje to riziko, to je jeho věc. Ale vždycky je dobré počítat s tím, že ať jdu do jakéhokoliv projektu, nemusí vyjít a je potřeba rozkládat míru rizika na různé investice. Také otázka na způsob diverzifikace je dobrá kontrolní otázka pro distributora, který vám něco nabízí. Je otázka, jestli je to poradce nebo jenom prodejce a jak je hodnocen atd. Pojďme zpátky k rizikům a k tématu dnešního dne.

 

Josef Podlipný

Od příběhu Karla se posuneme do jiné rodiny. Pavel vsadil na kryptoměny, ale bez exit strategie. Jeho ztráta byla ztrátou příležitosti, ale i dílčí ztrátou majetku ve výši téměř 50 milionů korun. Pavel investoval těsně po vrcholu, někdy v březnu 2021. Investoval jenom zlomek, potřeboval vědět, jak to funguje. Pak to klesalo, stoupalo. Stoupalo to někdy k říjnu 2021 a stoupalo to z jeho pohledu rozumně. Tak si říkal, že přece o tu příležitost nepřijde. Takže, šel na to i trošku s rozmyslem a rozvahou. Chtěl si vyzkoušet, jak krypto / bitcoin funguje. V říjnu 2021 zainvestoval. Bohužel ale potom přišel pád, který v srpnu 2022 končil z investované částky o méně než 61 %. Více jak 61% ztráta Pavla donutila investici prodat. Kdyby býval počkal alespoň s částí portfolia, těšil se vlastně vcelku zajímavému zisku. A proč nepočkal?

Protože byl vystrašený. Neměl žádnou exit strategii. On vůbec nepřemýšlel o investici tak, že s nějakým výsledkem bude spokojen a že třeba částečně bude prodávat anebo redukovat podíl krypta v celkovém portfoliu. Jemu to rostlo, rostlo to velmi utěšeně a on začal být hamižný. V podstatě se na to díval jako na zlatou slepici nebo na něco, co do budoucna bude něčím i v rodině a mezi jeho známými, s čím se bude prostě chlubit. Bude říkat „Byli jste v tom taky?“

 

Vladimír Fichtner

Jo, jo. To je typickou chybou, kterou může člověk udělat. Zažil jsem to v době, kdy Trump vyhlašoval každý den nové tarify. Mluvil jsem s jedním naším klientem, který má peníze u nás a také si nějaké peníze spravuje sám. A on říkal: „Vladimíre, já vím, že tam u vás je to takové v klidu, ale u mě je to jiné. Já jsem začal včera už trošku podléhat panice.“ Ptal jsem se proč a vyšlo z toho, že on vlastně neví, co dělá. Dva roky investoval v dobách růstu, takže všechno bylo v pohodě, nic neprodával, i když my jsme třeba ke konci roku 24 nebo začátkem roku 25 doporučovali redukovat nějaké pozice. Protože nám jenom přelezla váha akcií v portfoliu limit, který tam chceme mít. Tak je logické, když místo pětašedesáti procent máme pětasedmdesát, má se to vrátit na pětašedesát.

 

Ale on žádná taková pravidla nemá. On to dělá tak, že někde na sítích se píše o nějaké akcii, pak sleduje Morningstar a tak. A zjistil v těch emočně velmi napjatých dobách, že vlastně neví, co dělá. A to, že neví, je důvod té paniky. To je přesně důvod, proč to člověk, když to klesne o 60 ,% prodá. Protože neví, protože tam má moc velký podíl ze svého majetku. Najednou je tam 170 milionů nebo 50 milionů.

 

Obrovské peníze, které člověk úplně ze dne na den nenajde. Jediný problém je, když tu ztrátu zrealizuje, protože neví a nemá tu důvěru držet dál. Proto my říkáme, že základ portfolia má být Ochrana bohatství / Wealth Protection. Strategie, která vydělává velmi slušná procenta, ale je mnohem jistější než sázka na jednu akcii, na jednu kryptoměnu nebo na něco podobného. A je dobře diverzifikovat. Ale pojďme zpátky k chybám, které pramení z toho, že člověk neví a když neví, tak si to uvědomí v tom emočně vypjatém okamžiku. V tom pohodovém okamžiku chamtivost v nás říká, že to bude zítra lepší. Nedávno jsem měl schůzku s jedním klukem, který říkal: „Já mám dvě stě milionů v Applu a teď tam mám o padesát milionů méně. Měl jsem to prodat na konci roku, bylo toho moc“. Já jsem mu říkal, že my jsme redukovali, ale on neredukoval. A on na to: „já jsem si říkal, ještě to chvilku nechám“. No jasně, protože tam není žádný princip. Prostě je tam sázka na to, že to bude dobrý, ono se to vrátí a uvidíme, jak se bude dařit – ale nic dalšího. Ale pořád je to sázka na jednu firmu. Jedna firma, i když je nejlepší na světě, může zkrachovat. To má svoje nebezpečí, a to se může potom projevit v chybách.

 

Josef Podlipný

Souhlasím a k příběhům Karla a Pavla ještě přidám příběh rodiny Ivety. Iveta už bohužel není mezi námi a její rodina teď uznává, že chyby udělala nejenom Iveta, ale i její rodina, když nedostatečně kontrolovala správce jejich rodinného bohatství. Moc neřešila jeho motivaci a přišli takovým zvláštním způsobem zhruba o 30 % celkového majetku. Když jsem se ptal pokračovatelů Ivety, její sestry, jejího bratra a jejich rodin, z čeho pramení tento výpočet a ta samotná ztráta, mluvili v tom kontextu, že správce si s tím portfoliem obchodoval, jak mu to připadalo vhodné. Ne pro rodinu a pro Ivetu, ale pro něj. Byl odměňován za nákupy nebo za změny v portfoliu. Takže transakcí, kterými portfolio prošlo, bylo bezpočet. Zároveň měl z něčeho větší provizi, z něčeho menší. A pak se ukázalo, že v portfoliu byly ty nástroje a instrumenty, které ho odměňovaly více. Ale nemělo to logiku, aby to nabízelo třeba rozumnou likviditu.

