Archives for Červen 2025

Kdo nemá pravidla, ten nemá klid. A kdo nemá klid, brzy nebude mít ani majetek.

V této epizodě představuje Josef Podlipný šest klíčových principů, které mohou vést k dlouhodobé, udržitelné a klidné správě rodinného bohatství.

Inspirace vychází z historických rodů (např. Rockefellerů, Vanderbiltů) i vlastní zkušenosti správy rodinného majetku.

Dozvíte se, proč hodnoty jsou důležitější než peníze, jaký význam má rodinná rada, proč by každý správce měl mít krizový plán, a jak vzdělávat nástupce, aby neudělali zbytečné chyby – třeba ve chvíli, kdy zničehonic odejde budovatel bohatství.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dnes se budeme bavit o základních pravidlech pro správu rodinného majetku. Pepo, Ty jsi o tom napsal v našem časopise Rentiér v lednu 2025 hezký shrnující článek. Jaká jsou ta základní pravidla a proč je vůbec důležité je mít?

 

Josef Podlipný

Když se podíváte do historie na významné rodiny jako třeba Rockefeller a další, zjistíte, že právě proto, že mají pravidla a nejen peníze, mají živý nástroj, který rodinu spojuje. A to i v krizích. To je poměrně důležité, když budete přemýšlet o rodinném bohatství nejen jako o majetku. A je to velmi důležité, když budete přemýšlet o rodinném bohatství jako o něčem, co má fungovat stovky let, prostě vícegeneračně.

 

Vladimír Fichtner

Pravidla jsou důležitá, pokud chce člověk dlouhodobě přemýšlet o rodinném majetku.

Pokud mu je to jedno, nemusí pravidla poslouchat. Ale to asi pravděpodobně neposlouchá ani náš podcast.

 

Josef Podlipný

Já bych tě jenom drobně poopravil. Myslím si, že i pokud mu to je jedno, mohli bychom ho k lecčemu inspirovat. Protože i ten, komu by to bylo vážně jedno, myslím si, chce mít alespoň částečně věci pod kontrolou nebo klidně spát. A to se bez nějakého strategického přístupu a bez pravidel opravdu nepodaří. To vám můžu zaručit.

 

Já na úvod ta pravidla vyjmenuji, protože jich je šest, a potom se na ně podíváme více do hloubky. Pro sebe jsem si to trošku proměnil v klíčové principy, ze kterých ta pravidla vychází. První princip je, že hodnoty jsou více než peníze.

Druhý princip je, že strategie správy majetku a diverzifikace napříč generacemi je zárukou dlouhodobě prospěšné správy.

Třetí princip je, že rodinná rada rovná se prevence konfliktů.

Čtvrtý princip je o transparentnosti jako nástroji důvěry, ale i udržitelnosti.

Pátý říká, že nesmíme zapomínat na vzdělávání nástupců. Tady mě třeba inspirovala velmi rodina Van der Biltů, protože jejich životní lekce přesně ukázala, jak nebezpečné je, když členové rodiny neumí třeba číst ekonomické výkazy, to si klidně dohledejte.

Poslední pravidlo říká: mějte krizový plán. Pracujte s neočekávanými událostmi, buďte na to připraveni a přemýšlejte o tom i v dobách, kdy se ještě vůbec nic neděje.

 

Vladimír Fichtner

Skvělé. Máme jasná pravidla, respektive principy. Některé z nich jsme již dříve v podcastu probírali – rodinnou radu, neočekávané situace a podobně. Pojďme se věnovat těm zbývajícím. Který myslíš, že stojí za to více rozebrat? Ten první, kterým jsi začal?

 

Josef Podlipný

Ano. Opět se budeme inspirovat Rockefellery už z roku 1914, a je to dohledatelné dokonce i veřejně a veřejně publikované. Když si najdete jejich první rodinnou chartu, zjistíte, že 80 % textu tam bylo primárně o filantropii a o vzdělání. Téměř vůbec se nevěnovali dividendě, zjednodušeně řečeno penězům. Dnes má ta rodina určitě přes 250 členů a má za sebou dlouhou mezigenerační historii. A co je výborné, je 0 soudních sporů, těch vnitřních rodinných sporů. To o něčem svědčí. Správce rozsáhlého majetku a investor často na ty hodnoty zapomíná. Řeší čísla, snaží se v nich zorientovat, mít je pod kontrolou a až časem si uvědomí, že vlastně to, co spojuje rodinu anebo jeho jako budovatele a správce s rodinou, jsou právě hodnoty. Ty drží rodinu pohromadě a dávají šanci rodinu přizvat k diskuzi.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, která také pomáhá rodinám nemít soudní spory, je mít pravidla o tom, jak odejdu z rodiny, když nechci dál pokračovat. Já nevím, jestli někdo z Rockefellerů odešel, nebo jestli to mají vyřešené – když hrozilo něco takového, zda měli jasná pravidla. Když chce někdo uloupnout pro sebe něco a zakládá svoji větev nebo se stará sám.

 

Josef Podlipný

Tuším, že zrovna od této rodiny jsme se nechali inspirovat stran podílu na zisku, který může jednotlivec z rodiny spotřebovat sám pro svou potřebu. Těch inspirací je opravdu víc. A doporučuju vám všem se začíst právě do mnoha zdrojů, ať už historických nebo aktuálních, protože tam je přehršel inspirace. Jedna z inspirací se mi spojuje i s touto rodinou, kde popisovali dva přístupy. Jeden přístup ukazuje právě na vzdělávání nástupců, na wealth boot campy, kde nástupcům dávají možnost zažít, i se stresovou náloží času a velikosti majetku, krizový scénář. Třeba hlavní správce rodiny nebo nejstarší člen rodiny odejde náhle, nebo řízeně. Přišla krizová situace a dolar třeba propadl o 75 % – tak co uděláte s touhle částí majetku? Jak se zachováte? Jak s ním budete pracovat? Koho si přivoláte na pomoc? Kde máte informace? A tak dál. Vlastně to je takové testování nekomfortního prostředí. Zároveň si myslím, že mají velmi dobře propracované nástupnictví stran toho, kdy, kdo, v jaké roli bude. Ať už do ní nastupuje nebo z ní vystupuje, a co je toho podmínkou.

 

Třeba tam je definice, že do kontrolní role v radě může někdo nastoupit až v okamžiku, kdy několik let (dva nebo tři roky) funguje v jiném prostředí. Nevím, jestli to mají oni, nebo se mi to spojuje s nějakou jinou zkušeností. To znamená třeba v jiné rodině, jako nominný, prostě to je nakoupená služba, ne ve vlastní rodině. A pak tam je nějaké období, kdy jsou mentorováni, kdy se něčemu učí. Takže ano, i rodina Rockefeller nás umí určitě inspirovat v tom, jak definovat nástupnictví jako postupné kroky, které jsou dopředu dány a nejsou dány náhlým odchodem jednotlivce, ale jeho rozumovým rozhodnutím v kontextu s celou rodinou.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme ještě k tomu, co jsi říkal, že vás inspirovalo jako rodinu. A to je to procento ze zisku, které můžu spotřebovat sám pro sebe.

Jaké to je pravidlo?

 

Josef Podlipný

Je to tak, že o tom, co se bude dít s výnosy z majetku, rozhoduje konsensus celé rodiny.

Pokud se neshodne celá rodina, „nestane se nic“. Výnos zůstane a nikam se neumístí. Ale jednotlivec potřebuje i určitou část využít sám pro sebe, a zvlášť, když se třeba vyšší měrou podílí na té správě a není jenom pouhým „beneficientem“, příjemcem profitu z té správy samotné. Tak má možnost využít část tohoto výnosu pro svou potřebu A ta jeho potřeba může být buď nějak rámcově definovaná, aby to nemohl využít na hazard, nebo na vydržování milenky, nebo na něco, co by nebylo v kontextu s morálním kodexem, který je také poměrně důležitý v kontextu s těmi hodnotami. Je dán nějaký rámec a je dána nějaká procentuální výše. Ta je u Rockefellerů tuším 3 % nebo 5 % ze zisku. Tu naši hodnotu prozrazovat nebudu, ale je nižší.

 

Vladimír Fichtner

3 procenta ze zisku, když má rodina 250 členů, to mi nevychází.

 

Josef Podlipný

Tohle je velmi správná úvaha Ono je to zastropováno tak, že to je „maximálně, však v součtu“. To znamená, že tam musí plynout do té rodiny informace, že se někdo snaží využít peníze na něco. A pokud by ten zájem v součtu překročil hranici, tak první, kdo si o to řekl, už to možná čerpal. Ten, kdo si o to řekl na konci toho „účetního období“ nebo bilančního období, už třeba musí počkat na další rok. Jsou tam nějaké definice, když to je život zachraňující investice a tak dál, to jde úplně vně a tam je pevné pravidlo, že se to bere dokonce i z podstaty, že to není jenom z výnosu. Jinými slovy, rodina má bezpečí zajištěné. Když je krizová situace, která zajistí stabilitu rodiny, tak to může vzít dokonce i z podstaty, ne jenom z výnosu. Ale když to jsou standardní situace, chce rozjet třeba svůj vlastní byznys, svůj projekt a ti ostatní to neberou za svůj vlastní projekt, ke kterému by přistoupili jako rodina, v ten okamžik si peníze může vzít.

 

Vladimír Fichtner

Takže rodinná banka říká 3 procenta z výnosu je maximální limit pro vlastní investice. Ale je to omezené, musí to být omezené shora. Kolik lidí může přijít najednou?

 

Josef Podlipný

Já si nepamatuju parametr omezení shora u Rockefellerů, ale my ho máme na 25 procentech.

 

Vladimír Fichtner

Takže to je pravidlo rodinné banky, expozice vůči jednomu člověku, ne vůči jednomu projektu.

Dobře, to je praktické mít. Ne z hodnoty majetku, ale z hodnoty výnosu.

Které další body, které jsme ještě neprobírali v podcastu, bys ještě chtěl rozebrat?

 

Josef Podlipný

My jsme se určitě už v několika dílech dostali k transparentnosti komunikace, zahrnutí do komunikace všech členů rodiny. Já to teď rozšířím. Transparentnost určitě pomáhá budovat důvěru. Nevím už od koho, nebo jestli jsme si na to přišli sami, ale myslím si, že jsme se někým inspirovat nechali. Spousta věcí už je vlastně vymyšlená, jenom to je o míře adopce vymyšleného nebo o vylepšení. Co nás hodně posunulo je, jak by měl vypadat ideální reporting.  Zjistili jsme, že nám velmi pomáhá, když je ve dvou verzích. Jedna verze je čistě technická a číselná. Tam to je o výnosech, daních, o rizicích i o detailu a jeho aktuálnosti. A druhá je příběhová, kde ty peníze pomohly, kam byly směřovány a proč. Historie nás naučila a zjistili jsme, že obě mají stejnou váhu a jsou obě velmi důležité. Jedna bez druhé si umí žít určitě svým vlastním životem.

 

Pokud si řeknete, že to je super a víc se vám líbí nezatěžovat rodinu čísly, ale budete sdílet příběhový reporting, tu transparentnost budovat touto cestou, podle mě neuděláte špatně. Ale pak jen připomenu rodinu Van der Biltů, že se vám prostě může stát, že když potomci nebudou umět číst výkazy nebo se v číslech neorientují, tak je snadno někdo opije rohlíkem. Nebo ani nebudou vědět, co si můžou dovolit. Nebo naopak, co na ně číhá za riziko, když jim někde něco nabobtná příliš.

 

Vladimír Fichtner

Super. Ty jsi psal v Rentiérovi o roční zprávě o stavu majetku. Sledujete něco i pravidelněji než jednou za rok? Kvartálně třeba, nebo jenom tu číselnou část? Jak často se k té zprávě dostáváte?

 

Josef Podlipný

K číselným se dostáváme jednou za rok a průběžné sledování je jenom tehdy, když to prorazí nějakou hranici, která je krizová. Něco klesá a roste.

 

Vladimír Fichtner

Nebo když je významná změna.

 

Josef Podlipný

Jsou tam spouštěče, které jsou dopředu definovány, a i ten automatický kalkul téhle míry rizika ukáže „červenou vlajku / Red Flag“ a pojďme se tomu věnovat. Ale tou komunikací jsou příběhové aktualizace a ty se sdílí častěji.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle. Ještě bys vypíchl z těch základních pravidel něco do většího detailu?

 

Josef Podlipný

Asi v části vzdělávání dětí. Dříve jsem tomu nepřikládal tak velkou váhu, ale dneska už jsem to vlastně zmínil. Wealth boot kempy. Tam jsme se nechali inspirovat od rodiny Agnelli, doufám, že jsem nezkomolil jejich jméno. Oni už více než 100 let testují členy rodiny na takové krizové scénáře. Na takové „máte 10 minut, jak ochráníte 500 miliónů před krachem? Třeba na burze nebo před zásadní změnou daňového režimu? A přijde mi to jako něco, co je mimořádně zajímavé, protože to vtahuje více generací do diskuze. Jsou tím úkolem zatíženy samozřejmě ty nejmladší nastupující generace. Oni dostanou ten úkol, za 10 minut to vymysli, ale mají možnost si požádat o druhý názor, o radu. Dělat si poznámky: „Tohle tam chybí, tohle bych k tomu potřeboval“. A pak se nad tím sejde rodina a diskutuje s tím dítětem nebo s tou nastupující generaci o tom, co by třeba potřeboval pro to, aby to zvládl.

A najednou ta rodina prozře. Zjistí „Aha, ale to my nemáme.“ Přijde nám to všem jako zajímavé. Úspěšné multigenerační řízení bohatství tak vyžaduje kombinaci právních struktur, otevřené komunikace a systém překonávající individualismus.

A já to spojím se svou událostí při nedožitých pětapadesáti letech, kdy jsem dostal infarkt a vlastně jsem zjistil, že ne všechno máme dotažené a kdyby děti prošly takovýmhle wealth boot kempem, tak by velmi pravděpodobně přišly se závěrem, že ale tohle nemáme pořešené nebo o tomhle není dostatečně detailní záznam. Nebo, že by chtěli být víc uchráněni nějakému emočnímu tlaku. Pojďme vyřešit, když se stane tohle, co má následovat. Kdo to řídí, kdo to řeší? Je to takový plán pro nenadálé události, který z toho postupně vzniká. Vzniká od těch generací, které se správy chopí. Někdy už se na to připravují skvěle.