Když Iveta z tohoto světa odešla, rodina najednou zjistila, že to, co bylo od začátku deklarováno Ivetou jako nějaké cíle – něco v budoucnu dokoupit, zrekonstruovat, někoho vyplatit a tak dále – není ani možné, protože tam nebyly likvidní prostředky. Tam byla někdy i nelikvidní aktiva. Korunu tomu dalo to, že tam byly třeba i umělecké předměty, které neměly ani certifikát pravosti. Takže 30 % ztraceného majetku i ztraceného potenciálu, protože bez likvidity nemohli reagovat, tím pádem neměli možnost získat růst něčeho, co by v portfoliu růst zajistilo. Možná, že ta samotná ztráta byla o něco nižší, ale i tak jednoznačně definovaná chyba byla nedostatečná kontrola správce.

 

Vladimír Fichtner

To souvisí samozřejmě s tím, že je to pohodlnější, než se učit něco nového, než přemýšlet, jak věci fungují a nechat si je vysvětlit, než si přečíst knížku nebo poslechnout podcast. My nevěříme tomu, že můžeme pracovat s někým, kdo nám dá slepý souhlas k tomu, co děláme. Vždycky se toho člověka snažíme zatáhnout do hry. Všechny transakce, které připravujeme, máme písemně zdůvodněné a dáváme je člověku k posouzení a on je musí schválit před tím, než ta transakce proběhne. To je způsob, kterým my si zajišťujeme, že to ten člověk nevzdá, že tu kontrolu nepustí a nechá si ji pod sebou. Je nucen o tom přemýšlet. Protože když máte něco podepsat, rozhodnout, tak je to náročnější, než když řeknete, dělejte to jak chcete a pak mi to jednou dvakrát za rok nebo pět let ukažte. Pak se člověk diví, co tam všechno najde. Takhle máte kontrolu pořád, průběžně. Jedna z věcí, která se neustále u nás vrací do hry, je vzdělávání našich klientů. My sdílíme všechny věci, které vymýšlíme, s našimi klienty, aby mohli říct, že to dává nebo nedává smysl. Jestli potřebují ještě další argument nebo tomu nerozumí. To je to, co děláme. My nemáme žádnou křišťálovou kouli, ale odpracujeme tu černou práci, pak ji nasdílíme. A chceme komentář od lidí – souhlasím, nesouhlasím, ještě něco chci. Máme díky tomu spoustu konzultantů, úspěšných lidí, chytrých, kteří nás zkontrolují, jestli to je dobře. Když na to přijde jeden ze sta, tak jasně, super, u všech dalších to reflektujeme. Samozřejmě také přichází někdo s novým nápadem a nejsme to vždy jen my. Tyhle věci tam velmi patří a chybou je vzdát se kontroly.

 

Josef Podlipný

Vláďo, moc děkuju za úvahy, které se týkají příběhů, které jsme vám pro dnešek představili. Možná se v některém z příběhů poznáváte anebo si říkáte „A sakra, tohle by nám možná hrozilo“. Proto bych rád na závěr nasdílel klíčové principy, které by vás mohly těchto chyb uchránit.

Prvním z těchto principů je určitě uvědomit si, že investice není hra. Bez základních znalostí tohoto prostředí a finančních nástrojů do toho prostě nechoďte. Určitě ne sami. Vláďo, jaký je další princip, který by bylo dobré připomenout?

 

Vladimír Fichtner

Nepouštět kontrolu. Nechat si věci pod kontrolou, nedat to někomu. Když jsi mluvil o obchodování, ten člověk, co obchodoval, měl evidentně nějakou provizi z transakcí. Tam také vznikají daňové povinnosti, třeba když budete ziskoví. Moje zkušenost je, že spousta bankéřů nebo poradců to vůbec neřeší – něco prodá, koupí, prodá, koupí na účet klienta. Až na konci roku se najednou ukáže, že tam je nějaká daňová povinnost. Takže nepouštět kontrolu, to je druhý princip.

 

Josef Podlipný

Ke kontrole bych určitě rád přidal ještě jednu součást, která s tím přímo souvisí. Úspěch poradce nebo experta, který za vámi s nějakou nabídkou přišel, by měl být spojen s vaším úspěchem. Ne že on vyhraje vždycky a vy možná. Když budete spokojeni vy, může být spokojen i on, ne naopak.

 

Vladimír Fichtner

V každém případě je potřeba mít jasný plán, co chci dělat, a nějakou strategii. Nemůžu se vzbudit jednoho dne v noci, protože Trump přišel s nějakými tarify a říkat si, že teď už jsem blízko panice, co mám dělat? Musím pracovat s různými scénáři budoucnosti, a to je součástí plánu a strategie. Takže nepustit se do toho příliš rychle, nenechat se převálcovat chamtivostí, že to teď letí nahoru. Pojďme do toho, ale s rozvahou, jako správní správci majetku.

 

Josef Podlipný

Přátelé, a co bychom vám doporučili na závěr? Každý investor chybuje. Důležité je se učit a zlepšovat svou strategii a nejlépe se učit na chybách těch druhých.