 

Vladimír Fichtner

Moc zajímavé tipy, Pepo, díky za ně. Určitě nejsou poslední. Budu se, a věřím tomu, že mluvím za všechny, těšit příště na další.

 

Josef Podlipný

Přeji hodně bohatých zkušeností se správou vašeho rodinného bohatství a co možná nejméně minut v chaosu. Protože každý chaos vás bude stát určitě klidný spánek a mnohdy i třeba miliony. Tak vám přeju, aby to bylo spíš o milionech inspirace a dobrých chvil při správě rodinného bohatství a s vaší rodinou.

 

 

Představte si, že máte 100 milionů korun.
Chcete pomáhat, ale zároveň udržet kontrolu, efektivitu a dlouhodobý vliv.

Co zvolit?
Vlastní nadaci?
Dárcovský fond?
Nebo chytrý nástroj z anglosaského světa – Donor Advised Fund (DAF)?

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijal Robert Basch, expert na strategickou filantropii s více než 20 lety zkušeností. Mezi lety 1999 až 2005 působil ve společnosti Člověk v tísni. Později byl ředitelem Nadace OSF a členem Rady Novinářské ceny. V současnosti působí jako vedoucí CSR ve společnosti Livesport s. r. o.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný se v rozhovoru s Robertem ponoří do srovnání nástrojů, které umožňují cíleně podporovat smysluplné věci, zachovat flexibilitu, a přitom se nezatěžovat byrokracií vlastní nadace.

Dozvíte se, jak můžete rozdělovat výnosy místo jistiny, jak zapojit rodinu do rozhodování a jak si zachovat vliv bez nutnosti budovat vlastní organizaci.

Donor Advised Funds nebo česká alternativa „dárcovský fond” vám umožní začít relativně snadno budovat dlouhodobé filantropické dědictví, které bude sloužit nejen účelu, ale i rodině.

Pokud přemýšlíte, jak elegantně strukturovat své dary, jak využít daňové výhody a přitom nepřijít o smysl a radost z filantropie, tahle epizoda vám může otevřít oči.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se naše povídání trošku prohloubí a bude o flexibilitě, o efektivitě kontroly filantropie, bude i o nástrojích, které k tomu mohou sloužit. Jedním z těch nástrojů, na kterém jsme se shodli, je DAF.

 

Robert Basch

To je zkratka od Donor Adviced Fund. Je to investičně filantropický nástroj, kdy můžete jednoduše darovat peníze, jednu velkou sumu, což vám dává zjednodušený daňový odpočet, do mechanismu/vehiklu/fondu, který pak na základě vašich rad a vašeho rozhodování směřuje peníze tam, kam je chcete vy nasměrovat. Do jakých témat, organizací, případně konkrétních fyzických osob s tím, že to se může dělat v horizontu několika let. To znamená, že vy můžete ty peníze darovat, ale nemusí se všechny najednou použít, ale může se to rozdělit do několika let. Nicméně daňový odpočet máte ve chvíli, kdy peníze darujete. To je mechanismus, který bohužel nefunguje v takové podobě v České republice, ale dá se využít v anglosaském světě. Dá se použít v zemích jako je Lichtenštejnsko, Holandsko, Lucembursko. To znamená, musíte jít do cizí jurisdikce.

 

V České republice můžete použít obdobný nástroj, který se jmenuje dárcovský fond. Ten se DAF z pohledu daní atd. podobá. Je na tom velmi podobně i rozdělování, i to, jakým způsobem máte jako dárce vliv na to, kam peníze půjdou nebo nepůjdou. Není to tak sofistikovaný nástroj, je trochu jednodušší.

 

Vladimír Fichtner

Roberte, my už jsme si o těchto tématech povídali a já bych chtěl, abychom to trošku zjednodušili, jako když jsem to slyšel poprvé já. Donor Advisor Fund je tedy možnost nějaké filantropické struktury, kterou ale já jako donor/dárce nemusím řešit po organizační stránce.  Ale najímám si nějakou organizaci.

 

Robert Basch

Je to přesně jak říkáte, pro oba dva modely, ať už dárcovské fondy nebo Donor Adviced Fund. Představte si, že máte sto milionů a chcete je využít na filantropii. Máte několik možností a řeknete si“ „Já to dám nějaké organizaci a ať to využije. Podpořím Člověka v tísni a oni těch 100 milionů použijí třeba na Ukrajinu. A je to.“ Nebo si řeknete, že z těch 100 milionů, které budou na nějakém investičním fondu, budete každý rok dávat někam milion. To je zase nějaká starost. Nebo si řeknete, že je to sto milionů a už chcete založit vlastní nadaci, nadační fond. Tam už jsou nevýhody s tím, že je to nějaká byrokracie. Zakládáte firmu, tak musíte platit náklady na audit, účetnictví, musíte mít lidi nebo se o to musíte starat sám.

 

Musíte mít členy správní rady, musíte mít členy dozorčí rady. Je to prostě vehikl, který někomu může dávat smysl. Pro někoho, když bude mít deset milionů, rozhodně nemá smysl zakládat vlastní nadaci, je to spíš víc starostí než užitku. Anebo si řeknete, že v zahraničí existuje nějaký speciální trust nebo fond. Tam můžete v rámci Donor Adviced Fund, které poskytují tuhle službu, dát peníze. Je to organizace, která má know how, účetní mechanismy na to, jak peníze rozdělovat, projektové manažery, kteří rozumějí neziskové sféře a vy jim dáte peníze v rámci Donor Adviced Fund. Vy tam založíte vlastní fond, dáte tam peníze, platíte jim fee a oni se o to starají. Vy říkáte: „Já bych teď chtěl podpořit tuhle organizaci. Já bych chtěl teď peníze dát támhle.“ Je to normálně daňově odečitatelná věc, jako kdybyste dávali dar. Dárcovský fond je velmi podobný mechanismus fungující v Česku, kdy vezmete třeba Nadaci OSF nebo Nadaci VIA a řeknete si „Fajn, vy děláte věci, které se mi líbí, já si u vás založím dárcovský fond Roberta Basche“. Pojmenujete si to, jak chcete. S organizací se domluvíte, sepíšete statut a pravidla toho fondu. Není to právnická osoba, patří to nadaci. Vždycky ve chvíli, kdy peníze někam dáte, patří tomu účelu. Už nejste jejich vlastník. To je důležité si uvědomit. Vy pak s nadací vše řešíte a můžete se domluvit, že tomu nerozumíte a chcete udělat expertní komisi, která bude rozhodovat, kam ty peníze půjdou. Nebo řeknete, že si to chcete rozhodovat vy a vaše rodina. Každý rok si sednete a řeknete, že letos chcete dát dva miliony sem. A oni to celé udělají a zprocesují, a vy zaplatíte fee.

Je to výrazně levnější, než kdybyste stavěl vlastní nadaci. Oni vám to zprocesují, dají vám report a máte relativně jednoduchou cestu, když nechcete stavět vlastní organizaci.

 

Vladimír Fichtner

Roberte, ještě jsem tam zachytil jednu věc, která si myslím, že je důležitá. Vy jste říkal, že jakmile tam dáte peníze, tak to patří účelu, už ne vám. Ale to není jenom otázka Donor Adviced Funds. To je otázka i běžné nadace, když vytvořím normální nadační fond. Tohle je velmi důležitý prvek, který je potřeba, aby si všichni uvědomili. Ukazujete tím, že to myslíte vážně, s tím, že to patří účelu.

 

Robert Basch

Ano, je to tak. Když založíte nadaci, nejste vlastník, jste zakladatel. A ta nadace vlastně patří tomu účelu. Ve chvíli, kdy vy tam dáte peníze, ty peníze tam jsou vložené, v tu chvíli už tam ty peníze jsou navěky. Vy si je můžete za nějakých podmínek vytahovat, ale hrozně pomalu a hrozně málo. Je strašně důležité si uvědomit, že tyhle kroky jsou dlouhodobé a svým způsobem nevratné. Když řeknu, že zakládám nadaci a dávám tam 100 milionů, tak těch 100 milionů nepatří už mně. Já nejsem jejich vlastník. Vlastní je ten účel a ten účel je třeba zlepšení vzdělávací politiky v České republice nebo vzdělávacího systému v České republice nebo podpora dětí s handicapem.

Ty účely mohou být různé. Můžou být široké, úzké, to už je na vás, jak si to definujete. Ale peníze nejsou vaše a vy už nejste jejich vlastník. To znamená, že nad nimi do jisté míry ztrácíte vlastnictví.

 

Vladimír Fichtner

Napadá mě ještě jedna otázka. To, o čem mluvíme, jsou veřejně prospěšné nadace, řekněme. Ale existují také rodinné nadace, které se vytváří proto, aby rodina měla majetek někde mimo fyzickou osobu. I tam fungují Donor Advice Funds nebo OSF a další?

 

Robert Basch

Tam je to trochu komplikovanější. Protože ve chvíli, kdy máte rodinnou nadaci, určený prospěch z toho má jen vaše rodina a nikdo jiný, už to není veřejně prospěšný účel. Tomu se říká tzv. vzájemná prospěšnost, ale v tu chvíli nemáte daňové výhody a benefity, protože pomáháte sám sobě. Příklad je třeba Česká spořitelna, resp. Erste. Erste vlastní Erste Stiftung, to je nadace, která vlastní tu firmu. Vy v jednu chvíli můžete říct, že chcete, protože vaše děti nejsou do byznysu (jedna maluje, další hraje na klavír a nejsou do byznysu), aby firma nějakým způsobem držela pohromadě a nerozpadla se, tak založíte nadaci. Vložíte firmu do nadace a můžete říct, že teď ta nadace bude vyživovat vaše děti. Bude jim platit každý měsíc nějakou apanáž. To je možnost, která funguje. Ale pak jsou také jurisdikce, což je tuším Rakousko, Švýcarsko, Německo, kde vy tohle můžete kombinovat. To znamená, že chcete vložit firmu do nadace, chcete, aby nějakým způsobem podporovala vaše děti, ale zároveň chcete, abyste měli daňové benefity, jako když by to bylo veřejně prospěšné. To znamená, že určíte, že třetina může jít na rodinu a dvě třetiny musí jít na veřejnou prospěšnost. Tím pádem dostáváte ten daňový benefit, ale zároveň to je rozumné. Německo tenhle mechanizmus zavedlo docela nedávno právě proto, že si uvědomili, že těch soukromých zdrojů, v soukromých rodinách, je ohromné množství a oni jako sociální stát nejsou schopni dlouhodobé fungovat. To znamená, že chtějí ty soukromé peníze přitáhnout do veřejného prostředí, tak udělali takovou kombinací.

 

Vím, že tady byla v Česku paní, myslím, že to byla matka samoživitelka, velmi úspěšná podnikatelka, která měla dceru s handicapem. Řešila, co se stane, až ona sama umře. Řekla, že si založí nadaci. Ale zároveň pro tu dceru by to bylo strašně moc peněz. Takže ona v Rakousku nebo někde v zahraničí založila nadaci, která má dva účely. Jeden je veřejně prospěšný účel a druhý je starat se a zajistit dceru ve chvíli, kdy ona umře. Aby dcera neskončila někde v nějaké šílené ústavní léčbě nebo něco takového. Takže můžete takové věci promýšlet a kombinovat je. Dostáváme se k tomu, že na tohle je dobré se bavit s někým, kdo tomu rozumí.

 

My jsme se bavili s Kateřinou Ronovskou, teď je ústavní soudkyně, ale léta dělala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Z mého pohledu je největší kapacita na evropské nadační právo, protože evropské nadační právo obecně má nějaká specifika, tam věci patří účelu atd. A ona je ten člověk, který pomáhal několika rodinám zakládat nadace v zahraničí. Teď bohužel jako ústavní soudkyně tyhle věci nemůže dělat. Ale ona je člověk, se kterým se určitě dá teoreticky poradit nebo si přečíst něco, co napsala na tohle téma.

 

Josef Podlipný

Roberte, my se věnujeme nástroji Donor Adviced Funds a existuje i spousta dalších zmíněných cest. Hodně filantropů anebo správců rozsáhlého majetku zmiňuje flexibilitu. Také už to tady bylo několikrát zmíněno. Jakou flexibilitu tyhle nástroje nabízejí a existuje něco, co má ty hranice strašně daleko od sebe? Co je velmi flexibilní třeba i v jurisdikci německé nebo lucemburské?

 

Robert Basch

Já myslím, že obecně strašně záleží, jak si to definujete. Když budete zakládat vlastní nadaci, můžete mít relativně volná pravidla. Musíte splňovat nějaký účel, nějaké náležitosti atd. Ale můžete mít pravidla, jak se rozhoduje o tom, jak jsou peníze využité. Ať už na úrovni investiční – to znamená, že vy dáváte do té nadační jistiny a můžete mít Investment Committee, tedy někoho, kdo vám pomáhá ty peníze investovat, abyste pak třeba z těch výnosů fungovali, podporovali tu svoji operativu. Zároveň můžete mít relativně jednoduchý nebo flexibilní mechanismus, kdy se bavíte o tom, jak a kam ty peníze posíláte dál jako nějakou podporu. To samé je u dárcovských fondů. Vy si můžete v rámci statutu, který sepisujete s nadací, sepsat nějaký mechanismus, jakým způsobem se o tom rozhoduje. A není to věc, která je do kamene vytesaná. Máte tam nějaká pravidla, můžete tam mít i nějaký článek, kde si řeknete, že když to chceme změnit, tak se prostě musíme dohodnout. Ale v zásadě je to nějaký statut, který není nezměnitelný. Takže nad tím můžete přemýšlet, jak chcete. Mechanismus, jak se ty peníze rozdělují dál, ten je vlastně tam. Opravdu si můžete říct „jo, tak já teď chci, aby to tady rozdělovali odborníci a za dva roky se tomu chci věnovat sám, mám víc času“.

 

Josef Podlipný

Roberte, jde to i stopnout? Já dostávám hodně často tuhle otázku – nedohodneme se v rodině nebo i s expertem nedojde ke shodě, tak prostě třeba vynecháme 5 období.

 

Robert Basch

Jde to stopnout. Ve finále je to na vás. U dárcovských fondů je ve finále vždycky nad tím správní rada té dané organizace. Ale dohody fungují tak, že vy řeknete „já prostě rozhoduju o tom, kam ty peníze jdou“. A když letos nechcete rozdělit žádné peníze, tak je nerozdělíte. Těch modelů a fondů je spousta. Řeknete „já vám dám dvacet milionů, každý rok dejte milion a až to bude dvacet milionů, je konec“. A pak přijdete a řekne, že dáte ještě dvacet. Líbí se vám to, tak dáte ještě dvacet. A jedete dalších dvacet let. Nebo řeknete, že dáváte peníze někam, ty se investují a každý rok to, co vyděláte, jde do fondu. V Donor Adviced Funds je lepší ten mechanismus, který se týká té investiční stránky, protože organizace, které spravují tyto DAFy, jsou často investiční společnosti.

To znamená, že tam je větší a lepší mechanismus a znalost, jak peníze investovat. Ale zase vy můžete říct, že rozdělujeme to, co nám to vyneslo. Ty peníze tam sedí, pracují a výnos my rozdělujeme. Když letos máme výnos nula, tak nerozděluje.

 

Josef Podlipný

Často tedy byla zmíněna i daňová optimalizace. Donor Adviced Fund umožňují plně daňově optimalizovat nebo je tam něco, co je potřeba respektovat anebo vyplývá třeba z nějakých pravidel v dané jurisdikci?

 

Robert Basch

Vyplývá to z pravidel v jurisdikci. Je to o tom, že máte nějakou možnost si odečíst z daní anebo ze základu daně nějaké peníze, které darujete / dáte na veřejně prospěšný účel. V každé té jurisdikci to je jiné. V Česku je to méně peněz. Vy si můžete odečíst tuším jako fyzická osoba 10 %, jako právnická osoba 5 % ze základu daně. Což vlastně není moc, ale je to dané tím, že my jsme de facto sociální stát a ten stát investuje přes nějaké sociální nástroje, dávky a tak dále. V Americe jsou ty pobídky mnohem větší pro filantropii, protože tam sociální nástroje státu nejsou tak veliké. Takže ten stát se snaží dostat ty filantropické peníze do té veřejně prospěšné části a tím pádem tam jsou pobídky větší. Když půjdete v americké jurisdikci zakládat Donor Adviced Fund, tak budete mít možnost si odečíst ze základu daně víc, než kdybyste to dělal tady v ČR.

 

Já nejsem daňový odborník, jenom to říkám laicky. Ale záleží hodně na jurisdikci. Myslím si, že Německo to má jinde, než to máme my, protože mají mechanismus těch kombinovaných nadací. Já bych doporučil, pokud by někdo chtěl založit takovýto fond, vlastní nadaci, přemýšlet nad tím, co to má být, jak to má fungovat, jestli to má působit v Česku nebo globálně nebo v Evropě. A také přemýšlet, kde má třeba podnikání. Abych si říkal „pro mě je jednodušší, když už to mám všechno ve švýcarské jurisdikci, tak budu zakládat nadaci ve švýcarské jurisdikci“. Nedává smysl dělat nadaci v Česku, když mám veškerý byznys ve Švýcarsku. Nebo Holandsko je mnohem otevřenější nadačnímu prostředí. To je vlastně důležité, přemýšlet nad tím, jestli je to pro vás výhodné. Ale není to ta daňová optimalizace v tom klasickém smyslu. Když se řekne daňová optimalizace v byznysu, tak pod tím si člověk představí trochu něco jiného. V té veřejné prospěšnosti, když dávám nějaké peníze, není hlavní motivace, abych z toho měl nějaké daňové zvýhodnění. Troufám si říct, že tohle není motivace u těch lidí, proč to dělají. Ale když už to dělají, tak samozřejmě chápu, že dává smysl pobídky využít.

 

Josef Podlipný

Hlavní motivace bývá, aby to přežilo mnoho desítek nebo třeba i stovek let. Aby s tím uměla rodina pracovat i vícegeneračně. Když se spojí Donor Adviced Funds se zakladatelem, jaký nástroj tam je tím spojovacím článkem mezi zakladatelem, rodinou a tím nástrojem? Jak se na tom podílí rodina? Jak to funguje?

 

Robert Basch

Vy jako zakladatel přemýšlíte nad tím, koho do toho chcete a nechcete vtáhnout. To znamená, že ve chvíli, kdy umřete, máte pravděpodobně nějaké nástupnictví. Nebo byste měli mít nastavený nějaký mechanismus, kdo se o to bude starat.

 

Za doby života si můžete říct, že v rámci toho nastavujete jako rodina způsob, uděláte nějakou rodinnou dohodu, kdo a jakým způsobem rozhoduje o tom, jak ten Donor Adviced Fund bude nakládat s penězi. Adviced je to proto, že vy tomu fondu radíte. Ten fond není váš. Je důležité říct, že kdybyste chtěl po tom fondu, aby dal peníze do věcí, které nejsou třeba legální nebo prostě nejsou úplně etické, ten fond to může odmítnout. Prostě proto, že vy jste rádce. To je důležité si uvědomit. Tam je vždycky trochu menší flexibilita, než když jste v té nadaci, ale pravděpodobně předpokládám, že nechcete dávat peníze do toho, abyste podporovali třeba pašeráky drog nebo něco takového.

Ve chvíli, kdy to zakládáte, nastavujete nějaký mechanismus, kdo a jakým způsobem je ten rádce pro danou instituci. Uděláte si rodinnou dohodu, řeknete si, že se jednou za rok sejdete. Pobavíte se o tom, že tam máte letos výnos 2 miliony a co s tím uděláte.

 

Vladimír Fichtner

Je potřeba připomenout to, o čem jsme se také už spolu bavili. Ty peníze patří účelu, už nepatří nám. Vy jste zmiňoval šlechtu, že už to ani neberou jako vlastní majetek, ale že jsou jenom správci. Třeba to je napsané na ně, ale oni se vnímají jako správci. Tohle je něco, co musíme v sobě teprve pěstovat. My jsme ten majetek vybudovali a je přirozené, že to je moje, tak to přece nebudu někam dávat. I když je to dobrý účel. To je něco, s čím je trošku potřeba se popasovat, protože mimo jiné rakev nemá kapsy. Do hrobu si to nevezmu. Všichni si samozřejmě myslíme, že jsme nesmrtelní a že nikdo z nás nebude zítra v černé kronice. Ale občas se to stane, a proto je dobře přemýšlet trošinku za horizont i svého života. Nechť je dlouhý a prosperující pro všechny, ale přesto jednoho dne skončí. Co bude dál? A tam ten účel dává velký smysl. To je vlastně to, proč to zakládáme, že chceme něco směřovat k něčemu. Pomoct. Ale je potřeba si to trošku v hlavě ujasnit.

 

Josef Podlipný

I přestože ty peníze patří už jednoznačně účelu, mnoho z nás možná bude napadat otázka, jestli existuje nějaký opravný, vratný mechanismus. Nebo něco na principu svěřenského fondu, svěřenské správy, kde po nějakém čase to automaticky skončí, když se to v uvozovkách nespotřebuje. Anebo to skončí dohodou všech beneficientů, když už nežije zakladatel. Existuje podobný princip u DAFs také? Setkal jste se s podobnou otázkou někdy?

 

Robert Basch

Upřímně neumím odpovědět, jak se to týká DAFs v cizí jurisdikci. U nadací, když dáváte dar do dárcovských fondů, tak dary jsou vratné do té míry, když řeknete, že to chcete vrátit zpátky, tak je to vždycky o dohodě.

Ve chvíli, kdy dáváte dar nebo zakládáte nadaci a dáte to do nadační jistiny, tak v tu chvíli už je to pro vás skoro nedobytná pohledávka. Můžete snížit nadační jistinu o dvacet procent během pěti let. To znamená, že si můžete jakoby každý rok vyvést jenom 5 %. A to znamená, je to už běh na dlouhou trať. Proto je dobré nad tím přemýšlet, než tam ty peníze vložíte.

 

Já jsem se potkal s norskou nadací, která má téma lidská práva, nadační jmění je 300 milionů dolarů. Ten tzv. endowment měli každý rok nějak investovaný, vynese jim to každý rok 10 % a z těch 10 % vlastně žijí a fungují každý rok. Ale těch 300 milionů už si nikdo nevezme zpátky, nestrčí si je do kapsy, aby si za to koupil mercedes. Je důležité o tom přemýšlet. Já myslím, že často ta chyba je, že i když budete zakládat vlastní nadaci, tak se dělá tzv. zakladatelská listina a tam je strašně důležité přemýšlet nad tím, co si dovolíte a co si nedovolíte. Protože jsou věci, které jsou nezměnitelné. Je dobré si říkat, že tohle si chci párkrát promyslet, abych věděl, co můžu nebo nemůžu a jakým způsobem to bude fungovat do budoucna. A je dobré se o tom s někým poradit, kdo s tím má nějakou zkušenost.

 

Vladimír Fichtner

My se bavíme o Donor Adviced Funds a dalších věcech už trošku strukturálně. O tom, jak filantropii nebo charitu strukturovat z pohledu právního. Ale jedna myšlenka, kterou jsem od vás, Roberte, také slyšel a už jsme se o ní bavili v jiném našem rozhovoru, je „nenechte se tím převálcovat“. Nenechte se převálcovat tím, že teď budete deset let vymýšlet, co je správně a co do toho statutu dát nebo nedat, protože proto to neděláte. Ta radost přichází z něčeho jiného.

 

Robert Basch

Je to tak. To je takové „action before perfection“. Raději něco začít dělat než nad tím deset let přemýšlet. Protože když to budete deset let vymýšlet, tak stejně pořád budete mít pocit, že to ještě není dokonalé. Proto si myslím, že i tohle má nějakou fázi. Když budujete firmu a podnik, tak také nestavíte na začátku holding. Máte na začátku jedno s.r.o. a to pak nějak roste a časem se dostanete do pozice, kdy máte třeba nějaký holding. Roste to postupně a tady jste ve stejné situaci. Můžete si říct, že někde pomáhám s rodinou, domlouváme se, že tam dáme nějaké peníze. Pak si řekneme, že chceme dělat víc. Nechceme stavět svoji vlastní nadaci rovnou, tak si založíme buďto ten Donor Adviced Funds, nebo dárcovských fond tady u nás.

Nestavím vlastní organizaci, ale dělám to s někým. A protože oni jsou dobří v tom byznysu, jsou to profíci v dané nadaci, tak se od nich můžu učit hledat nějaké věci. A časem zjistím, že mi to vlastně vyhovuje. Anebo chci víc a pojďme přemýšlet nad tím, že založíme nadaci. Vlastní instituci, která už je opravdu trochu do kamene tesaná. U dárcovských fondů jsou věci, které se relativně „jednoduše“ zruší. U nadace to můžete časem zlikvidovat, ale není to tak jednoduché.

 

Vladimír Fichtner

Vy jste zmiňoval, Roberte, jednu důležitou věc, takovou praktickou. Když máte deset milionů, tak možná nemusíte řešit vlastní nadaci a starosti a náklady s tím spojené. Existují nějaké nápovědy ve stylu „do nějaké částky to neřešte a vyberte si nadaci nebo dělejte dobrovolníka, dávejte to napřímo. Od nějaké částky se to možná může lámat. A když máte miliardu, tak už…“

 

Robert Basch

Já mám pocit, že se říká, že ve chvíli, kdy chcete dávat v nižších desítkách milionů, a chcete to dělat u nás, tak má smysl mít vlastní nadační fond. To je relativně jednodušší struktura. Není tam ta nadační jistina a je to něco, co postavíte relativně jednoduše, pokud chcete stavět vlastní organizaci. Můžete využít služeb někoho jiného za to, že mu platíte fee. Ve chvíli, kdy děláte 50 milionů a víc a myslíte to dlouhodobě, pak má smysl asi stavět vlastní nadaci, kterou můžete postavit relativně jednoduše. Vlastní ji rodina, ta může být správní rada. Příklad z praxe je, kdy jedna rodina dala dětem k dispozici nemovitost, aby se o to staraly. Část % té nemovitosti, výnosu z té nemovitosti, půjde do nadačního fondu a starají se o to děti, které jsou správní rada. Zjistí, jak to funguje, vidí, že to funguje a za pár let založí vlastní nadaci. Do nadace vloží to procento té nemovitosti, která je relativně lukrativní a už z toho staví opravdu bytelnější strukturu, protože jim to dává smysl. A už si uvědomily, že jak to teďka dělaly relativně jednoduše těch 5 let, tak jsou přesvědčeny o tom, že má smysl to dělat navždycky.

 

Jedna věc je ta suma peněz a druhá věc je přemýšlet, začít si uvědomovat, co od toho čekáte. Co je ta vaše motivace, proč to chcete dělat a jak dlouhodobě a jak vážně to myslíte. Já tím nechci říct, že když to nemyslíte úplně vážně a nezaložíte nadaci, že to je špatně. Ne. Ty cesty jsou různé a já bych si netroufl říct, že tahle je lepší a tahle je horší.

 

Ale je důležité nad tím přemýšlet. Já teď často vidím, jak si někdo řekne, že si založí s.r.o., v podstatě prázdnou skořápku. A pak tady máme deset s.r.o., a co s tím? Kdyby chtěl takhle někdo zakládat nadace, tak se to za chvíli zblázní. Je důležité si uvědomit, že tady je trochu jiná dynamika než v tom byznyse. Není to tak rychlé.

 

Když zakládáte firemní nadaci, tak je dobré přemýšlet nad tím, co se stane, když časem prodáte firmu. Bude to i nadále firemní nadace, nebo ne? Tohle se dá vyřešit, že to založíte tak, že až nastane třeba situace, se kterou teď vůbec nepočítáte, že tu firmu prodáte, abyste měl možnost si říct, jestli nadace jde s tou firmou, anebo zůstává se mnou. Chci si z toho udělat svojí vlastní rodinnou nadaci, anebo to je i nadále firemní nadace a já si založím něco jiného? Ve chvíli, kdy takovou věc děláte, tak je dobré přemýšlet dopředu. Nemusíte to mít vymyšlené, ale je dobré přemýšlet nad tím, jaké můžou být křižovatky a scénáře, a pokud možno to udělat flexibilní. A ono se to většinou dá udělat tak flexibilní, abyste až dojdete na tu křižovatku, si mohli říct tak já jdu vpravo nebo vlevo.

 

Josef Podlipný

Vážení, pokud vás to s námi bavilo a tahle epizoda pro vás byla přínosná, především z dlouhodobé perspektivy a plánování strategie filantropie a vtahování nástupců dalších generací do těchto diskuzí, budeme rádi, když ji budete sdílet s někým dalším, komu může také prospět.

 

Co kdyby vám někdo řekl, že i bez extrémního rizika můžete za 15 let zhodnotit majetek o 158 %?

V této epizodě Mezi Rentiéry se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný ohlížejí zpět. Ne na pár měsíců nebo let. Ale na celých 15 let zkušeností, výkyvů trhu a proměn v přístupu k ochraně bohatství.

Vše vychází z podrobné analýzy výsledků portfolií klientů Fichtner a.s., která ukázala jedno: strategie Wealth Protection funguje.

Klienti Fichtner a.s. dosáhli za 15 let v průměru zhodnocení 158 % (tj. 6,52 % p.a.), a to po odečtení všech poplatků – díky konzistentní strategii a důrazu na ochranu bohatství.

(Jedná se o celková agregovaná data 1/2010 –12/2024 za všechny privátní klienty, kde akciová složka dosahovala průměrně kolem 70 – 75 % portfolia. Konkrétní výnosy se pak mohou pohybovat výše nebo níže podle skutečného rozložení portfolia.)

Dozvíte se, proč dlouhodobá disciplína a stabilní filozofie dokážou překonat nejen inflaci, ale i emoční pasti.

Jak se vyvíjela skladba portfolií?
Proč z nich zmizela kontinentální Evropa?
Jak se lépe připravit na poklesy?

Pokud přemýšlíte o tom, jak investovat s klidem – i v těžkých časech – tato epizoda je právě pro vás.

 

 

Textový přepis

 

Josef Podlipný

Dnešní téma je Jak 15 let přineslo pro rentiéry nejen ochranu bohatství, ale i 158 % zhodnocení.

 

Vláďo, v lednu (2025), kdy vycházel o tomto článek napsaný šéf analytikem Tomášem Tylem do časopisu Rentiér, jsme za sebou měli dva krásné roky, kdy rostla všechna aktiva. Vše bylo zalité sluncem. V mezičase ale přišly i měsíce, které nás přesvědčily o tom, že ne všechno roste do nebes. Především v těch posledních měsících to bylo vidět v portfoliích všech investorů na celém světě. Když Tomáš ten článek připravoval, chtěli jsme se podívat na delší historii a schválně jsme se dívali na to, jak si portfolia našich klientů vedla za 15 let. Vyšlo nám z toho, že si vedla rozumně, a dokonce přinesla investorům 158 procent výnosu. Přepočteno na roční výkonnost to vychází na 6,52 % po odečtu našich poplatků. Co tě nejvíc překvapilo, pokud tě něco překvapilo, při pohledu do zpětného zrcátka na portfolia našich klientů.

 

Vladimír Fichtner

Neřekl bych, že mě něco překvapilo, ale chci uvést dvě věci.

• Protože jsme vždycky říkali, že chceme dvě až tři procenta nad inflaci, když inflace bude dvě tři procenta, tak abychom byli po odečtení poplatků relativně vysoko. 6,5 procenta tomu odpovídá. A to mě těší.
• Protože jsme vycházeli z výsledků našich jednotlivých klientů, hodně záleží na individuálním nastavení, na individuální velikosti majetku. Čím větší majetek, tím vyššího výnosu se dá v principu dosahovat, protože člověk může mít více akcií. Když jsme dělali tuto analýzu, rozlišovali jsme v ní jednotlivé složky. Tou nejzajímavější složkou, kterou měli naši klienti obsaženou v těch portfoliích, byla složka akciová. Ta za těch 15 let přinesla ne 158 %, ale 357 %, protože to je složené úročení. Takže to je 10,7 %. A to byl vlastně základ toho výnosu. Ale každý je v trošku jiné situaci, každý má trošku jiný investiční profil a každý má jiný majetek. Když mám majetku tak akorát na rentu, tak nesmím moc riskovat, abych nepřišel o všechno. A proto byl můj výnos třeba 6,5 procenta ročně. Pokud mám ale majetku mnohem víc, jako naši největší klienti, je výnos vyšší. Zrovna minulý týden jsme se potkali s jedním naším velkým klientem a povídali jsme si o výkonnosti a předávali jsme mu informaci, že pro něj za dobu spolupráce to bylo 8,7 %. Bylo to někdy od roku 2013. Důvod byl především v tom, že on má akciové složky více, protože má majetku tolik, že na rentu v hotovosti musí být zvlášť uložena jenom relativně malá částka v porovnání s objemem majetku. Nemá tolik byznysových projektů, do kterých by dával další peníze a potřeboval by tu likviditu držet v ne úplně produktivních instrumentem. A tomu odpovídá výkonnost.

 

Je hrozně důležité vždycky vědět, co si mohu dovolit jako poradce anebo jako klient nebo co mohu klientovi doporučit. Když bych mu doporučil příliš agresivní, příliš dynamickou, příliš akciovou strategii, mohlo by se stát, že někde chybí třeba renta, nebo chybí likvidita na nějaké projekty, které člověk potřebuje financovat. Takže je potřeba dívat se individuálně. A čísla, která jsi říkal, je průměr za všechny naše klienty.

 

Josef Podlipný

Mě velmi potěšilo, když Tomáš napsal ten článek, že v žádném z 15 uplynulých let nepokleslo portfolio v nominálním vyjádření o více než 10 %. Bez ohledu na velikost portfolií, která investoři spravují, všichni procházejí obdobími třeba vyšší inflace s určitou emoční náloží. A čím menší jsou poklesy v jejich portfoliích, myslím tím hloubku poklesů, více je to uklidňuje. Protože na trzích se prostě stále něco děje a dít bude. Těch uplynulých 15 let ukázalo, že strategie funguje v dobrých, ale i v horších časech. Bez ohledu na to, že těch 15 let nezasáhly historicky nejhorší časy jako splasknutí internetové bubliny nebo finanční krize. To samozřejmě není v těch 15 letech vidět, ale i přesto, celé portfolio nepokleslo o více jak 10 % v nominálním vyjádření. To ukazuje i určitou míru stability. A to mi udělalo velkou radost a myslím si, že nejenom mně, ale drtivé většině klientů Fichtner Wealth Managers. Protože to je jeden z důvodů, proč ta spolupráce začala a probíhá.

 

Vladimír Fichtner

Mám jen jednu krátkou technickou poznámku. V průměru to nepokleslo o víc jak deset procent, souhlasím.  Ale zase to záleží. Když je akciová složka větší, tak samozřejmě došlo k většímu poklesu, stejně jako u klienta, o kterém jsem mluvil. Protože má vyšší výnos směrem nahoru. Ale když přijde na trhy volatilita, poklesy jsou vyšší, samozřejmě. Na druhou stranu, i když se díváme třeba na data z finanční krize nebo ze splasknutí dotcom bubliny v letech 2000 až 2003, tak se dokážeme podívat, jak by reagovala portfolia, kdybychom je měli v té době.

 

Víme, že když akcie klesly o 50 %, pokles našich portfolií by byl v tu chvíli nějakých 20-22 %, což není málo. Ale v okamžiku, kdy veškerý majetek na finančních trzích uložený v akciích je o 50 % níže, nebo některé trhy byly o 60 nebo 70, Nasdaq byl o 80 %, tak tak si myslíme, že to je dobře nastaveno. A to je to důležité. Hodně lidí se dívá na výnos, ale my víme, že mnohem důležitější než skvělý výnos každý rok (nebo 20 % každý rok nebo 10 % každý rok) je vidět i to riziko, o kterém se tolik nemluví. A jsem rád, že jsi ho zvedl, protože to riziko je vyjádřeno poklesy. Mnohem důležitější než absolutní nebo co nejvyšší výnos je konzistence dosahování výsledků. Ta je možná jenom v okamžiku, kdy v těch investicích vydržím. Ne po jednom roce, který byl skvělý, když přijde špatný rok, pak ještě druhý rok špatný a já z té investice uteču. Což se stává v okamžiku, kdy člověk nepřemýšlí o strategii ochrany bohatství, kterou my propagujeme a doporučujeme našim klientům. To pak má špatné konce.

 

Prostě když nevydržím v dlouhodobém investování, nemůžu mít dlouhodobé výsledky. Ty jsi začal číslem 158 % a někdo si řekl „jo, to je dobré, když si to vydělím jednoduše, a ne složeným úročením, tak je to 158 děleno 15 let = 10 % ročně. To je dobré.“ Složené úročení, jak říkal Albert Einstein, je takový zázrak. Ve skutečnosti je to v uvozovkách jenom 6,5 procenta, ale to krásně ukazuje sílu té konzistence a dlouhodobosti. Jenom vydržte! Když to bude v akciích, tak to bylo přes 10 %, bylo to přes 350 % kumulovaně. To je hezké za takové období. Ale jak tam navážit ty jiné složky majetku a jak být v těch akciích, které nezmizí ze dne na den? Jak nemít něco, co co mi neumožní pokračovat v té investiční strategii? To jsou ty „často opomíjené maličkosti“, které když člověk přehlédne, může zjistit, že nemá žádný výnos. Nebo že přišel o peníze v Arce nebo v nějakém dalším nesmyslném schématu nebo v nějakých korporátních dluhopisech.

A tam už jsou ty ztráty nevratné. Z toho už se člověk ne úplně jednoduše dostane pryč.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi mluvil o rizicích. Tento podcast je především pro české investory a proto připomínám, že za těch 15 analyzovaných let české ceny stouply o cca 67 %, což nám jednoznačně ukazuje na období, které připomnělo, že může být také vyšší inflace. Průměrná tím pádem za 15 let vychází na tři a půl procenta. My dlouhodobě říkáme, že inflace je jedno z hlavních rizik, které by měl mít investor pod kontrolou. Právě proto naši klienti a investoři, především ti dlouhodobí, ocenili, že jsme zavedli inflační doložku. Vždycky, když o ní čtou nebo o ní mluvíme, jsou nadšení. A to nejen stávající klienti. Musím říct, že především ti, kteří o té dlouhodobé spolupráci teprve uvažují, říkají „To jste asi jediní na trhu, především tedy v ČR, kteří něco takového nabízejí“. Pojďme připomenout, proč inflační doložka vůbec vznikla a jak funguje.

Myslím si, i přesto, že už jsme tomuto tématu věnovali jednu nebo dvě epizody, stojí to za připomenutí.

 

Vladimír Fichtner

Inflační doložka je důležitá, souhlasím. Já bych ještě vypíchnul jednu věc, kterou jsem si uvědomil teď, když jsi to řekl. A to je prezentace 158 % neboli 6,5 % ročně, že je po poplatcích. To je nejen po našich poplatcích, ale po všech poplatcích, které klient má ve spojitosti s finančními investicemi. A to je nesmírně důležitý koncept, který sledovat. Protože poplatky mohou uříznout z výnosů významnou část. Existují různé vstupní poplatky, existují ne úplně malé, tzv. custody fee, to znamená poplatky z toho, že peníze máte na účtu a držíte je tam. Někdy můžou být třeba půl procenta ročně, to není úplně malé číslo. To má velký vliv na to, jak potom vypadají výsledky. Takže z našeho pohledu je důležité prezentovat vše po poplatcích, očištěné do maximální možné míry, ideálně i o inflaci.

 

My jsme inflační doložku zavedli právě pro všechny naše klienty v okamžiku, kdy jsme začínali vnímat, že se přibližuje doba vysoké inflace.

To bylo odrazem toho, že my jsme vždy klientům říkali „V našich modelech jsme vám vždycky říkali, že pracujeme s tím, že máme zvládnout prostředí, kdy je inflace 3 %.“ Takže jsme ukazovali klientům, kolik budou mít za 15 let majetku v reálném vyjádření a modelově jsme uváděli inflaci 3 %. Považovali jsme za naprosto zásadní v okamžiku, kdy inflace začínala překonávat 3 %, klientům dát na vědomí, že my se vyšší inflace nebojíme.  A o cokoliv ta inflace překoná 3 %, my si o to odřízneme náš poplatek ze zisků.

 

Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladu. Pokud jsme v roce 2024 klientům vydělali 20 % za rok v průměru, to jsou reálná čísla, tak by normálně platili náš poplatek ze zisku. Z tohoto čísla. Ale pokud by byla inflace v tomto roce řekněme o 12 % vyšší než námi stanovená hranice 3 %, takže by byla 3 +12, inflační doložka způsobí to, že si budeme účtovat zisk ne z 20 %, ale z 20 minus 12. Jen z toho rozdílu, který je vyšší než ta původně modelovaná tříprocentní inflace. To znamená, že klienti vydělávají mnohem více, než kdybychom tuto inflační doložku neuplatnil. Nás to jako firmu stálo za ty doby vysoké inflace přes 150 milionů korun, což není úplně málo. Ale pro nás je to jasná ukázka toho, že to myslíme s klienty korektně. Přemýšlíme o tom, jak vyděláváme peníze pro ně, a víme, že vždycky musíme vydělávat nad inflaci. Když je inflace vysoká a byla by inflace vysoká dlouhodobě a my bychom nedokázali s těmi portfolii zvládnout tuhle inflaci, tak si nezasloužíme žádnou odměnu ze zisku. Já doporučuji každému, ať to zavede ve svých odměnách, ve svých modelech odměňování, protože si myslím, že to je velmi korektní přístup, který pomáhá tomu, abychom dokázali všichni klientům vydělávat peníze dlouhodobě a reálně, ne nominálně.

 

Josef Podlipný

Transparentní model odměňování určitě buduje důvěru. Stejně tak důvěru posiluje to, když diskutujeme s klientem o jeho potřebách, o jeho cílech a průběžně analyzujeme, jak má být portfolio složeno. Já si vzpomínám na to, že v portfoliích před rokem 2012 byla třeba zastoupena Evropa. Teď už Evropa v portfoliích, po roce 2020, zastoupena buď vůbec není, anebo tam má úplně zlomkově malý podíl. Co bylo hlavním spouštěčem této změny?

 

Vladimír Fichtner

To je obecnější věc. V našem přístupu jsme se postupem času naučili, že není možné vytvořit portfolio a zapomenout, že existuje, a nic s ním nedělat. Je potřeba neustále přemýšlet, jak se vyvíjí prostředí kolem nás, jak se vyvíjí finanční trhy, jak se vyvíjí finanční instrumenty. A je potřeba nová poznání v tom portfoliu reflektovat. Takže my dneska říkáme: „máme peníze rozložené podle toho, jak je rozložený kapitál ve světě“. Někdy v roce 2012 jsme měli v portfoliu nepřiměřeně více „domácího trhu“ kontinentální Evropy. Měli jsme kontinentální Evropy zhruba stejně jako amerických akcií. A v letech 2011, 2012 jsme zpozorovali, že Amerika se s následky finanční krize potýká mnohem lepším způsobem, mnohem chytřejším způsobem, mnohem praktičtějším způsobem než Evropa. A to nás vedlo k tomu, že jsme začali přemýšlet o tom, že kontinentální Evropy máme v portfoliu možná zbytečně moc.

Měli jsme ten „home bias“ – domácí zaměření převážené, což bývá typická věc, kterou investoři dělají. My jsme si uvědomovali, že k tomu není moc důvodů, že Amerika je mnohem šikovnější na některé věci. Tak jsme začali postupem času Ameriku v portfoliích posilovat. Potom jsme si zase uvědomili další věc. Někdy v roce 2015 nebo 16 jsme zjistili, že emerging markets / rozvíjející se trhy, přestože se o nich často mluví, že to je ten růstový potenciál, tak zdaleka nemají takový růstový potenciál. Respektive vlastně nenaplňují vůbec svá očekávání a nám v portfoliích zbytečně přináší rizika, která nechceme. Dneska je každému jasné, že ruské akcie nechce mít. Ale mluvím o roce 2015/2016. Nebo Čína. Najednou tam mizí podnikatelé ze dne na den a jejich firmy mají nejistou budoucnost, a uvažuje se, co se vůbec bude dít.

 

Takže my jsme z našeho portfolia vyškrtli akcie emerging markets, protože máme pocit, že nestojí za to. Respektive jsme měli pocit, že nestojí za to podstupovat potenciální rizika vyššího výnosu a tak dále. V roce 2020 jsme viděli u našich klientů a vidíme to u sebe, že všichni máme majetky v ČR, často v Evropě nebo v kontinentální Evropě. Z celkového pohledu na majetek většině chybí investice do dolaru a do americké ekonomiky, ne z pohledu jenom našich portfolií. A i proto, že jsme nevnímali Evropu, že jde úplně správným směrem, jsme se rozhodli, že kontinentální Evropu, znovu podotýkám kontinentální, úplně vyškrtneme z portfolií, protože to bude vlastně vhodné pro celkové nastavení portfolií našich klientů. Z pohledu celkového majetku, protože finanční aktiva jsou jen součást majetku. Naše nemovitosti a byznys máme často tady, máme je v koruně, máme je v euru a dolarová složka tam chybí. I když někteří už se dneska přemisťují do Ameriky atd. To je něco, co možná budeme muset reflektovat u některých našich klientů v příštích letech, že najednou je Ameriky třeba příliš. Pokud tam budou mít všechno jako nemovitosti, finanční aktiva i byznys. Co chci říct je, že z našeho pohledu je potřeba neustále přemýšlet o tom, co v tom portfoliu existuje. Dívat se na to z globálního pohledu, ne jenom z pohledu nějakého výřezu. Přemýšlet o souvislostech a portfolio případně přizpůsobovat, pokud dojdu k tomu, že se situace změnila. To je asi to nejdůležitější.

 

Josef Podlipný

Vláďo, součástí těch změn v čase, o kterých jsi hovořil, je rebalancování a likvidita v portfoliích, kterou naši klienti velmi oceňují. Co by k tomu mohlo být důležité pro naše posluchače?

 

Vladimír Fichtner

Co je rebalancování, řeknu jenom pro ty, kdo neslyšel nikdy ten výraz. Zjednodušeně, když rostou ceny akcií, zároveň může růst podíl akcií v portfoliu. Když jich mám v nějaký okamžik 50 % a vyrostou o 20, a dluhopisy nebo hotovost nevyroste, tak najednou mám váhu portfolia 60 % akcií. Ale já vím, že pro moji rentu a pro moje nastavení mám mít 50. Tak rebalancuji. To znamená, když akcie vyrostou, tak je trošku prodám. Když naopak akcie klesají, tak je nakupuju, abych si udržoval těch 50 %. Tomu se říká rebalancování a hezky to zajišťuje to, že kupuji při poklesech a prodávám při růstu, což je logická věc. Každý si říká, že to tak každý dělá, ale není to tak. Většina lidí to dělá obráceně. Kupuje, když jsou věci nahoře a prodává, když je to dole. Protože média nás psychologicky velmi ovlivňují, velmi dramaticky. Rebalancování je jedna důležitá věc a udržování likvidity v hotovosti a na spořicích účtech nebo na dluhopisech je také důležitá věc. Sice má negativní dopad na dlouhodobou výkonnost, protože hotovost nebo dluhopisy nesou méně než akcie dlouhodobě. Proto je výnos „jenom“ 6,5 % dlouhodobě po odečtení všech poplatků, a v akciích to bylo přes 10 % – když si vzpomenete, jak jsem o tom před chvilkou mluvil. Ale když nebudu mít dostatečnou likviditu, můžu mít problém s čerpáním renty. Můžu mít problém s penězi na různé projekty, které potřebuji a můžu mít problém s nákupy při poklesech. Třeba že nemám dostatečnou likviditu. Zjednodušeně i tahle složka do portfolia patří. I tuhle složku je potřeba vyhodnocovat, její váhu v portfoliích, protože s čím dál tím větším majetkem může ta složka být více potlačována. Můžou se tam začít používat třeba tzv. lombardní úvěry, ale to už je na někdy jindy. Prostě je potřeba neustále o tom portfoliu přemýšlet, pracovat s ním a budovat know how pro sebe a svoji rodinu, jak se o majetek a o portfolio starat.

 

Josef Podlipný

Vláďo, kdybys měl shrnout jednou lekcí těch uplynulých 15 let, co si myslíš, že je nejjasněji vidět?

 

Vladimír Fichtner

Že je potřeba mít jasný plán na začátku a jasnou filozofii, jak budu k investování přistupovat. Ale zároveň na tom netrvat dogmaticky v nějakém prostředí. To prostředí sledovat v rámci filozofie a plánu, dívat se na realitu a přizpůsobovat věci tomu, co se děje. Ale ne dramaticky to postavit na hlavu.

Musím říct, že mě těší, že od začátku existence firmy máme pořád stejnou filozofii, pořád stejný přístup. Pořád chceme, aby klienti vydělávali i po našich poplatcích. Pořád chceme, aby naše odměna byla postavená z velké části na tom, že klienti opravdu vydělají. Ne že vyděláme jenom na oko, ale aby to byl reálný výdělek. A na to je potřeba myslet. Takže mít plán, strategii a oči otevřené na to, co se děje.

 

Josef Podlipný

Přátelé, a proto vám za nás oba přeji, abyste měli stále oči otevřené a dařilo se vám rodinná bohatství chránit i pro budoucí generace.

 

Mít peníze je jedna věc.
Vědět, jak s nimi měnit svět, druhá.
A dělat to jako rodina – to je výzva i dar zároveň.

Filantropie není jen o velkých darech.
Je o smyslu, hodnotách, mezigeneračním dialogu – a hlavně o správném začátku.

Pozvání Mezi Rentiéry přijal Robert Basch, expert na strategickou filantropii s více než 20 lety zkušeností. Mezi lety 1999 až 2005 působil ve společnosti Člověk v tísni. Později byl ředitelem Nadace OSF a členem Rady Novinářské ceny. V současnosti působí jako vedoucí CSR ve společnosti Livesport s. r. o.

Robert společně s Vladimírem Fichtnerem a Josefem Podlipným ukazuje, že filantropie není jen o emocích nebo náhlých rozhodnutích. Je to disciplína s pravidly, strategiemi i strukturami.

Dozvíte se, jak se vyhnout nejčastějším chybám – od podcenění řízení filantropických aktivit po ignorování dlouhodobé udržitelnosti nebo nezapojení dalších generací. Jak začít s filantropií dřív, než budete mít v ruce „perfektní“ plán.  Kde hledat důvěryhodné experty. A proč je někdy lepší „zkoušet nanečisto“, než nic nedělat.

Poslechněte si inspiraci, jak z dobročinnosti udělat vědomou, radostnou a rodinně propojující součást správy bohatství.

 

 

Textový přepis

 

Vladimír Fichtner

Těším se na dnešní povídání s naším hostem Robertem Baschem. Roberte, dobrý den.

S Robertem nás seznámil jeden náš klient, protože s ním řešíme oddělení majetku na filantropii a starání se správným způsobem o filantropický kapitál. A vy jste s ním začal řešit, co by se dalo dělat.

 

Robert Basch

Protože je to můj dobrý kamarád, tak se přišel poradit o tom, co může dělat, jakým způsobem ty věci může nastavit, až na to bude mít čas.

 

Vladimír Fichtner

To je skvělé. Čas bývá největší problém všech. My už si společně pár měsíců povídáme, a věřím tomu, že i dneska to může být první z řady zajímavých diskusí o filantropii. O tom, jak o tom přemýšlet, protože vaše zkušenost v tom je poměrně významná. Jak byste ji popsal vy?

 

Robert Basch

Já jsem se k tomu dostal trochu jako slepý k houslím, dalo by se říct. Charitě jsem se začal věnovat v době, kdy jsem musel nastoupit na civilní službu, ještě tehdy náhradní vojenskou službu. Nastoupil jsem na dva roky k Člověku v tísni a už jsem tam zakotvil. Poznamenalo to směřování celého mého profesního života, až jsem se dostal do nadačního světa a do filantropického světa. Třináct let jsem vedl Nadaci OSF, která je financovaná velkými soukromými filantropy. Dlouhodobě byla financovaná Georgem Sorosem, ale v tuhle chvíli už je to opravdu v naprosté většině financované českými dárci. Většinou to jsou velcí dárci, to znamená milion, milion a půl korun je dar. A to znamená, že jsem se začal dostávat i do debat s těmito lidmi, kteří přemýšlejí, jak peníze darovat. Jak to dává smysl, jak měřit dopad jednotlivých darů. Dostávali jsme se do debat, jak pojmout nejen jeden dar, ale jak to pojmout celé. A skončil jsem u toho, že v tuhle chvíli pomáhám jednomu z našich tehdejších dárců. Teď mám nějakým způsobem nastavit celou filantropickou agendu jak firmy, tak jeho osobní. Takhle jsem se k tomu dostal.

 

Vladimír Fichtner

My jsme rádi, že jste si na nás našel čas.

 

Josef Podlipný

Roberte, opravdu jsme rádi, že se bavíme s odborníkem a uznávaným expertem s více než dvacetiletou zkušeností. Když se podíváme na filantropii jako na něco, co může opravdu spustit aktivity, které pomohou následovat rodinný odkaz, budovat ho, spojit rodinu v jeden směr. Jaká rizika v této oblasti vy vnímáte jako zkušený stratég, a na která mnoho začínajících anebo možná už zkušených filantropů, ale stále opakujících nějaké chyby, zapomíná?

 

Robert Basch

Nejčastější, s čím se já potkávám, je trochu podcenění situace. Když řešíte rodinnou filantropii, pokud to myslíte vážně a přemýšlíte v dlouhodobém horizontu, tak musíte přemýšlet, jak to celé budete mít nastavené, aby to bylo dlouhodobě udržitelné. Teď jste vy a vaše dvě děti. Za rok, za další generaci budou mít čtyři děti – každý zase dvě. Takže to poroste. Do toho manželé a manželky a tak dále. Vy musíte mít nějaký mechanismus, který vám bude dlouhodobě fungovat. Ne nadarmo se říká, že když máte v dědictví jeden malý dům a máte na to tři sourozence, tak často se ta rodina rozhádá právě na tom majetku, jenom proto, že to není dlouhodobě nastavené a nikdo nad tím moc nepřemýšlí. Pokud chcete pracovat s rodinnou filantropií, je to o dlouhodobé governance toho, jak to postavit. A myslím si, že tam je to podceňování.

 

Často to je tak, že když lidé přemýšlí nad tím, jak postavit firmu, holding nebo něco, tak si na to najmou právníky. Najmou si na to lidi, kteří tomu rozumějí, kteří už to dělali, najdou si profíky, snaží se najít ty nejlepší lidi v oboru. Ale když pak dojde na filantropii, tak spousta lidí má pocit, že to je dobrý, tady dáme někam peníze. Pokud se jedná o statisícové dary, tak prostě dáte někam peníze a ono se to nepovede – to je v pohodě. Ale když to pak chcete opravdu nějakým způsobem postavit, už to není o tom, že vy si to uděláte doma na koleni. Ale bylo by dobré přemýšlet nad tím, kde to uděláte, kdo vám s tím pomůže a podívat se na lidi, kteří s tím mají zkušenosti. Vlastně si od nich nechat poradit, protože vám to může ušetřit spoustu problémů právě v tom nastavení dlouhodobosti.

 

Vladimír Fichtner

Roberte, slyšel jsem od vás to, co jste říkal před chvílí a pak také druhou stránku mince. Že to není o tom, abyste deset let vymýšleli, co a jak, ale je dobré začít. Můžete říct tuhle myšlenku?

 

Robert Basch

Já myslím, že často se právě říká, že někdo to darování nebo filantropii dělá špatně. Nebo se lidé bojí začít, protože se bojí, že to budou dělat špatně. A já si myslím, že je strašně důležité začít. Jsou lidé, kteří mají ohromné nebo velké majetky ve 100 milionech, miliardách. Tam rozumím, že tito lidé přemýšlejí nad tím, že to chtějí nějakým způsobem dlouhodobě ukotvit a strategicky z toho udělat nějakou dlouhodobou rodinnou nadaci a la Nadace Josefa Hlávky.
V západoevropské anglosaské kultuře je spousta těchto nadací, které jsou rodinné a fungují stovky let nebo 200 let. U nás to bohužel skončilo. Byly tu šlechtické nadace, fundace, ale bohužel to přerval komunistický režim. Ale já jsem přesvědčený o tom, že není potřeba v tuhle chvíli čekat na to, až budete mít miliardy a stavět rovnou nějaký složitý vehikl, ale začít to zkoušet.

Zjišťovat, jak věci fungují, co vás baví, co vás zajímá. Nemyslím si, že se dá říct „tohle je dobře, tohle je špatně“. Jestliže někdo říká, že dává peníze podle toho, co ho baví a podle nějakých emocí, fajn, dělá to podle emocí. Někdo je analytik a řekne si, že ho strašně zajímá zdravotnictví a chce prostě podporovat zdravotnictví. Jasně, najde si profíky, kteří to dělají a bude prostě pracovat s někým, kdo tomu rozumí. Ale netroufl bych si říct, že ten, který dělá zdravotnictví, dělá lepší práci než ten, který podporuje lidi v jeho rodném kraji, kteří tu pomoc potřebují. A nemá to strategii. V naprosté většině se pak ale stejně potkávám s tím, že lidé, kteří takhle začnou relativně nahodile, si časem uvědomují, a zvlášť když jim ty peníze rostou, že to chce nějakou strategii. Chce to přemýšlení, jak ty peníze ukotvit.

 

Jestli si založí nějakou nadaci nebo dárcovské fondy nebo půjdou do zahraničí a založí tzv. donor advice funds. Těch možností je hrozně moc a tam je zase dobré už se dívat na někoho a hledat někoho, kdo je s tím schopný poradit.

 

Vladimír Fichtner

My jsme v praxi využili de facto ten případ, o čem mluvíte. S naším společným známým jsme se domluvili na tom, že na jeho účet virtuálně odložíme pár set milionů korun na nadační účely. Na ně budeme stavět strategii, ale nestavěli jsme k tomu zatím žádnou strukturu. Žádnou. Je to prostě jeho účet, jenom si otevřel ve Švýcarsku další účet ke svému standardnímu účtu. Na něm jsou budoucí nadační peníze. Už na něm je aplikována investiční strategie, z něj jsou stahovány poplatky, které jsou potřeba. Jsou z něj stahovány dary v nějaké výši, aby si nanečisto vyzkoušel, jak to funguje, než bude nějaká struktura. Zároveň spolu řešíte některé věci. Už tam od prvního okamžiku, kdy začalo tohle oddělování peněz, jdou dary nějakým způsobem směrované tady k tomu a tady k tomu. A přesně to funguje, jak říkáte. Rodina si to zkouší, ale funguje to. Začíná se budovat know-how. Ne teoreticky, ale v praxi, což je nesmírně důležité.

 

Robert Basch

S tím souhlasím. Máte pár set milionů a můžete čekat, než ten vehikl nastavíte a postavíte. Anebo prostě řeknete „fajn, my do toho chceme vtáhnout celou rodinu, děti a tak dále, pojďme si to vyzkoušet“. Každý přinese nějaké téma. Někdo chce podpořit tuhle organizaci, někdo chce podpořit tamtu. Pojďme si říct, jak to funguje. Jasně. V tomhle konkrétním případě jsme se začali bavit o tom, jakým způsobem začít investovat nebo darovat tak, aby to nebyly peníze, které propadnou. Ale aby tam bylo už nějaké přemýšlení nad tím, jaký to má dopad. A teď už se s tím nějakým způsobem pracuje a myslím si, že tady je hrozně užitečné, že si to člověk osahává. Vidí, jak věci fungují, jak se s tím pracuje, co to může přinášet, že to přináší třeba radost. Koneckonců ta největší motivace pro dárcovství je prostě dobrý pocit.

 

Josef Podlipný

Roberte, pojďme zkusit skrze příklady ukázat filantropům a všem, kdo nás teď právě poslouchá, jak zapojit rodinu. Jak ji přizvat k diskuzím o filantropii a charitě, jaké principy fungují a jaké cesty se naopak i vám ukázaly být slepými?

 

Robert Basch

Já si myslím, že ve finále to stejně každá rodina bude mít individuální. Rodinná nastavení můžou být velmi různá, ale jsem přesvědčený o tom, že to je spíš dlouhodobá debata. Když se podíváte historicky na českou šlechtu, tam to bylo jasně dané. To je příklad toho, jakým způsobem rodina s majetkem nakládá. Ve finále už to ani majitelé nevnímají tak, že jsou majitelé. Ale jsou správci majetku, který rodina předtím vybudovala. Myslím si, že je hrozně důležité se o tom bavit, mluvit o tom, ptát se dětí. Pokud chcete opravdu vtáhnout děti, tak musíte zná jejich názor a jejich představy, co by chtěly dělat. Nebránit jim v tom, když řeknou „já bych chtěl podpořit léčebnu nebo organizaci, která pracuje s drogově závislými.“ Jako otec neříkejte „No to ne! Drogově závislé? To ne – vyber si něco jiného.“

 

V tu chvíli už to samozřejmě tu důvěru bourá. A myslím si, že tohle je hrozně důležité. Podle mého názoru tyhle věci nejdou úplně uspěchat. Je třeba se o tom bavit a najít nějaký mechanismus a model, jakým způsobem to bude fungovat. My jsme se s Vláďou bavili o příkladu holandské rodiny, která takhle funguje 150 let. Začínali dva bratři a postupem času, jak se rodina rozrůstá, zjistíte, že musíte mít ten mechanismus výrazně složitější. Koho do toho pustit, kdo o tom bude rozhodovat a jak to bude fungovat? Ta rodina má teď zapojených 150 členů široké rodiny, která je po celém světě. Ale podmínkou, aby se někdo mohl zapojit do rodinné filantropie také je, že musí být v rodinném byznysu a musí projít rodinnou akademií. Teprve potom má šanci mluvit do toho, jaká je rodinná filantropie. A ve chvíli, kdy odchází pryč z té rodiny, z toho rodinného byznysu, tak na to nemá právo. Už nepřispívá do rodiny, do rodinného byznysu, který vynakládá peníze na filantropii? Pak nemůže mluvit do filantropie.

 

To jsou podle mého názoru jasná pravidla. Vy si musíte říct, jaká jsou pravidla. Můžou být jednoduchá, ale musejí být nějaká, která si s dětmi stanovíte. Zároveň ale už byste měli přemýšlet nad tím, co se bude dít, až děti budou mít své děti. A až ty děti si přivedou své partnerky nebo partnery, protože ten počet roste. Jsou z toho vyloučeni manželé, manželky nebo jsou součástí hry? To je vlastně věc, o které musíte přemýšlet. Není samozřejmě důležité to udělat všechno najednou teď. Jak už říkal Vláďa – ve chvíli, kdy budete sedět nad tím papírem a říkat si, že si to napíšete a teď to budete psát pět let, vlastně to nikdy nevylepšíte k dokonalosti. Ale nastavte si základní pravidla. A postupem času, jak se vám budou vyvíjet další věci, buďte připraveni na to, že to musíte upravovat a přemýšlet nad tím. Mít i ten mechanismus, jak to bude.

 

Vladimír Fichtner

Pohled do budoucna, takové to, jak to bude za jednu, dvě, tři generace, je pro mě nesmírně zajímavý, ale velmi často se potkávám s tím „Vladimíre, ale my jsme teď první generace. Ať to zbytečně nezesložiťujeme.“ A já bych podpořil to, co jste říkal, Roberte. A to je, že je potřeba si v rodině povídat. My jsme si začali povídat v rodině před nějakými pěti šesti lety o různých věcech – rodinné banky, filantropie, spoustu jiných věcí, jak se k sobě chovat. A dneska ta rodina ušla neuvěřitelný kus cesty. Má za sebou neuvěřitelnou práci. A je neuvěřitelně dobře otevřená navzájem. Nedávno nás jeden z našich synů sezval a svěřil se nám se svými starostmi, které byly hodně hluboké z různých úhlů pohledu. Nechci říkat detaily, ale bylo neuvěřitelně příjemné, že pozval bráchu, ségru, mámu, mě.

 

Všichni jsme to slyšeli, všichni jsme si povídali, nabízeli nějakou pomoc, řešení. A přispěla k tomu i diskuze o filantropii, ale i o spoustě jiných věcech. A základ byl jenom, že si povídáme, že si opravdu najdeme čas každý měsíc se 4 hodiny slyšet. Což zní jednoduše, ale není to jednoduché. Každému, komu to řeknu, tak často říkají „No, ale my se nesejdeme.  Ten má kroužky, školu, ten je teď v zahraničí.“ Jasně, my to máme také. Ale když to neuděláte teď, co myslíte, bude to lepší za pár let, až budou mít ještě svoje rodiny, svoje děti? No, je to jenom horší, když to nenastavíme teď. Takže ta komunikace je zásadní. Pepo, ty máš spoustu zkušeností v téhle oblasti.

 

Josef Podlipný

Jenom bych to trošičku opravil. Přátelé, nemusíte mít strach, není to horší, je to jenom složitější. Když jsme dávali do kupy širší rodinu, která je i ve vícero zemích, bylo to složitější. Ale mělo to úžasný dopad na mezigenerační anebo rodinné vztahy i v širší rodině. Pokud se vám podaří propojit filantropii s rodinnými hodnotami a potřebami rodiny a jednotlivců, tak to je nejvíc. To vás všechny posune A hlavně je to dobrý základ pro to, aby rodinné bohatství přežilo ne desítky, ale stovky let. Nicméně, rodinné bohatství, všichni tři s tím máme zkušenosti, obvykle vzniká v byznysu, kde jsme naučení měřit. Výsledovka, rozvaha, „katujeme“ náklady. Je to o číslech. A je to o překonávání rizik a překážek. A proto se dost často setkávám při diskuzích s klienty stávajícími i budoucími, že se ptají „Ale jaký je princip? Jaký model tedy použít pro to, abychom vybrali něco s největším dopadem?“

Je potřeba připomenout, že filantropie není o jednom daru nebo několika darech, ale o budování nějakého dlouhodobého dopadu. Roberte, co byste poradil těmto všem filantropům, kteří prahnou po nějakém principu, modelu, přístupu?

 

Robert Basch

Ve filantropii je to trochu těžší. Tam se ten dopad měří trochu hůř než v byznysu. V tom byznysu vyděláváte / proděláte, když to hodně zjednoduším. Daří se / nedaří se. Ve filantropii strašně záleží, jakým způsobem, do jakých témat se chcete pustit. Můžete mít něco, co je opravdu rychlé, jasné a má viditelný dopad na nějaké komunitní úrovni.

Bavili jsme se o zkušenosti s filantropií na úrovni školy. Tam můžete vidět ten dopad velmi rychle. Pak se chce někdo pustit do nějakých dlouhodobých systémových změn. To znamená, že není spokojený s tím, jak se dějí nějaké věci. Třeba téma vzdělávání, české vzdělání. Tam musíte počítat s tím, že ten dopad je na roky. Český vzdělávací systém se prostě bude měnit dlouhá léta. Bohužel není tady společenská poptávka, není tady ten zájem na straně politiky.

A tam se vám ten dopad bude měřit mnohem hůř, protože se můžou dít nějaké věci, ale ve finále nikdy nezjistíte, jestli vy jste opravdu ten jeden hlavní kamínek nebo jeden z mnoha kamínků, které přispěly k tomu, že řeka teče jinudy.

 

A to si myslím, že je strašně důležité si uvědomovat. Že prostě vstupujete do prostředí, které se dá měřit a můžete měřit a přemýšlet o svém dopadu, ale nikdy to nebudete mít tak stoprocentní jako v byznysu. Tady se vlastně mnohem víc pracuje s tím, jaké máte lidi, jaká je efektivita té práce v dané organizaci. Pracuje se s tím, kdo je schopný získat a analyzovat data atd. A samozřejmě se díváte také na nějaké indikátory, které si dáváte a nastavujete, ale nejsou to nutně ty dopadové. Když si zjednodušeně řeknete „My jsme tady udělali 10 konferencí na úrovni veřejné správy na téma český vzdělávací systém. Měli jsme tam pětkrát ministra.“ Ale těžko řeknete „A díky tomu se změnila legislativa.“ Jasně, jste pravděpodobně jeden z mnoha, který k tomu přispěl, ale těžko řeknete, že jste to udělal vy. Takže to je, myslím si, strašně důležitý uvědomovat si, že pracujete v rámci nějakého společenského systému, který je hrozně proměnlivý. Začnete dělat nějakou věc, změní se politická elita a najednou dveře, kde jste měl otevřeno, máte zavřené. Říkáte si „Tak dobrý, tak budu čekat další čtyři roky, než se změní parlament nebo něco.“ A to neříkám, že lobujete vyloženě v politice, ale může to být i téma změny protidrogové legislativy nebo téma bezdomovectví. To jsou opravdu věci, které jsou napojené na charitu. Ale pamatuju si také případ jednoho člověka, který měl super exit a řešili jsme nějaké věci a on říkal, že ale nechce dělat politiku.

 

Já jsem mu ale říkal, že ve chvíli, kdy vstupujeme na téma systémová změna, tak to není o tom, že my děláme politilku. To je prostě ten problém policy a politics. V češtině je to politika, ale my řešíme veřejnou politiku, to znamená policies. Tam už ale vstupujete na to téma, kdy spousta politiků, poslanců vás bude vnímat jako někoho, kdo dělá politiku. A to je tak, že vy se pustíte do téma jako protidrogová léčba nebo jak pracovat s drogově závislými. Chcete nějaký věci upravit, vidíte, že systém nefunguje. Pracujete s odborníky, kteří dávají nějaké návrhy a teď přijde vládní elita, která řekne „bude tady tvrdý bič!“ A vy najednou máte trochu zavřené dveře a vaše filantropie v tu chvíli říká, co budeme dělat, jak budeme dělat dál? Hledáte jiné cesty. Je proto důležité si uvědomit, že jste v prostředí, které je hrozně proměnlivé. Neříkám, že se nedá měřit, ale nemůžete to tak tvrdě změřit v naprosté většině případů, jako v byznysu. Ale člověk na to nemá rezignovat.

 

Josef Podlipný

Mnohdy máme snahu najít nějaká jednoznačná jednoduchá řešení, jak hledat přímé cesty k expertům. Já se potkávám velmi často s tím, že donor nechce být viděn z mnoha důvodů a když hledá někoho, s kým může nebo chce spolupracovat, tak si ho tisíckrát prověřuje. Ptá se na reference, nějakou dobu ho jen tak zkouší, jen tak oťukává diskuzí, pak nějakými symbolickými částkami. Co byste poradil někomu, kdo si říká „To je vlastně pravda. Dělat to na koleni nedává smysl, zvlášť když k tomu chci přizvat všechny členy rodiny a nechci, aby zažívali podobná traumata jako třeba já.“ Kde ty experty najít? Jak? Jak je otestovat nebo na co klást důraz? Co je důležité?

 

Robert Basch

A teď myslíte experty už na konkrétní téma? Třeba to vzdělávání? Nebo obecně téma filantropie?

 

Josef Podlipný

Klidně vyberme oboje.

 

Robert Basch

Já si myslím, že české prostředí je velmi silné, co se týká znalosti neziskové sféry a témat občanské společnosti. Když se podívám do dalších postsovětských / postkomunistických zemí, tak Česká republika je na tom velmi dobře. Máme tady docela velký prostor, velký počet nadací, které vznikly v devadesátých letech a dlouhodobě tady fungují. Tam vlastně vidíte už nějakou expertizu. To znamená, když se do těch nadací půjdete poradit a pobavit o tom, že byste chtěli dělat nějaké věci. Každá z nich se věnuje nějakým tématům – někdo ekologii, environmentálním problémům, někdo tématu demokracie, někdo tématu sociální služby, charita, postižené děti, lidi s postižením, s handicapem. Myslím si, že když si uděláte jednoduchou rešerši na Googlu, zjistíte, že tady jsou organizace, které tady fungují třicet let. A to už vidíte, že za nimi nějaká práce je a že se na to můžete spolehnout.

 

Přes tyhle organizace jste pak schopni se dostávat dál, protože velká část z nich už zase pracuje s konkrétními neziskovými organizacemi, kde máte velmi často ty profíky, experty, kteří znají a rozumějí svému terénu.

 

Takže to je určitě jedna cesta. Pak tady máte organizace, které už se specializují na podporu začínajících filantropů nebo lidi, kteří ve filantropii jsou. Takže tam už můžete přijít a bavit se o tom, že byste chtěl založit nadaci a zajímá vás určité téma. Co by doporučili, na koho vás nasměrují? To si myslím, že tu jsou lidé, na které se obrátit. Anebo víte, že vás zajímá téma děti s handicapem, tak ať už přes nadace nebo nějakým způsobem se lze dostat na relativně velké, dlouhodobě působící organizace, na které se můžete obrátit a přes ně začít hledat.

Je to přesně to, co jste říkal. Není to o tom, že dáváte – přijdete a teď tam dáte prostě 10 milionů. Ale je to o práci, jestli vám ti lidé sedí, jestli ta organizace vám sedí. Ve finále je to o lidech. Stejně jako v byznyse. Vy potřebujete dobré lidi, klíčové lidi, kterým věříte a s těmi jste schopni spolupracovat. Také se říká, že v průměru velký dar přichází po sedmi letech spolupráce. To je statistika, která říká jednou za 7 let vám dají velký dar a pak vám zase dávají třeba menší peníze. Ale je to o tom, že lidé to chtějí osahat a nějakou dobu s vámi pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, kterou také člověk může udělat, když to myslí vážně, je jít do těchto organizací jako dobrovolník. Poznat zevnitř, co se tam děje. Ne o tom slyšet, nebo jen tak dát nějaké peníze. Ale jít to dělat.

A pak vidíte, jestli to funguje, nefunguje, co se vám tam líbí, co se vám tam nelíbí. Je to samozřejmě časově náročnější, ale pro mě je to ta investice do filantropie.

 

Robert Basch

Já myslím, že tohle je hrozně dobrý bod. To je zase ukázka toho, že není jediná cesta, že filantropie má těch cest strašně moc. A vy se do toho můžete podívat. Jeden konkrétní příklad. Pracoval jsem s člověkem, který měl za sebou exit velké firmy. Najednou má relativně dost času a relativně dost peněz a nechtěl sedět se založenýma rukama. Takže říkal, že se do něčeho chce vrhnout. A začal různě hledat nějaké organizace, nic mu nevyhovovalo. Tak založil ve spolupráci s námi vlastní organizaci. Vzal si nás na to jako experty, někoho, kdo mu s tím pomáhal. Nějaký čas to běželo do jisté míry na platformě nadace, kterou jsem vedl a pak postupem času z toho odešel a vznikla vlastní organizace. Protože mu to vyhovovalo víc a on to chtěl mít ve svých rukách.

To ale neznamená, že to je jediná cesta nebo že to je lepší cesta. Každý od toho čekáme a chceme něco jiného. Každý máme trochu jiné motivace, proč se do filantropie pouštíme.

 

Josef Podlipný

Já vzpomínám na slova Constantina Kinského, který trefně řekl „Když investujete čas, je to nejvíc, co můžete někomu darovat“. Když teď ještě na závěr, Roberte, darujete svůj čas našim posluchačům, jaké klíčové principy byste spojil s filantropií, aby opravdu měnila svět a budovala rodinné hodnoty?

 

Robert Basch

Já si myslím, že ve finále každý, kdo to chce dělat dlouhodobě, dojde k nějaké vlastní strategii, přemýšlí nad tím a věnuje se vybraným tématům. A já si myslím, že je dobré ve finále u nějakých témat zůstat dlouhodobě. Často se děje, že lidé říkají „tady už s někým pracuju 3 roky, tak už půjdu zase dál“. To je ta rychlost byznysu. Chcete inovovat, chcete posouvat, chcete něco, ale věci tady běží trochu jiným tempem. Je to běh na delší trať. To znamená vydržet a opravdu přemýšlet v nějakém dlouhodobém horizontu Mně se vždycky líbí příklad, když se podíváte zpátky do historie na českou šlechtu. To jsou opravdu správci majetku, kteří se věci věnují dlouhodobě a ne nutně pracují celorepublikově, ale vždycky na svém panství.

Ať to byla škola, hospic, mecenášství kultury. Byla to spousta věcí, ale jasně se fokusovali na nějakou věc a tam dlouhodobě fungovali. A mně přijde, že ve finále, a není to vždycky a není to stoprocentní, lidé k tomu postupem času dojdou. Že je dobré mít představu a strategii a u toho vydržet. Myslím si, že to koresponduje i tím, když máte rodinu, protože ta se rozrůstá a vy máte nějaké mechanismy a bavíte se o tom, jak s rodinou pracovat. Jasně, můžete založit rodinnou nadaci, můžete si u nějaké nadace otevřít dárcovských fond, ale je třeba mít nějakou stabilitu i pro tu rodinu. Říct si, jsou témata, kterým se chceme dlouhodobě věnovat a pojďme u toho být. Ta témata jsou na generace. Téma vzdělávání tady bude vždycky.

 

Můžete ho různě variovat. Podpora stipendií chytrých lidí, kteří přicházejí z prostředí, kde nemají peníze na to, aby si zaplatili drahé stýpko – to je vlastně strašně důležitá věc pro společnost. Hlávkova nadace je tady přes 100 let a rozhodně smysl neztratila. Takže mně přijde dobré vždy přemýšlet, když se do něčeho pouštíme, že od toho nechceme utéct hned zítra. Může se vám stát, že to nebylo dobře zvolené téma. Ale hledejte téma, u kterého vydržíte delší dobu.

 

Josef Podlipný

Přátelé, i my 3 vám přejeme, ať vydržíte delší dobu dělat prospěšné věci, které mění svět a následují hodnoty vaší rodiny. Hlavně o těch hodnotách diskutujte. Roberte, moc děkuji,  že jste byl součástí této diskuze.

 

Největší ztráty majetku nepřicházejí kvůli trhům.
Přicházejí kvůli slepé důvěře, nezkrocené chamtivosti a prosté nevědomosti.

Josef Podlipný přináší konkrétní příběhy tří lidí, kteří měli jedno společné – spravovali velký majetek, ale podcenili rizika. Společně s Vladimírem Fichtnerem poukazují na lekce, které si z těchto chyb můžete vzít i vy.

Karel investoval do rizikového fondu na doporučení známého a přišel o 170 milionů. Pavel sázel na kryptoměny bez jakéhokoliv plánu a přišel o 50 milionů. Rodina Ivety se vzdala kontroly nad portfoliem – a ztratila 30 % svého majetku.

Tato epizoda není o výnosech. Je o zásadních principech, které chrání bohatství – o kontrole, strategii, diverzifikaci a zdravé skepsi. Ukazuje, že i úspěšný podnikatel může udělat chybu, pokud se nechá strhnout emocemi nebo pohodlím.

Poslechněte si tuto epizodu a zjistěte, proč je lepší učit se na chybách druhých – než za ně platit vlastními penězi.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Úplně na úvod, než se podíváme na téma chyb při správě majetku skrze příběhy několika správců rodinného bohatství nebo rodin, mě napadá řečnická otázka, ale můžeme ji i rozvinout: Proč v průměru 60 % majetku nejbohatších rodin světa tvoří finanční aktiva a proč neznalost v této oblasti zabíjí?

 

Vladimír Fichtner

Zjednodušeně se ta odpověď nabízí – protože k tomu došly. Po generacích zkoumání a zkoušení různých věcí došly k tomu, že 60 % finančních aktiv je něco, co jim vyhovuje. Z toho, co já už dneska vím a nemám staletí zkušeností, vím, že finanční aktiva jsou relativně jednoduchá na obsluhu a lépe se předávají dalším generacím. Mnohem jednodušším způsobem se předává správa finančních aktiv než správa firmy, kterou jsem vybudoval. To nevím, jestli někdo z našich dětí bude chtít přebrat. Nemovitosti samozřejmě také patří do portfolia. U bohatých nebo nejbohatších rodin světa tvoří zhruba 15 až 20 % majetku. A každý, kdo někdy měl nemovitost, tuší, proč to třeba není sto procent. Protože s tím je relativně dost práce a záleží na tom, jak to má člověk zařízené. Ale to neznamená, že člověk nemůže mít 100 % v nemovitostech. Může určitě, a i mezi těmi nejbohatšími možná takoví budou. Myslím si, že to je relativní jednoduchostí a rychlou likviditou finančních aktiv, která může být v řádu dnů.

A to je něco, k čemu dospějeme všichni, jenom možná někomu to bude trvat déle, někomu kratší dobu.

 

Josef Podlipný

Určitě potvrzuji tvá slova. Nejen, že máme důkaz v různých reportech, ať od UBS a dalších wealth manažerů a společností, ale i naše vlastní zkušenost a zkušenost našich klientů je důkazem toho, že je velmi důležitá likvidita a také schopnost pracovat nejenom se strategií ochrany, ale i růstu. A tu finanční aktiva bezpochyby nabízí. Vláďo, a co druhá část té otázky? Proč neznalost zabíjí?

 

Vladimír Fichtner

Zabíjí je možná tvrdé slovo. Ale může to zabít tu perspektivu, budoucnost. Když člověk půjde do finančních aktiv, aniž by věděl, do čeho vstupuje, aniž by se zajímal, do čeho vstupuje. Pokud si nechá prodat každou druhou věc, která jde kolem, aniž by tomu rozuměl, jenom aby bankéři udělal radost. „Když on pořád volá, tak mu něco dám.“ Kolikrát jsem slyšel tuhle větu! Když člověk přijde se svým portfoliem k nám a ukáže nám to, já se ptám, jakou to má myšlenku, co je tam za téma, co je ta logika nebo strategie? A ten člověk říká „Já jsem vždycky něco koupil, co mi nabídli. Někdy jo, někdy ne, podle toho, jak jsem měl peníze“. Ale to je to, kde potom může dojít k opravdu dramatickým chybám a ztrátám, které člověk může řešit.

Ty máš ale určitě nějaké příběhy, tak pojďme na ně.

 

Josef Podlipný

Bude to pár krátkých příběhů. Začnu Karlem versus „podvodným fondem“ podle paragrafu 15 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, který prošel novelou v červenci minulého roku. Alespoň trošku se zvýšila ochrana investorů, protože už v samotném názvu musí tyto subjekty uvést, že jsou osobou rizikového kapitálu a minimální investice se zvedla na 125 000 eur, což znamená investovat minimálně částku přes 3 miliony korun. Pokud se tedy nejedná opravdu o ten původní záměr, že to je pro omezený okruh investorů, v tomto případě definován číslem 20. Pokud by investorů bylo opravdu jenom 20, mohou investovat i menší částku. Ale i přesto, že skrze paragraf 15 investoval Karel velké peníze, jeho rodina přišla o 170 milionů. On říkal, že reagoval na opakující se nabídku, dva roky trvající, od jeho dobrého známého. To znamená, že se spoléhal i na to, že přece dobrý známý mu nebude nabízet něco, co by ho mohlo poškodit. 170 milionů není málo. Když jsem s Karlem před nějakým časem mluvil, se zatajeným dechem jsem vyslovil otázku „To jsi tam opravdu dal tolik peněz?“

 

Karel na to reagoval tak, že ne úplně. On ale bohužel pro to zaplanul nadšením tak velkým, že přemluvil další členy širší rodiny, za které tím pádem nesl osobní odpovědnost a jejich ztrátu pak vyrovnal, když to zkrachovalo. On sám přišel o částku, která byla něco pod sto milionů. Zbylých více než 70 milionů nahradilo škodu v širší rodině, kterou svým neuváženým doporučením způsobil.

 

Vladimír Fichtner

A kdo mu to prodal? Zástupce toho produktu nebo poradce?

 

Josef Podlipný

Poradce /distributor, to na tom bylo úplně to nejhorší. On potom řekl: „Prostě to nedopadlo. Na to se nedalo prostě dohlédnout, nedalo se to nějak změřit“. Teď už je moudřejší, protože říká: „Existuje spousta způsobů, jak na to nahlížet, kdybych to chtěl koupit jako byznys. Due diligence, analýza, nějaká diskuze s dalšími odborníky, s dalšími investory“. To ale neudělal.

 

Vladimír Fichtner

My máme základní pravidla, která vůbec nepřipouští mít takové produkty, které jsou založeny podle paragrafu 15. Ty vůbec nejsou v našem seznamu povolených investic. A i kdyby to byl zázračný produkt, tak struktura, která tam je, nám nevyhovuje. Právě proto, že nemá dostatečnou ochranu pro investory, protože není dostatečně regulovaná.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Regulace je nesmírně důležitá. Pro všechny investory je potřeba připomenout to, že když je něco registrováno a schváleno Českou národní bankou, ještě to neznamená, že je to dohlíželo. Tím pádem je míra rizika velmi vysoká. Pokud tam investujete peníze, o které můžete přijít bez mrknutí oka, je to vaše volba a nikdo vám v tom určitě nebude bránit. Pokud však odpovídáte za správu rozsáhlého majetku nejenom sami sobě, ale celé rodině, a investujete do takto nebezpečného prostředí i třeba vyšší řády desítek procent, je to velký hazard.

 

Vladimír Fichtner

Bohužel některé finanční produkty se vysloveně chlubí tím, že jsou registrovány podle zákona, paragraf 15 ZISIF. Nebo že mají prospekt dluhopisů registrovaný u ČNB, některé říkají dokonce schválený. Ale to o tom nic neříká. ČNB říká, že tam jen napsali to, co měli napsat. Ale jestli to je kvalitní nebo nekvalitní investice, a je potřeba na to dávat velký pozor, to neříká. Rozumím tomu, že někdo nevidí nuance toho rozdílu. Proto je lepší se vždycky s někým poradit do většího detailu. Když se s někým bavíte, s bankéřem nebo s poradcem, tak se ho zeptejte: „jaká jsou kritéria, která vy vůbec nepřipouštíte, že můžou vůbec být v podmínkách? Co je pro vás vyloučená investice?“ Protože když se zeptáte a ten člověk nebude schopen odpovědět, tak je vidět, že se nad tím nikdy nezamyslel. A takovému je potřeba se radši vyhnout!

 

Josef Podlipný

Ano, jeho motivace může být pouze honbou za provizí, která je spojena tím, že zrealizuje nabídku, kterou předložil. Mě to upřímně jako investora, zástupce rodiny a dlouhodobého investora mrzí. Protože si myslím, že to je jeden z možných způsobů, který může nakopnout, ať už některé start upy nebo společnosti, které potřebují kapitál ke svému rozvoji. Ale bohužel mnoho z nich je i podvodným schématem anebo od samého začátku velmi rizikovým způsobem investování. A o těch rizicích všichni mlčí.

 

Vladimír Fichtner

Samozřejmě na to existuje ještě další pomoc, a to je diverzifikace. Prostě nedávám víc jak dvě a půl procenta svého majetku do jednoho projektu. Někdo si řekne pět, někdo deset, někdo dvacet. Tak zvyšuje to riziko, to je jeho věc. Ale vždycky je dobré počítat s tím, že ať jdu do jakéhokoliv projektu, nemusí vyjít a je potřeba rozkládat míru rizika na různé investice. Také otázka na způsob diverzifikace je dobrá kontrolní otázka pro distributora, který vám něco nabízí. Je otázka, jestli je to poradce nebo jenom prodejce a jak je hodnocen atd. Pojďme zpátky k rizikům a k tématu dnešního dne.

 

Josef Podlipný

Od příběhu Karla se posuneme do jiné rodiny. Pavel vsadil na kryptoměny, ale bez exit strategie. Jeho ztráta byla ztrátou příležitosti, ale i dílčí ztrátou majetku ve výši téměř 50 milionů korun. Pavel investoval těsně po vrcholu, někdy v březnu 2021. Investoval jenom zlomek, potřeboval vědět, jak to funguje. Pak to klesalo, stoupalo. Stoupalo to někdy k říjnu 2021 a stoupalo to z jeho pohledu rozumně. Tak si říkal, že přece o tu příležitost nepřijde. Takže, šel na to i trošku s rozmyslem a rozvahou. Chtěl si vyzkoušet, jak krypto / bitcoin funguje. V říjnu 2021 zainvestoval. Bohužel ale potom přišel pád, který v srpnu 2022 končil z investované částky o méně než 61 %. Více jak 61% ztráta Pavla donutila investici prodat. Kdyby býval počkal alespoň s částí portfolia, těšil se vlastně vcelku zajímavému zisku. A proč nepočkal?

Protože byl vystrašený. Neměl žádnou exit strategii. On vůbec nepřemýšlel o investici tak, že s nějakým výsledkem bude spokojen a že třeba částečně bude prodávat anebo redukovat podíl krypta v celkovém portfoliu. Jemu to rostlo, rostlo to velmi utěšeně a on začal být hamižný. V podstatě se na to díval jako na zlatou slepici nebo na něco, co do budoucna bude něčím i v rodině a mezi jeho známými, s čím se bude prostě chlubit. Bude říkat „Byli jste v tom taky?“

 

Vladimír Fichtner

Jo, jo. To je typickou chybou, kterou může člověk udělat. Zažil jsem to v době, kdy Trump vyhlašoval každý den nové tarify. Mluvil jsem s jedním naším klientem, který má peníze u nás a také si nějaké peníze spravuje sám. A on říkal: „Vladimíre, já vím, že tam u vás je to takové v klidu, ale u mě je to jiné. Já jsem začal včera už trošku podléhat panice.“ Ptal jsem se proč a vyšlo z toho, že on vlastně neví, co dělá. Dva roky investoval v dobách růstu, takže všechno bylo v pohodě, nic neprodával, i když my jsme třeba ke konci roku 24 nebo začátkem roku 25 doporučovali redukovat nějaké pozice. Protože nám jenom přelezla váha akcií v portfoliu limit, který tam chceme mít. Tak je logické, když místo pětašedesáti procent máme pětasedmdesát, má se to vrátit na pětašedesát.

 

Ale on žádná taková pravidla nemá. On to dělá tak, že někde na sítích se píše o nějaké akcii, pak sleduje Morningstar a tak. A zjistil v těch emočně velmi napjatých dobách, že vlastně neví, co dělá. A to, že neví, je důvod té paniky. To je přesně důvod, proč to člověk, když to klesne o 60 ,% prodá. Protože neví, protože tam má moc velký podíl ze svého majetku. Najednou je tam 170 milionů nebo 50 milionů.

 

Obrovské peníze, které člověk úplně ze dne na den nenajde. Jediný problém je, když tu ztrátu zrealizuje, protože neví a nemá tu důvěru držet dál. Proto my říkáme, že základ portfolia má být Ochrana bohatství / Wealth Protection. Strategie, která vydělává velmi slušná procenta, ale je mnohem jistější než sázka na jednu akcii, na jednu kryptoměnu nebo na něco podobného. A je dobře diverzifikovat. Ale pojďme zpátky k chybám, které pramení z toho, že člověk neví a když neví, tak si to uvědomí v tom emočně vypjatém okamžiku. V tom pohodovém okamžiku chamtivost v nás říká, že to bude zítra lepší. Nedávno jsem měl schůzku s jedním klukem, který říkal: „Já mám dvě stě milionů v Applu a teď tam mám o padesát milionů méně. Měl jsem to prodat na konci roku, bylo toho moc“. Já jsem mu říkal, že my jsme redukovali, ale on neredukoval. A on na to: „já jsem si říkal, ještě to chvilku nechám“. No jasně, protože tam není žádný princip. Prostě je tam sázka na to, že to bude dobrý, ono se to vrátí a uvidíme, jak se bude dařit – ale nic dalšího. Ale pořád je to sázka na jednu firmu. Jedna firma, i když je nejlepší na světě, může zkrachovat. To má svoje nebezpečí, a to se může potom projevit v chybách.

 

Josef Podlipný

Souhlasím a k příběhům Karla a Pavla ještě přidám příběh rodiny Ivety. Iveta už bohužel není mezi námi a její rodina teď uznává, že chyby udělala nejenom Iveta, ale i její rodina, když nedostatečně kontrolovala správce jejich rodinného bohatství. Moc neřešila jeho motivaci a přišli takovým zvláštním způsobem zhruba o 30 % celkového majetku. Když jsem se ptal pokračovatelů Ivety, její sestry, jejího bratra a jejich rodin, z čeho pramení tento výpočet a ta samotná ztráta, mluvili v tom kontextu, že správce si s tím portfoliem obchodoval, jak mu to připadalo vhodné. Ne pro rodinu a pro Ivetu, ale pro něj. Byl odměňován za nákupy nebo za změny v portfoliu. Takže transakcí, kterými portfolio prošlo, bylo bezpočet. Zároveň měl z něčeho větší provizi, z něčeho menší. A pak se ukázalo, že v portfoliu byly ty nástroje a instrumenty, které ho odměňovaly více. Ale nemělo to logiku, aby to nabízelo třeba rozumnou likviditu.

Když Iveta z tohoto světa odešla, rodina najednou zjistila, že to, co bylo od začátku deklarováno Ivetou jako nějaké cíle – něco v budoucnu dokoupit, zrekonstruovat, někoho vyplatit a tak dále – není ani možné, protože tam nebyly likvidní prostředky. Tam byla někdy i nelikvidní aktiva. Korunu tomu dalo to, že tam byly třeba i umělecké předměty, které neměly ani certifikát pravosti. Takže 30 % ztraceného majetku i ztraceného potenciálu, protože bez likvidity nemohli reagovat, tím pádem neměli možnost získat růst něčeho, co by v portfoliu růst zajistilo. Možná, že ta samotná ztráta byla o něco nižší, ale i tak jednoznačně definovaná chyba byla nedostatečná kontrola správce.

 

Vladimír Fichtner

To souvisí samozřejmě s tím, že je to pohodlnější, než se učit něco nového, než přemýšlet, jak věci fungují a nechat si je vysvětlit, než si přečíst knížku nebo poslechnout podcast. My nevěříme tomu, že můžeme pracovat s někým, kdo nám dá slepý souhlas k tomu, co děláme. Vždycky se toho člověka snažíme zatáhnout do hry. Všechny transakce, které připravujeme, máme písemně zdůvodněné a dáváme je člověku k posouzení a on je musí schválit před tím, než ta transakce proběhne. To je způsob, kterým my si zajišťujeme, že to ten člověk nevzdá, že tu kontrolu nepustí a nechá si ji pod sebou. Je nucen o tom přemýšlet. Protože když máte něco podepsat, rozhodnout, tak je to náročnější, než když řeknete, dělejte to jak chcete a pak mi to jednou dvakrát za rok nebo pět let ukažte. Pak se člověk diví, co tam všechno najde. Takhle máte kontrolu pořád, průběžně. Jedna z věcí, která se neustále u nás vrací do hry, je vzdělávání našich klientů. My sdílíme všechny věci, které vymýšlíme, s našimi klienty, aby mohli říct, že to dává nebo nedává smysl. Jestli potřebují ještě další argument nebo tomu nerozumí. To je to, co děláme. My nemáme žádnou křišťálovou kouli, ale odpracujeme tu černou práci, pak ji nasdílíme. A chceme komentář od lidí – souhlasím, nesouhlasím, ještě něco chci. Máme díky tomu spoustu konzultantů, úspěšných lidí, chytrých, kteří nás zkontrolují, jestli to je dobře. Když na to přijde jeden ze sta, tak jasně, super, u všech dalších to reflektujeme. Samozřejmě také přichází někdo s novým nápadem a nejsme to vždy jen my. Tyhle věci tam velmi patří a chybou je vzdát se kontroly.

 

Josef Podlipný

Vláďo, moc děkuju za úvahy, které se týkají příběhů, které jsme vám pro dnešek představili. Možná se v některém z příběhů poznáváte anebo si říkáte „A sakra, tohle by nám možná hrozilo“. Proto bych rád na závěr nasdílel klíčové principy, které by vás mohly těchto chyb uchránit.

Prvním z těchto principů je určitě uvědomit si, že investice není hra. Bez základních znalostí tohoto prostředí a finančních nástrojů do toho prostě nechoďte. Určitě ne sami. Vláďo, jaký je další princip, který by bylo dobré připomenout?

 

Vladimír Fichtner

Nepouštět kontrolu. Nechat si věci pod kontrolou, nedat to někomu. Když jsi mluvil o obchodování, ten člověk, co obchodoval, měl evidentně nějakou provizi z transakcí. Tam také vznikají daňové povinnosti, třeba když budete ziskoví. Moje zkušenost je, že spousta bankéřů nebo poradců to vůbec neřeší – něco prodá, koupí, prodá, koupí na účet klienta. Až na konci roku se najednou ukáže, že tam je nějaká daňová povinnost. Takže nepouštět kontrolu, to je druhý princip.

 

Josef Podlipný

Ke kontrole bych určitě rád přidal ještě jednu součást, která s tím přímo souvisí. Úspěch poradce nebo experta, který za vámi s nějakou nabídkou přišel, by měl být spojen s vaším úspěchem. Ne že on vyhraje vždycky a vy možná. Když budete spokojeni vy, může být spokojen i on, ne naopak.

 

Vladimír Fichtner

V každém případě je potřeba mít jasný plán, co chci dělat, a nějakou strategii. Nemůžu se vzbudit jednoho dne v noci, protože Trump přišel s nějakými tarify a říkat si, že teď už jsem blízko panice, co mám dělat? Musím pracovat s různými scénáři budoucnosti, a to je součástí plánu a strategie. Takže nepustit se do toho příliš rychle, nenechat se převálcovat chamtivostí, že to teď letí nahoru. Pojďme do toho, ale s rozvahou, jako správní správci majetku.

 

Josef Podlipný

Přátelé, a co bychom vám doporučili na závěr? Každý investor chybuje. Důležité je se učit a zlepšovat svou strategii a nejlépe se učit na chybách těch druhých.